äl'IDÜK
Sl'RAVUDLNOST VB VÝCHODNÍ TRADICI
KAPLAN-SLÁMA
VOLBY NA SI.OVI1NSKU
STUINIlll
SV. AUGUSTIN A VÝKLAD MDLB
KOHÁK
VÝZNAM UIINUSANÍINIIIO HUMANISMU
MATÍÍJKA
IMIAJ.SKÝ LINC.VISTICKÝ KIIOUÍHK
HEJL
PROLllTÁÍil NASÍ ZHMS
DINAR
NÁHOD A TÍÍI (iRNRRACl)
1'BCIIÁČBK
MASAnYK, llBNIlS, IIRAU (Vil)
JAKUNIN
OMItODA PRAVOSLAVÍ V RUSKU
I.ÍZNA
DOPISY 7, vfellNÍ
ZÁSAHY PROTI CÍRKVI FTÍIIA
THANSCBNDIINTÁLNÍ MHTODA
MÍŠÍAN
JAN 1'ATOČICA A PRI1I1IUR0
KRATOCHVIL
SARKASMUS NA OPILÁTCIL
ČÍSLO
82
O B S A H Studie TOMÁŠ ŠPIDLÍK
PROBLÉM SPRAVEDLNOSTI ŤANSKÉHO VÝCHODU
V
TRADICI
KŘES293
KABELKAPLAN-JIÍÍÍ SLAMA A N A L Ý Z A P Ř E D V Á L E Č N Ý C H A P O V Á L E Č N Ý C H VOLEB N A SLOVENSKU S P O M O C Í STATISTICKÝCH METOD
308
Články VÄCI.AV STBINEII
P O K Y N Y S V A T É H O A U G U S T I N A , JAK V Y K L Á D A T BIBLI
324
SOUDOBÝ NISMU
VÝZNAM
EHAZIM KOIIAK
327 LINGVISTICKÝ
LADISLAV MATÍJKA
PRAŽSKÝ SOUDCI
VILÉM HIIJL
P R O L E T Á Ř I NAŠÍ ZEMĚ
357
IVAN BINAR
NÁROD
3Ö1
RENESANČNÍHO KROUŽEK
HUMAA
JEHO 343
A
TŘI
GENERACE
Dokumentace JAHOSLAV PnciiAčmt
MASARYK,
BENEŠ,
HRAD
(VII)
364
Překlady GLBD JAKUNIN
MOSKEVSKÝ P A T R I A R C H Á T A PERSPEKTIVY OBRODY PRAVOSLAVÍ V RUSKU
373
(Pokračuje :11a 3. straní obálky)
S T U D I E
•
Vydává Křesťanská akademie v Rlmě jako dvouměsíčnlk.
•
Redakce a administrace: Accademia Cristiana, Via Concordia 1, 00183 Roma, Italia.
•
Redaktor: Dr. Karel Skalický. Spoluredaktoři: Dr. Antonín Kratochvil, P. Václav Steiner.
•
Finanční příspčvky posílejte na: Accademia Cristiana, Administrace Studii, Via Concordia 1, 00183 Roma, Italia. Tamtéž hlaste změny bydliště.
•
Rukopisy a ostatní redakční poštu přijímá: Dr. Karel Skalický, Piazza Champagnat 2, 00144 Roma, Italia.
•
Nevyžádané rukopisy se nevracejí.
•
Redakce-si vyhrazuje právo zkracovat a upravovat příspěvky.
•
Podepsané příspěvky nevyjadřuji nutně stanovisko jednotlivých redaktorů nebo členů redakční rady.
•
Vytiskla tiskárna PRO - Roma (Itálie). Printed in Jtařy
STUDIE
•ř*
Pravda vds osvobodí" (Jan 8,32)
IV/1982
Studie
TOMÁŠ
ŠPIDLÍK
PROBLÉM
(Řím)
SPRAVEDLNOSTI V TRADICI V Ý C H O D U (*)
KŘESŤANSKÉHO
Biblická spravedlnost ve srovnáni se spravedlností Platonovou Spravedlnost je takzvaná »kardinální.« ctnost, jedna zc čtyř základních. Tak to stanovil Platon a po něm to převzali křesťané clo všech systémů ctností. Může se v této souvislosti říci, že tu jde o ctnost sociální? Původ tohoto rozlišení je v psychologické úvaze o třech schopnostech člověka a jejich správném užívání: i ) v mysli má sídlo moudrost, rozvážnost; 2) v části, které se říká apetitus irascibilis, schopnost vzdorovat zlému, sídli statečnost; 3) apetitus conaipiscibilis, naše touhy, ovládá ctnost zdrženlivosti. Rozdělení na tři by mohlo stačit. Ale jako všichni Řekové měl i Platon smysl pro harmonii, pro pořádek ve světě, kde všecko má své vyhrazené místo. Tento kosmický pořádek proniká i do vztahů lidských a do individuální psychologie. Proto přidal Platon ke třem základním ctnostem ještě čtvrtou: spravedlnost, která je prvkem uvádějícím všecko v harmonii. Ten, kdo b y ztratil správnou rovnováhu, af j e to kdekoliv, vzbouřil by se proti pořádku světa viditelného i neviditelného. Spravedlnost je tedy podstatně ctnost kosmická. B e z ní by se svět stal chaosem. Naproti tomu v Bibli není spravedlnost ctnost kosmická, ale božská. Je-li ve světě pořádek, není to proto, že by měl kosmos své vlastní (*)
Vyšlo španílsky Et problema Je la justicia en ta tradiciín ortodoxa, v «Estudíos EclcsHsticos« 5S (1980), »tr. I7J-I93-
293
zákony, ale proto, že B ů h j e j stvořil a svoje tvory udržuje. V e své spravedlnosti Jahve dává život (sr. Ži 119, 40; i o ó ; 123). Člověk je spravedlivý ve svých vztazích k Bohu. I on má být spravedlivý, ale nedosáhne toho svými vlastními skutky, dostává se mu toho j a k o dar milosti. Bůh se ukazuje spravedlivým zvláště vůči chudým, pokorným, pronásledovaným; a co j e podivuhodné, dokonce i hříšníci budou snadněji ospravedlněni než někteří, kteří se považují za spravedlivé. Morálním důsledkem řecké spravedlnosti j e pověstná Nemesis, neuprositelný zákon světa. Proti němu nezmohou nic ani bohové. O n rozdrtí nemilosrdně všechny, kdo se proti němu vzepřou. V této souvislosti lidé » nehledají« spravedlnost, protože existuje a j e ve světě vždycky. Snaží se spíš o to, aby se spravedlnosti podřídili a mohli klidně žít. Bible i všeobená náboženská zkušenost předpokládají opak: Není možné ve světě spravedlnost najít. Právě proto věříme v » nadpřirozeného Boha, který odměňuje dobré a trestá zlé« mimo řád tohoto světa. Chtěl jsem tyto rozdíly zdůraznit. Křesťanské zjevení, které proniklo do řeckého a římského světa, se tu setkalo s problémy, které jsou dodnes aktuální: jak spolu smířit z jedné strany pořádek světa, který se vyjadřuje v zákonech a který se studuje vědecky, se svobodou B o ž í na druhé straně, ta totiž všecko pořádá podle své vlastní spravedlnosti, která j e nevyslovitelná a nepochopitelná? T y t o problémy si kladl už zbožný žid Filon v hellenistickém prostředí v Alexandrii. Bůh Izraele se proslavuje svými zázraky, zatímco Bůh filosofů se ztotožňuje se zákonem světa. Bible žádá, aby lidé důvěřovali Bohu, který j e jediný ochránce chudých a spravedlivých, zatímco společnost řecká a římská se organizuje 11a mezinárodní úrovni ve formě pax romana skrze spravedlivé zákony civilní a respektováním veřejné autority. Tato antinomie tím víc musela zajímat řecké Otce. Jak ji řešili? Napřed bych chtěl naznačit, co j e společné všem křesťanům V ý c h o d u , a p o t o m se můžeme zmínit o tom, jaké jsou tu různé směry. Spravedlnost kristologická a pneumatologicka Nesmíme se divit, že po stránce spekulativní tu nenajdeme přesné pojmy. Avšak od samého počátku j e ve spisech Otců podivuhodná 294
vize. Bible od nás žádá víru, důvěrný vztah k Otci. Ta sc může uskutečnit jeii v Ježíši Kristu, Synu Otcc. Ale O n j e současní i Logos, Stvořitel světa a jeho krásy. Tedy v Ježíši se setkává pořádek světa spolu se synovskou důvěrou k Otci. Origenes píše, že spravedlnost, epinoia, je přívlastek Krista. O n je spravedlnost, tak jako je pravda a moudrost. M y spravedlnost mánie. Z toho plyne, že, když jsme spravedliví, máme v sobě Krista. Z druhé strany můžeme být spravedliví j e n o m do té míry, do které jsme lo~ gikoi, tj. mánie účast na tom, kdo j e Logos Boží. Křesťanská spravedlnost j e tedy podstatně nadpřirozená, kristologická. N a Kristu má křesťan účast v Duchu svatém, je tedy spravedlnost také »duchovní« v plném slova smyslu, tedy pneumatická. Duch svatý spravedlnost dává těm, kdo jsou »duchovní«, podle stupně jejich zbožštění, theopoiesis. D á se říci, že je spravedlnost ctnost přirozená? Tento problém pro východní křesťany neexistuje. Je » přirozená «, ale v jiném smyslu než v tom, který se užívá na Západě. Přirozenost člověka je totiž podle řeckých Otců trichotomická. Podle pověstné definice Ireneovy se duchovní člověk skládá ze tří prvků: z těla, z duše a z Ducha svatého. Podle Teofana Zatvornika j e D u c h svatý duší naší duše. Dogmaticky je toto schema velice jednoduché, ale prakticky problematické. Jestliže patří spravedlnost do třetí sféry, tj. do sféry Ducha, dá se uskutečnit hmotnými a tělesnými prostředky? Dá se pochopit v intelektuálních pojmech? Dá se vyjádřit lidskými zákony? Užijemeli terminologie novějších ruských autorů, řekneme: Jako duchovní j e spravedlnost metalogická, j e mimo lidské myšlení, a j e také metáno mická, tj. přesahuje právní a sociální řád. Z druhé strany však j e Duch » duší naší duše «. Z toho plyne, že všechno, co j e opravdu duchovní, se nějakým způsobem vtčhije do psychického a tělesného života člověka. Ale j a k ý m způsobem? Vtělení Ducha do denního křesťanského života je tajemství, které prožíváme »jako božsko-lidskou dialektiku«, v mnoha různých vztazích mezi duchem naším a Duchem Božím. V některých okamžicích se zdá, jako by oba byli jedno, ale hned na to vidíme, že je odděluje nepřekonatelná propast. Konkrétně můžeme říci: V některých okamžicích se nám zdá, že j e lidská spravedlnost dokonalým obrazem spravedlnosti Boží, ale hned na to zakusíme, jak hluboká j e mezi nimi antinomíe. Může se tedy křesťanská spravedlnost někdy vyjádřit v jasných pojmech? Právě skutečnost, že jsou různé směry, dokazuje, jak jsou 295
tyto pojmy relativní. Můžeme stanovit tři proudy. Z praktických důvodů j í m dáme tři jména: směr semitský, směr řecký a směr ruský. Poznáme brzy, že to má své oprávnění.
Směr semitský Je známo, j a k ý důraz dává Bible na transcendenci Boha a všeho, co j e Boží. V dogmatické teologii se to vyjadřuje pověstnou formulí ortodoxních proti eunominiánům: » V í m e , že B ů h existuje, ale nevíme, co Bůh j e . « Tato teologie napadá ty, k t e r ý m říká scrutatores, kteří by chtěli uzavřít zjevenou víru do racionálního systému. Chválí však ty, kteří jsou idiotai kai apaideutoi, jednoduší lidé bez vzdělání. T o j e totiž nejjistější cesta, jak říkají, abychom došli k pochopení B o ž í c h tajemství. Tento směr převládal hlavně u těch křesťanů, kteří dlouho nepodlehli řeckc kultuře, kteří pokračovali v tradici židovsko-křesťanské, kteří byli semitského původu. Ale tento směr se projevil nejen v teologii. V praktické sféře se dá vyjádřit takto: Očekáváš-li spravedlnost od Boha, vzdej se dobrovolně všech opor spravedlnosti lidské. Hledáš-li království Boží, dej přednost tomu, že jsi chudý, že s tebou špatně zacházejí, že jsi pronásledovaný. D o posledních důsledků přivedli tuto askezi syrští saloi, »blázni pro Krista «, nebo tzv. jurodivi ruští. Brockhausova Ruská encyklopedie definuje jejich způsob života takto: »Je to postoj těch, kteří z lásky k B o h u a k bližnímu přijali asketickou f o r m u zbožnosti, které se říká bláznovství pro Krista. Tito asketi nejenom se zříkají dobrovolně všeho pohodlí a všech statků pozemského života, všech v ý h o d společnosti a rodiny, ale chtějí navíc vypadat j a k o pošetilí, neuznávají pravidla společenská a stud a dovolují si jednat i pohoršlivě... « Je pochopitelné, že jejich okolí proti tomu reaguje. Jsou biti, spílá se j i m , v y hánějí je. Jurodivi však své pronásledovatele neodsuzují, chápou, že j e tato reakce přirozená. Jsou však rádi, že m o h o u trpět pronásledování, protože duch světa bojuje proti království Božímu. N a V ý c h o d ě jich bylo mnoho, v R u s k u j e jich přes třicet kanonisovaných a byli velmi populární. I moskevská katedrála j e zasvěcena jednomu z nich, blaženému Bazilovi. V e starém R u s k u byli chudí často udačováni a museli snášet nespravedlivé vládce. V této společ-
296
nosti učili juroáiví, že duch může zůstat svobodným uprostřed bídy, hladu, žízně, nemocí. Takzvaní saloi byli jen na okraji církevních společností. Ale i mniši se dali často inspirovat tímto »bláznovstvím«, k d y ž psali pravidla pro řeholní chudobu. Jejich ideálem nebylo všeho užívat s dovolením představených. Nebyli to ani mendikanti západního typu. Většinou si sami vydělávali na svůj chléb, svobodně disponovali s výtěžkem práce. V e j m é n u chudoby však odmítali všecko, co b y mělo zdání sociálního zajištění. Jejich řeholní stav j e zavazoval k tomu, aby zůstali » proletáři«. I v organisovaném a velkém klášteře svatého Teodosia Pečerského se nedovolovalo, aby se něco z almužny nebo z jídla zachovávalo pro zítřek, a k d y ž jednou kuchař schoval chlebíčky s medem, protože zítra měl být velký svátek, hodili bez milosrdenství tyto chleby do řeky j a k o svatokrádežné. Je jisté, že v této spiritualitě nemá místo to, čemu se dnes říká úsilí o sociální spravedlnost. Ta by se v jejich očích jevila jako modla, kterou j e třeba nemilosrdně kácet ve j m é n u Boží spravedlnosti. Oproti tomu j e však také pravda, že organisovaná společnost a církev, která měla svou kanonickou strukturu, příliš těmto formám důvěry v Boha nepřála. Naopak prostí lidé viděli v těchto typech uskutečnění pravého evangelia. Ostatně j e pravda, že lid se v ž d y c k y snadno nadchne, k d y ž dostane chléb zázračně. Směr řecký Semitská mentalita, která j e typicky náboženská, se jevila také těžko pochopitelná Řékům. B ů h j e totiž v tomto pojetí j a k o b y donucen dělat denně zázraky a zjevovat divy své prozřetelnosti. Židé j e obdivovali, ale Ř e k ů m se tato znamení jevila jako porušení pořádku kosmu. K d y ž zbožný Ž i d Filon ukázal hellenistickým učencům v A l e xandrii Bibli, připadala j i m směšná a současně se pohoršovali. Jakou primitivní ideu o B o h u tam máte! Mentalita řeckých O t c ů se příliš nelišila od pohanských učenců. » Nejlepší ze všeho j e pořádek,« píše Řehoř Nazianský. T u t o chválu pořádku nečteme v mnišském pravidle, ale v poezii. Lidská mysl se pozvedne k Bohu, k d y ž kontempluje pořádek v e světě. A co j e Boží prozřetelnost? Bazílovi j e totéž, co »moudrá disposice a dokonale spořádaná «, » myšlenka obsažená v příkazu «, » přírodní zákon vtisknutý do reality«. 297
Člověk j e povolán k tomu, aby tento pořádek kontemploval a spolupracoval k tomu, aby se udržel. Spravedlnost dává každému, co mu patří, uni cuique suum. V nerozumné přírodě není nespravedlnost, protože tu se automaticky uskutečňuje tvůrčí slovo B o ž í podle této všeobecné regule: »Bůh nestvořil nic, co by bylo nadbytečné, a nic, co by nestačilo« (i). Tato imanentní pronoia, Boží prozřetelnost, pokračuje Bažil, j e i u Lidí, ale způsobem, který je důstojný pro rozumné bytosti. Vyžaduje naši svobodnou spolupráci. Musíme se starat o svůj život, o život druhých, bdít nad sebou. Život celého lidstva by se dal přirovnat k velké liturgické slavnosti v kosmickém chrámu. Pokud se týká konkrétní otázky rozdělení majetku, Bažil zůstává věrný své logice: být bohatým nebo být chudým jsou dva extrémy, které neodpovídají plánu Stvořitele a Boží moudrosti a které jsou v protikladu k relativní hodnotě majetku. Kdo j e bohatý? »Je to člověk, který by v divadle obsadil dvě místa a zamezil tam vstup j i n ý m , kteří by tam také chtěli vstoupit, který by považoval za své soukromé vlastnictví to, co je určeno k užitku všech... K d y b y si každý ponechal jenom to, co potřebuje ke svému užitku, a kdyby nadbytečné nechal těm, kdo toho potřebují, nebyl by na světě nikdo bohatý, nikdo chudý, nikdo potřebný« (2). Lidská spravedlnost tedy spočívá v tom, že člověk pochopí relativitu majetku a správnou míru své » potřeby «, nemá tedy ani nadbytek, ani nedostatek. Vidíme tedy, že otázka bohatství a chudoby se vyjadřuje v těchto třech termínech: potřeba, nadbytek, nedostatek. Morální nauka jak východní tak západní církve došla k tomuto logickému závěru: Křesťan jc povinen rozdat svůj přebytek chudým jako almužnu. Jc ovšem přirozené, že moralisté nikdy nedokázali zařadit do přesných hranic, co j e v konkrétním případě nutné a co j e nadbytečné. Kromě toho se vždycky diskutuje o tom, kteří z chudých jsou nám bližší a potřebují naší pomoci. Budeme někdy schopni tyto problémy rozřešit? K d y ž se díváme na učení Bazilovo, texty bez souvislosti působí revolučním dojmem: K tomu, aby se majetek správně rozdělil, musí být společný, j e potřeba opustit soukromé vlastnictví. »Ten, kdo jmenuje kterýkoliv předmět svým, vylučuje se z církve Boží a (1) (2)
298
BASILIUS, Hamiliae in Hcxacmcron 8, 7; PG 2% 184 A B . BASILIUS, Homilk in íllnd Lucae: Deslriiam... 7 ; P G 31, 276 B.
z lásky Pánovy. Slovy i skutky nás Kristus učí, abychom dali život za své přátele, tím spíš tedy, abychom se zřekli vnějšího majetku. « T o čteme v Menších pravidlech (3). Bazilova chudoba j e tedy radikálnější než u poustevníků, protože ti si jakýsi minimální majetek uchovávali. Z druhé strany baziliánský mnich žije daleko klidněji. Je členem bratrské společnosti. Ta má představené, těm pak Bažil předpisuje velmi přísně, aby se starali o potřeby všech a každého člena, aniž o to jednotlivci žádají. K d y ž se někdo stane představeným, má se stále informovat, jestli tu nebo tam něco nechybí. Skoro b y c h o m řekli, že j e Pantokrator v malém, rukou Boží prozřetelnosti. Jeho podřízení nejsou ani bohatí, ani chudí, vrátili se k rajskému životu. Po staletí hlásaly kláštery tento ideál společenské spravedlnosti a hleděly h o uskutečňovat. Je v ž d y c k y přitažlivý. A l e moralisté k tomu přidali vždycky toto omezení: Je to ideál mnišský, neuskutečnitelný pro světské lidi. Stačí tato odpověď? Bažil nikdy nerozlišoval mnišskou spiritualitu od světské. Nezná ani rozlišení na » příkazy« a »rady «. Mnich j e ten, kdo vezme Evangelium doslova, je to tedy autentický křesťan. A co je klášter? Je to jakási minicírkev, příklad pro církev velkou. Vzpomínám si, že jsem jednou vysvětlil ideál baziliánské chudoby a jeden z mých posluchačů mi poznamenal: Je to tedy čistý k o m u nismus s tím rozdílem, že j e omezený na malé bratrství, protože celá společnost ještě není schopna jej uskutečnit. A co je dnešní komunismus? Přesvědčení, že dnešní společnost j e schopna uskutečnit to, co křesťané kdysi dávno předkládali j a k o ideál. Místo odpovědi jsem položil protiotázku: A proč Bažil považuje společnost za neschopnou uskutečnit tento ideál? Odpověď patriarchy mnichů by byla celkem jednoduchá: Zákon, který vyžaduje společenství majetku, j e zákon přirozený. Nerozumná příroda j e j tiskutečňuje jako zákon nutný. A l e člověk, který j e obraz Stvořitele, může uskutečnit zákon j e n o m svobodně a vědomě. T o je základní princip baziliánské morálky. Přinutit člověka, aby některý Boží zákon zachoval, by znamenalo degradovat ho na úroveň nerozumné bytosti. Moderním slovníkem b y c h o m řekli, že by to znamenalo zbavit ho základních lidských práv. Dokonalý komunismus j e bud svobodný, nebo není lidský. Je potřeba vybrat si mezi těmito dvěma možnostmi. (3)
BASTMITS, Regttlae brevius tractalae 85; P G 31, 1144 A .
299
Není potřeba zdůrazňovat, jak tyto ideje ovlivnily evropskou m e n talitu a jak jsou dodnes aktuální. Bohužel dnešní Evropa ztratila náboženskou hloubku, která inspirovala Bažila k j e h o závěrům, a proto nemůže ani pochopit rozlišení, které bylo mnichům jasné. Eschatologická společnost na konci věků se nedá podle Bažila představit jinak, než že tu bude společný majetek. T a k o v á j e také společnost mnišská. Ale jaká j e společnost ve státě? Bažil j e rozhodně přesvědčen, že tohoto ideálu nedosáhne. Neudává žádné důvody pro soukromý majetek, j e pro to příliš náboženský. T a k é neuvádí psychologické nebo sociologické potíže, které by vznikly, k d y b y prakticky společné j m ě n í bylo. Je pro to příliš abstraktní. Jediný důvod, pro který připouští soukromý majetek, j e tento: Křesfané nejsou dosud dostatečně svobodni vzhledem k majetku. T é svobodě se nenaučí, k d y b y j e k tomu někdo násilně přiměl. N e z b ý v á tedy než jedno řešení: V y t v o ř i t mnišská bratrstva, která jsou ž i v ý m příkladem této svobody. Proto bylí také mniši po staletí prostředníky sociální spravedlností. D o m Gribomont, který j e specialista v baziliánském mnišství, upozorňuje, že by měli tento aspekt studovat i odborníci sociologie (4). V e skutečnosti vykonávaly kláštery v ž d y c k y sociální funkci, a to nejenom s v ý m příkladem, ale i aktivně. Všeobecné pravidlo, že se nesmí uchovávat nic, co převyšuje potřeby, nezavazuje j e n o m j e d notlivce, ale i klášter j a k o takový. Kláštery mnoho vydělávaly svou prací a stávaly se bohatými. Proto rozdávaly svůj nadbytek potřebným všeho druhu: hladovým, sirotkům, nemocným, kulturním institucím, školám. Kromě toho dostávaly kláštery mnoho darů. Považovalo se to za správné, protože lidé si byli jisti, že se toto jmění nějakým způsobem vrátí lidu, k d y ž ne jinak, alespoň že to státy konfiskují. Pochopitelně můžeme tento systém sociální činnosti kritizovat. A l e sám fakt, že vydržel po tolik století, ukazuje, že to byla vážná instituce. K r o m ě toho byla z hlediska ekonomického velice výhodná. Nedá se popřít, že mniši, i k d y ž to bylo v době dekadence, spotřebovali pro svou vlastní potřebu daleko méně než poctiví laičtí správci. I to by mohl být sociální důvod pro celibát! Tento sociální církevní systém pochopitelně není neomylný a v minulosti se často projevila krise. Čas od času j e j kritisovali mniši sami. Tato sociální funkce tak rušila řeholní život, že vedla často k de(4)
J. GRIBOMONT,
UII arisoctate rívoliUioimaire, Mqite et utoine: S . Basile, v • Augustiniinum «
37 (1977). str. 179-191-
3OO
kadenci a k pohoršení. Ti, kdo rozdělovali veřejné jmění, se dali těžko považovat za chudé podle evangelia. Z druhé strany veřejná společnost, která se stávala víc a víc organisovanou, nesnášela na svém území jinou samostatnou společnost. Z toho vznikaly často konflikty. Každá autoritativní vláda buď klášterní statky konfiskovala, nebo se snažila na ně mít takový vliv, že se jich nemohlo užívat podle požadavků evangelia. K r o m ě toho se dnešní veřejná společnost cítí dospělou a chcc sama organisovat otázku sociální spravedlnosti. T í m ovšem má stejné potíže, j a k o měli křesťanští moralisté: stanovit, co jsou skutečné potřeby a co je nadbytečné, říci, kdo j e nejcliudší, především pak najít správný poměr mezi spravedlností a lidskými právy, mezi organisovaností a svobodou. Není naším úmyslem řešit tyto problémy. Vyjadřuji tu j e n o m svoje osobní mínění. Z d á se mi, že dnešní společnost přistupuje k řešení těchto otázek s mentalitou klášterní, ale sekularisovanou. Klášterní mentalita sekularisovaná j e však kontradiktorní a těžko dospěje k řešení. Možná to, čemu říkám » směr ruský « ukazuje jakési světlo k řešení těchto problémů. Stner ruský Pokud j d e o sociální spravedlnost, jistě má velký v ý z n a m zkušenost v Rusku. Bohužel j i známe a studuje se j e n o m ve světle posledních událostí, politických a ekonomických, z hlediska profánního. Obyčejně se ignoruje pozadí, stará náboženská tradice, která vždy oscilovala mezi dvěma směry, které jsme nazvali semitským a řeckým. S v o u povahou mají Slované mnoho charakteristických črtů, které jsou bližší mentalitě biblické než evropské. Z druhé strany však j e jejich církev dcerou Byzance a cenobitické mnišství se svými řeckými strukturami mělo převládající vliv na vytváření společnosti. Říše pravoslavných carů se po staletí chápala j a k o jakýsi veliký basiliánský klášter. Je samozřejmé, že carové nebyli v ž d y c k y dost duchovní, aby dokázali žít tyto f o r m y v duchu křesťanském. T a k se stávalo, že jejich vláda snadno degenerovala v totalitami despotismus a úřední církev byla přinucena dát m u své požehnání. Takzvaní juroáivi, o nichž jsme mluvili, byli tedy v ý m l u v n ý m znamením pravé B o ž í spravedlnosti proti falešné spravedlnosti lidské, organisované j m é n e m B o ž í m státem a církví. 301
Také jsme ukázali, j ak dvě různé mentality daly vznik mezi mnichy dvěma různým typům řeholní chudoby. T y t o dva typy v R u s k u nejenom žily vedle sebe, ale přišly dokonce do otevřeného konfliktu okolo roku 1500. Jeden směr hájil dovolenost klášterních statků ve jménu sociálních povinností, které církev ve společnosti má. D r u h ý směr zásadně toto poslání mnichů popíral. Reholníci mají dát příklad pravé chudoby a čisté důvěry v Boha. Moskevský koncil z roku 1503 dal za pravdu první tendencí, odvolávaje se na církevní právo. A l e své odpůrce nepřesvědčil, ani nerozřešil sociální otázky své země, i když třetina ruského teritoria byla majetkem mnichů. Berdajev myslí, že tato antinomic, tato neustálá oscilace mezi dvěma opačnými tendencemi existuje v každé ruské duši. Z jedné strany by Rus rád žil svou víru heroicky v to tální a exklusivní závislosti j e n o m na Bohu. Jeho sen je žít jako poutník na této zemi. Takzvaní stranniki, typy nábožných poutníků byli po jurodivýeh nejčastějším typem zbožného člověka, zvláště v minulém století. Z druhé strany však byl život v ruských vesnicích vždycky společný, kolektivní. Z náboženského hlediska vyjadřuje tento kolektivismus velmi pěkně C h o mjakovova sentence: Jdc-li nčkelo do záhuby, jde sám, do ráje se chodí jenom spolu s ostatními. Podobně píše Dostojevský: Všichni jsou odpovědní za všechny. Je tu tedy stálá otázka: Mohou se tyto dva směry na něčem shodnout? Jc tato věčná antinomic řešitelná? Odpověď moderních ateistů j e zásadně negativní. Není možné věřit Bohu, alespoň ne tak, jak mu chtěli věřit staří Rusové, heroicky, a přitom chtít organisovat sociální spravedlnost. T y dva programy se naprosto vylučují. Proto může udělat jenom ateismus to, co církev nikdy nedokázala: sociální spravedlnost na zemi. Kdo zná duchovní dějiny Ruska, možná snadněji pochopí, proč jsou ateisté tak radikální v boji proti náboženství. Jednou jsem o této otázce mluvil v Itálii a někdo mi řekl: M á m e 11a štčstí v západní Evropě docela jinou tradici. Máme sociální encykliky , křesťanská hnutí, kněze, kteří vyvíjejí sociální činnost. Západní církev tedy vyznává optimisticky: Církev, ne-li přítomná, alespoň církev budoucí dokáže rozřešit sociální problémy, které hýbají světem. T e n krát jsem odpověděl: Nechci nikomu brát jeho optimismus. Přesto však všem optimistům doporučuji, aby čedi a meditovali Dostojevského Legendu o velkém inkvizitorovi. Berdajev poznamenal, že by mohla mít podtitul výmluvnější: Kristus a Antikrist. Dostojevskému nejsou Antikristem bezbožníci. T i jsou 302
9) běsi«, jak to čteme v titulu románu, který o nich prorocky mluví. Antikristem je velký inkvisitor.. T e n se cítí donucen jménem Kristov ý m a mocí danou od Krista odsoudit samého Krista, protože káže bez jeho dovolení. N a konci však přece j e n o m dojde ke kompromisu. Dovolí, aby Kristus potají utekl z vězení a dá mu toto přísné napomenutí : »Nevrať se už, nikdy se nevrať! « Proč j e tento neřešitelný konflikt mezi Kristem a inkvisitorem, jehož povinností j e hájit křesťanský řád? Kristus, jak vyznával vždy s v e l k ý m důrazem Dostojevský, je a musí zůstat věčným ideálem člověka. Jeden z hrdinů románu Bčsi vyznává: K d y b y matematika mohla dokázat, že j e pravda mimo Krista, zůstal bych raději s Kristem než s pravdou. Kristus j e ideál svobody. Člověk j e tím víc člověkem, čím j e svobodnější. Antikrist, velký inkvisitor, svede masy tragickým kompromisem : D á j i m svobodu kontrolovanou, omezenou, za cenu dobrého sociálního a ekonomického řádu, za cenu hmotného blahobytu. Svedený člověk netouží po tom, aby byl člověkem, a Kristus pro něho není j i ž přitažlivý. Z čistě lidského hlediska jsou snad Dostojevskému sympatičtější ateističtí anarchisté, » běsi«. Ti vědí, že svoboda nesnáší omezení, buď je, nebo není. Člověk, který touží po svobodě, se vydá na cestu dobra nebo zla až do absurdnosti, až k absolutní anarchii. Ale pak sc stane, že ve jménu svobody zničí svou vlastní existenci. Chceme snad mlad ý m zakázat tuto cestu? Neposlechnou a nemohou poslechnout. Lidská existence je tedy tragická v pravém slova smyslu. Buď sc člověk vzdá své neomezené svobody, ale pak už není plným člověkem v křesťanském slova smyslu, nebo se vydá na cestu absolutní svobody, ale potom sebe zničí v anarchii. M á tato tragická antinomic nějaké řešení? V e l k ý inkvisitor se snaží problém zamaskovat. Proto j e daleko nebezpečnější než »běs«. Dostojevský má intuici řešení: Člověk musí jednou pochopit, že jak svoboda, tak spravedlnost nejsou vlastnosti lidské, ale Boží. A b y byl člověk opravdu svobodný, musí se stát Bohem. Budete jako bohové. V e skutečnosti každý člověk, který chce jednat svobodně, se dělá bohem. A l e dělá to dvěma různými způsoby: Buď je pravý Bůh-člověk, tj. Kristus, nebo j e falešným bohem, tj. » běsem «. Tedy člověk, aby byl člověkem, nemůže zůstat j e n o m člověkem. Užívá-li svobody, stává se buď Kristem nebo » běsem «. Tertium non datur. Může se v této souvislosti mluvit o lidských právech tak, jak se o nich diskutuje na profánní úrovni? Můžeme mluvit o spravcdl303
nosti a neptat se, je-li v náboženském smyslu nebo ne? Z hlediska teologického se to j e v í absurdním Pavlu Florenskému, originálnímu a geniálnímu ruskému teologovi. Lidská společnost na zemi musí být odrazem vztahů, které jsou v nejsvětejší Trojici na nebi. Kdysi b y l y herese, které vysvětlovaly falešně mystérium Boží, dnes tytéž bludy najdeme na polí sociologie. Jeden z prvních bludů trinitárních byl arianismus. Tří božské Osoby mají být homoiousioí, tj. podobné, ale odlišné. Pravověrní křesťané naopak vyznávají, že O s o b y jsou homoousioi, tj. stejné podstaty, že jsou jedno. Pokud j d e o lidskou společnost, za tu se Ježíš modlil, aby všichni byli jedno. Bohužel křesťanská sociologie podle Florenského tvrdošíjně hlásá starý o m y l homoiousiánský: jsme si podobni, proto máme stejná lidská práva. T a k to hlásají křesťané i nekřesťané. Otázka však opravdu zní jinak: N e j d e o to, jsme-li podobní nebo ne, ale o to, že jsme jedno, i k d y ž podobnost chybí, »jedno jako Otec a já jedno jsme «. T o t o jedno se nikdy nestaneme jinak než v Kristu. Je tedy zbytečné mluvit o lidských právech, k d y ž nehledáme reální jednotu v Kristu. Tato existenciální jednota v Kristu není výsledkem nějakého sociálního křesťanského řádu, ani morálního života, který říká, že se inspiruje evangeliem. Berďajev byl alergický na všecky nauky, které chtějí vidět člověka jako výsledek nějakého řádu, tvrdil, že dědičný hřích je vlastně objcktivací řádu. T o t o přesvědčení je pěkně ilustrováno v románu Dostojevského Idiot. Jeho obsah j e znám. V Petrohradských salonech se objeví kníže Myškin, který přijel z ciziny. Je to podivuhodný typ personifikace morálky evangelia. Pochopitelně budí pochybnosti, ale po určité době ho mají všichni rádi. Nikdo nedokáže vzdorovat kráse tohoto ideálu (říká se, že i F. Nietzsche prý trochu změnil své negativní mínění o Kristu po četbě tohoto románu), ale co se stane s knížetem M y š k i n e m ? Z v o u ho na všecky strany, každý ho chce mít pro sebe. D v ě ženy se o něho hádají, dovedou ho i k tomu, aby přihlížel vraždě. A chudák kníže skončí v blázinci v cizí zemi, ze které přišel. Z d á se, že idea r o mánu j e zřejmá: Chtít uskutečňovat morálku Kristovu a nemít při toni Boží sílu, nemít v sobě živou osobu Krista, b y bylo nebezpečnou iluzí, která nakonec končí bláznovstvím a neúspěchem. Mohli bychom dát ještě jiné příklady, z kterých j e zřejmé, jak ruští myslitelé zdůrazňovali kristologickou podstatu člověka, božskolidskou existenci. Tedy sociální řád bude křesťanský j e n o m p o d l e stupně této j e d noty s Kristem, jinak se stane »běsovským«, nebo pokušením Antikrista. 304
V této souvislosti j e pochopitelné, že východní křesťanští myslitelé mívali pochybnosti o sociálních problémech Západu. Není snadné krátce vyložit, v čem j e potíž. Snad by se dala vyjádřit takto. Západní křesťané z velké části věří, že se různá náboženství a ateisté dobré vůle mohou shodnout na nějakém správném systému, na nějakém spravedliv é m řádu. Zařazují se tím vědomě do toho směru, který jsme nazvali řeckým, ale ještě před vznikem křesťanství ve formě desakralisované. Tento postoj se ukázal po tolika smutných zkušenostech vždy problematický. V ý c h o d n í křesťan žádá na prvním místě heroickou důvěru v Boha, cit srdce a ne systém pravd a zákonů. Oproti tomu si moderní ruští myslitelé většinou uvědomili, že už se nemohou vrátit nazpět, aby žili j a k o jm odiví a stranniki, aby nechali všechnu starost B o ž í prozřetelnosti. Ten postoj by znamenal vzdát se evropské kultury a civilisace. T o se už nedá riskovat a bylo by to anachronické. C o tedy dělat? Spravedlnost vyžaduje harmonii a jednotu v těle, které sc cítí j a k o celek. Jednota lidských osob, které jsou podstatně svobodné, nemůže mít první základ v zákonech a v logických rozumových schematcch. T o by bylo, jak říká Berdajev, hledat základ svobody v nutnosti. Jednota lidských osob j e wctalogická a metaiiomická. Jediný m o ž n ý základ, j a k vytvořit jednotu mezi lidskými osobami, j e svobodný projev všech lidských práv ve svobodném vztahu k ostatním svobodnými bytostem. Jenom pak, j a k o důsledek, se v y t v o ř í logické a nomické systémy, zákony, které ochraňují svobodné rozhodnutí a které umožňuj í svobodě, aby se vtělila do skutečnosti viditelného světa. Východiskem spravedlnosti j e tedy právo člověka, aby byl autentickým člověkem. Naštěstí se toto právo dnes všeobecně připouští. Zdá se mi však, že j e zde přesto zásadní rozdíl v postoji. Myslím, že západní křesťané, vychovaní scholastickou a demokratickou tradicí, přijali příliš bezvýhradně tento předpoklad: Musíme být na prvním místě lidé, a p o t o m teprve ti, k t e r ý m j e to dáno, usilují o to, aby byli křesťané. Dostojevský a všichni, kteří se j í m inspirovali, zásadně tento postoj odmítají. Není možné být člověkem a nebýt křesťanem na prvním místě. Závěrečné úvahy Pokusme se po těchto historických úvahách formulovat několik tezí a zdůraznit některé body, s kterými by se mělo počítat zvláště v ekumenickém dialogu. 305
1. Pojem přirozenosti. Opus iustitiae pax. Harmonická jednota světa a spravedlivý řád mezi lidmi j e ideál, který přitahuje všechny lidi dobré vůle. Ekumenické hnutí znamená hledání společného základu, přijatelného pro všecky, na kterém b y se v y b u d o v a l spravedlivý řád, který chce Bůh. O d antických dob se věří, že tento společný základ už tu j e : společná přirozenost, přirozená lidská práva. Ani východní, ani západní křesťané nebudou pochybovat o tom, co už každý civilisovaný člověk přijal. Jeden známý pracovník v ekumenismu však poznamenal vtipně, že se nepotřebujeme bát rozdílů, o kterých se mluví, ale že se musíme bát rozdílného chápání společného vyznání. Pojem přirozenosti není stejný na V ý c h o d ě a na Západě. N a Z á padě se rozlišuje přirozenost od milosti. Pro východní křesťany j e přirozenost podstatně trichotomická, složená z těla, duše a Ducha svatého. Z toho plyne, že přirozená lidská práva se j e v í v jiné perspektivě na Východě a na Západě. V ý c h o d n í křesťané obviňují Západ, že upadne velmi snadno do racionalismu a do juridismu, protože má právě tento zkomolený pojem přirozenosti. V otázce sociální spravedlnosti pak upadne do sociologismu. I tu se snaží vyjádřit jen v lidských kategoriích to, co j e prožíváním tajemství božsko-lidského. 2. Logický systém nebo intuitivní vidění antinomické skutečnosti. Z á padní člověk, křesťan nebo ateista, rád myslí po způsobu dcscartovském: idea clara et distincta ab alia. Proto ztrácí hlavu, k d y ž vidí antinomic. Usměje se, když slyší vážnou radu Řehoře Palamy: » Teologie, která se snaží o to, aby respektovala zbožnost, j e přinucena j e d n o u říkat tak, podruhé jinak... Je potřeba udržet rovnováhu mezi dvěma stranami antinomic.« Východní teologie j e tedy positivní, p o t o m negativní a nakonec mystická. Ten poslední stupeň vyjadřuje skutečnost, která se už nedá vyjádřit vc slovech, ale kterou může cítit jen srdce. Západním lidem j e tento způsob teologického myšlení v ž d y c k y těžký. T í m nemožnější se mu zdá, k d y b y c h o m jej aplikovali na společenský řád, na ekonomické zákony, na sociologii. »Poznání srdce « j e pro technického člověka naprosto nesrozumitelné, »spravedlnost srdce « se mu zdá něčím tak banálním, že tím výrazem opovrhne a neuvědomí si, že tím uráží to, co j e pro východní křesťany nejsvětější. 3. Teorie a praxe. V poslední době si uvědomili i na Západě, že existuje princip: praxe předchází teorii. Bohužel se tento princip objevil 306
u ž v docela sekularisované formě. Zapomněli j s m e na to, že tu j d e o staré axióma původního mnišství: praxis theorías anabasis. V mnišském prostředí ovšem praxe znamená duchovní život v celé své šířce, který předpokládá odříkání, ctnosti, lásku k B o h u . K r o m ě toho Západ se nikdy doopravdy nepřesvědčil o tom, že b y tento princip byl správný. (A m ů ž e m e ho za správný považovat, je-li v e formě sekularisované?) Proto se i z Karla M a r x e v y v i n u l » teoretický marxismus «, který se studuje logicky a uvádí se v praxi až po indoktrinaci. Poznámka B . Vyšeslavského zůstává v ž d y c k y aktuální: » Pro západní intelektualismus se stal p r o r o c k ý m v ý r o k Leonarda da V i n c i : Velká láska j e dcerou velkého poznání. M y křes tané V ý c h o d u můžeme říci opak: V e l k é poznání j e dcera velké lásky. « 4. Postoj k materialismu. Jak v ý c h o d n í tak západní křesťané cítí povinnost hájit duchovní lidské hodnoty proti rostoucímu materialismu. C o jsou však tyto duchovní h o d n o t y ? Pro západního člověka sem patří vědy, umění, poezie, náboženský kult a náboženské vyučování. T o značí, že starý gnosticismus není ještě překonán. Plyne z toho dvojí nebezpečí: z jedné strany se » d u c h o v n í « snižuje na všecko, co j e » duševní «, i D u c h svatý se snadno chápe j a k o produkt činnosti lidské duše; na druhé straně to, co j e hmotné, se v y l u č u j e z » duchovnosti«. Proto i křesťané považují poezii např. za duchovnější než práci rukou. Alespoň v tomto pokušení žijeme a podlehli b y c h o m mu, k d y b y c h o m naštěstí neměli křesťanské matky, které neustále korigují to, co inteligentní křesťané myslí. Pro v ý c h o d n í křesťany » duchovní « znamená to, co j e proniknuté D u c h e m svatým. T e n pak má formovat j a k naši mysl, tak i h m o t n o u skutečnost. P r o křesťana i hmotné se má stát duchovním. 5. Postoj ke světu. I v t o m se V ý c h o d a Západ značně liší. » Všechno na zemi j e stvořeno pro člověka... « U ž í v a t tvorů znamená 11a Západě především užívání praktické, k blahobytu a k pohodlí. Pro v ý c h o d n í křesťany j e svět » škola duší« (Sv. Bažil), ve které se učíme o B o h u , příroda j e hlas, k t e r ý m B ů h k člověku mluví. M á m e se divit, že v ý chodní asketi považují nehody a bídu za daleko výraznější B o ž í hlas než klidný řád? Pragmatická západní mentalita určuje také náš postoj k událostem. A ť se stane cokoliv, západní člověk se ptá: co b y l o příčinou, j a k ý b y l původ této události? Známe-li příčinu, m ů ž e m e změnit i
důsledek. Sociální pokrok se tedy chápe j a k o neustálá » restrukturace «. Východní člověk, k d y ž se něco stane, se ptá nejdříve, j a k ý to má duchovní význam. Pokrok v životě tedy není tolik vázán na změnu vnějších forem, ale spíš na progresivní chápání stejné f o r m y , podobně jako na ikonách j e progresivní iluminace. Roštu, k d y ž víc chápu to, co už tu je. Západní člověk také rád mění svět, protože považuje přírodu za věc mrtvou. Pravda j e m u to, co vyjadřuje řecké aletheia, něco, co jsme vlastními schopnostmi objevili. Pro V ý c h o d j e charakterističtější slovanský termín is tin a, tzn. etymologicky: to, co dýchá, co žije, s čím mohu navázat důstojný dialog. Západní materialisté nemilují svět, milují svůj blahobyt v e světě. A křesťané? Starají se víc o to, aby se ve světě spasili, než aby spasili svět? Věta evangelia dát svůj život za spásu světa má z tohoto hlediska velmi omezený smysl. Kosmické oslavení, světlo z hory Tábor, velkonoční radost a všecky tyto ideály východní církve připadají západnímu člověku příliš matné a čistě poetické. Otcové pouště se snažili očistit svět od zlých duchů v povětří. Západní člověk nechce očisťovat svět, ale chce využít všeho, i vzduchu ke svému dobru, kterému říká »sociální«. U v á d í se tedy v nebezpečí, že jednoho dne i povětří, vzduch, se m u stane nedýchátelným. N e b o chceme raději hájit hroznou zásadu: Fiat iustitia, etiamsi pereat mimdus? (Přeložil
K A H E L K A P L A N - JIŘÍ S L Á M A
Václav
Steiner)
(Mnichov)
ANALÝZA PŘEDVÁLEČNÝCH A POVÁLEČNÝCH VOLEB N A S L O V E N S K U S P O M O C Í S T A T I S T I C K Ý C H M E T O D (*) Úvod V posledních válečných a prvních poválečných letech byl osud Československa rozhodnut na desetiletí. T e h d y realizovaná alterna(*)
308
Základem tito stati j c studie autorů Analyse der Wahlergebnisse in der Slowakei vor und nach dem zweiten Weltkrieg mit Hilfe statistischer Methoden, W o r k i n g Paper N r . 62, OsteuropaInstitut: München 1979.
tíva sovětského komunismu mohla být s pomocí vnitropolitických sil a prostředků sotva znemožněna. Přesto j e poučné vidět, jaké politické, sociální, hospodářské, národní a náboženské síly se postavily na odpor komunistické alternativě a s jakými cíli, prostředky a dílčími úspěchy se jejich úsilí uskutečnilo. Způsob porážky protikomunistických a demokratických sil zanechal v politickém vědomí a chování jejich protivníků a také komunistů samotných na dlouhou dobu hluboké stopy a ovlivnil další v ý v o j . Také sociální pozadí tohoto politického v ý v o j e j e třeba považovat za dlouhodobě působící faktor dalšího v ý v o j e vedle skutečnosti mocensko-politickélio rozhodnutí, které v těchto letech padlo. V o l b y roku 194Ó představují na jedné straně důležitou bitvu v boji o politický v ý v o j země, na druhé straně přinesly jinak neexistující informaci o politických postojích obyvatelstva celé země. Na základě volebních výsledků roku 1946 j e možné již při jejich pouhém posuzování podle okresů a obcí vidět a statisticky ověřovat různé domněnky týkající se chování voličů a politických postojů jednotlivých sociálních skupin. Spolehlivost výpovědí tohoto druhu j e možno zvýšit výběrem a shrnováním oblastí určitého specifického, sociálního, národního, náboženského a politického profilu a na základě srovnání odpovídajích znaků s výsledky voleb za tyto oblasti. Rozhodující pokrok při vyhodnocování existující informace j e možno dosáhnout při použití statistických metod a modelů a současných technických prostředků na zpracování informací. Použití těchto metod a prostředků umožňuje rozšířit počet otázek, které j e možno orientovat na existující data, prohloubit odpovědi a získat je též kvantitativně včetně hranic jejich spolehlivosti. Naším cílem je přispět rozborem volebních v ý sledků na Slovensku k prohloubení znalosti politického v ý v o j e Slovenska i Československa a současně také demonstrovat možnosti a problémy použití statistických modelů a postupů pro analýzu volebních výsledků. Důsledky květnových parlamentních voleb 194.6 na Slovensku 26. května 1946 se konaly v Československu první poválečné parlamentní volby. Zúčastnilo se jich osm politických stran; v českých zemích strana lidová, národně socialistická, sociálně demokratická a komunistická, na Slovensku strana demokratická, komunistická, strana práce a strana slobody. 309
Vedení všech politických stran si uvědomovala významnou roli, která květnovým volbám v poválečném v ý v o j i republiky příslušela. Měly prověřit sílu vlivu politických stran mezi obyvatelstvem a hlavně rozdělit jejich pozice ve vrcholných i místních orgánech moci. N e j větší rivalové - v českých zemích národní socialisté a komunisté, na Slovensku komunisté a demokratická strana - jejich v ý z n a m přeceňovali, když hovořili o tom, že rozhodnou o dalším osudu republiky. Přestože se politické strany dohodly na slušně vedeném předvolebním zápase, žádná tuto zásadu nedodržela. Rozhořel se ostrý předvolební boj, zejména mezi už zmíněnými hlavními rivaly, kteří mezi sebou soupeřili o pozici nejsilnější strany v českých zemích a na Slovensku. Všecliny politické strany (kromě strany práce a strany slobody) zahajovaly předvolební kampaň jako mohutné organizace, každá s několika statisíci organizovaných příslušníků (i). Svůj boj o voliče zaměřovaly především na příslušníky a voliče zakázaných politických stran. Na jejich rozhodnutí závisel volební úspěch či neúspěch každé strany. Představitelé vládních stran se už v emigraci dohodli na zákazu obnovy těch předválečných stran a organizací, které se » tak těžce provinily na zájmech národa a republiky«, a vyjmenovali j e v programu prvé vlády (2). V seznamu se nacházela i před válkou nejsilnější strana česká - agrární - a slovenská - Hlinková ludová. O b ě měly nejsilnější pozice na venkově. Strana ludová byla navíc organizací slovenského politického katolicizmu. Komunisté na konci roku 1945 nevěděli, která strana získá » zakázané voliče«, a obávali se, že by se mohli vyslovit pro jejich soupeře. Ti také s těmito hlasy počítali. Národní socialisté věřili v přízeň voličů agrární strany. Vedení demokratické strany nebylo zcela jisto, zda získá hlasy voličů zakázaných stran, a navíc mezi jejími funkcionáři existovaly i obavy z možného vlivu představitelů politického katolicizmu ve straně. Komunisté chtěli zabránit posílení svých partnerů hlasy voličů zakázaných stran, a proto navrhli a spolu se sociálními demokraty přes odpor ostatních stran prosadili instituci tzv. prázdných lístků ve volbách (3). Předpokládali, že voliči, kterým nevyhovuje (1)
(2) (3)
3IO
Sociální demokracie míla v poloviiií roku 194Ö 350.000 členů, národně socialistická strana v dubnu 1946 574.000, lidová strana uvádčla koncem roku 1945 500.000 členů, komunistická strana v českých zemích v březnu dosáhla milion členů, na Slovensku mřla koncem rokli 1945 197.000 a demokratická strana vykazovala na počátku roku 1946 250.000 členů. Program n o v í československé vlády Národní fronty Čechů a Slováků, přijatý 5. dubna 1945 v Košicích, zvaný tíž »Koäicky program«. Cestou května. Sborník, Praha 1975, str. 40. Archiť Úfailn předsednictva vlády ČSSR, Praha (dále A Ú P V ) , fond Národní fronta (fond NF), sclnlze 16., 2J. 1. a 21.2.1946.
žádná existující strana, vyjádří svůj nesouhlas s režimem volbou bílého lístku a nedají hlasy nekoniumstickým stranám (4). Příprava a výsledky voleb na Slovensku míly zvláště velký význam pro jeho další politický v ý v o j a velmi citelně poznamenaly i v ý v o j celostátní. Nemáme tu na mysli pouze skutečnost, že zasáhly do rnocensko-politického rozložení sil v celé republice, a to i přesto, že na Slovensku volilo 1,612.116 občanů a v českých zemích 5,490.677 (5). Stranicko-politická struktura poválečného Slovenska se rodila v odboji na domácí půdě. V e Slovenském povstání vystupovaly dvě strany - komunistická a budoucí demokratická (6). Jejich představitelé nepočítali se vznikem další politické strany. Brzy se však ukazovalo, že ani jedna z existujících stran není přijatelná a přitažlivá pro masu příznivců slovenského politického katolicizmu. Část jeho příznivců už vstoupila do jedné ze slovenských stran a zastávala v nich dokonce i různé funkce. Většina funkcionářů, členů a voličů bývalé Hlinkový ludové strany představovala třetí sílu slovenského politického života, která neměla možnost se politicky samostatně realizovat. V jejím středu vznikla myšlenka zformovat se v samostatnou politickou stranu. V čele tohoto úsilí stanula mladší generace slovenského politického katolicizmu, která se velmi málo angažovala v období slovenského státu. Snaha o změnu stranicko-politické struktury Slovenska přicházela i z jiných kruhů. Neúspěšně skončil pokus národních socialistů v y t v o řit sesterskou stranu na Slovensku (7). Poněkud úspěšněji dopadlo úsilí sociálních demokratů o obnovu své strany na Slovensku, která zanikla v září 1944 splynutím s komunisty. Čeští a ještě silněji slovenští komunisté se stavěli proti sociálně demokratickému úsilí, kvalifikovali je jako pokus o rozbití politické jednoty dělnického hnutí, který prospěje pouze demokratické straně, neboť oslabí komunistické pozice. Sociální demokraté naopak argumentovali, že vinou komunistů j e (4) (5) (6)
(7)
Počet voličů, kteří odevzdali bílé lístky byl zcela bezvýznamný. V celostátním mčřítku představoval 0,45% hlasů. Z voleb byli vyloučeni občané německé a maďarské národnosti, kteří byli dekretem presidenta republiky č. 33 z 2. 8. 1945 zbaveni československého státního občanství. Komunistická strana Slovenska sc konstituovala jako samostatná strana se svými vedoucími orgány na sjezdu 17. záři 1944, kde dollo ke sloučení komunistů s částí sociálních demokratů a k likvidaci sociální demokracie. Demokratická strana vznikla bčhcm slovenského povstání sloučením několika dřívějších politických stran a skupin, v nichž vedoucí roli hráli představitelé bývalé strany agrární. Archii' Československé strany socialistické, Praha, fbnd orgány, schůze předsednictva 31. 1. a 27. 2. 1946; též M . VAHTÍKOVA, Od Kolic po Februír, Bratislava 1968, str. 72.
3II
úspěch levice na Slovensku ohrožen a že musí tedy společně usilovat o oslabení demokratické strany (8). Po dlouhých jednáních mezi vedením sociální demokracie, českých a slovenských komunistů vstoupila až 20. ledna 194ó na politickou scénu Slovenska sociální demokracie pod jménem strana práce. Také komunistické vedení si už koncem roku 1945 uvědomovalo, že jeho dřívější obava z nepříznivého vlivu stranicko-politické struktury Slovenska na politický v ý v o j země se naplňuje. Těch v komunistickém vedení, kteří předpokládali volební neúspěch na Slovensku, přibývalo. Příčinu spatřovali v existencí pouze jedné nekomunistické strany, která získá hlasy všech občanů, kteří nebudou volit komunisty Zejména vedení českých komunistů (nejvíce Gottwald) uvažovali o způsobu řešení tohoto pro ně nepříznivého stavu. Objevily se tři varianty. Gottwald v prosinci 1945 uvažoval o tom, že by všechny české strany » šly na Slovensko «. Na konec tento námět zamítl, protože zároveň dovoloval vstup demokratické strany do českých zemí. Gottwald se obával, že by tato strana, která o pochodu do českých zemí také hovořila, získala hlasy velké části voličů bývalé agrární strany (9). V e vedení demokratické strany měli funkcionáři bývalé agrární strany převahu. Komunistické vedení se orientovalo na oslabení demokratické strany jejím vnitřním štěpením. A to takovým, které by j í znemožnilo získat voliče z příznivců politického katolicizmu. Na počátku roku 1946 vstoupila třetí politická síla - politický katoliciznxus - do mocenské hry na Slovensku. Komunistické záměry mu umožňovaly cestu, na kterou se předtím sám už vydal. K o m u nističtí činitelé, zejména z pražského vedení, kalkulovali s tím, že se od demokratické strany odštěpí část funkcionářů - vyznavačů politického katolicizmu - a založí novou stranu. Šlo zejména o ty funkcionáře, kteří tvrdili, žc politický katolicizmus nemá mocenskou pozici odpovídající jeho vlivu ve společnosti, dále o ty, kteří nevěřili, že prostřednictvím demokratické strany lze prosazovat zájmy katolíků, neboí většinu ve vedení měli evangelíci. Nespokojeni byli i ti, kteří nemohli proniknout do vyšších funkcí ve straně i v orgánech moci. Tato skupina činitelů demokratické strany připravovala založení strany nové a požádala na počátku března 1946, jak bylo ustaveno regulemi Národní fronty, o souhlas k založení křesťansko-republikánské strany. (8) (9)
3I2
Archiv Ůstfednlho výboru KSČ, Praha (dále A Ú V K S Č ) , fond sociální demokracie (F SD), schflze představenstva 5. xi. 1945. A Ü V K S Č , fond 01, schůze 17. - 18. 12. 1945.
Vedení českých komunistů a také většina členů slovenského vedení založení strany politického katolicizmu nejen podporovala, ale někteří jej i připravovali. Předseda komunistické strany Slovenska Široký vedl s představiteli politického katolicizmu jednání o založení jejich strany a dokonce se komunisté podíleli na vypracování jejího programu. Z a tohoto stavu vznikalo přesvědčení, že nová strana bude s komunisty spolupracovat. S touto variantou spolupráce s politickým katolicizmem nesouhlasili někteří vedoucí slovenští komunisté (Husák, Šmidke). Přáli si dohodu s demokratickou stranou o společném postupu proti aktivizaci politického katolicizmu a v kalkulacích sc založením jeho samostatné strany spatřovali nebezpečí pro další politický v ý v o j Slovenska (10). V demokratické straně byla většina proti připravované straně ( l i ) . Nejen z takticko-politických důvodů, ale především ze zásadního odporu k aktivizaci a organizování politického katolicizmu. K d y ž však vedoucí představitelé demokratů zjistili roli komunistů při tvorbě nové strany a jejich záměr oslabit demokratickou stranu, rozhodli se k rázné protiakci. Navrhli mluvčím politického katolicizmu dohodu o rozdělení funkcí ve straně a v orgánech moci. T i po doporučení slovenských biskupů s návrhem souhlasili a od založení vlastni strany upustili. Uzavřeli s vedením demokratické strany tzv. dubnovou dohodu o rozdělení funkcí. Taktika a mocenská hra komunistů skončila tím, že politický katolicizmus se realizoval na bázi demokratické strany (12). Pozůstatkem těchto kalkulací byla strana slobody, která vstoupila do politického života jako čtvrtá, ale zcela bezvýznamná strana (13). Kromě demokratické strany volební výsledky na Slovensku žádnou stranu neuspokojily. Sociální demokraté předpokládali, že strana práce může být dokonce stranou první (14) a skončila s 50.079 (3,11%) hlasů jako nejslabší. Příčinu porážky »levice« spatřovali v odporu (10) Podrobněji o těchto jednáních v i z A Ú P V , Protokoly schází vlády, schflzc j . r i . 1947, Příloha; A U V K S Č , Žádost Gustává Husáka o úplnou stranickou rehabilitaci 1. 5. 19Ů3; J. OPAT, O novou demokracii, Praha 1966; M . VAHTÍKOVÁ, Roky rozlwdmilla, Bratislava 19Ö2. (11) Čas, ústřední orgán demokratické strany, 17. 2. 1946, str. 1, projev J. Lcttricha, předsedy strany, na pracovním sjezdu 15. - 17. 2. 194TÍ. (12) D o h o d a byla sice podepsána 30. března 194<5, ale protože v c známost vešla později, nazývá se dubnovou. Část týkající se rozdělení funkcí obashovala zásadu, * aby v e všech orgánech strany byla dodržována dohoda o poměru mezi římskokatolíky a evangelíky 7:3 s v ý j i m k o u pro kraje převážně katolické nebo evangelické i. V . PKEČAN, Slovenský katolicizmus pred Februárom 1948, Bratislava 1961, str. 224. (13) Zakladatelem a krátkou dobu předsedou strany b y l starý řeskoslovenský politik V á v r o Šrobar, který v e volbách ani nebyl zvolen poslancem. (14) A Ú V K S Č , F S D , schůze představenstva 4. 2. 1946.
SIS
komunistů proti obnově své strany na Slovensku (15). T a k é v e d o u c í funkcionáři národně socialistické a lidové strany očekávali větší úspěchy strany práce a strany slobody, která dostala pouze 60.195 (3>73%) hlasů. Hluboké zklamání prožívali slovenští komunisté. Více než vlastní výsledek (obdrželi 489.596 a 30,37% hlasů) j e překvapila absolutní převaha demokratické strany, která získala 999.622 (62%) hlasů (16). Někteří očekávali, že se stanou i přes neúspěchy své předvolební taktik y přibližně stejně silní jako demokraté. Zklamání v řadách nižších komunistických funkcionářů bylo ještě silnější než v ústředí. N a schůzi ústředního výboru, která se zabývala hodnocením voleb, zaznělo i volání po ostrém » partyzánském « zásahu proti demokratické straně. Široký nespokojené funkcionáře krotil poukazem na to, že situace pro taková řešení by nastala teprve v případě volebního neúspěchu českých komunistů (17). Slovenské komunistické vedení se volebními výsledky zabývalo 29. května a 14. července a ústřední v ý b o r 31. července 1946. Příčinu volebních výsledků spatřovalo v nedostatečném uplatnění principů lidovědemokratického režimu na Slovensku, v nedůrazném prosazování národní politiky komunistů, spočívající ve zdůrazňování, že slovenským národním z á j m ů m nehrozí nebezpečí od pražské vlády, ale od slovenské reakce. A j a k o třetí příčinu neúspěchu uvádělo vlastní politické a taktické chyby v politice Národní fronty (18). Vedení českých komunistů se zabývalo volebními v ý s l e d k y 28. května 194Ó a ústřední v ý b o r dva dny později. Gottwald v obsáhlé analýze vyjmenoval tři důvody slovenského neúspěchu. Z a prvé, že » dvě strany zkrachovaly (strana práce a strana slobody, pozn. aut.) víc, než jsme očekávali«, za druhé, že na Slovensku se neuplatnil nebo minimálně uplatnil náš n o v ý » lidově-demokratický režim «, což p o važoval za vinu slovenských a českých komunistů. Z a třetí a j a k o
(15) A Ú P V , fond N F , schůze 12. 6. 1946 (česká N F ) . (16) Zklamáni dolehlo na vedeni slovenských komunistů už při p r v ý c h zprávách o volebních výsledcích, které obdrželo 26. kvétna v noci. A Ú V K S Č , Fond politické procesy, K o m i s e pro prošetření procesu s tzv. slovenskými buržoasními nacionalisty, v ý p o v ě ď E. Friše. (17) Široký reagoval na zmínčné hlasy takto: • K d y b y c h o m byli samostatným s l o v e n s k ý m státem, kdybychom museli uvažovat čistě jen v e vnitrostranických slovenských kategoriích tak sc mně zdá, že 2(5. kvřtna večer bychom uvažovali, že jsme v o l b y prohráli. C o nyní?... Musíme hledat jinou cestu a nevylučujeme při teoretické úvaze, že dne 26; b y c h o m dali povel
126-427.
314
důvod nejvýznamnější, že komunisté na Slovensku se nestarali o » vesnici a maloměstské vrstvy«, a nezískali j e pro svoji politiku (19). Čeští a slovenští historikové (jde o ty, již publikovali v Československu) většinou hodnotili volby obdobně jako Gottwald a Široký na zmíněných schůzích vedoucích orgánů svých stran v roce 1946 (20). Pokud šlo o výsledky na Slovensku, redukovali jednostranně příčiny na tzv. dubnovou dohodu mezi představiteli politického katolicizmu s vedením demokratické strany. Jen někteří historikové uváděli i další důvody. K . Jech poukazoval na silný vliv náboženství a na využívání nacionalistických — míněno protičeských - tendencí demokratickou stranou. Stejný význam přisuzoval tomu, že na Slovensku nebyl průběh pozemkové reformy takový, aby komunistům umožnil silněji zakotvit mezi rolníky. Věra a Oldřich Jarošovi vyzvedli spojitost mezi volebními výsledky a sociální strukturou slovenské společnosti (21). Lze uvádět nejrůznější méně či více důležité důvody pro vítězství demokratické a neúspěch komunistické strany. Jeví se zřejmě jako nesporné, že komunisté dosáhli maxima vlivu, který může komunistická strana ve svobodných volbách získat v agrární společnosti. Navíc ve společnosti, v jejímž politickém životě a stranicko-politické struktuře se přímo a znatelně promítalo náboženské rozvrstvení obyvatel. Druhou samostatnou věcí, a to věcí politické taktiky, byla schopnost demokratů udržet jednotnou frontu proti tlakům komunistů. A v tomto takticko-politickém zápase utrpěli komunisté už před a hlavně ve volbách porážku. Ovšem jen ve volbách. Radost demokratické strany z volebního vítězství brzy vyprchala. Již na první projev nadšení příslušníků demokratické strany reagovali komunisté způsobem, který naznačoval, že se se svým neúspěchem nesmířili (22). Bude se zdát paradoxní sku(19) A Ú V K S Č , fond 01, schůze 30. 5. 1946; K . GOTTWAID, Spisy XIII., Bratislava 1958, str. 94-95(20) J. BELDA, M . BOUČEK, Z . DEYL, M . RLIMIŽ, MI rozhraní dvou epoch, Praha 1968; M . VAI
tečnost, že vítězství demokratické strany se měnilo v začátek jejího konce. Vedení českých a slovenských komunistů sledovalo v e vztahu k demokratické straně po volbách jeden cíl - zlomit její mocenskou převahu v orgánech moci na Slovensku. Způsob, j a k ý m svůj záměr realizovalo, se dotýkal jednak státoprávního postavení slovenského národa a pravomoci národních orgánů a jednak samé existence demokratické strany. Ještě drive, než začal Gottwald jednat o nové vládě a j e j í m programu, navrhl omezení pravomoci slovenských národních orgánů (23), v nichž ve volbách dosáhla demokratická strana absolutní většinu. Pro svůj návrh získal snadno podporu všech českých politických stran (24). Také slovenští komunisté, sice neradi, ale přece s návrhem souhlasili v domnění, že j d e o opatření přechodná, j a k j i m Gottwald sliboval. T a k vznikla tzv. třetí pražská dohoda, jejímž obsahem byl přesun velké částí pravomoci slovenských orgánů na vládu a zesílení jejich podřízenosti vládě (25). N a podzim 1947 se podřízenost slovenských orgánů vládě v tzv. Dodatku k třetí pražské dohodě ještě zvětšila (26). Po Ú noru 1948, kdy komunisté nastolili monopol své moci, bylo v Ústavě 9. května státoprávní postavení Slovenska a národních orgánů zakotveno v rozsahu, jak j e j vymezovala třetí pražská dohoda a Dodatek k ní. Snahu některých komunistických funkcionářů rozšířit pravomoce orgánů, které plně ovládali, a oslabit pražský a český centralismus, Gottwald rázně odmítl a nazval »slovenským provincionalismem « (27). Zároveň s omezováním pravomocí slovenských národních orgánů chystali komunisté úder proti demokratické straně. R o z v í j e l i j e j v e třech vlnách. Na první schůzi vlády po volbách j i obvinili z p r o v á dění protistátní propagandy v předvolební kampani a prosadili, že vláda pověřila ministra vnitra tyto věci vyšetřit (28). Gottwald uva(23) Slovenskými národními orgány byla v oblastí zákonodárné moci Slovenská národní rada a v ý k o n n í moci Sbor pověřenců. Vznikly v Slovenském národním povstání a b y l y v y baveny rozsáhlou pravomocí, jejíž rozsah prosazovali v roce 194s prod řeským stranám hlavni komunisté. (24) A Ú P V , fond NF, schůze 12. 6. (česká N F ) , 21., 24., 27. 6. 1946. (25) Státoprávní postaveni a rozsah pravomoci slovenských orgánů se v y m e z o v a l y politickými dohodami mezi vládou a představiteli slovenských orgánů. B y l y uzavírány v Praze, odtud se nazývaly pražské, první vznikla 2. <5. 1945, druhá 11. 4. 1946, třetí 28. 6. 1946. (26) Dodatek k t/ell pražské dohodí byl přijat v listopadu 1947. (27) A Ú V K S Č , fond 02/1, schůze 2. J. a 9. 6. 1948. (28) A Ü P V , Protokoly schůzi vlády, schůze 31. 5. 1946.
316
žoval o vyřazení demokratické strany z příští vlády, což by podle existující politické praxe, že strana nemůže působit m i m o Národní frontu, mělo za následek její úřední rozpuštění. O d tohoto záměru upustil pouze z ohledů na mezinárodní postavení Československa (29). Zmíněné dubnové dohody využili komunisté k obvinění demokratické strany ze státní nespolehlivosti a všechny ostatní strany schválily očistu jejích funcionářských kruhů (30). S výsledky první vlny úderu byli komunisté spokojeni. Silný m o censký a politický dak sice nevedl k rozštěpení dokonce ani k zastrašení demokratické strany, ale docílili dvou úspěchů důležitých pro realizaci svého konečného záměru - rozbití demokratické strany. Získali pro své návrhy podporu všech českých stran a tím zamezili společnému vystoupení nekomunistických stran. A podařilo se j i m prostřednictvím politické kampaně vnést zejména do české, ale i slovenské společnosti » problém státní spolehlivosti demokratické strany « a také svůj názor o Slovensku j a k o politicky nejslabším článku republiky. Druhá vlna vrcholila na jaře 1947, kdy komunistické vedení počítalo s tím, že demokratická strana stojí před rozkolem. Očekávání vycházelo z těchto úvah: v důsledku tzv. dubnové dohody se v demokratické straně spojila dvě křídla - bývalí agrárníci, většinou evangelíci a představitelé politického katolicizmu. Komunisté počítali s tím, že rozštěpení strany lze dosáhnout vyvoláváním rozporů mezi oběma křídly. Usilovali o to, aby představitelé politického katolicizmu dospěli k přesvědčení, že demokratická strana není schopna prosadit jejich zájmy, a aby se s ní rozešli. Z a vrcholný bod svého úsilí považovali soudní proces s Josefem Tisem, knězem a prezidentem Slovenského státu v letech 1939-45 (31)- Především z tohoto důvodu trvali na prosazení nejvyššího trestu a 11a Tisově popravě, což se j í m podařilo (32). Očekávali, že poprava způsobí takový stupeň nespokojenosti představitelů politického katolicizmu s neschopností demokratické strany prosadit záchranu Tisa, že přeroste v konflikt a v rozkol. (29) A Ú P V , fond N F , schůze 2. 7. 1946. (30) A Ú P V , Protokoly schůzi v l á d y , schůze 27. a 31. 5. (tajní řást) 1946; fond N F , »chůze 12., 14., 2 i . , 24. 6. 1946. (31) Kcmunistická strana Slovenska, Dokumenty, cit., str. 500-501, zasedání Ú V K S S 16.-17. 12.19443. (32) Vláda jednala o Tisově žádosti o milost 16. 4. 1947 a po dlouhé diskusí rozhodla 17 hlasy ministrů strany komunistické, sociálně demokratické, národně socialistické a ministrů nestraníků S v o b o d y a Masaryka žádost zamítnout. Proti hlasovalo íest ministrů demokratické a lidové strany. Tiso b y l 18. dubna 1947 popraven. A Ú P V , Protokoly schůzi vlády, tajná schůze 16. 4. 1947.
317
Záměr se nezdařil. Nespokojenost představitelů politického katolicizmu vyvolala rozpory, dokonce tendence k rozkolu, ale demokratická strana udržela jednotu svých řad. Třetí vlna se rodila z neúspěchu předcházející. O d května 1947 počalo komunistické vedení připravovat změnu stranicko-politické struktury Slovenska (33). Příprava vyvrcholila konstrukcí tzv. protistátního spiknutí na Slovensku. Komunisty ovládané složky bezpečnosti vyrobily prostřednictvím provokací ilegální organizace na Slovensku a jejich spojení s emigrací. D o své konstrukce tzv. spiknutí zařadily i dva generální tajemníky (M. Bugát a J. K e m p n ý byli v důsledku toho ve vyšetřovací vazbě) a další vysoké funkcionáře d e m o kratické strany (mimo jiné i místopředsedu vlády a strany J. Ursínyho, který musel podat demisi). B y l s nimi připravován politický proces. Konstrukcí tzv. protistátního spiknutí sledovali vedoucí komunisté dvojí cíl: jednak chtěli oslabit až rozbít demokratickou stranu a jednak využít tzv. spiknutí jako záminky k vyvolání politické krize na Slovensku. Ta vypukla 31. října 1947, k d y předseda Gustáv Husák podal demisi celého Sboru pověřenců proti vůli j e h o většiny. T z v . spiknutí a politická krize přivedly demokratickou stranu do svízelné situace. Zhoršovaly ji ještě neúspěšné pokusy představitelů politického katolicizmu o úplné ovládnutí strany. V e d e n í slovenských komunistů vypracovalo tři alternativy řešení politické krize. M a x i mální počítala s úplným vyřazením demokratické strany ze Sboru pověřenců, minimální se spokojovala s oslabením jejich pozic. D o sáhli minimálního stupně. N o v ý Sbor pověřenců se vytvářel na principu, že žádná ze stran nebude mít v něm většinu, což znamenalo likvidovat v tomto v ý k o n n é m orgánu volební vítězství demokratické strany. Komunistům se však nepodařilo prosadit přestavbu všech orgánů moci 11a Slovensku na tomto principu (3,4). O d květnových voleb 194Ó byla demokratická strana vystavena nepřetržitému tlaku a útokům komunistů a bezpečnosti. B ě h e m krátké (33) A Ú V K S Č , fond Politické procesy. Svazek Geinindcr j/6, Z á z n a m y ze schůzi v e d e n i , s c h ů ze 19. 5. 1947. (3:4) Podrobněji v i z V . JAROÍOVA, O . JAROŠ, cit. d., str. 228-255; M . VARTÍKOVIÍ, OdKoSic..., cit., str. 145-1Ö8 ; J. BKLDA a kol., cit. d., str. 170-184; K . KAPLAN, Slovenský politický katolicismus, v o Studie 4 č. 54, str. 452-4Ö9; A Ú P V , P r o t o k o l y schůzí v l á d y , tajné čisti schůze i<5., 30. 9., 8., 14. 10., 5. l i . 1947; fond N F , schůze 1 1 . , 17. a 18. 1 1 . 1947; A Ú V K S Č , fond Politické procesy, Svazek G e m i n d c r 5/6, Z á z n a m y ze schůzi v e d e n í , schůze 2.1. 8., 18. 9., 2., 29. 10., 4., (S., 13. 1 1 ; fond 100/24; Ž á d o s t G . Husáka o ú p l n o u stranickou rehabilitaci z i . 5. 1963.
3X8
doby prošla třemi vnitrostranickými krizemi a ncjvetší díl své energie musela vynakládat na obranu proti útokům. A přesto ani třetí vlna úderu nevyústila v její likvidaci, ani v její. rozkol. Komunisté svůj záměr realizovali až v Únoru 194S a demokratickou stranu likvidovali.
Statistická analýza výsledků parlamentních voleb v Československu v letech 1935, 194Ó, 1948 Hlavní cíl rozboru volebních výsledků na Slovensku v roce 1946 bylo přispět k vyjasnění otázek sociálního, hospodářského, národního a politického pozadí pro výsledky zúčastněných čtyř politických stran. Jinak než ve volbách v českých zemích byla 11a Slovensku komunistická strana poražena a její protihráč demokratická strana vyšla z voleb j a k o jednoznačný vítěz. T o mělo pro v ý v o j na Slovensku a v celém státě dalekosáhlé důsledky a má až dodnes. Další strany měly ve v o l bách jen okrajový význam. Předkládaná studie může být zahrnuta do řady v empirické sociologii a politologii o b v y k l ý c h historických volebních analýz. Pro tyto historické volební analýzy j e typické, že se mohou opírat pouze o výsledky úřední statistiky o volbách. Při těchto analýzách chybí v pozdější době dostupné dodatečné informace, které jsou získávány před volbami a po volbách o chování voličů na základě výběrových šetření a anket. T y t o historické a volební analýzy jsou někdy v běžné sociologické terminologii označovány j a k o ekologické volební analýzy. Ú k o l těchto volebních analýz spočívá v tom odhadnout na základě informací o volebních výsledcích v oblastech a na základě informací o struktuře obyvatelstva v oblastech podle různých sociálních, hospodářských, národnostních a náboženských znaků, j a k ý m způsobem volily jednotlivé vrstvy obyvatelstva. Pro celý stát a pro některé o blasti j e k u příkladu známo, j a k ý počet hlasů dostala strana A a strana B . Není však známo, j a k ý počet hlasů dostala strana A anebo strana B mezi zemědělci, mezi katolíky, mezi příslušníky toho či onoho národa a tak podobně. Existující statistické metody a modely, především metody a modely vícenásobné regresní analýzy umožňují odhadnout tyto neznámé podíly a současně umožňují určit také míru spolehlivosti, míru věrohodnosti těchto odhadnutých podílů. O d p o vědí na otázku po voličském chování různých vrstev obyvatelstva j s o u možné v tom případě, jsou-li k dispozici příslušné údaje o struk319
tuře obyvatelstva podle okresů, tzn. v tomtéž členění, v j a k é m jsou známy volební výsledky. Mezí obvyklé informace o struktuře obvyvatelstva patří především informace o sektorální hospodářské struktuře obvyvatelstva. Pro Slovensko jsou údaje tohoto druhu k dispozici pro rok 1946. N a základě těchto údajů se dovídáme, že na Slovensku v roce 1946 patřilo do sektoru zemědělství, rybářství a lesnictví 4 8 % obyvatelstva, do sektoru průmyslu a živností 2 3 % obyvatelstva, do sektoru obchodu, peněžnictví a dopravy 1 0 % obyvatelstva, do sektoru veřejných služeb a svobodných povolání zhruba 6 % obyvatelstva, do sektoru osobních a domácnostních služeb asi 1 % obyvatelstva. Z b y t e k tvoří osoby s j i n ý m i povoláními nebo bez údaje povolání. V sektorální hospcn dářské struktuře obyvatelstva jsou nepřímo v y j á d ř e n y další sociální znaky, jako třeba stav industrializace, podíl městského obyvatelstva, hospodářská úroveň, podíl výdělečně činných, podíl samostatně a nesamostatně zaměstnaných atd. Další zajímavou informací, kterou j e m o ž n o vztáhnout k v o l b á m 1946, tvoří informace o výsledcích předválečných voleb. N a základě srovnání výsledků voleb v roce 1946 a výsledků předválečných voleb je možno statisticky odhadnout, j a k ý m způsobem po válce volili voliči předválečných politických stran. V této souvislosti j e zajímavou otázkou, jak hlasovali v roce 1946 ti občané, kteří v roce 1935 volili Hlinkovu stranu, a na druhé straně, j a k hlasovali občané čechoslovakisticky orientovaných stran, j a k o třeba strany agrární, a dále j a k se ve volbách roku 1946 chovali voliči po válce teprve pozdě obnovené strany sociálně demokratické. Další pozadí volebních výsledků roku 1946 tvoří národnostní složení obyvatelstva. V této souvislosti j e zajímavá otázka, j a k volili občané slovenské národnosti a jak volili R u s o v é a Ukrajinci. Data, která máme k dispozici, dovolují také vyjasnit otázku v o ličského chování obyvatelstva podle náboženské příslušnosti. T a t o data nám ukazují, že na základě sčítání lida z roku 1930 b y l o na Slovensku asi 7 2 % římských katolíků, a 1 7 % evangelíků. 6 % obyvatelstva bylo před válkou řecko katolické. Jak už jsme uvedli, byly v o l b y roku 1946 posledními svobodnými volbami v Československu. Po vzniku monopolu komunistické moci v roce 1948 konaly se pouze v o l b y s jednotnou kandidátkou.Určitou zvláštností jsou však volby roku 1948. T y t o v o l b y b y l y vyhlášeny už před únorem 1948 a sehráJy jistou úlohu v ústupovém boji proti320
komunistických a demokratických sil. I když byly provedeny s jednotnou kandidátkou, přinesly přece jen několik měsíců po únorových událostech později neexistující a poměrně silně využitou protestní možnost odevzdání bílých lístků. V těchto quasi-volbách hlasovalo na Slovensku pro jednotnou kandidátku 8ó% voličů, bílé lístky odevzdalo 1 4 % voličů, tj. podíl, který později "ve zcela zglajchšaltovaných volbách nikdy nebyl dosažen. V některých okresech získaly bílé lístky nadpoloviční většinu. V okrese Námestovo byl podíl bílých lístků dokonce 73%. Vzhledem k těmto zvláštnostem voleb v roce 1948 zahrneme také jejich výsledky do naší statistické analýzy. Nejdříve předložíme výsledky zkoumání voleb z roku 1946 v závislosti na sektorální hospodářské struktuře obyvatelstva. Jedná se zde především o zkoumání hypotézy, podle které je možno demokratickou stranu uvést do spojení se zemědělci a komunistickou stranu do spojení s průmyslovým obyvatelstvem. Výsledky statistické analýzy potvrzují tyto domněnky. Na základě analýzy je možno předpokládat, že z celkového počtu zemědělského obyvatelstva volilo demokratickou stranu asi 7 6 % a komunistickou stranu pouze 1 7 % . Naproti tomu z průmyslového obyvatelstva volilo demokraty pouze 20% obyvatelstva, komunisty naproti tomu 78%. Pokud jde o ostatní strany, zdá se, že nejsilnější pozice strany slobody byly v oblasti veřejných služeb a volných povolání a nejsilnější pozice strany práce v oblasti obchodu a dopravy. Je zajímavé srovnat volební výsledky z roku 1946 podle sektorální hospodářské struktury obyvatelstva s volebními výsledky roku 1935. Před válkou měly nejsilnější pozice mezi zemědělci Hlinkovci, kteří dosáhli mezi zemědělci nadpoloviční většiny hlasů. N a druhém místě mezi zemědělci byla strana agrární se zhruba 37%. V průmyslu měli Hlinkovci pozice o něco slabší, volilo j e zde asi 4 7 % obyvatelstva, silné pozice zde měli komunisté, zhruba 28%, a sociální demokraté 22%. V oblastí veřejných služeb měli nejsilnější pozice agrárníci a za nimi pak sociální demokraté. Zůstaneme ještě u předválečných voleb roku 1935 a podíváme se na volební výsledky z hlediska jejich souvislosti s národnostním složením obyvatelstva. Toto srovnání ukazuje, že Hlinková strana měla silné pozice jenom mezi Slováky, na druhém místě mezi Slováky byla strana agrární, na třetím sociální demokraté a na čtvrtém komunisté. Mezi Rusíny byla nejsilnější stranou strana agrární. Pozoruhodné jsou silné pozice komunistů mezi Madary. 321
Další pozadí voleb roku 1935 tvoří náboženské složení o b y v a telstva. Z d e se v souladu s očekáváním ukazuje nejsilnější pozice Hlink o v ý strany mezi katolickým obyvatelstvem, mezi obyvatelstvem evangelickým byla nejsilnější stranou s více než jednotřetinovým podílem strana agrární, sledovaná komunisty a sociálními demokraty. Nejsilnější pozice měli agrárníci také mezi řeckokatolickým o b y v a telstvem. Vrátíme-li se nyní k volbám roku 1946, všimneme si závislosti voleb roku 1946 na volbách roku 1935. Nejdůležitější otázka j e , j a k volili po válce voliči těch stran, které byly po válce zakázány, tedy j a k v o lili voliči Hlinkový strany a voliči strany agrární. Dále j e zajímavé, jak volili sociální demokraté vzhledem k tomu, že jejich strana nebyla po válce obnovena, splynula totiž se stranou komunistickou, jestliže odhlédneme od neúspěšného pokusu založení strany práce. Ukazuje se, že většinu voličů strany agrární a H l i n k o v ý strany mohla pro sebe získat přibližně ve stejném podílu strana demokratická. D e mokratickou stranu volilo zhruba 80% těch voličů, kteří dříve před válkou volili stranu agrární a Hlinkovu slovenskou ludovou stranu. Komunisté se mohli ve volbách roku 194Ó opřít především o své předválečné voliče a o voliče, kteří dříve volili sociálně demokratickou stranu. Pokud jde o sociálně demokratické voliče, dokázali jich komunisté ve volbách roku 1946 získat téměř tři čtvrtiny. M e z i ostatními voliči předválečných stran měli komunisté j e n o m velice slabé pozice. Z hlediska náboženského složení bylo chování voličů v roce 1946 následující: Demokratická strana získala v roce 1946 asi 6 4 % katolického obyvatelstva a komunistická strana asi 30%. M e z i evangelickým obyvatelstvem byly pozice obou stran vyrovnanější, d e m o kraté získali asi 48%, komunistická strana asi 4 1 % evangelíků. Dále si všimneme volebních výsledků roku 1946 v závislosti od národnostního složení obyvatelstva. Z d á se, že pozice o b o u rozhodujích stran mezi obyvatelstvem slovenským a mezi obyvatelstvem ruským a ukrajinským se od sebe příliš nelišily. Statistická analýza ukazuje, že demokraty volilo asi 6 2 % slovenského a 7 2 % rusínského obyvatelstva. Nepříliš odlišné od celoslovenského průměru b y l y u tčehto národnostních skupin také výsledky komunistů. Je zajímavé si nakonec ještě všimnout volebních výsledků r o k u 1946 v okresech, které patřily k oblasti Slovenského národního povstání roku 1944. Zdá se, že obě strany, které hrály v povstánfvedoucí 322
úlohu, tj. demokratická a komunistická strana, získaly zde větší počet hlasů, než v dalších oblastech a že další dvě strany - strana slobody a strana práce - byly v těchto oblastech v nevýhodě. Nakonec několik slov k výsledkům voleb 1948. Jak už jsme uvedli, nejedná se zde o volby v pravém slova smyslu. Proti jednotné kandidátce bylo možno protestovat na rozdíl od pozdějších voleb bílými lístky. Tato možnost protestu byla poměrně široce využita. Současně je třeba si uvědomit, že možnost svobodného rozhodnutí byla voličům vzata na základě téměř úplného odstranění tajného charakteru voleb. Z toho vyplývá, že u těchto voleb není dobře možné očekávat", že mezi jejich výsledky a sociálními a jinými charakteristikami o b y vatelstva bude určitá souvislost. Jenom za předpokladu určité míry volební svobody by bylo možné, že by podíl bílých lístků byl zřetelně vyšší v těch okresech, ve kterých měla v roce 1946 silné pozice demokratická strana a naopak, a v okresech, ve kterých byli silnější komunisté, že by podíl bílých lístků byl malý. Podíl bílých lístků v jednotlivých okresech však ve skutečnosti této domněnce neodpovídá. Jestliže probereme podíly bílých lístků, získáme spíše dojem, že podíly bílých lístků závisely od postoje slovenských kněží v jednotlivých okresech a biskupů v jednotlivých diecésích. Závěrečná úvaha V o l b y roku 194Ó 11a Slovensku ukázaly, že většina slovenských voličů se postavila proti komunistické straně. N a rozdíl od Čech, kde komunistická strana spolu s tehdy levicově orientovanou sociálně demokratickou stranou dosáhla většiny, byla to 11a Slovensku zřetelně protikomunisticky orientovaná demokratická strana, která dosáhla dvě třetiny odevzdaných hlasů. T o t o slovenské rozhodnutí mělo význam nejenom pro politický v ý v o j roku 194Ó a let nejbližších, nýbrž zasahuje až do československé současnosti. Je třeba vidět, že to bylí právě komunisté, kteří 11a konci druhé světové války a nějakou dobu po ní bojovali za poměrně rozsáhlou slovenskou autonomii v obnovené československé republice. Tohoto cíle dosáhli proti stanoviskům ostatních českých politických stran. Ž e komunistům nešlo o práva slovenského národa, nýbrž o jejich vlastní komunistické mocenské pozice, prokázal však velmi zřetelně v ý v o j kolem voleb roku 194Ó. Jakmile se ukázalo, že rozhodující mocenské pozice na Slovensku patří demokratické straně, omezila komunisty ovládaná Praha sloven323
ská práva rychle a radikálně. S tímto opatřením museli souhlasit čeští i slovenští komunisté. Ani p o vytvoření monopolu komunistické moci v roce 194.8 nebylo toto okleštění práv Slovenska revidováno. Tato skutečnost sehrála nemalou úlohu ve formování opozice proti komunistickému vedení v Praze. V této opozici sehrál slovenský národní prvek velmi významnou úlohu. Není také náhodou, že právě na této vlně nacionálního odporu proti pražskému centralismu i uvnitř komunistické strany se dostal do čela Komunistické strany Československa v roce 1968 slovenský komunista Alexander Dubček. A není dále náhodou a bez souvislosti s touto počáteční historií, že Slováci se v roce 1968 zaměřovali na rozdíl od Čechů více na program federalizace než 11a demokratizační protistalinistický program. A není konečně náhodou, že Slovensko, které se, jak víme, méně zapletlo s komunismem jak v jeho stalinské dogmatické fázi, tak i v jeho fázi reformně komunistické, tvoří v současnosti více než Čechy vlastní politicky pragmatičtější základnu současného Husákova normalizačního režimu.
Články
VÁCLAV STEINER (Řím) POKYNY
SVATÉHO AUGUSTINA,
JAK V Y K L Á D A T
B I B L I (*)
Tento příspěvek je spíše glosa - sdělení - na okraj rámcového tématu » Bible a věda «. Na pozvánkách udaný název » Augustinův výklad prvních kapitol Genese - teologický a vědecký výklad « neodpovídá tak zcela tomu, co glosa obsahuje. Vhodnější název by snad byl » Augustinovy pokyny, jak postupovat při výkladu Bible a zvláště Genese «. Toto téma také spíše zapadá do celkového rámce symposia, než se zde zabývat jednotlivými výklady různých veršů prvních, kapitol Genese. Pak také právě v těchto všeobecných pokynech se mnohem jasněji ukáže nadčasový duch největšího z církevních Otců Západu. (*)
324
Komunikace byla proslovena na symposiu Křesťanské akademie na téma Bible a vida v Brixenu 1980, o nimž podaly Studie zprivu v i . 71 (V/1980), str. 456-457.
Svatého Augustina výklad prvních kapitol Genese zajímal skoro po celou dobu jeho života, stále se k němu vracel a několikrát se o něj pokusil. Podal jej v několika dílech; tak je to mimo jiné časově po sobě v jeho De Genesi contra Manichaeos, libri duo; v De Genesi ad litteram, imperjectus liber; v poslední 13. knize jeho Confessiones a v De Genesi ad litteram, libri duodecim. Pro dané téma jsou zajímavá obě díla De Genesi ad litteram, protože jak v De Genesi contra Manichaeos tak v Confessiones podává spíše obrazný, alegorický význam Božího slova. Časově starší je De Genesi ad litteram, imperfectus liber, který byl napsán v letech 393-394, zatímco dílo De Genesi ad litteram, libri duodecim vznikalo v letech 401-415. Své dílo De Genesi ad litteram, liber imperfectus uvádí svatý Augustin slovy: » O nejasných věcech přírody, o nichž jsme slyšeli, že byly stvořeny Bohem, je třeba pojednávat ne tak, že něco tvrdíme, nýbrž že hledáme non affirmando, sed quaerendo tractandwn est«(1), a to zvláště ve svatých knihách. Přesto toto hledání má své meze: » Pochyby hledání nesmějí překročit hranice katolické víry - quaerendi dubitatio catholicae fidei metas non debet excedere«(2). A proto hned na počátku díla také uvádí krátký přehled katolické víry (3). Dále pak mluví o tom, že jsou čtyři způsoby, jak vykládat Písmo svaté: podle historie, alegorie, analogie a aeciologie: » Historie je, mluví-li se o událostech bud božských nebo lidských. Alegorie je, chápe-li se řečené obrazně. Analogie je, prokazuje-li se souvislost mezi Starým a Novým zákonem. Aeciologie je, uvádějí-li se příčiny řečeného a událostí «(4). Na počátku díla De Genesi ad litteram, libri duodecim udává svatý Augustin ještě další pravidlo, co hledat ve svatých Písmech: » co se tam věčného sděluje, jaké skutečnosti se vyprávějí, co budoucího se předpovídá a co se přikazuje nebo doporučuje činit«(5). Hned pak dodává: »Ve vyprávění událostí je tedy nutno zkoumat, zda vše je třeba chápat pouze obrazně, nebo zda je třeba události přijímat a hájit historicky a do písmene « (6). Tato rámcová pravidla ukazují na jedné straně hlubokou úctu vůči zjevenému Božímu slovu a pokladu víry a na druhé straně i velkou prozíravost vůči tomu, k čemu lidské poznání může dojít. Obšírněji mluví svatý Augustin o vztahu mezí tím, co je napsáno v Písmu svatém, a tím, k čemu lidské poznám došlo čí může dojít, na konci první knihy díla De Genesi ad litteram, libri duodecim. Příležitost mu dává vysvětlení třetího verše první kapitoly Genese: » T u Bůh řekl: Bud světlo! A bylo světlo.« Zabývá se tím, zda toto světlo bylo tělesné či pouze duchovní a jakým způsobem může existovat tělesné nebeské světlo, po němž by následovala noc, že jeho existence »tak dlouho neodporuje víře, dokud to nepopře jistá (1) (2) (3) (4) (5) (ó)
De Genesi ad litteram, liber imperfectus, I, i . Tamtéž. Sr. tamtéž, I, 2-4. Tamtéž;, II, 5. De Genesi ad litteram, libri duodecim, I, I, I. Tamtéž.
325
pravda « (7). Ihned k tomu však dodává, mělo-li by k tomu dojít, tj. že by to odporovalo prokázáné pravdě, pak » něco takového netvrdilo Božské Písmo^ nýbrž tak soudila lidská neznalost - non koc habebat divina Scriptum, sed hoc senserat humana ignorantia «(8). Dále pak svatý Augustin rozvádí, že mohou být i různé výklady, v nichž se vždy musíme řídit kontextem a shrnuje: »Nalezneme-li, že jsou možné různé výklady, a není-li jisté, co svatopisec zamýšlel, je pak vhodné věřit, že zamýšlel obojí, jsou-li pro oba výklady dostatečné důvody«(9). V následujícím odstavci se zabývá tím, jak je zhoubné, mluví-li se nevědomě o věcech přírody. Pranýřuje ty, kteří, aby dokázali nesmysly, se odvolávají na Svatá písma. To, že se jim třeba nevěřící vysmějí, není taková škoda. Větší škoda vzniká tím, že nevěřící pak neberou vážně posvátné knihy. Předkládají-li se totiž zjevné nepravdy, jako by byly obsaženy v Písmech, pak se nepřijmou ani skutečné pravdy, jež jsou pro spásu duší. Tento odstavec svatý Augustin zakončuje: »Nelze s dostatek vyjádřit, kolik těžkostí a smutku připravují rozvážným bratřím tito nerozumní nadutci, jsou-li pak upozorněni na nesprávnost a špatnost svých názorů, a ti, kteří nejsou vázáni autoritou našich knih, se je snaží přesvědčit o omylu, a oni, aby obhájili, co v lehkovážné nerozumnosti a zjevné nepravdě prohlásili, začínají v těcliže knihách hledat, co by mohlo prokázat jejich názor, nebo dokonce nazpaměť citují, o čem se domnívají, že by pro ně mohlo svědčit; a tak vyslovují mnohá slova, aniž chápají, co mluví a co chtějí prokázat«(10). Svatý Augustin neustále zdůrazňuje, že je třeba na námitky odpovídat podle víry, a to i tém, kteří pomlouvají naše spásné knihy a domnívají se, že v nich nalézají omyly: »Ať tito cokoli o přirozeností věcí mohou pravdivými důkazy potvrdit, ukažme jim, že to neodporuje našim Písmům«(11). Právě z těchto důvodů svatý Augustin sám ve svých dílech De Genesi ad litteram podává různé výklady, jež považuje za možné. Píše: » Nechci něco jediného nerozvážně tvrdit s předsudkem k jinému, snad i lepšímu vysvětlení. Nechť si každý pro sebe vybere, čemu může porozumět: kde pak nemůže prorozumět, nechť v bázni vzdá čest Božímu písmu - ubi autem intelligere non potest, Scripturae Dei det honorem, sibi timorem « (12). Svatý Augustin byl jistě dítětem své doby, jak o tom svědčí i mnohé jednotlivé výklady, jež podává - ostatně tomu ani jinak nemohlo být. Jeho všeobecné pokyny pro výklad Písma jsou však stále živé, nadčasové a zcela moderní. Nenechat tvrdit Písmo něco, co není jeho obsahem; nevylučovat možnost jiného výkladu; rozlišovat, jak je třeba ke kterým částem přistupovat; rozlišovat mezi různými druhy výkladu; přistupovat k Písmu jako věřící to vše jsou pokyny stále platné. Lze jen litovat, že v průběhu dějin nebyly vždy respektovány. Tyto pokyny charakterisuje velká vyrovnanost, rozváž(7) (8) (9) (10) (11) (12)
Tamti i, Tamtéž. Tamtéž. Tamtéž, Tamtéž, Tamtéž,
3 2.6
I, 19, 38.
I, 19, 39. I, 21, 41. I, 20, 40.
nost a ohled na lidské poznání, ještě více však hluboká víra, pokora a úcta vůči zjevenému Božímu slovu - a právě toto druhé vyžaduje i ono prvé. V tom zůstává svatý Augustin stále vzorem všem generacím, jež po něm následovaly. A v tom, kam lidské poznání nedospělo, je vhodné s tímto velikým učitelem církve v pokoře opakovat: ubi autem intelligere twn potest, Scripturae Dei det honorem, sibi timorem.
ERAZIM KOHÁK ( S h a r o n SOUDOBÝ
USA)
VÝZNAM RENESANČNÍHO
HUMANISMU
Pořadatelé této konference mě požádali o filozofické zamyšleni nad soudobým významem renesančního humanismu. Námět sám stojí za povšimnutí. Nejde o historický popis či výklad určitých proudů evropského myšlení v osmnáctém století, ale o aktuální zamyšlení nad významem humanismu v našem dvacátém století, letos, dnes. Otázka humanismu pro nás není historická, nýbrž akutně, naléhavě soudobá. Aktualitu humanity považuji za specifický rys svobodného myšlení v zemích reálného socialismu. Západoevropská filozofie se jí nezabývá. Není jí toho třeba: v západoevropských zemích představuje humanita, svoboda a právo člověka na pravdu, dobro, spravedlnost, něco až všedně samozřejmého. Západoevropská filozofie nemusí řešit otázky každodenní humanity. Může se zabývat až fantastickou spekulací o dialektice dějin či lidské psyche, marxismem či psychoanalýzou. V zemích reálného socialismu však není samozřejmé nic. I nejzákladnějSí lidské potřeby, potřeba pravdy, potřeba svobody, potřeba svědomí, se tu problematizují. Móctaí relativismus anonymně »systémových« výkladů se jasně projevuje jako ideologie útlaku. Svobodné myšlení musí usilovat o zajištění toho, co Západ považuje za samozřejmé: nezadatelné, nadčasově platné lidskosti člověka. Západoevropská filozofie si snad může dovolit ideologickou spekulaci o dějinné či pudové nutnosti - filozofie v zemích reálného socialismu se musí zabývat nejzákladnějšími věcmi člověka. Otázka humanismu pro nás není historická, ale naléhavě soudobá. Jenže v tom případě se nevyhneme předběžné otázce. Proč potom označovat humanismus jako » renesanční«? Renesance dala myšlence humanismu, přesvědčení o neredukovatelnosti lidského mravního bytí, určitou dobovou podobu. Vyjádřila ji prostředky tehdy běžné pojmové soustavy, zdůraznila, co tehdy bylo problematické a podobně. Dala humanismu »renesanční« tvář. Avšak to, co je na této formulaci opravdu specificky »renesanční «, je také to, co má opravdu jen historický význam. Z filozofického hlediska je i na renesančním humanismu významné právě to, co není specificky renesanční, nýbrž obecně lidské. Východiskem filozofického zamyšlení nad sou327
dobým významem renesančního humanismu je nutně věcná i terminologická epoche onoho označení »renesanční «. Zamyslit st potřebujeme nad myšlenkou humanismu jako nad jednou nadčasovou možností, jak chápat smysl lidského bytí v kosmu. * * *
Jak definovat to obecně lidské jádro všech humanistických přístupů k člověku a světu? Zabýval jsem se tím podrobně před rokem, tentokrát jen shrnu předešlé vývody. Základem všeho humanismu je především mravní pojetí lidství. Humanistické pojetí člověka a světa nechápe člověka na prvním místě jako psychofyzické či historické faktum,, ale jako bytost schopnou rozlišit dobro a zlo, pravdu a lež, tedy jako mravní subjekt. Smysl lidského bytí se tu jeví jako schopnost vylomit se z nekonečného řetězu pudů a ukojení, příčin a následků, a postavit život pod zorný úhel Pravdy a Dobra, ne jen potřeby či žádosti. Člověk v humanistickém chápání je především bytost schopná rozlišit Dobro a zlo a zamítnout třeba i to, co je zcela přirozené, popřípadě i záhodné, s odvoláním na to, že to není dobré, že to není hodné člověka. Být člověkem je i mravní závazek. V tomto základně mravním pojetí je možno rozlišit tři důrazy. Základní je pojetí člověka jako mravního subjektu. T o neznamená, že bychom popírali sounáležitost člověka s přírodním světem - např. že bychom popírali vývojové teorie v biologii. Člověk je i živočich, bližní všeho přírodního světa. Své žití uskutečňuje tělesnou přítomností, vchází do života vybaven fyzickými i psychickými potřebami a schopnostmi, hledá své místo v rámci přírody a nalézá v ní obživu, občerstvení a náležení. T o mravní pojetí lidského bytí nepopírá. Podobně humanistické pojetí člověka nepopírá sounáležitost člověka s časem. Člověk nalézá své místo v dějinách stejně jako v přírodě, v čase jako v prostoru. Naše soudobé bytí se neomezuje na momentální vztahy k prostoru současnosti, nýbrž obsahuje v sobě celou hloubku paměti a naděje, k událostem minulosti a k možnostem přítomnosti. Člověk je bytost nejen přírodní, ale také historická. Ani to nepopírá mravní pojetí člověka. Oč jde v humanistickém pojetí člověka, není popření biologie či historie, ale o poznáni, že ani jedna, ani druhá není směrodatná pro smysl lidského bytí. Opak je pravda. I naše » přirozenost«, i naše historická specifika odvozují svůj smysl z mravního smyslu lidství. Lidský život nemůžeme vyčlenit z přírody či dějin, avšak nemůžeme jej z nich ani odvodit. Naopak, mravní perspektiva člověka teprve slučuje agregát časových a prostorových kvant ve smysluplnou jednotu života a světa. V dějinách odloučených od lidského vědomí - pokud bychom v takovém případě mohli ještě vůbec mluvit o dějinách - by existovala jen změna. Jen s odvoláním na mravní měřítka můžeme o změně mluvit např. jako o pokroku. V přírodě můžeme mluvit jen o reprodukčním pudu: teprve člověk mu dává smyslu lásky či perverze. Ve všech případech z přírody a dějin neodvodíme člověka - teprve přítomností mravního subjektu nabývají dějiny a příroda smyslu, abychom z nich mohli vůbec něco odvozovat. Člověk je bytost schopná dát přírodě i dějinám mravní význam. 328
V tom smyslu - a jen v tom - je možné říci, že lidskost je měřítkem všeho. Tradiční věta, že měřítkem všeho je » člověk je nepřesná. Člověk ve smyslu lidského živočicha není než jedním z tvorů Božích. Má své místo a svůj úkol v rámci přírody, avšak měřítkem všeho zdaleka není. Odvolávat se na humanismus k ospravedlnění lidské chamtivosti a bezohlednosti - např. vyhlazení celých rodů Božích stvoření k ukojení lidských přání - je naprosto nepřijatelné. Lidskému živočichu náleží i určitá skromnost ve světě, úcta k světu Božímu. Ne lidský živočich, ale mravní lidství, schopnost chápání skutečnosti zorným úhlem pravdy a dobra, je měřítkem všeho. Člověk je bytost schopná odříci si třeba vysoce výhodnou techniku, která by hluboce narušila přírodu. To, nikoliv chtíč, je »lidské «. Podobně není měřítkem všeho člověk jako historická bytost. Různé »nutností « dějin mohou být nutné - ač to není zdaleka jednoznačné - avšak tím nejsou ještě dobré. Tak třeba dalekosáhlé popření lidských práv v zemích reálného socialismu je možno vyložit jako » nutné « - tu jako zcela pochopitelný průvodní jev určitého dějinného vývoje, podobně jako byl teror celkem zákonitým průvodním jevem francouzské revoluce. Je to opravdu »jen lidské «, v čistě dějinném smyslu lidskosti, není to však lidské v mravním smyslu. Lidská je právě schopnost postavit zcela pochopitelný a třeba i »nutný « dějinný vývoj pod zorný úhel mravního soudu. Je to schopnost nesmlouvavého odmítnutí všeho teroru, francouzského či sovětského, ne proto, že by nebyl » historicky pochopitelný «, ale proto, že je zlý, nelidský. Tedy ne prostě člověk, nýbrž člověk jako mravní subjekt, či ještě přesněji mravní lidství, je tu měřítkem všeho. Základem každého humanismu je přesvědčení, že ne naše biologické či historické bytí, ale naše schopnost mravního nazírání jc směrodatným prvkem našeho lidství. K tomu prvnímu bodu bych připojil druhý. Charakteristické pro každý humanismus je přesvědčení, že člověk je bytost schopná pravdy. To přesvědčení se váže přímo na pojetí člověka jako mravního subjektu. Zdůrazňuje, že lidské vědomí má i svou transcendentální dimensi. Není jen odrazem pudů či potlačených přání, ekonomické reálné báze či ducha doby. Je to i aktivní chápání pravdy a dobra. Jistě, člověk jako vtělená bytost se nutně a stále vyrovnává i s daty svého psychosomatického bytí - potud oprávněnost biologie i psychologie. Podobně člověk jako bytost žijící v čase a tvořící dějiny se vyrovnává i 3 podmínkami své doby: i nadčasovou pravdu chápe a vyjadřuje prostředky daného období. Potud zas oprávněnost historicismu. Jenže lidské vědomí je i víc: je to schopnost rozeznat ve faktickém obsahu světa a doby i obrys nadčasového mravního řádu, třeba to, že bezdůvodně ublížit bližnímu je vždy zlé a nesprávné, bez ohledu na pudovou potřebu či historickou relativitu. Proti vší psychoanalýze a historicismu trvá humanistické pojetí na nezadatelnosti a nadčasové platnosti mravního řádu. To druhé poznání se zas napojuje na třetí důraz, který definuje každou humanistickou filozofii, totiž na přesvědčení, že člověk je schopen poznat pravdu, protože prav da jest. Svět, přesněji kosmos, není jen souhrnem fyzických souvislostí. Má svůj řád, svůj mravní smysl. Člověk v něm není náhodou; má své místo a své mravní poslání. Immanuel Kant to vyjadřuje metaforou 329
o hvězdném nebi nad hlavou a mravním zákonu v nitru, avšak jeho rozlišení mezi » vně « a » uvnitř« není zcela přesné. Jde o to, že člověk mravní řád nalézá i ve světě. Tak Anaximandr s úžasem zaznamenává, že bytosti svým zánikem splácejí křivdy a bolesti, které si vzájemně působí v řádu času. Člověk není mravní bytost vhozená do náhodného světa: řád světa a řád duše se vzájemně doplňují. To, myslím, je základní postřeh všeho humanismu v kostce. Humanismus je každá filozofie, která chápe lidské bytí jako bytí mravního subjektu schopného pravdivého poznání mravního řádu všehomíra. Různá údobí to poznání různě vyjadřují. Raný novověk zdůrazňoval schopností přirozeného rozumu proti nárokům teologie, pozdní starověk zas rozum proti citům, avšak to není základní. Stejně není podstatný pro či proticírkevní postoj, kterým humanismus definovala hegelská levice: např. Feuerbachovo naivní » náboženství člověka, ne Boha«. Humanismus může být i hluboce náboženský. Jeho základem i podstatou je něco jiného: jasné pochopení mravního smyslu lidství. Tento základní humanistický postřeh nepatří zdaleka jen renesanci. Najdeme jej v různých obdobách ve všech údobích dějin, tu výrazněji, tu jen okrajově. Představuje věčnou alternativu, jeden z podstatně tří možných světonázorů. Lidské bytí je možno chápat psychobiologicky (tj. » přirozeně«), nebo historicky, nebo konečně mravně. Naturalismus, historicismus a humanismus proto představují základní možnosti v každém dějinném údobí. Mravní pojetí lidství najdeme v antice u Platona, pro něhož je nejvyšším stupněm poznání nazření Ideje Dobrého. V racionalistickém podrobném vypracování najdeme stejný důraz u římských stoiků, v náboženském pojetí pak v křesťanství. Nejnověji jej nalézáme třeba u Masaryka, ale neméně tak u amerických personalistů a ve výrazně praktické formě v hnutí za lidská práva. Samo pojetí lidských práv je výrazně humanistické. V přírodě chápané čistě naturalisticky nemůže být řeči o právech. Podobně historicismus může uznat jen dobové výsady, ne nadčasová lidská práva. Člověk jako přirozená bytost může mít své nároky a požadavky, jako historická bytost může mít své zvyklosti a výsady. » Práva « může mít jen jako mravní subjekt s odvoláním na mravní řád nadřazený přirozenosti či historické epoše. Třeba svoboda slabšího je přirozeně a historicky zcela » nepřirozená «. Dovolávat se jí jako práva je možné jen z mravní perspektivy Dobra a zla, která se neváže na žádnou epochu, ani tu renesanční. Proč tedy mluvíme o renesančním humanismu? Snad proto, že v renesančním údobí se humanistická perspektiva dostala do popředí evropského myšlení. V údobí, jež můžeme vymezit velmi nepřesně jmény Erasma Rotterdamského a Immanuela Kanta, zastínilo humanistické chápání člověka a světa přechodně jak historickou tak naturalistickou alternativu. Renesanci můžeme právem označit za humanistické údobí. Jenže z toho nevyplývá, že bychom mohli i opačně označit humanismus za renesanční filozofii. Humanismus představuje nadčasovou možnost. Renesance náleží humanismu, ne však naopak. Zamysleme se tedy raději prostě nad soudobým významem nadčasové humanistické alternativy, ne nad » renesančním humanismem«. Jenže co potom znamená to označení »soudobý«? Humanismus zjevně nepatří žádnému údobí tak, jak např. klasický marxismus patří zcela údobí 330
rané industrializace. Váže se na nadčasovou lidskost člověka, ne na dobové formy lidského soužití. V každé době, pokud chce lidstvo podřídit pravidla svého soužití zásadám spravedlnosti a pravdy, nejen pudové či historické » nutnosti«, musí tak či onak uznat za směrodatný třetí, mravní rozměr lidského bytí. T o platí pro stoické právo a renesanční moralitu stejně tak jako pro hnutí Charty 77. I nejhorší bezpráví můžeme vždy ospravedlnit naturalisticky »přirozenou potřebou « či » dějinnou nutností«. Odsoudit je můžeme jen z mravního, tedy z humanistického hlediska. Humanismus je nadčasový, ne dobový - a tudíž ani ne » soudobý «. Co je soudobé, jsou problémy humanismu - co v daném údobí stojí v cestě uplatnění základního postřehu naší humanitas, mravní lidskosti. T o jediné je na humanismu dobové. Otázka o »soudobém« humanismu je nutně otázkou o dobových překážkách humanismu. Tím se nám zásadně přetváří naše původní otázka. Začali jsme otázkou doby o myšlence humanismu. » Jaký je soudobý význam renesančního humanismu? « T o je otázka, kterou klade doba mravnímu smyslu lidství. Dvacáté století se tu táže humanismu, co mu může dát, proč se jim zabývat, k čemu je dobrý? Rozborem jsme došli k opačné otázce, kterou klade mravní smysl lidství dvacátému století. Jaký je smysl, jaká hodnota tohoto století z hlediska mravního lidství? Proč je myšlenka humanismu, zjevně základní pro tu »Lidskou tvář« naší společnosti, problematická pro soudobé myšlení? Čistě povrchově bychom mohli odpovědět, že zorný úhel mravnosti dnes není »v módě«. Dnes se »nosí« psychoanalýza a marxismus. Jenže proč? Na konci druhé světové války se zdálo, že vstupujeme do nového humanistického údobí. Sama myšlenka » Spojených národů «, byť sebenaivnější, byla v podstatě pokusem o podřízení celosvětových lidských vztahů mravní normě, vyjádřené Všeobecnou deklarací lidských práv. Filozofická pozornost Evropy se tehdy zaměřila na husserlovskou fenomenologii, noetiku čistého nazírání evidentně daných struktur. Existentialismus zdůraznil její mravní zaměření, jež jí dal už Husserl v pražských a vídeňských přednáškách v předvečer války. Karl Jaspers psal o » duchu Evropy« (Vom europäischen Geist.) a posuzoval válku z mravního hlediska v knize Zur Schuldfrage. Dnes to jsou zapomenuté knihy. Jaspersova Otázka viny nám naznačuje proč. Jasné nazírání mravního ideálu je bolestivá záležitost pro dobu, která nemá čisté svědomí - a to naše doba nemá. Mír a stabilita dnešního světa se zakládají na útlaku, na popření základní lidskosti celých národů. Jasné doznání dnešní skutečnosti by pro spokojený, pohodlný Západ bylo příliš trapné. Západoevropská filozofie se mu vyhýbá - odepisuje je jako » nepravé « vědomí a obrací se raději k poddajnější, manipulovatelnější teorii jako k »pravému« vědomí. V případě historického relativismu je prý pravým vědomím teorie o dialektice dějin, v případě psychoanalýzy teorie o dialektice lidské psyche. Oba směry mají tolik společného, že odepisují právě tu přímou, evidentně danou realitu lidského prožitku, že relativizují jasný, evidentní postřeh Dobra a zla. V naší situaci si takovou relativizaci nemůžeme dovolit. Na rozdíl od Západu není nedotknutelnost naší humanitas něco samozřejmého. Svobodné myšlení v zemích reálného socialismu musí prosazovat základní, absolutní 331
platnost mravního řádu proti vší relativizaci. Filozoficky to znamená především proti historicismu a psychoanalýze. Soudobá specifika humanistického myšlení není jen nadčasové uznání mravního smyslu života, obecné všem údobím, ale kritika »systémové« relativízace lidskosti. Otázka o »soudobém významu
*
*
V soudobém západoevropském myšlení představuje fascinace s psychoanalytickým poznáváním - tj. redukce lidství na jeho pudový podklad snad ncjzákladnější popření humanismu. Ve své momentální podobě je to poměrně nový a nečekaný obrat. V první polovině našeho století nebrala filozofie nároky psychoanalytíckého »poznání« příliš vážně. Karl Jaspers v Die Psychologie der Weltanschauungen označuje psychoanalytickou teorii (a rovněž marxismus) za antiracionální dogmatickou soustavu, která je neschopná pravdivosti, protože nepodléhá ani teoreticky možnému vyvrácení. Stejně jako marxismus odmítá každou nepohodlnou skutečnost jako důkaz třídního zaslepení, psychoanalytická teorie ji odepisuje jako obranné maskování potlačené pudové pohnutky. Oba systémy mohou tudíž tvrdit doslova cokoliv. I nesouhlas se pro ně stává » dialektickým « důkazem. Jejich trvzení se stávají nevyvratitelná a zároveň nezávazná. Na neověřitelnosti psychologického »poznání « pranic nezměnila diskuse posledních dvou desetiletí. Paul Ricoeur v De Finterpretation přesvědčivě vyvrátil Hartmanův pokus o empirický výklad psychoanalytíckého poznávání. Poukázal, že psychoanalytické poznání není schopné empirického ověření, protože se váže zcela na psychiatrův výklad pacientovy výpovědi jiný dostup ke skutečnosti nemá. Proto Ricoeur vykládá psychoanalytické poznávání jako hermeneutickou fenomenologii. Jenže hermeneutický prvek, nezbytný k začlenění »skrytých« prvků do fenomenologie, beznadějně relativizuje noetkké ostří fenomenologie, jasné, jednoznačné nazírání. Na to zas poukazuje Alfred Lorenzer v Die Wahrheit der psychoanalytischen Erkenntnis. Lorenzer nabízí jiný způsob ověřování - jenže ten se podle něho omezuje na otázku, zda se psychoanalitický »poznatek« shoduje s výsledky marxistického rozboru. Kruh dogmatismu se uzavírá a potvrzuje Jaspersovo hodnocení psychoanalýzy jako disciplíny filozoficky plané. Vzdor tomu v evropském myšlení - Anglie a Amerika tu jsou skeptičtější nabylo psychoanalytické »poznání« nejen vážností, ale přímo postavení zjevné, nepochybovatelné pravdy. Většina evropských filozofů se dnes zabývá různými výklady psychoanalytíckého poznávání, avšak málokterý si klade otázku prvotní platnosti onoho údajného poznávání. Je to tím podivuhodnější, že jde o » poznatek « vysoce problematický. Jeho základní domněnkou je, že konkrétně prožívané lidské vědomí - jediné vědomí nám přímo dané - je samo o sobě nepravé, ne poznání, ale rouška, kterou si člověk zastírá »skutečnou « (a přímo nedostupnou) realitu libidinálních a archaických pohnutek. Prožívaná skutečnost, jak jsme si jí skutečně vědomi, prý skutečná 332
není. Skutečná je prý skrytá realita pudů a vzpomínek, dostupná jen psychoanalytickému rozboru, přímo neověřitelná. V jednom smyslu tu zjevně narážíme na psychologické prodloužení naturalistické redukce 19. století, se kterou se vypořádával už Masaryk v Otázce sociální. Tehdejší redukce byla primitivnější, Feuerbachovo »Der Mensch ist, was er isst«. Masaryk (podobně jako později Ricoeur v Le volontaire et Finvolontaire) poukázal na to, že člověk si svou stravu vybírá - že tedy D Der Mensch isst, was er ist«, či přesněji, člověk jí podle toho, co je. Podobně poukazuje Merleau-Ponty, že láska není maskou chtíče, ale naopak: láska dává smysl a směr pudu. Schopnost lásky je základní lidská vlastnost, která dává sexualitě lidský smysl lásky, chtíče či perverze. Na psychoanalytickém tvrzení, že skutečně prožívaný život je jen rouškou určité předlidské skutečnosti, není nového nic než přesun údajných skrytých prvků ze somatických na psychické. Zamyšlení si vyžaduje ne tak psychoanalýza jako to, že vzdor jejím zjevným nedostatkům soudobé myšlení tak snadno přechází prožívanou skutečnost a dychtivě se obírá zcela hypotetickou skrytou i> skutečností c. Proč ta chorobná nedůvěra k přímému prožitku? Odkud to podivné přesvědčení, že, co je zjevné, musí být naivní — a pravda složitě vyumělkovaná ? Proč ten sžíravý postoj nedůvěry ? My, kteří sdílíme zkušenost s politickým pravoslavím reálného socialismu, se tu snadno uchylujeme k sociologickému výkladu. Na vlastní kůži jsme poznali orwellovský dvoj smysl mystifikované ideologie monopolizující sdělovací prostředky. Nutnost sebezáchovy nás naučila nevěřit, až jsme ztratili i schopnost důvěřovat vlastnímu prožitku. Máme důvod k postoji nedůvěry. Jenže ono podivné okouzlení s údajnou skrytou pravdou psychoanalytického poznávání se neomezuje na země reálného socialismu. Naopak je daleko příznačnější pro vyspělé země evropského Západu. Proč tedy? Celá řada ukazatelů mě vede k domněnce, že ztráta důvěry k vlastnímu prožitku je především odrazem ztráty přímého styku s životem, přímého vědomí světa, který je ještě svět Boží, svět s vlastním smyslem, ne jen umělý svět lidské vůle. Jsem k tomu citlivý i proto, že sám se v globálním městě naší technologické civilizace cítím jako návštěvník. Život mě zavál na lesní samotu půl hodiny chůze od konce elektrického vedení. 2iji bez telefonu, bez elektřiny či ústředního otopu na ropu. V zimě vytápím starými litinovými kamny, dřívím, které jsem sám vybíral, kácel, vláčel, řezal, štípal a sušil. Nemusel bych, ale vím, proč to mám rád. Každý úkon, mozoly a jizvy na rukou jako by mi potvrzovaly mou vlastní skutečnost. Ta vyhřátá světnice, to je moje dílo. Ve městě, kde automatický termostat nepovšimnuté uvádí v chod ústřední topení, mám pocit neskutečností. Připadám si zbytečný: vše se děje samo, já v tom dění doslova nemám smysl. Nejintenzivněji pociťuji rozdíl mezi lesním světem a světem velkoměsta v prožitku časovosti. V angličtině je běžné popisovat přírodní svět lesa a kamene jako » timeless «, časuprostý. Sám jej prožívám jinak. Život blízko půdy má svou organickou časovost. Denní údobí se výrazně mění rytmem svítání a stmívání. Každá noc patří výrazně k určité fázi měsíce: noc úplňku je docela jiná než temná noc zatmělého měsíce. Když nepřednáším, zřídka zaznamenám 333
přesné datum, ale jsem si vždy jasně vědom měsíční faze. Pak celý rok má svá údobí, od zimních mrazů po podzimní dozrávání. Rok za rokem je čas mládí, čas dětí a naplnění, čas stáří a vzpomínání. Svět, který ještě není světem lidským, má svoji časovost. V tom světě vstávám: je svítání za podzimního úplňku. Mezí stromy stoupá pára prozářená _ranním sluncem. Za dvě hodiny vystoupím z vozu v docela jiném světě. Čas tu je anonymní. Elektrické světío, asfalt a beton vymazaly organickou časovost. Je tu tolik a tolik hodin, tolikátého a tolikátého. Čas tu představují jen abstraktní, uniformní čísla na ciferníku a kalendáři, momenty roztažené na pomyslné nekonečné čáře. Nemají vlastní smysl, vlastní rytmus. A s obměnou to platí o všem, od lidských vztahů po zákonitost věcí. I ty jsou arbitrární, bez jasného vlastního smyslu, bez vlastní pravdy a dobra. V takovém světě, jak důvěřovat prožitku? Jak důvěřovat vlastnímu vědomí? Jasnou, zjevnou pravdu lidského žití tu zakrývá nesmyslná spletitost umělého světa. A nejen to. Jak v takovém světě vůbec myslit? Je to svět bez sourmaku, bez stmívání. Elektrické osvětlení prodlužuje ostré obrysy dne pozdě do noci. Pak v okamžiku, otočením vypínače, je noc, neklidná noc prostoupená září neonu a hlukem města. Je buď čas konkrétního konání nebo čas zapomnění. K přemýšlení je třeba stmívání, kdy práce skončila a čas spánku nenadešel. T u se tma rozprostírá z houští, písmena na stránce se rozplynou, pohled se obrací k světelnému nebi nad zatmělou mýtinou. Panenská tma, jak ji lidstvo znávalo od nepaměti, tma mezi řeřavými uhlíky ohniště a hvězdným nebem nade mnou prostupuje duši a hojí střetání a bolest dne. Je možno přemýšlet, je možné si mnoho doznat: tma obklopuje a hojí. Život bez stmívání nedovede hojit. V takovém světě si člověk může jen pramálo připustit. Kde není celistvost, hojivé objetí tmy, člověk si nevyhnutelně vytváří přebytek nedoznaného, všeho, od velkých bolestí po drobné, co si nemůže doznat bez naděje na odpouštění a zacelení. Odtud představa 0 nevidomém, o Unbewusstsein: cítíme, že si tak málo doznáváme. Hledáme nedoznané analytikou i spekulací, protože ve světě, jehož celistvost se odvozuje z naší rozhárané vůle, si nemůžeme dovolit hluboké, klidné doznání. Základní skepse, postoj nedůvěry jsou tu pochopitelné. Psychoanalytícká skepse - a jí odpovídající psychoanalytický dogmatismus patří k umělému světu. Jsou vábné, protože slibují člověku, že ho povedou za neuspokojivou každodennost umělého světa k prvotním zdrojům života 1 smyslu. Mohou však svůj slib splnit? Či méně poeticky, jak spolehlivá je psychoanalytícká metoda? Není to hnidopišsků otázka. Otázky metody jsou podřadné v těch oborech, kde je možné neodvisle ověřit výsledek. Jenže, jak už jsme si všimli, to právě v psychoanalytíckém poznávání možné není. Psychoanalytické poznání prý odkrývá právě materiál jinak nedostupný. Důvěřovat bychom mu mohli jen potud, pokud jsme přesvědčeni o důvěryhodnosti postupu, jímž se k němu dostáváme. Metoda tu zaujímá stěžejní místo. Jenže psychoanalýza se obvykle honosí údajnými výsledky, ne přísným metodologickým rozborem. Metodologicky se zakládá především na inspirovaném dohadu. Lékař se údajně snaží suspendovat pacientovo (nepravé, 334
tj. skutečné) vědomí natolik, aby na povrch vyšel skrytým potlačený obsah. Freud ve svých počátcích užíval hypnózy, později se soustředil na volnou asociaci. C. G. Jung se soustředil na výklad snů, nejnověji na výklad mýtů. Tím prý proklouzne - podle Freuda unikne vnitřnímu censorovi v nás co si pacient » skutečně« myslí, co » skutečně« cítí, a tedy prý co »skutečně« je. V aplikaci na nevědomé je tento přístup ovšem neověřitelný. Jenže jsou i případy, kdy je » censor« i » potlačený obsah « přímo dostupný. Řekněme, že se vrátím unavený z práce. Cekají mě ještě drobné povinnosti. Tu přijde syn a připomíná mi, že jsem mu slíbil, že spolu postavíme draka. Pocítím impuls poslat ho i s drakem ke všem čertům. Ovládnu se, otřepu a jdu lepit draka. Je v tom případě pravda, že mé skutečné já by se chtělo natáhnout u kamen, avšak nepravé, společenské já tomu nepřipustí? Vůbec ne - a každý, kdo byl tátou, to dobře ví. Skutečnost je, že jsem a chci být dobrý táta a k tomu patří i lepit s klukem po práci draka. To jsem já, to je moje skutečná, lidská totožnost. Ta únava, touha po teple kamen a kafáči husté hrachové polévky je jistě skutečná, ale není to moje » právé« či » skryté «já. Patří spolu se všemi pudovými i archaickými pohnutkami k surovinám života, z nichž teprve láskou, vůlí a vědomím člověk utváří lidské já. Suroviny toho já mohou být psychické (únava, láska), fyzické (pokles dostupných cukrů v krevním oběhu) či historické (slíbil jsem to klukovi), avšak jsou to suroviny předlidské - ne ještě nějaké skutečné a potlačené já. Všechny takové příklady naznačují, že na údajném psychoanalytickém poznávání je na prvním místě vysoce pochybená domněnka, že výčet psychologických surovin mé existence představuje odhalování skrytého já - a vysoce zhoubná domněnka, že cesta ke skutečnosti lidství vyžaduje odstranění lidské totožnosti a její nahražení skutečností pudovou. To není návrat k »pravému« lidství, ale návrat k primitivním předlidským stavům. To, že mnoho dnešních psychiatrů považuje za vzor » osvobozeného « chování právě rozmary nezodpovědného výrostka, mi to potvrzuje. Avšak metoda psychologického poznávání je pochybná i zcela nezávisle na naší představě lidství. T o si ověřuji především už zmíněným prožitkem časovosti. Podle Freuda a jeho žáků prý trpíme vzpomínkami: potlačené vzpomínky prý určují problematiku současnosti, problémy současnosti prý lze rozřešit rozborem a rekonstrukcí minulosti. Zní to svůdně, avšak nevyhneme se kritické otázce: jak může mít dávno zašlý prožitek, tj. prožitek dnes už neexistující, neskutečný, působivost a sílu příčiny, ovlivňující přítomnou skutečnost? A dále, proč z celé škály protichůdných zážitků si zachovává působivost právě ten a ne onen? První otázku bychom mohli zodpovědět odvoláním na umělý pojem časovosti jako čáry spolupřítomných momentů - toho kalendáře, na kterém včerejšek i zítřek dál jsou, jen nejsou » dnes«. Jenže to není, jak svoji časovost skutečně prožíváme: to je časovost abstraktní, umělá. A mimo to za toho předpokladu se stává nezodpověditelná druhá otázka, proč působí ten a ne onen moment. Ta si vyžaduje časovost výběrovou. Jenže, pokud si vzpomínky vybíráme, těžko bychom tvrdili, že trpíme vzpomínkami. 335
T u je dobře se obrátit na skutečně prožívanou časovost. V té je nezávisle skutečná vždy a jen přítomnost. Minulost (či budoucnost) nemá vlastní skutečnost: je skutečná jen jako přítomné vzpomínání. Člověk zapomíná, pokud není něco v přítomnosti - ne nutně v momentálním přání, třeba i v nechtěné struktuře přítomnosti - co by daný úsek minulosti oživovalo a dodávalo mu současnou působivost. Tak manželé, kteří se rozhodli pro rozvod, zcela upřímně a přesvědčeně popíší dvacet let soužití jako nekonečnou křížovou cestu, až mladý, nezkušený farář žasne, jak ti dva mohli spolu vůbec vydržet. Když však ti dva přijdou k rozumu a rozhodnou se dát svůj vztah do pořádku, popíší své soužití s takovou láskou a něhou, že mladý farář zas nechápe, jak ti dva mohli dojít až na pokraj rozvodu. Říká si, že ti dva mu teď či ondy lhali. Nelhali. Dokazovali jen výběrovost paměti. Co si člověk z minulosti zachovává, se váže na současnou potřebu. Zdůrazňuji, na rozdíl od Sartra nemyslím, že se výběr a soustava vzpomínané minulosti váže jen na současnou vůli. Tak všemohoucí zjevně nejsme: často si pamatuji právě, co bych nejraději zapomněl. O konstituci minulosti nerozhoduje jen současné přání, ale celá současná situace člověka. Člověk s rozháraným vztahem k manželce nutně vzpomíná na všechno, co rozpor »zdůvodňuje« - či po pravdě omlouvá. Avšak je to přítomnost, která určuje smysl i obsah minulosti, nač i jak člověk vzpomíná, ne naopak. Proto psychoanalytické poznávání neodhaluje »pravé« příčiny v minulosti. Maximálně poskytuje diagnostický náznak k poznání přítomnosti, kterou si pacient nedokáže přiznat přímo. 2e člověk ještě po letech vzpomíná na tu či onu příhodu, nedokazuje, že ta příhoda » způsobila « přítomný rozkol. Poukazuje na to, že v přítomnosti, napovrch uhlazené, existuje zásadní rozpor, který tuto vzpomínku vyvolává. Snažit se » vyřešit« problém v minulosti je plané pokud rozkol v přítomnosti zůstává nedotčen, najdou se vždy nová dětská traumata. Odtud vysoká recidivita v psychiatrické léčbě. A naopak, když člověk dá svůj současný život do pořádku, najde usmíření i se svými vzpomínkami. Psychoanalytické poznávání obrací časovost na ruby. Rozbor časovosti v psychoanalytickém poznávání osvětluje mutatis mutandis i libidinální zdůvodňování v psychoanalýze. Zas se tu jedná o vztah mezi přítomným, přímým věděním a údajným pudovým zázemím, které samo není částí vědomí, avšak vědomí ovlivňuje či, podle Freudových výkladů, je doslova určuje. Pudové pohnutky, podobně jako zašlá minulost, nemají smysl a směr samy o sobě. I ony jsou surovinou, o sobě neusměrněnou a nezaměřenou. Tak třeba hlad je sám o sobě fyziologická skutečnost, která může být příčinou jen k pozvolnému slábnutí a umírání. Důvodem se stává teprve vědomým usměrněním: člověk se rozhoduje držet hladovku, sbírat lesní plody či zmocnit se násilím potravy. Hlad vysvětluje jen to, že se člověk rozhodl pro tu či onu akci, ne však, proč se rozhodl pro jednu místo druhé. Vysvětlit krádež hladem je stejně iluzorní jako vysvětlit nevěru » sexuální potřebou «. Údajné pudové pohnutky nevysvětlují smysl či směr činu - a není důvodu, proč bychom intencionálni zaměření měli přičítat pohnutkám » nevědomým. « Psychoanalytické poznávání nevede k žádné » skutečné « či »prvotní« pravdě lidskosti. Vede před lidskost, k archaickým a pudovým surovinám lidství, nikoliv k jeho pohnutkám či smyslu. Lidství nejsou suro336
viny, nýbrž teprve intencionální syntéza těchto surovin, » Návrat« k surovinám v jejich původním stavu neodhaluje pravou lidskost, jen odlidšťuje člověka. Proto považuji za povrchní a mylné tvrzení, že humanistické mravní vědomí lidskosti je dnes zastaralé - či podle jednoho recensenta » áemodé « protože psychoanalýza odhaluje » pravou «, hlubší podstatu člověka. Nevylučuji možnost, že psychoanalytické poznávání může rozšířit naše chápání člověka rozborem psychologických surovin, podobně jako biochemie rozšířila naše chápání fyzických surovin lidství - ač Shakespeare, Sofokles, Dostojevský či sestry Bronteovy si v pochopení psychologické struktury člověka v ničem nezadají s Freudem. Jenže suroviny ještě nejsou člověkem - člověk vzniká teprve mravní, intencionální syntézou, jejíž zákony nelze odvodit z rozboru psychologických či fyzických surovin lidství. Zcela konkrétně, řekněme, že suroviny lidství by skutečně obsahovaly něco jako edipovský komplex. Osobně o skutečnosti toho komplexu pochybuji. Považuji jej za metaforu, kterou se věk bez Shakespeara pokouší vyjádřit opravdovou skutečnost, obtížný přechod, jímž syn nastupuje na místo otce. Avšak řekněme, že by takový komplex nebyl metaforou zážitku, ale neodvislou pudovou pohnutkou. Pak bychom tuto skutečnost opravdu museli vzít v potaz ve výchově a ve všem myšlení jako něco, s čím se člověk musí vypořádat ve vytváření syntézy svého lidství. Neměnilo by to však imperativ lidskosti, » Cti otce svého i matku svou«, jako mravní normy a desiderata. Ten představuje základní poznání mravního zákona lidského soužití, at! už se jakkoliv příčí údajným pudovým surovinám. Pravdivost psychologického poznání je diagnostická. Odráží se v něm poznání moderního člověka, že každodennost technologické společnosti je hluboce narušená, že naše každodenní vědomí nepředstavuje pravou skutečnost, smysl a směr našeho lidství. Za přístup k autentické humanitě je však považovat nemohu. * *
*
Proti humanistickému pojetí lidskosti se staví mimo naturalistickou psychoanalytickou námitku také námitka dnešní druhé módy, historicismu a historického relativismu. Představuje objektivní obdobu psychoanalýzy. Na místo prvotní, prožívané mravní skutečnosti člověka staví jako základní historickou dialektiku, z níž člověk prý svou lidskost teprve odvozuje. Proti humanistickému pojetí lidství namítá, že prý není schopné dostatečně pochopit dějiny. T o nařčení bychom mohli snadno obrátit - totiž že historicistické myšlení není schopné dostatečně pochopit nadčasovou realitu ideálů humanity, pravdu a dobro. Jenže mnoha dnešním filozofům se zdá právě to základní vědomí dobra a zla, pravdy a lži cosi relativního. Za absolutní považují historickou relativitu. Proto se potřebujeme zamyslit nad historickým poznáváním podobně, jako jsme se zamyslili nad poznáváním psychoanalytickým. Ze mezi mravním smyslem života a každým historickým relativismem je základní rozpor, to bychom těžko popírali. Základem humanitního pojetí lidství je právě poznám, že dobro a zlo nejsou jen dobové pojmy, vázané 337
na strukturu vlastnických vztahů v dané epoše, ale že mají vlastní, nadčasovou platnost - že třeba ideál lidských práv se neodvozuje z dobových názorů a představ, ale z podstaty lidství. Z mravního hlediska jsou relativní dějiny. T o či ono období lépe či hůře realizuje mravní ideál. Oproti tomu se každé historicistické filozofii jeví relativita dějin jako absolutní. Podle často citovaného výroku Hegelova, cokoliv je skutečné, je (momentálně) i rozumné ač zítra to třeba svou platnost ztratí. Mravní ideály představují prý jen zabstraktněný návyk určité epochy - Hegel, na rozdíl od Kanta, skutečně užívá pro mravnost pojmu Sittlichkeit, návykovost. T o je základní téže historicismu: nejen, že dějiny jsou skutečné, ale že Dějiny s velkým D jsou i tvůrčím lůnem všech lidských hodnot: historia creatrix. Je to pojetí, které nám dnes připadá tak samozřejmé, že za měřítko té či oné filozofie bezděky užíváme aktualitu, soulad s převládajícími představami o době a dějinách. Přesto je to pojetí, které ie sice věčně možné, avšak není v žádném případě samozřejmé. V podstatě představuje historicismus uplatnění v chápání člověka principu moderní přírodovědy, která » vysvětluje « daný stav věd stavem předchozím. V moderním evropském myšleni se dostává do popředí teprve s rozvojem takto chápané přírodovědy. Není to však jen dobový jev. Historicistické vysvětlení jpředstavuje věčnou filozofickou možnost proto, že lidské vědomí je časové. Člověk si je vědom své časovosti jako postupu od minulosti k budoucnosti, svého života iako růstu a dozrávání, které spěje k určitému naplnění. Podstatou všeho doufání je právě naděje, že »časem« člověk překoná bolest, obtíž, překážku, že budoucnost jaksi odčiní a nahradí obtíže minulosti. Devatenácté století promítlo tuto dynamiku osobní naděje na celou strukturu dějin. Vytvořilo víru v »pokrok «, buď přímočarý nebo dialektický, přesto však pokrok: pozdější Dřevršuje a naplňuje dřívější, později je lépe, dříve je hůř. Historia creatrix tu vystupuje jako tvůrčí síla všech hodnot. Jenže historicismus, například hegelský či marxistický, zdaleka není pravdou přímého žití - tomu je vzpomínka na »> zlaté zašlé časy « stejně vlastní jako naděje na lepší budoucnost. Linka časového postupu a linka mravní hodnoty se v prožitku nekryjí. Stejně tak v křesťanském pojetí, které přejímá i klasický humanismus, je linka času od stvoření do konce světa odlišná od linky mravního úsilí mezi dobrem a zlem, s níž se protíná vždy v přítomném momentu v kříži Kristovu i našem. To, že se linka časová a linka mravní protínají, je důležité. Znamená to, že pro křesťanské i humanistické pojetí není mravní snažení zcela neodvislé od dějinného konání. Mravní úsilí se vyjadřuje historickým činem, který podléhá mravním měřítkům. Avšak neméně důležité je to, že obě linky nejsou souběžné či rovnoběžné. Znamená to, že poloha toho či onoho činu na časové lince neurčuje jeho umístění na lince mravní hodnoty. I-Iistoricistický výklad křesťanství toto rozlišení časové a mravní linky do velké míry zastírá. Vykládá dějiny jako dějiny spásy, Geschichte als Heilsgeschichte, ne v tom smyslu, že k spásonosným činům Božím dochází v dějinách, ale jako by dějiny samy byly spásonosné. Takový výklad, odvozený z dobového historicismu, se pak odvolává na výroky apoštola Pavla o Starém 338
zákonu jako učiteli ke Kristu či o Ježíšův výrok o tom, co říkávali staří na rozdíl od toho, co » Já však pravím vám «. Je to povrchní odvolání. Pro křesťana představuje Kristus naplněni všech dějin, minulých i budoucích. Nepředstavuje »pokrok « oproti třeba Izaiášovi tím, že je o několik století pozdější, stejně jako Tomáš Akvinský nepředstavuje pokrok oproti apoštolu Pavlovi či Schlei er macher oproti sv. Tomáši. Linka mravního úsilí se nekryje s linkou časového postupu, jen se s ní protíná. V dějinách církve je dokonce obvyklejší volání po návratu - k učení Ježíšovu, k čistotě prvotní církve - než volání po pokroku. V křesťanském pojetí není Geschichte als Heilsgeschichte v tom smyslu, že by dějiny samy o sobě jakousi automatickou pokrokovostí co spasily, jen v tom smyslu, že k spasení dochází v dějinách, v každém momentu dějin. Proto považuji za povrchní neporozumění tvrzení, že Marxovo pojetí dějin (či víra minulého století v » pokrok «) jsou » vlastně « jen světský ekvivalent křesťanského pojetí dějin. Marx, Feuerbach i další následníci Hegclovi ztotožňují mravní a časovou linku. Obrazně řečeno, pootáčejí časovou linku z vodorovné na vzestupnou, linku hodnoty sklánějí ze svislé na šikmou, až se obě linky kryjí. Postup na časové, lince se tím automaticky stává i mravním postupem - a mravní linka ztrácí svou autonomní platnost. Stává se odrazem časové linky. Postup je pokrok, co je novější, je i lepší, a s postupem času ztrácí mravní ideál včerejška svou platnost - třeba lidská práva, kterých se komunisté dovolávají před revolucí, neplatí po revoluci. Zní to dobře, pokrokově, jenže co je na tom pravdy? To je otázka, kterou humanistické pojetí lidského bytí klade našemu módnímu Iiis tori cis mu. Je to pravý opak módní otázky, co je či může být platná sto let stará filozofie » nové době Jde o to, že skutečná filozofie - na rozdíl od dobové ideologie žádnému údobí nepatří. Maximálně bychom mohli říci, že to či ono údobí » patřilo « určité filozofii - že jeden z možných způsobů chápání člověka v něm převládal. Avšak onen způsob chápání nepatřil době - či pokud patřil, pokud opravdu vyjadřoval dobovou konstelaci společnosti a ne věčnou možnost lidského bytí, pale nebyl filozofií, jen ideologií doby, chvilkově aktuální, jako byl aktuální marxismus v údobí rané industrializace, avšak dlouhodobě nezávazný. Pravda historického poznávání závisí na tom, že linka mravní hodnoty a linka časové posloupností se opravdu protínají. I věčný, nadčasový ideál se stává skutečným teprve konkrétním, dobovým vyjádřením, jež pak opravdu patří době a s dobou i pomíjí. V tom smyslu bychom mohli tvrdit, že např. daň z pozemku byla spravedlivým způsobem, jak rozdělit odpovědnost za nutné společné výlohy v době, kdy půda byla základním výrobním prostředkem a základní formou bohatství. Mohli bychom pale tvrdit, že daň z pozemku se stává nespravedlivým způsobem zdanění v údobí, kdy ekonomický význam půdy je minimální, a to, že jeden člověk hospodaří na pěti hektarech a druhý nemá než květináč za oknem, přestává být spolehlivým ukazatelem schopnosti přispět na společné výlohy. A ejhle, řekneme, tu je historický relativismus; co je spravedlivé v jednom údobí, není spravedlivé v druhém. Jenže prorovnání je tu možné jen proto, že něco přetrvává - zde pojem spravedlnosti. Vždyť i o pokroku na rozdíl od pouhé změny můžeme mluvit 339
jen proto, že pro dvě porovnávaná údobí platí určitá společná měřítka. Bez společného, nadčasového jmenovatele, v tomto případě spravedlnosti, by ani ten zdánlivý relativismus nebyl možný. Možná by byla jen série nesrovnatelných dobových absolutismů. I historický relativismus se odvozuje od nadčasové platností mravního zákona. Je ovšem naprosto nezbytné, abychom tu rozlišili mezi ideálem samým a jeho dobovým vyjádřením. Jedním z prvků, které podstatně posílily přesvědčivost historického relativismu v našem údobí, je jistě to, že předchozí údobí toto rozlišení odmítalo. Režimy po vídeňském sněmu, v úsilí o stabilitu po otřesu napoleonských válek, se snažily ve jménu nadčasové platnosti ideálu zmrazit i vývoj dobových forem. » Pokrokoví <s myslitelé přijali to ztotožnění a relativismus dobových forem si vyložili jako obecný relativismus všeho. Dnes se režimy reálného socialismu podobně snaží zmrazit formy společenského soužití ve jménu » věčného ideálu komunismu « - a z podobných pohnutek. Když odmyslíme zcela dobová hesla, z toho ideálu by moc nezbylo. Na rozdíl od historicistických ideologií v případě humanismu, mravního pojetí života, můžeme jasné rozlišit mezi podstatou a dobovou formou. Můžeme třeba uznat, že přemrštěný racionalismus osvícenského humanismu byl reakcí na dogmatismus tehdejší teologie. Podobně můžeme uznat, že Masarykovo pojetí i přijetí hesla Los von Rom zdůvodnilo zcela dobové ztotožnění církve s přežívajícím feudalismem starého Rakouska. Můžeme jim přiznat dobovou platnost a popřít soudobou, podobně jako Masaryk v Ideálech humanitních odepisuje osvícenský racionalismus ve čtyřech větách, aniž by se přitom dotkl podstaty humanismu. Na humanismu zůstává pro každé historické údobí směrodatné jasné vědomí mravního smyslu lidství a řádu Bytí. •*
*
*
Tím se konečně velikým okruhem vracíme k původní otázce o soudobém smyslu »renesančního « humanismu. V čistě českých relacích jsme si ten okruh mohli podstatně zkrátit. V naší dnešní situaci je stěžejní význam humanismu zjevný. Potvrzuje jej pokus o humanistický socialismus před deseti lety neméně než vystoupení Charty 77. Západ, pro který je jistota humanity přehlíženou samozřejmostí, si snad zdánlivě může dovolit přehlížení toho, co my musíme usilovně prosazovat: že zachování lidskostí člověka i společnosti si naprosto vyžaduje jasné uznání apriorní závazností mravního řádu Bytí. Každá relatívizace mravního ideálu lidství se stává ospravedlněním nelidskosti. V našich podmínkách zápasu o základní práva člověka je otázka o významu humanismu nadbytečná. Jenže stěžejní důležitost humanitního ideálu se vztahuje i na svět, v němž jsou lidská práva zdánlivě bezpečnou samozřejmostí. Což je ten svět opravdu jiný než náš? Či snad se změnil svět od dob Kantových? Sotva. Člověk zůstává člověkem, totiž bytostí schopnou vymanit se z řetězu pudů a ukojení, příčiny a následku mravním soudem - schopností podřídit každodennost mravnímu smyslu svého bytí. Je však i bytostí schopnou ztratit svou lidskost v pohodlné každodennosti. Rozdíl je snad jen v tom, že zatímco my zápolíme s otevřeným útlakem a zjevnou dehumanizací, Západ zápolí s daleko 340
záludnějším nebezpečím, s ideologií, která člověku nabízí svůdné a bezbolestné odlidštění, s pudovým primitivismem psychoanalytického poznání a s mystifikací historického relativismu. Z důvodů již uvedených považuji oba módní směry dnešního západoevropského myšlení za hluboce antihumanistícké. Oba směry podřizují humanitu, mravní lidskost člověka, fiktivní před-lidské či nad-lidské realitě, která je v obou případech nelidská. V praxi prosazoval primát pudových pohnutek německý národní socialismus, primát Dějin před člověkem komunismus a obojí praxi známe příliš dobře. Rozvoj pudových a liistoricistických výkladů po přechodném humanistickém údobí bezprostředně po válce není slibný pro budoucnost Evropy. Přesto nemohu ani psychoanalytickým, ani marxistickým směrům upřít základní humanistický impuls. Oba směry vyrůstají ze stejného uvědomění, že každodennost technologické společnosti je v základě nepravá, nepravdivá, a tím i odlidšťující, byť ne otevřeně nelidská. Humanistický impuls je právě hledání opravdovosti lidského bytí pod povrchem bagatelizované, odosobněné technologické všednosti. Jsem přesvědčen, že psychoanalýza i marxismus se ubírají zhoubným směrem; to, nač se zaměřují, je nelidské, ne pravdivá lidskost. Přesto chápu jejich přitažlivost. Veřejně doznávají, co si obvykle popíráme a přesto cítíme - že každodennost technologického blahobytu není lidskostí, ale ubohým, nesmyslným hraním na lidství. Nemám tu na mysli jen čistě dobový, subjektivní zážitek psychologicky labilních jedinců, třeba ovděkou nespokojenost dorůstajících. Každodennost honby za nadbytkem, který už neuspokojuje žádnou potřebu, jen bezúčelnost ostentatívního konzumování, je i objektivně zoufalá. Zoufalství bezcílného požitkářství, stále víc mít (a přitom méně být) se přímo odráží v katastrofálním vzestupu kriminality, alkoholismu, narkomanie, rozvodovosti, sebevražednosti, pornografie a všech uznaných ukazatelů společenského rozkladu, včetně revolty mladých, kteří nevědí, co chtějí, avšak vědí, že se nechtějí zapojit do toho, co jim společnost předkládá. Jak, v čem hledat opravdovost života? Psychoanalýza - podobně jako před půl stoletím národní socialisté - dnes předkládá obdobu Freudovy diagnózy. Nespokojenost dneška si vykládá jako následek potlačení pudové reality člověka mravním lidstvím a jako nápravu doporučuje osvobození pudovosti. Jak už řečeno, nesouhlasím; humanita nepotlačuje suroviny lidství, nýbrž z nich právě vytváří člověka. Historický relativismus viní nedostatečné přizpůsobení lidství reálné bázi doby. Zas nesouhlasím; přizpůsobit je třeba techniku humanitě, ne naopak. Avšak odmítnout dnešní módu nestačí. Má-li humanismus představovat skutečnou alternativu, nemůže se omezit na odmítání uznaně antihumanistických ideologií a spokojit se s neméně zkreslenou všedností technologického života. To byl důvod, proč humanistická demokracie tak snadno podlehla náporu nacismu a komunismu v první polovině století - a to by se mohlo opakovat i v druhé. Nestačí odmítnout ideologii předlidského či nadlidského bytí: potřebujeme hledat opravdovost lidskosti. Kde, jak ji hledat? Netkví v pudech ani v dialektice Dějin. Je svůdné ji hledat v náboženství, a k tomu dnes i dochází. Nemyslím, že je to dosta341
čující přístup právě proto, že jsem sám věřící. Díky tomu jsem si intensivně vědom, že k náboženství se člověk musí dopracovat osobní vírou. Dochází k tomu; člověk, který nachází opravdovost mravního lidství, nachází i skutečnost Boží přítomnosti a Božího řádu všehomíra. Dopracovává se vírou k náboženství. Jenže není jisté, že opak je možný. Člověk, který bez víry začíná náboženstvím, si z náboženství obvykle vytvoří ideologii a z církve mocenský nástroj. Hledání opravdovosti lidství je úzce spjato s nalézáním Boha živého, avšak náboženství samo o sobě nestačí. Tak kde, jak hledat opravdovost lidství? Přemýšlím o tom a nemohu vám nabídnout promyšlenou, vypracovanou odpověď. Mohu jen naznačit směr svého tápání. Opravdovost lidství hledám v prostotě žití. Nemám tu na mysli jen pokusy o návrat do předtechnického věku podle návodů hraběte Tolstého. Je to dnes ovšem nesmírně vábná představa především ve Spojených státech. Chápu její smysl. Mladí lidé, odchovaní jako pasivní příjemci nesmyslného blahobytu, hledají smysl a pocit vlastní skutečnosti v přímé, aktivní účasti na svém žití. Třeba i jen vytápět vlastnoručně narubaným dřívím či vypěstovat vlastní zeleninu má pro mnoho mladých hluboký osobní význam. Nalézají znovu opravdovost života. Má smysl se v blátě a zimě potýkat s lesem, aby ženě a dětem bylo v zimě teplo - oproti tomu sedět někde v úřadovně prožívají jako nesmyslné, byť tentýž smysl je v tom skrytý. V přímosti života blízko půdy objevují vlastní skutečnost a smysluplnost. A nejen to - v narušeném světě nesmyslných vztahů nalézají tu opravdovost základních lidských vztahů, muže a ženy, smysl lásky a péče o dětí, prostotu dobrého i zlého. Z evropského hlediska se to všechno může jevit jako další kapitola amerického romantismu - Amerika je zemí Thoreaua, Emersona, Whitmana, Prosta. Avšak stejné hledání opravdovosti v prostotě života vyjadřuje i postoj českých chartistů, kteří se dobrovolně vzdávají výhod normalizované společnosti, odmítají úplatek i hrozbu ve jménu prostoty života v pravdě. Snad nejjasněji to vyjadřuje Václav Benda v eseji Noční kádrový dotazník (» Svědectví « č. 58, XV [1978], str. 273-76), ač to vyzařuje ze všeho bytí Charty. Je to rozhodnutí pro prostotu a opravdovost pravdy, která se zříká vší racionalizující konstrukce, všeho kličkování, a nachází znovu jasné vědomí řeči, která je ano, ano, ne, ne. To hledání opravdovosti života v prostotě základního lidství, ať už jakýmkoliv způsobem, považuji za směr, kterým se musí ubírat soudobý humanismus. Nestačí odmítnutí fantastických ideologií psychoanalytického či marxistického »poznání«. Je třeba obnovy lidskosti. Je třeba prohlédnout nepravdu naší odcizené, anonymní všednosti, umělých lidí žijících umělým životem v umělém světě. Milan Machovec o tom říká vzhlédnout na hvězdy, ne na neon, chodit po zemi, ne po asfaltu. Dvě stě let před ním psal Immanuel Kant o údivu nad harmonií hvězdného nebe nad námi a mravního zákona v nás. Tím odvoláním se už vracíme přímo k výslovně renesančnímu humanismu. Jeho význam není v tom, že by byl věrným odrazem naší doby. Být odrazem je úkol ideologie, který plní marxismus a psychoanalýza. Úkolem filozofie, úkolem humanismu je nastavit době kritické měřítko mravní lidskosti. Humanismus dnes představuje povolání k životu v pravdě.
LADISLAV MATĚJKA ( A n a A r b o r - U S A )
P R A Ž S K Ý L I N G V I S T I C K Ý K R O U Ž E K A JEHO S O U D C I V oblasti humanitních věd Pražský lingvistický kroužek sehrál úlohu, která se stala světově proslulou, třebaže její ocenění není jednoznačné. Je to škála, která zahrnuje nejen obdiv, nýbrž i odmítání. Skupina filozofujících sociologů, vedená Karlem Deutschem z Harvardu, zařadila podnětnost Pražského lingvistického kroužku mezi nejdůležitější přínosy k sociálním vědám v tomto století. V tomto přehledu je úloha Pražského lingvistického kroužku jmenována s podněty, které vyšly z vídeňských škol logického empiricismu a psychoanalysy, z berlínské Gestaltpsychologie, z amerického pragmatismu, z Mannheimovy sociologie, z funkcionální antropologie Malinovského, z použití komputerů a mimo jiné i z leninského marxismu (i). V historii Pražského lingvistického kroužku právem udivuje, jak jeho světový dosah vyrostl z velice nenáročných počátků. Základ byl dán víceméně improvisovanýni setkáním několika přátel v kabinetu profesora Viléma Mathesia, při kterém se zřejmě mluvilo hlavně německy, poněvadž hostem tu byl dr. Henrik Becker, původem z Lipska. Přijel do Prahy přednášet o evropském jazykovém povědomí se zvláštním zřetelem k tomu, jak čeština a maďarština se obohatily řadou evropských společných jmenovatelů tisíciletým soužitím, třebaže geneticky jsou zcela odlišné. Vedle Němce Beckera byl na schůzku pozván Rus Roman Jakobson, orientalista Jan Rypka a dva čeští jazykovědci Bohumil Trnka a Bohuslav Havránek. Toto setkám, které Vilém Maťhesius ve svém vzpomínání nazval » první schůzí Pražského lingvistického kroužku«, se v odstupu jeví symbolicky jednak svým kosmopolitickým, českoněmecko-ruským složením a jednak ovšem samým tématem »evropisace« dvou jazyků přírodně hluboce odlišných, sblížených však soužitím v evropském kulturním klimatu, tím co Henrik Becker nazval »der europäische Sprachgeist«(2). Symbolicky se ovšem může chápat i to, že tato první schůze Pražského lingvistického kroužku se konala v roce 1926, tedy osm let po První světové válce a sedmnáct let před Druhou světovou válkou a že Slovanům v Praze přednášel o evropském duchu Němec z Lipska, bašty novogramatického historicismu a zapřísáhlého jazykovědnílio genetismu věřícího v die Stammbaumtheorie. Z hlediska novogramatiků byl ovšem Henrik Becker heretik a v tomto smyslu byli heretiky všichni ti, kteří se sešli v Mathesiově kabinetu. Společným jmenovatelem jejich vědeckého postoje bylo zavržení novogramatíckého positivismu a radikálního historicismu v jazykovědě. Mathesius už v roce 1911 v jedné ze svých prvních jazykovědných prací vyslovil pochyby o positivismu v jazykovém výzkumu a o vlivu »přírodních věd, jenž nejpříkřeji se projevil Schleicherovým prohlášením, že řeč je orga(1) (2)
K. W . DEUTSCH aj., Conditions Favoring Major Advances in Social Sciences, oScicncc« 171 (1971). str. 451-4.53. V . MATHESIUS, Deset let pražského lingnistického krmtíku, 2 Slovo a slovesnost« 2 (1936), str. 138.
343
nismus « (3). Tento neblahý vliv podle Mathesiova názoru vedl v mladogramatícké škole » k apriorní víře v zákonitost jazykových změn«. Mathesius byl už tehdy přesvědčen, »že v jazykozpytě vedle obecně vědeckého úsilí o zjišťování zákonů co možno nejobecnějších je a má býti ještě intenzivnější odpor proti přílišnému a mechanickému zjednodušování fakt«. Této zásadě zůstal věrný v celé své vědecké kariéře. Snad víc než kdokoliv jiný v Pražském lingvistickém kroužku trval na tom, že jazykověda se má bránit generalizacím a nedomyšlené redukci. Viděl nebezpečí v tom, že »zdánlivá jednoduchost jevů jazykových se považuje často ne za výsledek jazykozpytné metody, nýbrž za skutečnou jejich vlastnost, čímž vznikají často neblahé omyly «. K tomu však ve své studii z roku 1911 dodává: » Důležitějším než protest proti tomu, aby směšováno bylo metodické zjednodušování jazyka s vlastní jeho povahou, zdá se mi poukaz na vlastní projev potenciálnosti jevů jazykových...« Potenciálnosti jazykových jevů Mathesius vykládal lidskou schopnost používat jazyka jak k nejosobnějšímu výrazu a tvořivostí tak ke komunikaci s jazykovou obcí. Individuální kolísání v použití jazyka, jímž v každém okamžiku může vzniknout něco zcela nového, Mathesius odlišoval od novostí jazykových změn vývojových, které se jeví jako změna systému. Rozhodující zásluhu na tomto metodologickém rozlišování Mathesius připisoval svému učiteli T. G. Masarykovi a hlavně jeho knize Versuch einer konkreten Logik (1887), v níž se Masarykovi podařilo anticipovat některé myšlenky důležité v moderní jazykovědě. Zájem o potencionalitu jazykových jevů vedl Mathesia k problémům souvisejícím více s jazykovým použitím, to jest s jeho funkcemi, než s otázkami všeobecných zákonů, dosažitelným abstrahováním a logickým klasifikováním faktů. Základní jednotkou jeho jazykového zájmu byla věta anebo přesněji výrok a jeho charakteristické uspořádání, ať už slovosledné nebo intonační. Otázky slovosledu jsou mezi jeho prvními jakož i posledními studiemi. Z nich vyrostlo Mathesiovo učení o aktuálním členění věrném, které se stalo světově proslulým, a to hlavně v době, kdy se přílišný formalismus v jazykovědě, charakterisující především americkou školu Leonarda Bloomfielda, jakož i její vyvrcholení a zlom ve škole Noarna Chomského, dostal do krise. Mathesiovo učení o potenciálnosti jazykových jevů rovněž souvisí se zájmem o jazykové styly a tak zvané funkční jazyky, jejichž studium se stalo charakteristické pro činnost Pražského lingvistického kroužku od jeho počátku až do jeho konce v roce 1948. V tomto smyslu Mathesiovu úlohu vyzdvihl Roman Jakobson ve svém příspěvku k Devátému mezinárodnímu linguistickému kongresu v roce 1962 v americké Cambridži. Zde mimo jiné praví: (V pražské skupiní) jazyk byl chápán jako systém systémň a především Mathesiovy studie o vnitřní jazykové koexistenci rozmanitých modelů otevřely nove výhledy. Ohled 11a rozličné » funkční dialekty «, či jinými slovy na rozličné jazykové styly, radikální zmčnil chápání jazykových změn. D v ě stadia v procesu změny byla chá(3)
344
V . MATHESIUS, O potenciiluosli jevil jazykových, vyd, J. Vnclick, Praha 1970.
V U základů
pražské jazykovédné
Školy,
pána j a k o d v a z á r o v e ň existující styly j a z y k a ; tím byla změna pojata j a k o fakt j a z y k o v é s y n c h r o n i c ... (4).
Ve svém přehledu prvních deseti let Pražského lingvistického kroužku Maťhesius, jenž se stal jeho prvním předsedou, zdůrazňuje úlohu, kterou měli při zakládám ruští vědečtí emigranti, hlavně Roman Jakobson. V jejich podnětné činnosti se odrážela znalost učení Baudouina de Courtenay z ruské Kazaně a Ferdinanda de Saussura ze švýcarské Ženevy. Mezi nimi byl ostatně i bývalý žák de Saussurův, Sergej Karcevskij, lingvista mimořádného nadáni a přímo geniálních postřehů. V roce 1928 se připojil i Nikolaj Trubeckoj, profesor slavistiky ve Vídni, který později v úzké spolupráci s Romanem Jakobsonem bohatě rozvinul komplexní pojem takzvaného »fonému«, před tím už navržený jak v učení Baudouina de Courtenay tak i Ferdinanda de Saussura. Koncept fonému se pak stal přímo základem pražské fonologie, která se postupně proslavila v celém světě. Do světa se pražská fonologie poprvé dostala návrhem předloženým Prvnímu mezinárodnímu lingvistickému kongresu v holandském Haagu v roce 1928. Na témže kongresu Pražský lingvistický kroužek navázal kontakty se švýcarskými žáky de Saussura, s Ch. Ballym a A. Sechehayem, prvními vydavateli slavného de Saussurova Kursu všeobecné jazykovědy. Plán spolupráce byl formálně vyjádřen společně sestylisováným programem nové lingvistiky, který podepsali vedle Ballyho a Sechehaye Jakobson, Mathesius a Trubeckoj. Zde se zdůrazňuje, že jazyk musí být studován jako systém, ať •už z hlediska lexikologického, morfologického, syntaktického nebo fonologického. Zajímavé je - a zdá se to nasvědčovat o Mathesiově roli při formulaci - že výčet začíná lexikologií, tedy studiem slova, a končí fonologif. Při tom se vidí jako ideál typologické studium co největšfho počtu jazyků, při kterém se má přihlížet nikoliv k jejich vztahům genetickým, nýbrž k jejich struktuře: non au point de vue génétique, mais au point de vue de leur structure (5). K světovému ohlasu Pražského lingvistického kroužku však ještě podstatněji přispěly Teze vypracované pro První sjezd slovanskýchfilologů,který se konal v Praze v roce 1929. Na pečlivé formulaci Tezí se vedle Viléma Mathesia a Romana Jakobsona hlavně podíleli Bohuslav Havránek, Jan Mukařovský a Bohumil Trnka a na jejich francouzském překladu, který je proslavil internacionálně, Louis Brun. Metodická část se soustřeďuje na poměr synchronické metody s metodou diachronickou a na srovnání strukturálního přístupu s přístupem genetickým, přičemž se proponuje » pojetí jazyka jako funkčního systému«(6). Je tu zdůrazněno, že z » funkčního stanoviska je jazyk systémem účelných výrazových prostředků « a že proto »žádnému jazykovému jevu nelze porozuměti bez ohledu na systém, k němuž náleží«. Pro metodologickou krystalisaci pražské školy jsou v Tezích zvlášť příznačné náznaky toho, že spolupráce s ženevskou školou v boji za novou lin(4)
R . JAKOBSON, Efforts toward a Means-Ends Mode! of Language in Interwar Continental Linguistics, v Selected Writings 2, T h e Hague 1971, str. 525. (5) Actes du Premier Congrh International de Linguistes, Leiden 1928. (6) Teze předložené prvému sjezdu slovanských ßlologß v Praze, v U základů pražské jazykovldné {koly, cit.
345
gvistiku neznamenala ještě naprostou názorovou jednoznačnost. Rozdíl byl především v pražské kritice radikálního dualismu de Saussura a jeho žáků, kteří trvali na naprosté rozluce mezi studiem jazyka jako systému a studiem jazykového vývoje. Tuto metodologickou rozluku Teze odmítají, a to přímo programaticky, jak jasně vyplývá z následující pasáže: Nelze klásti nepřekonatelné hráze mezi metodu synchronickou a diachroníckou tak, jako to činí škola ženevská. Mají-li býti v synchronické lingvistice hodnoceny prvky jazykového systému z hlediska jejich funkcí, nemůžeme ani změny v jazyce posuzovatí bez ohledu na systém, který j e těmto změnám podroben. Nelogické by bylo přcdpokládati, že změny jazykové jsou jen rušivými zásahy bez účelu, heterogenní z hlediska systému ... Z druhé strany nemůže ani synchronický popis naprosto vyloučit pojem evoluce, nebot i v úseku synchronicky pojatém existuje vědomí stadia mizejícího, přítomného a nastávajícího; stylistické p r v k y prožívané jako arcliaismy, dále rozlišování tvarů produktivních a neproduktivních jsou doklady jevů diachronických, jež nelze odkliditi z lingvistiky syn chronické (7).
Tyto výhrady prod de Saussurovi a jeho ženevským pokračovatelům postupně odlišují přístup Pražského lingvistického kroužku nejen od ženevské školy, nýbrž i od amerického deskriptívního strukturalismu školy Leonarda Bloomfielda, jakož i od takzvaného kodaňského strukturalismu, a to hlavně od Luise I-Ijelmsleva, k němuž měli blízko někteří Francouzi (A. Martinet), Poláci (J. Kurylowícz), Rusové (Š. Šaumijan) a Slováci (L. Ďurovič). Pražský lingvistický kroužek odmítal izolování jazykového systému od změn vedoucích od individuálního kolísání přes stylistické ustalování ke gramatické normalisaci, to jest k relativnímu uzákonění. Jazykový systém se tu viděl jako složitá síť podsystémů, funkčních jazyků a stylů, a to od nejobecnějších, až k idiosynbratickým, čemuž Mathesius ve své rané studii o potenciálnosti jazykových jevů říkal » statické kolísání« a později » pružná stabilita «. V Tezích se zřetelně projevuje Jakobsonův vliv v důrazu na studium fonologického systému jakožto »souhrnu nejjednodušších akusticko-motorických představ, významotvorných v daném jazyce (fonémat)«, kdežto Mathesiův vliv je zvlášť patrný v důrazu na výzkum slova, na jazykovou činnost pojmenovávací a usouvztažňovací (syntagmatickou) a na rozlišování věty s »formálním členěním v gramatický subjekt a predikát« od » aktuálního členění věty v thema a výpověď«. Na oné části Tezí, která je věnována otázkám funkčních jazyků, měl pak zřejmě významný podíl Bohuslav Havránek, později známý svými studiemi jak regionálních tak i kulturních dialektů a jazykového plánování. V této části Teze rozněž zdůrazňují potřebu studovat rozdíl mezi řečí projevenou a vnitřní a s tím souvisící potenciálnost jazykových jevů a problémy dialogu. V pasážích o básnickém jazyce se jeví jak vliv Romana Jakobsona tak i Jana Mukařovského. V de Saussurovských termínech se tu tvrdí, že » básnická řeč z hlediska synchronického má formu básnického vyjádření (parole), tedy individuálného tvůrčího aktu hodnoceného na pozadí aktuální básnické (7)
346
Tatntéí.
tradice (básnický jazyk - langue) z jedné strany a na pozadí soudobého sdělovacího jazyka z druhé strany«. De Saussurova terminologie se rovněž vynořuje v tvrzení, že »organizujícím příznakem umění, kterým se liší od ostatních semiologických struktur, je zaměření nikoliv na to, co se vyznačuje, nýbrž na znak sám «. Zcela proti duchu de Saussura, avšak typicky pro tehdejší pražskou reakci na ruské formalisty, je důraz na kulturní relativismus a na nutnost rekonstrukce minulosti, o čemž se v Tezích praví: Badatel se musí vyvarovati egocentrisniu, totiž rozboru a hodnocení faktů minulosti anebo faktů jiných národů pod zorným úhlem básnických návyků badatele samého a uměleckých norem, v kterých byl vychován. Umělecký jev minulosti může ovšem trvati nebo oživnouti jako působivý faktor v jiném prostředí, scáti se složkou nového systému uměleckých hodnot, ale při tom se přirozeně mění jeho funkce a jev sám podléhá příslušným změnám. Historie básnictví nemá promítati do minulosti tento j e v v podobě přeměněné, nýbrž má jej restaurovati v jeho původní funkci, v souvislosti s tím systémem, v němž jev ten vznikl.
Některé z těchto formulací se později vynořují v Mukařovského studii o umění jako znaku, kterou připravil francouzsky pod názvem Uart comme fait sémiologique pro Osmý mezinárodní kongres filosofický konaný v Praze v roce 1934. Zde se svým semiotickým nebo, jak se v Praze říkalo, semiologickým zaměřením Mukařovský radikálně rozešel s ruskými formalisty a spíše tu připomíná jejich metodologické kritiky, a to hlavně V. N. Vološinova a jeho semiotické, protiformalistické prolegomenon v knize Marxismus a filosofie jazyka. »Bez semiologické orientace,« tvrdl Mukařovský, »bude teoretik umění stále podléhat sklonu, aby pohlížel 11a umělecké dílo jako na čistě formální konstrukci, nebo dokonce jako na přímý obraz buď psychických, případně fyziologických disposic autora, nebo odlišné reality vyjadřované dílem, případně ideologické, ekonomické, sociální a kulturní situace daného prostředí. « K tomu pak dodává: »To povede teoretika umění k tomu, že bude jednat o vývoji umění jako řadě formálních proměn, nebo že tento vývoj úplně popře (tak tomu je v určitých směrech psychologické estetiky), nebo posléze že jej pojme jako pasivní komentář vývoje, který je vůči umění vnějškový «(8). Kulturní relativismus proklamovaný v Tezích má rovněž zřetelné echo v Mukařovského studii Estetická funkce, norma a hodnota jako sociální fakty z roku 1936, zatímco požadavek historické rekonstrukce systému hodnot je typický pro Mukařovského studii Polákova Vznešenost přírody - nejdůsledněji však tento požadavek pro literární historii domyslil až Felix Vodička, jehož významný přínos k pražské škole se stal teprve v přítomné době vysoce aktuální v západní vědě, zvláště v Německu a ve Spojených státech, a to hlavně zásluhou J. Striedtera, W. Isera a H. Jause. Třicátá léta byla pro Pražský lingvistický kroužek dobou prudkého rozkvětu a metodologického zrání a znamenala především rozchod s formalismem, ať už importovaným nebo domácím, a to nejen v lingvistice, nýbrž i v lite(8) JAN MUKAŘOVSKÝ, Uměni jako semiologickf fakt, v Studie z estetiky, Praha couzštiny přeložil Jan Patočka.
1966. Z
fran-
347
rární vědě, v estetice a v semioticky pojatém folkloru. Mezi hosty Kroužku přibývalo cizinců věhlasných ve vědeckém světě. Přednášel tu slavný fenomenolog Edmund Husserl a jeho žák Ludwig Landgrebe, vídeňský logik Rudolf Caroap, dánští lingvisté O. Jespersen a V. Bröndal, Francouz Emil Benveniste, Holanďan A. V. Groot, Nor K. Sanfeld, Ital G. Devoto a jiní (9). Do vědecké serie Travaux du Cercle linguistique de Prague začali přispívat učenci jak evropští tak američtí, a to nejen lingvisté, nýbrž i filosofové, logici, psychologové a teoretici literatury. V roce 1935 byla pak cizojazyčná serie doplněna česky a slovensky psaným časopisem Slovo a slovesnost, v němž ještě důrazněji byla prosazována semiotická orientace naznačená už v Tezích. V programatícké stati v úvodu k prvnímu číslu, kterou podepsal Bohuslav Havránek, Romam Jakobson, Vilém Mathesius, Jan Mukařovský a Bohumil Trnka, je semiologie vyznačena jako rámec nejen pro výzkum jazyka a slovesného umění, nýbrž lidské kultury vůbec. V tomto smyslu se tu mimo jiné praví : Vztali mezi problémy jazykovými a otázkami ostatních umění... j e dán problémem znaku, který j e jeden z nejnaléhavčjších filosofických problémů současného kulturního přerodu. Veškerá skutečnost, počínajíc smyslovým vjemem a končíc nejabsttaktnčjSí myšlenkovou konstrukcí, objevila se dnešnímu člověku jako širá, složitě organisovaná říše znaků (10).
V Pražském lingvistickém kroužku semiotícké (v Praze se říkalo semiologické) zaměření zcela zásadně změnilo přístup k jazyku, k umění a ke kultuře vůbec, třebaže tento naprosto zjevný a nepopiratelný fakt unikl celé řadě těch, kteří o Pražském lingvistickém kroužku psali nebo píší. Už nešlo pouze o to, jak je dílo uděláno a jak dílo reaguje na dílo a forma na formu v rámci takzvaného imanentního vývoje, nýbrž jak se projevuje znaková funkce jazyka, umění a kultury. A tak vedle otázek znakové organisace se dostaly do popředí otázky autorství, ohlasu a komunikace vůbec. » Znak,« zdůrazňuje se programaticky v úvodu Slova a slovesnosti, »je samou svou podstatou jev sociální. Je určen k tornu, aby prostředkoval mezi členy jistého kolektiva, a rozumí se mu toliko na základě celého systému hodnot, který je tomu kolektivu společný. <1 V druhém ročníku Slova a slovesnosti se Roman Jakobson vrací k otázce znaku a k principům semiotíckého přístupu ve své důležité studii Úvahy o básnictví doby husitské, která je zajímavou, avšak přehlíženou složkou jeho metodologického vývoje. V úvodním paragrafu se přiznává k omylu, kterého se dopustil ve své dřívější studii o středověkém verši, kde zřetel k imanentnímu vývoji české poesie ve XIV. století automaticky přenesl na dobu husitskou, aniž by vzal v úvahu vývojový zvrat a diskontinuitu způsobenou husitskou revolucí. »Abychom pinč pochopili novoty husitské poesie, « zdůrazňuje nyní Jakobson, » musíme ji zařadití do obsáhlejšího rámce ... musíme kon(9)
V i z Dnucn KOCHIS, List of Lectures Gives it 1 the Prague Linguistic Circle (1926-1948), v » Sound, Sign and Meaning: Quinquagcnary o f the Prague Linguistic Circle«, v y d . L . MATĚJKA, A i m A r b o r 1978. (10) Úvodem, v » S l o v o a slovesnost: List pražského linguistickčho kroužku <, i (1935).
348
frontovali problematiku básnické struktury s celkovým pojetím znaku, které právě v té době zažilo podstatné změny. Od slova přes znak postupujeme k soustřednému kruhu ještě širšímu; jde o sociální kontext, v němž se daná soustava znaková, jazyková a speciálně básnická uplatňuje«(ix). A tak ve třicátých letech semiotika, strukturální pojetí a požadavek historické rekonstrukce hodnot se staly pro Pražský lingvistický kroužek hlavními opěrnými body k zásadnímu odmítnutí toho, co Roman Jakobson v roce 1935 sám nazval » dětskou nemocí « ruského formalismu (12). Zásadní rozdíly mezi metodologií Pražského lingvistického kroužku v třicátých letech a formalistickým Opojazem nikdy nebyly uznány marxistickou kritikou. Až do dnešního dne oficiální marxisté nevidí v pražském strukturalismu a semiotice nic jiného než neoformalismus, který v podstatě rozvíjí nápady Viktora Šklovského z jeho útlého mládí nebo juvenilní myšlenky Romana Jakobsona z doby, kdy mu bylo něco málo přes dvacet. Téhož roku, kdy Jan Mukařovský přednesl na mezinárodním filosofickém kongresu v Praze svou studii Umění jako znak a vydal svou rekonstrukci Polákovy Vznešenosti přírody, Kurt Konrád v komunistickém Středisku postavil mezi Šklovským a Mukařovským rovnítko. V článku nazvaném Svár obsahu a formy píše: » Chceme-li kriticky hodnotit dílo nového formalismu Šklovského a Mukařovského, musíme si všimnout jeho poměru k formalismu klasického typu kantovského.« K tomu pak v poznámce dodává: » Jména tu stojí za celé hinutí: Šklovskij za moskevský (sic.1) Opojaz a Mukařovský za Pražský lingvistický kroužek « (13). V roce 1935, kdy první číslo Slova a slovesnosti 0tisklo svůj semioticky zaostřený program, Kurt Konrád se vrátil k svému oblíbenému tématu rusko-českého formalismu a ve stati nazvané Logika a citovost napsal: » Ostrá rozluka logiky a citovosti, významové a emocionální stránky básnické řeči, vnímání a poznání vede nezbytně k idealismu - ukazuje to nejlépe ruská a česká formalistická škola (Šklovskij, Mukařovský, Jakobson). « Idealismus rusko-českého formalismu však podle názoru Kurta Konráda není čistě kantovský: » Je to přechod od idealismu absolutního k idealismu subjektivnímu, od Kanta k Fichtemu - a to po cestách velmi podobných relativistickému subjektivismu Ernsta Macha, jehož klasickou kritiku provedl Lenin ve svém filozofickém díle.« V témže článku Konrád přidal k ruskočeskému formalismu ještě surrealismus. Podle jeho názoru » nový formalismus — a s ním všechny směry, které mají příbuznou noetickou základnu, mezi nimi surrealismus - ostře odlučují vnímání od poznání a v důsledku toho pak estetickou účinnost uměleckého díla od jeho účinnosti významové, tématické «. Poplatnost pražské školy ruskému formalismu rovněž zůrazňuje ve svých marxistických úvahách Ladislav Štoll. V roce 1966 tomuto tématu zasvětil celou knihu, nazvanou O tvar a strukturu v slovesném umění. V ní mimo jiné píše: (11) ROMAN JAKOBSON, Úvahy o básnictví doby husitské, v » Slovo a slovesnost« 2 (193Ú). (12) Předtiáihy v Pražském lingtiistickém kroužku, v » S l o v o a slovesnost« 1 (1935), str. 192. (13) Svár obsahu a formy, v » Středisko « 1934, přetištěno v KUKT KONIIAD, O revoliibú tradici v leské literatuře, Praha 1980, str. 74.
349
Čeští strukturalisté a jejich obhájci se často polemicky obraceli proti těm, kdo jako např. prof. Weingart - vykládají pražskou strukturalistickou estetiku j a k o směr poplatný ruské formální škole. Tvrzení o odvozenosti pražské literární strukturalistické školy od ruské školy formální j e v e své podstatě plně oprávněno, o t o m nás přesvědčuje hlubší studium obou těchto j e v ů (14).
Podle Štollova názoru východiskem pražské estetiky je »v podstatě literárně-teoreticky aplikovaná lingvistická základna, s níž přišel na počátku dvacátých let do Prahy Roman Jakobson... « Strukturalismus a semiotika jsou pro Štolla vlastně jenom jiné názvy formalismu, který prý je novými termíny jen zamaskován. Tím, že teoretik přistoupil k uměleckému dílu jako kc znaku, jenom upevnil, podle slov Stollových, » starou přehradu, kterou formalísté odedávna budují, aby oddělili umělecké poznání od objektivní skutečnosti«. Rovněž sovětským oficiálním marxistům se pražská škola jeví jenom jako pokračování starých formalistických teorií, přenesených z Leningradu a z Moskvy do Československa ruskými emigranty. Jurij Barabaš ve své knize Aesthetics and Poetics, vydané nedávno anglicky v Moskvě pro export, troubí na poplach před vzrůstajícím nebezpečím formalismu (15). Barabaš s údivem zjišťuje, že Opojaz není mrtev, nýbrž slaví triumfy na všech stranách světa. Podle jeho slov »Strukturalismus nejenže nezatajuje své vztahy ke škole formalistů, nýbrž pokládá za důležité tento fakt zdůraznit, a teoretické dědictví Opojazu je universálně uznáváno jako zdroj literárního strukturalismu«. Podobně jako řada sovětských teoretiků rovněž Barabaš zvlášť zdůrazňuje úzký vztah mezi ruským formalismem a americkou » Novou kritikou «. Zároveň však vidí i ideologický vztah mezi ruským formalismem a teorií informace, strukturální estetikou a semiotikou. Pražští strukturalisté a semiotici jsou tu napadeni jako dědici ruského formalismu zároveň s Francouzi, Američany, Němci a kdekdo ve světě je obviněn, že se stal obětí Opojazu, ať už přímo nebo nepřímo. Zajímavé je, že mezi těmi, které Barabaš zverboval na pomoc ke svému výpadu proti světovému formalismu je sám Viktor šklovskij, kdysi přední mluvčí Opojazu, později však jeho sarkastický kritik. Na úzké závislosti ruského formalismu a Pražského lingvistického kroužku však netrvají pouze marxisté, nýbrž i mnozí nemarxisté. Mezi nimi je i René Wellek, yalský profesor česko-německého původu, narozený ve Vídni a bývalý člen Kroužku. Svým mimořádným vlivem v anglo-americkém kulturním světě René Wellek tu nejen proslavil ruský formalismus, a to hlavně jeho rané období, nýbrž přispěl snad víc než kdo jiný k tomu, že úzká závislost Pražského lingvistického kroužku na formalismu, importovaném z Ruska, se stala ustáleným názorem. Třebaže Wellek připouští, že ruský kulturní import byl v Praze modifikován, zřejmě nevidí jako zvrat to, že většina členů Kroužku se ve třicátých letech principiálně rozešla s ruským formalismem jak v lingvistice tak i v literární vědě, estetice a folkloristice, a to už tím, že přijala a rozpracovala semiologii, nauku o znaku. Už v roce 1936 v šestém čísle Travaux du Cercle Linguistique de Prague (14) LADISLAV STOU., O tvar a strukturu v slovesném umíní, Praha igrtö. (15) Y u i i v BARABASH, Aesthetics and Poetics, Moskva 1978.
35°
Wellek ve své anglicky psané studii The Theory of Literary History zdůrazňuje rozhodný vliv ruského formalismu v pražském hnutí. Podle Welleka » samo slovo struktura bylo zvoleno, aby nahradilo termín forma používaný školou ruských formalism!, vykonávajících hluboký vliv na Strukturalismus«(16). Svůj názor o metodologické závislosti Pražského lingvistického kroužku na ruském formalismu si Wellek podržel i po svém příjezdu do Ameriky, kde se stal \iž začátkem čtyřicátých let přívržencem anglo-americké» Nové kritiky «. Ve své studii Literatwry History, otištěné roku 1941 ve sborníku Literary Scholarship: Its Aims and Methods píše o »briliantním hnutí ruských fbrmalistů následovaném Čechy a Poláky «(17). Uvádí to mezi symptomy nového vývoje, který podle Welleka »uznává, že studium literatury se musí soustředit na umělecké dílo jako takové «. O pronikavém vlivu ruského formalismu Wellek rovněž píše ve své studii o revoluci positívismu v současné evropské literární vědě (The Revolt Against Positivism in Recent European Literary Scholarship), otištěné v roce 1946. T u mimo jiné praví: R u s k ý formalismus hluboce ovlivnil ještě další dvě slovanské země, které znám. V Polsku R o m a n Ingarden napsal nesmírně subtilní rozbor poetického díla používaje terminologie německé fenomenologie rozvinuté Edmundem Husscrlcm ... Československo mělo to štěstí, že dostalo jednoho z ncjoriginálnějších a nejproduktivnějších členů ruské formalistické školy, Romana Jakobsona ... Členové Pražského linguistického kroužku aplikovali metody literárních studií, rozvinuté Rusy, na novém materiálu a rovněž se pokusili definovat j e více filosoficky (18).
Některé z těchto názorů, často v doslovném znění, se znovu vynořují v Teorii literatury (Theory of Literature), kterou Wellek napsal spolu s čelným americkým »novým kritikem « Austinem Warrenem a která se stala světově proslulou. Zde zcela v duchu ruského formalismu je vnitřní (intrinsic) přístup k dílu jako takovému ostře oddělen od vnějšího (extrinsic) přístupu, zahrnujícího otázky psychologie, společnosti, idejí a jiných umění. To, že Pražský lingvistický kroužek toto rozdělení jasně odmítl, a to jak v Tezích tak i v programatickém úvodu ke Slovu a slovesnosti, Wellek pominul. A o semiologii, která byla tak důležitá pro metodologický rozvoj, se tu zcela mlčí. Semiologii či semiotikou se ostatně Wellek nikdy nenadchl a už v Praze ve třicátých letech si stěžoval na to, že se musí pouštět» do obtížného problému semiologie «, ve kterém se necítil »nijak kompetentní«(19). Jeho potíže jsou ještě zřejmé v jeho proslulé ontologické studii o existenci literárního díla (The Mode of Existence of a Literary Work of Art), kde nešťastnou (16) RENÉ WELLEK, The Theory of Literary History, v » T r a v a u x du Cercle Linguistiquc de Prag u e « ó (193Ö), str. 176. (17) RENÉ WELLEK, Literary History, v Literary Scholarship: its Aims and Methods, vyd. N . Foerster, str. £>7. (iS) RENÉ WELLEK, The Revolt Against Positivism in Recent European Literary Scholarship, v Twen* tieth Century English, vyd.W. S. Knickerbocker, str. 84. (19) RENÉ WELLEK, Dljiny [eského verk a metody literární historie, v » Listy pro umíní a kritiku « 2 (1934), str. 443.
351
terminologickou chybou a nesprávným použitím aposice zcela zatemnil nejzákladnější de Saussurúv koncept, který rozlišuje la langue od la parole, tedy jazyk jako systém od řečového aktu. O tomto metodologickém rozlišování, které sehrálo přímo kardinální úlohu v pražské semioiogii, ať už lingvistické, estetické nebo etnografické, René Wellek tehdy napsal: Lingvisté jako na příklad v Ženevské škole nebo v Pražském linguistickém kroužku pečlivé rozlišují mezi parole a language, systémem jazyka a individuálním ř e č o v ý m aktem, a toto rozlišení odpovídá rozdílu mezi individuálním použitím básně a básně jako takové (20).
Tato pasáž je přímo nahromaděním potíží a nedorozumění, a to nejen terminologickou záměnou language za langue a obrácenou aposicí, nýbrž i samou aplikací, která tu používá de Saussurovských termínů k rozlišení mezi přečtením nebo slyšením básně od básně jako takové - a báseň jako takovou vidí jako součást jazykového systému. V roce 1954 se Wellek znovu vrátil k ocenění Pražského lingvistického kroužku, a to v rámci přehledu moderní české kritiky (Modem Czech Cristicism and Literary Scholarship), který otiskl v druhém svazku Harvard Slavic Studies. V tomto přehledu je osm stránek Wellekova textu věnováno F. X. Šaldovi a zhruba jedna stránka přínosům Pražského lingvistického kroužku. Na této stránce pak Wellek znovu opakuje své tvrzení, že Kroužek » původně přenesl metodu takzvaných ruských formalistů do Československa« a že »skupina kolem Pražského lingvistického kroužku představovala podivuhodnou paralelu k takzvané Nové kritice ve Spojených Státech «, a to pro »totéž intensivní zaujetí konkrétním textem uměleckého díla a jeho podrobnou analysou «. Od těchto postřehů Wellek dochází k závěru, že » obě hnutí představovala zdravý vývoj, poněvadž učinila literární studium ústředně literárním a navrátila pozornost ke konkrétním uměleckým dílům a literární teorii a odvrátila je od antikvářství faktů a lehkomyslného estetického oceňování« (21). Je skutečně udivující, že Wellek v tomto přehledu napsaném v době, kdy už musel mít k disposici jak dokumenty z doby těsně předválečné tak i z doby války, zcela pomíjí roli semiotiky v Pražském lingvistickém kroužku, jasný rozchod s formalismem v důsledku semiotických konceptů, vývoj strukturální poetiky a lingvistické stylistiky a především významné přínosy k historii literatury a k teorii literární historie. Z Mukařovského přínosu Wellek uvádí titulem pouze jeho ranou studii o Máchově Máji a ani slovem se nezmiňuje o Kapitolách z české poetiky anebo o jeho studii Obecné zásady a vývoj novočeského verše, nemluvě o celé řadě menších, avšak významných studií jak v oboru české kritiky tak i literární vědy. Třebaže se Wellek ve svém článku jednou větou zmiňuje o Jakobsonově »důležité práci v české metrice a o analyse české středověké a romantické (20) ŘÍJNÉ WIILLHK, The Made of Existence of a Literary Work of Art, v » Southern R e v i e w • 7 (19+2), str. 219. (21) RBNÚ WULLEK, Modern Czech Criticism and Literary Scholarship, v »Harvard Slavic Studies « 2
352
( I 95'I)- PřctiStino v R E N Í WELLEK, Essays on Czech
Literature, M o u t o n 1963, str. 190.
poesie « a uvádí v bibliografickém dodatku dokonce i Jakobsonův příspěvek o staročeském Mastičkáři ve Festschriftu Leo Spitzera z roku 195S, přesto úplně pomíjí celou řadu Jakobsonových studii o českém podílu na církevněslovanské kultuře, Jakobsonovu knihu Moudrost starých Čechů a jeho jak materiálově tak i metodologicky velice důležitou syntesu české a slovanské kultury v rozsáhlé stati Jádro slovanské komparativní literatury (Kernel of Comparative Slavic Literature), kterou byly zahájeny Harvard Slavic Studies (tedy tatáž serie, pro kterou Wellek napsal svůj přehled s povýšeným významem F. X. Šaldy a s poníženým významem Pražského lingvistického kroužku). Ostatně ve svém přehledu se Wellek rovněž zapomněl zmínit o Jakobsonově a Bogatyrevově studii o diferenciaci mezi ústním a psaným slovesným uměním, která aplikuje na slovesnost de Saussurovo rozlišování mezi la langue a la parole, a to zásadně jinak, než jak se o to pokoušel Wellek. Jméno Bogatyrevovo se ve Wellekově přehledu vůbec nevyskytuje ač některé jeho etnografické studie, hlavně o lidových písních a českém lidovém divadle mají přímo ústřední význam pro semiotiku slovesného umění v Pražském lingvistickéin kroužku. Ve Wellekově přehledu se rovněž nevyskytuje jméno Bohuslava Havránka, třebaže byl spoluautorem Tezí v roce 1929 jakož i programatického úvodu ke Slovu a slovesnosti a stal se mezinárodně známý jako teoretik jazykového plánování a jazykové kultury. Zvláště zaráží, že Wellek zapomněl na Havránkův Vývoj českého literárního jazyka, studii knižního rozsahu, která vyšla v Československé vlastivědě a je uznávána jako vzor historického výzkumu jazyka v jeho vztahu ke kultuře. Vzhledem k Wellekově věhlasu, který si vysloužil ve světě svou znalostí nejen literatury, nýbrž i literatury o literatuře, je rovněž zarážející, že mu ušla diskuse o stylu ve Slově a slovesnosti v roce 1941 a hlavně však pětisetstránková kniha Čtení o jazyce a poesii, vydaná v roce 1942 Janem Mukařovským a Bohuslavem Havránkem. Tento důležitý přínos Pražského lingvistického kroužku je uveden stostránkovou studií Wellekova učitele Viléma Mathesia o jazyku a stylu, v níž Mathesius vedle celé řady konceptů moderní lingvistiky rovněž diskutuje svůj, dnes už světově proslulý koncept »aktuálního členění větného «, který se stal opěrným bodem ke studiu vyšších celků, než je věta, a tedy k textové analyse. Jsou však ještě další důvody, proč o Čtení o jazyce a poesii nemělo být pomlčeno. V této knize je totiž rovněž otištěna stostránková studie Jiřího Veltruského Drama jako slovesné dílo, která představuje významný článek v pražském vývoji semiotiky divadla a platí dodnes jako významný přínos k modernímu studiu dialogu (ostatně Veltruského studie rovněž vyšla anglicky, německy a vychází švédsky). A kromě toho Čtení o jazyce a poesii zahrnuje důležitý doplněk k Wellekovým vlastním názorům na historii literatury a totiž briliantní, stostránkový nárys Literární historie: její problémy a úkoly od Felixe Vodičky, v němž se zcela principiálně odmítá formalistické rozštěpování literárního studia na vnitřní a vnější (intrinsic-extrinsic) a rozvíjí se systematicky role znaku v literární vědě (22). Snad vůbec nejzávažněj(22) FELIX VODIČKA, Literární historie: Její problémy a ňkoly, v Čteni o jazyce a poesii, vyá. J. M u k a ř o v s k ý a B . H a v r í n c k , Praha 1942.
353
ším opomenutím je fakt, že Wellek ve svém harvardském přehledu se ani slovem nezmínil o Vodičkově knize Počátky krásné prózy novočeské, která byla dokončena v roce 1945 a otištěna v roce 1948 a která je asi vůbec nejdůležitějším přínosem k moderní české literární historii, a to nejen materiálově, nýbrž i metodologicky (23). René Wellek ji ostatně opominul nejen ve svém přehledu v Harvard Slavic Studies v roce 1945, nýbrž i ve své studii Současná česká literární historie a kritika z roku 1962. Zmínka o ní je teprve ve Wellekově brožuře Literární teorie a kritika Pražské školy, která poprvé vyšla v roce 1969. Bývalý profesor na universitě v Kostnici a nyní profesor na americkém Harvardu Jurij Striedter, autor nejlepšího výboru z ruské formalistické školy a nejzasvěcenější znalec jejího vztahu k Pražskému lingvistickému kroužku, nazval Felixe Vodičku v obšírném úvodu k německému výboru z Vodičkových prací nejvýznamnějším představitelem » druhé generace « pražské školy (24). Zvláště při tom vyzdvihl Vodičkovu zásluhu na důsledném vypracování semiotického přístupu k umění jako znaku v rámci funkcionální literární historie. Koncepce znaku posloužila Vodičkovi k systematicky balancovanému přístupu v jeho základních funkcích zahrnujících jak roh autora tak i roli čtenářské obce, a tedy vzájemné působení vnitřních a vnějších sil na uspořádání díla jakožto nositele uměleckých hodnot v kulturním vývoji. Felik Vodička se připojil k Pražskému lingvistickému kroužku v samém počátku čtyřicátých let, tedy už po tom, kdy jak René Wellek tak i Roman Jakobson opustili Československo. Svým zaměřením byl především literární historik a nikoliv filosofující kritik jako Wellek, nebo estetik jako Mukařovský anebo lingvista jako Jakobson, Havránek, Mathesius, Trnka a Vachek. První část Vodičkovy významné studie o problémech a úkolech literární historie ve Čtení o jazyce a poesii poskytuje stručný přehled vztahů mezi literární historií a jinými vědeckými odvětvími včetně strukturální lingvistiky a literární fenomenologie. Odtud pak přistupuje Vodička k nárysu svého zaměření definovaného v rámci moderní semiotiky. Na rozdíl od ontologického přístupu, kterým se trápil polsko-německý fenomenolog Roman Ingarden nebo americký » nový kritik « Ransom nebo konečně Wellek ve svých prvních letech ve Spojených Státech, Vodička přistupuje k slovesnému umění jako k semiologickému systému, který v analogii k jazyku je používán k výměně estetických hodnot v dané kulturní obci a v konkrétním čase a prostoru. Nesnaží se o dalekosáhlé abstrakce odtahující slovesné dílo od jeho konkrétních funkcí. Změnu těchto funkcí nevidí Vodička jako něco, co se děje samo o sobě. Není to pro něho samopohyb, který by byl jako u I-Iegela v paralelní souvislosti s postupem sebepoznání absolutní ideje. Nevidí, jako někteří formalisté, vývoj literární struktury do té míry autonomní, aby mohl být studován bez ohledu na vnější, takzvané mimoliterárnl vlivy, poněvadž - a na to Vodička klade zvláštní důraz - » díla jsou uskutečňována lidmi, jsou fakty společenské kultury a jsou v četných vzta(23) FMJX VODIČKA, PořiM')' krásm' />rAry iiovoleski', Praha 1948. (24) JURIJ STHIUDTEII, Einleitung ke knize FBLIX VODIČKA, Die Struktur der literarischen Entwicklung, Mihiclicn 1942.
354
zieh k jiným jevům kulturního života «. Na rozdíl od marxistických teoretiků však Vodička nepodřizuje literární tradici ekonomické základně, nýbrž zdůrazňuje, že » vnější zásahy se musí při realisaci nových literárních tvarů vyrovnávat vždy s možnostmi,, jaké poskytuje současný stav struktury «. Tvůrčí individuum je podle Vodičkova výkladu v ustavičném boji: »Mezi básníkem jako literárním pracovníkem a existující literaturou je stálé napětí, s ohledem na tuto literaturu si stanoví své úkoly, vytváří se jeho literární záměr a za neustálého vztahu k ní (vědomého nebo instinktivně cítěného) se uskutečňuje jeho dílo. « Vedle důrazu na výsadní roli autora, která je vyjádřena jedinečností jeho tvořivého aktu, Vodičkova semiotická literární historie je charakterisována tím, že na rozdíl od ontologických kritiků neodřezává výzkum vnitřního systému slovesného díla od jeho ohlasu v různých kulturách a dobách a že nepokládá jeho sociální funkce za vnější fenomeny, které lze odabstrahovat. Ve svém nárysu literární historie ve Čtení o jazyce a poesii Vodička o tom říká: D í l o literární je strukturální estetikou chápáno jako znak estetický, který je určen veřejnosti. Musíme tedy míti stále na mysli nejen jeho existenci, ale i jeho recepci, musíme přihlížet k tomu, že je obcí čtenářů esteticky vnímáno, interpretováno a hodnoceno. Teprve tím, že j c dílo čteno, dochází k jeho realisaci estetické, teprve takto se stává v povědomí čtenáře estetickým objektem.
S tímto přístupem souvisí ovšem nezbytnost hodnocení. A hodnocení nemůže být nahrazeno žádnou logickou operací jakkoliv subdlní. Analytický přístup k uměleckému dílu, který se snaží, ať už z jakýchkoliv důvodů vylinout hodnocení anebo je odložit na později, se nezbytně stává formálním cvičením, jakýmsi účetnictvím nebo samoúčelnou taxonomií, která jenom předstírá, že něco objasňuje. » Literaturu daného období,« říká Vodička, »si nesmíme představit jen jako soubor existujících děl literárních, ale stejně jako soubor literárních hodnot. « Tyto hodnoty jsou podle jeho soudu přímo esenciálně závislé na kulturním životě společnosti a nemohou být žádnou intelektuální anatomií anebo ontologickým manévrem odpreparovány od kulturní atmosféry a různých spirituálních proudění v lidské obci, tedy od ideologie v jejích obměnách. V tomto postoji je Vodička blízký k Ingardcnovým kritikům jako například k R. Odenbrachtovi, který už v roce 1932 krátce po vyjití Ingardenova Literárního uměleckého díla (Das literarische Kunstwerk) vyslovil pochybu o fenomenologické ontologii, která se snaží vyloučit estetické hoclnoty a zabývat se jen jejich »neutrálním nositelem tak, jako by hodnota byla pouze připojena k nositeli a mohla se libovolně odpojit«. A tak roku 1942, v témže roce, kdy René Wellek otiskl v Southern Review svou proslulou ontologickou studii The Mode of Existence of a Literary Work of Art (jejíž anglický titul je překladem názvu jedné ze sekcí Ingardenovy knihy Das literarische Kunstwerk), Vodička se ve svém nárysu literární historie jasně vyslovil proti oddělování vnitřního a vnějšího studia literárních děl. Ve Vodičkově chápání to, co charakterisuje samu existenci literárního díla, je neoddělitelné od jeho života, to jest od jeho semiotických funkcí v dané 355
společnosti a v dané době. Ovšem tímto důrazem na semiotický a tedy společenský charakter literatury se Vodička ještě nestává literárním sociologem. Pro Vodičku bylo vždycky jasné, že literární historie má a musí mít blíže k jazykovědě než k sociologii nebo psychologii. » Literární historik « - říká Vodička - »si neklade otázky psychologické nebo sociologické, poněvadž to nepatří do kruhu jeho kompetence a nemůže na ně svými metodami odpovědět. « Vzhledem k tomu, že slovesné umění ke své existenci potřebuje jazyk a nemůže být bez jazyka, jakékoliv studium slovesného umění se podle Vodičkova mínění nemůže obejít bez studia jazyka jakožto základny. Ve svém náryse literární historie o tom říká: Materiálem literárního díla je jazyk, tímto materiálem j e básník v e své práci jednak omezován, jednak podněcován při uskutečňování uměleckého záměru, všechna literární tvorba se uskutečňuje v rámci složitého systému jazykového a j a z y k o v ý m i prostředky se dosahuje estetického účinku, musí tedy míti i literární historik a theoretík lingvistické školení. Přitom zkoumání literárního historika j e i při lingvistickém rozboru určováno především pozorností k estetické funkci slovesných projevů.
Zatímco mladý Jakobson ve svých ruských formalistických počátcích zdůrazňoval, že studium literatury musí pokládat metodu (priem) za svého jediného heroe, ve Vodičkově nejdůležitější práci, nazvané Počátky krásné prózy novočeské, se jeho hlavním hrdinou stal český jazyk na rozhraní osmnáctého a devatenáctého století, tedy v době, kdy český jazyk zoufale bojoval o svou existenci. Na jeho přežití přirozeně závisel nejen osud české literatury, nýbrž české kultury a českého národa. A tak Vodička tu měl znamenitou příležitost objasnit esenciální vztahy mezi jazvkem, literaturou, kulturou a národním vědomím a zároveň demonstrovat nezbytnost kulturního rámce při studiu literárních jevů. Jeho kniha tedy není jen prací jazykovědnou a literárně historickou, nýbrž i kulturologickou v moderním smyslu. Tím se snad víc než kdokoliv jiný z členů Pražského lingvistického kroužku přiblížil programu v úvodu k prvnímu číslu Slova a slovesnosti významně zdůrazňujícímu: Studování básnické řeči a básnictví vůbec předpokládá nezbytně zřetel ke společnosti a její orgmiisaci. Znak j e samou svou podstatou jev sociální. Je určen k tomu, aby prostřcdkoval mezi členy jistého kolektiva a rozumí se mu toliko na základě celého systému hodnot, který je tomu kolektivu společný... Třebaže j e umělecké dílo svět pro sebe (anebo právě proto), nemůže být pochopeno a zhodnoceno jinak, než ve vztahu k systému hodnot platných pro dané kolektivum. Souvislost umění se společností je ovšem mnohotvárná a všechny druhy nepřímosti a antlíitetičnosti jsou tu možné. Kromě toho není společnost vzhledem k umění nerozlišeným h o m o genním celkem. Celá dynamika společenského vývoje, přeskupování a zápas jednotlivých vrstev i prostředí, boj třídní, národnostní, ideologický, vše to se intensivně obráží v poměru mezi uměním a společností i v c v ý v o j i umění samého, třebaže přeměny umělecké struktury tvoří řadu souvislou a zákonitou.
356
V I L É M HEJL ( M n i c h o v )
P R O L E T Á Ř I NAŠÍ ZEMĚ Tři přední str aničtí funkcionáři - Bej da, Bilak a Indra - doznali nepříliš různými slovy stejné znepokojení nad poklesem vlivu ideologie strany, mluvili o příznacích paniky tváří v tvář ekonomickým problémům (jež ovšem zdaleka nedosáhly rozměrů známých z Polska nebo Rumunska) a konstatovali, že četní komunisté si nejsou jisti ani platností základních principů marxismu-leninismu. Nastala situace vytvářející příležitost k osudně mylnému hodnocení a závěrům. Těchto omylů bychom se ovšem mohli dopustit my. Nabízí se totiž mechanické pohodlné posouzení současného vývoje v Československu. Zdá se, že kde klesá autorita marxisticko-leninské doktríny, stoupá jako ve spojitých nádobách v nepřímo úměrném rozsahu vliv demokratické alternativy. Je to jednoduché, přehledné, srozumitelné a potěšující; bohužel však naprosto klamné. Někteří z nás se pořád ještě mohou opírat o poměrně svěží znalost reálné situace doma. Všichni máme více či méně k dispozici domácí tisk a další hromadná sdělovadla. Na Západ přijíždí stále dost turistů z Československa. A setkáváme se tu s nově přišlými emigranty, skutečně nebo domněle či údajně politickými. K proměnám, jež v Československu v minulých desetiletích nastaly, se na první místo obvykle řadí vznik » nové třídy« privilegovaných, té vrstvy, které se u nás už v poúnorových dobách výstižněji říkalo »nová šlechta«. Tou není třeba se zde podrobněji zabývat. Obraz situace by však hrubě deformoval závěr omezující se pouze na zaznamenání a zhodnocení této proměny a ignorující jiné, kvantitativně rozsáhlejší a ve svých důsledcích možná ještě závažnější. Přítomnost těchto proměn signalizují projevy a stati stranických představitelů, s jejich odezvou se už od šedesátých let setkáváme v české literatuře a filmu a jejich příznaky můžeme zjišťovat v rozhovorech s těmi, kdo přijíždějí na Západ přímo z domova - ať jako turisté nebo s úmyslem emigrovat. Čtyřiatřicet roků buduje komunistický režim v Československu t> beztřídní společnost« s dosti známými výsledky. Obávám se však, že se dosud nedostalo náležité pozorností tak závažnému jevu, jakým je vznik sociální skupiny nového proletariátu, případně »proletariátu nového typu «. Výrazně se přítomnost tohoto proletariátu v českém společenském životě projevila za »normalizace« v sedmdesátých létech. Poznamenávám ihned, že to jen volně a nepřímo souvisí s tisíci havarovaných existencí po »normalizačních « čistkách a vyhazovech. K » proletariátu nového typu « patří tito lidé stejně málo jako postižení z poúnorových čistek a z jejich reprízy koncem padesátých let. »Proletariát nového typu« není protipólem »nové šlechty«. Na rozdíl od ní je to vertikální kategorie prostupující všechny společenské vrstvy včetně té nejvyšší, vládnoucí. 357
Tento proletariat se vytvořil v důsledku proletarizace značné části naší společnosti, způsobené čtyřiatřiceti roky komunistického mocenského a ideologického monopolu. Od poúnorových dob leželo těžiště komunistické koncepce, slibů a ideálů převážně v konzumní oblasti. Zatímco známý mytický »skok z říše nutnosti do říše svobody « definovala stranická propaganda vždy jenom mlhavě a tudíž nevěrohodně, přicházela stále s novými vydáními jízdního řádu do budoucnosti, kde určovala příjezd do komunistické Šlarafie takřka na den přesně. Není třeba zde pořizovat podrobnou inventuru všech těch slibů, kdy socialistický tábor koho v čem » dohoní a předhoní«, a konfrontovat velkohubé plány s groteskními výsledky. Komunistický »ideál stáda vepřů « podle Alberta Einsteina, tedy ono »permanentní posvícení«, jak tomu říkal Ferdinand Peroutka, se odsunoval stále dál až do nedohledna. Charakter tohoto ideálu - v podstatě proletářského v klasickém slova smyslu - nebyl, pokud vím, nikdy podrobněji a soustavněji zkoumán. Kritičtější marxisté v šedesátých létech se soustřeďovali na esoteričtější oblast ideologie. Ta měla být přesněji a moderněji definována, aby se mohlo dospět k její renesanci. Nezbytné při tom muselo dojít k analýze charakteru, postavení a vlivu vládnoucí stranické elity, což nemohlo přirozeně vést jinam než ke konfliktu, který manifestoval rozsah dosud jen latentní krize. To jsme v časech Novotného a Hendrycha, kteří si možná jasnozřivěji než jejich kritici uvědomovali, kam vývoj může, ba musí dospět, že nevyhnutelně bude zpochybněna sama ideologie, protože nashromážděný důkazní materiál o selhání koncepcí a institucí založených na ideologii usvědčí tuto ideologii z omylu tak zásadního, že místo renesance bude muset dojít k demontáži. Stranické vedení za normalizace osvědčilo zdánlivý realismus. Ideologické přísliby »říše svobody« byly odeslány do časově neomezené karantény. Strategická kalkulace normalizátorů spočívala na úvaze, že společnost se podaří snadněji stabilizovat ne vidinou zániku tříd v komunismu, ale konkrétním datem, od kterého se začnou automobily prodávat bez čekání v pořadníku. Tuto »společenskou smlouvu« režim téměř deset let obstojně dodržoval. Československý občan neunikal před režimem v pátek odpoledne na chatu - režim tam občana posílal, aby se mu nepletl do politiky. V relativně svobodnějších šedesátých létech se nevěnovalo zdaleka tolik pozornosti povrchní zábavě (např. nikdy nebylo v čs. kinech tolik westernů jako za »• normalizace «) a přes občasné - v podstatě formálně rituální - výpady proti tzv. » malomčšťáctví« straně nevadilo, že si občan na chatě čte Kmotra a uchváceně listuje v Neckermannově katalogu; důležité bylo, aby nečetl Havla, Pecku nebo Škvoreckého. Občan si směl o dovolené vyjet na Balaton nebo do Varny, případně také do Dubrovniku nebo dokonce i do Vídně - ovšem pouze s podmínkou, že se na pražský Hrad bude dívat stejně jako na vídeňský Iíofburg: jako turista, který nemá co mluvit do věcí, o nichž se tam rozhoduje. Propaganda mu čas od času připomínala to, co znal z vlastního pozorování jak končí českoslovenští občané, kteří porušili tohle pravidlo a opovážili se vměšovat do věcí, jež považovali za veřejné. Mnoho zahraničních a exilových pozorovatelů československé problematiky bezděčně sdílí obzor Rudého práva a Dikobrazu: jejich kritika panujících poměrů vidí v současném Československu korupci administrativy, 358
služeb a zdravotnictví tam i onde však stejně ignoruje korupci nejzávažnější, korupci morální. Pro následek nevidí příčinu. Jestliže úplatkářství na školách, v opravnách a na zdravotních střediscích explozivně rozbujelo až za posrpnové »normalizace«, je korupce morální stejně stará jako komunistický režim. Začíná v osmi létech, kdy rodiče posílají svoje děti do Pionýra, pokračuje vstupem do svazu mládeže (ať má zrovna jakoukoliv zkratku a ať mu z pověření strany šafářuje kdokoliv) a pak do tzv. odborů a případně do strany. Tohle zůstává stejné od časů Gottwalda a Novotného po Husákovu éru, konečně ani za Dubčeka nehodlala strana doopravdy zrovnoprávnit nestraníky či členy jiných stran; jen trochu pozorný čtenář Akčního programu zjišťuje, že preference K S Č a tedy i jejích členů měla být sice inteligentněji a přijatelněji artikulována, že se však na její podstatě nemělo mnoho změnit a že měla dostat i zákonnou ochranu například pro případ nějakého nežádoucího výsledku voleb. Taková politika může vyvolat sotva co jiného než odpor nebo cynismus. A ten cynismus znamená proletarizaci jako důsledek atrofie občanských i morálních hodnot. Indiferentismus cyniků má vždycky konkrétní, každodenní projekci. » Společenská smlouva« mezi režimem a občany (lépe je mluvit o obyvatelstvu nebo poddaných!) předpokládá stálý - byť apatický - souhlas, totiž předstírání souhlasu, hru na souhlas. Tahle lira se začíná vc věku osmi let a hraje se už čtyřiatřicet roků, už čtyřiatřicet let se veřejné dění degraduje na konvenci závazných stínových schémat apelů a souhlasů, hesel a potlesků, výzev a manifestací, které zajímají stejně málo jedny i druhé aktéry, protože jedni jako druzí dobře vědí, že odehrávají pouze předepsané role a že zcela jinde se skutečně rozhoduje a opět docela jinde je jejich vlastní skutečný zájem. Není to věcí jen prvomájových » existenčních pochodů ale každodenní reality, všedního způsobu života na pionýrských schůzkách a ve školních hodinách, na svazáckých, odborových a stranických schůzích, při pracovních poradách a na pro kdekoho povinném politickém školení. Proletarizuje se ten, kdo nevydrží žít v neustálém konfliktovém napětí a nevybuduje si odtažitý nadhled, což oboje stojí nemálo námahy. Proletarizace se potom stává východiskem jako způsob života a postoje ke světu omezeného hranicemi seberealizace v konzumní a prestižní rovině. Ze života se stává pouhá existence proletáře, sice možná vlastnícího žiguli a chatu, ale v podstatě jenom proletáře. Vyhraněný cynismus dovede přeskočit vědomí skutečného stavu věcí; takto pokročilého stadia se ovšem nedosáhne ani v socialistických podmínkách ihned a snadno. » Proletář nového typu« si dost často uvědomuje, že žije ve vykázané rezervaci. Patří k úspěchům režimu, že nenávist, která z tohoto poznatku alespoň nakrátko vyvěrá, se daří kanalizovat do příznivého směru proti těm, kdo odmítli amputovat podstatnou část vlastních bytostí. Kdo se o » proletáře nového typu « zajímá jmenovitě, může si přečíst seznam podpisovatelů » anticharty « z konce ledna 1977. Jejich postoj byl v soukromých hovorech někdy omlouván výklady, že čím více je těchto podpisů, tím menší váhu má jeden každý z nich, ale někdy se provalila na povrch chámská zběsilost: když mohu tenhle režim snášet a vycházet s ním já, když já si musím nechat líbit to a tamhleto, proč ne také oni, chartisté?! »Proletáři nového 359
typu « by nejen na veřejnosti, ale i v soukromí aplaudovali nejtvrdší represálie, protože ty by daly za pravdu jejich chování, jejich strejcovské moudrosti. » Dalo se čekat«, anebo »já jsem to předem věděl« - kolikrát jsme to slyšeli v minulých třech desetiletích od února 1948?! Jestli v něčem prokázal komunistický režim vzácnou soustavnost a důslednost, tedy ve vytváření podmínek pro širokou proletarizaci národa. Snad nikde jinde nedosáhl nespornějších úspěchů. Teď se však začíná ptát, nač tyhle úspěchy mohou přijít. Jak velké je dnes »zdravé jádro « strany, které bylo před dvanácti roky odhadováno na tři sta tisíc nositelů moci, držitelů privilegií a spoluviníků na starších zločinech? Patrně je to snadnější zjistit než určit podíl » proletariátu nového typu« v našem národě dnes. Pokládám za nebezpečnou iluzi domněnku, že pokles vlivu partajní ideologie i mezi samotnými členy strany přináší automaticky (což znamená: aniž bychom se o to také my museli příliš starat!) vzestup autority jiných, alternativních, demokratických koncepcí. Režim je v krizi - to jistě. Dostal se do situace, kdy začíná mít potíže s uspokojováním konzumní poptávky. Všechno však, co o domovu vím, popírá pohodlný dohad, že konzumně neuspokojení čtenáři Neckermannova katalogu projdou proto jakýmsi » zvratem kvantity v kvalitu « a začnou hledat odpověď na neodbytné otázky u Havla, Zvěřiny nebo Hejdánka. Tak krásné, obávám se, to na světě není. Příliš dlouho totiž trvala proletarizace zájmů, proletarizace jazyka, proletarizace vzájemných lidských vztahů, proletarizace občanského postoje - souhrnně řečeno proletarizace hodnot, to, čemu slovenský exilový publicista Branislav Štefánek říká »socialistický biedermeier«. ( Což je postřeh, který má i futurologickou hodnotu - vzniklo snad něco pozitivního uvnitř biedermeieru XIX. století, najdeme v něm něco, co bylo alternativou k »bohabojné počestnosti« metternichovského období?!) Byli jsme a jsme svědky proletarizace intelektuální i proletarizace morální. Dnes doma neexistuje jenom »nová třída « v konfliktu s uvědomělou opozicí vedle » mlčící většiny «, ale také nebezpečně metastázující » proletariát nového typu «, proletariát morální a intelektuální, sociální skupina, která se obejde docela dobře bez jakékoliv hodnotové stupnice, proletariát měřicí všechno jenom hledisky konzumu a prestiže, pouze dnešním dnem žijící proletariát (»jen pro ten dnešní den stojí za to žít«, zpívalo se v hitu, který byl v Praze sedmdesátých let mylně pokládán za opoziční!), znepokojivě rozsáhlá část společnosti, jejíž tonus vědomí historické a kulturní kontinuity povážlivě ochabl a někdy zcela vyhasl. Představitelé komunistického režimu si dneska uvědomují ideologickou stránku problému, který si přivodili sami, otázky, jak uspokojit konzumní nároky » proletariátu nového typu vrstvy, o jejíž vznik se sami rozhodující měrou zasloužili a která jejich režim po léta dosti účinně stabilizovala. Bilak a Indra sotva připadnou na cosi moudřejšího než nějakou tu ideologickou »mobilizaci«, která má zvýšit tzv. »akceschopnost« pokročile sklerotické strany. V bilanci tří desetiletí vlády kompradorského režimu u nás však přesto vznik » proletariátu nového typu« patřil k úspěchům režimu a když s ním má dnes K S Č rostoucí starosti, neznamená to ještě přínos pro demokratickou alternativu. 360
IVAN BINAR
(Vídeň) NÁROD
A
TŘI
GENERACE
Když takhle u stolu koukám na prázdný papír - je večer, okno dokořán přilákány světlem přilétají drobounké mušky s křehkými křidélky, padají mi na papír a ruší. Odfouknu je, abych mohl psát. Lip se mi bez nich přemýšlí. Přemýšlím o třech generacích - -víc toho neobsáhnu - a o svém národě. Není to námět k naříkání? Po třech stech letech poroby se narodili naši otcové do První světové války, živeni chlebem nastavovaným bramborami a slámou, dědečci umírali za císaře pána. Za dvacet let života v demokratické republice rukovali povoláni mobilizačním rozkazem, odhodláni bránit vlast proti nacistům. Za pár dnů se vraceli v civilních šatech. Mou generaci zplodili za německé okupace. Někteří z nich kolaborovali, většina čekala, až to skonči. Mnozí se však účastnili odboje doma nebo bojovali v zahraničních armádách. Někteří padli, jiné popravili, většina to přečkala ve zdraví. Po válce se zaradovali, zhluboka si vydechli: Tak to máme za sebou, začneme nanovo a lip. Měli rozmanité představy o tom, jak bude osvobozená republika vypadat. Někteří se pustili do práce, jiní do předělávání systému. Někteří s úmyslem jej vylepšit, jiní rozhodnuti dobýt významné postavení a získat moc. Moc získali ti, kteří se orientovali na mocného spojence - ten se pak stal pánem nás všech. Po únoru zvaném » vítězný« vstoupili někteří z otců do strany, některé z ní vyhodili. Mnozí čekali, co se z toho vyklube, někteří byli proti: z těch, co byli proti, část potrestali proti vlastní ideologii manuální prací, část pozavírali a některé popravili. Vyklubal se z toho totalitárnl systém, vybudovaný za pomoci našich osvoboditelů, na základě jejich třicelitetých zkušeností. Za osvobození jsme jim byli vděčni. Kůň od východu se napil z Vltavy a voda mu zachutnala. S neobvyklým politickým systémem se k nám začala vkrádat i nezvyklá, nám zcela cizí kultura. Československo patří do Střední Evropy nejen geograficky, nýbrž i duchovně - zdůrazňuje Milan Kun dera a já s ním bouřlivě souhlasím. Naše kultura byla ovlivňována evropským kulturním děním už od křtu svaté Ludmily, sama je ovlivňovala a je její nedílnou součástí. Soudruzi se pustili do reformování školství a má generace to slízla z první ruky zrovna v tom roce převratných změn jsme začali chodit do školy. Zapřeli nám dějiny a okolní svět. Nenaučili nás cizím jazykům, sebrali nám Boha a slíbili šťastné zítřky. Soudružka učitelka nám hrála na harmoniku častušky, oblečená v rubašce. 128 tisíc kilometrů čtverečních obehnali plotem a zamkli vrátka, abychom nemohli komunikovat s kulturní oblastí, do níž patříme. Ukradli nás rodině, jejímiž jsme příslušníky. Jakoby nám amputovali kus mozku. Dosti nářků, vypukla léta šedesátá, leccos se na režimu vyvzdorovalo, neboť byl unavený a podřimoval. Pak přišel rok 68. Každá historická událost bývá po létech zkoumána, hodnocena, jsou jí vytýkány chyby, vědcové i amatéři se dohadují, jak by kdyby ... Ani já si neodpustím několik slov, budu však zcela subjektivní. Nehodlám přičítat zásluhy reformním komu361
nistům ani inteligenci - 5. sjezdu českých spisovatelů, dokonce ani neschopnosti konzervativců události zabránit. I my, lidé docela prostí, jsme odvedli svůj díl. Je mi celkem lhostejné kdo, co a kolik. Okno se otevřelo. Otevřelo se dokořán, kyslík svobody naplnil rezignované plíce čtrnácti milionům a vyděsil několik ohrožených slouhů - ani si netroufali proti tomu něco otevřeně podniknout. Báli se vlastního národa. O tomto období se mluví jako o jakémsi pokusu komunistů o demokratizaci jimi nastoleného systému. Já to však vidím jako období normalizace společnosti, počátek konce komunistické nadvlády, nikým neřízený společenský proces, který by, ponechán sám sobě, bez zásahu zvenčí, vedl k podstatným změnám společenské struktury a k návratu Československa domů, do Evropy. Samozřejmě to muselo skončit tragicky, říkám teď já - frajtr, po prohrané bitvě generál. Kdo však v té euforii uvažoval rozumně! Jak milosrdná je nevědomost... Žijete v kleci, na louky a lesy, prašné a asfaltové cesty jste už zapomněli, nebo o nich víte jen z povídání pamětníků. Není to snad jenom pohádka? Prý je i moře kdesi na světě. Jenže vy jste v kleci. Jste v ní zavřeni a není vám umožněno nakouknout do volné krajiny. Všimněte si, že používám pasíva, trpného rodu. Neboť občan Československé socialistické republiky až dosud, do roku 1968, byl objektem cizího rozhodování. Ano, rok 68. pootevřel dvířka na těch několik měsíců a ukázal nám, co by mohlo být možné. Než vykročíte z klece, nemůžete zpočátku uvěřit, že je to pravda. Nejdřív vykukujete, otálíte, uděláte první nesmělý krůček a čekáte, že vás zaženou zpátky, nebo vás praští do hlavy. Následuje smělejší krok, druhý, třetí ... ještě se ohlédnete a pak už skotačíte po louce svobody, dýcháte volný vzduch, výskáte, děláte kotrmelce, nemůžete se nabažit té krásy, opilí svobodou. Může po vás nékdo chtít, abyste uvažovali rozumně, střízlivě, politicky? Abyste uvažovali? Ani vás nenapadne, že kdesi v pozadí se tyčí stín vašeho pána, že vás bedlivě sleduje. A když je toho skotačení příliš, popadne vás a šup zpátky do komůrky. Znovu jste rodu trpného, nyní však vědoucí. Víte, jak voní svoboda a jak je nutná k životu. A jak vypadá pravá tvář vašeho pána. Uvědomujete si své postavení mnohem silněji, své postavení nevolníka, zvůli pána a podlost hlídačů, kteří vylhanými slovy se pokoušejí pozlatit železné mříže vašeho vězení - hlídačů z vašich řad. Nejdřív stojíte u mříží jak lvové v kleci jatí, bijete o ně, jenomže vám to není nic platné. Jsou silnřjlí. Okolní svít, i když by vám. rád pomohl, z jistých důvodů nemůže. Váš pán je příliš silný a jsou tu jisté dohody, na jejichž základě svět respektuje vlastnická práva. Po té revoltě je k vám pán ještě krutější. Vybral si nejpodlejší hlídače z vašich řad a ještě je posílil svými lidmi. Chvíli vás nechá povykovat, než začne zvolna přitahovat šroub, než začne zavírat do vězení ve vězení. Národ se přikrčil a začal se starat o svůj každodenní chléb. Bylo to snad zbytečné? Nenaříkejme, že je náš národ ubohý a jakže se to chová. Chová se naprosto přirozeně, přiměřeně podmínkám a situaci. Komunisté se prohlašují za vedoucí složku ve státě. Ano, mají veškerou moc vazala povinného odvádět pánu dávky. Skládají mu účty a vládnou svému národu. Nesou plnou odpovědnost za všechno; jiného k válu nepustí. Jsou odpovědni za materiální a duchovní stav národa: za materiální mizérii a za duchovní úpadek. Jsou odpovědni 362
za stav silnic i za mizerné školství. Za to, co se hraje v divadlech a kinech i za devastaci přírody. Národ stojí ve frontách před knihkupectvími, když se dobré knize podaří proniknout na trh, uniknout dohližiteli. Nikde na světě není takový hlad po knihách, nikde není tolik čtenářů. Lidé kultivují své zahrádky a opravují staré chalupy, které by režim nechal spadnout. Není to snad pozitivní? Celou zemi by zkultivovali, kdyby jim patřila. Uvykli jsme okupaci, ona však neskončila, čtrnáct let už trvá. Jsme státem bez špetky suverenity, se všemi stigmaty okupované země: v hospodářství i v myšlení. Copak máme své politiky? Máme snad sdělovací prostředky, které by nás sjednotily ke společnému postupu? V každém národě se najde dostatek slouhů a oportunistů, fízlů a donašečů. I v » hrdé « Francii jich bylo za okupace habaděj, i v poválečné Vídni se bál soused souseda. Copak to jde ohýbat holýma rukama hlavně tanků ? Tou třetí generací národa jsou naši synové a dcery - zrovna se dostali nebo nedostali na střední školy - zásluhou svých rodičů. Svobody si neužili, v 68. roce si hráli s flintami-špuntovkami - ani ty na tanky nestačí. Dosud si nenatloukli dostatečně ústa. Jsou ještě mladí, nezkušení. Dneska zápolí s pubertou a se svými tatíky, kteří je nutí do svazácké kravaty, nabádají je mlčet o tom, co se doma povídá a poslouchá, lhát. K témuž, k čemu nás, tatíky, nabádali naši otcové - prožili dvě války a zestárli ve druhé okupaci. Není to k zbláznění? Dědové však zažili demokracii První republiky, osvobození a krátký závan svobody v roce 68. Vědí, že doba vyžadující hrdinství je špatnou dobou. Hrdinové umírají, člověk je zrozen pro život. Aby hledal jeho pravé hodnoty: orat a sít. Co jim předáme, těm klukům s rašícím knírem a holkám toužícím po vlastní rtěnce? Zapomenutý kulomet z Druhé světové války to nebude, ani ušanka z okupanta. Kus národní kultury jim můžeme dát, leterou jsme vytvořili a na níž jsme se podíleli, aby měli nad čím ohrnovat nos. A na čem stavět. Hromadu knížek na průklepovém papíře těžce čitelných nebo vydaných v zahraničí; něco neprodejných obrazů, grafik a soch, fotografií, štosy nehraného notového papíru, pár filmů natočených v Holywoodu a v Salzburgu, nebo kamerou osmičkou v pražských bytech, něco magnetofonových pásků s písněmi, pár politických koncepcí vzniklých ve věznicích na Borech a na Mírově; kritiky českých divadelních her, provedených na Západě, vystříhané z bulvárních plátků i seriozních novin, překlady českých knih ve světových jazycích, něco časopisů, které se podařilo propašovat přes hranice. Víc nemůžem. Je to snad málo, chlapci a děvčata? Svobodu na skladě nemáme; jen touhu po ní a po pravdě. Tady ji máte. A přesvědčení, že stokrát opakovaná lež se pravdou nestane.
3Ó3
D okumentace JAROSLAV PBCHÁČEK ( N e w
York)
MASARYK, BENEŠ, HRAD (VII) Dokumenty ze zajímavého archivu V četných dokumentech, které jsme v minulých pokračováních tohoto seriálu citovali, jsme mohli sledovat Masarykův vztah k politikům a vůbec k osobám angažovaným ve veřejném životě. V tomto pokračován! tyto dokumenty doplňujeme. Masarykovou vlastností nebyla rozhodné polov ičatost - ani pokud šlo o zásady, ani pokud šlo o poměr k lidem. Nepředstíral přátelství, kde ho nebylo. Nelichotil, nerad příliš chválil, nebyl shovívavý ani k členům své rodiny a k svým spolupracovníkům, tím titéně k cizím lidem. Nepřehlížel chyby druhých a nezapomínal. Neznal kompromisy, neuhýbal, nemlčel. Jeho život byl poznamenán vášnivými spory a polemikami. V nejednom případě se zdálo, že spory a polemiky přímo vyhledává, i když říká sám o sobě, » nikdy nechtěl stát v popřed! všelijakých afér a polemik, obyčejně že ho do toho dostali jiní *. A dodává: > Když jsem se dostal do boje, bil jsem kotem sebe nejednou zbytečně. Ledakomus jsem křivdil... často jsem lidi přezíral, také jsem býval fouňtt, ale hlavně byl jsem netrpělivý... « (Hovory). Profesor Odložilík píše, že »Masaryk byl neklidná a výbušná povaha «. Když ttž jako president nemohl zaútočit na své protivníky přímo, ať šlo o politiky nebo vědce, kritizoval je v tisku pod pseudonymem. Byly z toho velké polemiky - viz například knihu Jiřího Stříbrného T . G . M . a 28. říjen. V roce 1937 napsal přednosta archivního oddělení Památníku odboje historik profesor dr. IVerstadt v historickém sborníku Naše revoluce, že takových anonymních polemik uveřejnil Masaryk nejméně dvanáct. Objevovaly se především v deníku Národní osvobození a v Herbe nově Čase. V nedávno vyšlém sborníku T . G. Masaryk 111 Pcrspcctivc, který vydala Československá společnost pro vědy a umění za redakce profesora Miliče Čapka a dra Karla Hrubého, přetiskuje prof. Čapek Masarykovu polemiku s inauguračním projevem tehdejšího rektora Karlo vy univerzity profesora Pekaře z prosince 1931. Masaryk uveřejnil tuto polemiku v revui Česká Mysl pod značkou Č. P., což byla podle svědectví profesora Patočky zkratka pro autora: Československý President. Profesor Čapek dodává, že JIIII Masarykovo autorství zmíněné polemiky potvrdit také Dr. Miloslav Kohák, který ho navíc upozornil, že pod stejnou značkou Č. P. komentoval Masaryk například také knihu profesora Františka Mareše o Kantovi v Přítomnosti v únoru 1924. Šéfredaktor Přítomnosti Ferdinand Peroutka svědč! sám o Masarykově vášni psát a polemizovat v článku Vůdce odchází v Přítomnosti z 18. prosince 1935. Peroutka píše: » Masaryk ani jako president nerozešel se se svou žurnalistickou m inulostí. Vždy vířil v sílu časopisu, založili týdeník patřilo mezi jeho potěšení. Psal do novin i jako president, dokud mu Švehla nerozmhwll také tuto činnost. Potom psal Masaryk už jen tajně. Ale ministerský předseda měl bystrý zrak pro jeho styl, prohlédl zakuklení a opět intervenoval. Aby vyhověl povinnosti, jak mu ji Švehla vyložil a snad i uložil, i své nepřestávající touze psát, psal Masaryk po nějakou dobu pod různými značkami aspoň referáty o anglické a americké beletrii. V Přítomnosti jich před několika léty vyšlo mnoho sloupal. «
364
Než vraťme se k Masarykovu poměru k lidem} Dlouholetý Masarykův přítel a spolupracovník profesor Albín Bráf, zeť významného českého politika Dra Ladislava Riegra (Bráftaké Masaryka s Riegrem seznámil), píše o tom ve svých pamětech. Netají se velkým obdivem k T.G.M., ale nešetří také kritikou. Kapitolu o jeho povaze zakončuje takto: » Přinesl mnoho nových podnětů a v mnohých směrech působil příznivě i tia mravní smysl mládeže (pohlavní stránka, abstinentství). Ale sotva kdo za celé století nadělal se tolik křivd jiným, zejména lidem, kteří tak či onak stáli v popředí. Šířil spíše ducha kritikařaií než ducha kritického. Pletl se do všech disciplin, byť o nich neměl sám jasného pojmu. « K tomuto odstavci nutno bez odkladu připojit jednu poznámku: Paměti Dra Bráfa připravoval pro vydání r. 1922 bývalý čsl. ministr sociální péče profesor Josef Gruber. Než knihu vydal, požádal presidenta Masaryka o souhlas, aby mohl i tuto kapitolu převzít do knihy nezkráceně. A zde se ukázala noblesa Masarykova; netrval ani na zkrácení, ani tia nějaké korektuře, a svůj souhlas doprovodil takto: » Bráf, je pravda, mně nerozuměl, ale ne— rozuměli také jiní a nerozuměl jsem sobě já sám. Totiž tenkrát: hnal jsem se za ideálem, jenž mi nebyl tak jasný, jak za této pálky a touto válkou, a dělal jsem tenkrát (to vím nejlépe sám) mnohé chyby. Zejména jsem odpuzoval lidi. « V knize K n i h y a osudy cituje Julius Firt Karla Čapka, jak A4asaryk rozděloval lidi na dvě kategorie: ten, kdo byl v pořádku a Masaryk měl o něm dobré mínění, byl»pěkný člověk «. Ale běda, o kom se vyslovil, že je » člověk nepěkný «. Ten byl u presidenta vyřízen. Na své přátele držel, i když se vyhýbal lyrickým projevům vůli nim a neváhal je i kritizovat. Ale věřil jim a když bylo třeba, bil se za ně s plnou vehemenci. Jeho poměr k Dru Benešovi byl až legendární. Stál při něnt za všech okolností a v každém > počasí«. Aby mohl být jeho nástupcem, musela být ústava přistřižena, pokud šlo o věk. Benešovi bylo tehdy, když se ústava zaíátkem roku 1920 připravovala a schvalovala, třicet šest let. Proto se v ústavě vyžaduje minimální věková hranice pro presidenta 35 roků. Masaryk prosadil Beneše na křeslo ministra zahranič! do všech vlád první republiky, ať šlo o vlády parlament drní nebo úřednické, ať šlo o vládní koalici se socialisty nebo bez socialistů. Zvláštní vztah se vytvořil mezi Masarykem a předsedou agrární strany, několikanásobným ministrem a ministerským předsedou Antonínem Švehlou. Svědčí o tom také tento dopis:
Pan D r A. Švehla, poslanec Národního shromáždění. Hostivař u Prahy. Lány, 9/I '33. Pane kollego Švehlo, děkuji za milé přání vyslovené krásným květem: vzpomínám, rozumí se, často na naši spolupráci a přeji Vám, abyste brzy byl docela zdráv. Prodělal jsem teď chřipku, která se mi vrhla na srdce, a mohu si živě představit a s Vámi cítit, co jste přetrpěl a jak mužně. Pozdravení doma, prosím! T. G. Masaryk. Kopii tohoto dopisu poslal president dru Benešovi. Vlastní rukou připsal na kopii dopisu poznámku NAPROSTO DŮVĚRNÉ a důkladně tuto připomínku podtrhl. Tolik mu zřejmě záleželo na tom, aby nikdo jiný nedostal dopis, tak osobní a tak důvěrný, do rtikyl Jak jsem se už zmínil, Masaryk nerad dával své city vůči přátelům najevo.
365
O přátelství a spolupráci se Švehlou napsal T.G.M. po Švehlově smrti článek do deníku Republikánské (agrární) strany Venkov článek, který vyšel dne 24. prosince 1933. Masaryk v něm nejprve vzpomíná, jak poznal Švehlu ještě před tím, než odjel v prosinci 1914 po vypuknutí války do ciziny, aby vedl odboj proti Rakousko- Uhersku. » Pojal jsem důvěru v jeho politickou rozvážnost a praktíckost,«pih. Pak mezi jiným pokračuje:
Moje součinnost se Švehlou započala po mém návratu z ciziny. Byli jsme oba v postavení velmi odpovědném a těžkém, on jako ministr vnitra a dočasně náměstek premiérův, já jako president: úkol organisovat nový stát administračně a mezinárodně. Nabízel jsem mu premiérství, když první premiér se svého úřadu vzdal, říkal, že mu stačí ministerstvo vnitra a že je rná rád, protože lépe pozná celou adimnistrační organisaci republiky. Pracoval v tom svém postavení rád a mnoho. Od okamžiku, kdy se Švehla stal premiérem (1922), scházeli jsme se pravidelně na delší porady dvakrát týdně, jednou v Praze, po druhé v Hostivaři o nedělích. Hostivařské porady trvaly obyčejně několik hodin. Probírali jsme běžné otázky, hodně času jsme věnovali problémům politiky zahraniční. Avšak tím dán popud promluvit si 0 všech otázkách současné kultury, často jsme se dostali do diskuse také o našem historickém vývoji. Nejen otázky náboženské a filosofické, nýbrž i problémy hospodářské, obzvláště pozemková reforma a zrušení šlechty, žádaly si pohledy do naší historie. Švehla velmi úsilovně přemýšlel o smyslu našich dějin v jednotlivých údobích, bylo mně potěšením slýchat jeho názory, patrně samostatně a často originelně koncipované. Švehla se vzdělal a stále vzdělával sám, byl človčk myslivý, nadaný velikou inteligencí v nejlepším slova smyslu. Nejen Topolčianky, také Karlovy Vary dávaly nám mnohá léta příležitost k našim diskusím, navštěvoval jsem lázně hlavně k vůli Švehlovi, abychom měli dost času pro politiku a filosofii. ... Řeknu ještě, že jsme navzájem nejen v otázkách theoretických, nýbrž 1 politických byli k sobě odkryti, mnohé otázky politické jsou často osobní, běží o schopnost a charakter lidí, ministrů, poslanců finančníků a tak dále, a proto jsme si v tom musili sdělovat své úsudky. Za tu řadu let slyšel jsem ocl Švehly charakteristiku téměř všech osob na naší politické šachovnici, věděl, žc jeho důvěrného sdělení nezneužiji neloyálně. Často šlo o aféry korupční, tu Švehla neváhal mě informovat. Dorostl v státníka v našich poměrech formátu nezvykle velikého. ... Náš nový stát je šťasten, že mu osud v pravý čas dal pracovníka a státníka, jako byl Švehla. ... Patří ku charakteristice té naši spolupráce, abych pověděl, že jsme šli ve své práci za stejným cílem, bylo to jako v tom krásném přirovnání řeckého filosofa: »Když dva mužové se spolu dokopávají zlata, nevadí jim, jestliže v úsilovné práci jeden o druhého zavadí.« Švehla splácel Masarykovi přátelství a loajalitu stejnou mírou. Akceptoval presidentů v požadavek, aby Beneš zfístnl v ministerstvu zahraničí po celou dobu první republiky, i když sám neměl vždycky, zejména na sklonku let dvacátých a na začátku třicátých let, kdy se měnila radikální! evropská mezinárodní situace nástupem fašismu a nacismu, plnou dňvěru
3 66
v Bendovu zahraničně politickou linii. V roce 1927, jak už tu v seriálu bylo zmíněno, nepřijal kandidaturu na presidentský úřad, třebaže měl reálné vyhlídky na úspěch. Zvolen byl znovu, a to manifestační většinou, Masaryk. Naproti tomu byl Švehla jedním z mála politiků tehdejší garnitury, který uměl Masarykovi rázně oponovat. Tak když se připravovala ústava republiky v roce 1919 a na začátku roku 1920, zastával jako člen ústavního výboru nejednou stanovisko rozdílné od koncepcí Masarykových. Když se například jednalo o presidentskou pravomoc, byly tu tendence vybavit Masaryka jako prvního presidenta rozsáhlými prerogativy. Švehla se postavil proti a sám to Masarykovi vymluvil. Když šlo o článek jednajíc! o odluku církve od státu, Masaryk naléhavě doporučoval odluku. Odluka byla rovněž ve Washingtonské deklaraci z iS. října 1918. Švehla se z různých důvodů, především s ohledem na Slovensko, rázně proti Mcsurykovu stanovisku postavil a dosáhl toho, že byl příslušný článek z návrhu ústavy škrtnut. Masaryk se s tím musel, ač nerad, smířit. Na vzájemné spolupráci se Švchloii sc však nic nezměnilo. Když Švehla onemocněl, zajížděl za ním president do Karlových Varů. Masarykova sekretářka Jarmila Kalašovi v knize vzpomínek Pod střechou s T.G.M. o tom plše: » Pan president má rád klid a jezdí nejraději do okolí kočárem s ministerským předsedou Svchlou. Tato dvojice, jež se má tak ráda, stráví velkou část dne spolu.Rozumějí si a mají vždy dobrou náladu. Skoro každodenně obědvají spolu u sv. Leonharda. « Dne 12. ledna 1933 Švehla zemřel. Masaryk se nedal lékaři přemluvit a přijel do Hostivaře na pohřeb, třebaže v těch dnech zuřily zlé mrazy. Když ho i Čapek přemlouval: » Pane presidente, musíte se šetřit,« Masaryk doslova odsekl: »Švehla se tady nešetřil, když šlo o republikul « (J. Firt, Knihy a osudy). V několika dokumentech, které jsme tu publikovali' je řada jmen » nepěkných «, které Masaryk kritizuje a proti nimž vystupuje. Nalézá je skoro v každé straně. Informace o nich dostával od různých informátorů buď přímo nebo prostřednictvím úředníků své kanceláře, hlavně kancléře Dra Šámala nebo sekčního šéfa Schieszla. Kolik takových informátorů bylo, je dnes těžko z dostupných pramenů bezpečně zjistit. Z dokumentů, které jsou uchovány v archivu dra Papánka, známe ttěkolik jmen Masarykových důvěrníků. Ve straně národně demokratické to byl především vrchní ředitel Živnobanky Dr. Jaroslav Preiss, který pracoval za první světové války v odbojové tajné organisaci zvané Maftie spolu s drem Šámalem a dalšími Masarykovými spolupracovníky. Dalším důvěrníkem z téže strany byl poslanec a pozdější ministr Ježek. U něho byla hlavním podnětem jistá míra nespokojenosti s permanentní opozicí národní demokracie vůči T.G.M. <1 Benešovi. Z lidové strany z období konce dvacátých let se objevuje jméno dra Josefa Doležala, publicisty, vydavatele politické revue Život, šéfredaktora Lidových listů. Patřil spolu s poslanci Novákem, Petrem a částečně i Knotkem ke skupině, která při napětí mezi moravským křídlem vedeným Šrámkem a českým křídlem vedeným Staškem stála na straně Šrámkové. Profesor F. Hájek cituje ve své studii Catholics and Politics in Czechoslovakia na straně 276 Doležalův dopis kancléři Šámalovi z 12. prosince 1929. Je v něm tato informace o poměrech v lidové straně: » Čuřlk, Světlík, Petr, Knotek (poslanci lidové strany, poznámka J. P.) a já (rozumí se dr. Doležal) jsme ve skutečnosti uvítali porážku strany v nedávných volbách (šlo o volby do zemských zastupitelstev počátkem prosince 1929; Lidová strana v nich podle státního úřadu statistického ztratila proti parlamentním volbám z r. 1925 87.166 hlasů, pozn. J. P.) v naději, že tato porážka přinutí vedení strany k lepši taktice v politické práci mezi zemědělci a že tak bude učiněn konec agresivním akcím agrárníků. Vedení se staví proti
367
předčasným parlamentním volbám a v případě, že by došlo k politickému vakuu, uvítalo by utvoření přechodné vlády, která by zůstala až do jara 1930. Šrámek se spoléhá na presidenta, že odloží volby, a připomnět, že mu velmi záleží na spolupráci s drem Benešem, kterého pokládá za nestranného politika, kterému lidi ve skutečnosti nerozumí a neoceňují. Šrámek doufá, že by se Beneš mok! stát po příštích volbách ministerským předsedou. V tom případě by mohl Beneš počítat s plnou Šrámkovou podporou. « Masaryk měl celou řadu informátoru mezi novináři. Patřili k nim zejména novináři z Národního osvobození. Objevují se i jména šéfredaktora Prager Presse Arne Lamina a novináře Borovičky. V některých sporech, kde se Masaryk zvlášť angažoval, jako byl případ Gajdův, přijímaly se zprávy ze všech stran, ne vždycky nejspolehlivějších. O podivné úloze profesora Trýba z Brna ve sporu proti Stříbrnému jsme se už zmínili. Jedním z dokumentů o tom, jak Masaryk naléhal na zákroky proti » nepěkným «, je dopis ministerskému předsedovi Udržalovi:
Topole. u / V I I I '29. Pane kollego Udržale, dovídám se, že Vám prázdniny pěkně prospěly; také já se tu hodlám spravit. Máme některé důležité věci před sebou: 1. Weincrka jsem nevyřídil; zpozoroval jsem, že se v M N O kde kdo rozčiloval a dostával jsem i z venku zprávy, které svědčily proti jmenování Weinerka. Uložil jsem Syrovému, aby mně dal sehledat, co prod němu mají; Chalupa mně to již poslal: Weinerkovi nic nebylo dokázáno, ale snad proto, že nebyl vyšetřován; indicie proti němu jsou a dost silné, abychom byli opatrní. Nejvyšší náš voj. soudce musí být uznaně slušným člověkem. 2. Najman musí být propuštěn: byl odsouzen pro nečestné vymáhání peněz, odseděl si několik dní a teď nedávno, žádal o zahlazení trestu ve spisech. Udělal před soudem s gajdovským redaktorem nepěkný smír; to mně bylo nápadné i dal jsem věci sehledat. Dr Schieszel má akty. Mne Najman obelhal; ukázal mně jakési předvolání před soud ve věci tiskové, jiného prý proti němu nic není a nebylo. Bylo ovšem úkolem Švehlovým, aby věc vyšetřil, když ho navrhl. Doslechl jsem se, že Najman o svém kollegovi a bývalém ministrovi tvrdí, že má mnoho nepěkných afér peněžních (totiž Mlčoch). Musíme tedy být opatrní; po případě bychom straně dali jen min. bez portefeuille. 3. Jakmile Tuka bude odsouzen (Dr. Černý tvrdí, že žaloba je pevná), strana musí se ho slavnostně zříci a dát prohlášení naprosté lojálnosti; kdyby ne, propustím beze všeho oba slov. ministry. Byla by pak vláda minoritní. 4. Podle zaručených zpráv Falout byl s Gajdou a dodával mu z ministerstva zprávy. Je dokonce možno, že Falout začal fašismem a pak zašel i dále. Nařídil jsem Chalupovi, aby věc vyšetřil; má k tomu právo. Jakmile Gajda bude spojen nejen s Tukou, nýbrž i s Faloutem, pochopí i vládní strany, že jednaly nemožně, když Gajdy hájily a s ním dokonce o pomoc jednaly. 5. Prosím o včasnou zprávu, kdy se a kam dostavit k těm manévrům; pošlu si odsud koně a připravím se na odjezd. P.S. Pokud se taktického postupu týká (ve věcech 1, 2, 3), snad by se Vám hodila 8ma k tomu, aby věci spolu vyřídila. Pozdravení doma! T G Masaryk. 3Ó8
V prvém případě jde zřejmě o námitky proti jmenování generála Weinerka, od r. 1933 přednosty presidia ministerstva národní obrany, do funkce nejvyššího vojenského soudce. Dopis nevysvětluje, o jaké námitky jde. I když generál Chalupa - šéf druhého, tj. zpravodajského oddělení generálního štábu, hlásí, že IVeinerkovi nebylo nic proktlzá/to, Masarykovi stačí indicie, protože kandidát t> musí být uznaně slušným člověkem «. Rázný zákrok žádá Masaryk proti ministrovi Najmanovi, předsedovi živnostenské strany, a proti jeho předchůdci Rudolfu Mlčochovi. Ještě o dva měsíce později poznamenává v dopise ze dne 16. října 1929 - těsně před volbami - adresovaném ministerskému předsedovi Udržalovi mezi pokyny, jak má postupovat při sestavování nové vlády: »Stejně se pak milže jednat s živnostníky; ale jsem v pochybnosti, mohou-li dostat víc než ministerstvo bez portefeuiUu. Neschopní, nepěkní lidé\ « A ještě dále označuje v témže dopisu živnostenskou stranu zu stranu » bez slušných lidí znaleckých «. Živnostníci byli však i v Udržalově vládě od 7. XII. '29 až do 29. X . 1932. Teprve když se stal ministerským předsedu Malypetr (29. X . '32-4. II. 1934), odešli z vlády. Opět Tuka. Silná slova: » ... propustím beze všeho oba slov. ministry. Byla by pak vláda minoritní. «Jak jsme se tu už zmínili, Tuka byl odsouzen dne 5. října o oba slovenští ministři, Msgr Tiso a dr. Labay, členové Hlinkový strany ludové, odešli dne 8. říjnu tia protest proti rozsudku z vlády. Neméně velitelsky zní i zmínka o Faloutovi. Kapitán Falottl dodával po léta německé zpravodajské službě v Drážďanech nejtajnější dokumenty operačního oddělení hlavního štábu. Pro vlastní neopatrnost byl dopaden, když zapomněl dokumenty jednou na letišti. Byl odsouzen na 25 let vězení, odkud ho Němci po obsazení zbytku Cech a Moravy v březnu 1939 vysvobodili. Zdá se, že Masaryk šel v obvinění, že Falout dodával zprávy z ministerstva Gajdovi, příliš daleko. Na Masarykově pracovním stole se objevilo také toto hlášení:
2832/29/1. ČESKOSOCIALISTIČTÍ PŘÍSEDÍCÍ V ZEMSKÉM VÝBORU ČESKÉM.
N a v . 5. X . '29.
Heinitz (?) a ještě jeden přísedící za čs. soc. dovedli za úplatek důrazně intervenovat u Kubáta v jisté věci ve prospěch litoměřického německého fabrikanta ing. Dunsta pod titulem, že jde o nový družstevní podnik, ač prý věděli, že všechny německé strany intervenci v oné věci odmítly. Jen náhodě lze děkovat, že věc nebyla dána k disposici Stříbrnému. (Dr. Novotný, tajemník lučební unie čs. o věci ví.) Presidentova reakce na tuto důvěrnou zprávu není na dokumentu zaznamenána. Nejpozoruhodnější doklad o tom, jak byl Masaryk zásobován informacemi o politicích, i když šlo o přední členy vlády, je dopis Vojty Beneše, významného politika sociálně demokratické strany, bratra Eduarda Beneše:
Poslanec Antonín Remeš vypravoval mi v těchto dnech, že svého času upozornil ho redaktor Jar. Jelínek, že by bylo dobře, aby mluvil s býv. ministrem železnic Ing. Hůiou, který ho k tomu cíli navštívil. Došlo tedy ke schůzce ve sněmovně. Jednalo se o poměrech na železnicích, Ing. Hůla upozorňoval Remeše na některé věci železnic se týkající. 3Ö9
Remeš se ho tázal, jaký je poměr nového ministra Bechyně k němu, k Ing. Hůlovi. Hůla odpověděl reservovaně, tak že Remeš nemohl z toho nic vysuzovat. Teprve později, 9. března došlo ke druhé schůzce, kterou si u něho bývalý ministr Hůla vyžádal zase prostřednictvím Jelínkovým. Remeš vyrozuměl o žádosti Hůlově předsedu klubu poslaneckého Fr. Tomáška i předsedu strany Antonína Hampla. Také při druhé návštěvě došlo k hovoru o chování Bechyňově k Hůlovi. Ing. Hůla si stěžoval, že se k němu chová ministr Bechyně neslušně. Žádal prý ho několikráte o slyšení, ale vždycky byl on, bývalý ministr, odmítnut. Naopak bylo mu ministrem nařízeno, aby žádal do pense. Hůla odepřel, že mu není 60 let. Bylo mu sděleno, že se tak stane z moci úřední. I agrární strana zakročila, ale Bechyně snad dokonce Malypetrovi oznámil, že o pensionování Hůlové ničeho neví a hned na to dostal Ing. Hůla pensionovací výměr. Hůla prý nezná motivy, proč se tak děje. Nikdy Bechyňovi ničeho neučinil a je přesvědčen, že si takového jednání nezaslouží. » Ale chci vám říci, že také leccos vím. A když se ke mně Bechyně takto chová, povím vám to, abyste věděli, koho máte ve své straně. « A vypravoval, že před prázdninami 1932 zavolal si Ing. Hůlu předseda vlády Udržal, který měl k němu velkou důvěru, a sděloval mu: Poslouchejte, půjdu za svědka Bechyňovi. Bechyně dostal ode mne z disposičního fondu vždycky po půl milionu korunách celkem 2 a půl milionů korun, pro své soukromé účele (zbytkový statek). Ale nestačilo mu to a přišel znovu a zase vymáhal peníze. Když mu Udržal nechtěl další peníze dát, chtěl alespoň 60.000 Kč. Udržal prý mu řekl, že: Támhle jsou dveře! Předseda vlády sdělil Hůlovi, že neví, jestli tento rozhovor, vedený živě, někdo za dveřmi neposlouchal. Dostalo se to totiž do novin a Bechyně zažaloval. Udržal byl veden za svědka. Až do té doby neřekl o tom presidentovi republiky ničeho. Teprve potom k němu došel a věc mu sdělil. Podle toho, co Ing. Hůla vypravoval Remešovi, dohodli se s panem presidentem o reservované formě, kterou se měla věc vyřídit. Prý také poukazem na pomoc poskytnutou Em. Voskoví. Potom Udržal u soudu vypovídal a řekl soudci přímo: » Kdyby se některý z ministrů odvážil něco takového žádat, nebyl by ani 24 hodiny ministrem.* Tisková pře nebyla však skončena. Bývalý předseda vlády má prý být znovu slyšen jako svědek. Proto znovu došel k panu presidentovi a ten mu řekl: » Mluvte pravdu!« Remeš tázal se Ing. Hůly třikráte: » Je to pravda ? « A Ing. Hůla třikráte to potvrdil, zavazuje se čestným slovem, že to pravda je. Posl. Remeš ptal se na to, může-li toto sdělení učinit také poslanci Hamplovi. Ing. Hůla prozatím mu takové svolení nedal, poněvadž nemá sám svolení bývalého předsedy vlády Fr. Udržala. Musel by si je dříve vyžádat. Přesně zapsáno slovo od slova podle sdělení Ant. Remeše učiněného odpoledne 16. března 1933 v Poslanecké sněmovně. Vojta Beneš. 370
Nejprve strumě o jednotlivcích v dopise zmíněných: Antonín Remeš byl sociálně demokratickým poslancem za plzeňský volební kraj. Redaktor Jaroslav Jelínek byl parlamentním zpravodajem a pražským dopisovatelem plzeňského sociálně demokratického deníku N o v á doba. Lig. Hůla, úředník ministerstva železnic, byl v Udržalově vládě ministrem železnic, aby jako odborník řešil provozní a finanční problémy čsl. státních-drah. Emanuel Fiufcu spolupracoval za první světové války s Masarykem jako zakladatel a šéf výzvědné služby. Antonín Hampl byl v té době předsedou sociálně demokratické strany. Masaryk pročítal dopis Vojty Beneše s velkým zájmem a pozorností. Svědčí o toni vlastní rukou psané poznámky tra originále dopisu. Do záhlaví dopisu nad textem nejprve poznamenává: Od V. Beneše 17/3 1933. Pak do středu dopisu zaznamenává jediné slovo: Bechyně. Několikrát je podtrhuje. Na třiadvaceti místech podtrhuje pak text dopisu, většinou celé řádky, někde jen jména osob. Odstavec sedmý, začínající slovy «Žádal prý několikrát...«, označuje arabskou číslicí, jedničkou, odstavec devátý (»Ale chci vám říci...«) dvojkou. Na konci pod podpisem Vojta Beneš pod číslicí 3 připisuje vlastní rukou tuto poznámku:» Dr Šámal mně: Dr. Schauer mu, že paní Bechyňová hrozila mužovi, když se rozvede, že naň poví, že má ve Švýcarsku uloženo 12 mill. Kč. Dr. Šámal vyšetřoval, že mluvila před soudem o 7 mill. « Rudolf Bechyně patřil k první garnituře politiků první republiky. Patřil k zakladatelům tzv. Pětky. Byla to jedinečná, ústavou nijak tiesankcionovaná instituce. Vzniklo r. 1921, když Masaryk těžce onemocněl a bylo třeba nějakou institucí nahradit jeho autoritu a zabránit hrozící politické anarchii. Setkávali se v ní zástupci pěti nejsilnějších stran, aby řešili nejnaléhavějši problémy státu. Svou autoritou pak dohodu prosazovali jak ve vládě tak v parlamentě. Bechyně byl tehdy čtyřicetiletý. Zastupoval sociálně demokratickou stranu v několika vládách před Mnichovem. Za druhé světové války byl v Londýně, ale brzy se rozešel s presidentem Benešem a jeho vládou. Po návratu do vlasti vydal své politické paměti. Zemřel r. 1947. Skutečnost, že Masaryk se tak intenzivně zajímal i o osobní věci tak významného politika, svědčí o tom, že sledoval a hlídal kde koho podle zásady: »Padni, komu padnil« Byl Masaryk skutečně tak tvrdý a nesmiřitelný, jak by se z případů a událostí, které se nám tu po létech objevují a oživují, zdálo ? Kdo by měl odvahu na tuto otázku jednoznačně odpovědět ? Víme především, že byl mužem vysokých morálních zásad. Jeho » nechtěl jsem lhát «, i když šlo o život před hotelem Metropol v Moskvě, jak to vzpomíná 1/ Hovorech, není náhoda ani legenda. A stejné morální měřítko a požadavky kladl vůči druhým. Při svém temperamentu a tvrdosti při tom mnohým ublížil. To dokazují četné případy. Jak to bylo s jeho nesmiřitelností'? Jen namátkou dva příklady: Masaryk se tvrdě střetl s Pekařem v názorech na smysl českých dějin a zapolemizoval si s ním, jak jsme se už zmínili, i když už byl presidentem. Přesto však, jak připomíná katolický politik dr. Mořic Hruban ve svých pamětech, s pochvalnou kritikou Pekařova Žižky nepolemizoval, ale »proti svému zvyku mlčel, zamyšleně mlčel. A slavnostní projev Pekařův k 7. březnu 1935 (k osmdesátým pátým presidentovým narozeninám) v univerzitní mile ve shromáždění akademické obce, presidenta velice blažil a hřál.« Ale ještě zajímavější byla Masarykova snaha, nebo aspoň ochota, smířit se se svým nejvážnějším politickým protivníkem Drem Karlem Kramářem. Prostředníkem tu byl Dr. Jaroslav Preiss, důvěrný přítel presidentova kancléře Dra Šámala. Dne 22. října 1926 pfedložil Šámal presidentovi záznam telefonického rozhovoru, ve kterém mu Preiss nt.j. sdělit: » Včera konali jsme schůzi výkonného výboru národní demokracie, kde přítomen byl také Dr. Kramář. Nalezl jsem pro to, o čem jsem mluvit s panem presidentem, u něho tentokráte plné porozumění a dohodli jsme se. Souhlasí i plně se schůzkou s panem presidentem, pří níž by
došlo k vyjasnění všech názorů. Opustil úplně Gajdu, kterého nazývá dobrodruhem. Poněvadž by nerad osobně žádal o audienci, navrhuje Dr. Preiss panu presidentovi, že pozve k sobě pana presidenta i Dra Kramáře a snad velmi úzký kruh pánů, k nimž by oba měli důvěru, asi lak, jako se to stalo kdysi, když pozval Dra Beneše a zesnulého Dra Rašína, po kteréž schůzce již nebylo mezi oběma diferencí. Dr. Preiss má pevnou důvěru, že tentokráte se věc podaří proto, poněvadž ani nečekal takovou ochotu se strany Dra Kramáře. Prosí o sdělení, zdali pan president souhlasí a na kdy by si schůzku přál. Po návratu páně presidentově by se také rozhodlo, kdo by při večeři ještě měl býlí přítomen. « Připojena rukopisná poznámka Dr. Šámala: 27.X.1926. Pan pres. souhlas! se společnou schůzkou u Dr. Preisse. Přítomni budou pouze: ppraes., Dr. Kr., Dr. Pr., a Dr. Šml. Dne 30. října 1926 píše Dr. Šámal Dru Preissoui: » Mluvil jsem s panem presidentem o Tvém návrhu na společnou schůzku 11 Tebe. Pan president plně souhlasí. Na dotaz můj, resp. Tvůj, koho by si přál pan president ještě pozvali, prosí Tě pan president, aby pro tentokrát omezila se schůzka u Tebe pouze mimo hostitele na pana presidenta. Dra Kramáře a mne. Ústně Ti povím odůvodnění... <• Dne 3. listopadu zaznamenává Dr. Šámal: » Zavolal jsem telefonicky Dra Preisse, kterému jsem sdělil rozhodnutí páně presidentovo, byla-li by možná schůzka u něho ve čtvrtek dne 4. listopadu. Při schůzce přítomni by byli: pan president, Dr. Kramář, Dr. Preiss, Dr. Šámal. Ministerského předsedu si vůbec pan president pro tentokráte nepřeje, poněvadž se obává, že by snad nemohlo se mluvit otevřeně s Drcni Kramářem. Dr. Preiss sděluje,, že jest bohužel churav, lakže hy tento týden nemohl pana presidenta přijmouti ve své domácnosti z obavy, aby pan president nechytil od něho silnou rýmu a neonemocněl. Souhlasí s večeří příští čtvrtek dne 11. t.m.t Pak je tu v dokumentech vydaných v Praze r. 1953 ještě tento záznam: » Záznam Dr. Čihaře ze dne 3. listopadu 192Ö. Dr. Kučera telefonuje: Pan president zúčastní se ve čtvrtek dne 11. listopadu večeře u p. vrchního ředitele Dra Preisse. « A další záznam Dr. Čihaře z 19. listopadu 1926: » Pan president zúčastní se v sobolu dne 20. listopadu 1926 v 8 hodin večer večeře, kterou pořádá ... p. Dr. Jaroslav Preiss. « Tady prameny končí a zůstává otázka: byla schůzka s Kramářem stanovená na 11. listopadu odvolána nebo přeložena na 20. listopad? Šlo stále ještě o schůzku s Drem Kramářem? Setkali se tedy Masaryk a Kramář tak, jak to bylo naplánována? Nezbývá než pátrat dále. Bud jak bud tato episoda s večeř! 11 Preisse je dokladem, že Masaryk se chtěl s Kramářem setkat a měl zájem o urovnání starých sporů ... V archivu Dra Papán ha je ještě jeden dokument, který svědčí o snaze urovnat spor také mezí Drem Kramářem a Drem Benešem. Je to záznam, který předal Masarykovi přednosta presidentské kanceláře Schieszl. Zde jeho text: SPOR
BENEŠ-KRAMÁŘ.
Byl u mne Pospíšil před mým odjezdem do Polska, vylíčil mi stav věci a obsah svého jednáni s Benešem (které p. pres. jistě zná) a sdělil mi, jak si představuje další postup. Prohlásil, že mu velmi záleží na tom, aby p. pres. znal jeho (a dra Schauera) intenci, konstatován sice, zda a kde se staly chyby, ale přece tak, aby práce obou soků vedle sebe byla možná. Slíbil jsem mu, že to sdělím p. presidentovi. Schieszl 372
Masaryk Schieszlův záznam četl. Ukazuje to vlastnoruční záznam data, kdy jej obdržel: i Obdržel 9/X. 1929. « Nic jiného 11a něm nepoznamenal. Dr. Pospíšil byl od r. 1926 guvernérem Národní banky, Dr. Schauer známý pražský advokát náměstkem generálního ředitele Zemské banky. Jak vidět, scenario pro schůzku Benel-Kramář bylo podobné jako pro schůzku Masaryk-Kramář. (Pokračování)
Překlady G L E B JAKUNIN
(Moskva)
M O S K E V S K Ý PATRIARCHÁT A PERSPEKTIVY OBRODY PRAVOSLAVÍ V RUSKU Překlad, který zde uveřejňujeme, vychází bez vědomí autora a je převzat ze samizdatového časopisu Informace o církvi (č. 3, 1982, str. 17-22). Přetiskujeme tento příspěvek jako výkřik vzdělance, který reaguje na těžkou situaci. Nechceme, aby se tím nějak hodnotilo jednání jednotlivých osob, které v této situaci žijí, protože víme, že mnohým by se tím křivdilo.
První a podstatný účel existence Kristovy církve je být ve službě spásy lidstva. T o je jedna ze základních myšlenek první encykliky papeže Jana Pavla II. Redemptor hominis. Tato vysoce humánní myšlenka, nepřijatelná svědomím poznačeným farizejskou obřadností a uzavřeným do sebe, která vidí hlavní cíl církve v liturgické oslavě, je skutečně pravdivá, protože Bůh, který vlastní v přehojné míře plnost bytí, nepotřebuje být oslavován stvořením. V poslání spásy, k němuž je Kristova církev povolána, je prvním cílem všeobecná misijní činnost: »Jděte a učte všechny národy a křtěte je...« (Mí 28, 19). Tento důležitý příkaz Spasitelův, který byl dán církvi při jejím vstupu do světa, se stává pro ruskou pravoslavnou církev rozhodujícím a životně důležitým. V situaci, kterou v naší zemi vytvořil ateismus, by všechno mělo směřovat k jeho uskutečňování. Je to však úloha, která je za současného stavu nad síly moskevského patriarchátu. Čím je vlastně v současnosti moskevský patriarchát? V povědomí pravoslavných věřících, kteří jen z tradice žádají služby církve (aby byly pokřtěny jejich děti, aby se konaly modlitby za zemřelé), v něm vidí jen náboženskou pobočku veřejných služeb. A pro naivní zahraniční turisty je jen exotickou zajímavostí á la russe. Pro stát, který ho až příliš pevně drží ve své bezbožné hrsti, od hlavy (pa373
triarcha a biskupové) až po paty (výkonné orgány) moskevský patriarchát nepředstavuje už ideologické nebezpečí. Skončily doby » svévolných žertíků « za Chruščova i na náboženském poli. V míře, v jaké se daří státu dusit duchovní a ideologické síly, v míře, v jaké přechází na pozice vždy víc a více pragmatické, v takové se mu jeví patriarchát neustále důležitějším. A tak se patriarchát stále ve větší míře stává poddajným nástrojem k uskutečňování jeho cílů a jeho struktura vždy víc a více zapadá do celkového sociálního systému státu. Nedávno moskevský patriarchát kanonizoval metropolitu Innokentija z Moskvy, velkého ruského misionáře. Dovolím si však tvrdit, že to udělal jen a jen z politických důvodů, aby vyšel vstříc naléháním zámořské církve v Americe. Skutečné uctívání svatého však spočívá v napodobení jeho hrdinských ctností k dosažení spásy. V zemích nekonečné východní Sibiře na Dálném východě, na Kamčatce, v Magadaně, na ostrově Sachalin, na poloostrově Čukotka, všude, kde metropolita kázal a zakládal místní církve, dnes už po tom všem nezůstalo téměř ani stopy. Například v celém Jakutsku jsou v současnosti jen dva otevřené kostely. Zatímco neregistrovaná společenství jako letniční, baptisti, svědkové Jehovovi vyvíjejí v těchto oblastech velmi plodnou činnost, pravoslavní věřící, kteří jsou vzdáleni na stovky a tisíce kilometrů od nejbližšího kostela, jsou opuštěni i od svých biskupů. V minulém roce (tj. 1977) u 111116 byl jeden zástupce věncích z Kamčatky, který mě velmi podrobně informoval o tamější situaci. Po mnoho let se věřící města Petropavlovsk na Kamčatce marně snažili o to, aby jim bylo povoleno otevřít kostel. K narůstání těžkostí přispívala i skutečnost, že Kamčatka leží v zakázaném pásmu a že tam je možné něco dosáhnout jen na základě zvláštního povolení. Jen jednou v roce zplnomocňují úřady jednoho kněze z Vladivostoku, který tam dochází křtít, uděluje svátost přijímání a posledního pomazání. Nyní si věřící stěžují: Poslali nám sice kněze, ale kdyby vůbec nebyl přijel, bylo by lépe, protože je to osoba podezřelá, která budí jen pohoršení, a lidé, kteří se s ním setkají, ztrácejí víru. Když se náš rozhovor dotkl problému pravomoci, otázek roztříštěnosti a jednoty v církvi, můj přítel poznamenal : »Pro nás na Kamčatce je otázka pravomoci čistě teoretická. Co nám může dát vědomí jednoty s moskevským patriarchátem, když křesťané umírají bez svátostí a dětí bez křtu ? Chtěli bychom být sjednoceni s živou církví, chtěli bychom se přiblížit Kristu skrze svátosti církve. A proto jsme ochotni přijmout jakoukoliv jinou hierarchii, když se nás moskevský patriarchát opět neujme, třeba i z rukou pravoslavných církví z Řecka, z Ameriky nebo z Paříže, ať je to kdokoliv, kdo přinese milost Boží a světlo pravoslavné pravdy.« Jeho řeč byla prostá, ale s pádnými argumenty, které přesvědčují. Co tedy má dělat pravoslavná církev, když stát nedovoluje zakládat nové legální místní církve a neumožňuje znovuotevření kostelů? Dlouhodobá zkušenost neregistrovaných společenství věřících různých protestantských vyznání jako i katolíků v SSSR nám dává jasnou odpověď. Řádně registrované, tedy státem povolené církve, jako katolíci, baptisti, 374
letniční, adventisti se shromažďují v kostelích a modlitebnách a našli způsob, jak úspěšně rozvinout církevní misie i bez další registrace, v poloilegalitě. Poloilegální existence se Uší ve své podstatě od katakombální existence, protože poloilegální společenství se neskrývají před očima státu, ale prostě odmítají jakoukoliv registraci nebo jiné formy kontroly. Vláda se vyhýbá úplnému potlačení takovýchto společenství, protože netouží příliš zostřovat spor s množstvím věncích, aby je přinutila skrýt se do úplné ilegality, do katakomb. Zvlášť výmluvná je činnost, kterou vyvíjejí baptisti a iniciativisti (v roce i960 stát vydal tzv. Nové stanovy, podle nichž se měly upravit vztahy mezi baptistickou církví a státem. Proti tomuto zjevnému potlačování církevní svobody se jedna část baptistické církve vzbouřila a založila v r. 1961 Iniciativní skupinu; vlastní rozkol, s vyobcováním, přišel až v r. 1965). Už několik roků účinně káží ve světě a jejich kázání přináší hojné ovoce. V posledních letech iniciativisti začali organizovat v některých velkých městech (např. Rostov, Oděsa) modlitební shromáždění, kterých se účastňují věřící z různých částí země. Někdy je na těchto shromážděních přítomno i několik tisíc osob. A žádné represe nejsou s to jim zabránit. Během těchto shromáždění desítky mladých lidí konvertují k Bohu, dávají se křtít a vstupují do jejich společenství. A tak na místo bratrů zatčených pro víru nastupují nově pokřtění. I přes neustálá zatýkám tato společenství rostou a sílí. Když si uvědomíme drahocennou zkušenost těchto, i když bludařských, ale plodných společenství, která v současných podmínkách nejsou registrována, jakož i existenci katakombální církve v 20.-80. letech, není těžké dojít k závěru, že ideální formou života církve v současnosti je struktura založená na fyzikálním principu spojených nádob. Význam tohoto výroku je jasný: Hladina kapaliny se mění v jedné nádobě v závislosti na změně hladiny v druhé. V církevní struktuře vytvořené 11a principu spojených nádob by měly existovat dvě církevní organizace: Jedna oficiální, registrovaná státem, a druhá neoficiální, neregistrovaná. Dynamická struktura tohoto typu umožní církvi snášet tlak ze strany státu, protože tlak na oficiální část církve bude s sebou přinášet růst a upevnění neregistrované složky a tím zdvíhat úroveň jejího náboženského života. V ruské církvi pokus o vytvoření paralelní hierarchie spadá do doby patriarchy Tichona, když bylo mnoho biskupů vysvěceno tajně, někteří jím osobně. Možnost vytvořit tajnou hierarchii se projednávala na koncilu v letech 1917-1918 a též v reformujícím kanonickém nařízení patriarchy Tichona, které stanovilo tři kandidáty - nástupce patriarchy, jejichž jména však byla držena v tajnosti. Kdyby byl proces budování tajné hierarchie pokračoval rozhodněji a systematičtěji, státu by se nepochybně nepodařilo tak lehce si podrobit a dokonce zlikvidovat v třicátých letech ruskou pravoslavnou církev. Byli by postačili horliví mniši, třeba jen jeden z každého kláštera, které byly v té době zavřeny, aby se vytvořil dostatečný počet kandidátů na biskupské stolce. 375
Když v třicátých letech vypuklo pronásledování ruské církve, jaké nemělo obdoby, oázy katakombální církve, ať byly jakkoliv malé, byly by se zachovaly uprostřed vytvořené náboženské potíš tě. V období hromadného zatýkání kléru a zavírání kostelů mnozí kněží, předstírajíce truhláře, kameníky, sklenáře nebo prosté poutníky s batohem na zádech, chodívali do domů věřících, kde zpovídali, podávali přijímání a křtili. Církev v katakombách by však měla být udržována a měla by být v harmonickém svazku ve svých vrcholech s oficiální církví jen natolik, nakolik jsou tyto vrcholy dostatečně nezávislé na státě. Avšak řízení moskevského patriarchátu od doby jmenování metropolity Sergija (Stragorodskij) se nachází v takovém podrobení státu, že se nedá ani mluvit o udržování a tím méně o budování tajné hierarchie jako jeho částí. I mezi biskupy věrnými metropolitovi Sergijovi existovali někteří, jako např. Manuel (Lemeševskij), kteří vytvořili souběžnou tajnou hierarchii na úrovni kněží, ale takoví biskupové byli jen vzácnou výjimkou. Kdyby někteří z dnešních biskupů moskevského patriarchátu udělali totéž jako metropolita Manuel a měli by ve vlastních diecézích tajně vysvěcené kněze, kteří by působili mezi věřícími a kázali tam, kde chybějí kostely, byli by podstatně přispěli k náboženské obrodě pravoslaví. Ale to je bohužel jen sen. Co tedy mají dělat početní pravoslavní věřící, kteří žijí daleko od kostelů a jsou ponecháni svévoli moskevského patriarchátu? Po mnohá desetiletí církev řešila tento kanonický problém. Žádný křesťan nemůže vědomě zůstat lhostejný vůči tak choulostivé otázce. Též pro nás se toto téma stalo centrem naší neustálé pozorností po mnoho let. A dnes, když jsme dospěli k jednotnému a definitivnímu přesvědčení, můžeme bez váhání dát tuto odpověď: Křesťané, jimž chybí duchovenstvo a kteří nedostávají pomoc prostřednictvím moskevského patriarchátu3 musí se snažit obdržet církevní hierarchii z rukou kterékoliv jiné pravoslavné církve, která je s nimi v bratrském vztahu. Mezi dnešní mládeží, která žije v církvi a která má dostatečné vzdělání, se najdou mnozí nadšení kandidáti kněžství, kteří se neobávají pronásledování, kteří by považovali za velikou čest přiblížit se tajině ke kněžské hodnosti, aby b'iouzi'ii tam, kde chybějí 'Kosxeíy. Z formálního hlediska kamenem úrazu, který brání vytvořit v naší zemi hierarchii nezávislou na moskevském patriarchátu, je jeden ze základních principů kanonického práva, podle něhož pravomoc církve se určuje zeměpisně teritoriálními prvky. Podle této zásady místní církev nemůže působit na území jiné církve. Ale » sobota je pro člověka a ne člověk pro sobotu«. Proti této kanonické zásadě je nutno nadhodit následující výhrady: x) Podle vhodného vyjádření jednoho teologa: » Kánon je promítnutí dogmatu do historie.« Dogma církve je neměnitelné, ale život v 20. stol. se radikálním způsobem změnil, zatímco platné kanonické právo pochází ještě z doby založení církve. Některé kánony, nevyjímaje ani základní, vyžadují revizi a přizpůsobení dnešku (aggiomamento). 376
2) Kanonická pravidla nemohla předvídat takový stav, v němž by místní církev odmítla duchovně sloužit svým dětem a zvěstovat evangelium tam, kde jí to stát zakázal. 3) Na potvrzení skutečnosti, že uvedená kanonická zásada by měla mít výjimky, které by odpovídaly skutečnosti našich dní, uvedu, že skutečně tato zásada je porušována místními církvemi, zvlášť v Evropě, ale i v Americe, a ve zvláštních případech i samotným patriarchou z Moskvy, který má pod svou pravomocí farnosti, které jsou na území americké pravoslavné církve. Kdyby si například ruská pravoslavná církev v Americe vzala pod svoji pravomoc trpící věřící rozptýlené na území SSSR, o něž se moskevský patriarchát nestará, ve jménu bratrské pomoci, to by bylo drahocenným příspěvkem k urovnání a konsolidaci vztahů mezi těmito dvěma církvemi. Jestliže Bůh bude chtít, na přímluvu blahoslaveného Innokentija z Ameriky se začne šířit též i duchovní chléb pro hladové křesťany Sibiře a Dálného východu. Předtím než svěřil apoštolům úlohu hlásat evangelium a vybudovat církev (» Jděte a učte všechny národy a křtěte je ... «), Kristus, nejvyšší Pastýř, předvídaje strach a zbabělost některých svých kněží, kteří mají v cestě překážky postavené světskou mocí, prohlásil slova, která naznačují, že není nad něho vyšší a absolutní moci na zemi: » Byla mi dána veškerá moc na nebi i na zenii « (Mt 28, 18). Zatímco ustrašená hierarchie moskevského patriarchátu nedělá nic pro to, aby živé slovo evangelia opět mocně zaznělo na ruském území, uvnitř církve se zrodila skutečná síla, která je schopna převzít na sebe toto poslání. Prozřetelností Boží, cestami známými jen Bohu, na potupu (a jistě ne na zásluhu) církevní hierarchie přišla do ruské pravoslavné církve mládež, obrácená samotným Pánem. Živená milostí svátostí církve duchovně dospívá v očekávání, že přijde její hodina, kdy bude povolána k velké službě. Víra hluboká a živá, vášeň pro církev, pohotovost k oběti, nadšení: to jsou její vlastnosti. Této mládeži náleží budoucnost církve, ona je její nadějí, důkazem církevní obrody, náboženského obrácení Ruska. Vedle nesmírných zeměpisných prostor, v nichž neexistuje hierarchická církev, existuje zde duchovní sféra neméně významná - dnešní mládež, která dychtivě touží poslouchat Boží slovo a chce mít účast na plnosti svátostného života pravoslavné církve. Nejaktivnější z těchto nově obrácených berou na sebe břemeno apoštolské služby hlásat radostnou zvěst uprostřed bratří. Ale nedostatek kněží, nemožnost rozvinout účinné kázání křestního a eucharistického charakteru, nemožnost organizovat bratrský život, bez něhož nemá smysl autentická církevní obroda, to všechno vytváří celou řadu překážek pokřesťanštění mladého Ruska. Jen malý počet pastýřů, obdařených neobyčejnou odvahou, schopností a energií, jejichž jména jsou známa i za hranicemi naší vlasti, si může dovolit pracovat mezi mládeží, přitom zůstává ve farnostech, v kanonické závislosti na moskevském patriarchátu, i když pod nátlakem a pozornou kontrolou světské moci. Jsou jen vzácnými výjimkami a tím vlastně jen potvrzují tragédii všeobecné situace. Kněží moskevského patriarchátu jsou formovaní pastýři, kterým se zakazuje hledat a shromažďovat do Kristova ovčince ztracené 377
ovečky; bohužel oni se zbaběle podrobují takovémuto zákazu. I když se potom některá z těchto ztracených oveček náhodou setká s některým z nich, rychle se zklamáním a sklíčeností utíká před mrtvolným duchem jejich kázání, před jejich farizejskou obřadností, před jejich Lhostejností a pokrytectvím a před udavačským duchem, který vládne v životě farností moskevského patriarchátu. Tito kněží se podobají těm, kteří zavírají nebeské království lidem, sami do něho nevcházejí, a těm, kteří by chtěli vejít, to nedovolí (Mí 23, 13). Avšak pro autentickou obrodu ruského pravoslaví jsou potřební ne dva, ne deset, ale stovky kněží, kteří by vycházeli z řad nově obrácené mládeže, kteří znají současné duchovní problémy a kteří by se oddali s odvahou a v duchu oběti této velké misijní práci. Moskevský patriarchát bohužel není schopen formovat takové kněze, kteří by se nedali řídit ve své pastorační činnosti státem, kteří by se nedali zavřít mezi zdi chrámu registrací, ale kteří by měli ohnivou víru a sílu stát se misionáři. Vláda velmi dobře chápe současnou situaci, a právě proto brání autentické náboženské obrodě. A proto i přes » symfonická «, souladná gesta na jedné straně a » blahosklonné pozornosti« (» blahosklonná pozornost« jsou slova patriarchy Pimena, pronesená na recepci při příležitosti 50. narozenin metropolity Alexija z Telipu - Časopis moskevského patriarchátu č. 5, 1979, str. 9) na straně druhé, kterou vláda projevuje patriarchátu, světská moc nepřestává pronásledovat mládež aktivní na náboženském poli. Toto pronásledování potvrzuje, že právě zde dochází ke skutečnému setkání Ruska s Kristem, k setkání, které nahání strach jeho nepřátelům. Aby se nikdo nemohl domnívat, že snad v naší zemi existuje otevřené pronásledování církve, vláda se snaží všemi prostředky zlomit aktivitu mladých společenství pravoslavných věřících, znemožnit činnost seminářů a kroužků, které se snaží prakticky o křesťanské soužití a o křesťanskou sebevýchovu bez jakéhokoliv zasahování. Na potvrzení toho uvedu příklad represe proti jednomu z takovýchto seminářů, který se vyznačoval mimořádnou živostí a obětavostí ortodoxního náboženského života. Organizátoři tohoto semináře, Alexandr Ogorodnikov a též Vladimír Poreš jsou v současnosti ve vězení, první obviněn z příživnictví a druhý, nedávno zatčený (1. 8. 1979) je ve vyšetřovací vazbě. Během roku bylo proti členům tohoto semináře provedeno asi třicet represivních akcí, a to jednak výstupy budící rozruch jako zatčení, domovní prohlídky (se zabavením náboženské literatury), jako i akce » menšího <1 rázu jako výslechy anebo pohovory na K G B , provázené zastrašováním a vyhrožováním. Blíží se tisícileté výročí pokřesťanštění Ruska - dnes, ačkoliv přežilo katastrofu » velké apostaze«, oslavené a zpustošené, jakoby na rozcestí, začíná přicházet k sobě. Co přinese následující desetiletí ? Velké výročí najde Rusko v pláči nad ztracenou minulostí, anebo ve znamení přeměny a přípravy na nový, velký křest? 378
Ja&o před tisíci lety i dnes náboženský osud Ruska závisí na církevní hierarchii a misionářích církve. Uvidí je Rusko a uslyší jejich svědectví o Kristu? (Z knihy Přítomnost a budoucnost církve v SSSR, 1979)
Svědectví FRANTIŠEK
LÍZNA
(Praha-Ruzyně)
(*)
DOPISY Z VŽZENÍ
Litoměřice, 8 . 1 1 . 1981: ... Z dopisu od Josefky, který došel v pátek, již vím o tom, že jste dostali můj dopis, a to mě těší, neboť vidíte, že se mi daří po všcch stránkách dobře a teď skoro výborně. Po poněkud skrovnějších dnech (1) žiji v » sedmi« úrodných dnech, v e čtvrtek k tomu ještě přišel balíček, k j e h o ž obsahu nebyly tentokrát žádné výhrady, a tak jsme se radovali a j e nám i dnes dobře. Maminko, nemusíš mít žádné o b a v y o m o j e zdraví, vše j e v nejlepším pořádku. Josefka projevila lítost nad tím, že povolenka j e jen na 2 k g a ne na 3 kg, jak j e obvyklé. M o h u k tomu dodat, že j e to zdejší praxe, a to bohužel i zákonem povolená, protože v předpisech j c uvedeno, že každý vězeň má právo na baliček jednou za měsíc, a to do výše až 3 k g . T o vše uvádím proto, abyste si nemysleli, že j d e o nespravedlivost. Jde v tomto případe j e n o litoměřickou praxi. A ž budu třeba někde jinde, což lze předpokládat, bude to jinačí. Sestře Magdě děkuji za její obětavost a péči, lituji, že sem clo Litoměřic jela zbytečně, ale co víme vlastně o tom, co j e zbytečné? Pán posuzuje všechno naše konání podle j i n ý c h měřítek. Pokud se týče její připomínky ke změně obhájce, zcela sc s ní ztotožňuji a ještě dnes napíši do Ústí, že si zvolím někoho v Praze. Domnívám se, že mne tam j i ž brzy převezou, ale ncbude-li tomu tak, neposuzujte to nepříznivě, možná, že mě zde nechají až do odvolačky a že odtud pojedu přímo do Ostravy. Sestře M a g d ě dále děkuji za duchovní povzbuzení a modlitby - blízkost všcch, kteří se modlí, zde až hmatatelně pociťuji. Za Zuzanku i Ivana se modlím, v í m o všem. R o v n ě ž v í m o V í t k o v i a Haničce, že čekají děCátko, a tak jsem rád, že nás přibývá. Jejich společný dopis mne velice potěšil. Stejnými slovy s nimi začínám i já zdejší dny - Otče náš... Můžeme pak být vůbec rozdělení? Josefce děkuji za krásné texty a za informace, co j e vlastně nového d o m a . . . M a m i n k o , jsem rád, že T ě napadlo požádat o povolení Písma sv. V posledních dnech jsem sám uvažoval o tom, koho bych o toto povolení požádal, a chtěl jsem napsat (*) V y c h á z í b e z v ě d o m í autora. (1) N a r á ž k a na t ý d e n k o r e k c e , j í ž b y l P . Lízna potrestán za to, že při soudním přelíčení v O l o m o u c i 28. a 29. září 1981 žehnal v poutech m l a d ý m lidem, kteří h o přišli v n e b ý v a l é m počtu povzbudit.
379
Josefu Pl oj ha r o vi a on zatím byl povolán na věčnost. Včera jsem se za něho pomodlil. Napiš mi, jak se ta věc má, a já se dle toho sám rozhodnu, co podniknu. Balíčenku na prosinec vám pošlu až v příštím dopise (divím se, j a k jsi j i získala na tento měsíc, balík jsem vůbec nečekal!). Také m i napadá, že T i musím vážně říci, že j e nutné, abys sama rozhodla o své cestě za sestrou bez ohledu, k d y budu souzen. T v á účast na soudě není nutná a jistě T ě též vyčerpává. B y l b y c h rád, k d y b y s o vánocích j i ž byla u sestry. M o c na bratra i -sestru vzpomínám. S advokátem pro pražský proces sí nedělejte žádné starosti. Je to jednoduchý případ a obhajoba nebude moci věci v jádru nějak změnit. Všechno případné přemýšlení k o h o sehnat pokládáni za zbytečné. Jsem pro to, aby se věci spíše pohybovaly jako samy od sebe. Pomalinku se blížím k závěru. Patří ještě vzpomenout, žc jsem o letošních dušičkách šel s T e b o u za tatínkem k hrobu a že jsem se také modlil zvláště za St. T o p c n číka. B y l o mi dobře při pomyšlení, že na n ě j a k o i 11a ostatní vzpomíná Církev. Ubohost životů těch, kteří žijí vlastní vinou mimo, je totiž děsivá a dovede člověka opravdově zkroušit. I za toto, i k d y ž trpké poznání, děkuji. Otevírá naše téměř nevšímavé oči k hlubšímu pochopení toho, co nám denně dává Pán ... * *
*
Ruzyně, 3. 1. 1982: Milá maminko, píši T i svůj první dopis v roce 1982 a předpokládám, žc j e j koncem jara dostaneš. Jc to smutné, že T v é poslední dopisy, které m á m zde u sebe, jsou z 28. xo. a z x i . 1 1 . a jsou to dopisy adresované ještě do Litoměřic. Nechce se mi věřit, žc bys m i nenapsala ani k Vánocům, a tak si nejsem jistý ani tím, zdali jsi ode mne z R u z y n ě dostala dopisy č. 9, 10. M á m - l i být pravdivý, dost mě to v těchto chvílích mrzí především kvůli T o b ě - se m n o u j e to lepší, protože se zde denně cvičím v kázni a trpělivosti a beru to cvičcní j a k o nezbytnou nutnost k zachování vnitřní i vnější vyrovnanosti, zatímco si předsatvuji Tebe, jak smutně sc vracíš po schodech od prázdné schránky. T e ď si vzpomínám, že jsem Vás s tatínkem (často si zde 11a něho vzpomenu!) mnohdy trápil s v ý m mlčením, k d y ž jsem mohl psát, kdy jsem chtěl, a kaji se za to, vidím, že jste po celý život jen čekali na nás, kteří jsme se rozutíkali na všechna možná vzdálená i blízká místa. I to zřejmě patří k tomu » putování po tomto slzavém údolí « a j e v tom i část naší osobní v i n y a ne jen těch druhých kolem nás. Musím se přiznat k tomu, že zde o podílu viny na tom, co vidím, často přemýšlím a některé věci v e mně jsou v posunu a j e v í se jiné v novém světle a tvaru. Ted' sc mi zdá, žc se mé novoroční psaní může jevit pochmurn ý m nebo nějak divně smutným, a to bych b y l veEce nerad, protože by to nebylo ono, co cítím, a ani by se to nehodilo k tomuto novému roku 82. Státe totiž dle mého hluboce vnitřně zakořeněného názoru musíme vítězit nad smutkem Jeho radostí bez ní bychom ani nebyli Jeho učedníci. N ě k d y se nám může zdát, že už s ní n e v y držíme ani do příštího rána, žc už se definitivně zhroutí v ranních hodinách, k d y ž kolem nás duše rozbité a zmatené podléhají únavě a spí, a lile - ráno vstaneme neporaženi, znovu rozradostnění, s radostí nepochopitelnou, zadarmo danou, a hlcdáš-li přesto její kořeny, tušíš, žc se setkáváš s ovocem Jeho svatého Kříže. N e n í nikomu 11a světě tak dobře j a k o nám křesťanům! Jsem-li smutný, tak j e n z toho, že vidím kolem sebe tolik úděsné prázdnoty, hrozné a skličující! Přestanu však j i ž psát v těchto rovinách, abych T i napsal, že jsem prožil pěkné Vánoce, že jsem se s V á m i všemi setkal a žc jsem dokonce na chvilinku viděl úsměv Jezulátka. Všechno, co jsem měl
380
dobrého, jsme rozložili na štědrovečerní stůl a vypadalo to docela pěkně. Velikou radost j s e m měl z pozdravů od dětí, došly m i den před Štědrým dnem! 9 kreslených obrázků s přáním merry Christmas {šťastných Vánoc), jedno roztomilejší než druhé, vlastnoručně kreslené od Laura M c G u r d y , Edward Fitzgerald, Mark Vassallo, Robert Johnston, W i l l i a m W a r r , Niall Gebbie, Donna Smith, Helen Foster, Iunknow. V i díte, j a k děti všechno stihnou a najdou to, co m y dospělí přes všechnu svou moudrost nenacházíme. Právě to, že m i došla tato přání, mne vede k poznání, že nelze vše posuzovat ze špatné stránky... * * * R u z y n ě , 17. 1. r982: Milá maminko, nejsem stále schopen si zapamatovat zdejší adresu a už j e m i trapné se m ý c h spolubydlících na ni ptát, a tak jsem si nejdříve, než jsem se k t o m u odhodlal, napsal nadpis Milá maminko, a tak se stalo, že nakonec to, c o z ní i bez ptaní v í m e oba zpaměti, j e na úrovni oslovení. Nejdříve mě to i trochu mrzelo, protože to v y z n í v a l o Praha-Ruzyně-maminka, a to jsem si nepřál, ale teď m i to připadá docela milé a i pravděpodobné, žc v mysli tady se mnou přebýváš docela často, a tak j s e m až v pokušení T i přisuzovat až důvěrnou známost těchto míst, chodeb i dvorků. M o h u T i také lined říci, že j e mi z toho pocitu dobře u srdce, protože také T y víš, že j e m i dobře a nijak nestrádám beznadějně a sklesle, jak b y o tomto spojení míst a j m e n m o h l někdo předvídat. A dovol, maminko, abych rozšířil to, co píši T o b ě , na celé společenství těch, kteří prostupují zdmi i mřížemi, o nichž to vím, takže se vlastně společně setkáváme, kdykoliv se nám to zamane, a věřím, žc se nav z á j e m na sebe usmíváme, protože se všichni setkáváme ve jménu Páně. I tak chci dnes m o c poděkovat sestře Magdě, která mi připomněla stopy těch, kteří zde pobývali přede m n o u a které jsem do té chvíle nepociťoval, alespoň vědomě ne, a loto otevření pohledů do doby minulé bylo a j e neobyčejně krásné a povzbuzující, zvláště pak, k d y ž j s e m s uvedenými j m é n y pocítil bytostnou sounáležitost, s těmi, kteří svou smrtí svědčili pro Krista, našeho Pána, a tak s prázdnou odcházívá pokušitel s rafinovaně šeptavými pokušeními o zbytečně promarněných dnech, j e jasně odhalen hned v počátcích svých nenadálých a chytře volených příchodů a mimo to naopak ho zneužíváni doporučeným agere contra,, abych si vzpomněl právě 11a slabost našich doposud v y d a n ý c h svědectví, a vzpomínám-li na ty skutečné svědky, jsem v rozpacích, zdali se m á m za ně modlit j a k o za zemřelé přímluvné modlitby, anebo zdali je mám prosit, aby se oni spíše přimlouvali za nás. K d y ž si konkrétně vzpomenu 11a •(• Ad., představuji si j e h o fotografii, kterou jsem zahlédl v příbytcích těch, kteří jej znali, a tak i j e na chvilinku navštěvuji. Nepochybně mi od smrti tatínka byl dán už všeobecně větší smysl pro spojitost ž i v ý c h s těmi, kteří nás j i ž předešli na věčnost. I tak, maminko, poděkuj sestře Magdě za tu připomínku. T a kontinuita, b y í jakkoliv nitkovitá (a co m y vlastně víme o tom, j a k vypadá!), j e vysoce životodárná a oživující. Pokud se týče toho úklidu p o malířích, v y ř i ď sestře M a g d ě , žc se pozorně, až půjdu na vycházku, p o d í v á m na schodiště do koutka, zdali tam přece j e n ještě nezůstaly p o nich Mag. R ů ž e n c e atd. nějaké stopy. O d p o v í d á m tak na dopis od M a g d y z 1 4 . 1 1 , a zároveň, k d y ž j s e m u ní, poděkuj j í za dopis z 3 . 1 2 . a z 12. 12, Došly společně 12. ledna spolu s 15 (!) dalšími dopisy a lístky. Citáty od P. Depla A l . jsou fascinující, budou mě nep o c h y b n ě p o celou dobu doprovázet. Líbilo se mi zvláště to Suscipe a Adora a o té svobodě, chlebu a klanění. Z á r o v e ň s tím, co m i napsala j i ž dříve Josefka, ne Jidáš,
381
ani Pilát, ale Otec nebeský (a za něj vyřicl můj dík!), lze projít všemi etapami našeho slzavého údolí s vnitiíním klidem, světlem a hlubokou radostí, protože víme, že to vše má hluboký smysl pro nis i celou společnost, v níž žijeme z vůle Boží. ... Nakonec mi tady ještě stále zpívá od 12. ledna ten nádherný ptáček o velikém milosrdenství a ochraně a lásce Boží - j e to nádherné. Denně se modlím upravený žalm 90 za naše sousedy a pří tom se na něj dívám ... * *
*
Ruzyně, únor 1982: Milá sestro Magdaleno, mamě si vzpomínám, kdy jsem V á m naposledy psal. ... Připojuji se k mnohým předešlým, abych s nimi říkal, že opravdu jsou podivuhodné cesty, kterými nás vede Pán, a toto mé konstatování není zdaleka poznamenané tragičností z nevyhnutelná a resignací, ale naopak j e provázeno podivuhodné klidným pocitem podobným nejspíše jemnému úžasu z věcí překvapivých, a přesto jaksi známých. Proto ta jemnost! Nemožnost věcí budoucích j e n i m v přítomných okamžicích nepřetržitě dávána v mlhavě jemných konturách bez ostrých hran, a tak sc dokonce s dávkou zvědavosti těším, co přinese následující minuta, hodina a den. Chci si pospíšit s ujištěním, že to není netrpělivé očekávání, ale že bez přehánění vynikám v trpělivém očekávání věcí příštích ne snad proto, žc bych k tomu byl nějak určen, ale proto, žc kdykoliv si zamanu, mohu čerpat z kterékoliv chvíle její díkuvzdání, její tichost, ale zároveň její napjaté očekávání a úzkost, abys j i nepromarnil bezdůvodným, bezcenným smutkem, zlostí, beznadějí, nadávkou a divadlem. T e d mám opravdu z čeho čerpat! Stává se mi, že i v noci jsem právě zde objevil n o v ý prostor pro děkování a chválu, neboí ticho ke mně skloněné přichází j a k o laskavě mluvící přítel a docela už můžete vzkázat Marii, že j í přece něco sdělím o řeči andělů. K tomuto poslednímu napsanému vzkazu jsem byl textem jakoby dotlačen a každé to slovo jsem psal velice pomalit a za stálého uvažování, aby to nevyznělo pyšně a troufale, a nevěděl jsem, zdali vzkaz nevymažu, ale když jsem větu dokončil a přečetl, cítil jsem, žc to není věta špatná. Proto ji nechávám a chci, abyste věděla s ostatními, žc stále více vím, že vše, co j e dobrého, nám dává jediní nanejvýš laskavý Pán. Máte osobní zásluhu 11a tom, žc více též pociíuji blízkost těch, kteří těmito zdmi prošli přeci námi, a o tom jsem V á m j i ž psal v minulém dopise. N a svátek Panny Marie Lurdské jsem byl obdarován jedinečným způsobem, a to, že mi bylo dovoleno mít PS a mít učebnici latiny, pokládám za velký projev tolerance a ohleduplnosti ze strany těch, kteří o věci rozhodovali, všem za to velice děkuji... * * * Ruzyně, 28. 2.1982: Milá Josefko, začínám T i psát patnáctý dopis v první neděli postní a protože uplynulou středu byla středa Popeleční, všichni jsme se postih více než v jiné dny a určitě jsme si řekli všichni, třeba ubozí, ale přece jen živí údové Kristovy Církve, větu, že jsme prach a že se v prach obrátíme. T o bych byl dokonce ochoten vsadit se se všemi, kteří by byli tak lelikomyslní a chtěli vstoupit do té předem prohrané sázky, žc jsme si to řekli alespoň jedenkrát na celém světě v tu Popeleční středu, a to každý zvlášť. Je to výborné pomyšlení, že se mohu tak troufale opřít o Vás ostatní v celém tom prostředí, které se jeví tak nejisté a přivádí člověka běžně nejspíše ke střehu a nedůvěře. Jinak se lehce vypořádávám s námitkou kolemjdoucích,
382
že snižujeme člověka na pouhý prach, tím úžasným zjištěním ze života, že právě tato středopopeleční výstraha, či memento, může mimořádně účinně změnit rytmus našeho vstávání a uléhání, že bez směrnic a pracně připravených usnesení zvenčí polině tím nejúčinnějšíni kolečkem v nás samotných a m y se včas vzpamatujeme že bychom měli ustat od pracných námah na pomíjivých fasádách falešných lesků a barev. Jsetn-li j i ž u zedníků, m o h u jen dodat, že pak třeba vylejeme na Popeleční středu j i ž připravené křiklavé barvy z kalfasů a vlejeme do nicli střízlivější barvy, barvy životodárné, nesvádějící k iluzím. Víš, že jsem se rád oblékal do té fialové a ne ani tak z kajícnosti jako proto, že m i byla možná z milosti blízká. Tady bych si mold symbolicky roztrhnout šat, ale nenapadlo mě to, a teprve nyní si vzpomínáni na loňský popeleční prach, který na nás sypal u sv. Ignáce v hbité chůzi tamní kněz, a já jsem se poprvé setkal s t a k o v ý m spěšným obřadem. T í m ovšem nechci říci, že se mi takový obřad nelíbil, možná, že bych jej stejně prováděl, lidé ráno spěchají do práce, a to, že se na tebe, tvé čelo a nos sype j e m n ý popel z výše, má také něco do sebe, jen to chce vše promyslet a ne hned vše stírat do kapesníků planých slz. Ať tak či onak, letošní popel se mne nedotkl, a tak T ě prosím, abyste mi j e j dodatečně vyprosili. Mohu T ě ubezpečit, že jsem se docela přísněji v tu středu postil a že dobře počítám další dny až do Velikonoc. T y až, dá-li Pán, dopis dostaneš, jej budeš číst už mnohem blíže Velikonocům, ne-li j i ž v nich samotných, a vůbec bych vlastně nepochybil, kdybych T i k nim již nyní přál. V každém případě v í m , že jeden den - ať již se postní době chce, či ne zazáří slavností sv. Josefa, a to budu s láskou na Vás všecluiy oslavence vzpomínat, také na tu druhou T v o u j m e n o v k y n i a na otce Josefa a Josefy z Phy (často vzpomínám). M o ž n á , že Vás někdy mrzí, že jeho slavnost spadá přes všcclinu jeho slávu přece j e n do doby postní, ale to by se V á m však již stávat nemělo. Jeho tichost a jeho služba se v ý b o r n ě hodí k C í r k v i trpící, i mlčící a také vítězné - vždyť právě v takovém období j e dobré alespoň na den přebít barvu fialovou barvou bílou, mariánskou - vítěznou! U ž se na něj těším! Přeji V á m všem totéž co sobě a k Velikonocům milost a pokoj a trvalou radost. R a d u j m e se, veselme se, Kristus slavně z hrobu vstal, to zazní všem, kteří v něho s neutuchající věrností věří. Mohu vůbec tesknit, když vím, že se všichni v této radosti setkáváme? ... Celkem se však, milá Josefko, věcmi budoucími nezabývám, a to se zřejmým záměrem. Nechci promeškat nic z přítomných okamžiků, i k d y ž právě to j e těžší, protože z budoucnosti si vrásky nedělám: je jasně šťastná a radostná a stále víc se tajemně se svými poklady přibližuje, a ty sc tak stávají stále víc zřejmějšími, takže opravdu lze říci j i ž nyní, že žádné lidské oko nevidělo, ani žádné lidské ucho neslyšelo to, co B ů h připravuje těm, kteří jej milují, a to už z pouhého tušení toho, co dobrotivý Pán naznačuje a z lásky odkrývá. Naše přítomnost j e proti tomu někdy až hrozivě úděsná. Stane-li se T i právě v této postní době, že do ní nahlédneš, nebudeš daleko od toho, čím se chtě nechtě v kratičkých okamžicích nyní zabývám. Jsou to však takové dávky, jaké poskytuje lék, Jedy nevítězí. Desátky za hříšníky sestupují do hlubších propastí. A tak se ještě více těším na Velikonoce, aniž b y c h však k nim netrpělivě pospíchal. ... * * * R u z y n ě , 14. 3. 1982: Milá sestro Magdaleno, dnes j e j i ž třetí neděle postní, j e to skoro až neuvěřitelné, jak ten čas rychle ubíhá, vždyť doba, kdy jsem psával z Litoměřic, doba adventní se mi zdá téměř jako přítomná a ten pocit až hmatatelného splý-
383
vání času j e podivuhodně zvláštní. Je pro mne něčím n o v ý m , co jsem doposud nikdy nepociťoval, ani nepotkal, a budu o tom zde více přemýšlet. C o m i tím asi Pán chce říci? Již jsem se domníval, že V á m budu tuto neděli psát j e n o věcech, které mne zde napadají, a že nebudu muset během psaní přemýšlet, j a k nejlépe odpovědět těm, kteří m i sem napsali, ale na samém konci tohoto týdne právě uplynulého, přesně l i . března, mi předali přesně 15 dopisů a pohlednic, všechny posílané v lednu, až na jeden lístek od Líby B., který b y l odesílán z Gottwaldova až 3. února. Musím hned dodat, že i k d y ž právě ta skutečnost komplikuje psaní, j d e o událost radostnou, protože mne těší každá zpráva od vás všech. O d Vás jsem dostal dopis z IJ. ledna, díky za slova povzbuzení. Mrazy j i ž dávno zatím polevily a m o h u Vás ujistit, že m ě po celou tu dobu zahřívala ona láska, kterou m i vyprošujete, a to tak, že bych lehce překonal sebe větší mráz našich nepřátel. K d y ž píši toto nebezpečné slovo, chci jej hned zbavit té nesprávné tíže a zaměření, neboť chci tvrdit, že budu centrum onoho nepřátelství spatřovat přesně umístněné, když, dá-li Pán, v y j d u odtud opět mezi vás, a žc vás všechny budu usilovně prosit, abychom cítili se vší naléhavostí svou spoluodpovědnost za široký prostor, v e kterém na tomto světě zaujímá m o c hřích, za to, žc mu to umožňujeme, sedíce ve svých residencích pohodlně s nohama zkříženýma v polospánku a podřimování. B y l bych šťasten, k d y b y se mezi námi někdo objevil, k d o by znovu horlil pro Hospodina a spásu duší s celým s v ý m srdcem a s nerozdvojenou myslí. Z d e vstávám od stolu a chodím z kouta do kouta, pár kroků tam, pár zpátky, ale zdi se zde rozestupují, procházím dál a děsím se, k d y ž vidím ty nechápavé tváře a zakrnělá srdce, řekl bys; jsou to j i ž lidé úplně mrtví, k d y b y s 11a druhé straně až nebyl zděšen a zároveň zahanben tou jejich životností, rafinovaností a čilostí v e zlém ... Ano, děti tohoto světa dovedou hbitěji poslouchat toho, kdo j e svádí. T e d se mi zdá, žc toto téma, které zde rozvádím, docela nezvládnu, žc je neprozřetelně rozmotávám, aniž bych myslel na konec, kam tato úvaha utíká, že nevidím hrany a okolí a žc se může zdát, žc nakonec z toho v y j d u j a k o karatel a spravedlivý, který si 11a samotný závěr umívá ruce jako Pilát. Jsou to důležité ohledy, které zde uvádím, ale věřte mi, milá Magdaleno, že V á m chci psát v tomto případě i za tohoto rizika, neboť píši o tom, co se bytostně dotýká nás všech křesťanů, a že téma tohoto dopisu dokončím, aniž bych jej degradoval 11a psaní plachtící j e n na povrchu jezera. V ž d y ť máme být rybáři, a ti sestupují do v o d y a pachtí se se sítěmi, liluboce se sklánějí hledíce k hlubinám. Věřme, že jedině takový závěr naplňuje sítě, zvláště p o té, k d y ž zaslechneme od pravého břehu Jeho lilas. Vaše bl. Anežka Česká mě mohla po celý život uniknout j a k o osoba fádně svatá nebýt toho, žc zde byl Jan Zahradníček se svou ochotou a obětí, a věřím, žc skrze ně ji vyvedl z toho 13 . století k nám. j a k o ženu obdivuhodně blízce přítomnou a moderní, nás chápající, zatímco námi okolí pohrdá a pokládá nás za rarity historie patřící do muzea. Jsem šťasten, že pro mne tato blahoslavená vystoupila v těch zajímavých souvislostech právě tady. Pro svou uspěchanost v e n k u , v relativní svobodě, jsem neměl nikdy čas vstoupit do těch nově zbudovaných prostor svíitoanežského kláštera, pamatuji se jen 11a v ý m l u v n é fotografie v novinách při otevření těch jejích pozemských prostor, kam unikla, a tak se přimlouvám, aby slova Zahradníčkova byla vtesána do tamních zdí, protože nenacházím slov půvabnějších a výstižnějších, než jsou ona. Napište mi něco o sv. R u f o v i a Bramborech, to jen tuším, tak se to v e mně zpevní a obrazy nabudou jasnější kontury. Zijšťuji, že bl. Anežka j e v ý b o r n ý m příkladem sepětí časů a že m á časová miniatura vedená na začátku tohoto dopisu může hledat své zakotvení, či východisko, v těch monumentálních dimen-
384
zieh. N e m ě l i b y c h o m tedy dětinsky lpět na rychlých výměnách dopisů, ale čerpat s v o u důvěru v Jeho pevné vládě, vždyť Jemu patří i mlčení celých lidských etap. Ř e k l bych, žc bychom měli spíše prosit o to, abychom byli hlínou poddajnou a poslušnou, ztvárňující se do podoby, v jaké nás chce mít. Čas nás nesmí nikdy zajímat natolik, a b y c h o m se cítili j a k o zajatci. O n nejlépe v í , kdy mánie vstávat a kdy uléhat, k d y kameny sbírat a k d y kameny rozhazovat, kdy mluvit, kdy mlčet...
ZÁSAHY PROTI CÍRKVI Dozvuky
návštěvy leskoslovenských biskupů » ad limina « (i)
K d y ž se naši biskupové vraceli z Ř í m a , letiště Praha nepřijímalo. Státní činitelé nadarmo čekali. Letadlo přistálo v Bratislavě. Zatímco slovenští biskupové odjeli do s v ý c h residencí, Otec kardinál Tomášek se uchýlil do Bratislavského semináře. Jeho příchod naplnil bohoslovce radostí. Byli b y rádi od něho slyšeli informace o návštěvě ve Vatikánu, o Svatém O t c i a o událostech, které se staly za pobytu našich biskupů v Ř í m ě . A l e představení semináře se vymluvili na pozdní hodinu a na pravidla řádu. N a prosbu studentů, aby Otec kardinál sloužil pro ně ráno mši svatou s kázáním, představení namítli, že j e to nemožné, protože Otec kardinál nemá státní souhlas konat v Bratislavě bohoslužby. A l e mladí se nevzdávají. Přece jen se j i m podařilo setkat se s Otccm kardinálem při j e h o odchodu ze semináře příští den. Doprovodili ho 11a prostranství před budovou a na rozloučenou zazpívali papežskou hymnu. Nečekaná návštěva dala studentům novou odvahu. Dobře si totiž pamatovali 11a oslavu únorových událostí, kde zástupce církevního úřadu s. Káčer hrubí napadl církevní činitele padesátých let. Z jeho projevu citujeme: » P o vítězství dělnické třídy v r. 1948 měl stát zájem na řešení vztahů mezi církví a státem. Ale reakční hierarchic v čele s Beranem neměla o to zájem. Vatikán j i v tom podporoval. Proto musel stát přistoupit k ráznému řešení. Byla odstraněna hnízda vatikánské špionáže - kláštery. B y l i u nás kněží, kteří se stavěli k v ý v o j i kladně. Vatikán vydal provokační exkomunikační bulu.« Po tomto útoku na církev a její někdejší představitele přešel s. Káčer s pochvalou 11a obranu linutí P I T : » Mnozí napadají práci kněží v PIT a takto překážejí dobrým vztahům mezi státem a církví. N e n í nám lhostejné obsazování biskupských stolců. Musí tam b ý t člověk, který j e dobrým občanem našeho státu. Na tomto základě jsme v ž d y c k y přistupovali, přistupujeme a budeme přistupovat k jednání s Vatikánem při řešení této otázky. Proto si musíte uvědomit hlavně v y , že knězem 11 nás může b ý t j e n občansky bezúhonný člověk s kladným postojem k státu. « Seminarist! odpověděli na tento projev hlubokým mlčením. Situaci se snažil zachránit děkan teologické fakulty, který mimo jiné řekl: » Máme být našemu zřízení vděčni za možnost studia a vděčni za to, že mánie lepší stravu než poslucliači jiných fakult u nás. « (1) Převzato ze samizdatového časopisu Informace o církvi (dále I O C ) ř. 5, 1982, str. 8.
385
Odvolací soud s P. Františkem Líznou (2) D n e 2. dubna 1982 se konalo u Městského soudu v Praze odvolací řízení proti jesuitovi P. Františku Líznovi, signatáři Charty 77, odsouzenému 21. 1. 82 O b v o d n í m soudem pro Prahu 6 k souhrnnému trestu 27 měsíců nepodmíněného odnětí svobody (viz sdělení č. 292). Senát Městského soudu uznal P. Líznu v i n n ý m a potvrdil rozsudek z první instance. D o jednací místnosti nebyl nikdo vpuštěn. Soudní budova byla obklíčena příslušníky S N B , kteří zadrželi po dobu jednání A n n u Schwarzovou a j e suita P. Josef Kordík. byl zadržen na 54. hod. v Bartolomějské ulici. 20. 4. 1982
Sdělení V O N S č. 299 * *
•
Dopis P. Josefa Kordíka kapitulnímu vikáři P. Josefu Hendrychoví (3) V Libčevsi, 14. března 1982 Vážený pane kapitulní vikáři, brzy tomu bude rok, co jsem b y l odvolán z funkce administrátora na základě odnětí státního souhlasu. Odnětí státního souhlasu v m é m případě nemělo náležitosti právního řádu. N e b y l o provedeno ani podle vl. 11. č. 219/49 Sb., které postup odnětí souhlasu upravuje § 18, odst. 2. N e b y l o provedeno ani podle správního řádu (zákon č. 71/67 Sb., § 46 a § 14). Odnětí souhlasu nebylo zdůvodněno a j a k o takové j e neplatné a neúčinné. V přípacíě některých trestů se obvykle po roce žádá jejich zrušení nebo podmínečné odložení. Myslím, žc byste měl podle § 17, odst. 2, vl. n. č. 219/49 Sb. žádat o udělení státního souhlasu, tím spíše, že můj trest (odnětí souhlasu) neměl právní náležitosti. O možnosti udělit mi státní souhlas se zmiňuje oddělení sekretariátu pro věci církevní ministerstva kultury zc dne 20.. 5. 1981, kterým odpovídá na můj dotaz, v e kterém jsem po druhé marně žádal o uvedení konkrétních důvodů odnětí mého státního souhlasu. Píše se tam: »Pro případ, že by V á m na žádost příslušného ordinářc byl v budoucnosti udělen státní soulilas k v ý k o n u duchovenské činnosti, což j e m o ž né...« R o v n ě ž se o tom zmiňuje rozsudek z 2 7 . 9 . 1981 (i k d y ž dodnes, po šesti měsících nenabyl právní moci): » . . . ř á d n ý m v ý k o n e m duchovenské činnosti, p o klid by mu byl clo budoucna uděJen státní souhlas ... « R o v n ě ž jsem se naprosto spolehlivé doslechl, žc o možnosti vrácení státního souhlasu mluvili jak krajský církevní tajemník, tak okresní církevní tajemník v Lounech. Jsem ochoten nastoupit kamkoliv - i do nejztracenější vesnice. Přeji Vám, aby Vám Bůh dal sílu, odvahu a moudrost k v ý k o n u Vaší odpovědné funkce. Josef Kordík (2) Jde o odvolací soud týkajíc! se rozsudku z 21. 1. 1982, o n ě m ž referovaly Studie i . 80 (H/1982), str. 181-182. T a m lze též najit další o d k a z y k případu P . L í z n y . Sr. též Studie č. 81 (III/1982), str. 275-276 a Dopisy z vízen\ uvcřcjnčnč v t o m t o čísle Studií, str. 379-385. (3) V y c h á z í bez v ě d o m i autora. P ř e v z a t o z I O C č. 4, 1982, str. 19. O případu P . J o s e f a K o r d í k a přinesly obsáhlejší zprávu Studie i. 78 (VI/1981), str. 589-595; sr. též Studie č. 79 (I/1982), str. 67-68,
3 86
Případ P. Josefa Dolisty V Mělníku dne 7. června 19S2 Okresní správa S N B ; oddělení vyšetřování V B ; 276 5S Mělník; Č V S : W -
154/82
Usnesení Podle § 160 odst. i tr. ř. zahajuji trestní stíhání a současně podle § 163 odst. 1 tr. ř. stíhám: Josef Dolista, nar. 20. 3. 1954 v Praze, trvale bytem Teplice II, Čapajcvova 1469, přechodně Mělník, Kostelní 18, zaměstnán O N V Mělník jako kaplan římskokatolické církve v Mělníku, j a k o obviněného z trestního činu maření dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi podíle § 178 tr. z., neboť zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že j a k o kaplan římskokatolické církve farnosti Mělník od září do prosince 19S1 bez vědomí O N V Mělník vykonával v prostoru farnosti v ý u k u náboženství skupiny studentů S Z T Š Mělník a v tomto pokračoval i po projednání před církevním tajemníkem O N V Mělník v bytě Františka Paďoura v Mělníku, Nejedlého 241/9, v době od ledtia do 7. 4. 1982. Odůvodnění P r o v e d e n ý m šetřením orgánů O S S N B v Mělníku a výslechy svědků Čestmíra B ö h m a , Soni Horové, Josefa Zindulky, Františka Paďoura a Josefa Šípatky bylo zjištěno, že od září 1980 vykonává funkci kaplana římskokatolické církve ve farnosti Mělník obviněný Josef Dolista. Z výsledků provedených vyšetřovacích úkonů j e zřejmé, že obviněný Josef Dolista v září 1981 shromáždil koleni sebe skupinu studentů Střední zemědělské technické školy v Mělníku, se kterými v prostoru farnosti Mělník prováděl clo prosince 1981 v ý u k u náboženství. Po projednání porušení zákonných předpisů upravující působení církví před církevním tajemníkem O N V Měhiík, i přes upozornění od upuštění od další v ý u k y studentů v této době bez vědomí a povolení církevního tajemníka O N V Mělník i nadále pokračoval v době od ledna do 7.4.1982 v soukromém bytu Františka Paďoura, nar. 22. 8. 1916, bytem Mělník, Nejedlého 241/9. Zjištěné a potvrzené skutečnosti odůvodňují podezření ze spáchání trestného čiini zmaření dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi podle § 178 tr. z., a proto usnesení o zahájení trestního stíhání j e plně důvodné. Poučení Proti tomuto usnesení j e přípustná stížnost, kterou je možno podat u vyšetřovatele V B do 3 dnů o d doručení nebo vyhlášení usnesení; stížnost nemá odkladný účinek. Vyšetřovatel V B npor. N o v ý * *
*
U krajského soudu v Banské Bystrici bylo 12. února zamítnuto odovlání P. Gabriela P o v á l y proti rozsudku Okresního soudu v Žilině. B y l odsouzen na osm mě-
387
síců nepodmíněně podle § 178 za údajné příjímání do Dl. řádu Panny Marie Karmelské (4). *
*
*
P. Josef Bárta a Mudr, Ladislav Trojan, oba členové františkánského řádu, stáli před soudem 6. dubna 1982. P. Bárta, který byl již ve stalinském období dlouho vězněn, byl odsouzen na 18 měsíců nepodmíněně. Dr. Trojan dostal trest 13 měsíců s podmínkou. Odůvodnění rozsudku: pokračovali v e své kněžské činnosti a organizovali náboženský život, přestože k tomu neměli státní souhlas (5). * *
*
Odvolání P. Josefa Kordíka projednával krajský soud v Ústí nad Labem dne 22. dubna 1982. Rozsudek 1. instance zrušil a snížil trest o polovinu, tj. na 6 měsíců s podmínkou na 2 roky (6).
M A M E BENETKOVÁ
(Vídeň)
A Z Y L Z Činnosti »přesvědčovacích skupin k emigraci« Je to už víc než rok, co jsem navštívila Magora v e Staré Říši. Pobíhal domem s vysavačem. Lugoval tak vehementně, až byl zpocenej. Magor dělá všechno až k potu. Oblík se a musela jsem s ním na prohlídku zahrady. Postávali jsme u geometricky založeného kompostu. Magor vyprávěl, kolika kolečky zaveze který záhon a vůbec o plánech se zahradou. Byly to plány pracné, dalekosáhlé, dlouhodobé. Odhadli jsme to tak na deset let práce. Večer jsme seděli s Juliánou, která čekala v nejbližší době druhé dítě. D o noci jsme si vyprávěli. D o paměti se mi vrylo, jak Magorovi na S T B v Jihlavě říkali, že se nad ing. Litomiským stahují černé mraky. Nade mnou prý šedivé, smál se M a g o r a věděl, že jeho mraky můžou kdykoliv potemnět. V té době už byl Litomiský ve vazbě a Magor vlastně zástupně za něj vstoupil do V O N S u . Magor jezdil do Prahy jednou za dva až tři týdny. V ž d y c k y se zdržel víc, než zamýšlel. Nejdelší zdržení bylo to poslední. O d září se hromadily špatné novinky. V Bartolomějské v té době každou chvíli někoho zmlátili. U ž se dostavily i výsledky. Zhruba dvacet lidí se chystalo vystěhovat. Čerstvé bylo přepadení Z i n y Freundové. Zina emigrovat nechtěla. D v a nebo tři dny před přepadením říkala: »Já odjet nechci, nevím, co by se muselo stát, museli by mě snad přizabít. « Z a několik dnů 11a to j i » neznámí pachatelé « skutečně přizabili. (4) Převzato z I O C í . 3, 1982, str. 11. O pHpadu se zmínily Studie č. 78 (VI/1981), str. 605; j e o n í m tíž zmínka v Dokumentu Charty 77 č. n / 8 2 ; sr. Studie 81 (ITI/1982), str. 273. (5) Převzato z I O C č. 5, 1982, str. 10. Případ j e rozveden v e svědectví 23í/rí kniha Josefa Bárty, 11 v e ř e j i i í u í m ve Studiích ř. 78 (VI/1981), str. 575-589; sr. t í ž Odborné vyjádřeni..., ve Studiích i. 79 (1/1982), str. 77-79. (6) Převzato z I O C ř . 5, 1982, str. 10. K případu P. K o r d í k a sr. v pozn. 3.
388
O půlnoci k nám vtrhla návštěva. T ř i soudruzi ze Státní bezpečností. Dva z nich se průběžně představují - Šimák a Dvořák. Třetí mlčí. Pracovně jsme mu říkali střelec. T o proto, že při návštěvách zaujímá palebné postavení. T a k y nám sliboval odstřelení psa, v případě, že se pes pohne. T u noc byli soudruzi vlídní. Šimák potřásal hlavou, k d y ž spustil o Magorovi: »Víte, co mi říkal, když jsem ho potkal? Simáku, až se to otočí, máš u mne azyl, abys věděl, žc nejsme mstiví. Nevíte, co tím myslel? « Věděli jsme, Magor myslel to, c o říkal. Vyprávět to Šimákovi nemělo cenu. T u noc se také nazvali s> přesvědčovací skupinou k emigraci«, T o nebylo nioc nové, jen ten název. Věděli jsme, že právě tihle mají na triku Čárliho. Vráťa už taky důvěrně znal Símákovo rozoliňování a to, co následuje po výkřiku »za dělnickou třídu«. Další lidé měli už podobnou zkušenost a většinou při ní figuroval někdo z přesvědčovací skupiny. Ř.ekli, že j e půl druhé a byli pryč. Vráťa zneklidněl. C o vlastně chtěli, jaký měla ta návštěva smysl. V e skutečnosti bylo % na 2. V půl druhé zazvonil zvonek u Z i n y Freundové. Ptala se, kdo je. »Ivan, seš sama doma. « » Sem, kterej Ivan,« ptala se rozespalá Zina. » Magor přece. « Zina otevřela dveře. V e výši očí krátce zahlídla knírek, bílou košili a snad hnědé sako. (Knírek nosil v té době Šimák. Bílou košili a hnědé sako měl 11a sobě při návštěvě u nás.) Pak už Zina neviděla nic. Jedna ruka j í zakryla oči a druhá pusu. Následovalo mlácení, kopání, otloukání hlavy o fiitra dveří. Roztrhali na ní noční košili a roztahovali jí nohy. Zůstala ležet nahá na podlaze. K d y ž pachatelé odcházeli, uvědomovala si podle zvuků, že se jedná o tři osoby. P o téhle noci stonala Zina několik týdnů s otřesem mozku. StB o Zině vědělo, že j e aktivní členkou V O N S . O odjezdech a Zrnině přepadení se Magor dověděl při své poslední návštěvě Prahy. Zachoval se magorsky. Prohlásil, že když 20 lidí odjíždí, sežene dalších dvacet. Začal j e shánět. Napsal báseň o Zině. V té básni si užil ty nejnechutněji podrobnosti Zinina přepadení. Báseň nosil Magor u sebe a četl j i všude a všem. V hospodě U Medvídků uviděl Šimáka s kolegy, přisedí si k nim ke stolu. » Šimáku, ruším úmluvu o azylu, seš lidská veš! « Pak se pustil do čtení básně, kde o vších b y l o taky. K d y ž se zpráva o tomhle Magorově kousku rozšířila, divili j s m e se, že j e Magor ještě na svobodě. M a g o r o v y mraky povážlivě zčernaly. D o tří týdnů byla u Ivana jirouso provedena d o m o v n í prohlídka v souvislosti se samizdatově vydávaným časopisem V O K N O . V kůlničce v rohu zahrady byla prý trochu dodatečně nalezena marihuana. Ivan Jirous b y l vzat do vazby. Podstata tr. činu výtržnictví § 202 byla naplněna publikováním některých Jirousov ý c h článků v časopise. V časopise se vyskytují vulgární výrazy. Dále byli vzati do vazby lidé, o nichž se předpokládalo, že jsou členové redakce. Stárek, Frič a další. V časopise publikovalo několik desítek lidí. Z nich byl vzat do vazby v souvislosti s V O K N E M pouze Jirous. Předpokládám, že u soudu, který bude Jirouse soudit, nepadne ani zmínka o lidských vších. Osobně jsem přesvědčená, že v případě Magora přes pohár trpělivosti StB přepadly právě jeho věty o lidských vších. Starší generální prokurátor Č S S R se při pohovoru o případu Ziny Freundové nechal slyšet, že už Magor zase sedí, ale výtržnictví, že už mu stálili a že mu zbyla
389
jen ta tráva. Tahle informace generálního prokurátora není pravdivá. dosud. Marihuanu, o níž mluví prokurátor, m á StB ještě v záloze. Ivan Jirous j e od roku 1973 v e vězení po čtvrté.
REŽIM A Jazzové
Alespoň ne
KULTURA
dny v Praze
Na sobotu 10, 4. 1982 připravila pražská Bezpečnost rozsáhlou akci s cíleni násilím umlčet snahy o šíření moderní kultury. P o předcházejících pokusech na úseku literatury, divadelnictví, výtvarného umění a fotografie přišla na řadu jazzová a rocková hudba. Místem represe se mělo stát šest vyprodaných koncertů v Lucerně, kam byly naplánovány Jedenácté pražské jazzové dny. Osnovatelé incidentu za tím účelem neodpověděli pořadatelům na podané žádosti o povolení koncertů v zákonné lhůtě a vlastní zamítnutí vydali těsně před jejich zahájením. Zásah byl připravován na vysoké funkční úrovní, zřejmě dokonce bez v ě d o m í složek V B , Ú V K S Č a M i nisterstva kultury Č S R . Počítal s celostátním dopadem na zmíněný žánr pro mladé. Protože záminkou k tiskové kampani nemohla být odborná úroveň koncertů, chtěli iniciátoři akce sáhnout k násilí. Zhruba dvoutisícový dav návštěvníků prvého koncertu měl být rozehnán během deseti minut pohotovostním oddílem k Václavskému náměstí. Z d e jsou asi 100 m od Lucerny navezeny na hromady dlažební kostky, určené k opravě náměstí. Pořadatelům nebude odvysílána slíbená zpráva o nekonání koncertu v televizi, a naopak Večerní Praha uvede v rubrice T i p na zítra, že se koncerty konají. Nepodepsaný telegram údajného odboru kultury Národního v ý b o r u lil. m. Prahy, zaslaný 24 hod. před začátkem, učiní pořadatele o d p o v ě d n ý m i za klidný průběh k o n certu. A u t o r y operace, mimochodem žijící z ředitelských platů pracovníků zmíněného odboru kultury, funkčních příplatků za službu u M V a úplatků od j i m podléliající agentury Pražské kulturní středisko, byli právníci A d o l f Svoboda a zástupce František T r o jan. Operace však nepočítala s jedním: Ž e se lidé rozejdou pokojně a velice rychle. K zásahu zkrátka nedošlo. Nečekané fiasko uvedlo v zuřivost zejména A . Svobodu, který telefonicky okamžitě nařídil F. Trojanovi celou akci provést před začátky večerního příp. dalších koncertů. Opravdu, Lucerna, Štěpánská, V o d i č k o v a a kus Václaváku sc půl hodiny před koncerty obsypaly uniformami a civilisty. Lidé však nepřišli a Praha sc baví, jak inspektor kultury F. Trojan k o l e m sebe mával průkazem M V . Jedenácté pražské jazzové dny byly prubířským kamenem, kam může dojít zvůle malé skupiny funkcionářů, kteří disponují nekontrolovanou mocí a dokáží zneužívat legitimací K S Č i M V ( = městského výboru). K d y b y se velikonoční incident povedl, těžko říci, kdy by se z něj naše kultura vzpamatovala, o lidských tragediích nemluvě. Je hrozné pomyšlení, žc za dveřmi se štítkem Kultura sedí člověk s revolverem. * *
*
Přepadení bytu dr. Ladislava Hejdánka V pondělí 29, března 1982 vpodvcčer přepadla StB byt filozofa a bývalého m l u v čího Charty 77 dr. Ladislava Hejdánka. Tento den pořádá už delší dobu dr. L. Hejdá-
390
nek čistě filozofické semináře. Ačkoli z ničeho nevyplývá, že by mohly být v rozporu se zákony republiky, jsou tyto semináře sledovány policií a jejich posluchači legitimováni. D r . L. Hejdánek se snaží dosáhnout povolení k pořádám svých seminářů, v nichž občas přednášejí přední filozofové západoevropských univerzit. V pondělí 29. 3. však policie seminář přepadla, účastníky odvezla do vězení. S dr. L. Hcjdáiikein, jeho ženou a třemi dcerami (v bytě zůstal jen kocour) devět lidí tak bylo zadrženo po 20 lipdin. Při výsleších, k nimž v této době došlo, bylo účastníkům seminářů, dr. L. Hejdánkovi i jeho rodině vyhrožováno, že zatčení se budou opakovat při pořádání příštích seminářů. * *
*
Dopis presidentu Husákovi
Brno, 21. dubna '82
Vážený pane prezidente, obracíme se na Vás s případem, který nás jako občany zneklidňuje. V Příbrami b y l vzat do vazby Petr Pospíchal, nar. 16. 4. '60, t.č. ve vojenské službě ve Strašecím u R o k y c a n . Současně bylo proti němu vzneseno obvinění z trestného činu pobuřování podle § 100/ia odstavce 2 tr.z. Předtím byla dne 3.3. "82 provedena domovní prohlídka v Brně, v bytě, kde bydlel do r. 1979. Petra Pospíchala známe jako člověka s citlivým a důvěřivým srdcem, s širokými kulturními a literárními zájmy a v y v i n u t ý m smyslem pro otázky společenské a sociální spravedlnosti. S jeho postoji a vlastnostmi ostře kontrastuje skutečnost, že králce po dosažení 18 let byl zadržen spolu se svými vrstevníky Petrem Cibulkou a Liborem Chloupkem. Přestože šlo pouze o společný zájem o muziku, literaturu a poezii, byli všichni tři obviněni podle § 100 a odsouzeni k vysokým nepodmíněným trestům odnětí svobody. Petr Pospíchal nebyl předtím stíhán, měl být posuzován jako mladistvý, a přesto b y l odsouzen k 11 měsícům odnětí svobody. Po návratu z vězení Petr Pospíchal podepsal petici za dodržování lidských a občanských práv Charta 77 a b y l vystaven pro svou aktivní účast v e smyslu tolioto prohlášení nejrůznějšíni opatřením, která zesílila po jeho přestěhování do Prahy. Nebylo mu dovoleno, aby nastoupil uspokojivé kvalifikované zaměstnání (jc vyučený tiskař), byl často vyslýchán, b y l o mu vyhrožováno a byl vystaven dokonce i fyzickému násilí. Zvláště námi otřáslo vyprávění o tom, jak byl odvezen muži, kteří se mu představili jako pracovníci Státní bezpečnosti, 11a osamocené místo v lesích. Na vrcholku strmého svahu mu naznačili, že celý výlet může skončit tím, že » nešťastnou náhodou « spadne dolů. O b á v á m e se, že nové zatčení a obvinění Petra Pospíchala j c pokračováním zastrašovacích akcí a že j e v rozporu s právním řádem naší země. Žádáme Vás, abyste se zasadil o přešetření všedi akcí proti Petru Pospíchalovi, aby byl propuštěn a aby již nebyl pronásledován pro své přesvědčení a názory, jak je to zaručeno v či. 19 zákona 120/76 Sbírky. Následuje 30 podpisů Z a správnost podpisů: Jan Šimsa, W o l f o v a 12, Brno 12. N a v ě d o m í : Generální prokuratuře Č S S R , státnímu prokurátorovi dr. Kaplanovi.
391
Několik desítek hodin po propuštění spisovatelky E v y Kantůrkové, signatářky Charty 77, se údajně dostavila StB do jejího bytu s varováním, že nesmí poskytovat rozhovory zejména zahraničním novinářům.
PRONÁSLEDOVÁNÍ Dopis Charty 77 presidentu
CHARTISTÚ
ČSSR
Výrazným negativním j e v e m druhé poloviny X X . století je terorismus, který se rozšířil po celém světě jako smrtelně nebezpečná infekce. Lidé zcela nevinní, ba většinou nezainteresovaní do toho či onoho politického, náboženského, národního, či jakéhokoliv jiného určitého společenského kontextu, jsou bráni jako rukojmí, nevyjímajíc ani děti a starce. Ti, co k rukojmím mají nějakou vazbu (a to jsou přece nejen rodinní příslušníci či příslušníci určitého politického nebo náboženského vyznání, původu, národnosti či státní příslušnosti, nýbrž nakonec všichni lidé), jsou přímo nebo nepřímo vydíráni, aby ze strachu o osud svých bližních, držených na neznámých místech či unesených v letadlech a podobně, udělali to, co diktují únosci terorizující a znásilňující celé lidské společnosti. Takového morálního nátlaku používají k vydírání nejen jednotlivců proti jednotlivcům nebo nejen ti politicky méně silní proti politické moci, nýbrž i mocní proti těm, co v žádném případě nemají možnost hýbat pákami dané výkonné státní moci. Politický terorismus je projevem totálního úpadku elementárních mravních hodnot a zároveň je projevem slabosti jeho protagonistů. Slabosti, která se maskuje nezastřeným násilím a nelidskostí. Je projevem patologického stavu společnosti. O to víc jsme povinni čelit všem projevům, které nasvědčují tendencím pronikání metod velice blízkých terorismu do činnosti některých složek výkonné moci v naší zemi. V poslední době se množí případy, kdy blízcí i vzdálenější příbuzní a známí jsou buď persekvováni či vystrašováni a zároveň nabádáni, aby podobně jako u rukojmích nutili přímo nebo nepřímo, pouhým faktem svého ohrožení {např. propuštěním z práce, působením vykonstruované ostudy na veřejnosti, f y z i c k ý m násilím bud » náhodným « či » od neznámých osob «, vyhoštěním z bytu, vydíráním a likvidací nemovitostí v osobním vlastnictví na základě inscenovaných záminek aj.) jiné osoby dělat nebo nedělat to či ono. Mnozí stoupenci občanské iniciativy Charta 77, mluvčí Charty nevyjímaje, jsou vystavováni systematickému vydírání a nepodloženým pomluvám o »neuvěřitelných případech « a o konspirativních kontaktech málem špionážní povahy, o spoluodpovědnosti za politické hanlivé nápisy na komínech továren, 11a domech a kdesi v metru, o tom, žc chystají násilné činy apod. N i c z toho nebylo a není ani v nejmenšíin pravda. T a k byli ze strany příslušníků StB zcela nevinně především v březnu a v dubnu '82 postihováni příbuzní a známí současných mluvčích Charty 77, přičemž mělo být dosaženo toho, aby mluvčí zanechali své činnosti, kterou j e hájení lidských práv, ochrana zákonnosti vůbec, prosazování míru a pokoje vně i uvnitř státu, obrana proti nezákonné zvůli těch, kteří neuznávají soustavu všech platných zákonných norem, a j e to i pozitivně míněná kritika nezdravých skutečností v naší vlasti. Vůbec se přitom nedbá o 21. 30 Ústavy Č S S R , který zaručuje ne-
392
dotknutelnost osoby, ani na § 9 tr. řádu, který vychází 2 principu ncpřenosnosti viny a praví, ž e pachatelem trestného činu j e j e n ten, k d o trestný čin sám spáchal, takže i k d y b y byla činnost mluvčích j a k k o l i neoprávněně kvalifikována j a k o přestupek či trestný čin, persekuce j i n ý c h osob, byť nejbližších. příbuzných, j e zcela nezákonným jednáním. N a d t o j e všeobecně známo a více než pětiletou činnost! občanské iniciativ)' Charta 77 doloženo, že veškerá j e j í činnost se důsledně řídí stávajícím právním řádem, totiž souborem všech platných zákonných norem, tedy iiapř. jak ústavou či mezinárodními dohodami, začleněnými do československé právní soustavy, tak ostatními zákon}' Č S S R , jejichž v ý k l a d a aplikace musí b ý t přece ve vzájemném souladu j e d e n z á k o n nesmí protiřečit jinému platnému zákonu nebo dokonce nesmí likvidovat j e h o podstatu. O b r a c í m e se na kompetentní orgány s tímto upozorněním, neboť nemůžeme ověřit, že b y se t y t o nezákonné akce mohly dít s plným vědomím odpovědných úředních míst a s inspirací podobnou násilnému braní rukojmí. K těmto nezákonným aktům j e bezprecedenčním způsobem využívána nesprávná interpretace ustanovení § 19 platného zákona o S N B , na j e j í m ž základe jsou jednotlivci bez předchozího oznámení a bez h m o t n ě právního důvodu předváděni do úřadoven S N B , kde jsou p o drobováni výslechům, týkajícím se záležitostí, které vůbec nespadají do kompetence orgánů S N B (soukromé styky, politické, náboženské a občanské postoje atd.), a pod smyšlenými záminkami (např. § 202 - výtržnictví) jsou na dobu až 48 hod. nezákonně vězněni. T a t o nehumánní, protiprávní a zákeřná praxe j e uplatňována proti občanům s nekonformními občanskými postoji a proti lidem z jejich okolí. Je to j e v obecně v e l m i nebezpečný pro existenci celé naší společnosti. Připustí-Ii nejvyšší státní orgány z j a k ý c h k o l i důvodů a v jakémkoli rozsahu jako možnou praxi výkonu státní m o c í nerespektování resp. překrucování a zneužívání platných zásad a norem právního řádu, připouští tím možnost suspendování právního řádu a jeho nahrazení nekontrolovatelnou subjektivní zvůlí. Jediné dodržováním smyslu celé soustavy platných zákonů a zákonných norem lze zabránit definitivnímu návratu stejných p o m ě r ů , j a k é v naší zemí panovaly, pane prezidente, v době, k d y i v y jste b y l nezákonně perzekvován a vězněn. O č e k á v á m e proto, že příslušná úřední místa učiní zmíněným nezákonným postupům přítrž. V Praze dne 3. května 1982
D r . R a d í m Palouš, mluvčí Charty 77 Anna Marvanová, mluvčí Charty 77 Ladislav Lis, mluvčí Charty 77
N a v ě d o m í : Federální shromáždění Č S S R , Generální prokuratura Č S S R * * * Zadržení tří signatářů Charty 77 v Praze V pátek 16. 4. 82 byli v Praze Státní bezpečností zadrženi signatáři Charty 77 Anna M a r v a n o v á (mluvčí Charty 77, novinářka), Věra Vránová (dispečerka) a inž. Josef Stehlík (býv. politický pracovník). Výslech v Bartolomějské ul. se týkal těchto témat: C o připravuje Charta 77. Protistátní nápisy a tiskoviny. Desátý všeodborový sjezd. U V . V r á n o v é nadto: C o víte o vykradené lékárně v Praze 9 (toto téma se
393
opakuje - u minulého výslechu šlo o lékárnu v Praze 5). A . M a r v a n o v é b y l o v y h r o žováno ztrátou invalidního důchodu a činěn nátlak na vystěhování. Všichni tři byli po 48 hodinách propuštěni. *
*
*
T o m á š Bísek, evangelický duchovní v T e l e c í m , j e o d r. 1977 signatář Charty 77. Krajský církevní tajemník prohlásil sbor v T e l e c í m za uprázdněný o d x. 6. '82 a synodní rada dostala úkol T o m á š e Bíska do měsíce přemístit m i m o V ý c h o d o č e s k ý kraj. N e n í zatím vůbec jisté, zda pro další činnost dostane státní souhlas. Státní souhlas byl j i ž předtím odebrán signatářům C h a r t y 77 Z d e ň k o v i Bártovi v r. 1980 a Janu Kellerovi v r. 1981. * *
*
Žádost 138 občanů Začátkem května tohoto roku se obrátilo 138 československých občanů na Federální shromáždění se žádostí, aby se j e h o poslanci zasadili o propuštěná politických vězňů, signatářů Charty 77, historika Jána Mlynáříka, novináře Jiřího R u m l a , člena V O N S u , a spisovatele Milana Šimečky, kteří jsou j i ž rok v e vazbě s obviněním z údajného podvracení republiky podle § 98/1, 2ab tr.z. ó. května minulého roku b y l o Státní bezpečností obviněno i ó československých občanů a na 8 z nich byla generálním prokurátorem uvalena vazba za to, žc údajně z h o t o v o v a l i , rozmnožovali a rozšiřovali v e spolupráci s cizím činitelem a v e větším rozsahu protistátní materiály podvratného charakteru, a tím se dopustili trestného činu podvracení republiky § 98/1, 2ab, jehož trestní sazba činí 3,-10 let vězení. P ř i p r a v o v a n ý h r o m a d n ý proces s obhájci lidských práv v Československou v y v o l a l v l n u protestů v řadách československé a světové veřejnosti. N y n í , po j e d n o m roce, zůstávají nadále v e vazbě a čekají na soud Ján Mlynářík, Jiří R u m l a Milan Šimečka, c o ž v y v o l á v á velké o b a v y o jejich další osud. T o bylo smyslem podpisové akce 138 československých občanů, kteří vyzvali nejvyšší orgán státní moci, aby se zasadil o osvobození Jána Mlynáříka, Jiřího R u m l a a Milana Šimečky. Federální shromáždění ČSSR,
Vinohradská 1, Praha 1 - Nové
Město
Žádáme Vás, jnko nejvyšší orgán státní moci, abyste se zasadili o propuštění historika Jána Mlynáříka, novináře Jiřího R u m l a a spisovatele Jana Š i m e č k y , kteří jsou o d 6. 5. '8z, tedy už rok, drženi v e vazbě s p o c h y b n ý m obviněním podle § 98/1, 2ab tr.z. Následuje 138 podpisů Za správnost ručí: Jiřina H r á b k o v á - R u m l o v á , Kremelská V Praze, dne 3. května
104/150, Praha
10
1982
V ZÁJMU LIDSKÝCH P R Á V Odsouzeni
inž. Zdeňky
Řehákové
D n e 30. 3. '82 se konalo u O b v o d n í h o soudu v Praze 1 za předsednictví dr. Balzera soudní řízení proti signatářce Charty 77 inž. Z d e ň c e Ř e h á k o v é , b y t e m v Praze 2,
394
Žitná 35. Obžaloba, kterou zastupovala dr. Hrušková, ji vinila, že dne 2S. 10. 'Si bez náležitých dokladů překročila v oblasti Krkonoš československo-polskou státní hranici s úmyslem zúčastnit se koncertu ve Varšavě, čímž porušila § 5 písm, d zákona o přečincch č. 150/69 Sbírky (přečin proti zájmům socialistické společnosti v oblasti styků s cizinou). Jediným svědkem obžaloby byl člen HS Jaroslav Soukup, který trvdil, že obžalovanou upozornil na zákaz vstupu do hraničního pásma, a když neuposlechla, hlásil to pohraniční stráži. Dále se opírá obžaloba o fakt, že 11 obžalované bylo nalezeno 300 zlotých a vstupenka na koncert ve Varšavě. Jaká byla skutečnost? Inž. Řeháková se pohybovala po stezce čs.-polského přátelství, která j e přístupná po celé délce bez pasových dokladů. Úmysl, že chtěla překročit státní hranici, nemohl být prokázán, protože v prostoru Sněžných j a m není pro terénní členitost krajiny možno přejít hranice. T o , že vstoupila do údajné stanovištní boudy pohraniční stráže na polské straně, kam j i po cestě dovezlo terénní vozidlo s polskou osádkou, která ji pozvala na občerstvení, nelze kvalifikovat j a k o úmysl vniknout na polské území. Soud přesto uznal inž. Ř e h á k o v o u vinnou a uložil j í tříměsíční trest odnětí svobody s podmíněným odkladem na dobu 18 měsíců. Odsouzená se proti rozsudku odvolala. Odsouzení inž. Ř e h á k o v é je nespravedlivé, protože její jednání nenaplňuje skutkovou podstatu přečinu podle § j d zákona 150/69 Sb., který byl naprosto nesprávně aplikován. Důkazní řízení v y k a z o v a l o evidentní nedostatky: 1. Opírá se pouze o výpověď jednoho svědka, která j e v rozporu s výpovědí obžalované. 2. Je založeno na předpokladu úmyslu, který však nelze dokázat. 3. Nebere na zřetel skutečnosti (neschůdný terén směrem do Polska, přijetí pohostinství v boudě na polské straně Cesty přátelství, po níž lze jít i bez pasu), které jasně svědčí ve prospěch obžalované. 15. 4. 1982
Sdělení V O N S č. 298 * *
Proces s inž. Zbyňkem
*
Čehvským
Dne 9. března '82 proběhlo před senátem Okresního soudu v Pardubicích hlavní líčení s inž. Z b y ň k e m Čeřovským, nar. 13. 7. '31, v současné době strojníkem v Metrostavu v Praze, trvalým bydlištěm v Pardubicích, Mikulovická 255, obviněným z trestného činu pobuřování podle § ioo/ia, c tr.z. Senátu předsedal dr. Miroslav Šprynař, přísedící byli inž. Ladislav Matura a Josef Toman. Inž. Čeřovský se měl dopustit pobuřování jednak tím, že do své žádosti o vystěhování do Rakouska, již si začal vyřizovat v prosinci 1980, » uvedl v ý r o k y , j e ž hrubým způsobem znevažuj! společenské a státní zřízení Č S S R , spojenecké vztahy mezi ČSSR. a SSSR.«, a žádost s těmito výroky předkládal k vyjádření různým institucím, naposledy dne 1. 4. '81 na oddělení pasů a víz O S S N B v Pardubicích, a jednak tím, že v téže době i dříve měl pronášet podobné v ý r o k y na svém bývalém pracovišti, Podnikovém ředitelství Pozemních staveb v Hradci Králové. Jako ukázka výroků, » které jsou mimo jakoukoli pochybnost objektivně schopné v y v o l a t nepřátelskou náladu «, se cituje ve zdůvodnění rozsudku věcná poznámka inž. Čeřovského z jeho žádosti o vystěhování, kterou vyjadřuje přání, aby m u nebylo zrušeno státní občanství, neboť po změně politických poměrů k lepšímu se chce do republiky vrátit, jakož i » označení internacionální pomoci vojsk Varšavské smlouvy v r. 68 jako okupace Československa «. Nabízí se tu srovnání se situací v r. 1970, tedy v období vrcholící konsolidace, kdy trestem za podobné v ý r o k y b y l o pouze vyloučení z K S Č nebo ztráta dosavadního zaměstnání
395
(což zřejmě tenkrát ostatně postihlo i inž. Čeřovského, v té době důstojníka čs. armády). Pozoruhodná j e dále okolnost, že předtím, než bylo proti inž. Čeřovskému vzneseno toto obvinění, byla jeho žádost o vystěhování schválena bez dalšího odpovědn ý m i pracovníky Okresní vojenské správy v Pardubicích a generálním ředitelem Pozemních staveb v Hradci Králové Milanem Kalatem v plném rozsahu textu, který j i m byl předložen. Dotyční funkcionáři pak ex post při procesu proti němu uvedli ve svých svědeckých výpovědích, že se cítili pobouřeni j e h o inkriminovanými v ý r o k y v textu. Pokud jde o postih inž. Čeřovského za v ý r o k y pronesené na j e h o b ý valém pracovišti, pak s přihlédnutím k svědectvím dr. Vlastimila Krej či a Jiřího Sochora, kteří dokonce, rovněž však dodatečně, tvrdili, že j i m i byli natolik pobouřeni, že sami požádali příslušné orgány, » aby proti obžalovanému provedli zákrok«, lze konstatovat, že citované údajné v ý r o k y převážně neodpovídají inteligenční úrovni inž. Čeřovského. V procesu vystoupili jako svědkové obžaloby i dva důstojníci S N B , kapitán Petr Ž á k a poručík Ladislav Riedl. Z a přitěžující okolnost soud prohlásil i citace z vysílání i> nepřátelského rozhlasu «. V evidentní snaze o zostření podmínek v ý k o n u trestu inž. Čeřovského po jeho nepodmíněném odsouzení byla ve zdůvodnění rozsudku konstruována souvislost s jeho nepodmíněným odsouzením v r. 77 Okresním soudem v Chomutově podle § 202 (výtržnost), což b y l o družně označeno j a k o » trestná činnost s výrazně politickou motivací«. V této konstrukci se kalkulovalo i s obsahem prokurátorského pohovoru ze dne 24. 9. '79 a výstrahy náčelníka K S S N B v Hradci Králové »rovněž za činnost, která byla hodnocena jako protispolečenská«. T y t o čistě administrativní akty přitom nleze v žádném případě hodnotit 11a stejné úrovni s trestním stíháním. Navíc zákon stanoví, že v ý k o n trestu v 2. nápravné skupině může být nařízen jen tehdy, k d y ž odsouzený b y l v předešlých deseti letech ve v ý k o n u trestu pro úmyslnou trestnou činnost. Inž. Čeřovský však b y l v r. 77 pouze po kratší dobu ve vyšetřovací vazbě, z níž byl propuštěn, a o j e h o podmíněném propuštění bylo formálně rozhodnuto až v době, k d y už byl na svobodě. K tomu byl nucen přihlédnout i senát Krajského soudu v Hradci Králové, který dne 15. 4. '82 za předsednictví Filipa, náměstka předsedy Krajského soudu, přihlédl k odvolání inž. Z . Čeřovského a nařídil, aby v ý k o n j e h o trestu proběhl v 1. nápravné skupině. C o do výše trestu však původní rozsudek 2 roky nepodmíněně potvrdil. V rozsudku nad inž. Čeřovským spatřujeme především demonstraci vůle státních orgánů, uvádět do praxe tendenční judikaturu politických paragrafů, jak j e obsažena v posledním vydání trestních kodexů. V Praze, dne 24. 4, 1982
Sdělení V O N S č. 300 * *
*
25. března 1982 provedla StB domovní prohlídku v bytě matematičky D r . K a mily Bendové, manželky vězněného filosofa D r . Václava Bendy, mluvčího Charty 77. Osm příslušníků tajné policie prohledávalo byt až do půlnoci bez ohledu na 5 malých dětí. Záminkou k domovní prohlídce bylo vyšetřování údajné trestné činnosti nyní vězněného Wünsche, jehož však D r . Bendová viděla před několika lety jedenkrát nebo dvakrát. Z bytu manželů B e n d o v ý c h odvezli policisté přes 130 zabavenýcli předmětů, většinou papírků s nezávadnými poznámkami apod. Zabaveny b y l y též
396
např. neplatné cestovní pasy a tuzexové poukázky poslané přáteli rodiny ze zahraničí zejména v e prospěch pěti dětí. * *
*
Podle zprávy z Prahy byla paní Drahomíre Šinogiové, o jejímž případu informovaly Studie č. 81 (in/1982), str. 277-278, udělena milost.
MIROSLAV K U S Ý
(Bratislava)
(*)
DOPIS P R E Z I D E N T U
REPUBLIKY
Pán prezident, m o j priater dr. Milan Šimečka j e v o vyšctrovaccj väzbe už 8 mesiacov. V tom istom československom vazení, ktoré d o v e m e poznáte aj V y z paídesintych rokov. T e n člověk j e v ň o m prinajmenšom tak isto nevinne, ako ste v ňom bol aj V y . Prinajmenšom - lebo ako politický vazeíí sa od Vás Milan Šimečka liší tým, žc nikdy nebol politikom, nikdy nevyvíjal vlastnú poHtickú činnost. Je publicistom, litcrátom. D o Vášho väzenia sa dostal nie za svoju politickú aktivitu, ale za svoje politologické rozbory, politické postoje a světonázorové stanoviská, vyjádřené v jclio listoch, článkoch a knihách. Vás omilostil a nakoniec aj rehabilitoval Váš prcdchodca, prezident Antonín N o v o t n ý . V y ste ešte neomilostil a tobóž nerehabilitoval ani jedného svojho politického vazňa. Předkládám V á m preto návrh, aby ste takto po prvý raz uplatnil svoje prezidentské právomoci právě v případe Milana Šimečku. T u ich móžete uplatniť o to lahšie, žc Milan Šimečka nic j e kauza pre žiaden proces, nehovoriac už o slušnom politickom procese. Vyhlasujem to naprosto zodpovědně, pretože som bol účastníkom uzatvárania spisov celého » případu « Šiklová a spol. a v tejto súvislosti som si aj Šimečkové spisy podrobné preštudoval. Tieto spisy sa uzatvárali ešte začiatkom júla 1981. T o bolo už před pol rokom - a proces sa napriek tomu stále odkládá. N i e j e to právě pre tento naprosto nedostatečný, nič nevypovedajúci, zmatočný spisový materiál? C h c e m Vás preto oboznámiť, pán prezident, s podstatou dokumctitácie k případu Milan Šimečka. Je to 11 dokumentov, ktoré » usvedčujú « Milana Šimečku z toho, žc napísal svoje práce — práce ním podpísané, práce, ku ktorýrn sa vždy verejne lilásil (dokument č. i , 6, 7, 8); že si korešpondoval a teda » udržiaval styky« so svojimi dlhoročnými priatelmi - ako bol Ján Kalina (č. 4), Vilém Prcčan (č. 2), či Ludvík Vaculík (č. 10) a příležitostné aj s i n ý m i známimi - ako napr. s prof. Skillingom (č. 8) a žc teda ncvytváral a nerušil svoje priatelstvá podia poUtickej konjunktury, ako býva v tejto krajině u mnohých ludí z v y k o m ; že dostával a čítal práce, ktoré ho zaujímali - napr. Kusého (č. 7), polské materiály (č. 9), petličné knihy (č. 5), žc písal a pracoval na dalších literárnych projektech, sám alebo v spolupráci s m ý m i autorini (č. 7), a to clokonca aj po prokurátorskej výstrahe (č. 11). ( * ) V y c h á z í b e z v ě d o m i autora.
397
Nič viae sa v celej tejto dokumentácii nenajde. N i č okrem literárnych prác, vlastných a cudzích, ním napísaných či ním prečítaných. Nič okrem politologických rozborov, politických názorov, etických hodnotení a světonázorových postojov, vyjádřených na margo nasej súčasnosti, v zhode s jeho mravnou a filozofickou koncepriou světa, v ktorom žil a o ktorélio lepšiu, ušlachtilejšíu podobu usiloval. Nič iné nenájdeme v jeho listoch, analytických prácach, vo fejtónoch. Niet tam ani zloby, ani nenávisti, ani jedovatých invektív. V ž d y převláda snaha o věcné dopátranie sa příčin skrivodlivostí, snaha o » pochopenie« nerozumu ba i blbosti, snaha o vysvetlenie vecí z nich samých; vždy převláda láskavý, humanistický tón, tak příznačný pre Šimečkovo pero. Pravda, sú tu názory a stanoviská, ktoré sa k našej súčasnosti v e l m i často vyjadřuj ú kriticky. T o však nic j e dostatečný dóvod pre kriminál. T ý m viae, že tu nejde o názory a stanoviská nějakého ignoranta, panikára či záškodníka, ale o zasvatené, hlbok ý m štúdiom a vlastnou skúsenosťou podložené analýzy a postoje erudovaného filozofa, docenta a kandidáta vied, ktorý j e u nás už dobré dve desaťročia známy svojou vedeckou a publicistickou činnosfou. A táto » dokumentácia « má Milana Šimečku usvedčovať z podvracania republiky podia § 98/1, 2a/b Tresdiého zákona? Ä110, okrem uvedenej dokumcntácie j c tu ešte dokumentácia z onoho pověstného francúzského peugcota. Č o sa tam našlo proti Milanovi Siinečkovi? Jedna jediná vcc. Je to pohradnica so Šimečkovou adresou. N a jej hornej straně je živá farebná fotografia krásného koeúra s anglickým textom. Tento text v úradnom českom překlade liovorí: » Rupert, dříve Walesa L., stáří 4 měsíce. « Na druhej straně poliladnice - tiež v uvedenom překlade - stojí:: »Drahý Milane a Evo, zde je, jak jscni slíbil, obrázek bývalého L W , hrdiny kontrarevoluce, vůdce boje proti totalitnímu útlaku. Ve svém domově ztratil - lituji, že tak musím říci tento titul a j e znám jako Rupert, velmi silné ponížení, ale nestěžuje si... « Podpísaná j e akási anglická Studentka, s ktorou sa Šimečkovci náhodou zoznámili pred rokoin na dovolenke v Tatrách. Je mi velkou záhadou, ako sa táto ofrankovaná pohladnica so Šimečkovou adresou ocitla v onom pcugcote. Nech sa tam však dostala akokoťvek, čo vypovedá proti Milanovi Šimcčkovi? V spisoch, ktorých uzatvárania soni sa zúčastnil, nic j c na Milana Šimečku nič viae. Nie, toto by ncbolo stačilo pre kriminál ani v paťdesiatych rokoch. Z toho by ncvyďkol materiály pre proces ani Doubek, ani Urválek! Pán prezident, Milan Šimečka má svoje názory a neskrývá sa s nimi. Patřím medzi tých, ktorí s ním tieto jeho názory plnc zdielajú. Vóbec nemusíte s narni súlilasiť. V y však nic stc prczideiitom, najvyšším prcdstaviteTom zákona a spravodlivosti, len pre tých a za tých, čo s Vami súhlasia. Mai by stc ním byť aj pre nás a voči nám. Milan Šimečka jc v o vážení ncspravodlivo a protizákonné. Je v o Vašej moci tuto hanebnost napravil'. V Bratislavě, 31. 12. 1981
398
Zprávy a recense KAKEL ŘÍHA
(ŘIM) K
DISKUSI
O
T R A N S C E N D E N T Á L N Í
METODĚ
S l o v o » transcendentální « se stalo jakousi módou ve spojení: transcendent lílnl .zkušenost, transce\identáhú meditace. Pod těmito mlhavými pojmy si představujeme něco mimořádného, esoterického, co je jen pro zasvěcence. Zapomínáme, že pojmy, které nemají základ v každodenní praxi a j e ž se vzpírají kritické funkci rozumu, jsou nereální, ilusonií. Transcendentální poloha lidského ducha však obstojí před obojím tímto kriteriem: j e přístupná prostému pochopení i filosofické analysi. T o je výsledný dojeni z četby knihy Johamia Baptisty Lotzc Transzendentale Erfahrung (Transceiidcntilhil zkušenost), která vyšla u Herdera r. 1978. » Transcendentální « doslova přeloženo znamená » přesažný «. C o se zde přesahuje, j e zkušenost o předmětech našeho světa. » Předmět« ve filosofii ovšem neznamená jen nějaké hmotné těleso, nýbrž všechno, na co se přímo vztahuje naše poznání nebo chtění: třebas vlastnost, číslo, návod k použití aj. Hned nás napadá: neobsahuje výraz » transcendentální zkušenost« vnitřní rozpor? Měla by to být nějaká činnost, která přesahuje zkušenost, a přece jen j c zkušeností. Lötz ovšem rozlišuje normální zkušenost » předmětnou« od jiné, vyšší zkušenosti, která j e » nepředmětná «. Můžeme však poznávat něco, co není předmět poznání? Přímo poznávat můžeme pouze předmět, ale při každém poznání předmětném jsme si nepřímo vědomi činnosti nnšelio poznávajícího subjektu. O toto vědomí nám právě jde. Transcendentální zkušenost tedy míní jakési rozšíření našeho vědomí, jakési zaměření pozornosti na 0110 vědění o naší činnosti, které doprovází každý objektivní poznatek. T o t o zaměření pozornosti znamená obrat od objektu k subjektu. T o h o t o obratu od objektu k subjektu (» Rückgang auf die Subjektivität«) neboli - j a k Lötz též prostě říká - zvnitřnění (»Vcrumerliclumg«) využívá tzv. transcendentální metoda k řešení otázek, které nelze řešit 11:1 základě objektivní zkušenosti. Jsou to např. otázky: Kde je původ našich myšlenek? C o j e smyslem života? Je člověk svobodný ve svém chtění? C o j e duše? Existuje Bůh ? Nemysleme však, že transcendentální metoda je nějaká čistá konstrukce filosofii, zcela odtržená o d záležitostí denního života. Docela naopak. I m y používáme onoho obratu k subjektu, kdykoliv nějakou praktickou otázku nedovedeme řešit na základě v ě c n ý c h důvodů. Téměř všechna důležitá rozhodnutí se dějí na základě oné pozornosti k subjektivní myšlenkové činnosti. Např. nás napadne myšlenka: Měl bych se tak nebo onak rozhodnout; jít tam nebo jinam; podniknout určitý zákrok nebo jej zanechat; změnit svůj život; snad dokonce volit povolání, stav ... K čemu to všechno m ů ž e vést, se nedá předvídat. Cesta, kterou bych mohl nastoupit, se ztrácí v šeru a v temnotě. A l e k d y k o l i v na to myslím, cítím se klidnější, svobodnější, pevnější. T o by m o h l o znamenat, že se zde pro mne otevírá budoucnost. Naproti tomu, přichází-li m i ona myšlenka tak, že mě zneklidňuje, pobuřuje, vnuká pouze úzkost, nebudu j í m n o h o důvěřovat.
399
V praktickém rozhodování tedy věnujeme pozornost subjektivnímu průběhu našich myšlenek, abychom poznali správnost nebo nesprávnost určitého m o ž n é h o rozhodnutí. Transcendentální metoda v e filosofii j e v podstatě totéž, jenže j e m n o h e m střízlivější a přesnější. Jako první j i vypracoval Immanuel Kant v e svém díle Kritik der reinen Vernunft, j e h o ž I. vydání vyšlo r. 1781 a j e ž se stalo mezníkem n o v o d o b é filosofie. Kantovi šlo o zásadní otázku, j a k o u platnost má naše poznání vůbec. Došel k pojetí, že v našem poznání dostává neuspořádaná mnohost vnějších d o j m ů jednotu a řád pomocí vnitřní formální struktury poznávací schopnosti, kterou nazval » čistý tj. bezobsažný, prázdný »rozum«. Transcendentální oblast tedy znamená pouze formální podmínky a předpoklady poznávacího aktu a nemůže b ý t nikdy obsahem zkušenosti. Pojem » transcendentální zkušenost« by tedy b y l pro Kanta rozpor sám v sobě - contradktio in adiecto. Otázky o smyslu života a věčnosti a podobné otázky, které nelze zodpovědět na základě zkušeností, jsou podle Kanta neřešitelné, podle j e h o následovníků dokonce ilusorní, poněvadž nemají bez možné zkušenosti žádný obsah. Metafysika j e nemožná - to b y l výsledek, k němuž došel Kant. Metafysické otázky nemají smysl a vyplývají pouze z vad řeči - tak radikalisují toto stanovisko novopositivisté. Teprve po r. 1920 se pokusila křesťanská filosofie pokračovat v myšlenkách K a n tových a imanentní kritikou j e překonat. P. Joseph Maréchal ve svém stěžejním díle Le point du depart de la métaphysiqite (Východisko metafysiky) prokázal, že p o d m í n k y našeho poznání nejsou jen formálního rázu, n ý b r ž že zahrnují nutný akt, k t e r ý m tvrdíme realitu bytí. Každý r o z u m o v ý soud j e mentální synthesa, o níž tvrdíme, žc je (v řádu bytí). Naše poznání se odehrává v horizontu bytí. T e d y j c metafysika přece jen možná, i když nespočívá na žádné intuici, n ý b r ž jen na nutném tvrzení bytí. T u t o nauku bychom mohli považovat za druhé stadium transcendentální metody. Nyní, v pozdním, třetím stadiu transcendentábií metody poukazuje Lötz, stejně j a k o Rahnct (v díle Grundkurs des Glaubens - Základní kurs víry) na to, že původem tohoto horizontu bytí, v němž se nutně pohybuje naše poznání, j e pravá, i k d y ž nepředmětná zkušenost o naší vlastní poznávací činnosti, která doprovází každý náš poznatek. N a různých stupních předmětné zkušenosti probíhají j i m příslušné stupně zvnítřněiií, a tím uvědomění si sebe j a k o jsoucího a bytí vůbec. T o j e 011a transcendentální zkušenost, která nám odhaluje nepředmětné, transcendentní, bytí. O v š e m , nesmíme chápat bytí jako pouhý stav, který sc j e n vyskytuje, jejž můžeme registrovat a katalogisovat j a k o nějaký předmět přírodní vědy. B y t í není stav, n ý b r ž sobě přítomná, sobě průzračná, sebe vlastnící činnost, nebo lépe ještě: sebepřítomnost, scbcprůzračnost, scbevlastnění samo. Při t o m j e ještě jeden j e m n ý rozdíl mezi pojetím transcendentální zkušenosti u Rahncra a u Lotze: Podle Rahnera nedospějeme k u v ě domění si transcendentální zkušenosti sami sebou, nýbrž pouze v e zjeveném slově B o ž í m ; k d y ž se s ním setkáme, uvědomujeme si, že v něm j e autenticky vysloveno, co jsme sami nevýslovným způsobem v ž d y vedčli, ale nikdy nebyli dovedli vyjádřit, Poďlc Lotze však sc zdá, žc k transcendentábií zkušenosti dospíváme sami procesem zvnitřnění 11a různých stupních premeditativního a meditativního života. R o k po uveřejnění L o t z o v y Transzendentale Erfahrung vyšel v časopise »Zeitschrift für katholische Theologie a jeho článek s titulem Die transzendentale Methode. Wesen und Notwendigkeit (Transcendentální metoda. Její podstata a její nutnost). V tomto článku polemisuje Lötz s Augustem Brunncrcm, který v y d a l spis Kant und die Wirklichkeit des Geistigen (Kant a skutečnost duchovna). Z L o t z o v y interpretace - tedy bohužel z
400
druhé ruky - se dovídáme, že Brunner v y t ý k á transcendentální metodě, že vychází z modelu přírodovědeckého poznání a ponechává stranou jiné a kvalitativně vyšší poznání v rámci meziosohních vztahů. Hledá-Ii prý transcendentální metoda pouze p o d m í n k y předmětného poznání, nemůže nikdy dojít k realitě duchovní skutečnosti, která j e osobní. Objektivní poznání dostává pod vEvem nekonečného rozpětí duchovní skutečnosti pouze ráz nekonečného hledání v horizontální rovině poznání a ovládán! světa a vyznačuje se tak oním t y p i c k ý m neklidem, který j e vlastní naší civilizaci. Na tom nemůže ani ono » zvnitřnění« neboli obrat k subjektivní činnosti nic změnit, děje-li se pouze na zúžené základně Lidské aktivity, tj. pouze objektivního poznání, s pominutím meziosobníck vztahů. D u c h o v n í skutečnost se ncodhaluje pomocí transcendentální m e t o d y v rámci uzavřené subjektivity, nýbrž dialogem poznání a lásky mezi s v o b o d n ý m i , otevřenými osobami. L ö t z odpovídá na tyto námitky, žc právě návratem subjektu k sobě samému ve své reální činnosti si uvědomujeme realitu bytí, a tím právě se ustavuje jak svébytnost osoby, tak i spolubytí s j i n ý m i a umožňuje se meziosobní komunikace v dialogu. Jaké jsou možné výsledky této diskuse, která - zdá se - spíše otevírá nové a nové otázky, než aby dávala uspokojující odpovědi? j d e o pojem bytí, a tím i o pojetí duchovní skutečnosti. Neboť akt bytí a sebepřítomnost ducha j e totéž. Může pojem bytí, o d v o z e n ý zamyšlením nad individuálním aktem poznání, které chápeme jako předem dané, obsáhnout i meziosobní vztah)', které nejsou předem dány, nýbrž svobodně v y t v á ř e n y ? Je m o ž n o ono Lotzovo » zvnitřnění « vůbec chápat jako zkušenost, i když transcendentální? Zkušenost, jako způsob poznání, přistupuje kc svému objektu zvenčí. Subjekt však j e přístupný pouze zevnitř, j a k napovídá už ono slovo » zvnitřnění Zkušenost tedy buď činí ze subjektu objekt a tím j e j v jeho podstatě deformuje, anebo sama zkušenost se oním zvnitřněním mění a stává se čímsi j i n ý m než pouhým způsobem poznání - snad činem nebo oddaností, která může b ý t podmínkou možnosti poznání, ne však sama poznávacím aktem. M ě l b y tedy snad právu přece jen Kant s v ý m tvrzením, že transcendentální podmínky možnosti objektivního poznání jsou pouze formálního rázu a bezobsažné, pouhé principy, j e ž nikdy nemůžeme hypostasovat j a k o bytí, příčinu, podstatu apod.? A n e b o j e třeba poznání jinak určit - ne pouze v e vztahu k objektu, nýbrž v e vztahu kc komplementárním aktivitám ducha, tj. k jednání a bytí, j a k to učinil Maurice Blondcl? N a neudržiteluost zpředmětnění transccndentálních principů poukazuje Harald Holz ve svém díle Trmiszciidentalphilosophie imd Metaphysik. B u d e nakonec nutno se vrátit k první, tj. kantovské fázi transcendentální metody, a pokusit se uzásadnit metafysiku zcela j i n ý m způsobem, než chtěla marcchalovská, rahnerovská a lotzovská verse transcendentální metody? Dnešní transcendentalisté se odvolávají na základní intuici ( »Einsicht «): Existuje jednoznačný v z t a h mezi objektem poznání a aktem objektivního poznání (intencionálníiu aktem). D o v o l u j e nám však tento princip přejít od poznání objektu k poznán! transcendentálního subjektu, k d y ž celá tato transcendentální oblast není přístupná zevnímu poznám, n ý b r ž pouze vnitřnímu » uskutečňování «? Jemné rozdíly v pojetí bytí a duchovní skutečnosti mají dalekosáhlé důsledky. Blondel napsal: » Malá úchylka v pojetí transcendence způsobí zemětřesení,« Jeden nenápadný, ale přesto povážlivý důsledek » v í r y « v transcendentální zkušenost sc p r o j e v u j e v pojetí zbožnosti. Kdežto v klasické křesťanské zbožnosti byla modlitba j a k o » rozhovor duše s B o h e m « cílem rozjímání, v moderních formách meditace převládá snaha o osobní zkušenost. N e n í to na úkor oddanosti? Lötz ve své Kurze
Anweisung křesťanské domí a D systémem,
zum Meditieren (Krátký návod k meditování) j e si ještě v ě d o m - z tradice zbožnosti - nebezpečí » nadpředmětného « vědomí, » vyprázdnění« v ě netrpělivostí«, » zvědavosti a, » domýšlivosti«. Je to však ve škodě s j e h o a j e to tak i jinde, kde už onen základ křesťanské tradice nepůsobí?
Ú d a j e o citovaných dílech: JOHANN BAPTIST LÖTZ, Transzendentale Erfahrung, Herder, Freib u r g 1978, 288 stran. AUGUST BHUNNER, Kant und die Wirklichkeit des Geistigen. Eine Kritik der transzendentalen Methode,, M ü n c h e n 1978, i n stran. JOHANN BAPTIST LÖTZ, Die transzendentale Methode. Wesen und Notwendigkeit, v časopise » Zeitschrift für katholische T h e o l o g i e
A N T O N Í N MĚŠŤAN
(Freiburg)
JAN P A T O Č K A A
FREIBURG
Freiburg im Breisgau v Bádensku má zvláštní důvod připomenout si v letošním jubilejním roce život a činnost českého filozofa. Patočka se seznámil s freiburským filozofem, fcnomcnologcm Edmundem Husserlem v roce 1929 v Paříži, ale k užším stykům mezi nimi došlo až v letním semestru 1933 v e Freiburgu. Patočka měl tehdy za sebou ukončené studium na Karlově universitě v Praze a j a k o stipendista H u m boldtovy nadace přišel po půlročním pobytě v Berlíně do Freiburgu, aby poslouchal přednášky M . Hcklcggcra a zejména E. I-Iusserla. Hned 11a začátku freiburského pobytu pozval Husserl Patočku do svého bytu a uvítal I10 slovy: » T a k konečně! M ě l jsem už žáky ze všech možných zemí, dosud se však nestalo, že by ke mně přišel krajan.« Moravan Husserl měl samozřejmě důvod považovat Čecha Patočku za svého krajana. Patočka později rád vzpomínal na. skoro každodenní »filozofické procházky« s Husserlem a tehdejším Husserlovým asistentem, pozdějším freiburským profesorem filozofie Eugcnem Finkem. T y t o procházky se nejčastěji konaly od Zámeckého vrchu až lc románskému kostelíku sv. Otilic 11a úpatí Schwarzwaldu. P o skončení freiburského studijního pobytu v létě 1933 P a t o č k o v y styky s Husserlem neustaly. V prosinci 1934 přijel Patočka za Husserlem do Freiburgu znovu tentokrát hlavně proto, aby připravil Husserlovu návštěvu v Praze v roce 1935. O tehdejším pobytu ve Freiburgu Patočka později napsal: » N a Štědrý den jsem dostal od I-Iusserla jedinečný dárek. N a první pohled byl nezajímavý - světle hnědý předmět ze dřeva. Při pozornější prohlídce se ukázalo, že se jedná o jednoduchý pult, sloužící k upevnění knihy při čtení. B y l to pult, který Masaryk věnoval při svém odjezdu z Lipska mladému matematikovi, zajímajícímu se o filozofii; od sedmdesátých let minulého století jej Husserl měl stále u sebe, j a k o milou upomínku. « Masaryk přesvědčil totiž kdysi mladého I-Iusserla, že by měl studovat filozofii. S t y k y mezi oběma muži neustaly pak až do konce Masarykova života v roce 1937.
402
V roce 1935 přijel Husserl z Patočkovy iniciativy 2 Freiburgu do Praliy a přednášel pak v Pražském filozofickém kroužku a také ve známém Pražském jazykovém kroužku, kde se seznámil mj. s R o m a n e m Jakobsonem. Husserl se v Praze nedal bohužel přemluvit od O . Kokoschky - který tehdy žil v Praze v emigraci - aby se dal od něho portrétovat. K poslednímu setkání s Husscrlem došlo na podzim 1937 ve Freiburgu. Patočka se vracel z filozofického kongresu v Paříži. O svém tehdejším pobytu ve Freiburgu později napsal: * U ž před kongresem jsme utrpěli velké ztráty - zemřel Masaryk a zhroutil se Rádi. T e d jsem zjistil, žc Husserl, který vždy oplýval vůlí k nesmlouvav é m u optimismu, byl naladěn pochmurně. Uvědomoval si hrozivou nepřízeň situace a nedělal si žádné iluze - československý sen se rozplynul a jeho životní dílo bylo v y d á n o temným silám napospas, přičemž pro Československo neviděl žádnou naději.. * Husserl se musil vzdát naděje přesídlit do rodné země, kde chtěl vybudovat svůj archív. S Patočkou o tom do roku 1937 neustále jednal. I v těžkých dobách druhé světové války a pak v době stalinismu v Československu Patočka rozvíjel odkaz freiburského fcnomenologa - svědčí o tom jeho publicistická i pedagogická činnost z těchto let. Naposledy navštívil Patočka Freiburg v době tzv. Pražského jara. Dne 6. února 1968 přednesl na freiburské universitě přednášku » Česká filozofie a její dnešní fáze « a v e Freiburgu přednášel znovu 11. června téhož roku. S freiburskými přáteli pak mohl udržovat už j e n korespondenční styk. Husserlovi žáci ve Freiburgu, vesměs Patočkovi přátelé, nezapomínali na pražského filozofa. Z jejich iniciativy udělila 1972 univerzita v Cáchách Patočkovi čestný doktorát. A především z jejich iniciativy vyšel v roce 197Ö v Haagu pamětní spis k Patočkov ý m 70. narozeninám, kam přispěli mj. Eugen Fink, Ludwig Laiidgrcbc, polský filozof Leszek Kolakowski a četní jiní. V e staletých stycích Čechů s Frciburgem, zejména ve stycích Karlovy university s freiburskou universitou, tvoří kapitola nadepsaná »Jan Patočka a Freiburg «jen malý výsek. Jistě to však není výsek zanedbatelný a v letošním, dvojnásobně jubilejním r o c c j a n a Patočky - 75. výročí narození a j . výročí smrti - se naskýtá příležitost připomenout si tyto styky.
A N T O N Í N KRATOCHVIL
(Mnichov) SARKASMUS
NA
OPRÁTCE
Satirik Gabriel Laub patří bezesporu k 11 ejangažovanějším českým exilovým autor ů m celé německé j a z y k o v é oblasti, ale především v Německé spolkové republice. Každoročně vydává n o v o u knihu někdy i dvě, je vynikajícím překladatelem do němčiny např. vězněného Václava Havla; vidíme ho pravidelně na západoněmecké i rakouské televizi a slyšíme ho i v rozhlase. N a konci minulého roku vyšly krátce po sobě dvě nové knihy Gabriela Lauba:
AO!
půvabně graficky vybavená kniha satiry Der laicht gestörte Frieden, což b y c h o m mohli přeložit Mime narušený mír s podtitulem O vysokém umění si vzájemně rozbíjet hlavy. Kniha vyšla v nakladatelství Albrechta Knause v Hamburku. D r u h o u knihou j e aktualizované nové rozšířené paperbackové vydání L a u b o v y knihy z roku z roku 1972 Ur-Laub zti Denken. Titulek je německá slovní hříčka přesmyčka v překladu Dovolená k zamyšlení; přičemž v originále j e slovo Ur-Laub rozděleno pomlčkou. Knížka vyšla s ilustracemi Waltera Haněla ve známem německém paperbackovém nakladatelství Bastei-Lübbe v Bergisch Gladbachu. Laubovy úspěchy v oblasti satirické a sarkastické literatury jsou v N ě m e c k u podmíněny tím, že současná západoněmecká literatura, stejně j a k o zčásti i rakouská či švýcarská, trpí nedostatkem tohoto literárního žánru, j e prostě chudá 11a skutečně inteligentní, vtipnou čí sžíravou satiru. T u t o mezeru elegantním způsobem zaplňují knihy českého satirika, narozeného ovšem v Polsku, Gabriela Lauba. Německá satira je přepolitizovaná, literárně nedokrvená a jednostranně levicová, ani Laub se politick ý m šlehům nevyhýbá, ovšem dobře ví, co j e diktatura reálného socialismu, neboť žil do srpna roku 1968 v Čcskoslovenku, kde si mezi j i n ý m i udělal j m é n o j a k o překladatel Alexandra Solženicyna. Zdůraznil jsem j i ž dříve, že Laub má neobyčejné j a z y k o v é nadání, svěžest jeho jazyka j e dnes stejně originální v češtině jako i němčině. Polštinu ovládá pochopitelně také. Není jistě bez zajímavosti, že svou první knihu v exilu si ještě musel dát přeložit z češtiny do němčiny, překlad vyšel zároveň s českým originálem. Kniha se jmenovala Největší proces dějin a německý překladatel j i překřtil na Enthüllungen des nackten Kaisers. T o bylo před necelými desíti lety a dnes Laub patří ve Spolkové republice k v ý z n a m n ý m překladatelům z češtiny, ale i např. z ruštiny. N o v á Laubova kniha Mírně narušený mír se sice formou neliší od dřívějších Laubových knih od aforismu a komprimovaných satirických příběhů až po krátká esejistická zamyšlení podbarvená jemnou kultivovanou ironií, ale tentokrát j e to kniha s jedinou tematikou obohacenou ovšem řadou proměn a rozmanitostí přístupů k j e d notlivým prožitkům. Je v tom určitý n o v ý estetický, typicky laubovský literární aspekt. Tematem je satira 11a válku, válečnický pokřik a českou terminologií bychom řekli např. svazarmovská hesla, stejně jako ironie 11a samou podstatu válečnictví. Kniha zachycuje satirické pošklebky 11a válku od starověku až po současnou a t o m o vou éru. I-Iodnota knihy je trvalá a řekne mladým lidem o míru víc než desítky pacifistických demonstrací a proklamací. Stojí za zapamatování jedna z myšlenek této nové Laubovy knihy: Lidstvo má tuhý život, ale krátkou paměť j a k kočka, přežilo dosud všechny vynálezy zkázy i válečnou bídu. Jestliže jednou pokrok ve výrobě zbraní nepřežije, pak zbude jen ponaučení, žc k tomuto poznání došlo příliš pozdě. N o v é vydání knihy Ur-Lattb zu Denken je ovšem kniha plná optimismu a absurdit hroutící se reality všedního dne, které provází Laub satirickými úsměvy i šlehy. Kterýsi kritik Lauba charakterizoval, že by mohl být D i o g e n e m našich dnů. Stále jsou to absurdity, nenormálnosti, faleš a netečnost, které provokují jeho satirické pero.
404
M E Z I N Á R O D N Í E X I L O V É S Y M P O S I U M Č S K P - 19S3
O s m é symposium Československého svazu křesťanských pracujících Švýcarska, konané opět j a k o mezinárodní, a to ve dnech 7. až 9. května ve Vzdělávacím středisku Wislikofen na švýcarském břehu R ý n a , j e n prodloužilo zdařilý průběh a úspěšný výsledek řady symposií předcházejících. Ústřední téma bylo zvoleno podobně j a k o u minulého před dvěma lety: Exily z východní a střední Evropy uprostřed současné mezinárodní situace. Účast byla opět velmi potěšující. Přišli mluvčí exilu maďarského, rumunského, polského, bulharského, ukrajinského a pobaltských států - a krajané nejenom ze Švýcarska a okolních zemí, ale i z Holandska, Anglie, U S A a Kanady. Celkem bylo všech účastníků přes sto. Zvláště významná byla přítomnost početné skupiny polské » Solidarnošti «. Symposiu došly pozdravy od řady významných osobnost! Švýcarska, v čele od předsedy švýcarské biskupské konference biskupa Otmara Maděra, od člena vlády a ministra spravedlnosti D r . K . Furglera, o d členů švýcarského parlamentu, pan! J. J. Meier a pánů D r . Oeklera, R . Scilera, Dr. O . Gunterna, od předsedy švýcarské křesťansko demokratické strany H. "Wyera a jejího generálního tajemníka Dr. Fagagniniho, od předsedy křesťanské odborové konfederace Dr. G. Casettiho, od profesora D r . W . Hofera a o d rektora D r . J. M . Lochmanna. Pozdravné telegramy přišly dva - od generálního tajemníka Světové kfasfansko-demokratické nnie v Ř í m ě A . Dernassoly a od representantů K D unie ze střední a východní Evropy tamtéž, K . Sieniewicze a našeho Dr. B . Bunži. Pátek 7. května b y l věnován československým záležitostem. Předseda Rady Svobodného Československa, profesor Dr. Mojmír Povolný z U S A , podal obsažný politickofilozofický rozbor boje za lidská a politická práva v Československu a vysvětlil úlohu a smysl práce R a d y , o níž j e velká část krajanů v exilu neúplně informována. Podal též rozbor zásad, z nichž politická práce R a d y vychází - československá státnost, pluralitní demokracie, státní hranice, provedený odsun bývalých občanů německé národnosti, slovenská národní svébytnost. Svůj referát uzavřel rozborem a zhodnocením dohody jaltské a helsinské. Kreml nesplnil a neplní ani tu ani onu. Pater Dr. J. Lang, který j e spolu s redaktorem J. Jostcnem hybnou pákou československé exilové činnosti v Londýně, referoval o práci Naardenského hnutí, o exilové mezinárodní organizaci European Liaison Group, o vzniku Amnesty International, při n ě m ž spolupůsobil, a zejména pak o anglickém V O N S u , tj. o United Kingdom Committee for the Defence of the Unjustly Persecuted, zkráceně C D U P . T o m u t o Komitétu p r o ochranu nespravedlivě stíhaných předsedá člen britského parlamentu Sir Bernard Braine a k j e h o členům patří dalších dvacet členů britského parlamentu a deset členů parlamentů mimoevropských. Náš P. D r . Lang j e předsedou výkonného výboru a takzvanými patrony jsou R u s V . Bukovský a náš V . Škutina. C D U P zorganizoval už řadu akcí demonstrativních, ale i takových, které znamenaly velice konkrétní p o m o c lidem doma. T a m například v poslední době krutě zesílil tlak režimu proti c í r k v í m a náboženství, ale na druhé straně snad ještě větší měrou stouplo náboženské uvědomění, zejména v řadách mladých lidí. Tento v ý v o j j e třeba podpořit všemi m o ž n ý m i způsoby, pochopitelně také přínosy ideovými. Páteční večerní diskusi zahájil Dr. Braxator. Přednesl stanovisko Světového Kongresu Slováků k dnešní politické situaci (právo slovenského národa 11a sebeurčení, tj.
405
i na samostatný stát - a politický systém respektující základní lidská práva) a načrtl představu vyhlídek do jednou předpokládané postkomunistické éry (zapojení národních státních jednotek J o vyšších celků). Další příspěvky k projednávaným tématům přednesli a na živé diskusi se podíleli krajané Ing. Juříček, K. Berta, E. Nosek, Dr. Anděl, Ing. Vlček, Ing. Němeček, Ing. Pindák, A. Vlček, Ing. Andreska, M. Srnec, J. Slavíček, F. Tománek, J. Vrzala, Ing. Beran, Ing. Neuwirth, T. Bednář, E. Řehák. Přečten b y l diskusní příspěvek I. Medka z Vídně o současné situaci v Československu. Diskusi shrnuli opět Dr. Lang a D r . Povolný. Závěrem byl konstatován naprosto prvořadý v ý z n a m všeho osvobozovacího usilování doma resp. za železnou oponou, kterému musí exil věnovat svou podporu a přinášet či podle potřeby přinést i svou oběť. Především díky osvobozovacím akcím 1956 v Maďarsku, 1968 v Československu a teď v Polsku vypadá mezinárodní situace pro národy v e střední a východní Evropě daleko příznivěji než v padesátých letech - i k d y ž velikou zásluhu na tom má i všechna práce organizací exilových. V e věci specificky československé b y l závěrem diskuse proti stanovisku S K S zdůrazněn význam československé státnosti. Sobotní zasedání, při němž byla jednací řečí němčina a francouzština, probíhalo už ve znamení otázek souvisejících se současným postavením víech středo- a v ý c h o doevropských exilů. Ú v o d n í projev přednesl vedoucí evropské kanceláře Shromážděn! evropských podmaněných národů A C E N (Assembly of Captive European Nations) v Paříži Edmund Řehák na téma » Polsko, vážná výstraha Západu i V ý c h o d u «. Poukázal na lednové a dubnové jednání v Parlamentním shromáždění R a d y Evropy a na p o d mínky stanovené Evropskou radou, tj. šéfy vlád desíti států Evropského společenství na jejich schůzi 30. března v Bruselu ve věci pokračování konference v Madridu: Zrušení vojenského mimořádného stavu v Polsku, propuštění vězněných členů » Solidarnoští « a navázaní skutečně věcného dialogu vlády s církví a » Solidarnoští«. Jako hlavní nedostatek » Vyhlášení o osvobozené Evropě « na Jaltě a pak » Helsinské dohody « označil skutečnost, že v nich nebyly sjednány pevné záruky jejich praktického provádění a jejich přímá kontrola. Vyslovil domněnku, žc Jaruzelského polské » řešení « může znamenat předzvěst podobného »řešení« v S S S R po odchodu Brežněva. Z d ů raznil, žc kvůli obchodním zájmům Západu by podmaněné národy neměly trpět svým zotročením. Všechny finanční, hospodářské a technologické podpory, které Západ poskytuje komunistickým vládám, jsou nepřátelským aktem vůči podmaněn ý m národům. Závěrem vyjmenoval všechny odbojové akce v satelitních zemích od roku 1953 a dovodil, že dokud tyto země nebudou svobodné, dotud tam budou ahniráic.i 'ulipuťu, rrcvdlt ".1 'puvsáníi - "a -iiutuii fJió; ntümrlit; t v Tcvrupi; ^Ktroíhiý min a možnost skutečné spolupráce. Výstižný projev o v ý v o j i situace v Polsku se současnými následky měl Polák Dr. Jerzy Grebski. Jako člen a mluvčí delegace » Solidarnošti« referoval pak o činnosti této své organizace j a k v dnešním polském podzemí tak v zahraničí, kde její zástupci vyvíjejí velikou aktivitu k všestranné podpoře akcí doma. Podporou všech těchto domácích akcí jsou podle jeho slov samozřejmě též pozitivní ohlasy v ostatních zemích, podmaněných komunistickými vládami - zejména pak pokusy založit i tam nezávislé odborové organizace. V ý v o d y D r . Grebskiho doplnili další přítomní členové delegace Dr. Piotr Gmaj a paní Ing. Maria Nowak - a jejich švýcarský spolupracovník T. Wo/iiarski. V následující diskusi, v níž se hovořilo i o možnosti mezinárodního soudního místa pro řešení podobných situací a sporů, jaké vznikají na východě
406
E v r o p y mezi národy a jejich vládami, vystoupili kromě jiných zejména Bulluři C. Barev a I. Bajčev. V sobotu odpoledne měl slovo poslanec švýcarského parlamentu Dr. Andreas Miiller. V živě podaném referátu na téma » Cesty Evropy k jednotě« osvětlil přít o m n ý m celou historii evropských sjednocovacích snah. Je pravdou, že jakási jednota tu byla už v e středověku a že později se k jejímu obnovení snažil přispět český král Jiří z Poděbrad. O v š e m novodobé úsilí začlo až po první světové válce - a zejména pak po světové válce druhé, j e h o prozatímním plodem j e Rada Evropy - a na úseku více méně hospodářském Evropské společenství (EG) s přímo voleným Evropským parlamentem a Evropské sdružení volného obchodu (EFTA). Nepodílejí se tu stát)' střední a východní Evropy, které mají svou R V H P ( C O M E C O N ) . Současný stav j e tedy prozatímním torzem, které j e nota bene ve svém západním společenství desíti států EG stále zneklidňováno vážnými problémy. D r . Miiller však přesto závěrem svého referátu přiznal víru v další dobrý v ý v o j . Vždyť celé úsilí je — vzhledem ke spoustě úskalí - teprve v začátku. V diskusi vystoupil mluvčí exilu z Jugoslávie Dr. Vojska, Ukrajinec Dr. Prokop, R u m u n R. Stacger a řada našich krajanů. Závěrečný sobotní referát proslovil předseda Helsinské skupiny Ukrajiny, žijící t.č. v Mnichově, Dr. Wladimir Malmkowitsch. Mluvil o situaci v S S S R , o možnostech a nutnosti spolupráce mezi exilovými politickými organizacemi, o situaci na Ukrajině a ukrajinských osvobozovacích snahách - a o odporu ve všech neruských zemích proti rusifikačnímu úsilí komunistického režimu v Kremlu, který se navíc snaží zasahovat a intrikovat po celém světě. V diskusi dostal referent nespočet otázek. Jeho odpovědi dokreslily účastníkům symposia obraz dnešního S S S R jako země zdaleka ne definitivně svou vládou pokořené, jako mnohonárodní země velice neklidné, kde se stále někde o něco bojuje, i když to stojí oběti, kde stále vycházejí podzemní Samizdaty a poslouchá se Radio Liberty, kde mají kremelští páni sice v plánu obsadit celý svět, ale na druhé straně mají strach ze všeho, co je alespoň trochu jednotné a silné, kde se potlačují schopné individuality, ale kde na jejich místa dorůstají stále nové - kde zejména mezi mládeží stoupá náboženské uvědomění - ale kde se také netrpělivě čeká na chvíli, až to všechno pochopí doposud tak málo vnímavý Západ. Nedělní zasedání bylo zahájeno projevem známého švýcarského novináře Ulricha KSgiho, který j e mimořádně aktivním činitelem v Mezinárodním hclshikém souruíenství. Předsedou, de facto čestným, této organizace j e A. Sacharov, jedním z místopředsedů j e náš Václav Havel, a v ý k o n n ý m předsedou j e profesor bernské university D r . W . Hofer. U . K ä g i zaměřil svůj referát, jehož téma bylo » Solidarita svobodného světa a lidská práva «, plně na otázky vyplývající z tzv. »třetího koše « helsinské dohody, to jest na otázky lidských práv a na jejich neplnění komunistickými režimy, inform o v a l přítomné podrobně o průběhu zasedání konference v Madridu, na němž - na rozdíl od předchozí konference v Bělehradu - vystoupily západní delegace velmi rezolutně, při čemž jednou z nejrezolutnějších byla delegace švýcarská. T é ž připravený návrh závěrečného dokumentu svědčil o odhodlání mluvčích svobodného světa konečně neustupovat nátlaku komunistů, stejně tak jako skutečnost, že bylo jeho podepsání odloženo v důsledku prosincových polských událostí - a to opět na návrh Švýcarska. V diskusi, které se kromě švýcarských přátel a kromě našich krajanů zúčastnila i mluvčí pobaltských exilů paní Dr. Peciulionis a mluvčí exilu maďarského Dr. Erkel, nabídl U . K ä g i pomoc své organizace ve všech případech, kdy ve styku s vládními místy východoevropských států dojde k porušení zásad Helsinské dohody.
407
Poslední a závěrečný referát symposia přednesl generální tajemník pařížské exilové pracovní skupiny Graupe de Paris R u m u n Michel Korné. V případě, že b y madridská konference v důsledku polských událostí definitivně neuspěla, navrhuje jeho skupina západním účastníkům prohlásit helsinskou dohodu za neplatnou - a zaměřit se na jiné cesty k řešení, zejména na možnosti evropského sjednocení, i k d y ž toto naráží na problémy národnostní a hospodářské. Pokud jde o obyvatele S S S R , bylo b y žáho dno získat je postupně co nejvíce pro koncepty Západu, tedy svobodného světa. Po referátu M . Korného se rozpředla diskuse především o postoji exilových Rusů, kteří jsou členy Groupe de Paris, k osvobozovacím snahám neruských národů v S S S R . Temperamentní projev tu učinil předseda bulharského osvobozovacího hnutí C. Barev z Paříže o nutnosti úzké spolupráce různých demokratických exilových organizací ve sledování společného cíle. Promluvil též mluvčí maďarských exilových organizací ve Švýcarsku Dr. Erkel a přečetl diskusní příspěvek jejich předsedy Dr. Czettlera 0 dosavadních zkušenostech z vnitropolitického v ý v o j e v satelitních zemích. Nakonec pozdravil shromáždění zástupce Švýcarské organizace pro pomoc uprchlíkům H. Haab a vyzval k účasti na » Dni uprchlíků « 19. června. N a závěr symposia byly jeho účastníky přijaty dva návrhy: Ustavení Volné pracovní skupiny přátel ACENu, jejímž úkolem bude tuto organizaci oživit a dát jí nové impulzy - a odeslání dopisu švýcarské vládě s vyjádřením díků za rozhodné vystoupení v Madridu na obranu lidských práv za železnoonu opou. Dopis byl odeslán týž den s podpisy všech, kteří byli závěrečnému zasedání přítomni. Volná pracovní skupina sc chce dát do práce podle konceptu Ing. Němečka ještě před letními prázdninami. Symposium ukončil předseda pořádající organizace Ing. L. Husák v neděli brzy odpoledne. Poděkoval všem referentům, všem diskutujícím, všem přítomným hostím 1 krajanům a všem spolupracovníkům za aktivní účast. Jmenovitě pak též dobrovolníkovi překladateli Dr. B. Gótskému, který v nesnadné úloze tlumočit do i z francouzštiny, němčiny, ruštiny a polštiny prokázal nevšední obětavost. Účastníci o d cházeli z Wislikofcn s uspokojením - a pokud se dali slyšet - s upřímným rozhodnutím přijít zas. N a symposiu přednesené texty a projednané materiály zpracuje Studijní skupina Č S K P jako pokaždé opět formou zvláštního sborníku.
BOHUMÍR BUNŽA
(New
York)
O S O B N Í V Z P O M Í N K A IN M E M O R I A M D R . ALOISE R O Z E H N A L A
V údobí ani ne jednoho roku tři bývalí poslanci čs. strany lidové, tři vzájemní přátelé, každý z nich s v ý m způsobem vynikající osobnost, odešli na věčnost a každý na jiném konci světa. Dr. Václav Chytil, profesor národního hospodářství na Masarykově universitě v Brně, zemřel v Praze, Dr. Bohdan Chudoba, historik a spisovatel, zemřel v Madridu a poslední z nich D r . Alois Rozehnal zemřel v N e w Y o r k u dne
408
3D. dubna t.r. Dlouhá leta statečně odolával těžké srdeční chorobě, až j e j nakonec zdolala. D r . Rozehnal mně b y l ze všech tří nejbližší, poněvadž jsme spolu nejprve právničili od roku 1934, k d y on b y l advokátem v Uh. Ostrohu a j á soudcem v Uh. Hradišti. Alois byl vynikající právník, vyhledávaný advokát a obhájce, ovládající právnick o u materii ve všech jejích složitostech a praktické aplikaci. B y l velmi vážený a oblíbený též pro svůj osobní a společenský šarm. Po válce jsme se pak oba dali do politick ý c h služeb čs. strany lidové a rozjeli ve svých okresech politickou kampaň 11a udržení demokracie proti náporu komunistů. V posledních v podstatě svobodných volbách, v dubnu 194Ó, jsme byli oba zvoleni do Ustavodárného národního shromáždění. Alois uplatnil svou právnickou erudici a znalosti ústavních norem v ústavním výboru, kde byl nejbojovnějším zastáncem demokratických principů, na nichž podle vůle demokratických stran, ale proti vůli komunistů měla spočívat nová čs. ústava. Bohužel ú n o r o v ý převrat v roce 1948 všechno zmařil a komunisté a jejich satelité si pak odhlasovali ústavu podle svých představ a zásad, kterou president Beneš odmíd podepsat a raději resignoval. Dr. Rozehnal b y l též komunistům velmi nepříjemným členem immimituího parlamentního výboru, kde jsem se spolu bili za slovenské katolické poslance z demokratické strany, Kempného a Bugára, záměrně obviněné komunisty z protistátního spiknutí, aby nebyli zbaveni poslanecké immunity a vydáni k trestnímu stíhání, Návrh 11a vydání ve v ý b o r u neprošel, ale prošel pak v plénu parlamentu, kde proti vydání halsovali j e n poslanci strany lidové a demokratické a pak jen několik jednotlivců z ostatních nekomunistických stran. P o komunistickém převratu v únoru 1948 jsme museli oba ryclile zmizet za hranice, aby nás nestihl osud ing. Rostislava Sochorce, umučeného v komunistickém vězení. Začátky v exilu b y l y velmi těžké, politicky i materiehiě. Alois však brzy uplatnil své schopnosti a píli ve v ý z k u m n é m a publikačním oddělení Svobodné Evropy, kde působil až do svého odchodu do pense. M i m o této své činnosti byí Alois též aktivně zapojen do exilové politické a kulturní činnosti. Psal do různých exilových novin a časopisů politické úvahy a právní a sociální studie. Jistě se najde někdo povolaný, kdo sestaví a zveřejní antologii jeho prací. Alois nikdy neodpočíval a i když byl v pensi, pokračoval ve své publikační činnosti, psal a dával právnické rady a také vedl právní poradnu v Amerických listech. Bohužel zdravotní stav mu bránil scházet se s přáteli a z n á m ý m i , takže poslední léta žil v jakési společenské odloučenosti. T o se odráželo v některých jeho článcích a kritikách čs. politického exilu, jeho organizování a programu. I k d y ž jsme se s drem Rozehnalem občas rozcházeli v názorech, vážil jsem si ho pro j e h o právnickou vzdělanost, úžasnou píli a demokratické a vlastenecké přesvědčení. Zanechal za sebou kus velké práce v boji za národní svobodu.
409
Ohlasy
K » ZAMYŠLENÍ N A D TEOLOGICKÝM DÍLEM K A R L A
RAHNERA«
Váženi přátelé, článek » Zamyšlení nad teologickým dílem Karla Ralmera « v č. 78. se m i zdá velíce jednostranný - a pro tohoto německého teologa neoprávněně lichotivý. Nechci se zabývat jednotlivými aspekty Ralinerovy teologie, mám své pochybnosti, ale necítím se ke kritickému rozboru dostatečně kvalifikován. R i d b y c h však poukázal na jeden aspekt, který byl při hodnocení tohoto »největšího současného teologa « (označení, které je mírně řečeno krajně přehnané!): Vědeckou osobnost nelze hodnotit zcela isolovaně od jejího působení 11a společnost, tím méně lze teologa hodnotit bez jakékoliv zmínky o tom, jakou službu přináší Církvi a všem věřícím. K d o zváží z tohoto hlediska Raiinerovu činnost v posledních letech v N ě m e c k u i na mezinárodním fořti, nemůže se vyhnout ostrému odsouzení. Tento teolog nechybí v poslední době téměř při žádné akci, která směřuje v podstatě proti Církvi, proti její jednotě a proti dnešní hlavě Církve. Podepisuje spolu s krajní levicí prohlášení proti každoročním sbírkám ve prospěch církve v Latinské Americe (oni » protestanti « si zřejmě přejí, aby Církev v Latinské Americe otevřeně podpořila násilnické marxistické revoluční linutí!), staví se proti autoritě C í r k v e v »případě K i i n g « a v poslední době organizuje dokonce jakousi odbojovou skupinu osmnácti jesuitů, která naprosto jasně směřuje proti autoritě Sv. Otce (viz » Die W e l t «, 27. ledna 1982). Patří snac! i tato činnost ke sporným zásluhám » největšího teologa současnosti «? Kclysi jsem slyšel, žc ígnatius Loyola uložil Jesuitskému řádu » přísnou poslušnost a bezprostřední zaměření na Sv. Otce «. B y l snad tento požadavek řádové poslušnosti mezitím zrušen? Má být vzpoura a neposlušnost základem jakési nové teologie? Poznal jsem už v Německu různé teologické směry. N a »Katolickém dni « ve Freiburgu v roce 1978 jsem měl ostrou diskusi se » zakladatelem politické teologie « prof. Mctzcm (Münster). Obvinil jsem I10 veřejně z toho, žc rozšiřuje v teologické frazeologii v podstatě marxistické ideje. Teprve dodatečně jsem sc dověděl věci dosti otřesné: Prof. Metz působil léta v redakční radě pornografického časopisu a zdůvodnil to písemně (v dopisu 11a prof. Konrada L ö w a z university Bayreuth) potřebou » dialogu s marxisty «. T í m t o heslem se dá mezi » p o k r o k o v ý m i křesťany « dnes odůvodnit už skoro všechno. Snad se už šíří pomatení posledního času i mezi teology, snad se i zde prosazují stále zřetelněji sebevražedné tendence dnešního Západu. Ale jen tak smířit bychom se přec jenom s tímto směrem neměli. Církev j e v dnešní době - tak např. v Polsku - i v záležitostech tohoto světa naděje, kterou b y c h o m si neměli jen tak dát zničit, S přátelskými pozdravy
Váš LUDĚK
410
PACHMAN
V e svém článku »Zamyšlení nad teologickým dílem ... «jsem se - jak j e z titulu zřejmé - nepokoušel hodnotit » vědeckou osobnost«, nýbrž pouze skromně se propracovávat a j i n ý m pomáhat k pochopení a hodnocení díla Karla Ralinera, jenž »je považován za největšího současného katolického teologa «. Teologie j e věda, která má své principy a svou metodu. Náš postoj vůči určité teologické myšlence — j a k o vůči každé myšlence, s níž se setkáváme - musí být na p r v é m místě snaha j i v j e j í m smyslu a způsobu pochopit a potom pokus j i podle jejích vlastních zákonů dále rozvíjet a domýšlet. V tomto důsledném domýšlení se mohou objevit jednostrannosti pojetí, zúženost východiska nebo I vnitřní rozpory studovaného myšlenkového útvaru nebo systému. Tak se věrná, přizpůsobivá a vcítivá interpretace mění ve vnitřní (inianentní) kritiku daného díla. Pouhá vnější polemika z předem zaujatého, pevně definovaného stanoviska j e málo platná (kdo j e povinen toto stanovisko přijmout?). T í m méně b y c h o m mohli myšlenkový problém vyřešit poukazováním na osobní, společenské nebo politické postoje autora. V případě Rahuera: nechtěli b y c h o m se snad pod různými záminkami lehkovážně dispenzovat od povinnosti studovat jeho dílo, které - ať už j e dnes překonané či nikoliv - j e přece jen stále o d r a z o v ý m můstkem soudobého teologického myšlení? T í m spíše bychom se j í m podle mého názoru - měli zabývat, k d y ž vidíme a uznáváme, že teologie není jen nějaký akademický provoz, nýbrž že má velmi konkrétní praktické důsledky. (V této poslední větě j e - nemýlím-li se - obsažena » inianentní kritika « kritiky spisovatele L . Pachmana, které si ostatně vážím a která mě těší.) KAUM.
ŘÍHA
Z VYSÍLÁNÍ PRAŽSKÉHO ROZHLASU PRO ČECHY A SLOVÁKY V Z A H R A N I Č Í Z E D N E 23. Č E R V E N C E 1981
Dnes se opět v našem vysílání setkáte sc spolupracovníkem čs. rozvědky, dr. Josefem Hodicem, který bude hovořit o hlavních proudech čs. politické emigrace. Často slyšíme o různých nátlakových organisacích a výborech, které se utvářejí při kampani proti Československu. U j m e n jejích členů si ne každý uvědomí, žc jde v podstatě o stále se opakující skupinu lidí. Přes všechny vzájemné rozpory a navenek zdánlivě ideově, politicky i nacionálně pestrou Škálu cmigrantských skupin, ve své činnosti prokazují, že jejich jednotícím prvkem j c nenávist k socialismu a autisovětismus, a v podstatě jde o tří základní, i k d y ž ne zcela homogenní proudy. První proud j e představovaný především kněžskými katolickými středisky, mám tu na mysli Křesťanskou akademii v Ř í m ě a j í vydávaný časopis Studie, organisaci Velehrad s pobočkami v Rakousku, N S R , Velké Británii, Ústav Cyrila a Metoděje v Ř í m ě ; specielní středisko tvoří okruh biskupa Pavla Hnilici, který se spccialisuje 11a získávání informací zejména zc Slovenské S R , lze říci všemi formami a prostředky a v y u žívá k tomu i území Rakouska a N S R . K tomuto proudut lze přičlenit i Pavla Tigrida, ten v něm představuje a uskutečňuje jednoznačně americké zájmy, využívá všechny specifické prostředky boje, zejména na území Československa.
41X
Druhý proud lze označit jako pravicově orientovaný sociálně demokratický proud politické emigrace, představovaný především skupinou Listy v čele s Jiřím Pelikánem a tzv. Koordinačním výborem, který dnes tvoří Zdeněk Mlynář, Zdeněk Hejzlar, Ada Mueller a Michael Reiman. Tento proud se politicky posunul od tzv. reformního komunismu až dnes na pravé křídlo soriíldemokratismu. Je to přirozený proces, který podporují v sociálně demokratických stranách především ti, kteří usilují o rozvracení socialistického zřízení a jsou proti nejrůznějším formám dorozumění. A konečně jde o slovenský separatistický proud představovaný skupinou, která si říká Světový kongres Slováků, a jeho vedení se snaží navazovat na ideologii klerofašismu. Vedení kongresu j e značně nesourodé od předsedy, dnes milionáře Štefana Romana, přes bývalého funkcionáře Hlinkový strany Kirschbauma, až k Evženu Loeblovi a již zmíněnému biskupovi Hnilicovi. V tomto proudu dochází ke značným rozporům. Bojuje se o vedoucí postavení, přičemž výraznou roli v tomto boji sehrává ambicloznost jednotlivých osobností, ale i - a tady j e to velice výrazné - finanční motivace. Všechny tři proudy orientují obsah svých publikací podle úloh, které mají v rámci antikomunismu. Těmto proudům odpovídá i zastoupení ve Svobodné Evropě, kde zdánlivá pestrost pracovníků - a nejenom v tomto vysílači, ale i v dalších rozhlasových stanicích to dokazuje. Z e skupiny Listy víte, že ve Svobodné Evropě pracuje Milan Schulz, ale i Karel Jezdinský, patří k nim Sláva Volný, externě Milan Skřon, právě tak j ako R a dek Selucký; za slovenské separatisty Dr. Kružlijak, Dr. Šrámek, externě páter Hlinka; kněžská centra otevřeně representuje Dr. Antonín Kratochvil, Jiří Malášek a jiní.
412
Svědectví FRANTIŠEK LÍZNA ZÁSAHY
PROTI
DOPISY Z CÍRKVI
M A R I E BENETKOVA REŽIM
A
AZYL
KULTURA
PRONÁSLEDOVÁNÍ V
ZÁJMU
MIROSLAV
VĚZENÍ
CHARTISTŮ
LIDSKÝCH KUSÝ
PRÁV DOPIS
PREZIDENTU
REPUBLIKY
Z p r á v y a recense KAREL ÍUHA
K
ANTONÍN
JAN
ANTONÍN
MĚŠŤAN KKATOCHVIL
MEZINÁRODNÍ BOHUMÍR
DISKUSI
TRANSCENDENTÁLNÍ
PATOČKA
SARKASMUS
EXILOVÉ
BUNŽA
O
A
FREIBURG
NA
OPRÁTCE
SYMPOSIUM
ČSKP
-
METODĚ
19&2
O S O B N Í V Z P O M Í N K A IN ALOISE R O Z E H N A L A
MEMORIAM
DR.
Ohlasy K
<• Z A M Y Š L E N Í
Z
VYSÍLÁNI PRAŽSKÉHO ZAHRANIČÍ
NAD
TEOLOGICKÝM ROZHLASU
DÍLEM PRO
KARLA
ČECHY
A
RAHNERA< SLOVÁKY
V
