III. díl: S Ž

Miloš Fikejz

Český film

herci a herečky / III. díl: S–Ž

Nakladatelství Libri Praha 2008

Třetí díl vznikl za finančního přispění Ministerstva kultury ČR. Nakladatelství Libri a autor děkují Casting studiu Cine­‑Jessy za poskytnutí fotografií.

© Miloš Fikejz, 2008 Illustrations © archiv autora a Casting studio Cine­‑Jessy, 2008 © Libri, 2008 ISBN 978­‑80­‑7277­‑354­‑4 ISBN 80­‑7277­‑331­‑3 (soubor) ISBN 80­‑7277­‑332­‑1 (1. sv.) ISBN 978­‑80­‑7277­‑334­‑3 (2. sv.)

5

Obsah

Slovo nakladatele  7 Předmluva  15 Struktura hesel  16 Seznam zkratek organizací, institucí a zemí  17 Zkratky obecné  20 Herci a herečky / III. díl: S–Ž  23 Poděkování a prosba  901 Aktualizace a opravy k 1. a 2. dílu  903

6

7

Slovo nakladatele

Posledním, 3. dílem končí – a jak doufáme, jen na krátký čas – první část pro‑ jektu Český film s podtitulem herci a herečky. Rád bych vyzdvihl nejen ne‑ smírnou píli a vytrvalost autora, který vždy večer po zaměstnání, o víkendech i dovolených po více než tři roky zúročoval své dvacetileté poznámky, výpis‑ ky z encyklopedií, publikací, časopisů a novin, telefonoval, e­‑mailoval, dopiso‑ val si a osobně se scházel s řadou aktérů, rodinnými příslušníky i pamětníky, psal si s divadelními scénami po celé republice, vysedával nad výpisky v Divadel‑ ním ústavu, diskutoval s kolegy i různými nadšenci a sběrateli, luštil rukopisné i strojopisné pozůstalosti, pátral v archivech a surfoval po internetu, kde se zá‑ sluhou mnoha nadšenců naštěstí v poslední době objevují nejen filmové a se‑ riálové databáze, ale i údaje o slavnějších rodácích. A v neposlední řadě chodil po pražských hřbitovech, aby se dopátral životních dat těch, kteří kdysi byli tře‑ ba i hvězdami stříbrného plátna, aby pak často žili opuštěně v ústraní a nejed‑ nou umírali osamělí a zapomenutí, což je tragédie vždy, ale v této profesi, zvyk‑ lé na potlesk publika, dvojnásobná! K tomu samozřejmě je třeba připočítat nespočetné návštěvy divadel a ne‑ konečné nikoliv hodiny, ale týdny a měsíce při sledování (někdy i opětovném, právě pro připomenutí konkrétního výkonu) filmů, televizních inscenací, dra‑ matizací, seriálů… Nehledě na to, že si bylo třeba všímat i rozhlasové tvorby, nahrávání na gramodesky i na moderní audionosiče, sledovat dabingové výko‑ ny, případnou pedagogickou činnost, funkce nejprve v těch nezávislých a pak nadlouho politicky závislých, a nyní opět svobodných profesních spolcích a or‑ ganizacích, a bylo­‑li to „shůry“ dopřáno, tak i ceny, ať už byly udělovány za vý‑ kony, anebo za politickou horlivost. Jistě mu ke sběru jeho rozsáhlé faktografie tak či onak pomohla díla růz‑ ných předchůdců i současných autorů či kolegů, ale i dalších konkrétních lidí, z nichž mnohým v 1., 2. a 3. díle vyslovují autor i nakladatelství Libri svůj upřím‑ ný a nefalšovaný dík, a pokud jsme někoho nedopatřením opominuli, prosíme o pochopení a ujišťuji, že nešlo o zlý úmysl nebo nevděk. Za mnohem závažnější než autorovu píli, která je jistě sama o sobě výjimečná, však považuji způsob, jímž Miloš Fikejz tak nesmírně náročný úkol zvládl v jeho konečné textové podobě. Na poměrně malé ploše se mu podařilo zachytit ales‑ poň to nejpodstatnější z rodinného prostředí, a to bez jakýchkoliv známek bul‑ varizace, i to nedůležitější z divadelní anabáze (někdy od amatérských souborů i kočovných společností, oblastních divadel a menších pražských scén až po ty

8 větší v čele s naší první scénou a u větších hesel zaznamenal i největší či charak‑ teristické jevištní role) – pokud šlo i o herce divadelní či pěvce. Soustředil se však pochopitelně především na vše podstatné z filmové a televizní tvorby, a to nejen u „velkých“ hvězd, ale také stovek a stovek dalších herců středních, menších, pro‑ slulých či méně proslulých „figurkářů“, ba i těch ztvárňujících epizodní role (na‑ příklad včetně opomíjených kaskadérů a dabérů), na které dosavadní encyklope‑ die a příručky zapomínaly. Ale hlavně – nalezl ten klíč, kterým ve čtenáři vyvolá představu právě té jediné konkrétní tváře z tisíců herců a hereček, její mimiku a gesta, výrok z filmového plátna, který minimálně v podvědomí diváků utkví… To vše se ovšem týká až éry, kdy ve 30. letech film promluvil. Kniha nás však zasvěceně provádí i průkopnickými léty (a zdaleka nejde jen o Josefa Švába­ ‑Malostranského) a pak němou érou první republiky s jejími prvními velkými hvězdami evropské velikosti (Susanne Marwille či Anny Ondráková), která se – mj. i díky neschopnosti veřejnoprávní televize – u nás netěší zdaleka takové po‑ pularitě jako například v Americe a pro běžného diváka je stále prakticky ne‑ známá, i když v ní začínalo mnoho a mnoho pozdějších hvězd i hvězdiček (opět za všechny Theodor Pištěk či Antonie Nedošinská). Přišla slavná 30. léta, jejíž filmy nás často baví dodnes, ať jde o komedie s Vos‑ kovcem a Werichem nebo Lamače, Friče a dalších s nástupem desítek hvězd, jejichž popularita, mj. Adina Mandlová, Věra Ferbasová, Oldřich Nový, Hugo Haas, vlastně dodnes nepohasla, i když jejich poválečné osudy byly různé, ale ani v jednom případě ne právě nejlehčí. Kupodivu i jinak tísnivá léta protektorátu nepřinesla žádný vyloženě kola‑ borantský snímek, třebaže se film ocitl pod přísným dozorem nacistů. Dodnes se tak bez rozpaků a pocitů vnitřního studu díváme na mnohé komedie, ale i snímky, které povzbuzovaly národního ducha (opět za všechny Terezie Brz‑ ková v Babičce, 1940). A poté už autor pojednává o dalších, méně slavných etapách znárodněné a pak už ryze totalitní­‑služebné kinematografie, ale i o té zatím vrcholné – vy‑ vzdorované na státní moci v 60. letech (kde raději neuvedeme nikoho, abychom nepoškodili ostatní), a vždy právě prostřednictvím medailonků hereček a her‑ ců přibližuje dobu bez jakýchkoliv předsudků či naopak nekritického lichoce‑ ní. A to platí nejen u některých zdiskreditovaných slouhů totalitních režimů, ale i u tak slavných a dodnes oblíbených herců, jako byl a stále zůstává třeba Jan Werich – v tom tkví vedle zachycení prchajícího času a profesních osudů, podle mého soudu, hlavní přínos a největší umění Miloše Fikejze. Je to o to cennější, že jejich divadelní role – mnohdy větší, různorodější či plastičtější – nenávratně mizí s posledním pamětníkem konkrétního předsta‑ vení, za nímž spadne opona, zatímco filmový kotouč je dokázal zachytit i pro další a další generace.

9 A navíc, autor všechny své hrdiny, malé i velké, bez předstírání doslova mi‑ luje, má pochopení i pro světonázor každého z nich, byť i levicový s konsekven‑ cemi z toho vyplývajícími po roce 1945, a hlavně po únoru 1948, pokud nešlo jen o prospěch, ale o názor (který se navíc nejednou v následujících desetiletích proměnil, když přišlo vystřízlivění z iluzí, jako třeba u Miloše Kopeckého). Stej‑ ně tak má pochopení pro jejich účast v nevalných snímcích a případná lidská kolísání či selhání spíše omlouvá, snaží se je vysvětlit, pochopit… Vždyť, co si budeme namlouvat, úlohou herců bylo od  počátku historie až dodnes – hrát, bavit publikum, bez něhož se nedá naplňovat jejich nejvlast‑ nější bytostné poslání, kterému jsou v naprosté většině ochotni obětovat do‑ slova vše. A jistě ne každý z nich měl náturu či možnost emigrovat, uzavřít se do bytového divadla anebo opustit prkna, jež znamenají svět, či stříbrné plát‑ no, raději než by hráli v někdy i v nepříliš hodnotných melodramatech, jindy v budovatelských či později normalizačních agitkách. A autor se správně necítí být soudcem nad svými bližními. V této souvislosti mě mimo jiné upoutala jeho věta u slovenského herce Gus‑ táva Valacha, jemuž také (i když v těch nejhorších normalizačních agitkách hrát odmítl!) osud nedopřál působit v jiném než tom našem socialistickém, poně‑ kud zahnívajícím rybníčku, a brát tedy role ve filmech lepší, ale i té horší kvali‑ ty. Fikejz skoro až obdivně říká: „Díky schopnosti vtisknout svým figurám prav‑ divost … mnohdy překlenul „černobílý“ scenáristický anebo režijní pohled.“ Ano, i to patří do výbavy opravdu dobrého herce, lidsky ozvláštnit třeba i po‑ někud schematickou větší roli nebo maličkou epizodní úlohu, protože také za ní je skryt lidský osud s celou jeho složitostí a nejednoznačností. A film, ­alespoň ten dobrý či ne zcela poplatný, by to měl byť jen náznakem divákovi alespoň po‑ odhalit. Což však zdaleka neznamená, že by Miloš Fikejz rezignoval na hodnocení hereckých výkonů nebo lepších či dobově pokleslých snímků, i když také zde je mu vlastní spíše vyzdvihnout případné pozitivní stránky, než se zabývat od‑ sudky. Nelze ale opominout ani autorovu snahu upoutat čtenáře barvitým a boha‑ tým jazykem, třebaže právě tuto úlohu mu sevřená a stručná encyklopedická forma samozřejmě hodně ztěžovala. Přesto svému úkolu dostál více než se ctí. Rád bych se dotkl ještě jedné věci, ostatně již výše naznačené, že jen dohledat životní data bylo někdy úkolem doslova nadlidským (a někdy bohužel nenapl‑ něným) – a netýká se to samozřejmě jen herců. Lidé začali mizet už za nacistic‑ ké okupace, bohužel tehdy jen méně do emigrace, ale o to více do nacistických věznic a koncentračních táborů, kdy data jejich umučení nelze vždy dohledat. Do dějin nejen filmu pronikavě zasáhla také doba hned poválečná, a to zdale‑ ka ne jen znárodněním kinematografie, což záhy přineslo monopol „jedinému

10 správnému marx­‑leninskému světonázoru“, ale také „zúčtování“ se skutečnými (a těch zas nebylo až tak mnoho a mnozí z nich brzy oddaně sloužili jiné totali‑ tě v KSČ), ale i domnělými kolaboranty – za všechny jmenujme zase jen příklad, oběť malé české závisti, geniálního krále komiků Vlastu Buriana či skvělou he‑ rečku Natašu Gollovou. A už za tři roky následovala poúnorová emigrace v čele s Jiřím Voskovcem. A ti, kdo zůstali, pokud se znelíbili, mohli skončit třeba jako Jiřina Štěpničková. Následoval hrozivý úpadek filmu trvající deset let, kdy i re‑ nomovaní režiséři a herci mohli tvořit jen pod bdělým dozorem všemocných komisí ovládaných státostranou. A to nemluvíme o tom, jak mnoha skvělým hercům – opět za všechny Václav Voska – režim prakticky nikdy neumožnil ukázat na filmovém plátně jejich skutečně umění. O následujícím období, kdy se český film vypjal k jednomu ze svých vrcholů, se netřeba rozepisovat. A přišel srpen 1968, někteří ho raději ani nepřežili (Martin Frič), zavírání fil‑ mů do trezorů a ještě mnohem početnější posrpnová emigrace – příkladem tu budiž Miloš Forman či Vladimír Pucholt, kdy pak byli umělci­‑exulanti, ze‑ jména pokud se jim dařilo úspěšně navázat na dosavadní kariéru či se jinak uplatnit, tabu. A první nejhorší desetiletí normalizace, s trestáním a distancemi těch „neposlušných“ (Vlasta Chramostová či Marie Tomášová) a dalších emigra‑ cí (Jan Němec), kdy se až na pár ojedinělých komedií film vrátil k nejtemnější‑ mu poúnorovému období. A tlak na herce a ostatní filmové i jiné tvůrce se ješ‑ tě vystupňoval po Chartě 77, kdy docházelo k další emigraci (Jan Tříska, Pavel Landovský) a také se hromadně lámaly charaktery. Ostatně nebylo to poprvé, a paralela s hromadnou přísahou loajality mj. herců říšskému vůdci Adolfu Hit‑ lerovi po atentátu na Heydricha je tu nasnadě! A třebaže 80. léta znamenala jis‑ té uvolnění, normalizační marasmus, který se zdál být bez konce, nakonec vy‑ háněl další emigranty včetně herců (Martin Štěpánek). Do filmové historie také patří, že byli tací – a nerozhodovalo bohužel jejich herecké či jiné umění (šlo i o vynikající herce jako Václav Vydra starší, anebo ty méně vynikající jako Jo‑ sef Větrovec), kteří situace dokázali využít nejen ku vlastnímu prospěchu, což se koneckonců dá i lidsky pochopit, ale – a to už se omluvit nedá – doslova k profesní, a tím i lidské diskreditaci, a nejednou dokonce i úplné likvidaci kole‑ gů (pomlouvali dokonce i ty zesnulé jako režiséra K. H. Hilara) a stali se oprav‑ dovými přisluhovači totalitního režimu. Odměnou jim nebyly jen dnes bezcen‑ né cetky v podobě rozličných řádů a titulů laureátů rozličných cen včetně té „nejcennější“ Klementa Gottwalda, ale i především ta neodolatelná moc roz‑ hodovat o osudech druhých. A to věru nemluvíme o těch drobných donašečích StB, kterých se také našlo nemálo… Připomínám to nejen proto, že pro mladou generaci je to často už „hluboký středověk“, ale protože pozorný čtenář i tato fakta (s výjimkou seznamů spo‑ lupracovníků StB, které autor ignoroval) tak nebo onak najde v mnoha heslech

11 Fikejzova opusu, jak se odrážela někdy více, jindy méně v osudech a nejednou i rolích jednotlivých hereckých protagonistů. A je třeba připomenout i to, že zároveň zmizela také česká encyklopedisti‑ ka, a to už v roce 1943 nacisty brutálně ukončeným projektem Ottova slovníku naučného Nové doby u písmene U. To, co následovalo v éře komunistické tota‑ lity, se dá stěží encyklopediemi nazvat. Nešlo zdaleka jen o ideologickou pod‑ jatost při výkladu hesel, ale především o jejich „výběr“: zatímco se obligatorně zařazoval každý okresní tajemník, lidé z oblasti kultury, pokud sebeméně „va‑ dili“ režimu, byli prostě vymazáni či zapomenuti. Vím o tom své, protože jsem krátce působil v 70. letech v Encyklopedickém institutu tehdejší Českosloven‑ ské akademie věd. Ne nadarmo se pětisvazkové Malé československé encyklope­ dii z 80. let – na nic většího se totalitní věda za čtyřicet let s celým specializo‑ vaným „vědeckým“ pracovištěm a tisícovkou externistů nezmohla – přezdívalo podle tehdejšího předsedy ČSAV „Římanův potrat“! Kvůli ignoraci osudů „obyčejného člověka“, kterým se navíc bolševici tak oháněli, rozprášení „buržoazní“ inteligence, ale také nezávislého celostátního i regionálního tisku, který v občanské společnosti zaznamenává právě mj. osu‑ dy herců, kulturních pracovníků atd. atd., zmizely desetitisíce lidských příběhů bez zachycení ve veřejně přístupných zdrojích. A pokud se výjimečně nezacho‑ valy v rodinné tradici či vzpomínkách známých a přátel, jsou ztraceny bohužel už navždy. Často totiž šlo o osudy neradostné, které se nehodily nejprve ke svět‑ lým zítřkům s jeho úderníky a dojičkami a pak zase k reálnému socialismu (tentokrát už pro jistotu jen s obětavými funkcionáři), o němž sice všichni vě‑ děli, že jde o zkorumpovaný a prolhaný režim, ale nepřemožitelný, dokud pev‑ ně sedí na ruských bodácích. Stejně tak zmizela tradice encyklopedistiky, která se znovu pracně buduje (opět o tom vím – jako šéfredaktor původního encyklo‑ pedického nakladatelství – své). Jistě, v případě divadla a filmu se mohl autor především díky posledním dvěma desítkám let alespoň v něčem opřít o fundované podklady. Mám tím na mysli nejen projekt Národního filmového archivu Český hraný film (dosud pět dílů) nebo produkci Divadelního ústavu a jeho stále doplňované databáze, ale opět jde často především o píli jednotlivců; za všechny uvedu jediný případ – nedávno zesnulého Jindřicha Mesznera, který z útržků dobového tisku i zpoví‑ dáním pamětníků nejpodrobněji zmapoval pražské kabarety. Přesto se domnívám, že ani to zásluhy Miloše Fikejze jako „osamělého běž‑ ce“ nejen „neumenšuje“, ale podobně jako u dalších „nadšenců“ typu Karla Kuči a jeho encyklopedie Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku anebo Petra Voita a jeho Encyklopedie knihy (abych si ohřál nakladatelskou polívčič‑ ku, a zároveň si tak „pohněval“ desítky nezmíněných autorů, kteří by si to také zasloužili) naopak umocňuje. Věřím, že právě na talentovaných, a hlavně vytr‑

12 valých, pečlivých a pro věc nadšených jedincích jsou založeny (alespoň u nás) výkony, které „pohnou“ oborem kupředu. A tentokrát už to není víra (byť pod‑ ložená zkušeností), ale jistota, že už touto trilogií si autor postavil bezděky – neboť jak jsem ho poznal, tak to určitě nebylo motivem – skutečný pomník. Potěšitelné je, že encyklopedií zaujal nejen odbornou, ale také širokou laickou veřejnost, a tak oslavil i kriticky zhodnotil český film a jeho herecké protago‑ nisty jako nikdo předtím. Je tu však ještě jeden aspekt, na který by se nemělo zapomenout: nejde totiž jen o osudy herců a českého filmu, ale jejich prostřednictvím i o paměť národa. Právě na tu totiž útočil totalitní film (a pak i televize) nejvíce, chtěl ji vymazat, přepsat anebo jinak upravit k „obrazu svému“. Šlo mu o odhalení „nepřátel“ (tedy všech, kteří ho neadorovali!) a ohloupení zbytku. I v tom tkví zásluha au‑ tora, který neváhá přiléhavě pojmenovat tendenční snímek pamfletem, norma‑ lizační film agitkou a Vávrovy „velkofilmy“, falšující pod dohledem stranického sekretariátu ÚV KSČ naše dějiny z nedávné minulosti, pseudodokumenty. Svou encyklopedií se nám snaží zprostředkovat a vrátit historii a paměť skutečnou, která se nedá obelhat hesly, ale nejobjektivněji se zrcadlí v osudech a příbězích jednotlivých lidí… Tím vytvořil dílo, které nejenže každý další badatel bude muset vzít v úvahu, ale zároveň se s ním – byť i nechtěně – poměřovat. Mám­‑li říci pravdu, nikomu to nezávidím, tím spíše, že všichni něco víme o lidské závisti… Nemá smysl předstírat, že tak dlouholetá spolupráce redakce a autora, byť bytostně nekonfliktního a ochotného vyslechnout i cizí (často laický) názor, nepřinesla i určité třecí plochy. Ale aby to nevypadalo tak dramaticky, uve‑ du raději příklady. Autor si v koncepci vytkl, že herci či herečky, k nimž nelze sehnat ani základní data (ani narození, ani úmrtí), nebudou do slovníku za‑ řazeni, třebaže je známá jejich filmografie. Čtenáři jsou tak ochuzeni napří‑ klad o prvorepublikovou herečku Pavlu Stolzovou (účinkovala v šesti filmech od velkých po menší role), ale takových případů naštěstí i díky zmíněné po‑ moci mnoha lidí nebylo mnoho. A snad i tato předmluva bude impulsem pro pamětníky či rodinné příslušníky, že kýžená data nakonec získáme a v dalším vydání (o němž nepochybuji, protože už chystáme dotisk 1. dílu) bude možné hesla doplnit a napravit. Diskuse proběhly i kolem „hrajících“ režisérů (čeká je samostatný svazek), ale protože jde o encyklopedii ryze autorskou, respek‑ tovali jsme rozhodnutí Miloše Fikejze. Musím se přiznat i k tomu, že jsme au‑ tora „popoháněli“ i povzbuzovali, v zájmu nakladatelství i dychtivých čtená‑ řů. Někdy vznikly drobné „rozmíšky“ okolo délky hesel, šlo nám zejména o to, aby se ti z 1. svazku necítili být „prostorově znevýhod­něni“ oproti těm z dal‑ ších dílů, když se projekt záhy rozrostl ze dvou­‑ na třísvazkový! Vše ale skonči‑ lo vždy smírem a bez trpkosti.

13 Věřím, že encyklopedie, která čítá těžko uvěřitelných bezmála 3 000 větších i menších medailonků, přinese spolehlivá fakta, zejména kinematografická, i když chyb se nelze ani při největší snaze a pečlivosti vyvarovat (asi trochu jako alibi hned uvedu, že proslulá Encyclopaedia Britannica, tvořená mnohočetnými týmy autorů, lektorů i redaktorů, sama uvádí 15 % chybovost!), ale především poskytne příjemné, zajímavé, nevtíravě poučné a místy i zábavné počtení. Za to bych rád, a věřím, že nejen za sebe, autorovi, panu Fikejzovi, upřímně poděkoval. A doufám, že po nabrání nových sil nás všechny obdaruje pokračo‑ váním, které zahrne další filmové profese: od režisérů, přes kameramany, sce‑ náristy, autory hudby až po ty pro nás neprofesionály „méně známé“ profese, bez nichž by – stejně jako bez titulních, hlavních, středních, menších rolí, ale i epizodistů, figurkářů a celého komparsu – film ani nemohl existovat. Tak, vážený Miloši Fikejzi, nenech nás, prosím, čekat dlouho… František Honzák, šéfredaktor Libri a spoluredaktor encyklopedie

15

Předmluva

Vícesvazkový projekt slovníků spojených společným názvem ČESKÝ FILM se zrodil z potřeby obohatit naši filmovou literaturu o základní faktografické pří‑ ručky a měl by sloužit jako orientační pomůcka pro odbornou i laickou veřej‑ nost, filmové profesionály, kulturní instituce, studenty a všechny zájemce o čes‑ ký film, popřípadě i o divadlo. Tento projekt navazuje na průkopnické práce Jiřího Havelky Kdo byl kdo v československém filmu před rokem 1945 (Čs. filmový ústav 1979, nevydaný ru‑ kopis) a třísvazkové Filmové profily (Čs. filmový ústav 1986, 1990) manželů Šár‑ ky a Luboše Bartoškových a mohl by být chápan jako biografický doplněk k uni‑ kátní řadě filmografických katalogů Český hraný film, které od roku 1995 vydává Národní filmový archiv. Základním zdrojem informací pro tento projekt se stala právě výše zmíněná díla, ale čerpáno bylo z mnoha jiných pramenů, mezi nimiž je třeba zmínit především čtyřsvazkový Slovník divadelních umělců 1945–1975 (Di‑ vadelní ústav 1979), dvousvazkovou Encyklopédiu dramatických umení Sloven­ ska (Slovenská akadémia vied 1989), třísvazkový slovník Postavy brněnského jeviště (Státní divadlo v Brně 1984, 1989, 1994) a Herecké seznamy Filmového stu­ dia Barrandov 1969–1991 (interní tisk). Obsahem slovníků jsou jmenná hesla českých a slovenských filmových tvůr‑ ců hlavních profesí, kteří výrazně umělecky poznamenali či stále formují tvář české kinematografie od němé éry až po současnost. První tři svazky zahrnu‑ jí herce, herečky a představitele rolí (Český film: Herci a herečky), další bude věnován ostatním pracovníkům (Český film: scenáristé, režiséři, kameramani, hudební skladatelé, architekti, střihači, producenti aj.). Zároveň nakladatelství ­Libri hodlá do této řady zařadit i biografický slovník věnovaný dokumentární‑ mu filmu. Redakční uzávěrka 3. dílu: 30. 6. 2008

16

Struktura hesel

Základním kritériem pro výběr hereckých představitelů byla jedna větší či ně‑ kolik menších rolí v českých filmech určených pro kina a zjištění alespoň zá‑ kladních biografických a profesních údajů o dané osobě. Vedle sebe tak stojí profesionální a příležitostní herci a herečky hlavních, vedlejších a epizodních rolí i představitelé dětských rolí. Z herců a hereček slovenských – výjimečně i jiných národností – uvádím pouze ty, kteří soustavněji spolupracovali s čes‑ kým filmem. Ignoroval jsem zahraniční herce a herečky, jejichž přítomnost byla v českém filmu ojedinělá. Tento třídílný slovník je koncipován jako encyklopedická příručka, jejíž tě‑ žiště spočívá ve faktografii, proto každé heslo obsahuje především věcné, kon‑ krétní a lapidárně formulované údaje (psané však souvislým textem) o život‑ ních osudech, působištích, činnosti a díle příslušné osobnosti s důrazem na její herecké uplatnění v českém filmu. Rozsah každého hesla vyplynul z objemu zjištěných informací a z mého posouzení významu dotyčné osoby pro českou kinematografii. Pro záhlaví hesla byla zvolena jména, pod kterými daná osoba vystupovala ve filmech nejčastěji. Problém se jmény hereček, které po provdá‑ ní užívaly v umělecké práci výhradně již manželovo jméno, je řešen formou od‑ kazů. Za záhlavím jsou někdy uvedeny různé tvary jmen, jak se vyskytují třeba v titulcích filmů, rodná jména, pseudonymy a občanská jména provdaných he‑ reček. Následují životní data, obor činnosti, příbuzenské vztahy, rodinné záze‑ mí, získané vzdělání (často s roky ukončení škol), divadelní angažmá (s dobo‑ vými názvy divadel) a u významnějších osobností podrobnější charakteristika hereckého typu a zmínka konkrétních divadelních her a důležitých rolí. Hesla přinášejí na závěr také informace o pedagogické činnosti, významnějších oceně‑ ních a knižních monografiích, většinou memoárového charakteru. Názvy umě‑ leckých děl (divadelní hry, filmy, televizní pořady, nahrávky na různých audio‑ nosičích, knihy) jsou tištěny kurzivou a zásadně se v nich nepoužívá zkratek. Vročení filmů a tv. produkcí odpovídá roku výroby podle copyrightu v titul‑ cích děl a nemusí se shodovat s roky premiér. U zahraničních filmů, které byly uvedeny oficiálně v našich kinech nebo ve videodistribuci (popřípadě v televi‑ zi), předchází nejprve název český a po lomítku originální. Pokud se jedná pou‑ ze o český překlad, názvy jsou v opačném pořadí. Tučně vytištěná jména (vždy při prvním výskytu v rámci hesla) upozorňují na to, že dotyčný umělec má sa‑ mostatné heslo. Miloš Fikejz

17

Seznam zkratek organizací, institucí a zemí

AMU ASUM AUS AVU BBC ČKD ČLTK ČNTS ČR ČSAD ČSAV ČSFU ČSM ČSR ČSSD ČSSR ČST ČT ČTK ČVUT DAMU DEFA FAMU FÉMIS

FF MU FF UK FF UP FIA FISYO

Akademie múzických umění zkratka výrobny filmů (Je vytvořena ze jmen jejích majitelů: An‑ duly Sedláčkové a Maxe Urbana.) Armádní umělecký soubor Akademie výtvarných umění British Broadcasting Corporation (Britská rozhlasová a televizní společnost) Českomoravská-Kolben-Daněk jeden z nejslavnějších čs. hokejových klubů Česká nezávislá televizní společnost Česká republika Československá státní automobilová doprava Československá akademie věd Československá filmová unie Československý svaz mládeže Československá republika, Československo (1918–1992), Česká socia­listická republika Česká strana sociálně demokratická Československá socialistická republika Československá televize Česká televize Československá/Česká tisková kancelář České vysoké učení technické Divadelní fakulta Akademie múzických umění Deutsche Film-Aktiengesellschaft (Německá, přesněji Východoně‑ mecká filmová akciová společnost) Filmová a televizní fakulta Akademie múzických umění Fondation Européenne pour les Métiers de l’Image et du Son (Francouzská státní filmová škola); 1944–85 se jmenovala IDHEC (Institut des hautes études cinématographiques) Filozofická fakulta Masarykovy Univerzity Filozofická fakulta Univerzity Karlovy Filozofická fakulta Univerzity Palackého The International Federation of Actors (Mezinárodní federace herců) Filmový symfonický orchestr

18 FITES FPF SU FSB FSG GITIS HAMU HZDS IDHEC JAMU JZD KAN KSČ LŠU MFF MNV NATO NDR OČFH ODA ONV OSN RAF ROH SA sčdu SDDOČ SNB SNP SPŠ SR SRN SS SSSR StB STV

Svaz filmových a televizních tvůrčích pracovníků (1965–1970, zno‑ vu od 1990) Filozoficko-přírodovědecká fakulta Slezské univerzity Filmové studio Barrandov Filmové studio Gottwaldov Gosudarstvennyj institut těatralnogo iskusstva imeni A. V. Luna‑ čarskogo (Státní divadelní institut A. V. Lunačarského) Hudební fakulta Akademie múzických umění Hnutie za demokratické Slovensko viz FÉMIS Janáčkova akademie múzických umění Jednotné zemědělské družstvo Klub angažovaných nestraníků Komunistická strana Československa Lidová škola umění Mezinárodní filmový festival Místní národní výbor North Atlantic Treaty Organization (Organizace severoatlantické smlouvy) Německá demokratická republika Organizace československého filmového herectva Občanská demokratická aliance Okresní národní výbor Organizace spojených národů Royal Air Force (Britské královské letectvo) Revoluční odborové hnutí Sturmabteilung (úderný oddíl), teroristické polovojenské oddíly německých nacistů Svaz českých dramatických umělců Svaz dělnických divadelních ochotníků československých Sbor národní bezpečnosti Slovenské národní povstání Střední průmyslová škola Slovenská republika Spolková republika Německo Schutzstaffel (= ochranný oddíl), teroristická zločinecká organi‑ zace německých nacistů Svaz sovětských socialistických republik Státní bezpečnost Slovenská televize

19 SUPŠ SVVŠ ŠÚV TJ TKM UK UMPRUM UNESCO UNICEF USA ÚV VB VGIK VPN VŠE VŠMU VŠUP YMCA ZUŠ ZV

Střední uměleckoprůmyslová škola Střední všeobecně vzdělávací škola Škola úžitkového výtvarníctva Josefa Vydru v Bratislave Tělovýchovná jednota Televizní klub mladých Univerzita Karlova Uměleckoprůmyslová škola United Nations Educational, Scientific and Cultural Organization (Organizace OSN pro výchovu, vědu a kulturu) The United Nations Children’s Fund (Dětský fond OSN) Spojené státy americké Ústřední výbor Veřejná bezpečnost (složka Sboru národní bezpečnosti) Vsesojuzyj gosudarstvennyj institut kiněmatografii (Všesvazový státní institut kinematografie) Verejnosť proti násiliu Vysoká škola ekonomická Vysoká škola múzických umení (Bratislava) Vysoká škola uměleckoprůmyslová Young Men’s Christian Association (Křesťanské sdružení mladých mužů) Základní umělecká škola Závodní výbor

20

Zkratky obecné

Zkratky přídavných jmen platí i pro příslovce od těchto přídavných jmen od‑ vozená. aj. atd. čs. div. film. mj. ml. např. nejml. slov. st. tv. tzv. vl. jm.

a jiný, a jinde a tak dále československý divadelní filmový mimo jiné mladší například nejmladší slovenský starší televizní takzvaný vlastním jménem

21

[]

22 ]

23

[sadílek]

S SÁDEK František (* 23. 10. 1913 Říča‑ ny, okres Praha­‑východ, † 21. 1. 1998 Praha)  – scenárista, filmový režisér a  herec. Již během studií práv, kte‑ rá ukončil 1939, hrál epizodní role ve filmech (Před maturitou, 1932; Ani­ ta v  ráji, 1934; M. R. Štefánik, 1935; Srdce na kolejích, 1937), přičemž ho upoutala tvorba krátkých filmů (Pí­ seň léta, 1939; Nespoutaná a spouta­ ná voda, 1940; Rychlý posel, 1940; Bílý pták, 1941; Malí mezi sebou, 1941; Oči to nevidí, 1941). Za okupace pracoval jako asistent režie Karla Antona v Pra‑ ze a  Berlíně. Po osvobození se vrá‑ til po krátké střihačské praxi v týde‑ níku k režii několika krátkými filmy a záhy přešel k tvorbě celovečerních komedií (Parohy, 1947; Červená ješ­ těrka, 1948). Než stačil realizovat film podle novely A. Branalda Severní ná­ draží, byl roku 1949 obžalován z vlas‑ tizrady a vězněn šest let na Pankráci a v Jáchymově. Po propuštění už vý‑ znamnější uměleckou příležitost ne‑

dostal; pracoval jako pomocný režisér (Karel Kachyňa, J. Krejčík), natočil do‑ kument o filmových začátcích M. Fri­ če Němý svědek (1968) a za normaliza‑ ce se uplatnil jako překladatel a autor úprav dialogů tv. pořadů ze zahraničí (mj. seriál Včelka Mája). SADÍLEK Jaroslav (* 25. 2. 1906 Brno­ ‑Královo Pole, †  16. 3. 1943? Berlín, popraven nacisty)  – herec, libretis­ ta, divadelní režisér, dirigent a ope­ retní skladatel. Absolvoval drama‑ tický obor na brněnské konzervatoři (1927). Začínal ve Slovenském národ‑ ním divadle (1926–30), později půso‑ bil jako operetní mladokomik ve Vino‑ hradské operetě, jako režisér v Malé operetě a hostující režisér v Unitarii. V době svého zatčení pro ilegální čin‑ nost v březnu 1941 byl členem Nového divadla v Praze. Od poloviny 30. let se objevil na film. plátně ve dvaadvaceti epizodních rolích, poprvé jako příručí Seňa ve Vladimírově melodramatu Vý­ křik do sibiřské noci (1935) podle div. hry A. N. Ostrovského Na rušném mís­ tě a ceremoniář ve Fričově Jánošíkovi (1935). Nejčastěji představoval úřed‑ níky (Vyděrač, 1937; Veselá bída, 1939; Panna, 1940), číšníky (Kristian, 1939; Rukavička, 1941), sluhy (Poznej své­ ho pána, 1940; Štěstí pro dva, 1940), dělníky (Harmonika, 1937; Svět patří nám, 1937), členy správních rad (Dě­ dečkem proti své vůli, 1939; Muž z ne­ známa, 1939), ale i graduované vzdě‑ lance (Prosím, pane profesore!, 1940; Přítelkyně pana ministra, 1940). Za‑ hrál si také bohémského malíře (Světlo

[saic] jeho očí, 1936), studenta (Karel Hynek Mácha, 1937), vojáka (Zborov, 1938), detektiva (Pro kamaráda, 1941). Na‑ psal libreto lidové operety Čechy krás­ né, Čechy mé (1940). Z jeho literárního odkazu byla sestavena a v Brně publi‑ kována kniha Samotný poutník: básně z vězení (1947). SAIC Jakub (* 1. 4. 1969 Praha) – he­ rec; syn herců J. Walterové a M. Sai­ ce. Absolvoval studium herectví na DAMU (1991), jevištní průpravu zís‑ kal účinkováním v Městském divadle Mladá Boleslav (Radúz a Mahulena), Divadelním spolku Kašpar (Číňani), Národním divadle (Zázračný mág) a Divadle Na Prádle (Obchodník s deš­ těm). Objevil se na tv. obrazovce v se‑ riálech (Na lavici obžalovaných justice, 1998; Černí andělé, 2001), inscenacích a pohádkách (Zpráva pro příští stole­ tí, 1993; O Šedivákovi, 1995; Černokněž­ ník, 1996; Zimní víla, 1998; Paní Mlha, 1999). Film. příležitosti zatím příliš neměl. Hrál Kurta, nevlastního bra‑ tra barcelonského knížete Pedra de Rudibanera (R. Schránil), domáhají‑ cího se svých dědických práv, v Brab‑ cově parodii podle Váchalova románu Krvavý román (1993) a Armana ve sci­ ‑fi pohádce Nexus (1994), kterou u nás natočil španělský režisér José María Forqué. Hojně se však uplatňuje v da‑ bingu a reklamách. SAIC Miroslav (*  13. 7. 1943 Klapý, okres Litoměřice) – herec; manžel he‑ rečky J. Walterové a otec herce J. Sai­ ce. Začínal v první polovině 60. let na

24 oblastních scénách (Varnsdorf a Libe‑ rec), než zakotvil v Praze, kde hostoval v Národním divadle (1965–67), byl čle‑ nem Divadla Jiřího Wolkera (1965–67) a Divadla E. F. Buriana (1967–91). Film mu nabídl pouze několik příležitostí. Nejprve to byly postavy mladíků (Dív­ ka s  třemi velbloudy, 1967; Ta třetí, 1968; Skřivánci na niti, 1969), z nichž nejvýraznější byla úloha veslaře Stan‑ dy Kluse v Gajerově sportovním sním‑ ku Neklidnou hladinou (1962). Rámec epizodních rolí prakticky nepřekročil ani ve filmech normalizační kinemato‑ grafie, kde hrál mladé příslušníky bez‑ pečnosti (Člověk není sám, 1971; Smrt si vybírá, 1972; Tři nevinní, 1973), řidiče (Černý vlk, 1971), dřevorubce (Dny zra­ dy, 1973) a družstevníka (O moravské zemi, 1977). V posledních letech se hoj‑ ně uplatňuje v dabingu (např. americ‑ ké tv. seriály MASH, Simpsonovi a Že­ natý se závazky). SAJFERTOVÁ Zdeňka (*  4. 5. 1959 Chlumec nad Cidlinou, okres Hradec Králové) – herečka. Pochází z rodiny fotografa a profesorky biologie a che‑ mie. Po maturitě na karlovarské SVVŠ absolvovala herectví na DAMU (1982) a krátce pobyla v angažmá Divadla Ví‑ tězslava Nezvala v Karlových Varech. Pak působila ve svobodném povolání, v němž se věnovala hlavně filmování. O její vstup do kinematografie se po‑ staral režisér J. Herz, jemuž vděčí za dvě emotivně vypjaté role: zapuzená měštka Anděla v podobenství Straka v hrsti (1983, 1988) a blokařka z kon‑ centračního tábora v baladě Zastihla

25 mě noc (1985). Menší role kuchařek, služek, číšnic, zdravotních sester, se‑ kretářek, ale především živočišných žen pochybné pověsti vytvořila ve více než dvou desítkách filmů všech žánrů a řady režisérů, např. Františka Vláči‑ la (Pasáček z doliny, 1983; Stín kapra­ diny, 1985), Antonína Kopřivy (Zámek „Nekonečno“, 1983; Až do konce, 1984; Havárie, 1985), Dušana Kleina (Radi­ kální řez, 1983; Jak básníci přicháze­ jí o iluze, 1984), Miloše Zábranského (Dům pro dva, 1988), Václava Matějky (Anděl svádí ďábla, 1988), Karla Kachy‑ ni (Oznamuje se láskám vašim, 1988), Hynka Bočana (Zdivočelá země, 1997) a  Milana Cieslara (Pramen života  – Der Lebensborn, 2000; Krev zmizelé­ ho, 2005). V televizi hrála např. v se‑ riálech Zlá krev (1986), Druhý dech (1989) a Největší z Pierotů (1990). Po‑ sluchačům Českého rozhlasu se před‑ stavila jako průvodkyně populárně na‑ učného pořadu Meteor. V současnosti ji diváci mohou vidět např. v Divadle Na Jezerce v Herzově inscenaci Petro­ lejové lampy. SALABOVÁ Libuše, rozená Klapková, provdaná Štrosová (* 18. 3. 1929 Nový Bydžov, † 27. 11. 1997) – operní pěvky­ ně a hudební pedagožka. Od sedmi let hrála na klavír a věnovala se zpě‑ vu, který vystudovala na AMU (1953), a dva roky pak zpívala v Bombajském rozhlase. Po návratu do vlasti byla operetní sólistkou v Jihočeském diva‑ dle v Českých Budějovicích (1956–59), členkou Operního studia Burianovy scény D 34 (1959–60) a Divadla opery

[salač]

Zdeňka Sajfertová

a baletu Zdeňka Nejedlého v Ústí nad Labem. Od roku 1964 již nebyla v žád‑ ném angažmá. K  českému filmu ji poutá vedlejší role gynekoložky v Her‑ zově psychologickém snímku Den pro mou lásku (1976). SALAČ Vladimír (*  14. 7. 1924 Tere‑ zín, okres Litoměřice, † 31. 5. 1990) – herec; bratr zpěvačky Jiřiny Salačové (1920–1991). Na jevišti se poprvé ocitl již jako spící nemluvně v představe‑ ní terezínského ochotnického krouž‑ ku, který vedl jeho tatínek. Do ško‑ ly už chodil v Praze, kde ho v prvním ročníku měšťanky učitelka doporu‑ čila vedoucímu Kühnova rozhlasové‑ ho dětského sboru, do něhož se roku 1935 zařadil jako zpěvák­‑sopranista a  dětský recitátor a  herec. Účinko‑ val v nejrůznějších besídkách a roz‑

26

[salač]

Vladimír Salač

hlasových relacích. Z rozhlasu vedla jeho umělecká cesta přes ochotnický spolek Bozděch do Pražského divadla Míly Mellanové (1937–39). Za okupa‑ ce pracoval jako úředník hudebního nakladatelství, přitom hrál chlapec‑ ké a jinošské role v Intimním divadle (1943–45), hostoval v Městském diva‑ dle na Královských Vinohradech (Na­ šeptávač, Postranní ulice, První le­ gie), a dokonce i v Národním divadle (Prodaná nevěsta, Král Václav IV., Mi­ kuláš Dačický z Heslova, Hoši, dívky a psi, Macbeth, Paličova dcera, Nez­ bedný bakalář, Zločin a trest, Zuza­ na Vojířová, Caesar). Po osvobození si prověřil a dále rozvinul herecké vlo‑ hy v  souboru Realistického divadla (1945–46) a v Divadle státního filmu (1948–51), poté účinkoval v  Pražské estrádě a od roku 1959 byl až do smr‑

ti členem Městských divadel praž‑ ských, na jejichž repertoáru se podí‑ lel jen ve vedlejších a malých rolích. Do české filmografie se pevně zapsal zejména za okupace jako představitel chlapeckých rolí, v nichž okouzloval milým a poněkud šibalským klukov‑ ským úsměvem a  bezprostředností spontánního hereckého projevu. At‑ mosféru film. natáčení poprvé zaku‑ sil jako sekundán ve Fričově komedii Škola základ života (1938) a postavy gymnazistů ho neminuly ani v  dal‑ ších „študáckých“ komediích Ces­ ta do hlubin študákovy duše (1939), Studujeme za školou (1939), Prosím, pane profesore! (1940) a  dalších fil‑ mech (Zlaté dno, 1942). Hrál však i jiné chlapecké postavy: pihovatého ševcovského učedníka Pepíka zvané‑ ho Zrzek, kamaráda titulních hrdinů (V. Ferbasová a E. Gerová) v Šléglově adaptaci periferního humoristického románku Josefa Skružného Venou­ šek a Stázička (1939), pikolíka Ferdu ve Špelinově konvenční společenské veselohře Adam a Eva (1940) i v Čá‑ pově komedii Panna (1940), všemi mastmi mazaného mlynářského učně Pepíka v  Cikánově adaptaci Tůmo‑ vých humoresek Z  českých mlýnů (1941), odložené dítě Franciho, které‑ ho se ujala dvojice cirkusových artis‑ tů (V. ­Burian a J. Marvan) v Buriano‑ vě, Šléglově a Bromově komedii Ulice zpívá (1939), syna zahradníka Kozla (B. Prchal) v Cikánově veselohře Pří­ klady táhnou (1939) a několik dalších. Několikrát se mu  v  tomto počáteč‑ ním období naskytla možnost proká‑

27 zat jisté herecké kvality v hodnotněj‑ ších filmech. Ve Vávrově zfilmování novely K. M. Čapka Choda Humores­ ka (1939) ztělesnil patnáctiletého hu‑ debně nadaného Hynka Hupku (poz‑ ději převzal tuto postavu v dospělém věku L. Boháč), který se nedoká‑ zal rozloučit s  milovanými housle‑ mi. Svou div. roli Prokopa Kolínského (jeho otce hrál stejně jako na scéně Národního divadla F. Smolík) si zo‑ pakoval v Borského film. verzi Tylova dramatu Paličova dcera (1941). Reži‑ sérovi Františku Čápovi se typově ho‑ dil do filmu Mlhy na Blatech (1943) podle románu Karla Klostermanna v roli nesmělého synka přísného sed‑ láka Josefa Potužáka (Z. Štěpánek), snažícího se poctivě odolat svodům pytláckou vášní narušeného čeledína Vojty (R. Hrušínský). Do vesnického prostředí je situován také Krňanské‑ ho dramatický příběh Žíznivé mládí (1943), v němž byl domnělým synem chudého chalupníka Marka (L. Bo‑ háč) a jeho ženy Adély (H. Bušová). Jeho skutečným otcem přitom byl bohatý sedlák Navrátil (V. Leraus), jenž prožíval první lásku k  Lidušce (S. Májová), dceři chudého převozní‑ ka Krále (J. Plachta). Jinou roli ves‑ nického chasníka, tentokrát z rodiny pracovitého dřevaře Cagaly (J. Vojta), mu přinesl další Čápův film Děvčica z Beskyd (1944). Podobné postavy ji‑ nochů a mladých mužů na prahu do‑ spělosti začal vytvářet i po osvoboze‑ ní: mladičký odbojář Frantík Svoboda ve Wassermanově okupačním dra‑ matu Nadlidé (1946), bratr loupežní‑

[salač] ka Nikoly (G. Nezval) v Krňanského adaptaci románu Ivana Olbrachta Ni­ kola Šuhaj (1947), lodník Lojza Brůha zvaný Štěně v  Čápově psychologic‑ kém dramatu Znamení kotvy (1947) a partyzán Jirka v Čápově partyzán‑ ském dramatu Bílá tma (1948). Re‑ žisér Václav Krška se ho pokusil ob‑ sadit do postav historických: mladý skladatel Bedřich Smetana v  Revo­ lučním roku 1848 (1949), lékař Josef Thomayer, přijíždějící do Litomyšle uzdravit nemocný zrak Aloise Jiráska (E. Cupák) v  Mladých letech (1952). Ovšem s  půvabem chlapeckých rolí definitivně odešla i Salačova film. po‑ pularita. Po epizodních rolích brigád‑ níka v Lipského a Strejčkově komedii Slepice a kostelník (1950), skladatele Rudolfa v Myzetově hudební komedii Písnička za groš (1952), rekreanta s ky‑ tarou (zazpíval Vačkářovu píseň Kytič­ ka bílá) v Zemanově odborářské ko‑ medii Anděl na horách (1955) a vojína Franty v Sequensově dramatu Nepora­ žení (1956) se na deset let vzdálil film. ateliérům. Od poloviny 60. let se zno‑ vu začal objevovat v malých a epizod‑ ních film. postavách z různých epoch, které vytvářel až do smrti. Hrál třeba ženicha (Slečny přijdou později, 1966), příslušníka VB (Dva tygři, 1966), fotba‑ lového fanouška (Ženy v ofsajdu, 1971), vedoucího prezidentské kanceláře Ja‑ romíra Smutného (Dny zrady, 1973), advokáta (Tři nevinní, 1973), exekuto‑ ra (Lásky mezi kapkami deště, 1979), archiváře (Kam zmizel kurýr, 1981), myslivce (Křtiny, 1981), tv. reportéra (Příště budeme chytřejší, staroušku!,

28

[salivarová]

Zdena Salivarová

1982), leidenského profesora (Puto­ vání Jana Amose, 1983), lékaře (Mra­ venci nesou smrt, 1985), policejního písaře (Veronika, 1985), notáře (Pro­ kletí domu Hajnů, 1988). Výrazněji na sebe upozornil jen úlohou všetečného a dotěrného souseda Píchy v Matulo‑ vě psychologické kriminální morali‑ tě Muž na drátě (1985). Ojediněle se objevoval také na tv. obrazovce, např. v inscenaci Proces s vrahy Martynové (1988) a v seriálech 30 případů majo­ ra Zemana (1974–79) a Chlapci a chla­ pi (1988). Salač se zapsal i do historie naší populární hudby, zejména jako první interpret evergreenu Zdeňka Petra a Vladimíra Dvořáka Píseň pro Kristinku z hudební komedie Sto du­ kátů za Juana. V jeho podání zazně‑ la píseň v rozhlasové premiéře (1953) a  na gramofonové nahrávce (1954).

SALIVAROVÁ Zdena, vl. jm. Zdenka Josefa Salivarová (*  21. 10. 1933 Pra‑ ha)  – spisovatelka; manželka spiso‑ vatele Josefa Škvoreckého (*  1924). Pochází z rodiny pražského naklada‑ tele a knihkupce. Od třinácti let zpíva‑ la v dětském rozhlasovém pěveckém souboru Bohumila Kulínského a  po maturitě byla zpěvačkou v Čs. státním souboru písní a tanců (1952–62), zpě‑ vačkou a herečkou v divadle Paravan (1962–65) a Laterně magice (1959–61, 1968–69). Během studia dramatur‑ gie na FAMU (1965–68) vytvořila dvě výrazné role ve filmech příslušníků nové vlny: veselá bruneta Eva v Něm‑ cově podobenství O  slavnosti a  hos­ tech (1966) a podváděná nevěsta Anna v  Schormově tragikomickém podo‑ benství Farářův konec (1968). Roku 1969 emigrovala s  manželem do Ka‑ nady, kde v Torontu založili významné exilové nakladatelství 68’ Publishers (1971). Vedle nakladatelské činnosti se věnovala vlastní literární tvorbě; je au‑ torkou prozaických knih Pánská jízda (1968), Honzlová (1972) a  Nebe, pek­ lo, ráj (1976). Roku 1990 byla společ‑ ně s manželem vyznamenána Řádem bílého lva za zásluhy o českou litera‑ turu ve světě. SALZER František (* 30. 8. 1902 Suši­ ce, okres Klatovy, †  23. 12. 1974 Pra‑ ha) – herec a režisér. Absolvoval Stát‑ ní konzervatoř v Praze (1924) a ještě za studií začínal jako elév v Národním divadle v Praze (1921–24). Pak se za‑ měřil hlavně na činoherní režii v di‑ vadlech v Olomouci (1924–30) a Pra‑

29 ze: Městské divadlo na Vinohradech (1930–45; šéf vedlejší scény Divadla Na poříčí 1941–45), Divadlo 5. května (1945–47), Národní divadlo (1947–63). Ve filmu se herecky realizoval pou‑ ze dvakrát. Nejprve se na plátně obje‑ vil v jedné z hlavních rolí dobrodruha Roberta v Kubáskově komedii Mořská panna (1939) a  podruhé hrál kanc‑ léře Kašpara Šlika v  Borského histo‑ rickém dramatu Jan Roháč z  Dubé (1947). Spolu s  R. Hrušínským reží‑ roval nepříliš zdařilou parodii na kov‑ bojky Pancho se žení (1946). Ve 30. le‑ tech se uplatnil jako rozhlasový herec a od roku 1941 se věnoval až do smrti pedagogické činnosti na pražské kon‑ zervatoři a na DAMU (od 1958 děkan). Přeložil několik her a angažoval se mj. v odborech, za což byl oceněn titulem Zasloužilý umělec (1958) a Řádem prá‑ ce (1962). SALZMANNOVÁ Eva (*  8. 10. 1958 Karlovy Vary)  – herečka; dcera eko‑ noma, bankovního odborníka a  po‑ litika Richarda Salzmanna (*  1929), bývalá manželka herců Ladislava Ma‑ tějčka (* 1959) a O. Pavelky, současná manželka dramatika a publicisty Kar‑ la Steigerwalda (* 1945). Po gymnáziu vystudovala herectví na DAMU (1982) a po absolutoriu nalezla na osm sezon tvůrčí zázemí v  souboru Divadla na okraji, kde svými kreacemi významně přispěla k umělecké profilaci této scé‑ ny (mj. Julie v Romeovi a Julii, Markét‑ ka ve Faustovi, Varvara ve Višňovém sadu, Marie ve Vojckovi, Marja v  Re­ vizorovi). Roku 1990 přijala angažmá

[salzmannová]

Eva Salzmannová

v  Národním divadle (např. Jelena ve Strýčku Váňovi), za rok odešla do smí‑ chovského Labyrintu (Gvendolina ve Stoppardových Travestiích), pak pře‑ šla do Divadla Na zábradlí (1992–94), kde si zahrála Dubskou v  Léblově úpravě Stroupežnického hry s názvem Naši naši furianti. Než zakotvila roku 1994 trvale v činohře Národního diva‑ dla, spolupracovala v příležitostných seskupeních, především na scéně Di‑ vadla v Řeznické (Zločin a trest, O my­ ších a  lidech, Těsný město). Hostuje i v Divadle Rokoko (Marberova hra Na dotek či role chůvy v Romeovi a Julii) a v představeních Letních shakespea‑ rovských slavností na Pražském hradě (Lady Macbeth v Macbethovi). Na naší první scéně ztvárňuje postavy široké‑ ho rejstříku, většinou se jedná o domi‑ nantní osobnosti, energické a vášnivé

[samek] až osudové či vládcovské. Ze Shake‑ spearových rolí si zahrála titulní Kleo­ patru a  v  Hamletovi Getrudu, Schil‑ lerovu Marii Stuartovnu, neminuly ji ani postavy s temným osudem (Líza Drozdovová v Dostojevského Běsech) či patologickou rodinnou anamnézou (Vera v  Bernhardově hře Před pen­ zí). Komediální možnosti si prověřila jako titulní hrdinka Feydeauovy fraš‑ ky Leona si pospíšila či v klasickém ti‑ tulu jako intrikánka Marie ve Večeru tříkrálovém. Složitější psychologickou studii jí poskytla role Coriny ve hře Martina Crimpa Venkov. Film ani te‑ levize zatím nedokázaly zhodnotit její herecké možnosti. Prvním filmařem, který otestoval její interpretační kva‑ lity před kamerou, byl režisér Zdeněk Troška, v jehož celovečerním debutu Bota jménem Melichar (1983) vytvoři‑ la ústřední postavu začínající a poně‑ kud roztržité učitelky Dagmar Ada‑ mové, těžko si zvykající na nesmyslný systém zabezpečení komplexu budov sídlištní školy. Tragický osud postihl její hrdinku Věru v následujícím filmu Antonína Kopřivy Až do konce (1984), jednu ze sedmi totálně nasazených dívek v  pohraniční chemické továr‑ ně, které na samém sklonu války drží ustupující nacisté jako rukojmí v zá‑ meckém sklepení. S hereckými kolegy z Divadla na okraji byla protagonist‑ kou Zaoralovy poetické fantazie Pout­ níci (1988), zobrazující pokus skupiny mladých divadelníků o  přetlumoče‑ ní Máchova Máje do jevištního tva‑ ru. Počátkem 90. let vyhověla nabíd‑ kám dvou slov. režisérů. Ján Zeman

30 ji obsadil do kriminálního příběhu V rannej hmle (1990) jako manželku hlavního hrdiny, kriminalisty Rudol‑ fa Klinovského (J. Schmitzer), pode‑ zřelého z  vraždy mladého děvčete. Menší úloha mladé venkovanky Jelky jí připadla v Trančíkově společensko­ ‑psychologickém snímku Keď hviezdy boli červené (1990). Návrat na plátna českých kin uskutečnila v titulní roli záletné manželky výhybkáře v úvodní, stejnojmenné povídce triptychu Agá­ ta (1999), který natočil Dan Krameš podle literárních předloh A. P. Čecho‑ va. Naopak v  Brabcově kriminálním filmu Bolero (2004) ztělesnila podvá‑ děnou manželku podnikatele Osvalda Aksmana (J. Bartoška) a matku mla‑ dého zločince Artura (D. Kraus). Ob‑ dobně skromnou bilanci vykazuje její tv. tvorba, reprezentovaná inscena‑ cemi Elektro, má lásko (1991), Perife­ rie (1996) a Maryška (2003). Od roku 1996 vyučuje herectví na DAMU. SAMEK Jiří (* 20. 7. 1931 Praha) – he­ rec; manžel herečky D. Neblecho­ vé a  otec herečky Martiny Samkové (* 1964). Oba rodiče byli herci kočov‑ ných společností. Základní vzdělání ukončil v Teplicích s nástavbou jedno‑ ročního učebního kursu. Když ho pro nízký věk nevzali na hereckou kon‑ zervatoř, nastoupil jako elév v Měst‑ ském oblastním divadle v Praze­‑Libni. Po následujícím angažmá v Teplicích (1949–51) sloužil jako voják základní služby u  Pohraniční stráže v  Chebu. Hereckou činnost obnovil jako člen Severomoravského divadla v  Šum‑

31 perku (1955–56) a dalších deset sezon hrál v Karlových Varech. Roku 1967 se stalo jeho domovskou scénou Diva‑ dlo J. K. Tyla v Plzni, kde do roku 1985 patřil k oporám činoherního souboru a v 90. letech zde vypomáhal v soubo‑ ru operetním. Mezitím ve druhé po‑ lovině 80. let působil v Městských di‑ vadlech pražských. Při postupném formování svého charakterizačního umění vystřídal na jevišti rozmanité typy komediálně zabarvených i  dra‑ maticky vyhrocených postav v  širo‑ ké žánrové škále klasického i moder‑ ního repertoáru českých a světových dramatiků. Byl např. Franckem v Ma­ ryše, titulním hrdinou Scapinových ši­ balství, Chlestakovem v  Revizorovi, Jagem v Othellovi a Horacem Badma‑ nem zvaným Hogo Fogo v muzikálu Limonádový Joe. Působení na mimo‑ pražské scéně bylo patrně hlavní pří‑ činou, proč jej televize a film dlouho opomíjeli, takže se v nich začal uplat‑ ňovat vlastně až od sklonku 70. let. Debutoval autentickou historickou postavou novináře a  politika Karla Sladkovského ve Vávrově historickém obrázku o citovém vzplanutí Jana Ne‑ rudy ke Karolině Světlé Příběh lásky a  cti (1977). Ve filmech historických i  se současnou tematikou mu však připadly jen menší postavy, nejčas‑ těji kriminalistů a  policejních komi‑ sařů (Drsná Planina, 1979; Romane­ to, 1980; Pěsti ve tmě, 1985; Druhý tah pěšcem, 1985), ředitelů podniků a in‑ stitucí (Skřivánčí ticho, 1989; Byli jsme to my?, 1990) či vedoucích pracovníků a činovníků (Hodina života, 1981; Ma­

[samek] těji, proč tě holky nechtějí?, 1981; Vítr v kapse, 1983; Devět kruhů pekla, 1987; Muka obraznosti, 1989; Zapomenuté světlo, 1996). Z rolí otců dospívajících a dospělých synů (Do zubů a do srdíč­ ka, 1985; Pravidla kruhu, 1987) rych‑ le přešel k  postavám dědečků (Útěk s Cézarem, 1989). Zatím naposledy se na plátnech kin připomněl úlohou vy‑ sokého komunistického funkcionáře Vacka v  Michálkově Zapomenutém světle (1996). Diváci se s ním setkáva‑ jí příležitostně také na tv. obrazovce, zejména v seriálech Plechová kavalé­ rie (1979), Arabela (1980), Náhrdelník (1992), Četnické humoresky (2003) a dalších. Jeho ušlechtilý mluvní pro‑ jev nalezl hojné využití v rozhlase, da‑ bingu, recitaci a při namlouvání knih na audionosiče (Jirotkův Saturnin). V polovině 90. let se zapojil do veřej‑ ného a politického života v Plzni, kde jako člen ČSSD zastával různé funkce v městských orgánech (roku 2002 ne‑ úspěšně kandidoval do Senátu). SAMEK Miroslav (* 28. 11. 1924 Praha, † 22. 2. 1974 Praha) – herec. Bez od‑ borného školení nastoupil profesio­ nální hereckou dráhu v  zájezdovém Vesnickém divadle (1949–51) a inter‑ pretační schopnosti pak prověřoval v souborech oblastních divadel v Jih‑ lavě (1951–54), Kladně (1954–66) a Pří‑ brami (1966–74). Už za jihlavského an‑ gažmá si odbyl křest před kamerou podružnou roličkou Josefa Součka v Krškově životopisném filmu Mladá léta (1952). Ani jeho další velmi ojedi‑ nělé film. postavy nepřesáhly epizod‑

32

[samler]

Milan Sandhaus

ní rozměr: úředník v Dubově dětském snímku Brankář bydlí v  naší ulici (1957), manžel v Dubově horském dra‑ matu Vánice (1962), demograf ve špio­ nážním dramatu Štěpána Skalského Anděl blažené smrti (1965) a novinář z Práva lidu v Kachlíkově politickém filmu Zločin v  Modré hvězdě (1973). SAMLER Antonín (* 17. 10. 1919 Lito‑ měřice) – herec a inspicient. Do svých jedenatřiceti let pracoval jako cukrář (u otce, ve vlastní cukrárně i jiných fir‑ mách) a přitom – stejně jako ostatní členové početné rodiny – hrál ochot‑ nické divadlo. Roku 1950 se stal pro‑ fesionálním hercem, když ho angažo‑ vali do Divadla pracujících Most. Pro problémy s  pamětí však posléze při‑ jal místo inspicienta a  v  této funkci pokračoval od roku 1963 v pražském

Divadle čs. armády, respektive Diva‑ dle na Vinohradech, kde působil i jako herec malých rolí až do požehnaného věku (2000). Několik příležitostí mu ­poskytl film, ale jen v epizodních rolič‑ kách listonoše (Čintamani & podvod­ ník, 1964), číšníka v nádražní restaura‑ ci (Svatba jako řemen, 1967), dozorce (Skřivánci na niti, 1969), muže na ulici (Slaměný klobouk, 1971) a dědečka (Jak básníci neztrácejí naději, 2003). Men‑ ší postavy dědů a starců vytvořil na tv. obrazovce v seriálech (Muž na radnici, 1976; Četnické humoresky, 2000; Stráž­ ce duší, 2005) a pohádce Tajemný sví­ cen (2002). Ve své profesi inspicienta je zachycen v tv. dokumentu Obyčejný život (1998), který natočil Ondřej Kep‑ ka o práci zaměstnanců vinohradské‑ ho divadla. SANDHAUS Milan (* 11. 3. 1927 Seze‑ mice, okres Pardubice, †  17. 4. 1998 Pardubice) – herec. Od dětství holdo‑ val dvěma zálibám: fotbalu a ochotnic‑ kému divadlu. Když se s rodiči přestě‑ hoval do Prahy, hrál v letech 1942–47 vrcholově fotbal za Slávii a  po osvo‑ bození současně statoval v  Divadle 5.  května. Roku 1948 přestoupil do pardubického fotbalového klubu, ale nadále i ochotničil. Touha věnovat se divadlu profesionálně se mu splni‑ la roku 1954, kdy ho angažoval Karel Novák, ředitel Východočeského diva‑ dla. Členem pardubické scény pak zů‑ stal nepřetržitě až do smrti. Přestože jeho doménou byly komediální a tra‑ gické role, vynikl také jako představi‑ tel složitějších, citově bohatých typů,

33 mj.: Rostandův Cyrano, Miláček Or‑ nifle, Tylův Švanda dudák, Shakespea‑ rův Othello, Jimmy Perry v Drobečcích z perníku, Orgon v Tartuffovi, Horác v Limonádovém Joeovi, Tuzenbach ve Třech sestrách, král v  Tomáši Becke­ tovi, Floridor a  Celestin v  Mam’zel­ le Nitouche, otec v Kočce na rozpále­ né plechové střeše, ředitel Holzknecht v Augustovi Augustovi, augustovi. Do českého filmu vstoupil poměrně opož‑ děně jako jeden z pětice protagonis‑ tů psychologického dramatu Piknik (1967), který podle Smočkovy div. hry zfilmoval samotný autor s  Vladimí‑ rem Sísem. Hrál tu po boku M. Ma­ cháčka, J. Somra, P. Landovského a J. Hálka četaře Grackmillera, který opouští malý oddíl unavených americ‑ kých vojáků uprostřed džungle ticho‑ mořského ostrova na sklonku 2. svě‑ tové války, aby prozkoumal okolí a možné protivníkovy nástrahy. Krát‑ ce nato měl premiéru Brynychův film Já, spravedlnost (1967), kde mu při‑ padla malá úloha jednoho ze stoupen‑ ců samozvaného vykonavatele tres‑ tu nad Adolfem Hitlerem. V postavě sedláka Jindřicha Kurfiřta se začlenil mezi obyvatele jihomoravské vesnič‑ ky, jejichž poválečné osudy přibližuje poetická film. kronika Vojtěcha Jasné‑ ho Všichni dobří rodáci (1968). Po ne‑ velké roli lékaře v autorském snímku Tvář pod maskou (1970) bulharské‑ ho režiséra Rangela Valčanova dostal první velkou příležitost v krátkém fil‑ mu Kaňon samé zlato (1971). Režisér Zdenek Sirový ho v tomto dobrodruž‑ ném příběhu dvou zlatokopů podle

[sandhaus] Londonovy povídky obsadil jako star‑ šího protihráče I. Palúcha. O  jeho mužný zjev s ostře řezanými rysy tvá‑ ře, tělesnou zdatnost i herecké kvali‑ ty se opřel režisér Sirový ještě v dal‑ ších filmech, kde mu svěřil jak role okrajové (Hrozba, 1978; Černí baro­ ni, 1992), tak postavy ústřední: sta‑ rý ošetřovatel koní Vít ve filmu pro mládež z prostředí hřebčína Outsider (1986) a starý zlatokop Jones ve sním‑ ku na motivy dobrodružných příbě‑ hů Jacka Londona Cesta na jihozápad (1979). Během 70. let se na plátně ob‑ jevoval především ve filmech s krimi‑ nální zápletkou a s tematikou 2. svě‑ tové války. Hrál v nich většinou menší postavy, třeba činovníka družstva Oul (Tajemství zlatého Buddhy, 1973), les‑ níka (Zatykač na královnu, 1973), nadpraporčíka VB (Zlá noc, 1973), vý‑ pravčího (Zbraně pro Prahu, 1974) a německého antifašistu (Mys Dobré naděje, 1975). Dočkal se i jedné hlav‑ ní role v postavě zkušeného krimina‑ listy majora Mlynáře, který v Kovářo‑ vě detektivce Past na kachnu (1978) vyšetřuje se dvěma mladšími kolegy (J. Kodet a I. Vyskočil) případ vraždy rakouského občana a pašování drog. V 80. letech se před kamerou nejčas‑ těji oblékal do historických kostýmů, zejména ve filmech Otakara Vávry, aby ztělesnil rychtáře (Putování Jana Amose, 1983), hospodského (Komedi­ ant, 1984), správce (Oldřich a  Bože­ na, 1984) a mistra sazeče (Veronika, 1985). Další hereckou platformu mu skýtalo rozhlasové studio (od roku 1957 v Hradci Králové).

34

[satinský]

Július Satinský

SATINSKÝ Július (* 20. 8. 1941 Bratisla‑ va, † 29. 12. 2002 Bratislava) – herec, spisovatel a textař. Pocházel z rodiny kavárníka. Vystudoval pedagogickou školu a obor dramaturgie na bratislav‑ ské VŠMU (1962–66), pak pracoval jako dramaturg v ČST Bratislava (1964–67). Spolu s M. Lasicou vytvořil autorsko­ ‑hereckou dvojici intelektuálních ko‑ miků, která od roku 1959 vystupovala ve vlastních programech na jevišti Tat‑ ra revue, později v Divadelním studiu (Divadlo na korze) a v divadle Večerní Brno. Roku 1972 se stali členy zpěvo‑ hry (od roku 1978 činohry) Nové scé‑ ny v Bratislavě, kde vystřídali rozmani‑ tý repertoár od muzikálů a komedií až po dramata. Roku 1986 nalezli jevištní zázemí v bratislavském Štúdiu S. Umě‑ lecky nejzávažnější počiny tandemu Lasica + Satinský (L + S) spočívají pře‑

devším v jejich vlastních hrách (např. Večer pre dvoch, 1966; Soirée, 1968; Ne­ čakanie na Godota, 1968; Ako vzniká sliepka, 1971; Náš priateľ René, 1980; Jubileum, 1990; Kam na to chodíme, 1991) a zábavných tv. programech (Kto­ si je za dverami, Všetci sú za dverami), v  nichž prokázali vynikající improvi‑ zační pohotovost, svěží hru s jazykem, živý kontakt s divákem a smysl pro iro‑ nii a parodii. Satinského spontánní ko‑ mediantství bylo založeno na přirozené kreativitě. Činoherní postavy vytvářel bohatými gesty i mimickými výrazo‑ vými prostředky, s nadhledem a důra‑ zem na kontrast skutečnosti a slovní‑ ho balastu frází. Ve filmu se objevoval už od počátku 60. let (Vždy možno za­ čať, 1961; Výlet po Dunaji, 1962), ale větší příležitosti dostal až v 80. letech díky českým filmařům, kteří ho obsa‑ zovali do komických a tragikomických rolí robustních chlapíků, překypujících temperamentem a okouzlujících spon‑ tánní naivitou, plebejským šarmem a  přirozenou výřečností: zvídavý mi‑ mozemšťan B v Lipského fantastické komedii Srdečný pozdrav ze zeměkou­ le (1982), furiantský lékař Albert Horák v rodinné situační komedii Marie Po‑ ledňákové S tebou mě baví svět (1982), král Pikola v Lipského werichovské po‑ hádce Tři veteráni (1983), organizá‑ tor zábavných pořadů Jožin Petránek v Krejčíkově satirické moralitě Proda­ vač humoru (1984), zemědělský pilot Štefan v Menzelově komedii Vesničko má středisková (1985). Menšími rolemi obohatil ještě několik dalších českých filmů (Nekonečná  – nevystupovat,

35 1978; Zkrocení zlého muže, 1986; Můj hříšný muž, 1986; Vážení přátelé, ano, 1989; Kanárská spojka, 1993). S diváky v kinech se rozloučil úlohou rybařící‑ ho penzionovaného doktora v poetic‑ kém retrofilmu J. Nvoty Kruté radosti (2002). K nezapomenutelným patřila i jeho postava moravského dobrodru‑ ha, polárníka, spisovatele a  pábitele Jana Eskymo Welzla v tv. komedii Poží­ rač medvědů (1996). Jako zpěvák se po‑ dílel na písňových albech Bolo nás je­ denásť (1981), S vetrom opreteky (1982) a My (1987). Prosadil se též jako reno‑ movaný fejetonista, jehož fejetony, glo‑ sy a komentáře vyšly též knižně: Moji milí Slováci – Dopisy rodákům o nebez­ pečích, která jim hrozí (1992), Karavá­ na šteká, psi idú ďalej (1993), Mě z toho trefí šlak! (1994), Rozprávky uja Klo­ básu (1996), Šľak ma ide trafiť (1997), Tristo hrmených (…prvých sto) (1999), Chlapci z Dunajskej ulice (2002), Čučo­ riedkareň (2002). Vzpomínkovou kni‑ hu o něm připravili Jan Kolář a M. Lasi‑ ca pod názvem Bleděmodrý svět Júliuse Satinského: vzpomínky, fotografie, ka­ rikatury, sny, dopisy, causerie a  jiné texty (2004). O jeho životě a předčas‑ né smrti natočila Kamila Vondrová do‑ kumentární portrét Momentálně jsem mrtvý… (2006) pro tv. cyklus Příběhy slavných. V  lednu 2002 obdržel slov. státní vyznamenání Pribinův kříž 1. tří‑ dy za celoživotní přínos k rozvoji slov. umění. SATORANSKÝ Jaroslav (* 17. 12. 1939 Praha) – herec. S divadlem a hudbou se sblížil zásluhou obou rodičů (mat‑

[satoranský]

Jaroslav Satoranský

ka, vyučená švadlena, hrála zamlada v  dívčím orchestru kavárny Praha a otec, původní profesí elektromontér, zpíval v pěveckém sboru), kteří v jeho rodném Braníku ochotničili a  jako dítě s nimi vystupoval, později dokon‑ ce podmalovával představení klavírní‑ mi improvizacemi. V období dospívá‑ ní hrál na klavír s dixielandovou kape‑ lou a  závodně jezdil na kánoi. Jeho klukovskou touhu stát se automecha‑ nikem zhatily zdravotní problémy. Místo toho se vyučil rytcem v  druž‑ stvu Znak, ale dlouho u řemesla nezů‑ stal. S hereckými zkušenostmi ochot‑ níka se připravoval u Anny Suchánko‑ vé ke zkouškám na DAMU, kterou vystudoval (1957–61). Vojenskou pre‑ zenční službu absolvoval v AUS a roku 1963 nastoupil své první angažmá v kladenském Divadle Jaroslava Prů‑

[satoranský] chy. Brzy se zde vyhranil v hrdinský milovnický typ, ale nezapřel ani sklon k  herectví komediálnímu. Od roku 1966 je členem Divadla na Vinohra‑ dech. Hrál zde např. Seana v Hubačo‑ vě a Clawellově Králi Krysovi, mladého Golubova v  Caru Fjodorovi, Horatia v Hamletovi, poštmistra v Revizorovi, Claudia v Mnoho povyku pro nic, Fer‑ chada v  Hikmetově Legendě o  lásce, porotce číslo 2 ve Dvanácti rozhněva­ ných mužích, Tuzenbacha ve Třech ses­ trách, pana Vodičku ve Veselých panič­ kách windsorských, Hartuse v Rigby‑ ho Pahorku, Glamisse v  Ionescově Macbethovi. Nejlépe se dovedl vcítit do mladých hrdinů současnosti, ale i klasické postavy jsou v jeho interpre‑ taci moderní svou bezprostřední vnitřní pravdivostí. Je herec neokáza‑ lý, střídmý v  gestu i  mimice, důraz klade na bohaté členění vnitřní cha‑ rakteristiky postav. Tento civilní výraz ho předurčil pro práci před kamerou, kde začínal už jako posluchač DAMU na přelomu 50. a  60. let. Po roličce příslušníka VB ve Vošmikově dětské detektivce Zpívající pudřenka (1959) a drobné úloze učně Ládi v Blumenfel‑ dově příběhu Lidé jako ty (1960) ho učinil režisér Václav Krška jedním z  protagonistů filmu z  vesnického prostředí Osení (1960), kde jako mla‑ dý kovář Zdeněk Jeřábek hluboce trpí poměrem své ovdovělé matky (L. Ha­ velková) se starým kovářem Zacpa‑ lem (L. Boháč), jehož žena umírala na rakovinu. O první hlavní film. roli se mu postaral režisér Miroslav Ondrá‑ ček ve sportovním filmu Poslední eta­

36 pa (1962), tematicky čerpající z aktu‑ álního prostředí cyklistického Závodu míru. Ztvárnil v  něm reprezentanta Jana Vojtu, nejmladšího člena národ‑ ního družstva, který svým nezodpo‑ vědným jednáním ohrozil vítěznou pozici celého týmu, ale v  závěrečné etapě dokáže napravit předchozí sel­ hání. Jednu z hlavních postav – vojáka základní služby a  kytaristu Káju Či‑ perku, který prožil v  uniformě řadu obyčejných i zcela nevšedních příhod a  dobrodružství včetně milostných vzplanutí – vytvořil v Kachlíkově ko‑ medii Bylo nás deset (1963). V dalším Kachlíkově filmu, detektivce Smrt za oponou (1966), hrál mladého krimina‑ listu poručíka Marečka, vyšetřujícího se svým starším kolegou Chrástkem (M. Horníček) záhadnou smrt prima‑ baleríny v pražském divadle. Satoran‑ ského tvář i bezelstný výraz jeho mod‑ rých očí, vyzařujících směsici mírnos‑ ti, plachosti, poctivosti a  dobráctví, vymezila ve filmu a televizi na dlouho typ jeho „příkladných“ hrdinů: větši‑ nou hodných, slušných, čestných a  pracovitých mladých mužů, avšak v lásce nesmělých a někdy i neúspěš‑ ných. Kromě okrajových rolí studentů (Strop, 1961), dělníků (Začít znova, 1963; Dívka s  třemi velbloudy, 1967), příslušníků VB (Dáma na kolejích, 1966; Přísně tajné premiéry, 1967), snoubenců a ženichů (Jak se krade mi­ lión, 1967; Soukromá vichřice, 1967) se představil do konce 60. let i ve výraz‑ nějších úlohách. V Schormově tragi‑ komedii Farářův konec (1968) zpo‑ dobnil vesnického chasníka Toníka,

37 který se nechtěl oženit se svou oficiál‑ ní snoubenkou (Z. Salivarová), proto‑ že udržoval poměr s povolnou místní krasavicí Majkou (J. Brejchová). Ve Fi‑ lipově Utrpení mladého Boháčka (1969) byl původně jen jakýmsi outsi‑ derem, ale nakonec vítězným milen‑ cem sličné Květy (R. Rázlová). Nad všemi předchozími i pozdějšími Sato‑ ranského film. postavami ovšem ne‑ skonale ční jeho zasmušilý strážný An‑ děl z Menzelovy smutné komedie po‑ dle Hrabalových próz Skřivánci na niti (1969), tichý a poněkud rozpačitý do‑ zorce, hlídající v 50. letech na šrotišti kladenských oceláren trestankyně od‑ souzené za pokus o nelegální přechod hranic. Život si zkomplikuje sňatkem s mladičkou cikánkou Terezkou (Tere‑ za Bariová), která se jen ztěžka při‑ způsobuje novému způsobu života. Ani v 70. letech, které zahájil úlohou kováře Martina v Kachyňově jímavém filmu na motivy knihy Alana Marshal‑ la Už zase skáču přes kaluže (1970), nevybočil příliš ze zavedeného stereo‑ typu veskrze kladných a uvědomělých hrdinů, reprezentovaných zejména kriminalisty (Muž z  Londýna, 1974; Případ mrtvého muže, 1974; Případ mrtvých spolužáků, 1976; Sázka na tři­ náctku, 1977; Třetí skoba pro Kocoura, 1983). V Balíkově sondě do nitra sou‑ časných žen bydlících v Ženských do‑ movech V každém pokoji žena (1974) hrál sympatického inženýra Béma, milujícího tichou a nezištnou láskou energickou a  sebevědomou Vlastu (I. Rapaičová). Její muž (V. Brabec) kdysi emigroval na Západ a po letech

[satoranský] se chtěl k Vlastě vrátit, ovšem ta už si sama určila další cestu životem. V so‑ ciálním dramatu Stanislava Strnada Čas lásky a naděje (1976) ztělesnil au‑ tentickou postavu dělnického hnutí funkcionáře Ladislava Budečského, otce prezidenta republiky Antonína Zápotockého, jehož román Rozbřesk byl literárním podkladem filmu. Jinak hrál kantory (Smrt mouchy, 1976; Za­ kázaný výlet, 1981), novináře (Lupič Legenda, 1972; Rosnička, 1979), lékaře (Parta hic, 1976), taxikáře (Sólo pro starou dámu, 1978), politika (Osvobo­ zení Prahy, 1976) a agitátora (Tvář za sklem, 1979). Sérii sympatických a pří‑ kladných hrdinů prolomil alespoň úlohou podvodníka Jouna v Jirešově komedii Causa Králík (1979), kde byl protihráčem M. Kopeckého v roli li‑ dumilného advokáta Lukáška. Daleko intenzivnější diváckou odezvu pocítil prostřednictvím tv. obrazovky, která upevnila jeho pozici všestranného her‑ ce i pevně zafixovala mediální podo‑ bu: jako představitele zakřiknutých a naivních mladíků, venkovských trou‑ bů, dělnických kádrů, uvědomělých příslušníků inteligence, mužů nedáv‑ né minulosti s plachou duší (ale zpra‑ vidla s čestnými úmysly) odpovídající normám tehdejší socialistické morál‑ ky. Veřejnost si ho vybaví zejména v  souvislosti s  trojicí seriálových po‑ stav: angažovaného zemědělského syn‑ ka Jana Hamra v Dietlově „kronice“ po‑ válečné vesnice Nejmladší z rodu Ham­ rů (1975), strojírenského inženýra Zbyňka Kořínka v seriálu s výrobní te‑ matikou Inženýrská odysea (1979)

[sauer] a věčně ustrašeného a úslužného čele‑ dína Kuby ve večerníčkovém cyklu Kr­ konošské pohádky (1974, 1977, 1984). Hojně obsazován byl do dalších seriálů, mj. Hříšní lidé města pražského (1968), Záhada hlavolamu (1969), F. L.  Věk (1971), Tajemství proutěného košíku (1977), Dynastie Nováků (1982), Syno­ vé a  dcery Jakuba skláře (1985), Zlá krev (1986), Rodáci (1987), Dobrodruž­ ství kriminalistiky (1989), Náhrdelník (1992), O  zvířatech a  lidech (1993), Když se slunci nedaří (1995), Četnické humoresky (2000) a Zdivočelá země II (2001). Z nepřeberného množství in‑ scenací, uložených v archivním fondu ČT, vybíráme alespoň tituly Matka (1966), Záhořanský hon (1968), Bludiš­ tě moci (1969), Byly noci májové (1970), Mordová rokle (1970), Zajatec šílenství (1971), Chléb a  písně (1971), Hliněný vozíček (1972), Zázrak v Ou­ žlabičkách (1972), Hotel Miramare (1972), Faust a Markéta (1972), Králov­ ský gambit (1974), Rafan (1974), Tady bude město (1976), Tetinka (1977), Kre­ melský orloj (1977), Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou (1978), Historie začíná pod kaštany (1979), Dnes v noci hvězdy nehasnou (1979), V  zámku a podzámčí (1981), Ohněm proti ohni (1984), V čase vánočním (1985), Dotyk zla (1986), Bronzová spirála (1988), Generál Eliáš (1995), Králův šašek (1997), Legenda Emöke (1998), Vražda kočky domácí (2003), Falešné obvinění (2004) a Stříbrná vůně mrazu (2005). Nejmenší ho znají z pohádek Pohádka o  Honzovi (1968), Hádanice (1990), Kryštof a Kristina (1993) nebo Ty, ty,

38 ty, Moneti! (1995). Kdysi uváděl v tele‑ vizi hudební pořad Vysílá studio M, prezentující „naživo“ hudbu různých žánrů. Vlastní muzikální vlohy rozvíjí po celý život ve hře na klavír a v kom‑ ponování (kromě písniček složil scé‑ nickou hudbu k Roščinově hře Valen­ tin a  Valentina). Své zkušenosti už čtvrt století předává adeptům herec‑ tví; zprvu byl pedagogicky činný na DAMU (1982–90) a od roku 1990 vyu‑ čuje na Pražské konzervatoři. SAUER František / Franta, pseudony­ my Franta Habán, Franta Kysela (* 4. 12. 1882 Praha, † 26. 3. 1947 Praha) – lite­ rát, herec a bohém. Vyučil se strojním zámečníkem a postupně vystřídal řadu zaměstnání (mj. akvizitér a obchodní cestující). Jako čelný představitel anar‑ chistického hnutí se sblížil s bohém‑ ským okruhem kolem Jaroslava Haška (byl nakladatelem jeho prvního seši‑ tového vydání Švejka). Sám se věnoval žurnalistické a literární činnosti. Psal převážně autobiografické prózy z pro‑ středí pražské periferie a kulturní bo‑ hémy (Franta Habán ze Žižkova, 1923; Pašeráci, 1929) a  byl spoluautorem vzpomínkových knih (In ­memoriam Jaroslava Haška, 1924; E. A. Longen a Xena, 1936). Vystupoval i jako herec a recitátor, jednak v kabaretech, poz‑ ději příležitostně ve filmu, kde se obje‑ vil v úlohách opilce (Ze soboty na nedě­ li, 1931; Čapkovy povídky, 1947), tajného (Poslední bohém, 1931), vojenského ši‑ kovatele (Miláček pluku, 1931) a ševce­ ‑bačkoráře (Skalní ševci, 1931). Posmrt‑ ně ho zpodobnil herec O. Krejča ve

39 Steklého sociálním filmu Anna prole­ tářka (1952). SAXL Beda / Bedřich (*  16. 2. 1885, † 30. 11. 1941 Praha) – herec. Od roku 1904 účinkoval na pražských jevištích a s filmováním se seznámil prostřednic‑ tvím drobných rolí v němých filmech Mořská panna (1926), Dva pekelné dny (1928) a jako majitel krejčovského salo‑ nu v proslulém filmu Erotikon (1929). Ve zvukovém období se na plátně obje‑ vil už jen dvakrát, jako host v baru (Po­ bočník Jeho Výsosti, 1933) a jako repor‑ tér (Sedmá velmoc, 1933). SÁZAVSKÁ Sonja, provdaná Chmelí‑ ková (* 5. 9. 1926 Hodonín) – herečka a režisérka dabingu. Rodinná ochot‑ nická tradice ji přivedla ke studiu he‑ rectví, které absolvovala na Státní konzervatoři v Brně (1949). Pak pro‑ šla oblastními divadly v  Novém Jičí‑ ně (1949–53), Opavě (1953–54) a Olo‑ mouci (1954–61). V první polovině 60. let opustila jeviště kvůli film. příle‑ žitostem ve FSB. Hrála nejprve bar‑ manku (Kde alibi nestačí, 1961) a pak manželky ve dvojici s  E. Dubským (Zámek pro Barborku, 1962), V. Brod­ ským (Táto, sežeň štěně, 1964) a J. Vě­ trovcem (Anděl blažené smrti, 1965). Od roku 1964 se věnovala výhradně dabingu jako režisérka v  Čs. televi‑ zi Brno (vedle mnoha filmů je pode‑ psána např. u české verze maďarského kresleného seriálu o rodině Smolíko‑ vých). Je laureátkou Ceny Františka Filipovského za celoživotní mimořád‑ nou dabingovou tvorbu (2001).

[sedal] SECOVÁ Maria, rozená Pospíšilová (* 17. 10. 1903 Most, † 23. 8. 1985 Hradec Králové) – herečka; manželka herce, di‑ vadelního režiséra a ředitele Františka Sece (1901–1977). Pocházela z herecké rodiny a jako žačka Karla a Ferdinan‑ da Kaňkovských nastoupila v šestnácti letech hereckou dráhu u kočovné spo‑ lečnosti Josefa Burdy, kde vydržela tři‑ náct let s výjimkou krátkého působe‑ ní v Košicích (1925–26). Ve 30. letech hrála v  Kladně, v  Rodenově společ‑ nosti a brněnském Zemském divadle. Okupaci strávila v div. společnosti své‑ ho chotě, po válce vystřídala několik oblastních scén (Kutná Hora, Opava, Karlovy Vary), aby roku 1954 natrva‑ lo zakotvila v královéhradeckém diva‑ dle, jehož členkou zůstala až do své‑ ho penzionování (1980). K filmování se dostala až velmi pozdě a její velmi vzácná účast před kamerou měla po‑ vahu jen epizodek starých žen: uklí‑ zečky v Kadárově a Klosově soudním dramatu Obžalovaný (1964), svědky‑ ně Anny Smutné v Traplově normali‑ zační agitce Tobě hrana zvonit nebu­ de (1975) a babky v Matějkově kronice počátků českého dělnického hnutí Ho­ dina života (1981). SEDAL Ján (* 12. 4. 1948 Bratislava) – herec a divadelní režisér. Otce nepo‑ znal, neboť zemřel těsně po jeho na‑ rození. Byl vychován matkou a dvěma staršími sestrami v ortodoxně katolic‑ kém duchu. Místo bohoslovectví, jak si původně přála matka, začal studovat SPŠ strojní, kterou však pro neuspo‑ kojivý prospěch a bohémský způ­sob

[sedal] života nedokončil. Sledováním non‑ konformních podnětů 60. let v oblasti literatury, výtvarného umění, roc‑ kové hudby a pouličních happeningů se formovala jeho duchovní a umělec‑ ká vyhraněnost. Živil se příležitostný‑ mi pracemi (mj. asfaltér, dělník v be‑ tonárce, div. osvětlovač, keramik). Počátkem 70. let přesídlil do Prahy, aby se zapojil do komunity experi‑ mentujícího divadelního undergroun‑ du (Bílé divadlo, Křesadlo). Součas‑ ně pracoval několik let jako topič a  studoval loutkoherectví na DAMU (1974–78). Po absolvování byl jednu se‑ zonu v angažmá v loutkovém divadle Alfa v Plzni, potom pokračoval v nejis‑ té existenci svobodného umělce: pra‑ coval jako domovník, stál modelem na AVU a vystupoval s velkou loutkou ve vlastním samostatném recitálu pro děti O Pidižlovi Velikém na motivy po‑ hádky Aloise Mikulky. Roku 1982 se stal členem prostějovského, respek‑ tive brněnského HaDivadla (Hanácké divadlo). Jako výrazný protagonista souboru spoluvytváří profil této scé‑ ny dosud a do jejího repertoáru ­vnesl slov. prvky. Zaujal jedinečnou sérií po‑ stav v inscenacích A. Goldflama (Ná­ vrat ztraceného syna, Bylo jich pět a půl, Proces, Idiot, Lidská tragikome­ die, Proklatec), J. A. Pitínského (Král Oidipús, Deadwood, Renáta Kalen­ ská, Lidové noviny) a dalších. Ve svých kreacích spojuje nostalgickou medi‑ taci s  groteskními prvky a  hyperbo‑ lizujícími náznaky. Jeho role spojují jednou méně, jindy silněji zřetelné ob‑ rysy introverta, člověka komunikující‑

40 ho skrze vlastní svět a svůj vlastní ná‑ zor na něj, člověka odlišujícího se od konvencemi požadovaného normá‑ lu. Roku 1996 účinkoval v  pražském divadle Archa v představeních Petera Schumanna z Bread and Puppet Thea‑ tre (Sedli si za stůl a jedli, Den je ráno, poledne a večer) v Goldflamově Slad­ kém Theresienstadtu. Prvními filma‑ ři, kteří otestovali jeho interpretační kvality před kamerou, byli slov. reži‑ séři. Po Ivanu Balaďovi, jenž ho obsa‑ dil do hlavní role otce tv. dramatu Oči plné snehu (1983), to byl Dušan Tran‑ čík. V jeho psychologickém dramatu Iná láska (1985) se uvedl úlohou opil‑ ce Francka, člena dřevorubecké party z horské osady, kam přichází praco‑ vat vyloučený medik Peter (M. Kra­ már), hlavní hrdina polemického pří‑ běhu o odlišných životních postojích. Trančík si ho později vybral i do další‑ ho filmu s tématem devastace morál‑ ních hodnot Keď hviezdy boli červené (1990). Punc životních outsiderů nes‑ ly i některé jeho další rázovité a po‑ divínské postavy: herpetolog, bylin‑ kář a  údržbář v  zoologické zahradě Lojza v milostném příběhu debutují‑ cího Václava Křístka Zvířata ve městě (1989), komunista Malduljan, synovec svérázného otce (Franciszek Pieczka) hlavní hrdinky Olgy (I. Chýlková) ve Šteindlerově hořké komedii Díky za každé nové ráno (1994). Jinak ho fil‑ maři využívají také pro zemité typy, nezřídka impulsivních mužů: lesník Šimek v dětském dobrodružném pří‑ běhu s  detektivní zápletkou Poklad rytíře Miloty (1989) režiséra Eugena

41 Sokolovského ml., hajný v satirické ko‑ medii Dědictví aneb Kurvahošigutn­ tag (1992) režisérky Věry Chytilové, ras v Křístkově pohádce Císař a tam­ bor (1998), chamtivý bratr hrdinči‑ na otce (J. Ornest) ve Vorlově kome‑ dii Cesta z města (2000) a vlastními dětmi usmrcený otec v  psychologic‑ kém dramatu Oběti a vrazi (2000), re‑ žijní autorské prvotině Andrey Sedláč‑ kové. Zatím naposledy se Sedal objevil na plátně v úvodní „historické“ scéně Jandourkova dobrodružného rodin‑ ného filmu s prvky fantasy Maharal – Tajemství talismanu (2007), kde jako vážený rabín Löw svěřuje na smrtel‑ ném loži dvěma Židům vzácnou kni‑ hu Via Lucis a talisman nezbytný pro získání pokladu Rudolfa II. Ještě vzác‑ nějším hostem je na tv. obrazovce (O Palečkovi, 1988; Vampýr, 1989; Ces­ ta do Vídně a zpátky, 2006; Vánoční příběh, 2007). SEDLÁČEK Alois (* 11. 12. 1852 Praha, † 23. 7. 1922 Praha) – herec a divadel­ ní režisér; otec herců A. Sedláčkové a  Járy Sedláčka. Vyrostl v  proletář‑ ském prostředí. Začal se učit sedlář‑ skému řemeslu, ale v sedmnácti letech odešel se skromnými zkušenostmi ochotnického herce k  profesionál‑ nímu divadlu. Vystřídal několik ko‑ čovných společností (J. A. Kramue‑ le, V. Svoboda, P. Švanda ze Semčic), než ho roku 1878 angažovali v Proza‑ tímním divadle v Praze, s jehož soubo‑ rem přešel do Národního divadla. Na naší první scéně, kde od roku 1900 za‑ stával i funkci režiséra, působil až do

[sedláček]

Alois Sedláček

odchodu do penze (1911). Pak zde ještě několikrát hostoval a hrál též v jiných pražských divadlech. Když byl před‑ časně penzionován, věnoval své síly začínajícímu českému filmu. Během svého pobytu u kočovných společnos‑ tí se vypracoval v  nadějného lidové‑ ho komika, jehož herectví postupně nabývalo zřetelných tragikomických rysů. Zatímco u lidových typů podtr‑ hoval jejich prostou srdečnost, v řadě tzv. frakových postav z  konverzač‑ ních her rozvíjel suchý humor, pře‑ cházející často v břitký tón, který po‑ sléze nabyl až ironické přitrpklosti. Vytvořil celou plejádu úředníčků, ma‑ loměstských profesorů, ale i  knížat a králů. V hrách G. Preissové, A. Jirás‑ ka, L. Stroupežnického, J. Štolby, ale i G. Hauptmanna a dalších se projevil jako epizodista značných individuali‑

[sedláček] začních schopností. Zásluhou své dce‑ ry a tchána Maxe Urbana, zakladatelů a provozovatelů film. výrobny ASUM, rozšířil řady průkopnické generace film. herců. Do 1. světové války hrál v melodramatických a komediálních filmech této společnosti Falešný hráč (1912), Konec milování (1913), Šaty dě­ lají člověka (1913), Estrella (1913), Idy­ la ze staré Prahy (1913) a Andula žár­ lí (1914). Před kameru se vrátil až po vzniku republiky a do své smrti se ob‑ jevil ještě v tuctu filmů různých žán‑ rů, z nichž se jich bohužel řada nedo‑ chovala (Láska si nedá poroučet, 1918; Sněženka z  Tater, 1919; Papá, 1919; Yorickova lebka, 1919; Komediantka, 1920). Počátkem 20. let se stal jed‑ ním z hereckých protagonistů výrob‑ ny Weteb, kde v Binovcových filmech ztělesňoval většinou otce hlavních hrdinek, představovaných „firemní“ hvězdou S. Marwille: hostinský v dra‑ matu Černí myslivci (1921), vynález‑ ce pružného skla Robinson v komedii Marwille detektivem (1922), otec titul‑ ních dvojčat v  komedii Adam a  Eva (1922) a vorař Mestek v dramatu Děv­ če z Podskalí (1922). Jeho posledním filmem bylo nedochované Binovcovo drama Madame Golvery (1923), jehož premiéry se již nedožil. SEDLÁČEK Jára / Jaroslav (* 9. 10. 1884 Praha, † 25. nebo 26. nebo 28. 2. 1929 Praha) – herec, zpěvák, divadelní re­ žisér a autor frašek; syn herce A. Sed­ láčka a bratr herečky A. Sedláčkové. Před i po 1. světové válce patřil k oblí‑ beným a spolehlivým hereckým opo‑

42 rám řady pražských činoherních scén působících na předměstích i v centru metropole, ale vesměs repertoárovou skladbou vycházejících vstříc vkusu li‑ dového obecenstva: Divadlo Marie Zie‑ glerové, Městské divadlo Královských Vinohrad, Uranie, Deklarace, Komor‑ ní divadlo (též i jako režisér), Revoluč‑ ní scéna, Divadlo Komedia (pověřen funkcí uměleckého ředitele a vrchní‑ ho režiséra), Rokoko, Divadlo Vlasty Buriana, kabaret U bílé labutě a dal‑ ší. Převážně byl obsazován do komic‑ kých rolí, v  nichž představoval typ salonních milovníků a bonvivánů. Zá‑ sluhou své sestry a švagra Maxe Urba‑ na, zakladatelů a provozovatelů film. výrobny ASUM, se zařadil do průkop‑ nické generace film. herců. Do vypuk‑ nutí 1. světové války hrál ve filmech této společnosti, z nichž se však žád‑ ný nedochoval: Záhadný zločin (1912), Falešný hráč (1912), Dáma s barzojem (1912), Rozvedená paní (1913), Šaty dě­ lají člověka (1913) a Nenávistí k lásce (1914). S M. Urbanem spolurežíroval komedii Šaty dělají člověka (1913) vol‑ ně podle prologu Shakespearovy hry Mnoho povyku pro nic. Před kameru se vrátil až ve druhé polovině 20. let ve třech filmech: komediích Falešná kočička (1926) a Aničko, vrať se! (1926) a melodramatu Sextánka (1927), kde svou kinematografickou činnost uza‑ vřel rolí lékárníka. Kromě kabaret‑ ních scén napsal několik frašek buď sám (C. k. ulejváci, 1926; Jaký pán, ta­ kový krám, 1926; Vdám se – až napr­ ší!, 1926) nebo ve spolupráci s Č. Šlé­ glem. Na přelomu 20. a 30. let vydali

43

[sedláček]

vlastním nákladem herci J. Marvan a  Č. Šlégl útlou knížku Za oponou: vzpomínka na Jarouška Sedláčka „Zla­ té dítě“. SEDLÁČEK Jiří, vl. jm. Antonín Cihlář (* 26. 3. 1899 Praha, † 25. 6. 1961 Pra‑ ha)  – operetní herec, divadelní re­ žisér a ředitel; bývalý manžel hereč‑ ky M. Grossové. Začínal roku 1919 pod pseudonymem Jiří Slavík v Hašlerově kabaretu v Lucerně. Pak působil v Čer‑ vené sedmě a od roku 1921 byl anga‑ žován jako herec a zpěvák ve většině pražských operetních scén: karlínské Varieté, Rokoko (1924), smíchovská Aréna (1924–30), vinohradská Malá opereta (1930–33). Největšího umělec‑ kého úspěchu dosáhl jako ředitel Ty‑ lova divadla v Nuslích (1933–44), kde se zaměřil na uvádění původních čes‑ kých operet. Po válce byl dvě sezony členem zájezdového Oblastního diva‑ dla českého severovýchodu Náchod se sídlem v Náchodě. Příjemně zabarve‑ ný hlas, švihácké vzezření, elegant‑ ní vystupování a  dobrá herecká vý‑ bava mu získávaly sympatie publika. Díky těmto přednostem i  div. popu‑ laritě ho od počátku 20. let využíval film pro milovnické typy. Ve třinácti němých filmech různých žánrů hrál hlavní i drobnější role mladých mužů z  městského i  venkovského prostře‑ dí: byl např. hercem kočovné společ‑ nosti (Komediantka, 1920), malířem (Plameny života, 1920), vůdcem skau‑ tů (Děvčata, vdávejte se!, 1921), za‑ hradníkem (Jindra, hraběnka Ostroví­ nová, 1924), spisovatelem (Na letním

Jiří Sedláček

bytě, 1926), nápadníkem titulní hrdin‑ ky (Irča v hnízdečku, 1926), lékařem (Sextánka, 1927) a mladým světákem (Hanba, 1929). Jako mužský protago‑ nista dvou filmů neblaze a  s  tragic‑ kými následky zasáhl do života dvou titulních hrdinek: v Kokeislově melod‑ ramatu Parnasie (1925) částečně zavi‑ nil jeho Hanuš Merten svým nezodpo‑ vědným jednáním dobrovolnou smrt zoufalé manželky (Milada Jadranská­ ‑Hrabánková) a v Innemannově kome‑ dii Lásky Kačenky Strnadové (1926) zneužil jako zlotřilý ing. Richard Ro‑ manovský naivní venkovskou dívku (Z. Kavková) ke svým nekalým cílům. S nástupem zvuku se mohli film. divá‑ ci konečně potěšit také jeho zpěvem, když v Innemannově hudební kome‑ dii podle Tylovy známé hry Fidlovač­ ka (1930) přednesl jako ševcovský sy‑

[sedláček] nek Jeník Kroutil sólově a v duetech tři písně. Film. pásy zaznamenaly sou‑ časně jeho pěvecké a herecké umění ještě v reklamním snímku Naši herci co by pouliční zpěváčci (1935), kde ho kamera zachytila také naposled. Me‑ zitím se na plátně předvedl ve dvou ryze dramatických postavách po boku své choti M. Grossové: jako poručík Štěpán Dolan v  Antonově špionáž‑ ním dramatu Aféra plukovníka Redla (1931) a zhýralý Jára Doubek ve Sváro‑ vě frašce Tisíc za jednu noc (1932). SEDLÁČEK Jiří (*  22. 5. 1964 Ostra‑ va)  – herec; manžel herečky L. Ku­ charské. Vystudoval herectví na JAMU (1987) a nastoupil do činohry Státního divadla v Ostravě, respektive Národní‑ ho divadla moravskoslezského, k  je‑ hož stabilním hereckým oporám patří dodnes (Cabaret, Elling a Kjell, Šakalí léta, Komedie omylů, Vůně peněz aneb Turcaret). Nejrozsáhlejší část jeho re‑ pertoáru tvoří komediální úlohy, kte‑ ré vycházejí především z  tělesných daností hercovy podsadité postavy, ze spojení typových dispozic s poho‑ tovou charakterizací, v níž převažují rysy vitality, bodrosti a žoviálnosti. Už jako posluchač JAMU si vyzkoušel he‑ recké schopnosti před kamerou jako mužský protagonista dvou filmů. Ve druhém příběhu Muchnova povídko‑ vého snímku ze života vojáků základ‑ ní služby Zelená léta (1985) hrál vojáka Michala, který se během bramborové brigády sblíží se studentkou Lenkou (E. Sirová). Režisér Jaroslav Balík si ho vybral pro představitele titulní role ve

44 společensko­‑historickém filmu Naro­ zeniny režiséra Z. K. (1987). Představo‑ val mladého filmaře Zdeňka, na jehož osudech, které se odvíjejí formou jeho vzpomínek při oslavě jeho šedesátin, je evokována historie české znárodně‑ né kinematografie v  letech 1946–48. Na plátnech kin se pak objevil ještě jako loupežník v  Křístkově pohádce Císař a tambor (1998). Tvoří nerozluč‑ nou dvojici s hercem N. Lichým, mj. při tvorbě a realizaci tv. kulinářského pořadu Pod pokličkou (namlouvá hos‑ podyňku Maruš) a v animovaném seri‑ álu Pytlíkov. Proslulé jsou i jejich Lite‑ rární večery v Divadelním klubu Petra Bezruče. Sám je průvodcem zájmo‑ vého pořadu Zahrada je hra ostrav‑ ské ČT, v níž prošel i řadou inscenací, pohádek a nedělních chvilek poezie. SEDLÁČEK Jiří (* 15. 8. 1967 Praha) – herec. Absolvoval studium herectví na pražské Státní konzervatoři (1988) a pak měl angažmá v Kolíně (1988–90), Příbrami (1990–91) a Klicperově diva‑ dle v  Hradci Králové (1991–95). Dále působí jako herec ve svobodném po‑ volání a pohostinsky účinkuje na praž‑ ských scénách (Žižkovské divadlo Járy Cimrmana, Divadlo ABC). Ve filmu za‑ čínal jako konzervatorista malými ro‑ lemi mladíků: chovanec výchovného ústavu pro delikventní mládež Sivec v Kopřivově psychologickém dramatu Zámek „Nekonečno“ (1983) a údržbář v textilce Slezáček v Tučkově komedii Čekání na Patrika (1988). V následují‑ cích dvou filmech nosil uniformu pří‑ slušníka čs. lidové armády v hodnosti

45 desátníka (Tichá bolest, 1990) a  svo‑ bodníka (Žiletky, 1993). Nezvyklý typ postavy mu přinesla úloha neander‑ tálce ve Vorlíčkově pohádkové kome‑ dii Mach, Šebestová a  kouzelné slu­ chátko (2001). Průběžně se objevuje i na obrazovce, např. v seriálech Ara­ bela se vrací (1990–93), Na lavici ob­ žalovaných justice (1998), Případy de­ tektivní kanceláře Ostrozrak (2000) a Zdivočelá země II (2000). SEDLÁČEK Karel (* 14. 2. 1918 Smoli‑ nec, okres Strakonice) – herec. V Pra‑ ze absolvoval dramatické oddělení Státní konzervatoře (1942) a do kon‑ ce okupace hrál v  Kladně (1942–43) a  v  cestující div. společnosti ředite‑ le Karla Kaňkovského. Po válce pro‑ šel oblastními scénami v Ústí nad La‑ bem (1945–48) a Písku (1948–49) a na dvanáct let zakotvil v pražském Měst‑ ském divadle pro mládež (1949–61). Dvě sezony byl členem Státního zájez‑ dového divadla a od roku 1962 až do odchodu do důchodu (1979) setrval v  Divadle pracujících Most. Herecký křest před kamerou učinil krátce po příchodu do Prahy v epizodce řídící‑ ho učitele v Kubáskově sociálním dra‑ matu Zvony z rákosu (1950). Na tuto zkušenost navázal až téměř po třiceti letech ve dvou kriminálních filmech, opět jen v nepatrných roličkách pří‑ slušníka VB (Stíhán a podezřelý, 1978) a opilého vousáče (Kdo přichází před půlnocí, 1979). Své vzpomínky na se‑ zonu u venkovské kočovné společnos‑ ti publikoval knižně pod názvem Po­ slední cedulář (1987).

[sedláček] SEDLÁČEK Ladislav (* 31. 3. 1902 Par‑ dubice, † 5. 5. 1965 Praha) – herec; syn herečky E. Sedláčkové a  divadelní‑ ho ředitele Jana Evangelisty Sedláčka (1866–1932), bratr herce S. Sedláčka. Základy herectví si osvojil soukro‑ mým studiem u K. Želenského (1920) a  po čtyřech sezonách, které pobyl v  otcově kočovné společnosti, rozší‑ řil roku 1924 řady souboru Tylova di‑ vadla v Nuslích. Umělecky nejplodněj‑ ší období strávil v Městském divadle Plzeň (1927–46), kde tvořil s Miladou Rabaso­v ou v  meziválečných letech nejpopulárnější operetní dvojicí. Kro‑ mě toho zde i režíroval a po osvobo‑ zení krátce zastával funkci ředitele. Od roku 1946 působil již výhradně na pražských scénách, nejprve jako člen Osvobozeného divadla (1946–48) a Di‑ vadla státního filmu (1948–51) a před odchodem na odpočinek hrál v Měst‑ ském divadle pro mládež (1952–63). První zkušenost před kamerou zís‑ kal až v pětačtyřiceti letech ve Fričo‑ vě film. adaptaci Čapkových povídek (1947), kde v  předposlední povídce Ukradený spis ztvárnil podplukov‑ níka informačního oddělení Vrzala, kterého k sobě domů povolá zoufalý plukovník Hampl (T. Pištěk), aby vy‑ šetřil odcizení tajného vojenského do‑ kumentu. Během následujících sedmi let hrál ještě v tuctu filmů malé a epi‑ zodní role, jako byl třeba vrchní (Poli­ bek ze stadionu, 1947), přednosta sta‑ nice (Železný dědek, 1948), úředník (Pára nad hrncem, 1950), funkcionář fotbalového klubu (V trestném území, 1950), ředitel podniku (Veselý souboj,

[sedláček] 1950), četnický strážmistr (Zocelení, 1950), redaktor na dole (DS­‑70 nevy­ jíždí, 1951) a vězeňský dozorce (Haš­ kovy povídky ze starého mocnářství, 1952). Jednou dokonce ztvárnil auten‑ tickou postavu známého nakladate‑ le Jana Otty v Krškově životopisném portrétu Mikoláš Aleš (1951). SEDLÁČEK Pavel (* 4. 7. 1941 Praha) – zpěvák a restauratér. Vystudoval vyšší průmyslovou školu strojnickou (1959) a  ČVUT (1968). Už v  patnácti letech jako samouk pronikl do světa hudby s nebývalou razancí, když na přehlíd‑ ce amatérských objevů zazpíval Rock Around The Clock z  repertoáru Billa Haleyho a vyhrál. Roku 1959 si zopa‑ koval vítězství v soutěži Hledáme mla­ dé talenty v pražském sále Alfa. Počát‑ kem 60. let prošel několika rockovými formacemi (EP Hi­‑fi, Studijní skupi‑ na big beatu) a za doprovodu kapely Karkulka vytvořil v  Divadelním klu‑ bu Olympik titulní roli v hudební ko‑ medii M. Šimka a Jiřího Grossmanna Proces s bigbeatovým králem (1963). To už působil i v Semaforu (1962–64), kde pro něj J. Suchý a J. Šlitr složili píseň Život je pes, která – ač míněna ironicky  – přerostla v  generační vý‑ pověď a  Sedláček s  ní roku 1963 de‑ butoval na gramofonových deskách. Absolvoval četné koncerty na domá‑ cích i zahraničních pódiích (pohostin‑ sky vystupoval a natáčel s Olympikem a Mefistem). Byl vynikajícím interpre‑ tem písní klasického rockového reper‑ toáru, ale i prvním naším zpěvákem s moderní chlapeckou barvou hlasu.

46 Po nuceném přerušení umělecké čin‑ nosti (ideologicky motivované vězně‑ ní za údajné devizové machinace) jen těžko hledal cestu zpět k  bývalé ka‑ riéře. Navázal spolupráci se souborem Apollo (1965–67) a od roku 1967 vystu‑ poval v Hudebním divadle Karlín v pů‑ vodním českém muzikálu Gentlema­ ni. Během 60. let zachytil několikrát jeho herecké a  pěvecké kreace také film. S  mnoha semaforskými kolegy se poprvé objevil v povídce Konkurs z Formanova stejnojmenného snímku (1963). Forman ho obsadil také do ro‑ ličky pouličního zpěváka přezdívané‑ ho Sako v komedii Černý Petr (1963), kde za vlastního kytarového dopro‑ vodu zpívá píseň Život je pes. Pak se mihl jako jeden z vojáků ve Svitáčko‑ vě a Roháčově semaforském muziká‑ lu Kdyby tisíc klarinetů (1964). Ryze herecký úkol mu nabídla úloha učně Jardy v prostřední povídce Set z Nová‑ kova triptychu Bubny (1964). Na plát‑ ně se pak již připomněl jen ve třech epizodních rolích: maloměstské‑ ho mladíka Karla v  Machově kome‑ dii Objížďka (1968), beatnika v klubu v Balíkově psychologickém snímku Ta třetí (1968) a loutnisty v historické ko‑ medii Slasti Otce vlasti (1969) režisé‑ ra Karla Steklého. S nástupem norma‑ lizace se vytratil se skupinou Colour Images do německých a rakouských zábavních podniků. Pokus o  návrat na českou hudební scénu učinil v 70. letech ve spojení se skupinou Fontá‑ na. Impulsem k  oživení jeho pěvec‑ ké kariéry se stala až série společných vzpomínkových koncertů průkopníků

47 rock­‑and­‑rollu u nás. I když se mezi‑ tím začal profesionálně zabývat gast‑ ronomií, otevřela se mu cesta alespoň k příležitostným vystoupením se sku‑ pinou Gram a poté se skupinou Cadil‑ lac, v níž dodnes soustřeďuje hudeb‑ níky, kteří s ním sdílejí nostalgii pro klasický rock­‑and­‑roll. Na vlastní alba si Sedláček počkal až do 90. let. SEDLÁČEK Stanislav (* 6. 5. 1899 Ústí nad Orlicí, † 13. 12. 1961 Praha) – herec a scenárista; syn herečky E. Sedláčko­ vé a  divadelního ředitele Jana Evan‑ gelisty Sedláčka (1866–1932), bratr herce L. Sedláčka. Jako žák Eduarda Vojana vstoupil do herecké praxe se vznikem republiky v otcově kočovné div. společnosti, během 20. let půso‑ bil v Longenově Revoluční scéně a byl ředitelem a  uměleckým šéfem Tylo‑ va divadla v Nuslích. V letech 1929–43 vystřídal různé společnosti a do kon‑ ce války pak působil v  Intimním di‑ vadle. Krátce po osvobození umělec‑ ky vedl Revoluční scénu v Praze a řídil Kladenské divadlo. Od konce 40. let až do svého odchodu na odpočinek (1960) hrál v Kolíně, v Městských diva‑ dlech pražských a karlínském Divadle hlavního města Prahy. První kontakt s filmem navázal jako autor námětu nedochovaného filmu Trestanci na Špilberku (1922), který natočil pro brněnskou společnost Brunafilm ra‑ kouský režisér Robert Blümsrieder. Herecký křest před kamerou však ab‑ solvoval až na sklonku němé éry, kdy v  Měšťákově zfilmování div. drama‑ tu Gabriely Preissové Její pastorkyňa

[sedláček] (1929) ztělesnil jednoho z  hlavních hrdinů, statkářského synka Laca Bu‑ riju, který se spolu se svým bratrem Števou (V. Norman) uchází o Jenůfu (Thilde Ondra). Na plátně se objevil ještě třikrát, v adaptacích známých li‑ terárních předloh (Dobrý voják Švejk, 1931; Zapadlí vlastenci, 1932; Botostroj, 1954), ale jeho herecké úkoly zde byly již zcela marginální. SEDLÁČEK Tomáš (*  15. 1. 1949 Pra‑ ha) – herec. Od roku 1962 navštěvoval LŠU ve Voršilské ulici, kde si osvojoval základy herectví pod vedením profe‑ sorky J. Stránské. Za studií na gym‑ náziu Jana Nerudy v Praze navštěvoval tamní dramatický kroužek a účinko‑ val dokonce v Národním divadle (Fla‑ vio v  Donu Juanovi). Po absolvování herectví na DAMU (1971) působil dvě sezony v pražském divadélku Marin‑ gotka. S  filmováním se seznámil už jako malý chlapec v ústředních rolích dětských filmů Čeňka Duby Brankář bydlí v naší ulici (1957) a V šest ráno na letišti (1958) a ruského režiséra Lva Kulidžanova Přátelé na moři (1959). Ve film. dráze pokračoval menšími úlo‑ hami sebevědomých mladíků a hejsků ve filmech ze života současných mla‑ dých lidí (Místo v houfu, 1964; Každý mladý muž, 1965; Dívka s  třemi vel­ bloudy, 1967; Takže ahoj, 1970), které v různých obměnách vytvářel i v nevý‑ znamných normalizačních filmech se sociální, politickou, válečnou a výrob‑ ní tematikou (Hroch, 1973; Čas lásky a naděje, 1976; Jakub, 1976; Proč nevě­ řit na zázraky, 1977; Trasa, 1978; Drs­

48

[sedláček]

Zdeněk Sedláček (* 1950)

ná Planina, 1979; Svítalo celou noc, 1980). Jednou z mála kostýmních po‑ stav byl hrabě v důstojnické uniformě poručík von Stahl v Krškově přepisu Turgeněvovy novely Jarní vody (1968). Režisér Karel Steklý si ho vybral jako protagonistu filmu Svět otevřený ná­ hodám (1971), kde představoval pro‑ letářského chlapce Vojtu, jenž za hos‑ podářské krize 30. let marně hledá zaměstnání a  nakonec odjíždí bojo‑ vat jako interbrigadista do Španělska. SEDLÁČEK Zdeněk (* 3. 7. 1950 Fren‑ štát pod Radhoštěm, †  6. 3. 2000 Brno) – herec. Ačkoliv pocházel z ro‑ diny inženýra chemie a nikdo z rodičů neměl hlubší vztah k divadlu, toužil od dětství po herecké profesi. Po ukonče‑ ní základní školy (1965) ho přijali na ta‑ neční konzervatoř v Praze a už během

středoškolských studií upoutal pozor‑ nost filmařů a tv. režisérů pohybovými i hereckými schopnostmi. V tv. filmu Zrzek (1967) režisérky Věry Jordánové vytvořil titulní roli po boku renomova‑ ných herců D. Medřické a V. Vejražky. Režisér František Vláčil ho obsadil ve svém historickém dramatu Údolí včel (1967) do rozsahem menší, avšak v ději (retrospektivní scény) významné role malého Ondřeje z Vlkova, zpodobně‑ ného v dospělém věku P. Čepkem. V ji‑ ném důležitém snímku 60. let, Schor‑ mově podobenství Den sedmý, osmá noc (1969), hrál mladšího syna samo‑ zvaného Předsedy vesnického výbo‑ ru (B. Šmída), organizujícího evakua‑ ci obyvatel před jakýmsi nebezpečím, které údajně všem hrozí. Jakmile od‑ maturoval na konzervatoři (1969), po‑ kračoval v dalším vzdělávání na DAMU, kde absolvoval obor herectví (1973). První angažmá nastoupil v  hradec‑ kém Divadle Vítězného února (Laer‑ tes v  Hamletovi, Jeník ve Fidlovačce, rytíř des Grieux v  Nezvalově Manon Lescaut), odkud přešel roku 1976 do činohry Státního divadla v Brně (Ka‑ mil Champboisy v Brouku v hlavě, ry‑ tíř Plašmuška ve Večeru tříkrálovém, elév Miloš Hrma v dramatizaci Hraba‑ lových Ostře sledovaných vlaků) a drá‑ hu uzavřel v olomouckém Městském divadle (1992–99). Civilní čistý projev, vnitřní bezprostřednost, příjemný hla‑ sový témbr střední polohy i  výborné schopnosti pohybové mu na jevišti při‑ nesly velké příležitosti v rolích nejšir‑ šího záběru a pestré žánrové skladby. Před kamerou navázal na své chlapecké

49

[sedláčková]

a jinošské úlohy vesměs jen epizodními či vedlejšími postavami mladých mužů ve filmech J. Krejčíka (Hry lásky šálivé (1971), Antonína Máši (Rodeo, 1972), Ivo Tomana (Cesty mužů, 1972), Karla Ka‑ chyni (Pavlínka, 1974) a Antonína Kach‑ líka (Požáry a  spáleniště, 1980). V  tv. adaptaci Bradburyho povídek Anděl smrti (1972) hrál hlavní roli vedle L. Do­ stalové. Spolupracoval též s brněnským tv. studiem (seriál Konec dětských ­lásek, 1982), rozhlasem a dabingem. SEDLÁČEK Zdeněk (*  10. 7. 1956 ­Plzeň) – herec. S hereckým vzděláním z DAMU (1979) nastoupil první angaž‑ má ve Státním divadle F. X. Šaldy v Li‑ berci, odkud roku 1988 přešel do pl‑ zeňského Divadla J. K. Tyla v  Plzni, jehož členem byl deset sezon a i nadá‑ le zde hostuje jako herec ve svobod‑ ném povolání. Hrát ve filmech začal už během studií, kdy po epizodní roli učedníka v  Polákově detektivce Noc klavíristy (1976) dostal velkou příleži‑ tost od režiséra Karla Kachyni v hlav‑ ní mužské roli snímku Čekání na déšť (1978). Hrál v něm vojína na dovole‑ né Pavla Suchana, s nímž se o letních prázdninách na sídlišti sblíží dvanác‑ tiletá dívenka (D. Kaplanová), toužící se vymanit ze svého osamění. Menší‑ mi hereckými úkoly byl pověřen ještě ve filmech Lvi salónu (1978), Rytmus 1934 (1980) a Pozor, vizita! (1981). SEDLÁČKOVÁ Andrea (*  22. 2. 1967 Praha)  – filmová a  televizní scená­ ristka, režisérka, střihačka a hereč­ ka. S prostředím filmu se sblížila už

Zdeněk Sedláček (* 1956)

jako školačka, když hrála menší dívčí role ve filmech o dětech a pro děti re‑ žisérů K. Smyczka (Jen si tak trochu písknout, 1980), Jaromíra Borka (Muž přes palubu, 1980) a V. Olmera (Skle­ něný dům, 1981). Studovala scenáris‑ tiku a dramaturgii na pražské FAMU (1986–89). Na podzim 1989 emigrova‑ la do Francie, kde studovala střih a re‑ žii na pařížském FÉMIS (dříve IDHEC; 1990–93). Žije a pracuje střídavě v Pra‑ ze a Paříži. Zatímco ve Francii se věnu‑ je především střihu (spolupracovala mj. s Jacquesem Maillotem nebo Mi‑ chelem Devillem), v ČT natáčí doku‑ menty (Co jste dělali v listopadu, 1994; Lidé, kteří nás také soudí, 1996; Posla­ necké tance, 1997; Rychlé starty, 1998), bakalářské povídky a autorské hrané filmy s tematikou problematických ci‑ tových vztahů (Ze života pubescentky,

50

[sedláčková]

Anna Sedláčková

1999; Můj otec a ostatní muži, 2003; Krásný čas, 2006). Pro uvedení do kin připravila dva ambiciózní snímky: psy‑ chologické drama incestního souroze‑ neckého vztahu Oběti a vrazi (2000) a komorní hořkou komedii Musím tě svést (2002). SEDLÁČKOVÁ Anna / Andula (* 29. 9. 1887 Praha, †  24. 11. 1967 Praha, na následky zranění po srážce s  moto‑ cyklem) – herečka; dcera herce a re‑ žiséra A. Sedláčka, sestra herce Járy Sedláčka, bývalá manželka architek‑ ta, kameramana a filmového režiséra Maxe Urbana (1882–1959) a matka he‑ rečky M. Sedláčkové. Pocházela z roz‑ větvené herecké rodiny. Její mimořád‑ ný talent se projevil už v mládí, kdy po jediné ochotnické roli vystoupi‑ la v šestnácti letech v Národním diva‑

dle na zkoušku, aby zde v lednu 1905 nastoupila a setrvala tu do roku 1919. Dále zde působila jako členka (1922–23, 1925–28, 1929–33, 1938) i pohostinsky. Jinak byla angažována v Městském di‑ vadle na Královských Vinohradech (1919–20, 1928–29, 1934–36), na pod‑ zim 1927 též krátce v  Divadle Vlasty Buriana. Školila se u svého otce a he‑ rečky Marie Hübnerové. V českém di‑ vadle vytvořila herecký typ milost‑ ného ženství od pubertálních dívek až po zralé ženy. Nejsilněji její umě‑ ní zaznívalo tam, kde mohla využít svůj křehký zjev s výraznou mimikou tváře i výmluvných očí a kde jemný‑ mi modulacemi hlasu, ale i hrou ruky, ramene či kotníku vyjádřila kultivo‑ vanou senzibilitu a milostnou touhu citlivé ženy. Stala se erotickým ideá‑ lem své doby, napojené ještě na seces‑ ní vkus vláčně štíhlých linií. Ve 20. le‑ tech si získala přízeň širokých vrstev nejen jako herečka, ale i jako vzor ele‑ gance, oblékání a společenského jed‑ nání. Obecenstvo ji milovalo a dávalo jí svou přízeň najevo mj. i důvěrnou obměnou jejího jména na domácké Andula. Byla oslnivou představitelkou rolí z francouzských a anglických kon‑ verzačních komedií, počínaje životní rolí Lízy Doolittlové z prvního prove‑ dení Shawova Pygmaliona. Pod vede‑ ním K. H. Hilara vytvořila i závažněj‑ ší úkoly (titulní role ve Strindbergově Královně Kristýně, Rosalinda v kome‑ dii Jak se vám líbí). Z rolí ve vinohrad‑ ském divadle připomeňme alespoň Marii Stuartovnu ze Schillerovy tragé‑ die a Annu Kareninovou v dramatizaci

51 Tolstého románu. V době své největší slávy sama rozhodovala, co a jak bude hrát. Roku 1939, kdy již o ni velké scé‑ ny nejevily zájem, si otevřela v praž‑ ském Mozarteu vlastní Divadlo Anny Sedláčkové a  hrála zde velké ženské postavy, např. Emilii Marty z Čapkovy Věci Makropulos nebo Ibsenovu Hed‑ du Gablerovou. Po květnu 1945 tato scéna zanikla a Sedláčková vystupova‑ la jen občas na různých pražských je‑ vištích. Přínosné a v mnoha ohledech průkopnické byly rovněž její aktivity v raném stadiu české kinematografie. Roku 1912 založila společně s tehdej‑ ším manželem M. Urbanem film. vý‑ robnu ASUM, jejíž název ­vznikl spo‑ jením iniciál jmen obou vlastníků a  rovněž tvůrčích protagonistů. Pod značkou této společnosti bylo bě‑ hem její dvouleté činnosti natoče‑ no ve skromných podmínkách kolem dvaceti hraných filmů různých žánrů a téměř ve všech hrála hlavní a titul‑ ní role po boku svých rodinných pří‑ slušníků (otce a  bratra) a  členů Ná‑ rodního divadla. Většina snímků se bohužel nedochovala a jejich existen‑ ci připomínají pouze názvy a referáty z dobového tisku, které přibližují ales‑ poň tvůrčí týmy a náznaky děje (Faleš­ ný hráč, 1912; Dáma s barzojem, 1912; Rozvedená paní, 1913; Šaty dělají člo­ věka, 1913; Šoférka, 1913; Tragédie ve sněhu, 1913; Estrella, 1913; Andula žár­ lí, 1914; Nenávistí k  lásce, 1914). Nej‑ cennější z nich je dochované milostné drama Konec milování (1913) režisérů Urbana a Štáfla, které vypráví tragický příběh mladé, krásné a bohaté Ireny

[sedláčková] podvedené bezcharakterním svůdcem Fredem (M. Vávra), jemuž se pomsti‑ la i za cenu vlastního života. Na někte‑ rých filmech společnosti ASUM se po‑ dílela i  autorsky (Dáma s  barzojem, Konec milování, Podkova, Rozvedená paní, Tragédie ve sněhu). Se zánikem ASUMu na začátku 1. světové války se ve filmu odmlčela a před kameru se vrátila až ve druhém roce nové repub‑ liky, aby ztvárnila titulní hrdinku Ur‑ banova zfilmování Verneuilovy div. hry O Adrienu (1919) a ústřední posta‑ vu v Martenově dobrodružném filmu Záhadný případ (1919). Zklamána ne‑ úspěchem na film zanevřela. Teprve v polovině 20. let ji získal režisér K. La­ mač pro roli paní kněžny v adaptaci Ji‑ ráskovy div. pohádky Lucerna (1925). Ve zvukovém filmu si zahrála jen jed‑ nou – a opět nešťastně: v české verzi amerického filmu Paramountu Tajem­ ství lékařovo (1930), kterou v  paříž‑ ských zvukových ateliérech a s před‑ ními div. herci a ryze div. způsobem natočil Julius Lébl. Její výkon v hlavní roli nešťastné manželky Liliany Garso‑ nové, ve které se na plátně představi‑ la naposled, nemůžeme dnes posou‑ dit, neboť i tento snímek je pokládán za ztracený. Poté již na film definitiv‑ ně rezignovala. Za své herecké umě‑ ní byla odměněna Státní cenou za rok 1927. Po únoru 1948 se stala objek‑ tem zájmu StB a nemohla najít angaž‑ má. Až v době přechodného „tání“ jí byl udělen titul Zasloužilá umělkyně (1967). Analýzu jejího herectví publi‑ koval Edmond Konrád v knižní mono‑ grafii O Anně Sedláčkové (1928).

52

[sedláčková]

Dagmar Sedláčková

SEDLÁČKOVÁ Dagmar (*  12. 8. 1927 Praha, † 4. 6. 2004 Praha) – herečka, moderátorka a recitátorka. Již jako posluchačka pražské Státní konzerva‑ toře, kde studovala herectví (1945–48), uspěla při konkursech a kamerových zkouškách na dva filmy, shodou okol‑ ností adaptace známých literárních předloh, které jí přinesly první a sou‑ časně největší příležitosti před ka‑ merou. Po roli faktorovy dcery Ton‑ ky v Cikánově fim. adaptaci sociálního románu Antala Staška O ševci Matou­ šovi (1948) vtiskla svěží půvab a bez‑ prostřední šarm moderní měšťanské slečny jedné z hlavních hrdinek filmu Hostinec „U kamenného stolu“ (1948), který podle Poláčkova stejnojmenného humoristického románu natočil herec a div. režisér J. Gruss. Spolu s D. Frý­ bortovou zde vytvořila dvojici dcer

dobráckého rady Dyndery (S. Neu­ mann), jimž se dvoří dva dětinsky roz‑ kmotření bratři (R. Hrušínský a S. Be­ neš), které obě dívky přimějí nakonec k  usmíření. Dalších podobných úko‑ lů se již ze strany filmu nedočkala. Za‑ hrála si jen okrajové roličky posluchač‑ ky v  rozhlasovém studiu (Slovo dělá ženu, 1952), sekretářky (Olověný chléb (1953) a úřednice na letišti (Okamžik, spojím!, 1961). Do Machovy komedie Florenc 13,30 (1957) namluvila hlas au‑ tobusového motoru, který napomíná hašteřivé cestující. Smysl své umělecké činnosti nalezla hlavně v recitaci a mo‑ derování. Hluboký zájem, výrazná kul‑ tura přednesu s osobitou barvou hla‑ su a pohotové schopnosti improvizace jí umožňovaly interpretaci i velmi ná‑ ročných textů. Byla dlouholetou člen‑ kou Divadla hudby (1957–90), účinko‑ vala ve Viole (Noci s Hamletem) a Lyře Pragensis, kde v posledních letech své‑ ho života připravovala a režírovala ně‑ které pořady (mj. Tulák po hvězdách). Na gramofonových deskách je zazna‑ menáno její umění mj. v  Nezvalově Manon Lescaut (1963). V začátcích te‑ levize byla často zvána do studia, aby uváděla hudební a literární programy (Dialogy s  velmistry). Její hlas znali důvěrně posluchači rozhlasu z mnoha relací a cyklů, zejména jako komentá‑ torky populárně naučného magazínu Meteor. SEDLÁČKOVÁ Emilie (* 1872, † 10. 2. 1933 Praha) – herečka; manželka di‑ vadelního ředitele Jana Evangelis‑ ty Sedláčka (1866–1932) a matka her‑

53 ců S. Sedláčka a L. Sedláčka. Hrála ve Švandově společnosti až do jejího zá‑ niku roku 1903, kdy soubor převzal její manžel do vlastní nově vzniklé společ‑ nosti, v níž patřila k ženským prota‑ gonistkám (1904–29). Na sklonku živo‑ ta se podařilo zásluhou několika filmů z počátku zvukové éry, z nichž tři na‑ točil režisér Miroslav J. Krňanský podle známých literárních předloh, zachytit alespoň „vzorek“ jejího herectví ve ved‑ lejších postavách starých venkovských žen: manželky bytného Petrnouška (K. Schleichert) v adaptaci románu Ig‑ náta Herrmanna Kariéra Pavla Čamr­ dy (1931), tety Pepičky v přepisu Rai‑ sova románu Zapadlí vlastenci (1932) a hospodyně Nany u revírníka Kořána (J. O. Martin) ve zfilmování Kloster‑ mannova venkovského románu Ze svě­ ta lesních samot (1933). Bohužel se ne‑ zachovalo Fričovo melodrama Sestra Angelika (1932), v němž ztělesnila byt‑ nou klavíristy Pavla Ryanta (H. Haas). Premiéry posledního snímku Ze světa lesních samot se již nedožila. SEDLÁČKOVÁ Jiřina, provdaná Bran‑ dejsová (* 13. nebo 14. 4. 1914 Přestavl‑ ky, okres Benešov, † 12. 4. 2002 Kame‑ nice, okres Praha­‑východ) – herečka. Díky zaměstnání manekýnky důvěrně poznala prostředí div. a film. světa, ale na hereckou dráhu nepomýšlela. K fil‑ mování ji přemluvil K. Lamač, jemuž se zalíbila jako typ usměvavé plavo‑ vlasé krásky salonní elegance a svěží‑ ho dívčího temperamentu. V Lamačo‑ vě burianovské komedii Ducháček to zařídí (1938) debutovala vedlejší úlo‑

[sedláčková]

Jiřina Sedláčková

hou dcery advokáta barona Bertranda (J. Marvan). Během necelých dvou let hrála v dalších deseti filmech lehčích žánrů hlavní i drobnější dívčí role: ma‑ nekýnku (Slečna matinka, 1938), stu‑ dentku (Ideál septimy, 1938), modist‑ ku (Tulák Macoun, 1939), pumpařku (Ženy u  benzinu, 1939), ale většinou dcery z lepších rodin i nižších sociál‑ ních vrstev. V  rolích jejích rodičů se vystřídali B. Kysilková jako pradle‑ na Vyskočilová (Manželka něco tuší, 1938), J. Steimar jako ředitel Doucha (Umlčené rty, 1939), F. Roland jako účetní Jedlička (Děvče z  předměstí, 1939), T. Pištěk jako podnikatel Tu‑ dor (Bílá plachta ve Splitu, 1939). Di‑ váci si její tvář zřejmě nejlépe vybaví v postavě továrnické dcery Elišky Zá‑ horské, o jejíž srdce usiluje ve Fričo‑ vě komedii Eva tropí hlouposti (1939)

54

[sedláčková]

Jitka Sedláčková

galantní synovec (O. Nový) postar‑ ší sousedky (Z. Baldová). S  O. No‑ vým se před kamerou setkala ještě ve svém posledním filmu, Fričově kome‑ dii Valentin Dobrotivý (1942), kde už jí připadla jen okrajová rolička agent‑ ky prodejny automobilů, s  níž titul‑ ní hrdina projednává koupi vozu. No‑ vého zásluhou se dostala i k jevištní činnosti, kvůli níž se začala zdokona‑ lovat ve zpěvu a herectví (soukromé školení u J. Kronbauerové a Z. Rogo­ ze). Účinkovala na několika pražských scénách, např. v Novém divadle (hu‑ dební komedie Král s deštníkem), Di‑ vadle Anny Sedláčkové a  Moderním divadle. Uměleckou kariéru ukončila za okupace sňatkem s hoteliérem Ja‑ roslavem Brandejsem (majitel hotelu Esplanade), s nímž se odstěhovala do Kamenice, kde také dožila.

SEDLÁČKOVÁ Jitka (* 18. 3. 1961 Pra‑ ha)  – herečka. V  dětství chodila do LŠU na hodiny klavíru a  do drama‑ tického kroužku. Herecké vzdělání, které během gymnaziálních studií zahájila soukromým školením u I. Vy­ skočila, završila absolvováním DAMU (1983). Vystřídala pak angažmá v Či‑ noherním studiu Ústí nad Labem, br‑ něnském Zemském divadle a  roku 1989 zakotvila v  pražském Divadle pod Palmovkou (Žebrácká opera, Ob­ chodník s  deštěm, Tramvaj do stani­ ce Touha, Královna Kristina, Vojcek, Zdravý nemocný, Kočka na rozpále­ né plechové střeše, Ubohý vrah, Oidi­ pús), jehož členkou je dosud. Hostu‑ je i  na dalších pražských scénách (Divadlo Bez zábradlí, Semafor, Vio‑ la), z nichž jí největší tvůrčí prostor již mnoho let skýtá zejména Divadlo v  Řeznické (Jeppe z  kopečku, Koket­ ka, O myších a lidech, Mackbeth, Hal­ lo Dolly, Kdo se Bojí Virginie Woolfo­ vé, Biletářka, Farma pod jilmy, Tonka Šibenice, Král Ubu). Některé inscena‑ ce zahrnula do repertoáru své vlast‑ ní div. agentury, kterou založila roku 2001. Od příchodu do Prahy prověřuje své herecké možnosti také před kame‑ rou. Zatímco film jí nabídl jen několik drobných rolí (Uzavřený okruh, 1989; Divoká srdce, 1989; Discopříběh č. 2, 1991; Co chytneš v žitě, 1998; Mach, Še­ bestová a  kouzelné sluchátko, 2001; Milenci & vrazi, 2004; Prachy dělaj člověka, 2006), spolupráce s  televizí nabrala na intenzitě. Z celé řady tv. fil‑ mů a inscenací jmenujme aspoň titu‑ ly Osmý div světa (1989), Případy pana

55 Janíka (1991), Maigretův první případ (1991), Honzík (1991), Doktor Muno­ ry a jiní lidé (1997), Takový slušný člo­ věk (2002), Maryška (2003), I ve smrti sami (2004) a To horké léto v Marien­ badu (2006). K  tomu nutno přičíst ještě účinkování v seriálech Na lavici obžalovaných justice (1998), Hop nebo trop (2004), Hotel Herbich (1999), Ho­ tel Anathema (1999), Nemocnice na kraji města po dvaceti letech (2003), Poslední sezona (2006) a Světla pasá­ že (2007). Nedílnou součást její herec‑ ké práce tvoří dabing (seriály Chicago Hope, Melrose Place; do češtiny přetlu‑ močila Barbru Streisand při tv. uvede‑ ní muzikálu Hello, Dolly), moderování v televizi (Prima jízda) a rozhlase. SEDLÁČKOVÁ Klára, provdaná Olto‑ vá (* 20. 2. 1976 Pardubice) – herečka. Od 1. třídy základní školy až do matu‑ rity chodila na klavír, balet a pak i do dramatického kroužku. Tyto umělec‑ ké zájmy pět let poněkud netradičně kombinovala se závodním lyžováním. Ve 4. ročníku gymnázia se rozhod‑ la pro herectví, které vystudovala na JAMU (1998). Hned po škole se stala členkou pražského Divadla v Dlouhé, kam ji přijali na základě konkursu, v němž hledala režisérka Hana Bure‑ šová představitelku Stelly pro insce‑ naci Velkolepý paroháč. Prvním part‑ nerem Sedláčkové v  profesionálním angažmá byl K. Roden, který ji pro‑ vázel i v jejím debutu filmovém, kdy spolu hráli Dívku a Umrlce v povídce Svatební košile v Brabcově poetickém hororu podle Erbenovy básnické sbír‑

[sedláčková]

Klára Sedláčková

ky Kytice (2000). S pravidly herecké práce před kamerou se však už před‑ tím seznámila v  tv. projektech reži‑ séra K. Smyczka: v seriálu Draculův švagr (1996) a  v  poláčkovské kome‑ dii Vše pro firmu (1998). Slov. režisér Martin Hollý jí svěřil vedlejší roli sest‑ ry hlavní hrdinky (L. Vlasáková) v mi‑ lostném příběhu pražské měšťanské dcery a slov. statkářského syna Útěk do Budína (2002), který vznikl pod‑ le Vančurova románu jako film a sou‑ časně jako pětidílný tv. seriál. Zatím‑ co se návštěvníkům kin od té doby připomněla jen vedlejší postavou ka‑ deřnice Sandry v Renčově romantic‑ ké komedii Román pro ženy (2005), na tv. obrazovce se objevuje častěji, ať již v pohádkách (Vřesový trůn, 2006), filmech (Iguo­‑Igua, 2002; Operace Sil­ ver  A, 2007) či seriálech (Hop nebo

56

[sedláčková]

Dana Sedláková

trop, 2004). Na jevišti své domovské scény měla štěstí na velkou řadu vel‑ mi rozdílných rolí, z  nichž některé byly v protikladu k jejímu křehce ly‑ rickému typu (Sýr, sýr!, Mámení mys­ li, Kabaret Undine, Obrazy z  Fran­ couzské revoluce, Soudné sestry, Běsy, Garderobiér, Ještě žiju s věšákem, čepi­ cí a plácačkou, Goldbergovské variace, Hrdina západu a další). SEDLÁČKOVÁ Marcela / Marcella, vl. jm. Kašparová (* 6. 3. 1926 Praha, † 12. 4. 1969 Praha, sebevražda) – he­ rečka; dcera herečky A. Sedláčkové a  politika Františka Xavera Hodáče (1883–1943), nevlastní sestra hereč‑ ky N. Gollové. Ve třinácti letech zača‑ la hrát v divadle své matky (1939–45), po osvobození účinkovala v různých pražských souborech (Scéna Ference

Futuristy, Haló kabaret, Pražská es‑ tráda) a koncem 40. let opustila na‑ čas div. scénu. Jevištní činnost obno‑ vila jako členka Čs. filmového studia (1954–55) a Pražské estrády (1955–58). Na přelomu 50. a  60. let působila v oblastních divadlech (Most a Varns‑ dorf) a libereckém rozhlase. Poslední dva roky před předčasnou smrtí byla členkou činoherního sboru Národní‑ ho divadla v  Praze. Roku 1968 emi‑ grovala s přítelem hercem S. Sejkem do Švýcarska, ale brzy se oba vrátili. Během poválečného dvacetiletí se ob‑ jevila ve dvaceti filmech, ale jen v epi‑ zodních rolích, např. jako prostitutka (13. revír, 1946), barmanka (Hostinec „U kamenného stolu“, 1948), dvorní dáma (Byl jednou jeden král…, 1954), pracovnice Spofany (Anděl na horách, 1955), redaktorka (Páté kolo u vozu, 1958), návštěvnice vinárny (Morál­ ka paní Dulské, 1958), členka komise (Mezi námi zloději, 1963) a manželka obžalovaného inženýra (Obžalovaný, 1964). SEDLÁKOVÁ Dana (* 20. 5. 1970 Šum‑ perk)  – herečka. Po absolvování hu­ debně­‑dramatického oboru na Státní konzervatoři v  Ostravě (1990) omla‑ dila na čtyři sezony soubor ostrav‑ ského Divadla Petra Bezruče (Sugar v Rád to někdo horké?) a následující tři roky byla členkou Divadla F. X. Šal‑ dy v  Liberci (Sally v  Kabaretu). Od roku 1997 se již nesvazuje pevnými an‑ gažmá a jen hostuje na různých praž‑ ských scénách: Divadlo hudby (mu‑ zikály Krysař a  Jeptišky), Činoherní

57 klub, Městská divadla pražská  – Ro‑ koko (Betsy Tverská v  Anně Kareni­ ně) a Letní shakespearovské slavnosti na Pražském hradě (Marie ve Večeru tříkrálovém). K  účinkování před ka‑ merou se dostala již za ostravského působení, kdy hrála v černé komedii Digitální čas (1991), kterou pro tam‑ ní studio ČST natočil Otakar Kosek. Odlišné podmínky filmování pozna‑ la jako ženská protagonistka (mat‑ ka malého hrdiny) půlhodinového česko­‑amerického snímku The Deca­ dent Visitor/Dekadentní tvář (1999) režiséra jugoslávského původu Joh‑ na Kovace. O její mediální zviditelně‑ ní se zasloužila až Ondříčkova hořká komedie Samotáři (2000). V roli Len‑ ky, manželky uznávaného lékaře On‑ dřeje (I. Trojan), který je ochoten se vzdát rodiny i zaměstnání kvůli své‑ mu až chorobnému vztahu k někdejší spolužačce Hance (J. Schneiderová), přesvědčivě vystihla portrét upjaté a chladně racionální mladé ženy, kte‑ rá se ráda chlubí svým rodinným zá‑ zemím, tím, co se jí „podařilo vybudo‑ vat“, aniž by tušila, že pravda je jiná. Obdobný typ podváděné měšťácké pa‑ ničky jí přinesla postava Heleny Secké, manželky sukničkářského náměstka chemičky (P. Řezníček) v  Polesného adaptaci Páralova románu Milenci & vrazi (2004). SEDLISKÝ Jan (* 19. 11. 1926 Litomy‑ šl) – tanečník, operetní zpěvák a he­ rec. Na Státní konzervatoři v  Praze absolvoval taneční oddělení (1950) a  u  profesora J. Konstantina pěvec‑

[sedliský] ké oddělení (1952). Začínal jako ta‑ nečník v  karlínském Divadle Umění lidu (1949–50) a pokračoval v soubo‑ rech Armádní opery (1950–51), AUS Víta Nejedlého (1953–55) a Divadla Na Fidlovačce (1955–63). Následujících třicet let až do odchodu na odpoči‑ nek byl sólistou Hudebního divadla v Karlíně. Zásluhou filmařů si něko‑ likrát vyzkoušel své herecké schop‑ nosti i  mimo zpěvoherní žánr. Před kamerou debutoval pod vedením re‑ žiséra Josefa Macha, který ho krát‑ ce po sobě učinil protagonistou dvou svých snímků. V dramatu o socialistic‑ kém přerodu naší vesnice Hořká lás­ ka (1958) vytvořil postavu obětavého a  pokrokově smýšlejícího hospodá‑ ře Jakuba Marunáče, jehož návrat na rodný statek, kam ho povolal despo‑ tický otec (Z. Štěpánek), aby převzal pracovní povinnosti po starším, zmr‑ začeném bratru Václavovi (J. Bek), vy‑ volá v rodinných vztazích značné na‑ pětí. Méně dramaticky exponovanou úlohu svobodníka Arnošta Kubici mu režisér Mach přidělil v příběhu ze ži‑ vota vojáků základní služby Zatou­ lané dělo (1958). Další film. kostýmy, opět vojenské uniformy, oblékl po del‑ ší době jako letecký důstojník­‑radista v Kleinově špionážním snímku Lekce (1971) a nacistický pohlavár Heinrich Himmler v Polákově sci­‑fi komedii Zí­ tra vstanu a opařím se čajem (1977). Výjimečně se objevil i na tv. obrazov‑ ce, např. v  seriálech Dobrodružství kriminalistiky (1990), Na lavici obža­ lovaných justice (1998) a Šípková Rů­ ženka (2001).

58

[sedlmajerová]

Jana Sedlmajerová

SEDLMAJEROVÁ Jana, uváděna též jako Sedlmayerová (* 15. 10. 1942 Pra‑ ha) – filmová herečka, malířka a psy­ choterapeutka. Výtvarné vzdělání zís‑ kala na Střední uměleckoprůmyslové škole grafické v  Praze (1961) a  jako představitelka esoterického umění se věnuje malbě obrazů s údajně léčivý‑ mi účinky, které tvoří technikou ame‑ rické retuše ve stavu změněného vě‑ domí. Provozuje vlastní terapeutickou praxi alternativní medicíny pod ná‑ zvem Duchovní diagnostika. Od polo‑ viny 60. let se jako typ atraktivní bru‑ netky uplatňovala herecky ve filmech rozličných žánrů a  situovaných do různých epoch. V příbězích ze součas‑ nosti jí připadly jak roličky anonym‑ ních dívek (Alibi na vodě, 1965; Zabil jsem Einsteina, pánové…, 1969; Hvěz­ da, 1969), tak i epizodky konkretizo‑

vané profesemi: liftgirl (Konec agen­ ta W4C prostřednictvím psa pana Foustky, 1967), zdravotní sestra (Po stopách krve, 1969), servírka (Světáci, 1969), sekretářka (Pan Tau a Claudie, 1970; Pan Tau to zařídí, 1972; Pan Tau v cirkusu, 1972), novinářka („Pane, vy jste vdova!“, 1970), modelka (Hroch, 1973) a manekýnka (Muž z Londýna, 1974). Větší prostor jí vyhradil režisér Ivo Novák v komedii Půlnoční kolona (1972), kde ztělesnila elegantní Martu, milenku vojáka základní služby Mila‑ na (P. Oliva), který má s dalšími členy dopravní hlídky zajišťovat noční prů‑ jezd vojenských vozidel Prahou. Z ka‑ tegorie epizodních rolí většinou ne‑ vybočovaly ani její kostýmní postavy slečen a mladých dam z aristokratic‑ kého a měšťanského prostředí, které hrála ve filmech Poslední růže od Ca­ sanovy (1966), Ukradená vzducholoď (1966), Petrolejové lampy (1971), Mor­ giana (1972), Svět otevřený náhodám (1972), Noc na Karlštejně (1973), Pale­ ta lásky (1976), Adéla ještě nevečeře­ la (1977), Vítězný lid (1977) a Záchvěv strachu (1983). SEHNAL Jiří, pseudonym Jethro Spen‑ cer McIntosh (* 29. 5. 1932 Brno, † 17. 6. 2006 Praha) – scenárista, výtvarník, herec a překladatel. Vyrůstal u babič‑ ky v  Holešově. Vyučil se v  gumáren‑ ském závodě ve Zlíně, kde začal také amatérsky hrát divadlo. Po vyloučení ze studia herectví na DAMU absolvo‑ val obor dramaturgie na FAMU (1959). Profesionální kariéru odstartoval v Pra‑ ze na jevišti Werichova Divadla satiry

59 (1955–57), dále účinkoval v zahajova‑ cím představení Divadla Na zábradlí (muž s trubkou ve scénickém leporelu Kdyby tisíc klarinetů) a stál u zrodu Se‑ maforu, kde jako jeden z prvních tam‑ ních komiků (redaktor ve hře Taková ztráta krve) vystavoval své recesistické kresby pod názvem Co všechno jsem Sehnal Jiří. Paralelně rozvíjel své akti‑ vity v oblasti filmu, kde hrál několik menších a epizodních rolí: muž v baru v Hubáčkově Roztržce (1956), továrník Václav Laurin v Radokově retrokome‑ dii Dědeček automobil (1956), hráč na pilu ve Svitáčkově a Roháčově satiric‑ ké grotesce Konec jasnovidce (1957), student Viktor, kamarád hlavního hr‑ diny Oty (R. Jelínek) v  Novákových Štěňatech (1957), mladík v Novákově komedii Hlavní výhra (1958), povaleč od vody Pepuša v Zemanově satirické moralitě Slečna od vody (1959) a  ko‑ mik v televizi v Novákově komedii Ža­ lobníci (1960). Roku 1961 emigroval do SRN, kde působil jako hlasatel v roz‑ hlasových stanicích Svobodná Evro‑ pa a Deutsche Welle. Později přesídlil do USA a přijal jméno Jethro Spencer McIntosh (podle gumárenského mag‑ náta) a americké občanství (1980). Ži‑ vil se hlavně malováním obrazů (záslu‑ hou Miloše Formana se kupci jeho děl staly některé hollywoodské celebrity), ale snažil se prosadit psaním. Po roce 1989 se vrátil natrvalo do vlasti. Ob‑ novil spolupráci s J. Suchým, s nímž vytvořil na jevišti Semaforu ústřed‑ ní dvojici Stalina a  Hitlera ve vlast‑ ní hře Noc v synagoze aneb Tajemství Brunhildiny punčochy. Suchý ho obsa‑

[seidl] dil do svých krátkých filmů Kdo ­unesl Klaudii? (1999) a Zajatec lesa (2001). Divákům v kinech se již předtím při‑ pomněl rolí mocného mafiána Dona Čiča v  Růžičkově hořké komedii Ho­ týlek v  srdci Evropy (1993). Publiko‑ val vzpomínkovou knihu Z Holešova do Hollywoodu (1992), dvoupovídko‑ vý soubor JJV z Hollywoodu/Herecká povídka (1995) a sbírku anekdot Vtipy mého života (1996). Režisérka Světlana Lazarová o něm natočila pro ČT krát‑ ký dokument Mých pět švestek (2005). SEIDL Ferry (* 1. 10. 1881 Praha, † 24. 1. 1939 Praha) – filmový režisér a herec. Jako příslušník průkopnické filmař‑ ské generace formující tvář naší kine‑ matografie po 1. světové válce repre‑ zentoval typ podnikatele i tvůrce bez vyšších uměleckých cílů a pouze s cha‑ bými řemeslnými výsledky. Jeho režij‑ ní prvotina, melodrama V měsíci lásky (1918), se nezachovala. Nezdařený po‑ kus o zfilmování epické básně Svato‑ pluka Čecha Lešetínský kovář (1924), která vznikla pod hlavičkou jeho vlast‑ ní výrobní společnosti, odhalil pro‑ fesní i  inscenační limity svého auto‑ ra. Režijní diletantismus projevil i při realizaci ostatních filmů, které bě‑ hem němé éry natočil sám (Osm srd­ cí v plamenech, 1926) či ve spolupráci se S. Innemannem (Z  českých mlý­ nů, 1925) a Miroslavem J. Krňanským (Z českých mlýnů, 1929). Všechny své filmy podpořil i  herecky v  menších i  hlavních rolích, jako byl krajánek Šimon Šafránek v komedii Z českých mlýnů (1925). Poprvé stanul před ka‑

60

[seidlová]

Barbora Seidlová

merou v úloze zamilovaného studen‑ ta Oskara v nedochované komedii Jar­ ní sen starého mládence (1910), kterou natočil ochotník a fotograf Josef Kři‑ čenský. Do konce němé éry pak hrál ve více než dvaceti filmech postavič‑ ky z  nižších a  středních sociálních vrstev městského i venkovského pro‑ středí, např. kováře (Odplata, 1920), podomka (Magdalena, 1920), mon‑ téra (O velkou cenu, 1922), železničá‑ ře (Chyťte ho!, 1924), profouse (Ba­ talion, 1927), důstojníky (Krásná vyzvědačka, 1927; Černé oči, proč plá­ čete…?, 1930), tajného policistu (Bah­ no Prahy, 1927), hostinského (Mlynář a jeho dítě, 1928), sedláka (Boží mlýny, 1929), soudního dozorce (Chudá hol­ ka, 1929), sluhu (Kamarádské man­ želství, 1929) aj. Téměř stejný počet fi‑ gurek vytvořil ve zvukovém období,

kdy se již k režii nevrátil. Jako epizo‑ dista a statista představoval nejčastě‑ ji hosty a  návštěvníky různých zaří‑ zení a  veřejných produkcí (Poslední bohém, 1931; Pozdní láska, 1935; Vydě­ rač, 1937; Slečna matinka, 1938; Stří­ brná oblaka, 1938; Slávko nedej se!, 1938), které střídal s roličkami soud‑ ního sluhy (Karel Havlíček Borovský, 1931), záložníka (Miláček pluku, 1931), kočího (Loupežník, 1931), pokladníka inspektorátu drah (Funebrák, 1932), herce (Exekutor v kabaretu, 1933), šo‑ féra (Z bláta do louže, 1934), zaměst‑ nance rozhlasu (Hej­‑Rup!, 1934), člena rakouského generálního štábu (Milan Rastislav Štefánik, 1935), funkcionáře sportovního klubu (Lidé na kře, 1937), četníka (Srdce na kolejích, 1937) či me‑ chanika (Láska a lidé, 1937). Za svou dlouholetou obětavou práci pro český film byl oceněn čestným odznakem Čs. filmové unie. SEIDLOVÁ Barbora (* 23. 5. 1981 Břec‑ lav)  – herečka. Vyrůstala v  Mikulo‑ vě, kde oba její rodiče (tatínek je pů‑ vodně technický inženýr) podnikají ve vinařství. Na základní škole navště‑ vovala LŠU, kde se múzicky vzděláva‑ la v tanci, hře na klavír, jakož i ve vý‑ tvarném a dramatickém kroužku. Po maturitě (1999) na brněnské konzer‑ vatoři pokračovala ve studiu herec‑ tví na DAMU, kterou úspěšně zakon‑ čila (2004). O její vstup před kameru i mediální zviditelnění se zasloužil re‑ žisér K. Smyczek, když ji jako mladič‑ kou konzervatoristku obsadil do dvou titulních rolí svých filmů podle zná‑

61 mých literárních předloh. V čapkovské pohádce Lotrando a  Zubejda (1997) okouzlila jako princezna solimánská, jejíž neduživost „vyléčí“ vzdělaný lou‑ pežnický synek z Čech (J. Strach), za něhož se vzápětí také provdá. Milost‑ nému vzplanutí, tentokrát však za tra‑ gických okolností, podlehne rovněž skrývající se Židovka Ester, hrdinka ze Smyczkova tv. zpracování Otčenáško‑ vy novely Romeo, Julie a tma (1998). S režisérem Smyczkem natočila poslé‑ ze ještě tv. seriál Místo nahoře (2004), kde hrála středoškolačku Martinu Lu‑ kešovou, jíž ztělesnila – už coby grafič‑ ku – v návazném seriálu Místo v životě (2006). Mezitím na obrazovce účinko‑ vala v několika tv. pohádkách (Stříbr­ ný a Ryšavec, 1998; Bedna s datlemi, 2000; Elixír a Halíbela, 2001) a insce‑ nacích (Stín viny, 2003; Když chcípne pes, 2003; Hodný chlapec, 2004). Po‑ stupně se rozrůstá i  její filmografie pro kina, která ji zatím prezentova‑ la výhradně v portrétech atraktivních moderních dívek odlišných charakte‑ rů a osudů. S M. Trnavským vytvoři‑ la ústřední dvojici bezradných hrdinů s  poněkud nejasnou minulostí, o  je‑ jichž náhodném setkání a bezcílném putování autem pojednává road mo‑ vie s názvem 24 (2000) debutujícího režiséra Davida Beránka. Popularitu u mládeže jí zajistila úloha pohledné snowboarďačky Terezy, která v Janá‑ kově teenagerské komedii Snowboar­ ďáci (2004) se dvěma kamarádkami (L. Vondráčková a  M. Klírová) spl‑ ní erotické sny dvěma nezkušeným hrdinům (V. Kotek a J. Mádl). Sexu‑

[seidlová] ální podtext měla i  její tragická po‑ stava znásilněné a  brutálně zavraž‑ děné medičky a  tanečnice flamenga Mariky Čihanové z  Brabcova krimi‑ nálního thrilleru Bolero (2004). Typ mladé intelektuálky představovala v Jandourkově dobrodružném příbě‑ hu s kriminální záplatkou a prvky fan‑ tasy Maharal  – Tajemství talismanu (2007), kde se jako historička Kristina zapojí do pátrání po záhadném rudol‑ finském pokladu. Už na konzervatoři hrála Shakespearovu Julii v Městském divadle v Brně. Ačkoliv film a televize zásadně formují od začátku její herec‑ kou kariéru, v současnosti upřednost‑ ňuje jevištní činnost jako herečka bez stálého angažmá. S Danielou a  Evou Zbytovskými založila div. soubor MA‑ LÉhRY (Nebe?, Ježibaby a  ženicho­ vé, Vepřo, knedlo, zelo, aneb tři sest­ ry a Pepan, Díra aneb dobrý den pane Formane), jemuž domovskou scénu poskytuje brněnské Divadlo Bolka Po‑ lívky. Seidlová však hostovala i v jiných divadlech, např. v Činoherním klubu (Dámský krejčí) a Divadle Na zábrad‑ lí (Plyš). Spolupracovala se souborem Vosto5 (Případ taneční mistr) a na Let‑ ních shakespearovských slavnostech na Pražském hradě (2003) hrála Kor‑ délii v Králi Learovi. SEIDLOVÁ Bedřiška, provdaná Šaue‑ rová (*  20. 11. 1914 Praha) – houslo­ vá virtuoska; sestra harfistky Jiři‑ ny Seidlové­‑ Křepinské (1906–19??). Jako žačka skladatele a houslisty Jin‑ dřicha Felda absolvovala Konzer‑ vatoř (1928–35) a  nastoupila úspěš‑

62

[seidlová]

Hana Seidlová

nou sólovou koncertní dráhu včetně četných zahraničních zájezdů (Por‑ tugalsko, Španělsko, Skandinávie). Repertoárově byla zaměřena převáž‑ ně na klasickou a  virtuózní tvorbu (W. A. Mozart, L. Beethoven, N. Paga‑ nini, J. Slavík, J. Kubelík). Od roku 1954 vyučovala v hudební škole na praž‑ ském Žižkově. Na film. plátně vytvo‑ řila hlavní postavu nadané houslistky Milady Bendlové, jejíž láska k malíři Karlu Stradovi (O. Rubík) dojde plné‑ ho naplnění v Innemannově melodra‑ matu Hudba srdcí (1934). SEIDLOVÁ Hana (* 1. 8. 1962 Písek) – herečka. Už v dětství se projevila jako zdatná recitátorka. Místo povolání učitelky, jak si přála maminka, si zvo‑ lila dráhu hereckou. Se vzděláním ab‑ solventky hudebně­‑dramatického od‑

dělení Státní konzervatoře v  Praze (1983) získala angažmá v  Krajském divadle pracujících, respektive Měst‑ ském divadle Most a od roku 2000 je členkou pražského Divadla pod Pal‑ movkou (Hrátky s  čertem, Slaměný klobouk, Sen noci svatojánské, Nebez­ pečné vztahy, Letní hosté, Výstřely na Broadwayi, Višňový sad, Bouře, Edith a Marlene). Spolupracuje s Divadlem Radka Brzobohatého (Jednou týdně stačí!, Úžasná slečna Flintová) a divá‑ ci ji mohou spatřit i v Divadle U Ha‑ sičů (Vražda sexem). Jejímu naturelu je bližší pudové herectví. První zkuše‑ nost před kamerou získala jako kon‑ zervatoristka v  Hanibalově dětském filmu Leť, ptáku, leť! (1978). Po delší pauze se na plátně objevila jako poni‑ žovaná manželka Zdena v Reifově tra‑ gikomedii Postel (1998), chorobně žár‑ livá pacientka psychiatrické léčebny v černé komedii Mrtvej brouk (1998) debutujícího Pavla Marka, učitelka v Hřebejkově dobové hořké komedii Pupendo (2003) a matka v Ševčíkově prvotině Restart (2005). Z její nepříliš rozsáhlé tv. tvorby uvádíme inscena‑ ce a filmy Naše děti (2000), Agentura Puzzle (2004), Dvojník (2006) a Hodi­ na klavíru (2007). SEIFERT Jakub, vl. jm. Sayfert (* 9. 1. 1846 Praha, † 29. 10. 1919 Praha) – he­ rec a divadelní režisér; bratr herce Jo‑ sefa Seiferta a  manžel herečky Tere‑ zie Ledererové­‑Seifertové (1844–1914). Jeho otec byl div. mistrem Stavovské‑ ho divadla. Nedokončil středoškolská studia a vyučil se xylografem. Se zku‑

63 šeností ochotníka byl roku 1863 an‑ gažován v Plzni, ale již následujícího roku ho přijali do Prozatímního diva‑ dla, odkud roku 1881 přešel do Národ‑ ního divadla, kde se stal předním her‑ cem a později i činoherním režisérem. Působil zde do roku 1911 s přestávkou let 1903–07, kdy řídil holešovickou Uranii. Dlouholetým vystupováním v nesčetných úlohách i nejrůznějších dramatických žánrech získal neobyčej‑ ně bohatý výrazový rejstřík a dokona‑ lou rutinu nejen v interpretaci salon‑ ních postav, ale i typů zcela odlehlých. V jeho osobě a v kultivované, hudeb‑ ně cítěné deklamaci triumfovalo na českém jevišti pozdně romantické di‑ vadlo reprezentačního stylu. Zásluhou alespoň jednoho filmu, byť jen němé‑ ho, byla těsně před jeho smrtí zachyce‑ na jeho „kostýmní“ podoba s mimický‑ mi gesty. V úvodní scéně historického dramatu Stavitel chrámu (1919), kte‑ ré natočili podle pražské pověsti Karel Degl a Antonín Novotný, ztělesnil císa‑ ře Karla IV. S touto autentickou posta‑ vou se již herecky vyrovnal v prvním uvedení Vrchlického Noci na Karlštej­ ně na jevišti Národního divadla (1884). Roku 1901 mu byl císařem propůjčen rytířský řád Františka Josefa. SEIMLOVÁ Stanislava (*  1932 Pra‑ ha) – tanečnice a herečka. Absolvova‑ la taneční oddělení pražské Státní kon‑ zervatoře (1951) a krátce byla členkou tanečního souboru AUS (1954). Už za studií dostala první herecké příležitos‑ ti před kamerou, kde jako představi‑ telka optimistického mládí propůjčila

[seimlová]

Stanislava Seimlová

svůj svěží dívčí půvab sympatické bru‑ netky vedlejším postavám ve filmech s tematikou budovatelského úsilí a ko‑ lektivizace. Hrála brigádnici ve Veliké příležitosti (1949) režiséra K. M. ­Walló, dospívající dceru poctivých rolníků Pěknicových (J. Štěpničková a O. Kor­ belář) v Lipského a Strejčkově komedii Slepice a kostelník (1950), milou synov‑ ce (A. Šůra) titulního hrdiny (V. Řepa) v Machově komedii Racek má zpoždě­ ní (1950) a copatou svazačku Anču ve Wassermanově komedii Plavecký ma­ riáš (1952). Diváci si ji však nejspíš vy‑ baví jako roztomilou řidičku autobusu Marienku Vaněčkovou, jejíž srdce zís‑ ká zamilovaný slov. horník Štefan Pal‑ ko (F. Dibarbora) v  Zemanově odbo‑ rářské komedii Dovolená s  Andělem (1952). Hlavní roli oduševnělé mladé ženy, úřednice Jany Černé, zápasící

[sejk] s četnými problémy moderního man‑ želství, v  němž ji zanedbává man‑ žel (V. Voska), vytvořila v  Hubáčko‑ vě psychologickém dramatu Roztržka (1956). Pak již následovalo jen několik malých rolí na přelomu 50. a 60. let, zejména ve filmech J. Krejčíka: blond dámička ve vinárně v  tragikome‑ dii Morálka paní Dulské (1958), žena vrchního komisaře gestapa ­(Hannjo Hasse) v  okupačním dramatu Vyšší princip (1960) a  zpěvačka v  kavárně v dramatu Labyrint srdce (1961). Po‑ sledním snímkem, v němž hrála, byla Machova komedie Florián (1961), kde ztělesnila ženu lékárníka Podstatného (O. Reif). Po roce 1969 odešla s man‑ želem do zahraničí. SEJK Jindřich (*  13. 9. 1938 Praha)  – boxer, kaskadér a projektant. Vystu‑ doval obor vzduchotechniky na SPŠ strojní v Praze a jako projektant byl za‑ městnán u  stavebního podniku Prů‑ mstav Praha. Od sedmnácti let boxo‑ val za oddíl TJ Praga a  pravidelně se umísťoval na předních příčkách re‑ publikové rohovnické soutěže ve střed‑ ní váhové kategorii, kde dosáhl titulu mistra republiky (1963). V  první po‑ lovině 60. let patřil ke skupině vrcho‑ lových sportovců, kteří svou fyzickou zdatnost propůjčili do služeb kinema‑ tografie pro fyzicky náročné a životu nebezpečné scény. Před kamerou tak začal měřit své síly a mrštnost nejen jako kaskadér a dublér, ale i v epizod‑ kách rváčů (Limonádový Joe aneb Koň­ ská opera, 1964; Psi a lidé, 1971; Kroni­ ka žhavého léta, 1973) a boxerů (Dáma

64 na kolejích, 1966; Rytmus 1934, 1980; Nevera po slovensky, 1981). K nim rych‑ le přibývaly i drobné roličky, jež nevy‑ žadovaly až tolik tělesné trénovanosti: muž č. 20 (Já, spravedlnost, 1967), vě‑ zeň (Maratón, 1968), dřevorubec (Ob­ jížďka, 1968), oběšený muž (Klíč, 1971), dřevař (Čas lásky a naděje, 1976), sed‑ lák (Náš dědek Josef, 1976), opilý muž (Smrt na černo, 1976), padouch (Adé­ la ještě nevečeřela, 1977), trpaslík (Ať žijí duchové, 1977), zbrojnoš (Honza málem králem, 1977), pacholek (Pan­ na a  netvor, 1978), velitel požárníků (Hrozba, 1978), řidič autobusu (Posta­ vení mimo hru, 1979) aj. Často byl pří‑ slušníkem různých armád (Ohlédnutí, 1968; Zbraně pro Prahu, 1974; Sarajev­ ský atentát, 1975; Signum laudis, 1980; Svítalo celou noc, 1980) a policejních složek (Bitva o Hedviku, 1972; Dvacátý devátý, 1974; Past na kachnu, 1978). Ob‑ dobné úkoly včetně kaskadérských vý‑ konů plnil i později jak ve filmech kos‑ týmních (Tajemství hradu v Karpatech, 1981; Poslední propadne peklu, 1983; Ší­ lený kankán, 1982; Jára Cimrman le­ žící, spící, 1983; Dva na koni, jeden na oslu, 1986), tak i v příbězích se součas‑ nými náměty (Pozor, vizita!, 1981; Ře­ těz, 1981; Mravenci nesou smrt, 1985). Někdy zastával v jednom snímku i více úloh: v  Kachyňových Láskách mezi kapkami deště (1979) mu kromě funk‑ ce kaskadéra a dubléra za V. Menšíka připadly postavičky frajera a dělníka. SEJK Soběslav (*  9. 10. 1922 Praha, † 19. 4. 2004 Praha) – herec. Původně se chtěl věnovat hudbě, a proto pře‑

65 stoupil z 5. ročníku gymnázia na Praž‑ skou konzervatoř. Přátelé ho přived‑ li do Divadelního kolektivu mladých, ambiciózního amatérského souboru, který působil na sklonku 30. let v Pra‑ ze. Profesionálně začínal na počátku okupace jako elév činohry Národního divadla v Praze. Roku 1940 byl anga‑ žován v Moderním divadle na Žižkově, krátce hrál u cestujících společností (Nová česká scéna, Burdova Středo‑ česká činohra) a tři sezony do konce války strávil v Intimním divadle. Bez‑ prostředně po osvobození patřil k za‑ kládajícím členům českého soubo‑ ru Teplického divadla, ale následující rok se vrátil do předchozího působiš‑ tě, z něhož se mezitím vyvinulo Rea‑ listické divadlo (pastor Röhrlund v Ib‑ senových Oporách společnosti, šašek Vejražka ve Večeru tříkrálovém). Roku 1948 přešel do Městského oblastního divadla Žižkov (Beneš v komedii Mno­ ho povyku pro nic, titulní hrdina Tylo‑ va Jiříkova vidění) a po dvou letech do Státního divadla v Brně (Julius Fučík v Burjakovského hře Lidé, bděte!). Od roku 1953 se mu domovskou scénou stala činohra pražského Národního di‑ vadla, kde náležel až do svého odcho‑ du na odpočinek (1990) k nejzaměst‑ nanějším členům souboru, byť vesměs ve vedlejších rolích klasického reper‑ toáru. Jednu z mála větších příležitos‑ tí k závažnějšímu uměleckému sděle‑ ní mu poskytla postava rytíře Tobiáše Říhala v  Shakespearově komedii Co­ koli chcete. Od mládí tíhl k charakter‑ nímu, psychologicky prohloubenému herectví, k němuž ho předurčovala jak

[sejk]

Soběslav Sejk

široká, plasticky modelovaná tvář, tak jeho spíše rozložitá postava. Z  mla‑ distvě mileneckých a  lyrických rolí brzy dospěl k zemitým a přímým cha‑ rakterům chlapsky pevné ražby. Pro‑ půjčoval jim výmluvný obrys, nachá‑ zel pro ně pádné a určité gesto i jasný a  zřetelný tón. Film. debut si odbyl epizodkou jednoho z mužů na veseli‑ ci v Krškově lyrické komedii Řeka ča­ ruje (1945), ale pravidelnější pracov‑ ní návštěvy barrandovských ateliérů zahájil na přelomu 40. a 50. let, vět‑ šinou jen kvůli menším rolím v poli‑ ticky exponovaných a často schema‑ tických filmech. Hrál např. inspektora (Únos, 1952), stranického tajemníka (Nad námi svítá, 1952), sovětského důstojníka (Nástup, 1952), zeměděl‑ ce (Přicházejí z  tmy, 1953), geomet‑ ra (Frona, 1954), redaktora (Na kon­

[sekera] ci města, 1954), předsedy JZD (Po noci den, 1955), policejního úředníka (Ko­ nec cesty, 1959), velitele vojáků (Po­ vodeň, 1958), lékaře (Sny na neděli, 1959) i pohádkového prince (O med­ vědu Ondřejovi, 1959). Vážná dlouho‑ trvající choroba zkomplikovala v 60. letech jeho práci na jevišti i před ka‑ merou, kde se objevil jen ve třech epi‑ zodních úlohách strážců zákona (Pra­ ha nultá hodina, 1962; Strach, 1963) a  ministra (Směšný pán, 1969). Ná‑ vštěvníci kin si ho mohli v  následu‑ jících dvou desetiletích povšimnout ve velmi řídkých a okrajových rolích (zřejmě i pro krátkodobou emigraci v roce 1968 s M. Sedláčkovou), např. otce hlavního hrdiny, vojína Honzy Marka (P. Skarke) v Hanibalově příbě‑ hu Velikonoční dovolená (1971) a růz‑ ných činitelů, funkcionářů a přísluš‑ níků inteligence: lékaře (Tři nevinní, 1973), podplukovníka (Dva muži hlásí příchod, 1975), ředitele podniku (Mla­ dý muž a  bílá velryba, 1978; Zelená vlna, 1981), předsedy základní orga‑ nizace KSČ (Silnější než strach, 1978) a soudce (Causa Králík, 1979). Množ‑ ství menších úkolů mu nabídla tele‑ vize v inscenacích (Příběh starý deset let, 1961; Služební cesta, 1980; Příjemce platí v dolarech, 1982; Cesta za hvězd­ ným prachem, 1986; Opouštět Petro­ hrad, 1991; Noc rozhodnutí, 1993) a ze‑ jména v seriálech: F. L. Věk (1971), Byli jednou dva písaři (1972), Žena za pul­ tem (1977), Okres na severu (1981), Zlá krev (1986) atd. Daleko významnější byla jeho tvorba pro rozhlas a dabing, kde svůj charakteristický hlas propůj‑

66 čil významným světovým hercům (Mi‑ chel Galabru, Walter Matthau, Peter Ustinov, Jean Gabin a Spencer Tracy), ale namluvil i své české kolegy v řadě českých filmů. Za celoživotní mistrov‑ ství v dabingu získal Cenu F. Filipov‑ ského (1995). Nadace Život umělce mu udělila cenu Senior prix za dlouhole‑ tou činnost v oblasti záznamu umě‑ leckých výkonů (1993). SEKERA Karel (*  30. 12. 1931 Praha, † 6. 4. 1990 Praha) – herec. Herecké schopnosti a vzdělání z DAMU (1959) nejprve prověřoval na jevištích oblast‑ ních divadel (Příbram, Ostrava, Klad‑ no) a  od roku 1965 až do své smrti rozvíjel v souboru Divadla Jiřího Wol‑ kera v  Praze. Osvojil si též metody a styl herecké práce před kamerou, ale jen v okrajových epizodkách, do nichž byl obsazován zprvu v televizi (Chvíle rozhodnutí, 1961; Rozhovory, 1969; Ti­ chý svědek, 1973) a od počátku 70. let především ve filmech, z nichž prvním byla Lipského komedie „Čtyři vraždy stačí, drahoušku“ (1970). V  následu‑ jících téměř dvaceti snímcích, mezi nimiž převažovaly tituly historické a politicky exponované, mu přidělo‑ vali většinou roličky policistů (Člověk není sám, 1971; Dům Na poříčí, 1976), vojáků a  důstojníků různých armád (…a pozdravuji vlaštovky, 1972; Soko­ lovo, 1974; Sarajevský atentát, 1975; Ví­ tězný lid, 1977; Svítalo celou noc, 1980; Piloti, 1988; Kainovo znamení, 1989). Objevil se však i v příbězích ze součas‑ nosti (Můj brácha má prima bráchu, 1975; Outsider, 1986; Kopytem sem, ko­

67 pytem tam, 1988), a zahrál si dokon‑ ce i ve westernu (Cesta na jihozápad, 1989). SEMERÁD Karel (* 28. 4. 1937 Blatná, okres Plzeň) – herec, divadelní reži­ sér a dramatik. Maturoval na Střední zemědělské škole v Kadani (1956) a ně‑ kolik let pracoval jako instruktor pro JZD na ONV v Mariánských Lázních. Od roku 1961 se věnuje div. práci, zpr‑ vu jako loutkoherec ve Východočes‑ kém loutkovém divadle v Hradci Krá‑ lové, poté získal angažmá v plzeňském Divadle Alfa (1962–63) a v Divadle po‑ hraniční stráže v Chebu (1963–68). Od roku 1968 působí ve Zlíně (tehdy Gott­ waldov), kde jako herec a režisér Diva‑ dla pracujících, respektive Městského divadla obohatil repertoár tamní klu‑ bové a  hlavní scény i  po stránce au‑ torské. Napsal řadu původních her, pohádek pro děti a dramatizací próz. Režijně a autorsky spolupracoval též s jinými profesionálními a amatérský‑ mi soubory. Jeho vlastní prozaickou tvorbu zastupuje novela z  prostředí psychiatrie Mezi magory domov můj (1993). Dokonce podle jeho scéná‑ ře natočila režisérka Jana Semschová film o dívce z dětského domova Jem­ né umění obrany (1987). Tím se však jeho jméno neobjevilo v titulcích fil‑ mů poprvé, už předtím (i potom) ho mohli diváci číst v hereckém obsaze‑ ní několika snímků. Nejspíš ještě chy‑ bělo u prvních dvou titulů jeho filmo‑ grafie, kde byl pověřen jen roličkou předsedy ČSM (Strakatí andělé, 1964) a epizodkou svatebčana (Farářův ko­

[semerák] nec, 1968). Filmaři si na něho znovu vzpomněli až počátkem 80. let, kdy v jejich dílech nalezl i závažnější úlo‑ hy. Takovou byla např. vedlejší posta‑ va zodpovědného cihlářského mistra Petra Čepka z Kachlíkova film. adapta‑ ce románu Jiřího Švejdy Požáry a spá­ leniště (1980). Nejčastěji však hrál ve filmech gottwaldovského studia urče‑ ných dětem a mládeži: v pohádkách (Za humny je drak, 1982; O statečném kováři, 1983) a současných příbězích různých žánrů a  tematických okru‑ hů (Malý velký hokejista, 1982; Už se nebojím, 1984; Cizím vstup povolen, 1986; Tobogán, 1989). Režisér R. Cvr­ ček do obsadil do svých dětských de‑ tektivek: jednou jako lupiče a  vraha (Třetí skoba pro Kocoura, 1983) a po‑ druhé jako jednoho z hlavních pode‑ zřelých v případu krádeže rysa (Hurá za ním, 1988). Mnohem vzácnější bylo jeho účinkování v televizi (mj. dětský seriál Medvědi nic nevědí, 1994). SEMERÁK Oldřich (* 19. 9. 1939 Pra‑ ha) – mechanik a kaskadér. V mlá‑ dí se věnoval dráhové cyklistice za oddíl Slavoj Žižkov. Maturoval na Vyš‑ ší průmyslové škole strojní v  Praze a pracoval v mechanické dílně Geode‑ tického ústavu v Praze. Zde se sezná‑ mil s J. Tomsou, který ho zapojil do činnosti barrandovských kaskadérů. Křest před kamerou si odbyl jako vě‑ zeň v Novákově tragikomedii z Praž‑ ského květnového povstání Maratón (1968). Dále si zahrál třeba nápadní‑ ka (Slečna Golem, 1972), rváče (Svět otevřený náhodám, 1972), zbrojno‑

[semotán]

68

še (Noc na Karlštejně, 1973), lidické‑ ho muže (Sokolovo, 1974) a trpaslíka (Ať žijí duchové!, 1977). Většinou však prokazoval tělesnou zdatnost kaska‑ dérskými výkony jak ve filmech z mi‑ nulosti (Zločin v Modré hvězdě, 1973; Dny zrady, 1973; Sarajevský atentát, 1975; Dům Na poříčí, 1976; Osvobození Prahy, 1976; Zítra vstanu a opařím se čajem, 1977; Božská Ema, 1979; Julek, 1979; Svítalo celou noc, 1980; Ta chví­ le, ten okamžik, 1981; Poslední propad­ ne peklu, 1982; Šílený kankán, 1982; Dva na koni, jeden na oslu, 1986), tak i  v  příbězích se současnými námě‑ ty (Past na kachnu, 1978; Střepy pro Evu, 1978; Kulový blesk, 1978; Křeh­ ké vztahy, 1979; Pytláci, 1981; Schůz­ ka se stíny, 1982; Katapult, 1983; Noc smaragdového měsíce, 1984). Někdy si v jednom filmu musel poradit i s ně‑ kolika úkoly: v Kachyňových Láskách mezi kapkami deště (1979) plnil ved‑ le povinností kaskadéra funkci epi‑ zodisty v roličkách policisty a dělní‑ ka, zatímco ve Vávrově Temném slunci (1980) se mihl jako cestující v letadle, demonstrant a policista.

nikoliv po linii hudební, ale jako jeden z  dětských představitelů ústředních hrdinů Hřebejkova celovečerního film. debutu Šakalí léta (1993). Svým napro‑ sto přirozeným, přitom však suverén‑ ním projevem, jakým v této muziká‑ lové retrokomedii z pražských Dejvic konce 50. let vykreslil postavu raubíř‑ ského synka přezdívaného Kšanda, zdařile sekundoval zkušeným hercům (J. Abrhám, M. Dejdar a  J. Špalek). Režisér Jan Hřebejk svého někdejšího svěřence ze školní družiny, kde praco‑ val jako vychovatel, obsadil už do stu‑ dentského filmu L. P. 1948 (1989). Hře‑ bejk je i spoluautorem scénáře hořké komedie z prostředí pionýrského tá‑ bora Pějme píseň dohola (1990), v níž Semotán pod režijním vedením de‑ butujícího Ondřeje Trojana reprezen‑ toval v  úloze šibalsky rozpustilého chlapce zvaného Magor „nejmladší ži‑ vel“ táborového kolektivu. Než zazá‑ řil v Šakalích létech, zahrál si ještě ve školních filmech posluchačů FAMU: Jaromíra Polišenského (…a odpusť jim jejich viny, 1992) a Davida Síse (Malčik, 1993).

SEMOTÁN Jan (*  1979 Praha)  – dět­ ský herec a hudebník. Pro své hudeb‑ ní cítění, které projevuje od dětství hrou na bicí, má rodinné dispozice (otec hraje na basu a dědeček ovládá klávesové nástroje). S kamarády zalo‑ žil rockovou skupinu Prase a v polovi‑ ně 90. let působil ve studiové kapele Gang. Ještě před studiem na soukro‑ mém gymnáziu ve Vyšehradské ulici však vstoupil do obecného povědomí

SENÍK Jaroslav (*  21. 7. 1897 Praha, †  10. 10. 1957 Praha)  – herec a diva­ delní režisér. Od chlapeckých let pro‑ jevoval sklony k  výtvarnému umění: maloval, sochařil, a zaujalo ho zejmé‑ na řezbářství. Přitom hrál i ochotnic‑ ké divadlo. Když po návratu z 1. svě‑ tové války, kterou prožil na ruské a  italské frontě, vyvstala otázka vol‑ by povolání, rozhodl se pro dráhu her‑ ce. Šestnáct let odsloužil u kočujících

69 div. společností, než mu zázemí na‑ bídly „kamenné“ scény. Roku 1936 za‑ kotvil v Jihočeském národním divadle v Českých Budějovicích, ale už od pod‑ zimu 1938 se stal posilou pánské čás‑ ti činoherního souboru Zemského di‑ vadla v Brně. Jeho brněnské angažmá trvalo sice necelé čtyři sezony, přesto pomohlo upevnit hercovu individua‑ litu v oboru převážně charakterním, zejména v  českém repertoáru (Léto, Princezna Pampeliška, Naši furianti, Mikuláš Dačický z  Heslova, Jedenác­ té přikázání). Pražskou etapu zahá‑ jil roku 1941 v několika představeních holešovické Uranie, než se od podzi‑ mu 1942 stal členem Městského diva‑ dla na Královských Vinohradech a od roku 1950 Ústředního divadla čs. ar‑ mády, kde působil až do smrti. Široké rozpětí repertoáru přinášelo jak po‑ stavy komediální, tak vážné a tragic‑ ké, v hrách autorů současných i klasic‑ kých. Z let bezprostředně poválečných stojí v  popředí jeho John z  prvního českého uvedení Sartrovy hry Počest­ ná děvka a  obě kreace čechovovské: Lopachin ve Višňovém sadu a Astrov ze Strýčka Váni. K největším jevištním úspěchům patřil později jeho Kurosle‑ pov v  Ostrovského komedii Horoucí srdce. Před kamerou se začal uplatňo‑ vat dost pozdě, až po svém odchodu z Brna do Prahy, kdy už mu bylo pět‑ ačtyřicet let. Poprvé na sebe výrazně‑ ji upozornil v dramatu režiséra L. Bro­ ma Skalní plemeno (1943), v němž mu byla svěřena nevelká, ale herecky vděč‑ ná role stavebního rady Rouse. Ještě do konce okupace si zahrál v dalších

[seník]

Jaroslav Seník

filmech, dokončených a  uvedených do kin však až po válce: představil se v nich jako kastelán ve Fričově dobo‑ vé komedii Prstýnek (1945), městský rychtář ve Vávrově historickém dra‑ matu podle Wintrova románu Rozina sebranec (1945) a předseda soudu v Ci‑ kánově kriminálním dramatu Lavina (1946). Vděčnou hereckou příležitost mu poskytl režisér R. Hrušínský v ji‑ nak nepříliš vydařené parodii Pancho se žení (1946): po boku F. Kreuzman­ na, R. Vrchoty a J. W. Speergera si se smyslem pro komediální a parodickou nadsázku zahrál jednoho z lupičů pro‑ následujících titulního hrdinu. V pová‑ lečném období vytvořil až do své smrti dobrých třicet postav a postaviček, ji‑ miž se nadlouho zapsal do povědomí film. diváků. Hned v prvním českém celovečerním filmu, který byl nato‑

[sequens] čen zestátněnou film. výrobou, v  re‑ žijní prvotině Karla Steklého Průlom (1946), zaujal jako jeden z jílovských havířů, kteří se rozhodli obnovit těž‑ bu v zatopeném dole. Ještě větší ohlas měl jeho výkon v Čápově okupačním dramatu Muži bez křídel (1946), situo­ vaném do doby heydrichiády a lidické tragédie. Hrál v  něm mechanika Ze‑ mana, jednoho z odbojářů, kteří svou odvahu a statečnost v prostředí ruzyň‑ ského letiště zaplatí životem. V násle‑ dujícím desetiletí účinkoval každoroč‑ ně ve třech až čtyřech filmech různých režisérů a žánrů ze současnosti i mi‑ nulosti, z prostředí městského i ves‑ nického. Ztělesňoval robustní muže s  akademickými tituly (Poslední mo­ hykán, 1947; Daleká cesta, 1949; Vina Vladimíra Olmera, 1956), podnikate‑ le, obchodníky a živnostníky (Červená ještěrka, 1948; Veliká příležitost, 1949; Přiznání, 1950; Velké dobrodružství, 1952; Haškovy povídky ze starého moc­ nářství, 1952), funkcionáře a  činov‑ níky (Dravci, 1948; Pan Novák, 1949; Vzbouření na vsi, 1949; Muž v povětří, 1956), ředitele a úředníky (Anna prole­ tářka, 1952; Komedianti, 1953), strážce zákona (Nadlidé, 1946; Olověný chléb, 1953) i venkovské typy (Na dobré sto­ pě, 1948; Ještě svatba nebyla…, 1954; Jurášek, 1956). Třikrát se řídil pokyny režiséra Václava Kršky, v jehož histo‑ rických filmech mu připadly role ban‑ kéře Geittlera (Revoluční rok 1848, 1949), profesora Lhoty (Mikoláš Aleš, 1951) a  nadlesního Zemana (Mladá léta, 1952). O několik století nazpátek, do bouřlivých časů konce husitského

70 hnutí, ho zavedla autentická postava šlechtice a kontroverzního husitského hejtmana Bořka z Miletínka v prvním českém barevném filmu Jan Roháč z  Dubé (1947) režiséra V. Borského. Urozeného rodu byl i jeho ministr Ja‑ kub v  oblíbené Zemanově pohádce Pyšná princezna (1952). Divadlo i film využívaly Seníkova zemitého herectví poměrně rovnoměrně; v obou umělec‑ kých oblastech sice nepatřil k herec‑ kým osobnostem první velikosti, ale svým individuálním vkladem vždy při‑ spěl k vytváření spolehlivého herecké‑ ho standardu. SEQUENS Jiří (* 9. 1. 1961 Praha) – he­ rec a podnikatel; syn režiséra a sce‑ náristy Jiřího Sequense (1922–2008) a  bratr herečky S. Sequensové. Už dva roky předtím, než absolvoval hudebně­‑dramatické oddělení pražské Státní konzervatoře (1983), získal an‑ gažmá v Krajském divadle Kolín, které roku 1987 opustil, aby se herectví vě‑ noval ve svobodném povolání. S účin‑ kováním před kamerou se seznámil už jako chlapec, když ho otec obsadil do epizody Mimikry v závěrečné sérii tv. seriálu 30 případů majora Zemana (1974–79). Další filmování si vyzkoušel až jako konzervatorista v  drobných roličkách studenta (Pátek není svátek, 1979), vojína základní služby (Kluci z bronzu, 1980), blondýna (V podstatě jsme normální, 1981), kamaráda (Zele­ ná vlna, 1982) a podnapilého brance (Vítr v kapse, 1982). Okrajovou úlohu měla i postava poručíka v Tučkově ko‑ medii Copak je to za vojáka… (1987).

71 Poslední léta dává přednost řemeslnic‑ ké a podnikatelské činnosti, kterou – jako vlastnoruční výrobce a prodejce exkluzivních náramkových hodinek značky Sequens – obnovil starou ro‑ dinnou tradici. K herectví se vrací jen ojediněle, např. v představeních agen‑ turního Metropolitního divadla Praha (Hříšní lidé – Pěnička a  Paraplíčko). SEQUENSOVÁ Sylva (* 12. 10. 1958 Pra‑ ha)  – herečka; dcera režiséra a  sce‑ náristy Jiřího Sequense (1922–2008) a sestra herce J. Sequense. Základy he‑ rectví si osvojila studiem na hudebně­ ‑dramatickém oddělení pražské Státní konzervatoře, které ukončila maturi‑ tou (1978). Za jediného angažmá v Di‑ vadle na Vinohradech (1980–94) zůstala interpretkou drobných po‑ stav, většinou služebných. V  rozhla‑ se uplatnila svůj něžný a líbezný dívčí hlas v pohádkových rolích princezni‑ ček i venkovských dívenek. První zku‑ šenosti před kamerou nabyla už jako konzervatoristka v epizodce zpěvačky v Machově životopisném snímku Pa­ leta lásky (1976) a dalších podružných roličkách současných dívek ve filmech Jaroslava Balíka (Stín létajícího ptáč­ ka, 1977; Zrcadlení, 1977), Ludvíka Ráži (Něco je ve vzduchu, 1980) a Julia Ma‑ tuly (Nevěsta k zulíbání, 1980). Trochu větší prostor jí vyhradil režisér Stani‑ slav Strnad v komedii Poprask na silni­ ci E 4 (1979), kde jako Miluška – sestra jednoho z  trojice hrdinů (P. Svobo­ da) – zastupuje s D. Veškrnovou „nej‑ mladší ženský živel“. Zajímavě stylizo‑ vanou postavu herečky, představující

[schallerová] svatou Dorotu v rekonstrukci E. F. Bu‑ rianovy Lidové suity, ztvárnila v  hu‑ debním filmu Vladimíra Síse Blues pro EFB (1980). Do exkluzivní společnosti prvorepublikových hereckých „hvězd“ (mj. N. Gaierová, N. Gollová, J. Štěp­ ničková, M. Rosůlková) ji uvedl Jaro‑ slav Balík v psychologickém filmu ze života obyvatel domova důchodců Ko­ nečná stanice (1981), kde hrála mla‑ dou ošetřovatelku Blanku, obětavě se starající se svým milým (A. Navrátil) o lipku, kterou zasadil před domovem umírající kontrolor Filc (J. Dohnal). Její dosavadní nepříliš rozsáhlou fil‑ mografii uzavírá historická komedie se zpěvy Dva na koni, jeden na oslu (1986), kterou natočil její otec podle div. hry Oldřicha Daňka. Ztělesnila v ní sirotu Bezku, sloužící jako děveč‑ ka pro všechno v zájezdním hostinci, který je obzvlášť nebezpečným mís‑ tem pro zámožné pocestné. Občas ve filmech propůjčila hlas jiným hereč‑ kám, například D. Kaplanové, před‑ stavitelce hlavní hrdinky Svobodova psychologického snímku Dívka s muš­ lí (1980). Hojnější a divácky vděčněj‑ ší příležitosti jí zpočátku nabízela te‑ levize, ať už v bakalářských příbězích nebo v inscenacích a pohádkách, jme‑ novitě Julie pod balkónem (1978), Že­ nich mezi dveřmi (1979), Černá kulička (1981), Taneček přes dvě pekla (1982) a Oblouk světla (1983). V posledních letech se realizuje hlavně v dabingu. SCHALLEROVÁ Jaroslava, provdaná Poradová (*  25. 4. 1956 Praha)  – he­ rečka a prodavačka. Původně chtěla

72

[schánilec]

Jaroslava Schallerová

být zdravotní sestrou, ale vše změnil film. konkurs, kde ji jako třináctile‑ tou objevil režisér Jaromil Jireš a ob‑ sadil do titulní role v poetickém ho‑ roru podle Nezvalova románu Valerie a  týden divů (1970). To odstartova‑ lo její pozoruhodnou hereckou kari‑ éru mezinárodního rozsahu. Postavy dospívajících dívek křehkých půvabů a plachých pohledů ztvárnila nejprve ve filmech významných maďarských režisérů, jakými byli Márta Mészáro‑ sová (Szép lányok, ne sírjatok/Krásné dívky neplačte, 1970), Miklós Jancsó (Égi bárány/Agnus Dei, 1970), Zoltán Fábri (Mraveniště/Hangyaboly, 1971) a  Gábor Kenyeres (Végre, hétfő!/Ko­ nečně, pondělí!, 1971). Po neúspěšném pokusu o  přijetí na pražskou Státní konzervatoř a zdravotnickou školu se vyučila prodavačkou textilu a  dál se

věnovala filmování. Do konce 70. let vytvořila kolem dvaceti hlavních i ved‑ lejších dívčích rolí ve filmech nejrůz‑ nějších žánrů a zaměření, od drama‑ tických příběhů (My ztracený holky, 1972; Láska, 1973; Maturita za školou, 1973; Dvojí svět hotelu Pacifik, 1975; Proč nevěřit na zázraky, 1977), přes romantické příběhy (Elixíry ďábla, 1972) a  pohádky (Malá mořská víla, 1976; Kočičí princ, 1978) až ke kome‑ diím a muzikálu (30 panen a Pytha­ goras, 1973). Zatím naposledy se na plátně objevila jako maminka dvanác‑ tiletého hrdiny (Matouš Soukenka) v Kovalově dětském snímku Uf – oni jsou tady (1988), kdy současně nato‑ čila tv. komediální sci­‑fi seriál Křeček v noční košili (1988). Po listopadu 1989 se jejím zaměstnáním stalo kosmetic‑ ké poradenství. SCHÁNILEC Jan (* 22. 10. 1941 České Budějovice) – herec. Vyrůstal v inte‑ lektuální rodině: otec byl profesorem a matka sociální pracovnice. Po matu‑ ritě a neúspěšném pokusu o přijetí na DAMU vykonával nejrůznější dělnic‑ ké práce v cihelně, na stavbách, v lese a  v  hlubinném dole v  Kladně. Nako‑ nec se mu podařilo vystudovat herec‑ tví na DAMU (1966) a rovnou nastou‑ pil angažmá v  pražském Divadle na Vinohradech (Pygmalión, Nanebevze­ tí Sašky Krista, Brouk v hlavě), kde se‑ trval až do roku 1991. Od poloviny 90. let se zabývá v rámci vlastní firmy Ver‑ bum především režií a literární úpra‑ vou pro české ozvučení zahraničních filmů. Ve filmu na sebe upozornil úlo‑

73 hou jednoho z trojice pobudů obvině‑ ných ze znásilnění mladé prodavačky (I. Janžurová) v  Krejčíkově komedii Svatba jako řemen (1967). Obdobné typy floutků a frajerů s pofiderní mo‑ rálkou vytvořil v kostýmních filmech: baron Kristian von Dönhof v  Krško‑ vě přepisu Turgeněvovy novely Jar­ ní vody (1968), zrádný mág Hilarius ve Steklého historické komedii Slas­ ti Otce vlasti (1969) a  důstojník Jiří v  Herzově adaptaci románu Jarosla‑ va Havlíčka Petrolejové lampy (1971). Naopak v  roli básníka Šimona Lom‑ nického se objevil jako věrný služeb‑ ník prostopášného šlechtice (M. Ko­ pecký) v  další historického komedii Steklého Svatby pana Voka (1970). Za normalizace mu byly souzeny na film. plátně pouze menší role pletichářů, zlotřilců, taxikářů, prodavačů a  děl‑ níků, ale i  funkcionářů a  vyšetřova‑ telů ve filmech kriminálních (Člověk není sám, 1971; Tajemství zlatého Bud­ dhy, 1973; Případ mrtvého muže, 1974; Pumpaři od Zlaté podkovy, 1978), po‑ liticky exponovaných (Za volantem nepřítel, 1974; Tam, kde hnízdí čápi, 1975; Případ mrtvých spolužáků, 1976; Výjimečná situace, 1985), historických (Hra o královnu, 1980; Oldřich a Bo­ žena, 1984) i v komediích (Parta hic, 1976; Poprask na silnici E 4, 1979; Oči pro pláč, 1983). Z asi osmdesáti jeho tv. rolí vyniká postava Jonathana Har‑ kera v  dramatizaci Hrabě Drakula (1970). Dále hrál např. v inscenacích a  filmech Muž v  pralese (1971), Klíc­ ka (1971), Bertillon 166 (1974), Generál chudých (1974), Ve službě (1984), Pan­

[scheinpflugová]

Jan Schánilec

ská 8 (1984), Cesta za hvězdným pra­ chem (1986), Hodina obrany (1991) a v seriálech Malé dějiny jedné rodiny (1987) a Náhrdelník (1992). V posled‑ ní době se hlavně uplatňuje v dabingu (propůjčoval hlas např. hercům Jacku Nicholsonovi a Budu Spencerovi). SCHEINPFLUGOVÁ Olga (* 3. 12. 1902 Slaný, † 13. 4. 1968 Praha) – herečka a spisovatelka; dcera spisovatele, no‑ vináře a dramatika Karla Scheinpfluga (1869–1948), sestra právníka a spiso‑ vatele Karla Scheinpfluga (1899–1987) a  manželka spisovatele Karla Čap‑ ka (1890–1938). Už jako gymnazist‑ ka začala hrát divadlo v ochotnických spolcích ve Slaném. Na otcovo přání navštěvovala od roku 1917 v Praze ob‑ chodní školu a přitom dva roky sou‑ kromě studovala herectví u Marie Hüb‑

74

[scheinpflugová]

Olga Scheinpflugová

nerové. Roku 1920 získala angažmá do Švandova divadla, dva roky nato se sta‑ la členkou Městského divadla na Krá‑ lovských Vinohradech a od roku 1929 až do své smrti působila v Národním divadle (s výjimkou několikaměsíční‑ ho přerušení roku 1930 a přestávky od srpna 1944 do ledna 1946, způsobené zrušením smlouvy z politických důvo‑ dů). Temperamentem, dívčím půva‑ bem i schopností proniknout do psy‑ chologie postavy a předvést ji v celé dramatičnosti přesvědčovala již na vinohradské scéně, zejména v posta‑ vách soudobé dramatické tvorby (byla např. první Kristinou v Čapkově Věci Makropulos). Už v prvních rolích od nástupu do Národního divadla nazna‑ čila, že se bude ubírat cestou zobrazo‑ vání ženství plného rozporů a tragické touhy po hlubokém citu, jež vytváře‑

la bez sentimentu a patosu, prostými mimickými prostředky i civilním hla‑ sem s osobitě drsnou, poněkud zastře‑ nou intonací. Hrála široký repertoár – ztracená děvčátka uprostřed krutého světa, agresivní ženy, dámy ze společ‑ nosti i maloměšťanky, vesnické holky i mámy, ženy trpící i nadané osobitým humorem. Vyrůstala pod vedením vyhraněných režisérských osobnos‑ tí (J. Kvapil, J. Bor, K. H. Hilar, J. Frej‑ ka, O. Krejča, A. Radok), jejichž in‑ scenačnímu stylu se přizpůsobovala, aniž by ztrácela schopnost individu‑ álního přístupu k  roli. Silnými pod‑ něty pro ni byla setkání s  velkými, charakterově velmi odlišných posta‑ vami, z nichž jmenujme aspoň Soňu ve Zločinu a trestu, Mimi v Čapkově Loupežníku, Shawovu Svatou Janu, Julii a posléze chůvu v Romeovi a Ju­ lii, Lady Macbeth v Macbethovi, Sofo‑ klovu Antigonu, Eurípidovu Medeu, Phoebe v Osborneově Komikovi, paní Warrenovou v Živnosti paní Warreno­ vé, Olgu ve Třech sestrách, Strunovou v  Hrubínově Křišťálové noci, Aurélii v Bláznivé ze Chaillot. Poslední její div. rolí byla titulní postava Čapkovy Mat­ ky jako host Divadla na Vinohradech (1968). Film ji jako herečku dost opo‑ míjel. Na začátku své umělecké dráhy, tedy v  éře němého filmu, debutova‑ la úlohou dcery nevinně uvězněného pokladníka Sejkory (A. Třebovský) v pohádce Zlatý klíček (1922), kterou podle Čapkova námětu režíroval Jaro‑ slav Kvapil. Podruhé stanula před ka‑ merou jako protagonistka společen‑ ského dramatu Žena, která se směje

75 (1931), které natočil Jan Bor ve fran‑ couzských ateliérech Gaumont. Hrála v něm Helenu Leeovou, jejíž manžel‑ ství s  politicky ambiciózním banké‑ řem Filipem (A. Strnad) se rozpadne na základě zkreslené novinové zprávy o její údajné nevěře. Ani jeden z těch‑ to titulů se však nedochoval. Filmaři o ni projevili zájem až na sklonku její‑ ho života. V Machově krátkometrážní satiře Tchýně (1963) vytvořila s J. Šej­ balovou dvojici sousedek trumfujících se vzájemně skutečnými i smyšlenými úspěchy svých dospělých dětí. V Bry‑ nychově okupačním dramatu A pátý jezdec je strach (1964) vystihla působi‑ vý portrét staré hysterické ženy v po‑ stavě bývalé učitelky hudby, obyvatel‑ ky žižkovského činžovního domu, kde hledá pomoc raněný ilegální pracov‑ ník (Karel Nováček). Režisér J. Krej­ čík ji obsadil do obou povídek svého čapkovského diptychu Čintamani & podvodník (1964), kde předvedla dva zcela odlišné komediální charaktery různé velikosti. Zatímco v prvním pří‑ běhu Čintamani a ptáci se jako neob‑ lomná vetešnice Alžběta Severýnová stala klíčovou hrdinkou, u níž nepo‑ chodí vášnivý sběratel koberců Vitásek (V. Šmeral), ve druhé povídce Příběhy sňatkového podvodníka jí připadla po‑ družnější rolička bodré majitelky uze‑ nářství. V Schormově psychologickém dramatu Každý den odvahu (1964) vy‑ tvořila s  V. Tréglem pár stařeckých sourozenců, proti jejichž senilní zlobě je zcela bezmocný mladý podnájem‑ ník (Jan Kačer) se svou milou (J. Brej­ chová). Jednu z  mála velkých příle‑

[schleichert] žitostí dal Scheinpflugové Jaroslav Dietl, který pro ni napsal titulní roli v jednom z prvních seriálů ČST, v de‑ setidílné rodinné kronice Eliška a její rod (1966). Manželství s  K. Čapkem, za něhož se roku 1935 provdala, ovliv‑ nilo celou její uměleckou tvorbu, he‑ reckou i literární. Od dívčích let se vě‑ novala vedle divadla literatuře. Zprvu publikovala časopisecky a od poloviny 20.  let i  knižně. Napsala 16 románů, 10 knih pro děti, 7 básnických sbírek a  10 div. her. Stálým tématem jejího žánrově pestrého literárního díla je problematika postavení moderní ženy v  současném světě. Některé div. hry a prózy byly upraveny pro film: Mad­ la z cihelny (1933) a Okénko (1933; zno‑ vu zfilmováno pod názvem Dnes neor­ dinuji, 1948) a Andula vyhrála (1938). Je i autorkou původních námětů k fil‑ mům Švadlenka (1936), Dobře situo­ vaný pán (1939) a Sobota (1944). Cen‑ né dobové svědectví i intimní výpověď zanechala v autobiografickém romá‑ nu Český román (1946) a  nedokon‑ čené memoárové knize Byla jsem na světě (1988). Roku 1930 byla vyzname‑ nána Státní cenou. Zasloužilá umělky‑ ně (1953) a Národní umělkyně (1968). SCHLEICHERT Karel, užíval též pseu‑ donymy Karel Schleichert­‑Loukodolský nebo Šlajchert­‑Loukodolský (*  28. 1. 1865 Kostelec nad Černými lesy, okres Kolín, † 7. 2. 1940 Písek) – filmový he­ rec. Považoval se za potomka šlech‑ tického rodu s predikátem von Wie‑ senthal (odtud umělecký přídomek Loukodolský), jehož předkové po

76

[schleichert]

Karel Schleichert

meči pocházeli v  přímé řadě od Pi‑ pina Krátkého (v erbu měli lva a tyg‑ ra, korunu a  růži). Původním povo‑ láním výpomocný poštovní zřízenec s minulostí cirkusáka a zkušenostmi herce kočovných společností a  ma‑ lých kabaretních scén nalezl ve svých více než padesáti letech profesionál‑ ní zázemí ve filmu. V letech 1919–37 patřil k  nejzaměstnanějším hercům čs. kinematografie, účinkoval v 54 ně‑ mých a  34  zvukových filmech (jeho roční bilance činila průměrně čtyři a roku 1929 dokonce čtrnáct titulů). Vesměs se však jednalo o různé typy rázovitých figurek ze všech sociálních a společenských vrstev venkovského a městského života. Jeho zjevu (pod‑ saditější postava a  dobrácky široká všední tvář) ideálně odpovídaly posta‑ vy starých dobromyslných otců, strý‑

ců, zejména však bělovlasých a  vou‑ satých dědů a patriarchálních starců. Návštěvníci biografů ho nejprve po‑ znali v rolích otců hlavních a titulních hrdinek, které představovaly Anči Je‑ línková ve Zdráhalově dramatu Pro­ buzené svědomí (1919), M. Holeková ve Slavínského autorské komedii Di­ voká Maryna (1919) a N. Laušmano­ vá v  Kmínkově melodramatu Jindra (1919) podle oblíbeného románu Iva‑ na Klicpery Jindra, hraběnka Ostroví­ nová. V rychlém tempu ho pak filma‑ ři pověřovali dalšími hereckými úkoly, které zvládal spolehlivě a přesvědčivě jednoduchými prostředky svého ze‑ mitého projevu, opírajícího se hlavně o mimiku a výraz tváře. Před kame‑ rou neustále měnil kostýmy a masky, jimiž dotvářel kolorit svých portrétů, třeba správního rady (Akcie P.  Ž.  H., 1919), sedláků (Tam na horách, 1920; Bahno Prahy, 1927; Provaz z oběšence, 1927; Chudý otec, bohatý syn, 1930), šéfa obchodu (Magdalena, 1920), ře‑ ditele divadelní společnosti (Komedi­ antka, 1920), šlechticů (Odplata, 1920; Svatý Václav, 1929), starého vysloužil‑ ce (Cikáni, 1921), vědců (Setřelé písmo, 1920; Dejte se omladit, 1922), strážců zákona (Drvoštěp, 1922; Bílý ráj, 1924), ševce (Poslední polibek, 1922), radních (Tu ten kámen, 1923; Vyznavači slun­ ce, 1925), dudáka (Lešetínský kovář, 1924), vrátných (Aničko, vrať se!, 1926; Opeřené stíny, 1930), metaře (Pražský flamendr, 1926), hajných (Do panské­ ho stavu, 1925; V panském stavu, 1927; Adjunkt Vrba, 1929), duchovních (Její princ, 1927; Nemodlenec, 1927; Jménem

77 Jeho Veličenstva, 1928; Černé oči, proč pláčete…?, 1930), pošťáka (Květ ze Šu­ mavy, 1927), předsedy soudu (Dům ztraceného štěstí, 1927), pašeráka (Po­ horská vesnice, 1928), stárka (Páter Vojtěch, 1928), krčmáře (Hříchy lásky, 1929), výměnkáře Čecha (Z  českých mlýnů, 1929) a  praotce Čecha (Zlatý květ, 1929). Na sklonku němého obdo‑ bí vytvořil svou bezesporu nejvýznam‑ nější postavu: poctivého železničního hlídače a důvěřivého otce svedené hr‑ dinky (I. Rina) v Machatého slavném dramatu Erotikon (1929). Se stejnou frekvencí hereckých příležitostí po‑ kračoval i ve zvukové éře, ale již jen jako epizodista, mnohdy ryze němých rolí hostů a  návštěvníků veřejných podniků (Poslední bohém, 1931; Milá­ ček pluku, 1931; Děvčátko, neříkej ne!, 1932; Písničkář, 1932; Štvaní lidé, 1933). Zahrál si např. i  člena Napoleonovy družiny ve snu (C. a k. polní maršálek, 1930), starého Choda (Psohlavci, 1931), Čamrdova bytného (Kariéra Pavla Ča­ mrdy, 1931), soudního porotce (Karel Havlíček Borovský, 1931), baču a ovčá‑ ka (Šenkýřka „U divoké krásy“, 1932; Za ranních červánků, 1934; Tatranská romance, 1934; Hordubalové, 1937), člena městské delegace (Peníze nebo život, 1932), dvořana (Lelíček ve služ­ bách Sherlocka Holmese, 1932), soud‑ ního přísedícího (Anton Špelec, os­ trostřelec, 1932), hráče karet (Řeka, 1933), sluhu (Diagnosa X, 1933), hrdi­ nova bývalého spolužáka (Poslední muž, 1934), nocležníka v noclehárně (Hej­‑Rup!, 1934), žebráka harmoniká‑ ře (Hudba srdcí, 1934), hospodského

[schlesingerová] (Jana, 1935), zedníka (Cácorka, 1935) a pacienta (Ať žije nebožtík, 1935). Jed‑ nou z  jeho posledních úloh na plát‑ ně byl rudolfinský alchymista v česko­ ‑francouzském koprodukčním filmu Golem (1936), který natočil v barran‑ dovských ateliérech režisér Julien Du‑ vivier podle stejmenného Meyrinkova románu. SCHLESINGEROVÁ Roza / Rosa (* ko‑ nec června 1874, † 19??) – ­herečka; sna‑ cha pražského komika Karla Schle­ singera. Patřila k  bilingvní enklávě pražských Němců židovského půvo‑ du. Ve 20. a 30. letech působila jako nápověda a herečka v Novém němec‑ kém divadle v Praze. Současně se he‑ recky uplatňovala v malých a epizod‑ ních rolích před kamerou, kde ve čtrnácti němých a  deseti zvukových filmech většinou představovala lidové typy starších žen a babek z městského prostředí: manželek a matek (Batali­ on, 1927; Haničko, co s tebou bude?, 1928; Mlynář a jeho dítě, 1928; Starý hřích, 1929), služek (Otec Kondelík a ženich Vejvara, 1926; Tchán Kondelík a zeť Vejvara, 1929), hospodyň (Pan­ céřové auto, 1929), sousedek (Takový je život, 1929; Vendelínův očistec a ráj, 1930; On a jeho sestra, 1931) nebo jen hostů různých zařízení (Horské volá­ ní S. O. S., 1929; C. a k. polní maršálek, 1930; Karel Havlíček Borovský, 1931) a  návštěvnic veřejných shromáždě‑ ní (Varhaník u sv. Víta, 1929; Miláček pluku, 1931; Písničkář, 1932). Výjimeč‑ ně hrála i venkovanky: baba zrádkyně ve Fričově Jánošíkovi (1935) a kmotra

78

[schmid]

Jan Schmid

při svatbě ve Wassermanově vesnic‑ kém dramatu Boží mlýny (1938). Na‑ posledy je zachycena jako žena v davu ve Vávrově historickém dramatu Rozi­ na sebranec (1945). SCHMID Jan (*  14. 6. 1936 Tábor)  – divadelní režisér, herec, spisovatel a  výtvarník; bývalý manžel hereč‑ ky Z. Schmidové a současný manžel herečky J. Synkové; otec loutkohereč‑ ky a divadelní režisérky Markéty Sýko‑ rové (* 1964). Pochází z rodiny lesníka a zaníceného ochotníka, který sloužil u hraběte Harracha. Po vyloučení ze studií na gymnáziu ve Frýdlantu v Če‑ chách se vyučil malířem skla v Novém Boru (1953), pak absolvoval SPŠ sklář‑ skou v Železném Brodě (1956) a VŠUP v Praze (1961) v ateliéru sochaře Karla Štipla. Paralelně navštěvoval soukro‑

mé hodiny div. režie u Emila a Alfréda Radokových. Po studiu a vojenské pre‑ zenční službě se stal scénografem Se‑ veročeského loutkového divadla (poz‑ dějšího Naivního divadla) v Liberci, při němž roku 1963 zformoval s  kolegy experimentální scénu Studio Ypsilon. Působil zde jako režisér, autor, výtvar‑ ník i herec a roku 1969, kdy se skupina profesionalizovala, se stal uměleckým vedoucím. Roku 1978 společně s Ypsi‑ lonkou přesídlil do Prahy, kde byl sou‑ bor dlouho administrativně součás‑ tí jiných scén, než se stal roku 1990 samostatným subjektem pod názvem Studio Ypsilon. Jako vůdčí osobnost souboru se rozhodujícím způsobem podílel na vzniku specifické div. poeti‑ ky, spočívající na principech autorské‑ ho herectví, kolektivní improvizace, spontánní hravosti, stylizované nai‑ vity, parodie, parafráze, mystifikace, hudebnosti a  dotváření textu insce‑ nace, budované na předem dohodnu‑ tém a vytyčeném tématu. Tak vznika‑ ly pod jeho vedením scénické koláže (Encyklopedické heslo XX. století), ale v pozdějších vývojových etapách Stu‑ dia Ypsilon i specifické přepisy klasic‑ kých textů (Carmen nejen podle Bize­ ta, Makhbeth, Ubu králem, Žebrácká opera, Prodaná nevěsta, Rusalka ne­ jen podle Dvořáka). Jeho smysl pro „hru“, travestii, grotesku, výtvarný po‑ hled na svět a výrazné hudební slyšení dohromady tvoří syntetickou podsta‑ tu jeho osobnosti. Počet Schmidových div. režií přesáhl stovku, kromě Ypsi‑ lonky režíruje i na jiných scénách (Ná‑ rodní divadlo, Divadlo v Řeznické, Dej‑

79 vické divadlo), v televizi (mj. pořady Ypsilonka se baví, Rytmus v  patách; inscenace Ztracený manžel, 1981; Pes v zahradě, 1989) a rozhlase (Obr Gar­ gantua, Život a  smrt K. H. Máchy). Napsal řadu div. her, scénářů a libret (mj. O tom, jak ona, Třináct vůní, Ži­ vot a smrt K. H. Máchy, Outsider, Večí­ rek, Škaredá středa), div. úprav, autor‑ ských adaptací a  dramatizací (např. Věčný manžel, Dvanáct křesel, Rigo­ letto, Král se baví, Láska k bližnímu). Uskutečnil své autorské inscenač‑ ní projekty (Don Juan, Michelange­ lo Bunarroti, Horrorband, Praha sto­ věžatá aj.) a na některých se podílel ve spolupráci s jinými divadly (Husa na provázku, HaDivadlo). Řada in‑ scenací byla prezentována v zahrani‑ čí. Je autorem a  režisérem tří mezi‑ národních div. projektů (Muž a žena, Já a ostatní a Mýty, které nás spojují), které realizoval ve spolupráci s Micha‑ lem Schonbergem, pražskou DAMU a div. oddělením torontské univerzi‑ ty ve Scarborough. Inicioval také ori‑ ginální linii div. happeningů, recesí a improvizovaných, tzv. Večerů na při­ danou, které se od roku 1966 uvádě‑ jí dodnes. V inscenacích Studia Ypsi‑ lon se uplatňuje i jako herec, tanečník a hudebník. Hrál též v bezmála třech desítkách filmů, v nichž byl však obsa‑ zován většinou do menších a epizod‑ ních rolí. Filmařům se hodil zejmé‑ na pro typy podivínských a potrhlých intelektuálů, úlisných a potměšilých úředníků. Jeho umění přesné charak‑ terizační stylizované zkratky sladil s potřebami film. řeči jako první reži‑

[schmid] sér E. Schorm. Po svébytné film. ver‑ zi parodického představení Ypsilonky s názvem Carmen nejen podle Bizeta (1968) to bylo v  tragikomickém po‑ dobenství podle námětu Josefa Škvo‑ reckého Farářův konec (1968), kde v postavě venkovského drába zosob‑ ňoval zlo a  prohnanost kombinova‑ né se zbabělostí. Schmid se zde podí‑ lel i na výtvarné koncepci filmu. Záhy po tomto natáčení ztělesnil (společně s J. Novákovou a K. Novákem) hlav‑ ní postavy jiné morality, Ovoce stro­ mů rajských jíme (1969) Věry Chytilo‑ vé. Schmid jako Robert – Ďábel – Had byl především postaven do situace, v níž měl hrát psychicky vyšinutého člověka (vraha), bytost nepozemskou (Ďábla  – čerta), zvíře (hada) a  ještě tyto charakteristiky kamuflovat po‑ stavou normálního pravidelného hos‑ ta lázní. Žádná z  následujících film. kreací již neměla tak složitou struk‑ turu a mnohovýznamový rozměr, svý‑ mi figurkami spíše plnil funkci ja‑ kéhosi excentrického, groteskního nebo iracionálního prvku. Z  postav, které vytvořil před kamerou, zaslou‑ ží pozornost psycholog titulní hrdin‑ ky (D. Veškrnová) v  Herzově detek‑ tivní komedii Holka na zabití (1975), astronom Karel Perout ve Svobodo‑ vě Modré planetě (1979), doktor pří‑ rodních věd Kaplan v  Herzově sci­‑fi hororu Upír z Feratu (1981), sociolog v komediální moralitě Věry Chytilové Kalamita (1981), otec titulního hrdi‑ ny (I. Wiesner) v Muchnově lidové ko‑ medii Matěji, proč tě holky ­nechtějí? (1981), lesník v Herzově gangsterské

[schmidová] crazy komedii Buldoci a třešně (1981), roztržitý redaktor v  Nýdrleho sati‑ ře Evžen mezi námi (1981, 1990), psy‑ chiatr v  Lipského komedii Srdečný pozdrav ze zeměkoule (1982), učitel v  Lipského a  Podskalského komedii Velká filmová loupež (1986), neoma‑ lený hudební teoretik Sobota v Mášo‑ vě psychologickém dramatu Skřiván­ čí ticho (1989), apatický ředitel ústavu pro mentálně postižené dívky v Ren‑ čově dramatu podle skutečné události Requiem pro panenku (1991), špiclují‑ cí úředník Šubal v Michálkově adapta‑ ci Kafkova literárního torza Amerika (1994), servilní úředník odboru vodní‑ ho hospodářství v existenciálním dra‑ matu Drahomíry Vihanové Pevnost (1994), pyrotechnik v akčním thrilleru Martina Hollého Cesta peklem (1995) a kápo trestaneckého tábora, na do‑ životí odsouzený bývalý učitel v Boča‑ nově zfilmování povídky Jiřího Strán‑ ského Bumerang (1996). Od 60. let přispíval Schmid do různých časopi‑ sů, posléze svou literární a dramatic‑ kou tvorbu, ale i teoretické úvahy pu‑ blikoval knižně: Léto bude ve čtvrtek (1984), Myšlení a  přemýšlení (1984), S očima navrch hlavy aneb Jak jsem byl hloupej (1989), Třináct vůní. Hry a  texty z  Ypsilonky (1992), Slabikář (1993), Jak mě zabil slon (1995), Můj divadelní svět (2006) aj. V  minulos‑ ti se zabýval sklem, scénografií, navr‑ huje div. kostýmy, dělá užitou grafiku (veškeré plakáty a programy k insce‑ nacím Ypsilonky). Samostatnou ka‑ pitolou jsou jeho knižní ilustrace (za Tajný lodní deník dostal cenu Nejkrás‑

80 nější kniha roku 1965). V posledních letech autorsky a  moderátorsky při‑ pravuje (spolu s Janem Lukešem) tv. magazín 333, věnovaný literatuře. Pů‑ sobí jako pedagog na katedře alterna‑ tivního a  loutkového divadla DAMU (od roku 1975), kde má od roku 1995 svůj vlastní ateliér, v němž vede stu‑ dium herectví, režie a  dramaturgie (2002 byl jmenován vysokoškolským profesorem). Jeho studenti mají mož‑ nost hrát své inscenace ve STUDIU Studia Ypsilon. Jeho tvorbu komplex‑ ně přibližuje sborník Jan Schmid: reži­ sér, principál, tvůrce slohu (2006). SCHMIDOVÁ Zuzana, rozená Bárdo­ šová (* 31. 1. 1940 Bratislava, † 15. 11. 2006 Bystrá, okres Liberec; zahy‑ nula pod koly špatně zabrzděného vlastního auta)  – herečka; manžel‑ ka J. Schmida a poté architekta Josefa Patrného (1924–2004), matka loutko‑ herečky a divadelní režisérky Markéty Sýkorové (* 1964). Vystudovala střed‑ ní školu v Liptovském Mikuláši (1957). Po absolvování loutkoherecké kated‑ ry DAMU (1961) nastoupila do Severo‑ českého loutkového divadla, respek‑ tive Naivního divadla v  Liberci, kde roku 1963 spoluzakládala experimen‑ tální scénu Studio Ypsilon (Carmen nejen podle Bizeta, Rigoletto, Travia­ ta, Orfeus v podsvětí, Žebrácká opera, Mackbeth, Dvanáct křesel, Věčný man­ žel aj.). Když Ypsilonka roku 1978 pře‑ sídlila do Prahy, vrátila se natrvalo do loutkářského souboru Naivního diva‑ dla. S  charakteristickým humorem, loutkářskou hravostí a  s  půvabem

81 přemýšlivého herectví vytvořila přes sto rolí v inscenacích pro děti (Pohád­ ka na dlani, Zachýsek Rumělka, Čarov­ ná rybí kostička, Kytice) i pro dospělé (Ze života hmyzu, Markéta Lazarová, Kavkazský křídlový kruh). Roku 1986 obdržela Cenu Josefa Skupy za posta‑ vu Anky v pohádce Posvícení v Hudli­ cích. Na sklonku života hostovala v in‑ scenacích Městského divadla Mladá Boleslav (Strom až do nebe, Pan Ha­ milkar) a vyučovala na základní umě‑ lecké škole v Mnichově Hradišti. Před kamerou debutovala společně s ostat‑ ními členy Ypsilonky v Schormově ori‑ ginální film. verzi jejich parodického představení Carmen nejen podle Bize­ ta (1968). K soustavnějšímu filmování se dostala až ve druhé polovině 70. let jako představitelka menších rolí. Ryze epizodní figurky, např. svatebčanka (Den pro mou lásku, 1976), trafikant‑ ka (Lásky mezi kapkami deště, 1979), matka jedné žákyně (Jen si tak trochu písknout, 1980), družstevnice (Matěji, proč tě holky nechtějí?, 1981) a lékař‑ ka (Schůzka se stíny, 1982), střídala s postavami významnějšími. Do této kategorie spadá mj. razantní matka osmnáctiletého zamilovaného hrdiny Vojty Voborníka (I. Wiesner) v Much‑ nově příběhu Hon na kočku (1979). Nejpůsobivější portréty obyčejných žen rázného a  jadrného projevu vy‑ stihla především v komediích režisér‑ ky Věry Chytilové: Jaruna ve Hře o ja­ blko (1976), předčasně nastěhovaná těhotná nájemnice se třemi malými dětmi v  Panelstory aneb Jak se rodí sídliště (1979) a  rozčilená cestující

[schmidt]

Otakáro Schmidt

z vlaku v Kalamitě (1981). Mihla se ješ‑ tě ve Smyczkově satiře Nemocný bílý slon (1990). Na tv. obrazovce byla ještě vzácnějším hostem, účinkovala např. ve Svobodově adaptaci Čechovovy po‑ vídky Švédská zápalka (1982) a v Ka‑ chyňově okupačním seriálu Vlak dět­ ství a naděje (1985). SCHMIDT Otakáro, vl. jm. Otakar Schmidt (* 28. 7. 1960 Plzeň) – reži­ sér, scenárista, herec a  moderátor. Jako potomek středověkého šlechtic‑ kého rodu Nowothů se původně vy‑ učil strojním zámečníkem, než zís‑ kal maturitu na SPŠ strojní v  Plzni, kde pak pracoval jako rýsovač ve Ško‑ dovce, kulisák v  Komorním divadle a strojník ve vodárně. V 80. letech ab‑ solvoval v Praze Konzervatoř Jarosla‑ va Ježka (pantomima, tanec, herectví),

[schmidtová] jako herec a tanečník byl angažován ve Státním divadle F. X. Šaldy v Liberci a s Černým divadlem Jiřího Srnce pod‑ nikl turné po Španělsku. Spolupra‑ coval s orchestrem Laura a její tygři, s D. Vávrou, A. Goldflamem a Michae­ lem Kocábem. S Danem Nekonečným založil kultovní Fantastické a plynové divadlo BAR. Výrazně působil (s pře‑ zdívkou Štětináč) v  generačním div. společenství Pražská pětka (Sklep, Mi‑ moza, Kolotoč). V letech 1988–90 byl zaměstnán jako redaktor v Ústřední půjčovně filmů a publikoval ve film. časopisech. Během studia na kated‑ ře scenáristiky a dramaturgie pražské FAMU (1991–99) se začal jako scená‑ rista, režisér a moderátor podílet na kulturních magazínech ČT (Prology – filmové lahůdkářství, Paskvil, Prolo­ gy, Kinobox), režíruje však i zábavné pořady komerčních televizí Nova (Na vlastní nebezpečí) a  Prima (Na scé­ nu). Kromě toho realizuje řadu autor‑ ských dokumentů, věnuje se tvorbě hudebních klipů a  reklam, modero‑ vání rozhlasových pořadů (např. Rá­ dio Limonádový Joe), různých akcí, festivalů a večírků. Na základě námě‑ tu, který roku 1997 publikoval knižně, natočil celovečerní hraný debut Eliš­ ka má ráda divočinu (1999), výtvarně stylizovanou psychedelickou kome‑ dii, inspirující se felliniovskou poeti‑ kou a  postmodernistickými trendy. Po roce 2004, kdy přijal katolickou víru, orientuje svůj autorský a režijní potenciál hlavně na dokumenty s du‑ chovní a náboženskou tematikou (Ne­ jsme andělé, jen děláme jejich práci,

82 2006). I  nadále však rozvíjí všechny své předchozí aktivity včetně nepravi‑ delného účinkování ve filmu a televizi, kde je nejčastěji obsazován do drob‑ ných rolí svými přáteli z okruhu Praž‑ ské pětky: T. Vorlem (Pražská pětka, 1988; Kamenný most, 1996; Skřítek, 2004), O. Trojanem (Penziónek, 1992; Sklep: Mlýny, 1994), M. Šteindlerem (Perníková věž, 2002) a Václavem Mar‑ houlem (Mazaný Filip, 2004). Vytvořil menší či větší postavy i ve filmech ji‑ ných režisérů: Mozartova pražského přítele hudebníka Jana Josefa Stroba‑ cha v hudební parodii Mí Pražané mi rozumějí (1991) režisérky Věry Chytilo‑ vé, příručího prodejny s elektronikou ve Svěrákově Akumulátoru 1 (1994), fotografa Tomka v Pechově prostřed‑ ní povídce z triptychu Malostranské humoresky (1995), kameramana v tra‑ gikomedii Chytilové Vyhnání z  ráje (2001) a člena výběrové komise v Klei‑ nově komedii Jak básníci neztrácejí naději (2003). Píše články do různých periodik a je autorem knih Tajů plný ostrov (1993), Hořící sny (1995) a Eliš­ ka má ráda divočinu (1997). SCHMIDTOVÁ Olga, rozená Holečková (* 23. 1. 1926 Banská Bystrica) – hereč­ ka; manželka herce Mirko Schmidta (* 1920). Lásku k divadlu v ní odmala pěstovali rodiče, oba náruživí ochot‑ níci. Politická situace roku 1939 ved‑ la k odchodu rodiny ze Slovenska do Prahy, kde se stala posluchačkou dra‑ matického oddělení Státní konzerva‑ toře. Když nacisté školu zavřeli, přešla do výroby jako pomocná dělnice. Po

83 válce studium herectví na konzervato‑ ři dokončila (1947) a profesionálně za‑ čala hrát na Slovensku, mj. v divadle v Martině. Osobní a bytové problémy ji přivedly po několika letech zpět do Čech. Žádné angažmá zde však už ne‑ získala (v posledních letech hostovala v Divadle ABC). Učila tedy dramatický obor na LŠU a externě hlasovou výcho‑ vu na loutkoherecké katedře DAMU. Specifikum film. herectví si poprvé vy‑ zkoušela až téměř v sedmdesáti letech v epizodce místní drbny v Troškově li‑ dové komedii Slunce, seno a pár facek (1989). Návštěvníci kin si jí mohli zno‑ vu povšimnout v  drobné roličce Ka‑ chyňova snímku Fany (1995). Napro‑ ti tomu vedlejší úloha staré maminky titulního hrdiny (J. Hrušínský) z Věr‑ čákovy hořké komedie s prvky politic‑ ké satiry Ceremoniář (1996) již nešla přehlédnout. Ještě více ji zviditelnily další dvě role stařenek, jimiž doplnila mozaiku poněkud bláznivých figur ve filmech mladých režisérů. Debutující‑ mu Petru Vachlerovi v černé komedii Doblba! (2005) ztělesnila senilní ba‑ bičku, jejíž nečekaně zděděná hrobka spustí ve vypečené rodině řetězec bi‑ zarních situací. Komický rozměr měla také její postava sklerotické babičky mladého hrdiny Filipa (J. Mádl) z Ja‑ nákovy prázdninové komedie Rafťá­ ci (2006). Velmi výjimečně byla zvána do tv. studií k účinkování v inscena‑ cích (Lichá středa, 1963; Nepodepsaný knoflík, 2003) nebo seriálech (Život na zámku, 1995; Co teď a co potom?, 1991–92; Redakce, 2004). Veřejnost si její tvář vybaví na obrazovce z řady re‑

[schmiedt]

Olga Schmidtová

klamních spotů. Duchovně a kulturně ji ovšem mnohem víc uspokojuje čin‑ nost v pěveckém sboru Vyšehrad a Li‑ terárně dramatickém klubu Dialog na cestě, kde se účastní různých insce‑ načních čtení a literárních večerů. SCHMIEDT Jiří (* 28. 3. 1948 Náchod) – herec, divadelní režisér a  horský vůdce. Maturoval na náchodské SVVŠ (1966), na JAMU absolvoval obor he‑ rectví (1970) a posléze postgraduální studium režie (1987). Zprvu hrál v Zá‑ padočeském divadle Cheb (1970–73), ale umělecky mnohem podnětnější atmosféru nalezl v  Činoherním stu‑ diu Ústí nad Labem (1973–77), kde se podílel na řadě stěžejních inscenací (Yvonna princezna Burgundská, Dio­ genes cynik, Oblomov, Profesionální žena, Komedie v pasti, Jakub Fatalis­

84

[schmitzer]

Jiří Schmitzer

ta, Leonce a Leona, Jak se vám líbí). Následně – již bez stálého angažmá – směřoval svůj zájem k div. režii na ob‑ lastních scénách (Uherské Hradiště, Příbram). Nejvýznamnějšího úspěchu dosáhl roku 2003 jako režisér premié‑ rové inscenace dramatizace knihy Ire‑ ny Douskové Hrdý Budžes s B. Hrzá­ novou v hlavní roli. Herectví se však zcela nevzdal, od počátku 80. let se mu věnuje alespoň příležitostně před kamerou v epizodních rolích přísluš‑ níků VB (Kaňka do pohádky, 1981; V podstatě jsme normální, 1981), vo‑ jáků (Pasáček z  doliny, 1983; S  čerty nejsou žerty, 1985) nebo jen blíže ne‑ specifikovaných mužů (Svítalo celou noc, 1980; Něžný barbar, 1989). Do‑ čkal se i úkolu závažnějšího, když mu slov. režisér Martin Hollý svěřil úlohu spisovatele a bohéma Jaroslava Haška

v tv. seriálu na motivy života a repor‑ táží E. E. Kische Tržiště senzací (1985) a  v  jedné z  jeho film. verzí pro kina nazvané Zuřivý reportér (1987). Jinou autentickou postavu, rovněž světově proslulého literáta, avšak s ještě radi‑ kálnějšími politickými názory, vytvořil v tv. italské životopisné fresce Mladý Mussolini/Il giovane Mussolini (1993), kde ztělesnil zakladatele futurismu a  stoupence fašismu Filippa Tomma‑ sa Marinettiho. Z jeho skromné spolu‑ práce s ČST a ČT zaslouží zmínit aspoň tv. filmy Viktora Polesného (Nedosně­ né sny, 1989; Zítra to spustíme, 1992) a seriál Zdivočelá země III (2008). Od roku 1990 současně působí jako horský vůdce v různých alpských oblastech. SCHMITZER Jiří (*  25. 10. 1949 Pra‑ ha) – herec a zpěvák; syn herce J. So­ váka. Ačkoliv oba jeho rodiče byli her‑ ci, k jejich profesi vůbec netíhl. Zato ve čtrnácti letech zcela propadl big beatu, hrál na baskytaru v několika kapelách (ta poslední se jmenovala The Awe). Pro nevalný prospěch se šel učit na provozního zámečníka. Nakonec však přece jen vyhověl přání matky, aby zís‑ kal vyšší vzdělání. Vystudoval obor sil‑ noproud na elektrotechnické průmys‑ lovce a  víceméně z  legrace si podal přihlášku na DAMU, kam se dostal až napodruhé (mezitím se různě živil po stavbách). Jakmile ukončil studium herectví (1974), stal se členem Čino‑ herního studia v Ústí nad Labem. Po roční prezenční vojenské službě hrál dva roky v pražském Ateliéru, scéně Státního divadelního studia, ale roku

85 1978 se vrátil zpátky do ústeckého souboru. Zde se pak po sedm sezon profiloval v  inscenacích kmenových i  hostujících režisérů mladší i  starší generace, jinak normalizačním reži‑ mem potlačovaných: Ivana Rajmonta (Jakub Fatalista, Troilus a  Kressida, Goldoniáda, Parosský mramor, Dobo­ vé tance, Dantova smrt, Heda Gable­ rová, Velkolepý paroháč), E. Schorma (Profesionální žena), J. Herze (Ženský zákon), Ivana Baladi (Ženitba), Jana Grossmana (Cesta na parníku Lan­ na 8), J. Kačera (Komedie masopustu) a  Petra Scherhaufera (Kvadratura kruhu). Roku 1985 přešel do angažmá pražského Studia Ypsilon, kde hraje dodnes, od roku 2003 už bez pevného úvazku. Repertoár této studiové scény obohatil svými kreacemi např. jako Ja‑ gužinskij ve Voskové figuře (cena Lite‑ rárního fondu), Kalabuškin v Sebevra­ hovi, ďábel ve hře O  ďáblovi, který sliboval hory doly, Jago v Othellovi, ka‑ pelník Mesiáš van Helsing v Horror­ bandu, Lomský v Žertu, satiře, ironii a hlubším významu, Jerry alias Dafné v Horké to někdo rád, stará sousedka Maryška ve Svaté rodině, Adolf Štor‑ kán ve Vše pro firmu, hajný v Rusalce aj. Příležitostně hostuje i  na jiných scénách, např. v Divadle Ungelt (s Ch. Poullain ve Smočkově inscenaci hry Edwarda Elbeeho Hra o manželství). Na jevišti mu nejvíc vyhovuje tragiko‑ mický žánr, v němž se mnohokrát za‑ skvěl také před kamerou, kde se ocitl poprvé už jako čtyřletý chlapec, když ho matka vzala s  sebou na natáčení „živé“ inscenace v  televizi. Skutečně

[schmitzer] uvědomělý herecký výkon předvedl až po boku svého otce v  seriálu Eliška a její rod (1966). S otcem Sovákem ře‑ šil rodinné vztahy posléze ještě jako jeho vnuk v  tv. seriálu Chalupáři (1975) a jako syn ve filmu „Marečku, podejte mi pero!“ (1976). Z film. plátna však poprvé promluvil už jako mile‑ nec studentky (Štěpánka Řeháková) v Činčerově, Roháčově a Svitáčkově in‑ teraktivním filmu Kinoautomat Člo­ věk a jeho dům (1967). Roličkou veršu‑ jícího studenta z Olmerovy prvotiny Takže ahoj (1970) vstoupil do následu‑ jící dekády, kdy již zájem filmařů na‑ bíral postupně na intenzitě. V Lipské‑ ho komedii Tři chlapi na cestách (1973), tematicky navazující na popu‑ lární tv. seriál a poté i na film Tři chla­ pi v chalupě (1963), představoval ne‑ mluvného milence Honzu, který nedovedl ochránit před dotěrným šo‑ férem (J. Krampol) svou Renátku (N. Konvalinková) a byl za to po zá‑ sluze potrestán. V  povídce Víkend, kterou pro kriminální triptych Motiv pro vraždu (1974) natočil debutující režisér Julius Matula, ztělesnil mladí‑ ka, jehož noční dostaveníčko s  pro‑ vdanou paničkou (H. Čočková) překa‑ zil vrah (I. Prachař), který se dal zmýlit její blond parukou. Do jiného příběhu vraždy mladé dívky se zapletl v Herzově detektivní komedii Holka na zabití (1975). Mileneckou roli mla‑ dého studenta Jiřího Kroupy, jehož otec (J. Sovák) je přinucen dálkově studovat a Jirka ho svým milostným dopisem spolužačce (T. Medvecká) přivede do nepříjemného postavení

[schmitzer] domněle nevěrného manžela a svůdce vdané ženy (I. Janžurová), vytvořil v Lipského komedii „Marečku, podejte mi pero!“ (1976). Novou etapu Schmit‑ zerovy film. dráhy inicioval reži‑ sér J. Menzel, který mu již nabídl role „zralejších“ mužů, a navíc dokázal vy‑ těžit nové kvality z  jeho komického potenciálu, tělesných i  psychických dispozic (vysoká, hubená a šlachovitá postava, ostře řezaná tvář později čas‑ to zdobená knírem, typická pohybová i mluvní plachost, vyvěrající z  intro‑ vertní povahy). Důkazem toho byl už hrdina s vlastnostmi morousovitého, úzkoprsého nemluvy z adaptace Hra‑ balových Postřižin (1980). V  postavě snaživého, ale poněkud úzkostlivého správce maloměstského pivovaru Francina, jehož půvabná a trochu po‑ živačná manželka (M. Vášáryová) ho sice upřímně miluje, ale přitom ho ne‑ ustále přivádí do trapných situací svý‑ mi ztřeštěnými kousky, které provádí zejména za pomoci svého neméně po‑ třeštěného švagra Pepina (J. Hanzlík), citlivě postihl lakonicky vnějším výra‑ zem typ hrabalovského človíčka, ne‑ schopného bezprostředního humoru a pohlížejícího na svět ve zděšené ne‑ chápavosti. Hostinského Nováka z les‑ ní restaurace Hájenka v Kersku, který obsluhoval hosty podle toho, v jakém momentálním vztahu byl ke své milo‑ vané ženě (M. Spurná), si zahrál v dal‑ ší Menzelově adaptaci Hrabalových povídek Slavnosti sněženek (1983). Menzel ho obsadil i do epizodky okrs‑ káře Tlamichy v komedii Vesničko má středisková (1985). Zcela odlišného ra‑

86 žení byla postava samorostlého strýce Králíka, svědomitě pečujícího o malé‑ ho sirotka (Vlastimil Drbal) v baladic‑ kém filmu z poválečných Beskyd reži‑ séra Františka Vláčila Pasáček z doliny (1983). Vláčil mu nabídl také roli hos‑ tinského v dalším baladickém příběhu Stín kapradiny (1985). Lásku k dětem pak mohl plně vyjádřit v postavě ve‑ doucího dětského folklorního soubo‑ ru Standy Juráně, který se pro svůj spontánní přístup k lidové tvořivosti, prosazující přirozenou radost z hudby a pohybu, dostal do tvrdého konfliktu s krajskou metodičkou (Z. Hadrbol­ cová) a  ředitelem kulturního domu (S. Matyáš) v dětském filmu Zdeňka Flídra Všichni mají talent (1984). Ve druhé polovině 80. let přibyly do jeho filmografiie další tituly s  dětskou a mládežnickou tematikou (Outsider, 1986; Páni Edisoni, 1987; Nefňukej, ve­ verko!, 1988; Moře začíná za vsí, 1987; Veverka a kouzelná mušle, 1988). Mi‑ mořádně působivou hereckou kreací podpořil naléhavost metaforického vyznění Zábranského snímku Dům pro dva (1988), v němž vytvořil nároč‑ nou tragickou figuru přemýšlivého, zodpovědného, hluboce věřícího, ale neradostného a asketického Bóži Píšťa‑ ly, staršího bratra povahově protiklad‑ ného, lehkomyslného Dana (O. Vet­ chý), frajírka a „machra“, zastírajícího siláckými gesty bezbrannost mládí i  nezkušenost. Závažnými otázkami mravních hodnot se zabývá i Flídrův film Tichý společník (1988), kde mu připadla opět ústřední role, tentokrát redaktora regionálních novin Františ‑

87 ka Staňka, který chtěl vyměnit svědo‑ mí za kariéru. S 80. lety se Schmitzer rozloučil vděčnými úlohami desperád‑ ského pistolníka Chetta Adamse v Si‑ rového londonovském dobrodružství Cesta na jihozápad (1989) a bohém‑ ského jazzového saxofonisty Emila Vi‑ dláka zvaného Rampouch v Matulově hudební komedii Volná noha (1989). Dokonalou karikaturu armádního ofi‑ círa, poručíka Hamáčka, předvedl v Si‑ rového vojenské satiře podle známé Švandrlíkovy knihy Černí baroni (1992). Věrohodnost nepostrádají ani některé jeho další portréty: kriminalisty Ru‑ dolfa Klinovského, na něhož padne stín podezření z vraždy mladé dívky ve slov. filmu Jána Zemana V rannej hmle (1990), tatínka titulní hrdinky (Helenka Vitovská) v Polákových po‑ hádkových komediích Kačenka a stra­ šidla (1992) a Kačenka a zase ta straši­ dla (1992), dryáčnického topiče v Michálkově osobité kafkovské adap‑ taci Amerika (1994), chytřejšího ko‑ medianta ve Slámově smutné komedii Akáty bílé (1996), psychiatra Liehra v Nikolaevově zfilmování Vieweghova románu Báječná léta pod psa (1997), topiče Jiřího v Taušově „drogové“ zpo‑ vědi Kanárek (1999) či kostnatého umrlce v  povídce Svatební košile z Brabcovy erbenovské Kytice (2000). Významem, emocionálním napětím i samotným ztvárněním zastiňuje tyto role trojice charakterově odlišných hrdi­nů, jejichž osudy i postoje formo‑ valy zcela jiné životní zkušenosti. Prv‑ ním byl neústupný a  málomluvný politický vězeň Jaroslav Svoboda, pů‑

[schmitzer] vodně lesník a učitel, kterého ztělesnil v Bočanově psychologickém dramatu z  prostředí komunistického lágru 50. let Bumerang (1996). Za svůj vý‑ kon byl Schmitzer po zásluze oceněn Českým lvem, kterého si znovu vydo‑ byl úlohou zapšklého důchodce a des‑ potického příživníka Richarda Hrstky, tyranizujícího celou rodinu své part‑ nerky (J. Brejchová) v  Hřebejkově smutné komedii Kráska v nesnázích (2006). Rovněž znamenitě si porozu‑ měl s protagonistou Vojnárovy hořké romance Lesní chodci (2003), opilec‑ kým tulákem s  bohémskými sklony Rufusem, reprezentujícím v české ki‑ nematografii nevelkou skupinu podi‑ vínských outsiderů z okraje společnos‑ ti, jimž je společný úděl vykořeněnosti a často i zmarněného života. Bohatým a rozmanitým spektrem rolí obohatil fond dramatické tvorby ČST a  ČT. Z množství inscenací, filmů i pohádek připomínáme aspoň tituly Lítost (1970), 20 000 mil pod mořem (1980), Bume­ rang (1985), Koncert (1986), Případ z kavárny Sport (1986), Pokušení dok­ tora Burdy (1987), Uloupené dětství (1987), Kontrola kontrolora (1988), Vo­ lavka (1991), Třináctery hodiny (1990), Pozvání na večeři (1993), Zámek v Če­ chách (1993), O Nesytovi (1994), Causa Kain (1999), Nevěsta pro Paddyho (1999), Sjezd abiturientů (2000), Den dobrých skutků (2000), Vůně vanilky (2001), Ani svatí, ani andělé (2001), Requiem (2001), Malovaný děti (2002), Boží pole (2007) a Vlna (2008). K již výše zmíněným seriálům doplňujeme další: Černá země (1984), Případ pro

[schneider] zvláštní skupinu (1988), Narcisový dům (1993), Když se slunci nedaří (1995), Zdivočelá země (1997, 2001, 2008), Pří­ zraky mezi námi (2000), Šípková Rů­ ženka (2001), Černí andělé (2001), Mís­ to nahoře (2004), Dobrá čtvrť (2005) a Náves (2006). Na obrazovce překva‑ pil i jako tanečník ve 2. řadě taneční soutěže StarDance (2007). Jeho karié‑ ru přerušil na počátku 80. let nepod‑ míněný trest za zaviněnou autoneho‑ du. Smitzer je také osobitým autorem a interpretem folkrockových písní, kte‑ ré za vlastního kytarového doprovodu prezentuje nejen na koncertech, ale nahrál je na CD alba Recitál (1997), Šíle­ nec (2000) a  Bouda (2003). Skládá hudbu a písně pro div. inscenace (Stu‑ dio Ypsilon, Národní divadlo, Realis‑ tické divadlo, Činoherní studio) a za‑ zněly i  v  několika filmech (Všichni mají talent, Páni Edisoni). Kromě umělecké činnosti projevuje odvahu a sportovního ducha jako vášnivý pi‑ lot, parašutista, automobilový závod‑ ník a jezdec na koni. SCHNEIDER Bert / Hubert (* 14. 4. 1941 Karviná) – herec. Ze zdravotních důvodů se nemohl stát pilotem, jak si přál. Maturoval na SPŠ a bez herecké‑ ho školení zahájil profesionální drá‑ hu na oblastních div. scénách v Che‑ bu (1967–68) a  Příbrami (1968–70). Následně se herectví věnoval již jen před kamerou, kde debutoval epi‑ zodkou vrchního v Čechově muziká‑ lu Svatá hříšnice (1970). Normalizační kinematografie mu nabídla výhrad‑ ně epizodní role v  bezmála třiceti

88 filmech různých žánrových a  tema‑ tických okruhů. V  titulech politicky exponovaných z  nedávné minulos‑ ti i současnosti a v kriminálních pří‑ bězích představoval nejčastěji přísluš‑ níky VB (Tři nevinní, 1973; Zatykač na královnu, 1973; Osud jménem Kami­ la, 1974; Noc oranžových ohňů, 1974; Čas pracuje pro vraha, 1979) nebo oz‑ brojených složek (Dny zrady, 1973; Sokolovo, 1974; Osvobození Prahy, 1976; Vítězný lid, 1977), ale hrál i bás‑ níka (Hroch, 1973), obhájce (Výstřely v  Mariánských Lázních, 1973), honá‑ ka (Kronika žhavého léta, 1973), děl‑ níka (Dvacátý devátý, 1974), bojovníka v Pražském povstání (Zbraně pro Pra­ hu, 1974) a člena posádky holandské lodi (Mys Dobré naděje, 1975). S nemé‑ ně pestrou skladbou postav se setkal v  komediích, kde byl třeba zbrojno‑ šem (Noc na Karlštejně, 1973), mecha‑ nikem (Tři chlapi na cestách, 1973), kulturistou (Jak utopit dr. Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách, 1974), příslušníkem VB (Zítra to roztočíme, drahoušku…!, 1976) a zaměstnancem cestovní kanceláře pro cesty raketami do minulosti (Zítra vstanu a opařím se čajem, 1977). Jedenkrát dokonce ztělesnil pohádkovou bytost jako pod‑ mořský ceremoniář v Kachyňově Malé mořské víle (1976). Po téměř čtvrt sto‑ letí se znovu alespoň mihl na plátnech kin zásluhou hořkých komedií Musím tě svést (2002) a Městečko (2003). Ne‑ dávno se mediálně zviditelnil na tv. obrazovce. Nezpůsobilo to však účin‑ kování v Krejčíkově inscenaci Slečna Julie (1998) ani v seriálech Náměstíčko

89

[schneider]

(2004) a On je žena!, (2005), ale účas‑ tí v soutěži TV Prima, v náročné reali‑ ty show Trosečník (2006), z níž musel pro zranění předčasně odstoupit. SCHNEIDER David (* 7. 10. 1958 Karlo‑ vy Vary) – herec; syn herečky E. Vlacho­ vé. Vystudoval hudebně­‑dramatické od‑ dělení Pražské konzervatoře (1974–80) a nastoupil první angažmá v Západo‑ českém divadle v Chebu (1980–82). Vo‑ jenskou službu absolvoval jako kon‑ ferenciér Ústřední hudby čs. armády. Pak jedenáct let hrál v pražském Di‑ vadle Jiřího Wolkera (Zahraj to znovu, Same!, Hadrián z Římsů, Antigona, Ve­ selé paničky windsorské, Bandité), od‑ kud po jeho zrušení v polovině 90. let odešel a přijal nabídku pracovat v Čes‑ kém rozhlase 6. Od roku 1991 hraje na pražské Bertramce titulní postavu v  představení Noc s  Mozartem, spo‑ lupracuje s Pražskou divadelní agen‑ turou Václava Hanzlíčka (Kaktusový květ), s Pohádkovým divadlem Julie Ju‑ rištové a s divadlem Skelet P. Trávníč­ ka. Pro film ho v dětství objevil režisér Jiří Hanibal, který mu svěřil dvě hlav‑ ní role malých čiperných chlapců, jimž se podaří vnést nový smysl do života starých osamělých mužů, v poetických dětských filmech Dědeček, Kyliján a já (1966) a Červená kůlna (1968). Na plát‑ ně se pak objevil už jen v menších klu‑ kovských rolích (Po stopách krve, 1969; Pan Tau a  samá voda, 1969) a  v  po‑ stavách dospívajících mladíků a mla‑ dých mužů (Čas lásky a naděje, 1976; Hop – a je tu lidoop, 1977; Šestapade­ sát neomluvených hodin, 1977; Tchán,

Jožka Schneider

1979; Julek, 1979; Svítalo celou noc, 1980; S čerty nejsou žerty, 1984; Mla­ dé víno, 1986). Účinkoval v tv. inscena‑ cích a pohádkách (Zvíkovský rarášek, 1974; Smrt a Blažená paní, 1980; Švec Janek v pohádkové zemi, 1979; Maigre­ tův první případ, 1991; Stín viny, 2003) a výjimečně i v seriálech (30 případů majora Zemana, 1974–79). V  posled‑ ních letech znají diváci jeho hlas z da‑ bingu. SCHNEIDER Jožka / Josef (* 14. 3. 1892 Praha, †  27. 1. 1960 Praha)  – herec a  zpěvák­‑tenorista. Jako ­kabaretiér a operetní písničkář se profiloval od roku 1910 na prknech pražských ka‑ baretních a  zpěvoherních ­p odniků (U labutě, Hvězda, U Medvídků, U Roz‑ vařilů, Karlínské divadlo Varieté, Roko‑ ko, Alhambra), značné oblibě se těšil

90

[schneiderová]

příběhy, které režírovali Jan A. Palouš (Šestnáctiletá, 1918), G. Hart (Láska si nedá poroučet, 1918) a V. Majer (Píseň lásky, 1919; Tanečnice, 1919). Znovu se na plátně objevil až na sklonku němé éry jako černokněžník v pohádce Jaro‑ míra Schäffera a A. Pellové­‑Czivišové Zlatý květ (1929) a  doktor König ve Fričově dramatu Chudá holka (1929). Zvukový film mu už žádnou příleži‑ tost nedal. SCHNEIDEROVÁ Eva viz VLACHOVÁ Eva

Jitka Schneiderová

u obecenstva Pištěkovy arény a Vino‑ hradské zpěvohry. Ve 20. letech byl angažován v Červené sedmě, Divadle Rokoko a Uranii, kde však svou aktiv‑ ní jevištní činnost musel kvůli úrazu ukončit. Představoval typ štíhlého čer‑ novlasého milovníka pronikavého po‑ hledu a elegantního zevnějšku i vystu‑ pování, k jehož nezbytným rekvizitám patřily cylindr, frak, šála a monokl. Vy‑ sloužil si proto přezdívku „pražský Psilander“ (podle populárního dán‑ ského herce Valdemara Psilandera). V tomto oboru slavil úspěchy i ve fil‑ mu, kde se hned po vzniku republiky začlenil mezi kmenové herce výrobny Pragafilm. Svědectví nám o tom podá‑ vají pouze dobové tištěné prameny, neboť se nezachoval žádný ze sním‑ ků této společnosti, v nichž hrál. Jed‑ nalo se o komedie a melodramatické

SCHNEIDEROVÁ Jitka (*  23. 3. 1973 Znojmo)  – herečka; manželka ­herce a  divadelního režiséra D. Švehlíka. Otec pracuje ve sklářských strojírnách a  matka je ředitelka Domu dětí. Od malička byla živým dítětem, aktivně sportovala (závodní plavání), tanco‑ vala, zpívala, recitovala, hrála na kla‑ vír, ale na herectví nepomyslela. Po ukončení Střední pedagogické školy (1991) se stala posluchačkou muziká‑ lové katedry brněnské JAMU, odkud roku 1994 přestoupila na DAMU, kde absolvovala činoherní herectví (1996). Už během studií hostovala v Divadle bratří Mrštíků, respektive Městském divadle Brno v  původních muziká‑ lech (Sny noci svatojánské, Bastard) a  dramatických inscenacích (Sybi‑ la Vaneová v Obrazu Doriana Graye). Účinkovala v  pražském nastudování muzikálu Pěna dní, v Divadle ABC vy‑ tvořila hlavní roli Frances v muzikálu Tmavomodrá revue. Roku 1996 ji an‑ gažoval J. Schmid do souboru Studia

91 Ypsilon, jehož členkou byla sedm let (Prodaná nevěsta, Horké to někdo rád, Mozart v Praze, Vše pro firmu, Oprát­ ka, Srdce, Tři mušketýřu). Největší příležitost zde dostala v  titulní roli „ypsilonské“ variace Dvořákovy Rusal­ ky pod názvem Rusalka nejen podle Dvořáka. V rámci Letních shakespea‑ rovských slavností na Pražském hra‑ dě hrála Regan v Králi Learovi (2002) a Violu ve Večeru tříkrálovém (2005). Nadále pokračuje v  jevištní činnosti bez stálého angažmá, např. s A. Šiš­ kovou a J. Krausovou v komedii Vše o  ženách v  agenturním představe‑ ní Studia DVA. Herecký projev se uči‑ la sladit s  požadavky kamery nejpr‑ ve v  televizi: v  seriálu Nováci (1995) a v postavách princezen i dívek prost‑ šího stavu v pohádkách Zkřížené meče (1997), Smůla (1997), O spanilé Jašince (1997), O sirotkovi z Radhoště (1997), O  Držgrešlovi a  Drždukátovi (1997), Hejkalka (1998), Spravedlivý Bohumil (1998), Zakletý vrch (1999), Zvonící meče (2000) aj. K nim postupně přibý‑ valy role v dalších inscenacích Arrow­ smith (1999), Manželka Ronalda Shel­ dona (2001), Ideální manžel (2001), Ruth to vidí jinak (2004), Voníš jako tenkrát (2005), Kája a  Zabi (2007). Řady seriálových herců rozšířila úlo‑ hou fotografky Martiny Slatinské z Le­ tiště (2006). Pro ČT také moderovala sportovně soutěžní pořad eXtravýzva (1999). Na film. plátně debutovala po‑ stavou princezny Odety ve Vorlíčkově pohádce Jezerní královna (1998). Asi nejvíc ji proslavila hořká komedie Da‑ vida Ondříčka Samotáři (2000). Před‑

[schoberová] stavovala v ní tvrdohlavou a lehce hys‑ terickou Hanku, která se po tříletém soužití rozchází s nekonvenčním mo‑ derátorem soukromého rádia Petrem (S. Rašilov), protože si myslí, že pro ni není schopný nic obětovat. Podob‑ ný typ moderní energické mladé ženy ztělesnila ve vedlejší postavě sebevě‑ domé Markéty, nové přítelkyně archi‑ tekta Michala (M. Daniel) ve Václavo‑ vě komorním psychologickém příběhu Paralelní světy (2000). Jako učitel‑ ku Alici ji obsadila Marie Poledňáko‑ vá mezi herecké protagonistky své ro‑ dinné komedie Jak se krotí krokodýli (2006 – volně navazující na režisérči‑ ny dvě veleúspěšné tv. komedie Jak vy­ trhnout velrybě stoličku, 1977, a Jak do­ stat tatínka do polepšovny, 1979). SCHOBEROVÁ Eva (* 8. 7. 1940 Pra‑ ha) – manekýna, modelka a herečka; sestra herečky O. Schoberové. Vyrůs‑ tala na Vinohradech v rodině kancelis‑ ty. Fotogeničnost jejího zjevu atraktiv‑ ní plavovlásky ji přivedla od původní profese kadeřnice k  práci manekýn‑ ky a  herečky. Roku 1965 byla anga‑ žována do souboru Černého divadla, kde setrvala až do svého odchodu do zahraničí (1970). Dnes žije s rodinou (manžel­‑porodník) ve Švýcarsku. Ob‑ jevila se ve třech filmech jako předsta‑ vitelka epizodních rolí: Jarmila v Ma‑ chově komedii Prosím, nebudit (1962), sekretářka na ministerstvu zahranič‑ ních věcí ve Fričově komedii Král Krá­ lů (1963) a dívka z družiny Sapfó v po‑ dobenství Ezop (1969) bulharského režiséra Rangela Valčanova.

92

[schoberová]

Olga Schoberová

SCHOBEROVÁ Olga (* 15. 3. 1943 Pra‑ ha) – filmová herečka; sestra mane‑ kýny a herečky E. Schoberové, býva‑ lá manželka amerického kulturisty a herce Brada Harrise (* 1933) a holly­ woodského producenta Johna Cal­leye (*  1930). Vyrůstala na Vinohradech v rodině kancelisty a v dětství chodila do baletu. Vystudovala střední ekono‑ mickou školu a po maturitě pracova‑ la jako fakturantka v  oddělení svíti‑ del pražského Technomatu. K filmu se dostala náhodou: jednou zaskočila za svou starší sestru modelku na focení reklamy v ateliéru Freda Kramera a za‑ ujala natolik, že si pak pózováním na reklamní snímky a plakáty vylepšova‑ la úřednický plat. Na jednom ze sním‑ ků si její fotogenické tváře i ostatních tělesných předností povšiml režisér Antonín Kachlík, který ji přemluvil

k účinkování ve svém filmu Bylo nás deset (1963). V této komedii ze života vojáků základní služby představovala atraktivní blondýnu Dášu (hlasem ji zastoupila E. Klepáčová), do níž se za‑ miluje vojín Karel Čiperka (J. Satoran­ ský). Pak se mihla mezi členy posádky vesmírné rakety v Polákově sci­‑fi dra‑ matu Ikarie XB 1 (1963). Obstála i při konkursu do westernové parodie Ol‑ dřicha Lipského Limonádový Joe aneb Koňská opera (1964), která jí otevřela cestu do zahraničních studií. V roli na‑ ivní, panensky nevinné a cudně něž‑ né Winnifred Goodmanové, jejíž srdce získá titulní hrdina, šlechetný kovboj a zapřisáhlý abstinent (K. Fiala), pře‑ kvapila zvládnutím komického partu, kterým vytvořila rovnocennou proti‑ hráčku K. Fialové – barové zpěvačky Tornádo Lou. Po roličce sličné pradle‑ ny ze Zemanovy historické komedie Bláznova kronika (1964) načas zmizela z českého filmu, ale domácí publikum bylo alespoň prostřednictvím tisku in‑ formováno o její mezinárodní kariéře, kterou odstartovaly fotografie (z dneš‑ ního pohledu velmi decentní) publiko‑ vané roku 1964 na obálce a uvnitř časo‑ pisu Playboy. Jako svůdná kráska sošné postavy a zářivě plavých vlasů připo‑ mínala svým zjevem a  sex­‑appealem tehdejší světové ženské idoly Brigitte Bardot a Ursulu Anderss. Pod pseudo‑ nymem Olly Schober a Olinka Berova pracovala v SRN, Itálii, Rakousku a Vel‑ ké Británii, kde byla jako první hereč‑ ka z Východu představena královské rodině. Během natáčení jejího vůbec prvního zahraničního filmu, němec‑

93 ké akční detektivky Tajemství čínské­ ho karafiátu/Das Geheimnis der chi­ nesischen Nelke (1964), se seznámila s  americkým hercem Bradem Harri‑ sem, za něhož se provdala a po jehož boku pak hrála i  v  dalších komerč‑ ních dobrodružných filmech, např. Zlatokopové z  Arkansasu/Die Golsu­ cher von Arkansas (1964), Die schwar­ zen Adler von Santa Fe/Černí orlové ze Santa Fé (1965), Kommissar X – Drei grüne Hunde/Komisař  X  – Tři zele­ ní psi (1967) a Formula 1 – Nell’infer­ no del Grand Prix/Formule 1 – V pekle Velké ceny (1970). Jinými jejími herec‑ kými partnery zvučných jmen byli tře‑ ba Anthony Quinn (La 25e heure/25. hodina, 1966), Lou Castel (Lucrezia Borgia, l’amante del diavolo/Lucrezia Borgia – ďáblova milenka, 1968), John Richardson (The Vengeance of She/ Její pomsta, 1968) a  George Hamil‑ ton (Togetherness/Soudržnost, 1970). Mezitím neodmítala ani nabídky čes‑ kých filmařů a příležitostně se vrace‑ la do barrandovských ateliérů. S chutí se ujala titulní role vnadné komiksové krásky Jessie, dorozumívající se pomo‑ cí kreslených bublin, ve Vorlíčkově pa‑ rodii Kdo chce zabít Jessii? (1966). Vor‑ líček jí svěřil také úlohu herečky Molly Adamsové v další crazy komedii „Pane, vy jste vdova!“ (1970). Dále si zahrála prodavačku Evu, přítelkyni hlavního hrdiny­‑architekta Donáta (M. Kopec­ ký) v Hubáčkově příběhu Flám (1966), exkluzivní prostitutku Sašu Léblovou v Tomanově detektivce Slečny přijdou později (1966) a  bizarní matku Ritu v Jakubiskově symbolické féerii Dovi­

[schorm] denia v  pekle, priatelia (1970, 1990). Od druhé poloviny 60. let žila trvale v USA, kde po sňatku s Johnem Calle‑ yem, tehdejším prezidentem hollywo‑ odské společnosti Warner Brothers, na hereckou dráhu prakticky rezigno‑ vala. Poslední příležitosti před kame‑ rou, kdy opět prokázala, že umí být ve svém projevu přímočaře okouzlují‑ cí, ale i úskočná a živočišná, dostala od českých režisérů. V Lipského detektiv‑ ní parodii Adéla ještě nevečeřela (1977) byla proradnou společnicí zločinné‑ ho barona Kratzmara (M. Kopecký) a v Tomanově kostýmním dobrodruž‑ ném snímku na motivy Stevensono‑ va románu Vrak (1983) jí připadla role krásné, leč chladné a vypočítavé man‑ želky německého podnikatele Helmu‑ ta (Jan Piechociński), jednoho z hrdi‑ nů příběhu. Přestože jejím domovem byla dvacet let Amerika, později po‑ bývala i ve Francii a počátkem 90. let se po rozvodu s Calleyem opět usadi‑ la ve staré vlasti, ale na návrat k herec‑ tví nepomýšlí. SCHORM Evald (* 15. 12. 1931 Praha, † 14. 12. 1988 Praha) – režisér a herec. Celé dětství prožil na rodinném stat‑ ku v osadě Elbančice u Mladé Vožice. Jako syn kulaka byl ve 4. ročníku vy‑ loučen ze studií na Vyšší hospodářské škole v Táboře (až roku 1951 směl slo‑ žit maturitu) a dva roky se živil jako traktorista a stavební dělník. Rodina se po nuceném vystěhování z Elbančic usadila ve Zličíně u Prahy, kde rodiče pracovali až do důchodu jako dělníci. Po ukončení základní vojenské služ‑

94

[schorm]

Evald Schorm

by zpíval dva roky v operním souboru AUS. Zatímco se několikrát marně po‑ koušel o přijetí na studium herectví, díky dočasnému ideologickému uvol‑ nění se roku 1956 stal hned napopr‑ vé posluchačem FAMU. Zde absolvoval obor režie (1963) v ročníku s dalšími pozdějšími příslušníky tzv. nové vlny. Začínal ve Studiu dokumentárního filmu, kde vytvořil ve spolupráci s ka‑ meramanem Janem Špátou řadu umě‑ leckých dokumentů se silně huma‑ nistickým a emocionálním nábojem. Naproti tomu se skepsí a  polemic‑ kými tóny vyznačovaly všechny jeho hrané filmy, tematicky zaměřené na životní a hodnotové krize a frustraci individua. Už ve své celovečerní prvo‑ tině, kritické sondě do myšlení někte‑ rých mladých lidí Každý den odvahu (1964), řešil otázky deziluze jedince

zneužitého ve jménu falešného ideá‑ lu. Na ni pak navázal dalšími studiemi etických principů lidského chování, které pojednal v  různých žánrových formách: komorní psychologické dra‑ ma (Návrat ztraceného syna, 1966; Pět holek na krku, 1967), tragická fraška (Farářův konec, 1968), apokalyptické podobenství (Den sedmý, osmá noc, 1969) a  lyrická komedie (Psi a  lidé, 1971). Několikrát si zahrál vedlejší role ve filmech svých přátel, kteří ho obsa‑ zovali buď provokativně, anebo v sou‑ ladu s  typem postavy. Zasmušilý vý‑ raz Schormovy tváře s  trpitelským pohledem posmutnělých očí přímo vybízel pro role asketických, duchov‑ ně založených a s osudem smířených mužů, laskavých a tolerantních inte‑ lektuálů, majících vesměs pochopení pro slabosti svých bližních. V Němco‑ vě podobenství O slavnosti a hostech (1966), kde vytvořil s J. Prachařovou manželský pár, představoval mlčenli‑ vého a trochu odtažitého muže, kte‑ rý svým předčasným opuštěním naro‑ zeninové oslavy vysoce postaveného muže (I. Vyskočil) vyjádřil svůj odpor vůči pokrytecké uniformitě této se‑ šlosti. Režisér Antonín Máša mu při‑ dělil ve své secesně stylizované ab‑ surdní hříčce Hotel pro cizince (1966) menší roli prostopášného kaplana na kole, který se nemůže zříci potěše‑ ní s krásnými ženami. Naproti tomu zdrženlivost ohledně druhého pohla‑ ví zachovává jiný jeho věřící, laborant Kostka, dlouholetý přítel hlavního hrdi­ny (J. Somr) v  Jirešově tragiko‑ medii podle Kunderova románu Žert

95 (1968). Před kameru se pak znovu postavil opět zásluhou Jaromila Jire‑ še, v  jehož psychologickém snímku Útěky domů (1980) ztělesnil (s  hla‑ sem R. Jelínka) divadelního režiséra Huga Jílka. Jistý hold Schormově au‑ toritě vzdal režisér K. Smyczek, když mu v  hořké komedii Krajina s  ná­ bytkem (1986) svěřil úlohu hodného a velkodušného profesora z konzerva‑ toře, jenž se snaží ulehčit těžkou si‑ tuaci svému žáku Zdeňkovi (V. Javor­ ský). V 70. a 80. letech, kdy Schorm nemohl z politických důvodů filmo‑ vat, nalezl existenční východisko v práci pro divadlo, jemuž se věnoval už předtím v Činoherním klubu (Zlo­ čin a trest, Hodinový hoteliér). Mimo‑ řádný ­smysl pro div. specifiku a  fil‑ mařské vidění projevil svými režiemi inscenací nejrozmanitějších druhů, žánrů a dimenzí. Výraznou stopu za‑ nechal v repertoáru a profilu přede‑ vším Studia Ypsilon, Divadla Na zá‑ bradlí, Semaforu, Činoherního studia v Ústí nad Labem, Divadla na okraji, na velkých mimopražských scénách (Brno, Olomouc, Cheb, Gottwaldov) i  v  Praze (Národní divadlo). Režíro‑ val nejen činohru, ale i operu v Praze (naposled Fidelio ve Smetanově diva‑ dle), Ženevě, Stuttgartu aj. Významná byla jeho spolupráce s Laternou magi‑ kou (Láska v barvách karnevalu, Kou­ zelný cirkus, Sněhová královna, Noční zkouška, Černý mnich, Odysseus), kde roku 1982 konečně získal trvalé an‑ gažmá. Roku 1988, krátce před svou smrtí, se mohl po dlouholeté odmlce vrátit do film. ateliérů, kde realizoval

[schorsch] komorní psychologický snímek pod‑ le námětu Jaroslavy Moserové Vlastně se nic nestalo (1988). V letech 1964–70 vyučoval na katedře režie FAMU. Roku 1992 mu byl udělen in memo‑ riam Řád T. G. Masaryka. Fundované analýzy jeho díla s přihlédnutím k ži‑ votním osudům v politickém kontex‑ tu přinášejí monografie Miloše Fry‑ še Filmy Evalda Schorma (1992), Jana Bernarda Evald Schorm a jeho filmy: odvahu pro všední den (1994) a Rad‑ ky Denemarkové Evald Schorm: sám sobě nepřítelem (1998). SCHORSCH Walter, někdy uváděn Valtr Šorš, vl. jm. Walter Georges Schorsch (* 1897, † 1943 Velká Britá‑ nie) – filmový herec a režisér. První kinematografické zkušenosti si osvojil jako herec v němých filmech Karla An‑ tona Poslední polibek (1922) a Tu ten kámen (1923). Zvukový film ho zachy‑ til už jen v drobných rolích flamendra (Písničkář, 1932), hosta v kavárně (Na sluneční straně, 1933), dvorního šaška (Golem, 1936). Od roku 1932 se podílel ve funkci asistenta režie na sedm­nácti filmech, aby se nakonec sám dvakrát pokusil o  samostatnou režii: kome‑ die Pán a  sluha (1938) s  J. Plachtou a F. Krištofem­‑Veselým v titulních ro‑ lích a  melodrama Včera neděle byla (1938) podle div. hry Václava Skutec‑ kého Malé štěstí. Byl režisérem české‑ ho dabingu Disneyova celovečerního kresleného filmu Sněhurka a sedm tr­ paslíků (1937). Kvůli svému židovské‑ mu původu odešel před nacistickou okupací do Velké Británie.

96

[schránil]

Raoul Schránil

SCHRÁNIL Raoul, vl. jm. Raoul Marian Kristian Schránil (*  24. 3. 1910 Most, † 20. 9. 1998 Praha) – herec; manžel herečky Věry Liškové (* 1930). Narodil se v rodině bývalé operní a koncertní pěvkyně a ministerského rady, které‑ ho v šesti letech následoval do Vídně, kde tři roky navštěvoval českou školu Komenského, aby po návratu do Čech vychodil obecnou školu u sv. Vojtěcha v  Praze. Primu reálky absolvoval na  Malé Straně, do tercie studoval u  Ochranovských v  Nieskách u  Zho‑ řelce v Pruském Slezsku a pak na více než čtyři roky zakotvil na Carnotově lyceu v Dijonu. Se vzděláním a doko‑ nalou jazykovou výbavou, jaké dosáhl v zahraničí, nesměřoval však do diplo‑ matických služeb, jak si původně přál otec, ale nastoupil jako úředník ve sklárně v Chlumu u Třeboně. Profesní

metu ovšem spatřoval v postu ředite‑ le velkého hotelu, a  proto nastoupil do praxe recepčního v luxusních praž‑ ských hotelech (mj. Alcron a  Flóra). Z podnětu svého bratrance, film. reži‑ séra Karla Antona, se začal věnovat herectví, nejprve na jevišti a  záhy i před kamerou. První angažmá získal v  Divadle Vlasty Buriana (1935–38), krátce byl členem zájezdové Okružní scény Theodora Pištěka, hereckou jis‑ totu si pak upevňoval v  Jihočeském národním divadle v Českých Budějovi‑ cích (1938–39), Divadle Anny Sedláč‑ kové (1939–42), Městském divadle na Královských Vinohradech (1942–43) a holešovické Uránii (1943–44). Po vál‑ ce jezdil po republice s estrádní skupi‑ nou (mj. s  R. Šlemrovou a  S. Májo­ vou) a  současně do roku 1948 hrál v  kabaretní scéně Ference Futuristy v pražském paláci Kotva. Roku 1949 se připojil na čtyři sezony k Vesnickému divadlu, do jehož souboru – přejme‑ novaném již na Státní zájezdové diva‑ dlo  – se počátkem 60. let nakrátko vrátil poté, co strávil sedm let v Kaba‑ retním divadle Alhambra. S vlastní he‑ reckou jevištní činností se rozloučil na oblastních scénách v Mladé Boleslavi (1962–65) a  Ostravě (1965–67). Div. dění se ale účastnil i  nadále, aspoň jako kulturní a  propagační referent v zákulisí Národního divadla. Ačkoliv divadlu zasvětil podstatnou část své‑ ho života, hereckou legendu z  něho učinil film, k jehož oblíbeným „hvěz‑ dám“ patřil zejména ve druhé polovi‑ ně 30. let a v první polovině následují‑ cí dekády, kdy vytvořil kolem čtyřiceti

97 hlavních i vedlejších postav po boku nejpopulárnějších a nejpůvabnějších hereček. Jeho pružná štíhlá postava, příjemný obličej, vrozená noblesa, vy‑ brané chování a dokonalé společenské vystupování ho předurčily pro role mladých mužů tzv. lepší společnosti, často akademicky graduovaných: sym‑ patických elegantních milovníků a ná‑ padníků, salonních šviháků, ale i uměl‑ ců, důstojníků a sportovců. Nevyhýbal se ani záporným postavám a  rolím lehkomyslných sukničkářů, sňatko‑ vých podvodníků, vypočítavých svůd‑ ců a falešných hráčů. Oproti mnoha ji‑ ným kolegům, znajícím všeho všudy dvě tři milovnické polohy, představo‑ val univerzálnější typ milovníka. Hrál je převážně ve zcela nenáročných ve‑ selohrách a sentimentálních melodra‑ matech natáčených V. Slavínským (ten režíroval celou třetinu Schránilo‑ vých filmů jeho „zlaté“ éry), S. Inne­ mannem, Karlem Špelinou, V. Binov­ cem, L. Bromem a  dalšími režiséry nižší kategorie. Jen výjimečně ho ob‑ sadili tvůrci umělecky výraznější (M. Frič, Miroslav Cikán, Otakar Váv‑ ra, František Čáp). Jeho hrdinové se většinou honosili vysokoškolskými ti‑ tuly, ať to byli lékaři (Sextánka, 1936; Žena pod křížem, 1937; Zlatý člověk, 1939), právníci (Eva tropí hlouposti, 1939; Dva týdny štěstí, 1940), inženýři (Na tý louce zelený, 1936; Svátek věři­ telů, 1939; Roztomilý člověk, 1941; Nebe a dudy, 1941; Zlaté dno, 1942). Nemi‑ nuly ho ani postavy úředníků (Vdavky Nanynky Kulichovy, 1935; Srdce v sou­ mraku, 1936; Srdce na kolejích, 1937),

[schránil] sportovců (Klapzubova jedenáctka, 1938; Pán a sluha, 1938) a umělců tvo‑ řících v oblasti filmu (Děvče za výkla­ dem, 1937; Kariéra matky Lízalky, 1937) nebo na poli hudby (Za tichých nocí, 1940; Provdám svou ženu, 1941). Nejednou se ukázal v nablýskané dů‑ stojnické uniformě, která mu slušela a  již dovedl nosit stejně dobře jako frak. Téměř ustálenou hodností byl nadporučík (Vzdušné torpédo 48, 1936; Batalion, 1937; Klatovští dragou­ ni, 1937; Jarní píseň, 1944). Rys mravní nespolehlivosti v řadě jeho rolí zesílil až do polohy bezcharakterních svůd‑ ců (Děvče za výkladem, 1937) a bezo‑ hledných podvodníků (Bílá vrána, 1938; Poznej svého muže, 1940; Čtrnác­ tý u stolu, 1943). Na vrcholu své popu‑ larity byl na přelomu 30. a 40. let, kdy mu výraznější herecké příležitosti po‑ skytl režisér M. Frič: doktor Jiří Novot‑ ný alias tajemník Jiří Kučera v crazy komedii Eva tropí hlouposti (1939), světák Fred v legendární komedii Kris­ tian (1939), inženýr Jiří Rudík v buria‑ novské komedii Katakomby (1940) a  inženýr Ivan Molenda v  komedii Roztomilý člověk (1941). V nových pod‑ mínkách znárodněné kinematografie, zejména však po roce 1948, kdy se pre‑ ferovaly jiné tematické okruhy a celá film. tvorba byla podřízena ideologic‑ kému diktátu komunistického reži‑ mu, nahradili uhlazené světáky z vyš‑ ších společenských kruhů mozolnatí, ale nadšení a uvědomělí budovatelé. Pro Schránila se tak načas film. atelié‑ ry uzavřely. Nešťastná zmínka o pří‑ padné emigraci ho po roce 1948 při‑

[schránil] vedla na rok do vězení. Pak se živil jako stavební dělník a  zeměměřič. O jeho návrat před kameru se zaslou‑ žil režisér Václav Krška, který mu svě‑ řil menší role lékárníka Tichavy v živo‑ topisném snímku Mladá léta (1952), důstojníka Kertha ve zfilmování Šrám‑ kova románu Stříbrný vítr (1954) a pána ze společnosti ve Švédsku ve smetanovské biografii Z mého života (1955). Počet jeho film. rolí postupně začal přece jen narůstat, až kulmino‑ val v 70. a 80. letech, kdy se objevoval ročně i  ve třech až čtyřech filmech. Avšak závažnost a  velikost svěřova‑ ných úkolů měla vesměs epizodní cha‑ rakter. Ve snímcích situovaných do vzdálené či nedávné minulosti hrál často důstojníky i  generály (Ledové moře volá, 1961; Zlaté kapradí, 1963; Sokolovo, 1974; Osvobození Prahy, 1976; Zuřivý reportér, 1987), diploma‑ ty (Dny zrady, 1973; Vítězný lid, 1977), komorníky a  sluhy (Lupič Legenda, 1972; Pan Vok odchází, 1979; Hodina života, 1981; Příhody pana Příhody, 1982; Putování Jana Amose, 1983). Fil‑ my ze současnosti, ať komediálního či dramatického žánru, mu nabídly pes‑ třejší škálu profesí: třeba učitele (Za pět minut sedm, 1964), lékaře (Ztrace­ ná tvář, 1965; Nemocný bílý slon, 1990), polesného (Sedmého dne večer, 1974), vedoucího prodejny starožit‑ ností (Jak utopit dr. Mráčka aneb Ko­ nec vodníků v Čechách, 1974), vrchní‑ ho (Za volantem nepřítel, 1974; Zítra to roztočíme, drahoušku…!, 1976), hostinského (Muž s  orlem a  slepicí, 1978), západního agenta (Akce v Istan­

98 bulu, 1975), tlumočníka (Čas pracuje pro vraha, 1979), prokurátora (Causa Králík, 1979), advokáta (Jak napálit advokáta, 1980) a ředitele kartografic‑ kého ústavu před penzí (Křtiny, 1981). Herectví se nevzdal ani po dovršení osmdesátky. Vyhověl dokonce dvěma debutujícím režisérům, jejichž zajíma‑ vé prvotiny podpořil svým kreacemi, které však byly zároveň i jeho posled‑ ními. Kameraman Jaroslav Brabec si ho vybral do expresivně stylizované váchalovské parodie Krvavý román (1993), aby ztělesnil umírajícího špa‑ nělského knížete Pedra de Rudibane‑ ru, o  jehož dědictví svádí nelítostný souboj několik padouchů. Pod vede‑ ním Jana Hřebejka si opět zopakoval úlohu vrchního, tentokrát přísně vlád‑ noucího restauraci dejvického hotelu Internacionál, kde a v jehož okolí se na sklonku 50. let 20. století odehrává muzikálová retrokomedie Šakalí léta (1993). Vyzkoušel si také práci v televi‑ zi, kde spíše než v  inscenacích, fil‑ mech a pohádkách (Kat nepočká, 1971; O  statečné princezně Janě, 1978; Zá­ mek v Čechách, 1993) účinkoval v se‑ riálech, jmenovitě 30 případů majora Zemana (1974–79), Lucie, postrach uli­ ce (1980), Dynastie Nováků (1982), Lé­ tající Čestmír (1983), Bambinot (1984), Lékař umírajícího času (1984), Ara­ bela se vrací (1990–93), Náhrdelník (1992), Bylo nás pět (1994) aj. Díky ja‑ zykovým znalostem se uplatňoval v zahraničních film. a tv. produkcích, jež na našem území natočili významní evropští režiséři: Claude Chabrol (Les affinités électives/Spřízněni volbou,

99 1981), Margarethe von Trott (Rosa Lu­ xemburgová/Rosa Luxemburg, 1985) či Andrew Birkin (Burning Secret/Pal­ čivé tajemství, 1988). Do posledních dnů života byl aktivním účastníkem řady vzpomínkových pořadů. SCHREINZER Jiří (* 11. 12. 1895, † 19??) – filmový herec a  režisér. Amatérský‑ mi prostředky natočil v pražských ex‑ teriérech a  na dvorku vinohradského domu v Palackého ulici (dnes Francouz‑ ské) č. 24 nedochovaný němý film Ak­ cie P. Ž. H. (1919), v němž po boku své choti Fanny (Františka) vytvořil hlav‑ ní postavu mladého majitele železář‑ ských hutí Jiřího Peterse. Znovu do film. ateliérů, tentokrát již barrandov‑ ských, zavítal až v letech 1937–40, aby svými epizodkami téměř kompars‑ ního charakteru doprovodil šestnáct filmů. Nejčastěji představoval hosty barů (Vyděrač, 1937; Její hřích, 1939; Kristian, 1939), vináren (Děti na za­ kázku, 1938), bufetů (Svět, kde se žeb­ rá, 1938), večírků (Krok do tmy, 1938; Jarka a  Věra, 1938), heren (Mořská panna, 1939) a divadel (Srdce v celo­ fánu, 1939). Zahrál si i telegrafistu na lodi (Milování zakázáno, 1938), sed‑ láka (Její pastorkyně, 1938), novináře (Pán a sluha, 1938), soudního zřízence (Osmnáctiletá, 1939) a detektiva (Peli­ kán má alibi, 1940). SCHULLER Svatopluk (*  23. 6. 1964 Praha) – herec. Po absolvování herec‑ tví na DAMU (1986) byl společně se svými spolužáky angažován do Diva‑ dla pracujících, respektive Městské‑

[schulzová] ho divadla Most, kde strávil devět let. Hostoval v Národním divadle, ve Viole i jinde. Od roku 1995 je členem herec‑ kého souboru Divadla ABC (Charleyo­ va teta, Jezinky bezinky, Cizinec, Příliš počestná žena). Ve dvanácti letech po‑ prvé stanul před kamerou jako před‑ stavitel jednoho ze spolužáků a  ka‑ marádů titulního hrdiny (F. Renč) v psychologickém filmu Oty Kovala Ja­ kub (1976). Následovala řada dětských filmů (Proč nevěřit na zázraky, 1977), tv. inscenací a seriálů (Studentská ba­ lada, 1986; Chlapci a  chlapi, 1988). Jeho filmografie je zatím poměrně skromná a obsahuje pouze drobnější role – většinou zlodušských a milov‑ nických typů  – ve filmech Noc sma­ ragdového měsíce (1984), Láska z pa­ sáže (1984), Copak je to za vojáka… (1987) a  Waterloo po česku (2002). Rozhlasoví posluchači znají jeho hlas z mnoha pohádek a tv. diváci z dabin‑ gu zahraničních filmů a seriálů. SCHULZOVÁ Soňa viz DANIELOVÁ Soňa SCHULZOVÁ Zuzana (*  24. 4. 1960 Praha) – herečka. Od šesti let navště‑ vovala LŠU, nejprve kvůli hře na kla‑ vír a později jako žákyně dramatické‑ ho oddělení. V  hereckém vzdělávání pokračovala na Státní konzervatoři v Praze, po jejímž ukončení (1981) na‑ stoupila na osm sezon do angažmá v Krajském divadle Příbram. Na film. plátně se objevila zatím jen vzácně. Po epizodkách (Smrt mouchy, 1976; Hop – a je tu lidoop, 1977) a vedlejších

100

[schwarz]

Jiří Schwarz

úlohách bufetářky v Čechově hudeb‑ ní komedii V hlavní roli Oldřich Nový (1980) a studentky Evy v Rychmanově hudební milostné komedii Láska na druhý pohled (1981) vytvořila jednu z hlavních rolí, sympatickou vychova‑ telku z dětské ozdravovny Lenku a no‑ vou maminku malého hrdiny (Matouš Soukenka), v Hanibalově dětském fil‑ mu Útěk s Cézarem (1989). SCHWARZ Jiří (* 22. 9. 1959 ­Praha) – herec; syn malířky a ­restaurátorky slovenského původu Dagmar Schwar­ zové­‑Hruškové (* 1924) a sboristy ope‑ ry Národního divadla Jiřího Schwarze (* 1923). Umělecké vlohy po rodičích projevoval od dětství, dobře zpíval a maloval, ale nakonec se jeho zájmy upnuly ke sportu a  dramatickému umění. Základy herecké tvorby získal

u profesorky J. Stránské na LŠU, poz‑ ději je prohloubil studiem na hudebně­ ‑dramatickém oddělení Státní kon‑ zervatoře v Praze (1975–80). Po škole nastoupil první angažmá ve Státním divadle v Ostravě, kde svůj projev kul‑ tivoval zejména v inscenacích J. Kačera (Ariel v Shakespearově Bouři, Achiles v  Eurípidově Ifigenii v  Aulidě, Fran‑ cek v Maryše). Roku 1982 přijal nabíd‑ ku z pražského Realistického divadla Zdeňka Nejedlého, v jehož souboru se‑ trval až do roku 1991. Během devíti se‑ zon zde vytvořil řadu pozoruhodných rolí, např. Artura v Nestroyově frašce Pro nic za nic, Števu v Preissové Její pas­ torkyni, Bolingbrooka v Shakespearově Richardu II., Molčalina v Gribojedově Hoři z rozumu a Eddieho v Shepardově dramatu Láskou posedlí. S J. Štěpnič­ kou alternoval Švandu ve Strakonic­ kém dudákovi na Nové scéně Národní‑ ho divadla (1983–84). Od počátku 90. let se věnuje jevištní činnosti už jen příležitostně (pohádka Čertův švagr v Divadle Skelet). Účinkování před ka‑ merou si vyzkoušel už jako školák, když si ho v LŠU vybrala režisérka Věra Jordánová do tv. inscenace Nejpozději do 1. září (1972). Velmi častým návštěv‑ níkem tv. ateliérů se stal jako konzer‑ vatorista, ale i později, kdy hrál v řadě pohádek (Červánková královna, 1982; Mykolko – hop!, 1984; Ahmed a Hazar, 1990), hrách pro mládež (Ať hodí ka­ menem, 1975; Osudné dveře, 1991), dra‑ matických příbězích (Duch soudce Pauknera, 1983; Imilla, 1984; Pozvánka psaná antikvou, 1985; Hra na Barboru, 1989; Dcera národa, 1990, Útěk do věze­

101 ní, 1991; Maigretův první případ, 1991; Můj otec a ostatní muži, 2003) i seriá‑ lech (My všichni školou povinní, 1984; Černá země, 1985; Gottwald, 1986; Hří­ chy pro pátera Knoxe, 1991; Náhrdel­ ník, 1992; Četnické humoresky, 2007). Ve filmu debutoval okrajovou posta‑ vou studenta Pintra v Kachyňově psy‑ chologickém příběhu Smrt mouchy (1976). Režisér Zbyněk Brynych mu ve smutné komedii Poločas štěstí (1984) svěřil vedlejší úlohu mladého vojen‑ ského letce Honzy Krupičky, partnera dcery (Z. Jandová) žižkovského uhlíře (J. Vinklář), ústředního hrdiny filmu. Po menší roli příslušníka VB v Zábran‑ ského kriminálním snímku Tísňové vo­ lání (1985) se stal v postavě ctižádosti‑ vého filmaře Zbyňka Krameše jedním z mladých protagonistů Balíkova auto‑ biografického snímku Narozeniny re­ žiséra Z. K. (1987). Téměř současně se však v kinech objevil ve své doslova ži‑ votní roli jako zpodobitel rozporuplné‑ ho, přitom však uhrančivě charismatic‑ kého a geniálního básníka Karla Hynka Máchy ve Vláčilově životopisném sním‑ ku Mág. (1987). Schwarz, jehož vizáž s výmluvnýma očima typově nejvíc od‑ povídala režisérově představě básníko‑ va fyzického portrétu, modeluje své‑ ho „černobrvého“, vousatého hrdinu v procítěném podání, režijně je veden k nervnímu, senzitivnímu projevu. Do‑ dejme, že herecky byla postava konci‑ pována zcela jinak, než jak ji prezen‑ toval už před půl stoletím film Karel Hynek Mácha (1937) režisérky Z. Mo­ las s L. Boháčem v titulní roli. Máchou se Schwarz zabýval už předtím, když

[schwarz] připravil a po republice uváděl klubo‑ vý literární pořad s vlastní recitací Má‑ chova Máje. Další možnost hereckého uplatnění ve filmu nalezl na Slovensku, kde v Lutherově okupačním dramatu Chodník cez Dunaj (1989) ztělesnil po‑ ručíka letectva Hasila, který se pokou‑ ší se skupinou českých a polských vo‑ jáků uprchnout z  protektorátu přes Slovensko do Maďarska. Během 90. let zůstal prakticky stranou zájmu filma‑ řů. S K. Jirsákovou sice vytvořil ústřed‑ ní dvojici v ekologickém snímku Josefa Císařovského Něco lehčího (1992), ten však spatřili pouze tv. diváci. Zajíma‑ vé zkušenosti načerpal při účinková‑ ní v zahraničních filmech natáčených na našem území, z nichž vyniká přede‑ vším britská adaptace Kafkova románu Proces/The Trial (1992) s Anthony Hop‑ kinsem a Kyle MacLachlanem v hlav‑ ních rolích. Pak se překvapivě objevil ve dvou českých filmech pokleslejší úrov‑ ně: jako vousatý psy­chiatr Alan v Olme‑ rově komedii Ještě větší blbec, než jsme doufali (1994) a šejk Abdul v Soukupo‑ vě bláznivé komedii Jak ukrást Dag­ maru (2001). Absenci před kamerou mu bohatě vynahrazuje práce v  roz‑ hlase, reklamě, a hlavně dabingu, kde tlumočí do češtiny řadu známých her‑ ců (Russell Crowe, Mel Gibson, ­Steve ­McQueen, Marlon Brando). SCHWARZ Josef, pseudonym Josef Čer­vinka (* 16. 6. 1915 Luže, okres Chru­dim, † 25. 8. 2003) – překladatel, he­ rec a  rozhlasový režisér. Jeho otec vlastnil v  Luži malou továrničku na prádlo. Krátce studoval na chrudim‑

[sidonová] ském gymnáziu a poté vystřídal ještě několik dalších ústavů, ale k maturitě nedospěl. Absolvoval aspoň jednole‑ tou obchodní školu. V letech 1935–37 byl zaměstnán jako korespondent u firmy Philips v Praze, přitom však hlavní zájem upínal na literaturu a di‑ vadlo. Spřátelil se s řadou mladých li‑ terátů a  vystupoval v  různých mlá‑ dežnických spolcích (např. Divadelní kolektiv mladých). Studium na dra‑ matickém oddělení Státní konzerva‑ toře v Praze kvůli okupaci nedokončil a roku 1939 odešel do zahraničí. V Lon‑ dýně nejprve pracoval jako svářeč, od roku 1941 až do konce války působil jako hlasatel, redaktor a překladatel čs. vysílání BBC. Roku 1946 se vrátil domů, kde byl téměř čtyřicet let režisérem Čs. rozhlasu v Praze, po odchodu do důchodu (1976) spolupracoval s  roz‑ hlasem externě. Podílel se na několi‑ ka stovkách rozhlasových her a literár‑ ních pořadů – jako režisér, interpret a překladatel, ale i autorsky. Překládal beletrii, div. a rozhlasové hry z anglič‑ tiny (E. A. Poe, W. Saroyan, E. M. Fors‑ ter, W. Faulkner aj.) a okrajově i z něm‑ činy. Svůj kultivovaný mluvený projev uplatnil i  ve filmu jako komentátor mnoha osvětových a dokumentárních filmů 50. let. Jeho hlas zazněl také ve dvou špionážních filmech: Makovco‑ vě Severním přístavu (1954) a Skalské‑ ho Andělu blažené smrti (1965). Do‑ konce si v  několika hraných filmech zahrál epizodní roličky: Tonyho, po‑ mocníka obchodníka v Africe Wayna (J. Plachý) v Makovcově životopisném snímku o  cestova­teli Holubovi Velké

102 dobrodružství (1952), francouzského žurnalistu a pořadatele v Radokově re‑ trokomedii Dědeček automobil (1956), doktora Hilmara v Herzově zfilmování Havlíčkova románu Petrolejové lampy (1971) a kardinála Richelieu v Kachyňo‑ vě životopisné komedii Tajemství veli­ kého vypravěče (1971). Na základě jeho vzpomínání v  Českém rozhlasu (12 dílů) vznikla kniha Trpělivě obnošené tělo (2003). SIDONOVÁ Magdaléna (*  11. 5. 1970 Praha)  – herečka; dcera rabína, dra‑ matika a  spisovatele Karola Sidona (* 1942) a sestra herečky a spisovatel‑ ky Kateřiny Sidonové (* 1964). Než pro‑ padla divadlu, připravovala se na dráhu výtvarnice. Po neúspěšných zkouškách na střední uměleckoprůmyslovou ško‑ lu se zaměřila na herectví a neodradil ji ani nezdar při pokusu o  přijetí na konzervatoř. Herecké vzdělání získa‑ la na DAMU (1988–92) a po jedné se‑ zoně v Divadle F. X. Šaldy v Liberci ji roku 1993 angažoval Petr Lébl do no‑ vého souboru Divadla Na zábradlí, kte‑ rému zůstává věrná dodnes. Vytvořila zde řadu typově odlišných ženských portrétů, nejlépe nevypočitatelných, vnitřně rozpolcených bytostí, a to ne‑ jen v  Léblových inscenacích (Máša v  Rackovi, celnice Pepa v  Plukovníku Ptákovi, nevěsta ve Wesele, Soňa ve Strýčku Váňovi, Zuzka v Gazdině robě, Sofie Jegorovna ve hře Platonov je da­ rebák!, Andromaché v Troilovi a Kres­ sidě, Šárka v  Uhdeho Zázraku v  čer­ ném domě aj.). Není klasická tragédka ani milovnice, spíš groteskní herečka,

103 v jejímž projevu je zakódována jakási dávná elegance. Přispívá k tomu i její křehký půvab rusovlásky, oválný obli‑ čej s protáhlým nosem, úzké oči tvaro‑ vané jako srpek měsíce, neměnný, vá‑ bivě potutelný, záhadný úsměv. Před kamerou debutovala po boku svých kolegů z Divadla Na zábradlí ve vedlej‑ ší úloze prostitutky Moniky v Tycově komedii UŽ (1995). Režisér Tyc ji obsa‑ dil jako ředitelku školy do svého dal‑ šího filmu Smradi (2002). Mezitím na plátně vytvořila drobnější postavy ži‑ dovské dívky v  Kachyňově psycholo‑ gickém dramatu Hanele (1999) a květi‑ nářky Marcely, neteře vitálního staříka Edy (S. Zindulka), v Michálkově smut‑ né komedii Babí léto (2001). Dosavad‑ ní, nepříliš početnou galerii film. rolí doplnila v  posledních letech portré‑ ty mladých manželek, jejichž mužské protějšky zpodobnili I. Chmela v hoř‑ ké komedii Věry Chytilové Hezké chvil­ ky bez záruky (2006) a P. Šimčík v Kra‑ jňákově letní komedii Poslední plavky (2007). Jednou z mála příležitostí, jež jí nabídla televize, byla postava rybářovy ženy v pohádce Zlatá princezna (2001). SIEGELOVÁ Isabela (* 2. 8. 1966 Pra‑ ha) – herečka; manželka herce P. Sou­ kupa. Otec je inženýr a matka Izme‑ nie Siegelová, která byla tanečnicí Hudebního divadla Karlín, účinkova‑ la dokonce ve filmech Šest černých dívek aneb Proč zmizel Zajíc? (1969) a Hry lásky šálivé (1971). Nejen španěl‑ ské jméno, ale i atraktivní vzhled zře‑ telně exotických rysů upomíná na její argentinské předky indiánského pů‑

[siegelová] vodu z matčiny strany. Cílevědomě se připravovala na dráhu tanečnice. Z ba‑ letní přípravky Národního divadla, kde se školila u Nadi Sobotkové, byla přijata do tanečního oddělení pražské Státní konzervatoře. Zdravotní pro‑ blémy ji však už v 1. ročníku přimě‑ ly k přestupu na hudebně­‑dramatický obor, který také zdárně absolvovala (1986). Po škole vystupovala v zájezdo‑ vém představení Divadla E. F. Buriana Svatba à la Longen a pak hostovala na dalších pražských scénách: v Divadle ABC (Horníčkova hra Můj strýček kau­ boj) a Hudebním divadle v Karlíně (Ci­ káni jdou do nebe, Piráti z Fortunie). S principy herecké práce před kame‑ rou se seznámila už jako konzervato‑ ristka v televizi i ve filmu, kde se jejím debutem stala epizodka ve Svobodo‑ vě psychologickém dramatu Schůzka se stíny (1982). Po další nepodstatné roličce v Kleinově komedii Jak básní­ kům chutná život (1987) se výrazněji projevila až v Matějkově hudební re‑ trokomedii Anděl svádí ďábla (1988), kde svým temperamentem a pohybo‑ vými schopnostmi vybavila postavu cikánské krásky Carmen, zpestřující tanečními kreacemi program luxus‑ ního nevěstince Riviéra. Mnohem čas‑ těji než ve film. ateliérech se pohybo‑ vala v dekoracích a kulisách tv. studií, kde účinkovala v dramatických insce‑ nacích (Vyzvání na cestu, 1982; Případ nevinné řeky, 1986), zábavných pořa‑ dech (Sešlost Luďka Nekudy, Praha v  záři baroka), bakalářských příbě‑ zích, a  především v  seriálech (Slav­ né historky zbojnické, 1985; Alžbetin

[siedlaczek] dvor, 1986; Stopy zločinu, 1989; Pátek, čas motýlů, 1989). SIEDLACZEK Kazimierz (* 2. 11. 1940 Třinec) – polský herec a divadelní re­ žisér. Začínal na polské scéně Těšín‑ ského divadla (1958–59), kam se vrátil hned po absolvování studia herec‑ tví (1963) na Státní vysoké škole diva‑ delní v Krakově a zůstal mu věrný až do odchodu na odpočinek (2001). Od roku 1974 zde působil i jako umělec‑ ký šéf. Objevil se ve třech českých fil‑ mech, nejprve v anonymní epizodce Blumenfeldova psychologického dra‑ matu Křižovatky (1959), pak jako le‑ tec v Polákových Nebeských jezdcích (1968) a  polský pohraničník v  Nová‑ kově retropříběhu Šestapadesát ne­ omluvených hodin (1977). SIPOSOVÁ Lucia (* 1980 Bratislava) – slovenská herečka. Už z rodiny si od‑ nesla vztah k  umění  – otec je hous‑ lista, dědeček byl známý cimbalista a  babička zpěvačka. V  dětství hrála na klavír a chtěla být zpěvačkou. Roz‑ hodla se proto studovat hudebně­ ‑dramatický obor na konzervatoři v Bratislavě. Během studií hostovala na bratislavských div. scénách a  své pěvecké a pohybové schopnosti si ově‑ řila především v muzikálovém reper‑ toáru (Pomáda, Cikáni jdou do nebe, Kupec benátský). Byla vybrána z 500 uchazeček, aby se stala členkou dív‑ čí popové skupiny Štyri, s  níž nato‑ čila CD a několik videoklipů. Tři roky působila jako moderátorka populár‑ ní hitparády STV Sedmička. Na obra‑

104 zovce se představila také v dramatic‑ ké poloze, a to v Michálkově tv. seriálu ze života pracovníků horské služeb‑ ny Záchranáři (2003). Další tři roky pobývala v  New Yorku, kde chodila na herecké kursy, živila se jako číšni‑ ce a  pracovala s  řadou zahraničních produkcí na tv. seriálech i reklamách. Byla například jednou z tváří kampa‑ ně boje proti AIDS, krátký film Evy Saks Dirty Martiny (2006), kde hrá‑ la dívku Lucy, se uváděl na festivalu v Sundance. Krátce po návratu z USA získala při konkursu jednu z hlavních rolí v Renčově dobrodružném thrille‑ ru Na vlastní nebezpečí (2008). Hrála v něm atraktivní Slovenku Míšu, která se v touze po adrenalinové dovolené s  milencem Dominikem (V. Jiráček) zúčastní vodácké výpravy na nezná‑ mou balkánskou řeku. Režisér F. Renč ji učinil ženskou protagonistkou i své‑ ho následujícího filmu, adaptace ro‑ mánu Josefa Kopty Hlídač č. 47 (2008), zároveň si zahrála v americkém filmu Dark Spirit/Temné duše (2008). Je au‑ torkou knihy Hallo. My Name Is Anča Pagáčová (2008), v níž literárně zpra‑ covala bizarní historky z New Yorku. SIROTEK Miroslav (* 24. 10. 1930 Pra‑ ha) – dětský filmový herec; syn kine‑ matografisty Emila Sirotka (1899–1971). V  útlém dětství vytvořil vedlejší po‑ stavy malých synků z bohatých i chu‑ dých rodin ve filmech V. Binovce (Mad­ la z  cihelny, 1933), Miroslava Cikána (Dům na předměstí, 1933; Komediant­ ská princezna, 1936) a J. Rovenského (Za ranních červánků, 1934).

105 SIROTKOVÁ Eva, provdaná Bartošo‑ vá (* 15. 2. 1934 Gubaša, SSSR) – he­ rečka. Přes kádrové problémy (otec byl označen jako sabotér a uvězněn) se jí podařilo na přímluvu R. Lukav­ ského absolvovat herecká studia na DAMU (1956). Pak strávila čtyři se‑ zony v  Krajském oblastním divadle v  Karlových Varech a  po ročním an‑ gažmá v brněnském Státním divadle byla členkou Národního divadla v Pra‑ ze (1961–67). Ve filmu se objevila pou‑ ze v  epizodních rolích úřednice (Tři tuny prachu, 1960), manželky odbojá‑ ře (Skok do tmy, 1964) a telefonistky (5 milionů svědků, 1965). V roce 1967 odešla s manželem do zahraničí, nej‑ prve do SRN, kde spolupracovala s vy‑ síláním Deutsche Welle, a  poté do USA. I zde mohla pokračovat v herec‑ ké kariéře (dostala i několik menších rolí), ale nakonec se rozhodla pro stu‑ dium psychologie a v oboru (pod jmé‑ nem Eva Franklinová) pracuje dodnes v Kalifornii. SIROVÁ Eliška (* 19. 9. 1968 Praha) – herečka; dcera filmového režiséra Zdenka Sirového (1932–1995) a  sest‑ ra producenta F. Sirového. Od devíti let byla obsazovaná do filmů ze sou‑ časnosti s aktuální tematikou, v nichž představovala dcerky hlavních hrdinů, většinou graduovaných příslušníků in‑ teligence. Její rodiče hráli R. Merun­ ková a  S. Matyáš v  Matějkově psy‑ chologickém dramatu Hodina pravdy (1977), L. Frej a J. Gýrová v Sirového dramatu Hrozba (1978), V. Brodský a Z. Hadrbolcová v Polákově pohádce

[sirová]

Eliška Sirová

Od zítřka nečaruji (1978) a jejím po‑ kračování Poplach v  oblacích (1978) a J. Hanzlík a J. Obermaierová v Bo‑ čanově dramatu Tvář za sklem (1979). Éru „holčičích“ postav zakončila ve Vávrově čapkovském Temném slun­ ci (1980). Další příležitost před kame‑ rou dostala už v  jiné věkové katego‑ rii jako hezká středoškolačka Lenka, o  jejímž citovém sblížení s  vojákem Michalem (J. Sedláček) na brambo‑ rové brigádě pojednává druhá povíd‑ ka Michnova filmu Zelená léta (1985). Současně si zahrála menší roli dív‑ ky Kateřiny ve Vávrově historickém dramatu Veronika (1985). Bez vědo‑ mí rodičů se přihlásila na Státní kon‑ zervatoř v  Praze, kterou absolvova‑ la v  hudebně­‑ dramatickém oboru (1989), a několik let hostovala v Diva‑ dle Na zábradlí. Kvůli jiným zájmům

[sirový] však herecké aktivity velmi omezila. Zdokonalila se ve francouzštině (rok strávila ve Francii), kterou uplatňuje jako tlumočnice. Vyzkoušela si práci pomocné režisérky a tři roky byla za‑ městnána v Pražském domě fotogra‑ fie, kde zajišťovala chod galerie a její výstavní program. Po delší odmlce se znovu na plátně připomněla ve Voj‑ nárově baladické Cestě pustým lesem (1997), kde obdařila křehkou krásou postavu odsuzované vesnické dívky Anny, s níž prožije krátký milostný ro‑ mánek hrdina filmu, mladý vídeňský dentista Holoubek (V. Koubek). Ačko‑ liv ji čeští filmaři v posledních letech zcela opomíjejí, jako jedna z mála čes‑ kých hereček pronikla do mezinárod‑ ního povědomí díky ztvárnění klíčo‑ vé hrdinky ve španělské komedii Inés Parísové a Daniely Fejermanové Moje matka je na holky/A mi madre le gus­ tan las mujeras (2002). Ztělesnila v ní mladou českou klavíristku Elišku, kte‑ rou během její stáže v Madridu před‑ staví stárnoucí španělská klavírist‑ ka Sofía (Rosa María Sardaová) svým třem dospělým dcerám jako svou no‑ vou životní partnerku. SIROVÝ Filip (*  20. 3. 1967 Praha)  – filmový producent; syn filmového re‑ žiséra Zdenka Sirového (1932–1995) a bratr herečky E. Sirové. Jako dvanác‑ tiletého chlapce ho otec obsadil do fil‑ mu s výrobní tematikou Paragraf 224 (1979), aby ztělesnil školáka a naděj‑ ného atleta Filipa, jehož ovdovělý otec Štěpán Bernát (A. Švehlík), sebevědo‑ mý a egoistický výzkumník v chemic‑

106 ké továrně, prochází těžkou životní zkouškou. Zahrál si pak ještě gym‑ nazistu Andreje, jednoho z  frekven‑ tantů školního lyžařského kursu ve Smyczkově komedii Sněženky a  ma­ chři (1982). Po maturitě chtěl studo‑ vat film, ale na otcovo naléhání zvo‑ lil nakonec medicínu. Současně hrál ligový baseball, jako nadhazovač byl oporou mistrovského mužstva KOVO (zúčastnil se mistrovství Evropy v Pa‑ říži). Během sportovního zájezdu do USA roku 1986 emigroval a vystudoval film na kalifornské Pomoně. Po listo‑ padu 1989 se vrátil do vlasti a stal se producentem (Europa Films, Armada Films). SITTA Martin (* 18. 11. 1968 Jičín) – he­ rec; bratr herečky R. Sittové. Herec‑ tví studoval na DAMU, po jejímž ab‑ solvování (1993) získal první angažmá v Činoherním studiu Ústí nad Labem (Její pastorkyňa, Tři mušketýři, Romeo a Julie, Hráči). V letech 1995–99 účin‑ koval v pražském Činoherním klubu (Třetí zvonění), v Divadelním spolku Kašpar (Hamlet), v souboru CD 94 na scéně Divadla v Celetné. V současnos‑ ti působí ve Švandově divadle (Hadí klubko, Zabiják Joe, Žebrácká ope­ ra, Ženitba, Mandragora, Brýle Elto­ na Johna, Oděssa, Lebka z Connema­ ry, Dorotka aj.). Účinkoval v  rámci Letních shakespearovských slavnos‑ tí na Pražském hradě v představeních Marná lásky snaha (2002) a  Othel­ lo (2006). Před kamerou debutoval úlohou mladého impotentního sed‑ láka Obervy, jehož nešťastná man‑

107 želka (Agnieszka Siteková) řeší svou potupu sebevraždou, v  Michálkově vesnickém dramatu Je třeba zabít Se­ kala (1998). Menší role hrál ještě v dal‑ ších Michálkových filmech Anděl Exit (2000) a Babí léto (2001) a ve Svěrá‑ kově válečném dramatu Tmavomod­ rý svět (2001). S E. Leinweberovou vy‑ tvořil dvojici maloměšťáckých rodičů dvou malých dětí na dovolené u moře v prázdninové komedii Účastníci zá­ jezdu (2006), kterou natočil debutují‑ cí Jiří Vejdělek podle Vieweghova ro‑ mánu. Mihl se i  v  kriminální černé komedii Jiřího Chlumského Prachy dě­ laj člověka (2006). Příliš šancí mu za‑ tím nenabídla ani televize, kde se ob‑ jevil ve filmech či inscenacích Kočka na kolejích (1994), Zimní víla (1998), Jistota (2000) a Stop (2007). SITTEOVÁ Eva, rozená Píchová (* 17. 8. 1954 Krnov)  – herečka. Ve filmu už hrála během studia na JAMU, po je‑ jímž absolvování (1977) nastoupila do Městských divadel pražských (muzi‑ kál Malované na skle, Pan Hamilkar, Hlava 22, muzikál Chicago). Po dvou menších úlohách ve filmech Keby som mal dievča (1976) a Den pro mou lás­ ku (1976) jí svěřil režisér Jaroslav Ba‑ lík ústřední postavy osudových dívek s chlapecky střiženými blond vlasy ve svých psychologických příbězích: dív‑ ka bez pevného životního a morálního zázemí Jana ve Stínu létajícího ptáčka (1977), studentka Kateřina a někdejší hrdinova láska Lucie Larišová v Zrca­ dlení (1977) a po domově toužící dce‑ ra kaskadérského ­veterána (J. Kemr)

[sitteová]

Eva Sitteová

ve snímku Já jsem Stěna smrti (1978). Po sňatku se zahradním architek‑ tem Vladimírem Sittou odešla kvůli jeho pracovním zakázkám roku 1981 do SRN. Jejich domovem se však na‑ konec stala Austrálie, kde se během 80. let herecky uplatnila pod jménem Eva Sitta na jevišti (Belvoir St. Thea‑ tre v Sydney), v tv. seriálech (Zvlášt­ ní jednotka/Special Squad, 1984; All Saints/Všichni svatí, 1998), tv. filmech (Displaced Persons/Lidé bez domo­ va, 1984; The Petrov Affair/Petrovova aféra, 1987) i  filmech pro kina (The Nun and the Bandit/Jeptiška a bandi­ ta, 1992; Ebbtide, 1994). Mezinárodní úspěch jí přinesla hlavní role Čecho‑ australanky Evy, řešící svou osobní krizi odchodem na idylický řecký ost‑ rov, ve snímku Paula Coxe Island/Os­ trov (1989).

108

[sittová]

Ebenem aj. herci některé příběhy z po‑ pulárního komiksu Čtyřlístek.

Romana Sittová

SITTOVÁ Romana (* 3. 10. 1966 Sobot‑ ka, okres Jičín) – herečka; sestra her‑ ce M. Sitty. Vystudovala gymnázium v Mnichově Hradišti a po absolvování herectví na DAMU (1989) se její domov‑ skou scénou stalo na osm let Studio Ypsilon (Bůh, Mozart v Praze, Někdo to hodně rád). Roku 2005 se předsta‑ vila po boku S. Zindulky a  M. Hof­ manna na pódiu Divadla Viola v revue Večírek na Seině. Před kamerou začí‑ nala v tv. pohádkách, seriálu Saturnin (1994) a Jirešově psychologickém sním‑ ku Učitel tance (1994). Zatím největší film. příležitost dostala v postavě man‑ želky opileckého sochaře (T. Hanák) ve Vorlově hořké komedii Kamenný most (1996). Na obrazovce uváděla s Janem Szymikem hudební pořad ČT Dechov­ ka (2003). V 90. letech na audiokaze‑ ty – jako Fifinka – nahrála s Markem

SIXTOVÁ Noemi (* 20. 8. 1952 ­Kolín) – herečka. Schopnost dramatického pro­jevu a  vzhled drobné a  neduživě vy‑ hlížející dívenky židovských rysů byly zřejmě těmi rozhodujícími atributy, které při konkursu přesvědčily reži‑ séra Antonína Moskalyka, aby právě jí svěřil roli nemocné introvertní Tonič‑ ky Blauové, nejmilejší přítelkyně titul‑ ní hrdinky (Krystyna Mikołajewská) ve zfilmování psychologické novely Ar‑ nošta Lustiga Dita Saxová (1968). Jest‑ liže tato tragická postava jedné z oby‑ vatelek penzionátu pro bezprizorné židovské dívky, které po návratu z kon‑ centračního tábora nenašly žádné pří‑ buzné, vyžadovala od své interpretky jistou hereckou stylizaci, těmito nároky nebyla až tak zatížena podružná figura vesnické dívky Věry, kterou ztělesnila v Hanibalově současném příběhu Veli­ konoční dovolená (1971). K další spolu‑ práci ji filmaři zatím nevyzvali, i když ji herecké seznamy FSB až do počát‑ ku 90. let registrovaly v kategorii here‑ ček bez angažmá (s trvalým bydlištěm v Cerhenicích u Kolína). Pouze v sezo‑ ně 1972–73 byla členkou souboru Kraj‑ ského divadla Kolín. SKÁLA Gustav (* 11. 7. 1964 Liberec) – tanečník, režisér a  choreograf. Ab‑ solvoval pražskou Taneční konzerva‑ toř (1982) a během studia se účastnil kursů v  drážďanské Palucca Schule (1980–82). Ve vzdělávání pokračoval na Choreografickém učilišti A. Vagano‑

109 vové v Moskvě (1984–85) a na DAMU, kde vystudoval režii a  dramaturgii (1992). Začínal jako tanečník v Národ‑ ním divadle v Praze (1982–87). Mezitím získal menší hereckou zkušenost ve dvou filmech, tematicky zaměřených na problémy mladých lidí při jejich vstupu do dospělosti. Po epizodní roli v Matulově retrosnímku Poslední vlak (1982) se výrazněji projevil až v Kopři‑ vově psychologickém dramatu Zámek „Nekonečno“ (1983). Zde vytvořil po‑ stavu delikventního mladíka přezdíva‑ ného Pacička (kvůli zmrzačené ruce), který patří k „tvrdému“ jádru chovan‑ ců nápravného ústavu pro narušenou mládež, kam se dostane po nerozváž‑ né vzpouře proti svému otci středo‑ školák Pavel (P. Kříž), hlavní hrdina příběhu. Roku 1992 Skála založil Stu‑ dio Amfitryon a působil v Divadle pod Palmovkou. S částí souboru pak odešel do libereckého Divadla F. X. Šaldy, kde vykonával jednu sezonu funkci šéfa či‑ nohry (1992–93). Pak pohostinsky re‑ žíroval v  Městském divadle v  Brně (1993–94) a tři sezony vedl Východo‑ české divadlo v Pardubicích (1996–99). V posledních letech režijně a autorsky rozšiřuje komediální repertoár praž‑ ského Divadla Metro (Poslední šance, Tanec mezi vejci, Zkroť mě, miláčku!). Od roku 1992 spolupracuje také s ČT, zprvu jako scenárista, posléze jako re‑ žisér kulturně zpravodajských pořadů (Z jeviště a zákulisí) a cyklů (Evropa­ né) i portrétů našich (např. S. Zázvor­ ková) i zahraničních osobností diva‑ dla a literatury. Podílel se i na několika zábavných pořadech televize Prima.

[skála] SKÁLA Petr, vl. jm. Ladislav Kopeček (* 17. 8. 1925 Čáslav, † 2. 4. 2004 Pardu‑ bice) – herec. Vystudoval reálné gym‑ názium a  na sklonku války začínal v div. společnosti J. Primy a v Divadle Orlických měst. Po osvobození vystří‑ dal angažmá na oblastních scénách v Poděbradech, Kutné Hoře, Kladně, Karlových Varech, Pardubicích a Praze (Realistické divadlo, Ústřední divadlo čs. armády), než nastoupil roku 1955 do Východočeského divadla v Pardubi‑ cích, jemuž zůstal věrný až do konce života a kde vytvořil plejádu složitých až tragických postav moderního i kla‑ sického repertoáru (Smrt obchodního cestujícího, Maškaráda, Naši furian­ ti, Král Lear, Othello, Richard III.). Ve filmu se nejprve objevil jako student Hetteš v  Krškově životopisném por‑ trétu Mikoláš Aleš (1951). Po dvou ro‑ lích příslušníků VB (Expres z Norim­ berka, 1953; Přicházejí z tmy, 1953) mu připadla větší úloha šéfova syna Jaku‑ ba v dramatu K. M. Walló podle Svato‑ plukova stejnojmenného románu Bo­ tostroj (1954). Osm let pak čekal na další a  na dlouho poslední film. pří‑ ležitost, kterou zosobňoval mužský hrdina Kachyňova psychologického příběhu Závrať (1962), záletný šofér geologického výzkumu ­Gabriel zva‑ ný Gába, který nakonec opětuje lásku mladičké studentky (E. ­Šolcová). Zno‑ vu ho před kameru přivedl až režisér Rudolf Adler, v jehož hrané prvo­tině Střepy pro Evu (1978) ztělesnil jed‑ noho ze sklářů, o kterých natáčí svůj studentský film student režie Petr (S. Skopal).

[skála] SKÁLA Viktor (* 3. 3. 1968 Brno) – he­ rec. Po ukončení hereckého studia na JAMU (1992) byl angažován do Měst‑ ského divadla Brno, kde působí do‑ dnes s  přestávkou v  letech 1996–98, kdy se herectví vůbec nevěnoval. Na své domovské scéně se vyprofiloval v charakterního herce, mezi jehož stě‑ žejní kreace patří Ibsenův Peer Gynt, Mistr v Bulgakovově Mistru a Markét­ ce, Tiberge v  Manon Lescaut či Sep‑ timus Hodge v Stoppardově Arkádii, Lazar v  muzikálu Markéta Lazaro­ vá a  psychiatr Martin Dysart v  hře Equus. V  komorním Divadle U  stolu se představil jako Mefisto v Marlowo‑ vě Tragické historii o  doktoru Faus­ tovi, Shakespearův Macbeth a  dok‑ tor Keržencev v Třetím trestu. Už od svých studií spolupracuje s  brněn‑ ským studiem ČT, kde hraje v pohád‑ kách (Král lenochů, 1989; Kamenný klíč, 2005), dramatických inscenacích (Svlékání kůže, 1991; Elektrický nůž, 1999; Já z toho budu mít smrt, 2005) a seriálu Četnické humoresky (2000). Ve filmu vytvořil zatím jedinou roli, postavu vyšetřovatele StB v Cieslarově výpravné historické sáze Krev zmizelé­ ho (2005). Roku 2007 hrál v tv. filmu V jámě lvové, ale mediální pozornost poutal spíše v souvislosti s případem týraných dětí z Kuřimi. SKALENAKIS Georgis / Yiorgos (* 17. 5. 1926 Port Said, Egypt) – řecký filmo­ vý režisér, pedagog a herec. Od roku 1950 působil v  Československu jako redaktor a hlasatel zahraničního od‑ dělení Čs. rozhlasu v Praze. Vystudo‑

110 val film. a tv. režii na pražské FAMU (1958), kde zaujal už svými školními filmy. Již od 3. ročníku asistoval ve FSB u  hraných filmů Zbyňka Brynycha, Vladimíra Čecha, Josefa Macha a Milo‑ še Makovce. Zahrál si ve třinácti čes‑ kých filmech různých žánrů, do nichž ho v menších a epizodních rolích obsa‑ zovali nejen režiséři, u nichž asistoval. K první postavičce mechanika z Rado‑ kovy retrokomedie Dědeček automo­ bil (1956) přibyly za šest let další figur‑ ky: veselý student (Snadný život, 1957), pan Kalous, manžel závistivé sousedky hlavní hrdin­ky (Žižkovská romance, 1958), tanečník (Tři přání, 1958), cizi‑ nec čtoucí magazín Life (Hlavní výhra, 1959), div. herec (Zkouška pokračuje, 1959), francouzský vězeň Pierre (Přežil jsem svou smrt, 1960), švihák ve Víd‑ ni (Pochodně, 1960), komik v televizi (Žalobníci, 1960), cizinec (Kde alibi ne­ stačí, 1961), osvětlovač (Každá koruna dobrá, 1961), Skot (Florián, 1961) a zá‑ kazník v lékárně (Dva z onoho světa, 1962). Na Barrandově debutoval jako samostatný režisér celovečerním hra‑ ným filmem o  životě zahraničních studentů v Praze Pražské blues (1963). V  první polovině 60. let natočil pro ČST v Praze i Bratislavě řadu písničko‑ vých klipů a hudebně zábavných pořa‑ dů, oceněných doma i v zahraničí. Po návratu do Řecka (1965) obohatil re‑ pertoár tamní kinematografie dalšími filmy komediálních i  dramatických žánrů, z nichž jmenujme alespoň ti‑ tuly To nisi tis Afroditis/Ostrov Afro­ dity (1965), Diplopennies/Tančit sirtaki (1966), Dama spathi/Piková dáma

111

[skalický]

(1966) a Vyzantini rapsodia/Byzantská rapsodie (1968). V období film. stagna‑ ce nalezl tvůrčí zázemí v televizi, kde realizoval např. rozměrný koprodukč‑ ní seriál Occupation/Okupace (1975) s mezinárodním obsazením (Curt Jür‑ gens, Klaus Kinski, Maria Schellová). Po roce 1986 se vrátil k  tvorbě celo‑ večerních filmů pro kina. Zkušenos‑ ti z  FAMU i  vlastní filmařské praxe už přes třicet let uplatňuje při své pe‑ dagogické činnosti na vysoké filmo‑ vé škole v Athénách (Hellenic Cinema and Television School Stavrakos). SKALICKÁ Zuzana (* 26. 7. 1958 Pra‑ ha) – herečka. Základy herecké tech‑ niky si osvojila na DAMU, po jejímž absolvování (1982) rozšířila řady sou‑ boru Městských divadel pražských. Z trvalého angažmá odešla počátkem 90. let a novou platformu hereckého uplatnění nalezla hlavně v  dabingu. Svůj charakteristický hlas propůjču‑ je hlavně hrdinkám řady seriálů růz‑ ných proveniencí (Esmeralda, Pohoto­ vost, Medicopter, Plastická chirurgie, Faktor Psí: Kronika paranormálních jevů, Torontské stíny, Vraždy v  Mid­ someru, Místo činu aj.). Od student‑ ských let získávala herecké zkušenos‑ ti před film. kamerou, a  především v televizi. Debutovala epizodkou gym‑ nazistky Lenky v Muchnově satirické komedii Hop  – a je tu lidoop (1977). V psychologickém filmu slov. režiséra Štefana Uhra Kamarátky (1979) hrála jedno z jedenácti dětí manželů Vond‑ rových (H. Růžičková a  R. Máhrla), dceru Danielu. Dalšími nevelkými ro‑

Zuzana Skalická

lemi přispěla do filmů Podfuk (1985), Cena medu (1986) a Blázni a děvčátka (1989). Četnější příležitosti jí nabíd‑ la televize zejména v  seriálové tvor‑ bě, reprezentované tituly Dobrá Voda (1982), Panoptikum města pražského (1986), Zlá krev (1986), Co teď a co po­ tom? (1991–92) a  Náhrdelník (1992). Po delší pauze se vrátila na obrazov‑ ku jako dcera doktora Čížka Monika v seriálu Ordinace v růžové zahradě (2006). Vystupuje též v Českém roz‑ hlase. SKALICKÝ Zdeněk (* 1926) – účetní a filmový herec. Byl dlouholetým za‑ městnancem FSB, kde vystřídal různé profese a nakonec pracoval v účtárně. Od konce 50. let se hojně uplatňoval v epizodkách filmů všech žánrů. Drti‑ vou většinu tvoří roličky číšníků, bar‑

[skálová] manů, vrchních a výčepních, kteří ob‑ sluhovali hosty restauračních zařízení např. ve filmech Kolik slov stačí lásce? (1961), Dva z onoho světa (1962), Kaž­ dý den odvahu (1964), Marie (1964), Dáma na kolejích (1966), Flirt se sleč­ nou Stříbrnou (1969), Jeden z  nich je vrah (1970), Na kolejích čeká vrah (1970), Lupič Legenda (1972), Půlnoč­ ní kolona (1972), Osud jménem Kami­ la (1974), Sarajevský atentát (1975), Bouřlivé víno (1976), Lvi salónů (1978), Já už budu hodný, dědečku! (1978), Smrt stopařek (1979) a Vrchní, prchni (1980). Filmaři jeho vysokou robustní postavu využívali i pro anonymní ro‑ ličky četníků, strážníků a příslušníků VB (Každá koruna dobrá, 1961; Praha nultá hodina, 1962; Čintamani & pod­ vodník, 1964; Hon na kočku, 1979), vo‑ jáků z dávných epoch (Zlaté kapradí, 1963; Bláznova kronika, 1964; Noc na Karlštejně, 1973), funkcionářů a úřed‑ níků (Neklidnou hladinou, 1962; Tři chlapi v  chalupě, 1963; Vítězný lid, 1977; Kdo přichází před půlnocí, 1979), dělníků, řemeslníků a  živnostníků (Panter čeká v 17,30, 1971; Dům Na po­ říčí, 1976; Tajemství Ocelového měs­ ta, 1978; Koncert na konci léta, 1979), hostů a návštěvníků různých podniků (Smrt na Cukrovém ostrově, 1961; Ob­ chod na korze, 1965) nebo jen mužů v pozadí. Svou tvář propůjčil i auten‑ tické osobnosti, významnému eko‑ nomovi a  politikovi Karlu Englišovi v Kachlíkově tendenčním politickém snímku z historie KSČ Dvacátý devá­ tý (1974). Hrál i v tv. seriálu 30 přípa­ dů majora Zemana.

112 SKÁLOVÁ Ema (* 2. 10. 1915 Holešov) – herečka; manželka divadelního režisé‑ ra Karla Svobody (1912–1982), divadel‑ ního a rozhlasového režiséra Ludvíka Pompeho (1896–1968) a herce J. Radi­ meckého. S divadlem začínala ve svém rodišti jako ochotnice. Původně studo‑ vala stomatologii, ale na radu brněn­ ského režiséra A. Podhorského, který ji přesvědčil, aby se věnovala herec‑ tví, absolvovala dramatické odděle‑ ní Státní konzervatoře v Brně (1940). Už za studií hostovala ve Státním diva‑ dle v Brně a v brněnském rozhlase vy‑ tvořila titulní postavu v seriálu podle Těsnohlídkovy Lišky Bystroušky. Z prv‑ ního angažmá ve Východočeském diva‑ dle v Pardubicích (1940–41) přešla do činoherního souboru Českého divadla v Olomouci (1941–45). Krátce po osvo‑ bození se stala členkou nové pražské scény Realistického divadla, v  jehož svazku setrvala až do odchodu do dů‑ chodu (1972) a hostovala zde i nadále do roku 1980. Svým způsobem byla he‑ rečkou univerzálního typu, schopnou zvládat s úspěchem rozdílné charak‑ tery v širokém žánrovém spektru kla‑ sického i  moderního repertoáru. Její vzhled ji předurčoval do rolí krásných žen, přitom za každou postavou cítil divák bohatý vnitřní život, ženskost, hluboký prožitek. Vynikla jako Zuli‑ ka ve Strakonickém dudákovi, kněžna v Lucerně, Varvara v Ostrovského Bou­ ři, Goldoniho Mirandolína, lady Alice Morová v  Boltově Člověku pro každé počasí a  senzitivní matka Jana Rat‑ kina ve Stříbrném větru. Zatímco její div. tvorba oplývá množstvím velkých

113 rolí, film jí tolik příležitostí nenabídl. Ve dvacítce filmů vytvořila jen epizod‑ ní a výjimečně i vedlejší postavy. Popr‑ vé se na plátně objevila jako služebná Anežka ve Steklého dramatu Průlom (1946). K dalšímu filmování se dostala až v následující dekádě, která byla sou‑ časně její nejplodnější érou před kame‑ rou. Kromě roliček trafikantky (Expres z Norimberka, 1953), dělnice (Botostroj, 1954), tetičky malého hrdiny (Punťa a čtyřlístek, 1955), sekretářky (Nevěra, 1956), pacientky (Zářijové noci, 1957), ženy u  soudu (O  věcech nadpřiroze­ ných, 1958) a ženy v Kovošrotu (Hlav­ ní výhra, 1958), představovala i man‑ želky a matky: v Brynychově Žižkovské romanci (1958) byla ženou garážmis‑ tra Poláčka (V. Lohniský) a v Poláko‑ vě romaticko­‑dobrodružném příběhu Smrt v sedle (1958) hrála s J. Sovákem rodiče hezké Věry (J. Kasanová), o je‑ jíž přízeň soupeří dva učni z  hřebčí‑ na (R. Jelínek a  J. Přeučil). Jako typ atraktivní paničky ji vybral režisér La‑ dislav Rychman do svého psychologic‑ kého dramatu Kruh (1959), aby ztě‑ lesnila milenku Fanynku, kvůli které chtěl opustit otec (F. Holar) rodinu po dvacetiletém manželství. Pro Skálo‑ vou to byla největší film. role, po níž následovaly opět jen menší úlohy lé‑ kařky (Tereza, 1961), zaměstnankyně opravny (Deštivý den, 1962), trafikant‑ ky a  družky hlavního hrdiny (Zlatá reneta, 1965), konferenciérky módní přehlídky (Dáma na kolejích, 1966), hraběnky Kounicové (Poslední růže od Casanovy, 1966), vrchní sestry (Zname­ ní Raka, 1968), hluché sousedky (Po­

[skálová] prask na silnici E 4, 1979) a šatnářky (Čas pracuje pro vraha, 1979). Naposle‑ dy ji na plátně připomněl Mášův film z div. zákulisí Byli jsme to my? (1990). Od počátku „živého“ vysílání spolupra‑ covala s ČST, kde účinkovala i v pozděj‑ ším věku, např. v inscenacích (Území strachu, 1986; Sardinky aneb Život jed­ né rodinky, 1986) a seriálech (Pan Tau, 1969; Žena za pultem, 1977; Malý pita­ val z velkého města, 1982). Její kultivo‑ vaný hlasový projev nalezl uplatnění v rozhlase a dabingu. SKÁLOVÁ Věra (* 7. 1. 1921 Ústí nad La‑ bem) – herečka; manželka generálpo‑ ručíka Jaroslava Selnera (1906–1973). Po exodu Čechů z tzv. Sudet po Mni‑ chovu na podzim 1938 žila v Praze, kde během okupace hrála v Divadle Anny Sedláčkové (Sedm slonů pro štěstí, Slu­ ha dvou pánů, Právo na hřích) a Diva‑ dle Vlasty Buriana (Prodaný dědeček, Když kocour není doma, Ducháček to zařídí). Objevila se i v epizodních ro‑ lích čtyř filmů: jako spolužačka hlav‑ ní hrdinky Anny Marie (L. Podhajská) ve Slavínského zfilmování Arbesova ro‑ maneta Advokát chudých (1941), kama‑ rádka hlavní hrdinky Heleny (Z. Kabá­ tová) ve Slavínského melodramatu Muži nestárnou (1942), panská u továr‑ níkovy dcery Jitky Zykánové (M. Glá­ zrová) ve Vávrově příběhu Okouzlená (1942) a  ošetřovatelka v  Hrušínské‑ ho režijní prvotině Jarní píseň (1944). Po osvobození se s jevištěm rozlouči‑ la v souboru Divadla kolektivní tvorby (1945–46). V květnu 1945 se seznámila s plukovníkem J. Selnerem (tehdy ve‑

[skalská] litel 3. čs. samostatné brigády v SSSR, později povýšen na brigádního generá‑ la), za něhož se v lednu 1946 provda‑ la a herectví se již nevěnovala. Pozdě‑ ji s manželem, kterého mezitím roku 1951 z armády propustili, působila jako učitelka drogistické školy ministerstva vnitřního obchodu v Křivoklátě, Seno‑ hrabech a České Kamenici. Roku 1959 se oba vrátili do Prahy, kde začala pra‑ covat v agentuře Pragokoncert, odkud ji po roce 1968 vyhodili (po roce 1990 rehabilitována). Manžela rehabilitova‑ li roku 1991 a in memoriam povýšili do hodnosti generálporučíka. SKALSKÁ Věra, vl. jm. Vilma Piťhová (* 12. 4. 1889 Praha, † 30. 12. 1958 Pra‑ ha) – operetní herečka; manželka di‑ vadelního režiséra V. Marka a matka herečky H. Markové. Od dětských let se toužila stát herečkou, avšak mat‑ ka ji dala zapsat na dívčí ústav Vesna v Brně, kde s nevalným zájmem stu‑ dovala (1903–05). Zároveň navštěvo‑ vala pěveckou školu Olgy Walterové­ ‑Demartiniové, po jejímž absolvování (1905) ji angažovali ve zpěvoherním souboru Národního divadla v Brně. Po necelé sezoně odešla do Prahy, kde ji přijali do operetního souboru Švando‑ va divadla (1906–08) a přitom si do‑ plnila herecké vzdělání v  deklamaci u Marie Hübnerové. Do vzniku repub‑ liky poznala řadu scén na našem úze‑ mí (Východočeská společnost, Teplice­ ‑Šanov, České Budějovice, brněnské Národní divadlo, Plzeň, pražské Varie‑ té) i v zahraničí (Sibina, Brašov, Krá‑ lovec, Vratislav, Lublaň). Časté střídání

114 souborů provázelo její dráhu i nadále. Byla členkou Národního divadla v Brně (1919–23) a pražských operetních scén: Vinohradská zpěvohra (1920–31), Tylo‑ vo divadlo (1931–32, 1943–44) a Velká opereta (1933–43). Po válce působila v oblastních divadlech v Jablonci nad Nisou (1945–47), Olomouci (1947–52) a Kladně (1952–53). Pro kariéru operet‑ ní subrety měla mimořádné dispozice. Byla herečkou nejen krásného těles‑ ného zjevu, ztepilé postavy středního vzrůstu a příjemné tváře, ale i přiroze‑ ného ženského kouzla, projevujícího se jednak v poloze lyricky zasněné, jed‑ nak v poloze šarmantní koketerie. Při‑ tom byla nadána i dalšími potřebnými hereckými předpoklady  – vášnivos‑ tí a výbušným temperamentem. Film nezaujímal v její herecké tvorbě příliš velké a zásadní místo. Poprvé vstoupi‑ la před kameru společně s manželem a dcerou ve středometrážní komedii Neznámá kráska (1922), kterou nato‑ čil P. Pražský v Brně a okolí s tamními herci (jednu z hlavních rolí vytvořil de‑ butující O. Nový). Po boku svého man‑ žela zde hrála jeho podváděnou choť Miladu. Znovu ji filmaři oslovili až ve zvukové éře, kdy vytvořila do konce 30. let ve filmech nenáročných žánrů několik epizodních rolí (Štvaní lidé, 1933; Slečna matinka, 1938; Bílá vrá­ na, 1938) a dvě vedlejší postavy: man‑ želku ředitele Barocha (G. Hilmar) a matku mladíka podezřelého ze zlo‑ činu (M. Svoboda) v Innemannově de‑ tektivce Vražda v Ostrovní ulici (1933) a ovdovělou tetu Bertu v komedii té‑ hož režiséra Tři kroky od těla (1934).

115 SKALSKÁ Vida, provdaná Neuwirtho‑ vá (* 10. 7. 1962 Teplice) – loutkohe­ rečka a spisovatelka. Od dětství zpí‑ vala v  Kühnově dětském souboru, hrála školní divadlo a po maturitě na gymnáziu, když ji nepřijali na DAMU, nastoupila jako elévka­‑loutkoherečka do Ústředního loutkového divadla v  Praze. Z  tříletého angažmá pře‑ šla do souboru Pražské panoptikum. Během 90. let své úsilí soustředila na hudební a  div. aktivity, rozvíjejí‑ cí s dětmi pražské Židovské obce od‑ kaz židovské tradice (hudební sku‑ pina Mišpacha, div. kroužek Feigele) a hrála v pražském divadle Minor. Do širšího povědomí veřejnosti pronik‑ la úlohou zpupné princezny Bosany, jejíž chamtivost byla ztrestána pro‑ dloužením nosu, v Lipského film. po‑ hádce Tři veteráni (1983). Už předtím ji diváci mohli vidět v tv. filmu Kotva u přívozu (1980) a v Menzelově Slav­ nosti sněženek (1983). Objevila se ješ‑ tě ve filmech Vesničko má středisková (1985), Golet v  údolí (1994) a  v  krát‑ kých filmech studentů FAMU (Dáre­ ček, 1985; Stín ve větru, 1998). Věnu‑ je se i  literární činnosti (pohádkové knihy Opuštěný palác a jiné židovské pohádky, 1995; Dobře ukryté poklady aneb Příběhy z Midraše, 2003). SKALSKI Bolek / Boleslav (* 4. 2. 1966 Praha) – dětský herec, řidič a rančer; syn divadelního a filmového režiséra Otakara Skalského (* 1923) a synovec filmového režiséra Štěpána Skalského (1925–2004). Počátkem 70. let ho tv. diváci znali jako černovlasého okaté‑

[skamene] ho chlapce z řady inscenací, a hlavně jako Didiho Šešejka z  magazínu Ro­ dinná pošta (1973–80), který režíroval jeho otec. Do svých čtrnácti let nato‑ čil kolem dvaceti tv. her, filmů (Výlet do neznáma, 1971), seriálů (Chalupáři, 1975) a filmů pro kina (Bouřlivé víno, 1976). Před kamerou přešel od dět‑ ských rolí k postavám jinochů (Veroni­ ka, prostě Nika, 1981; Kluk za dvě pět­ ky, 1983; Stav ztroskotání, 1983). Kvůli natáčení dokonce předčasně opustil gymnázium, z rodinných důvodů však zanechal studium na DAMU (1988–89) a jen půldruhé sezony hrál v žižkov‑ ském div. Studiu Bouře (1989–92). Pak vystřídal řadu zaměstnání (mj. do‑ movník, myč oken, taxikář) a díky ja‑ zykovým znalostem působil jako řidič a nákupčí zahraničních film. štábů na Barrandově. Roku 1989 založil s kama‑ rády z jezdeckých oddílů v Málkově na Berounsku westernový Ranč Málkov, který s  manželkou dodnes provozu‑ je, a roku 2006, kdy po čtrnácti letech ukončil činnost na Barrandově, zde otevřeli i školu jízdy na koni. SKAMENE Roman (*  2. 10. 1954 Pla‑ ná, okres Tachov) – herec. Své nezvyk‑ lé příjmení odvozuje od starého jiho‑ českého zemanského rodu z Kamene. Jeho otec byl polesný a matka provoz‑ ní v  obchodech, hotelech aj. podni‑ cích, nikdo z rodiny nehrál divadlo, ani se nijak múzicky neprojevoval. Sám se k herectví dostal náhodou. Když mu bylo deset let, rodina se přestěhova‑ la do Prahy, kde začal od 6. třídy zá‑ kladní školy v Resslově ulici navštěvo‑

116

[skamene]

Roman Skamene

vat dramatický kroužek a vytrvale se hlásil do různých uměleckých konkur‑ sů. Jeho snaha skončila až překvapi‑ vým úspěchem, když si ho vybral reži‑ sér Štěpán Skalský pro jednu ze dvou hlavních rolí psychologického filmu Útěk (1967). Úspěšný debut v postavě malého chlapce Saši Tichého, svedené‑ ho starším kamarádem (I. Vyskočil) k životu na „šikmé ploše“, mu zaručil další příležitosti před kamerou, a tak rozhodl i o jeho budoucí profesi. Řadu cenných zkušeností však zpočátku na‑ čerpal hlavně v televizi, kde jako naděj‑ ný dětský herec dosáhl značné popula‑ rity díky úloze Červenáčka v Bočanově dobrodružném seriálu podle knižní předlohy Jaroslava Foglara Záhada hlavolamu (1969) a titulní dvojrolí ve Filipově přepisu historického románu Marka Twaina Princ a chuďas (1971).

Režisér František Filip mu už před‑ tím svěřil roli uneseného chlapce Kar‑ la Sládka v  komedii Odvážná slečna (1969). K těmto veskrze kladným hrdi­ nům s upřímným pohledem postupně připojoval i postavy problematičtější‑ ho charakteru a jednání, jako byl jeden z party rozkradačů aut Ludvík Strej‑ ček zvaný Prcek v Kachlíkově psycho‑ logickém dramatu Jezdec formule risk (1973) a  kolotočář Kvído v  dětském muzikálu Věry Plívové­‑Šimkové Přijela k nám pouť (1973). Průběžně ho divá‑ ci viděli na tv. obrazovce, zejména v se‑ riálech (F. L. Věk, 1971; Nemocnice na kraji města, 1977; Vlak dětství a nadě­ je, 1985; Náhrdelník, 1992; Hříchy pro pátera Knoxe, 1992), pohádkách (Princ Chocholouš, 1974; Princové jsou na dra­ ka, 1980; O nosaté čarodějnici, 1984; Co takhle svatba, princi?, 1985; Ať přiletí čáp, královno, 1987), ale hrál i v drama‑ tických a komediálních příbězích (Ni­ kdo mi nic nepoví, 1973; Dlouhá cesta, 1974; Javorová fujarka, 1973; Jezevec, 1975; Zapomenuté tváře, 1994; Kožené slunce, 2002). Opakovaně se hlásil na konzervatoř, ale nakonec vystudoval večerně gymnázium Wilhelma Piec‑ ka (1972). Díky malé postavě se dlou‑ ho objevoval v dětských a klukovských rolích a běžně ztělesňoval figury o pět let mladší. Představoval třeba školá‑ ka (Dívka na koštěti, 1970), studenta (Poslední ples na rožnovské plovárně, 1974), železničáře (Zbraně pro Pra­ hu, 1974), hotelového pikolíka (Dvojí svět hotelu Pacifik, 1975), lift­boye (Svět otevřený náhodám, 1972; Koncert pre pozostalých, 1976), pekařského učně

117 (Osvobození Prahy, 1976), elektrikáře (Skandál v Gri­‑Gri baru, 1978), člena meliorační čety (Muž s orlem a slepi­ cí, 1978), učedníka v hodinářství (Ho­ dinářova svatební cesta korálovým mořem, 1979) a montéra v garáži (Jak napálit advokáta, 1980). Za L. Hradíl­ ka namluvil postavu Havranpírka ve Schmidtově štorchovské trilogii z pra‑ věku Osada Havranů (1977), Na veliké řece (1977) a Volání rodu (1977). I když v jeho filmografii 80. let jsou nejčas‑ těji zastoupeny tituly komediálního žánru (Kluci z bronzu, 1980; Láska na druhý pohled, 1981; Únos Moravanky, 1982; Sestřičky, 1983; Cesta kolem mé hlavy, 1984; Dva lidi v zoo, 1989), he‑ recky zajímavější úkoly mu přinesly filmy pokoušející se o závažnější a kri‑ tičtější výpovědi. Vytvořil v nich por‑ tréty protřelých podvodníčků sebejis‑ tého chování, zastírajících své nekalé úmysly suverénní výřečností a šejdíř‑ skou mazaností. Takový byl už zlodě‑ jíček a překupník Richard ze Zábran‑ ského Posledního mejdanu (1983), ale těmito rysy se vyznačoval především vekslák Bíny, jeden z protagonistů Ol‑ merovy kriminální balady Bony a klid (1987). Na úspěch této rázovité posta‑ vy, jejíž výrok „klídek, to chce klídek“ téměř zlidověl, navázal ještě tragi‑ komickou úlohou obávaného komu‑ nistického lampasáka, agilního roze‑ řvaného majora Borovičky, případně nazývaného Malinkej ďábel, v Olmero‑ vě vojenské komedii Tankový prapor (1991) podle stejnojmenného romá‑ nu Josefa Škvoreckého. Olmer ho ob‑ sadil ještě dvakrát: jako majitele sex­

[skamene] ‑show v kriminálním thrilleru Nahota na prodej (1993) a mafiánského „pod‑ nikatele“ Bosáka zvaného Boss v ko‑ medii Ještě větší blbec, než jsme dou­ fali (1994). Podobné typy komických figurek menšího či většího formátu vy‑ tvořil do konce 90. let v dalších nená‑ ročných lidových komediích, nezřídka pokleslejší úrovně: bratranec Ponc (Tr­ hala fialky dynamitem, 1992), liftboy (Kanárská spojka, 1993), pouliční pod‑ vodníček Ferda Žalud (Divoké pivo, 1993) a reklamní herec Dobeš (Nebát se a nakrást, 1999). Jen výjimečně se objevil v  kvalitnějších dílech tehdej‑ ší produkce: manažer rockové skupi‑ ny Pražský výběr ve Smyczkově hu‑ debním filmu Pražákům, těm je hej (1990), doktor vyvrhel v Brabcově vá‑ chalovské parodii Krvavý román (1993) a příslušník StB v Zelenkově hraném hudebním dokumentu Mňága – Hap­ py End (1996). V jeho filmografii ne‑ chybějí ani pohádkové příběhy Falošný princ (1984), Pehavý Max a strašidlá (1987) a O zapomnětlivém černokněž­ níkovi (1991). Nedostatek příležitostí ve filmu a televizi kompenzuje jevišt‑ ní činností a moderováním nejrůzněj‑ ších akcí. Společně s Janem Pixou ml. založil zájezdové divadlo s pořady pro děti, s  nímž deset let objížděli školy po celé republice. Od poloviny 90. let spolupracoval s B. Hybnerem v jeho Studiu Gag, a především se Směšným divadlem Luďka Soboty, hostoval v di‑ vadlech v Pardubicích, Příbrami a na různých pražských scénách: v Divadle Bez zábradlí (Revizor) a Divadle Na zá‑ bradlí (Tragédie mstitele). Po roce 1989

118

[skarke]

Petr Skarke

chtěl svoji popularitu zúročit v  pod‑ nikání. Pokus provozovat restauraci v  centru Prahy, kterou s  manželkou a dalším společníkem roku 1993 ote‑ vřel, však skončil ­fiaskem a velkým za‑ dlužením, z něhož se jen obtížně do‑ stával. Frustraci léčil alkoholem a díky následným excesům, které měly nebla‑ hý dopad na jeho hereckou práci, plnil řadu let stránky bulvárního tisku. Jeho životním a profesionálním peripetiím věnovali své dokumenty režisér Jiří Střecha pro tv. cyklus Osudy hvězd (1999) a Pavel Křemen s Janou Ciglero‑ vou pro tv. cyklus 13. komnata (2006). SKARKE Petr (*  23. 3. 1943 Praha, † 15. 4. 1999 Praha) – herec a režisér dabingu; otec asistenta režie dabin‑ gu Petra Skarkeho (* 1974). Vyrůstal pře­vážně v Brně u prarodičů a částeč‑

ně v Krkonoších, kde oba rodiče (mat‑ ka a nevlastní otec) zajišťovali pohos‑ tinské služby na horských boudách. Po maturitě na jedenáctiletce v Brně nastoupil do Královopolských strojí‑ ren, kde se vyučil strojním zámeční‑ kem, svářečem a  elektrikářem. Přes protesty všech příbuzných se přihlá‑ sil ke studiu herectví na JAMU. I když nebyl přijat, zájem o divadlo neztratil a uposlechl rady režiséra Miloše Hyn‑ šta, aby zahájil jevištní praxi jako elév. Tím se stal roku 1962 ve Slováckém di‑ vadle v Uherském Hradišti, odkud po jedné sezoně přešel do Příbrami, kde už byl zařazen do hereckého soubo‑ ru. Pak vystřídal oblastní scény v Li‑ berci (1965–67), Pardubicích (1967–69) a Českém Těšíně (1969–70). S div. prk‑ ny se rozloučil v  ústeckém Kladiva‑ dle (1970). Na počátku 70. let opustil ­trvalé angažmá a věnoval se výhradně tv. a film. práci. Po několika pohostin‑ ských vystoupeních ve východoněmec‑ kých filmech studia DEFA ho zde v po‑ lovině 70. let trvale angažovali. Často si ho do svých filmů a tv. projektů vy‑ bíral režisér Konrad Petzold: Kalhoty rytíře von Bredowa/Die Hosen des Rit­ ters von Bredo (1973), Oh, diese Tan­ te/Ach, tahle teta (1978), Die Schmug­ gler von Rajgrod/Pašeráci z Rajgrodu (1979), Páni, babička!/Mensch, Oma! (1984), Princezna Husopaska/Die Ge­ schichte von der Gänseprinzessin und ihrem treuen Pferd Falada (1988) aj. Z dalších německých filmů a tv. seriá‑ lů s jeho účastí, které byly u nás uve‑ deny v  kinech nebo na obrazovce, připomínáme tituly Nebezpečné pá­

119 trání/Gefährliche Fahndung (1978), ­Z rcadlo velkého mága/Der Spiegel der grossen Magus (1980), Archiv smrti/Archiv des Todes (1980), Spra­ vedliví z Kummerowa/Die Gerechten von Kummerow (1982) a Dlouhá ces­ ta do školy/Der lange Ritt zur Schu­ le (1982). Později se uplatnil i v zahra‑ ničních filmech natáčených u nás: Tvá sestra je vlkodlak/Howling II (1985), Proces/The Trial (1992), Stalingrad (1992), Kaspar Hauser/Kašpar Hau­ ser (1993). Vůbec poprvé se na plátně objevil ještě během angažmá v Uher‑ ském Hradišti v krátkém hraném fil‑ mu Hadrníčci (1962) režiséra Fran‑ tiška Škapy. Pak koncem 60. let hrál armádního poručíka Ivana v psycho‑ logickém dramatu Drahomíry Viha‑ nové Zabitá neděle (1969), který však skončil na dvacet let v trezoru. Počát‑ kem 70. let se mihl v epizodce fotba‑ lového fanouška ve sportovní kome‑ dii Bořivoje Zemana Ženy v  ofsajdu (1971) a jako jeden z královských rád‑ ců v Kachlíkově pohádce Princ Bajaja (1971). Ostatně před kamerou i nadále dostával většinou jen drobnější herec‑ ké úkoly, kterých ovšem bylo požeh‑ naně. Velkou postavu vojína Honzy Marka, s jehož city si nepěkně zahrála lehkomyslná dívka Marta (V. Švarco­ vá), kterou měl rád a jíž věřil, vytvořil v Hanibalově filmu ze života součas‑ ných mladých lidí Velikonoční dovo­ lená (1971). Partnerem V. Švarcové se stal i ve své druhé stěžejní roli Jeníka z Kašlíkovy adaptace Smetanovy ope‑ ry Prodaná nevěsta (1975), jemuž pro‑ půjčil hlas významný operní pěvec Ivo

[skarke] Žídek. Se Z. Hadrbolcovou hrál rodi‑ če malé Katky (Marie Moravcová), jedné z hrdinek dětského filmu Věry Plívové­‑Šimkové O  Sněhurce (1972). Rodičovskou úlohu si zopakoval jako otec pionýra Petra Boušky (I. Chaun), mladého hrdiny jiného dětského fil‑ mu Tři od moře (1979) režiséra Jaro‑ míra Borka. Větší roli mu svěřil Karel Steklý v tendenčním filmu z období pražského jara 1968 Za volantem ne­ přítel (1974), kde ztělesnil hlavního dispečera pražské taxislužby Chaluše, který pro starosti se svou atraktivní ženou (R. Rázlová) zapomíná na poli‑ tický vývoj. V dalších typických dílech normalizační kinematografie, ať již s dělnickou tematikou či jinak politic‑ ky exponovaných, představoval např. horníka (Bitva o Hedviku, 1972), vězně (Noc oranžových ohňů, 1974), předáka (Dům Na poříčí, 1976), člena kontra‑ špionážní skupiny ministerstva vnitra (Tichý Američan v Praze, 1977) a uvě‑ domělého redaktora regionálního ča‑ sopisu (Děti zítřků, 1980). Jinak se nejčastěji se objevoval ve vojenské uni‑ formě (Horká zima, 1973; Případ mrt­ vého muže, 1974; Sokolovo, 1974; Bori­ sek – malý seržant, 1975; Můj brácha má prima bráchu, 1975; Svítalo celou noc, 1980; Kluci z bronzu, 1980; Přího­ dy pana Příhody, 1982; Zánik samoty Berhof, 1983) nebo jako příslušník VB (Cesty mužů, 1972; Páni kluci, 1975; Po­ prask na silnici E 4, 1979; Černá pun­ čocha, 1987), finanční stráže (Noční jezdci, 1985), četnictva (Stín kapradi­ ny, 1985) a policie (Trhala fialky dyna­ mitem, 1992; Hotýlek v srdci Evropy,

[skládal] 1993). V jeho filmografii nechybí ani pohádky a filmy pro děti a mládež, do nichž přispěl jen podružnými rolička‑ mi strýce (Přijela k nám pouť, 1973), továrního mistra (Romance za koru­ nu, 1975), krále Modrého moře (Malá mořská víla, 1976), zbrojnoše (Honza málem králem, 1977), reportéra (Jak se točí Rozmarýny, 1977), navigáto‑ ra (Od zítřka nečaruji, 1978) a člena posádky letadla (Poplach v oblacích, 1979). Režiséři využívali občas jeho hlas pro namlouvání jiných herců, ně‑ kdy i dvou v jednom filmu, jako tomu bylo v případě H. Bora a R. Gabz­dyla (Jakou barvu má láska, 1973). I přes značné herecké vytížení ze strany FSB a  zahraničních produkcí doká‑ zal sladit svůj náročný harmonogram s požadavky ČST a ČT, o čemž svědčí jeho účinkování v řadě inscenací (Za­ střený barevný svět, 1979; Káťa Kaba­ nová, 1983; Svatební let, 1983; Mory­ tát o velké poštovní loupeži, 1987; To byl zas den, 1988; Zemřeš, kdy budeme chtít, 1989) i  mnoha seriálech, kon‑ krétně Strejda kapitán (1974), 30 pří­ padů majora Zemana (1974–79), Stří­ brná pila (1978), Arabela (1980), Sůl země (1981), Dynastie Nováků (1982), Dlouhá bílá stopa (1982), My všichni školou povinní (1984), Sanitka (1984), Vlak dětství a naděje (1985), Zlá krev (1986), Malý pitaval z velkého města (1986), Rodáci (1987), Chlapci a chla­ pi (1988), Cirkus Humberto (1988), Druhý dech (1989), Přísahám a slibuji (1990), Život na zámku (1995) a Zdivo­ čelá země (1997). V posledních letech života byl režisérem dabingu.

120 SKLÁDAL Svatopluk (*  17. 3. 1926 Kelč, okres Hranice na Moravě, † 2. 4. 1992 Praha)  – herec. Po studiích na gymnáziu a obchodní škole přestou‑ pil na pražskou Státní konzervatoř, kterou absolvoval roku 1948. Po dvou sezonách v ostravském Státním diva‑ dle a  vojenské prezenční službě při‑ chází roku 1951 do souboru tehdejšího Ústředního divadla čs. armády, poslé‑ ze Divadla na Vinohradech. Za rov‑ ných čtyřicet let služby vinohradské‑ mu jevišti zde sehrál na dvě stě rolí. Díky svému výraznému typu a smys‑ lu pro komediální charakterizaci do‑ kázal, byť často na malé ploše, zají‑ mavě ztvárnit rozličné lidské osudy a povahy: Doolitla v Pygmalionu, po‑ rotce č. 6 ve Dvanácti rozhněvaných mužích, kuchaře v Generálce, Arialda v Pirandelově Jindřichovi IV., kapucí‑ na v Cyranovi z Bergeraku, opata ve Starorůžové komedii, Dvoubratského v Mistrovi a Markétce, Emila v Takové ženské na krku. Poslední rolí byl John Smith v Nepřirozených zvířatech. Od první poloviny 50. let zpestřoval svůj jevištní repertoár a rozšiřoval herecký rejstřík roličkami ve filmu a posléze i televizi, jejichž počet se blížil stovce. Souzeny mu ovšem byly výhradně epi‑ zodní figurky chlapíků široké profes‑ ní škály z městského, výjimečně i ven‑ kovského prostředí. V mladším věku představoval třeba kamelota (Kavár­ na na hlavní třídě, 1953), dělníka (Vý­ straha, 1953), traktoristu (Po noci den, 1955), sázejícího fotbalového fanouš‑ ka (Žižkovská romance, 1958), muže prodávajícího byt (Dům na Ořechov­

121 ce, 1959). V následujících desetiletích vykonával na plátně některá povolá‑ ní a  činnosti opakovaně, jako v  pří‑ padě rolí číšníků (Odvážná slečna, 1969; Smrt si vybírá, 1972) a  hostin‑ ských (Člověk není sám, 1971; Kome­ diant, 1984; Srdečný pozdrav ze země­ koule, 1982), mechaniků (Noční host, 1961; Kolik slov stačí lásce?, 1961), řidi‑ čů nákladních vozů (Práče, 1960; Drs­ ná Planina, 1979), herců (Nejlepší žen­ ská mého života, 1968; Útěky domů, 1980) a  vedoucích prodejen (Jak se krade milión, 1967; Poločas štěstí, 1984). Hrál i náčelníka železniční sta‑ nice (Černá sobota, 1960), pokladníka na zámku (Případ Lupínek, 1960), ko‑ váře (Procesí k panence, 1961), osvět‑ lovače (Každá koruna dobrá, 1961), ošetřovatele (Ztracená tvář, 1965), agenta (Konec agenta W4C prostřed­ nictvím psa pana Foustky, 1967), dis‑ pečera (Vánoce s Alžbětou, 1968), ge‑ nerála („Pane, vy jste vdova!“, 1970), cirkusáka (Partie krásného dragouna, 1970), účetního v pivovaru (Dny zra­ dy, 1973), příslušníka VB (Tři nevinní, 1973), dílenského mistra (Pomerančo­ vý kluk, 1975), družstevníka (Bouřlivé víno, 1976), mafiána (Buldoci a  třeš­ ně, 1981), vrátného (Fandy, ó Fandy, 1983) a  předsedu interrupční komi‑ se (Oči pro pláč, 1983). Mezi jeho po‑ stavami nechyběli ani vysokoškolsky vzdělaní muži: inženýr (Marie, 1964), obhájce (Kdo chce zabít Jessii?, 1966), nemocniční lékař (Jeden z  nich je vrah, 1970) a učitel (Dívka na koštěti, 1971). Jedenkrát si vyzkoušel roli otce, když se Z. Jirákovou hrál rodiče hlav‑

[sklenčka] ní hrdin­ky (T. Medvecká) v Rychma‑ nově satirické komedii Zlatá slepice (1980). Nejhodnotnějším titulem jeho filmografie je bezesporu poetická ven‑ kovská kronika Všichni dobří rodáci (1968), v níž mu režisér Vojtěch Jasný svěřil menší úlohu obchodníka Juch‑ ty. Značného vytížení se mu dostalo i ze strany televize, kde vytvářel vět‑ šinou typově obdobné postavy s těmi filmovými v celé řadě inscenací, jme‑ novitě: O korunu a lásku (1962), Šestý do party (1962), Smutný půvab (1963), Šlechetný cowboy Sandy (1964), Ale­ xandre Dumas starší (1970), Kat ne­ počká (1971), Generál chudých (1974), Bertillon 166 (1974), Zázrak v cukrár­ ně (1987) aj. Diváci ho znají z řady tv. seriálů, např. Hříšní lidé města praž­ ského (1968), F. L. Věk (1971), Chléb a písně (1971), 30 případů majora Ze­ mana (1974–79), Nemocnice na kra­ ji města (1977), Dnes v jednom domě (1979), Arabela (1980), Malý pitaval z velkého města (1982), Doktor z vej­ minku (1982), Létající Čestmír (1984), Zlá krev (1986), Gottwald (1986), Slav­ né historky zbojnické (1988). Svůj cha‑ rakteristický hlas uplatnil i  v  pořa‑ dech rozhlasové dramatické tvorby. SKLENČKA Ota (* 19. 12. 1919 Hradec Králové, † 10. 10. 1993 Praha) – herec; manžel herečky N. Popelíkové. Naro‑ dil se do spořádané rodiny královéhra‑ deckého bankovního úředníka. Odma‑ lička miloval přírodu, z níž čerpal po celý život moudrost, klid, posilu i ma‑ lířskou inspiraci. Na gymnáziu založil s kamarády recitační sbor a ochotnic‑

122

[sklenčka]

Ota Sklenčka

ké divadlo, v němž se pokoušel o režii. Po maturitě (1939) začal v Praze stu‑ dovat na lékařské fakultě UK, ale kvů‑ li uzavření vysokých škol nacisty ne‑ stačil dokončit ani první semestr. Aby se vyhnul totálnímu nasazení, praco‑ val nějakou dobu ve strýcově hradec‑ ké tiskárně. Lákalo ho však divadlo, a proto se roku 1942 přihlásil do dra‑ matického oddělení Státní konzerva‑ toře v Praze, kde mu vzhledem k jeho věku (bylo mu již 23) zkušební komise doporučila přejít rovnou do div. praxe. Ještě týž rok nastoupil první angažmá v kočovném Horáckém divadle se síd‑ lem v Třebíči. V tomto souboru poznal svou budoucí ženu Ninu Popelíkovou, s níž na sklonku války „omladil“ an‑ sámbl Jihočeského divadla v  Táboře. Po osvobození spolu vystřídali oblast‑ ní scény v Teplicích (1945–49) a Liber‑

ci (1949–51), aby se roku 1951 oba sta‑ li členy Divadla čs. armády v Praze na Vinohradech. Sklenčka zde setrval de‑ set sezon, během kterých ho obecen‑ stvo poznalo např. jako Jiráskova Jana Roháče, Filipa II. v  Schillerově Donu Carlosovi a  Molièrova Tartuffa. Nové tvůrčí podněty mu přineslo angaž‑ má v Městských divadlech pražských (1961–75), kde vynikl jako Jefgraf Kuz‑ mič ve Švédské zápalce, Jabe Torrance v Sestupu Orfeově, Jérome de Lavoisier v Rollandově Hře o lásce a smrti, praž‑ ský biskup Jan z Dražic v Daňkově hře Vrátím se do Prahy, vévoda z Lancas‑ tru v Králi Richardu III., lékař Astrov v Čechovově Strýčku Váňovi, Ben v Liš­ tičkách, Aigisthos v Sartrových Mou­ chách, maršál v Bílé nemoci, tajný rada Matyáš Klausen v Hauptmannově dra‑ matu Před západem slunce. Roku 1975 nalezl nové zázemí v souboru Realis‑ tického divadla Zdeňka Nejedlého, na jehož jevišti předvedl další své vrchol‑ né kreace zejména v rolích Marmela‑ dova ze Zločinu a trestu, Efraima Ca‑ bota z O’Neillovy Farmy pod jilmy, ka‑ pitána Shotovera z Shawovy komedie Dům zlomených srdcí, Sorina z  Če‑ chovova Racka, Billyho Rice z Osbor‑ nova Komika a v titulních postavách Ibsenova Stavitele Solnesse a  Šotolo‑ vy Cesty Karla IV. do Francie a  zpět. Před svou smrtí byl již jako důchodce několik sezon členem Divadla na Vi‑ nohradech (Přemysl Otakar II. v Hál‑ kově Závišovi z  Falkenštejna, biskup Jan Očko z Vlašimi v Daňkově hře Jak snadné je vládnout). Od samých herec‑ kých začátků tíhl k charakterním ro‑

123 lím, vyznačujícím se robustním fyzic‑ kým zjevem, drsným patosem, melan‑ cholií a vnitřní tragikou. Své postavy, ať již kladné nebo záporné, historické či současné, modeloval v pevných ry‑ sech psychologicko­‑realistického he‑ rectví s  důrazem na bohatost, složi‑ tost i rozporuplnost jejich duchovní‑ ho a citového života. Zároveň dbal na věrojatnost celkového výrazu a vyzně‑ ní svých hrdinů. K typickým znakům jeho hereckého projevu patřil jak roz‑ vážně a trochu zastřeně znějící hlas, tak i cit pro slovo a dramatičnost chví‑ le. I když byl třeba až cholericky vý‑ bušný, jako by mu někde uvnitř vězel zádumčivý, hořký smutek, když s oči‑ ma sklopenýma k zemi odsadil text tí‑ živou pauzou. Mnohé jeho postavy na‑ opak na diváky zapůsobily svým pozi‑ tivním přístupem k životu, moudrostí, uvážlivostí, vtipem a laskavým srdcem. Herecké zkoušky pro film dělal již za okupace. Před kamerou však debuto‑ val až počátkem 50. let hrdinskou rolí mladého vesničana Ondry Bašuse, kte‑ rý s kamarádem Vaškem (O. Dadák) ukryl za okupace kulomet a  odváž‑ ně se postavil na odpor německému Oberstovi (M. Nedbal) ve Slavíčkově zfilmování div. hry Miloslava Stehlíka Mordová rokle (1951). Pak následova‑ lo několik menších rolí, nebo dokon‑ ce jen typů, v nichž se Sklenčka teprve „hledal“, či lépe hledali ho film. tvůr‑ ci. Tak hrál v obou adaptacích romá‑ nů T. Svatopluka Botostroj (1954) a Ne­ věra (1956), které režíroval K. M. Wal‑ ló. Postupně se začala jeho galerie film. postav plnit menšími i většími portré‑

[sklenčka] ty vojáků a důstojníků (Tanková brigá­ da, 1955; Poslušně hlásím, 1957; Vstup zakázán, 1959), vyšetřovatelů (Drahé tety a já, 1974), lékařů a primářů (Malý Bobeš, 1961; Mykoin PH 510, 1963; Dům ztracených duší, 1967; Zločin v  Mod­ ré hvězdě, 1973; Zítra vstanu a  opa­ řím se čajem, 1977; Zlaté rybky, 1977; Sólo pro starou dámu, 1978; Hordubal, 1979; Dostih, 1981; Pod nohama nebe, 1983; Prodloužený čas, 1984), inženýrů a ředitelů podniků (Lidé jako ty, 1960; Obžalovaný, 1964; Zrcadlení, 1977; Ato­ mová katedrála, 1984; Vážení přátelé, ano, 1989), redaktora (Zlatá reneta, 1965), advokáta (Sny o Zambezi, 1982), div. a film. režisérů (Zkouška pokraču­ je, 1959; Milenci v roce jedna, 1973; Běž, ať ti neuteče, 1976), pedagogů (Temné slunce, 1980; Experiment Eva, 1985), ale i četníka (Smrt si říká Engelchen, 1963), maséra (Smyk, 1960) aj. profe‑ sí. Postavu pankráckého dozorce Ko‑ línského, který umožnil Juliu Fučíko‑ vi (I. Racek) napsání jeho nesmrtelné knihy, vytvořil v Balíkově filmu Repor­ táž psaná na oprátce (1961). Ústřední rolí psychologického filmu Jiřího Se‑ quense Deváté jméno (1963) byl jeho Ivo Koláčný, který se za okupace po‑ dílel na udavačství své milenky (V. Fia­ lová) gestapu, které zaplatilo životem osm lidí. Po letech se ve strachu, aby nepřišel o své „rodinné štěstí“, zbavil někdejší udavačky rafinovanou vraž‑ dou, která ovšem nezůstala bez tres‑ tu. Byla to jeho první velká psycholo‑ gická role v českém filmu. Jako stavitel ­Kilián vytvořil s M. Rosůlkovou ma‑ loměstskou rodičovskou dvojici své‑

[sklenčka] rázné Štěpy (I. Janžurová) v  Herzo‑ vě adaptaci psychologického románu Jaroslava Havlíčka Petrolejové lampy (1971). Hrál v Sequensových detektiv‑ kách, odvozených z úspěšného tv. seri‑ álu Hříšní lidé města pražského: Pěnič­ ka a Paraplíčko (1970) a Smrt černého krále (1971). Náročnější psychologic‑ kou postavu vytvořil v detektivce Pe‑ tra Schulhoffa Vím, že jsi vrah (1971). Byl v  ní otcem deviantního chlapce Pavla Zacha (J. Adamec), který v afek‑ tu žárlivosti zavraždil svou, a  před‑ tím i  otcovu milenku (J. Obermaie­ rová) a  ve snaze odstranit všechny svědky svého zločinu v šíleném vraž‑ dění pokračoval. Ve Vávrových hra‑ ných „rekonstrukcích“ událostí no‑ vodobých čs. dějin ztělesnil autentic‑ ké osobnosti: předmnichovského čs. vyslance v  Berlíně Vojtěcha Mastné‑ ho ve Dnech zrady (1973) a představi‑ tele České národní rady univerzitního profesora Alberta Pražáka v Osvoboze­ ní Prahy (1976). Podobnou postavu mi‑ nistra londýnské exilové vlády Františ‑ ka Němce vytvořil i ve slov. filmu Vla‑ dimíra Bahny (po režisérově smrti jej dokončil Zoro Záhon) Poéma o  sve­ domí (1978). Historickými postavami ze starší doby byli Mánesův odpůr‑ ce profesor Böhm v životopisném fil‑ mu Josefa Macha Paleta lásky (1976), amsterodamský zbrojíř a  obchodník Louis de Geer, který na po­pud švéd‑ ského kancléře Oxenstjerna (M. Huba) pozval Komenského (L. Chudík) do Švédska ve Vávrově životopisném filmu Putování Jana Amose (1983), a  šlechtic Václav Budovec z  Budova

124 v Lutherově tv. seriálu Lekár umiera­ júceho času (1984), poté zpracované‑ ho pro kina pod názvem Svědek umí­ rajícího času (1990). Sklenčkovy nega‑ tivní postavy reprezentují záškodnický inspektor labské říční dopravy Říha v  dobrodružném dramatu Otaka‑ ra Fuky z konce 2. světové války Mys Dobré naděje (1975), stavební podni‑ katel Jaroslav Podroušek ve Svobodo‑ vě filmu Dům Na poříčí (1976), další podnikatel z  první republiky, nakla‑ datel Otakar Kubát z psychologické‑ ho filmu Jaroslava Balíka Rytmus 1934 (1980), natočeného podle románu Vác‑ lava Řezáče Černé světlo, vídeňský ban‑ kéř Lustig z dalšího Balíkova filmu Ší­ lený kankán (1982), který profitoval z 1. světové války, ale v době nastalé krize skončil sebevraždou. Z film. po‑ stav prv­ní poloviny 80. let je nutno vy‑ zdvihnout starého důchodce Bohdana Pavluse, bývalého učitele hudby, jehož z tiché životní rezignace v domově dů‑ chodců vyburcuje někdejší operetní pěvkyně Sandra Kálajová (N. Gaiero­ vá). Jímavý a psychologicky silný film ze života starých lidí Konečná stanice (1981) opět natočil častý režisér filmů Oty Sklenčky Jaroslav Balík. Naposle‑ dy se na plátně objevil jako starý uči‑ tel matematiky v Jirešově zfilmování Havlíčkova románu Helimadoe (1993). O  jeho herecké virtuozitě vypovída‑ jí i jeho četné rozhlasové role a velké množství postav, které zanechal v ar‑ chivu dramatických pořadů ČT, s níž spolupracoval již od doby živého vysí‑ lání. Z nepřeberného počtu inscenací všech žánrů zmiňujeme aspoň snímky

125 Můj generál (1959), Radúz a Mahulena (1959), Paní Bovaryová (1960), Chvíle rozhodnutí (1961), Vrah byl odsouzen po právu (1962), Šach mat (1963), Vraž­ da potřebuje reklamu (1964), Samo­ ta (1965), Žádám odpověď (1965), Dra­ homíra (1965), Vražda v divadle pan­ tomimy (1966), Malá Dorritka (1967), Rudá v  černé (1967), Bratři Riccové (1969), Tchýně (1969), Hrabě Drakula (1970), Lidé na křižovatce (1971), Zločin na Zlenicích hradě (1971), Princ a chu­ ďas (1971), Zajatec šílenství (1971), Ho­ tel Miramare (1972), Královské řádění (1974), Vlčí halíř (1975), Oči plné slunce (1975), Střílej oběma rukama (1976), Ni­ kola Šuhaj loupežník (1977), Smrt císa­ ře a krále Karla IV. (1978), Čas polomů a štěpů (1978), Půl milionu za Alvara (1979), Služební cesta (1980), Zločin na poště (1980), Nezralé maliny (1981), Pa­ nenka (1981), Soví hnízdo (1981), O la­ buti (1982), Plášť Marie Terezie (1982), Duch soudce Pauknera (1983), Tři ces­ ty k domovu (1983), Přítel (1983), Čas obvinění (1984), Václava Kašpara den pátý (1985), Pod maskou (1985), Případ Platfus (1985), Ohnivé ženy se vracejí (1986), Lékaři (1988), Útěk do vězení (1991), Pilát Pontský, onoho dne (1991), Hřbitov pro cizince (1991) aj. V televizi ho neminula ani seriálová tvorba, do‑ kumentovaná mj. tituly Sňatky z ro­ zumu (1968), F. L. Věk (1971), 30 přípa­ dů majora Zemana (1974–79), Muž na radnici (1976), Nemocnice na kraji měs­ ta (1977), Ve znamení Merkura (1978), Inženýrská odysea (1979), Zákony po­ hybu (1979), Okres na severu (1981), Dobrá Voda (1982), Sanitka (1984),

[skopal] Bambinot (1984), Gottwald (1986), Ro­ dáci (1987) a Pomalé šípy (1993). Blíz‑ ká mu byla intimní poloha umělec‑ kého přednesu na pódiu pražské Vio‑ ly. Velkou měrou se zasadil o výchovu adeptů herectví jako pedagog a prodě‑ kan DAMU (1962–75). Ve své výtvarné tvorbě se věnoval olejomalbě (nálado‑ vé motivy z přírody a krajiny), kresbě a grafice (ex libris). Nositel titulu Za‑ sloužilý umělec (1982) a Národní umě‑ lec (1988). SKLENIČKOVÁ Ludmila (* 5. 9. 1908 Praha, †  19??)  – herečka; manželka hudebního skladatele, dirigenta a ma‑ líře Miroslava Ponce (1902–1976), který mj. složil hudbu k filmům Kříž u po­ toka (1937), Pacientka doktora Heg­ la (1940) aj. Se vstupem do angažmá v  Městském divadle na Královských Vinohradech (1926) se stala součas‑ ně posluchačkou herecké školy Jana Bora, kterou navštěvovala tři roky. Na vinohradské scéně hrála bez přerušení až do roku 1949, kdy na jevištní dráhu rezignovala. Ve filmu vytvořila pouze dvě drobnější role: komornou na zám‑ ku a milou myslivce (J. Vondrovič) ve Fričově komedii Prstýnek (1944) a epi‑ zodku francouzské dámy v  Radoko‑ vě komedii Dědeček automobil (1956). SKOPAL Svatopluk (* 28. 5. 1951 Kut‑ ná Hora) – herec; syn divadelního re‑ žiséra a  herce Svatopluka Skopala (1919–2000) a manžel herečky L. Sko­ palové. Když mu byly čtyři roky, pře‑ stěhovala se rodina do Gottwaldova. Přestože vyrůstal v div. prostředí a od

126

[skopal]

Svatopluk Skopal

klukovských let statoval ve zdejším gottwaldovském divadle, zpočátku o herectví jako povolání neuvažoval. K tomuto rozhodnutí dospěl až před maturitou. Už jako posluchač herec‑ tví na JAMU hostoval tři roky v brněn‑ ském Divadle na provázku (Dva buchy a tři šuchy, Kvadratura kruhu, Příbě­ hy dona Quijota, Tótovci, Baron Prášil aneb Konec starých časů). Po ukonče‑ ní studií (1973) zůstal tři sezony v an‑ gažmá Státního divadla v  Brně, kde zaujal jako představitel mladých hrdi­ nů rozporuplných charakterů a  po‑ hnutých osudů (Števa v Jenůfě, titul‑ ní hrdina Hugova dramatu Ruy Blas, Max v  Hubačově Králi Krysovi). Od roku 1976 až dodnes je věrný praž‑ skému Divadlu na Vinohradech, na je‑ hož jevišti vytvořil několik desítek rolí značně širokého rejstříku. Vybereme­

‑li z nich namátkou, pak na straně jed‑ né stojí figury tragické a  charakter‑ ní jako např. Tybalt z Romea a Julie, Bill Starbuck z Nashova Obchodníka s  deštěm, Sofoklův Oidipus, Oldřich z  Hrubínova Oldřicha a  Boženy, Io‑ nescův Macbeth, Johan z  Bergma‑ nových Scén z  manželského života, King v Králi Krysovi nebo Shakespea‑ rův Othello, zatímco opačný pól zaují‑ mají postavy směřující k žánru kome‑ diálnímu jako např. Honza Mračno z Drdových Dalskabátů, rytíř Tobiáš z Večera tříkrálového, Hupipus z Ne‑ stroyova Domu čtyř letor, Ferrrailon z Brouka v hlavě. Příležitostně hostu‑ je i na jiných pražských scénách, např. v Divadle v Řeznické (Alvaro ve Wil‑ liamsově Vytetované růži) a  Divadle Kalich (Billy v  Schisgalově hře Jako jedna rodina). Na film. plátně debu‑ toval epizodkou mladého sluhy v po‑ vídce Arabský kůň z Krejčíkova bocca‑ cciovského diptychu Hry lásky šálivé (1971). Menší úlohu řidiče nákladního auta Krále mu svěřil J. Menzel v psy‑ chologickém snímku z prostředí stav‑ by velké přehrady Kdo hledá zlaté dno (1974). Mezilidskými vztahy a aktuál‑ ními problémy současnosti se zabýva‑ la většina dalších filmů, ať již kome‑ diálního nebo vážného ladění, v nichž byl obsazován převážně do vedlejších rolí venkovských mládenců, stejně tak frajerských, nafoukaných, naivních, hloupých a obhroublých (Řeknem si to příští léto, 1977; Křtiny, 1981) jako i  furiantských a  sympatických (Náš dědek Josef, 1976; Tchán, 1979; Ope­ ra ve vinici, 1981). Další typ jeho hrdi‑

127 nů reprezentují tvrdohlaví a egoističtí mladí muži vznětlivých povah: tetova‑ ný traktorista Martin Holík, člen par‑ ty melioračních dělníků v  Novákově příběhu Muž s orlem a slepicí (1978), a začínající dokumentarista Petr, pro‑ sazující necitlivě své filmařské zámě‑ ry, v Adlerově snímku o sklářské vý‑ robě Střepy pro Evu (1978). Kladnými vlastnostmi naopak překypuje krimi‑ nalista Jindra Vališka, jeden ze dvou bývalých přátel, automobilových zá‑ vodníků, ve Strnadově společensko­ ‑psychologickém filmu Sny o Zambe­ zi (1982). Ve dvou komediích Zdeňka Míky vytvořil partnerskou dvojici s ko‑ legyní z Divadla na Vinohradech D. Ve­ škrnovou. V  první s  názvem Tchán (1979) hráli milenecký pár, který taj‑ ným sňatkem poplete hlavu nevěsti‑ nu otci (J. Bláha), jinak velmi sebevě‑ domému titulnímu hrdinovi, dosud suverénně ovládajícímu chod celé ro‑ diny. Ve druhém snímku Oči pro pláč (1983) ztělesnili mladé manžele Špič‑ kovi a rodiče tří holčiček, jimž se na‑ konec podaří po složitých peripetiích, zaviněných machinacemi zištné vdo‑ vy s vlastní vilou (S. Zázvorková) vy‑ řešit svízelnou bytovou situaci. S Ve‑ škrnovou se pak sešel i v Sequensově historickém muzikálu podle Daňkovy hry Dva na koni, jeden na oslu (1986), kde mu připadla role středověkého žoldnéře zvaného Svatý. Menší úlo‑ hy ztvárnil též ve filmech Silnější než strach (1978), Jak napálit advokáta (1980), Hodina života (1981) a Správ­ ná trefa (1987). Zatímco v 70. a 80. le‑ tech se těšil velké pozornosti filmařů,

[skopal] posledních dvacet let ho naopak zce‑ la ignorují. Absenci na film. plátně mu vynahrazuje tv. obrazovka. Již v době svého působení v Brně natočil v tam‑ ním studiu ČST několik pohádek, in‑ scenací (Tím hůř, když padnou, 1972; Láska, vzdor a  smrt, 1973) a  seriálů (Slovácko sa nesúdí, 1975, 1984; Muž, který nesmí zemřít, 1976). Po příchodu do Prahy jeho spolupráce s tv. naby‑ la na intenzitě. Z množství inscenací, her a filmů různých žánrů vybíráme aspoň tituly Básník, jenž miloval svět (1976), Panenka (1981), Příjemce pla­ tí v dolarech (1982), Této noci v tomto vlaku (1983), Rubikova kostka (1984), Těžká hodina (1986), Mistr Kornelius (1988), Vlci (1990), Honorární konzul (1991), Milostivé léto (1991), Šťastlivec Sulla (1991), Láska zlatnice Leonet­ ty (1991), Záskok pro Sissi (1995), Ná­ vštěva staré dámy (2000), Manželka Ronalda Sheldona (2001), Stará lás­ ka nerezaví (2003), Falešné obvinění (2004), Smetanový svět (2004) a Sleč­ na Guru (2006). Dětští diváci ho zna‑ jí jako představitele venkovských chasníků a později i králů z pohádek Jablíčko se dokoulelo (1977), Čarovné prstýnky (1978), Co poudala bába Fu­ téř (1983), O princi, který měl o koleč­ ko víc (1991), Pohádka o  prolhaném království (1992), Kulihrášek a zakle­ tá princezna (1995), Bronzová koru­ na (1997), O víle Arnoštce (2001), Jak chutná láska (2002), Začarovaná lás­ ka (2007) aj. Nejširší veřejnost si ho pamatuje především z  účinkování v seriálech Čapí hnízdo (1980), Malý pitaval z velkého města (1982, 1986),

[skopalová] Sanitka (1984), Synové a dcery Jaku­ ba skláře (1985), Rodáci (1987), Dlou­ há míle (1989), Hříchy pro pátera Kno­ xe (1991), Náhrdelník (1992), Když se slunci nedaří (1995), Život na zámku (1995), Na lavici obžalovaných justice (1998), Hříšní lidé města brněnského (1998), Šípková Růženka (2001) a Ná­ ves (2006). Je průvodcem naučného cyklu ČT s historickou tematikou Bílá místa. K neúplnému výčtu film. a tv. rolí nutno přičlenit i  jeho práci pro rozhlas a dabing. SKOPALOVÁ Lenka, rozená Řehořová (* 31. 3. 1954 Vyškov) – herečka; bývalá žena herce J. Kodeše a manželka her‑ ce S. Skopala. Ještě před absolvová‑ ním herectví na JAMU (1977) hostova‑ la v brněnském Státním divadle (Dům doni Bernardy). Po skončení studií hrála v ústeckém Činoherním studiu a pak byla členkou pražského soubo‑ ru Dílna 24 (1978–79). Během hostová‑ ní v Divadle na Vinohradech (Romeo a Julie) ji roku 1981 angažoval L. Smo­ ček do Činoherního klubu (Povídky z Vídeňského lesa, Návrat do pouště, Sex noci svatojánské), kde působí do‑ dnes. Už ve 2. ročníku JAMU ji obsadil režisér Jiří Svoboda do titulní role vr‑ cholové odbíjenkářky Kristýny Plívo‑ vé, kterou zranění donutí přehodnotit dosavadní postoje a vztahy, v psycho‑ logickém filmu Zrcadlo pro Kristýnu (1975). Druhou příležitost před kame‑ rou jí poskytl opět Svoboda v příběhu z prostředí ondřejovské observatoře Modrá planeta (1979), v němž jí při‑ soudil vedlejší úlohu záhadné dívky

128 Mab. Autentickou historickou posta‑ vu – Lujzu Hálkovou, manželku čes‑ kého lékaře Ivana Hálka (P. Kostka) – vytvořila v životopisném snímku Živá voda (1980) slov. režiséra Jozefa Med‑ veďa. Menší úlohy, většinou manželek a matek, hrála ještě ve filmech Hodina života (1981), Papilio (1986), Čarodějky z předměstí (1990), Motýlí čas (1990). Od studentských let se objevuje i na tv. obrazovce jako představitelka pře‑ vážně vedlejších postav v inscenacích a filmech (Tango, 1975; Hedvika, 1979; Poslední koncert, 1979; Náledí, 1982; Této noci v tomto vlaku, 1983; Komte­ sa Mary, 1983; Mistr Kampanus, 1993; Muž v pozadí, 1994), méně už v seriá‑ lech (Synové a  dcery Jakuba skláře, 1985; Četnické humoresky, 2000; Ro­ dinná pouta, 2004–06). SKOPEČEK Jan (* 19. 9. 1925 Litoměři‑ ce) – herec; manžel herečky V. Tichán­ kové. Vyrůstal a do školy chodil nejpr‑ ve v Litoměřicích, rok strávil v Horním Jelení na Pardubicku a nakonec se ro‑ dina usadila v Praze. Stěhování a dél‑ ky pobytů rodiny se řídily tím, jak se otci dařilo v podnikání (zprvu obcho‑ doval s kůžemi, pak se postupně vě‑ noval výrobě dřevité vlny, zelenino‑ vých konzerv a  potítek). Odmalička miloval cirkus a loutkové divadlo. Na otcovo přání sice vystudoval obchod‑ ní školu, ale veškeré své touhy a úsilí zaměřil k divadlu. Když roku 1942 ne‑ uspěl u zkoušek na dramatické oddě‑ lení Státní konzervatoře v Praze, mu‑ sel přejít do výroby. Pracoval jako děl‑ ník v jinonické Waltrovce a na sklonku

129 války byl vězněn v koncentračním tá‑ boře v německém Osterode. Hned po osvobození však naplnil své úmysly stát se profesionálním hercem. První angažmá získal v  Městském divadle mladých v  Brně, odkud po půl roce zamířil do právě založeného Hanác‑ kého divadla v Přerově, v jehož svaz‑ ku pobyl také pouhý půl rok. Pak na dvě sezony zakotvil v Horáckém diva‑ dle v Jihlavě, kde poznal svou budou‑ cí ženu V. Tichánkovou. S ní roku 1948 odešel do Prahy do nově formovaného souboru, který pod názvem Městské oblastní divadlo Praha­‑Žižkov působil krátce v paláci Akropolis, než se roku 1949 stalo jeho trvalým sídlem bývalé libeňské divadlo U Deutschů. Této scé‑ ně, která od roku 1951 nesla název Di‑ vadlo S. K. Neumanna a od roku 1990 Divadlo pod Palmovkou, zůstali oba věrní až do důchodu. Skopeček zde díky své vitalitě navzdory požehna‑ nému věku vypomáhá dodnes (Cicis v Zelňačce, Harpagon v Lakomci, duch v Hamletovi, plukovník Terleckij v Pla­ tonovovi, Peachum v Krejcarové ope­ ře aj.). Od samých začátků hrál přede‑ vším „staré“ role: Bláhu v Našich furi­ antech, Velebu ve Veselých paničkách windsorských, Molièrova Tartuffa, Jammerweila v Tylově Fidlovačce, pana Fog­ga v Cestě kolem světa za 80 dní, Rostandova Cyrana, šestnáct malých epizodních rolí ve Třech mušketýrech, Hlubinu v  Měsíci nad řekou, Klubka ve Snu noci svatojánské, Pantalonea ve Sluhovi dvou pánů, Martina Kabáta v Drdových Hrátkách s čertem a mno‑ ho dalších. V Hudebním divadle v Kar‑

[skopeček]

Jan Skopeček

líně hrál a zpíval v muzikálu Divotvor­ ný hrnec. Je pozoruhodným charak‑ terním hercem, převážně komického založení. Ke komice ho předurčuje již fyzický zjev: vytáhlá a přitom jakoby do sebe stažená postava a tvář klauna s trpce svěšenými koutky úst, lesknou‑ cím se nosem a nevinně bezelstnýma očima. Vytvořil typ mazaného vykuka s  maskou naivní prostoduchosti. Na film. plátně se začal objevovat v prv‑ ní polovině 50. let v drobnějších a epi‑ zodních rolích, ze kterých se – až na několik výjimek – před kamerou prak‑ ticky nevymanil. Převládají v celé jeho film. tvorbě, čítající téměř sto titulů. Ve svých figurkách, po herecké strán‑ ce propracovaných tak, že upoutaly pozornost diváků, zachytil charakte‑ ristické rysy mnoha profesí lidské prá‑ ce. Ve filmech z různých epoch a pro‑

[skopeček] středí, bohužel ne vždy umělecky hod‑ notných, hrál dělníky a  řemeslníky (Botostroj, 1954; Mstitel, 1959; Rychlík do Ostravy, 1960; Tažní ptáci, 1961; Bez svatozáře, 1963; Romaneto, 1980; Zá­ chvěv strachu, 1983; Copak je to za vo­ jáka…, 1987), vrátné a recepční (Valčík pro milión, 1960; Všichni musí být v py­ žamu, 1984), hospodské a číšníky (Za­ toulané dělo, 1958; Pět hříšníků, 1964; Třicet jedna ve stínu, 1965; Tak láska začíná…, 1975; Šestapadesát neomlu­ vených hodin, 1977), železničáře (Ledo­ vé moře volá, 1961; Deštivý den, 1962), komorníky a lokaje (Král Králů, 1963; Fantom Morrisvillu, 1966; S čerty ne­ jsou žerty, 1984; Anděl svádí ďábla, 1988; Císař a tambor, 1998), kadeřníky a holiče (Objížďka, 1968; Ženy v ofsaj­ du, 1971), četníky a tajné (Romeo, Julie a tma, 1959; Vyšší princip, 1960; Lupič Legenda, 1972), příslušníky bezpečnos‑ ti a kriminalisty „socialistické“ republi‑ ky (Smrt v sedle, 1958; Nahá pastýřka, 1966; Martin a červené sklíčko, 1966; „Rakev ve snu viděti…“, 1968; Zítra to roztočíme, drahoušku….!, 1976; Divo­ ký koník Ryn, 1981), a naopak i kapsáře (Přehlídce velím já!, 1969), vojáky (Po­ slušně hlásím, 1957; Maratón, 1968), pošťáka (Družina černého pera, 1973), lékaře a  ošetřovatele (Dobrý voják Švejk, 1956; Hroch, 1973; Dobří holubi se vracejí, 1987), novináře (Únos, 1952; Skandál v Gri­‑Gri baru, 1978), pedago‑ gy (Škola otců, 1957; Fandy, ó Fandy, 1983), vedoucího pracovníka („Mareč­ ku, podejte mi pero!“, 1976). Nezřídka představoval typy venkovských dobrá‑ ků (Spanilá jízda, 1963; Bouřlivé víno,

130 1976; Tajemství hradu v  Karpatech, 1981; Láska s vůní pryskyřice, 1984), je‑ jichž nejznámějším reprezentantem se stal zástupce prostřední genera‑ ce mužů rodiny Potůčků, otec Václav, předseda JZD v Ou­plavicích, ve dvou filmech odvozených z  populárního Dietlova tv. seriálu: Tři chlapi v  cha­ lupě (1963) v režii Josefa Macha a Tři chlapi na cestách (1973) v režii Oldři‑ cha Lipského. Jeho otce dědu Potůčka hrál L. Lipský, jeho syna Vendu L. Tro­ jan. Vděčnou postavou byl i  horník Mašín zvaný Čistostěna, který se v ko‑ medii Hynka Bočana Parta hic (1976) více či méně dobrovolně podrobil s ně‑ kolika dalšími spolupracovníky výzku‑ mu mladé lékařky (R. Rázlová). Po‑ dobnou větší postavou  – tentokrát ovšem vážněji pojatou  – byl předse‑ da vesnické stranické organizace Zlo‑ cha ve dvoudílném tendenčním filmu Karla Steklého Tam, kde hnízdí čápi (1975). Protikladem tohoto hrdiny byl v dalším Steklého politicky exponova‑ ném filmu Za volantem nepřítel (1974) šofér a později garážmistr Hejtmánek, který se roku 1968 aktivně podílel na sesazení komunistického ředitele praž‑ ské taxislužby Mudrocha (M. Willig). Vyzkoušel si i role otců malých a do‑ spělých hrdinů (Oranžový měsíc, 1962; Léto s kovbojem, 1976; Od vraždy jenom krok ke lži, 1982), v postavách manže‑ lů měl za partnerky např. M. Kantor­ kovou (Drahé tety a já, 1974), M. Mys­ líkovou (Dva muži hlásí příchod, 1975) a  jednou dokonce vlastní choť V. Ti‑ chánkovou (Svítalo celou noc, 1980). Rád hrál v  pohádkách (Princezna se

131 zlatou hvězdou, 1959; Honza málem králem, 1976; Za humny je drak, 1982; S  čerty nejsou žerty, 1984; Pohádka o Malíčkovi, 1985; O zatoulané princez­ ně, 1988; Pražské tajemství, 1988; Císař a tambor, 1998) a vůbec ve filmech pro děti a o dětech (Případ Lupínek, 1960; Ledové moře volá, 1961; Káťa a  kro­ kodýl, 1965; Martin a červené sklíčko, 1966; Divoký koník Ryn, 1981). V  po‑ sledních letech se okruh jeho film. rolí zúžil na postavy furiantských děd‑ ků a  protivných důchodců, v  nichž ho poznávají diváci komedií V. Olme­ ra (Playgirls 2, 1994; Waterloo po čes­ ku, 2002), Zdeňka Trošky (Kameňák, 2003; Kameňák  2, 2004; Kameňák 3, 2004), Kryštofa Hanzlíka ­(Crash Road, 2007) a Tomáše Bařiny (Bobule, 2008). Pro své střídmé výrazové pro‑ středky, schopnost detailní zkratkovi‑ té charakteristiky a jemné komiky na‑ lézal pravidelné uplatnění v  televizi, jejímž prostřednictvím si získal nehy‑ noucí popularitu postavou otce Potůč‑ ka v Dietlově seriálu Tři chlapi v chalu­ pě (1962). Účinkoval však i v mnoha ji‑ ných seriálech: Rodina Bláhova (1959), Klapzubova jedenáctka (1967), Hříš­ ní lidé města pražského (1968), Sňat­ ky z rozumu (1968), Pan Tau (1969–71), Byl jednou jeden dům (1974), 30 přípa­ dů majora Zemana (1974–79), Ve zna­ mení Merkura (1978), Plechová kava­ lerie (1979), Muzikanti (1981), Dlouhá bílá stopa (1982), Návštěvníci (1982), Slovácko sa nesúdí (1984), Vlak dětství a  naděje (1985), Pomalé šípy (1993), O  zvířatech a  lidech (1993), Život na zámku (1995), Hospoda (1996), Ďábel

[skorkovská] v Praze (1996), Ordinace v růžové za­ hradě (2005) aj. Na tv. obrazovce do‑ provodil rázovitými figurkami několik desítek inscenací a filmů, např. Ohně na horách (1958), Poplach v  Kovář­ ské uličce (1958), Tanec kolem družice (1959), Ten, který viděl smrt (1961), Me­ telice (1963), Tajemství Viléma Storitze (1967), Záhořanský hon (1968), Dlou­ há bílá nit (1970), Konec jedné služební cesty (1971), Třírohý klobouk (1971), Zá­ hada červeného pudru (1972), Mluvící kapr (1976), Králova žena (1978), Hezký štědrý večer (1979), Snídaně v pánském pyžamu (1980), Případ Holmes (1981), Svatební cesta do Jiljí (1983), Převozník (1983), Návštěvní hodiny (1986), Oh­ ňostroj v Aspern (1987), Utopím si ho sám (1989), Zvonokosy (1990), Zelňač­ ka (1995), Králův šašek (1997), Posled­ ní vlak (1998), Samota (2001), Na psí knížku (2001), Kožené slunce (2002). Působí i jako autor, zejména dramati‑ zátor literárních předloh (Baron Prá­ šil, Tři mušketýři, Cesta kolem světa za 80 dní, Baskervillský pes, Strašidlo canterwillské); napsal několik příbě‑ hů kdysi populárního rozhlasového se­riálu Jak se máte, Vondrovi? S Mila‑ nem Caisem publikoval memoárovou knihu Jan Skopeček o sobě (…jak jsem potkal slona) (2000). SKORKOVSKÁ­‑KUČEROVÁ Jarosla­ va, provdaná Červinková (* 5. 12. 1899 Zdice, okres Beroun, †  30. 12. 1986 Praha) – herečka. Soukromým škole‑ ním u Marie Hübnerové a Jana Bora si osvojila základy herecké techniky, kte‑ rou profesionálně zdokonalovala nej‑

[skořepová] prve v pražských souborech Švandova divadla (1922–25) a  Divadla Komedie (1925–26). Do Prahy se pak vrátila po třech sezonách strávených u východo‑ české cestovní společnosti Česká ko‑ morní scéna, aby roku 1929 nastoupi‑ la do angažmá v Městském divadle na Královských Vinohradech. Zde setrva‑ la do konce roku 1937, kdy se z rodin‑ ných důvodů předčasně vzdala herec‑ ké kariéry a odešla do soukromí. Div. činnost obnovila po téměř dvacetile‑ té přestávce jako členka Městských di‑ vadel pražských, kde působila (i jako nápověda) do odchodu na odpočinek (1964). Se značnými vlohami k tragic‑ kým postavám, jež ztělesňovala v pate‑ ticky výrazných obrysech, střídala role milostnic, salonních dam, ztracených a rozvrácených ženštin, komických fi‑ gurek a ostře realisticky řezaných sta‑ řen a spojovala je chladně rozvažující rozumovostí, staccatově úsečnou mlu‑ vou a temně zbarveným hlasem kovo‑ vě dunivé hloubky. Vynikla zejména jako Molnárova Olympie, Anna v Gor‑ kého hře Na dně, Dorina v Tartuffovi, Alexandra v dramatizaci Dostojevské‑ ho Idiota, Milada v Nezvalových Třech mušketýrech, Běta v Götzově drama‑ tizaci Balzacovy Sestřenice Běty, Fta‑ tateeta v  Shawově Caesarovi a  Kleo­ patře, Lízalka v Maryše, donna Uracca v  Corneillově Cidovi nebo Filipinka v Rollandově Hře o lásce a smrti. Ná‑ vštěvníci biografů ji nejprve spatřili ve vedlejších postavách mladých dam z lepší společnosti ve dvou němých fil‑ mech P. Pražského: jako baronesu Lau‑ ru ve zfilmování div. dramatu J. K. Tyla

132 Pražský flamendr (1926) a dceru vel‑ kostatkáře Zvolského (K. Fiala) Irenu v komedii Prach a broky (1926). K dal‑ ší spolupráci s filmem ji vyzvali až ve zvukové éře. Zatímco v tuctovém me‑ lodramatu V. Ch. Vladimírova Výkřik do sibiřské noci (1935) měla jen zcela podružnou roličku jedné ze dvou tet ruského knížete Milovidova (A. Velec­ ký), režisér Otakar Vávra ocenil její typové dispozice daleko lépe v  dra‑ matu podle románu Marie Majerové Panenství (1937). Vytvořila zde sice ne‑ velkou, zato herecky zajímavou úlo‑ hu zlé a chamtivé majitelky koloniálu a matky hlavní hrdinky Hany (L. Baa­ rová). V poválečné kinematografii sta‑ nula před kamerou už jen v epizodce sekretářky v Kadárově a Klosově sati‑ rické komedii Tři přání (1958). Herec‑ ké schopnosti uplatnila nejednou i za rozhlasovým mikrofonem. SKOŘEPOVÁ Luba / Libuše (*  21. 9. 1923 Náchod) – herečka a spisovatel­ ka; bývalá manželka herce J. Pehra a spisovatele Pavla Hanuše (1928–1991). Narodila se v rodině majitele pily. Zá‑ jem o herectví i talent se u ní proje‑ vovaly od útlého mládí, kdy jako stu‑ dentka náchodského gymnázia hráva‑ la s místními ochotníky. Přes nelibost rodičů si prosadila studium na Státní konzervatoři v Praze, kde její herecké školení trvalo pouze dva roky (1941 až 1943). Když nacisté školu zavřeli, při‑ pojila se k  zájezdové div. společ‑ nosti M. Nedbala jako kostymérka a  nápo­vědka. Po osvobození působi‑ la v Souboru mladých Jindřicha Hon‑

133 zla, respektive Studiu Národního diva‑ dla (1945–48), po jehož zániku se sta‑ la členkou činohry Národního divadla. S tímto souborem zůstala trva­le spja‑ ta po celý život. Zde se postupně vy‑ hraňoval její smysl pro jemný humor a  vtip i  pro výraznou kresbu různo‑ rodých lidských charakterů. Již na počátku své herecké dráhy dokáza‑ la vedle rolí mladých dívek, jež obda‑ řila příjemným zevnějškem, přesně postihnout dívčí naivitu a  hloupost i  rozmazlenou povýšenost měšťácké slečinky. Později stejně věrohodně vy‑ tvářela postavy a postavičky žen pro‑ stých i  omezených, výřečných i  kle‑ vetivých, ukřivděných či ustrašených, bláznivých i  divokých, nezkrotných i smyslných, a to v celé škále jejich so‑ ciálního zařazení. Naturelu Skořepo‑ vé nejlépe svědčí komické a  tragiko‑ mické polohy, v nichž může uplatnit svůj cit pro parodii a  groteskní nad‑ sázku, pro něž má bohatou hlasovou dispozici a mimický fond. Z přibližně osmdesáti rolí, které za svou herec‑ kou kariéru na jevišti ztvárnila, jme‑ nujme alespoň Ruměnu, později Je‑ novéfu z  Hadriána z  Římsů, Hanič‑ ku z Lucerny, Dorotku z Dona Juana, Rozárku, stařenku Lízalovou z Mary­ ši, Kristýnu z Našich furiantů, Mášen‑ ku z Revizora, Janu Riceovou z Osbor‑ nova Komika, Nerissu z Kupce benát­ ského, Vojnickou ze Strýčka Váni, paní Brigitu z Kleistova Rozbitého džbánu, chůvu z Euripidovy Medei, Arinu z Že­ nitby, stařenku z Roku na vsi, Poutni‑ ci, též Smrt z Pašijí. Mimo domovské divadlo se představila i obecenstvu ji‑

[skořepová]

Luba Skořepová

ných pražských scén: Violy (Agátomá­ nie, Tím končím, tvá láska M. D.), Stu‑ dia Ypsilon (Bůh), Rokoka (Tajný deník Adriana Molea, Zamore, Nevyléčitelní, Lakomec, Marvinův pokoj, Rychlé šípy, César a  Drana), Divadla v  Řeznické (Mydlibaba a ty druhé), divadélek Me‑ tro (Poslední šance) a U Valšů (Stará bába tančí). Vyniká i v žánru divadla jednoho herce (Boučkovo monodrama Pachatel neznámý, Růžový keř z odka‑ zu H. Ch. Andersena, Kubínovy Pou­ dačky, Přijďte pobejt, Tři italské aktov­ ky, vlastní pásmo o Marii Hübnerové Kam jste ukryla svá křídla, paní Ma­ rie). Kdysi vystupovala s vlastní lout‑ kou v pořadech pro děti. Brzy po vál‑ ce si povšimli jejího typu a hereckého temperamentu filmaři. Odmyslíme­ ‑li epizodku divačky pouťové atrakce (jízda smrti) ve Slavínského komedii

[skořepová] Právě začínáme (1946), jejím plnohod‑ notným hereckým debutem před ka‑ merou se staly až velké dívčí postavy ve dvou následujících snímcích. V his‑ torickém filmu Václava Kubáska Por­ táši (1947) hrála jednu z trojice vesnic‑ kých děvčat (další dvě ztělesnily E. Ka­ relová a  B. Jurdová). Ve Slavíčkově adaptaci Gogolovy povídky Podobiz­ na (1947) představovala dceru malíře Šimona (O. Krejča) Martinu a nevěs‑ tu malíře Romana (V. Šmeral), který ji však opustil pro atraktivní dívku z bo‑ haté rodiny (L. Píchová). V dalších fil‑ mech se už její postavy sice většinou nevyznačují velikostí, ale upoutáva‑ jí svou přesvědčivostí a  vyhraněnos‑ tí i osobitým pohledem na svět kolem sebe. I  rolím zcela okrajovým, a  do‑ konce epizodním totiž dokázala vtisk‑ nout výrazně rozpoznatelný charakter. Z mladých rolí se brzy přehrála do po‑ stav žen středního věku, které poslé‑ ze vystřídaly stařenky a babky. Vedle úloh kuchařky (Křížová trojka, 1948), služky (Morálka paní Dulské, 1958), úřednic (Pan Habětín odchází, 1949; Přehlídce velím já!, 1969; Noc oranžo­ vých ohňů, 1974; Hodinářova svateb­ ní cesta korálovým mořem, 1979), vší‑ mavých sousedek (Vyšší princip, 1960; Něco je ve vzduchu, 1980; Smrt talen­ tovaného ševce, 1982), tety (Tři nevin­ ní, 1973), ředitelky školy (Jakub, 1976) a družstevnice (Handlíři, 1963) nechy‑ bějí v její galerii ani portréty manže‑ lek a matek městských i venkovských. Byla ženou pekaře Lojzíka (V. Hlavatý) ve Vávrově Němé barikádě (1949), si‑ mulanta Pacáka (M. Macháček) v Ha‑

134 nibalově a Skalského psychologickém snímku Všude žijí lidé (1960), přísluš‑ níka VB Lízala (J. Libíček) v Machově komedii Objížďka (1968), německého agenta Lutycha (V. Lohniský) v Klei‑ nově špionážním filmu Lekce (1971), dámského krejčího­‑modeláře a sexu‑ álně deviantního vraha Opatovského (M. Karpíšek) ve Fukově kriminálním příběhu Černá punčocha (1987) a ma‑ líře Kryštofa (I. Racek) v Polišenské‑ ho závěrečné povídce triptychu Ma­ lostranské humoresky (1995). S F. Ho­ rákem ztělesnila rodiče úřednice Olgy (J. Jirásková), hlavní hrdinky Daňkovy film. verze jeho vlastní div. hry Pohled do očí (1961). Matku hrála i jiným mla‑ dým protagonistům, jako byl horník Toník Holas (I. Vyskočil) v dramatu Bi­ tva o Hedviku (1972), bosenský revolu‑ cionář Danilo Ilić (Branko Djurić) v Bu‑ lajićově historickém dramatu Sarajev­ ský atentát (1975) a vyzývavá milenka Majka (I. Chýlková) v Kachyňově Dob­ rém světlu (1986). Někteří film. režisé‑ ři dobře vycítili, jak bytostně blízké jí jsou postavy rázovité, pitoreskní a ex‑ centrické. V některých z nich pak také předvedla své stěžejní kreace na film. plátně: herečka Máří, členka potulné divadelní společnosti Thálie v  Schor‑ mově podobenství Den sedmý, osmá noc (1969), bývalá cirkusová krasojezd‑ kyně Sima, živící se s manželem Pep‑ kem (J. Kemrem) odléváním posmrt‑ ných masek ve Valčanovově absurd‑ ním dramatu Tvář pod maskou (1970), bláznivě vyhlížející zelinářka Eržiné‑ ny, jinak členka ilegální protinacistic‑ ké odbojové buňky, ve slov. filmu Ľu‑

135 dovíta Filana Člny proti prúdu (1981) a sklerotická kořenářka Jouzková, ba‑ bička éterické Markéty (B. Nimcová) ve Vorlově komediální moralitě Ces­ ta z města (2000). Do stejné katego‑ rie spadají i její další bytosti: obyvatel‑ ka pravěké osady Vranka ve dvou čás‑ tech Schmidtovy štorchovské trilogie z pravěku Na veliké řece (1977) a Volá­ ní rodu (1977), sudička v Kovalově Jul­ kovi (1979), zákeřná hospodyně Agáta v  Zelenkově pohádce Čarovné dědic­ tví (1985) a hraběnka v další Zelenko‑ vě pohádce Nesmrtelná teta (1993). Kromě divadla a filmu uplatňuje Sko‑ řepová své herecké umění i  v  jiných médiích: před rozhlasovým mikrofo‑ nem a v tv. ateliérech (s ČST, respekti‑ ve ČT spolupracuje od dob „živého“ vy‑ sílání). Na obrazovce se objevila v de‑ sítkách inscenací, pohádek a  filmů, např. Tanec kolem družice (1959), Zlo­ čin na Volavčím jezeře (1961), Odchá­ zeti s  podzimem (1965), Rekviem za Kouzelnou flétnu (1968), Dlouhá bílá nit (1970), Zvony pana Mlácena (1973), Zlatovláska (1973), Krejčí Šajtle Dobro­ druh (1974), O líném Honzovi (1977), Šaty po tetě (1978), Sluníčko na hou­ pačce (1981), Kočičí hra (1982), Děkuju, pane profesore (1982), Zelená je tráva (1982), Naděje má hluboké dno (1988), Stačí stisknout (1989), O hloupé havíř­ ce (1990), Pozůstalost (1993), O kum­ burské Meluzíně (1994), Zapomenuté tváře (1994), Brýle (1997), Milenec lady Chatterleyové (1998) a Nenávist (1999). Stabilní diváckou přízeň jí však zajiš‑ ťuje účinkování v seriálech, reprezen‑ tovaných tituly Klapzubova jedenáct­

[skrbková] ka (1967), Hříšní lidé města pražské­ ho (1968), Sňatky z  rozumu (1968), Byl jednou jeden dům (1974), Chalupá­ ři (1975), 30 případů majora Zemana (1974–79), Dnes v jednom domě (1980), Doktor z vejminku (1982–83), Rozpa­ ky kuchaře Svatopluka (1985), Arabe­ la se vrací (1990–93), Hospoda (1996), Ďábel v Praze (1996), Šípková Růžen­ ka (2001), Náměstíčko (2004), Náves (2005) a Příkopy (2007). Ani v požeh‑ naném věku neztrácí na vitalitě, kte‑ rou prokazuje jak ve své herecké pro‑ fesi, tak jako spisovatelka. Je autorkou řady knih: Tajemné síly přírody (1992), Nejsem čarodějka (1993), Hadrová Ančka (1994, 2007), Herci a jejich hvěz­ dy (1994), Pomněnky i  máta peprná (1995, 1998), Jiskření (1996, s Mirosla‑ vem Ivanovem), Nebe, peklo, ráj (1999) a O zvířatech a lidech a malých zázra­ cích (2003). S Janem Hůlou připravila vzpomínkovou knihu Divotvorný svět Luby Skořepové (2006). Zabývá se též přírodní medicínou, bylinkářstvím, magií, kabalou a astrologií. Zasloužilá umělkyně (1988). SKRBKOVÁ Lola / Aloisie (* 16. 2. 1902 Čáslav, † 28. 9. 1978 Brno) – herečka; manželka herce V. Pfeiffra. Po obchod‑ ní akademii absolvovala Státní kon‑ zervatoř v  Praze (1927) a  soukromé taneční kursy u Milči Mayerové a Jar‑ mily Kröschlové. Své herecké, taneční a pěvecké schopnosti rozvinula nejpr‑ ve na avantgardních div. scénách. Po účinkování v  Osvobozeném divadle (1925–27) navázala úzkou spoluprá‑ ci s E. F. Burianem, v jehož Voice ban‑

136

[skrčený]

Lola Skrbková

du a v divadle D 34 (1933–41) působi‑ la jako herečka, režisérka a dirigentka recitačního sboru. Po osvobození hrá‑ la v Divadle města Žižkova a v letech 1948–59 vystřídala několik oblastních divadel (Gottwaldov, Ostrava, Bene‑ šov, Jihlava). Pro svůj přísný výraz tvá‑ ře a  vysokou postavu byla na jevišti i před kamerou obsazována většinou do rolí starších žen, než byl její sku‑ tečný věk. Ve filmu se poprvé objevila jako pokrytecká a klevetivá žena krej‑ čího Fialy ve Vančurově a Kubáskově adaptaci Stroupežnického komedie Naši furianti (1937). V  následujících třiceti filmech se omezila její herec‑ ká účast na epizodní role, především úřednic (Poslední Podskalák, 1940; Ži­ vot je krásný, 1940; Délka polibku de­ vadesát, 1965), kantorek (Škola zá­ klad života, 1938; Kdybych byl tátou,

1939), hubatých klepen (Co se šeptá, 1938; Preludium, 1941) a  prodavaček (Noční motýl, 1941; Jarní píseň, 1944). Největší příležitost dostala v Buriano‑ vě dramatu Věra Lukášová (1939), kde svou postavu hrdinčiny babičky Vile‑ míny ztvárnila už předtím v Buriano‑ vě jevištní inscenaci. Působivou kreaci předvedla v postavě staré služky Pet‑ ronily ve Weissově rodinném psycho‑ logickém dramatu podle stejnojmen‑ ného románu Jarmily Glazarové Vlčí jáma (1957). S filmem se rozloučila rolí žebračky Maryny, první oběti inkvizič‑ ních procesů, ve Vávrově historickém podobenství Kladivo na čarodějnice (1969). Významná byla její pedagogic‑ ká činnost na pražské konzervatoři (1942–48) a na JAMU (od roku 1959). Zasloužilá umělkyně (1962). SKRČENÝ Josef (*  6. 12. 1911 Praha, † 1973 Praha) – herec a asistent ka­ mery. Do roku 1959 hrál ve Vesnic‑ kém divadle a pak byl zaměstnán ve FSB jako asistent kamery. Ve filmu se již od počátku 50. let příležitost‑ ně uplatňoval v epizodních roličkách. Na plátně se mihl jako domovník (V  trestném území, 1950), železni‑ čář (Žižkovská romance, 1958), písař (Princezna se zlatou hvězdou, 1959), vandrovní (Kde řeky mají slunce, 1961), muž ve výdeji zavazadel (Devá­ té jméno, 1963), dělník před továrnou (Skok do tmy, 1964), zřízenec (Svat­ ba s podmínkou, 1965), otec dospívají‑ cí školačky (Pět holek na krku, 1967), cizí malíř (Lucie a zázraky, 1970) tra‑ fikant (Smrt černého krále, 1971), ři‑

137

[skřípek]

dič (…a pozdravuji vlaštovky, 1972) a  zahradník (Lupič Legenda, 1972). Kromě těchto profesně a  sociálně specifikovaných postaviček předsta‑ voval figurky typu žadatel o práci (Na laně, 1963), cizí muž (Bitva o Hedvi­ ku, 1972), chodec na silnici (Jáchyme, hoď ho do stroje!, 1974) či muž z ko‑ lonie (Muž z  Londýna, 1974). K  roli s  konkrétním jménem se před ka‑ merou dostal pouze jednou, a to při ztvárnění bezzubého Fricka v  Her‑ zových Petrolejových lampách (1971). SKŘÍPAL Pavel (* 11. 2. 1956 Karlovy Vary) – herec. Oba rodiče pracovali ve zdravotnictví (otec v  administrativ‑ ních funkcích a matka jako zdravotní sestra). Po maturitě na příbramském gymnáziu začal studovat Stavební fa‑ kultu ČVUT v Praze, ale místo oboru pozemní stavby nakonec absolvoval herectví na JAMU (1980). První angaž‑ má získal v  ostravském Divadle Pet‑ ra Bezruče (Nil v Gorkého Měšťácích, Alan v Trávě a divokých jahodách, Yos‑ serian v Hlavě XXII, Míťa v Bratrech Karamazových), odkud přešel po šes‑ ti letech do Mahenova divadla v Brně (Val Xavier v Sestupu Orfeově, titulní hrdinové Tylova Strakonického dudá­ ka a  Čapkova Loupežníka). Od roku 1989 působí v Praze, kde byl členem Divadla E. F. Buriana, Městských di‑ vadel pražských a od roku 1997 hraje v divadle Skelet P. Trávníčka. Urostlá postava a  mužný vzhled s  uhranči‑ vým pohledem ho předurčily na jevišti i před kamerou k chlapáckým posta‑ vám. Na plátně se s ním diváci setka‑

Pavel Skřípal

li většinou v nevelkých rolích rejtara (Svatba upírů, 1993), Cikána (Návrat ztraceného ráje, 1999) a  komořího (Andělská tvář, 2002). Zatím jeho nej‑ výraznější film. úlohou byla postava zkušeného pasáka mladých prostitu‑ tů v Grodeckého autentickém drama‑ tu o chlapecké prostituci Mandrago­ ra (1997). SKŘÍPEK František (* 15. 2. 1952 Pra‑ ha) – herec; syn televizního architek‑ ta a  jevištního výtvarníka Františka Skřípka (*  1923). Absolvoval DAMU (1974) a  nastoupil do angažmá v  Di‑ vadle Jiřího Wolkera v  Praze, roku 1990 se stal hercem a vedoucím pro‑ vozu pražského Studia Ypsilon a  od roku 1994 působí jako herec a  ředi‑ tel Městského divadla Mladá Boleslav. Vedle herectví se věnuje uměleckému

[skřivan] přednesu, který i vyučoval na DAMU (1981–90). Jeho skromná filmogra‑ fie obsahuje převážně politicky expo‑ nované tituly, příběhy o problémech současné mládež a snímky s kriminál‑ ními zápletkami, kde se objevil v men‑ ších úlohách kluka (Maturita za ško­ lou, 1973), studenta (Poslední ples na rožnovské plovárně, 1974), syna ředi‑ tele taxislužby (Za volantem nepřítel, 1974), uprchlíka z totálního nasazení (Mys Dobré naděje, 1975), četaře (Drs­ ná Planina, 1979) a svazáka (Koncert, 1980). Nakonec ho neminula ani role hlavního hrdiny, jakého zosobňoval mladý idealistický učitel Jan Poncar v  Traplově pedagogické agitce Velké přání (1981). Postavy chlapců a mladí‑ ků hrál také v televizi (Lítost, 1970; To­ mík v nesnázích, 1976). SKŘIVAN Josef (*  10. 8. 1902 Praha, † 4. 11. 1942 koncentrační tábor Osvě‑ tim)  – herec a  divadelní režisér. V mládí žil v Praze, kde se vyučil pří‑ ručím v soukenickém obchodě (1919). Od dětství jej přitahovalo divadlo, pro‑ to ochotnicky vystupoval ve spolku Pražského řemeslnického dorostu. Až po smrti otce, který nepřál synově zá‑ libě, odešel roku 1920 k profesionální‑ mu divadlu. Začínal v kočovné Pražské společnosti V. K. Vrby a následujících pět let strávil u nejrůznějších společ‑ ností (R. F. Branald, V. Postl, K. F. Štět‑ ka, A. Vladyka, J. Burda aj.). V „kamen‑ ném“ divadle na Kladně, kam ho roku 1925 angažovali, se představil již jako vyhraněný typ. Roku 1927 vyměnil Kladno za Divadlo sdružených měst

138 východočeských, odkud přešel po se‑ zoně do Osvobozeného divadla v Pra‑ ze. J. Voskovec a J. Werich využívali Skřivanových parodických schopností a obsazovali ho do rolí intrikánů a ko‑ mických starců, které pro něj přímo psali (velitel pevnosti ve Fatě Morga­ ně, Scotta z Golema, Cicero z Caesara apod.). Počátkem 30. let opustil prů‑ bojnou avantgardní scénu, kde mu již nevyhovovala typová jednostran‑ nost, a svázal svůj umělecký osud de‑ finitivně s brněnským divadelnictvím v  činoherním souboru tamního Ná‑ rodního divadla, respektive Zemské‑ ho divadla (Zmoudření dona Quijo­ ta, Richard III., Bílá nemoc, Othello, Hamlet), kde se uplatnil též jako re‑ žisér (Ženitba, Byt paní Zoe, Žáby, Lu­ cerna). Osvojil si přirozené až civilní gesto a mimiku, kultivovanou jevišt‑ ní mluvu a  intelektuálně zabarvený, přece však hluboce procítěný projev, jehož možnou líbivost reguloval prv‑ ky nadsázky a grotesknosti. Využíval k tomu i své poměrně vysoké hubené postavy a vyššího, někdy mírně chrap‑ tivého hlasu. Do kinematografie pro‑ nikl ještě v  němém období úlohou nesmlouvavého polního podmaršál‑ ka Schwerdtnera ve válečném dra‑ matu Antonína Vojtěchovského Jmé­ nem Jeho Veličenstva (1928). Zásadní význam v jeho velmi skromné filmo‑ grafii mají role v Honzlových a Fričo‑ vých komediích z autorské dílny Vos‑ kovce a Wericha a Jaroslava Ježka, jež ho trvale připomínají i dalším genera‑ cím diváků: libretista Richard (Pudr a benzin, 1931), muzejní hlídač (Pení­

139 ze nebo život, 1932), a především po‑ pudlivý prezident konzervárenského průmyslu Worst (Hej­‑Rup!, 1934). Na‑ posledy pohlédl do kamery jako fran‑ couzský malíř Grikov ve Wasserbaue‑ rově dětském snímku Ztratila se Bílá paní (1937). Roku 1940 se vážně zra‑ nil a podstoupil těžkou operaci obliče‑ je na pražské klinice plastické chirur‑ gie. Zde byl ale pro účast v odbojovém hnutí nacisty zatčen (3. 10. 1941) a de‑ portován do koncentračního tábora v Osvětimi, kde zahynul. SKŘIVÁNEK Stáňa / Stanislav (* 20. 4. 1897 České Budějovice, † 24. 5. 1980 České Budějovice)  – dentista, ama­ térský filmař a herec. Ve svém rodiš‑ ti se vyučil zubním technikem (1914) a  po složení státní zkoušky minis‑ terstva zdravotnictví (1922) provozo‑ val soukromou dentistickou praxi do 50. let, kdy mu byla ordinace uzavře‑ na a on „dobrovolně“ odešel pracovat jako dělník do cihelny. Ve druhé polo‑ vině 20. let založil pro potěšení vlastní firmu Démonfilm s rozhodnutím, že bude dodávat velkým distributorům aktuality z Budějovic a okolí. V ama‑ térských podmínkách bez odbor‑ né pomoci natáčel zpravodajské šoty z  regionu (slavnosti, požáry, závody kol aj.). Vrcholem jeho filmařských aktivit byl autorský hraný film Osud tří srdcí (1928), který realizoval v ex‑ teriérech Českých Budějovic a na je‑ višti tamního divadla s profesionální‑ mi a ochotnickými herci. Sám v něm vytvořil jednu z hlavních rolí, blaho‑ sklonného učitele Egona Filipa. Film

[sládečková] byl po cenzurních zásazích (odstra‑ nění choulostivých milostných scén) uveden v lednu 1929 v českobudějovic‑ kém hotelu Grand a pak i v několika dalších pohraničních městech (např. Tanvald, Teplice). S příchodem zvuku Skřivánek filmování kvůli finanční ná‑ ročnosti zanechal. Zásluhou nadšenců se na jeho počest roku 2006 v Českých Budějovicích uskutečnil amatérský fil‑ mový festival Stopa Stáni Skřivánka. SLÁDEČKOVÁ Marta (*  27. 1. 1958 Trenčín) – slovenská herečka. O její volbě přihlásit se po gymnáziu ke studiu herectví rozhodl kamarád ze školy, nyní div. režisér Roman Polák. S diplomem absolventky herectví na bratislavské VŠMU (1981) strávila prv‑ ní pětileté angažmá v martinském Di‑ vadle SNP, dalších šest sezon v Diva‑ dle Andreje Bagara v Nitře a od roku 1993 je členkou souboru Divadla As‑ torka Korzo ’90 v  Bratislavě. Vystu‑ puje i  na dalších bratislavských scé‑ nách (Štúdio L+S, Nová scéna, Aréna). Dlouho byla na jevišti představitelkou mladých, převážně excentrických, ale i lyrických žen bez nostalgie, s racio‑ nálním nadhledem a smyslem pro hu‑ mor. Počátkem 80. let vstoupila na tv. obrazovky a plátna kin, kde po drob‑ né roli v Matulově českém filmu Ne­ věsta k zulíbání (1980) zaujala úlohou měšťácké dcery poctivého řezníka Riečana (E. Romančík) a jeho cham‑ tivé ženy (Ildikó Pécsiová), jejichž dra‑ matické osudy v poválečném jihoslo‑ venském městečku zobrazuje snímek Zoro Záhona podle románu Ladisla‑

[sládek] va Balleka Pomocník (1981). V  dal‑ ších slov. filmech hrála např. provda‑ nou dceru ústřední manželské dvojice (Hody, 1987), herečku (Štek, 1988), učitelku (Obyčajný špás, 1989), mla‑ dou Angličanku (Pozemský nepokoj, 1992), ráznou vrchní sestru z lazare‑ tu (Anděl milosrdenství, 1993) a přís‑ nou velitelku tábora nucených prací (Tábor padlých žien, 1997). Nevyhýbá se ani spolupráci s českými režiséry. Po boku M. Macháčka hrála vedlejší postavu mladé pracovnice zoo Emil‑ ky v rodinné komedii Marie Poledňá‑ kové Dva lidi v zoo (1990), menší rolí ji pověřil režisér Václav Vorlíček v po‑ hádce Král sokolů (2000) a Petru Ze‑ lenkovi odvedla etudu hašteřivé ženy frustrovaného šéfa letištního překla‑ diště (K. Heřmánek) ve film. verzi jeho div. hry Příběhy obyčejného šílen­ ství (2005). SLÁDEK Antonín (* 29. 10. 1942 Huš‑ těnovice, okres Uherské Hradiště)  – malíř a grafik. Vystudoval propagační grafiku a výtvarnictví na SPŠ v Uher‑ ském Hradišti (1961) a  užitou a  mo‑ numentální malbu v  ateliéru Aloise Fišárka na VŠUP v Praze (1967). Před kamerou vytvořil jako neherec hlav‑ ní mužskou postavu fotografa Jana Kubíčka, s  nímž se nakrátko intim‑ ně sblíží stejně osamělá a  citově ne‑ rozhodná dívka Veronika (V. Chmelo­ vá), v Olmerově celovečerním debutu, psychologickém dramatu Takže ahoj (1970). V  letech 1970–78 se věnoval hlavně tvorbě film. plakátů (mj. k fil‑ mům Žlutá ponorka, Kdyby…, Bullit,

140 Fantomas se zlobí), poté dlouho žil a maloval v Paříži. Zabývá se figurál‑ ní tematikou a krajinou, vedle malby a kresby se věnuje grafice a ilustraci. Jeho dílo je součástí řady prestižních sbírek (mj. Národní galerie a  Umě‑ leckoprůmyslové muzeum v  Praze a Museum of Modern Art v New Yor‑ ku). Spolu s Petrem Volfem vydal ob‑ razovou monografii Antonín Sládek (2006). SLÁDEK Jiří (*  14. 9. 1939 Praha)  – technik, judista a filmový ­kaskadér. Vystudoval SPŠ strojní v Praze a jako technik byl postupně zaměstnán v  různých podnicích, firmách a  za‑ řízeních (Filmový průmysl, Benzi‑ na, údržba vysokoškolských kolejí na Strahově). Od čtrnácti let trénoval zá‑ vodně judo v oddíle Sparta Praha, kte‑ rý pak reprezentoval v ligových soutě‑ žích a na mistrovstvích republiky. Jako vrcho­lový sportovec rozšířil v polovině 60. let řady barrandovských kaskadé‑ rů. S nimi pak čtvrt století uplatňoval fyzickou zdatnost v  mnoha filmech, zejména z nedávné i vzdálené minulos‑ ti, ve kterých byl nezřídka oblečen ve vojenských uniformách: Most u Rema­ genu/The Bridge at Remagen (1968), Oáza (1972), Dny zrady (1973), Zbraně pro Prahu (1974), Sarajevský atentát (1975), Osvobození Prahy (1976). Kro‑ mě kaskadérských výkonů plnil před kamerou i méně náročné a nebezpeč‑ né úkoly v  epizodních roličkách: zá‑ pasník (Slasti Otce vlasti, 1969), muž z Lidic (Sokolovo, 1974), katův pacho‑ lek (Honza málem králem, 1977), pra‑

141 věký veslař (Na veliké řece, 1977; Osa­ da Havranů, 1977), lapiduch (Božská Ema, 1979), žižkovský frajer (Lásky mezi kapkami deště, 1979) či policista (Temné slunce, 1980). SLÁDEK Josef (* 1876 Chrudim, † 19??) – zpěvák­‑tenorista, kabaretiér, herec a divadelní podnikatel. Vyučil se truh‑ lářem a studoval průmyslovou školu. Později pracoval v dílně s Aloisem Ti‑ chým, s nímž založil „francouzský or‑ chestr“. Tichý hrál na harmoniku, Slá‑ dek na housle a oba zpívali. Zanechali řemesla a  roku 1897 přišli do Prahy, kde vystupovali snad ve všech zpěv‑ ních síních. Sládek se proslavil písně‑ mi s  vlasteneckou tematikou (Český vandrák, Lešetínský kovář, K. H. Bo­ rovský aj.). Aby si zdokonalil pěvecký projev, navštěvoval roku 1901 operní školu Olgy Paršové­‑Zikešové. Po půso‑ bení u venkovských společností a v pl‑ zeňském divadle se roku 1907 trvale usadil v  Praze. Hostoval v  Pištěkově vinohradské Aréně, smíchovské Aré‑ ně, divadle v Libni a roku 1909 byl an‑ gažován jako režisér U Lhotků. Po zá‑ niku tohoto podniku zformoval roku 1912 vlastní společnost s názvem Ve‑ selá družina. Do roku 1915, kdy naru‑ koval na frontu, vystřídal řadu praž‑ ských podniků (U Bucků, U Medvídků, U Rozvařilů, U bílé labutě). V letech 1918–19 provozoval První republiko‑ vý kabaret na Vinohradech a pak už cestoval se svojí manželkou samostat‑ ně i  se společností po různých mís‑ tech v Praze a na venkově. Roku 1929 vedl kabaret Letná a  roku 1935 měl

[sládek] jubilejní večer v  restauraci Srdíčko. O jeho hudebních schopnostech po‑ dávají svědectví četné gramofonové nahrávky, jako herce ho dokumentu‑ jí dva němé a na třicet zvukových fil‑ mů. Mezi lety 1929–43 v nich vytvořil epizodní roličky, nejčastěji vrchních (Skalní ševci, 1931; Děvčátko, neříkej ne!, 1932; Diagnosa X, 1933; Svět, kde se žebrá, 1938), strážníků a členů po‑ licejních sborů (Obrácení Ferdyše Pi­ štory, 1931; Sestra Angelika, 1932; Pís­ ničkář, 1932; Tisíc za jednu noc, 1932; Osmnáctiletá, 1939), členů různých klubů a  spolků (Sňatková kancelář, 1932; Jedna z milionu, 1935), železni‑ čářů (Hlídač č. 47, 1937; Neporažená armáda, 1938) a hostů restaurací a zá‑ bavních podniků (Barbora řádí, 1935; Srdce na kolejích, 1937; Švanda dudák, 1937; Jarčin profesor, 1937). Hrál i sed‑ láka (Boží mlýny, 1929), konzulova slu‑ hu (Znáš onen malý domek u jezera?, 1929), souseda (U snědeného krámu, 1933), hasiče (Jindra, hraběnka Ost­ rovínová, 1933), úředníka v  záložně (Hudba srdcí, 1934), listonoše (Stu­ dentská máma, 1935), dělníka (Vel­ ká přehrada, 1942) a zřízence divadla (Tanečnice, 1943). SLÁDEK Milan (* 23. 2. 1938 Streženi‑ ce, dnes část Púchova, okres Považská Bystrica)  – slovenský mim, choreo­ graf, režisér a  pedagog. Absolvoval obor řezbářství na SUPŠ (1957), he‑ rectví studoval na bratislavské VŠMU (1957–58). Po několika autorských po‑ kusech na Slovensku přešel roku 1958 do Prahy do Burianova D 34, přede‑

[slancová] vším jako protagonista a výtvarník in‑ scenací pantomimické skupiny diva‑ dla vedené Eduardem Žlábkem. Roku 1961 přešel s částí souboru do divadla malých forem Horizont v Bratislavě. Roku 1968 s E. Žlábkem emigroval do SRN, kde v Kolíně založili roku 1974 pantomimické divadlo Kefka a pak byl uměleckým šéfem, choreografem, lib‑ retistou a  interpretem pantomimic‑ kého festivalu Gaukler (1976–87). Po roce 1989 se vrátil do Bratislavy, kde spolupracoval s Novou scénou a roku 1996 zde otevřel pantomimické diva‑ dlo Aréna. O scénu ale proběhly spo‑ ry, proto odejel do Německa a až při příležitosti svých 70. narozenin se po pěti letech vrátil, aby odehrál dvě pantomimická představení v  Národ‑ ním divadle v Bratislavě. K českému filmu ho poutá jedna z hlavních rolí v Gajerově dramatu o melioraci jiho‑ českých blat Sedmý kontinent (1960), v  němž hrál mazače Vaška, milého dcery (J. Tvrzníková) starého bagristy Rubeše (J. Marvan). Roku 2000 obdr‑ žel Řád Ludovíta Štúra III. třídy. SLANCOVÁ Eliška (* 29. 3. 1921 Praha, † 30. 10. 1999 Praha) – tanečnice; bý‑ valá manželka tanečníka a choreogra‑ fa Miroslava Kůry (* 1924). Jako žačka Marie Klimešové­‑Máchové a  R. Ma­ charovského začínala profesionální taneční dráhu roku 1937 na pražských operetních scénách (Švandovo diva‑ dlo, Tylovo divadlo v  Nuslích). K  zá‑ sadnímu obratu v její umělecké drá‑ ze došlo roku 1945, kdy se z revuální tanečnice zdařile proměnila v balerí‑

142 nu: byla sólistkou baletních souborů v Liberci, Bratislavě (Slovenské národ‑ ní divadlo), Brně, Košicích a nakonec Národního divadla v Praze (1954–63). Její sborové i  sólové taneční kreace zachytily kamery několika hraných filmů (Bláhové děvče, 1938; Přítelky­ ně pana ministra, 1940; Adam a Eva, 1940; Štěstí pro dva, 1940). SLANCOVÁ Ludmila (* 8. 5. 1941 Brno) – herečka; manželka herce O. Slavíka a matka herečky a moderátorky Zuza‑ ny Slavíkové (* 1965). Od dětství děli‑ la své zájmy mezi ochotnické divadlo a sportovní gymnastiku. Po maturitě vystudovala herectví na JAMU (1962) a první pětileté angažmá získala v Ji‑ hočeském divadle v Českých Budějo‑ vicích, kde se setkávala s rozmanitý‑ mi a  pestrými úkoly: kostýmní role (Zkrocení zlé ženy, Loupežník, Jak je důležité míti Filipa), ale i typy součas‑ ných dívek. Roku 1967 se vrátila do Brna, aby na pět sezon posílila sou‑ bor Satirického divadla Večerní Brno, v němž se po letech vrátila k herecké‑ mu stylu antiiluzivního divadla, ten‑ tokrát ovšem v  humorné a  satirické nadsázce. Od roku 1972 byla dlouhole‑ tou členkou Státního divadla, na jehož jevišti vytvářela většinou menší úlohy s výrazným smyslem pro charakteris‑ tiku. Ve filmu se zatím uplatnila mini‑ málně a jen v okrajových rolích: mat‑ ka titulního hrdiny (Dneska přišel nový kluk, 1981), prodavačka v auto‑ matu (Malinový koktejl, 1982) a dvor‑ ní dáma (Pohádka o Malíčkovi, 1985). Hrála i v Tučkově tv. inscenaci podle

143 Dostojevského Strýčkův sen (1971). Na přelomu 60. a 70. let hojně spolu‑ pracovala s dabingem ČST v Brně. Od roku 1978 vyučuje hereckou výchovu a melodram na konzervatoři v Brně. SLAVÍČKOVÁ Blažena (* 28. 10. 1911 Praha, † 21. 3. 1986 Praha) – herečka. Opustila obchodní školu, aby se věno‑ vala herectví, jehož základy si osvo‑ jovala soukromým školením u  Anny Suchánkové a  v  ochotnických spol‑ cích v  různých pražských čtvrtích. Jako prozíravý se ukázal nápad při‑ hlásit se do film. komparsu. Brzy se dočkala roliček v Binovcově komedii Jarka a Věrka (1938), ve Vávrově Hu­ moresce (1939), a především ve Fričo‑ vě legendární komedii Kristian (1939), kde s R. A. Strejkou hrála novoman‑ želský pár hledající v cestovní kance‑ láři typ na svatební cestu do Orientu. Zde si jí povšiml hlavní představi‑ tel O. Nový, který ji angažoval do své‑ ho Nového divadla. V něm pak tři se‑ zony (1939–42) rozvíjela a kultivovala své veseloherní schopnosti, než dosta‑ la příležitost k vystoupení v Komor‑ ním divadle v Zinnově komedii Sedmá nejlepší, v  níž převzala úlohu Hildy po B. Šustrové. Následně se zúčastnila mnoha div. zájezdů, herecky se zdoko‑ nalovala v konverzačním repertoáru Intimního divadla (1942–44) a  na sklonku okupace byla členkou Měst‑ ského divadla na Královských Vinohra‑ dech. První tři poválečné roky strávila v souborech Divadla kolektivní tvor‑ by a Divadla Voskovce a Wericha. Po sedmileté přestávce nakrátko jevišt‑

[slavíčková] ní činnost obnovila v Kabaretním di‑ vadle v pražské Alhambře. Roku 1955 na další div. aktivity zcela rezignovala, zato intenzivněji spolupracovala s fil‑ mem, kde už předtím dosáhla jistých úspěchů díky drobným i vedlejším ro‑ lím v hodnotných komediích M. Friče. Představovala v nich nekomplikované dívčí typy, roztomile a upřímně proje‑ vující srdečnost a úslužnost: jako tra‑ fikantka v Cestě do hlubin študákovy duše (1939), dcera vdovy Malé (Z. Bal­ dová) Emilka v  Roztomilém člověku (1941), slečna z módního salonu ve Va­ lentinu Dobrotivém (1942), a  přede‑ vším dcera rychtáře Pálky (J. Plachta), prostinká panna Dorlička, jejíž srdce nakonec připadne perníkáři Flaškovi (F. Filipovský), i když si původně mys‑ lela na rychtářského písaře Prokopa (G. Nezval), v Počestných paních par­ dubických (1944). Znárodněná kine‑ matografie Slavíčkovou sice zahrnula téměř 70 rolemi, v drtivé většině však pouze epizodního charakteru. Nejčas‑ těji hrála služebné (Poslední mohy­ kán, 1947; Nejlepší člověk, 1954; Vyš­ ší princip, 1960; Rytmus 1934, 1980), úřednice a sekretářky (Dovolená s An­ dělem, 1952; Zaostřit, prosím!, 1956; Hvězda zvaná Pelyněk, 1964; Straka­ tí andělé, 1964), sousedky (Páté kolo u vozu, 1958; Hlavní výhra, 1959; Bílá spona, 1960; Tereza, 1961; Kdo chce za­ bít Jessii?, 1966), prodavačky (Tam na konečné, 1957; Povodeň, 1958; Zámek pro Barborku, 1962), či naopak zá‑ kaznice (Podobizna, 1947; Slovo dělá ženu, 1952; Marie, 1964; Ženy v  of­ sajdu, 1971), ale i  družstevnice (Ces­

[slavík] ta ke štěstí, 1951; Ještě svatba neby­ la…, 1954; Všude žijí lidé, 1960) či jiné venkovské ženy (Dařbuján a  Pandr­ hola, 1959; Místo v houfu, 1964; Smu­ teční slavnost, 1969, 1990), šatnářky (Pohled do očí, 1961; Člověk není sám, 1971), jeptišky (Čintamani & podvod­ ník, 1964; Všichni proti všem, 1977). Mnohdy byla jen anonymní ženou na ulici, v davu či tramvaji. V početné ga‑ lerii nechybějí samozřejmě ani posta‑ vy manželek: partnery hráli V. Hlavatý jako strážník Hochmann ve Fričových Čapkových povídkách (1947), J. Se­ ník jako velkostatkář Rousek v Sád‑ kově retrokomedii Červená ještěrka (1948), F. Holar jako horník Baltýnek ve Slavínského budovatelském drama‑ tu DS­‑70 nevyjíždí (1949), R. Deyl ml. jako garážmistr Karásek v Sequenso‑ vě budovatelské agitce Cesta ke štěs­ tí (1951), V. Trégl jako soused Hejna ve Fričově satirické komedii Nechte to na mně (1955) a V. Menšík jako dělník Kouba v  Makovcově komedii Chlap jak hora (1960). Od poloviny 60. let už její filmografie značně prořídla. Ved‑ le již výše zmíněných roliček z toho‑ to období se objevila např. v epizod‑ kách bytné (Flám, 1966), tety (Svatba jako řemen, 1967), dvorní dámy (Ší­ leně smutná princezna, 1968), lesní dělnice (Ať žijí duchové!, 1977), člen‑ ky skupiny Bajo trio (Adéla ještě ne­ večeřela, 1977), starší průvodčí (Sa­ morost, 1983) a pacientky (Co je vám, doktore?, 1984). Po boku generačních souputnic (N. Gaierová, J. Štěpnič­ ková, N. Gollová, E. Svobodová aj.) ztvárnila penzistku Loru, jednu z oby‑

144 vatelek domova důchodců v  Balíko‑ vě zfilmování Pluhařova románu Ko­ nečná stanice (1981). Jen občas hrála i v televizi, jak dokládají např. seriá‑ ly Dobrodružství šesti trampů (1969), 30 případů majora Zemana (1974–79) a Chalupáři (1975). SLAVÍK Oldřich (* 15. 12. 1933 Bělá pod Bezdězem, okres Doksy, † 26. 6. 1996 Brno)  – herec a  divadelní režisér; manžel herečky L. Slancové a otec he‑ rečky a moderátorky Zuzany Slavíko‑ vé (* 1965). Původně se chtěl věnovat uměleckému řemeslu, ale už za studia na gymnáziu v České Lípě přicházel do styku s kolektivem Dismanova soubo‑ ru, což patrně ovlivnilo volbu budou‑ cího povolání. Keramickou profesi, na kterou se připravoval v Karlových Va‑ rech, časem opustil a po amatérském působení ve svazáckém souboru Dob‑ ré nálady dal roku 1949 přednost pra‑ xi eléva v Krajském oblastním divadle v Karlových Varech. Jako nediplomo‑ vaný herec nastoupil roku 1950 první profesionální angažmá v Městském ob‑ lastním divadle Hořovice, pak byl čle‑ nem pražského Divadla Jiřího Wolke‑ ra (1953–61). Pod vedením zkušených režisérů (patřil k nim i Alfréd Radok) upevňoval Slavík svou hereckou indivi‑ dualitu zejména v oboru lyrických mi‑ lovníků. K postupné proměně herec‑ kého typu s  převahou charakterních rolí, reprezentovaných zejména titulní‑ mi postavami Tylova dramatu Jan Hus a Čechovova Platonova, došlo během jeho angažmá v  Jihočeském divadle v Českých Budějovicích (1961–65). Dal‑

145 ší etapa Slavíkova uměleckého vývoje už byla spjata výhradně s Brnem, kde až do smrti působil jako herec, režisér a  umělecký šéf činohry (1986–89) ve Státním divadle, respektive Národním divadle. Znamenitých výsledků, jež ho kvalifikovaly jako jednu z nejvýrazněj‑ ších osobností činoherního souboru této scény, dosáhl v inscenacích reži‑ séra Zdeňka Kaloče (Fortunato v Gol‑ doniho Poprasku na laguně, Botardo z Ionescova Nosorožce, Dobčinskij z Re­ vizora, učitel Medveděnko z Čechovova Racka aj.). Jeho elementární komedi‑ antství nacházelo hojné a zdařilé uplat‑ nění v  klasickém českém repertoáru (Hrátky s čertem, Dalskabáty, Lucerna, Tvrdohlavá žena, Zlý jelen, Naši furian­ ti aj.). S principy film. herectví ho se‑ známil režisér Václav Krška, v jehož fil‑ mech mu připadly menší a větší úlohy mladíků: syn sazeče Válka (M. Horní­ ček) v životopisném portrétu Mikoláš Aleš (1951), student Hugo Staněk, vy‑ růstající v dekadentním prostředí roz‑ hárané rodiny ve zfilmování Šrámkova Stříbrného větru (1954), jeden z trojice mravně narušených hrdinů Karel Ku‑ čera zvaný Carda, pro něhož má ne‑ úspěšný pokus o loupež tragické ná‑ sledky, v dramatu ze současnosti Cesta zpátky (1958) a mladík ve městě v so‑ ciálním dramatu Kde řeky mají slunce (1961). Od postav jinošských a mláde‑ neckých přecházel postupně i ve filmu k  rolím charakterním, z  nichž první byla úloha kaplana v Jasného poetické venkovské kronice Všichni dobří rodá­ ci (1968). Pak se už na plátně objevoval pouze v drobných rolích ve filmech re‑

[slavík] žisérů různých generací a národností. Hrál např. stavebníka Nováčka v Men‑ zelově příběhu ze stavby velké přehra‑ dy Kdo hledá zlaté dno (1974), školní‑ ho inspektora v psychologickém filmu slov. režiséra Jozefa Zachara Muž nie je žiadúci (1983), Kňoura v  Krejčíko‑ vě satirické moralitě Prodavač humo­ ru (1984), vysokoškolského asistenta v Matějkově psychologickém snímku Noc smaragdového měsíce (1984), mi‑ nistra v  koprodukční pohádce lotyš‑ ského režisér Gunarse Piesise Pohád­ ka o  Malíčkovi (1985), sudeťáckého obchodníka Schulze v Soukupově re‑ trodramatu Pěsti ve tmě (1986), opor‑ tunistického funkcionáře sportovní‑ ho svazu Lišku v Matulově sportovním snímku Stupně poražených (1988). Vý‑ jimku představuje vedlejší, komicky la‑ děná postava nepraktického otce rodi‑ ny, hudebníka a hudebního pedagoga Ferdinanda Čtrnáctého, jehož malý sy‑ nek (Robert Nešpor) se vyznačuje na‑ dáním pro fyziku, v  dětské komedii gottwaldovského režiséra Josefa Pinka‑ vy Výbuch bude v pět (1984). V životo‑ pisném snímku o Karlu Čapkovi Člověk proti zkáze (1989) ztělesnil spisovatele Eduarda Basse. Režisér J. Herz ho obsa‑ dil do svých dvou pohádek jako zema‑ na (Žabí princ, 1990) a ministra financí (Císařovy nové šaty, 1994). Do období pražského angažmá spadají počátky jeho spolupráce s rozhlasem, dabingem (propůjčil hlas mnoha zahraničním hercům, např. Albertu Sordimu) a te‑ levizí, kde kromě účinkování v inscena‑ cích (Začínáme žít, 1956; Chléb a písně, 1960) uváděl se Š. Haničincovou dět‑

146

[slavínský]

Vladimír Slavínský

skou tv. soutěž Kdo s koho. Po přícho‑ du do Brna se stal jedním z nejvytíže‑ nějších herců tamního studia ČST, ale pokračoval i ve spolupráci s pražskou televizí. Jako typ univerzálního herce, který se zdárně dokáže vyrovnat s růz‑ norodými postavami, byl obsazován do inscenací a filmů (Paradajs, 1970; Tím hůř, když padnou, 1972; Pán na inze­ rát, 1978; Parcela 60, katastr Lukovice, 1983; Balada z Karlína, 1984; Kněžna Libuše, 1985), pohádek (Soudce a dra­ hokam, 1983) a seriálů (Gottwald, 1986; Malé dějiny jedné rodiny, 1987). Po tři roky uváděl publicistický pořad brněn‑ ského studia To nechce klid. SLAVÍNSKÝ Vladimír, vl. jm. Otakar V. Pitrman (* 26. 9. 1890 Dolní Štěpani‑ ce, okres Semily, † 16. 8. 1949 Praha) – filmový režisér, scenárista, dramatik

a herec. Pocházel z chudé plátenické rodiny v  Podkrkonoší. Kumšt ho od dětství přitahoval natolik, že pro něj byl ochoten obětovat cokoliv. V sedm‑ nácti letech odešel ke kočovné spo‑ lečnosti (tam si vymyslel svůj zvučný pseudonym), herectví ho však neuži‑ vilo, a  tak se vedle toho vyučil typo‑ grafem a pracoval v tiskárně. Literární a herecké ambice ho přivedly k filmu, pro který se již kolem roku 1912 po‑ koušel psát scénáře. Po nevydařeném angažmá u  firmy Kinofa, která záhy zkrachovala, založil spolu s  Aloisem Jalovcem po 1. světové válce společnost Poja Film, kde byl scenáristou, režisé‑ rem a hercem zároveň. Podle vlastních i cizích námětů natočil deset němých filmů, v  nichž většinou i  hrál hlavní role, vesměs milovníků: herce Milana Dumavského v dramatu Láska je utr­ pením (1919), film. podnikatele Ron‑ dela v komedii Divoká Maryna (1919), architekta Karla Hartwiga v dramatu Sněženky (1920), inženýra Jiřího Orlíka v dramatu Zlatá žena (1920), kapitána pohraničníků Romana Degara v dob‑ rodružném snímku z prostředí Krko‑ noš Děvče ze Stříbrné Hranice (1921), titulního hrdinu v  nedokončeném a  nedochovaném filmu Cikán Jůra (1922) a horala Petra Horynu v melo‑ dramatu Syn hor (1925). Často přitom zvládal fyzicky náročné, kaskadérské, až akrobatické výkony. Měl i  ctižá‑ dost do českých podmínek implanto‑ vat postupy amerického filmu. Objevil se ještě v dalších šesti němých a dvou zvukových filmech jako host na večír‑ ku (Únos bankéře Fuxe, 1923), minis‑

147 tr národní obrany (Krásná vyzvědač­ ka, 1927), člen městské rady (Ve dvou se to lépe táhne, 1928), krejčí (Eroti­ kon, 1929), řečník (Kamarádské man­ želství, 1929), vladyka Vojemír (Svatý Václav, 1929), vězeňský kněz (Psohlav­ ci, 1931) a úředník (Karel Havlíček Bo­ rovský, 1931). Ve 30. a 40. letech patřil co do kvantity k nejproduktivnějším režisérům (točil až pět filmů ročně). Byl však typem komerčně úspěšného řemeslníka, který své filmy přizpůso‑ boval vkusu diváků, což ho v očích kri‑ tiky a většiny ostatních tvůrců diskva‑ lifikovalo do pozice pohrdáníhodného tvůrce. Režíroval laciné veselohry, me‑ lodramatické i tragické komerční fil‑ my (Právo na hřích, 1932; Matka Kráč­ merka, 1934; Muži nestárnou, 1942 aj.). Ve svých filmech často obsazo‑ val především A. Nedošinskou (roku 1934 natočil dokonce tři filmy, v nichž hrála titulní role), T. Pištěka, L. Baa­ rovou, V. Ferbasovou či O. Korbelá­ ře. Za německé okupace ale prokázal, že má na víc než jen na sentimentál‑ ní příběhy, ať už aktuální veselohrou Přítelkyně pana ministra (1940), silně vlastenecky zabarveným životopisným filmem o skladateli a kapelníkovi Fran‑ tišku Kmochovi To byl český muzikant (1940) nebo pro svou filmografii zce‑ la netypickou vážnou adaptací Arbeso‑ va romaneta Advokát chudých (1941). Pod jménem Otto Pittermann nato‑ čil za války i tři německé filmy. V pod‑ mínkách znárodněné kinematografie se pokoušel navázat na svou dosavad‑ ní, komerčně úspěšnou tvorbu adapta‑ cemi oblíbených autorů F. X. Svobody

[slezák] (Poslední mohykán, 1947) či O. Schein­ pflugové (Dnes neordinuji, 1948), nic‑ méně bez výraznějšího diváckého ohlasu. Svůj pokus držet krok s poža‑ davky rychle se měnící doby, budova‑ telské drama se špionážní zápletkou DS­‑70 nevyjíždí, však už nedokončil – zemřel během jeho realizace, přičemž film na Barrandově dokončili až dva roky po jeho smrti. SLEZÁČEK Bohumil (*  31. 5. 1928 Brno) – herec. Vystudoval činoherní herectví na JAMU (1953) a po angaž‑ má v souboru zájezdového Vesnické‑ ho divadla (1953–55) zakotvil na další dvě sezony v Krajském oblastním di‑ vadle v Hradci Králové. Od roku 1957, kdy se stal členem Divadla bratří Mrš‑ tíků v Brně, působil na této scéně ne‑ přetržitě až do odchodu do penze po‑ čátkem 90. let. V Brně spolupracoval se zdejším Čs. rozhlasem i  studiem ČST, kde hrál v inscenacích (Legenda o živých a mrtvých, 1971), pohádkách (Třetí sudička, 1986) i seriálech (Sto­ py zločinu, 1973). Na film. plátně se však objevil jen třikrát, v epizodkách odborníka VB (Anděl blažené smrti, 1965), vesnického muzikanta (Kateři­ na a její děti, 1970) a amerického žur‑ nalisty (Dny zrady, 1973). SLEZÁK Vlastimil (* 8. 8. 1924 Doub‑ ravice nad Svitavou, okres Blansko) – herec. Jako absolvent dramatického oddělení Státní konzervatoře v Brně (1949) zasvětil celý svůj herecký ži‑ vot jevištím oblastních divadel (Brno, Uherské Hradiště, Liberec, Varnsdorf),

[slivková] přičemž nejdéle setrval v souboru Ho‑ ráckého divadla v  Jihlavě (1949–56, 1961–84). Jeho přítomnost v  českém filmu zatím dokumentují pouze dvě epizodky, příslušníka VB (Plavení hří­ bat, 1975) a strážného Půlnočního krá‑ lovství (Jak se budí princezny, 1977). SLIVKOVÁ Hana, rozená Mihalová (* 21. 8. 1923 Rajec, okres Žilina, † 3. 1. 1984 Bratislava)  – slovenská hereč­ ka. Bez odborného školení nastoupi‑ la první angažmá ve Slovenském lido‑ vém divadle v  Nitře (1942–46) a  pak postupně prošla soubory Divadla Jo‑ náše Záborského v Prešově (1946–47, 1948–58), Komické zpěvohry v Praze (1947–48) a  bratislavské Tatra revue (1958–64). Následně se zábavnímu a estrádnímu žánru věnovala jako he‑ rečka ve svobodném povolání a poz‑ ději při zaměstnání, když až do důcho‑ du pracovala v obvodním kulturním a společenském středisku v Bratisla‑ vě (1972–80). Uměleckou dráhu začí‑ nala epizodními rolemi v operetním repertoáru, později se těžiště její čin‑ nosti přesunulo do činohry, kde svůj temperament a žensky přitažlivý zjev uplatnila v  různorodé škále postav, zejména komediálního charakteru. Od konce 50. let se příležitostně ob‑ jevovala ve filmu (Dom na rázcestí, 1959), ale teprve následující dekáda jí přinesla lepší příležitosti. Vedle umě‑ lecky hodnotných filmů slov. režisérů Štefana Uhra (Tri dcéry, 1967; Génius, 1969) a Ela Havetty (Slávnosť v bota­ nickej záhrade, 1969) vytvořila zajíma‑ vé ženské portréty ve třech zásadních

148 dílech české kinematografie, z nichž každé zpracovává závažné téma lid‑ ského selhání v jiném stylovém a žán­ rovém klíči. V oscarové tragikomedii Obchod na korze (1965), kterou podle novely Ladislava Grosmana Past nato‑ čila režisérská dvojice Ján Kadár a El‑ mar Klos, ztělesnila chamtivou man‑ želku hlavního hrdiny, dobráckého truhláře Tóna Brtka (J. Króner), z ně‑ hož válečné poměry udělaly nepovede‑ ného arizátora krámku staré židovské obchodnice (Ida Kamińska). Zatímco v dalším snímku, Helgeho psycholo‑ gickém dramatu Stud (1967), byla její postava manželky zatčeného předse‑ dy JZD Kvasila (V. Ron) úlohou spíše okrajovou, významnější roli jí svěřil režisér Ivan Balaďa ve svém podoben‑ ství Archa bláznů (1970, 1990) na mo‑ tivy Čechovovy povídky Pavilón č. 6. Zde představovala odporný typ pa‑ novačné a ctižádostivé manželky ne‑ schopného lékaře Chobotova (Anto‑ nín Horák), který se stane nástupcem odvolaného šéflékaře zchátralého špi‑ tálu (Z. Vacek). V 70. a 80. letech vy‑ tvořila většinou veseloherní postavy jadrných starších venkovských žen a matek (Ružové sny, 1976; Zlatá réva, 1977; Otec, 1981). SLOUP Václav (* 1. 3. 1936 Tlustice u Be­rouna) – herec. Původně se měl stát tesařem, aby pokračoval v otcově pro‑ fesi a potažmo i v rodinné tradici. Po maturitě v Berouně pracoval ve slévár‑ ně v Hořovicích a pak na vrtech u Rud‑ ného průzkumu. Během vojenské pre‑ zenční služby se úspěšně zúčastnil

149 celostátní umělecké soutěže recitací Wolkerovy Balady o námořníkovi, kte‑ rou se naučil pro ukrácení dlouhé chví‑ le na marodce. Po návratu do civilu si vzpomněl na posádkovou besedu s herci D. Medřickou a M. Nedbalem, při níž se dozvěděl o existenci vysoké herecké školy. Hned poprvé uspěl u  zkoušek na DAMU, kde pak řádně vystudoval obor herectví (1962). První angažmá nastoupil v Divadle Na zábra‑ dlí (Zahradní slavnosti, Čekání na Go­ dota, Král Ubu, Ptákovina, Alchymista, Les), odkud po více než čtrnácti letech přešel roku 1977 do Divadla S. K. Neu‑ manna v  Libni (Tartuffe, Divotvorný klobouk, Energičtí lidé, Komedie plná omylů, Komedie s  Quijotem). Roku 1983 se stal členem Divadla na Vino‑ hradech (Švejk, Dohazovačka, Loupež­ ník, Chvála prostopášnosti, Macbett, Král Colas, Návštěva staré dámy), kte‑ ré opustil až po 15 sezonách. Do trvalé‑ ho svazku již nikam nenastoupil a hos‑ tuje na různých pražských scénách, např. v Hudebním divadle Karlín (Do‑ olittle v My Fair Lady, Řek Zorba, Za zvuků hudby), Divadle Radka Brzobo‑ hatého (Táta je teta, Bóží dopuštění, … nebylo by libo Nobela?) a divadle Milé‑ nium (muzikál Starci na chmelu). Film. i  tv. diváci ho znají převážně z postav chlapců nebo mladých mužů, bodrých, prostoduchých až přitroub‑ lých, nebo naopak vykuků, kteří dove‑ dou těžit z hlouposti druhých. Hodil se pro ně už typově: plebejským zje‑ vem s  typickým sestřihem vlasů „na ježka“ a úzkými štěrbinami očí v širo‑ ké tváří. Dalším charakteristickým

[sloup]

Václav Sloup

znakem byl vyjevený pohled, často značící buď hrdinovu zarputilost a sli‑ bující „problémy“ (pro zápletky filmů), nebo „vtipná komediální nedorozumě‑ ní“. Ve filmu debutoval na sklonku 50. let epizodkami kopečkáře v Kachyňo‑ vě Králi Šumavy (1959) a studenta ve Weissově okupačním dramatu podle Otčenáškovy novely Romeo, Julie a tma (1959). V 60. letech hrál již i vět‑ ší role. V historickém filmu Vladimíra Čecha Pochodně (1960), natočeném podle literární předlohy Vladimíra Nef‑ fa, představoval němého harmonikáře Masopusta, který s vytáhlým Hejkalem (V. Hašek) a ospalým Kuldou (L. Kos­ telka) tvořil trojici zpustlých výrostků z pražského předměstí v 70. letech 19. století, kteří se nejdříve pokusili zná‑ silnit mladičkou Aničku (Z. Stívinová), poté okrást cholerou nakaženého Pe‑

[sloup] píka (E. Cupák), aby se ho nakonec ujali, vyléčili ho a sami se uplatnili jako „zpěváčkové“ v kabaretu. V současné vesnické komedii Ivo Nováka Žalobní­ ci (1960) hrál mladého Josefa Hanzla, který se nemohl dát ani pořádně ostří‑ hat, protože jeho rodiče šetřili na auto, a připojil se k partě vesnické mládeže, rozhodnuté tvrdě pranýřovat nepra‑ vosti svých rodičů. Do komiky zabíhal i jeho mladý manžel Karel, který po‑ máhal – i za cenu nejrůznějších pode‑ zřívání a  žárlivosti své manželky (I. Janžurová)  – kamarádovi z  vojny (V. Menšík) hledat otce malého Honzí‑ ka v Danielově komedii Hledá se táta! (1961). Snad nejvýrazněji se zapsal do paměti film. diváků 60. let pozoruhod‑ nou postavou šestnáctiletého němec‑ kého chlapce Bruna Habichta, napros‑ tého debila, který však byl zároveň geniálním konstruktérem miniatur‑ ních raketových zbraní, jimiž odstra‑ ňoval své nepřátele ve středome­ trážním filmu Jaroslava Balíka Blbec z Xee­nemünde (1962). Velkou a vlastně titulní roli skromného, citlivého a po všech stránkách sympatického chlap‑ ce Matěje, který musel těžce zápasit s domýšlivým páskem Petrem (J. Ha­ vel) o lásku hezké Slávky (A. Procház­ ková), vytvořil v ojedinělém režijním pokusu Čestmíra Mlíkovského Okur­ kový hrdina (1963). Nesmírný přínos pro něj znamenalo účinkování ve film. adaptacích dvou významných děl čes‑ ké meziválečné literatury, které patří k nejhodnotnějším titulům celé jeho filmografie. Ve strhujícím přepisu his‑ torického románu Vladislava Vančury

150 Marketa Lazarová (1967) mu přidělil režisér František Vláčil úlohu Simona, jediného vnuka loupeživého rytíře Kozlíka (J. Kemr) od jeho syna Jana (J. Moučka). Režisér M. Frič ho zase učinil jedním ze dvou synů cirkusové‑ ho zápasníka Leopalda Čongra (J. Hli­ nomaz) ve volném zpracování Basso‑ vých povídek ze života artistů Lidé z Maringotek (1966). Další výjimečné místo mezi jeho filmy zaujímá Boča‑ novo pesimistické drama Pasťák (1968, 1990), v němž hrál chovance nápravně výchovného ústavu pro mladistvé de‑ likventy. S dodržováním zákonů si ne‑ dělali starosti ani jeho zlodějíčci z Če‑ chova muzikálu Svatá hříšnice (1970) a z Novákovy retrokomedie Fešák Hu­ bert (1985). Protiklad ke kriminálním typům tvořily postavy příslušníků VB z detektivek Vladimíra Čecha Alibi na vodě (1965) a D. Kleina Jeden z nich je vrah (1970). Komického účinku dosa‑ hoval Sloup zejména v postavách rázo‑ vitých mládenců veselé povahy a pro‑ hnané mysli, jaké zpodobnil především v historických komediích Karla Steklé‑ ho: ve Svatbách pana Voka (1970) byl lokajem Cyrilem, který nejdříve pomá‑ hal svému pánovi Petru Vokovi z Ro‑ žmberka (M. Kopecký) v jeho frejích, aby později prokazoval podobnou službu mladičké Vokově manželce Ka‑ teřině z  Ludanic (Darina Chlebová). Tuto postavu potom přenesl i do vol‑ ného pokračování Pan Vok odchází (1979), v němž titulní roli převzal za Kopeckého M. Růžek. Ve filmu Hra o královnu (1980) vytvořil s V. Šteklem dvojici prostých vojáků, jejichž ironic‑

151 ké komentování historických událostí kolem lásky Záviše z  Falkenštejna (R. Brzobohatý) a uherské princezny a poté manželky Přemysla Otakara II. královny Kunhuty (H. Maciuchová) bylo zároveň i  dobovou aktualizací. V  Kašlíkově zfilmování Smetanovy opery Prodaná nevěsta (1975) ztělesnil Vaška Míchu (zpíval ho Alfred Ham‑ pel). Větší postavu naivního film. fa‑ nouška, řidiče Jonáše, jehož láskami jsou jen ženy z film. plátna a normál‑ ními ženami opovrhuje až do chvíle, kdy podlehne vidině sličné Písničky­ ‑Lesany (Z. Adamovská), vytvořil ve střihovém filmu Zdeňka Míky Muzika pro dva (1979). Hojné zastoupení v jeho galerii tvoří figurky venkovských chlapíků, z  nichž zaslouží jmenovat alespoň kočího Jana Dorňáka v Gajero‑ vě dramatu Kateřina a její děti (1970), agronoma Antonína Holuba ze Steklé‑ ho tendenčního dramatu Tam, kde hnízdí čápi (1975), traktoristu Kunu z Vorlíčkovy politicky laděné trilogie Bouřlivé víno (1976), Zralé víno (1981) a Mladé víno (1986), řidiče náklaďáku Josefa zvaného Čahoun z dvojice Gaje‑ rových dobrodružných filmů pro děti Na pytlácké stezce (1979) a Za trnko­ vým keřem (1980), hospodského z Vlá‑ čilova baladického příběhu Pasáček z doliny (1983) a lesního dělníka Ma‑ rečka z Hanibalovy Lásky s vůní prys­ kyřice (1984). Od konce 80. let se na film. plátně objevil všehovšudy třikrát, pokaždé v  komediálním žánru: jako ruský mafián, vymáhající peníze z čes‑ kých veksláků ve Filipově frašce Ještě větší blbec, než jsme doufali (1994), dě‑

[sloup] deček Holý v Janákově Ro©ku podvra­ ťáků (2006) a venkovský bezdomovec Šorec v Kleinově Svatbě na bitevním poli (2008). K téměř šedesáti film. ro‑ lím nutno přičíst přibližně stejnou sumu postaviček, jež mu nabídla tele‑ vize v nejrůznějších typech dramatic‑ kých pořadů. Nejpočetnější skupinu tvoří inscenace, z nichž vybíráme ales‑ poň tituly Jediný horizont (1962), Ho­ dinky pana Herriota (1963), Obraz (1964), Venkovská panička (1966), Za ranních červánků (1970), První radosti (1971), Cena zlata (1972), Sám proti městu (1974), Bouřlivá noc (1975), Fan­ da (1977), Kudláčkova metoda (1983), Bandité (1984), Radosti života (1984), Panská 8 (1984), To se ti povedlo, tatín­ ku (1987), Případy pana Janíka (1990), První a  poslední (1997) a Opravdová láska (2007). Dětští diváci ho znají z mnoha pohádek, mj. Čertouská pou­ dačka (1966), Láďo, ty jsi princezna (1979), Darmošlap z Nemanic a prin­ cezna Terezka (1983), Perníkový dědek (1983), Koloběžka první (1984), O Há­ derunovi a  víle Elóře (1986), Čertova skála (1988) nebo Až kohout snese vej­ ce (2005). S jeho výraznou tváří je spo‑ jena i  řada seriálů, např. Chalupáři (1975), 30 případů majora Zemana (1974–79), Nemocnice na kraji města (1977, 1981), Tajemství proutěného koší­ ku (1977), Ve znamení Merkura (1978), Dnes v jednom domě (1979), Arabela (1980), Slavné historky zbojnické (1985), Synové a dcery Jakuba skláře (1985), Rodáci (1988), Náhrdelník (1992), Hospoda (1996), Ďábel v Praze (1996), Ulice (2005–08) a  Hraběnky

152

[slováček]

Břetislav Slováček

(2007). Největší popularitu mu však přinesla postava zlotřilého Mažňáka z Bočanova seriálového zpracování Fo‑ glarových dobrodružných klukovských příběhů Záhada hlavolamu (1968). SLOVÁČEK Břetislav (* 7. 7. 1948 Pra‑ ha) – herec; otec herečky a performer‑ ky Natálie Slováčkové (* 1974). Pochází z dělnické rodiny. Jako čerstvý absol‑ vent DAMU (1972) získal první angaž‑ má v  Jihočeském divadle v  Českých Budějovicích, odkud po dvou sezo‑ nách odešel do pražského Divadla na Vinohradech, jemuž zůstal věrný až do konce 90. let, kdy posílil soubor obnoveného Divadla Na Fidlovačce. Před kamerou dostal velkou příleži‑ tost po boku E. Balzerové jako titulní hrdina tv. filmu z dějin českého dáv‑ nověku Břetislav a Jitka (1974), který

natočil Jiří Bělka na námět Oldřicha Daňka. Diváci v kinech se s ním setká‑ vají spíše zřídka a  jen v  menších ro‑ lích, např. policisty (Pan Tau v cirku­ su, 1972), syna stranického předsedy (Tam, kde hnízdí čápi, 1975), ženicha (Odysseus a  hvězdy, 1976), taxikáře (Všichni proti všem, 1977), armádní‑ ho důstojníka (Čekání na déšť, 1978), českého vedoucího mezinárodního pi‑ onýrského tábora (Tři od moře, 1979), studenta (Tchán, 1979), novináře (Roz­ puštěný a vypuštěný, 1984), pracovní‑ ka chemičky (Kariéra, 1984), průvod‑ ce (Atrakce švédského zájezdu, 1989), otce hlavního hrdiny (Zkouškové ob­ dobí, 1990). Větší uplatnění nalezl na tv. obrazovce v inscenacích a pohád‑ kách (Dům bez oken, 1977; O mrtvých jen dobře, 1985; Ohnivé ženy se vracejí, 1986; Mistr Kornelius, 1988; Tvrz, 1991; Tajemství, 1991; Nezvěstný, 2002) a se‑ riálech (Synové a dcery Jakuba skláře, 1985; Co teď a co potom?, 1991; Život na zámku, 1995; Strážce duší, 2004; Příko­ py, 2006). Ve své výtvarné tvorbě se za‑ měřuje hlavně na akvarel a  kresbu. SLOVÁK Jan (* 6. 7. 1964 Praha) – he­ rec, zpěvák, autor, scenárista a textař. Dlouhá léta se živil úklidem prostor Národního divadla. V  první polovině 80. let se připojil k  volnému sesku‑ pení mladých umělců kolem Divadla Sklep, kde se uplatňuje interpretačně (herec a  zpěvák) i  autorsky. Účastní se i aktivit literárního sdružení Kvaš‑ ňák. Ze „sklepácké“ poetiky vycházejí excentrické performance, které před‑ vádí s  A. Najbrtem jako fiktivní ho‑

153 landské ekvilibristické duo Thomas & Ruhller. S jeho jménem jsou v české kinematografii spojeny výhradně fil‑ my, jejichž režiséři pocházejí z okru‑ hu Pražské pětky. Nejčastěji spolupra‑ cuje s T. Vorlem, který si ho vybral za protagonistu dvou svých filmů. Ješ‑ tě předtím mu však svěřil epizod‑ ku příslušníka SNB v povídce Na bri­ gádě ze svého celovečerního debutu Pražská pětka (1988). V následujícím snímku, parodickém „rytmikálu to‑ talitního věku“ Kouř (1990), který vy‑ cházel z Vorlova pověstného školního filmu Ing. (1985), ztělesnil již ústřed‑ ního hrdinu: mladý idealistický inže‑ nýr Mirek Čáp, vytáhlý „ježura“ s vý‑ razným nosem a ironickým úsměvem, jehož pracovní elán vyvolá mezi kole‑ gy i nadřízenými na novém pracovišti velké pozdvižení vedoucí až ke změně starých pořádků ve staronové firmě. Zatím naposledy se podřizoval Vor‑ lovým režijním pokynům v hořké ko‑ medii Kamenný most (1996), kde se jako pragmatický reklamní produ‑ cent Robert stal protihráčem hlavní‑ ho hrdi­ny – rozervaného umělce To‑ máše v  podání T. Hanáka. Diváci si ho vybaví i  v  tragikomické postavě čestného vojína Maršíka z tv. zázna‑ mu úspěšné „sklepácké“ inscenace Sklep: Mlýny (1994) na motivy ranné hry Václava Havla a Karla Bryndy Ži­ vot před sebou. Vedle podružných ro‑ liček ve filmech Báječná léta pod psa (1997) a Praha očima… (1999) vytvořil výraznou groteskní kreaci s D. Vávrou jako dvojice brýlatých brutálních po‑ licistů stejného jména Kid v Marhou‑

[slunéčková] lově gangsterské parodii Mazaný Filip (2003). Podílel se na námětu a scéná‑ ři Svěrákova filmu Akumulátor 1 (1994) a autorsky je podepsán např. u tv. in‑ scenace Časem vrah (1995) ze série His­ torky od krbu. SLOVÁK Roman (*  21. 6. 1970 Opa‑ va)  – herec. Po opavském gymnáziu absolvoval studium herectví na JAMU (1992). Z  prvního angažmá v  brněn‑ ském Mahenově divadle odešel roku 1993 do Divadla Husa na provázku a od roku 2002 je členem HaDivadla. Práci před kamerou si osvojil pod ve‑ dením Karla Kachyni v  jeho poetic‑ kých tv. filmech Kráva (1993) a Kožené slunce (2002). Objevil se v tv. seriálech Detektiv Martin Tomsa (1997) a Četnic­ ké humoresky (2000). Zatím jeho nej‑ větší film. úlohou byla postava posu‑ novače vagónů Františka Bláhy a jeho dvojčete Bédy v  Göblově a  Švejdově nádražácké komedii Ještě žiju s věšá­ kem, plácačkou a čepicí (2005). SLUNÉČKOVÁ Karolina, rozená Karo‑ lína Olga Slunéčková, užívala i umělec‑ ké jméno Olga Sluníčková (* 8. 4. 1934 Kladno, † 11. 6. 1983 Praha) – herečka; manželka herce R. Vodrážky a matka tv. střihače a režiséra hudebních pořa‑ dů Rudolfa Vodrážky (* 1960). Vyrůs‑ tala v Ústí nad Labem, kde její rodiče měli hospodu. Od dětství tíhla k tanci, ve dvanácti letech začala navštěvovat baletní školu V. Petákové­‑Kalné a reci‑ tovala v souboru, který vznikl v ústec‑ kém rozhlase. V patnácti letech ode‑ šla do Jihočeského divadla v Českých

154

[slunéčková]

Karolina Slunéčková

Budějovicích, aby po dvouleté jevišt‑ ní praxi úspěšně složila zkoušky na DAMU. Po absolutoriu (1956) se stala členkou Ústředního divadla čs. armá‑ dy, respektive Divadla na Vinohradech, jehož souboru zůstala věrná do konce svého života. Od dívčích hrdinek, kte‑ rým svým temperamentem dokáza‑ la předat čistotu, naivitu, ale i hrdost a  vášeň (Mančinka v  Dalskabátech, Kristla v Babičce, Lidunka ve Fidlovač­ ce, Nataša Rostovová ve Vojně a míru, Jana v Anouilhově Skřivánkovi), pře‑ šla postupně k  charakterním posta‑ vám zralých žen. Její vnitřně bohatý herecký fond v součinnosti s pronika‑ vě ženským půvabem jí umožnil hrát jak role komediální, tak dramaticky vypjaté v domácím i světovém reper‑ toáru: Kordula v Strakonickém dudá­ kovi, Margareta v Kočce na rozpálené

plechové střeše, královna v Cocteauo‑ vě Dvojhlavém oslu, Luisa ve Feydeau‑ ově frašce Brouk v hlavě, Birdie Hub‑ bardová v Lištičkách aj. Svou povahou to byla herečka senzitivní, intuitivní a bezprostřední, se smyslem pro hu‑ mor a sebeironii. Uvolněnost a spon‑ tánnost se stala typickou i pro její he‑ recký výraz ve film. a tv. rolích, které jí však – na rozdíl od těch divadelních – nenabídly tak pestré a zásadní úkoly. Ve filmech zpočátku užívala i pseudo‑ nym Olga Sluníčková. První zkušenost před kamerou získala už jako poslu‑ chačka DAMU v roli prodavačky v ry‑ bárně v  krátké satiře Blázni mezi námi (1955), kterou natočili němečtí studenti FAMU Frank Beyer, Ralf Kirs‑ ten a Konrad Petzold. Zákulisí barran‑ dovských ateliérů ale poznala až o tři roky později díky epizodce sekretář‑ ky Vrzalové ve Vávrově zfilmování Ob­ čana Brycha (1958). Brzy začala hrát „zralé milovnice“, životachtivé ženské, které reprezentuje především Bla‑ žena z  Podskalského komedie Ženu ani květinou neuhodíš (1966), milen‑ ka drogisty Souška (V. Menšík) zva‑ ná Bambulka z Lohniského hořké ko‑ medie Panenství a  kriminál (1969) a družstevnice Eliška Kacířová z Lip‑ ského komedie Tři chlapi na cestách (1973). Druhým hlavním oborem pro ni byly maminky malých i dospělých hrdinů a  hrdinek nejen ve filmech o dětech a pro děti. Hrála např. matku školačky Aničky (Michaela Chrzanov‑ ská) ve Vošmikově filmu Anička jde do školy (1962), mámu Honzíka (Jan Va‑ lášek ml.) ve Valáškově snímku Když

155 má svátek Dominika (1967), maminku Káji (V. Zátka) v Hanibalově Karlovar­ ských ponících (1971), matku učně Du‑ šana (M. Stropnický) ve druhé povíd‑ ce Bočanova filmu Tak láska začíná… (1975), matku studenta Honzy Řez‑ níčka (V. Dlouhý) v Novákově příbě‑ hu Šestapadesát neomluvených hodin (1977) a matku průmyslováka Ondře‑ je (L. Vaculík) v Soukupově filmu Vítr v kapse (1982). Oba tyto typy dokonale propojila v postavě Máji ve filmu Vác‑ lava Matějky Pomerančový kluk (1975). Byla to postava svobodné matky, ser‑ vírky, která neměla štěstí na životní partnery, příliš je střídala (posledního z nich hrál J. Somr), a to bylo příčinou konfliktů s jejím dospívajícím synem (O. Brousek ml.). Z hereckých kolegů, s nimiž tvořila manželské a rodičovské dvojice, jmenujme aspoň Z. Braun­ schlägera (Marie, 1964), V. Menšíka (Když má svátek Dominika, 1967; Par­ ta hic, 1976), V. Babku (Tak láska za­ číná…, 1975), M. Růžka (Běž, ať ti ne­ uteče, 1976), J. Větrovce (Hop – a je tu lidoop, 1977), P. Haničince (Řeknem si to příští léto, 1977), R. Vodrážku (Ku­ lový blesk, 1978), E. Cupáka (Kam ni­ kdo nesmí, 1979), V. Haška (Útěky domů, 1980) a J. Vinkláře (Má láska s  Jakubem, 1982). Vedle rolí barma‑ nek, servírek, hostinských a svačiná‑ řek (Návraty, 1972; Jakou barvu má láska, 1973; Pumpaři od Zlaté pod­ kovy, 1979; Muzika pro dva, 1979) vy‑ zkoušela před kamerou i jiná povolá‑ ní a činnosti: např. zdravotní sestru (Naše bláznivá rodina, 1968), lékařku (Pasťák, 1969, 1990), úřednici (Zlá noc,

[slunéčková] 1973; Zlaté rybky, 1977), vedoucí auto‑ bazaru (Na kolejích čeká vrah, 1970), britskou agentku (Lekce, 1971), dvor‑ ní dámu (Noc na Karlštejně, 1973), listonošku (Tchán, 1979) nebo pros‑ tou venkovanku (Divoký koník Ryn, 1981). Z  jeviště Divadla na Vinohra‑ dech přenesla na film. plátno posta‑ vu Aleny Hronové v komedii Ten sve­ tr si nesvlíkej (1980), který částečně s původním div. obsazením natočil re‑ žisér Zdeněk Míka podle hry Blanky Jiráskové Domov v havárii. Úctyhod‑ nou plejádu ženských figur a figurek zanechala i v archivu dramatické tvor‑ by ČT. Z množství inscenací, her, filmů a pohádek vybíráme např. tituly Jedi­ ný horizont (1962), Harlemská tragé­ die (1963), Sedm žen Alfonse Karáska (1967), Lucerna (1967), …ani kapka vo­ jenské krve (1968), Zkažený svět (1969), Přátelství (1970), Rapotínská tragédie (1970), Klícka (1971), Konec jedné slu­ žební cesty (1971), Lidé na křižovatce (1971), Nikdo mi nic nepoví (1973), Bra­ tranec Pons (1973), Slečna ze spořitel­ ny (1973), Aeskulapův přístav (1974), Vrtkavý král (1974), Egyptologové (1974), Dům doni Bernardy (1975), Jak se ševcem šili čerti (1975), Lístek do pa­ mátníku (1976), Střílej oběma rukama (1976), Jezevec (1976), Podezřelé okol­ nosti (1977), Dívka světových parame­ trů (1979), Jak se peče štěstí (1981), Ta­ neček přes dvě pekla (1982), Slečna se špatnou pověstí (1982), Daleko od stromu (1982) a Větrná setba (1983). Diváci si ji pamatují i z řady tv. seriá‑ lů: Sňatky z rozumu (1968), Kamará­ di (1973), 30 případů majora Zema­

156

[smečková]

Jarmila Smejkalová

na (1974–79), Žena za pultem (1977), Okres na severu (1981), Dynastie No­ váků (1982), My všichni školou povinní (1984) aj. Její lidský a umělecký obraz zachytila režisérka Světlana Lazarová ve vzpomínkovém dokumentu Bylo to sluníčko (2002) z tv. cyklů Předčasná úmrtí a Příběhy slavných. SMEČKOVÁ­‑BENCOVÁ Isabela (* 21. 4. 1978 Karlovy Vary) – herečka; manžel‑ ka herce, skladatele a dramatika Davi‑ da Smečky (* 1977). Vystudovala čino‑ herní herectví v ateliéru Josefa Karlíka na brněnské JAMU (2004). Ještě před školou působila jednu sezonu v Zápa‑ dočeském divadle v Chebu a rok v Ma‑ lém divadle v Českých Budějovicích. Za studií hrála tři roky v brněnském di‑ vadle Polárka (O modrém ptáčku, He­ roin, Epištoly k nesmělým milencům,

Gulliverovy cesty, Huckleberry Finn), kde poznala svého budoucího manže‑ la. Od roku 2005 je členkou Klicperova divadla v Hradci Králové (Mefisto, Sil­ nice, Dámská šatna, Jarmilka, Petro­ lejové lampy). Ještě s dívčím jménem vytvořila důležité vedlejší role ve dvou filmech mladých režisérů odlišných žánrů. Debutující Dan Svátek jí v kri‑ minálním dramatu Zatracení (2002) svěřil úlohu milé hlavního hrdi­ny Pa‑ trika (J. Plouhar), vězněného v jedné asijské zemi za pašování drog. V On‑ dříčkově absurdní černé komedii Jed­ na ruka netleská (2003) hrála Martinu, která s kamarádkou Andreou (Kristi‑ na Lukešová) vstoupí nečekaně do ži‑ vota dvěma smolařským outsiderům (J. Macháček a M. Taclík), s nimiž se posléze důvěrněji sblíží. SMEJKALOVÁ Jarmila (* 16. 7. 1920 Os‑ trava, † 15. 7. 1994 Praha) – herečka; bývalá manželka herce R. Deyla ml., divadelního režiséra a  překladatele Oty Ornesta (1913–2002), matka her‑ ce J. Ornesta. Pocházela z rodiny šev‑ ce. Od dětství se věnovala baletu a ve třinácti letech začala tančit na jevišti Národního divadla moravskoslezského v Ostravě, kam byla roku 1936 přijata za elévku baletu. Zde si jí povšiml reži‑ sér Jan Škoda a angažoval ji do tamní‑ ho činoherního souboru (1938–41). Už za okupace odešla do Prahy, kde až do odchodu na odpočinek (1982) působi‑ la na zdejších scénách: v holešovické Uranii (1941–43), Nezávislém divadle (1943–44), Intimním divadle (1944–45), Realistickém divadle (1945–50) a Měst‑

157 ských divadlech pražských (1950–82). Jako interpretka vnitřně bohatého he‑ reckého fondu, který jí umožnil hrát role komediální i dramaticky vypjaté, vyzkoušela postupně v  žánrově roz‑ manitém repertoáru všechny věkové kategorie ženských hrdinek různých typů a charakterů: hrála lyrickou Oli‑ vii ve Večeru tříkrálovém, rozpustilého Puka ve Snu noci svatojánské, tempe‑ ramentní Lízu v  Pygmalionu, vznos‑ nou vévodkyni z Yorku v Králi Richar­ du II. i obětavou matku v Bílé nemoci. První zkušenosti s filmem učinila v ro‑ lích roztomile prostořekých, půvab‑ ných i mondénních dívek (Preludium, 1941; Muži nestárnou, 1942; Velká pře­ hrada, 1942; Mlhy na Blatech, 1943; Jarní píseň, 1944), z nichž největší byla postava módní návrhářky Marcely Ho‑ rákové, která při hledání pohřešované‑ ho psa své tety nalezne milého (S. Be­ neš), ve Slavínského situační komedii Neviděli jste Bobíka? (1944). K drama‑ ticky náročnějším úkolům se dosta‑ la až ve znárodněné kinematografii. První vytvořila v Cikánově okupačním dramatu Hrdinové mlčí (1946) jako učitelka Eva Matoušková, řešící sebe‑ vraždou své nevědomé selhání, kdy za války bezděčně prozradila gestapu bratra (Z. Dítě) svého snoubence Tom‑ ka (L. Boháč). Nebyla jí ale cizí ani po‑ loha parodické nadsázky, jak dokáza‑ la v postavě melancholické schovanky Klárky ve Fričově filmu Pytlákova scho­ vanka aneb Šlechetný milionář (1949). Od poloviny 50. let vytvářela většinou už jen vedlejší postavy matek, elegant‑ ních manželek a milenek, které hrála

[smejkalová] v partnerské dvojici např. s J. Bekem (Punťa a čtyřlístek, 1955), V. Brodským (V pátek ráno, 1957), F. Miškou (Přá­ telé na moři, 1959), V. Rážem (Tako­ vá láska, 1959), O. Novým (Bílá spo­ na, 1960), M. Růžkem (Zlé pondělí, 1960), O. Krejčou (Mezi námi zloději, 1963), M. Horníčkem (Táto, sežeň ště­ ně, 1964), O. Velenem (Perlový náhr­ delník, 1965), I. Prachařem (Lidé z ma­ ringotek, 1966), J. Sovákem (Nejlepší ženská mého života, 1968) a Z. Kamp­ fem (Člověk není sám, 1971). Psycho‑ logickým rozměrem mezi nimi vyni‑ ká postava záletné manželky inženýra Štěrby (K. Höger), která bezcharakter‑ ním jednáním přispěje vydatnou mě‑ rou k mužově tragédii v Krškově sou‑ dobém dramatu Zde jsou lvi (1958). S  Högerem se později setkala jako manželská partnerka znovu – v posta‑ vě choti profesora Jana Ignáce Hanu‑ še, věrného přítele spisovatelky Bože‑ ny Němcové (J. Švorcová) ve Vávrově životopisném portrétu Horoucí srdce (1962). V detektivních příbězích před‑ stavovala nejen podezřelou (Strach, 1963), ale ve Fričově Bílé sponě (1960) byla jako vedoucí oddělení obchodního domu Marie Horáková dokonce spolu‑ pachatelkou krádeží zboží spojených s vraždou. Vedle úloh atraktivních pa‑ niček a dámiček ztělesňovala i přísluš‑ nice inteligence, nejčastěji lékařky (Za­ toulané dělo, 1958; Taková láska, 1959; Kam čert nemůže, 1959). Během 70. let se její kontakty s  filmem omezi‑ ly na velmi ojedinělé a spíše okrajové role manželky jednoho z protagonistů (Člověk není sám, 1971), bytné (Dům

158

[smíchovský]

Vladimír Smíchovský

Na poříčí, 1976) a matky hlavního hrdi­ ny (Trasa, 1978). Po delší odmlce se pak připomněla už jen dvěma rolemi zaměstnaných babiček v Rychmanově černé sci­‑fi komedie „Babičky dobíjejte přesně!“ (1983) a v Sequensově Hořkém podzimu s vůní manga (1983). Poměr‑ ně zřídka ji zvali do tv. studia k účin‑ kování v inscenacích (Vyvolení, 1962; Kaviár jen pro přátele, 1969; Úsmě­ vy světa, 1969; Dalskabáty, hříšná ves aneb Zapomenutý čert, 1976; Povídky malostranské, 1984) a seriálech (Pan Tau, 1969; 30 případů majora Zemana, 1974–79; Křeček v noční košili, 1987). SMÍCHOVSKÝ Vladimír (* 22. 5. 1876 Praha, † 2. 2. 1943 Praha) – herec. Od roku 1896 působil jako herec a operet‑ ní komik u kočovných div. společností (např. V. K. Jelínek). V Praze byl popr‑

vé inzerován roku 1901 ve zpěvní síni U Štajgrů a v dalších zábavních pod‑ nicích: U  Šedivých (1908), v  Kabare‑ tu Hvězda (1914), U kuřího oka (1915), roku 1923 byl režisérem v  Aréně na Smíchově. Od roku 1919 až do své smr‑ ti se uplatnil jako představitel epizod‑ ních rolí v  bezmála dvaceti němých a více než padesáti zvukových filmech nejrůznější úrovně a žánrové skladby. Často hrál četníky, strážníky i vyšet‑ řovatele (Píseň lásky, 1919; Josef Kaje­ tán Tyl, 1925; Dobrý voják Švejk, 1926; Dům ztraceného štěstí, 1927; U sněde­ ného krámu, 1933; Páter Vojtěch, 1936; Dceruška k  pohledání, 1940; Peřeje, 1940), dělníky a řemeslníky (Batalion, 1927; Hej­‑Rup!, 1934; Ulička v ráji, 1936; Harmonika, 1937; Hordubalové, 1937; Muž z neznáma, 1939), číšníky, vrch‑ ní a hospodské (Příběh jednoho dne, 1926; Varhaník u  sv. Víta, 1929; Dě­ dečkem proti své vůli, 1939; Z českých mlýnů, 1941), tovární vrátné (Bílá ne­ moc, 1937; Láska a lidé, 1937), listonoše a doručovatele (Otec Kondelík a ženich Vejvara, 1937; Nevinná, 1939; Poslední Podskalák, 1940; Modrý závoj, 1941), železničáře (Vdovička spadlá s  nebe, 1937; Madla zpívá Evropě, 1940), úřed‑ níky (Krásná vyzvědačka, 1927; Karel Havlíček Borovský, 1931) a  přísedící u soudu (První políbení, 1935; Batali­ on, 1937; Tulák Macoun, 1939). Vůbec nejčastěji se však objevoval jako divák, host a návštěvník nejrůznějších veřej‑ ných podniků. K  umělecky hodnot‑ nějším filmům, na nichž participoval, patří komedie s V. Burianem (To ne­ znáte Hadimršku, 1931; Baron Prášil,

159 1940) a dvojicí J. Voskovec a J. Werich (Hej­‑Rup!, 1934; Svět patří nám, 1937) nebo adaptace literárních a dramatic‑ kých děl domácích autorů (Muži v off­ sidu, 1931; Batalion, 1937; Hlídač č. 47, 1937; Bílá nemoc, 1937; Paličova dcera, 1941; Turbina, 1941; Pantáta Bezoušek, 1941; Městečko na dlani, 1942). SMOČEK Ladislav (* 24. 8. 1932 Pra‑ ha)  – dramatik a divadelní režisér; manžel překladatelky a esejistky Vla‑ dimíry Smočkové (1942–1996). Jako syn z důstojnické rodiny prožil dětství v jižních Čechách a v Plzni, kde také maturoval na gymnáziu (1951). Po ab‑ solvování div. režie na DAMU (1957), kam se původně hlásil na katedru he‑ rectví, pracoval krátce v  Městském oblastním divadle v Benešově a poté v brněnském Divadle Julia Fučíka. Po‑ čátkem 60. let ho Alfréd Radok při‑ zval k  práci v  Laterně magice. Roku 1964 patřil k  zakládající skupině Či‑ noherního klubu v Praze, kde se stal kmenovým režisérem a výrazně se po‑ dílel na umělecké koncepci tohoto di‑ vadla. Inscenoval zde vlastní hry, oso‑ bitě obměňující principy absurdního dramatu (Piknik, 1965; Bludiště, 1966; Podivné odpoledne dr. Zvonka Burke­ ho, 1966; Kosmické jaro, 1970; Bitva na kopci, 1987; Smyčka, 1991; Jednou k  ránu, 2000), ale i  významná díla světových dramatiků (Cesta dlouhé­ ho dne do noci, Povídky z vídeňského lesa, Hejtman z Kopníku, Hráči, Nahé odívati, Impresário ze Smyrny  aj.). S  touto scénou, kde působí dodnes, je spjata jeho dráha nejtěsněji, třeba‑

[smolík] že často hostoval v řadě divadel u nás i v zahraničí (hlavně ve Švýcarsku, ale i ve Finsku, Rakousku a Itálii). Od po‑ čátku 90. let často spolupracuje s Di‑ vadlem J. K. Tyla v Plzni a pražským Divadlem na Vinohradech. V  60. le‑ tech se Smoček blíže seznámil také s procesem film. tvorby: z pozice her‑ ce, scenáristy i  režiséra. Před kame‑ rou si zahrál drobné a epizodní rolič‑ ky profesora přírodopisu v Menzelově povídce Zločin v  dívčí škole ze stej‑ nojmenného triptychu (1965), dok‑ tora Kabešku v Brynychově špionáž‑ ním snímku Transit Carlsbad (1966), odborníka z muzea doktora Melíška v Novákově detektivní komedii Poklad byzantského kupce (1966) a brýlatého muže v ojedinělém režijním pokusu Ester Krumbachové Vražda ing. Čer­ ta (1970). Náročnější a zodpovědnější úkoly řešil při natáčení své vlastní hry Piknik (1967), kterou režíroval spolu se zkušeným filmařem Vladimírem Sí‑ sem v exteriérech dunajského ostrova a kambodžské džungle. Pro ČST vytvo‑ řil autorský film Bitva na kopci (1985), jehož scénář napsal na základě vlastní stejnojmenné rozhlasové hry (1967). Kompletní soubor jeho dramatických a literárních textů přináší kniha Čino­ hry a  záznamy (2002). Je laureátem Ceny Karla Čapka 2004, udělované Českým centrem PEN klubu. SMOLÍK František (* 23. 1. 1891 Praha, †  26. 1. 1972 Praha) – herec; manžel herečky M. Smolíkové. Vyrůstal v ro‑ dině hokynáře na Královských Vino‑ hradech a v jedné z tamních továren

160

[smolík]

František Smolík

se vyučil elektrotechnikem. Už jako kluk si oblíbil loutkové divadlo, kte‑ ré hrával kamarádům ze sousedství. Brzy podlehl kouzlu „velkého“ lidové‑ ho divadla provozovaného v arénách. Obzvlášť na něho zapůsobil charis‑ matický tragéd Josef Strouhal, jeho první herecký vzor. S  pevným roz‑ hodnutím odejít k divadlu absolvoval několik lekcí v soukromé škole K. Že­ lenského a zkusil vystoupení s ochot‑ níky. V sedmnácti letech zběhl – pro‑ ti otcově vůli – ke kočovné Faltysově společnosti. V letech 1909–14 vystřídal několik dalších kočovných společnos‑ tí (F. Franzl­‑Lešanský, J. E. Sedláček, Východočeská společnost, B. Jeřábek, F. Zöllner), kde se zformovalo jeho realistické herectví, postupně oboha‑ cované o  analytické tendence. Když ho roku 1914 angažovali do Intimního

(Švan­dova) divadla a smíchovské Aré‑ ny, vypukla 1. světová válka. Tři roky prožil na ruské a italské frontě a jako sanitář ve vídeňské nemocnici. Po vy‑ hlášení republiky se vrátil na dvě se‑ zony do Intimního divadla, odkud přešel nakrátko do holešovické Ura‑ nie a Revoluční scény. Roku 1921 přijal nabídku Jaroslava Kvapila, aby posí‑ lil soubor Městského divadla na Krá‑ lovských Vinohradech, kde působil do roku 1934, kdy se z podnětu K. H. Hi‑ lara stal členem činohry Národního divadla v Praze. Na první české scéně hrál až do svého odchodu do penze (1961). Za svůj život vytvořil na jeviš‑ ti kolem 600 postav (některé i něko‑ likrát). Vynikal umírněností a  stříd‑ mým civilním výrazem, byl hercem středních poloh jak v mimice a ges‑ tikulaci, tak v hlasovém projevu. Do‑ vedl pracovat s  jemným náznakem. K významným rysům jeho umění pat‑ řil laskavý humor. Od mládí tíhl k váž‑ ným charakterním rolím, ale mnoho‑ krát prokázal výrazné komické vlohy. Pro svůj okouzlující mužný zjev byl však zpočátku pověřován hlavně ro‑ lemi milovníků. Herec vysoké štíhlé postavy, souměrně inteligentní tváře, velkého osobního kouzla, elegantní‑ ho zjevu a distingovaného vystupová‑ ní však vynikl v portrétování nejrůz‑ nějších charakterů, často diametrálně odlišných. Všem svým postavám do‑ kázal vtisknout jakousi noblesu, ni‑ ternou jemnost a  neokázalost, s  níž často kontrastovala vnitřní rozhod‑ nost. Hrál příslušníky různých spole‑ čenských a sociálních vrstev – rázovi‑

161 té lidové typy, demokraticky založené intelektuály a humanistické idealisty, ale i zdegenerované aristokraty, měš‑ ťáky a  maloměšťáky. Tuto rozmani‑ tost rolí dokládají např. jeho Hjalmar Ekdal v  Divoké kachně, Don Quijote v  Dykově Zmoudření Dona Quijota, starý Pištora v Obrácení Ferdyše Piš­ tory, Hlubina v Měsíci nad řekou, Jo‑ sef Habršperk a později dědeček Petr Dubský v Našich furiantech, Pešta ve Velbloudu uchem jehly; profesor Junek v Lidech na kře, otec a později doktor Galén v Bílé nemoci, profesor v Čap‑ kově Loupežníkovi, Kolínský v Paličo­ vě dceři, farář ve Šrámkově Létu, Hruš‑ ka ve Vojnarce, Firs ve Višňovém sadu, otec Školastykus v Hrátkách s čertem, Argan v Zdravém nemocném a mno‑ ho dalších. Některé role psali autoři přímo pro něj, v některých ho pozna‑ li i film. diváci. S filmem se pracovně sblížil hned v prvních letech nové re‑ publiky, přičemž jeho počátky jsou spojeny se jmény dvou režisérů: They Červenkové a  V. Binovce. Pod vede‑ ním první si zahrál roku 1919 ve dvou nedokončených a dodnes pohřešova‑ ných filmech (jakási báseň o  Huso‑ vi a  film. verze Havlíčkovy satirické básně Křest svatého Vladimíra). Čer‑ venková ho obsadila také do svého zpracování Babičky (1921) Boženy Němcové, kde se objevuje v retrospektiv‑ ní scéně jako císař Josef II., který se setkává s mladou babičkou (M. Smo‑ líková). Po několika epizodkách v Bi‑ novcových filmech společnosti Weteb (Plameny života, 1920; Irčin románek, 1921; Černí myslivci, 1921) si zahrál

[smolík] milovnickou roli Jeníka v  Kmínko‑ vě adaptaci Sabinova libreta ke Sme‑ tanově opeře Prodaná nevěsta (1922) a  drobnější postavu přednosty sta‑ nice ve filmu Román hloupého Hon­ zy (1926), který s vinohradskými her‑ ci natočil F. Hlavatý. Výrazněji se však uplatnil až ve filmu zvukovém, do ně‑ hož vstoupil titulní úlohou biogra‑ fického filmu S. Innemanna Karel Havlíček Borovský (1931). Postava sym‑ patického češtináře Donáta ve Van‑ čurově a Innemannově dramatu Před maturitou (1932) byla prvním článkem dlouhé série profesorských postav od mírně zkarikovaných kantorů tehdy oblíbených „študáckých“ filmů (Škola základ života, 1938) přes tragicky vy‑ hroceného profesora Junka ve Fričově dramatu Lidé na kře (1937) a rozváž‑ ného a klidného profesora Jelínka ve Vávrově Předtuše (1947) až po jeho ži‑ votní film. roli – profesora Málka ve Vyšším principu (1960). Jen zcela výji‑ mečně hrál ve filmech nízké umělecké a ideové úrovně. Naopak většinu vel‑ kých rolí vytvořil v nejvýznamnějších filmech předních režisérů. Takový byl nešťastný kupec Martin Žemla ve Fri‑ čově zfilmování Herrmannova románu U snědeného krámu (1933). Nestal se – jak bylo tehdy obvyklé  – jen přihrá‑ vačem V. Buriana v roli vysloužilého rytmistra Kylliana, ale byl jeho důstoj‑ ným partnerem a  vyrovnaným protihráčem. Jinou tragickou postavu představoval doktor František Uher z Cikánova Batalionu (1937). V této roli vystřídal K. Hašlera z němé verze tra‑ gického životního příběhu známého

[smolík] pražského advokáta tak úspěšně, že po uvedení filmu na benátském Bien‑ nale ho italský tisk lichotivě srovnával se slavným německým hercem Emi‑ lem Janningsem. Velkou, psychologic‑ ky náročnou postavu tohoto období představoval vojenský lékař Šrámek, který v  Binovcově dramatu Poručík Alexander Rjepkin (1937) dá ze souci‑ tu smrtící injekci zajatému českému legionáři (V. Borský), aby jej zachrá‑ nil před potupnou smrtí na šibenici, a považuje se proto za vraha. Stejně jako v případě už zmíněného profeso‑ ra z Lidí na kře přenesl z div. scény na film. plátno také postavu otce a účet‑ ního ředitele od barona Kroga (V. Vyd­ ra st.) v Haasově zfilmování Čapkova protiválečného div. dramatu Bílá ne­ moc (1937). V této jedné z mála nega‑ tivních rolí bohatého film. repertoáru vykreslil znamenitou studii maloměš‑ ťáka – zárodku budoucího fašisty. Na rozhraní 30. a 40. let dospělo Smolí‑ kovo film. herectví ke klasické prosto‑ tě hereckého projevu, tak vzácné u re‑ nomovaných div. herců. Vytvářel celou škálu církevních hodnostářů (Skřiván­ čí píseň, 1933; Za ranních červánků, 1934; Páter Vojtěch, 1936), rozvážných advokátů (Humoreska, 1939; Manžel­ ství na úvěr, 1936) a  lidumilných lé‑ kařů (Tetička, 1941; Jarní píseň, 1944) i umělce (Jiný vzduch, 1939). Komické nebo polokomické figury (ať kladné, či nesympatické) vytvářel v historických filmech, kde neodolatelně zpodobnil přitroublého konšela a  podváděné‑ ho manžela Třísku ve Vávrově Cechu panen kutnohorských (1938), důchod‑

162 ního Pilníčka v Borského Čekankách (1940) a  zdegenerovaného a  naivní‑ ho knížete Ferdinanda Anderse z Fri‑ čova Prstýnku (1944). Ve vážnější po‑ loze pojednal laskavého kata Jiřího ve Fričově komedii Počestné paní par­ dubické (1944). S div. kolegyní a věr‑ nou přítelkyní R. Naskovou přenesl na plátno lidsky proteplenou dvojici stárnoucích lidí, kteří přes zvraty osu‑ du nezapomněli na kouzlo první lásky v  Borského adaptaci Tylovy Paličovy dcery (1941). Z literárních zdrojů vy‑ šel jeho rukapáňský bednář a starosta František Buzek, bojující se závislos‑ tí na alkoholu v Binovcově zfilmová‑ ní Drdova románu Městečko na dlani (1942), a císařský rada Ullik, zkracho‑ valý podnikatel ve Vávrově dramatu Turbina (1941) podle stejnojmenného románu K. M. Čapka Choda. Ve zná‑ rodněné kinematografii, kdy dosáhlo jeho herectví vrcholu, obohatil svou dosavadní galerii o  další tři desítky postav, v nichž víceméně navázal na předchozí linii svých hrdinů. K posta‑ vám duchovních (Housle a sen, 1946; Léto, 1948; Jan Hus, 1954), profesorů (Předtucha, 1947; Návrat domů, 1948), lékařů (Krakatit, 1948; Vina Vladimíra Olmera, 1956; Život pro Jana Kašpa­ ra, 1959) a senilních aristokratů (Haš­ kovy povídky ze starého mocnářství, 1952) přidal nově několik bytostí po‑ hádkových nebo figur s  nadpřiroze‑ nými schopnostmi: starce­‑Boha Vše‑ mohoucího (Čapkovy povídky, 1947; Mezi nebem a  zemí, 1958), stařečka (Obušku, z  pytle ven!, 1955), záhad‑ ného Neznámého (Legenda o  lásce,

163 1956), krále (Princezna se zlatou hvěz­ dou, 1959), generála (Zlaté kapradí, 1963), slepého kmeta (Tři zlaté vlasy děda Vševěda, 1963), a především ko‑ micky roztomilého poustevníka Ško‑ lastyka z  Machovy adaptace Drdovy hry Hrátky s  čertem (1956). Z  histo‑ rických postav zaslouží zmínit věčně nachmeleného, ale jediného upřím‑ ného konšela Šmardocha z  Vávrovy komedie Nezbedný bakalář (1946), otce mladého revolucionáře J. V. Friče (V. Ráž) z Krškova dramatu Revoluční rok 1848 (1949) a starého Choda Příb‑ ka z Fričových Psohlavců (1955). Mezi postavami prostých lidí, ať již dělníků (Karhanova parta, 1950), nebo ven‑ kovanů (Frona, 1954), v obou těchto případech se jednalo o otce titulních hrdi­nů, vyniká starý proletář Kolmis‑ tr ve Weissově adaptaci románu Anto‑ nína Zápotockého Vstanou noví bojov­ níci (1950). Za tuto roli získal Státní cenu a Cenu za herecký výkon na MFF v Karlových Varech 1951. Nevyhýbal se ani postavám slabošských povah, kte‑ ré reprezentuje třeba zoufalý inspek‑ tor ve výslužbě Hrdlička v Borského přepisu povídky Svatopluka Čecha Jes­ třáb kontra Hrdlička (1953) a opilec‑ ký podivín Taupe ve Fričově dramatu Dnes naposled (1958). Kolem své se‑ dmdesátky dostal opět role z nedáv‑ ných okupačních let. Ve Weissově fil‑ mu podle Otčenáškovy prózy Romeo, Julie a tma (1959) hrál dědečka titul‑ ního hrdiny (I. Mistrík), starého ho‑ dináře Mrázka, který si na první po‑ hled nevšímá světa okolo sebe a hledí si svých hodin, ale v pravé chvíli doká‑

[smolík] že zasáhnout. Nicméně vyvrcholením jeho hereckého mistrovství před ka‑ merou byl již zmíněný profesor Málek v Krejčíkově Vyšším principu (1960), za jehož předlohu posloužila stejno‑ jmenná povídka Jana Drdy. Postava klasického filologa a trochu pasivního humanisty, přezdívaného žáky podle jeho oblíbeného úsloví „Vyšší princip“, který chtěl před popravou zachránit své tři studenty a  po nezdaru mís‑ to loajálního projevu veřejně vystou‑ pil proti nacistům, se stala symbolem hrdin­ství a  boje proti nesmyslným, nehumanitním a  amorálním autori‑ tám. S přibývajícím věkem Smolík vy‑ tvářel v  60. letech už jen menší po‑ stavy: listonoše (Labyrint srdce, 1961), redaktora a otce hlavní hrdinky (Smrt na Cukrovém ostrově, 1961), mate‑ matika a člena kosmické lodi (Ikarie XB 1, 1963) aj. Epilogem jeho padesáti‑ leté práce pro český film se stala úloha felčara zvaného Sivá hlava v dětském dobrodružném filmu Milana Vošmika Na Žižkově válečném voze (1967). Za‑ tímco film poskytl Smolíkovi bezpo‑ čet velkých rolí, televize byla v  tom‑ to ohledu mnohem skoupější, i když s ní spolupracoval od dob živého vysí‑ lání. Hrál v inscenacích Ženitba (1953), Tonička a kocour Filip (1965), Naši fu­ rianti (1966), Obrácení Ferdyše Pišto­ ry (1967), Motýl a smrt (1968), Radě­ ji potmě (1968) a Pan Gaston (1970). Namluvil komentář k  seriálu večer‑ níčků Karafiátových Broučků (1967). Rád a  často spolupracoval s  rozhla‑ sem (nastudoval zde některé své velké div. role, načetl řadu knih a často hrál

[smolíková] pro děti v nedělních pohádkách). Pod‑ manivý účinek jeho melodického hla‑ su zachycuje mnoho gramofonových nahrávek, na přelomu 20. a 30. let na‑ zpíval na deskách značky Homocord řadu dobových šlágrů domácí i zahra‑ niční provenience. Roku 1959 natočil režisér Jaroslav Mach středometrážní medailon pod názvem František Smo­ lík. Bohatý materiál k poznání života a díla velkého herce přinášejí mono‑ grafie Luboše Bartoška František Smo­ lík (1971), a zejména fundovaná knižní studie Františka Černého Hraje Fran­ tišek Smolík (1983, 2003). Řád práce (1958), Řád republiky (1961), Národní umělec (1953). SMOLÍKOVÁ Milada, rozená Ortová (* 18. 10. 1891 Praha, † 1. 11. 1972 Pra‑ ha) – herečka; manželka herce F. Smo­ líka. Narodila se do rodiny truhláře. Do obecné školy chodila ve Vysokém Chlumci u Sedlčan, kde žila u babičky, a v Praze po ukončení měšťanky ab‑ solvovala soukromou obchodní školu (1906). Začala pracovat jako úřednice u jedné menší firmy, avšak jejím pra‑ vým světem bylo divadlo, kterému se věnovala alespoň jako ochotnice v le‑ tenském spolku hrajícím v  hostinci U Štorkánů. Zároveň tajně navštěvova‑ la soukromou dramatickou školu Lud‑ mily Danzerové (1909–11). Roku 1912 se konečně rozhodla odejít k divadlu a nastoupila v Moravské Ostravě u spo‑ lečnosti K. F. Štětky, u níž působila do roku 1914. Pak přešla k řediteli J. Hod‑ rovi, který však na počátku 1. světové války soubor rozpustil. První pražské

164 angažmá získala v Intimním (Švando‑ vě) divadle na Smíchově (1915–20), kde měla za partnera v řadě her F. Smolíka, za něhož se roku 1920 provdala a spo‑ lu s ním pak hrála na několika praž‑ ských scénách. Prošla soubory hole‑ šovické Uranie (1920–21), Longenovy Revoluční scény (1921–22), Divadla Vlasty Buriana (1924–28) a Městského divadla na Královských Vinohradech (1928–34), než se stala dlouholetou členkou činohry Národního divadla (1934–60), kde působila až do odcho‑ du do důchodu. V mladých letech za‑ čínala v rolích temperamentních dívek a žen kypících zdravím a radostným vztahem k životu. Ve 20. letech tíhla ke komickým postavám většinou lido‑ vého typu a ve zralém věku se jako he‑ rečka menší plnoštíhlé postavy a velké oválné tváře stala ukázněnou předsta‑ vitelkou žen z lidu, drobných postav, které kreslila přímočaře realistickou tvůrčí metodou. V  nevelkých rolích nepříliš odlišených působila na diváky svou podmanivou vnitřní energií, ráz‑ ností i něhou, moudrostí, skromnos‑ tí i  výmluvným humorem. Stejným hereckým projevem i rejstříkem a ve‑ likostí rolí se prezentovala ve filmu, kde vybavila jadrnou srdečností, pro‑ stotou a  příslušnou dávkou humoru figurky dobrotivých, obětavých, často svérázných a hubatých žen mateřské‑ ho typu, které dokázala přesvědčivě vystihnout se smyslem pro charakte‑ rizační detail. Návštěvníci biografů ji poprvé spatřili jen jako siluetu ženy na Kampě ve Fenlově komedii Zlaté srdéčko (1916). Ve dvou z pěti dalších

165 němých filmů se před kamerou setka‑ la se svým mužem. V adaptaci Babič­ ky (1921) režisérky They Červenkové se objevila v  retrospektivní sekven‑ ci jako babička zamlada, kdy se setka‑ la s císařem Josefem II. ve Smolíkově podání. Svého chotě v roli přednosty stanice měla za manželského partne‑ ra v dramatu Román hloupého Honzy (1926), který natočil s vinohradskými herci F. Hlavatý. Ve zvukové éře hrála do konce okupace ve více než třiceti filmech (roku 1938 i 1939 dosáhla její roční bilance šest titulů), v nichž před‑ stavovala většinou kuchařky a hospo‑ dyně (Záhada modrého pokoje, 1933; Král ulice, 1935; Andula vyhrála, 1938; Humoreska, 1939), uklízečky a služeb‑ né (Srdce v soumraku, 1936; Poslíček lásky, 1937; Tetička, 1941), ošetřovatel‑ ky (Na růžích ustláno, 1934; Velbloud uchem jehly, 1936), bytné a domovnice (Pán a sluha, 1938; Její hřích, 1939; Ka­ rel a já, 1942; Valentin Dobrotivý, 1942; Bláhový sen, 1943), ale i selku (Její pas­ torkyně, 1938) či městské paničky (Je­ denácté přikázání, 1935; Cech panen kutnohorských, 1938; Počestné paní pardubické, 1944). Manželské dvoji‑ ce tvořila po boku J. Vojty (Obrácení Ferdyše Pištory, 1931), F. Kreuzmanna (Škola základ života, 1938), B. Prcha­ la (Příklady táhnou, 1939) a A. Souku­ pa (Počestné paní pardubické, 1944). Skladba a velikost jejích rolí se nezmě‑ nily ani v zestátněné kinematografii, která ji přinesla už jen tucet drobných postav hospodyň, kuchařek a  pokoj‑ ských (Čapkovy povídky, 1947; Čer­ vená ještěrka, 1948; Hostinec „U ka­

[smoljak] menného stolu“, 1948; Návrat domů, 1948), ale samozřejmě také manže‑ lek a matek. Byla chotí pekaře a kon‑ šela Hrušky (S. Rašilov) ve Vávrově historické komedii Nezbedný baka­ lář (1946), muzikanta Zábranského (F. Kovářík) v  Čápově příběhu Muzi­ kant (1947), rychtáře Vitáka (F. ­Šlégr) v  Cikánově zfilmování románu An‑ tala Staška O ševci Matoušovi (1948), obuvníka Hraběte (O. Motyčka) ve Fri‑ čově a Berdychově komediální agitce Bylo to v máji (1950), pana nadlesního (J. Vojta) ve Vlčkově vesnickém drama‑ tu podle románu Jarmily Glazarové Ad­ vent (1956). S filmováním se rozloučila rolí prodavačky Helebrandtové, matky fasádníka Mirka (J. Vala), mužského hrdi­ny v Brynychově Žižkovské roman­ ci (1958). Těžkou chorobu, jež ji postih‑ la v 60. letech, sice jako zázrakem pře‑ žila, ale už se nemohla nadále věnovat své profesi. Zasloužilá umělkyně (1961). SMOLJAK David (* 8. 2. 1959 ­Praha) – publicista, televizní scenárista a dra­ maturg; syn režiséra, scenáristy, dra­matika a herce L. Smoljaka. V jinoš‑ ském věku si zahrál malé role ve třech film. veselohrách, pod nimiž byl au‑ torsky nebo i režijně podepsán jeho otec. Nejprve se na plátně mihl mezi spolužáky Jiřího Kroupy mladšího (J. Schmitzer) v  Lipského komedii „Marečku, podejte mi pero!“ (1976), pak představoval syna rozvádějících se manželů Kadlecových (K. Slunéč­ ková a R. Vodrážka), účastníků více‑ směny bytů v Kulovém blesku (1978) a naposledy ztělesnil vedoucího turis‑

[smoljak] tické výpravy, který u  horského ho‑ telu zaplatí útratu falešnému vrch‑ nímu (J. Abrhám) v komedii Vrchní, prchni (1980). Po absolvování kated‑ ry dramaturgie a  scenáristy FAMU (1984) se uplatnil jako dramaturg zá‑ bavy ČST (1986–91), kulturní redaktor a  politický komentátor časopisu Re­ flex (1992–93), dramaturg publicisti‑ ky TV Nova (1993–96) a dramaturg zá‑ bavy televize Prima (1996–98). Poté zvolil svobodné povolání a  autorské ambice realizuje např. jako storyedi‑ tor a  spoluscenárista tv. seriálu Uli­ ce (2005–07). Dále reaguje na politic‑ ké a kulturní dění kritickými články v tisku (Lidové noviny, MF Dnes aj.). SMOLJAK Ladislav (* 9. 12. 1931 Pra‑ ha)  – český režisér, dramatik, sce­ nárista a  herec. Vyrůstal v  chudých poměrech, otec byl krejčí a  matka pracovala jako dělnice. Po maturitě na gymnáziu (1952) se neúspěšně hlásil na DAMU ke studiu div. režie. Vystu‑ doval matematiku a  fyziku na Vyso‑ ké škole pedagogické (1957), následu‑ jící dva roky byl asistentem na Fakultě technické a jaderné fyziky UK v Praze a pak středoškolským profesorem ma‑ tematiky a fyziky v Brandýse nad La‑ bem. Zároveň se roku 1960 stal exter‑ ním recenzentem tv. tvorby v časopise Kultura, poté vedl kulturní rubriku Mladého světa (1961–63), dvanáct let byl nakladatelským redaktorem Mla­ dé fronty (1963–75) a nakonec scená‑ ristou a režisérem FSB. Od roku 1990 je ve svobodném povolání. Roku 1966 založil spolu se Z. Svěrákem, Jiřím

166 Šebánkem, Karlem Velebným, M. Če­ pelkou a dalšími přáteli divadlo Járy Cimrmana, jehož vzniku předcháze‑ ly fingované rozhlasové přenosy z ne‑ existující Vinárny U pavouka. Na tém‑ že mystifikačním principu funguje dodnes repertoárová skladba této scé‑ ny, programově usilující o  poznání a zpřístupnění života a díla zapome‑ nutého a zneuznaného českého génia všestranného nadání. Během své exis‑ tence přesáhlo význam pouhého div. souboru a stalo se kulturním fenomé‑ nem představujícím originální kvalitu českého humoru. Smoljak se na čin‑ nosti své mateřské scény, která z růz‑ ných příčin střídala v průběhu let pů‑ sobiště (mj. Malostranská beseda, Reduta, Branické divadlo, Solidarita, Žižkovské divadlo), podílí jako herec, hlavní režisér, dramatik a  umělecký vedoucí (od roku 1973). Se Z. Svěrá‑ kem je spoluautorem téměř všech her včetně úvodních seminářů (Akt, Hos­ poda na mýtince, Vražda v salonním coupé, Němý Bobeš, Cimrman v  říši hudby, Dlouhý, Široký a  Krátkozra­ ký, Posel z Liptákova, Lijavec, Dobytí severního pólu, Blaník, Záskok, Švest­ ka, Afrika) a sám napsal Vyšetřování ztráty třídní knihy. Většina jejich her byla zaznamenána a vydána postupně na různých audionosičích, publiková‑ na knižně i na DVD. Roku 1998 zalo‑ žil vlastní Studio Jára (Hymna aneb Urfidlovačka), které později přejme‑ noval na Studio Láďa (Fantóm Rea­ listického divadla Zdeňka Nejedlého). Spolupracuje však i s jinými spřízně‑ nými div. soubory: Semaforem, Diva‑

167 dlem Na tahu (Macheath v  Havlově Žebrácké opeře) a  Divadlem Na zá‑ bradlí (Rudý říjen). Jeho (stejně jako Svěrákův) tvůrčí potenciál nalézal od 70. let nové možnosti uplatnění v ob‑ lasti filmu, kde se oba zprvu prezen‑ tovali jako herci, aby se prosadili jako scenáristé a Smoljak posléze i jako re‑ žisér. Na plátně se objevil poprvé jako úředník v Juráčkově a Schmidtově ab‑ surdní grotesce Postava k  podpírá­ ní (1963). Dalšími epizodními role‑ mi byli novinář v Menzelově Zločinu v šantánu (1968), strážník v Kovalově dětském filmu Lucie a zázraky (1970), divadelní kritik ve Vorlíčkově kome‑ dii „Pane, vy jste vdova!“ (1970) a há‑ dající se manžel v Papouškově kome‑ dii Homolka a tobolka (1972). Výrazně na sebe upozornil až rolí suverénního vedoucího autoservisu Karfíka, který v komedii Oldřicha Lipského Jáchyme, hoď ho do stroje! (1974) spolu s podni‑ kovým psychologem Kláskem (Z. Svě‑ rák) bedlivě hlídá finanční přestupky a  duševní zdraví svých automecha‑ niků. Do konce 80. let hrál v dalších sedmi filmech, pod nimiž byl – až na jednu výjimku (Co je vám, doktore?) – autorsky podepsán se Z. Svěrákem. Typologie postav, které v nich vytvo‑ řil po Svěrákově boku, se příliš ne‑ měnila: zpravidla šlo o svérázné figu‑ ry, nepostrádající komickou nadsázku a jistou dávku sebeironie. V další Lip‑ ského komedii „Marečku, podejte mi pero!“ (1976) vytvořili rozkošnou dvo‑ jici šprýmařských studentů večerní školy Tučka (Smoljak) a  Šlajse (Svě‑ rák). V  Menzelově filmu Na samotě

[smoljak]

Ladislav Smoljak

u lesa (1976) hrál zkušeného „chalu‑ páře“, majitele procovsky renovované‑ ho starého mlýna ing. Radima Zvona, který se ve své „chalupářské podobě“ křečovitě stylizuje do postavy staro‑ dávného „pana otce“ s placatou čepi‑ cí, zamoučeného a mluvícího mlynář‑ skou hantýrkou, zatímco Svěrák byl teprve začínajícím a patřičně nezkuše‑ ným a nesmělým „chalupářem“, touží‑ cím sehnat pro svou rodinu jakoukoli, třeba zcela prostou chalupu. Ve filmu Kulový blesk (1978) o dvanáctinásob‑ né směně bytů, organizované podni‑ kavým advokátem (R. Hrušínský), si zahráli dva účastníky této akce: Ječ‑ ného (Svěrák) a ing. Severina (Smol‑ jak). V  tomto filmu se poprvé podí‑ lel se Zdeňkem Podskalským na režii. Jestliže v dalším filmu Podskalského, hudební komedii Trhák (1980), pou‑

[smrčková] ze hrál film. režiséra Sváťu Kohoutka, ve filmu Vrchní, prchni (1980), nato‑ čeném podle Svěrákova námětu a scé‑ náře, zase jen režíroval. Cílevědomým směřováním k film. režii (samozřejmě při další autorské spolupráci se Svěrá‑ kem) utlumoval před kamerou své herecké kreace jen na symbolické epi‑ zodky: rodiče v životopisném portré‑ tu fiktivního velikána Jára Cimrman ležící, spící (1983) a listonoše v detek‑ tivní komedii Rozpuštěný a  vypuště­ ný (1984), která námětově vycházela ze starší cimrmanovské hry Vražda v  salónním coupé. Smoljak ani Svě‑ rák jako herci nedisponují bohatým rejstříkem výrazových prostředků, co se týče mimické a gestické techni‑ ky (ani se o jeho rozšíření či kultiva‑ ci nepokoušejí). Jejich herectví spíše vychází z principu oslovit diváka skr‑ ze text role, ať už to dělá monotónní intonací hlasu, v němž zaznívá vždy jako by trochu údiv – odtažitost je za‑ chovávaná i  ve výrazu tváře  – nebo prostřednictvím výrazné, pečlivé dik‑ ce, naznačující plnou ponořenost do problému. Jejich herectví má mnoho společného s projevem typického de‑ monstrátora, což v div. i film. kontex‑ tu působí hravě svou antiiluzivností. Nejcivilnější a zároveň asi i nejvýraz‑ nější herecký výkon na plátně po‑ dal Smoljak v postavě vedoucího, re‑ žiséra a  herce poloprofesionálního divadla (ne náhodou připomínající divadlo Járy Cimrmana), o jehož pro‑ blémech s kulturtrégry komunistické éry pojednává hořká komedie Nejistá sezona (1987), která byla zatím jeho

168 posledním režijním počinem ve fil‑ mu. Už dlouho se Smoljak film. divá‑ kům připomíná jen drobnými rolemi ve filmech svých známých. Vedle po‑ stavy úředníka ve ztrátách a nálezech z Bočanovy tv. komedie Svatební ces­ ta do Jiljí (1983), psychiatra z Olmero‑ vy hořké komedie Co je vám, doktore? (1984) a vyslance ze Zelenkovy pohád‑ ky Nesmrtelná teta (1993) to byly pře‑ devším figurky z úspěšných smutných komedií J. a  Z. Svěrákových: správ‑ ce v Akumulátoru 1 (1994), kamarád Houdek v Koljovi (1996) a důchodce ve Vratných lahvích (2007). Pro ČST, respektive ČT připravil jako režisér několik inscenací, filmů a pořadů (In­ zerát, 1984; Tvrdý chleba, 1990; Ať ten kůň mlčí!, 1992; Když nad Prahou se Hašler sklání, 1992; Osvětová před­ náška v Suché Vrbici, 1992; Dvě z po­ licejní brašny, 1996) a s Boro Radoj‑ čičem natočil čtyřdílný koprodukční miniseriál Pražský student (1992). Pe‑ dagogické zkušenosti uplatňuje v po‑ slední době jako průvodce kulturně poznávacích cyklů ČT Hudební toul­ ky (2003) a Toulky s Ladislavem Smol­ jakem (2008). O  analytickou studii Smoljakovy a Svěrákovy tvorby se po‑ kusila Pavlína Kubíková v monogra‑ fii Ladislav Smoljak – Zdeněk Svěrák (1988). Roku 1999 ho prezident re‑ publiky Václav Havel vyznamenal Me‑ dailí Za zásluhy III. stupně. SMRČKOVÁ Jana / Hana (* 6. 5. 1940 Praha)  – herečka. Pochází z  rodiny gymnaziálního profesora. Absolvova‑ la herectví na DAMU (1963) a po jedné

169 sezoně v  Městském divadle Příbram byla dlouholetou členkou Divadla Na zábradlí (1964–92). Krátce působi‑ la v  Divadle Bez zábradlí (1991–93). Před kamerou poprvé stanula s další‑ mi ročníkovými spolužáky z DAMU ve snímku Evy Sadkové Dvanáct (1964), kde hrála začínající dramaturgyni ob‑ lastního divadla. Občasná spolupráce s filmem jí přinesla většinou jen drob‑ nější role manželek, matek, učitelek a hospodyň např. ve filmech Hra o ja­ blko (1976), Smrt talentovaného šev­ ce (1982), Vinobraní (1982), Putování Jana Amose (1983), Samorost (1983), Kam doskáče ranní ptáče (1987) a Království za kytaru (1989). Největ‑ ším úkolem ji pověřil režisér Otakar Vávra, v  jehož životopisném sním‑ ku Příběh lásky a cti (1977) ztělesni‑ la staropanenskou Marii Němečko‑ vou, která se jako oddaná přítelkyně začínající spisovatelky Karoliny Svět‑ lé (B. Turzonovová) stane doručova‑ telkou její milostné korespondence s mladým novinářem a básníkem Ja‑ nem Nerudou (J. Bartoška). S Turzo‑ novovou se znovu sešla před kamerou v Krejčíkově životopisné fresce Božská Ema (1979), kde představovala společ‑ nici slavné pěvkyně. Režisér K. Smyc­ zek ji, ještě jako posluchač FAMU, ob‑ sadil po boku J. Somra jako maminku Popperovou ve svém absolventském snímku Kapři pro Wehrmacht (1975) podle povídky Oty Pavla. Od roku 1982 se věnuje pedagogické činnos‑ ti na Konzervatoři Jaroslava Ježka, od roku 1995 vyučuje i hereckou prope‑ deutiku a herectví na DAMU.

[smržík] SMRŽ Karel (* 2. 11. 1922, † 8. 11. 2006 Praha)  – barrandovský rekvizitář, herec malých rolí a  harmonikář. Jako dlouholetý zaměstnanec oddě‑ lení výpravy FSB byl filmaři od konce 50. let příležitostně obsazován do epi‑ zodních rolí, v nichž uplatnil zejména svou hudební zručnost hráče na akor‑ deon. Proto nejčastěji představoval fi‑ gurky harmonikářů (Jezdec formule risk, 1973; Tři chlapi na cestách, 1973; Dům Na poříčí, 1976; Náš dědek Josef, 1976; Dobrý den město, 1976), z nichž vyniká otec mladinké hrdinky Páji (T. Pokorná) v Kachyňově prvorepub‑ likové žižkovské baladě Lásky mezi kapkami deště (1979), kde si s V. Men­ šíkem zazpíval Blahníkovu píseň Aká­ ty bílé, žaluji vám. Ve filmech se však objevil i  jako sanitář (Sny na neděli, 1959), robot (Klaun Ferdinand a  ra­ keta, 1962), tramp (Utrpení mladého Boháčka, 1969), rekvizitář (Hudba ko­ lonád, 1975), družstevník (Já už budu hodný, dědečku!, 1978), houbař (Dia­ gnóza smrti, 1979) a venkovský ochot‑ ník (Krakonoš a lyžníci, 1980). Někdy je omylem zaměňován s Karlem Smr‑ žem (1897–1653), film. recenzentem a publicistou. SMRŽÍK Igor (* 9. 6. 1949 Praha) – he­ rec; manžel tanečnice Kristiny Smr­ žíkové­‑Maarové (*  1953). Bez odbor‑ ného školení získal herecké angažmá v  Severomoravském divadle v  Šum‑ perku (1969–75), pak krátce působil v AUS Víta Nejedlého. Od poloviny 70. let je hercem ve svobodném povolá‑ ní zejména před kamerou a mikrofo‑

170

[smutná]

Daniela Smutná

nem. Ve filmu, kde debutoval roličkou slov. zástupce Minárika ve Fukově ko‑ medii Pátek není svátek (1979), mají jeho role zatím pouze epizodní pova‑ hu: spolužák hlavního hrdiny Arnoš‑ ta v podání J. Abrháma (Experiment Eva, 1985), špinavec (Mravenci nesou smrt, 1985), spekulant s lístky na kon‑ cert (Není sirotek jako sirotek, 1986), horník (Figurky ze šmantů, 1987), host v  šantánu (Anděl svádí ďábla, 1988), funkcionář (Nemocný bílý slon, 1990), muž v divadle (Křížová vazba, 1990), policista (Městem chodí Miku­ láš, 1993). Objevil se i na tv. obrazov‑ ce, např. v seriálech Panoptikum měs­ ta pražského (1986), Rodáci (1988) a Tři králové (1998). Herecké uplatně‑ ní mu přináší i načítání knih na au‑ dionosiče (Roald Dahl, Robert Fulg­ hum).

SMUTNÁ Daniela / Dana (* 8. 9. 1935 Praha, † 2001) – herečka; bývalá man­želka režiséra Jiřího Weisse (1913 až 2004). Její citové zrání neblaze pozna­ menalo trauma z otcova poválečného věznění a pak i smrti v jáchymovských dolech, kam byl jako rada protekto‑ rátního ministerstva kultury Emanu‑ ela Moravce odsouzen pro kolaboraci s  nacisty. Ve film. ateliérech na Bar‑ randově, kde v polovině 50. let děla‑ la klapku, okouzlila svým šarmem re‑ žiséra J. Weisse, který se s ní oženil. Impuls k její herecké dráze však dal spisovatel Jan Otčenášek, na jehož do‑ poručení ji Weiss obsadil do titulní role filmu Romeo, Julie a tma (1959). Postava židovské dívky Hanky, kte‑ rou po útěku z transportu skrývá stu‑ dent (I. Mistrík) na půdě činžovního domu, z  adaptace Otčenáškovy stej‑ nojmenné novely naznačila typ jejích hrdinek  – brunetek tajemně chlad‑ né a sošné krásy – i v dalších Weisso‑ vých filmech: manželka venkovského učitele (L. Chudík) v psychologickém dramatu Zbabělec (1961) a  zlomysl‑ ná, pyšná a bezcitná generálova dce‑ ra v pohádce Zlaté kapradí (1963). Ob‑ jevila se ještě v Tomanově detektivce Slečny přijdou později (1966) a ve slov. filmech Pre mňa nehrá blues (1964) a  Vrah zo záhrobia (1966) a  krátko‑ metrážním snímku Kočka v  dešti (1967). Diváci se s ní mohli setkat i na tv. obrazovce v seriálu Eliška a její rod (1966). Spolu s J. Werichem si zahrála ve snímku NDR Italianische caprizzio (1961) a ještě před rozvodem s Weis‑ sem se neúspěšně pokusila herecky

171

[smutná]

prosadit v zahraničí (paní de Monte‑ span ve filmu Lisolette von der Pflaz, 1966), nakonec ale ve Francii dělala pouze modelku na kosmetiku. Násle‑ dovala pak svého nového manžela – českého psychiatra Dušana Šťastné‑ ho – do Afriky a Číny. SMUTNÁ Jitka (* 16. 4. 1952 Praha) – herečka; sestra kameramana Vladi‑ míra Smutného (* 1942), manželka tv. kameramana Jaromíra Nekudy a mat‑ ka herečky a zpěvačky Terezy Nekudo‑ vé (* 1979). Vyrůstala se třemi starší‑ mi bratry v pražských Nuslích. Nejdřív chtěla být novinářkou jako její otec, pak se rozhodla pro DAMU, kde absol‑ vovala studium herectví (1974). Z prv‑ ního dvouletého angažmá ve Východo‑ českém divadle v Pardubicích odešla roku 1976 za J. Kačerem do Státní‑ ho divadla v  Ostravě (Sen noci sva­ tojánské, Radúz a  Mahulena, Ženit­ ba, Loupežník). Od roku 1990 patřila sedm­náct sezon k ženským oporám činoherního souboru Národního diva‑ dla v Praze, na jehož scéně se uplatňo‑ vala spíš ve vedlejších rolích (Ze života hmyzu, Sbohem Sokrate, Hrdina Zá­ padu, Rok na vsi, Běsi, Romance pro křídlovku, Faust). Roku 2007 se stala členkou Městských divadel pražských (Anna Karenina, Na východ od ráje), ale hostuje i  v  Divadle Bez zábradlí (Rodina Tótů, Racek, Hlučná samota) a Divadle v Řeznické (Zlomatka). He‑ rečka svým naturelem energická a ex‑ trovertní, ale i schopná silných vnitř‑ ních prožitků a  velkého odhodlání. Její přesná povahokresba se vyznačuje

Jitka Smutná

úspornými prostředky, hutnou zkrat‑ kou i nadhledem nad konáním ztvár‑ ňovaných hrdinek. K filmování se po‑ prvé dostala již za studií díky menší roli dívky Zdeny, milé studenta Ev‑ žena (P. Svojtka), v Balíkově psycho‑ logickém filmu Milenci v  roce jedna (1973). Pro menší plnoštíhlejší postavu a temperament se stala na plátně i na obrazovce oblíbenou představitelkou mateřsky srdečných a  starostlivých, ale i  energických typů. Vedle postav učitelek (Kluci z bronzu, 1980; Výcho­ va dívek v Čechách, 1996) a manželek (Dva lidi v ZOO, 1989; Začátek dlouhé­ ho podzimu, 1990; Mandragora, 1997) si s chutí zahrála např. pacientku lé‑ čebného ústavu k odstraňování obe‑ zity Růženku ve Smyczkově smutné komedii Sedm hladových (1988), dob‑ rosrdečnou hajnou Oldřišku v Růžič‑

[smutný] kově satirické komedii Hotýlek v srd­ ci Evropy (1993), matku dvou mladých hrdinek (A. Geislerová a T. Vilhelmo­ vá) v Gedeonově smutné komedii Ná­ vrat idiota (1999) a sociální pracovnici Bulánkovou ve Švankmajerově hororu Otesánek (2000). Diváci ji dobře zna‑ jí z tv. obrazovky, kde se objevila mj. v  cyklu Zpívánky a  v  řadě inscenací (Konec semestru, 1974; Osmý div svě­ ta, 1989; Laskavý divák promine, 1994; Romeo, Julie a  tma, 1998; Karlínská balada, 2001; Svědek, 2001) a seriálů (Velké sedlo, 1984; Co teď a co potom?, 1991; Zdivočelá země, 1997; Tři králové, 1998; Český Robinson, 2000; Černí ba­ roni, 2004; Bazén, 2005). Bývala dob‑ rou folkovou zpěvačkou (spolupra‑ covala mj. s  Jaromírem Nohavicou). Vyučuje na Vyšší odborné herecké škole v Praze. SMUTNÝ Bohuš / Bohumil (*  27. 1. 1922 Brno, † 16. 12. 1995 Brno) – herec. Pocházel z dělnické rodiny, otec byl zá‑ mečník. Po maturitě na reálném gym‑ náziu (1941) studoval herectví na Stát‑ ní dramatické konzervatoři v  Brně, kde se podílel na Komorních hrách (1942–44) vedených Rudolfem Walt‑ rem, u něhož absolvoval (1945). Prv‑ ní čtyři poválečná léta prošel několika scénami v  Brně (nově založené Svo‑ bodné divadlo), Jihlavě (Horácké diva‑ dlo) a Praze (Studio Národního diva‑ dla, Divadlo města Žižkova), aby roku 1949 natrvalo zakotvil v  brněnském Státním divadle. Zde vyspěl v charak‑ terního herce úsporného projevu a pří‑ jemně zabarveného, zastřeného hlasu

172 (Sganarelle v Donu Juanovi, Lopachin ve Višňovém sadu, Vronský v Anně Ka­ renině aj.). Vynikl i jako představitel li‑ dových typů v hrách domácích autorů (Mánek v  Gazdině robě, Kuba v  Tvr­ dohlavé ženě). Umělecký růst mu za‑ stavilo tragické neštěstí (autohavárie v únoru 1962) s dalekosáhlými násled‑ ky pro jeho zdravotní stav. Na jeviš‑ ti pak zůstal platným členem soubo‑ ru již v převážně menších postavách. První herecké příležitosti před kame‑ rou mu poskytl režisér Václav Kubá‑ sek: portáš Štěpán v historické roman‑ ci z moravsko­‑uherské hranice Portáši (1947), dělník v  budovatelském dra‑ matu Dva ohně (1949) a kovář Fran‑ tišek Šrámek v dramatu Žízeň (1949). Pak se objevil ještě v několika menších úlohách vojáků (Akce B, 1951; Dnes ve­ čer všechno skončí, 1954), jako kuchař (Rychlík do Ostravy, 1960), funkcionář (Neklidnou hladinou, 1962) a přísluš‑ ník bezpečnosti (Anděl blažené smrti, 1965). Byl rovněž využívaným tv. her‑ cem a rozhlasovým spíkrem. SMUTNÝ Jiří (*  20. 7. 1922 Vlašim, † 18. 4. 2000 Rokycany) – herec. Za‑ čínal bezprostředně po 2. světové vál‑ ce u Havlíčkovy div. společnosti a do roku 1948 působil postupně v oblast‑ ních divadlech (Teplice­‑Šanov, Kladno) a zájezdovém Vesnickém divadle. V le‑ tech 1948–86 byl členem Realistického divadla v  Praze, na jehož scéně hrál menší a občas i středně velké role. Sil‑ nější postava, vehemence a sytý zvuč‑ ný baryton obvykle předurčovaly spo‑ lečenské postavení a profesi jeho div.

173 i  film. figurek. Před kamerou debu‑ toval epizodkou inženýra v  závodní radě v  Cikánově špionážním drama‑ tu Případ Z­‑8 (1948). Pak se na plát‑ ně objevoval sporadicky a jen v drob‑ ných úlohách lidových typů: geolog (Větrná hora, 1955), taxikář (Slečna od vody, 1959; Kolik slov stačí lásce?, 1961), pohraničník (Smyk, 1960), rá‑ mař (Každá koruna dobrá, 1961) a ne‑ kvalifikovaný učitel z polepšovny, pů‑ vodní profesí řezník (Pasťák, 1968, 1990). Nejčastěji však hrával četníky a  příslušníky bezpečnosti (Dnes ve­ čer všechno skončí, 1954; Cesta zpátky, 1958), jejichž charakteristiku nejlépe vystihl v postavě prvorepublikového strážníka Hrůzy, kterého ztvárnil pů‑ vodně v Sequensově tv. seriálu Hříšní lidé města pražského (1968) i ve všech jeho film. pokračováních Partie krás­ ného dragouna (1970), Pěnička a Pa­ raplíčko (1970), Vražda v hotelu Excel­ sior (1971) a Smrt černého krále (1971). Návštěvníkům kin se naposledy připo‑ mněl rolí předsedy senátu ve Strnado‑ vě moralitě Sny o Zambezi (1982). SMYCZEK Karel (*  31. 3. 1950 Měl‑ ník)  – filmový a  televizní režisér a  herec. Vyrostl ve Slaném, kde byl jeho otec lékárníkem. Zde už jako dítě hrál v představeních tamního loutko‑ vého souboru (namlouval hlas Kašpár‑ ka) a  vynikl také v  recitaci (3. místo v  ústředním kole republikové Sou‑ těže tvořivosti mládeže). Na základě konkursu, o  němž se rodiče dozvě‑ děli náhodou, byl v  devíti letech ob‑ sazen do jedné z klukovských postav

[smyczek]

Karel Smyczek

ve Vošmikově dětské detektivce Zpí­ vající pudřenka (1959). Díky režisé‑ rovu doporučení a  plachému výrazu tváře s  velkýma očima si ho násled‑ ně vybral František Vláčil za předsta‑ vitele dětského hrdiny ve svém ce‑ lovečerním debutu Holubice (1960). V této poetické metafoře lidské tou‑ hy a  závratě z  volnosti představoval chlapce na invalidním vozíku Micha‑ la, který ze žárlivosti postřelí poštov‑ ního holuba, ale zásluhou souseda, malíře Martina (V. Irmanov), raněné‑ ho ptáka vyléčí a sám přitom začíná cítit vůli k vlastnímu uzdravení. Žád‑ ná jeho další dětská role však nedo‑ sáhla takového ohlasu jako ta z  Vlá‑ čilovy film. básně. Většími i menšími úkoly ho pověřoval nejčastěji jeho ob‑ jevitel Milan Vošmik, v jehož filmech o dětech a pro děti hrál většinou brý‑

[smyczek] laté hochy až do jinošského věku: Zlé pondělí (1960), Pohádka o staré tram­ vaji (1961), Táto, sežeň štěně (1964), Volejte Martina (1965) a  Na Žižko­ vě válečném voze (1967). V posledním z  nich (šlo zároveň o  Vošmikův po‑ slední snímek před smrtí) ztvárnil středověkého výrostka Kunu, z něhož se vyklube špeh Žižkovi nepřátelské‑ ho vojska pána ze Švamberka (M. Rů­ žek). V tomto období si zahrál i syna dělnice Peškové (A. Myšková) v  Če‑ chově historickém dramatu Pochod­ ně (1960), kluka na ulici v Moskalyko‑ vě Oranžovém měsíci (1962), a hlavně mladšího syna manželů Holinových (Č. Řanda a D. Zikánová) v povídko‑ vé komedii Petra Schulhoffa Láska ne­ beská (1964). S A. Čunderlíkovou vy‑ tvořil ústřední dvojici mladých hrdi­nů Marcely a  Slávka, kteří jsou v  obdo‑ bí prvního citového vzplanutí zraňo‑ váni citovou prázdnotou vlastních rodičů a nejbližšího okolí, ve slov. fil‑ mu Dimitrije Plichty Láska neláskavá (1969). V pubertě, kdy Smyczek vycítil, že se ztrátou chlapecké bezprostřed‑ nosti vyprchala jeho hlavní „herec‑ ká“ přednost, obrátil pozornost na re‑ žii, kterou začal praktikovat na jevišti. Ke studiu režie však nakonec zvolil FAMU místo DAMU, o které také pů‑ vodně uvažoval. Jako posluchač FAMU asistoval barrandovským režisérům, zejména Karlu Zemanovi, Vladimíru Čechovi, Věře Plívové­‑Šimkové a  An‑ tonínu Kachlíkovi. Po ukončení školy (1975) pracoval ve FSB jako pomocný režisér u Oty Kovala a Václava Matěj‑ ky, od roku 1978 jako samostatný re‑

174 žisér. Svými filmy, zaměřenými zejmé‑ na na psychologické a etické problémy života dospívající mládeže a vyznačují‑ cími se nebývale autentickým postiže‑ ním prostředí a mentality aktérů, při‑ spěl k překonání stagnace film. tvorby normalizační éry (Housata, 1979; Jen si tak trochu písknout, 1980; Sněženky a  machři, 1982; Krajina s nábytkem, 1986; Proč?, 1987). Vybočení z této te‑ matické linie představovaly snímky re‑ agující formou hořkých komedií a po‑ dobenství na aktuální společenské jevy a události (Sedm hladových, 1988; Ne­ mocný bílý slon, 1989; Pražákům, těm je tu hej, 1990). Po delší pauze nabídl divákům v kinech už jen jediný film, čapkovskou pohádku Lotrando a Zu­ bejda (1997). Mezitím se dál příleži‑ tostně objevoval v menších a epizod‑ ních úlohách filmů svých přátel nebo režisérů, kterým asistoval. Hrál tře‑ ba fotografa v Čechově retromuzikálu Svatá hříšnice (1970), studenty v Balí‑ kových Milencích v roce jedna (1973) a Kovalově dramatu Nechci nic slyšet (1978), vojáka základní služby ve Str‑ nadově komedii Můj brácha má prima bráchu (1975), učitele v Bočanově ro‑ dinném dramatu Tvář za sklem (1979), krejčího v Zelenkově pohádce Nesmr­ telná teta (1993). Nejvýrazněji se vryl do paměti diváků kreacemi – mnohdy komického ladění – ve filmech J. Her­ ze a V. Olmera. První ze jmenovaných ho v komedii Holky z porcelánu (1974) obdařil hezkou rolí nesmělého sorti‑ mentáře Kubíka, nejmladšího člena komise provádějící inventuru ve vel‑ koskladu, kde se sblíží s naivní mla‑

175 dinkou skladnicí Maruškou (L. Kořín­ ková). Ve čtyřech Olmerových filmech ztělesnil intelektuálské typy mladých současníků, jejichž projev občas tro‑ chu karikuje: besedujícího odborní‑ ka na ochranu životního prostředí ve smutné komedii Co je vám, doktore? (1984), ing. Jonáše, mimořádně nada‑ ného pracovníka výzkumného ústavu elektrotechniky, ve špionážním sním‑ ku Druhý tah pěšcem (1985), technika investičního oddělení stavebního úřa‑ du Rokose v hořké komedii Jako jed (1985) a  učitele fyziky Uhlíře v  dět‑ ské komedii Páni Edisoni (1987). Ač‑ koliv se v  českém filmu posledních let jako režisér příliš nerealizuje, na‑ opak velmi zintenzivněla jeho tvor‑ ba pro televizi, kde už od 80. let na‑ točil řadu inscenací, filmů a pohádek (Pánská jízda, 1982; Už mu to začalo, 1982; Bumerang, 1987; Závist, 1991; Ko­ courkov, 1992; Srdeční slabosti, 1996; Vše pro firmu, 1998; Poklad pana H., 1998; Romeo, Julie a tma, 1998; Vraž­ da se zárukou, 2000; Vražda v zastou­ pení, 2000) a seriálů (Třetí patro, 1985; Správná šestka, 1993; Bylo nás pět, 1994; Draculův švagr, 1996; Případy detektivní kanceláře Ostrozrak, 1999; To jsem z toho jelen, 2000; Místo na­ hoře, 2004; Dobrá čtvrť, 2005). Nato‑ čil i dokumentární portréty osobnos‑ tí pro cykly GEN a GENUS (František Vláčil, Jaromír Jágr, Martina Návratilo‑ vá, Pavel Kolář aj.) a pro cyklus Osu‑ dy hvězd (např. J. Strach, M. Boča­ nová, L. Zedníčková, B. Srncová). Do roku 2002 také vyučoval na katedře režie FAMU.

[sobota]

Luděk Sobota

SOBOTA Luděk (* 27. 5. 1943 Praha) – herec; manžel herečky Adrieny So­ bo­to­vé­‑Vlasákové (* 1961). Narodil se a vyrůstal na pražském Žižkově v ro‑ dině malíře pokojů. Už jako dítě bavil spolužáky i učitele svými gagy a prů‑ povídkami. Vystudoval SPŠ dopravní v Praze a rok byl zaměstnán jako ze‑ měměřič u  Železničního stavitelství. Stále víc ho ale lákalo herectví. Pod ve‑ dením profesorky Anny Suchánkové se připravil ke zkouškám na DAMU, kam se dostal hned napoprvé. Po absolvo‑ vání (1966) byl dva roky metodikem Domu kultury v Ústí nad Labem, sou‑ časně režíroval a  hrál v  amatérském souboru a  hostoval v  ústeckém Kla‑ divadle (1967–68). Přestože hrál dob‑ ře i charakterní role, pravou parketou se mu stala komika, především au‑ torská, založená na vlastních textech

[sobota] a nápadech, naivistické bezprostřed‑ nosti a improvizaci. V tomto ohledu se mohl plně projevit už ve svém prvním profesionálním angažmá v libereckém Studiu Ypsilon (1969–72), jehož poeti‑ ka a kolektivní tvůrčí duch blahodárně ovlivnily a rozšířily jeho komický po‑ tenciál. Roku 1973 akceptoval nabíd‑ ku M. Šimka a stal se členem pražské‑ ho Semaforu. Tady se začal podílet na repertoáru i jako autor (Třetí nejlepší představení na světě, Robinson Kreutz­ nauer, Náměsíčná sonáta aj.). Pod ve‑ dením režiséra Jána Roháče nabírala obrysy i ona typická poloha poplete‑ ného blonďáka, nesmělého, naivního až připitomělého, který se překotným koktáním zaplétá do nejnemožnějších slovních kotrmelců, a  tím vzbuzuje sympatie a smích obecenstva. Poma‑ lost, plachost a stylizace do „natvrdlos‑ ti“ (to všechno v nosově zabarveném přednesu) patřily k jeho dlouhodobě úspěšnému výrazu, jímž doplňoval ko‑ mickou trojici s M. Šimkem a s P. Ná­ rožným na jevišti domovské scény, v zájezdových vystoupeních, ale svého času také hojně na tv. obrazovce v růz‑ ných zábavných a estrádních pořadech a skečích (Návštěvní dny, Zajíc v pyt­ li, silvestrovské programy). Diváci ho už znali z komediálních tv. inscenací, filmů, pohádek (Vondráčkovo pozd­ ní odpoledne, 1978; Jak dostat tatínka do polepšovny, 1978; Vítejte v Bethelu, 1979; Nebožtíci na bále, 1979; Neber­ te nám princeznu, 1981; Inzerát, 1984; Bandité, 1984; Obnovené pátrání, 1987) a seriálů (Létající Čestmír, 1984; Arabela se vrací, 1990–93). Namluvil

176 animované postavičky seriálů večer‑ níčků Strašení čmeláků (1977), O Ku­ bovi a Stázině (1988) a Radovanovy ra­ dovánky (1989). O jeho popularitu se zasloužil vedle televize i film. Na plát‑ na kin vstoupil nenápadně už v 60. le‑ tech epizodkou vojáka na ulici v Boča‑ nově Soukromé vichřici (1967), po níž následovaly o něco větší úlohy učitele fyziky v dětském filmu Zázračný hla­ volam (1967) režiséra Václava Tábor‑ ského, muže s kyticí v Chytilové Ovoce stromů rajských jíme (1969) a proda‑ vače v elektru v Kleinově špionážním snímku Lekce (1971). Rychlý vzestup k  nesmírné oblíbenosti odstartovala hlavní role v bláznivé komedii Jáchy­ me, hoď ho do stroje! (1974), kterou podle scénáře L. Smoljaka a  Z. Svě­ ráka natočil zkušený komediální reži‑ sér Oldřich Lipský. Jeho vesnický trak‑ torista a později mechanik pražského autoservisu František Koudelka se sna‑ žil žít podle kondiciogramu sestavené‑ ho počítačem, aby se až po letech do‑ zvěděl, že kondiciogram patří jeho jmenovci. Sobota postavu svým naivis‑ tickým herectvím a prvoplánovými vy‑ jadřovacími prostředky posunul smě‑ rem ke karikatuře, zvýraznil hrdinovu prostomyslnost a nepraktičnost. Jeho hrdina se podobal ztřeštěností, ale i blonďatými vlasy a modrýma očima potrhlým nešikům francouzského ko‑ mika Pierra Richarda, na druhé straně velmi vzdáleně navazoval i na jednodu‑ ché mládence V. Pucholta. Vděčný typ věčně zadrhávajícího a roztržitého, ně‑ kdy bezelstného, jindy i trochu zištné‑ ho a poťouchlého zmatkaře zopakoval

177 s příznivým diváckým ohlasem v dal‑ ších veselohrách, jejichž úroveň však mnohdy neodpovídala kvalitám jejich hereckých představitelů. Ve dvojici volně na sebe navazujících satirických komedií Petra Schulhoffa Zítra to roz­ točíme, drahoušku…! (1976) a  Co je doma, to se počítá, pánové… (1980), které na příbězích dvou sousedících manželských párů, drobnými zlomysl‑ nostmi si zbytečně znepříjemňujících život, kritizovaly přežívající maloměš‑ ťácké nešvary, hrál syna manželů No‑ vákových (S. Zázvorková a M. Kopec­ ký), taxikáře Reného, jenž se zamiluje do neteře (D. Veškrnová) znepřáte‑ lených sousedů Bartáčkových (I. Jan­ žurová a F. Peterka). V dalším Schul‑ hoffově filmu „Já to tedy beru, šéfe…!“ (1977) vytvořil s  P. Nárožným komic‑ kou, originálním způsobem vyděrač‑ ství pracující dvojici náborářů velké‑ ho průmyslového podniku, která na své nezákonné počínání nakonec stej‑ ně doplatí. Jeho manželskou partner‑ kou byla I. Janžurová. Jiný komický tandem vytvořil s  J. Kemrem v  Jire‑ šově sci­‑fi komedii Talíře nad Velkým Malíkovem (1977). Ztělesnili mimo‑ zemšťany BA­‑HU a LU­‑PU, z nichž prv‑ ní (Sobota) se jako Ferda Vidrmoc pod vlivem slivovice a lásky ke sličné Mora‑ vance (J. Šebestová) nakonec polidštil a zůstal již na Zemi. Pro Sobotu a ně‑ které jeho kolegy ze Semaforu napsa‑ li František Vlček a V. P. Borovička ná‑ mět a scénář hudební komedie Jen ho nechte, ať se bojí (1977), kterou nato‑ čil režisér Ladislav Rychman. Sobota v  ní představoval mladého hudební‑

[sobota] ho skladatele, který údajně potřebu‑ je pro svou tvorbu šokující atmosféru, jeho partnerkou byla H. Vondráčková. Jiná známá zpěvačka – L. Kozderko­ vá – hrála sličnou hudby a mořemilov‑ nou řeznici Šárku, jež uhání nesmělé‑ ho hodináře Ctirada Blažka (Sobota) v  hudební crazy komedii debutující‑ ho režiséra Tomáše Svobody Hodiná­ řova svatební cesta korálovým mořem (1979). Rok nato si zahrál i v jeho dru‑ hém filmu Blázni, vodníci a  podvod­ níci (1980), po jehož natočení mladý režisér náhle zemřel. Roku 1982 hrál v dalších dvou filmech, které byly na více než deset let také jeho poslední: po menší postavě prchlivého majitele trabanta Vaněrky v kombinované hra‑ né a kreslené komedii Oldřicha Lipské‑ ho Srdečný pozdrav ze zeměkoule měl hlavní roli poněkud potrhlého Standy Sobotky, který se zcela neúspěšně po‑ kusil sestavit vesnickou kapelu v hu‑ dební komedii Milana Muchny Únos Moravanky (1982). Pro neshody s ve‑ dením divadla i  samotným Šimkem přestal být v polovině 80. let obsazo‑ ván a současně mu byl velmi omezen přístup do médií. V té době se jako ne‑ vytížený herec uchýlil ke spolupráci s country kapelou a Ivanem Mládkem. Když roku 1990 Semafor definitivně opustil, věnoval se zájezdové činnosti a své autorské, režijní a interpretační ambice se rozhodl naplňovat ve vlast‑ ním Směšném divadle, které roku 1991 založil s manželkou a provozuje s jis‑ tými problémy dodnes. V  90. letech se vrátil do české kinematografie jako herecký protagonista i spoluautor ná‑

[sobotka] mětu a scénáře v komedii Ještě větší blbec, než jsme doufali (1994) reží­rované V. Olmerem. Snímek patří do sku­piny polistopadových filmů, jež se snažily komickou formou zobrazo‑ vat porevoluční kapitalistickou realitu a zároveň měly být komerčně úspěš‑ né. Sobota se tu představil ve své nej‑ typičtější poloze jako naivní nešika Vitoušek Dolejší, jenž nečekaně resti‑ tuuje hotel v Karlových Varech, o kte‑ rý ho chtějí připravit vychytralí gau‑ neři. Nezdarem skončil i  další jeho autorský snímek, bláznivá komedie Nebát se a nakrást (1999), jejíž režie se ujal František Filip. Sobota navíc he‑ recky příliš nezvládl dvojroli majitele prosperující sklárny Vladimíra Sýko‑ ry a prostoduchého neúspěšného her‑ ce Fandy Pažouta, kteří si vzájemně vymění role. Mezitím se objevil jako zkorumpovaný radní Oktábec v sati‑ rické komedii Milana Muchny Divoké pivo (1993), založené taktéž na dvoj‑ nickém motivu a  pokleslém humo‑ ru. Po delší přestávce se připomněl na plátně ve zcela nečekané seriózní po‑ době váženého primáře na gynekolo‑ gii docenta MUDr. Aleše Hrona, CSc., v situační komedii debutujícího Marti‑ na Dolenského Chyťte doktora (2007), a stejně tak překvapil na tv. obrazov‑ ce menší úlohou majitele autobusové společnosti v seriálu Letiště (2006–07). V televizi Nova měl vlastní autorský pořad Senzibilšou (1997). Jeho umě‑ lecký vývoj je příběhem osobitého, mi‑ mořádného komického talentu, který si vydobyl silné divácké zázemí někdy i ve tvarech, kde určitě slevil z umělec‑

178 kých nároků ve prospěch popularity. Své vzpomínky, povídky, scénky a fe‑ jetony shrnul v knize Facky místo po­ hádek (1998). SOBOTKA Martin (* 28. 11. 1970 Pra‑ ha) – herec. Díky matčině profesi (só‑ listka baletu Národního divadla) trávil prakticky celé dětství v divadle. V osmi letech začal s dabingem, jemuž se vě‑ nuje dodnes. Základy herecké profe‑ se si osvojil v hudebně­‑dramatickém oddělení Státní konzervatoře v  Pra‑ ze, po jejímž absolvování (1991) při‑ jal angažmá v Západočeském divadle v Chebu, odkud se záhy vrátil do Pra‑ hy, aby načas zakotvil v  souboru Di‑ vadla Jiřího Wolkera. Od konce 90. let pokračuje v jevištní činnosti v ko‑ mediálních inscenacích Divadelního spolku Háta Olgy Želenské (Na správ­ né adrese) a v muzikálových produk‑ cích na různých pražských scénách: v Divadle Blaník (Pokrevní bratři), Di‑ vadle Kalich (Tajemství) a Hudebním divadle Karlín (Producenti) aj. Už jako konzervatorista si vyzkoušel účinko‑ vání před kamerou, když ve Smyczko‑ vě fiktivním dokumentu o delikvent‑ ní mládeži podle skutečného případu Proč? (1987) vytvořil s  J. Langmaje­ rem dvojici nevlastních bratrů Stup‑ kových, mladistvých obžalovaných z  vandalismu, kterého se dopustili jako agresivní vlajkonoši Sparty Pra‑ ha během jízdy vlakem na fotbalové utkání do Banské Bystrice. Objevil se v jedné z postav Čapkových her, insce‑ novaných v rámci děje životopisného snímku Člověk proti zkáze (1989), kte‑

179 rý natočil o  posledních měsících ži‑ vota spisovatele Karla Čapka režisér Štěpán Skalský. Debutující režisérka Mirjam Landa mu ve svém autorském film. muzikálu Kvaska (2006) přidě‑ lila vedlejší tragickou postavu Maxe, jehož kamarádovi z vězení Mickimu (F. Tomsa) se podaří uprchnout a díky houževnatosti i  talentu uskutečnit svůj sen. Se Sobotkou se setkávají di‑ váci spíše na tv. obrazovce, zejména v pohádkách (Dick Whittington, 1993; Pohádka o lidech a boží lékárně, 1995; Cesta do pekla a  zpátky, 1996; Kou­ zelný bolehoj, 1997; Zimní víla, 1999) a  v  seriálu Motel Anathema (1997). Na ČT uváděl s  Martinou Delišovou pořad pro děti Pohádková půda. Od roku 1987 spolupracuje s Českým roz‑ hlasem (pohádky, hry atd.). Byl mode‑ rátorem a i jinak spolupracoval s ko‑ merční stanicí Fajn Rádio. SODOMA Viktor (* 5. 7. 1945 Praha) – zpěvák a podnikatel; syn zpěváka, textaře a výtvarníka Viktora Sodomy (1917–1997). Rodinné prostředí ovlivni‑ lo jeho zájem o populární hudbu. Po absolvování osmiletky (1959) vystu‑ doval SPŠ keramickou v Bechyni, ale rozhodl se pro zpěv. V soutěži Hledá­ me nové talenty (1964) získal 2. mís‑ to. V  době prezenční vojenské služ‑ by spolupracoval se skupinou Mefisto a po vojně zpíval v rockových skupi‑ nách Flamengo (1966) a  Matadors (1967–68). Od konce 60. let svůj sty‑ lově čistý rhythm and bluesový pro‑ jev přizpůsobuje střednímu proudu populární hudby, především za do‑

[solmar]

Viktor Sodoma

provodu orchestru Václava Zahradní‑ ka a později kapely Shut Up F. R. Če­ cha. Celá 80. léta vystupoval převážně v italských nočních klubech. Nepatr‑ ný herecký otisk, který zanechal v čes‑ ké kinematografii, tvoří větší i  epi‑ zodní role současných mladíků ve filmech Bubny (1964), Komedie s Kli­ kou (1964), Každý mladý muž (1965), Hvězda (1969) a Jsem nebe (1970). Na‑ posledy se na plátně objevil jako zpíva‑ jící zbrojnoš v Podskalského muzikálu Noc na Karlštejně (1973). V současné době se věnuje podnikání a vystupuje pouze příležitostně v různých reviva‑ lově zaměřených programech. SOLMAR Alexej / Alexandr (*  21. 4. 1901 Jemnice, † 19??) – herec a diva­ delní režisér; manžel herečky a reži‑ sérky Zdeňky Cinkové (1903–19??). Se

180

[someš]

torických dramatech podle známých literárních předloh: provinciál řádu Tovaryšstva Ježíšova (Temno, 1950), kovodělník (Anna proletářka, 1952) a prokurátor (Psohlavci, 1955).

Jaroslav Someš

vznikem republiky zahájil v sedmnác‑ ti letech profesionální hereckou drá‑ hu v Praze, kde do roku 1929 vystří‑ dal řadu scén. Po dvou sezonách ve Slovenském národním divadle v Bra‑ tislavě se stal roku 1931 hercem a re‑ žisérem činohry i operety v Českých Budějovicích, kde s krátkým působe‑ ním v pražské Malé operetě (1933–34) setrval do začátku okupace. Protek‑ torátní období a první tři poválečná léta hrál a režíroval v Plzni. Od roku 1948 v  krátkých intervalech pobýval v souborech oblastních divadel (Libe‑ rec, Hradec Králové, Pardubice, Trut‑ nov, Karlovy Vary). Ani po odchodu do penze (1959) nezanechal aktivní činnosti a tři roky se věnoval režii ve Slezském divadle v Opavě. Stopu v čes‑ ké kinematografii zanechal jen drob‑ nými kostýmními rolemi ve třech his‑

SOMEŠ Jaroslav (* 21. 6. 1941 Praha) – herec a divadelní historik. Po ukon‑ čení hereckých studií na JAMU (1968) prošel tříletým angažmá ve Výcho‑ dočeském divadle v Pardubicích, jed‑ nu sezonu strávil v Horáckém divadle v Jihlavě a roku 1973 zakotvil na jede‑ náct let v plzeňském Divadle J. K. Tyla. Tehdy spolupracoval i  s  amatérský‑ mi divadelníky (Divadlo pod lampou). Od roku 1983 hrál v pražském Divadle Jiřího Wolkera. Roku 1989 stál u zro‑ du div. společnosti Petrklíč, která se repertoárem orientuje na základní mravní hodnoty evropského huma‑ nismu a křesťanství. S filmem přišel poprvé do kontaktu už jako chlapec prostřednictvím dětských rolí: prá‑ če Janek ve dvou dílech Vávrovy hu‑ sitské trilogie (Jan Žižka, 1955; Pro­ ti všem, 1956) a starší syn zbabělého inženýra (K. Höger) ve Weissově oku‑ pačním dramatu Hra o  život (1956). K dalším, velmi ojedinělým návratům před kameru došlo až po mnoha le‑ tech ve vedlejších postavách přísluš‑ níků inteligence ve filmech Antonína Kachlíka Dvacátý devátý (1974), V. Ol­ mera Druhý tah pěšcem (1985), Jako jed (1985) a Nahota na prodej (1993) a Františka Vláčila Mág. (1987). Věnu‑ je se i rozhlasovým dramatizacím. Ve dvojici s B. Kleplem byl průvodcem tv. dokumentárního cyklu o společensko­

181

[somr]

‑politických událostech před, během a bezprostředně po listopadu 1989 La­ byrintem revoluce (2006). SOMR Josef (* 15. 4. 1934 Vracov u Ky‑ jova, okres Hodonín) – herec. Pochá‑ zí ze skromných venkovských pomě‑ rů, které ho naučily pokoře a  úctě k  tradičním hodnotám a  hrdosti na své moravsko­‑slovácké kořeny. Je pro‑ středním ze tří synů železničáře, který to dotáhl na výpravčího. Původně měl pokračovat v otcově profesi, ale střed‑ ní škola odhalila, že na to nemá tech‑ nické předpoklady. Sklony k herectví, zděděné zřejmě po mamince – někdej‑ ší ochotnici, prokázal už ve črnácti le‑ tech, kdy začal hrát v ama­térském di‑ vadle. Na hereckou dráhu však nepo‑ mýšlel. Ke zkouškám na JAMU, kam byl napoprvé přijat, ho vlastně přemlu‑ vil kamarád. Po ukončení hereckých studií (1956) získal angažmá v Českém Těšíně, odkud po dvou letech přešel na tři sezony do brněnského Divadla bratří Mrštíků, které pak vyměnil za Východočeské divadlo v Pardubicích, kde působil další čtyři roky. Roku 1965 se připojil k formujícímu se souboru Činoherního klubu, kde během čtr‑ nácti sezon vyzrál ve výraznou herec‑ kou osobnost, těsně spjatou s profilem této komorní scény, na jejíchž prknech vytvořil řadu významných rolí, v nichž uplatnil principy autentického herec‑ tví (fráter Timofej v Mandragoře, Lexa ve hře Aleny Vostré Na koho to slovo padne, Gajev ve Višňovém sadu, démo‑ nický vyšetřovatel Porfirij v  Zločinu a trestu, vrátný v Bludišti, Osip v Revi­

Josef Somr

zorovi, sadistický Goldberg v Pintero‑ vých Narozeninách, klaun v Andrejevo‑ vě hře Ten, který dostává políčky, Pea‑ chum v Krejcarové opeře, rezignovaný herec Tyron v O’Neil­lově Cestě dlouhé­ ho dne do noci). V srpnu 1978 se stal členem činohry Národního divadla, které opustil roku 2001, kdy se ­rozhodl odejít do důchodu. Na prknech naší první scény se jeho vyhraněné a záro‑ veň široce sdělné, groteskně demas‑ kující herectví plně rozvinulo v mno‑ ha vynikajících kreacích (Jakub Bušek v Našich furiantech, Maršál v Bílé ne­ moci, Vávra v Maryše, Profous v Daň‑ kově Vévodkyni valdštejnských vojsk, Claudius v Hamletovi, Gloster v Krá­ li Learovi, Kunz v Roku na vsi, Edgar ve Strind­bergově Tanci smrti). Je dvoj‑ násobným laureátem Ceny Thálie – tu první mu přinesla roku 1997 postava

[somr] pana Františka v Romanci pro křídlov­ ku a druhou získal roku 2001 za hlavní roli v inscenaci The Gin Game z praž‑ ské Vio­ly. Je představitelem moderní‑ ho jevištního projevu: úsporná, civilní mluva i gesta, přecházející někdy ne‑ násilně do lehké a funkční grotesknos‑ ti, mu nejsou účelem, nýbrž nástrojem jiskřivé hry ironie a stálého nadhledu, s  nímž na jevišti spontánně hodno‑ tí skutečnost. Jeho postavy jsou větši‑ nou kritickými variacemi na téma ně‑ kdy zlobné nenávisti, jindy nenápad‑ né agresivity v mezilidských vztazích. Často tu proniká i  pro něho typic‑ ký motiv manipulace, tj. samozvané‑ ho zasahování do osudů druhých lidí. Dlouho hrával téměř výhradně padou‑ chy různého druhu a kalibru: potmě‑ šilce, podvodníky, úlisné hochštaplery, podlé kumpány, cynické svůdce a jiné morálně pokřivené typy. Měl pro ně ideální fyziognomické předpoklady, ji‑ miž neváhal zdůrazňovat ty nejodpor‑ nější stránky lidských povah, aniž by však sklouzával do stereotypu těchto zlodušských postav. Později začal vy‑ tvářet vnitřně komplikované postavy ztracených individuí, klamaných i kla‑ majících manželů a ne právě šťastných otců dospívajících synů a  dcer, kte‑ ří mu dělají starosti. Stárnoucí a staré muže pak vybavil vědoucím smutkem i ironií. Uplatnil se také v typech tragi‑ komických. Pro film ho objevil v první polovině 60. let v pardubickém divadle tehdejší pomocný režisér J. Herz pro celkem epizodní roličku vězeňského lékaře Schwarcze v soudním drama‑ tu režisérů Jána Kadára a Elmara Klo‑

182 se Obžalovaný (1964). Ve druhé polovi‑ ně 60. let ho začali do svých filmů ob‑ sazovat hlavně mladí režiséři z okruhu tzv. nové vlny. Rozhodovala o tom jed‑ nak generační příbuznost, hlavně však jeho herecká příslušnost k Činoherní‑ mu klubu, jehož specifická inscenač‑ ní poetika byla těmto filmařům vel‑ mi blízká. Právě jeden z  jeho režisé‑ rů J. Menzel mu nabídl první velkou film. příležitost  – prostopášného vý‑ pravčího Ladislava Hubičku v Oscarem ověnčené adaptaci Hrabalovy novely Ostře sledované vlaky (1966). Bezpro‑ středně po něm následoval slizký a slí‑ divý recepční v Mášově secesně stylizo‑ vané absurdní hříčce Hotel pro cizince (1966), řádový rytíř Rotgier ve Vláčilo‑ vě středověké baladě Údolí včel (1967), soused Pavel Svoboda v Činčerově, Ro‑ háčově a  Svitáčkově interaktivní ko‑ medii Kinoautomat: Člověk a  jeho dům (1967) a vojín Bill Tall, jeden z pě‑ tice amerických vojáků ztracených za 2. světové války v džungli kteréhosi ti‑ chomořského ostrova ve Smočkově a Sísově adaptaci div. hry Činoherního klubu Piknik (1967). Za postavu Ády Vinše, typického představitele malo‑ měšťácké společnosti, v níž jsou man‑ želské a  milenecké vztahy vytvářeny výhradně zvykem vedoucím k únavné‑ mu stereotypu, z jehož pout se někteří jedinci tu více, tu méně úspěšně poku‑ sí uniknout i za cenu porušení obec‑ ně platných morálních zákonů, kterou vytvořil v Bočanově adaptaci rané no‑ vely Vladimíra Párala Soukromá vich­ řice (1967), získal Trilobita za rok 1967. Jeho partnerkami byly M. Myslíková

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.