Jak vypadá dnešní situace? Došlo k výraznému poklesu cen, přibližně na padesát procent jejich výše v době vrcholu cenové krize. A máte pravdu, příliš se o této skutečnosti nemluví, což je špatné znamení. Špatné znamení, neboť je na světě více než osm set padesát milionů lidí, jejichž obživa je v ohrožení, dennodenně trpí hlady a navíc jsou tu další dvě a půl miliardy lidí, jejichž živobytí je závislé na zemědělství, kteří nemají dostatečné příjmy na to, aby se jejich životní úroveň skutečně zlepšila. Takže v tomto smyslu je to dobrá zpráva pro spotřebitele, ale já se domnívám, že z celkového hlediska to není dobré, protože na krizi bylo pozitivní to, že do popředí vyzdvihla problematiku zemědělství, obživy a hladomoru. Tyto otázky jsou natolik kritické, že si je musíme neustále připomínat, abychom na ně nezapomněli. Říkáte tedy, že se situace ohledně krize zlepšila nebo je normální? Zlepšila se. V porovnání s loňskou krizí. Na světě je nicméně stále velké množství lidí, kteří trpí hlady. Jak je to možné? Důvodem, proč více než osm set padesát milionů lidí hladoví, do značné míry nejsou vysoké ceny potravin. Je to proto, že tito lidé nemají k potravinám žádný přístup, ať již je jejich cena jakákoli. V některých případech nemají k potravinám přístup vzhledem k sociálním konfliktům nebo občanským válkám. Někdy nemají přístup, protože potraviny v jejich regionu nejsou dostupné vůbec. Na celosvětové úrovni jsme se v podstatě nikdy nepokusili hladomor vymýtit. Dosud jsme se na této úrovni pokošeli vypořádat s hladomorem, avšak ne jeho primárními příčinami. Já si ale myslím, že jedna z věcí, která se vlivem krize dostala do popředí, je skutečnost, že krize má nejen spouštěcí mechanismy, ale i základní příčiny. S některými spouštěcími mechanismy jsme se vypořádali, příčinami jsme se nicméně zatím nezabývali. Pokud tedy nevynaložíme společné úsilí pro vypořádání se s příčinami na mezinárodní úrovni, kde bychom zapojili takové organizace jako Organizaci OSN pro výživu a zemědělství, Světovou banku, Světovou obchodní organizaci, Mezinárodní měnový fond a další mezinárodní instituce, tak si nemyslím, že můžeme být se situací spokojeni, i pokud by ceny byly nízké. Máte pravdu, o vyřešení tohoto problému se dosud pokoušely stovky různých iniciativ. V čem spatřujete hlavní příčinu jejich dosavadního neúspěchu? Myslím si, že zásadní je skutečnost, že jsme se dosud nezavázali k tomu, abychom se pokusili zabývat skutečným vztahem mezi zemědělskou produkcí, zemědělskou ekonomikou a zabezpečením potravin. Snažili jsme se nepřímo vypořádat s některými nástroji, které by mohly pomoci. V posledních patnácti letech jsme se všichni soustředili na obchod s tím, že se stane prostředkem, který pomůže zmírnit chudobu, nebo dostane některé země z chudoby či vytvoří dynamičtější zemědělský sektor. Tím, že jsme se soustředili na obchod, jsme způsobili, že do něj směřovala většina nových investic v rozvojových zemích. Investice do obchodu sice mohou přispět ke zvýšení schopnosti produkovat rýži nebo kukuřici nebo bavlnu, ale ve většině případů napomáhají ke zvýšení produkce ovoce a zeleniny, jejichž odbytištěm není lokální trh, ale velmi výnosný trh Evropské unie, USA nebo Japonska. Takže jsme v podstatě
vytvořili dva typy zemědělství. Než jsme začali zdůrazňovat význam obchodu, byly zemědělské sektory ve většině zemí nedostatečně integrované. Nynější důraz na obchod nicméně propast mezi zemědělci, kteří pomáhali zvýšit produkce a zlepšit sofistikovanost s cílem vytvořit produkt přijatelný pro rozvinutý svět a mezi zemědělci, kteří zabezpečují produkci pro lokální obyvatelstvo, ještě prohloubil. Rozumím tomu dobře, že globální trh a obchod s potravinami přispívají k tomu, že každá země v rozvojovém světě se tak nějak soustředí na jednu věc, ze které jim plyne určitá výhoda a ve skutečnosti tak produkují pouze pro globální trh a potraviny pro vlastní potřebu si pak kupují také na globálním trhu? I kdyby se snažili diverzifikovat...vezměte si například Peru: Peru vyváželo hodně chřest. Před deseti nebo patnácti lety nebyla produkce peruánského chřestu nijak významná. V současnosti je Peru hlavním exportérem chřestu na světě. Rozumíte? Produkce chřestu v Peru je sice velmi moderní, na druhou stranu se ale týká jen mizivého procenta zemědělců. Takže to je jeden případ. V Peru jsme se ale také začali specializovat, nebo alespoň jsme se snažili nalézt příležitosti pro export květin a některých druhů ovoce. Všechny tyto trhy jsou velmi specifické a specializované. Přičemž do oblastí „velkého“ zemědělství, to jest obilí, olejnin, chovu dobytka, tedy odvětví orientovaných ve větší míře na místní trh, jsme zatím neinvestovali. Takže přílišný důraz na obchod způsobil, že zemědělská odvětví v podstatě kladou příliš velký důraz na investice do produktů určených pro vývoz a zapomínají na potřebu vytvářet dynamičtější zemědělský sektor, co se týče produkce pro místní trh, ve kterém stejně působí většina zemědělců, zejména zemědělci s menšími zdroji. Jak vás tak poslouchám, tak mě napadá, čí je to vina. Není to přeci zodpovědnost vlád v jednotlivých státech vypořádat se s vlastní zemědělskou politikou? Co třeba v Peru? Bezpochyby. Vinu bychom mohly házet na všechny strany. Na jednu stranu můžeme vinit mezinárodní instituce z přílišného prosazování obchodu, z podpory a propagace obchodu. Na druhou stranu zde ale máme rozhodnutí místních vlád: ty se jednak rozhodly takový model přijmout a zároveň nepřemýšlet o tom, zda je tento model pro danou zemi vhodný či ne. Obecně přijímané moudro praví: export podporuje růst naší ekonomiky a činí z naší země zemi moderní. Tomuto moudru uvěřili ti, které já nazývám politickými a hospodářskými elitami. Uvěřily mu a měly z něj prospěch. Můžeme ještě hodně diskutovat o tom, kolik výhod z tohoto modelu získali obyčejní lidé. Další problém spočívá v tom, že – vzhledem k obecně přijímané či rozšířené domněnce, že řešením je obchod – velká míra investic a zahraniční pomoci proudila dosud do aktivit, které by mohly podpořit export. Takže si myslím, že se tak nějak jedna věc začala nabalovat na druhou, jako sněhová koule. Místní samosprávy, tedy domácí političtí činitelé jsou zodpovědni za to, že nezkoumají, co je pro domácí trh potřebné a obviňují v tomto smyslu mezinárodní instituce jako je FAO, tedy Organizaci OSN pro výživu a zemědělství. Tuto organizaci viní zejména z toho, že není dostatečně silná, aby nabídla více možností, lepší analýzu vládě, kterou by se měla řídit. Pokud můžeme FAO z něčeho obviňovat, pak je to právě z toho, že není dostatečně silná. Na druhou stranu je ale nezbytné vědět, že tuto organizaci řídí její členové. Takže pokud jsou to členské státy, tedy státy, které přispívají do rozpočtu, kdo určují, co je potřeba učinit, pak nemůžeme tuto organizaci jako takovou obviňovat. Je tedy složité říci, kdo je na vině. Domnívám se ale, že je nezbytné
porozumět sdělení, které slyšíme v médiích. A toto sdělení je velmi jednoduché: volné trhy jsou spravedlivé trhy, jsou transparentní. Takže pokud je něco transparentní a volné, musí to být nezbytně dobré. A myslím si, že takové sdělení se velmi dobře prodává. Jak byste dál vysvětlil, proč není volný trh vhodný pro zabezpečení dodávek potravin po celém světě? Věc spočívá v tom, že volný trh zvýhodňuje ty dodavatele, kteří jsou schopni nejlépe uspokojit globální potřeby. A v tomto ohledu největší zisk z globálního hlediska přinášejí luxusní výrobky, tedy ovoce, zelenina, kterou si kupují Spojené státy, Evropská unie nebo Japonsko. Pokud jsou tyto produkty hnací silou na trhu, pak bude volný trh vysílat producentům v rozvojových zemích signál se sdělením: chcete-li vydělávat peníze, musíte produkovat mango, musíte produkovat banány, musíte produkovat chřest a musíte je prodávat v Amsterdamu, New Yorku nebo Tokiu. Takže ve skutečnosti vlastně říká – nemějte o celosvětovou populaci strach. My už najdeme způsob, jak se o ni postarat. Raději se zabývejte tím, jak na tomto vydělat peníze. Díky této krizi si uvědomujeme, že mnohé země na krizi nebyly schopny reagovat, jelikož mnohé úvěrové instituce zaměřující se na podporu globální produkce již zanikly. Zemědělcům nebyly poskytnuty žádné školicí či vzdělávací programy, místní zemědělci nezískali žádnou podporu, například půjčky či hnojiva. Takže když potřebovali zvýšit domácí produkci, uvědomili si najednou, že k tomu nemají nástroje. Nevíme, kolik zmiňovaných zemí či elit se poučilo. Možná se poučilo hodně zemí, zmiňme například několik týdnů staré zprávy, podle nichž hlavní představitelé Thajska a Vietnamu oznámili záměr vytvořit vlastní zásoby rýže, aby se vyvarovaly této situace. Můžete si z toho tedy vyvodit, že se Thajci a Vientamci pravděpodobně z této osmnácti či dvacetičtyřměsíční lekce trochu poučili. Vyvstává však otázka, do jaké míry se poučila většina zemí rozvinutého a rozvojového světa. Můžeme vůbec považovat potraviny jako produkt obchodovatelný na globálním trhu? Nejedná se přeci o auto. Myslím si, že vláda musí zohledňovat skutečnost, že potraviny jsou jedinečná komodita či jedinečný druh zboží. Jak už jste sama zmínila, pokud nebudou v obchodech auta jeden či dva měsíce, tak to nevadí. Můžeme přeci chodit pěšky, jet na kole, metrem nebo tramvají, to je jedno. Ale vydržet takto dlouho bez potravin nelze. Znamená to tedy, že musíme mít konkrétní vládní politiky, které zabezpečí dodávky potravin obyvatelstvu, ale to neznamená, že musí každá země podepsat dohodu o ujištění, že se takto stane, protože jednotlivé země mají různé schopnosti plnit takový závazek. Ne každá země na to má finanční rozpočet. Ale je důležité se zavázat, že přijme takovou politiku, která se zaměří na tento cíl. Probémem však není samotný obchod, problém nastává, pokud z obchodu učiníme prioritu. Takže místo, aby vládní prioritou bylo zabezpečení dodávek potravin či dostatek finančně dostupných potravin pro obyvatelstvo, byl dlouhodobou vládní prioritou obchod, a to je problém. Myslím si totiž, že nakonec tak či tak bude obchod regulovaný, ne každý dokáže totiž vypěstovat, co potřebuje. Ne každý dokáže vypěstovat produkty, které by chtěl spotřebovat. Takže dojde na obchod. Problém nastává tehdy, když si lokální, domácí politiku učiníte nástrojem politiky obchodní. Tehdy vyvstane problém. Vrátím se nyní k loňské krizi: vzhledem k růstu cen komodit bylo více než
patrné, že je zemědělství velmi lukrativní byznys a že někteří lidé v zemědělství si nemají nač stěžovat. Je tomu skutečně tak, že zemědělci profitují z růstu či výkyvů cen na mezinárodních trzích? To je velmi zajímavá a komplikovaná otázka. Byly jsme svědky výkyvů způsobených globálními vlivy. Ty měly vliv na globální trhy a my se nyní musíme podívat na to, jak se toto přeneslo na lokální zemědělce. Zde se situace značně různí. Nejvíce z cenového růstu profitovaly prostředníci či marketingový řetězec. Proč? Protože pokud se nacházíte v situaci, kdy máte jen velmi omezené možnosti prodeje, pouze jednoho či dva prostředníky, nemáte na výběr, musíte přijmout jejich požadavky či pokyny. Tito prostředníci vás tedy mohou odříznout, jak se jim zachce, od stoupajících celosvětových cen. Existují ale i – řekněme – průhlednější trhy, či konkurenceschopnější tržní systémy, které dávají zemědělcům větší možnosti prodeje. V takovém případě mají zemědělci lepší přístup k vyšším cenám, ale podmínkou, aby mohly mít z vyšších cen prospěch je, že ten produkt musí mít. Znamená to, že někteří zemědělci svůj produkt prodali ještě před tím, než došlo ke zvýšení cen. Pokud jste tedy svůj produkt již prodali, tak je úplně jedno, jestli ceny stouply. Jiní zemědělci, zejména ti větší, kteří si mohou dovolit produkty prodávat prostřednictvím marketingové podpory se zase ocitli v situaci, kdy si říkali: no vida, dali jsme si stranou tolik produktů, které máme během roku prodat a teď jsou tak vysoké ceny. Jiní zemědělci se zase zrovna nacházeli v období sklizně, když došlo k růstu cen. Takže podle mě existují různé druhy vlivů – od těch, kteří z růstu cen neměli dostatečný prospěch, až po ty, kteří z nich měli prospěch velký. S růstem cen zemědělských výrobků či zemědělských komodit, který proběhl v době, kdy se zvýšily i ceny ropy, vzrostly zároveň obrovským způsobem ceny hnojiv a dalších chemických výrobků. Takže zisky zeměděleců zase záležely na tom, kde si zemědělec pořizoval hnojivo, jestli k němu měl přístup a podobně. Řekl bych, že obecně z růstu cen většina zemědělců do určité míry zisk měla. Někteří velký, jiní malý a někteří žádný. Vyvstává však otázka, jestli se jedná o záležitost jednorázovou, která není relevantní, větší problém ale nastává, jestli na to chceme nahlížet jako na dlouhodobější záležitost. Tedy ne konkrétně zvýšení cen, ale možnost zemědělců mít přístup k většímu podílu na cenách za potraviny. A to si myslím, že je náročný úkol. Jak to zajistit? Ve většině případů je klíčovým prvkem marketingový systém. Neustále si stěžujeme na to, že zatímco na jedné straně stojí zemědělec a na druhé spotřebitel, veškeré peníze připadnou prostředníkovi. Existuje mnoho důvodů, proč veškeré peníze získá prostředník. Jedním z těchto důvodů může být nedostatečná infrastruktura, kvůli níž je velmi nákladné dostat produkt od zemědělce na trh. Tomu lze pomoci například rozšířením a zlepšením infrastruktury distribuce. Do toho spadají silnice, sklady, či distribuční a sběrná místa. Znamená to také, že musíme mít transparentnější marketingový systém. Ve smyslu, že musíme podpořit ne jeden, dva, či tři, ale pět podniků či jednotlivců, kteří se podílí na marketingu, aby poskytli zemědělcům více možností. Musíme rovněž zemědělcům poskytnout správné informace. Můžeme jim dát úvěry, které jim umožní svůj produkt použít jako záruku, aby jej mohli prodávat po celý rok a nejen v období sklizně. Takže pomocí investic lze zefektivnit marketingové systémy tak, aby měli zemědělci přístup k většímu podílu na cenách za potraviny. Vraťme se opět k loňské krizi. Jedním z faktorů, který zavinil růst cen, byla
zvýšená činnost spekulantů, jež investovali peníze z akcií do trhů s komoditami. Myslíte si, že spekulace s potravinami by měly být zakázané? Já bych tak striktně nehovořil o „zákazu“. Futures nebo spekulativní trhy pomáhají zemědělcům a nákupčím potravin, jako jsou státy či firmy, i zmírňovat cenové riziko, rozumíte? Je to jeden z nástrojů řízení rizik, nástroj futures trhu řízeného finančími investicemi. Tento trh byl poháněn finančními investicemi z toho důvodu, že Spojené státy dlouhou dobu omezovaly množství obilí, které mohl určitý investor vlastnit. A najednou Komise por cenné papíry, která reguluje tento typ futures trhů začala tato pravidla uvolňovat. Takže samozřejmě, když investoři viděli příležitost vydělat peníze na zvýšení cen zemědělských komodit, tak se tam rozhodli svoje peníze investovat. Takže jsme se ocitli v extrémní situaci, kdy se na těchto spekulativních trzích uzavřelo tolik dohod jako tomu bylo v případě biopaliv. Tímto se poptávka zvedla ne jednonásobně ale dvojnásobně, a to v podstatě ve velmi krátkém čase. Po biopalivech.. Po biopalivech, ale hlavně po finanční spekulaci. Zmínil jste, že Thajsko a Vietnam již připravují určitý druh spolupráce, co se týče zásob rýže, a to v důsledku loňské krize. Učinily i rozvinuté země nějaká opatření v souvislosti s krizí? Domnívám se, že máme možnost se alespoň vážně zamyslet nad nezbytností vytvořit mezinárodní potravinové zásoby. Většinu obilnin, kromě rýže, vyváží rozvinuté země, takže do značné míry závisí na rozvinutých zemích, aby zvážily, jestli se budou podílet na vytváření této potravinové rezervy. Cíle potravinové rezervy mohou být dva: jednak by to mohla být snaha zabránit jakémukoli budoucímu prudkému nárůstu cen. Pokud jsou ceny příliš vysoké, může být tato rezerva uvedena na trh, alespoň částečně, aby ceny snížila. Nicméně rezervu lze také využít pro humanitární účely, pro konkrétní humanitární potřeby v případě konfliktů, sucha a tak podobně. Máme k tomu schopnosti, chybí nám jen politická vůle dané zrealizovat. Musela by to totiž být vláda, kdo by odkupoval obilí od zemědělců, že ano? Musela by to být vláda, která by buď nepřímo odkupovala, nebo by poskytovala finanční prostředky na odkup. Takže by obilí od zemědělců v podstatě odkupovala vláda a dávala ho do mezinárodních rezerv, nad kterými by již neměla kontrolu. Řekněme, že by nad nimi měla dohled nezávislá mezinárodní organizace. Nebudeme zmiňovat žádná jména. Takže Spojené státy, Evropská Unie, Brazílie by musely těmto nezávislým organizacím důvěřovat, že zásoby využijí rozumným způsobem. Přičemž je zde vždy určitý prostor pro vznik podezření. Nicméně tu také vždy existuje možnost říci: Zkusme to, zkusme zlepšit a pokud to nepůjde, nechme to plavat. Já si ale myslím, že zkušenosti z posledních let ukázaly, že většina zemí klade velký důraz na strategické zásoby paliv. Nesmírně důležité jsou například ropné rezervy. Na vytvoření potravinových zásob se však klade jen velmi malý důraz. Pokud však nebudeme mít dostatek energetických zásob, nebudeme sice moci jezdit autem, či dělat spoustu jiných věcí, ale zůstaneme naživu. Bez jídla ale žít nemůžeme. Takže se zamysleme, co je důležitější.
Domnívám se, že hlady trpí zejména chudý jih. Myslím si, že se snažíme, nebo že mezinárodní společenství se už padesát let snaží s tímto problémem bezúspěšně vypořádat. Osobně se domnívám, a rád bych věděla, jaký je Váš názor, že zemědělství představuje v těchto zemích klíčovou obchodní aktivitu, která pohání ekonomiku. Bez nakrmených lidí nelze totiž ničeho docílit. Takže co byste těmto mezinárodním organizacím doporučil? To je pravda. Ceny v zemědělství klesají už pětadvacet let. Znamená to, že příjmy dvouapůlmiliardové populace klesají. Je to tedy jedna z prvních věcí, kterou se musíme zabývat. Jak vytvořit podmínky, aby činnost této dvou a půl miliardy lidí přinášela větší výnosy. To je jedna věc. Za druhé, na hladomoru se do určité míry nevím přesně ta čísla, ale o tom se dozvíme ještě v prezentaci pana Oliviera de Schuttera - podílí i občanské války či nepokoje. Vinu bychom mohli připsat politickému systému, ale pokud vytvoříme takové podmínky, které umožní rozvoj zemědělského sektoru, budeme mít také stabilnější politickou situaci, která sníží, sice ne úplně odstraní, ale sníží možnost vzniku politických konfliktů a tudíž i hladomoru. Takže, jak jste již sama zmínila, musíme si uvědomit, že i v dnešní době, kdy se bavíme o internetu, o sluneční energii, o skleníkových plynech a klimatických změnách, žije na světě stále dvě a půl miliardy lidí, jejichž základní obživa je závislá na produkci potravin, které získavají všemi dostupnými prostředky: ať už se jedná o půl či čtvrt hektaru půdy, s využitím mezků, volů. Tito lidé ale tvoří základ naší společnosti. Dokud se nezačneme vážně zabývat jejich potřebami, tedy zvýšením efektivity produkce, nebudeme schopni se vypořádat problémem jako celkem. Za posledních dvacet čtyři měsíců jsme byli svědky toho, že důvodem nepokojů nejsou nezbytně protesty zemědělců, ale reakce městské populace, zejména chudé městské populace buď na vysoké ceny či na nedostatek produktů. Musíme tedy spojit síly, propojit zájmy širší zemědělské komunity a městské chudiny. Samozřejmě lze namítnout, že jejich zájmy si protiřečí - zatímco jedni chtějí vysoké ceny, druzí chtějí ceny nízké. Alw není tomu tak - v konečném důsledku chtějí obě strany cenově dostupné potraviny a příjmy. Vyvstává tedy otázka kde, či v jaké oblasti marketingového řetězce máme investovat, abychom umožnili obojí. To opět znamená zmenšit propast mezi cenou spotřebitele a cenou zemědělce a umožnit tak zemědělcům získat vyšší podíl a pomocí efektivnějšího tržního systému snížit cenu pro koncového spotřebitele. Na závěr tedy můžeme říci, že nejúčinnějším řešením problémů rozvojového světa by bylo zřídit soběstačné místní trhy, které by produkovaly pro domácí spotřebu. Ano. Jak můžeme těmto zemím pomoci toto zrealizovat? Nejprve si musíme něco malého ujasnit. Určitá mezinárodní konkurence je do jisté míry vždy dobrá. Nechceme, aby celní poplatky klesly na nulu, na druhou stranu ale ani aby nekonečně stoupaly. Mírná konkurence totiž pomáhá domácím producentům dosáhnout větší efektivity. Jak to ale můžeme zajistit? Nejprve musíme změnit styl jazyka a také myšlení, které se šíří a propaguje prostřednictvím mezinárodních organizací a prostřednictvím mezinárodní spolupráce. Musíme se přeorientovat z obchodu, protože prioritou je zabezpečení dodávek potravin. Znamená priorita
exkluzivitu? Prioritou je zabezpečení dodávek potravin a naším plánem je tedy podpořit veškeré úsilí v této činnosti. Světová banka, Mezinárodní měnový fond, Spojené státy a Evropská unie se tedy již, v případě, že se na ně státy obrátí ve snaze získat podporu v podobě půjček či darů, nebudou zaměřovat na to, kolik exportu bude vyprodukováno, ale na to, jaký to bude mít vliv na zabezpečení dodávek potravin, přičemž je bude i nadále zajímat, jakým způsobem se jim prostředky vrátí. Nejdůležitější ale bude otázka vlivu na potravinové zabezpečení populace. Dále se pak mohou se zajímat například o vliv na životní prostředí či strategii, kterou hodlají zaujmout. Myslím si, že jakmile začneme prosazovat tuto cestu, začne do ní vše ostatní zapadat, protože tato myšlenka začne v zemědělství převládat. A to je to co musíme změnit. Musíme změnit převládající myšlení v zemědělském sektoru. Stávající myšlení je škodlivé. Podle něj jediná správná cesta v zemědělství je ta, která podporuje export.
