í-
r^<
M.A.SI MACEK* MAXIMKIJV
STRYO
1^
e
M.
.7.
Simáik
•
Míi.nitkiiK' slrv(
lu rcc
.17.
/].
Siináck
MAXÍNK'V 81 MVG HEREC
K\ IU)I»SKV
IJIKinUM
K
LIR
• IMi \ll
\
PG solí
/
\|
%l
I
I
I
I)
K M
|{
t
I
->
\
K
//
M M
l'H
\
-<
I
I
/
\
I
V \
K
Pl
r fráze
^
»•
trn
(//*
I'.
I
OCII
l'M
II
I
JI
\
I II
<
I
\
lU
I
I
I
\ \
>
Dit
er\,'enci 10
/ k
\
I
\l
t
I
^
(»
k
\
S
I
II
(
v práci
psané koncem r. 1907 až do jara 190S, nkolik osob známých mým tenám z nov'ely „První služka" (Sebrané spisy, sv. XIV). Snad se s nimi rádi opt shledají a další osud jejich seznají. této,
K>Ystupuje
Pozn. aut.
axínka Skivana jsem znal od šestého jeho roku. Bydlil jsem v starém
dom staré
ulice,
jehož spo-
Vlaihová, vdova po vrchním inženýru, Maxínkova babika, jež hocha vychovávala. Mél jsem k Maxínkovi tím vtší sympatie, že osiel záhy jako já sám a že rostl také bez bratí a bez sester. Vlastn o úplném osiení se u Maxínka tak zcela po právu mluvit nemohlo, nebo ml ješt otce, editele cukrovaru kdesi na Rusi, ale ten otec byl vždy jako legendární postavou. A pro Maxínka také jako by jinak neexistoval. Ml sice jeho obraz v pamti, ale velmi, velmi vybledlý, jak jsem seznal. Vždyf už od neúplného tvrtého roku svého žil Maxínek u babiky, a tatínek se nepijel od té doby ani jednou na nj podívat. Maxínek skoro o nemluvíval, a tak mi pirozené vždy pipadalo, že je hoch vlastn úpln osielý. Byl jsem také bezmála ješt chlapec, když jsem Maxínka poznal, ale již hloubji jsem uvažoval o svém osudu, o vlivech svého osamocení a na Maxínkovi jsem vyhledával a vypozorovával podobné úkazy a úinky. A shledával jsem v jeho hrách
^
luvlastnicí byla paní
mn
nm
i
a zálibách i
mnohé shody,
pidružoval jsem
se k
a to
nmu.
svou náklonnost, zapádal
s
mne
zajímalo a k hochovi táhlo,
kde jsem mohl,
ním hovor,
a projevoval
mu
ovšem o svých slovem nezmioval, naopak ale
drobných objevech jsem se mu ani zakrýval jsem ped ním zúmyslné všechnu podobnost našich osudu.
Poznal jsem záhy, že Maxínek
je
velmi živého a vnímavého
ducha, dobrý pozorovatel všeho svého okolí a jeho bystrý kri-
zvláš pro slabé a smšné stránky lidí, s nimiž se stýkal, že má už jistou mrou vybroušený smysl. Že mne zná, že s ním mluvívám, jej zastavuji, k nmu se pidružuji, mu velice lichotilo, nebo jsem byl o osm let starší než on a už student, k nmuž on vzhlížel s jistým respektem, ano, mohu íci s obdivem, nebo jsem mu jedenkrát ve slabé chvíli z mladistvé ješitnosti prozradil, že dlám verše a že se chci stát jednou spisovatelem, ba dokonce jsem mu jednou nerozvážn peetl nkteré ze svých nezralých prvních pokus veršovnických. V obdiv snad ješt vtší jej však uvádly mé výkresy a geometrické rysy a zvlášt mé algebraické sešity, v nichž jsem mu ukazoval, že nepoítáme jen s ciframi, nýbrž i s písmeny, což bylo Maxínkovi naprosto nepochopitelno a stupovalo jeho obdiv v úžas, ve kterémž však, zdá se mi, etl-li jsem tik, a
správn to
z
Maxínkova pohledu, bylo
vbec možno
a nevymyslil-li jsem
i
trochu
si to
nedvry,
je-li
tak trochu na nj,
abych jej omráil. Ale na konec pece jen i poslední zbytky pochyb byly pekonány, když jsem mu ukázal hned nkolik sešit s algebraickými poty a nadto vytasil se ješt s thekami pro geometrii a s poznámkami z chemie.
Nebudu daleko od pravdy, eknu-li, že Maxínek pohlížel tehda na mne jako na uence, neku-li na hvzdopravce, a že praslabá byla jeho víra v mé ujišování, že za osm let bude to vše tak znát a
umt,
jako tehda
já.
Záhy dosáhl jsem Maxínkovy neomezené dvry. Vypravovával mi, aniž
bych
se
ho byl vyptával, o svých tetikách a strý-
svoval mi své píhody ze školy mi své hraky své penály, barviky cích,
I
O
i
z domácnosti, ukazoval
notýsky a s nkterým zdráháním i jejich obsah se jmény spolužák, s nejprimitivnjšími kresbami, s pokusy o seznam prvních knih a prvních poštovních známek, a byl šasten, dovolil-li jsem mu do notýsku neb do zvláštního sešitu k tomu ureného udlati mým kružítkem kruhy všelijak splítané a zvlášt mi vdil, že jsem ho nauil vepsati do kruhu šestiklikovou hvzdu. i
i
Hned
první rok své známosti
Maxínkem poznal jsem
s
jeho
strýce Tónu, syna paní vrchní inženýrové, jenž byl tehda jeáté v cukrovaru, ale z jara dojíždl zpravidla na trnáct dní do
Prahy, a na
nhož Maxínek
se
vždy nesmírné
téšíval,
nebo
mu o jeho návštévách nastávaly vždy neobvyklé hody; pak strýce profesora s holou hlavou a plným hndým vousem, za nhož
provdána byla
tiku
ml
starší dcera
Maxínek rád
a
Maxínkovy babiky,
teta
bradou trochu špiatou. Te-
štíhlá bruneta s
Máry, vysoká,
rovnž ona jeho; sama dtí nemla
a v Maxínkovi, jak íkala, vidla celou podobu jeho záhy zesnulé matky, své sestry Karoliny, jež zemela na Rusi, nedlouho po narození Maxínkov zato k strýci profesoru náklonnosti neml. Byl mu píliš vážný a písný, stále napomí;
nající a
pouující; nicmén mluvíval o
pýchou,
nebo
byl strýc profesor v jeho
jelikož vydal již
nm Maxínek s jistou oích slavným mužem,
ti uebnice, ze kterých studenti latinských
škol musejí studovati. Nejvíce však obíral se
Maxínek
v mysli
nejmladším svým strýcem, Gustavem, kterého jsem rovnž poznal hned v prvním roce své známosti s hošíkem. Byl tehda mladík osmnáctiletý, vysoký, hubený a v tvái bledý, zapadlý. Mél velké, modré, smutné oi, pitrpklý úsmv kolem rtu a své husté, temn rusé vlasy nosil po umélecku nazad sesány. Pijíždíval do Prahy na návštvu ke své tet, Maxínkov babice, dvakrát do roka, z Brna, kde se narodil a byl vychován a kde tou dobou, když já jsem jej seznal, kondicionoval jako lékárnický asistent. Zdál se mi tehda velmi krásným a hluboce založeným mladým mužem, a bylo mi ho líto z celé duše. nebo Maxínek mi svil, že dlouho živ asi nebude, nebo má prý chycené plíce; strýc Gusta sám mu to prozradil, ovšem s tou výhradou, že to Maxínek nikomu neekne. Hledl jsem proto na pana Gustava Linharta s nejvtší úastí a smekal jsem ped ním po každé hluboce, kdykoliv jsem jej potkal. Než tyto hluboké poklony dly se trochu i
i
z jiného ješt
dvodu.
Vdl jsem od
Maxínka, že strýc Gustav o své návštv v Praze skoro neustále te, a samé básn jen a divadelní hry. plný
1
kufr a
si
te
mu
jich
prý pivezl, a že sám
píše druhou, celý plán již
bude
páno
jednu divadelní hru složil má v hlav, ale sotva prý již
již
dokonit. Je prý nesmírn smutná a strýc oi plny slz. „Zmaený život"
ji
Gusta, když o ní mluví, mívá se prý jmenuje.
Hlas se tásl Maxínkovi, když mi to svoval, a z
oí
se
mu
vykulily slzy.
„Chudák strýc Gusta," zajíkav zašeptal a pirazil dlan k oím. Pohladil jsem jej po krátce ostíhané hlav s odstávajícíma ušima, vzal jsem jej kolem krku a konejšil ho, jak jsem dovedl.
Srdce Maxínkovo roztálo docela, i svoval mi pak, jak ho má strýc Gusta rád, ale on prý jeho ješt víc, a jak mu strejek Gusta ekl, že dti, které vyrostly bez rodi, nejsou nikdy šastny, a proto že není strejek šasten, a on, Maxínek, že taky asi šasten nebude.
Usmál jsem
se
náku Maxínkovu, ale na bych dnes zapíral, mou duši zcela bez dojetí, nebo pocit mé
že nepešel tehda vlastní osielosti
i
ve
mn
nkdy
bolestn se zdvihl, takže
rozumnl jsem takovým chvílím stesku, tebaže nenapadávala mne taková sentimentalita, naopak tou dobou práv z mé osielosti a osamocení rodily se mi v duši odvážné pedstavy toho, co
vše vykonám,
ím
vším se jednou v budoucnosti
stanu.
Chvíle Maxínkovy rozmklosti
mla
za následek, že se mi
tch dob. Maxínek svoval mi sám, bez vyptávání z mé strany, co o nm od babiky i tety Máry vdl. Maminka strýka Gustava se jmenovala Kristýna a byla mladší sestrou Maxínkovy babiky, kterou mla nesmírn ráda a doplnil celý životopis strýce Gusty do
vším se jí svovala. Maxínek mi pinesl z babiina alba
se
její
podobiznu ve svateb-
ních šatech, v nichž prý také byla uložena do hrobu, z které
lí
jsem poznal, že byla paní krásné štíhlé postavy, tváe neobyejn milé a oduševnlé, i shledal jsem vskutku v jejích rysech
podobnost
pi
s
jejím synem,
Maxínkovým strýkem Gustavem,
jehož narození prý zemela. Bylo
jí
teprv dvaaticet
let.
Tatínek strýka Gustava se prý však záhy opt oženil, ale ani ne po tech letech zemel rovnéž. Souchotinami. Strejek
Gustav se prý na nj ani nepamatuje. Nebyl prý tuze hodný ten tatínek, tetika Týna, Gustavova maminka, mnoho se soužila, ale skryté, protože byla velice hrdá. Ani babice Maxínkové nesvovala pozdji všechno, teprve po její smrti se prý babika od cizích lidí ledaehos dovídala, toho, že z jmní tetiky Týny nezbylo tu ani krejcaru, a pec prý byl Gustavv tatínek jedním z nejhledanjších léka v Brn. Uený prý byl, to prý je pravda, kolika emi mluvil, ale lehkomyslný a penzi a zdravím zrovna plýtval. Do dneška, povídá prý babika, mohl by býti živ, kdyby se byl šetil, a Gustavova maminka také, a co prý penz by strýku Gustavovi byli mohli mít! Kdežto tak nezbylo po ani vindry. Jak prý proti nmu se vzmohli všichni jeho brati i
nm
—
jako strýkové Gustavovi! Jeden prý
Ve Vídni
milionu.
poslal, jako
žije, ale
má jmní
jist
pl
Gustavovi ani zlatku nikdy ne-
svt nebylo a jako by to ani nebyl syn bratru. A tak kdyby prý nebylo Maxínkova
by ho na
po jeho nebožtíku
ddeka
z
jeden
bratí jeho otce, Josef, tehda soudní adjunkt, nyní
matiny
by snad strejek Gustav býval odkázán na milosrdenství píbuzných. Ale ddeek, který umel krátce po smrti Gustavova tatínka, zanechal vnuku osm tisíc, které by byly pipadly ješt jeho matce, kdyby byla zstala naživu. A jen tak se stalo, že se strýka Gustava ujal rada v
z
strany, byl
Brn, bezdtný
vdovec, jemuž hospodaí
njaká
vzdá-
píbuzná Strejek Gustav prý však toho svého strýce, jenž je zárove jeho poruníkem, nemá píliš rád. Kiká, že je omezený pe.ouada'. dant a zkostnatlý byrokrat již zas ml smích v bystrých vyslovil, Maxínek Když to slovo svých oích. Babika prý íkává, že strejkovi Gustavovi nebude zle ... Za ti, za tyi roky prý snadn mže být magistrem (Maxínek lená jeho
.
.
.
—
I JI
íká
má po ddekovi,
,majstrem'), co
se
mu
neztení, tebía
prý by strýc rada každý krejcar útoval, naopak to jmní mu do plnoletosti ješt vzroste, a pak prý mže strejek Gustav být ješt dva, ti roky nkde v lékárnách, podívat se trochu po svt, vyhledat, kde mají páni apatykái hezké dcerušky, vybrat si njakou a stát se pak sám panem lékárníkem. Tímhletím vyliováním budoucnosti prý babika strejka Gustu vždy nejvíc rozzlobí. ti,
Kdyby
nakrásn dokal
se
ani hodinu prý nebude déle
po-
mladé duše a pro
nž
volání, které prý vyssává nejlepší síly z
prý strýce Josefa, že
mže
ani cítit
;
v
do
jej
plnoletos-
pi takovém umoujícím
nho
nutil a v
nm prý — jako
nm pidržuje, ne-
v strejkovi Gustavovi
—
docela jiné touhy hoí, ale bohužel, všechny nadje, všechny
zámry
jsou prý zbytený, na
neujde ddictví po
otci,
nj
jiný konec
eká
—
tuberkulose, jejíž zárodky
ví,
již
že
mu
v plících ádí. Jeho rodie prý zemeli v nejkrásnjším vku, on prý ani let své matky se nedoká, a ta nešastná farma-
ale
cie,
ten stálý pobyt v
uzavených místnostech,
ta
otroina mi-
zerná prý jeho konec ješt uspíší.
to všecko strejkovi vymlouvá — vypravuje mi Ma— xínek aby prý šel k doktorovi, mu radí, aby se dal vyšetit,
Babika
strejek uši si zacpává. tak,' prý íká, .slyšet ješt svj ortel. A kdyby jiskika byla, nedám si ji zhasit, nebo to by mi nadje už jen ve
ale
,To
mn
jen život zkrátilo.'
„A
co," pravil jsem, „mýlí-li se
pan strejek opravdu?
— ek-
mu lékai, že se nemá eho „To mu babika také íkává," odpovídá mi Maxínek klát na židli nohama, „ale strýek praví, že takové útchy zná a že na nic nedá. On prý sám nejlíp cítí, co v je a jak to s ním obávat, že je zdráv?"
nou-li
n
nm
dopadne."
strýek sám doktorství dobe rozumí, že má a studoval mnoho lékaských knih nmeckých i také francouzských nebo strýek Gusta umí prý francouzsky úpln dobe a také prý z frantiny pekládá divadlní kusy a básn a že se nedá nikým mýlit, ale vtom pi-
Maxínek ješt doznává,
že
—
14
—
Lény od babiky Maxinkovy a vyizuje, že mizvoneek" už šel domu se nasvait, že pak má jít se strejkem do arény. Jindy by se byl Maxínek urazil tím „zvonekem" jenž však chází služka
lostpaní vzkazuje, aby prý „náš
—
i
mne
se trochu dotkl
nek se židle
— ale slyše o aréné, tu chvíli byl
a uklánéje se mi. vyrazil jen
:
Maxí-
„to píijdu. to
jsem
rád." a již byl ze dveí.
15
:
:
II.
b^s-^^n
va dni potom, když jsem šel jednou o jedenácté
hodin po Karlov námstí reálka byla první rok v
^
ze školy
Jené
ulici
— to
eská
— uvidl jsem
-
oslunných sad. schváln kolem nho, abych jej mohl pozdravit. Sedl v novém slamném klobouku, posunutém trochu do týla, nohu peloženu pes nohu, hlku nedbale v rukou, pohled upen na špiku botky pehozené nohy. Vytrhl jsem jej hlasitým pozdravem z pozorování a pružn z lavic
Sel jsem
jsem smekl.
dkoval mi jedva klobouku se dotknuv, ale pátelsky dodal „Pan student, co k nmu náš Maxinek chodí, „Servus, servus," :
že ano?"
Pisvdil
jsem, a pan Gustav Linhart pokynul rukou vedle
sebe a vybídl mne, abych pisedl
„Nemáte-li na spch?...
Na chvileku! Pjdeme pak
spolu
dom." Nejen že nechtl jsem odmítnouti, ale pisedl jsem dokonce rád, nebo pan Gustav nesmírn poutal mou mysl. Ode vírka ml jsem v zápisníku zaátek básn s nadpisem „Zmaený život", která zaínala jako nekrolog
A 16
žití
Tvého pout jen byla pekrátká,
pec zstane po Tob památka,
vdné
a
my
v
svém srdci chudru
ji
všichni nosit
,,Dovolítc-li," pravil
usedal po levici
.
ím jsem se
se na
mne
.
jsem
pán
„Víte,
.
budem
s
úklonou, a odloživ knihy,
již
jsem
Gustavové.
tu bavil,"
zaal
a
pitrpkle se usmál, tázavé
podívav. „Dívejte se chvíli
upené na špiku mé
pravé nohy a eknete mi, co pozorujete," dodával hned, nevykávaje mé odpovdi. Uinil jsem ochotné po jeho pání, nebo mne jeho vybídnutí téšilo a véc sama vzbudila mou zvdavost. Záhy jsem uznamcnal. že špika jeho nohy v pravidelných intervalech povyskakuje,
i
sdlil jsem
..Dobe." pravil,
mu
,,a
to pozorování.
te
si
sáhnete sám na svou tepnu a poí-
tejte."
Trvalo
chvíli,
než jsem tepnu pod palcem nahmatal
tav mi pomáhal a radil, maje trochu útrpný
Poítal jsem dosti zvolna jedna :
pan Gus-
úsmév kol rt.
— dv — ti — atd.
„Vidíte," pravil mi, „jak pokojné, jak bije
:
normáln vám
srdce
— kdežto — dívejte se te na špiku mé nohy a poítejte
dle jejích pohybu."
Poslechl jsem a postehl ihned, že rychleji. „Znamenáte rozdíl?" ptal se mne pan Gustav. Pikývl jsem hlavou. Vidíte a mlo by mi srdce bíti vlastn pomaleji, nebo jsem starší a sedím tu, kdežto vy jste šel. Ale to zrychlení konené ani tak nepadá na váhu, jako intensita mého tepu o té mluví zetelné pohyb mé nohy. Dejte nohu pes nohu, že na sob nezpozorujete podobného zjevu." Uinil jsem tak, ponvadž mne tyto úkazy samotného zaíšpika naly velmi zajímat. Zdálo se mi zcela jasn, že nohy povyskakuje, ale když jsem pana Gustava upozoroval, pravil opt s tím útrpným úsmvem: „Ale kdež Co vás napadá, ani zdání. Vy máte srdce zcela pokojné, kdežto já pobouené. A to tady sedím tiše na slunci a vyhívám se. Což když rychleji jdu, nebo stoupám na scho,.
;
i
mn
!
17
.
.
:
y —
Tu se mi utrhnout mže, ve spáncích je cítím, do hrdla mi stoupá, dech popadnout nemohu. To jsou, píteli, pocity, o nichž nemáte ani zdání, kdežto já jich nejsem prost ani je!
diného dne.
A
v noci
— ty úzkosti v bezesných hodinách
.
.
Ach, což vy víte Ovšem u mne jsou i kdežto vy jste, jedno druhým je podporováno a stupováno dkujte bohu, zdráv jako ryba. Važte si toho, mladý píteli." Mluvil tlumen, vážn nasmutnle, pitiskuje pravici k levé
plíce zachváceny, a tak
!
—
stran hrudníku. Cítil jsem, že bych ml íci nco na útchu, ale neb aspo, že ani já nejsem tak zcela zdráv, jak vypadám rozhodl, ješt ale než jsem se co kdyby se zaal vyptávat? pan Gustav pokraoval „Údl smutného ddictví dlá mnoho, ale také se pášou neuvdomnlé chyby v našem vychování ... Co jsem já se jen naslýchal od svého nejútlejšího mládí, že nedospji vyššího vku, že jsem píliš živý, píliš probudilý ... A zas, že se musím moc a moc šetit a pamatovat, jakou nemocí mj tatínek
—
—
umel
.
.
Povídal
vám snad
o
se náhle ze svého svých smutných mod-
tom Maxínek?" vytrhl
uvažování a utkvl na
mn pohledem
rých oí. „Ano," pisvdil jsem.
„Byla v tom ovšem nejlepší vle, pipouštím," pokraoval, „ale na mysl dítte to úinkuje jako tžký stín a duši jeho to napluje pedasnou úzkostí a jakousi bázlivostí. A tím roste-li dít o samot, bez bratí, bez sester, jako jsem ros
h,
já."
„I já jsem tak
ros
a roštu,"
zaal jsem,
pan Gustav mi
ale
nedal domluvit.
„Ach, u vás," perušil mne, „je všecko docela jiný základ, jinou povahu a
vyjádme
to výstižnji:
hlavn máte
jiné.
Vy
máte
pocit zdraví, totiž
nemáte stálého, skliujícího pocitu
churavosti, organických vad tlesných, pocitu nezadržitelné-
18
ho pedasného zmaru." Zdálo se mi v té chvíli, že oi
pán
chvla mne upímná
ním.
lítost s
Gustavovy
se zrosily,
i
pro-
„Snad le,
se
tomu píliS
„píliš
erné
„To vím sám a
."
kreslíte
.
.
mi je a co mne oekává," pravil máchnuv rukou. ,,Vím to tím lip, pekonalo již všechno mé marné vzpírání nejlíp, co
hoklým úsmvem pekonává
jen ráíte poddávat," pronesl jsem rych-
pi-
s
že to
a
.
.
ne-
.
bo já jsem se tomu, píteli milý, dlouho, léta celá, vzpíral Snad práv proto, že se mi stále íkalo, jak všemi silami .
jsem
slab,
.
.
abych
se tedy šetil, vyvinul se ve
jistá energie, která
znenáhla
livost a bázlivost. I ta
spívala k vyvinutí té
úzkost-
má
zvýšená probudilost, zdá se mi, pienergie. Hltal jsem školu, záhy hojné
domu výborná vysvdení
etl, nosil jsem
mn jistý vzdor,
pemohla vypstovanou
jsem
a pozoroval
sám, jak vyriistám nad své spolužáky. Ctižádost se ve mné probouzela a byla podporována jistou vrozenou pýchou, která, jak nyní vím, je charakteristickou vlastností obou rodin, mat-
iny
i
mn jaksi
otcovy, a která se ve
u koho
te
její
koínky pozoruji?"
vypotencovala
pravil náhle
.
.
.
Víte,
oživlým
tó-
nem a pohlédl mi do oí. Hned mi pipadl Maxínek, pronesl jsem jeho jméno. „Ano," pisvdil živ, „ten je docela do našeho rodu, a v mládí jeho je mnoho píbuzného s životem mým, a proto mám klui
ka tak rád. Trnu
pímo
— víte — nad nkterými podobnost-
mi, zejména, jak cítí každé ponížení a jak vyvinuta je u stydlivost.
Má
již
te vdomí
své ceny, které je
každým pokoením. A té jakési rodku, v nmž je mnoho síly, ta
hrdosti se se
má
nho
zraováno
šetit, jako zá-
nemá potlaovat,
jak se na
škodu dje. To vím z vlastní smutné zkušenosti, nebo to potlaování byla nejbolestnjší trýze mých chlapeckých let, a ješt dnes mne dráždí a studem zalévají. vzpomínky na Když si na píklad vzpomenu, v jakých vyspravovávaných ša-
—
n
."
tech jsem musil chodit
nápadn
.
.
rychle a
stlumen
Jak
ta slova
na
a zpozoroval, že bledé líce se
nmi
mu
pronesl, pohlédl jsem
zažehly a že
obma
dla-
pejel svá kolena „Víte, že všecky ty obleky mám vryty v pamt, že je cítím podít má chodit vždy v pkdnes paliv na tle ... A dít .
.
—
19
ných
šatech, které nebudí jeho stud,
zlé následky, pohlaví
se
hledl.
s
pýchou,
s
vdomím jisté
jako potupu ran, a
rodiové, tím
trpí tím, trpí,
mén píbuzní,
nebo
se budí
zejmým nepokojem
Chvatn,
ven na „Dít
pedasn
ten stud vyvolává
." .
.
to vše vyrážel a já
odlišnosti
vždy to raniv
cítí,
A pro to nemívají Dtem se má dát krásné
hubí je
smyslu.
jsem udi-
to.
radostn vzpomínaly. Zvláš tm, které rostou o samot, bez bratr, bez sester. Ach, pojme, pojme, dal jsem se vitu do kázání o vcech, které jste snad nikdy nepocítil jiná jinými nerpovaha s nepocítíte... nikdy a Jste te? vy," dodal dív ješt, než jsem odpovdt mohl. „Poslyšte," zaal volnji a klidnji, když jsme se již byli zdvihli a dali se na cestu k domovu, „vy prý také tajn kujete Ten totiž, co neví, nepoverše, jak mi Maxínek vyzradil? mládí, aby
—
—
—
ví,"
A
dodával pokoušeje se o veselý
mne
tato otázka
nitra,
pec
rý byl pro
neušlo mi, že je
mne
úsmv.
zasáhla v nejcitlivjších místech
útkem
mého
od pedešlého hovoru, kte-
ním naprosto novým a rázem nkterá má po-
zorování ne na sob, ale na jiných, zvlášt na Maxínkovi, pozdvihl k pochopení.
„To jsou
jen takové
hraky," pravil jsem cít, že
se
mi krev
vehnala do tváí.
„To každý íká o svých prvních pokusech," pronesl rychle pan Gustav. „Volnji, prosím, volnji," napomenul mne, když jsem bezdky zrychlil krok. „Neutíkejte mi od toho už je to prozrazeno. Ukážete mi nkteré ty své pokusy?" „Vy ráíte psát pro divadlo? Maxínek mi ek'," pravil jsem
—
místo odpovdi.
„Ach
—
—
máchl rukou. „Chtl bych, chtl Bože, co bych všechno chtl Ale vše je marno," dodával po chvíli. „etl jste Dumasovu Dámu s kameliemi?" rychle se optal pohledv mi do oí. „Neetl," piznal jsem. „Tu si musíte peíst zapláete nad ní, nad tou ubohou nešastnou Marguerittou Gauthierovou. Jak by chtla žít a být " pronesl jen a
.
—
20
.
.
— ale smrt
ifastna ginál
i
je
neúprosná, nezadržitelná.
némccký peklad. Chcete,
pjím vám?
Mám
tu ori-
Rozumíte fran-
couzsky?"
ekl jsem, že se uím teprve druhý rok. Jako malý hoch že jsem se sice uit zaal, ale pak že jsem ustal a te teprv zas se do toho dávám, ponvadž je frantina zavedena do reálek. ,,Ale némecky umíte?" A když jsem pisvdil, hned dodal, že mi tedy pjí némecký peklad. Tak jsme se dostali na literaturu, hlavn na Byrona, kterého tehda jsem etl a jímž jsem se schválné pochlubil. Pan Gustav byl ovšem mnohem setlejší, ale v eské literatue ne, tu znal pomrn velmi málo a z hovoru o ní jsem se teprv dovdl, že strýek rada jej dal na nmecké gymnasium, protože prý jej hodlá za rok poslat na vídeskou universitu. Jejich rodina prý je ovšem eská, a otec jeho, Gustavv, slynul prý v Brn svým vlastenectvím, ale strýc rada je byrokrat od kosjiž
ti
;
nezapírá
náramn
sic,
že je Cech, ale také se tím nehonosí. Vlastenec
vlažný.
jsem panu Gustavovi, že se pece jen ml pokusiti pimt pana strýce, aby jej dal na universitu pražskou jak by to bylo ftekl
;
mohl bydleti u paní Vlaihové, své tety, která jej má tak ráda, a jakou Maxínek by ml radost, a dodal jsem si odvahy dokonce pipojit, že já bych si toho velice vákrásné, že by
i
i
žil. ,,a lichotí mi naped! Nenapadá !" bože Kde už já budu
,,To je sic všecko hezké," pravil,
pak
já, já a
starat ...
„A kde ,,U
—
myslit na rok
Za
rok,
mj
teba,
— ale kdež
m,
již
bezdky než úmysln.
— ale rozumjte mi, u veee jako
v Hamletu. Znáte
o to se
!
byste byl?" vyklouzlo mi spíš
veee
to
Polonius
pec Hamleta?"
Pikývl jsem, ale znal jsem jej špatn. Jako hoch jsem ho jednou vidl hrát ve venkovkém mst u píbuzných, ale dojem nebyl silný a vzpomínka tudíž chatrná. „Beim Nachtmahl ." zaal z istá jasná pan Gustav polohlasn deklamovat zmiruje krok a njak cize, trochu potuteln se usmívaje. .
.
21
:
:
Byl jsem pekvapen a nespouštl jsem s nho oka. „Nicht wo er speist, sondern wo er gespeist wird." Po tomto citátu zastavil docela a zvláštním rezavým tónem a s polopivenýma oima pokraoval „Der fette Konig und der magere Bettler sind nur verschiedene Gerichte: zwei Schússeln, aber fúr eine Tafel; das ist ."* das Ende vom Liede jen jednou si jej moci zahrát, „Ach, Hamlet, ach, Hamlet .
.
—
jen jedinkrát v život," zvolal esky, dodeklamovav nejvybroušenjší nminou. Zvolal, všecek oživv, prudce, horouc-
n,
na
zahledl. dramatického umní," pravil jsem milovníkem být „Ráíte ale jedva jsem to pronesl, setkal jsem spíše kladn než tázav, že užasle jsem se
útrpným trochu pohledem pán Gustavovým. tak trochu," ekl na pl úst. „Ano
se s
„A
—
to ráíte
umt
„Slovo od slova,"
„esky
celého Hamleta?" ptal jsem se dále.
odpovdl
ochotnji.
již
taky?"
„Bohužel ne. Strýcova knihovna je vtšinou nmecká, a pak Pokril rameny. „Jsme odkázáni u nás v Brn, prosím vás !" hlavn na nmecké divadlo." „Ráíte umt také ješt jiné role?"
—
„Romea také
Pisvdil
celého,
„Geniální vc,
Musil jsem
Kosiského
z
Loupežník
— znáte je?"
jsem, tentokrát zcela právem.
vite?
— Dona Carlosa znáte taky?"
odpovdti záporn, nebo
tu tragedii jsem neznal
tenkrát ani zhruba dle dje.
Na otázku pán
Gustavovu, jak asto chodívám do divadla, odjsem po pravd, že pomrn dosti asto, ale hlavn na opery (byl jsem tehda pímo fanatickým zbožovatelem Vávrovým), i pešel jsem hned na hudbu, zvláš na zpvohry
povdl
*
Vesms
takto
ííSí
citáty z „Hamleta", jež
—
v
eském peklade Sládkov
—
zní
Váš tuný král „U veee. Ne, kde jí sám, ale kde jest pojídán. a hubený žebrák jsou toliko rzná jídla, dv mísy na jediný stl; a to jest konec."
Smetanovy, a tu se ukázalo, že v opee pan Gustav se velmi rovnž tak v pvodní inoherní naŠí produkci, na niž jsem hned potom uvedl úmyslné e. Postehl jsem, že mu není milo se k tomu piznávat, pešel jsem proto sám od her k hercm, a tu jsem se podivil bystrým úsudkm páné chatrné vyzná a
i
Gustavovým o pednesu, sil
gestu, návycích jednotlivých našich
a ješté více jeho napodobovací obratnosti, jíž
koenil. Dovedl mluviti po Mošnovi
i
úsudky své
Samberkovi, po Puldovi
Simanovském. ale zvláš po Františku Kolárovi, a vždy s pípadným napodobením charakteristického výrazu tváe. Múj obdiv, ano pímý úžas mu patrn zpsoboval potšení, nebof po nkolika krocích zavedl mne za vrata jednoho domu i
a
tam
mn
napodoboval chvíli nkteré herce
nmeckého
di-
vadla brnnského.
tch imitací jsem ovšem nemohl soudit, ale psobivé byly svou zejmou karikovaností, a tu již nezdržel jsem se vysloviti panu Gustavovi svj nadšený pímo obdiv pro
O
zdailosti
jeho nepopiratelné herecké nadání. „Inu, talentu tu trochu je," pronesl, z živosti rázem
sesmutnv,
ekmi to jiní, ale co je nte? A proto je mi to všecko jedno, a proto o nic se nesta!" rám a nechávám všechno bžet Máchl rukou a vystoupil z domu, do nhož jsme byli zašli. na divadlo „To jen tak nkdy mne to chytne, když pijde a odtrhne mne trochu od myšlenek na ty všechny mé mizerné orgány a na neodvratitelnost osudu." A stáhnuv rty a sáhnuv si na srdce zacitoval s horkým úsmškem: „Recht behált stets das Schicksal, denn das Herz in uns ist sein gebietrischer Vollzieher."* Ano, srdce, srdce, rozhodne. Vte mi, mít srdce zdrávo, ješt bych doufal, pes to, že mám plíce chycea kdyby to mlo ny, na jih bych jel, až teba do Egypta ale co chcete s organickou vadou ztrávit poslední mj groš „to já vím, a ekli
mi to plátno? No,
i
—
e
—
—
srdení?" •
Osud podrží vždy pravdu, nebo srdce
vatelem.
je velitelským jeho
vykona-
23
" ;
„A víte to tak „V celém tle tlukot,
kování
jist, že jste je cítím a
zvláš v noci.
mé nohy ?
jí
stižen?" zeptal jsem
každý okamžik.
V
se.
uších slyším jeho
A což vás nepesvdilo dost to povyska-
." .
.
v naší ulici a pár krok jen od domu, v nmž oba jsme bydlili. Pan Gustav ješt ani nepronesl poslední slovo, když vtom tu vyšla ze vrat se džbánem na vodu Ržena, služka od radových z druhého patra, taková beauté de diable. Pan Byli jsme
již
Gustav stanul jako pimražen a díval se upiat na ni, až pešla vbhl jsem sic do domu, nebo bylo mi hanba zastavit se také, ale pana Gustava jsem dobe pozoroval. Pásl se na svží mladistvé tvái té ernobrvky s velikýma oima a tupým nosíkem, i na plné, kypré postav, vábné i v nedbalém úboru, a slyšel jsem, jak zcela nahlas ekl, když šla kolem nho „Jako lusk, !" sapristi K nakousnutí A když dve dalo se do bhu, ješt se za ním obrátil. „Je to žabec roztomilý?" pravil mi pak s úsmvem, když zahnul za mnou do prjezdu. ,, Taková Btulinka boubelatá. NeAle kdež ní-li pak vábivjší než nejnaparádnjší sleinka? :
!
—
—
pak vy, vy ješt nekoukáte po dvatech, studente Vite zasmál se mým rozpakm a poklepav mi na rameno pitáhl mne k sob, jako by íci chtl ,no nic za zlé'. Na dvoe jsme vidli Maxínka, jak se houpá s domovníkovic Pepíkem na trakai. Každý na jednom konci. Maxínek na delším, aby lítal výš, Pepík na kratším. Musil, rozumí se, dát pednost Maxínkovi i zde, jako ve všem. „Kdyby t tak babika vidla !" zavolal na Maxínka strýc Gusta; byl hoch tak zabrán do rozkoše houpání, že nás ani ne!
:
zpozoroval.
Ne
že by byl dostal strach z babiky, ale že vidl strýce Gustu
a mne,
Maxínek tu
chvíli byl s
pana Gustava za ruku. „Strejku, pines jsi mi
mazliv „Nic
Í4
ti
trakae a skokem u
nás, chytaje
nco? Nezapomnrs na chrupavky?"
pronášel, tule se.
nenesu," pravil pan Gustav, „ale nic
Vezmu t,
dovolí-li
si
z toho nedlej.
babika, odpoledne do Kanálky."
Tato kompensace Maxínkovi staila úplné. Bral schody po jedné noze. Bude v krytem kolotoi kanálské zahrady jezdit na jelenu a strefovat se železnou tykou do kroužku, což patilo k nejvétším
požitkm Maxínkovým
té
doby.
25
III.
potom ješt dvakrát vyizoval, abych prý nezapomnl a strými Maxínek hned druhého dne
i
kovi Gustavovi pinesl ukázat, co jsem
slíbil,
ne-
došlo k tomu.
Vymlouval jsem
se sice, že
jsem
neslíbil nic, ale
tajn jsem
pece shledával a opisoval verše, o nichž jsem tehda
n
stydt nemusím. Neuinil jsem tak z ješitnosti, že se za
ml za to,
spíš
mne ponoukala k tomu
dostivost nahlédnout do kusu, jejž pan Gustav píše, do
eného šet;
života", a
vdl
teba jen úryvky
z
nho
si
žá-
„Zma-
peíst neb
usly-
jsem, že nepijdu-li já se svými pokusy veršovnic-
mn
se svým divadlem nepijde. kými k panu Gustovi, on ke Než po každé, když jsem se chystal již již k nmu jít, ostych pekonal všechnu zvdavost a zpáil mé odhodlání. Arci pisplo k tomu také, že pan Gustav zcela zapomnl na svj slib poslat mi nmecký peklad „Dámy s kameliemi", z ehož jsem
usuzoval, že vbec neklade na náš rozhovor o první setkané vtší váhy a že ho dokonce snad trochu te mrzí, že se dal se mnou do takové rozprávky. V této domnnce jsem byl utvrzován i tím, že jsem ho od té doby nepotkal, ba ani nezahlédl, což neml jsem za vc ná-
hody, nýbrž uvádl ve spojení s
ÍÍ6
oividným úmyslem pán
Gustavovým. Také mi pipadalo, že Maxínek tak asto mne nevyhledává jako dív, a tak ze všech tch píin pestal jsem vbec zápasit sám se sebou a odložil nadobro úmysl ukázati
panu Gustavovi cokoliv ze avých verSovnických pokus. Mél jsem v sob pocit zklamání, byl jsem do jisté míry doten, Maxínkovi, když jsem jej potkal neb on ke mné picož dokonce dával najevo jistou zchladlostí a uzavejsem bhl, i
vi
ností.
O strýku Gustavovi hoch sám pak už nezaínal, a já schválné mne to nkdy stálo dosti sebezapení. jsem se neptal, Teprve když asi pátý den po oné rozmluvé s panem Gustavem sešel jsem se, odcházeje odpoledne do školy, na schodech s Maxínkem a od nho uslyšel, že strýek dnes veer odjede zas do Brna, zeptal jsem se, nedoveda zatajiti pekvapení, dos-
a
ti
užasle:
„A cože
tak najednou?" strejek „Musí, se mu rozstonal a psal si pro néj," svoval mi Maxínek a hned dodával to Strýc Gusta není rád, chtl tu zstat do nedéle. A taky mrzí. Byl bych s ním šel jist ješt jednou do arény." Sel jsem schváln Maxínka kousek vyprovodit, abych se ho.
mn
,,
e
když se už obrátila na strýce Gustava, zeptal, jak je mu se zdravím a nepoléhával-li snad poslední dobu, že jsem ho nevidl.
Maxínek jen hlavou zavrtl a vypravoval, že strýek tyto podny byl velice pilný a že chtl mermomocí ten svj kus v Praze dokonit a snad že by ho byl dopsal, kdyby nemusil tak náhle zpt do Brna. I veselejší že byl v poslední dob, a když prý mu babika pipomínala, aby pec jen šel k profesoru Eiscltovi a dal se vyšetit, odbýval ji, že je na to dost asu,
slední
te že se mu práv ulevilo. U Kemencové
jsem se zastavil a podával Maxínkovi na rozlouenou ruku, ale hoch mne nepropustil jen tak zhola; žadonil ješt, abych ho doprovodil až ke škole, až k sv. Vojtchu, kamž i já kdysi cestiku vyšlapával z erné ulice; ale když jsem mu ukázal hodinky a tvrdil, že bych sám pozd pišel do rcálky ped Maxínkem jsem nikdy neíkal ,do školy' hoch mne pece jen ješt zadržel a stiskl mi ruku ulice
—
—
a stlumiv hlas, rychle
mi
pravil
57
:
Ale „Ješt vám tedy nco povím. Co mi strýek Gusta ek' nesi nakazoval, abych to nevyzrazujte On mi nikomu to .
.
.
chal pro sebe
.
.
.
." .
.
Chtl jsem tu chvíli íci, aby mi to tedy nepovídal, ale byl jsem sám dychtiv toho sdlení a proto jsem se omezil na mlení a lhostejný pohled a Maxínek vyhrkl, jako by si odvahy dodával „Strýc Gusta tedy povídal, že kdyby mu brnnský strejek umel, on že by už do apatyky se nevrátil, za nic na svt, a že by už vdl, co udlat, na se vrhnout. Ale nikomu ani slova!" Maxínek dtkliv dodával, když prozradil strýcovo tajemství, kteréž mne nijakž nepekvapilo, naopak mou zvdavost spíš zklamalo. Stiskl jsem Maxínkovi ruku na projev spolehlivé mlelivosti a spchal smrem ke Karlovu námstí, abych nepišel pozd. S panem Gustavem jsem tenkrát už nepromluvil, ani jsem se s ním nerozlouil, jsem mohl a vlastn snad i ml. A schváljsem tak uinil. Nezachoval se ke mn. Nejdív mne pímo zahrne nenadálým návalem dvry a pátelství, vzbudí oekávání v další styky a pak jako by na vše zapomnl aneb
a
n
pkn
zúmysln mne Ješt ke
odstavil.
vrátiv se ze školy jsem ekal, že snad v poslední chvíli
mn zaskoí, aby mi na rozlouenou aspo ruku stiskl, ale
dm
Když pihrela na veer ped drožka, postavil k oknu tak, aby mne nebylo vidt, a díval jsem se. Okamžik jsem zase zápasil, neml-li bych pece vyjít a sám dát píležitost teba jen jaksi nahodile k rozlouení íkal jsem si, že kdo ví, spatím-li ho již kdy, nebyla-li to jeho poslední návštva v Praze, a že v tom pípad si pak svou umínnost budu jednou vyítat ale na konec nabyla pec jen ve vrchu jakási vzdorovitá hrdost nenadbíhat, když se mi tak dává cítit, že se o mne nestojí, že se na mne zapomnlo nebo schváln nepamatovalo. A takž jsem setrval tlae se u okna ke zdi a vyhlížeje dol k domovním vratm. Nejdív objevila se Lény, služka paní Vlaihové, nesouc cestovní kufík, a za ní Maxínek s njakou krabicí, potom za
nepišel.
jsem
se
—
—
:
ÍÍ8
;
mn
panem Gustavem. Kufík vzal do ochrany koí na kozlíku, krabici Maxínck, jenž usedl na sedátko proti babice a strýkovi. Pan Gustav vtiskl Lény do ruky zpropitn, vozka pobídl koné a drožka odhrela. chvíli vyšla stará paní s
Od
té chvíle
jsem strýka Gustu ncvidél dlouho a dlouho a ném zpráv jen z úst Maxínkových.
dovídal jsem se o
mu tenkrát toho roku ješté nezemel, naopak, pan Gustav musel nadále zas ,,mastikait", jak prý v dopise tetice se vyjádil; na universitu do Vidné jel Brnénský strýc
uzdravil
se, a
i
íjnu toho roku, ale ani pét mésícú celých tam nepobyl. V únoru ješt psal staré paní, že se teší na velikonoce do Prahy, že, dovolí-li, pijede na trnáct dní, Maxínek se již nemohl dokat, do notesu árek si nadlal a každý den jednu peškrtával, mé trochu já jsem byl zvdav na pana Gustava, mrzelo, že ani jednou mi Maxínek nevyizoval pozdrav od nho, a tu najednou v polovici bezna z istá jasná vpadne ke Maxínek se zprávou, že strejek Gusta z Vídn prý zmiv
a
i
—
mn
že se neví kam, že brnénský strýc,
zel,
ním ku
rozjel a
po
nm
pátrá, ale až
a
znova churav, se za dosud beze všeho výsled-
..
Vidím dnes ješt Maxínkovu udŠenou tvá a jak jedva dechu popadaje mi pekvapující tu zvst sdluje, a vzpomínám velmi živ, jak na mne zpráva ta úinkovala rozrušujícím dojmem. „Kdo ví, jestli si nic neudlal?" zanaíkal najednou Maxínek a slzy mu hned vyhrkly do dobrých dtských oí. „Kdo ví, není-li už mrtev, múj milý, drahý strejek Gusta," i
vyrážel
již
v nezadržitelném plái, jímž ješt více se roz-
citlivil.
„Ale kdež, kam vás to vede." tšil jsem
mžik
jej,
a
i
mne
první oka-
myšlenka napadla, ale ihned byla zatlaena jinou, tou totiž, že pan Gustav jisté šel k divadlu. tato myšlenka hlavou projela, skoro radostno mi bylo, Jak živ jsem vzpomnl, jak mi v prchode nedalekého domu napodobil herce brnnské, a hned mne také napadlo, to že je mu jist lépe, když se k tomu kroku odhodlal a jist již je prost tch svých obav, jimiž se muil. tatáž
mn
—
H^
Chtl jsem
první chvíli potšit Maxínka touto svou
kou, ale pak
mne
napadlo, nedopustil-li bych se tím chyby,
neznepokojil-li bych tím starou paní, a
kdo
pece
ví
domnn-
jen, nemýlím-li se, a takž
teba zbyten, nebo
jsem
si
svou
domnnku
nechal pro sebe a Maxínkovi jsem se snažil vsugerovat
svdení, že strýek Gusta co nevidt
se ozve,
by
pe-
pro nic
ji-
ného, již aby neponechával v starostech svou tetiku, o které ví, jak jej má ráda, a ke které sám lne oddanou láskou. Podailo se mi vskutku aspo ponkud Maxínka upokojiti, mi také ješt sdlil, že sama babika projevila obavu, nepišel-li snad strýek Gustav k njakému úrazu, že mladí lidé z Vídn podnikají nkdy nerozvážné výlety do blízkých Alp, i když ješt není poasí podle toho. Této obavy jsem již dokonce nesdílel, nebo zima byla toho roku krutá, i poukázal jsem také Maxínkovi k té okolnosti a pišel, jakmile by se neho o strýpožádal ho, aby zas ke ci Gustavovi dovdl, te že mám velmi na pilno. A ml jsem
pece
a
mn
také
jsem
skuten tenkrát hodn práce na píští den, ale krom toho zacítil
Chtlo
potebu samoty.
mi tak voln vzpomínati na pana Gustava a rozpádati pedstavy o nm. Piznávám se, že nkteré z nich byly hodn romantické a dotýkaly se samých vrchol svtové herecké slávy, jak si je tehdy
se
má mladistvá
fantasie vy báj ovála.
emu jsem sám ani mnoho nevil a co vlastn jen na ukonejMaxínka jsem si vlastn vykombinoval, stalo se skutkem. Neuplynuly ti dni od nenadálé zprávy, že pan Gustav z Vídn zmizel, když staré paní došel od nho list z Celovce. šení
Maxínek byl u mne jako na koni nejen s tou zprávou, ale hned i s tím listem; prosil prý babiku tak dlouho, až mu dovolila, aby jej sml dát peíst. „Strejek Gusta je u divadla! Já mám strejka u divadla! Jejej, já mám radost," vyrážel o pekot nemoha rozechvním chvilku posedt, chvilku postát, hned se mi dívaje do tváe, aby zhlédl, jaký dojem ve list vyvolává, hned zas pi-
mn
30
mn
Btupujc k
méický
mému
rýsovacímu prknu, na némŽ napjat byl zaatý
rys.
Dopis byl velmi váŽný a tklivý, a bylo z ného zjevno, jak promyšlené a se zámrcm na náležitý dojem jej pan Gustav koncipoval.
Vzpomínal v
nm
svého brzkého úplného osiení, svého ne-
radostného samotáského dtství
a chlapectví, strýcova nepozúmyslného, ba vyhledávaného pokoování jí, ponižování až do pocitu hanby (jak jsem tu živ vzpomnl jeho rozhovoru na Karlov námstí!), bolestného útlaku, zbytené písnosti a jak tím práv vzbouzely se v dt-
rozumní dtské
duši, stálého,
ské duši záchvaty vzdoru a vzpoury a žhavly touhy vyprostit se z toho všeho útisku a nejen vyprostit, ale
i
ukázat, co vlast-
n v duši
se dje, že tam jsou již síly, jež byrokratický, šosácký duch strýcv vbec nechtl a nechce pipustit, pro nž ml
má
a
ml
jen ranivý
výsmch.
Stále tlail jej na dráhy, pro
nž
jen odpor, do nejkrutjší nesamostatnosti, ba otroiny,
a není prý divu pražádného, že za
tch
okolností trpl nejen
duch, ale i tlo, tlo slabých sil, nepevné konstituce. Mlky prý to všecko snášel s utkvlou myšlenkou na brzké skonení všech strázní neodvratitelnou, pedasnou smrtí, dobe si
a
byl
vdom,
že tou
i
mnohé schopnosti
v
nm,
jež za
píznivých
okolností by se byly rozvinouti mohly, zaniknou bez památky.
Zdálo
mu
se
to být jeho sudbou,
ddictvím neštstí matina
vta zejména mi utkvla
v pamti.) „Ty, drahá tetiko, nejmilovanjší sestro nešastné matiky mé, jist jsi dobe cítila, jak mi kolikrát bylo v duši a co se i
vin otcových. (Tato
teba jsi mne napomínala k trplivosti a podrobení vli brnnského strýka, kterému prý pec za mnohé
v ní dalo, a se
pání
a
vdím a jenž prý
dobe
mnou smýšlí, pece jen zamne dívala a v mé tvái rysy mé nebožky matky shledávala, mi pravil, jak mne pochopuješ a jak Ti je mne líto !" (I na tuto vtu podnes si vzpomínám.) roseny
Tvj
zrak,
zajisté
když
jsi se
se
na
V dalších ástech dlouhého dopisu pan Gustav pešel k dojmm, jimiž na úinkovala Víde a život v ní jak mu šupiny ;
padaly
s
oí
a jak se všechna duše jeho osvtlila, když se
mu
31
jako zázrak zjevilo unášející
umní
Lewiského, Baumeistra,
Sonnenthala, Mitterwurzra, Tyrolta, Woltrové,
Gabillona,
Bognarové, Gallmayrové, Hohenfelsové a j. Takovou mocnou podmann, že odpadávala jedna námitka za dru-
silou byl prý
hou, a v duši v mohutný, všechny úvahy sežíhající plápol
vza-
se dávná touha zasvtiti také život svj — teba by byl se na vybývající zbytek jen na msíce vymen — umní, již
la
státi
mní se nejprudším žárem v ryzí kov odhodlání, zbavený vší bázn, všech muivých pochyb ty práv mly v zajetí ryzí kov, ale shoely v tom plápolu. (Pamatuji se velmi dobe na tento obraz, ponvadž se mi tenkrát neobyejn líbil.) S obavami a pochybami jako by pak i nemoc s nho opadla odhodlání jako by bylo vzbudilo nepoznané dív síly, nebo Touha
života hercem.
je
prý ruda, která
—
—
nm
kísilo i takové, jež v dímaly a jichž si nebyl ani vdom. Naráz ne-li zcela zdravým, tedy aspo zdravjším se zacítil, a pak se prý v pozvedla odvaha, že potlail všechno otálení a šel k lékai, proslulému internistovi. (V psaní bylo uvedeno i jeho jméno, ale zapomnl jsem je.)
nm
A vrátil se má úpln prý
je
nho jako znovuzrozen.
od
Ujistil jej prý, že plíce
zdravé, jen srdce že je trochu
vzntlivo, ale o njaké
vad
vbec nemže být
poboueno
organické prý
a
ei. Po této návštv u lékae bylo prý u nho tak dobe jako rozhodnuto. Nový oddíl života, vlastn vbec nový život poínal. Nkolikráte
si
chal vystoupit
zahrál na ochotnických jevištích, pak jej nei
editel jednoho menšího divadla, a výsledky
byly takové, že neváhal již ani hodinu. Dnes je již hercem z povolání a nikdo ho od dráhy nastoupené neodvrátí. Je prý mu
bezmála dvacet
let a
má
plné právo
svobodn
volit si své ži-
votní povolání.
A jeho povoláním je umní, volné, vznešené umní, jemuž zasvtí všechny své síly, celý život. S láskou tak iní a s nadšením a s nejsvtjším pedsevzetím neustati v nejúsilnjším 32
studiu,
dokud
se nedostaví
plný
úspch tak, aby
proniklo jeho
jméno
a on
si
dobyl vstupu na první jevišt.
svétem opodstatní jeho krok a zjedná
mu
To ped celým
souhlas. Našel vše:
svj úel, svou životní radost své zdraví. Z vyjasnní mysli, z vdomí radostné náplné života, ze splnní skrývané nejžhai
vjší touhy, ze šastných prvních výsledku, z prvních potlesk plyne do krve jeho nová síla, proudí celým tlem. ohrožuje je a iní je zdatným nástrojem jeho nového povolání.
Až
si
nm
se, pijde. Do té doby aby se po Nikdo aby ho nepemlouval, nezrazoval. Vše bylo
zjedná jména, vrátí
nepátralo.
by marno. Nic ho nesvede s cesty, po níž jde silen, odhodlán úspchem. Není prý v Celovci, odkud píše, nýbrž zcela jinde; chce, aby prozatím cesty jeho zstaly zakryty oím všech. Ale aby prý mu tetika odpovdla do Cclovce pod jeho jménem, hlavní pošta restante, on že prý již má vc tak zaízenu, aby psaní bylo vyzvednuto a jemu zasláno. Závrem psaní byla jímavá prosba, aby mu tetika pro svou
a jist
lásku k jeho nebožce matce odpustila, zarmoutí-li chvíli jeho krok, ale aby byla jista, že jej
ji
v první
povede k štstí,
nebot nic prý není pro jasnjšího, než že v tomto zvoleném svém povolání dojde nejradostnjšího splnní svých nejkrásnjších smi. Dále prosí, aby tetika úinkovala na brnnského
by se rovnž smíil s jeho odhodláním a neztžoval mu nastoupenou dráhu pekážkami. V „Doušce" byly pozdravy Maxínkovi a také mn, s podotknutím, aby mi ekli, co se strýce,
ním. Gustavem Linhartem, stalo. 2e na mne vzpomnl a žádal, aby mne
s
lání,
mne potšilo
a zalichotilo mi.
zpravili o jeho i
odhod-
odvozoval jsem
z
té
výslovné zmínky dovolení staré paní, aby mi Maxínek dopis
pinesl a dal peíst
když jsem se brzy potom setkal se sama mne zastavila a pozdrav nikoliv ješt bez svého synovce mi vyizovala a sdlovala jistého ustrnutí co ,ten hoch' provedl, seznal jsem, že jsem se mýlil a že si Maxínek zalhal, když mi sdloval, že babika mu dovolila, aby mi psaní dal peíst. Nedal jsem ovšem na sob ncjmeriším hnutím znáti, že o všem již vím, ba že jsem starou paní
;
ale
ped domem
a ona
—
—
33
dokonce psaní etl, nebo bych byl jinak Maxínkovi pipravil doma horkou láze, ale umínil jsem si, že mu vytknu jeho svévolné poínání a obelhání mne. Svatá pravda, že co neví, neekne. Úmysl svj jsem také o nejbližší setkané s Maxínkem provedl, ale tak, abych ho nezarazil a neodradil od píští sdílnosti.
„Psala už milostivá paní panu Gustavovi?" optal jsem se ho
mírnost patrn
hned po své domluv,
jejíž
nebo odvtil
pímo
s
ochotou
kovi psala, že když už
cítil
v
radostnou, že
sob
dobe
pochopil,
babika
již
strý-
náklonnost k herectví,
ml
mít pece ješt strpení pldruhého roku a udlat zkoušky a
teba spánembohem tomu oddat, to že je také mínní prý si tedy vše brnnského strýka, který jí už také psal. ješt rozváží, že te je ješt možno vše napravit, pozdji že pak
se
to již
A
pjde h."
brnnský pan strýc, že snad uiní njaké kroky proti panu Gustavovi?" neodolal jsem se ješt otá„Nevíte, nepsal-li
zati.
vdl a sdloval mi Maxínek. „Je prý churav a zadal prý již o pensi. Nesmí a také prý se nechce rozilovat. Jak prý si strejek Gusta ustele, tak si lehne. On, jako brnnský strejek prý, si nemusí dlat pražádné výitky^ Strejek Všecko prý mu v dopise vyložil hezky od plic Gusta, ten si asi z toho nco dlá!" dodával Maxínek s potutelným úsmvem a podíval se na mne, jako by oekával souhlas. Ovšem já byl dosti opatrný Maxínkovi. „Každé odhodlání posuzuje se podle výsledk," pravil jsem. „Podaí-li se panu Gustavovi dobýti úspch, vyhraje na celé a umlí všechny výitky." Pemítal jsem toho asu, i když jsem byl sám, a práv o samot nejvíc, o kroku pán Gustavov a mohu íci, že jsem „Psal, že nepodnikne nic,"
.
.
.
mj
vi
áe
pro v
choval v nitru svém dráždivé sympatie.
sob
cítil
Gustavova odhodlanost bývala pímo nebezpena, nebo disvt sám vyploval jsem si i já tehda sterými vábivými kouzly, jež mne lákala o myslit a jeho pvaby rozpádat.
vadelní
34
Kdybych byl mi pán
jen trochu schopnosti k divadlu, byla by
nm
Zálibné obíral jsem sr myšlenkou, že panu Gustavovi dopíši a
poprosím
ho,
aby mi
obas
dával zprávy o sobe, svéoval mi
své první dojmy, vypsal tak trochu v duchu jsem
toho
zámru
již
svj
život, své pocity, a
takový dopis koncipoval, ale od provedení mne obava, aby snad pan Linhart ne-
zdržovala
tomu mne piméla vlastn zvdanjaké nadhozené pání staré paní neb dokonce pímý její návod; za živý svt byl bych nechtl vzbudit takovou domnnku, a kterak psáti, abych vpojal podezení, že k listu
vost Maxínkova, snad trochu
i
její vylouil, jsem si neuml tehda poradit. Prodlením téhodne pozbyly pak ve první dojmy své dráždivé žhavosti, zvdavost má zájem sice nepohasly, ale byly opt v míru uvedeny, a dychtivost, napsati panu Gustavovi
bec možnost
mn
i
dopis,
jsem
mne
již ustala
mj
dráždit až k nepokoji. Usadil a uklidnil
se.
35
IV.
axínkovi bylo
již
devt
let
a chodil už do tvrté
tídy k sv. Vojtchu, kdy zjara se vrátil jeho strýek Tóna z cukrovaru do Prahy nadobro. Pijal místo v továrn na rozmanité chemikálie a oleje za Karlínem, a Maxínkovi nastaly za pobytu strýcova u babiky opt dobré asy. Ale Maxínek také již vdl, že nepotrvají dlouho, že strýc Tóna je ženichem a že má do svatby již jen tvrt roku. Také se jím strýc Tóna te mén obíral, než když pijíždíval
nebo jednak zabíralo mu nové mnoho asu, jednak vyjíždl za nevstou, kdykoli
z cukrovaru na dovolenou,
povolání
jen služba pipouštla.
také novou píští svou tetiku, nebo piPrahy nakupovat do výbavy, pi emž ovšem nikdy neopominula navštíviti nastávající svou tchyni. Maxínek již vdl, že je dcera po hrabcím fotu, že se jmenuje Berta a že strýek s ní nevyžení ani krejcaru, což prý mu babika vyítá, ale strýek prý si z toho málo dlá. Vesel je, hvízdá si, zamilovaná psaníka píše, a když babice njaké takové nemilé slovíko uklouzne, chytne ji kolem krku a zane ji líbat, aby nemohla domluvit. Maxínek nastávající svou tetikou píliš nadšen nebyl, mu po každé nco z venku pinášela; mluví prý s ním moc jako s malým díttem, stžoval si mn, a zatím je prý sama ješt tuze dtinská, dodával a usmál se. A co prý se strýek s ní
Maxínek
již znal
jíždívala do
a
36
navyvádí a ona s ním! .Tonánku' prý mu poád íká, a to prý jemu. Maxínkovi, se pímo protiví. .Copak je strýek Tóna néjaké díté?'
Zájem
o strýce
žitosti zatlaily
Tónu
a starosti o všechny
nejen u staré paní, nýbrž
pedsvatební i
zále-
u Maxínka vzpo-
mínání na strýce Gustu tím více do pozadí, ím méné on sám se hlásil dopisy; tomu bylo tak hlavn od té doby, co mu zemel brnnský strýc. Podlehl neekan záchvatu mrtvice
po pedchozí vlekoucí
se churavosti.
To
bylo v
zim
na
Ti
krále.
Stará paní nejela na poheb, do
zemelého
jejího
styk
bratr
jejích s rodinami
švakra, Gustavova tatínka, se kladl vždy stín
zatajovaného utrpení minky.
její
To jsem postehl dobe
zvnlé
sestry,
Gustavovy ma-
nkolika vlastních jejích poznámek z toho, co uklouzlo Maxínkovi, když tak vypravovával i o strýku Gustavovi, o nmž samém mi bylo již dávno známo, že lne více k
píbuzným
Po smrti brnnského aby po
psala,
mu
pohbu
z
z
matiny
strany než z otcovy.
strýce stará paní prý panu Gustavovi
pijel do Prahy, ale strýek prý odepsal,
poheb vbec se jen vydat a hned po ném svým povinnostem. U divadla že se mu ím dál tím víc líbí a znamenit prý mu svdí po churavosti njaké již ani památky. Po strýci radovi pevezme prý porunictví vídeský strýc, advokát, kterýž také na poheb pijel a s nímž pan Gustav si to již ujednal. Bude to prý beztoho jen že
bylo ztžka na
že musil se vrátit k
;
nebo mu ponechá svobodnou vli, a úroky z ddekova odkazu mu bude každého tvrt roku pravideln popro forma, sílat.
Maxínek mi ihned pi tom svil, že se tohle ujednání babice tuze nezamlouvalo, nebo vídeský advokát Linhart se prý o strejka Gustava nebude ani v nejmenším starat, jakož vbec mu byl do té doby úpln lhostejný, a to že na jeho prospch nebude, ale na konec prý babika ekla: jak si ustele, tak si lehne ítat.
;
mne
se ptát
neuznal za hodno, a
já si
nemám
co vy-
37
To, že ani na den do Prahy si nezajel, babiku prý také mrzelo. Byla by prý strejka Gustu tuze ráda vidla a dokonce mu chtla navrhnout, aby bydlil u ní, aby s tím divadlem si to
pece ješt
rozmyslil a dal se
te zapsat na eskou universitu,
když strýc rada umel, a zde aby dokonil studia, „ale to by on byl již sotva udlal," prohodil Maxínek rozvážn a já jsem
mínní pln sdílel. „Ale jednou pec jen bude muset hledt dostati se do Prahy," pravil jsem po chvíli o vci uvažuje, „vždy snad nebude chtít zstat nmeckým hercem? To by mu jednou mla dát milostitoto jeho
vá paní na uváženou, to byste
jí
ml
íci!" vybízel jsem Ma-
xínka.
babice ek' sám," odpovdl mi hoch, „ale babika vbec nechce s divadlem nic mít a poád ješt myslí, !" že to strejka pejde. Ale to se mejlí Musil jsem se usmát drazu, s jakým to Maxínek pronesl, aniž bych však byl njak mén pesvden o omylu staré paní, „Já jsem to
než
její
Potom
již
vnuk. neslyšel jsem o
panu Gustavovi
nic, až
když jsem
se
vrátil z prázdnin.
To
již
bylo po svatb Maxínkova strýka Tóny, která se sla-
poátkem
srpna; strýek bydlil již s novou Maxínkovou tetikou Bertou ve vlastním byt, jejž jsem znal z hochova zevrubného popisu tak, jako bych v sám byl býval. Rozumí se, že i všechny detaily svatebního obadu i hostiny, která byla pro Maxínka událostí nejdležitjší, jsem od nho zvdl do všech podrobností, i to, že strýc Gusta poslal k svatb strýci Tónovi krásné plyšové album a v na posledních stranách pt svých podobizen tyi v rzných úlohách, pátou tak, jak je v život. Maxínek mi je sice popisoval a hlavn to stále vyzvedoval, jak strýek Gusta zmohutnl, jaké má plné tváe, ba i podbradek prý se mu dlá, a jak mu to sluší v úloze Kosiského a jako Brackenbergovi, pak v roli njakého selského hocha z kterého kusu Maxínek nevdl a pak v plesovém odvu jako mladému markýzovi z njaké francouzské prý hry, s knírkem a monoklem v oku. Na té se Ma-
vila
nm
nm
:
—
38
—
protože se smje na ní, ai mu je vidt všechnu zevrubnost neukojil Maxínkúv pozvdavosti a hoch, pozoruje to, slíbil mi, že jednou
xínkovi nejlíp
zuby pis
líbil,
— ale prese
mé
požádá novou tetiku, aby mu ty podobizny na den pjila, že mi je ukáže. Ale tento slib svj Maxínek nevyploval, jakkoliv jsem se sám ješt jednou zúmyslné o podobiznách zmínil,
toho jsem usoudil, že
bu
e
na jiný pedmt, a neml odvahy u tetiky ke své Pemohl jsem tedy svou zvda-
že v Štýrském Hradci, ale hned uvedl z
Maxínek mi ekl,
ptaje se, v kterém mésté jsou zhotoveny.
prosb, nebo že nepochodil. panu Gustavu samém jsem již ani nemuk. Píštího jara nastala Maxínkovi nová dležitá událost: pibyl mu bratraneek, syn strýka Tóny, o jehož slavných krtinách jsem dostal obšírnou zprávu, ale jinak jsem te Maxínka mnohem ideji vídal než kdykoliv dív. Cekala mne toho roku maturita byl jsem pipoután k studiu jako dosud nikdy a Maxínkovi patrn asi naídila stará paní, aby nrme nevyrušoval. Sám mi to nadhodil, když jsem jednou, setkav se s ním náhodou, projevil podiv, že jej te tak málo vost a o podobiznách
i
i
vídám.
Stoupl jsem
te ješt v jeho oích;
pohledy, jimiž na
mn
utkvíval.
to mi zejm prozrazovaly Byly plny úasti i plny po-
divu.
že maturita je zkouška ze všeho, emu jsme se na reálce uili, až dech se mu zatajil. Lichotil mi ten jeho údiv a svedl mne, že jsem mu ukázal knihy, jichž všech obsah musím znát, nebo ze všeho že budu
Když jsem mu ekl,
zkoušen.
Trnul
oividn
mají také tak
a prohlesl nesmle tžkou maturitu?
Když jsem mu ekl, to že on
ji
že ješt tžší, vydechl ze
tedy nikdy nesvede,
co já musím, to že
otázku, zda na gymnasiu
vbec
Když jsem
jej
hlavu, ba že
hrav mu
nebo ješt
seveného
víc se
není ani možná.
chlácholil, že všecko dokáže, že to
hrdla,
nauit, než
pjde, nepodailo
se
mi
má dobrou již
vzbuditi
39
zcela jeho
trochu
dvru, nebo
jsem tch knih prve ukázal vskutku
— tak skoro na dv maturity. po prázdninách — po tch nejkrásnjších
mnoho
Když jsem
v
ži-
vot — nastupoval na techniku, Maxínek
již se uil v prime akademického gymnasia „laudo, laudas, laudat", a práv v den, když jsem se vracel z prvních pednášek profesor Krejího a Šafaíka, došel z Ruska dopis s neekanou zprávou, že tatínek Maxínkv podlehl tžkému úrazu, kterýž utrpl roztržením ventilu na hlavním parním vedení den ped zahájením kampan. Kus litiny prorazil mu lebení kost a zranil mozek. Krom editele zabit byl jeden zámeník, a strojník a druhý zámeník tžce jsou opaeni, takže o jejich uzdravení se po-
chybuje.
Tehda, když došla ta nenadálá zpráva o smrti Maxínkova otce, nebyl mi již tou legendární postavou jako ped temi, ped již mnohem tymi roky ješt, nebo vdl jsem tehda o
nm
víc,
jednak z prohozených zmínek staré paní, jednak z nkte-
nm
rých zpráv Maxínkových,
a i byl jsem si již utvoil o k tchyni a synovi uritou pedstavu. Bylo mi známo na píklad, že pan editel posílá na svého synáka pravideln píspvky a to každého tvrt roku, které však babika Maxínkovi z vtší ásti ukládá. jsem dále, že pan editel nehodlá na Rusi zstat, nýbrž za ti, tyi roky nejdéle vrátiti se nadobro do ech a zde si koupiti hospodáství neb úastnit se njakého vtšího továrního podniku. Dále, že si slibuje co rok na hocha se podívat, ale že po každé s tch slib schází pro nenadálé pekážky a že se vbec pan editel odcizil od rodiny. Že jedinou snahou jeho je jen vydlávat a vydlávat a pro samou sháku po majetku na vše jiné zapomíná. Ani po dítti prý netouží, jak vidt. Krom pravidelných píspvk, odesílaných babice, neposlal nikdy Maxínkovi jediného dáreku. Ani k vánocm ani k svátku. Usuzoval jsem z tchto nadhozených zmínek, že nebyl pomr mezi panem editelem a starou paní nikdy zvláš srdený a že ani krátké manželství pán editelovo s dcerou staré paní nepekypovalo štstím, a v mysli se mi ustalovala pedstava
jeho
pomru
Vdl
bu
40
chladného energického muže, který plní železn své povinnosti a jde za jméním a mocí ncznaje nijaké sentimentality. V mlhavé již pedstave Maxínkové žil jeho otec jako vysoký, silný
lovk s mohutným erným
knírem
a se zlatými brejlemi
na oích písného pohledu.
Když
došla ta zpráva o jeho smrti, hoch byl sice zaražen, ale
neplakal. Psával sic otci ptkrát, šestkrát do roka dopisy
—
nadpisem „Milovaný tatínku" na konci každého plletí, svátkm, k novému roku ale vím, že nebylo v tch listech ani hnutí stesku ani lásky a proto nebylo po té zpráv ani s
— —
k
pravé bolesti, nýbrž jen
vdomí,
že se
nco
stalo závažného, co
zutvárí snad jinak život jeho, než jak by se byl zutváil,
kdyby
tyi
roky do Cech vrátil. Na Rus se vydal strýc Tóna, aby uspoádal záležitosti. Byl k tomu zvolen nejen proto, že byl bratrem nebožky Maxín-
tatínek se byl za ti.
kovy matky,
pedevším
ale
z
toho dvodu, že dosti
dobe
uml rusky. Na Maxínkovi zbyl za nkolik dní z nenadálé té zmny jen erný flór na novém klobouku a vdomí, že poruníkem jeho bude strýc profesor. To mu nebylo dvakrát po chuti,
strýka Tónu by byl
ml
radji. Asi týden po oné zpráv dostal Maxínek tava, list s
adresou
,,Pan Maximilian
Sotva a dát
pímo
na
list
od strýka Gus-
nj
Skivan, studující gymnasia."
doma peetl babice, již byl u mne mn jej ukázat peíst. List byl velmi srdený a svdil o opravdové jej
píbuzenské náklonnosti pán Gustavov. Nejprv vysloveno bylo v mínní, kteréž já jsem sdílel, že Maxínek ani ped smrtí otcovou nebyl vlastn o mnoho mén sirotkem, než
nm
je nyní,
nebo
i
otce
ml
sice naživu, ale
tém
ho neznal a
pi všem tom že prý pec jen tom byl než on, strýek Gusta. Nech jen pováží žije u babiky, která jej z celého srdce miluje a takka pro žije, její láska není zajisté menší mateské. Kdežto on, Gustav, vychován byl u zamlklého písného strýce, a tebaže lásky jeho byl vzdálen. Ale
mnohem
lépe na
:
by ho ten strýc nebyl ml rád, pec jen dítti teba lásky od ženy, a když to nemže být matka, nech jest
nemže je
íci, že
4
matina matka neb sestra. To že on te cítí jako nikdy dív, Ale tebaže svého tatínka si toho Maxínek vážil. Maxínek i o to je psal strýc Gusta dále takka neznal to
tak aby
—
—
šastnjší, že tatínek se
nho
jist pro
se
mu
—
po smrti
matin
již
neoženil a že
vším úsilím pracoval. „Co to znamená," psal
strýc Gustav, „pochopíš, milý hochu, teprve, až budeš starší,
mj
tatínek jako já teprv nyní jasn vidím, co jsem ztratil, že na mne málo pamatoval, ba vlastn vbec nepamatoval, když
mn
po mamince zstat mohlo, pro mne nezachoval. náležit uvažuji a škodu toho chápu a proto tom teprve te O tím dtklivji Ti íkám: uctívej drahou památku otce svého, ani to, co
kterýž do sklonku života svého nepestal
pro tebe pracovati
Tak
asi
znlo ono místo
proto tak
dobe
na mysl, když ka se
t
míti na mysli a
." . .
z dopisu
pamatuji, že jsem
asi za deset dní
pán si je
Gustavova, na
nž
se
nesetnkráte uvádl
Maxínkv strýc Antonín z
Rus-
o nichž já jsem se sice teprve pozdji ale o nichž je mi zcela jasno, jaké bolestné pekva-
vrátil se zprávami,
dovdl,
rodin hned v první chvíli. Bylo zjištno, že jmní, které po otci zstane Maxínkovi zachováno, nebude initi ani celé dva tisíce rubl, a byla také seznána píina, pro pan editel jízdu do Cech odkládal rok od roku a co pohlcovalo vtšinu znaných jeho píjm. si požalovala v takovém hnutí sdílnosti sama stará paní, která od té doby, co jsem vstoupil na techniku, astji než díve mne zastavovala a oslovovala, rozprávjíc se mnou již jako s osobou dosplou. „Považte si jen," pravila mi, „syn íká, že poítá-li deset tisíc rubl ron, odhaduje ješt nízko, na si nebožtík ze pišel rozumí se, v posledních letech. Tedy snadno se mohlo poítat, že dává stranou ron, eknme, jen sedm tisíc rubl. Tak jsme ho tak páili na ptaticet, tyicet tisíc rubl nejmí, a zatím ono všeho všude zstalo po chlapci sotva dva, a to ješt když se nábytek prodá. To ostatní všecko se dostalo do cizích rukou. Ješt štstí, že po smrti dcein, jako Maxínkovy maminky, vrátil, co jsme jí dali, abychom to chlapci uložili, ješt pení musily vyvolati v celé
Mn
—
nm
4ÍÍ
Stéstí,
se zaplet
—
cukrovaru, a
— sic by
povídám!
to byla zhltla ta darcbnice, s kterou
i
považte, nádhernou vilu
s
s
bhví odkud — pro
s
ona to taková,
jaký baron, a když baron,
ví,
jí
elektrickým osvtlením,
hodinu od
postavil,
knížecím zaízením
—
— ale kdo — Vyhnal
paní baronka prý
teda
ním
nežije
?
—
on ji asi, a bhví, odkud si ji pivez' až nékde od Asie prý. No, taková svtobžnice, taková dobrodružka to bude, která ho chytla do svých tenat. Syn s ní mluvil, musila se vykázat listinami, že všecko je její, jako panovnice njaká prý ho pi-
— taková, taková — ani nechci
jala si
lovk
V
staré paní
ten
si
musí
íc', co
— jen odplivnout
." .
.
oividn
všecko hoklo a se bouilo, tak že sku-
odplivla.
„Vždy prý to dl a jak byl
pohoršovalo
i
ouedníky, co
se
prý
s ní
navyvá-
zaslepený. Trvat to ješt rok, íkali, byl by
zabe
do dluhu k vli té Sodom. Mít mysl pohromad, to jest nemít myšlenky poád u ní nebyl by se prý ani ten úraz stal vykládali to tam synovi, a Tonouš, víte, to zná, vždy byl sám kolik let v cukrovaru a on uznává sám, že si poínal nebožtík neopatrn, nerozvážn a já bych na to
—
—
—
umít
chtla, jak
Pánbh
se
tm vcem
nemoh' na
je to, trest boží,
vte
—
nerozumím. Vte mi, že už sám ho do smrti. Trest boží
to dívat, a hnal
mi
!"
Stará paní se rozpalovala a mluvila prudce.
„Pro Maxínka je snad lip, že se tak stalo dív," pravil jsem, abych vbec jen slovem dal najevo svou úast.
„A
ji,
tu .Sodomu',
Pánbh
však stará paní, jako bych
taky najde, uvidíte," pokraovala
vbec
Takhle okrást nevinné dít!
byl nepromluvil. „Musí najít
A
jak to máte chlapci jednou Máte mu poskvrnit památku otcovu? Vidíte, to je otázka, co? ovšem jsme mu neekli o tom ani slova, nemá z toho rozum. Ze, jenž je te jeho poruníkem, mu jen vysvtlil, že zstalo po jeho tatínkovi mnohem mí, než se mohlo oekávat, a že odpadne to, co na tatínek dosud po-
vyložit?
— Te
i
sílal
— vte
mi," dodávala stará paní rychle jako v závorce,
„to posílal jen proto, aby
nám zde
písek do
oí
sypal," ale
4Jl
!
hned
k Maxínkovi a dopovdla ješt, jak mu te teba, aby byl hodn šetrný,
vrátila se zase
strýc profesor vyložil, že bude
protože studie budou
ím
dál dražší.
„No, u vás jist, milostpaní, neuiti žádného úbytku," pravil jist souhlasem jejím.
jsem,
„No, to se rozumí, dokud já jsem živa, bude všecko, jak bylo, jako profekdybych oi zavela, však ona dcera Máry
a
sorka, víte
— — taky by se ho ujala, jak se patí, má hocha tuze
ráda a sama dtí
nemá
;
ale
mže mu pec
jen nastat v život
mu vtší opora vydatn prospla. Pronikdy neví, do jakých okolností zapadne, a kolikrát ne dvacet nebo ticet tisíc, ale jen tisícovka teba rozhodne o štstí nebo neštstí lovka. Já mám toho pídoba,
sím
kdy
vás,
že by
ucítí,
lovk
klady."
Vzpomnl jsem opt bezdky na slova dopisu pán Gustavova, a napadlo mne, nepronese-li jednou podobn stesk, jaký on pronesl o svém otci, Maxínek. Co asi ekne Gustav, až se doví pravdy o Maxínkov tatínkovi i
Zmínil jsem se o tom staré paní, pipamatovav
jí
list
pán
Gustavv. „Ba, pane,
— ten
to
ml, chudák, ješt
zodpovdnost
rodi
horší! Milý, zlatý,
je veliká a
mladý
sahá až za jejich smrt.
si to již uvdomila a zejména od tch dob, co ubohá má sestra, Gustavova maminka, umela. Jaké moh' mít Gustav celé mládí jiné, kdyby jeho otec zrovna lehkomysln se nebyl pipravil do pedasného hrobu. A v jakém blahobytu moh' vyrstat! A jak celý jeho osud se mohl jinak zformovat. Dejte na má slova dobrý pozor ten hoch nebude šasten. Mne tím svým velebením v každém psaní, jak je te spokojen a blažen a jaké pokroky dlá, neomráí. Jen uvažte tohle na píklad: vídeský jeho strýc mu jist posílá ouroky z jeho kapitálku, a já ítám, že má nejmí deset, dvanáct tisíc tedy to dlá jen tyi, pt set a když dlá u divadla takové pokroky, jist mu také obstojn platí, poítejme pi nejmenším osm set, tak je to dvanáct set píjmu, není-liž pravda:
Kolikrát já jsem
:
—
a
44
nemže
—
s
tím mladý jednadvacetiletý
lovk
vyjít?
Slušn
—
—
Vite, že ano!" Ba ješt si dát nco stranou? víte, zdraznila svou rc postehujíc muj souhlas. ,,A zatím chtl? Co mi psal?? Abych mu, mohu-li, poslala co na dv sté a co nejrychleji, že jich nutné potebuje, na njaké kostýmy prý, že je nechce darem, to se ví, nýbrž jako pjku, a hned mi vám pošle dlužní úpis na se závazkem šesti procent úroku vždy každého tvrt roku naped, blázen bláznivá! vyjít?
—
—
mn
n
Furiant furiantská! Jakmile prý bude plnoletý, hned mi kapitál vrátí,
poruníkovi prý nechce
psát,
udlal prý by
z
toho
pakatel aféru. Tak dv st už jsou mu pakatel?! Hleme mladého pána! Milý, zlatý pane, chtla bych, abych se klamala, ale uvidíte, že budu mít bohužel pravdu, když vám íkám, že náš milý Gusta asi tam u divadla vyvádí tam je takových marnotratných elementu, u každého divadla jsou, a
—
jak mezi
n lovk zapadne, je konec."
Stará paní se rozhorlovala
dobré trochu oleje
nalíti
skutené
tak, že shledal
na rozbouené vlny
její
jsem za
výmluvnosti,
jsem valn. „Prosím vás, nepovídejte mi," odmítala mé konejšení, „dnes už moh' být v lékárn nkde jako magister a tam by do-
ale nepochodil
ve
spoádanjší život, ml by své urené hodiny služby by svj poádek, kdežto herectví vede jen k nepoádku.
cela jiný, a
A
ml
myslil by na budoucnost, hledl by
most, kdežto tam u divadla
—a
Pohyb, jímž provázela toto
,a-jé',
jé
si
uinit poádnou zná-
!"
byl výmluvnjŠí, než co tím-
to citoslovcem zakrývala.
„Porouím
se vám,"
ukonila po
nm náhle rozmluvu, až jsem
byl pekvapen, ale vysvtlil jsem
spektivami, jež se
významném
,a-jé'
jí
si,
že
jí
zhoklo v nitru pertom mnoho-
v starosvtské mysli po
otevely.
45
v. o chodil Maxínek do gymnasia, zvážnl,
i
správ-
nji eeno, stal se stydlavjším. Pestal se již houpat s Pepíkem domovníkovic na dvoe na trakai i hrát s ním na schodech k se zavíráky
pd
dopola otevenými, ostýchal se
když
nkam
již
vyprovázet služku Lény,
což díve dlával bez
šla,
okolk
a rád, ba ostý-
babice naproti do hostince pro sklenici piva, když Lény prala neb žehlila, jindy dokonce hlásíval jako svou výsadu. gymnasista se Byl a byl velmi na o chal se dokonce již docházet
o
každého pedmtu mají jiného profesora, že jim vtšinou ve škole vykají, a který tyká, že již je starší a
to hrd, že skoro z
také tak iní jen
nemá
nkdy
— ale dodával vždy
:
.akoliv ani to
být!'
Místo her hledl si více knih, a nebyly to již jen Krištof Schmitt a Hoffmann, jež si dosud ze škol pinášel, etl te již i Herloše, Chocholouška a Tyla, a to se zvláštní zálibou, ba dával se již i do babiiných oblíbených román Louisy Múhlbachové. Ke docházel ideji než díve a také njak ostýchavji
mn
se choval.
S poátku jsem
si
to
sám
ani
neuvdomil,
ale
pozdji, když
mé pímé výzvy, spojené vždy s njanapadla mne ta vc i zaal jsem se ohlížeti
nedostavoval se ani na
kým lákadlem, píin. To bylo v dobách, kdy jsem
po
46
si již
poizoval rozmanité chemi-
dlával doma pokusy. Chtl jsem jimi nkdy uvádti Maxínka v obdiv, nejsa tehda sám ješt prost mladické ješitnosti, jindy prával jsem si míti prosté pozorovatele své práce aneb i tak trochu pomocníka. kálic a pístroje a
Pomrn
nejsnadnji ješt v nedli neb ve svátek si dával Maxínek íci a prodléval u mne hodinu déle, a tato okolnost vedla bezdky k vypátrání nejzávažnjší píiny ridích a upejpavjších návštv Maxínkových u mne. Ponvadž se Maxínek inn zúastnil nkterých jednodui
i
chých pokus
mé
v primitivní
laboratoi, jejíž všechna
tém
zaízení byla velmi nedokonalá, a ponvadž, neml-li jsem dosti cviku ješt ani já, tedy tím mén ho ml malý sekundán, který
vbec
se jednou, že
si
nevynikal valnou manuální obratností, stalo
dkladn
dusinou na novou malý gymnasista zpo-
kápl kyselinou
vestu, a jakkoliv jsem, jakmile to jen
zoroval, ihned nakapal na dotyné místo amoniaku, neštstí jsme již neodinili. Žlutá skvrna zvíci zlatníku zstala, nedadouc se již niím smýti, nebo stojí v knihách, že kyselina dusiná barví kži, roh, vlnu, peí, hedvábí nesmazateln na žluto, kteréž místo ve svých litografovaných pednáškách Safaíkových jsem udšenému Maxínkovi, neustále na mne naléhajícímu, abych pec ješt zkusil tu skrvnu vyhladit, sice ukázal, zamlev však, co se s dotyným místem neúprosn stane, aby chlapcovo zkoprnní nebylo ješt
ním
vtší.
Smutn, velmi smutn odcházel té nedle ode mne dom, na oi babice, jejímuž zlatému skipci jist neujde osudné místo,
kteréž zakrátko propadne bez milosti
mníc
se ze
svému osudu
— pro-
skvrny v díru.
Vdl jsem urit, že stará paní mi nedaruje opepenou zmínku o Maxínkov nehod, ale že pijde ješt týž den a zvláš úelem, jsem netušil.
za tím
Stalo se tak brzy po
hoení,
jež v
obd,
i
soudil jsem z toho na míru roz-
Maxínkov babice neblahý
objev na jeho vest
vyvolal.
Zaala hned rovnou, ped
mým
strýcem
i
tetou, o té vci.
47
.
„Prosím
vás,
mladý pane, schovejte
radši
ped ním
ty své
tinktury, než abyste mu je ukazoval, anebo dokonce do ruky dávaL Hoch je všeteka, já vím, do všeho strká nos, do všeho to já ho leze, všechno chce rozebrat, ke všemu uchnout znám, ale práv proto se musí všechno ped ním zavírat a
—
nejlíp na zámek."
„Já lituji, milostpaní, že se to stalo," omlouval jsem se, „po druhé jist budu obezelejší." „Nehoda je, že ml Maxínek zrovna svátení šaty," dodávala
má
tetika.
„To
je
práv vám
chlapec k
vpadla stará paní. „Ale copak mi chce
to," jít
ve všedních?
— Ne a ne, a kdybych ho ná-
by tady mladý pán vidl, že je má vyspravené, a že by se mu smál. Není to kluk hloupá? To byste neekli, jak je marnivý a ješitný. Myslí, že každý na nho ." kouká, že si ho každý prohlíží V té vtein se mi rozbesklo, pro Maxínek v poslední dob chodil, a když, ješt tak v nedli. Ach, mj ideji ke probudil stud se v gymnasista malý Už jsem ani píliš neposlouchal stesky staré paní, že na hochovi všechno hoí, že je neposeda, a že mu nemže poád spraví, aby prý je kupovat nové šaty, a když je krejí on se prý bude nnevídáno nemoh' nosit hoch takový zaala o svých dtech, otáet ... a hned pak kdo po o svém synu, pešla na Maxínkova otce a již byla všecka v roale já poslouchal jsem již jen na pl dinných záležitostech ucha. Piplula mi z dálky vzpomínka na rozhovor pán Gustavv na Karlov námstí a pipamatoval jsem si jeho slova o vrozené pýše, která je u nich v rodin charakteristickou známkou, a o tom, jak u Maxínka žasne nad nkterými posilím strkala, že prý
.
mn
—
.
nm
—
.
.
pkn
—
nm
—
dobnostmi v povaze, jak chlapec cítí každé ponížení a jak vyvinuta je u nho stydlivost. On, strýc Gusta, již tehda to pozoroval.
48
Vybavila se mi dále vzpomínka i na to, jak si pan Gustav posteskl, jaké šaty musil oblékat, a s jakým drazem pronášel, že zvláš dtem, které rostou o samot, bez bratr, bez
tm
sester, se
zpét
má
— aby
dát krásné mládí, aby radostné na né hledély
nemély vzpomínek,
jež vyvolávají stud
.
.
mi celý ten moment tehdejší zatanul vzpomínkou na mysli, že chvíli jsem vbec hovoru neslyšel, až když stará paní pronesla slovo hypochondrie, zbystil jsem opét sluch. „Já ho kolikrát te sama musím z domu vyhánét," vypravovala, „sic by mi poád jen vysedával u knih. A hltal by to do desíti, do jedenácti, copak je to pro takového dvanáctiletého
Tak
živé
—
Vždy je, jak by cvrky louskal," dodávala, ho krmím dost „a pec a dobe!" „V nedéli, když se muže naparádit," pokraovala po chvíli s dobrosrdcným úsmévem, ,.to ano, to jde, to by bloumal celý den a ukazoval se, jen co je pravda. Ale ve všedních šatech
chlapce zdravé?
už ani k tetám nechce na visitu, není to furiant? z
domova od
vždy
knih,
zrovna hypochondr
z
on by se opravdu, jak jsem ekla,
nho
motáství pro dít, nedlá
nkdy sem zbožuje
zavoláte
— to
— A tak mu
hodím ten nedélní mundúr, abych ho dostala
kolikrát radŠ už
já
—
mohu
stal.
... a
Nedlá
to
dobe, takové
sa-
proto jsem povdéna, že ho
tady mladého pána chlapec zrovna íci,
nebo
slyším, s
jakým zápalem
nm vypravuje, — a proto je mi milé, že ho zde trpíte a shovívavost ním máte, — ale jen tmi tinkturami bute doma
o
s
s
opatrný, mladý pane. a stran té jeho marnivosti
mu njak
domluvte."
„Prosím, prosím," projevoval jsem sice ochotu, ale hned
již
jsem vdl, že bych jen zmínkou takovou hocha v rozpaky uvedl, ba ponížil, a že se tedy té vci nejen nedotknu, ale že se jí vbec z daleka vyhnu. A také jsem se dle toho ídil. té chvíle
Z
i
jara dostal
Maxínek nový
oblek,
nebo
se ukázalo, že z
lo-
ských šat naprosto vyrostl, a tak chodíval opt astji ke mn, a já, kdykoliv se mi hodilo, brával jsem si jej s sebou na procházky neb jen pochzky mstem. Mluvíval jsem i
s
ním, jako by byl
lahodilo.
Svtozor
nejmí
již patnáctiletý, a to
mu nesmírn
Pjoval jsem mu tou dobou svj Lumír strýcv mu knihy z knihovny Akademického i
a nosil jsem
i
49
— tenáského
spolku, jehož místnostmi
— tehda na Perštýn
jsem ho jednou dokonce i provedl. O škole, o profesorech i spolužácích bývala nejastjší
e
Maxínkova, ale i o literatue jsme promlouvali, o divadle a hercích, i do politiky jsem nkdy zúmysln zabrousil, a tu po každé jsem Maxínkovi pipomnl strýce Gustava, že by se pece ml jen snažit, aby se dostal na eskou scénu, a že by se mu on, Maxínek, až mu bude zase psát, ml rovnou o tom zmínit, a hned jsem se vytasil s radou, jak to nastrojit aby mu psal o nkterém pedstavení v prozatímním divadle nebo i ve Švandov arén a jak mu pi tom pišla myšlenka na nj, na strýka, jak by to bylo krásné, kdyby byl v Praze, kdyby ho chválu, íst o mohl vidt hrát, tleskat mu, slyšet o referáty, krátce tak na útoit, aby se odpovdi vyhnouti nemohl. Maxínek sám pišel na to, že by mu strýek, kdyby byl u divadla v Praze, mohl opatovat lístky, jemu i babice, že by ml známosti i s jinými herci a že by tedy mohl zjednati v lét vstup i jinam, do arény v Kravín na píklad, a jak by to bylo krásné, kdyby byl strýek už angažován u zemského jaká by to divadla, až se bude otevírat Národní divadlo, :
bu
nm
nm
—
byla radost a sláva.
50
Ovšem, že všecky tyto vábné pedstavy jen ješt podncovaly k takovému dopisu, a Maxínek se skuten zanedlouho do nho dal a koncept mi pinesl peíst. Schválil jsem jej bez námitky, nebo list byl vskutku obratn psán. Ale odpov na nešla a nešla i vykládali jsme si, že snad pan Gustav zmnil engagement a list vbec nedostal. Njaký as ekali jsme, že se ozve sám, ne odpovdí na Maxínkv dopis, ale že vbec dá o sob zprávu, ale do prázdnin nepišlo od nho ani ádky. Již i stará paní se nad tím znepokojovala. Než odjel Maxínek s babikou a tetikou Bertou na prázdniny do Kocerad, dtkliv jsem mu pipomnl, aby, až bude strýci Gustavovi psát v srpnu k svátku, opt se mu o vci zmínil a dopis poslal rekomandovan, jakož i aby ihned dal
védét,
kdyby psaní pišlo zpét nebo kdyby došla strýkova
odpov. Teprve koncem záí, když už Maxínek byl zase v Praze, dostal jsem od nho na venek zprávu, že strýek Gusta poslal gratulaci k jmeninám babice a tetice Máry a že v listu babice ohlásil sviij píjezd do Prahy píštího roku na zaátku ervna. Jemu, Maxínkovi, prý pipsal na konce listu, že první jeho dopis ho nedošel, ale gratulaci k svátku že dostal, že za ni dekuje a že o véci, o které
mu krom
toho píše,
si
Aby prý
se nebál,
že odrodilcem není a nebude a že, až se jednou stane
skuten
spolu pohovoí více, až pijede do Prahy.
vynikajícím hercem, neopomine se pihlásit k divadlu ná-
rodnímu, ve kterém dojista se tou dobou bude
již hrát, a že,
bude-li tato první eská scéna jeho sil potebovat, dá je rád do jejích služeb, prozatím však že pohlíží na dosavadní celou svou psobnost jako na prpravu, ponvadž jeho mínní o
skuteném umlci
kých scénách se
mu
a rychlejšímu rozvoji uzpsobujícího, než
nyní dostati na být
scén eské
Vysvtlí
sporu.
A
herci je velmi vysoké.
že na
nmec-
dostane výcviku vydatnjšího, k vtšímu
a
jakékoliv, o
prý to vše
mohlo by se mu tom prý nemže
blíže až o své
návštv
v Praze.
Mne, mohu Gustavova,
íci, uspokojila, ba líbila se i
téšil
jsem
se
sám na jeho
mi
delší
tato slova
návštvu
pán
v Pra-
ze.
Ped
vánocemi toho roku byl jsem nejdív otázán starou paní, dv nebo ti hodiny týdn probírat s Maxínkem poty, a když jsem pisvdil, požádal mne pozdji o to nemohl-li bych zcela
formáln Maxínkv
ujednal
odmnu
strýc profesor a hned se
za tuto jedinou
mou
kondici v celé
mnou
dob
mých studií. Svj úkol korepetitorský zahájil jsem hned po novém roce a styky mé s Maxínkem se tím staly jen ješt astjšími a dvrnjšími, tebaže, jsa poslední rok na technice a mimo to ješt lenem výboru Akademického tenáského spolku, jsem ml více práce než roku pedešlého. U hocha zaínala se tou dobou objevovat záliba pro vdy pírodní (již
51
od primy zakládal si sbírku brouk a motýl), zvláš fysika a poátky chemie jej zaaly poutat a to jej ješt více se mnou sbližovalo, a, co se týe praktických pokus, jsem byl od oné nešastné vesty velmi opatrný a zdrželivý pi Maxínkových manévrech, aby se dostal k mým lahvikám a epruvetám vymlouval jsem se na nedostatek asu, odkazuje hocha po každé na konec roku, kdy mu celou svou laborato penechám, jak jsme smluvili, za nepatrnou náhradu, ovšem nebude-li proti tomu stará paní nic namítat. Byl jsem tehda jako vtšina mých koleg již rozhodnut, že hned zaátkem záí nastoupím místo v cukrovaru; ml jsem je již tak dobe jako zamlu;
veno.
O
mnou
velikonocích dovolila stará paní Maxínka se
na tídenní výlet do Poohí, který jsem podnikl s kolegou, jenž byl z Peruce a tamní okolí zevrubn znal, o svátcích svatodušních pak vzal jsem Maxínka s sebou ke své tet
do U.
konen
dlouho dychtiv oekávaný Mastrýc herec, jak jsem zúmysln jmenoval v poslední pana Gustava, kdykoliv jsem s Maxínkem o mlu-
Za týden poté pijel
xínkv
dob víval.
52
nm
VI. evidt pana Gustava Linharta pímo u staré paní, za její a Maxínkovy pítomnosti se s ním nevítat jako s hlásícím se ke dávným známým, nebyl bych uvil, že tento silný, až pímo trochu otylý muž plných tváí, umlecky naechraných rusých kudrn, jarého, útoného a dobývavého pohledu a veselého úsmvu je touž bytostí, kterou jsem ml v pamti jako hypochondrického, vytáhlého, hubeného mladíka smutných zraku, natrpkle zkivených rt, mluvícího pitlumeným hlasem o souzeném blízkém, neodvratném konci. Uvítal mne zrovna hmotné a když jsem se mu netajil svým dojmem a doznáním, že bych ho byl nepoznal, rozesmál se bode a upímn mi pravil, že on by se byl také sotva ke hlásil, kdyby mne tak beze všeho znenadání na ulici potkal, však že jsem také zesílil a zmužnl. „Jen knír byste ml míti vskutku aspo trochu pomrnjší ^^^^
mn
mn
ke
svým kotletám,"
vem,
mé
dobral
si
hned, ale
s
kamarádským úsm-
nebo tou dobou jsem již úzkostn do smrti poádný knír nenaroste.
bolavé stránky,
obával, že
mn
Poukázal jsem
se
nouze na jeho hladkou tvá, ale on hned na bych koukal, kdyby se dal zarst, však prý te o dovolené se nebude pod nosem holit a uvidím prý, jakou bude mít zakrátko pod nosem no, jak se íká esky „Raupe"? ano, housenku! to,
z
že
—
—
5»
:
:
Pak pešel v hovoru hned na Maxínka, jenž
ném
se strýce v patr-
zápalu a obdivu oka nespouštl.
Toho prý by byl také nepoznal, jak se vytáh'. Ped šesti lety ješt prý usmrkánek, ale te prý již student latiná. A jaký prý švihák (Maxínek ml na uvítanou strýce své svátení šaty). Chválil ho, lichotil mu, ba rozveselil jej dokonce, když ka, že bude mít díve kníry jej posadil na kon proti
mn
než
já.
„Jen tetika zlatá se nezmnila," obrátil se s veselostí ve zraku na starou paní. „Jen ji minula ta léta beze stop, ba skorém mladší se mi zdá od poslední mé návštvy, neshledáváte?" Stará paní živ protestovala, ale synovec vtipn petrumfovával všechno její odporování.
A když do pokoje vstoupila Lény nesouc kávu, pan Gustav v rozjaení dodával „Kdo nejvíc se zmnil, to je Lény. Ta vypadá za tch šest let, co jsem ji nevidl, nejmí o deset starší. Nežluíte se njak tajn, Lénynko? Láska blaží, ale také tejrá v každém
—
vku?" „Jen nech Lény být," napomínala jej stará paní, „a ty mu obrátila se na vrnou svou služebnou, která patila již tak dobe jako k rodin. „Láska nemoc, a léku se nechce. Vite, Lénynko?" zaškádlil však ješt pan Gustav. „I dají mi pokoj, mladý pane," odbyla jej zkrátka Lény, která
nev,"
takový tón
si
smla
dovolit,
vdouc, že nabyla
víc než deseti-
letou již službou u staré paní jistých výsad, kterých se
odváží nikdo upírat, a opírajíc se
mimo
jí
ne-
to o tu okolnost, že
pana Gustava znala již jako patnáctiletého studentíka. Pan Gustav se neurazil ani nezarazil, nýbrž jen tence zahvízdl, ukl si prstem na elo a prohodil šibalsky „Ta má do vojny nabito na ostro, to je jiná." Potom pohlédl adou na nás všechny a oi se mu pi tom tveráctvím i
smály.
54
„Ta má na zubech fousy." Lény už jako by neslyšela. Postavila na stl kávu a smetanu,
košíek
peivem
s
a
cukenku,
rozestavila šálky,
,,8
vodou
jsem tu hned," ekla a zrovna neslyšné se vytratila. Pan Gustav se za ní úsméšné ušklíbl a lhostejné naal z jiného soudku. Na svou novou švagrovou, Maxínkovu tetiku Bertu, kterou osobné dosud neznal, se ptal, na její dti. a na pobídku staré paní slíbil, že hned zítra ji navštíví a složí jí svou poklonu. Když jsem po svainé s Maxínkem zasedl k potm, pan Gustav se mi porouel a tázal se, kam veer chodívám, mám-li svou spolenost a nemohli-li bychom snad nékam spolu. Lákalo mne s ním si posedét, promluvit, zvédét o jeho živote
zámrech, a proto ním schzku v Platýze. Sám tu restauraci navrhl, bydlí prý tam a nebude tudíž mít daleko do postele, dodával s významným úsmévem. Stará paní mu zaala domlouvat (a zpozoroval jsem hned, že se o tom již mluvilo, než jsem pišel), aby zstal u ní, jako vždycky iníval, na prý do hotelu za drahé peníze, ale pan Gustav se bránil a chlácholil tetiku, jak mohl. „Už jsem ti u divadla, o jeho zkušenostech, úspéších,
smluvil jsem
pec
si s
íkal, tetoušku, že
koj platí
kolega Haupt,
lovk, syn síš seznat.
mne s
to nebude stát ani krejcar. Ponímž jsem sem pijel, je to bohatý
fabrikanta z Celovce,
Však jsem
ti
znat Prahu a taky trochu užít
konec k
moi ... A
výtený chlap, kterého muChce poti ho pivedu
už ek', že .
.
.
.
.
.
Pak pojede do Berlína
a
na
pak, tetoušku zlatej, já už nejsem ,auf der
hypochondr a nechodím už tak brzy na kuté, jak jsem chodíval, a marné bych t bouil," dodával sladce, ale oi mu tveráctvím hrály. „Ty jsi zvykla svému poádku, a my herci o jé, my nejsme regulární lidé ne, ne, tetoušku drahej, na obdy budu k tob chodit a rád tak bych nejed v celé Praze jako u tebe, a budeš mi vait samá jídla, která rád, hlavn tešové knedlíky Krepierhálfte', jak jsem býval, už nejsem
—
— —
a bublaninu,
i
na
veei
se
dám
k
tob
pozvat, ale bydlit
— ne
— to bych t jen rušil." pinutit ty se nedáš," pravila stará paní lehce pozdviženým hlasem, „ty provedeš vždycky svou, to vím. Ale zdali ,,No,
k svému dobru,
je otázka.
Já bych
t
tu
mla
ráda, to víš, ale
55
když chceš mít svobodu, tak ti nemžu bránit, ale užívej jí rozumem." jsem se schváln obíral thékaNeušlo mi nic z toho hovoru, abych byl do hovoru vtatak, mi Maxínkovými, zamezuje s
a
žen.
mnou pan Gustav, Maxínkem do zmocoale musil jsem úsiln pev duchu, jak bude veer
„Tak na shledanou veer," rozlouil
se se
a stará paní vyšla za ním. Dal jsem se s vání, jež bylo slabou jeho stránkou,
máhat
roztržitost. Kreslil
jsem
si
v Platýze netšilo mne, že nebudeme sami dva, že pijde také ten pan Haupt, a bhví, pro jsem si ho pedstavil hned jako mnohomluvného, domýšlivého a naparovavého Nmce, který bude v hovoru chtít hráti prim. Zkalilo mi to náladu a zanášel ;
jsem se dokonce myšlenkou, že pošlu do Platýzu omluvný lístek.
Ale neuinil jsem tak. Rozvážil jsem vc a ekl jsem si, že mi spolenost nepíjemná, že bude vždycky dost píjiž na cokoliv. Že kdo ležitosti odejít z ní dív a vymluvit se ke schzce s panem píležitost druhá se naskytla-li by ví, pedpokládaje mýlím, Gustavem, a konen že se snad velice njakou napíjemnou stránku u pana Haupta; vždy naopak
bude-li
a
mže
být spoleníkem práv docela píjemným. Všecky tyto mé starosti a domnnky ukázaly se však, když jsem se veer o osmé hodin dostavil do Platýzu, naprosto zbytenými. Pan Gustav byl sám a již mne dychtiv oekával. „Tady pec nebudeme sedt," vytasil se hned po pozdravu.
„Pec pjdem nkam, kde je trochu veselo, tak víte — f jjj Pimhouil tverácky oko, hvízdl a s chytráckým úsmvem se pak na mne zahledl. „Zde se naveete a vyrazíme pak. Však už o nem budete vdt." !"
Nebyl jsem dokonce svatouškem tou dobou, naopak rád jsem si vyhodil z kopýtka, ale dnes nechtl jsem se zdržet, maje vskutku na zítek as pesn rozmen. A pak nkde v šantáo to jsem práv stál nemohli bychom si tak popovídat pozornost by byla rozptýlena. Netajil jsem se svými námit-
n 56
—
—
kami, ale pan Gustav bral je na lehkou váhu a smíchem je odbýval.
„Paprlapap," opakoval, zítra vás
,,
nevídáno, když se jednou zdržíte a
budou trochu bolet
„A
co pan Haupt?
vil
jsem.
vlasy."
Musíme pec ekat na pana Haupta?"
pra-
Zasmál se hlasité. „Snad nemyslíte, že s tím Hauptem je to pravda? Haha, vy jste dobrý. Pece nevyklopím tetice jen tak zhola, že nechci nocovat u ní, njak opentlit jí to musím. Nikdo tu se mnou není. volný jako pták jsem a chci zstat. A spát se bude, kde se udá," dodal s
potmšilým úsmvem.
Ujišoval jsem znova, že chci být aspo v jedenáct dnes doma, abych byl na zítek vyspalý, ale pan Gustav chopil mne za ruku, siln ji stiskl a pravil resolutn: „Já vás jednoduše nepustím. Slíbil jste se mnou jít a jste mj host. A co sami dva takhle zde sedt? Vy snad shledáváte ješt piivab na takových vzájemných studentských konfesích s
filosofickou
mne
ale
bec,
omákou,
to už nebaví.
kde jsou dívky,
se salátkem
Nkam
ale chic, s
nost neobroušeným ješt
svování prvních
do šantánu pújdem,
ohnm, anebo
pvabm
flirt,
nkam v-
dáváte-li
ped-
prostoty venkovské
—
mn ta sorta je také milá. Volte sám! Nedlejte pokrytce." „Ani mne nenapadá," váky."
Ml
bránil jsem se.
„Pojme
jsem na mysli šantán Smídv, kde jsem
kolikrát byl, ale nepamatuji se
Gustav
mj
úmysl, že jsme
šli
již,
s
tedy na
kolegy
zp-
již
n-
jak tehda zvrátil pan
k Paslerovi na Perštýn.
Vzpomínám dnes již jako v mlhách oné produkce. Zpívalo se nmecky. 2ivji se pamatuji pouze na a pednášelo esky i
rusovlasou chansoniru, vysokou, štíhlou, jako had,
s
dlou-
hým, jemné ohnutým nosem s ržovými chrípmi, s velikýma oima a namodralými kruhy pod nimi, rozpustilou až k drzosti, zpívající strašn dvojsmyslné kuplety s refrény pímo vyzývavými, která již svými vlánými chlipnými pohyby pana Gustava pímo elektrisovala. a na starého otylého basistu,
57
s
vypitou hloubkou, který zpíval „Die drei Grenadiere" se a s velkým pohnutím a jemuž všechno obe-
zamženýma oima
censtvo tak tleskalo, že olysalému tomu hranái,
patrn velmi
oí. Cht necht, musel pidati veselou pijáckou píse, pi níž nejbližší u jevišt hosté si s ním pifukovali. Konen pamatuji se ješt na kudrnatou brunetu ešku s velikými víky oními a nápadným hrdelním r, která zpívala schváln kuplety, v nichž toto své hrdelní r mohla hodn udávat. Dobe si vzpomínám na verše: „pekvapil je, ha ten zrádce, na zahrádce, na za." Pan Gustav hrádce o ní zavtipkoval, že když mrká, svými velikými víky po každé klapne. Byl vbec v dobré míe, kou-
mkké
letory, vykulily se slzy z mokvajících stále
.
.
mn
nijakž nechutil labužnicky cigarety, chválil i pivo, jež nalo, nicmén od desáté hodiny pil víno, že prý je na
n
zvyklý.
Neušlo mi, že budí pozornost v celé místnosti již svým zevnjškem, svým nonšalantním a pec ladným pohybováním, prozrazujícím
lovka svtem
prošlého a vybroušeného.
Jemu
pedevším
platily zpívané milostné projevy chansoniér, jejich vyznávavá neb svodná gesta, jejich vybízí vé úsmvy a rozohující a sladce slibující pohledy. A vidl jsem, že mu to lichotí.
Mn
kostýmy i pohyby, pósy i obraty. bylo by leccos ucházelo, kdyby on toho byl nepostehl. Rozeznával, co jest manýra, co jest pirozená grácie, co je rafinovanost a chic a co je okamžitý dobrý nápad. Pekvapovala Kritisoval znalecky
bystrost jeho posteh, výstižnost jeho úsudk, vyhrocených nkdy skvostným, trochu vykarikovaným napodobením aneb aspo okoenných vtipným pirovnáním. A pi tomto kritisování vystupujících práv zdejších sil pipomnl si nkterého svého kolegu nebo kolegyni, úsmv mu uinil poznámku a zaal mluvit jeho pelétl rty a hned o hlasem a manýrou a zesmšoval nkteré jeho navyklé gesto. S poátku sem tam jen prohodil poznámku, podávaje ze své zásoby jen tak na ochutnanou, dosti zdrželiv, zato ve vdomí, že je to ovšem vítané, ale vzácné koení, kterého se
mne
nm
58
nerozdává
pozdji rozvázal celý uzlík a
hrstí, ale
bavil na-
poád. Jak se dostával do ohn, zaal na sebe prozrazovat, a to mne zajímalo ovšem nejvíce. Vypravoval rozmanité drobné udái
losti ze svého hereckého života, humoristické píhody a komické nehody s jevišté episody z cest, a uml ty vci dobe podávati, takže jsem mu naslouchal s nejvtší úastí a tak, aby vidél, že jsem vdným posluchaem, aby mé poznámky a múj smích jej vybízely k novým a novým sdlením. Když zamnil pivo vínem, stával se ješt intimnjším. Došlo i
na styky
s
ženským svtem, vypravoval o herekách
kách, restauratérkách
i
íšnicích, a
i
chorist-
o tch zvláš mnoho
a se
zálibou.
Zejména o jedné
— .Ccnci'
ji
jmenoval
— která pvodn byla
služkou, pak do vinárny za íšnici se dostala a
jíž
konen její
temperament a hlas až k divadlu pomohly. „Pane, v takových, které vyšly z nižších sfér, jsou nejtvárnjší, nejbohatší fondy,
ponvadž práv
a zásoby všech vrstev, jimiž prošly.
jsou v nich
A umjí
si
zpsoby
všecky ty zá-
soby zachovat, ba dovedou oddechovat nkolikerou atmosféšambr, salon, kuchyní rou svých bývalých sfér: stájí i
i
budoár A práv ta
i
zámeckých
kaplí, kulis
tím jsou ncjdráždivéjší
vysoká blondýna
s
i
letohrad — podle
tito ženští
Próteové.
pání.
A
pane,
tím táhlým nosem, co tady zpívá, je také
Pokejte, po produkci si ji sem pozvem ke stolu. Ta nám vycepuje svj román." Neodporoval jsem tu chvíli, ponvadž bych byl vyvolal jen proud námitek, domluv a pemluv, zhola zbytených proto, že jsem byl stj co stj odhodlán po skonení produkce jíti dom. Na perušovat do té doby pramen pán Gustavovy sdílz té sorty.
nosti?
A vždy
on pak bude jen
povden,
nechám-li
jej o sa-
mot. Zavedl jsem hovor po nkolika opatrných obratech dosti ne-
nápadné na Maxínka a zeptal jsem se pana Gustava pímo, o pomrech, v jakých zemel hochv otec, a že se v dohadech o jeho jmní všichni klamali. Pipomnl jsem mu jeho
ví-li
i
59
kondolenní list, netajiv se, že mi jej Maxínek dal peíst. Domníval jsem se, že se pan Gustav o té vci rozpovídá, ale on oividn neml té chvíle nálady pro ni. „Vím o tom, vím," pronesl dost nedbale, „bratranec Tóna mi všecko vypsal. No, co dlat?" dodával pokriv rameny a napiv když mi otec zemel." se. „Já jsem byl na tom ješt „Ví-li pak o tom všem Maxínek?" zeptal jsem se, ponvadž o té vci jsem byl v nejistot. Zajímala mne, ale nikdy jsem neml odvahy se hocha na ni pímo ptáti. „Neví-li všecko, jist ví mnoho, to si mžete vypoítat na prstech," prohodil skoro netrpliv. „Teta je dobrák, ale neudrží se, smlet nco, to znáte. Staré Lén vyklopila jist všecko za horka. A ví-li Lény, pak to ani Maxínkovi není tajemstvím, to je jasno. Narážky padají, v podráždní se prozrazuje, Vždy se nezdržel sám mi a chlapec je dovtipný a citlivý vlastní
h,
.
tajemn
a
dležit íci
:
,
.
Strejku,
.
mám t te tím radši, máme
tak podobný osud'!"
„Kdy vám to ek'?" Ale „Hned první chvíli, kdy jsem s ním zstal o samot. dostali bychom se do sentimentalit. Pekoná nechme toho
—
—
to všecko, jako jsem patlal,
te mi
pekonal
já.
už ani nenapadá.
Já jsem se
Schwamm
s
tím díve také
rber !"
nechtje sám dál dorážet otázkami o této vci, zaal jsem o divadle, o Gustavových zaát-
Pan Gustav cích, ale
se zas napil a já
tyto
i
mé
otázky byly
ohnn svým tématem
mu
jaksi proti srsti, byl roz-
o ženách, jak jsem záhy postehl, a
v jeho proud po nkolika mých otázkách zas obratn a labužn veplul.
Ale z nadhozených jen nkolika odpovdí jeho jsem
si
pece
jen vybral, že nikde nebyl dlouho usedlý, že však prožíval
dobré
i
krušné periody svého života hereckého
s
lehkou a
veselou myslí a se srdcem stále vzníceným k ženskému pohlaví a libujícím
„Rznost
60
již
si
v odvážných kontrastech.
sfér je
úinné stimulans v
lásce," prohodil
po nkolikáté prodlením svého vypravování.
zálibn
Nicmén
sklon k nižším kategoriím se jevil v jeho sdlovaných mi aventurách diiraznjšimi a dráždivéjšimi akcenty. Jakmile jsem si však dodal zas optovné odvahy, uvésti hovor na vlast-
jeho hereckou psobnost, chtje poznat, co hraje, které úlohy nejradji, které výkony své nejvíc cení, neodpovídal mi
ní
s ,.
tou uritostí, jaké bych
Prosím
vás, s
si
býval pál.
mladým hercem vymetou všecky
valo z jeho hovoru
;
,,muj talent
zejm
kouty," vyzní-
tíhne k oboru charak-
ternímu, o tom není pochyby, ale že jsem mlád a svétu podomilovníky a naturburše, a já nemohu zapírat, ben, dávají
mn
gustem zahraju, zvlášf s hezkou partnerkou. menších divadlech jsou pro herce takovou všeobecnou pípravou, na specialisty se vyvinujeme teprve v zralejším vku a na vtších scénách. Af se toho dokám ve zdraví !" vybízel k pípitku a hned potom uvedl zas
že
si je
také rád
s
Víte, první léta a zejména na
hovor na ženy.
Byl jsem nerad, že mi odbíhá, volání, o jeho
úspších v
budoucnosti jsem práv
nm,
nebo
o jeho spokojenosti v po-
o jeho
nadjích
a
zámrech do
nejvíce dychtil slyšet, ale on, jako
puzen vzrstající zálibou, ím více se blížilo k plnáruživji vzpomínal na rozmanitá milostná svá dobrodružstvíka, odhaluje ím dál tím smleji a odváinji podrobnosti nejintimnjší. Až mi pipadalo, že mnohé vci ani pravdou nejsou, nýbrž odkrýváním jeho chovaných
schváln
noci, tím
a
pímo
i
skrytých pání,
z
nichž jeho fantasie
te
labužn iní zažitou
skutenost.
ím
Mimo
víc se to útoky koketerie rusovlasé chansoniéry, velkých kulatých hodin pisunovala od jedenáctky k dominující dvanáctce, tím stávaly se svdnjšími, ba vyzývavjrafie
pan Gustav již na nickými posuny a gesty
šími, a
vybídky. Také
n zcela nezakryt odpovídal milov-
kudrnáek
tak, že s
nemohlo být pesvdivjší
hrdelním
r a
velikými
víky inil
pokusy o dorozumní, o piživení na spoleném kynoucím hodu, a ani jeho nejupejpavjší experimenty nebyly se strany pán Gustavovy odmítány, naopak v rozjaení a dobrém humoru s jistou zeteln projevovanou shovívavostí pijímány.
61
Na konec došlo již k veejnému kem v píin veee a nápoj. „Dnes
mi kamarádsky pan Gustav, „s tpipijeme na bratrství a spolu také, to se rozhned, kamaráde íšníku, ješt skleniku vína. S pivem
to natáhnem," pravil
ma holkama umí.
ujednávání s vrchním íšní-
A
si
!
je to plebejské!"
mne poctívá povdkem pijímám
Bránil jsem se velmi staten. Pravil jsem, že sice
jeho vybídnutí, abychom že
mže
si tykali,
že je s
mou nejpátelštjší úctou a oddaností, ale na žádný zpsob nemohu se zdržet déle než do dvanácti,
a že
být
jist
rozpotu, aby uznal, že te doba nejtužší že až bude po nich a setkáme-li se v Praze, milerád s ním posedím, že oslavím pi tom a po konec studií a zárove se revanšuji za dnešní veer že to proti
mému
práce, doba posledních zkoušek
—
—
dlouhém vyjednávání a vyvracení jeho domluv a svod a posléz
odrážení jeho
i
posmšk
útoných
a
výsmšk
a na
konec i podncujících podezívek a pohržek, že si pivede na pomoc blondýnu i brunetu a že spojeným silám neodolám, podailo se mi pece jen vymknouti se z jeho obklíení a dostati se šastn na ulici. Ale pipít na bratrství jsem si s ním
ped samotným odchodem výkupným
musil, to jinak nedal.
A
druhým
byl slib stiskem ruky potvrzený, že až bude po
zkouškách, natáhneme jeden veer až do kuropní, jak se pan
Gustav
s jistou zálibností
A jsem
usnouti. Stále vracely se
jsem
si
vyjádil.
se cítil velice unaven,
íkal, že jsem
nemohl jsem
mé myšlenky
té noci
dlouho
ke Gustavovi a stále
ml jinak s ním mluvit,
i
usmyslel jsem
si, že o píštích píležitostech budu odhodlanjší a útonjší. Nebyl jsem s ním spokojen, nebyl takový, jako jsem si ho
zaníceného, ctižádostivého, dobývavého. A jak je lehkomyslný, jak nedbá penz, jak utrácí Požitek je mu hlavní vcí, povolání až na druhém míst. Nebo snad je to jen první radostné opojení, první závra, že je zas v Praze, na dovolené, volný jako pták? Rozvažoval jsem znova a znova, jak jej prozkoumám, jak vykreslil,
!
68
zpytuji podstatu nynjších jeho
názor
a
zámr, na
vše se
ho otážu, a když jsem konené usnul, jeSté ve snách jsem byl stále v jeho spolenosti.
Druhého dne jsem musel tíii
že
Od Maxínka
strýek na obéd nepišel, nýbrž
že s i)ítclcm
abych pemohl jsem zvédél k veeru,
sebrati všechnu sílu,
hlavy a lenivost mysli.
Mauptem podnikl
poslal lístek, jimi oznámil,
výlet na Karlštejn, aby tetinka
odpustila, zítra že se najisto zve na bublaninu.
«S
VII. edl jsem s Gustavem zas už pátý den po onom spoleném veeru u Paslera. Pišel, že musím s ním, že objevil bájenou bytost, krasavici á la Nana a on že jí také tak íká, že až ji uvidím,
—
mi zatoí
hlava se
Zavedl v
nmž
mne do malé se
mladých íšnice
a nebude se
tehda hrálo,
lidí,
kde
již
mi
chtít
od
ní.
Novému eskému divadlu, do hospdky plné vtšinou student a
pivnice proti
ml
své místo reservováno a kde mladá
— Stáza se tuším jmenovala — jak jsme
usmála, rukou
mu potásla a hned se
Byla jako kyrys,
silná,
vešli, se
chystala pivo
na
mu pinést.
kyprá, bohatých, pizrzle rusých vlas,
neobyejn bílé, takka svítivé, tváe plné, hezké, se smlýma modrýma oima, trochu krátkým nosem, dráždiv pleti
nalitými rty a
svdným dlkem
v kulaté brad.
„Servus, jak se má, Nano?" oslovil
ji
dvrn
a štípl
ji
do
hrdla.
tém
Mla
po obnažené hrdlo, dráždiv bílé a plné, volající políbení, i vzadu mla svtlou halenku do cípu vykrojenu, a bylo vidt, jak roste jí vlas temi praménky zlatorudého chmý-
í
hluboko do bloskvoucího zátylí. jí íkáš?" ptal se mne, když odešla do
„Co
64
výepu
pro pivo.
Btulina boubelatá?" Byl bych lhal, kdybych byl ekl, že se mi nelíbí, nebyl jsem nijakž nevnímavý pro takové práv imposantnjší zjevy ženské, ale její pohled a její úsmv pipadal mi jaksi píliš kama„Je to
rádský a vybízivý, a to mi bylo proti vkusu. Naznail jsem to Gustavovi.
„Ncch
být," pravil,
,,to
není bez
Pozoruj, až vstoupí, jak všichni
Od rána je zde až pjde domu
pvabu, naopak: to mám rád! ji hltají. Ta táhne, kamaráde.
plno až do dvou v noci.
A
co jich na ni pase, !"
od rány Ta je umí odhánt Byl jsem ke Gustavovi dnes úmyslné vtlená ochota, chtje jej udržet v dobré míe, ba dostat jej do hovorné nálady. Pi!
Ale
zvukoval jsem mu,
ta je
!
odmoval úsmvy
prohozený nkterý
šprým, jen abych se nesetkal s njakou uzaveností, až se pokusím o vážnjší rozmluvu, jež by mi více otevela jeho nitro.
Stáza
si
chvílemi k
nmu
dvrném
oslovování
pisedala, on
jí
dával pipíjet a libo-
braní za bradu i pohrávání rukou dívky z lidu, jevících však i vypstovanou sílu. I já vplétal jsem se do hovoru, abych se Gustavovi ani Stáze nezdál zbyten upejpavcem a jevil dobrou náladu. Brzy po veei zalákal jsem Gustava do hovoru o Zolovi, o naturalismu vbec, o ruských realistech. Znal ze Zoly i vci, jichž já jsem dosud neetl, a horoval pro. Naturalismu vbec byl nadšeným pívržencem, a já rovnž jsem byl pro zanícen. „I v hereckém umní jedin má budoucnost," tvrdil. „Podat val si v
prsty jejích
jí,
hodn dkladných
postavu bez píkras, vyrvat
ji
pímo
ze života, neuhlazovat
ji.
Jak už se to dnes dje s nkterými figurami ze selských her. Vzpome jen Anzengrubra Takový Mitterwurzer na píklad nebo Martinelli toho pec znáš z Prahy jeho sedláka písežníka na píklad! Rozpovídal se o divadle. Mluvil o Lewinském a zvlášf o jeho truhlái Antonínu v Hebbelov Marii Magdalen, velebil Bauto je pravé.
,
—
—
.
.
—
meistra v nkterých realistických výkonech
Meixnera a jiné. Ani jsem si nezapamatoval všech jmen. Horoval, v nadšení picházel a když jsem mu pipomnl naše domácí síly, nejzanícenji mluvil o Kolárovi mladším a Frankovském. Dostali jsme se na dramatickou literaturu, a Gustav s ohnm i
65
vstil naturalistické drama, tak jako pišel naturalistický ro-
mán.
„Nieho se nesmí lekat, ped niím couvnout, v celé nahot musí podávat život i se všemi jeho stíny. Nesmí se bát ani hadr ani neestí, a umní herecké nastoupí pi tom také nové dráhy. Všecka lepenka, všechen dutý pathos musí s cesty a uvidíš, že ta doba není daleka. Já ekám, že Rusové mnoho dokážou. A Ibsen! love, toho zbožuji. Takový Krogstad A takové anebo takový doktor Rank, to jsou figury bájené takové jsou postavy práv vyjdou z dramat budoucnosti
—
! !
—
mým ideálem." Bylo ve
mn dosti píbuzného s nadjemi a pedpovmi Gus-
tavovými, ale do jeho zápalu jsem
ml
daleko.
Pedevším
hodn
byl
jsem divadla vzdálenjší nežli on a také pak ml jsem stále nco jiného za lubem. ekal jsem na pravou chvíli zaútoit na Gustava otázkou, zda se pec doopravdy obírá zámrem pejíti jednou k eskému divadlu, a snažil jsem se uspíšit ji nenápadnými pochlebnstkami, vydražujíneznalejší, a
cími k ješitnosti.
„Máš veliký smysl pro
život,
prohodil jsem mezi jiným. „Život, lidské
dokumenty
—
dovedeš
dobe
to je jediná studnice pravého
hereckého talentu," vydráždn zahorlil. se
do života a necouvám ani
odpozorovávat,"
ped
„A
proto též vrhám
jeho spodními vrstvami.
drama práv z nich musí rst. A pak bude odzvonno papírovým hrabatm a vévodm na jevišti." „Jsou mi také z duše protivní," svdil jsem. „Nové drama zasadí ránu i výpravným hrám, které jsou koistí a oporou pouhého komedianství a všecko hlubší utlaují.
Nebo
naturalistické
Te
jsou ve flóru ty slátaniny, a nenastane-li obrat brzy,
nám
stánky Thálie znenáhla v cirky. Jak se
mže
zmní
herecká
maše uplatniti?" „To jsou figury nadité uvnit starou romantikou a natené na povrchu módním lakem exaktních vd," vpadl jsem mu do individualita v takové slátané
noty.
06
„Jak by ne," souhlasil horliv. „Proto práv k budoucímu
divadlu vzhlížím jako k spasení.
Mj talent žízní, ano prahne,
z masa a krve, inteteba sešlých, ale s bohanco podobného jako má passe u žen.
kamaráde, zrovna po interpretaci postav resantních studií lidských, individuí
tou minulosti,
víš, je to
po existencích prošlých rznými sférami a zas po zjevech pathologických chtl bych si zahrát takového Krogstada to bys koukal, jaké linie bych mu dal, nebo takového Ranka
— —
:
mám
odkoukány takové exempláry."
„Naturalistické drama," pronesl jsem, sleduje ustaviné ces-
tiku k svému
cíli,
rev v postavách
i
,.
nabude, jak pirozeno,
i
lokálnéjších ba-
v prostedí. Pestanou šablony.
eský
herec
bude musit tvoit eské postavy, eské sedláky, eské dlníky, doma bude musit studovat, bude musit odlišovat postavy z rzných konc své vlasti. Mám pravdu nebo nemám?" „No ovšem, vždy ta otázka se na píklad v mnohých listech už dávno ventiluje," prohodil Gustav na mou úmyslnou po-
známku dosti nedbale. „A ty pec pejdeš," ,,
samozejm,
není-liž
vyrazil jsem nyní rovnou na pítele,
zane hrát v Národním, k eskému jevišti, pravda? Ty pec svou prpravu na nmeckých jevišaž se
tích neprotáhneš
snad lehkomyslné ješt na nkolik let?"
na
i
pátelsky a srden pi té otázce, ale pozorn, aby mi neušel její dojem na nj. „No vedereme," pronesl, vida muj zpytavý pohled, ale hned dodával, uznamenav, že mi to jeho ,,vederemo" nedostauje „To se rozumí, že se vynasnažím. Kamaráde, když si vzpomenu, jak ped lety sám jsem vzel v romantismu po uši, jak jsem byl vycpán weltschmerzem a staromódní sentimentálností! A ty slátaniny, co jsem psal! A co jsem v nich vidl! Když si vzpomenu na ty své dramatické pokusy! Na takový
Hledl jsem
—
—
svj „Zmaený
— No, boty,
kamaráde, uinné boty! Ale nechme toho," dodával s šelmovským úsmvem, „tys byl taky romanticky zabarven ve svých prvních experimentech nezapírej! A pathetická musa To to dunlo prsním hlasem! Však já vím. Však mi Maxínek poslal první tvé otištné život"!
—
!
verše."
07
.
Nebyl mi milý ten obrat proti
mn,
ale
nedovedl jsem ne-
úsmv úsmvem. Ostatn
hledl jsem na ty své první pokusy také vskutku jako na dávno pekonanou periodu. Po nových proudech se obracela má duše Postehl jsem ovšem také, že je to odboení na vlastní Gustavovy mladické pokusy, i ten afront proti byl vlastn uhnutím mému útoku, ale byl jsem pevn odhodlán obnoviti jej, jen co si odbudu doznání nynjšího svého stanoviska proti svým mladistvým prvotinám. Neváhaje vyznal jsem upímn, jaký obrat se udal v mých názorech a v mém hodnocení, a Gustav pijímal mou konfesi oplatit
.
.
mn
s
oividným uspokojením.
„No, kamaráde," vybídl, „zapijme svá chlapecká poblouzení
!"
Piukli jsme si bez zdráhání a Gustav, dopiv do dna, zaukal na Stázu a když pišla, pinutil ji usednout a úton ovinul ruku kol jejích ramen. „Dív nás uily a svádly knihy, te nás uí život a svádjí hlavn ženy, kamaráde," s úsmvem pronášel. „Ty jsou nejlepší školou, vedoucí od dtinského sentimentalismu a nadouvajícího se romantismu k zdravým úkojným zídlm realismu a naturalismu."
„Puste, puste," hartusila Stáza vyvíjejíc se z jeho objetí. „Slyšíte, volají na mne." Rázn, ale se smíchem se mu vymkla a uchopíc dopitou sklenici, odkvapila s ní k výepu. „Však se nebudeš vzpouzet, ty gigantíku," víc pro sebe a pro mne prohodil Gustav, než aby to ona zaslechla, „však ty mi neujdeš, nádhero!" dodával už zcela jen pro nás dva. „Což ty," obrátil se na mne, „tys teprve v nejnižších tídách té školy a plný zdroj t ješt eká. Ale okusíš ho také, jsi na prahu samostatného, volného života. Musíme si dopisovat, kamaráde, souhlasíš?" Stiskl jsem upímn na souhlas podávanou mi pravici. V hospdce bylo v tom ase jako v úle, hostí dvakrát tolik, než když jsme sem vstoupili, vtšinou mladý svt, a nebylo
—
68
pro trochu zkuScného pozorovatele pochyby, za kým se sem táhnou jak jepice za žárovkou. Ztepilá, kyprá ,Nana' zde záila a rozehrivala, dráždila svými pohledy a úsmévy, nadnášejíc své mohutné boky, koketujíc
pohyby svých oblých ramen, nahých loktu a svdné svítivé šíje. Byla si védoma všech svých kouzel a užívala rafinované i
každého pozdvihnutí
se sedadla,
zakroužení sukné, ba hra-
vého upravení zástérky, každého doteku svého úesu, každého schválné rozbujnéného vykroení, každého šelmovského zavolání, hlasitého
žádostivosti po
te
zasmání
i
pvabné déve
výkiku k rozncování Na pomoc v práci mela kuchyn, které sbíralo prázdné
bránivého
své bytosti.
ješté nevzhledné
z
sklenice a dávalo je plnit, aby ,Nana' je mohla jen roznášet a víc pozornosti
vnovati hostm,
z
nichž
nkteí
velmi po domácku, ale žádný neodvažoval se
se zde chovali
pece
tak
dvr-
ného tónu jako Gustav.
Ml
tu svou výsadu, to bylo oividno,
jiný se odvážiti a i
pímo
okázalé
nesml,
pízn
mohl
si
dovoliti,
eho
a bylo patrno, že to vše z dobrovolné
Naniny,
s
jejím svolováním, ano až
provokováním.
Napadlo mne teprv pozdji, jak si dobyl tak rychlého úspchu? Hezký byl, pravda, peníze ml, kavalírsky vystupoval, smle a úton si poínal, ale nejvíc, zdálo se mi, psobila tu jeho interesantnost jako herce
— nebo
netajil se
svým
po-
voláním nikde a poznal jsem hned, že ani ped .Nanou*. ba prozradila se, že zná jeho fotografie v kolika rolích. A kdo
—
ví,
jakým nimbem ješt obestel svou bytost
jemi odemkl
ertv v
vítzn
chlapík!
víko k tresoru
Te
její
a jakými
nejvyšší
nad-
pízn
po hypochondrii a úzkostlivosti jist
nm ani stopy.
Než tyto reflexe nedaly mi zapomenouti na mj zámr. Prve uhnul, ale pi druhém útoku budu houževnatjší. Také nálada bude píznivjší, zmenší jeho bdlost a obratnost! Dopíjel již pátou sklenici a objednával si láhev mlnického. I atmosféra pomáhala rozpalovati. jedno okno bylo po-
A
oteveno, nestaily tabákový
dým
a
horko se provalit ostatn ;
69
bylo dusno
i
venku, na dvorku zdmi obehnaném,
kam
vyhlí-
žela okna lokálu.
„Zdalipak
pímou
te
ješt
nkdy
píšeš?" vypadl jsem na Gustava
otázkou.
„Ach, kdež," nedbale prohodil a máchl rukou, vypouštje modrý dým zapálené práv viržinky. „Te žiju své scény, jak je zkombinuje mé mládí a osud, má žhavost a rozmar náhody. To je lepší dramatika než soukaná na papír z myšlenek na smrt a škarohlídství na svt." s úsmvem. „Te se už pedasného konce?" „Aspo ne takového, jako dív. Akoliv s dlouhým vkem ani te nepoítám. Híchy otc se mstí, a nkdy v tak notné kocovin vycení na tebe zuby myšlenka na tak nenadálé, potm-
„A
lépe
ti
jde k duhu," pipojil jsem
nestrachuješ
— ale nechme toho, to jsou pošetilosti — nanme z jiného." Vtom picházela práv ,Nana' nesouc víno, ale ne mlnické — omlouvala že ho nemají — ale co pináší, je prý také šilé
sfouknutí
se,
to,
dobré, uherské, a že
mu
„Zvláš když budeme
jist zachutná.
miláku," prohodil Gustav a hned pisednout. ji Ovinul jí ruku kol pasu a piklonil ji k sob. „Tak se napij první," vybízel ji, naliv sklenici, „a pines potom ješt jeden pohárek pro mého kamaráda tady," dodával s úsmvem, na mne pokynuv. Nevím, jak se stalo, ale posedl mne v té chvíli nápad, využitkovati toho momentu pítomnosti ,Naniny', vydráždit ped ní Gustava k odpovdi. „Ach, dkuji, sleno," pravil jsem rychle, „já nebudu píti vína, jen zstate, prosím by víno neposloužilo, nejsem mu zvyklý a nenalézám na záliby nenamáhejte se tedy a radji domluvte tady píteli Gustavovi, aby své umní dal do služeb eského divadla vždy je ech rodem, syn eských rodi ." „Nebudu se nikde o nic ucházet, nikam se tlait," prudce mne perušil a v tvái zejm zrudl. „Až se bude o vdt, pít spolu,
zadržel ,Nanu', pinucuje
dvrn
— mn
nm
—
—
.
70
.
mn
najdou mé sami.
A
nejpednjší na ten as, aby se o mné védélo, to si pamatuj! Dobýt si nejdív jména v cizin, na to se u nás dá. by to byl nesmysl Nové zaátky Kdežto pak to musejí být a budou jen další úspchy nebo zaujmu hned pevnou posici, openou o vyhrannou již ta starost je
Te
—
I
!
—
individualitu a uznávané již výkony."
To
Mluvil na konec prudeji ješt, než zaal.
každý, kdo jen
trochu divadlu rozumí, musí prý schválit toto jeho stanovisko.
,Nan' musí prý být
jasno,
sedstvím lokálu. Ale
sem
chodí, každý
jí
a
akoliv
s
divadlem souvisí jen sou-
herc, kteí
se zeptá kteréhokoliv z
to potvrdí.
—
" dodával „Jen se zeptej, miláku," vybízel ji, „a ostatn obrácen k ní, „pouze do sousedství divadla je t škoda! Ty, gigantíku, se dostaneš na prkna, musíš se tam dostat, ped rampy, taková nádhera' podívej se na ni," a obrátiv se na mne pejel jí rukou od šíje pes ramena a plné paže. „Kdož
—
,
ví,
ješt nkdy hrát se mnou? Známe takové nedvivé neusmívej. Tvých pohledu a
,Nano', nebudeš-li
pípady
úsmvu
—
jen se
zakouený
bylo by škoda jen pro
,Nana' nedovedla zakrýt, že
jí
lokál
lichotí tyto
jen odbývala výrazem a gestem, které
mly
." .
.
a
na oko je ei, naznaovat: dob,,
mn
e, dobe, mluv si, mluv, když t to tší," a ve nebylo již pochyby o tom, že Gustav nepronesl ped ní tchto narážek a poznámek po prvé, naopak, že ji jimi vydražuje a pivabuje. „No, nemohlo by to být?" obrátil se s rostoucí živostí na mne,
ani
m
chtje pímti k souhlasu; „fysických pedností má až do nadbytku a temperamentu! Kamaráde, to já dovedu posoudit A vždy jí ostatn jiskí z oí ze rtu, srší z celého tla, jen se na ni podívej, jak záí. A nmecky umí perfektn, vždy
—
—
i
byla dva roky ve Vídni,
vi?"
obracel se
pímo
o
její
dotvrze-
nebo byla po ní sháka od jiných stoki. a jen se šelmovsky zasmála na Gustava a ní, ale
.Nana' tou chvílí se pozvedla,
mn
s nho po rozjiskeným pohledem hodila, a svtlá blza kmitala až v popedí u výepu.
,.To se
musí tak trochu nabrat," obrátil
se na
již se její
mne Gustav
s
d- 71
vrným úsmvem,
když
už byl klidný, ale tváe Pil a
to
dobe." Tón jeho
ješt zrudlé a
oi se mu leskly. úsmv, jako by
odešla,
ml
kouil rychle, a rty
„dlá
mu nkdy
jí
zaškubl
v nitru se nco píjemného ozývalo, s ím se však váhá vytasiti. „Ostatn, kdo ví, co se nestane," vyklouzlo mu z nich jen po chvíli a
„A
co
úsmv
zahrál v celé tvái.
ty taková houžev," pravil pojednou živ, ale s vese-
jsi
lým pohledem v oích, „poád na mne dorážet
s
eským
jeviš-
tm? — Vykej Jakpak dlouho jsem u divadla? Co znamená tyi, pt let? — Neznepokojuj se tím, jako já se neznekliduji. Život te mám ped oima, u pramene jsem a žíze je ve mn — kamaráde — prahnutí zrovna Vždy eho jsem do!
!
— Rozpome se jen na mé
smutné dtství, na mé pízraky smrti! A te
sud užil?
—
pošmourné, úzkostné jinošství s najednou u plného proudu života, sám v první boui své tou-
hy
a síly
.
a strhne
ným
.
.
Pokej, oteve
se
ti
také
dokoán
jeho vlnobití
t. Jen se nestav tak umoudelým, tak chlad-
." .
.
„Dokonce
se
nepetvauji," pravil jsem, „nehraji
svatouška a nejsem jím také, nejsem, jak
dobe
pec
na víš!" dodával si
jsem s úsmvem. „Ale v takové povýšené stízlivosti a rozvážnosti se nkdy jevíš!" odvtil zvesela a zahrozil na mne prstem: „Ty podšívko, ty vodo tichá v hlubinách ti to ve také A já jsem pesvden vyzpytoval jsem to sám na sob že v synech vyrostších bez matky, bez její lásky, jest zvýšenjší touha po žen než v tch, kdo rostli ve svtle a teple mateské lásky.
—
—
!
—
Je vystupována ta touha v nich, jsou lanjších srdcí, ponvadž víc v dtství ta srdce práv hladovla My, kteí jsme .
.
.
nebyli tak milováni a sami tak nemilovali v dtství, milujeme
72
pak boulivji a náruživji v život. Hltavji se sytíme. Neklidnji, neuspokojivji žijeme. Však to poznáš na sob, kamaráde !" „Možná, že když budu sdílet tvou teorii," pronesl jsem, voliv schváln slovo „teorie", nebo znal jsem již dobe, že zaíná se nejradji a nejhorlivji ,teorisova, když víno rozvazuje
jazyk. Ach, bože, kolik .teorií* o pátelských veírcích jsem již
vyslechl
„To není
ení
sám
i
teorie,"
si
vytvoil jako nové objevy.
zatepal Gustav živé hlavou,
zkušenosti. Dojdeš k
nmu
jisté
sám.
A
,,tof pesvédzvláš u détí,
které rostly jako samotái, bez bratr, bez sester, strhují se
pak tylo utlaované, nevybíjené poteby lásky v divokých a nkdy boukách, v nerozvážných, ukvapených srážkách, pi nichž obzory smysly jsou zažehnuty rudými
nebezpených
i
lidí a mohl jsem mnoho srovkdyž zrovna vášnivé jsem pemýšlel o sobe a zpytoval ." leckteré podivné zjevy u sebe a hledél si je vysvtlit Nebylo pochyby: piblížila se Gustavovi jedna ze chvil, kdy srdce pekypuje dvrnostmi a podléhá touze konfesí, ale mne neshledala naladného a trplivého. Jako nedávno u Paslera, ml jsem píliš také na pamti píští den a vše, eho si ode mne vyžádá. Houstnoucí ovzduší lokálu nijakž nepidávalo ochoty, a takž jsem radji dív než pozdji upozornil, že bude as pomýšlet na ,pana Navrátila'! Odehrálo se cosi podobného jako o poslední schzce, jenže
ohni
.
.
.
Jsem dobrý pozorovatel
návat,
.
.
mn
nkterými variacemi Nejdív prudký protest, výitky filistrovství, výsmšky a úšklebky, parodování mých protest, ale pak náhle obrátil a zaal jinak manévrovat. Snažil se zdržeti mne dvrnostmi
s
z
posledního hodu se chansoniérami, jak prý
je
skvostná po-
dívaná na tu aristokratickou blondýnu, když labužn srká víno.
asy
Oi pive
—
— má
prý krásné, dlouhé a na podiv tmavé
hlavu nazad zvrátí, bílé hrdlo vypne, ale nejintere-
santnjší
je,
jak
pímo
požitku
špika protáhlého nosu
se v
tom labužném
zahne a zahrotí, takže nos se ješt prodlouží,
tom projevu je prý tolik rafinované smyslnosti. ertovu holku byl vínem pímo ulil.
a v
,.Však
mne druhého
A
dne, kamaráde, bolely vlasy
že
— to
by tu se ne-
pokojíku jsem vyspával po tom pebytku všech dar révy a lásky... Ale jak se íká: .Raum ist in der kleinsten Kammer fiir den grossten Katzenptej.
v takovém miniaturním
jammer.'
Tet
jsem vzkázal, že jedu na Karlštejn."
79
„To jsem
se již doslechl," pravil
jsem
s
úsmvem,
píšt
„a
se
též zase dovím, jak to dopadlo dnes," dodával jsem a povstal
pi
tom.
„Ale se," tlail mne zpt, „ty jsi zrovna fanatik práce, to je mladická chorobnost ješt. Práce není zajíc, aby ti utekla, práce poká, drahoušku." Poukázal jsem na svou situaci a na jeho. On že je na fériích, já
v
dob
posledních zkoušek, nejtužší práce, a že bych zítra
odpykal, kdybych se dnes zdržel
pizval a hodinu
aspo mne ješt
— ale on ,Nanu' na pomoc
si
Byl rozjaen a chrlil ze sebe divadelní historky, vtšinou dobré a psobivé, ale zjevn vybájené, kterými oslaboval dobrý dojem onch. i I ,Nana' byla v nejržovjší nálad, piukovala si se mnou, domlouvala, abych pokal, že ješt pjdeme do kavárny, ale já použiv chvíle její nepítomnosti, vytratil jsem se, Gustavovi
ani
zdržel.
sbohem nedav.
Jinak bych spojenému úsilí sotva byl unikl. Byla bezmála plnoc, když jsem se dostal dom. S Gustavem jsem byl ješt mén spokojen, než když jsem onehdy pišel
od Páslera. Ale již jsem nekul zámry, jak píšt s ním proa vynasnažím se jej vyzkoumat, naopak jsem si umioval, že se již nedám jím zlákat veer do žádné hospody nebo šantánu, nebo shledával jsem, že by se mi tím sotva objevil nový rys na jeho bytosti, a njaké domluvy nebo pemlouvání z mé strany by se jist u nho setkaly již s pímým odbytím. Je v dob „plného prahnutí" a je „u pramene".
mluvím
A svdomí Byl jsem davosti si
konejší .teoriemi*.
pesvden,
njaké jsem
toho
jsem, že
se
že jej prohlížím dokonale, a další
pímo
vzpíral.
vdom, že pohlížím na mne ekají zápasy, ale
život
zv-
Bylo pravda, a byl jsem
písnji než
on,
byl jsem proniknut
vdl
pevným
odhodláním pekonati je a pracovat, probojovávat se krok za krokem k stanovenému cíli. Takový mladický zápal ve tehda byl, který mi vzdouval hru sebepeceováním, ve kterém povyšoval jsem se nad Gustava. Dnes ovšem hledím shovívavji a vidím mnohem dál.
mn
74
vílí.
^^^^Q
yly zcela
zbytený obavy,
že se
\Wj/^nL njakým svodm Gustavovým
k
budu musit vzpírat
optnému veerní-
fM^^iWi m»^' pobesedování hospodskému. Nevyhledal mne, > "^ nepsal mi, nevzkázal mi nic po Maxínkovi, a o dvo<
jím ješt nahodilém setkání v
byt
staré paní dával sic okázale
najevo kamarádskou srdenost, prohodil, že se musíme zas
jednou
vdt, není
sejít, .slézt a
ale
o
poklepat
si',
úsmvem, že mi dá íkal jsem si sice: uvnit pece pocioval jsem
dodával
s
vybídnutí žádného nepicházelo.
stát,
ba
je to tak lip, ale
hokost, že tak zhola nedbá o sejití. ,Je mlký lovk,' vyítal jsem mu, .jako dubnový den.' Rázem zahoí, rázem zapomene a zchladne.
Má
v hlav jen ženské, osedlala
snad rusá, kyprá ,Nana' anebo zas už Zatvrzele jsem o
nm mlel, ani
jiná.
si
ho nkterá,
Vtroplach
je!
na to jsem se nezeptal, byl-li
už u staré paní na obde neb na veei, nic, nic, aby vidli a on se dovdl, že nedbá-li on, nedbám ani já, že jsem vbec zlhostejnl. I v tom poínání bylo mnoho mladicky nakvašeného, jak jsem pozdji uznal, ale pispla k té podráždnosti také doba zkoušek,
stupované práce
a
myšlenek na budouc-
nost.
Bylo koncem ervence ke druhé hodin, asi týden ped poslední zkouškou stará paní byla s Maxínkem už druhou nedli ve Všenorech na letním byt zárove se snachou a
—
jejími
dtmi
— když Gustav pibhl ke mn, chvátajícímu do
Akademického tenáského spolku,
z
druhé strany Spálené
75
:
ulice naproti a beze všeho
úvodu
a pozdravu, chytiv
mne
za
rameno, vyhrkl
„Tak už jsem našel zas „Copak se ti ztratila?"
,Nanu', ale dalo to práce,
love !"
pravil jsem, rázem zapomenuv na všechnu dotenost a reservovanost, již jsem chtl dáti najevo, naopak nemoha potlaiti úsmv nad tím, jak tak znenadání svou novinku za horka vyklopil. mne pepadl a
mn
„Ty
nevíš, že zmizela z ,Petrovické'?
nevdl
kam. Ani
píbuzné
Pry
a ne a ne
Prahy byla
„A kdes
ji
istá jasná, nikdo
mn neekla pravdu. Kvartýrské namluvila,
že pojede navštívit z
—Z
konen
!
!
ji
Jako by se nad ní voda zavela. najít
!"
vypátral?"
—
V Chuchli jsem byl s kolegou jedním, „Náhodou, pomysli náhodou ji zahlídnu v zahrádce blízké restaurace." !
„Jako hosta?" „Ne, íšnicí tam
povídala, že hostinská je její píbuzná,
je,
teta vzdálenjší. Ale ono v tom bude
njaká
nco
jiného. Co,
ješt nevím, ale te tam jedu. Parníkem! Mám Poje se mnou, kamaráde." „Ani pomyšlení," odepel jsem až prudce. „Nemohu ztratit ani pl hodiny, neku-li pl dne!" dodal jsem mírnji. „Tedy na shledanou! Odpus, že spchám. Však ti o tom ješt nejvyšší as.
dám
zprávu, co a jak
Stiskl
!"
mi ruku a odkvapil. To byla poslední
toho roku od
nho
Za týden odjíždl jsem niny k
píbuzným
slova, jež
a
z
Prahy k tet do U. na krátké prázdnastoupil jsem dráhu tech-
zaátkem záí
nického úedníka v cukrovaru. Zapadl jsem do nového svta, jenž zaujal na první
mou
jsem
zaslechl.
as všechnu
bytost.
Gustav
sešel s oí, sešel s mysli.
Zprávy mi žádné nedal a
já
také žádné neekal.
Maxínkova, jejž mi poslal do nového mého psobišt, zvdl jsem pouze, že ,strýek Gustav' za nimi do Všenor nepijel, jak bylo smluveno, ani že jim nepsal, a že babika se proto na nj doopravdy hnvá a na nedávný list, který od nho
Z
76
listu
pišel a jímž zprávu dává, že
je v
Mariboru, ani na gratulaci
vbec nehodlá. obmkí," dodával Maxínek v dopise.) Tšilo mne, že si na mne vzpomnl a umínil jsem si mu odepsati, ale proud kampan zahrnul mne tak vehementn a strhl mne s sebou, že jako mnohé jiné tento múj zámr, den ze dne k svátku prý dosud neodpovédéla a odpovédét
(„Ale za
as
se
i
zstal neuskutenn. Dal jsem se s jakousi zálibou, ba zápalem nésti rozpoutaným proudem nepetržité práce, v níž stroje i lidé slili se v jednu sílu, jež vzbuzovala v poátcích múj úžas i obdiv, jejíž mohutnosti a výkonnosti jsem se koil v hrdém a blaživém pocitu, že jsem také. by nepatrnou, její složkou. Cit povinnosti, dojsa odkládán,
chvilnosti a krajního využitkování
asu
a víra v urení a spasnost práce se ve
se ve
mn
mn tužil a Šíil
utvrzovala a roz-
hoovala do krásných svtel. A v tchto dobách poáteního zápalu, kdykoliv se mi kmitla vzpomínka na Gustava, vyvolaná teba jen divadelním referátem neb zprávou o pokraujících pípravách k otevení Národního divadla, ím dál tím nepíznivji jsem posuzoval jeho rozhazovaský a volným asem plýtvající život. Nemá dost vyvinutého citu povinnosti a sebekázn, vyvozoval jsem a v duchu jsem se nad nj povyšoval. Zapomnv k své lítosti na Maxínkúv svátek v íjnu, konejšil jsem výitky z toho jiných opominutí útchou, že o Vánocích podaí se mi vyjeti si do Prahy na dva dni a tam všechny dobré známé navštíviti a jim vysvtliti, co znamená taková kampa a zvláš první se svými silnými dojmy, a v nitru mlai
i
dicky jsem se tšil
již na ta líení. Tenkrát jsem ješt nepocioval útisk a železných pout tech-
nické služby tovární.
Na Štdrý den
a Boží
hod jsem
skuten
dostal dovolenou;
práce v továrn se na ti dni zarazila.
Hned po svém píjezdu jsem
šel
jsem se poklonit staré paní, kterou pípravách vánoních, ale která
zastal v nejpilnjších
nicmén velmi vlídn mne pijala. Vykládala hned, že Štdrý veer trávívají u syna, kam po veei picházívají i
te pro-
77
vánoky že obstarává ona sama pro všecky. To nedá vzít, a že kdyby nepekla o Štdrý den vánoek, ani nepipadalo, že jsou svátky. Na dotaz po Maxínkovi
fesorovic, ale
že
si
by
jí
mj
pomáhat tetice Bert strojit stromeek, k tomu pimla. „Dlá vám strašn starého ten hoch a tyhle vci prý všet na stromek cukroví a etzy už pro nho nejsou. Tak se podívejme!" dodávala s údivem, v nmž však bylo spíš pousmání než nelibost. Po knihách prý je ješt vtší blázen než loni, a o prázdninách jen samý brouk a housenka, a kdyby prý jen to, ale i salamandry a ještrky vám nosil dom „a to víte, já se takových prevít štítím," poznamenala a všecka se zatásla; „a nebýt aspo trochu ohledu na mne," dodávala, „snad by vám ten kluk Brrr! i žáby dom nosil a kuchal. On syn Tóna si také dlal sbírky, když byl student, ale všechno brát do ruky, po všem se hnát a v bahn se šárat to pece ne, a tenkrát jsem si všechno ani ješt tak neošklivila jako te." Slyšel jsem rád tyto zprávy o Maxínkovi, nebo jeho náklonnost k pírodním vdám mi byla sympatická, ale na útchu staré paní jsem aspo poznamenal, že te v zim je pokoj od všeho živoišstva, ale ona velmi vážn mi odvtila: „Ano, je, ale jen proto, že já jsem se do toho vložila. Nebýt toho a trpt mu to, mla bych v pokoji celé akvárium a snad chov pavouk nebo kterého erta. Tomu jsem zabránila, ale zato mám v komoe dv bedny kamen v pokojích já mu to netrpím, to by bylo prachu, rány boží Kameny špendlit ani kuchat nemže, tedy neíkám už nic, a taky profesor jako ze a Maxínkv poruník mi ek', že je dobe, když hoch má pro nco zálibu, jen aby nezanedbával pitom latinu a etinu to víte, to je zas jeho, jako zev, koníek." Abych starou paní nezdržoval, nebo postehl jsem, vlídn hovoila, že pec jen man po dveích do kuchyn pošilhává, navázal jsem hned k tomuto jejímu vypravování poznámku, že se na hocha velice tším, a aby byla tak laskavá a poslala jej ke nm, hned jak se vrátí.
odpovdla,
že šel
ale že jen stíží jej
—
—
—
—
—
—
— !
—
—
—
a
78
Pipovédéla to velmi pátelsky a já povstav pál jí veselých svátku a porouel jsem se. „Jen abych prý ješté pišel," zvala mne stará paní, že jí musím
dkladné vypravovat,
jak se mi ve fabrice
líbí
— dnes všecko
že bylo jen tak na skok a na rychlo. ,.
Pokejte,
ješté
vám musím
k Ježíšku," vzpomnéla
vídám," dodávala
s
si
ukázat, co jsem chlapci koupila
pojednou. „Ale ani muk, to
úsmvem, vedouc dobe,
že
jí
vám
po-
nepokazím
pekvapení. Pinesla z druhého pokoje pékné vázanou Schódlerovu „Kniji poznamenala: hu pírody" a ukazujíc A po tomhle ješté víc," dodávala, ,.Po té už dlouho stuné. vybalujíc složenou soukennou látku. „To má na kalhoty a vestu. Parádník vám je, že jsem to tak jakživa nevidéla. Však Ale te je to ješté jsem vám íkala jednou, pamatujete? si piplácí? Víte-li pak, on na šaty horší. že Je to bloud hlavatá, co? Ani od krejího nechce mít nic vyspraveného! Kluk trnáctiletá, ani ješt ne, a myslí, kdoví, ím už není. Pišel on na nápad achrovat s tmi svými brouky, motýly a kameny, a co vyachruje, mi odvádí. Co tomu íkáte?" „Snad bude jednou obchodníkem s pírodninami," prohodil jsem s úsmvem. to zarazilo a urazilo ,,Když vám to udlal po prvé, tak vte mi a just a just jsem nechtla povolit. .Copak ty budeš mn, babice, nco naizovat, nebo dávat najevo, že t njak zanedbávám, že nevím, co se sluší a patí?' Ale na konec pišla dcera to víte, jak ho má ráda a taky zet, a pimlouvali se za parádníka. To on už milý Maxínek se za schoval a udlal si z nich orodovníky. Profesor mi mezi tyma oima íkal, ho jen nechám, že není na škodu, když hoch má trochu pýchy v sob, a ten jeho nápad abych mu nevykláuvažoval a že ho shledal dokonce origidala ve zlé, že o nálním. Považte si! A že je z toho vidt, jak tuze hochovi na tom záleží. I tak jsem tedy neíkala nic, a když tedy ten parádník hloupá mi te ješt njaký ten z achru uhospodaený zlatník pinese, tak se vám spíš jen ješt usmju jeho umínné
mn
—
—
—
—
mn
—
—
—
n
a
nm
79
abych se
pošetilosti, než
zlobila.
vyachrovaný groš uložím
To
se rozumí, že
mu
ten jeho
— vždy mi ho není teba, ani když
mu pidám njaký ten oblek ron, a
o víc nebží, to je k smí-
chu — ale jemu to nevyklopím. Pkn pod poklikou to ne-
mu
chám, není
vskutku na škodu, když se
to utratil v mlskách.
S prosím
caru.
vás,
si
než kdyby
nutí, lip,
pitom
krejcar ke krej-
— Co,
vy tomu íkáte?"
svdí o jistém úsilí, o jisté, eknme, energii," jsem upímn, nebo tak se mi to vskutku jevilo.
„Má svou „Co
se ukládat
stránky já zas na to koukám, já a dcera taky,
té
„Rozhodn pravil
A uí
to
palici, to je pravda,"
pisvdiv
umíní, za tím jde a to provede.
pošlu, jak jen pijde.
neíkejte, co jsem
„Vždy to
ekla
stará paní.
— No, já vám ho tam
Promite, že jsem vás zdržela. on by se ervenal."
vám svila
—
chápu, milostpaní," pravil jsem s
A
nic
mu
úsmvem a odchá-
pál jsem ješt jednou šastných aby stará paní vyídila má poruení
zeje tentokrát už nadobro,
svátk
a vyprošoval
si,
jak u pana syna tak u paní dcery.
mn
pišel ješt ped druhou hodinou. Vešel raMaxínek ke dostn, ale ne pekotn jako jindy, v pelivém veskrze úboru, pevn a dlouho tiskl mi ruku a dychtiv se mne ptal, jak se
mi líbí v mám.
mém
Jeho vzezení
povolání, jak život tovární, jaké
i
jeho
zpsob inily na mne
dojmy
nho
z
dojem, že za
tch
nkolik msíc, co jsem ho nevidl, njak zvlášt vyspl nad svj vk. Jakýsi vážný rys odhodlanosti a pevné vle se mi zrail v jeho tvái, a nebylo to nikterakž jen zdání vzbuzené vypravovala stará paní. Zuritl dojmem toho, co mi o
nm
výraz jeho tváe tak, že dovedl jsem si Maxínka pedstavit, jak asi bude vypadat, až zmužní. Vlasy
dobe
ml
již
delší,
než jak dosud nosíval, uprosted peliv rozdlené a prost, ale dbale sesané; tmavší než vlas oboí mu ješt ztemnlo, pohled oí zbystil a zesoustedil se, nos se malounko protáhl, rty pevnji semkly, brada zvýraznla; tváe byly mén plné a pibledlé. Zrovna
80
perod
že by to vše byl pouze
to byl, jenž
mj
nepipouštl pochyby,
osobní dojem. Nezatajil jsem
mu
toho a on byl tím potšen. Vypravoval mi, že ve Vienorech seznámil se se sextánem malostranského gymnasia Dyrhonem, náruživým entomologem, zbhlým však i v botanice, nerostopise
paleontologii, majícím vúbcc
i
neobyejný smysl pro pí-
rodozpyt v nejširším smyslu slova, a ten že rozdmychal planoucí v ném jiskiky záliby, rovnž pro vdy pírodní. Spolu podnikali výpravy na brouky a motýle, sbírali kvtiny, chodili
do skal a do lom, brouzdali se ve struhách, rybníkách a tních. „Já už od toho neupustím," prohlásil mi Maxínek rozhodn, „jako Dyrhon jsem pevn odhodlán úpln se oddati pírodním vdám. Navštvujeme se, on má doma mikroskop, jeho tatínek je zámožný a inteligentní kupec a peje tomu." lámal se ješt a I hlas Maxínkúv pozbyl dtského zvuku; peskakoval, pec v kehkosti jeho ozývala se z nho odhod-
a
i
laná vle.
Mne její
hochova
ta
pemna neobyejn
rychlý postup
pímo
v obdiv
zajímala
i
tšila a ten
mne uvádl. Jméno „Maxí-
nek" už mi nechtlo ani na rty a „Maxi" mu íkat, bylo mi tak njak podivné a nehodící se, i nebylo-li možno vyhnouti se oslovení,
pomáhal jsem
si
kamarádským: „poslouchejte,
píteli".
Nechal jsem hocha úpln se vypovídat, vida, že je mu to nejen úlevou ale jistou radostí a pýchou, že mže ukázat, jak poi
kroil,
duševn
„V tom
je
povyrostl.
mže
vždycky výhoda, ba
pesvdiv,
„sezná-li
má
se
íci štstí," pronášel
možná záhy, k emu lne, pro múže-li za tím jít a tomu hovt."
lovk
co
zálibu a schopnost a jist, že to jsou vlastn slova toho jeho staršího jsem Byl pítele, Maxínkovi vsugcrovaná, ale pesvdil jsem se zplna
co
o jeho
„Vy
pesvdení.
jste také
vdl
hned na
reálce, že
budete studovat na
mne Maxínek otázkou. u mne to pec jen bylo trochu
technice chemii?" obrátil se na
jinak. „Ano," pravil jsem, „ale U mne bylo pochybeno, že jsem byl dán na reálku, a z té ovšem pro techniku bylo studium chemie nejbližší jen relativn.
mn
81
.
Ale toho nechme, to není kapitola zrovna radostná, aspo pro mne," dodal jsem, „Ale jste pec spokojen v nynjším svém povolání?" „Zajímá mne, nemohu zapít. Vyslovené schopnosti, vyslovené záliby pro však nebylo, jako snad na píklad bude u vás, nebo jak bylo u vašeho pana strýka Gustava. Nechtl jsem se copak dlá, prosím vás? dnes ptát vaší paní babiky Odboil jsem schváln a pítel Gustav byl mi vhodPíše?"
n
—
nou
—
—
píležitostí.
Maxínek, „a poslal ti výstižky z novin, pokejte, ty vám pinesu, budou vás samou chválu o sob
„Ano,
psal," pravil
—
zajímat."
Nevyskoil a nevybhl, jak by byl jindy uinil, nýbrž vyšel klidn a vážn, vzav s sebou klobouk, aby nešel pes chodbu prostovlasý. Bude šasten ten hoch, pravil jsem si po jeho odchodu, a cos jako závist obešlo mé nitro. Dovedl jsem pochopit radost
zcela
prýštící z povolání, setká-li se v
svým vyplnním,
s
úspchem
nm touha a životní zámr se
a výsledkem.
U mne
povolání
nebude vlastním cílem životním, nýbrž jen prostedkem existence. Ale kdo ví ješt, jak vše i u Maxínka dopadne, zda ješt jeho náklonnost je pravá
Než jsem
.
.
domyslil, hoch se vrátil a podával
mi schované vý-
stižky referát. Že pišel obleen v zimníku a že mne vyzval ho doprovodit, že prý musí babice ješt nco obstarat, jen pišlo vhod. Referáty, jež jsem cestou si proetl, znly skuten pro Gustava velmi pízniv a povzbudiv. Mluvily o fysických pednostech mladého herce, o ztepilé jeho postav, výrazné tvái, o zvuném, lahodném a jímavém jeho orgánu, o zjevném již nyní smyslu pro vniknutí do pod-
mn
výrazném podání postavy. Bude-li náležit zapiln-li sám pracovati bude o svém vývoji, mže
staty role a o
mstnáván
a
uzráti v platnou, ano vynikající sílu zdejšího (mariborského) divadla.
82
Nepamatuji
se již, o
kterém to vtším výkonu jeho podávaly
zprávu, ale v takový závér vyznívaly souhlasné všechny ti referáty z nového Gustavova púsobišté,
a
mne byly tšily ješté snad srdené. Snad po tom uznání loni, ale pál jsem dá se s vtší ješté chutí a stupovanou pílí do práce. Pjde mu jen k duhu, bude-li hodné zaméstnáván a nebude-li míti Téšily mne,
ne
již tak,
jak by
jich Gustavovi
volného
asu
nazbyt.
V tom
smyslu jsem také odpovdél Maxínkovi, když se mne ptal, co tm posudkm íkám. Ale také na ném jsem postehl, že nevidí již strýka Gustu v tom ozáení co díve, a z nkolika jeho prohodilých slov jsem poznal, že vbec na divadlo
Tatam byla dychtivost
hledí až na podiv stízlivé, ba chladné.
jeho po ném.
Teprve nyní jsem
si
uvdomil,
že již
loského roku
pro
jevil
n ubývající interes, a nebylo
u mne pochyby o tom. že je to výsledkem jeho probuzené v a rostoucí náklonnosti k pírodním vdám. Všecka mysl jeho v prázdných chvílích se k nim obrací, k jeho sbírkám, k malým jeho výmnám a obchdkm. Bylo mi to vše tak naráz jasno a pirozeno, to,
nm
pímým
i
dívjšího astji stýkali.
že mi loni ušlo ubývání toho jeho ního,
teba jsme
se spolu
n
zájem o v dob zkoušek do praktického života.
a
oekávání
interesu divadel-
ve
I
dojm
mn
oslábl
prvního vstupu
„Strýc profesor povídal." poznamenal Maxínek, „že v Maria hlasy o nich boru mají jen malé divadlo, a úspchy na
nm
že nemají nijakého zvláštního významu.
Na
to vše že
dlužno
prpravu, a kdyby prý to strýc Gusta pivést než na teba vynikajícího herce mariborské
hledt jako na
další
nemel dál scény, pak prý
vná
dávám
te
škoda, že opustil své studie.
A
já
mu
za pravdu," dodával Maxínek.
i mým nitrem prošla vlna souhlasu. Ale rozpomnl jsem se hned potom na své první dojmy, když jsem slyšel, že Gustav šel k divadlu. V jakých vábivých barvách a dráždivých znenáhla svtlech jsem sám tenkrát vidl divadelní svt. I bledla a pohasínala jejich lákavá moc v probouzejícím a stup-
Bezdky
mn
ujícím
se
zájmu pro studium exaktních véd.
U Maxínka
to
HS
:
zaíná mnohem dív. Nenamlouvá-li
úmysln
si
to jen?
Nehraje-li
nm paní Vlaihová?
„starého", jak vyjádila se o
jsem mu schváln, jak byl nadšen, jak se radoval, když zvdl, že má strýka hercem, ale on umoudele se jen
Pipomnl
usmál a prohodil vážn „Prosím vás, tehda jsem byl dít." „Zaujalo vás studium," pravil jsem, „ale vdecké snažení nemusí být na závadu zájmu pro umní, zvlášt pro divadlo. Pece jste tak náruživ rád chodíval do divadla!?" „Vždy netvrdím," pravil, „že bych nechodil posud rád, ale
pedn
—
—
pak málo penz to jest penz" víc te na jiné vci teba; spíš si koupím krásný exemplá njakého vzácnjšího motýla nebo brouka, než abych si koupil lístek do parteru. A pak nedávají njak zvláš lákaly," dodával. se te vci, které by Když jsem chvíli na to neodpovdl, pokraoval jako vysvtje
málo
asu
korigoval se hned
a
— „je
m
liv:
„Ostatn jsem ve svém
pa, nebo nemže
nitru rád, že
m pírodopis
být nic krásnjšího.
Znám mezi
tak pospolužá-
—
ale to všecko se ky zažrané slovíkáe, i zas matematiky pírodopisu nevyrovná, to je marno a mamo, S Dyrhonem už jsem si stanovil plán, podle kterého budu postupovat a od kterého neupustím, nebo je toho tolik, že má-li se to zmoci a ve všem mít pec jakýs takýs pehled, je nezbytno postu-
povat systematicky."
„Peji vám
upímn,
máte vle," pravil jsem mu v nitru takové zahlesnutí zá-
tolik vytrvalosti, jako
ale zas
jsem
zacítil
visti.
„Bude jednou spokojenjší
a šastnjší než ty," ozývalo se
z toho hlasu.
—
" zde se „Já myslím, že vytrvalost mít budu. Nebo já chci ale jen na okamžik, a hlasem trochu zarazil, jako na vahách sníženým pospíchav pipojil: „vy se snad tomu usmjete, že ale já schváln to íkám," v prudkém jakémsi odto íkám
—
—
hodlání vyrazil pojednou, „abyste
84
to dnes již
vdomé
ve
si
jednou
pipomnl,
že je
mn — já chci jednou proniknout tak,
mém
aby 8C o
jménu vdlo,
a
pro
jednou vám eknu,
to také
chci."
Až se trochu zapálil pi tch bezdky krok zrychlil. „Tak
to
eknte
hned." pobídl jsem
„A
— te ješt ne
je-li,"
chovat
.
úsmvem, „vždyf
to není
.
." .
.
dodával jsem
mu
odvahy, „dovedu je zajisté za-
na svém,
,,až
jednou
." .
.
„Ne, ne,"
musit
s
nejist zatékal a
."
snad žádné tak hluboké tajemství „Ne, ne
oima
slovech,
stál
vit
„Vždyf
v nezvratnou opravdovost
já o té
nco
dokážu, až budete
mých zámr." ."
opravdovosti nijakž nepochybuji
.
.
."
„Ale až budete o ní pesvden, až tu bude dkaz Naléhal jsem ješt chvíli, nebo hoch vskutku podráždil mou ne, Maxínek už to nebyl. zvdavost. Ale nepovolil Maxi se líbila ta jeho pevnost. To Nepodleh' mému naléhání, a již nebyl chlapeek, jenž. co neví, nepoví. To již nebyl Maxínek .zvoneek'. To byl již hoch s hezky vysplým vnitním .
.
.
.
.
mn
životem duševním.
Uvažuje tak o tom, dob, když jsem
že
i
ve
práv
mn
sám
man
tch
zaletl jsem do minulosti, do
byl v letech Maxínkových.
A
shledal jsem,
tehda klíily pyšné úmysly, daleké zámry, a to
z pocitu osielosti a osamocení, jenž zaléhá asi nyní
dív útlou duši Maxínkovu. Och. jaké vážné vše vykonám a ím vším se jednou stanu
také prudeji než
sny jsem snil, co niale tak trochu bolestn, Usmíval jsem se tomu te kterakž jsem se ješt všeho nevzdával, naopak ješt hodn bylo do budoucna a hodn víry odvahy ve A Maxínkovi jsem rozuml najednou tak dobe a tak mi byl jako bych sebe vidl v tom vku, své blízký v té chvíli .
—
.
a
mn
.
.
—
druhé já. Ale njak se mi zdálo, že on jistjší cestu nastoupil, schúdnji Má lepší rádce! kráet bude a život lépe se mu vydaí ješt utvrdily v pejen Další ješt hovory s Maxínkem mne svdení o jeho neobyejn pokroilém, prudkém vývoji duScvním, zvlášf když mi píštího dne ukazoval své sbírky, je.
.
.
—
S5
.
uspoádání za tak krátký as i jsem se vskutku podivil nemén než jichž
vdomostem Maxínkovým
pomrnému bohatství mnohým detailním již
z entomologie, nerostopisu
i
bota-
meze uebnic ped svým veerním odjezdem po krátké dovolené porouel, z plna pesvdení jsem jí pravil, že jsem z Maxínka ml radost a že i ona mže být s ním spokojena. „Má na svj vk ku podivu vyvinutou sílu vle a jeho znalost.
niky. Šla daleko za
Když jsem
má
se staré paní
horlivost a lásku k práci a ušlechtilé základy povahové,"
dodával jsem.
„No, to
m
tší, to
m
tší," opakovala.
„Vždy pec
víte,
že
nm
záleží a že bych se ráda dokala, ho mám ráda, že mi na abych ho vidla šastného. Šastnjšího než jeho rodie. pece taky moje krev. A si dlá starého, to Vždy je v
nm
už ráda
zavu ob oi." Usmála
a
se a stiskla
mi ruku,
bráníc,
abych její políbil, a ješt, když jsem odcházel, volala za mnou, pejíc mi mnoho štstí a napomínajíc, abych byl na sebe opatrný.
Kdež bych sledy
86
.
.
se byl tehda nadál, že
ji
vidím
ped
sebou napo-
I\ ylo již po sv. Josefu, a ješt nebylo u nás po kam-
^^^^^
istá jasná dostal jsem dopis odGustajeho /JlV^Jfi va. Pekvapilo-li mne vbec již, že mi psal ^'^^T' slib, daný v Petrovické pivnici, nepokládal jsem pekvapil mne ješt více obsah listu. nikdy za bernou minci pani,
\W/^^K
když
z
—
—
Rozmarným tónem sdloval mi vážné vci. „Cím dál, tím jasnji vidím," psal, „že musím konen zmoudet, usadit
se.
Vtroplašit a bouit jako dosud absolutn dál
tu v píliš solidním, pensistskcm
nejde.
Jsme
známi.
A lovk
— — milý
si
konen
musí dát na sob
hnízd
a píliš
záležet, není-liž
pravda?
A
pak
—
kamaráde
cítím, že nastává také
intensivnji a soustavnji pracovat, aby se
pedu. Tebe
hem dív
to
pesvdení
než mne.
a ta nálada k
ponvadž
jsi
byl
lovk
poteba
dostal ku-
tomu pepadly mno-
vbec vážnji
a klidnji
moje bouení, na mé dychtivé „pití z pramen života a vrhání se do proud rozkoshovívav! No, še" vždycky tak trochu eknme jen ovšem, provádl jsem vskutku trochu divoké kousky, a není vyloueno, že je v tom dnes již trochu nasycení, nebo dokonzaložená povaha. Proto
jsi se
díval na
—
—
i
umoudele o poteb usazení. (Ale na ,Nanu' pece stále rád vzpomínám na
ce pesycení, rozvažuji-li
pi tom
si
na Cenci a
jiné a jiné ženské, jejichž
i
pedstavami
si
nemám penz a nemohu usnout.) Co jsem práv tuto v závorkách pipsal,
krátívám chvíle, kdy je tajné
piznání, ale
H7
.
.
patí k vci a zstane, ovšem, jen mezi námi dvma. Také na tu interesantní blondýnu vzpomínám, která dovedla tak la-
bužn nos.
smysln protahovat
a
a zahrocovat
svj
aristokratický
— Než, žert stranou, kamaráde, a všechny pošetilé vzpo-
mínky
(ale
kdybys
s
,Nanou* náhodou se setkal, nebo
chansoniérou, pozdravuj je ode
upamatovaly).
—
mne
s
tou
a piš mi, zda se na
mne
—
mn
Ty ji nazveš slabostí ba nezbytnost ve Jedna poteba zstala nezbytnost ženy. Kdybych zstal sám, nesvedu žádné nápravy u sebe, žádného obratu k lepšímu, k intensivnjší a soustavnjší práci ... Já musím vedle sebe míti ženu a jen s ní :
provedu to zdokonalení svého života. Pozoruješ již, píteli milý, kam smuji, co bude pudla jád-
rem? neeknu útrpný, nýbrž jen shovívavý Ano, vidím jasn knírkem, jejž pi tom povýšen ioukým úsmv pod Tvým povytahuješ, a neucházím se o piznání ani zvláštního dvtipu, jsem-li bezpen pesvden, že si myslíš pi tom: „slaboch, slaboch", a že kmitne Ti snad nádavkem i podezení, že stát tu chvíli ped Tebou tváí v tvá, bych zas upadl do své „theorie", jak Ty íkáš, o lidech, kteí vyrostli bez matky a u nichž je žhavjší, lanjší touha po žen než u tch, jimž mateský pohled záil, jež mateská pée hála a její úsmv svítil do let dosplosti i snad dále ješt .
.
—
.
Nebo snad poznal
jsi to
.
a cítíš to již také? Probouzí se v
rovnž toto pesvdení? Možná dost. Ty uzavený difusére, ale pak neopome mi
nebo snad
již
Tob
probudilo
o
tom
(Nezacítil jsem ani nejmenšího hnutí skrývaného snad
pi-
se zmínit tak s plnou
dvrou,
jako já o
sob
píši
." .
.
ta tuto narážku. Ne, niím podobným mysl moje rozvíena ani pohnuta vbec nebyla. Jiná vc naplovala tehda mou duši: seznané stíny mého povolání tžce se na ni zaaly klásti, protesty proti nmu v nm bouit, kivdy sociálních nesrovnalostí mne bolet
znání,
a jítit
88
.
.
.)
„Promi mi
tuto
odboku,
dotkla-li se
T snad njak nelib,"
Gustav dále a postoupil hned k vlastnímu jádru svého si družku života, uiniti ji svou ženou a po boku jejím oddati se zdvojenou silou svému povolání, stoupati v úspších, vyšinout se od vervy a rutiny k výši skuteného umní." psal
dopisu, ke sdlení, že jej posedl zámér vyhledati
nm
zvuí te nejsilnji, ale jen open o ženu Ta touha prý v milovanou a milující bude míti dosti síly uskuteniti ji. se týe pedstavy takové ženy," psal do slova, nevypínají mé tužby do hrdé výše. Nikterakž. Nemohl bych míti k tomu ani odvahy pi svém pomrné skrovném materiálním postavení. A pak je ve mn njaký takový hrdý pocit, že musím
„Co
,,
ji
ženu povznést
já,
nikoliv ona mne.
A konen je
ve
mn hodn
chladné stízlivosti. Ale nebývalo vždycky, naopak, také jsem
kdys snil o hodn, hodn bohaté, ba sensaní nevst. A loni íjnu dokonce byl již krok k tomu uinn. Ne ovšem k sensaci, ale pece k pekvapení. To by byla pražská tetika Vlaihová vyvalila oi, kdyby k tomu bylo došlo to bych se byl zasmál! Svím Ti to, ale jí, prosím T, se o tom ani slovem v
—
nezmi.
—
Byla to práv dcerka apatykáova tetiin ideál odjakživa. Zámožná, velmi A k tomu nikoliv sic fascinující kráska, ale hezká a milá. A jako má matka Kristýna se jmenovala. Považ, ta náhoda! A sama mne na sebe upozornila, musil jsem se jí I
njak
zalíbit,
Povzbuzen
a již z ulice, a s jevišt.
pozorností poslal jsem jí oklikami list, na podobnou cestou její vzkaz, že nenamítá nieho proti tomu, abych dopsal rodim jejím o dovolení jim se pedstavit nebo jí se piblížit, krátce uinit krok k sezná-
njž
její
došel
mení.
úspch,
—
Rozumí se, že nedal jsem panu apatykái jsem napsal list, jehož koncept mám dosud schován a jejž jsem hotov Ti ukázat, až se sejdeme, abys vidl, jak jsem šel na, jak se po sousedsku Zajisté
není-li pravda?!
se dvakrát pobízet:
íká
:
,s
epicí'.
Nemysli
as
si,
že nedošla
v apatyce
s
odpov.
tmi cukrovými
Došla. Dali
si
sice trochu na
pilulkami, ale vypravili je
89
.
form, zabalené do nejhedvábnjšího
v nejúhlednjší
Škoda, že na kuvert nenapsali
Že prý o
mé
mne
si
.
denn
„Dvakrát
:
mého
váží, že si cení
papíru.
!"
talentu, že nepochybují
— tu pišla hoká podstata ocukrova— jsou tak trochu (abych odpustil prý)
budoucnosti, ale že
ných tch pilulek
starosvtských názor a že poítali vždy se svou Kristýnkou na státního nebo zemského úedníka, zabezpeeného postupu a pense i pro vdovu. Ale konen i magistru farmacie by prý ji dali a že slyšeli, že jsem byl kdys farmaceutem .
je
prý mladé, takže kdybych
Je teba psáti dále? jakou odpov jsem
A
to šosáctví.
já to
se
odhodlal
.
.
.
Dve
.
— Ani o tom zajisté nejsi v pochybách,
Popál jsem si umím Ostatn srdce dal.
!
nebylo, tak vše skonilo jako
tak trochu popíchat nekrvácelo, lásky tu
pouhý pokus, tená zkouška, pi
po exposici se kus zamítne. Neprozetelnou Kristýnku poslali nkam prozeteln k píbuzným, a já užívám pilulek odpovdi nkdy na titrobu po níž
noním vtším
kvantu schilcherského nebo košackého vína.
Úinkují na kocovinu velmi vzpruživ Nepíšu však o této episod proto, že by snad v život mém nco znamenala. Bh chra Nezdá se mi však bez zajímavosti ani pro Tebe, a pak proklouzla mi jedním vrzem, jak se .
!
tak již k
Tob
.
—
tímto listem hrnu ve vnitní poteb se Ti skuten a nadobro jsem odhodlán se ženit. hlavní vci. Máme tu v ensembl jednu dvu — no, s
svit, že tedy
Tedy už k
gigantíek. Ti íkám, jako ,Nana' skoro, jenže tmavovlasá a s
oima chrpovýma
nuje,
do fialová
mlynáova dcera
odešla k divadlu proti
jako rodný
její
romantiky, a ta
.
.
Gisela Reinakkova se jme-
ze severních Korutan, která jako já
vli
horský ji
.
své rodiny. Je trochu pidrsnlá, mysl má také trochu jeho
kraj, její
hlavn vedle
jejího imposantního zjevu
(rozená pedstavitelka vladaek) vedla do svta kulis. Jinak
nevelkými vdomostmi, s malým jen nadáním, ale povahou je dobrácká a má takovou milou pitažlivou švitornost a veselost, a nádavkem je velmi dobrá a šetrná hospodyn (musí být, ponvadž musí vystait s malou gáží, je prosté
90
dít pírody
s
nebo
rodina na ni zanevela a neposílá
jí
ani vindry).
A
tato
líbezná a energická Gíza mné, milý kamaráde, udlala; už
Je jen o dva roky mladší než tedy už plnoletá, nic nestojí v cesté. U divadla se vždycky
jsem pevné odhodlán já,
udrží
A
a
múj píjem
rodina se
s
jejím vystaí na slušnou domácnost.
pece na vky vku hnvati nebude;
má
jednou smír,
k oekávání
Celkem tedy
dost zámožní. je
si ji vzíti.
Gíza vlastn
pvodem
i
až nastane
slušné véno, nebof rodie jsou
partie ne špatná a k
Slovinka a velmi
tomu ke všemu
dobe
slovinsky
umí, není tedy žádná Gcmiánka.
Tobé zvláš to podtrhuji, abys v té vci nebyl znepokojen. Ješt sic nadobro rozhodnut nejsem, ale když vc co nejbedlivji se všech stran uvažuji, uiním, v, dobe, když si ji vezmu.
Nebu tedy pekvapen, dostaneš-li po velikonocích oznámení satku. V tom pípade Ti také pošlu Cizinu fotografii. A spadne se mne vtroplach, krbu domácímu vren budu a muž
mne stane. má hodn energie
pilné práce se ze
Opakuji: Gíza ského
a
trochu takového venkov-
tebaže šla k divadlu, a to jsou vlastnosti pro mou povahu velmi prospšné, jak ochotn uznávám, a jí ovšem to nevyzrazuji. Jak pravím: jsem na skoku! Trochu ješt ztráta svobody mne zdržuje, ale zato pevné zámry po vážné práci, po koneném filistrovství v ní zstalo,
usazení se strany jedné a originální lákavost Gízina zjevu se strany druhé
mne
pobízejí.
Myslím, že neodolám. Vždy již co toto vše píši, kouzlím si radosti svého spolužití s ní a pvaby a prospchy klidného pístavu po boulivém, lehkomyslném žití, jehož pokraování by mne musilo záhy zhubit; nahlížím
již
te
jeho dosavadní
neblahé vlivy.
Ale tebaže rozhodnutí
nikomu jsem
Tys
nic.
cítil
Tet
mé
neíkej ješt Vlaihové do Prahy napíšu sám. Prozatím
potebu svit
se
tak trochu nahlédl do
je již zcela blízko,
Tob, a to z té píiny, že práv mého dosavadního života a že Té
tedy zamýšlený obrat jist potší, a že mi
jej schválíš.
A
napiš
91
mi také o sob, o nynjším svém život, o zámrech do budoucna, hlavn však o svém pomru k ženám. Jsi poád ješt nevýbojný, sedící s úzkostlivostí v srdci u proudu života? Vyzpovídej se mi upímn, jako já Tob."
a
Odpovdl jsem teprve za trnáct dní, dopis Gustavv mou mysl živ zaujal a co chvíli zabýval. Ale zmocnilo se nás všech za posledních dn kampan nervosní vzrušení. Uhodilo teplé poasí, epa v krechtách vzrstala, ve zboží objevil se invert. Jeho konstatování nás všechny pobouilo. Pohíchu nebylo pomyšlení na radikální nápravu pro nedostatenost vápenky. Teprve poslední den kampan jsme si oddechli. A hned nazítí dal jsem se do dopisu Gustavovi. Schvaloval jsem jeho zámr, zaít nový, spoádaný život, život pravidelné práce, množení a zvyšování úspch. Zmínil jsem se, jak mé povolání vypstovalo a zpevnilo ve cit povinnosti, úctu k práci a pímo odpor ke vší zahálivosti a jakémukoliv utloukání asu. A proto tím víc vítám obrat u nho, k emuž jsem dodal, aby prominul mé upímnosti. Vsunul jsem pak sem hned sdlení o Maxínkovi, jak se zabral do pírodních vd, s jakým zápalem se vrhá na studium jich a jakým pímo náruživým sbratelem je. „Myslím, že ten hoch bude jednou šasten," pronášel jsem upímn svou nadji, a hned jsem pipojil své vzmáhající se te ve pesvdení, že klidná vdecká práce iní lovka nejspokojenjším. „Kdyby pro nás chemiky byly pomry jiné," psal jsem doslova, „kdyby byly vbec vyhlídky s profesurou, kdo ví, nevrátil-li bych se ješt do Prahy." (Zakládání prmyslových škol nastalo pozdji.) A upímn jsem vylioval stinné stránky technické služby cukrovarní, které již po jednokampanní praxi jsem seznal, i rozpory, jež vyvolávala v mé duši vlastní naprostá odvislost od vle šéf, sudba dlnictva, vtšinou smutné životní jeho pomry, útlak bídy, nepipouštjící se vzepít, i poslal jsem mu nkteré veršované projevy z tch dob,
mn
mn
92
ilustrující
mé
protestní nálady.
takovýchto okolností, milý píteli, ozývá se co nejidcji
,,Za
erotická struna, myšlenky na ženy jsou co nejoddálenéjší.
Vidíš
sic leccos,
co dráždi a rozpaluje, ješt víc od starších
kolegii slyšíš, ale v nitru
uzpsobilém
víc k
vážným medita-
cím, v nitru cítícím intensivnji každý útisk vlastní
i
cizí,
ve
donedávna naprosto neznámé nevyvolávají takové impulsy vetší njaké reakce. Úedníci vyrostlí v selských živnostech epních kraj, robustnjší již svou konstitucí, nasáklí drsnjším dechem venkova, necítí tak bolestn a poínají si také docela jinak než já, odchovaný v atmosfée pražské, v úednické domácnosti, samotá vyrostlý bez bratru, bez sester. Vidím to kolem sebe a vím to od koleg, kteí zárove se mnou nastoupili službu cukrovarnickou a z nichž nkteí mi píšou dokonce listy nejen zcela spokojené, ale pímo rozmarné, rozbujnlé Ach, ti pojímají všechno jinak, ti se hodí do toho života, ti se již jen tší, až postupem nabudou vtších práv a vtší mo-
sfée
i
.
ci
.
." .
.
Tím jsem
oteven
postaiteln po svém zdání splnil Gustavovu žádost, na konci listu projevenou. Pipojiv ješt prosbu, aby mne poruil si. Gisele Reinackové, a pání dost
a úplné
všeho dobra na všech dalších krocích jeho
ujistiv jej svou jsem odeslal. Po kampani nemohl jsem hned odjeti do Prahy aspo na ti dni, jak jsem se byl tšil, ponvadž sotva se dovailo, zaala se zavádti v našem cukrovaru osmosa, ale šéfem bylo mi slíbeno, že v ervnu dostanu trnáctidenní dovolenou. Tšil jsem
diskrétností,
i
list
se na ni jako dít.
Ped
velikonocemi dostal jsem od strýce nenadálou zprávu,
že paní
Vlaihová tžce onemocnla zántem
odpovdl, na Bílou sobotu pišlo
parte.
O
plic, a
Boží hod
než jsem jel
jsem
do Prahy na poheb.
Maxínek byl všecek ern odn, zbledlý, dojat sic, ale rozvážný v každém pohybu. Ptal jsem se hned, dala-li se zavas zpráva strýci Gustavovi;
dovdl
jsem
se,
že se
mu
telegrafovalo, od
nho
však že došla
93
:
s kondolencí a omluvou, že na poheb pijeti nemže. prý práv dnes první ohlášku a satek odložiti nelze. Pozoroval jsem, že u všech, u Maxínka, u profesorových i u strýce Tóny zavládlo silné naptí proti nmu. Sdlili mi to suše, bez poznámky, pouze paní Berta nepe-
depeše
Má
mohla
se,
aby neprohlesla
„Te se ukazuje rodinný jeho cit." se, no," poznamenal její muž a stiskl jí plnou, v erné, dlouhé smutení rukavici vzící ruku, na znamení, aby se o tom vbec nešíila e. Všichni tu stáli v hlubokém smutku,
„Odcizil
Tóna
erných náprsnikách, teta Máv tuhých závojích až na zem. A v pokoji, kde na katafalku stála rakev s tlesnými pozstatky staré paní, strýc
ry
i
i
strýc profesor v
teta Berta
jež tak rychle, tak nenadále
vonly
z
všem
odešla, jako
by pospíchala,
vnc smuteních první fialky a konvalinky, a venku
záilo, veliké, ržové, jarní slunce, na obloze opravdu božího-
dové Svítilo do pokoje a hrálo "si ve svtlých vláscích tí malých dtí strýce Tóny, s jejichž napolo nucené zvážnlými, napolo udivenými a zvdavými tváemi pímo bolestn disharmonovaly erné smutení úborky. Píbuzní všichni byli dosti klidni, teta Máry bez hlesu slzela, .
i
.
.
paní Berta
pietn
mla oi
zavlhlé,
tlumili svou bolest.
i
Jen
strýc
Tóna
;
ale všichni jaksi
ustárlá služka
Lény houkav
naíkala.
Maxínek mi za vhodné chvilky teta
Máry
pošeptal, že
si ji
vezme k sob
a že také on se k tetice odsthuje.
Deset dní po pohbu staré paní, jejíž nenadálé úmrtí mne velmi dojalo a na niž jsem asto s upímnou úctou a opravdovými sympatiemi vzpomínal a jejího života bh si kreslil, došlo mne z Mariboru oznámení satku Gustavova se slenou Giselou Reinackovou na jedné stran nmecké, na druhé slovinské. Blahopál jsem mu upímn, ale píliš jsem se nerozepsal. Jen tu zmínku jsem zúmysln vsunul, že jsem doufal jej uvi;
94
dt
o
pohbu
staré paní.
Kvitoval
mou
gratulaci pouze
tištným podkováním. Jen n-
meckým.
To mne ale
nejvíc zamrzelo.
pak jsem
oekával,
již
si
ekl, že
Chtl jsem mu
vykám
rosti
listu, jejž s
msíc
oekávání mé ochablo, nebof
mne
prvním dojmu
psát,
uritostí jsem
pro slíbenou Cizinu fotografii, na niž jsem
byl velice žádostiv. Ale míjel cházel,
jeho
v
za jiné
msícem
a list nedo-
dojmy, zprávy
a sta-
zaujaly.
•s
X. mnou, jako vysvobození jsem Prahu, ržovými ervánky nadjí vidl jsem nebesa plna, když jsem se neekan s Gustaakletí fabrické bylo již za vítal
vem
zase setkal.
neml jsem
Pres ti léta
nm
žádných zpráv, on se neozval, o když jsem do Prahy pijíždíval z cukrovaru a Maxínka vyhledal, nevdla nebo nechtla rodina také o Gustavovi poa
vdít.
Maxínek, který bydlil od smrti babiiny u tety profesoeí a svého poínání pímo smazával ve dojmy bývalého vnouka staré paní, milého ,zvoneka*, jenž, co nevdl, nepovdl, pošetilého dtinu,jenž nepicházel na návštvy aneb aspo se nesvlékal ze zimníku, ml-li všední, trochu vyspravené kalhoty zatvrzele mlíval, nebo se s pímo projevovaným zámrem vytáel. Ach, jak vážný a na sedmnáct let usedlý student se z nho stal, jenž ml již také jako jeho kamarád Dyrhon svj mikroskop a jenž byl hrd na ti uveejnné lánky ve Vesmíru I
rové a jistotou a uritostí svých
mn
—
o protozoích.
Ml, když jsem pišel do Prahy, hojnost mikroskopických preparát, jež mi ukazoval, a horlivé výklady jeho se hemžily samou ektoplasmou a endoplasmou, vacuolou, pseudopodií a cilií, Ehrenbergem a Steinem, Radiolariemi a Rhizopody. Kdepak
96
divadlo,
kdepak strýc Gusta! byly vzpomínky
Infusoriemi zaplaveny
na
i
obraz jeho.
A
stín
na
nepijel na poheb staré hotovou ženitbou, aniž by se dív poradil, hereku a to kdo ví s jakou minulostí, dceru ro-
ném
ležel u celé rodiny, že
paní, že pišel s
že vzal
si
zešlou s vlastní rodinou. (To se strýc
Tóna dovédl,
bh
ví,
jakými cestami.)
A
potom nepijel, aby pedstavil svou ženu, situaci v roa v té vci jsem Gustava omlouval, zvdv od tety, že na jeho kondolenní depeši, která byla zárove oznámením satku, se v prvním trpkém dojmu se strany rodiny ani neodpovdlo. A pozdji se to tak již nechalo, že
diné ješté zhoršovalo,
když ani on se už neozval. Bylo tedy zaátkem srpna toho roku, kdy nemaje ani pomyšlení opustiti Prahu, do níž jsem byl vtrhl z fabrických shozených pout, pln mladistvé sebedvry, radostného odhodlání a vypiatých zámru, nenasycen jí ješt, naopak žízniv všeho, co podávala a eho jsem po tyi léta odlouení od ní postrádal, sešel jsem se jednoho veera v zahrad pivovarní restaurace u sv. Tomáše na Malé stran a pítelem Gustavem Linhartem a s jeho ženou. Och, jaké to bylo, aspo pro mne, píjemné, ano radostné pekvapení, nebo mé nitro bylo stále rozvíeno k sdlování všeho toho nového, co se se mnou udalo, toho velikého pechodu
—
ze svéta. který byl za
mnou
a jehož stínu, ale též jeho rázo-
jsem ml ješt plnou duši, do svta nového, svobodnjšího, jasnjšího, kterýž tehda pímo zázraným se mi zdál a jehož tžší ješté stíny a pouta jsem teprve pozdji, po letech poznával ... do toho svta, mnou horoucn žádaného,
vitosti
v
nmž
na prvních krocích
pímo hímalo netrpliv
ve
mn
odhodlání, ano, náruživé dychtní odhalovat
svta dívjšího,
kreslit
obrazy tisícm a
dojmy z onoho tisícm zraku ne-
známé, netušené a dát víit protestm nitra vlastního duší jemnjších proti
otroin
.
i
všech
zené bíd, zatemnní, útiskm, zvli,
.
Jak rychle a lehce odtrhl jsem se ode dvou koleg literát, s kterýmiž jsem tehda sedl, a chvátal ke Gustavovi, abych
mu
vše
vypovdl,
již
nikterakž tak trochu
uzavený
a
skru-
97
.
:
jakým mne uinily první doby technického povolání, nýbrž naopak odpoutaný ode vší reservovanosti, mysli lehké, plný nadjné dvry, vysoko vzplanulým ohnm horující pro pulosní,
umním
hrdý vdomím, že jsem se stal tak nm, z brusu vyšlý divadelní referent, novopeený redaktor, první knihu k tisku chystající poeta, v zásuvce stolku první hru skrývající dramatik, krátce mladý literát nejodvážnjších odhodlání a tak lehkých, úžasrychle a snadno stoupajících nadjí Srdce mi bušilo radostným rozrušením, když jsem stanul u Gustavova stolu a poklepav mu na rameno rozzáen jsem se ho ptal, kde se tu bére. Vyskoil se sedadla, potásl mi rukou, políbil mne a vyrážeje ,To je náhoda, to je radostná náhoda!' pedstavil své žen, esky i slovinsky, sdluje mi pi tom hned, že uí svou ženu esky a že ona již úpln rozumí, ale špatn dosud mluví, a že má dcerušku, na tetí rok že jí jde, která také rozumí esky, ale drmolí eštinu a slovinštinu páté pes deváté. Paní Gisela byla vskutku dáma ztepilé postavy a výrazné tváe. Mla jižní typ, jak Vlaška mi pipadala. Tmavý, skoro erný a zakudrnatlý vlas, ale ne hebký, spíš hrubším se mi zdál na první pohled, elo nízké, krásn kreslené a rozkídlené oboí, oi tmav modré, vskutku s nádechem do fialová, nos dlouhý a úzký s hrbolkem uprosted, malá ústa, milý úsmv a krásn vykrouženou bradu. Milý dojem na mne uinila, melodicky znl její hlas a hned pátelsky mne zvala, vypravoval a že jí slíbil abych usedl k nim, že jí Gustav o zajeti s ní ke do fabriky, ale tak že je to lip, když se setkáváme zde. A jaká náhoda prý milá: zrovna první den, co jsou v Praze. Hovoila na pl slovinsky i eské slovo sem tam vplétajíc, na pl nmecky, ovšem s omluvou když uvázla marn shledáuinila srozumitelnou. Švitoila vajíc slovo, jímž by se hovorn, jako bychom se nevidli po prvé, nýbrž se již znali déle, i pohyb její byl zcela volný a nenucený, ba vybízivý, vše, co s
souvisí,
trochu jakýms initelem v
n
.
.
m
mn
mn
—
mn
98
pohled
i
úsmv
takový upímný, tak že se mi zapsala do ná-
klonnosti hned první chvíli.
ped ní jsem Gustavovi gratuloval, jakou výbornou družku života, na zdraví její a dccrušino jsme má si pirukli, dovédl jsem se, že po tatínkovi Gustinka se jmenuje a že ji mají na ten as, co jsou na dovolené, ve Štýrském Hradci u tetiky, paniny sestry, která je tam provdána, z kteréžto okolnosti jsem v duchu usuzoval, že paní Gisela se již s rodinou svou smíila. Jestliže mi trochu nco u ní porušovalo nejsympatitjší dojem prvního seznámení, byla to prodlením veera zpozorovaná okolnost, že je drobátko nedbalá. Neušly mi nejen malé nepelivosti v toalet její, kteráž ostatn neprozrazovala ani zvláSt vybroušeného vkusu ani mnoho marnivosti, ale postehl jsem otepený límeek a prodenou kravatu u GustaNezdržel jsem se a
i
va a scházející knoflík u vesty. No,
omlouval jsem
kolegyn
z
ji
a
hned jsem se
nmeckého
konen
ptal,
kde
jsou po cest,
se ubytovali.
divadla jim penechala
svj
Prý byt;
dvrná pítelkyn; te je svým mužem. Hovor se pak pirozen stoil na pražské píbuzné Gustavovy, na nebožku starou paní, na Maxínka a jeho oba strýce, ale zpozoroval bývala v Mariboru a
je
Giselina
kdesi v tyrolských Alpách se
jsem hned, že u Gustava je dosti ochablý interes pro jejich osoby i záležitosti. Sdloval jsem, že všichni jsou na letním byt, že Maxínkúv strýc Tóna se stal editelem továrny, ve které až dosud byl chemikem, že se mu skvle daí a že je letos s rodinou v Mis-
synáka že má už na reálce a že se hoch výborn uí, ale Gustav rozhlížel se pi mém sdlování po zahrádce, od sklepnice doutník si objednal a když pišla, pozorné viržinko si
droy,
vybral a po jejím odchodu poznamenal, neshledávám-li, že je
podobná
té
chansoniee od Páslera, co zpívala
:
,,
Pekvapil
ha, ten zrádce, na zahrádce, na zahrádce," že také
má
víka ... A že se musí s ženou nékam podívat na ské zpváky, abych mu poradil kam a šel s nimi. veliká
Bylo zjevno, že zúmyslné odbouje,
a proto
je,
taková praž-
jsem ani už ne-
99
vyslovil otázku, nepojede-li se podívat za profesorovými, že
jsou blízko, v Dobíši, pouze ješt o Maxínkovi jsem se zmínil,
jaký
je enthusiast
pro zoologii a že
již roste
ve specia-
listu.
„No, já jim všem peji všeho dobrého," pronesl Gustav, odf ukuje daleko od sebe kou zapáleného viržinka, „ale jim samým, myslím, taky bude milejší, když se s nimi už sbližovat herce se kouká skrz prsty, to dobe vím a cítím, u svých vídeských píbuzných, u pán bratranc a sestenic ... Já jsem totiž te ve Vídni u Josefovského divadla i se ženou „Ode kdy?" ptal jsem se s podivem. „Už na tetí rok," prohodil nedbale, „ale na tom nezáleží. Stžovat si nemohu, od nikoho nic nepotebuji, o nic se ne-
nebudu.
zvláš
Na
te
.**
.
.
pece
prosím, ale to stranní panstvo, každý
má
my
prosím t, a
Pedn
je to veliké
hnedle svou ekypáž, ten je advokát, onen
velkoobchodník, ta
—
jen cítím.
Schauspieler"
— ty
vypjit, aby
nic
má
fabrikanta, ona poštovního sekretáe
jen
„vom Josefstádter Theater", „arme
jen hezky držet od tla, aby
si
nepišli
„chudí píbuzní
od divadla", „Theatersippschaft", u nichž je vždy nebezpeí, že by si mohli pijít vypjit nebo aspo žádat o protekci, aby se dostali k ,Burgu'." Gustav pronášel to s nejvyšším klidem a s lehkou ironií, ale cítil jsem pece, že uvnit je zahoklý. Rozuml jsem tomu dobe, nebo jsem ml také podobné zbohatlé píbuzné. „Ale co, škoda ei," dodával již hned zase s veselým úsmvem. „Od nikoho nic nechcem', sami se probojujem'. Spoádaný život vedu, pilný jsem, kupedu se deru a pronikám, to ti mže Gíza dosvdit, nicht wahr?" obrátil se na ženu a potleskal
jí
Usmála
na ruku.
se a
„Ah, Gustav
100
rozzáen
pohlédla na muže.
jako dober in jako priden," pravila. „In Ijubise rádi), dodávala, a v úsmvu probleskly krás-
je
va se"
(máme
né
zuby,
její
nechtli,
oi
Nebylo pro mne
až zvlhly oddaností.
dkazu výmluvnjšího, že ho má
ráda, že jsou
šastni, a
pál jsem
jí
toho
z
celého srdce.
A
nebylo
pro
již
mne pochyby, že paní Gíza rozumí úpln eskému hovoru, mne néjak zvláš tšilo. S radostným úsmvem jsem po-
a to
hledl na ni na Gustava. „Tak tys povsil cukrovarství na hebík," obracel rovnž v dobré míe a patrné z úmyslu na mne, ,.nuž vypravuj, vypravuj, jak se to všecko zbhlo. Jsi rád, vi? Splnní dávného pání?" Neodolal jsem. Pustil pímo vodu na múj mlýn, a já jal jsem se vypravovati o svých dalších štacích po prvním roku cukrovarnické praxe, zvlášt o druhé, kde úmornou službou jsem byl piveden až na kraj hrobu, ale která pomohla mi od vojny jak jsem pak hned po ní, jat pímo odporem, chtl dáti továrn vale nadobro a také pt msíc v Praze žurnalisoval, ale jak jsem se potom pec opt vrátil k cukrovarnictví, zvláš když nové místo znamenalo postup morální a hmotné zlepšení. A líil jsem dál, jak jsem se znenáhla vžíval do továrního povolání, až tu nastala vlivem okolností možnost, ano pímá vybídka opustit je a octnout se v samém stedu pražského života literárního se zajištnou budoucností. Dlouho a dlouho jsem mluvil, tomášský mok povzbuzoval a inil sdílnjším a sdílnjším, rozzáené oi paní Gízy na spoívaly a etl jsem z nich, jak s interesem naslouchá a že rozumí, Gustavova oividná pátelská úast mi rozvazovala srdce víc a víc, a tak jsem odhodlan zámry do budoucna rozvinoval, Gustava k sob zval hned na druhý den. že mu ukážu uchystanou sbírku básní a petu scény ze své první hry, pak na divadlo jsem zavedl, na ohromnou zmnu, kterou znamená pro eské divadelnictví existence Národního divadla, nevídané a významné zjevy divadelních vlaku, a zas octl jsem se v sedle svého koníka, že Gustav musí hledt stj i
e
mn
i
e
co stj se k Národnímu divadlu dostat.
te lze pomýšlet mén než kdykoliv dív," pravil prudeji zadýmav máchl rukou. ,.Pro?" pravil jsem, nechápaje hned. „Existence vyžaduje, abychom byli v angažmentu oba, já že„Ach, na to
a
i
101
:
:
Gíza u eské scény
na, a
„a já zde, ona
nkde
:
nemže
jinde?
být,"
netrpliv vysvtloval,
— na to není ani pomyšlení
." .
.
A
vypustiv prudce celý mrak koue dodával „A ostatn ve Vídni každý ví, že jsem ech. Je nás tam víc. S eskou spoleností se stýkám, na národní úely pispívám, dít budu posílat do eské školy — co chceš ješt?! Jen kdy-
by jednal tak každý." Z tónu jeho jsem pozoroval, že je radno té otázky dnes radji zanechat, i z pohledu paní Gízy jsem vyetl tu prosbu.
„Když jsou
dva, už není té svobody," pravila slovinsky a
usmála se jako na usmíenou na mne i na Gustava. se," dodávala rozveselen, „vi, že se nemá ženit pan redaktor?" obracela se se tveraivým úsmvem na svého muže. Jejím tónem v dobrou míru vrácen, Gustav rozjasnil tvá, ale
„Nežete
vážn pravil „On se ožení. i
V
rým mládencem. „ty
mou
tím
lip.
vej
:
ros sám, bez matky, bez sester žen v život. Žádný nezstal sta-
každém, kdo
bratí, je zvýšena touha po
—
To pravím
theorii znáš.
A
já
ti
jí,
Gize,"
upozoroval mne,
pravím, brachu,
Nemarni zbyten asu Gíza jen žertuje, hle, jak
ože
se
ím dív,
Ostatn, jen se podíale já ze zkušeusmívá
ni síly! se
—
nosti mluvím."
pohlédl na ženu a pokynuv hlavou
Napil
se,
pravil
pitlumeným hlasem
m
smrem
ke
mn
zná; ví, co jsem provádl, jakou jsem ml nepokojbujnou krev. Moh' by na mne povídat nou, ale neprozrazuj nic," dodával náhle žertovn, obrátiv se na mne, „to by bylo doma kázáníko, ano! Nebo Gíza, jak je hereka, je ti strašná šosaka!"
„Ten
—
mn
milé. Nálada byla zas už rozjasnna a thema zstal kdybych byl v cukrovarPiznával jsem upímn, že, nictví, myšlenka na ženitbu ani by mi nepipadla, vdomí upoutanosti že vše tam utlauje, krom touhy osvobození, vy-
proštní.
102
Ovšem, kdo
se
doká
samostatného ídícího místa, u toho že
Poznamenal jsem, že hodlám jednou vypsat smutky manželství takového ponižovaného subalterního úedníka, jakým jsem byl, že te tcprv, když jsem unikl vší té kruté podízenosti, cítím všechnu tíhu jejích stín. „Ale nyní jsi volný, nyní jsi na prahu nové dráhy, dráhy umlecké, tvrí," emfaticky vpadl Gustav a úsmév záil v plné jeho tvái, již trochu zruménéné. ,,Ach, te je to také zcela néco jiného," pravil jsem rovnéŽ s úsmvem, ..te naprosto nepomýšlím zstat starým mládencem, abych na onom svété písek do otýpek vázat musil." „Tož na zdraví té, kterou miluješ," rozjaené pravil Gustav
arci jinak.
a pozdvihl sklenici.
„Pardon,"
dl
jsem, „není to ješt žádná uritá bytost.
nejlepší vli, ale
Mám
ješt nevkroila mi do cesty usouzená mi
družka." již neodboil od tohoto thematu, které mne upoutalo mi lahodilo. Byl jsem pln tužeb po žen i nadjí štstí, pln pedstav žádoucí bytosti, jež stane se mou opvanou, zbožovanou že-
Hovor
a
nou.
Mladí manželé Linhartovi
mne
a proto
mli
své malé vnitrní potšení ze
rovnž houževnat
setrvávali
pi petásaném
themat. Hovoili jsme, jaká musí být, na hlavn kladu váhu, kterak domácnost si zaídíme, jak zintensivní a pozdvihne se má práce, má odvaha ó, v jakých luzných barvách jevil se mi život tehda a jak vše bylo ve mné mlado a dvivo a tak na pohled snadno, snad.
ounce
dosažitelno!
.
—
hodn
po plnoci, když jsem kráel s Gustavem a paní Gízou po Karlov most k domovu. Hvzdnaté nebe srpnové vystupovávalo ješt výše naši již beztoho povznesenou náladu, Gustav horoval o kráse noních pohled na Prahu, na Vltavu, na Hradany, a stále nutil paní Gízu se za-
Bylo
již
stavovati a obraceti a
mn
neustával domlouvati, abych šel
nimi ješt do kavárny. Paní Gíza byla mi v mém odpírání a rozmlouvání vytrvalou a na konec vítznou spojenkou, a takž s
103
rozešli
jsme se se slibem, že mne oba manželé pozejtí ped jelikož zítek hodlají vnovati Svatojan-
veerem navštíví, ským proudm.
104
\I jsem v oekávání, dostojí-li slovu, pijdou-li, jsem si pipomínal celou adu nesplnéných
7^!^^^
yl
\uí/^Sl
"^^°^'
*
/J^y^^JlT *
>
slibu Gustavových.
Viržinkami pro néj jsem se zásobil, dvé láhve de-
sertního vína jsem koupil, abych
i
paní Gí/u mohl
uctíti,
si uspoádal a pipravil, které Gustavovi jsem chtl ukázati. Vzpomínal jsem na oba, uvažoval o zmnách, kterých jsem
rukopisy jsem
n
na Gustavovi postehl.
Rozhodn byl opatrnjší na peníze než druhdy; poítal. U Tomáše veei neplatil, byli prý u uzenáre, nabídkám a lákáním
koebr
a jiných
obchodníku odolával, kdežto jindy zdaleka
je pivolával.
Pokud
se
bezdky dotkli svého života, prozrazovali skromPatrn šetí nebo nejsou píjmy veliké.
nost a obezclost.
O zmínném výlet
do Svatojanských proudu nebyl jsem druhého dne také tak zcela pesvden, a obmýšleli-li jej vskutku, nepodail se jim zrovna. Odpoledne pršelo a dosti vydatn. Ale snad vbec mli nco jiného za lubem, co mi nechtli Ostatn, dosviti a co maskovali pedstíraným výletem .
stojí-li slibu a pijdou-li,
Na
paní Gízu
mnoho jsem
milá, veselá, a
ekl jsem
poznám myslil.
si, s
svj
úbor.
.
Rozhodn
se
mi
líbila;
takovou ženou že bych se
spokojil. Jen dbalejší na sebe
pro
.
to.
by musila být
a mít víc
byla
úpln vkusu
105
.
Ale taková pirozená
Herekou
upímná
je a
.
.
.
asi není vynikající, ale
dojista s vervou
A
.
.
.
.
ženy a dívky z lidu hraje
.
jak asi pokroil Gustav? Vyšvihl-li se do prvních
ad
hereckých? Bylo ožehavo vera se vyptávat ped jeho ženou, on sám pak zachovával mlení až na tu neuritou zmínku, že pilen, kupedu se dere a proniká .
Cítil
.
jsem teprve druhého dne, že to bylo píliš povšechné, že
nedotekl se zvláš žádné role, nezmínil se o nijakém zvlášt-
ním vtším úspchu, a to je u herce dosti podezelé Njak vbec málo o divadle mluvil, jako by ohe v pohasl Njak sesousedštl, zúrovnl, z herce umlce v málo se jevilo. Umínil jsem si zjednat si více svtla o tom Dostavili se druhého dne dochviln o šesté hodin. Ml jsem radost a vedl jsem je s jistou pýchou redakní místností do svého mládeneckého bytu, v nmž jsem ml vtšinou nábytek a obrazy, které si Gustav pipomnl z dob, kdy jsem bydlil v starém dom, ve kterém zemela jeho teta, stará paní Vlaihová, babika Maxínkova. Byl tam u mne sotva dvakrát, ale poznal hned mj psací stl, zvlášt pak dva obrazy nad postelí, vyšité na bílém atlase ženilkami mou nebožkou matkou: Krista a Bohorodiku. Byly takka jedinou památkou, již jsem po ní ml. „Ty se sthovaly se mnou i po fabrikách," pravil jsem, když Gustav, zastaviv se u nich, upozoroval na paní Gízu a pravil, že se na dobe pamatuje. Pak jsem vybídl oba manžely na novou svou pohovku a vytasil se s desertním svým vínem, viržinkami a sladkými zákuskami a horliv a radostn jsem pobízel. Pitom mi však neušlo, že paní Gíza má na sob tentýž úbor, jejž mla u Tomáše ješt njak neuspoádanjší a .
.
nm nm .
.
.
.
.
n
n
—
zmuchlanjší, a zvlášt klobouk neupravenjší než pedevírem, a rovnž Gustav že má odv uvalenjší a nedbalejší. Potvrdili mi sice, že vera na výlet zmokli, ale pece jen jsem si
106
tch vcech hodn ležérní, a to mne neinilo dojem píznivý. Mohla aspo sob
pomyslil, že paní Gíza je v
jediné na
šaty trochu vyžehlit a klobouk
si
Pec
dát do faqony.
je v
do-
me, kde bydlí, néjaká domovnice. Líbívala se mi vždy u hercu jistá úpravnost, nechf
i
spojená
manžele Bittnerovi na píklad mi v té Gustavovi vci byli pímo ideálem. Snad jsem paní Gize kivdil, okolnosti padal chvíli ale néjak mi z té stín na té v njakou jejich hereckou významnost. Ale dojem ten byl záhy zatlaen, když jsem se dostal k svým záležitostem. Nerozpakoval jsem se pímo zaútoit na Gustava, nevykávaje jeho vybídnutí, svými verši i svým pokusem dramatickým, jsa ve svém nadšení pln víry v jeho pátelskou úast, ba v jeho živou zvdavost. Poslouchal a sledoval mne vlídn a na konec mne požádal, abych mu ty vci pjil, že si je prohlédne a svj úsudek mi s
malou nápadností,
a
i
sdlí,
zaež jsem mu
byl vskutku
vden. nkde
Podotkl jsem, že ho upozorním, až se
usadíme, zvláš
na nkteré scény svého divadelního pokusu, od nichž oeká-
vám
úin, a na nkterá ísla své sbírky verš, jež mluví vnitním život, o mých názorech, ale Gustav hned projevil politování, že dnes nebudou moci se mnou ztráviti veer, leda že bych neml nic proti tomu sedti s nimi ve spolenosti dvou vídeských jejich koleg, kteí cestou do o
jistý
mém
Drážan
a Berlína se v Praze zastavili.
,,Mohl byste," pimlouvala se paní Gíza, je s
koncert nebo teba
.tingl tangl', já
„pjdeme nkam, kde
chodím
ráda," dodávala
úsmvem.
odepít jsme jim nemohli. Vdí, že Gustav je v Praze obeznámen, a chtjí nco vidt. Chytili se nás a nepustí se. U Prašné brány se o pl osmé sejdeme. Pojte s námi!" pobízela velmi roztomile, ml jsem pocit zklamání. Tšil jsem se na veer s nimi ztrávený, líil jsem si, že je vyvábím k Flekm, že posedíme njakou hodinu sami, pak že Gustava seznámím s tím oním umlcem od Národního divadla snad z pedmstské scény, který práv bude pítomen, a s nimiž jsem už tém se všemi byl osobn znám, s nkterými mladými literárními soudruhy, kteí tam toho asu docházeli.
,,To víte,
A i
i
107
!
— že ztrávíme píjemný, animovaný veer, o kterém se pepomry
tesou
naše divadelní
i
literární, a tu z cista jasná
takové nadlení tím jejich vybídnutím, abych
veer ve spolenosti vaných
Nmc
mn
s
nimi trávil
neznámých vídeských herc, ko-
svj pvodní zámysl, ani jak jsem se jeho uskutenní, pokusil jsem se pemluviti je, aby Nezatajil jsem
tšil na nechali
svých koleg, aby jim po posluhovi poslali omluvu, jakoukoliv, teba že paní Gíza dostala náhle migrénu, dokonce jsem se nabídl, že sám to obstarám, že uvedu ža záminku teba zprávu o nenadálém onemocnní paní profesorové nebo pana e-
Vlaihy a nutnost bezodkladné návštvy jich, ale Gusrozhodn odmítal mé návrhy a nabídky. „Jsou to lidé, na kterých mi záleží," uvádl netrplivým až tónem, „ujednal jsem to s nimi a nemohu je nechat na holikách. Mohou mi být jednou dobí," dodával, „mají mnoho známostí. Poj s námi ty, pro jeden veer nebude zle, když se neditele
tav
sejdeš se svými kamarády. Ti se obejdou bez tebe, nejsou v cizin a nepotebují prvodího." Njak mne ten jeho netrpliv odpíravý tón zarazil, a pak píilo se mi sedt ve spolenosti, kde se bude po celý veer jen výhradn mluvit nmecky, kde u tch dvou koleg Gustavových nelze vbec pedpokládat zájem o naše pomry divadelní a literární a kde by snad padnouti mohlo, jak jsem v té chvíli s jistotou pedpokládal, teba i slovo píkré, sni-
tém
výsmšné. Vídeáci dva!
žující,
A
—
n
stojí, že jsou mu mrzel jsem se na Gustava, že tak o že k nim víc poután se cítí, z osobních ovšem zetel,
bližší,
a
nemohu
mn ím
hokost
proti
víc jsem se
nmu,
a od-
chtl piblížit
mi tou chvílí tím k jeho mysli, k jeho duši tento veer. Odmítl jsem rozhodn jeho vybídku, a nezviklalo mne ani nenadálé sdlení paní Gízy, to že se tedy sotva již sejdeme, že se rozhodli zítra odjeti, nejdív do Štýrského Hradce k seste, ponvadž prý dostali zprávu, že jejich Gustinka trochu se dálil se
108
za to, rozlila se ve víc,
nachladila a dostala takovou slabou angínu, a odtamtud, budc-li
možno, k nim domu, do Korutan, k jejím
Projevil jsem své politování nad tím jejich
nutím, ale neustoupil jsem
již,
rodim.
náhlým rozhod-
ba Gustavovi jsem dokonce
mu
mél prohlédnutím mých rukopisu zpsobovat njakých nepíjemností, pranic mu ve zlé nevyložím, ekne-lí mi to zpíma, aby se nijakž tedy nenutil a nechal je ekl, že kdybych
zde.
„Bu
s jistou úmyslnou pevatím sdlím svj úsudek hou, „petu si je a rád a upímn ti bu jist. Budu zcela pímý," dodával s úsmvem, teba by
bez starosti," pravil klidné a
—
—
,,
té to bolelo."
Prosil jsem ho za to
— rovnž s úsmvem.
„tu hodn vcí to pekládám je a upravuji francouzských, vybírám z nich. víš, lovk si musí, kde muže, njaký groš pivydlávat." Tebaže to bylo vesele poznamenáno, trhlo to mnou, nebof „Získal jsem
si
dost kritinosti," podotýkal,
—
hned jsem z toho usoudil, že herecká jeho gáže není asi píliš valná, když musí pivydlávat, a že tudíž herecký jeho význam jisté nebude závažný. A toho mi bylo njak líto. Jisté zklamání mne ovanulo z tchto jeho slov. On jako by to vycifoval. Jakýsi úsmšný výraz peletl jeho obliejem. Povstal, zamnul si ruce. složil je pak za zády a rozchodil se po pokoji. „Kamaráde," zaal, nepohlížeje však na mne, „až budeš osm let pi emesle, ve kterém te vidíš ideál, jako pi svém eNemyslí si, že to íkám mesle jsem já, zestízlivíš strašn snad ze zklamání njakého pro nedostatené snad úspchy .
.
.
— já mám úspchy a roštu a dopracuji — ale u divadla je také teba štstí, a to štstí se jmenuje — protekce. A o tu bose.
jujem', a proto nejdu dneska s tebou, nýbrž s
jdeš zase
s
tamtmi,
a ty ne-
námi, nýbrž mezi své."
Hlas mu zachraptil, zastavil se pede mnou, poklepal mi kamarádsky na rameno a jaksi bode chytrácky se na mne se strany podíval.
109
.
„Myslíš snad, že nejdu
s
vámi, nebo spíše že jdu do své spo-
eknme, zájm dotení. „Pojme spolu,
lenosti z njakých,
osobních?" vyjel jsem,
netaje svého
jen
my ti
sami, jak tu
jsme, kamkoliv, a bude mi to nejmilejší," navrhoval jsem, abych dokázal, že nejdu nikam ze sobeckého interesu.
„Kaltes Blut," pravil Gustav konejšiv, „jsi ješt mladý zaže^taky Nemyslím nic zlého, než jíc, hned vzplaneš.
—
—
zestízlivíš.
pec jen hvzd
U
taky
vás je to trochu jinak, ale nejisté vlny jsou to
—
a
lovk
na
n
vjíždí, že vidí
Jsi u toho svého njaký msíc budeš mluvit taky jinak." Dotkl se mne. Zdálo se mi to nemožné. .
;
.
nebe plno
za osm, za deset let
Vzkypl jsem
bez-
dky. „Neznáš mne," dl jsem pevn a drazn. Gustav se zasmál. se zdál ten smích být studený, ranivý. Zadráždilo mne, íci mu píkré slovo. Neopanoval jsem se. „Jsem z jiné látky," vyhrkl jsem a oekával jsem prudkou
Mn
odpov,
sek.
nco neoekávaného. Pistoupil ke mn, takže se dotýkal, položil ob své ruce na moje ramena hrudníkem mne a piblížil svou tvá až k samé tvái mé. Její výraz oduševnl a zárove zmkl. Dojatý jeho pohled vpíjel se v mj. „vykej jen osmi, vy„Vykej asu," pronášel pitlumen kej jen pti let ." Ale stalo se
—
.
.
Vidl jsem zejm:
jeho
oi
zvlhly.
„Budeme-li živi, povíme si o tom. A ješt dív, než k tomu vzpomeneš si na mne. Máš jmní?" dojde
—
Pekvapil mne celý ten obrat, a ta otázka zvláš. „Nemám," pravil jsem. „Nevíš, co znamená mít jmní u umlce. Jak jmní dovede opít umní. Nebo mít záda krytá aspo jinak. Každou chvíli moci vypráhnout, moci pohrozit ... V tom je veliká síla A nemžeš chápat dosud, jakou podporou je úspchu ... Já No, nechme toho. již nabyl té zkušenosti, a až nabudeš i ty .
.
.
.
Záviset existencí jen a jen na produkci neb reprodukci, je
110
U
divadla to jist vede k
.
rzným formám otroení
aneb
zlé.
aspo
nesamostatnosti... Úplný
Povíme
si
o
tom
na mne. Piš mi
víc, až
úspch
budeš
mají jen volní.
starší.
Bu
—
Pa!
—
zdráv a nehorši se
!"
Než jsem se nadál, políbil mne dvakrát, stiskl mi ruku a njak chvatn, jakoby u vdomí pohnutí a jakéhosi zahanbení, že opouštl. ek' víc, než chtél a ml, ,,Jdem za protekcí," maskoval úsmvn, když jsem tiskl ruku jeho žen, peje jí všeho zdaru. A když mi u schodišt, kam jsem je vyprovázel, stisk* ruku tónem co jako by vše chtl zastít naposled, pravil mi nejsrdenjším: ,,Ty tvé vci si petu co nevidt a co nejdív ti dám zprá-
m
—
—
vu."
„Tu sbírku básní chci tisknout již píští msíc," prohodil jsem usmílivým tónem a s úsmvem. „Bu kliden. Do týdne máš odpov. A upímnou!" S tím jsme se ten veer rozešli. Nebyl jsem spokojen. Stále Gustavovy výroky mne dráždily k protestm. si
A
paní Gisele pasivnost jsem vyítal a dokonce
ml
namlouval, že by
práv
výš.
Neml
si
mít jinou ženu.
brát
K
vli
ní že
nemže
nevýznamnou neb aspo málo vý-
znamnou hereku, nýbrž takovou, s kterou nebo dokonce pro kterou by se dostával rychleji vped. Zatrpklost, zklamání, pokleslost odvahy jsem v
nm
cítil,
a
mé zámry. Sp-
tomu všemu revoltovaly mé nadje a hlas mládí, dvry, odvážných samém protestn bouily. projekt se mi zachtlo. Ve Cítil jsem potebu se s nimi svovat. A skutené toho veera jsem zdržel sebe své kamarády ne-
proti
chal jsem mezi své pátele,
mn
i
zvykle dlouho.
Prapory smlých nadjí,
sn
a odhodlání
jsme nad sebou roz-
vinovali a radovali jsme se, jak vesele se vzdouvaly a tepetaly
pod hvézdnatou oblohou. Všechna skepse
prchala z dosahu jejich odvážného vláni
.
a
nedvra
.
111
XII. euplynul týden, a Gustav dostál slovu. Ani jsem tak brzy jeho odpovdi neoekával.
Byla v ní
nejmén
hodn upímná, až se mi tehda zdálo, že trochu zámru všemožn jen vytýkat a
je
co
ba dokonce kmitlo mi v nitru podezení, že v tom celém jeho posudku mých prvotin je trochu závisti a úmyslnosti mne zviklat, tak mi teda pipadal písným, ano až
chválit,
píkrým
a nespravedlivým.
Ale byl to jen dojem nevyplnného oekávání, zklamání prvních nadjí.
Dnes vidím, jak byste nazíral, správn soudil a dokonce výtky své v obalu podával a mísil s uznáním. Mluvil o rheitorinosti a pathetinosti, leckde v mých verších se ozývajících, o takové
smsi mladistvého
ideálního naciona-
s nevyhlazenými zbytky dtské víry, o nedokonané revoluci smýšlení, o pouhých jen nábzích k modernímu pojímání; ale tyto výtky hned sladil uznáním jisté pesvdivé upímnosti a srdenosti i skuteného poetického vznosu nkterých ísel neb aspo slok. Divadelnímu pokusu neupíral dramatinosti sujetu, ale také vytýkal pathetinost ei a primitivnost stavby mnohých
lismu a optimismu
scén.
lis
Dlouho jsem pekonával své rozarování z oekávaného jeho posudku, ano, jistou hokost a protesty proti nmu, ale na konec pec užil jsem nkterých jeho rad a návrh, v margi-
naliích
mi daných, uznávaje jejich tdvodnénost
a prospéS-
nost.
Dnes neváhám piznati,
kdybych byl poslechl všech, lépe
že,
bych byl uinil. Jak dobe postehoval, poznal jsem kách svých verš.
z
nkterých
glos na strán-
„Spíglberku! Znám té!" pipsáno u maskovaných projevu smyslné touhy po žcné; jinde: „Na ty kompromisy méj víc odvahy! Ale Tys ovšem dnes redaktor... odpusf!" Méím podnes dojem téch i jiných poznámek tím, jak tkví mi v pamti, a protože byly správný, ani mi nenapadá se s nimi
—
—
tajit.
„Nezachutná Ti naopak. ale
bu
projevená
asi tato
má
kritika," psal ve
svém
Pohnváš
myslím, že Ti nebude na škodu, spíše se snad nebo se utšíš, že vci nerozumím
bu,
neodpovídej mi hned, nebot bys mi snad
list na konec,
jak
,,ale já
kivdil. Já jsem pesvden, že mám pravdu a že jsem Ti prokázal pátelskou službu. Opakuji znova: hledím na vše straš-
n stízlivé a dodávám:
i
Pamatuješ, že jsem Ti to
Smj
Ty, kamaráde, zestízlivíš! již
v Praze
ekl?
nebo nesmj dnes Ti íkám ješt víc nespal za sebou mosty z vlnobití pouze literární existence. Pravím Ti to jako ." dobrý a pravý pítel Toto místo mne v první chvíli zvláš zadráždilo, nebof z nho nejvíce vycítil jsem Gustavovu nedvru v dostatek mých literárních potencí, ale zárove vypialo se mladistv vzdorovité odhodlání, však že mu ukážu a dokážu A když jsem etl dál, vzpomnl jsem živ jeho otázky již v Praze pronesené, zdali mám jmní, nebof mi dával v dalších ádcích radu, abych, až se budu ohlížet po žen, nepokládal se
:
:
!
.
.
.
véno za
vc
nerozhodující, nýbrž za vysoce závažnou.
Jaký materialista cem,
nho
se z
umlcem vbec
a nadšení v
.
nm není
ne! .
.
.
stal!
No, Gustav
— Kterak
Když jsem
neml
být her-
si
tak
vzpomnl
dob. kdy
po prvé pijel do Prahy jako herec, kterak vyvádl rozhazoval...
Ovšem
te
i
dvry
zcšosátl, jiskry
stízlivá paní Gíza
má
a
pímo vliv...
113
.
A zas mi prošlo myslí, jak mi povýšen íkal: pokej osm> pokej jen pt let! Usmál jsem se. Ne, nezná mne. Jsem vskutku z jiného kovu Podkoval jsem mu za dopis teprve, když jsem mu posílal vý.
Zdvoile jsem
tisk své první knížky.
sic
.
pipomenul, že leckde
ídil jsem se jeho radou, ale jinde že jsem nemohl sleviti se
zbytk své dtské teba že mu to znlo a zníti bude „patheticky". Gustav mi vbec neodpovdl, a to bylo píinou, že jsem mu dalších svých knížek úmysln neposlal. I byl-li doten mým dopisem, mohl aspo slovem stvrditi píjem mé první sbírky a teba i reagovat na mj list, ale že vbec neodpovdl, zasvého „nacionalismu a optimismu" ani „se víry",
mrzelo nme,
i
nevtíral
Nevidl jsem ho
jsem se
pak, aniž o
již.
nm co zvdl, až do jubilejní vý-
stavy.
Nepídil jsem se snad
zúmysln
z
njaké uražené ješitnosti po vídeských listech, ne-
referátech z josefovského divadla ve
bylo prost na to pokdy, ani však
— upímn
eeno
— zá-
jmu.
Nové mé
povolání, práce s
ním
spojená, snahy literární, touhy
po založení vlastního krbu, události rodinné,
ženitba, první
léta manželství, boje o úspch a udržení posice, to vše nepipouštlo zvláštních vzpomínek na Gustava, zvláš když se on také neozýval, naopak za mé zaslané mu oznámení satku jen
pouhopouhým p. /. poslal. ti srdená slova pání mohl
navštívenku
Aspo dv
s
napsati,
mohl vzpo-
menout, jak jsem já upímn mu gratuloval k satku jeho, ale on jen visitkou s „p. f". Nebyl jsem nikdy milovník zvláštních ceremonií, to mne však tehda hodn zamrzelo. Nicmén dojem také nebyl trvalý, ani nemohl být v záplav
dojm bližších a silnjších.
mým vlastním omlouváním. Je i milý Gustav, jako já, má své záležitosti z povoláni plynoucí, své starosti domácí, snad tžké, že ani radji Mizel rychle, zahlazován
v denním
114
boji,
ozývati se nechce, do samoty se krí, vylákán bojí
.
z
ní být se
.
Prodlením dob
mém zkoušel
.
ím dál
tím víc jsem pochopoval a na sobe sa-
.
I s ostatními píbuznými Gustavovými málo jsem se scházel. Maxínek maturoval s vyznamenáním, na filosofické fakult
pírodní védy studoval, pro védu hoel, odborné lánky referáty psal, jeho jméno kmitalo se mi ze zpráv o pednáškách ve vdeckých spolcích, potkávali jsme se sic, upímné si prai
vice tiskli,
srden
pohovoili, ale
pece
jen v
rzném
povolání
našem bylo málo styných bodu.
Na promoci jsem mu byl, pozval-li strýce Gustava, jsem se ho ptal, a zarazilo mne trochu, když mi odvtil, že ne. Na prý? Strýc Gustav pímo okat se prý rodin odcizuje. Nikomu nepíše, nikdo nic bližšího o nm neví. Znlo to tak chladn, ba nesmíliv, že jsem již ode všech dalvzpomínku jsem nepotlail, jak tento mladý muž zde, s mkkým, pstným knírkem a do špiky krátce zastiženým plným vousem, s energickým pohledem ších otázek upustil, ale
bystrých
oí pod zlatým skipcem
kdysi horovával
kud ten pímo obdivovaný díval k staré paní, I
a
i
Maxínkov babice.
na ni prošla myslí vzpomínka
mla
práv pro
pozdji ješt, dozbožovaný jeho strýek prijíž-
toho strýce Gustava, jako šestiletý chlapec
i
na
to,
jakou by byla dnes
radost o slavný den svého vnuka, jak by
jí
dobré
oi
zá-
by jist prese svj vk uchystávala slavnostní hostinu, pi níž by byla rozvinovala své vzpomínky, jak Maxínka vychovala od pedasné smrti jeho maminky, své dcery, jak ta by byla dnes šastna, kdyby se byla té chvíle dokala, jak by si byla poplakala nad jejím osudem. ily
a jak
i
Však vzpomnla
za starou paní na
Maxínkovu maminku
její
vlastn te již paní školní radová. Záila sic hrdostí a šustila hedvábím v promoní síni hodn již sesedlá a vbec sestárlá ta dáma, která práv na doktora povýšenému mladému muži byla druhou matkou od trnáctého
sestra, paní profesorová,
jeho roku, ale
pi
vší té radostné dnešní hrdosti neodolávala
115
.
:
vzpomínkám na svou mlad zemelou sestru, na svou na Maxínkova otce vzpomnla, na jeho nešastný konec v cukrovaru, jehož by se byl jist uchránil, kdyby byl býval vbec rozvážnjší, na syna pamtlivjší. „Max už dnes ví všecko o nm, a už dávno," šeptala mn, „a víte-li pak, že íká, že práv ten osud jeho tatínka jej hnal do tak náruživého studia, do toho, aby co nejdív vynik'?" Pohlédl jsem na ni udiven, a ona patrn vidouc, že hned ne-
pec
jen
matku
i
vci souvisí, dodávala „Ano, ano, vte mi. To víte, že hocha mám strašn ráda, vždy sama dtí nemám, a hoch se mi s tím svil už hned po maminchápu, kterak ty
in smrti.
To pec
pamatujete, jak už za jejího živobytí se
hnal do studia a do sbírek?
—
A
když pak umela, tak to
mn
v takové mkké chvíli jednou z nho vyšlo. Ale pouze to ek', muži ne. ,Tetiko,' povídá, to víte, jak dlal už ten-
— tedy
—
—
—
ho pedstavte tedy: .tetiko,' zaal náramn vážn ,já vím, že na jménu mého tatínka na jeho pamti i na jeho jménu uvázl stín, já to cítím, je taková touha, tak silné vdomí povinnosti v rodin, a ve ten stín se jména Skivan vyhladit, aby se zas na to jméno a o to já se vynasnav rodin bylo hrdo, aby se mlo rádo žím, všechny síly na to napnu." krát starého
—
si
—
—
mn
—
Paní školní radová napodobila i
zabarvila po
bezdky
jeho
zpsob mluvy
nm hlas, a já z tch jejích výrok zrovna teh-
Maxínka slyšel, a jasná najednou mi piplynula z dálky vzpomínka na Štdrý veer staré paní, na odpolední pro-
dejšího
cházku
s
Maxínkem
a na to jeho chvátavé tehda piznání, že
chce proniknout tak, aby se o jeho jednou ekne, pro to chce
jmén vdlo,
a že mi
. .
Živ mi
vstoupil na mysl celý ten výjev, celý ten rozhovor,
nm
Maxínkovo pohnutí pi i jak jsem ho pobízel, aby to ekl hned, i jak mi odvtil, že mi to ekne, až budu musit vit opravdovosti jeho zámr, až tu bude dkaz Dnes se toho tehdáž jen ohlášeného tajemství dovídám bezdky z úst jeho matiny sestry, které jeho srdce díve se otevelo ... A dnes skuten je podán dkaz. .'
116
S dojetím 8 jakousi radostnou hrdostí jsem pohlédl na mladého doktora a pesvdení o jeho vzácném povahovém i
jádru, o energii jeho
práce prošlo vším
vle
mým
Vyítal jsem tyto pednosti né, jak stál v
hovoru
s
a vytrvalosti
i
pronikavosti jeho
cítním. s
jeho tváe slabé nyní
rektorem
a se
zrumn-
svým strýcem školním udlený rytíský ád
radou, jehož uniformu zdobil nedávno
císae Františka Josefa. A bezdky mi zatanula myšlenka, kdyby té chvíle byl úasten Gustav, co by ekl, jak by se tváil, jaké poznámky prohodil? A zahoklo mi njak, že tu není. že o tom všem neví, že je jako odíznut od rodiny, jakkoliv jsem si hned sám namítal,
— že
V
sám tom
je víc
vinen toho odcizení než
zaujala
mou
ti
všichni zde
.
,
pozornost mladá dáma, nádherné kypré
postavy, nanejvýš elegantní toalety, která rychle chvátala
k mladému doktorovi nic nedbajíc, že je v rozmluv s Jeho Magnificencí a strýcem radou, jak jej oslovila, spíš koketn než líbezn se usmívajíc, ruku mu podávala, upímn jí po-
tásla patrn
mu
vidl jsem. jak mladý doktor ji pedstavuje rektorovi strýci, jak tito reservovan se uklánjí, a hned poté nový doktor se rozhlédl smrem, kde jsem stál já s jeho tetikou, paní radovou, a již omlouvaje se oividn rektorovi a strýci mladou dámu vedl k nám. Mla vysoký peový klobouk, svtlé rukavice až do polou ramen, šustila hedvábím a rozprašovala nejmodernjší parfum. Mladá dáma se paní radové hned hluboce uklonila a mladý doktor ve fraku z brusu novém, bezvadné náprsence a bílé kravat trochu chvátav, aby se penesl pes rozpaky, tetice pedstavoval „To je slena Nelly Nercová, my jsme vlastn píbuzní ano, její paní matka byla sestenicí mého nebožtíka tatínka, vlastní sestenicí slena žije te v Praze, dotla se o mé promoci, jméno ji zarazilo její paní matka byla rozená gratulujíc, pak i
—
—
—
—
vyptala se a pišla Skivanova a vypravovala jí o mém otci sleno, schváln mi gratulovat. To je. má tetika, sestra mé maminky, a to je mj starší pítel, redaktor S."
117
.
:
Slena chtla políbit ruku paní radové, ale ta tomu nepipusa dosti chladn slen se uklonila, pátravým pohledem na
tila
ní
utkvla a polohlasn jen pronesla
„Tší mne
velice, byla jste
velmi pozorná. Jste tu
s
paní mat-
kou?"
stn, tuze ráda by byla šla, do poslední chvíle doufala, že se bude moci zúastnit a tady cousinovi gratulovat, ale njakou influenci dostala, nebo co maman to je, tak jsem se vydala sama bez ní; vlastn písn nakázala, abych šla a také jejím jménem gratulovala." Usmívala se distinguovan a líbezn, do hlasu srdenost vkládala a veliké olivové oi její, dlouhých erných as, zajiskovaly se úastlivými a radostnými pohledy. „Porute mne, prosím, paní matce," pronesla suše jen paní „Ne, milostivá paní, maminka mi
mn
radová, uklonila se ke
mn
s
otázkou, nevím-li, s
kým te
mluví pan rektor a její muž. Neznal jsem toho pána, ale odpovdl za mne pan doktor Max,
Macha. Slena Nercová hluboce se uklonila paní
že to profesor doktor
radové, „ruku líbám, nového doktora pohlédla tak milostivá paní," zašveholila a na vybíziv, že jí nabídl rám a odvádl na její místo. Paní radová se zejmou nevolí za nimi hledla. ." pronášela, jako by vzpomínala. „Žili „Nercová, Nercová otec byl nadporuíkem, ale musil od vojv Budjovicích .
.
.
.
.
Pak nkde ve na ní vidt oficírskou krev! Vídni u njaké pojišovny se uchytil. Ale celá léta jsme nevzpomnli. Co tady o nich neslyšeli, ba ani ve snách na ska
.
.
.
však
—
je
.
n
.
.
—
—
na Maxovu promoci ... A sama se hlásí! To není jen tak. Ale já dám pozor." Vil jsem paní školní radové na slovo, ale zárove nemohl jsem popíti pirozený pvab i vyškolenou svdnost sleny
najednou
?
A
Nelly Nercové.
Má
118
záludné
oi
a zápalnou krev, o
tom není pochyby
.
.
XIII.
oketní bílé pyramidy svítily nad svží zelení tráv-
ník, pestré praporeky vlály kolem ozáených stech a stíšek palác, pavilon a gloriet výstavního
msta
v Královské
Oboe,
i
nad nimi,
i
nad
jeho vkusnou, radostnou branou, kterou jsem tam vcházíval
každého dne tém, volán povinností zálibou. Picházel jsem pravidlem v naveerních hodinách, v dobré míe, odhodlán k práci, sílen úspchem, dvrou v další zdar, šasten v rodin. Byl jsem toho roku Jubilejní výstavy zamstnán od rána do veera, odpoinku nebylo ani nadje na pozdjší oddech nbylo plno síly, odvahy a kde v zátiší venkovském, ale ve chuti k dílu. I vnitní radosti z domácího štstí z nesporného i
mn
i
útšlivého obrazu našich národních pokrokv v umní, prmyslu, z expansivnosti našeho uvdomní a z oividné na výstav energie podnikavých jednotlivc. A do té doby a té nálady mi vpadl koncem ervence pítel
Gustav Linhart. Psal mi, že pijede toho a toho dne odpoledne, že pekonal krutou, tžkou nemoc, z níž vyvázl jen následkem silné své tlesné konstituce, že je ješt rekonvalescentem. ale že touží po Praze, po výstav, o níž tolik etl a slyšel, že jej musím jí provést ptal se, kde že mne najde a budu-li moci mu vnovat po dva dni njakou tu hodinu asu. Rodinu že poslal do Ko;
rutan, že
pijede tedy sám a nesnázi mi snad nezpsobí. Práv
119
vidl takoka již smrt ped prahem a dvra jeho v budoucnost že otesena, chce vidt ješt Prahu, výstavu, prahne po ní, dtinsky se na ni tší. Takové podivné pohnutí prošlo mou duší, když jsem proetl proto, že
mne
to psaní, takový zvláštní soucit
mžitým vdomím, že Gustav
jal,
píše jen
stupovaný tím oka-
mn a jist ne také Ma-
mne nenapadlo k nim tom skálopevn pesvden.
xínkovi nebo editeli Vlaihovi. Ani zajít, se jich optat,
byl jsem o
Mn jen píše, ke mn se hlásí, mu satku
dvra ve
jsem
mu
dnes
i
po
bližší
mne, vzpomínky
na
té ledabylé gratulaci
než oni. Tšila
se rozvíjely, ale též
dostavily a proplétaly, jak to tak pišlo, že jen
píjezd svj oznamuje,
mne
k mé-
ta jeho
úvahy se
mn se
ohla-
mé
spolenosti se dožaduje, kdežto píbuzným docela se odcizil. Celý píval vysvtlení mne arci zahrnul, ale vzpomínek neodplavil, naopak picházely, šuje,
pimykaly
se a já jaksi
zálibn jsem
se jimi obíral a roze-
híval.
v bývalých stycích s ním bylo kdy nepíjemn dotklo, jako by vymizelo, jako by se vbec bylo neudalo, jen píjemné a zajímavé okamžiky v pamti se probouzely, jeho Vše, co se
mne
celý život se Cítil
mne
mi plasticky formoval, postava vyhraovala.
jsem nové mocné piblížení se k provála, soucit s
ním
nmu,
teplá sympatie
se probouzel.
A ím víc jsem vzpomínal na vše, co jsem o nm vdl, na jeho neradostné, samotáské dtství, na jeho jinošskou hypochondrii, na jeho cítný, ale ukrývaný talent, na náhlé vzdorné vyproštní se z pout protivícího se povolání, na první vysoko se pnoucí nadje, na prudké hýivé výbuchy objevených životních sil, pak na jejich ponenáhlé ztlumování, na pozvolné obraty k vážnjším názorm životním, na prkazy odhodlané vle a skutenými výsledky provázené úsilí, na sympatickou,
domáckou paní
Giselu, interesantní tváe, ležérního chování,
na projevy životních názor o poslední setkané s Gustavem ped sedmi roky, a te na jeho dopis, oznamující mi pestálou tžkou jeho nemoc tím víc se mi spojoval jeho život, výraznl, krystalisoval se v oznaitelný útvar. :
lííO
A
jakási melancholie
mne
ovála,
když vracel jsem
se k jeho
Takovou jakousi zklamanost životní jsem z ného vycifoval, zhorklost, s pozadím nálad již na uzavírání útu. Mluvila mi o ní naznaená touha buzení vzpomínek a pímo projevená zmínka, že duvéra jeho v bulistu a
znova a znova
doucnost
Ta
dojala
je
jej
etl.
otesena.
mne
nejvíce.
Má
zklamání a smutky v duši. Jsou výsledkem jen jeho pestálé nemoci, nebo mají starší a hlubší koeny?
Pominou nebo zstanou? Zvdavost má byla stejn napiata jako má opravdová úast. Napsal jsem mu list co nejsrdenjší, že se tším na jeho návštvu, že musí být mým hostem, seznat mou ženu, mou práv narozeného syna, že každý den budeme spolu chodit po výstav, pohovoíme si, rozeveme svá srdce, jako ped sedmi lety a jako dív ped jedenácti. dceru,
„Pamatuješ
se
na ty veery?" psal jsem.
„U
Páslera", v „Pet-
rovické", u ..Tomáše"?,., Jak jsi býval vesel, pln radosti života, pln vrátí
nadje
v budoucnost?
Tvá dobrá
nálada, že tu
výstava k tomu pispje.
T
uvidíš.
Pij
potší, povzbudí,
A mnoho a mnoho
Jsem okeješ a .
.
.
i
že se Ti v Praze
sama Jist mnohé, co
se zveselíš. Již
pij!
jen,
posílí,
jist,
dvry
dodá, zotavení
budeme navzájem vypravovat Vzpomínám dost asto Tvých slov o ,,zestízlivní" a piurychlí.
si
.
.
pouštím již jejich ástenou oprávnnost. Ale dvry v budoucnost nesmíme pozbývat, drahý Gustave, nebof ani na okamžik nesmíme ztráceti vdomí, že co lidský tvor, to zápasník. Zazdá se Ti snad smšným, že já Tob, umlci, ta slova básníkova pipomínám, mladší staršímu, zkušenjšímu, ale práv vzpomínka na jiné Tvé odhodlané výroky a pevná víra
—
v
n pímo tlaí mi ten citát do pera.
Pije
tedy.
Budeš
mn
i
pije! A oznam den žen mojí vítán."
a
hodinu píjezdu.
Došlo ješt jednou udání dne a hodiny jeho píjezdu. Oekával jsem jej se zvdavou dychtivostí na nádraží. Hlásil se ke vzrušen, radostn, ale já jsem byl v prvním
mn
121
!
:
okamžiku zaražen. Nepedstavoval jsem si, že pestálá nemoc takových stop. Neudržel jsem se íci, když zanechá na
nm
jsme se
„To
políbili
t to sebralo,
kamaráde
!"
„Prosím t," pravil se zvláštním úsmvem, „zánt plic a pak Zle jsem v tom byl. Odfiet jsem mohl. ješt pohrudnice A prosím t, dv dti, dv dcery A co se mne má ubohá žena naošetovala. A pi tom zkoušky a pedstavení. A co to stálo Ji a mne zvláš. O co honorá jsem pišel. Poítej, šest nedl je sice dovolená všeobecná, ale ješt po ní nebudu moci tak táhnout jako dív. Strašn se musím šetit, ekli lékai." „No, tady se potšíš a okeješ," pravil jsem, „u mne budeš mít všechno pohodlí." Vybuchl pímo, nedal dopustit. Co prý mne to napadá? Rušit mne a „odpus," dodal, „rušit i sebe gratuluji Syna máš ješt jednou kojeátko no, vždy to znám, co to je. Já kašlu ješt celé noci, do hotelu pjdu nic, nic, nic neíkej, nic mne nepemlouvej, vy byste byli ženováni, já bych byl ženován , A ostatn bží o dva, ti dni. Já, kamaráde, musím na venek, do lesního vzduchu, pryskyici dýchat, nejmí tyi nedle Doktoi zrazovali Prahu, ale když mne to sem táhlo tak usilovn táhlo Kdo ví, zdali ji ješt uvidíš, íkal jsem si. Prosím t, taková nemoc, na pokraji hrobu to se rodí divné myšlenky A já mám Prahu rád ... A ty zprávy o výstav Nic plátno, hnulo to mnou, hnalo mne to, a já si svatosvat umínil, že se sem podívám víš, i taková myšlenka pišla, že, uvidím-li ješt Prahu a pijedu-li na výstavu, uzdravím se, zstanu živ a všecko bude zas dobe." Byl njak rozmklý, zdtinštlý a dojímal mne nesmírn. .
.
.
!
Te
.
—
.
.
.
.
—
.
—
—
.
.
—
.
.
.
—
!
.
.
.
—
mn
Spadl
se,
ple
ml
žlutavou, šaty
kašlával, ale doufání
že
že
na
šastn dojel a — se se mnou setkal.
Mkí,
vroucnjší
se
mrzelo, že nechce být
122
pojede, aby poznal
mu
byly veliké, za
nm bylo vidt
nelichotím
si
ei
po-
a radost, že je v Praze,
tím
— že jsem na ekal,
mi zdál než kdykoli
jindy, jen to
mne
mým hostem. Ale že hned se mnou dom
mou ženu
a
mé
dti,
mne
jaksi
usmiovalo
s
jeho odmítnutím nabídky, aby se u
mne
ubytoval.
A
že bude
picházet na obéd a veer že spolu na výstav budeme sedat, na fontánu se dívat,
hudb
naslouchat
.
.
Pociroval jsem velikou a jakousi pyšnou radost, když jsem jej
mu
uvedl do své domácnosti, pedstavil
ženu, ukázal
mu
dti, a když jsme spolené usedli k pipravené svainé.
Píjemno bylo
ze vzpomínek, z vypravování osudu, jen když
zmínka na jeho nemoc bezdéky se ohlásila, ohníky radosti se pikrily, ale útéšlivost se ozývala. Projevoval lichotky mé žen, mým détem, chválil mou domácnost, lahodné teplo ve
mn šíil.
Navzájem na jeho cho jsme
se vyptávali,
na jeho
déti.
tinku a Gízu, na jeho tchána a tchyni, o výstav jsme pravovali, jak den co den
tam jezdíme k
se tšil, jak se bude obdivovat, jak jem pevýší jeho oekávání.
jsem
líbí,
že cítí naši
úast
a pátelství, ale
si,
že se
pesto,
vy-
a již
Jist že do-
radovati.
Pozoroval jsem bez jakéhokoliv nalhávání
mu
hodin,
šesté
Gus-
a
mu
u nás
žena ješt
i
co nejsrdenji domlouvala, aby u nás zstal, že nás v nej-
menším inkomodovati nebude, setrval na svém rozhodnutí jíti do hotelu, omlouvaje se svým kašláním a následkem toho krátce, že prý není nkdy pecházením v noci po pokoji
—
nikterakž
píjemným nocleháem. A myšlenka,
rušuje, zabránila
má
by
mu
že
nkoho
vy-
teprve v spánku, jehož prý beztoho
málo.
Nenutili jsme tedy déle a spokojili se slibem, že
s
námi bude
obdvávat.
Po svain jízdou do výstavy zmínil jsem o
Maxínkov a svil mu njak povážlivé zadíval do
promoci
tor se
se
mu zúmysln
novinku, že mladý pan dok-
olivových
oí
své
sestenky
sleny Nelly Nercovy. vibcc a jen ledabyle se na ni ptal. Zato jej zajímala zpráva, kterou jsem já sám teprve nedávno zvdl, že se mladý doktor nepochybn dostane do Terstu na zoolo-
Gustav neznal
gickou
jí
stanici.
„To byoh
mu
pál," pravil, „takové místo pokládám za lepší
I2.*i
!
—
pak žít u moe jihu u moe. Bože, co bych za to dal, kdybych mohl žíti na Zvláš te po té nemoci. To by se mi jinak dýchalo a rychleji
než uit
bych
„A
nkde
na reálce neb gymnasiu.
A
se zotavil." si
nemohl
„Milostivá paní,
pomry
což byste
zajet
nkam
k moi?" ptala
se
má
žena.
nejsou podle toho," odvtil Gustav a
maskoval neradostnou tu pravdu veselým úsmvem. „Já jsem rád, že mohu za ženou k tchánovi. Tam se v horském, lesním vzduchu, doufejme, taky spravím, a bude to zadarmo nebo
aspo
za pakatel."
A
prodlením další rozmluvy poznal jsem z nadhozených poznámek, že musí žíti hodn uskrovnle, že kapitálek, co ml, je skoro celý tentam, že se dal loni svésti k experimentm na burse, které vypadly prý velmi
smutn.
vte mi, zavinilo taky tak trochu mou nemoc.
Nešetil kolikrát vyboovával jsem jsem se jako díve, z dešperace rozilení z pravidelných pomr, jimž jsem již uvykl. A samo pispívalo Jen bursy se chra, kamaráde," dodával varovn, „já jsem se jen jednou odvážil a zkoupal, a do smrti mne to
„A
to,
.
.
.
bude mrzet." Výstava se mu velice líbila, ale já jsem oekával ješt vtší obdiv a nadšení. Napomínal pes tu chvíli k volnjší chzi, zastavoval se, aby si oddechl, a teprv pozdji o samot jsem si vysvtlil, že je te po tžké nemoci lovk, který se píliš obírá sám sebou, aby se tak snadn dal strhnouti okolím, jako
lovk
zdravý.
Nevcházeli jsme do budov a pavilon odpoledne," jsem
t"
mu
pravil, „zítra
—
mám
necháme na pokdy a provedu
„to
si
— procházeli jsme jen výstavištm, prohlíželi
rozmanitá
osvtlení, celkový dojem vnímali, obecenstvo pozorovali. Neucházelo mi, že není nevšímav ženské krásy, naopak že se
po pvabných prodavakách v kioskách i ochutnávárnách. Po sedmé hodin sám vybídl, abychom si nkam usedli, ale výslovn do njaké ochutnávárny navrhoval, abychom prý dobe vidli na fontánu, až zane tryskat své osvtlené proudy. ohlíží
184
A potom
prý se tší na eské uzené zboží a nechce píti pivo, nýbrž jen njaké lehké víno. Byl jsem mu po vli a volil ochutnávárnu, kde jsme já a má žena mohli dostati zárove pivo.
Nastával
ervencový
hvézdnatý
veer, teplo
bylo,
kolem
ochutnáváren proudily davy návštvník, hudba koncertovala, veliké žárovky bíle zaplanuly, stromy pod nimi ztemnily listy jejich, které jako oživil, chválil,
by zernaly a pozbyly plastinosti. Gustav
vína usrkoval a doutník
si
zapálil.
—
nevím, „Už jen veer kouím, jeden mám dovolen, ale dnes nevím nepekroím-li zákaz," usmíval se v dobré nálad. Pozoroval šum výstavní a liboval si. Najednou mihla se mi v proudu procházejících postava mladého doktora Maxa, vlastn žena první jej zhlédla a na upozornila. Vykraoval si v elegantním svtlém úboru, štíhlý a vysoký, v slamném klobouku nejmodernjšího tvaru, po boku sleny Nelly Nercové, jež vyzývala pímo pozornost svým imposantním pvab-
—
ným
zjevem, hrdé vznosným, v nádherné, ba, až
nápadn
bílé
toalet.
Provázela
ješt
také
je
starší
svižné
dáma hodn prošedlých již vlas, ale na vzdálenost zjevn a tváe
chze
i
líené.
Upozornil jsem rychle na zastaviti a požádati,
pímo
n
Gustava a projevil ochotu je nám ke stolu, ale Gustav
aby pisedli k
násiln zabránil
mému
povstání.
„Se, se, prosím t — já nechci. Jim by to sotva bylo príjemno a mn tím mén. Ovšem — pardon," obrátil se na mou ženu, „snad milostivá paní by ráda
s
nimi promluvila
— ?"
„Ach, kdež," pravila, „vždy já pana doktora znám jen od vidní, nikdy jsem s ním nemluvila, ani s jeho nevstou. Už jsou zasnoubeni?" obracela se na mne.
„Na
pisahat ješt nemohu," pravil jsem. „ale že vážná známost tu je a že jej svdná Nellynka a chytrá její maman to
mají ve svých osidlech, to podívejte.
nepustí."
Vždy
je již
je jisto a
do
nho
také zjevno. jen se za nimi
zavšena. Ta tu koist
již
185
„Copak
asi paní školní
má
radová tomu íká?" prohodila
žena.
„Vymkl
se
jí
z porunictví
— to je nepochybno," — dl jsem,
„už u nich nezstává."
„A vždy on musí mít hezké jmní?" prohodila moje „Sám povídars, že ml po otci." „A babika také na ješt pamatovala," pronesl Gustav. „Ovšem že," pravil jsem. „Nejmén na dvacet tisíc má."
žena.
„Proto se ho Nercovic také tak drží," poznamenala moje žena.
„A z asistentství na universit a z kurs také mu plyne ." Vtom šli kolem dva známí herci z Národního divadla, a .
.
já
rychle Gustava upozornil.
Hledl
za nimi, a hovor na divadlo pešel.
„Být tady, byla by mne bursa sotva chytla," poznamenal z nieho nic sám Gustav, „a nepochybn ani k nemoci by nebylo došlo
.
.
.
Inu,
mlo
to všecko být.
Osud !"
dodával, vypil naráz
skleniku vína a zabubnoval prsty na stl. „Te už není ani pomyšlení k eské scén," odvtil na mou otázku s úplným klidem, jemuž jsem se až podivil. „Pedn docela jiný repertoir, ale hlavn jsme ve Vídni i pro nejhorší
pípad
již
trochu pojištni, a to je nejdležitjší.
Na
pibývání sil už poítat nemohu, po tom, jak mne to strhlo, spíš s úbytkem dlužno poítat," dodával, ale ne njak truchliv nebo dokonce zlomen, nýbrž naopak klidn a rozvážn. „Njakých patnáct, dvacet let snad pece lovk ješt vydrží v aktivit, nepijde-li nic nenadálého, dti dorostou, a pak konen spánembohem! V starší holce je divadelní krev, ta se neztratí."
„Ta už dnes, milostpaní," obrátil se k mé žen, „vystupuje v dtských úložkách a jaký má temperament!" zálibn
—
dodával.
„esky umjí?" „Perfektn,"
ptal
jistil,
jsem
se.
„na to dbám,
bu
bezpeen," dodal
razem.
126
„A
kolik let je mladší?" ptala se
má
žena.
s
d-
podobná mé manželce, jako by jí z oka vypadla. A hudební sluch má, na podiv. Každou písniku zazpívá. eskou, slovinskou némcckou, co slyší od nás od jiných détí. Jako skivánek je tu dám uit zpévu." Dojímalo mne jeho nadšení, tak mnoho dúvéry se mi v ném
„Na
Šestý, milostpaní.
Ta
je celá
i
i
;
zdálo.
—
pokejte, pokej„A tváiku jakou má výraznou a pknou te vždyf já vám mohu ukázat jejich fotografie." Sáhl do náprsní kapsy a vyal ervenou koženou taštiku rozkládací a otevev ji podával nám ji.
—
Byly v
ženy a jeho détí devítileté Gustavy, otcových, tváe trochu koketní a pohledu až
ní fotografie jeho
rys
rusovlásky,
:
potutelného, a malé Gízy, skutené dosti resantní
již
zuritélé a inte-
tváiky, velikých vábivých oí, erných, kudrnatých,
hustých vlasu. Paní Gíza podle fotografie se trochu spadla, tváe vábily posud markantní jižní
ale z výrazu interesantní
rysy a
svdný
pohled. Jen kolem úzkých rtu znatelná byla
vráska zvážnlých
Má
dn.
žena chválila, obdivovala
lost dcerušek,
i
se,
i
já
jsem shledával roztomi-
pozoroval jsem. že Gustava naše uznání oi-
vidné tší.
Revanšoval se hned lichotkami našim
dtem
a náhle
mkce
pronesl
„To dát
je
tak nejlidštjší a nejskromnjší
dtem
tní,
lepší
mén
pání lovka, moci
má lovk
sám. Pevnjší zajišTeprve co mám své jsem pišel ve svém dtství, když jsem ros
budoucnost než
starostí a svízel, víc radostí.
dti, vidím,
o
tak sám, a ty jist to cítíš taky?" dodával ke
„A když o
jejich budoucnosti uvažuji, rok
mn
obrácen.
od roka víc
lituji,
že jsem se dal na tu nejistou dráhu svého povolání, že jsem
nezstal u farmacie. S tím se ti dnes oteven piznávám. Dnes je mi šestaticet let; kdybych se byl do lékárny nepiženil, do šesti, do osmi let ode dneška byl bych mohl na koni
cesi spoléhat, jist s ní poítat."
Dojalo
pti
mne
jeho nepokryté piznání, jež by ve
lety bylo vyvolalo
mn snad ped
ješt prudký protest. Dnes jsem
se
127
..
mu
nedivil, ale vycítil
umleckými síla,
„Ochabl vše.
Až
mu
dvryplná
jsi
i
z
nho,
že není se svými
úspchy
spokojen, že je ve svých nadjích zklamán. Za-
dráždilo mne, dodat
jovná
jsem
odvahy,
nebo
mn
ve
proudila bo-
odvaha,
nemocí, zeslábl," ekl jsem mu, „zbázlivl, to je
se zas
ádn zotavíš, odvaha se vzpímí, nových úsp-
ch
dobudeš a hned budeš mluvit jinak." „Ach ne," pronesl s polonasmutnlým, s poloironickým úsmvem, „jist víc než dív jsem zestízlivl po své nemoci To bylo úvah dlouhých a trapných. Vždy já poítal s koncem. A vidl tady ženu s malou gáží a se dvma nedorostlými .
.
."
dtmi
.
.
„Povídal vám, milostpaní," obracel se k
nkdy
—
mé žen,
„váš
muž
o tom, že jsem se mohl oženit s apatykáovou dcer-
kou ? Bohatá byla a Kristýnka se jmenovala, jako moje Kdybych byl chtl jít od divadla a vrátit nebožka maminka Nepovídal? Už to se k farmacii, byla ruka v rukáv takové bylo, milostpaní, a hezké dve, a co hlavní, rádo mlo V Mariboru to bylo, tady kamarádu jsem o tom tehda psal. A víš, píteli, jak asto jsem ve své nemoci na ni vzpomínal? Že kdybych byl dnes jejím mužem, jak jsem mohl klidn odejíti pi své nemoci na onen svt, s vdomím, A dobe zabezpeenu?! že mám svou rodinu zabezpeenu? Ano, te lovk k takovým úvahám dospívá, akoliv své Naopak žen neiním nijakých výitek, Jak ta se mne, milostpaní, naošetovala, dnem i nocí, ani pedstavit si nemTaké jí arci picházela myšlenka, jak by žete Nedivte se .
.
.
—
—
m
!
—
—
—
—
—
.
!
.
—
!
.
kdybych duši vypustil ... A proto konala, co jen bylo jí v jejích silách. A pi tom všem uení, zkoušky, pedstavení Však ji to také hodn strhlo. Ale doufám, že se te doma u rodi zotaví ." bylo,
.
.
„No, Dolil
.
a jsme te zdrávi," dodal. si,
piukl
si s
námi, vypil a poruil
si
novou tvrtku.
Znal jsem již ze zkušenosti, jak lidé, kteí
128
.
petrpli tžkou
nemoc, o ní rádi povídají, vzpomínkami se k ní zálibn vracejí v radosti ze svého vyváznutí, jako by byli nco dokázali, i ne-
divil
jsem se pranic témto
vem piukl, prozrazenou
mne
ty
cii,
ale jeho
eem
a
radostné jsem
Gusta-
si s
vzpomínky na ai)atykáovu dcerušku, na
lítost, že
tenkrát pochybil nevrátiv se k farma-
mne
v prvním okamžiku zarazily a nedotkly se
mile.
Vzpomnl
jsem na jeho tehdejší list, plný nadjí a odhodlání, prosycený úmysln ironickým tónem, vzpomnl jsem pak i jeho první návštvy s paní Gízou v Praze, veera u Tomáše, slov v mém byt pronesených o zestízlivní konen jeho pozdjšího dopisu z Vídn, a v duchu jsem si zase ekl, že neml nikdy a nemá pravé umlecké krve. Dnes je to zejmo beze všech stop pochyb, pímo okázale to dokazuje. „Hledá snad u mne souhlasu, provokuje jeho projev?" nai
mne
padlo
znenadání.
,,Ach, jak se mýlí," ozvalo se ve
mn, nebo nadje
zámry
a
mé
tehda nejvýše a nejpyšnji vlály, a dech oposice proti jeho doznáním zaproudil mým nitrem.
„O
jsem pišel v dtství," zaal jsem vážn, ale nijakž dotý,,že tak záhy jsem osiel, že ros jsem bez matky, bez otce samotásky, bez bratr a bez sester
kav, naopak srden,
—
—
a
—
péi blízkých píbuzných poznal jsem také svých u dtí, v tom ti úpln rozumím a s tebou cítím, jsem opustil své pvodní povolání, tu otroinu, a že
v laskavé
teprve ale že
vnoval literatue, toho jsem dosud v nejmenším nedodával jsem pevn a rozhodn. „Ani v nejmenším neochablo zanícení, naopak cítím, že mi odvaha a síly
jsem
se
litoval,"
rostou
m
." .
.
Neucházelo mi, že pohled Gustavv se pivírá, tak jako trochu u vdomí vtší zkušenosti a vnitní pevahy ale
výsmšn, práv
to jen
.
mou
odhodlanost podnítilo! ,,A
jsem povýšeným hlasem,
zpt do úednické
,,a
žena
má
je
eknu
.
svdkyní, že mohl jsem
kariéry a do státní zajištné služby
„Ale kolegové ho zrazovali,
.
pravil
ti,"
a já sama,"
pisvdila
." .
.
žena,
,.já
miluji Prahu, já jsem zde šastna a nikdy bych se nechtla vrátit
„Ach,
na venkov." vždy já neupírám," konejšiv pronášel Gustav,
,,že
129
.
.
pomry zcela jiné — u každého jinak, každý zná — a konen vždy já sám neíkám, že bych byl se svým nakrásn byl, postavením njak nespokojen — a kdybych — piznal, co pozd jen tak jsem už te zmnu na každou u vás jsou
své,
i
je
mn picházelo na mysl, když jsem ležel mezi životem a smrtí, vlastn víc už na onom svt než na tomto. Dnes už vytrvám, kde jsem, rozumí se samo sebou, a také jsem to hned na zaátku povídal. Ale toho nikterak nezatajuji, jak jsem v takových tžkých chvílích znova a znova uvažoval o tom, jak zcela jinak by se mi žilo a jinak život rozvinoval, i snad co se povolání nebožtík otec, jenž týe, kdybych byl žil u rodi, kdyby vydlával tisíce a tisíce ron, jinak byl hospodail a ped-
mj
asn
život
si
neubil
." . ,.
Dávný, dávný okamžik, nevzpomenutý
léta,
ke
mn piplynul
ze zasedlé dálky.
Stará paní, Gustavova tetika, se
kém bílém epeku tanula z temnot na
s
skipcem na
nose, v
mali-
modrou mašlí na proídlém temeni vy-
chodb domu v
zapadlé
ulici,
za studií bydlil, její úastlivý, té chvíle tenkrát
v
nmž
jsem
nasmutnlý
pohled jsem vzpomínkov vidl, její pozvednutý hlas slyšel Bylo to tehdy nkolik dní po zpráv o náhlém úmrtí Maxínkova otce a odchodu Gustavov k divadlu. Jasn zaznla mi .
ve vzpomínce
její slova
o zodpovdnosti
rodi,
.
která jde
výitky otci Maxínkovu i Gustavovu a se mohl jinak „zformovat". Tak mi to Gustavv jak celý osud slovo tehda se zarylo v pamt, že se te po piznání Gustavov ješt
i
za hrob,
i
její
z ní vynoilo a mne až zarazilo. hned za tou vzpomínkou vytanula jiná, na Gustavv dopis, jejž tehda Maxínkovi po smrti jeho otce poslal, jak již tenkrát pocioval vinu svého otce vlastního a eho všeho jí pozbyl. A dnes ješt osteji to cítí v srdci pi každém peplynutí stín životních, pi každé myšlence na budoucnost. Vskutku, jak všechno mohlo být jinak! Jist zas v tom okamžiku te znova život vlastní k šastnjšímu životu bratranc a seste-
bezdky
A
nic pirovnává
130
As
.
.
Gustava bezdky svezly se myšlenky na Maxínka, a sám
jsem
te
rozprádal paralelu. Jaké u ného míla následky zprá-
pozdjší dovedení se píin jejích násíla vle, energie a soustednost jeho chlapeckého studu, vlastn pýchy práce. A pirozeno, jsem vzpomnl, toho, jak mi Gustav o kdys povídal, že tato hrdost je rodinnou vlastností, a bezdky jsem pirovnával dnešní nedbání zevnjšku u Gustava a proti nmu pímo okázalou eleganci u mladého doktora Maxa. I jak ochabla jejich vzájemná náklonnost až do úplného odcizení, jak je rozvedly životní dráhy a osudy. A jak jsem tak bezdky uvažoval, náhodou zase zjevil se nám va o smrti jeho otce
i
sledku, jak se vypjala v
i
nm
i
nm
i
doktor
Max
promenád
na
se
mi hlavou otázka, uiní-li scestím a jak by bylo, kdyby
Šlehla
mu
slenou Nelly a mimovolné jej ona šastným, nebude-li se byl jeho otec uchoval na-
živu.
Neml jsem pochybnosti, že i teta Máry strýc školní rada povedou tajný boj proti Maxínkovu svazku se slenou Nercovou, jako by byl asi snad vedl jeho otec, kdyby byl živ, ale pece by býval Max jiným lovkem, kdyby byl jeho zvnlý tatínek provedl svj pvodní zámr, odsthoval se do Cech, i
i
zakoupil veliké hospodáství, stal se snad podílníkem cukrovaru njakého jako vbec ze mne by bylo bývalo nco zhola .
jiného,
kdybych byl
Kam mne
rostl u
to zavedly tyhle
mánie vyvinuje
n
.
.
rodi
vlastním jsem uvažoval,
.
vbec a pímo je dob sám mnoho
se u beletrist
je pravda, že v poslední
.
myšlenky!? Taková kombinaní
práv
posedá. Ostato
svém osudu
pohlížeje na své dti, obrazil
si,
jak asi by bylo bývalo, kdyby byli moji rodie zstali naživu,
jsem nespokojen, naopak íkal jsem si, že by mi tak, jak mi je. Cítil jsem mládí, zdraví, sílu a odvahu do budoucna. Je dosyta tchhle reflexí, ekl jsem si rozhodn, a zvlášr na výstavišti, kde nikdy takové myšlenky mne nepepadaly, a hned mi pišlo na pamt, to že vlastn Gustav zaal, zmklý pestálou nemocí, vzpomínkou na déti, opakujícími se jist asto myšlenkami dáti jím pevnjší basi životní, než pod nohama cítí sám. ale nijakž nebyl
kdo
ví,
bylo-li
131
.
Napadlo mne
ped
chvilkou zaít o Maxovi, jenž ješt dosud
nezmizel s dohledu, ale v tomto okamžiku jsem
opt
že
cítil,
zaal jsem vypravovat, jak jsem tu ml nedávno návštvou tchyni a jak jsem ji dostal na skluzavku a jak mi vyítala pak, když se dostala dol, co zkusila strachu. Žena se sice trochu kabonila, že jsem se s tou píhodou vytasil, ale Gustav se upímn smál a hned žen vypravoval, jaká bodrá a statná mlynáka je matka jeho ženy. Ta že by mi ješt
bychom
zapadli
jen do staré písniky,
i
rázn ji vyinila.
Vtom
upoutal náš sluch živý
šum
a
zpv
zdola,
od svahu, a
náš zrak svtelné tryskající proudy Kižíkovy fontány, co chvíli se mnící. „Jak planoucí zdroje klosterneuburského vína," poznamenával s úsmvem Gustav, a hned zas „jak ozáené budínské nebo
burgundské," a pak zas „jak šampaské a tokajské."
„arovnou
pímo chu
sugesci a
to vyvolává," dodával, „na
bohatýry z ruských bylin, kteí pili „zelené" víno, lovk v duchu vzpomíná, a jakou jiskru to má, jaký ohe," a Gustav
labužn
si
pomlaskl.
„Kamaráde, plamen révy má kouzlaplnou sílu, a lovk nejkleslejší-li je, tak ho narovná, odvahy a nadje k životu mu a nepjdedodá! Prost, milostpaní, prost, píteli, víno ujde
—
me
tak hned.
Te je tu krásn
!
Tak píjemno
a volno
mi
je,
jako bych ani nebýval nemocen."
Žena
se zasmála.
„My musíme dom,
co by náš princ íkal?"
úsmvem pohlédla na mne. „Ovšem," potvrzoval jsem rovnž
s
také prodlával. Jsi starší táta než
já.
a s
úsmvem. „Vždys to A jen si tady pobu,
bude chutnat, a když mermomocí nechceš k nám, dopoledne pro tebe k Štpánu. V deset hodin nejpozdji. Ale jsi už vzhru," dodával jsem s úsmvem. „Má-
dokud pijdu
ti
zítra
a
me mnoho
co prohlížet a co ochutnávat!"
Žena na nás
zahrozila, ale
byla nejlepší nálady
138
Zstali jsme
s
.
hned pak znova zvala k
obdu
a
.
Gustavem pak už v
nejlepší
míe
až do desáté
hodiny na výstavišti a vidouce zejmé, že se mu jeSté chce posedt, sami jsme jej k tomu vybídli a zabránili všemu jeho
mu
omlouvání. Vidli jsme, že jsme
koskou drahou
jeáté jízdou
Druhého dne podle
hráli
do noty, a žena
se
vesele usmívala.
jsem pro Gustava do jsme spolené na výstavu.
slibu svého zašel
hotelu u arcivévody Stepána a
jeli
Obéd jsem dal doma pipravit až na druhou hodinu. Za prohlídek pavilon, strojovny, prmyslového paláce, obrazárny retrospektivní výstavy padla leckterá bezdéná poznámka, z níž mi zaplanulo svtlo na nynjší pomry Gustai
vovy, na jeho postavení u divadla
i
záležitosti rodinné a zcela
osobní.
Opt
zavadil o svou ztrátu na burse a že
jen na
uje
svj
a ženin
píjem
te vbec
odkázán
u divadla, který dohromady zajiš-
nedosahuje toho, pál, co kdys ve svých nadjích vidl. sice slušnou existenci, ale
eho
by
si
mohl lovk hnout," prohodil, „kdyby byl sám, lecehos by se mohl odvážit. Co by mu na tom záleželo petrhnout svazek v Josefovském, až by pišla vhodná chvíle, a zkoušet Štstí jinde, teba v Nmecku, krátce odvážit se k exsnad nade všecko oeperimentm Snad by se vydaily
„Kdyby
se
.
.
kávání, vždyf ví a
nco
umí,
násobil své
—
.
má pece lovk i
jako herec
píjmy
a snad
i
jako režisér
ješt
víc
ve svazku a už na ni berou ohled a
nco
dlouholetou zkušenost a
— snad by
zdvoj-
si
— ale prosím t: — na má léta u i
žena
je
ústavu,
." .
.
„Ale vždyf je to zcela rozumné, že nedláš experiment, zvlášf te po nemoci," upokojoval jsem jej. ale úinek mimo nadání
opaný. „Ty myslíš patrn,
byl
smchem
jen tolik, abych se
dovedu srovnávat
lovka
že ve
mn
ve hlase, v pohledu cítil
síly,
práv tolik," pronášel s poúsmvu, „že ve mn je pravé
je i
docela spokojen, v
brachu, vidím, co
em
jsem?
—
Já
dlá protekce, af pro dlá osobní zvláštní
samého, af pro ženu, vidím, co všecko se to vyplácí víc než smlá odvaha
štstí, hrozby, strach, a ten
je,
bohužel, už do
mne naokován,
a to je
má
ncj-
IS3
—
—
Mít reservní fond, kamaráde, a být volný vtší chyba. koukal bys, eho bych se ješt odvážil a kam se dostal. Ale riskovat moci !'* jsem na jazyku, že by se snad zklamal, ale potlail jsem tu poznámku, jist, že by vyvolala hokost, odpor. „Vždy u mne je to zcela obdobné," ekl jsem tedy radji na sám podobných zálusk na experimenty jsem nepotchu,
Ml
a
jsa
cítil,
vbec povahy
konservativnjší.
„A pak ješt nco," pokraoval pátee a várník
Gustav, „kdyby
mén bunk hrdosti v krvi. Mj
lovk neml
bratranec Viktor, to-
— nanejmí na milion ho páím — v ministerstvech je má
S editelem je jedna jít, hezky k povahu, k tomu ruka Jen kdybych ho poprosit, njakou produkci jemu a podkouit mu, ale hned bych ml cestiku vyšlapanou milostivé udlat jako doma, jaký ten .
.
vliv v ,burgu'!
nmu
ml
.
pkn
—
—
kamaráde," dodával a pozdvihl ramena do výše a zamnul za nic na svruce, „k tomu panstvu jít a pukrlata dlat Viktor není zlý svou škodu na Takový jsem, a já vím, že
víš, si
t
— —
!
lovk, naopak ochotný
a
pomohl by mi teba
— já bych to zkusil," pravil jsem
^jNo
s
rád."
úsmvem,
jen jako na
zkoušku, ale Gustav jen zase pozdvihl ramena a pravil mžouraje:
brachu. — Poj, už mám toho prohlížení — udýchaný už jsem — zatracené mchy, ješt poád nedost nkam na tvrtiku vína, dlají dobrotu — poj, sednme
„Mne nepedláš,
si
teba tam co vera, ta donna v tom kroji byla velmi píjemná a pítulná. Zvláš když vy jste odešli," dodával s tveráckým
úsmvem. „A
já
jsem
jí slíbil,
že se na ni dneska zase podí-
vám." „Špíglberku, Špíglberku," zahrozil jsem
na,
ale
on opt
se
jen usmál a zas jen prohodil, ale zcela jiným tónem:
nepedláš m, co živ takový budu!" Byl jsem mu po vli a vysedli jsme u pvabné Kamilky až do pldruhé, kdy byl nejvyšší as na odjezd k obdu, aby se má žena nepohnvala. Víno Gustavovi rozvázalo ješt jazyk.
„No,
134
kdybych byl jiný lovk," svoval mi, „mohl bych Ten starý mlyná má hezkých pár tisícovek. už jakžtakž smíil, ale ani zlatku vna ješt sice Gízou se S víš-li? A já bych mél na to plné právo, jako druhý nedal, jeho zef, kterému pkné hned po svatb musil vysázet hotových deset tisícovek na devo. Ale to je jeho povinnost, zaít o tom sám. Já nejen že jsem se mu slovem o vnu dosud nezmínil, ale i Gize jsem zakázal jen špetnout. A byly nám kolikrát boty moc ouzké. Ani te o mé nemoci jsme nepsali a neekli. Takový jsem!" dodával a uhodil na stul. „Však se ti to neztratí, ani tvým dtem," pravil jsem, „a nemusíš tedy tak tuze litovat, že jsi si nevzal tu apatykáovou," „Víš,
uhodit na tchána.
i
dodal jsem
Pohlédl na
úsmvem. mne trochu rozpait,
s
ale
hned za
chvíli dodá-
val:
„No,
— nechci práv
nám jednou zrovna taky deset tisíc Ale peníze starý Reinack má, o to nic."
dá-li
tvrdit.
Bylo mi strašn stízlivo pi tch eech. Neoekával jsem sice od Gustava žádného zvláštního vzrušení, nadtož nadšení, bral jsem od verejška do potu následky jeho nemoci, ale pec mi jen njak sestupoval pi tch úvahách a sdleních na lovka, jenž sice ješt mluví o možných úspších, ale maskuje vlastn nevyniknutí souhrnem okolností zcela vnjších a doznává, aniž by toho pozoroval, že jiná, zcela ní
dráha by byla bývala pro
Jakýsi smutek
pesvden,
mne
ovál z
nj
tch
výhodnjší. eí. Byl jsem
jeho
že se Gustav zklamal ve
co do míry svých
umleckých
neumlecká
život-
sice již léta
svém oekávání vlastním,
potencí, pocifoval jsem inten-
sivnji než kdykoliv díve, že jsme se klamali i my všichni, kteí jsme ped lety v mladistvém nadšení vítali jeho vstup na
dráhu umleckou a v pevné víe oekávali jeho vyniknutí, vipíští chloubu rodiny, vtlené vyvrácení všech douce v pochybností, ale dnes tak nápadn v mých zracích njak zemanželské Štstí jeho njak se slábl, zevšednl, zešosátl, a pede mnou pímo rozpadalo o hmotné pomry, že mi zjevn
nm
i
zhokl všecek jeho osud.
185
A skrývanou jakousi zlost jsem cítil nad zbylou ješt jeho pýchou, nad takovým projevovaným ješt furiantstvím jeho.
Kdyby
byl bouil, kdyby byl klnul, prudkými protesty plál
nebo naopak lítostí roztával, byl by mi býval mnohem sympatitjší a zajímavjší. „Chlebaí už jen ve všem," ekl jsem si v první chvíli, ale hned jsem zas soucit s ním pocítil, tžké nemoci jeho vzpomnl, ta
—
že
mnoho
jej oslabila, sil
i
nadjí ubrala, slabošsky mi ho bylo.
na-
cítit
vykla, a tak lidsky líto náhle
A abych ho potšil, o jeho dtech jsem zaal, o Gustince, o jejím vystupování v dtských rolích a že jist zddila temperament po nm, i o Gízince a jejím hudebním sluchu a vnímání a schvaloval jsem
Bylo na
mu
úpln, že
ji
chce dát uit zpvu.
nm oividno, že uhodil jsem na šastnou strunu. Za-
záil a zmkl.
„Však jsou ty dti má jediná nadje," nechci také uhodit
njak
pravil.
osteji na tchána.
Má
„A k vli nim je rád ten sta-
rý zatvrzelec, teba se skroval a potlaoval to dáti najevo.
Ale ony, žáby, to s ním umjí. Mají za ušima." Dopil, dal si novou tvrtku a rozpovídal se, jak na ddeka a babiku vyzrávají a jak jsou jejich chloubou a radostí. ." „To víš, v takovém horském hnízd, takové dti z Vídn dodával a hlasit se zasmál. „Ty takhle " a uinil výmluvné No, není to gesto, „ddeka a babiku pikryjou a opentlí. tak zlé já s Gízou už život njak protlueme, a dtem bude lip. A už pro taky je lip být s tchánem za dobré a nezaínat. A že dtem jednou bude lip, je to hlavní, kamaráde, jak .
—
.
—
—
n
jsem ti už ekl vera." Nevymlouval, nekorigoval jsem nijak svého mínní o Gustavovi, ale byl jsem spokojen, že jsem nezaútoil, nepolemisoval, svedl na toto thenaopak schvaloval jsem si sám, že jsem ma o dtech a že jsme se vrátili v dobré vyjasnné nálad dok nám na obd.
e
m
136
Druhého dne naveer Gustav odjel. Žena i já zdržovali jsme jej mermomocí,
ale
on nepovolil. Že
výstavu vidl, že se
mu
v budoucnost tím v
ném
stesk po détech
i
po
splnilo jeho oekávání, že nové
vyklíily, ale že
žen
a že
výstave ochutnávat a popíjet,
by
mu
ukrutný
dobe
takto po
nedélalo
mnoho
nadje
jej zachvátil
chodit a málo spát, na-
opak že touží te po klidu, po lesním vzduchu, po idyle v horském mlýne a samoté. To že mu udlá dobe na nervy a na plíce, mléko a horská pramenitá voda, to že se bohdá zotaví a vrátí se s plnými silami k svému povolání. Proponované mnou setkané se sestenicí paní školní radovou se synovcem Maxem se rozhodn vzpíral a naopak pímo i
žádal,
abychom
ani já ani
má
žena se ni
slvkem
nezmínili, že
tu byl.
Mým dtem
dárku nakoupil a rozlouil se srden a dojat, slíbiv, že za rok, nejdéle za dva se zas do Prahy podívá, nejspíše s dcerami a se ženou, a že ovšem vas dá védét a mne navštíví.
dtem
To
že bude zas v plné
Prahu, aby
ji
vidly
vlád svých
a seznaly.
To
že
sil
a
ukáže sám
budou
již dosti
chápavý a vnímavý a vzntlivý. Listu mnoho abych od nho nežádal, na to že není asu, ale o sob vdt prý dá a fotografie svých dtí nám pošle. S upímnou pátelskostí dkoval ješt na nádraží, kamž jsme jej vyprovodili, za ochotu, již jsme mu projevili, a výslovn si vyžádal, abych mu dopsal o eventuelním jmenování Maxínkové do Terstu i pravdpodobném jeho satku se slenou Nercovou.
Dlouho jsme
omeškal jsem se stávaly
ženou o
se
odjezdu vraceli
z
nm
mluvili,
nádraží domii.
hodn
když jsme
Neekl jsem mu
se
po jeho
to ovšem, ale
ve svých pracích jeho návštvou,
i
na-
mn dni pilné doháky.
137
XIV. pt
víc slib než skutk od Gustava, a víc tužeb nadjí než vyplnní v život vbec. Gustav poslal sic z Korutan brzy po svém odjezde podkování s obrázkem, z Vídn pozdji dostali jsme skuten od nho novou fotografii jeho dvou dcerušek, ale piložena jen visitka s pouhým pozdravem a poruením od paní Gizely a se sdlením, že on poád není ješt prost následk nemoci, ale potom už nic, celá léta, akoliv jsem za fotografie podkoval a chválil, jak dcerušky jsou rozkošné, že z nich mohou rodie mít radost, jak výrazné tváiky mají a šelmovské, ale zárove moudré oi, z nichž záí duše i duch, a akoliv jsem vybízel, aby mi Gustav opt brzy psal a dal vdt o svém zdraví. ekali jsme, ekali, ale marn, odezva nepicházela. A já jsem neoptoval svou žádost, ponvadž i na mne zaaly
a
doléhati svízele.
Pepracování v
dob výstavní mstilo
se
píštím rokem dlouho-
do té míry, že jsem se zaal vážn obírati zámry na zmnu svého povolání. Chtl jsem z Prahy, žít na venkov, pesvden, že má innost literární nadobro je podvrácena, nebo nebyl jsem naprosto schopen tvoivé práce. Zamýšlel jsem alespo jako knihkupec nkde v krajském mstrvající nespavostí
t
138
když mne hntla domnnka, že nebudu nadále schopen sloužiti jí ani jako pouhopouhý redaktor. literaturu propagovati,
Trvaly dlouho tyto útrapy, pistupovaly i jiné, první neurvalé ale na konce zvítzilo ješté mládí, peútoky na mou práci
—
konal jsem obavy, nová
mne
pátelství druhu
nové záméry klíily,
síla se vypiala,
opásalo a odhodlání vytrvat, do nové
práce se dát vyklíilo, rostlo a uzrálo.
Ale pece zstaly následky: do iniciativy k obnovení nikoliv mnou perušených styku se mi nechtlo aniž do navazování nových pátelství. Zato tím více jsem pilnul k pátelm dosavadním. To byly píiny, pro jsem Gustava sám již neburcoval z jeho odmlení,
ani
když
prodlužovalo rok od
se
roku.
mu ani, když Max skuten dostal místo Nepsal jsem
se
dovdél, že mladý doktor
u státní
výzkumné zoologické stamne ozná-
jsem
nice v Terstu, ani když odtamtud zakrátko došlo
mení jeho satku se slenou Nclly Nercovou, ani když jsem pozdji slyšel, jakou mladá paní dlá dámu a že ráda vídá ve své spolenosti zvláš dstojníky a že manželství Maxovo vbec není šastno.
Ta zpráva o tom tžce se jednou prolomila z nitra paní školní radové o náhodném setkání. erný vlas paní profesorové již valem prokvétal stíbrem a její tvá špiatla a se dloužila. Jen pronikavý pohled tmavých vrných oí zstal, ale když o
Maxovi
se zmínila,
i
ten pozbyl živosti a zesmutnl.
„Není šasten," prozrazovala,
Vždy
„vte mn,
a já jej tolik zrázela,
mi ta ženská nehned po prvé vidla, tehda v Karolinu jen na ženskou to víte o Maxínkov doktoráte ... Já kouknu, a už vidím, co v ní je. Aneekla jsem vám hned tehda, že nepišla jen tak ze zdvoilosti, že hned od prvního kroku to byl manévr? ... ó, já cítila hned tenkrát tu její lehkomyslnou dluhy dlá, a on, aby Víte-li pak, že mu oficírskou krev za pojednáním vypojednání de, stail, jen de a na všecko mému muži všecky studie a monografie a jak se tomu dává všemu íká, posílá a ona jen po výletech, po projížkách,
tolik prosila líbila,
.
.
.
když jsem
se pamatujete, že se
ji
—
—
.
.
i
.
—
—
po zábavách, v drahých toaletách a kloboucích „Píše asto pan doktor?" ptal jsem se.
z
Paíže
..."
.
139
„Ale kdež
V
!
— Jen co musí. Tak k svátku, k vánocm nanej-
mikroskopu a u psacího stolu do noci nic neužije, a ženu nechá bláznit práce, do vysedává, z práce a bouit. A slovem si vám nepostžuje, neprozradí se, naopak výš.
laboratoriích u
chválí, zakrývá."
Trpkost
jí
škubala koutky
rt
a
oi
se
jí
slab, ale
zeteln
zamžily.
„Snad jste nemyslil, když jste se ptal, že, co vám tu povídám, víme od nho ?" udiven náhle vpadla. „I chra vás pánbh, to byst ho špatn znal. Maxínek a si stžovat Vzpomete pec Snáší a tají! na jeho hrdost a na jeho stud od malika! !
—
—
Od cizích to víme, Vlaihovým o tom psali, švakrová Berta má tam sestenici provdanou za obchodníka s vínem a jižním ovocem. Celý Terst prý zná paní doktorovou a prstem na ni ukazuje. A ubohý Max bude ješt smšný se svou dobrotou a utajováním."
„Mají dti?" „Dcerušku jednu, na šestý rok jí už jde. Celý tatík vám to je. Ale copak takové oficírce vadí dít, aby se parádila, koketovala a utrácela?" dodávala paní školní radová
pímo
roztrp-
en. „A ve své isté paní matce má bezpochyby ve všem ješt oporu a dvrnici." „Copak ona žije s nimi?"
nevdl? — Auf ,regimentsunkosten'. Ach, bože, mít Maxa tady, mít na nj vliv, jako jsem mívala, jakživo by
„To já
jste
Že to místo v Terstu ba ne !" vzdychla paní školní radová a prudce zatásla šedivjící svou hlavou. aspo podle „Ale hlavní píina spoívá v jeho ženitb mého úsudku," namítl jsem. „Inu ovšem, ale ta ženitba práv, ta posedlost po té jeho Nelle Nercové, ta rozhodla práv pro Terst." „Domníval jsem se, že se obíral myšlenkou ucházeti se o místo v Terstu ješt ped svým doktorátem?" dovolil jsem si pose to bylo nestalo, tak daleko to nedošlo
I
dostal, nebylo jeho štstím,
—
znamenati.
140
„Ach, to byla jen jedna z eventualit, o nichž se všeobecn mlu-
vilo.
Mj ho ml k tomu, aby se habilitoval na universit, byla
práv píhodná doba a existenní otázka tu nerozhodovala, to víte sám. Po otci ml, nebožka matka moje ješt na pamatovala, vyuovat mohl pii tom na njakém stedním ústav, a u nás živobytí ho moc nestálo, to si mžete myslit!... A já byla tak šastna, když byl u nás, vždyt jsem ho
mla
jako
vlastního."
Hlas se jí zachvl, z hlubokých erných oí vytryskly slzy. Ale hned je utela a dodávala: „Ale na vám to vlastn povídám, vždyf víte sám pec nejlíp, jak se ml u nás, a pamatujete ho ješt u nebožky mé matky jako malcho chlapce ... A když si lovk vzpomene, jaký dobrý hoch to byl ... a jak jsem si vždycky malovala jeho štstí
— už proto, že nebožka jeho matka nebyla šastna a že
byl takový sirotek ...
práce
—
náhrada a z
A
jaký pilný byl,
a tak jsem zrovna
odmna — a
poádné rodiny
a
že
pece
s
mu sama
jednou najdu
také s pomocí,
dovedla vážit jeho dobroty
pímo
zapálený do
jistotou poítala, že ho najde
—a—a—
dve
si
oi
a
Paní školní radová se zajíkla, zavzlykla, slzy zalily
brkem
hodné,
— bytost, která by jí
sjíždly po tvái, hlava se naklonila a roztásla, až
pero na klobouku se rozkývalo.
mn
láska k Maxovi k srdci mi sáhla a vzpomínky na nj vyvolala, obrazy jeho v mysli mi vyvstaly, vzpomínky na rozmanité jeho píbhy myslí pebhly ... na starou paní, na traka na dvoe, na do-
Bylo
jí
velmi
líto, její
je stiskla, její slova
movníkovic Jozífka, na neštstí s vestou, na procházky s ním, když jsem byl na technice a rok jej uil, na setkané s ním, když jsem pijíždl z cukrovar, a v tom víru pedstav a vzpomínek, který se hlavou pehánl, slovo
útchy pláe
telného
tžko
se shledávalo
njaké
to
pro bolest staré paní, která v záchvatu nezadržitak
njak
udolána, zklamána a zhroucena stála
pede mnou. „Lidé zveliují vci," prohodil jsem bžnou frází... „Kdyby to bylo všecko pravda, bylo by mi ho ovšem nesmírn líto," dodával jsem, „ale
já si
myslím, že kdyby byl opravdu tak
141
nešasten v manželství, sotva by tak intensivn mohl pracojak jste ráila naznait. Já bych alespo nemohl. Mne by
vati,
do zapomínání." „Odpuste," namítla paní školní radová, násiln potlaujíc své propuklé pohnutí, „já zas naopak mám strach, že slyšíme jen desátý díl, že je to všecko daleko ješt horší. A že Max pekonává zármutek prací, to je zcela v jeho povaze, to já ho znám." „Ovšem že ho znáte lip než já," potšoval jsem paní radovou, „ale že po lidských žlabech kalná voda tee, je také pravda." „Kdo by nebyl radši než já, kdyby skutenost byla mén erná než mé obavy," pronesla s povzdechem paní radová a znova si to hnalo
osušovala oi.
„To
vím na slovo," pisvdil jsem, dodávaje
byste
si
:
„A
což,
kdy-
tam o prázdninách zajeli s panem školním radou?" je tam jist nenalezli. Ti konají cesty, v lét
„Ach, to bychom
do Alp a do Krasu, na takové horské partie je prý ona jako posedlá. Proto on nejezdí do ech. Vždy si mžete myslit, co jsme se ho za ta léta nazvali k nám. Zejména na Národopisnou výstavu a loni na inženýrskou, ale to byla vždycky jeho Lévýmluva, že musí do Alp, že žen to lékai nakazují. Njaký mladý ,regimentskai Ta si to umí zaonait arz v tom bude! Ach, nechme toho radji. Je to smutná ka!
—
!
—
—
—
Vám se daí dobe? nebude mít šastný konec. Po nemoci už ani památka?" „Vy jste vdla, že jsem stonal, milostpaní?" „Slyšela jsem, a jak tžce prý. A litovala jsem vás moc. Ale te, jak vidím, jste zas jako rybika?" „No, dkuji, je mi lip, ale žena mi postonává." „Ach, však on ji venkov uzdraví. Kam pojedete?" „Zas do Písku, líbilo se nám tam velice." Ješt na dti se ptala, žen abych pozdravení vyídil a již se louila, omlouvajíc se, že mne tak dlouho zdržela.
pitola, která
142
Byly tehda tžké zápasy ve mn, tžké starosti o budoucnost, ale ovšem jí jsem nic z toho neprozradil, prozraditi nemohl, naopak s úsmvem jsem jí jen dl, že nemá pro se omlouvat,
že
mne
jen téSila setkaná s ní po dlouhé dobé a že jsme
pohovoili, a zle,
jak
si
s
panem doktorem Maxem
tak
si
že jisté nebude tak
ona maluje.
„Aby Pánbh dal," pronesla horoucné a patrné se jí néjak po tom povzdechu ulevilo, nebo na rozchodu mi ješté zvstovala, že nejstarší dceruška jejího bratra, editele
Vlaihy, Maxín-
kova strýce Tóny, bude mít o prázdninách svatbu. „A koho si bére?" ptal jsem se živé. Njakého obvodního lékae z venku." ,,
„A
co syn
pán editelv?"
dlá druhou státní zkoušku ze strojního inženýrsdlovala paní radová. Student výborný, tak horlivý, jako byl Maxínek." Zatanuly mi na mysli tri postaviky dtské v smuteních úborcích v zái velikononího slunce ped katafalkem staré paní Vlaihové, a bylo mi náhle úzko z myšlenky, jak doba letí a „Ten
letos
ství,"
,,
jak všichni stárneme, ani
si
toho
ádn
neuvdomujíce. Není
na to ve shonu povinností ani asu.
mn cos, zeptati se
Ozvalo se ve radová zprávy, ruku,
na Gustava, má-li o
nm paní
jsem se mohl rozhodnouti, podala mi jsem pronesl ješt poruení panu chvátala drobnou svojí chzí na druhou stranu
srden
radovi, již
i
ale než
stiskla a sotva
ulice.
Jda svou cestou, nezbavil jsem se ješt hodnou chvíli dojm z toho všeho, co mi paní školní radová svila, ješt jiné vzpomínky na Maxínka se z mé mysli vynoovaly, zejména jak tenkrát
ped
smrti,
ty bližší podrobnosti o ní,
Tóna
i
lety ta zpráva
vrátil z Rusi, ale
pišla o úrazu jeho otce, o jeho
když se Maxínkv strýc záhy zas vlastní mé tžké starosti pe-
vážily tyto reminiscence a obklíily
Koncem
mne
docela.
tohoto roku prožíval jsem tžké, rozrušující a bolest-
né chvíle svého života.
Na udržení listu, jehož jsem byl redaktorem, na záchranu Svtozora po vtší než pldruhastatisícové ztrát, kterou jeho vydáváním utrpli prodlením let jeho krajn obtiví vlastnici, mizely nadje a posledního dne roku zánik listu zpeetn .
.
.
I4S
Srdcem sklíen, nervov pímo
ném úderu léhání
ubit, s
mozkem
jako po straš-
vydal jsem se v polovici ledna na radu, ba na na-
léka na jih.
Ale bylo mi zakázáno
jeti
jedním rázem, naopak
ml
jsem se
rozptylovati zastávkami. Stavil
jsem se v Brn, kde mne oekával loni zesnulý Mer-
haut, plný pátelské úasti a pochopení pro
tžkou
ztrátu, tak
jako zas ve Vídni Machar, jenž Svtozoru napsal nezapome-
nutelný nekrolog.
Po Vídni delší zastávkou byl Štýrský Hradec tam vzpomínal jsem mládí svého dda, rodáka z nedalekého Dobelbadu, ale také prvních divadelních zaátk Gustavových. Byla taková krásná chvíle ke vzpomínkám na minulost v tom tichém dni nedlním s melancholií zimního slunce, v jehož svitu zdály se aspo také záit vzpomínky na uvadlý a snhem pohbený všechen zelený rozkvt, na spoutanou te ledem, v lét však plameny svtla odrážející Múru, na zapadlé dje kol starého malebného Schlossbergu. A byla také síla jen ke vzpomínkám, k niemu jinému, ne k seznávání, pozorování, osnování zámr do budoucna. Neprohlížel jsem msto ani jeho památnosti, zanášel jsem se pouze svým nitrem a co v se dalo, srovnával jsem životní sudby ddovy a své a cítil žhav píbuznost krve i zákonnost ;
mn
nm
osudovou.
Teprve v Mariboru, jehož vilová tvrt mne okouzlila, zaal jsem být pístupnjší opt dojmm pírody, a zejména v Celji na zelené Savin se zíceninami hradu celjského má vnímavost se opt probouzela, myšlenky od vlastního nitra již na delší chvíle nabývaly síly se odpoutávat.
V
Terstu pak, kde po prvé uzel jsem zázrak moe, které již tam zaalo na mne psobiti svým božsky léivým vlivem, po celononí zdravý spáprvé po dlouhé dob dostavil se ke
mn
144
nek jako milosrdenství nebes. Druhého dne zlákal mne tam zpv a hudba do malého, ale uvnit velebného ruského chrámu, kdež konaly se náhodou pohební obady. Setrval jsem tam v probuzené zvláštní úas-
ti,
ba pohnutí až do konce a nechal otásati své nitro mohut-
nými vlnami panichidových chorálu. Potom jsem šel vyhledat doktora Maxa, jak jsem umínil hned ped nastoupením cesty. Chtél jsem seznat pravdu o
si
byl již
nm na vlastní oi, toužil jsem jej
uvidt, s ním si pohovoit, ncnaléhat na odhalení jeho nitra, ale zpytavé v né nahlédnout. V ústav mi ekli, že již pes týden tam nebyl, že je churav, a udali mi jeho byt. Zstával na Rivé dei pescatori v byte o tyech pokojích, z nichž ze dvou byla vyhlídka na moe. Byl jsem uveden nejprve paní a uvítán s vybranou zdvoilostí. Ach, jaká Amazonka se stala ze sleny Nelly Nercovy, kterou jsem po prvé vidél
v Karolinu o
Maxov
a s
promoci. Robustní dáma, v nádherném,
vyvezeným úesem, nádhernými rameny poprsím, s pvabnými úsmvy a vyzkoušenými pohledy, ale barvenými rty a líenou tváí.
krajkovém župane,
s
Nezapela, že mne hned poznala, naopak zdvoile to hned propro prý jsem nepsal, návštvu svou neohlásil, že by se byli pipravili. Neuchystanost omlouvala, nepoádek, kterého jsem však nepostehl. Na mne se ptala, na mou ženu, na mé dti, svou maminku pivolala, starší již sice, ale konservovanou dámu statné ješt postavy, na níž každé gesto prozrazovalo spoleenskou vybroušenost, ba až rafinovanost. Mluvila velmi vybran, ale pohled jejích oí byl
jevila a jen vyítala,
pronikav zpytavý, nedvivý, nedobrý. Když jsem se ptal na Maxa, zlítostnly tváe obou, pvabná paní Nelly dokonce slzu otela.
Pemožen
je
prý prací,
a
ne a ne se šetit. Co se prý
nadomlouvaly, ba zapísahaly a ctižádostivý až prý se dostat.
A
jej.
Ale on prý
ob mu
je fanatik
práce
hrza. Na universitu do Vídn má nadji prý ho pohánla, odpoinku si ne-
ta ctižádost
Te
prý leží a dopával, ani když už choroba se ohlašovala. lékai prý se vyslovují vyhýbav. On prý svou chorobu tžce nese, pekážku na cest k svým zámrm v ní vidí a podráždn je, píiny hledá tam, kde není
145
o nich ani zdáni, jen svou vinu se vzpírá doznat:
zavinnou
pepracovanost následkem ctižádosti a touhy po povýšení. Ach, jakou ony prý musejí míti s ním trplivost, pemáhat se a ke všemu mlet. Ale ony že rády všechno konají, rozmarm a podráždnosti jeho vyhovují, jen aby jej uklidnily. Sepjatýma krásnýma rukama mne prosila paní Nelly o domluvu, aby se šetil, aby nechvátal tolik na povýšení, a že kdo ví, zda by mu ve Vídni jiné podnebí neudlalo nechvátá odtud, neusiluje na peložení, a ob dámy souasn se daly do velebení moského vzduchu, nalaujíce svou nejvtší úastí o zdraví Maxovo a obavami o n. Slíbil jsem a prosil, aby mne k nmu uvedly, ale ony abych ml ješt chvíli strpení, že práv se pevlékal, a paní Nelly šla do vedlejšího pokoje a pivedla mi ukázat svou dceru Lotynku po babice prý se tak jmenuje a staré paní se pi té zmínce v úsmvu blýskly zuby umlého jejího chrupu. Pomrn slabouké na svá léta dvátko, ostýchavé a zjevn nervosní, donutily po dlouhých dtklivých domluvách a všelijakých slibech matka i babika, aby mne uvítalo, podalo mi ruku, promluvilo naped esky, pak nmecky, pak italsky. „Musí se uit všem tem eem, tak jsme se s Maxem na tom ustanovili," vysvtlovala paní Nelly. „A Lotynka je na podiv
h. A
a
e
—
—
—
—
chápavá."
esky, zpozoroval
umí nejmén, ale chválil jsem dít, dodával mu odvahy, pohladil je po hebkých vláskách, barvou zcela upomínající na barvu vlas Maxových, když byl v chlapeckých letech. Živ se mi zas kmitl jeho obraz v bázliv zapjatém zimníku. Když už oividn nebylo možno prodlužovati nucenou produkci malé Lotynky, ponvadž prese všechny domluvy mla stále víc plá na krajíku, odvedla ji matka s vlídnou shovívavostí a omluvami do vedlejšího pokoje a po nedlouhé chvíli se vrátivši, vyzvala mne, abychom tedy šli k Maxovi, že mu již
oznámila
jsem, že
mou návštvu.
Vešli jsme do menšího pokoje s
146
byl
Maxovou
ložnicí
i
oknem na dvr,
pracovnou zárove.
jenž
patrn
Maxa jsem vousem horené
se
pímo
zarostlá
zhrozil, jak špatné vypadal.
tvá
Nepésténým
byla vpadlá, žlutavé pleti, zapadlé oko
mi ji podával, byla horká a na kost hodné proidlý a prokvetlý více nežli já. Vítal mne srdené, nejvétší zájem o mé pomry, o mou buplálo, ruka, jak
vyhublá. Vlas
ml
doucnost projevoval, na rodinu se dotazoval,
oekávané srdenosti v nm bylo, odkud to po tolika letech odcizení?
vbec
tolik ne-
že v nitru jsem se ptal,
... A hned jsem shledával své kdy díve vzpomínkami se víc než nemoci odpov, že v obírá, pedstavy všeho svého života si kísí a zbarvuje a že obraz i a styky mé s ním v pamti jeho mu zatanuly. A styky ty byly vždycky pátelské, proháté citem, tebaže pak v dobách dosplosti ochably a utuchly docela. Že správné si vykládám vzbuzenou jeho srdenost, toho dkazem mi bylo, že zaal sám vzpomínkami na ten rok, kdy jsem
mj
ho uil matematice, a na léta dívéjší, kdy hrával s Josífkem domovníkovic „bodanou" kapesním nožem na devných schovedoucích. dech k Ach, znal jsem tak dobe z posledních let, jak lovk v nejtžších chvílích práv ke vzpomínkám z dtství jaksi náruživé se vrací a svtla nad jich obrazy rozsvcuje, aby ojasnil si to dít takoka na prahu života stojící, kterým byl, ty sny, nadje
pd
zámry jeho dtské mysli Zavedl jsem hovor na Maxovy vdecké práce, co jsem o nich
a
.
jaký zvuk
slyšel,
Zatrpklý
úsmv
má
.
.
jeho jméno ve
zvlnil jeho rty,
vdeckém svt.
vyhublou rukou odmítavé po-
hnul, ale neprohlesl ani slova.
Paní Nelly, která byla hovoru,
ala utšovat „Ach,
vždy
vání.
A
síly.
Sám
jisté
zúmyslné, pítomna, za-
a povzbuzovat. to je jen
pechodní choroba, následky pepraco-
jak já jsem ho vždycky prosívala, aby nepepínal své to
musíš piznat, vi, Maxi, no,
potvr
to
panu
redaktoru."
Naklonila se k
nmu,
pohladila
mu
tvá, podušky urovná-
vala.
Neušlo
mn,
že byly
novými povlaky opateny, rovnž
i
pe-
147
:
ina, a z praskotu v krbu jsem poznával, že bylo teprv ped chvílí zatopeno. Na podlaze uvidl jsem smetáek a hadr, které zde byly
zapomenuty. Jist ve spchu.
„No, musí se pracovat, musí," pronesl konen s úsmvem, který se mi zdál trochu úšklebným, „co dlat. A badatelská
mou
práce byla odjakživa
tady pítel
dodával
ví,"
drazn. „V práci je vbec
mou
touhou,
již
nejvtší radostí, to
bez úšklebku, naopak vážn, ba
jaksi
nejspolehlivjší a snad jediné štstí," pro-
když jsem byl na jeho pímou výzvu pisvdil. „Ach, mj muž je pímo fanatikem práce," pronesla nesl,
se zá-
hadným ponkud zbarvením
a prudším tempem paní Nelly, a nevím pro, neubránil jsem se dojmu výsmšku z tónu té její náhlé vzpomínky. A sotva ji vyhrkla, hned se zvedla a jako by se byla vteinou
pemnila,
pravila co nejroztomileji:
„Ale jsem nedovtipná! Ani panu redaktoru skleniku vína nenabídnu. Máme jen stolní, domácí, ale pec snad pijde k chuti, a pak si musíme pipít na brzké uzdravení Maxovo." Nic nebyly platný všecky mé námitky, paní Nelly ve svém skvostném župane s dlouhou vlekou odšustila do druhého pokoje.
Nebylo mi volno v tom okamžiku, ponvadž jsem byl na vahách, co íci o
samot
s
nemocným Maxem
a zas obávaje se
njakého jeho bolestného neb jen prudšího projevu, ale pítel jen se nepatrn usmál a v tom úsmvu jsem spatoval nco svrchovan povýšeného nade všecko nad poznámku paní Nel:
nad její odchod, nad mé rozpaky. A po tom úsmvu pejel si rukou od temene k elu, knír si uhladil, do brady si hrábl a jako by milá vzpomínka jej naly,
padla, pravil s
milým skoro úsmvem
mn
kdo ke znenadání asi ped trnácti dny vpadl? To už jsem ležel a ani potuchy jsem neml, jako dnes „Víte-li pak,
?" návštv Pohlédl na mne upímnýma dobráckýma svýma oima, jež mi v tom okamžení tak nevýslovn dojemn pipomnly bývalé-
o vaší
148
.
.
.
— pohlédl
ho Maxínka
tázavé a skoro
s
radostným napétím,
uhodnu-li.
Vzpomínky mne hadovat
zas zalily, nebyl jsem naprosto schopen do-
pomoci si z tísné: „Kdo, prosím vás? Znám jej?" „No. jakž by ne povídal mi o vás, prozradil se. že byl s vámi na Jubilejní výstav však jsem mu vyinil, že nedal ani se,
i
vyrazil jsem, snaže se
.
.
.
—
."
slovem védét „Pan Linhart? Gustav? Váš strýc?" „Ano strýc Gusta! Z istá jasná mé pepadl, jako vy dnes. A téšilo mé to, jako mé teší vaše návštéva, akoliv, kdybych ?" nebyl pesvden, co vás vede sem k nám do Terstu .
.
—
—
Zamlel
se a pohlédl na
mne
zpytavé.
„Tak co?" pronesl jsem. „Vznikla by zcela pirozené, jak
domnnka,
mám
že už
v Praze, on ve Vídni, akoliv o
zaskoil z
Vídn
lenem
na pohostinské hry.
etl jsem
upímné mne
tšilo, že
Ale
lichotivé.
—
pochopíte
nm mám
Mariboru, kde býval
z
jisté
ve
mné
na kahánku, že jste to zaslechli, vy zjištno, že a
kam
si
sem
byl pozván
o nich referáty. Velmi si
vzpomnl
a že
pi-
jel."
Postžoval jsem
že
si,
mi Gustav od
zasláni fotografií svých
dcerušek po odjezdu z Jubilejní výstavy ani nejmenší zprá-
viky
o
sob
nevsty. „Gustina
nepodal, a dodal jsem, že z nich budou už hnedle
má ped
svatbou," živé pronesl Max. ,.To vy ne-
víte?"
„Jakž bych védél?!"
„Ve Vídni
nho
jste se u
ani nezastavil?"
„Ne," pravil jsem. ..Byl jsem ješt v takovém rozpoložení
mysli
—A
„No, víte
vám tím
nené
pak, když
... to
bývají tak
také sebe
.
.
.
nkdy
lovk
let
než vás!
v zralém
." .
.
okolnosti života
.
.
Také jsem vám nedával zprávy
strýce Gustava pochopte!
nevidl! Víc
Vše
sám zanedbává
vku
A
— Jaká
léta
Omlou-
.
... a
jsem ho
já
ko-
sám
byl o Jubilejní výstav v Praze
si
vysvtlí.
A
I
beze zloby. Naopak
149
:
shovívav. Nesmiitelné je jen mládí anebo veliká pýcha a mstivá je jen sobeckost." Proslovoval to
s
takovou vnitní pesvdivostí, že jsem poAle zá-
znával, z jakých hlubin zkušeností jdou tyto výroky.
rove postehl jsem neklamn,
že je pronáší
úmysln pede
mn
nedával o sob mnou, a to netoliko na svou omluvu, že pochyby, že se tu nena okamžik mne ani zpráv. Nebylo pro nichž že vím nápadn dotýká i pomr svých manželských, o aneb že je aspo prohlédnout mohu, tuší. Že jste mi také život tomu nauil. „Úpln souhlasím. nepsal, nijakž vám nezazlívám a nikdy jsem nezazlíval."
M
„Gustavovi jste byl
mimo
—
to
vkem
bližší," prohodil, aniž
jsem hned chápal, pro to poznamenává (teprve pozdji mi kmitlo hlavou, že jsem si Maxovi na nho postžoval), a hned s
patrným úmyslem obraceje hovor, dodával
—
—
udlá. jako jeho dcera „A výtenou vám partii Gustina Továrník s ohromným hospodástvím si ji vezme. Ale je vám Pijela sem se strýcem Gustavem, a podobiznu jejího nastávajícího jsem vidl. Já mám z toho radost hlavk vli Gustavovi. Je ustaralý a nevypadá dvakrát dobe." „A kde má továrnu jeho nastávající ze?" optal jsem se. to krasavice
!
—
n
„V Dolních Rakousích, od Vídn
to není daleko."
„Nmec?" „Ne,
žena
pvodem
Slovinec, z Korutan pochází jako Gustavova
— pardon,
respektive paní tetinka
— ale to se rozumí,
slovinského národovce asi dlat nebude, na horké
mžete
pd,
to si
na prstech vypoítat."
Za posledních
slov všustila zas do pokoje paní Nelly a za ní
na podnosu láhev vína s pohárky. Paní Nelly sama pinášela na talíku suchary. „To mluvíte o Gustinin ženichu, že?" vpadla hned pívtiv starší služebná, jež nesla
a s
úsmvem
prohodila, nalévajíc
íšky erveným stolním
ví-
nem: „Je lehouké, tyrolské, ale pitné. Prosím, pane redaktore. Musíte mému muži pipít na brzké uzdravení A ty se taky napiješ," obracela se k Maxovi, „neuškodí ti, je lehounké!" !
150
Piukli jsme
si
Max oividné
všichni ti, ale
pemáhá-
s
ním.
dobrou partii," navazovala paní Nelly na dívjší svou poznámku, ,,a hezký lovék je to podle podobizny." „Však nevsta je hezká," pravil jsem, aspo pokud mohu soudit z fotografie, kterou mi Gustav po Jubilejní výstave poslal, a z potvrzení pán doktorova. Mela prý dramatický talent," dodával jsem, „již o Jubilejní výstave mi Gustav vyprávl, že vystupuje v dtských úlohách?" ,.Ta udélá
,,
i
„Vždy
už byla v angažmá
mne
Nelly a upela na
as
a vyklenutého
—
to nevíte?" živé pravila paní
veliké své
oi
tmavého oboí.
,,
olivové barvy, dlouhých
Vždy práv
se
scény
ji
hereka je vám rozená. Na ei, na pohledech, na pohybu každém to poznáte. Chic má, eleganci, mluvit umí, poznal. No.
upoutat dovede. Proto taky ta partie,
lée
Max
—
papínek
její
se zakroutil na
má
vždy
se
vdává bez ha-
leda dluhy."
lžku, máchl rukou
a prohodil:
„No, tak zlé to není." ,.No ovšem," pronesla za jemného smíchu paní Nelly, veliké ty dluhy být nemohou, není na vtšího pjovat. Ale že Gu,,
stin Gorub
— tak se totiž
se paní Nelly ke
mn,
—
její nastávající
,.sám celou
jmenuje," obracela
—
výbavu kupuje a jakou papínek u nás sám, a ona to
nádhernou s tím se chlubil její nepopela." Zajímaly mne ty novinky, ale tón paní Nelly nebyl mi píjemný. „Copak mla ona, když si ji Max bral?" ptal jsem se v duchu. „Že to necítí, že ješt takhle mluví." Gustavovi jsem dceino štstí pál, ale jeho samého pi tch znevažujících eech paní Nelly mi bylo líto. Nieho tedy nemá. leda dluhy, ustaralý je, budoucnost nejistá, nezabezpeená dobe nevypadá, a Jak jsem s ním cítil v tom okamžiku a litoval, že jsem se u nho ve Vídni nezastavil. Dnes bych to byl již udlal. Pes bóru, která v noci ádila, byl jsem po prvé zas po pevném a zdravém
—
spánku a cítil jsem se okálým. ..A co druhá dcera Gustavova, Gízinka?" optal jsem
.
se,
i
.
ze
151
i abych dal ei jiný smr, nebo jsem byl pi poznámkách paní Nelly zpozoroval na Maxovi známky ne-
zvdavosti pokoje.
—
„Ta bude zpvakou, je v operní škole to se rozumí protekon a snad i ona dávají navzájem lekcí tatínkovou zadarmo ce absolventkám a absolventm. Krásný hlas prý má a talent
—
vyslovený la
.
.
.
Ale vy nic nepijete, pane redaktore," vzpomn-
najednou, „prosím, pijte," pobízela dolévajíc mi skleniku.
„Pro jste jen ším úsmvem,
nepsal, že pijedete," vyítala s nejroztomilej-
„byla bych vás mohla pozvat k
obdu
a
vbec
mohl býti naším hostem," dodávala.
jste
Dkoval jsem hned
ujišuje, že jsem
neml
v úmyslu se zdržet, že
do Benátek, od jejichž kouzla a klidu práv v tomto období oekávám i upokojení a zotavení svého zítra ráno jedu
srdce a své mysli.
Napil jsem se ješt z dolité skleniky a brzy potom jsem se porouel, pozoruje, že paní Nelly mne s Maxem nenechává
zúmysln
o
samot
a že,
kdyby
i
nechala, jeho ústa
neb žaloby njaké nepešly. Hrdost v hrdost rodinná,
zddná
nm byla
by stesky
od malika,
po matce. Jako byla hrdost v Gusta-
vovi.
Pronesli jsme ješt nkolik slov o Maxov tet a panu školním radovi, podotkl jsem zúmysln, že paní školní radová o poslední vzájemné setkané prohodila, jak tžce nese, že Max ani
na Národopisnou ani na Inženýrskou výstavu nepijel, ale tu hned paní Nelly skoro prudce se ozvala:
„Jen kdyby si to paní školní radová uvážila! Maxovi po denebo on si nedá íci, kdežba jedenáctimsíní lopot pak je teba horské atmosféry a klidu a ne výstavního neVždy jsme se, bože, po každé pokoje a pražského vzduchu
—
seti,
—
.
radili s
du,
lékai
.
.
— tedy to mže sám potvrdit. Nemluvím prav-
Maxi?"
„Máš, máš úplnou pravdu," ozval se
na
a
nepokojn
se jaksi
kou ruku
s
svj odchod.
jsem Maxovi hubenou a horúastí nejvtší, nebo prošla mi hlavou myšlenka.
Zrychlil jsem
152
Max
loži skril.
Stiskl
kteréž ne a ne se zbýti, že mu tisknu ruku naposled, na rozchodnou že ho již neuvidím. „Až se vrátíte a setkáte se v Praze s tetou a se strýcem, že je srdené zdravím a že vzpomínám na né astéji, než oni si myslí," byla poslední slova Maxova, jež za mnou volal, když mne ;
paní Nelly vyprovázela
„Letos
jeho pokoje.
z
zajedeme do Prahy," obracela se po ném ve dveích,
si
„potéáíš se s nimi."
Nevím pro, srdce
se
paní Nelly nebyl na
„Prosím její
vás, co
mi za téch slov sevelo. Zvláštní tón
tom bez
viny.
tomu íkáte? Jak vám pipadá?" byly první
otázky, když jsme vyšli z jeho pokoje.
—
„Lhal bych, milostpaní, kdybych ekl, že mne potšil. Nevypadá dobe. Ba hú, než jsem si myslil. Kdyby to bylo jen
pepracování, odcházel bych od vás mi, že je
„Ne
—
vážn
lékai
s
lehí myslí. Ale pipadá
churav." tvrdí,
že je to jen z nervového
peptí..."
jistila.
„Lékai nkdy
„Mn
by
zatajují," pronesl jsem.
jisté nezatajili,"
ekla tak
že neodvážil jsem se již námitky,
pesvdiv
pesvden
a resolutn,
ostatn o
její
naprosté zbytenosti.
Chce uvalit vinu v každém pípad na muže, sama být istá. Pišla ješt stará paní se rozlouit a také ješt vytasila s
projevy
lítosti,
pro jsem
mne
byli jak se
zala,
zpsobn ruku mi
patí
nepsal, neoznámil píjezd, že
uhostili,
se
by
malá Lottynka se ješt ukádtsky se uklonila, ale pak
i
podala a
jsem chvátal a chvátal a když jsem se octl na ulici, byl jsem rád, že jsem z toho domu. Na Maxe jsem však bez lítosti vzpomenouti nedovedl. Sešlost jeho
mne
znepokojovala, resignovanost a hrdost jeho dojí-
maly. Horoucí pání naplovalo mi srdce, aby se pozdravil a zotavil, ale
nadje neopíraly
této
proti ní útoily, že ho již neuvidím.
mé
tužby, naopak obavy
153
!
Myslil jsem
na
toho odpoledne za nevlídného
diny, procházeje se po
dje na moe.
nábeží v mrholivéra
výlet do Miramare,
zbaven
asu
celé ho-
zbaven narozhledu na
dešti,
dalšího
Ale druhého dne se vyjasnilo a já radostn odjíždl do Benátek.
Moe se podobalo vrstv zelené skalice a do výše se mn zdálo Tžko bylo se spáteliti s myšlenkou, to že Adrie Byl jsem tím obrazem a dojmem zklamán, ale hned první pohled na Benátky zdálky mne uvedl v nadšení. A také se vy-
se zvedati.
asovalo.
154
XV. dnech ervence loského roku
prvních
pijeli
jsme k veeru do Luhaovic, kam mne druhou zotavení doporuily rady mou chof na léení i
i
léka. Drahá první má žena podlehla v ervnu 1903 nkolikaleté, vyléitelné chorob po velikém a dlouhém utrpení.
ne-
Podal jsem o tom žalostném osudu zprávu i píteli Gustavu Linhartovi, jenž mi tehdáž odpovdl velmi srdenou kondolencí, z níž
jsem zvdl, že
tžce churaví
paní Gíza
i
kai
prohlašují stav její za velice povážlivý.
K
zpráv
a že lé-
již vdl, že jeho starší dobe za továrníka a statkáe Goruba a mladší že je angažována v Manheimu za velice výhodných podmínek, že má vzácný pvecký talent a neobyejné prostedky hlasové a vbec fysické, takže starost o bu-
té
pipojil, co jsem ostatn
dcera Gustina se provdala velice
doucnost dtí ká, a
kdyby
mu
odpadla. Ovšem, že se
se stalo, což
že by tu stál jako že se necítí.
kl
Nemoc
vati se s
mu
prý po nich stýsžena opustila,
bh nedejž, aby jej
v plot.
A
ke všemu, dodával, sám zdráv
zanechala následky, padesátka a víc
tmi silami, vzrstem píjm, nýbrž s
tady, nelze už poítati
poítati se
prý
s
je
jaké byly díve, nelze jich
úbytkem
a
smio-
myšlenkou na odchod.
„Jen estný aby byl, jen o to mne te báze jímá," psal doslova, „jinak jsem pipraven. Ale jsou chvíle, kdy je mi úzko, totiž není to vyloueno. Proti eventuální že nebude estný .
.
.
155
invalidit nejsem dosti zabezpeen ... Je teba vydlávat a vydlávat až do posledního dechu. Zvolil jsem takové povolání, a nebylo také dosti opatrnosti, chyby se staly. Piznávám se k nim nepokryt. No, ale jen když dti jsou opateny a ob dobe. Snad dá Bh, že se udržím ješt njaký ten as, Ale astji než jindy co mi zbývá, a nepadnu jim za obtíž vzpomínám, jak jsem chybil, jak nesmírn jsem chybil, nezstav u svého pvodního povolání! Jak jinak by mi dnes
—
.
bylo
.
.
." !
.
.
V
zármutku a starostech vlastních nesmírn mne dojímal doGustavv. Ani já necítil jsem se v té dob tžkého hoe úpln zdráv, myšlenky na pedasný konec denn se dostavovaly a starost o budoucnost mých dtí mne pepadávala. Avšak když jsem jel do Luhaovic, dcera má byla již vdána za láskyplného, ušlechtilého muže, ve nové, ped tím nedoufané štstí vykvétalo, a mj syn byl na poátcích dráhy, která mne sice práv pro Gustavovy konce i pro jiné zkušenosti nadšením nijakým nenaplovala, ale konen také neodnímala mi všechnu nadji na pozdjší jeho zdar a úspch. Když jinak nešlo a když dokonce dobré zdání lékaského pis
mn
odborníka rozhodlo proti mému poátenímu odporu, byl jsem odhodlán státi se synovým podprcem místo odprcem v jeho zámrech a nadjích. Teprve druhého dne po píjezdu do Luhaovic, když jsme po osvžujícím spánku vyšli ráno ze svtlého, pívtivého a novotou ješt dýchajícího Augustiánského domu, obklíila nás útulná krása kraje, který pedešlého veera jen letem jsme zahlédli z krytého koáru, unaveni dlouhou jízdou z Brna a nemile uvítáni drobným deštm. Ozdraviv zadýchalo na nás
tmavých hvozd, zavonlo a zalesklo se z luk a kolem Olšavy, mile zapestily se nám v oi a zalatrávník hodily v duši radostné originální stavby Jurkoviovy. Zajásalo v srdcích našich volností a krásou, když slunce vysvitlo, a jen zlovstné mraky, hnané západním vtrem, zkalovaly obavami naši radostnou náladu. Šli jsme z Augustiánského domu podél lesa, jenž oddychoval z blízkých
156
silnou
nám
vní pryskyinou.
k líbezné vile Jestábí, zalesklo se
v pohledech, když jsme zahlédli vlevo malebnou budovu
vodoléebného ústavu
a kráeli
luní cestou k centru láze-
ského života, k namésti, obklopenému adami starších nových budov restauraních, vil a lázeských ústavu. Hltali jsme všechno neznám, co zraku lahodilo, obraz všeho pijíi
bychom méli druhého dne odjeti, rajském tom zákoutí tvero nedél svo-
mali jsme lané v duše, jako a zatím kynulo
nám
v
body a zotavení. Jen pohodu abychom mli, jen sluneno, jež by na kraji jak úsmév spoívalo Když jsme šli kolem Janova domu, zavadil mj pohled o pána .
v
erném
.
listrovém
odvu
a
erném slamném
ké stechy, sedícího na židli u samé cesty a
novinami. Trhl jsem sebou a zastavil jsem
klobouce širo-
naklonného nad
se,
pohlížeje pátra-
vé v jeho tvá.
„Co je?" zeptala
se
má
žena,
,.co se
díváš?"
ti jednou o svém píteli, herci z Josefovského divadla ve Vídni Gustavovi Linhartovi, o strýci doktora Maxa Skivana, kterého jsem ti loni pedstavoval u .Honzík* v Písku?" „Ano." vzpomínala, „toho churavého, jak jsi íkal, že má tu-
„Zmínil jsem se
berkulosu a že se vrátil do Cech umít."
„Však
víš,
že letos v
byli spolu na
dubnu
pohbu?
„Ano, pamatuji
se, a
zhasl," pravil jsem, „vždyf
jsme
'
na tu jeho paní. jak vyvádla, a co tys mi
o ní vypravoval."
„Nuže, ten pán, co tamhle sedí a
te
strýcem. Gustavem Linhartem,
a
to
skuten
on, ncmýlím-li se
noviny, zdá se mi být jeho
by byl strašn
zestárl, je-li
." ,
.
—
tedy blíž, poj k nmu, pozdrav jej nevídáno, když bude mýlka." V nedokavosti své hned jsem pistoupil na ženin návrh. Odhodlan jsem vykroil a pímo na sedícího pána jsem pro-
„Poj to
Gustave, nemýlím se? Ty zde?" Vyrušen ze tení pohlédl na mne a již se zdvihl mluvil:
,,
a
mne
objímal.
1
57
.
„To
je
.
— ani ve snu bych
náhoda, to je setkaná
mám radost ." jsem mu svou cho
myslil. No, to
Pedstavil
.
podával a gratuloval, omlouval
byl nepo-
a on hned pátelsky ruku se,
jí
že neposlal loni blahopání,
ale že byl
v takovém duševním rozpoložení
smrtelném
loži
.
si
.
.
manželka na
.
.
.
— Ty
vdovec?!" vyrazil jsem pekvapen, ... v srpnu rok tomu bude tak podobn Po zántu plic a pohrudnice úbyt se dostavily zrovna tyi msíce po zemela, jako u Maxa to bylo „Paní Gíza?!
jsi
„Bohužel, kamaráde, bohužel
.
—
na den
„A
.
."
.
.
—
nm
sdloval.
vdt,
žes nedal
má cho hned
nenapsal ani slova?" vyítal jsem, kdežto
projevovala kondolenci.
Když Gustav dkoval a sal klobouk ela k temeni úpln lysý.
s hlavy,
zpozoroval jsem,
že je od
„Ach, kdybys vdl, v jakém truhlu jsem byl, sám churav, dcery z domu jako blázen krátce. Vždy do dneška nejsem vzpamatovaný a nejsem zdráv, proto mne lékai sem posla-
—
li."
„Vím, slat
.
.
."
pece
zkusil jsem sám, ale
mu
dodával jsem tiskna
jen parte
ruku a hled
jsi
mohl po-
mu úastliv
do tváe. Byl velice ustaralý a pepadlý. Vypadal jako šedesátník, akoliv poítal jsem nemohlo mu býti více než dvaapade-
—
—
sát let.
„Jsi zde už dlouho?" ptal
„trnáct
jsem
To bylo pkn,
dní.
se.
ale
te
zaíná poasí
zlobit, a
myslím, že se nás natrápí. A vy kdy jste pijeli?" Povdli jsme a projevili rovnž své obavy. „Pojte se trochu projít, pojte k Aloisce, provedu vás;
odtamtud
pkný
rozhled, a
pohovoíme
si
je
cestou," vybízel
nás.
musíme nejdíve k lékai, aby nám uril, ktedenn-li se koupat, zda po pípad inhalovat, a dali jsme si dostaveníko v poledne u obda. „Ach, na pak doktora," vymlouval nám, „vždy oba dobe
ekli
jsme, že
rou vodu
158
píti,
vypadáte, není nemoci na vás vidét
„na lékae dost asu, až
sem
on
jeti, ale
vám néco bude!"
úsmvem
s
neídím
úsmvem,
s
zažertoval.
pro žen
poslal a
i
ra-
naslouchaje pravil
mnou
„No, nechci vás zrazovat, ale se a
dodával
.
pro mne léka sem
Vysvtlil jsem mu, dil
." .
jist
je
hú
než
vámi
s
lovku naukládali, de facto lovk vSeho
lékai. Ti by toho
se valné
vlastn lépe eeno, nazakazovali, že by si musel odepít, poslední íšky vína. Tak jsem sic zde, ale žiji si podle svého nebo ím dál tím víc vidím, že všecko je na svt osud !" ,,Je pece jen záhodno se poradit, je teba opatrnosti," nai
—
má
mítla ,,
žena.
Šastným!
život vbec
vám
,,A což
Usmál
se
— snad! — milostivá, — pochopuji, — a jimž na záleží
," .
.
nezáleží?"
vpadlými
oima
rty,
zatékal,
ramena povytáhl, ruce
rozhodil. ..Jak se to
vezme, milostivá. Nechci íci ne, ale nemohu také
íci ano. Držím se písma, které praví: jsme jako ptáci v povtí a ryby ve vodách, neznajíce dne ani hodiny."
lovku vci
„Ale pece jsou ,.Zas jak se to
škodlivé a
klamn zodpovdt
otázku,
vci prospšné?"
Mohu
vezme, milostpaní.
si já
—
déle nebo bylo-li by vlastn lip žít krateji?
„Kterak to? Každý pece hledí
si
tak zcela ne-
mým prospchem
je-li
být živ
prodloužit život!"
bezpené prostedky
..Šastní, ano! Mající jasný úel.
mu dospti neb aspo co nejvíce aspo mající krytou budoucnost."
k
nmu
nemáte?" ..Alespo velmi chatrn," odvtil Gustav
k
se piblížiti,
nneb
..Což vy
cho
dobe
to
ví.
všecko vázáno jedno na druhém no, z
a
usmál
se.
A vám poví mé osudy. A všecko bylo
nho vyplývajíc
.
.
.
.
.
tady pítel
.
„Vአosud,
jedno druhým
vám
to poví,
podmínzná mne dob-
e, životopis múj by mohl napsat ... a co hlavního, vidí mi do duše vi, kamaráde?" Pohled jeho opt zatékal, rty zahrál zvláštní úsmv, ne smut.
.
.
159
:
dávkou ironie a s trochou záhadnosti. Znám mnoho herc, kteí podobný úsmv mají úpln ve své moci a mohou jím posloužit na požádání. „Zastihla t ovšem rána, zármutek ti zbyl a ozývá se ješt, znám to z vlastní zkušenosti. Útoky lítosti pepadají Ale není pece pozd na nové nadje, na nový život. Pohle na mne!" utšoval jsem. „Ach což?" máchl rukou. „Tys pedn mladší, zdravjší a pirozen máš víc odvahy, nadje, protože více síly ... a zvláš te, když jsi našel ." tu uklonil se mé žen takovou milou, statenou a dobrou prvodkyni života ." „A což paní Gíza nebyla?" pravil jsem upev na pevn poný, ne veselý, ale s notnou
.
.
.
—
.
.
.
.
hled.
však vzpomínám co chvíli, a krut je mi ji líto. Och, kdyby mi byla zstala, oporu bych ml, jinak bych hledl na svt jinak žil. Pamatuješ se na Turgenvova ,Hamleta Šigrovského Újezdu'?"
„Och, byla, dobrácká byla
.
.
.
i
„Ovšem, že jsem
hodn
jej
etl
a tak trochu
vybledlá je za ta léta ta postava v
na mé
vzpomínám,
ale
mysli. Detaily již
nevím."
te vzpomínám asto na jeden jeho výrok," pravil
„Já a
opt mu
ky'
— praví tam hrdina — ,musejí
Gustav,
úsmv. „ ,Mnohé ležeti njaký as pod
zakroužil rty onen zvláštní
hrušzemí,
aby dostaly, jak se íká, pravou chut patrn náležela moje Peti si tu vc, nebožka k podobným plodm pírody.' kamaráde, dostaneš ji zde v knihovn. Aspo myslím!" ;
Temnilo
„To je
se víc a více a za chvíli
je slibné," pravil
ješt nejrozumnjší
ledne na shledanou?!
—
zaalo krápat.
jsem zahokle.
„Pjdeme k
doktorovi,
pekat v ekárn ten déš. Tedy v poTy Lovcovy zápisky si snad vypjím.
Nazdar. Bude z toho liják."
Podával jsem Gustavovi ty budeš dlat?"
spšn
ruku.
„Co „Co osud bude chtít!" odpovdl a usmál se zas tak pólo záhadn, pólo ironicky. A stisknuv podávanou ruku mé ženy,
160
dodal
nékam
„Nepochybné
se
Zaaly padat
veliké
stulím. In vino vcritas."
kapky
my
stále hustji, a
rychle pospí-
chali jsme k lékai. v tom pohybu zdála se mi být Gustav za námi kýval rukou dávka ironie. Cekali jsme u lékae dlouho a pišli k obédu s pedepsanou i
;
životosprávou teprve k jedné hodiné.
Ke Gustavovi
byla pisedla jiná spolenost, a on
sám byl
již
po obd a pokuoval cigarety. Nebylo píležitosti k dvrnjšímu hovoru. Mne cigaretový dým dráždil, ponvadž jsem si odvykl úplné za dne kouiti. „Tak co doktor, co vám íkal?" s tou svou lehkou ironií ptal se Gustav.
Povdli
jsme, jakou a kolik vody
nám naídil
pít,
kolik lázní
uhliitých a kdy, jakou stravu, co píti, a Gustav pi každém novém sdlení jen kývl svou lysou hlavou, k níž nedovedl a nedovedl jsem si pimysliti již rusé kuery jeho devatenácti let,
a
„No
práv
prošly
první setkání tak,
s
ním
dom
no tak," pronášel
svou kývaje,
ale s
neušly mi jeho
mou
té chvíle
v
s
zuby,
Vlaihové.
pízvukem
dobráckým
umlé
myslí živé vzpomínky na
staré paní
úsmvem
,,jcn
ironie, stále lysinou
kolem
rtu,
všecky ty píkazy
chovávejte, jste nedávno svoji, prodlužujte
si
pi
nmž
ádn
za-
pkn vk k ra-
."
dostem života Bubnoval pi tom na stl prsty, oklepával popel cigarety a usrknuv erveného vína, jež stálo ped ním, dodával „Ale já budu dlat Mefista a pece vás nkdy vlákám do .Slovenské búdy* a svedu porušit zákaz, vlastn pestoupit .mívíneko!" Doporu'. Bývá tam veselo, milostpaní, a víno vdl úsmvem pohledu i úst a zalusknutím prst. „Ach, pro ne," pravil jsem, „vždy nejsme žádní hypo.
.
—
chondi." „Zpívá se tam.
a co roztomilých
Slováek tam uvidíte!"
lákal
již.
„Pjdeme tam nkterý veer, pro
ne,"
pravila
má
žena,
161
:
„vždy
není teba se zdržet, a do Augustiniánky není dale-
ko."
„Rozumná e, milostpaní teba se zase pak vrátím." „Nenapravitelný
„Sám ta
já vás
pjdu dol
— Ale což, nemám
!
vyprovodit, ale
za zlé," pronesl jsem.
ti
vím, jak jsem hledal zapomenutí," dodával jsem pitlu-
meným „A
;
mne
hlasem, aby
vyhlídka
s ,búdy'
!"
jen Gustav slyšel.
pronášel nadšen. „Zvláš o
hvzd-
—
natém veeru. Ten pohled odtamtud ve stranu k Obtové ach, milostpaní, unesena budete, a ty rovnž, kamaráde, a budete chodit do ,búdy' prese všechny zákazy doktor !" máchl bagatelisujícím
pohybem rukou.
„Ostatn," dodával s ironickým svým úsmvem, „dostanete tam i kyselé mléko a kyšku." „Ach, pro ne jedna tvrtka vína neuškodí ani ani
—
mému
mn
muži," pravila
má
žena.
„A
tu
máme
také povolenu.
Jen teba regulárn to zachovávat."
„Ty
jsi stále
vren
cigaretám?' vpadl jsem, abych hovor za-
vedl víc na Gustava než na nás.
„Nemám sice srdíko mužové vdy, poátky arteriosklerosy konstatovali, proto mne sem poslali, ale " dodával s úsmvem rozhodiv rukama „co, jsem sám, dti mám zaopateny žiji si podle svého tak abych se netrápil a „Cigaretám a viržinkám," pravil Gustav.
zcela v
poádku, jak
zjistili
—
—
—
—
abych se rozptyloval a zapomínal. Zkrátím-li si tím nebo nezkrátím svj život na tom mi nejmén záleží. Ta otázka je pro mne naprosto bez dležitosti. A za neštstí bych pokládal, kdybych vbec na ni myslil. Bože, kdyby ml lovk vbec myslit na to, co ml a co neml v život dlat Ztrpil ." by si jeho zbytek tak, že by si ho otrávil Zamlel se, zabubnoval prsty na stl, dopil naráz poslední nalitou skleniku a pravil pozdvihnuv se „No, milostivá paní a píteli drahý prominete, že vás opustím. Na malý spáneek odpoledne jsem si návyk' je to také prohešení proti píkazu doktor. Ale jak jsem vysvtlil Rukulíbám tšilo mne, kamaráde, a kdybyste mne
—
!
.
—
162
,
.
.
.
.
.
—
.
—a
chtéli je8té dneska veer vidét, najdete mne v ,búd', Z procházky delší mnoho nebude," dodával a pohlédl oknem ven do pírody. Nepršelo sice. ale téžké mraky se valily a vštily nový déšf. Byli jsme sklíeni tím nevlídným pivítáním pírody a podali dosti chladn Gustavovi ruce. On se však pátelsky usmíval. „Jsem rád, že jste tady," pravil. ,,Nastane-li neas, aspo si hovorem chvíli ukrátíme. Nemám zde žádného bližšího známého. Pár lidí z Vidné, jež tak povrchné znám to nic není. Skutené mne tšilo, že jste pijeli. Tedy na shledanou, kamaráde Caluje raczki," pronesl k mé žen v její mateštin.
—
!
„Do widzenia." dekovala mu. Zpátení cestou z restaurantu doploval jsem jí historii Gustavovu ješt neznámými jí detaily a umioval si, že, až naskytne se vhodná píležitost
dvrného
podrobnosti jeho života posledních
Stalo se tak teprve tetího dne,
veer
hovoru,
i
na
nm
vyzvím
let.
nebo do Slovácké búdy jsme
odhodláni íditi se naízením lékaovým a bojíce se pokušení. Gustava jsme nezahlédli, a poítali jsme asi nešli,
správn, že ve dnech nevlídného poasí
je
nkde
„uchýlen"
u sklenky moravského neb slováckého vína.
Tetího dne, kdy slunéko zaalo trochu probleskovati, námstí a kolonáda oživly a nadéje na obrat v poasí pozvedaly
dvivé
mysli, když místo
sluneník dách, a
se jaksi okázale a
tmavých deštníku svtlé barvy vybíziv zapestily na promená-
lenové lázeské kapely opt
ního pavilonku,
zahlédli
Amantky, velmi živ
se trousili do koncertjsme náhle Gustava u pramene
se bavícího se ztepilou
podavakou
po-
hárku.
Když mne
na
žena upozornila, pomyslil jsem
svým
hoví starý pošetilec
stejného Sli
s
ním
vku
jsme hned k
i
nmu
si,
že ješt stále
zálibám, ostatn bylo tu pošetilc
vyššího ješt více. a já
mu
zaklepal na rameno.
1
03
:
„Amantku
amantku?" pravil jsem s úsmvem. jen tak, na ukrácenou chvíle," odvtil usmívaje se rovnž a klan se mé žen. „A cože jste nebyli ješt v ,búd'?" zpola udiven, zpola vyítav se ptal. „Kam chodíváte veer?" „Sedáme pod Agustiniánkou u Kocián," piznával jsem. piješ,
„Ne, vincentku
— to
„Abychom nemli daleko
dom a
šli
brzy spát," dodávala
má
žena nikoliv bez úmyslu.
„Ale dnes pijdete, vyjasnilo i oteplilo se trochu, bude se moci sedt na verand. Že pijdete, milostivá paní?" obracel se na
mou ženu domlouvav. mne tázav.
Pohlédla na
„No, až jak bude. Nechvalme den stoupl," namítal jsem.
ped veerem.
Barometr ne-
„Tady vbec nefunguje," pronesl Gustav. „Co jsem zde, je rafie poád na jednom míst. A jak se vám jinak tu líbí, jak uhliité lázn?" dodával opt již s úsmvem. Libovali jsme si a jen na poasí si stžovali; to aby se obrá-
—
tilo.
„Dnes bychom se mohli odvážit kratší procházky," navrhoval jsem a Gustav, jsem zejm vidl, že by byl radji zstal, neml odvahy rozmluviti, odepíti, naopak jaksi horliv
a
ekl
„Pojme smrem Pili jste již
Pisvdili
k Obtové. Zane-li zas vodu?" dodával.
pršet, vrátíme se.
jsme.
„Tedy pojme. Povedu vás. Já jsem si už také zalahodil." Porozumli jsme si pohledy a jist oba ve vzpomínkách na alotria z dob studentských, o nichž jsme ovšem mluviti nemohli, dali jsme se na cestu.
Má jí
žena vyprávla Gustavovi, co jsme vše už vidli a jak se
tu
líbí,
že setkala se v lázních s krajankami, ale že to byly
vesms krakovské židovky. Projevila údiv, že zde není více lázeských host z Halie, ale že bohužel Poláci dávají pednost
164
nmeckým
lázním, jako na píklad Reichenhallu,
eskými. Rádi prý
se ukazují
ped
v lázních svtovjšího jména.
to je chyba," dodávala. Luhaovice by se mely v Halii Bukoviné více propagovat. Židé lip poítají." (Bylo tu polských židli dost, zejmóna pod cestou k Aloisce.) Rozpedl se o tom hovor procházkou lesními úpravnými ces-
„A
,,
i
tami, trochu
rozmklými posledními
dešti.
—
pedešlého dne na chvíli u Obétové z Augustiniánky není tam daleko ale v sychravém poasí neužili jsme mnoho z krás strže Gáborky pod ní, naopak pospíchali Byli jsme
již
—
jsme odtamtud, jelikož potok byl zkalen dešti a nám v stínu roklinového údolí chladno. Podotkli jsme to Gustavovi, ale on jako by to peslechl. Zaal, že ohlásili mu návštvu dcera se zetm, že za ti, dni tu mohou být, že nás s nimi seznámí.
tyi
nám od bezového mstku kráel hbité malý starý pán furažce, s bílými vlasy a pistiženým knírem, s tatranskou
Proti
ve
czupagou v ruce, kterého Gustav zdaleka pozdravoval:
„Má
úcta,
pane vrchní rado!"
Malý, ale iperný starec krátkých nohou salutoval, upel pohled na mne, na mou ženu, a já rychle za Gustavem zašeptal
„Prosím t, jen žádné pedstavování. Nechci žádných planých rozprávek veerních!" Gustav obrátil se na mne s uspokojivým posunkem, pak vyšel vstíc malému pánu v lodenovém límci a já se ženou kráeli jsme dál, zatím co on, Gustav, vymnil s panem vrchním radou pár slov porozumvše jeho obratnému manévru, pešli jsme krátce vped v úmyslném živém hovoru. Když nás Gustav opt dohonil, udýchan pronášel: ;
.Tornu lovku závidím. Pt msíc v roce je venku. Ze Zakopaného pijel sem a odtud odjede do jižních Tyrol. Vrchní finanní rada na odpoinku je, starý mládenec, krásnou pensi má, na Vinohradech vlastni dúm. volný jako pták, a umí ,
užívati života."
..Pej ..Ten?
mu
toho. Nahrbil se dost v kanceláích." namítl jsem.
— Jakživ se mnoho nenadel!
vysvtloval Gustav.
,,
letech již byl radou.
Protekci
Vysokého úedníka
A
ml, znám
ho,"
syn. v jcdnatyicíti
dlal jen vždycky
tolik,
aby ho ne-
165
Ani pontí nemá o takové tuhé práci, jakou jsme my, já i ty." „Uml si to lip zaídit," pravil jsem bez závisti, naopak vyhnali. zažili
s
úsmvem.
„Jinak vyrstal. maráde."
„Ach, teorie,"
lovk
U rodi.
dl jsem
vymýšlí. Pro
Já dosud se držím své teorie, ka-
a máchl rukou. „Pro konejšení
chlácholení
si je
svdomí. Pro omlouvání
chyb."
„V, je na tom rozhodn víc, než myslíš." „»Samotáské dít, bez matky vyrstající, zvýšená touha po ." naznaoval jsem nikoliv bez dávky ironie známé mi
žen«
.
.
názory Gustavovy.
„Není tak snad tomu u každého,
mi
to
pesvdení
ale
u mne rozhodn, a nikdo
nevyvrátí," pravil Gustav
drazn
a do-
dal: „Je-li
u tebe jinak,
jsi
jen výjimkou, která nepopírá, spíš po-
tvrzuje."
„Nenamítám, naopak uznávám
ekl
jistý vliv, jisté následky
." .
.
jsem.
„Ironisuješ, cítím to dobe," prohodil. „Nepirovnáváš, a to-
mu
pirovnávám, a proto se stále mám vztek na toho vrchního radu na píklad. Jaký má bez zásluhy božský život. Je o rok mladší než já, nemá nejmenších starostí, píjm jist na tyi tisíce, kdežto já? Do posledního dechu budu musit pracovat, sloužit, poslouchat, krit se staí-li síly totiž, kdežto nestaí-li, padnu za obtíž ... A to bude osud nejhorší." „Ach, nemaluj si to tak ern," tšil jsem a poklepal mu na se divím.
Kdežto
já stále
utvrzuji ve své teorii, a proto
—
—
rameno.
—
„A jakž nemám?" vyrazil a rozhodil ruce. „Co mi zbývá? Na intensivní hraní už nestaí síly, zvlášt hlas. Dech totiž. Už jsem v starém železe. Už mne udlali archiváem biblioi
tekáem. Ale pijít jiné editelství — snad se octnu na
Taková
166
rada?
—
má
budoucnost, kamaráde
ulici.
Kdežto takový vrchní osud Osud Och, mé teorie nejsou bez podstaty
je
.
.
.
!
—
—
od malika. Staí ostatn pohled na osud bratranc a scstcnic. Celé složení krve
„Od kdy úsmšku.
disposice zdravotní."
je jiné, cele
do medicíny nahlížíš?" ptal jsem se nikoliv bez
i
„Ach, mysli si, co chceš,' odsekl dosti prudce, „ale pravdu," dodával a rozhodil rukama.
já
mám
temnu strže Gáborky byl tam sklepní chlad stoupali jsme bezdky, aniž a nohy po blát klouzaly; Byli jsme
již
v
;
i
bychom se slovem skému domu.
byli smluvili,
zpt smrem
k Augustinián-
Jak jsme zahýbali na vyšší zásek, zaslechli jsme proti sob hlaholivý ženský smích a hned potom zahlédli jsme dámu v nanejvýš elegantním piléhavém kostýmu olivové barvy se setníkem od pchoty karmazínových výložck. Gustav já stanuli jsme rázem. Nelly, rozená Nebylo pochyby. Vdova po Maxovi, Nelly. Nercová! Byla ješt statnjší, než když jsem ji vidl v Terstu, v její domácnosti, na kterou živ jsem vzpomnl. Opírala se graciosn pi sestupu o elegantní štíhlý sluneník a široký klobouk nadklopené po jedné stran stechy s nádherným erným pštrosím perem zvyšoval imposantnost jejího zjevu. Smekli jsme a uklonili se, ona rázem popošla nám vstíc a napahala proti nám pravici v svtlé rukavici až k lokti. to je milé pekvapení," zahlaholila píjem„To je náhoda pan redakným svým hlasem esky, ,.pan strýek a pan ani ve snu bych se nebyla nadálá, že se tady setkáme tor i
—
.
.
.
—
—
.
.
.
.
Pan hejtman Weiss," a jemu navzájem nás.
ob
jsou v
kolonád
.
pedstavovala nmecky svého prvodce ..Žiji te s Lotty a maman ve Vídni —
— to
víte. stará
dáma má už ráda pohodlí
— dvoudenní výlet jsme sem — známý nebožtíka Maxe dlouholetý byl pan hejtman udlali — bh mu dej vnou slávu — dodávala a dojat ztlumila a pak se bojí každého
mraku
si
"
hlas a
pivela
své olivové
„Mohl
tu ješt,
chuas,
neprepínal
—
"
Pi tch
oi hedvábných dlouhých
být,
kdyby
se zrovna
slovech rozevela
svj
as.
svévoln tak
réticule,
vyala
167
:
.
batistový šáteek, vdechla jeho
„Do sedmé hodnostní tídy
parfum a otela
si
oi.
postoupil," poznamenal Gustav.
—
rytíský mu dostalo ... to nemohu popírat ale prosím vás, jaký to kíž ádu císae Františka Josefa
„No, uznání se
.
byl život?
Poád
a
poád
.
.
v laboratoriích, u knih a psacího
Vždy on se, Gustav podezele zakašlal, paní Nelly si opt utírala oi tovým šátekem, pan hejtman sáhl na rukov své šavle, stolku
.
chuas, minoval sám."
. .
batissrazil
paty a pravil
„Wir
diirfen
die
Herrschaften nicht aufhalten, Gnádige!
Uibrigens es fángt schon an zu tropfen,"* prohodil a hned zahaloval se do svého lehkého límcového plášt.
Paní Nelly napáhla proti nám svou pravici, gratulovala ješt jednou opakujíc, jak je potšena, že seznala mou ženu, jíž stiskla pátelsky ruku, pak potásla pravicí Gustavovou a
mn
vyslovila politování, že již zítra
opt
odjedou, že kdyby byla
jen tušila, že jsme tu, byla by naší spolenost vyhledala, ale
když se to nestalo, že teba dnes bychom mohli veer ztrávit spolen, že budou v lázeské restauraci Tázavým pohledem pemila naše tváe dodávajíc ješt, jakou maminka a Lotynka by mly radost. .
.
Gustav opt odkašlal a pravil, že lituje velice, že slíbil dostavit se do „Slovenské búdy"; oni spíš, totiž paní Nelly s matinkou, dceruškou a panem hejtmanem, že by se tam mohli podívat. Já a má žena odvolávali jsme se na zachovávání diety a dodržování
asného spánku. tom všem
pouze akt spoleenské zdvoilosti, a proto pes projevy politování rozešli jsme se snadn, chladn a dokonce rádi. Ale dojem v nás, aspo ve a v Gustavovi, toto setkání zaVšichni jsme
cítili,
že v
je
mn
nechalo.
Na Maxa vzpomínky
se vyrojily, o
nm a jeho osudu cestou
k Augustiniánce jsme hovoili. *
168
„Nesmíme panstvo
pat."
zdržovat, milostivá!
Ostatn zaíná zas krá-
ml
Jaké
záméry
a jak tato žena z
istá jasná zasáhla v života
jeho béh.
Gustav sám zaal a ovšem zas dotýkal se svých teorií, které byly docela v odporu k výroku Turgenévovu, že silný si délá osud sám, kdežto slabý se na osud vymlouvá. ..Vyssávala jej jako pavouice," pravil mezi jiným, „a on si a to netoliko aby mél toho byl vdom, ale jen del a del
—
prostedku na stoupající stále náklad domácnosti, také aby zapomínal opíjel se takoka prací." „Já znám takové muže," pravila žena, život si ubíjejí za dosti
ale
;
,,
dinu, jen aby byla hojnost doma, nádhera, protože žena žádá, kdežto oni sami
si
ro-
si jí
nieho nepejí."
Védél jsem, koho má na mysli ze svého píbuzenstva, ale když sama jen všeobecn znaila, neoznail jsem také blíže. ,,U nebožtíka Maxa nechybím, milostpaní," obrátil se na ni Gustav, „cknu-li, že
mu
snášení jejích rozmaru
i
žen, toto nevry. Jsou takoví nejsou úkazem ani tak
lahodilo toto otroení
dokonce
její
Znám je z divadelního svta. A ídkým vedle žen hereek a zpvaek. A
muži!
mediantky
—
hejtman,
nímž
s
v Nelle
— je kus ko-
v život umí výborné hrát," dodával, „ten
ta
šla, je
jist také
její
koistí a snad
mu
ten
úkol také lahodí."
„Mn
nesouhlasí v tom. co pravíš," prohodil jsem obrácen ke
Gustavovi,
„pesvdení
o ctižádosti
Maxov,
o ctižádosti
v-
decké, proniknouti, míti úspchy, pozdvihnouti své jméno. Pamatuješ pece, co mi naznail o tom sám brzy po smrti
— povídal — pipo-
otcov, co prozradil své tet, paní školní radové Tenkrát u Tomáše, myslím?" jsem ti pec o tom?
—
mínal jsem mu. ,,
Zmínil
jsi se.
„A
ano
o jubilejní výstav také!"
— ale to všecko není v odporu
s
tím zrovna
náruživým otroením žen, vystupovaným pathologicky až
„V,
znám takové pípady k sebeniení," namítal Gustav. ctižádost, fanatinost, talent, i mezi divadelními umlci. Mají chceš-li, ale propadnou tomu osudu, a jaksi náruživé. Slábnou a
hynou ženami. Ale znám
jak
i
ženy, které slábnou a
hynou muži, mé žen.
milostpaní naznaila," dodával obrátiv se k
169
:
!
:
Vystupovali jsme
již z lesa
k Augustiniánce,
stavba uprosted mladého parku
jejíž
píjemn nám
malebná
zalahodila do
oí. Ale tžké mraky, z nichž išel chlad a hrozil déš, zejvystoupily nad námi, když jsme vyšli z lesa. „Uchýlíme se do ,búdy'," pravil Gustav s úsmvem. „Tam je dobré útoišt ped deštm. A liják bude. Nedáte se, milost-
mji te ješt
paní,
jednou svést?" obrátil se na
mou ženu.
„Až bude pkn," odpovdla. „To by bouk,
—
pak snad v dešti
jít
šaty vypadaly, a klo-
dom."
Rozvážlivost a milovnost istoty, které jsem
si vážil,
z ní
mluvily.
„Až po druhé, až pijde tvj pan ze !"
pravil
jsem podávaje
Gustavovi ruku.
„Ano, až pijede paní dcera, ráda bych
má
ji
seznala," dodávala
žena.
„Poj
ke
Kociánm s
námi," vybízel jsem Gustava v poslední
chvíli.
Zaváhal okamžik, na oblohu dokonce pohlédl, ale pak rychle pronesl
„Snad ani
já
nepjdu do búdy.
Nkam na ,námstí' se uchýlím,
také bych nerad v blát a dešti capal
Tiskl
nám podávané
vou myšlenka
pravice a náhle
— pronesl
dom."
— jako by mu šlehla hla-
— —
Maxínkv otec propadl žen! He? Nelze v tom vidt kus rodinné sudby? Pemýšlej o tom. A nemýlím-li se, také Maxínkv otec byl sirotek, bez bratí, bez sester ." „Vzpome,
jak také
—
.
.
Významn se na mne zadíval
a zvláštní
úsmv jeho vyslovoval
otázku. „Fatalisto!" pronesl jsem s úsmvem, akoliv otázka Gustavova nezanechala mne bez dojmu. na pipadá Jak kombinuje, „Vládne osud víc než si myslíš," pravil s trochu ironickým
—
—
170
svým úsmvem, „a je ddinost a je zákonnost a není v té víe jen konejšení svdomí," dodával s takovým pízvukem, jako by se byl dohadoval mých myšlenek.
Pak ješt jednou pi smeknutí
a úkloné zasvítila jeho lysá
lebka, a než jsme pronesli poslední pozdrav, Gustav
s
nápad-
rychlostí se vzdaloval, sestupuje k silnici. Uchýlil-li se
nou do búdy nebo
nkam
na namésti,
nedovdli jsme
se.
171
XVI. idli jsme se
s
ním teprve
zas až tetího dne v ko-
lonád, srkajícím vincentku s mlékem z porculánového lázeského pohárku. Nevlídné poasí se nelepšilo, naopak zhoršovalo. ," pravil po „Takhle nevím, pijede-li Gustina se zetm prvních konvenních vtách, „na výlet to sychravo a déš nad
—
hlavou nelákají."
ml radost," podotkla má žena. podivný úsmv zakroužil kolem jeho rt. „Našinec je v takovém stadiu, milostivá," zahovoil, „že již žádnou radost neeká, ale také žádnými obavami se neznepo„Pece
byste
Povdomý
kojuje."
„Jak to?" zeptala
se.
— penechává prost všechno osudu. — Damoklv me — mu stále nad hla-
„Tak, milostivá paní Arteriosklerosa
visí
— a v tom vdomí už není pravých radostí ani pravých zármutk — ponvadž nepoítáme se zítkem. Vím dnes, že vou se
dokám
dcery a zet, kdyby nakrásn zítra pijeli?"
Povýšil ramena po svém zvyku, rozhodil ruce a usmál se tím
poloironickým svým úsmvem. „Ale jdte, nemluvte tak," zhrozila se žena.
nezmníte, milostivá paní," pravil stále s úsmvem, „nezbudu se už takových myšlenek. Ale nemyslete si, že mne trápí. Zdomácnly už v mé hlav, nepobuují mne ani nevyrušují, bývám pi nich nanejvýš klidný. Zkornatlá, zpuch-
„Už
172
to
clá néjaká tepnika praskne v mozku znenadání ani neví a — už
je
na
onom
svété.
A
a
— lovík
je to ta nejkrásnéjší smrt,"
dodal a usmál se skoro labužnicky.
nesmjte
,,Ale ,,
Nieho ,,
žít.
Nemohu
žena skoro úzkostlivé.
—
To
to
je vše."
má
to ani poslouchat," pronesla
— To
tomu. Jak by se nechtlo žít?
chmurn
má
napluje hypochondrií? Ani za mák. proto neodpírám, ani neodepu. Zmenšila se prosté
si
chtivost
se tak!" odpírala
mne
Myslíte, že
nevéím
žena, „a
úinkuje na vás
tak po-
také to poasí!"
„Vám, milostpaní, rozumím, že
je
vám
to proti mysli.
— Bože,
bych snad byl jiných názor. Nebýt mi ukládá. Hrát, kdy chci a co chci Kdybych byl na piklad vyrostl ve velikého umlce svtového jména a mohl jen vystupovat pohostinsku. V Alpách nkde kdybych ml vilu u jezera a ve Vídni nebo teba jen u Vídn Být svobodný, s budoucností zabezpeenou ach, to pipouštím, bych snad mluvil muž zvuného jména Ale tak v mé situaci jinak a i skuten jinak smýšlel. Není-liž to vše jedno, jsem-li o rok déle na svt nebo o rok mén? Nebo eknme o pt, o deset? Kdežto u vás je ohromv jiných situacích
nucen na píklad
i
já
—
hrát, co se
I
dm
.
.
—
.
—
—
—
—
—
."
ný
rozdíl v pojímání života „Ach, pane Linharte," pravila, „já zkusila také mnoho. Víc, než si myslíte a pedstavit mžete. Tak, že také na život mi nezáleželo a že smrti jsem si pála. Ale te si nepeji, naopak .
— te chci I
.
modlím se za to." zaala mu svovati své opravdu tžké žít a
životní osudy.
„Mnoho jste zkusila," pronesl Gustav, když dovypravovala, a to je hlavní vc „ale pece zachovala jste si zdraví
—
—
kdežto
já,"
— dodával a povytáhl zas ramena — „už jsem poBh
mi
tou myšlenkou na smrt koketuješ." pravil jsem
já.
stelený zajíc a
s
životem už ani mnoho nepoítám.
svdkem." „Ale jdte," perušila
„Skoro ,,jak
se?"
s
jej
má
žena.
ve svých osmnácti neb devatenácti letech. Pamatuješ
173
—
—
—
„Opt se vrátila ta myšlenka ten pes a tentokrát neodbytn, natrvalo," pravil a usmál se ironicky, „tentokrát má podstatu a oprávnní a co je hlavní nabyla zcela nedsivých, naopak zamlouvajících se tvar. eho se dsím dnes, je dlouhého vku, malomocného, bezútšného stáí, které se musí opírat o pomoc jiných. Jen to ne, Kriste pane, a by to byli ." dodával s nemaskovaným a dojímavým dojetím, nejbližší i vidli jsme oba, jak schváln dopil, aby svlažil hrdlo, jak se mu ruka rozechvním tese. V tom okamžiku lítost s ním prošla mým nitrem, i žena soustrast zacítila, nebo hledíc na úastliv nepozorovan ruku mi stiskla. „Ale, kamaráde," pronesl jsem povzbudiv, „ty máš záchvaty malomyslnosti," i snažil jsem se dodati hlasu svému žertují:
.
.
cího tónu.
„Ach, brachu, za paže.
„Ty
tob
se to mluví," vyrazil a chytil
nevíš ani z poloviny, jak
mne
mi doopravdy
vší silou
je.
Vždy
vlastn hraji. Má ironie i má resignace je polohra. V hlubinách duše mívám chvíle, kdy myslívám na otvor revolveru a cítím jej chladn pitisknut k bušícím tepnám spánku neb ke kornatící aort. A snad k tomu jednou dojde," dodal, ale s tak veselým úsmvem, že jsme vskutku nevdli, je-li to žert neb pravda. „Sám tomu nevíš," pronesl jsem lehkým a zveseleným tónem a poklepal mu na rameno. Usmál se a zvedl ramena, naznauje i vším výrazem tváe: já
—
„Kdož ví?" „Jsi
pec
v dobré
situaci,
máš slušnou
vyuu-
gáži, jsi režisér,
— píjmy z toho všeho jsou zajisté slušné .?" naíkat. — Dosud! — Ale pijde njaké „No — nemohu takové malé ochrnutíko — nebo oslabení sluchu, nebo zraku — a co pak! — To jsou ty moje erné myšlenky, brachu," doješ
.
.
si
dal a rozhodil rukama.
„Jmní nemám. Starý Rejnak žen pímo, o
všechno dcerám. Co dal mé nebožce pišli, i vychování dtí stálo."
174
„Ale máš pece pensi !"
odkázal to
jsme
—
„Ta by staila tak zrovna na chudobinec, a jeSté ne hned Ale co budeme o tom mluvit," dodával opét se usmívaje, ..pojme trochu na námstí, pršet snad nebude a lovk nauí se na konec pi prohrách života se usmívat, zvláš je-li i
hercem."
Zavsil se do mne, usmál se pátelsky a dodával: jsem jist. že budu hrát a snad se usmívat ješt umíraje. Ze všeho nanejvíc se mi protivilo v život všechno naíkalství a fnukalství. Takoví lidé jsou slaboši, chtjí mít hned lenošku nebo dokonce postel a tšitele neb opatrovnici pro každou nemilou píhodu životní." „A což ty si nenaíkáš?" pravil jsem s úsmvem. i
,.Já
„Ne, jen ilustruji svoje perspektivy
—
vám niím
A
—
výjimen niím nepekvapil,
a to jen
tob, starému kamarádu, aby ses
nemýlil, a milostivé paní, která také
ostatn už dost
„búdy".
—
už ani slova o tom.
— Pjdete se mnou?"
mnoho petrpla. A veer pjdu do
„Dnes promite, pane Linharte," pravila má žena, „dnes mi není dobe ale až pijede paní dcera s panem zetm, jist
—
pjdeme." ,.Jen budc-li
ze
svolný, on bývá
nkdy
trochu divný," pro-
nesl Gustav. jej," odvtila má žena s úsmvem. Možná, že vy to dokážete, milostpaní. Víte, co
„Pemluvíme ,,
—
je
ve
vás?"
Žena má ,.V
em
na
tázav pohlédla.
my
dva se nejvíc lišíme?' dodal novou otázku, na
první neodpovídaje.
„No?" prohlesla
„Pes
žena.
skuten
smutné, co jste petrpla," odpovídal, „jsou ve vás živy dosud vzpomínky ba více než vzpomínky vše to
—
— úinky šastného, krásného mládí, ve stedu etné rodiny, v hejících paprscích obtivc lásky
rodi,
v
krásném
domov
hrami sourozenc, se vším pohodlím, beze všech ústrk a ponižování, naopak v sebevdomí a to, vte mi, milostivá, dodává síly petrpt mnoho, bez podlomení, naopak stále 8 ras
—
175
"
:
dostnou nadjí, že se vše pekoná, že bude lépe, že slunce zas pímý opak. A ten rozdíl ve zaplane kdežto u mne byl
—
vaší
—
práv
—
bytosti proti své cítím tak jasn, jako jsem sotva
kdysi co uritji
cítil.
Koeny
byly
jiné, jinak
v hloubku
ži-
— vaše hloubji a mocnji — proto kokmen váš pevnjší — rzné ovoce životní síly runy jsou mé trpí — tak je a názor na nás uzrálo — vaše vota vnikly a sílily
i
jiné,
sladší,
to,
milostivá paní, zcela pirozenou cestou to vše
šlo.
Vy
ješt
slunce do rozložitjší a zelenající se stále koruny chytáte,
kdežto já už jsem opadalé koštišt topolové, se klátící ... v samot vyrostlé."
a v
vtrem
šlehané
nm
„Ale
nebute takový pesimista," pravila má žena skoro prudbez úsmvu. „Z takových myšlenek musíte
ce, ale nikoliv
zhoknout, když si to tak obrazíte, ale to je fixní idea. KdyAle nechme toho," bych mla init já taková pirovnání dodala a máchla deštníkem. „Ne, že bych nedovedla pirovnání .
init, nýbrž že v
.
.
n nevím."
„Gustavovi o teorii není nikdy
e
zle,"
prohodil jsem schváln
jsem se „Tak paní Nelly s maman a dceruškou vskutku odjely?" „I s panem hejtmanem, ano," odpovdl Gustav. „Hned druhého dne po naší setkané. Vidl jsem je jeti lipovou alejí lehce, a
abych
obrátil, tázal
k nádraží." „Bude-li pak z pana hejtmana a s
jí
párek?" ptala se
má
žena
úsmvem.
„Ta nepustí pro hejtmana pensi, milostpaní," odvtil Gustav, rovnž se usmívaje. „Beztoho je to jen njaký reservní „Dstojník?" vskoila mu udiven žena do ei. seladon," odvtil s potmšilým pohledem Gustav. „Ne, „Promite, že jsem tak prostoeký," dodával. Za tu chvíli, co jsme se procházeli námstím i za ním kolem zadní fronty lázeské restaurace, obloha zase se zakabonila a tžké mraky visely nám nad hlavou. Proti nám od Jestábí šel malý finanní rada v lodenovém límci a furažce a zhlédnuv
—
—
176
Gustava salutoval a aniž dbaje naší pítomnosti pravil
:
„V
so-
veer odjedu do Boženu. Zde
botu
to
nebude
letos lepší, na-
opak horší. Uvidíte, jaké lijáky nastanou." „Nestrašte nás, pane vrchní rado," odliodlala se ozvat na,
tebaže jsme
se
má
že-
starým pánem nebyli navzájem sezná-
meni.
Pan vrchní rada smekl, uklonil
i
ném pedstavení podal ruku
a
vdl
pedstavil
se,
pak teprve
mné po vzájemmé žen odpo-
:
„Nemohu pravil,
svého proroctví odvolat ani joty, milostivá paní,"
se
„znám
zdejší kraj a
V ervnu jsme te tu nastane
tu saj
jsem dobrý pozorovatel pírody.
— ale — pardon, šlamastika." Usmál se sám tomu
mli
krásné dny a v srpnu pijdou zas
namanulému výpomocnému slovu, uklonil se, smekl zas furažku a vybízel „rozhodnte se také pro jih, z Augustiniánky :
vás pustí bez týdenní výpovdi, udlejte
si
malý výletek do
— zde to nebude stát za starého erta, uvidíte.
Alp
A vám
to
také radím, pane režisére," dodával obraceje se na Gustava.
dv
„Jenom
stovky do kapsy," prohodil tento se svým ironic,,Já nejsem tak situovaný, abych mohl mnit
kým úsmvem.
lázeské pobyty," dodával skoro prudce.
,,Já
jsem
se
neuml
tak narodit jako vy, pane vrchní rado!"
Pekvapil mne jeho ostrý tón, nepíjemn do mne zajel. Po prvé v život jsem slyšel Gustava jím promluvit a zacítil jsem v
nm žlu a závist
Abych
i
nepátelství k starému pánovi.
možné kontroversi, zaal jsem sám vyjsme zde v léení, že je nemžeme perušit a že snad nepohoda nebude trvalá. „Stále slunce nemže svítit, pane vrchní rado," dodávala má zabránil další
svtlovat, že
žena
s
my
úsmvem.
mn
pijde dcera se zetm," dodával nápadn zmírnným tónem Gustav a jako by chtl pímo smazati dojem prudkého
„A
bode
usmál na starého pána. „Co by ekli, ze a dcera, kdybych jim ujel?" dodával. „No, vždy já panstvo nenutím," pravil se zdvoilou obad-
svého výbuchu, dokonce
se
ností starý pán, smekl furažku a
dal okázale
porouel
ruku jako na dkaz, že
se. I
se nezlobí.
Gustavovi po-
177
„Ale vzpomenete na mou pedzvst," dodával, „a já si vám dovolím poslat pohlednici, až zde bude nejh, na dkaz, jak je v Griesu krásn." Rozlouili jsme se, pejíce mu šastné cesty. „Pro jsi se na tak osopil?" ekl jsem Gustavovi, když jsme kráeli smrem k Augustiniánce on ovšem k ,búd'. „Ponvadž je tak trochu ,protz'; ponvadž to jeho vybídnutí mne k cest do Alp bylo schválné. On ví dobe, v jaké jsem situaci a že i na Luhaovice dcery mi doplácejí." Pekvapen tím piznáním umlkl jsem, ale jím teprve chápal
—
jsem prudkou odpov Gustavovu vrchnímu radovi, a vlna srdené úasti s dávným pítelem provinula se mým nitrem. dál tím víc bylo mi ho líto, když jsem vzpomínal na celý jeho život, na zklamané jeho nadje, na báze ped stáím, ped obávanou pedasnou neduživostí. Rozuml jsem mu ím dál tím více. U Jestábí jsme se rozešli. Gustav odboil nahoru k bud, my jsme šli podél vodoléebného ústavu k Augustiniánce, schvál-
ím
n
178
si
zacházejíce.
Wll. ruhého dne starý pan finanní rada, maje pes lodenový límec ješt pléd a na šedivé hlavé místo furažky alpský klobouk se šttikou, skuten odjíždl a tetího dne, v pátek, pes nevlídné poasí, pijeli Gustavovi dcera a ze. Gustav jim jel k veeru naproti a na jeho optovné naléhání jsme mu museli rukoudáním slíbiti, že pijdeme do restaurantu Polenkova, kde budou veeet a kde nás navzájem pedstaví.
„Kde budou bydlet paní dcera a pan zet?" ptala se má žena Gustava, když dal žlutý koárek zastaviti pod lipovou alejí, kde jsme se
„V Janov jsem jim
s
ním
dom
potkali.
dostali
náhodou pokoj na dva
dni.
Objednal
jej."
„To se zdrží jen tak na krátko?" „Na dýl to ani dobe nejde. A mn by
to nebylo ani dvakrát
píjemno," svoval kamarádsky. „Víte, abych vám to rovnou ekl zef a já jsme dv rozdílné sféry. On má majetek, já nemám, on je opatrný obchodník, já nepatrný herec, já jen chudý tchán, ,oe', kterému se piplácí na lázn, kdežto on statká :
—
a továrník."
„A
paní dcera
pece?"
,.Ta se, milostpaní, ve
všem pizpsobila muži
a
samostatná a trochu odcizená již dív," dodával zvláštním poloironickým úsmvem.
ostatn byla s
tím svým I7Í>
Když jsme
se
naveer
dostavili
dochviln k Polenkm, Gustav
s dcerou a zetm tam ješt nebyl. Nevidli jsme to rádi; za prvé chtli jsme jít brzy dom, za druhé uvažovali jsme, kam usednout, aby to hostm bylo
vhod.
„Paní Gorubová
má
dlá patrn veerní
toaletu,"
poznamenala
žena.
„Jsem na
ni žádostiv," pronesl jsem.
„Pedstavuji
si,
že na ní
mnoho z bývalé hereky." „Vídeské panstvo to bude," dodávala žena v nerozmarné
zbylo
ná-
lad. Byli jsme již po
veei, když
pišli. První paní Gustina, vy-
peovým frapantn pipomnl
soká statná blondýna, v nanejvýš elegantní rob,
mn
s
boa a vjíem, za ní její muž, který srsoznámého mi vinaského agenta z Prahy, s hustým, vitým erným vlasem a mohutným, ale co nejbedlivji pstným erným knírem. Byl o nco nižší než paní Gustina, ale ramenatý, vypjatých prsou, sebevdomé, pružné chze a nejpelivjšího ústroje. Pohyby krevnatých rukou dovedl svádti pozornost k velikému briliantovému prstenu na své levici. Za obma mladými manžely šel teprve Gustav, trochu
tém
jaksi nahrblejší a s
ironickým
naklonnjší lysinou
a
polohokým, polo-
úsmvem.
Povstal jsem, když vstoupili, abych upozornil, kde sedíme, a
Gustav hned nás vidl a zaboil k našemu stolu. ze Gorub, statká a továrník. Pochydcera Gustina, til hodn z eštiny, takže se obejdeme bez nminy," dodával a pedstavil navzájem nás,
„Má
V
mj
úklon pán Gorubov bylo nco
jako zas ve vítání paní Gustiny
rázného, vojenského, tak
hodn
Pan Gorub mluvil hlubokým hlasem,
hereckého. jistým,
hluným,
neza-
jíkavým tónem, paní Gustina jako salonní dáma, která ví, že budí pozornost a odvažuje na vlas své pohyby, pohledy i úsmvy, znajíc jejich úin. Pan Gorub objednal nejdražší jídla a vybrané víno, udíleje íšníkovi rozkazy energickým tónem,
180
který vzbuzoval pozornost
i
respekt.
Gustav dal si tvrtku obvyklého svého vína a veei zcela skromnou. ..Nevíme, nebudcmc-li panstvu pekážeti," pronášela paní Gustina po vzájemných projevech potšení ze seznámení a zahrnujíc konce dlouhých ídkých rukavic do zápéstí za knoflíky, ..ale oe tolik naléhal a tolik krásného o panstvu vypravoval
." .
.
nebudeme pekážeti," ekl pan Gorub se zdvoilým úsmvem dstojným, ale spátelujícím se tónem, zamnu! 8Í ruce, briliant výhodné zasvítil a otálející íšník zrovna poskoil, když pan Gorub mu kategoricky pipomenul: „tak ,.Ach, jisté
hitro, hitro!"
Potom
pan Gorub pozorné rozhlížel spoleností a náhle se vymrštil a prohlesnuv pardon" chvátal ke dvma pánm a jakés dám. sedícím u protjší stny pod zrcadlem, a s velise
,.
kými úklonami se s nimi vítal. zde bude mít mnoho známých." pronesla paní Gustina, ..již ve Vídni jsme se dovdli o nkterých a cestou slyšeli ješt o jiných. Pamatuje všude na obchod," dodávala obracejíc se k nám se strojeným chladným úsmvem, a v tom pohybu zasvítily se jí ku podivu tpytné briliantové butony v boltcích. Všiml jsem si potom, že ona mla na ruce briliant z úzkým kroužkem a mnoho prstenu až k prostedním klou-
„Muž
i
bm. Gustav
již pojídal
veei a pipíjel obyejného manželm Gorubovým pinášel
svou prostou
stolního vína. když íšník
objednanou láhev ,,
Upozornte
a
pokrmy.
pána, že už je
veee
na íšníkovi a kynula oima, kde
tu," sedí.
naizovala paní Gusti-
íšník porozumv
se
uklonil a chvátal pro pana Goruba. jenž pišel za okamžik
záící a plný dychtivosti do jídla
i
nápoje.
„Jsou zde Schwartzingrovic." ohlašoval rozjaen, musíme tam, Gustino. pak k nim pisednout, slíbil jsem jim to. ,.
si
—
panstvo odpustí." dodával obraceje se na nás, „jsme v dáv-
ném obchodním
spojení."
„Prosím, prosím." pravil jsem.
..jen se
nerate omezovat."
ÍHI
Gustava jako by zde nebylo.
„A pijde sem Burkowski, k tomu si také budeme muset pisednout," ohlašoval své žen, „aspo na chvíli, to víš." Paní Gustina jen pokývla, nedávajíc se vyrušovat od veee. vysoká a graciosn. Má žena mne jemným dotknutím upozornila a já jsem porozuml. Manželé Gorubovi mli zdravou chu, s jídlem pospíchali a nmoho nemluvili. Jen tchánu ekl Gorub, pro že si nevyhledal radji byt v Augustiniánce, jako my. To že by bylo rozumné. Gustav se jen pitrpkle usmál a pravil, že míst nebylo na výbr, když pijel. „No, šlo o blízkost lázeské restaurace a námstí vbec," pravil ze s úsmškem, pohlédl na svou ženu i na nás a dodal slovinsky: „naš oe rad ravno od pipe". Pivel poouchle oi a pohladil si svj hustý knír. Po veei oba manželé si dali ješt sýr, pak nabídl pan Gorub i svému tchánu doutník. Zdráhal jsem se, ale on naléhal, až jsem si vzal. Gustav pravil, že je zvyklý cigaretám, ale ze jeho jej pinutil do doutníku, dodávaje, že cigarety nejsou mu zdrávy, že by vbec jich kouení ml zanechat. Pronášel to tónem napomínavým, rozhodným, jako nadízený ku podízenému, vbec pozoroval jsem, Jedla jak na
jevišti,
ruce
s
mn
že dává tchánovi najevo jakousi ležérnost,
sms
nedbalosti a
povýšenosti.
Tváil jsem
mne
a na
se tváila, jako
ironickým
prst Když
jako bych toho nepozoroval, když Gustav na
se,
mou ženu nkolikrát zpytav
pohlédl. Ale když ona by nieho neznamenala, spokojil se svým polo-
úsmvem
a jen dvakráte
a prohlesl napolo s si
humorem
si
i
pohladil bradu
„ja ja
— ja
byl pan Gorub zapálil, pokynul paní Gustin, povstal,
uklonil se
nám a
opakoval, že
si
musí
chvíli
pisednout k panu
Schwartzingrovi a pak že musí také ješt promluvit
182
koneky
ja".
Burkov^7skim
— „víte," pravil,
lovk
.
je
zde
.
.
„mli by nám
s
panem
když Ale než panstvo odejde, ješt pijdem," doto za zlé,
dával klanéje
„do widzcnia
se,
kumpán." dodával rty
mu
a zas tak
— a konené nአoc
je
dobrý
poouchle na Gustava pohlédl
a
škubl zvláštní jeho úsméšck.
Uklonil se ješt jednou, paní Gustina rovnéž, ukázali íšní-
kterému stolu má jim penést víno. a šli. je omluvit, milostivá," pronášel Gustav dobrácky, „obchodní styky, to víš," obracel se na mne, „a konené budekovi, ke
„Musíte
me
se bavit
bez nich," dodával.
i
Vypil rychle, dal
ném
si nalíti
novou tvrtku,
chvíli mluvil o
ji-
thematé, ale bezdéky se zas vrátil jakoby pitahován
k dcei a
zeti.
O ném
dél, že
má ve všem svj nezménitclný vbec jiného mínéní, že pro-
soud, že nepipouští omylu ani náší své to líbí
úsudky
nebo
apodiktickou neomylností. Nikdy: ,mné se
s
nelíbí, já to
mám
za takové a takové', nýbrž vždy
papežsky: .takové to jest!*"
„Vyvinulo
se to zcela pirozené." vykládal, „v dvaadvaceti
letech se stal šéfem továrny, dovat, nauil si
pánem
skromnosti, leda k
chodní prospéch.
K
tm
tém
si ji
je
nucen rozhoOdvykl nichž mu kynul ob-
statku, byl
se záhy diktovat, porouet
—
zachoval, z
starším.
i
dosud nanejvýš pozorný, ohledný.
Je to zcela pirozené, nemže to ani jinak být ,,Nemá bratr nebo sester?" zeptal jsem se. „Ne,
„A
je zcela
sám.
To
!"
také pispélo k vyvinutí té povahy."
což, smím-li si dovolit se zeptat
:
s
paní dcerou jak vy-
chází?"
„Ach, tu chová jako v bavlnce, nesmírn
ji
má
rád.
Ale ona
jeho také; co ekne, je svaté. Šastné manželství."
„Mají dítky?" ptala se má žena. Dvouletého synáka. Ale výbornou opatrovnici mají k ,,
nmu.
si mohou vyjet. Je v rodin už ticet let, zná zet mladého hocha. Slovinka je. Tu mají oba rádi, na ni nedají dopustit. Má nebožka ji znala, byly z jedné ddiny. To vlastn pisplo také trochu k seznámení." Gustav se rozpovídával, ržovl a kouil cigaretu za cigaretou, hlad si chvílemi svou lesknoucí se lysinu a pejíždje oholenou svou brataké chtl nám dávat zapomínat, du. Byl v dobré nálad,
Bezpené
jcšté jako
a
IHS
:
:
i dcera si od nás i od nho odsedli k cizím. Domníjsem se toho ze stále rostoucí jeho živosti, ím déle prodlévali manželé Gorubovi u cizích stol. Utvoila se již celá spolenost: Schwartzingrovi, Gorubovic, Burkowských, na nž nás Gustav upozornil, a ješt jeden pán se dvma dámami, o nichž nám nedovedl Gustav dát uritjších zpráv. Jedna z tch dám kouila papirosu za papirosou a nápadn ži-
ze
že
val
v se bavila
s
Gustinou.
se má žena. „Není to Gustav pozdvihl ramena, rozhodil ruce a pravil z Vídn není. Ale optám „Já ji neznám, milostivá paní
hereka?" zeptala
—
se.
„My
už budeme musit se
už hnedle
pl
desáté, náš
sbírat," pravila
as!" dodávala
má
žena, „koukejte,
a
pokynula na ho-
diny. I
Gustav na
n
pohledl, zabubnoval prsty o stl a pronesl
netrpliv „Že nejdou, že nejdou sáté.
— ekl jsem jim, že odcházíte o pl de-
Dovolte, milostpaní, upozorním je."
A
Nepipustili jsme, naopak bránili. se baví. My se ztratíme, pan Linhart jim vyídí naše poruení. Jsou tu na výlet, nacházejí známé,
na
je vyrušovat.
Naléhali jsme tolik, že pítel podlehl.
„Ale
já
na
n musím pokat," pravil omlouvav.
jsme s úsmvem a zabránili jakémukoliv Gustavovu výprovodu z místnosti. Vyšli jsme tak, aby nás Gorubovic ani nepozorovali, a byli jsme oba rádi, že
„No
se
to se rozumí," dodávali
nám
to povedlo.
Ješt v byt v Augustiniánském dom mluvili jsme o Gustavovi, o jeho pomru k dcei a zeti, o panu Gorubovi vbec, a byli jsme rádi svému nepozorovanému odchodu. Má žena nedala si vymluvit, že paní Gustina Goruba chytla, že má diva-
184
delní krev a svody a že také otce má v hrsti. Že Gorub jen na oko hraje energického, že provádí však vlastn vše, co paní Gustina chce. Ale že umí vše tak zaídit, aby ani ,oe' ani muž nic nepozorovali. Herekou i v život že je každým coulem.
Pokusil jsem 8C
jí
hájit, ale
stanovisko ženino
objevovalo v novém svétle, a nemohl jsem
mu
mn
ji
skutené
upírat veškeru
oprávnénost. No, uvidíme ješt zítra a snad pozítí.
1^^5
:
XVIII. ruhého dne o deváté hodin obloha byla zamraei vzpomnli jsme živ pana vrchního finanního rady, ale mrak ležel mimo to i na nálad Gustavov, jeho dcery Gustiny a zet. Na panu Gorubovi byl nejpatrnjší. Shledali jsme je všechny ti v lázeské restauraci u snídan na verand a pan továrník, ani když jsme pisedali, nijakž si neuložil reservy, naopak hledal v nás pomocníky proti „oetu". Nezmírnným tónem, jakým mluvil, když jsme pišli, pokraoval, k nám obrácen, po intermezzu pivítání, odvážn a na,
úton „Naš oe
niznal je nikdar raunati.
I
mel
bi pažiti
na
se,
mora
mnogo vina." pítel Gustav pekroil vera míru
hoditi zgodaj spát zgodaj vstajati, ne piti
Domyslil jsem se hned, že vbec rozpoet na pobyt v lázních, což pan Gorub ráno shledal, ale peskovací jeho tón tchánu a staršímu lovku vbec mne jítil, a ješt víc to, že dcera tomu nebránila, naopak byla zejm na stran mužov, mlíc, neujímajíc se otce. Gustav sedl s hlavou odkrytou a sklopenou, hanb se zejm, trpce se usmíval, dávaje na sebe dopadati všecky obžaloby. Nemohl se vzepít, poteboval zet, poteboval dcery. To vysvtlení hned mi kmitlo myslí, a proto hledl jsem spor zmírniti bez prudší obrany, k níž první vteinu jsem byl odhodlán, nebo mi bylo Gustava líto. jsem, co hokého prožil ve svém dtství a jinošství, a
vi
186
Vdl
pak pozdji v mužstvi. jak pohlížel do budoucnosti dost co mi napovédl o svém zcti vera, jak jej charaktcrisoval s rozvahou vysvétlujc prvky jeho povahy. „No, vždy nebude tak zle," pravil jsem s úsmvem. ..Zdrželi
i
smutn,
jste se
„My
i
trochu vera?"
—
„musíme prosit ješt panodpuštní " dodávala omluvným tónem. „My rovnž, my rovnž," dodávala hned má žena, ,.alc nechtli ne," pravila paní Gustina
—
stvo za
jsme
rušit, vytratili
„My jsme
šli
akoliv jsme „No,
ml
jsme
se."
brzy spát," pravila paní Gustina, „ale
mu
oe
ne a ne,
domlouvali."
radost ze setkání." pravil jsem. ..Oslavoval je."
„Ješt do .búdy' šel," pidal pan Gorub polínko. „Když už my jsme šli spát," dodávala paní Gustina. „Ima um?" dodával pan Gorub. Vtom zhlédl pana Burkowského s paní pisedající k sousednímu stolu, rázem se vyšvihl a již k nim spchal, hluboce se uklánje. Za chvíli pišel pro svou chof, nám se spšn omluvil, tchánu ani muk. a již odvádl svou ženu. která usmívajíc se také špetla slovo omluvy, k sousednímu stolu. Zstali jsme s Gustavem sami. Ml hlavu v dlani a bylo vidt, že je
mu
lítostno.
„No, kamaráde," pravil jsem úastliv, hlad to tak
tžce;
peháky
mu
ruku. ..neber
bývají v každé rodin."
„Pan ze má už takový vrozený prudší tón. Sám jste to vera naznail." poznamenala má žena, také útšliv. ..Cizí jsou jim vždy pednjší a vzácnjší než vlastní." pronesl zvolna po hodné chvíli Gustav, „a to je. co nejtíž cítím." dodával máchnuv rukou. „A zvláštní je, že nejen u Gustiny, ale i
u Gizely."
..Toho se jen snad domýšlíte, pane Linharte," pravila
srdeným
má
žena
tónem.
Gustav s ironickým svým úsmvem. malý pán. bude spíŠ potebovat než dávat, a už po." podporován. V tom je to tebuje, už je „Už jsem zas ,v záplatách', jak za studentských let." dodával ,.I
.,
ne.
,Oe'
i
ne." namítal
je
—
.
.
IH7
!
mn —
obraceje se ke kal?
.
.
„pamatuješ
Na Karlov námstí
.
nevím kde
se,
tenkrát?
— jsem etl, jak Neruda
jak jsem
...
ti
o
tom í-
A te nedávno — už
píše, že
jemu íkali
i
,zá-
Ale což Neruda, ten se probil k výši, k velikému významu,... kdežto já ím jsem, ím budu?..." Zakryl tvá obma dlanma a se zdálo, že oi se mu zalily slzami i že jsem ucítil zastenání. Chopil jsem jej za ob ruce a pravil jsem co nejsrdenji: platái'
.
.
.
—
mn
„Ale, píteli,
na
tak
tžce vše brát?
Vždy
ti
není tak zle."
Odstril ob moje ruce a sám je uchopil a prudce stiskl. „Což ty víš," vyrážel, „což ty víš? Už mi Gorub ekl, že Luhaovice mne jen svádjí že tu nepoítám že se tu neznám Už mi vyetl svou podporu ... I Gízinu. Že na
—
—
— —
!
heším
.
Vyrážel to bolestn,
„A
že
si
dopávám
lítost
vína v
paní odpustí," obracel se
v
nm propukala.
bud!" na mou
dodával náhle.
— „Milostivá
ped
starým kama-
ženu, „že
rádem nezatajím, co jsem jim odpovdl na prosím, vytli lip,
když
poloviato. Že je,
milostpaní.
Vi Gustin, schváln osud, ani na nich.
na svém za
A
jejich narážky,
—
že nevystauji To mn, jsem jim rovnou, že pro mne i pro mne jednou šlak raní poádn, než jen tak na budou mít starostí a vydání. A tak tomu A já jsem pronesl pravdu. Svatou pravdu Gorubovi i konen i Gizele. Pokouším hazardu ji a myslím, že neheším ani na sob nejmén už na své budoucnosti nebo dokonce
pekrouji rozpoet,
že nešetím, že
bude
n
." .
.
.
.
mí
—
umní
n
ekl
vi
.
.
.
Myslíte, milostpaní, že
nkdo
z nich
m
umlce má?"
Gustav naplno se zasmál, ale byl to hoký smích, potom zkišelmovsky se na nás zadívat, ale bylo nám úzko pi tom nuceném zveseleném pohledu. „Co ti ostatn na jejich úsudku záleží, i kdybys ml pravdu?" vil ret a snažil se
pronášel jsem lhostejn.
„Ale což není-li to úsudek jen jejich?
g klesáš? 188
býval, že
Cítíš-li
sám, že nejsi tak
t opouští pam?
.
.
.
— Vidíš-li, že
jistý, tak
Och, herectví
i
u kole-
pevný, jak
je truchlivá
jsi
vc,
kamaráde, nepivcdla-li
té
A
ke jméní.
v tiapadesáti letech?
— Nebylo by opravdu — tak najednou — „Ach, ach, ach, jdte — malujete to horší, než lip
šela konejšivé a s
„Zbytené
jsi se
úsmévcm moje
?
žena. „Dojista,
.
.
.
Rázem?"
to je," proná-
vte mné !"
trochu pobouil," pomáhal jsem
ji
a pohladil
jsem Gustavovu ruku. ..Zdržel jsi se
vera
déle v búdé," dodával
jsem.
..Jak
jsi
spal?" ..Nevalné.
„V tom
je
Ráno byla bouka, jak víš. Probudila mé." také piina." dél jsem, ..jsi nedospalý a nakvaše-
ný."
Pan Gorub s chotí vtom pišli a oznamovali, že smluvili s Burkowskými výlet do Trenína povozem, hned. te ješt.
—
—
dopoledne.
„Oe
nás omluví a panstvo také." pravila paní Gustina rozto-
mile.
„Jen abyste nezmokli," pronesla má žena. „Najali jsme landauer," ohlašovala paní Gustina s úsmvem. ..Nemjte nám za zlé, Burkowští nás pemluvili." dodávala. „Obchodní styky, ohled na n. vliv, to se samo sebou rozumí," pronesl jsem nikoliv bez pídechu lehké ironie.
„Myslím, že tam bude lepší poasí než zde," pravil pan Goby byl peslechl mou poznámku nebo ji schválné
rub. jako
ignoroval.
ješt sem?" optala se má žena. „Ale kdež." odpovídal pan Gorub. ..Nemohu se na tak dlouho vzdálit. To nejde u mne kakor pri oetu," dodával ironickým tónem. ..Ten. vím, bude tady ješt dlouho banketovat !" pohledem, který nebyl pátelský. Slehl po „Mohli byste tu zstati pár dní spolené," podotkla má že..Vrátíte se
—
nm
na. ,,
Copak
je to
možno pi hospodáství
a
továrn?" skoro prud-
ce namítl pan Gorub.
,.Tak vaše paní by tu mohla zstat nala,
nepouštjíc
dávala,
se své
myšlenky.
s ,.
panem otcem." poznameTšil se tolik na ni," doIHtt
„Chodit
s
ním veer do ,búdy'?" podotkl pan Gorub nikoliv
bez úsmšku. ,,Oe
udlá
nejlíp," dodával,
ekl
Vídn."
„když
se také se-
pevným
pohle-
Gustava. „Je to jaké léení, jak on tu žije?" dodával obrácen k nám.
úton
bere a vrátí do
to jako
píkaz
s
dem na
„Tak
tm
mže žíti také ve Vídni," poznamenala v souhlase s cho-
paní Gustina.
—
„No a dlá, jak myslí," poznamenal úmysln mírnjším tónem pan Gorub již vzhledem k nám, jak jsme ihned pochopili.
„My jedeme
do Trenína, jak jsme s Burkowskými smluvili, a panstvo nás laskav omluví," dodával tónem úpln vlídným sjímaje cestovní
apku
a
klan
Rozlouili jsme se zdvoile,
se.
a
ne bez
jisté
stopy
chlad-
nosti.
Gustav stál po celý výjev s hlavou trochu sklopenou a se rty do poloironického úsmvu sevenými. „Pa, oe," pronesla paní Gustina, když se s námi byla rozlouila a podávala otci ruku. „Sbohem, dít," pronesl srden Gustav a políbil dceru. „Šastnou cestu,' dodával podávaje pravici zeovi, „máte prav." vyrazil njak prudeji. du, vrátím se do Vídn „A bude to rozumné," nabodelým tónem pronášel pan Gorub a potásl tchánu rukou. „Co tady?" dodával a dokonce se usmál. „Ve Vídni máte víc ,kumpán' a za pár dní se tam uvi.
díme.
.
Na tady platit byt?"
Chtlo
to zníti
dávku
ironie.
Když
se byli
zdvoileji
srden,
ale nebylo
možno v tom neznamenati
manželé Gorubovi ješt jednou s námi co neja odcházeli, usedli jsme si zase ke
rozlouili
stolu.
Gustav sal
s
hlavy šedivou
epiku
a pejíždl svou pleš.
a
jindy doPotom vytáhl z pouzdra doutník, zapálil si jej, poledne nekouíval, jak jsem pozoroval, a vypustiv první kotouky dýmu, zaškrábal se na temeni a se zcela jiným, než
190
kdykoliv jsem u
nho
pozoroval, trochu ironickým sice, ale
vážné podbarvcným tónem pronášel foukaje do vypouštných
kotouk dýmu „Cím
dál do
let,
života, kterou
tím více poznáváme charakter úlohy v
nám osud piknul
.
.
.
nové, komikové nebo pouzí cpisodisté
he
." .
.
..Mluví z vás docela herec." poznamenala jíc odvrátiti
té
Poznáváme, jsme-li hrdi-
má
žena vesele, chté-
vážný tón.
„Ano, milostpaní." potvrzoval Gustav. „Vyvinula se u mne Chceme hrát všichni veliké úlohy nastupujíce život. Ale ím dál. tím více se pcsvédujeme, že všechno následující bylo výsledkem - pedcházejícího. S rosjako u herce taková thcorie.
toucí prožitou minulostí jsou složky zbývajících výslednic na-
nám ješt vymeného osudu a naše vlastní vle
šeho
ím
nji svázány,
dál tím uritéji a
sil-
možnost néjakých zmén
— tím omezenjší."
„Ty jsi strašný theoretik," poznamenal jsem úsmšku, ale tím jsem se Gustava dotkl.
nikoliv
bez
„Nejsem," pravil drazné, zkusíš to na sob sám. Cím dál do tím více ubývá svobody a pibývá osudovosti. A tím jsme naklonnjší vidt všechen svj život ve zbarvení osudovosti jako nevyhnutelnou výslednici daných pomr, v nichž jsme žili, to jest narodili se. byli vychováváni, zvolili si po,,
let,
—
volání za
práv vládnoucích
a tak dále a tak dále.
a ne jiných okolností, oženili se,
— Vždy to musíš jako spisovatel
cítit
kdo jiný. Cím více ke sklonku, poznává každý z nás, vítzem nebo poraženým. A poznává celý kus, v nmž Bylo-li drama nebo veselohra nebo rodinný obraz. Af na
víc než byl-li hrál.
i
ei k mé žen, „jsme vždy neseni. Každá žena, každá kolegyn, každý kolega, každý principál byli vždy kusem našeho osudu Nebyly ,Nana', Cenci, Kristina, Gustina ástmi mého osudu?" to hledíte, milostpaní, jak chcete," obracel se v
.
.
.
—
—
obracel se na
vlastní své
sudby?
mne
otázkou.
— Jak
ti
„A
necítíš
vstoupil ty v cestu tady milostivé paní?
mlo? Úmrtí
sám
mé?
nahodilosti
eknme,
vstoupila, anebo
—A
jak
jsi
jaký vliv to na
—
Ach, kamaráde, dej si sloužit, jsme herci všichni, jak jsem pravil, a v jakém kuse a tebe
choti tvé
i
191
!
jakou úlohu jsme hráli a jak jsme ji provedli, poznáváme te." prve na sklonku svých let „No, doufám," vpadl jsem do horlivého výkladu Gustavova vesele, „že ješt nejsi ,na sklonku svých le?" .
„Kdo
ví,
.
kdo ví !" ozval
píteli,
riosklerotik a jist ne
dnem
se
drazn a vážn. „Jsem arte-
ani hodinou."
„Ale jdte," tšila má žena, „vypadáte znamenit. ." nané kúe „Odjedu ješt dnes odpoledne, milostivá paní." .
A
po doko-
.
„Jakže?"
„Po tom rozhovoru Není možno ."
—
.
se
zetm
a dcerou ?
— Vždy to chápete
.
„Ale nevažte to tak!" „ekl jsem, vrátím se do Vídn, a nic mne od toho neodvrátí.
Jsme dti osudu." „Aspo trnáct dní zde s námi ješt pobute!" naléhala má
Ješt
dnes.
žena.
„Nezstanu, milostpaní. Nebude hezky, pan vrchní finanní rada
ml
s úsmvem, ale tušili jsme, že to „A po tom dnešním rozkladu ani den !" po-
pravdu," dodával
není pravá píina.
tvrzoval sám. „Caluje racky,"
uklánl
žen
dou," pravil, smekl, políbil
se,
ruku,
„jdu se rozlúit s bu-
mn
potásl pravicí
a již zmizel.
Ohlédl jsem se za ním, až
zašel, a
od tch dob jsem ho ne-
vidl.
o
jsem šastnjší. Ale hokost jeho života jsem cítil, i to, Snad se s ním letos v studánkovém chladu a stínu Gáborky zase shledáme.
Byl bych tomu
193
upímn
rád.
Trochu pod „M (uí /{(}{'
i'
ti
K
fi
\l(l(i
(I
strvcr hrrre^
Sebraným spism M. A. Simáka pipojil Václav Dresler
dkladnou
literárné kritickou studii, v niž vyliil celé jeho
knižni diJo tak
svédomit
nikdo nemusil
pát
víc.
a vyškolené, že si
Ale M. A. Simáek
nictvi na sklonku devatenáctého století a na
cátého zjevem, který ani
nemohl být
pi
pro prvni potebu je v
našem pisem-
pechodu do
dva-
své zvláštnosti a závažnosti prosté
ješté úplné zhodnocen, protože piliš souvisí
mnohonásobným literárním proudním své doby a protože píval nových a nových zjev nedovoloval vénovat mu tolik zevrubné pozornosti, kolik by dokonalé poznání a pochopení
s
bylo vyžadovalo.
Trvale je M.
A
Ši máek v
djinách našeho moderního písemoním naturalismem a realismem, který v osmdesátých letech minulého století pronikl z vdí literární Evropy také k nám jako dsledek pevládajícího nazírání positivistického. Mnoho o tom píklonu k literárnímu positivismu rozhodlo, že byl vychovancem reálky a techniky, že stunictví
sluován
.
s
doval chemii, že pomýšlel na dráhu továrního, cukrovarního
úedníka: reálka a vysoká škola technická vystupovaly v našem školství od zaátku jako pední pstitel ky písných véd a u inženýr se obecné pedpokládal vyvinutý smysl pro život skutený, jasný zrak a pímý posteh toho. co jest. Jsou i v .Maxinkové strýci herci" místa, která svdí, jak Simáek
—
lilii
/ sám s té stránky oste dlí výchovu gymnasií s jejími úinky od výchovy reálek. Tím více však padá na váhu, že vlastním popudem realismu a naturalismu Šimákova nebyl duch podstatn vdecký, nýbrž jemné a hluboce vzaté cítní sociální. Nech jakkoli se Šimáek dále vyvíjel, vždycky zstane v jeho literárních poátcích básnická sbírka „Z kroniky chudých" a vždycky se jako první jeho románová próza bude uvádt „U ezaek". Takového naturalistu a realistu z povolání mohli snad mít jen eši, aby picházel na kolbišt literární všecek rozechvn nejlyritjší bolestí nad bdami, bemeny, nouzemi a strastmi sociálního dolejšku.Šimáek byl skoro až sentimentální, žensky rozcitlivlý, jak tesknil ve verších steskem
vyddných,
utisko-
vaných a vykoisovaných a jak by byl chtl vyjmenovávat jednotliv všecky ty druhy zamstnanc, kteí tehdy nejhorším dením nevydlávali asto ani tolik, aby se aspo jednou denn s rodinami svými dosyta najedli. Ozvalo se to v Šimákovi ješt i v „Záletech" : „Já vidl šíje nízko schýlené, já vidl tváe potem zbrocené, lid zel jsem v pokoe pi tžkém díle, kde kol vše kvetouc vzhru rostlo v síle, a bylo mi tak úzko, k plái jak zakrslému dcku hrbái." Kdež by byl
Šimáek
dbal, že horlící jeho provolávání zní jako patetická
rýmovaka!
A
tak v lyrickém kvašení a
vení vytvoil román „U ezaek"
jako „charakterní obrázek z opuštného svta", vyvrcholení
obrázk „Z opuštných
míst". Vzal do jeho
základ doslovný
vzorec smlouvy, kterou dlnická dvojice, otec a dcera Krušinoví, musila podpisovat,
kampa. „Zavazujeme
když se dávala najímat na cukrovarní
se veškeré
nám urené práce správn pání svých pedstave-
konat, a vyžádá-li si toho poteba, po
ných denn i šest hodin pes ustanovenou dobu dvanáctihodinovou v díle setrvati. Dále se zavazujeme, že ped ukonením kampan práci neopustíme a pjené nám vci neporušené odvedeme, jinak každou škodu ze své mzdy nahradíme." Hle, tato strašná pracovní smlouva byla už programovým naturalismem, nebo poskytovala drtivého sociálního „dokumen.
.
.
.
194
.
.
dokladu badatelm sociologickým. Ale Simáek ji opsal do svého románu dosud jen proto, že jim otásla, že jej naplnila hnvem, že ho pimla skipat zuby nad páchanými tu",
kivdami. Dvanáctihodinová doba pracovní! Šest hodin dalši pes as! Tresty na mzd a náhrady t. zv. škod! Smlouva byla jako ohromný, posupný balvan tíživé hmoty, který se nemilosrdn svalil na své obti, aby nikdy už nemohly voln vydechnout a pozvednout hlavu do istšího vzduchu. Tam pod ním hemžily se jen zárodky híchu a zla. duševní zatemnélosti
práce
a zloinnosti.
Jakmile se však
Šimáek
obrátil se už zcela
lyrik octl na této své prúbojné cest,
rozhodn
o dalši
smrodatné pouení k
na-
turalistúm francouzským, zejména k Zolovi, a piln se obezna-
moval nejen
s jejich beletristickou tvorbou, ale také s jejich
naukami, hesly za
dkaz
a
píkazy. Bude se
mu vždycky
odhodlané, promyšlené
musit pokládat
pokrokovosti, že odmítal
každé literární psaní nazdabh podle povšechného vodítka, že si literární tvorbu nedovedl myslit bez ádného literárního
vzdlání
a že
opravdu jako Zola v
práci literární s prací vdeckou.
stoupí k „Otci", shledá se, že
prprav i výkonu sbližoval Když se od „ezaek" po-
píbh
bludné, nerozvážné ad-
junktské lásky pechází víc a víc ve výzkumnou studii pathologického pípadu, která zcela po zolovsku
románov dospje
dlá pokus,
až
kam
špatného zrozeni a zkázného mládí. Romanopisec je u svého píšerného otcovraha Lcxy tím chemikem, kterým byl, odborným luebníkem, jenž, schýlen k oazené dmuchavce. všecek tone v upjatém pozorování, jaký s vlivy
asi výsledek dají jeho
dokonán,
te
sváené
látky.
Te jist
te pokrauje, te se musí ješt nco
nastane poslední chemický úinek.
ních
nemocí, pojte
není
prbh te a
pimísit,
Vdetí
znalci dušev-
a vizte, jak zákonité a neodvratné jedna
vykonává své dílo zhouby! Jsou mezi romány Simákovými nkteré, jež, tebaže nemohou být usvdeny z irého napodobení, pece jenom nezaz nich
pou,
že
mly
uritý
Zolv román
za vzor a že jej v
sob
195
obrážejí vším
obsahem
a
uzpsobením. R. 1886 vydal Zola své
„Dílo" ze soudobého výtvarnického života paížského a r. 1891 své „Štstí" s jeho pražskými postavil Šimáek proti
nmu
typy socha a malí, s jeho sochaskou erotikou a umleckou manželskou domácností, s jeho píznaným píbhem tvrího úpadku, z nhož úžasem nad muednickou ženskou smrtí vyšlehne ješt jen jediný záblesk umleckého inu. A tvrí zápas Verunského je zde v jeho prostedí zápasem úastní pro celého jednoho výtvarnického svta, jenž se v i proti, kladn i záporn, pímo i nepímo, tlakem svých mrav, povah a sklon, proudem svých dj. Ale ti léta poté zaskvl se Šimáek svou nehynoucí „Duší továrny", svým „kusem fabrické romantiky", kde cukrovar hraje touž roli jako paížské tržnice v Zolov „Bichu Paíže" roli neodolatelného, otravného mamidla, jež svými kouzly strhává Baru Soukupo-
nm
,
vou-Fisterovou dál a dál do záhuby. Šimáek je takka všecek žhavý po ní, jak mu její horké, žárné, klouzavé tlo každým pohybem zosobuje vzepjatý symbol prostedí, jemuž se pod-
izuje
a
vášniv oddává. Bara
sob
je v
každém nervu cukrovarem,
svdného
a vábivého i odporného scestného a niivého. slastného i opojného a a porušujícího, Moc prostedí a sociální upoutání lidské bytosti uml vru Šimáek, pouený a vyuený Zolou, pojmout a uvést v románovou platnost tak, že v tom podnes nebylo ho dostiženo: seskupit to prostedí, dát každému jeho pedstaviteli plnou míru
vším, co on v
zahrnuje
jeho významu, zkoncentrovat je v
toí
a
rznotváný
kruh, jenž se
obklíeného, pobíhajícího, zmítajícího se
toí kolem utoí nebo milosrdn
zajatce, až jej
spasí. Zola, jenž své
uení
o prostedí, o jeho sociálním náporu a tlaku erpal z Hippolyta Taina a z fysiologa Clauda Bernarda, byl v
tom úplným
—
prostedí, jak se projeví rodii, zárodky vzadetermimistou tými z nich, výsledky spoleenského chovu, ovzduším asovým, to prostedí vrhal on na lovka jako svírající Osud, který se od antického Fáta lišil toliko tím, že jej bylo možno stopovat
196
tch
pi práci ve všech jeho prostedcích a
úkladech, obra-
a postupech, nástrahách a lstech, krutostech a
úskonos-
tch. A Osud, Osud, osudovost, to je též u šimáika stálý souhrn a odhad lidského života, ješté víc a neodvolatelnéji, než když se ekne jako v „Maxinkové strýci herci", že: „všechno bylo Osud, všecko vázáno jedno na druhém, podminéno jedno
druhým, z ného vyplývajíc". Vbec: „Osud
—
osud od ma-
lika."
Jen
arcie proti Zolovi jsou u
jetí
Osudu
Simáka
se rozliné rozkolísává.
rozdíly, jimiž jeho po-
Už
F. X. Salda
hned
pi
prvních divadelních krocích ..Jiného vzduchu" pádné vytkl, že u dí,
Simáka
se velmi snadné
pechází
z
prostedí do proste-
ze zkaženého a hnilobného do zdravého a obrozii jícího:
mentorský chemik Prokop se nemusí zludraené Hely píliš bát. když staí nepatrný zlomek asu, aby se její zludraení s ní odlupovalo jako pouhá skrývající a zakrývající slupka. Ale to není jen ..Jiný vzduch", románek „V novém živote" naznail také tak už nadpisem, že mladá uitelka Lojzika sklepe se sebe v Rejnové celou svou trudnou pražskou minulost, že udolá pvodní hrozby osudu a že si své nové prostedí sama zlahodí tak. aby mohla v ném být navždy šastna. ..Starý život zanikne docela, pražská minulost zhasne, a nový život v nové pdé vyvstane vlastními barvami, bez odrazu i svétel všimnete si jsou nei stín života zapadlého." Nebo naturalistití lidé, kteí si umíní osudu nepodlehnout, zvítzit nad nim a probit se stj co stj k jinému, radostnjšímu, skuten jen svému. Kterak by také románem Šimákovým mohli tak vyzývavé volat: ..Chci žít." kdyby si nebyli jisti, že si dovedou život podle své touhy na osudu vybojovat. Osvobodit se od toho, co na nich lplo, a uchytit se na tom, co slibovalo zánjší zítky! Ani o tch, které ..Osud" neodvratn sráží do propastí ..Osudu". ani o tch. se nesmí tvrdit, že to musilo zhola být: ztracenci biologického dramatu ..Ztraceni", nemusili být nevyhnuteln ztraceni! Vskutku je tomu tak. že Simákv zolovský determinismus asem nebo obas povoloval a že dostával trhliny. Kdyby se po ném celou adou próz a dramatických prací co nejzkoumavji
—
—
—
páslo, postihlo
by se brzy, že „osud" se
vší náplní své
soustavy
197
stával se u
Šimáka
ním plynulým, co teprve hledá prchod konenou míru svého rozpti Šimáka (netoliko v „Strýci herci")
a cestu, provaleni a uplatnní, a dolehnuti.
Opakuje
prohlašování, že,
se u
ím
dále do
let,
tím více ubývá rozhodovací
svobody a tím více pibývá osudovosti : dnes ješt
mžete
celý
svj „osud" zmnit, ale zítra už ne, — zítra vstoupí do nho osoby a okolnosti, jež pituži jeho vládu a zamezí každý únik. Lidé Šimákovi jako když z donucení klušou lesem, z jehož
skryt nevdí, kdo
se
vynoí k
jejich uštvání
i
k
jejich po-
depení, aby dal za pravdu obkliujícímu manévru osudu nebo jej protrhl. Je zejmo, jak to napíná v románech Šimákových na každou osobu, kterou cítíme nebo tušíme se blížit, a jak se
i
nebude-li novým dobíkaždé vstíc zdvíhá otázka, bude-li jejícím nástrojem osudu. Zkuste si to ovit ve „Svtlech minulosti", v „Laných srdcích," když se pochybnosti dje obracejí
k Betyn
a
Klemén a když je Šimákova románová
nika vetkává do
tech-
píbhu.
Spoluúinkuje v jejím napínání Šimákova erotinost,
která,
jako u Zoly, znala všecky prudké, horké, chtivé zápaly smyslnosti, a kdykoli je uvádla do románu v jejich výbuších, rozechvivala se
zárove
s nimi.
Bije do oi, jak v „Strýci Maxín-
kovi" Gustav Linhart je posedlý po vnadných ženských, po zpvakách šantán, po výstavních prodava-
sklepnicích, po
mužskému rozvášnní a vzplanutí kladl Šimáek ve svých prózách meze jen potud, pokud se vyhýbal každému zdání úmyslného polechtávání. Mstské zastírání, utajování a hanobeni pirozeného pudu bylo mu od poátku proti mysli, už od „Bludišt lásky". Pece však byla erotika a erotinost kách, a
Šimákova
vedle Zolovy
mnohem jemnjší
kladu. Kdežto Zola vyvozoval z jejího nutkání a žíhání, u štstí, náhradou za
ji
a
duševnjšího zá-
pedevším
z tlesné hmoty,
Šimáka
odepená
byla požadavkem lidského
dobra, úlevou
vytrpného
zkla-
máni, jediným oslazením bídy, strádání a životní hokosti. byl Tam nkde v koenech své bytosti a tebas i dále nad
n
Šimáek hedonikem, zásadním
198
hlasatelem
uritou dávku blaže nstvi a úkoje,
a
lovkova
práva na
když nebylo jiného, bylo
aspo
milováni, vespolné pituleni.
menuti všech tžkosti a nedostatk. u
Simáka pimések nkdy
spolené chvilkové zapo-
Do
dojemnosti.
lásky dostává se tim
nkdy
bolestné trpko-
Dojemnosti, když milenci ssaji lásku jako hojivý balsám, jako vysvobodivé opojný nápoj! Trpkosti, když rozkoš lásky sti.
zpsobí jen oblouzeni smysl,
v kterém se oprátka osudu jen
škrt i vj i utáhne.
Ale af dojemn i trpce, láska takto u šimáka ze Zolova tlesna pechází mezi hodnoty mrav ni, kde se u nho setkává se zloinnosti a s násilnou smrti. Šimáek vytvoil nkolik po zolovsku sensanich scén. v nichž se vraždi nebo v nichž ruka osudu na neštastniky vražedn dopadá, po pípad vsunul takové scény za dj. aby za nim celé prosvitaly, a dovedl je pedvést i uvést tak. aby bylo znát, že jejich mrazivou hrzu má v moci. Mže se rozhodnout, chce-li ji pouštt po kapkách i jediným náhlým chrstnutím. Nikdy však nevyrábí hrzu pro hrzu, zcela po stáru hali se do ni rozsudek mravního zákona, jenž byl porušen a žádá si trestu, nápravy, vyrovnáni, jakéhosi takéhosi smíru. Jaký by to byl hedonismus. kdyby mu mravní zákon pi každém vyšinutí a pošinutí života nezaruoval návratu k uznanému ádu? Bývá tomu u Šimáka tak, že jeho provinilci a trosenici samí se hlásí k své vin, k svému pochybeni, k své neschopnosti vzepení a dobrovoln berou na sebe i nejtžší pokutu a odpykáni. editel Vorel v „Otci" zdá se pistrkávat ruku nezdárného syna Lexy. aby pedbž-
ným pisypáním
Lúa
s
nosti, s
zvýšila
odmrku
jedu ve sklenici vina. a
Lónou závodí spolu na konci „Ztracených" v kajicniž se odhodlávaji k vypiti. Výslovn „oista" jako
v tragediích nebo
ješt
víc: ,JVeni napravení, není vyléení, jen
Daleko stranou zstává Zola se svými hmotaského západu pebíháme na evropský východ, a hrdinové Simákovi zpi-
smrt je
trest a smír."
štvanci pudových nával, z evropského
buzují kteí
se v
oist
s
onmi povstnými
ped shromáždnou
a provolávají
veejn
kajícníky ruskými,
obci padají na kolena, biji se v prsa
hroznou
zpov utajených mrzkosti.
199
Bylo u nás literárním pekvapením, když r. 1893 vyšel v „Kaknihovn" svazeek „Ze zápisk phil. stud. Filipa Koínka", na nmž se tlo podepsáno jméno neznámého Martina Havla. Kdo je Martin Havel? Komu se to zachtlo, hrát si na literárního zaáteníka, když všecky ty nejvýš pozoruhodné prózy a proziky jsou už tak vysplé ve výbru postav, rovnž v pojetí, rovnž v kresb, rovnž ve vypravské pohotovosti a pružnosti.^ A Šimáek se uchýlil tehdy ke jménu nov smyšbinetní
lenému, ježto
si
byl
vdom,
že
mní smr,
že se dává
aspo
zásti na jinou víru a že musí nejprve trochu vyzkoušet, jak se mu v ní bude dait. Ponukl ho pod její korouhev Ivan Serg. Turgenv a zatím nejvíce svými ,JLovcovými zápisky", jež nedávno po esku pinesla Ottova Ruská knihovna. Zmínka
prkazem, jenž se nesmí pominout, nebot v „Lovcových zápiscích" oznauje o nich v ,MsLxínkov strýci herci" je o tom
zvláš „Hamleta šigrovského újezda", a „Hamlet šigrovského újezda" je nepochybnou pedlohou „Chamradiny", kterou jak bu: Šimáek v „Zápiscích" zaadil na páté místo. i když Vasil Vasiljevi a Jan Svatopluk Kobosil nejsou jedna a táž rozvrácená, rozházená osoba a i když tento odná-
Bu
rodnný
Kobosil je jen a jen
stedí, typickým
lovkem
asovým zjevem
našeho eského proschauerovské tázavé rozko-
Turgenva zbývá pi tom pece všechen inscenaní postup, všechna povode nezdržitelné Kobosilovy rozpovídanosti, které je ulapený poslucha bez obrany a pes rostoucí odpor vydán na milost a nemilost. Vnitní nepotlaitelný, hlodavý nepokoj a nelad chytá se píležitosti, aby si podle možnosti odlevil, opt a opt. lísanosti,
na vliv z
Šimákv
Ani „Rudin"
a „Jarní
ké hnízdo" neprošly
vody", ani ,J)ým", „Novina", „Šlechtickrajem Šimákovým bez ohlasu,
tvrím
mnohých jeho románových podob a djových úprav by nebylo, kdyby se byl Šimáek nenadchl Turgenvem. A nadchl se jím, protože pozorovatelský zpsob turgenvského realismu hovl
mnohem lépe Šimákov pirozenosti než kterýkoli pozorovatelský zpsob jiný, soustavnjší, upjatjší a odbornjší. Cho-
200
dít si
pkn s puškou a s mysliveckým poboníkem, toulat se
u
bez omezeni volnosti a volby, utkvivat pozornosti jenom toru. co zrovna pitáhne a zaujme rozhliiejici se oko, zastavo-
tam a onde jen podle libosti a okamžitého zachténi, posbírat poklady životního poznáni toliko tak, jak se samy od sebe nabídnou a nahodí, to je dojista vábivjší, pfíjemnéjii, unášivjši než dát si uritý pozorovatelský úkol a provádt jej podle pravidel. Nemusí k tomu být nutné lovec, u nás v dobé šimákové obanské lovectvi ješt tak nekvetlo jako dnes, ale vždycky jsme mli dostatek studujících filosofie, kteí obcházeli po rodinách na obdy, na domácí vyuování tináctiletých Hynekú a schraovali zásobu „pohled". Pozorovatelstvi namátkou, povelem a zavoláním chvíle. Pozorovatelstvi, jemuž vat se
místo souvislého sledu stailo obasné podívání, jak co dále pokroilo, jak se co z eho prokluhalo. Zase ten hedonismus! Spíše okoušeni a ochutnáváni, spíše letmé pochytáváni než pronikavý prúzpyt. Nebojme se slova „požitek", i když se do
nho
zahrnuji „lívaneky" sleny Rózi a uzeniny
rovy, bublanina a holoubata na divoko. Francouzi
vykládat, kdo jsou požitkái ulovených
me
pán
Žehu-
umjí byste
posteh,
také ten literární rod, jak se zraí na pr. v
a u nás
má-
Simákov
vrstevníku F. X. Svobodovi. Pozorovatelstvi, akoli nepestává být pozorovatelstvím zcela realistickým, nabývá v té turt^cnvštin nejosobnjšího zabarvení, a
„Zápisky ph. stud. Filipa Koínka" jsou pokynem, aby
se v beletristických prózách
Simákových
rozlišovalo
pásmo
pedmtnjši
od subjektivnjšího, vyvrajícího více ze zídel osobních. Není to rozlišování píliš snadné a neomylné, nebof Si máek svou osobu vtahuje do všeho, co píše, že sám vystupuje v rzných maskách, aspo ásten, nebo že do svých próz a dramat rozlin obmuje dje. kterých sám byl úastníkem, ne-li hrdinou, nebo že do svých pípenáší osoby, typy, události, s nimiž spoleensky picházel do styku. íká se dnes .Mlíovy román", jako by byl píznané dnešním, ale bude se moci jednou také v prózách Simákových piln hledat, zvídat a urovat, v kterých osobách cele nebo zlomkovit ukryl sám sebe se svými záobjektivnjší,
bu
bh
ním
201
žitky, touhami, lítostmi,
piznáními
a
komu
ze
známých
i
blízkých lidí nasadil tu kterou tvá. Položme na jednu stranu
„Duši továrny", ,V novém život", „Bratry", „Laná srdce", položme na druhou „První služku", „Dvojí lásku", „Svtla minulosti", „Chci žít" a bude to dlení, jež by se musilo teprve podrobn vymezit a doprovodit výhradami. Nejošidnjší pi jest, že práv subjektivnosti Šimákovy jsou jeho tenái te ješt hlavním mostem k jeho tvorb a že je v ní ne poutá nic tolik jako vše, co je proháto, prodšeno, prody chtno, prohorleno jeho osobou, osobními libostmi, pohnutími a myšlenkami. Je v naší literatue elným pírodozpytcem té spoleenské vrstvy, z níž sám vyšel a k níž pináležel. Nebyla mu jen dodavatelkou vdných románových píbh, byla mu nositelkou, šiitelkou a množitelkou všeliké vadnosti a rozvrácenosti, všelikého slabošství a neschopnictví, sklon úpadkových a sebeniivých, živl, proti nimž se musí bojovat, aby se nevzmohly k spoleenské záhub. Jiní brali je na lehí váhu, pevádli je na njakou tu obecnou otázku etickou, povahovou, vy chovatelskou, ale Šimáek se tím nespokojoval, Šimáek chtl jít všude až na koen zla jako nkdo, kdo se jím cítí ve svém osobním život nebezpen ohrožován a kdo proti nmu volá na poplach nebo k ostražitosti. „Tua res agitur, tvá osobni vc je na denním poadu, o tvou osobní vc bží," s tím pesvdením píše Šimáek své pírodozpytné romány a má ho tolik, že je penáší i na jiné, až jim pipadá, jako by se zárove s ním probíjeli k nezbytnému pochopení a dovození, k osvobozujícímu vysvtlení a ujasnní pedevším pro sebe, pro svou naléhavou životní potebu, pro splnní jakési své lidské povinnosti. Jména jako Jindichovo a Bohumilovo z „Bratí", Erazimovo z „Laných srdcí", Betynino ze „Svtel minulosti", Bertino a Mixovo ze „Chci žít", ta jména a jiná nabývají u Šimáka téhož pízvuku jako jména živých a více než jen živých bytostí, která ho rozvášují a s ním stejn i nás, abychom jejich zmítání, pachtní, usilování, tonutí, lapání po spasném stéblu vnímali každým nervem jako on. Možná, kdy-
nm
m
202
bychom
si
ty jeho lidi osteji prohlédli, že by se
nám
zazdáli
všednjší, tuctovéjši. lhostejnjší ve svém mšfáctví, ale jsme tak rádi, že nkdo ze svého zahoeni zapaluje i v nich tolik
oh.
bleskotných „plaménk" a Nech i ztravujicích. Vypstil si na to Simáek všecko umní, jak své lidi líí. Nic stojatého, nýbrž ustaviný dramatický var, v nmž osoba zjevuje se
osob
jako hádanka a otázka k okamžitému luštni a
Ve „Chci žit" psí zaštkání ohlásí Bert, že se blíží Grša Stank s ryšav hndým irským setrem, a od toho okamžiku bude ho Berta takoka všemi smysly hltat, aby vyzv-
pronikáni.
nm
dla, co si má o myslit a jak upravit další svj pomr k nmu. Prudké sklonní, pekotnost ujišování, vyhledávání skrytého místa, chvatné vyrážení úvodních slov, okiknuti a usazení psa, všecko má pro ni stoupající význam k jejímu usmrnní. ,J^eušlo jí, jak se mu zmnožily vrásky u zevních koutk oních, jak zvadla plet pod dolenimi víky — " ..Zne-
pokojena, uinila pohyb, aby se zdvihla; a cizejši vzrstající podivností
il
—
Grša
byl
zpsobu, kterým k
jí cizejši
ní
hovo-
."
„Odmítla nabídnutý doušek lehkého tyrolského, ale on rozpait sáhl do náprsní kapsy, vytáhl utoru a pihnul ji ke
rtm na svlažení hrdla — ." ..Pipadalo jí chvílemi, že to nemže být on, hlas jeho se ji zdál jiný, nedovedla si vysvtlit i
zmnu, byla ji zaražena — " Jako by byla pišla, aby se ji Grša hlasov, mimicky, zpovdn odhaloval, a on se ped ní
tu
takka tvoi na rozháranou
budou si postehy až do chvíle, kdy Gršovo vzteklé napadení psa dožene ji k vyjeknuti plnému hrzy a úzkosti. Nebo zajde ve .J)vojí lásce" Luzný po obd k dchodovic Hermín a zas bude také on chytat každé její hnutí, každé zaškubnutí tla a zaznní hlasu, aby vy hádal, jak bytost, kterou všichni
skládat jejími užaslými sbírajícími
má pedstavovat s její bledostí a pepadlostí. ..Vyhrkla. zaala zuby do spodního rtu, jenž se jí zaal chvt, sklopila oi a zahledla se jimi do podlahy upené na jedno místo." vše ped ..upjatým" jeho zadíváním. Zmkl tichým soucitem, když Hermina svezla ruku s lenochu a zahovoila jakýmsi neznámým tvrdým hlasem, když pohrdliv odhalila ret, když v pisi ji
20U
trpklé cizot slov chopila se znovu lenochu židle a zatínala do
nho keovit své pitiskla
nehty.
ob dlan k
Vykikla se stenavou netrplivosti, Luzný „vidl, jak prsty si pi-
oblieji a
tlauje vika oní; potom najednou máchla levicí shry do." Luzný vidl, díval se, etl mimické písmo jejího zjevu, aby mohl pak s rukama nazad složenýma chodit podél šedi-
l—
vého starého plotu a pemítat, jaký smysl je ve všem tom, co takto kousek po kousku posbíral. On,
Luzný
s
Šimákem
uvnit!
A
dva nepatrné, krátké píklady, od nichž by se musilo jít k jiným a jiným, ješt dramatitjším a vytrženjším. Ale vždycky by to byl divák a poslucha uprosted dito jsou toliko
vák a poslucha, kteí všichni pijímají jeho a
postehy
za své, až se jim z nich narýsuje
valící se
vjemy
njaká hmotnjší
hmotnjší, uritjší a uritjší podoba k jejich rozpoznání. Kantova filosofie dospívá k „Ding an sich", k „vci o sob" jakožto podstat, jež navždy uniká lidskému zkumu. A tak i v Šimákov líení osob sama vlastní bytost jejich zstane nevystižena a neuchycena, jako by nikdo ani o to nestál, aby ji vyvlekl z jejího utajení, ale tím silnji vysvitne, jak se celý její jev svým vším lidským obsahem rozehrává pro nkterý ten zúastnný subjekt a jeho literárního tvrce. a
strýc herec" je opravdu pímo ukázkovým souhrnem všeho toho, co M. A. Šimáka dlá M. A. Šimákem. Mezi jeho prózami není žádná tak osobní jako tato, redaktor Š., který ji k sob užíváním první slovesné osoby soustedil, je spisovatel sám, a Maxínek, dávno známý z „První služky",
,Maxinkv
není tu jediná postava, kterou Šimáek vzal ke zpracování ze svých nejosobnjších, rodinných styk. Nejlépe by skuten bylo bývalo, kdyby byl o ,M^xínkov strýci herci" promluvil
k dnešnímu novému vydání
Šimákv
syn Vladimír, správce pražského našeho rozhlasu, také výborný jeho peditatel, ale ten se tedy omezil na to, že k prvodní studii poskytl hojných ústních
204
i
pokyn a vysvtlivek, ásten také zcela mže dát jen on. Od nho sama, zdá se, vyšel
písemných
dvrných, které
nejsilnjší
podnt k
dílu otcovu, nebof podle
poznamenáni když ped tim. T. 1906. vymohl patnáctiletý Vladimír na Šimáíkovi otcovské pivoleni, aby sml zanechat školního uení a vstoupit na dráhu hereckou. Musil se tehdy syn podrobit i písné lékaské prohlídce odborného psychiatra dr. Antonína Heverocha. aby se spolehlivé zjistilo, ze pi svém odhodláni netrpí žádnou poruchou duševního zdraví a že má k vyvolenému povolání nervy autorova byl ..Strýc herec" napsán
r.
1907.
poádku, vyzbrojené vší potebnou ovládací silou. Nikdo jako Šimáek. tak pouený a pesvdený o osudných vlivech ddinosti, rodinného prostedí, soukromé i sociální výchovy, nemohl rodiovských úkol a povinností pojímat nijak povrchné a zbžn, nýbrž musil se k nim stavt mnohem zcela v
úzkostlivji a
svdomit ji
než jiní: ..odpovdnost
rodi
jde
ješt i za hrob," íká ve ..Strýci herci", slyše v duchu zeteln „pozvednutý hlas" staré paní tetiky. A dsledek byl. že se nejzávažnjšího puzení jako kniha nejvložit do rukou synových, aby mu odvodnila otcovo váhání, aby mu promluvila nastádanými zkušenostmi, aby ho ponukla k uvažování a rozmýš..Strýc herec" zrodil z
výš otcovská, kterou
Šimáek chtl
aby ho uila opatrnosti a prozíravosti, aby mu poskytla i oprného vodítka. Nedat se zavádt bludikami! nevit píliš mladistvým tužbám a záchvatm! nepeceovat svých sil! nedoufat v zázraky a v hrdinná vítzství! neekat, že se zdaí, co se nezdailo tolika pedchdcm! Mnohokrát zejm zabolelo Šimáka srdce, když musil syna upozorovat na životní pehmaty a omyly, jež si najednou zaal vyítat! mnohokrát asi vázl rozpait v psaní, když lil studenou vodu na synovy troufalé zápaly a ohnivé nadje a lení,
varovné výstrahy
když se musil tváit, jako by zrazoval a odsuzoval svou vlastní odvážnou minulost! Zarážet mladý dychtivý rozlet i povzbuzovat ke zmužilému podstoupení všech možných obtíži.^ skliovat pesimistickými obavami i vzpružovat optimistickou sebedvrou.^ nechat planout vábící ideály i dokazovat jejich vrat kost a pomíjejícnost? Takové byly otázky, k nimž si musil Šimáek odpovdt, a on odpovdl: ,Mj syn byl v poátcích
205
dráhy, jež
mne
nikterak neuvádla v nadšení, ale
konen také
neodnímala mi všechnu nadji v pozdjší jeho zdar. Když nebylo jiného zbytí a když také dobré zdání lékaského odborníka rozhodlo proti
synovi
podprcem
Nerozehál
se, ale
ústupn odmítal
mému
místo
odporu, byl jsem hotov, stát se
odprcem
„konen
v jeho
zámrech a snech." píiny, aby ne-
také" nevidl
své otcovské pikývnutí, a
km pisoudil stejnou míru pravdy
obma
stanovis-
pochybnosti.
i
Hle, jak. Zprava vystupuje v jeho triptychové próze ten
Ma-
xínek, Maximilián Skivan, jenž vyroste na ádného, vážného
pírodovdným. Znamenit vykoná všecky zkoušky až k doktorátu, získá slušné existenní místo na státním výzkumném ústav zoologickém v Terstu, má vyhlídky na universitní stolici vídeskou, vytrvá neúchyln a fanaticky pi zvoleném povolání a pece, stižen souchotinami, bídn se ztroskotá, protože jako uenec, života neznalý, dá se k satku zlákat pepychovou, sobeckou krasa-
gymnasistu, vášniv oddaného zálibám
vicí, která,
nými.
A
pavouice, uštve ho nemírnými pažadavky hmot-
vyprav sám, redaktor Š., mu vyplatilo, že od technické služby pebhl k literatue, ke spisování básní,
zleva staví se spisovatel a
který líí, jak špatn se
cukrovarníaodchemie
román,
dramat, k redigování „Svtozora", k divadelní kritice.
ním zanikl hlavní zdroj „nervov pímo ubit, s mozkem jako po strašné rán, musil se k naléhavé domluv léka odebrat na jih", aby se zotavil ze svého zhroucení k dalšímu krušnému zápolení s osudem. Vdl už, jak dležité je
Svtozor padl vzrostlými schodky, stálých, jistých
zabezpeit
si
píjm
s
Š-ových, a
Š.,
natrvalo kousek toho denního chleba, zaopatit
se nadosmrti, doživotn, bez výpovdí, bez jakéhokoli píštího
vysazení na sucho: dekret a pense.
Šimáek pivodil
v „Strýci
herci" zvláštní tázavou scénu v Terstu, kde se setkají oba
protikladné typy,
Max a
redaktor
Š.,
dva sešlí churavci, jeden
zbídaelý plicním neduhem, druhý nahlodaný nervovým rozvrácením, a Vladimír mohl uvažovat, který z nich pochodil lépe, ten vytrvalec „v
206
pevném postavení"
jistotách literárních a redaktorských.
i ten pebhlík v ne-
Ale u redaktora
5. byla ta
ped synem pece
nevýhoda, že Si máek nemohl se
jen odhalit zcela tak, jak by
si
mluvit o své erotinosti a erotice, piznávat se k
byl pál,
nkterým
tm náklonnostem bohémským, vylíit svou ženitbu a své manželství,
vytknout rodinné
a
sourozenské chováni svých dtí.
prozradit své utajené ztráty bursovni. neukládat vosti
nad svým neukojením
redaktor 5. je literát a
a
Šimáek
si
zdrželi-
zklamáním životním. Mimo chtél synovi ukázat
pímo,
to
jak
finanné zajišténéjšim povoláním tomu dohánjí, jak musejí víc a více slevovat se svých vyblouznéných pelud, k jakému truchlému znechucení docházejí, jak litovávají pozdji své
žijí herci,
kteí se
obanským, jaké
rozešli s
záliby je k
bláhové neprozetelnosti a ukvapenosti.
A
co tudíž leželo blíže
než z redaktora S. vytáhnout žebro a z žebra stvoit jeho blížence, jenž
nebude slout Alter Ego podle apkova „Adama Gustav Linhart, aby místo vysedávání
Stvoitele", nýbrž v pražské redakci jevištích dobývat
mohl v nmeckém Rakousku na rzných hereckých? Tak tomu skuten jest,
vavín
že v „Strýci herci" vydal ze sebe Šimáek ješt jednoho šimáka, sice pektného, pestrojeného, vy maskovaného ale zeteln a urit poznatelného. Ne blíženec, spíše dvojenec a dvojník, jenž se jaksi pirodil do rodiny a obsahuje v sob Šimáka vrnji a úplnji než redaktor 5. Vypravuje a doliuje svou hypochondrii, svj stálý nepekonatelný strach ped domnle zddnou smrtonosnou nemocí, píše báse „Zmaený život" a uvádí z ní zaátek „y4 ,
byla žití tvého pout jen pekrátká", horuje obšírn pro natu-
ralismus a naturalistické názory, touží „vrhat se do života" spodních vrstev, studovat eské dlníky podle pravdy, uvádí
etby ze Zoly a z Turgenva. chlubí se ,,jsem dobrý pozorovatel", sbírá .Jidské dokumenty" po tingl-tang-
své vyvolené
—
vše na po šantánech, po výstavních ochutnávárnách, úet Šimákv a podle jeho vzoru. Gustav Linhart napsal Maxínkové babice „staré paní", list o prudkém rozdychtní. jež ho pudí k divadlu, a p. Vladimír Šimáek praví k tomu. že „tento dopis adresuje autor vlastn své péstounce a seste své lech.
207
Ann
ížkové." Nebo si „strýc herec" Maxínkovi v jiném list posteskne, že byl vychován u písného otce bez nžnjší ženské pée matiny", a p. Vladimír Šimáek doložil, že „takové dopisy psával autor svému otci". Když redaktoru Š. se zazdá, že Gustav Linhart „njak nápadn zeslábl, zevšednl, zešosátl", mže se to zevšednní a zešosátní vystopovat
matky
i
pí.
s jeho pocitem
neomyln
v dalších a dalších prózách
Šimá-
kových; a když „strýc herec" pro vtíravou a neodbytnou myšlenku na smrt má hnvivé zasyknutí „ten pes", pilehne to k Šimákov básni „Mj pes", kterou pizvukujícím povšimnutím vyznamenal básník „Damoklova mee" Jaroslav Vrchlický. Ostatek, ten pak v píbhu Gustava Linharta se už
mimovoln bez
velkého pátrání
pite na úet Šimákv, i tam,
kde jedno z obou dtí volí výhodný, zajištovací satek a druhé otcovské snahy umlecké, i tam, kde provdaná dcera a zet jaksi s úsmvnou tvrdostí ukracují luhaovický léebný pobyt letitého herce. Arci nejvíc asi vložil ze sebe do Gustava Linharta toho stoupajícího, drásavého neuspokojení, té rozmrzelosti a skleslosti, s níž uzavírá svou pozemskou cestu:
o
jsem šastnjší." Byl-li jsem hokost jeho života, i to, vskutku šastnjší. A nechtl-li jen ponkud oslabit svj varovný píklad pro syna pebhlíka. Byl prý také pro Gustava Linharta živý model, synovec nebožtíka Václava Hbnera, operní pvec, na njž ukazuje tu jednak jeho divadelní ponmení a oddálení od eských jeviš, a jednak jeho bolest, že v cizím prostedí nedostoupil tak vysoko, jak by si byl pál. „Záplatá, jak potupn nazývávali Nerudu. „Cítil
Ale což Neruda! ten se probil k výši, k velikému významu, naproti emuž já ím jsem? ím budu?" Zraí se však v zápiscích redaktora Š. všude, že Šimáek u Linharta o živý model ani hrub nestál, že se dal nést fabulaním záchvatem, že si ho zcela ze svých osobních poteb a prožitk vybájil a vymyslil a že práv proto „strýce herce" miloval víc než Maxa, než redaktora Š. Kupodivu! Pokud prodlévá u jednoho nebo u druhého z tch dvou, je u nho vždycky znát jakési referentské ochlazení, jakýsi tón pouhého vykladaského a oznamo-
—
208
vaciho úkolu, ale jakmile se zjeví Gustav Linhart, vypraveni
vždy rozeheje, nabude svobodnjšího vykroeni, zjai se je rozdíl, když hasne Max Skichorobné nebo znervózni redaktor Š. a když vedle nich van zane se do svých smutk krit „strýc herec"! Jako by šimáse
chuti, sbliženosti, oživenosti
kovi ulevovalo, když
mže
:
pro ten pipad odložit
ralismus a realismus a zafantazovat
svj
natu-
jak srdce a myšlenka
si,
rái! Jako by okival, když mže tkát a tkát svou vlastní pedstavu bez každého jiného pouta, než jaké mu urí jeho osobní chtni a zacileni! Proto také odsthoval si Gustava Linharta hodn z dohledu, do Korutan. Štýrska. Vídn: proto nechává jeho herectví v oblasti dalekého pomyslu a pedpokládá, že ho nikdy nespatil na jevišti v njakém výkonu: proto nedbá ani možné výtky, že .jstrýc herec" není vlastn hercem, nýbrž toliko besedním a procházkovým spoleníkem, na nmž se mu srden libí i úpravnost vnjšku i vtroplašná lehkomyslnost i náchylnost k erotickým frivolitám i odvrhování každé odpovdnosti. Mravouný píklad?
Povdli jsme si už s dostatek, jak zrovna
toho
Šimáek pote-
boval, aby nebyl ztuha poután a aby místo spojitého vývojo-
vého
dje penášel
vku
se
pes asové mezery
s
úryvku na úryvek,
vk
po stupních. Jeho Max, redaktor, Gustav jsou ti brati jako z téže rodiny: vyrostli v téže opuštnosti a sírob mládí, v téže hypochondrické choulostivosti, v témž nes
na
bezpeném podruí ženské
svúdnosti a
žijí
pospolu jen tím, že
náhody scházejí, aby si krátce jednou zase pohlédli tváí v tvá. Vezmeme-li Gustava Linharta o sob zvlášf. bude to jedno z tch životopisných dramat, jaká se dnes píší v postupných, oddlených obrazech, z nichž každý je zastavením v jiné dob, za jiných okolností, na jiném stupni vkovém. Ale Simáek si tady naschránil umní zpytavé kresby, která jemn rozliší vk od vku, pedešlého lovka od nastávajícího, nezkušeného od zkušenjšího, rozžhaveného a planoucího od chladnoucího a vadnoucího. Je to
se podle možnosti, píležitosti a
umní,
jež vyžaduje
mnoho rozmyslu
a dovednosti pro
pe-
209
chod mezerami, mnoho pípravy pro následující setkání s novou podobou, mnoha postehovacího cviku pro tenké odstíny. U Šimáka slyšíte nad nimi njakou hudbu „Z mého života", jež z prudkého rozbhu pechází ve váhavjší a váhavjší pasáže, až zane poklesat níž a níž v tragické, pohební zvuky prohry a marnosti. Dies irae, dies illa, ale zastená prašnou všedností.
Jindich Vodák
Poztuunku
zn'ul(j/)isn(í
MATÉJ ANASTASIA SIMACEK
náleží do
eské
realistic-
ké generace roniánopisecké z
let osmdesátých minulého stoJosefem Laichtrem, Františkem Xaverem Svobodou a Boženou Vikovou Kuntickou. Narodil se 5. února 1860 v Praze z rodiny, jež mla už literární tradici, jeho strýc byl známý noviná a nakladatel Fr. Šimáek. Do-
letí,
do tésného sousedství
koniv
s
M. A. Šimáek úedníkem cukrovarským, ale dlouho u tohoto povolání nesetrval. Jak nám o tom vypravuje i v Maxinkovu strýci herci, vrátil se do Prastudia chemická, stal se
—
hy a oddal se plné literatue. Šestnáct let (1884 1899) redigoval Svtozor a po neslavném konci tohoto representaního týdeníku (o stal
od
r.
emž rovnž
víme z
Max ín ková
strýce herce) se
1900 redaktorem nového asopisu, jejž
si
vytvoila
skupina jeho pátel. Zvonu: ten pak už redigoval až do své smrti, do r. 1913. Mimo to psobil jako divadelní referent v Národní politice a v
Zemel
12.
rzných
spisovatelských organisacich.
února 1913. Literárn zaínal verši (Z kroniky
chudých. 1884:
V
bludišti
lásky, 1889:
Na
záletech, 1896:
pak se však, pedevším v povídkách a románech, oddal realistickému vypisování drobných i vtcukrovarského (Z opuštších tragedií z všedního života ných míst. 1887 : U ezaek. 1888: Duše továrny. 1894: Bratí. 1889: Otec, 1891: Dvojí láska 1894) nebo umleckého (Štstí. 1891: Maxinkv strýc herec. 1910) anebo mšanského (pt
Hrobu
a životu, 1908).
bu
píbh
Ze zápisk phil. stud. Filipa Koínka. 1893-1897. vy. pseudonymem Martin Havel: První služka. 1898: V novém život. 1899: Svtla minulosti. 1900: Laná srdce. 1904: Chci žít! 1908). Tento jeho vývoj dopluje ješt také
daných
s
soubžná ada jeho prací dramatických, poínajíc veselohrou Pomluva (1886) a inohrou Bez boje (1887), pokraujíc cukrovarským
Svtem malých
lidí
(1890) a obrázky z rozkladu
mstských V jiném vzduchu (1894) a Ztracení (1902) koníc nezdaenou Poslední scénou (1908). Šimákovy se-
vrstev a
brané spisy vycházely v letech 1908-1911 a naplnily plnou dvacítku svazk; v posledním z nich jsou sebrány jeho vzpomínky a studie divadelní a literární. Pro pouení o díle M. A. Šimáka srovnej zejména souhrnnou sta V. Dreslera, jež uzavírá vydání Šimákových sebraných spis; dále studie F. X. Saldy o Jiném vzduchu a Zápiscích phil. st. Filipa Koínka, jež se tou nyní v souboru Mladé zápasy; životopisné vzpomínky pátelské nalézáme u K. V. Raise, u J. S. Machara a u Ant. Klášterského.
M.
ov t m J
S do
1
oh
kd d
I
1
v
štyrtkého. d
Mfuínkm stnc herec
A. Siinácvk:
j z
t
n l>
ti
u
hd
r
i
c
)
i
o H
Vodáka. Ty pogrd/ická
provedeny podle
G ar mond t m pttmu Antikvd
ipol. v Fur noví.
Pro tvé
kluk v Prdxe XVI, dne »
S d r od n
i
n
klenotnice' v
/.
i
v
i
r
hi J
áp r av i
n
d^
i
(
d,
hd
vytklt Mmller
leny vyddt Evropský literární
breznd 1940 r e
dd
k
c
i
M
i I
o
1 1
j
d k oíj
dVd
.
ivdzek
N ov ot né h o
PG
3Lmá5ek,
503cJ
Matj
\naatasla
Maxínkfiv strýc herec
S5M3
PLEASE
CARDS OR
DO NOT REMOVE
SLIPS
UNIVERSITY
PROM
POCKET
THIS
OF TORONTO
LIBRARY
IfVO i
z Z^