I. Úvod do studia jazyka A. Úvodní seznámení s technikami duševní práce Techniky duševní práce jsou praktické nástroje, jak uspět ve všech 10 základních oblastech životních cílů. Těmito oblastmi jsou: 1. Studium a další formy poznávání; 2. Péče o zdraví a rozvoj tělesné zdatnosti; 3. Zájem o přírodu; 4. Vztahy ke členům rodiny; 5. Vztahy partnerské; 6. Vztahy k jiným lidem; 7. Zájem o kulturu a zejména o umění; 8. Profese (kvalifikace a zaměstnání); 9. Jiné zájmy (koníčky); 10. Zájem o věci veřejné. Chceme-li všechny své oblasti životních cílů dobře rozvíjet, měli bychom vyjít od sebepoznání své osobnosti: zjistit, nakolik naplňování těchto cílů již zvládáme. Respektovanou cestou k takovému sebepoznání je SWOT analýza, která nám umožní odhalit: a) Strenght = silné stránky; b) Weakness = slabé stránky; c) Opportunities = příležitosti; d) Threats = ohrožení. Do těchto pojmů se pokusíme převést poznatky o své vlastní osobnosti. Budeme pracovat s pomocí svého okolí (rodičů, sourozenců apod.) a použijeme metodu brainstormingu: tvůrčí diskuse založené na otevřeném sdělování názorů, které jsou zapisovány a pak postupně tříděny a systematizovány, až z nich vzejde konkrétní závěr. Práce s výsledky analýzy: SWOT analýza má samozřejmě smysl jen jako východisko dalšího postupu. Na jejím základě si stanovíme cíle zaměřené na: 1. Rozvoj silných stránek; 2. Odstraňování či zmírňování slabých stránek; 3. Využívání příležitostí; 4. Vyrovnávání se s hrozbami. Tyto cíle by měly být formulovány podle zásad označovaných akronymem (zkratkovým vlastním jménem) SMART, a budou tedy: S – specifické, tedy konkrétní; M – měřitelné, a to z hlediska kvantity (množství) i kvality (úrovně); A – adekvátní, tedy odpovídající životní etapě, v níž se nacházíme, našemu věku, finančním možnostem apod.; R – reálné, tedy dosažitelné; T – termínované, tedy vymezené konkrétním časem, k němuž má být cíle dosaženo. Duševně zdravý i vyrovnaný člověk: a) má kladný postoj k sobě samému, zažívá pocit vnitřní jistoty; b) zná své možnosti a umí jich využít k naplňování promyšleně stanovených životních cílů; c) nepodceňuje se ani necítí potřebu se vyvyšovat; d) snaží se konstruktivně překonávat překážky, jen výjimečně podléhá hněvu; e) má dobré přátele, kterým je schopen se svěřit, když je potřeba; f) v mezilidských vztazích je úspěšný, dovede své blízké mít rád a chápe je. K duševnímu zdraví patří také správný režim dne, dostatek spánku, vhodná úprava pracovního prostředí, vyvážená strava, kvalitní odpočinek a celkově promyšlená životospráva. Podmínky i zásady efektivního učení lze shrnout takto: 1. Změnit svůj postoj z „MUSÍM“ na „CHCI“, v každém učivu najít něco zajímavého. 2. Mít pořádek ve všech věcech, které souvisejí se školním učením. 3. Být (nejen) ve škole dochvilný: nikoli pouze kvůli slušnosti, ale také pro dobrou koncentraci. 4. Vést si během vyučování přehledné, úplné a trvalé poznámky o obsahu učiva. 5. Již při vyučování věnovat maximální možnou pozornost předkládanému učivu. 6. Neváhat s bezprostředními dotazy k učiteli, pokud je nám učivo nejasné. 7. Stanovit pro každý den v týdnu pevný začátek domácího učení a dodržovat jej. 8. Při učení si zajistit klid a přiměřené ticho (odřekněte si i hudbu do sluchátek). 9. Často a dostatečně větrat a zajistit si dostatek světla nad psacím stolem.
10. Pokud nám učení nejde, zařazujme krátké přestávky vyplněné pohybem. 11. Obtížnou látku si pročtěme hned první den. 12. Učivo si rozdělme na denní úseky a přidejme jeden den jako rezervu. 13. Střídejme různé typy myšlení: zvolme pořadí např. matematika – cizí jazyk – dějepis. 14. Při pamětném učení postupujme takto: a) Přečtěme si nejprve celou látku, důležité pasáže si vypisujme nebo podtrhujme; b) O obtížných oddílech učiva shánějme další informace mimo učebnici či sešit; c) Učivo si znázorňujme pomocí schémat, tabulek, diagramů apod.; d) Neváhejme si předčítat nahlas; e) Vyzkoušejme si, že učivo umíme vysvětlit druhým. 15. Uvědomme si, že školní úspěchy podporují naši společenskou pozici. 16. Nezapomeňme, že ve společnosti 21. století samotná školní docházka ke vzdělání naprosto nestačí. Hodně čtěme knihy, sledujme hromadné sdělovací prostředky i internet (vše také v cizích jazycích), cestujme, navštěvujme výstavy, muzea a koncerty, hledejme nové přátele. Využívejme zkušeností i moudrosti rodičů a dalších členů rodiny. Myšlenkovým východiskem pro společenské chování je uznání pravidla společenské významnosti. Lidé si jsou (měli by si být) rovni před zákonem, ale ve společnosti se dělí na osoby společensky významnější a osoby společensky méně významné. Společensky významnější jsou: (a) ženy; (b) lidé starší; (c) lidé nadřízení či proslulí. Společensky významnějším lidem je prokazována společenská úcta: jejich potřeby i přání jsou přednostně respektovány. Společensky významnější člověk: a) vstupuje do dveří jako první (neplatí však tam, kde jít první znamená vyšší riziko); b) je zdraven jako první; c) podává ruku jako první; d) nabízí méně významnému partnerovi vstup, usednutí atd.; e) usedá jako první; f) ukončuje rozhovor; g) je mu představována (či se mu představuje) druhá osoba. Jak být platným členem školní třídy: 1. Dodržujme pravidla společenského chování. 2. Přidejme společenský takt: předvídejme pocity i přání lidí kolem a vycházejme jim vstříc. 3. Pečujme o svůj zevnějšek, osvojme si řeč těla a využívejme ji, buďme čitelní. 4. Před druhými lidmi se nestyďme, usilujme o odbourání trémy. 5. Pracujme soustavně na dosahování svých vytčených životních cílů. 6. Dbejme na jednotu slov a činů, vystupujme s promyšlenými názory, nepomlouvejme. 7. Projevujme zájem o lidi kolem sebe, tvařme se vlídně a nevyhýbejme se úsměvu. 8. Nemluvme příliš dlouho ani hlasitě, nepředvádějme se ani nechlubme, nezesměšňujme. 9. S dospělými hovořme s úctou, ale buďme přiměřeně sdílní, nestavme bariéry. 10. Zachovávejme klid a rozvahu, zbytečně se nerozčilujme. 11. Budujme si tělesnou zdatnost a sportovní výkonnost. 12. Na pracovní setkání přicházejme dobře připraveni a včas. 13. Systematicky si budujme známosti se zajímavými lidmi (navazujme kontakty). 14. Mluvme klidně a s rozmyslem, chvalme veřejně, kritizujme vstřícně. 15. Nikdy neslibujme něco, co nemůžeme splnit (najděme odvahu říci „ne“).
B. Jazyk jako systém znaků Všichni živočichové jsou ke své sebezáchově vybaveni vrozenými vlohami, jež jim umožňují mimo jiné komunikaci, tedy vzájemné dorozumívání. Komunikace spočívá ve sdělování i výměně informací (údajů). Informace jsou vytvářeny pomocí systému znaků. Znak je něco (nějaká skutečnost), co v komunikaci zastupuje něco jiného (nějakou jinou skutečnost, která je obsahem informace; tato skutečnost nejčastěji reálně existuje, může však být i jen pomyslná). Tak vrčení psa je znakem pro přípravu k útoku a třeba zdvižená ruka znamená upozornění. Takové znaky jsou ovšem jednoduché (slouží k přenosu ustálené a stručné informace): nazývají se signály. Nejdokonalejším a zároveň nejsložitějším znakovým systémem je jazyk. Ovšem vytvářet jej i používat dokáže pouze člověk (činí tak s ohledem na jednotlivé jazykové funkce). Existence jazyka je umožněna vrozenou lidskou schopností nazývanou řeč. Tato schopnost spočívá v produkování artikulovaných (článkovaných) zvuků, jež vyjadřují obsah vědomí, a mohou tedy sloužit ke komunikaci. Artikulovaných zvuků je v jazyce velmi mnoho: jejich různě početná seskupení vytvářejí jazykové znaky, jimiž jsou nejčastěji slova. Čech se středoškolským vzděláním zná asi 50 000 slov (byť z nich zpravidla používá nejvýše 10 tisíc). Takové množství výrazně převyšuje počet znaků, jimiž disponuje kterýkoli jiný živočich. Slova mohou na základě vzájemných systémových vztahů vytvářet prakticky nekonečné množství kombinací; proto lze jazyk používat i k přenosu nejsložitějších informací. S tím souvisí také skutečnost, že pomocí jazyka se často uskutečňuje myšlení. Jazyk se u člověka jako biologického rodu vyvíjel postupně: ve zhruba dnešním smyslu jej patrně používal až Homo sapiens (lidský druh člověk rozumný). Jazyk se tedy neobjevil dříve než před asi 300 000 let, v rozvinutější podobě však zřejmě až před 70 000 – 50 000 let. Člověk se rodí s obecnou schopností řeči, ale konkrétnímu jazyku se učí ze svého společenského prostředí. Jazyk, který se jedinec naučil jako první, je jeho mateřským jazykem. Většina lidí však za různých podmínek a na různé úrovni používá alespoň dva jazyky. Oblast uskutečněných jazykových útvarů (projevů) se nazývá mluva. Jazyková komunikace má tedy tři stránky: řeč, jazyk a mluvu. Jednotlivý jazykový projev se označuje jako promluva. Taková promluva, která je zřetelně ucelená i uspořádaná, se nazývá text. Navzdory vžitému významu obou termínů mohou být jak promluvy, tak texty v podobě mluvené i psané. Jazyků vzniklo mnoho, v závislosti na kulturním vývoji jednotlivých lidských populací. Souhrn současných i již vymřelých jazyků světa lze podrobit genetické klasifikaci jazyků (třídění podle příbuznosti). Příbuzné jazyky tvoří určitou jazykovou rodinu, která se dále dělí: zpravidla na větve, jež se ještě štěpí na skupiny. Jazyk lze členit několika způsoby na jednotlivé oblasti, jimž odpovídají i badatelské disciplíny jazykovědy (lingvistiky). Uvádíme jeden z možných přehledů: 3 hlavní složky jazyka: (1) Zvuková podoba: Zkoumají ji fonetika (obecně zkoumá mluvenou řeč) a fonologie (zkoumá zvukovou stránku konkrétních jazyků). Soubor pravidel pro zápis mluveného jazyka se označuje jako pravopis (ortografie). (2) Slovní zásoba: zkoumají ji především lexikologie (nauka o podobě slovní zásoby), lexikografie (nauka o slovnících), slovotvorba (o tvoření pojmenování) a sémantika (nauka o významu jazykových prvků). (3) Gramatika (mluvnice; stavba jazyka a její pravidla): zkoumají ji morfologie (tvarosloví; nauka o druzích i tvarech slov) a syntax (skladba; o větných celcích). Z dalších jazykovědných oborů se pozornost soustřeďuje zejména na etymologii (o původu a historickém vývoji slov) a stylistiku (o používání jazyka při tvorbě textů).
Čeština – úvodní přehled: Čeština patří mezi jazyky západní skupiny slovanské větve indoevropské jazykové rodiny. Český jazyk se konstituoval kolem r. 1000 po Kr. v Českých zemích. Česky mluví příslušníci českého národa (českého etnika), jejichž počet lze odhadnout na 12 milionů osob: drtivá většina Čechů (přes 10 milionů) žije v dnešní České republice. V zahraničí češtinu používají jako svůj druhý jazyk skupiny českých vystěhovalců i jejich potomků (zejména ve Spojených státech, v Kanadě, na Slovensku, v Německu, Rakousku, Chorvatsku, Rumunsku). Čeština má bohatou historii, rozsáhlou slovní zásobu, dlouhou tradici hodnotné literární tvorby a může se vykázat i mezinárodně ceněnými výsledky jazykovědného bádání (především z 1. poloviny 20. století). 1. Zvuková a písemná podoba: Čeština má jen 5 samohlásek (každou z nich v krátké i dlouhé podobě), ale mnoho souhlásek (zejm. sykavek a také unikátní hlásku ř). České souhlásky podléhají asimilaci (spodobě) znělosti. Čeština má stálý přízvuk na 1. slabice slova (případně předložkového spojení). Mluvená čeština se územně dělí na nářečí. Čeština užívá jako písmo latinku. Pravopis je z velké části fonologický (odpovídá zvukové podobě slova), avšak využívá též principy morfologický a historický (respektuje také stavbu a vývoj slov). 2. Gramatika: (a) Morfologie: Čeština je flexivní jazyk (jeho slova vstupují do vzájemných vztahů v textu především prostřednictvím svého ohýbání – tedy tvorby tvarů). Česká slova se rozdělují do 10 slovních druhů, jež lze seskupit takto: I. Slovní druhy ohebné: A. Slova skloňovaná (jména): 1. podstatná jména, 2. přídavná jména, 3. zájmena, 4. číslovky, B. Slova časovaná: 5. Slovesa, II. Slovní druhy neohebné: 6. příslovce, 7. předložky, 8. spojky, 9. částice, 10. citoslovce. Ohebná slova vyjadřují dvojí číslo. Jména mají 7 pádů a rozřazují se ke 3 jmenným rodům. Slovesa vyjadřují trojí osobu, trojí způsob, tři základní časy, dvojí slovesný rod a dvojí vid. Čeština má však v menší míře i znaky jazyků, které flexivní nejsou (některé tvary českých slov vyjadřují více mluvnických významů a je třeba je doplňovat předložkami apod.). (b) Syntax: Jednotlivá slova či slovní spojení hrají v konkrétním sdělení roli větných členů: jsou jimi přísudek (nejdůležitější větný člen), podmět (s přísudkem tvoří základní skladební dvojici), přívlastek, předmět, příslovečné určení, doplněk. Každý větný člen může být rozšířen do podoby vedlejší věty příslušného druhu. V jednom větném celku jsou věta hlavní a na ní závislá věta vedlejší spojeny vztahem hypotaxe, spojení vět na sobě nezávislých se označuje jako parataxe (a mezi takovými větami existuje významový poměr: slučovací, stupňovací, odporovací, vylučovací, důsledkový, důvodový nebo vysvětlovací). Český slovosled (i větosled) je určován především aktuálním členěním, tedy zřeteli obsahovými, méně již mluvnickými. 3. Slovní zásoba: Slovní zásoba se rozšiřuje vznikem nových významů již existujících slov, přejímáním slov z jiných jazyků, tvořením víceslovných pojmenování a tvořením nových slov. Ta podoba jazyka, která je kodifikována ve slovnících, gramatikách a jiných podobných odborných dílech, se označuje jako jazyk spisovný: je určen pro veřejnou, obecně srozumitelnou komunikaci.
C. Slovní zásoba a otázka spisovnosti Slovní zásoba: Souhrn všech znaků v konkrétním jazyce se označuje jako slovní zásoba takového jazyka. Jednotkami slovní zásoby jsou slova (les, patnáct, vyrůstat, ačkoli) nebo ustálená slovní spojení (šicí stroj, starší doba kamenná, praštit se přes kapsu, bez práce nejsou koláče). Slovní zásoba jazyka se vyvíjí. Mnohá slova přestávají být používána a zůstávají známa jen úzkému okruhu odborníků (šlojíř = rouška, jíž si ve středověku ženy ovíjely hlavu) nebo přežívají jen ve specifických situacích (slovo žďářit = mýtit les vypalováním dnes zůstává jen v názvech obcí Žďár, Ždírec apod.). Naproti tomu se ve slovní zásobě objevují nová slova: panelák (místo panelový dům), bankomat, veřejnoprávní, hrotit. Slovní zásobu můžeme dělit podle různých hledisek, v zásadě ovšem takto: A. Národní slovní zásoba: souhrn všech slov v jazyce: 1. Jádro slovní zásoby: především nejstarší slova; označují nejzákladnější životní skutečnosti, jsou nepostradatelná pro jakoukoli komunikaci (slunce, voda, syn, mladý, jít) a jsou poměrně stálá, neměnná; 2. Periferie (okrajové části): člení se na mnoho vrstev podle různých hledisek (společenských, krajových apod.), snáze podléhají vývojovým proměnám; B. Individuální slovní zásoby (slovní zásoby jednotlivců; vzájemně se prolínají): 1. pasivní: slova, která jedinec zná (rozumí jim); 2. aktivní: slova, která jedinec používá (podmnožina pasivní slovní zásoby). Způsoby obohacování slovní zásoby: 1. Vznik nových významů již existujících slov (vůz = původně vůz formanský, tažený koňmi, dnes především automobil); 2. Přechod slov z jedné jazykové vrstvy do jiné (slovo tým původně patřilo jen do sportovní mluvy jako pojmenování hráčského družstva, dnes se používá především v souvislostech podnikání, politiky či vědy pro označení jakékoli výkonné skupiny); 3. Tvoření víceslovných pojmenování (hladká mouka); 4. Přejímání z jiných jazyků (telefon, klub, parfém, ekologický, surfovat); 5. Tvoření nových slov: odvozováním (pra/věk, rychlík/ový), skládáním (vod/o/vod, oka/mžik), zkracováním (OSN = Organizace spojených národů; TOM = turistický oddíl mládeže). Morfematický rozbor slova: Předškolákům před Předpona předznamená přední pozici ve smyslu místním nebo časovém.
škol Kořen slova -školznamená, že slovo souvisí se školou a školním vzděláváním.
ák Přípona -ák patří k osobě či věci s vlastností obsaženou v kořeni.
ům Koncovka -ům označuje 3.pád čísla množného některých podstatných jmen (odpověď na otázku Komu, čemu?).
Otázka spisovnosti: Pojem spisovnost v jazyce se vztahuje k projevům psaným i mluveným. Spisovná vrstva jazyka (tedy ta, která nejlépe reprezentuje jazyk jako celek) se vyznačuje 3 hlavními rysy: 1. je sdělná pro všechny uživatele jazyka (neobsahuje zvláštnosti regionální, sociální, profesní apod.); 2. je relativně systematická (takže obsahuje málo příležitostí k neporozumění smyslu sdělení); 3. je ve vysoké míře estetická (disponuje přiměřenou bohatostí i pestrostí výrazových prostředků). Vrstvy slovní zásoby: A. Spisovná čeština: 1. Slova knižní: lože, chrabrý, jenž, umyji, kráčet; někdy se u vrstvy knižních slov ještě určují: a) historismy: halapartna, fěrtoch, groš; b) archaismy: regiment (pluk), kantor (učitel), anžto (protože); c) odborné výrazy: anesteziologicko-resuscitační, vodoteč, hnací vozidlo; d) publicismy (z mediální sféry): deklarovat úmysl, první dáma, filozofie zpracování odpadu; e) poetismy (básnické novotvary): Štuclinka a Zachumlánek. Některé – zejména moderní – poetismy a publicismy mohou náležet i např. k hovorové vrstvě (sněhánky a pršlivo, pohodový). 2. Slova neutrální: dům, postel, turistika, zeměpisný, obědvat, jestli; 3. Slova hovorová: hovorovost ve slovní zásobě (táta, propiska, obývák), ve tvarech (můžu, umyju, komunisti) nebo ve slovních obratech (jsi mimo mísu, to dáš). B. Nespisovná čeština: 1. Obecná čeština (středočeské nářečí proměněné v interdialekt – velmi rozšířené téměř po celých Čechách: bílej talíř s polívkou u vokna) a obecná hanáčtina (děcka v krčmě chcou okurek); 2. Nářečí (územní dialekty): Jardo Kovářů, utři si smrkán, vylez na ty šprušle a roužni; 3. Profesní mluva: šalovat (staveb.), vytunit (eltech.), krajánek (žurn.); 4. Slangy (dialekty zájmových skupin, např. slang sportovní, studentský, kutilský apod.): minela, bedna, jet na krev; matyka, koule, šrotit; ponk, vercajk, temovat; 5. Sociolekty, např.: pražština (mluva zejména mladších Pražanů): Hele, koukej, Simča má novou trvču, páč jede na dovču; brněnský hantec: Vyhópne ráno borec z betle, hodí čučku z vokna a zgómne, že zoncna rumpluje; maminkovština (mluva zejména matek – z vyšších středních vrstev – na mateřské dovolené): Ráno jsme se napapinkali a pak trošku blinkali, ale teď už si mimíska vzal manža; 6. Argot: původně tajná mluva kriminálních živlů, dnes zahrnuje i výrazy obecněji srozumitelné, ale – vlivem silné metaforičnosti – přijatelné pouze v kriminogenním prostředí: stříkačka, káča, chlupatý, odklonit veřejné prostředky, na peří nefrčím – nejsem žádná stará smažka; 7. Esteticky nejníže, ale v praxi bohužel někdy časté jsou vulgarismy (hajzl, srát, parchant). Příznakovost: vlastnost slova daná tím, že slovo z jedné jazykové vrstvy je použito v textu, který jinak náleží do vrstvy jiné. V našem městě jsou dva bijáky a v obou se hraje velice skvostně. Poznámka: i v rámci jedné vrstvy existují slova objektivní (bez citového zabarvení) a slova expresivní (citově zabarvená) – ta jsou většinou: a) s hodnotícím významem kladným (nejčastěji se označují jako eufemismy): v neutrální slovní zásobě např. dříve narozený (starý), tělnatý (tlustý), odešel na věčnost (zemřel); b) s hodnotícím významem záporným (nejčastěji se označují jako pejorativa): udavač (informátor), psisko (velký pes), babizna (stará žena).
