III. DÍL: S Ž

MILOŠ FIKEJZ

ČESKÝ FILM

HERCI A HEREČKY / III. DÍL: SŽ

NAKLADATELSTVÍ LIBRI PRAHA 2008

Třetí díl vznikl za finančního přispění Ministerstva kultury ČR. Nakladatelství Libri a autor děkují Casting studiu Cine-Jessy za poskytnutí fotografií.

© Miloš Fikejz, "##$ Illustrations © archiv autora a Casting studio Cine-Jessy, "##$ © Libri, "##$ ISBN %&$-$#-&"&&-'()-) ISBN $#-&"&&-''*-' (soubor) ISBN $#-&"&&-''"-* (*. sv.) ISBN %&$-$#-&"&&-'')-' (". sv.)

5

Obsah

Slovo nakladatele & Předmluva *( Struktura hesel */ Seznam zkratek organizací, institucí a zemí Zkratky obecné "# Herci a herečky / III. díl: S–Ž "' Poděkování a prosba %#* Aktualizace a opravy k *. a ". dílu %#'

*&

6

7

Slovo nakladatele

Posledním, '. dílem končí – a jak doufáme, jen na krátký čas – první část projektu Český film s podtitulem herci a herečky. Rád bych vyzdvihl nejen nesmírnou píli a vytrvalost autora, který vždy večer po zaměstnání, o víkendech i dovolených po více než tři roky zúročoval své dvacetileté poznámky, výpisky z encyklopedií, publikací, časopisů a novin, telefonoval, e-mailoval, dopisoval si a osobně se scházel s řadou aktérů, rodinnými příslušníky i pamětníky, psal si s divadelními scénami po celé republice, vysedával nad výpisky v Divadelním ústavu, diskutoval s kolegy i různými nadšenci a sběrateli, luštil rukopisné i strojopisné pozůstalosti, pátral v archivech a surfoval po internetu, kde se zásluhou mnoha nadšenců naštěstí v poslední době objevují nejen filmové a seriálové databáze, ale i údaje o slavnějších rodácích. A v neposlední řadě chodil po pražských hřbitovech, aby se dopátral životních dat těch, kteří kdysi byli třeba i hvězdami stříbrného plátna, aby pak často žili opuštěně v ústraní a nejednou umírali osamělí a zapomenutí, což je tragédie vždy, ale v této profesi, zvyklé na potlesk publika, dvojnásobná! K tomu samozřejmě je třeba připočítat nespočetné návštěvy divadel a nekonečné nikoliv hodiny, ale týdny a měsíce při sledování (někdy i opětovném, právě pro připomenutí konkrétního výkonu) filmů, televizních inscenací, dramatizací, seriálů… Nehledě na to, že si bylo třeba všímat i rozhlasové tvorby, nahrávání na gramodesky i na moderní audionosiče, sledovat dabingové výkony, případnou pedagogickou činnost, funkce nejprve v těch nezávislých a pak nadlouho politicky závislých, a nyní opět svobodných profesních spolcích a organizacích, a bylo-li to „shůry“ dopřáno, tak i ceny, ať už byly udělovány za výkony, anebo za politickou horlivost. Jistě mu ke sběru jeho rozsáhlé faktografie tak či onak pomohla díla různých předchůdců i současných autorů či kolegů, ale i dalších konkrétních lidí, z nichž mnohým v *., ". a '. díle vyslovují autor i nakladatelství Libri svůj upřímný a nefalšovaný dík, a pokud jsme někoho nedopatřením opominuli, prosíme o pochopení a ujišťuji, že nešlo o zlý úmysl nebo nevděk. Za mnohem závažnější než autorovu píli, která je jistě sama o sobě výjimečná, však považuji způsob, jímž Miloš Fikejz tak nesmírně náročný úkol zvládl v jeho konečné textové podobě. Na poměrně malé ploše se mu podařilo zachytit alespoň to nejpodstatnější z rodinného prostředí, a to bez jakýchkoliv známek bulvarizace, i to nedůležitější z divadelní anabáze (někdy od amatérských souborů i kočovných společností, oblastních divadel a menších pražských scén až po ty

8 větší v čele s naší první scénou a u větších hesel zaznamenal i největší či charakteristické jevištní role) – pokud šlo i o herce divadelní či pěvce. Soustředil se však pochopitelně především na vše podstatné z filmové a televizní tvorby, a to nejen u „velkých“ hvězd, ale také stovek a stovek dalších herců středních, menších, proslulých či méně proslulých „figurkářů“, ba i těch ztvárňujících epizodní role (například včetně opomíjených kaskadérů a dabérů), na které dosavadní encyklopedie a příručky zapomínaly. Ale hlavně – nalezl ten klíč, kterým ve čtenáři vyvolá představu právě té jediné konkrétní tváře z tisíců herců a hereček, její mimiku a gesta, výrok z filmového plátna, který minimálně v podvědomí diváků utkví… To vše se ovšem týká až éry, kdy ve '#. letech film promluvil. Kniha nás však zasvěceně provádí i průkopnickými léty (a zdaleka nejde jen o Josefa Švába-Malostranského) a pak němou érou první republiky s jejími prvními velkými hvězdami evropské velikosti (Susanne Marwille či Anny Ondráková), která se – mj. i díky neschopnosti veřejnoprávní televize – u nás netěší zdaleka takové popularitě jako například v Americe a pro běžného diváka je stále prakticky neznámá, i když v ní začínalo mnoho a mnoho pozdějších hvězd i hvězdiček (opět za všechny 7eodor Pištěk či Antonie Nedošinská). Přišla slavná '#. léta, jejíž filmy nás často baví dodnes, ať jde o komedie s Voskovcem a Werichem nebo Lamače, Friče a dalších s nástupem desítek hvězd, jejichž popularita, mj. Adina Mandlová, Věra Ferbasová, Oldřich Nový, Hugo Haas, vlastně dodnes nepohasla, i když jejich poválečné osudy byly různé, ale ani v jednom případě ne právě nejlehčí. Kupodivu i jinak tísnivá léta protektorátu nepřinesla žádný vyloženě kolaborantský snímek, třebaže se film ocitl pod přísným dozorem nacistů. Dodnes se tak bez rozpaků a pocitů vnitřního studu díváme na mnohé komedie, ale i snímky, které povzbuzovaly národního ducha (opět za všechny Terezie Brzková v Babičce, *%)#). A poté už autor pojednává o dalších, méně slavných etapách znárodněné a pak už ryze totalitní-služebné kinematografie, ale i o té zatím vrcholné – vyvzdorované na státní moci v /#. letech (kde raději neuvedeme nikoho, abychom nepoškodili ostatní), a vždy právě prostřednictvím medailonků hereček a herců přibližuje dobu bez jakýchkoliv předsudků či naopak nekritického lichocení. A to platí nejen u některých zdiskreditovaných slouhů totalitních režimů, ale i u tak slavných a dodnes oblíbených herců, jako byl a stále zůstává třeba Jan Werich – v tom tkví vedle zachycení prchajícího času a profesních osudů, podle mého soudu, hlavní přínos a největší umění Miloše Fikejze. Je to o to cennější, že jejich divadelní role – mnohdy větší, různorodější či plastičtější – nenávratně mizí s posledním pamětníkem konkrétního představení, za nímž spadne opona, zatímco filmový kotouč je dokázal zachytit i pro další a další generace.

9 A navíc, autor všechny své hrdiny, malé i velké, bez předstírání doslova miluje, má pochopení i pro světonázor každého z nich, byť i levicový s konsekvencemi z toho vyplývajícími po roce *%)(, a hlavně po únoru *%)$, pokud nešlo jen o prospěch, ale o názor (který se navíc nejednou v následujících desetiletích proměnil, když přišlo vystřízlivění z iluzí, jako třeba u Miloše Kopeckého). Stejně tak má pochopení pro jejich účast v nevalných snímcích a případná lidská kolísání či selhání spíše omlouvá, snaží se je vysvětlit, pochopit… Vždyť, co si budeme namlouvat, úlohou herců bylo od počátku historie až dodnes – hrát, bavit publikum, bez něhož se nedá naplňovat jejich nejvlastnější bytostné poslání, kterému jsou v naprosté většině ochotni obětovat doslova vše. A jistě ne každý z nich měl náturu či možnost emigrovat, uzavřít se do bytového divadla anebo opustit prkna, jež znamenají svět, či stříbrné plátno, raději než by hráli v někdy i v nepříliš hodnotných melodramatech, jindy v budovatelských či později normalizačních agitkách. A autor se správně necítí být soudcem nad svými bližními. V této souvislosti mě mimo jiné upoutala jeho věta u slovenského herce Gustáva Valacha, jemuž také (i když v těch nejhorších normalizačních agitkách hrát odmítl!) osud nedopřál působit v jiném než tom našem socialistickém, poněkud zahnívajícím rybníčku, a brát tedy role ve filmech lepší, ale i té horší kvality. Fikejz skoro až obdivně říká: „Díky schopnosti vtisknout svým figurám pravdivost … mnohdy překlenul „černobílý“ scenáristický anebo režijní pohled.“ Ano, i to patří do výbavy opravdu dobrého herce, lidsky ozvláštnit třeba i poněkud schematickou větší roli nebo maličkou epizodní úlohu, protože také za ní je skryt lidský osud s celou jeho složitostí a nejednoznačností. A film, alespoň ten dobrý či ne zcela poplatný, by to měl byť jen náznakem divákovi alespoň poodhalit. Což však zdaleka neznamená, že by Miloš Fikejz rezignoval na hodnocení hereckých výkonů nebo lepších či dobově pokleslých snímků, i když také zde je mu vlastní spíše vyzdvihnout případné pozitivní stránky, než se zabývat odsudky. Nelze ale opominout ani autorovu snahu upoutat čtenáře barvitým a bohatým jazykem, třebaže právě tuto úlohu mu sevřená a stručná encyklopedická forma samozřejmě hodně ztěžovala. Přesto svému úkolu dostál více než se ctí. Rád bych se dotkl ještě jedné věci, ostatně již výše naznačené, že jen dohledat životní data bylo někdy úkolem doslova nadlidským (a někdy bohužel nenaplněným) – a netýká se to samozřejmě jen herců. Lidé začali mizet už za nacistické okupace, bohužel tehdy jen méně do emigrace, ale o to více do nacistických věznic a koncentračních táborů, kdy data jejich umučení nelze vždy dohledat. Do dějin nejen filmu pronikavě zasáhla také doba hned poválečná, a to zdaleka ne jen znárodněním kinematografie, což záhy přineslo monopol „jedinému

10 správnému marx-leninskému světonázoru“, ale také „zúčtování“ se skutečnými (a těch zas nebylo až tak mnoho a mnozí z nich brzy oddaně sloužili jiné totalitě v KSČ), ale i domnělými kolaboranty – za všechny jmenujme zase jen příklad, oběť malé české závisti, geniálního krále komiků Vlastu Buriana či skvělou herečku Natašu Gollovou. A už za tři roky následovala poúnorová emigrace v čele s Jiřím Voskovcem. A ti, kdo zůstali, pokud se znelíbili, mohli skončit třeba jako Jiřina Štěpničková. Následoval hrozivý úpadek filmu trvající deset let, kdy i renomovaní režiséři a herci mohli tvořit jen pod bdělým dozorem všemocných komisí ovládaných státostranou. A to nemluvíme o tom, jak mnoha skvělým hercům – opět za všechny Václav Voska – režim prakticky nikdy neumožnil ukázat na filmovém plátně jejich skutečně umění. O následujícím období, kdy se český film vypjal k jednomu ze svých vrcholů, se netřeba rozepisovat. A přišel srpen *%/$, někteří ho raději ani nepřežili (Martin Frič), zavírání filmů do trezorů a ještě mnohem početnější posrpnová emigrace – příkladem tu budiž Miloš Forman či Vladimír Pucholt, kdy pak byli umělci-exulanti, zejména pokud se jim dařilo úspěšně navázat na dosavadní kariéru či se jinak uplatnit, tabu. A první nejhorší desetiletí normalizace, s trestáním a distancemi těch „neposlušných“ (Vlasta Chramostová či Marie Tomášová) a dalších emigrací (Jan Němec), kdy se až na pár ojedinělých komedií film vrátil k nejtemnějšímu poúnorovému období. A tlak na herce a ostatní filmové i jiné tvůrce se ještě vystupňoval po Chartě &&, kdy docházelo k další emigraci (Jan Tříska, Pavel Landovský) a také se hromadně lámaly charaktery. Ostatně nebylo to poprvé, a paralela s hromadnou přísahou loajality mj. herců říšskému vůdci Adolfu Hitlerovi po atentátu na Heydricha je tu nasnadě! A třebaže $#. léta znamenala jisté uvolnění, normalizační marasmus, který se zdál být bez konce, nakonec vyháněl další emigranty včetně herců (Martin Štěpánek). Do filmové historie také patří, že byli tací – a nerozhodovalo bohužel jejich herecké či jiné umění (šlo i o vynikající herce jako Václav Vydra starší, anebo ty méně vynikající jako Josef Větrovec), kteří situace dokázali využít nejen ku vlastnímu prospěchu, což se koneckonců dá i lidsky pochopit, ale – a to už se omluvit nedá – doslova k profesní, a tím i lidské diskreditaci, a nejednou dokonce i úplné likvidaci kolegů (pomlouvali dokonce i ty zesnulé jako režiséra K. H. Hilara) a stali se opravdovými přisluhovači totalitního režimu. Odměnou jim nebyly jen dnes bezcenné cetky v podobě rozličných řádů a titulů laureátů rozličných cen včetně té „nejcennější“ Klementa Gottwalda, ale i především ta neodolatelná moc rozhodovat o osudech druhých. A to věru nemluvíme o těch drobných donašečích StB, kterých se také našlo nemálo… Připomínám to nejen proto, že pro mladou generaci je to často už „hluboký středověk“, ale protože pozorný čtenář i tato fakta (s výjimkou seznamů spolupracovníků StB, které autor ignoroval) tak nebo onak najde v mnoha heslech

11 Fikejzova opusu, jak se odrážela někdy více, jindy méně v osudech a nejednou i rolích jednotlivých hereckých protagonistů. A je třeba připomenout i to, že zároveň zmizela také česká encyklopedistika, a to už v roce *%)' nacisty brutálně ukončeným projektem Ottova slovníku naučného Nové doby u písmene U. To, co následovalo v éře komunistické totality, se dá stěží encyklopediemi nazvat. Nešlo zdaleka jen o ideologickou podjatost při výkladu hesel, ale především o jejich „výběr“: zatímco se obligatorně zařazoval každý okresní tajemník, lidé z oblasti kultury, pokud sebeméně „vadili“ režimu, byli prostě vymazáni či zapomenuti. Vím o tom své, protože jsem krátce působil v &#. letech v Encyklopedickém institutu tehdejší Československé akademie věd. Ne nadarmo se pětisvazkové Malé československé encyklopedii z $#. let – na nic většího se totalitní věda za čtyřicet let s celým specializovaným „vědeckým“ pracovištěm a tisícovkou externistů nezmohla – přezdívalo podle tehdejšího předsedy ČSAV „Římanův potrat“! Kvůli ignoraci osudů „obyčejného člověka“, kterým se navíc bolševici tak oháněli, rozprášení „buržoazní“ inteligence, ale také nezávislého celostátního i regionálního tisku, který v občanské společnosti zaznamenává právě mj. osudy herců, kulturních pracovníků atd. atd., zmizely desetitisíce lidských příběhů bez zachycení ve veřejně přístupných zdrojích. A pokud se výjimečně nezachovaly v rodinné tradici či vzpomínkách známých a přátel, jsou ztraceny bohužel už navždy. Často totiž šlo o osudy neradostné, které se nehodily nejprve ke světlým zítřkům s jeho úderníky a dojičkami a pak zase k reálnému socialismu (tentokrát už pro jistotu jen s obětavými funkcionáři), o němž sice všichni věděli, že jde o zkorumpovaný a prolhaný režim, ale nepřemožitelný, dokud pevně sedí na ruských bodácích. Stejně tak zmizela tradice encyklopedistiky, která se znovu pracně buduje (opět o tom vím – jako šéfredaktor původního encyklopedického nakladatelství – své). Jistě, v případě divadla a filmu se mohl autor především díky posledním dvěma desítkám let alespoň v něčem opřít o fundované podklady. Mám tím na mysli nejen projekt Národního filmového archivu Český hraný film (dosud pět dílů) nebo produkci Divadelního ústavu a jeho stále doplňované databáze, ale opět jde často především o píli jednotlivců; za všechny uvedu jediný případ – nedávno zesnulého Jindřicha Mesznera, který z útržků dobového tisku i zpovídáním pamětníků nejpodrobněji zmapoval pražské kabarety. Přesto se domnívám, že ani to zásluhy Miloše Fikejze jako „osamělého běžce“ nejen „neumenšuje“, ale podobně jako u dalších „nadšenců“ typu Karla Kuči a jeho encyklopedie Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku anebo Petra Voita a jeho Encyklopedie knihy (abych si ohřál nakladatelskou polívčičku, a zároveň si tak „pohněval“ desítky nezmíněných autorů, kteří by si to také zasloužili) naopak umocňuje. Věřím, že právě na talentovaných, a hlavně vytr-

12 valých, pečlivých a pro věc nadšených jedincích jsou založeny (alespoň u nás) výkony, které „pohnou“ oborem kupředu. A tentokrát už to není víra (byť podložená zkušeností), ale jistota, že už touto trilogií si autor postavil bezděky – neboť jak jsem ho poznal, tak to určitě nebylo motivem – skutečný pomník. Potěšitelné je, že encyklopedií zaujal nejen odbornou, ale také širokou laickou veřejnost, a tak oslavil i kriticky zhodnotil český film a jeho herecké protagonisty jako nikdo předtím. Je tu však ještě jeden aspekt, na který by se nemělo zapomenout: nejde totiž jen o osudy herců a českého filmu, ale jejich prostřednictvím i o paměť národa. Právě na tu totiž útočil totalitní film (a pak i televize) nejvíce, chtěl ji vymazat, přepsat anebo jinak upravit k „obrazu svému“. Šlo mu o odhalení „nepřátel“ (tedy všech, kteří ho neadorovali!) a ohloupení zbytku. I v tom tkví zásluha autora, který neváhá přiléhavě pojmenovat tendenční snímek pamfletem, normalizační film agitkou a Vávrovy „velkofilmy“, falšující pod dohledem stranického sekretariátu ÚV KSČ naše dějiny z nedávné minulosti, pseudodokumenty. Svou encyklopedií se nám snaží zprostředkovat a vrátit historii a paměť skutečnou, která se nedá obelhat hesly, ale nejobjektivněji se zrcadlí v osudech a příbězích jednotlivých lidí… Tím vytvořil dílo, které nejenže každý další badatel bude muset vzít v úvahu, ale zároveň se s ním – byť i nechtěně – poměřovat. Mám-li říci pravdu, nikomu to nezávidím, tím spíše, že všichni něco víme o lidské závisti… Nemá smysl předstírat, že tak dlouholetá spolupráce redakce a autora, byť bytostně nekonfliktního a ochotného vyslechnout i cizí (často laický) názor, nepřinesla i určité třecí plochy. Ale aby to nevypadalo tak dramaticky, uvedu raději příklady. Autor si v koncepci vytkl, že herci či herečky, k nimž nelze sehnat ani základní data (ani narození, ani úmrtí), nebudou do slovníku zařazeni, třebaže je známá jejich filmografie. Čtenáři jsou tak ochuzeni například o prvorepublikovou herečku Pavlu Stolzovou (účinkovala v šesti filmech od velkých po menší role), ale takových případů naštěstí i díky zmíněné pomoci mnoha lidí nebylo mnoho. A snad i tato předmluva bude impulsem pro pamětníky či rodinné příslušníky, že kýžená data nakonec získáme a v dalším vydání (o němž nepochybuji, protože už chystáme dotisk *. dílu) bude možné hesla doplnit a napravit. Diskuse proběhly i kolem „hrajících“ režisérů (čeká je samostatný svazek), ale protože jde o encyklopedii ryze autorskou, respektovali jsme rozhodnutí Miloše Fikejze. Musím se přiznat i k tomu, že jsme autora „popoháněli“ i povzbuzovali, v zájmu nakladatelství i dychtivých čtenářů. Někdy vznikly drobné „rozmíšky“ okolo délky hesel, šlo nám zejména o to, aby se ti z *. svazku necítili být „prostorově znevýhodněni“ oproti těm z dalších dílů, když se projekt záhy rozrostl ze dvou- na třísvazkový! Vše ale skončilo vždy smírem a bez trpkosti.

13 Věřím, že encyklopedie, která čítá těžko uvěřitelných bezmála ' ### větších i menších medailonků, přinese spolehlivá fakta, zejména kinematografická, i když chyb se nelze ani při největší snaze a pečlivosti vyvarovat (asi trochu jako alibi hned uvedu, že proslulá Encyclopaedia Britannica, tvořená mnohočetnými týmy autorů, lektorů i redaktorů, sama uvádí *( % chybovost!), ale především poskytne příjemné, zajímavé, nevtíravě poučné a místy i zábavné počtení. Za to bych rád, a věřím, že nejen za sebe, autorovi, panu Fikejzovi, upřímně poděkoval. A doufám, že po nabrání nových sil nás všechny obdaruje pokračováním, které zahrne další filmové profese: od režisérů, přes kameramany, scenáristy, autory hudby až po ty pro nás neprofesionály „méně známé“ profese, bez nichž by – stejně jako bez titulních, hlavních, středních, menších rolí, ale i epizodistů, figurkářů a celého komparsu – film ani nemohl existovat. Tak, vážený Miloši Fikejzi, nenech nás, prosím, čekat dlouho… František Honzák, šéfredaktor Libri a spoluredaktor encyklopedie

15

Předmluva

Vícesvazkový projekt slovníků spojených společným názvem ČESKÝ FILM se zrodil z potřeby obohatit naši filmovou literaturu o základní faktografické příručky a měl by sloužit jako orientační pomůcka pro odbornou i laickou veřejnost, filmové profesionály, kulturní instituce, studenty a všechny zájemce o český film, popřípadě i o divadlo. Tento projekt navazuje na průkopnické práce Jiřího Havelky Kdo byl kdo v československém filmu před rokem &'() (Čs. filmový ústav *%&%, nevydaný rukopis) a třísvazkové Filmové profily (Čs. filmový ústav *%$/, *%%#) manželů Šárky a Luboše Bartoškových a mohl by být chápan jako biografický doplněk k unikátní řadě filmografických katalogů Český hraný film, které od roku *%%( vydává Národní filmový archiv. Základním zdrojem informací pro tento projekt se stala právě výše zmíněná díla, ale čerpáno bylo z mnoha jiných pramenů, mezi nimiž je třeba zmínit především čtyřsvazkový Slovník divadelních umělců &'()–&'+) (Divadelní ústav *%&%), dvousvazkovou Encyklopédiu dramatických umení Slovenska (Slovenská akadémia vied *%$%), třísvazkový slovník Postavy brněnského jeviště (Státní divadlo v Brně *%$), *%$%, *%%)) a Herecké seznamy Filmového studia Barrandov *%/%–*%%* (interní tisk). Obsahem slovníků jsou jmenná hesla českých a slovenských filmových tvůrců hlavních profesí, kteří výrazně umělecky poznamenali či stále formují tvář české kinematografie od němé éry až po současnost. První tři svazky zahrnují herce, herečky a představitele rolí (Český film: Herci a herečky), další bude věnován ostatním pracovníkům (Český film: scenáristé, režiséři, kameramani, hudební skladatelé, architekti, střihači, producenti aj.). Zároveň nakladatelství Libri hodlá do této řady zařadit i biografický slovník věnovaný dokumentárnímu filmu. Redakční uzávěrka '. dílu: '#. /. "##$

16

Struktura hesel

Základním kritériem pro výběr hereckých představitelů byla jedna větší či několik menších rolí v českých filmech určených pro kina a zjištění alespoň základních biografických a profesních údajů o dané osobě. Vedle sebe tak stojí profesionální a příležitostní herci a herečky hlavních, vedlejších a epizodních rolí i představitelé dětských rolí. Z herců a hereček slovenských – výjimečně i jiných národností – uvádím pouze ty, kteří soustavněji spolupracovali s českým filmem. Ignoroval jsem zahraniční herce a herečky, jejichž přítomnost byla v českém filmu ojedinělá. Tento třídílný slovník je koncipován jako encyklopedická příručka, jejíž těžiště spočívá ve faktografii, proto každé heslo obsahuje především věcné, konkrétní a lapidárně formulované údaje (psané však souvislým textem) o životních osudech, působištích, činnosti a díle příslušné osobnosti s důrazem na její herecké uplatnění v českém filmu. Rozsah každého hesla vyplynul z objemu zjištěných informací a z mého posouzení významu dotyčné osoby pro českou kinematografii. Pro záhlaví hesla byla zvolena jména, pod kterými daná osoba vystupovala ve filmech nejčastěji. Problém se jmény hereček, které po provdání užívaly v umělecké práci výhradně již manželovo jméno, je řešen formou odkazů. Za záhlavím jsou někdy uvedeny různé tvary jmen, jak se vyskytují třeba v titulcích filmů, rodná jména, pseudonymy a občanská jména provdaných hereček. Následují životní data, obor činnosti, příbuzenské vztahy, rodinné zázemí, získané vzdělání (často s roky ukončení škol), divadelní angažmá (s dobovými názvy divadel) a u významnějších osobností podrobnější charakteristika hereckého typu a zmínka konkrétních divadelních her a důležitých rolí. Hesla přinášejí na závěr také informace o pedagogické činnosti, významnějších oceněních a knižních monografiích, většinou memoárového charakteru. Názvy uměleckých děl (divadelní hry, filmy, televizní pořady, nahrávky na různých audionosičích, knihy) jsou tištěny kurzivou a zásadně se v nich nepoužívá zkratek. Vročení filmů a tv. produkcí odpovídá roku výroby podle copyrightu v titulcích děl a nemusí se shodovat s roky premiér. U zahraničních filmů, které byly uvedeny oficiálně v našich kinech nebo ve videodistribuci (popřípadě v televizi), předchází nejprve název český a po lomítku originální. Pokud se jedná pouze o český překlad, názvy jsou v opačném pořadí. Tučně vytištěná jména (vždy při prvním výskytu v rámci hesla) upozorňují na to, že dotyčný umělec má samostatné heslo. Miloš Fikejz

17

Seznam zkratek organizací, institucí a zemí

AMU ASUM AUS AVU BBC ČKD ČLTK ČNTS ČR ČSAD ČSAV ČSFU ČSM ČSR ČSSD ČSSR ČST ČT ČTK ČVUT DAMU DEFA FAMU FÉMIS

FF MU FF UK FF UP FIA FISYO

Akademie múzických umění zkratka výrobny filmů (Je vytvořena ze jmen jejích majitelů: Anduly Sedláčkové a Maxe Urbana.) Armádní umělecký soubor Akademie výtvarných umění British Broadcasting Corporation (Britská rozhlasová a televizní společnost) Českomoravská-Kolben-Daněk jeden z nejslavnějších čs. hokejových klubů Česká nezávislá televizní společnost Česká republika Československá státní automobilová doprava Československá akademie věd Československá filmová unie Československý svaz mládeže Československá republika, Československo (*%*$–*%%"), Česká socialistická republika Česká strana sociálně demokratická Československá socialistická republika Československá televize Česká televize Československá/Česká tisková kancelář České vysoké učení technické Divadelní fakulta Akademie múzických umění Deutsche Film-Aktiengesellschaft (Německá, přesněji Východoněmecká filmová akciová společnost) Filmová a televizní fakulta Akademie múzických umění Fondation Européenne pour les Métiers de l’Image et du Son (Francouzská státní filmová škola); *%))–$( se jmenovala IDHEC (Institut des hautes études cinématographiques) Filozofická fakulta Masarykovy Univerzity Filozofická fakulta Univerzity Karlovy Filozofická fakulta Univerzity Palackého 7e International Federation of Actors (Mezinárodní federace herců) Filmový symfonický orchestr

18 FITES FPF SU FSB FSG GITIS HAMU HZDS IDHEC JAMU JZD KAN KSČ LŠU MFF MNV NATO NDR OČFH ODA ONV OSN RAF ROH SA SČDU SDDOČ SNB SNP SPŠ SR SRN SS SSSR StB STV

Svaz filmových a televizních tvůrčích pracovníků (*%/(–*%&#, znovu od *%%#) Filozoficko-přírodovědecká fakulta Slezské univerzity Filmové studio Barrandov Filmové studio Gottwaldov Gosudarstvennyj institut těatralnogo iskusstva imeni A. V. Lunačarskogo (Státní divadelní institut A. V. Lunačarského) Hudební fakulta Akademie múzických umění Hnutie za demokratické Slovensko viz FÉMIS Janáčkova akademie múzických umění Jednotné zemědělské družstvo Klub angažovaných nestraníků Komunistická strana Československa Lidová škola umění Mezinárodní filmový festival Místní národní výbor North Atlantic Treaty Organization (Organizace severoatlantické smlouvy) Německá demokratická republika Organizace československého filmového herectva Občanská demokratická aliance Okresní národní výbor Organizace spojených národů Royal Air Force (Britské královské letectvo) Revoluční odborové hnutí Sturmabteilung (úderný oddíl), teroristické polovojenské oddíly německých nacistů Svaz českých dramatických umělců Svaz dělnických divadelních ochotníků československých Sbor národní bezpečnosti Slovenské národní povstání Střední průmyslová škola Slovenská republika Spolková republika Německo Schutzstaffel (= ochranný oddíl), teroristická zločinecká organizace německých nacistů Svaz sovětských socialistických republik Státní bezpečnost Slovenská televize

19 SUPŠ SVVŠ ŠÚV TJ TKM UK UMPRUM UNESCO UNICEF USA ÚV VB VGIK VPN VŠE VŠMU VŠUP YMCA ZUŠ ZV

Střední uměleckoprůmyslová škola Střední všeobecně vzdělávací škola Škola úžitkového výtvarníctva Josefa Vydru v Bratislave Tělovýchovná jednota Televizní klub mladých Univerzita Karlova Uměleckoprůmyslová škola United Nations Educational, Scientific and Cultural Organization (Organizace OSN pro výchovu, vědu a kulturu) 7e United Nations Children’s Fund (Dětský fond OSN) Spojené státy americké Ústřední výbor Veřejná bezpečnost (složka Sboru národní bezpečnosti) Vsesojuzyj gosudarstvennyj institut kiněmatografii (Všesvazový státní institut kinematografie) Verejnosť proti násiliu Vysoká škola ekonomická Vysoká škola múzických umení (Bratislava) Vysoká škola uměleckoprůmyslová Young Men’s Christian Association (Křesťanské sdružení mladých mužů) Základní umělecká škola Závodní výbor

20

Zkratky obecné

Zkratky přídavných jmen platí i pro příslovce od těchto přídavných jmen odvozená. aj. atd. čs. div. film. mj. ml. např. nejml. slov. st. tv. tzv. vl. jm.

a jiný, a jinde a tak dále československý divadelní filmový mimo jiné mladší například nejmladší slovenský starší televizní takzvaný vlastním jménem

21

;

<22

23

;SADÍLEK<

S SÁDEK František (* "'. *#. *%*' Říčany, okres Praha-východ, † "*. *. *%%$ Praha) – scenárista, filmový režisér a herec. Již během studií práv, která ukončil *%'%, hrál epizodní role ve filmech (Před maturitou, *%'"; Anita v ráji, *%'); M. R. Štefánik, *%'(; Srdce na kolejích, *%'&), přičemž ho upoutala tvorba krátkých filmů (Píseň léta, *%'%; Nespoutaná a spoutaná voda, *%)#; Rychlý posel, *%)#; Bílý pták, *%)*; Malí mezi sebou, *%)*; Oči to nevidí, *%)*). Za okupace pracoval jako asistent režie Karla Antona v Praze a Berlíně. Po osvobození se vrátil po krátké střihačské praxi v týdeníku k režii několika krátkými filmy a záhy přešel k tvorbě celovečerních komedií (Parohy, *%)&; Červená ještěrka, *%)$). Než stačil realizovat film podle novely A. Branalda Severní nádraží, byl roku *%)% obžalován z vlastizrady a vězněn šest let na Pankráci a v Jáchymově. Po propuštění už významnější uměleckou příležitost ne-

dostal; pracoval jako pomocný režisér (Karel Kachyňa, J. Krejčík), natočil dokument o filmových začátcích M. Friče Němý svědek (*%/$) a za normalizace se uplatnil jako překladatel a autor úprav dialogů tv. pořadů ze zahraničí (mj. seriál Včelka Mája). SADÍLEK Jaroslav (* "(. ". *%#/ Brno-Královo Pole, † */. '. *%)'? Berlín, popraven nacisty) – herec, libretista, divadelní režisér, dirigent a operetní skladatel. Absolvoval dramatický obor na brněnské konzervatoři (*%"&). Začínal ve Slovenském národním divadle (*%"/–'#), později působil jako operetní mladokomik ve Vinohradské operetě, jako režisér v Malé operetě a hostující režisér v Unitarii. V době svého zatčení pro ilegální činnost v březnu *%)* byl členem Nového divadla v Praze. Od poloviny '#. let se objevil na film. plátně ve dvaadvaceti epizodních rolích, poprvé jako příručí Seňa ve Vladimírově melodramatu Výkřik do sibiřské noci (*%'() podle div. hry A. N. Ostrovského Na rušném místě a ceremoniář ve Fričově Jánošíkovi (*%'(). Nejčastěji představoval úředníky (Vyděrač, *%'&; Veselá bída, *%'%; Panna, *%)#), číšníky (Kristian, *%'%; Rukavička, *%)*), sluhy (Poznej svého pána, *%)#; Štěstí pro dva, *%)#), dělníky (Harmonika, *%'&; Svět patří nám, *%'&), členy správních rad (Dědečkem proti své vůli, *%'%; Muž z neznáma, *%'%), ale i graduované vzdělance (Prosím, pane profesore!, *%)#; Přítelkyně pana ministra, *%)#). Zahrál si také bohémského malíře (Světlo

;SAIC< jeho očí, *%'/), studenta (Karel Hynek Mácha, *%'&), vojáka (Zborov, *%'$), detektiva (Pro kamaráda, *%)*). Napsal libreto lidové operety Čechy krásné, Čechy mé (*%)#). Z jeho literárního odkazu byla sestavena a v Brně publikována kniha Samotný poutník: básně z vězení (*%)&). SAIC Jakub (* *. ). *%/% Praha) – herec; syn herců J. Walterové a M. Saice. Absolvoval studium herectví na DAMU (*%%*), jevištní průpravu získal účinkováním v Městském divadle Mladá Boleslav (Radúz a Mahulena), Divadelním spolku Kašpar (Číňani), Národním divadle (Zázračný mág) a Divadle Na Prádle (Obchodník s deštěm). Objevil se na tv. obrazovce v seriálech (Na lavici obžalovaných justice, *%%$; Černí andělé, "##*), inscenacích a pohádkách (Zpráva pro příští století, *%%'; O Šedivákovi, *%%(; Černokněžník, *%%/; Zimní víla, *%%$; Paní Mlha, *%%%). Film. příležitosti zatím příliš neměl. Hrál Kurta, nevlastního bratra barcelonského knížete Pedra de Rudibanera (R. Schránil), domáhajícího se svých dědických práv, v Brabcově parodii podle Váchalova románu Krvavý román (*%%') a Armana ve sci-fi pohádce Nexus (*%%)), kterou u nás natočil španělský režisér José María Forqué. Hojně se však uplatňuje v dabingu a reklamách. SAIC Miroslav (* *'. &. *%)' Klapý, okres Litoměřice) – herec; manžel herečky J. Walterové a otec herce J. Saice. Začínal v první polovině /#. let na

24 oblastních scénách (Varnsdorf a Liberec), než zakotvil v Praze, kde hostoval v Národním divadle (*%/(–/&), byl členem Divadla Jiřího Wolkera (*%/(–/&) a Divadla E. F. Buriana (*%/&–%*). Film mu nabídl pouze několik příležitostí. Nejprve to byly postavy mladíků (Dívka s třemi velbloudy, *%/&; Ta třetí, *%/$; Skřivánci na niti, *%/%), z nichž nejvýraznější byla úloha veslaře Standy Kluse v Gajerově sportovním snímku Neklidnou hladinou (*%/"). Rámec epizodních rolí prakticky nepřekročil ani ve filmech normalizační kinematografie, kde hrál mladé příslušníky bezpečnosti (Člověk není sám, *%&*; Smrt si vybírá, *%&"; Tři nevinní, *%&'), řidiče (Černý vlk, *%&*), dřevorubce (Dny zrady, *%&') a družstevníka (O moravské zemi, *%&&). V posledních letech se hojně uplatňuje v dabingu (např. americké tv. seriály MASH, Simpsonovi a Ženatý se závazky). SAJFERTOVÁ Zdeňka (* ). (. *%(% Chlumec nad Cidlinou, okres Hradec Králové) – herečka. Pochází z rodiny fotografa a profesorky biologie a chemie. Po maturitě na karlovarské SVVŠ absolvovala herectví na DAMU (*%$") a krátce pobyla v angažmá Divadla Vítězslava Nezvala v Karlových Varech. Pak působila ve svobodném povolání, v němž se věnovala hlavně filmování. O její vstup do kinematografie se postaral režisér J. Herz, jemuž vděčí za dvě emotivně vypjaté role: zapuzená měštka Anděla v podobenství Straka v hrsti (*%$', *%$$) a blokařka z koncentračního tábora v baladě Zastihla

25 mě noc (*%$(). Menší role kuchařek, služek, číšnic, zdravotních sester, sekretářek, ale především živočišných žen pochybné pověsti vytvořila ve více než dvou desítkách filmů všech žánrů a řady režisérů, např. Františka Vláčila (Pasáček z doliny, *%$'; Stín kapradiny, *%$(), Antonína Kopřivy (Zámek „Nekonečno“, *%$'; Až do konce, *%$); Havárie, *%$(), Dušana Kleina (Radikální řez, *%$'; Jak básníci přicházejí o iluze, *%$)), Miloše Zábranského (Dům pro dva, *%$$), Václava Matějky (Anděl svádí ďábla, *%$$), Karla Kachyni (Oznamuje se láskám vašim, *%$$), Hynka Bočana (Zdivočelá země, *%%&) a Milana Cieslara (Pramen života – Der Lebensborn, "###; Krev zmizelého, "##(). V televizi hrála např. v seriálech Zlá krev (*%$/), Druhý dech (*%$%) a Největší z Pierotů (*%%#). Posluchačům Českého rozhlasu se představila jako průvodkyně populárně naučného pořadu Meteor. V současnosti ji diváci mohou vidět např. v Divadle Na Jezerce v Herzově inscenaci Petrolejové lampy. SALABOVÁ Libuše, rozená Klapková, provdaná Štrosová (* *$. '. *%"% Nový Bydžov, † "&. **. *%%&) – operní pěvkyně a hudební pedagožka. Od sedmi let hrála na klavír a věnovala se zpěvu, který vystudovala na AMU (*%('), a dva roky pak zpívala v Bombajském rozhlase. Po návratu do vlasti byla operetní sólistkou v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích (*%(/–(%), členkou Operního studia Burianovy scény D ') (*%(%–/#) a Divadla opery

;SALAF<

Zdeňka Sajfertová

a baletu Zdeňka Nejedlého v Ústí nad Labem. Od roku *%/) již nebyla v žádném angažmá. K českému filmu ji poutá vedlejší role gynekoložky v Herzově psychologickém snímku Den pro mou lásku (*%&/). SALAČ Vladimír (* *). &. *%") Terezín, okres Litoměřice, † '*. (. *%%#) – herec; bratr zpěvačky Jiřiny Salačové (*%"#–*%%*). Na jevišti se poprvé ocitl již jako spící nemluvně v představení terezínského ochotnického kroužku, který vedl jeho tatínek. Do školy už chodil v Praze, kde ho v prvním ročníku měšťanky učitelka doporučila vedoucímu Kühnova rozhlasového dětského sboru, do něhož se roku *%'( zařadil jako zpěvák-sopranista a dětský recitátor a herec. Účinkoval v nejrůznějších besídkách a roz-

26

;SALAF<

Vladimír Salač

hlasových relacích. Z rozhlasu vedla jeho umělecká cesta přes ochotnický spolek Bozděch do Pražského divadla Míly Mellanové (*%'&–'%). Za okupace pracoval jako úředník hudebního nakladatelství, přitom hrál chlapecké a jinošské role v Intimním divadle (*%)'–)(), hostoval v Městském divadle na Královských Vinohradech (Našeptávač, Postranní ulice, První legie), a dokonce i v Národním divadle (Prodaná nevěsta, Král Václav IV., Mikuláš Dačický z Heslova, Hoši, dívky a psi, Macbeth, Paličova dcera, Nezbedný bakalář, Zločin a trest, Zuzana Vojířová, Caesar). Po osvobození si prověřil a dále rozvinul herecké vlohy v souboru Realistického divadla (*%)(–)/) a v Divadle státního filmu (*%)$–(*), poté účinkoval v Pražské estrádě a od roku *%(% byl až do smr-

ti členem Městských divadel pražských, na jejichž repertoáru se podílel jen ve vedlejších a malých rolích. Do české filmografie se pevně zapsal zejména za okupace jako představitel chlapeckých rolí, v nichž okouzloval milým a poněkud šibalským klukovským úsměvem a bezprostředností spontánního hereckého projevu. Atmosféru film. natáčení poprvé zakusil jako sekundán ve Fričově komedii Škola základ života (*%'$) a postavy gymnazistů ho neminuly ani v dalších „študáckých“ komediích Cesta do hlubin študákovy duše (*%'%), Studujeme za školou (*%'%), Prosím, pane profesore! (*%)#) a dalších filmech (Zlaté dno, *%)"). Hrál však i jiné chlapecké postavy: pihovatého ševcovského učedníka Pepíka zvaného Zrzek, kamaráda titulních hrdinů (V. Ferbasová a E. Gerová) v Šléglově adaptaci periferního humoristického románku Josefa Skružného Venoušek a Stázička (*%'%), pikolíka Ferdu ve Špelinově konvenční společenské veselohře Adam a Eva (*%)#) i v Čápově komedii Panna (*%)#), všemi mastmi mazaného mlynářského učně Pepíka v Cikánově adaptaci Tůmových humoresek Z českých mlýnů (*%)*), odložené dítě Franciho, kterého se ujala dvojice cirkusových artistů (V. Burian a J. Marvan) v Burianově, Šléglově a Bromově komedii Ulice zpívá (*%'%), syna zahradníka Kozla (B. Prchal) v Cikánově veselohře Příklady táhnou (*%'%) a několik dalších. Několikrát se mu v tomto počátečním období naskytla možnost proká-

27 zat jisté herecké kvality v hodnotnějších filmech. Ve Vávrově zfilmování novely K. M. Čapka Choda Humoreska (*%'%) ztělesnil patnáctiletého hudebně nadaného Hynka Hupku (později převzal tuto postavu v dospělém věku L. Boháč), který se nedokázal rozloučit s milovanými houslemi. Svou div. roli Prokopa Kolínského (jeho otce hrál stejně jako na scéně Národního divadla F. Smolík) si zopakoval v Borského film. verzi Tylova dramatu Paličova dcera (*%)*). Režisérovi Františku Čápovi se typově hodil do filmu Mlhy na Blatech (*%)') podle románu Karla Klostermanna v roli nesmělého synka přísného sedláka Josefa Potužáka (Z. Štěpánek), snažícího se poctivě odolat svodům pytláckou vášní narušeného čeledína Vojty (R. Hrušínský). Do vesnického prostředí je situován také Krňanského dramatický příběh Žíznivé mládí (*%)'), v němž byl domnělým synem chudého chalupníka Marka (L. Boháč) a jeho ženy Adély (H. Bušová). Jeho skutečným otcem přitom byl bohatý sedlák Navrátil (V. Leraus), jenž prožíval první lásku k Lidušce (S. Májová), dceři chudého převozníka Krále (J. Plachta). Jinou roli vesnického chasníka, tentokrát z rodiny pracovitého dřevaře Cagaly (J. Vojta), mu přinesl další Čápův film Děvčica z Beskyd (*%))). Podobné postavy jinochů a mladých mužů na prahu dospělosti začal vytvářet i po osvobození: mladičký odbojář Frantík Svoboda ve Wassermanově okupačním dramatu Nadlidé (*%)/), bratr loupežní-

;SALAF< ka Nikoly (G. Nezval) v Krňanského adaptaci románu Ivana Olbrachta Nikola Šuhaj (*%)&), lodník Lojza Brůha zvaný Štěně v Čápově psychologickém dramatu Znamení kotvy (*%)&) a partyzán Jirka v Čápově partyzánském dramatu Bílá tma (*%)$). Režisér Václav Krška se ho pokusil obsadit do postav historických: mladý skladatel Bedřich Smetana v Revolučním roku &2(2 (*%)%), lékař Josef 7omayer, přijíždějící do Litomyšle uzdravit nemocný zrak Aloise Jiráska (E. Cupák) v Mladých letech (*%("). Ovšem s půvabem chlapeckých rolí definitivně odešla i Salačova film. popularita. Po epizodních rolích brigádníka v Lipského a Strejčkově komedii Slepice a kostelník (*%(#), skladatele Rudolfa v Myzetově hudební komedii Písnička za groš (*%("), rekreanta s kytarou (zazpíval Vačkářovu píseň Kytička bílá) v Zemanově odborářské komedii Anděl na horách (*%(() a vojína Franty v Sequensově dramatu Neporažení (*%(/) se na deset let vzdálil film. ateliérům. Od poloviny /#. let se znovu začal objevovat v malých a epizodních film. postavách z různých epoch, které vytvářel až do smrti. Hrál třeba ženicha (Slečny přijdou později, *%//), příslušníka VB (Dva tygři, *%//), fotbalového fanouška (Ženy v ofsajdu, *%&*), vedoucího prezidentské kanceláře Jaromíra Smutného (Dny zrady, *%&'), advokáta (Tři nevinní, *%&'), exekutora (Lásky mezi kapkami deště, *%&%), archiváře (Kam zmizel kurýr, *%$*), myslivce (Křtiny, *%$*), tv. reportéra (Příště budeme chytřejší, staroušku!,

28

;SALIVAROVÁ<

Zdena Salivarová

*%$"), leidenského profesora (Putování Jana Amose, *%$'), lékaře (Mravenci nesou smrt, *%$(), policejního písaře (Veronika, *%$(), notáře (Prokletí domu Hajnů, *%$$). Výrazněji na sebe upozornil jen úlohou všetečného a dotěrného souseda Píchy v Matulově psychologické kriminální moralitě Muž na drátě (*%$(). Ojediněle se objevoval také na tv. obrazovce, např. v inscenaci Proces s vrahy Martynové (*%$$) a v seriálech 34 případů majora Zemana (*%&)–&%) a Chlapci a chlapi (*%$$). Salač se zapsal i do historie naší populární hudby, zejména jako první interpret evergreenu Zdeňka Petra a Vladimíra Dvořáka Píseň pro Kristinku z hudební komedie Sto dukátů za Juana. V jeho podání zazněla píseň v rozhlasové premiéře (*%(') a na gramofonové nahrávce (*%()).

SALIVAROVÁ Zdena, vl. jm. Zdenka Josefa Salivarová (* "*. *#. *%'' Praha) – spisovatelka; manželka spisovatele Josefa Škvoreckého (* *%")). Pochází z rodiny pražského nakladatele a knihkupce. Od třinácti let zpívala v dětském rozhlasovém pěveckém souboru Bohumila Kulínského a po maturitě byla zpěvačkou v Čs. státním souboru písní a tanců (*%("–/"), zpěvačkou a herečkou v divadle Paravan (*%/"–/() a Laterně magice (*%(%–/*, *%/$–/%). Během studia dramaturgie na FAMU (*%/(–/$) vytvořila dvě výrazné role ve filmech příslušníků nové vlny: veselá bruneta Eva v Němcově podobenství O slavnosti a hostech (*%//) a podváděná nevěsta Anna v Schormově tragikomickém podobenství Farářův konec (*%/$). Roku *%/% emigrovala s manželem do Kanady, kde v Torontu založili významné exilové nakladatelství /$’ Publishers (*%&*). Vedle nakladatelské činnosti se věnovala vlastní literární tvorbě; je autorkou prozaických knih Pánská jízda (*%/$), Honzlová (*%&") a Nebe, peklo, ráj (*%&/). Roku *%%# byla společně s manželem vyznamenána Řádem bílého lva za zásluhy o českou literaturu ve světě. SALZER František (* '#. $. *%#" Sušice, okres Klatovy, † "'. *". *%&) Praha) – herec a režisér. Absolvoval Státní konzervatoř v Praze (*%")) a ještě za studií začínal jako elév v Národním divadle v Praze (*%"*–")). Pak se zaměřil hlavně na činoherní režii v divadlech v Olomouci (*%")–'#) a Pra-

29 ze: Městské divadlo na Vinohradech (*%'#–)(; šéf vedlejší scény Divadla Na poříčí *%)*–)(), Divadlo (. května (*%)(–)&), Národní divadlo (*%)&–/'). Ve filmu se herecky realizoval pouze dvakrát. Nejprve se na plátně objevil v jedné z hlavních rolí dobrodruha Roberta v Kubáskově komedii Mořská panna (*%'%) a podruhé hrál kancléře Kašpara Šlika v Borského historickém dramatu Jan Roháč z Dubé (*%)&). Spolu s R. Hrušínským režíroval nepříliš zdařilou parodii na kovbojky Pancho se žení (*%)/). Ve '#. letech se uplatnil jako rozhlasový herec a od roku *%)* se věnoval až do smrti pedagogické činnosti na pražské konzervatoři a na DAMU (od *%($ děkan). Přeložil několik her a angažoval se mj. v odborech, za což byl oceněn titulem Zasloužilý umělec (*%($) a Řádem práce (*%/"). SALZMANNOVÁ Eva (* $. *#. *%($ Karlovy Vary) – herečka; dcera ekonoma, bankovního odborníka a politika Richarda Salzmanna (* *%"%), bývalá manželka herců Ladislava Matějčka (* *%(%) a O. Pavelky, současná manželka dramatika a publicisty Karla Steigerwalda (* *%)(). Po gymnáziu vystudovala herectví na DAMU (*%$") a po absolutoriu nalezla na osm sezon tvůrčí zázemí v souboru Divadla na okraji, kde svými kreacemi významně přispěla k umělecké profilaci této scény (mj. Julie v Romeovi a Julii, Markétka ve Faustovi, Varvara ve Višňovém sadu, Marie ve Vojckovi, Marja v Revizorovi). Roku *%%# přijala angažmá

;SALZMANNOVÁ<

Eva Salzmannová

v Národním divadle (např. Jelena ve Strýčku Váňovi), za rok odešla do smíchovského Labyrintu (Gvendolina ve Stoppardových Travestiích), pak přešla do Divadla Na zábradlí (*%%"–%)), kde si zahrála Dubskou v Léblově úpravě Stroupežnického hry s názvem Naši naši furianti. Než zakotvila roku *%%) trvale v činohře Národního divadla, spolupracovala v příležitostných seskupeních, především na scéně Divadla v Řeznické (Zločin a trest, O myších a lidech, Těsný město). Hostuje i v Divadle Rokoko (Marberova hra Na dotek či role chůvy v Romeovi a Julii) a v představeních Letních shakespearovských slavností na Pražském hradě (Lady Macbeth v Macbethovi). Na naší první scéně ztvárňuje postavy širokého rejstříku, většinou se jedná o dominantní osobnosti, energické a vášnivé

;SAMEK< až osudové či vládcovské. Ze Shakespearových rolí si zahrála titulní Kleopatru a v Hamletovi Getrudu, Schillerovu Marii Stuartovnu, neminuly ji ani postavy s temným osudem (Líza Drozdovová v Dostojevského Běsech) či patologickou rodinnou anamnézou (Vera v Bernhardově hře Před penzí). Komediální možnosti si prověřila jako titulní hrdinka Feydeauovy frašky Leona si pospíšila či v klasickém titulu jako intrikánka Marie ve Večeru tříkrálovém. Složitější psychologickou studii jí poskytla role Coriny ve hře Martina Crimpa Venkov. Film ani televize zatím nedokázaly zhodnotit její herecké možnosti. Prvním filmařem, který otestoval její interpretační kvality před kamerou, byl režisér Zdeněk Troška, v jehož celovečerním debutu Bota jménem Melichar (*%$') vytvořila ústřední postavu začínající a poněkud roztržité učitelky Dagmar Adamové, těžko si zvykající na nesmyslný systém zabezpečení komplexu budov sídlištní školy. Tragický osud postihl její hrdinku Věru v následujícím filmu Antonína Kopřivy Až do konce (*%$)), jednu ze sedmi totálně nasazených dívek v pohraniční chemické továrně, které na samém sklonu války drží ustupující nacisté jako rukojmí v zámeckém sklepení. S hereckými kolegy z Divadla na okraji byla protagonistkou Zaoralovy poetické fantazie Poutníci (*%$$), zobrazující pokus skupiny mladých divadelníků o přetlumočení Máchova Máje do jevištního tvaru. Počátkem %#. let vyhověla nabídkám dvou slov. režisérů. Ján Zeman

30 ji obsadil do kriminálního příběhu V rannej hmle (*%%#) jako manželku hlavního hrdiny, kriminalisty Rudolfa Klinovského (J. Schmitzer), podezřelého z vraždy mladého děvčete. Menší úloha mladé venkovanky Jelky jí připadla v Trančíkově společensko-psychologickém snímku Keď hviezdy boli červené (*%%#). Návrat na plátna českých kin uskutečnila v titulní roli záletné manželky výhybkáře v úvodní, stejnojmenné povídce triptychu Agáta (*%%%), který natočil Dan Krameš podle literárních předloh A. P. Čechova. Naopak v Brabcově kriminálním filmu Bolero ("##)) ztělesnila podváděnou manželku podnikatele Osvalda Aksmana (J. Bartoška) a matku mladého zločince Artura (D. Kraus). Obdobně skromnou bilanci vykazuje její tv. tvorba, reprezentovaná inscenacemi Elektro, má lásko (*%%*), Periferie (*%%/) a Maryška ("##'). Od roku *%%/ vyučuje herectví na DAMU. SAMEK Jiří (* "#. &. *%'* Praha) – herec; manžel herečky D. Neblechové a otec herečky Martiny Samkové (* *%/)). Oba rodiče byli herci kočovných společností. Základní vzdělání ukončil v Teplicích s nástavbou jednoročního učebního kursu. Když ho pro nízký věk nevzali na hereckou konzervatoř, nastoupil jako elév v Městském oblastním divadle v Praze-Libni. Po následujícím angažmá v Teplicích (*%)%–(*) sloužil jako voják základní služby u Pohraniční stráže v Chebu. Hereckou činnost obnovil jako člen Severomoravského divadla v Šum-

31 perku (*%((–(/) a dalších deset sezon hrál v Karlových Varech. Roku *%/& se stalo jeho domovskou scénou Divadlo J. K. Tyla v Plzni, kde do roku *%$( patřil k oporám činoherního souboru a v %#. letech zde vypomáhal v souboru operetním. Mezitím ve druhé polovině $#. let působil v Městských divadlech pražských. Při postupném formování svého charakterizačního umění vystřídal na jevišti rozmanité typy komediálně zabarvených i dramaticky vyhrocených postav v široké žánrové škále klasického i moderního repertoáru českých a světových dramatiků. Byl např. Franckem v Maryše, titulním hrdinou Scapinových šibalství, Chlestakovem v Revizorovi, Jagem v Othellovi a Horacem Badmanem zvaným Hogo Fogo v muzikálu Limonádový Joe. Působení na mimopražské scéně bylo patrně hlavní příčinou, proč jej televize a film dlouho opomíjeli, takže se v nich začal uplatňovat vlastně až od sklonku &#. let. Debutoval autentickou historickou postavou novináře a politika Karla Sladkovského ve Vávrově historickém obrázku o citovém vzplanutí Jana Nerudy ke Karolině Světlé Příběh lásky a cti (*%&&). Ve filmech historických i se současnou tematikou mu však připadly jen menší postavy, nejčastěji kriminalistů a policejních komisařů (Drsná Planina, *%&%; Romaneto, *%$#; Pěsti ve tmě, *%$(; Druhý tah pěšcem, *%$(), ředitelů podniků a institucí (Skřivánčí ticho, *%$%; Byli jsme to my?, *%%#) či vedoucích pracovníků a činovníků (Hodina života, *%$*; Ma-

;SAMEK< těji, proč tě holky nechtějí?, *%$*; Vítr v kapse, *%$'; Devět kruhů pekla, *%$&; Muka obraznosti, *%$%; Zapomenuté světlo, *%%/). Z rolí otců dospívajících a dospělých synů (Do zubů a do srdíčka, *%$(; Pravidla kruhu, *%$&) rychle přešel k postavám dědečků (Útěk s Cézarem, *%$%). Zatím naposledy se na plátnech kin připomněl úlohou vysokého komunistického funkcionáře Vacka v Michálkově Zapomenutém světle (*%%/). Diváci se s ním setkávají příležitostně také na tv. obrazovce, zejména v seriálech Plechová kavalérie (*%&%), Arabela (*%$#), Náhrdelník (*%%"), Četnické humoresky ("##') a dalších. Jeho ušlechtilý mluvní projev nalezl hojné využití v rozhlase, dabingu, recitaci a při namlouvání knih na audionosiče (Jirotkův Saturnin). V polovině %#. let se zapojil do veřejného a politického života v Plzni, kde jako člen ČSSD zastával různé funkce v městských orgánech (roku "##" neúspěšně kandidoval do Senátu). SAMEK Miroslav (* "$. **. *%") Praha, † "". ". *%&) Praha) – herec. Bez odborného školení nastoupil profesionální hereckou dráhu v zájezdovém Vesnickém divadle (*%)%–(*) a interpretační schopnosti pak prověřoval v souborech oblastních divadel v Jihlavě (*%(*–()), Kladně (*%()–//) a Příbrami (*%//–&)). Už za jihlavského angažmá si odbyl křest před kamerou podružnou roličkou Josefa Součka v Krškově životopisném filmu Mladá léta (*%("). Ani jeho další velmi ojedinělé film. postavy nepřesáhly epizod-

32

;SAMLER<

Milan Sandhaus

ní rozměr: úředník v Dubově dětském snímku Brankář bydlí v naší ulici (*%(&), manžel v Dubově horském dramatu Vánice (*%/"), demograf ve špionážním dramatu Štěpána Skalského Anděl blažené smrti (*%/() a novinář z Práva lidu v Kachlíkově politickém filmu Zločin v Modré hvězdě (*%&'). SAMLER Antonín (* *&. *#. *%*% Litoměřice) – herec a inspicient. Do svých jedenatřiceti let pracoval jako cukrář (u otce, ve vlastní cukrárně i jiných firmách) a přitom – stejně jako ostatní členové početné rodiny – hrál ochotnické divadlo. Roku *%(# se stal profesionálním hercem, když ho angažovali do Divadla pracujících Most. Pro problémy s pamětí však posléze přijal místo inspicienta a v této funkci pokračoval od roku *%/' v pražském

Divadle čs. armády, respektive Divadle na Vinohradech, kde působil i jako herec malých rolí až do požehnaného věku ("###). Několik příležitostí mu poskytl film, ale jen v epizodních roličkách listonoše (Čintamani & podvodník, *%/)), číšníka v nádražní restauraci (Svatba jako řemen, *%/&), dozorce (Skřivánci na niti, *%/%), muže na ulici (Slaměný klobouk, *%&*) a dědečka (Jak básníci neztrácejí naději, "##'). Menší postavy dědů a starců vytvořil na tv. obrazovce v seriálech (Muž na radnici, *%&/; Četnické humoresky, "###; Strážce duší, "##() a pohádce Tajemný svícen ("##"). Ve své profesi inspicienta je zachycen v tv. dokumentu Obyčejný život (*%%$), který natočil Ondřej Kepka o práci zaměstnanců vinohradského divadla. SANDHAUS Milan (* **. '. *%"& Sezemice, okres Pardubice, † *&. ). *%%$ Pardubice) – herec. Od dětství holdoval dvěma zálibám: fotbalu a ochotnickému divadlu. Když se s rodiči přestěhoval do Prahy, hrál v letech *%)"–)& vrcholově fotbal za Slávii a po osvobození současně statoval v Divadle (. května. Roku *%)$ přestoupil do pardubického fotbalového klubu, ale nadále i ochotničil. Touha věnovat se divadlu profesionálně se mu splnila roku *%(), kdy ho angažoval Karel Novák, ředitel Východočeského divadla. Členem pardubické scény pak zůstal nepřetržitě až do smrti. Přestože jeho doménou byly komediální a tragické role, vynikl také jako představitel složitějších, citově bohatých typů,

33 mj.: Rostandův Cyrano, Miláček Ornifle, Tylův Švanda dudák, Shakespearův Othello, Jimmy Perry v Drobečcích z perníku, Orgon v Tartuffovi, Horác v Limonádovém Joeovi, Tuzenbach ve Třech sestrách, král v Tomáši Becketovi, Floridor a Celestin v Mam’zelle Nitouche, otec v Kočce na rozpálené plechové střeše, ředitel Holzknecht v Augustovi Augustovi, augustovi. Do českého filmu vstoupil poměrně opožděně jako jeden z pětice protagonistů psychologického dramatu Piknik (*%/&), který podle Smočkovy div. hry zfilmoval samotný autor s Vladimírem Sísem. Hrál tu po boku M. Macháčka, J. Somra, P. Landovského a J. Hálka četaře Grackmillera, který opouští malý oddíl unavených amerických vojáků uprostřed džungle tichomořského ostrova na sklonku ". světové války, aby prozkoumal okolí a možné protivníkovy nástrahy. Krátce nato měl premiéru Brynychův film Já, spravedlnost (*%/&), kde mu připadla malá úloha jednoho ze stoupenců samozvaného vykonavatele trestu nad Adolfem Hitlerem. V postavě sedláka Jindřicha Kurfiřta se začlenil mezi obyvatele jihomoravské vesničky, jejichž poválečné osudy přibližuje poetická film. kronika Vojtěcha Jasného Všichni dobří rodáci (*%/$). Po nevelké roli lékaře v autorském snímku Tvář pod maskou (*%&#) bulharského režiséra Rangela Valčanova dostal první velkou příležitost v krátkém filmu Kaňon samé zlato (*%&*). Režisér Zdenek Sirový ho v tomto dobrodružném příběhu dvou zlatokopů podle

;SANDHAUS< Londonovy povídky obsadil jako staršího protihráče I. Palúcha. O jeho mužný zjev s ostře řezanými rysy tváře, tělesnou zdatnost i herecké kvality se opřel režisér Sirový ještě v dalších filmech, kde mu svěřil jak role okrajové (Hrozba, *%&$; Černí baroni, *%%"), tak postavy ústřední: starý ošetřovatel koní Vít ve filmu pro mládež z prostředí hřebčína Outsider (*%$/) a starý zlatokop Jones ve snímku na motivy dobrodružných příběhů Jacka Londona Cesta na jihozápad (*%&%). Během &#. let se na plátně objevoval především ve filmech s kriminální zápletkou a s tematikou ". světové války. Hrál v nich většinou menší postavy, třeba činovníka družstva Oul (Tajemství zlatého Buddhy, *%&'), lesníka (Zatykač na královnu, *%&'), nadpraporčíka VB (Zlá noc, *%&'), výpravčího (Zbraně pro Prahu, *%&)) a německého antifašistu (Mys Dobré naděje, *%&(). Dočkal se i jedné hlavní role v postavě zkušeného kriminalisty majora Mlynáře, který v Kovářově detektivce Past na kachnu (*%&$) vyšetřuje se dvěma mladšími kolegy (J. Kodet a I. Vyskočil) případ vraždy rakouského občana a pašování drog. V $#. letech se před kamerou nejčastěji oblékal do historických kostýmů, zejména ve filmech Otakara Vávry, aby ztělesnil rychtáře (Putování Jana Amose, *%$'), hospodského (Komediant, *%$)), správce (Oldřich a Božena, *%$)) a mistra sazeče (Veronika, *%$(). Další hereckou platformu mu skýtalo rozhlasové studio (od roku *%(& v Hradci Králové).

34

;SATINSKÝ<

Július Satinský

SATINSKÝ Július (* "#. $. *%)* Bratislava, † "%. *". "##" Bratislava) – herec, spisovatel a textař. Pocházel z rodiny kavárníka. Vystudoval pedagogickou školu a obor dramaturgie na bratislavské VŠMU (*%/"–//), pak pracoval jako dramaturg v ČST Bratislava (*%/)–/&). Spolu s M. Lasicou vytvořil autorsko-hereckou dvojici intelektuálních komiků, která od roku *%(% vystupovala ve vlastních programech na jevišti Tatra revue, později v Divadelním studiu (Divadlo na korze) a v divadle Večerní Brno. Roku *%&" se stali členy zpěvohry (od roku *%&$ činohry) Nové scény v Bratislavě, kde vystřídali rozmanitý repertoár od muzikálů a komedií až po dramata. Roku *%$/ nalezli jevištní zázemí v bratislavském Štúdiu S. Umělecky nejzávažnější počiny tandemu Lasica + Satinský (L + S) spočívají pře-

devším v jejich vlastních hrách (např. Večer pre dvoch, *%//; Soirée, *%/$; Nečakanie na Godota, *%/$; Ako vzniká sliepka, *%&*; Náš priateľ René, *%$#; Jubileum, *%%#; Kam na to chodíme, *%%*) a zábavných tv. programech (Ktosi je za dverami, Všetci sú za dverami), v nichž prokázali vynikající improvizační pohotovost, svěží hru s jazykem, živý kontakt s divákem a smysl pro ironii a parodii. Satinského spontánní komediantství bylo založeno na přirozené kreativitě. Činoherní postavy vytvářel bohatými gesty i mimickými výrazovými prostředky, s nadhledem a důrazem na kontrast skutečnosti a slovního balastu frází. Ve filmu se objevoval už od počátku /#. let (Vždy možno začať, *%/*; Výlet po Dunaji, *%/"), ale větší příležitosti dostal až v $#. letech díky českým filmařům, kteří ho obsazovali do komických a tragikomických rolí robustních chlapíků, překypujících temperamentem a okouzlujících spontánní naivitou, plebejským šarmem a přirozenou výřečností: zvídavý mimozemšťan B v Lipského fantastické komedii Srdečný pozdrav ze zeměkoule (*%$"), furiantský lékař Albert Horák v rodinné situační komedii Marie Poledňákové S tebou mě baví svět (*%$"), král Pikola v Lipského werichovské pohádce Tři veteráni (*%$'), organizátor zábavných pořadů Jožin Petránek v Krejčíkově satirické moralitě Prodavač humoru (*%$)), zemědělský pilot Štefan v Menzelově komedii Vesničko má středisková (*%$(). Menšími rolemi obohatil ještě několik dalších českých filmů (Nekonečná – nevystupovat,

35 *%&$; Zkrocení zlého muže, *%$/; Můj hříšný muž, *%$/; Vážení přátelé, ano, *%$%; Kanárská spojka, *%%'). S diváky v kinech se rozloučil úlohou rybařícího penzionovaného doktora v poetickém retrofilmu J. Nvoty Kruté radosti ("##"). K nezapomenutelným patřila i jeho postava moravského dobrodruha, polárníka, spisovatele a pábitele Jana Eskymo Welzla v tv. komedii Požírač medvědů (*%%/). Jako zpěvák se podílel na písňových albech Bolo nás jedenásť (*%$*), S vetrom opreteky (*%$") a My (*%$&). Prosadil se též jako renomovaný fejetonista, jehož fejetony, glosy a komentáře vyšly též knižně: Moji milí Slováci – Dopisy rodákům o nebezpečích, která jim hrozí (*%%"), Karavána šteká, psi idú ďalej (*%%'), Mě z toho trefí šlak! (*%%)), Rozprávky uja Klobásu (*%%/), Šľak ma ide trafiť (*%%&), Tristo hrmených (…prvých sto) (*%%%), Chlapci z Dunajskej ulice ("##"), Čučoriedkareň ("##"). Vzpomínkovou knihu o něm připravili Jan Kolář a M. Lasica pod názvem Bleděmodrý svět Júliuse Satinského: vzpomínky, fotografie, karikatury, sny, dopisy, causerie a jiné texty ("##)). O jeho životě a předčasné smrti natočila Kamila Vondrová dokumentární portrét Momentálně jsem mrtvý… ("##/) pro tv. cyklus Příběhy slavných. V lednu "##" obdržel slov. státní vyznamenání Pribinův kříž *. třídy za celoživotní přínos k rozvoji slov. umění. SATORANSKÝ Jaroslav (* *&. *". *%'% Praha) – herec. S divadlem a hudbou se sblížil zásluhou obou rodičů (mat-

;SATORANSKÝ<

Jaroslav Satoranský

ka, vyučená švadlena, hrála zamlada v dívčím orchestru kavárny Praha a otec, původní profesí elektromontér, zpíval v pěveckém sboru), kteří v jeho rodném Braníku ochotničili a jako dítě s nimi vystupoval, později dokonce podmalovával představení klavírními improvizacemi. V období dospívání hrál na klavír s dixielandovou kapelou a závodně jezdil na kánoi. Jeho klukovskou touhu stát se automechanikem zhatily zdravotní problémy. Místo toho se vyučil rytcem v družstvu Znak, ale dlouho u řemesla nezůstal. S hereckými zkušenostmi ochotníka se připravoval u Anny Suchánkové ke zkouškám na DAMU, kterou vystudoval (*%(&–/*). Vojenskou prezenční službu absolvoval v AUS a roku *%/' nastoupil své první angažmá v kladenském Divadle Jaroslava Prů-

;SATORANSKÝ< chy. Brzy se zde vyhranil v hrdinský milovnický typ, ale nezapřel ani sklon k herectví komediálnímu. Od roku *%// je členem Divadla na Vinohradech. Hrál zde např. Seana v Hubačově a Clawellově Králi Krysovi, mladého Golubova v Caru Fjodorovi, Horatia v Hamletovi, poštmistra v Revizorovi, Claudia v Mnoho povyku pro nic, Ferchada v Hikmetově Legendě o lásce, porotce číslo " ve Dvanácti rozhněvaných mužích, Tuzenbacha ve Třech sestrách, pana Vodičku ve Veselých paničkách windsorských, Hartuse v Rigbyho Pahorku, Glamisse v Ionescově Macbethovi. Nejlépe se dovedl vcítit do mladých hrdinů současnosti, ale i klasické postavy jsou v jeho interpretaci moderní svou bezprostřední vnitřní pravdivostí. Je herec neokázalý, střídmý v gestu i mimice, důraz klade na bohaté členění vnitřní charakteristiky postav. Tento civilní výraz ho předurčil pro práci před kamerou, kde začínal už jako posluchač DAMU na přelomu (#. a /#. let. Po roličce příslušníka VB ve Vošmikově dětské detektivce Zpívající pudřenka (*%(%) a drobné úloze učně Ládi v Blumenfeldově příběhu Lidé jako ty (*%/#) ho učinil režisér Václav Krška jedním z protagonistů filmu z vesnického prostředí Osení (*%/#), kde jako mladý kovář Zdeněk Jeřábek hluboce trpí poměrem své ovdovělé matky (L. Havelková) se starým kovářem Zacpalem (L. Boháč), jehož žena umírala na rakovinu. O první hlavní film. roli se mu postaral režisér Miroslav Ondráček ve sportovním filmu Poslední eta-

36 pa (*%/"), tematicky čerpající z aktuálního prostředí cyklistického Závodu míru. Ztvárnil v něm reprezentanta Jana Vojtu, nejmladšího člena národního družstva, který svým nezodpovědným jednáním ohrozil vítěznou pozici celého týmu, ale v závěrečné etapě dokáže napravit předchozí selhání. Jednu z hlavních postav – vojáka základní služby a kytaristu Káju Čiperku, který prožil v uniformě řadu obyčejných i zcela nevšedních příhod a dobrodružství včetně milostných vzplanutí – vytvořil v Kachlíkově komedii Bylo nás deset (*%/'). V dalším Kachlíkově filmu, detektivce Smrt za oponou (*%//), hrál mladého kriminalistu poručíka Marečka, vyšetřujícího se svým starším kolegou Chrástkem (M. Horníček) záhadnou smrt primabaleríny v pražském divadle. Satoranského tvář i bezelstný výraz jeho modrých očí, vyzařujících směsici mírnosti, plachosti, poctivosti a dobráctví, vymezila ve filmu a televizi na dlouho typ jeho „příkladných“ hrdinů: většinou hodných, slušných, čestných a pracovitých mladých mužů, avšak v lásce nesmělých a někdy i neúspěšných. Kromě okrajových rolí studentů (Strop, *%/*), dělníků (Začít znova, *%/'; Dívka s třemi velbloudy, *%/&), příslušníků VB (Dáma na kolejích, *%//; Přísně tajné premiéry, *%/&), snoubenců a ženichů (Jak se krade milión, *%/&; Soukromá vichřice, *%/&) se představil do konce /#. let i ve výraznějších úlohách. V Schormově tragikomedii Farářův konec (*%/$) zpodobnil vesnického chasníka Toníka,

37 který se nechtěl oženit se svou oficiální snoubenkou (Z. Salivarová), protože udržoval poměr s povolnou místní krasavicí Majkou (J. Brejchová). Ve Filipově Utrpení mladého Boháčka (*%/%) byl původně jen jakýmsi outsiderem, ale nakonec vítězným milencem sličné Květy (R. Rázlová). Nad všemi předchozími i pozdějšími Satoranského film. postavami ovšem neskonale ční jeho zasmušilý strážný Anděl z Menzelovy smutné komedie podle Hrabalových próz Skřivánci na niti (*%/%), tichý a poněkud rozpačitý dozorce, hlídající v (#. letech na šrotišti kladenských oceláren trestankyně odsouzené za pokus o nelegální přechod hranic. Život si zkomplikuje sňatkem s mladičkou cikánkou Terezkou (Tereza Bariová), která se jen ztěžka přizpůsobuje novému způsobu života. Ani v &#. letech, které zahájil úlohou kováře Martina v Kachyňově jímavém filmu na motivy knihy Alana Marshalla Už zase skáču přes kaluže (*%&#), nevybočil příliš ze zavedeného stereotypu veskrze kladných a uvědomělých hrdinů, reprezentovaných zejména kriminalisty (Muž z Londýna, *%&); Případ mrtvého muže, *%&); Případ mrtvých spolužáků, *%&/; Sázka na třináctku, *%&&; Třetí skoba pro Kocoura, *%$'). V Balíkově sondě do nitra současných žen bydlících v Ženských domovech V každém pokoji žena (*%&)) hrál sympatického inženýra Béma, milujícího tichou a nezištnou láskou energickou a sebevědomou Vlastu (I. Rapaičová). Její muž (V. Brabec) kdysi emigroval na Západ a po letech

;SATORANSKÝ< se chtěl k Vlastě vrátit, ovšem ta už si sama určila další cestu životem. V sociálním dramatu Stanislava Strnada Čas lásky a naděje (*%&/) ztělesnil autentickou postavu dělnického hnutí funkcionáře Ladislava Budečského, otce prezidenta republiky Antonína Zápotockého, jehož román Rozbřesk byl literárním podkladem filmu. Jinak hrál kantory (Smrt mouchy, *%&/; Zakázaný výlet, *%$*), novináře (Lupič Legenda, *%&"; Rosnička, *%&%), lékaře (Parta hic, *%&/), taxikáře (Sólo pro starou dámu, *%&$), politika (Osvobození Prahy, *%&/) a agitátora (Tvář za sklem, *%&%). Sérii sympatických a příkladných hrdinů prolomil alespoň úlohou podvodníka Jouna v Jirešově komedii Causa Králík (*%&%), kde byl protihráčem M. Kopeckého v roli lidumilného advokáta Lukáška. Daleko intenzivnější diváckou odezvu pocítil prostřednictvím tv. obrazovky, která upevnila jeho pozici všestranného herce i pevně zafixovala mediální podobu: jako představitele zakřiknutých a naivních mladíků, venkovských troubů, dělnických kádrů, uvědomělých příslušníků inteligence, mužů nedávné minulosti s plachou duší (ale zpravidla s čestnými úmysly) odpovídající normám tehdejší socialistické morálky. Veřejnost si ho vybaví zejména v souvislosti s trojicí seriálových postav: angažovaného zemědělského synka Jana Hamra v Dietlově „kronice“ poválečné vesnice Nejmladší z rodu Hamrů (*%&(), strojírenského inženýra Zbyňka Kořínka v seriálu s výrobní tematikou Inženýrská odysea (*%&%)

;SAUER< a věčně ustrašeného a úslužného čeledína Kuby ve večerníčkovém cyklu Krkonošské pohádky (*%&), *%&&, *%$)). Hojně obsazován byl do dalších seriálů, mj. Hříšní lidé města pražského (*%/$), Záhada hlavolamu (*%/%), F. L. Věk (*%&*), Tajemství proutěného košíku (*%&&), Dynastie Nováků (*%$"), Synové a dcery Jakuba skláře (*%$(), Zlá krev (*%$/), Rodáci (*%$&), Dobrodružství kriminalistiky (*%$%), Náhrdelník (*%%"), O zvířatech a lidech (*%%'), Když se slunci nedaří (*%%(), Četnické humoresky ("###) a Zdivočelá země II ("##*). Z nepřeberného množství inscenací, uložených v archivním fondu ČT, vybíráme alespoň tituly Matka (*%//), Záhořanský hon (*%/$), Bludiště moci (*%/%), Byly noci májové (*%&#), Mordová rokle (*%&#), Zajatec šílenství (*%&*), Chléb a písně (*%&*), Hliněný vozíček (*%&"), Zázrak v Oužlabičkách (*%&"), Hotel Miramare (*%&"), Faust a Markéta (*%&"), Královský gambit (*%&)), Rafan (*%&)), Tady bude město (*%&/), Tetinka (*%&&), Kremelský orloj (*%&&), Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou (*%&$), Historie začíná pod kaštany (*%&%), Dnes v noci hvězdy nehasnou (*%&%), V zámku a podzámčí (*%$*), Ohněm proti ohni (*%$)), V čase vánočním (*%$(), Dotyk zla (*%$/), Bronzová spirála (*%$$), Generál Eliáš (*%%(), Králův šašek (*%%&), Legenda Emöke (*%%$), Vražda kočky domácí ("##'), Falešné obvinění ("##)) a Stříbrná vůně mrazu ("##(). Nejmenší ho znají z pohádek Pohádka o Honzovi (*%/$), Hádanice (*%%#), Kryštof a Kristina (*%%') nebo Ty, ty,

38 ty, Moneti! (*%%(). Kdysi uváděl v televizi hudební pořad Vysílá studio M, prezentující „naživo“ hudbu různých žánrů. Vlastní muzikální vlohy rozvíjí po celý život ve hře na klavír a v komponování (kromě písniček složil scénickou hudbu k Roščinově hře Valentin a Valentina). Své zkušenosti už čtvrt století předává adeptům herectví; zprvu byl pedagogicky činný na DAMU (*%$"–%#) a od roku *%%# vyučuje na Pražské konzervatoři. SAUER František / Franta, pseudonymy Franta Habán, Franta Kysela (* ). *". *$$" Praha, † "/. '. *%)& Praha) – literát, herec a bohém. Vyučil se strojním zámečníkem a postupně vystřídal řadu zaměstnání (mj. akvizitér a obchodní cestující). Jako čelný představitel anarchistického hnutí se sblížil s bohémským okruhem kolem Jaroslava Haška (byl nakladatelem jeho prvního sešitového vydání Švejka). Sám se věnoval žurnalistické a literární činnosti. Psal převážně autobiografické prózy z prostředí pražské periferie a kulturní bohémy (Franta Habán ze Žižkova, *%"'; Pašeráci, *%"%) a byl spoluautorem vzpomínkových knih (In memoriam Jaroslava Haška, *%"); E. A. Longen a Xena, *%'/). Vystupoval i jako herec a recitátor, jednak v kabaretech, později příležitostně ve filmu, kde se objevil v úlohách opilce (Ze soboty na neděli, *%'*; Čapkovy povídky, *%)&), tajného (Poslední bohém, *%'*), vojenského šikovatele (Miláček pluku, *%'*) a ševce-bačkoráře (Skalní ševci, *%'*). Posmrtně ho zpodobnil herec O. Krejča ve

39 Steklého sociálním filmu Anna proletářka (*%("). SAXL Beda / Bedřich (* */. ". *$$(, † '#. **. *%)* Praha) – herec. Od roku *%#) účinkoval na pražských jevištích a s filmováním se seznámil prostřednictvím drobných rolí v němých filmech Mořská panna (*%"/), Dva pekelné dny (*%"$) a jako majitel krejčovského salonu v proslulém filmu Erotikon (*%"%). Ve zvukovém období se na plátně objevil už jen dvakrát, jako host v baru (Pobočník Jeho Výsosti, *%'') a jako reportér (Sedmá velmoc, *%''). SÁZAVSKÁ Sonja, provdaná Chmelíková (* (. %. *%"/ Hodonín) – herečka a režisérka dabingu. Rodinná ochotnická tradice ji přivedla ke studiu herectví, které absolvovala na Státní konzervatoři v Brně (*%)%). Pak prošla oblastními divadly v Novém Jičíně (*%)%–('), Opavě (*%('–()) a Olomouci (*%()–/*). V první polovině /#. let opustila jeviště kvůli film. příležitostem ve FSB. Hrála nejprve barmanku (Kde alibi nestačí, *%/*) a pak manželky ve dvojici s E. Dubským (Zámek pro Barborku, *%/"), V. Brodským (Táto, sežeň štěně, *%/)) a J. Větrovcem (Anděl blažené smrti, *%/(). Od roku *%/) se věnovala výhradně dabingu jako režisérka v Čs. televizi Brno (vedle mnoha filmů je podepsána např. u české verze maďarského kresleného seriálu o rodině Smolíkových). Je laureátkou Ceny Františka Filipovského za celoživotní mimořádnou dabingovou tvorbu ("##*).

;SEDAL< SECOVÁ Maria, rozená Pospíšilová (* *&. *#. *%#' Most, † "'. $. *%$( Hradec Králové) – herečka; manželka herce, divadelního režiséra a ředitele Františka Sece (*%#*–*%&&). Pocházela z herecké rodiny a jako žačka Karla a Ferdinanda Kaňkovských nastoupila v šestnácti letech hereckou dráhu u kočovné společnosti Josefa Burdy, kde vydržela třináct let s výjimkou krátkého působení v Košicích (*%"(–"/). Ve '#. letech hrála v Kladně, v Rodenově společnosti a brněnském Zemském divadle. Okupaci strávila v div. společnosti svého chotě, po válce vystřídala několik oblastních scén (Kutná Hora, Opava, Karlovy Vary), aby roku *%() natrvalo zakotvila v královéhradeckém divadle, jehož členkou zůstala až do svého penzionování (*%$#). K filmování se dostala až velmi pozdě a její velmi vzácná účast před kamerou měla povahu jen epizodek starých žen: uklízečky v Kadárově a Klosově soudním dramatu Obžalovaný (*%/)), svědkyně Anny Smutné v Traplově normalizační agitce Tobě hrana zvonit nebude (*%&() a babky v Matějkově kronice počátků českého dělnického hnutí Hodina života (*%$*). SEDAL Ján (* *". ). *%)$ Bratislava) – herec a divadelní režisér. Otce nepoznal, neboť zemřel těsně po jeho narození. Byl vychován matkou a dvěma staršími sestrami v ortodoxně katolickém duchu. Místo bohoslovectví, jak si původně přála matka, začal studovat SPŠ strojní, kterou však pro neuspokojivý prospěch a bohémský způsob

;SEDAL< života nedokončil. Sledováním nonkonformních podnětů /#. let v oblasti literatury, výtvarného umění, rockové hudby a pouličních happeningů se formovala jeho duchovní a umělecká vyhraněnost. Živil se příležitostnými pracemi (mj. asfaltér, dělník v betonárce, div. osvětlovač, keramik). Počátkem &#. let přesídlil do Prahy, aby se zapojil do komunity experimentujícího divadelního undergroundu (Bílé divadlo, Křesadlo). Současně pracoval několik let jako topič a studoval loutkoherectví na DAMU (*%&)–&$). Po absolvování byl jednu sezonu v angažmá v loutkovém divadle Alfa v Plzni, potom pokračoval v nejisté existenci svobodného umělce: pracoval jako domovník, stál modelem na AVU a vystupoval s velkou loutkou ve vlastním samostatném recitálu pro děti O Pidižlovi Velikém na motivy pohádky Aloise Mikulky. Roku *%$" se stal členem prostějovského, respektive brněnského HaDivadla (Hanácké divadlo). Jako výrazný protagonista souboru spoluvytváří profil této scény dosud a do jejího repertoáru vnesl slov. prvky. Zaujal jedinečnou sérií postav v inscenacích A. Goldflama (Návrat ztraceného syna, Bylo jich pět a půl, Proces, Idiot, Lidská tragikomedie, Proklatec), J. A. Pitínského (Král Oidipús, Deadwood, Renáta Kalenská, Lidové noviny) a dalších. Ve svých kreacích spojuje nostalgickou meditaci s groteskními prvky a hyperbolizujícími náznaky. Jeho role spojují jednou méně, jindy silněji zřetelné obrysy introverta, člověka komunikující-

40 ho skrze vlastní svět a svůj vlastní názor na něj, člověka odlišujícího se od konvencemi požadovaného normálu. Roku *%%/ účinkoval v pražském divadle Archa v představeních Petera Schumanna z Bread and Puppet 7eatre (Sedli si za stůl a jedli, Den je ráno, poledne a večer) v Goldflamově Sladkém 8eresienstadtu. Prvními filmaři, kteří otestovali jeho interpretační kvality před kamerou, byli slov. režiséři. Po Ivanu Balaďovi, jenž ho obsadil do hlavní role otce tv. dramatu Oči plné snehu (*%$'), to byl Dušan Trančík. V jeho psychologickém dramatu Iná láska (*%$() se uvedl úlohou opilce Francka, člena dřevorubecké party z horské osady, kam přichází pracovat vyloučený medik Peter (M. Kramár), hlavní hrdina polemického příběhu o odlišných životních postojích. Trančík si ho později vybral i do dalšího filmu s tématem devastace morálních hodnot Keď hviezdy boli červené (*%%#). Punc životních outsiderů nesly i některé jeho další rázovité a podivínské postavy: herpetolog, bylinkář a údržbář v zoologické zahradě Lojza v milostném příběhu debutujícího Václava Křístka Zvířata ve městě (*%$%), komunista Malduljan, synovec svérázného otce (Franciszek Pieczka) hlavní hrdinky Olgy (I. Chýlková) ve Šteindlerově hořké komedii Díky za každé nové ráno (*%%)). Jinak ho filmaři využívají také pro zemité typy, nezřídka impulsivních mužů: lesník Šimek v dětském dobrodružném příběhu s detektivní zápletkou Poklad rytíře Miloty (*%$%) režiséra Eugena

41 Sokolovského ml., hajný v satirické komedii Dědictví aneb Kurvahošigutntag (*%%") režisérky Věry Chytilové, ras v Křístkově pohádce Císař a tambor (*%%$), chamtivý bratr hrdinčina otce (J. Ornest) ve Vorlově komedii Cesta z města ("###) a vlastními dětmi usmrcený otec v psychologickém dramatu Oběti a vrazi ("###), režijní autorské prvotině Andrey Sedláčkové. Zatím naposledy se Sedal objevil na plátně v úvodní „historické“ scéně Jandourkova dobrodružného rodinného filmu s prvky fantasy Maharal – Tajemství talismanu ("##&), kde jako vážený rabín Löw svěřuje na smrtelném loži dvěma Židům vzácnou knihu Via Lucis a talisman nezbytný pro získání pokladu Rudolfa II. Ještě vzácnějším hostem je na tv. obrazovce (O Palečkovi, *%$$; Vampýr, *%$%; Cesta do Vídně a zpátky, "##/; Vánoční příběh, "##&). SEDLÁČEK Alois (* **. *". *$(" Praha, † "'. &. *%"" Praha) – herec a divadelní režisér; otec herců A. Sedláčkové a Járy Sedláčka. Vyrostl v proletářském prostředí. Začal se učit sedlářskému řemeslu, ale v sedmnácti letech odešel se skromnými zkušenostmi ochotnického herce k profesionálnímu divadlu. Vystřídal několik kočovných společností (J. A. Kramuele, V. Svoboda, P. Švanda ze Semčic), než ho roku *$&$ angažovali v Prozatímním divadle v Praze, s jehož souborem přešel do Národního divadla. Na naší první scéně, kde od roku *%## zastával i funkci režiséra, působil až do

;SEDLÁFEK<

Alois Sedláček

odchodu do penze (*%**). Pak zde ještě několikrát hostoval a hrál též v jiných pražských divadlech. Když byl předčasně penzionován, věnoval své síly začínajícímu českému filmu. Během svého pobytu u kočovných společností se vypracoval v nadějného lidového komika, jehož herectví postupně nabývalo zřetelných tragikomických rysů. Zatímco u lidových typů podtrhoval jejich prostou srdečnost, v řadě tzv. frakových postav z konverzačních her rozvíjel suchý humor, přecházející často v břitký tón, který posléze nabyl až ironické přitrpklosti. Vytvořil celou plejádu úředníčků, maloměstských profesorů, ale i knížat a králů. V hrách G. Preissové, A. Jiráska, L. Stroupežnického, J. Štolby, ale i G. Hauptmanna a dalších se projevil jako epizodista značných individuali-

;SEDLÁFEK< začních schopností. Zásluhou své dcery a tchána Maxe Urbana, zakladatelů a provozovatelů film. výrobny ASUM, rozšířil řady průkopnické generace film. herců. Do *. světové války hrál v melodramatických a komediálních filmech této společnosti Falešný hráč (*%*"), Konec milování (*%*'), Šaty dělají člověka (*%*'), Estrella (*%*'), Idyla ze staré Prahy (*%*') a Andula žárlí (*%*)). Před kameru se vrátil až po vzniku republiky a do své smrti se objevil ještě v tuctu filmů různých žánrů, z nichž se jich bohužel řada nedochovala (Láska si nedá poroučet, *%*$; Sněženka z Tater, *%*%; Papá, *%*%; Yorickova lebka, *%*%; Komediantka, *%"#). Počátkem "#. let se stal jedním z hereckých protagonistů výrobny Weteb, kde v Binovcových filmech ztělesňoval většinou otce hlavních hrdinek, představovaných „firemní“ hvězdou S. Marwille: hostinský v dramatu Černí myslivci (*%"*), vynálezce pružného skla Robinson v komedii Marwille detektivem (*%""), otec titulních dvojčat v komedii Adam a Eva (*%"") a vorař Mestek v dramatu Děvče z Podskalí (*%""). Jeho posledním filmem bylo nedochované Binovcovo drama Madame Golvery (*%"'), jehož premiéry se již nedožil. SEDLÁČEK Jára / Jaroslav (* %. *#. *$$) Praha, † "(. nebo "/. nebo "$. ". *%"% Praha) – herec, zpěvák, divadelní režisér a autor frašek; syn herce A. Sedláčka a bratr herečky A. Sedláčkové. Před i po *. světové válce patřil k oblíbeným a spolehlivým hereckým opo-

42 rám řady pražských činoherních scén působících na předměstích i v centru metropole, ale vesměs repertoárovou skladbou vycházejících vstříc vkusu lidového obecenstva: Divadlo Marie Zieglerové, Městské divadlo Královských Vinohrad, Uranie, Deklarace, Komorní divadlo (též i jako režisér), Revoluční scéna, Divadlo Komedia (pověřen funkcí uměleckého ředitele a vrchního režiséra), Rokoko, Divadlo Vlasty Buriana, kabaret U bílé labutě a další. Převážně byl obsazován do komických rolí, v nichž představoval typ salonních milovníků a bonvivánů. Zásluhou své sestry a švagra Maxe Urbana, zakladatelů a provozovatelů film. výrobny ASUM, se zařadil do průkopnické generace film. herců. Do vypuknutí *. světové války hrál ve filmech této společnosti, z nichž se však žádný nedochoval: Záhadný zločin (*%*"), Falešný hráč (*%*"), Dáma s barzojem (*%*"), Rozvedená paní (*%*'), Šaty dělají člověka (*%*') a Nenávistí k lásce (*%*)). S M. Urbanem spolurežíroval komedii Šaty dělají člověka (*%*') volně podle prologu Shakespearovy hry Mnoho povyku pro nic. Před kameru se vrátil až ve druhé polovině "#. let ve třech filmech: komediích Falešná kočička (*%"/) a Aničko, vrať se! (*%"/) a melodramatu Sextánka (*%"&), kde svou kinematografickou činnost uzavřel rolí lékárníka. Kromě kabaretních scén napsal několik frašek buď sám (C. k. ulejváci, *%"/; Jaký pán, takový krám, *%"/; Vdám se – až naprší!, *%"/) nebo ve spolupráci s Č. Šléglem. Na přelomu "#. a '#. let vydali

43

;SEDLÁFEK<

vlastním nákladem herci J. Marvan a Č. Šlégl útlou knížku Za oponou: vzpomínka na Jarouška Sedláčka „Zlaté dítě“. SEDLÁČEK Jiří, vl. jm. Antonín Cihlář (* "/. '. *$%% Praha, † "(. /. *%/* Praha) – operetní herec, divadelní režisér a ředitel; bývalý manžel herečky M. Grossové. Začínal roku *%*% pod pseudonymem Jiří Slavík v Hašlerově kabaretu v Lucerně. Pak působil v Červené sedmě a od roku *%"* byl angažován jako herec a zpěvák ve většině pražských operetních scén: karlínské Varieté, Rokoko (*%")), smíchovská Aréna (*%")–'#), vinohradská Malá opereta (*%'#–''). Největšího uměleckého úspěchu dosáhl jako ředitel Tylova divadla v Nuslích (*%''–))), kde se zaměřil na uvádění původních českých operet. Po válce byl dvě sezony členem zájezdového Oblastního divadla českého severovýchodu Náchod se sídlem v Náchodě. Příjemně zabarvený hlas, švihácké vzezření, elegantní vystupování a dobrá herecká výbava mu získávaly sympatie publika. Díky těmto přednostem i div. popularitě ho od počátku "#. let využíval film pro milovnické typy. Ve třinácti němých filmech různých žánrů hrál hlavní i drobnější role mladých mužů z městského i venkovského prostředí: byl např. hercem kočovné společnosti (Komediantka, *%"#), malířem (Plameny života, *%"#), vůdcem skautů (Děvčata, vdávejte se!, *%"*), zahradníkem (Jindra, hraběnka Ostrovínová, *%")), spisovatelem (Na letním

Jiří Sedláček

bytě, *%"/), nápadníkem titulní hrdinky (Irča v hnízdečku, *%"/), lékařem (Sextánka, *%"&) a mladým světákem (Hanba, *%"%). Jako mužský protagonista dvou filmů neblaze a s tragickými následky zasáhl do života dvou titulních hrdinek: v Kokeislově melodramatu Parnasie (*%"() částečně zavinil jeho Hanuš Merten svým nezodpovědným jednáním dobrovolnou smrt zoufalé manželky (Milada Jadranská-Hrabánková) a v Innemannově komedii Lásky Kačenky Strnadové (*%"/) zneužil jako zlotřilý ing. Richard Romanovský naivní venkovskou dívku (Z. Kavková) ke svým nekalým cílům. S nástupem zvuku se mohli film. diváci konečně potěšit také jeho zpěvem, když v Innemannově hudební komedii podle Tylovy známé hry Fidlovačka (*%'#) přednesl jako ševcovský sy-

;SEDLÁFEK< nek Jeník Kroutil sólově a v duetech tři písně. Film. pásy zaznamenaly současně jeho pěvecké a herecké umění ještě v reklamním snímku Naši herci co by pouliční zpěváčci (*%'(), kde ho kamera zachytila také naposled. Mezitím se na plátně předvedl ve dvou ryze dramatických postavách po boku své choti M. Grossové: jako poručík Štěpán Dolan v Antonově špionážním dramatu Aféra plukovníka Redla (*%'*) a zhýralý Jára Doubek ve Svárově frašce Tisíc za jednu noc (*%'"). SEDLÁČEK Jiří (* "". (. *%/) Ostrava) – herec; manžel herečky L. Kucharské. Vystudoval herectví na JAMU (*%$&) a nastoupil do činohry Státního divadla v Ostravě, respektive Národního divadla moravskoslezského, k jehož stabilním hereckým oporám patří dodnes (Cabaret, Elling a Kjell, Šakalí léta, Komedie omylů, Vůně peněz aneb Turcaret). Nejrozsáhlejší část jeho repertoáru tvoří komediální úlohy, které vycházejí především z tělesných daností hercovy podsadité postavy, ze spojení typových dispozic s pohotovou charakterizací, v níž převažují rysy vitality, bodrosti a žoviálnosti. Už jako posluchač JAMU si vyzkoušel herecké schopnosti před kamerou jako mužský protagonista dvou filmů. Ve druhém příběhu Muchnova povídkového snímku ze života vojáků základní služby Zelená léta (*%$() hrál vojáka Michala, který se během bramborové brigády sblíží se studentkou Lenkou (E. Sirová). Režisér Jaroslav Balík si ho vybral pro představitele titulní role ve

44 společensko-historickém filmu Narozeniny režiséra Z. K. (*%$&). Představoval mladého filmaře Zdeňka, na jehož osudech, které se odvíjejí formou jeho vzpomínek při oslavě jeho šedesátin, je evokována historie české znárodněné kinematografie v letech *%)/–)$. Na plátnech kin se pak objevil ještě jako loupežník v Křístkově pohádce Císař a tambor (*%%$). Tvoří nerozlučnou dvojici s hercem N. Lichým, mj. při tvorbě a realizaci tv. kulinářského pořadu Pod pokličkou (namlouvá hospodyňku Maruš) a v animovaném seriálu Pytlíkov. Proslulé jsou i jejich Literární večery v Divadelním klubu Petra Bezruče. Sám je průvodcem zájmového pořadu Zahrada je hra ostravské ČT, v níž prošel i řadou inscenací, pohádek a nedělních chvilek poezie. SEDLÁČEK Jiří (* *(. $. *%/& Praha) – herec. Absolvoval studium herectví na pražské Státní konzervatoři (*%$$) a pak měl angažmá v Kolíně (*%$$–%#), Příbrami (*%%#–%*) a Klicperově divadle v Hradci Králové (*%%*–%(). Dále působí jako herec ve svobodném povolání a pohostinsky účinkuje na pražských scénách (Žižkovské divadlo Járy Cimrmana, Divadlo ABC). Ve filmu začínal jako konzervatorista malými rolemi mladíků: chovanec výchovného ústavu pro delikventní mládež Sivec v Kopřivově psychologickém dramatu Zámek „Nekonečno“ (*%$') a údržbář v textilce Slezáček v Tučkově komedii Čekání na Patrika (*%$$). V následujících dvou filmech nosil uniformu příslušníka čs. lidové armády v hodnosti

45 desátníka (Tichá bolest, *%%#) a svobodníka (Žiletky, *%%'). Nezvyklý typ postavy mu přinesla úloha neandertálce ve Vorlíčkově pohádkové komedii Mach, Šebestová a kouzelné sluchátko ("##*). Průběžně se objevuje i na obrazovce, např. v seriálech Arabela se vrací (*%%#–%'), Na lavici obžalovaných justice (*%%$), Případy detektivní kanceláře Ostrozrak ("###) a Zdivočelá země II ("###). SEDLÁČEK Karel (* *). ". *%*$ Smolinec, okres Strakonice) – herec. V Praze absolvoval dramatické oddělení Státní konzervatoře (*%)") a do konce okupace hrál v Kladně (*%)"–)') a v cestující div. společnosti ředitele Karla Kaňkovského. Po válce prošel oblastními scénami v Ústí nad Labem (*%)(–)$) a Písku (*%)$–)%) a na dvanáct let zakotvil v pražském Městském divadle pro mládež (*%)%–/*). Dvě sezony byl členem Státního zájezdového divadla a od roku *%/" až do odchodu do důchodu (*%&%) setrval v Divadle pracujících Most. Herecký křest před kamerou učinil krátce po příchodu do Prahy v epizodce řídícího učitele v Kubáskově sociálním dramatu Zvony z rákosu (*%(#). Na tuto zkušenost navázal až téměř po třiceti letech ve dvou kriminálních filmech, opět jen v nepatrných roličkách příslušníka VB (Stíhán a podezřelý, *%&$) a opilého vousáče (Kdo přichází před půlnocí, *%&%). Své vzpomínky na sezonu u venkovské kočovné společnosti publikoval knižně pod názvem Poslední cedulář (*%$&).

;SEDLÁFEK< SEDLÁČEK Ladislav (* '*. '. *%#" Pardubice, † (. (. *%/( Praha) – herec; syn herečky E. Sedláčkové a divadelního ředitele Jana Evangelisty Sedláčka (*$//–*%'"), bratr herce S. Sedláčka. Základy herectví si osvojil soukromým studiem u K. Želenského (*%"#) a po čtyřech sezonách, které pobyl v otcově kočovné společnosti, rozšířil roku *%") řady souboru Tylova divadla v Nuslích. Umělecky nejplodnější období strávil v Městském divadle Plzeň (*%"&–)/), kde tvořil s Miladou Rabasovou v meziválečných letech nejpopulárnější operetní dvojicí. Kromě toho zde i režíroval a po osvobození krátce zastával funkci ředitele. Od roku *%)/ působil již výhradně na pražských scénách, nejprve jako člen Osvobozeného divadla (*%)/–)$) a Divadla státního filmu (*%)$–(*) a před odchodem na odpočinek hrál v Městském divadle pro mládež (*%("–/'). První zkušenost před kamerou získal až v pětačtyřiceti letech ve Fričově film. adaptaci Čapkových povídek (*%)&), kde v předposlední povídce Ukradený spis ztvárnil podplukovníka informačního oddělení Vrzala, kterého k sobě domů povolá zoufalý plukovník Hampl (T. Pištěk), aby vyšetřil odcizení tajného vojenského dokumentu. Během následujících sedmi let hrál ještě v tuctu filmů malé a epizodní role, jako byl třeba vrchní (Polibek ze stadionu, *%)&), přednosta stanice (Železný dědek, *%)$), úředník (Pára nad hrncem, *%(#), funkcionář fotbalového klubu (V trestném území, *%(#), ředitel podniku (Veselý souboj,

;SEDLÁFEK< *%(#), četnický strážmistr (Zocelení, *%(#), redaktor na dole (DS-+4 nevyjíždí, *%(*) a vězeňský dozorce (Haškovy povídky ze starého mocnářství, *%("). Jednou dokonce ztvárnil autentickou postavu známého nakladatele Jana Otty v Krškově životopisném portrétu Mikoláš Aleš (*%(*). SEDLÁČEK Pavel (* ). &. *%)* Praha) – zpěvák a restauratér. Vystudoval vyšší průmyslovou školu strojnickou (*%(%) a ČVUT (*%/$). Už v patnácti letech jako samouk pronikl do světa hudby s nebývalou razancí, když na přehlídce amatérských objevů zazpíval Rock Around 8e Clock z repertoáru Billa Haleyho a vyhrál. Roku *%(% si zopakoval vítězství v soutěži Hledáme mladé talenty v pražském sále Alfa. Počátkem /#. let prošel několika rockovými formacemi (EP Hi-fi, Studijní skupina big beatu) a za doprovodu kapely Karkulka vytvořil v Divadelním klubu Olympik titulní roli v hudební komedii M. Šimka a Jiřího Grossmanna Proces s bigbeatovým králem (*%/'). To už působil i v Semaforu (*%/"–/)), kde pro něj J. Suchý a J. Šlitr složili píseň Život je pes, která – ač míněna ironicky – přerostla v generační výpověď a Sedláček s ní roku *%/' debutoval na gramofonových deskách. Absolvoval četné koncerty na domácích i zahraničních pódiích (pohostinsky vystupoval a natáčel s Olympikem a Mefistem). Byl vynikajícím interpretem písní klasického rockového repertoáru, ale i prvním naším zpěvákem s moderní chlapeckou barvou hlasu.

46 Po nuceném přerušení umělecké činnosti (ideologicky motivované věznění za údajné devizové machinace) jen těžko hledal cestu zpět k bývalé kariéře. Navázal spolupráci se souborem Apollo (*%/(–/&) a od roku *%/& vystupoval v Hudebním divadle Karlín v původním českém muzikálu Gentlemani. Během /#. let zachytil několikrát jeho herecké a pěvecké kreace také film. S mnoha semaforskými kolegy se poprvé objevil v povídce Konkurs z Formanova stejnojmenného snímku (*%/'). Forman ho obsadil také do roličky pouličního zpěváka přezdívaného Sako v komedii Černý Petr (*%/'), kde za vlastního kytarového doprovodu zpívá píseň Život je pes. Pak se mihl jako jeden z vojáků ve Svitáčkově a Roháčově semaforském muzikálu Kdyby tisíc klarinetů (*%/)). Ryze herecký úkol mu nabídla úloha učně Jardy v prostřední povídce Set z Novákova triptychu Bubny (*%/)). Na plátně se pak již připomněl jen ve třech epizodních rolích: maloměstského mladíka Karla v Machově komedii Objížďka (*%/$), beatnika v klubu v Balíkově psychologickém snímku Ta třetí (*%/$) a loutnisty v historické komedii Slasti Otce vlasti (*%/%) režiséra Karla Steklého. S nástupem normalizace se vytratil se skupinou Colour Images do německých a rakouských zábavních podniků. Pokus o návrat na českou hudební scénu učinil v &#. letech ve spojení se skupinou Fontána. Impulsem k oživení jeho pěvecké kariéry se stala až série společných vzpomínkových koncertů průkopníků

47 rock-and-rollu u nás. I když se mezitím začal profesionálně zabývat gastronomií, otevřela se mu cesta alespoň k příležitostným vystoupením se skupinou Gram a poté se skupinou Cadillac, v níž dodnes soustřeďuje hudebníky, kteří s ním sdílejí nostalgii pro klasický rock-and-roll. Na vlastní alba si Sedláček počkal až do %#. let. SEDLÁČEK Stanislav (* /. (. *$%% Ústí nad Orlicí, † *'. *". *%/* Praha) – herec a scenárista; syn herečky E. Sedláčkové a divadelního ředitele Jana Evangelisty Sedláčka (*$//–*%'"), bratr herce L. Sedláčka. Jako žák Eduarda Vojana vstoupil do herecké praxe se vznikem republiky v otcově kočovné div. společnosti, během "#. let působil v Longenově Revoluční scéně a byl ředitelem a uměleckým šéfem Tylova divadla v Nuslích. V letech *%"%–)' vystřídal různé společnosti a do konce války pak působil v Intimním divadle. Krátce po osvobození umělecky vedl Revoluční scénu v Praze a řídil Kladenské divadlo. Od konce )#. let až do svého odchodu na odpočinek (*%/#) hrál v Kolíně, v Městských divadlech pražských a karlínském Divadle hlavního města Prahy. První kontakt s filmem navázal jako autor námětu nedochovaného filmu Trestanci na Špilberku (*%""), který natočil pro brněnskou společnost Brunafilm rakouský režisér Robert Blümsrieder. Herecký křest před kamerou však absolvoval až na sklonku němé éry, kdy v Měšťákově zfilmování div. dramatu Gabriely Preissové Její pastorkyňa

;SEDLÁFEK< (*%"%) ztělesnil jednoho z hlavních hrdinů, statkářského synka Laca Buriju, který se spolu se svým bratrem Števou (V. Norman) uchází o Jenůfu (7ilde Ondra). Na plátně se objevil ještě třikrát, v adaptacích známých literárních předloh (Dobrý voják Švejk, *%'*; Zapadlí vlastenci, *%'"; Botostroj, *%()), ale jeho herecké úkoly zde byly již zcela marginální. SEDLÁČEK Tomáš (* *(. *. *%)% Praha) – herec. Od roku *%/" navštěvoval LŠU ve Voršilské ulici, kde si osvojoval základy herectví pod vedením profesorky J. Stránské. Za studií na gymnáziu Jana Nerudy v Praze navštěvoval tamní dramatický kroužek a účinkoval dokonce v Národním divadle (Flavio v Donu Juanovi). Po absolvování herectví na DAMU (*%&*) působil dvě sezony v pražském divadélku Maringotka. S filmováním se seznámil už jako malý chlapec v ústředních rolích dětských filmů Čeňka Duby Brankář bydlí v naší ulici (*%(&) a V šest ráno na letišti (*%($) a ruského režiséra Lva Kulidžanova Přátelé na moři (*%(%). Ve film. dráze pokračoval menšími úlohami sebevědomých mladíků a hejsků ve filmech ze života současných mladých lidí (Místo v houfu, *%/); Každý mladý muž, *%/(; Dívka s třemi velbloudy, *%/&; Takže ahoj, *%&#), které v různých obměnách vytvářel i v nevýznamných normalizačních filmech se sociální, politickou, válečnou a výrobní tematikou (Hroch, *%&'; Čas lásky a naděje, *%&/; Jakub, *%&/; Proč nevěřit na zázraky, *%&&; Trasa, *%&$; Drs-

48

;SEDLÁFEK<

Zdeněk Sedláček (* &')4)

ná Planina, *%&%; Svítalo celou noc, *%$#). Jednou z mála kostýmních postav byl hrabě v důstojnické uniformě poručík von Stahl v Krškově přepisu Turgeněvovy novely Jarní vody (*%/$). Režisér Karel Steklý si ho vybral jako protagonistu filmu Svět otevřený náhodám (*%&*), kde představoval proletářského chlapce Vojtu, jenž za hospodářské krize '#. let marně hledá zaměstnání a nakonec odjíždí bojovat jako interbrigadista do Španělska. SEDLÁČEK Zdeněk (* '. &. *%(# Frenštát pod Radhoštěm, † /. '. "### Brno) – herec. Ačkoliv pocházel z rodiny inženýra chemie a nikdo z rodičů neměl hlubší vztah k divadlu, toužil od dětství po herecké profesi. Po ukončení základní školy (*%/() ho přijali na taneční konzervatoř v Praze a už během

středoškolských studií upoutal pozornost filmařů a tv. režisérů pohybovými i hereckými schopnostmi. V tv. filmu Zrzek (*%/&) režisérky Věry Jordánové vytvořil titulní roli po boku renomovaných herců D. Medřické a V. Vejražky. Režisér František Vláčil ho obsadil ve svém historickém dramatu Údolí včel (*%/&) do rozsahem menší, avšak v ději (retrospektivní scény) významné role malého Ondřeje z Vlkova, zpodobněného v dospělém věku P. Čepkem. V jiném důležitém snímku /#. let, Schormově podobenství Den sedmý, osmá noc (*%/%), hrál mladšího syna samozvaného Předsedy vesnického výboru (B. Šmída), organizujícího evakuaci obyvatel před jakýmsi nebezpečím, které údajně všem hrozí. Jakmile odmaturoval na konzervatoři (*%/%), pokračoval v dalším vzdělávání na DAMU, kde absolvoval obor herectví (*%&'). První angažmá nastoupil v hradeckém Divadle Vítězného února (Laertes v Hamletovi, Jeník ve Fidlovačce, rytíř des Grieux v Nezvalově Manon Lescaut), odkud přešel roku *%&/ do činohry Státního divadla v Brně (Kamil Champboisy v Brouku v hlavě, rytíř Plašmuška ve Večeru tříkrálovém, elév Miloš Hrma v dramatizaci Hrabalových Ostře sledovaných vlaků) a dráhu uzavřel v olomouckém Městském divadle (*%%"–%%). Civilní čistý projev, vnitřní bezprostřednost, příjemný hlasový témbr střední polohy i výborné schopnosti pohybové mu na jevišti přinesly velké příležitosti v rolích nejširšího záběru a pestré žánrové skladby. Před kamerou navázal na své chlapecké

49

;SEDLÁFKOVÁ<

a jinošské úlohy vesměs jen epizodními či vedlejšími postavami mladých mužů ve filmech J. Krejčíka (Hry lásky šálivé (*%&*), Antonína Máši (Rodeo, *%&"), Ivo Tomana (Cesty mužů, *%&"), Karla Kachyni (Pavlínka, *%&)) a Antonína Kachlíka (Požáry a spáleniště, *%$#). V tv. adaptaci Bradburyho povídek Anděl smrti (*%&") hrál hlavní roli vedle L. Dostalové. Spolupracoval též s brněnským tv. studiem (seriál Konec dětských lásek, *%$"), rozhlasem a dabingem. SEDLÁČEK Zdeněk (* *#. &. *%(/ Plzeň) – herec. S hereckým vzděláním z DAMU (*%&%) nastoupil první angažmá ve Státním divadle F. X. Šaldy v Liberci, odkud roku *%$$ přešel do plzeňského Divadla J. K. Tyla v Plzni, jehož členem byl deset sezon a i nadále zde hostuje jako herec ve svobodném povolání. Hrát ve filmech začal už během studií, kdy po epizodní roli učedníka v Polákově detektivce Noc klavíristy (*%&/) dostal velkou příležitost od režiséra Karla Kachyni v hlavní mužské roli snímku Čekání na déšť (*%&$). Hrál v něm vojína na dovolené Pavla Suchana, s nímž se o letních prázdninách na sídlišti sblíží dvanáctiletá dívenka (D. Kaplanová), toužící se vymanit ze svého osamění. Menšími hereckými úkoly byl pověřen ještě ve filmech Lvi salónu (*%&$), Rytmus &'3( (*%$#) a Pozor, vizita! (*%$*). SEDLÁČKOVÁ Andrea (* "". ". *%/& Praha) – filmová a televizní scenáristka, režisérka, střihačka a herečka. S prostředím filmu se sblížila už

Zdeněk Sedláček (* &')9)

jako školačka, když hrála menší dívčí role ve filmech o dětech a pro děti režisérů K. Smyczka (Jen si tak trochu písknout, *%$#), Jaromíra Borka (Muž přes palubu, *%$#) a V. Olmera (Skleněný dům, *%$*). Studovala scenáristiku a dramaturgii na pražské FAMU (*%$/–$%). Na podzim *%$% emigrovala do Francie, kde studovala střih a režii na pařížském FÉMIS (dříve IDHEC; *%%#–%'). Žije a pracuje střídavě v Praze a Paříži. Zatímco ve Francii se věnuje především střihu (spolupracovala mj. s Jacquesem Maillotem nebo Michelem Devillem), v ČT natáčí dokumenty (Co jste dělali v listopadu, *%%); Lidé, kteří nás také soudí, *%%/; Poslanecké tance, *%%&; Rychlé starty, *%%$), bakalářské povídky a autorské hrané filmy s tematikou problematických citových vztahů (Ze života pubescentky,

50

;SEDLÁFKOVÁ<

Anna Sedláčková

*%%%; Můj otec a ostatní muži, "##'; Krásný čas, "##/). Pro uvedení do kin připravila dva ambiciózní snímky: psychologické drama incestního sourozeneckého vztahu Oběti a vrazi ("###) a komorní hořkou komedii Musím tě svést ("##"). SEDLÁČKOVÁ Anna / Andula (* "%. %. *$$& Praha, † "). **. *%/& Praha, na následky zranění po srážce s motocyklem) – herečka; dcera herce a režiséra A. Sedláčka, sestra herce Járy Sedláčka, bývalá manželka architekta, kameramana a filmového režiséra Maxe Urbana (*$$"–*%(%) a matka herečky M. Sedláčkové. Pocházela z rozvětvené herecké rodiny. Její mimořádný talent se projevil už v mládí, kdy po jediné ochotnické roli vystoupila v šestnácti letech v Národním diva-

dle na zkoušku, aby zde v lednu *%#( nastoupila a setrvala tu do roku *%*%. Dále zde působila jako členka (*%""–"', *%"(–"$, *%"%–'', *%'$) i pohostinsky. Jinak byla angažována v Městském divadle na Královských Vinohradech (*%*%–"#, *%"$–"%, *%')–'/), na podzim *%"& též krátce v Divadle Vlasty Buriana. Školila se u svého otce a herečky Marie Hübnerové. V českém divadle vytvořila herecký typ milostného ženství od pubertálních dívek až po zralé ženy. Nejsilněji její umění zaznívalo tam, kde mohla využít svůj křehký zjev s výraznou mimikou tváře i výmluvných očí a kde jemnými modulacemi hlasu, ale i hrou ruky, ramene či kotníku vyjádřila kultivovanou senzibilitu a milostnou touhu citlivé ženy. Stala se erotickým ideálem své doby, napojené ještě na secesní vkus vláčně štíhlých linií. Ve "#. letech si získala přízeň širokých vrstev nejen jako herečka, ale i jako vzor elegance, oblékání a společenského jednání. Obecenstvo ji milovalo a dávalo jí svou přízeň najevo mj. i důvěrnou obměnou jejího jména na domácké Andula. Byla oslnivou představitelkou rolí z francouzských a anglických konverzačních komedií, počínaje životní rolí Lízy Doolittlové z prvního provedení Shawova Pygmaliona. Pod vedením K. H. Hilara vytvořila i závažnější úkoly (titulní role ve Strindbergově Královně Kristýně, Rosalinda v komedii Jak se vám líbí). Z rolí ve vinohradském divadle připomeňme alespoň Marii Stuartovnu ze Schillerovy tragédie a Annu Kareninovou v dramatizaci

51 Tolstého románu. V době své největší slávy sama rozhodovala, co a jak bude hrát. Roku *%'%, kdy již o ni velké scény nejevily zájem, si otevřela v pražském Mozarteu vlastní Divadlo Anny Sedláčkové a hrála zde velké ženské postavy, např. Emilii Marty z Čapkovy Věci Makropulos nebo Ibsenovu Heddu Gablerovou. Po květnu *%)( tato scéna zanikla a Sedláčková vystupovala jen občas na různých pražských jevištích. Přínosné a v mnoha ohledech průkopnické byly rovněž její aktivity v raném stadiu české kinematografie. Roku *%*" založila společně s tehdejším manželem M. Urbanem film. výrobnu ASUM, jejíž název vznikl spojením iniciál jmen obou vlastníků a rovněž tvůrčích protagonistů. Pod značkou této společnosti bylo během její dvouleté činnosti natočeno ve skromných podmínkách kolem dvaceti hraných filmů různých žánrů a téměř ve všech hrála hlavní a titulní role po boku svých rodinných příslušníků (otce a bratra) a členů Národního divadla. Většina snímků se bohužel nedochovala a jejich existenci připomínají pouze názvy a referáty z dobového tisku, které přibližují alespoň tvůrčí týmy a náznaky děje (Falešný hráč, *%*"; Dáma s barzojem, *%*"; Rozvedená paní, *%*'; Šaty dělají člověka, *%*'; Šoférka, *%*'; Tragédie ve sněhu, *%*'; Estrella, *%*'; Andula žárlí, *%*); Nenávistí k lásce, *%*)). Nejcennější z nich je dochované milostné drama Konec milování (*%*') režisérů Urbana a Štáfla, které vypráví tragický příběh mladé, krásné a bohaté Ireny

;SEDLÁFKOVÁ< podvedené bezcharakterním svůdcem Fredem (M. Vávra), jemuž se pomstila i za cenu vlastního života. Na některých filmech společnosti ASUM se podílela i autorsky (Dáma s barzojem, Konec milování, Podkova, Rozvedená paní, Tragédie ve sněhu). Se zánikem ASUMu na začátku *. světové války se ve filmu odmlčela a před kameru se vrátila až ve druhém roce nové republiky, aby ztvárnila titulní hrdinku Urbanova zfilmování Verneuilovy div. hry O Adrienu (*%*%) a ústřední postavu v Martenově dobrodružném filmu Záhadný případ (*%*%). Zklamána neúspěchem na film zanevřela. Teprve v polovině "#. let ji získal režisér K. Lamač pro roli paní kněžny v adaptaci Jiráskovy div. pohádky Lucerna (*%"(). Ve zvukovém filmu si zahrála jen jednou – a opět nešťastně: v české verzi amerického filmu Paramountu Tajemství lékařovo (*%'#), kterou v pařížských zvukových ateliérech a s předními div. herci a ryze div. způsobem natočil Julius Lébl. Její výkon v hlavní roli nešťastné manželky Liliany Garsonové, ve které se na plátně představila naposled, nemůžeme dnes posoudit, neboť i tento snímek je pokládán za ztracený. Poté již na film definitivně rezignovala. Za své herecké umění byla odměněna Státní cenou za rok *%"&. Po únoru *%)$ se stala objektem zájmu StB a nemohla najít angažmá. Až v době přechodného „tání“ jí byl udělen titul Zasloužilá umělkyně (*%/&). Analýzu jejího herectví publikoval Edmond Konrád v knižní monografii O Anně Sedláčkové (*%"$).

52

;SEDLÁFKOVÁ<

Dagmar Sedláčková

SEDLÁČKOVÁ Dagmar (* *". $. *%"& Praha, † ). /. "##) Praha) – herečka, moderátorka a recitátorka. Již jako posluchačka pražské Státní konzervatoře, kde studovala herectví (*%)(–)$), uspěla při konkursech a kamerových zkouškách na dva filmy, shodou okolností adaptace známých literárních předloh, které jí přinesly první a současně největší příležitosti před kamerou. Po roli faktorovy dcery Tonky v Cikánově fim. adaptaci sociálního románu Antala Staška O ševci Matoušovi (*%)$) vtiskla svěží půvab a bezprostřední šarm moderní měšťanské slečny jedné z hlavních hrdinek filmu Hostinec „U kamenného stolu“ (*%)$), který podle Poláčkova stejnojmenného humoristického románu natočil herec a div. režisér J. Gruss. Spolu s D. Frýbortovou zde vytvořila dvojici dcer

dobráckého rady Dyndery (S. Neumann), jimž se dvoří dva dětinsky rozkmotření bratři (R. Hrušínský a S. Beneš), které obě dívky přimějí nakonec k usmíření. Dalších podobných úkolů se již ze strany filmu nedočkala. Zahrála si jen okrajové roličky posluchačky v rozhlasovém studiu (Slovo dělá ženu, *%("), sekretářky (Olověný chléb (*%(') a úřednice na letišti (Okamžik, spojím!, *%/*). Do Machovy komedie Florenc &3,34 (*%(&) namluvila hlas autobusového motoru, který napomíná hašteřivé cestující. Smysl své umělecké činnosti nalezla hlavně v recitaci a moderování. Hluboký zájem, výrazná kultura přednesu s osobitou barvou hlasu a pohotové schopnosti improvizace jí umožňovaly interpretaci i velmi náročných textů. Byla dlouholetou členkou Divadla hudby (*%(&–%#), účinkovala ve Viole (Noci s Hamletem) a Lyře Pragensis, kde v posledních letech svého života připravovala a režírovala některé pořady (mj. Tulák po hvězdách). Na gramofonových deskách je zaznamenáno její umění mj. v Nezvalově Manon Lescaut (*%/'). V začátcích televize byla často zvána do studia, aby uváděla hudební a literární programy (Dialogy s velmistry). Její hlas znali důvěrně posluchači rozhlasu z mnoha relací a cyklů, zejména jako komentátorky populárně naučného magazínu Meteor. SEDLÁČKOVÁ Emilie (* *$&", † *#. ". *%'' Praha) – herečka; manželka divadelního ředitele Jana Evangelisty Sedláčka (*$//–*%'") a matka her-

53 ců S. Sedláčka a L. Sedláčka. Hrála ve Švandově společnosti až do jejího zániku roku *%#', kdy soubor převzal její manžel do vlastní nově vzniklé společnosti, v níž patřila k ženským protagonistkám (*%#)–"%). Na sklonku života se podařilo zásluhou několika filmů z počátku zvukové éry, z nichž tři natočil režisér Miroslav J. Krňanský podle známých literárních předloh, zachytit alespoň „vzorek“ jejího herectví ve vedlejších postavách starých venkovských žen: manželky bytného Petrnouška (K. Schleichert) v adaptaci románu Ignáta Herrmanna Kariéra Pavla Čamrdy (*%'*), tety Pepičky v přepisu Raisova románu Zapadlí vlastenci (*%'") a hospodyně Nany u revírníka Kořána (J. O. Martin) ve zfilmování Klostermannova venkovského románu Ze světa lesních samot (*%''). Bohužel se nezachovalo Fričovo melodrama Sestra Angelika (*%'"), v němž ztělesnila bytnou klavíristy Pavla Ryanta (H. Haas). Premiéry posledního snímku Ze světa lesních samot se již nedožila. SEDLÁČKOVÁ Jiřina, provdaná Brandejsová (* *'. nebo *). ). *%*) Přestavlky, okres Benešov, † *". ). "##" Kamenice, okres Praha-východ) – herečka. Díky zaměstnání manekýnky důvěrně poznala prostředí div. a film. světa, ale na hereckou dráhu nepomýšlela. K filmování ji přemluvil K. Lamač, jemuž se zalíbila jako typ usměvavé plavovlasé krásky salonní elegance a svěžího dívčího temperamentu. V Lamačově burianovské komedii Ducháček to zařídí (*%'$) debutovala vedlejší úlo-

;SEDLÁFKOVÁ<

Jiřina Sedláčková

hou dcery advokáta barona Bertranda (J. Marvan). Během necelých dvou let hrála v dalších deseti filmech lehčích žánrů hlavní i drobnější dívčí role: manekýnku (Slečna matinka, *%'$), studentku (Ideál septimy, *%'$), modistku (Tulák Macoun, *%'%), pumpařku (Ženy u benzinu, *%'%), ale většinou dcery z lepších rodin i nižších sociálních vrstev. V rolích jejích rodičů se vystřídali B. Kysilková jako pradlena Vyskočilová (Manželka něco tuší, *%'$), J. Steimar jako ředitel Doucha (Umlčené rty, *%'%), F. Roland jako účetní Jedlička (Děvče z předměstí, *%'%), T. Pištěk jako podnikatel Tudor (Bílá plachta ve Splitu, *%'%). Diváci si její tvář zřejmě nejlépe vybaví v postavě továrnické dcery Elišky Záhorské, o jejíž srdce usiluje ve Fričově komedii Eva tropí hlouposti (*%'%)

54

;SEDLÁFKOVÁ<

Jitka Sedláčková

galantní synovec (O. Nový) postarší sousedky (Z. Baldová). S O. Novým se před kamerou setkala ještě ve svém posledním filmu, Fričově komedii Valentin Dobrotivý (*%)"), kde už jí připadla jen okrajová rolička agentky prodejny automobilů, s níž titulní hrdina projednává koupi vozu. Nového zásluhou se dostala i k jevištní činnosti, kvůli níž se začala zdokonalovat ve zpěvu a herectví (soukromé školení u J. Kronbauerové a Z. Rogoze). Účinkovala na několika pražských scénách, např. v Novém divadle (hudební komedie Král s deštníkem), Divadle Anny Sedláčkové a Moderním divadle. Uměleckou kariéru ukončila za okupace sňatkem s hoteliérem Jaroslavem Brandejsem (majitel hotelu Esplanade), s nímž se odstěhovala do Kamenice, kde také dožila.

SEDLÁČKOVÁ Jitka (* *$. '. *%/* Praha) – herečka. V dětství chodila do LŠU na hodiny klavíru a do dramatického kroužku. Herecké vzdělání, které během gymnaziálních studií zahájila soukromým školením u I. Vyskočila, završila absolvováním DAMU (*%$'). Vystřídala pak angažmá v Činoherním studiu Ústí nad Labem, brněnském Zemském divadle a roku *%$% zakotvila v pražském Divadle pod Palmovkou (Žebrácká opera, Obchodník s deštěm, Tramvaj do stanice Touha, Královna Kristina, Vojcek, Zdravý nemocný, Kočka na rozpálené plechové střeše, Ubohý vrah, Oidipús), jehož členkou je dosud. Hostuje i na dalších pražských scénách (Divadlo Bez zábradlí, Semafor, Viola), z nichž jí největší tvůrčí prostor již mnoho let skýtá zejména Divadlo v Řeznické (Jeppe z kopečku, Koketka, O myších a lidech, Mackbeth, Hallo Dolly, Kdo se Bojí Virginie Woolfové, Biletářka, Farma pod jilmy, Tonka Šibenice, Král Ubu). Některé inscenace zahrnula do repertoáru své vlastní div. agentury, kterou založila roku "##*. Od příchodu do Prahy prověřuje své herecké možnosti také před kamerou. Zatímco film jí nabídl jen několik drobných rolí (Uzavřený okruh, *%$%; Divoká srdce, *%$%; Discopříběh č. :, *%%*; Co chytneš v žitě, *%%$; Mach, Šebestová a kouzelné sluchátko, "##*; Milenci & vrazi, "##); Prachy dělaj člověka, "##/), spolupráce s televizí nabrala na intenzitě. Z celé řady tv. filmů a inscenací jmenujme aspoň tituly Osmý div světa (*%$%), Případy pana

55 Janíka (*%%*), Maigretův první případ (*%%*), Honzík (*%%*), Doktor Munory a jiní lidé (*%%&), Takový slušný člověk ("##"), Maryška ("##'), I ve smrti sami ("##)) a To horké léto v Marienbadu ("##/). K tomu nutno přičíst ještě účinkování v seriálech Na lavici obžalovaných justice (*%%$), Hop nebo trop ("##)), Hotel Herbich (*%%%), Hotel Anathema (*%%%), Nemocnice na kraji města po dvaceti letech ("##'), Poslední sezona ("##/) a Světla pasáže ("##&). Nedílnou součást její herecké práce tvoří dabing (seriály Chicago Hope, Melrose Place; do češtiny přetlumočila Barbru Streisand při tv. uvedení muzikálu Hello, Dolly), moderování v televizi (Prima jízda) a rozhlase. SEDLÁČKOVÁ Klára, provdaná Oltová (* "#. ". *%&/ Pardubice) – herečka. Od *. třídy základní školy až do maturity chodila na klavír, balet a pak i do dramatického kroužku. Tyto umělecké zájmy pět let poněkud netradičně kombinovala se závodním lyžováním. Ve ). ročníku gymnázia se rozhodla pro herectví, které vystudovala na JAMU (*%%$). Hned po škole se stala členkou pražského Divadla v Dlouhé, kam ji přijali na základě konkursu, v němž hledala režisérka Hana Burešová představitelku Stelly pro inscenaci Velkolepý paroháč. Prvním partnerem Sedláčkové v profesionálním angažmá byl K. Roden, který ji provázel i v jejím debutu filmovém, kdy spolu hráli Dívku a Umrlce v povídce Svatební košile v Brabcově poetickém hororu podle Erbenovy básnické sbír-

;SEDLÁFKOVÁ<

Klára Sedláčková

ky Kytice ("###). S pravidly herecké práce před kamerou se však už předtím seznámila v tv. projektech režiséra K. Smyczka: v seriálu Draculův švagr (*%%/) a v poláčkovské komedii Vše pro firmu (*%%$). Slov. režisér Martin Hollý jí svěřil vedlejší roli sestry hlavní hrdinky (L. Vlasáková) v milostném příběhu pražské měšťanské dcery a slov. statkářského syna Útěk do Budína ("##"), který vznikl podle Vančurova románu jako film a současně jako pětidílný tv. seriál. Zatímco se návštěvníkům kin od té doby připomněla jen vedlejší postavou kadeřnice Sandry v Renčově romantické komedii Román pro ženy ("##(), na tv. obrazovce se objevuje častěji, ať již v pohádkách (Vřesový trůn, "##/), filmech (Iguo-Igua, "##"; Operace Silver A, "##&) či seriálech (Hop nebo

56

;SEDLÁFKOVÁ<

Dana Sedláková

trop, "##)). Na jevišti své domovské scény měla štěstí na velkou řadu velmi rozdílných rolí, z nichž některé byly v protikladu k jejímu křehce lyrickému typu (Sýr, sýr!, Mámení mysli, Kabaret Undine, Obrazy z Francouzské revoluce, Soudné sestry, Běsy, Garderobiér, Ještě žiju s věšákem, čepicí a plácačkou, Goldbergovské variace, Hrdina západu a další). SEDLÁČKOVÁ Marcela / Marcella, vl. jm. Kašparová (* /. '. *%"/ Praha, † *". ). *%/% Praha, sebevražda) – herečka; dcera herečky A. Sedláčkové a politika Františka Xavera Hodáče (*$$'–*%)'), nevlastní sestra herečky N. Gollové. Ve třinácti letech začala hrát v divadle své matky (*%'%–)(), po osvobození účinkovala v různých pražských souborech (Scéna Ference

Futuristy, Haló kabaret, Pražská estráda) a koncem )#. let opustila načas div. scénu. Jevištní činnost obnovila jako členka Čs. filmového studia (*%()–(() a Pražské estrády (*%((–($). Na přelomu (#. a /#. let působila v oblastních divadlech (Most a Varnsdorf) a libereckém rozhlase. Poslední dva roky před předčasnou smrtí byla členkou činoherního sboru Národního divadla v Praze. Roku *%/$ emigrovala s přítelem hercem S. Sejkem do Švýcarska, ale brzy se oba vrátili. Během poválečného dvacetiletí se objevila ve dvaceti filmech, ale jen v epizodních rolích, např. jako prostitutka (&3. revír, *%)/), barmanka (Hostinec „U kamenného stolu“, *%)$), dvorní dáma (Byl jednou jeden král…, *%()), pracovnice Spofany (Anděl na horách, *%((), redaktorka (Páté kolo u vozu, *%($), návštěvnice vinárny (Morálka paní Dulské, *%($), členka komise (Mezi námi zloději, *%/') a manželka obžalovaného inženýra (Obžalovaný, *%/)). SEDLÁKOVÁ Dana (* "#. (. *%&# Šumperk) – herečka. Po absolvování hudebně-dramatického oboru na Státní konzervatoři v Ostravě (*%%#) omladila na čtyři sezony soubor ostravského Divadla Petra Bezruče (Sugar v Rád to někdo horké?) a následující tři roky byla členkou Divadla F. X. Šaldy v Liberci (Sally v Kabaretu). Od roku *%%& se již nesvazuje pevnými angažmá a jen hostuje na různých pražských scénách: Divadlo hudby (muzikály Krysař a Jeptišky), Činoherní

57 klub, Městská divadla pražská – Rokoko (Betsy Tverská v Anně Karenině) a Letní shakespearovské slavnosti na Pražském hradě (Marie ve Večeru tříkrálovém). K účinkování před kamerou se dostala již za ostravského působení, kdy hrála v černé komedii Digitální čas (*%%*), kterou pro tamní studio ČST natočil Otakar Kosek. Odlišné podmínky filmování poznala jako ženská protagonistka (matka malého hrdiny) půlhodinového česko-amerického snímku 8e Decadent Visitor/Dekadentní tvář (*%%%) režiséra jugoslávského původu Johna Kovace. O její mediální zviditelnění se zasloužila až Ondříčkova hořká komedie Samotáři ("###). V roli Lenky, manželky uznávaného lékaře Ondřeje (I. Trojan), který je ochoten se vzdát rodiny i zaměstnání kvůli svému až chorobnému vztahu k někdejší spolužačce Hance (J. Schneiderová), přesvědčivě vystihla portrét upjaté a chladně racionální mladé ženy, která se ráda chlubí svým rodinným zázemím, tím, co se jí „podařilo vybudovat“, aniž by tušila, že pravda je jiná. Obdobný typ podváděné měšťácké paničky jí přinesla postava Heleny Secké, manželky sukničkářského náměstka chemičky (P. Řezníček) v Polesného adaptaci Páralova románu Milenci & vrazi ("##)). SEDLISKÝ Jan (* *%. **. *%"/ Litomyšl) – tanečník, operetní zpěvák a herec. Na Státní konzervatoři v Praze absolvoval taneční oddělení (*%(#) a u profesora J. Konstantina pěvec-

;SEDLISKÝ< ké oddělení (*%("). Začínal jako tanečník v karlínském Divadle Umění lidu (*%)%–(#) a pokračoval v souborech Armádní opery (*%(#–(*), AUS Víta Nejedlého (*%('–(() a Divadla Na Fidlovačce (*%((–/'). Následujících třicet let až do odchodu na odpočinek byl sólistou Hudebního divadla v Karlíně. Zásluhou filmařů si několikrát vyzkoušel své herecké schopnosti i mimo zpěvoherní žánr. Před kamerou debutoval pod vedením režiséra Josefa Macha, který ho krátce po sobě učinil protagonistou dvou svých snímků. V dramatu o socialistickém přerodu naší vesnice Hořká láska (*%($) vytvořil postavu obětavého a pokrokově smýšlejícího hospodáře Jakuba Marunáče, jehož návrat na rodný statek, kam ho povolal despotický otec (Z. Štěpánek), aby převzal pracovní povinnosti po starším, zmrzačeném bratru Václavovi (J. Bek), vyvolá v rodinných vztazích značné napětí. Méně dramaticky exponovanou úlohu svobodníka Arnošta Kubici mu režisér Mach přidělil v příběhu ze života vojáků základní služby Zatoulané dělo (*%($). Další film. kostýmy, opět vojenské uniformy, oblékl po delší době jako letecký důstojník-radista v Kleinově špionážním snímku Lekce (*%&*) a nacistický pohlavár Heinrich Himmler v Polákově sci-fi komedii Zítra vstanu a opařím se čajem (*%&&). Výjimečně se objevil i na tv. obrazovce, např. v seriálech Dobrodružství kriminalistiky (*%%#), Na lavici obžalovaných justice (*%%$) a Šípková Růženka ("##*).

58

;SEDLMAJEROVÁ<

Jana Sedlmajerová

SEDLMAJEROVÁ Jana, uváděna též jako Sedlmayerová (* *(. *#. *%)" Praha) – filmová herečka, malířka a psychoterapeutka. Výtvarné vzdělání získala na Střední uměleckoprůmyslové škole grafické v Praze (*%/*) a jako představitelka esoterického umění se věnuje malbě obrazů s údajně léčivými účinky, které tvoří technikou americké retuše ve stavu změněného vědomí. Provozuje vlastní terapeutickou praxi alternativní medicíny pod názvem Duchovní diagnostika. Od poloviny /#. let se jako typ atraktivní brunetky uplatňovala herecky ve filmech rozličných žánrů a situovaných do různých epoch. V příbězích ze současnosti jí připadly jak roličky anonymních dívek (Alibi na vodě, *%/(; Zabil jsem Einsteina, pánové…, *%/%; Hvězda, *%/%), tak i epizodky konkretizo-

vané profesemi: liftgirl (Konec agenta W(C prostřednictvím psa pana Foustky, *%/&), zdravotní sestra (Po stopách krve, *%/%), servírka (Světáci, *%/%), sekretářka (Pan Tau a Claudie, *%&#; Pan Tau to zařídí, *%&"; Pan Tau v cirkusu, *%&"), novinářka („Pane, vy jste vdova!“, *%&#), modelka (Hroch, *%&') a manekýnka (Muž z Londýna, *%&)). Větší prostor jí vyhradil režisér Ivo Novák v komedii Půlnoční kolona (*%&"), kde ztělesnila elegantní Martu, milenku vojáka základní služby Milana (P. Oliva), který má s dalšími členy dopravní hlídky zajišťovat noční průjezd vojenských vozidel Prahou. Z kategorie epizodních rolí většinou nevybočovaly ani její kostýmní postavy slečen a mladých dam z aristokratického a měšťanského prostředí, které hrála ve filmech Poslední růže od Casanovy (*%//), Ukradená vzducholoď (*%//), Petrolejové lampy (*%&*), Morgiana (*%&"), Svět otevřený náhodám (*%&"), Noc na Karlštejně (*%&'), Paleta lásky (*%&/), Adéla ještě nevečeřela (*%&&), Vítězný lid (*%&&) a Záchvěv strachu (*%$'). SEHNAL Jiří, pseudonym Jethro Spencer McIntosh (* "%. (. *%'" Brno, † *&. /. "##/ Praha) – scenárista, výtvarník, herec a překladatel. Vyrůstal u babičky v Holešově. Vyučil se v gumárenském závodě ve Zlíně, kde začal také amatérsky hrát divadlo. Po vyloučení ze studia herectví na DAMU absolvoval obor dramaturgie na FAMU (*%(%). Profesionální kariéru odstartoval v Praze na jevišti Werichova Divadla satiry

59 (*%((–(&), dále účinkoval v zahajovacím představení Divadla Na zábradlí (muž s trubkou ve scénickém leporelu Kdyby tisíc klarinetů) a stál u zrodu Semaforu, kde jako jeden z prvních tamních komiků (redaktor ve hře Taková ztráta krve) vystavoval své recesistické kresby pod názvem Co všechno jsem Sehnal Jiří. Paralelně rozvíjel své aktivity v oblasti filmu, kde hrál několik menších a epizodních rolí: muž v baru v Hubáčkově Roztržce (*%(/), továrník Václav Laurin v Radokově retrokomedii Dědeček automobil (*%(/), hráč na pilu ve Svitáčkově a Roháčově satirické grotesce Konec jasnovidce (*%(&), student Viktor, kamarád hlavního hrdiny Oty (R. Jelínek) v Novákových Štěňatech (*%(&), mladík v Novákově komedii Hlavní výhra (*%($), povaleč od vody Pepuša v Zemanově satirické moralitě Slečna od vody (*%(%) a komik v televizi v Novákově komedii Žalobníci (*%/#). Roku *%/* emigroval do SRN, kde působil jako hlasatel v rozhlasových stanicích Svobodná Evropa a Deutsche Welle. Později přesídlil do USA a přijal jméno Jethro Spencer McIntosh (podle gumárenského magnáta) a americké občanství (*%$#). Živil se hlavně malováním obrazů (zásluhou Miloše Formana se kupci jeho děl staly některé hollywoodské celebrity), ale snažil se prosadit psaním. Po roce *%$% se vrátil natrvalo do vlasti. Obnovil spolupráci s J. Suchým, s nímž vytvořil na jevišti Semaforu ústřední dvojici Stalina a Hitlera ve vlastní hře Noc v synagoze aneb Tajemství Brunhildiny punčochy. Suchý ho obsa-

;SEIDL< dil do svých krátkých filmů Kdo unesl Klaudii? (*%%%) a Zajatec lesa ("##*). Divákům v kinech se již předtím připomněl rolí mocného mafiána Dona Čiča v Růžičkově hořké komedii Hotýlek v srdci Evropy (*%%'). Publikoval vzpomínkovou knihu Z Holešova do Hollywoodu (*%%"), dvoupovídkový soubor JJV z Hollywoodu/Herecká povídka (*%%() a sbírku anekdot Vtipy mého života (*%%/). Režisérka Světlana Lazarová o něm natočila pro ČT krátký dokument Mých pět švestek ("##(). SEIDL Ferry (* *. *#. *$$* Praha, † "). *. *%'% Praha) – filmový režisér a herec. Jako příslušník průkopnické filmařské generace formující tvář naší kinematografie po *. světové válce reprezentoval typ podnikatele i tvůrce bez vyšších uměleckých cílů a pouze s chabými řemeslnými výsledky. Jeho režijní prvotina, melodrama V měsíci lásky (*%*$), se nezachovala. Nezdařený pokus o zfilmování epické básně Svatopluka Čecha Lešetínský kovář (*%")), která vznikla pod hlavičkou jeho vlastní výrobní společnosti, odhalil profesní i inscenační limity svého autora. Režijní diletantismus projevil i při realizaci ostatních filmů, které během němé éry natočil sám (Osm srdcí v plamenech, *%"/) či ve spolupráci se S. Innemannem (Z českých mlýnů, *%"() a Miroslavem J. Krňanským (Z českých mlýnů, *%"%). Všechny své filmy podpořil i herecky v menších i hlavních rolích, jako byl krajánek Šimon Šafránek v komedii Z českých mlýnů (*%"(). Poprvé stanul před ka-

60

;SEIDLOVÁ<

Barbora Seidlová

merou v úloze zamilovaného studenta Oskara v nedochované komedii Jarní sen starého mládence (*%*#), kterou natočil ochotník a fotograf Josef Křičenský. Do konce němé éry pak hrál ve více než dvaceti filmech postavičky z nižších a středních sociálních vrstev městského i venkovského prostředí, např. kováře (Odplata, *%"#), podomka (Magdalena, *%"#), montéra (O velkou cenu, *%""), železničáře (Chyťte ho!, *%")), profouse (Batalion, *%"&), důstojníky (Krásná vyzvědačka, *%"&; Černé oči, proč pláčete…?, *%'#), tajného policistu (Bahno Prahy, *%"&), hostinského (Mlynář a jeho dítě, *%"$), sedláka (Boží mlýny, *%"%), soudního dozorce (Chudá holka, *%"%), sluhu (Kamarádské manželství, *%"%) aj. Téměř stejný počet figurek vytvořil ve zvukovém období,

kdy se již k režii nevrátil. Jako epizodista a statista představoval nejčastěji hosty a návštěvníky různých zařízení a veřejných produkcí (Poslední bohém, *%'*; Pozdní láska, *%'(; Vyděrač, *%'&; Slečna matinka, *%'$; Stříbrná oblaka, *%'$; Slávko nedej se!, *%'$), které střídal s roličkami soudního sluhy (Karel Havlíček Borovský, *%'*), záložníka (Miláček pluku, *%'*), kočího (Loupežník, *%'*), pokladníka inspektorátu drah (Funebrák, *%'"), herce (Exekutor v kabaretu, *%''), šoféra (Z bláta do louže, *%')), zaměstnance rozhlasu (Hej-Rup!, *%')), člena rakouského generálního štábu (Milan Rastislav Štefánik, *%'(), funkcionáře sportovního klubu (Lidé na kře, *%'&), četníka (Srdce na kolejích, *%'&) či mechanika (Láska a lidé, *%'&). Za svou dlouholetou obětavou práci pro český film byl oceněn čestným odznakem Čs. filmové unie. SEIDLOVÁ Barbora (* "'. (. *%$* Břeclav) – herečka. Vyrůstala v Mikulově, kde oba její rodiče (tatínek je původně technický inženýr) podnikají ve vinařství. Na základní škole navštěvovala LŠU, kde se múzicky vzdělávala v tanci, hře na klavír, jakož i ve výtvarném a dramatickém kroužku. Po maturitě (*%%%) na brněnské konzervatoři pokračovala ve studiu herectví na DAMU, kterou úspěšně zakončila ("##)). O její vstup před kameru i mediální zviditelnění se zasloužil režisér K. Smyczek, když ji jako mladičkou konzervatoristku obsadil do dvou titulních rolí svých filmů podle zná-

61 mých literárních předloh. V čapkovské pohádce Lotrando a Zubejda (*%%&) okouzlila jako princezna solimánská, jejíž neduživost „vyléčí“ vzdělaný loupežnický synek z Čech (J. Strach), za něhož se vzápětí také provdá. Milostnému vzplanutí, tentokrát však za tragických okolností, podlehne rovněž skrývající se Židovka Ester, hrdinka ze Smyczkova tv. zpracování Otčenáškovy novely Romeo, Julie a tma (*%%$). S režisérem Smyczkem natočila posléze ještě tv. seriál Místo nahoře ("##)), kde hrála středoškolačku Martinu Lukešovou, jíž ztělesnila – už coby grafičku – v návazném seriálu Místo v životě ("##/). Mezitím na obrazovce účinkovala v několika tv. pohádkách (Stříbrný a Ryšavec, *%%$; Bedna s datlemi, "###; Elixír a Halíbela, "##*) a inscenacích (Stín viny, "##'; Když chcípne pes, "##'; Hodný chlapec, "##)). Postupně se rozrůstá i její filmografie pro kina, která ji zatím prezentovala výhradně v portrétech atraktivních moderních dívek odlišných charakterů a osudů. S M. Trnavským vytvořila ústřední dvojici bezradných hrdinů s poněkud nejasnou minulostí, o jejichž náhodném setkání a bezcílném putování autem pojednává road movie s názvem :( ("###) debutujícího režiséra Davida Beránka. Popularitu u mládeže jí zajistila úloha pohledné snowboarďačky Terezy, která v Janákově teenagerské komedii Snowboarďáci ("##)) se dvěma kamarádkami (L. Vondráčková a M. Klírová) splní erotické sny dvěma nezkušeným hrdinům (V. Kotek a J. Mádl). Sexu-

;SEIDLOVÁ< ální podtext měla i její tragická postava znásilněné a brutálně zavražděné medičky a tanečnice flamenga Mariky Čihanové z Brabcova kriminálního thrilleru Bolero ("##)). Typ mladé intelektuálky představovala v Jandourkově dobrodružném příběhu s kriminální záplatkou a prvky fantasy Maharal – Tajemství talismanu ("##&), kde se jako historička Kristina zapojí do pátrání po záhadném rudolfinském pokladu. Už na konzervatoři hrála Shakespearovu Julii v Městském divadle v Brně. Ačkoliv film a televize zásadně formují od začátku její hereckou kariéru, v současnosti upřednostňuje jevištní činnost jako herečka bez stálého angažmá. S Danielou a Evou Zbytovskými založila div. soubor MALÉhRY (Nebe?, Ježibaby a ženichové, Vepřo, knedlo, zelo, aneb tři sestry a Pepan, Díra aneb dobrý den pane Formane), jemuž domovskou scénu poskytuje brněnské Divadlo Bolka Polívky. Seidlová však hostovala i v jiných divadlech, např. v Činoherním klubu (Dámský krejčí) a Divadle Na zábradlí (Plyš). Spolupracovala se souborem Vosto( (Případ taneční mistr) a na Letních shakespearovských slavnostech na Pražském hradě ("##') hrála Kordélii v Králi Learovi. SEIDLOVÁ Bedřiška, provdaná Šauerová (* "#. **. *%*) Praha) – houslová virtuoska; sestra harfistky Jiřiny Seidlové -Křepinské (*%#/–*%??). Jako žačka skladatele a houslisty Jindřicha Felda absolvovala Konzervatoř (*%"$–'() a nastoupila úspěš-

62

;SEIDLOVÁ<

Hana Seidlová

nou sólovou koncertní dráhu včetně četných zahraničních zájezdů (Portugalsko, Španělsko, Skandinávie). Repertoárově byla zaměřena převážně na klasickou a virtuózní tvorbu (W. A. Mozart, L. Beethoven, N. Paganini, J. Slavík, J. Kubelík). Od roku *%() vyučovala v hudební škole na pražském Žižkově. Na film. plátně vytvořila hlavní postavu nadané houslistky Milady Bendlové, jejíž láska k malíři Karlu Stradovi (O. Rubík) dojde plného naplnění v Innemannově melodramatu Hudba srdcí (*%')). SEIDLOVÁ Hana (* *. $. *%/" Písek) – herečka. Už v dětství se projevila jako zdatná recitátorka. Místo povolání učitelky, jak si přála maminka, si zvolila dráhu hereckou. Se vzděláním absolventky hudebně-dramatického od-

dělení Státní konzervatoře v Praze (*%$') získala angažmá v Krajském divadle pracujících, respektive Městském divadle Most a od roku "### je členkou pražského Divadla pod Palmovkou (Hrátky s čertem, Slaměný klobouk, Sen noci svatojánské, Nebezpečné vztahy, Letní hosté, Výstřely na Broadwayi, Višňový sad, Bouře, Edith a Marlene). Spolupracuje s Divadlem Radka Brzobohatého (Jednou týdně stačí!, Úžasná slečna Flintová) a diváci ji mohou spatřit i v Divadle U Hasičů (Vražda sexem). Jejímu naturelu je bližší pudové herectví. První zkušenost před kamerou získala jako konzervatoristka v Hanibalově dětském filmu Leť, ptáku, leť! (*%&$). Po delší pauze se na plátně objevila jako ponižovaná manželka Zdena v Reifově tragikomedii Postel (*%%$), chorobně žárlivá pacientka psychiatrické léčebny v černé komedii Mrtvej brouk (*%%$) debutujícího Pavla Marka, učitelka v Hřebejkově dobové hořké komedii Pupendo ("##') a matka v Ševčíkově prvotině Restart ("##(). Z její nepříliš rozsáhlé tv. tvorby uvádíme inscenace a filmy Naše děti ("###), Agentura Puzzle ("##)), Dvojník ("##/) a Hodina klavíru ("##&). SEIFERT Jakub, vl. jm. Sayfert (* %. *. *$)/ Praha, † "%. *#. *%*% Praha) – herec a divadelní režisér; bratr herce Josefa Seiferta a manžel herečky Terezie Ledererové-Seifertové (*$))–*%*)). Jeho otec byl div. mistrem Stavovského divadla. Nedokončil středoškolská studia a vyučil se xylografem. Se zku-

63 šeností ochotníka byl roku *$/' angažován v Plzni, ale již následujícího roku ho přijali do Prozatímního divadla, odkud roku *$$* přešel do Národního divadla, kde se stal předním hercem a později i činoherním režisérem. Působil zde do roku *%** s přestávkou let *%#'–#&, kdy řídil holešovickou Uranii. Dlouholetým vystupováním v nesčetných úlohách i nejrůznějších dramatických žánrech získal neobyčejně bohatý výrazový rejstřík a dokonalou rutinu nejen v interpretaci salonních postav, ale i typů zcela odlehlých. V jeho osobě a v kultivované, hudebně cítěné deklamaci triumfovalo na českém jevišti pozdně romantické divadlo reprezentačního stylu. Zásluhou alespoň jednoho filmu, byť jen němého, byla těsně před jeho smrtí zachycena jeho „kostýmní“ podoba s mimickými gesty. V úvodní scéně historického dramatu Stavitel chrámu (*%*%), které natočili podle pražské pověsti Karel Degl a Antonín Novotný, ztělesnil císaře Karla IV. S touto autentickou postavou se již herecky vyrovnal v prvním uvedení Vrchlického Noci na Karlštejně na jevišti Národního divadla (*$$)). Roku *%#* mu byl císařem propůjčen rytířský řád Františka Josefa. SEIMLOVÁ Stanislava (* *%'" Praha) – tanečnice a herečka. Absolvovala taneční oddělení pražské Státní konzervatoře (*%(*) a krátce byla členkou tanečního souboru AUS (*%()). Už za studií dostala první herecké příležitosti před kamerou, kde jako představitelka optimistického mládí propůjčila

;SEIMLOVÁ<

Stanislava Seimlová

svůj svěží dívčí půvab sympatické brunetky vedlejším postavám ve filmech s tematikou budovatelského úsilí a kolektivizace. Hrála brigádnici ve Veliké příležitosti (*%)%) režiséra K. M. Walló, dospívající dceru poctivých rolníků Pěknicových (J. Štěpničková a O. Korbelář) v Lipského a Strejčkově komedii Slepice a kostelník (*%(#), milou synovce (A. Šůra) titulního hrdiny (V. Řepa) v Machově komedii Racek má zpoždění (*%(#) a copatou svazačku Anču ve Wassermanově komedii Plavecký mariáš (*%("). Diváci si ji však nejspíš vybaví jako roztomilou řidičku autobusu Marienku Vaněčkovou, jejíž srdce získá zamilovaný slov. horník Štefan Palko (F. Dibarbora) v Zemanově odborářské komedii Dovolená s Andělem (*%("). Hlavní roli oduševnělé mladé ženy, úřednice Jany Černé, zápasící

;SEJK< s četnými problémy moderního manželství, v němž ji zanedbává manžel (V. Voska), vytvořila v Hubáčkově psychologickém dramatu Roztržka (*%(/). Pak již následovalo jen několik malých rolí na přelomu (#. a /#. let, zejména ve filmech J. Krejčíka: blond dámička ve vinárně v tragikomedii Morálka paní Dulské (*%($), žena vrchního komisaře gestapa (Hannjo Hasse) v okupačním dramatu Vyšší princip (*%/#) a zpěvačka v kavárně v dramatu Labyrint srdce (*%/*). Posledním snímkem, v němž hrála, byla Machova komedie Florián (*%/*), kde ztělesnila ženu lékárníka Podstatného (O. Reif). Po roce *%/% odešla s manželem do zahraničí. SEJK Jindřich (* *'. %. *%'$ Praha) – boxer, kaskadér a projektant. Vystudoval obor vzduchotechniky na SPŠ strojní v Praze a jako projektant byl zaměstnán u stavebního podniku Průmstav Praha. Od sedmnácti let boxoval za oddíl TJ Praga a pravidelně se umísťoval na předních příčkách republikové rohovnické soutěže ve střední váhové kategorii, kde dosáhl titulu mistra republiky (*%/'). V první polovině /#. let patřil ke skupině vrcholových sportovců, kteří svou fyzickou zdatnost propůjčili do služeb kinematografie pro fyzicky náročné a životu nebezpečné scény. Před kamerou tak začal měřit své síly a mrštnost nejen jako kaskadér a dublér, ale i v epizodkách rváčů (Limonádový Joe aneb Koňská opera, *%/); Psi a lidé, *%&*; Kronika žhavého léta, *%&') a boxerů (Dáma

64 na kolejích, *%//; Rytmus &'3(, *%$#; Nevera po slovensky, *%$*). K nim rychle přibývaly i drobné roličky, jež nevyžadovaly až tolik tělesné trénovanosti: muž č. "# (Já, spravedlnost, *%/&), vězeň (Maratón, *%/$), dřevorubec (Objížďka, *%/$), oběšený muž (Klíč, *%&*), dřevař (Čas lásky a naděje, *%&/), sedlák (Náš dědek Josef, *%&/), opilý muž (Smrt na černo, *%&/), padouch (Adéla ještě nevečeřela, *%&&), trpaslík (Ať žijí duchové, *%&&), zbrojnoš (Honza málem králem, *%&&), pacholek (Panna a netvor, *%&$), velitel požárníků (Hrozba, *%&$), řidič autobusu (Postavení mimo hru, *%&%) aj. Často byl příslušníkem různých armád (Ohlédnutí, *%/$; Zbraně pro Prahu, *%&); Sarajevský atentát, *%&(; Signum laudis, *%$#; Svítalo celou noc, *%$#) a policejních složek (Bitva o Hedviku, *%&"; Dvacátý devátý, *%&); Past na kachnu, *%&$). Obdobné úkoly včetně kaskadérských výkonů plnil i později jak ve filmech kostýmních (Tajemství hradu v Karpatech, *%$*; Poslední propadne peklu, *%$'; Šílený kankán, *%$"; Jára Cimrman ležící, spící, *%$'; Dva na koni, jeden na oslu, *%$/), tak i v příbězích se současnými náměty (Pozor, vizita!, *%$*; Řetěz, *%$*; Mravenci nesou smrt, *%$(). Někdy zastával v jednom snímku i více úloh: v Kachyňových Láskách mezi kapkami deště (*%&%) mu kromě funkce kaskadéra a dubléra za V. Menšíka připadly postavičky frajera a dělníka. SEJK Soběslav (* %. *#. *%"" Praha, † *%. ). "##) Praha) – herec. Původně se chtěl věnovat hudbě, a proto pře-

65 stoupil z (. ročníku gymnázia na Pražskou konzervatoř. Přátelé ho přivedli do Divadelního kolektivu mladých, ambiciózního amatérského souboru, který působil na sklonku '#. let v Praze. Profesionálně začínal na počátku okupace jako elév činohry Národního divadla v Praze. Roku *%)# byl angažován v Moderním divadle na Žižkově, krátce hrál u cestujících společností (Nová česká scéna, Burdova Středočeská činohra) a tři sezony do konce války strávil v Intimním divadle. Bezprostředně po osvobození patřil k zakládajícím členům českého souboru Teplického divadla, ale následující rok se vrátil do předchozího působiště, z něhož se mezitím vyvinulo Realistické divadlo (pastor Röhrlund v Ibsenových Oporách společnosti, šašek Vejražka ve Večeru tříkrálovém). Roku *%)$ přešel do Městského oblastního divadla Žižkov (Beneš v komedii Mnoho povyku pro nic, titulní hrdina Tylova Jiříkova vidění) a po dvou letech do Státního divadla v Brně (Julius Fučík v Burjakovského hře Lidé, bděte!). Od roku *%(' se mu domovskou scénou stala činohra pražského Národního divadla, kde náležel až do svého odchodu na odpočinek (*%%#) k nejzaměstnanějším členům souboru, byť vesměs ve vedlejších rolích klasického repertoáru. Jednu z mála větších příležitostí k závažnějšímu uměleckému sdělení mu poskytla postava rytíře Tobiáše Říhala v Shakespearově komedii Cokoli chcete. Od mládí tíhl k charakternímu, psychologicky prohloubenému herectví, k němuž ho předurčovala jak

;SEJK<

Soběslav Sejk

široká, plasticky modelovaná tvář, tak jeho spíše rozložitá postava. Z mladistvě mileneckých a lyrických rolí brzy dospěl k zemitým a přímým charakterům chlapsky pevné ražby. Propůjčoval jim výmluvný obrys, nacházel pro ně pádné a určité gesto i jasný a zřetelný tón. Film. debut si odbyl epizodkou jednoho z mužů na veselici v Krškově lyrické komedii Řeka čaruje (*%)(), ale pravidelnější pracovní návštěvy barrandovských ateliérů zahájil na přelomu )#. a (#. let, většinou jen kvůli menším rolím v politicky exponovaných a často schematických filmech. Hrál např. inspektora (Únos, *%("), stranického tajemníka (Nad námi svítá, *%("), sovětského důstojníka (Nástup, *%("), zemědělce (Přicházejí z tmy, *%('), geometra (Frona, *%()), redaktora (Na kon-

;SEKERA< ci města, *%()), předsedy JZD (Po noci den, *%((), policejního úředníka (Konec cesty, *%(%), velitele vojáků (Povodeň, *%($), lékaře (Sny na neděli, *%(%) i pohádkového prince (O medvědu Ondřejovi, *%(%). Vážná dlouhotrvající choroba zkomplikovala v /#. letech jeho práci na jevišti i před kamerou, kde se objevil jen ve třech epizodních úlohách strážců zákona (Praha nultá hodina, *%/"; Strach, *%/') a ministra (Směšný pán, *%/%). Návštěvníci kin si ho mohli v následujících dvou desetiletích povšimnout ve velmi řídkých a okrajových rolích (zřejmě i pro krátkodobou emigraci v roce *%/$ s M. Sedláčkovou), např. otce hlavního hrdiny, vojína Honzy Marka (P. Skarke) v Hanibalově příběhu Velikonoční dovolená (*%&*) a různých činitelů, funkcionářů a příslušníků inteligence: lékaře (Tři nevinní, *%&'), podplukovníka (Dva muži hlásí příchod, *%&(), ředitele podniku (Mladý muž a bílá velryba, *%&$; Zelená vlna, *%$*), předsedy základní organizace KSČ (Silnější než strach, *%&$) a soudce (Causa Králík, *%&%). Množství menších úkolů mu nabídla televize v inscenacích (Příběh starý deset let, *%/*; Služební cesta, *%$#; Příjemce platí v dolarech, *%$"; Cesta za hvězdným prachem, *%$/; Opouštět Petrohrad, *%%*; Noc rozhodnutí, *%%') a zejména v seriálech: F. L. Věk (*%&*), Byli jednou dva písaři (*%&"), Žena za pultem (*%&&), Okres na severu (*%$*), Zlá krev (*%$/) atd. Daleko významnější byla jeho tvorba pro rozhlas a dabing, kde svůj charakteristický hlas propůj-

66 čil významným světovým hercům (Michel Galabru, Walter Matthau, Peter Ustinov, Jean Gabin a Spencer Tracy), ale namluvil i své české kolegy v řadě českých filmů. Za celoživotní mistrovství v dabingu získal Cenu F. Filipovského (*%%(). Nadace Život umělce mu udělila cenu Senior prix za dlouholetou činnost v oblasti záznamu uměleckých výkonů (*%%'). SEKERA Karel (* '#. *". *%'* Praha, † /. ). *%%# Praha) – herec. Herecké schopnosti a vzdělání z DAMU (*%(%) nejprve prověřoval na jevištích oblastních divadel (Příbram, Ostrava, Kladno) a od roku *%/( až do své smrti rozvíjel v souboru Divadla Jiřího Wolkera v Praze. Osvojil si též metody a styl herecké práce před kamerou, ale jen v okrajových epizodkách, do nichž byl obsazován zprvu v televizi (Chvíle rozhodnutí, *%/*; Rozhovory, *%/%; Tichý svědek, *%&') a od počátku &#. let především ve filmech, z nichž prvním byla Lipského komedie „Čtyři vraždy stačí, drahoušku“ (*%&#). V následujících téměř dvaceti snímcích, mezi nimiž převažovaly tituly historické a politicky exponované, mu přidělovali většinou roličky policistů (Člověk není sám, *%&*; Dům Na poříčí, *%&/), vojáků a důstojníků různých armád (…a pozdravuji vlaštovky, *%&"; Sokolovo, *%&); Sarajevský atentát, *%&(; Vítězný lid, *%&&; Svítalo celou noc, *%$#; Piloti, *%$$; Kainovo znamení, *%$%). Objevil se však i v příbězích ze současnosti (Můj brácha má prima bráchu, *%&(; Outsider, *%$/; Kopytem sem, ko-

67 pytem tam, *%$$), a zahrál si dokonce i ve westernu (Cesta na jihozápad, *%$%). SEMERÁD Karel (* "$. ). *%'& Blatná, okres Plzeň) – herec, divadelní režisér a dramatik. Maturoval na Střední zemědělské škole v Kadani (*%(/) a několik let pracoval jako instruktor pro JZD na ONV v Mariánských Lázních. Od roku *%/* se věnuje div. práci, zprvu jako loutkoherec ve Východočeském loutkovém divadle v Hradci Králové, poté získal angažmá v plzeňském Divadle Alfa (*%/"–/') a v Divadle pohraniční stráže v Chebu (*%/'–/$). Od roku *%/$ působí ve Zlíně (tehdy Gottwaldov), kde jako herec a režisér Divadla pracujících, respektive Městského divadla obohatil repertoár tamní klubové a hlavní scény i po stránce autorské. Napsal řadu původních her, pohádek pro děti a dramatizací próz. Režijně a autorsky spolupracoval též s jinými profesionálními a amatérskými soubory. Jeho vlastní prozaickou tvorbu zastupuje novela z prostředí psychiatrie Mezi magory domov můj (*%%'). Dokonce podle jeho scénáře natočila režisérka Jana Semschová film o dívce z dětského domova Jemné umění obrany (*%$&). Tím se však jeho jméno neobjevilo v titulcích filmů poprvé, už předtím (i potom) ho mohli diváci číst v hereckém obsazení několika snímků. Nejspíš ještě chybělo u prvních dvou titulů jeho filmografie, kde byl pověřen jen roličkou předsedy ČSM (Strakatí andělé, *%/)) a epizodkou svatebčana (Farářův ko-

;SEMERÁK< nec, *%/$). Filmaři si na něho znovu vzpomněli až počátkem $#. let, kdy v jejich dílech nalezl i závažnější úlohy. Takovou byla např. vedlejší postava zodpovědného cihlářského mistra Petra Čepka z Kachlíkova film. adaptace románu Jiřího Švejdy Požáry a spáleniště (*%$#). Nejčastěji však hrál ve filmech gottwaldovského studia určených dětem a mládeži: v pohádkách (Za humny je drak, *%$"; O statečném kováři, *%$') a současných příbězích různých žánrů a tematických okruhů (Malý velký hokejista, *%$"; Už se nebojím, *%$); Cizím vstup povolen, *%$/; Tobogán, *%$%). Režisér R. Cvrček do obsadil do svých dětských detektivek: jednou jako lupiče a vraha (Třetí skoba pro Kocoura, *%$') a podruhé jako jednoho z hlavních podezřelých v případu krádeže rysa (Hurá za ním, *%$$). Mnohem vzácnější bylo jeho účinkování v televizi (mj. dětský seriál Medvědi nic nevědí, *%%)). SEMERÁK Oldřich (* *%. %. *%'% Praha) – mechanik a kaskadér. V mládí se věnoval dráhové cyklistice za oddíl Slavoj Žižkov. Maturoval na Vyšší průmyslové škole strojní v Praze a pracoval v mechanické dílně Geodetického ústavu v Praze. Zde se seznámil s J. Tomsou, který ho zapojil do činnosti barrandovských kaskadérů. Křest před kamerou si odbyl jako vězeň v Novákově tragikomedii z Pražského květnového povstání Maratón (*%/$). Dále si zahrál třeba nápadníka (Slečna Golem, *%&"), rváče (Svět otevřený náhodám, *%&"), zbrojno-

;SEMOTÁN<

68

še (Noc na Karlštejně, *%&'), lidického muže (Sokolovo, *%&)) a trpaslíka (Ať žijí duchové!, *%&&). Většinou však prokazoval tělesnou zdatnost kaskadérskými výkony jak ve filmech z minulosti (Zločin v Modré hvězdě, *%&'; Dny zrady, *%&'; Sarajevský atentát, *%&(; Dům Na poříčí, *%&/; Osvobození Prahy, *%&/; Zítra vstanu a opařím se čajem, *%&&; Božská Ema, *%&%; Julek, *%&%; Svítalo celou noc, *%$#; Ta chvíle, ten okamžik, *%$*; Poslední propadne peklu, *%$"; Šílený kankán, *%$"; Dva na koni, jeden na oslu, *%$/), tak i v příbězích se současnými náměty (Past na kachnu, *%&$; Střepy pro Evu, *%&$; Kulový blesk, *%&$; Křehké vztahy, *%&%; Pytláci, *%$*; Schůzka se stíny, *%$"; Katapult, *%$'; Noc smaragdového měsíce, *%$)). Někdy si v jednom filmu musel poradit i s několika úkoly: v Kachyňových Láskách mezi kapkami deště (*%&%) plnil vedle povinností kaskadéra funkci epizodisty v roličkách policisty a dělníka, zatímco ve Vávrově Temném slunci (*%$#) se mihl jako cestující v letadle, demonstrant a policista.

nikoliv po linii hudební, ale jako jeden z dětských představitelů ústředních hrdinů Hřebejkova celovečerního film. debutu Šakalí léta (*%%'). Svým naprosto přirozeným, přitom však suverénním projevem, jakým v této muzikálové retrokomedii z pražských Dejvic konce (#. let vykreslil postavu raubířského synka přezdívaného Kšanda, zdařile sekundoval zkušeným hercům (J. Abrhám, M. Dejdar a J. Špalek). Režisér Jan Hřebejk svého někdejšího svěřence ze školní družiny, kde pracoval jako vychovatel, obsadil už do studentského filmu L. P. &'(2 (*%$%). Hřebejk je i spoluautorem scénáře hořké komedie z prostředí pionýrského tábora Pějme píseň dohola (*%%#), v níž Semotán pod režijním vedením debutujícího Ondřeje Trojana reprezentoval v úloze šibalsky rozpustilého chlapce zvaného Magor „nejmladší živel“ táborového kolektivu. Než zazářil v Šakalích létech, zahrál si ještě ve školních filmech posluchačů FAMU: Jaromíra Polišenského (…a odpusť jim jejich viny, *%%") a Davida Síse (Malčik, *%%').

SEMOTÁN Jan (* *%&% Praha) – dětský herec a hudebník. Pro své hudební cítění, které projevuje od dětství hrou na bicí, má rodinné dispozice (otec hraje na basu a dědeček ovládá klávesové nástroje). S kamarády založil rockovou skupinu Prase a v polovině %#. let působil ve studiové kapele Gang. Ještě před studiem na soukromém gymnáziu ve Vyšehradské ulici však vstoupil do obecného povědomí

SENÍK Jaroslav (* "*. &. *$%& Praha, † *#. *#. *%(& Praha) – herec a divadelní režisér. Od chlapeckých let projevoval sklony k výtvarnému umění: maloval, sochařil, a zaujalo ho zejména řezbářství. Přitom hrál i ochotnické divadlo. Když po návratu z *. světové války, kterou prožil na ruské a italské frontě, vyvstala otázka volby povolání, rozhodl se pro dráhu herce. Šestnáct let odsloužil u kočujících

69 div. společností, než mu zázemí nabídly „kamenné“ scény. Roku *%'/ zakotvil v Jihočeském národním divadle v Českých Budějovicích, ale už od podzimu *%'$ se stal posilou pánské části činoherního souboru Zemského divadla v Brně. Jeho brněnské angažmá trvalo sice necelé čtyři sezony, přesto pomohlo upevnit hercovu individualitu v oboru převážně charakterním, zejména v českém repertoáru (Léto, Princezna Pampeliška, Naši furianti, Mikuláš Dačický z Heslova, Jedenácté přikázání). Pražskou etapu zahájil roku *%)* v několika představeních holešovické Uranie, než se od podzimu *%)" stal členem Městského divadla na Královských Vinohradech a od roku *%(# Ústředního divadla čs. armády, kde působil až do smrti. Široké rozpětí repertoáru přinášelo jak postavy komediální, tak vážné a tragické, v hrách autorů současných i klasických. Z let bezprostředně poválečných stojí v popředí jeho John z prvního českého uvedení Sartrovy hry Počestná děvka a obě kreace čechovovské: Lopachin ve Višňovém sadu a Astrov ze Strýčka Váni. K největším jevištním úspěchům patřil později jeho Kuroslepov v Ostrovského komedii Horoucí srdce. Před kamerou se začal uplatňovat dost pozdě, až po svém odchodu z Brna do Prahy, kdy už mu bylo pětačtyřicet let. Poprvé na sebe výrazněji upozornil v dramatu režiséra L. Broma Skalní plemeno (*%)'), v němž mu byla svěřena nevelká, ale herecky vděčná role stavebního rady Rouse. Ještě do konce okupace si zahrál v dalších

;SENÍK<

Jaroslav Seník

filmech, dokončených a uvedených do kin však až po válce: představil se v nich jako kastelán ve Fričově dobové komedii Prstýnek (*%)(), městský rychtář ve Vávrově historickém dramatu podle Wintrova románu Rozina sebranec (*%)() a předseda soudu v Cikánově kriminálním dramatu Lavina (*%)/). Vděčnou hereckou příležitost mu poskytl režisér R. Hrušínský v jinak nepříliš vydařené parodii Pancho se žení (*%)/): po boku F. Kreuzmanna, R. Vrchoty a J. W. Speergera si se smyslem pro komediální a parodickou nadsázku zahrál jednoho z lupičů pronásledujících titulního hrdinu. V poválečném období vytvořil až do své smrti dobrých třicet postav a postaviček, jimiž se nadlouho zapsal do povědomí film. diváků. Hned v prvním českém celovečerním filmu, který byl nato-

;SEQUENS< čen zestátněnou film. výrobou, v režijní prvotině Karla Steklého Průlom (*%)/), zaujal jako jeden z jílovských havířů, kteří se rozhodli obnovit těžbu v zatopeném dole. Ještě větší ohlas měl jeho výkon v Čápově okupačním dramatu Muži bez křídel (*%)/), situovaném do doby heydrichiády a lidické tragédie. Hrál v něm mechanika Zemana, jednoho z odbojářů, kteří svou odvahu a statečnost v prostředí ruzyňského letiště zaplatí životem. V následujícím desetiletí účinkoval každoročně ve třech až čtyřech filmech různých režisérů a žánrů ze současnosti i minulosti, z prostředí městského i vesnického. Ztělesňoval robustní muže s akademickými tituly (Poslední mohykán, *%)&; Daleká cesta, *%)%; Vina Vladimíra Olmera, *%(/), podnikatele, obchodníky a živnostníky (Červená ještěrka, *%)$; Veliká příležitost, *%)%; Přiznání, *%(#; Velké dobrodružství, *%("; Haškovy povídky ze starého mocnářství, *%("), funkcionáře a činovníky (Dravci, *%)$; Pan Novák, *%)%; Vzbouření na vsi, *%)%; Muž v povětří, *%(/), ředitele a úředníky (Anna proletářka, *%("; Komedianti, *%('), strážce zákona (Nadlidé, *%)/; Olověný chléb, *%(') i venkovské typy (Na dobré stopě, *%)$; Ještě svatba nebyla…, *%(); Jurášek, *%(/). Třikrát se řídil pokyny režiséra Václava Kršky, v jehož historických filmech mu připadly role bankéře Geittlera (Revoluční rok &2(2, *%)%), profesora Lhoty (Mikoláš Aleš, *%(*) a nadlesního Zemana (Mladá léta, *%("). O několik století nazpátek, do bouřlivých časů konce husitského

70 hnutí, ho zavedla autentická postava šlechtice a kontroverzního husitského hejtmana Bořka z Miletínka v prvním českém barevném filmu Jan Roháč z Dubé (*%)&) režiséra V. Borského. Urozeného rodu byl i jeho ministr Jakub v oblíbené Zemanově pohádce Pyšná princezna (*%("). Divadlo i film využívaly Seníkova zemitého herectví poměrně rovnoměrně; v obou uměleckých oblastech sice nepatřil k hereckým osobnostem první velikosti, ale svým individuálním vkladem vždy přispěl k vytváření spolehlivého hereckého standardu. SEQUENS Jiří (* %. *. *%/* Praha) – herec a podnikatel; syn režiséra a scenáristy Jiřího Sequense (*%""–"##$) a bratr herečky S. Sequensové. Už dva roky předtím, než absolvoval hudebně-dramatické oddělení pražské Státní konzervatoře (*%$'), získal angažmá v Krajském divadle Kolín, které roku *%$& opustil, aby se herectví věnoval ve svobodném povolání. S účinkováním před kamerou se seznámil už jako chlapec, když ho otec obsadil do epizody Mimikry v závěrečné sérii tv. seriálu 34 případů majora Zemana (*%&)–&%). Další filmování si vyzkoušel až jako konzervatorista v drobných roličkách studenta (Pátek není svátek, *%&%), vojína základní služby (Kluci z bronzu, *%$#), blondýna (V podstatě jsme normální, *%$*), kamaráda (Zelená vlna, *%$") a podnapilého brance (Vítr v kapse, *%$"). Okrajovou úlohu měla i postava poručíka v Tučkově komedii Copak je to za vojáka… (*%$&).

71 Poslední léta dává přednost řemeslnické a podnikatelské činnosti, kterou – jako vlastnoruční výrobce a prodejce exkluzivních náramkových hodinek značky Sequens – obnovil starou rodinnou tradici. K herectví se vrací jen ojediněle, např. v představeních agenturního Metropolitního divadla Praha (Hříšní lidé – Pěnička a Paraplíčko). SEQUENSOVÁ Sylva (* *". *#. *%($ Praha) – herečka; dcera režiséra a scenáristy Jiřího Sequense (*%""–"##$) a sestra herce J. Sequense. Základy herectví si osvojila studiem na hudebně-dramatickém oddělení pražské Státní konzervatoře, které ukončila maturitou (*%&$). Za jediného angažmá v Divadle na Vinohradech (*%$#–%)) zůstala interpretkou drobných postav, většinou služebných. V rozhlase uplatnila svůj něžný a líbezný dívčí hlas v pohádkových rolích princezniček i venkovských dívenek. První zkušenosti před kamerou nabyla už jako konzervatoristka v epizodce zpěvačky v Machově životopisném snímku Paleta lásky (*%&/) a dalších podružných roličkách současných dívek ve filmech Jaroslava Balíka (Stín létajícího ptáčka, *%&&; Zrcadlení, *%&&), Ludvíka Ráži (Něco je ve vzduchu, *%$#) a Julia Matuly (Nevěsta k zulíbání, *%$#). Trochu větší prostor jí vyhradil režisér Stanislav Strnad v komedii Poprask na silnici E ( (*%&%), kde jako Miluška – sestra jednoho z trojice hrdinů (P. Svoboda) – zastupuje s D. Veškrnovou „nejmladší ženský živel“. Zajímavě stylizovanou postavu herečky, představující

;SCHALLEROVÁ< svatou Dorotu v rekonstrukci E. F. Burianovy Lidové suity, ztvárnila v hudebním filmu Vladimíra Síse Blues pro EFB (*%$#). Do exkluzivní společnosti prvorepublikových hereckých „hvězd“ (mj. N. Gaierová, N. Gollová, J. Štěpničková, M. Rosůlková) ji uvedl Jaroslav Balík v psychologickém filmu ze života obyvatel domova důchodců Konečná stanice (*%$*), kde hrála mladou ošetřovatelku Blanku, obětavě se starající se svým milým (A. Navrátil) o lipku, kterou zasadil před domovem umírající kontrolor Filc (J. Dohnal). Její dosavadní nepříliš rozsáhlou filmografii uzavírá historická komedie se zpěvy Dva na koni, jeden na oslu (*%$/), kterou natočil její otec podle div. hry Oldřicha Daňka. Ztělesnila v ní sirotu Bezku, sloužící jako děvečka pro všechno v zájezdním hostinci, který je obzvlášť nebezpečným místem pro zámožné pocestné. Občas ve filmech propůjčila hlas jiným herečkám, například D. Kaplanové, představitelce hlavní hrdinky Svobodova psychologického snímku Dívka s mušlí (*%$#). Hojnější a divácky vděčnější příležitosti jí zpočátku nabízela televize, ať už v bakalářských příbězích nebo v inscenacích a pohádkách, jmenovitě Julie pod balkónem (*%&$), Ženich mezi dveřmi (*%&%), Černá kulička (*%$*), Taneček přes dvě pekla (*%$") a Oblouk světla (*%$'). V posledních letech se realizuje hlavně v dabingu. SCHALLEROVÁ Jaroslava, provdaná Poradová (* "(. ). *%(/ Praha) – herečka a prodavačka. Původně chtěla

72

;SCHÁNILEC<

Jaroslava Schallerová

být zdravotní sestrou, ale vše změnil film. konkurs, kde ji jako třináctiletou objevil režisér Jaromil Jireš a obsadil do titulní role v poetickém hororu podle Nezvalova románu Valerie a týden divů (*%&#). To odstartovalo její pozoruhodnou hereckou kariéru mezinárodního rozsahu. Postavy dospívajících dívek křehkých půvabů a plachých pohledů ztvárnila nejprve ve filmech významných maďarských režisérů, jakými byli Márta Mészárosová (Szép lányok, ne sírjatok/Krásné dívky neplačte, *%&#), Miklós Jancsó (Égi bárány/Agnus Dei, *%&#), Zoltán Fábri (Mraveniště/Hangyaboly, *%&*) a Gábor Kenyeres (Végre, hétfő!/Konečně, pondělí!, *%&*). Po neúspěšném pokusu o přijetí na pražskou Státní konzervatoř a zdravotnickou školu se vyučila prodavačkou textilu a dál se

věnovala filmování. Do konce &#. let vytvořila kolem dvaceti hlavních i vedlejších dívčích rolí ve filmech nejrůznějších žánrů a zaměření, od dramatických příběhů (My ztracený holky, *%&"; Láska, *%&'; Maturita za školou, *%&'; Dvojí svět hotelu Pacifik, *%&(; Proč nevěřit na zázraky, *%&&), přes romantické příběhy (Elixíry ďábla, *%&") a pohádky (Malá mořská víla, *%&/; Kočičí princ, *%&$) až ke komediím a muzikálu (34 panen a Pythagoras, *%&'). Zatím naposledy se na plátně objevila jako maminka dvanáctiletého hrdiny (Matouš Soukenka) v Kovalově dětském snímku Uf – oni jsou tady (*%$$), kdy současně natočila tv. komediální sci-fi seriál Křeček v noční košili (*%$$). Po listopadu *%$% se jejím zaměstnáním stalo kosmetické poradenství. SCHÁNILEC Jan (* "". *#. *%)* České Budějovice) – herec. Vyrůstal v intelektuální rodině: otec byl profesorem a matka sociální pracovnice. Po maturitě a neúspěšném pokusu o přijetí na DAMU vykonával nejrůznější dělnické práce v cihelně, na stavbách, v lese a v hlubinném dole v Kladně. Nakonec se mu podařilo vystudovat herectví na DAMU (*%//) a rovnou nastoupil angažmá v pražském Divadle na Vinohradech (Pygmalión, Nanebevzetí Sašky Krista, Brouk v hlavě), kde setrval až do roku *%%*. Od poloviny %#. let se zabývá v rámci vlastní firmy Verbum především režií a literární úpravou pro české ozvučení zahraničních filmů. Ve filmu na sebe upozornil úlo-

73 hou jednoho z trojice pobudů obviněných ze znásilnění mladé prodavačky (I. Janžurová) v Krejčíkově komedii Svatba jako řemen (*%/&). Obdobné typy floutků a frajerů s pofiderní morálkou vytvořil v kostýmních filmech: baron Kristian von Dönhof v Krškově přepisu Turgeněvovy novely Jarní vody (*%/$), zrádný mág Hilarius ve Steklého historické komedii Slasti Otce vlasti (*%/%) a důstojník Jiří v Herzově adaptaci románu Jaroslava Havlíčka Petrolejové lampy (*%&*). Naopak v roli básníka Šimona Lomnického se objevil jako věrný služebník prostopášného šlechtice (M. Kopecký) v další historického komedii Steklého Svatby pana Voka (*%&#). Za normalizace mu byly souzeny na film. plátně pouze menší role pletichářů, zlotřilců, taxikářů, prodavačů a dělníků, ale i funkcionářů a vyšetřovatelů ve filmech kriminálních (Člověk není sám, *%&*; Tajemství zlatého Buddhy, *%&'; Případ mrtvého muže, *%&); Pumpaři od Zlaté podkovy, *%&$), politicky exponovaných (Za volantem nepřítel, *%&); Tam, kde hnízdí čápi, *%&(; Případ mrtvých spolužáků, *%&/; Výjimečná situace, *%$(), historických (Hra o královnu, *%$#; Oldřich a Božena, *%$)) i v komediích (Parta hic, *%&/; Poprask na silnici E (, *%&%; Oči pro pláč, *%$'). Z asi osmdesáti jeho tv. rolí vyniká postava Jonathana Harkera v dramatizaci Hrabě Drakula (*%&#). Dále hrál např. v inscenacích a filmech Muž v pralese (*%&*), Klícka (*%&*), Bertillon &99 (*%&)), Generál chudých (*%&)), Ve službě (*%$)), Pan-

;SCHEINPFLUGOVÁ<

Jan Schánilec

ská 2 (*%$)), Cesta za hvězdným prachem (*%$/), Hodina obrany (*%%*) a v seriálech Malé dějiny jedné rodiny (*%$&) a Náhrdelník (*%%"). V poslední době se hlavně uplatňuje v dabingu (propůjčoval hlas např. hercům Jacku Nicholsonovi a Budu Spencerovi). SCHEINPFLUGOVÁ Olga (* '. *". *%#" Slaný, † *'. ). *%/$ Praha) – herečka a spisovatelka; dcera spisovatele, novináře a dramatika Karla Scheinpfluga (*$/%–*%)$), sestra právníka a spisovatele Karla Scheinpfluga (*$%%–*%$&) a manželka spisovatele Karla Čapka (*$%#–*%'$). Už jako gymnazistka začala hrát divadlo v ochotnických spolcích ve Slaném. Na otcovo přání navštěvovala od roku *%*& v Praze obchodní školu a přitom dva roky soukromě studovala herectví u Marie Hüb-

74

;SCHEINPFLUGOVÁ<

Olga Scheinpflugová

nerové. Roku *%"# získala angažmá do Švandova divadla, dva roky nato se stala členkou Městského divadla na Královských Vinohradech a od roku *%"% až do své smrti působila v Národním divadle (s výjimkou několikaměsíčního přerušení roku *%'# a přestávky od srpna *%)) do ledna *%)/, způsobené zrušením smlouvy z politických důvodů). Temperamentem, dívčím půvabem i schopností proniknout do psychologie postavy a předvést ji v celé dramatičnosti přesvědčovala již na vinohradské scéně, zejména v postavách soudobé dramatické tvorby (byla např. první Kristinou v Čapkově Věci Makropulos). Už v prvních rolích od nástupu do Národního divadla naznačila, že se bude ubírat cestou zobrazování ženství plného rozporů a tragické touhy po hlubokém citu, jež vytváře-

la bez sentimentu a patosu, prostými mimickými prostředky i civilním hlasem s osobitě drsnou, poněkud zastřenou intonací. Hrála široký repertoár – ztracená děvčátka uprostřed krutého světa, agresivní ženy, dámy ze společnosti i maloměšťanky, vesnické holky i mámy, ženy trpící i nadané osobitým humorem. Vyrůstala pod vedením vyhraněných režisérských osobností (J. Kvapil, J. Bor, K. H. Hilar, J. Frejka, O. Krejča, A. Radok), jejichž inscenačnímu stylu se přizpůsobovala, aniž by ztrácela schopnost individuálního přístupu k roli. Silnými podněty pro ni byla setkání s velkými, charakterově velmi odlišných postavami, z nichž jmenujme aspoň Soňu ve Zločinu a trestu, Mimi v Čapkově Loupežníku, Shawovu Svatou Janu, Julii a posléze chůvu v Romeovi a Julii, Lady Macbeth v Macbethovi, Sofoklovu Antigonu, Eurípidovu Medeu, Phoebe v Osborneově Komikovi, paní Warrenovou v Živnosti paní Warrenové, Olgu ve Třech sestrách, Strunovou v Hrubínově Křišťálové noci, Aurélii v Bláznivé ze Chaillot. Poslední její div. rolí byla titulní postava Čapkovy Matky jako host Divadla na Vinohradech (*%/$). Film ji jako herečku dost opomíjel. Na začátku své umělecké dráhy, tedy v éře němého filmu, debutovala úlohou dcery nevinně uvězněného pokladníka Sejkory (A. Třebovský) v pohádce Zlatý klíček (*%""), kterou podle Čapkova námětu režíroval Jaroslav Kvapil. Podruhé stanula před kamerou jako protagonistka společenského dramatu Žena, která se směje

75 (*%'*), které natočil Jan Bor ve francouzských ateliérech Gaumont. Hrála v něm Helenu Leeovou, jejíž manželství s politicky ambiciózním bankéřem Filipem (A. Strnad) se rozpadne na základě zkreslené novinové zprávy o její údajné nevěře. Ani jeden z těchto titulů se však nedochoval. Filmaři o ni projevili zájem až na sklonku jejího života. V Machově krátkometrážní satiře Tchýně (*%/') vytvořila s J. Šejbalovou dvojici sousedek trumfujících se vzájemně skutečnými i smyšlenými úspěchy svých dospělých dětí. V Brynychově okupačním dramatu A pátý jezdec je strach (*%/)) vystihla působivý portrét staré hysterické ženy v postavě bývalé učitelky hudby, obyvatelky žižkovského činžovního domu, kde hledá pomoc raněný ilegální pracovník (Karel Nováček). Režisér J. Krejčík ji obsadil do obou povídek svého čapkovského diptychu Čintamani & podvodník (*%/)), kde předvedla dva zcela odlišné komediální charaktery různé velikosti. Zatímco v prvním příběhu Čintamani a ptáci se jako neoblomná vetešnice Alžběta Severýnová stala klíčovou hrdinkou, u níž nepochodí vášnivý sběratel koberců Vitásek (V. Šmeral), ve druhé povídce Příběhy sňatkového podvodníka jí připadla podružnější rolička bodré majitelky uzenářství. V Schormově psychologickém dramatu Každý den odvahu (*%/)) vytvořila s V. Tréglem pár stařeckých sourozenců, proti jejichž senilní zlobě je zcela bezmocný mladý podnájemník (Jan Kačer) se svou milou (J. Brejchová). Jednu z mála velkých příle-

;SCHLEICHERT< žitostí dal Scheinpflugové Jaroslav Dietl, který pro ni napsal titulní roli v jednom z prvních seriálů ČST, v desetidílné rodinné kronice Eliška a její rod (*%//). Manželství s K. Čapkem, za něhož se roku *%'( provdala, ovlivnilo celou její uměleckou tvorbu, hereckou i literární. Od dívčích let se věnovala vedle divadla literatuře. Zprvu publikovala časopisecky a od poloviny "#. let i knižně. Napsala */ románů, *# knih pro děti, & básnických sbírek a *# div. her. Stálým tématem jejího žánrově pestrého literárního díla je problematika postavení moderní ženy v současném světě. Některé div. hry a prózy byly upraveny pro film: Madla z cihelny (*%'') a Okénko (*%''; znovu zfilmováno pod názvem Dnes neordinuji, *%)$) a Andula vyhrála (*%'$). Je i autorkou původních námětů k filmům Švadlenka (*%'/), Dobře situovaný pán (*%'%) a Sobota (*%))). Cenné dobové svědectví i intimní výpověď zanechala v autobiografickém románu Český román (*%)/) a nedokončené memoárové knize Byla jsem na světě (*%$$). Roku *%'# byla vyznamenána Státní cenou. Zasloužilá umělkyně (*%(') a Národní umělkyně (*%/$). SCHLEICHERT Karel, užíval též pseudonymy Karel Schleichert-Loukodolský nebo Šlajchert-Loukodolský (* "$. *. *$/( Kostelec nad Černými lesy, okres Kolín, † &. ". *%)# Písek) – filmový herec. Považoval se za potomka šlechtického rodu s predikátem von Wiesenthal (odtud umělecký přídomek Loukodolský), jehož předkové po

76

;SCHLEICHERT<

Karel Schleichert

meči pocházeli v přímé řadě od Pipina Krátkého (v erbu měli lva a tygra, korunu a růži). Původním povoláním výpomocný poštovní zřízenec s minulostí cirkusáka a zkušenostmi herce kočovných společností a malých kabaretních scén nalezl ve svých více než padesáti letech profesionální zázemí ve filmu. V letech *%*%–'& patřil k nejzaměstnanějším hercům čs. kinematografie, účinkoval v () němých a ') zvukových filmech (jeho roční bilance činila průměrně čtyři a roku *%"% dokonce čtrnáct titulů). Vesměs se však jednalo o různé typy rázovitých figurek ze všech sociálních a společenských vrstev venkovského a městského života. Jeho zjevu (podsaditější postava a dobrácky široká všední tvář) ideálně odpovídaly postavy starých dobromyslných otců, strý-

ců, zejména však bělovlasých a vousatých dědů a patriarchálních starců. Návštěvníci biografů ho nejprve poznali v rolích otců hlavních a titulních hrdinek, které představovaly Anči Jelínková ve Zdráhalově dramatu Probuzené svědomí (*%*%), M. Holeková ve Slavínského autorské komedii Divoká Maryna (*%*%) a N. Laušmanová v Kmínkově melodramatu Jindra (*%*%) podle oblíbeného románu Ivana Klicpery Jindra, hraběnka Ostrovínová. V rychlém tempu ho pak filmaři pověřovali dalšími hereckými úkoly, které zvládal spolehlivě a přesvědčivě jednoduchými prostředky svého zemitého projevu, opírajícího se hlavně o mimiku a výraz tváře. Před kamerou neustále měnil kostýmy a masky, jimiž dotvářel kolorit svých portrétů, třeba správního rady (Akcie P. Ž. H., *%*%), sedláků (Tam na horách, *%"#; Bahno Prahy, *%"&; Provaz z oběšence, *%"&; Chudý otec, bohatý syn, *%'#), šéfa obchodu (Magdalena, *%"#), ředitele divadelní společnosti (Komediantka, *%"#), šlechticů (Odplata, *%"#; Svatý Václav, *%"%), starého vysloužilce (Cikáni, *%"*), vědců (Setřelé písmo, *%"#; Dejte se omladit, *%""), strážců zákona (Drvoštěp, *%""; Bílý ráj, *%")), ševce (Poslední polibek, *%""), radních (Tu ten kámen, *%"'; Vyznavači slunce, *%"(), dudáka (Lešetínský kovář, *%")), vrátných (Aničko, vrať se!, *%"/; Opeřené stíny, *%'#), metaře (Pražský flamendr, *%"/), hajných (Do panského stavu, *%"(; V panském stavu, *%"&; Adjunkt Vrba, *%"%), duchovních (Její princ, *%"&; Nemodlenec, *%"&; Jménem

77 Jeho Veličenstva, *%"$; Černé oči, proč pláčete…?, *%'#), pošťáka (Květ ze Šumavy, *%"&), předsedy soudu (Dům ztraceného štěstí, *%"&), pašeráka (Pohorská vesnice, *%"$), stárka (Páter Vojtěch, *%"$), krčmáře (Hříchy lásky, *%"%), výměnkáře Čecha (Z českých mlýnů, *%"%) a praotce Čecha (Zlatý květ, *%"%). Na sklonku němého období vytvořil svou bezesporu nejvýznamnější postavu: poctivého železničního hlídače a důvěřivého otce svedené hrdinky (I. Rina) v Machatého slavném dramatu Erotikon (*%"%). Se stejnou frekvencí hereckých příležitostí pokračoval i ve zvukové éře, ale již jen jako epizodista, mnohdy ryze němých rolí hostů a návštěvníků veřejných podniků (Poslední bohém, *%'*; Miláček pluku, *%'*; Děvčátko, neříkej ne!, *%'"; Písničkář, *%'"; Štvaní lidé, *%''). Zahrál si např. i člena Napoleonovy družiny ve snu (C. a k. polní maršálek, *%'#), starého Choda (Psohlavci, *%'*), Čamrdova bytného (Kariéra Pavla Čamrdy, *%'*), soudního porotce (Karel Havlíček Borovský, *%'*), baču a ovčáka (Šenkýřka „U divoké krásy“, *%'"; Za ranních červánků, *%'); Tatranská romance, *%'); Hordubalové, *%'&), člena městské delegace (Peníze nebo život, *%'"), dvořana (Lelíček ve službách Sherlocka Holmese, *%'"), soudního přísedícího (Anton Špelec, ostrostřelec, *%'"), hráče karet (Řeka, *%''), sluhu (Diagnosa X, *%''), hrdinova bývalého spolužáka (Poslední muž, *%')), nocležníka v noclehárně (Hej-Rup!, *%')), žebráka harmonikáře (Hudba srdcí, *%')), hospodského

;SCHLESINGEROVÁ< (Jana, *%'(), zedníka (Cácorka, *%'() a pacienta (Ať žije nebožtík, *%'(). Jednou z jeho posledních úloh na plátně byl rudolfinský alchymista v česko-francouzském koprodukčním filmu Golem (*%'/), který natočil v barrandovských ateliérech režisér Julien Duvivier podle stejmenného Meyrinkova románu. SCHLESINGEROVÁ Roza / Rosa (* konec června *$&), † *%??) – herečka; snacha pražského komika Karla Schlesingera. Patřila k bilingvní enklávě pražských Němců židovského původu. Ve "#. a '#. letech působila jako nápověda a herečka v Novém německém divadle v Praze. Současně se herecky uplatňovala v malých a epizodních rolích před kamerou, kde ve čtrnácti němých a deseti zvukových filmech většinou představovala lidové typy starších žen a babek z městského prostředí: manželek a matek (Batalion, *%"&; Haničko, co s tebou bude?, *%"$; Mlynář a jeho dítě, *%"$; Starý hřích, *%"%), služek (Otec Kondelík a ženich Vejvara, *%"/; Tchán Kondelík a zeť Vejvara, *%"%), hospodyň (Pancéřové auto, *%"%), sousedek (Takový je život, *%"%; Vendelínův očistec a ráj, *%'#; On a jeho sestra, *%'*) nebo jen hostů různých zařízení (Horské volání S. O. S., *%"%; C. a k. polní maršálek, *%'#; Karel Havlíček Borovský, *%'*) a návštěvnic veřejných shromáždění (Varhaník u sv. Víta, *%"%; Miláček pluku, *%'*; Písničkář, *%'"). Výjimečně hrála i venkovanky: baba zrádkyně ve Fričově Jánošíkovi (*%'() a kmotra

78

;SCHMID<

Jan Schmid

při svatbě ve Wassermanově vesnickém dramatu Boží mlýny (*%'$). Naposledy je zachycena jako žena v davu ve Vávrově historickém dramatu Rozina sebranec (*%)(). SCHMID Jan (* *). /. *%'/ Tábor) – divadelní režisér, herec, spisovatel a výtvarník; bývalý manžel herečky Z. Schmidové a současný manžel herečky J. Synkové; otec loutkoherečky a divadelní režisérky Markéty Sýkorové (* *%/)). Pochází z rodiny lesníka a zaníceného ochotníka, který sloužil u hraběte Harracha. Po vyloučení ze studií na gymnáziu ve Frýdlantu v Čechách se vyučil malířem skla v Novém Boru (*%('), pak absolvoval SPŠ sklářskou v Železném Brodě (*%(/) a VŠUP v Praze (*%/*) v ateliéru sochaře Karla Štipla. Paralelně navštěvoval soukro-

mé hodiny div. režie u Emila a Alfréda Radokových. Po studiu a vojenské prezenční službě se stal scénografem Severočeského loutkového divadla (pozdějšího Naivního divadla) v Liberci, při němž roku *%/' zformoval s kolegy experimentální scénu Studio Ypsilon. Působil zde jako režisér, autor, výtvarník i herec a roku *%/%, kdy se skupina profesionalizovala, se stal uměleckým vedoucím. Roku *%&$ společně s Ypsilonkou přesídlil do Prahy, kde byl soubor dlouho administrativně součástí jiných scén, než se stal roku *%%# samostatným subjektem pod názvem Studio Ypsilon. Jako vůdčí osobnost souboru se rozhodujícím způsobem podílel na vzniku specifické div. poetiky, spočívající na principech autorského herectví, kolektivní improvizace, spontánní hravosti, stylizované naivity, parodie, parafráze, mystifikace, hudebnosti a dotváření textu inscenace, budované na předem dohodnutém a vytyčeném tématu. Tak vznikaly pod jeho vedením scénické koláže (Encyklopedické heslo XX. století), ale v pozdějších vývojových etapách Studia Ypsilon i specifické přepisy klasických textů (Carmen nejen podle Bizeta, Makhbeth, Ubu králem, Žebrácká opera, Prodaná nevěsta, Rusalka nejen podle Dvořáka). Jeho smysl pro „hru“, travestii, grotesku, výtvarný pohled na svět a výrazné hudební slyšení dohromady tvoří syntetickou podstatu jeho osobnosti. Počet Schmidových div. režií přesáhl stovku, kromě Ypsilonky režíruje i na jiných scénách (Národní divadlo, Divadlo v Řeznické, Dej-

79 vické divadlo), v televizi (mj. pořady Ypsilonka se baví, Rytmus v patách; inscenace Ztracený manžel, *%$*; Pes v zahradě, *%$%) a rozhlase (Obr Gargantua, Život a smrt K. H. Máchy). Napsal řadu div. her, scénářů a libret (mj. O tom, jak ona, Třináct vůní, Život a smrt K. H. Máchy, Outsider, Večírek, Škaredá středa), div. úprav, autorských adaptací a dramatizací (např. Věčný manžel, Dvanáct křesel, Rigoletto, Král se baví, Láska k bližnímu). Uskutečnil své autorské inscenační projekty (Don Juan, Michelangelo Bunarroti, Horrorband, Praha stověžatá aj.) a na některých se podílel ve spolupráci s jinými divadly (Husa na provázku, HaDivadlo). Řada inscenací byla prezentována v zahraničí. Je autorem a režisérem tří mezinárodních div. projektů (Muž a žena, Já a ostatní a Mýty, které nás spojují), které realizoval ve spolupráci s Michalem Schonbergem, pražskou DAMU a div. oddělením torontské univerzity ve Scarborough. Inicioval také originální linii div. happeningů, recesí a improvizovaných, tzv. Večerů na přidanou, které se od roku *%// uvádějí dodnes. V inscenacích Studia Ypsilon se uplatňuje i jako herec, tanečník a hudebník. Hrál též v bezmála třech desítkách filmů, v nichž byl však obsazován většinou do menších a epizodních rolí. Filmařům se hodil zejména pro typy podivínských a potrhlých intelektuálů, úlisných a potměšilých úředníků. Jeho umění přesné charakterizační stylizované zkratky sladil s potřebami film. řeči jako první reži-

;SCHMID< sér E. Schorm. Po svébytné film. verzi parodického představení Ypsilonky s názvem Carmen nejen podle Bizeta (*%/$) to bylo v tragikomickém podobenství podle námětu Josefa Škvoreckého Farářův konec (*%/$), kde v postavě venkovského drába zosobňoval zlo a prohnanost kombinované se zbabělostí. Schmid se zde podílel i na výtvarné koncepci filmu. Záhy po tomto natáčení ztělesnil (společně s J. Novákovou a K. Novákem) hlavní postavy jiné morality, Ovoce stromů rajských jíme (*%/%) Věry Chytilové. Schmid jako Robert – Ďábel – Had byl především postaven do situace, v níž měl hrát psychicky vyšinutého člověka (vraha), bytost nepozemskou (Ďábla – čerta), zvíře (hada) a ještě tyto charakteristiky kamuflovat postavou normálního pravidelného hosta lázní. Žádná z následujících film. kreací již neměla tak složitou strukturu a mnohovýznamový rozměr, svými figurkami spíše plnil funkci jakéhosi excentrického, groteskního nebo iracionálního prvku. Z postav, které vytvořil před kamerou, zaslouží pozornost psycholog titulní hrdinky (D. Veškrnová) v Herzově detektivní komedii Holka na zabití (*%&(), astronom Karel Perout ve Svobodově Modré planetě (*%&%), doktor přírodních věd Kaplan v Herzově sci-fi hororu Upír z Feratu (*%$*), sociolog v komediální moralitě Věry Chytilové Kalamita (*%$*), otec titulního hrdiny (I. Wiesner) v Muchnově lidové komedii Matěji, proč tě holky nechtějí? (*%$*), lesník v Herzově gangsterské

;SCHMIDOVÁ< crazy komedii Buldoci a třešně (*%$*), roztržitý redaktor v Nýdrleho satiře Evžen mezi námi (*%$*, *%%#), psychiatr v Lipského komedii Srdečný pozdrav ze zeměkoule (*%$"), učitel v Lipského a Podskalského komedii Velká filmová loupež (*%$/), neomalený hudební teoretik Sobota v Mášově psychologickém dramatu Skřivánčí ticho (*%$%), apatický ředitel ústavu pro mentálně postižené dívky v Renčově dramatu podle skutečné události Requiem pro panenku (*%%*), špiclující úředník Šubal v Michálkově adaptaci KaYova literárního torza Amerika (*%%)), servilní úředník odboru vodního hospodářství v existenciálním dramatu Drahomíry Vihanové Pevnost (*%%)), pyrotechnik v akčním thrilleru Martina Hollého Cesta peklem (*%%() a kápo trestaneckého tábora, na doživotí odsouzený bývalý učitel v Bočanově zfilmování povídky Jiřího Stránského Bumerang (*%%/). Od /#. let přispíval Schmid do různých časopisů, posléze svou literární a dramatickou tvorbu, ale i teoretické úvahy publikoval knižně: Léto bude ve čtvrtek (*%$)), Myšlení a přemýšlení (*%$)), S očima navrch hlavy aneb Jak jsem byl hloupej (*%$%), Třináct vůní. Hry a texty z Ypsilonky (*%%"), Slabikář (*%%'), Jak mě zabil slon (*%%(), Můj divadelní svět ("##/) aj. V minulosti se zabýval sklem, scénografií, navrhuje div. kostýmy, dělá užitou grafiku (veškeré plakáty a programy k inscenacím Ypsilonky). Samostatnou kapitolou jsou jeho knižní ilustrace (za Tajný lodní deník dostal cenu Nejkrás-

80 nější kniha roku *%/(). V posledních letech autorsky a moderátorsky připravuje (spolu s Janem Lukešem) tv. magazín 333, věnovaný literatuře. Působí jako pedagog na katedře alternativního a loutkového divadla DAMU (od roku *%&(), kde má od roku *%%( svůj vlastní ateliér, v němž vede studium herectví, režie a dramaturgie ("##" byl jmenován vysokoškolským profesorem). Jeho studenti mají možnost hrát své inscenace ve STUDIU Studia Ypsilon. Jeho tvorbu komplexně přibližuje sborník Jan Schmid: režisér, principál, tvůrce slohu ("##/). SCHMIDOVÁ Zuzana, rozená Bárdošová (* '*. *. *%)# Bratislava, † *(. **. "##/ Bystrá, okres Liberec; zahynula pod koly špatně zabrzděného vlastního auta) – herečka; manželka J. Schmida a poté architekta Josefa Patrného (*%")–"##)), matka loutkoherečky a divadelní režisérky Markéty Sýkorové (* *%/)). Vystudovala střední školu v Liptovském Mikuláši (*%(&). Po absolvování loutkoherecké katedry DAMU (*%/*) nastoupila do Severočeského loutkového divadla, respektive Naivního divadla v Liberci, kde roku *%/' spoluzakládala experimentální scénu Studio Ypsilon (Carmen nejen podle Bizeta, Rigoletto, Traviata, Orfeus v podsvětí, Žebrácká opera, Mackbeth, Dvanáct křesel, Věčný manžel aj.). Když Ypsilonka roku *%&$ přesídlila do Prahy, vrátila se natrvalo do loutkářského souboru Naivního divadla. S charakteristickým humorem, loutkářskou hravostí a s půvabem

81 přemýšlivého herectví vytvořila přes sto rolí v inscenacích pro děti (Pohádka na dlani, Zachýsek Rumělka, Čarovná rybí kostička, Kytice) i pro dospělé (Ze života hmyzu, Markéta Lazarová, Kavkazský křídlový kruh). Roku *%$/ obdržela Cenu Josefa Skupy za postavu Anky v pohádce Posvícení v Hudlicích. Na sklonku života hostovala v inscenacích Městského divadla Mladá Boleslav (Strom až do nebe, Pan Hamilkar) a vyučovala na základní umělecké škole v Mnichově Hradišti. Před kamerou debutovala společně s ostatními členy Ypsilonky v Schormově originální film. verzi jejich parodického představení Carmen nejen podle Bizeta (*%/$). K soustavnějšímu filmování se dostala až ve druhé polovině &#. let jako představitelka menších rolí. Ryze epizodní figurky, např. svatebčanka (Den pro mou lásku, *%&/), trafikantka (Lásky mezi kapkami deště, *%&%), matka jedné žákyně (Jen si tak trochu písknout, *%$#), družstevnice (Matěji, proč tě holky nechtějí?, *%$*) a lékařka (Schůzka se stíny, *%$"), střídala s postavami významnějšími. Do této kategorie spadá mj. razantní matka osmnáctiletého zamilovaného hrdiny Vojty Voborníka (I. Wiesner) v Muchnově příběhu Hon na kočku (*%&%). Nejpůsobivější portréty obyčejných žen rázného a jadrného projevu vystihla především v komediích režisérky Věry Chytilové: Jaruna ve Hře o jablko (*%&/), předčasně nastěhovaná těhotná nájemnice se třemi malými dětmi v Panelstory aneb Jak se rodí sídliště (*%&%) a rozčilená cestující

;SCHMIDT<

Otakáro Schmidt

z vlaku v Kalamitě (*%$*). Mihla se ještě ve Smyczkově satiře Nemocný bílý slon (*%%#). Na tv. obrazovce byla ještě vzácnějším hostem, účinkovala např. ve Svobodově adaptaci Čechovovy povídky Švédská zápalka (*%$") a v Kachyňově okupačním seriálu Vlak dětství a naděje (*%$(). SCHMIDT Otakáro, vl. jm. Otakar Schmidt (* "$. &. *%/# Plzeň) – režisér, scenárista, herec a moderátor. Jako potomek středověkého šlechtického rodu Nowothů se původně vyučil strojním zámečníkem, než získal maturitu na SPŠ strojní v Plzni, kde pak pracoval jako rýsovač ve Škodovce, kulisák v Komorním divadle a strojník ve vodárně. V $#. letech absolvoval v Praze Konzervatoř Jaroslava Ježka (pantomima, tanec, herectví),

;SCHMIDTOVÁ< jako herec a tanečník byl angažován ve Státním divadle F. X. Šaldy v Liberci a s Černým divadlem Jiřího Srnce podnikl turné po Španělsku. Spolupracoval s orchestrem Laura a její tygři, s D. Vávrou, A. Goldflamem a Michaelem Kocábem. S Danem Nekonečným založil kultovní Fantastické a plynové divadlo BAR. Výrazně působil (s přezdívkou Štětináč) v generačním div. společenství Pražská pětka (Sklep, Mimoza, Kolotoč). V letech *%$$–%# byl zaměstnán jako redaktor v Ústřední půjčovně filmů a publikoval ve film. časopisech. Během studia na katedře scenáristiky a dramaturgie pražské FAMU (*%%*–%%) se začal jako scenárista, režisér a moderátor podílet na kulturních magazínech ČT (Prology – filmové lahůdkářství, Paskvil, Prology, Kinobox), režíruje však i zábavné pořady komerčních televizí Nova (Na vlastní nebezpečí) a Prima (Na scénu). Kromě toho realizuje řadu autorských dokumentů, věnuje se tvorbě hudebních klipů a reklam, moderování rozhlasových pořadů (např. Rádio Limonádový Joe), různých akcí, festivalů a večírků. Na základě námětu, který roku *%%& publikoval knižně, natočil celovečerní hraný debut Eliška má ráda divočinu (*%%%), výtvarně stylizovanou psychedelickou komedii, inspirující se felliniovskou poetikou a postmodernistickými trendy. Po roce "##), kdy přijal katolickou víru, orientuje svůj autorský a režijní potenciál hlavně na dokumenty s duchovní a náboženskou tematikou (Nejsme andělé, jen děláme jejich práci,

82 "##/). I nadále však rozvíjí všechny své předchozí aktivity včetně nepravidelného účinkování ve filmu a televizi, kde je nejčastěji obsazován do drobných rolí svými přáteli z okruhu Pražské pětky: T. Vorlem (Pražská pětka, *%$$; Kamenný most, *%%/; Skřítek, "##)), O. Trojanem (Penziónek, *%%"; Sklep: Mlýny, *%%)), M. Šteindlerem (Perníková věž, "##") a Václavem Marhoulem (Mazaný Filip, "##)). Vytvořil menší či větší postavy i ve filmech jiných režisérů: Mozartova pražského přítele hudebníka Jana Josefa Strobacha v hudební parodii Mí Pražané mi rozumějí (*%%*) režisérky Věry Chytilové, příručího prodejny s elektronikou ve Svěrákově Akumulátoru & (*%%)), fotografa Tomka v Pechově prostřední povídce z triptychu Malostranské humoresky (*%%(), kameramana v tragikomedii Chytilové Vyhnání z ráje ("##*) a člena výběrové komise v Kleinově komedii Jak básníci neztrácejí naději ("##'). Píše články do různých periodik a je autorem knih Tajů plný ostrov (*%%'), Hořící sny (*%%() a Eliška má ráda divočinu (*%%&). SCHMIDTOVÁ Olga, rozená Holečková (* "'. *. *%"/ Banská Bystrica) – herečka; manželka herce Mirko Schmidta (* *%"#). Lásku k divadlu v ní odmala pěstovali rodiče, oba náruživí ochotníci. Politická situace roku *%'% vedla k odchodu rodiny ze Slovenska do Prahy, kde se stala posluchačkou dramatického oddělení Státní konzervatoře. Když nacisté školu zavřeli, přešla do výroby jako pomocná dělnice. Po

83 válce studium herectví na konzervatoři dokončila (*%)&) a profesionálně začala hrát na Slovensku, mj. v divadle v Martině. Osobní a bytové problémy ji přivedly po několika letech zpět do Čech. Žádné angažmá zde však už nezískala (v posledních letech hostovala v Divadle ABC). Učila tedy dramatický obor na LŠU a externě hlasovou výchovu na loutkoherecké katedře DAMU. Specifikum film. herectví si poprvé vyzkoušela až téměř v sedmdesáti letech v epizodce místní drbny v Troškově lidové komedii Slunce, seno a pár facek (*%$%). Návštěvníci kin si jí mohli znovu povšimnout v drobné roličce Kachyňova snímku Fany (*%%(). Naproti tomu vedlejší úloha staré maminky titulního hrdiny (J. Hrušínský) z Věrčákovy hořké komedie s prvky politické satiry Ceremoniář (*%%/) již nešla přehlédnout. Ještě více ji zviditelnily další dvě role stařenek, jimiž doplnila mozaiku poněkud bláznivých figur ve filmech mladých režisérů. Debutujícímu Petru Vachlerovi v černé komedii Doblba! ("##() ztělesnila senilní babičku, jejíž nečekaně zděděná hrobka spustí ve vypečené rodině řetězec bizarních situací. Komický rozměr měla také její postava sklerotické babičky mladého hrdiny Filipa (J. Mádl) z Janákovy prázdninové komedie Rafťáci ("##/). Velmi výjimečně byla zvána do tv. studií k účinkování v inscenacích (Lichá středa, *%/'; Nepodepsaný knoflík, "##') nebo seriálech (Život na zámku, *%%(; Co teď a co potom?, *%%*–%"; Redakce, "##)). Veřejnost si její tvář vybaví na obrazovce z řady re-

;SCHMIEDT<

Olga Schmidtová

klamních spotů. Duchovně a kulturně ji ovšem mnohem víc uspokojuje činnost v pěveckém sboru Vyšehrad a Literárně dramatickém klubu Dialog na cestě, kde se účastní různých inscenačních čtení a literárních večerů. SCHMIEDT Jiří (* "$. '. *%)$ Náchod) – herec, divadelní režisér a horský vůdce. Maturoval na náchodské SVVŠ (*%//), na JAMU absolvoval obor herectví (*%&#) a posléze postgraduální studium režie (*%$&). Zprvu hrál v Západočeském divadle Cheb (*%&#–&'), ale umělecky mnohem podnětnější atmosféru nalezl v Činoherním studiu Ústí nad Labem (*%&'–&&), kde se podílel na řadě stěžejních inscenací (Yvonna princezna Burgundská, Diogenes cynik, Oblomov, Profesionální žena, Komedie v pasti, Jakub Fatalis-

84

;SCHMITZER<

Jiří Schmitzer

ta, Leonce a Leona, Jak se vám líbí). Následně – již bez stálého angažmá – směřoval svůj zájem k div. režii na oblastních scénách (Uherské Hradiště, Příbram). Nejvýznamnějšího úspěchu dosáhl roku "##' jako režisér premiérové inscenace dramatizace knihy Ireny Douskové Hrdý Budžes s B. Hrzánovou v hlavní roli. Herectví se však zcela nevzdal, od počátku $#. let se mu věnuje alespoň příležitostně před kamerou v epizodních rolích příslušníků VB (Kaňka do pohádky, *%$*; V podstatě jsme normální, *%$*), vojáků (Pasáček z doliny, *%$'; S čerty nejsou žerty, *%$() nebo jen blíže nespecifikovaných mužů (Svítalo celou noc, *%$#; Něžný barbar, *%$%). Dočkal se i úkolu závažnějšího, když mu slov. režisér Martin Hollý svěřil úlohu spisovatele a bohéma Jaroslava Haška

v tv. seriálu na motivy života a reportáží E. E. Kische Tržiště senzací (*%$() a v jedné z jeho film. verzí pro kina nazvané Zuřivý reportér (*%$&). Jinou autentickou postavu, rovněž světově proslulého literáta, avšak s ještě radikálnějšími politickými názory, vytvořil v tv. italské životopisné fresce Mladý Mussolini/Il giovane Mussolini (*%%'), kde ztělesnil zakladatele futurismu a stoupence fašismu Filippa Tommasa Marinettiho. Z jeho skromné spolupráce s ČST a ČT zaslouží zmínit aspoň tv. filmy Viktora Polesného (Nedosněné sny, *%$%; Zítra to spustíme, *%%") a seriál Zdivočelá země III ("##$). Od roku *%%# současně působí jako horský vůdce v různých alpských oblastech. SCHMITZER Jiří (* "(. *#. *%)% Praha) – herec a zpěvák; syn herce J. Sováka. Ačkoliv oba jeho rodiče byli herci, k jejich profesi vůbec netíhl. Zato ve čtrnácti letech zcela propadl big beatu, hrál na baskytaru v několika kapelách (ta poslední se jmenovala 7e Awe). Pro nevalný prospěch se šel učit na provozního zámečníka. Nakonec však přece jen vyhověl přání matky, aby získal vyšší vzdělání. Vystudoval obor silnoproud na elektrotechnické průmyslovce a víceméně z legrace si podal přihlášku na DAMU, kam se dostal až napodruhé (mezitím se různě živil po stavbách). Jakmile ukončil studium herectví (*%&)), stal se členem Činoherního studia v Ústí nad Labem. Po roční prezenční vojenské službě hrál dva roky v pražském Ateliéru, scéně Státního divadelního studia, ale roku

85 *%&$ se vrátil zpátky do ústeckého souboru. Zde se pak po sedm sezon profiloval v inscenacích kmenových i hostujících režisérů mladší i starší generace, jinak normalizačním režimem potlačovaných: Ivana Rajmonta (Jakub Fatalista, Troilus a Kressida, Goldoniáda, Parosský mramor, Dobové tance, Dantova smrt, Heda Gablerová, Velkolepý paroháč), E. Schorma (Profesionální žena), J. Herze (Ženský zákon), Ivana Baladi (Ženitba), Jana Grossmana (Cesta na parníku Lanna 2), J. Kačera (Komedie masopustu) a Petra Scherhaufera (Kvadratura kruhu). Roku *%$( přešel do angažmá pražského Studia Ypsilon, kde hraje dodnes, od roku "##' už bez pevného úvazku. Repertoár této studiové scény obohatil svými kreacemi např. jako Jagužinskij ve Voskové figuře (cena Literárního fondu), Kalabuškin v Sebevrahovi, ďábel ve hře O ďáblovi, který sliboval hory doly, Jago v Othellovi, kapelník Mesiáš van Helsing v Horrorbandu, Lomský v Žertu, satiře, ironii a hlubším významu, Jerry alias Dafné v Horké to někdo rád, stará sousedka Maryška ve Svaté rodině, Adolf Štorkán ve Vše pro firmu, hajný v Rusalce aj. Příležitostně hostuje i na jiných scénách, např. v Divadle Ungelt (s Ch. Poullain ve Smočkově inscenaci hry Edwarda Elbeeho Hra o manželství). Na jevišti mu nejvíc vyhovuje tragikomický žánr, v němž se mnohokrát zaskvěl také před kamerou, kde se ocitl poprvé už jako čtyřletý chlapec, když ho matka vzala s sebou na natáčení „živé“ inscenace v televizi. Skutečně

;SCHMITZER< uvědomělý herecký výkon předvedl až po boku svého otce v seriálu Eliška a její rod (*%//). S otcem Sovákem řešil rodinné vztahy posléze ještě jako jeho vnuk v tv. seriálu Chalupáři (*%&() a jako syn ve filmu „Marečku, podejte mi pero!“ (*%&/). Z film. plátna však poprvé promluvil už jako milenec studentky (Štěpánka Řeháková) v Činčerově, Roháčově a Svitáčkově interaktivním filmu Kinoautomat Člověk a jeho dům (*%/&). Roličkou veršujícího studenta z Olmerovy prvotiny Takže ahoj (*%&#) vstoupil do následující dekády, kdy již zájem filmařů nabíral postupně na intenzitě. V Lipského komedii Tři chlapi na cestách (*%&'), tematicky navazující na populární tv. seriál a poté i na film Tři chlapi v chalupě (*%/'), představoval nemluvného milence Honzu, který nedovedl ochránit před dotěrným šoférem (J. Krampol) svou Renátku (N. Konvalinková) a byl za to po zásluze potrestán. V povídce Víkend, kterou pro kriminální triptych Motiv pro vraždu (*%&)) natočil debutující režisér Julius Matula, ztělesnil mladíka, jehož noční dostaveníčko s provdanou paničkou (H. Čočková) překazil vrah (I. Prachař), který se dal zmýlit její blond parukou. Do jiného příběhu vraždy mladé dívky se zapletl v Herzově detektivní komedii Holka na zabití (*%&(). Mileneckou roli mladého studenta Jiřího Kroupy, jehož otec (J. Sovák) je přinucen dálkově studovat a Jirka ho svým milostným dopisem spolužačce (T. Medvecká) přivede do nepříjemného postavení

;SCHMITZER< domněle nevěrného manžela a svůdce vdané ženy (I. Janžurová), vytvořil v Lipského komedii „Marečku, podejte mi pero!“ (*%&/). Novou etapu Schmitzerovy film. dráhy inicioval režisér J. Menzel, který mu již nabídl role „zralejších“ mužů, a navíc dokázal vytěžit nové kvality z jeho komického potenciálu, tělesných i psychických dispozic (vysoká, hubená a šlachovitá postava, ostře řezaná tvář později často zdobená knírem, typická pohybová i mluvní plachost, vyvěrající z introvertní povahy). Důkazem toho byl už hrdina s vlastnostmi morousovitého, úzkoprsého nemluvy z adaptace Hrabalových Postřižin (*%$#). V postavě snaživého, ale poněkud úzkostlivého správce maloměstského pivovaru Francina, jehož půvabná a trochu poživačná manželka (M. Vášáryová) ho sice upřímně miluje, ale přitom ho neustále přivádí do trapných situací svými ztřeštěnými kousky, které provádí zejména za pomoci svého neméně potřeštěného švagra Pepina (J. Hanzlík), citlivě postihl lakonicky vnějším výrazem typ hrabalovského človíčka, neschopného bezprostředního humoru a pohlížejícího na svět ve zděšené nechápavosti. Hostinského Nováka z lesní restaurace Hájenka v Kersku, který obsluhoval hosty podle toho, v jakém momentálním vztahu byl ke své milované ženě (M. Spurná), si zahrál v další Menzelově adaptaci Hrabalových povídek Slavnosti sněženek (*%$'). Menzel ho obsadil i do epizodky okrskáře Tlamichy v komedii Vesničko má středisková (*%$(). Zcela odlišného ra-

86 žení byla postava samorostlého strýce Králíka, svědomitě pečujícího o malého sirotka (Vlastimil Drbal) v baladickém filmu z poválečných Beskyd režiséra Františka Vláčila Pasáček z doliny (*%$'). Vláčil mu nabídl také roli hostinského v dalším baladickém příběhu Stín kapradiny (*%$(). Lásku k dětem pak mohl plně vyjádřit v postavě vedoucího dětského folklorního souboru Standy Juráně, který se pro svůj spontánní přístup k lidové tvořivosti, prosazující přirozenou radost z hudby a pohybu, dostal do tvrdého konfliktu s krajskou metodičkou (Z. Hadrbolcová) a ředitelem kulturního domu (S. Matyáš) v dětském filmu Zdeňka Flídra Všichni mají talent (*%$)). Ve druhé polovině $#. let přibyly do jeho filmografiie další tituly s dětskou a mládežnickou tematikou (Outsider, *%$/; Páni Edisoni, *%$&; Nefňukej, veverko!, *%$$; Moře začíná za vsí, *%$&; Veverka a kouzelná mušle, *%$$). Mimořádně působivou hereckou kreací podpořil naléhavost metaforického vyznění Zábranského snímku Dům pro dva (*%$$), v němž vytvořil náročnou tragickou figuru přemýšlivého, zodpovědného, hluboce věřícího, ale neradostného a asketického Bóži Píšťaly, staršího bratra povahově protikladného, lehkomyslného Dana (O. Vetchý), frajírka a „machra“, zastírajícího siláckými gesty bezbrannost mládí i nezkušenost. Závažnými otázkami mravních hodnot se zabývá i Flídrův film Tichý společník (*%$$), kde mu připadla opět ústřední role, tentokrát redaktora regionálních novin Františ-

87 ka Staňka, který chtěl vyměnit svědomí za kariéru. S $#. lety se Schmitzer rozloučil vděčnými úlohami desperádského pistolníka Chetta Adamse v Sirového londonovském dobrodružství Cesta na jihozápad (*%$%) a bohémského jazzového saxofonisty Emila Vidláka zvaného Rampouch v Matulově hudební komedii Volná noha (*%$%). Dokonalou karikaturu armádního oficíra, poručíka Hamáčka, předvedl v Sirového vojenské satiře podle známé Švandrlíkovy knihy Černí baroni (*%%"). Věrohodnost nepostrádají ani některé jeho další portréty: kriminalisty Rudolfa Klinovského, na něhož padne stín podezření z vraždy mladé dívky ve slov. filmu Jána Zemana V rannej hmle (*%%#), tatínka titulní hrdinky (Helenka Vitovská) v Polákových pohádkových komediích Kačenka a strašidla (*%%") a Kačenka a zase ta strašidla (*%%"), dryáčnického topiče v Michálkově osobité kaYovské adaptaci Amerika (*%%)), chytřejšího komedianta ve Slámově smutné komedii Akáty bílé (*%%/), psychiatra Liehra v Nikolaevově zfilmování Vieweghova románu Báječná léta pod psa (*%%&), topiče Jiřího v Taušově „drogové“ zpovědi Kanárek (*%%%) či kostnatého umrlce v povídce Svatební košile z Brabcovy erbenovské Kytice ("###). Významem, emocionálním napětím i samotným ztvárněním zastiňuje tyto role trojice charakterově odlišných hrdinů, jejichž osudy i postoje formovaly zcela jiné životní zkušenosti. Prvním byl neústupný a málomluvný politický vězeň Jaroslav Svoboda, pů-

;SCHMITZER< vodně lesník a učitel, kterého ztělesnil v Bočanově psychologickém dramatu z prostředí komunistického lágru (#. let Bumerang (*%%/). Za svůj výkon byl Schmitzer po zásluze oceněn Českým lvem, kterého si znovu vydobyl úlohou zapšklého důchodce a despotického příživníka Richarda Hrstky, tyranizujícího celou rodinu své partnerky (J. Brejchová) v Hřebejkově smutné komedii Kráska v nesnázích ("##/). Rovněž znamenitě si porozuměl s protagonistou Vojnárovy hořké romance Lesní chodci ("##'), opileckým tulákem s bohémskými sklony Rufusem, reprezentujícím v české kinematografii nevelkou skupinu podivínských outsiderů z okraje společnosti, jimž je společný úděl vykořeněnosti a často i zmarněného života. Bohatým a rozmanitým spektrem rolí obohatil fond dramatické tvorby ČST a ČT. Z množství inscenací, filmů i pohádek připomínáme aspoň tituly Lítost (*%&#), :4 444 mil pod mořem (*%$#), Bumerang (*%$(), Koncert (*%$/), Případ z kavárny Sport (*%$/), Pokušení doktora Burdy (*%$&), Uloupené dětství (*%$&), Kontrola kontrolora (*%$$), Volavka (*%%*), Třináctery hodiny (*%%#), Pozvání na večeři (*%%'), Zámek v Čechách (*%%'), O Nesytovi (*%%)), Causa Kain (*%%%), Nevěsta pro Paddyho (*%%%), Sjezd abiturientů ("###), Den dobrých skutků ("###), Vůně vanilky ("##*), Ani svatí, ani andělé ("##*), Requiem ("##*), Malovaný děti ("##"), Boží pole ("##&) a Vlna ("##$). K již výše zmíněným seriálům doplňujeme další: Černá země (*%$)), Případ pro

;SCHNEIDER< zvláštní skupinu (*%$$), Narcisový dům (*%%'), Když se slunci nedaří (*%%(), Zdivočelá země (*%%&, "##*, "##$), Přízraky mezi námi ("###), Šípková Růženka ("##*), Černí andělé ("##*), Místo nahoře ("##)), Dobrá čtvrť ("##() a Náves ("##/). Na obrazovce překvapil i jako tanečník ve ". řadě taneční soutěže StarDance ("##&). Jeho kariéru přerušil na počátku $#. let nepodmíněný trest za zaviněnou autonehodu. Smitzer je také osobitým autorem a interpretem folkrockových písní, které za vlastního kytarového doprovodu prezentuje nejen na koncertech, ale nahrál je na CD alba Recitál (*%%&), Šílenec ("###) a Bouda ("##'). Skládá hudbu a písně pro div. inscenace (Studio Ypsilon, Národní divadlo, Realistické divadlo, Činoherní studio) a zazněly i v několika filmech (Všichni mají talent, Páni Edisoni). Kromě umělecké činnosti projevuje odvahu a sportovního ducha jako vášnivý pilot, parašutista, automobilový závodník a jezdec na koni. SCHNEIDER Bert / Hubert (* *). ). *%)* Karviná) – herec. Ze zdravotních důvodů se nemohl stát pilotem, jak si přál. Maturoval na SPŠ a bez hereckého školení zahájil profesionální dráhu na oblastních div. scénách v Chebu (*%/&–/$) a Příbrami (*%/$–&#). Následně se herectví věnoval již jen před kamerou, kde debutoval epizodkou vrchního v Čechově muzikálu Svatá hříšnice (*%&#). Normalizační kinematografie mu nabídla výhradně epizodní role v bezmála třiceti

88 filmech různých žánrových a tematických okruhů. V titulech politicky exponovaných z nedávné minulosti i současnosti a v kriminálních příbězích představoval nejčastěji příslušníky VB (Tři nevinní, *%&'; Zatykač na královnu, *%&'; Osud jménem Kamila, *%&); Noc oranžových ohňů, *%&); Čas pracuje pro vraha, *%&%) nebo ozbrojených složek (Dny zrady, *%&'; Sokolovo, *%&); Osvobození Prahy, *%&/; Vítězný lid, *%&&), ale hrál i básníka (Hroch, *%&'), obhájce (Výstřely v Mariánských Lázních, *%&'), honáka (Kronika žhavého léta, *%&'), dělníka (Dvacátý devátý, *%&)), bojovníka v Pražském povstání (Zbraně pro Prahu, *%&)) a člena posádky holandské lodi (Mys Dobré naděje, *%&(). S neméně pestrou skladbou postav se setkal v komediích, kde byl třeba zbrojnošem (Noc na Karlštejně, *%&'), mechanikem (Tři chlapi na cestách, *%&'), kulturistou (Jak utopit dr. Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách, *%&)), příslušníkem VB (Zítra to roztočíme, drahoušku…!, *%&/) a zaměstnancem cestovní kanceláře pro cesty raketami do minulosti (Zítra vstanu a opařím se čajem, *%&&). Jedenkrát dokonce ztělesnil pohádkovou bytost jako podmořský ceremoniář v Kachyňově Malé mořské víle (*%&/). Po téměř čtvrt století se znovu alespoň mihl na plátnech kin zásluhou hořkých komedií Musím tě svést ("##") a Městečko ("##'). Nedávno se mediálně zviditelnil na tv. obrazovce. Nezpůsobilo to však účinkování v Krejčíkově inscenaci Slečna Julie (*%%$) ani v seriálech Náměstíčko

89

;SCHNEIDER<

("##)) a On je žena!, ("##(), ale účastí v soutěži TV Prima, v náročné reality show Trosečník ("##/), z níž musel pro zranění předčasně odstoupit. SCHNEIDER David (* &. *#. *%($ Karlovy Vary) – herec; syn herečky E. Vlachové. Vystudoval hudebně-dramatické oddělení Pražské konzervatoře (*%&)–$#) a nastoupil první angažmá v Západočeském divadle v Chebu (*%$#–$"). Vojenskou službu absolvoval jako konferenciér Ústřední hudby čs. armády. Pak jedenáct let hrál v pražském Divadle Jiřího Wolkera (Zahraj to znovu, Same!, Hadrián z Římsů, Antigona, Veselé paničky windsorské, Bandité), odkud po jeho zrušení v polovině %#. let odešel a přijal nabídku pracovat v Českém rozhlase /. Od roku *%%* hraje na pražské Bertramce titulní postavu v představení Noc s Mozartem, spolupracuje s Pražskou divadelní agenturou Václava Hanzlíčka (Kaktusový květ), s Pohádkovým divadlem Julie Jurištové a s divadlem Skelet P. Trávníčka. Pro film ho v dětství objevil režisér Jiří Hanibal, který mu svěřil dvě hlavní role malých čiperných chlapců, jimž se podaří vnést nový smysl do života starých osamělých mužů, v poetických dětských filmech Dědeček, Kyliján a já (*%//) a Červená kůlna (*%/$). Na plátně se pak objevil už jen v menších klukovských rolích (Po stopách krve, *%/%; Pan Tau a samá voda, *%/%) a v postavách dospívajících mladíků a mladých mužů (Čas lásky a naděje, *%&/; Hop – a je tu lidoop, *%&&; Šestapadesát neomluvených hodin, *%&&; Tchán,

Jožka Schneider

*%&%; Julek, *%&%; Svítalo celou noc, *%$#; S čerty nejsou žerty, *%$); Mladé víno, *%$/). Účinkoval v tv. inscenacích a pohádkách (Zvíkovský rarášek, *%&); Smrt a Blažená paní, *%$#; Švec Janek v pohádkové zemi, *%&%; Maigretův první případ, *%%*; Stín viny, "##') a výjimečně i v seriálech (34 případů majora Zemana, *%&)–&%). V posledních letech znají diváci jeho hlas z dabingu. SCHNEIDER Jožka / Josef (* *). '. *$%" Praha, † "&. *. *%/# Praha) – herec a zpěvák-tenorista. Jako kabaretiér a operetní písničkář se profiloval od roku *%*# na prknech pražských kabaretních a zpěvoherních podniků (U labutě, Hvězda, U Medvídků, U Rozvařilů, Karlínské divadlo Varieté, Rokoko, Alhambra), značné oblibě se těšil

90

;SCHNEIDEROVÁ<

příběhy, které režírovali Jan A. Palouš (Šestnáctiletá, *%*$), G. Hart (Láska si nedá poroučet, *%*$) a V. Majer (Píseň lásky, *%*%; Tanečnice, *%*%). Znovu se na plátně objevil až na sklonku němé éry jako černokněžník v pohádce Jaromíra Schäffera a A. Pellové-Czivišové Zlatý květ (*%"%) a doktor König ve Fričově dramatu Chudá holka (*%"%). Zvukový film mu už žádnou příležitost nedal. SCHNEIDEROVÁ Eva viz VLACHOVÁ Eva

Jitka Schneiderová

u obecenstva Pištěkovy arény a Vinohradské zpěvohry. Ve "#. letech byl angažován v Červené sedmě, Divadle Rokoko a Uranii, kde však svou aktivní jevištní činnost musel kvůli úrazu ukončit. Představoval typ štíhlého černovlasého milovníka pronikavého pohledu a elegantního zevnějšku i vystupování, k jehož nezbytným rekvizitám patřily cylindr, frak, šála a monokl. Vysloužil si proto přezdívku „pražský Psilander“ (podle populárního dánského herce Valdemara Psilandera). V tomto oboru slavil úspěchy i ve filmu, kde se hned po vzniku republiky začlenil mezi kmenové herce výrobny Pragafilm. Svědectví nám o tom podávají pouze dobové tištěné prameny, neboť se nezachoval žádný ze snímků této společnosti, v nichž hrál. Jednalo se o komedie a melodramatické

SCHNEIDEROVÁ Jitka (* "'. '. *%&' Znojmo) – herečka; manželka herce a divadelního režiséra D. Švehlíka. Otec pracuje ve sklářských strojírnách a matka je ředitelka Domu dětí. Od malička byla živým dítětem, aktivně sportovala (závodní plavání), tancovala, zpívala, recitovala, hrála na klavír, ale na herectví nepomyslela. Po ukončení Střední pedagogické školy (*%%*) se stala posluchačkou muzikálové katedry brněnské JAMU, odkud roku *%%) přestoupila na DAMU, kde absolvovala činoherní herectví (*%%/). Už během studií hostovala v Divadle bratří Mrštíků, respektive Městském divadle Brno v původních muzikálech (Sny noci svatojánské, Bastard) a dramatických inscenacích (Sybila Vaneová v Obrazu Doriana Graye). Účinkovala v pražském nastudování muzikálu Pěna dní, v Divadle ABC vytvořila hlavní roli Frances v muzikálu Tmavomodrá revue. Roku *%%/ ji angažoval J. Schmid do souboru Studia

91 Ypsilon, jehož členkou byla sedm let (Prodaná nevěsta, Horké to někdo rád, Mozart v Praze, Vše pro firmu, Oprátka, Srdce, Tři mušketýřu). Největší příležitost zde dostala v titulní roli „ypsilonské“ variace Dvořákovy Rusalky pod názvem Rusalka nejen podle Dvořáka. V rámci Letních shakespearovských slavností na Pražském hradě hrála Regan v Králi Learovi ("##") a Violu ve Večeru tříkrálovém ("##(). Nadále pokračuje v jevištní činnosti bez stálého angažmá, např. s A. Šiškovou a J. Krausovou v komedii Vše o ženách v agenturním představení Studia DVA. Herecký projev se učila sladit s požadavky kamery nejprve v televizi: v seriálu Nováci (*%%() a v postavách princezen i dívek prostšího stavu v pohádkách Zkřížené meče (*%%&), Smůla (*%%&), O spanilé Jašince (*%%&), O sirotkovi z Radhoště (*%%&), O Držgrešlovi a Drždukátovi (*%%&), Hejkalka (*%%$), Spravedlivý Bohumil (*%%$), Zakletý vrch (*%%%), Zvonící meče ("###) aj. K nim postupně přibývaly role v dalších inscenacích Arrowsmith (*%%%), Manželka Ronalda Sheldona ("##*), Ideální manžel ("##*), Ruth to vidí jinak ("##)), Voníš jako tenkrát ("##(), Kája a Zabi ("##&). Řady seriálových herců rozšířila úlohou fotograYy Martiny Slatinské z Letiště ("##/). Pro ČT také moderovala sportovně soutěžní pořad eXtravýzva (*%%%). Na film. plátně debutovala postavou princezny Odety ve Vorlíčkově pohádce Jezerní královna (*%%$). Asi nejvíc ji proslavila hořká komedie Davida Ondříčka Samotáři ("###). Před-

;SCHOBEROVÁ< stavovala v ní tvrdohlavou a lehce hysterickou Hanku, která se po tříletém soužití rozchází s nekonvenčním moderátorem soukromého rádia Petrem (S. Rašilov), protože si myslí, že pro ni není schopný nic obětovat. Podobný typ moderní energické mladé ženy ztělesnila ve vedlejší postavě sebevědomé Markéty, nové přítelkyně architekta Michala (M. Daniel) ve Václavově komorním psychologickém příběhu Paralelní světy ("###). Jako učitelku Alici ji obsadila Marie Poledňáková mezi herecké protagonistky své rodinné komedie Jak se krotí krokodýli ("##/ – volně navazující na režisérčiny dvě veleúspěšné tv. komedie Jak vytrhnout velrybě stoličku, *%&&, a Jak dostat tatínka do polepšovny, *%&%). SCHOBEROVÁ Eva (* $. &. *%)# Praha) – manekýna, modelka a herečka; sestra herečky O. Schoberové. Vyrůstala na Vinohradech v rodině kancelisty. Fotogeničnost jejího zjevu atraktivní plavovlásky ji přivedla od původní profese kadeřnice k práci manekýnky a herečky. Roku *%/( byla angažována do souboru Černého divadla, kde setrvala až do svého odchodu do zahraničí (*%&#). Dnes žije s rodinou (manžel-porodník) ve Švýcarsku. Objevila se ve třech filmech jako představitelka epizodních rolí: Jarmila v Machově komedii Prosím, nebudit (*%/"), sekretářka na ministerstvu zahraničních věcí ve Fričově komedii Král Králů (*%/') a dívka z družiny Sapfó v podobenství Ezop (*%/%) bulharského režiséra Rangela Valčanova.

92

;SCHOBEROVÁ<

Olga Schoberová

SCHOBEROVÁ Olga (* *(. '. *%)' Praha) – filmová herečka; sestra manekýny a herečky E. Schoberové, bývalá manželka amerického kulturisty a herce Brada Harrise (* *%'') a hollywoodského producenta Johna Calleye (* *%'#). Vyrůstala na Vinohradech v rodině kancelisty a v dětství chodila do baletu. Vystudovala střední ekonomickou školu a po maturitě pracovala jako fakturantka v oddělení svítidel pražského Technomatu. K filmu se dostala náhodou: jednou zaskočila za svou starší sestru modelku na focení reklamy v ateliéru Freda Kramera a zaujala natolik, že si pak pózováním na reklamní snímky a plakáty vylepšovala úřednický plat. Na jednom ze snímků si její fotogenické tváře i ostatních tělesných předností povšiml režisér Antonín Kachlík, který ji přemluvil

k účinkování ve svém filmu Bylo nás deset (*%/'). V této komedii ze života vojáků základní služby představovala atraktivní blondýnu Dášu (hlasem ji zastoupila E. Klepáčová), do níž se zamiluje vojín Karel Čiperka (J. Satoranský). Pak se mihla mezi členy posádky vesmírné rakety v Polákově sci-fi dramatu Ikarie XB & (*%/'). Obstála i při konkursu do westernové parodie Oldřicha Lipského Limonádový Joe aneb Koňská opera (*%/)), která jí otevřela cestu do zahraničních studií. V roli naivní, panensky nevinné a cudně něžné Winnifred Goodmanové, jejíž srdce získá titulní hrdina, šlechetný kovboj a zapřisáhlý abstinent (K. Fiala), překvapila zvládnutím komického partu, kterým vytvořila rovnocennou protihráčku K. Fialové – barové zpěvačky Tornádo Lou. Po roličce sličné pradleny ze Zemanovy historické komedie Bláznova kronika (*%/)) načas zmizela z českého filmu, ale domácí publikum bylo alespoň prostřednictvím tisku informováno o její mezinárodní kariéře, kterou odstartovaly fotografie (z dnešního pohledu velmi decentní) publikované roku *%/) na obálce a uvnitř časopisu Playboy. Jako svůdná kráska sošné postavy a zářivě plavých vlasů připomínala svým zjevem a sex-appealem tehdejší světové ženské idoly Brigitte Bardot a Ursulu Anderss. Pod pseudonymem Olly Schober a Olinka Berova pracovala v SRN, Itálii, Rakousku a Velké Británii, kde byla jako první herečka z Východu představena královské rodině. Během natáčení jejího vůbec prvního zahraničního filmu, němec-

93 ké akční detektivky Tajemství čínského karafiátu/Das Geheimnis der chinesischen Nelke (*%/)), se seznámila s americkým hercem Bradem Harrisem, za něhož se provdala a po jehož boku pak hrála i v dalších komerčních dobrodružných filmech, např. Zlatokopové z Arkansasu/Die Golsucher von Arkansas (*%/)), Die schwarzen Adler von Santa Fe/Černí orlové ze Santa Fé (*%/(), Kommissar X – Drei grüne Hunde/Komisař X – Tři zelení psi (*%/&) a Formula & – Nell’inferno del Grand Prix/Formule & – V pekle Velké ceny (*%&#). Jinými jejími hereckými partnery zvučných jmen byli třeba Anthony Quinn (La :)e heure/:). hodina, *%//), Lou Castel (Lucrezia Borgia, l’amante del diavolo/Lucrezia Borgia – ďáblova milenka, *%/$), John Richardson (The Vengeance of She/ Její pomsta, *%/$) a George Hamilton (Togetherness/Soudržnost, *%&#). Mezitím neodmítala ani nabídky českých filmařů a příležitostně se vracela do barrandovských ateliérů. S chutí se ujala titulní role vnadné komiksové krásky Jessie, dorozumívající se pomocí kreslených bublin, ve Vorlíčkově parodii Kdo chce zabít Jessii? (*%//). Vorlíček jí svěřil také úlohu herečky Molly Adamsové v další crazy komedii „Pane, vy jste vdova!“ (*%&#). Dále si zahrála prodavačku Evu, přítelkyni hlavního hrdiny-architekta Donáta (M. Kopecký) v Hubáčkově příběhu Flám (*%//), exkluzivní prostitutku Sašu Léblovou v Tomanově detektivce Slečny přijdou později (*%//) a bizarní matku Ritu v Jakubiskově symbolické féerii Dovi-

;SCHORM< denia v pekle, priatelia (*%&#, *%%#). Od druhé poloviny /#. let žila trvale v USA, kde po sňatku s Johnem Calleyem, tehdejším prezidentem hollywoodské společnosti Warner Brothers, na hereckou dráhu prakticky rezignovala. Poslední příležitosti před kamerou, kdy opět prokázala, že umí být ve svém projevu přímočaře okouzlující, ale i úskočná a živočišná, dostala od českých režisérů. V Lipského detektivní parodii Adéla ještě nevečeřela (*%&&) byla proradnou společnicí zločinného barona Kratzmara (M. Kopecký) a v Tomanově kostýmním dobrodružném snímku na motivy Stevensonova románu Vrak (*%$') jí připadla role krásné, leč chladné a vypočítavé manželky německého podnikatele Helmuta (Jan Piechociński), jednoho z hrdinů příběhu. Přestože jejím domovem byla dvacet let Amerika, později pobývala i ve Francii a počátkem %#. let se po rozvodu s Calleyem opět usadila ve staré vlasti, ale na návrat k herectví nepomýšlí. SCHORM Evald (* *(. *". *%'* Praha, † *). *". *%$$ Praha) – režisér a herec. Celé dětství prožil na rodinném statku v osadě Elbančice u Mladé Vožice. Jako syn kulaka byl ve ). ročníku vyloučen ze studií na Vyšší hospodářské škole v Táboře (až roku *%(* směl složit maturitu) a dva roky se živil jako traktorista a stavební dělník. Rodina se po nuceném vystěhování z Elbančic usadila ve Zličíně u Prahy, kde rodiče pracovali až do důchodu jako dělníci. Po ukončení základní vojenské služ-

94

;SCHORM<

Evald Schorm

by zpíval dva roky v operním souboru AUS. Zatímco se několikrát marně pokoušel o přijetí na studium herectví, díky dočasnému ideologickému uvolnění se roku *%(/ stal hned napoprvé posluchačem FAMU. Zde absolvoval obor režie (*%/') v ročníku s dalšími pozdějšími příslušníky tzv. nové vlny. Začínal ve Studiu dokumentárního filmu, kde vytvořil ve spolupráci s kameramanem Janem Špátou řadu uměleckých dokumentů se silně humanistickým a emocionálním nábojem. Naproti tomu se skepsí a polemickými tóny vyznačovaly všechny jeho hrané filmy, tematicky zaměřené na životní a hodnotové krize a frustraci individua. Už ve své celovečerní prvotině, kritické sondě do myšlení některých mladých lidí Každý den odvahu (*%/)), řešil otázky deziluze jedince

zneužitého ve jménu falešného ideálu. Na ni pak navázal dalšími studiemi etických principů lidského chování, které pojednal v různých žánrových formách: komorní psychologické drama (Návrat ztraceného syna, *%//; Pět holek na krku, *%/&), tragická fraška (Farářův konec, *%/$), apokalyptické podobenství (Den sedmý, osmá noc, *%/%) a lyrická komedie (Psi a lidé, *%&*). Několikrát si zahrál vedlejší role ve filmech svých přátel, kteří ho obsazovali buď provokativně, anebo v souladu s typem postavy. Zasmušilý výraz Schormovy tváře s trpitelským pohledem posmutnělých očí přímo vybízel pro role asketických, duchovně založených a s osudem smířených mužů, laskavých a tolerantních intelektuálů, majících vesměs pochopení pro slabosti svých bližních. V Němcově podobenství O slavnosti a hostech (*%//), kde vytvořil s J. Prachařovou manželský pár, představoval mlčenlivého a trochu odtažitého muže, který svým předčasným opuštěním narozeninové oslavy vysoce postaveného muže (I. Vyskočil) vyjádřil svůj odpor vůči pokrytecké uniformitě této sešlosti. Režisér Antonín Máša mu přidělil ve své secesně stylizované absurdní hříčce Hotel pro cizince (*%//) menší roli prostopášného kaplana na kole, který se nemůže zříci potěšení s krásnými ženami. Naproti tomu zdrženlivost ohledně druhého pohlaví zachovává jiný jeho věřící, laborant Kostka, dlouholetý přítel hlavního hrdiny (J. Somr) v Jirešově tragikomedii podle Kunderova románu Žert

95 (*%/$). Před kameru se pak znovu postavil opět zásluhou Jaromila Jireše, v jehož psychologickém snímku Útěky domů (*%$#) ztělesnil (s hlasem R. Jelínka) divadelního režiséra Huga Jílka. Jistý hold Schormově autoritě vzdal režisér K. Smyczek, když mu v hořké komedii Krajina s nábytkem (*%$/) svěřil úlohu hodného a velkodušného profesora z konzervatoře, jenž se snaží ulehčit těžkou situaci svému žáku Zdeňkovi (V. Javorský). V &#. a $#. letech, kdy Schorm nemohl z politických důvodů filmovat, nalezl existenční východisko v práci pro divadlo, jemuž se věnoval už předtím v Činoherním klubu (Zločin a trest, Hodinový hoteliér). Mimořádný smysl pro div. specifiku a filmařské vidění projevil svými režiemi inscenací nejrozmanitějších druhů, žánrů a dimenzí. Výraznou stopu zanechal v repertoáru a profilu především Studia Ypsilon, Divadla Na zábradlí, Semaforu, Činoherního studia v Ústí nad Labem, Divadla na okraji, na velkých mimopražských scénách (Brno, Olomouc, Cheb, Gottwaldov) i v Praze (Národní divadlo). Režíroval nejen činohru, ale i operu v Praze (naposled Fidelio ve Smetanově divadle), Ženevě, Stuttgartu aj. Významná byla jeho spolupráce s Laternou magikou (Láska v barvách karnevalu, Kouzelný cirkus, Sněhová královna, Noční zkouška, Černý mnich, Odysseus), kde roku *%$" konečně získal trvalé angažmá. Roku *%$$, krátce před svou smrtí, se mohl po dlouholeté odmlce vrátit do film. ateliérů, kde realizoval

;SCHORSCH< komorní psychologický snímek podle námětu Jaroslavy Moserové Vlastně se nic nestalo (*%$$). V letech *%/)–&# vyučoval na katedře režie FAMU. Roku *%%" mu byl udělen in memoriam Řád T. G. Masaryka. Fundované analýzy jeho díla s přihlédnutím k životním osudům v politickém kontextu přinášejí monografie Miloše Fryše Filmy Evalda Schorma (*%%"), Jana Bernarda Evald Schorm a jeho filmy: odvahu pro všední den (*%%)) a Radky Denemarkové Evald Schorm: sám sobě nepřítelem (*%%$). SCHORSCH Walter, někdy uváděn Valtr Šorš, vl. jm. Walter Georges Schorsch (* *$%&, † *%)' Velká Británie) – filmový herec a režisér. První kinematografické zkušenosti si osvojil jako herec v němých filmech Karla Antona Poslední polibek (*%"") a Tu ten kámen (*%"'). Zvukový film ho zachytil už jen v drobných rolích flamendra (Písničkář, *%'"), hosta v kavárně (Na sluneční straně, *%''), dvorního šaška (Golem, *%'/). Od roku *%'" se podílel ve funkci asistenta režie na sedmnácti filmech, aby se nakonec sám dvakrát pokusil o samostatnou režii: komedie Pán a sluha (*%'$) s J. Plachtou a F. Krištofem-Veselým v titulních rolích a melodrama Včera neděle byla (*%'$) podle div. hry Václava Skuteckého Malé štěstí. Byl režisérem českého dabingu Disneyova celovečerního kresleného filmu Sněhurka a sedm trpaslíků (*%'&). Kvůli svému židovskému původu odešel před nacistickou okupací do Velké Británie.

96

;SCHRÁNIL<

Raoul Schránil

SCHRÁNIL Raoul, vl. jm. Raoul Marian Kristian Schránil (* "). '. *%*# Most, † "#. %. *%%$ Praha) – herec; manžel herečky Věry Liškové (* *%'#). Narodil se v rodině bývalé operní a koncertní pěvkyně a ministerského rady, kterého v šesti letech následoval do Vídně, kde tři roky navštěvoval českou školu Komenského, aby po návratu do Čech vychodil obecnou školu u sv. Vojtěcha v Praze. Primu reálky absolvoval na Malé Straně, do tercie studoval u Ochranovských v Nieskách u Zhořelce v Pruském Slezsku a pak na více než čtyři roky zakotvil na Carnotově lyceu v Dijonu. Se vzděláním a dokonalou jazykovou výbavou, jaké dosáhl v zahraničí, nesměřoval však do diplomatických služeb, jak si původně přál otec, ale nastoupil jako úředník ve sklárně v Chlumu u Třeboně. Profesní

metu ovšem spatřoval v postu ředitele velkého hotelu, a proto nastoupil do praxe recepčního v luxusních pražských hotelech (mj. Alcron a Flóra). Z podnětu svého bratrance, film. režiséra Karla Antona, se začal věnovat herectví, nejprve na jevišti a záhy i před kamerou. První angažmá získal v Divadle Vlasty Buriana (*%'(–'$), krátce byl členem zájezdové Okružní scény 7eodora Pištěka, hereckou jistotu si pak upevňoval v Jihočeském národním divadle v Českých Budějovicích (*%'$–'%), Divadle Anny Sedláčkové (*%'%–)"), Městském divadle na Královských Vinohradech (*%)"–)') a holešovické Uránii (*%)'–))). Po válce jezdil po republice s estrádní skupinou (mj. s R. Šlemrovou a S. Májovou) a současně do roku *%)$ hrál v kabaretní scéně Ference Futuristy v pražském paláci Kotva. Roku *%)% se připojil na čtyři sezony k Vesnickému divadlu, do jehož souboru – přejmenovaném již na Státní zájezdové divadlo – se počátkem /#. let nakrátko vrátil poté, co strávil sedm let v Kabaretním divadle Alhambra. S vlastní hereckou jevištní činností se rozloučil na oblastních scénách v Mladé Boleslavi (*%/"–/() a Ostravě (*%/(–/&). Div. dění se ale účastnil i nadále, aspoň jako kulturní a propagační referent v zákulisí Národního divadla. Ačkoliv divadlu zasvětil podstatnou část svého života, hereckou legendu z něho učinil film, k jehož oblíbeným „hvězdám“ patřil zejména ve druhé polovině '#. let a v první polovině následující dekády, kdy vytvořil kolem čtyřiceti

97 hlavních i vedlejších postav po boku nejpopulárnějších a nejpůvabnějších hereček. Jeho pružná štíhlá postava, příjemný obličej, vrozená noblesa, vybrané chování a dokonalé společenské vystupování ho předurčily pro role mladých mužů tzv. lepší společnosti, často akademicky graduovaných: sympatických elegantních milovníků a nápadníků, salonních šviháků, ale i umělců, důstojníků a sportovců. Nevyhýbal se ani záporným postavám a rolím lehkomyslných sukničkářů, sňatkových podvodníků, vypočítavých svůdců a falešných hráčů. Oproti mnoha jiným kolegům, znajícím všeho všudy dvě tři milovnické polohy, představoval univerzálnější typ milovníka. Hrál je převážně ve zcela nenáročných veselohrách a sentimentálních melodramatech natáčených V. Slavínským (ten režíroval celou třetinu Schránilových filmů jeho „zlaté“ éry), S. Innemannem, Karlem Špelinou, V. Binovcem, L. Bromem a dalšími režiséry nižší kategorie. Jen výjimečně ho obsadili tvůrci umělecky výraznější (M. Frič, Miroslav Cikán, Otakar Vávra, František Čáp). Jeho hrdinové se většinou honosili vysokoškolskými tituly, ať to byli lékaři (Sextánka, *%'/; Žena pod křížem, *%'&; Zlatý člověk, *%'%), právníci (Eva tropí hlouposti, *%'%; Dva týdny štěstí, *%)#), inženýři (Na tý louce zelený, *%'/; Svátek věřitelů, *%'%; Roztomilý člověk, *%)*; Nebe a dudy, *%)*; Zlaté dno, *%)"). Neminuly ho ani postavy úředníků (Vdavky Nanynky Kulichovy, *%'(; Srdce v soumraku, *%'/; Srdce na kolejích, *%'&),

;SCHRÁNIL< sportovců (Klapzubova jedenáctka, *%'$; Pán a sluha, *%'$) a umělců tvořících v oblasti filmu (Děvče za výkladem, *%'&; Kariéra matky Lízalky, *%'&) nebo na poli hudby (Za tichých nocí, *%)#; Provdám svou ženu, *%)*). Nejednou se ukázal v nablýskané důstojnické uniformě, která mu slušela a již dovedl nosit stejně dobře jako frak. Téměř ustálenou hodností byl nadporučík (Vzdušné torpédo (2, *%'/; Batalion, *%'&; Klatovští dragouni, *%'&; Jarní píseň, *%))). Rys mravní nespolehlivosti v řadě jeho rolí zesílil až do polohy bezcharakterních svůdců (Děvče za výkladem, *%'&) a bezohledných podvodníků (Bílá vrána, *%'$; Poznej svého muže, *%)#; Čtrnáctý u stolu, *%)'). Na vrcholu své popularity byl na přelomu '#. a )#. let, kdy mu výraznější herecké příležitosti poskytl režisér M. Frič: doktor Jiří Novotný alias tajemník Jiří Kučera v crazy komedii Eva tropí hlouposti (*%'%), světák Fred v legendární komedii Kristian (*%'%), inženýr Jiří Rudík v burianovské komedii Katakomby (*%)#) a inženýr Ivan Molenda v komedii Roztomilý člověk (*%)*). V nových podmínkách znárodněné kinematografie, zejména však po roce *%)$, kdy se preferovaly jiné tematické okruhy a celá film. tvorba byla podřízena ideologickému diktátu komunistického režimu, nahradili uhlazené světáky z vyšších společenských kruhů mozolnatí, ale nadšení a uvědomělí budovatelé. Pro Schránila se tak načas film. ateliéry uzavřely. Nešťastná zmínka o případné emigraci ho po roce *%)$ při-

;SCHRÁNIL< vedla na rok do vězení. Pak se živil jako stavební dělník a zeměměřič. O jeho návrat před kameru se zasloužil režisér Václav Krška, který mu svěřil menší role lékárníka Tichavy v životopisném snímku Mladá léta (*%("), důstojníka Kertha ve zfilmování Šrámkova románu Stříbrný vítr (*%()) a pána ze společnosti ve Švédsku ve smetanovské biografii Z mého života (*%((). Počet jeho film. rolí postupně začal přece jen narůstat, až kulminoval v &#. a $#. letech, kdy se objevoval ročně i ve třech až čtyřech filmech. Avšak závažnost a velikost svěřovaných úkolů měla vesměs epizodní charakter. Ve snímcích situovaných do vzdálené či nedávné minulosti hrál často důstojníky i generály (Ledové moře volá, *%/*; Zlaté kapradí, *%/'; Sokolovo, *%&); Osvobození Prahy, *%&/; Zuřivý reportér, *%$&), diplomaty (Dny zrady, *%&'; Vítězný lid, *%&&), komorníky a sluhy (Lupič Legenda, *%&"; Pan Vok odchází, *%&%; Hodina života, *%$*; Příhody pana Příhody, *%$"; Putování Jana Amose, *%$'). Filmy ze současnosti, ať komediálního či dramatického žánru, mu nabídly pestřejší škálu profesí: třeba učitele (Za pět minut sedm, *%/)), lékaře (Ztracená tvář, *%/(; Nemocný bílý slon, *%%#), polesného (Sedmého dne večer, *%&)), vedoucího prodejny starožitností (Jak utopit dr. Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách, *%&)), vrchního (Za volantem nepřítel, *%&); Zítra to roztočíme, drahoušku…!, *%&/), hostinského (Muž s orlem a slepicí, *%&$), západního agenta (Akce v Istan-

98 bulu, *%&(), tlumočníka (Čas pracuje pro vraha, *%&%), prokurátora (Causa Králík, *%&%), advokáta (Jak napálit advokáta, *%$#) a ředitele kartografického ústavu před penzí (Křtiny, *%$*). Herectví se nevzdal ani po dovršení osmdesátky. Vyhověl dokonce dvěma debutujícím režisérům, jejichž zajímavé prvotiny podpořil svým kreacemi, které však byly zároveň i jeho posledními. Kameraman Jaroslav Brabec si ho vybral do expresivně stylizované váchalovské parodie Krvavý román (*%%'), aby ztělesnil umírajícího španělského knížete Pedra de Rudibaneru, o jehož dědictví svádí nelítostný souboj několik padouchů. Pod vedením Jana Hřebejka si opět zopakoval úlohu vrchního, tentokrát přísně vládnoucího restauraci dejvického hotelu Internacionál, kde a v jehož okolí se na sklonku (#. let "#. století odehrává muzikálová retrokomedie Šakalí léta (*%%'). Vyzkoušel si také práci v televizi, kde spíše než v inscenacích, filmech a pohádkách (Kat nepočká, *%&*; O statečné princezně Janě, *%&$; Zámek v Čechách, *%%') účinkoval v seriálech, jmenovitě 34 případů majora Zemana (*%&)–&%), Lucie, postrach ulice (*%$#), Dynastie Nováků (*%$"), Létající Čestmír (*%$'), Bambinot (*%$)), Lékař umírajícího času (*%$)), Arabela se vrací (*%%#–%'), Náhrdelník (*%%"), Bylo nás pět (*%%)) aj. Díky jazykovým znalostem se uplatňoval v zahraničních film. a tv. produkcích, jež na našem území natočili významní evropští režiséři: Claude Chabrol (Les affinités électives/Spřízněni volbou,

99 *%$*), Margarethe von Trott (Rosa Luxemburgová/Rosa Luxemburg, *%$() či Andrew Birkin (Burning Secret/Palčivé tajemství, *%$$). Do posledních dnů života byl aktivním účastníkem řady vzpomínkových pořadů. SCHREINZER Jiří (* **. *". *$%(, † *%??) – filmový herec a režisér. Amatérskými prostředky natočil v pražských exteriérech a na dvorku vinohradského domu v Palackého ulici (dnes Francouzské) č. ") nedochovaný němý film Akcie P. Ž. H. (*%*%), v němž po boku své choti Fanny (Františka) vytvořil hlavní postavu mladého majitele železářských hutí Jiřího Peterse. Znovu do film. ateliérů, tentokrát již barrandovských, zavítal až v letech *%'&–)#, aby svými epizodkami téměř komparsního charakteru doprovodil šestnáct filmů. Nejčastěji představoval hosty barů (Vyděrač, *%'&; Její hřích, *%'%; Kristian, *%'%), vináren (Děti na zakázku, *%'$), bufetů (Svět, kde se žebrá, *%'$), večírků (Krok do tmy, *%'$; Jarka a Věra, *%'$), heren (Mořská panna, *%'%) a divadel (Srdce v celofánu, *%'%). Zahrál si i telegrafistu na lodi (Milování zakázáno, *%'$), sedláka (Její pastorkyně, *%'$), novináře (Pán a sluha, *%'$), soudního zřízence (Osmnáctiletá, *%'%) a detektiva (Pelikán má alibi, *%)#). SCHULLER Svatopluk (* "'. /. *%/) Praha) – herec. Po absolvování herectví na DAMU (*%$/) byl společně se svými spolužáky angažován do Divadla pracujících, respektive Městské-

;SCHULZOVÁ< ho divadla Most, kde strávil devět let. Hostoval v Národním divadle, ve Viole i jinde. Od roku *%%( je členem hereckého souboru Divadla ABC (Charleyova teta, Jezinky bezinky, Cizinec, Příliš počestná žena). Ve dvanácti letech poprvé stanul před kamerou jako představitel jednoho ze spolužáků a kamarádů titulního hrdiny (F. Renč) v psychologickém filmu Oty Kovala Jakub (*%&/). Následovala řada dětských filmů (Proč nevěřit na zázraky, *%&&), tv. inscenací a seriálů (Studentská balada, *%$/; Chlapci a chlapi, *%$$). Jeho filmografie je zatím poměrně skromná a obsahuje pouze drobnější role – většinou zlodušských a milovnických typů – ve filmech Noc smaragdového měsíce (*%$)), Láska z pasáže (*%$)), Copak je to za vojáka… (*%$&) a Waterloo po česku ("##"). Rozhlasoví posluchači znají jeho hlas z mnoha pohádek a tv. diváci z dabingu zahraničních filmů a seriálů. SCHULZOVÁ Soňa viz DANIELOVÁ Soňa SCHULZOVÁ Zuzana (* "). ). *%/# Praha) – herečka. Od šesti let navštěvovala LŠU, nejprve kvůli hře na klavír a později jako žákyně dramatického oddělení. V hereckém vzdělávání pokračovala na Státní konzervatoři v Praze, po jejímž ukončení (*%$*) nastoupila na osm sezon do angažmá v Krajském divadle Příbram. Na film. plátně se objevila zatím jen vzácně. Po epizodkách (Smrt mouchy, *%&/; Hop – a je tu lidoop, *%&&) a vedlejších

100

;SCHWARZ<

Jiří Schwarz

úlohách bufetářky v Čechově hudební komedii V hlavní roli Oldřich Nový (*%$#) a studentky Evy v Rychmanově hudební milostné komedii Láska na druhý pohled (*%$*) vytvořila jednu z hlavních rolí, sympatickou vychovatelku z dětské ozdravovny Lenku a novou maminku malého hrdiny (Matouš Soukenka), v Hanibalově dětském filmu Útěk s Cézarem (*%$%). SCHWARZ Jiří (* "". %. *%(% Praha) – herec; syn malířky a restaurátorky slovenského původu Dagmar Schwarzové-Hruškové (* *%")) a sboristy opery Národního divadla Jiřího Schwarze (* *%"'). Umělecké vlohy po rodičích projevoval od dětství, dobře zpíval a maloval, ale nakonec se jeho zájmy upnuly ke sportu a dramatickému umění. Základy herecké tvorby získal

u profesorky J. Stránské na LŠU, později je prohloubil studiem na hudebně-dramatickém oddělení Státní konzervatoře v Praze (*%&(–$#). Po škole nastoupil první angažmá ve Státním divadle v Ostravě, kde svůj projev kultivoval zejména v inscenacích J. Kačera (Ariel v Shakespearově Bouři, Achiles v Eurípidově Ifigenii v Aulidě, Francek v Maryše). Roku *%$" přijal nabídku z pražského Realistického divadla Zdeňka Nejedlého, v jehož souboru setrval až do roku *%%*. Během devíti sezon zde vytvořil řadu pozoruhodných rolí, např. Artura v Nestroyově frašce Pro nic za nic, Števu v Preissové Její pastorkyni, Bolingbrooka v Shakespearově Richardu II., Molčalina v Gribojedově Hoři z rozumu a Eddieho v Shepardově dramatu Láskou posedlí. S J. Štěpničkou alternoval Švandu ve Strakonickém dudákovi na Nové scéně Národního divadla (*%$'–$)). Od počátku %#. let se věnuje jevištní činnosti už jen příležitostně (pohádka Čertův švagr v Divadle Skelet). Účinkování před kamerou si vyzkoušel už jako školák, když si ho v LŠU vybrala režisérka Věra Jordánová do tv. inscenace Nejpozději do &. září (*%&"). Velmi častým návštěvníkem tv. ateliérů se stal jako konzervatorista, ale i později, kdy hrál v řadě pohádek (Červánková královna, *%$"; Mykolko – hop!, *%$); Ahmed a Hazar, *%%#), hrách pro mládež (Ať hodí kamenem, *%&(; Osudné dveře, *%%*), dramatických příbězích (Duch soudce Pauknera, *%$'; Imilla, *%$); Pozvánka psaná antikvou, *%$(; Hra na Barboru, *%$%; Dcera národa, *%%#, Útěk do věze-

101 ní, *%%*; Maigretův první případ, *%%*; Můj otec a ostatní muži, "##') i seriálech (My všichni školou povinní, *%$); Černá země, *%$(; Gottwald, *%$/; Hříchy pro pátera Knoxe, *%%*; Náhrdelník, *%%"; Četnické humoresky, "##&). Ve filmu debutoval okrajovou postavou studenta Pintra v Kachyňově psychologickém příběhu Smrt mouchy (*%&/). Režisér Zbyněk Brynych mu ve smutné komedii Poločas štěstí (*%$)) svěřil vedlejší úlohu mladého vojenského letce Honzy Krupičky, partnera dcery (Z. Jandová) žižkovského uhlíře (J. Vinklář), ústředního hrdiny filmu. Po menší roli příslušníka VB v Zábranského kriminálním snímku Tísňové volání (*%$() se stal v postavě ctižádostivého filmaře Zbyňka Krameše jedním z mladých protagonistů Balíkova autobiografického snímku Narozeniny režiséra Z. K. (*%$&). Téměř současně se však v kinech objevil ve své doslova životní roli jako zpodobitel rozporuplného, přitom však uhrančivě charismatického a geniálního básníka Karla Hynka Máchy ve Vláčilově životopisném snímku Mág. (*%$&). Schwarz, jehož vizáž s výmluvnýma očima typově nejvíc odpovídala režisérově představě básníkova fyzického portrétu, modeluje svého „černobrvého“, vousatého hrdinu v procítěném podání, režijně je veden k nervnímu, senzitivnímu projevu. Dodejme, že herecky byla postava koncipována zcela jinak, než jak ji prezentoval už před půl stoletím film Karel Hynek Mácha (*%'&) režisérky Z. Molas s L. Boháčem v titulní roli. Máchou se Schwarz zabýval už předtím, když

;SCHWARZ< připravil a po republice uváděl klubový literární pořad s vlastní recitací Máchova Máje. Další možnost hereckého uplatnění ve filmu nalezl na Slovensku, kde v Lutherově okupačním dramatu Chodník cez Dunaj (*%$%) ztělesnil poručíka letectva Hasila, který se pokouší se skupinou českých a polských vojáků uprchnout z protektorátu přes Slovensko do Maďarska. Během %#. let zůstal prakticky stranou zájmu filmařů. S K. Jirsákovou sice vytvořil ústřední dvojici v ekologickém snímku Josefa Císařovského Něco lehčího (*%%"), ten však spatřili pouze tv. diváci. Zajímavé zkušenosti načerpal při účinkování v zahraničních filmech natáčených na našem území, z nichž vyniká především britská adaptace KaYova románu Proces/8e Trial (*%%") s Anthony Hopkinsem a Kyle MacLachlanem v hlavních rolích. Pak se překvapivě objevil ve dvou českých filmech pokleslejší úrovně: jako vousatý psychiatr Alan v Olmerově komedii Ještě větší blbec, než jsme doufali (*%%)) a šejk Abdul v Soukupově bláznivé komedii Jak ukrást Dagmaru ("##*). Absenci před kamerou mu bohatě vynahrazuje práce v rozhlase, reklamě, a hlavně dabingu, kde tlumočí do češtiny řadu známých herců (Russell Crowe, Mel Gibson, Steve McQueen, Marlon Brando). SCHWARZ Josef, pseudonym Josef Červinka (* */. /. *%*( Luže, okres Chrudim, † "(. $. "##') – překladatel, herec a rozhlasový režisér. Jeho otec vlastnil v Luži malou továrničku na prádlo. Krátce studoval na chrudim-

;SIDONOVÁ< ském gymnáziu a poté vystřídal ještě několik dalších ústavů, ale k maturitě nedospěl. Absolvoval aspoň jednoletou obchodní školu. V letech *%'(–'& byl zaměstnán jako korespondent u firmy Philips v Praze, přitom však hlavní zájem upínal na literaturu a divadlo. Spřátelil se s řadou mladých literátů a vystupoval v různých mládežnických spolcích (např. Divadelní kolektiv mladých). Studium na dramatickém oddělení Státní konzervatoře v Praze kvůli okupaci nedokončil a roku *%'% odešel do zahraničí. V Londýně nejprve pracoval jako svářeč, od roku *%)* až do konce války působil jako hlasatel, redaktor a překladatel čs. vysílání BBC. Roku *%)/ se vrátil domů, kde byl téměř čtyřicet let režisérem Čs. rozhlasu v Praze, po odchodu do důchodu (*%&/) spolupracoval s rozhlasem externě. Podílel se na několika stovkách rozhlasových her a literárních pořadů – jako režisér, interpret a překladatel, ale i autorsky. Překládal beletrii, div. a rozhlasové hry z angličtiny (E. A. Poe, W. Saroyan, E. M. Forster, W. Faulkner aj.) a okrajově i z němčiny. Svůj kultivovaný mluvený projev uplatnil i ve filmu jako komentátor mnoha osvětových a dokumentárních filmů (#. let. Jeho hlas zazněl také ve dvou špionážních filmech: Makovcově Severním přístavu (*%()) a Skalského Andělu blažené smrti (*%/(). Dokonce si v několika hraných filmech zahrál epizodní roličky: Tonyho, pomocníka obchodníka v Africe Wayna (J. Plachý) v Makovcově životopisném snímku o cestovateli Holubovi Velké

102 dobrodružství (*%("), francouzského žurnalistu a pořadatele v Radokově retrokomedii Dědeček automobil (*%(/), doktora Hilmara v Herzově zfilmování Havlíčkova románu Petrolejové lampy (*%&*) a kardinála Richelieu v Kachyňově životopisné komedii Tajemství velikého vypravěče (*%&*). Na základě jeho vzpomínání v Českém rozhlasu (*" dílů) vznikla kniha Trpělivě obnošené tělo ("##'). SIDONOVÁ Magdaléna (* **. (. *%&# Praha) – herečka; dcera rabína, dramatika a spisovatele Karola Sidona (* *%)") a sestra herečky a spisovatelky Kateřiny Sidonové (* *%/)). Než propadla divadlu, připravovala se na dráhu výtvarnice. Po neúspěšných zkouškách na střední uměleckoprůmyslovou školu se zaměřila na herectví a neodradil ji ani nezdar při pokusu o přijetí na konzervatoř. Herecké vzdělání získala na DAMU (*%$$–%") a po jedné sezoně v Divadle F. X. Šaldy v Liberci ji roku *%%' angažoval Petr Lébl do nového souboru Divadla Na zábradlí, kterému zůstává věrná dodnes. Vytvořila zde řadu typově odlišných ženských portrétů, nejlépe nevypočitatelných, vnitřně rozpolcených bytostí, a to nejen v Léblových inscenacích (Máša v Rackovi, celnice Pepa v Plukovníku Ptákovi, nevěsta ve Wesele, Soňa ve Strýčku Váňovi, Zuzka v Gazdině robě, Sofie Jegorovna ve hře Platonov je darebák!, Andromaché v Troilovi a Kressidě, Šárka v Uhdeho Zázraku v černém domě aj.). Není klasická tragédka ani milovnice, spíš groteskní herečka,

103 v jejímž projevu je zakódována jakási dávná elegance. Přispívá k tomu i její křehký půvab rusovlásky, oválný obličej s protáhlým nosem, úzké oči tvarované jako srpek měsíce, neměnný, vábivě potutelný, záhadný úsměv. Před kamerou debutovala po boku svých kolegů z Divadla Na zábradlí ve vedlejší úloze prostitutky Moniky v Tycově komedii UŽ (*%%(). Režisér Tyc ji obsadil jako ředitelku školy do svého dalšího filmu Smradi ("##"). Mezitím na plátně vytvořila drobnější postavy židovské dívky v Kachyňově psychologickém dramatu Hanele (*%%%) a květinářky Marcely, neteře vitálního staříka Edy (S. Zindulka), v Michálkově smutné komedii Babí léto ("##*). Dosavadní, nepříliš početnou galerii film. rolí doplnila v posledních letech portréty mladých manželek, jejichž mužské protějšky zpodobnili I. Chmela v hořké komedii Věry Chytilové Hezké chvilky bez záruky ("##/) a P. Šimčík v Krajňákově letní komedii Poslední plavky ("##&). Jednou z mála příležitostí, jež jí nabídla televize, byla postava rybářovy ženy v pohádce Zlatá princezna ("##*). SIEGELOVÁ Isabela (* ". $. *%// Praha) – herečka; manželka herce P. Soukupa. Otec je inženýr a matka Izmenie Siegelová, která byla tanečnicí Hudebního divadla Karlín, účinkovala dokonce ve filmech Šest černých dívek aneb Proč zmizel Zajíc? (*%/%) a Hry lásky šálivé (*%&*). Nejen španělské jméno, ale i atraktivní vzhled zřetelně exotických rysů upomíná na její argentinské předky indiánského pů-

;SIEGELOVÁ< vodu z matčiny strany. Cílevědomě se připravovala na dráhu tanečnice. Z baletní přípravky Národního divadla, kde se školila u Nadi Sobotkové, byla přijata do tanečního oddělení pražské Státní konzervatoře. Zdravotní problémy ji však už v *. ročníku přiměly k přestupu na hudebně-dramatický obor, který také zdárně absolvovala (*%$/). Po škole vystupovala v zájezdovém představení Divadla E. F. Buriana Svatba à la Longen a pak hostovala na dalších pražských scénách: v Divadle ABC (Horníčkova hra Můj strýček kauboj) a Hudebním divadle v Karlíně (Cikáni jdou do nebe, Piráti z Fortunie). S principy herecké práce před kamerou se seznámila už jako konzervatoristka v televizi i ve filmu, kde se jejím debutem stala epizodka ve Svobodově psychologickém dramatu Schůzka se stíny (*%$"). Po další nepodstatné roličce v Kleinově komedii Jak básníkům chutná život (*%$&) se výrazněji projevila až v Matějkově hudební retrokomedii Anděl svádí ďábla (*%$$), kde svým temperamentem a pohybovými schopnostmi vybavila postavu cikánské krásky Carmen, zpestřující tanečními kreacemi program luxusního nevěstince Riviéra. Mnohem častěji než ve film. ateliérech se pohybovala v dekoracích a kulisách tv. studií, kde účinkovala v dramatických inscenacích (Vyzvání na cestu, *%$"; Případ nevinné řeky, *%$/), zábavných pořadech (Sešlost Luďka Nekudy, Praha v záři baroka), bakalářských příbězích, a především v seriálech (Slavné historky zbojnické, *%$(; Alžbetin

;SIEDLACZEK< dvor, *%$/; Stopy zločinu, *%$%; Pátek, čas motýlů, *%$%). SIEDLACZEK Kazimierz (* ". **. *%)# Třinec) – polský herec a divadelní režisér. Začínal na polské scéně Těšínského divadla (*%($–(%), kam se vrátil hned po absolvování studia herectví (*%/') na Státní vysoké škole divadelní v Krakově a zůstal mu věrný až do odchodu na odpočinek ("##*). Od roku *%&) zde působil i jako umělecký šéf. Objevil se ve třech českých filmech, nejprve v anonymní epizodce Blumenfeldova psychologického dramatu Křižovatky (*%(%), pak jako letec v Polákových Nebeských jezdcích (*%/$) a polský pohraničník v Novákově retropříběhu Šestapadesát neomluvených hodin (*%&&). SIPOSOVÁ Lucia (* *%$# Bratislava) – slovenská herečka. Už z rodiny si odnesla vztah k umění – otec je houslista, dědeček byl známý cimbalista a babička zpěvačka. V dětství hrála na klavír a chtěla být zpěvačkou. Rozhodla se proto studovat hudebně-dramatický obor na konzervatoři v Bratislavě. Během studií hostovala na bratislavských div. scénách a své pěvecké a pohybové schopnosti si ověřila především v muzikálovém repertoáru (Pomáda, Cikáni jdou do nebe, Kupec benátský). Byla vybrána z (## uchazeček, aby se stala členkou dívčí popové skupiny Štyri, s níž natočila CD a několik videoklipů. Tři roky působila jako moderátorka populární hitparády STV Sedmička. Na obra-

104 zovce se představila také v dramatické poloze, a to v Michálkově tv. seriálu ze života pracovníků horské služebny Záchranáři ("##'). Další tři roky pobývala v New Yorku, kde chodila na herecké kursy, živila se jako číšnice a pracovala s řadou zahraničních produkcí na tv. seriálech i reklamách. Byla například jednou z tváří kampaně boje proti AIDS, krátký film Evy Saks Dirty Martiny ("##/), kde hrála dívku Lucy, se uváděl na festivalu v Sundance. Krátce po návratu z USA získala při konkursu jednu z hlavních rolí v Renčově dobrodružném thrilleru Na vlastní nebezpečí ("##$). Hrála v něm atraktivní Slovenku Míšu, která se v touze po adrenalinové dovolené s milencem Dominikem (V. Jiráček) zúčastní vodácké výpravy na neznámou balkánskou řeku. Režisér F. Renč ji učinil ženskou protagonistkou i svého následujícího filmu, adaptace románu Josefa Kopty Hlídač č. (+ ("##$), zároveň si zahrála v americkém filmu Dark Spirit/Temné duše ("##$). Je autorkou knihy Hallo. My Name Is Anča Pagáčová ("##$), v níž literárně zpracovala bizarní historky z New Yorku. SIROTEK Miroslav (* "). *#. *%'# Praha) – dětský filmový herec; syn kinematografisty Emila Sirotka (*$%%–*%&*). V útlém dětství vytvořil vedlejší postavy malých synků z bohatých i chudých rodin ve filmech V. Binovce (Madla z cihelny, *%''), Miroslava Cikána (Dům na předměstí, *%''; Komediantská princezna, *%'/) a J. Rovenského (Za ranních červánků, *%')).

105 SIROTKOVÁ Eva, provdaná Bartošová (* *(. ". *%') Gubaša, SSSR) – herečka. Přes kádrové problémy (otec byl označen jako sabotér a uvězněn) se jí podařilo na přímluvu R. Lukavského absolvovat herecká studia na DAMU (*%(/). Pak strávila čtyři sezony v Krajském oblastním divadle v Karlových Varech a po ročním angažmá v brněnském Státním divadle byla členkou Národního divadla v Praze (*%/*–/&). Ve filmu se objevila pouze v epizodních rolích úřednice (Tři tuny prachu, *%/#), manželky odbojáře (Skok do tmy, *%/)) a telefonistky () milionů svědků, *%/(). V roce *%/& odešla s manželem do zahraničí, nejprve do SRN, kde spolupracovala s vysíláním Deutsche Welle, a poté do USA. I zde mohla pokračovat v herecké kariéře (dostala i několik menších rolí), ale nakonec se rozhodla pro studium psychologie a v oboru (pod jménem Eva Franklinová) pracuje dodnes v Kalifornii. SIROVÁ Eliška (* *%. %. *%/$ Praha) – herečka; dcera filmového režiséra Zdenka Sirového (*%'"–*%%() a sestra producenta F. Sirového. Od devíti let byla obsazovaná do filmů ze současnosti s aktuální tematikou, v nichž představovala dcerky hlavních hrdinů, většinou graduovaných příslušníků inteligence. Její rodiče hráli R. Merunková a S. Matyáš v Matějkově psychologickém dramatu Hodina pravdy (*%&&), L. Frej a J. Gýrová v Sirového dramatu Hrozba (*%&$), V. Brodský a Z. Hadrbolcová v Polákově pohádce

;SIROVÁ<

Eliška Sirová

Od zítřka nečaruji (*%&$) a jejím pokračování Poplach v oblacích (*%&$) a J. Hanzlík a J. Obermaierová v Bočanově dramatu Tvář za sklem (*%&%). Éru „holčičích“ postav zakončila ve Vávrově čapkovském Temném slunci (*%$#). Další příležitost před kamerou dostala už v jiné věkové kategorii jako hezká středoškolačka Lenka, o jejímž citovém sblížení s vojákem Michalem (J. Sedláček) na bramborové brigádě pojednává druhá povídka Michnova filmu Zelená léta (*%$(). Současně si zahrála menší roli dívky Kateřiny ve Vávrově historickém dramatu Veronika (*%$(). Bez vědomí rodičů se přihlásila na Státní konzervatoř v Praze, kterou absolvovala v hudebně -dramatickém oboru (*%$%), a několik let hostovala v Divadle Na zábradlí. Kvůli jiným zájmům

;SIROVÝ< však herecké aktivity velmi omezila. Zdokonalila se ve francouzštině (rok strávila ve Francii), kterou uplatňuje jako tlumočnice. Vyzkoušela si práci pomocné režisérky a tři roky byla zaměstnána v Pražském domě fotografie, kde zajišťovala chod galerie a její výstavní program. Po delší odmlce se znovu na plátně připomněla ve Vojnárově baladické Cestě pustým lesem (*%%&), kde obdařila křehkou krásou postavu odsuzované vesnické dívky Anny, s níž prožije krátký milostný románek hrdina filmu, mladý vídeňský dentista Holoubek (V. Koubek). Ačkoliv ji čeští filmaři v posledních letech zcela opomíjejí, jako jedna z mála českých hereček pronikla do mezinárodního povědomí díky ztvárnění klíčové hrdinky ve španělské komedii Inés Parísové a Daniely Fejermanové Moje matka je na holky/A mi madre le gustan las mujeras ("##"). Ztělesnila v ní mladou českou klavíristku Elišku, kterou během její stáže v Madridu představí stárnoucí španělská klavíristka Sofía (Rosa María Sardaová) svým třem dospělým dcerám jako svou novou životní partnerku. SIROVÝ Filip (* "#. '. *%/& Praha) – filmový producent; syn filmového režiséra Zdenka Sirového (*%'"–*%%() a bratr herečky E. Sirové. Jako dvanáctiletého chlapce ho otec obsadil do filmu s výrobní tematikou Paragraf ::( (*%&%), aby ztělesnil školáka a nadějného atleta Filipa, jehož ovdovělý otec Štěpán Bernát (A. Švehlík), sebevědomý a egoistický výzkumník v chemic-

106 ké továrně, prochází těžkou životní zkouškou. Zahrál si pak ještě gymnazistu Andreje, jednoho z frekventantů školního lyžařského kursu ve Smyczkově komedii Sněženky a machři (*%$"). Po maturitě chtěl studovat film, ale na otcovo naléhání zvolil nakonec medicínu. Současně hrál ligový baseball, jako nadhazovač byl oporou mistrovského mužstva KOVO (zúčastnil se mistrovství Evropy v Paříži). Během sportovního zájezdu do USA roku *%$/ emigroval a vystudoval film na kalifornské Pomoně. Po listopadu *%$% se vrátil do vlasti a stal se producentem (Europa Films, Armada Films). SITTA Martin (* *$. **. *%/$ Jičín) – herec; bratr herečky R. Sittové. Herectví studoval na DAMU, po jejímž absolvování (*%%') získal první angažmá v Činoherním studiu Ústí nad Labem (Její pastorkyňa, Tři mušketýři, Romeo a Julie, Hráči). V letech *%%(–%% účinkoval v pražském Činoherním klubu (Třetí zvonění), v Divadelním spolku Kašpar (Hamlet), v souboru CD %) na scéně Divadla v Celetné. V současnosti působí ve Švandově divadle (Hadí klubko, Zabiják Joe, Žebrácká opera, Ženitba, Mandragora, Brýle Eltona Johna, Oděssa, Lebka z Connemary, Dorotka aj.). Účinkoval v rámci Letních shakespearovských slavností na Pražském hradě v představeních Marná lásky snaha ("##") a Othello ("##/). Před kamerou debutoval úlohou mladého impotentního sedláka Obervy, jehož nešťastná man-

107 želka (Agnieszka Siteková) řeší svou potupu sebevraždou, v Michálkově vesnickém dramatu Je třeba zabít Sekala (*%%$). Menší role hrál ještě v dalších Michálkových filmech Anděl Exit ("###) a Babí léto ("##*) a ve Svěrákově válečném dramatu Tmavomodrý svět ("##*). S E. Leinweberovou vytvořil dvojici maloměšťáckých rodičů dvou malých dětí na dovolené u moře v prázdninové komedii Účastníci zájezdu ("##/), kterou natočil debutující Jiří Vejdělek podle Vieweghova románu. Mihl se i v kriminální černé komedii Jiřího Chlumského Prachy dělaj člověka ("##/). Příliš šancí mu zatím nenabídla ani televize, kde se objevil ve filmech či inscenacích Kočka na kolejích (*%%)), Zimní víla (*%%$), Jistota ("###) a Stop ("##&). SITTEOVÁ Eva, rozená Píchová (* *&. $. *%() Krnov) – herečka. Ve filmu už hrála během studia na JAMU, po jejímž absolvování (*%&&) nastoupila do Městských divadel pražských (muzikál Malované na skle, Pan Hamilkar, Hlava ::, muzikál Chicago). Po dvou menších úlohách ve filmech Keby som mal dievča (*%&/) a Den pro mou lásku (*%&/) jí svěřil režisér Jaroslav Balík ústřední postavy osudových dívek s chlapecky střiženými blond vlasy ve svých psychologických příbězích: dívka bez pevného životního a morálního zázemí Jana ve Stínu létajícího ptáčka (*%&&), studentka Kateřina a někdejší hrdinova láska Lucie Larišová v Zrcadlení (*%&&) a po domově toužící dcera kaskadérského veterána (J. Kemr)

;SITTEOVÁ<

Eva Sitteová

ve snímku Já jsem Stěna smrti (*%&$). Po sňatku se zahradním architektem Vladimírem Sittou odešla kvůli jeho pracovním zakázkám roku *%$* do SRN. Jejich domovem se však nakonec stala Austrálie, kde se během $#. let herecky uplatnila pod jménem Eva Sitta na jevišti (Belvoir St. 7eatre v Sydney), v tv. seriálech (Zvláštní jednotka/Special Squad, *%$); All Saints/Všichni svatí, *%%$), tv. filmech (Displaced Persons/Lidé bez domova, *%$); 8e Petrov Affair/Petrovova aféra, *%$&) i filmech pro kina (8e Nun and the Bandit/Jeptiška a bandita, *%%"; Ebbtide, *%%)). Mezinárodní úspěch jí přinesla hlavní role Čechoaustralanky Evy, řešící svou osobní krizi odchodem na idylický řecký ostrov, ve snímku Paula Coxe Island/Ostrov (*%$%).

108

;SITTOVÁ<

Ebenem aj. herci některé příběhy z populárního komiksu Čtyřlístek.

Romana Sittová

SITTOVÁ Romana (* '. *#. *%// Sobotka, okres Jičín) – herečka; sestra herce M. Sitty. Vystudovala gymnázium v Mnichově Hradišti a po absolvování herectví na DAMU (*%$%) se její domovskou scénou stalo na osm let Studio Ypsilon (Bůh, Mozart v Praze, Někdo to hodně rád). Roku "##( se představila po boku S. Zindulky a M. Hofmanna na pódiu Divadla Viola v revue Večírek na Seině. Před kamerou začínala v tv. pohádkách, seriálu Saturnin (*%%)) a Jirešově psychologickém snímku Učitel tance (*%%)). Zatím největší film. příležitost dostala v postavě manželky opileckého sochaře (T. Hanák) ve Vorlově hořké komedii Kamenný most (*%%/). Na obrazovce uváděla s Janem Szymikem hudební pořad ČT Dechovka ("##'). V %#. letech na audiokazety – jako Fifinka – nahrála s Markem

SIXTOVÁ Noemi (* "#. $. *%(" Kolín) – herečka. Schopnost dramatického projevu a vzhled drobné a neduživě vyhlížející dívenky židovských rysů byly zřejmě těmi rozhodujícími atributy, které při konkursu přesvědčily režiséra Antonína Moskalyka, aby právě jí svěřil roli nemocné introvertní Toničky Blauové, nejmilejší přítelkyně titulní hrdinky (Krystyna Mikołajewská) ve zfilmování psychologické novely Arnošta Lustiga Dita Saxová (*%/$). Jestliže tato tragická postava jedné z obyvatelek penzionátu pro bezprizorné židovské dívky, které po návratu z koncentračního tábora nenašly žádné příbuzné, vyžadovala od své interpretky jistou hereckou stylizaci, těmito nároky nebyla až tak zatížena podružná figura vesnické dívky Věry, kterou ztělesnila v Hanibalově současném příběhu Velikonoční dovolená (*%&*). K další spolupráci ji filmaři zatím nevyzvali, i když ji herecké seznamy FSB až do počátku %#. let registrovaly v kategorii hereček bez angažmá (s trvalým bydlištěm v Cerhenicích u Kolína). Pouze v sezoně *%&"–&' byla členkou souboru Krajského divadla Kolín. SKÁLA Gustav (* **. &. *%/) Liberec) – tanečník, režisér a choreograf. Absolvoval pražskou Taneční konzervatoř (*%$") a během studia se účastnil kursů v drážďanské Palucca Schule (*%$#–$"). Ve vzdělávání pokračoval na Choreografickém učilišti A. Vagano-

109 vové v Moskvě (*%$)–$() a na DAMU, kde vystudoval režii a dramaturgii (*%%"). Začínal jako tanečník v Národním divadle v Praze (*%$"–$&). Mezitím získal menší hereckou zkušenost ve dvou filmech, tematicky zaměřených na problémy mladých lidí při jejich vstupu do dospělosti. Po epizodní roli v Matulově retrosnímku Poslední vlak (*%$") se výrazněji projevil až v Kopřivově psychologickém dramatu Zámek „Nekonečno“ (*%$'). Zde vytvořil postavu delikventního mladíka přezdívaného Pacička (kvůli zmrzačené ruce), který patří k „tvrdému“ jádru chovanců nápravného ústavu pro narušenou mládež, kam se dostane po nerozvážné vzpouře proti svému otci středoškolák Pavel (P. Kříž), hlavní hrdina příběhu. Roku *%%" Skála založil Studio Amfitryon a působil v Divadle pod Palmovkou. S částí souboru pak odešel do libereckého Divadla F. X. Šaldy, kde vykonával jednu sezonu funkci šéfa činohry (*%%"–%'). Pak pohostinsky režíroval v Městském divadle v Brně (*%%'–%)) a tři sezony vedl Východočeské divadlo v Pardubicích (*%%/–%%). V posledních letech režijně a autorsky rozšiřuje komediální repertoár pražského Divadla Metro (Poslední šance, Tanec mezi vejci, Zkroť mě, miláčku!). Od roku *%%" spolupracuje také s ČT, zprvu jako scenárista, posléze jako režisér kulturně zpravodajských pořadů (Z jeviště a zákulisí) a cyklů (Evropané) i portrétů našich (např. S. Zázvorková) i zahraničních osobností divadla a literatury. Podílel se i na několika zábavných pořadech televize Prima.

;SKÁLA< SKÁLA Petr, vl. jm. Ladislav Kopeček (* *&. $. *%"( Čáslav, † ". ). "##) Pardubice) – herec. Vystudoval reálné gymnázium a na sklonku války začínal v div. společnosti J. Primy a v Divadle Orlických měst. Po osvobození vystřídal angažmá na oblastních scénách v Poděbradech, Kutné Hoře, Kladně, Karlových Varech, Pardubicích a Praze (Realistické divadlo, Ústřední divadlo čs. armády), než nastoupil roku *%(( do Východočeského divadla v Pardubicích, jemuž zůstal věrný až do konce života a kde vytvořil plejádu složitých až tragických postav moderního i klasického repertoáru (Smrt obchodního cestujícího, Maškaráda, Naši furianti, Král Lear, Othello, Richard III.). Ve filmu se nejprve objevil jako student Hetteš v Krškově životopisném portrétu Mikoláš Aleš (*%(*). Po dvou rolích příslušníků VB (Expres z Norimberka, *%('; Přicházejí z tmy, *%(') mu připadla větší úloha šéfova syna Jakuba v dramatu K. M. Walló podle Svatoplukova stejnojmenného románu Botostroj (*%()). Osm let pak čekal na další a na dlouho poslední film. příležitost, kterou zosobňoval mužský hrdina Kachyňova psychologického příběhu Závrať (*%/"), záletný šofér geologického výzkumu Gabriel zvaný Gába, který nakonec opětuje lásku mladičké studentky (E. Šolcová). Znovu ho před kameru přivedl až režisér Rudolf Adler, v jehož hrané prvotině Střepy pro Evu (*%&$) ztělesnil jednoho ze sklářů, o kterých natáčí svůj studentský film student režie Petr (S. Skopal).

;SKÁLA< SKÁLA Viktor (* '. '. *%/$ Brno) – herec. Po ukončení hereckého studia na JAMU (*%%") byl angažován do Městského divadla Brno, kde působí dodnes s přestávkou v letech *%%/–%$, kdy se herectví vůbec nevěnoval. Na své domovské scéně se vyprofiloval v charakterního herce, mezi jehož stěžejní kreace patří Ibsenův Peer Gynt, Mistr v Bulgakovově Mistru a Markétce, Tiberge v Manon Lescaut či Septimus Hodge v Stoppardově Arkádii, Lazar v muzikálu Markéta Lazarová a psychiatr Martin Dysart v hře Equus. V komorním Divadle U stolu se představil jako Mefisto v Marlowově Tragické historii o doktoru Faustovi, Shakespearův Macbeth a doktor Keržencev v Třetím trestu. Už od svých studií spolupracuje s brněnským studiem ČT, kde hraje v pohádkách (Král lenochů, *%$%; Kamenný klíč, "##(), dramatických inscenacích (Svlékání kůže, *%%*; Elektrický nůž, *%%%; Já z toho budu mít smrt, "##() a seriálu Četnické humoresky ("###). Ve filmu vytvořil zatím jedinou roli, postavu vyšetřovatele StB v Cieslarově výpravné historické sáze Krev zmizelého ("##(). Roku "##& hrál v tv. filmu V jámě lvové, ale mediální pozornost poutal spíše v souvislosti s případem týraných dětí z Kuřimi. SKALENAKIS Georgis / Yiorgos (* *&. (. *%"/ Port Said, Egypt) – řecký filmový režisér, pedagog a herec. Od roku *%(# působil v Československu jako redaktor a hlasatel zahraničního oddělení Čs. rozhlasu v Praze. Vystudo-

110 val film. a tv. režii na pražské FAMU (*%($), kde zaujal už svými školními filmy. Již od '. ročníku asistoval ve FSB u hraných filmů Zbyňka Brynycha, Vladimíra Čecha, Josefa Macha a Miloše Makovce. Zahrál si ve třinácti českých filmech různých žánrů, do nichž ho v menších a epizodních rolích obsazovali nejen režiséři, u nichž asistoval. K první postavičce mechanika z Radokovy retrokomedie Dědeček automobil (*%(/) přibyly za šest let další figurky: veselý student (Snadný život, *%(&), pan Kalous, manžel závistivé sousedky hlavní hrdinky (Žižkovská romance, *%($), tanečník (Tři přání, *%($), cizinec čtoucí magazín Life (Hlavní výhra, *%(%), div. herec (Zkouška pokračuje, *%(%), francouzský vězeň Pierre (Přežil jsem svou smrt, *%/#), švihák ve Vídni (Pochodně, *%/#), komik v televizi (Žalobníci, *%/#), cizinec (Kde alibi nestačí, *%/*), osvětlovač (Každá koruna dobrá, *%/*), Skot (Florián, *%/*) a zákazník v lékárně (Dva z onoho světa, *%/"). Na Barrandově debutoval jako samostatný režisér celovečerním hraným filmem o životě zahraničních studentů v Praze Pražské blues (*%/'). V první polovině /#. let natočil pro ČST v Praze i Bratislavě řadu písničkových klipů a hudebně zábavných pořadů, oceněných doma i v zahraničí. Po návratu do Řecka (*%/() obohatil repertoár tamní kinematografie dalšími filmy komediálních i dramatických žánrů, z nichž jmenujme alespoň tituly To nisi tis Afroditis/Ostrov Afrodity (*%/(), Diplopennies/Tančit sirtaki (*%//), Dama spathi/Piková dáma

111

;SKALICKÝ<

(*%//) a Vyzantini rapsodia/Byzantská rapsodie (*%/$). V období film. stagnace nalezl tvůrčí zázemí v televizi, kde realizoval např. rozměrný koprodukční seriál Occupation/Okupace (*%&() s mezinárodním obsazením (Curt Jürgens, Klaus Kinski, Maria Schellová). Po roce *%$/ se vrátil k tvorbě celovečerních filmů pro kina. Zkušenosti z FAMU i vlastní filmařské praxe už přes třicet let uplatňuje při své pedagogické činnosti na vysoké filmové škole v Athénách (Hellenic Cinema and Television School Stavrakos). SKALICKÁ Zuzana (* "/. &. *%($ Praha) – herečka. Základy herecké techniky si osvojila na DAMU, po jejímž absolvování (*%$") rozšířila řady souboru Městských divadel pražských. Z trvalého angažmá odešla počátkem %#. let a novou platformu hereckého uplatnění nalezla hlavně v dabingu. Svůj charakteristický hlas propůjčuje hlavně hrdinkám řady seriálů různých proveniencí (Esmeralda, Pohotovost, Medicopter, Plastická chirurgie, Faktor Psí: Kronika paranormálních jevů, Torontské stíny, Vraždy v Midsomeru, Místo činu aj.). Od studentských let získávala herecké zkušenosti před film. kamerou, a především v televizi. Debutovala epizodkou gymnazistky Lenky v Muchnově satirické komedii Hop – a je tu lidoop (*%&&). V psychologickém filmu slov. režiséra Štefana Uhra Kamarátky (*%&%) hrála jedno z jedenácti dětí manželů Vondrových (H. Růžičková a R. Máhrla), dceru Danielu. Dalšími nevelkými ro-

Zuzana Skalická

lemi přispěla do filmů Podfuk (*%$(), Cena medu (*%$/) a Blázni a děvčátka (*%$%). Četnější příležitosti jí nabídla televize zejména v seriálové tvorbě, reprezentované tituly Dobrá Voda (*%$"), Panoptikum města pražského (*%$/), Zlá krev (*%$/), Co teď a co potom? (*%%*–%") a Náhrdelník (*%%"). Po delší pauze se vrátila na obrazovku jako dcera doktora Čížka Monika v seriálu Ordinace v růžové zahradě ("##/). Vystupuje též v Českém rozhlase. SKALICKÝ Zdeněk (* *%"/) – účetní a filmový herec. Byl dlouholetým zaměstnancem FSB, kde vystřídal různé profese a nakonec pracoval v účtárně. Od konce (#. let se hojně uplatňoval v epizodkách filmů všech žánrů. Drtivou většinu tvoří roličky číšníků, bar-

;SKÁLOVÁ< manů, vrchních a výčepních, kteří obsluhovali hosty restauračních zařízení např. ve filmech Kolik slov stačí lásce? (*%/*), Dva z onoho světa (*%/"), Každý den odvahu (*%/)), Marie (*%/)), Dáma na kolejích (*%//), Flirt se slečnou Stříbrnou (*%/%), Jeden z nich je vrah (*%&#), Na kolejích čeká vrah (*%&#), Lupič Legenda (*%&"), Půlnoční kolona (*%&"), Osud jménem Kamila (*%&)), Sarajevský atentát (*%&(), Bouřlivé víno (*%&/), Lvi salónů (*%&$), Já už budu hodný, dědečku! (*%&$), Smrt stopařek (*%&%) a Vrchní, prchni (*%$#). Filmaři jeho vysokou robustní postavu využívali i pro anonymní roličky četníků, strážníků a příslušníků VB (Každá koruna dobrá, *%/*; Praha nultá hodina, *%/"; Čintamani & podvodník, *%/); Hon na kočku, *%&%), vojáků z dávných epoch (Zlaté kapradí, *%/'; Bláznova kronika, *%/); Noc na Karlštejně, *%&'), funkcionářů a úředníků (Neklidnou hladinou, *%/"; Tři chlapi v chalupě, *%/'; Vítězný lid, *%&&; Kdo přichází před půlnocí, *%&%), dělníků, řemeslníků a živnostníků (Panter čeká v &+,34, *%&*; Dům Na poříčí, *%&/; Tajemství Ocelového města, *%&$; Koncert na konci léta, *%&%), hostů a návštěvníků různých podniků (Smrt na Cukrovém ostrově, *%/*; Obchod na korze, *%/() nebo jen mužů v pozadí. Svou tvář propůjčil i autentické osobnosti, významnému ekonomovi a politikovi Karlu Englišovi v Kachlíkově tendenčním politickém snímku z historie KSČ Dvacátý devátý (*%&)). Hrál i v tv. seriálu 34 případů majora Zemana.

112 SKÁLOVÁ Ema (* ". *#. *%*( Holešov) – herečka; manželka divadelního režiséra Karla Svobody (*%*"–*%$"), divadelního a rozhlasového režiséra Ludvíka Pompeho (*$%/–*%/$) a herce J. Radimeckého. S divadlem začínala ve svém rodišti jako ochotnice. Původně studovala stomatologii, ale na radu brněnského režiséra A. Podhorského, který ji přesvědčil, aby se věnovala herectví, absolvovala dramatické oddělení Státní konzervatoře v Brně (*%)#). Už za studií hostovala ve Státním divadle v Brně a v brněnském rozhlase vytvořila titulní postavu v seriálu podle Těsnohlídkovy Lišky Bystroušky. Z prvního angažmá ve Východočeském divadle v Pardubicích (*%)#–)*) přešla do činoherního souboru Českého divadla v Olomouci (*%)*–)(). Krátce po osvobození se stala členkou nové pražské scény Realistického divadla, v jehož svazku setrvala až do odchodu do důchodu (*%&") a hostovala zde i nadále do roku *%$#. Svým způsobem byla herečkou univerzálního typu, schopnou zvládat s úspěchem rozdílné charaktery v širokém žánrovém spektru klasického i moderního repertoáru. Její vzhled ji předurčoval do rolí krásných žen, přitom za každou postavou cítil divák bohatý vnitřní život, ženskost, hluboký prožitek. Vynikla jako Zulika ve Strakonickém dudákovi, kněžna v Lucerně, Varvara v Ostrovského Bouři, Goldoniho Mirandolína, lady Alice Morová v Boltově Člověku pro každé počasí a senzitivní matka Jana Ratkina ve Stříbrném větru. Zatímco její div. tvorba oplývá množstvím velkých

113 rolí, film jí tolik příležitostí nenabídl. Ve dvacítce filmů vytvořila jen epizodní a výjimečně i vedlejší postavy. Poprvé se na plátně objevila jako služebná Anežka ve Steklého dramatu Průlom (*%)/). K dalšímu filmování se dostala až v následující dekádě, která byla současně její nejplodnější érou před kamerou. Kromě roliček trafikantky (Expres z Norimberka, *%('), dělnice (Botostroj, *%()), tetičky malého hrdiny (Punťa a čtyřlístek, *%((), sekretářky (Nevěra, *%(/), pacientky (Zářijové noci, *%(&), ženy u soudu (O věcech nadpřirozených, *%($) a ženy v Kovošrotu (Hlavní výhra, *%($), představovala i manželky a matky: v Brynychově Žižkovské romanci (*%($) byla ženou garážmistra Poláčka (V. Lohniský) a v Polákově romaticko-dobrodružném příběhu Smrt v sedle (*%($) hrála s J. Sovákem rodiče hezké Věry (J. Kasanová), o jejíž přízeň soupeří dva učni z hřebčína (R. Jelínek a J. Přeučil). Jako typ atraktivní paničky ji vybral režisér Ladislav Rychman do svého psychologického dramatu Kruh (*%(%), aby ztělesnila milenku Fanynku, kvůli které chtěl opustit otec (F. Holar) rodinu po dvacetiletém manželství. Pro Skálovou to byla největší film. role, po níž následovaly opět jen menší úlohy lékařky (Tereza, *%/*), zaměstnankyně opravny (Deštivý den, *%/"), trafikantky a družky hlavního hrdiny (Zlatá reneta, *%/(), konferenciérky módní přehlídky (Dáma na kolejích, *%//), hraběnky Kounicové (Poslední růže od Casanovy, *%//), vrchní sestry (Znamení Raka, *%/$), hluché sousedky (Po-

;SKÁLOVÁ< prask na silnici E (, *%&%) a šatnářky (Čas pracuje pro vraha, *%&%). Naposledy ji na plátně připomněl Mášův film z div. zákulisí Byli jsme to my? (*%%#). Od počátku „živého“ vysílání spolupracovala s ČST, kde účinkovala i v pozdějším věku, např. v inscenacích (Území strachu, *%$/; Sardinky aneb Život jedné rodinky, *%$/) a seriálech (Pan Tau, *%/%; Žena za pultem, *%&&; Malý pitaval z velkého města, *%$"). Její kultivovaný hlasový projev nalezl uplatnění v rozhlase a dabingu. SKÁLOVÁ Věra (* &. *. *%"* Ústí nad Labem) – herečka; manželka generálporučíka Jaroslava Selnera (*%#/–*%&'). Po exodu Čechů z tzv. Sudet po Mnichovu na podzim *%'$ žila v Praze, kde během okupace hrála v Divadle Anny Sedláčkové (Sedm slonů pro štěstí, Sluha dvou pánů, Právo na hřích) a Divadle Vlasty Buriana (Prodaný dědeček, Když kocour není doma, Ducháček to zařídí). Objevila se i v epizodních rolích čtyř filmů: jako spolužačka hlavní hrdinky Anny Marie (L. Podhajská) ve Slavínského zfilmování Arbesova romaneta Advokát chudých (*%)*), kamarádka hlavní hrdinky Heleny (Z. Kabátová) ve Slavínského melodramatu Muži nestárnou (*%)"), panská u továrníkovy dcery Jitky Zykánové (M. Glázrová) ve Vávrově příběhu Okouzlená (*%)") a ošetřovatelka v Hrušínského režijní prvotině Jarní píseň (*%))). Po osvobození se s jevištěm rozloučila v souboru Divadla kolektivní tvorby (*%)(–)/). V květnu *%)( se seznámila s plukovníkem J. Selnerem (tehdy ve-

;SKALSKÁ< litel '. čs. samostatné brigády v SSSR, později povýšen na brigádního generála), za něhož se v lednu *%)/ provdala a herectví se již nevěnovala. Později s manželem, kterého mezitím roku *%(* z armády propustili, působila jako učitelka drogistické školy ministerstva vnitřního obchodu v Křivoklátě, Senohrabech a České Kamenici. Roku *%(% se oba vrátili do Prahy, kde začala pracovat v agentuře Pragokoncert, odkud ji po roce *%/$ vyhodili (po roce *%%# rehabilitována). Manžela rehabilitovali roku *%%* a in memoriam povýšili do hodnosti generálporučíka. SKALSKÁ Věra, vl. jm. Vilma Piťhová (* *". ). *$$% Praha, † '#. *". *%($ Praha) – operetní herečka; manželka divadelního režiséra V. Marka a matka herečky H. Markové. Od dětských let se toužila stát herečkou, avšak matka ji dala zapsat na dívčí ústav Vesna v Brně, kde s nevalným zájmem studovala (*%#'–#(). Zároveň navštěvovala pěveckou školu Olgy Walterové-Demartiniové, po jejímž absolvování (*%#() ji angažovali ve zpěvoherním souboru Národního divadla v Brně. Po necelé sezoně odešla do Prahy, kde ji přijali do operetního souboru Švandova divadla (*%#/–#$) a přitom si doplnila herecké vzdělání v deklamaci u Marie Hübnerové. Do vzniku republiky poznala řadu scén na našem území (Východočeská společnost, Teplice-Šanov, České Budějovice, brněnské Národní divadlo, Plzeň, pražské Varieté) i v zahraničí (Sibina, Brašov, Královec, Vratislav, Lublaň). Časté střídání

114 souborů provázelo její dráhu i nadále. Byla členkou Národního divadla v Brně (*%*%–"') a pražských operetních scén: Vinohradská zpěvohra (*%"#–'*), Tylovo divadlo (*%'*–'", *%)'–))) a Velká opereta (*%''–)'). Po válce působila v oblastních divadlech v Jablonci nad Nisou (*%)(–)&), Olomouci (*%)&–(") a Kladně (*%("–('). Pro kariéru operetní subrety měla mimořádné dispozice. Byla herečkou nejen krásného tělesného zjevu, ztepilé postavy středního vzrůstu a příjemné tváře, ale i přirozeného ženského kouzla, projevujícího se jednak v poloze lyricky zasněné, jednak v poloze šarmantní koketerie. Přitom byla nadána i dalšími potřebnými hereckými předpoklady – vášnivostí a výbušným temperamentem. Film nezaujímal v její herecké tvorbě příliš velké a zásadní místo. Poprvé vstoupila před kameru společně s manželem a dcerou ve středometrážní komedii Neznámá kráska (*%""), kterou natočil P. Pražský v Brně a okolí s tamními herci (jednu z hlavních rolí vytvořil debutující O. Nový). Po boku svého manžela zde hrála jeho podváděnou choť Miladu. Znovu ji filmaři oslovili až ve zvukové éře, kdy vytvořila do konce '#. let ve filmech nenáročných žánrů několik epizodních rolí (Štvaní lidé, *%''; Slečna matinka, *%'$; Bílá vrána, *%'$) a dvě vedlejší postavy: manželku ředitele Barocha (G. Hilmar) a matku mladíka podezřelého ze zločinu (M. Svoboda) v Innemannově detektivce Vražda v Ostrovní ulici (*%'') a ovdovělou tetu Bertu v komedii téhož režiséra Tři kroky od těla (*%')).

115 SKALSKÁ Vida, provdaná Neuwirthová (* *#. &. *%/" Teplice) – loutkoherečka a spisovatelka. Od dětství zpívala v Kühnově dětském souboru, hrála školní divadlo a po maturitě na gymnáziu, když ji nepřijali na DAMU, nastoupila jako elévka-loutkoherečka do Ústředního loutkového divadla v Praze. Z tříletého angažmá přešla do souboru Pražské panoptikum. Během %#. let své úsilí soustředila na hudební a div. aktivity, rozvíjející s dětmi pražské Židovské obce odkaz židovské tradice (hudební skupina Mišpacha, div. kroužek Feigele) a hrála v pražském divadle Minor. Do širšího povědomí veřejnosti pronikla úlohou zpupné princezny Bosany, jejíž chamtivost byla ztrestána prodloužením nosu, v Lipského film. pohádce Tři veteráni (*%$'). Už předtím ji diváci mohli vidět v tv. filmu Kotva u přívozu (*%$#) a v Menzelově Slavnosti sněženek (*%$'). Objevila se ještě ve filmech Vesničko má středisková (*%$(), Golet v údolí (*%%)) a v krátkých filmech studentů FAMU (Dáreček, *%$(; Stín ve větru, *%%$). Věnuje se i literární činnosti (pohádkové knihy Opuštěný palác a jiné židovské pohádky, *%%(; Dobře ukryté poklady aneb Příběhy z Midraše, "##'). SKALSKI Bolek / Boleslav (* ). ". *%// Praha) – dětský herec, řidič a rančer; syn divadelního a filmového režiséra Otakara Skalského (* *%"') a synovec filmového režiséra Štěpána Skalského (*%"(–"##)). Počátkem &#. let ho tv. diváci znali jako černovlasého okaté-

;SKAMENE< ho chlapce z řady inscenací, a hlavně jako Didiho Šešejka z magazínu Rodinná pošta (*%&'–$#), který režíroval jeho otec. Do svých čtrnácti let natočil kolem dvaceti tv. her, filmů (Výlet do neznáma, *%&*), seriálů (Chalupáři, *%&() a filmů pro kina (Bouřlivé víno, *%&/). Před kamerou přešel od dětských rolí k postavám jinochů (Veronika, prostě Nika, *%$*; Kluk za dvě pětky, *%$'; Stav ztroskotání, *%$'). Kvůli natáčení dokonce předčasně opustil gymnázium, z rodinných důvodů však zanechal studium na DAMU (*%$$–$%) a jen půldruhé sezony hrál v žižkovském div. Studiu Bouře (*%$%–%"). Pak vystřídal řadu zaměstnání (mj. domovník, myč oken, taxikář) a díky jazykovým znalostem působil jako řidič a nákupčí zahraničních film. štábů na Barrandově. Roku *%$% založil s kamarády z jezdeckých oddílů v Málkově na Berounsku westernový Ranč Málkov, který s manželkou dodnes provozuje, a roku "##/, kdy po čtrnácti letech ukončil činnost na Barrandově, zde otevřeli i školu jízdy na koni. SKAMENE Roman (* ". *#. *%() Planá, okres Tachov) – herec. Své nezvyklé příjmení odvozuje od starého jihočeského zemanského rodu z Kamene. Jeho otec byl polesný a matka provozní v obchodech, hotelech aj. podnicích, nikdo z rodiny nehrál divadlo, ani se nijak múzicky neprojevoval. Sám se k herectví dostal náhodou. Když mu bylo deset let, rodina se přestěhovala do Prahy, kde začal od /. třídy základní školy v Resslově ulici navštěvo-

116

;SKAMENE<

Roman Skamene

vat dramatický kroužek a vytrvale se hlásil do různých uměleckých konkursů. Jeho snaha skončila až překvapivým úspěchem, když si ho vybral režisér Štěpán Skalský pro jednu ze dvou hlavních rolí psychologického filmu Útěk (*%/&). Úspěšný debut v postavě malého chlapce Saši Tichého, svedeného starším kamarádem (I. Vyskočil) k životu na „šikmé ploše“, mu zaručil další příležitosti před kamerou, a tak rozhodl i o jeho budoucí profesi. Řadu cenných zkušeností však zpočátku načerpal hlavně v televizi, kde jako nadějný dětský herec dosáhl značné popularity díky úloze Červenáčka v Bočanově dobrodružném seriálu podle knižní předlohy Jaroslava Foglara Záhada hlavolamu (*%/%) a titulní dvojrolí ve Filipově přepisu historického románu Marka Twaina Princ a chuďas (*%&*).

Režisér František Filip mu už předtím svěřil roli uneseného chlapce Karla Sládka v komedii Odvážná slečna (*%/%). K těmto veskrze kladným hrdinům s upřímným pohledem postupně připojoval i postavy problematičtějšího charakteru a jednání, jako byl jeden z party rozkradačů aut Ludvík Strejček zvaný Prcek v Kachlíkově psychologickém dramatu Jezdec formule risk (*%&') a kolotočář Kvído v dětském muzikálu Věry Plívové-Šimkové Přijela k nám pouť (*%&'). Průběžně ho diváci viděli na tv. obrazovce, zejména v seriálech (F. L. Věk, *%&*; Nemocnice na kraji města, *%&&; Vlak dětství a naděje, *%$(; Náhrdelník, *%%"; Hříchy pro pátera Knoxe, *%%"), pohádkách (Princ Chocholouš, *%&); Princové jsou na draka, *%$#; O nosaté čarodějnici, *%$); Co takhle svatba, princi?, *%$(; Ať přiletí čáp, královno, *%$&), ale hrál i v dramatických a komediálních příbězích (Nikdo mi nic nepoví, *%&'; Dlouhá cesta, *%&); Javorová fujarka, *%&'; Jezevec, *%&(; Zapomenuté tváře, *%%); Kožené slunce, "##"). Opakovaně se hlásil na konzervatoř, ale nakonec vystudoval večerně gymnázium Wilhelma Piecka (*%&"). Díky malé postavě se dlouho objevoval v dětských a klukovských rolích a běžně ztělesňoval figury o pět let mladší. Představoval třeba školáka (Dívka na koštěti, *%&#), studenta (Poslední ples na rožnovské plovárně, *%&)), železničáře (Zbraně pro Prahu, *%&)), hotelového pikolíka (Dvojí svět hotelu Pacifik, *%&(), liftboye (Svět otevřený náhodám, *%&"; Koncert pre pozostalých, *%&/), pekařského učně

117 (Osvobození Prahy, *%&/), elektrikáře (Skandál v Gri-Gri baru, *%&$), člena meliorační čety (Muž s orlem a slepicí, *%&$), učedníka v hodinářství (Hodinářova svatební cesta korálovým mořem, *%&%) a montéra v garáži (Jak napálit advokáta, *%$#). Za L. Hradílka namluvil postavu Havranpírka ve Schmidtově štorchovské trilogii z pravěku Osada Havranů (*%&&), Na veliké řece (*%&&) a Volání rodu (*%&&). I když v jeho filmografii $#. let jsou nejčastěji zastoupeny tituly komediálního žánru (Kluci z bronzu, *%$#; Láska na druhý pohled, *%$*; Únos Moravanky, *%$"; Sestřičky, *%$'; Cesta kolem mé hlavy, *%$); Dva lidi v zoo, *%$%), herecky zajímavější úkoly mu přinesly filmy pokoušející se o závažnější a kritičtější výpovědi. Vytvořil v nich portréty protřelých podvodníčků sebejistého chování, zastírajících své nekalé úmysly suverénní výřečností a šejdířskou mazaností. Takový byl už zlodějíček a překupník Richard ze Zábranského Posledního mejdanu (*%$'), ale těmito rysy se vyznačoval především vekslák Bíny, jeden z protagonistů Olmerovy kriminální balady Bony a klid (*%$&). Na úspěch této rázovité postavy, jejíž výrok „klídek, to chce klídek“ téměř zlidověl, navázal ještě tragikomickou úlohou obávaného komunistického lampasáka, agilního rozeřvaného majora Borovičky, případně nazývaného Malinkej ďábel, v Olmerově vojenské komedii Tankový prapor (*%%*) podle stejnojmenného románu Josefa Škvoreckého. Olmer ho obsadil ještě dvakrát: jako majitele sex-

;SKAMENE< -show v kriminálním thrilleru Nahota na prodej (*%%') a mafiánského „podnikatele“ Bosáka zvaného Boss v komedii Ještě větší blbec, než jsme doufali (*%%)). Podobné typy komických figurek menšího či většího formátu vytvořil do konce %#. let v dalších nenáročných lidových komediích, nezřídka pokleslejší úrovně: bratranec Ponc (Trhala fialky dynamitem, *%%"), liftboy (Kanárská spojka, *%%'), pouliční podvodníček Ferda Žalud (Divoké pivo, *%%') a reklamní herec Dobeš (Nebát se a nakrást, *%%%). Jen výjimečně se objevil v kvalitnějších dílech tehdejší produkce: manažer rockové skupiny Pražský výběr ve Smyczkově hudebním filmu Pražákům, těm je hej (*%%#), doktor vyvrhel v Brabcově váchalovské parodii Krvavý román (*%%') a příslušník StB v Zelenkově hraném hudebním dokumentu Mňága – Happy End (*%%/). V jeho filmografii nechybějí ani pohádkové příběhy Falošný princ (*%$)), Pehavý Max a strašidlá (*%$&) a O zapomnětlivém černokněžníkovi (*%%*). Nedostatek příležitostí ve filmu a televizi kompenzuje jevištní činností a moderováním nejrůznějších akcí. Společně s Janem Pixou ml. založil zájezdové divadlo s pořady pro děti, s nímž deset let objížděli školy po celé republice. Od poloviny %#. let spolupracoval s B. Hybnerem v jeho Studiu Gag, a především se Směšným divadlem Luďka Soboty, hostoval v divadlech v Pardubicích, Příbrami a na různých pražských scénách: v Divadle Bez zábradlí (Revizor) a Divadle Na zábradlí (Tragédie mstitele). Po roce *%

%$ 118

;SKARKE<

Petr Skarke

chtěl svoji popularitu zúročit v podnikání. Pokus provozovat restauraci v centru Prahy, kterou s manželkou a dalším společníkem roku *%%' otevřel, však skončil fiaskem a velkým zadlužením, z něhož se jen obtížně dostával. Frustraci léčil alkoholem a díky následným excesům, které měly neblahý dopad na jeho hereckou práci, plnil řadu let stránky bulvárního tisku. Jeho životním a profesionálním peripetiím věnovali své dokumenty režisér Jiří Střecha pro tv. cyklus Osudy hvězd (*%%%) a Pavel Křemen s Janou Ciglerovou pro tv. cyklus &3. komnata ("##/). SKARKE Petr (* "'. '. *%)' Praha, † *(. ). *%%% Praha) – herec a režisér dabingu; otec asistenta režie dabingu Petra Skarkeho (* *%&)). Vyrůstal převážně v Brně u prarodičů a částeč-

ně v Krkonoších, kde oba rodiče (matka a nevlastní otec) zajišťovali pohostinské služby na horských boudách. Po maturitě na jedenáctiletce v Brně nastoupil do Královopolských strojíren, kde se vyučil strojním zámečníkem, svářečem a elektrikářem. Přes protesty všech příbuzných se přihlásil ke studiu herectví na JAMU. I když nebyl přijat, zájem o divadlo neztratil a uposlechl rady režiséra Miloše Hynšta, aby zahájil jevištní praxi jako elév. Tím se stal roku *%/" ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti, odkud po jedné sezoně přešel do Příbrami, kde už byl zařazen do hereckého souboru. Pak vystřídal oblastní scény v Liberci (*%/(–/&), Pardubicích (*%/&–/%) a Českém Těšíně (*%/%–&#). S div. prkny se rozloučil v ústeckém Kladivadle (*%&#). Na počátku &#. let opustil trvalé angažmá a věnoval se výhradně tv. a film. práci. Po několika pohostinských vystoupeních ve východoněmeckých filmech studia DEFA ho zde v polovině &#. let trvale angažovali. Často si ho do svých filmů a tv. projektů vybíral režisér Konrad Petzold: Kalhoty rytíře von Bredowa/Die Hosen des Ritters von Bredo (*%&'), Oh, diese Tante/Ach, tahle teta (*%&$), Die Schmuggler von Rajgrod/Pašeráci z Rajgrodu (*%&%), Páni, babička!/Mensch, Oma! (*%$)), Princezna Husopaska/Die Geschichte von der Gänseprinzessin und ihrem treuen Pferd Falada (*%$$) aj. Z dalších německých filmů a tv. seriálů s jeho účastí, které byly u nás uvedeny v kinech nebo na obrazovce, připomínáme tituly Nebezpečné pá-

119 trání/Gefährliche Fahndung (*%&$), Zrcadlo velkého mága/Der Spiegel der grossen Magus (*%$#), Archiv smrti/Archiv des Todes (*%$#), Spravedliví z Kummerowa/Die Gerechten von Kummerow (*%$") a Dlouhá cesta do školy/Der lange Ritt zur Schule (*%$"). Později se uplatnil i v zahraničních filmech natáčených u nás: Tvá sestra je vlkodlak/Howling II (*%$(), Proces/The Trial (*%%"), Stalingrad (*%%"), Kaspar Hauser/Kašpar Hauser (*%%'). Vůbec poprvé se na plátně objevil ještě během angažmá v Uherském Hradišti v krátkém hraném filmu Hadrníčci (*%/") režiséra Františka Škapy. Pak koncem /#. let hrál armádního poručíka Ivana v psychologickém dramatu Drahomíry Vihanové Zabitá neděle (*%/%), který však skončil na dvacet let v trezoru. Počátkem &#. let se mihl v epizodce fotbalového fanouška ve sportovní komedii Bořivoje Zemana Ženy v ofsajdu (*%&*) a jako jeden z královských rádců v Kachlíkově pohádce Princ Bajaja (*%&*). Ostatně před kamerou i nadále dostával většinou jen drobnější herecké úkoly, kterých ovšem bylo požehnaně. Velkou postavu vojína Honzy Marka, s jehož city si nepěkně zahrála lehkomyslná dívka Marta (V. Švarcová), kterou měl rád a jíž věřil, vytvořil v Hanibalově filmu ze života současných mladých lidí Velikonoční dovolená (*%&*). Partnerem V. Švarcové se stal i ve své druhé stěžejní roli Jeníka z Kašlíkovy adaptace Smetanovy opery Prodaná nevěsta (*%&(), jemuž propůjčil hlas významný operní pěvec Ivo

;SKARKE< Žídek. Se Z. Hadrbolcovou hrál rodiče malé Katky (Marie Moravcová), jedné z hrdinek dětského filmu Věry Plívové-Šimkové O Sněhurce (*%&"). Rodičovskou úlohu si zopakoval jako otec pionýra Petra Boušky (I. Chaun), mladého hrdiny jiného dětského filmu Tři od moře (*%&%) režiséra Jaromíra Borka. Větší roli mu svěřil Karel Steklý v tendenčním filmu z období pražského jara *%/$ Za volantem nepřítel (*%&)), kde ztělesnil hlavního dispečera pražské taxislužby Chaluše, který pro starosti se svou atraktivní ženou (R. Rázlová) zapomíná na politický vývoj. V dalších typických dílech normalizační kinematografie, ať již s dělnickou tematikou či jinak politicky exponovaných, představoval např. horníka (Bitva o Hedviku, *%&"), vězně (Noc oranžových ohňů, *%&)), předáka (Dům Na poříčí, *%&/), člena kontrašpionážní skupiny ministerstva vnitra (Tichý Američan v Praze, *%&&) a uvědomělého redaktora regionálního časopisu (Děti zítřků, *%$#). Jinak se nejčastěji se objevoval ve vojenské uniformě (Horká zima, *%&'; Případ mrtvého muže, *%&); Sokolovo, *%&); Borisek – malý seržant, *%&(; Můj brácha má prima bráchu, *%&(; Svítalo celou noc, *%$#; Kluci z bronzu, *%$#; Příhody pana Příhody, *%$"; Zánik samoty Berhof, *%$') nebo jako příslušník VB (Cesty mužů, *%&"; Páni kluci, *%&(; Poprask na silnici E (, *%&%; Černá punčocha, *%$&), finanční stráže (Noční jezdci, *%$(), četnictva (Stín kapradiny, *%$() a policie (Trhala fialky dynamitem, *%%"; Hotýlek v srdci Evropy,

;SKLÁDAL< *%%'). V jeho filmografii nechybí ani pohádky a filmy pro děti a mládež, do nichž přispěl jen podružnými roličkami strýce (Přijela k nám pouť, *%&'), továrního mistra (Romance za korunu, *%&(), krále Modrého moře (Malá mořská víla, *%&/), zbrojnoše (Honza málem králem, *%&&), reportéra (Jak se točí Rozmarýny, *%&&), navigátora (Od zítřka nečaruji, *%&$) a člena posádky letadla (Poplach v oblacích, *%&%). Režiséři využívali občas jeho hlas pro namlouvání jiných herců, někdy i dvou v jednom filmu, jako tomu bylo v případě H. Bora a R. Gabzdyla (Jakou barvu má láska, *%&'). I přes značné herecké vytížení ze strany FSB a zahraničních produkcí dokázal sladit svůj náročný harmonogram s požadavky ČST a ČT, o čemž svědčí jeho účinkování v řadě inscenací (Zastřený barevný svět, *%&%; Káťa Kabanová, *%$'; Svatební let, *%$'; Morytát o velké poštovní loupeži, *%$&; To byl zas den, *%$$; Zemřeš, kdy budeme chtít, *%$%) i mnoha seriálech, konkrétně Strejda kapitán (*%&)), 34 případů majora Zemana (*%&)–&%), Stříbrná pila (*%&$), Arabela (*%$#), Sůl země (*%$*), Dynastie Nováků (*%$"), Dlouhá bílá stopa (*%$"), My všichni školou povinní (*%$)), Sanitka (*%$)), Vlak dětství a naděje (*%$(), Zlá krev (*%$/), Malý pitaval z velkého města (*%$/), Rodáci (*%$&), Chlapci a chlapi (*%$$), Cirkus Humberto (*%$$), Druhý dech (*%$%), Přísahám a slibuji (*%%#), Život na zámku (*%%() a Zdivočelá země (*%%&). V posledních letech života byl režisérem dabingu.

120 SKLÁDAL Svatopluk (* *&. '. *%"/ Kelč, okres Hranice na Moravě, † ". ). *%%" Praha) – herec. Po studiích na gymnáziu a obchodní škole přestoupil na pražskou Státní konzervatoř, kterou absolvoval roku *%)$. Po dvou sezonách v ostravském Státním divadle a vojenské prezenční službě přichází roku *%(* do souboru tehdejšího Ústředního divadla čs. armády, posléze Divadla na Vinohradech. Za rovných čtyřicet let služby vinohradskému jevišti zde sehrál na dvě stě rolí. Díky svému výraznému typu a smyslu pro komediální charakterizaci dokázal, byť často na malé ploše, zajímavě ztvárnit rozličné lidské osudy a povahy: Doolitla v Pygmalionu, porotce č. / ve Dvanácti rozhněvaných mužích, kuchaře v Generálce, Arialda v Pirandelově Jindřichovi IV., kapucína v Cyranovi z Bergeraku, opata ve Starorůžové komedii, Dvoubratského v Mistrovi a Markétce, Emila v Takové ženské na krku. Poslední rolí byl John Smith v Nepřirozených zvířatech. Od první poloviny (#. let zpestřoval svůj jevištní repertoár a rozšiřoval herecký rejstřík roličkami ve filmu a posléze i televizi, jejichž počet se blížil stovce. Souzeny mu ovšem byly výhradně epizodní figurky chlapíků široké profesní škály z městského, výjimečně i venkovského prostředí. V mladším věku představoval třeba kamelota (Kavárna na hlavní třídě, *%('), dělníka (Výstraha, *%('), traktoristu (Po noci den, *%((), sázejícího fotbalového fanouška (Žižkovská romance, *%($), muže prodávajícího byt (Dům na Ořechov-

121 ce, *%(%). V následujících desetiletích vykonával na plátně některá povolání a činnosti opakovaně, jako v případě rolí číšníků (Odvážná slečna, *%/%; Smrt si vybírá, *%&") a hostinských (Člověk není sám, *%&*; Komediant, *%$); Srdečný pozdrav ze zeměkoule, *%$"), mechaniků (Noční host, *%/*; Kolik slov stačí lásce?, *%/*), řidičů nákladních vozů (Práče, *%/#; Drsná Planina, *%&%), herců (Nejlepší ženská mého života, *%/$; Útěky domů, *%$#) a vedoucích prodejen (Jak se krade milión, *%/&; Poločas štěstí, *%$)). Hrál i náčelníka železniční stanice (Černá sobota, *%/#), pokladníka na zámku (Případ Lupínek, *%/#), kováře (Procesí k panence, *%/*), osvětlovače (Každá koruna dobrá, *%/*), ošetřovatele (Ztracená tvář, *%/(), agenta (Konec agenta W(C prostřednictvím psa pana Foustky, *%/&), dispečera (Vánoce s Alžbětou, *%/$), generála („Pane, vy jste vdova!“, *%&#), cirkusáka (Partie krásného dragouna, *%&#), účetního v pivovaru (Dny zrady, *%&'), příslušníka VB (Tři nevinní, *%&'), dílenského mistra (Pomerančový kluk, *%&(), družstevníka (Bouřlivé víno, *%&/), mafiána (Buldoci a třešně, *%$*), vrátného (Fandy, ó Fandy, *%$') a předsedu interrupční komise (Oči pro pláč, *%$'). Mezi jeho postavami nechyběli ani vysokoškolsky vzdělaní muži: inženýr (Marie, *%/)), obhájce (Kdo chce zabít Jessii?, *%//), nemocniční lékař (Jeden z nich je vrah, *%&#) a učitel (Dívka na koštěti, *%&*). Jedenkrát si vyzkoušel roli otce, když se Z. Jirákovou hrál rodiče hlav-

;SKLENFKA< ní hrdinky (T. Medvecká) v Rychmanově satirické komedii Zlatá slepice (*%$#). Nejhodnotnějším titulem jeho filmografie je bezesporu poetická venkovská kronika Všichni dobří rodáci (*%/$), v níž mu režisér Vojtěch Jasný svěřil menší úlohu obchodníka Juchty. Značného vytížení se mu dostalo i ze strany televize, kde vytvářel většinou typově obdobné postavy s těmi filmovými v celé řadě inscenací, jmenovitě: O korunu a lásku (*%/"), Šestý do party (*%/"), Smutný půvab (*%/'), Šlechetný cowboy Sandy (*%/)), Alexandre Dumas starší (*%&#), Kat nepočká (*%&*), Generál chudých (*%&)), Bertillon &99 (*%&)), Zázrak v cukrárně (*%$&) aj. Diváci ho znají z řady tv. seriálů, např. Hříšní lidé města pražského (*%/$), F. L. Věk (*%&*), Chléb a písně (*%&*), 34 případů majora Zemana (*%&)–&%), Nemocnice na kraji města (*%&&), Dnes v jednom domě (*%&%), Arabela (*%$#), Malý pitaval z velkého města (*%$"), Doktor z vejminku (*%$"), Létající Čestmír (*%$)), Zlá krev (*%$/), Gottwald (*%$/), Slavné historky zbojnické (*%$$). Svůj charakteristický hlas uplatnil i v pořadech rozhlasové dramatické tvorby. SKLENČKA Ota (* *%. *". *%*% Hradec Králové, † *#. *#. *%%' Praha) – herec; manžel herečky N. Popelíkové. Narodil se do spořádané rodiny královéhradeckého bankovního úředníka. Odmalička miloval přírodu, z níž čerpal po celý život moudrost, klid, posilu i malířskou inspiraci. Na gymnáziu založil s kamarády recitační sbor a ochotnic-

122

;SKLENFKA<

Ota Sklenčka

ké divadlo, v němž se pokoušel o režii. Po maturitě (*%'%) začal v Praze studovat na lékařské fakultě UK, ale kvůli uzavření vysokých škol nacisty nestačil dokončit ani první semestr. Aby se vyhnul totálnímu nasazení, pracoval nějakou dobu ve strýcově hradecké tiskárně. Lákalo ho však divadlo, a proto se roku *%)" přihlásil do dramatického oddělení Státní konzervatoře v Praze, kde mu vzhledem k jeho věku (bylo mu již "') zkušební komise doporučila přejít rovnou do div. praxe. Ještě týž rok nastoupil první angažmá v kočovném Horáckém divadle se sídlem v Třebíči. V tomto souboru poznal svou budoucí ženu Ninu Popelíkovou, s níž na sklonku války „omladil“ ansámbl Jihočeského divadla v Táboře. Po osvobození spolu vystřídali oblastní scény v Teplicích (*%)(–)%) a Liber-

ci (*%)%–(*), aby se roku *%(* oba stali členy Divadla čs. armády v Praze na Vinohradech. Sklenčka zde setrval deset sezon, během kterých ho obecenstvo poznalo např. jako Jiráskova Jana Roháče, Filipa II. v Schillerově Donu Carlosovi a Molièrova Tartuffa. Nové tvůrčí podněty mu přineslo angažmá v Městských divadlech pražských (*%/*–&(), kde vynikl jako Jefgraf Kuzmič ve Švédské zápalce, Jabe Torrance v Sestupu Orfeově, Jérome de Lavoisier v Rollandově Hře o lásce a smrti, pražský biskup Jan z Dražic v Daňkově hře Vrátím se do Prahy, vévoda z Lancastru v Králi Richardu III., lékař Astrov v Čechovově Strýčku Váňovi, Ben v Lištičkách, Aigisthos v Sartrových Mouchách, maršál v Bílé nemoci, tajný rada Matyáš Klausen v Hauptmannově dramatu Před západem slunce. Roku *%&( nalezl nové zázemí v souboru Realistického divadla Zdeňka Nejedlého, na jehož jevišti předvedl další své vrcholné kreace zejména v rolích Marmeladova ze Zločinu a trestu, Efraima Cabota z O’Neillovy Farmy pod jilmy, kapitána Shotovera z Shawovy komedie Dům zlomených srdcí, Sorina z Čechovova Racka, Billyho Rice z Osbornova Komika a v titulních postavách Ibsenova Stavitele Solnesse a Šotolovy Cesty Karla IV. do Francie a zpět. Před svou smrtí byl již jako důchodce několik sezon členem Divadla na Vinohradech (Přemysl Otakar II. v Hálkově Závišovi z Falkenštejna, biskup Jan Očko z Vlašimi v Daňkově hře Jak snadné je vládnout). Od samých hereckých začátků tíhl k charakterním ro-

123 lím, vyznačujícím se robustním fyzickým zjevem, drsným patosem, melancholií a vnitřní tragikou. Své postavy, ať již kladné nebo záporné, historické či současné, modeloval v pevných rysech psychologicko-realistického herectví s důrazem na bohatost, složitost i rozporuplnost jejich duchovního a citového života. Zároveň dbal na věrojatnost celkového výrazu a vyznění svých hrdinů. K typickým znakům jeho hereckého projevu patřil jak rozvážně a trochu zastřeně znějící hlas, tak i cit pro slovo a dramatičnost chvíle. I když byl třeba až cholericky výbušný, jako by mu někde uvnitř vězel zádumčivý, hořký smutek, když s očima sklopenýma k zemi odsadil text tíživou pauzou. Mnohé jeho postavy naopak na diváky zapůsobily svým pozitivním přístupem k životu, moudrostí, uvážlivostí, vtipem a laskavým srdcem. Herecké zkoušky pro film dělal již za okupace. Před kamerou však debutoval až počátkem (#. let hrdinskou rolí mladého vesničana Ondry Bašuse, který s kamarádem Vaškem (O. Dadák) ukryl za okupace kulomet a odvážně se postavil na odpor německému Oberstovi (M. Nedbal) ve Slavíčkově zfilmování div. hry Miloslava Stehlíka Mordová rokle (*%(*). Pak následovalo několik menších rolí, nebo dokonce jen typů, v nichž se Sklenčka teprve „hledal“, či lépe hledali ho film. tvůrci. Tak hrál v obou adaptacích románů T. Svatopluka Botostroj (*%()) a Nevěra (*%(/), které režíroval K. M. Walló. Postupně se začala jeho galerie film. postav plnit menšími i většími portré-

;SKLENFKA< ty vojáků a důstojníků (Tanková brigáda, *%((; Poslušně hlásím, *%(&; Vstup zakázán, *%(%), vyšetřovatelů (Drahé tety a já, *%&)), lékařů a primářů (Malý Bobeš, *%/*; Mykoin PH )&4, *%/'; Dům ztracených duší, *%/&; Zločin v Modré hvězdě, *%&'; Zítra vstanu a opařím se čajem, *%&&; Zlaté rybky, *%&&; Sólo pro starou dámu, *%&$; Hordubal, *%&%; Dostih, *%$*; Pod nohama nebe, *%$'; Prodloužený čas, *%$)), inženýrů a ředitelů podniků (Lidé jako ty, *%/#; Obžalovaný, *%/); Zrcadlení, *%&&; Atomová katedrála, *%$); Vážení přátelé, ano, *%$%), redaktora (Zlatá reneta, *%/(), advokáta (Sny o Zambezi, *%$"), div. a film. režisérů (Zkouška pokračuje, *%(%; Milenci v roce jedna, *%&'; Běž, ať ti neuteče, *%&/), pedagogů (Temné slunce, *%$#; Experiment Eva, *%$(), ale i četníka (Smrt si říká Engelchen, *%/'), maséra (Smyk, *%/#) aj. profesí. Postavu pankráckého dozorce Kolínského, který umožnil Juliu Fučíkovi (I. Racek) napsání jeho nesmrtelné knihy, vytvořil v Balíkově filmu Reportáž psaná na oprátce (*%/*). Ústřední rolí psychologického filmu Jiřího Sequense Deváté jméno (*%/') byl jeho Ivo Koláčný, který se za okupace podílel na udavačství své milenky (V. Fialová) gestapu, které zaplatilo životem osm lidí. Po letech se ve strachu, aby nepřišel o své „rodinné štěstí“, zbavil někdejší udavačky rafinovanou vraždou, která ovšem nezůstala bez trestu. Byla to jeho první velká psychologická role v českém filmu. Jako stavitel Kilián vytvořil s M. Rosůlkovou maloměstskou rodičovskou dvojici své-

;SKLENFKA< rázné Štěpy (I. Janžurová) v Herzově adaptaci psychologického románu Jaroslava Havlíčka Petrolejové lampy (*%&*). Hrál v Sequensových detektivkách, odvozených z úspěšného tv. seriálu Hříšní lidé města pražského: Pěnička a Paraplíčko (*%&#) a Smrt černého krále (*%&*). Náročnější psychologickou postavu vytvořil v detektivce Petra Schulhoffa Vím, že jsi vrah (*%&*). Byl v ní otcem deviantního chlapce Pavla Zacha (J. Adamec), který v afektu žárlivosti zavraždil svou, a předtím i otcovu milenku (J. Obermaierová) a ve snaze odstranit všechny svědky svého zločinu v šíleném vraždění pokračoval. Ve Vávrových hraných „rekonstrukcích“ událostí novodobých čs. dějin ztělesnil autentické osobnosti: předmnichovského čs. vyslance v Berlíně Vojtěcha Mastného ve Dnech zrady (*%&') a představitele České národní rady univerzitního profesora Alberta Pražáka v Osvobození Prahy (*%&/). Podobnou postavu ministra londýnské exilové vlády Františka Němce vytvořil i ve slov. filmu Vladimíra Bahny (po režisérově smrti jej dokončil Zoro Záhon) Poéma o svedomí (*%&$). Historickými postavami ze starší doby byli Mánesův odpůrce profesor Böhm v životopisném filmu Josefa Macha Paleta lásky (*%&/), amsterodamský zbrojíř a obchodník Louis de Geer, který na popud švédského kancléře Oxenstjerna (M. Huba) pozval Komenského (L. Chudík) do Švédska ve Vávrově životopisném filmu Putování Jana Amose (*%$'), a šlechtic Václav Budovec z Budova

124 v Lutherově tv. seriálu Lekár umierajúceho času (*%$)), poté zpracovaného pro kina pod názvem Svědek umírajícího času (*%%#). Sklenčkovy negativní postavy reprezentují záškodnický inspektor labské říční dopravy Říha v dobrodružném dramatu Otakara Fuky z konce ". světové války Mys Dobré naděje (*%&(), stavební podnikatel Jaroslav Podroušek ve Svobodově filmu Dům Na poříčí (*%&/), další podnikatel z první republiky, nakladatel Otakar Kubát z psychologického filmu Jaroslava Balíka Rytmus &'3( (*%$#), natočeného podle románu Václava Řezáče Černé světlo, vídeňský bankéř Lustig z dalšího Balíkova filmu Šílený kankán (*%$"), který profitoval z *. světové války, ale v době nastalé krize skončil sebevraždou. Z film. postav první poloviny $#. let je nutno vyzdvihnout starého důchodce Bohdana Pavluse, bývalého učitele hudby, jehož z tiché životní rezignace v domově důchodců vyburcuje někdejší operetní pěvkyně Sandra Kálajová (N. Gaierová). Jímavý a psychologicky silný film ze života starých lidí Konečná stanice (*%$*) opět natočil častý režisér filmů Oty Sklenčky Jaroslav Balík. Naposledy se na plátně objevil jako starý učitel matematiky v Jirešově zfilmování Havlíčkova románu Helimadoe (*%%'). O jeho herecké virtuozitě vypovídají i jeho četné rozhlasové role a velké množství postav, které zanechal v archivu dramatických pořadů ČT, s níž spolupracoval již od doby živého vysílání. Z nepřeberného počtu inscenací všech žánrů zmiňujeme aspoň snímky

125 Můj generál (*%(%), Radúz a Mahulena (*%(%), Paní Bovaryová (*%/#), Chvíle rozhodnutí (*%/*), Vrah byl odsouzen po právu (*%/"), Šach mat (*%/'), Vražda potřebuje reklamu (*%/)), Samota (*%/(), Žádám odpověď (*%/(), Drahomíra (*%/(), Vražda v divadle pantomimy (*%//), Malá Dorritka (*%/&), Rudá v černé (*%/&), Bratři Riccové (*%/%), Tchýně (*%/%), Hrabě Drakula (*%&#), Lidé na křižovatce (*%&*), Zločin na Zlenicích hradě (*%&*), Princ a chuďas (*%&*), Zajatec šílenství (*%&*), Hotel Miramare (*%&"), Královské řádění (*%&)), Vlčí halíř (*%&(), Oči plné slunce (*%&(), Střílej oběma rukama (*%&/), Nikola Šuhaj loupežník (*%&&), Smrt císaře a krále Karla IV. (*%&$), Čas polomů a štěpů (*%&$), Půl milionu za Alvara (*%&%), Služební cesta (*%$#), Zločin na poště (*%$#), Nezralé maliny (*%$*), Panenka (*%$*), Soví hnízdo (*%$*), O labuti (*%$"), Plášť Marie Terezie (*%$"), Duch soudce Pauknera (*%$'), Tři cesty k domovu (*%$'), Přítel (*%$'), Čas obvinění (*%$)), Václava Kašpara den pátý (*%$(), Pod maskou (*%$(), Případ Platfus (*%$(), Ohnivé ženy se vracejí (*%$/), Lékaři (*%$$), Útěk do vězení (*%%*), Pilát Pontský, onoho dne (*%%*), Hřbitov pro cizince (*%%*) aj. V televizi ho neminula ani seriálová tvorba, dokumentovaná mj. tituly Sňatky z rozumu (*%/$), F. L. Věk (*%&*), 34 případů majora Zemana (*%&)–&%), Muž na radnici (*%&/), Nemocnice na kraji města (*%&&), Ve znamení Merkura (*%&$), Inženýrská odysea (*%&%), Zákony pohybu (*%&%), Okres na severu (*%$*), Dobrá Voda (*%$"), Sanitka (*%$)),

;SKOPAL< Bambinot (*%$)), Gottwald (*%$/), Rodáci (*%$&) a Pomalé šípy (*%%'). Blízká mu byla intimní poloha uměleckého přednesu na pódiu pražské Violy. Velkou měrou se zasadil o výchovu adeptů herectví jako pedagog a proděkan DAMU (*%/"–&(). Ve své výtvarné tvorbě se věnoval olejomalbě (náladové motivy z přírody a krajiny), kresbě a grafice (ex libris). Nositel titulu Zasloužilý umělec (*%$") a Národní umělec (*%$$). SKLENIČKOVÁ Ludmila (* (. %. *%#$ Praha, † *%??) – herečka; manželka hudebního skladatele, dirigenta a malíře Miroslava Ponce (*%#"–*%&/), který mj. složil hudbu k filmům Kříž u potoka (*%'&), Pacientka doktora Hegla (*%)#) aj. Se vstupem do angažmá v Městském divadle na Královských Vinohradech (*%"/) se stala současně posluchačkou herecké školy Jana Bora, kterou navštěvovala tři roky. Na vinohradské scéně hrála bez přerušení až do roku *%)%, kdy na jevištní dráhu rezignovala. Ve filmu vytvořila pouze dvě drobnější role: komornou na zámku a milou myslivce (J. Vondrovič) ve Fričově komedii Prstýnek (*%))) a epizodku francouzské dámy v Radokově komedii Dědeček automobil (*%(/). SKOPAL Svatopluk (* "$. (. *%(* Kutná Hora) – herec; syn divadelního režiséra a herce Svatopluka Skopala (*%*%–"###) a manžel herečky L. Skopalové. Když mu byly čtyři roky, přestěhovala se rodina do Gottwaldova. Přestože vyrůstal v div. prostředí a od

126

;SKOPAL<

Svatopluk Skopal

klukovských let statoval ve zdejším gottwaldovském divadle, zpočátku o herectví jako povolání neuvažoval. K tomuto rozhodnutí dospěl až před maturitou. Už jako posluchač herectví na JAMU hostoval tři roky v brněnském Divadle na provázku (Dva buchy a tři šuchy, Kvadratura kruhu, Příběhy dona Quijota, Tótovci, Baron Prášil aneb Konec starých časů). Po ukončení studií (*%&') zůstal tři sezony v angažmá Státního divadla v Brně, kde zaujal jako představitel mladých hrdinů rozporuplných charakterů a pohnutých osudů (Števa v Jenůfě, titulní hrdina Hugova dramatu Ruy Blas, Max v Hubačově Králi Krysovi). Od roku *%&/ až dodnes je věrný pražskému Divadlu na Vinohradech, na jehož jevišti vytvořil několik desítek rolí značně širokého rejstříku. Vybereme-

-li z nich namátkou, pak na straně jedné stojí figury tragické a charakterní jako např. Tybalt z Romea a Julie, Bill Starbuck z Nashova Obchodníka s deštěm, Sofoklův Oidipus, Oldřich z Hrubínova Oldřicha a Boženy, Ionescův Macbeth, Johan z Bergmanových Scén z manželského života, King v Králi Krysovi nebo Shakespearův Othello, zatímco opačný pól zaujímají postavy směřující k žánru komediálnímu jako např. Honza Mračno z Drdových Dalskabátů, rytíř Tobiáš z Večera tříkrálového, Hupipus z Nestroyova Domu čtyř letor, Ferrrailon z Brouka v hlavě. Příležitostně hostuje i na jiných pražských scénách, např. v Divadle v Řeznické (Alvaro ve Williamsově Vytetované růži) a Divadle Kalich (Billy v Schisgalově hře Jako jedna rodina). Na film. plátně debutoval epizodkou mladého sluhy v povídce Arabský kůň z Krejčíkova boccacciovského diptychu Hry lásky šálivé (*%&*). Menší úlohu řidiče nákladního auta Krále mu svěřil J. Menzel v psychologickém snímku z prostředí stavby velké přehrady Kdo hledá zlaté dno (*%&)). Mezilidskými vztahy a aktuálními problémy současnosti se zabývala většina dalších filmů, ať již komediálního nebo vážného ladění, v nichž byl obsazován převážně do vedlejších rolí venkovských mládenců, stejně tak frajerských, nafoukaných, naivních, hloupých a obhroublých (Řeknem si to příští léto, *%&&; Křtiny, *%$*) jako i furiantských a sympatických (Náš dědek Josef, *%&/; Tchán, *%&%; Opera ve vinici, *%$*). Další typ jeho hrdi-

127 nů reprezentují tvrdohlaví a egoističtí mladí muži vznětlivých povah: tetovaný traktorista Martin Holík, člen party melioračních dělníků v Novákově příběhu Muž s orlem a slepicí (*%&$), a začínající dokumentarista Petr, prosazující necitlivě své filmařské záměry, v Adlerově snímku o sklářské výrobě Střepy pro Evu (*%&$). Kladnými vlastnostmi naopak překypuje kriminalista Jindra Vališka, jeden ze dvou bývalých přátel, automobilových závodníků, ve Strnadově společensko-psychologickém filmu Sny o Zambezi (*%$"). Ve dvou komediích Zdeňka Míky vytvořil partnerskou dvojici s kolegyní z Divadla na Vinohradech D. Veškrnovou. V první s názvem Tchán (*%&%) hráli milenecký pár, který tajným sňatkem poplete hlavu nevěstinu otci (J. Bláha), jinak velmi sebevědomému titulnímu hrdinovi, dosud suverénně ovládajícímu chod celé rodiny. Ve druhém snímku Oči pro pláč (*%$') ztělesnili mladé manžele Špičkovi a rodiče tří holčiček, jimž se nakonec podaří po složitých peripetiích, zaviněných machinacemi zištné vdovy s vlastní vilou (S. Zázvorková) vyřešit svízelnou bytovou situaci. S Veškrnovou se pak sešel i v Sequensově historickém muzikálu podle Daňkovy hry Dva na koni, jeden na oslu (*%$/), kde mu připadla role středověkého žoldnéře zvaného Svatý. Menší úlohy ztvárnil též ve filmech Silnější než strach (*%&$), Jak napálit advokáta (*%$#), Hodina života (*%$*) a Správná trefa (*%$&). Zatímco v &#. a $#. letech se těšil velké pozornosti filmařů,

;SKOPAL< posledních dvacet let ho naopak zcela ignorují. Absenci na film. plátně mu vynahrazuje tv. obrazovka. Již v době svého působení v Brně natočil v tamním studiu ČST několik pohádek, inscenací (Tím hůř, když padnou, *%&"; Láska, vzdor a smrt, *%&') a seriálů (Slovácko sa nesúdí, *%&(, *%$); Muž, který nesmí zemřít, *%&/). Po příchodu do Prahy jeho spolupráce s tv. nabyla na intenzitě. Z množství inscenací, her a filmů různých žánrů vybíráme aspoň tituly Básník, jenž miloval svět (*%&/), Panenka (*%$*), Příjemce platí v dolarech (*%$"), Této noci v tomto vlaku (*%$'), Rubikova kostka (*%$)), Těžká hodina (*%$/), Mistr Kornelius (*%$$), Vlci (*%%#), Honorární konzul (*%%*), Milostivé léto (*%%*), Šťastlivec Sulla (*%%*), Láska zlatnice Leonetty (*%%*), Záskok pro Sissi (*%%(), Návštěva staré dámy ("###), Manželka Ronalda Sheldona ("##*), Stará láska nerezaví ("##'), Falešné obvinění ("##)), Smetanový svět ("##)) a Slečna Guru ("##/). Dětští diváci ho znají jako představitele venkovských chasníků a později i králů z pohádek Jablíčko se dokoulelo (*%&&), Čarovné prstýnky (*%&$), Co poudala bába Futéř (*%$'), O princi, který měl o kolečko víc (*%%*), Pohádka o prolhaném království (*%%"), Kulihrášek a zakletá princezna (*%%(), Bronzová koruna (*%%&), O víle Arnoštce ("##*), Jak chutná láska ("##"), Začarovaná láska ("##&) aj. Nejširší veřejnost si ho pamatuje především z účinkování v seriálech Čapí hnízdo (*%$#), Malý pitaval z velkého města (*%$", *%$/),

;SKOPALOVÁ< Sanitka (*%$)), Synové a dcery Jakuba skláře (*%$(), Rodáci (*%$&), Dlouhá míle (*%$%), Hříchy pro pátera Knoxe (*%%*), Náhrdelník (*%%"), Když se slunci nedaří (*%%(), Život na zámku (*%%(), Na lavici obžalovaných justice (*%%$), Hříšní lidé města brněnského (*%%$), Šípková Růženka ("##*) a Náves ("##/). Je průvodcem naučného cyklu ČT s historickou tematikou Bílá místa. K neúplnému výčtu film. a tv. rolí nutno přičlenit i jeho práci pro rozhlas a dabing. SKOPALOVÁ Lenka, rozená Řehořová (* '*. '. *%() Vyškov) – herečka; bývalá žena herce J. Kodeše a manželka herce S. Skopala. Ještě před absolvováním herectví na JAMU (*%&&) hostovala v brněnském Státním divadle (Dům doni Bernardy). Po skončení studií hrála v ústeckém Činoherním studiu a pak byla členkou pražského souboru Dílna ") (*%&$–&%). Během hostování v Divadle na Vinohradech (Romeo a Julie) ji roku *%$* angažoval L. Smoček do Činoherního klubu (Povídky z Vídeňského lesa, Návrat do pouště, Sex noci svatojánské), kde působí dodnes. Už ve ". ročníku JAMU ji obsadil režisér Jiří Svoboda do titulní role vrcholové odbíjenkářky Kristýny Plívové, kterou zranění donutí přehodnotit dosavadní postoje a vztahy, v psychologickém filmu Zrcadlo pro Kristýnu (*%&(). Druhou příležitost před kamerou jí poskytl opět Svoboda v příběhu z prostředí ondřejovské observatoře Modrá planeta (*%&%), v němž jí přisoudil vedlejší úlohu záhadné dívky

128 Mab. Autentickou historickou postavu – Lujzu Hálkovou, manželku českého lékaře Ivana Hálka (P. Kostka) – vytvořila v životopisném snímku Živá voda (*%$#) slov. režiséra Jozefa Medveďa. Menší úlohy, většinou manželek a matek, hrála ještě ve filmech Hodina života (*%$*), Papilio (*%$/), Čarodějky z předměstí (*%%#), Motýlí čas (*%%#). Od studentských let se objevuje i na tv. obrazovce jako představitelka převážně vedlejších postav v inscenacích a filmech (Tango, *%&(; Hedvika, *%&%; Poslední koncert, *%&%; Náledí, *%$"; Této noci v tomto vlaku, *%$'; Komtesa Mary, *%$'; Mistr Kampanus, *%%'; Muž v pozadí, *%%)), méně už v seriálech (Synové a dcery Jakuba skláře, *%$(; Četnické humoresky, "###; Rodinná pouta, "##)–#/). SKOPEČEK Jan (* *%. %. *%"( Litoměřice) – herec; manžel herečky V. Tichánkové. Vyrůstal a do školy chodil nejprve v Litoměřicích, rok strávil v Horním Jelení na Pardubicku a nakonec se rodina usadila v Praze. Stěhování a délky pobytů rodiny se řídily tím, jak se otci dařilo v podnikání (zprvu obchodoval s kůžemi, pak se postupně věnoval výrobě dřevité vlny, zeleninových konzerv a potítek). Odmalička miloval cirkus a loutkové divadlo. Na otcovo přání sice vystudoval obchodní školu, ale veškeré své touhy a úsilí zaměřil k divadlu. Když roku *%)" neuspěl u zkoušek na dramatické oddělení Státní konzervatoře v Praze, musel přejít do výroby. Pracoval jako dělník v jinonické Waltrovce a na sklonku

129 války byl vězněn v koncentračním táboře v německém Osterode. Hned po osvobození však naplnil své úmysly stát se profesionálním hercem. První angažmá získal v Městském divadle mladých v Brně, odkud po půl roce zamířil do právě založeného Hanáckého divadla v Přerově, v jehož svazku pobyl také pouhý půl rok. Pak na dvě sezony zakotvil v Horáckém divadle v Jihlavě, kde poznal svou budoucí ženu V. Tichánkovou. S ní roku *%)$ odešel do Prahy do nově formovaného souboru, který pod názvem Městské oblastní divadlo Praha-Žižkov působil krátce v paláci Akropolis, než se roku *%)% stalo jeho trvalým sídlem bývalé libeňské divadlo U Deutschů. Této scéně, která od roku *%(* nesla název Divadlo S. K. Neumanna a od roku *%%# Divadlo pod Palmovkou, zůstali oba věrní až do důchodu. Skopeček zde díky své vitalitě navzdory požehnanému věku vypomáhá dodnes (Cicis v Zelňačce, Harpagon v Lakomci, duch v Hamletovi, plukovník Terleckij v Platonovovi, Peachum v Krejcarové opeře aj.). Od samých začátků hrál především „staré“ role: Bláhu v Našich furiantech, Velebu ve Veselých paničkách windsorských, Molièrova Tartuffa, Jammerweila v Tylově Fidlovačce, pana Fogga v Cestě kolem světa za 24 dní, Rostandova Cyrana, šestnáct malých epizodních rolí ve Třech mušketýrech, Hlubinu v Měsíci nad řekou, Klubka ve Snu noci svatojánské, Pantalonea ve Sluhovi dvou pánů, Martina Kabáta v Drdových Hrátkách s čertem a mnoho dalších. V Hudebním divadle v Kar-

;SKOPEFEK<

Jan Skopeček

líně hrál a zpíval v muzikálu Divotvorný hrnec. Je pozoruhodným charakterním hercem, převážně komického založení. Ke komice ho předurčuje již fyzický zjev: vytáhlá a přitom jakoby do sebe stažená postava a tvář klauna s trpce svěšenými koutky úst, lesknoucím se nosem a nevinně bezelstnýma očima. Vytvořil typ mazaného vykuka s maskou naivní prostoduchosti. Na film. plátně se začal objevovat v první polovině (#. let v drobnějších a epizodních rolích, ze kterých se – až na několik výjimek – před kamerou prakticky nevymanil. Převládají v celé jeho film. tvorbě, čítající téměř sto titulů. Ve svých figurkách, po herecké stránce propracovaných tak, že upoutaly pozornost diváků, zachytil charakteristické rysy mnoha profesí lidské práce. Ve filmech z různých epoch a pro-

;SKOPEFEK< středí, bohužel ne vždy umělecky hodnotných, hrál dělníky a řemeslníky (Botostroj, *%(); Mstitel, *%(%; Rychlík do Ostravy, *%/#; Tažní ptáci, *%/*; Bez svatozáře, *%/'; Romaneto, *%$#; Záchvěv strachu, *%$'; Copak je to za vojáka…, *%$&), vrátné a recepční (Valčík pro milión, *%/#; Všichni musí být v pyžamu, *%$)), hospodské a číšníky (Zatoulané dělo, *%($; Pět hříšníků, *%/); Třicet jedna ve stínu, *%/(; Tak láska začíná…, *%&(; Šestapadesát neomluvených hodin, *%&&), železničáře (Ledové moře volá, *%/*; Deštivý den, *%/"), komorníky a lokaje (Král Králů, *%/'; Fantom Morrisvillu, *%//; S čerty nejsou žerty, *%$); Anděl svádí ďábla, *%$$; Císař a tambor, *%%$), kadeřníky a holiče (Objížďka, *%/$; Ženy v ofsajdu, *%&*), četníky a tajné (Romeo, Julie a tma, *%(%; Vyšší princip, *%/#; Lupič Legenda, *%&"), příslušníky bezpečnosti a kriminalisty „socialistické“ republiky (Smrt v sedle, *%($; Nahá pastýřka, *%//; Martin a červené sklíčko, *%//; „Rakev ve snu viděti…“, *%/$; Zítra to roztočíme, drahoušku….!, *%&/; Divoký koník Ryn, *%$*), a naopak i kapsáře (Přehlídce velím já!, *%/%), vojáky (Poslušně hlásím, *%(&; Maratón, *%/$), pošťáka (Družina černého pera, *%&'), lékaře a ošetřovatele (Dobrý voják Švejk, *%(/; Hroch, *%&'; Dobří holubi se vracejí, *%$&), novináře (Únos, *%("; Skandál v Gri-Gri baru, *%&$), pedagogy (Škola otců, *%(&; Fandy, ó Fandy, *%$'), vedoucího pracovníka („Marečku, podejte mi pero!“, *%&/). Nezřídka představoval typy venkovských dobráků (Spanilá jízda, *%/'; Bouřlivé víno,

130 *%&/; Tajemství hradu v Karpatech, *%$*; Láska s vůní pryskyřice, *%$)), jejichž nejznámějším reprezentantem se stal zástupce prostřední generace mužů rodiny Potůčků, otec Václav, předseda JZD v Ouplavicích, ve dvou filmech odvozených z populárního Dietlova tv. seriálu: Tři chlapi v chalupě (*%/') v režii Josefa Macha a Tři chlapi na cestách (*%&') v režii Oldřicha Lipského. Jeho otce dědu Potůčka hrál L. Lipský, jeho syna Vendu L. Trojan. Vděčnou postavou byl i horník Mašín zvaný Čistostěna, který se v komedii Hynka Bočana Parta hic (*%&/) více či méně dobrovolně podrobil s několika dalšími spolupracovníky výzkumu mladé lékařky (R. Rázlová). Podobnou větší postavou – tentokrát ovšem vážněji pojatou – byl předseda vesnické stranické organizace Zlocha ve dvoudílném tendenčním filmu Karla Steklého Tam, kde hnízdí čápi (*%&(). Protikladem tohoto hrdiny byl v dalším Steklého politicky exponovaném filmu Za volantem nepřítel (*%&)) šofér a později garážmistr Hejtmánek, který se roku *%/$ aktivně podílel na sesazení komunistického ředitele pražské taxislužby Mudrocha (M. Willig). Vyzkoušel si i role otců malých a dospělých hrdinů (Oranžový měsíc, *%/"; Léto s kovbojem, *%&/; Od vraždy jenom krok ke lži, *%$"), v postavách manželů měl za partnerky např. M. Kantorkovou (Drahé tety a já, *%&)), M. Myslíkovou (Dva muži hlásí příchod, *%&() a jednou dokonce vlastní choť V. Tichánkovou (Svítalo celou noc, *%$#). Rád hrál v pohádkách (Princezna se

131 zlatou hvězdou, *%(%; Honza málem králem, *%&/; Za humny je drak, *%$"; S čerty nejsou žerty, *%$); Pohádka o Malíčkovi, *%$(; O zatoulané princezně, *%$$; Pražské tajemství, *%$$; Císař a tambor, *%%$) a vůbec ve filmech pro děti a o dětech (Případ Lupínek, *%/#; Ledové moře volá, *%/*; Káťa a krokodýl, *%/(; Martin a červené sklíčko, *%//; Divoký koník Ryn, *%$*). V posledních letech se okruh jeho film. rolí zúžil na postavy furiantských dědků a protivných důchodců, v nichž ho poznávají diváci komedií V. Olmera (Playgirls :, *%%); Waterloo po česku, "##"), Zdeňka Trošky (Kameňák, "##'; Kameňák :, "##); Kameňák 3, "##)), Kryštofa Hanzlíka (Crash Road, "##&) a Tomáše Bařiny (Bobule, "##$). Pro své střídmé výrazové prostředky, schopnost detailní zkratkovité charakteristiky a jemné komiky nalézal pravidelné uplatnění v televizi, jejímž prostřednictvím si získal nehynoucí popularitu postavou otce Potůčka v Dietlově seriálu Tři chlapi v chalupě (*%/"). Účinkoval však i v mnoha jiných seriálech: Rodina Bláhova (*%(%), Klapzubova jedenáctka (*%/&), Hříšní lidé města pražského (*%/$), Sňatky z rozumu (*%/$), Pan Tau (*%/%–&*), Byl jednou jeden dům (*%&)), 34 případů majora Zemana (*%&)–&%), Ve znamení Merkura (*%&$), Plechová kavalerie (*%&%), Muzikanti (*%$*), Dlouhá bílá stopa (*%$"), Návštěvníci (*%$"), Slovácko sa nesúdí (*%$)), Vlak dětství a naděje (*%$(), Pomalé šípy (*%%'), O zvířatech a lidech (*%%'), Život na zámku (*%%(), Hospoda (*%%/), Ďábel

;SKORKOVSKÁ< v Praze (*%%/), Ordinace v růžové zahradě ("##() aj. Na tv. obrazovce doprovodil rázovitými figurkami několik desítek inscenací a filmů, např. Ohně na horách (*%($), Poplach v Kovářské uličce (*%($), Tanec kolem družice (*%(%), Ten, který viděl smrt (*%/*), Metelice (*%/'), Tajemství Viléma Storitze (*%/&), Záhořanský hon (*%/$), Dlouhá bílá nit (*%&#), Konec jedné služební cesty (*%&*), Třírohý klobouk (*%&*), Záhada červeného pudru (*%&"), Mluvící kapr (*%&/), Králova žena (*%&$), Hezký štědrý večer (*%&%), Snídaně v pánském pyžamu (*%$#), Případ Holmes (*%$*), Svatební cesta do Jiljí (*%$'), Převozník (*%$'), Návštěvní hodiny (*%$/), Ohňostroj v Aspern (*%$&), Utopím si ho sám (*%$%), Zvonokosy (*%%#), Zelňačka (*%%(), Králův šašek (*%%&), Poslední vlak (*%%$), Samota ("##*), Na psí knížku ("##*), Kožené slunce ("##"). Působí i jako autor, zejména dramatizátor literárních předloh (Baron Prášil, Tři mušketýři, Cesta kolem světa za 24 dní, Baskervillský pes, Strašidlo canterwillské); napsal několik příběhů kdysi populárního rozhlasového seriálu Jak se máte, Vondrovi? S Milanem Caisem publikoval memoárovou knihu Jan Skopeček o sobě (…jak jsem potkal slona) ("###). SKORKOVSKÁ-KUČEROVÁ Jaroslava, provdaná Červinková (* (. *". *$%% Zdice, okres Beroun, † '#. *". *%$/ Praha) – herečka. Soukromým školením u Marie Hübnerové a Jana Bora si osvojila základy herecké techniky, kterou profesionálně zdokonalovala nej-

;SKO^EPOVÁ< prve v pražských souborech Švandova divadla (*%""–"() a Divadla Komedie (*%"(–"/). Do Prahy se pak vrátila po třech sezonách strávených u východočeské cestovní společnosti Česká komorní scéna, aby roku *%"% nastoupila do angažmá v Městském divadle na Královských Vinohradech. Zde setrvala do konce roku *%'&, kdy se z rodinných důvodů předčasně vzdala herecké kariéry a odešla do soukromí. Div. činnost obnovila po téměř dvacetileté přestávce jako členka Městských divadel pražských, kde působila (i jako nápověda) do odchodu na odpočinek (*%/)). Se značnými vlohami k tragickým postavám, jež ztělesňovala v pateticky výrazných obrysech, střídala role milostnic, salonních dam, ztracených a rozvrácených ženštin, komických figurek a ostře realisticky řezaných stařen a spojovala je chladně rozvažující rozumovostí, staccatově úsečnou mluvou a temně zbarveným hlasem kovově dunivé hloubky. Vynikla zejména jako Molnárova Olympie, Anna v Gorkého hře Na dně, Dorina v Tartuffovi, Alexandra v dramatizaci Dostojevského Idiota, Milada v Nezvalových Třech mušketýrech, Běta v Götzově dramatizaci Balzacovy Sestřenice Běty, Ftatateeta v Shawově Caesarovi a Kleopatře, Lízalka v Maryše, donna Uracca v Corneillově Cidovi nebo Filipinka v Rollandově Hře o lásce a smrti. Návštěvníci biografů ji nejprve spatřili ve vedlejších postavách mladých dam z lepší společnosti ve dvou němých filmech P. Pražského: jako baronesu Lauru ve zfilmování div. dramatu J. K. Tyla

132 Pražský flamendr (*%"/) a dceru velkostatkáře Zvolského (K. Fiala) Irenu v komedii Prach a broky (*%"/). K další spolupráci s filmem ji vyzvali až ve zvukové éře. Zatímco v tuctovém melodramatu V. Ch. Vladimírova Výkřik do sibiřské noci (*%'() měla jen zcela podružnou roličku jedné ze dvou tet ruského knížete Milovidova (A. Velecký), režisér Otakar Vávra ocenil její typové dispozice daleko lépe v dramatu podle románu Marie Majerové Panenství (*%'&). Vytvořila zde sice nevelkou, zato herecky zajímavou úlohu zlé a chamtivé majitelky koloniálu a matky hlavní hrdinky Hany (L. Baarová). V poválečné kinematografii stanula před kamerou už jen v epizodce sekretářky v Kadárově a Klosově satirické komedii Tři přání (*%($). Herecké schopnosti uplatnila nejednou i za rozhlasovým mikrofonem. SKOŘEPOVÁ Luba / Libuše (* "*. %. *%"' Náchod) – herečka a spisovatelka; bývalá manželka herce J. Pehra a spisovatele Pavla Hanuše (*%"$–*%%*). Narodila se v rodině majitele pily. Zájem o herectví i talent se u ní projevovaly od útlého mládí, kdy jako studentka náchodského gymnázia hrávala s místními ochotníky. Přes nelibost rodičů si prosadila studium na Státní konzervatoři v Praze, kde její herecké školení trvalo pouze dva roky (*%)* až *%)'). Když nacisté školu zavřeli, připojila se k zájezdové div. společnosti M. Nedbala jako kostymérka a nápovědka. Po osvobození působila v Souboru mladých Jindřicha Hon-

133 zla, respektive Studiu Národního divadla (*%)(–)$), po jehož zániku se stala členkou činohry Národního divadla. S tímto souborem zůstala trvale spjata po celý život. Zde se postupně vyhraňoval její smysl pro jemný humor a vtip i pro výraznou kresbu různorodých lidských charakterů. Již na počátku své herecké dráhy dokázala vedle rolí mladých dívek, jež obdařila příjemným zevnějškem, přesně postihnout dívčí naivitu a hloupost i rozmazlenou povýšenost měšťácké slečinky. Později stejně věrohodně vytvářela postavy a postavičky žen prostých i omezených, výřečných i klevetivých, ukřivděných či ustrašených, bláznivých i divokých, nezkrotných i smyslných, a to v celé škále jejich sociálního zařazení. Naturelu Skořepové nejlépe svědčí komické a tragikomické polohy, v nichž může uplatnit svůj cit pro parodii a groteskní nadsázku, pro něž má bohatou hlasovou dispozici a mimický fond. Z přibližně osmdesáti rolí, které za svou hereckou kariéru na jevišti ztvárnila, jmenujme alespoň Ruměnu, později Jenovéfu z Hadriána z Římsů, Haničku z Lucerny, Dorotku z Dona Juana, Rozárku, stařenku Lízalovou z Maryši, Kristýnu z Našich furiantů, Mášenku z Revizora, Janu Riceovou z Osbornova Komika, Nerissu z Kupce benátského, Vojnickou ze Strýčka Váni, paní Brigitu z Kleistova Rozbitého džbánu, chůvu z Euripidovy Medei, Arinu z Ženitby, stařenku z Roku na vsi, Poutnici, též Smrt z Pašijí. Mimo domovské divadlo se představila i obecenstvu ji-

;SKO^EPOVÁ<

Luba Skořepová

ných pražských scén: Violy (Agátománie, Tím končím, tvá láska M. D.), Studia Ypsilon (Bůh), Rokoka (Tajný deník Adriana Molea, Zamore, Nevyléčitelní, Lakomec, Marvinův pokoj, Rychlé šípy, César a Drana), Divadla v Řeznické (Mydlibaba a ty druhé), divadélek Metro (Poslední šance) a U Valšů (Stará bába tančí). Vyniká i v žánru divadla jednoho herce (Boučkovo monodrama Pachatel neznámý, Růžový keř z odkazu H. Ch. Andersena, Kubínovy Poudačky, Přijďte pobejt, Tři italské aktovky, vlastní pásmo o Marii Hübnerové Kam jste ukryla svá křídla, paní Marie). Kdysi vystupovala s vlastní loutkou v pořadech pro děti. Brzy po válce si povšimli jejího typu a hereckého temperamentu filmaři. Odmyslíme-li epizodku divačky pouťové atrakce (jízda smrti) ve Slavínského komedii

;SKO^EPOVÁ< Právě začínáme (*%)/), jejím plnohodnotným hereckým debutem před kamerou se staly až velké dívčí postavy ve dvou následujících snímcích. V historickém filmu Václava Kubáska Portáši (*%)&) hrála jednu z trojice vesnických děvčat (další dvě ztělesnily E. Karelová a B. Jurdová). Ve Slavíčkově adaptaci Gogolovy povídky Podobizna (*%)&) představovala dceru malíře Šimona (O. Krejča) Martinu a nevěstu malíře Romana (V. Šmeral), který ji však opustil pro atraktivní dívku z bohaté rodiny (L. Píchová). V dalších filmech se už její postavy sice většinou nevyznačují velikostí, ale upoutávají svou přesvědčivostí a vyhraněností i osobitým pohledem na svět kolem sebe. I rolím zcela okrajovým, a dokonce epizodním totiž dokázala vtisknout výrazně rozpoznatelný charakter. Z mladých rolí se brzy přehrála do postav žen středního věku, které posléze vystřídaly stařenky a babky. Vedle úloh kuchařky (Křížová trojka, *%)$), služky (Morálka paní Dulské, *%($), úřednic (Pan Habětín odchází, *%)%; Přehlídce velím já!, *%/%; Noc oranžových ohňů, *%&); Hodinářova svatební cesta korálovým mořem, *%&%), všímavých sousedek (Vyšší princip, *%/#; Něco je ve vzduchu, *%$#; Smrt talentovaného ševce, *%$"), tety (Tři nevinní, *%&'), ředitelky školy (Jakub, *%&/) a družstevnice (Handlíři, *%/') nechybějí v její galerii ani portréty manželek a matek městských i venkovských. Byla ženou pekaře Lojzíka (V. Hlavatý) ve Vávrově Němé barikádě (*%)%), simulanta Pacáka (M. Macháček) v Ha-

134 nibalově a Skalského psychologickém snímku Všude žijí lidé (*%/#), příslušníka VB Lízala (J. Libíček) v Machově komedii Objížďka (*%/$), německého agenta Lutycha (V. Lohniský) v Kleinově špionážním filmu Lekce (*%&*), dámského krejčího-modeláře a sexuálně deviantního vraha Opatovského (M. Karpíšek) ve Fukově kriminálním příběhu Černá punčocha (*%$&) a malíře Kryštofa (I. Racek) v Polišenského závěrečné povídce triptychu Malostranské humoresky (*%%(). S F. Horákem ztělesnila rodiče úřednice Olgy (J. Jirásková), hlavní hrdinky Daňkovy film. verze jeho vlastní div. hry Pohled do očí (*%/*). Matku hrála i jiným mladým protagonistům, jako byl horník Toník Holas (I. Vyskočil) v dramatu Bitva o Hedviku (*%&"), bosenský revolucionář Danilo Ilić (Branko Djurić) v Bulajićově historickém dramatu Sarajevský atentát (*%&() a vyzývavá milenka Majka (I. Chýlková) v Kachyňově Dobrém světlu (*%$/). Někteří film. režiséři dobře vycítili, jak bytostně blízké jí jsou postavy rázovité, pitoreskní a excentrické. V některých z nich pak také předvedla své stěžejní kreace na film. plátně: herečka Máří, členka potulné divadelní společnosti 7álie v Schormově podobenství Den sedmý, osmá noc (*%/%), bývalá cirkusová krasojezdkyně Sima, živící se s manželem Pepkem (J. Kemrem) odléváním posmrtných masek ve Valčanovově absurdním dramatu Tvář pod maskou (*%&#), bláznivě vyhlížející zelinářka Eržinény, jinak členka ilegální protinacistické odbojové buňky, ve slov. filmu Ľu-

135 dovíta Filana Člny proti prúdu (*%$*) a sklerotická kořenářka Jouzková, babička éterické Markéty (B. Nimcová) ve Vorlově komediální moralitě Cesta z města ("###). Do stejné kategorie spadají i její další bytosti: obyvatelka pravěké osady Vranka ve dvou částech Schmidtovy štorchovské trilogie z pravěku Na veliké řece (*%&&) a Volání rodu (*%&&), sudička v Kovalově Julkovi (*%&%), zákeřná hospodyně Agáta v Zelenkově pohádce Čarovné dědictví (*%$() a hraběnka v další Zelenkově pohádce Nesmrtelná teta (*%%'). Kromě divadla a filmu uplatňuje Skořepová své herecké umění i v jiných médiích: před rozhlasovým mikrofonem a v tv. ateliérech (s ČST, respektive ČT spolupracuje od dob „živého“ vysílání). Na obrazovce se objevila v desítkách inscenací, pohádek a filmů, např. Tanec kolem družice (*%(%), Zločin na Volavčím jezeře (*%/*), Odcházeti s podzimem (*%/(), Rekviem za Kouzelnou flétnu (*%/$), Dlouhá bílá nit (*%&#), Zvony pana Mlácena (*%&'), Zlatovláska (*%&'), Krejčí Šajtle Dobrodruh (*%&)), O líném Honzovi (*%&&), Šaty po tetě (*%&$), Sluníčko na houpačce (*%$*), Kočičí hra (*%$"), Děkuju, pane profesore (*%$"), Zelená je tráva (*%$"), Naděje má hluboké dno (*%$$), Stačí stisknout (*%$%), O hloupé havířce (*%%#), Pozůstalost (*%%'), O kumburské Meluzíně (*%%)), Zapomenuté tváře (*%%)), Brýle (*%%&), Milenec lady Chatterleyové (*%%$) a Nenávist (*%%%). Stabilní diváckou přízeň jí však zajišťuje účinkování v seriálech, reprezentovaných tituly Klapzubova jedenáct-

;SKRBKOVÁ< ka (*%/&), Hříšní lidé města pražského (*%/$), Sňatky z rozumu (*%/$), Byl jednou jeden dům (*%&)), Chalupáři (*%&(), 34 případů majora Zemana (*%&)–&%), Dnes v jednom domě (*%$#), Doktor z vejminku (*%$"–$'), Rozpaky kuchaře Svatopluka (*%$(), Arabela se vrací (*%%#–%'), Hospoda (*%%/), Ďábel v Praze (*%%/), Šípková Růženka ("##*), Náměstíčko ("##)), Náves ("##() a Příkopy ("##&). Ani v požehnaném věku neztrácí na vitalitě, kterou prokazuje jak ve své herecké profesi, tak jako spisovatelka. Je autorkou řady knih: Tajemné síly přírody (*%%"), Nejsem čarodějka (*%%'), Hadrová Ančka (*%%), "##&), Herci a jejich hvězdy (*%%)), Pomněnky i máta peprná (*%%(, *%%$), Jiskření (*%%/, s Miroslavem Ivanovem), Nebe, peklo, ráj (*%%%) a O zvířatech a lidech a malých zázracích ("##'). S Janem Hůlou připravila vzpomínkovou knihu Divotvorný svět Luby Skořepové ("##/). Zabývá se též přírodní medicínou, bylinkářstvím, magií, kabalou a astrologií. Zasloužilá umělkyně (*%$$). SKRBKOVÁ Lola / Aloisie (* */. ". *%#" Čáslav, † "$. %. *%&$ Brno) – herečka; manželka herce V. Pfeiffra. Po obchodní akademii absolvovala Státní konzervatoř v Praze (*%"&) a soukromé taneční kursy u Milči Mayerové a Jarmily Kröschlové. Své herecké, taneční a pěvecké schopnosti rozvinula nejprve na avantgardních div. scénách. Po účinkování v Osvobozeném divadle (*%"(–"&) navázala úzkou spolupráci s E. F. Burianem, v jehož Voice ban-

136

;SKRFENÝ<

Lola Skrbková

du a v divadle D ') (*%''–)*) působila jako herečka, režisérka a dirigentka recitačního sboru. Po osvobození hrála v Divadle města Žižkova a v letech *%)$–(% vystřídala několik oblastních divadel (Gottwaldov, Ostrava, Benešov, Jihlava). Pro svůj přísný výraz tváře a vysokou postavu byla na jevišti i před kamerou obsazována většinou do rolí starších žen, než byl její skutečný věk. Ve filmu se poprvé objevila jako pokrytecká a klevetivá žena krejčího Fialy ve Vančurově a Kubáskově adaptaci Stroupežnického komedie Naši furianti (*%'&). V následujících třiceti filmech se omezila její herecká účast na epizodní role, především úřednic (Poslední Podskalák, *%)#; Život je krásný, *%)#; Délka polibku devadesát, *%/(), kantorek (Škola základ života, *%'$; Kdybych byl tátou,

*%'%), hubatých klepen (Co se šeptá, *%'$; Preludium, *%)*) a prodavaček (Noční motýl, *%)*; Jarní píseň, *%))). Největší příležitost dostala v Burianově dramatu Věra Lukášová (*%'%), kde svou postavu hrdinčiny babičky Vilemíny ztvárnila už předtím v Burianově jevištní inscenaci. Působivou kreaci předvedla v postavě staré služky Petronily ve Weissově rodinném psychologickém dramatu podle stejnojmenného románu Jarmily Glazarové Vlčí jáma (*%(&). S filmem se rozloučila rolí žebračky Maryny, první oběti inkvizičních procesů, ve Vávrově historickém podobenství Kladivo na čarodějnice (*%/%). Významná byla její pedagogická činnost na pražské konzervatoři (*%)"–)$) a na JAMU (od roku *%(%). Zasloužilá umělkyně (*%/"). SKRČENÝ Josef (* /. *". *%** Praha, † *%&' Praha) – herec a asistent kamery. Do roku *%(% hrál ve Vesnickém divadle a pak byl zaměstnán ve FSB jako asistent kamery. Ve filmu se již od počátku (#. let příležitostně uplatňoval v epizodních roličkách. Na plátně se mihl jako domovník (V trestném území, *%(#), železničář (Žižkovská romance, *%($), písař (Princezna se zlatou hvězdou, *%(%), vandrovní (Kde řeky mají slunce, *%/*), muž ve výdeji zavazadel (Deváté jméno, *%/'), dělník před továrnou (Skok do tmy, *%/)), zřízenec (Svatba s podmínkou, *%/(), otec dospívající školačky (Pět holek na krku, *%/&), cizí malíř (Lucie a zázraky, *%&#) trafikant (Smrt černého krále, *%&*), ři-

137

;SK^ÍPEK<

dič (…a pozdravuji vlaštovky, *%&") a zahradník (Lupič Legenda, *%&"). Kromě těchto profesně a sociálně specifikovaných postaviček představoval figurky typu žadatel o práci (Na laně, *%/'), cizí muž (Bitva o Hedviku, *%&"), chodec na silnici (Jáchyme, hoď ho do stroje!, *%&)) či muž z kolonie (Muž z Londýna, *%&)). K roli s konkrétním jménem se před kamerou dostal pouze jednou, a to při ztvárnění bezzubého Fricka v Herzových Petrolejových lampách (*%&*). SKŘÍPAL Pavel (* **. ". *%(/ Karlovy Vary) – herec. Oba rodiče pracovali ve zdravotnictví (otec v administrativních funkcích a matka jako zdravotní sestra). Po maturitě na příbramském gymnáziu začal studovat Stavební fakultu ČVUT v Praze, ale místo oboru pozemní stavby nakonec absolvoval herectví na JAMU (*%$#). První angažmá získal v ostravském Divadle Petra Bezruče (Nil v Gorkého Měšťácích, Alan v Trávě a divokých jahodách, Yosserian v Hlavě XXII, Míťa v Bratrech Karamazových), odkud přešel po šesti letech do Mahenova divadla v Brně (Val Xavier v Sestupu Orfeově, titulní hrdinové Tylova Strakonického dudáka a Čapkova Loupežníka). Od roku *%$% působí v Praze, kde byl členem Divadla E. F. Buriana, Městských divadel pražských a od roku *%%& hraje v divadle Skelet P. Trávníčka. Urostlá postava a mužný vzhled s uhrančivým pohledem ho předurčily na jevišti i před kamerou k chlapáckým postavám. Na plátně se s ním diváci setka-

Pavel Skřípal

li většinou v nevelkých rolích rejtara (Svatba upírů, *%%'), Cikána (Návrat ztraceného ráje, *%%%) a komořího (Andělská tvář, "##"). Zatím jeho nejvýraznější film. úlohou byla postava zkušeného pasáka mladých prostitutů v Grodeckého autentickém dramatu o chlapecké prostituci Mandragora (*%%&). SKŘÍPEK František (* *(. ". *%(" Praha) – herec; syn televizního architekta a jevištního výtvarníka Františka Skřípka (* *%"'). Absolvoval DAMU (*%&)) a nastoupil do angažmá v Divadle Jiřího Wolkera v Praze, roku *%%# se stal hercem a vedoucím provozu pražského Studia Ypsilon a od roku *%%) působí jako herec a ředitel Městského divadla Mladá Boleslav. Vedle herectví se věnuje uměleckému

;SK^IVAN< přednesu, který i vyučoval na DAMU (*%$*–%#). Jeho skromná filmografie obsahuje převážně politicky exponované tituly, příběhy o problémech současné mládež a snímky s kriminálními zápletkami, kde se objevil v menších úlohách kluka (Maturita za školou, *%&'), studenta (Poslední ples na rožnovské plovárně, *%&)), syna ředitele taxislužby (Za volantem nepřítel, *%&)), uprchlíka z totálního nasazení (Mys Dobré naděje, *%&(), četaře (Drsná Planina, *%&%) a svazáka (Koncert, *%$#). Nakonec ho neminula ani role hlavního hrdiny, jakého zosobňoval mladý idealistický učitel Jan Poncar v Traplově pedagogické agitce Velké přání (*%$*). Postavy chlapců a mladíků hrál také v televizi (Lítost, *%&#; Tomík v nesnázích, *%&/). SKŘIVAN Josef (* *#. $. *%#" Praha, † ). **. *%)" koncentrační tábor Osvětim) – herec a divadelní režisér. V mládí žil v Praze, kde se vyučil příručím v soukenickém obchodě (*%*%). Od dětství jej přitahovalo divadlo, proto ochotnicky vystupoval ve spolku Pražského řemeslnického dorostu. Až po smrti otce, který nepřál synově zálibě, odešel roku *%"# k profesionálnímu divadlu. Začínal v kočovné Pražské společnosti V. K. Vrby a následujících pět let strávil u nejrůznějších společností (R. F. Branald, V. Postl, K. F. Štětka, A. Vladyka, J. Burda aj.). V „kamenném“ divadle na Kladně, kam ho roku *%"( angažovali, se představil již jako vyhraněný typ. Roku *%"& vyměnil Kladno za Divadlo sdružených měst

138 východočeských, odkud přešel po sezoně do Osvobozeného divadla v Praze. J. Voskovec a J. Werich využívali Skřivanových parodických schopností a obsazovali ho do rolí intrikánů a komických starců, které pro něj přímo psali (velitel pevnosti ve Fatě Morganě, Scotta z Golema, Cicero z Caesara apod.). Počátkem '#. let opustil průbojnou avantgardní scénu, kde mu již nevyhovovala typová jednostrannost, a svázal svůj umělecký osud definitivně s brněnským divadelnictvím v činoherním souboru tamního Národního divadla, respektive Zemského divadla (Zmoudření dona Quijota, Richard III., Bílá nemoc, Othello, Hamlet), kde se uplatnil též jako režisér (Ženitba, Byt paní Zoe, Žáby, Lucerna). Osvojil si přirozené až civilní gesto a mimiku, kultivovanou jevištní mluvu a intelektuálně zabarvený, přece však hluboce procítěný projev, jehož možnou líbivost reguloval prvky nadsázky a grotesknosti. Využíval k tomu i své poměrně vysoké hubené postavy a vyššího, někdy mírně chraptivého hlasu. Do kinematografie pronikl ještě v němém období úlohou nesmlouvavého polního podmaršálka Schwerdtnera ve válečném dramatu Antonína Vojtěchovského Jménem Jeho Veličenstva (*%"$). Zásadní význam v jeho velmi skromné filmografii mají role v Honzlových a Fričových komediích z autorské dílny Voskovce a Wericha a Jaroslava Ježka, jež ho trvale připomínají i dalším generacím diváků: libretista Richard (Pudr a benzin, *%'*), muzejní hlídač (Pení-

139 ze nebo život, *%'"), a především popudlivý prezident konzervárenského průmyslu Worst (Hej-Rup!, *%')). Naposledy pohlédl do kamery jako francouzský malíř Grikov ve Wasserbauerově dětském snímku Ztratila se Bílá paní (*%'&). Roku *%)# se vážně zranil a podstoupil těžkou operaci obličeje na pražské klinice plastické chirurgie. Zde byl ale pro účast v odbojovém hnutí nacisty zatčen ('. *#. *%)*) a deportován do koncentračního tábora v Osvětimi, kde zahynul. SKŘIVÁNEK Stáňa / Stanislav (* "#. ). *$%& České Budějovice, † "). (. *%$# České Budějovice) – dentista, amatérský filmař a herec. Ve svém rodišti se vyučil zubním technikem (*%*)) a po složení státní zkoušky ministerstva zdravotnictví (*%"") provozoval soukromou dentistickou praxi do (#. let, kdy mu byla ordinace uzavřena a on „dobrovolně“ odešel pracovat jako dělník do cihelny. Ve druhé polovině "#. let založil pro potěšení vlastní firmu Démonfilm s rozhodnutím, že bude dodávat velkým distributorům aktuality z Budějovic a okolí. V amatérských podmínkách bez odborné pomoci natáčel zpravodajské šoty z regionu (slavnosti, požáry, závody kol aj.). Vrcholem jeho filmařských aktivit byl autorský hraný film Osud tří srdcí (*%"$), který realizoval v exteriérech Českých Budějovic a na jevišti tamního divadla s profesionálními a ochotnickými herci. Sám v něm vytvořil jednu z hlavních rolí, blahosklonného učitele Egona Filipa. Film

;SLÁDEFKOVÁ< byl po cenzurních zásazích (odstranění choulostivých milostných scén) uveden v lednu *%"% v českobudějovickém hotelu Grand a pak i v několika dalších pohraničních městech (např. Tanvald, Teplice). S příchodem zvuku Skřivánek filmování kvůli finanční náročnosti zanechal. Zásluhou nadšenců se na jeho počest roku "##/ v Českých Budějovicích uskutečnil amatérský filmový festival Stopa Stáni Skřivánka. SLÁDEČKOVÁ Marta (* "&. *. *%($ Trenčín) – slovenská herečka. O její volbě přihlásit se po gymnáziu ke studiu herectví rozhodl kamarád ze školy, nyní div. režisér Roman Polák. S diplomem absolventky herectví na bratislavské VŠMU (*%$*) strávila první pětileté angažmá v martinském Divadle SNP, dalších šest sezon v Divadle Andreje Bagara v Nitře a od roku *%%' je členkou souboru Divadla Astorka Korzo ’%# v Bratislavě. Vystupuje i na dalších bratislavských scénách (Štúdio L+S, Nová scéna, Aréna). Dlouho byla na jevišti představitelkou mladých, převážně excentrických, ale i lyrických žen bez nostalgie, s racionálním nadhledem a smyslem pro humor. Počátkem $#. let vstoupila na tv. obrazovky a plátna kin, kde po drobné roli v Matulově českém filmu Nevěsta k zulíbání (*%$#) zaujala úlohou měšťácké dcery poctivého řezníka Riečana (E. Romančík) a jeho chamtivé ženy (Ildikó Pécsiová), jejichž dramatické osudy v poválečném jihoslovenském městečku zobrazuje snímek Zoro Záhona podle románu Ladisla-

;SLÁDEK< va Balleka Pomocník (*%$*). V dalších slov. filmech hrála např. provdanou dceru ústřední manželské dvojice (Hody, *%$&), herečku (Štek, *%$$), učitelku (Obyčajný špás, *%$%), mladou Angličanku (Pozemský nepokoj, *%%"), ráznou vrchní sestru z lazaretu (Anděl milosrdenství, *%%') a přísnou velitelku tábora nucených prací (Tábor padlých žien, *%%&). Nevyhýbá se ani spolupráci s českými režiséry. Po boku M. Macháčka hrála vedlejší postavu mladé pracovnice zoo Emilky v rodinné komedii Marie Poledňákové Dva lidi v zoo (*%%#), menší rolí ji pověřil režisér Václav Vorlíček v pohádce Král sokolů ("###) a Petru Zelenkovi odvedla etudu hašteřivé ženy frustrovaného šéfa letištního překladiště (K. Heřmánek) ve film. verzi jeho div. hry Příběhy obyčejného šílenství ("##(). SLÁDEK Antonín (* "%. *#. *%)" Huštěnovice, okres Uherské Hradiště) – malíř a grafik. Vystudoval propagační grafiku a výtvarnictví na SPŠ v Uherském Hradišti (*%/*) a užitou a monumentální malbu v ateliéru Aloise Fišárka na VŠUP v Praze (*%/&). Před kamerou vytvořil jako neherec hlavní mužskou postavu fotografa Jana Kubíčka, s nímž se nakrátko intimně sblíží stejně osamělá a citově nerozhodná dívka Veronika (V. Chmelová), v Olmerově celovečerním debutu, psychologickém dramatu Takže ahoj (*%&#). V letech *%&#–&$ se věnoval hlavně tvorbě film. plakátů (mj. k filmům Žlutá ponorka, Kdyby…, Bullit,

140 Fantomas se zlobí), poté dlouho žil a maloval v Paříži. Zabývá se figurální tematikou a krajinou, vedle malby a kresby se věnuje grafice a ilustraci. Jeho dílo je součástí řady prestižních sbírek (mj. Národní galerie a Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze a Museum of Modern Art v New Yorku). Spolu s Petrem Volfem vydal obrazovou monografii Antonín Sládek ("##/). SLÁDEK Jiří (* *). %. *%'% Praha) – technik, judista a filmový kaskadér. Vystudoval SPŠ strojní v Praze a jako technik byl postupně zaměstnán v různých podnicích, firmách a zařízeních (Filmový průmysl, Benzina, údržba vysokoškolských kolejí na Strahově). Od čtrnácti let trénoval závodně judo v oddíle Sparta Praha, který pak reprezentoval v ligových soutěžích a na mistrovstvích republiky. Jako vrcholový sportovec rozšířil v polovině /#. let řady barrandovských kaskadérů. S nimi pak čtvrt století uplatňoval fyzickou zdatnost v mnoha filmech, zejména z nedávné i vzdálené minulosti, ve kterých byl nezřídka oblečen ve vojenských uniformách: Most u Remagenu/8e Bridge at Remagen (*%/$), Oáza (*%&"), Dny zrady (*%&'), Zbraně pro Prahu (*%&)), Sarajevský atentát (*%&(), Osvobození Prahy (*%&/). Kromě kaskadérských výkonů plnil před kamerou i méně náročné a nebezpečné úkoly v epizodních roličkách: zápasník (Slasti Otce vlasti, *%/%), muž z Lidic (Sokolovo, *%&)), katův pacholek (Honza málem králem, *%&&), pra-

141 věký veslař (Na veliké řece, *%&&; Osada Havranů, *%&&), lapiduch (Božská Ema, *%&%), žižkovský frajer (Lásky mezi kapkami deště, *%&%) či policista (Temné slunce, *%$#). SLÁDEK Josef (* *$&/ Chrudim, † *%??) – zpěvák-tenorista, kabaretiér, herec a divadelní podnikatel. Vyučil se truhlářem a studoval průmyslovou školu. Později pracoval v dílně s Aloisem Tichým, s nímž založil „francouzský orchestr“. Tichý hrál na harmoniku, Sládek na housle a oba zpívali. Zanechali řemesla a roku *$%& přišli do Prahy, kde vystupovali snad ve všech zpěvních síních. Sládek se proslavil písněmi s vlasteneckou tematikou (Český vandrák, Lešetínský kovář, K. H. Borovský aj.). Aby si zdokonalil pěvecký projev, navštěvoval roku *%#* operní školu Olgy Paršové-Zikešové. Po působení u venkovských společností a v plzeňském divadle se roku *%#& trvale usadil v Praze. Hostoval v Pištěkově vinohradské Aréně, smíchovské Aréně, divadle v Libni a roku *%#% byl angažován jako režisér U Lhotků. Po zániku tohoto podniku zformoval roku *%*" vlastní společnost s názvem Veselá družina. Do roku *%*(, kdy narukoval na frontu, vystřídal řadu pražských podniků (U Bucků, U Medvídků, U Rozvařilů, U bílé labutě). V letech *%*$–*% provozoval První republikový kabaret na Vinohradech a pak už cestoval se svojí manželkou samostatně i se společností po různých místech v Praze a na venkově. Roku *%"% vedl kabaret Letná a roku *%'( měl

;SLÁDEK< jubilejní večer v restauraci Srdíčko. O jeho hudebních schopnostech podávají svědectví četné gramofonové nahrávky, jako herce ho dokumentují dva němé a na třicet zvukových filmů. Mezi lety *%"%–)' v nich vytvořil epizodní roličky, nejčastěji vrchních (Skalní ševci, *%'*; Děvčátko, neříkej ne!, *%'"; Diagnosa X, *%''; Svět, kde se žebrá, *%'$), strážníků a členů policejních sborů (Obrácení Ferdyše Pištory, *%'*; Sestra Angelika, *%'"; Písničkář, *%'"; Tisíc za jednu noc, *%'"; Osmnáctiletá, *%'%), členů různých klubů a spolků (Sňatková kancelář, *%'"; Jedna z milionu, *%'(), železničářů (Hlídač č. (+, *%'&; Neporažená armáda, *%'$) a hostů restaurací a zábavních podniků (Barbora řádí, *%'(; Srdce na kolejích, *%'&; Švanda dudák, *%'&; Jarčin profesor, *%'&). Hrál i sedláka (Boží mlýny, *%"%), konzulova sluhu (Znáš onen malý domek u jezera?, *%"%), souseda (U snědeného krámu, *%''), hasiče (Jindra, hraběnka Ostrovínová, *%''), úředníka v záložně (Hudba srdcí, *%')), listonoše (Studentská máma, *%'(), dělníka (Velká přehrada, *%)") a zřízence divadla (Tanečnice, *%)'). SLÁDEK Milan (* "'. ". *%'$ Streženice, dnes část Púchova, okres Považská Bystrica) – slovenský mim, choreograf, režisér a pedagog. Absolvoval obor řezbářství na SUPŠ (*%(&), herectví studoval na bratislavské VŠMU (*%(&–($). Po několika autorských pokusech na Slovensku přešel roku *%($ do Prahy do Burianova D '), přede-

;SLANCOVÁ< vším jako protagonista a výtvarník inscenací pantomimické skupiny divadla vedené Eduardem Žlábkem. Roku *%/* přešel s částí souboru do divadla malých forem Horizont v Bratislavě. Roku *%/$ s E. Žlábkem emigroval do SRN, kde v Kolíně založili roku *%&) pantomimické divadlo KeYa a pak byl uměleckým šéfem, choreografem, libretistou a interpretem pantomimického festivalu Gaukler (*%&/–$&). Po roce *%$% se vrátil do Bratislavy, kde spolupracoval s Novou scénou a roku *%%/ zde otevřel pantomimické divadlo Aréna. O scénu ale proběhly spory, proto odejel do Německa a až při příležitosti svých &#. narozenin se po pěti letech vrátil, aby odehrál dvě pantomimická představení v Národním divadle v Bratislavě. K českému filmu ho poutá jedna z hlavních rolí v Gajerově dramatu o melioraci jihočeských blat Sedmý kontinent (*%/#), v němž hrál mazače Vaška, milého dcery (J. Tvrzníková) starého bagristy Rubeše (J. Marvan). Roku "### obdržel Řád Ludovíta Štúra III. třídy. SLANCOVÁ Eliška (* "%. '. *%"* Praha, † '#. *#. *%%% Praha) – tanečnice; bývalá manželka tanečníka a choreografa Miroslava Kůry (* *%")). Jako žačka Marie Klimešové-Máchové a R. Macharovského začínala profesionální taneční dráhu roku *%'& na pražských operetních scénách (Švandovo divadlo, Tylovo divadlo v Nuslích). K zásadnímu obratu v její umělecké dráze došlo roku *%)(, kdy se z revuální tanečnice zdařile proměnila v balerí-

142 nu: byla sólistkou baletních souborů v Liberci, Bratislavě (Slovenské národní divadlo), Brně, Košicích a nakonec Národního divadla v Praze (*%()–/'). Její sborové i sólové taneční kreace zachytily kamery několika hraných filmů (Bláhové děvče, *%'$; Přítelkyně pana ministra, *%)#; Adam a Eva, *%)#; Štěstí pro dva, *%)#). SLANCOVÁ Ludmila (* $. (. *%)* Brno) – herečka; manželka herce O. Slavíka a matka herečky a moderátorky Zuzany Slavíkové (* *%/(). Od dětství dělila své zájmy mezi ochotnické divadlo a sportovní gymnastiku. Po maturitě vystudovala herectví na JAMU (*%/") a první pětileté angažmá získala v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích, kde se setkávala s rozmanitými a pestrými úkoly: kostýmní role (Zkrocení zlé ženy, Loupežník, Jak je důležité míti Filipa), ale i typy současných dívek. Roku *%/& se vrátila do Brna, aby na pět sezon posílila soubor Satirického divadla Večerní Brno, v němž se po letech vrátila k hereckému stylu antiiluzivního divadla, tentokrát ovšem v humorné a satirické nadsázce. Od roku *%&" byla dlouholetou členkou Státního divadla, na jehož jevišti vytvářela většinou menší úlohy s výrazným smyslem pro charakteristiku. Ve filmu se zatím uplatnila minimálně a jen v okrajových rolích: matka titulního hrdiny (Dneska přišel nový kluk, *%$*), prodavačka v automatu (Malinový koktejl, *%$") a dvorní dáma (Pohádka o Malíčkovi, *%$(). Hrála i v Tučkově tv. inscenaci podle

143 Dostojevského Strýčkův sen (*%&*). Na přelomu /#. a &#. let hojně spolupracovala s dabingem ČST v Brně. Od roku *%&$ vyučuje hereckou výchovu a melodram na konzervatoři v Brně. SLAVÍČKOVÁ Blažena (* "$. *#. *%** Praha, † "*. '. *%$/ Praha) – herečka. Opustila obchodní školu, aby se věnovala herectví, jehož základy si osvojovala soukromým školením u Anny Suchánkové a v ochotnických spolcích v různých pražských čtvrtích. Jako prozíravý se ukázal nápad přihlásit se do film. komparsu. Brzy se dočkala roliček v Binovcově komedii Jarka a Věrka (*%'$), ve Vávrově Humoresce (*%'%), a především ve Fričově legendární komedii Kristian (*%'%), kde s R. A. Strejkou hrála novomanželský pár hledající v cestovní kanceláři typ na svatební cestu do Orientu. Zde si jí povšiml hlavní představitel O. Nový, který ji angažoval do svého Nového divadla. V něm pak tři sezony (*%'%–)") rozvíjela a kultivovala své veseloherní schopnosti, než dostala příležitost k vystoupení v Komorním divadle v Zinnově komedii Sedmá nejlepší, v níž převzala úlohu Hildy po B. Šustrové. Následně se zúčastnila mnoha div. zájezdů, herecky se zdokonalovala v konverzačním repertoáru Intimního divadla (*%)"–))) a na sklonku okupace byla členkou Městského divadla na Královských Vinohradech. První tři poválečné roky strávila v souborech Divadla kolektivní tvorby a Divadla Voskovce a Wericha. Po sedmileté přestávce nakrátko jevišt-

;SLAVÍFKOVÁ< ní činnost obnovila v Kabaretním divadle v pražské Alhambře. Roku *%(( na další div. aktivity zcela rezignovala, zato intenzivněji spolupracovala s filmem, kde už předtím dosáhla jistých úspěchů díky drobným i vedlejším rolím v hodnotných komediích M. Friče. Představovala v nich nekomplikované dívčí typy, roztomile a upřímně projevující srdečnost a úslužnost: jako trafikantka v Cestě do hlubin študákovy duše (*%'%), dcera vdovy Malé (Z. Baldová) Emilka v Roztomilém člověku (*%)*), slečna z módního salonu ve Valentinu Dobrotivém (*%)"), a především dcera rychtáře Pálky (J. Plachta), prostinká panna Dorlička, jejíž srdce nakonec připadne perníkáři Flaškovi (F. Filipovský), i když si původně myslela na rychtářského písaře Prokopa (G. Nezval), v Počestných paních pardubických (*%))). Znárodněná kinematografie Slavíčkovou sice zahrnula téměř &# rolemi, v drtivé většině však pouze epizodního charakteru. Nejčastěji hrála služebné (Poslední mohykán, *%)&; Nejlepší člověk, *%(); Vyšší princip, *%/#; Rytmus &'3(, *%$#), úřednice a sekretářky (Dovolená s Andělem, *%("; Zaostřit, prosím!, *%(/; Hvězda zvaná Pelyněk, *%/); Strakatí andělé, *%/)), sousedky (Páté kolo u vozu, *%($; Hlavní výhra, *%(%; Bílá spona, *%/#; Tereza, *%/*; Kdo chce zabít Jessii?, *%//), prodavačky (Tam na konečné, *%(&; Povodeň, *%($; Zámek pro Barborku, *%/"), či naopak zákaznice (Podobizna, *%)&; Slovo dělá ženu, *%("; Marie, *%/); Ženy v ofsajdu, *%&*), ale i družstevnice (Ces-

;SLAVÍK< ta ke štěstí, *%(*; Ještě svatba nebyla…, *%(); Všude žijí lidé, *%/#) či jiné venkovské ženy (Dařbuján a Pandrhola, *%(%; Místo v houfu, *%/); Smuteční slavnost, *%/%, *%%#), šatnářky (Pohled do očí, *%/*; Člověk není sám, *%&*), jeptišky (Čintamani & podvodník, *%/); Všichni proti všem, *%&&). Mnohdy byla jen anonymní ženou na ulici, v davu či tramvaji. V početné galerii nechybějí samozřejmě ani postavy manželek: partnery hráli V. Hlavatý jako strážník Hochmann ve Fričových Čapkových povídkách (*%)&), J. Seník jako velkostatkář Rousek v Sádkově retrokomedii Červená ještěrka (*%)$), F. Holar jako horník Baltýnek ve Slavínského budovatelském dramatu DS-+4 nevyjíždí (*%)%), R. Deyl ml. jako garážmistr Karásek v Sequensově budovatelské agitce Cesta ke štěstí (*%(*), V. Trégl jako soused Hejna ve Fričově satirické komedii Nechte to na mně (*%(() a V. Menšík jako dělník Kouba v Makovcově komedii Chlap jak hora (*%/#). Od poloviny /#. let už její filmografie značně prořídla. Vedle již výše zmíněných roliček z tohoto období se objevila např. v epizodkách bytné (Flám, *%//), tety (Svatba jako řemen, *%/&), dvorní dámy (Šíleně smutná princezna, *%/$), lesní dělnice (Ať žijí duchové!, *%&&), členky skupiny Bajo trio (Adéla ještě nevečeřela, *%&&), starší průvodčí (Samorost, *%$') a pacientky (Co je vám, doktore?, *%$)). Po boku generačních souputnic (N. Gaierová, J. Štěpničková, N. Gollová, E. Svobodová aj.) ztvárnila penzistku Loru, jednu z oby-

144 vatelek domova důchodců v Balíkově zfilmování Pluhařova románu Konečná stanice (*%$*). Jen občas hrála i v televizi, jak dokládají např. seriály Dobrodružství šesti trampů (*%/%), 34 případů majora Zemana (*%&)–&%) a Chalupáři (*%&(). SLAVÍK Oldřich (* *(. *". *%'' Bělá pod Bezdězem, okres Doksy, † "/. /. *%%/ Brno) – herec a divadelní režisér; manžel herečky L. Slancové a otec herečky a moderátorky Zuzany Slavíkové (* *%/(). Původně se chtěl věnovat uměleckému řemeslu, ale už za studia na gymnáziu v České Lípě přicházel do styku s kolektivem Dismanova souboru, což patrně ovlivnilo volbu budoucího povolání. Keramickou profesi, na kterou se připravoval v Karlových Varech, časem opustil a po amatérském působení ve svazáckém souboru Dobré nálady dal roku *%)% přednost praxi eléva v Krajském oblastním divadle v Karlových Varech. Jako nediplomovaný herec nastoupil roku *%(# první profesionální angažmá v Městském oblastním divadle Hořovice, pak byl členem pražského Divadla Jiřího Wolkera (*%('–/*). Pod vedením zkušených režisérů (patřil k nim i Alfréd Radok) upevňoval Slavík svou hereckou individualitu zejména v oboru lyrických milovníků. K postupné proměně hereckého typu s převahou charakterních rolí, reprezentovaných zejména titulními postavami Tylova dramatu Jan Hus a Čechovova Platonova, došlo během jeho angažmá v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích (*%/*–/(). Dal-

145 ší etapa Slavíkova uměleckého vývoje už byla spjata výhradně s Brnem, kde až do smrti působil jako herec, režisér a umělecký šéf činohry (*%$/–$%) ve Státním divadle, respektive Národním divadle. Znamenitých výsledků, jež ho kvalifikovaly jako jednu z nejvýraznějších osobností činoherního souboru této scény, dosáhl v inscenacích režiséra Zdeňka Kaloče (Fortunato v Goldoniho Poprasku na laguně, Botardo z Ionescova Nosorožce, Dobčinskij z Revizora, učitel Medveděnko z Čechovova Racka aj.). Jeho elementární komediantství nacházelo hojné a zdařilé uplatnění v klasickém českém repertoáru (Hrátky s čertem, Dalskabáty, Lucerna, Tvrdohlavá žena, Zlý jelen, Naši furianti aj.). S principy film. herectví ho seznámil režisér Václav Krška, v jehož filmech mu připadly menší a větší úlohy mladíků: syn sazeče Válka (M. Horníček) v životopisném portrétu Mikoláš Aleš (*%(*), student Hugo Staněk, vyrůstající v dekadentním prostředí rozhárané rodiny ve zfilmování Šrámkova Stříbrného větru (*%()), jeden z trojice mravně narušených hrdinů Karel Kučera zvaný Carda, pro něhož má neúspěšný pokus o loupež tragické následky, v dramatu ze současnosti Cesta zpátky (*%($) a mladík ve městě v sociálním dramatu Kde řeky mají slunce (*%/*). Od postav jinošských a mládeneckých přecházel postupně i ve filmu k rolím charakterním, z nichž první byla úloha kaplana v Jasného poetické venkovské kronice Všichni dobří rodáci (*%/$). Pak se už na plátně objevoval pouze v drobných rolích ve filmech re-

;SLAVÍK< žisérů různých generací a národností. Hrál např. stavebníka Nováčka v Menzelově příběhu ze stavby velké přehrady Kdo hledá zlaté dno (*%&)), školního inspektora v psychologickém filmu slov. režiséra Jozefa Zachara Muž nie je žiadúci (*%$'), Kňoura v Krejčíkově satirické moralitě Prodavač humoru (*%$)), vysokoškolského asistenta v Matějkově psychologickém snímku Noc smaragdového měsíce (*%$)), ministra v koprodukční pohádce lotyšského režisér Gunarse Piesise Pohádka o Malíčkovi (*%$(), sudeťáckého obchodníka Schulze v Soukupově retrodramatu Pěsti ve tmě (*%$/), oportunistického funkcionáře sportovního svazu Lišku v Matulově sportovním snímku Stupně poražených (*%$$). Výjimku představuje vedlejší, komicky laděná postava nepraktického otce rodiny, hudebníka a hudebního pedagoga Ferdinanda Čtrnáctého, jehož malý synek (Robert Nešpor) se vyznačuje nadáním pro fyziku, v dětské komedii gottwaldovského režiséra Josefa Pinkavy Výbuch bude v pět (*%$)). V životopisném snímku o Karlu Čapkovi Člověk proti zkáze (*%$%) ztělesnil spisovatele Eduarda Basse. Režisér J. Herz ho obsadil do svých dvou pohádek jako zemana (Žabí princ, *%%#) a ministra financí (Císařovy nové šaty, *%%)). Do období pražského angažmá spadají počátky jeho spolupráce s rozhlasem, dabingem (propůjčil hlas mnoha zahraničním hercům, např. Albertu Sordimu) a televizí, kde kromě účinkování v inscenacích (Začínáme žít, *%(/; Chléb a písně, *%/#) uváděl se Š. Haničincovou dět-

146

;SLAVÍNSKÝ<

Vladimír Slavínský

skou tv. soutěž Kdo s koho. Po příchodu do Brna se stal jedním z nejvytíženějších herců tamního studia ČST, ale pokračoval i ve spolupráci s pražskou televizí. Jako typ univerzálního herce, který se zdárně dokáže vyrovnat s různorodými postavami, byl obsazován do inscenací a filmů (Paradajs, *%&#; Tím hůř, když padnou, *%&"; Pán na inzerát, *%&$; Parcela 94, katastr Lukovice, *%$'; Balada z Karlína, *%$); Kněžna Libuše, *%$(), pohádek (Soudce a drahokam, *%$') a seriálů (Gottwald, *%$/; Malé dějiny jedné rodiny, *%$&). Po tři roky uváděl publicistický pořad brněnského studia To nechce klid. SLAVÍNSKÝ Vladimír, vl. jm. Otakar V. Pitrman (* "/. %. *$%# Dolní Štěpanice, okres Semily, † */. $. *%)% Praha) – filmový režisér, scenárista, dramatik

a herec. Pocházel z chudé plátenické rodiny v Podkrkonoší. Kumšt ho od dětství přitahoval natolik, že pro něj byl ochoten obětovat cokoliv. V sedmnácti letech odešel ke kočovné společnosti (tam si vymyslel svůj zvučný pseudonym), herectví ho však neuživilo, a tak se vedle toho vyučil typografem a pracoval v tiskárně. Literární a herecké ambice ho přivedly k filmu, pro který se již kolem roku *%*" pokoušel psát scénáře. Po nevydařeném angažmá u firmy Kinofa, která záhy zkrachovala, založil spolu s Aloisem Jalovcem po *. světové válce společnost Poja Film, kde byl scenáristou, režisérem a hercem zároveň. Podle vlastních i cizích námětů natočil deset němých filmů, v nichž většinou i hrál hlavní role, vesměs milovníků: herce Milana Dumavského v dramatu Láska je utrpením (*%*%), film. podnikatele Rondela v komedii Divoká Maryna (*%*%), architekta Karla Hartwiga v dramatu Sněženky (*%"#), inženýra Jiřího Orlíka v dramatu Zlatá žena (*%"#), kapitána pohraničníků Romana Degara v dobrodružném snímku z prostředí Krkonoš Děvče ze Stříbrné Hranice (*%"*), titulního hrdinu v nedokončeném a nedochovaném filmu Cikán Jůra (*%"") a horala Petra Horynu v melodramatu Syn hor (*%"(). Často přitom zvládal fyzicky náročné, kaskadérské, až akrobatické výkony. Měl i ctižádost do českých podmínek implantovat postupy amerického filmu. Objevil se ještě v dalších šesti němých a dvou zvukových filmech jako host na večírku (Únos bankéře Fuxe, *%"'), minis-

147 tr národní obrany (Krásná vyzvědačka, *%"&), člen městské rady (Ve dvou se to lépe táhne, *%"$), krejčí (Erotikon, *%"%), řečník (Kamarádské manželství, *%"%), vladyka Vojemír (Svatý Václav, *%"%), vězeňský kněz (Psohlavci, *%'*) a úředník (Karel Havlíček Borovský, *%'*). Ve '#. a )#. letech patřil co do kvantity k nejproduktivnějším režisérům (točil až pět filmů ročně). Byl však typem komerčně úspěšného řemeslníka, který své filmy přizpůsoboval vkusu diváků, což ho v očích kritiky a většiny ostatních tvůrců diskvalifikovalo do pozice pohrdáníhodného tvůrce. Režíroval laciné veselohry, melodramatické i tragické komerční filmy (Právo na hřích, *%'"; Matka Kráčmerka, *%'); Muži nestárnou, *%)" aj.). Ve svých filmech často obsazoval především A. Nedošinskou (roku *%') natočil dokonce tři filmy, v nichž hrála titulní role), T. Pištěka, L. Baarovou, V. Ferbasovou či O. Korbeláře. Za německé okupace ale prokázal, že má na víc než jen na sentimentální příběhy, ať už aktuální veselohrou Přítelkyně pana ministra (*%)#), silně vlastenecky zabarveným životopisným filmem o skladateli a kapelníkovi Františku Kmochovi To byl český muzikant (*%)#) nebo pro svou filmografii zcela netypickou vážnou adaptací Arbesova romaneta Advokát chudých (*%)*). Pod jménem Otto Pittermann natočil za války i tři německé filmy. V podmínkách znárodněné kinematografie se pokoušel navázat na svou dosavadní, komerčně úspěšnou tvorbu adaptacemi oblíbených autorů F. X. Svobody

;SLEZÁK< (Poslední mohykán, *%)&) či O. Scheinpflugové (Dnes neordinuji, *%)$), nicméně bez výraznějšího diváckého ohlasu. Svůj pokus držet krok s požadavky rychle se měnící doby, budovatelské drama se špionážní zápletkou DS-+4 nevyjíždí, však už nedokončil – zemřel během jeho realizace, přičemž film na Barrandově dokončili až dva roky po jeho smrti. SLEZÁČEK Bohumil (* '*. (. *%"$ Brno) – herec. Vystudoval činoherní herectví na JAMU (*%(') a po angažmá v souboru zájezdového Vesnického divadla (*%('–(() zakotvil na další dvě sezony v Krajském oblastním divadle v Hradci Králové. Od roku *%(&, kdy se stal členem Divadla bratří Mrštíků v Brně, působil na této scéně nepřetržitě až do odchodu do penze počátkem %#. let. V Brně spolupracoval se zdejším Čs. rozhlasem i studiem ČST, kde hrál v inscenacích (Legenda o živých a mrtvých, *%&*), pohádkách (Třetí sudička, *%$/) i seriálech (Stopy zločinu, *%&'). Na film. plátně se však objevil jen třikrát, v epizodkách odborníka VB (Anděl blažené smrti, *%/(), vesnického muzikanta (Kateřina a její děti, *%&#) a amerického žurnalisty (Dny zrady, *%&'). SLEZÁK Vlastimil (* $. $. *%") Doubravice nad Svitavou, okres Blansko) – herec. Jako absolvent dramatického oddělení Státní konzervatoře v Brně (*%)%) zasvětil celý svůj herecký život jevištím oblastních divadel (Brno, Uherské Hradiště, Liberec, Varnsdorf),

;SLIVKOVÁ< přičemž nejdéle setrval v souboru Horáckého divadla v Jihlavě (*%)%–(/, *%/*–$)). Jeho přítomnost v českém filmu zatím dokumentují pouze dvě epizodky, příslušníka VB (Plavení hříbat, *%&() a strážného Půlnočního království (Jak se budí princezny, *%&&). SLIVKOVÁ Hana, rozená Mihalová (* "*. $. *%"' Rajec, okres Žilina, † '. *. *%$) Bratislava) – slovenská herečka. Bez odborného školení nastoupila první angažmá ve Slovenském lidovém divadle v Nitře (*%)"–)/) a pak postupně prošla soubory Divadla Jonáše Záborského v Prešově (*%)/–)&, *%)$–($), Komické zpěvohry v Praze (*%)&–)$) a bratislavské Tatra revue (*%($–/)). Následně se zábavnímu a estrádnímu žánru věnovala jako herečka ve svobodném povolání a později při zaměstnání, když až do důchodu pracovala v obvodním kulturním a společenském středisku v Bratislavě (*%&"–$#). Uměleckou dráhu začínala epizodními rolemi v operetním repertoáru, později se těžiště její činnosti přesunulo do činohry, kde svůj temperament a žensky přitažlivý zjev uplatnila v různorodé škále postav, zejména komediálního charakteru. Od konce (#. let se příležitostně objevovala ve filmu (Dom na rázcestí, *%(%), ale teprve následující dekáda jí přinesla lepší příležitosti. Vedle umělecky hodnotných filmů slov. režisérů Štefana Uhra (Tri dcéry, *%/&; Génius, *%/%) a Ela Havetty (Slávnosť v botanickej záhrade, *%/%) vytvořila zajímavé ženské portréty ve třech zásadních

148 dílech české kinematografie, z nichž každé zpracovává závažné téma lidského selhání v jiném stylovém a žánrovém klíči. V oscarové tragikomedii Obchod na korze (*%/(), kterou podle novely Ladislava Grosmana Past natočila režisérská dvojice Ján Kadár a Elmar Klos, ztělesnila chamtivou manželku hlavního hrdiny, dobráckého truhláře Tóna Brtka (J. Króner), z něhož válečné poměry udělaly nepovedeného arizátora krámku staré židovské obchodnice (Ida Kamińska). Zatímco v dalším snímku, Helgeho psychologickém dramatu Stud (*%/&), byla její postava manželky zatčeného předsedy JZD Kvasila (V. Ron) úlohou spíše okrajovou, významnější roli jí svěřil režisér Ivan Balaďa ve svém podobenství Archa bláznů (*%&#, *%%#) na motivy Čechovovy povídky Pavilón č. 9. Zde představovala odporný typ panovačné a ctižádostivé manželky neschopného lékaře Chobotova (Antonín Horák), který se stane nástupcem odvolaného šéflékaře zchátralého špitálu (Z. Vacek). V &#. a $#. letech vytvořila většinou veseloherní postavy jadrných starších venkovských žen a matek (Ružové sny, *%&/; Zlatá réva, *%&&; Otec, *%$*). SLOUP Václav (* *. '. *%'/ Tlustice u Berouna) – herec. Původně se měl stát tesařem, aby pokračoval v otcově profesi a potažmo i v rodinné tradici. Po maturitě v Berouně pracoval ve slévárně v Hořovicích a pak na vrtech u Rudného průzkumu. Během vojenské prezenční služby se úspěšně zúčastnil

149 celostátní umělecké soutěže recitací Wolkerovy Balady o námořníkovi, kterou se naučil pro ukrácení dlouhé chvíle na marodce. Po návratu do civilu si vzpomněl na posádkovou besedu s herci D. Medřickou a M. Nedbalem, při níž se dozvěděl o existenci vysoké herecké školy. Hned poprvé uspěl u zkoušek na DAMU, kde pak řádně vystudoval obor herectví (*%/"). První angažmá nastoupil v Divadle Na zábradlí (Zahradní slavnosti, Čekání na Godota, Král Ubu, Ptákovina, Alchymista, Les), odkud po více než čtrnácti letech přešel roku *%&& do Divadla S. K. Neumanna v Libni (Tartuffe, Divotvorný klobouk, Energičtí lidé, Komedie plná omylů, Komedie s Quijotem). Roku *%$' se stal členem Divadla na Vinohradech (Švejk, Dohazovačka, Loupežník, Chvála prostopášnosti, Macbett, Král Colas, Návštěva staré dámy), které opustil až po *( sezonách. Do trvalého svazku již nikam nenastoupil a hostuje na různých pražských scénách, např. v Hudebním divadle Karlín (Doolittle v My Fair Lady, Řek Zorba, Za zvuků hudby), Divadle Radka Brzobohatého (Táta je teta, Bóží dopuštění, … nebylo by libo Nobela?) a divadle Milénium (muzikál Starci na chmelu). Film. i tv. diváci ho znají převážně z postav chlapců nebo mladých mužů, bodrých, prostoduchých až přitroublých, nebo naopak vykuků, kteří dovedou těžit z hlouposti druhých. Hodil se pro ně už typově: plebejským zjevem s typickým sestřihem vlasů „na ježka“ a úzkými štěrbinami očí v široké tváří. Dalším charakteristickým

;SLOUP<

Václav Sloup

znakem byl vyjevený pohled, často značící buď hrdinovu zarputilost a slibující „problémy“ (pro zápletky filmů), nebo „vtipná komediální nedorozumění“. Ve filmu debutoval na sklonku (#. let epizodkami kopečkáře v Kachyňově Králi Šumavy (*%(%) a studenta ve Weissově okupačním dramatu podle Otčenáškovy novely Romeo, Julie a tma (*%(%). V /#. letech hrál již i větší role. V historickém filmu Vladimíra Čecha Pochodně (*%/#), natočeném podle literární předlohy Vladimíra Neffa, představoval němého harmonikáře Masopusta, který s vytáhlým Hejkalem (V. Hašek) a ospalým Kuldou (L. Kostelka) tvořil trojici zpustlých výrostků z pražského předměstí v &#. letech *%. století, kteří se nejdříve pokusili znásilnit mladičkou Aničku (Z. Stívinová), poté okrást cholerou nakaženého Pe-

;SLOUP< píka (E. Cupák), aby se ho nakonec ujali, vyléčili ho a sami se uplatnili jako „zpěváčkové“ v kabaretu. V současné vesnické komedii Ivo Nováka Žalobníci (*%/#) hrál mladého Josefa Hanzla, který se nemohl dát ani pořádně ostříhat, protože jeho rodiče šetřili na auto, a připojil se k partě vesnické mládeže, rozhodnuté tvrdě pranýřovat nepravosti svých rodičů. Do komiky zabíhal i jeho mladý manžel Karel, který pomáhal – i za cenu nejrůznějších podezřívání a žárlivosti své manželky (I. Janžurová) – kamarádovi z vojny (V. Menšík) hledat otce malého Honzíka v Danielově komedii Hledá se táta! (*%/*). Snad nejvýrazněji se zapsal do paměti film. diváků /#. let pozoruhodnou postavou šestnáctiletého německého chlapce Bruna Habichta, naprostého debila, který však byl zároveň geniálním konstruktérem miniaturních raketových zbraní, jimiž odstraňoval své nepřátele ve středometrážním filmu Jaroslava Balíka Blbec z Xeenemünde (*%/"). Velkou a vlastně titulní roli skromného, citlivého a po všech stránkách sympatického chlapce Matěje, který musel těžce zápasit s domýšlivým páskem Petrem (J. Havel) o lásku hezké Slávky (A. Procházková), vytvořil v ojedinělém režijním pokusu Čestmíra Mlíkovského Okurkový hrdina (*%/'). Nesmírný přínos pro něj znamenalo účinkování ve film. adaptacích dvou významných děl české meziválečné literatury, které patří k nejhodnotnějším titulům celé jeho filmografie. Ve strhujícím přepisu historického románu Vladislava Vančury

150 Marketa Lazarová (*%/&) mu přidělil režisér František Vláčil úlohu Simona, jediného vnuka loupeživého rytíře Kozlíka (J. Kemr) od jeho syna Jana (J. Moučka). Režisér M. Frič ho zase učinil jedním ze dvou synů cirkusového zápasníka Leopalda Čongra (J. Hlinomaz) ve volném zpracování Bassových povídek ze života artistů Lidé z Maringotek (*%//). Další výjimečné místo mezi jeho filmy zaujímá Bočanovo pesimistické drama Pasťák (*%/$, *%%#), v němž hrál chovance nápravně výchovného ústavu pro mladistvé delikventy. S dodržováním zákonů si nedělali starosti ani jeho zlodějíčci z Čechova muzikálu Svatá hříšnice (*%&#) a z Novákovy retrokomedie Fešák Hubert (*%$(). Protiklad ke kriminálním typům tvořily postavy příslušníků VB z detektivek Vladimíra Čecha Alibi na vodě (*%/() a D. Kleina Jeden z nich je vrah (*%&#). Komického účinku dosahoval Sloup zejména v postavách rázovitých mládenců veselé povahy a prohnané mysli, jaké zpodobnil především v historických komediích Karla Steklého: ve Svatbách pana Voka (*%&#) byl lokajem Cyrilem, který nejdříve pomáhal svému pánovi Petru Vokovi z Rožmberka (M. Kopecký) v jeho frejích, aby později prokazoval podobnou službu mladičké Vokově manželce Kateřině z Ludanic (Darina Chlebová). Tuto postavu potom přenesl i do volného pokračování Pan Vok odchází (*%&%), v němž titulní roli převzal za Kopeckého M. Růžek. Ve filmu Hra o královnu (*%$#) vytvořil s V. Šteklem dvojici prostých vojáků, jejichž ironic-

151 ké komentování historických událostí kolem lásky Záviše z Falkenštejna (R. Brzobohatý) a uherské princezny a poté manželky Přemysla Otakara II. královny Kunhuty (H. Maciuchová) bylo zároveň i dobovou aktualizací. V Kašlíkově zfilmování Smetanovy opery Prodaná nevěsta (*%&() ztělesnil Vaška Míchu (zpíval ho Alfred Hampel). Větší postavu naivního film. fanouška, řidiče Jonáše, jehož láskami jsou jen ženy z film. plátna a normálními ženami opovrhuje až do chvíle, kdy podlehne vidině sličné Písničky-Lesany (Z. Adamovská), vytvořil ve střihovém filmu Zdeňka Míky Muzika pro dva (*%&%). Hojné zastoupení v jeho galerii tvoří figurky venkovských chlapíků, z nichž zaslouží jmenovat alespoň kočího Jana Dorňáka v Gajerově dramatu Kateřina a její děti (*%&#), agronoma Antonína Holuba ze Steklého tendenčního dramatu Tam, kde hnízdí čápi (*%&(), traktoristu Kunu z Vorlíčkovy politicky laděné trilogie Bouřlivé víno (*%&/), Zralé víno (*%$*) a Mladé víno (*%$/), řidiče náklaďáku Josefa zvaného Čahoun z dvojice Gajerových dobrodružných filmů pro děti Na pytlácké stezce (*%&%) a Za trnkovým keřem (*%$#), hospodského z Vláčilova baladického příběhu Pasáček z doliny (*%$') a lesního dělníka Marečka z Hanibalovy Lásky s vůní pryskyřice (*%$)). Od konce $#. let se na film. plátně objevil všehovšudy třikrát, pokaždé v komediálním žánru: jako ruský mafián, vymáhající peníze z českých veksláků ve Filipově frašce Ještě větší blbec, než jsme doufali (*%%)), dě-

;SLOUP< deček Holý v Janákově Ro©ku podvraťáků ("##/) a venkovský bezdomovec Šorec v Kleinově Svatbě na bitevním poli ("##$). K téměř šedesáti film. rolím nutno přičíst přibližně stejnou sumu postaviček, jež mu nabídla televize v nejrůznějších typech dramatických pořadů. Nejpočetnější skupinu tvoří inscenace, z nichž vybíráme alespoň tituly Jediný horizont (*%/"), Hodinky pana Herriota (*%/'), Obraz (*%/)), Venkovská panička (*%//), Za ranních červánků (*%&#), První radosti (*%&*), Cena zlata (*%&"), Sám proti městu (*%&)), Bouřlivá noc (*%&(), Fanda (*%&&), Kudláčkova metoda (*%$'), Bandité (*%$)), Radosti života (*%$)), Panská 2 (*%$)), To se ti povedlo, tatínku (*%$&), Případy pana Janíka (*%%#), První a poslední (*%%&) a Opravdová láska ("##&). Dětští diváci ho znají z mnoha pohádek, mj. Čertouská poudačka (*%//), Láďo, ty jsi princezna (*%&%), Darmošlap z Nemanic a princezna Terezka (*%$'), Perníkový dědek (*%$'), Koloběžka první (*%$)), O Háderunovi a víle Elóře (*%$/), Čertova skála (*%$$) nebo Až kohout snese vejce ("##(). S jeho výraznou tváří je spojena i řada seriálů, např. Chalupáři (*%&(), 34 případů majora Zemana (*%&)–&%), Nemocnice na kraji města (*%&&, *%$*), Tajemství proutěného košíku (*%&&), Ve znamení Merkura (*%&$), Dnes v jednom domě (*%&%), Arabela (*%$#), Slavné historky zbojnické (*%$(), Synové a dcery Jakuba skláře (*%$(), Rodáci (*%$$), Náhrdelník (*%%"), Hospoda (*%%/), Ďábel v Praze (*%%/), Ulice ("##(–#$) a Hraběnky

152

;SLOVÁFEK<

Břetislav Slováček

("##&). Největší popularitu mu však přinesla postava zlotřilého Mažňáka z Bočanova seriálového zpracování Foglarových dobrodružných klukovských příběhů Záhada hlavolamu (*%/$). SLOVÁČEK Břetislav (* &. &. *%)$ Praha) – herec; otec herečky a performerky Natálie Slováčkové (* *%&)). Pochází z dělnické rodiny. Jako čerstvý absolvent DAMU (*%&") získal první angažmá v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích, odkud po dvou sezonách odešel do pražského Divadla na Vinohradech, jemuž zůstal věrný až do konce %#. let, kdy posílil soubor obnoveného Divadla Na Fidlovačce. Před kamerou dostal velkou příležitost po boku E. Balzerové jako titulní hrdina tv. filmu z dějin českého dávnověku Břetislav a Jitka (*%&)), který

natočil Jiří Bělka na námět Oldřicha Daňka. Diváci v kinech se s ním setkávají spíše zřídka a jen v menších rolích, např. policisty (Pan Tau v cirkusu, *%&"), syna stranického předsedy (Tam, kde hnízdí čápi, *%&(), ženicha (Odysseus a hvězdy, *%&/), taxikáře (Všichni proti všem, *%&&), armádního důstojníka (Čekání na déšť, *%&$), českého vedoucího mezinárodního pionýrského tábora (Tři od moře, *%&%), studenta (Tchán, *%&%), novináře (Rozpuštěný a vypuštěný, *%$)), pracovníka chemičky (Kariéra, *%$)), průvodce (Atrakce švédského zájezdu, *%$%), otce hlavního hrdiny (Zkouškové období, *%%#). Větší uplatnění nalezl na tv. obrazovce v inscenacích a pohádkách (Dům bez oken, *%&&; O mrtvých jen dobře, *%$(; Ohnivé ženy se vracejí, *%$/; Mistr Kornelius, *%$$; Tvrz, *%%*; Tajemství, *%%*; Nezvěstný, "##") a seriálech (Synové a dcery Jakuba skláře, *%$(; Co teď a co potom?, *%%*; Život na zámku, *%%(; Strážce duší, "##); Příkopy, "##/). Ve své výtvarné tvorbě se zaměřuje hlavně na akvarel a kresbu. SLOVÁK Jan (* /. &. *%/) Praha) – herec, zpěvák, autor, scenárista a textař. Dlouhá léta se živil úklidem prostor Národního divadla. V první polovině $#. let se připojil k volnému seskupení mladých umělců kolem Divadla Sklep, kde se uplatňuje interpretačně (herec a zpěvák) i autorsky. Účastní se i aktivit literárního sdružení Kvašňák. Ze „sklepácké“ poetiky vycházejí excentrické performance, které předvádí s A. Najbrtem jako fiktivní ho-

153 landské ekvilibristické duo Thomas & Ruhller. S jeho jménem jsou v české kinematografii spojeny výhradně filmy, jejichž režiséři pocházejí z okruhu Pražské pětky. Nejčastěji spolupracuje s T. Vorlem, který si ho vybral za protagonistu dvou svých filmů. Ještě předtím mu však svěřil epizodku příslušníka SNB v povídce Na brigádě ze svého celovečerního debutu Pražská pětka (*%$$). V následujícím snímku, parodickém „rytmikálu totalitního věku“ Kouř (*%%#), který vycházel z Vorlova pověstného školního filmu Ing. (*%$(), ztělesnil již ústředního hrdinu: mladý idealistický inženýr Mirek Čáp, vytáhlý „ježura“ s výrazným nosem a ironickým úsměvem, jehož pracovní elán vyvolá mezi kolegy i nadřízenými na novém pracovišti velké pozdvižení vedoucí až ke změně starých pořádků ve staronové firmě. Zatím naposledy se podřizoval Vorlovým režijním pokynům v hořké komedii Kamenný most (*%%/), kde se jako pragmatický reklamní producent Robert stal protihráčem hlavního hrdiny – rozervaného umělce Tomáše v podání T. Hanáka. Diváci si ho vybaví i v tragikomické postavě čestného vojína Maršíka z tv. záznamu úspěšné „sklepácké“ inscenace Sklep: Mlýny (*%%)) na motivy ranné hry Václava Havla a Karla Bryndy Život před sebou. Vedle podružných roliček ve filmech Báječná léta pod psa (*%%&) a Praha očima… (*%%%) vytvořil výraznou groteskní kreaci s D. Vávrou jako dvojice brýlatých brutálních policistů stejného jména Kid v Marhou-

;SLUNÉFKOVÁ< lově gangsterské parodii Mazaný Filip ("##'). Podílel se na námětu a scénáři Svěrákova filmu Akumulátor & (*%%)) a autorsky je podepsán např. u tv. inscenace Časem vrah (*%%() ze série Historky od krbu. SLOVÁK Roman (* "*. /. *%&# Opava) – herec. Po opavském gymnáziu absolvoval studium herectví na JAMU (*%%"). Z prvního angažmá v brněnském Mahenově divadle odešel roku *%%' do Divadla Husa na provázku a od roku "##" je členem HaDivadla. Práci před kamerou si osvojil pod vedením Karla Kachyni v jeho poetických tv. filmech Kráva (*%%') a Kožené slunce ("##"). Objevil se v tv. seriálech Detektiv Martin Tomsa (*%%&) a Četnické humoresky ("###). Zatím jeho největší film. úlohou byla postava posunovače vagónů Františka Bláhy a jeho dvojčete Bédy v Göblově a Švejdově nádražácké komedii Ještě žiju s věšákem, plácačkou a čepicí ("##(). SLUNÉČKOVÁ Karolina, rozená Karolína Olga Slunéčková, užívala i umělecké jméno Olga Sluníčková (* $. ). *%') Kladno, † **. /. *%$' Praha) – herečka; manželka herce R. Vodrážky a matka tv. střihače a režiséra hudebních pořadů Rudolfa Vodrážky (* *%/#). Vyrůstala v Ústí nad Labem, kde její rodiče měli hospodu. Od dětství tíhla k tanci, ve dvanácti letech začala navštěvovat baletní školu V. Petákové-Kalné a recitovala v souboru, který vznikl v ústeckém rozhlase. V patnácti letech odešla do Jihočeského divadla v Českých

154

;SLUNÉFKOVÁ<

Karolina Slunéčková

Budějovicích, aby po dvouleté jevištní praxi úspěšně složila zkoušky na DAMU. Po absolutoriu (*%(/) se stala členkou Ústředního divadla čs. armády, respektive Divadla na Vinohradech, jehož souboru zůstala věrná do konce svého života. Od dívčích hrdinek, kterým svým temperamentem dokázala předat čistotu, naivitu, ale i hrdost a vášeň (Mančinka v Dalskabátech, Kristla v Babičce, Lidunka ve Fidlovačce, Nataša Rostovová ve Vojně a míru, Jana v Anouilhově Skřivánkovi), přešla postupně k charakterním postavám zralých žen. Její vnitřně bohatý herecký fond v součinnosti s pronikavě ženským půvabem jí umožnil hrát jak role komediální, tak dramaticky vypjaté v domácím i světovém repertoáru: Kordula v Strakonickém dudákovi, Margareta v Kočce na rozpálené

plechové střeše, královna v Cocteauově Dvojhlavém oslu, Luisa ve Feydeauově frašce Brouk v hlavě, Birdie Hubbardová v Lištičkách aj. Svou povahou to byla herečka senzitivní, intuitivní a bezprostřední, se smyslem pro humor a sebeironii. Uvolněnost a spontánnost se stala typickou i pro její herecký výraz ve film. a tv. rolích, které jí však – na rozdíl od těch divadelních – nenabídly tak pestré a zásadní úkoly. Ve filmech zpočátku užívala i pseudonym Olga Sluníčková. První zkušenost před kamerou získala už jako posluchačka DAMU v roli prodavačky v rybárně v krátké satiře Blázni mezi námi (*%((), kterou natočili němečtí studenti FAMU Frank Beyer, Ralf Kirsten a Konrad Petzold. Zákulisí barrandovských ateliérů ale poznala až o tři roky později díky epizodce sekretářky Vrzalové ve Vávrově zfilmování Občana Brycha (*%($). Brzy začala hrát „zralé milovnice“, životachtivé ženské, které reprezentuje především Blažena z Podskalského komedie Ženu ani květinou neuhodíš (*%//), milenka drogisty Souška (V. Menšík) zvaná Bambulka z Lohniského hořké komedie Panenství a kriminál (*%/%) a družstevnice Eliška Kacířová z Lipského komedie Tři chlapi na cestách (*%&'). Druhým hlavním oborem pro ni byly maminky malých i dospělých hrdinů a hrdinek nejen ve filmech o dětech a pro děti. Hrála např. matku školačky Aničky (Michaela Chrzanovská) ve Vošmikově filmu Anička jde do školy (*%/"), mámu Honzíka (Jan Valášek ml.) ve Valáškově snímku Když

155 má svátek Dominika (*%/&), maminku Káji (V. Zátka) v Hanibalově Karlovarských ponících (*%&*), matku učně Dušana (M. Stropnický) ve druhé povídce Bočanova filmu Tak láska začíná… (*%&(), matku studenta Honzy Řezníčka (V. Dlouhý) v Novákově příběhu Šestapadesát neomluvených hodin (*%&&) a matku průmyslováka Ondřeje (L. Vaculík) v Soukupově filmu Vítr v kapse (*%$"). Oba tyto typy dokonale propojila v postavě Máji ve filmu Václava Matějky Pomerančový kluk (*%&(). Byla to postava svobodné matky, servírky, která neměla štěstí na životní partnery, příliš je střídala (posledního z nich hrál J. Somr), a to bylo příčinou konfliktů s jejím dospívajícím synem (O. Brousek ml.). Z hereckých kolegů, s nimiž tvořila manželské a rodičovské dvojice, jmenujme aspoň Z. Braunschlägera (Marie, *%/)), V. Menšíka (Když má svátek Dominika, *%/&; Parta hic, *%&/), V. Babku (Tak láska začíná…, *%&(), M. Růžka (Běž, ať ti neuteče, *%&/), J. Větrovce (Hop – a je tu lidoop, *%&&), P. Haničince (Řeknem si to příští léto, *%&&), R. Vodrážku (Kulový blesk, *%&$), E. Cupáka (Kam nikdo nesmí, *%&%), V. Haška (Útěky domů, *%$#) a J. Vinkláře (Má láska s Jakubem, *%$"). Vedle rolí barmanek, servírek, hostinských a svačinářek (Návraty, *%&"; Jakou barvu má láska, *%&'; Pumpaři od Zlaté podkovy, *%&%; Muzika pro dva, *%&%) vyzkoušela před kamerou i jiná povolání a činnosti: např. zdravotní sestru (Naše bláznivá rodina, *%/$), lékařku (Pasťák, *%/%, *%%#), úřednici (Zlá noc,

;SLUNÉFKOVÁ< *%&'; Zlaté rybky, *%&&), vedoucí autobazaru (Na kolejích čeká vrah, *%&#), britskou agentku (Lekce, *%&*), dvorní dámu (Noc na Karlštejně, *%&'), listonošku (Tchán, *%&%) nebo prostou venkovanku (Divoký koník Ryn, *%$*). Z jeviště Divadla na Vinohradech přenesla na film. plátno postavu Aleny Hronové v komedii Ten svetr si nesvlíkej (*%$#), který částečně s původním div. obsazením natočil režisér Zdeněk Míka podle hry Blanky Jiráskové Domov v havárii. Úctyhodnou plejádu ženských figur a figurek zanechala i v archivu dramatické tvorby ČT. Z množství inscenací, her, filmů a pohádek vybíráme např. tituly Jediný horizont (*%/"), Harlemská tragédie (*%/'), Sedm žen Alfonse Karáska (*%/&), Lucerna (*%/&), …ani kapka vojenské krve (*%/$), Zkažený svět (*%/%), Přátelství (*%&#), Rapotínská tragédie (*%&#), Klícka (*%&*), Konec jedné služební cesty (*%&*), Lidé na křižovatce (*%&*), Nikdo mi nic nepoví (*%&'), Bratranec Pons (*%&'), Slečna ze spořitelny (*%&'), Aeskulapův přístav (*%&)), Vrtkavý král (*%&)), Egyptologové (*%&)), Dům doni Bernardy (*%&(), Jak se ševcem šili čerti (*%&(), Lístek do památníku (*%&/), Střílej oběma rukama (*%&/), Jezevec (*%&/), Podezřelé okolnosti (*%&&), Dívka světových parametrů (*%&%), Jak se peče štěstí (*%$*), Taneček přes dvě pekla (*%$"), Slečna se špatnou pověstí (*%$"), Daleko od stromu (*%$") a Větrná setba (*%$'). Diváci si ji pamatují i z řady tv. seriálů: Sňatky z rozumu (*%/$), Kamarádi (*%&'), 34 případů majora Zema-

156

;SMEFKOVÁ<

Jarmila Smejkalová

na (*%&)–&%), Žena za pultem (*%&&), Okres na severu (*%$*), Dynastie Nováků (*%$"), My všichni školou povinní (*%$)) aj. Její lidský a umělecký obraz zachytila režisérka Světlana Lazarová ve vzpomínkovém dokumentu Bylo to sluníčko ("##") z tv. cyklů Předčasná úmrtí a Příběhy slavných. SMEČKOVÁ-BENCOVÁ Isabela (* "*. ). *%&$ Karlovy Vary) – herečka; manželka herce, skladatele a dramatika Davida Smečky (* *%&&). Vystudovala činoherní herectví v ateliéru Josefa Karlíka na brněnské JAMU ("##)). Ještě před školou působila jednu sezonu v Západočeském divadle v Chebu a rok v Malém divadle v Českých Budějovicích. Za studií hrála tři roky v brněnském divadle Polárka (O modrém ptáčku, Heroin, Epištoly k nesmělým milencům,

Gulliverovy cesty, Huckleberry Finn), kde poznala svého budoucího manžela. Od roku "##( je členkou Klicperova divadla v Hradci Králové (Mefisto, Silnice, Dámská šatna, Jarmilka, Petrolejové lampy). Ještě s dívčím jménem vytvořila důležité vedlejší role ve dvou filmech mladých režisérů odlišných žánrů. Debutující Dan Svátek jí v kriminálním dramatu Zatracení ("##") svěřil úlohu milé hlavního hrdiny Patrika (J. Plouhar), vězněného v jedné asijské zemi za pašování drog. V Ondříčkově absurdní černé komedii Jedna ruka netleská ("##') hrála Martinu, která s kamarádkou Andreou (Kristina Lukešová) vstoupí nečekaně do života dvěma smolařským outsiderům (J. Macháček a M. Taclík), s nimiž se posléze důvěrněji sblíží. SMEJKALOVÁ Jarmila (* */. &. *%"# Ostrava, † *(. &. *%%) Praha) – herečka; bývalá manželka herce R. Deyla ml., divadelního režiséra a překladatele Oty Ornesta (*%*'–"##"), matka herce J. Ornesta. Pocházela z rodiny ševce. Od dětství se věnovala baletu a ve třinácti letech začala tančit na jevišti Národního divadla moravskoslezského v Ostravě, kam byla roku *%'/ přijata za elévku baletu. Zde si jí povšiml režisér Jan Škoda a angažoval ji do tamního činoherního souboru (*%'$–)*). Už za okupace odešla do Prahy, kde až do odchodu na odpočinek (*%$") působila na zdejších scénách: v holešovické Uranii (*%)*–)'), Nezávislém divadle (*%)'–))), Intimním divadle (*%))–)(), Realistickém divadle (*%)(–(#) a Měst-

157 ských divadlech pražských (*%(#–$"). Jako interpretka vnitřně bohatého hereckého fondu, který jí umožnil hrát role komediální i dramaticky vypjaté, vyzkoušela postupně v žánrově rozmanitém repertoáru všechny věkové kategorie ženských hrdinek různých typů a charakterů: hrála lyrickou Olivii ve Večeru tříkrálovém, rozpustilého Puka ve Snu noci svatojánské, temperamentní Lízu v Pygmalionu, vznosnou vévodkyni z Yorku v Králi Richardu II. i obětavou matku v Bílé nemoci. První zkušenosti s filmem učinila v rolích roztomile prostořekých, půvabných i mondénních dívek (Preludium, *%)*; Muži nestárnou, *%)"; Velká přehrada, *%)"; Mlhy na Blatech, *%)'; Jarní píseň, *%))), z nichž největší byla postava módní návrhářky Marcely Horákové, která při hledání pohřešovaného psa své tety nalezne milého (S. Beneš), ve Slavínského situační komedii Neviděli jste Bobíka? (*%))). K dramaticky náročnějším úkolům se dostala až ve znárodněné kinematografii. První vytvořila v Cikánově okupačním dramatu Hrdinové mlčí (*%)/) jako učitelka Eva Matoušková, řešící sebevraždou své nevědomé selhání, kdy za války bezděčně prozradila gestapu bratra (Z. Dítě) svého snoubence Tomka (L. Boháč). Nebyla jí ale cizí ani poloha parodické nadsázky, jak dokázala v postavě melancholické schovanky Klárky ve Fričově filmu Pytlákova schovanka aneb Šlechetný milionář (*%)%). Od poloviny (#. let vytvářela většinou už jen vedlejší postavy matek, elegantních manželek a milenek, které hrála

;SMEJKALOVÁ< v partnerské dvojici např. s J. Bekem (Punťa a čtyřlístek, *%((), V. Brodským (V pátek ráno, *%(&), F. Miškou (Přátelé na moři, *%(%), V. Rážem (Taková láska, *%(%), O. Novým (Bílá spona, *%/#), M. Růžkem (Zlé pondělí, *%/#), O. Krejčou (Mezi námi zloději, *%/'), M. Horníčkem (Táto, sežeň štěně, *%/)), O. Velenem (Perlový náhrdelník, *%/(), I. Prachařem (Lidé z maringotek, *%//), J. Sovákem (Nejlepší ženská mého života, *%/$) a Z. Kampfem (Člověk není sám, *%&*). Psychologickým rozměrem mezi nimi vyniká postava záletné manželky inženýra Štěrby (K. Höger), která bezcharakterním jednáním přispěje vydatnou měrou k mužově tragédii v Krškově soudobém dramatu Zde jsou lvi (*%($). S Högerem se později setkala jako manželská partnerka znovu – v postavě choti profesora Jana Ignáce Hanuše, věrného přítele spisovatelky Boženy Němcové (J. Švorcová) ve Vávrově životopisném portrétu Horoucí srdce (*%/"). V detektivních příbězích představovala nejen podezřelou (Strach, *%/'), ale ve Fričově Bílé sponě (*%/#) byla jako vedoucí oddělení obchodního domu Marie Horáková dokonce spolupachatelkou krádeží zboží spojených s vraždou. Vedle úloh atraktivních paniček a dámiček ztělesňovala i příslušnice inteligence, nejčastěji lékařky (Zatoulané dělo, *%($; Taková láska, *%(%; Kam čert nemůže, *%(%). Během &#. let se její kontakty s filmem omezily na velmi ojedinělé a spíše okrajové role manželky jednoho z protagonistů (Člověk není sám, *%&*), bytné (Dům

158

;SMÍCHOVSKÝ<

Vladimír Smíchovský

Na poříčí, *%&/) a matky hlavního hrdiny (Trasa, *%&$). Po delší odmlce se pak připomněla už jen dvěma rolemi zaměstnaných babiček v Rychmanově černé sci-fi komedie „Babičky dobíjejte přesně!“ (*%$') a v Sequensově Hořkém podzimu s vůní manga (*%$'). Poměrně zřídka ji zvali do tv. studia k účinkování v inscenacích (Vyvolení, *%/"; Kaviár jen pro přátele, *%/%; Úsměvy světa, *%/%; Dalskabáty, hříšná ves aneb Zapomenutý čert, *%&/; Povídky malostranské, *%$)) a seriálech (Pan Tau, *%/%; 34 případů majora Zemana, *%&)–&%; Křeček v noční košili, *%$&). SMÍCHOVSKÝ Vladimír (* "". (. *$&/ Praha, † ". ". *%)' Praha) – herec. Od roku *$%/ působil jako herec a operetní komik u kočovných div. společností (např. V. K. Jelínek). V Praze byl popr-

vé inzerován roku *%#* ve zpěvní síni U Štajgrů a v dalších zábavních podnicích: U Šedivých (*%#$), v Kabaretu Hvězda (*%*)), U kuřího oka (*%*(), roku *%"' byl režisérem v Aréně na Smíchově. Od roku *%*% až do své smrti se uplatnil jako představitel epizodních rolí v bezmála dvaceti němých a více než padesáti zvukových filmech nejrůznější úrovně a žánrové skladby. Často hrál četníky, strážníky i vyšetřovatele (Píseň lásky, *%*%; Josef Kajetán Tyl, *%"(; Dobrý voják Švejk, *%"/; Dům ztraceného štěstí, *%"&; U snědeného krámu, *%''; Páter Vojtěch, *%'/; Dceruška k pohledání, *%)#; Peřeje, *%)#), dělníky a řemeslníky (Batalion, *%"&; Hej-Rup!, *%'); Ulička v ráji, *%'/; Harmonika, *%'&; Hordubalové, *%'&; Muž z neznáma, *%'%), číšníky, vrchní a hospodské (Příběh jednoho dne, *%"/; Varhaník u sv. Víta, *%"%; Dědečkem proti své vůli, *%'%; Z českých mlýnů, *%)*), tovární vrátné (Bílá nemoc, *%'&; Láska a lidé, *%'&), listonoše a doručovatele (Otec Kondelík a ženich Vejvara, *%'&; Nevinná, *%'%; Poslední Podskalák, *%)#; Modrý závoj, *%)*), železničáře (Vdovička spadlá s nebe, *%'&; Madla zpívá Evropě, *%)#), úředníky (Krásná vyzvědačka, *%"&; Karel Havlíček Borovský, *%'*) a přísedící u soudu (První políbení, *%'(; Batalion, *%'&; Tulák Macoun, *%'%). Vůbec nejčastěji se však objevoval jako divák, host a návštěvník nejrůznějších veřejných podniků. K umělecky hodnotnějším filmům, na nichž participoval, patří komedie s V. Burianem (To neznáte Hadimršku, *%'*; Baron Prášil,

159 *%)#) a dvojicí J. Voskovec a J. Werich (Hej-Rup!, *%'); Svět patří nám, *%'&) nebo adaptace literárních a dramatických děl domácích autorů (Muži v offsidu, *%'*; Batalion, *%'&; Hlídač č. (+, *%'&; Bílá nemoc, *%'&; Paličova dcera, *%)*; Turbina, *%)*; Pantáta Bezoušek, *%)*; Městečko na dlani, *%)"). SMOČEK Ladislav (* "). $. *%'" Praha) – dramatik a divadelní režisér; manžel překladatelky a esejistky Vladimíry Smočkové (*%)"–*%%/). Jako syn z důstojnické rodiny prožil dětství v jižních Čechách a v Plzni, kde také maturoval na gymnáziu (*%(*). Po absolvování div. režie na DAMU (*%(&), kam se původně hlásil na katedru herectví, pracoval krátce v Městském oblastním divadle v Benešově a poté v brněnském Divadle Julia Fučíka. Počátkem /#. let ho Alfréd Radok přizval k práci v Laterně magice. Roku *%/) patřil k zakládající skupině Činoherního klubu v Praze, kde se stal kmenovým režisérem a výrazně se podílel na umělecké koncepci tohoto divadla. Inscenoval zde vlastní hry, osobitě obměňující principy absurdního dramatu (Piknik, *%/(; Bludiště, *%//; Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho, *%//; Kosmické jaro, *%&#; Bitva na kopci, *%$&; Smyčka, *%%*; Jednou k ránu, "###), ale i významná díla světových dramatiků (Cesta dlouhého dne do noci, Povídky z vídeňského lesa, Hejtman z Kopníku, Hráči, Nahé odívati, Impresário ze Smyrny aj.). S touto scénou, kde působí dodnes, je spjata jeho dráha nejtěsněji, třeba-

;SMOLÍK< že často hostoval v řadě divadel u nás i v zahraničí (hlavně ve Švýcarsku, ale i ve Finsku, Rakousku a Itálii). Od počátku %#. let často spolupracuje s Divadlem J. K. Tyla v Plzni a pražským Divadlem na Vinohradech. V /#. letech se Smoček blíže seznámil také s procesem film. tvorby: z pozice herce, scenáristy i režiséra. Před kamerou si zahrál drobné a epizodní roličky profesora přírodopisu v Menzelově povídce Zločin v dívčí škole ze stejnojmenného triptychu (*%/(), doktora Kabešku v Brynychově špionážním snímku Transit Carlsbad (*%//), odborníka z muzea doktora Melíška v Novákově detektivní komedii Poklad byzantského kupce (*%//) a brýlatého muže v ojedinělém režijním pokusu Ester Krumbachové Vražda ing. Čerta (*%&#). Náročnější a zodpovědnější úkoly řešil při natáčení své vlastní hry Piknik (*%/&), kterou režíroval spolu se zkušeným filmařem Vladimírem Sísem v exteriérech dunajského ostrova a kambodžské džungle. Pro ČST vytvořil autorský film Bitva na kopci (*%$(), jehož scénář napsal na základě vlastní stejnojmenné rozhlasové hry (*%/&). Kompletní soubor jeho dramatických a literárních textů přináší kniha Činohry a záznamy ("##"). Je laureátem Ceny Karla Čapka "##), udělované Českým centrem PEN klubu. SMOLÍK František (* "'. *. *$%* Praha, † "/. *. *%&" Praha) – herec; manžel herečky M. Smolíkové. Vyrůstal v rodině hokynáře na Královských Vinohradech a v jedné z tamních továren

160

;SMOLÍK<

František Smolík

se vyučil elektrotechnikem. Už jako kluk si oblíbil loutkové divadlo, které hrával kamarádům ze sousedství. Brzy podlehl kouzlu „velkého“ lidového divadla provozovaného v arénách. Obzvlášť na něho zapůsobil charismatický tragéd Josef Strouhal, jeho první herecký vzor. S pevným rozhodnutím odejít k divadlu absolvoval několik lekcí v soukromé škole K. Želenského a zkusil vystoupení s ochotníky. V sedmnácti letech zběhl – proti otcově vůli – ke kočovné Faltysově společnosti. V letech *%#%–*) vystřídal několik dalších kočovných společností (F. Franzl-Lešanský, J. E. Sedláček, Východočeská společnost, B. Jeřábek, F. Zöllner), kde se zformovalo jeho realistické herectví, postupně obohacované o analytické tendence. Když ho roku *%*) angažovali do Intimního

(Švandova) divadla a smíchovské Arény, vypukla *. světová válka. Tři roky prožil na ruské a italské frontě a jako sanitář ve vídeňské nemocnici. Po vyhlášení republiky se vrátil na dvě sezony do Intimního divadla, odkud přešel nakrátko do holešovické Uranie a Revoluční scény. Roku *%"* přijal nabídku Jaroslava Kvapila, aby posílil soubor Městského divadla na Královských Vinohradech, kde působil do roku *%'), kdy se z podnětu K. H. Hilara stal členem činohry Národního divadla v Praze. Na první české scéně hrál až do svého odchodu do penze (*%/*). Za svůj život vytvořil na jevišti kolem /## postav (některé i několikrát). Vynikal umírněností a střídmým civilním výrazem, byl hercem středních poloh jak v mimice a gestikulaci, tak v hlasovém projevu. Dovedl pracovat s jemným náznakem. K významným rysům jeho umění patřil laskavý humor. Od mládí tíhl k vážným charakterním rolím, ale mnohokrát prokázal výrazné komické vlohy. Pro svůj okouzlující mužný zjev byl však zpočátku pověřován hlavně rolemi milovníků. Herec vysoké štíhlé postavy, souměrně inteligentní tváře, velkého osobního kouzla, elegantního zjevu a distingovaného vystupování však vynikl v portrétování nejrůznějších charakterů, často diametrálně odlišných. Všem svým postavám dokázal vtisknout jakousi noblesu, niternou jemnost a neokázalost, s níž často kontrastovala vnitřní rozhodnost. Hrál příslušníky různých společenských a sociálních vrstev – rázovi-

161 té lidové typy, demokraticky založené intelektuály a humanistické idealisty, ale i zdegenerované aristokraty, měšťáky a maloměšťáky. Tuto rozmanitost rolí dokládají např. jeho Hjalmar Ekdal v Divoké kachně, Don Quijote v Dykově Zmoudření Dona Quijota, starý Pištora v Obrácení Ferdyše Pištory, Hlubina v Měsíci nad řekou, Josef Habršperk a později dědeček Petr Dubský v Našich furiantech, Pešta ve Velbloudu uchem jehly; profesor Junek v Lidech na kře, otec a později doktor Galén v Bílé nemoci, profesor v Čapkově Loupežníkovi, Kolínský v Paličově dceři, farář ve Šrámkově Létu, Hruška ve Vojnarce, Firs ve Višňovém sadu, otec Školastykus v Hrátkách s čertem, Argan v Zdravém nemocném a mnoho dalších. Některé role psali autoři přímo pro něj, v některých ho poznali i film. diváci. S filmem se pracovně sblížil hned v prvních letech nové republiky, přičemž jeho počátky jsou spojeny se jmény dvou režisérů: 7ey Červenkové a V. Binovce. Pod vedením první si zahrál roku *%*% ve dvou nedokončených a dodnes pohřešovaných filmech (jakási báseň o Husovi a film. verze Havlíčkovy satirické básně Křest svatého Vladimíra). Červenková ho obsadila také do svého zpracování Babičky (*%"*) Boženy Němcové, kde se objevuje v retrospektivní scéně jako císař Josef II., který se setkává s mladou babičkou (M. Smolíková). Po několika epizodkách v Binovcových filmech společnosti Weteb (Plameny života, *%"#; Irčin románek, *%"*; Černí myslivci, *%"*) si zahrál

;SMOLÍK< milovnickou roli Jeníka v Kmínkově adaptaci Sabinova libreta ke Smetanově opeře Prodaná nevěsta (*%"") a drobnější postavu přednosty stanice ve filmu Román hloupého Honzy (*%"/), který s vinohradskými herci natočil F. Hlavatý. Výrazněji se však uplatnil až ve filmu zvukovém, do něhož vstoupil titulní úlohou biografického filmu S. Innemanna Karel Havlíček Borovský (*%'*). Postava sympatického češtináře Donáta ve Vančurově a Innemannově dramatu Před maturitou (*%'") byla prvním článkem dlouhé série profesorských postav od mírně zkarikovaných kantorů tehdy oblíbených „študáckých“ filmů (Škola základ života, *%'$) přes tragicky vyhroceného profesora Junka ve Fričově dramatu Lidé na kře (*%'&) a rozvážného a klidného profesora Jelínka ve Vávrově Předtuše (*%)&) až po jeho životní film. roli – profesora Málka ve Vyšším principu (*%/#). Jen zcela výjimečně hrál ve filmech nízké umělecké a ideové úrovně. Naopak většinu velkých rolí vytvořil v nejvýznamnějších filmech předních režisérů. Takový byl nešťastný kupec Martin Žemla ve Fričově zfilmování Herrmannova románu U snědeného krámu (*%''). Nestal se – jak bylo tehdy obvyklé – jen přihrávačem V. Buriana v roli vysloužilého rytmistra Kylliana, ale byl jeho důstojným partnerem a vyrovnaným protihráčem. Jinou tragickou postavu představoval doktor František Uher z Cikánova Batalionu (*%'&). V této roli vystřídal K. Hašlera z němé verze tragického životního příběhu známého

;SMOLÍK< pražského advokáta tak úspěšně, že po uvedení filmu na benátském Biennale ho italský tisk lichotivě srovnával se slavným německým hercem Emilem Janningsem. Velkou, psychologicky náročnou postavu tohoto období představoval vojenský lékař Šrámek, který v Binovcově dramatu Poručík Alexander Rjepkin (*%'&) dá ze soucitu smrtící injekci zajatému českému legionáři (V. Borský), aby jej zachránil před potupnou smrtí na šibenici, a považuje se proto za vraha. Stejně jako v případě už zmíněného profesora z Lidí na kře přenesl z div. scény na film. plátno také postavu otce a účetního ředitele od barona Kroga (V. Vydra st.) v Haasově zfilmování Čapkova protiválečného div. dramatu Bílá nemoc (*%'&). V této jedné z mála negativních rolí bohatého film. repertoáru vykreslil znamenitou studii maloměšťáka – zárodku budoucího fašisty. Na rozhraní '#. a )#. let dospělo Smolíkovo film. herectví ke klasické prostotě hereckého projevu, tak vzácné u renomovaných div. herců. Vytvářel celou škálu církevních hodnostářů (Skřivánčí píseň, *%''; Za ranních červánků, *%'); Páter Vojtěch, *%'/), rozvážných advokátů (Humoreska, *%'%; Manželství na úvěr, *%'/) a lidumilných lékařů (Tetička, *%)*; Jarní píseň, *%))) i umělce (Jiný vzduch, *%'%). Komické nebo polokomické figury (ať kladné, či nesympatické) vytvářel v historických filmech, kde neodolatelně zpodobnil přitroublého konšela a podváděného manžela Třísku ve Vávrově Cechu panen kutnohorských (*%'$), důchod-

162 ního Pilníčka v Borského Čekankách (*%)#) a zdegenerovaného a naivního knížete Ferdinanda Anderse z Fričova Prstýnku (*%))). Ve vážnější poloze pojednal laskavého kata Jiřího ve Fričově komedii Počestné paní pardubické (*%))). S div. kolegyní a věrnou přítelkyní R. Naskovou přenesl na plátno lidsky proteplenou dvojici stárnoucích lidí, kteří přes zvraty osudu nezapomněli na kouzlo první lásky v Borského adaptaci Tylovy Paličovy dcery (*%)*). Z literárních zdrojů vyšel jeho rukapáňský bednář a starosta František Buzek, bojující se závislostí na alkoholu v Binovcově zfilmování Drdova románu Městečko na dlani (*%)"), a císařský rada Ullik, zkrachovalý podnikatel ve Vávrově dramatu Turbina (*%)*) podle stejnojmenného románu K. M. Čapka Choda. Ve znárodněné kinematografii, kdy dosáhlo jeho herectví vrcholu, obohatil svou dosavadní galerii o další tři desítky postav, v nichž víceméně navázal na předchozí linii svých hrdinů. K postavám duchovních (Housle a sen, *%)/; Léto, *%)$; Jan Hus, *%()), profesorů (Předtucha, *%)&; Návrat domů, *%)$), lékařů (Krakatit, *%)$; Vina Vladimíra Olmera, *%(/; Život pro Jana Kašpara, *%(%) a senilních aristokratů (Haškovy povídky ze starého mocnářství, *%(") přidal nově několik bytostí pohádkových nebo figur s nadpřirozenými schopnostmi: starce-Boha Všemohoucího (Čapkovy povídky, *%)&; Mezi nebem a zemí, *%($), stařečka (Obušku, z pytle ven!, *%((), záhadného Neznámého (Legenda o lásce,

163 *%(/), krále (Princezna se zlatou hvězdou, *%(%), generála (Zlaté kapradí, *%/'), slepého kmeta (Tři zlaté vlasy děda Vševěda, *%/'), a především komicky roztomilého poustevníka Školastyka z Machovy adaptace Drdovy hry Hrátky s čertem (*%(/). Z historických postav zaslouží zmínit věčně nachmeleného, ale jediného upřímného konšela Šmardocha z Vávrovy komedie Nezbedný bakalář (*%)/), otce mladého revolucionáře J. V. Friče (V. Ráž) z Krškova dramatu Revoluční rok &2(2 (*%)%) a starého Choda Příbka z Fričových Psohlavců (*%((). Mezi postavami prostých lidí, ať již dělníků (Karhanova parta, *%(#), nebo venkovanů (Frona, *%()), v obou těchto případech se jednalo o otce titulních hrdinů, vyniká starý proletář Kolmistr ve Weissově adaptaci románu Antonína Zápotockého Vstanou noví bojovníci (*%(#). Za tuto roli získal Státní cenu a Cenu za herecký výkon na MFF v Karlových Varech *%(*. Nevyhýbal se ani postavám slabošských povah, které reprezentuje třeba zoufalý inspektor ve výslužbě Hrdlička v Borského přepisu povídky Svatopluka Čecha Jestřáb kontra Hrdlička (*%(') a opilecký podivín Taupe ve Fričově dramatu Dnes naposled (*%($). Kolem své sedmdesátky dostal opět role z nedávných okupačních let. Ve Weissově filmu podle Otčenáškovy prózy Romeo, Julie a tma (*%(%) hrál dědečka titulního hrdiny (I. Mistrík), starého hodináře Mrázka, který si na první pohled nevšímá světa okolo sebe a hledí si svých hodin, ale v pravé chvíli doká-

;SMOLÍK< že zasáhnout. Nicméně vyvrcholením jeho hereckého mistrovství před kamerou byl již zmíněný profesor Málek v Krejčíkově Vyšším principu (*%/#), za jehož předlohu posloužila stejnojmenná povídka Jana Drdy. Postava klasického filologa a trochu pasivního humanisty, přezdívaného žáky podle jeho oblíbeného úsloví „Vyšší princip“, který chtěl před popravou zachránit své tři studenty a po nezdaru místo loajálního projevu veřejně vystoupil proti nacistům, se stala symbolem hrdinství a boje proti nesmyslným, nehumanitním a amorálním autoritám. S přibývajícím věkem Smolík vytvářel v /#. letech už jen menší postavy: listonoše (Labyrint srdce, *%/*), redaktora a otce hlavní hrdinky (Smrt na Cukrovém ostrově, *%/*), matematika a člena kosmické lodi (Ikarie XB &, *%/') aj. Epilogem jeho padesátileté práce pro český film se stala úloha felčara zvaného Sivá hlava v dětském dobrodružném filmu Milana Vošmika Na Žižkově válečném voze (*%/&). Zatímco film poskytl Smolíkovi bezpočet velkých rolí, televize byla v tomto ohledu mnohem skoupější, i když s ní spolupracoval od dob živého vysílání. Hrál v inscenacích Ženitba (*%('), Tonička a kocour Filip (*%/(), Naši furianti (*%//), Obrácení Ferdyše Pištory (*%/&), Motýl a smrt (*%/$), Raději potmě (*%/$) a Pan Gaston (*%&#). Namluvil komentář k seriálu večerníčků Karafiátových Broučků (*%/&). Rád a často spolupracoval s rozhlasem (nastudoval zde některé své velké div. role, načetl řadu knih a často hrál

;SMOLÍKOVÁ< pro děti v nedělních pohádkách). Podmanivý účinek jeho melodického hlasu zachycuje mnoho gramofonových nahrávek, na přelomu "#. a '#. let nazpíval na deskách značky Homocord řadu dobových šlágrů domácí i zahraniční provenience. Roku *%(% natočil režisér Jaroslav Mach středometrážní medailon pod názvem František Smolík. Bohatý materiál k poznání života a díla velkého herce přinášejí monografie Luboše Bartoška František Smolík (*%&*), a zejména fundovaná knižní studie Františka Černého Hraje František Smolík (*%$', "##'). Řád práce (*%($), Řád republiky (*%/*), Národní umělec (*%('). SMOLÍKOVÁ Milada, rozená Ortová (* *$. *#. *$%* Praha, † *. **. *%&" Praha) – herečka; manželka herce F. Smolíka. Narodila se do rodiny truhláře. Do obecné školy chodila ve Vysokém Chlumci u Sedlčan, kde žila u babičky, a v Praze po ukončení měšťanky absolvovala soukromou obchodní školu (*%#/). Začala pracovat jako úřednice u jedné menší firmy, avšak jejím pravým světem bylo divadlo, kterému se věnovala alespoň jako ochotnice v letenském spolku hrajícím v hostinci U Štorkánů. Zároveň tajně navštěvovala soukromou dramatickou školu Ludmily Danzerové (*%#%–**). Roku *%*" se konečně rozhodla odejít k divadlu a nastoupila v Moravské Ostravě u společnosti K. F. Štětky, u níž působila do roku *%*). Pak přešla k řediteli J. Hodrovi, který však na počátku *. světové války soubor rozpustil. První pražské

164 angažmá získala v Intimním (Švandově) divadle na Smíchově (*%*(–"#), kde měla za partnera v řadě her F. Smolíka, za něhož se roku *%"# provdala a spolu s ním pak hrála na několika pražských scénách. Prošla soubory holešovické Uranie (*%"#–"*), Longenovy Revoluční scény (*%"*–""), Divadla Vlasty Buriana (*%")–"$) a Městského divadla na Královských Vinohradech (*%"$–')), než se stala dlouholetou členkou činohry Národního divadla (*%')–/#), kde působila až do odchodu do důchodu. V mladých letech začínala v rolích temperamentních dívek a žen kypících zdravím a radostným vztahem k životu. Ve "#. letech tíhla ke komickým postavám většinou lidového typu a ve zralém věku se jako herečka menší plnoštíhlé postavy a velké oválné tváře stala ukázněnou představitelkou žen z lidu, drobných postav, které kreslila přímočaře realistickou tvůrčí metodou. V nevelkých rolích nepříliš odlišených působila na diváky svou podmanivou vnitřní energií, rázností i něhou, moudrostí, skromností i výmluvným humorem. Stejným hereckým projevem i rejstříkem a velikostí rolí se prezentovala ve filmu, kde vybavila jadrnou srdečností, prostotou a příslušnou dávkou humoru figurky dobrotivých, obětavých, často svérázných a hubatých žen mateřského typu, které dokázala přesvědčivě vystihnout se smyslem pro charakterizační detail. Návštěvníci biografů ji poprvé spatřili jen jako siluetu ženy na Kampě ve Fenlově komedii Zlaté srdéčko (*%*/). Ve dvou z pěti dalších

165 němých filmů se před kamerou setkala se svým mužem. V adaptaci Babičky (*%"*) režisérky 7ey Červenkové se objevila v retrospektivní sekvenci jako babička zamlada, kdy se setkala s císařem Josefem II. ve Smolíkově podání. Svého chotě v roli přednosty stanice měla za manželského partnera v dramatu Román hloupého Honzy (*%"/), který natočil s vinohradskými herci F. Hlavatý. Ve zvukové éře hrála do konce okupace ve více než třiceti filmech (roku *%'$ i *%'% dosáhla její roční bilance šest titulů), v nichž představovala většinou kuchařky a hospodyně (Záhada modrého pokoje, *%''; Král ulice, *%'(; Andula vyhrála, *%'$; Humoreska, *%'%), uklízečky a služebné (Srdce v soumraku, *%'/; Poslíček lásky, *%'&; Tetička, *%)*), ošetřovatelky (Na růžích ustláno, *%'); Velbloud uchem jehly, *%'/), bytné a domovnice (Pán a sluha, *%'$; Její hřích, *%'%; Karel a já, *%)"; Valentin Dobrotivý, *%)"; Bláhový sen, *%)'), ale i selku (Její pastorkyně, *%'$) či městské paničky (Jedenácté přikázání, *%'(; Cech panen kutnohorských, *%'$; Počestné paní pardubické, *%))). Manželské dvojice tvořila po boku J. Vojty (Obrácení Ferdyše Pištory, *%'*), F. Kreuzmanna (Škola základ života, *%'$), B. Prchala (Příklady táhnou, *%'%) a A. Soukupa (Počestné paní pardubické, *%))). Skladba a velikost jejích rolí se nezměnily ani v zestátněné kinematografii, která ji přinesla už jen tucet drobných postav hospodyň, kuchařek a pokojských (Čapkovy povídky, *%)&; Červená ještěrka, *%)$; Hostinec „U ka-

;SMOLJAK< menného stolu“, *%)$; Návrat domů, *%)$), ale samozřejmě také manželek a matek. Byla chotí pekaře a konšela Hrušky (S. Rašilov) ve Vávrově historické komedii Nezbedný bakalář (*%)/), muzikanta Zábranského (F. Kovářík) v Čápově příběhu Muzikant (*%)&), rychtáře Vitáka (F. Šlégr) v Cikánově zfilmování románu Antala Staška O ševci Matoušovi (*%)$), obuvníka Hraběte (O. Motyčka) ve Fričově a Berdychově komediální agitce Bylo to v máji (*%(#), pana nadlesního (J. Vojta) ve Vlčkově vesnickém dramatu podle románu Jarmily Glazarové Advent (*%(/). S filmováním se rozloučila rolí prodavačky Helebrandtové, matky fasádníka Mirka (J. Vala), mužského hrdiny v Brynychově Žižkovské romanci (*%($). Těžkou chorobu, jež ji postihla v /#. letech, sice jako zázrakem přežila, ale už se nemohla nadále věnovat své profesi. Zasloužilá umělkyně (*%/*). SMOLJAK David (* $. ". *%(% Praha) – publicista, televizní scenárista a dramaturg; syn režiséra, scenáristy, dramatika a herce L. Smoljaka. V jinošském věku si zahrál malé role ve třech film. veselohrách, pod nimiž byl autorsky nebo i režijně podepsán jeho otec. Nejprve se na plátně mihl mezi spolužáky Jiřího Kroupy mladšího (J. Schmitzer) v Lipského komedii „Marečku, podejte mi pero!“ (*%&/), pak představoval syna rozvádějících se manželů Kadlecových (K. Slunéčková a R. Vodrážka), účastníků vícesměny bytů v Kulovém blesku (*%&$) a naposledy ztělesnil vedoucího turis-

;SMOLJAK< tické výpravy, který u horského hotelu zaplatí útratu falešnému vrchnímu (J. Abrhám) v komedii Vrchní, prchni (*%$#). Po absolvování katedry dramaturgie a scenáristy FAMU (*%$)) se uplatnil jako dramaturg zábavy ČST (*%$/–%*), kulturní redaktor a politický komentátor časopisu Reflex (*%%"–%'), dramaturg publicistiky TV Nova (*%%'–%/) a dramaturg zábavy televize Prima (*%%/–%$). Poté zvolil svobodné povolání a autorské ambice realizuje např. jako storyeditor a spoluscenárista tv. seriálu Ulice ("##(–#&). Dále reaguje na politické a kulturní dění kritickými články v tisku (Lidové noviny, MF DNES aj.). SMOLJAK Ladislav (* %. *". *%'* Praha) – český režisér, dramatik, scenárista a herec. Vyrůstal v chudých poměrech, otec byl krejčí a matka pracovala jako dělnice. Po maturitě na gymnáziu (*%(") se neúspěšně hlásil na DAMU ke studiu div. režie. Vystudoval matematiku a fyziku na Vysoké škole pedagogické (*%(&), následující dva roky byl asistentem na Fakultě technické a jaderné fyziky UK v Praze a pak středoškolským profesorem matematiky a fyziky v Brandýse nad Labem. Zároveň se roku *%/# stal externím recenzentem tv. tvorby v časopise Kultura, poté vedl kulturní rubriku Mladého světa (*%/*–/'), dvanáct let byl nakladatelským redaktorem Mladé fronty (*%/'–&() a nakonec scenáristou a režisérem FSB. Od roku *%%# je ve svobodném povolání. Roku *%// založil spolu se Z. Svěrákem, Jiřím

166 Šebánkem, Karlem Velebným, M. Čepelkou a dalšími přáteli divadlo Járy Cimrmana, jehož vzniku předcházely fingované rozhlasové přenosy z neexistující Vinárny U pavouka. Na témže mystifikačním principu funguje dodnes repertoárová skladba této scény, programově usilující o poznání a zpřístupnění života a díla zapomenutého a zneuznaného českého génia všestranného nadání. Během své existence přesáhlo význam pouhého div. souboru a stalo se kulturním fenoménem představujícím originální kvalitu českého humoru. Smoljak se na činnosti své mateřské scény, která z různých příčin střídala v průběhu let působiště (mj. Malostranská beseda, Reduta, Branické divadlo, Solidarita, Žižkovské divadlo), podílí jako herec, hlavní režisér, dramatik a umělecký vedoucí (od roku *%&'). Se Z. Svěrákem je spoluautorem téměř všech her včetně úvodních seminářů (Akt, Hospoda na mýtince, Vražda v salonním coupé, Němý Bobeš, Cimrman v říši hudby, Dlouhý, Široký a Krátkozraký, Posel z Liptákova, Lijavec, Dobytí severního pólu, Blaník, Záskok, Švestka, Afrika) a sám napsal Vyšetřování ztráty třídní knihy. Většina jejich her byla zaznamenána a vydána postupně na různých audionosičích, publikována knižně i na DVD. Roku *%%$ založil vlastní Studio Jára (Hymna aneb Urfidlovačka), které později přejmenoval na Studio Láďa (Fantóm Realistického divadla Zdeňka Nejedlého). Spolupracuje však i s jinými spřízněnými div. soubory: Semaforem, Diva-

167 dlem Na tahu (Macheath v Havlově Žebrácké opeře) a Divadlem Na zábradlí (Rudý říjen). Jeho (stejně jako Svěrákův) tvůrčí potenciál nalézal od &#. let nové možnosti uplatnění v oblasti filmu, kde se oba zprvu prezentovali jako herci, aby se prosadili jako scenáristé a Smoljak posléze i jako režisér. Na plátně se objevil poprvé jako úředník v Juráčkově a Schmidtově absurdní grotesce Postava k podpírání (*%/'). Dalšími epizodními rolemi byli novinář v Menzelově Zločinu v šantánu (*%/$), strážník v Kovalově dětském filmu Lucie a zázraky (*%&#), divadelní kritik ve Vorlíčkově komedii „Pane, vy jste vdova!“ (*%&#) a hádající se manžel v Papouškově komedii Homolka a tobolka (*%&"). Výrazně na sebe upozornil až rolí suverénního vedoucího autoservisu Karfíka, který v komedii Oldřicha Lipského Jáchyme, hoď ho do stroje! (*%&)) spolu s podnikovým psychologem Kláskem (Z. Svěrák) bedlivě hlídá finanční přestupky a duševní zdraví svých automechaniků. Do konce $#. let hrál v dalších sedmi filmech, pod nimiž byl – až na jednu výjimku (Co je vám, doktore?) – autorsky podepsán se Z. Svěrákem. Typologie postav, které v nich vytvořil po Svěrákově boku, se příliš neměnila: zpravidla šlo o svérázné figury, nepostrádající komickou nadsázku a jistou dávku sebeironie. V další Lipského komedii „Marečku, podejte mi pero!“ (*%&/) vytvořili rozkošnou dvojici šprýmařských studentů večerní školy Tučka (Smoljak) a Šlajse (Svěrák). V Menzelově filmu Na samotě

;SMOLJAK<

Ladislav Smoljak

u lesa (*%&/) hrál zkušeného „chalupáře“, majitele procovsky renovovaného starého mlýna ing. Radima Zvona, který se ve své „chalupářské podobě“ křečovitě stylizuje do postavy starodávného „pana otce“ s placatou čepicí, zamoučeného a mluvícího mlynářskou hantýrkou, zatímco Svěrák byl teprve začínajícím a patřičně nezkušeným a nesmělým „chalupářem“, toužícím sehnat pro svou rodinu jakoukoli, třeba zcela prostou chalupu. Ve filmu Kulový blesk (*%&$) o dvanáctinásobné směně bytů, organizované podnikavým advokátem (R. Hrušínský), si zahráli dva účastníky této akce: Ječného (Svěrák) a ing. Severina (Smoljak). V tomto filmu se poprvé podílel se Zdeňkem Podskalským na režii. Jestliže v dalším filmu Podskalského, hudební komedii Trhák (*%$#), pou-

;SMRFKOVÁ< ze hrál film. režiséra Sváťu Kohoutka, ve filmu Vrchní, prchni (*%$#), natočeném podle Svěrákova námětu a scénáře, zase jen režíroval. Cílevědomým směřováním k film. režii (samozřejmě při další autorské spolupráci se Svěrákem) utlumoval před kamerou své herecké kreace jen na symbolické epizodky: rodiče v životopisném portrétu fiktivního velikána Jára Cimrman ležící, spící (*%$') a listonoše v detektivní komedii Rozpuštěný a vypuštěný (*%$)), která námětově vycházela ze starší cimrmanovské hry Vražda v salónním coupé. Smoljak ani Svěrák jako herci nedisponují bohatým rejstříkem výrazových prostředků, co se týče mimické a gestické techniky (ani se o jeho rozšíření či kultivaci nepokoušejí). Jejich herectví spíše vychází z principu oslovit diváka skrze text role, ať už to dělá monotónní intonací hlasu, v němž zaznívá vždy jako by trochu údiv – odtažitost je zachovávaná i ve výrazu tváře – nebo prostřednictvím výrazné, pečlivé dikce, naznačující plnou ponořenost do problému. Jejich herectví má mnoho společného s projevem typického demonstrátora, což v div. i film. kontextu působí hravě svou antiiluzivností. Nejcivilnější a zároveň asi i nejvýraznější herecký výkon na plátně podal Smoljak v postavě vedoucího, režiséra a herce poloprofesionálního divadla (ne náhodou připomínající divadlo Járy Cimrmana), o jehož problémech s kulturtrégry komunistické éry pojednává hořká komedie Nejistá sezona (*%$&), která byla zatím jeho

168 posledním režijním počinem ve filmu. Už dlouho se Smoljak film. divákům připomíná jen drobnými rolemi ve filmech svých známých. Vedle postavy úředníka ve ztrátách a nálezech z Bočanovy tv. komedie Svatební cesta do Jiljí (*%$'), psychiatra z Olmerovy hořké komedie Co je vám, doktore? (*%$)) a vyslance ze Zelenkovy pohádky Nesmrtelná teta (*%%') to byly především figurky z úspěšných smutných komedií J. a Z. Svěrákových: správce v Akumulátoru & (*%%)), kamarád Houdek v Koljovi (*%%/) a důchodce ve Vratných lahvích ("##&). Pro ČST, respektive ČT připravil jako režisér několik inscenací, filmů a pořadů (Inzerát, *%$); Tvrdý chleba, *%%#; Ať ten kůň mlčí!, *%%"; Když nad Prahou se Hašler sklání, *%%"; Osvětová přednáška v Suché Vrbici, *%%"; Dvě z policejní brašny, *%%/) a s Boro Radojčičem natočil čtyřdílný koprodukční miniseriál Pražský student (*%%"). Pedagogické zkušenosti uplatňuje v poslední době jako průvodce kulturně poznávacích cyklů ČT Hudební toulky ("##') a Toulky s Ladislavem Smoljakem ("##$). O analytickou studii Smoljakovy a Svěrákovy tvorby se pokusila Pavlína Kubíková v monografii Ladislav Smoljak – Zdeněk Svěrák (*%$$). Roku *%%% ho prezident republiky Václav Havel vyznamenal Medailí Za zásluhy III. stupně. SMRČKOVÁ Jana / Hana (* /. (. *%)# Praha) – herečka. Pochází z rodiny gymnaziálního profesora. Absolvovala herectví na DAMU (*%/') a po jedné

169 sezoně v Městském divadle Příbram byla dlouholetou členkou Divadla Na zábradlí (*%/)–%"). Krátce působila v Divadle Bez zábradlí (*%%*–%'). Před kamerou poprvé stanula s dalšími ročníkovými spolužáky z DAMU ve snímku Evy Sadkové Dvanáct (*%/)), kde hrála začínající dramaturgyni oblastního divadla. Občasná spolupráce s filmem jí přinesla většinou jen drobnější role manželek, matek, učitelek a hospodyň např. ve filmech Hra o jablko (*%&/), Smrt talentovaného ševce (*%$"), Vinobraní (*%$"), Putování Jana Amose (*%$'), Samorost (*%$'), Kam doskáče ranní ptáče (*%$&) a Království za kytaru (*%$%). Největším úkolem ji pověřil režisér Otakar Vávra, v jehož životopisném snímku Příběh lásky a cti (*%&&) ztělesnila staropanenskou Marii Němečkovou, která se jako oddaná přítelkyně začínající spisovatelky Karoliny Světlé (B. Turzonovová) stane doručovatelkou její milostné korespondence s mladým novinářem a básníkem Janem Nerudou (J. Bartoška). S Turzonovovou se znovu sešla před kamerou v Krejčíkově životopisné fresce Božská Ema (*%&%), kde představovala společnici slavné pěvkyně. Režisér K. Smyczek ji, ještě jako posluchač FAMU, obsadil po boku J. Somra jako maminku Popperovou ve svém absolventském snímku Kapři pro Wehrmacht (*%&() podle povídky Oty Pavla. Od roku *%$" se věnuje pedagogické činnosti na Konzervatoři Jaroslava Ježka, od roku *%%( vyučuje i hereckou propedeutiku a herectví na DAMU.

;SMRŽÍK< SMRŽ Karel (* ". **. *%"", † $. **. "##/ Praha) – barrandovský rekvizitář, herec malých rolí a harmonikář. Jako dlouholetý zaměstnanec oddělení výpravy FSB byl filmaři od konce (#. let příležitostně obsazován do epizodních rolí, v nichž uplatnil zejména svou hudební zručnost hráče na akordeon. Proto nejčastěji představoval figurky harmonikářů (Jezdec formule risk, *%&'; Tři chlapi na cestách, *%&'; Dům Na poříčí, *%&/; Náš dědek Josef, *%&/; Dobrý den město, *%&/), z nichž vyniká otec mladinké hrdinky Páji (T. Pokorná) v Kachyňově prvorepublikové žižkovské baladě Lásky mezi kapkami deště (*%&%), kde si s V. Menšíkem zazpíval Blahníkovu píseň Akáty bílé, žaluji vám. Ve filmech se však objevil i jako sanitář (Sny na neděli, *%(%), robot (Klaun Ferdinand a raketa, *%/"), tramp (Utrpení mladého Boháčka, *%/%), rekvizitář (Hudba kolonád, *%&(), družstevník (Já už budu hodný, dědečku!, *%&$), houbař (Diagnóza smrti, *%&%) a venkovský ochotník (Krakonoš a lyžníci, *%$#). Někdy je omylem zaměňován s Karlem Smržem (*$%&–*/('), film. recenzentem a publicistou. SMRŽÍK Igor (* %. /. *%)% Praha) – herec; manžel tanečnice Kristiny Smržíkové-Maarové (* *%('). Bez odborného školení získal herecké angažmá v Severomoravském divadle v Šumperku (*%/%–&(), pak krátce působil v AUS Víta Nejedlého. Od poloviny &#. let je hercem ve svobodném povolání zejména před kamerou a mikrofo-

170

;SMUTNÁ<

Daniela Smutná

nem. Ve filmu, kde debutoval roličkou slov. zástupce Minárika ve Fukově komedii Pátek není svátek (*%&%), mají jeho role zatím pouze epizodní povahu: spolužák hlavního hrdiny Arnošta v podání J. Abrháma (Experiment Eva, *%$(), špinavec (Mravenci nesou smrt, *%$(), spekulant s lístky na koncert (Není sirotek jako sirotek, *%$/), horník (Figurky ze šmantů, *%$&), host v šantánu (Anděl svádí ďábla, *%$$), funkcionář (Nemocný bílý slon, *%%#), muž v divadle (Křížová vazba, *%%#), policista (Městem chodí Mikuláš, *%%'). Objevil se i na tv. obrazovce, např. v seriálech Panoptikum města pražského (*%$/), Rodáci (*%$$) a Tři králové (*%%$). Herecké uplatnění mu přináší i načítání knih na audionosiče (Roald Dahl, Robert Fulghum).

SMUTNÁ Daniela / Dana (* $. %. *%'( Praha, † "##*) – herečka; bývalá manželka režiséra Jiřího Weisse (*%*' až "##)). Její citové zrání neblaze poznamenalo trauma z otcova poválečného věznění a pak i smrti v jáchymovských dolech, kam byl jako rada protektorátního ministerstva kultury Emanuela Moravce odsouzen pro kolaboraci s nacisty. Ve film. ateliérech na Barrandově, kde v polovině (#. let dělala klapku, okouzlila svým šarmem režiséra J. Weisse, který se s ní oženil. Impuls k její herecké dráze však dal spisovatel Jan Otčenášek, na jehož doporučení ji Weiss obsadil do titulní role filmu Romeo, Julie a tma (*%(%). Postava židovské dívky Hanky, kterou po útěku z transportu skrývá student (I. Mistrík) na půdě činžovního domu, z adaptace Otčenáškovy stejnojmenné novely naznačila typ jejích hrdinek – brunetek tajemně chladné a sošné krásy – i v dalších Weissových filmech: manželka venkovského učitele (L. Chudík) v psychologickém dramatu Zbabělec (*%/*) a zlomyslná, pyšná a bezcitná generálova dcera v pohádce Zlaté kapradí (*%/'). Objevila se ještě v Tomanově detektivce Slečny přijdou později (*%//) a ve slov. filmech Pre mňa nehrá blues (*%/)) a Vrah zo záhrobia (*%//) a krátkometrážním snímku Kočka v dešti (*%/&). Diváci se s ní mohli setkat i na tv. obrazovce v seriálu Eliška a její rod (*%//). Spolu s J. Werichem si zahrála ve snímku NDR Italianische caprizzio (*%/*) a ještě před rozvodem s Weissem se neúspěšně pokusila herecky

171

;SMUTNÁ<

prosadit v zahraničí (paní de Montespan ve filmu Lisolette von der Pflaz, *%//), nakonec ale ve Francii dělala pouze modelku na kosmetiku. Následovala pak svého nového manžela – českého psychiatra Dušana Šťastného – do Afriky a Číny. SMUTNÁ Jitka (* */. ). *%(" Praha) – herečka; sestra kameramana Vladimíra Smutného (* *%)"), manželka tv. kameramana Jaromíra Nekudy a matka herečky a zpěvačky Terezy Nekudové (* *%&%). Vyrůstala se třemi staršími bratry v pražských Nuslích. Nejdřív chtěla být novinářkou jako její otec, pak se rozhodla pro DAMU, kde absolvovala studium herectví (*%&)). Z prvního dvouletého angažmá ve Východočeském divadle v Pardubicích odešla roku *%&/ za J. Kačerem do Státního divadla v Ostravě (Sen noci svatojánské, Radúz a Mahulena, Ženitba, Loupežník). Od roku *%%# patřila sedmnáct sezon k ženským oporám činoherního souboru Národního divadla v Praze, na jehož scéně se uplatňovala spíš ve vedlejších rolích (Ze života hmyzu, Sbohem Sokrate, Hrdina Západu, Rok na vsi, Běsi, Romance pro křídlovku, Faust). Roku "##& se stala členkou Městských divadel pražských (Anna Karenina, Na východ od ráje), ale hostuje i v Divadle Bez zábradlí (Rodina Tótů, Racek, Hlučná samota) a Divadle v Řeznické (Zlomatka). Herečka svým naturelem energická a extrovertní, ale i schopná silných vnitřních prožitků a velkého odhodlání. Její přesná povahokresba se vyznačuje

Jitka Smutná

úspornými prostředky, hutnou zkratkou i nadhledem nad konáním ztvárňovaných hrdinek. K filmování se poprvé dostala již za studií díky menší roli dívky Zdeny, milé studenta Evžena (P. Svojtka), v Balíkově psychologickém filmu Milenci v roce jedna (*%&'). Pro menší plnoštíhlejší postavu a temperament se stala na plátně i na obrazovce oblíbenou představitelkou mateřsky srdečných a starostlivých, ale i energických typů. Vedle postav učitelek (Kluci z bronzu, *%$#; Výchova dívek v Čechách, *%%/) a manželek (Dva lidi v ZOO, *%$%; Začátek dlouhého podzimu, *%%#; Mandragora, *%%&) si s chutí zahrála např. pacientku léčebného ústavu k odstraňování obezity Růženku ve Smyczkově smutné komedii Sedm hladových (*%$$), dobrosrdečnou hajnou Oldřišku v Růžič-

;SMUTNÝ< kově satirické komedii Hotýlek v srdci Evropy (*%%'), matku dvou mladých hrdinek (A. Geislerová a T. Vilhelmová) v Gedeonově smutné komedii Návrat idiota (*%%%) a sociální pracovnici Bulánkovou ve Švankmajerově hororu Otesánek ("###). Diváci ji dobře znají z tv. obrazovky, kde se objevila mj. v cyklu Zpívánky a v řadě inscenací (Konec semestru, *%&); Osmý div světa, *%$%; Laskavý divák promine, *%%); Romeo, Julie a tma, *%%$; Karlínská balada, "##*; Svědek, "##*) a seriálů (Velké sedlo, *%$); Co teď a co potom?, *%%*; Zdivočelá země, *%%&; Tři králové, *%%$; Český Robinson, "###; Černí baroni, "##); Bazén, "##(). Bývala dobrou folkovou zpěvačkou (spolupracovala mj. s Jaromírem Nohavicou). Vyučuje na Vyšší odborné herecké škole v Praze. SMUTNÝ Bohuš / Bohumil (* "&. *. *%"" Brno, † */. *". *%%( Brno) – herec. Pocházel z dělnické rodiny, otec byl zámečník. Po maturitě na reálném gymnáziu (*%)*) studoval herectví na Státní dramatické konzervatoři v Brně, kde se podílel na Komorních hrách (*%)"–))) vedených Rudolfem Waltrem, u něhož absolvoval (*%)(). První čtyři poválečná léta prošel několika scénami v Brně (nově založené Svobodné divadlo), Jihlavě (Horácké divadlo) a Praze (Studio Národního divadla, Divadlo města Žižkova), aby roku *%)% natrvalo zakotvil v brněnském Státním divadle. Zde vyspěl v charakterního herce úsporného projevu a příjemně zabarveného, zastřeného hlasu

172 (Sganarelle v Donu Juanovi, Lopachin ve Višňovém sadu, Vronský v Anně Karenině aj.). Vynikl i jako představitel lidových typů v hrách domácích autorů (Mánek v Gazdině robě, Kuba v Tvrdohlavé ženě). Umělecký růst mu zastavilo tragické neštěstí (autohavárie v únoru *%/") s dalekosáhlými následky pro jeho zdravotní stav. Na jevišti pak zůstal platným členem souboru již v převážně menších postavách. První herecké příležitosti před kamerou mu poskytl režisér Václav Kubásek: portáš Štěpán v historické romanci z moravsko-uherské hranice Portáši (*%)&), dělník v budovatelském dramatu Dva ohně (*%)%) a kovář František Šrámek v dramatu Žízeň (*%)%). Pak se objevil ještě v několika menších úlohách vojáků (Akce B, *%(*; Dnes večer všechno skončí, *%()), jako kuchař (Rychlík do Ostravy, *%/#), funkcionář (Neklidnou hladinou, *%/") a příslušník bezpečnosti (Anděl blažené smrti, *%/(). Byl rovněž využívaným tv. hercem a rozhlasovým spíkrem. SMUTNÝ Jiří (* "#. &. *%"" Vlašim, † *$. ). "### Rokycany) – herec. Začínal bezprostředně po ". světové válce u Havlíčkovy div. společnosti a do roku *%)$ působil postupně v oblastních divadlech (Teplice-Šanov, Kladno) a zájezdovém Vesnickém divadle. V letech *%)$–$/ byl členem Realistického divadla v Praze, na jehož scéně hrál menší a občas i středně velké role. Silnější postava, vehemence a sytý zvučný baryton obvykle předurčovaly společenské postavení a profesi jeho div.

173 i film. figurek. Před kamerou debutoval epizodkou inženýra v závodní radě v Cikánově špionážním dramatu Případ Z-2 (*%)$). Pak se na plátně objevoval sporadicky a jen v drobných úlohách lidových typů: geolog (Větrná hora, *%((), taxikář (Slečna od vody, *%(%; Kolik slov stačí lásce?, *%/*), pohraničník (Smyk, *%/#), rámař (Každá koruna dobrá, *%/*) a nekvalifikovaný učitel z polepšovny, původní profesí řezník (Pasťák, *%/$, *%%#). Nejčastěji však hrával četníky a příslušníky bezpečnosti (Dnes večer všechno skončí, *%(); Cesta zpátky, *%($), jejichž charakteristiku nejlépe vystihl v postavě prvorepublikového strážníka Hrůzy, kterého ztvárnil původně v Sequensově tv. seriálu Hříšní lidé města pražského (*%/$) i ve všech jeho film. pokračováních Partie krásného dragouna (*%&#), Pěnička a Paraplíčko (*%&#), Vražda v hotelu Excelsior (*%&*) a Smrt černého krále (*%&*). Návštěvníkům kin se naposledy připomněl rolí předsedy senátu ve Strnadově moralitě Sny o Zambezi (*%$"). SMYCZEK Karel (* '*. '. *%(# Mělník) – filmový a televizní režisér a herec. Vyrostl ve Slaném, kde byl jeho otec lékárníkem. Zde už jako dítě hrál v představeních tamního loutkového souboru (namlouval hlas Kašpárka) a vynikl také v recitaci ('. místo v ústředním kole republikové Soutěže tvořivosti mládeže). Na základě konkursu, o němž se rodiče dozvěděli náhodou, byl v devíti letech obsazen do jedné z klukovských postav

;SMYCZEK<

Karel Smyczek

ve Vošmikově dětské detektivce Zpívající pudřenka (*%(%). Díky režisérovu doporučení a plachému výrazu tváře s velkýma očima si ho následně vybral František Vláčil za představitele dětského hrdiny ve svém celovečerním debutu Holubice (*%/#). V této poetické metafoře lidské touhy a závratě z volnosti představoval chlapce na invalidním vozíku Michala, který ze žárlivosti postřelí poštovního holuba, ale zásluhou souseda, malíře Martina (V. Irmanov), raněného ptáka vyléčí a sám přitom začíná cítit vůli k vlastnímu uzdravení. Žádná jeho další dětská role však nedosáhla takového ohlasu jako ta z Vláčilovy film. básně. Většími i menšími úkoly ho pověřoval nejčastěji jeho objevitel Milan Vošmik, v jehož filmech o dětech a pro děti hrál většinou brý-

;SMYCZEK< laté hochy až do jinošského věku: Zlé pondělí (*%/#), Pohádka o staré tramvaji (*%/*), Táto, sežeň štěně (*%/)), Volejte Martina (*%/() a Na Žižkově válečném voze (*%/&). V posledním z nich (šlo zároveň o Vošmikův poslední snímek před smrtí) ztvárnil středověkého výrostka Kunu, z něhož se vyklube špeh Žižkovi nepřátelského vojska pána ze Švamberka (M. Růžek). V tomto období si zahrál i syna dělnice Peškové (A. Myšková) v Čechově historickém dramatu Pochodně (*%/#), kluka na ulici v Moskalykově Oranžovém měsíci (*%/"), a hlavně mladšího syna manželů Holinových (Č. Řanda a D. Zikánová) v povídkové komedii Petra Schulhoffa Láska nebeská (*%/)). S A. Čunderlíkovou vytvořil ústřední dvojici mladých hrdinů Marcely a Slávka, kteří jsou v období prvního citového vzplanutí zraňováni citovou prázdnotou vlastních rodičů a nejbližšího okolí, ve slov. filmu Dimitrije Plichty Láska neláskavá (*%/%). V pubertě, kdy Smyczek vycítil, že se ztrátou chlapecké bezprostřednosti vyprchala jeho hlavní „herecká“ přednost, obrátil pozornost na režii, kterou začal praktikovat na jevišti. Ke studiu režie však nakonec zvolil FAMU místo DAMU, o které také původně uvažoval. Jako posluchač FAMU asistoval barrandovským režisérům, zejména Karlu Zemanovi, Vladimíru Čechovi, Věře Plívové-Šimkové a Antonínu Kachlíkovi. Po ukončení školy (*%&() pracoval ve FSB jako pomocný režisér u Oty Kovala a Václava Matějky, od roku *%&$ jako samostatný re-

174 žisér. Svými filmy, zaměřenými zejména na psychologické a etické problémy života dospívající mládeže a vyznačujícími se nebývale autentickým postižením prostředí a mentality aktérů, přispěl k překonání stagnace film. tvorby normalizační éry (Housata, *%&%; Jen si tak trochu písknout, *%$#; Sněženky a machři, *%$"; Krajina s nábytkem, *%$/; Proč?, *%$&). Vybočení z této tematické linie představovaly snímky reagující formou hořkých komedií a podobenství na aktuální společenské jevy a události (Sedm hladových, *%$$; Nemocný bílý slon, *%$%; Pražákům, těm je tu hej, *%%#). Po delší pauze nabídl divákům v kinech už jen jediný film, čapkovskou pohádku Lotrando a Zubejda (*%%&). Mezitím se dál příležitostně objevoval v menších a epizodních úlohách filmů svých přátel nebo režisérů, kterým asistoval. Hrál třeba fotografa v Čechově retromuzikálu Svatá hříšnice (*%&#), studenty v Balíkových Milencích v roce jedna (*%&') a Kovalově dramatu Nechci nic slyšet (*%&$), vojáka základní služby ve Strnadově komedii Můj brácha má prima bráchu (*%&(), učitele v Bočanově rodinném dramatu Tvář za sklem (*%&%), krejčího v Zelenkově pohádce Nesmrtelná teta (*%%'). Nejvýrazněji se vryl do paměti diváků kreacemi – mnohdy komického ladění – ve filmech J. Herze a V. Olmera. První ze jmenovaných ho v komedii Holky z porcelánu (*%&)) obdařil hezkou rolí nesmělého sortimentáře Kubíka, nejmladšího člena komise provádějící inventuru ve velkoskladu, kde se sblíží s naivní mla-

175 dinkou skladnicí Maruškou (L. Kořínková). Ve čtyřech Olmerových filmech ztělesnil intelektuálské typy mladých současníků, jejichž projev občas trochu karikuje: besedujícího odborníka na ochranu životního prostředí ve smutné komedii Co je vám, doktore? (*%$)), ing. Jonáše, mimořádně nadaného pracovníka výzkumného ústavu elektrotechniky, ve špionážním snímku Druhý tah pěšcem (*%$(), technika investičního oddělení stavebního úřadu Rokose v hořké komedii Jako jed (*%$() a učitele fyziky Uhlíře v dětské komedii Páni Edisoni (*%$&). Ačkoliv se v českém filmu posledních let jako režisér příliš nerealizuje, naopak velmi zintenzivněla jeho tvorba pro televizi, kde už od $#. let natočil řadu inscenací, filmů a pohádek (Pánská jízda, *%$"; Už mu to začalo, *%$"; Bumerang, *%$&; Závist, *%%*; Kocourkov, *%%"; Srdeční slabosti, *%%/; Vše pro firmu, *%%$; Poklad pana H., *%%$; Romeo, Julie a tma, *%%$; Vražda se zárukou, "###; Vražda v zastoupení, "###) a seriálů (Třetí patro, *%$(; Správná šestka, *%%'; Bylo nás pět, *%%); Draculův švagr, *%%/; Případy detektivní kanceláře Ostrozrak, *%%%; To jsem z toho jelen, "###; Místo nahoře, "##); Dobrá čtvrť, "##(). Natočil i dokumentární portréty osobností pro cykly GEN a GENUS (František Vláčil, Jaromír Jágr, Martina Návratilová, Pavel Kolář aj.) a pro cyklus Osudy hvězd (např. J. Strach, M. Bočanová, L. Zedníčková, B. Srncová). Do roku "##" také vyučoval na katedře režie FAMU.

;SOBOTA<

Luděk Sobota

SOBOTA Luděk (* "&. (. *%)' Praha) – herec; manžel herečky Adrieny Sobotové-Vlasákové (* *%/*). Narodil se a vyrůstal na pražském Žižkově v rodině malíře pokojů. Už jako dítě bavil spolužáky i učitele svými gagy a průpovídkami. Vystudoval SPŠ dopravní v Praze a rok byl zaměstnán jako zeměměřič u Železničního stavitelství. Stále víc ho ale lákalo herectví. Pod vedením profesorky Anny Suchánkové se připravil ke zkouškám na DAMU, kam se dostal hned napoprvé. Po absolvování (*%//) byl dva roky metodikem Domu kultury v Ústí nad Labem, současně režíroval a hrál v amatérském souboru a hostoval v ústeckém Kladivadle (*%/&–/$). Přestože hrál dobře i charakterní role, pravou parketou se mu stala komika, především autorská, založená na vlastních textech

;SOBOTA< a nápadech, naivistické bezprostřednosti a improvizaci. V tomto ohledu se mohl plně projevit už ve svém prvním profesionálním angažmá v libereckém Studiu Ypsilon (*%/%–&"), jehož poetika a kolektivní tvůrčí duch blahodárně ovlivnily a rozšířily jeho komický potenciál. Roku *%&' akceptoval nabídku M. Šimka a stal se členem pražského Semaforu. Tady se začal podílet na repertoáru i jako autor (Třetí nejlepší představení na světě, Robinson Kreutznauer, Náměsíčná sonáta aj.). Pod vedením režiséra Jána Roháče nabírala obrysy i ona typická poloha popleteného blonďáka, nesmělého, naivního až připitomělého, který se překotným koktáním zaplétá do nejnemožnějších slovních kotrmelců, a tím vzbuzuje sympatie a smích obecenstva. Pomalost, plachost a stylizace do „natvrdlosti“ (to všechno v nosově zabarveném přednesu) patřily k jeho dlouhodobě úspěšnému výrazu, jímž doplňoval komickou trojici s M. Šimkem a s P. Nárožným na jevišti domovské scény, v zájezdových vystoupeních, ale svého času také hojně na tv. obrazovce v různých zábavných a estrádních pořadech a skečích (Návštěvní dny, Zajíc v pytli, silvestrovské programy). Diváci ho už znali z komediálních tv. inscenací, filmů, pohádek (Vondráčkovo pozdní odpoledne, *%&$; Jak dostat tatínka do polepšovny, *%&$; Vítejte v Bethelu, *%&%; Nebožtíci na bále, *%&%; Neberte nám princeznu, *%$*; Inzerát, *%$); Bandité, *%$); Obnovené pátrání, *%$&) a seriálů (Létající Čestmír, *%$); Arabela se vrací, *%%#–%'). Namluvil

176 animované postavičky seriálů večerníčků Strašení čmeláků (*%&&), O Kubovi a Stázině (*%$$) a Radovanovy radovánky (*%$%). O jeho popularitu se zasloužil vedle televize i film. Na plátna kin vstoupil nenápadně už v /#. letech epizodkou vojáka na ulici v Bočanově Soukromé vichřici (*%/&), po níž následovaly o něco větší úlohy učitele fyziky v dětském filmu Zázračný hlavolam (*%/&) režiséra Václava Táborského, muže s kyticí v Chytilové Ovoce stromů rajských jíme (*%/%) a prodavače v elektru v Kleinově špionážním snímku Lekce (*%&*). Rychlý vzestup k nesmírné oblíbenosti odstartovala hlavní role v bláznivé komedii Jáchyme, hoď ho do stroje! (*%&)), kterou podle scénáře L. Smoljaka a Z. Svěráka natočil zkušený komediální režisér Oldřich Lipský. Jeho vesnický traktorista a později mechanik pražského autoservisu František Koudelka se snažil žít podle kondiciogramu sestaveného počítačem, aby se až po letech dozvěděl, že kondiciogram patří jeho jmenovci. Sobota postavu svým naivistickým herectvím a prvoplánovými vyjadřovacími prostředky posunul směrem ke karikatuře, zvýraznil hrdinovu prostomyslnost a nepraktičnost. Jeho hrdina se podobal ztřeštěností, ale i blonďatými vlasy a modrýma očima potrhlým nešikům francouzského komika Pierra Richarda, na druhé straně velmi vzdáleně navazoval i na jednoduché mládence V. Pucholta. Vděčný typ věčně zadrhávajícího a roztržitého, někdy bezelstného, jindy i trochu zištného a poťouchlého zmatkaře zopakoval

177 s příznivým diváckým ohlasem v dalších veselohrách, jejichž úroveň však mnohdy neodpovídala kvalitám jejich hereckých představitelů. Ve dvojici volně na sebe navazujících satirických komedií Petra Schulhoffa Zítra to roztočíme, drahoušku…! (*%&/) a Co je doma, to se počítá, pánové… (*%$#), které na příbězích dvou sousedících manželských párů, drobnými zlomyslnostmi si zbytečně znepříjemňujících život, kritizovaly přežívající maloměšťácké nešvary, hrál syna manželů Novákových (S. Zázvorková a M. Kopecký), taxikáře Reného, jenž se zamiluje do neteře (D. Veškrnová) znepřátelených sousedů Bartáčkových (I. Janžurová a F. Peterka). V dalším Schulhoffově filmu „Já to tedy beru, šéfe…!“ (*%&&) vytvořil s P. Nárožným komickou, originálním způsobem vyděračství pracující dvojici náborářů velkého průmyslového podniku, která na své nezákonné počínání nakonec stejně doplatí. Jeho manželskou partnerkou byla I. Janžurová. Jiný komický tandem vytvořil s J. Kemrem v Jirešově sci-fi komedii Talíře nad Velkým Malíkovem (*%&&). Ztělesnili mimozemšťany BA-HU a LU-PU, z nichž první (Sobota) se jako Ferda Vidrmoc pod vlivem slivovice a lásky ke sličné Moravance (J. Šebestová) nakonec polidštil a zůstal již na Zemi. Pro Sobotu a některé jeho kolegy ze Semaforu napsali František Vlček a V. P. Borovička námět a scénář hudební komedie Jen ho nechte, ať se bojí (*%&&), kterou natočil režisér Ladislav Rychman. Sobota v ní představoval mladého hudební-

;SOBOTA< ho skladatele, který údajně potřebuje pro svou tvorbu šokující atmosféru, jeho partnerkou byla H. Vondráčková. Jiná známá zpěvačka – L. Kozderková – hrála sličnou hudby a mořemilovnou řeznici Šárku, jež uhání nesmělého hodináře Ctirada Blažka (Sobota) v hudební crazy komedii debutujícího režiséra Tomáše Svobody Hodinářova svatební cesta korálovým mořem (*%&%). Rok nato si zahrál i v jeho druhém filmu Blázni, vodníci a podvodníci (*%$#), po jehož natočení mladý režisér náhle zemřel. Roku *%$" hrál v dalších dvou filmech, které byly na více než deset let také jeho poslední: po menší postavě prchlivého majitele trabanta Vaněrky v kombinované hrané a kreslené komedii Oldřicha Lipského Srdečný pozdrav ze zeměkoule měl hlavní roli poněkud potrhlého Standy Sobotky, který se zcela neúspěšně pokusil sestavit vesnickou kapelu v hudební komedii Milana Muchny Únos Moravanky (*%$"). Pro neshody s vedením divadla i samotným Šimkem přestal být v polovině $#. let obsazován a současně mu byl velmi omezen přístup do médií. V té době se jako nevytížený herec uchýlil ke spolupráci s country kapelou a Ivanem Mládkem. Když roku *%%# Semafor definitivně opustil, věnoval se zájezdové činnosti a své autorské, režijní a interpretační ambice se rozhodl naplňovat ve vlastním Směšném divadle, které roku *%%* založil s manželkou a provozuje s jistými problémy dodnes. V %#. letech se vrátil do české kinematografie jako herecký protagonista i spoluautor ná-

;SOBOTKA< mětu a scénáře v komedii Ještě větší blbec, než jsme doufali (*%%)) režírované V. Olmerem. Snímek patří do skupiny polistopadových filmů, jež se snažily komickou formou zobrazovat porevoluční kapitalistickou realitu a zároveň měly být komerčně úspěšné. Sobota se tu představil ve své nejtypičtější poloze jako naivní nešika Vitoušek Dolejší, jenž nečekaně restituuje hotel v Karlových Varech, o který ho chtějí připravit vychytralí gauneři. Nezdarem skončil i další jeho autorský snímek, bláznivá komedie Nebát se a nakrást (*%%%), jejíž režie se ujal František Filip. Sobota navíc herecky příliš nezvládl dvojroli majitele prosperující sklárny Vladimíra Sýkory a prostoduchého neúspěšného herce Fandy Pažouta, kteří si vzájemně vymění role. Mezitím se objevil jako zkorumpovaný radní Oktábec v satirické komedii Milana Muchny Divoké pivo (*%%'), založené taktéž na dvojnickém motivu a pokleslém humoru. Po delší přestávce se připomněl na plátně ve zcela nečekané seriózní podobě váženého primáře na gynekologii docenta MUDr. Aleše Hrona, CSc., v situační komedii debutujícího Martina Dolenského Chyťte doktora ("##&), a stejně tak překvapil na tv. obrazovce menší úlohou majitele autobusové společnosti v seriálu Letiště ("##/–#&). V televizi Nova měl vlastní autorský pořad Senzibilšou (*%%&). Jeho umělecký vývoj je příběhem osobitého, mimořádného komického talentu, který si vydobyl silné divácké zázemí někdy i ve tvarech, kde určitě slevil z umělec-

178 kých nároků ve prospěch popularity. Své vzpomínky, povídky, scénky a fejetony shrnul v knize Facky místo pohádek (*%%$). SOBOTKA Martin (* "$. **. *%&# Praha) – herec. Díky matčině profesi (sólistka baletu Národního divadla) trávil prakticky celé dětství v divadle. V osmi letech začal s dabingem, jemuž se věnuje dodnes. Základy herecké profese si osvojil v hudebně-dramatickém oddělení Státní konzervatoře v Praze, po jejímž absolvování (*%%*) přijal angažmá v Západočeském divadle v Chebu, odkud se záhy vrátil do Prahy, aby načas zakotvil v souboru Divadla Jiřího Wolkera. Od konce %#. let pokračuje v jevištní činnosti v komediálních inscenacích Divadelního spolku Háta Olgy Želenské (Na správné adrese) a v muzikálových produkcích na různých pražských scénách: v Divadle Blaník (Pokrevní bratři), Divadle Kalich (Tajemství) a Hudebním divadle Karlín (Producenti) aj. Už jako konzervatorista si vyzkoušel účinkování před kamerou, když ve Smyczkově fiktivním dokumentu o delikventní mládeži podle skutečného případu Proč? (*%$&) vytvořil s J. Langmajerem dvojici nevlastních bratrů Stupkových, mladistvých obžalovaných z vandalismu, kterého se dopustili jako agresivní vlajkonoši Sparty Praha během jízdy vlakem na fotbalové utkání do Banské Bystrice. Objevil se v jedné z postav Čapkových her, inscenovaných v rámci děje životopisného snímku Člověk proti zkáze (*%$%), kte-

179 rý natočil o posledních měsících života spisovatele Karla Čapka režisér Štěpán Skalský. Debutující režisérka Mirjam Landa mu ve svém autorském film. muzikálu Kvaska ("##/) přidělila vedlejší tragickou postavu Maxe, jehož kamarádovi z vězení Mickimu (F. Tomsa) se podaří uprchnout a díky houževnatosti i talentu uskutečnit svůj sen. Se Sobotkou se setkávají diváci spíše na tv. obrazovce, zejména v pohádkách (Dick Whittington, *%%'; Pohádka o lidech a boží lékárně, *%%(; Cesta do pekla a zpátky, *%%/; Kouzelný bolehoj, *%%&; Zimní víla, *%%%) a v seriálu Motel Anathema (*%%&). Na ČT uváděl s Martinou Delišovou pořad pro děti Pohádková půda. Od roku *%$& spolupracuje s Českým rozhlasem (pohádky, hry atd.). Byl moderátorem a i jinak spolupracoval s komerční stanicí Fajn Rádio. SODOMA Viktor (* (. &. *%)( Praha) – zpěvák a podnikatel; syn zpěváka, textaře a výtvarníka Viktora Sodomy (*%*&–*%%&). Rodinné prostředí ovlivnilo jeho zájem o populární hudbu. Po absolvování osmiletky (*%(%) vystudoval SPŠ keramickou v Bechyni, ale rozhodl se pro zpěv. V soutěži Hledáme nové talenty (*%/)) získal ". místo. V době prezenční vojenské služby spolupracoval se skupinou Mefisto a po vojně zpíval v rockových skupinách Flamengo (*%//) a Matadors (*%/&–/$). Od konce /#. let svůj stylově čistý rhythm and bluesový projev přizpůsobuje střednímu proudu populární hudby, především za do-

;SOLMAR<

Viktor Sodoma

provodu orchestru Václava Zahradníka a později kapely Shut Up F. R. Čecha. Celá $#. léta vystupoval převážně v italských nočních klubech. Nepatrný herecký otisk, který zanechal v české kinematografii, tvoří větší i epizodní role současných mladíků ve filmech Bubny (*%/)), Komedie s Klikou (*%/)), Každý mladý muž (*%/(), Hvězda (*%/%) a Jsem nebe (*%&#). Naposledy se na plátně objevil jako zpívající zbrojnoš v Podskalského muzikálu Noc na Karlštejně (*%&'). V současné době se věnuje podnikání a vystupuje pouze příležitostně v různých revivalově zaměřených programech. SOLMAR Alexej / Alexandr (* "*. ). *%#* Jemnice, † *%??) – herec a divadelní režisér; manžel herečky a režisérky Zdeňky Cinkové (*%#'–*%??). Se

180

;SOMEŠ<

torických dramatech podle známých literárních předloh: provinciál řádu Tovaryšstva Ježíšova (Temno, *%(#), kovodělník (Anna proletářka, *%(") a prokurátor (Psohlavci, *%(().

Jaroslav Someš

vznikem republiky zahájil v sedmnácti letech profesionální hereckou dráhu v Praze, kde do roku *%"% vystřídal řadu scén. Po dvou sezonách ve Slovenském národním divadle v Bratislavě se stal roku *%'* hercem a režisérem činohry i operety v Českých Budějovicích, kde s krátkým působením v pražské Malé operetě (*%''–')) setrval do začátku okupace. Protektorátní období a první tři poválečná léta hrál a režíroval v Plzni. Od roku *%)$ v krátkých intervalech pobýval v souborech oblastních divadel (Liberec, Hradec Králové, Pardubice, Trutnov, Karlovy Vary). Ani po odchodu do penze (*%(%) nezanechal aktivní činnosti a tři roky se věnoval režii ve Slezském divadle v Opavě. Stopu v české kinematografii zanechal jen drobnými kostýmními rolemi ve třech his-

SOMEŠ Jaroslav (* "*. /. *%)* Praha) – herec a divadelní historik. Po ukončení hereckých studií na JAMU (*%/$) prošel tříletým angažmá ve Východočeském divadle v Pardubicích, jednu sezonu strávil v Horáckém divadle v Jihlavě a roku *%&' zakotvil na jedenáct let v plzeňském Divadle J. K. Tyla. Tehdy spolupracoval i s amatérskými divadelníky (Divadlo pod lampou). Od roku *%$' hrál v pražském Divadle Jiřího Wolkera. Roku *%$% stál u zrodu div. společnosti Petrklíč, která se repertoárem orientuje na základní mravní hodnoty evropského humanismu a křesťanství. S filmem přišel poprvé do kontaktu už jako chlapec prostřednictvím dětských rolí: práče Janek ve dvou dílech Vávrovy husitské trilogie (Jan Žižka, *%((; Proti všem, *%(/) a starší syn zbabělého inženýra (K. Höger) ve Weissově okupačním dramatu Hra o život (*%(/). K dalším, velmi ojedinělým návratům před kameru došlo až po mnoha letech ve vedlejších postavách příslušníků inteligence ve filmech Antonína Kachlíka Dvacátý devátý (*%&)), V. Olmera Druhý tah pěšcem (*%$(), Jako jed (*%$() a Nahota na prodej (*%%') a Františka Vláčila Mág. (*%$&). Věnuje se i rozhlasovým dramatizacím. Ve dvojici s B. Kleplem byl průvodcem tv. dokumentárního cyklu o společensko-

181

;SOMR<

-politických událostech před, během a bezprostředně po listopadu *%$% Labyrintem revoluce ("##/). SOMR Josef (* *(. ). *%') Vracov u Kyjova, okres Hodonín) – herec. Pochází ze skromných venkovských poměrů, které ho naučily pokoře a úctě k tradičním hodnotám a hrdosti na své moravsko-slovácké kořeny. Je prostředním ze tří synů železničáře, který to dotáhl na výpravčího. Původně měl pokračovat v otcově profesi, ale střední škola odhalila, že na to nemá technické předpoklady. Sklony k herectví, zděděné zřejmě po mamince – někdejší ochotnici, prokázal už ve črnácti letech, kdy začal hrát v amatérském divadle. Na hereckou dráhu však nepomýšlel. Ke zkouškám na JAMU, kam byl napoprvé přijat, ho vlastně přemluvil kamarád. Po ukončení hereckých studií (*%(/) získal angažmá v Českém Těšíně, odkud po dvou letech přešel na tři sezony do brněnského Divadla bratří Mrštíků, které pak vyměnil za Východočeské divadlo v Pardubicích, kde působil další čtyři roky. Roku *%/( se připojil k formujícímu se souboru Činoherního klubu, kde během čtrnácti sezon vyzrál ve výraznou hereckou osobnost, těsně spjatou s profilem této komorní scény, na jejíchž prknech vytvořil řadu významných rolí, v nichž uplatnil principy autentického herectví (fráter Timofej v Mandragoře, Lexa ve hře Aleny Vostré Na koho to slovo padne, Gajev ve Višňovém sadu, démonický vyšetřovatel Porfirij v Zločinu a trestu, vrátný v Bludišti, Osip v Revi-

Josef Somr

zorovi, sadistický Goldberg v Pinterových Narozeninách, klaun v Andrejevově hře Ten, který dostává políčky, Peachum v Krejcarové opeře, rezignovaný herec Tyron v O’Neillově Cestě dlouhého dne do noci). V srpnu *%&$ se stal členem činohry Národního divadla, které opustil roku "##*, kdy se rozhodl odejít do důchodu. Na prknech naší první scény se jeho vyhraněné a zároveň široce sdělné, groteskně demaskující herectví plně rozvinulo v mnoha vynikajících kreacích (Jakub Bušek v Našich furiantech, Maršál v Bílé nemoci, Vávra v Maryše, Profous v Daňkově Vévodkyni valdštejnských vojsk, Claudius v Hamletovi, Gloster v Králi Learovi, Kunz v Roku na vsi, Edgar ve Strindbergově Tanci smrti). Je dvojnásobným laureátem Ceny 7álie – tu první mu přinesla roku *%%& postava

;SOMR< pana Františka v Romanci pro křídlovku a druhou získal roku "##* za hlavní roli v inscenaci 8e Gin Game z pražské Violy. Je představitelem moderního jevištního projevu: úsporná, civilní mluva i gesta, přecházející někdy nenásilně do lehké a funkční grotesknosti, mu nejsou účelem, nýbrž nástrojem jiskřivé hry ironie a stálého nadhledu, s nímž na jevišti spontánně hodnotí skutečnost. Jeho postavy jsou většinou kritickými variacemi na téma někdy zlobné nenávisti, jindy nenápadné agresivity v mezilidských vztazích. Často tu proniká i pro něho typický motiv manipulace, tj. samozvaného zasahování do osudů druhých lidí. Dlouho hrával téměř výhradně padouchy různého druhu a kalibru: potměšilce, podvodníky, úlisné hochštaplery, podlé kumpány, cynické svůdce a jiné morálně pokřivené typy. Měl pro ně ideální fyziognomické předpoklady, jimiž neváhal zdůrazňovat ty nejodpornější stránky lidských povah, aniž by však sklouzával do stereotypu těchto zlodušských postav. Později začal vytvářet vnitřně komplikované postavy ztracených individuí, klamaných i klamajících manželů a ne právě šťastných otců dospívajících synů a dcer, kteří mu dělají starosti. Stárnoucí a staré muže pak vybavil vědoucím smutkem i ironií. Uplatnil se také v typech tragikomických. Pro film ho objevil v první polovině /#. let v pardubickém divadle tehdejší pomocný režisér J. Herz pro celkem epizodní roličku vězeňského lékaře Schwarcze v soudním dramatu režisérů Jána Kadára a Elmara Klo-

182 se Obžalovaný (*%/)). Ve druhé polovině /#. let ho začali do svých filmů obsazovat hlavně mladí režiséři z okruhu tzv. nové vlny. Rozhodovala o tom jednak generační příbuznost, hlavně však jeho herecká příslušnost k Činohernímu klubu, jehož specifická inscenační poetika byla těmto filmařům velmi blízká. Právě jeden z jeho režisérů J. Menzel mu nabídl první velkou film. příležitost – prostopášného výpravčího Ladislava Hubičku v Oscarem ověnčené adaptaci Hrabalovy novely Ostře sledované vlaky (*%//). Bezprostředně po něm následoval slizký a slídivý recepční v Mášově secesně stylizované absurdní hříčce Hotel pro cizince (*%//), řádový rytíř Rotgier ve Vláčilově středověké baladě Údolí včel (*%/&), soused Pavel Svoboda v Činčerově, Roháčově a Svitáčkově interaktivní komedii Kinoautomat: Člověk a jeho dům (*%/&) a vojín Bill Tall, jeden z pětice amerických vojáků ztracených za ". světové války v džungli kteréhosi tichomořského ostrova ve Smočkově a Sísově adaptaci div. hry Činoherního klubu Piknik (*%/&). Za postavu Ády Vinše, typického představitele maloměšťácké společnosti, v níž jsou manželské a milenecké vztahy vytvářeny výhradně zvykem vedoucím k únavnému stereotypu, z jehož pout se někteří jedinci tu více, tu méně úspěšně pokusí uniknout i za cenu porušení obecně platných morálních zákonů, kterou vytvořil v Bočanově adaptaci rané novely Vladimíra Párala Soukromá vichřice (*%/&), získal Trilobita za rok *%/&. Jeho partnerkami byly M. Myslíková

183 v roli Vinšovy manželky Joži a D. Kolářová jako roztomilá milenka Bohunka. Znamenitě se vyrovnal i s velkou charakterní postavou Ludvíka Jahna v Jirešově zfilmování Kunderova Žertu (*%/$). Svým nenapodobitelným mimickým výrazem rozeného mistra přetvářky, bytostného ironika s uštěpačnou dikcí a přezíravou lhostejností modeluje svého hrdinu, zahořklého intelektuála a sarkastického glosátora, který nepřekonal strašlivou křivdu svého zničeného mládí a teď se chce pomstít, ale ani to mu nevyjde. Zajímavou studii opatrnického a bezpáteřního funkcionáře předvedl v Sirového psychologickém dramatu podle románu Evy Kantůrkové Smuteční slavnost (*%/%) v úloze předsedy MNV Aloise Devery, jemuž se nepodaří zmařit úsilí venkovské vdovy (J. Tichá) uspořádat pohřeb svého muže, který se před lety postavil proti násilné kolektivizaci. Následovala dlouhá řada vedlejších, převážně negativních rolí v psychologických a dramaticky vyhrocených filmech různých režisérů: Václava Matějky (Návraty, *%&"; Pomerančový kluk, *%&(), Antonína Máši (Rodeo, *%&"; Proč nevěřit na zázraky, *%&&), Františka Vláčila (Dým bramborové natě, *%&/), Ivo Nováka (Na konci světa, *%&(), Jaroslava Balíka (Já jsem Stěna smrti, *%&$) aj. Často se objevoval v kriminálních filmech, ať už jako pachatel (Jeden z nich je vrah, *%&#; Vražda v hotelu Excelsior, *%&*; Zatykač na královnu, *%&'), nebo podezřelý (Smrt černého krále, *%&*; Případ mrtvého muže, *%&); Čas pracuje pro vraha,

;SOMR< *%&%). Méně se vyskytoval ve filmech laděných do humorné noty: povídka Vznášející se docent z Hoblovy Velké neznámé (*%&#), Skalského Touha Sherlocka Holmese (*%&*), Balíkova Slečna Golem (*%&"), Vorlíčkova komedie Což takhle dát si špenát (*%&&), Muchnův film Hop – a je tu lidoop (*%&&). Několikrát se pohyboval v důstojnické uniformě (Půlnoční kolona, *%&"; Dva muži hlásí příchod, *%&(). Zajímavou parafrázi Tylova šejdíře Vocílky ze Strakonického dudáka vytvořil v Rychmanově muzikálu Hvězda padá vzhůru (*%&)). Postavy otců malých i dospívajících děti vytvořil v Novákově filmu Poslední ples na rožnovské plovárně (*%&)), v Kachyňově psychologickém příběhu Smrt mouchy (*%&/) a filmu Čekání na déšť (*%&$). Vyvrcholily velkou a psychologicky náročnou rolí muže, který opustil manželku (J. Hlaváčová) a synka a emigroval na Západ, aby se po dvaceti letech vrátil a byl překvapen, že rodinná pouta se nenapravitelně zpřetrhala a jejich další soužití není možné, v Bočanově adaptaci novely Jana Kostrhuna Pytláci (*%$*). Z dlouhé řady rolí, které vytvořil ve druhé polovině &#. let, byla největší postava příživníka Kazana Neburky z další adaptace literární předlohy Vladimíra Párala Radost až do rána (*%&$), kterou natočil režisér Antonín Kachlík. Šlo opět o typickou páralovskou postavu rozvráceného člověka, který odmítá pracovat, nemá peníze, neuznává žádné závazky a morální zákony a jen se oddává bláhovým snům. V řadě menších rolí pokračoval

;SOMR< i v $#. letech, kdy k nim patřil např. dezinfektor KaYa v Kachyňově filmu Pozor, vizita! (*%$*), notorický alkoholik Ovečka ve Vorlíčkově Zralém víně (*%$*) a Mladém víně (*%$/), maloměstský gymnaziální profesor Ječmen v pentalogii Kleinových poetických komedií ze života současných středoškoláků a poté i vysokoškoláků Jak svět přichází o básníky (*%$"), Jak básníci přicházejí o iluze (*%$)), Jak básníkům chutná život (*%$&), Konec básníků v Čechách (*%%') a Jak básníci neztrácejí naději ("##)), policejní strážmistr Halík z první republiky v Matějkových retrokomediích Anděl s ďáblem v těle (*%$') a Anděl svádí ďábla (*%$$), při vší nekompromisnosti velmi lidský příslušník VB Vyhnálek v Menzelově adaptaci povídek Bohumila Hrabala Slavnosti sněženek (*%$'), trojjediná postava inspektora, starosty a principála v moderní pohádce pro děti Modré z nebe (*%$') režiséra Oty Kovala, jeden z trojice titulních hrdinů Servác ve werichovské pohádce Oldřicha Lipského Tři veteráni (*%$'), majitel periferní sportovní arény Pašek v Novákově retrokomedii z prvorepublikového Žižkova Fešák Hubert (*%$)), správce státního statku Smrček v Kleinově poválečném příběhu Kdo se bojí, utíká (*%$/), nepoctivý vesnický obchodník Napakunk v Cvrčkově moderní pohádce Strašidla z vikýře (*%$&), primář protialkoholní léčebny Dobrotka v Kleinově hořké komedii Dobří holubi se vracejí (*%$$), žižkovský notorický alkoholik a výtržník Kozel v Kachyňově tragikomedii Blázni a děvčátka

184 (*%$%) a namyšlený místopředseda strany domkářů Charousek v Menzelově vančurovském Konci starých časů (*%$%). Hrál v mnoha průměrných i podprůměrných filmech různé podezřelé existence i seriózní muže, jeho tvárná mimika dokázala osvěžit i zpochybnit lecjaké dějové schéma. V posledních dvaceti letech již není tak častým hostem na film. plátně, přesto některé kreace z této doby patří v jeho filmografii také k těm zásadním. Rozhodně to platí o razantní postavě moudrého, avšak poněkud svérázného venkovského lékaře a otce pěti dcer Hanzelína, v jehož domácnosti stráví několik zotavovacích měsíců patnáctiletý hrdina Emil (Jakub Marek), v kultivovaném Jirešově přepisu Havlíčkova románu Helimadoe (*%%'). Na bravurním hereckém dialogu J. Somra a jeho mladšího kolegy D. Novotného režisér Vladimír Michálek postavil svou hořkou komedii inspirovanou novelou Emila Hakla O rodičích a dětech ("##$), zachycující odpolední procházku sedmdesátiletého otce se čtyřicetiletým synem, během níž si oba muži „jen“ povídají a připomínají různé epizody z rodinného soužití. Se stejnou virtuozitou však plní i menší úkoly, reprezentované třeba postavami hostinského v Sirového Černých baronech (*%%"), umírajícího sukničkáře Viktora ve Filipově komedii Jedna kočka za druhou (*%%'), kouřícího kněze ve Slámově smutné komedii Akáty bílé (*%%/), lékaře Holubce v Bočanově Zdivočelé zemi (*%%&), učitele v Cieslarově válečné baladě Pramen života – Der

185 Lebensborn ("###), krále Dobromila v pohádce Romana Vávry Čert ví proč ("##'), rychtáře ve Strachově pohádce Anděl Páně ("##(), vesnického kronikáře Antonína Doubravu v Kleinově komedii Svatba na bitevním poli ("##$) a rozšafného zahrádkáře, rybáře a karbaníka Baluna v Hřebejkově komedii U mě dobrý ("##$). O jeho herecké mistrovství se opírá už čtyřicet let i mnoho dramatických pořadů v televizi. Za všechny inscenace a filmy všech žánrů a širokého tematického spektra jmenujme alespoň tituly Dreyfusova aféra (*%/$), Spravedlnost pro Selvina (*%/$), Kaviár jen pro přátele (*%/%), Dlouhá bílá nit (*%&#), Byly noci májové (*%&#), Alexandre Dumas starší (*%&#), Babička (*%&*), Zvláštní případ (*%&*), Almara (*%&*), Muž v pralese (*%&*), Hlavní přelíčení (*%&*), Čestné kolo (*%&'), Poslední dopis (*%&'), Bertillon &99 (*%&)), Vrtkavý král (*%&)), U tří nevěst (*%&)), Co je s tebou, Lenko? (*%&&), Kam uhnout očima (*%&&), Nikola Šuhaj loupežník (*%&&), Jak zničit vlastní mužstvo (*%&&), Pastýřův dar (*%&%), Zlaté rybičky (*%&%), Nebožtíci na bále (*%$#), Skapinova šibalství (*%$#), Jasnovidec (*%$#), Začalo to karafiátem (*%$*), Ubohý pan Kufault (*%$*), Spor herečky Kvapilové (*%$"), Švédská zápalka (*%$"), Únosy bez výkupného (*%$'), Tažní ptáci (*%$'), Povídky malostranské (*%$)), Cawdor a Fera, (*%$(), Duhová kulička (*%$/), Spor o bohyni (*%$/), Pan Pickwick (*%$&), Milionová láska (*%$$), Radostný život posmrtný (*%%#), Svědkyně (*%%*), Hřbitov pro cizince (*%%*), Jak

;SOMR< vyloupit banku (*%%"), Zelňačka (*%%(), Travis (*%%/), Dvě z policejní brašny (*%%/), Doktor Munory a jiní lidé (*%%&), Vše pro firmu (*%%$), Nenávist (*%%%), Arrowsmith (*%%%), Píseň o lítosti (*%%%), Velký případ (*%%%), Na zámku ("###), Poslání s podrazem ("##"), Vyvraždění rodiny Greenů ("##"), Bankrotáři ("##'), Společník ("##'), Povodeň ("##() a Muž a stín ("##&). V tv. repertoáru nechybí ani pohádkové příběhy: O holiči a barvíři (*%%/), O Johance s dlouhými vlasy (*%%$), Zvonící meče ("###), Jak se Matěj učil čarodějem ("###), Zázračné meče ("##"), Malvína ("##'), Probuzená skála ("##)) a řada dalších. Namluvil animované seriály večerníčků Cesty formana Šejtročka (*%%') a Bubáci a hastrmani (*%%%). Oblibě se těší i díky svým rázovitým figurám v seriálech, např. Pan Tau (*%/%–&$), F. L. Věk (*%&*), Byli jednou dva písaři (*%&"), Byl jednou jeden dům (*%&)), 34 případů majora Zemana (*%&)–&%), Slovácko sa nesúdí (*%&(), Matka (*%&(), Žena za pultem (*%&&), Ve znamení Merkura (*%&$), Nemocnice na kraji města (*%&$, *%$*, "##'), Zákony pohybu (*%&%), Dnes v jednom domě (*%$#), Dynastie Nováků (*%$"), Doktor z vejminku (*%$"), Létající Čestmír (*%$)), Rozpaky kuchaře Svatopluka (*%$(), Třetí patro (*%$(), Gottwald (*%$/), Cirkus Humberto (*%$$), Případy pro zvláštní skupinu (*%$$), Dobrodružství kriminalistiky (*%$%), O zvířatech a lidech (*%%)), Hospoda (*%%/), Případy detektivní kanceláře Ostrozrak ("###), Nemocnice na kraji města po dvaceti

;SONJA< letech ("##') a Místo nahoře ("##)). Jeho hlas často zaznívá v literárně-dramatických pořadech Čs. rozhlasu, jehož archiv ukrývá na " ### Somrových rolí (v anketě posluchačů Neviditelný herec se pravidelně umísťuje na čelných místech a roku "##( dokonce zvítězil). Roku "##( obdržel z rukou prezidenta za celoživotní práci medaili Za zásluhy, Zasloužilý umělec (*%$&). SONJA Magda, vl. jm. Venceslava Veselá (* '. %. *$%( nebo "'. (. *$$/ Vídeň, † *%(& USA) – filmová herečka; manželka rakouského režiséra a herce Friedricha Fehéra (*$$%–*%(#) a matka dětského herce Jana Fehéra-Weisse (* *%"'). Rodina pocházela z jihočeského pohraničí. Po tanečním a hudebním školení začínala roku *%#& zprvu pod pseudonymem Magda Slawa na div. a kabaretních jevištích ve Vídni. S účinkováním před kamerou začala roku *%*$ a během "#. let dosáhla její film. kariéra vrcholu díky hlavním rolím v německých filmech jejího manžela, např. Mata Hari, rudá tanečnice/Mata Hari, die rote Tänzerin (*%"&), Marie Stuartovna/Maria Stuart (*%"&) a Sensační proces/Sensations-Prozess (*%"$). S příchodem zvukového filmu, kdy její sláva rychle pomíjela, natočila s manželem a synkem v Praze dva filmy, v nichž se představila jako krásná a nešťastná žena zhýralého velkostatkáře (Když struny lkají, *%'#) a vražedkyně (Štvaní lidé, *%''). Roku *%'' odjela do USA a filmování opustila úlohou matky ve Fehérově britské

186 hudební burlesce 8e Robber Symphony/Lupičská symfonie (*%'/). SOUČKOVÁ Hana, rozená Pekařová (* ). '. *%(& Uherské Hradiště) – herečka a pedagožka. Po studiích v Moskvě nastoupila roku *%$# do hereckého souboru Slováckého divadla v Uherském Hradišti, jehož členkou zůstala sedm sezon. V žádné další scéně již trvalé angažmá nepřijala. Film a televize ji zatím herecky využili minimálně. Její první film. rolí byla epizodka úřednice geodezie ve Schmidtově krimikomedii Podfuk (*%$(). Podruhé a naposled se divákům v kinech představila v Hledíkově snímku Začátek dlouhého podzimu (*%%#). Se Z. Muchou hrála rodiče houslisty Františka Šulíka (Josef Pavela), jednoho z malých hrdinů dramatického příběhu zachycujícího atmosféru na moravské vesnici těsně před listopadovými změnami roku *%$%. Na tv. obrazovce se objevila např. v tv. thrilleru Sama uprostřed noci (*%$%). Více než vlastní herecké profesi se věnuje pedagogické činnosti (konzervatoř Duncan Centrum v Praze). SOUČKOVÁ Jiřina (* *%#%, † *%%?) – herečka. Od počátku (#. let vytvořila během dvaceti let dvanáct epizodních rolí ve filmech, z nichž rovnou polovinu režíroval Václav Krška. Většinou představovala manželky, které hrála v partnerských dvojicích s M. Doležalem (Mikoláš Aleš, *%(*), J. Seníkem (Mladá léta, *%("), F. M. Doubravou (Divotvorný klobouk, *%("), M. Růž-

187

;SOUKUP<

kem (Strakatí andělé, *%/)) a V. Navrátilem (Poslední růže od Casanovy, *%//). V dalších filmech se objevila třeba jako kuchařka (Kde řeky mají slunce, *%/*), pokladní („Rakev ve snu viděti…“, *%/$), paštikářka (Slasti Otce vlasti, *%/%) a sousedka (Tatínek na neděli, *%&*). SOUČKOVÁ Miroslava (* &. (. *%/( Brno) – herečka; životní partnerka herce Z. Mahdala. Oba její rodiče byli dlouholetými zaměstnanci podniku Brněnské veletrhy a výstavy. Nebýt divadla, na které se napřela její touha, studovala by nejspíš zahraniční obchod. Od $. třídy základní školy hrála v Dětském studiu Divadla na provázku i v dalších souborech malých forem. Po maturitě absolvovala studium herectví na JAMU (*%$%). Mezitím si několikrát vyzkoušela své herecké schopnosti před kamerou, která ji poprvé zachytila v Olmerově snímku pro mládež Sonáta pro zrzku (*%$#). Pak začala v brněnském studiu ČST točit inscenace a pohádky (Sazička pro štěstí, *%$"; O líné Pepině, *%%*). Citlivý portrét dospívající blonďaté a modrooké dívky s tragickým osudem vystihla v hlavní roli Emilky Fejfarové, o jejíž nacistické převýchově v bezdětné rodině velitele koncentračního tábora (Oleg Tabakov) vypráví Moskalykův psychologický snímek Kukačka v temném lese (*%$)). Jiný typ hrdinky jí nabídla postava zlé princezny Zlatovlásky v koprodukčním čs.-sovětském filmu Pohádka o Malíčkovi (*%$/). Menší úlohou studentky se prezen-

Miroslava Součková

tovala ještě v Hanákově psychologické studii Tichá radosť (*%$(). Po absolutoriu nejprve zamířila do pražského Divadla Jiřího Wolkera a pak Hudebního divadla v Karlíně (Pohádka máje, Podskalák, Slaměný klobouk, Divotvorný hrnec apod.). Po mateřské dovolené už do stálého angažmá nenastoupila a těžiště její herecké práce spočívá v dabingu (seriály, filmy i dokumentární tituly), jemuž se věnuje společně se svým mužem. Roku "##( založila s přáteli v Řeporyjích, kde žije, občanské sdružení na vybudování tamního divadla pro děti. SOUKUP Antonín (* *". /. *$%* Praha, † "). ). *%&( Praha) – herec. Už ve čtrnácti letech psal kuplety pro J. Švába-Malostranského. Roku *%#$ začal hrát v ochotnickém souboru na Mar-

;SOUKUP< jánce v Břevnově. Na základě novinového inzerátu získal první profesionální angažmá u kočovné div. společnosti ředitele Kaňkovského (*%"*), kam byl přijat pro komický obor. Aby získal co nejvíc zkušeností, vystřídal v krátké době řadu dalších kočovných souborů (mj. J. Burda, Východočeská společnost) i kamenných divadel v Olomouci, Brně a Ostravě. Na sklonku "#. let se vrátil definitivně do Prahy, kde nalezl možnosti uplatnění nejen na jevišti, ale v hojné míře i před film. kamerou. Podle vlastních vzpomínek hrál v několika němých filmech, ale z dosavadních poznatků a pramenů to nelze doložit. Účinkování v české kinematografii jednoznačně prokazují až filmy od roku *%'', přičemž rozsah rolí většinou nepřesáhl epizodní rozměr. Mezi jeho téměř sedmdesáti figurkami korpulentních chlapíků rozličných profesí a stavů se nacházejí často starostové (U svatého Antoníčka, *%''; Děvčátko z venkova, *%'&; Prstýnek, *%))), hostinští (Muzikantská Liduška, *%)#; Mezi nebem a zemí, *%($; Florián, *%/*), číšníci a vrchní (Vyděrač, *%'&; Tři kamarádi, *%)&), kuchaři (Jízdní hlídka, *%'/; O medvědu Ondřejovi, *%(%), portýři (U pokladny stál…, *%'%; Artur a Leontýna, *%)#), vrátní (Kariéra matky Lízalky, *%'&; V každém pokoji žena, *%&)), hudebníci (Král ulice, *%'(; Ještě svatba nebyla…, *%(); Neschovávejte se, když prší, *%/"; Káťa a krokodýl, *%/(), faráři (Jedenácté přikázání, *%'(; Kde řeky mají slunce, *%/*), pekaři (Barbora Hlavsová, *%)"; Císařův pekař – Pe-

188 kařův císař, *%(*) a hosté a návštěvníci různých akcí a veřejných zařízení (Jarčin profesor, *%'&; Posel úsvitu, *%(#; Jestřáb kontra Hrdlička, *%('; Cirkus bude!, *%()). V Rovenského melodramatu Tatranská romance (*%')) vytvořil spolu se S. Svozilovou dosti vulgární mladokomickou dvojici v roli sedláka Jury a jeho děvečky Zuzky. Později se až do požehnaného věku, kdy vystupoval na estrádách, objevoval v postavách staříků a dědečků ve filmech různých žánrů: v komediích (Chlap jak hora, *%/#; „Rakev ve snu viděti…“, *%/$; Nejkrásnější věk, *%/$; Slaměný klobouk, *%&*; Claim na Hluchém potoku, *%&*; Pan Tau to zařídí, *%&"; Televize v Bublicích aneb Bublice v televizi, *%&); Jáchyme, hoď ho do stroje!, *%&)) i dramatických příbězích (Bitva o Hedviku, *%&"; Případ mrtvého muže, *%&); Dvacátý devátý, *%&); V každém pokoji žena, *%&)). Jedinou hlavní roli vytvořil ve studentském filmu posluchače FAMU Jana Ekla Poslední rozhovor (*%&'), kde hrál dědečka, který se chystá na svůj odchod ze života a s vnukem (Zdeněk Rumpík) probírá jeho budoucnost. SOUKUP Pavel (* '*. *". *%)$ Praha) – herec; bývalý manžel herečky Z. Geislerové a nynější manžel herečky I. Siegelové. Vystudoval žurnalistiku na Fakultě sociálních věd a publicistiky UK v Praze (*%&") a na popud O. Sklenčky absolvoval katedru herectví na DAMU (*%&)). Z prvního čtyřletého angažmá v olomouckém Divadle Oldřicha Stibora (Storeyova Farma, O’Neillova

189 Farma pod jilmy) přešel na čtyři sezony do libereckého Divadla F. X. Šaldy (Magis v Marceauově Vajíčku, Jánošík v Malovaném na skle), odkud se roku *%$" vrátil do Prahy jako člen souboru Městských divadel pražských. Od roku *%%/ působí ve svobodném povolání, hostoval v Hudebním divadle v Karlíně (muzikály Klec bláznů, Ginger a Fred, Viktor – Viktorie), ale těžiště své herecké práce přenesl za mikrofon rozhlasových, dabingových aj. studií. Jeho podmanivě melodický hlas důvěrně znají posluchači rozhlasové dramatické tvorby i diváci zahraničních filmů jako dabéra řady herců, zejména pak Roberta Redforda, Michaela Douglase, Gérarda Depardieua, Robina Williamse, Bruce Willise, Harrisona Forda a Sylvestra Stallona. Často se uplatňuje jako spíkr dokumentárních filmů a naučných tv. pořadů, mnoho let uvádí pořad ČT o bezpečnosti silničního provozu Stop. Dlouhodobě se věnuje uměleckému přednesu (např. v pražské Viole) a načítá knihy na audionosiče. Pravidelně se umísťuje na čelných pozicích diváckých a posluchačských anket (vítěz TýTý "##' jako nejpopulárnější dabér a Neviditelný herec "##'). Jeho kinematografické konto zatím vykazuje pouze dvě položky: vedlejší role tělocvikáře Bertíka v dětském filmu Věry Plívové-Šimkové Brontosaurus (*%&%) a družstevního agronoma Trnky ve společenském dramatu s kriminální zápletkou Súdim ťa láskou (*%$*) slov. režiséra Vladimíra Kavčiaka. Více příležitostí mu poskytla televize, kde jeho role

;SOVÁK<

Pavel Soukup

v inscenacích, filmech a pohádkách (Obyčejná historie, *%$"; Bratři, *%$&; Společenská hra, *%%*; Pohádka o touze, *%%*; Tajemství čínského velblouda, *%$&; Znásilnění, "###) zcela zastínila postava intrikujícího zástupce ředitele gymnázia Karla Máry ze seriálu Život na zámku (*%%(). Je také autorem několika div. her (Tři na slunci, Přelet modrého morfa), dvou knižních sbírek fejetonů Nejsem děvkař!!! Jsem romantické dřevo! ("##') a Nejsem dřevo!!! Jsem romantický děvkař! ("##)) a pohádkové knihy Delfínek Deo ("##)). SOVÁK Jiří, vl. jm. Jiří Schmitzer (* "&. *". *%"# Praha, † /. %. "### Praha) – herec, otec herce a zpěváka J. Schmitzera. Vyrostl v otcově smíchovském hostinci, kde poznával svět z jiného

190

;SOVÁK<

Jiří Sovák

úhlu než jeho vrstevníci a kde úspěšně bavil hosty. Jako dítě byl, jak sám říkal, „neuvěřitelně vzteklý a ukecaný“, což jej nakonec i díky podpoře maminky přivedlo k divadlu, k němuž zběhl hned po vyučení číšníkem. Začínal v košířském ochotnickém souboru D-tvář a krátce kočoval s cestovním spolkem Divadlo práce. Za okupace, kdy si záměrně počeštil jméno na Sovák, studoval rok herectví na dramatickém oddělení Pražské konzervatoře (*%)*), pracoval jako skladník v jinonické továrně Walter a po večerech hrál v pražském kabaretním divadle Živé jeviště v Rokoku. Seznámil se s režisérem Janem Strejčkem a roku *%)' s ním odešel do prvního profesionálního angažmá v Horáckém divadle v Třebíči, kde setrval do konce války. Vojenskou prezenční službu (*%)/–)&) ab-

solvoval v AUS Víta Nejedlého a pak nastoupil u E. F. Buriana v D '), kde se projevil jako velmi tvárný herec, schopný zahrát postavu jakéhokoli věku a postavení (titulní hrdina dramatizace Balzakova románu Otec Goriot nebo Fikejs v Káňově dobové agitce Parta brusiče Karhana, baron v Gorkého dramatu Na dně, Fabrizius v Goldoniho Zamilovaných). Roku *%(" přešel do Divadla čs. armády. Z množství postav ztvárněných na vinohradské scéně jmenujme alespoň čtyři, charakteristické pro jeho naturel: Habršperka v Našich furiantech, pekelníka Ichturiela v Drdových Dalskabátech, Jammerwella ve Fidlovačce a Loulu v Dalskabátech, hříšné vsi. Roku *%// se stal členem činohry Národního divadla, které musel předčasně opustit po těžkém úrazu při autonehodě (*%$'). K jeho nejoblíbenějším rolím zdejšího repertoáru patřil Jupiter v Molièrově Amfitryonu, Viktor Molnár v Örkényho Kočičí hře, švec Hejl v Stehlíkově Mordové rokli, gubernátor v Mrtvých duších, Walter Burns v Hechtově a MacArthurově První stránce, Halák v Klicperově Ženském boji, kníže v Dostojevského hře Strýčkův sen, otec Školastykus v Drdových Hrátkách s čertem a Klásek v Lucerně. Jako charakterní herec jadrného, výstižného humoru, který interpretované postavy přizpůsobuje vlastní individualitě, pracuje se zkratkou a charakterizuje roli množstvím promyšlených detailů, dokonale odpozorovaných ze všedního života. Jeho typickým vyjadřovacím prostředkem je především hlas – po-

191 tměšilý a jízlivý, spiklenecký, karikaturně zvýšený a s „nosním“ přízvukem. Využívá především takových poloh hlasu, v nichž převažuje tón mentorské podrážděnosti, kontrastující někdy s podtextem laskavého pochopení. V naduté panovačnosti odhaluje pózu, kterou pak se suchým humorem demaskuje. Jeho ironická, hravá bodrost působí zvláště účinně v postavách staromládeneckých morousů, hašteřivých nešiků a uštěpačných glosátorů, v nichž rozvíjel typ žoviálního protikladu J. Marvana, ale velmi blízko měl i ke komediálnímu herectví H. Haase. Podobně jako v případě obou zmiňovaných předchůdců jeho herecké kvality dokázal v mnohem větší míře a lépe zhodnotit a zužitkovat film a později televize než divadlo. Kamera ho poprvé zaznamenala na film. pás jako fotografa v reklamním snímku textilního podniku Miltex s názvem Pět strýců (*%)"), který ale nebyl pravděpodobně uveden. Na plátně se začal objevovat brzy po osvobození anonymními epizodkami a prvním titulem, který uvádějí filmografické materiály, je Machova okupační veselohra Nikdo nic neví (*%)&), v níž se mihl jako detektiv v hotelu. První větší postavu představoval vojín Jula v Machově dobrodružném filmu o boji čs. vojáků a příslušníků SNB proti banderovským jednotkám Akce B (*%(*). Postavy vojáků – a později i důstojníků – vytvořil ještě ve filmech s válečnou a vojenskou tematikou Tanková brigáda (*%((), Neporažení (*%(/), Zářijové noci (*%(&) a Tenkrát o vánocích

;SOVÁK< (*%($). Velkou roli mladého učitele Vojty Koskuby, jehož manželka Růžena (I. Kačírková) je také zaměstnána a odlišný způsob práce i různé zájmy vedly téměř k rozvodu, si s chutí zahrál v komedii V. Borského Kudy kam? (*%(/). Pak následovala opět řada vedlejších postav, např. zaměstnanec pohřební služby v městečku Pivonice Emil Bouzek, který v satirické komedii Zdeňka Podskalského Mezi nebem a zemí (*%($) protestoval proti prémiování zaměstnanců pohřební služby, nebo navenek přísný až drsný, ve skutečnosti velmi lidský trenér mladých žokejů a ustaraný otec sličné Věry (J. Kasanová) Mikota v Polákově dobrodružném filmu Smrt v sedle (*%($) či věčně nespokojený a neukázněný pacient plicního sanatoria Farták v Gajerově filmu dramatu Sny na neděli (*%(%). Ve spolupráci s režisérem Podskalským poprvé vytvořil v komedii Kam čert nemůže (*%(%) originální komickou dvojici s V. Brodským v postavách předsedy JZD Hátla a kastelána místního hradu Borovičky. V nejrůznějších obměnách se společně objevili ještě mnohokrát. Nešlo však o typický komický tandem, jejich figury nebyly na sobě tak závislé, ale jisté předpoklady pro komické duo tu byly: vysoký a lehce odměřený a ironický Sovák, vedle něj subtilnější a vlídnější Brodský. V další Podskalského komedii Spadla s měsíce (*%/*) byl předsedou JZD Brodský a Sovák hrál účetního, v poetickém filmu Až přijde kocour (*%/') byl Sovák ředitelem školy a Brodský mladým učitelem. Podobnou dvojici,

;SOVÁK< v níž byl naopak ředitelem školy Brodský a Sovák hrál pohádkového rytíře Brtníka, vytvořil v dětském muzikálu Oldřicha Lipského Ať žijí duchové! (*%&&), ve druhé čapkovské povídce filmu J. Krejčíka Čintamani & podvodník (*%/)) hrál Sovák pořádkumilovného sňatkového podvodníka Plichtu a Brodský chápavého a lidského detektiva Holuba. V Podskalského komedii Světáci (*%/%) je doplnil J. Libíček na trojici venkovských fasádníků, kteří za velkých obětí prožijí aspoň jednu noc „ve víru velkoměsta“, a podobně, o několik let později, doplnil dvojici Sovák – Brodský V. Menšík na trojici starých nacistů, kteří se v Polákově sci-fi komedii Zítra vstanu a opařím se čajem (*%&&) rozhodli dopravit pomocí časoprostorové rakety Hitlerovi atomovou bombu, a tak zvrátit pro něj nepříznivý výsledek ". světové války. Ve Vorlíčkově satirické komedii Což takhle dát si špenát (*%&&) byl jeho partnerem V. Menšík. S chutí si zahrál hlavní role ve dvou moderních pohádkách s obdobnými náměty, i když vzešly z per spisovatelů různých generací a různého naturelu: Dařbuján a Pandrhola (*%(%) a Florián (*%/*). V první, natočené podle Jana Drdy, hrál havíře Kubu Dařbujána, který dostal od Smrťáka (V. Lohniský) dar doktorského umění, ale zachránit bohatého Pandrholu (R. Hrušínský) se mu nepodařilo. Ve druhé, podle grotesky K. M. Čapka Choda, hrál sedláka Jírovce, který dostal od svého patrona sv. Floriána umění „dělat počasí“. Titulní rolí ve Fričově satirické komedii Král Králů

192 (*%/') byla postava montéra pražské ČKD Aloise Králů, který kdysi na montáži zachránil život panovníku Tamanského království a po jehož smrti zdědil královský trůn. Jako kapesní zloděj a falešný hráč František Fafejta vytvořil s dvěma dalšími kriminálníky (O. Krejča a V. Menšík) podařenou trojici, která se rozhodla okrást velké JZD v Čechově komedii Mezi námi zloději (*%/'). Zcela odlišnou, v podstatě tragickou postavu vojína Emila Červenky, který nejdříve vyvolal vzpouru českých vojáků v roce *%*$ v Rumburku a pak svou lehkomyslností zavinil její rychlé potlačení a popravu tří kamarádů, vytvořil ve Fričově historickém dramatu Hvězda zvaná Pelyněk (*%/)). S D. Medřickou představoval manželskou dvojici vědeckých pracovníků, která se stane obětí vpádu postav comicsových seriálů do jejich života v parodii Václava Vorlíčka Kdo chce zabít Jessii? (*%//) a v další Vorlíčkově parodii na špionážní příběhy Konec agenta W(C prostřednictvím psa pana Foustky (*%/&) hrál obyčejného účetního, jemuž se snadno podařilo zlikvidovat Velkého Svůdce, Velkého Sympaťáka a Velkého Hrdinu, které v jedné osobě představoval J. Kačer. Ve Fričově detektivní komedii Přísně tajné premiéry (*%/&) byl spisovatelem detektivních románů Hudcem, jehož rozvinuté fantazie využije lupič Jech (Č. Řanda) a nakonec i Hudcova manželka Lída (J. Bohdalová). V obdobné podobě „sympatického darebáka“, tentokrát technologa Ládi Wintera, který si vymyslel největší podvod století, ale

193 nedovedl jej realizovat, ve Fričově posledním filmu Nejlepší ženská mého života (*%/$) podal zajímavou psychologickou studii profesionálního donchuána a amatérského podvodníka, jenž se snaží vyhovět velkým finančním nárokům své mladé atraktivní manželky (I. Devátá), ale přitom nepřestává vzpomínat na svou první ženu (J. Smejkalová), která mu vždy podala pomocnou ruku a skutečně byla „nejlepší ženskou jeho života“. S L. Lipským a J. Brejchovou vytvořil trojici vědců z rozhraní ". a '. tisíciletí našeho letopočtu, kteří ve snaze zabránit nukleární zkáze Země se pomocí stroje času vrátí do roku *%** a pokusí se v Praze zavraždit profesora Einsteina v Lipského sci-fi komedii Zabil jsem Einsteina, pánové… (*%/%). Obohatil i galerii českých film. detektivů. Příkladem je skvělý výkon v Machově kriminálním filmu Na kolejích čeká vrah (*%&#) podle detektivní fantazie Eduarda Fikera Série C-L. Jako svérázný major Kalaš, jemuž úspěšně sekundoval kriminalistický elév Karlíček v podání J. Hanzlíka, vyšetřuje záhadnou loupež poštovního vagonu přepravujícího velkou částku peněz v nových bankovkách. Role se herci natolik zalíbila, že na ni chtěl navázat vytvořením jakéhosi seriálového typu. Nebylo však dostatek produkčních příležitostí, a tak zůstalo už jen u role majora Josefa Sýkory v Machově psychologickém dramatu z (#. let s názvem Člověk není sám (*%&*). Z detektivního námětu vycházela už i Novákova kriminální komedie Poklad byzantského kup-

;SOVÁK< ce (*%//), v němž mu připadla role archeologa Soudka, blízká jeho naturelu. Přímo na tělo mu napsal a natočil scenárista a režisér Josef Mach kriminální komedii Tři nevinní (*%&'), v níž si se zcela mimořádným elánem zahrál nejen tři vzájemně si podobné muže podezřelé z loupežného přepadení, ale i čtvrtého – skutečného pachatele. Mezi jeho neúspěšné, a tím komické zločince patří i bývalý český kasař Reiner, který se v Bočanově filmu Muž z Londýna (*%&)) vrátí po třiceti letech ze zahraničí do vlasti, nedokáže se orientovat ve změněných poměrech, a to znamená definitivní konec jeho kasařské kariéry. Ne již zločince, ale naopak mimořádně poctivého mistra velkého závodu Kroupu, který je donucen studovat na večerní škole pro pracující, hrál v Lipského komedii „Marečku, podejte mi pero!“ (*%&/), v níž se setkal se svým synem J. Schmitzerem jako mladým Jirkou Kroupou. V Schulhoffově veselohře Co je doma, to se počítá, pánové… (*%$#) vystřídal v postavě pana Nováka M. Kopeckého, který jej hrál v dřívějším filmu Zítra to roztočíme, drahoušku…! (*%&/). Poslední velkou roli mrzoutského plukovníka v záloze Čestmíra Semeráda, který se zamiloval do družstevnice Růženy Šmejkalové (I. Janžurová) a svým pedantstvím a úzkostlivou poctivostí a precizností JZD sice pomáhal, na druhé straně však přiváděl do prekérních situací poctivého místopředsedu (V. Menšík), vytvořil ve Vorlíčkově Zralém víně (*%$*) a jeho pokračování Mladé víno (*%$/). Ze zdravotních důvodů v $#. letech

;SOVÁK< velmi omezil svou hereckou činnost i před kamerou. Závěrečnou dekádu svého života se divákům v kinech připomněl už jen drobnými úložkami starce v Muchnově satirické komedii Divoké pivo (*%%'), starého strýce Růžičky ve Svěrákově smutné komedii Kolja (*%%/) a venkovana zvaného Strejček v Jasného poetickém snímku Návrat ztraceného ráje (*%%%). Poté se ve filmu odmlčel. Popularitu v nejširších vrstvách mu však zajistilo hlavně účinkování v televizi, kde od prvních pokusných vysílání z primitivního studia v Měšťanské besedě dosáhl počet jeho menších i velkých tv. postav několika desítek, např. v inscenacích Nejsme doma (*%/#), Slzy, které svět nevidí (*%/'), Uspořená libra (*%/'), Magnetické vlny léčí (*%/(), Muž, žena, Žoržík a já (*%/(), Odsouzený z Pinktownu (*%/&), Bohouš (*%/$), Talisman (*%/$), Prodej (*%&#), Klavír (*%&*), Tatínek (*%&*), Holka na vdávání (*%&"), Hříšníci (*%&"), Hudba přes rampu (*%&"), Věra nevěra (*%&"), Egyptologové (*%&)), Mapa zámořských objevů (*%&$), Šaty po tetě (*%&$), Neobvyklá dovolená (*%&$), Nebožtíci na bále (*%&%), Scapinova šibalství (*%$#), Dějiny jednoho dne (*%$*), Den velkého ticha (*%$*), Kdo chce kam (*%$*), Zkuste to s námi (*%$"), Ze staré drogérie (*%$"), Ďábel ví hodně (*%$'), Domeček plný koleček (*%$'), Postel s nebesy (*%$)), Stalo se jedné neděle (*%$(), Karanténa (*%$&), Talisman (*%%*), Hodina obrany (*%%*), Navštívení (*%%'), Záskok pro Sissi (*%%(). Nejmenší diváci ho poznávali na obrazovce v mnoha

194 pohádkách, jmenovitě O líném Honzovi (*%&&), Švec Janek v pohádkové zemi (*%&%), Chudák muzika (*%$*), Vltavská víla (*%$&), Maruška (*%$&), Čert a dráha (*%$$), Pane králi, jdeme z dáli (*%$%) aj. Bez jeho komického vkladu se neobešla ani řada seriálů: Rodina Bláhova (*%(%), Tři chlapi v chalupě (*%/"), Eliška a její rod (*%//), Hříšní lidé města pražského (*%/$), Pan Tau (*%/%–&$), F. L. Věk (*%&*), Byli jednou dva písaři (*%&"), Byl jednou jeden dům (*%&)), Chalupáři (*%&(), Arabela (*%$#), Létající Čestmír (*%$'), My všichni školou povinní (*%$)), Bambinot (*%$)), Druhý dech (*%$$), Křeček v noční košili (*%$$), Arabela se vrací (*%%#) a Území bílých králů (*%%*). Ze seriálových postav se největší oblibě dodnes těší jeho pábitelský a trochu potrhlý pan Bouvard v Roháčově adaptaci Flaubertovy nedokončené satiry Byli jednou dva písaři (*%&"), prchlivý invalidní důchodce, bývalý kontrolor obchodních inventur Evžen Huml v Chalupářích (*%&() a čaroděj Vigo v pohádkové Arabele (*%$#) a jejím pokračování Arabela se vrací (*%%#). V prvním exceloval po boku M. Horníčka a ve druhém byl jeho rovnocenným protihráčem J. Kemr. Často účinkoval v rozhlase (zejména v pohádkách), nahrál několik gramofonových desek (vynikající interpretace próz Oty Pavla Jak jsem potkal ryby). Poslední léta života trávil v ústraní na chalupě ve Stříbrné Skalici. Se Slávkou Kopeckou připravil vzpomínkové knihy Jiří Sovák. Dík za váš smích! aneb Já a moje trosky (*%%") a Sovák po-

195 druhé. Smích léčí aneb Neberte se tak vážně (*%%'), Sovák potřetí. Už mám vydivíno aneb Život s kočkou (*%%&) a Sovák počtvrté. Milosrdné a nemilosrdné historky aneb Bejvávalo (*%%%). Po smrti na tuto řadu navázala Sovákova třetí manželka Anna Schmitzerová-Sováková knihou Sovák popáté. Život se Sovákem aneb Uragán ("##*). Autorem profilové monografie Jiří Sovák (*%%#), zaměřené na jeho film. tvorbu, je Daniel Habětínek. Roku *%%( natočila dokumentaristka Simona Oktábcová Sovákův medailon pro cyklus Genus společnosti Febio. V březnu "### jej prezidium Herecké asociace vyznamenalo Cenou 7álie za celoživotní mistrovství. Zasloužilý umělec (*%/$). SPAL Jaromír (* *$. &. *%*/ Nové Strašecí, okres Rakovník, † "". '. *%$* Praha) – herec. S divadlem začínal už jako chrudimský gymnazista ve studentském souboru. Po maturitě odešel do Prahy, kde navštěvoval několik semestrů právnickou fakultu, než ji vyměnil za dramatické oddělení Státní konzervatoře. Jako posluchač účinkoval v Honzlově Divadélku ve Smetanově muzeu, kde zaujal svým jinošským půvabem a upřímností projevu např. v roli Srpše v Honzlově inscenaci Hadriána z Římsů. Při škole se živil jako vychovatel dětí jedné šlechtické rodiny v Kunraticích. Po absolutoriu (*%)") byl angažován do Nezávislého divadla (Klicperovi Bělouši, Mahenova Ulička odvahy, Ortnerova Rajská zahrádka). Ve druhé sezoně zdejšího působení přijal nabídku

;SPAL<

Jaromír Spal

k hostování v Národním divadle, aby alternoval s K. Högerem a Z. Kampfem postavu Jana Skalníka v Šrámkově Létu. Poslední dva roky nacistické okupace strávil v souboru Městského divadla na Královských Vinohradech. Pražská jeviště neopustil ani po válce, kdy se postupně stal členem Burianovy scény D )/ (*%)(–)/), Činohry (. května (*%)/–)$), Národního divadla (*%)$–(*), Divadla státního filmu (*%(*–(") a Městských divadel pražských (*%("–$#). Na počátku kariéry měl všechny předpoklady stát se úspěšným představitelem lyrických hrdinů, zejména romantických snílků a idealistů s citlivou a lehce zranitelnou duší, pro které byl vybaven ušlechtilým mladickým zjevem (urostlá postava, jemně profilová tvář rámovaná zvlněnými vlasy), pohy-

;SPAL< bovou kultivovaností a melodickým hlasem, schopným mnoha jemných odstínů. Tlumený patos z počátku herecké tvorby se měnil v civilní, pregnantní sdělení, zbavované postupně teatrality. Přitom osvědčil i smysl pro konverzační komiku a jemnou karikaturu. Na jevišti vytvořil dlouhou řadu významných postav v klasickém i moderním repertoáru domácím i světovém. Za všechny je třeba uvést jeho Romea v první poválečné, zcela nonkonformní inscenaci Shakespearovy tragédie režírované E. F. Burianem po jeho návratu z koncentračního tábora. Spal přesně pochopil Burianův záměr interpretovat hru jako sen pankráckého vězně, jako výraz blouznivé touhy po kráse a citu. Pro film jej objevil režisér J. A. Holman, který mu svěřil v melodramatu Bláhový sen (*%)') hlavní mužskou úlohu skromného čističe bot Františka Bureše, jehož snoubenka ŽoYa (N. Gollová) načas podlehla vidině pochybné slávy, když se stala středem pozornosti v souvislosti s úmrtím proslulého operního pěvce (O. Rubík). Za okupace vytvořil i menší postavu sklářského dělníka Tomáše v prvním, nepříliš úspěšném režijním pokusu herce R. Hrušínského Jarní píseň (*%))). Zato brzy po osvobození ho čekaly dvě velké film. role. V Krškově poetickém snímku Housle a sen (*%)/) vytvořil ústřední postavu vynikajícího českého houslisty Josefa Slavíka. Dokázal se vcítit do Krškovy poetiky a interpretoval mladého umělce jako plachého, cudného a citlivého jinocha, těžce si zvykajícího na slávu

196 a obdiv žen, z nichž se čtyři hlouběji dotkly jeho srdce. Shodné povahové rysy měl i jeho další hrdina z celovečerního hraného debutu J. Krejčíka Týden v tichém domě (*%)&), natočeného podle Nerudových Povídek malostranských. Opět zde ztělesnil mládence čistého srdce, mravní odvahy a upřímnosti, mladého domovnického synka a úředního praktikanta Václava Bavora, jemuž se podaří přes všechna příkoří uplatnit svůj literární talent. Poté hrál ještě ve více než dvaceti filmech, ale s tak zásadními úkoly se již nesetkal. Nenabídla mu je ani další spolupráce s Václavem Krškou, který ho obsadil do několika svých dalších filmů: jako zadluženého cestovatele, chudého hodináře a kancelářského sluhu Rudu Krejníka v psychologickém dramatu Až se vrátíš… (*%)&), malíře Lišku v životopisném snímku Mikoláš Aleš (*%(*), spisovatele Jana Nerudu ve smetanovském portrétu Z mého života (*%(() a předsedu závodního výboru Habrnu v současném dramatu Zde jsou lvi (*%($). Ve filmech ze současnosti i minulosti hrál muže různých profesí: mladšího tramvajáka ve Vávrově Němé barikádě (*%)%), kočího a mlékaře Juránka ve Weissově adaptaci románu Antonína Zápotockého Vstanou noví bojovníci (*%(#), účetního Bendu v Gajerově Usměvavé zemi (*%("), havíře Maška v Krejčíkově budovatelském dramatu Nad námi svítá (*%("), představitele Svazarmu v Makovcově komedii Návštěva z oblak (*%(() a četaře Hrabáka v Sequensově filmu Neporažení

197 (*%(/). Tyto vedlejší úlohy ale postupem času vystřídaly roličky a drobné epizodky inženýra (Lov na mamuta, *%/)), předsedy uličního výboru (Nikdo se nebude smát, *%/(), předsedy soudu (Kdo chce zabít Jessii?, *%//), odbojáře (Maratón, *%/$), správce tenisových kurtu (Hřiště, *%&() a důstojníků bezpečnosti (Město nic neví, *%&(; Případ mrtvých spolužáků, *%&/). Diváci si ho nejspíš vybaví z Vorlíčkovy pohádkové komedie Dívka na koštěti (*%&*), kde jako ředitel zoo představoval s M. Myslíkovou rodiče hlavního hrdiny (J. Hrušínský). Film ho začal zaměstnávat spíše jako spíkra v dokumentárních filmech, a zejména v dabingovém studiu. V menších rolích se objevoval také na tv. obrazovce, zejména v inscenacích a pohádkách: Slunečnice (*%/&), Souboj (*%/%), Smrt počestné paní (*%/%), Konec jedné služební cesty (*%&*), Nepřátelé veřejnosti (*%&)), Čert na zemi (*%&(), Jak se zranit ve službě (*%&$), Ve věci J. R. Oppenheimera (*%&%) aj. Pro mimořádně tvárný hlas nalezl daleko širší uplatnění v rozhlase, kde působil od roku *%)" jako herec, recitátor i spíkr. SPÁLENÝ Pavel (* *&. **. *%*( Ostrava, † /. &. *%$( Praha) – herec; syn operní pěvkyně Boženy Dvorské, manžel herečky Milady Davidové (*%""–"##") a otec herce Pavla Spáleného (* *%))). Hereckou dráhu nastoupil roku *%'$ v pražské Unitarii a vystřídal pak několik operetních společností (J. Líbal, Hruška, A. Vladyka). Roku *%)" se stal členem Městského divadla v Kladně,

;SPÁLENÝ< ale po jedné sezoně přijal angažmá ředitele Františka Grabingera v Divadle práce, respektive Pražském lidovém divadle. Po osvobození se vrátil na dvě léta do Kladna, kde také režíroval. Krátce pak působil v Divadle státního filmu (*%)&–)%) a na oblastních scénách v Hradci Králové a Pardubicích, aby roku *%(' nalezl zázemí v souboru Realistického divadla Zdeňka Nejedlého v Praze, jehož oporou zůstal téměř třicet let (hostoval zde jako částečně pracující důchodce do roku *%$'). Svědčily mu autoritativní postavy, ve kterých mohl uplatnit příkrost a ostrý hlas. Jeho doménou byli intrikáni a záporné postavy vůbec. Ve filmu vytvořil od konce )#. let kolem třiceti rolí, ale žádná z nich nebyla hlavní. Zpravidla se jednalo o malé, maximálně vedlejší úlohy mužů různých profesí a zaměstnání. Hrál např. skladníka (Železný dědek, *%)$), člena komise (DS-+4 nevyjíždí, *%)%), správce domu (Brankář bydlí v naší ulici, *%($), řidiče autobusu (Probuzení, *%(%), strážného (Chlap jak hora, *%/#), lékaře (Černá sobota, *%/#), dělníka (Naděje, *%/'), pracovníka traktorové stanice (Pršelo jim štěstí, *%/'), železničáře (Skok do tmy, *%/)), vedoucího stavěčů jeřábů (Hrdina má strach, *%/(), předsedu závodní rady Dopravních podniků (Dáma na kolejích, *%//), štajgra (Bitva o Hedviku, *%&"), novináře (Zločin v Modré hvězdě, *%&'), hotelového recepčního (Hvězda padá vzhůru, *%&)), vrátného (Běž, ať ti neuteče, *%&/), pracovníka galerie (Všichni proti všem, *%&&), družstevníka

;SPEERGER< (O moravské zemi, *%&&), školníka (Píseň o stromu a růži, *%&$), stavbyvedoucího (Na koho to slovo padne…, *%&%) a lokaje (S čerty nejsou žerty, *%$(). Někdy se jeho kostýmem stala vojenská uniforma (Mys Dobré naděje, *%&(; Zítra vstanu a opařím se čajem, *%&&) nebo stejnokroj příslušníka bezpečnosti (Křižovatky, *%(%; Strach, *%/'; Dívka na koštěti, *%&*). Na plátně dvakrát zpodobnil autentické historické osobnosti: francouzského velvyslance v Německu André Françoise Ponceta ve Vávrově „rekonstrukci“ mnichovských událostí roku *%'$ Dny zrady (*%&') a národně socialistického politika Václava Jaroslava Klofáče v Kachlíkově tendenčním politickém snímku z historie KSČ Dvacátý devátý (*%&)). K jeho nejhodnotnější kreaci před kamerou patří postava inženýra Richarda Potůčka, jednoho z trojice souzených pracovníků tepelné elektrárny v psychologickém dramatu Obžalovaný (*%/)) režisérů Jána Kadára a Elmara Klose. Ve stejné míře a stejném typu rolí se uplatnil na tv. obrazovce v inscenacích (Lucerna, *%/&; Děkuju, pane profesore, *%$"), a hlavně v seriálech (Hříšní lidé města pražského, *%/$; F. L. Věk, *%&*; Chalupáři, *%&(; Dnes v jednom domě, *%&%; Dobrá Voda, *%$"). SPEERGER J. W. (Jan Wenceslaus), vl. jm. Jan Špergr (* "%. ). *$%( Adamov u Českých Budějovic, † "(. (. *%(# Praha) – filmový herec; otec střihače Oldřicha Speergera (*%*%–*%??), který si též zahrál dvě dětské role (Hraběn-

198 ka z Podskalí, *%"(; Madla z cihelny, *%'"). Vyučil se kamnářem a řada pramenů uvádí, že absolvoval také keramickou školu v Bechyni (anály této školy ho však mezi absolventy neevidují). V sedmnácti letech přišel do Prahy, kde se stal pravidelným návštěvníkem periferních tančíren a podobných podniků. Podle svědectví pamětníků byl bohémem přitažlivého zjevu, okou zlujícím společníkem a skvělým vypravěčem, mistrem pantomimy a šprýmařem, jedinečným figurkářem a imitátorem se schopností napodobovat lidi i zvířata. Tak jako mnozí z jeho generace propadl i on velmi brzy kouzlu filmu. Rozhodl se zálibu spojit se zaměstnáním, proto vstoupil do učení na promítače u kinooperatéra Jirouška v Koubkově biografu. Po vypuknutí *. světové války narukoval a shodou okolností si během vojenské služby zahrál v plzeňském divadle, pro které ho vyreklamoval tamní ředitel Veverka, ale poprvé se objevil i ve filmu, v rakouském válečném propagačním snímku Sen záložníka/Der Traum eines österreichischen Resservisten (*%*(). Po demobilizaci se stal zaměstnancem právě vzniklé Binovcovy film. výrobny Weteb, kde vykonával nejrůznější pomocné práce s tím, že ve filmech začal statovat a vypomáhat v malých roličkách, které rychle nabývaly na počtu i velikosti. Za jeho plnohodnotný herecký debut před kamerou se pokládá Binovcovo nedochované společenské drama Evin hřích (*%*%). Od počátku "#. let se jeho roční bilance rolí stále zvyšovala (jen

199 roku *%"( hrál v celém tuctu filmů), čímž rostla jeho popularita. Brzy se vyšvihl mezi herecké hvězdy první velikosti. V téměř $# němých filmech hrál často drobné role a epizodky (rváčů, číšníků, podomků, lupičů i strážných aj., mnohdy dvě i více v jednom filmu): v Lamačově adaptaci Dobrého vojáka Švejka (*%"/) ztělesnil tajného Brettschneidera, loupežného vraha ve vězení a kuchaře Jurajdu. Obsazován byl i do rolí velkých a hlavních, většinou milovnického oboru: domácí učitel PhDr. Vojtěch Lípa v Kubáskově melodramatu Jindra, hraběnka Ostrovínová (*%")), továrníkův syn Jiří Milan ve Zdráhalově melodramatu Pražské děti (*%"&), chudý, nemanželský syn Václav Dvořák v nedochované Pražského komedii Podskalák (*%"$) nebo bankéř Petr Ledenka v Rovenského melodramatu Životem vedla je láska (*%"$). Často se objevoval v úlohách bezohledných svůdců (Dvojí život, *%'%), vytvářel věkově i charakterově odlišné dvojrole, jakou byl zavražděný lesník Tarant a jeho syn Blažej v Rovenského zfilmování bulvárního románu Bohumila Zahradníka-Brodského Dům ztraceného štěstí (*%"&). Několikrát dostal příležitost vytvořit velkou roli charakterní, a to v mimořádně hodnotných filmech němé éry. První z nich byla titulní postava v životopisném filmu K. Lamače a T. Pištěka Karel Havlíček Borovský (*%"(). Tutéž postavu si pak krátce nato zopakoval v Innemannově filmu Josef Kajetán Tyl (*%"(). Historickou postavu knížete Boleslava hrál po boku Z. Štěpánka

;SPEERGER<

J. W. Speerger

v Kolárově historickém dramatu Svatý Václav (*%"%). Naprostým opakem těchto dramatických až tragických postav, těsně spjatých s historií českého národa a jeho kulturou, byla komediální postava vykutáleného simulanta Pešty v Lamačově adaptaci div. hry Františka Langra Velbloud uchem jehly (*%"/). Největší, vpravdě životní roli vytvořil v psychologickém dramatu G. Machatého Kreutzerova sonáta (*%"/), natočeném podle stejnojmenného románu L. N. Tolstého. Jeho Pozdnyšev byly vlastně tři postavy v jedné: mladý novomanžel prožívající radostné chvíle idylického štěstí po boku milované ženy, poté žárlivec dohnaný chorobnou vášní k vraždícímu šílenství a posléze osudem zlomený člověk, jehož životní katastrofa změnila v pouhou lidskou trosku. Těmto

;SPEERGER< třem různým postavám odpovídaly tři zcela rozdílné masky i Speergrův herecký výkon ve scénách idylických i dramaticky vyhrocených. Roku *%"/ se podílel na režii adaptace románu Václava Beneše Třebízského Bludné duše (*%"/). Neblahý dopad na jeho kariéru však měl příchod zvukového filmu, který vyžadoval od herců víc než fotogenický vzhled a přepjatou mimiku a kladl důraz na hlasový projev. I když právě v jednom z prvních českých zvukových filmů, Lamačově komedii podle Longenovy hry C. a k. polní maršálek (*%'#), perfektně zahrál ustrašeného sluhu Sepla, jeho specifický hlas a výraz jinak působily poněkud nepatřičně. Tento handicap ho tak odsoudil hrát už jen pouhé vedlejší role či spíše drobné figurky, jimiž ovšem doprovodil do roku *%)( bezmála */# filmů nejrůznějších režisérů i nejrůznější umělecké a společenské hodnoty. Nejčastěji vytvářel epizodky vojáků a armádních důstojníků různých hodností (Miláček pluku, *%'*; Sedmá velmoc, *%''; Jízdní hlídka, *%'/; Páter Vojtěch, *%'/; Filosofská historie, *%'&; Karel Hynek Mácha, *%'&; Lucerna, *%'$), strážníků a četníků (Řeka, *%''; Na sluneční straně, *%''; Tři kroky od těla, *%'); Maryša, *%'(; Uličnice, *%'/; Pelikán má alibi, *%)#; Žíznivé mládí, *%)'), policejních komisařů (Štvaní lidé, *%''; Život vojenský, život veselý, *%'); Preludium, *%)*), tajných (Tři vejce do skla, *%'&; Paličova dcera, *%)*; Experiment, *%)'), detektivů (Pepina Rejholcová, *%'"; Sestra Angelika, *%'"; Tisíc za jednu noc, *%'"; Vražda v Ost-

200 rovní ulici, *%'') a vězeňských dozorců (Zlatá Kateřina, *%'); Mazlíček, *%')). Představoval ale i chlapíky s pochybnou pověstí a kriminální živly (Peníze nebo život, *%'"; Písničkář, *%'"; Na růžích ustláno, *%'); Jedna z milionu, *%'(; Vzdušné torpédo (2, *%'/; Advokátka Věra, *%'&; Svět patří nám, *%'&; Paní Morálka kráčí městem, *%'%; Těžký život dobrodruha, *%)*). V objemné a přepestré galerii městských i venkovských typů jsou hojně zastoupeni muži nejrozmanitějších profesí, činností a stavů: sluhové a komorníci (Skalní ševci, *%'*; Madla z cihelny, *%''; Ať žije nebožtík, *%'(; Babička, *%)#), hoteloví vrátní, recepční a posluhové (Sňatková kancelář, *%'"; Žena, která ví, co chce, *%'); Pozor straší, *%'$; Hotel Modrá hvězda, *%)*; Noční motýl, *%)*), řidiči a taxikáři (Záhada modrého pokoje, *%''; Andula vyhrála, *%'$), prodavač (To neznáte Hadimršku, *%'*), mlékaři (Velbloud uchem jehly, *%'/; Panenství, *%'&), zahradníci (Jindra, hraběnka Ostrovínová, *%''; Nezlobte dědečka, *%'); Bílá vrána, *%'$; Valentin Dobrotivý, *%)"), barman (Kristian, *%'%), zaměstnaní i nezaměstnaní dělníci (Hej-Rup!, *%'); Matka Kráčmerka, *%'); Svět, kde se žebrá, *%'$; Jiný vzduch, *%'%; Karel a já, *%)"; Skalní plemeno, *%)'; Děvčica z Beskyd, *%))), lesníci (Holka nebo kluk, *%'$; Městečko na dlani, *%)"), čeledíni a chasníci (Švanda dudák, *%'&; Lidé pod horami, *%'&; Hordubalové, *%'&), železničář (Ohnivé léto, *%'$) a zřízenci všeho druhu. Reprezentoval i příslušníky středních a vyš-

201 ších vrstev, např. středoškolské profesory (Kantor Ideál, *%'"; Sextánka, *%'/; Manželství na úvěr, *%'/), právníka (Funebrák, *%'"), podnikatele a továrníky (Svítání, *%''; Slečna matinka, *%'$) či úředníka (Obrácení Ferdyše Pištory, *%'*). Názorným obrazem jeho poklesu tvůrčí potence jsou posuny rolí v jeho filmech natočených jak v němé, tak i zvukové éře. Např. proti titulní roli v němém Lamačově a Pištěkově Karlu Havlíčku Borovském (*%"() hrál ve zvukové verzi S. Innemanna (*%'*) jen malou postavu Havlíčkova bratra Františka, ve Fričově Dobrém vojáku Švejkovi (*%'*) se mihl jen jako jeden z důstojníků u karet, v Haasově a Vávrově Velbloud uchem jehly (*%'/) jako mlékař a v Lamačově Lucerně (*%'$) hrál místo pana France jen posla. Podobnými figurkami je zastoupen ještě ve znárodněné kinematografii, kde se ve třech desítkách filmů objevil jako handlíř (Rozina sebranec, *%)(), kočí (Nezbedný bakalář, *%)/; Divá Bára, *%)%), horník (Průlom, *%)/; DS-+4 nevyjíždí, *%(*), lupič (Pancho se žení, *%)/), rváč (Housle a sen, *%)/), četník (Nikola Šuhaj, *%)&; Čapkovy povídky, *%)&; Dvaasedmdesátka, *%)$), lodník (Znamení kotvy, *%)&), dražitel (Podobizna, *%)&), muzikant (Muzikant, *%)&), dozorce v přádelně (O ševci Matoušovi, *%)$), lupič (Pytlákova schovanka aneb Šlechetný milionář, *%)%), řidič (Dnes o půl jedenácté, *%)%) a číšník (Přiznání, *%(#). Ačkoliv těžiště jeho herecké práce spočívalo před kamerou, příležitostně vystupoval na jevištích pražských div. scén (Di-

;SPURNÁ<

Marie Spurná

vadlo Vlasty Buriana, Rokoko, Komedia, Hašlerovo Varieté, Národní divadlo). V letech *%)%–(# byl členem Divadla státního filmu. SPEJBL Josef viz STEIGL Josef SPURNÁ Marie (* "$. ). *%)% Brno) – herečka. Pochází z rodiny operního zpěváka. Začínala v amatérském divadle v Olomouci (studiová scéna Divadla Oldřicha Stibora). Když po maturitě na SVVŠ nebyla přijata na DAMU, nastoupila profesionální hereckou dráhu jako elévka Těšínského divadla v Českém Těšíně (*%/%–&#). Z dvouletého angažmá v libereckém Divadle F. X. Šaldy odešla roku *%&" do Činoherního studia v Ústí nad Labem, kde její osmnáctiletou hereckou etapu lidsky a umělecky obohatila spo-

;SPURNÝ< lupráce s řadou vynikajících režisérů, zejména pak s E. Schormem (Diogenes cynik, Profesionální žena), Janem Grossmanem (Vášeň jako led), Ivanem Rajmontem (Jakub fatalista, Leonce a Lena, Tři sestry), L. Suchařípou (Čas nadějí), Ivanem Balaďou (Ženitba) a J. Kačerem (Komedie masopustu). Od roku *%%# působí v Praze, kde byla členkou Divadla Labyrint a pak účinkovala na různých scénách (mj. Divadlo Na Fidlovačce, Divadlo Komedie). Původní hostování v Divadle Na zábradlí (Push-Up) se roku "##/ změnilo v trvalé angažmá (Troilus a Kressida, Zázrak v černém domě, Cesta do Bugulmy, Komplic, Řeči léčí). První zkušenost s filmováním získala úlohou znuděné a záletné manželky staršího architekta Fišera (S. Beneš) v Kachlíkově stranické agitce s výrobní tematikou Na koho to slovo padne… (*%&%). Druhou a zároveň nejvýznamnější příležitost před kamerou jí poskytl J. Menzel v postavě hostinské, která s náladovým manželem (J. Schmitzer) obsluhuje hosty lesní restaurace Hájenka v Kersku, v lyrické komedii podle Hrabalových próz Slavnosti sněženek (*%$'). Menší role hrála ještě ve filmech Straka v hrsti (*%$', *%$$), Až do konce (*%$)), Kamarád do deště II – Příběh z Brooklynu (*%%") a Výchova dívek v Čechách (*%%/) a v televizi (Podnájem na Champs-Ellysées, *%%*; Přepadení, "###; Kočky, "##/). SPURNÝ Aleš (* "/. /. *%&( Šternberk, okres Olomouc) – herec. Maturitou ukončil studium na hudebně -dra-

202 matickém oddělení Pražské konzervatoře (*%%') a profesionální hereckou průpravu získal na oblastních scénách v Karlových Varech (*%%(–%&), Českém Těšíně (*%%&–"##") a Příbrami ("##"–#'). Už jako konzervatorista si vyzkoušel práci před kamerou v řadě filmů, kde se však většinou jen mihl. Výraznějšími rolemi se prezentoval pouze v prvních dvou filmech. Zatímco mu debutující režisér Petr Šícha přidělil v kriminálním dramatu o spartakiádním vrahovi Silnější než já (*%%#) vedlejší úlohu nesmělého učně Emila, který se na internátě stane snadnou obětí šikany starších mazáků, ve Schmidtových Vracenkách (*%%#) hrál naopak uličnického školáka Mayera, jednoho z malých hrdinů tragikomického příběhu z počátku (#. let. Posléze zaujal svou kreací mentálně postiženého dospívajícího chlapce Mirečka v autobiograficky laděné retrokomedii Když děda miloval Ritu Hayworthovou/An ins Paradies ("##*), kterou natočila německá režisérka českého původu Iva Švarcová. Mezitím si ho mohli diváci všimnout i v malé roli Randyho v Bočanově první řadě dobrodružného tv. seriálu Zdivočelá země (*%%&) a stejnojmenné film. verzi či v postavě kuchaře v Soukupově crazy komedii Byl jednou jeden polda III – major Maisner a tančící drak! (*%%%). V posledních letech přenesl těžiště své práce za rozhlasový mikrofon. Jako moderátor začínal v soukromých stanicích (Rádio Hity, Rádio Apollo) a nyní působí ve slovesné redakci ČRo Olomouc.

203 SRB František (* *%/' Praha) – dětský herec a podnikatel. S účinkováním před kamerou začal v deseti letech na základě konkursů. Filmařům se hodil jako výrazný typ zrzavého pihovatého kluka. Na první roli pionýra Franty přezdívaného Zrzek, kterého ztvárnil v Dvořáčkově povídce Bíbr Grizzly z triptychu Maturita za školou (*%&'), volně navázal jinou vedlejší úlohou školáka Ivana v dalším triptychu se školní tematikou Profesoři za školou (*%&(), kde se objevil v Muchnově povídce Téma: láska. Režisér Ota Koval si ho vybral za představitele jednoho z malých hrdinů, členů party sociálně uvědomělých chlapců ve filmu Družina černého pera (*%&'), situovaném do prostředí proletářské Plzně za *. světové války. S L. Mrkvičkou a F. Renčem zde vytvořil sourozeneckou trojici synů zedníka Světlana (Z. Dřevojánek) a jeho ženy Lojzičky (J. Tichá). Menší i větší chlapecké postavy hrál i v tv. inscenacích (Kam uhnout očima, *%&/; Sova sídlí v dutém stromě, *%&$) a seriálech (Chalupáři, *%&(; Tajemství proutěného košíku, *%&$). S hereckou dráhou se rozloučil svou největší rolí vlasatého školáka zvaného Matylka, jehož ztělesnil po boku M. Dymka a I. Vorlíčka v Hanibalově prázdninovém příběhu Leť, ptáku, leť! (*%&$). Během natáčení nastoupil do učení na elektrotechnický obor, v němž nyní podniká jako majitel elektromontážní firmy. Jeho portrét pod názvem Fanda je fanda ("###) natočil do dokumentárního cyklu ČT Osudy hvězd režisér Martin Štoll.

;SRBOVÁ< SRB Václav (* *$??, † *%. *". *%"& Praha) – herec; manžel herečky Boženy Srbové a pak životní partner zpěvačky Anuše Petřínské (Lahodové). Začínal jako ochotník a salonní komik. Od roku *%#$ vystupoval v pražských zpěvních síních U bílé labutě, U Rozvařilů a v kabaretech v Riegrových sadech a ve Dvorním pivovaru. Roku *%*) založil Uměleckou družinu U Rozvařilů a byl zde ředitelem až do své smrti. Během "#. let hrál v šestnácti němých filmech drobné postavy lidových typů, většinou z nižších sociálních vrstev venkovského a městského prostředí: člen lupičské bandy (Zelený automobil, *%"*), sedlácký synek (Sázka o hubičku, *%"*), mlynářský pomocník (Likérová princeznička, *%""), krčmář (Čarovné oči, *%"'), čeledín (Píseň života, *%")), švec (Šest mušketýrů, *%"(), podomek (Loupežníci na Chlumu, *%"/), hajný (Prach a broky, *%"/), harmonikář (Bahno Prahy, *%"&), slabomyslný (Krásná vyzvědačka, *%"&), tulák (Dcery Eviny, *%"$). Objevil se i ve třech větších i titulních rolích: domovník Bartoloměj Kulich v Krňanského komedii podle oblíbeného Herrmannova románu Vdavky Nanynky Kulichové (*%"(), muzikant Klásek v Lamačově adaptaci Jiráskovy div. hry Lucerna (*%"() a Kašpárek v nedochovaném Kokeislově pohádkovém filmu Kašpárek kouzelníkem (*%"&), který propagoval pití mléka. SRBOVÁ Jarmila (* "&. %. *%(* Praha) – učitelka; bývalá manželka malíře Pavla Roučky (* *%)"). Jako sedmnáctiletá

204

;SRCH<

Barbora Srncová

hrála jednu z hlavních rolí, starší dceru manželů Solníčkových (J. Jirásková a V. Menšík) v rodinné komedii Naše bláznivá rodina (*%/$), kterou po smrti režiséra Jana Valáška dokončil Karel Kachyňa. Vystudovala Pedagogickou fakultu UK v Praze a pracuje jako učitelka na Střední, základní a mateřské škole pro sluchově postižené. SRCH Josef (* ). %. *%## Pardubice-Svítkov, † *#. %. *%/* Brno) – herec, divadelní režisér a ředitel. Pocházel z dělnické rodiny, absolvoval obchodní školu a byl příručím v železářství. V mládí horlivě hrával ochotnické divadlo a od roku *%"* se věnoval divadlu profesionálně. Působil u několika kočovných div. společností (J. O. Martin, Rudolf Linc, H. Klein, Východočeská společnost se sídlem v Pardubicích). V letech

*%"/–)# postupně prošel jako herec a režisér pražskými divadly (Varieté, Rokoko) a regionálními scénami v Pardubicích (*%"%–'* šéf činohry), Kladně, Českých Budějovicích a Olomouci. Po dvouletém věznění za protinacistickou činnost ho roku *%)" angažovali na dvě sezony do Východočeského divadla v Pardubicích. První tři poválečná léta působil v Olomouci, na rok se stal ředitelem pardubického divadla a posledních dvanáct let života byl členem činohry a režisérem Státního divadla v Brně. Fyzické předpoklady (vysoký a štíhlý muž se široce klenutým čelem, s výrazným nosem v oválném, až kostnatém obličeji, barytonový hlas) do značné míry určovaly způsob jeho herectví, kterému nejlépe vyhovovaly postavy tragikomické. V české kinematografii zanechal nepatrnou stopu v jediné roli Havlíčkova přítele Žáka, jehož ztělesnil v Innemannově životopisném snímku Karel Havlíček Borovský (*%'*). SRNCOVÁ Barbora, provdaná *. Kvevik (* (. $. *%/% Praha) – herečka a malířka; dcera herečky a výtvarnice Emmy Srncové (* *%)") a libretisty, choreografa, divadelního režiséra a herce Jiřího Srnce (* *%'*), manželka herce a hudebníka P. Rajcherta. Rodinné zázemí spolu se zděděnými geny do značné míry předznamenalo výběr jejího povolání. Odmalička chodila do rytmiky k Evě Blažíčkové, kde si ji asistenti z televize vybrali pro účinkování v dětských pořadech Hrajte si s námi, Malované písničky aj. V době příprav

205 natáčení filmu Jen si tak trochu písknout ji pozval režisér K. Smyczek na konkurs. I když ji nakonec neobsadil (přednost dostala L. Zedníčková), umožnil jí Smyczek dokázat, že je talentované děvče v následujícím filmu Jako zajíci (*%$*), kde hrála Katku, kamarádku dvou chlapeckých hrdinů (M. Dlouhý a Štěpán Kment) prázdninového příběhu z chatové osady. Před kamerou pak úspěšně pokračovala jako posluchačka hudebně-dramatického oddělení Státní konzervatoře v Praze i později v menších i velkých dívčích postavách spíše záporných charakterů ve filmech pro děti a mládež (Sedmé nebe, *%$&; Útěk s Cézarem, *%$%; Nemocný bílý slon, *%%#), ale především na tv. obrazovce: v inscenacích a filmech (Cawdor a Fera, *%$(; Putování po Blažených ostrovech, *%$$; Podivuhodný večer se slečnami, *%$$; Utopím si ho sám, *%$%; Maigretův první případ, *%%*; Šplhající profesor, *%%"; Jasnovidka, *%%/; Ani málo, ani moc, *%%%), pohádkách (Honza a tři zakleté princezny, *%$); Heřmánková víla, *%%#; Sněhurka, *%%"; Stín, *%%$; Malvína, "##') a seriálech (Počkej si na bílé štěstí, *%$&; Dobrodružství kriminalistiky, *%%#–%"; Když se slunci nedaří, *%%(; Pra pra pra, "###; Policejní pohádky strážmistra Zahrádky, "###). Za svou popularitu vděčí zejména K. Smyczkovi, který jí přiděluje téměř v každém svém projektu posledních dvou dekád nějakou roli. Hrála nejstarší dceru drvoštěpa Drnce (P. Zedníček) ve film. pohádce Lotrando a Zubejda (*%%&),

;SRSTKA< objevila se v tv. inscenacích podle literárních předloh (Srdeční slabosti, *%%/; Vše pro firmu, *%%$) a v seriálech (Draculův švagr, *%%/; To jsem z toho jelen; "###). K nejznámějším postavám ze Smyczkových seriálů patří především Kristýna přezdívaná Rampepurda v adaptaci Poláčkova románu Bylo nás pět (*%%)), detektivova přítelkyně Boženka Skovajsová v Případech detektivní kanceláře Ostrozrak (*%%%) a učitelka výtvarné výchovy Kopičková v Dobré čtvrti ("##(). Kostýmy různých historických epoch, v nichž ji tak často vídají diváci na obrazovce, nosí většinou i její film. postavy: služka v Rážově zpracování legendy o Zdislavě z Lemberka s názvem V erbu lvice (*%%)) a služka hraběnky Erdödyové (Isabella Rossellini) v americkém životopisném snímku Nehynoucí láska/ Immortal Beloved (*%%)). Po absolvování konzervatoře (*%%#) pobyla jednu sezonu v angažmá v Divadle Vítězslava Nezvala v Karlových Varech a pak se vrátila do Prahy, kde hrála v Černém divadle, divadle Panoptikum a divadle Ta Fantastika (Alenka v představení Aspect of Alice). Kromě herectví se věnuje také malování. Režisér Smyczek natočil i její medailon (*%%%) pro dokumentární cyklus ČT Osudy hvězd. SRSTKA Zdeněk (* "/. %. *%'( Praha) – sportovec, kaskadér, herec a podnikatel; otec právníka a ředitele Národního divadla a poté DILIE Jiřího Srstky (* *%($). Pochází z rodiny s řeznickou tradicí a pro živnostnický pů-

;SRSTKA< vod neměl kádrové předpoklady ke středoškolskému studiu, proto se vyučil elektromechanikem-nástrojářem v pražské ČKD a vzdělání si doplnil v oboru silnoproud na Vyšší průmyslové škole elektrotechnické. Po vojně se načas vrátil do ČKD a pak vystřídal několik dělnických a technických profesí (řidič stavebního podniku a holešovického i smíchovského pivovaru, energetik v cihelně v Uhříněvsi), až zakotvil roku *%/$ jako vedoucí údržby na strahovských studentských kolejích. V této činnosti zde pokračoval i po roce *%$%, ale již pod hlavičkou stavební a udržbářské firmy Gogo, kterou tu roku *%%* spoluzaložil a dlouho řídil. Provozoval tady i vlastní hospodu U kaskadéra. Od klukovských let aktivně sportoval: navštěvoval Sokol a hrál dorostenecký fotbal za Slávii. Brzy si ho podmanil box, který trénoval v oddíle AC Sparta. Během učení se zaměřil na vzpírání, v němž dosáhl značných úspěchů na republikové i evropské úrovni (několikrát čs. rekordman, '. místo na mistrovství Evropy a reprezentant na olympiádě v Římě *%/#). Později přibral ještě další disciplínu – zápas ve volném stylu. V první polovině /#. let patřil ke skupině vrcholových sportovců (J. Tomsa, K. Vítek, K. Engel, O. Rademacher aj.), kteří svou tělesnou zdatnost propůjčili do služeb filmu pro fyzicky náročné i často životu nebezpečné scény. Před kamerou tak začal měřit své síly a mrštnost jako kaskadér a představitel rváčů a zápasníků v desítkách titulů různých žánrů: v komediích

206 (Tarzanova smrt, *%/"; Limonádový Joe aneb Koňská opera, *%/)), pohádkách (Malá mořská víla, *%&/; Deváté srdce, *%&$), psychologických dramatech (Každý den odvahu, *%/); Kateřina a její děti, *%&#; Já jsem Stěna smrti, *%&$), ale hlavně v historických výpravných filmech (Most u Remagenu/8e Bridge at Remagen, *%/$; Dny zrady, *%&'; Dvacátý devátý, *%&); Sokolovo, *%&); Sarajevský atentát, *%&(; Dům Na poříčí, *%&/; Osvobození Prahy, *%&/). K jeho častým kostýmům patřily vojenské uniformy různých armád a epoch (Noc na Karlštejně, *%&'; Honza málem králem, *%&&; Píseň o stromu a růži, *%&$; Poslední propadne peklu, *%$"; …nebo být zabit, *%$(). Díky robustnímu zjevu s výrazně kulatou hlavou a smyslu pro komickou nadsázku byl obsazován i do výrazných epizod rázovitých hromotluckých chlapíků nejrůznějších profesí a činností. Hrál třeba cirkusáka (Lov na mamuta, *%/)), zřízence („Pane, vy jste vdova!“, *%&#; Šest medvědů s Cibulkou, *%&"), příslušníka VB (Na kolejích čeká vrah, *%&#; Hop – a je tu lidoop, *%&&), hornického předáka (Parta hic, *%&/), zedníka (Den pro mou lásku, *%&/), dřevaře (Čas lásky a naděje, *%&/), vedoucího trpaslíků (Ať žijí duchové!, *%&&), stěhováka (Kulový blesk, *%&$), montéra (Lvi salónů, *%&$), řidiče (Smrt stopařek, *%&%; Poplach v oblacích, *%&%), venkovského muzikanta (Božská Ema, *%&%), uhlíře (Hodinářova svatební cesta korálovým mořem, *%&%), povozníka (Cukrová bouda, *%$#), výčepního (Jak svět

207 přichází o básníky, *%$"), katova pacholka (Oldřich a Božena, *%$)) a pomocníka veterináře (Dva lidi v zoo, *%$%). Nezapomenutelné kreace předvedl v postavičkách vagabundů, padouchů, zločinců a jiných pochybných živlů, z nichž stačí vzpomenout zejména gangstera s páskou na oku v Lipského parodii „Čtyři vraždy stačí, drahoušku“ (*%&#), podvodníčka Pidlocha v Schulhoffově satirické komedii Příště budeme chytřejší, staroušku! (*%$") a uprchlého trestance Bedříška ve Smoljakově cimrmanovské detektivní komedii Rozpuštěný a vypuštěný (*%$)). Někdy zastával v jednom snímku i více úloh: v Lipského parodii Adéla ještě nevečeřela (*%&&) mu připadly postavičky vězně, pobudy, vozky a brusiče. Nejvíc ho však proslavila věta: „Hliník se odstěhoval do Humolce,“ kterou pronáší jako student večerní průmyslovky pro pracující v Lipského komedii „Marečku, podejte mi pero!“ (*%&/), když tak reaguje na výzvu stařičkého profesora Hrbolka (F. Kovářík), který odmítá omluvit nepřítomnost jednoho ze studentů. Herecky se příležitostně uplatňuje i v tv. inscenacích (Princ a chuďas, *%&*; Mistr Kampanus, *%%') a seriálech (Sanitka, *%$); O zvířatech a lidech, *%%'; Případy detektivní kanceláře Ostrozrak, "###). Roku *%%$ se představil na jevišti vysočanského Gongu jako titulní hrdina dramatizace Haškova Švejka, kterým zahájilo činnost divadlo Zrcadlo. Ke zvýšení Srstkovy popularity přispěly jeho komické a klaunské výstupy v zábavných tv. pořadech

;SRŠeOVÁ< (Možná přijde i kouzelník, Čundrcountry show) a zájezdových estrádních programech. Láska ke zvířatům ho přivedla roku *%%( k moderování tv. magazínu o ochraně a adopci zvířat Chcete mě. Účastní se charitativních a sportovních akcí. O jeho životě a aktivitách napsal Luděk Chochola knihu Osm životů Zdeňka Srstky (*%%%). SRŠŇOVÁ Hana (* '*. (. *%/( Trutnov) – herečka; manželka divadelního režiséra a podnikatele Petra Poledňáka (* *%/"). Začínala roku *%$( jako elévka Státního divadla Zdeňka Nejedlého v Ústí nad Labem, kde pak byla téměř deset let členkou tamního Činoherního studia (Bratři Karamazovi, Milenci a vrazi, August, August, August). Roku *%%) odešla do Prahy, kde hrála dvě sezony v Rokoku (Bez roucha, Romové a Julie) a Divadle v Řeznické (Čechovovy hry Medvěd a Námluvy). Po návratu ze čtyřletého pobytu v USA, kde její manžel řídil České centrum v New Yorku, působí od roku *%%% jako herečka ve svobodném povolání. V jevištní práci pokračuje hlavně v inscenacích div. agentur Docela velké divadlo Litvínov (Nepijte tu vodu, Když kočky nejsou doma) a Harlekýn (Čistá kořist). První zkušenost před kamerou jí přinesla úloha studentky herectví Zuzany, jedné z protagonistek Zaoralovy poetické fantazie Poutníci (*%$$), zobrazující pokus skupiny mladých divadelníků o přetlumočení Máchova Máje do jevištního tvaru. Na plátně se znovu objevila až v rodinné komedii

208

;STAHL<

nálníka, *%"&; Dům ztraceného štěstí, *%"&; Známosti z ulice, *%"$; Hej-Rup!, *%')), ale objevil se i jako vrátný (Tam na horách, *%"#), selský synek (Kříž u potoka, *%"*), šafář (Píseň života, *%")), sochař (Vdavky Nanynky Kulichovy, *%"(), kostelník (V panském stavu, *%"&), advokát (V blouznění, *%"$), zaměstnanec divadla (On a jeho sestra, *%'*), vězeňský dozorce (Sestra Angelika, *%'*), listonoš (Písničkář, *%'"), tovární dělník (Srdce v soumraku, *%'/) a novinář (Švadlenka, *%'/). Od počátku '#. let až do počátku okupace působil na Barrandově jako asistent režie a ve znárodněné kinematografii měl funkci vedoucího výroby. Vladimír Stach

Marie Poledňákové Jak se krotí krokodýli ("##/), kde představovala venkovanku. Větší uplatnění jí nabízí spíše televize v inscenacích (Zítra to spustíme, *%%"; Pozůstalost, *%%'), a především v seriálech (Hříchy pátera Knoxe, *%%'; Nemocnice na kraji města po dvaceti letech, "##'; Ordinace v růžové zahradě, "##(–#/). Věnuje se též dabingu a vystupuje v reklamách. STAHL Rudolf (* *. '. *%#', † (. **. *%(/ Praha) – filmový herec, asistent režie a vedoucí výroby; otec kameramana Rudolfa Stahla ml. (* *%")). U filmu začínal počátkem "#. let jako představitel epizodních rolí. Do roku *%'/ hrál ve dvaceti němých a desítce zvukových filmů, nejčastěji strážníky, četníky a detektivy (Poslední polibek, *%""; Drvoštěp, *%""; Milenky starého krimi-

STACH Vladimír (* '. $. *%"/ Stráž nad Nežárkou, okres Jindřichův Hradec, † (. **. *%&) Praha) – herec. Začal studovat proti své vůli Obchodní akademii, ale nakonec zběhl k divadlu, které ho už dávno přitahovalo. Jakmile absolvoval DAMU (*%(*), nastoupil do Krajského oblastního divadla v Českých Budějovicích, kam se vrátil i po vojenské prezenční službě. Od roku *%($ až do své předčasné smrti byl členem souboru Realistického divadla Zdeňka Nejedlého v Praze s výjimkou dvouletého angažmá v Divadle za branou (*%&#–&"). Od počátku inklinoval k charakterním, dramaticky vyhraněným rolím, ale prokázal i komediální vlohy v komických a tragikomických figurách zemité jadrnosti, plebejského temperamentu, furiantské povahy i prostého a omezeného ducha. Už za budějovického angažmá zaujal jako

209 doktor Galén v Bílé nemoci, Shakespearův Othello, baron Tuzenbach ve Třech sestrách a advokát Colman ve Feuchtwangerově Ďáblu v Bostonu. Z jeho rolí, které mu nabídl repertoár smíchovské scény, vyniká vysloužilec Martin Kabát v Hrátkách s čertem, Tatar v Gorkého dramatu Na dně, Obyčejný člověk v Boltově hře Člověk pro každé počasí, Vojnickij ve Strýčku Váňovi, Lazar v Milencích z kiosku a starý Hora v Cestě k domovu. Osudnou rolí byl Podkolesin v Pistoriově inscenaci Gogolovy Ženitby, při jejíž generální zkoušce Stach náhle zemřel. V kostýmu jeho posledního hrdiny ho i zpopelnili. Kamera ho na film. plátno poprvé zachytila v uniformě četaře pohraniční stráže v Kachyňově dobrodružném snímku z vojenského výcvikového střediska na hranicích republiky Ztracená stopa (*%((). Přestože jeho spolupráce s filmem nabrala počátkem /#. let na intenzitě, jeho úkoly i nadále spočívaly v menších a vedlejších rolích příslušníků bezpečnosti (Pohled do očí, *%/*; Každá koruna dobrá, *%/*; Zločin v šantánu, *%/$), husitského bojovníka (Spanilá jízda, *%/'), gestapáka (Místenka bez návratu, *%/)), liftboye (Transit Carlsbad, *%//), zřízence pohřební služby (Jak se zbavit Helenky, *%/&), ředitelů škol (Zázračný hlavolam, *%/&; Poslední ples na rožnovské plovárně, *%&)), barmana (Hvězda, *%/%), ředitele opery (Touha Sherlocka Holmese, *%&*), lékaře na prosektuře (Podezření, *%&"), pracovníka osídlovacího úřadu (Kronika žhavého léta, *%&') a pekaře (Zločin

;STALLICH< v Modré hvězdě, *%&'). Režisér Otakar Vávra si ho na základě fyzické podobnosti vybral za představitele italského premiéra a duceho Benita Mussolini ve své „rekonstrukci“ událostí roku *%'$ Dny zrady (*%&'). Do diváckého povědomí se však zapsal především kreacemi, které vytvořil pod režijním vedením Jiřího Sequense. Jako německý obchodník a hazardní hráč Hans -Joachim Kirchmayer se ocitl mezi podezřelými z vraždy manželky (M. Dvorská) jednoho ze stálých hostů (J. Somr) luxusního pražského hotelu, kde se odehrává kriminální retrosnímek Vražda v hotelu Excelsior (*%&*). V epizodě Bestie (situované do roku *%)%) ze seriálu 34 případů majora Zemana (*%&)–&%) ztělesnil proradného železničáře Kosíka, jenž s manželkou Bertou (S. Zázvorková) okrádá a likviduje lidi, kterým měli zajistit ilegální přechod hranic. Už předtím se objevil na obrazovce v jiných seriálech (Pan Tau, *%/%; Rozsudek, *%&#) a tv. inscenacích (Vzpoura na Bounty, *%/*; Alexandre Dumas starší, *%&#; Zločin na Zlenicích hradě, *%&*; Pokušení mladého muže, *%&"). Jeho herecké kvality využíval rozhlas a dabing. Věnoval se také pedagogické činnosti na DAMU (*%/&–&'). STALLICH Nora / Norbert (* $. &. *%*# Praha, † *#. ". *%&% Praha) – herec a zpěvák. Původně se chtěl stát učitelem. Ale dříve než vstoupil po maturitě do abiturientského kursu, přihlásil se na novinový inzerát, v němž div. ředitel Antonín Fencl sháněl pro smíchov-

;STAMBOLIEVA< skou Arénu tenora. Roku *%"% tak zahájil profesionální uměleckou kariéru v Aréně, kterou po pěti sezonách opustil, aby se jako operetní mladokomik a milovník ucházel o přízeň obecenstva na jiných pražských operetních scénách. Postupně prošel Tylovým divadlem v Nuslích (*%')–'&), žižkovskou Akropolis (*%'&–'$), Švandovým divadlem a Uranií (*%'$–'%), Kohoutovým Divadlem U Nováků (*%'%–)") a Novým divadlem (*%)"–)&). Pak byl až do svého odchodu na odpočinek (*%&') dlouholetým členem operního sboru Národního divadla (Lazebník sevillský, Kouzelná flétna, Čertova stěna, Čarostřelec, Carmen aj.). Během '#. let účinkoval několikrát ve filmu, kde vytvořil i větší role, z nichž některé mu umožnily uplatnit pěvecké schopnosti: preceptor Čermák v Krňanského dramatu podle Raisova románu Zapadlí vlastenci (*%'"), princ Evžen ve Fričově burianovské komedii Pobočník Jeho Výsosti (*%''), řeholník a ctnostný syn plukovníka ve výslužbě Dubrovnického (J. Marvan) v melodramatu Leo Martena Za řádovými dveřmi (*%')) a letec inženýr Jiří Vydra v Cikánově komedii Pán na roztrhání (*%')). Po deseti letech se na sklonku okupace vrátil před kameru jako sluha průmyslníka Herberta (O. Nový) ve Wassermanově melodramatu Sobota (*%))). Pak se na plátně objevil ještě jednou, už v éře státního filmu, kdy mu opět režisér V. Wasserman svěřil drobnou roličku barového číšníka Floriána v komedii Tři kamarádi (*%)&). Výjimečně spolupracoval také s rozhlasem.

210 STAMBOLIEVA Ludmila, někdy uváděna Stamboljeva nebo Stambolijeva (* %. *#. *%*/, † *%??) – herečka. Roku *%)$ se stala zakládající členkou Hereckého souboru Čs. rozhlasu v Praze, kde později působila až do poloviny &#. let jako hlasatelka. Zahrála si ve třech filmech menší role: manželku podvodníka (Č. Šlégl) ve Slavínského komedii Studentská máma (*%'(), služku Barušku v další Slavínského komedii Vdavky Nanynky Kulichovy (*%'() a manželku účetního Traubmana (Z. Hodr) v Moskalykově psychologickém dramatu Dita Saxová (*%/&). STANĚK Akram (* &. *. *%/' Káhira, Egypt) – herec. Narodil se v rodině české novinářky a egyptského novináře. Od dvou let, kdy se rodiče rozvedli, žije v Čechách, převážně v Praze. Po absolvování DAMU (*%$() odešel do Brna, kde byl sedm let členem loutkového divadla Radost, ale hostoval i v HaDivadle. Když se vzdal trvalého angažmá, vyučoval techniku mluveného projevu na JAMU. Za svého brněnského pobytu založil vlastní divadelní soubor Pro*##r, který v jeho režii uvedl řadu titulů. Roku *%%( se vrátil do Prahy, kde působí jako herec, režisér a autor na volné noze a také jako reklamní grafik. Pohostinsky režíruje na komorních scénách v celé republice, zejména v Praze (Minor, Kolowrat, A-Studio Rubín), Ostravě, Zlíně, Hradci Králové. Je ředitelem Mezinárodního festivalu nezávislého a amatérského divadla, který se pod názvem MB ’%% koná již několik let vždy na sa-

211

;STANfK<

mém konci divadelní sezóny v Divadle Na zábradlí a Malostranské besedě. Jediné, nepříliš velké herecké zkušenosti před kamerou získal jako posluchač DAMU. Zatímco v Soukupově psychologickém snímku s kriminální zápletkou Láska z pasáže (*%$)) mu připadla jen anonymní epizodka studenta, režisér D. Klein mu ve druhém díle komediální série Jak básníci přicházejí o iluze (*%$)) svěřil vedlejší úlohu podnikavého medika čtvrtého ročníku Masaříka, jehož praktiky, které „zaručeně“ vedou ke zvládnutí učební látky, využívají za patřičnou úplatu zoufalí studenti. STANĚK František (* *&. (. *%/& Praha) – herec a divadelní režisér. Už jako posluchač hudebně-dramatického oddělení Státní konzervatoře v Praze, po jejímž absolvování (*%$%) zvolil svobodné povolání, sbíral zkušenosti před kamerou, hlavně v televizi. Svou urostlou postavu a exotický zjev kudrnatého bruneta jižanského typu propůjčoval na obrazovce v hojné míře ústředním hrdinům pohádkových příběhů v postavách nebojácných chasníků či sympatických princů (Blankytná pohádka, *%$/; Co medvědi nevědí, *%$$; Heřmánková víla, *%%#; Klaním se měsíci, *%%*; Dunajská královna, *%%"; Vápenička, *%%(). Náročnější podmínky natáčení poznal při realizaci filmu režisérky Věry Chytilové Vlčí bouda (*%$/). V této psychologické moralitě s fantastickými a hororovými prvky z prostředí opuštěné horské boudy, kde jsou mladí účastní-

František Staněk

ci lyžařského kursu „uvězněni“ trojicí mimozemšťanů, mu připadla klíčová úloha Petra, chlapce, který právě přišel z pasťáku, ale jako jediný z kolektivu se zachová ve svízelné situaci zodpovědně. To už neplatilo pro dalšího hrdinu z komorního psychologického filmu debutující Zuzany Zemanové Příběh ’22 (*%$%). Hrál zde kulisáka Pavla, lehkomyslného milence, který na chvíli poplete hlavu vdané módní návrhářce (J. Krausová). Vytvořil také jednu historickou postavu, spiklence Klementa, člena ilegální revoluční organizace v politickém snímku Kainovo znamení (*%$%) polského režiséra Janusze Majewského. STANĚK František Dominik (* "$. $. *%(& Mariánské Lázně) – herec. Základy herecké profese si osvojil v hudebně-

212

;STANfK<

František Dominik Staněk

-dramatickém oddělení Státní konzervatoře Praha, po jejímž absolvování (*%&$) prošel celou řadou oblastních divadel (do některých se i opakovaně vracel), v nichž vždy pobyl jednu až tři sezony. Postupně vystřídal angažmá v Chebu, Hradci Králové, Gottwaldově, ústeckém Činoherním studiu (Zojčin byt, Velkolepý paroháč, Pazour, Kolekce na vzorek, Ubu králem, Revizor) a Kladně, aby se roku "##* opětovně a natrvalo vrátil do Klicperova divadla v Hradci Králové. Obzvlášť přínosná pro něj byla spolupráce s režiséry Janem Grossmanem (Treplev v Rackovi a Trofimov ve Višňovém sadu), Miroslavem Krobotem (Romo v Romeovi a Julii) a Ivanem Baladim (rytíř de Grieux v Manon Lescaut a Ferdinand v Úkladech a lásce). K českému filmu ho zatím poutá jen několik drobných

rolí, z nichž nejvýraznější byla ta první: chovanec ústavu pro narušenou mládež Jáchym v Matějkově psychologickém příběhu Pomerančový kluk (*%&(). Ještě jako konzervatorista představoval jednoho ze studentů herectví ve Strnadově psychologickém dramatu Běž, ať ti neuteče (*%&/). S velkými časovými odstupy pak hrál uniformované ochránce zákona – strážmistr bezpečnosti ve Schmidtově detektivce Smrt talentovaného ševce (*%$") a policista na letišti v česko-americkém akčním thrilleru Střelec/Shooter (*%%/) režiséra Teda Kotcheffa. Více se před kamerou uplatňuje v epizodkách zahraničních filmů a tv. produkcí natáčených u nás (Bruin goud/Hnědé zlato, *%%); Resurrezione/Vzkříšení, "##*; La cittadella/Citadela, "##'; Kletba bratří Grimmů/8e Brothers Grimm, "##(). STANINEC Míša / Michal (* "). *". *%(" Cheb) – dentista a dětský herec. Odmalička vyrůstal v Praze v lékařské rodině. V pěti letech ho objevili filmaři v mateřské školce v pražských Vršovicích, když hledali představitele pro hlavního hrdinu do povídkového filmu Milana Vošmika Hry a sny (*%($). Svým výkonem zaujal ruského režiséra Stanislava Rostockého, který ho obsadil do hlavní role českého chlapce Dušana, který se spřátelí se sovětským generálem (Alexandr Chanov), v povídce Dušan a generál z koprodukčního snímku Májové hvězdy (*%(%). Klíčovou postavu Péti Štěpánka, zatoulaného syna důstojníka pohraniční stráže (V. Hrubý), vytvořil ve Vošmiko-

213

;STAeKOVÁ<

vě povídce Bloudění z dramatu Vstup zakázán (*%(%). Naposledy se objevil ve filmu Vyšší princip (*%/#). V listopadu *%// emigroval do Los Angeles, kde vystudoval Bancroft Junior High School (*%/$) a Fairfax High School (*%&#). Vysokoškolské vzdělání získal v oboru biochemie na University of California v Berkeley (*%&)), doktorát jako zubní chirurg na University of California v San Francisku (*%$#). Působí jako uznávaný stomatolog v San Francisku s odbornou praxí, pedagogickou a publikační činností. STANKOVÁ Alžbeta / Betka (* '*. '. *%&% Bratislava) – slovenská herečka. Od dvanácti let se věnuje hře na klavír. Po maturitě na německém gymnáziu (*%%&) se stala posluchačkou hudebně-dramatického oddělení Konzervatoře v Bratislavě, kde vystudovala i VŠE ("##(). Od roku *%%$ působila několik sezon v Radošinském naivním divadle v Bratislavě (Konečná stanice, Včela v zimě), ale už předtím hrála ve slov. televizi v cyklu Deti hudobníci (*%%*), seriálu Škriatok (*%%() a inscenaci Zlodejka (*%%/). Prosadil se hlavně jako muzikálová herečka na jevištích v Bratislavě (Pomáda, Starci na chmelu), Praze (Jack Rozparovač) a Plzni (Chicago). Hostuje i v pražském Divadle Na Jezerce v komedii Kaviár nebo čočka. V muzikálové poloze se představila také na film. plátně jako atraktivní maturantka zvaná Bugyna, jedna z hlavních hrdinek písničkového retrofilmu F. Renče Rebelové ("##*). Tuto roli si zopakovala v jevištním

Míša Staninec

provedení stejnojmenného muzikálu na scéně pražského divadla Broadway i v Bratislavě. Režisér Zdeněk Zelenka, který je s Renčem autorsky spolupodepsán pod námětem a scénářem Rebelů, ji obsadil do své tv. adaptace Feydeauovy frašky Brouk v hlavě ("##"). Čeští diváci ji zaznamenali i jako kosmetičku Veroniku Konečnou v seriálu Rodinná pouta ("##)–#(/#/). STAŇKOVÁ Jana (* *&. *. *%(& Kladno) – herečka. Vystudovala hudebně-dramatický obor na pražské Státní konzervatoři (*%&%) a deset let hrála v Horáckém divadle v Jihlavě. Po jedné sezoně ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti zakotvila roku *%%# v souboru Činoherního studia v Ústí nad Labem (Bratři Karamazovi, Milenci a vrazi, Frank V., Rudá magie, Zepředu zeza-

214

;STÁRKOVÁ<

Bohumír Starý

du, Macbeth, Labuť, která škrtí). Od roku *%%) působí jako herečka ve svobodném povolání na různých komorních scénách v Praze: v Divadle v Řeznické (Kráska z Leenane), Divadle Na prádle (Pláňka) a Divadle v Celetné (Tanec na konci léta). Před kamerou se zatím uplatňuje ojediněle a jen v malých rolích ve filmu (Město mé naděje, *%&$; Ceremoniář, *%%/) i televizi (Generál Eliáš, *%%(; Rukama nevinnosti, *%%(). STÁRKOVÁ Anna viz ŠTROSOVÁ Anna STARÝ Bohumír / Bohumil (* ). (. *%/" Ostrava) – herec. Základy hereckého vzdělání, které si osvojil na dramatickém oddělení Státní konzervatoře v Ostravě (*%$'), nejprve profesionálně rozvíjel v českém souboru Krajského oblastního divadla v Českém Těšíně

a pak na jevišti karlovarského Divadla Vítězslava Nezvala. Od počátku %#. let se věnuje herectví ve svobodném povolání. V posledních letech spolupracuje s pražským Divadlem Aha! (Sen noci svatojánské, Lakomec, Čarostřed a černá paní, Trampoty brouka Pytlíka). Před kamerou začínal jako konzervatorista chlapeckými rolemi ve filmech zabývajících se problematikou současné mládeže (Malinový koktejl, *%$"; Kluk za dvě pětky, *%$'). Výrazně na sebe upozornil titulní úlohou v Kachyňově hořké komedii Fandy, ó Fandy (*%$'). Jeho smolařský hrdina František Vodrážka, řečený mezi přáteli Fandy, lehkomyslný, poněkud zbrklý a nepříliš úspěšný čerstvý absolvent elektrotechnické průmyslovky, prožívá v krátkém časovém rozmezí příhody, v nichž se odráží a pozvolna i mění jeho vztah ke světu a k lidem kolem něho. Jeho starostlivou ovdovělou maminku ztvárnila jako svou poslední film. postavu D. Medřická. Podobné typy nezodpovědných mládenců ztělesnil i v dalších dvou filmech, ale už ne jako protagonista, ale jen v okrajových rolích: svářeč Aleš v Balíkově Atomové katedrále (*%$)) a tv. osvětlovač Karel ve smutné komedii Jany Semschové Jemné umění obrany (*%$&). Několikrát se objevil také na tv. obrazovce, např. v Kachyňově venkovské baladě Kráva (*%%') a v seriálech Na lavici obžalovaných justice (*%%$) a Šípková Růženka ("##*). STARÝ Petr (* *%. /. *%/' Praha) – dětský herec a podnikatel. Jako žák ). třídy zaujal filmaře hledající vhodné

215 typy dětských představitelů do připravovaného filmu režisérky Věry Plívové-Šimkové. Obstál i při užším konkursu, a získal tak jednu z menších rolí v muzikálu Přijela k nám pouť (*%&'). Režisérka Plívová-Šimková ho pak obsadila do svého následujícího filmu Páni kluci (*%&(), v němž jako rošťácký Jožka tvořil s M. Dymkem a P. Voříškem ústřední trojici malých nezbedů. Mezitím už byl protagonistou jiného filmu, koprodukčního snímku německého režiséra Egona Schlegela Dobrodružství s Blasiem (*%&)), kde hrál školáka Františka Prokopa, který během návštěvy svého německého kamaráda v Lipsku odhalí totožnost záhadného spolucestujícího z vlaku (L. Suchařípa). Vybočení z komediálního a dětského žánru představovala postava syna rozvádějících se manželů (A. Švehlík a M. Málková) v Hanibalově dramatickém příběhu Dobrý den, město (*%&/). S filmováním se definitivně rozloučil úlohou Pepy Boháčka, jednoho z party dětí, kterým se v hudební komedii Oldřicha Lipského Ať žijí duchové! (*%&&) podaří s pomocí duchů vybudovat ve zřícenině hradu klubovnu. Po ukončení školní docházky už se před kameru nevrátil. Vystudoval VŠE v Praze a ve své firmě IBC Real se zabývá zaváděním informačních technologií pro podnikatelské subjekty a od roku "##' vede firmu na manufakturní výrobu parafínových svíček MB Hand Made. STÄRZ Rudolf (* *(. $. *%)/ Terezín u Čejče, okres Hodonín) – herec. Vystudoval herectví na JAMU (*%&*) a po

;STÄRZ< dvouletém angažmá v Českých Budějovicích zakotvil na čtyři sezony v Olomouci. Tehdy také hostoval v prostějovském HaDivadle. Roku *%&$ přešel do ústeckého Činoherního studia, kde spoluvytvářel osm let vrcholnou éru tohoto souboru. Od roku *%$/ působí v Praze, nejprve jako člen Divadla E. F. Buriana, následně pak Realistického divadla Zdeňka Nejedlého, respektive Divadla Labyrint, kde setrval až do jeho zrušení (*%%$). Pohostinsky spolupracoval s Divadlem Na Fidlovačce a Studiem Rubín, než ho roku *%%% přijali do trvalého svazku činohry Národního divadla, kde hraje dodnes. Reprezentuje výrazný, přemýšlivý a zároveň trochu plebejský typ, vhodný pro vykreslení chlapských charakterů, u nichž však nechybí stopy pochybností o sobě samých. Ve filmu a televizi se zatím příliš neuplatnil. Poprvé se na plátně mihl jako jeden ze sladovníků v Menzelově hrabalovské komedii Postřižiny (*%$#). Ve filmu Úsmev diabla (*%$&) režiséra Jána Zemana, slov. kriminálním příběhu o dramatickém vyšetřování loupeže a vraždy v prostředí filmařů, kteří natáčejí přepis Offenbachovy opery, vytvořil výraznou vedlejší postavu produkčního film. štábu Balaje. Režisér Štěpán Skalský ho obsadil do životopisného snímku o Karlu Čapkovi Člověk proti zkáze (*%$%), v němž zpodobnil spisovatele Karla Poláčka. Občas se objevuje i na tv. obrazovce v inscenacích (Kdo z koho, *%%*; Komu šplouchá na maják, "##'; Takový žertík, "##/) a seriálech (Dobrodružství kriminalistiky, *%%").

216

;STAŠOVÁ<

Simona Stašová

STAŠOVÁ Simona (* *%. '. *%(( Praha) – herečka; dcera herečky J. Bohdalové a geofyzika a seizmologa Břetislava Staše; bývalá manželka herce P. Trávníčka a italského literárního a filmového historika a překladatele Eusebia Ciccottiho. Vyrůstala v div. prostředí, které ji okouzlilo natolik, že o jiném povolání než herectví neuvažovala. Vychodila základní anglickou školu v Praze, potom studovala hudebně-dramatický obor na Státní konzervatoři v Praze (*%&#–&"), odkud se jí podařilo ve ". ročníku přejít na DAMU. Po absolutoriu (*%&/) získala angažmá v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích, kde strávila jedinou sezonu, a pak na čtrnáct let zakotvila v pražském Divadle E. F. Buriana (*%&&–%#), kde odehrála řadu rolí, často typově odlišných, např. Varvaru z Višňové-

ho sadu, Agátu z Gogolovy Ženitby, Lisandru z Cikánské šantry nebo Amélii z Balady o smutné kavárně. Po příchodu do Městských divadel pražských (*%%*) spolupracovala nejprve s Divadlem Ká a současně hostovala v Divadle za branou II (Višňový sad), Činoherním klubu (Ženitba) i v produkcích soukromých div. agentur (Stojím před hospodou, na vdávání pozdě, na chcípni brzy). Od roku *%%' je stálou členkou souboru Divadla ABC (Klára ve Slaměném klobouku, paní Chevelyová v Ideálním manželovi, lady Torrancová v Sestupu Orfeově, Pažoutová ve Veselých paničkách windsorských, Stella Campbellová v Taxi na věčnost). Vystupuje i na jiných pražských scénách, zejména v Branickém divadle (Natěrač, Rozbitý džbán, Nejšťastnější ze tří), Divadle Ungelt (Poslední ze žhavých milenců), Divadle v Řeznické (Římské noci, Balada o smutné kavárně) a Divadle Na Jezerce (Lásky paní Katty, Paní plukovníková). Jejímu umění se mohlo zblízka obdivovat i div. obecenstvo v Mladé Boleslavi a Příbrami. Roku "##$ byla odměněna Cenou 7álie za výkon v roli Evy Mearové ve hře Neila Simona Drobečky z perníku (Divadlo Antonína Dvořáka v Příbrami). Zpočátku na jevišti představovala ztřeštěné dívčí typy, ale postupně se vyprofilovala v charakterní herečku širokého rejstříku, interpretku nejednoznačných a mnohdy i rozporuplných ženských charakterů. Její hrdinky jsou často bolavé, zrazované, plné citů i touhy a zároveň temperamentní, schopné sebeironie a nadhledu. Kromě toho zůstává

217 skvělým ženským komikem, schopným obsáhnout různé polohy žánru: konverzační komedii, situační humor, frašku. Zkušenosti před kamerou získávala už od počátku &#. let, ale nejprve jen v televizi. Na plátně debutovala úlohou rozjívené švadlenky – učnice Smrčkové zvané Mihule v povídce Trápení ďáblova učedníka z Bočanova filmu Tak láska začíná… (*%&(). Téměř současně vytvořila charakterově zcela odlišnou postavu polské dívky Wandy na útěku z koncentračního tábora ve Fukově válečném dramatu Mys Dobré naděje (*%&(). V následujících filmech ze současnosti jí připadly menší a výjimečně i větší role, např. obětavé prodavačky z vesnického konzumu (Jak rodí chlap, *%&%), pomocnice v kuchyni (Jak napálit advokáta, *%$#), servírky (Buldoci a třešně, *%$*), zdravotní sestry (Neúplné zatmění, *%$"), okresní inspektorky kultury (Nemocný bílý slon, *%$%) a sekretářky (Pražákům, těm je hej!, *%%*). Postupně přibývaly i postavy manželek a maminek (Parta hic, *%&/; Pětka s hvězdičkou, *%$(; Blázni a děvčátka, *%$%). Mezi nimi obzvlášť vyniká chápavá a laskavá maminka Šebková, za jejíž ztvárnění v Hřebejkově retrokomedii Pelíšky (*%%%) získala nominaci na Českého lva. Jejího povahově protikladného manžela jako nesnesitelného „lampasáckého“ důstojníka zde zpodobnil M. Donutil. Manželské a rodičovské dvojice dále vytvořila s J. Pechou v Hřebejkově okupační hořké komedii Musíme si pomáhat ("###), J. Štěpničkou v psychologickém dramatu Andrey Sedláčkové

;STAŠOVÁ< Oběti & vrazi ("###) a B. Polívkou ve Slámově psychologickém příběhu Štěstí ("##(). O Českého lva se znovu neúspěšně ucházela rolí afektované překladatelky Jany, jejíž dcera Laura (Z. Kanócz) má stejné problémy s hledáním vhodného partnera jako ona, v Renčově romantické komedii podle Vieweghovy předlohy Román pro ženy ("##(). Jednou z mála ryze negativních figur, v nichž se na plátně objevila, byla záludná sestra ze sanatoria Šiclová v Cieslarově výpravné historické fresce Krev zmizelého ("##(). Mnohem obsáhlejší a rozmanitější spektrum postav však vytvořila na tv. obrazovce v řadě inscenací různých žánrů, např. Stopařka (*%&#), Eva a její klan (*%&"), Královské řádění (*%&)), Putování Tadeáše Farky (*%&&), Julie pod balkonem (*%&$), Anglický biftek s českou oblohou (*%&%), Jako kníže Rohan (*%$'), Lupa je tlustý sklo (*%$)), Případ nevinné řeky (*%$/), Někdo schází u stolu (*%$$), Maigretův první případ (*%%*), Podivná paní Savageová (*%%&), Vykání psovi (*%%$), Návštěva staré dámy ("###), Manželka Ronalda Sheldona ("##*), Kožené slunce ("##'), Dědictví slečny Innocencie ("##'), I ve smrti sami ("##)), Revizor ("##(), Psí kus ("##(), Všichni musí zemřít ("##() a Polibek na cestu ("##$). Dětští diváci se s ní pravidelně setkávají už řadu let v pohádkách O Nanynčiných koláčcích (*%&(), Andulka a pan Pětiočko (*%$'), O Honzovi a princezně Dorince (*%$(), Kdo probudí Pindruše? (*%$&), O těch Martinových dudách (*%%*), O kumburské Meluzíně (*%%)), Kouzelný bo-

;STEHLÍK< lehoj (*%%&), Královny kouzelného lesa (*%%$), Zlatá princezna ("##"), Poklad na Sovím Hrádku ("##)), Dítě hvězdy ("##&) a v mnoha dalších. Stala se rovněž velmi frekventovanou a oblíbenou tv. seriálovou herečkou, což dokumentují mj. tituly Žena za pultem (*%&&), Nemocnice na kraji města (*%&&), Arabela (*%$#), Létající Čestmír (*%$'), Sanitka (*%$)), Panoptikum města pražského (*%$$), Dobrodružství kriminalistiky (*%$%), Přítelkyně z domu smutku (*%%'), Pomalé šípy (*%%'), Když se slunci nedaří (*%%(), Případy detektivní kanceláře Ostrozrak ("###), O ztracené lásce ("##*), Místo nahoře ("##'), Josef a Ly ("##)), Ranč u Zelené sedmy ("##(), Místo v životě ("##/) a Náves ("##/). Výrazně se uplatňuje také v rozhlase a při dabingu (propůjčuje např. hlas Barbře Streisand). STEHLÍK Josef (* $. &. *%#$ Modřany u Prahy, † *%&* Praha) – operetní zpěvák a herec. Prakticky celý svůj umělecký život na jevišti zasvětil Tylovu divadlu v Nuslích (*%''–)#, *%)(–/') s výjimkou sezony *%))–)(, kdy byl v angažmá v pražském divadle Odeon. K účinkování před kamerou se dostal až po padesátce, ale objevil se pouze v epizodkách filmů Smrt si říká Engelchen (*%/'), Slečny přijdou později (*%//) a Smrt za oponou (*%//). STEHLÍK Josef Antonín (* "". *. *%#% Praha, † *%%() – herec. Od poloviny "#. let až do konce války prošel několika kočovnými div. společnostmi (A. Marek, K. Želenský, J. Burda)

218 a Fenclovým Varieté v Praze, po osvobození působil v pražském Novém divadle (*%)(–)$) a pak již střídal v krátkých intervalech oblastní scény (Písek, Zlín, Mladá Boleslav, Šumperk, Ostrava), kde svou jevištní dráhu završil před odchodem do důchodu v Kolíně (*%/*–&*). Spolupráci s filmem navazoval zpočátku velmi pozvolna, neboť jeho první čtyři role, lupič (Pražský kat, *%"&), německý voják (Nikdo nic neví, *%)&), vedoucí sběrny (Partyzánská stezka, *%(%) a farář (Návrat ztraceného syna, *%//), oddělují značné časové mezery. Častěji se dostal před kameru až od konce /#. let jako představitel zemitých venkovanů a dědů, např. ve filmech Den sedmý, osmá noc (*%/%), Princ Bajaja (*%&*), My ztracený holky (*%&"), Na startu je delfín (*%&)), Proč nevěřit na zázraky (*%&&), Koncert na konci léta (*%&%), Zralé víno (*%$*) a Konečná stanice (*%$*). Naposledy se divákům připomněl úlohou kostelníka v Kotkově adaptaci Foglarova dobrodružného románu Záhada hlavolamu (*%%'). STEHLÍK Milan (* *'. ). *%)) Mladá Boleslav) – herec; syn dramatika, dramaturga a režiséra Miloslava Stehlíka (*%*/–*%%)) a herečky V. Budilové, manžel herečky Ivany Vondrovicové (* *%))). Absolvoval herectví na DAMU (*%//) a po třech sezonách v Městských divadlech pražských (Hrátky s čertem, Zkrocení zlé ženy) zakotvil roku *%&# natrvalo v činohře Národního divadla v Praze, kde okruh mladých a komických typů (Dáma není k pále-

219 ní, Hadrián z Římsů, Hrátky s čertem), v nichž důrazněji uplatňoval sklon ke grotesknosti, rozšířil o postavy charakterní (Tabáková cesta, Vojna a mír, Nápadníci trůnu, Letní hosté, Rok na vsi, Běsi, Pašije, Richard III., Mistr a Markétka, Sluha dvou pánů, Lakomec aj.). Jeho expresivní pojetí bylo dlouho působivé především díky rozporu mezi mladistvě naivním zevnějškem a energickými, až k drsnosti vystupňovanými povahovými rysy postavy. Spolupracuje i s jinými pražskými scénami, se Spolkem Kašpar (Proměny Briana Friela, dramatizace Brjusovy novely Řekni větší lež) a Divadlem Komedie, kde exceluje s J. Kačerem ve hře Ernsta Jandla Humanisti. Film u něj zatím představuje velmi okrajovou linii s epizodní rolí studenta (Ta naše písnička česká, *%/&) a postavami příslušníků bezpečnosti (Člověk není sám, *%&*; Svědectví mrtvých očí, *%&*; Sázka na třináctku, *%&&). Diváci ho znají spíše z tv. obrazovky, hlavně z pohádek a inscenací pro děti a mládež (Dobrodružství Huckleberryho Finna, *%//; Princ a chuďas, *%&*; O líném Honzovi, *%&&; O chudém královstvíčku, *%&%; Krásná čarodějka, *%%*; Princezna za dukát, *%%*), ale i z komedií (Jubileum, *%$(), dramatických příběhů (Paličova dcera, *%&&; Nade mnou země, *%$)) a seriálů (34 případů majora Zemana, *%&)–&%; Zlá krev, *%$/). STEHNO Jiří (* *(. *. *%'( Pardubice, † $. *". "###) – herec a divadelní režisér; syn výtvarníka a loutkáře Jiřího Stehna (*%#/–*%$$) a bratr výtvarnice

;STEHNO<

Milan Stehlík

a filmové herečky J. Stehnové. Vyrůstal v chrudimském divadle, kde se učil u svého otce. Absolvoval obor režie na DAMU (*%//) a osudovou se mu stala už první inscenace v Městském divadle Kolín (*%/(), kdy uvedl hru Václava Havla Vyrozumění. Sezonu *%//–/& strávil ve Slováckém divadle Uherské Hradiště, kam se roku *%$$ načas vrátil. Roku *%/& působil jako režisér české scény v Českém Těšíně. V &#. letech nemohl režírovat, a tak vykonával nejrůznější funkce v oblasti regionální kultury; naposledy vedoucí odboru kultury v Karviné. Po roce *%$% už pro něj na navázání div. dráhy bylo pozdě. Během studií a krátce po nich hrál, podobně jako jeho sestra Jana, ve školních a krátkých filmech posluchačů FAMU: Rudolfa Adlera (Jezero, *%/(), Ello Havetty (Předpověď: nula, *%//)

;STEHNOVÁ< a Juraje Jakubiska (Déšť, *%/(). Jakubisko ho pak obsadil i do svého celovečerního debutu, tragikomedie Kristove roky (*%/&), v níž ztvárnil vedlejší postavu kaplana. Znovu a zároveň naposledy ho kamera zachytila jako jednoho z důstojníků v jiné dlouhometrážní hrané prvotině Zabitá neděle (*%/%), kterou podle Křenkovy novely natočila Drahomíra Vihanová. Snímek se ovšem z ideologických důvodů dostal do kin až o "# let později. STEHNOVÁ Jana (* *. *". *%)' Chrudim, † '#. **. "##/ Praha) – výtvarnice a herečka; dcera výtvarníka a loutkáře Jiřího Stehna (*%#/–*%$$), sestra herce a divadelního režiséra J. Stehna a manželka scénografa Milana Čecha (*%'&–"##&). Pocházela z ochotnické rodiny. Po maturitě na SVVŠ od roku *%/" studovala na pražské DAMU obor scénografie, odkud přestoupila na loutkářský obor. Po přerušení studia realizovala od počátku &#. let mnoho kostýmních výprav pro česká a slov. divadla a velmi ojediněle i pro film (Evo, vdej se!, *%$'; Štvrtý rozmer, *%$'). Postupem doby se dostávala k ilustraci, a zejména k malbě. Jako studentka DAMU hrála hlavní ženské role v raných filmech slov. režiséra Juraje Jakubiska: kamarádku mladé básnířky Vladimíry (Jana Ledecká) v krátkém experimentálním snímku Déšť (*%/(), posluchačku AVU, skutečnou lásku třicetiletého malíře Juraje (J. Sýkora) v tragikomické výpovědi o potřebě konečného rozhodnutí na životní křižovatce Kristo-

220 ve roky (*%/&), dívku v povídce Pútnici z triptychu Zbehovia a pútnici (*%/$) a jednu z dvojice jeptišek, ovládajících karate i lásku, v bizarním příběhu Dovidenia v pekle, priatelia! (*%&#, *%%#). V české kinematografii zanechala pouze jednu hereckou kreaci jako šestnáctiletá dcera Kopfrkinglových (V. Chramostová a R. Hrušínský) Zina, která v Herzově hororové tragikomedii podle Fuksova románu Spalovač mrtvol (*%/$) unikne otcově rasově motivované „očistě“ vlastní rodiny. STEIGL Josef, pseudonym Josef Spejbl, eventuálně Špejbl, vl. jm. Vendelín Steigl (* *). ). *$%&, † *(. %. *%/() – herec. Vrcholu jevištní činnosti dosáhl v souboru Divadla Vlasty Buriana a v komických skečích ho s principálem zachytily i dobové gramofonové nahrávky. Ve filmu začínal na sklonku němé éry epizodkou hosta v hostinci U Janotů ve Fričově dramatu Chudá holka (*%"%). Jako herec vysoké postavy, seriózního vzhledu a dobrosrdečné tváře se před kamerou uplatnil jen v drobných figurkách všemožných profesí a činností z městského i venkovského prostředí, jimiž doprovodil do konce svého života na osmdesát zvukových filmů. Vedle množství hostů a návštěvníků podniků všeho druhu a veřejných akcí, zákazníků, pasažérů a pacientů hrál nejčastěji úředníčky různých institucí (Písničkář, *%'"; Vražda v Ostrovní ulici, *%''; Na sluneční straně, *%''; Únos, *%("; Zaostřit, prosím!, *%(/; Einstein kontra Babinský, *%/'), vrátné a re-

221 cepční (Pozor straší, *%'$; Červená ještěrka, *%)&; Svědomí, *%)$; Revoluční rok &2(2, *%)%; Písnička za groš, *%("; Cirkus bude!, *%(); Velká cesta, *%/"), hostinské a číšníky (Tajemství krve, *%('; To byla noc, *%(&; Dařbuján a Pandrhola, *%(%; Rychlík do Ostravy, *%/#), dělníky (Železný dědek, *%)$; Horoucí srdce, *%/"), taxikáře (Tři kamarádi, *%)&; Dnes neordinuji, *%)$), strážce zákona (Dvaasedmdesátka, *%)$; Zocelení, *%(#) a lékaře (Pod jednou střechou, *%'$; Lidé za kamerou, *%/*). Posledním filmem, v němž se s hereckou kariérou rozloučil rolí středoškolského profesora, byl legendární Rychmanův muzikál Starci na chmelu (*%/)). STEIMAR Jiří (* "). ). *$$& Praha, † */. *". *%/$ Praha) – herec; manžel herečky A. Steimarové, otec herce M. Steimara a herečky J. Steimarové. Jako syn známého pražského pekaře se vyučil otcovu řemeslu, ale dlouho se mu nevěnoval. Jakmile otec zemřel, zběhl k divadlu. Navštěvoval dramatickou školu K. Želenského a roku *%*# zahájil kariéru v Intimním divadle na Smíchově. Působil zde nejen jako herec a režisér, ale nakrátko se stal i jeho ředitelem. Režisér Jaroslav Kvapil ho roku *%*' angažoval do Národního divadla, v jehož svazku setrval, kromě dvojího krátkého působení v Divadle na Vinohradech (*%")–"(, *%"$–"%), až do svého penzionování (*%(%). Pohostinsky zde však hrál do své smrti. Už jako člen první scény si soukromě u herce Ri-

;STEIMAR<

Jiří Steimar

charda Schlaghammera zdokonaloval hereckou techniku a u pěvce Emila Buriana školil hlas. Současně s působením v Národním divadle byl roku *%*% ředitelem pražského Divadla Rokoko a v sezoně *%""–"' uměleckým vedoucím činohry v Olomouci, kam z Prahy zajížděl. Podnikavost a nevyčerpatelná energie dovedly Steimara k tomu, že ve '#. letech vedle své umělecké činnosti založil a vedl v Černošicích u Prahy hotel, v němž pořádal div. představení. Na sklonku života se věnoval vášnivě drůbežářství. Ztepilá elegantní postava, vytříbené společenské chování, konverzační lehkost i mužný baryton, podmaňující svou srdečností a výraznou kultivovaností, ho předurčovaly k rolím milovníků. Šlo vesměs o hrdiny salonních a konverzačních komedií. Tvůrčí schopnos-

;STEIMAR< ti Steimara však byly širší. Jeho doménou nebyli jen milenci, šlechtici, diplomaté, kardinálové, finančníci. Stejně vlastní mu byl i tichý a zakřiknutý svět lidí ve stínu, prožívajících svá drobná utrpení a starosti. Vytříbené charakterové umění a neutuchající smysl pro humor, jemnou ironii a grotesku uplatňoval i v pozdějších letech. Od standardního typu Armanda Duvala v Dámě s kameliemi přešel k Orlandovi v Jak se vám líbí, Orsinovi ve Večeru tříkrálovém, Napoleonovi z Madame Sans-Gene, Lopachinovi ve Višňovém sadu. Zaskvěl se jako profesor Higgins v Pygmalionu, Sir Robert Chiltern v Ideálním manželovi, ale i jako Mahenův Jánošík, Antonín Havel z Vojnarky. K častým partnerkám na jevišti patřily A. Sedláčková a J. Kronbauerová, později O. Scheinpflugová. Několikrát se s úspěchem pokusil o režii. Jeho zajímavé, vlídností a humorem proteplené herectví využili mnohokrát i filmaři. Do české kinematografie vstoupil už v jejím raném období, když začal ještě před *. světovou válkou spolupracovat se dvěma ze tří film. výroben. Režíroval a hrál ve film. komedii Pan profesor, nepřítel žen (*%*'), natočené společností Illusion, a ve filmech Estrella (*%*') a Andula žárlí (*%*)) společnosti ASUM. Bohužel, filmy se nedochovaly a ze soudobé sporé dokumentace víme, že v prvním byla jeho partnerkou M. Pačová, v ostatních A. Sedláčková. S N. Laušmanovou vytvořil mladou manželskou dvojici v dalším (rovněž ztraceném) filmu ASUMu Americký souboj (*%*')

222 a se S. Marwille hrál v Binovcových filmech Démon rodu Halkenů (*%*$), Krasavice Káťa (*%*%) a Evin hřích (*%*%). Ani ty se nedochovaly, takže první snímek, v němž ho dnes můžeme zhlédnout, pochází až ze sklonku němé éry. Jedná se o historické drama Svatý Václav (*%"%) režiséra J. S. Kolára, v němž zpodobnil Václavova otce knížete Vratislava. Zvukový meziválečný film těžil spíše z jeho jména a elegantního zjevu než z jeho hereckého umění. Dokladem jsou téměř tři desítky stereotypních postav bankéřů (Osada mladých snů, *%'*), ředitelů a generálních ředitelů nejrůznějších podniků včetně divadel (Žena, která ví, co chce, *%'); Sextánka, *%'/; Její hřích, *%'%; Umlčené rty, *%'%; Okouzlená, *%)"; Tanečnice, *%)'), továrníků (Výdělečné ženy, *%'&; Stříbrná oblaka, *%'$; Adam a Eva, *%)#), podnikatelů (Světlo jeho očí, *%'/; Klapzubova jedenáctka, *%'$; Život je krásný, *%)#; Peřeje, *%)#), politiků (Kvočna, *%'&), právníků (Žena, která se směje, *%'*; Pražský flamendr, *%)*), lékařů a primářů (Pro kamaráda, *%)*), aristokratů (Jan Výrava, *%'&; Maskovaná milenka, *%)#) aj. Až na pár výjimek šlo o filmy natáčené málo významnými režiséry, preferujícími spíše hlediska komerční než umělecká. Zvláštní místo zaujaly dvě postavy, které si přinesl před kameru z div. prken: vedle barona z Borského komedie podle hry F. X. Svobody Čekanky (*%)#) to byl doktor Kosina z Cikánovy adaptace div. komedie Jana Snížka Příklady táhnou (*%'%). Po válce se vrátil k fil-

223 mu především jako představitel autentických i fiktivních historických postav v životopisných portrétech Václava Kršky: baron Astfeld v Houslích a snu (*%)/), hodinář Dietrich v Poslovi úsvitu (*%(#), herec František Ferdinand Šamberk v Mikoláši Alšovi (*%(*), ředitel 7omé ve filmu o Bedřichu Smetanovi Z mého života (*%((). Ani jeho postavy z jiných filmů znárodněné kinematografie se příliš nelišily od těch, jaké reprezentoval dřív. Opět ho diváci vídali v menších rolích politiků (Nikola Šuhaj, *%)&), lékařů (Pan Novák, *%)%), podnikatelů šlechtického původu (Jestřáb kontra Hrdlička, *%('), umělců (Nezlob, Kristino, *%(/) a soudců (Kudy kam?, *%(/; Happy end, *%/&). I po překročení sedmdesátky neodmítal nabídky filmařů, kteří ho v posledním období jeho života obsazovali zejména do titulů komediálních žánrů (Mezi námi zloději, *%/'; Kdo chce zabít Jessii?, *%//; Jak se krade milión, *%/&; Objížďka, *%/$). Režisér Oldřich Lipský ho počastoval hezkou rolí pana Kolaloka, výrobce limonády a otce titulního hrdiny (K. Fiala) westernové parodie podle Brdečkovy předlohy Limonádový Joe aneb Koňská opera (*%/)). Premiéry svého posledního filmu, Novákovy tragikomedie o pražském Květnovém povstání *%)( Maratón (*%/$), v níž se objevil v epizodce starého muže na balkóně, se již nedočkal (*) dní předtím zemřel), stejně jako jmenování Národním umělcem. Jeho životní osudy a tvůrčí profil přibližuje monografie Olgy Spalové Sága rodu Budilova

;STEIMAR< (*%&$, *%$#) a memoárová kniha Život plný kotrmelců (*%%/), respektive Ničeho nelituju ("##&), kterou napsala jeho dcera Jiřina za literární spolupráce Kamily Smolkové-Čížové. Zasloužilý umělec (*%('), Národní umělec (*%/$). STEIMAR Miloš (* "$. '. *%"" Praha, † *(. ". *%)% Brno) – herec; syn herců A. Steimarové a J. Steimara, bratr herečky J. Steimarové. Vybaven rodovými hereckými dispozicemi a ochotnickou zkušeností z rodinného jeviště v Černošicích začal v sedmnácti letech profesionální hereckou dráhu v holešovické Uranii. Po čtyřech sezonách odešel do Brna, kde setrval jako člen Českého lidového divadla do konce okupace. Z krátkého poválečného angažmá v Uherském Hradišti se roku *%)& vrátil do Brna, aby posílil řady mladého souboru Svobodného divadla. Slibnou kariéru však nečekaně a definitivně ukončila nešťastná náhoda se smrtelnými následky (udusil se plynovými výpary z kamen). Jediné svědectví o jeho herectví se tak zachovalo jen ve dvou filmech, jež bohužel nedokumentují příliš reprezentativně povahu a kvality jeho hereckých možností. V jedenácti letech hrál v Lamačově melodramatu Jindra, hraběnka Ostrovínová (*%'') synka statkáře Jarýna (T. Pištěk) a mladšího bratra titulní hrdinky (J. Lhotová). V dospělejším věku vytvořil hlavní roli flámujícího prodavače Karla Pince v osvětovém snímku Tři knoflíky (*%)(), který natočil v Baťově zlínském studiu Bořivoj Zeman.

;STEIMAROVÁ< STEIMAROVÁ Anna / Annie, rozená Budilová (* &. &. *$$% Plzeň, † *(. '. *%/" Liberec) – herečka a operetní zpěvačka; dcera herce a režiséra Vendelína Budila (*$)&–*%"$), manželka herce J. Steimara, matka herce M. Steimara a herečky J. Steimarové. Hereckou hvězdou se stala již v dětském věku, kdy jako pětiletá sklízela ovace v titulní roli Malého lorda v rodné Plzni (s inscenací plzeňský soubor hostoval dokonce ve Vídni a v Národním divadle v Praze). Na pár let se pak odmlčela, protože se věnovala studiu jazyků a zpěvu. Chtěla jít k opeře, ale ukázalo se, že její sopránový hlas je pro tento obor příliš křehký, a tak přemluvila rodiče, aby ji pustili k operetě. Před *. světovou válkou začínala jako operetní subreta v Německu (Rostock, Stuttgard) a ve vídeňském 7eater an der Wien. Šest let působila pod jménem Anny Hoffman v pražském Německém divadle a v této době se seznámila se svým budoucím manželem Steimarem. Roku *%"$ prošla několika pražskými scénami (karlínské Varieté, kabaret Rokoko, smíchovská Aréna a Švandovo divadlo), následující dvě sezony pobyla v Městském divadle na Královských Vinohradech a celá '#. léta působila ve Velké Operetě a Malé operetě. Po rozvodu se pokusila založit vlastní divadlo, ale v podnikání se jí příliš nevedlo. Za okupace získala angažmá v holešovické Uranii (*%'%–)") a Tylově divadle v Nuslích (*%)"–))). Po osvobození hrála krátce v Liberci, Zlíně a Národním divadle v Praze, aby svou kariéru ukončila opět v Severo-

224 českém divadle v Liberci (*%)&–($), kde setrvala ještě několik let po svém odchodu na odpočinek (*%("). Jako temperamentní zpěvačka a herečka se sklonem ke komediálnímu projevu se na jevišti setkala s mnoha hrdinkami standardního zpěvoherního repertoáru. Z množství postav zaslouží vyzdvihnout Jenny v Brechtově Žebrácké opeře, paní Higginsovou v Pygmalionu a titulní hrdinku Lehárovy operety Giuditta. V českém filmu se objevila již před *. světovou válkou v komedii, kterou pro výrobnu Illusionfilm natočil J. Steimar, Pan profesor, nepřítel žen (*%*', film se bohužel nezachoval) a v dochovaném film. entrée K. Hašlera k div. hře pražského Varieté Pán bez kvartýru, známém ve filmografických materiálech pod titulem České hrady a zámky (*%*)). Hrála v něm dívku, která si vyjela s Hašlerem na výlet na Karlštejn. Před kameru se pak vrátila až téměř po dvaceti letech, tedy již ve zvukové éře, v roli učitelky hudby Gusty Volmanové v Kanturkově melodramatu V tom domečku pod Emauzy (*%''). Do konce války se na film. plátně objevila ve více než dvaceti drobných, ale po herecké stránce pečlivě propracovaných, důmyslně prokreslených a niterně prožitých postav dámiček z vyšších i nižších vrstev. Ve zkratce dokázala vystihnout osud a celkový typ charakteru dané figury. Velmi často vytvářela portréty nevzhledných žen, avšak pokaždé jinak. Obzvlášť se jí dařily karikatury zlých, primitivních a hloupých žen, jakými byly např. paní domácí v Bromově komedii Ka-

225 riéra matky Lízalky (*%'&), stará panna Apoléna ve Vávrově historické komedii Cech panen kutnohorských (*%'$), ironicky až groteskně pojatá klepavá bába Rollerka ve Vávrově zfilmování Jiráskovy novely Filosofská historii (*%'&) nebo paní Betty v konverzační detektivní komedii Čtrnáctý u stolu (*%)'), kterou natočili herec O. Nový a střihač Antonín Zelenka. Nejvýraznějšími rolemi však byly její psychologicky nuancované postavy stařen a žen-trosek v dramaticky a tragicky vyhrocených příbězích. Taková byla její stará šantánová zpěvačka ve Vávrově Panenství (*%'&), žižkovská žebračka Šišvorka ve Vávrově Humoresce (*%'%), kovářka věštkyně v Čápově Babičce (*%)#), Boková ve Vávrově dramatu Šťastnou cestu (*%)'), ale především dobovou kritikou vysoce ceněná role „madame“ z baru v Čápově melodramatu Noční motýl (*%)*). Paradoxní je, že právě tyto malé role byly daleko působivější, a zcela tak zastínily její rozsahem větší úlohy, např. tetu Josefínu v Binovcově komedii Naše XI. (*%'/), ředitelku ženského klubu v Cikánově haasovské komedii Andula vyhrála (*%'$), tetu Mařenky (N. Gollová) v Kristianovi (*%'%) nebo otravnou Emu Lindovou ve Fričově burianovské komedii Baron Prášil (*%)#). Snad právě odchod do Liberce způsobil, že po osvobození na ni film jaksi pozapomněl. Objevila se již jen ve třech epizodkách: jako žena na veselici v Krškově lyrické komedii Řeka čaruje (*%)(), teta Lucie v Hrušínského a Salzerově parodii Pancho se žení (*%)/) a babič-

;STEIMAROVÁ<

Evelyna Steimarová

ka v redakci v Zemanově komedii Páté kolo u vozu (*%(&). Její životní osudy a umělecký profil zachycuje monografie Olgy Spalové Sága rodu Budilova (*%&$, *%$#) a memoárová kniha Život plný kotrmelců (*%%/), respektive Ničeho nelituju ("##&), kterou napsala dcera Jiřina za literární spolupráce Kamily Smolkové-Čížové. STEIMAROVÁ Evelyna, vl. jm. Juhanová (* (. /. *%)( Praha) – herečka; dcera herečky J. Steimarové a automobilového závodníka a obchodníka Jaroslava Juhana (* *%""), nevlastní sestra herce J. Kodeta, bývalá manželka herce L. Freje a textaře Zdeňka Rytíře (* *%))), matka tanečnice Venduly Rytířové (* *%&") a herečky A. Polívkové. Třebaže pochází z rodiny s bohatou hereckou a div. tradicí, původně

;STEIMAROVÁ< toužila po zcela jiném oboru: chtěla být dětskou lékařkou. Ačkoliv na základní škole prospívala velmi dobře, neměla odpovídající kádrové předpoklady (otec v (#. letech emigroval) pro studium na střední, natož na vysoké škole. Nastoupila do výrobního procesu jako dělnice v pekárnách a sodovkárně, kde ale nezvládla plnit normy. Nakonec se jí podařilo po absolvování zdravotnického kursu získat místo zubní instrumentářky, o které záhy přišla kvůli filmování. Krátce se živila jako servírka na krkonošské boudě, než dala přednost herecké kariéře. Roku *%/( získala první angažmá v Severomoravském divadle v Šumperku (Opalu má každý rád), odkud po třech letech přešla do Východočeského divadla v Pardubicích, kde pobyla dva roky. Krátce hrála se svým tehdejším manželem L. Frejem v Ostravě (Těžká Barbora) a během &#. let hostovala v pražském Činoherním klubu (Kunigunda ve Voltairově Candidovi, Na ostří nože, Vychovatel, Ten, který dostává políček, Penzion pro svobodné pány). Její doménou se však od počátku umělecké dráhy stal film, kde se prosadila jako představitelka mladých, krásných a atraktivních žen, vědomých si svých tělesných předností a patřičně z toho profitujících. Zpravidla šlo o hrdinky pochybné pověsti, ženy povrchní, charakterově narušené a amorální, přesto však nemající nouzi o ctitele, které si podmaňovala svůdnými půvaby. Na plátně debutovala již jako osmnáctiletá krasavice (obarvená na blond) a střídavě hrála pod svým

226 rodným jménem i pod mnohem zvučnějším jménem rodinným. Její první film. rolí byla lehkomyslná kadeřnice Bimba, kterou ve filmu Ivo Nováka ze života současných mladých lidí Na laně (*%/') upřímně miloval mladý dělník a kytarista Kája Micka zvaný Kočka (L. Janský), ona však dala přednost jeho dobře situovanému kamarádu Hynkovi (J. Bednář). V moderní pohádce Pavla Hobla Máte doma lva? (*%/') byla okouzlující vílou. Ze života současných mladých lidí čerpal námět i film gottwaldovského režiséra Josefa Pinkavy Neobyčejná třída (*%/)), v němž hrála hezkou středoškolačku Katku, která víc dbá na svůj zevnějšek než na studium. Režisér Pinkava ji pak po téměř dvaceti letech znovu obsadil, tentokrát do role ctižádostivé a sobecké matky ve filmu Velký malý hokejista (*%$"). V Mášově Hotelu pro cizince (*%//) se objevila jako pokojská Růženka, bujně laškující s prostopášným kaplanem (E. Schorm), a podobnou vedlejší dívčí roli si zahrála v Bočanově adaptaci Soukromé vichřice (*%/&) Vladimíra Párala. V Kachyňově filmu Směšný pán (*%/%) byla nemocniční sestrou Nanynkou a v secesním kostýmu se jako služka Karla objevila v Herzových Petrolejových lampách (*%&*) podle literární předlohy Jaroslava Havlíčka. V Kleinově detektivce Město nic neví (*%&() hrála manželku lupiče, která chce uprchnout s milencem Emilem (R. Přibil) a s uloupenými penězi z Ostravy do Polska, a ve slov. filmu Dušana Trančíka Koncert pre pozostalých (*%&/) se

227 několikrát mihla jako sličná redaktorka Dáša, marně usilující o pozornost a přízeň vynikajícího houslisty (J. Kukura). Větší a zajímavější roli jí svěřila režisérka Věra Chytilová v komedii Hra o jablko (*%&/). Šlo o postavu atraktivní a afektované manželky lékaře Arnošta Rýdla (J. Kodet), matky dvou dětí, udržující milostný poměr s kolegou svého muže dr. Johnem (J. Menzel). Se svým bratrem J. Kodetem a s J. Menzelem vytvořila podobný trojúhelník, v němž jen prostředí porodnické kliniky nahradilo prostředí astronomické observatoře, ve filmu Jiřího Svobody Modrá planeta (*%&%). Že je však schopna vytvořit i role zcela odlišného typu, dokázala v dalším Svobodově filmu Dívka s mušlí (*%$#), kde v podobě matky třináctileté Venduly (D. Kaplanová) podala až naturalisticky laděnou, přitom však po psychologické stránce věrohodnou postavu mladé ženy a matky tří malých chlapců, notorické alkoholičky, živící se spíše než úklidem v kancelářích nezakrývanou prostitucí. Po malé úložce frivolní hradlářky Vlasty Prchalové, jejíž nevázané řeči nechtěně přivedou do její postele mladičkého, nezkušeného venkovského hrdinu komedie Milana Muchny Matěji, proč tě holky nechtějí? (*%$*), vytvořila hlavní ženskou postavu – slavnou zpěvačku Salsu Verde, snoubenku hraběte Teleke z Tölöke (M. Dočolomanský), domněle unesenou záludným baronem (M. Kopecký) v Lipského parodii známé verneovky Tajemství hradu v Karpatech (*%$*); hlas v operních áriích

;STEIMAROVÁ< jí propůjčila Gabriela Beňačková. Postavu nevěrné manželky lékaře si zopakovala v černé komedii Petra Tučka Od vraždy jenom krok ke lži (*%$"), v níž jí byl manželem V. Hašek a mileneckým partnerem M. Pešek. Jednu z četného kolektivu lehkých dívek přepychového pražského předválečného nevěstince hrála v retrokomedii Václava Matějky Anděl s ďáblem v těle (*%$') a jejím pokračování Anděl svádí ďábla (*%$$). Jako prostitutka Tylda vytvořila s J. Brejchovou a mladičkou P. Vančíkovou jednu ze tří hlavních ženských rolí v čs.-polském koprodukčním filmu Jiřího Svobody Zánik samoty Berhof (*%$'), drastickém příběhu odehrávajícím se v česko-polském pohraničí těsně po ". světové válce. K jejím menším postavám patřila učitelka v hořké komedii Jaroslavy Vošmikové Evo, vdej se! (*%$'), manželka majitele pouťové sportovní arény Paška (J. Somr) v retrokomedii Ivo Nováka Fešák Hubert (*%$)), Zrzka v Soukupových Pěstech ve tmě (*%$/) a vnadná rehabilitační sestra Irena v Kleinově hořké komedii Dobří holubi se vracejí (*%$$). Neminuly ji ani úlohy matek dospívajících hrdinů a hrdinek, které ztělesnila v rodičovských dvojicích s P. Čepkem v Kovalově psychologickém snímku Hry pro mírně pokročilé (*%$/), s P. Popelkou v Zelenkově dětském příběhu Jsi falešný hráč (*%$/) a s L. Lakomým v Koskově hořké komedii Sedmé nebe (*%$&). Na předchozí plodnou spolupráci s režisérem Svobodou navázala dvěma vedlejšími rolemi: vnadné vdo-

228

;STEIMAROVÁ<

minálním thrilleru Bolero ("##)). Zatímco film jí poskytl poměrně dost zajímavých příležitostí, v televizi tolik šancí nedostala. Objevila se pouze v několika inscenacích (Melouch, *%/'; Smutný půvab, *%/'; Kam slunce nechodí, *%&*; Pueblo, *%$*; Síť na bludičku, *%$"; Jehla, *%$"; Jahody na stéblech trávy, *%$'; Ďáblovy peníze, *%$(; Bitva na kopci, *%$&; Věčný tulák, *%%*; Takový slušný člověk, "##") a seriálech (Hříšní lidé města pražského, *%/$; Synové a dcery Jakuba skláře, *%$(; Hříchy pro pátera Knoxe, *%%'; Pojišťovna štěstí, "##)).

Jiřina Steimarová

vy Lídy, s níž udržuje poměr její mladý nájemník, ctižádostivý úředník Tomáš Jakl (E. Horváth ml.), v dramatu z českého pohraničí těsně před nacistickou okupací Svět nic neví (*%$&), a vyzývavé sestřenice Katy, která prostřednictvím svého milence (E. Horváth ml.) dokoná pomstu za smrt svého otce v psychologickém hororu Prokletí domu Hajnů (*%$$) podle románu Jaroslava Havlíčka Neviditelný. Na dlouhou dobu se její poslední film. rolí stala postava výčepní Marie z libeňského automatu Svět v Kolihově zfilmování Hrabalovy novely Něžný barbar (*%$%). Po patnáctileté odmlce se na plátně připomněla epizodkou matky studenta FAMU Danyho Kušmice (D. Švehlík), jednoho z cynických pachatelů brutální vraždy medičky Mariky (B. Seidlová) v Brabcově kri-

STEIMAROVÁ Jiřina (* "). *. *%*/ Praha, † &. *#. "##& Praha) – herečka; vnučka Vendelína Budila (*$)&–*%"$), dcera herců A. Steimarové a J. Steimara, sestra herce M. Steimara, bývalá manželka sochaře Jana Kodeta (*%*#–*%&)) a automobilového obchodníka a závodníka Jaroslava Juhana (* *%""), matka herců J. Kodeta a E. Steimarové. Pocházela ze staré divadelnické dynastie, jejímž zakladatelem byl z matčiny strany patrně dramatik, herec a režisér Josef Jiří Kolár (*$*"–*$%/). Své komediantské vlohy projevila už v útlém dětství, kdy začínala hrát na jevišti po boku svých rodičů (již jako čtyřleté dítě v roli infantky v Schillerově dramatu Don Carlos). Po studiu na dramatickém oddělení Pražské konzervatoře (*%'*–'") a jedné sezoně v Rokoku se stala elévkou a roku *%)" řádnou členkou činohry Národního divadla, odkud ji roku *%(" na hodinu propustili kvůli emigraci

229 druhého manžela. Roku *%(' se jí podařilo získat angažmá v Hudebním divadle v Karlíně, kde jako sólistka činohry a operety setrvala až do odchodu do důchodu (*%&%). Už od mládí působila svým oslňujícím zjevem, svěžestí a přirozeným půvabem projevu. Vystupovala ve hrách Shakespearových, Molièrových a Gogolových, z českých autorů nechyběl ani Tyl a Jirásek. K největším tvůrčím úspěchům na jevišti patřila Perdita v Zimní pohádce, Ivana z Klicperova Zlého jelena a princezna Dišperanda v Drdových Hrátkách s čertem. Ze zpěvoherních, operetních a muzikálových rolí vynikají paní Higginsová v My Fair Lady, Mastilka ve Fidlovačce a Drigalská v Polské krvi. Do film. ateliérů vstoupila počátkem '#. let epizodkami návštěvnice baru v Innemannově komedii Malostranští mušketýři (*%'") a písařky na stroji v Machatého Extasi (*%'"). Její fotogenickou tvář, ženský šarm, sportovního ducha a přirozené herecké dispozice jako první před kamerou využil K. Lamač, když ji učinil svou partnerkou v roli trafikantské dcerky Jiřinky Novotné ve své komedii Dobrý tramp Bernášek (*%''). Následovaly další větší i titulní role hezkých a temperamentních dcer (Na Svatém Kopečku, *%'); Irčin románek, *%'/) a rozpustilých studentek (Poslední muž, *%'); Sextánka, *%'/; Děvčata, nedejte se!, *%'&), které vystřídaly ve )#. letech, a zejména pak ve znárodněné kinematografii vedlejší a epizodní postavy dělnic (Slovo dělá ženu, *%("), hospodyň (Kam s ním?, *%((),

;STEIMAROVÁ< domovnic (Zářijové noci, *%(&), sousedek (Rychlík do Ostravy, *%/#; Hledá se táta!, *%/*), družstevnic (Tři chlapi v chalupě, *%/'), žen pochybné pověsti (Dobrý voják Švejk, *%(/; Poslušně hlásím, *%(&), ale hlavně manželek a matek. Manželskou partnerkou O. Nového v roli spisovatele detektivních románů Gabriela Anděla byla v kriminální komedii Miroslava Cikána Paklíč (*%))). Po osvobození ji znovu svedl s O. Novým režisér Jaroslav Mach v postavách novátora Ludvíka Zacha a elektrotechničky Jarmily Svátkové, kteří se v budovatelské komedii Slovo dělá ženu (*%(") snažili vzájemně přesvědčit, zda žena má či nemá technické nadání. S R. Lukavským vytvořila manželskou dvojici rodičů mladičké nadané klavíristky a krasobruslařky Věry Urbanové (J. Kramperová) v dětském filmu Jaromíra Pleskota Na stříbrném zrcadle (*%()). Režisér Pleskot ji obsadil i do své adaptace známého Nerudova fejetonu Kam s ním? (*%((), aby po boku K. Högera v roli velkého básníka ztělesnila jeho hospodyni Anču, prožívající četné útrapy spojené s odklízením starého slamníku. Hrála i v několika dalších filmech odehrávajících se v minulosti: manželku profesora Gerstnera (J. Plachý) v Krškově životopisném portrétu vynálezce Josefa Božka Posel úsvitu (*%(#), ženu veselého a statečného chodského dudáka Jiskry Řehůřka (L. Pešek) ve Fričově zfilmování Jiráskových Psohlavců (*%((). Galerii jejích manželských partnerů v rolích současných žen a matek městských i ven-

230

;STEINMASSLOVÁ<

Milena Steinmasslová

kovských, nejrůznějších charakterů a povah postupně doplnili O. Vykypěl v Sequensově dobrodružném snímku Větrná hora (*%((), K. Höger v Cikánově válečném příběhu Jurášek (*%(/), F. Smolík v Sísově dramatu Život pro Jana Kašpara (*%(%), F. Filipovský v Makovcově veselohře Chlap jak hora (*%/#), R. Hrušínský ve vesnické komedii Ivo Nováka Žalobníci (*%/#) a J. Bek v Podskalského satiře Einstein kontra Babinský (*%/'). S oběma svými dětmi se pracovně sešla při natáčení Kleinova kriminálního filmu Město nic neví (*%&(). Od počátku &#. let se na plátně objevovala už jen velmi vzácně, a to v drobných rolích babiček (Báječní muži s klikou, *%&$; Hry pro mírně pokročilé, *%$/) a starých noblesních dam (Šašek a královna, *%$&; Čas sluhů, *%$%). V /#. letech rozšířila

své pole působnosti i na televizi, kde se příležitostně objevovala v inscenacích, filmech a pohádkách (Klíčová záležitost, *%/'; Poslední královna, *%&); Jehla, *%$"), seriálech (Tři chlapi v chalupě, *%/"; Hříšní lidé města pražského, *%/%; 34 případů majora Zemana, *%&)–&%; Bambinot, *%$); Pomalé šípy, *%%') a ve vzpomínkových pořadech (Můj táta byl, Kino a já, Album, Když se zvedne opona, Úsměvy…). Od roku *%/( se věnovala i pedagogické činnosti, vyučovala v LŠU v Biskupské ulici. Uměleckou kariéru a pohnutý osud shrnula za literární spolupráce Kamily Smolkové-Čížové ve vzpomínkové knize Život plný kotrmelců (*%%/), vydané v reedici pod názvem Ničeho nelituju ("##&). Její profil přináší rovněž kniha Olgy Spalové Sága rodu Budilova (*%&$, *%$#) a dokumentární pořad Vendelín Budil (*%%/), který natočil Václav Filip pro tv. cyklus Potomci slavných. STEINMASSLOVÁ Milena (* "*. '. *%(( Praha) – herečka; manželka kameramana Romana Pavlíčka (* *%((). Jejím velkým snem bylo stát se lékařkou nebo učitelkou, tím druhým prý pod vlivem dobrých pedagogů, na něž měla vždy štěstí. Navštěvovala dramatický kroužek žižkovské LŠU, divadlu se amatérsky věnovala i na gymnáziu Jana Nerudy v Hellichově ulici a první zkušenosti před kamerou získala už jako školačka. To vše vedlo k tomu, že po maturitě dala nakonec přednost herectví, které vystudovala na DAMU (*%&$). Osvědčila se jako dobrá recitá-

231 torka – roku *%&/ vyhrála Neumannovy Poděbrady, o rok později zvítězila v Celosvazové recitační soutěži uměleckých škol v Leningradě. Během studií hostovala v Realistickém divadle Zdeňka Nejedlého, Národním divadle a Činoherním klubu, ale po škole nastoupila do Divadla Na zábradlí (Líza v Bratrech Karamazových, Uršulka v dramatizaci Hrabalových próz Bambini di Praga, Roza v Bondově Moři). Roku *%&% se stala členkou Divadla S. K. Neumanna v Praze, respektive Divadla pod Palmovkou, kde vytvořila za sedmnáct sezon řadu dívčích a později ženských postav, z nichž zaslouží jmenovat aspoň Madeleinu ve Třech mušketýrech po třiceti letech, Márinku ve Filosofské historii, Káču ve Dvořákově opeře Čert a Káča, Katastrofu v Nebi na zemi a Zdeničku v Ostře sledovaných vlacích. Od roku *%%& jako herečka ve svobodném povolání pohostinsky vystupuje na různých pražských scénách (Divadlo U Hasičů, ABC, Divadlo Na zábradlí) i komorních pódiích (Lyra Pragensis, Divadlo Viola), zejména však spolupracuje s Divadelním spolkem Kašpar (Richard III., Hamlet, Claudius a Gertruda, Bez kyslíku, Garderobiér, Řekni větší lež, Krvavá svatba, Lišák, Náměstíčko, Černí býci, Na Havla!), Rokokem (Pan Hamilkar, Matčina kuráž, Životu nebezpečné akty) a Pražskou divadelní agenturou Václava Hanzlíčka (Benátská vdovička, Kornelovy vdovy, Jak unést dámu, Vila s věcným břemenem). S filmováním začala už na základní škole, když si ji vybral režisér Karel Kachyňa do své

;STEINMASSLOVÁ< poetické adaptace románu australského spisovatele Alana Marshalla Už zase skáču přes kaluže (*%&#), aby ztvárnila sestru malého Adama (V. Dlouhý), který silou vůle překonal těžké následky dětské obrny. Kachyňa ji pak obsadil ve třech dalších filmech do malých rolí švadlenky (Tajemství velikého vypravěče, *%&*), studentky (Láska, *%&') a hispánské princezny (Malá mořská víla, *%&/). Mezitím se objevila ve filmech jiných režisérů, např. jako jedna ze studentek kouzelnické školy ve Vorlíčkově pohádce Dívka na koštěti (*%&*), nevěsta Anička v Rychmanově muzikálu Hvězda padá vzhůru (*%&)), kamarádka vodnické dcerky Jany Vodičkové (L. Šafránková) ve Vorlíčkově pohádkové komedii Jak utopit dr. Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách (*%&)) a dcera vysokého ministerského úředníka Jůzla (J. Langmiller) v Tomanově kriminální retrokomedii Smrt na černo (*%&/). Na plátně však tehdy vytvořila i hlavní ženské postavy. V celovečerním debutu Jaromíra Borka Kvočny a Král (*%&)) to byla psychologicky náročná postava devatenáctileté dělnice ze severočeské textilky Jany Doubravové, čestné dívky a svědomité sestry, snažící se nahradit mladšímu bratru Pinďovi (V. Dlouhý) zemřelé rodiče a ochránit ho před špatným vlivem party morálně narušených chlapců. Režisér Jiří Svoboda ji učinil ženskou protagonistkou svého filmu inspirovaného skutečnou událostí Dům Na poříčí (*%&/), v němž hrála Helenu Brožovou, snoubenku a poté i náročnou manželku mladého inženýra Vondrá-

;STEINMASSLOVÁ< ka (J. Šebek), částečně zodpovědného za nekvalitní stavbu domu, pod jehož troskami zahynulo v říjnu *%"$ téměř padesát lidí. Ve druhé polovině &#. let se ve filmu na několik roků odmlčela. Objevila se znovu až počátkem $#. let, kdy ztělesnila s V. Helšusem rodičovskou dvojici osmileté Vendulky Prokopcové (Ž. Fuchsová), prožívající nad zázračnou knížkou Josefa Lady krásné pohádkové dobrodružství v dětském filmu Oty Kovala Kaňka do pohádky (*%$*). Následovalo několik portrétů dívek a mladých žen různých, ne vždy zcela vyhraněných charakterů. Hlavní roli mladé pokladní Dity Vaňkové, dcery náměstka ředitele velkého podniku, která se postaví rozhodnutí rodičů, opustí jejich pohodlný život a provdá se za podnikového řidiče (M. Vašinka), vytvořila v Hanibalově komedii Víkend bez rodičů (*%$*). Proti této ryze kladné postavě se jevila její vypočítavá studentka medicíny Jitka v Matuově Posledním vlaku (*%$") spíše negativně. V detektivce Jana Schmidta Smrt talentovaného ševce (*%$") hrála mladou zámeckou průvodkyni Olgu Ducháčkovou, kterou noční milostné dostaveníčko se ženatým lékařem (V. Kratina) zapletlo do případu vraždy svérázného malíře. Skutečně velké charakterní role se dočkala až o mnoho let později v ústřední postavě šlechtičny Zdislavy z Lemberka, hluboce věřící ženy pokorně oddané službě nemocným, jejíž osudy přibližuje na základě stejnojmenného románu Aleny Vrbové historický film V erbu lvice (*%%)) režiséra Ludví-

232 ka Ráži. Zatímco ji diváci od té doby na plátně nespatřili, o to víc se s ní setkávají na tv. obrazovce, kde prošla od studentských let širokou škálou dívčích a ženských typů v celé řadě inscenací nejrůznějších žánrů, např. Vlajky na věžích (*%&)), Povídky Svatopluka Čecha (*%&/), Co je platno kázat, co je platno kárat (*%&&), Pracka v láhvi (*%&$), Zákon rovnosti (*%&$), Zastav se a ohlédni (*%&%), Zastřený barevný svět (*%&%), Zločin na poště (*%$#), Had z ráje (*%$#), Dějiny jednoho dne (*%$*), Území strachu (*%$/), Hadí pohledy (*%%'), Ta třetí ("##") a Psí kus ("##(). Početnou skupinu jejího tv. repertoáru tvoří pohádkové tituly O statečné princezně Janě (*%&$), Pohádka o ebenovém koni (*%&$), Chán Sulejmán a víla Fatmé (*%$)), Pavouk se smaragdovýma očima (*%$/), Bratři (*%$&), O Radkovi a Mileně (*%%#), Rudá Divuše (*%%*), O třech stříbrných hřebenech (*%%*), Černobílá pohádka (*%%)), O spanilé Jašince (*%%&), Tom v kozí kůži (*%%%) a O víle Arnoštce ("##*). Dlouho byla v povědomí veřejnosti zafixována jako představitelka Bohunky Bavorové, dcery titulního hrdiny (Z. Buchvaldek) politicky exponovaného normalizačního seriálu Muž na radnici (*%&/). Hrála pak i v dalších seriálech Malý pitaval z velkého města (*%$"), Slovácko sa nesúdí (*%$)), Synové a dcery Jakuba skláře (*%$(), Hříchy pro pátera Knoxe (*%%"), Draculův švagr (*%%/). V posledních letech jí popularitu přinesla úloha starostlivé maminky Kudrnové v komediálním seriálu Ranč U Zelené sedmy

233 (*%%/, *%%$, "##() a role paní Prchalové v Rodinných poutech ("##)–#/). V $#. letech moderovala tv. pořady pro děti a od roku "##& uvádí se S. Schullerem dokumentární cyklus ČT Znamení a rituály. Uplatňuje se v rozhlase i dabingu a věnuje se pedagogické činnosti na Vyšší odborné škole herecké v pražské Michli. STEINSBERG Florentin, vl. jm. Florentin Guolfinger von Steinsberg (* '#. *. *$/# Chýnov, okres Tábor, † "#. ". *%"% Praha) – herec a divadelní režisér; manžel herečky a zpěvačky Julie Hešové. Studoval techniku v Praze a ve Vídni, kde ochotničil v českém spolku Pokrok. Po návratu do Čech hrál od roku *$$( pod pseudonymem Beneš milovníky v kočovné společnosti J. Pištěka a pak během dlouholetého angažmá v Národním divadle v Praze (*$%'–*%*(, *%"*–"() patřil k nejvytíženějším hercům (žánrista realisticky jadrného a citově jímavého projevu) a režisérům tamní činoherní scény. Ve svých postavách využíval poklidného basu a žoviálního vzezření k vyjádření dobráctví, šlechetnosti a bodrosti, ponejvíce v polohách prostomyslných výrazů. Herecky přispěl pouze do tří, zato velmi ceněných němých filmů, v nichž vytvořil klíčové postavy: sedláka Gajdu ve Folprechtově a Deglově venkovském dramatu O děvčicu (*%*$), druhého stavitele v Deglově a Novotného historickém dramatu Stavitel chrámu (*%*%) a kněze v dramatu P. Pražského podle románu a div. hry Josefa Haise-Týneckého Batalion (*%"&).

;STIVÍN< STENOVÁ Soňa viz ZBORNÍKOVÁ Soňa STIVÍN Jiří (* "'. **. *%)" Praha) – multiinstrumentalista a skladatel; syn herečky E. Svobodové, bratr herečky Z. Stivínové a otec herečky Z. Stivínové. Po jedenáctiletce, kterou navštěvoval v Praze, pracoval ve FSB jako rekvizitář, pak vystudoval kameru na FAMU (*%//). Oboru se soustavně nevěnuje, příležitostně však (většinou v souvislosti se svými hudebními aktivitami) filmuje a fotografuje. Na profesionální bázi zatím realizoval jediný film. projekt, dokumentární medailon Máma a já ("##&), v němž mapuje umělecký i soukromý život své matky a současně i svůj. Od sedmi let se učil hrát na housle, nástroj ho však nezaujal, a tak se hlouběji dostal k hudbě až v době dospívání, když se nadchl pro zobcovou flétnu. Hru na příčnou flétnu pak studoval soukromě u Milana Munclingra (*%/*–/') a Jiřího Válka (*%/(–/$), ve hře na saxofony a řadu dalších nástrojů je v podstatě samoukem. Hudební vzdělání si doplňoval v Praze na LŠU, specializované na populární hudbu (tzv. Lidová konzervatoř), na HAMU v Praze (*%&&–&%) a v Londýně na Royal Academy of Music (*%/%). Už od svých muzikantských začátků se zabýval širokou škálou hudebních stylů (rock-and-roll, avantgardní vážná hudba a jazz), které rozvíjí vlastními novátorskými postupy a dále obohacuje podněty z různých žánrových oblastí a epoch. Vyniká improvizační schopností. Kromě hudby středověku, renesance i baroka se in-

;STIVÍN< tenzivně věnuje jazzu, skládání a improvizované Nové hudbě, přičemž vedle saxofonů, klarinetu a příčné flétny používá také flétny zobcové a různé lidové píšťaly. Jako sólista spolupracuje s našimi i zahraničními renomovanými interprety a hudebními tělesy, řídí vlastní soubory Collegium Quodlibet a Jiří Stivín and Co Jazz Quartet, vystupuje v sólových recitálech s cembalem, varhanami, kytarou, nebo hraje úplně sám a s magnetofonem. O šíři jeho záběru svědčí mimořádně bohatá diskografie, zahrnující desítky titulů, na nichž buď hostoval nebo byl jejich autorsko-interpretačním protagonistou. Je autorem mnoha skladeb pro různé formace, scénické a film. hudby. Z režisérů, jejichž hrané filmy doprovodil svou hudbou, jmenujme alespoň Otu Kovala (Nechci nic slyšet, *%&$), V. Olmera (Skleněný dům, *%$*; Co je vám, doktore?, *%$); Jako jed, *%$(; Antonyho šance, *%$/; Páni Edisoni, *%$&), Věru Chytilovou (Faunovo velmi pozdní odpoledne, *%$'), Drahomíru Vihanovou (Pevnost, *%%/) a Hynka Bočana (Bumerang, *%%/). Hudbu komponoval k mnoha filmům dokumentárním a animovaným. Do české kinematografie však nejprve vstoupil jako herec. Už v deseti letech debutoval před kamerou úlohou jednoho z klukovských hrdinů, kteří v dětském filmu Jana Matějovského a Jiřího Slavíčka Konec strašidel (*%(") odhalí nebezpečné záškodníky. K dalšímu natáčení se dostal v /#. letech, zejména během studií na FAMU, kdy vytvořil v deseti filmech epizodky i větší role,

234 často související s hudbou. Postavami muzikantů se prezentoval v celovečerní prvotině Čestmíra Mlíkovského Okurkový hrdina (*%/'), v Juráčkově a Schmidtově absurdní anekdotě Postava k podpírání (*%/'), ve středometrážním hraném snímku Drahomíry Vihanové Fuga na černých klávesách (*%/)) a ve Vláčilově středověké baladě Údolí včel (*%/&). Výraznější herecké kreace mu nabídly zejména role knihovníka Darka ve Skalenakisově současném příběhu Pražské blues (*%/'), zákopníka Pešuly ve Sklenářově dramatu z konce ". světové války Zpívali jsme Arizonu (*%/)) a chovance domova pro mladistvé delikventy Svítka v Hanibalově psychologickém dramatu Škola hříšníků (*%/(). Mihl se ještě v jiných filmech, např. jako brigádník (Noční host, *%/*), mladík s cigaretou (Bylo nás deset, *%/') a mladík u hracího automatu (Třiatřicet stříbrných křepelek, *%/)). S posledním hereckým úkolem se na něj obrátil režisér Ivo Novák, v jehož „vojenské“ komedii Půlnoční kolona (*%&") ztělesnil flétnistu jazzové kapely Boba, který přemluví svého kamaráda, toho času vojáka základní služby Jána Rutkaye (O. Vízner), aby si s jeho kapelou zahrál na varhany v malém pražském divadélku. Významná je i Stivínova činnost hudebně pedagogická a osvětová. Je aktivní jako pedagog a lektor na Pražské konzervatoři, při jazzových kursech a řadě dalších projektů včetně výchovných koncertů pro děti. Pod názvem Mně všechno dvakrát aneb o Jiřím Stivínovi (*%%#) o něm napsal monografii Ivan

235

;STIVÍNOVÁ<

Poledňák a kameraman Jan Malíř natočil dokument Jiří Stivín, méně známý český kameraman (*%%)). Je nositelem vyznamenání Za zásluhy o stát v oblasti kultury a umění, které mu roku "##& udělil prezident Václav Klaus. STIVÍNOVÁ Zuzana (* '. *#. *%)# Praha) – herečka; dcera herečky E. Svobodové a sestra hudebníka J. Stivína. Ještě než absolvovala herectví na DAMU (*%/*), sbírala zkušenosti na pražských div. scénách (ABC, Divadlo Na zábradlí, Komorní divadlo, Národní divadlo). První angažmá měla v Realistickém divadle Zdeňka Nejedlého (*%/#–/"), odkud přešla do nově vzniklého Divadla za branou (*%/"–/)). Před kamerou debutovala úlohou studentky zdravotnické školy Věry v Novákově mládežnickém příběhu Štěňata (*%(&) a obdobné typy temperamentních dívek vytvořila i v dalších filmech: studentka Vlasta Stejskalová v Krejčíkově dramatu podle Drdovy povídky Vyšší princip (*%/#), proletářská Anči v Čechově historicko -sociálním dramatu Pochodně (*%/#), Míla ve Vávrově adaptaci Hrubínovy komedie Srpnová neděle (*%/#), rázná zednice Sylva ve středometrážním satirickém snímku Černobílá Sylva (*%/*), zdravotní sestra Barborka Zikmundová ve Strnadově komedii Zámek pro Barborku (*%/"), poctivá nadlesní Vlastička Musilová v Čechově komediální moralitě Mezi námi zloději (*%/'), ošetřovatelka Dana v lyrické tragikomedii Čestmíra Mlíkovského Okurkový hrdina (*%/'). Od roku *%/( natrvalo žije ve Francii.

Zuzana Stivínová (* &'(4)

STIVÍNOVÁ Zuzana (* "). &. *%&' Praha) – herečka; dcera hudebníka J. Stivína. Pochází z umělecké rodiny s hereckou tradicí (herečkami byly její babička E. Svobodová a teta Z. Stivínová). Toto prostředí ji přirozeně ovlivnilo a formovalo její múzický temperament, v němž se snoubí dramatický výraz s hudebním cítěním a smyslem pro rytmus (věnuje se zpěvu a hře na violoncello). Už jako posluchačka hudebně-dramatického oddělení konzervatoře v Praze (absolvovala *%%'), hostovala na řadě pražských scén (Semafor, Divadlo Na zábradlí, Divadlo pod Palmovkou) a spolupracovala s Divadelním spolkem Kašpar, jehož členkou byla tři roky (Roxana v Cyranovi z Bergeracu, baronka v Zeleném papouškovi, slečna Kinianová v Růži pro Algernon, dona Ines

236

;STIVÍNOVÁ<

Zuzana Stivínová (* &'+3)

v Doně Juaně). Roku *%%) nastoupila do angažmá v Národním divadle (Justina v Zázračném mágovi, Judita v Podivných ptácích, Varja ve Višňovém sadu, Helena ve Snu noci svatojánské, Imogena v Cymbelinovi, Desdemona v Othellovi, Markéta ve Faustovi, titulní hrdinka Maryši bratří Mrštíků). Od roku "### je ve svobodném povolání. Hostovala v Divadle Na zábradlí (Klára v Grossmannově inscenaci Dona Juana, Sally Bowlesová v Léblově nastudování muzikálu Kabaret), Národním divadle (titulní postava dramatizace Vančurovy Markety Lazarové), divadle Ta Fantastica (alternovala s L. Bílou roli Agnes v Krysařovi), Dejvickém divadle (Teremin) a brněnském Divadle Bolka Polívky (Variace na chlast). O všestranném hereckém rejstříku a dobré hudební disponovanos-

ti přesvědčila i ve dvou odlišných rolích, v nichž se nedávno zaskvěla na prknech Národního divadla (teta z Liverpoolu ve Formanově inscenaci semaforské jazzové opery Dobře placená procházka) a divadla Archa (Irena v Radokově nastudování Havlovy nové hry Odcházení). Sílu dramatického talentu prokazuje jako představitelka silných ženských individualit, stravovaných ohněm touhy, nadějí a emocí, jejichž komplikované charaktery buduje s citem pro detail a gradaci. Pomáhá jí k tomu skvělá zvučná dikce spojená s přirozeným projevem, zcela vzdáleným deklamativní vyumělkovanosti. Interpretační schopnosti jí umožňují zahrnout postavy zemitě ukotvené, tragicky nasměrované i archetypálně příkladné. Z kontrastu půvabu a síly i nezdolnosti těží při ztvárňování hrdinek, které prokazují více tvrdosti než mužské protějšky. Je jí vlastní ale i komediální hravost a nadsázka, kterou funkčně uplatňuje v lehčích žánrech, kde využívá i svůj pohybový a pěvecký potenciál. Před kamerou debutovala rolí gymnazistky Andulky v psychologické sondě Věry Plívové-Šimkové Houpačka (*%%#), ale až úloha znásilněné veterinářky Lenky v černé komedii Věry Chytilové Pasti, pasti, pastičky (*%%$) odstartovala úspěšnou film. dráhu. Její výkon ohodnotila Česká filmová akademie nominací na Českého lva a stejný výsledek přinesly další dvě výrazné kreace na film. plátně: role těhotné Jany v Michálkově „feťácké“ baladě podle Topolovy novely Anděl Exit ("###)

237 a postava klavíristky Evy z komorního psychologického snímku Michaely Pavlátové Nevěrné hry ("##'). Pocity a osudy má k těmto hrdinkám blízko i nespokojená manželka studenta práv Petra (G. Řezníček), jednoho z titulních hrdinů psychologického snímku Drahomíry Vihanové Zpráva o putování studentů Petra a Jakuba ("##"). Typ vitálních a živočišných žen vytvořila v postavě smyslné cukrářky Elišky, manželky prostopášného plavčíka a varietního umělce Marčéla (B. Polívka) ve Schmidtově psychedelické komedii Eliška má ráda divočinu (*%%%), a v roli vězeňské prostitutky Doroty v Nikolaevově milostném dramatu na motivy povídek Jiří Stránského Kousek nebe ("##(). Zajímavým úkolem ji pověřil režisér J. Němec, v jehož poetické koláži ze života české surrealistické malířky Toyen ("##() propůjčila titulní umělkyni svou tvář i hlas. Zároveň si s chutí zahrála lakomou zámeckou klíčnici Francku ve Strachově rodinné pohádce Anděl Páně ("##(). Divákům v kinech se zatím naposledy připomněla vedlejší úlohou redaktorky ženského časopisu v situační komedii Chyťte doktora ("##&) a menší postavou matky v Michálkově hořké komedii O rodičích a dětech ("##$). Natočila řadu tv. filmů a inscenací (Klára a dva páni, *%%); Specialita šé>uchaře, "###; May Day, "##*; Lišák, "##"; Vyvraždění rodiny Greenů, "##"; Pískovna, "##); Tajné sny, "##() i seriálů (Tři králové, *%%$; Záchranáři, "##)). Vyzkoušela si také práci v zahraničních filmech (Mission: Impossible,

;STOKLASA< *%%/; Winter/Zima, *%%$) a nevyhýbá se ani dabingu. Za své jevištní počiny obdržela roku *%%( Cenu Alfréda Radoka v kategorii Talent roku. STOCKINGER Antonín (* **. ". *%"/ Praha, † *(. ". *%%* Příbram) – herec. Profesionálně začal hrát hned po válce v zájezdovém Vesnickém divadle a další průpravu získal ve Studiu Národního divadla. Pak vystřídal řadu oblastních scén (Český Těšín, Teplice, Karlovy Vary, Uherské Hradiště, Nový Jičín, Mladá Boleslav), až roku *%/( zakotvil v Městském divadle Příbram (Měsíc pro smolaře, Křišťálová noc, Romulus Veliký). Českou kinematografii obohatil jen epizodními rolemi bratra v Mášově psychologickém dramatu Ohlédnutí (*%/$), srandisty Františka Dostála v Polákově kriminálním dramatu Noc klavíristy (*%&/), komunisty Bohouše Zderadičky v Traplově historické agitce Vítězný lid (*%&&) a řidiče Lukeše v Polákově kriminálním dramatu Smrt stopařek (*%&%). STOKLASA Jožka / Josef (* *%**, † *%%?) – filmový herec. Poprvé ho kamera zachytila jako studenta Plecitého v melodramatu Hřích mládí (*%')), natočeném brněnským div. režisérem A. Podhorským. Spolupráci s filmem (nepočítáme-li krátkometrážní film Dýmka míru, *%)%) obnovil po čtyřiceti letech v epizodkách starých mužů a dědků: holandský kapitán (Mys Dobré naděje, *%&(), družstevník (Bouřlivé víno, *%&/; Zralé víno, *%$*), dozorce (Což takhle dát si špenát, *%&&), dělník (Od-

238

;STRACH<

Jiří Strach

dechový čas, *%&&), plukovník (Kentauři, *%&$), výčepní (Muž s orlem a slepicí, *%&$), starý pán (Pumpaři od Zlaté podkovy, *%&$), vesničan (Jára Cimrman ležící, spící, *%$') a penzista (Všichni musí být v pyžamu, *%$)). STRACH Jiří (* "%. %. *%&' Praha) – filmový a televizní herec a režisér. Jako malý kluk neměl o herectví ponětí, ale ve škole v Braníku ho našli film. hledači talentů z Barrandova. Hubený pihovatý kluk s obrovskýma pomněnkovýma očima a ještě většíma odstávajícíma ušima přesně splňoval představu zajímavého dětského typu. Zahrál si tak jednoho z vesnických kluků Jirku v dětském filmu Drahomíry Drálové Vyhrávat potichu (*%$)), syna Boženy Němcové (J. Hlaváčová) Jaroslava ve Vávrově historickém dra-

matu Veronika (*%$(), prostředního syna manželů Popperových (K. Heřmánek a M. Vančurová) v Kachyňově poetické smutné komedii na motivy lyrických próz Oty Pavla Smrt krásných srnců (*%$/) a literárně nadaného Jirku, jednoho z titulních hrdinů Olmerovy dětské komedie Páni Edisoni (*%$&). Zlom v jeho úspěšné herecké kariéře nastal v dospívání, kdy si uvědomil, že už vyprchala jeho dětská přirozenost, naopak ho ochromil stud a viděl kolem sebe mladé talentovanější herce. Tuto etapu uzavřel hlavní rolí sirotka Bena v Sirového dobrodružném filmu podle povídek Jacka Londona Cesta na jihozápad (*%$%). Právě při tomto natáčení se rozhodl být režisérem. Po maturitě na humanitním gymnáziu vystudoval katedru režie na FAMU (*%%"–%%), kam po absolutoriu nastoupil jako odborný asistent. Začal úzce spolupracovat s ČT, pro kterou režíruje celovečerní inscenace a filmy podle literárních předloh (Genij vlasti, *%%$; Na zámku, "###; Vyvraždění rodiny Greenů, "##") i původních námětů dramatických (Vůně vanilky, "##*; Povodeň, "##(; Tři životy, "##&; Operace Silver A, "##&; BrainStorm, "##$) a pohádkových (Probuzená skála, "##'; O dívce, která šlápla na chléb, "##&). Původní tv. formát rodinné pohádky podle Boženy Němcové Anděl Páně ("##(), určené pro štědrovečerní vysílání ČT, byl se značným diváckým ohlasem uveden i do běžné distribuce kin. Herectví se však zcela nevzdal a nadále příležitostně hraje ve filmu a televizi. Na plátně ho divá-

239 ci spatřili např. jako táborového praktikanta zva ného příznačně Saďour v Trojanově hořké komedii Pějme píseň dohola (*%%#), pacienta plicní léčebny Jiříčka v Jirešově psychologickém snímku Učitel tance (*%%)) a vězně komunistického lágru Pavla Šíchu v Bočanově politickém dramatu Bumerang (*%%/). Mnohem častěji se objevuje na tv. obrazovce: v inscenacích a filmech (Bubáci pro všední den, *%%(; Romeo, Julie a tma, *%%&; Ex offo, *%%$; Chlípník, "##'; Muž a stín, "##&; Kolotoč, "##&), pohádkách (Zvonící meče, "###; Elixír a Halíbela, "##*; Vohnice a Kiliján, "##*; Stříbrná Háta, "##*) a seriálech (Správná šestka, *%%"; Když se slunci nedaří, *%%(; Draculův švagr, *%%/; To jsem z toho jelen, "###; Případy detektivní kanceláře Ostrozrak, "###; Duch český, "##*; Strážce duší, "##'; Dobrá čtvrť, "##(; Hraběnky, "##&). Do povědomí diváků se však zapsal hlavně titulní rolí naivního loupežnického synka ve Smyczkově pohádce Lotrando a Zubejda (*%%&) a jako starší syn rodiny Bajzovy Láďa v poláčkovském tv. seriálu Bylo nás pět (*%%)). Věnuje se i režii dabingu a pracuje také na reklamních spotech. Jeho portrét s názvem Strach má velké uši (*%%%) natočil režisér K. Smyczek do cyklu ČT Osudy hvězd. STRANGMÜLLER Ivo (* *'. *#. *%() Zlín) – umělecký maskér; syn zvukového mistra Františka Strangmüllera (*%")–*%$%) a nevlastní syn tv. střihačky Marty Strangmüllerové (* *%))). Už ve třinácti letech hrál jednoho z titul-

;STRÁNSKÁ< ních hrdinů, vesnického chlapce Pepíka Loučku, v dětském filmu R. Cvrčka Táňa a dva pistolníci (*%/&). Vyučil se v Praze maskérem a vlásenkářem, od počátku &#. let pracuje v tomto oboru ve FSB a od roku *%$" se jako umělecký maskér podílel na českých filmech, mj. Cesta na jihozápad (*%$%), Requiem pro panenku (*%%*), Příliš hlučná samota (*%%(), Kachyňově tv. seriálu Prima sezóna (*%%)) a mnoha zahraničních produkcích (mj. Oliver Twist, "##(). STRÁNSKÁ Jaroslava, rozená Bobková (* /. /. *%/% Praha) – herečka. Původně se od dětství připravovala na dráhu baletky, nakonec však dala přednost herectví, poté co získala bohaté zkušenosti z účinkování v televizi (dětské výchovné pořady i dramatické inscenace), kde začínala v deseti letech. Již jako posluchačka hudebně-dramatického oddělení Státní konzervatoře v Praze vytvořila ještě pod dívčím jménem jednu z hlavních rolí, dotěrnou, nepříliš pohlednou kadeřnici Jitku, v Soukupově mládežnickém hudebním snímku Discopříběh (*%$/). Tuto postavu, tentokrát již v manželském svazku s hlavním hrdinou (R. Hrušínský nejml.), si zopakovala ve volném pokračování téhož režiséra Discopříběh č. : (*%%*). Jaroslav Soukup ji obsadil i do svých dalších filmů: učitelka mateřské školy a starostova milenka v policejní komedii Byl jednou jeden polda III – major Maisner a tančící drak! (*%%%) a recepční v bláznivé komedii Jak ukrást Dagmaru ("##*). Menší úlohu kostymérky

240

;STRÁNSKÁ<

Jiřina Stránská

dostala v Bočanově pohádkové komedii O zapomnětlivém černokněžníkovi (*%%*) a v epizodce kadeřnice se mihla v teenagerské komedii Experti ("##/), debutujícího Karla Comy. Na tv. obrazovce si zahrála učitelku matematiky v seriálu Život na zámku (*%%/) a pedagožku moderního tance v seriálu První krok ("##$). Po ukončení studií (*%%#) vystřídala Národní divadlo v Praze, Divadlo Na zábradlí a Divadlo Jiřího Wolkera. Řadu let hrála v souborech zájezdového typu (Divadelní studio Osma, Černé divadlo) a nyní spolupracuje se scénami orientovanými na nejmenší diváky (divadlo Pohádka, Liduščino divadlo). STRÁNSKÁ Jiřina, provdaná Kučerová (* /. **. *%*" Praha, † $. '. *%%% Praha) – herečka a pedagožka; bývalá manžel-

ka divadelního režiséra Karla Jerneka (*%*#–*%%") a matka herečky K. Jernekové. Její otec provozoval v pražské Nekázance malé krejčovství. Herecké vzdělání získala v dramatickém oddělení pražské Státní konzervatoře, po jejímž absolvování (*%'") a krátkém účinkování v Jiráskově divadle v pražských Vršovicích ji roku *%'' angažoval E. F. Burian do své nově vzniklé scény D '). Zde se formoval její herecký profil, založený na dívčím půvabu a senzitivnosti, ve velkých postavách avantgardního repertoáru (pomyslné děvče z pohádky Leonce a Lena, neduživá maloměstská dcerka z Klicperovy veselohry Každý něco pro vlast, Vendla z Wedekindova Procitnutí jara, Věra z Don Pablo, don Pedro a Věra Lukášová Boženy Benešové). Když divadlo roku *%)* nacisté zavřeli, stala se členkou Městského divadla na Královských Vinohradech (Hedvika v Jernekově inscenaci Ibsenovy Divoké kachny), kde setrvala do roku *%)%. Do dějin české kinematografie se zapsala titulní postavou dospívající dívky v adaptaci povídky Boženy Benešové Věra Lukášová (*%'%), kterou stejně jako předtím na divadle režíroval E. F. Burian. Její další účast před kamerou byla už spíše marginální. Hrála zlodějku dítěte ve Fričových detektivních příbězích Čapkovy povídky (*%)&) a v Krškových psychologických dramatech pak ženu hodináře Krejníka (J. Spal) v Až se vrátíš… (*%)&) a ženu předsedy JZD (L. Chudík) v Osení (*%/#). Později vedla literárně-dramatický kroužek na LŠU ve Voršilské ulici v Praze.

241 STRÁNSKÝ Martin (* **. ". *%&# Jihlava) – herec; syn herce Miloše Stránského (* *%'$). První krůčky na jevišti učinil už jako dítě, ale tehdy na hereckou dráhu nepomýšlel. Studoval gymnázium v Telči, věnoval se sportu (závodně hrál volejbal) a uvažoval o Fakultě tělesné výchovy a sportu. Až po odehrání ochotnického představení se souborem, kde vystupoval i jeho otec, se rozhodl pro DAMU, kam se dostal až napodruhé. Mezitím rok strávil jako elév v jihlavském Horáckém divadle. Od absolvování DAMU (*%%') je ve stálém angažmá v plzeňském Divadle J. K. Tyla, kde vyspěl v představitele nesentimentálních, charakterově vyhraněných mladých mužů složitých a nezřídka i tragických povah a osudů. Z desítek postav, které na plzeňské scéně dosud vytvořil, je třeba vyzdvihnout Míťu v Bratrech Karamazových, Bifa ve Smrti obchodního cestujícího, Francka v Maryše, Edmunda v Králi Learovi, Petra v Příbězích obyčejného šílenství, Algernona Moncrieffa v komedii Jak je důležité míti Filipa, Hjalmara Ekdala v Divoké kachně, vévodu de Guise v Královně Margot, Astrova ve Strýčku Váňovi nebo Eddieho v Millerově Pohledu z mostu. V hlavní roli Bejbyho z muzikálu Šakalí léta prokázal také dobrou pohybovou a pěveckou vybavenost. Jeho interpretační kvality a výrazný zjev, jemuž vévodí ostře řezaná tvář s pronikavýma očima, nalézají v poslední době stále častěji uplatnění před kamerou v televizi a ve filmu, i když zatím většinou jen v menších rolích. Na obrazovce ho

;STREIT< mohli diváci zahlédnout nejprve v pohádce Anička s lískovými oříšky (*%%'), pak v několika dramatických příbězích (Nikdo neměl diabetes, "##*; In nomine patris, "##); Boží duha, "##&) a v seriálech ČT (Agentura Puzzle, "##)) a televize Nova (Pojišťovna štěstí, "##(; Místo v životě, "##/; Ulice, "##&). Po epizodkách v Cieslarových baladických historických freskách Pramen života – Der Lebensborn ("###) a Krev zmizelého ("##() dostal na plátně větší příležitost v celovečerní prvotině Roberta Sedláčka, psychologickém dramatu s kriminálním motivem Pravidla lži ("##/), kde v postavě Zdenka ztělesnil jednoho z trojice terapeutů vedoucích na šumavském statku komunitu pro drogově závislé. Problémovými a různě narušenými jedinci se hemží také Hanzlíkova hořká komedie Crash Road ("##&), v níž mu připadla úloha středoškolského profesora sexuálně vydírajícího své studentky. Od roku "### se intenzivně věnuje dabingu (jeho hlasem promlouvají např. Hugh Laurie, Hugh Grant a Joaquin Phoenix). STREIT Antonín (* "(. ". *%#$ Šlapanice, okres Brno-venkov, † "#. *. *%%) Šlapanice) – herec. Měl se stát truhlářem a zdědit dílnu po svém otci, ale jeho láskou byl zpěv divadlo. Začal navštěvovat hudební školu profesorky Kurzové-Peršlové a současně chodil i do dramatické školy K. Želenského (*%"/–"$), aby se naučil základům jevištního umění. Poté dva roky cestoval po republice s Želenského kočov-

;STREJFEK< nou společnosti, v níž začal inklinovat k činohře. Se společností zakotvil na rok v Košicích a krátce hrál v souboru jeho syna D. Želenského. Po rozpadu družiny vstoupil do Tylova divadla v Nuslích a pak ještě nějaký čas hrál na venkově a dva roky, kdy nastala div. krize, strávil bez angažmá v rodišti. Při jednom výletu do Prahy potkal bývalou kolegyni ze Švandova divadla, a ta mu pomohla k angažmá na této scéně. Pak za rok vystřídal třikrát angažmá v Novém divadle a holešovické Uranii a hostoval i v Brně. V letech *%'*–'% si spolu s hercem Karlem Adámkem zřídil vlastní div. jednatelství. Roku *%'& se stal členem souboru Divadla Vlasty Buriana, kde hrál až do konce války, většinou role milovníků, pro které měl tělesné předpoklady: štíhlou urostlou postavu a ušlechtilý zjev. V tomto období jej zaznamenal i celuloidový pás v půl tuctu rolí. Před kamerou poprvé stanul v uniformě poručíka ve Slavíčkově a Šléglově komedii Armádní dvojčata (*%'&). Kolega z Burianova divadla Č. Šlégl mu svěřil ve dvou ze svých komedií epizodky hosta ve vinárně (Děti na zakázku, *%'$) a úředníka ve spořitelně (Teď zas my, *%'%). Na plátně se objevil třikrát po boku svého principála v drobných i větších rolích mladých příslušníků inteligence. V Lamačově komedii U pokladny stál… (*%'%) vytvořil jednu z hlavních postav, primáře u sv. Jakuba MUDr. Leona Marka, za něhož je mylně považován hlavní hrdina – ošetřovatel Kryštof Rozruch (V. Burian). Zatímco v další veselo-

242 hře Ulice zpívá (*%'%) mu připadla jen okrajová figura, ve Slavínského komedii Zlaté dno (*%)") patřil opět k protagonistům jako jeden z dvojice synů (druhého hrál R. Schránil) činorodého papírníka Putičky (V. Burian). Když po válce Burianovo divadlo zaniklo, vrátil se do rodných Šlapanic, oženil se s vdovou po učiteli a statkáři a začal hospodařit na jejím statku. V (#. letech se ještě bez úspěchu pokoušel získat angažmá v brněnských divadlech. Po kolektivizaci zemědělství se stal v místním JZD vedoucím úseku chovu skotu. Zemřel opuštěn a zapomenut. STREJČEK Alfred (* "). **. *%)* Praha) – herec, recitátor a scenárista; bývalý manžel herečky C. Morávkové a manžel atletky Jarmily Nygrýnové-Strejčkové (*%('–*%%%). Vyrůstal v rodině dělnice a úředníka. Po maturitě na strojní průmyslovce v Kutné Hoře, kde vstoupil do recitačního a dramatického kroužku, absolvoval herectví na JAMU (*%/)). Působil v Divadle Jiřího Wolkera (*%/)–/$), Státním divadle v Brně (*%&#–&*) a Divadle E. F. Buriana v Praze (*%/$–&# a *%&*–$$). Na jevišti vynikl především v postavách lyrických milovníků (Lenský v Evženu Oněginovi a Romeo v Romeovi a Julii). Koncem /#. a začátkem %#. let spolupracoval s Krejčovým Divadlem Za branou (Kočka na kolejích). Svůj cit pro mluvené slovo a jazyk uplatňuje v uměleckém přednesu (literární pořady ve Viole a v Lyře Pragensis: Tulák po hvězdách, Vivat Carolus Quar-

243 tus) a spoluprací s různými interprety a orchestry na melodramatických pásmech, v rozhlase, dabingu i při konferování. Film k němu byl velmi skoupý. Kromě epizodek družstevníka v Kachlíkově kronice združstevňování O moravské zemi (*%&&) a francouzského básníka Baudelaira v hrabalovské Příliš hlučné samotě (*%%)) režisérky Caisové mu nabídl už jen dvě hlavní role: uhlířského synka pojmenovaného rybářským vychovatelem Plaváček ve Valáškově stylizované pohádce Tři zlaté vlasy děda Vševěda (*%/') a herce Jiřího Jesenia ve Steklého adaptaci Olbrachtova románu Podivná přátelství herce Jesenia (*%$(). O něco více příležitostí před kamerou dostal v televizi (Smrt a Blažená paní, *%/(; Dům na konci města, *%&&; Fanynka, *%$&; Útěk do vězení, *%%*; Proč pláčeš, břízo bílá, *%%*). STREJKA R. A., vl. jm. Richard Antonín Strejček (* *'. *". *%#$ Praha, † ". %. *%%# Praha) – herec, konferenciér a zpěvák. Jako malý chlapec se začal školit u baletního mistra a choreografa Augustina Bergra v dětském baletním souboru Národního divadla, v němž působil sedm let (*%"'–"/ tančil titulní úlohu Louskáčka proměněného v prince v Čajkovského baletu Louskáček). Tam si ho povšiml režisér Jaroslav Kvapil, jehož zásluhou začal tříbit jevištní mluvu v činoherním repertoáru Městského divadla na Královských Vinohradech, kde mu s velkým porozuměním pro mladého div. nadšence pomáhal herec B. Zakopal. Aby zís-

;STREJKA<

R. A. Strejka

kal další praxi a zkušenosti, vystřídal během krátké doby operetní soubory Stálého divadla v Kladně a Národního divadla moravskoslezského v Ostravě a pak pohostinsky sjezdil všechna větší města republiky. Od počátku '#. let se pohyboval již výhradně na pražských div. scénách jako pěvecky a pohybově dobře disponovaný komik: Velká Opereta (*%'#–'"), Červené eso (*%'"–''), holešovická Uranie a vinohradská Malá opereta (*%'"–'(), Nové divadlo (*%'(–)#), kabaretní Soubor Petra Říhy, respektive Ďodi Pražského (*%)"–)'). Na sklonku okupace vystupoval hlavně jako konferenciér v kabaretech v Lucerně. Krátce po válce se vrátil na jeviště jako člen Divadla kolektivní tvorby. Odtud vedly jeho kroky do Divadla státního filmu (*%)$–(#), po jehož zániku přešel

;STREJKA< na jednu sezonu do karlínského Divadla Čs. státního filmu. V (#. letech vystupoval na estrádách a do roku *%(& v kabaretu v pražské Alhambře. Z jeho pozdějších aktivit je známo jen to, že se mj. účastnil mnoha pamětnických besed (např. v pražském Biu Ilusion) a v $#. letech působil příležitostně v pomocném hereckém sboru Čs. rozhlasu v Praze. Ve filmu se poprvé objevil mezi hosty extravagantního baru Inferno v Majerově frašce Rozpustilá noc (*%')). Během následujících šesti let hrál ve více než dvaceti filmech (roku *%'% dokonce v osmi titulech), většinou nenáročných žánrů a okrajových režisérů, malé a jen výjimečně i vedlejší role nekomplikovaných městských mladíků veselé dobrosrdečné povahy. Ve dvou přepisech próz Ignáta Herrmanna představoval prokuristu (Bezdětná, *%'() a umělce (Pod jednou střechou, *%'$). Do srdcí diváků několika generací i dějin české kinematografie se trvale zapsal zejména kreacemi gymnazistů ve dvou „študáckých“ komediích, které natočil M. Frič podle literárních předloh Jaroslava Žáka: septimán Tonda Holous ve filmu Škola základ života (*%'$) a septimán Antonín „šejk“ Peterka, upřednostňující daleko víc četbu dobrodružných příběhů než školní výuku v Cestě do hlubin študákovy duše (*%'%). Postavy gymnazistů, s nimiž se před kamerou setkal už předtím Stříbrná oblaka (*%'$), ale i potom (Prosím, pane profesore!, *%)#), postupně vystřídaly úlohy vysokoškoláků. V Cikánově komedii Příklady

244 táhnou (*%'%) ztělesnil trampujícího studenta architektury Vaška, jemuž se podaří s přítelem Karlem (A. Novotný) přimět babičku (R. Nasková) a jejich kamarádku (N. Gollová) radikálně přehodnotit názory na moderní mladé muže. Jiným studentem, tentokrát medicíny, byl ve Slavíčkově dramatu Směry života (*%)#). Ve Fričově legendární komedii Kristian (*%'%) hrál s B. Slavíčkovou novomanželský pár hledající v cestovní kanceláři typ na svatební cestu do Orientu. Z dalších postav zaslouží zmínit alespoň elektrikáře Tondu v Cikánově komedii Dobře situovaný pán (*%'%), syna dvorního rady Květínského (J. Marvan) a nápadníka tanečnice Valerie Duply (Z. Kabátová) v Pištěkově komedii Děvče z předměstí anebo Všecko příjde na jevo (*%'%), vrchního číšníka Pavla Trnku ve Špelinově komedii Adam a Eva (*%)#), reportéra v Holmanově melodramatu Minulost Jany Kosinové (*%)#) a tanečníka Burnuse ve Špelinově melodramatu Peřeje (*%)#). V některých z těchto filmů se uplatnil i jako interpret písní. Ve znárodněné kinematografii se na plátně objevil už jen v pěti filmech, v epizodkách strážného před vězením (Pancho se žení, *%)/), písaře (Průlom, *%)/), hostinského (V trestném území, *%(#), brigádníka (Slepice a kostelník, *%(#) a přísedícího u soudu (Přiznání, *%(#). Naposledy do barrandovských ateliérů zavítal při natáčení vzpomínkového filmu Večery s Jindřichem Plachtou (*%('). Počátkem )#. let si jeho hlas oblíbili i nejmenší posluchači gramo-

245 fonových nahrávek Sekorových příběhů Ferdy Mravence, na nichž namluvil titulního hrdinu. STRNAD Antonín (* /. nebo $. /. *$$( Brno-Královo Pole, † **. nebo */. $. *%&# Tišnov) – herec, divadelní režisér a ředitel; otec herce S. Strnada. Pocházel z rodiny dělníka a později finančního strážníka. Vyučil se příručím v brněnském obchodě se střižním zbožím a roku *%#" nastoupil div. dráhu u venkovské společnosti ředitele Václava Choděry. Do *. světové války, kdy narukoval a bojoval na srbské a italské frontě, vystřídal řadu dalších kočovných družin (F. K. Štětka, F. Doubravský, F. Lacina, B. Jeřábek), v nichž poznával základy herecké profese. Velký přínos pro jeho růst znamenalo setkání s velkými herci realistické školy v Brně. Se vznikem republiky byl angažován do činoherního souboru Národního divadla v Brně. Přičiněním spisovatele Karla Čapka, tehdejšího dramaturga Městského divadla na Královských Vinohradech, ho roku *%"" přijali do svazku této významné pražské scény, jejímž členem zůstal až do roku *%)$. Poslední dva roky své profesionální div. práce řídil oblastní divadla v Novém Boru a Pardubicích. Štíhlý, ztepilý zjev a jemné vystupování ho předurčovaly k tzv. frakovým rolím, ale měl herecký rejstřík mnohem širší a obsáhl figury komické i tragické. V Brně náležel k jeho reprezentativním postavám Vičar z Mahenovy hry Nebe, peklo, ráj a farář Hora ze Šrám-

;STRNAD< kova Léta, na vinohradském jevišti exceloval jako Voborský v Šamberkově Jedenáctém přikázání, lakomec Koliáš v Klicperově Divotvorném klobouku a plukovník Pickering z Pygmalionu. Do film. ateliérů ho už v němé éře přivedly menší úlohy herce Čížka v Innemannově životopisném dramatu Josef Kajetán Tyl (*%"() a továrníka Hahna v dramatu Román hloupého Honzy (*%"/) režiséra F. Hlavatého. Start ve zvukové éře učinil jako mužský protagonista nedochovaného společenského dramatu Žena, která se směje (*%'*), natočeného Janem Borem ve francouzských ateliérech Gaumont. Hrál v něm bankéře Filipa Lee, jemuž se rozpadne manželství na základě zkreslené novinové zprávy o nevěře jeho ženy Heleny (O. Scheinpflugová). Do roku *%)( vytvořil dalších osm vedlejších rolí podnikatelů, hodnostářů a příslušníků inteligence: vysokoškolský profesor (Milan Rastislav Štefánik, *%'(), historik František Palacký (Karel Hynek Mácha, *%'&), vězeňský kněz (Batalion, *%'&), bankéř (Děvčátko z venkova, *%'&), člen správní rady (Muž z neznáma, *%'%), prezident banky (Zlaté dno, *%)") a advokát (Paklíč, *%))) aj. Státní film mu nabídl už jen hlavní roli zkušeného číšníka v krátkém osvětovém snímku Muži ve fraku (*%)&). Výrazně se angažoval v hereckých organizacích (Svaz čs. herectva, Ústřední jednota českého herectva). V rukopise zanechal paměti Cizím vstup zakázán, z nichž některé kapitoly vyšly ve sborníku Velká pochodeň (*%(%).

;STRNAD< STRNAD Stanislav, vl. jm. Jindřich Stanislav Strnad (* ". **. *%#/ Frenštát pod Radhoštěm, † nejspíš na přelomu $#. a %#. let Praha) – herec; syn herce a režiséra A. Strnada. Ačkoliv se narodil v divadelnické rodině, od tří let, kdy mu zemřela matka, vyrůstal u otcových rodičů v dělnickém prostředí brněnského Králova Pole. O divadlo, k němuž si nalezl vřelý vztah na měšťance prostřednictvím recitace, projevil hlubší zájem až na brněnské obchodní akademii, kterou právě kvůli divadlu předčasně opustil. V sedmnácti letech odešel za otcem do Prahy, kde strávil jednu sezonu v operetním sboru Tylova divadla v Nuslích. Další zkušenosti nabyl u venkovských společností (J. O. Martin, K. Roden) a na jevištích stálých divadel v Olomouci (Kristián v Cyranovi z Bergeracu), Kladně a Českých Budějovicích. Roku *%"/ se stal elévem činohry Národního divadla v Praze, odkud po dvou sezonách odešel opět ke kočovným společnostem. Roku *%'/ ho angažovali do souboru Městského divadla na Královských Vinohradech (hrál zde společně i s otcem), které čtyři roky nato opustil a do konce války se pohyboval mimo divadlo (totálně nasazen v letecké továrně). Po osvobození se vrátil k jevištní činnosti jako člen severomoravských scén v Opavě a Přerově. Od roku *%)$ až do penze (*%&') hrál v Městských divadlech pražských, kde působil i jako inspicient. K film. práci byl přizván režisérem V. Slavínským, který s ním počítal pro milovnickou roli v komedii Madla z cihelny (*%'').

246 Kvůli onemocnění očním katarem byl přeobsazen V. Borským. Slavínský však nezapomněl na jeho sličný zjev a v komedii Vdovička spadlá s nebe (*%'&) mu svěřil mu po boku V. Ferbasové ústřední mužskou postavu dočasně nezvěstného letce Mirko Severýna, jemuž osud nečekaně nadělí novou lásku. Se Slavínským pak natočil do okupace většinu z dalších půl tuctu filmů, jež svými nenáročnými náměty i rutinním zpracováním náležely k hlavnímu proudu běžné veseloherní produkce, která vycházela vstříc obecnému vkusu. Jako partner V. Ferbasové, E. Gerové a A. Mandlové v nich představoval typ sympatického a dobře situovaného milovníka: majitele továrny na hračky Miloše Kavana (Děvčátko z venkova, *%'&), slavného automobilového závodníka Jana Martena (Slečna matinka, *%'$), průmyslníka André Bernarda alias Jiřího Belana (Bílá vrána, *%'$) a mistra šermu Evžena Gregora (Svatební cesta, *%'$). Do kategorie milovníků spadá i dramaticky až tragicky vyhrocená postava panského myslivce a rychtářova syna Jeronýma Výravy, který v Borského zfilmování div. dramatu F. A. Šuberta Jan Výrava (*%'&) váhá mezi láskou k mladé šlechtičně Sylvii (S. Procházková) a věrností svému hrdému otci Janovi (Z. Štěpánek), vůdci sedlácké vzpoury na obranu nově nabitých práv. Jeho pozice prvního milovníka ve znárodněné kinematografii rázem klesla na úroveň velmi příležitostného epizodisty, který se na plátně objevil už jen jako muž v noclehárně (Ro-

247

;STRNISKOVÁ<

zina sebranec, *%)(), opilý host (Zlatý pavouk, *%(/) a fotograf (Strakatí andělé, *%/)). STRNISKOVÁ Viera, provdaná *. Jelínková (* '#. *#. *%"% Hlohovec, okres Trnava) – slovenská herečka; sestra divadelního režiséra Vladimíra Strniska (* *%'$), bývalá manželka režiséra Pavla Haspry (*%"%–"##)) a matka herečky Jany Strniskové (* *%(&). Studovala na Filozofické fakultě, později na Lékařské fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě. Profesionální hereckou dráhu nastoupila roku *%)$ v souboru Nové scény v Bratislavě, následně působila v divadlech v Kolíně (*%(#–(*), Zvolenu (*%('–(&) a Nitře (*%(&–/"). Od roku *%/" je členkou Slovenského národního divadla v Bratislavě. V letech *%$%–%" spolupracovala také na řadě inscenací ve Spišském divadle ve Spišské Nové Vsi. Postupně vyzrála v citlivou interpretku složitých ženských charakterů, pečlivě analyzující nejniternější záchvěvy lidské duše. Její doménou se staly hrdinky hluboce poznamenané tragickými životními zkušenostmi. Svým osobnostně akcentovaným pohledem na ženský osud a spojením zralého intelektu se zranitelnou emocionalitou vnesla do ženského herectví nový tón, moderní a dynamický. Filmaři si jejího umění povšimli poměrně pozdě, teprve v jejích třiceti letech. Od konce (#. let vytvářela před kamerou různé postavy, většinou introvertní, citově zraňované a plaché ženy, starostlivé a trpící manželky a matky,

Viera Strnisková

ale i vitální venkovanky mateřského typu. Jejími manželskými a rodičovskými partnery byli třeba J. Pántik (Prípad pre obhajcu, *%/); Ďaleko do neba, *%&"), M. Huba (Smrť prichádza v daždi, *%/(), J. Rozsíval (Deň, ktory neumrie, *%&)), J. Bzdúch (Dievča z jazera, *%&$) a Š. Mišovic (Na druhom brehu sloboda, *%$)). Do českého filmu vstoupila koncem /#. let úlohou pyšné a elegantní dámy, sestry apatického vězně Frejhara (L. Tokoš) v povídce A v tom zámku, kterou natáčel debutující Milan Jonáš do připravovaného triptychu o osudech politických vězňů v (#. letech Návštěvy. Projekt však zůstal s příchodem normalizace nedokončen a veškerý film. materiál byl zničen. Druhým českým režisérem, který ji přizval ke spolupráci, byl Jaromil Jireš. V jeho životopisném dra-

248

;STROBACHOVÁ<

získala roku "##' slovenské státní vyznamenání Pribinův kříž II. třídy. Zasloužilá umělkyně (*%/%).

Stanislava Strobachová

matu …a pozdravuji vlaštovky (*%&") tvořila s J. Vaškem rodičovskou dvojici nacisty popravené odbojové pracovnice Marušky Kudeříkové (M. Vášáryová). Nešťastnou matku předčasně zesnulé hlavní hrdinky si zopakovala i v jiném českém filmu, Kleinově detektivce Zatykač na královnu (*%&'), kde její dcera, atraktivní laborantka Dagmar Králová (R. Rázlová), která se podílela na nezákonné výrobě a prodeji lihovin, byla svými spolupachateli zavražděna poté, co se pro ně stala nepohodlnou. Televize, kde začínala v /#. letech, jí poskytla herecké příležitosti v mnoha inscenacích a hrách, které jí nabídly postavy charakterem odpovídající jejím figurám divadelním. Významná byla i její činnost recitační, rozhlasová a dabingová. Za zásluhy v oblasti div., film. a rozhlasové tvorby

STROBACHOVÁ Stanislava, provdaná Ročková (* $. *. *%*& Praha, † $. *. *%%& Brno) – herečka; manželka herce Boleslava Ročka (*%"*–*%%'). Původně se chtěla věnovat zpěvu, ale roku *%'* odešla z reálného gymnázia na pražskou Státní konzervatoř; do dramatického oddělení se přihlásila na radu svého strýce, skladatele J. B. Foerstra, a přijali ji, ačkoliv jí ještě nebylo patnáct let. Po absolutoriu (*%'() nastoupila jako elévka do činohry Národního divadla v Praze. Na sezonu *%'$–'% přešla do Lidové scény, po jejímž zániku v létě *%'% se vrátila, již jako řádná členka, do Národního divadla (Noc běsů, Othello, Naši furianti), kde zůstala do roku *%)(. Deset poválečných let strávila v Burianově souboru D )/, respektive Armádním uměleckém divadle (Láska, vzdor a smrt, Červený a černý, Milenci z kiosku, Na dně) a pak se její domovským souborem až do odchodu na odpočinek (*%$#) stala činohra Státního divadla v Brně (Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou, Kavkazský křídový kruh, Komedie o umučení, Othello, Trójanky, Dům doni Bernardy). Od postav mladých milovnic, svůdkyň s dráždivým půvabem i prostořekých služek vyspěla v herečku moderní senzitivity se smyslem pro precizní dramatickou výstavbu role. V úsporné gestice a střídmém pohybu byla cítit její bohatá duchovní plasticita, ci-

249 tová hloubka, velká šíře tragických tónů, s jakou charakterizovala postavu. Krásné, dokonalé ženskosti, kultivovanosti a jemnosti vnější i vnitřní užívala v souladu s požadavky role. Ovládala metaforu, přecházela od jednoho stylu ke druhému stejně lehce, jako nepozorovaně proběhl její přechod od mladých k ženám středního věku a starým. Koncem '#. let navázala soustavnější spolupráci s filmem, kde ji nejprve jednostranně odsoudili k menším rolím povrchních svůdnic štědrých vnad, ale i temperamentních dívek jiskrného pohledu v přepisech známých literárních děl režisérů Otakara Vávry (Humoreska, *%'%; Pohádka máje, *%)#; Turbina, *%)*) a Františka Čápa (Jan Cimbura, *%)*; Preludium, *%)*). Větší příležitosti se dočkala v postavě statkářovy vnučky Olgy ve Vávrově milostném snímku Okouzlená (*%)") a jako bývalá nevěrná manželka převozníka Krále (J. Plachta) a matka sličné Lidušky (S. Májová) v Krňanského dramatu Žíznivé mládí (*%)'). S podobnými typy se setkávala i ve znárodněné kinematografii, opět většinou ve zfilmování literárních předloh: měštka ve Vávrově historické komedii na motivy povídek Zikmunda Wintera Nezbedný bakalář (*%)/), manželka opilce Sopka (M. Homola) v Krňanského zfilmování Olbrachtova románu Nikola Šuhaj (*%)&), manželka pastýře Jakuba (A. Rýdl) a zesnulá matka titulní hrdinky (V. Fialová) v Čechově dramatu podle Boženy Němcové Divá Bára (*%)%) nebo zatrpklá vdo-

;STRÖMINGER< va Haurová v Krškově šrámkovském poetickém dramatu Stříbrný vítr (*%()). Některé její postavy se vyznačovaly ryze negativními rysy: jeptiška ve druhém film. pokusu E. F. Buriana Chceme žít (*%)%), paní domácí ve Valáškově dětském filmu Malý Bobeš ve městě (*%/"), abatyše v aktualizované lidové baladě slov. režiséra Štefana Uhra Tri dcéry (*%/&) či bigotní a lakomá žena vydřidušského starosty beskydské obce (I. Prachař) ve Vláčilově baladě podle Fuksovy novely Pasáček z doliny (*%$'). Od /#. let se na plátně vyskytovala už velmi sporadicky, až se s filmováním definitivně rozloučila úlohou učitelky v Hledíkově psychologicko-společenském snímku Začátek dlouhého podzimu (*%%#). Některé její jevištní výkony zaznamenala televize (Gazdina roba, *%/"; Mysteria buffa, *%/"; Kavkazský křídový kruh, *%/'); na obrazovce pazřila k nejpůsobivějším postavám matka v Marquésově dramatu Kára (*%&(). S manželem se podílela na řadě literárně dramatických pořadů, na recitaci i četbě na vernisážích a slavnostních večerech. Své zkušenosti předávala studentům JAMU (*%/"–&*), kde vyučovala umělecký přednes, a na konzervatoři (*%&)–&%) v oboru herecké výchovy. STRÖMINGER Vilém / Willy (* ). *#. *%#" Praha, † *&. **. *%$( Praha) – filmový a divadelní fotograf. Vyšel ze skromných poměrů a učil se fotografickému řemeslu u firmy Dítě (*%"#). Roku *%"/ se s pomocí K. Lamače osa-

250

;STROPNICKÝ<

Martin Stropnický

mostatnil a zařídil si vlastní ateliér na Vinohradech (Francouzská třída *&), který postupně modernizoval a rozšiřoval. Se specializací na portréty se stala ve "#.–)#. letech prosperující firma Foto Ströminger vyhledávaným podnikem i tehdejších hvězd českého filmu. Jako jeden z první fotografů se zabýval fotografickým dokumentováním natáčení filmů a pořizováním reklamních foto a propagačních portrétů. V několika němých filmech si dokonce sám zahrál, ale jen nepatrné roličky: hosta v baru (Syn hor, *%"(), chasníka (Lásky Kačky Strnadové, *%"/) a novice (Páter Vojtěch, *%"$). Řadu let zastával funkci předsedy Společenstev fotografů v Čechách a na Moravě. STROPNICKÁ Veronika viz ŽILKOVÁ Veronika

STROPNICKÝ Martin (* *%. *". *%(/ Praha) – herec, divadelní režisér a bývalý diplomat; bývalý manžel textařky a scenáristky Lucie Borovcové (* *%(/) a nynější manžel herečky V. Žilkové; otec aktivisty Matěje Stropnického (* *%$'), který před kamerou debutoval ve filmu Máj ("##$). Jako syn obchodního diplomata (do roku *%&#) vyrůstal střídavě v zahraničí (Itálie a Turecko) a tuzemsku. Studoval na francouzském lyceu v Ankaře, ale maturoval v Praze na Gymnáziu Jana Nerudy, kde se zapojil do činnosti tamního dramatického kroužku. O herectví jako budoucím povolání ještě neuvažoval, chtěl studovat zahraniční obchod na VŠE. O tom, že nakonec přece jen dal přednost herectví, rozhodlo jeho účinkování v Bočanově filmu Tak láska začíná… (*%&(). Než ho napodruhé přijali ke studiu herectví na DAMU, strávil sezonu jako elév v Krajském divadle pracujících v Mostu. Po absolvování DAMU (*%$#) získal angažmá v Městských divadlech pražských (Jirka v Srpnové neděli, Lysandr ve Snu noci svatojánské, Olivetti v Opeře Mafioso, Pierre v Bláznivé ze Chaillot, žoldnéř v Těžké Barboře, Dauphin ve Svaté Janě). Roku *%$/ se stal mladou posilou souboru Divadla na Vinohradech, jehož repertoár mu nabídl řadu kvalitních rolí, např. Dykova Krysaře, Sebastiana ve Vedralově Urmefistovi, Robertse v dramatizaci Rigbyho Pahorku a titulního hrdinu Čapkova Loupežníka. Se změnou politického situace v roce *%$% učinil radikální krok: zanechal herecké kariéry a roku *%%#

901

Poděkování a prosba Autor děkuje za poskytnutí pomoci především své ženě Jaroslavě a dále pak Amele Abadžićové z agentury Casting studio Cine-Jessy, s. r. o. Monice Douckové Jaromíru Farníkovi, archiváři a historikovi kabaretů Marii a Františku Honzákovým z nakladatelství Libri Jessice Horváthové, ředitelce agentury Casting studio Cine-Jessy, s. r. o. Borisi Jachninovi Janu Jarošovi Jiřímu Kalašovi Blance Kovaříkové Evě Kučerové z Národního filmového archivu Jaroslavu Lopourovi Janu Malaskovi Janu Maškovi Miloši Rejchrtovi Vojtěchu Rosenbergrovi ml. Isabele Smečkové-Bencové Ondřeji Suchému Tomáši Šolcovi Martinu Vačkářovi Jaroslavu Velinskému Evě Urbanové, historičce z Národního filmového archivu Praha, pracovníkům knihovny Národního filmového archivu, oddělení Dokumentace z Divadelního ústavu a hercům Jiřímu Samkovi, Pavlu Zvaričovi Naše velké díky patří za pomoc při vyhledávání životních dat Veronice Balajkové z archivu a knihovny Městského divadla Zlín Zdeně Benešové z Národního divadla v Praze Vilmě Bílové z Divadla pod Palmovkou v Praze Šárce Čermákové z archivu divadla Josefa Kajetána Tyla v Plzni Aleně Čvačarové z divadla F. X. Šaldy v Liberci Josefu Filovi, řediteli Horáckého divadla Jihlava

902 Tomáši Grúzovi z Divadla Palace 7eatre v Praze Evě Holánkové z Pražské konzervatoře Antonínu Kaškovi z umělecké agentury Antonín Kaška, Plzeň, Jindřichův Hradec Josefu Kubáníkovi ze Slováckého divadla v Uherském hradišti Lence Linnerové ze studijního oddělení Konzervatoře Brno Stanislavě Maškové, starostce ve Lnářích Barboře Mertlové ze Švandova divadla na Smíchově Jarmile Mienkinové ze studijního oddělení Janáčkovy konzervatoře v Ostravě Romaně Netrefové z personálního oddělení Divadla F. X. Šaldy v Liberci Mgr. Jitce Novákové z archivu Národního divadla v Brně nadaci Život umělce v Praze Haně Novotné ze studijního oddělení Konzervatoře Jaroslava Ježka Ireně Oulehlové ze studijního oddělení DIFA JAMU Lence Plaché ze studijního oddělení DAMU PhDr. Štěpánce Pflegrové z archivu města Plzeň Daniele Portešové z personálního oddělení AMU Lindě Ruzové z propagace Středočeského divadla Kladno Iloně Sejkorové z FAMU Bolkovi Skalskemu z ranče Málkov Barboře Stehlíkové ze Státní konzervatoře Praha Eleně Strupkové z divadla Miriam Martinu Štollovi, filmovému dokumentaristovi a publicistovi z nakladatelství Malá Skála Haně Trnkové ze studijního oddělení Janáčkovy konzervatoře v Ostravě Jiřímu Varhaníkovi z Jihlavských listů a všem tvůrcům internetových databází, jmenovitě Antonínu Růžičkovi (www. fdb.cz), Českému filmovému nebi (www.cfn.cz) a Česko-Slovenské filmové databázi (www.csfd.cz) dále také řadě pražských i mimopražských divadel, která se nám snažila pomoci při hledání životních dat vzdor skutečnosti, že panují letní prázdniny. *** Naše prosba směřuje ke všem, kteří by nám mohli pomoci doplnit chybějící data či opravit nepřesné údaje. Pište, prosím, na adresy [email protected] nebo [email protected].

903

Aktualizace a opravy k 1. a 2. dílu

Aktualizace se výhradně týkají zjištěných osobních dat, respektive rodinných vztahů, nikoliv filmografie (s výjimkou korekcí chyb ve stávající!). ADAMCOVÁ Martina (* "". ). *%//) ANTOŠ Václav († *'. *". *%$%) BALEK-BRODSKÁ Matylda / Milka – manželka herce a spisovatele F. BALEK-BRODSKÉHO BALEK-BRODSKÝ Filip – manžel herečky M. BALEK-BRODSKÉ BALOUNOVÁ Dana († *'. $. *%$() BÁRTŮ Nina († ). *. *%%") BAŠTÝŘ Alfred (* *. (. *$/( Kardašova Řečice, okres Jindřichův Hradec) BAŤHA Julius (* Praha) BECH Lukáš (* "&. **. *%&") BĚLSKÁ Hana, provdaná *. Munková († "". (. "##$ Oxford, Velká Británie) BENDOVÁ Michaela, její dcerou je herečka URBANCOVÁ Kateřina, jejíž heslo najdete ve '. díle BENEŠ Svatopluk († "&. ). "##& Praha) BENÍŠKO Karel (chybné foto – patří k heslu Mirko ELIÁŠ) BLAHNÍK Lumír (* "#. ". *%'/) BLAŽEK Zdeněk († srpen "##&) BOUŠKOVÁ Jana (od roku "##/ manželka herce V. VYDRY) BRANALD Adolf († "$. %. "##$ Praha) BROŽ Antonín († "". *". *%$') BŘEZINOVÁ Jana (* *$. '. *%)#) BUBLÍKOVÁ Věra († "/. (. "##& Valašské Meziříčí) BUDILOVÁ Věra – manželka dramatika, dramaturga a režiséra Miloslava Stehlíka (*%*/–*%%)) a matka herce M. STEHLÍKA BZDÚCH Ján († $. ). "##& Košice) ČÁLEK Miloš (* Praha, † listopad *%%( Praha) ČERNOCKÁ Petra (* "). **. *%)%) ČERNOCH Karel († "&. *". "##& Praha) ČÍŽKOVÁ Hana (* *'. %. *%(#) DAVIDOVÁ Hana († "'. (. "##/ Praha) DEMEL Pavel († '*. $. *%(* Mnichov)

904 DLESK Emil († *%&& Praha) DOČOLOMANSKÝ Michal († "/. $. "##$ Bratislava) DROZDA Petr (* "%. '. *%(" Kraslice, okres Sokolov) DREISEITLOVÁ Miluše († *'. *. "##) Praha) – manželka herce Zdeňka Hrušky (* *%'/) a matka herců Libora Hrušky (* *%/() a Zdeňka Hrušky (* *%&*) ENGELBERTOVÁ Eugenie († *&. &. *%&/ Praha) FERENC Futurista (* Mníšek pod Brdy, okres Praha-západ, nikoliv v Praze) FILIP Adolf († léto "##/) – otec zpěvačky a kytaristky Lenky Filipové (* *%()) FIŠEROVÁ Ivana, provdaná Soukupová; dcera herce S. FIŠERA FIŠEROVÁ Lenka († "/. *#. "##& Praha) FREJ Ladislav – bývalý manžel herečky E. STEIMAROVÉ FREJKOVÁ Alžběta – († '. $. *%%# Praha) – manželka popraveného národohospodáře a politického činitele Ludvíka Frejky (*%#)–*%(") a matka herečky H. FREJKOVÉ. FREJKOVÁ Hana – dcera herečky A. FREJKOVÉ a popraveného národohospodáře a politického činitele Ludvíka Frejky (*%#)–*%("). O pohnutých osudech své rodiny podala svědectví v knize Divný kořeny ("##&). FRESLOVÁ Libuše – manželka herce L. VEVERKY FRIČOVÁ Marta (nebyla dcerou V. BINOVCE) FRIMLOVÁ Alena († $. *#. *%$$ Praha) GABRIELOVÁ Věra (* *%*%, † "##") GALATÍKOVÁ Věra († "*. *". "##& Kladno) GEISLEROVÁ Zuzana – bývalá manželka herce P. SOUKUPA GÉROVÁ Eva – správně GEROVÁ Eva GOTTLIEBOVÁ Růžena – manželka herce B. KŘÍŽKA GROSSLICHTOVÁ Truda (* Vídeň, † Nieuw Vennep, Nizozemsko) – dcera herečky Marie Grosslichtové. Vzdala se své herecké i pěvecké kariéry před nástupem německého nacismu. Odmítla hrát v německých filmech, opustila divadlo, ovšem neemigrovala se svým tehdejším manželem Stefanem Munkem, jak se tradovalo, ale zůstala v Praze, kde nastoupila na nucené práce do továrny. V Praze se roku *%)( seznámila s nizozemským vojákem a burzovním makléřem Hansem de Vries, který přišel do Čech s americkou armádou. S ním pak odcestovala do jeho vlasti. – Poprvé hrála ve filmu Aféra plukovníka Rédla, kde bohužel chybně uvádíme jméno jejího hereckého partnera. Byl jím v české verzi J. SEDLÁČEK, nikoliv režisér Jiří Slavíček (a v německé verzi Otto Hartmann). GZELA Ladislav († &. ). *%$) Praha) HADRBOLCOVÁ Zdena – svým jménem kryla skutečného autora Josefa Kostohryze (*%#&–*%$&) u detektivního románu Paraple paní Černé (*%&/).

905 HÁJEK Miloš († %. %. *%$$ Brno) HALMI Boris († '. /. *%%* Praha) HANIČINEC Petr († &. **. "##& Bratronice na Kladensku) HANIČINCOVÁ Štěpánka – matka dětského herce J. VALÁŠKA ml. HAUKOVIC Josef správně HAUKVIC Josef HAVRÁNEK Pavel († %. &. *%%' Praha) HELCELET Aleš († *$./*%. '. *%%") HEVERLE Gustav († "". *. "##$ Praha) HLADÍK Václav († */. /. *%$') HOFBAUER Michael (* /. *. *%/)) HOFMAN Mnislav, uváděn je též jako Hofmann a Hoffman († "%. $. *%$% Příbram) HOLUBÁŘ Milan († "&. $. *%%") HOMOLA Miloslav († "*. %. "##/ Praha) HORÁKOVÁ Inka († *%. *. *%$& Praha) HORÁKOVÁ Jarmila (* &. '. *%#)) HORÁLEK Adolf († $. *". *%$" Praha) HOUDLOVÁ Květoslava († &. *". *%%*) HRABÁNEK Vladimír († "*. $. "##$ Praha) HRADECKÝ Otto († "'. *". *%%# České Budějovice) HRADILÁK Karel (* Dolní Žukov, okres Český Těšín) CHYTROVÁ Simona (* *'. &. *%/") INNEMANNOVÁ Ludmila, rozená Lvová ISERLE Emil (* %. '. *%#*, † (. ". *%&() ISSOVÁ Martha (nikoliv Marta) JAMNICKÁ Vilma († *". $. "##$ Bratislava) JANĚKOVÁ Jana (* Zlín) JANŮ Zorka (* Štěchovice, okres Praha-západ, nikoliv v Praze) JELENSKÁ Jiřina († "&. '. "##& Hradec Králové) JIRÁKOVÁ Zora († "'. '. "##$ Praha) JUNGMANOVÁ Petra (* **. &. *%&*) KARPÍŠEK Milan – manžel operetní zpěvačky Ireny Drtinové (* *%"') KLADRUBSKÁ Milena (* "". **. *%'/) KLENOVÁ Eva – manželka herce a dramatika B. KUBALY a dirigenta a dramaturga Zdeňka Chalabaly (*$%%–*%/") KOBR Josef – manžel operetní herečky a zpěvačky Zdeňky Poláčkové (*%*( až *%%#) KOLÁR Karel – bratr herečky Růženy Kolárové (*$&(–*%'/) KOLDOVSKÁ Jožka, rozená Smolová (nikoliv Čtrnáctá) KONEČNÝ Emil († "'. %. "##( Praha) KOPŘIVOVÁ Magda († "". $. *%%")

906 KOŽÍKOVÁ Zdena – sestra herečky J. ŠVABÍKOVÉ KRÁSOVÁ Marta († "#. ". *%&#) KŘESADLOVÁ Věra (nebyla manželkou, ale životní partnerkou Jana Kratochvíla) KŘÍŽEK Bohumil – manžel herečky R. GOTTLIEBOVÉ KŠÍROVÁ Jarmila († "&. **. *%$' Berlín) KUBASTA Hynek († *). ). "##/) KUBEŠOVÁ Eva – manželka spisovatele Jiřího Marka (*%*)–*%%)) KÜHNE Felix († ghetto Lodž, Polsko) KÜHNMUND Jan († "/. *. *%$*) KUPŠOVSKÝ Bohuslav († Praha) KYSILKOVÁ Betty, místo J. Vošálík má být J. Vošalík LACKOVIČ Otto († ). ". "##$ Praha) LUKAVSKÝ Radovan († *#. '. "##$ Praha) LUKÁŠ Josef je zmíněn v hesle HUSTÁK Zdeněk. Jedná se o dětského představitele (* *%)#), který hrál jednoho z chlapců v Zemanově fantastickém filmu Cesta do pravěku (*%((). Ale žádné další informace se o něm nepodařilo zjistit a ve filmech se již neobjevil. MAREK Antonín (* ". (. *$/" Praha, † %. **. *%'$ Praha) MAREK K. V. († Plzeň) MAREK Vladimír (*$$"–*%'$) – manžel operetní herečky V. SKALSKÉ a otec herečky H. MARKOVÉ MARKOVÁ Heda – dcera operetní herečky V. SKALSKÉ a režiséra V. MARKA MATOUŠ Zdeněk († *%. '. "##/ Praha) MATYSOVÁ Milada († *'. *#. *%$$ Praha) MICHNÝ Jiří († Ostrava) MILIČ František († '*. '. *%$* Praha) MIŠOVIC Štefan († '#. ). "##$ Martin) MLČOCH Zdeněk († "). '. "##$ Praha) NEDOŠINSKÁ Antonie se v *. dílu chybně vyskytuje v řadě hesel jako NEDOŠÍNSKÁ Antonie (a bývá někdy chybně s dlouhým „í“ i na dobových film. titulcích) NIKOLSKÁ Jelizaveta – manželka režiséra, scenáristy a prozaika Felixe de la Cámary, vl. jm. Felixe Emila Cammry (*$%)–*%)() NORROVÁ Marie († '*. (. *%$# Praha) OKUNĚV Alexej († ). ". "##$ Praha) OLŠOVSKÝ Zbyšek († */. (. *%$/) PECHLÁTOVÁ Josefa († "%. %. *%&) Praha) PEKÁRKOVÁ Arna († *%. **. *%$* Olomouc) PIŠTĚK 4eodor – Lamingera hrál pouze v první adaptaci Psohlavců (*%'*) PÍRKOVÁ Anči – sestra operetní herečky a zpěvačky L. THEIMEROVÉ a tanečnice a zpěvačky Emílie „Milči“ Pírkové

907 PRAŽSKÝ Doďa († únor *%$*) PREININGER Miloš († *$. ". *%$/ Hradec Králové) PTÁK Dalibor († "*. ". *%/#) RON Vojtěch († *&. *#. "##& Liberec) ROSENBERGOVÁ Slávka († *'. ". *%$* Praha) V heslech HANYCHOVÁ Agáta, IBLOVÁ Anna a KUCHAŘ Radek je špatně datován film Crash Road, byl dokončen roku "##&, nikoliv "##/. Opravy v popiscích: II. díl, str. '*# Dorota Nvotová (nikoliv Zuzana Norisová) II. díl, str. '/' A. Ondráková s V. Šindlerem (nikoliv O. Šindlerem) II. díl, str. (') dole Marketa Lazarová: J. Palúch (uprostřed) s F. Veleckým (nikoliv Veselým) a P. Poláškovou

Biografické encyklopedie

Na počátku řady stála třísvazková biografická encyklopedie Kdo byl kdo v našich dějinách, esejistická encyklopedie osobností české historie, která vyšla v rozšířené podobě i na dvou multimediálních CD-ROMech a zároveň je volně k dispozici jako databáze na webových stránkách nakladatelství (www.libri.cz). Na tento základ volně navazují další biografické encyklopedie – esejistické i odborně pojaté – specializované na nejrůznější obory lidské činnosti, jejichž cílem je přiblížit čtenáři osobnosti dávné i nedávné minulosti, z nichž mnohé byly neprávem opomíjené, ba dokonce i zapomenuté. Na internetu je též rozebraný titul KDO BYL KDO – čeští a slovenští orientalisté, afrikanisté a iberoamerikanisté. Od roku "##) Libri vydává dosud největší původní encyklopedický projekt od dob Ottova slovníku naučného, a to Biografický slovník českých zemí (BSČZ), který připravuje specializované oddělení Historického ústavu AV ČR. Projekt, zahrnující na "( ### biogramů, má dosáhnout (# sešitů velkého formátu. Nad projektem převzal záštitu prezident republiky prof. Václav Klaus. Pro závazné objednatele řady poskytujeme slevu 67 % z koncové ceny každého sešitu!

V TÉTO EDIFNÍ ^ADf JIŽ VYŠLO: Biografický slovník archivářů českých zemí, J. Hoffmannová, J. Pražáková, `Ŵd" ŵɃȾȻŵ]^\KX ŵXŊW"ŵKŵKXQV"ŵ\O]_WŌ ŵɂɀȻŵ5š ŵ3=,8ŵɃȻ!ɂȽɂɂ!ȻȽȾ!Ⱦŵ}ŵPOSLEDNÍ ŠANCE! Biografický slovník českých, moravských a slezských archeologů, K. Sklenář, váz., &"/ stran, obrazová příloha, $%# Kč, ISBN $#-&"&&-"('-$ Biografický slovník českých zemí, C. sešit (A), P. Vošahlíková a kol., brož., velký formát, *($ str., ")# Kč, ISBN $#-&"&&-"*(-( Biografický slovník českých zemí, 6. sešit (B–Bař), P. Vošahlíková a kol., brož., velký formát, *'" stran, ""# Kč, ISBN $#-&"&&-"("-X Biografický slovník českých zemí, D. sešit (Bas–Bend), P. Vošahlíková a kol., brož., velký formát, *'/ stran, ""# Kč, ISBN $#-&"&&-"$&-" Biografický slovník českých zemí, E. sešit (Bene–Bez), P. Vošahlíková a kol., brož., velký formát, *'/ stran, "## Kč, ISBN $#-&"&&-"%%-/ Biografický slovník českých zemí, F. sešit (Bi–Bog), P. Vošahlíková a kol., brož., velký formát, *'/ stran, "## Kč, ISBN $#-&"&&-'#%-&

Biografický slovník českých zemí, G. sešit (Boh–Bož), P. Vošahlíková a kol., brož., velký formát, *'/ stran, "## Kč, ISBN %&$-$#-&"&&-"'%-* Biografický slovník českých zemí, H. sešit (Bra–Bro), P. Vošahlíková a kol., brož., velký formát, *'/ stran, "## Kč, ISBN %&$-$#-&"&&-")$-' Biografický slovník českých zemí, I. sešit (Brun–By), P. Vošahlíková a kol., brož., velký formát, */) stran, ""# Kč, ISBN %&$-$#-&"&&-"(&-( Biografický slovník českých zemí, J. sešit, P. Vošahlíková a kol., brož., velký formát, *(/ stran, "## Kč, ISBN %&$-$#-&"&&-'//-) Biografický slovník českých zemí C7. sešit, Č–Čermí P. Vošahlíková a kol., brož., velký formát, asi *)# stran, sešit *# ISBN %&$-$#-&"&&-'/&-* Český film: Herci a herečky / I. díl: A–K, M. Fikejz, váz., &(" stran, na )## obr., /%# Kč, ISBN $#-&"&&-''"-* Český film: Herci a herečky / II. díl: L–Ř, M. Fikejz, váz., //) stran, na )## obr., )%( Kč, ISBN %&$-$#-&"&&-'')-' Encyklopedie římských císařů a císařoven z pohledu jejich mincí, Z. Petráň, J. Fridrichovský, váz., '// stran, na (## obr., '%( Kč, ISBN %&$-$#-&"&&-"/&-) KDO BYL A JE KDO na Mělnicku, Kralupsku a Neratovicku. Osobnosti. Samospráva, historie, M. Sígl, váz., /)/ stran, )%# Kč, ISBN %&$-$#-&"&&-'(*-# KDO BYL KDO – čeští a slovenští orientalisté, afrikanisté a iberoamerikanisté }ŵROZEBRÁNO }ŵPouze jako databáze na www.libri.cz KDO BYL KDO – proslulí návštěvníci, kolektiv, brož., (*/ stran, *## obr., sleva na G7 Kč ŵ3=,8ŵɃȻ!ɃɀɄɃȾ!Ƀɂ!ɂŵ}ŵPOSLEDNÍ ŠANCE! KDO BYL KDO – naši cestovatelé a geografové, J. a M. Martínkovi, váz., (*" stran, *## obr. a mapek, tabulky, "&# Kč, ISBN $#-$(%$'-(#-$ KDO BYL KDO – slavní vojevůdci, O. Frankenberger, J. Fidler a kol., váz., ''' stran, na *'# obr., barevná příloha, "(# Kč, ISBN $#-$(%$'-*%-" KDO BYL KDO – světoví a čeští ekonomové, M. Sojka, brož., '"$ stran, na *## obr., sleva na C77 Kč ŵ3=,8ŵɃȻ!ɂȽɂɂ!Ȼɀɀ!ȼŵ}ŵPOSLEDNÍ ŠANCE! KDO BYL KDO – světoví cestovatelé a mořeplavci, J. a M. Martínkovi, ((* stran, na *## obr., brož. Sleva na "(# Kč, ISBN $#-&"&&-***$-'; váz. Sleva na '## Kč, ISBN $#-&"&&-"#/-/ KDO BYL KDO v našich dějinách do roku CJCI, kol., ). vyd., váz., (&" stran, ȾȻɄŵZY\^\Ō^Ý ŵ^KL_VUc ŵȽɄȻŵ5š ŵ3=,8ŵɃȻ!ɃɀɄɃȾ!Ʉȿ!Bŵ}ŵPOSLEDNÍ ŠANCE!ŵ}ŵ>ŌÈŵ W_V^SWONSŴVXœŵ-.ŵ<97 ŵɀȻȻŵ5šŵ}ŵTitul je přístupný na www.libri.cz. KDO BYL KDO v našich dějinách ve 67. století I. (A–M), II. (N–Ž), M. Churaň a kol., dotisk ". vyd., váz., )/& a )$" stran, '&/ portrétních foto, "%# Kč dKŵUKÈNÏŵ]`KdOU ŵ3=,8ŵɃȻ!ɃɀɄɃȾ!ȿȿ!ȾŵKŵ3=,8ŵɃȻ!ɃɀɄɃȾ!Ɂȿ!Ƀŵ}ŵROZEBRÁNO! >ŌÈŵW_V^SWONSŴVXœŵ-.ŵ<97 ŵɀȻȻŵ5šŵ} Titul je přístupný na www.libri.cz. KDO BYL KDO v naší kulturní politice *%)$–*%(', J. Knapík, brož., "$# stran, '/# Kč, ISBN $#-&"&&-#%'-)

Podkarpatská Rus – osobnosti její historie, vědy a kultury, I. Pop, brož., '*" stran, na &# portrétů, '%# Kč, ISBN %&$-$#-&"&&-'&#-* Slovník autorů a zhotovitelů mincí, medailí, plaket, vyznamenání a odznaků se vztahem k Čechám, Moravě, Slezsku a Slovensku (CF7F–677F), P. Haimann, váz., velký formát, ($" stran, na * "## obr., * /## Kč, ISBN $#-&"&&-'")-# Stavitelé, obránci a dobyvatelé pevností, V. Kupka, brož., )$/ stran, na "## obr., )%( Kč, ISBN $#-&"&&-"()-/

Všechny tituly si můžete objednat na následující adrese LIBRI, spol. s r. o. Na Hutmance &, *($ ## Praha ( tel.: "(* /*' **', "(* /*" '#", fax: "(* /** #*' [email protected] www.libri.cz

911

1993-2008 Již 15 let Vám přinášíme na nosičích VHS a DVD potěšení s českým archivním filmem, pohodu se zahraničními pohádkami a poučení s dokumenty. 
 



 
 
 

FILMEXPORT HOME VIDEO s.r.o. Kaplická 14, 140 00 Praha 4 tel. a fax: +420 261 213 664 e-mail: [email protected]

www.filmexport.cz

Miloš Fikejz ČESKÝ FILM: HERCI A HEREČKY '. díl: S–Ž První vydání. Vydalo nakladatelství Libri, Hořejší nábřeží *&, Praha (, [email protected], www.libri.cz, roku "##$ jako svou )(/. publikaci v nákladu " ### výtisků. Odpovědní redaktoři Marie a František Honzákovi. Obálka, grafická úprava a sazba studio Lacerta (www.sazba.cz). Vytiskl PBtisk, Příbram. ISBN %&$-$#-&"&&-'('-) ISBN $#-&"&&-''*-' (soubor) ISBN $#-&"&&-''"-* (*. sv.) ISBN %&$-$#-&"&&-'')-' (". sv.) Doporučená cena &/# Kč