JOSEF MACEK
JIŘÍ Z PODĚBRAD
JOSEF MACEK JIŘÍ Z PODĚBRAD
1967 SVOBODNÉ SLOVO PRAHA
Upozornění Chtěl bych touto cestou upozornit případné čtenáře následující knihy, že text včetně fotodokumentace (tato byla srovnána a popsaná za pomocí kamarádů ) jsem zpracoval pomocí skeneru jako nevidomý pro vlastní potřebu a další nevidomé zajímající se o tuto oblast. Proto prosím omluvte případné překlepy a rozdělovací znaménka v řádku, záměnu písmen jako z na s a chyb u některých jmen , originál byl v jiném formátu než je současný proto také případné odvolávky na číslo stránky neodpovídá skutečnosti. Kontrolu neskenovaného textu provádím pouze pomocí hlasového výstupu v počítači . Dále upozorňuji že nemám souhlas autora (ů) o zpracování do této podoby. Jiří Rosmus www.rosmus.cz
K tomu totiž jsou nám svěřena království a knížectví, aby vší nám možnou starostlivostí a péčí slaven byl mír .. . a o tyto věci mají a musí všichni lidé, všechny národy a všichni králové a knížata s myslí radostnou a ochotnou usilovat. /Z návrhu Smlouvy o nastolení míru v celém křesťanstvu - 1464/
Ať vie papež, žet já své viery neprodávám za královstvíe, ale což nám dal milý buoh poznati, já teď, manželka má a děti moje, pro tu krev velebná i královstvie i hrdel stále hotovi jsme složiti. /Král Jiří na zemském sněmu v Praze 10. srpna 1462/
(Úvodem)
HUSITSKÝ KRÁL... Byl „postavy krátké, těla čtverhranného, pleti bílé, očí jiskrných, mravů líbezných". Tak viděl svého souvěkovce, Jiřího z Poděbrad, Eneáš Sylvius Piccolomini, pozdější papež Pius II. Srovnáme-li Eneášův portrét s dochovanými obrazy krále Jiřího z dílen soudobých malířů, potvrdíme si přesnost údajů humanistického spisovatele. Vyvstává před námi postava ne příliš vysoká, zato však značně široká, až tlustá, na krátkém krku sedí masivní hlava s knírem pod nosem a s kulatýma temnýma očima. Tloušťka trápila krále Jiřího zřejmě už od dospělého věku a stupňovala se až v otylost. Když mu bylo pětačtyřicet let, psal papeži, že nemůže přijet do Říma, „neboť jsme nyní obtíženi nadměrnou tloušťkou svého těla". A tato vada fyziologická, kterou v Čechách dodnes dovedeme bohužel velmi snadno pochopit, stávala se rok od roku Jiřímu nepříjemnější metlou. Ke sklonku života mu oteklé nohy a nadměrná tloušťka takřka znemožňují pohyb. Poslední týdny před smrtí už král tráví jen na lůžku a v křesle a po smrti lékaři při balzamování mrtvoly najdou břicho obrostlé na píď tukem. Odkud pramenila tato náklonnost k tloustnutí? Zasloužila se o ni česká krmě, české pivo (i Chelčický a jiní spisovatelé XV. století pranýřují vzdutá česká břicha!), nebo to byla náklonnost vrozená? Zdá se, že souvisela i s uzpůsobením Jiříkovy povahy, s jeho zálibami politika a hospodáře a s malým zájmem o výkony tělesné. Známe sice ze samého závěru Jiříkova života epizodu, jež by mohla svědčit o jeho oblibě rytířského zápasu, avšak jde spíše o promyšlený akt mezinárodně-politický než o skutečný projev vnitřního 2aujetí. V červenci 1470 totiž ve vojenském ležení u Brna poslal král Jiří králi Matyášovi nabídku k souboji. Jeho jménem oznámili čeští pánové Matyáši, že „chce se Jeho Milost s Vaší Milostí sám a s Vámi samými bíti", dodali ovšem, že král „jest obtiežený tělem", a proto že chce souboj vybojovat ne v běhu, ale na „úzkém miestě", aby „žádný jeden od druhého nemohl běhati ani utiekatí". Je to ovšem jediný známý doklad o aktivní vůli Jiříkově utkat se s protivníkem v rytířském souboji. Jinak nevíme nic o jeho aktivním podílu na turnajích (byl vždy jen divákem - i když ještě nebyl králem). Plyne z toho tudíž, že navrhovaný souboj před Brnem měl povahu politickou, že měl působit k řešení složitých zahraničně-politických a vojenských otázek, o nichž bude ještě řeč. Dokladem malého zájmu Jiřího o rytířské záliby tělesné je i skutečnost, že se český král málo věnoval hlavnímu tehdejšímu sportu - lovu. Prohlédneme-li korespondenci korunovaných hlav XV. století, užasneme, kolik listů, poselství, porad a písemností se týká loveckých psů, sokolů, hajných, zvěře, lovu. Chtčjí-li si milánští vyslanci naklonit francouzského krále Ludvíka XI., darují mu chrty, koně, speciálně cvičené sokoly a jestřáby. Nevíme nic podobného o Jiříkovi, ačkoliv na jeho dvůr přicházela mnohá poselství. V Jiříkově korespondenci téměř nenajdeme zmínek o lovu, neslyšíme, že by král této zálibě holdoval. Je to vše příčinou nebo důsledkem Jiříkova tělesného uzpůsobení? Nevíme - souvislost však je nepochybná. Otylost králova ovšem, zdůrazňuji, byla spíše postupným projevem stárnutí. V době plného rozkvětu sil mužného věku (v XV. století to bylo mezi třicátým až pětatřicátým rokem života!) byl Jiří z Poděbrad „zpuosobné tvářnosti", zavalitý, mohutný, zkrátka, jak se tehdy říkalo, „úboreček".
Pohlédněme však podrobněji do jeho tváře, povšimněme si jiskrných očí a snažme se porozumět duševnímu ustrojení tohoto muže. Může se historik odvážit ponoru do psychologie této osobnosti? Jsou vůbec po ruce dostatečně spolehlivé prameny, jež mohou být východiskem podobných úvah? Jití z Poděbrad nemá sice dvorního historika, který by byl zachytil podrobné a s důvěrnou zasvěceností běh jeho života, byl však obklopen a znal se s tolika zběhlými spisovateli, že stojí v plném světle v průsečíku jejich pohledů. Mimo to jeho úřední a vladařská činnost, četné jeho listy, jeho politické akce poskytují spolehlivou základnu pro posouzení jeho osobních vlastností. Slyšíme o něm v projevech přátel i nepřátel, nestranné relace vyslanců Lze se tudíž pokusit o,postižení hlavních rysů jeho osobnosti. Není pochyb o tom, že můžeme charakterizovat krále Jiřího jako člověka pracovitého, přičinlivého. Stačí pohlédnout na jeho krátkou dobu vladaření (uvědomili jste si, že vládl pouhých třináct let?), na bohatství akcí, námětů, plánů a vladařských činů a pochopíme, že tento vladař nebyl líný, že naopak sršel energií, že usilovně pracoval, že se plně vladaření věnoval. Svědčí o tom konec konců i jeho listy a listiny, jež z královské kanceláře vycházely s takovou hojností (dnes je svědectví podobné aktivity Sbírka zákonů a nařízení) a jež valnou většinou souvisely přímo s královou aktivitou. Kancelářská poznámka na Jiříkových listinách: „Z poručení Pana Krále" („Ad mandátům domini regis") jasně promlouvá o této pracovitosti, přičinlivosti a aktivitě. Ostatně i současníci vypovídají o těchto vlastnostech krále Jiřího. Jeho stoupenec Ctibor Tovačovský z Cimburka praví, že král Jiří byl „mysli ustavičné, v práci neustálý," a odpůrce, Pius II. nemůže neříci, že král Jiří vynikal „neuvěřitelnou pílí a neúnavnou péčí, duchem nikdy neodpočívajícím". Málo by však byla platná přičinlivost a pracovitost, kdyby chybělo nadání, schopnosti, moudrost. I těmito dary vynikal král Jiří. Opět stačí poukázat na jeho činy - budeme o nich ještě mnoho mluvit. Zde snad - v tomto medailónku jeho povahy — stačí uvést několik hlasů současníků. Začnu protivníky, kteří v ohni útoků nemohli popřít, že proti nim stojí nepřítel schopný, nadaný. Pius II. mluví o knížeti, „který svého vysokého rozumu malicherně neužíval". Polský kronikář, katolík a odpůrce Jiříkův, Jan Dtu-gosz podal takovouto charakteristiku českého krále: „Vladař velmi zdatný a přičinlivý, znalý mnoha věcí doma i na válečném poli." Dokonce i zavilí nepřátelé Jiříkovi, patricijové z Vratislavě, přiznávají: „Vždyť Tys ze všech nejchytřejší a nejmoudřejší!" a mluvčí Vratislavských, kronikář Petr Eschenloer, praví o svém odpůrci: „Tento Jiří nikoliv zbraněmi, nýbrž moudrostí a přičinlivosti, jež mu nechyběly, získal si přízeň co nejvíce lidí." K zahraničním odpůrcům nechť se připojí i hlas odpůrce domácího, kleve-tivého domýšlivce, katolíka Pavla Zídka, jenž s takovou záští se vrhal proti kališnickému králi, avšak zároveň nemohl skrýt, že „Bůh obdařil Jiřího rozumem přejasným, výmluvností, zpuosobnú tvářností a jinými mnohými dary nebeskými i tělesnými, v kterých, bez pochybenstvie mluvě, okolní země neměly vyššieho ani rovného". Zněla-li chvála Jiříkových schopností z úst nepřátel, je pochopitelné, že jej chválili i přátelé. Důležité ovšem je, že se shodovali s odpůrci v jednom: český král je nadán schopnostmi a moudrostí. Z knížat Albrecht Braniborský například vyzdvihuje, že Jiří „svého rozumu malicherně neužíval", a Ctibor Tovačovský upadá v nadšení nad vrozenými dary králových schopností. Jiří mu je „vší múdrosti strom i s ratolestí zelený, na němž se usvadlost žádného listu najíti nemuože." Dosti chvál. Nás tu nezajímá ani rozpornost v názorech na Jiříkův talent (válečník?), ani srovnání s okolními vladaři, ani konec konců míra schopností Jiříkových. Připomněl jsem hlasy současníků jen proto, že z nich lze uzavřít, že král Jiří vynikal schopnostmi, že byl nadán zejména schopnostmi rozumovými, že vynikal svou moudrostí. Je přirozené, že osobnost pracovrtá, přičinlivá, schopná, moudrá měla i určité rysy
ctižádostivosti. Odpůrci to měli králi Jiřímu za zlé, ovšem bez této ostruhy sotva by byl dosáhl vysokých cílů. Průměrní duchové, kteří v ctižádosti vidí jen zhoubu a scestnou ješitnost, nejsou s to se povznést vskutku k výšinám ideálů. Jde o to, jakým směrem se ctižádost zaměřuje, k čemu se vzpíná, kde a jak hledá naplnění. Snoubí-li se s oddaností ke vznešeným ideálům, je zajisté ozdobou vladaře. Zdá se, že o takové ctižádosti lze mluvit u Jiřího z Poděbrad. Dejme slovo opět odpůrcům. Juan Karvajal, kardinál a nepřítel husitů, vidí v Jiříkově ctižádosti jen démonii moci a mluví o jeho „vrozené vládychtivosti". Eneáš Sylvius, který lépe Jiříka poznal, modifikuje svůj soud jinak. Praví přímo, že Jiří „svou přirozenou povahou toužil po velkých věcech. Zdá se mi zejména opět ve srovnání s činy českého gubernátora a krále – že tu italský humanista Je blízko pravdě. Potvrzuje to ostaně i německý humanista Řehoř Heinburgu, po léta rádce Jiříkův když mluví o králově touze po moci, touhy po poctách a po dosažení velkých cílů činil z Jiřího z Poděbrad rozeného vůdce a vládce. Kam se zaměří kypící energie tohoto ctižádostivého, schopného šlechtice? Bude z něho vojenský hejtman, vášnivý lovec či nebezpečný lapka? Nic takového nebylo jeho cílem. Jiříkovo pole působnosti leželo jinde. Byla to politika. Jiří z Poděbrad je především a hlavně politik. Od nejútlejšího mládí až na práh smrti na vladařském stolci je pro něho politika náplní života. Dere se dopředu mezi šlechtické synky nejprve ve svém kraji, pak v oblasti východních Čech, sahá po správcovském žezle a nakonec zdobí své skráně královskou korunou. Nemá zřejmě jiných zálib než politiku. Je jako ryba ve vodě, může-li konat porady, ustavovat nové instituce, promlouvat ke shromáždění, jednat s cizími vyslanci a s panovníky. Zmínil jsem se už, že není vášnivým lovcem, uvidíme, že není ani milovníkem umění, není vtažen do učených disputací, nežije vroucím náboženským životem a theologickými spekulacemi. Jeho vášeň se jmenuje politika, to jest sledování a řízení veřejných věcí v nejširším slova smyslu. Této vášni podřizuje vše ostatní, jí slouží všemi svými schopnostmi, jí podřizuje svůj čas, jí odevzdává svůj život, pro ni však i šlechtí a pěstuje své způsobilosti. Politika je vždy ovšem spjata s určitými mocenskými aspekty. Kdo vládne, vládne i ozbrojenou mocí, násilí je pevným atributem vladaření. Nedomnívejme se bláhově, že snad středověcí politikové nežili těmito zásadami a že snad se oddávali službě víře, morálce, Kristovi, křesťanským ideálům. Padesát let po králi Jiřím florentský učenec Nicolo Machiavelli zobecnil zkušenosti, jež lidé měli až dosud s politiky a s vladaři, a ukázal, že politika má svou zvláštní morálku, že mocenské zájmy potlačují běžné morální principy, že snaha získat moc a udržet ji mění vladaře v určitý druh šelem: „Protože je tudíž nutno, aby si Vladaři dovedli počínat jako šelmy, měli by si z nich vzít zejména za příklad lišku a lva: lev totiž se nedovede vystříhat nástrah a léček, a liška se neubrání vlkům. Je proto zapotřebí, aby Vladař byl zároveň liškou a tak aby poznal nástrahy a léčky a zároveň aby byl i lvem, aby dovedl rozsápat vlky." Je možno říci, že obraz lišky a lva se dobře hodí i na Jiřího z Poděbrad. Jeho osobnost, jeho vladařské dílo, jeho politika, jako by byly jedním ze vzorů, jež florentský učenec a státník studoval. Politik se realizuje jako vladař, a proto užívá všech prostředků k dosažení cíle. Jiří z Poděbrad právě proto je hned veselý a lidský, hned zase bouří hněvem a srší nenávistí, je hned připraven k válečnému měření sil, hned však smlouvá, chytračí, je lstivý. Dokud nepřevedeme všechny tyto vlastnosti na společného jmenovatele, jímž je politika, obávám se, že nepochopíme pravou podstatu Jiříkovy osobnosti. Hle - tu je svědectví současníků. Jeho rádce, který byl s ním déle než tři léta v úzkém styku, Řehoř z Heimburka, praví: „Denně se přesvědčuji o jeho svrchované umírněnosti, avšak i o jeho chytrosti a lstivosti." Poznal-li tyto vlastnosti spolupracovník-pří-tel, tím
spíše si jich všimli odpůrci, kteří ovšem zapomněli, že sami nepostupují jinak a že například papežská kurie je přímo vzorem lstivosti. Kardinál Karvajal pokrytecky lká nad českým králem, že „je vždy připraven k přetvářce", a zatím sám neváhá užít všech uskoků v boji proti kacířům! Vratislavští, kteří se naoko smířili s Jiřím, za zády však připravovali proti němu úder, nazývají Jiřího „liškou nejlstivější" a doznávají, že český král „dovede vymyslet tisíc lstí". Přesvědčíme se ostatně, že politická činnost Jiříkova vskutku vynikala prohnaností, hýřila lstivostí, jíž předčila i velmisera uskoků a falše Oldřicha z Rožmberka. Dodejme však hned, že tato úskočná politika byla plně ve službách obrany země před náporem křižáků a ku prospěchu výstavby centralizovaného, světsky orientovaného státu - tedy ve službách nesporného pokroku. Dobrý politik dovede ovládat své vášně a své city. Král Jiří měl jen málo okamžiků ve své politické činnosti , kdy nedovedl zkrotit své vzrušení. Tehdy pak opíral ruce o kolena, nebo je dával v bok, jako by je chtěl sebe samého, své rozložité tělo udržet na uzdě. Dosahovalo - li jeho rozčilení vrcholu , kousal se do prstů a ohryzoval si nehty. Stalo se i, že vybuchl hněvivými slovy a ze jeho tvář zbrunátněla a z očí sršely blesky. Pavel Zídek si stěžuje, že ve hněvu král „očima pro ukrutnost svítí jako lampami hořícími". Odpůrce pak „řečí jako mečem ostrým řeže a jako ostny bode". Zdá se však, že i tu působil politik, který dovedl rozdmý-chat v sobě plamen hněvu jen proto, aby zesílil své zbraně proti odpůrcům. Mozek zůstával chladný, ve střehu. Vratislavský biskup Jošt z Rožmberka, který rovněž velmi důvěrně Jiříka znal, mluví přímo o „rozmyšleném hněvu, jenž jedny straší, druhé tuží". Dovedl-li vládnout svému hněvu, dovedl též vykouzlit na tváři úsměv, byl milý k přátelům. Mluvčí panské jednoty si povzdychli, že ztratili svobodu uprostřed „veselých řečí králových". Znamená to, že Jiří dovedl jít za svým cílem i uprostřed úsměvů a přátelských besed.
Pečeť krále Jiřího z Poděbrad
Začátek textu mírového projektu krále Jiřího ( Smlouvy o nastolení míru v celém křesťanstvu ) Zejména se šlechtici král dovedl takto jednat a upevňovat svou královskou důstojnost. Nechci tím říci, že by veselí a přátelský tón, úsměv a žert byly jen nástroji schopného politika. Ctibor Tovačovský nazývá Jiřího „láskavcem lidským" a postihuje tak nepochybně jeho umírněnost, shovívavost, toleranci, jimž se ještě budeme mít možnost obdivovat. Je též nepochybné, že si uměl udržet přátele, že byl obklopen lidmi, kteří i v těžkých chvílích mu projevili přátelské city, a je zřejmé, že i on sám o takovéto
přátelské svazky usiloval. Ovšem - byl příliš politikem, aby nadřadil tyto city nad mocenské zájmy. Vůbec - tu všude je třeba varovat před unáhlenými soudy. Jestliže pochopíme Jiřího z Poděbrad především jako politika XV."T století, vzdáme se zbytečných glorifikací a idealizací, jež starší historiografie s osobností Jiříkovou spojila. I jeho řečnické umění stálo ve službách politiky. Praví-li Rabštejn, že král „uhlazenou—' výmluvností českou vynikal", nabádá nás zároveň, abychom byli obezřetní při interpretaci královských slov: byla součástí jeho politiky a navíc byla poplatná soudobému kodexu řečnického umění se všemi formálními obraty a figurami. Z toho, co bylo řečeno o politickém talentu Jiříkově, plyne jeho zvláštní uzpůsobení pro diplomacii. Poznáme, že se na Jiříkovi" dvoře rozvíjela diplomatická činnost na nejvyšší úrovni. JettliŽC Prflha kdy zasahovala do světové politiky (a bylo tomu v podstatě jen několikrát ve světových dějinách!), bylo tomu rozhodně za krále Jiřího. Jiří spojoval v sobě schopnost tvorby dalekosáhlých diplomatických a politických plánů (například Mírový manifest aj.) se schopnostmi realizace každodenní zahraniční politiky, se znalostí osob, prostředí, s jemným porozuměním pro psychologické vlastnosti politických partnerů. Dovedl prolomit provinciální uzavřenost Čech a nebál se obklopit chytrými, schopnými lidmi. A neměl-li jich doma dostatek, neváhal se obrátit do ciziny. Stačí vzpomenout na trojici diplomatů-rádců: Němce Martina Maira, Itala Antonia Mariniho a humanisty Řehoře z Heim-burku, abychom pochopili vysokou úroveň Jiříkovy diplomacie. Řekl jsem, že politika byla smyslem Jiříkova života. Hned vzápětí je však nutno dodat, že to byla politika, rostoucí z vlastnosti střízlivého, praktického hospodáře. Dosavadní historické práce zapomínají, že dříve než se Jiří stal českým králem, stal se jedním z nejbohatších šlechticů v zemi. Jiří dovede hospodařit, sleduje svou rodovou državu, přikupuje zboží, obchoduje, získává peníze válkou, výkupným, dary, výpůjčkami a střádá kus ke kusu. Je v tom nepochybně rys jeho povahy, je to součást jeho střízlivé věcnosti. Miluje jasnou řeč faktů - snad i cifer. Když k němu Albrecht Braniborský posílá vyslance, klade jim na srdce: „Ač nejsem Čechem, vím, že král Jiří má rád, mluví-li se k věci a krátce. Z mála slov mnoho porozumí." Proto mají poslové být věcní! Ostatně královu střízlivost a šetrnost poznáváme nejlépe na vybavení Králova dvora v Praze. Panovník sídlí stále ještě ve městě, na Starém Městě pražském v Králově dvoře ( na místě dnešního Obecního domu ). Pražský hrad nemá od husitské revoluce nemá stále ještě opravené paláce k obývání. Jiří na přestěhování na hrad ani nepomýšlí. Třebaže mu tolik záleží na povznesení královské moci, třebaže vyniká vypjatým královským sebevědomím ) jako všichni povýšenci ) , třebaže se hlásí se zoufalou zarputilostí ke královské tradici Karla IV., nedá svému dvoru lesk někdejších králů. Navenek - při setkáních s cizími knížaty - je Jiří štědrý až do rozmařilosti. Lesk turnajů ozařuje zvenčí jeho majestát. Avšak vnitřní zařízení paláce? Je pravda, že tu jsou prostorné komnaty a sněmovní sál, je tu i menší zvěřinec se lvy. Ovšem ani pro rozvětvenou rodinu Jiříkovu prostoru k obývání není dost a královna Johana je nucena bydlet v měšťanském domě v Celetné ulici. Ve srovnání s královským dvorem polského Kazimíra a uherského Matyáše (s Francií a Itálií český dvůr vůbec srovnávat nelze ) je Jiříkovo sídlo vybaveno pro každodenní život střízlivěji, je tu méně zlatého náčiní, průvody nejsou tak vyšňořené, počet komonstva je vždy menší. Na pražském královském dvoře nejsou však ani například zvláštní sochaři, kameníci a architekti. Nenajdeme tam ani miniaturisty a malíře, chybí dvorský kronikář, nejsou tu básníci, není však ani hojnost komorníků, lovcích a jiného personálu pro ukrácení času, kratochvíli. Je to důsledek kališ-nické rigorozity mravů, nebo spíše projev panovníkovy šetrnosti? Král-hospodář vskutku nijak nevynikal štědrostí. Jako by se mu česká malost
v této věci věšela občas na paty. Cíle jsou vysoké, nepřátel je mnoho, proto tím více je nutno počítat s každým grošem. Králova šetrnost se ke stáří nebezpečně blížila až k lakomství. Na bavorském vévodském dvoře se vědělo, že „český král má rád peníze". Kdo by neměl? Řehoř z Heimburku už však naznačí, že Jiříkova láska k penězům jde snad příliš daleko. „Král se stává čím dále tím lakotnějším," povzdechl si v roce 1470. A dokonce i Ctibor Tovačovský, jenž tolik chvály vzdal svému panovníkovi, šlehne krále, „aby nelakoměli". Tato střízlivost, spořivost, hospodaření jsou něčím novým v mentalitě české šlechty vzdalující se ryze středověkým rytířským ideálům. Je pravda, že hlavní květy tohoto nového smýšlení se projeví až ví- století XVI., v osobnosti například Viléma z Per ni tejnu a dalších šlechticů-podnikatelů, u krále Jiřího však již se zřejmé ohlašují. U něho se tento rys podnikatelství obrací ve tmyslu zvláštní situace do politiky, do boje o politickou moc, proto není ekonomicky tak výrazný jako u šlechticů XVI. století, kteří nemohli na královský trůn aspirovat. Nicméně však obrat už nastal, svět peněz a trhu, svět měšťanský už se zabydlil v Jiřím z Poděbrad a nalezl příznivé prostředí v rodině a v mysli tohoto aristokrata, předního šlechtice. Ano - Jiří byl aristokratem - a nebudiž mi vytýkáno, že vyzdvihuji jeho třídní příslušnost později než jeho jiné osobní vlastnosti. Je pravda, že mnohé z výše připomenutých schopností byly společné mnoha příslušníkům šlechtické třídy. Ovšem v mnohém se |in od svých spolubratrů odlišoval - a právě proto jsem se pokusil některé jeho osobní rysy zvýraznit. Co měl však se šlechtu 1 spoh-i ného, bylo ostře vyhraněné vědomí příslušnosti k privilegované, urozené třídě. Jiří je aristokrat každým coulem, a je naprosto falešné a scestné považovat jej za lidového krále. Nebyl vůbec s to pochopit, že by lid (a vůbec ne lid v moderním slova smyslu!) mohl být subjektem politických práv, že by mohl být něčím jiným než poddaným. Ani měšťané, mezi nimiž žil a jimž tolik přál, nejsou u krále Jiřího rovni šlechtě. Přeje jim toliko jako svým poddaným, spojuje se s nimi jen jako se zámožnými partnery, podřízenými šlechtě. Eneáš Sylvius učinil zajímavý závěr ze své znalosti politiky českých měst: „Je-li někdo, kdo města k jednotě může přivábiti, jest to Jiřík," napsal. Je to nepochybně správný postřeh, vůbec však neznamená, že by se byl Jiří s městskou politikou ztotožňoval. Byl jí nadřazen, řídil ji, ovládal, získával si měšťanstvo svou vlastní politickou koncepcí. Nejinak je tomu se vztahem Jiříkovým k venkovskému lidu. Pán Poděbrad je feudálním pánem a vystupuje vždy jako vrchnostenský vladař. Objevil se pokus interpretovat například označení krále Jiřího v Sibylině proroctví, kde se nazývá „králem Jiříčkem", jako lidovou zdrobnělinu, jako důkaz lidové lásky k Jiřímu. Nehledě na to, že samo označení v širším kontextu spíše znamená ironizování, zesměšňování krále (podobně jako Zelivský nazýval Václava IV. králíkem!), není důvodů, proč považovat Sibylino proroctví za dílo lidové, za projev smýšlení lidu. Král Jiří ostatně ani o podobné sympatie nestál. Velmi zřetelně bylo vidět aristokratické smýšlení Jiříkovo v roce 1469-1470, kdy se do Čech valila křižácká výprava. Král Jiří ani na okamžik nepomýšlí na lidový odpor celé země, nýbrž pečlivě organizuje stavovskou zemskou hotovost. Slavný manifest k Čechům a výzva, aby se bili jako žižkovci proti křižákům, nejen že vychází z okruhu mimo krále, ale dokonce ani jednou Jiříkovo jméno nepřipomene! Srdce Jiříkovo tíhlo k nejstarší a nejurozenější vrstvě šlechty, k panstvu. Sám Jiří - už z prestižních důvodů - se hlásil k nejstarším panským rodům a odmítal všechny útoky na neurozenost svého zrození. Zdá se, že zvláštní sympatie choval k šlechtě moravské, neboť jeho rod vzešel z Moravy. Není-li to politické lichocení, pak o sympatiích k moravské šlechtě svědčí jeho vlastní slova: „Moravané jsou mi jakousi rodovou
příslušností zvláště blízcí." Mluvím stále o aristokratické mentalitě Jiříkově, nikoliv o jeho politické pružnosti. Politické nezbytí a zájmy vladařské vedly Jiřího dokonce zcela rozhodně proti panstvu. Jestliže nejprve byl první mezi rovnými, brzy se stával panovníkem nadřazeným panstvu a celé stavovské obci. Opakuje svým stavům ustavičně, že není pro stavovskou obci a pro poddané vyšší cti, než slíbit králi poddanství a dodržovat je. Lze pozorovat, jak úporně Jiří bojuje o zvýšení královské prestiže. V korespondenci s korunovanými hlavami (hlavně s Ludvíkem XI.) hraje Jiří na strunu vypjaté královské svrchovanosti, velebí královské důstojenství, jež je mimo dosah papežské zlo-vůle. O královském sebevědomí Jiříkově svědčí i jeho sňatková politika. Jeho vyslanci dodávají typy vhodných nevěst a ženichů pro početné Jiříkovo potomstvo (celkem devět dětí!). Příznačné je, že například na milánském vévodském dvoře shledává Jiříkův poiel s rozpaky neurozenost některých dětí, neboť Sforza se stal vévodou teprve nedávno! Ač tedy milánský vévoda byl rovněž povýšencem jako Jiří, už nebyl rodově dost dobrý pro českého krále z boží milosti! Královým náladám zcela hověl Řehoř z Heim-burku, který radil, jak povznést královské důstojenství: „Král nedbá u vědomí svého majestátu křiku nepřátel, je to pro něho pouhé kvákání žab, král bez ohledu na chvály i hany jako rytíř Kristův (»miles Christi«) jde kupředu a Slunce jej nespálí ve dne ani tma v noci." Bylo zřejmé, že se Jiřímu z Poděbrad stalo vodítkem humanistické úsloví, že „králi sluší cesta královská". Velmi jasně vyložil král Jiří své názory na posvátné postavení krále ve společnosti v listu francouzskému Ludvíku XI.: „Královské jméno je u všech, kdo jsou králové nebo jako králové žijí v království, ale i u všech národů a kmenů považováno za svaté a velké." Věří v posvátnost královské koruny, vidí svůj majestát obestřen mystickým závojem, chápe ovšem i to, že právě tento mythus královské suverenity pomáhá mu vládnout a ovládat poddané. Proto připravuje volbu i korunovaci jako působivé divadlo, proto pěstuje dávné královské tradice (zejména Karel IV. je jeho vzorem), a dokonce se i hlásí k starobylé tradici přemyslovské. Potvrzení výsad svobodníkům ve Stadicích je toho zjevným dokladem. Běda těm, kdo se královského majestátu dotknou! Je nesmiřitelný k odboji panské jednoty, je citlivý na každou urážku své vladařské důstojnosti. Svědčí o tom i anekdota zaznamenaná Václavem Hájkem z Libočan. Krále prý holil lazebník Janda a zeptal se ho: „V čí moci jsi nyní?" „V tvé," odpověděl král Jiří. Sotvaže však byl oholen, udeřil král lazebníka do hlavy, až Janda upadl. Tak dal najevo, jak ztrestá i sebenevinnější pohanění královské důstojnosti. Z tak vysokého pojetí královské hodnosti pramenila i Jiříkova péče o chudé a nuzné. Není to tudíž rys novodobé lidovosti, ale věrnost v podstatě středověkému atributu královského majestátu, která vedla Jiřího z Poděbrad k okázalé péči o chudé. Zídek nám vypráví, že král míval „dobrý obyčej po jídle postáti a pře poslyšeti v tom miestě, kde chudí lidé mohu Vašie Jasnosti dojili ..." a uznává, že král tak skutečně činil. Stejně tak ovšem byl součástí vypjatého královského sebevědomí (jednota bratrská si dokonce stěžuje, že Jiří „počal běh svůj královský velmi vysoko vésti") odpor k šlechtě, která se zdráhala králi podrobit. Proto Jiří nalézá opory ve šlechtě nižší a v měšťanstvu a odtud upevňuje královský majestát, ohrožený vzpourou panstva. Opakuji však - je to jen politická nezbytnost, k níž realistický politik musel přihlédnout, není to naprosto výraz vlastního smýšlení Jiříkova, jež je stále panské, aristokratické. Přirozeně - tento aristokratismus má v sobě v XV. století ještě mnoho rysů patriarchálnosti. Jiří z Poděbrad cítí se být hlavou rodiny nejen vlastní, ale cítí se být i otcem služebnictva a dvořanů. Proto pečuje o sirotky těchto služebníků, proto smlouvá sňatky, hledá ženichy a nevěsty, aby své členy širší rodiny zaopatřil. A že to byl obecný
rys smýšlení doby, vidíme na poslední vůli i jednoho z Jiříkových dvořanů, který na smrtelné posteli vyjadřuje víru, že jeho potomci a dědici dostanou od krále Jiřího náhradu za zabitého koně. Je tedy spíše možno jako rytíře charakterizovat Jiřího z Poděbrad jako šlechticehospodáře, který zná cenu a význam peněz a vidí v nich základ politického zdaru a růstu královské moci. S tím vším je v souladu - a snad i s jeho tělesnou způsobilostí - nápadná nechuť Jiřího z Poděbrad k vojenství. Není zbabělý, nevyhýbá se zbraním. Je i v tom dítětem doby, zvichřené revolučním požárem a dlouholetými válkami. Ale snad i proto nepřičítá meči takový význam jako jiní vladaři, například náš Přemysl II. Liška v něm přemáhá lva abych se vrátil k známému přirovnání Machiavelliho. Slyšíme z úst Eneáše Sylvia, že byl „velkým mužem a ve válečnictví slavným", víme, že byl nucen svésti ncjcdnu bitvu a podstoupit několikaletou válku - ale to vše nevyvěrá z jeho bytostného založení, nýbrž spíše je nezbytností, která jej zaskočila a k uchopení zbraně přinutila. Sledujeme-li Jiříkovu politickou činnost, pozorujeme naopak, že jejím zřetelným znakem je trpělivé hledání dohovoru, dohody, kompromisu a výrazné směřování k trvalému a šťastnému míru. Nemyslím, že by v tom byl jen odlesk doby, úpěnlivě toužící po dlouhých letech bojů a krvavých zápasů po sladkém pokoji. Mírová politika krále Jiřího je v souzvuku i s jeho hlubokou vírou v možnosti dorozumění, v přednosti mírového života. Jestliže odkryjeme v Jiříkově mysli vrstvu tolerance, jestliže ji nalezneme v sousedství trpělivého odhodlání k dohodám, pak s nimi dáme do nejtěsnější souvislosti i jeho mírumilovnost. Mírumilovnou pochopíme z mnoha politických činů českého vladaře, poznáme ji ovšem i z hlasů jeho současníků. Jan Dlugosz jej nazývá mužem, „jež ku prolévání krve nebýval kvapným", Řehoř z Heinburgu ,, králem nejmírnějším‘‘ a králem velmi lidským( rexhumanissimus ) , který jen z donucení sahá po meči a nade všechno miluje mír. Starý letopisec se pak obdivuje, jak král Jiří okolní knížata ustavičně ,, míři v pokoj uvozoval". Sám král Jiří - podle záznamů Eneáše Sylvia - už v roce 1451 vyslovil své krédo . „My j.sine míru žádostiví, aniž válčíme, abychom válku měli, ale abychom dobyli pokoje. Bezděky nosíme zbraň, ,, bezděky uvodíme boj." Jsou to slova zaznívající předtuchami slavných mírových programů, jež Jiří později rozvine, jsou to však zároveň' myšlenky, jež téměř doslova opakují slavnou řeč Prokopa Velikého o válce a míru husitů. . Když se pak Jiří na českém trůně mohl ujmout péče o mír, neustupuje nikterak od starších předsevzetí. „Nejžhavější horlivec pro pokoj a klid" volá na samém prahu nové války : ,, My hned, jakž jsme k duostojenství královském pozdvižení, nic viece v kralovstvie se nenadieli jsme než pokoj. ‚‘‘ A mírumilovnost jeho ocenil po smrti současný veršovec, kdzž napsal epitaf na jeho hrob: „Jasný králi Jiří, příteli míru, odpočívej' pokojit" Jako zrcadle vidíme Jiříkovu povahu v portrétu jeho šaška |tna Palečka. Každá panská rodina měla tehdy „blázna muzik, i". Intelektuálové XV. století stále ještě v Čechách museli oblékat šat bláznů a šašků, aby se mohli uplatnit. Vtipem a po-•k lehkém, v stravitelné podobě anekdot a šprýmů, podával ■ liek svému pánovi filosofické drobty, své politické rady, své názory na svět, na lidi. Šašek zpravidla zapustil kořeny hlouběji jen v té rodině, kde pán byl naladěn zhruba v téže tónině. Jan Paleček byl snad nejslavnějším šaškem v české historii a vešel do lidové tradice. Nepochybuji, že v něm je skryt i nejeden rys Jiříkovy povahy. Paleček je svrchovaně tolerantní k náboženským ni ničím, a dokonce i pronásledovaná jednota bratrská vzpomíná, /e ..sklíčeným Bratřím nemálo ducha dodával i k potěše jim byl". ' .mi byl - jako jeho pán - kališníkem, měl však blízko k prostým lidem. Jeho srdce soucítilo s chudáky, jeho kapsář byl otevřen nuzným, jeho ruce se nebály nádenické práce. Snad tu Paleček otevíral aristokratickému
Jiříkovi cesty do lidového prostředí, snad i proto lnul král k šaškovi, protože byl v mnoha otázkách jeho opakem a cítil potřebu konfrontace s ním. Vcelku však vše, co víme o Palečkovi, potvrzuje základní strukturu Jiříkovy osobnosti. Snažil jsem se nahlédnout v portrétu Jiříkově do jeho nitra, do mnoha vrstev jeho povahy, do tajů jeho osobních vlastností. Sluší se ještě dodat, že Jiří z Poděbrad právě tak jako většina jeho současníků trpěl strachem z neznáma, věřil na předpovědi astrologů a věřil v zázračnost alchymie. Tato obava z hrozeb budoucnosti a víra v nadpřirozenou sílu hvězd se mísila s vírou v boží prozřetelnost, s vírou v zásady utrakvistické církve. Budeme mít možnost tuto oblast Jiříkovy osobnosti podrobněji poznat zejména v jeho činnosti. Zde stačí zatím snad jen upozornit, že Jiříkova víra, jakkoliv zjevná a ryzí, nebyla nijak přepjatá, nebyla nesnášenlivá, nebyla sveřepě bojovná. Král „dvojího lidu", to jest král kališníků a katolíků, respektoval příliš politickou realitu a natolik se dovedl vymaňovat ze sféry kněžského vlivu, že ze své náboženské víry nečinil nástroj zatvrzelého a fanatického boje. Spíše lze říci, že i v oblasti náboženské stály politické zřetele v popředí, politik v Jiříkovi vítězil nad kališníkem, politika vládla víře. A tím se opět vracíme k základním rysům Jiříkovy osobnosti. Úvodní meclailónek, jímž tato kniha začíná, chtěl naznačit jen některé klíče k pevnosti ducha a srdce Jiřího z Poděbrad, měl načrtnout plán hlavních přístupových cest k němu. Poznali jsme, doufám, alespoň v hrubých obrysech pracovitého, přičinlivého, schopného politika, který je zároveň dobrým hospodářem a usměrňuje svou ctižádost, své velké plány cílevědomě k dosažení politické moci, k vladaření. Další kapitoly ukáží, jak se postupně tyto rysy Jiříkovy osobnosti formovaly, ovšem jak se i ve střetávání s dobovými podmínkami měnily a přizpůsobovaly. Zároveň nám ovšem další obsah knihy prověří, zda úvodní kapitola je vskutku závěrem rozboru Jiříkovy činnosti a zda slovo a skutek byly u Jiřího z Poděbrad v náležité rovnováze.
Kapilola 1.
NA LIPANECH Lipany, 30 května 1434. V táboře panské jednoty se vše připravuje k boji. Strategický plán byl dávno a podrobně rozpracován, taktika je známa. Šlechtici se radí, poslední příkazy dávají lakům, poslední úpravy zbroje před bitvou. Početná je skupina kolem stanu a vozů, jimž velí moravský pán Heralt z Kunštátu. Pod erbem se třemi černými pruhy řadí se zbrojnoši, v čelo se jim stavějí rytíři, panoši, po boku Heraltově se k boji chystají jeho příbuzní, členové rozvětveného rodu, a mezi nimi se chystá okusit svůdnou vůni bitvy čtrnáctiletý sirotek, svěřený do péče poručníka-strýce, ještě ne jinoch, spíše chlapec, Jiří z Kunštátu a na Poděbradech. Je symbolické, že prvé historické vystoupení Jiříkovo je spjato bitvou na Lipanech. Ne snad proto, že by determinovalo jeho budoucí vývoj či snad dokonce celoživotní cestu tím, že Jiří byl ' iboře panské jednoty. U čtrnáctiletého jinocha smíme snad hledat příčiny jeho účasti ve vojenském ležení spíše v dětské touze po vojenských hrách a po dobrodružství, anebo ve vůli strýcově, rozhodně však nikoliv v rozvaze chlapcově. Proto je také nepravil podobné, že by v Lipanech bylo možno najít klíč k Jiříkovu životnímu dílu. Symbolická je účast Jiříkova na Lipanech spíše proto, že poznamenala celý život našeho hrdiny: jeho věk jinošský i dospělost proletí v epoše poražené revoluce, v epoše obno-rován! předrevolučního stavu, v období návratu starých řádů a zvyklostí. Revoluce otřásla všemi složkami českého života. Změnila velmi podstatně majetkovou strukturu, svrhla nejbohatšího feudála, rozděla valnou část jeho majetku, povznesla měšťanstvo, oslabila panstvo. Jako by se otočilo kolo Štěstěny a ti, co byli nahoře,
spadli dolů a na jejich místa usedli ti, kdož až dosud byli níže anebo dokonce hluboko na nejnižších loukotích. Avšak nešlo jen o změny sociální a hospodářské, jež husitská revoluce české zemi přinesla. Uvolněny byly veškeré dosavadní zvyklosti náboženské, rozsypala se pevná hradba dogmat, povážlivě se zakolísala pyramida věroučných a mravních hodnot. Zřítil se středověký svět privilegií, nevytvořil se však ještě nový svět reformované církve teprve se začínaly rýsovat prvé jeho tvary. Co se zdálo být od věčnosti a na věky, ukazovalo svou pomíjivost a přechodnost, co bývalo zdánlivě naprosto jasné a jednoznačné, zářilo novými významy a temnými složitostmi. V roce 1434 na Lipanech revoluce krvácela. Nevíme, zda Jiří z Kunštátu byl svědkem posledních záchvěvů bitvy, nevíme, zda i on se ponořil do válečné vřavy, nevíme, zda přihlížel k pobíjení posledních zbytků vojsk táborsko-sirotčího svazu na bojišti, nevíme, zda se hřál plameny u zapálených stodol se zajatci, jisté však je, že Lipany poznamenaly celý jeho život, neboť jej postavily do zcela nového období vývoje české společnosti. Na místo revoluce nastupovala reakce, po letech revolučních změn vracela se plíživě konservativní snaha o pořádek a řád, kolo Štěstěny se po-otáčelo zpět a s ním se pootočil i směr života české šlechty. Jiří z Kunštátu a na Poděbradech sdílel už svým zrozením, svou rodovou příslušností tento nový pohyb doby. Víme jen bohužel velmi málo o jeho dětství. Ani přesné datum narození nelze určit. Přesně lze říci jen to, že to byl druhý rok revoluce, rok 1420, kdy spatřil světlo světa. Kde stála jeho kolébka, nedovedeme však s určitostí říci. Kdybychom věřili pozdní legendě, museli bychom ji umístit někam do jižních Čech. Vypráví se totiž, že kmotrem při křtu syna pana Viktorina z Poděbrad byl prý sám jednooký hrdina Jan Zižka z Trocnova. Jiné zprávy pozdní tradice kladou zrození Jiříkovo do Hořovic a tím snad opět spojují kmotrovství Zižkovo s radostnou událostí v rodině Viktorina z Poděbrad. Do Hořovic je totiž od Strakonic či od Milevska, kde je k sv. Jiří 1420 dosvědčena přítomnost vojsk Zižkových, zhruba sedmdesát kilometrů. Nebylo by tedy vyloučeno, že mohl jízdní oddíl v čele s Janem Zižkou ke kolébce přítelova syna a na oslavu křtu dorazit. Je tu však i dávná tradice poděbradská, jež klade narození chlapcovo do rodinného hradu nad Labem. Zdá se mi být ovšem stejně neprokázáno, že se Jiří narodil na Poděbradech. Naproti tomu nutno asi uznati, že Zižka nestál ani u jeho kolébky, ani jej nedržel na rukou při křtu.
Poděbrady – celkový pohled podle rytiny z r 1660
. Pravděpodobný portrét krále Jiřího z Poděbrad na obtaze archy z Zátoni (Salome přináší hlavu Jana Křtitele králi Herodesovi )
Kmotrovství Zižkovo spíše se známou příchylností a s přátelstvím pánů z Poděbrad K táborskému vojevůdci.. Svým původem byl rod pánů Poděbrad z Moravy. Hrad Kunštát byl pevným sídlem, z něhož se početní synové od XIV. století rozletěli jako orlové na všechny strany. Pravím orlové, a chci tím naznačit, co dravé energie dřímalo v těchto potomcích moravské panské rodiny. Ve třech generacích se synové a vnuci pánů z Kun?tátu vyšvihli do čela českého panstva a v osobnosti Jiříkově dokonce do čela království.
Musí nás proto zajímat alespoň ve zkratce cesta praděda Jiříkova k vlastnictví prvých statků v Čechách. Boček z Kunštátu se jako prvý začíná psát „na Poděbradech" a klade základy rodové moci uprostřed Čech. Nezajímá nás tu, co později Jiříkovi budou vytýkat odpůrci, zda usedl na Poděbradech právem či úskokem. Skutečností je, že se těžisko moci této rodové větve přesouvá z Moravy do Čech, do pevného hradu nad Labi ni, do středu žírné roviny poděbradské. Páni z Kunštátu a na Poděbradech měli náležitý původ, patřili k starobylé šlechtě, k nejvyšší vrstvě panstva a vynikali úpornou energii. V čem však zcela předčili mnohé své spolubratry, byla láska k rodné řeči, k rodné zemi. Jsou rodem ryze českým, ba lze říci bojovně vlasteneckým. Pan Boček z Kunštátu a na Poděbradech je jedním z prvých šlechticů, který už v roce 1370 dává psát své listiny a listy česky. Je zřejmě spjat s českým národním hnutím. Stejnojmenného syna Bočkova najdeme dokonce mezi stoupenci Husovými a otce Jiřího Viktorina známe už jako přítele Źižkova. Rodová tradice tedy byla vyhraněně česká a reformační. Viktorin z Kunštátu a na Poděbradech byl spojencem pražanů, tviak v roce 1424 doslova zachránil Zižkovi život, když jej prážané pronásledovali. Byl stoupencem radikálů z husitského středu. Umírající Zižka vzpomíná jen na několik svých nejvěrnějších přátel. Pan Viktorin byl mezi nimi a umírající vojevůdce svěřil svůj odkaz do jeho rukou. Svědčí o tom slova Starého letopisce: . Tu bratr Jan Zižka roznemohl se nemocí smrtedlnú od hliz a poučenstvie učinil svým milým věrným bratřím a Čechuom, panu V II torinovi z Kunštátu a Poděbrad ..." Už tu se zastavme u zjevu, který často ani v historickém vyprávění nepostřehneme. Když Jan Zižka umíral, bylo Viktorinovi z Poděbrad teprve jedenadvacet let. Tak rychle se tehdy dospívalo! Záhy se však i umíralo. Smrt zastihla Jiříkova otce v necelých čtyřiadvaceti letech, v roce 1427. Tehdy už se ovšem pan Viktorin rozešel s radikály, vrátil se k pražanům a octl se dokonce v rozepři s tábory. Není snad ani nutno zdůrazňovat, co znamenala rodová tradice pro malého chlapce, jak formovala jeho představy, jeho zrání. Předpokládejme spíše, že v tomto duchu rostl nejen péčí otce, příbuzných, ale i kněží-učitelů. Tragický osud páně Viktorinův asi ještě znásobil oddanost chlapce a jinocha k ideálům, za něž položil otec život. Revolta dětí proti názorům rodičů se zpravidla rozvíjí v podmínkách klidu, šťastného, nezkaleného života rodiny. V klidu a blahobytu zostřuje se generační vzdor dětí k otcům. Sirotek však sotva mohl ze vzdoru oponovat ideálům, za něž otec položil život. Ba naopak - zdá se mi, že už zde, v rodové tradici, je položen základ obdivuhodné stálosti a věrnosti Jiříkovy k myšlenkám církevní a společenské reformy. Památka dědova a otcova byla strážcem věrnosti, pomáhala překonávat lákadlo slibů i temné hrozby Říma. Pohled na stůl, za nímž sedal děd, pohlazení meče, jehož jílec svírala ruka otcova, probouzely v chlapci věrnost k rodové tradici a pobízely jej k oddanosti k rodovému odkazu. Být v sedmi letech sirotkem v zemi, kde zuří každodenní válka, být vyrván z rodinného tepla v době ustavičných bouří, to jistě nebylo nijakou slastí ani pro syna z přední urozené rodiny. Zdá se totiž, že Jiří už tehdy neměl ani otce ani matku. Stín záhad se rozprostírá kolem Jiříkovy matky. Dlouhá léta o ní vůbec neslyšíme, ani rodinná tradice na ni nevzpomíná. Až teprve po smrti krále Jiřího objeví se poprvé její jméno. Zato však ještě za života českého krále nechybějí hlasy, jež si tropí posměšky z krále, zrozeného „z poběhlice". Už v roce 1450 satirické písně mluví o Jiřím jako o „snopkovi", tj. člověku zrozeném v nemanželských poměrech, a později Brněnští neskrývají své opovržení nad „králem doškem". Po ulicích města je v duchu dobové symboliky vláčen snop slámy a veřejně se vyhlašuje, že na českém trůně sedí člověk nemanželského původu. Je pravda - nepřátelé se často v boji proti Jiřímu uchylovali k nadávkám a k
nepravdám. Avšak ve věci Jiříkovy matky se nápadně setkává mlčení pramenů s veřejnými pochybami nepřátel. Nebylo by ostatně nic mimořádného, kdyby si byl vzal pan Viktorin za ženu neurozenou milenku, anebo kdyby se byl dokonce dědic poděbradského panství narodil dívce či paní, jenž se vůbec nestala zákonitou manželkou páně Viktorínovou. Nezapomínejme, že tehdy, v roce 1420, bylo otci sedmnáct let a že se rozvíjela revoluce, která otřásala staletými řády a zvyklostmi která, uvolňovala tradiční vazby. Kdyby byla kolébka nestála v Poděbradech, bylo by dobře možné si představit mladého válečníka v objetí měšťanské dcery či jiné neurozené paní. Ve válce nastupuje ostych z porušení aristokratických zvyklostí , mladému vojákovi se ve válce promine leccos, co by jinak vzbuzovalo hněv a rozhořčení. Dlouho také proto nikomu ani nenapadlo vytýkat nemanželský původ mladému pánu z Poděbrad. Postupně se však i v manželských vztazích rodových upevňovaly tradiční panské zásady, postupně vycházela hvězda poděbradského vladaře na politické nebe, a tak to, to co se dříve přecházelo mlčením, nabývalo podoby společenského nedostatku, poklesku, hříchu. Avšak ani výtky neurozenosti nemohly lu i překážkou vzestupu Jiřího z Poděbrad. Sirotek, vydaný všanc kořistníkům, kteří sahali po jeho jmění, .i pod chatrným přístřeším příbuzných, záhy pocítil nepřízeň osudu. V tedmi letech ztratil otce, matku snad ani nepoznal a v deseti letech ztratil strýce-poručníka pana Bočka z Kunštátu a na Poděbradech. Válečná litice si vyžádala další krvavou daň kunštátského rodu. Z Poděbrad se chlapec stěhuje na Moravu pradědů, na hrad Kunštát, a poručníkem se mu stává vzdálený strýc pan Heralt z Kunštátu. S ním v jeho čeledi přichází čtrnáctiletý chlapec na Lipany. Stojí tam dítě válečných let, bitvě přihlíží dítě poražené revoluce a rodící se reformace. V jeho životě je od kolébky vepsáno nesmazatelné znamení husitské revoluce, její počátek, její sláva i její pád. Přímo v nejbližších příbuzných Jiříkových můžeme stopovat cestu české šlechty, zapálené Husovými výzvami, oddané /pivu revolučnímu hnutí, zároveň však i šlechty, bojící se skutečně revolučních důsledků a nakonec spokojující se s mírnými husitskými reformami. Husitská šlechta se zasloužila o porážku revoluce a snažila se proměnit drobné reformy v trvalé hodnoty svého privilegovaného života. A to byly i meze Jiříkovy osobnosti, jež mu byly rodinnými vztahy dány a jež také nikdy nepřekročil. V tomto smyslu byly Lipany alfou a omegou jeho politického působení. Husitská revoluce však nedala mladému šlechtici jen pocity válečných hrůz a konservativní směr v sociálně-politickém zaměření. Rozmach husitské vzdělanosti a péče o znalost bible spolu s rozvojem českého písemnictví byly východiskem Jiříkova vzdělání. Mladý pán Poděbrad nebyl zapsán na universitě, nestudoval, pokud víme, na žádné z městských škol. Je autodidaktem v nejlepším slova smyslu. Smíme předpokládat, že i v rodině pánů z Kunštátu působil kališnický kněz, který chlapce naučil číst, psát a počítat. To však je asi vše, co mohl domácí učitel dát žáčkovi. O všechno ostatní se musel chlapec postarat sám. Co četl, nevíme. Jistě to však byly české kroniky a základní náboženská literatura česky psaná. Do konce života se Jiří z Poděbrad nenaučil latinsky a uměl jen velmi málo německy. S bídou se dorozuměl s německými vyslanci, nebyl s to však vést odpovědné jednání a diktovat dopisy. Jak při latině, tak i při němčině se musel opírat o překladatele. I v tom byl vskutku dítětem husitské revoluce, jež spolu s bojem proti církvi zatlačila latinu a vyzdvihla do popředí češtinu. Hned je však třeba upozornit, že čeština nebyla tehdy jazykem sevřeným jen do hranic Čech a Moravy. Česky bylo možno se dorozumět nejen ve vedlejších zemích koruny české (Lužice, Slezsko), ale i v okolních
státech - v Polsku, v Uhrách; Matyáš Korvín například psal české listy nejen českým adresátům, ale i německým patricijům do Jihlavy. Čeština byla tudíž ve střední Evropě diplomatickým jazykem, a proto české vzdělání Jiříkovo nebylo snad jen projevem provincialismu a místní zabedněnosti, nýbrž umožňovalo pohledy za hranice rodné krajiny i Českého království. Ale i tak - škola a samostatné vzdělání dalo Jiřímu z Poděbrad vcelku chatrnou výzbroj. Tím více však vynikají jeho přirozené schopnosti, jeho vrozená genialita, která dovedla překonat ' nepřízeň osudu a vedla malého sirotka kupředu. Kde by byli jiní, slabší a méně talentovaní, ustrnuli a zdivočeli, dědic poděbradského panství prodíral se k poznání vyššímu a dokonalejšímu, přetvářel se v mladíka s pozoruhodným rozhledem a s pronikavými názory.
Král Jiří z Poděbrad – ( Colec Hasenburgiens )
Venkovské procesí z XV. století - podle soudobého vyobrazení
Kapitola II.
MLÁDÍ J. Huizinga napsal překrásné rozjímání o vyhraněných protivách středověkého života a jeho postřehy jsou východiskem i úvah O mládí Jiříkově. Zima byla v XV. století třeskutější než dnes, chladno doléhalo drsněji na lidi - už proto, že člověk neměl proti živlům vybudovanou obranu - vytápění hradů, paláců, domů nemohlo být zdaleka tak účinné jako dnes. Stejně ovšem i žár slunce v létě, prašnost cest a únava z cestování, temnoty noční, hrůza bídy a chudoby mnohonásobně předčily naše dnešní představy či zážitky. Protivy přírody i života lidí se vyhrotily proti sobě v divoké nespoutanosti. Mezi štěstím a neštěstím, mezi bolestí a radostí byly ve středověku mnohem hlubší propasti než dnes. A jako by prudkost přírodních živlů a vyhraněnost rozporů nalézala ozvěnu i v lidských povahách. Zahořel-li kdo nenávistí k druhému, neměl daleko k zločinu. Krvavá stopa značila srážku vzteku a msty, dokonce i právní řády udivují nás dnes neuvěřitelnou krutostí. 1 nevinné theologické diskuse o mešních obřadech končívaly krvavými bitkami právě tak jako politická jednání na hradech a radnicích. Čtvrcení lidského těla, smýkání
koňmi, zahrabávání do země zaživa byly běžnými podobami trestů a současníci v nich neviděli nic mimořádného. Početní knihy zaznamenávají obnosy za pamlsky a za pití, jež spotřebovali konšelé přítomní ve věži krvavým výslechům na mučení. Pedagogické traktáty neskrblily radami, aby otec kyjem rovnal mravy nezvedeného pacholete. Došlo-li k hádce, tekla krev. Lidské vášně nebyly ještě zkroceny rozumem, divoká láska byla rubem krvavého záští. Nechci říci, ř.c člověk XX. století dovedl už zvládnout temné síly lidských pudů (nacismus například je ještě v příliš živé paměti!), nepochybné však je, že vnitřní napětí středověkého života bylo prudší .\ mohutnější než dnes, protiklady stály vzpurněji a ostřeji proti sobě. Soudím, že i v politickém životě XV. století lze sledovat projevy těchto divokých vášní. Šraňky byrokracie a diplomatického protokolu nesvíraly tehdy ještě politiky, bezprostřední afekt vladařův nebyl ještě potlačován složitým mechanismem státního života. Nezdá se mi ovšem, že by úporná, nezkrocená dravost mnoha politických činů mohla být vysvětlena jen jako plod obecného stavu vývoje středověkého státnictví, civilizace a kultury. Už dříve jsem poukázal na udivující mladost tehdejších vojevůdců a politiků, a domnívám se, že i v ní je třeba spatřovat zdroj mnoha bouřlivých střetnutí a sršících protikladů. Jak mladí byli ve XIV. a v XV. století političtí vůdci! Karla IV. vyslal otec do Itálie, do středu složitých sporů, ve věku patnácti let, a když bylo Karlovi sedmnáct, vládl už prakticky království jako markrabě. Ladislav Pohrobek byl korunován ve třinácti letech a sedmnáctiletý umírá. Podobně i jiní vladaři začínali svůj politický život velmi záhy. V rodě Habsburků se plnoletost počítala od 14-16 let, a stejně tak tomu bylo i v Cechách. Zlatá bula Karla IV. sice požaduje, aby dospělost byla počítána od 18 let života, praxe však soustavně tuto hranici snižovala. I v českém panstvu vidíme čtrnáctileté představitele rodu (například Oldřicha z Rožmberka) vstupovat do čela dominií i do politického života. Také Jiří z Poděbrad patří mezi předčasně dozrálou generaci vladařů. Když mu bylo sedmnáct, zasedal už jako kmet na zemském soudě, v osmnácti stál v čele vojenského oddílu, a když dospěl dvaceti let, byl už jedním z předních politiků království. Žilo se tehdy rychle, rychle se dospívalo - zvláště v době, kdy revoluce a válka smetla takřka celou střední generaci a kdy se obnovovala činnost zemských stavovských institucí s prázdnými křesly pro šlechtice. Strmé stezky kariéry byly po Lipanech otevřeny i pro mladíčky. Zdá se mi nepochybné, že mladý věk politiků byl i příčinou ostrých konfliktů a střetání, že často radikalizoval jejich názory, vyhrocoval rozpory mezi politiky až v divokou nenávist a dával jejich činnosti až nádech dobrodružnosti. Jsem přesvědčen totiž, že jinak se staví k radikálním návrhům dvacetiletý začátečník, a jinak čtyřicetiletý zkušený muž. Lze předpokládat, že i Jiří z Poděbrad měl nejradikálnější chvíle svého politického života v letech dospívání. Jeho mladická divokost ho však nevedla k politickým úvahám, nýbrž do války. Tehdy jej též poprvé a naposledy vidíme v čele vojenského oddílu. V roce 1438 nová válka pustošila České království. O trůn zápasil zeť císaře Zikmunda, tuhý válečník a schopný politik Albrecht Rakouský, a mladý polský princ Kazimír Jagellonský. Země byla opět rozdělena na dva tábory a mladý pán Poděbrad nemohl být jinde než jeho příbuzní: mezi straníky polské kandidatury. K Polsku též směřovala jeho rodová tradice, neboť kolem polského prince se opět formovala mezi šlechtici strana národní a reformní. Došlo nejen k sněmům, jež vzájemně popíraly platnost kandidatury a korunovace (Albrecht II.) soupeřů, nýbrž i k šarvátkám a k válce. V čele polské strany stanul pan Hynce Ptáček z Pirkštejna, který se spojil s císařovnouvdovou Barborou a s bývalým hejtmanem táborským, nyní už katolíkem, panem Bedřichem ze Strážnice. V současné alegorii pějí písně o válce havrana (= táborský Petr
Polák), vrány (= císařovna Barbora), kukačky (= Ptáček) a supa (= Bedřich ze Strážnice) proti papouškovi (= Albrecht Rakouský). Na straně papouškově je bílý holub (= dcera Zikmundova a manželka Albrechtova Alžběta) a s jeho pomocí prý papoušek usedne na trůn osiřelý po orlovi (= císař Zikmund). Proti papouškovi však bojuje mladý jestřáb z Poděbrad se znaky tří černých pruhů na štítě. Hlavním bojištěm se stalo okolí Tábora. Král Albrecht oblehl husitskou pevnost a marně se ji snažil dobýt. Táboru ku pomoci přispěchala polská a česká vojska a jednomu z oddílů velel Jiří z Kunštátu a na Poděbradech. Došlo k bitvě a oddíl Jiříkův zvítězil. V celkovém měření sil byla bitva pod Táborem jen drobnou epizodou. Teprve později byl její význam zveličován, aby se veliteli dostalo proslulosti vojenského odborníka. Protože však drobná srážka v době odboje proti Albrechtovi stojí v análech Jiříkova života osamoceně, nemůže být než výjimkou, jež nám potvrzuje pravidlo: nevalnou chuť mladého šlechtice bít se v čele vojsk. Mnohem více zpráv z Jiříkova mládí se ostatně týká mírové politické práce a hospodářského života. Poprvé vystoupil dědic Viktorina z Poděbrad na veřejnost na zemském soudě v Brně v roce 1435. Je to také svědectvím o jeho pobytu na Kunštátě. Ostatně nehájil na soudě sebe, nýbrž zastupoval v majetkové rozepři svou příbuznou Žofii z Kunštátu. Co se nepodařilo patnáctiletému chlapci, podaří se snad později. Ani v mužném věku neváhá hájit své příbuzenstvo a dbá o čest rodu. Dospělosti dosáhl Jiří z Kunštátu a na Poděbradech, když dospěl k sedmnáctému roku svého života. Tehdy též asi už natrvalo přesídlil na otcovské Poděbrady a z titulu vládce starobylého rodu usedl na počátku roku 1437 do lavic zemského soudu jako kmet. Právo sedět na zemském soudě bylo dědičné a na sklonku vlády císaře Zikmunda v Čechách bylo opět obnoveno. V době revoluce zemský soud nekonal zasedání a ztratil svůj význam. Nyní opět povstával k životu jako jedna z významných stavovských institucí, jako nástroj panstva. Činnosti zemského soudu bylo zapotřebí zejména pro rozsouzení majetkových rozepří, jež po tolika hlubokých zásazích v době revoluce do pozemkového majetku byly na denním pořádku. Panstvo ovšem přikládalo zemskému soudu i význam politický, neboť z něho činilo protiváhu královské moci a odraziště pro své mocenské choutky. Ovšem i zemský soud potřeboval krále, aby vůbec mohl žít. Po smrti Zikmundově se královská vláda v Čechách nestačila upevnit. V roce 1438 zuřila válka mezi dědicem českého trůnu králem Albrechtem a polskou stranou, jež toužila po královské volbě a po uplatnění svých politických práv. Ukázalo se, že Albrecht přemůže své odpůrce. Podařilo se mu získat Lužici i Slezsko a nepochybně by byl rozdrtil i odpor části české stavovské obce. K závěrečné fázi boje o českou korunu však už nedospěl. 27. října 1439 tento drsný lovec mohutné postavy zemřel na úplavici v Uhrách. Zavřely se jeho žhoucí oči, v rakvi spočinula jeho hlava s dlouhým černým vlasem. Žezlo sotva ohřáté jeho silnýma rukama vypadlo na zem a nebylo nikoho, kdo by je byl dovedl zdvihnout. Vdova Alžběta neměla dostatek přátel a peněz a nadto byla těhotná - syn Ladislav, řečený Pohrobek, se narodil až téměř pět měsíců po smrti otcově. Český královský stolec byl opět prázdný - jako by byl připraven pro polského prince. Opakovala se - s určitou obměnou - situace z doby husitské revoluce, kdy několikrát političtí předáci nabídli český trůn polskému králi. V roce 1439 však opět polská kandidatura neuspěla. Jednak proti ní stála téměř všechna katolická šlechta a města, jednak .mil dosavadní polská strana neplanula nadšením pro nového Českého krále z rodu Jagcllovců. Mimoto Polsko bylo příliš likna-;i velmi si rozmýšlelo, zda má uchopit vládu země uvnitř rozdělené, zbídačené dlouholetými válkami, ovládané hrozivou mocí stavovské obce i stíhané nepřízní církve. Pověděl jsem již, že Jiří z Poděbrad stanul v řadách polské strany, a naznačil jsem tím
už vnitřní rozdělení Českého království. Je třeba pochopit, že se velmi uvolnily vztahy vedlejších zemí (Dolní a Horní Lužice, Slezska, Lucemburska a říšských lén) k jádru koruny, k Čechám a k Moravě. Některé z těchto I zemí byly vlastně nadobro ztraceny (Lucembursko a některá léna), jiné souvisely s českým státem jen zcela volně, ba formálně. Bylo zapotřebí, aby se obsadil český trůn, aby se konstituovalo opět České království - jinak hrozilo nebezpečí, že česká koruna bude jen prázdným pojmem. Bezkráloví se často v Čechách rovnalo bezvládí a probudilo k životu nová politická seskupení. Užívám-li pro jejich označení pojmu strana, nechci vyvolávat představu moderních politických stran, nýbrž jen naznačit, že tu určitá souvislost byla. Šlo však vždy spíše o embryonální stav, o zárodky pozdějších politických stran, šlo o seskupení bez pevné organizace a bez promyšleného programu a vedení. Polská strana se seskupila ze šlechty vyšší i nižší a z královských měst kolem požadavků umírněných kališníků. Nejvýraznějším znakem a páteří jejich koncepce byla basilejská kompaktáta, přijatá Zikmundem i Albrechtem jako zemský zákon. Kompaktáta byla kompromisem mezi husity a církví a redukovala někdejší čtyři pražské artikuly na jediný: na kalich. Pro českou stavovskou obec ovšem neměla jen vyznám náboženský. V kompaktátech nalézali šlechtici a měšťané právní záruku, ochranu svého majetku - neboť mnoho z nich bylo pány statků a vesnic kdysi církevních. Tyto sekularizační aspekty kompaktát byly doplňovány i nároky stavů na určitou nezávislost, na privilegia vůči panovníkovi. Ve volební kapitulaci Zikmund i Albrecht byli nuceni poskytnout českým stavům značná práva politická (až k právu volit panovníka!) a polská strana všechny tyto svobody spojovala s uznáním kompaktát. Co se týče církve, snažili se členové polské strany prosadit do čela církve v Čechách jako arcibiskupa Jana z Rokycan a neskrývali své představy o nadřazenosti laiků nad osobami církevními. Protože všechny tyto a další části politického programu těsně souvisely s českou reformací, vynikala polská strana ostrým nacionalismem. Její manifesty se hlásily k vlasteneckým tradicím husitským a její prohlášení planula odporem k cizákům - hlavně Němcům, kteří obklopovali krále Albrechta II. Proti polské straně stanula jako druhá nejmocnější politická složka v zemi strana rakouská. Jejím jádrem bylo katolické panstvo, jež si během husitské revoluce dovedlo zachovat svůj majetek i víru. I několik měst (zejména města moravská: Brno, Olomouc, Jihlava a Znojmo, z českých měst především Plzeň), která si uchovala vládu patriciátu a katolictví, hlásilo se k rakouské straně. Politické požadavky této strany směřovaly k plné obnově dávných řádů, k návratu šlechty a patriciátu k starým privilegiím. Členové tohoto seskupení byli poslušnými syny církve a uznávali dokonce i dědičná práva Habsburků, nástupců Zikmundových. Přední pánové rakouské strany se ovšem též chtěli výrazně podílet na zemské vládě a hájili tradiční práva stavovské obce, jak se vytvořila zejména za Václava IV. Uprostřed mezi těmito dvěma velkými bloky těkala skupina táborská, k níž se vedle Tábora hlásilo několik šlechticů a na čas i města Louny a Slaný. V mnoha otázkách věroučných byla táborská strana radikálnější než kališníci, v politických spletitostech však se často ocitala na krajní pravici. Jenom jménem už táborská . strana připomínala své revoluční předchůdce. Nejlépe o hluboké i proměně Tábora vypovídal jeho městský znak. Na místě, kde ■: stával v revoluci rudý kalich, rozpínala křídla černá císařská I orlice - dar a privilegium „šelmy ryšavé" císaře Zikmunda. Noví patricijové a šlechtici (někteří z nich se dokonce postupně stali katolíky!) hned se přimykali ke kališníkům, hned zase se pakto-vali se stranou rakouskou a hledali volnost pro své akce. Nebylo divu, že byli často předmětem útoků zprava i zleva, zejména když po smrti Albrechtově nebylo ústřední vlády a země se rozpadla v několik vzájemně soupeřících oblastí. Lze-li vůbec vést dělicí čáry mezi jednotlivými stranami, jež měnily spojence a
členstvo, pak strana rakouská měla středisko 34 v jižních a západních Čechách a v okolí královských měst moravských. Východní a střední Čechy byly jádrem strany polské, kališnické. Tak se proti sobě vyhrocovaly póly české společnosti, území dvou nejsilnějších politických seskupení. Rovněž vůdcové obou stran, Oidřich z Rožmberka a Hynce Ptáček z Pirkštejna, jako by ztělesňovali příbuznost i protikladnost strany rakouské a polské. Oldřich z Rožmberka byl zářivým aristokratem a nekorunovaným králem jižních Čech. Od narození měl kratší nohu, kulhal a souvěkovci srovnávali jeho tělesnou vadu s nestálostí charakteru Byl pravým synem doby plné zmatků a náhlých obratů, byl šlechticem , který znal silu peněz a nezřízeně toužil po moci. Už ve čtrnácti letech se ujal vlády nad rozsáhlým rožmberským dominiem a brzy usedl na prvé místo v řadách české šlechty. Byl pyšný na svůj rod a pečoval o lesk svého vladařského dvora. Český Krumlov mu vděčí za bohatý rozkvět. Na krumlovském hradě často pobývala královská poselstva, papeži i koncil tam vysílali legáty, přední knížata byla hostem u pyšného vladaře, který dokonce shledával příbuzenské nitky se starobylým římským rodem Orsini. Z Itálie vanul na Krumlov nejen dech této víry v proslulost rodovou, ale odtud pronikaly i mravy renesančních signorů a zášlehy humanistické vzdělanosti. Ještě když kulhavý stařec odcházel na odpočinek, vymínil si na svém synovi neméně než třináct komorníků a několik jízdných sluhů k osobní obsluze. Samozřejmě že trval na tom, aby mu syn tuto apanáž zajistil smluvně a se zárukami - příliš dobře znal své lstivé plémě! Syn mu však oplácí přesně stejnou falší a uskoky, jakými vynikal otec. „Král jižních Čech" na stará kolena pak žebrá o groš, stýská si na nevděk dětí a prosí o pomoc a slitování. Zapomněl už, že právě tak krutě, jako s ním teď jednal syn, jednal on sám předtím se svými sousedy a přáteli. Jeho přítel Eneáš Sylvius o něm napsal, že je člověkem, „jenž se vždy své době přizpůsobí". Bylo by možno ovšem charakterizovat tohoto bezohledného egoistu i drsnějšími slovy. Souvěkovci jej zvou zlodějem a travičem, podvodníkem. Známe jeho rady, jak otráviti soupeře jedem zapečeným do perníku či rozpuštěným ve víně. Zachovány jsou padělky listin, jež dal vyrábět a pomocí nichž se zmocňoval jmění, statků, osob. Známe však i oslavné básně, jež byly napsány na jeho dvoře, známá je jeho záliba v astrologii a v alchymii, nelze opominout ani jeho péči o krumlovskou knihovnu. „Sloup království tohoto a úd nejmocnější" jedná s králi a s knížaty jako s osobami sobě rovnými, dovede měnit názory na obrtlíku, klame a řeční. Do omrzení opakuje svou péči o království - a přitom touží po bezvládí a bezkráloví, neboť to jsou živly, jež mu dávají volnost a sílu. I jeho političtí přátelé mu nemohou nevytknout: „Vy pro své zvláštní věci a užitky jednáte a nedbáte, staň se zemi, jakž staň, leda vy byste svú vuoli vyvedli." Podobně tomu bylo i s jeho vztahem k církvi. Je hlavou českých katolíků, Krumlov je nejpevnější katolickou pevností. Papež, legáti, koncil udělují „věrnému a milému Oldřichovi z Rožmberka" církevní milosti, odpustky, privilegia. V Římě je krumlovský pán symbolem věrného a pevného českého katolictví. Zároveň však tento oddaný syn církve zabírá církevní majetek, horlivě se prohlašuje za ochránce klášterů a kostelů a neváhá odřít své chráněnce, zmocní se dokonce i církevních klenotů a šperků. Je okázale zbožný. O velikonocích například ze zásady neúřaduje, odmítá poselstva, dodržuje přísné posty. K stáru na čas i propadne askesi a chce jít na poušť, tj. do pustiny lesů a skal jako poustevník. Zároveň však schraňuje církevní peníze, volá po subsidiích, jež papež určuje na válku proti husitům, a když je dostane, užívá církevních peněz jen pro sebe, pro své rozkoše a pro přepych. I Eneáš Sylvius si stěžuje, že se Oldřich z Rožmberka obohacuje církevními subsidiemi. Je nevypočítatelný, vždy ve střehu, vůdce a pán.
Proti němu v čele polské strany stojí Hynce Ptáček z Pirk-štejna. Je též členem starobylého rodu, zdaleka však neoplývá onou skvělostí a leskem, jímž září „jihočeský král". V tlusté, malé postavě Ptáčkově je něco staromódního, ale i seriózního. Patří ke šlechticům, kteří zdatně hospodaří a kteří mají obzor poněkud uzavřen českými hraničními horami. Jejich vlastenectví voní starobylostí a tuhou vírou v tradici. Je oddán kalichu, není však fanatikem. Okolní svět je pro něho spíše jevištěm nepravostí, hemží se tam nepřátelé. Proto je nutno být opatrný, uvážlivý. Ne že by byl asketicky přísný. Náboženství i u něho ustupuje politickým zájmům. Lysá hlava Ptáčkova se objevuje při všech důležitých jednáních, jeho věčný úsměv mate a odzbrojuje soupeře. Na sněmech vévodí jeho hlas, jeho řečnické umění. Nemá dravosti Oldřichovy, vyniká však nad něho obezřetnou opatrností a promyšlenou lstivostí. Netouží po válečnických střetnutích, rád by smířil kališníky s katolíky. Umí počítat a hospodařit a každý projev svých politických sympatií si dá zaplatit, neboť si umí spočítat nesporné jistoty. I letmý portrét páně Ptáčkův napovídá, proč byl Jiří z Poděbrad stoupencem Ptáčkovy strany. Víme, že se Jiří k Ptáčkovi hlásil jako k svému učiteli a vzoru, a postřehli jsme, tuším, jak se obé povahy přibližovaly a doplňovaly. Politická linie Hynce Ptáčka z Pirkštejna byla základnou politické činnosti Jiříkovy. U pana Ptáčka se mladík učil politické abecedě, na jeho osobnosti studoval znaky úspěšného politika. Po smrti pana Ptáčka se Jiří z Kunštátu a na Poděbradech dostal do čela polské strany a sral se protiváhou Oldřicha z Rožmberka. Nestalo se to ovšem oaráz a politickému vzestupu předcházelo zpevnění a zmohutnění rodové majetkové základny. Dříve než se z jinocha vyklubal zdatný politik. osvědčil se jako rozvážný a přičinlivý hospodář.
Kapitola III.
PŘIČINLIVÝ HOSPODÁŘ Kdyby se byly zachovaly účetní knihy Jiřího z Kunštátu a na Poděbradech, nalezli bychom tam asi tyto zápisy: Po smrti pana Viktorina z Poděbrad a bezdětného strýce Hynka a Bočka ujal se v roce 1438 syn Viktorinův správy otcovských statků, zejména hradu a panství Poděbrady a Litice. Na Moravě zůstávala jeho majetkem část panství Kunštát a Boskovice. Rok 1437. Císař Zikmund zapsal do vlastnictví Jiřího z Kunštátu a na Poděbradech 12 vesnic a městeček (Libice, Osek, Pecky atd.), jež kdysi patřily pražskému klášteru sv. Jiří a dalším církevním institucím. Císař Zikmund sice praví, že tato milost se Jiřímu dostává „za věrné slúženie", avšak je to spíše prázdná formule než zhodnocení činnosti sedmnáctiletého šlechtice. Rok 1445. Císařovna vdova Barbora, někdejší manželka Zikmundova, postupuje Jiřímu z Poděbrad město Jaroměř. I na Mělníce, kde se krásná a stále ještě k rozkoším života náchylná císařovna usídlila, mladý poděbradský pán získává nová práva: ustavuje tu konšely. Rok 1450. Koupě rozsáhlého panství Visemburského. Pražští měšťané opatřují panu Jiřímu peníze, hlavním věřitelem je boháč Antonín od Oslů, někdejší purkmistr. Rok 1452. Koupě hradu Vclišc s městem Jičínem. Dobyt hrad Navarov, získána Zásadka, Studénka, Libňoves, Zacléř. Rok 1454, 16. květen. Koupě obrovského panství Castolovického za 23.400 kop grošů. Celou sumu pan Jiří vyplatil hotově dědici Vilémovi z Lichtenburku. Pokladna většinu částky uvolnila, zbytek půjčili židovští finančníci z Prahy a /. Budějovic. Rok 1454. Koupeny vesnice u Nové Paky. Zboží Velišské bylo tak spojeno s panstvím Zacléřským v jeden celek. Císař Fridrich III. postupuje zápisy na 16.000 dukátů. Král Ladislav daruje Jiřímu knížectví Lehnické.
Rok 1455. Koupen Skuhrov, Náchod, Homole, Richenberk. Koupeno hrabství Kladské, město a hrad Kladsko. Stavba rybníku, prodej ryb. Král Ladislav dává Jiřímu jednu třetinu pokuty / 15.000 zlatých, jež mu mají zaplatit Vratislavští. Kok 1456. Koupě knížectví minsterberského ve Slezsku. Pán Poděbrad je hrabětem Kladským a knížetem Minsterberským. V Kladsku začíná razit vlastní minci. Aleš ze Šternberka prosí Oldřicha z Rožmberka, aby znemožnil Jiřímu z Poděbrad koupi Kladska: „Ruš to, jakož muožeš, neboť z toho vznikne pro nás mnoho zlého!" * A opravdu - zápisy příjmů, soupis majetku, to jsou stupně politické kariéry Jiřího z Poděbrad. Po bohatě vydlážděném schodišti vystupuje vzhůru politik. Kdybychom zapomněli, že se Jiří postupně stal nejbohatším feudálem v zemi, nepochopili by-chom „zázračný" vzestup šlechtického sirotka z Poděbrad na český trůn. I mezi šlechtici polské strany roste záhy vážnost představitele starobylého rodu a dobrého hospodáře. Jedním z prvních politických dokumentů, v nichž najdeme jméno Jiříkovo, je listina / roku 1439, obracející se k Oldřichovi z Rožmberka a k rakouské straně. Jiří je už v pořadí na třetím místě za vůdcem Hyncem Ptáčkem a Alešem ze Šternberka. Kališničtí páni navrhují panu Oldřichovi jednání, neboť „mnoho škodlivého tomuto království stalo se jest a to milý bóh vie, že nám jest sprvu i vždycky toho žel bylo". Mír, pokoj - to je jádro politického programu, ke kterému se hlásí i mladý Jiří. Přivěsil svou pečeť k. návrhu, připojil se pak i k dohodě, jež mezi stranou rakouskou a polskou byla uzavřena. Název obou stran se ovšem začíná měnit. Souvěkovci spíše mluví o straně rožmberské a Ptáčkově. Osobnosti se začínají zřetelněji prosazovat v politickém vakuu Českého království, pro mírová náplň se začíná měnit. Pan Ptáček opouští polskou kanku uru a pan Oldřich nemá zájem o rakouské dědice Albrechtovi. 29. ledna 1440 uzavřeli Ptáček a Oldřich z Rožmberka spolu se členy svých stran příměří a dohodu. Obě strany přivěsily pečetě k listině , která dostala název „list mírný". V podstatě lze nazvát mírný list vítězstvím Ptáčkovy strany. I Jiří z Poděbrad jel v prosinci 1439 na Mělník, kde se konal sjezd polské strany. Na Mělníce se setkal mimo jiné i s Janem z Rokycan a všichni společně připravili návrh dohody s katolíky. List mírný obsahoval hlavní body, sjednané na mělnickém sjezdu. Do čela společné úmluvy postavili kompaktáta a obě strany se zavazovaly je dodržet. Kompaktáta a volba Rokycany za arcibiskupa měly být vloženy do volební kapitulace novému českému králi, kterého měl v roce 1440 zvolit zemský sněm. Obě strany se dohodly na obnovení činnosti zemského soudu, kam vyslaly své zástupce. Hlavním smyslem dohody však bylo odstranit válečné běsnění. Shodli se všichni na zásadě, že veškeré spory napříště budou obě strany řešit jednáním, v míru. Proto též zvána tato smlouva listem mírným. Leč - nepřeceňujme dosah listin a dohod v době, kdy politikové ovládají už dobře všechny podoby přetvářek a uskoků a kdy se na hradech i v hlubokém míru ježí zbraně žoldnéřů. Těžko vinit též jednu či druhou stranu z porušení dohod. Ani Ptáček ani Oldřich nebyli andělé - zdá se však, že spíše pan Hynce opravdověji lnul k myšlence příměří, k pokojnému řešení sporů a k míru. V jeho straně měli též větší slovo měšťané (už v počátcích se k němu hlásila města: Mělník, Hradec Králové, Chrudim, Nymburk, Vysoké Mýto, Jaroměř, Dvůr Králové, Polička a Trutnov). Řemeslníci a obchodníci trpěli spolu s poddanými nejvíce neklidem a každodenní válkou. Obchodní spoje byly zpřetrhány, trhy zakrsly, válečný požár dusil všechny pokusy o rozvoj směny. Snad i hlasy těchto vrstev pronikaly do politických úvah páně Ptáčkových a posilovaly jej v odhodlané péči o uklidnění země. Jak křehká byla síla mírového života, dosvědčuje vznik landfrídů. Nebylo totiž v
království záruky pokoje, nebylo vladaře, který by zkrotil drsné válečníky a vtiskl zemi pečeť míru. „Potom lidé porozuměvše tomu, že se těmi válkami země velme kazí a na lidech i na statcích hyne: i chticcc těch válek prázdni býti, zdělali sobě po krajích lantfridy, volivše sobě v každém kraji hejtmana." Starý letopisec pěkně naznačil souvislost vzniku landfrídů s touhou po míru. Jednotlivé kraje vytvořily správní a vojenské rady a soudy, které měly za úkol urovnávat spory, smiřovat nepřátele, chránit pokoj a klid a trestat lapky a vzpurné buřiče. Šlechtici vyšší i nižší spolu s městy delegovali zástupce do rady landfrídů a rada volila do čela hejtmany. Vznik českých landfrídů byl asi dílem Ptáčkovým, neboť zejména východní Čechy se staly prvou oblastí, kde landfrídy začaly konat své dílo. Jiří z Poděbrad byl od samého počátku stoupencem myšlenky landfrídů. Byl ostatně v roce 1440 zvolen spolu s panem Janem ze Smiřic do čela landfrídů boleslavského. Boleslavský kraj ovšem se připojil k nejtěsnější spolupráci s landfrídem východočeským, jemuž v čele stál Hynce Ptáček z Pirkštejna. Pod Ptáčkovým vedením tak stanulo Hradecko, Chrudimsko, Čáslavsko, Kouřimsko a Boleslavsko. Východočeský landfríd se stával nejmocnější a nejlépe organizovanou politickou silou v zemi. Dostávali se tu ke slovu především nižší šlechtici a rytíři, ale i měšťané měli zastoupení v radě landfrídů. Celkově v těchto pěti krajích vedoucí místa obsadilo 20 zemanů-rytířů, 3 páni a 6 měšťanů. Proti panskému táboru rožmberskému začal se vyhrocovat výrazněji profil rytířsko-měšťanského svazu Ptáčkova. Landfrídy (vznikly postupně i na Plzeňsku a na Litoměřicku) měly rozvíjet svou činnost jen do zvolení nového krále. Byly projevem přirozené decentralizace, ba roztříštění státní moci. Sám Jiří po letech vzpomíná na období vlády landfrídů a připomene, že to byla doba, kdy „jen zbraň měla všude váhu" a že „ten měl více práva, kdo byl zbraní mocnější a myslí divočejší". Cekalo se, že budou v činnosti jen několik měsíců — a zatím se staly nositelem místní vládní moci po několik let. Královská volba totiž v roce 1440 nenalezla žádného kandidáta, který by byl ochoten usednout na český trůn. Volba se konala v Praze na červnovém zemském sněmu v roce 1440. Příznačné bylo už složení volitelů. Vedle panstva (18 voli-telů) a rytířů (14 volitelů) dostalo volební právo i měšťanstvo (14 volitelů). Byly tu ještě výrazně zřejmé důsledky husitské revoluce, šlechtě se dosud nepodařilo zatlačit města do pozadí poli- ' tii kého života. Na volební sněm do Prahy spěchal i Jiří z Poděbrad a účastnil ic i vleklého zákulisního jednání. Nakonec ve shodě s veškerým volebním výborem dal na pražské novoměstské radnici hlas synovci české královny Žofie (někdejší manželky Václava IV.) Albrechtu Bavorskému. Albrecht proslul jako schopný a bohatý kníže, dobrý vladař a milovník umění. Rozhodovala i jeho náklonnost k Čechám. Uměl obstojně česky a za pobytu na tetině dvoře v Praze si prý osvojil i české mravy a zvyklosti. Volbou Albrechta za českého krále však neskončila činnost volebního výboru. Bylo třeba nyní Albrechta získat, aby se české koruny ujal. Nic necharakterizuje lépe neutěšenost českých poměrů než tyto královské námluvy. Nebylo problémem krále zvolit, nýbrž přesvědčit, že stojí za to vládnout v Čechách! Málokdy se v historii přihodilo, aby deputace sněmovní obce musela několik dní přemlouvat kandidáta, aby se ráčil státi králem. Ve volebním poselstvu, jež směřovalo do bavorské Kouby, byl i Jiří z Poděbrad. I on jako by se byl stal trhovcem a nabízel české zboží bavorskému knížeti. Slibovali hory doly, lákali nového krále, nepořídili však. Bylo obecně známo, že královský majetek roztál v revoluci jako z jara sníh na slunci. Petr Chelčický napsal, že „zde v českém kraji ve mnoho mílech jediné vsi nemá král k svému panování". Není prý divu, že se stavové ohlížejí po bohatém cizinci. „Nebo oni, osáhše královo panstvie, nepustí se jeho, než by chtěli králi tomu, aby jim přidával, nadera na jiných zemiech." Chelčický viděl za slova. Jiří z Poděbrad a ostatní členové
poselstva (v čele byl Oldřich z Rožmberka a Hynce Ptáček ) slibovali, jejich sliby však byly prázdnými slovy. Královská moc v Čechách byla zcela na dně, majetek byl rozchvácen, královský majestát bez autority, neuznáván. Naopak - nový český král mohl čekat, že se rozkmotří s církví, jež nepřála těm, kteří uznávají zvláštní práva husitských Čech - a kompaktáta byla součástí volební kapitulace. Albrechta nelákala ani představa, že bude nucen respektovat rozhodnutí stavovské obce, jež v době bezkrálovi upevnila svou vzbujelou moc. V Koubě se o těchto věcech jednalo několik dni. Nakonec 24. srpna 1440 Albrecht Bavorský nabídky zdvořile odmítl. Nechtěl poselstvo urazit, proto volil mírná slova, avšak jedno bylo jasné: o českou korunu zájem nemá. Eneáš Sylvius poznamenal o jeho odmítnutí: „Věřím též, že zamítl království vyčerpané. Kdyby bývalo jako kdysi bohaté, snad by byl jinak odpověděl." S nepořízenou se vracelo volební poselstvo do svých domovů. Země opět bude bez krále, váha a moc landfrídů vzroste, roztříštěnost království se bude zvyšovat. Co následovalo po nezdaru královské volby v roce 1440, nelze nazvat jinak než léta zmatků a rozbrojů. Klid byl jen tam, kde v čele landfrídů stály skutečné osobnosti, jež dovedly mečem hájit mír. Východočeské landfrídy patřily mezi oblasti nejlépe spravované a stávaly se oázou klidu a pokoje v poušti rozbrojů. Jiří z Poděbrad se osvědčoval jako obezřetný hejtman, který po boku Ptáčkově začal hrát ve východních Čechách prim. Vidíme jej nejen mezi členy rady landfrídů, nýbrž i jako organizátora boje proti lapkům a zemským zhoubcům. Tehdy zejména pán Náchoda Jan Kolda ze Zampachu zneklidňoval východočeské pomezí svými neurvalými nájezdy na sousedy. Vojska východočeského landfrídů oblehla proto v květnu 1441 Náchod a zahájila válku proti tomuto spojenci táborského svazu. Pro pana Ptáčka je Kolda „zhúbcem koruny našie" a „hlavou všech těchto zlostí". I Jiří z Poděbrad vyhlašuje boj Koldovi a vyznává, že nedopustí „svévolně tuto korunu hubiti". Výraz „koruna" naznačuje zájem Jiříkův nejen o regionální spory, nýbrž i o prospěch celé země. I do celozemských záležitostí začíná Jiří zasahovat jako jeden z předních mluvčích Ptáčkovy strany. V popředí politických úvah stála nová královská kandidatura. Zdálo se být vyloučeno, že by Čechy mohly žít bez krále. Politické myšlení si tehdy ještě v Čechách nedovedlo vůbec představit, že by se snad z Čech mohla stát šlechtická republika, odliv revoluční vlny odplavil husitské ideály obce bez pomazaného krále. S návratem feudálů k moci zaujalo království a monarchie znovu vedoucí místo v hierarchii politických hodnot. Po nezdaru volebního sněmu vracely se znovu představy o dědičnosti českého trůnu. Zejména rožmberská strana v duchu církevního učení a pod vlivem přímluv a subsidií postavila před stavovskou obec otázku dědičnosti Českého království v rodě habsburském. Na čas se uvažovalo o kandidatuře císaře Fridricha III., nakonec se však ustálil názor, že česká koruna dědičně přísluší synovi Albrechta II., I ,adislavu Pohrobkovi. Ani Ptáčkova strana neodmítala Ladislava, hájila však právo volby, jež přísluší stavovské obci. Ladislav se měl stát českým králem nikoliv proto, že zdědil po otci českou korunu, nýbrž proto, že bude českými stavy svobodně zvolen. Ožívaly takto alespoň zčásti husitské představy o právech zemské obce, ke slovu se hlásily běžné tradice stavovského života. Již od XIV. století česká šlechta zápasila s králi o podíl na moci. Nyní byla posílena měšťany a hodlala vítězně dovršit svůj zápas. Nelze říci, že by tyto stavovské zájmy hájila proti královské moci toliko strana Ptáčkova. Opět šlo o rozpor slov a skutků. Oldřich z Rožmberka, ačkoliv tak vášnivě proklamoval svou úctu ke králi a touhu po obnovení království, ve skutečnosti nešetřil
sil, aby obnovu královlády znemožnil. Obesílal sněmy, vysílal ke králi poselstva, sepisoval manifesty o potřebě nového krále, potají však oddaloval chvíli, kdy královská vláda bude obnovena. Dokud byla země bez krále, on sám mohl vládnout jižním Čechám jako král. Dokud byl prázdný královský stolec v Praze, každý šlechtic se mohl na svém hradě zvát králem. Nebylo proto mezi panstvem přílišné chuti po obnově království. Konec bezkráloví mizel do nedohledna i proto, že se královské děcko octlo v zajetí příbuzných. 19. prosince 1442 zemřela v Rábu Ladislavova matka Alžběta. Hájila v Uhrách své nároky proti polskému králi Vladislavovi a nedočkala se konce boje. Povídalo se, že prý její smrt souvisela s dočasným usmířením s polským soupeřem. Vladislav prý jí daroval kožich, který byl napuštěn jedem. Jakmile jej královna oblékla, zemřela. Dvouletý Ladislav se stal úplným sirotkem. Císařský strýc Fridrich III. byl si vědom, jaký prospěch mu toto děcko přináší. Začíná nechutná licitace. Císař nabízí chlapečka na královský stolec do Cech, žádá však odměnu za péči a za výchovu. Ladislav Pohrobek se stává drahocenným zbožím. Ukazují jej spolu s klenoty poselstvům, jež žádají návrat mladičkého kralevice do Cecil či do Uher. Když se ukáže nebezpečí, že by snad princ-chlapcc mohl být vyrván poručníkům násilím, stává se ze synovce vězeň, jako byl kdysi Václav II. vězněm na Bezdězi, a Ladislav putuje z jednoho štýrského hradu na druhý. „Na pomezí vlaském země rakúské" tráví dny svého života chlapec, který má být zvolen českým králem. Aby se volba uskutečnila, je ovšem třeba, aby se král východočeský a jihočeský domluvili. Jednání jsou vleklá, dohoda je hudbou budoucnosti, neboť jak Oldřich tak i Ptáček nechtějí nic slevit ze svých cílů. Uprostřed rozepří pak východočeský král umírá. Smrtí pana Ptáčka z Pirkštejna a na Ratajích 27. srpna 1444 uvolnilo se vedoucí místo ve východočeských landfrídech. Strana Ptáčkova opět změní své jméno se změnou vůdce. Kdo se ujme hejtmanského žezla? Budou v účetních knihách Jiřího z Poděbrad vedle položek hospodářských zapsány i prvé zisky politické?
Kapitola IV.
V CELE LANDFRÍDÚ V září 1444 sjížděli se členové východočeských landfrídů do Kutné Hory. Konal se tu sněm, který měl zvolit do čela politického svazu nového vůdce. Po smrti Hynce Ptáčka z Pirkštejna se ujal poručnictví nad jeho dětmi rytíř Jan Čabelický ze Soutic, mincmistr kutnohorský. Už tím, že zvolil pan Ptáček pana Čabelického za poručníka svých dětí, naznačil, koho považuje za svého nástupce. Sněm, zdá se, respektoval vůli zesnulého vladaře. Prvé zprávy kronikářů mluví o straně Čabelického. Zároveň se však po boku poručníka Ptáčkových dětí objevuje u Starého letopisce osobnost „páně Jiřieho". Jiří z Kunštátu a na Poděbradech dovršil právě čtyřiadvacátý rok svého života. Byl už alespoň dvě léta ženat. Někdy v letech 1441-1442 konala se totiž na Poděbradech svatba. Nevěstou byla šestnáctiletá Kunhuta ze Šternberka, dcera pana Smila ze Šternberka. I volba nevěsty naznačuje aristokratismus Jiříkův. Sňatkem se spojily dva starobylé rody. Zlatá hvězda v modrém poli (znak šternberský) a tři pruhy poděbradské označovaly dva přední šlechtické rody, které si byly blízké nejen sousedstvím, nýbrž i smýšlením. Strýc Kunhutin pan Aleš ze Šternberka byl vedle pana Ptáčka přední osobností východočeských landfrídů. Příbuzenské svazky pomáhaly upevňovat politické postavení Jiříkovo. Proč spočinula volba na mladém vládci Poděbrad? Jistě to nebyl jen vliv příbuzných, který nakláněl Jiřímu z Poděbrad přízeň voličů. Snad už tehdy padaly na váhu osobní vlastnosti boleslavského hejtmana a dobré zkušenosti z. jeho dosavadní veřejné činnosti.
Nebylo tajemstvím, že si pan Ptáček oblíbil svého mladého společníka a projevoval mu zřetelně důvěru. Nepochybujme ani, že vzrůstající majetková základna a dostatek peněz v pokladnicích usnadňovaly při volbě rozhodování těm, kteří váhali a byli nerozhodní. Přízeň šlechtických a měšťanských voličů získal si Jiří z Poděbrad ovšem i tím, že byl výrazným stoupencem kalicha a měl tudíž plnou podporu kališolcké církve. Náboženství a politika byl) \ tehdejších Čechách spolu úzce spjaty. Věroučné spory se stával) kardinálními politickými otázkami a politikové užívali k prosazování svých cílů kazatelny .1 církevní organizace, Platila tu do písmene slova císaře Zikmunda: „Věci vírv a království jsou těsně spjaty a tak to, co se týče víry, nemůže byt uskutečněno bez toho, co se týče království." Dodal bych jen naopak. České království vyšlo z husitské revoluce se zcela novým systémem církevní organizace, Zatímco ve vedlejších zemích konin 6 ilci katolická církev udržela své pozice, v Čechách a na Moravě její výhradní panství zmizelo. Odhaduje se, že v Čechách katolíci tvořili jen asi jednu čtvrtinu, všeho obyvatelstva. Jejich teritoriální rozložení bylo zhruba shodné s pozicemi rožmberské strany v západních a jižních Čechách. Většina obyvatelstva se v Čechách hlásila ke kališníkům. Kališníci - to nebyl jednoduchý a jednoznačný pojem. Zahrnoval všechny někdejší husitské strany, jež se hlásily k reformě církve a společnosti. Pravé křídlo kališníků tvořili pražští universitní mistři a šlechtici, radikální skupinu a levici tvořili členové táborského svazu, měšťané. Nejmocnější část se však mezi kališníky seskupila ve středu kolem osobnosti Jana z Rokycan a byla páteří formující se kališnické církve. Nevíme, kdy se Jiří z Poděbrad setkal poprvé s Janem z Rokycan. Nevíme, od kdy se datuje přátelství a spolupráce obou mužů, kteří svým dílem poznamenali celou epochu českých dějin. Určitě však víme, že byli pospolu na mělnickém sjezdu v roce 1439 a později na sněmu v Čáslavi 17. srpna 1441. Tehdy byl Jan Rokycana zvolen „najvyšším úředníkem v duchovném právě" pro oblast východočeských landfrídů. Politická linie Ptáčkova se ztotožnila s církevní politikou Jana z Rokycan. Osobním heslem Rokycanovým bylo: „Daj nám, milý bože, v prostředek uhoditi!" Nedovedu lépe postihnout charakteristiku tohoto muže i veškeré kališnické církve, než že znovu a znovu vyzdvihnu toto heslo Rokycanovo. Ideovou základnou kališníků byla kompaktáta. Byla to ne jedna, nýbrž několik listin z let 1 133-1436, jež vymezovaly právo českých věřících a zajišťovaly jim určité výsady v církvi. Církevní universalismus se v XV. století nakláněl k pádu. K životu se hlásily národní celky a církev nebyla s to potlačovat národní zvláštnosti jednotlivých zemí. Francie například získala od počátku V. století několik privilegií, jež umožňovala francouzskému králi zásahy do církevní správy i obranu před římským fiskalismem. Nikde však církevní universalismus nebyl tak hluboce poderván, jako tomu bylo v Cechách. V husitské revoluci si ústupky Říma vynutil nikoliv král a stavové, nýbrž ozbrojený lid. Kompaktáta pak nezaručovala českým věřícím jen určitou autonomii správní, nýbrž i poprvé jim poskytovala ústupky v dogmatech. Kalich byl výrazným symbolem porážky církevního universalismu a tuhé papežské nadvlády nad křesťany. Kompaktáta ovšem nebyla důsledným revolučním programem, byl to výsledek politiky „zlaté střední cesty", byl to kompromis. Formulace v kompaktátech jsou pružné, nepřesné, otevřené. Proto mohli představitelé církve nazývat kompaktáta svým vítězstvím, zároveň však i kališníci mohli v nich spatřovat svědectví svých úspěchů. Například o kázání kněží se tu pravilo, že má být dovoleno „ne však všudy, ale zřiezeně a věrně". Kdo však rozhodne, co je „zřiezené" a co je „věrné"? Podobně o církevním majetku. Statky církevní nemají být „nespravedlivě" od jiných osob drženy. Co to však znamená „nespravedlivě"? Kdo určí, co je spravedlivé a co nespravedlivé? Na tyto
otázky kompaktáta neodpovídala a přenechávala řešení věkům budoucím. Ccští radikálové nemohli být s kompaktáty spokojeni. Viděli v nich jen „drobečky", jimiž se prý hltavý Rokycana dal uchlácholit. Lidé, kteří snili o ztroskotání hříšné církve a o pádu feudálního řádu, nemohli se přimknout k programu, který ponechával české husity v lůně katolické církve a poskytoval jim jen nepatrné úlevy a privilegia. Táboři a další stoupenci radikálního kališnického křídla žalovali, že Rokycana zradil husity jen proto, aby mohl být arcibiskupem. Pozdější jednota bratrská se vyjádřila lapidárně: „A tak Rokycana tomu svolil a pro kus kožicha zapřel božího kalicha." Byl v tom kus pravily. Období odlivu revoluční vlny poznamenalo mnohé kališníky. Jejich elán byl ten tam, zamlžily se revoluční perspektivy, navracely se staré obyčeje a s nimi se vracely i staré touhy po majetku, po pohodlí, po moci. A toho všeho bylo možné dosáhnout jeti kompromisem, jež kompaktáta sankcionovala. Navenek se čeští kališníci hlásili za vzorné – ba nejvzornější a nejhorlivější - syny katolické církve. Víme, že se v husitské revoluci jen duchové nejrevolučněji odhodlali na Táboře zpřetrhat církevní a kněžskou postoupnou a zničit obyčeje římské církve na podkladě důsledného biblicistu. Kališníci nebyli schopni schopni tohoto činu, neboť neboť ustavičně věřili v posvátnou moc kněžství a v posloupnost církevního svěcení jenž z biskupů přechází na kněží. Bude třeba ještě pozorného bádání, aby se objasnilo, proč ustrnulo teologické myšlení mezi kališníky, proč kališníci nepostoupili dál ve vývoji názorů na církev. Jan Hus vytvořil svým dílem teoretický základ zcela nového pojetí církve. Církev není Husovi organizaci papeže, biskupů a kněží, nýbrž obcí věřících, kteří jsou charakterizováni zvláštní milostí boží. Husova eklesiologie dávala možnosti k úplnému osamostatnění církve české, k vytvoření svébytné církevní organizace všech věrných věřících - a to i třeba mimo římskou církev a proti ní. U Rokycany a kališnických teoretiků se nejednou v náznacích s takovýmto pojetím setkáváme. Církev je - podle těchto názorů - rozlita po celém světě a není jen v papeži a v kardinálech. Mělo by z toho vyplynout, že lze budovat kališnickou církev - nedá-li k tomu Řím souhlas -i třeba proti papeži a kardinálům. Tak daleko se však kněží „zlaté střední cesty" neodvážili. I tu „uhodili v prostředek" a požadovali pro české kališníky jen určitá privilegia v rámci katolické církve. Chtěli být jen zvláštním údem římské církve. Teprve nesouhlas koncilu a papeže s kompaktáty hnal kališníky k svébytné církevní organizaci. Právě tak jako byli v roce 1420 universitní mistři neústupností Zikmundovou donuceni přitakati válce, právě tak nyní kališníci pod tlakem Říma budují samostatnou církevní organizaci. Stále ovšem nemají dost odvahy k tomu, aby zpřetrhali kněžskou poslušnost, onen „provázek", který spojuje kališnické kněze i církevními kazateli, s církevními otci a s apoštoly. Proto tak usilovně stavějí do popředí volbu pražského arcibiskupa, v němž by obec věřících dostala svou hlavu i zdroj mystické svatosti pro kněze. Od té doby, kdy arcibiskup pražský Konrád z Vechty přestoupil k husitství a zemřel, byl pražský arcibiskupský stolec neobsazen. Bczkráloví mělo tak i svou obdobu v roztříštění církevní organizace. Volba Jana z Rokycan za pražského arcibiskupa byla součástí už volební kapitulace císaře Zikmunda. Ani papež ani koncil však k ní nesvolili. Ostatně sama „liška ryšavá", Zikmund jen naoko souhlasil, aby synek z kovářské rodiny rokycan-ské uchopil moc arcibiskupskou. Potají nepřestával císař vzkazovat do Basileje i do Říma, že nelze dopustit, aby se kacíř stal hlavou církve v Čechách. Zikmund pánům neskrýval, že zároveň navrhuje Rokycanu za arcibiskupa a zároveň je proti. „Panna, kdyby dvěma slíbila, čí má z těchto dvou býti?" tázal se poslů českého panstva. A páni odvětili: „Toho, komu nejprve slíbila." Nato císař: „Vám sem slíbil a oněmno [tj. papeži a koncilu] sem přisáhl." Podobně si pak vedl i Albrecht a tak Rokycana nemohl dosáhnout jmenování a potvrzení.
Byl zvolen za arcibiskupa. Ale kým? Stavovskou obcí a duchovenstvem. 21. října 1435 šlechtici a měšťané spolu s kněžími zvolili Jana z Rokycan pražským arcibiskupem a jemu po bok postavili jako biskupy Martina Lupáče a Václava z Chocně. Byla to volba vpravdě revoluční. Hlavu církve v Čechách tu volili především laikové, nekněží. Nebylo divu, že vyznavači kompromisu a umírněnosti se tato volba nezdála být dostačující. Vždyť na sněmu vlastně kališníci překročili Rubikon církevní posloupnosti. Zalekli se později a couvali. Vraceli se zpět a žádali, aby církev římská s volbou projevila souhlas a Jana z Rokycan potvrdila v hodnosti arcibiskupské. Jen tak se bude „provázek Kristův" rozvíjet nerušené dál, jen tak božská moc přejde i na hlavu českých kališníků. Katolická církev však nemohla nikdy s volbou Rokycanovou projevit souhlas, právě vak jako nemohla přiznat právoplatnost kompaktát. Církevní poslové, kteří smlouvu s Cechy sjednávali, považovali ostatně kompaktáta jen za ohlávku, ve které dovedou I vzpurného českého hřebce do římské stáje. Proto též povolili . kalich jen dospělým, nikoliv však dětem. Znamenalo to, že až vymře současná generace husitů, bude konec s kališnictvím a s husitskými zvláštnostmi. Odpor proti kompaktátům v církvi sílil po roce 1436 úměrně s růstem papežské moci. Konciliární hnutí, jež v Kostnici a v Basileji otřáslo papežskou svrchovaností, doznívalo ve čtyřicátých letech XV. století a prohrálo souboj s papeži. Papež Eugen IV. dovedl zkrotit vzpurné basilejské otce a uměl je dokonce získat pro sebe. Kuriální strana se stávala stále mohutnější a s jejím vítězstvím souvisel i návrat starých představ o monarchickém principu v ustrojení církve. V církvi řízené monarchicky a podle jednoho řádu a pravidla nebylo místa lokální vzpoury ani pro lokální autonomii. Jeden bůh, jeden papež ,jedna církev – to heslo vyžadovalo naprostou uniformitu dogmat a církevních řádů. V takovéto církvi' nebylo místa pro kompaktáta a pro svévolnou volbu arcibiskupa bez souhlasu Říma Ustavičný církevní tlak a nezdary kališníků v jednání s církví o kompromisech prohlubovaly zvláštnosti, zdůrazňovaly svébytnost českého kališnictví. Nešlo jen o organizaci a pojetí církve, nýbrž i o otázky věroučné. Zmínil jsem se už o kalichu, sluší se však upozornit i na myšlenku trestání hříchů, jež výrazně odlišuje kališníky od katolíků. I celková mravní rigorozita, zákaz přijímání a vymáhání platů za posluhování svátostmi, odsouzení nemístné žádostivosti kněží po farách - to vše oddělovalo kališnickou církev od katolické. Rozdíl spočíval i v poměru k laikům. V katolické církvi se kněz stavěl zcela rozhodně nad laiky. V kališnické církvi tomu bylo téměř opačně. Velký důraz byl kladen na obce věřících a laikům bylo dáváno právo ustavovat kněží k hodnostem. Viděli jsme. že dokonce i volba arcibiskupa a biskupů byla svěřena nekněžím, laikům. Světské osoby rozhodovaly > majetkovém a finančním zabezpečení kališnických kněží. Kališnická církev - zvlášť vezmeme-li v úvahu i zjednodušení bohoslužeb a zavedení češtiny do chrámových zpěvů, modliteb i do mše - tak měla nápadnou podobnost s pozdější církví protestantskou. Česká reformace jevila rysy rozvinuté později v reformaci německé a švýcarské. Věrným ztělesněním kališnické církve byl sám její tvůrce a přední organizátor Jan Rokycana. V něm jako by nové reformační hnutí nalezlo ideál a vzor. Zmínil jsem se už o jeho náklon-losti ke kompromisům, o jeho kultu „zlaté střední cesty". V Rokycanovi se tato pozice středu snoubila s pozoruhodnou dávkou tolerance. Vedl například prudké spory s Táborem, hádal se s táborskými kněžími o sedm svátostí, o svátost oltářní, o bohoslužbu. Zdůrazňoval však ustavičně: „A tak, co vede k pokoji, následujme, a co je k vzdělání, navzájem ostříhejme!" Není fanatikem ani ve vztahu ke katolíkům. Odmítá proto ovšem též upalování kacířů. To neznamená, že by se byl dovedl zbavit vůbec víry v existenci kacířství. Odsuzoval kacíře, chtěl vyvracet kacířství - nikoliv však násilím. Netřeba snad zdůrazňovat, že tato umírněnost a tolerance Rokycanova byla ve shodě s názory Jiříkovými. Společným rysem obou mužů je i vyslovená nechuť k teologickému
hloubání, odpor k platným teoriím a spíše smysl pro praktické potřeby života. Výzva Rokycanova: „Netaž se, kterak to móž býti, věř tomu prostě a nechaj toho ptanie," mohla by být i výzvou Jiříkovou. I odpor k mnišství a důsledný irenismus vyznačují smýšlení obou osobností. Rokycana je ovšem především církevní činitel, je kněz. Proto je jeho víra hlubší a prudší než Jiříkova. „Všakť jest víra křesťanská nad veškerý rozum" - tuto větu by mohl vyřknout spolu s Rokycanou jeho učitel Jan Hus, nemohla být však vyslovena Jiřím z Poděbrad. Poděbradský šlechtic lne samozřejmě více k pozemským ideálům než kněz Rokycana, který zuřivě odmítá „ho-vadské milostnosti" a radí, aby věřící „to tělo, jež se hanebně bouří" zmrskali metlou. „Vezma metlu zmrskaj a studené vody kbel vlí, ať se to tělo biedné skrotí a hanebné!" Jiří z Poděbrad nezná - pokud víme - návaly této vzrušené askese, stojí příliš pevně na zemi. Proto také by asi nemohl doslova být zajedno s Rokycanovými názory na ženy, které prý jsou „pravá osidla ďáblova". Poznáme-li podíl Jiříkovy manželky na vladařské činnosti, pochopíme, že mu cize musela znít Rokycanova these: „Muž značí dílo dobré, mužské, dívka však dílo slabé a chabé." V Rokycanovi se středověký asketismus snoubí s mystickou vírou v eucharistii a s odporem k pohanům. Antika je pro hlavu kališnické církve zbytečnou marností, stejně jako byla pro mnohé katolíky. Nad „umění Aristotelyšova" vysoko ční umění Kristovo a zbytečné je snažit se poznat svět. Hlavní je, aby byl člověk spasen, a ne aby věděl, „co jest v sobě múcha a proč jest." Tento transcendentalismus a odpor k racionálním úvahám zněly asi cize Jiřímu z Poděbrad, v jehož okolí najdeme později slovutné humanisty, milovníky a vášnivé obhájce antiky. Byl to asi právě středověký asketismus a touha po mravní rigorositě, jež vedly Rokycanu k ostré kritice mocných a bohatých. Samozřejmě že odmítal, aby se prostí lidé - „lecjaká baba šmu-chavá" - pletli do výkladu bible. Zároveň však „povětří křikem chudých lidí plní se, země krví a peklo dušemi". Soucit s bídou a utrpením klade Rokycanovi do úst přísné odsudky pyšných boháčů a velebení prostoty a chudoby, jež není ve shodě s názory velmože-aristokrata pána z Poděbrad. V jedné věci dokonce později došlo mezi Rokycanou a Jiříkem k neshodě. Slo o úlohu knězi ve společnosti. Kališníci vložili církevní správu pod dozor laiků. Neznamená to však, že by se kališničtí kněží smířili s podřízeným postavením. Rokycana byl kněz. tíhnoucí k politice, a proto nezanedbal jediné příležitosti, aby neuplatnil svůj hlas i v rozhodování o čistě světských záležitostech. Soudil, že kněz má dbáti o zboží, „dokud by nedusilo duše". Právo rozhodovati o smrtelných hříších pojímal pak přímo jako nástroj politické moci. Nejednou zasahuje do voleb konšelů a do městské politiky a neváhá dokonce uplatňovat své vlivy i v celozemských záležitostech. Stal se proto terčem ironických šlehů Vaňka Valečovského, byl kritizován za to králem Jiřím a slyšel v pražských ulicích zpívat písně, jež odsuzovaly jeho i oststní kalíšnické kněze: Již – li Pražané, viete a nic řéci nesmiete, že vládnu kněží vámi, činie z vás, co chtie sami. Toť jsú vaši páni!" Mnohé odlišovalo Rokycanu a Jiřího z Poděbrad, avšak více bylo shodných rysů obou osobností. Jestliže jsme se dotkli kališnického programu a porovnali Rokycanu s Jiříkem, vnikli jsme i hlouběji do nitra politického programu Jiřího z Poděbrad, octli jsme se ve světě jeho náboženské víry. V Kutné Hoře v roce 1444 ujímal se hejtmanské hodnosti v čele východočeských landfrídů mladý kališnický pán, který věrně ve stopách
rodinné tradice dal kompaktáta a zájmy kališnické církve do základů své politické činnosti. Osvědčil se už po boku Ptáčkově, brzy se osvědčil i po boku Jana Čabelického. Ba lze říci, že svého kolegu zcela zastínil. Do dvou let už nikdo nenazve východočeské landfrídy a jejich spojence jinak než „strana poděbradská". „-, - Místní koncentrace moci ve východních Čechách byla ukončena. (V Východočeský král Jiří z Poděbrad chystal se k zápasu s králem jihočeským Oldřichem z Rožmberka. Výsledek souboje napoví, kdo ovládne v době bezkráloví Čechy. Kdo se však chtěl postavit do čela Čech, musel předtím ovládnout hlavu a srdce království, Prahu. Bojem o Prahu začíná další kapitola života a díla Jiřího z Poděbrad.
Kapitola V. ,,Praga, Caput Regni …." Temná noc z 2. na 3. září 1448. Ještě se neohlásil úsvit, když se k pražským hradbám z jihu a z východu blížila vojska. Nejmocnější houfy se seskupovaly k Vyšehradu, kde dřímala posádka pod velením pana Jana z Rabštejna, klidným a bezstarostným spánkem spali na Hradčanech hejtman pan Hanuš z Kolovrat a na Starém Městě pan Menhart z Hradce, nejvyšší purkrabí pražský, skutečný pán Prahy. Na Vyšehradě se přiblížili neznámí ozbrojenci k fortně u královského paláce a Michal, branný, na pohybující se stíny zděšeně zavolal: „Kdo tu?" Odpověd zněla: „Já jsem!" „A čí jsi?" „Svoji jsme." Více se už branný a jeho čeleď neptali a utekli pro posily. V té chvíli však už první útočníci zlézali hradby a vskočili do vyšehradské pevnosti. Rozlehl se bojový pokřik: ..Zabi. hr! Kunštát a Hradec hr!" Teprve tehdy se rozplynulo a obráncům bylo jasno: Vyšehradu se zmocnila vojska Jiřího z Poděbrad. jako na Vyšehradě probíhal útok proti Praze i u Botiče kde vskočili do města „tú děrú. kudy voda tekla". Na Karwrč rovněž zlezla vojska poděbradské jednoty bez odporu hradby se po Novém Městě pražském ozývalo volání: „Kunštát, hr, hr!'" Ze všech stran se k útočníkům připojovali měšťané a vítali osvoboditele. K boji téměř nedošlo. Několikatisícová armáda [iříkova ztratila jediného muže, který padl při šarvátce na hradbách: měšťana Bělíka z Hradce Králové. Nepřátelé, obhájci Prahy, se vzdávali, anebo utíkali „a co kozelci zmietajíce se po hlavě padáchu". Bez boje obsadila poděbradská vojska i pražský Hrad. Měšťané obklopili Jiříka, který vstoupil do Staroměstské radnice, a „hned sě k němu ochotně přivinu". Představitelé panské vlády a katoličtí preláti utekli z města. Do Plzně směřovali členové pražské kapituly a ostatní katolíci v čele s Janem Papouškem ze Soběslave, na hrad Žebrák utíkal v přestrojení pan Hanuš z Kolovrat, hejtman pražské posádky. Útok byl tak nenadálý, že mnoho členů rožmberské strany padlo do zajetí. Menhart z Hradce se ukryl v měšťanských domech, byl však vyzrazen, zajat a vsazen do vězení. Setkal se tam s purkmistrem Pesíkem z Kunvaldu. Druhý člen nerozlučné dvojice „svatých Petra a Pavla", Pavel Dětřichovic přece jenom nakonec z Prahy unikl. Praha padla Jiříkovi clo dlaně jako zralé ovoce a mnozí souvěkovci hovoří přímo o zázraku. Bylo však vskutku dobytí (či lépe obsazení) Prahy zázrakem? Útok proti Praze a získání hlavního města království je svědectví výjimečného organizátorského a politického talentu Jiřího z Poděbrad. Vůdce poděbradské strany dovršil obsazením Prahy široce rozehranou partii šachu, v níž nakonec odpůrcům nezbylo nic jiného než kapitulace. Praha od doby Zikmundovy patřila panstvu a katolíkům. V čele městské vlády se zabydlil nový patriciát, jehož hlavními představiteli po léta byli Pavel Dětřichovic na Novém a Pesík z Kunvaldu na Starém Městě pražském. To byli oni „slavní apoštolově Petr a Pavel", kteří tyransky ovládali hlavu království. Katolická Praha se přirozeně
hlásila k rožmberské straně a pan Menhart z Hradce byl představitelem tohoto politického seskupení. Zprvu se hlásil ke kalichu, postupně však splynul s katolíky. Řídil z pozadí oba „apoštoly" a pečoval o tuhý pořádek. Několikrát pražský lid povstal a pokusil se setřást konservativní samovládce. Všechny revoluční pokusy, naposled ještě v roce 1440, byly však krvavě potlačeny. Katolická církev považovala Prahu za výchozí bod k rekatolizaci země. V tom se shodovali papež i basilejský koncil, ač jinak se v mnoha otázkách nepřátelsky rozcházeli. Otcové basilejského koncilu zrušili v roce 1440 volbu Rokycany za pražského arcibiskupa a jmenovali arcibiskupem Mikuláše Jindřichova, potomka pražské patricijské plátenické rodiny, přítele Oldřicha z Rožmberka. V lednu 1441 nový arcibiskup už bydlel v domě U slona na Staroměstském náměstí a snažil se upevnit církevní řády. Kališníci byli samozřejmě jeho odpůrci, mnoho spojenců však nenašel ani mezi katolíky. Bylo totiž zřejmé, že Mikuláš Jindřichův je exponentem konciliárního hnutí, a zatím většina českých katolíků se klonila spíše ke straně kuriální, papežské. Už tyto rozpory v katolické církvi podlomily postavení nového arcibiskupa. Navíc on sám nebyl mužem činu a dával najevo, že nechce svádět s protivníky zápas o pochybné hodnoty. Statky arcibiskupské byly rozchváceny, pokladny zely prázdnotou a nikdo z předáků netoužil po obnově církevního zřízení. Mikuláš Jindřichův opustil proto Prahu a jeho titul zanikl. Do uspořádáni náboženských poměrů začal výrazněji zasahovat papež a konciliární strana v Cechách postupně zmizela. Když se v roce 1445 Jiří z Poděbrad z pověření východočeských krajů měl potvrzení volby Rokycanovy. obrací se už do Říma, k papeži Eagenovi IV. Papež však odkládal rozhodnutí a zdů-»v»I to neznalostí situace. Neměl ovšem ani chuti rozdmýchávat spor s Cechy, neboť by je byl mohl opět vehnat do náručí Pprověřováním stavu v církvi v Cechách papež pověřil španělského kardinála Juana Karvajala. Slavný kurialista se obrací nejprve na „muže číslo jedna" v Čechách, na Oldřicha z Rožmberka. Na obědě s ním je na krumlovském hradě přítomen i další kardinál Tomáš Parentucelli. který si zakrátko nasadí tiaru a přijme papežské jméno Mikuláš V. Ani zde však nepadlo rozhodnutí. Do je vyslán Karvajal. aby zjistil přesné podmínky pro řešení otázky. Rozhodl tak nový papež Mikuláš V. a oznámil to českému poselstvu, jež i Jiří v cestě do Říma podporoval. Reč papežova už je smělejší. V Čechách není arcibiskupa, vládnou tam i vydá papež. Nemá smyslu, aby se Čechové obraceli ke koncilu a k vzdoropapeži Felixů V. „U Felixe nic nenedostanete protože sám nic nemá," oznamuje poselstvu Karvajal v roce 1447. 1. května 1448 ve tři hodiny odpoledne týž Karvajal vjíždí do Prahy. Doprovází jej Oldřich z Rožmberka se svými syny, Menhart z Hradce a šlechtické vojsko v síle 500 koní. Zvony _ .. procesí kněží zpívá litanie, cechy jsou v pohotovosti, jejich korouhve vlají v jarním slunci. Pražští konšelé v pestrém průvodu vyšli kardinálovi vstříc až do Krče. Tam nad vzácným hostem --zprostřou baldachýn a zanotují církevní hymnus: „Zavítal jsi, otče najmilejší, kterého jsme očekávali v zármutcích našich ..." Prvé dny Karvajalova pobytu slibují splnit naděje, vyřčené r uvítacích proslovech. 4. května navštíví Rokycana spolu s universitními mistry Karvajala v domě „U slona", kde posel papežův bydlí. S díkem papeži za potvrzení universitních privilegií spojují prosbu, aby byla potvrzena znovu kompaktáta. I Jiří z Poděbrad je v Praze a jedná s legátem. Na Staroměstské radnici se sně-movníci zapřísahají, že budou hájit kompaktáta a žádat, aby byl Rokycana potvrzen k arcibiskupství. Když však sněmovní deputace předloží návrhy Karvajalovi, slyší jen vytáčky, výmluvy. Radostné naděje v kardinála-legáta blednou, květy iluzí opadávají. O svatodušních svátcích udeří mrazy „ledových mužů", jež každoročně ohrožují jarní
zeleň. Letos však je náraz mrazivého větru zvlášť silný. Lidé si říkají: „Hle, boží trest za to, že jednáme s proradným kardinálem! Bůh nás varuje před uskoky Říma." Zakrátko vystřídá nedůvěru nenávist. Karvajal nic nedbá na výstrahy. Usmívá se povýšeně, když jej svědek posledních dnů Husových v Kostnici, Petr z Mladoňovic varuje: „Pane legáte, ne-potvrdíte-li nám přijímání pod obojí a Rokycany za arcibiskupa, dříve než přijedete do Říma, uslyšíte divné věci o tomto království." Karvajal ostatně nemá pověření k tak dalekosáhlým ústupkům. Má jen pozorovat a podpořit katolíky. Podléhá iluzím o síle pražské katolické církve, neboť je magnetem pro členy svatovítské kapituly, pro universitní mistry, pro stranické informátory. Opovrhuje kališníky-kacíři a pochybuje o věrohodnosti kompaktát. Obrací se k Jiřímu z Poděbrad s prosbou, aby mu zapůjčil originály těch slavných listin. Ví, že hlava poděbradské jednoty je i hlavou českých kališníků a že u něho lze nalézt i archiv kališnické církve. Jiří vyhovuje prosbě a odevzdává legátovi jeden z drahocenných dokumentů. Karvajal se však nedá přesvědčit ani originálem, proskakují pověsti, že se dívá dál na kališníky jako na kacíře. Ulice už vře nenávistí k proradnému papeženci. Lidé se srocují pod okny jeho příbytku, v noci zmizí kola od jeho vozu „a mezkyni té, na kteréž on jezdíval, vocas uřezali". O Božím těle 23. května 1448 znenadání kardinál chystá odjezd. Posměšky lidu jej vyprovázejí. Novoměstští řezníci se sekyrami ohrožují rožmberské pacholky, kteří tvoří ozbrojený průvod Karvajalův. Posměšky, kletby, kamení. Odjezd se mění v útěk. Teprve v té chvíli se na radnici rozpomenou, že kardinál dosud nevrátil kompaktáta. Ozbrojená jízdní hlídka pronásleduje legáta a žádá vrácení dokumentů. Až v Benešově Petr ze Sternberka a Přibík z Klenového vypáčí z Karvajala listinu, jež už je obestřena v Čechách mýtem svátosti. „A takž ten legát nic jest při tom nesjednal, ale k většiemu rozbroji dal příčinu ..." Návštěva Karvajala v Praze byla bohatou lekcí pro pana Jiřího z Poděbrad. Poprvé vstoupil ve styk s význačným představitelem římské kurie, poprvé jednal s věhlasným diplomatem. Poprvé však i zcela jasně poznával složitost české otázky, problematičnost kompaktát a tuhou proradnost papežské politiky. Když byl mezi svými, mohl věřit, že boží pravdy, vyjádřené v kompaktátech, zvítězí samy o sobě. Nyní však si uvědomoval, že česká otázka je toliko součástí rozsáhlých evropských politických vztahů, že do sporu o kompaktátech zasahuje a vniká cizina, Rím, papež a že tudíž nelze spoléhat jen na sílu vlastních argumentů, jen na výsledek zápasu v Čechách. Soudím, že právě Karvajalův pobyt v Praze se vší naléhavostí ukázal panu Jiřímu světovost problému kompaktát a potřebu mobilizace všech sil k jejich obhajobě. Plynuly z toho závěry pro mezinárodní politiku Českého království, nabízela se však i poučení pro politiku vnitřní. Především se znovu osvědčila nespolehlivost pražského patriciátu. Jiří z Poděbrad nebyl v Praze nováčkem nebo snad jen občasným hostem. Dědictvím v rodu byl výstavný dům, spíše snad bychom jej mohli nazvat palácem, v Liliové ulici. V Bočkově domě, jak toto sídlo zvali souvěkovci, bydlel už v září roku 1445, kdy jednal jménem své strany s Pražany. Dohodli se tehdy o kompaktátech i o míru v zemi a vyhlásili společně, že „spolu pro dobré královstvie chtie státi". Pražská oligarchie však něco jiného vyhlašovala a něco jiného podnikala. Za zády Jiříkovými se utužovalo spojenectví Pražanů s Rožmberkem. Praha se stala jevištěm útoků proti kališníkům. Už tehdy se soudilo, že válka mezi jednotou poděbradskou a Prahou „na niti visie a toliko o počátek jest". Přeběhlictví dalších kališníků ke katolicismu, paktování konšelů s Karvajalem a rostoucí vliv Rožmberkův v Praze utvrdily pana Jiřího v rozhodnutí ovládnout hlavu a srdce království. Stále zřetelněji se před Poděbradskými vznášela možnost vlády nad celou zemí. K jednotě se dík obratnému veliteli hlásili další členové, rostl zástup šlechticů, množila se
řada měšťanstva. Vábila je všechny představa, že povládnou zemi právě tak, jako nyní spravují střední, část severních a východní Čechy. I sám Jiří nepochybně byl pobízen ostruhou své ctižádosti a touhou po moci. Zdědil ve vší složitosti českou při, dostal do vínku kompaktáta a volbu Rokycanovu jako jádro politického programu. List mírný 7. roku 1440 byl dlouhodobým programovým manifestem. Jiří z Poděbrad nebyl ani autorem ani průkopníkem tohoto programu. Byl dědicem povinností, jež mu odevzdala předcházející generace, byl spíše zrozením a dospělostí vržen do dravých vod, jež buřičskou zemi odnášely z husitské revoluce. Jiří z Poděbrad převzal odkaz a přilnul k němu. Odpovídal totiž jeho niterným představám, byl ve shodě s jeho tužbami i s potřebami přátel, známých, okolí. Čím více však Jiří přemýšlel o svých povinnostech, tím častěji se mu obhajoba kompaktát zejména po zkušenostech s legací Karvajalovou - promítala do celozemských souvislostí. Je to zemský zákon a jeho uskutečnění se může dít jen v měřítcích veškerého Českého království, ba všeho křesťanstva. I proto bylo třeba dobýt Prahy a od hlavy uskutečňovat boží pravdy i pravdy politického programu jednoty poděbradské. Nejprve nastoupilo jednání. Únavný je výčet sjezdů, sněmů, smluv, vleklého dohadování. Sjezd poděbradské strany v Nymburce (1444), rožmberské strany v Praze (1444), nový sjezd Poděbradských v Kutné Hoře (1445), jednání v Praze (1445), sněm pelhřimovský v roce 1446, kde jednaly obě strany, pak opět Praha, Jindřichův Hradec a opět Praha. To vše jsou zkratky složitých a úporných pokusů o usmíření protivníků. Na čas se zdálo (zejména po pelhřimovském sjezdu), že vítězí Jiřík, pak však Oldřich z Rožmberka rozehrál svou škálu diplomatických lstí a stav se vracel do let před rokem 1440. Spory poděbradské jednoty s Rožmberskými zostřovaly napětí, vedly k posilování hradních posádek i k dalším šarvátkám. Ve hře byla už nejen kompaktáta, volba Rokycanova a zemský mír. nýbrž i kandidatura Ladislava Pohrobka. Jiří z Poděbrad se vyslovil pro Ladislava už na nymburském sjezdu své strany v říjnu 1444. Prohlásil tam sice, že se zasadí o zabezpečení zemské správy béz ohledu na krále, že uklidní spory a dá české koruně lesk míru, zároveň však vyhlásil, že nemá námitek „proti tomu dietěti". Usnesení nymburského sjezdu ovšem dodalo, že je třeba, aby byl Ladislav vydán do Čech ihned. Už v tom se Jiří rozcházel se stanoviskem Rožmberků. Pan Oldřich byl příliš těsně spjat s císařem Fridrichem III., aby se odvážil vzít drahocenné děcko z císařského poručenství. Rožmberská strana proto podporovala kandidaturu Ladislavovu na český trůn, chtěla však ponechat chlapce v péči císařově. Prakticky to znamenalo, že by se byl vlády v Čechách ujal Fridrich III. Poděbradská strana nechtěla ani slyšet o tom, že by se císařský poručník zmocnil tak snadno české koruny. O Fridrichovi nebylo totiž v Čechách známo nic dobrého. Vědělo se o jeho tuhém katolictví, proslulá byla i jeho lenivost a neschopnost. Více strachu však českým stavům naháněla císařova lakota. „Svatá matka lakota" byla hlavní osobností na císařském dvoře. Oplatky byly běžným doprovodem veškerého jednání a sám císař hltavě bral peníze ze všech stran. Jak by si asi vedl nenasytný lakomec v Čechách? Na pelhřimovském sněmu Jiří z Poděbrad v červnu 1446 přiměl sněmovníky poděbradské i rožmberské k přijetí společného usnesení. České poselstvo se odebralo k císaři a žádalo vydání šestiletého prince. Za královy nedospělosti se měli stavové postarat o správu země. Už v Pelhřimově se objevila i myšlenka volby zemského správce. Současně totiž tehdy v Uhrách stavové zvolili pana Jana Hu-nyadiho zemským gubernátorem a svěřili mu vládu v království až do příchodu krále Ladislava Pohrobka. Uherské zkušenosti nesporně podnítily podobné názory i v Čechách. V listopadu 1446 na sněmu v Praze už se mnoho jednalo o povaze správcovského úřadu a o jeho mocenské sféře. Zároveň ovšem sněmovníci prohlašovali, že Ladislav má být co nejdřív korunován, aby nebyl
toliko „v řeči a hlasu pánem". Ke všem těmto návrhům pan Oldřich přitakával, současně však vysílal tajné posly k Fridrichovi III. a varoval jej před vydáním královského děcka do rukou českých buřičů. Císař, poslušen těchto rad, ochotně odmítal Ladislava vydat a odpovídal českým poslům, „že jen proto Čechové o mladého pána stojí, aby pod jeho mladostí svú voli měli a pod ním činili, cožby chtěli..." Jednalo se, jednalo, čas utíkal a v zemi se nic neměnilo k lepšímu. Království i nadále bylo bez hlavy a všechny zmáhala únava. „I myslili sú sobě o gubernátora do královstvie," tak končí výklad Starého letopisce o tehdejších neutěšených poměrech v zemi. Ačkoliv bylo zřejmo, že v pozadí blížícího se střetnutí stojí Jiří z Poděbrad a Oldřich z Rožmberka, navenek o sobě oba soupeři rozsévali jen dobrá slova a ladili tvář k úsměvu. Ujišťovali se navzájem o dobré vůli ke smíru, psali o touze po blahu země a po míru. Hlava poděbradské jednoty ukázala se být mazaným diplomatem. Stále opakovaná ujišťování o dobré vůli ke smíření ukolébala krumlovskou lišku. Pan Oldřich dospěl k závěru, že Jiří z Poděbrad není s to zvrátit násilím stav věcí v Čechách a že tudíž je nutno jej udržovat v dosavadních přátelských šraňcích. Jihočeský král netušil, že se potají a nepozorovaně chystá vojenský úder, i přiléval medu do svých listů k Jiříkovi. Vyznal později, že věřil „v dobru vuoli, kteráž mezi mnú a jím byla jest", a nemáme tentokrát důvodu mu nevěřit. V době, kdy Jiří už verboval vojsko, pan Oldřich bezstarostně jednal s Karva-jalem a s Fridrichem III. V jednání s nimi viděl rozhodující sílu budoucnosti a mávl rukou nad zprávami špehů o vojenských opatřeních jednoty poděbradské. Naopak - nastavil přátelskou tvář panu Jiřímu a otcovsky mu radil: „A také, milý příteli, měj sě opatrně v svých jiezdách: nebť neviem, komu v této mieře člověk věřiti má." Zlatá slova! Pan Oldřich však velmi pochybil, soudil-li, že lze důvěřovati Jiřímu z Poděbrad. Ve chvíli, kdy předstíral zájem o jeho bezpečnost, byly už v proudu přípravy vojenského zákroku, který svrhl pana Oldřicha z čela země, z panství v Praze. Co zahrál pan Jiří jihočeskému králi, byla vskutku velkolepá lišácká lest. Nebylo možno utajit, že poděbradská jednota sbírá vojsko. Jiří se ani nemohl pokoušet něco zatajit. Předstíral jen, že vojsko má táhnout za hranice, aby pomstilo křivdy, jichž se českým hejtmanům a žoldnéřům dostalo od vévody saského Viléma a Fridricha. V červnu 1447 totiž saský vévoda zverboval v Cechách více než 5000 žoldnéřů a táhl s nimi proti městu Soestu ve Vestfálsku. Vojenské tažení bylo špatně připraveno a ztroskotalo a saští vévodové odmítli vyplatit českému vojsku žold. Vznikla z toho v Cechách nespokojenost a říkalo se, že Vilém zradil Cechy „opustiv je u veliké chudobě a úzkosti". Čeští hejtmane žádali výplatu zadrženého žoldu a hrozili, že si ušlou mzdu nahradí vojenským plenem. Jiří z Poděbrad vyhlásil solidaritu s ošizenými žoldnéři a ujal se jich. Přesvědčoval přátele i nepřátele, že je nutno sebrat vojsko a potrestat zrádné saské vévody. I Oldřich z Rožmberka uvěřil slovům Jiříkovým, uvěřil předstíranému rozhořčení zastánce ukřivděných. V létě 1448, kdy se už šikovaly prvé oddíly poděbradské jednoty, odjel jihočeský král z Krumlova za kardinálem-legátem Karvajalem do Vídně. Zdá se, že do poslední chvíle jen několik nejdůvěrnějších přátel vědělo o pravých úmyslech Jiřího z Poděbrad. Na sněmu v Kutné Hoře 24. června 1448 alespoň nikde nezaznělo ani slůvko o tom, že by cílem útoku svolávaného vojska byla Praha. Stále se jen hovořilo o proradných Sasících. Kutnohorský sněm byl významným stupněm v Jiříkově politické kariéře. Sněmovníci tu zvolili pana Jiřího správcem (dříve byl zván toliko hejtmanem) „všech obcí českých příchylných k zákonu božímu". Znamenalo to, že se kališníci představili celé zemi jako mohutný politický blok, vedený gubernátorem-správcem, tedy činitelem, který měl být
od doby pelhřimovského sjezdu zvolen do čela všeho království. Mohutnost poděbradské jednoty byla i zřejmá z toho, že se k ní už veřejně hlásili i četní katolíci. Z před-// nich vůdců katolické šlechty přijeli do Kutné Hory mladý Zdeněk ze Šternberka, Jindřich z Michalovic a na Mladé Boleslavi, Mikuláš z Lobkovic a mocný západočeský pán Burian z Gutštejna. Celozemský ráz jednoty byl zřejmý i z pravomoci, která byla „panu správci" poskytnuta. Správce jednoty poděbradské mohl jménem členů přijímat domácí i zahraniční poselstva, klást sjezdy, svolávat brannou hotovost, přijímat nové členy i vybírat daně. K ruce měl pan správce radu šlechticů a měšťanů a pověření pro něho platilo až do volby nového krále. Programem jednoty poděbradské i nadále zůstávala kompaktáta a list mírný. Moc Jiříkova po kutnohorském sněmu vzrostla a bylo těžko si představit, že by byl „východočeský král" nesáhl po klíčovém postavení v Českém království. Pan Jiří se však stále tvářil, jako by vůbec nešlo o české vnitřní záležitosti, nýbrž jen a jen o ošizené české žoldnéře. Proto dál svolával hotovost a zároveň uzavíral s jednotlivými členy rožmberské jednoty přátelské smlouvy a příměří. Hodlá táhnout s vojskem za hranice, a proto potřebuje mít krytá záda - vysvětloval nedůvěřivým. A katoličtí páni jeden po druhém přijímali nabídky příměří. 26. srpna 1448 například • Teplé dojednal přátelskou smlouvu s panem Hynkem Krušinou ze Švamberka a na Krasíkově, hejtmanem kraje plzeňského a vůdcem západočeského landfrídu. V době, kdy podepisovali tuto dohodu o míru a přátelství, stála už u Kačiny a u Kutné Hory několikatisícová armáda, jež se dala na pochod ku Praze. Koncem srpna 1448 byla vojska Jiříkova u Plaňan a plenila statky nepřátel poděbradské jednoty. Počítalo se, že pod velením pana Jiřího stálo na 9000 mužů. Neslyšíme nic o velitelských akcích Jiříkových, zato však se vypráví e vojenské zdatnosti výkvětu panstva, jež táhlo v čele armády. Početnými vojenskými jednotkami přispěla i města: Hradec Králové, Kutná Hora, Vysoké Mýto, Chrudim, Čáslav, Český Brod a Polička. Od Plaňan vyslal pan Jiří do Prahy poselstvo. Vedl je Zdeněk Kostka z Postupic a jeho členy byli rytíř Jan Malovec z Pacova a měšťané Anděl z Českého Brodu a Duršmid z Čáslavě. Ještě v této chvíli se pan Jiří stále tvářil, jako by táhl do Saska, a přál si jen, aby mu Pražané dovolili projít městem a aby se k němu připojili. Další body poselství ovšem už naznačovaly, oč panu správci jde: v Praze měly být zaručeny svobody kališníkům a potrestáni měli být ti katolíci, kteří pod vedením konvertity Jana Papouška ze Soběslave uráželi „pana Jiříka". Poprvé tu slyšíme oficiálně nazývat Jiřího z Poděbrad „panem Jiříkem". Stačilo jen křestní jméno a v Praze věděli velmi dobře, kdo je tím míněn. Poselstvo předložilo návrhy, avšak konšelé na Staroměstské radnici nejevili ochotu je splnit. Byli zřejmě zcela mylně informováni a příliš si už zvykli na bezpečí pod ochranou panského vojska. Netušili, že vojska poděbradské jednoty jsou už před branami. Navíc pak Jiříkovo poselstvo správně rozpoznalo labilní postavení patriciátu v pražských městech. Slyšíme totiž, že poslové „sšedše doluov z radnice i metali listy po řemeslech". Teprve nyní chápeme, proč byli v poselstvu dva měšťané. Ti zřejmě znali v Praze své přátele a na ně se obraceli s připravenými listy a výzvami. V těchto listech, jež poselstvo přivezlo s sebou do Prahy, pan Jiří z Poděbrad „píše službu svú ke všem řemeslem, ševcóm, koželuhem, krajčieřóm etc." a vysvětluje program poděbradské jednoty i činí výtky oligarchii; o hříších aristokracie napsal „dlúhú kroniku". Útok zvnějšku byl tudíž doplněn útokem zevnitř. Nepochybně hlavním cílem poselstva bylo povzbudit kališníky a vyzvat je k boji proti radnici. Pravdu měl Jan z Rabštejna, když napsal Oldřichovi z Rožmberka: „I beru sobě, že chtěl zbúřiti obec proti konšelóm." Nevíme, zda pan Jiří dodržel rytířské zvyklosti a zda poslal opovědný list Pražanům. Stalo-li se tak, byla to stejně jen formalita, neboť 1. září 1448, kdy podle kronikáře
opověď vydána, dorazila vojska až ku Praze. Marně patricijové volali o pomoc. Oldřich z Rožmberka byl v Rakousích a ostatní katolické panstvo buď s panem Jiřím sjednalo smlouvy o příměří, nebo nemělo dostatek žoldnéřů po ruce. V noci ze 2. na 3. září Praha bez boje padla do rukou pana správce. Nestalo se tak zázrakem, nýbrž vše bylo dílem chytře promyšleného plánu, v němž se liška spojila se lvem. Jiří z Poděbrad ukázal v září 1448 celému světu své výjimečné schopnosti politické a otganizátorské. Praha, hlava království, měla nového pána, pan správce přesunul těžisko své moci z východních Čech do hlavy a srdce země.
Kapitola VI.
DO CELA ZEMĚ Získání Prahy v roce 1448 mohlo by být svědectvím jistých revolučních prvků v politice Jiřího z Poděbrad, mohlo by však i svádět k mylným představám o lidovosti správce poděbradské jednoty. Prvé kroky Jiříkovy v Praze přesvědčily každého, že nový pán Prahy není ani revolucionář ani lidový politik. Nevstoupil do Prahy, aby, bořil staré řády, či aby lidu svěřil vládu města, nýbrž užil jen prostě pro své politické potřeby všech zdravých sil, jež byly pohotově. Všimněme si nejprve Jiříkova vztahu k pražské městské vládě. Ptáme se jistě právem, proč už dříve nevzbudil a nepomohl zorganizovat mezi měšťany povstání proti patricijské oligarchii? Proč už dříve neotřásl zevnitř vládou katolického panstva v Praze? Proč nebyl útok zvenčí podepřen otevřeným revolučním povstáním pražského lidu? Není pochyb o tom, že v Praze nálož třaska-viny byla už dlouho připravena. Několik povstání z posledních let naznačovalo, kolik síly a nenávisti dříme v pražském měšťanstvu. Nebylo by tedy bývalo nijak obtížné potají dodat zbraně, posílit pomocí kališnických kazatelů vůdce povstalců a otřást mocí samolibých aristokratů. Všechny podobné úvahy byly ovšem zcela cizí politickým: názorům Jiřího z Poděbrad. Počítal s pražskými měšťany - ovšem jen jako se spojenci, kteří měli předem vyhrazené pole působnosti. Byl natolik aristokratem, že nemohl projevit souhlas s povstáním, jež by svrhlo dosavadní vládu. V jeho politické představě mohli se měšťané jen připojit k vítěznému novému pánovi města. Proto také neslyšíme nic o výtržnostech a o násilném vyrovnávání účtů: s dosavadními vládci. Prvým příkazem pana Jiřího je: udržet klid a pořádek. Mění se vládci, ovládaní nemají než vzít změnu na vědomí a přidat se k jednotě poděbradské. Jen na jednom místě, zdá se, vymkla se situace z rukou nového pána Prahy: v židovském ghettu. Překvapuje nás to tím více, že známe finanční pouta, jež poutala židovské věřitele k panu Jiřímu. Anebo snad právě proto bylo dovoleno zchladit si žáhu žoldáků-vítězů na bohatých finančnících v pražském Židovském městě? Jinak však nás udivuje, že zásadní politický převrat proběhl v roce 1448 v Praze v naprostém klidu, bez bouřlivých scén drancování a bez pouličních bojů. bez veřejného účtování s dosavadními vládci. Pan Jiří dal ostatně výmluvný vzor, jak on sám si představuje změnu pražské vlády. Ačkoliv purkmistr Pesík z Kunvaldu byl proslulým stoupencem katolického panstva i vděčným cílem satirických šlehů kališ ní ků, nestrávil dlouhou dobu ve vězení. Vítěz jej propouští na svobodu, neboť jinak by pan Pesík ztratil své statky - a to pan Jiří nechtěl dopustit. Měl asi hmotný zájem na osobní svobodě bývalého rivala. Zato však pana Menharta z Hradce nehodlal pan Jiří nechat volného. Věznil jej jako záruku klidu katolického panstva, jeho životem mohl hrozit, mohl za jeho vydání a osvobození žádat Karlštejn a zemská privilegia, jež tu Menhartovi straníci hlídali. Jestliže pan správce postupoval tak rozvážně a obezřetně, tím rozšafnější byli pražští předáci na něm závislí. 3. září 1448 obnovil pan Jiří městskou radu a písař poznamenal lakonicky: „Tak se štěstí proměnilo." Skutečně - šlo o změny, avšak změny byly řízené
a svrchu uskutečňované. Nechci tím říci, že by vše zůstalo při starém, že by se byl změnami uchovával dosavadní stav věcí. Pan Jiří byl příliš těsně spjat s novými politickými silami, zejména s měšťanstvem, aby mohl nedbat přání řemeslníků a drobných obchodníků, věrných vyznavačů kalicha. Viděl naopak v těchto vrstvách záruky svého bezpečí, opory své vlády. Proto vcelku přál výměně konšelů a postaral se o to, aby čeští řemeslníci měli od té chvíle významnější postavení v městské vládě. V této péči o povznesení řemeslnických vrstev byl panu Jiřímu pomocníkem Jan z Rokycan, který vjel už 5. září 1448 do Prahy a usídlil se v Týně. Před Staroměstskou radnicí čekalo voleného pražského arcibiskupa na 400 jezdců, kteří mu spěchali v ústrety spolu s houfy Pražanů. Už 6. září Jan Rokycana poprvé po letech exilu kázal u P. Marie v Týnu a velebil pana Jiřího, chválil jeho moudrost, rozvahu a obhajoval nový politický systém, který se v Praze začal ustavovat. Došlo i k jednání s kališníkykonserva-tivci ze skupiny mistra Jana Příbrama. Pan Jiří, pan Aleš a Zdeněk ze Šternberka, Jan Hertvík z Rušinova, Jan Čabelický ze Soutic a další laikové předsedali náboženské synodě v koleji Karlově v Praze. Obě kališnické skupiny se shodly na společném vyznání, jež vyplývá z kompaktát, a na bohoslužebných řádech zavedených v Praze. Dvě důležité rituální otázky zůstaly však otevřené. Rokycana hájil proti Příbramovi právo dětí přijímat svátost oltářní pod obojí způsobou a české kostelní zpěvy. Rozhodčí - laikové doporučili, aby kněží rozsoudili tento spor v duchu soudce chebského, tj. na podkladě interpretace bible. Spory však nevyřešil soudce chebský, nýbrž smrt, jež sklála na konci roku 1448 Jana Příbrama. Rokycana zůstal sám v čele kališnického kněžstva a stával se stále významnějším pomocníkem Jiřího z Poděbrad. V cizině přijímali pražské události z roku 1448 s napjatou pozorností. Ne nadarmo se ve Francii začala povstání nazývat „pra-guerie" - „pražanství", pouhé jméno „Praha" se stalo synonymem vzpoury, rebelie, revoluce! Vstup kališnického pána Jiřího z Poděbrad a voleného arcibiskupa Rokycany do Prahy jako by byl mnohým zahraničním pozorovatelům připomínal roky 1419 a 1420. Opět prý Praha padla do rukou buřičů, opět jest třeba obávati se pražské rebelie. Eneáš Sylvius si všiml zejména, že z Prahy bude vládnout opět „zhoubný syn temnot a vyznavač ďáblův" Rokycana. O Jiřím z Poděbrad nedovedl říci nic jiného, než pozastavit se nad „jeho šibalstvími", jež slavily triumf nad silou katolíků. Nic z obav ciziny se však nesplnilo. Nový vládce Prahy držel městskou obec pevně na uzdě a nepřál bouřím a revoluci. Postaral se především o obranu pražských měst, posílil posádky v branách a na Hradě a zavedl přísnou kontrolu příchozích do Prahy. Jmenoval i nové zemské úředníky, jako by už byl nejen správcem poděbradské jednoty, nýbrž přímo zemským správcem. Nejvyšším purkrabím pražským se stal pan Zdeněk ze Šternberka, katolík, který výrazně navenek svědčil o smířlivosti, ale i politické rozvážnosti a toleranci Jiřího z Poděbrad. Za konšely vybral pan Jiří osoby konservativnl a dal jim do čela své věrné přívržence. Na Starém Městě pražském se stal purkmistrem Vaněk Valečoyský, na novoměstské radnici byl purkmistrem zvolen Jan Velvar, oba kališníci. Jak smýšleli tito předáci o lidovém hnutí, ukazují jejich výtky Rokycanovi. Týnský kazatel totiž hodlal zdvihnout kališnické hnutí četnými procesími. Purkmistr a konšelé se však postavili proti Rokycanovi: „Mistře, mohl bys též naříditi, aby nás obec svrhla s radnice, jak se kdysi stalo konšelům novoměstským." Revoluční rok 1419 byl tudíž pro nové vládce Prahy stejným strašákem, jakým byl stále ještě pro zahraniční odpůrce husitů. Jiří z Poděbrad rozvíjel v Praze tutéž politickou linii, kterou uplatňoval ve východočeských městech a v Kutné Hoře. Vystupoval vžily jako suverén, který
rozhoduje o složení městské rady, o jmenováni purkmistrů. Zároveň se však s tímto omezováním samosprávy, vzbujelé za bezkráloví, staral o povznesení řemesel a obchodu. I v Praze zasáhl do cenové politiky a snažil se stabilizovat míry a váhy, aby tak trh měl pevnější řády a bezpečnější základnu rozvoje. V tom nesporně pan Jiří napomáhal rozvoji výroby i obchodu, přičiňoval se o posílení pokrokové složky české společnosti, měšťanstva. Obezřetný postup shledáváme i v podpoře vypuzených měšťanů, kteří se po roce 1448 navraceli ke svým majetkům. Jiří z Poděbrad dal všechna práva těm, kteří buď pro víru či pro své politické smýšlení utrpěli újmu za vlády panské jednoty v Praze. Restituce majetku se však dala pozvolna a postupně. Nový pán Prahy netrpěl překotných změn, obávaje se bouří a neklidu. Jednotlivě, v určitých intervalech a s veškerým právním zabezpečením bral domy a statky svým politickým odpůrcům a dával je měšťanům, kteří se po září 1448 vraceli z emigrace jako stoupenci jednoty poděbradské. I tu Jiří z Poděbrad osvědčoval spíše umírněnou rozvahu, úctu k legalitě a vyzrálou politickou moudrost než revoluční lidovost. Ruku v ruce s panem správcem postupovali předáci kališnické církve. Jejich vliv cítíme ze zápisů městské rady, která klade důraz na klid a pokoj a zakazuje jakékoliv schůzky a tajné spolky. V pražských městech mají zavládnout přísné mravy podle biblických příkazů. Opět jsou z Prahy vyhnány nevěstky a z hospod ležáci, kteří byli bizarním doprovodem středověkého práva a živili se vlastně lenošením na účet strany, jež prohrála soudní při. Mezi smrtelné hříchy městští vládcové zahrnuli hry v kostky, vrchcáby a v karty a jakékoliv hry o peníze. Rigorozita mravů a určitý asketismus čiší z předpisů o povinnosti paní a panen varovat se frejů a mužské společnosti. Městské zákonodárství například zakazuje, aby při procházkách v zahradách a na vinicích doprovázeli muži dívky. Panny a paní se mají varovati „zvláště lidí mladých, rozpustilých, leč by jich muži s nimi šli nebo jich přietelé a příbuzní". Život se asi nedal zkrotit podle přísných pravidel, jistá péče o zjednodušení a zpřísnění běhu každodenního života je však v Praze po roce 1448 zřejmá. Jestliže jsme nemohli najít žádné známky revolučnosti a lidovosti v Jiříkově postoji k měšťanstvu, tím méně je shledáváme v jeho vztahu k poddanému lidu. Jiří z Poděbrad byl feudálním pánem, který žádal od poddaných pravidelné konání povinností, platy, dávky, roboty, jak to bylo v XV. století v Čechách běžným jevem. Jeho vztah k venkovskému lidu se v ničem neliší od Oldřicha z Rožmberka či ostatních rivalů. Co snad bylo poddaným ku prospěchu, byla Jiříkova důsledná péče o klid a mír, snaha o návrat právních řádů a právní jistoty, lze-li o ní vůbec ve věku meče a místní zvůle mluvit. O potřebě klidu a pokoje na české vesnici vypovídá výmluvně epizoda o vladaření stadického krále, jež zároveň svědčí o vznícené víře poddaných v blaho a v zázračnou moc královlády. Nemáme sice přímo doloženo, jaké stanovisko k stadickému králi zaujal sám Jiří z Poděbrad, smíme však usuzovat, že reagoval shodně se svými druhy a tehdejšími osobními přáteli a kolegy, jako byl například Jan ze Smiřic. Porážka lidu v husitské revoluci a zmar nadějí poddaných, že se zbaví úplně všeho útisku, vedl přirozeně český venkov do hlubin tupé resignace a temné beznaděje. Zmizela víra ve vítězství selských zbraní, nastupovala víra v boží zázraky, v mystické vladaření Kristovo, jež přinese úlevu a bezpečí. Vznícené sny o božím míru mohutněly zejména v dobách anarchie, bezkráloví a bezvládí. Páni se střídali, strany se přeskupovaly a všichni chtěli těžit jen z díla sedláka a nádeníka. Zatímco v době upevněného pořádku biřic vymáhal platy dvakrát ročně, v době místních vájek noví vítězové je žádali čtyřikrát i více. Války pustošily pole, plenění úrody a požáry dřevěných selských chalup byly doprovodem šlechtických půtek a rozbrojů. Nebylo bezpečí na
cestách k městským trhům, lapkové se množili a týrali český venkov. Zmizely, pravda, v mnohých oblastech církevní dávky a platy, místo nich však tím brutálněji doléhaly na poddané hrůzy válek a zmatky bezvládí. Sibylino proroctví, tehdy v Čechách velmi živé, podává nám obraz představ, směsici názorů, jež vířily v hlavách venkovského lidu. Hrůzy a utrpení jsou prý jen důsledky božího trestu za hříchy lidí. Nadějí „lidu země" je příchod krále, ochránce slabých a nuzných. Sibyla vypráví dychtivě naslouchajícím sedláčkům, že „páni a rytíři v hanbu upadnou", nastoupí-li nový král. Blíží se dokonce den, kdy jim „črvie zemští (totiž sedláci) za dluhu chvíli panovati budu". Podobné obrazy rozvíjelo i proroctví Rupercissovo, jež se objevilo v Čechách už v době předhusitské. Po Lipanech znovu ožilo a nabylo na významu. Prorok osvícený božskou prozřetelností vyprávěl o příchodu „krále tichého a beze lsti'', který sejde „s hor vysokých a dúpnatých" a pomůže „lidem drobným, červům, roztrhati medvědy, orlice, sokoly". Každý rozuměl, že jména dravců jsou symboly lačné a dravé šlechty, vrchností. Novým prvkem těchto starobylých proroctví je přemyslovská > tradice, která se v nich spojuje s prvky chiliasmu kdysi táborského. Podivuhodně ožívá s nadějí v příchod krále víra v obnovu starobylého panovnického rodu Přemyslovců. Báje o Stadicích a lísce, jež vzrostla a vykvetla na místě, odkud Přemysl Oráč odešel za Libuší, nabývají nového významu. Král, který přijde jako vyslanec boží, bude selským králem a ujme se přemyslovského dědictví. I místně se proroctví o selském králi spojují se Sta-dicemi, jež leží v území prosáklém horlivou činností táborských chiliastů ze Zátce a z Loun. Po svatém Jiří roku 1445, v samém nástupu jara, objevil se ve Stadicích tajemný stařec. Byl poddaným z jedné vsi u Teplic na panství bývalého táborského hejtmana Jakoubka z Vřesovic. Utekl z vesnice a odešel „na poušť". Konal jako poustevník pokání spolu s jinými podobnými horlivci (jako byl například poustevník Matěj). A „na poušti" měl stařec vidění. Zjevil prý se mu svatý Václav a Jan Křtitel a vybídli jej, aby se stal králem českého lidu. Proto přišel do Stadic a usadil se „ve kři pod lískou" kdysi Přemysla Oráče, na místě, jež bylo nasyceno lidovým kultem a přemyslovskými pověstmi. Byl to stařec krásné postavy, s dlouhým vousem, oděn byl v hrubé, lněné roucho, jaké tehdy nosili sedláci. Netrvalo dlouho a tajemný stařec u Stadic přilákal k sobě prvé stoupence. Lidé záhy přicházeli v procesích a pokládali jej za nového Přemysla Oráče, za hlasatele boží vůle. Skládali mu slib poslušnosti, přinášeli dary a ustavili mu k ochraně i ozbrojenou stráž. Houfy poutníků rostly a stávalo se, že jich přišlo naráz i dva tisíce. To už měl stadický král po boku radu čtyř starců, písaře a kancléře. Kronikář vypráví, že se v těchto listech, jež šly i do ciziny, zval nejen králem českým, ale i bájným králem Artušem a králem polským. Hlavním smyslem listů „stadického krále" byly však výzvy, aby se lid dostavil do Stadic. A pod stadickou lísku přicházely stále větší zástupy nejen z venkova, ale i z měst, a přišli i prví šlechtici. Okolní šlechta i sám pán „stadického krále" Jakoubek z Vře-sovic se zprvu smáli a považovali starce za neškodného blázna. Když se však z poutí do Stadic stávalo lidové hnutí, začali se zabývat otázkou, jak zničit toto možné středisko rebelie. Jan Smiřický, pán na Roudnici, svolal k sobě sjezd svého landfrídu a tu dohodli jednotný postup. Ustavili šlechtické vojsko, jež přepadlo Stadice a starce i jeho radu odvedlo v poutech do vězení v roudnickém hradě. Stadický král se octl v žaláři, kde trpěl před více než dvaceti lety Martin Húska. Starce však nestihl trest smrti upálením, který ukončil život táborského revolucionáře. Jan Smiřický správně odhadl, že stadický král není tak nebezpečný. Držel jej delší dobu za mřížemi a posléze jej poslal pro obveselení do Prahy purkmistrovi Pesíkoví z Kunvaldu. V Praze pak stopy po tajemném starci mizejí. Stadický král se nezmocnil královského žezla.
Jiří z Poděbrad byl v té době kolegou Jana Smiřického, spolu se Smiřickým stál od roku 1440 v čele kraje boleslavského, a není proto vyloučeno, že se účastnil i sjezdu na Roudnici, kde padlo rozhodnutí o stadickém králi. Jiří z Poděbrad ovšem nepochopil hnutí kolem stadického krále jen jako pokus o přípravu rebelie, nýbrž viděl tu i potvrzení své představy o nezbytnosti ústřední zemské vlády. Volání venkovského lidu po králi naznačovalo a potvrzovalo Jiřímu obecnou platnost jeho politické koncepce pevné ústřední Vlády v Českém království. Obsazení Prahy v září 1448 bylo důležitým krokem k realizaci takových plánů. Byli tu však mocní odpůrci, nepřátelé z panské jednoty rožmberské. Mezi nimi byl v popředí Oldřich z Hradce, syn zajatého a uvězněného pana Menharta. Jiří z Poděbrad věděl příliš dobře, jakou vzácnou kořist má v osobě starého pána Hradce Jindřichova a donedávna i pána Prahy, proto se snažil uvěznit jej tak bezpečně, aby ho nemohli nepřátelé vyrvat. Odvezl pana Menharta na poděbradský hrad. Pan Oldřich z Hradce se nejprve dotazoval, zda se jeho otci i ve vězení prokazuje rytířská úcta. I Oldřich z Rožmberka byl pln zájmu o svého starého přítele a vyzvídal, zda jej na Poděbradech „pansky chovají, jest-li který komorník při něm a blázen mužík". Až do žaláře tehdy totiž doléhaly šlo-1 i o šlechtice - rytířské mravy a zvyklosti. Vězeni pro šlechtice zpravidla nebylo smrdutou dírou - jakou bylo u „obyčejných lidí" - nýbrž jen místem hlídaným a omezením pohybu, separací. Tak také chápal své rytířské povinnosti věznitele Jiří z Poděbrad. Odpovídá na všetečné" dotazy, že panu Menhartovi bylo na Poděbradech zaručeno veškeré pohodlí a že se k němu „dobrá vole okázala i ještě se okazuje viec, než bych já s přáteli byl povinen". Slova nestačila. Syn a přátelé pana Menharta cítili pohanu svého rodu, své urozené cti, a žádali, aby Poděbradští pustili vězně na svobodu. Pan Jiří byl ochoten, žádal však za kořist výměnou hrad Karlštejn se zemskými privilegii a s korunou, neboť jen tyto starobylé klenoty dávaly lesk hlavě království a znásobovaly význam české koruny a jejího vladaře. Pan Oldřich z Hradce nechtěl na obchod s korunními klenoty a s otcem přistoupit a soudil, že bude mít dost zbraní, aby jimi vězně osvobodil. V zimě 1448, jež byla velmi tuhá a už 5. listopadu se ohlásila hlubokými sněhovými závějemi, vypukla znovu v zemi válka. Jiří z Poděbrad přijal výzvu k boji, zároveň však nabídl jednání. Prostředníkem byl Oldřich z Rožmberka, který krutě procitl ze sna o neškodném Poděbradském. 11. ledna 1449 se oba předáci setkali a hledali kompromis. Katolíci neskrývali, že je pan Oldřich jejich jedinou záštitou. Věří „v mocného zastánce lidu katolického" a nepochybují o tom, že „květy růží", tj. rod rožmberský, zahubí kacíře. .Ale jak? V jednání nedovedl pan Oldřich Jiřího přelstít a k válce mu chyběly síly. Pokus o dohodu ztroskotal. „Všechen rozstrk" se prý stal vinou Rožmberkovou. Tak alespoň soudil pan Jiří a s ním i jeho stoupenci, kteří sdělují, že o nechuti Oldřichově k smíření „všudy řečí hřmí v našich krajích". K usmíření nepřispěl ani osud poděbradského vězně. V lednu 1449 pan Menhart z Hradce onemocněl. Jiří z Poděbrad si uvědomil, jakých pomluv se může nadíti, zemře-li mu urozený pán v žaláři. Po celé zemi poletí zvěsti, že vůdce poděbradské jednoty svého rivala umořil anebo dal otrávit. Málo znamenalo pro po-mlouvače, že věznitel nepotřeboval mrtvolu, nýbrž spíše živého vězně, o němž by mohl jednat, kterého by mohl posléze výhodně prodat. Nepřátelské hlasy pomluv tato strohá logika nemohla zastavit. Proto se Jiří z Poděbrad rozhodl raději se vzdát nemocného starce a tím si zajistit výhody při sjednávání dohod a kompromisů. Na voze a v doprovodu stráže opouští pan Menhart na počátku února 1449 Poděbrady. Smutný průvod však nedojde do místa určení - na Karlštejn. V Říčanech se starci přitížilo a tam také 3. února 1449 zemřel. Jiří z Poděbrad ztratil drahocennou kořist, získal však prvé označení podlého vraha. Do
světa se šíří pomlouvačné zvěsti o podlém šlechtici, který se zbavuje svých soupeřů zákeřnou vraždou. Katolický svět může prezentovat pana správce jako lstivého traviče. Pověst letí zemí, lži se hromadí. Co na tom, že jsou v rozporu s pravdou? V politickém boji o moc málo soupeřům záleží na pravdivých argumentech. A hlavním cílem katolického panstva je zničit vítěze nad Menhartem z Hradce, pošpinit pány Prahy. Jak široce se rozestřela síť pomluv o vraždě pana Menharta, je patrno i z toho, že několik dní po smrti někdejší hlavy Prahy sešla se ve Strakonicích skupina katolických šlechticů a založila jednotu strakonickou. V provolání se praví, že přímým popudem k semknutí sil panstva byla potupná smrt Menhartova. Páni si prý jsou vědomi nebezpečí, jež jim hrozí, a vytvořili novou jednotu, „abychom sebe nedali po jednom tisknuti". Strakonická jednota se tudíž tvářila, jako by se bránila útoku, a zapomněla, že se kolem Rožmberků seskupovala tato část české šlechty již déle než deset let. Pravda - ve Strakonicích byly dány přísnější organizační řády, jež měly pevněji skloubit katolické pány ze západních a z jižních Cech. Novinkou bylo též, že se k strakonické jednotě připojil Kolda ze Zampachu a Bedřich ze Strážnice, straníci táborští, kteří měli osobní účty s Jiřím z Poděbrad. Bojovná provolání nové panské jednoty dávala tušit blízkost válečného střetnutí s Poděbradskými. Rovněž útoky katolických kazatelů zesílily a připravovaly „církvi věrné" cestu k novému boji s kacíři. Jiří z Poděbrad je prý „jako had jedovatý a pes vzteklý" a jest nutno proti němu vésti „boží válku". Bůh přispěje „božím bojovníkům" svrhnouti „onoho mladičkého Faraóna do hlubin pekelných". Staré obrazy - noví protivníci! Nové je ovšem jenom to, že katoličtí kazatelé zesměšňují mladost Jiříkovu. „Sám ještě ani žákem nejsa, již chce býti učitelem," praví jedno kázání o osmadvacetiletém pánu Poděbrad a naráží snad i na obecně známý nedostatek školského vzdělání Jiříkova. Poděbradská jednota je toliko houfem kacířů, jež je nutno pobít a zmocnit se jejich majetku, jehož hříšně nabyli. Válka se na jaře 1449 skutečně rozhořela. Horkokrevný pan Kolda rozdmýchal nové šarvátky, z nichž se vyvinul pravidelný válečný boj. Vojska poděbradské jednoty oblehla Koldovy hrady a zápas se přesunul z východních Čech i na Moravu. Pari Zampachu se osvědčil v těchto půtkách jako tuhý a schopný válečník. Podařilo se mu získat pomocné sbory proti Jiřímu a všem, „kteří chtie panu Jiříkovi jeho tance pomáhati", a u Moravské Třebové porazil poděbradské houfy. Jiří z Poděbrad opět kombinuje boj s jednáním o příměří. Jsou zvoleni zprostředkovatelé míru, ubrmani, a jedná se o usmíření obou jednot. Avšak záští je příliš mocné a obě strany ještě příliš věří v argumenty svých děl a mečů. Několikeré pokusy o mír ztroskotaly i proto, že do české vnitřní politiky opět dolehly vlivy ze sousedního Saska. Zmínil jsem se už o nešťastném tažení českých žoldnéřů proti Soestu a o nepřátelství, jež se z toho vyvinulo mezi saskými vévody a poděbradskou jednotou. Nešlo však jen o křivdu, spáchanou na českých bojovnících. Saští vévodové se za bezkráloví umocnili pohraničních oblastí na českém severozápadě a zasahovali odtud stále neomaleněji do české vnitřní politiky. Počítalo se, že saští vévodové jsou zástavními pány více než šedesáti hradů, měst a panství v Cechách. Sašové ovládali například města Most a Duchcov, Osek, Rýzmburk a další významné pohraniční hrady a panství. Členové poděbradské jednoty s nevolí pociťovali tlak saské državy v Cechách a viděli v ní právem nebezpečné ohrožení celistvosti Cech. Navíc se pak nenávist k saským vetřelcům zvyšovala, když vešlo ve známost, že se Fridrich Sasky sblížil s Fridrichem III. a spojil se s Oldřichem z Rožmberka a se strakonickou jednotou. Jiří z Poděbrad poprvé osvědčil plně své schopnosti diplomatické a svůj rozhled po mezinárodní politice. Snažil se především rozdělit saské bratry a využít rozmíšek, jež mezi nimi propukly. Ve sporu o dědictví po Gůntherovi ze Schwarzburku se Fridrich s
Vilémem nadobro rozkmotřili a začali dokonce proti sobě zbrojit. Jiří z Poděbrad se v té chvíli sblížil s vévodou Vilémem a sjednal s ním příměří. Nalezl spojence v markrabatech braniborských, zejména v statečném markraběti Albrechtovi z rodu Hohenzollernského, zvaném současníky „německý Achilles". Rovněž u bavorského vévody Oty využil Jiří obratně odporu k císaři Fridrichovi III. a v březnu 1450 vytvořil s nimi se všemi přátelský svaz. Smlouvy wunsiedelské spojily poděbradskou jednotu, Viléma Saského, markrabata braniborská a bavorského vévodu Otu proti Fridrichovi III., strakonické jednotě a Fridrichovi Saskému. České vnitřní rozbroje nabývaly tak rozměrů mezinárodních a Jiří z Poděbrad se stal hlavní osobností těchto mezinárodně politických akcí. Teprve když zahraničním nepřátelům zcela svázal ruce, připravil Jiří úder proti strakonické jednotě. Rokycana z kazatelny vyzval pražský lid: „Vytvořte procesí a přijďte k staroměstské radnici, pan správce vám oznámí naléhavé věci." Stalo se. Zástupy se hrnuly na Staroměstské náměstí a pan správce pobídl Pražany do boje proti panské jednotě a saským vetřelcům. 18. května 1450 táhlo už vojsko pod velením pana Jiřího z Poděbrad z pražských bran proti členům strakonické jednoty ve středních Čechách. Silná armáda záhy dobyla Kostelce a oblehla hrad Buštěves. Tady, ve vojenském ležení, vydal „pan správce" opovědný list panu Oldřichovi z Rožmberka. Táhne proti němu vojensky proto, že Oldřich stále „pracoval k újmě chvály božie a k umdlenie obecnieho dobrého". Navíc k těmto výtkám náboženským přistupoval ostrý moment národnostní. Jiří obviňuje Oldřicha, že „volá Němce, tj. Sasy do Čech" a tím se proviňuje na českých národních zájmech. V tomto duchu i Pražané vypověděli strakonické jednotě nepřátelství a obžalovali jihočeského krále, že se vždy „spojoval s Němci, nepřáteli netoliko páně správcovými, ale i všeho královstvie našeho úhlavními". Nic panu Jiřímu a Pražanům nevadilo, že i oni měli za spojence Němce ze Saska, Braniborska a Bavor. Před českou veřejností zřejmě bylo vhodné uplatnit motivy národnostní jako mocnou zbraň politické propagandy. Vojsko pana správce postupovalo do nitra území ovládaného strakonickou jednotou. U Rokycan se střetli s panskými žoldnéři a zahnali je - zejména dík účinné dělostřelbě - na útěk. Páni ustoupili k Plzni, „neb mdli biechu". Poděbradská jednota pak obrátila směr pochodu svých vojsk k Nepomuku a tu se sekala 8 posly strakonických, kteří přinášeli návrhy na příměří. Došlo k jednání na hradě Vildštejnč (mezi Plzní a Nepomukem) a příměří sjednáno až do jara 1451. Vyloučen byl z něho výslovně Fridrich Sasky, Kolda ze Žampachu a Bedřich ze Strážnice. Už to naznačovalo vítězství Jiříkovo. Avšak i dohoda vildštejnská o uznání kompaktát a listu mírného svědčila o převaze poděbradské jednoty. Brzy po vildštejnských dohodách smířil se Jiří i s panem Oldřichem z Hradce. Oba rivalové výslovně zdůraznili, že se už nebudou navzájem haněti, a prohlásili, že si nejsou v ničem vinni. Podobnou dohodu záhy poté uzavřel pan Jiří i s nejstarším synem Oldřicha z Rožmberka, panem Jindřichem. Starý pán Krumlova už nebyl s to zadržet své vlastní potomky a ustupoval do pozadí. Ztráta Prahy a porážka strakonické jednoty zasadily těžké rány sebevědomí jihočeského krále, jeho sláva pohasínala a syn Jindřich jej začal zbavovat moci, ba dokonce i prostředků k živobytí. Generační výměna předáků nahrávala Jiřímu z Poděbrad a umožnila sjednat s jihočeským panstvem příměří a dokonce i přátelské dohody. Uklidnění strakonické jednoty dalo panu Jiřímu možnost obrátit se plně proti saskému vévodovi Fridrichovi. Bylo by chybou pohlížet na boj se Sasy jen z hlediska krátkodobých rozmíšek. Pan Jiří nastupoval cílevědomě cestu za získání saských lén v Čechách, za obnovu celistvosti teritoria Čech. Bylo vážné nebezpečí, že se cizí zástavy promění v severozápadních Čechách v trvalé cizí panství, jež změní staletou podobu
české země, sevřené ze všech stran pohraničními horami. U Mostu a Duchcova vnikala cizí država přes Krušné hory do údolí řeky Ohře. Bylo proto nezbytně nutné vytlačit saské vévody z českého území a utužit znovu příslušnost tohoto území k Čechám. Jiří z Poděbrad měl na paměti celistvost české koruny a v duchu těchto dlouhodobých plánů zahájil na podzim 1450 válečné tažení proti Fridrichovi Saskému. Nestavěl ovšem ještě tehdy do popředí svou vůli, získat saská léna v Cechách, nýbrž vystupoval jako spojenec vévody Viléma a stále ještě jako mstitel ukřivděných českých žoldnéřů. Stanul v čele 15 000 bojovníků a 1 200 válečných vozů pod Mostem. Nevíme však, zda velel i později české armádě, jež se přesunula přes zemskou hranici do Saska. Spolehlivě je známo, že vojska poděbradské jednoty dobyla Duch-cova a Oseckého kláštera ještě před příchodem páně Jiříkovým. Rovněž zprávy o útocích proti saským městům (Pegov) a o dobytí Gery se nezmiňují o osobním podílu Jiřího z Poděbrad při velení vojskům. České oddíly se u Gery spojily s ozbrojenci Viléma Saského a s vojsky Albrechta Braniborského. Spojené armády slavily 15. října 1450 triumf: pevné město Gera se stalo jejich kořistí. I pan Jiří se podílel na ziscích, jichž se vítězům dostalo. Slyšíme, že mu bylo vyplaceno „holdunku" 300 kop grošů českých. Byla to obrovská suma peněz a stačila například k zakoupení menšího panství. Saské tažení bylo mimo jiné pro pana správce i výnosným podnikem. Další zisky slibovalo zajetí hraběte Jindřicha mladšího z Gery, jenž byl dopraven do poděbradského vězení, a věznitel čekal, že příbuzní jej vyplatí dalšími desítkami kop grošů. Pokladna pana Jiřího se tehdy naplnila i 1000 zlatými rýnskými, jež poslali ustrašení Chebští, bojící se, že by na území jejich města mohla vstoupit obávaná vojska českých vítězů. Co slyšíme o činnosti českých armád v Sasku, nezní vůbec ve shodě s báchorkami o české holubicí povaze. Cechové předčili Sasy a Branibory v drsnosti válečných krutostí. Kronikáři cizí i naši vyprávějí o pálení chalup, o usekávání rukou, o nemilosrdných loupežích, o loupení, jež mělo zchladit žáhu vítězů a zároveň žoldáků ošizených z tažení k Soestu před třemi lety. Do Prahy se v listopadu vracela česká vojska obtížena kořistí. Války byly vždy pro útočníky i jistým druhem obchodu, zbožím byla nejen věcná kořist, ale i zajatci. I nyní se rozradostnění vítězové vraceli s kořistí, v níž bylo „najviece zvonuov a dobytka, koní a roucha krásného množství veliké". Dokonce i kališničtí kněží byli pohoršeni nestydatým lupem / církevních zvonů a obřadního náčiní, jež Češi ze Saska přivezli. Rokycana horlil z kazatelny: „Vy, bídní Čechové, ješto ste brali kostelní věci, kalichy, ornáty, ubrusy, zvony, shledáte, nebudete-li se káti, což vás proto potká! Potom přijevše, dělali z kalichuov pasy, z vornátuov kabáty, z ubrusuov košile, čechle ... A vy, ješto kostelních věcí chováte nepoctivě, kalichuov a jiných věcí, tu, kdež s svými manželkami svú vuoli pášete, běda bude, nastoj-tc." Mentalita doby: mravokárce odsuzuje toliko loupeže církevního majetku, ani slovo výtky proti loupežím selského, měšťanského zboží. A ještě maličkost: Rokycanovi stačí výzva k pokání. Učiní-li hrabiví kořistníci pokání v kostele, jejich hříchy bůh smaže, odpustí jim všechny zločiny. Jiří z Poděbrad se vrátil do Prahy už 27. října 1450 a využil triumfu v Sasku k povznesení své moci. Na konci roku 1450 a v lednu 1451 jej vidíme v čele zemského sněmu, který potvrdil smír s Oldřichem z Hradce a jednal znovu o králi. Nové poselstvo má požádati Fridricha III., aby vydal Čechům Ladislava Pohrobka. Na sněmu se dohodli šlechtici i o majetkových sporech a posílili správu země. Vzestup Jiřího z Poděbrad do čela země je zřejmý i z toho, že se na sněmu projevily prvé známky neklidu i mezi členy poděbradské jednoty. Někteří páni se závistí pohlíželi na politické úspěchy bohatnoucího pana správce a obávali se, že by další růst jeho moci mohl být na škodu jejich vlastních zájmů. V čele nespokojenců vidíme pana Aleše ze Šternberka, druha
kdysi pana Ptáčka z Pirkštejna. K závisti Alšově přistupovaly jistě i rozdíly generační mezi váženým starcem a mužem v nejlepších letech, jímž tehdy Jiřík byl; svou úlohu jistě však měla i skutečnost, že zemřela manželka Jiříkova Kunhuta ze Šternberka a s ní zmizely ohledy příbuzenské, jež by byly mohly přispívat k utlumení sporů. 19. listopadu 1449 zesnula ve věku 26 let manželka Jiřího z Poděbrad paní Kunhuta ze Šternberka. Zanechávala manželovi sedm dětí. Nejmladší, dvojčata Zdeňka a Kateřina, byly, zdá se, •■ příčinou její smrti bezprostředně po porodu. V Kunhutě odcházela paní, jež si v rodinné tradici získala jméno dobré hospodyně,tiché družky a ochránkyně chudých. „Byla všech chudých máti a milovala vše dobré," praví o ní nápis na hrobě v Poděbradech. Byla to asi starost o děti, jež vedla pana Jiřího k brzkému sňatku. Do roka po pohřbu slaví se na Poděbradech svatba. Nevěstou je dcera z dalšího starobylého panského rodu Johana z Rožmitálu, sestra předního představitele katolického panstva, Lva z Rožmitálu. Paní Johana je však ženou zcela jiného typu, než byla zesnulá Kunhuta. Je to žena energická, schopná porozuměti složitým politickým otázkám, ba přímo vášnivě oddaná hlavní zálibě manželově - politice. Brzy vystoupí z přítmí rodiny Jiříkovy a postaví se mu po bok v záležitostech vladařských. Svatbou na Poděbradech tak vzniká manželská dvojice, jež předčí soupeře schopnostmi, vzniká však i dvojice, jež je výrazným symbolem nových poměrů v Čechách. Paní Johana zůstává katoličkou a nic jí víra nebrání ve shodě s manželem-kališníkem. Naopak - zdá se, že sňatek s dcerou z rodu tradičně katolického pootevřel nové brány porozumění mezi Jiřím z Poděbrad a katolickými šlechtici. Přiblížila se chvíle, kdy z vůle kališníků i katolíků ujme se pan Jiří úřadu správce Českého království.
Stará románská síň Bočkova dvora v Praze na Starém Městě v Liliové a Řetězové ulici, již bylo užíváno za Jiříka
Jiříkova manželka Kunhuta ze Štemberka
Kapitola VII.
ZEMSKÝ SPRÁVCE Prvé setkání Petrarkovo s Colou di Rienzo se odehrálo v Avignone na troskách někdejšího antického chrámu. Jiří z Poděbrad se setkal s Eneášem Sylviem Piccolominim na troskách minoritského kláštera v Benešově, zničeného tábory v roce 1420. Dvě různé scény, dvě rozdílné epochy.. Scéna, jež byla pro prvou dvojici základnou společného názoru a postupu, byla pro druhou dvojici překážkou dorozumění, východiskem různosti, ba protikladnosti smýšlení. Červencový den roku 1451 v ruinách benešovského kláštera. Benešov žije mimořádným ruchem, koná se tu zemský sněm. Měl se sejít původně v Praze, avšak křídla morové příšery se rozepjala opět nad Čechami a tisíce mrtvol vyznačovalo směr jejich letu. Na Mělníce se stala obětí morové nákazy císařovna-vdova Barbora, obletovaná krasavice a ctižádostivá vladařka. Nezůstala nic dlužná svému ryšavému manželovi a oplácela nevěru nevěrou. V houfu jejích milenců bylo možno nalézt kulhavého mladíčka Oldřicha z Rožmberka, statné uherské rytíře i mnohého českého pána. I jako vdova vábila k sobě muže, politiky, z Mělníka vytvořila mocné centrum politické strany. Jiří z Poděbrad v mládí též byl stoupencem krásné císařovny a počítal se mezi oddané její přívržence. Smrt Barbořina přispěla k dalšímu zjednodušení politické situace v Čechách a vehnala poslední její přátele do náručí poděbradské jednoty. Morová rána však nehubila jen nemocné poddané Českého království, nýbrž naháněla hrůzu všem zdravým. Platila tehdy lékařská zásada, že města jsou nejpříznivějším prostředím pro rozmach morové nákazy, a venkovský vzduch naopak že je spolehlivou obranou proti ní. Proto sněmovníci spěchali do Benešova a tam hodlali rokovat o naléhavých otázkách české země. Do Benešova zamířilo i slavnostní poselstvo císaře Fridricha III. Jeho hlavou byl císařský sekretář a biskup Eneáš Sylvius Piccolomini, člen starobylého rodu ze Sieny, vzdělaný humanista a politik. Měl po boku českého humanistu Prokopa z Rabštejna, rytíře Jindřicha Truchsera a Albrechta z Ebersdorfu. Poslové měli ukonejšit netrpělivé české stavy a odpovědět na prosby země, aby císař poslal do Čech Ladislava Pohrobka. Poslové císařovi jednali se zástupci šlechty a měst a vysvětlovali, proč císař nemůže usadit na český trůn jedenáctiletého chlapce. „Cekejte trpělivě ostatku času, nebo brzo běžie léta a míjie i zklamává běžný věk," poučoval shromáždění Eneáš. Habsburský rod uznává plnoletost až od čtrnácti let, a dříve lze jen stěží počítati s příchodem králevicovým do země. Nedošlo ke shodě, většina sněmovníků však uznala pádnost argumentů císařského poselstva. Sám Eneáš se chlubí: „Divoké mysli Čechů ukonejšil jsem, že oni prohlásili, že si již jiného za krále nepovolají." Italský humanista ovšem neskrýval, že uklidnění sněmu přivodil zejména Jiří z Poděbrad, s nímž dlouze a podrobně jednal. Trosky kláštera zničeného husity a v něm dva mužové, o nichž do deseti let bude hovořit celý svět. Dnes jsou ještě v pozadí a jen bystří pozorovatelé vědí, že český šlechtic se zvolna stává českým vladařem a italský biskup že míří tvrdošíjně k nejvyšším místům církevní kariéry. Dva mužové, v nichž jsou ztělesněny protiklady historické epochy, dva světy, jež se hrozivě proti sobě vztyčují. Za Jiřím z Poděbrad vyvstává přízrak husitské revoluce a jeho ústy promlouvá česká reformace, jež změnila v Čechách církevní řády a chce reformu upevnit a rozšířit. Za Eneášem Sylviem se rýsuje stín církevní inkvizice, strnulých dogmat a papežského universalismu, jeho ústy promlouvá církev žárlivě střežící papežskou svrchovanost a vyžadující bezpodmínečnou poslušnost všech křesťanů. Je přirozené, že rozhovor je pln blesků a střetání protikladných idejí čelem proti čelu. Zápasí tu slovy mužové, kteří se po letech proti sobě postaví se zbraní v ruce, jsou tu už dnes nepřátelé na život a na smrt, neboť taková je logika
věcí, jež jsou za osobnostmi. Jsou to ovšem protivníci, kteří dovedou ocenit význam a cenu jeden druhého. Jiří z Poděbrad se může mlčky obdivovat humanistické výmluvnosti Eneášově, břitkosti jeho soudů a úderům jeho argumentů. Eneáš Sylvius pak neskrývá obdiv k českému šlechtici, k jeho politickým schopnostem, k upřímné oddanosti a víře v kalich, k statečnosti a zároveň k rozvaze. Nemohou se dohovořit latinsky, a proto je přítomen tlumočník, Prokop z Rabštejna, který po letech přestoupí ze služeb císařových k Jiříkovi. Získal jej, anebo zaujal jej už v Benešově přirozený talent páně správcův? Poměrně lehce se shodnou obě strany na volbě Ladislavově, nemohou se však vůbec dohodnout, do-tknou-li se kompaktát. Eneáš Sylvius vysloví názor, že kompaktáta ztratila svou platnost, žádný z papežů je nepotvrdil. Jiří z Poděbrad odporuje, nepovažuje potvrzení papežovo za důkaz neplatnosti, neboť vyšší orgán církevní, než je papež, - církevní obecný koncil - je Čechům vydal. Papež by měl proto respektovat tuto skutečnost a potvrdit ji. Češi se kompaktát nevzdají a budou za ně bojovat. „Statečný, udeří-li na statečného, oba padnou!" Ve slovech Jiříkových jako by už znělo řinčení zbraní křižáckých válek, jež po letech vzplanou, zní tu však i odhodlanost hájit kompaktáta, jež Jiřího z Poděbrad neopustila do smrti. Eneáš Sylvius si byl vědom toho, že názor Jiřího z Poděbrad může ovlivnit smýšlení celé země. Zdá se, že dokonce přeceňoval osobní možnosti Jiříkovy a spojoval s jeho rozhodnutím důsledky příliš dalekosáhlé. Plyne to z poznámky, kterou Eneáš napsal o Jiřím: „Shledám-li tohoto významného a mocného muže, kterého následuje většina království, žádostivého shody s církví, ostatek Čechů bude snadno k tomu získati." Pan Jiří vskutku projevoval ochotu ke smíru s církví. V rozhovoru naznačil, že by souhlasil s vrácením církevních statků a že ani volba Rokycanova za arcibiskupa nejeví se mu nepřekročitelnou překážkou. Nebylo divu, že Eneáš Sylvius mylně pochopil ochotu k jednání jako náznak ústupků a posílil se ve víře, že stačí, aby se Jiří včlenil do církevního ovčince a ostatní Čechové že za ním půjdou jako poslušné ovečky. Proto budoucí papež vyzývá svého soupeře: „Ty tedy, pane, jenž táhneš za sebou lid kamkoli chceš, udělej sobě jméno veliké, hleď získati lásku stolice apoštolské. Navrať jí syny, kteréž ďábel od ní odvedl. Nabírejž ze zdroje potok vody své, aby - odsečen jsa nevyschl. Vrátí se všichni a vzývati budou církev římskou, budeš-li Ty chtíti." Řeč Eneášova je vyšperkována rétorskými figurami a očividně přehání. Císařský vyslanec soudil, „že Jiřík je spíše svedený touhou po vládě než kacířstvím", a hrál právě proto na strunu správcovy samolibosti. Nikdo nepochyboval o tom, že správce poděbradské jednoty je nejmocnějším mužem v zemi, všem moudrým však zároveň bylo jasno, že Jiří z Poděbrad nemůže nedbat politické reality. Politika se nevytváří pouhým součtem individuálních přání vedoucích osobností, nýbrž ve vzájemném střetání vůle politiků a podmínek, zájmů osobností a veřejnosti. Pan Jiří si byl dobře vědom těchto zásad a nedal se oklamat lichotkami Eneášovými. I po skončení benešovského sněmu ponechává ve zbrani jádro svého vojska i s bojovými vozy. Vojenská síla dodává jeho snahám říz, hrozby zbraněmi stále platí víc než přátelské domluvy; mocenské aspekty politiky pochopil Jiří z Poděbrad velmi přesně. Cesty obou diskutujících se z Benešova rozešly. Jiří z Poděbrad se odebral ke své armádě a Eneáš Sylvius Piccolomini se vracel na císařský dvůr. Cestou neodolal puzení své zvědavosti a zastavil se v „sídle satanově", „v chrámu Belialově" a „v království Luciferově" - na Táboře. Nedejme se mýlit těmito hanlivými označeními Tábora. Eneáš psal o své návštěvě příteli-kardinálovi a nemohl než odít svou reportáž do tradičního roucha pomluv a nadávek. Bystrý pozorovatel však nemohl též nepřiznat některé překvapující přednosti „sídla kacířského". Udivilo jej především přátelské přijetí, a to nejen konšely, nýbrž i širšími kruhy obyvatelstva. Překvapila jej vysoká úroveň
vzdělanosti, „neboť nešlechetný ten lid to jediné dobré má do sebe, že vzdělání miluje". Avšak i to, co Eneáš odsuzoval, zní nám spíše jako chvála. Diskutovalo se velmi úporně a italský humanista se na Táboře setkal s neobyčejnou názorovou svobodou. „Kolik hlav, tolik kacířstev, a volno je tu, cokoli chceš, věřiti!" poznamenal. Když opouštěl Tábor, netušil, že toto místo zakrátko ztratí všechny náboženské svobody právě dík kališnickému panu správci. Od benešovského sněmu bylo každému v zemi zřejmo, že Jiří z Poděbrad je už ve skutečnosti zemským správcem. Chybělo jen právní potvrzení této jeho vladařské moci. Pan Jiří se nespokojil tím, že mu Fridrich III. v roce 1451 svěřil správcovství země „do své milosti". I když mu snad blahovůle císařova mohla lichotit, věděl, že je zapotřebí volebního aktu stavovské obce, aby i on se stal správcem-gubernátorem, jako už byl Hunyadi v Uhrách. Odpor Rožmberků proti němu byl ochromen a definitivní odchod Oldřicha z Rožmberka v listopadu 1451 na výměnek výhodně nahrával Jiřímu. Synové a dědici Oldřichovi - Jindřich, Jan a Jošt - se spíše snažili smířit s mocným soupeřem než riskovat, že se otec s ním spojí a vyrve jim vrchnostenskou vládu. V únoru 1452 sjezd poděbradské strany znovu vyzdvihl kompaktáta jako bojový program. „Ježto nechybí útočník, nebude chybět ani obrana," tak kvalifikovali Poděbradští pokusy papežské kurie o zrušení kompaktát. Sjezd poděbradské jednoty byl přípravou celozemského sněmu, který se sešel o sv. Jiří v Praze. 23. dubna 1452 sjeli se do Prahy ve velikém množství představitelé stavovské obce. Byli tu páni, rytíři a města bez rozdílu vyznání a bez ohledu na to, zda se hlásili k jednotě poděbradské či strakonické. Strakonická jednota ostatně už od vildštejnských smluv de facto přestala existovat a rozpadla se. Mezi sněmovníky chyběli toliko Rožmberkové a jejich nejbližší přátelé, nedostavili se ani zástupci Tábora, Budějovic, nepřijel ani Bedřich ze Strážnice a Kolda z Zampachu. Na sněmu nebyli ovšem zastoupeni ani představitelé moravských stavů, ani stavové z Lužice a ze Slezska. Hlavním bodem jednání byla volba zemského správce. 27. dubna 1452 „z daru boží svaté milosti" zvolil sněm zemským správcem pana Jiřího z Kun státu a na Poděbradech na dobu dvou let. K ruce správcově ustavil sněm správčí radu, v níž byli 4 páni, 5 rytířů a 2 měšťané, páté místo bylo rezervováno Rožmberkům. Pan správce dostal pravomoc takřka královskou. Měl právo osazovat úřady a soudy, spravoval královské důchody, jednal jménem země a pečoval o veřejné bezpečí. Dlouhá Jiříkova cesta z východočeských landfrídů a z čela poděbradské jednoty vrcholila nyní v Praze na stolci zemského správce. Jiří dosáhl, po čem toužil. Volebním aktem mu bylo svěřeno vedoucí postavení v zemi, stal se legitimním vladařem v Cechách, stával se nekorunovaným králem Čech. Měl však stále ještě v zemi mocné odpůrce. Sněmovní usnesení pamatovalo na ty, kteří na svatojiřský sněm nepřijeli. Měli se do 15. srpna rozhodnout, zda se poddají panu správci, či zda s ním podstoupí boj. Prvé rozmíšky se objevily i v správcovské radě. Jiří byl zřejmě příliš silnou a autoritativní osobností, aby se podřídil vůli svých rádců. Mezi členy rady byli však například i Aleš ze Šternberka a Jan Smiřický, s nimiž měl pan Jiří své starší spory. Ti zřejmě užili členství v radě k znásobení svých výtek panu správci. Z jejich řad slyšíme, že „pan Jiřík chce a stojí o to, aby si tuto zemi podřídil tak, jako to učinil v Uhrách pan Jánuš Hunyad". Do domácích poměrů opět doléhaly mocné podněty ze zahraničí, tentokrát z Rakous. Rakouští stavové nebyli spokojeni s po-ručnickou vládou Fridricha III. a opětovně usilovali, aby jim císař vydal Ladislava Pohrobka. V roce 1452 byl dlouho císař nepřítomen v rakouských zemích. Jel si totiž do Říma pro císařskou korunu a přivezl si i manželku, sličnou, drobnou černovlásku, Eleonoru, princeznu portugalskou. Šestnáctiletá hbitá císařovna přišla do Štýrska, do ospalého prostředí čpícího lakotou a
spořivostí, jež se tak propastně lišilo od bujné nádhery, jíž až dosud v Portugalsku přivykla. Eleonora se ráda bavila a smála a její manžel naopak málokdy dovolil své suché tváři, aby se protáhla do úsměvu. Eleonora narážela i na erotický chlad Fridrichovy flegmatické povahy, která nacházela jediné rozptýlení v pěstování zeleniny v pečlivě obdělávané zahrádce v Štýrském Hradci. Navíc stála v létě celá země ve vzpouře proti císařskému dvoru. Na stranu císařovu se postavil papež a proklínal všechny, kteří se vzepřeli vladařské moci císaře „z boží milosti". Jiří z Poděbrad usiloval vytěžit maximum z tísnivého postavení císařova. Císař se pokoušel získat spojence a naklonit si především mocného českého gubernátora. 10. října 1452 potvrdil Fridrich III. platnost kompaktát a působil na dvoře Mikuláše V., aby i papež vyšel vstříc českým stavům. Byl to významný úspěch Jiříkův a zdálo se, že kališníci prosadí své zájmy i v Římě. Kališníci neustále hledali možnosti dohody s církví katolickou a snažili se dosíci, aby by] Rokycana potvrzen za arcibiskupa. Ocitali se totiž ve stále svízelnějších rozpacích, neboť věřili v posloupnost svěcení kněžstva od Krista a apoštolů k papeži a neměli sami možnost dát svěcení svým novým knčžlm. Čeští kališničtí kněží museli hledat svátost svěcení v cizině, v německých krajích, v Polsku, v Itálii, ve Francii, ha hledali ji i v Byzanci. Pozice středu zabraňovala kališníkům přetrvat zcela styky s Římem, a přitom nenašli jiné východisko ze slepé uličky. Snažili se proto dosáhnout papežského posvěcení pro Rokycanu a tím i získat pro něho církevní legitimitu pro svěcení kališnického kněžstva. Sám Rokycana už v roce 1449 byl odhodlán jeti do Říma a získat osobně u papeže potvrzení k arcipastýřskému úřadu. Zalekl se však po cestě zpráv, že prý bude lapen jako kacíř, a vrátil se od české zemské hranice do Prahy. V té době Řím neměl příliš chuti začínat smiřovačky s českými kacíři. Zpráva papežského legáta Karvajala o jeho zážitcích v Praze v roce 1448 nemohla než popudit kuriály proti Cechům. Podobně i slavný humanista a učenec Mikuláš z Kusy radil papeži spíše k tvrdosti a nepovolnosti vůči kališníkům. Papež dokonce podlehl víře v možnost úplného obrácení českých schismatiků. Tehdy si získal slávu horlivého kazatele italský mnich Jan Kapistrán. Na konci července 1451 objevil se tento silný, kostnatý stařec (bylo mu už 66 let!) v Brně a přiměl svou výmluvností několik moravských šlechticů, že se zřekli kalicha. K papeži letěl od vášnivého misionáře slib, že „nikoliv mečem, ale slovem božím podrobí Čechy opět Římu". Misijní cesta - jako později misionáři obraceli na víru pohany barevné pleti! - byla tedy zahájena úspěšně a nadějně. Kroky misionářovy provázela velkolepá podívaná. Kazatel oděný v hrubé houni a s jiskřícíma očima proklínal hříšný svět a hrozil pekelnými tresty. Kališnická přísnost mravů nebyla ničím ve srovnání s názory fanatického mravokárce. Na náměstích českých a moravských měst vzplanuly hranice a na nich shořely šachovnice, karty, kostky, ale i „nemravné", tj. světské rukopisy, rozvášněné ženy přibíhaly k ohni a vrhaly do plamenů ustříhané copy a s nimi šperky a ozdoby svých šatů a čepců. Kapistrán neváhal dokonce sám osobně stříhat mužům a ženám kadeře, zdály se mu příliš dlouhé a necudné, zkracoval dlouhé špičky u střevíců, neboť prý i tyto „výkřiky módy" byly v rozporu s boží vůlí. Dlouhé vlasy, vousy a vrkoče, zahnuté špičky škorní to byly pro Kapistrána ovšem jen ďábelské doplňky k hlavnímu projevu kacířství - ke kalichu. Podle fanatického mravokárce nemá mít nikdo slitování s kališníky. Jsou to kacíři, a proto jim je vyhlášen nemilosrdný boj. I syn je povinen povstat proti svému otci-kacíři, pekelné tresty jsou přichystány pro všechny, kdož věří v kalich a v kompaktáta, tu „marnou a zbytečnou třtinu". Přirozeně že s takovými názory nenávisti, nesnášenlivosti a chorobné zloby mohl Kapistrán vystupovat jen pod bezpečnou ochranou katolíků. Do kališnických oblastí se vůbec neodvážil vstoupit. V kruzích obcházel Prahu a panu Jiřímu psal pokorně a uctivě.
I tak ovšem vzbudil proti sobě odpor a nenávist nejen u kališ-níkú. nýbrž u všech rozvážných lidí, kteří viděli v náboženské toleranci lék na bolest země rozdělené náboženskými spory. Zivo-topiscc Kapistránův píše, že „Češi chrochtají jako kanci a skřípou zuby proti Kapistránovi, nemohou jej však zabít, ač by chtěli, protože věrní katolíci jej ochraňují jako oko v hlavě". Příznačný styl Kapistránova legendisty uvádí nás do arsenálu nadávek, jimiž kazatel šermoval v soubojích s českými kacíři. Zároveň však naznačil i nezdar Kapistránovy mise. Nadávky a fanatické projevy nebyly ani v XV. století žádným přesvědčujícím argumentem. Kapistrán nikoho z vážných osob nepřesvědčil, získal jen odpadlí-ky od kalicha a popudil proti sobě většinu obyvatelstva. Proti neurvalému nepříteli kalicha zpívali lidé posměšné písně a v Kroměříži dokonce namalovali na zeď k jeho potupě obraz. Kapistrán tu visel za nohy mezi čerty a nahými, rozpustilými ženami. . . Nezdar Kapistránovy misie v Čechách naznačoval, že není naděje na změnu ve smýšlení kališníků. O násilném obrácení na víru katolickou mohli v roce 1452 v Římě jenom snít, neboť možná opora papežské kurie, císař, bojoval zoufale o svou vlastní moc, ba sám projevil souhlas s platností kompaktát. Tehdy se papežská kurie přiblížila velmi těsně k stanovisku českých stavů. Dohnala ji k tomu ovšem zoufalá politická situace, a nikoliv vlastní přesvědčení. 22. dubna 1452 napsal Mikuláš V. Jiřímu z Poděbrad, „synu milému, urozenému muži", aby nepomáhal od-bojníkům proti císaři, a za to mu poslal apoštolské požehnání. Tehdy ještě neznaly vševědoucí hlavy církve podrobně smýšlení Jiříkovo, a proto posílaly požehnání muži. proti němuž do deseti let vyšlou klatbu a za ní křižácké agresor}'. Jiří z Poděbrad zachoval i v poměru k rakouským zmatkům svrchovanou obezřetnost. Viděl správně, že se lze nadíti zisků z války, jež rakouské země zachvátila. Stavovské vojsko rakouské (bylo v něm i mnoho oddílů z Čech!) oblehlo v srpnu 1452 císaře ve Vídeňském Novém Městě. 28. srpna 1452 dokonce se po úspěšné dělostřelbě vojska šturmem valila na hradby a donutila císaře k pokorné prosbě o příměří. Krvavá válka, a jaký byl její smysl? Co bylo cílem dvacetitisí-cového vojska rakouských stavů? Dvanáctiletý chlapec, vězeň, „neb Ladislav u ciesaře, svého strýce, jako vězeň bieše, svobody své nepožívaje". 1. září císař Fridrich III. podepsal smlouvu, v níž se zavázal vydat vítězům vznešeného svého vězně. 4. září 1452 vyjel průvod s Ladislavem Pohrobkem z obleženého města. U kamenného kříže převzali sličnou kořist předáci rakouské šlechty. Oldřich Celský plakal radostí, Eicinger a jiní šlechtici radostně objímali vyděšeného prince, který prý získal svobodu, ve skutečnosti však jen vyměnil poručníky a velitele. Podle jejich rad odjel okamžitě do lázní Baden a tam jej lazebnice pečlivě omyly, aby prý se sebe spláchl s prachem a potem i všechno štýrské, co na něm uvízlo za pobytu na císařském dvoře . . . Jiří z Poděbrad přihlížel zoufalému zápasu císaře se stavy a zachovával neutralitu. Oslyšel prosby Fridrichovy a neposlal mu posily. Měl jiné plány. Stále ještě se proti němu stavěl rod Rožmberků a mocná pevnost táborská. Proti nim zaměřilo na konci srpna 1452 vojsko v síle 17 000 mužů. Opakovala se do značné míry situace z roku 1448. Čekalo se totiž, že pan správce táhne do Rakous, kam Rožmberci poslali rovněž své žoldnéře. Znenadání se však 30. srpna 1452 zaleskly zbraně Jiříkova vojska na výšinách u Chotovin v těsné blízkosti Tábora. Tam armáda rozbila ležení a chystala se k útoku proti městu. K boji však vůbec nedošlo. 1. září 1452 se Tábor vzdal a poddal se panu správci. Jiří ponechal soupeři všechna privilegia a svobody, vymínil si však, aby kněží táborští, kteří stále byli odpůrci kališníků a pana správce, byli vyhnáni z města a dáni do jeho moci. Pokoření Tábora bývá líčeno jako porážka či tupá resignace revolučního hnízda. Obojí výklad je zcela nesprávný a nedbá skutečnosti, že město se vůbec nebránilo a že
okamžitě došlo mezi ním a panem správcem k dohodě. Před čtrnácti lety si Jiří z Poděbrad pod Táborem získal prvé válečnické ostruhy jako vítěz nad císařským vojskem, jež se marně pokoušelo ztéci hradby táborské pevnosti. V roce 1452 však nebylo třeba zbraní. Město Tábor se už zcela připodobnilo ostatním kališnickým městům svou sociální strukturou, svými hospodářskými a politickými zájmy. Pohlédneme-li do táborských ulic a domů, najdeme v nich tytéž přičinlivé řemeslníky a obchodníky, s jakými se setkáme například v Hradci Králové, v Chrudimi či v pražských městech. Tito táboři neměli důvodů stavět se proti novému zemskému správci, ba naopak, mohli se s ním v jeho politice ztotožnit. Proč se však až dosud vzpírali jednotě poděbradské a jejímu vůdci? Na Táboře se uplatňovaly jednak vlivy spojenců-šlechticů (zmínění Kolda ze Zampachu a Bedřich ze Strážnice), na Táboře měli značný politický vliv kněží a kazatelé, kteří zastávali jiné názory než ostatní kališníci. Lze-li mluvit o porážce ve střetnutí Tábora s panem Jiříkem, pak poraženi byli především představitelé táborské církve. Na Táboře zůstali v čele náboženského života kněží a kazatelé, kteří pomáhali osazovat a budovat revoluční středisko od roku 1420. Stále ještě žil a působil tu biskup Mikuláš z Pelhřimova a jemu po boku radikální Václav Koranda, kdysi chiliastický kazatel plzeňský. Byli tu i kněží němečtí, jako byl Vavřinec Němec z Reichenbachu, a další představitelé chiliasmu a radikálního kališnictví. Všichni tito myslitelé nemohli zapřít svou revoluční minulost, neměli dost ohebnou páteř, aby se mohli dohodnout s nenáviděným „obojetníkem" Rokycanou a s jeho universitními druhy. Na Táboře zhasla dávno naděje na uskutečnění ráje na zemi* říše svobody a rovnosti, obce bratří a sester. Nezmizely však z táborských srdcí revoluční naděje, nevyhasla nenávist k „římské nevěstce", neotupily se hrany radikálního náboženského učení. Všechny pokusy o zbabělé smiřovačky s katolickou církví jako zlověstný meč nadále roztínaly táborské myšlenky a hrozily přísným evangelismem všem přeběhlíkům a zrádcům kalicha. Tím přispívali táborští radikálové k posilňování svébytnosti českého kališnictví a bránili sbližování katolické církve s Rokycanou. Zároveň však tento radikalismus byl v rozporu s politickou situací v zemi, tíhnoucí spíše k smíru a uklidnění než k rozdmýchávání nových, bouří. Táborští radikální kazatelé ztratili už dávno podporu šlechty (jen skuteční dobrodruzi koketovali s jejich přátelstvím), ztráceli postupně sympatie měšťanstva a nedovedli si získat plnou; podporu venkovského lidu, který v mystické lethargii odpadl od aktivní spolupráce s radikálními kazateli. Byť se sebevíce obdivujeme smělosti a věrnosti táborských kněží, byť v nás vzbuzují hluboké pohnutí a soucit s revolucionáři s pevnou páteří a oddanými svému přesvědčení, nemůžeme nevidět, že upadli do značné izolace společenské a politické a že propadli ve zkoušce politické prozíravosti. Mluvili spíše k budoucnu a chovali věrně odkaz: minulosti, přítomnost se jich však zřekla. Prohráli svou při už před lety na kutnohorském náboženském sněmu v roce 1444. Tehdy táborští teologové projevili nesouhlas se stanovisky Rokycanovými. Zastávali rozhodnější odpor k římské církvi a lišili se od kališníků pražských a východočeských svými názory na svátost oltářní. Zatímco Rokycana vyznával eucharistii naprosto shodnou s katolíky a věřil v skutečnou a pravou přítomnost těla a krve Kristovy v hostii, táboři neskrývali pochyby v tuto víru. V jejich smýšlení se uplatňovaly materialistické prvky a tendence racionalistické. „Kristus není ve svátosti podstatně přítomen" - to byla táborské these, kterou většina kališníků odsoudila jako kacířskou, pikartskou. Táboři pozorovali svátost oltářní, přemýšleli o její podstatě, a proto v ní viděli spíše symbol než mystické bytí Kristovo. Rokycana však a jeho druhové se řídili zásadou: „Netaž se, kterak to móž býti, věř tomu prostě a nechaj toho ptanie!"
Tadeáš Sylvius Piccolomini v Římě přivádí Eleonoru, princeznu portugalskou
(Císař Fridrich III. (portrét z císařova pozdního věku)
Na prvý pohled je zřejmé, že eucharistické názory Rokycanovy byly poplatný katolictví a středověkému transcendentalismu, kdežto v táborském pojetí se ohlašoval nesměle nový- svět empirie a racionálních úvah. V Kutné Hoře v roce 1444 však táborští kněží zůstali v menšině a byli nakonec odsouzeni nejen kněžstvem, ale i laiky. Členové sněmu, šlechtici a měšťané, přijali eucharistii Rokycanovu a vyhlásili ji zemským zákonem. Kdo se stavěl proti svátosti oltářní, byl tudíž zločincem, který mohl být stíhán zemským právem. Táborští kazatelé si v Kutné Hoře uvědomili, co znamená
Rokycanovo vítězství, že je to konec táboritského církevního učení. Šedivý Václav Koranda „zaplakal, že se jim veliká křivda stala, neb pře jich není souzena, kde praví sou a kde nic . . ." Známe-ii už politické pozadí kutnohorské synody, pochopíme, proč se poděbradská jednota tak horlivě ujala Rokycanova učení. Jiří z Poděbrad potřeboval pro své politické cíle kališnické kazatelny, a Rokycana by bez pomoci pana správce nemohl zorganizovat kališnickou církev. Tím ovšem bylo už předem rozhodnuto o porážce táborů. Náboženská tolerance musela ustoupit politickým potřebám. Rok 1452 byl pak jen tečkou za vývojem, nastoupeným kutnohorskou synodou v roce 1444. Zemský správce v těchto osmi letech dovedl získat na svou stranu i táborské měšťanstvo a spojence Tábora. 18. září 1452 se poddali panu Jiřímu měšťané z Písku, Klatov, Domažlic a Sušic a týden poté následovali své druhy Lounští a Žatečtí, někdejší členové táborského svazu. Už v létě se přihlásil k novému zemskému správci katolický Cheb a pán hradu a panství Lokte pan Mates Šlik. Od Tábora zaměřila Jiříkova vojska proti Rožmberkům a položila se pod hradem Hlubokou. Pan Jindřich z Rožmberka, hlava rodu, neměl už sil, aby vzdoroval. Slíbil, že přijede na sněm a uzná svrchovanost pana správce. Brzy nato se i západočeští katoličtí šlechtici v čele s panem Hynkem Krušinou ze Švamberka poddali panu Jiřímu. Když se vrátil 30. září 1452 Jiří z Poděbrad do Prahy, byl už obecně uznávaným vládcem všech českých oblastí. Rychlé a nekrvavé sjednocení a stmelení země bylo výrazným úspěchem nového zemského správce. Stalo se, co nikdo nečekal. Po letech bezvládí měly Čechy opět pevnou ústřední vládu a s ní i vytoužený klid a mír. Vynikající vlastnosti Jiříkovy osobnosti zaskvěly se v plném lesku. Energie, moudrost a důvtip pana gubernátora získaly si obecné uznání i obdiv. V Čechách nebylo síly, jež by se mu byla mohla postavit na odpor. Tím více však překvapuje krutost, s jakou naložil se zajatými táborskými kněžími. Jak se dalo očekávat, táborští měšťané se okamžitě a bez zdráhání zřekli svých náboženských vůdců a vydali je bez rozpaků vítězům. Na Tábor přišli kališničtí kněží z okruhu Rokycanova, v čele s Janem ze Stakor, farářem od svatého Štěpána na Novém Městě pražském. Jeden zemský správce v Čechách měl od té chvíle jediného duchovního správce ka-lišnických věřících, Jana Rokycanu. Už tehdy se ovšem Jiří z Poděbrad neomezoval ve své vládě jen na kališníky, nýbrž měl podporu i katolíků. Začíná se vytvářet koncepce vladaře dvojího lidu, katolíků a kališníků. Bohužel tolerance páně Jiříkova nepojala do sebe i táborské kněží. Snášenlivost se často nesnáší s politickými zájmy. Snad v táborech viděl pan správce příliš živě připomínky revoluce, snad jej rozčilovaly vzpurné a drsné řeči Korandovy, snad se dal zviklat Rokycanou a jeho touhou po sjednocení kališníků, snad chtěl zabránit dalším náboženským třenicím. Neznáme přesně motivy, jež vedly pana Jiřího k brutálnímu zákroku proti Mikuláši z Pelhřimova, Václavu Korandovi a dalším táborům. Víme jen, že „Jiří kněží z Tábora pobral a do Prahy na rathouz do vězení dal". Z Prahy pak ještě před příchodem krále Ladislava do země (snad aby nemohli dostat milost amnestie?) dal pan správce vězně odvézt do žalářů na svých hradech. Mikuláš z Pelhřimova a další kněží byli uvězněni na Poděbradech, na hradě Liticích hnil ve věži Václav Koranda a na Potštejne další jeho druhové. „Co následovalo dále, jest pokryto tmou a zármutkem." Krásná slova Palackého platí dodnes. Víme jen, že nikdo z táborských kněží už nevyšel živ z vězení, že postupně všichni v žalářích zahynuli. Jejich smrt vrhá stín na krutost Jiřího z Poděbrad a naznačuje nám, že se pan správce dovedl zbavit soupeře bez rozpaků a bez milosrdenství! V politice neplatí soucit. Machiavelli by Jiříka pochválil
za to, že chladnokrevně dovedl odstranit každého, kdo se dotýkal vladařské autority. Nemilosrdná krutost pana správce vyniká zejména, uvědomíme-li si, že dal vězně do rukou bývalého rožmberského služebníka a pochopa Václava Hrůzy z Chelčic. Tento povolný žalářník změnil pána a sloužil nyní na Poděbradech, „kdež vězně zmořil". Hrůzovo jméno připomíná hrůzný čin pana Jiřího z Poděbrad. Pan zemský správce si byl dobře vědom toho, že nemůže být vladařské moci bez krutosti a násilí.
Kapitola VIII
KRÁL PŘICHÁZÍ A ODCHÁZÍ O jablko Paridovo vedly podle mythologie spor tři bohyně. O králevice Ladislava Pohrobka zápasili stavové tří zemí: Rakous, Uher a Cech. Ze zajetí lakotného strýce přešel pod poručen-ství Oldřicha Celského. Tento bledý, hubený padesátník obcházel velmi obezřetně tenkýma nohama svého pána a staral se všemožně, aby sám byl co nejdéle jeho pánem. Hrabě Celský věřil, že se mu podaří s chlapcem dobýt Uher i Cech a že v Ladislavově stínu bude on skutečným vládcem obou království. Jiří z Poděbrad už po léta byl stoupencem Ladislavovým, zdůrazňoval však stále - a získal k tomu souhlas české stavovské obce - že nový král musí být zvolen. V rozporu s požadavky rakouské šlechty přál si Jiří, aby volený král český připojil ke koruně i země rakouské, aby sídlil v Cechách a nic neodcizoval z korunního majetku. Samozřejmě že součástí volební kapitulace zůstala kompaktáta a potvrzení Rokycany za pražského arcibiskupa. K projednání těchto českých návrhů vyslal do Rakous pražský sněm v říjnu 1452 poselstvo. Obecně se očekávalo, že v čele bude stát nový pan správce, který by s Celským vyjednal i odchod Ladislavův z Vídně do Prahy. Jiří z Poděbrad však do Rakous neodjel. Říkalo se, že prý se bál Kapistrána, anebo že se nechtěl pokořovat před novými pány královského sirotka, před Celským a Eicingercm. Soudím, že příčinu Jiříkovy neúčasti v poselstvu nutno hledat jinde, především ve vypjaté ctižádosti pana správce. Cleny poselstva byli Aleš a Zdeněk ze Šternberka i Jindřich z Rožmberka, tudíž pánové, kteří nepřirostli Jiříkovi k srdci, ba spíše byli jeho odpůrci. Kdyby se s nimi Jiří vydal na cestu, byl by toliko jedním z mnoha, ztrácel by se v kruhu předních pánů. A to bylo pomyšlení, které musel muž, aspirující na rozhodující místo v zemi, odmítnout. Zemskému správci bylo zřejmo, že už prvé setkání s budoucím českým králem musí Ladislavovi výrazně naznačit, kdo před ním stojí. Jiří Poděbradský se už tehdy považoval nikoliv za jednoho z mnohých, nýbrž za prvního muže v zemi. Proto též nepřijal vídeňské smlouvy, jež české poselstvo s poručníky králevicovými dojednalo. Čekal jen na vhodnou příležitost, aby sám jménem země dojednal podmínky královské volby. Na jaře 1453 odebral se Jiří z Poděbrad do Znojma, kde se sešel s Celským a s Eicingerem, a odtud zaměřil do Vídně, ke dvoru Ladislava Pohrobka. 29. dubna 1453 předstoupil český * zemský správce před třináctiletého chlapce. Setkaly se dvě osobnosti, jež v příštích letech upoutaly pozornost celé Evropy. Před budoucím králem klečel podle dvorního rituálu muž v nejlepších letech a skládal mu osobní hold. Tři dny setrval Jiří ve Vídni, tři dny mohl pozorovat Ladislavovo okolí, mohl však chápat i jeho povahu. Hostina stíhala hostinu, vyjížděli na výlety, pro- I cházeli se spolu v zahradách. Jaro rozkvétalo a pan Jiří hledal cesty k srdci budoucího panovníka. Podařilo se mu získat Ladislavovu náklonnost, králevic prý nazýval pana Jiřího otcem. Bylo to vyznamenáním, projevem zvláštní přízně chlapce vláčeného vírem radovánek a hlukem slavností.
1. května konala se ve svatoštěpánském dómu ve Vídni slavnostní mše. Když skončila, nastal nový obřad. K trůnu Ladislavovu předstoupil Jiří z Poděbrad a složil budoucímu králi rytířskou přísahu věrnosti. Vyzvánění zvonů oznámilo konec ceremoniálu a následoval nový řetěz hostin ve vídeňském hradě. Ladislav se zavázal panu Jiřímu, že bude na hranicích přísahat na zemské svobody a že uzná kompaktáta a bude se v Římě „anebo jinde, kdež by užitečné bylo" starat o potvrzení Rokycany za arcibiskupa. Vidíme, že to byly tytéž podmínky, s nimiž přijelo do Vídně poselstvo stavovské obce. Pro pana Jiřího však se volební kapitulace stala závaznou teprve po osobním projednání u Ladislavova dvora. Ladislav též výslovně potvrdil Jiříka zemským správcemN a tajnou listinou mu 2. května 1453 prodloužil pověření na dalších šest let. Jiří z Poděbrad tudíž nebyl už jen zvoleným zemským správcem, nýbrž i gubernátorem, ustaveným budoucím českým králem. Dohodli se též o dni královské korunovace, která právně měla dovršit volbu. Ukázalo se však, že Ladislav není s to splnit v termínu svůj slib. Neměl totiž dostatek peněz na uspořádání korunovační jízdy do Čech, a bez lesklé nádhery se král nechtěl vlády v Praze ujmout. Jiří z Poděbrad se navracel z Vídně do Prahy spokojen. Dosáhl u krále všeho, po čem toužil. Stál nyní v čele země nejen z vůle stavů, ale i z pověření panovníka. Potvrdil si, že mládí Ladislavovo mu vlastně dává práva nevoleného a nekorunovaného krále. Postřehl dobře, jak Čelský a Eicinger prosazují svou vůli, a uvědomil si, že i on sám bude zakrátko mít chlapce ve svém poručenství. Ještě jeden významný zisk si Jiří přivážel z Vídně. Sblížil se s rakouskými poručníky královými, zejména s panem Celským, a to byl dobrý příslib do budoucna. Nešlo jen o dělbu moci nad králem-chlapcem. Ve hře byly i zárodky odporu, jež proti zemskému správci kvasily v Cechách. Pan Aleš neustal ve své nenávisti k bývalému druhovi, který se vyšvihl nad své kolegy a nechtěl se dát jimi ovládat. K šternberskému rodu vedly i nitky rebelie, jež se organizovala potají v Praze a do níž zasahoval i vůdce povstání z roku 1440 pražský měšťan Zikmund Sláma, uteklý na Tábor. Pan Aleš podporoval Slámu a další měšťany a připravoval potají vzpouru, jež měla zemskému správci podrazit nohy přímo v sídelním městě. Jiří z Poděbrad a jeho přátelé se však dověděli o povstání dříve, než mohlo vzplanout. Sláma neuskutečnil, co sliboval v letácích, a musel z Prahy uprchnout, Václav Duršmíd byl jat, vyslýchán na mu-čidlech a popraven v dubnu 1453. Výslech Duršmídův dal panu správci do rukou i mnoho důkazů o proradnosti přítele a kolegy Jana Smiřického. Tento hejtman boleslavský a pán pevné Roudnice už dříve ve správčí radě neskrýval svůj nesouhlas s postupem ctižádostivého a sebevědomého druha. Snad sám aspiroval na místo správcovské, snad byl jen neopatrným mluvčím nespokojenců ve stavovské obci. Rozhodně však podceňoval pana správce a neosvědčil ani přílišný důvtip a znalost tajů mezinárodní politiky. Bláhově se domníval, že bude možné vyhodit rivala ze sedla nejen pomocí pražského puče, ale i zákrokem Ladislava Pohrobka. Za zády pana správce poslal do Vídně list, ve kterém osočoval svého kolegu a upozorňoval na jeho ambice. Varoval dokonce mladého krále, aby se měl před panem Jiřím na pozoru. Nemá-li Ladislav dvě hlavy, a£ raději do Prahy nejezdí, mohl by prý přičiněním pana zemského správce být o hlavu kratší. Jan Smiřický podepsal tímto listem sám nad sebou ortel smrti. Netušil totiž, že pan Celský odevzdá udání svému novému příteli a spojenci.
Ladislav Pohrobek – Z rukopisu ve Vatikánské knihovně v Římě
Pravděpodobné vyobrazení Ladislava Pohrobka v modlitební knize Jiřího z Poděbrad z roku 1466 Opis udavačského listu byl už v létě 1453 v rukou Jiřího z Poděbrad, který zachovával stále chladnokrevnou duchapřítomnost a sehrál s nic netušícím Smiřickým dramatickou scénu. Svolal pravidelné zasedání správčí rady a mimo jiné promluvil i o piklech, které se dějí za zády správce a jeho druhů. Poté vyňal opis listu Smiřického Ladislavovi a přečetl několik vět, aniž prozradil, kdo je jejich autorem. Otázal se pak svých rádců, jaký trest by navrhli pro člověka, který si takto zrádně počíná. Ať to bylo smluveno, či
ať skutečně přítomní reagovali na zprávu poprvé sdělenou, volali všichni, aby pomlouvač pana správce byl potrestán smrtí. V té chvíli teprve označil pan Jiří Jana Smiřického za autora a okamžitě jej dal zatknout a uvěznit. Spolu se Smiřickým usedli do pražského žaláře i další šlechtici, mezi nimi i bývalý velitel Vyšehradu Jan z Rabštejna. Potrestána byla však jen hlava tajného spiknutí. Horlivý kališník Jan Smiřický přihlásil se v poslední vůli znovu věrně ke kalichu a projevil přání, aby na všem jeho panství byly zrušeny radovánky a známky přepychu a rozmařilostí (například ozdoby šatů a „krumplovanie"). Vězeň tušil, že jej čeká smrt a že nemůže od pana Jiřího očekávat žádné milosrdenství. 7. září 1453 dal pan správce vyvést Jana Smiřického na pranýř na Staroměstském náměstí a tam kat vzpurnému šlechtici uťal hlavu. Boj o mocenské pozice se neštítí krve, meč je hrozbou všem opovážlivcům a prostředkem k upevnění vladařské moci. Jiří z Poděbrad opět o těchto pravdách přesvědčil své přátele i nepřátele. Praha byla nyní znovu naprosto pevně v jeho rukou, v jeho rukou spočívala po smrti Smiřického veškerá vláda Čech. Praha byla připravena přijmout nového krále, scéna byla připravena pro korunovaci. Ladislav Pohrobek překročil hranice Českého království už v červenci 1453, kdy odjel z Vídně do Brna. Moravští stavové totiž byli přísnými legitimisty a přijali krále jako svého dědičného pána, bez volby a bez volební kapitulace. Pod nebesy vedli kněží a šlechtici nového krále do chrámu a holdovali mu příštího dne jménem veškeré stavovské obce. V Brně strávil Ladislav celé léto a usilovně sháněl peníze na korunovační jízdu do Prahy, jeho komorníci zastavovali u židovských věřitelů rodové klenoty a šperky a vypůjčovali si peněžní hotovost u norimberských kupců. Nedostatek peněz roztrpčoval krále a neladil jej přátelsky k Cel-skému. Dvorní kamarila v zákulisí zatím urputně bojovala o pozice na výsluní královy přízně. Obětí těchto intrik se stal všemocný pan Ceiský a jeho místo zaujal Eicinger. Pan Jiří z Poděbrad ještě v poslední chvíli stačil navázat přátelské styky s novým po-ručníkem a milcem královým a udržel si tak přízeň dvora. Do Brna však pan Jiří za králem nejel. Bránila mu v tom jednak hrdost zemského správce, jednak urážka rodové cti, jíž se dopustili „zlí chlapi Brněnští". Od roku 1444 byl potomek kunštátského rodu v boji na život a na smrt s brněnskými konšely, kteří v dohodě se zemskými úředníky vylákali Jiříkova strýce a poručníka Heralta z Kunštátu do města a tam jej v noci za svitu v> pochodní popravili, přestože mu předtím glejtem zaručili bezpečnost. Jiří tehdy přísahal pomstu zrádným měšťanům a jako poračník strýcových dětí se mstil pálením a pleněním na brněnském zboží. Odmítal se s nimi smířit, neboť prý „jen král může dát jim právo za jejich zradu". Nenávist a spory trvaly ještě v době Ladislavova příchodu do Brna a vysvětlují nezájem Jiříkův o dlouhý pobyt králův v nenáviděném městě. Teprve na konci září 1453 se pokladna Ladislavova nasytila a skvělý dvůr se dal na pochod ku Praze. Zde je několik údajů z deníku cesty nového krále za českou korunou: 29. září 1453 vyjeli čeští stavové vstříc zvolenému králi na zemskou hranici do Jihlavy. V čele výpravy tří tisíc ozbrojenců a skvělého průvodu byl pan zemský správce. 5. říjen. Do Jihlavy vjíždí Ladislav Pohrobek. Doprovází jej / výkvět panstva a čtyři tisíce rytířů na koních. V králově průvodu vidíme vévodu Albrechta Rakouského, markraběte Albrechta Braniborského, biskupa varadinského Jana Viteze, králova rádce Eicingera. Později dorazil do Jihlavy i uherský gubernátor Jánoš Hunyadi.
6. října. Čeští stavové holdují novému panovníkovi, klekají a slibují věrnost zvolenému králi. Na jihlavském náměstí vyrostly šraňky a kolbiště. Rytíři se předstihují v turnajích, král je ponořen do her a kratochvílí. 19. října. Přiblížila se chvíle, kdy král vstoupí na posvátnou českou půdu. Říčka Jihlávka je hranicí mezi Moravou a Čechami, král ji přebrodí a sestoupí na louce s koně. Předstupuje před něho pan Jiří v čele stavovské deputace a podává králi evangelium. Ladislav položí prsty na bibli a německy přísahá, že zachová jako ; volený český král české stavy při jejich právech a že nezmenší území Čech ani dary ani zástavami. Čeští stavové na závěr slavnostní přísahy volají do podzimního vzduchu: „Přijměte, Čechové, krále Ladislava za zvoleného krále dědičně!" Průvod pak pokračuje v cestě do Kutné Hory. 24. října. Do pražských bran konečně po tolika letech bezkráloví vjíždí nový český král. Jede na pozlaceném voze, na každém rohu překrásného kočáru stojí rytíř v lesknoucí se zbroji. Všichni však obracejí pohledy na hlavní osobu skvělé podívané, na krále. Do Prahy vjíždí „mládeneček pěkný, kadeřavý". Je mu třináct let a na prvý pohled zaujme diváky svým vlnivým zlatým vlasem. Je štíhlé, jemně rostlé postavy, pod světlými vlasy se usmívá „andělsky sličná" tvář, zbarvená do růžová, v ní zaujmou černé oči, nos má rovný, pravidelný. Přiváží do přísné, poněkud smutné a jednotvárné Prahy novou módu. Je po způsobu burgundském oděn do řasnatého bílého kabátce se špičkovitč pytlovými rukávy a do hnědé sukně - vše je zhotoveno z nádherné flanderské látky, jež se v Čechách platí zlatem. Mladičký král udiveně pozoruje své nové poddané. Vidí davy jásajícího lidu, pozoruje střídmé ošacení, všímá si cechovních korouhví, nerozumí, co lid volá. Královský průvod se v bráně zastaví a konšelé odevzdají Ladislavovi klíče od pražských bran, král je hned odevzdá svému společníkovi panu Jiřímu a ten zase zpět purkmistrům. Královský průvod nesměřuje na Hrad, jenž je stále v rozvalinách, nýbrž do Králova dvora na Starém Městě pražském (dnes stojí na tom místě Obecní dům). 28. října, den korunovace. V předvečer se Ladislav přestěhoval na Hrad, jak vyžaduje korunovační ceremoniál Karla IV. Tu jej vyhledá deputace prelátů a šlechty a kněží vykropí svěcenou vodou ještě v loži uchazeče o královskou korunu. Z královského paláce pak vysvěcence vedou k svatému Vítu. V katedrále je hlava na hlavě. Ke knížatům, jež přijela s Ladislavem z Brna, přibyli vévodové bavorští Ludvík a Ota, je tu Jánoš Hunyad a arcibiskup ostřihomský Diviš. V chrámu je Rokycana a Jiřík, jsou tu všichni čeští předáci, přijeli sem však z Plzně i členové pražské kapituly a další katoličtí preláti v čele s děkanem Václavem z Krumlova. Korunovační akt vykonal po slavnostní mši olomoucký biskup Jan Ház. I další noc byl povinen korunovaný strávit na Hradě. Teprve nazítří po korunovaci se vrací do svého sídla. 29. října. Korunovaný král se vrací za zvuku trub a ve středu jásajících zástupů z Hradu do Králova dvora. Sjíždí Ostruhovou, nynější Nerudovou ulicí na Malou Stranu, jede po mostě a projíždí dnešní Karlovou ulicí na Staroměstské náměstí, odtud pak průvod směřuje Celetnou ulicí k Odrané (nynější Prašné) bráně a do Králova dvora. Po cestě královi komorníci rozhazují do davu peníze. Praha a České království má tedy opět po patnácti letech korunovanou hlavu. Jaké vlastnosti má nový král? Jaké je povahy? Co lze od něho očekávat? Už zevnějšek napověděl, že Ladislav je veden záměrně ke slávě a lesku královského majestátu. Svědčí o tom nádhera jeho oděvu, ale i bohatý ceremoniál jeho dvora. Královská tabule musí mít alespoň dvanáct chodů oběda, při stole stále hodovníky baví šašci, zpěváci, tanečnice i zpěvačky. Už ve Vídni poručníci naučili chlapce takto stolovat. Po obědě je na programu spánek, pak vyjížďky po městě, hry, turnaje. Králi jsou však záhy k dispozici i krásné paní, jež zasvěcují třináctiletého chlapce do tajů
lásky a uvádějí ho do zahrady rozkoší. Praha musí napnout všechny síly, aby mohla nabídnout královskému dvoru radovánky, na něž byl ve Vídni zvyklý. Král je mlád, zažil však víc než leckterý stařec. Zdá se, že dozrává dříve než ostatní chlapci. Příliš brzy poznal, že je v bezpečí jen tehdy, nasadí-li si masku přetvářky. Usmívá se stále a nikdo neví, co se za tím úsměvem skrývá. Právě tak jako umí hrát na struny královského majestátu všemi svými pohyby, řečí, gesty, ovládá záhy i bohatou škálu falše. Mezi jeho andělským zjevem s nevinnou tváří a jeho činy je zjevný rozpor. Současníci o něm mluví jako o „mladém starci." Je katolicky zbožný, v tom jej posilují vychovatelé, v tom jej utvrzuje rodinná tradice. Při návštěvě v Římě jej nezajímá pohanská antika, nýbrž církevní památky. Je proto nesprávné jej; považovat za renesančního vladaře či za humanisticky orientovaného panovníka. Vypůjčuje-li si od krále neapolského Alfonse římské dějiny, jde mu spíše o historii císařského majestátu a o poznání rodové tradice. Antická literatura byla četbou i ve středověku a sama o sobě nemůže ještě svědčit o humanistickém smýšlení. Ladislavův zájem o četbu římských dějin není proto v rozporu ani s jeho středověkým postojem k císařskému univer-salismu ani s jeho okázalou zbožností. Král neopomine jediné příležitosti k návštěvě poutních míst. V Praze denně dojíždí z Králova dvora ke svatému Vítu, aby tam vykonal modlitby. Kapitulu svatovítskou vyznamenával vůbec svou přízní. Po korunovaci například dal do pokladu svatého Víta svou červenou čapku s perlami a zlatý kříž s drahokamy. Setká-li se s papežem, obrací se k němu „ne jako pán, ale jako syn církve, podrobený vládě kněží v tom, co je boží." Ostatně i proto volí výmluvný ideo-gram A(mans D(eum) C(lerum) I(ustitiam P(acem). Zkratka ADCIP znamená, že král je milovníkem boha, kněží, spravedlnosti a míru - a to je heslo čiře středověké. Je produktem svého prostředí, rodinných vlivů, vychovatelů. Byl to přece sám Eneáš Sylvius, jenž napsal pro královského prince pedagogický spis, jakési zrcadlo knížat „O výchově dětí". Tu Eneáš uložil tradiční soubor moudrých rad, k nimž se vladaři po staletí slovy hlásili, jež však nikdy nedodržovali. Zajímá nás však zejména, že Eneáš zde i zanechal část svého humanistického přesvědčení. Radí proto, aby se Ladislav učil latině i národním jazykům zemí, jež spadají pod jeho žezlo. V tomto duchu též pečovali o výchovu krále vychovatelé, kteří přišli s dvorem do Prahy, Kašpar Wendel a Jan Hinderbach. Jakého národního cítění byl Ladislav? Tuto otázku si kladli mnozí historikové a vnášeli do odpovědí své vlastní nacionální názory. V XV. století nestála národnostní otázka tak v popředí jako později - počínajíc stoletím XIX. - a vlastenectví se chápalo spíše vzhledem k teritoriu. Proto mohli rakouští stavové považovat - vzhledem k rodovému původu - Ladislava za Rakušana (Ladislav to sám vyhlašoval), Uhři pak zase vzhledem k místu narození za Uhra a Češi při dlouhém pobytu v Praze za Čecha. Benátský vyslance však zcela jednoznačně považoval Ladislava za „čistého Němce". 1 národnostní sympatie ovšem v Ladislavově vladařské činnosti byly součástí politického zaměření a podléhaly pravidlům rétoriky. Smíme-li však posoudit vnitřní ustrojení královo, pak jeho cítění národnostní bylo nejspíše německé, rakouské. Němčina byla také jeho mateřským jazykem, němečtí byli i jeho vychovatelé. Příchodem do Prahy však se vynořila otázka, zda by se nový král neměl učit česky. Vypjaté české sebevědomí a mezinárodně-politické uplatnění češtiny byly východiskem požadavků českých stavů, aby si král osvojil i jazyk země, v níž bude jeho sídelní město. Hrála tu jistě i úlohu skutečnost, že se pan zemský správce těžko s králem mohl dohovořit. Proto pan Jiří i další představitelé české stavovské obce vynakládali značné úsilí, aby se Ladislav naučil česky. Eneáš Sylvius pozoroval tyto snahy: „Jsou lidé, kteří soudí, že král nevyjde z Čech dříve, dokud se nenaučí mluvit česky a pít medovinu,"
napsal. Tehdy ještě zřejmě medovina charakterizovala v cizině českou povahu spíše než pivo a čeština byla projevem sebevědomých politiků, kteří nechtěli mít krále neznalého češtiny. Proto povolili stavové dokonce i vybírání zvláštní daně, aby byly vytvořeny předpoklady, „aby se král českému jazyku mohl naučiti". K čemu zvláštní berně? Ke dvoru byli přijati noví čeští úředníci a dvořané a plat dostávali ze zemské berně. „O Němcích také rač věděti, žeť již žádného při královské Milosti v pokoji nenie," psal zasvěcený informátor z Prahy v prosinci 1453. Čeští dvořané nahradili německé a Rakušani se z Prahy vraceli do Vídně. Snahou páně Jiříkovou bylo obklopit Ladislava českými komorníky, utrakvisty. Nepodařilo se to úplně, stále v radě králově byli Němcikatolíci, ráz královského dvora se však proměňoval. Panovník se začal přibližovat znalosti českého prostředí a začínal se učit česky. Svědectvím o jeho jazykových studiích je i srovnávací slovník latinsko-německo-český. Pořídil jej pro krále Jan Holubář z Náchoda, který snad též učil Ladislava češtině. Po několika měsících král učinil určité pokroky a byl s to se česky dorozumět se svými dvořany i s panem správcem. Jiřík věnoval všechnu péči královu pobytu v Praze. Získal si postupně jeho srdce. Dal pro něho nově upravit zašlé komnaty v Králové dvoře, zřídil tu i zahradu a dal postavit nové křídlo paláce. Na jaře 1454 už mohl Ladislav pobývat v nových pokojích. Péčí páně správcovou se rozrostl i počet dvořanstva, roztávala v Praze mrazivá mravní přísnost, jako by s králem zavanulo . v Praze slunné počasí. Jiří byl neustále ve společnosti králově a z počátku dokonce spali spolu oba v jednom pokoji, snad i proto, že chlapec byl zvyklý z Vídně na přítomnost poručníkovu. I zavilí Jiříkovi nepřátelé vyprávějí o naprosté shodě panovníka a pana správce. Jiří jej oslovoval „synu" a král panu správci říkal „otče". . Jiřímu bylo jasno, co znamená králova přítomnost v Praze. On ; sám mohl vykonávat v Čechách vladařské povinnosti ve stínu královského majestátu a dokonce i mohl zasahovat do vlády v Rakousích a v Uhrách. Eneáš Sylvius napsal tehdy, že „pan Jiří všechno ovládá a sám vládne". Toho všeho si ovšem byli vědomi i Rakušané a naléhali, aby se Ladislav vrátil do Vídně. Jakmile však pan Jiří jednou lapil drahocennou kořist, nehodlal se jí vzdát. Nejprve varoval krále před morem, který zachvátil Vídeň, pak zase bylo třeba královy přítomnosti v Praze, aby přijal vasalské přísahy leníků, aby vybral berni, a potom zase naň čekal zahájený zemský soud. Korunovační sněm vskutku poskytl novému králi neobyčejně vysokou berni. Každá vrchnost měla zaplatit berníkům polovinu ročního poddanského úroku či jiných platů, „aby král mohl své duochody královské vyplatiti a mezi námi tím lépe pobýti a. českému jazyku se naučiti". Šlo o mimořádnou finanční pomoc a král "j se zavázal, že dá berní registra spálit, aby do budoucna už neměl — podklad k tak vysokým nárokům. Nepochybně i dostatek peněz, jisté uvolnění napjaté finanční situace královy komory přispívaly ke králově spokojenosti v Praze. Pan Jiří byl mistrem v hospodaření a dovedl králi vždy opatřit zásobu zvonivé mince. Konec konců Jiří i ostatní stavové dobře věděli, že se jim péče o královy finance vrchovatě vyplatí. Korunovační sněm též rozhodl, aby byla provedena revize pozemkové držby. Od doby husitské revoluce vládly totiž právní /' zmatky ve vlastnických právech. Mnoho šlechticů a měst ovládalo někdejší církevní statky a vesnice a nemělo svou držbu podloženu právními opatřeními. V době, kdy nepracoval zemský soud, nebyly zapsány v zemských deskách ani majetkové převody, zástavy, dědictví, koupě a prodeje. Sněm proto rozhodl, aby každá vrchnost předložila písemné doklady o svých majetkových právech. Zvláštní komise zkoumala pravost listin a legitimitu majetkových nároků jednotlivých držitelů. Jiří z Poděbrad stál v čele těchto prací a využil revize pozemkové
držby nejen k posílení svého vlivu ve stavovské obci, nýbrž i k upevnění své rodové državy. Pan Jiří nevyšel naprázdno ani při obnově zemských a dvořských úřadů. Byl veřejně potvrzen v úřadě zemského správce a stal se i hlavní osobností králova dvora, byl ustaven nejvyšším hofmistrem. Král Ladislav svolil i k ostatním návrhům na obsazení funkcí v zemské vládě, jak je předložil pan správce. Zdeněk ze Šternberka se stal nejvyšším purkrabím a do hodnosti nejvyššího kancléře byl povýšen Prokop z Rabštejna, tlumočník při rozhovoru Jiříkově s Eneášem Sylviem v Benešově. I správu královských měst mohl Jiří ovládat prostřednictvím oddaného Vaňka Valečovského, který se stal nejvyšším podkomořím. Zemský správce vjel už v listopadu 1453 na Karlštejn, obsadil tento nejpevnější hrad v zemi a uložil tam královskou korunu. Provedl na Karlštejně i kontrolu zemských privilegií a dal tak najevo, že je skutečným pánem Českého království. I poděbradská država utěšeně vzrůstala za pomoci Ladislavovy. Pan Jiří pečoval o to, aby jeho majetková práva byla králem potvrzena, aby byl vskutku legitimním vladařem a legitimní vrchností. Král Ladislav potvrdil panu Jiřímu především koupi častolovického panství a stvrdil držení Náchoda, Homole a Opočna. Od roku 1454 pak královská privilegia usnadňovala Jiříkovo pronikání do Slezska. Ve zmatcích a sporech o vládu ve slezském knížectví lchnickém pan zemský správce začíná uplatňovat své nároky. Třebaže je Fridrich Lchnický malým chlapcem, sjednává pan Jiří svatbu se svou dcerou Zdeňkou, které ještě není pět let! A král Ladislav ochotně dává své jméno a svůj majestát na váhu sporů o Lehnici ve prospěch svého drahého „otce". V dojemné shodě vládne „otec" a „syn" Českému království. Začíná se doba vlády „krále Holce".
Kapitola IX.
ZA KRÁLE HOLCE... Dodnes známe úsloví: „Za krále Holce byla v Cechách za groš ovce." V lidové paměti se uchovala vzpomínka na léta vlády mladičkého nedospělého krále Ladislava jako na období prosperity, obecné láce. Vše, co víme o životě Cech v době správcování pana Jiřího z Poděbrad, potvrzuje hodnocení vyřčené v lidovém úsloví. Starý letopisec například napsal k roku 1453: „Neb ze všech zemí okolních kupci jeli sú a zbožie všelikteraká nesechu, když se již Cechové byli pospokojili. A všechno jest lacino bylo." Mezi klidem v zemi a blahobytem byla zřejmě přímá souvislost. Po letech válek, zmatků a rozbrojů se zdálo, že přišel věk hojnosti a spokojenosti. Slovům kronikáře nelze rozuměti tak, že by byly nastoupily v Cechách rajské poměry, že snad by se bohatství hrnulo na obyvatele jako kaše z čarovného hrnce. Spíše šlo o relativní spokojenost země, okoušející slasti míru po tolika letech krvavých zápasů, šlo o blahobyt upevňující se v zátiší sladkého uklidnění. Léta krále Holce jsou obdobím triumfu Jiřího z Poděbrad. Lépe by - a výstižněji - bylo, kdyby lidové úsloví mluvilo o době dobrého pana správce než o vladaření bezvousého mládenečka, který jen přitakával ke všemu, co mu „pan otec" předložil k rozhodnutí. V čem se však Ladislav nedal změnit, bylo jeho náboženské cítění. Nevynechal jediné příležitosti, aby nedal najevo své horoucí katolictví. Ačkoliv přísahal, že bude dodržovat kompaktáta, neskrýval svou nechuť ke kališníkům. Zřejmě tu působili jeho vychovatelé, zpovědník a i vliv českých katolíků, kteří upínali naději ke katolickému králi. Zemský sněm sice nabádal stavovskou obec, „aby se všichni zachovali podle kompaktát v lásce a svornosti, duchovní i světští", pro krále však jako by tato zásada neplatila. Ani jednou za pobytu v Praze, trvajícího více než rok, nevstoupil Ladislav do kališnického chrámu, naopak okázale projížděl každodenně Prahou na Hrad k svatému Vítu a účastnil se tam
katolických obřadů. O velikonocích dokonce na čas přesídlil na Hrad, aby mohl být stále přítomen mším a pobožnostem u svatého Víta. O velikonocích 1454 také došlo k prvému veřejnému střetnutí krále s kališníky. Ladislav poručil, aby v kapli Všech svatých, jež byla vyhrazena korunovanému králi, katoličtí kněží sloužili mši. Královský kaplan však nemohl přistoupit k oltáři, bránil mu v tom kněz kališnický, který až dosud v kapli konal pobožnosti. Tehdy zasáhl osobně král. Ve vzteku vyhnal kališnické kněze od Všech svatých a poručil dvorskému maršálkovi, aby kapli vyklidil pro katolíky. Neposlechne-li kališnický kněz, „ať jej svrhnou se skály, jež strmí blíže kaple". 1 Další nenávistný čin králův proti kališníkům pozorovala ve-( řejnost o Božím těle. Bylo v Praze zvykem slavit tento církevní svátek okázalými procesími. 20. června 1454 šly Prahou elva průvody. Nejprve se ubíralo kolem Králova dvora procesí katolické. Ladislav přihlížel slavnosti v okně svého paláce, poklekl, křižoval se a vzdal úctu svátosti oltářní. Za katolíky následovalo procesí kališnické. Vedl je Rokycaaa a držel vysoko vztyčenou monstranci. Král dál přihlížel, nepoklekl a nekřižoval se, dávaje ostentativně najevo nezájem o kališníky a odpor k jejich obřadům. Čeští dvořané se dovolili otázat, proč Jeho Milost nepoklekla. Ladislav rozdurděně vysvětlil, že „nekleká, je-li svátost oltářní v rukou zlých lidí". Pražská veřejnost se samozřejmě okamžitě dověděla o králově antipatii ke kališníkům. Katolíci se radovali, mezi utrakvisty však se vzmáhalo znepokojení. Jiří Poděbradský pozoroval katolické bojovné smýšlení Ladislavovo s jistou shovívavostí. Sám byl natolik tolerantní, že se neznepokojoval chlapeckými vrtochy, a věřil, že čas vyléčí panovníka z neduhů nesnášenlivosti. Spatřoval v soužití katolíků a. ka-lišníků základní podmínku úspěšného vladaření v Čechách; u:ž tehdy se v jeho mysli zřetelně rýsovala představa krále „dvojího lidu". Stále byla ve hře kompaktáta a boj o souhlas papežské kurie. Eneáš Sylvius Piccolomini vyzýval tehdy znovu Jiříka, aby smířil Čechy s Římem, a naznačoval, že „toho může dosáhnout toliko pan Jiří". I vědomí zájmů papežské kurie o Čechy vedlo pana správce k umírnčnosti a k trpělivé shovívavosti vůči výbuchům nesnášenlivosti katolického srdce Ladislavova. Méně porozumění pro královy sympatie ke katolíkům projevilo utrakvistické kněžstvo a kališničtí stavové. Na sněmu 19. března 1454 dokonce i věrný přítel Jiříkův Beneš Mokrovouský z Husti-řan se ozval s protestem proti zdvíhající se víně rekatolizace. Beneš chválil hospodářský a politický vzestup Čech, velebil zásluhy pana správce o blaho země. Zároveň se však s chválou mísila i kritika. Pan správce by neměl opomíjet věci hlavní: kalich a kompaktáta. Pan Hustiřanský dokonce žádal, aby se ve všech kostelích v Čechách začala podávat svátost oltářní jen pod obojí způsobou. Samozřejmě, že s tímto rozšířením kalicha by! spojen i návrh, aby byl Jan z Rokycan potvrzen k úřadu pražského arcibiskupa. Jiří z Poděbrad ocital se tak v tlaku ze dvou stran a nastupoval cestu, jež jej provázela do konce života. Leckterým kališníkům se zdá a bude zdát pan správce příliš mírným, a některým katolíkům pak se jeví a bude jevit zatvrzelým odpůrcem, kacířem. V roce 1454 však ještě obě tyto krajnosti byly v zárodku a ustupovaly do pozadí před nespornou autoritou Jiříkovou. Sněm zemský, v němž dleli svorně vedle sebe kališníci a katolíci, zvolil pana Jiřího 19. března na další tři roky zemským správcem a složil mu u přítomnosti krále slib poslušnosti. Král Ladislav už pět dní před sněmovním usnesením ustanovil Jiřího z Poděbrad „pro jeho vieru, statečnost i upřímnost, ktcrúž k Naší Velebnosti i témuž království okázal jest a okazuje," zemským správcem na další tři léta, ponechávaje v platnosti tajné pověření Jiříkova správcovství, vydané ve Vídni na dobu šesti let, tj. do roku 1459. Pan Jiří měl tudíž důvěru a potvrzení od obou složek českého státu, od krále i od stavovské obce. Pozornost páně správcovu upoutaly v roce 1454 opět vztahy k Sasku. Jiří se sbližoval
stále důvěrněji s prudkým a vášnivým vévodou Vilémem, který zapudil tehdy svou legitimní manželku a žil s půvabnou milenkou, lehkomyslnou Kateřinou z Brandenštejna. Pan správce zavřel obě oči nad pohoršlivým manželským životem vévodovým, který vzbuzoval nevoli bratra Fridricha, šlechty a především církve. Sledoval úporně ve spojenectví s Vilémem myšlenku návratu saských lén na severozápadě Čech, a proto projevoval okázalou slávu svému spojenci. Jednal s ním v Lounech i v Praze a nedal se odradit průtahy a nesouhlasem. Se stejnou houževnatostí sjednával i spojenectví s řádem německých rytířů, jež slibovalo českému spojenci mimořádné zisky peněz. Vůbec panu správci nevadilo, že řád hledá pomocníky do války proti „slovanskému bratrovi", polskému králi. I slovanství bylo často v politických plánech toliko řečnickou ozdobou. Nakonec však se přece jenom České království sblížilo s Polskem. Zásluhy o to měla Ladislavova sestra Alžběta, jež se v únoru 1454 stala nevěstou polského krále Kazimíra. Rodové vztahy byly - jak se ukázalo - i tentokrát mocnějším politickým činitelem než příbuzenství jazyka a kmene. Jiřík věnoval velkou péči Ladislavovu pobytu v Praze a prodlužoval jej, seč byl s to. Na sklonku podzimu byl však v úzkých a nemohl už déle odolávat králi a jeho vůli. Korunovace v Praze nezaručila Ladislavovi vládu nad vedlejšími zeměmi české koruny. Lužičtí a zejména slezští stavové žádali, aby král přijel k nim a přijal od stavovské obce hold - teprve pak bude jejich skutečným pánem. Zejména Slezsko odpíralo holdovat Ladislavovi mimo slezské území a poslové Vratislavských se chovali tak zpupně a urážlivě, že král na ně zanevřel a odsoudil je k pokutě 30.000 zlatých dukátů za pohanění královského majestátu. Pře krále s vedlejšími zeměmi se protahovala a poselstvo za poselstvem navštěvovalo Prahu, vábíc Ladislava do Zhořelce a do Vratislavě. Z pozadí králi radili k odjezdu čeští katolíci a rakouští rádci, kteří s nelibostí mohli v Praze jen přihlížet, jak pan správce vládne Ladislavovi. Ke konci listopadu nadešla chvíle králova odjezdu z Prahy. Dříve než se Ladislav vydal na cestu, provedli jeho komorníci zúčtování s panem správcem. I tentokrát se Jiřík osvědčil jako spolehlivý věřitel, který králi poskytl žádané sumy peněz v hotovosti (sám je vzal z berně a vypůjčil si je od Židů). Ladislav byl však nucen potvrditi kvitanci a přiznat, že dluží panu Jiřímu obnos 340 kop 41V2 grošů a 300 zlatých rýnských. Teprve po finančním zúčtování dal se královský průvod s 2000 koňmi na cestu. Pan správce doprovázel panovníka se svými 300 zbrojnoši přes Zitavu do Zhořelce a vjel po králově boku do hlavního města Lužice. Ladislav byl na výsost spokojen s uvítáním, těšila jej pozornost hostitelů. S věncem na hlavě přijímal městské klíče a hold měšťanstva. Lužičtí stavové holdovali Ladislavovi - podobně jako to učinili Moravané - jakožto dědičnému králi, neuznávajíce pražskou volbu. I do Vratislavě jel pan Jiří po boku králově. Český zemský správce vstupoval do vosího hnízda, jež už delší dobu sršelo nenávistí k českým kališníkům a k jejich hlavě, panu Jiřímu. Vratislav byla mocnou obchodní metropolí, jež na sebe strhla v době husitské revoluce výhradní právo styků mezi polskými a ruskými obchodníky a městy v Sasku, v Bavorsku a v Porýní. Už tím byly dány předpoklady k nenávisti k Pražanům a k české vládě. Navíc se mísily do sporu s Čechy motivy sociální (vratislavští patricijové neměli v lásce šlechtice), národnostní a náboženské. U vlády ve Vratislavi byli němečtí patricijové, kteří byli i bojovnými katolíky. Ne nadarmo si Kapistrán před lety zvolil Vratislav za své sídlo a papež vyznamenal Vratislavské zvláštní přízní. Nezmizelo ještě z lidské paměti, že ve Vratislavi vyhlásili císař a papežský legátvroce 1420 křížovou výpravu proti Čechům, že ve Vratislavi tekla už v roce 1420 krev pražských měšťanůhusitů, že ve Vratislavi žili stále ještě katoličtí emigranti z Čech. Tyto historické síly vytvořily z Vratislavě středisko odporu proti kališníkům i proti Jiřímu z Poděbrad.
Osobně pan Jiří popouzel zpupné patricije i svou rodovou državou, jež se přes Kladsko posouvala do Slezska. Hrabě kladský, který usiloval o knížectví můnsterber-ské a lehnické, byl pro Vratislavské nepříjemným vetřelcem a nenáviděným knížetem, který může mařit obchodní styky a zmenšovat městské svobody patriciátu. Proto se z kazatelen už v roce 1454 ozývaly útoky proti kacíři, který v Praze vězní královského mládence, na vratislavských ulicích se objevily kresby rohatého kacíře a v hospodách zněly posměšné písničky o Jiřím z Poděbrad. Krále Ladislava Vratislavští přijali s otevřenou náručí a s okázalým leskem. Pro krále město připravilo rytířské turnaje, lovy, vyjíždky na saních a rozmanité kratochvíle. Ani vratislavské nevěstince nebyly zavřeny před mladíkem, dychtivým rozkoše. Octa ke králi šla tak daleko, že se patricijové odhodlali zaplatit pokutu a pokorně se Ladislavovi omluvili za urážky, jež mu způsobili. Neskrývali však před ním, že projevovali nedůvěru nikoliv králi, nýbrž zemskému správci. Nenávist Vratislavských k Jiříkovi stoupla, když vešlo ve známost, že plnou třetinu z pokuty, tj. 10.000 dukátů, dostal darem od krále český zemský správce. Kacíř, který se obohacuje vratislavskými penězi to bylo nestravitelné sousto pro německé patricije. Nenávist k Čechům se vybíjela v krčmách i na ulicích, šarvátka stíhala šarvátku. I rytířské turnaje poskytly příležitost k vyřizování účtů. Jako dnes na fotbale, v roce 1454 při rytířském klání rozvášnění diváci porušovali pravidla zápasu; ze soubojů se staly rvačky a nakonec se dav německých diváků vrhl s tasenými meči na české rytíře. Z oken se na zlý konec turnaje dívali král Ladislav a pan Jiří a mohli přemýšlet o svízelích vlády nad zeměmi rozdělenými vírou, jazykem a trpkým dědictvím minulých let. Jiří z Poděbrad využil vratislavského pobytu k novým pokusům o dohodu se Saskem. Opět však ztroskotala jeho snaha, získat léna v Podkrušnohoří zpět k české koruně. Po boku Ladislavově se snažil Jiří zmocnit Lehnicka, kde se vdova Hedvika stavěla proti jeho nárokům. Mezi uchazečem o knížectví lehnické a dosavadní držitelkou vypuklo dokonce ozbrojené nepřátelství. Pevnou oporou Jiříkovou se ve sporu o Lehnici stalo Kladsko, kam často Jiří zajížděl a kde obnovil činnost i samostatné mincovny. S králem Ladislavem odjel z Vratislavě pan správce do Vídně. Chtěl být panovníkovi stále na očích, neboť se obával vrtkavosti jeho přízně i vlivu našeptavačů, kteří přivedli k pádu Eicingera. Hlavním královým oblíbencem se stal ve Vídni opět pan Oldřich Celský. Jiří chtěl zabránit tomu, aby i jeho postihla nepřízeň Ladislavova, a proto se držel zuby nehty jeho doprovodu. Pokoušel se i úspěšně navázat přátelské styky s panem Celským a dorozumět se s ním v naléhavých věcech zahraniční politiky. Se sympatiemi sledoval Jiří Ladislavovy pokusy, připoutat opět k české koruně vzdálené Lucembursko. Matka Ladislavova Alžběta totiž v roce 1439 postoupila dočasně práva k Lucembursku dceři Anně, manželce Viléma Saského, který později prodal Lucembursko vévodovi Filipovi Burgundskému. Vévodství burgundské, zajímající tehdy vedle Burgundska i Flandry a Brabantsko, bylo jedním z nejmocnějších a nejbohatších evropských států. Vévoda Filip obsadil hrabství Lucemburské a dohoda s Vilémem Saským byla pouhým formálním potvrzením skutečného stavu. Z téže příčiny obracel se Filip Burgundský i na císaře a žádal, aby příslušnost Lucemburska k Burgundsku byla stvrzena říšským privilegiem. Ladislav Pohrobek však protestoval u císaře a hledal ochranu i u říšských stavů, prohlašuje, že nevyhasla práva českého krále k Lucembursku, a popíraje právoplatnost dohody Filipa s Vilémem Saským. Teoreticky měl český král pravdu, zastavený majetek nebylo možno bez vůle českého krále zcizovat, avšak skutečným pánem Lucemburska zůstával mocný boháč Filip Burgundský. Jiří Poděbradský podporoval krále Ladislava ve snahách 0 získání Lucemburska a pečoval o to, aby česká koruna zazářila leskem všech vedlejších zemí, jako tomu bylo za Karla IV.
Jménem královým jednal Jiří z Poděbrad i v otázce turecké. 29. května 1453 padl po dlouhém obléhání Cařihrad. Ačkoliv křesťanští vladaři popsali hory papíru a pergamenu výzvami k jednotě proti Turkům, ačkoliv slibovali peníze a ozbrojence, nechali nakonec rozchvácenou říci byzantskou zcela na pospas Turkům. Vynikající vojenská a správní organizace ottomanské říše, moudrá politika osvícených sultánů, jako byl například Mohamed II., slavily triumfy. Turecká vojska po pádu Cařihradu obsazovala ostrovy v Egejském moři a na pevnině postupovala až za hranice uherského království. Dobytí Cařihradu probudilo svědomí křesťanských mocnářů a přimělo je k úvahám o křižácké výpravě proti pohanskému Turkovi. I Ladislav Pohrobek měl přispět penězi a vojskem. O tureckém nebezpečí se jednalo na nekonečných sněmech, kde se ozývalo mnoho slibů, avšak nikdo nebyl ochoten doprovodit slova skutky. I na sjezdu u císaře ve Vídeňském Novém Městě stála turecká otázka v popředí. Jménem Ladislavovým jednal s císařem Jiří z Poděbrad a naznačoval možnosti, jež se v Čechách naskýtají pro křižáckou výpravu. Osobně pan Jiří sliboval, že je ochoten táhnout vojensky proti Turkům, lépe však je uzavříti s nimi pří---' měří a zahájit mírová jednání. Nepochybuji, že spíše mírová varianta odpovídala pravému smýšlení Jiříkovu. U císaře se pan Jiří opět sešel s Eneášem Sylviem, který usiloval o to, aby mohl projednat se zemským správcem naléhavé problémy, „neboť Jiří jest jediný, kterého všichni Čechové uznávají". Ve Vídeňském Novém Městě diskutoval pan Jiří s Eneášem o kompaktátech a o Rokycanovi. Eneáš měl zprávy o oživení katolické aktivity v Čechách a živil se nadějí, že snad pan Jiří couvne od svých ideálů, anebo že už opustil pod vlivem královým své starší názory. Shledal však, že zemský správce nadále vyznává víru v platnost kompaktát a v potřebnost potvrzení Rokycany k úřadu arcibiskupskému. Diskuse tedy navazovala na jednání benešovská a nemohla pokročit dále, neboť přilétla zpráva o smrti papeže Mikuláše V. (f 24. března 1455) a sjezd ve Vídeňském Novém Městě se rozešel. Jiří zůstal ovšem v Rakousích až do května 1455 a pokoušel se zejména stabilizovat poměry na královském dvoře. Ladislav planul nenávistí k svému strýci, bývalému poručníkovi, císaři Fridrichu III. Obratný pan správce se však snažil tlumit nenávist svého krále a zavděčit se tak císaři. Podařilo se mu vskutku zabránit výbuchu nepřátelství. Méně úspěšné byly však Jiříkovy pokusy usmířit spory mezi Oldřichem Čelským a uherským guber-nátorem Hunyadim. Rovněž marně usiloval pan správce přemluvit Ladislava, aby odjel z Vídně do Prahy. Král se cítil bezpečen pod ochranou Celského a nejevil ochotu vrátit se do středu kališníků. Po návratu od krále věnoval Jiří všechno úsilí přípravě válečného tažení proti Fridrichovi Saskému. Vyčerpal už zcela všechny diplomatické možnosti a dospěl k poznání, že krušnohorská léna saský vévoda dobrovolně nevydá. V září 1455 táhla proto česká vojska k Mostu a bez boje se zmocnila města. Měšťané se předem domluvili s českými veliteli a dobrovolně otevřeli zemskému správci brány. Jenom saská posádka na mosteckém hradě se bránila a vynutila si příměří. Na jaře 1456 se však i hrad v Mostě vzdal a saská država byla zcela v rukou pana Jiřího. Veškerou energii věnoval tehdy zemský správce zabezpečení vnitřního klidu v Čechách. Ujal se předsednictví zemského soudu a rovnal spory šlechticů. Obratně a promyšleně pečoval o uklidnění svých soupeřů, užívaje k tomu zájmů české koruny. Připoutání vedlejších zemí k Čechám dávalo mu možnost uspokojovat ctižádostivé choutky rivalů. Pan Jindřich z Rožmberka se stal přičiněním páně správcovým slezským hejtmanem, nejvyšším představitelem královské moci ve Slezsku. Dalšího syna Oldřichova, Jošta, prosazoval pan Jiří za biskupa vratislavského a v roce 1456 se vskutku pan Jošt usadil v biskupském paláci ve Vratislavi. Pro soupeře z rodu šternberského vyhlédl si pan správce Lužici. Po smrti Alešově (19. března 1455) usiloval o to, aby se pan
Pamětní medaile sultána Mohameda II z dílny Bertholda di Giovanni Ve Florencii z r.1480
Prázdný výklenek na štítě Týnského chrámu v Praze, kde byla Do XVII století
Zdeněk ze Šternberka stal fojtem dolnolužickým, tj. nejvyšším královským úředníkem v Dolní Lužici. Jiří se i zde osvědčil jako výborný taktik. Jeho soupeři dostávali hodnosti, rostlo jejich uspokojení i materiální zisky. Přitom se utužovaly vztahy vedlejších zemí k české koruně a - co bylo nejdůležitější - pan zemský správce měl volné ruce v Čechách, jeho soupeři se vrhli na tučná sousta a opustili české bojiště. Přišla i chvíle ukončit starý spor s panem Koldou. 22. dubna 1456 Jiříkova vojska
dobyla Náchod a vyhnala pána ze Zampa-chu z hradu Rychemburka a ze všech jeho východočeských držav. Otcovské dědictví se po letech úporného zápasu vrátilo do soustavy držav poděbradského vladaře. Pan Jiří i v Náchodě zachoval umírněnost a neváhal ponechat v městské radě i některé z konšelů, kteří vládli městu za pana Koldy. Po dobytí Náchoda rozprostírala se poděbradská država jako kompaktní území od Poděbrad až do Kladska. Jiří z Poděbrad věnoval velkou pozornost rozvoji obchodu i hornictví. Královská kancelář obnovila tehdy mnoho obchodních privilegií a zemská bezpečnost sloužila pravidelnému obchodování. Kutná Hora začala opět intenzivněji těžit stříbro a měď, poměry se vracely do starých kolejí. V době správcovství Jiřího z Poděbrad došlo ve městech k obnově úřadu královského rychtáře. Městská vláda se tak znovu octla jako v době předhusitské pod dozorem královského úředníka, vybaveného zejména soudní pravomocí. Zároveň však s obnovou úřadu královského rychtáře dovolil pan správce, aby si městská rada zakoupila práva k úřadu rychtáře. Prvé privilegium tohoto druhu získalo Staré Město pražské a po pražském vzoru vykupovala úřad královského rychtáře i další královská města. Tento postup výmluvně dokumentuje městskou politiku Jiříkovu. Pan správce nedovolí, aby tradiční úřad byl zrušen proto, že jej revoluce smetla. Je legitimistou každou kapkou své krve, a proto trvá na obnově úřadu královského rychtáře. Zároveň však je natolik prozíravý, aby rozpoznal, že se tento úřad přežil a že neodpovídá potřebám zdravého rozvoje měst. Dává tedy svolení ke změně, spojuje však prospěch města se zisky královské pokladny. V letech 1455-1456 došlo k postupnému ochlazení vztahů mezi Ladislavem a Jiříkem. Král byl stále mimo Cechy a stál pod vlivem rakouského dvora, zejména pana Celského. Katolíci varovali mladíka před kacířským jedem, rozlitým v Čechách, rakouští vládci pak upozorňovali na ambice páně správcovy, na jeho vladařské touhy. Jaký div, že mladý král uvěřil pověstem a našeptavačům, jaký div, že pan správce ztrácel důvěru v přízeň králova okruhu a že se snažil vytvořit obranu pro svůj úřad. Zatímco až dosud pan Jiří stál v čele všech snah, jež vedly k upevnění ústřední moci královské, v letech 1455-1456 věnuje velkou péči povznesení pravomoci stavovské obce. Sblížil se právě proto s Rožmberky a odklízel z cesty vše, co mu bránilo v dorozumění se šlechtou a s městy. Zároveň vyvíjel pozoruhodné akce k vytvoření jednoty stavovské obce všech zemí, jimž král Ladislav vládl. Udržoval proto styky s Celským a s rakouskými stavy a zejména se snažil získat ke spolupráci uherské stavy a především Jánoše Hunyadiho. V lednu 1457 se dokonce měli stavové čeští, moravští a rakouští sejít ve Znojmě, aby se prý poradili o společném postupu. Přirozeně že král Ladislav cítil v postupu Jiříkově útok proti své vlastní pravomoci. Na královském dvoře se už začalo o českém zemském správci mluvit jako o zrádci. Propukající spor Ladislava s Jiříkem byl však přehlušen událostmi uherskými. Uherský gubernátor Jánoš Hunyadi byl schopným válečníkem a výtečným politikem. Podařilo se mu zmobilizovat celou zemi a dát ji pod žezlo Ladislavovo. Mladý král po váhání a přes varování rozhodl se odjet do Uher. Cekala jej tam svatoštěpánská koruna, čekala jej země, chvějící se pod údery nových útoků tureckých vojsk. Sotvaže však král přijel k panu gubernátorovi, stal se jeho zajatcem. V Praze králi vládl pan Jiří, ve Vídni byl jeho pánem Celský a v Budapešti se Ladislav stal loutkou v rukou energického pana Hunyadiho. Nebylo však mnoho času na spory, neboť Mohamed II. postoupil až k Bělehradu a pan gubernátor mu táhl v ústrety. V červenci 1456 odrazila uherská vojska turecké útočníky, vítězství však brzy potom pan gubernátor zaplatil životem. Na jeho místo nastoupil nejstarší syn Ladislav*, který však považoval za svůj prvý úkol vyrovnat se se zrádci, kteří prý byli vinni otcovou smrti. . Lstivě se zmocnil pana Celského a dal jej v
Bělehradě zavraždit. Hned nato se ujal ochrany Ladislava Pohrobka. Mladičký král měl opět nového pána a poručníka. Šestnáctiletý Ladislav Pohrobek ukázal se v Budíně mistrem přetvářky. Děkoval dojatě Ladislavovi Hunyadimu, že ho zbavil pana Celského, který prý krále jen utiskoval a zrazoval. Zároveň král vyhlašoval, že se dobrovolně a rád dal v ochranu nového uherského gubernátora. Jiří z Poděbrad, podrobně informovaný (i krvavých zmatcích v Uhrách, dozvídal se na počátku roku 1457, že „král je zcela v moci Uhrů a gubernátor Jánoš Hunyadi jím vládne" Ladislav Pohrobek se stal opět zajatcem. Neměl dostatek peněz, o každý groš musel prosit svého pana gubernátora, neměl volnost pohybu a byl zcela zbaven práva rozhodování. Naučil se však už zatnout zuby a usmívat se, i když trpěl. Pod pláštíkem přátelství rodilo se nové krveprolití. 14. března 1457 uspořádal pan král slavnostní večeři pro své drahé přátele, pana gubernátora a jeho mladšího bratra Matyáše. Tabule zářila svícemi a hojností jídla a pití, král zářil žerty a úsměvy. Když se večeře blížila k vyvrcholení, zavolal Ladislav česky heslo veliteli královské stráže, panu Jiskroví z Brandýsa, starému příteli Habsburků a ochránci práv matky Ladislavovy v Uhrách. Čeština, jíž se naučil v Praze, byla v Uhrách taj-emným heslem krvavé pomsty. Rázem se z hostí stali zajatci a čeští žoldnéři bez prodlení na pokyn králův sťali panu gubernátorovi hlavu. V tajnosti byli popraveni i další uherští pomocníci gubernátorovi, ostatní v čele s Matyášem Hunyadim byli odvlečeni do vězení ve Vídni. Do Vídně zakrátko ujel i král Ladislav. Necítil se na budínském hradě v bezpečí a doufal, že je najde ve Vídni. Krvavá pomsta nad vrahem pana Celského ukázala celému světu, že Ladislav dospívá a že pod andělskou tváří se skrývají vlčí zuby. Stále ovšem neměl král dostatek prostředků, aby se ubránil tolika nepřátelům. Z Balkánu hrozily armády tureckého sultána, v Uhrách se zdvíhala proti králi strana hunyadovská a v Rakousích stavovská obec byla trvale neklidná. Ladislav Pohrobek proto musel obezřetně hledat nejpevnější základnu pro svůj královský majestát. Našel ji v Čechách u Jiřího z Poděbrad. Ať měl český pan správce jakékoliv cíle, ať i on toužil vládnout a rozhodovat, měl mnoho předností před ostatními. Nejevil dobrodružné snahy o ztenčení královské moci, ba vybudoval v nepřítomnosti králově v Čechách účinný systém ústřední vlády. Snahy Jiříkovy směřovaly ustavičně k povznesení české koruny, k povznesení královského majestátu. Nad ostatní soupeře vynikal pak český gubernátor zejména schopností obstarat peníze a pečlivě hospodařit. Ani osobně Ladislav necítil k Jiříkovi nevůli, podléhal jen na čas víře ve zprávy stranických informátorů a našeptavačů. Jedinou nadějí na pevné, klidné zázemí královského dvora se tak stala Praha. Nejprve ovšem Ladislav povolal pana zemského správce k sobě do Vídně. V létě 1457 Jiří uposlechl výzvy, přišel však před krále v čele vojska. Už to naznačovalo, že v Rakousích je opravdu neklidná půda. S vojskem přinesl Jiří Ladislavovi i žádost, aby král přesídlil do Prahy. Eicinger však nehodlal panovníka vydat. Teprve když Jiří pohrozil, že „mocí požádá krále od těch, kteří ho mají a jím vládnou", přislíbil král, že do počátku listopadu přijede do Prahy. Už tehdy Ladislav znovu jednal s francouzským králem Karlem VIL o Lucembursku a sjednával i svůj sňatek s Karlovou dcerou Magdalenou. Svatba se však měla konat už nikoliv ve Vídni, nýbrž v Praze. 29. září 1457 vjížděl král Ladislav do pražských bran. Hned od počátku svého pobytu ještě výrazněji prokazoval svou přízeň katolíkům. Hlásil se ke členům svatovítské kapituly, seskočil s koně a zbožně líbal vystavené ostatky světců. Ačkoliv byl mezi vítajícími i Rokycana, obrátil se k němu, až když jej výslovně pan Jiří na arcibiskupa upozornil. Příchod Ladislavův povzbudil v Čechách katolíky, kteří už od královské korunovace zdvíhali hlavu. Množily se posměšné písně a verše proti „těm komprdátům", jak se
žertovně přezdívalo kompaktátům, a útoky se zaměřovaly proti „doktorovi Rozkydalovi" (Rokycanovi). Katoličtí veršotepci věřili v mladého krále: „Ať to husovské plémě všechno zahyne! Amen, všichni díme." S aktivizací katolíků souvisely i stížnosti, že kalich přináší jen potíže a trampoty. Stojí vůbec za to, rvát se o právo kalicha?, ptali se mnozí unavení kališníci a upozorňovali i na materiální ztráty, jež kompaktáta způsobují. V odlivu revoluční vlny často lidé ztrácejí páteř, hra s kompromisy pak vede často k prohře zásad. 1 čeští kališníci podléhali těmto nemocem. Zejména někteří obchodníci si stýskali, že kalich přináší zemi „hlad, chudobu a všechno zlé." Mnozí už zapomněli, že jim kalich dříve zabezpečil církevní majetek a konfiskace domů, zahrad i polí německého patriciátu. Nyní viděli jen nechuť katolických zemí k obchodu s Čechy a lkali: „Byste neměli těch kněží a té pravdy kalicha, vlak jiné řemě by neliknovaly se vás a vezly by vám hojně zboží." Rokycana a jeho druhové čelili jen s námahou těmto odpadlíkům a připomínaly. že „pravda boží vítězí". Zvítězila nad vojsky, zvítězí i nad svody kupeckého zisku. „Většie viera i než statek i než hrdlo tak znělo kališnické heslo. Rokycana hněvivě káral všechny, kteří za mísu čočovice jsou ochotni prodat své přesvědčení, svou viru. „A již zpět lezou, odstupují! A co jimi k tomu hnulo? Vobrokové, úřadové, krásná jména, ono doktor, ono kanovník." Za peníze, za zisk, za politickou kariéru, za osobní pocty lidé i v XV. věku zrazovali své názory, měnili svou víru i své zásady. Jiří z Poděbrad se v té době nezasazoval příliš energicky za zájmy kališníků. Hlavní jeho starostí bylo získat si plně srdce královo a bdít nad směry jeho politiky. Od příchodu Ladislava do Prahy se opět zlepšily vztahy pana správce ke králi. Ne^ýt pana Jiřího, stěží by odjelo včas svatební poselstvo z Prahy do Paříže - protože nebylo peněz a jen energický zásah páně správcův a i osobní půjčka hotovosti 6 000 zlatých umožnily odjezd slavného průvodu 700 jezdců a 26 vozů (na ukázku vezli s sebou i vozovou hradbu!) do Francie. Pan Jiří dbal, aby se Ladislav seznamoval s činností vrcholných úřadů královské rady a zemského soudu. Výmluvná je, tuším, i epizoda z jednání králova s Vratislavskými. Král byl velmi laskav na posly Vratislavských a málem porušil královský ceremoniál, když chtěl poslům podat ruku. Pan správce včas krále zadržel. Ladislav se jen lehce uklonil a posly propustil. I v těchto maličkostech poznáváme péči Jiříkovu o královský majestát i jeho vliv na krále. Po celou dobu pobytu Ladislavova v Praze neslyšíme nic, co by nasvědčovalo, že mezi králem a panem správcem vládlo napětí či rozpory. Pohoda, jež vládla v Králově dvoře, je důležitým zjištěním, jež vrhá světlo na tajemství Ladislavovy smrti. Události následovaly ráz na ráz. Neděle, 20. listopadu. Ladislav s Jiřím slaví křest synka pana Zdeňka ze Šternberka, který v té chvíli byl u francouzského dvora jako člen svatebního poselstva. Po návratu do Králova dvora bolí krále hlava, má zvýšenou teplotu. Pondělí, 21. listopadu. Lvi podrážděně řvou ve zvěřinci, na noční nebe vychází kometa „barvy krve". Ladislav pozoruje tyto úkazy a vztahuje je k sobě, k svým bolestem. Účastní se sice komorního soudu, horečka jím však začíná třást. Proto - ačkoliv je zima - přehodil jen šubu přes lehký oděv, nechutná mu jíst. Ví, co nevědí ostatní: v rozkroku se mu objevily boule. 2ádá k večeři ředkvičky a pivo. Věří, ve smyslu středověkých receptur, že ředkvičky pomohou zahnat nemoc, která se mu zjevuje stále hrozivěji dalšími příznaky: mor. Úterý, 22. listopadu. V noci se nemocný probouzí. Ani tehdy ještě neřekne, že má oteklé slabiny. Bojí se, že by všichni od něho utekli, neboli mor je nebezpečná nakažlivá choroba. Ráno vstane a jde na mši - snad modlitby a bůh pomohou. Pak však
už klesne do postele a lékaři ordinují: vyzvracet, pouštět žilou, potit se. Středa, 23. listopadu. Nemoc zachvacuje tělo, je to dýmějový mor, a už není, čím se mu bránit. Nastávají poslední chvíle Ladislavova života. Král volá k sobě pana správce. Děkuje mu za všechnu péči a za lásku, prosí, aby bděl nad osiřelým královstvím. Jiří se snaží vyvrátit smrtelné předtuchy královy. Sedmnáctiletý ženich má však už smrt na jazyku. Přichází zpovědník, kněz dává králi poslední pomazání. Ladislav vzpomíná na své předky, odevzdává k svatému Vítu své šperky, klenoty, dává si ustřihnout i dlouhé zlaté vlasy. Bere do rukou rozžatou svíci a rty počnou šeptat Otčenáš. Při slovech „A neuveď nás v pokušení" král Ladislav umírá. „Zhasl jest jako jasná svíce, když temnosti osvěcuje, a jako veslo kdyby od lodi na hluboké vodě ztratil a jako huol, podpory všech klecavých ..."
Kapitola X.
„ŽIV BUĎ JIŘÍ, KRÁL ČECHŮ..." Zpráva o králově smrti vzbudila v Praze pláč a nářek nad zmarem mladého života, nad tragickým skonem jinocha, vláčeného až dosud tolika ranami osudu. Místo s nevěstou zasnoubil se se smrtí. Byla to především tato lítost nad nenadálým odchodem mladého krále, jež halila i Prahu do smutku. Zároveň se ozývaly pochyby. Nenastane opět doba krvavých zmatků a anarchie? Není smrt Ladislava začátkem nových běd a utrpení? 24. listopadu byla nakrátko mrtvola králova vystavena v Královském dvoře na márách a zástupci stavovské obce vzdávali panovníkovi poslední hold. Pozorní návštěvníci si všimli, že královo břicho bylo odulé, že ztemnilo oční bělmo a že mu začal černat nos. Komorníci stěží dovedli skrýt černé skvrny na boku a na páteři a zejména boule, jež se už provalily v slabinách a z nichž se šířil zápach. Všechna tato znamení byla pro zasvěcence svědectvím, že to byl vskutku mor, který zahubil další lidský život. V Praze sice tehdy nezuřila morová epidemie, avšak nositelé nákazy, krysy, hemžily se na místech, kde často Ladislav prodléval. Vědělo se, že král často zašel k lazebnicím, a v Staroměstských lázních o krysy nebyla nouze. Ačkoliv byla zima a napadl už sníh, spěchalo se s přípravou pohřbu. I tento spěch ukazuje obavy, že by se snad mor mohl z královy mrtvoly rozšířit po městě. V pátek 25. listopadu se konaly pohřební obřady. Utrakvističtí kněží provedli ráno výkrop a rakev nesli dvořané do Týnského chrámu. Zde kázal Rokycana a rozloučil se s panovníkem. Na Staroměstském náměstí se seřadil smuteční průvod. Domy byly zahaleny černým suknem, pochodně čadivě hořely. V čele pohřebního průvodu šli představitelé cechů s rozžatými svícemi, za nimi žáci a studenti, pak mniši, universitní mistři a korouhevníci s prapory všech zemí, jimž Ladislav vládl. Deset černě oděných pážat na koních vroubilo korouhevníky a nosiče odznaků královského důstojenství. Za nimi kráčeli utrakvističtí kněží s Janem Rokyca-nou a dvorští rytíři odění do černého roucha s kapucemi. Teprve pak se objevil vůz s rakví. Král se vyhaslýma očima díval na plačící zástup. Kolem hlavy jej zdobil pozlacený věnec. Čestnou stráž kolem rakve tvořili páni čeští, rakouští a uherští, kteří nesli odznaky Ladislavovy královské moci. Za rakví v prvé řadě kráčel pan Jiří, zástupci stavovské obce rakouské a uherské, hosté a nepřehledné davy lidu. Před lety jel v korunovačním průvodě Ladislav z Hradu do Králova dvora. Nyní se zástup ubíral obráceným směrem. Na Malé Straně se k průvodu připojili malostranští konšelé a na Hradě katoličtí kanovníci. Utrakvisté i katolíci stáli svorně kolem královy mrtvoly a manifestovali znovu náboženskou toleranci. U svatého Víta sloužili kněží. zádušní mši a Rokycana se opět na kazatelně ujal slova na téma: „Smrt přichází a
nestará se o královská privilegia." Mluvil a mluvil a lidé byli netrpěliví, katolíci hlasitě reptali. Nastala chvíle uložení mrtvoly do královské hrobky v kryptě u svatého Víta po boku praděda císaře Karla IV. Zemští úředníci začali ničit odznaky královského důstojenství. Zničili královské pečetidlo, poškodili jablko, zlomili žezlo a meč a položili trosky světské moci po bok královské mrtvole. Uplatnila se symbolika středověkých pohřebních ceremoniálů. Pan Jiří třikrát obešel v kruhu hrob a roztrhl nejprve českou korouhev. Poté roztrhal i korouhve ostatních zemí, zlámal žerdě a pohodil je na zem. Šlapal po těchto vnějších symbolech zaniklé vlády svýma těžkýma nohama a posléze je vhodil k rakvi. Zanikl život, zhasl královský majestát, zmařena byla moc a vláda pozemská . . . Pohřební obřady ukázaly, že se pan správce rázně ujal řízení běhu veřejných věcí po smrti králově. Měl k tomu pověření stavovské obce, měl však zejména tajné pověření královo, jež počítalo se správcovským úřadem až do roku 1459. I poslední rozhovor s králem utvrdil Jiřího v správcovském úřadě, ba naznačil mu i povinnosti ujmout se králova odkazu. Proto už v den královy smrti svolal Jiří zástupce stavovské obce (snad členy správčí rady?) a sjednal s nimi podmínky vlády v době nového bezkrá-loví. Výmluvné je, že prvou deputací, která přišla panu správci osvědčit svou věrnou poddanost, byli pražští konšelé. 23. listopadu se pan správce a stavové dohodli, že se v prosinci sejde zemský sněm, který připraví volbu nového krále. Nebylo totiž v Čechách pochyb o tom, že český král bude volen stavy. Jestliže svého času čeští stavové trvali na zásadě, že neuznají dědičné nároky Ladislavovy a že jej přijmou toliko jako krále voleného, tím spíše volitelnost českého krále byla samozřejmostí nyní. Zdůraznil to s jistou nadsázkou i Jiří z Poděbrad: „Koruna a království jsou takovými právy nadány, že mají podle bully císaře Karla svobodnou volbu, a od té doby žádný král nedošel koruny ani jinak nebyl přijat než volbou . . ." Pan Jiří se začal zajímat i o ostatní země Ladislavovy, zejména o Uhry. Právě v den, kdy král naposledy vydechl, vjížděl do Prahy Matyáš Hunyadi. Vedli jej v poutech žoldnéři a uvrhli jej do pražského vězení. Ladislav chtěl mít při sobě vznešeného vězně jako rukojmí a jako záruku proti vzbouřencům, členům Hunya-dovy strany v Uhrách. Po Ladislavově smrti pan Jiří sedmnáctiletého Matyáše vysvobodil ze žaláře a ubytoval jej dokonce ve svém rodovém paláci v Bočkově dvoře. Obdivujeme se znovu jasnozřivé prozíravosti Jiříkově, jež se dovedla správně orientovat v uherských poměrech a pochopila, že mladý Matyáš může být význačnou osobností, že se může stát uherským králem. Pan Jiří už na konci roku 1457 konal přípravy k tomu, aby si získal budoucího krále svatoštěpánské koruny. V prostředí Jiříkovy rodiny mladý Matyáš okřál a sblížil se s panem správcem. Už tehdy se oba dohodli, že toto sblížení posílí i příbuzenskými vztahy. Devítiletou dceru Kateřinu zasnoubil pan Jiří synovi bývalého uherského gubernátora a smluvil se s ním i o prostředcích k volbě Matyášově. Jiří měl přátele mezi uherskou šlechtou a mohl přispět i vojenskou silou uchazeči o uherskou korunu. Neposkytoval budoucímu zeti pomoc z lásky či z příbuzenské oddanosti. Když chystal volbu Matyášovu, myslel už na volbu českou. Mimoto budoucí král Uher se zavázal splatit Jiříkovo pohostinství a dobrou vůli zlatem a stříbrem, jež uherské komoře štědře dodávaly doly v Kremnici a v Báňské Štiavnici. Pan Jiří dostal „darem" 60 000 zlatých, dále pak převzal 14 centů stříbra, několik set volů a několik sudů J vína. A nezůstalo jen při slibech. Matyáš se skutečně stal 24. ledna 1458 uherským králem a panu správci splatil čestný dluh. Setkal se s ním brzy po volbě ve Strážnici a potvrdil i zásnuby s pannou Kateřinou. Dohoda s Matyášem, jenž se podle rodového znaku (havran v erbu) začal zvát Matyášem Korvínem, a množství hotových peněz, jež získal,
byly pro pana Jiřího důležitým úvodem k boji o českou korunu. Ještě totiž královo tělo na márách nevychladlo, a už se rojily dohady, kdo usedne na český trůn. Ve hře o českou korunu bylo několik kandidátů: Vilém Sasky (jemuž zapuzená manželka Anna, sestra Ladislavova, najednou přišla vhod!), císař Fridrich III., král polský Kazimír, vévoda Albrecht Rakouský, Albrecht Braniborský a francouzský král Karel VII. O kandidatuře francouzského krále jednalo hbité svatební poselstvo, jež ve Francii dostalo zprávu o ženichově smrti. Stoupencem francouzské kandidatury se stal zejména člen poselstva Zdeněk ze Šternberka. Nakonec ze zahraničních uchazečů zůstali jen dva nejvýznamnější: Karel VIL a saský vévoda Vilém. O volbě jednal prosincový sněm, který se sešel za předsednictví pana správce v Praze. Stavové tu přijali zákony o zachování klidu v zemi a připravili na únor 1458 svolání volebního sněmu, kde zvolí krále všichni, „kdož právo a hlasy k volení krále od starodávna mají". Mezi voliteli byli i zástupci měst, kteří se v hojném počtu prosincového sněmu účastnili. Ještě ke konci roku pan správce veřejně nevystoupil se svou kandidaturou. Ze zkušenosti věděl, že je nutno nejprve pracovat v pozadí. Na počátku roku 1458 konal četné porady s českými šlechtici, sliboval, získával je, kupoval si hlasy. Současně vydával za vzor volbu v Uhrách, kde se králem stal domácí, uherský šlechtic. Volba českého krále dostávala stále mocnější nádech národní, vlastenecký. Znovu ve veřejnosti kolovalo „Krátké se-bránie z kronik českých k výstraze věrných Cechóv", jež už v roce 1438 hájilo národní či slovanskou kandidaturu proti cizincům. V únoru bylo ve veřejnosti známo, že se pan správce uchází o českou korunu. 9. března už o tom v Římě věděl bývalý císařský sekretář, nyní už kardinál Eneáš Sylvius Piccolomini. Sotva vešly do světa první zprávy o kandidatuře Jiřího z Poděbrad, začali pracovat jeho nepřátelé a začali se obracet k příčinám Ladislavovy smrti. Jak to, že tak znenadání mladý, zdravý král zemřel? Jak jej mohl zahubit mor, když v Praze epidemie neřádila? Kdo měl nejvyšší zájem na jeho smrti? Kdo mohl krále zahubit? Kdo měl blíže ke králi než Jiří z Poděbrad? Odpovědí na všechny tyto pochyby je prvé podezření, že král Ladislav byl obětí vraždy. Pověsti víří hlavně ve Vídni, kam se vrátili z Prahy královi lékaři a komorních Nejprve krčili rameny a významně naznačovali tajemnosti královy smrti. Pak už neskrývali podezření a vypovídají hlasitě: vrahem je pan správce. Nebylo to nic podivného v tehdejších poměrech, když jed a dýka často řešily spory o trůn. Lidé se ptali, zda je možné, že by pan Jiří. . .? Ach ano - vždyť se „zbavil" pana Menharta z Hradce, ve vězení mu umřel hrabě z Gery, na popraviště dovlekl svého přítele Smiřického. Pomluvy rostou úměrně s růstem nadějí pana správce stát se českým králem. Postupné nabudou obludné povahy a bude v nich obestřena pověstí vražednic? i královna Johana. Pějí se písně o králi, vydaném na pospas podlému kacíři, vyprávějí se podle antických vzorů pohádky o otráveném jablku, jež z rukou vilné Johany přijal andělský král. Pomluvy proti Jiřímu sílí s útokem katolického světa proti kališníkům, kacířský král může, ba musí být podlým vrahem, boj proti kalichu je svatou válkou proti zločincům. Co na tom sejde, že pomluvy nemají reálný podklad? Co se ohlížet na rozpaky Eneáše Sylvia, který nejprve mluví o moru jako záhubě králově, a teprve později poví, že je nejasné, proč král zemřel? Vždyť teprve papežská tiára a válka s českými kacíři ukáže Piovi II., že krále Ladislava jedem zahubil kacířský vyvrhel Jiří, „jenž se zove králem českým ..." Pomluvy nemohly ovšem odvrátit pana správce od boje o českou korunu. Jako vždy bojuje pan Jiří argumenty, sliby, kompromisy, dary, hodnostmi, penězi. Poslední baštou, kterou je třeba dobýt, je pan Zdeněk ze Šternberka. Francouzské peníze a sliby mohou být překonány jen promyšleným úsilím Jiříkovým. Nakonec i pan Zdeněk kapituluje a
uzavírá přátelskou dohodu s panem správcem. Na sněmu sice ještě mladý Šternberk zpočátku předstírá zájem o francouzskou kandidaturu, nakonec však právě on 2. března 1458 pokleká před panem Jiřím a volá: „Ať pan správce je králem naším!" Volba Jiřího z Poděbrad za krále je od doby Brožíkovy a Jiráskovy parádním kouskem české historie. Známe onu slavnostní chvíli, vidíme lesk a vnější formy volby. Méně však víme o detailech v jejím pozadí. Skutečnost, že pan správce obklopil Staroměstskou radnici ozbrojenci, naznačuje, že uvážil všechny okolnosti a naznačil těm, které nepřesvědčily peníze, že by mohly vstoupit do hlasování i jiné síly. Volba rozhodně nebyla dílem oněch několika dní, jež zabralo sněmovní jednání od 27. února do 2. března 1458. Ukazují to i projevy deputace francouzské a saské, jež proběhly ve vší formálnosti, bez opravdového zájmu české stavovské obce. Páni, rytíři a města byli valnou většinou rozhodnuti už dříve, než vstoupili do radniční síně. Těch několik váhavců se dalo získat. Působila tu nepochybně vlastenecká hesla, vládlo obecné vzrušení, jež hýbalo Prahou od nenadálé smrti Ladislavovy. Objevovala se totiž stále podivná znamení na nebi, ve dne prý viděli lidé v duhovém oblouku dokonce tři slunce. Astrologická proroctví sytila hladové představy, lidu se znovu zmocnily královské pověsti, šířila se báje o zmrtvýchvstání Ladislavově. Ještě v únoru 1458 přišlo na 300 lidí v jediném dni ke královu hrobu a „čekali, kdy král vstane z mrtvých". V den volby shlukovaly se zástupy na Staroměstském náměstí a v ulicích a trpělivě čekaly nového krále. Konečně se 2. března ze Staroměstské radnice ozval křik. To sněmovníci volali jeden přes druhého: „Ziv buď Jiří, král Čechů!" V té chvíli zazněly zvony, radostné volání hřmělo i zvenčí a mísilo se se zpěvem písně „Tebe, boha, chválíme . .." Byl to slavný den pana Jiřího. Když stavové vyjádřili svou volbu, ujal se slova zvolený král. Hlas se mu třásl dojetím a vzrušením. Král Jiří poděkoval nejprve za důvěru, bohu děkoval za přízeň a sliboval, že bude ochraňovat kališníky i katolíky, že bude dodržovat kompaktáta a zemské zákony. Poté vyšel z volební síně a přijal hold pražského lidu. Jásavé volání doprovázelo nového krále na cestě do Týnského chrámu. V ústředním chrámu utrakvistické církve přijal Jiřího arcibiskup Rokycana. Sloužil slavnostní mši a poděkoval stavům, „že sú zvolili od milého boha krále českého k posile a k udržení víry". Obřad v Týně naznačil, že utrakvisté spojují s volbou Jiříkovou pevnou naději v podporu a v pomoc své víře. Houfem lidu a za zpěvu starobylé písně, tehdy hymny české země, „Svatý Václave, vévodo české země", ubíral se král Jiří do Králova dvora, do svého sídla. V Králově dvoře složil nový král též tajnou přísahu do rukou uherských biskupů Augustina z Rábu a Vincence z Vácova. Král Jiří se zavazoval spolu s manželkou Johanou, že budou poslušní příkazů papežské stolice a že budou zachovávat jednotu víry. Zároveň královští manželé slíbili, že budou bránit poddaným v kacířství a že budou hájit čistou víru křesťanskou. Tajné přísaze přihlíželi i další katoličtí preláti a zejména olomoucký biskup Tas. Ti všichni chápali tajný akt jako prvé výrazné svědectví přechodu královských manželů od utrakvismu ke katolicismu. Pod označením „kacíři" totiž rozuměli kališníky. Král Jiří však nikdy neztotožňoval utrakvisty s kacíři a vykládal si svůj závazek jako povinnost boje proti sektám lidového kacířství. Tajná přísaha též vůbec nepamatovala na rozsudí a vykladače, kteří ji budou interpretovat. Král Jiří viděl v tajné přísaze jen stvrzení závazku, že bude vládcem katolíků a kališníků a že docílí potvrzení kompaktát papežem a tím úplné církevní jednoty. Katolíci však od počátku vykládali tajnou přísahu jako slib, že se král zřekne kalicha, vrátí se do lůna katolické církve a bude hubit kacíře-kališníky. Není vyloučeno, že král Jiří záměrně souhlasil s nejasnými formulacemi tajné přísahy, domnívaje se, že budoucnost vyjasní spory a pravý význam dohody. V katolickém světě však přísaha nabyla podoby králova
závazku zříci se kalicha a vrátit se do lůna katolické církve, do papežské poslušnosti. Ačkoliv byla tajným dokumentem a byla určena papeži, záhy kolovala v opisech a vyvolávala mylný dojem, že král Jiří opustil kalich a že čeká jen na vhodnou příležitost, aby se mohl i veřejně vrátit pod papežskou nadvládu do řady ostatních korunovaných hlav. Král Jiří ovšem rozuměl tajné přísaze zcela jinak. Nevykládal si zmínku o kacířích jako výzvu k boji proti kališníkům. Soudil naopak, že přísaha nemůže rušit ani kompaktáta ani kalich. Tajná přísaha mu byla spíše náznakem smíru církve s kališníky. Nechtěl sice veřejně vyznat, že bude usilovat o smíření papeže s kališnic-kou církví, potají však žil nadějí, že dosáhne usmíření a církevní jednoty. Neviděl v odlišnostech českých kališníků nepřekročitelnou překážku a věřil v možnost usmíření a sjednocení pomocí vzájemných ústupků. Ve chvíli, kdy stvrzoval tajnou přísahu, nemyslel na to, že v budoucnu církev úmluv zneužije a bude je jednostranně vykládat jako králův ústup od kalicha jako doklad přeběhlictví ke katolické církvi. Při sjednávání tajné přísahy obě smluvní strany taktizovaly a snažily se porazit protivníka nejasnými, mnohoznačnými formulacemi. Král Jiří i katoličtí preláti odkládali řešení sporu církve s Čechami do budoucna a svorně soudili, že formulace jim oběma dává klíč k řešení. Netušili asi, že tajná korunovační přísaha bude balvanem, který v příštích letech bude nepohnutě stát v cestě jednání papeže s českým králem. 7. května 1458 konal se u svatého Víta korunovační obřad podle ceremoniálu ustanoveného kdysi Karlem IV. Tajná přísaha umožnila slavný korunovační obřad, byla podmínkou, kterou si kladli uherští biskupové. Krále Jiřího uvedli k oltáři oba dva, Augustin i Vincenc. Za nimi přední zemští úředníci, představitelé stavovské obce, nesli korunovační klenoty. Pan Zdeněk ze Šternberka držel Karlovu korunu, Jan z Rožmberka žezlo, Jindřich z Michalovic jablko a Jindřich z Lipého meč. Oba uherští biskupové celebrovali před králem a před honosným průvodem slavnostní mši. Při mši složil král Jiří přísahu a čekalo se, že bude zahájen korunovační obřad. Organizace korunovačního obřadu však poněkud selhala. Astrologové totiž vypočetli z postavení hvězd, že královská koruna má býti Jiřímu vložena na hlavu přesně o půl dvanácté před polednem. Mše však skončila dříve, a proto král i shromážděné zástupy v chrámu čekaly, až se čas naplní podle astrologické předpovědi. Teprve úderem půl dvanácté začal korunovační obřad. Představitelé stavovské obce odevzdali králi Jiřímu korunovační klenoty a vstavili mu na hlavu královskou korunu. A znovu se dal slavnostní průvod na cestu z Hradu do Králova dvora známou „korunovační cestou". Davy jásajícího lidu provolávaly slávu králi Jiřímu, zvony vyzváněly, hřměla dělostřelba. Pištci a bubeníci hráli do kroku, komorníci sypali peníze na cestu, po níž do svého sídla kráčel korunovaný král Jiří. Starobylá koruna mu zářila na hlavě, jarní slunce slibovalo jas a pohodu. Nazítří při mši vstavili korunu na hlavu i paní Johaně a slavnostní hostiny ukončily dny radovánek. Česká koruna spočinula opět po letech na hlavě krále z českého rodu, poprvé však zářila na hlavě muže zvoleného českou stavovskou obcí z rodu panského, nikoliv královského. Jiří byl prvým králem kališníkem, poprvé český král se lišil svou vírou od běžného katolického ritu. Král Jiří byl i výrazným představitelem národního českého hnutí. Po Albrechtovi a Ladislavovi, kteří nezapřeli své německé srdce, usedl na starodávný stolec českého království český šlechtic, předák českého reformního hnutí. Česká veřejnost viděla ve volbě Jiříkově nejen vítězství kalicha, nýbrž i další doklad síly a mohutnosti českého národního : hnutí. „A mnozí sú plakali pro radost, že milý buoh vysvobodil je z toho, že sú již vyšli z moci německých králuov, kteří sú myslili zlé učiniti lidu českému ..."
Kapitola XI.
NA VRCHOLU SLÁVY Pražská korunovace dala králi Jiřímu v moc českou korunu, neučinila jej však ještě pánem všech zemí koruny české. Po dnech jásavé radosti nastaly na jaře 1458 dny příprav na získání obecného uznání. První na řadě byla Morava, kde měl král Jiří už tradičně stoupence ve šlechtě spřízněné s jeho rodem pánů z Kun-štátu a kde tudíž nejspíše mohl očekávat podporu. Až dosud však stála v odporu proti němu moravská královská města, v nichž němečtí patricijové tradičně hájili politiku katolickou a vždy pro-habsburskou. Po volbě a slavné korunovaci nebylo však v zemi jiných uchazečů o trůn, a proto bez rozpaků Znojmo i Brno otevřelo brány novému českému králi. Tehdy už se král Jiří usmířil i s Brněnskými, vjel do města a přijal hold konšelů i moravských stavů. Do léta 1458 přihlásila se slibem poslušenství i ostatní moravská města. Jen Jihlava vzdorovala kališnickému panovníkovi. Král Jiří volil proti jihlavskému patriciátu osvědčenou taktiku válečných hrozeb a mírového jednání. V listopadu 1458 pak i jihlavští konšelé poklekli před králem a podrobili se. Dostalo se jim za to potvrzení privilegií, jak tomu bylo i u ostatních moravských měst. Po Moravě se pod žezlo Jiříkovo přihlásila Horní Lužice a holdovala králi právě tak jako hrabství Kladské. Král Jiří ovládl tak už v roce 1458 i vedlejší země koruny české s výjimkou Slezska, kde zejména Vratislav dávala najevo svůj nesouhlas s volbou kališnického krále; na jeho rukou prý jsou stopy vraždy Ladislavovy. Bylo zřejmé, že si král Jiří po dobrém hold ve Vratislavi nevynutí a že bude nutno odbojné Slezáky pokořit vojensky. Král Jiří se rozhodl souboj s Vratislavskými odložit a zajišťoval si zatím uznání své královské moci v zahraničí. Nejprve se nabízelo jednání s císařem, který stále nebyl ještě s to osvobodit se z tlaku rakouských stavů, a proto byl ochoten k dohodě s novým českým králem. Na ostrově v řece Dunaji před Vídní sešel se král Jiří 25. září 1458 s císařem Fridrichem III. Jiří poklekl před císařem a vzdal mu hold jakožto vladaři říše římské národa německého. Formálně byl totiž císař stále vrchním lenním pánem, jemuž byl i český král povinen úctou, poslušenstvím a vasalskými sliby. Třebaže mocenské poměry spíše Jiříka nadřazovaly nad Fridricha a císař úpěnlivě volal po ochraně a pomoci českého krále, Jih' neváhal splnit formálně svou povinnost a získal si tak císařovu přízeň. Slíbil mu přispět vojskem v boji s rebely a odvážel si od Vklnč nejen císařské uznání korunovace ale i přislib odmčny 16 000 zlatých. Teprve po sjednáni přátelských úmluv s císařem snažil se král |ni ukončil svůj spor se Saskem. Osvědčil v jednání se saskými vévodj dokonalou znalost diplomacie a udržel si přátelství s Vilémem Saským, ačkoliv ještě nedávno s ním soupeřil o přízeň českých volitelů na volebním sněmu v Praze. 7. dubna 1459 došlo k slavnému sjezdu v městě, jež projevovalo zvláštní přízeň Jiříkovi, v Chebu. Do města přijela četná říšská knížata se svými doprovody. Bylo tam možno vidět. Fridricha Falckého, Otu Bavorského, Albrechta Braniborského, Fridricha kurfiřta braniborského, arcibiskupa magdeburského Fridricha a s nimi další knížata, hrabata, šlechtice, ale i kapely a šašky. Nejdůležitějšími osobnostmi chebského sjezdu byli však bratří Fridrich a Vilém Sasky, kteří přijeli, aby se smířili s novým českým králem. Jiří přijel do Chebu v doprovodu 900 jezdců, 100 vozů, s celou svou rodinou a v kruhu předního českého panstva. Zachované městské účty umožňují nám poznat prostředí, četné rytířské turnaje, slavnosti, hry, hostiny, jež byly rámcem sjezdu. Uprostřed slavností král Jiří jednal neúnavně celé dny a hledal možnosti dohody se saskými vévody. Chtěl mít za severní českou hranicí spojence a přitom doufal, že se mu podaří získat saská léna v Čechách. Trpělivé jednání nakonec opravdu přineslo ovoce. Vilém Sasky se vzdal všech nároků na český trůn a nabídl se jako prostředník ke smíru s těmi
Slezáky, kteří už do té doby neuznávali Jiřího králem. Oba saští vévodové se pak vzdali nároků na území kolem Mostu a Duchcova a stáhli se za zemskou hranici. Král Jiří se naproti tomu zřekl nároků na česká léna v Sasku a podržel k nim jen teoretický právní vztah lenního pána. Za město a i nad Pcrno, jež král Jiří odstoupil Sasům, měl dostat 20 000 zlatých rýnských - tedy částku, kterou slíbil věnem své dceři Zdeňce. Dohoda se Saskem totiž byla provázena jednáním o vzájemných sňatcích dětí. Syn Fridricha Saského Albrecht byl ustanoven ženichem Jiříkovy dcery Zdeňky, jež měla přinést manželu věnem zmíněných 20 000 zlatých. Znamenalo to, že král Jiří ušetřil věno a zavázal si saské vévody příbuzenskými svazky. Syn krále Jiřího Hynek byl pak zasnouben s Kateřinou, dcerou Viléma Saského. Dohoda o saská léna spolu s přátelskými úmluvami o míru mezi šlechtici na česko-saském pohraničí byly dalším triumfem Jiříkovy zahraniční politiky. Poznali jsme, že už od roku 1448 Jiří z Poděbrad cílevědomě promýšlel možnosti návratu odtrženého českého území. Jednal, hrozil vojsky, dobýval hrady a města, a opět nabízel jednání. Více než jedenáctileté úsilí přinášelo nyní úspěchy. Nedovedeme si snad ani představit, co by bylo následovalo, kdyby i nadále zůstali pány v severozápadních Cechách saští vévodové. Nepochybně by byla tato oblast zůstala zcela a na věky mimo Čechy. Král Jiří zachránil celistvost českého území a posilnil přirozenou hranici české země v Krušných horách. Byl to odkaz, který přetrval staletí, a jeho význam sahá až do našich dnů. Chebský sjezd byl ovšem i jevištěm dalších mezinárodně politických akcí českého krále. Vznikla tu přátelská smlouva česko-braniborská, jež získávala české politice nové spojence. Vedle saských vévodů i knížata z mocného rodu Hohenzollernů stála přátelsky po boku českého krále. V Chebu se ovšem definitivně ztratilo s obzoru reálných nadějí české politiky Lucembursko. Král Jiří správně odhadl své možnosti, nevzdal se sice titulu lucemburského, podporoval však převod práv k Lucembursku na francouzského krále Karla VIL Tím se snažil vytvořit ve Francii příznivou půdu pro další spolupráci, usmiřoval někdejšího uchazeče o českou korunu a zároveň jej stavěl proti skutečnému držiteli Lucemburska, proti vévodovi burgundskému Filipovi Dobrému. V Chebu se zrodil i prvý velký plán, prvý z těch, jež budou tak charakteristické pro politiku českého krále, plán na římské království Jiříkovo. Říše římská národa německého neměla nikdy podobu jednotného státu a byla spíše změtí států a státečků, volně sdružených pod císařským žezlem. Poznali jsme už dostatečně neschopnost lenivého Fridricha III., a proto i pochopíme, že pod vládou tohoto rtu úpadek Říše nabyl hrozivé povahy. Nevládl císař, nýbrž .111.mlíie a jednotliví suveréni. Současníkům se německé kraje id Německu bychom nikdy až do XIX. století v historických publikacích neměli mluvit!) jevily jako „peleš lotrovská, kde mezi knížaty ten je slavnější, kdo je hltavější". Dobrý znalec německých poměrů, Eneáš Sylvius Piccolomini, sluha císařův, postihl stav Říše takto: „Rozklad Říše je působen bezohledným rozkoš-nictvím, jež dává přednost zkáze státu a nechce ustoupit od ukojení sobeckých choutek. Ničivé kořistnictví doprovází rozmrzelá těžkopádnost a vede Říši do záhuby." Císař si pěstoval zahrádku ve Štýrsku a německé kraje byly ponořeny do nekonečných válek a sporů. Co jsme viděli v Cechách před nástupem Jiřího z Poděbrad, platilo ve velkém i o německých krajích. Nebylo ústřední vladařské moci, nebylo nikoho, kdy by dal řád a klid zmučeným krajům. A přece idea římské říše nezahynula a ožívala zejména v ti-ehých studovnách humanistů, kteří věřili, že nástupci římských císařů povznesou Říši ke slávě Caesarů, Augustů, Hohenštaufů, Karla IV. Jedním z těchto humanistů byl i Martin Mair, právník a buditel německého vlastenectví. Osobně se znal s Jiřím z Poděbrad již od roku 1455, kdy Jiří jednal na císařském dvoře, tehdejším působišti Mairově. Už tehdy zanechal Jiřík v německém humanistovi nejlepší dojem a tento obdiv rostl úměrně s úspěchy
českého zemského správce a krále. Do Chebu přijel v roce 1459 Martin Mair ve službách Fridricha Falckého, přihlásil se však do služby k českému králi. Chtěl králi Jiřímu sloužit nejen jako poradce při styku s německými knížaty, nýbrž i jako inspirátor v boji o římskou korunu. Už v Chebu totiž Mair navrhl, aby se český král, přední volitel, kurfiřt Říše, ucházel o římské království. Idea humanistova byla ve shodě s mluvou lidových proroctví, která předpovídala, že Říše dojde blaha, „až orel bude hnízditi ve lvím doupěti". Lev byl erbem českého krále, a proto se starobylé proroctví vykládalo ve vztahu k Čechám. Král Jiří však odmítl návrhy, ovšem nepohřbil zcela myšlenku a nezatratil humanistického rádce. Třebaže Mair vstoupil do služeb Jiřího přítele, I udvíka Bavorského, zvaného Bohatý, český král mu platil pravidelně roční stipendium a počítal s jeho službami. Plán na římské království Jiříkovo se vynořuje ovšem jen zpovzdáli a couvá zejména proto, že císař Fridrich III. chtěl si stůj co stůj získat přátelství českého krále. Nepochybuji o tom, že král Jiří spíše jen nadhazoval možnosti stát se pánem Říše a nepovažoval tento plán za realistický. Spíše šlo o ideu než o skutečnou politickou akci, spíše šlo o vábení a varování. Vábení pro přátele, varování císaři. Císař Fridrich III. nacházel tím větší zalíbení v českém králi, který neskrýval své možnosti, naznačoval však, že chce míti v císaři raději přítele a ochránce než rivala. Snad se navenek mohlo zdát, že český král stojí už pevně v čele říšských knížat, král Jiří však sám dobře věděl, že zdání klame. Slezáci nadále neuznávali jeho královský majestát a v pozadí číhala papežská kurie. Proto se Jiří snažil získat co nejvíce spojenců a přátel a mezi nimi i císaře Fridricha. Nebylo tajemstvím, že mezi císařem a uherským králem Matyášem vládne napětí. Císař ostatně se v únoru 1459 dal zvolit od části odbojných uherských stavů králem Uher a vypověděl Matyášovi nepřátelství a válku. Ke komu se za této situace připojí český král? Bude věrně podporovat svého zetě Matyáše, anebo se přikloní k císaři? Zvítězí přátelské city či prospěch politický? Zdá se však, že tyto otázky krále Jiřího příliš netrápily. Byl duší a tělem politikem, a proto se nedal vést moralizováním a citovými vztahy. Neutralita byla pro něho nejvýhodnějším postojem. Usmívá se na svého zetě, slibuje mu tajně pomoc. Současně však i při jednání s císařem mu září na tváři úsměv a v tajných dohodách slibuje, že Fridrichovi dopomůže k uherské koruně „buďto smlúvami nebo mocí". Zrádce? Falešník? Lstivý přítel? Nikoliv - jen politik, jenž sleduje své cíle, jen politik, jenž je zván „obratným a schopným", jenž ví, že by padl, kdyby nebyl zároveň lvem i liškou. Věrnosti politická! 20. července 1459 nazývá Matyáš Korvín krále Jiřího „otcem nejmilejším" a slibuje hory doly za přátelství, pomoc a přispění v boji s císařem. 30. července však král Jiří se slávou přijímá v Brně vzácnou návštěvu, císaře Fridricha, „přítele milého". 31. července sedí císař v majestátu na trůně na brněnském náměstí a odevzdává „milému svakovi a kurfiřtovi" regalia, pocty a hodnosti, jež císaře nic nestojí, českému králi však jsou milé a potřebné. Povýšenec vždy musí usilovat o lesk a starobylost svého majestátu, musí schraňovat tituly a pocty, jimiž vstoupí na touž úroveň se svými korunovanými sousedy. Proto klečí před císařem na brněnském náměstí a přijímá korouhve korunních zemí a přísahá svému lennímu pánovi, císaři římskému, vasalškou věrnost. Slyší břeskný jásot trub a lahodí mu hlas heroldů, kteří provolávají slávu „králi českému, pravému a nepochybnému a korfeřtu najdóstojnčjšímu". Je blažen a s pýchou pozoruje, jak císař povyšuje syna Viktorina na říšského knížete a vyhlašuje jej hrabětem kladským a vévodou můnsterber-ským. Napíše-li v té chvíli král Jiří, že „naše věci zde ščastně jdú", věříme mu zcela. Radost a štěstí září přímo z českého krále a z jeho rodiny. Jaký div! Dostává se mu v Brně nejvyšších poct a lesku, jakých vůbec může smrtelník v tehdejších poměrech dosáhnout.
Nevyprchala totiž z lidských srdcí ještě víra v božskou záři císařského majestátu, nemohl ji zahubit ani reálný pohled na osobnost císařovu, tak malou a nízkou ve srovnání s nebetyčnými ideály Říše římské a císařského jména. Císař si předchází českého krále a štědře rozdává milosti a privilegia. Je to od doby Zikmundovy poprvé, kdy se český král tak maniřestačně hlásí ke svým vasalským povinnostem a uznává nadřazenou moc císařovu. Není to svědectvím slabosti či neprozřetelnosti Jiříkovy? Nesnižuje se v Brně v roce 1459 váha a význam české koruny? Král Jiří je příliš opatrným politikem, aby nepochopil, že hold císaři může české koruně dodat jen záři a lesk, nebude však k újmě české svrchovanosti. Nikdo, kdo poznal osobně císaře, nemohl propadnout obavě, že by tato nicka byla s to reálně umenšit práva českého krále, anebo že by forma vasalské přísahy mohla přivést českou korunu ke skutečnému poddanství. Lenní sounáležitost Čech k Říši byla spíše lesklou formou a okázalou reminiscencí než politickou realitou. O tom ostatně sám král Jiří přesvědčí císaře a křesťanstvo během několika příštích let. Nyní však v Brně vládne pohoda a vrší se důkazy přátelství. Císař nemůže bez pomoci českého krále vůbec pomyslit na to, že by se utkal s Matyášem Korvínem. Tak málo síly má muž, jenž je obklopen tolika milostmi, privilegii a hodnostmi! Slibuje 8 000 dukátů, pomůže-li mu Jiří zmocnit se Uher. Připravují dokonce společnou vojenskou výpravu a dohodnou se, že se sejdou znovu u Prešpurka (Bratislavy). Císař však nedává králi Jiřímu jen hodnosti, privilegia a sliby dukátů. Zaváže se také, že v Římě bude podporovat české požadavky, a vyzve ze své císařské pravomoci odbojné Slezáky, aby se pokorně pokořili před jejich dědičným pánem, českým králem. Tyto zisky stojí za pokorné schýlení hlavy, za vasalský poklek a za zradu přátelství s Matyášem, o němž se ostatně ještě neví, bude-li z něho mocný král či nešťastný štvanec. Z Brna vede šťastná Jiříkova cesta do Slezska. V roce 1459 už má český král spojenectví s vévody saskými, bavorskými a braniborskými, má za sebou císařský majestát. Znamená to prakticky, že slezští odbojníci nemají už nikoho, kdo by se jich zastal. V Římě se nikdo neopováží pochybovat o právech českého krále k Slezsku. Nový papež, který odhodil antické jméno Eneáše, trojského hrdiny a přijal jméno „Zbožného" Pia II., má dosud jisté iluze o Jiřím a nevzdává se naděje, že získá českého krále po dobrém. Z Říma proto radí Vratislavským, aby se spíše dohodli s Jiřím v míru a pokoji. Král Jiří ostatně už získal slezské stavy a přijal od nich přísahu věrnosti. Jen Vratislavští 24. srpna křičí do světa, že nikdy nepřijmou kacířského pána za svého krále. Postupně však i hrdopýšci ve Vratislavi blednou v tváři. Přicházejí zprávy, že se blíží mohutné české vojsko, a v září už je Vratislav obleženou pevností. Král Jiří váhá s útokem proti městským hradbám a čeká na další posily i na den, kdy seskupení hvězd bude nejpříznivější. Není spokojen s domácím astrologem a posílá spěšného posla k Dětřichovi, arcibiskupovi v Kolíně nad Rýnem, s prosbou, aby se z Porýní do Cech vydal nový znalec hvězdných tajemství. Avšak dobrý astrolog je nad zlato. Pan arcibiskup nemůže odolat prosbě přítele, doprovází však svého hvězdopravce listem: „Raději bych Jiřímu cos mnoho lidí chtěl poslati na svój groš než toho hvězdáře, avšak poněvadž král jeho tak velmi žádá, chciť mu jeho za chvíli pójčiti." Astrolog tedy je toliko zapůjčen, aby naznačil den, kdy hvězdy zaručují válečný úspěch českého vojska. V Kolíně prorokoval tento kouzelník, že „vskuoře ma vyjíti voheň a má zhořeti města", nyní ve vojsku Jiříkově má určiti datum šturmu proti Vratislavi. Porýnský astrolog vypočítal, že Vratislav padne pod údery oblehatelů 1. října, zmýlil sě však v odhadu postavení Jupitera a Marsu. České vojsko zaútočilo, hradby se nezřítily a obránci necouvli. . .
Eneáš Syvius Piccolomini zvolen v Římě r. 1458 papežem jako Pius II
Papež Pius II na kongresu v Mantově vyhlašuj křižáckou výpravu proti Turkům
V té době už ovšem dávno král Jiří nepobýval ve vojsku. Vůně pušečného prachu a pach krve nelákaly trpělivého vyjednavače. Dává přednost schůzce s bavorským vévodou v Plzni před šturmováním slezské metropole. Bavorští Wittelsbachové uzavírají s českým králem přátelskou smlouvu a půjčují svému novému spojenci 30 000 zlatých rýnských. Půjčka je vlastně prodejní sumou, neboť český král postoupil bývalá česká léna v Bavorsku vévodovi Ludvíkovi. Prodává ideální práva skutečnému držiteli lén, právě tak jako koupil od císaře ideální pocty a hodnosti a zavázal se k imaginární protislužbě. Cení si reality 30 000 zlatých více než pomyslných vlastnických a lenních práv. Ku
prospěchu Čech budou nejen peníze a klid spojenců na hranicích, nýbrž i rozvoj obchodních styků mezi Bavorskem a Čechami. V Plzni též učiní dohody o zlepšení kvality mince, neboť rozvoj obchodu si toho žádá. Dílo vladařské se daří, úspěchy se vrší jeden za druhým jako hřbety hor se zlatonosnými žilami. Ani Řím se neodváží pohlédnout úkosem na mocného českého krále. Nový papež a starý Jiříkův známý Pius II. žije představou obrovské křižácké výpravy, která se zdvihne proti Turkovi a zažene agresory z křesťanské Evropy. Snad dokonce i vítězná vojska katolické církve osvobodí Svatou zemi a v Jeruzalémě vztyčí kříž nad památkami Kristova života a smrti. Boj proti Turkům by ostatně byl dobrou příležitostí pro papeže, aby semkl kolem Říma opět všechny světské vladaře. Je čas tudíž, aby se papež opět ujal vlády nad světem -tak vyzývají Pia II. jeho rádci a pomocníci. Do severoitalské Mantovy svolává proto „svatý otec" sjezd knížat, kde hodlá připravit křížovou výpravu proti Turkům a upevnit své vedoucí postavení v křesťanstvu. V Mantově bude též možno skoncovat jednou provždy s myšlenkou, že vedoucí silou v církvi je obecný koncil. Papež, který kdysi v Basileji byl předním hlasatelem konciliarismu, stává se hlasatelem monarchického principu v církvi, požaduje pro papeže absolutní moc a vztahuje ji - jako by se inspiroval duchem světovládce Bonifáce VIII. - nejen na duchovní, nýbrž i na světské vladaře. Na mantovský kongres pozval Pius II. krále Jiřího už v říjnu 1458 a pozvání opětoval v roce 1459. V těchto listech nazýval papež Jiřího králem a projevoval mu přízeň i úctu. Ostatně výmluvným svědectvím papežovy vůle ke smíření byly i výzvy Vratislavským, aby zanechali odboje a v klidu se poddali českému králi. Pro papeže nebyla volba Jiříkova za krále překvapením. V Itálii na vlastní oči viděl mnohokrát, že se „i ze sluhů stávají knížata", proč by měl stát v rozpacích nad volbou krále Jiřího či krále Matyáše, kteří oba vzešli z předních panských rodů? Piovi nevadilo ani to, že si Jiří zachovává víru v kalich. Od Korvína dostal záhy opis tajné korunovační přísahy Jiříkovy a pochopil ji jako dobrou vůli českého krále, zříci se postupně kalicha a podřídit se oddaně papežovi. Pius II. byl přesvědčen, že lépe je počkat a nenaléhat, snažit se spíše trpělivou dohodou dospět k cíli. Proto také osvědčoval vůči králi Jiřímu shovívavost a smířlivost. Prví legáti papežovi v Praze v říjnu 1459 výslovně králi o tom podali zprávu. Arcibiskup Krétský Jeroným Laudo, bývalý kupec benátský, jednal z pověření „svatého otce" s králem Jiřím v obecné shodě a přislíbil, že přiměje Vratislavské ke složení zbraní. A skutečně - ke konci roku 1459 požádala Vratislav krále Jiřího o příměří a zahájila jednání o mír. Jediným rušivým momentem ve vztazích českého krále k Římu byla neúčast Jiříkova na kongresu v Mantově na konci roku 1459 a v lednu 1460. Nevíme, proč Jiří oslyšel papežské pozvání. Snad si ani neuvědomil význam sjezdu, snad záměrně nechtěl projevit podřízenost světské moci moci církevní, snad byl zavalen vlastními starostmi a nebyl s to se odpoutat od vladařských povinností v Čechách. Skutečností se však stalo, že český král do Mantovy nejel a že neposlal ani důstojné poselstvo k papeži. Později Pius II. vytkne králi Jiřímu tuto neúčast jako projev neúcty a pohrdání k autoritě náměstka Kristova na zemi. Král Jiří v roce 1459 ovšem neměl snad ani chvíli oddechu na promyšlení všech důsledků své neúčasti v Mantově. Byl stále ve spěchu, hýřil energií a rozvíjel jednu politickou akci za druhou. V listopadu 1459 už opět navštívil Cheb, z něhož vytvořil přímo tribunu pro svou říšskou politiku. Jako na jaře, byl i v listopadu 1459 Cheb vyšňořen pro královský sjezd. Konšelé nově zasklili okna radnice a na vížce umístili železné, pozlacené slunce. V noci osvětlovaly ulice louče a svíce a vrhaly bláznivé stíny hodujících a veselících se dvořanů. Král Jiří s královnou Johanou a s dětmi vítal tu opět saské vévody, oba
představitele rodu hohenzollernského, arcibiskupa magdeburského a další říšská knížata, hrabata a poselstvo. Staří přátelé se sešli, aby oslavili svatbu šestnáctiletého Albrechta Saského s desetiletou Zdeňkou z Poděbrad a v zastoupení pak i sňatek šestileté Vilémovy dcery Kateřiny a sedmiletého Hynka z Poděbrad. Už mládí svatebčanů naznačuje, že šlo o svatby politické, jež zpečetily jarní chebské smlouvy a stvrdily návrat saských lén do lůna Českého království. Tehdy konečně se též Vilém Sasky zavázal zaplatit odškodné českým rotmis-trům z doby tažení k Soestu. Tvrdošíjný vyjednavač král Jiří konečně se i tu dočkal vítězství. Odvážel si z Chebu do Prahy přátelské smlouvy se Saskem a mladou snachu Kateřinu, která se měla v Praze naučit mravům a jazyku české země. Současně do Saska odjížděla Jiříkova dcera Zdeňka, aby srostla se zvyklostmi země svého manžela. Po letech spočine Zdeňka v hrobce katedrály v Míšni a náhrobní kámen s jejím vytesaným portrétem bude trvalou připomínkou politického sňatku mladičké české princezny. Z Chebu vedly krále Jiřího politické zájmy do Prahy, neboť tu se měla uzavřít poslední kapitola krvavého souboje s pyšnou slezskou metropolí. Po delším jednání smířili se poslové Vratislavských s králem Jiřím a přijali jej za krále. Sám Jiří si později vykládal toto smíření jako úplnou kapitulaci odbojného města a líčil, že „přijali nás jako pána svého a klečiece před námi, milost na nás obdrželi". Budoucnost však ukázala, že Vratislavští nepovažovali dohodu pražskou za své pokoření a za poddání se králi, nýbrž jen za taktický odklad dalšího souboje a za prodloužení příměří. Král Jiří netušil v lednu 1460, že právě tito reprezentanti vratislavských patricijů zanedlouho budou prvými, kteří zdvihnou znovu meč ve jménu víry a rozdmýchají plamen válečného požáru. Stejně tak důvěřivě král Jiří pohlížel i na náboženské roz-míšky v Praze. Věřil, že se mu podaří uskutečnit soužití mezi kaíišníky a katolíky a že nejsou nebezpečné pokusy nového administrátora pražského arcibiskupství Václava z Krumlova o rozšíření pravomoci i nad kaíišníky. Na sněmu vyložil Jiří znovu, že hodlá ochraňovat jak katolíky, tak i kaíišníky, a zdůraznil, že nestrpí, aby jedna část poddaných utiskovala druhou. Výmluvným gestem vůči katolíkům bylo královo potvrzení privilegií pražské kapitule. O přízni Jiřího ke katolíkům svědčí i jeho dary svatovítské kapitule: ornát s purpurovou kápí, nebesa z červeného aksamitu a kříž posázený drahokamy. Nezůstávalo tajností, že si král dobře rozumí i s katolickými mnichy, zejména s přísnými minorityobservanty. I rodový klášter ve Zďáru nad Sázavou opatřil novými místy pro mnichy. Navenek pak král zdůrazňoval svou toleranci účastí na procesích o Božím těle. Srdce jej přirozeně táhlo ke kališnickým procesím, politický rozum jej však včleňoval i do řad katolíků. „Někdy bývá tuto, někdy ondeno," praví současník a upozorňuje, že u katolíků krále častěji zastupovala manželka Johana. Jiří sám však hleděl získat pro svou politiku i katolické předáky. Král se proto stavěl za přední katolické preláty a manifestoval svou politiku krále „dvojího lidu". Nedivme se, že mnozí horlivci nepochopili taktiku královy politiky a začali Jiříka podezřívat, že umdlévá ve věrnosti ke kalichu a že se pomalu, ale přece přesouvá k papeži a k Římu. Obavy o osud kalicha rostly i proto, že se král Jiří zcela rozhodně stavěl proti vměšování kališnických kněží do světských záležitostí. Jeho vypjaté vladařské sebevědomí nechtělo trpět ani poručníkování Rokycanovo a tím spíše odkazovalo ostatní kněží do sféry náboženských záležitostí. Král Jiří byl v názorech na úlohu laiků ve společnosti a na zesvětštění života ve shodě s pojetím, jež vtipně vyjádřil králův oddaný přítel, podkomoří královských měst Vaněk Valečovský z Kněžmosta. Protiklerikální smýšlení Vaňkovo bylo zřejmé už z obrazu na domu pana podkomořího v Dlouhé třídě na Starém Městě pražském. „Církev rytěřující" tu malíři vymalovali v podobě vozu směřujícího do nebes. Ovšem kněží, kteří byli vozataji a kočími na voze „rytěřující církve", zapřáhli koně obráceně a hnali je právě opačným směrem, od
nebeských výšin. Kritika kněží zní i v traktátu, jímž Vaněk Valečovský pranýřoval vměšování kněží do světských záležitostí, Rokycana a jeho druhové chtějí „v městech konšely saditi a více vlasti, panovati a rozkazovati než sám král a úředníci jeho". Tu zřejmě promlouvalo sebevědomí královského podkomořího, který nelibě nesl především činnost kališnických komisí, sledujících prohřešky proti církevním řádům. Valečovský však rozšířil prudkou kritiku kališnického kněžstva a vytýkal jim, že vzbouřili celou zemi jen pro své zištné cíle.
Náhrobek Jiříkovi dcery Zdeňky na hradě v Míšni
Řím na konci XV. Století – podle soudobého dřevorytu Mnoha kněžím nejde o blaho lidí, nýbrž o fary a hmotný prospěch, a neštítí se žádat, „aby o to lidí paseka zmordována byla". Anti-klerikalismus Valečovského dosahoval tu pozoruhodné průkaz-nosti a naznačoval i do jisté míry smýšlení krále, který věren idejím tolerance a laicizace života a oddán cílům svých vladařských povinností nehodlal se stát ani loutkou Říma a tím méně pak loutkou kališnického kněžstva. Náboženské napětí v letech 1459-1460 nedosahovalo v Cechách takové intenzity, aby vnášelo neklid na veřejnost. Bylo to spíše jen podzemní dunění, jež ohlašovalo budoucí otřesy. Navenek vládl klid a mír, spokojenost krále Jiřího byla téměř dokonalá. Nikdy už nezažije Jiří z Poděbrad ony slastné chvíle úspěšného vladaření, jaké prožíval v letech 1459-1460. Královská moc rozkvétala, koruna zářila klidem a svorností a okolní knížata se předháněla ve snahách o přízeň českého krále. Jiřík uzavírá přátelské smlouvy a rovná rozepře sousedů. Nemohou-li se bavorští bratři dohodnout, obrátí se o pomoc ke králi Jiřímu s pevnou vírou, že tento moudrý vladař najde znamení spravedlnosti a rozsoudí při podle práva. O Jiříkovo rozhodčí slovo se uchází i císař Fridrich a uherský král Matyáš. Už jsem naznačil pozadí brněnského sjezdu krále Jiřího s císařem. Jiří se ukázal mistrem tajné diplomacie. Matyáš nebyl s to prohlédnout skutečnou roli svého nastávajícího tchána. I on se obrátil k Jiřímu, aby zprostředkoval ve válce s císařem. A Jiří nelituje námahy a času. Po boku s věrnou Johanou razí si v lednu 1460 cestu z Prahy do Olomouce a nedbá na mrazy a hluboké závěje, jež tehdejší zima navršila v nebývalé síle. Nedá se odradit ani neúspěchem prvých pokusů o dohodu a zůstává i po Olomouci nadějí obou rozvášněných stran. Stejně tak rozhodně pokračuje v roce 1460 v rozvíjení své říšské politiky. A opět sahá po arsenálu svého početného potomstva a hledá tu prostředek k utužení přátelských
styků s Bavory. Tentokrát je na řadě dcera Ludmila, která si navléká zásnubní prsteny, dovezené od syna Ludvíka Bavorského, Jiřího. Samozřejmě že v nerozlučném sousedství zásnubní smlouvy vystavuje královská kancelář i smlouvu vojenského paktu a že se potají rozvíjí v nové podobě i plán na získání koruny římského krále. Opět je v pozadí těchto akcí Martin Mair, který nedávno ve službách českého krále navštívil Milán a nabídl přátelskou spolupráci Čech s milánským vévodstvím. Milánský vévoda, Francesco Sforza, povýšený na stolec Viscontiů nedávno z žoldnéřského hejtmana, uvítal poselstvo českého krále a popřál sluchu i tajným návrhům na řešení anarchie v Říši. Byl ovšem příliš mazaným diplomatem, aby se zavazoval okamžitě k námětům ze vzdálené české země. Nanejvýš bylo možno počítat s jeho neutralitou. V září 1460 se král Jiří vrátil k myšlence, nadhozené už na chebském sjezdu. Tehdy nepřijal nabídku, aby se ucházel o římské království. Nyní už nebyl imunní k Makovým plánům, ba prověřil si v německých zemích, že by bylo možné najít další stoupence své kandidatury. Příznivě se klonil k volbě Jiříkově německým králem přední duchovní kurfiřt Diether, arcibiskup mohuč-ský a stejně i další kurfiřt Fridrich Falcký. Oba soudili, že by císař Fridrich měl být sesazen a na jeho místo že by měl být zvolen král Jiří. Dali mu svůj kurfiřtský hlas, žádali však, aby jim budoucí císař zaručil úřady, hodnosti a peníze. Ani Ludvík Bavorský nechtěl nezištně podporovat svého přítele. Ludvík se měl stát říšským hofmistrem, „až bude Jiří císařem či králem". Ještě neměli kořist v rukou, a už se o ni dělili. Postupovali však všichni obezřetně a tajně, neboť bylo známo, že papež přeje Fridrichovi a že by zatratil každého, kdo by chtěl bývalému papežovu pánovi strhnout zlatou korunu s hlavy. Král Jiří rozvíjel všechny tyto plány a přitom neopominul žádné příležitosti, aby se ukázal světu jako tvůrce klidu a pokoje, jako tišitel krvavých třenic. Zasahuje do sporu bavorských Wettin-ců a braniborských Hohenzollernů, rovná rozepři rakouského vévody Albrechta a císaře Fridricha, znovu zajíždí do Olomouce, aby nalezl cestu ke smíření Matyáše Korvína a císaře. Tehdy též si připoutal uherského krále sňatkem, dojednaným už na konci roku 1457 v Praze. Ve slovenském Trenčíně dal napsat svatební smlouvu mezi ženichem Matyášem Korvínem a nevěstou Kateřinou (Kunhutou) z Poděbrad. A z Uher se vrací znovu do milovaného Chebu, kde předsedá sjezdu německých knížat. Řeší společně naléhavé říšské záležitosti. K českému králi se s důvěrou obrací v Říši každý, kdo hledá právo a spravedlnost. V únoru 1461 v Chebu však král Jiří opouští definitivně plán římské korunovace. Je příliš realistickým politikem, aby mohl podstoupit boj o pomyslné hodnoty, jež jsou pro něho za dané sítuace s císařskou korunou spjaty. Na čas se mohlo zdát, že by kurfiřti dali své hlasy českému králi, nakonec však sváry rozdělily kurfiřtský sbor a oběti, jež by byl musel Jiří přinést, by sotva byly vyvážily zisky značně pochybné ceny. Od Říše se obrací králova pozornost k domácím poměrům. Už několik generací nezažilo v Čechách tolik let šťastné pohody, jakou připravilo kralování husitského krále. Po letech sám Jiří podá hodnocení své vlády v letech 1458-1462 těmito slovy: „Pole kdysi v hustém trní nevzdělaná, ale pod naší ochranou častokráte zoraná, vydala bohatou žeň. Vinice, zanedbané kdysi od vinařů, již oplývají hojnou úrodou. Umělci a řemeslníci, kdysi s bídou zápasící, protože lidská chudoba nemohla jejich díla zaplatiti cenou důstojnou, nyní jsou stěží s to ukojiti pílí své práce choutky lidské. Obchodníci, krčmáři, krejčí i sluhové jak domácí tak cizí hojným zaměstnáním denně bohatnou, doly se svými horníky a dělníky poskytují takový výtěžek, že lze doufati, že se vkrátce vrátí staré časy, kdy horní podnikání rozšířilo své bohatství z Čech až do Říma." Ano - zní tu vzory rétoriky, zní tu i nadsazená sebechvála, avšak celkový obraz české prosperity se neliší od údajů, jež mají historikové k dispozici.
Víme, že král Jiří obnovil plně funkci zemských úřadů a zemského soudu. Tím ulomil hrot šlechtické zvůli a nastolil právní řád. Ctibor Tovačovský si liboval, že král Ladislav i král Jiří „upokojili sú tuto zemi". Válečná vřava se vyhnula Čechám, silnice byly bezpečnými tepnami obchodu. Král Jiří tvrdě stíhal lapky a vytvořil i speciální ozbrojenou jednotku, která bděla...... nad bezpečností obchodu. Městský obchod byl podroben kontrole královských úředníků, kteří zkoumali míry a váhy, ověřovali cejchy a pokoušeli se sjednotit soustavu měr a vah, aby plně mohla sloužit kupcům domácím i zahraničním. Král Jiří pečoval i o bezpečí plavby vorů na Labi a Ohři a zabýval se znovu - ne však se zdarem - českou mincí, z níž chtěl vytvořit platidlo obecně uznávané i v okolí Čech. Zvláštní péči věnoval král Jiří rozvoji městského hospodaření. Města byla královskou komorou, zdrojem králových příjmů, a už proto se král staral o to, aby městské berně plynuly do královské komory v hojnosti a pravidelně. Kutnou Horu nazýval král přímo ..tobolkou a měšcem královským" a u měšťanů si často vypůjčoval značné částky na hotovosti. Bylo přirozené, že se král snažil odškodnit města různými privilegii a milostmi, jež měly zlepšit městské hospodářství. Král Jiří předčí asi všechny své předchůdce hojností privilegií, jež městům v Čechách udělil a prodal. Jenom v Cechách obdařil za svého několikaletého vladaření 40 královských měst více než 90 privilegii a 28 nekrálovským městům poskytl 29 privilegií. Není tedy divu, že urození současníci jej poctili i hanlivým názvem „městský král". Král Jiří dával především městům právo trhů a tím posiloval rozvoj tržního hospodářství. Souhlasil však v privilegiích i s růstem městského nemovitého majetku a pamatoval i na rostoucí sebevědomí měšťanů. Proto polepšuje městské erby, dává právo svobodné dispozice majetkem a uděluje výsadu pečetí v červeném vosku. Ruku v ruce s udílením privilegií jde i péče o likvidaci starých dluhů. V době revoluce Pražská města zrušila dědičné renty, jež vázly na domech dlužníků. Král Jiří v roce 1459 potvrdil toto revoluční opatření a odstranil „šelmu mnohem jedovatější a stavu městskému protivnější, než je mor". Nepovažujme však opět tento zásah proti věčným dluhům za doklad královy revolučnosti! Král Jiří tímto „královským lékařstvím" v podstatě jen potvrdil skutečný stav. Od roku 1420 dlužníci neplatili věčné renty a nebylo nikoho, kdo by si troufl je vymáhat. Královské privilegium z roku 1459 legitimovalo skutečný stav věcí, bylo však nicméně přivítáno jako doklad Jiříkovy péče o města a o jejich blahobyt. Méně úspěšný byl však pokus králův o stabilizaci českého groše. Minulá léta anarchie a nízká úroveň domácí výroby spolu se zásahy zvenčí způsobily, že hodnota českého groše soustavně klesala. Jenom například v rozpětí od ledna do října roku 1459 klesla hodnota 1 zlatého z 32 grošů na 42 grošů. Do Čech se valily sumy „černé mince rakouské", znehodnocené drobné mince, jež neměla řádný obsah stříbra. Marně král Jiří zakazoval přijímat „černou minci", finanční krach se nedal zastavit. V letech 1458 až 1459 prožily Čechy otřesný finanční úpadek. Peníze přestaly mít svou hodnotu a nastal „veliký zádav mezi lidmi obecnými". Říkalo se, že „kdyby polovice české země byla vypálena, nestala by se taková škoda jako od těch peněz černých." Král Jiří se snažil čelit finančnímu úpadku mincovním zákonem z roku 1460. Zakázal vyvážet z Čech zlato a stříbro, znovu obnovil zákaz dovozu černé mince a stanovil směnnou hodnotu jednoho groše v poměru k zlatému rýnskému poměrem 1 : 34. Zároveň hrozil všem padě-latclům mince a ustanovil kontrolory mince ve městech. Pokles hodnoty groše se však nezastavil. Zanedlouho se opět platilo za jeden zlatý 42 grošů a lidé v dubnu 1460 vzdychali: „Aj, roť král náš, kterak nám dobře zpósobil a zjednal, že připravil nás o naše statky, že peněz měděných dosti máme a nemóžeme sobě za ně k své potřebě nic kupiti..." I do budoucna ležel na králi Jiřím těžký úkol, zlepšiti hodnotu groše a uklidniti
rozhárané mincovní poměry. Král Jiří však neměl důvodů k nespokojenosti. Viděl ve zmatcích mincovních spíše důsledky minulých let, připomínku překonané anarchie, a věřil, že v klidu a míru České království rozkvete a zhojí si šrámy z let bezvládí. Spolehl na sílu své politiky a viděl v nesporných úspěších své vladařské činnosti záruku dalších šťastných let. Byl na výsost spokojen a z jeho projevů čiší klidná rozvaha a pevná sebedůvěra. Ani papeži Piovi II. neskrýval svou spokojenost. V lednu 1460 napsal: „Nyní kralujeme v pokoji a klidu a není, kdo by odpíral rozkazu moci naší." Král Jiří stanul na vrcholku své životní pouti.
Kapitola XII.
PRVÁ SRÁŽKA S ŘÍMEM „Dvoj lid jest v Čechách a král náš jest pán obého lidu, musí oboje snášeti; nebo přidržel-li by se jedné strany a jí nakládal, strach jest, by se mu druhá nezprotivila. A obojí strany sú velmi mocné." Těmito slovy podal v Římě v roce 1462 charakteristiku poměrů v poděbradských Čechách nejvyšší kancléř Českého království Prokop z Rabštejna. Upozorňoval znovu papeže, že český král vládne kališníkům i katolíkům a že nechce utlačovat ani jedny ani druhé. V Římě zaznělo znovu vyznání české náboženské snášenlivosti, motivované politickou realitou. Ani papež ani kardinálové však na jaře 1462 nepopřávali sluchu toleranci a nehodlali brát na vědomí „dvojí lid" v Čechách. Tehdy už se vnitřně upevnily monarchické principy církevní, bulou „Execrabilis" z r. 1460 papež prohlásil kacířem každého, kdo vznese požadavky konciliarismu, a schéma církve, řízené jednou vůlí a podle jednotného principu, už vcházelo v život. V roce 1458 kardinálové zvolili do čela církve Pia II. a podrobili se jeho vladařským záměrům. Po mantovském kongresu knížat „náměstek Kristův na zemi" důsledně prosazoval zásadu, že „jednota víry a naprostá totožnost všech obřadů jsou síly, jež tvoří jednotného ducha křesťanů". Tento církevní universalismus, opírající se o monarchický princip, narážel brutálně a tvrdě na nově se formující národní státy a drtil zejména všechny pokusy o zvláštní vybavení církevního života v jednotlivých zemích. 13. března 1462 dorazilo do Říma poselstvo francouzského krále Ludvíka XI. Nový vladař Francie nabízel papeži dalekosáhlé ústupky a toužil si jimi zabezpečit papežskou pomoc v boji proti odbojnému panstvu a prelátům. Od počátků XV. století si totiž francouzští panovníci vydobyli zvláštních práv při obsazování církevních beneficií a v řízení kléru své země. I někteří francouzští preláti se postavili proti římským centralizačním snahám a po boku králů vybojovali svobody gallikánské církve, jež respektovaly národní potřeby francouzského církevního života. Čeho čeští husité dosáhli zbraněmi a revolucí, uskutečnili francouzští králové v dohodě s církví a pomocí konciliárního hnutí, jež ve Prancii mělo vždy pevnou základnu a hluboké kořeny. Pragmatickou sankcí z roku 1436 církev povolila Francii soubor gallikán-ských svobod. V roce 1462 však poslové Ludvíka XI. nabízeli papeži pragmatickou sankci jako protihodnotu za pomoc při upevňování moci nového krále. Pius II. rozradostněn přijímal velkorysou oběť Francie a viděl v ní výraznou známku svého vítězného postupu při rozvíjení papežské autority. Mazaný papež netušil, že se dostává do velkolepé hry vychytralého panovníka, který slovy slíbí vše, ve skutečnosti však nadále bude vládnout francouzskému kněžstvu a brát si církevní peníze. Ve chvíli, kdy francouzské poselstvo sklonilo před svatým otcem pokorně šíje a oznámilo, že se Ludvík XI. vzdal pragmatické sankce, zářil Pius II. radostí. Francie se svými 101 biskupstvími a s nesmírným bohatstvím kapitul a klášterů byla tučným soustem a cenným poddaným.
Na jaře 1462 téměř současně s posly z Francie dorazilo do Říma i poselstvo českého, krále. Vedl je Zdeněk Kostka z Postu-pic a členy byli vedle zmíněného Prokopa z Rabštejna, Mistr Václav Koranda mladší, Mistr Václav z Vrbna a nový královský rádce, Ital francouzského původu, Antonio Marini. Do Říma vstupovali 13. března 1462 prví vyslanci husitského krále a přinášeli hold papeži. Podle starodávného ceremoniálu byl každý nový český král povinen složiti slib poslušenství papeži. I král Jiří vyhověl starobylé zvyklosti a spolu se slibem poslušenství chtěl u papeže dosáhnout, aby legitimoval pro Čechy kalich a potvrdil Rokycanu k pražskému arcibiskupství: Vracel se k svému dávnému protivníkovi z benešovských jednání úrovni, avšak s týmiž myšlenkami jako v roce 1451. Král Jiří soudil, že doba je mu příznivá. Upevnil v zemích české koruny a získal si vliv mezi říšs i vděčnost císaře. Mimo to rozvinul i dlouhodobé cíle své politiky k východním sousedům a zabezpečil si přinejmenším jejich neutralitu. Na řadě byl především Matyáš Korvín, který osvědčil už své výjimečné schopnosti a překonal počáteční odboj šlechty. Matyášovi se též dařilo zkrotit nepoddajné houfy žoldnéřů, jež se usídlily na Slovensku a za let bezkráloví si vlastně vybudovaly rozsáhlou samosprávu. Původním jádrem těchto „bratříků" byly zbytky husitských vojsk, jež se po bitvě u Lipan a po dobytí Siónu utekly do slovenských hor. Slovenští husité pomáhali „bratříkům" dobývat hrady i budovat opevněné tábory, v nichž drželi hejtmane po několik let vládu nad středním a východním Slovenskem. Politické zaměření dal slovenským husitům katolický hejtman Jan Jiskra z Brandýsa, který se zapsal do služeb vdově po císaři Albrechtovi a hájil její královská práva v Uhrách. Poznali jsme už Jiskru jako oddaného stoupence Ladislava Pohrobka při krve-prolití na budínském hradě. I v době Hunyadově Jan Jiskra uhájil v čele bratříků nezávislost slovenských krajů na uherském panu správci. Matyáš Korvín však volil proti bratříkům obratnější postup. Věděl, že by bylo obtížné vojska, otužilá v dlouholetých šarvátkách a zaštítěná horami, lesnatými údolími a pevnými hrady, zdolat vojensky. Mimo to stále proskakovaly zprávy, že český král posiluje bratříky, s nimiž Čechy pojila nejen víra, ale i jazyk. Proto Matyáš začal vyjednávat s Jiskrou a získal jej dokonce do svých služeb. Jan Jiskra z Brandýsa, „hejtman vévody rakouského", se stal uherským šlechticem, jeho vojska vešla v žold Korví-nův a vytvořila jádro proslulého „černého vojska". Proti ostatním husitským hejtmanům podnikl král Matyáš vojenskou výpravu a na jaře 1462 dobyl i přepevného hradu Muráně, pravé orlí hnízdo a nejmocnější pevnost bratřickou. Král Jiří však záměrně do bojů nezasahoval, ponechávaje bratříky trpkému osudu. Oslyšel volání o pomoc, neboť nechtěl proti sobě popudit energického zetě. Matyáš Korvín stoupal rychle do čela předních evropských vladařů a začal k sobě poutat pozornost nejen jako zmužilý obránce křesťanstva před náporem Turků, ale i jako vzdělaný humanistický vladař, který se na budínském hradě obklopil italskými básníky, kronikáři, malíři, sochaři a architekty. Budapešť se tak záhy stala význačným centrem humanistické vzdělanosti a nová renesanční kultura později odtud pronikala i k nám, zejména na Moravu. Král Jiří si včas uvědomil schopnosti Matyášovy (snad v ně věřil už od doby Matyášova pobytu v Praze!), a proto naléhal na sňatek s Kateřinou a usiloval o přátelské dorozumění s ním. Bylo to důležitým příkazem nezbytnosti i proto, že se mezitím Matyáš smířil s císařem, a bylo nebezpečí, že by vyšla najevo podpora, kterou tajně přislíbil Jiří císaři v boji o uherskou korunu. Proto měl Jiří zájem na brzkém sňatku své dcery s uherským králem. Svatbu oslavil Matyáš Korvín v červnu 1461 v Trenčíně a král Jiří spatřoval v příbuzenském svazku pevnou záruku Korví-nova přátelství. Zbýval však ještě další soused na východě, polský král Kazimír. I proti němu se Jiří svého času potají smlouval s markrabaty braniborskými, a dokonce i s řádem
německých rytířů, kteří slibovali závratné sumy peněz za českou vojenskou pomoc proti polskému králi. Král Jiří ovšem poznal, že sliby jsou jen předstírané a že jeho potřebám vyhovuje spíše spolupráce s Polskem, k němuž ostatně sám od mládí tíhl, když byl ještě stoupencem polské strany a hájil právo polského prince k české koruně. O spolupráci s Polskem stál pak i proto, že mohl mít v králi Kazimírovi mocného spojence proti rozpínavé politice Vratislavských. Mimo to i první informace z Říma dávaly tušit, že papež nejeví známky porozumění pro české požadavky a že se lze spíše obávat střetnutí s Římem. V takové chvíli by ovšem přátelství s polským králem mělo cenu zlata a chránilo by českému králi záda. Na jaro 1462 připravil král Jiří sjezd s polským králem. V čele 4.000 pěšáků a 2.000 jezdců spěchal do slezského Hlohova, kde ve dnech 18.-30. května 1462 jednal s králem Kazimírem, který dorazil do města v čele 5.000 jezdců. Sjezdy panovníků se stávaly též přehlídkami vojenské síly a dodávaly jednání lesku. Současně ovšem přijeli do Hlohova i přední hodnostáři obou zemí. Oba panovníci dojednali společný postup ve sporu Polska s řádem a urovnali pohraniční spory. Postarali se též o svobodu silnic, o rozvoj obchodu a o dobrou minci. V Hlohově se král Jiří vzdal nároků na Osvětim, Zátor a další části Slezska, na něž si činil nárok král Kazimír. Shoda byla úplná. Z Hlohova mohl král Jiří odjet s pevnou jistotou polského spojenectví. Za několik dní nato se Jiří dohodl i s kurfiřtem braniborským Fridrichem. Dlouholetý spor a boj o Dolní Lužici se skončil. Král Jiří uznal dědičná práva Fridrichova k Chotěbuzi a sklonil se před tvrdou realitou. Český král zůstával však i nadále vrchním lánem Dolní Lužice, Chotěbuze a okolí, jež ve skutečnosti již po léta ovládala braniborská vojska. Tato část země neuznávala titulárního správce Dolní Lužice pana Zdeňka ze Šternberka, kterého král Jiří ustanovil v Lužici zemským fojtem. Smlouvou v Gubinu 5. června 1462 ztratil král Chotěbuz, získal však ústup Fridrichův od celé Dolní Lužice, získal i kurfiřtovo spojenectví a přátelství. Po Hlohově i Gubin ukázal, že král Jiří se dal na ústup a že horlivě shání spojence. Zřejmě už při těchto jednáních promýšlel důsledky nezdaru svého poselstva v Římě. Dříve než se oficiální poselstvo českého krále vydalo na cestu do Itálie, sondoval totiž v Římě půdu zvláštní pověřenec krále Jiřího, rytíř Antonio Marini z Grenoblů. Po Mairovi se objevil na pražském dvoře další významný humanista, tentokrát představitel humanismu italského a svou specializací spíše inženýr než literát. Marini se osvědčil jako úspěšný vynálezce a technik ve službách benátské republiky. V roce 1444 slyšíme, že zkonstruoval v Benátkách systém větrných mlýnů a že vynalezl účinnou metodu čištění průplavů, jež se zanášely mořským bahnem a pískem řek. Marini dostal tehdy výhradní právo spolu se svými zaměstnanci, aby otevíral benátské kanály plavbě lodí. Zvídavý duch Mariniho se však nespokojil pouze tímto úspěchem a rozlétl se k řešení nových úkolů. Pan Antonio vynalezl novou metodu, jak spouštět v loděnicích v arsenálu velké lodi na moře, a sestrojil i nový typ pecí na přepalování rudy. Velkou pozornost věnoval rozvoji obchodu a zrychlení dopravy. Uvedl na řece Brente do provozu v roce 1456 velký dřevěný stroj (vůz, „carro"), na němž přepravoval říční čluny v místech, kde byly jezy. O úspěšného technika, vynálezce a podnikatele projevil záhy zájem císař. V roce 1456 už vidíme Mariniho ve Štýrském Hradci, kde buduje vápenky, cihelny, staví mlýny a podílí se na rozvoji pivovarnictví. Jeho přičiněním i vznikly umělé vodní hráze a i ve Vídni jeho vápenky i cihelny dodávaly pro potřeby města vápno a cihly. Král Jiří se poprvé s Marinim pravděpodobně setkal v Rakousích a projevil o podnikavého humanistu zájem. Ukázal jsem už několikrát, že král Jiří usiloval o rozvoj obchodu a že se staral o národní hospodářství. I k Marinimu jej vedly především zájmy ekonomické. V roce 1459 už se pan Antonín objevil v Čechách a jeho titul - „správce hornictví a
mincovnictví" -naznačuje, co bylo jeho hlavním úkolem. Záhy však král Jiří poznal, že italský inženýr je i velmi vzdělaným politikem, který má bohatý rozhled po antické literatuře a po evropských zemích a že i hýří plány a náměty, jež uspokojovaly královské sny a touhy. Zejména rozhodující pak byly přátelské styky Mariniho s mnoha italskými činiteli. Králi Jiřímu se proto zdálo, že není vhodnějšího muže, než byl Marini, který by i v Římě mohl posloužit české věci. U papežského dvora měl král Jiří už předtím svého prokurátora Fantina de Valle, rodem Dalmatince, znalého češtiny. Avšak postupně se Fantin přizpůsoboval kuriálnímu stanovisku, ačkoliv od českého krále bral peníze, jeho jménem měl jednat a jej měl i zastupovat u papeže. Český prokurátor uvítal nevrle pana Mariniho už proto, že v něm cítil soupeře. Prvé listy Mariniho z Říma upozorňovaly, že od Fantina nelze očekávat rozhodnou podporu českého stanoviska. K podobnému názoru na Jiříkova prokurátora dospěli i členové českého poselstva, kteří se v Římě setkali s Marinim a požádali „svatého otce" o audienci. Už odklady a průtahy naznačovaly, že kurie není Čechům nakloněna. Zatímco francouzské poselstvo předstoupilo před papeže už třetí den po příjezdu do Říma, čeští poslové museli čekat plné tři týdny. Pius II. jen vzkázal, aby se radili s kardinály Bessarionem, Mikulášem z Kusy a s Karvajalem - ti byli pověřeni, aby pro svatého otce připravili návrhy. I složení kardinálské komise vzbuzovalo nejhorší obavy, neboť zejména s Karvajalem měli Češi zlé zkušenosti z doby jeho pobytu v Praze v roce 1448. Papež také panu Kostkovi naznačil, jaké bude jeho východisko při posuzování české pře. „Bůh jest na nebi a my na zemi," pravil a dal najevo své universalistické a monarchické pojetí církve a papežství. 20. března 1462 došlo k veřejnému slyšení českého poselstva před Piem II. Zprvu se tvář papežova milostivě usmívala. Prokop z Rabštejna mu totiž v úvodu složil přísahu poslušnosti jménem krále Jiřího. Poté však se Pius II. zachmuřil, neboť Václav Koranda ve dvouhodinovém proslovu (už tato délka byla zlou taktikou!) obhajoval platnost kompaktát. Papež mu ihned odpověděl a vyjádřil názor, že kalichvbyf v Basileji povolen toliko jedné generaci husitů, o platnosti kompaktát pak slíbil vyslovit názor později. Stalo se tak 31. března 1462. Zákulisní jednání nedovedla odvrátit Pia II. od rozhodného postoje proti kališníkům. Za přítomnosti 4.000 lidí ve veřejné konsistoři prohlásil papež kompaktáta za zrušená. „Před světem" - jak zní rituální výraz papežské úřední praxe - „svatý otec" vyhlásil, že přijímání z kalicha „není z nutnosti spásy", že tudíž věřící nemají věřit ve spásu kalicha. Oba výroky papežovy znamenaly odmítnutí žádosti českého poselstva a stavěly Řím a kališnické Čechy do příkrého protikladu. Významným projevem odporu Pia II. ke kališníkům bylo i okázalé přijetí poselstva města Vratislavě. Papež Vratislavským poskytl pocty a v tajném jednání jim přislíbil ochranu proti kacířům. Bylo zřejmé, že kacířem tu není míněn nikdo jiný než král Jiří a že pocta Vratislavským se rovná výzvě papežově k odboji proti českému králi. Král Jiří byl průběžně informován o nezdaru poselstva v Římě; zejména Antonio Marini už velmi časně upozorňoval na nepřátelský postoj kurie i na marné své snahy zvrátit názory kardi-nálského sboru i papežových rádců. Marini přijel též z Říma dříve než ostatní poslové a snad už byl po Jiříkově boku v Hlo-hově. Tehdy už s králem chystal velkolepý plán mírové organizace evropských vladařů, jímž Jiřík hodlal čelit papežskému útoku. Avšak dříve ještě, než se plně rozvinuly přípravy Plánu všeobecné mírové organizace, pokusil se král Jiří jednat s papežským nunciem, jenž přicházel do Prahy spolu s oficiálním královským poselstvem, které se vracelo v červnu 1462 z Říma. Už jméno papežského nuncia popouzelo a uráželo krále Jiřího. Pius II. si totiž vybral za svého zvláštního posla dosavadního českého prokurátora v Římě Fantina de Valle.; 14. června se s ním král Jiří setkal a vyslechl z jeho domýšlivých úst mnoho drzostí, jež
urážely královo sebevědomí. Fantin nabádal svého pána, aby se zřekl kalicha a dal tím příklad celé zemi. Papež prý očekává, že král rozežene utrakvistické kněžstvo, že vrátí katolické církvi všechen pozemkový majetek a že zruší všechny zvláštnosti kališnické církve. Nedávno takto odsoudil kacířstvo ve své zemi bosenský král Štěpán Tomaševič, nyní by měl podle jeho vzoru i český král projevit naprostou poddanost papeži. Teprve splní-li Jiří tyto a další podmínky, ustaví papež do čela církve v Čechách nového arcibiskupa. Král Jiří nemohl na podmínky Fantinovy přistoupit. Kdyby se zřekl kalicha, Rokycany a kompaktát, přiznal by porážku celé své politické koncepce, zradil by opory své vlády, pohřbil by všechny své názory a naděje a zbavil by se valné většiny stoupenců. Spatřoval v návrzích Fantinových hrubou urážku nejen svého majestátu, ale i Čech, českého národa, celé české koruny. Připomínka bosenských kacířů musela rozeznít dávnou strunu českého vlastenectví, ba husitského mesianismu. Češi se už od doby Husovy vztekle vzpírali proti označení „kacíři" a byli naopak přesvědčeni, že jsou národem vyvoleným, bohu zvláště milým. Václav Koranda v Římě jasně prohlásil, že kalich mají Češi „z daru božieho a z osvícenie ducha svatého". Kališnická bible litoměřická v téže době pak připomíná, že pravdy zákona božího trvají sice od věčnosti, „avšak našeho času byly nám spíše než jiným odkryty zvláštní milostí boží". Dokonce i tolerantní katolík Jan z Rabštejna ve slavném Dialogu vyzdvihoval Čechii, jež přihlíží sebevědomě zuřivému vzteku nepřátel a „vyniká jako paní nad ostatní národy". Víra ve vyvolený český národ, přepjaté vlastenectví a mesianismus zůstaly pak již trvalým rysem české reformace. Husitská obrana proti křižáckým výpravám zakalila Čechy v přesvědčení, že stojí v čele křesťanstva. I v době poděbradské byl tento český mesianismus živý a stavěl krále Jiřího nepřátelsky proti návrhům Fantinovým. Ve veřejnosti kolovaly pověsti, že se snad papeži podaří zvik-lat českého krále ve víře. Aby rozptýlil pochyby, účastnil se Jiří demonstrativně 17. června kališnického procesí o Božím těle. Veřejnost kvitovala královu účast jako svědectví jeho nepoddaj-nosti a pevnosti. Zatím Fantin ve smyslu papežského příkazu ustavil do čela katolíků Hilaria Litoměřického jakožto administrátora českých katolíků. Hilarius se horlivě ujal úřadu a snažil se podpořit Fantina intervencí u krále. Užíval vlasteneckých výzev a upozorňoval, že „sladké Čechy" jsou kompaktáty ohroženy. Je nebezpečí, že znovu česká země bude zemí kacířů a přivolá na sebe hněv svatého otce. Král by měl dostát svému korunovačnímu slibu a měl by-vymýtit v Čechách kacíře. Hilarius dokonce neváhal žádat, aby pro kacíře dal král zapálit kacířské hranice. Král Jiří už v rozhovorech s Fantinem a v dosavadní korespondenci upozorňoval, že bdí nad čistotou a jednotou křesťanstva a že pronásleduje kacíře. Měl ovšem na mysli sekty lidového kacířstva, jež od dob husitské revoluce žily potají na českém venkově. Ostatně už v roce 1452 zahubil táborské kacíře a v roce 1460 ostře zakročil proti členům vytvářející se jednoty bratrské. Živnou půdou, z níž vyrašily prvé obce bratří, bylo živé dědictví husitské revoluce. Už kolem „stadického krále" se soustředili všichni, kdož nesouhlasili s hříšným světem panstva a měšťanů a dosud neztratili víru v moc božího zázraku, který shlédne na všechny věrné a pokorné. Hluboké desiluze v údobí návratu starých řádů posilovaly zejména mezi poddanými žhavé naděje ve spasení všech, kteří se odvrátí od zkaženého světa, od majetku a bohatství, od vrchností a od církve katolické i kališnické. Ideovými kořeny jednoty bratrské byl táborský chiliasmus, zbavený ovšem víry v násilný převrat, učení Petra Chelčického o boji duchovním, důsledný evangelismus kacířských sekt, jako byli zejména Valdenští a bratří svobodného ducha. V neposlední řadě podněcoval seskupování prvých bratří i Jan Rokycana, který často na kazatelně popustil uzdu svému hněvu nad zkaženými mravy a ostře odsuzoval mocné boháče. Kolem Petra
Chelčického se nejprve seskupila drobná obec bratří chelčických a snažila se přetnout všechna pouta, jež je spojovala se současnou církví a společností. Zároveň s jednotou Chelčického vznikaly i obce bratří a sester na Moravě. Vůdcem jedné skupiny lidového kacířství byl kroměřížský kazatel Štěpán. V roce 1456 jej však vypudil olomoucký biskup, který též některé ze stoupenců bratra Štěpána zjímal a krutě potrestal. Dva kacíře, Matěje a Milenu, kati roz-čtvrtili a bratra Jeníčka upálili na hranici. Štěpán Kroměřížský střídal svá tajná sídla, působil ve Valašském Meziříčí a jeho stoupenci se objevili i na Domažlicku a Klatovsku. Další kacířské obce se hlásily ke kazateli Mikuláši a nazývaly se mikulášenci. Organizátorem lidového kacířstva a vlastním zakladatelem jednoty bratrské byl Rokycanův příbuzný, krejčí bratr Řehoř. Postaral se zejména o to, aby roztroušené skupinky navázaly spojení, a položil i sídlo nového bratrstva v roce 1457 do vsi Kunvaldu v Orlických horách. Jednota bratrská v oné době ovšem ještě nebyla církví, neměla přesně vymezený soubor věroučných článků. nýbrž byla spíše volným sdružením několika náboženských obcí, v nichž se uplatňoval důsledný evangelismus, nesouhlas s katolíky i s kališníky a odpor ke „světu". Vyskytli se v počátcích i bratří, kteří věřili v proroctví, že „za krále z Kunštátuov" dojde k povstání lidu, jež prý však „prospěje" i bez meče. Postupně však převládl názor, že bratří zvítězí „duchovním bojem", to jest tím, že opustí metody násilí, že nebudou přísahat a vykonávat feudální povinnosti. Jednota bratrská se v tom obracela ke vzorům táborským, ctila například Martina Húsku jako světce, odsuzovala však bojovné adamity. Nesouhlas bratří budil ovšem i postoj Jiřího z Poděbrad k Václavu Korandovi a k Mikuláši z Pelhřimova. Bratří dávali přednost dobrovolné chudobě a získávali stoupence především mezi poddanými a drobnými řemeslníky. Vy-skytl-li se mezi nimi šlechtic, musel se zříci šlechtictví a majetku, jako například zeman Metoděj Strachota, „kterýž opustiv tvrz svou na Vorlici pro bohatství, v Jednotě byl v chudobě". Bratr Řehoř získal pro myšlenky dobrovolné chudoby, evangelismu a útěku od světa další stoupence v Hradci Králové, v Pardubicích, v Mladé Boleslavi, v Mostě, v Teplicích i v Praze a pokoušel se rozptýlené obce spojovat v jednotu bratrskou. Král Jiří zprvu nečinně přihlížel agitaci bratří a neviděl nebezpečí ve skupinách nadšenců odvrácených od světa. Po tajné korunovační přísaze se však začal zajímat i o tyto kacíře, kteří se stali i cílem útoku kališnického kněžstva. Podobně jako kdysi katolíci husitům, nyní kališníci bratřím začali vytýkat kacířství a zkázu mravů. Bratří prý se uchylují do ústraní proto, aby páchali sexuální orgie, hlásají chudobu a společenství majetku proto, že chtějí mít i ženy a dítky společné. Jsou to navlas tytéž výmysly, jaké před lety šířila církev o husitech a zejména o táborech a ada-mitech! Krále však více než sexuální orgie zajímaly na bratřích myšlenky o útěku před světem. Prakticky to znamenalo, že členové těchto kacířských obcí odmítali přísahat poddanství i poslušnost a konat i poddanské povinnosti. Mimoto pan Jiří nezapomínal, že i husitská revoluce začínala nejprve tajnými, klidnými schůzkami, ■/, nichž se postupně rozhořelo lidové povstání. Bratr Lukáš přímo praví, že král Jiří „měl bratry na péči, aby podobně Táboróm nemyslili nějaké povstání učiniti proti moci". Ze všech těchto příčin už v roce 1460 král Jiří začal pronásledovat jednotu bratrskou. Zakázal tajná shromažďování, dal rozehnat biřici bratrské bohoslužby a uvrhl do vězení prvé kacíře. Velmi těžce dopadl hněv králův na bratry v Praze. Bratří si stěžují, že nyní „skřipec na snídani a hranice za oběd jim bude". Desítky studentů, řemeslníků a kněží trpělo ve vězení, kati je napínali na skřipec a trestali metlami i mečem. Bratří většinou osvědčili věrnost zásadám a „silni jsou učiněni v boji, mluvíc katu, aby pro lítost muk neujímal". Podobně i mimo Prahu biřici vyhledávali kacíře a prvé kališnické hranice začaly hubit životy oddaných stoupenců Kristova evangelia.
Náboženská tolerance - jak obtížný a náročný úkol! Tolikrát jsem velebil krále Jiřího za projevy náboženské snášenlivosti, jež jej povznášejí nad současníky a přibližují novověkým lidem, nyní však je čas si uvědomit, že tolerance byla v Čechách teprve na úsvitu a že dosud nestačila ozářit všechny kouty duše, všechny oblasti myšlení. Ve vztahu k lidovému kacířství král Jiří ještě nebyl s to odpoutat se od středověkých představ, a proto nařizoval persekuci a souhlasil s hubením kacířů. I tak ovšem nebuďme ahistoričtí - vynikala Jiříkova snášenlivost vysoko nad názory současníků v ostatních evropských zemích. Například protestanti v německých krajích ještě za sto let po Jiříkovi se budou uchylovat k násilí jen proto, že věří v ohavnost kacířství svých soupeřů a v sílu kacířské hranice a inkvizice. A ve Francii naplní téměř celou polovinu XVI. století zuřivý ryk náboženských válek. Proti královské přísnosti se ovšem ozývali osvícení kališníci, s protestem proti postupu krále Jiřího vystoupil i bratr Řehoř. Charakteristické je, že se obrátil na známého autora traktátu proti kališnickému kněžstvu, na Vaňka Valečovského, jenž měl zřejmě pověst člověka nábožensky snášenlivého. Bratr Řehoř si stěžuje, že „ptáci nebeští, prelátové pyšní a odporní, místa svá mají a lišky chytré a kališné pod nimi doupata svá nalézají, ale syn člověka nemá, kde by svou hlavu složil". Bratří se hlásí o podíl na slunci života vedle katolíků a kališníků a rozvíjejí své humanistické pojetí obecné snášenlivosti. Nechtějí nic jiného než pokoj a mír. Je přece zřejmo, že násilím nelze nikoho k víře připudit. Trpí-li Turci vedle sebe křesťany, je-li ve Lvově několik náboženství vedle sebe, je třeba, aby i bratří byli ponecháni v klidu ve své víře, „poněvadž i židy trpíte". Pozoruhodná výše snášenlivosti! Novodobě zní apel k toleranci i proto, že zabírá nejen jednotu bratrskou, ale i Turky a židy. Řehoř připouští, že „král Jiří o mnohém nezví, ale mocí jeho nevinní křivdu trpí", a proto by měl pan Valečovský zabránit dalšímu krveprolití. Král Jiří se ovšem nedal zadržet a hubil kacíře dále, neboť se díval na boj s nimi především z politického nadhledu. Ostatně přímo mluvčí jednoty bratrské připouštějí, že „král chtěl své přísaze dosti učiniti", a narážejí tak na tajné závazky královy k Římu. Pius II. a jeho mluvčí Fantin de Valle ovšem nepřijali Jiříkovo stanovisko a dávali na srozuměnou, že je čas, aby král Jiří začal hubit skutečné kacíře-kališníky. Toto poselství papežovo tlumočil znovu a znovu Fantin i členové královského poselstva, kteří se vrátili z Říma. 10. srpna 1462 sešel se v Králově dvoře v Praze zemský sněm, na němž byl hlavním bodem programu stav jednání s Římem. Nejprve poslové několik hodin podrobně líčili svůj nezdar v Římě i odpor papežské kurie ke kalichu. Hned nato se ujal slova král a odsoudil Pia II. za to, že popírá platnost kompaktát. Nelze přece rušit, co povolil koncil a co schválili sami předchůdci Piovi. Král Jiří pak přešel k obhajobě kompaktát a kalicha. Vyznal: „Kacířů nemilujeme...", popřel však, že by kališníci byli kacíři. Kalich je založen na evangeliích Kristových podle ustanovení církve prvotní a byl Čechům povolen koncilem basilejským „jakožto privilegium naší statečnosti a zbožnosti". Vroucně a jímavě vyznal pak Jiří své krédo: Ve víře ke kalichu se narodil, z kalicha přijímal jako zemský správce. „Ať vie papež, žeť já své viery neprodávám za královstvie, ale což nám dal milý buoh poznati, já teď, manželka má i děti moje, pro tu krev velebná i královstvie i hrdel stále hotovi jsme složiti!" Velebná chvíle - jedna z těch, jež rozhodují na staletí, chvíle dojímající přítomné vroucí opravdovostí. Mnohým kališníkům, jak praví letopisec, zatřpytila se dojetím v oku slza. Však také pan Kostka z duše poděkoval za královo vyznání věrnosti kalichu. Slíbil též, že kališníci budou vždy státi při svém vladaři a podpoří jej v boji za kompaktáta. Méně uspokojení však přinesl králi projev mluvčího katolických stavů. Zdeněk ze Šternberka vyhlásil věrnost české koruně, avšak zároveň se přihlásil k bezpodmínečné poslušnosti církevní. Katolíci budou následovat papeže i pokud se týče kompaktát. Šlová Zdeňkova
nepokrytě naznačila připravující se konflikt s/katolíky a překvapila krále Jiřího. Král se obrátil k panu Sternberkovi a žádal od něho příznivější odpověď, zejména pak podobný projev poslušnosti, jak učinili utrakvisté. Na 13. srpna bylo určeno pokračování sněmu, a tu měli katolíci zřetelněji projevit svůj názor. Praha byla opět v těch dnech zmítána náboženskými rozmíškami a vzájemným osočováním. Pražští měšťané v letácích podepřeli svého krále a uvítali jeho pevný postoj. Na sněmu však mluvčí katolíků, vratislavský biskup Jošt opakoval, co předtím řekl pan ze Šternberka: „Trvám na slovech páně Sternberkových." Do debaty se vmísil horlivý Fantin de Valle a odůvodňoval, proč papež zrušil kompaktáta. Králi Jiřímu prý nepřísluší, aby vykládal smysl korunovační přísahy. Je toliko povinen vyhladiti v Čechách kacířství - tak, jak si přeje svatý otec. Král Jiří se v té chvíli nezdržel a vskočil všetečnému mluvkovi do řeči: „Zachováváme přísahu jako papež a kdokoliv jiný - a to podle svého svědomí!" volal. Fantin se však nenechal přerušit a zaútočil nyní přímo proti králi. Stavové mají poslouchal svatého otce, i kdyby byli nuceni odstoupit od krále. Boj proti kacířství musí Čechové vést pod vedením papeže třeba i proti králi! To byla poslední slova, jež na sněmu zazněla, neboť král nehodlal již déle poslouchati urážky, ba přímo útoky proti sobe, a sněm rozpustil. Hned nato svolal královskou radu a tam zcela popustil uzdu svému hněvu. Prudce vyčítal pánům neposlušnost a hrozil tresty. k Drzého Fantina dal okamžitě zatknout. Vytýkal mu, žs porušil slib věrnosti, jejž dal králi jakožto český prokurátor v Římě. Dále pak Fantina obvinil, že urážel královský majestát a popouzel stavy ke vzpouře. Zároveň s Fantinem dal Jiří zatknout i Prokopa z Rabštejna, neboť se vynořilo podezření, že se v Římě za zády poselstva smlouval s kardinály. Vězením Fantinovým byla zprvu Staroměstská radnice, později poděbradský hrad. Katolické šlechty se zmocnila panika. Snčmovníci si obecně vykládali výbuch králova hněvu jako počátek krvavé persekuce katolíků. Proto mnozí utíkali z Prahy a uchylovali se na své hrady. Král Jiří však nijak nepomýšlel na to, že by se vzdal politiky „krále dvojího lidu". Rád přijal ujištění od Fridricha Falckého a od Ludvíka Bavorského, že budou za něho orodovat v Římě a že zprostředkují smír. Současně dal Rokycana svolat synodu kněžstva, na niž král Jiří pozval i katolické kněžstvo. K více než 700 utrakvistům se připojilo asi 200 kněží katolických a všichni společně předstoupili před krále. Jiří vybídl shromážděné kněžstvo k umírněnosti a k snášenlivosti a požádal je, aby všichni dodržovali kompaktáta. Hilarius Litoměřický jménem katolíků poděkoval králi za laskavost, odmítl však kompaktáta, neboť katolíci prý vůbec necítí jejich potřebnost. Pro ně je směrodatná vůle papežova, a svatému otci vždy zachovají poslušnost. Král Jiří polemizoval s Hilariem a hájil starou husitskou zásadu, že více je třeba poslouchati Krista než papeže. Diskuse ukázala, že Jiříkovo pojetí církve, třebaže se neustále hlásí k jednotě s Římem, je zcela protichůdné k pojetí papežskému. Jiří se však snažil i nadále zachovat maximální umírněnost a toleranci. Proto nepronásledoval katolíky a vyhověl žádostem Pia II. i dalších přímluvců a propustil už v říjnu 1462 Fantina na svobodu. Dával tak znovu najevo, že nechce hnát spor s Římem do krajnosti. Zároveň ovšem král Jiří nechtěl podceňovat nebezpečí, jež se stále hrozivěji ohlašovalo. Tušil, že se proti papeži Piovi II. nemůže bránit sám, nýbrž že může odolat jedině ve spolupráci s ostatními evropskými vladaři. Dozrával návrh plánu Všeobecné mírové organizace. Těžko říci, kdo byl vlastně autorem plánu na vytvoření spolku knížat a parlamentu, kde se budou vladaři snažit upevnit trvalý mír a pomocí zvláštního soudního tribunálu budou řešit spory panovníků a mezinárodní rozepře. Plán počítal i se společným bojem evropských vladařů proti Turkům, kteří ohrožují Evropu. Kupodivu velmi málo se v Návrhu mluvilo o papeži, jemuž se ponechávala pravomoc toliko ve věcech víry.
Římská kurie nebyla sice výslovně cílem útoku mírového spolku knížat, avšak i mlčení bylo významné a naznačovalo, že český král vidí budoucnost evropských států zcela mimo papežský universalismus. Jádrem Všeobecné mírové organizace byl princip národní svrchovanosti jednotli- -vých států - a to byly myšlenky, jež zcela přesahovaly středověké meze a cílily k dalekým perspektivám. Pokud jde o otázku autorství tohoto plánu, nesporně velký podíl patřil Antonio Marinimu, '— král Jiří však zcela nepochybně významně přispěl k formulacím Návrhu a členové královské kanceláře vtiskli pak dokumentu konečnou podobu. Antonio Marini sledoval ideu mírového spolku evropských knížat už na jaře 1462 za svého pobytu v Římě. V létě už snad v Hlohově král Jiří o Návrhu jednal s králem Kazimírem. Tehdy byl již Návrh všeobecné mírové organizace hotov a Marinimu připadl úkol získat souhlas evropských vladařů. Nejprve zamířil do staré vlasti, do Benátek. Sliboval králi Jiřímu, že Serenissima (jak se říkalo benátské vládě) přijme Návrh a bude usilovat o jeho realizaci. Benátčané však byli příliš opatrnými obchodníky, aby se vydali na plavbu po neprozkoumaných vodách. Pochopili též, že Návrh je namířen proti papeži, a výslovně žádali, aby se členem spolku stal i svatý otec, který by měl i převzít předsednictví. Naděje Mariniho se po nezdaru v Benátkách upjaly k Francii. Marini měl přátele mezi pařížskými vyslanci milánských vévodů a od nich věděl i o skrytém záští Ludvíka XI. proti papeži. Na dvoře francouzského krále pak vskutku nalezl více porozumění pro své tajné poselství. Přes Burgundsko se vrátil zase do Benátek a pomocí autority francouzského krále se snažil pohnout nedůvěřivé Benátčany k souhlasu. Marné počínání! V té době se už rodilo spojenectví Benátek s papežem a protifrancouzský hrot tohoto společenství byl zjevný i z toho, že se k Benátkám přibližoval stále důvěrněji dávný nepřítel Francie, vévoda burgundský. Velkolepý plán mírového svazu evropských vladařů narážel na skaliska evropské politiky. Hrozil mu nezdar ještě dříve, než vejde ve známost těch, jimž byl určen. Král Jiří se však nedal odradit nesouhlasem Benátčanů a pokoušel se získat pro Všeobecnou mírovou organizaci souhlas Polska a Uher. Marini znovu zajel do Piotrkowa za králem Kazimírem a několikrát jednal i s králem Matyášem. Leč dohodám se stavěly do cesty obavy z papežského hněvu a jednání se protahovalo. Veliká myšlenka, jež dodnes budí náš obdiv, byla v nebezpečí, že se rozplyne v příboji vleklých sporů a místních rivalit. Král Jiří však neumdlel v zápase a posiloval se proti papežským hrozbám novými přáteli a dalšími spojeneckými svazky.
Kapitola XI11.
KRÁL KACÍŘ 29. října 1462 dorazil do Prahy ke králi Jiřímu Ondřej Baumkirchner, župan prešpurský. Byl pokryt prachem cest a kůň pod ním byl zpěněný. Tři dny a tři noci spěchal věrný služebník císařův k českému králi, aby jej poprosil jménem svého pána o pomoc. Císař Fridrich III. se totiž znovu dostal do sporu se svými příbuznými a od 5. října byl vojensky obležen ve Vídni. Proti císaři povstali i měšťané pod vedením Volfganga Holzera, bohatého obchodníka s dobytkem, a císař byl neprodyšně uzavřen s 82 šlechtici a 150 žoldnéři ve vídeňském hradě. Jednomu z komorníků se podařilo proklouznout k Ondřeji Baumkirchnerovi a sdělit úpěnlivou prosbu císařovu, aby mu král Jiří pomohl z pasti. Král Jiří oceňoval, že se císař za něho přimlouval u papeže, i a proto neváhal okamžitě vyslat k Vídni svá jízdní vojska v čele s panem Zdeňkem ze Šternberka. Sám se vydal na pochod 8. lis- | i opadu a 19. listopadu už česká vojska útočila proti vídeňským hradbám. Dík rychlé pomoci mohlo dojít k jednání o příměří i 4. prosince císař a jeho dvůr vyšli z obležení. Šli pěšky, neboť koně dávno padli za oběť vyhladovělé posádce a císařskému dvoru. Nebýt krále Jiřího, stali se všichni vězni vzbouřenců. Český osvoboditel daroval císaři a jeho průvodu koně a dopravil je do Korneuburku, kde byl podepsán mír. Český král dostal od rozradostněného císaře vše, oč požádal. Viktorin, Jindřich a Hynek z Poděbrad se stali říšskými knížaty, králi Jiřímu osobně císař zavěsil na šíji masivní zlatý řetěz a pro královnu Johanu uchystal zlatou korunu. Císař též poprosil, aby se král Jiří stal v případě císařovy smrti poručníkem jeho syna Maximiliána, a určil mu za to roční plat 10 000 dukátů. Do konce života měl král Jiří pobírat polovinu dávky z vína a ze soli, vybírané v Rakousích. Mimo to na hotovosti dal lakotný císař vyplatit zachránci 20 000 zlatých. Krále Jiřího těšila císařova přízeň. Zvláštní radost měl však ze slibu, že císař znovu zakročí u papeže ve prospěch české pře. Už dříve Fridrich III. poslal zvláštního posla k Piu II. a v Korneuburku se znovu zavázal, že smíří papeže s českým králem. Zdá se, že přímluvy císařovy opravdu na čas zadržely trestající ruku papežovu. Pius II. vyzval totiž Jiříka, aby propustil Fan-tina, a když se tak stalo, požádal, aby král nepodnikal žádné vojenské akce proti Vratislavi. Slezská metropole se nyní stávala opět hlavní nadějí katolického světa. Papež už na jaře 1462 vyznamenal vratislavské poselstvo v Římě mimořádnou laskavostí a 24. října 1462 dokonce zrušil mírovou smlouvu mezi Vratislaví a českým králem, protože prý se Jiří nevrátil do lůna církve. Byl v tom vyjádřen jasný pokyn, aby se Vratislavští vzepřeli proti králi a necítili se povinni mu plnit poddanské závazky. V roce 1462-1463 se však Vratislavští ještě neodvážili sáhnout po meči proti „kacíři", neboť jejich duchovní hlava, biskup Jošt, ustavičně mírnil horlivé a nesnášenlivé. Tolikrát už jsem se dotkl projevů náboženské tolerance u Jiřího a kališníků, nyní upozorním na snášenlivost tohoto českého katolického preláta. Jošt byl synem Oldřicha z Rožmberka a z otcovského paláce si odnášel patrně zálibu v pohodlném přepychu. Miloval všechny příjemnosti pozemského života, přestože z kazatelny často hlásal, že pozemské slzavé údolí je toliko přípravou pro rajský život posmrtný. Zejména Jošta vábily pochoutky a skvosty umění kuchařského. Už jeho marciální postava, jež mu vynesla označení „tlustý biskup", naznačovala jeho mlsný jazyk a hlavní zálibu. Jošt z
Rožmberka byl jedním z prvých českých gurmánů, který dosáhl mezinárodní proslulosti. Když pobýval v Římě, proslavil se jako nejlepší znalec jídla a pití a jeho hostiny udivovaly papeže i kardinály vybranými specialitami české kuchyně. Římské gurmány si zejména získal rafinovaně připravovanými pstruhy na rakouském víně a na českém pivě. Vozil s sebou na cestách zástup kuchařů, kteří prý pracovali celé noci, aby dobře připravili masa a vynalezli překvapivé chutě omáček, šalší. Jenom za cukr - tehdy to byla drahocenná pochoutka, dovážená ze zámoří!!! - vydal pan Jošt ročně několik tisíc grošů. A ovšemže světský habitus páně biskupův nezavíral dveře ani před krásnými ženami. Drsná průpovídka italských zpravodajů praví, že tlustý biskup si pochutnává na vepřovém, že však jeho ret se rád přisaje i k ženskému poprsí.
Vlastnoruční zápis krále Jiřího císaři Fridrichovi III dne 15. června 1459
Jiřík dne 13. ledna 1464 inkorporuje Moravu v Českou korunu
Avšak křivdili bychom Joštovi, kdybychom jej viděli jen jako poživačného gurmána a vtipného milovníka krásného pohlaví či jako lakotného preláta, který prý -e řídil zásadou: „Tlustý pastýř, ovce hubené." Je známo, že se vratislavský biskup horlivě zajímal o literaturu, že projevoval porozumění i pro učené snahy. Byl například prvým vlastníkem opisu České kroniky, kterou mu v Římě svěřil autor, papež Pius II. Pokud šlo o spor s kališníky, biskup Jošt zastával umírněné stanovisko. Neodvážil se sice odporovat papeži, nechtěl však zároveň přerušit své přátelské styky s Jiřím a s dalšími kališníky. Zdráhal se podílet na útocích proti českým přátelům i proto, že nesrostl s vratislavským prostředím. Nenaučil se ani německy natolik, aby mohl kázat v jazyce většiny vratislavských obyvatel. I ve styku s městskými předáky užíval buď latiny nebo se opíral o pomoc tlumočníků. S biskupem Joštem se ztotožnilo i mnoho českých katolíků, šlechticů i měšťanů. I oni dávali dohodě a soužití s kališníky přednost před válkou. V červnu 1463 se například obrátilo 58 katolických českých pánů a rytířů k papeži s prosbou, / aby se smířil s českým králem. Katolíci „trvající v poslušnosti j Vaší Svatosti i svatosvaté římské církve" požádali „svatého otce", aby zastavil trestní při proti českému králi a dal přednost smírné dohodě. Obratná politika krále Jiřího znesnadňovala Piovi II. rozpoutat útok proti „kacířským kališníkům". Byť se i rozevřely prvé trhliny, česká stavovská obec stála dosud jednotně za panovníkem a nechtěla zdvihnout zbraň k odboji, jak by se bylo hodilo římským kuriálům. I na brněnském sněmu v červenci 1463 král Jiří udržel v poslušnosti katolíky i kališníky. Stále naléhavěji se ovšem do popředí stavěla neposlušnost Vratislavských, kteří se osmělo-vali s pomocí papeže k stále hlasitějším útokům proti „kacířům". Král Jiří cítil, že se nesmí dát vyprovokovat k neuváženým činům a že by bylo chybou poslechnout radikály, kteří doporučovali vytáhnout vojensky proti těm „zločincům a bezectným chlapům Vratislavským". Na brněnském sněmu též opět došlo k diskusi o podstatě církve a král Jiří tu zcela rozhodně vyjádřil názor, že koncil, který dal Čechům kompaktáta, stojí v církevní hierarchii výše než papež. Naproti tomu „tlustý biskup" vratislavský mírně, ale rozhodně ~ obhajoval papežský primát v církvi. Jménem katolických stavů vyjádřil biskup Jošt politování nad hrozbami z Říma a slíbil králi pomoc proti všem - nikoliv ovšem proti papeži, který prý stojí nad koncilem i nad králi. Spor s Římem je možno vyřešit v klidu, a už proto není správné připravovat vojenské tažení proti Vratislavi. Krále opět rozhněvala opatrnost katolíků. „Vidím věrnost jedněch a zdráhavost druhých," prohlásil a znovu opakoval své přiznání ke kalichu i ochotu být králem „dvojího lidu". Žádal od katolíků, aby splnili své přísahy věrnosti a byli poslušní královských příkazů. Třebaže se na brněnském sněmu král velmi ostře utkal s katolíky, stále ještě udržel pohromadě všechny odstředivé síly. Ze sněmu se katoličtí stavové znovu obrátili k papeži s výzvou k mírnému postupu a s prosbou, aby se svatý otec usmířil s českým králem. Současně olomoucký biskup Tas z Boskovic, člen stavovské obce, zakázal na Moravě kázat proti kompaktátům a tím se snažil zabezpečit klidné soužití katolíků a kališníků. V té době se znovu císař Fridrich obrátil k papeži a přimlouval se za českého krále. Vše bylo na dobré cestě ke smíru a k dohodě -alespoň vnější dojem takové možnosti naznačoval. Král Jiří ovšem nesložil ruce v klín a dál upevňoval své zahraniční spojenecké svazky. Znovu se zabýval říšskou politikou a usmiřoval knížecí spory. Podařilo se mu ukončit válku mezi císařem a Ludvíkem Bavorským a zprostředkovat smír i ve sporu rakouských vévodů. Výrazným svědectvím svrchovaného postavení krále Jiřího jako mírotvorce byla pražská smlouva z 24. srpna 1463 o říšském míru. Český král tu
výrazně v praxi prosadil mírové ideje, jež uložil do plánu Všeobecné mírové organizace. Napříště v říšských sporech neměly mít hlavní slovo zbraně, nýbrž diplomaté a smírčí soudy. Král Jiří žádal ode všech, jež usmířil, jediné: přímluvu v Římě. V říšské politice se opět zablýskaly nové, dalekosáhlé myšlenky, jež byly společným dílem Martina Maira a Jiříka. Vedle císaře se dávalo mnoho pravomoci spolku říšských knížat, který měl přispět k reformě Říše. Český král stanul v čele reformní strany, jež měla své stoupence na všech stranách říše římské národa německého, od Bavor až k Braniborsku. Z okruhu kolem Albrechta Braniborského vzešel i nový dalekosáhlý plán. Německý Achilles byl - podobně jako většina říšských knížat - nespokojen s vládou nemohoucího slabocha Fridrkha III. a neviděl jiné řešení říšských zmatků než se opřít 0 moudrost a schopnosti českého krále. Navrhl Jiřímu, aby kur-tiiii zvolili po bok císaři dva říšské vikáře. Pro oblasti západní I", I by to Filip Burgundský, pro východní část Říše měl být říšským vikářem Jiří Poděbradský. Český král návrh přijal a začal ie jím zabývat. Lichotilo mu, že v něho okolní vladaři skládají lakovou důvěru, zároveň však bedlivě pozoroval, zda by císař takovou dělbou moci souhlasil. Sotvaže zjistil, že Fridrich nejeví nadšení pro říšské vikáře, okamžitě od plánu ustoupil. Nemohl totiž potřebovat, aby si odradil od spolupráce císaře, vlivného přímluvce v Římě. V letech 1463-1464 dozrával ke konečnému řešení i dalekosáhlý Návrh na všeobecnou mírovou organizaci křesťanských států. Čilý Marini byl ustavičně na cestách a byl tedy bystrým zrakem a sluchem Jiříkovým. S jeho pomocí nahlížel český král do útrob evropské politiky, vnikal do zauzlených sporů a svárů, ale i naslouchal rozhovorům o tajných záměrech jednotlivých vladařů. Pražský dvůr se stal střediskem všestranných informací o evropské politice, do Prahy se sbíhaly nitky jemných diplomatických úvah a plánů. Král Jiří užíval všech těchto informací k obdivuhodné aktivní zahraniční politice, jež neměla a nemá obdoby v našich dějinách. Zejména kolem Návrhu rozvířil všestranná jednání a udivující akce. Nedal se odradit váhavostí Matyášovou a neustal v úsilí 0 realizaci mírového svazu knížat ani když Matyáš Korvín chladně odmítl spolupracovat s českým králem na svolání mírového parlamentu. Korvín se totiž v letech 1463-1464 pozvolna sbližoval s papežem a s Benátkami. Spojovalo je zejména turecké nebezpečí. Pius II. záhy začal oceňovat energického krále jako oporu katolické církve ve střední Evropě. Matyáš Korvín pak přilnul „k svatému otci" i proto, že mu odtamtud kynul finanční prospěch. Papež dal totiž po křesťanských zemích vybírat zvláštní tureckou daň a pravidelně posílal prostřednictvím benátských bankéřů do Uher značné částky peněz. Jen například v červnu 1462 Matyáš potvrzoval příjem 20 000 dukátů z papežské komory a v roce 1463 církevní subsidie stouply do výše 50 000 dukátů. Nedivme se tedy, že papežská kurie byla Matyáši Korvínovi stále nilejší a bližší než vzpurný a sebevědomý český tchán. Dokud ještě žila manželka Kateřina (Kunhuta), bylo Matyášovi obtížné rozkmotřit se s Jiříkem, k němuž ho stále vázaly i vzpomínky na dobu pražského pobytu v roce 1457. Léta však ubíhala, vzpomínky bledly a v únoru 1464 sklála královnu Kunhutu při porodu smrt. Tím padly na budínském dvoře i poslední zábrany a přátelské svazky k Čechám se ještě více uvolnily. Když v dubnu 1464 Antonio Marini jednal o Návrhu mírové organizace, Matyáš Korvín definitivně odmítl spolupráci s Jiříkem. Vzkázal, že sice chová úctu k „panu otci", že si však nepřeje „cizího poručenství". I v otázce koncilu dával uherský král najevo své sympatie k papeži. Podle jeho názoru koncily plodily vždy jen „rozkoly a spory a v nejužitečnějších věcech pak přinášely toliko zmatky". Budínské rozhovory Mariniho s Matyášem neslibovaly pro českého krále do budoucna nic příznivého, spíše už dávaly tušit rodící se nepřátelství. Králi Jiřímu zůstala jediná naděje pro uskutečnění geniálního plánu mírové organizace: Francie. Už dříve Marini navázal přátelské styky s dvorem Ludvíka XI. a už od
chebského sjezdu se Jiří snažil Francii si získat. V květnu 1464 odešlo z Prahy do Francie zvláštní poselstvo, jež mělo zvýraznit přátelství česko-francouzské. V čele tohoto poselstva byl osvědčený diplomat Albrecht Kostka z Postupic, významným jeho členem byl však i Marini. V tajných jednáních se čeští vyslanci snažili přimět francouzského krále, aby přijal předsednictví evropského parlamentu a ujal se péče o vytvoření mírového spolku knížat. Do francouzské politiky však zasáhl Pius II. a přiměl preláty i některé rádce Ludvíkovy, aby odmítli návrhy českého krále, podezřelého z kacířství. Král Ludvík přijal posly Jiříkovy se vší úctou a veřejně se vyznal z obdivu k českému králi: „Ať se komu líbí nebo nelíbí, já chci býti s českým králem zadobře a chci s ním vstoupiti v přízeň a v přátelství." Ludvík však zároveň ovšem nepokrytě naznačil, že nemůže Návrh přijmout. Místo toho nabídl, že uzavře s králem Jiřím přátelskou smlouvu o spolupráci. 18. června 1464 se v severofrancouzském městě Dieppe zavázal zachovávat věrné přátelství s českým králem a osvědčil mu své vřelé sympatie. Byla to však jen slova a slova, která sice mohla Jiříka potěšit, nemohla mu však dát jistotu, že vytvoří pevnou frontu světských vladařů proti vševládným choutkám papeže. Plán všeobecné mírové organizace a světového parlamentu knížat Ztroskotal a zůstal do budoucna jako zářivý odkaz a výzva všem mírotvorcům. Ne^ zdar tohoto plánu ovšem nikterak nesnižuje jeho velký význam, nepřízeň času nemůže zahubit velikost Jiříkovy snahy. Jistěže — plán byl plný utopických představ, jeho dalekosáhlost se vysoko vznášela nad přízemní půtky doby věčných feudálních sporů a svárů. Není však velkým politikem právě ten, kdo vidí za hrány dneška a zítřka, kdo povznese svůj zrak do výšin budoucích perspektiv? Král Jiří nebyl ani snílkem ani fantastou, nebyl však ani přízemním, krátkozrakým vladařem, který je uzavřen do svých nicotných zálib a koná jen to, co už nelze neučinit. Zil velkými ideami samostatné světské moci, národního státu, oddal se plně tužbě po světovém míru, věřil v síly lidí vyhnout se válkám a bitkám. Všechny tyto své vznešené koncepce vtělil do Návrhu všeobecné mírové organizace. Zároveň však stál pevně rozkročen na zemi, vnikal do tajů zahraniční evropské politiky a krok za krokem bojoval svou diplomacií za uskutečnění velkolepých ideálů. Ztroskotal-li ve svém obdivuhodném úsilí, byla to porážka, jež spíše vrhá stíny na jeho rivaly než na něho, byla to prohra, jež do budoucnosti vešln jako vítězství lidského ducha a vroucí touhy po míru. Antonio Marini však pociťoval nezdar ve Francii jako svou osobní porážku. Příliš si sliboval od francouzských sympatií, příliš růžově líčil králi Jiřímu perspektivy realizace plánu. Když se pan Kostka vracel do Prahy, rytíř Marini se k poselství nepřipojil a zůstal ve Francii jako královský inženýr. Čtyři léta spolupráce tohoto geniálního muže s králem Jiřím přinesla Čechám i světu výrazná svědectví dalekosáhlých přínosů. Nejen v politických plánech, ale i při rozvoji českého obchodu. Král Jiří se znovu a znovu vracel k pokusům o zvýšení úrovně českého hospodářství. Předcházející léta revoluce a feudální anarchie zpřetrhala obchodní spoje. Pavel Zídek píše: „Slýchal sem od svých starších, že v Praze byli kupci tak bohatí, že každý z nich měl třidceti pytluov velkých zázvoru, třidceti hřebíčkuov, třidceti muškátu, třidceti pepře... A dnes Praha nemá s jeden pytel hřebíčkuov, ani zázvoru, ani šafránu!" A skutečně - studujeme-li městské knihy, nenajdeme v Praze v letech 1447-1476 více než dvanáct osob, které by se věnovaly velkoobchodu. I Antonio Marini si povšiml, že „Češi sú neumělí lidé při kupectví, ačkoliv v jiných věcech umělí sú". Král Jiří se nyní snažil odstranit tuto zaostalost. Souhlasil s Zídkem, že „každý král je tím slavnější nebi i zemi, čím viec lidu má pod sebú a čím lid bohatější jest pod ním". Proto jednal s Bavorskem o rozvoji obchodu, proto štědře udílel trhová privilegia jednotlivým městům, proto i v roce 1464 kázal poselstvu z Francie přivésti „tři Franky, aby koltry a
koberce v Čechách dělali". Základní změnu v rozvoji obchodu měla však přinést nová hospodářská politika, k níž krále vybízel Marini. Zkušený podnikatel napsal dokonce pro krále zvláštní spis o rozvoji kupectví v Čechách. Vycházel z předpokladu, že v přirozenosti lidské dominuje vedle bohabojnosti „i ctižádostivost a ziskuchtivost". Král má respektovat tyto skutečnosti a vycházet Z nich v péči o rozvoj hospodářství Čech. V duchu idejí, jež připomínají pozdější názory merkantilistické, spatřoval Marini základ bohatství národů v penězích a v obchodu. Jde o to, aby Čechy získaly co nejvíce peněz prodejem na evropských trzích. Bystrý Vlach zřejmě činil závěry ze svých zkušeností v renesanční Itálii a hodlal přenést formy rozvitého dálkového obchodu i do českého království. Musel přitom překonávat Jiříkovy pochyby, jež poukazovaly na zaostalost českých poměrů. Podle Mariniho bylo zapotřebí zavést jednotné míry. Na zemském sněmu by měl král odstranit různosti v mírách a vahách, neboť právě o složitosti v měření a vážení klopýtá obchod. Ze sněmu by též měla vyjít nová mincovní reforma, která by kupcům dala kvalitní a všude směnitelný groš. Král pak má poskytnout dlouhodobý úvěr českým kupcům až do výše 10 000 zlatých. Poté lze sjednati obchodní monopol s Benátkami a vyřadit německé prostředníky. V Salcburku a v Pasově by měly vzniknout české obchodní sklady na cestě z Benátek do Prahy. Uskuteční-li král navrhované reformy a naváže-li přímé spojení s Benátčany, nebude třeba „posielati do Vlach ani do kterého města v Němcích pro naučenie lidu svého kupčení" a obchod přinese zisky zemi i králi. Poprvé v Čechách zazněly tak novodobé teorie národohospodářské, poprvé se česká vláda pokoušela tak velkoryse zdvihnout úroveň zahraničního obchodu i veškerého hospodářského života. Král Jiří učinil pro jejich realizaci už prvé kroky a nepochybně by byl v lecčems i více poslechl rad Mariniho, ale hrozící konflikt s Římem mu nedovoloval odpoutat se od obrany proti stupňujícím se útokům církve a Vratislavských. Biskup Jošt jen s vypětím všech sil zadržoval Vratislav od ozbrojeného útoku proti českému králi. Ve Vratislavi se vědělo, že papež uvažuje už o nástupcích Jiříkových, a radikální katolíci rozpoutali vichřici pomluv a útoků proti českému králi. Nechyběli ani najatí vrahové, kteří měli „odporného kacíře" sprovodit ze světa. Král Jiří ovšem rovněž neopominul jediné příležitosti, aby nepohrozil Vratislavským vojensky, a z oblíbeného svého sídla v Kladsku vysílal špehy a své emisaře, kteří měli v odbojném městě zasévat rozkol v řadách katolického obyvatelstva. Velký hluk způsobil proces s Janem z Visemburka, katolickým šlechticem a sluhou vratislavského patriciátu. Jan z Visemburka byl jat Jiříkovými hejtmany, kteří na mučidlech vypáčili z vězně přiznání, že měl Jiříka otrávit. Vyšly najevo dokonce i podrobnosti. Vratislavští prý slíbili vrahovi 2 000 dukátů a jed vložili do dvou lahviček. Král Jiří využil Visemburkova doznání a ve světě šířil zprávy o morálním profilu svých soupeřů. Proti pomluvám, že Jiří dal otrávit Ladislava Pohrobka, stálo nyní Visemburkovo přiznání, že Vratislavští jsou podlí traviči. Politická propaganda neváhala ani tehdy sáhnout k brutálním útokům proti cti soupeře. Vratislavští se bránili nařčení poukazujíce, že Visemburk ještě ve chvíli, kdy mu kat rozťal lopatky (byl totiž odsouzen k rozčtvr-ceníl), odvolal svou výpověď. Kdo však rozmotá klubko pomluv a skutečných záměrů? Král Jiří musel vynaložit všechny síly, aby se ubránil nájezdům a štvanicím papežských poslů, kteří pobuřovali celé Slezsko. Při jeho návštěvě v Nise například se katoličtí kněží rozhodli, že ncsvolí, aby kališníci ve městě sloužili bohoslužby, a sami dokonce odmítli krále do kostela vpustit, neboť kacíř by prý znesvětil boží stánek. Jen zákrok biskupa Jošta, který poskytl Jiřímu svůj vlastní kostel, zažehnal hrozící bouři. Samozřejmě ovšem do Říma letěla žaloba proti biskupu Joštovi, příteli a stoupenci
kacířů. Stejně i na Moravě na počátku roku 1464 musel král štědře udílet milosti a privilegia, aby se ubránil rozkladnému vlivu papežských bul. Přiznal moravským stavům plnou rovnoprávnost se stavy českými a podepřel zejména rytířský stav. Na zemském soudu sice měli právo zasedat toliko páni (na rozdíl od Čech!), avšak bylo možno, aby se rytíři, prokáží-li šlechtictví „do třetieho pokolenie", stali z vůle královy členy „mladšího panstva". Tím král Jiří posílil nižší šlechtu a získal ji pro sebe. Svodům Říma byla však stále vystavena zejména města, na něž se papež obracel s příkazem, aby odstoupila od kompaktát a od každého, kdo kompaktáta hájí. Proti králi Jiřímu se však katolíci stále ještě veřejně neodvažovali vystoupit. Jediným odpůrcem českého krále na Moravě byl pan Hynek Bítovský, který se hněval na Jiřího proto, že se nepostavil na jeho stranu ve sporech o rodové dědictví. Nikomu v Čechách nemohlo ani přijít na mysl, že rodové rozmíšky páně Hynkovy budou v Římě vydávány za svědectví nesnášenlivosti „krále kacířů" vůči bohabojným katolickým pánům! Pius II. v těchto letech plně žil ideály křižácké výpravy proti Turkům. Snažil se zastavit „pohanský příval" všemi prostředky. Na čas se dokonce i zabýval fantastickým plánem dohody se sultánem. Napsal tehdy tajně Mohamedovi II. list a nabídl mu, aby si spolu rozdělili vládu nad světem. Když se však turecká vojska nezastavila a moudrý sultán odložil papežské nabídky jako pošetilý pokus o podlomení ofenzívy, zbrojil Pius II. ze všech sil pro velkou křižáckou výpravu. Turecké nebezpečí pohlcovalo papežův čas natolik, že nebyl s to se věnovat české při. Mimoto se stále ještě nevzdával naděje, že se král Jiří pokorně poddá a že účinně přispěje v boji proti Turkům. Působily i přímluvy císařovy a říšských knížat, rozpaky v Římě vyvolávala jednota kališníků a katolíků, svorně se hlásících ke králi. V létě 1464 však už Pius II. dospěl k přesvědčení, že nelze nadále jen nečinně přihlížet počínání krále Jiřího. Papež odmítl výzvu císařovu, aby do Čech poslal nového legáta. „Proč posílati legáta? Však byl poslán Jeroným Krétský, jenž ztroskotal," odpověděl císaři. 16. června dal Pius II. svolati veřejnou konsistoř. Mezi hosty bylo i francouzské poselstvo, jež přihlíželo, jak slabý a ne-' mocný stařec sebral všechny síly, aby celou hodinu mluvil o kacířství českého krále. Papež vyzval křesťanstvo, aby dříve, než se vydá do boje proti Turkům, vyřízlo ze svého těla „český vřed". Nelze nic dobrého očekávati od člověka veskrze lživého, lstivého, plného jedu. Takovým člověkem je český král, a proto jej Pius II. povolává před svůj soud do Říma Tam nechť se odpovídá ze svých zločinů. Pius II. dokončil svou řeč s vypětím všech sil. Jeho zdravotní stav se v roce 1464 stále zhoršoval, stále méně energie zbývalo v osobnosti, jež chtěla rozdrtit každého, kdo by se odvážil postavit proti všemocnému „náměstku Kristovu". Nyní postavil vzpur-ného českého krále mezi kacíře a uvolnil se pro dílo, v něž vkládal tolik nadějí: pro křižáckou výpravu. Jako kdysi nejslavnější papežové a císaři, tak nyní Pius II. sám osobně hodlal plouti proti sultánovi. Z celé Evropy měly přijít sbory žoldnéřů, Benát-čané slíbili dodat loďstvo pro přepravu armády. V Ankoně na trůně seděl stařec dlouhé hodiny a vyhlížel, kdy se na obzoru zatřepou vlajky připlouvajícího loďstva. Křižáků se však nedočkal. 14. srpna 1464 papež Pius II. v Ankoně zemřel a česká pře opět byla odložena, neboť na čas zmizel soudce, který chtěl krále-kacíře zahubit ohněm pekelným.
Filip Dobrý, vévoda burgundský. – Obraz Riviera van der Weyden
Umírající papež Pius II očekává v Ankoně loďstvo pro křižáckou výpravu.
.
Kapitola XIV.
PANSKÁ JEDNOTA PROTI KRÁLI Rok 1464 byl rokem přelomu v životě Jiřího z Poděbrad. Leto-pisci a lidové pranostiky vypovídají, že to byl rok nejpodivnějších přírodních úkazů a božských znamení. Na jaře se uskutečnilo „divné a Velké spojení Saturna s Jupiterem a trvalo pak čtyři léta, v kterýchžto letech potom byl mor, hlad a války veliké." Hvězdy zasahovaly do života lidí a ohlašovaly léta otřesů a utrpení. I příroda prý poskytovala důkazy nastupujících hrůz. Na listech a na trávě se objevovaly krvavé rosné kapky, z nebes se ozývalo dunění, „jako by se válečné vozy srážely". Krev a válečné vozy - to byla předtucha války, jež rozpínala nad zemí opět své temné drápy. Zvláště kališníků se zmocňovalo zděšení, neboť z velikého kalicha na průčelí Týnského chrámu v Praze pojednou padali hadi a žáby a varovali tak před chmurnou budoucností. Příčinou nastávajících těžkostí nebyly ovšem ani hvězdy ani přírodní úkazy, nýbrž lidé. Z Říma po smrti Pia II. na čas utichly hrozby, ba zdálo se, že dojde k příznivému obratu. Král Jiří věděl, že císař vyslal k novému papeži Pavlu II. další poselstvo i a že požádal o odklad soudu nad českým králem. České naděje se pak opět zazelenaly, když vešlo ve známost, že nový papež souhlasí se svoláním obecného církevního koncilu. Kardinál Gonzaga se v této souvislosti zmínil o králi českém, ten prý před koncilem obhájí svou při. Marné naděje, pošetilé sny! Ve chvílích, kdy se tak růžově líčily názory Piova nástupce, nikdo si plně neuvědomoval, kdo to vlastně zasedl na papežský stolec. Kdyby byli v Praze lépe znali osobnost Pavlovu, nebyli by ani na chvíli podlehli iluzím. Pietro Barbo pocházel z bohatého benátského rodu a už jako kardinál proslul svou domýšlivostí, láskou k přepychu a ješitností. Všechny tyto rysy panovačné povahy se plně uplatnily, když v roce 1464 na hlavě Barbově spočinula tiára. Jestliže Pius II. přece jen spoléhal na jednání a nevzdával se kompromisů, Pavel II. Chtěl především a hlavně rozkazovat. Zivotopisec papežův Ammanati napsal: „Vše se náhle proměnilo, místo náklonnosti tvrdost, místo přátelství odmítavost, po špatném začátku špatné pokračování." Od tohoto papeže nebylo možno očekávat trpělivou shovívavost a smířlivost. Neuspěl proto ani biskup Jošt, když ústy svého vyslance Tomáše žádal o odklad půhonu. Pavel II. svěřil český spor třem kardinálům, kteří už dříve prosluli jako Jiříkovi odpůrci - Bessarionovi, Karvajalovi a Vilémovi z Estouteville. Papeže rozzlobilo, že český král neposlal své blahopřání k jeho zvolení. Král Jiří ovšem negratuloval proto, že by byl vlastně ponížil svou královskou důstojnost. Byl přece jako zločinec povolán před papežský soud, a proto se nemohl k papeži obrátit s blahopřáním, dokud nebude odvolána soudní citace. Pavel II. ovšem na nic podobného nepomýšlel. Odmítl poslat legáta do Čech a vyslovil své přesvědčení, že neléčitelné rány mají být vypáleny žhavým železem a „údové shnilí odřezáni". Tedy chirurgie místo terapie - to byly černé vyhlídky pro spor Čech s Římem. Souboj Pavla II. s králem Jiřím měl zprvu nevinnou tvářnost. Hynek Bítovský z Lichtenburka poslal do Říma stížnost na „kacířského krále", který prý ze zášti ke katolíkům rozbořil Hynkův hrad Cornštejn. Žalobci nevadilo, že král Jiří tu zasáhl nikoliv jako kališník, nýbrž jako vladař, který nechtěl trpět krvavé rozbroje mezi poddanými. Pro Pavla II. však byl pád moravského hradu nevývratným důkazem vzteklé zuřivosti ohavného kacíře a příležitostí k obnově půhonu. 2. srpna 1465 pohnal papež krále Jiřího, podezřelého z kacířství, před římský tribunál. Nedostaví-li se do 180 dnů, bude vyloučen z církve a spočine na něm církevní klatba se všemi tresty, jež příslušejí kacířům. Současně Pavel II. zesílil svůj tlak na české katolíky a snažil se je přimět, aby odstoupili od krále, obžalovaného z kacířství, a aby přispěli svou pomocí papežské kurii. Stále více
porozumění nacházely papežské výzvy mezi katolickým panstvem. Proti králi Jiřímu se začala potají šikovat panská jednota. České panstvo bylo společenskou třídou, z níž král Jiří vzešel, bylo i politickým stavem, který pomáhal povznést svého člena na královský trůn. Páni obecně očekávali, že se jim dostane v hojnosti odměn. Král Jiří skutečně podělil své druhy a pomocníky zemskými úřady, odúmrtěmi, úřady ve vedlejších zemích. Panstvo však chtělo více - chtělo výrazný podíl přímo na vládě. Jiříkovy představy o monarchii byly však zcela jiné než touhy feudálů. Pavel Zídek napsal: „Král všecko královstvie řídie vedle své vuole" a Karvajal se vyjádřil ještě výmluvněji: „Král Jiří vše činí podle svého uznání a nic podle rady velmožů." A skutečně -český král byl zastáncem pevné, centralizované monarchie, která se nedá zviklat odstředivými silami šlechticů. Měl sice po boku královskou radu, obsazoval zemské a dvorské úřady, avšak nedal se jimi ovládat, nýbrž byl vždy jejich vrchním pánem. Příznačné jsou v této souvislosti i názory, jež si vyměnil s Marinim. Chtěl znát, jaké úřady by především měl posílit, a naslouchal ochotně radám, aby povznesl především své vlastní, dvorské úřady — na prvém místě úřad mincovní, solní, celní, z nichž mu plynuly značné příjmy. Tím mohl být finančně nezávislý na vůli stavů. Mnozí páni žehrali na Jiřího, že nyní jako král stojí nad stavovskou obcí, před volbou že „snažně a pilně jako jeden pán o svobody zemské stál a mluvil". Co však bylo divného na této změně? Dokud bojoval o uplatnění, byl jedním z české šlechty, a proto i zápasil ve jméně stavovské obce. Vzpomeňme, že i za krále Ladislava nejednou pan zemský správce byl předním hlasatelem zájmů stavovských. Sotvaže však se stal králem, proměnila se přirozeně podstata jeho názorů. Nebyl ani absolutistickým despotou ani tyranem, nebyl však ani třtinou, chvějící se věrně podle dechu stavovské obce. Své poslání spatřoval v upevnění centralizované panovnické moci, neboť jen tak si mohla země oddechnout od anarchie a její všechny zdravé síly na venkově i ve městech mohly zdárně růst. Panské sobectví ovšem na prospěch celku nepomýšlelo a cítilo v činech králových útok na práva stavovské obce. Král Jiří rozladil panstvo už v roce 1459, kdy vypsal vysokou berni, bez níž vůbec nebylo možno o obnově královské moci mluvit. Stavovského sebevědomí se dotýkaly i Jiříkovy vojenské výpravy za hranice Čech. Panstvo se odvolávalo na práva, která urvalo za Václava IV., a nechtělo souhlasit s vojenským tažením mimo Cechy, pokud k tomu králi nedalo výslovně souhlas. Chtěl-li ovšem král energicky a účine zasáhnout, nemohl po týdny diskutovat, zda je výprava účelná či nikoliv, a musel rozhodnout sám s radou nejbližších rádců. Na šlechtu jako celek těžce doléhaly i mincovní zmatky, zejména úpadek hodnoty českého groše. Vrchnosti braly od poddaných pravidelně na jaře a na podzim peněžní rentu, jež byla už po staletí stanovena určitou částkou. Postupně, jak klesala hodnota groše, mohli šlechtici nakupovat na trzích méně zboží. Páni obviňovali krále, že trpí špatnou minci, a vyčítali mu, že myslí jen na posilování královského majetku. Zejména f' v dobách moru (např. r. 1463) připadaly králi rozsáhlé šlechtické statky, kde nebylo dědiců, jako odúmrtě. Král si je ponechával anebo jimi obdarovával své oblíbence. Přirozeně že ti, na něž se nedostalo, hlasitě reptali. Mnoho zlé krve mezi panstvem vyvolával král Jiří svou spoluprací s nižší šlechtou a s městy. Víme již, že to nebyla vůbec žádná lidová či revoluční politika, přesto však v panstvu vzbuzovala nesouhlas a odpor. Páni, jakožto nejstarobylejší a nejzámožnější část urozené šlechty, žárlivě střežili své prvé místo v zemi a tradičně už pohlíželi s despektem na málo zámožné či nedostatečně urozené zemany a vladyky a zejména pak na neurozené chlapy, měšťany. V městské politice Jiříkově spatřovali urážku své urozené hrdosti, ba některým stále vyvstávaly před očima zkušenosti z nedávného revolučního období. Husitská revoluce přinesla vzestup politické moci měšťanstva a
nižší šlechty. A nyní páni viděli, že král Jiří opět přeje těmto vrstvám, a podezírali jej, že uráží panstvo, že opovrhuje dávnými zvyklostmi a zavádí nebezpečné novoty. Starý letopisec se přímo zmiňuje o tom, že panstvo vytýkalo králi, že „pánuov nepojímá do raddy, ale měšťany". Příznačný byl například odpor panstva proti Zdeňku Kostkovi z Postupic, členu královské rady. Páni žárlili na Kostku a nazývali jej povýsencem, protože král svého oblíbence povýšil z rytířského do panského stavu. Panstvo chtělo udržet naprostou uzavřenost svých řad a cítilo jako vetřelce každého, kdo nově zasedl do panských lavic na sněmu i na soudě. Pavel Zídek se sympatiemi líčí rozhořčení panských rodů, které musí být poslušný rad povýšenců: „A pan Kostka, an řídie a páni vyšší »Amen« řiekají, potíce se na své tváři." Král Jiří ovšem nemohl dbát o všechny tyto aristokratické předsudky. Sám vzešel z rodové aristokracie, avšak natolik pochopil běh věcí, že neváhal dát přednost schopnému, byť méně urozenému, před urozeným, ale neschopným, že se obklopoval nejlepšími odborníky domácími i zahraničními bez ohledu na nároky a touhy privilegovaných. V tom se královy názory střetly i s biskupem Joštem. Jošt přiznává, že je v zemi více zemanů, měšťanů a sedláků než pánů, to však prý neznamená, že je v nich více sily než v panstvu. Zde zřejmě biskup Jošt nemohl zapřít své rožmberské srdce. Rád boží a lidský je prý založen na vedoucím postaveni panstva. „A protož, ktož chce nové rady dělati, nechť sobě dá nový svět stvořiti. Pakli to nemuož býti, zachovávajmež starodávnie řády . . .", to znamená, ponechávejme i v radě královské pány v čele! Král Jiří se ovšem nemohl řídit těmito radami, neboť si vážil schopností více než tradičních zvyklostí. Tím ovšem pobuřoval panstvo, zároveň však překonával zastaralé názory a směřoval k novodobému pojetí státu, stavějícího se bojovně proti privilegiím rodové šlechty a opírajícího se o měšťanstvo. Bouři nevole českého panstva vyvolávala i otázka nástupnická. Obecně se soudilo, že Jiří bude chtít zachovat trůn v rodě poděbradském. Mocenská rodová politika přivedla Jiřího ke královskému žezlu a nezdálo se být pravděpodobným, že by se poděbradské nároky na nástupnictví ztrácely. Kdo však bude králem po Jiříkovi? Z hlediska přísného řádu nástupnického byl vlastně král Jiří bez legitimních nástupců, třebaže měl čtyři syny. Všichni se totiž narodili ještě před královskou korunovací, byli tedy synky šlechtickými, nikoliv královskými. Po roce 1458 královna Johana neporodila Jiřímu už žádné děcko a se zoufalou zarputilostí se léčila z neplodnosti. Ani věhlasní lékaři však nemohli nic změnit, král byl stále bez legitimního potomstva. Jiřík se ovšem ani v této záležitosti necítil vázán strohým výkladem nástupnických práv. Považoval Viktorina či Jindřicha za budoucí české krále. Proto se také tolik staral, aby byli ozdobeni leskem císařských poct, aby se stali říšskými knížaty. Zprvu více nadějí vkládal ve Viktorina, později spíše počítal s Jindřichem, jenž byl od roku 1460 zasnouben s Voršilou, dcerou Albrechta Braniborského. Páni žárlili na oba a kladli si podmínku, že nástupce Jiříkův musí být opět volen, že nelze zabezpečit dědičnost trůnu, o níž král uvažoval. Snažil jsem se naznačit, kde byly kořeny odporu panstva proti Jiříkovi. Uvážíme-li, že k nim přistupoval vzor vratislavského odboje a neustálý tlak Říma, pochopíme, že se postupně vytvářela proti králi panská jednota. Už v roce 1464 ve Francii věděli, že panstvo nesouhlasí s králem, a v roce 1465 odpor propukl veřej-ně. Ještě v dubnu 1465 biskup Jošt navštívil v Praze krále a přátelsky mu domlouval, aby se snažil smířit se s papežem. V Praze tehdy znovu vzplály půtky mezi kališnickými a katolickými teology a nebylo nadějí, že by se rozvášnění diskutéři smířili. Ani biskup Jošt už nebyl s to se s králem dorozumět. Jiří se nemohl zříci kompaktát, a biskup vratislavský se neodvážil porušit papežský příkaz. Zato však se Jošt 1465 sblížil se Zdeňkem ze Šternberka a oba se pak postavili do čela odbojného katolického panstva.
Jméno. Zdeňka ze Šternberka zaznělo už nejednou v historii Jiřího z Poděbrad. Z jeho rukou pan zemský správce přijal královskou korunu, spolu s ním vedl správu Českého království v prvých letech po korunovaci. V té době vládla naprostá shoda obou předních představitelů české šlechty, ba zdálo se, že Zdeněk ovládá Jiřího. „Dialog" Jana z Rabštejna, znalce poměrů, praví, že „oba dva tehdáž byli spolu jako jedna duše a jedna ruka" a že prý „jako Jiří ovládal vůli Ladislavovu, tak Zdeněk Jiříkovu". Zkrátka přátelství pevné a dlouholeté. V roce 1465 však je to týž Zdeněk, jenž stojí v čele odbojníků. proti králi a stává se úhlavním nepřítelem Jiříkovým. Co se změnilo v obou mužích? Jak se stalo, že se přátelství změnilo v nenávist? Pokoušel jsem se naznačit, proč se české panstvo postupně rozešlo s králem a vytvořilo panskou jednotu. Mnohé, ba téměř všechny příčiny odporu ke králi sdílel i pan Zdeněk ze Šternberka. Přistupovaly k nim ovšem i některé osobní vlastnosti předáka katolické šlechty. Zdeněk pocházel ze starobylého rodu pánů ze Šternberka. Byl-li synem Petra ze Šternberka a paní Perchty z Kravař, byl původně kališníkem. Už však jako jinoch stojí mezi katolickými šlechtici a prochází školou vybraného rytířstva. Otcovský přítel Oldřich z Rožmberka se přimluvil u císaře, aby přijal mladého Zdeňka jako páže. V doprovodu dvořanů a se šestnácti koňmi odjel Zdeněk do Rakous a sloužil císaři a dostal se později do služeb aských vévodů. Po návratu se odvrátil od rakouské strany, neboť ic nepohodl se svými příbuznými, straníky Oldřicha z Rožmberka. O šternberské dědictví dokonce vypukla válka a pan Zdeněk hledal spojence v poděbradské jednotě. V roce 1448 už katolický Šternberk stanul po boku kališnickému Jiříkovi. Oba muži se však od sebe bytostně lišili. Proti robustnímu, vážnému a prostému Jiříkovi stál zkušený světák a krasavec, který do Čech vnášel různé módní záliby. Zavedl v kališnicky přísné zemi nový druh pokrývek hlavy, mužské čepce. „A to počal ten Zdeněk Konopišt-ský, aby mu šediví vlasové nebyli vidíni." Péče o svůdný zevnějšek naznačuje i nezkrotnou ctižádost Zdeňkovu. Poznal v Jiříkovi schopného partnera, proto k němu přilnul a přijímal od něho dary, úřady, majetek. Ačkoliv se později honosil svým vřelým katolictvím, neváhal brát majetek i církvi. Katolík Jan z Rabštejna píše o svém kolegovi, že „tehdy též Zdeněk nespravedlivě získal mnoho církevního majetku". Po volbě Jiříkově za zemského správce a za krále zářila Zdeňkova politická hvězda na českém nebi. I v zahraničí se nepochybovalo, že král Zdeňkovi přeje a že Zdeněk dovede přízně královy využít. Šternberský krasavec se však projevil jako lačný vlk. Po smrti Smiřického například jmenoval král Ladislav Zdeňka ze Šternberka a na Konopišti poručníkem dětí popraveného. Ale už v roce 1459 Zdeněk prodal z obrovského majetku hradecké panství na svůj účet a utržil tak neprávem a na úkor sirotků 10.800 uherských zlatých. Přesto se Zdeněk postupně stával - bez ohledu na svůj morální profil - nadějí českého panstva. Řehoř Heimburk jej přímo nazývá „obrannou věží panstva proti králi". Ne všichni však záhy nalezli zalíbení v pyšném šlechtici, který neskrýval své vysoké aspirace. Jan z Rabštejna dokonce podezříval Zdeňka Konopištského z touhy po královském žezle: „Po novém povýšení, po královském důstojenství zabažil jsi !" Nezkrocená ctižádost hnala i později Zdeňka ke sporům se všemi nadřazenými osobami. Ani Matyáš Korvín nesnášel Šternberka, „protože si ten pán osobuje vládnouti králi". Známe-li tedy několik podrobností ze životopisu Zdeňkova, pochopíme, že se musel dostat do konfliktu s králem Jiřím. Jiří byl totiž v mnohém podoben Zdeňkovi, zejména v touze po moci a v ctižádostivosti. Zdá se mi proto zcela samozřejmé, že se oba magnáti museli rozejít. Dokud mohl být král Zdeňkovi užitečný, dotud šli společnou cestou. Jakmile se však Jiří pokusil upevňovat královskou autoritu, pan Zdeněk se s přítelem rozešel. Soudobé prameny obviňují Zdeňka ze zrady, ba líčí jej jako „arcizrádce všech zrádci". „Ty zrádné plemeno Zdeňkovo" - zpívá píseň a zapomíná, že
v politickém životě křižovatky moci a osobního prospěchu rozdělily často i pevnější přátelství, než bylo Jiříkovo a Zdeňkovo. Zprvu se tajný spolek katolické šlechty nazýval jednotou strakonickou. Strakonice patřily Joštovi z Rožmberka a název jednoty naznačuje vedoucí postavení vratislavského biskupa. Záhy se však do čela spiklenců prosadil Zdeněk Konopištský. 28. listopadu 1465 sešli se odbojníci na Zdeňkově hradě Zelené hoře u Nepomuku a vytvořili Zelenohorskou jednotu. Zpočátku to bylo toliko 16 pánů z jižních a západních Čech - tedy z oblasti někdejší jednoty rožmberské. Zajímavé bylo, že v popředí programu, jejž I sněmovníci sestavili, nebyly otázky náboženské, nýbrž požadavky stavovské. Stěžovali si na berně, na odúmrtě, na zemskou hotovost i na mincovní zmatky. Vytýkali králi dynastické zájmy a lehko-' rnyslné zacházení s korunovačními klenoty a se zemskými privilegii, které prý patří stavovské obci a nikoliv králi. Samozřejmě že se přihlásili k poslušenství papežskému a tím naznačili, že vnitropolitické sváry tu přerůstají v konflikt mezinárodní. Kritičtí pozorovatelé ovšem postřehli, že panstvo touží sobecky po osobním prospěchu. „Však skrýval se had v trávě. Tenť byl králem, ten arcibiskupem, ten komorníkem a ten kancléřem budoucím." Slova Rabštejnova odkrývají vlastní politické cíle jed-notníků. Nikdo přece nemohl věřit „roudnickému arcibiskupovi" tak přezdívali Zdeňkovi poté, když se zmocnil arcibiskupské Koudnice - že mu leží na srdci toliko prospěch církve a země. Vědělo se, jak Konopištský touží po moci, vědělo se, jak závidí svému rivalovi slávu, vědělo se rovněž, že nenávidí syna Jiříkova Viktorina, a nikdo nepochyboval, že panstvu tu jde o zištné cíle. I král Jiří takto pochopil program Zelenohorské jednoty. Dotkla se ho zrada a tajné jednání za jeho zády, pobouřilo jej, že páni opovrhují královským majestátem. Stále ještě je však on sám králem a pánem. „Není-li panstvu vhod stav království, mohou míti válek tolik, že je to až bude mrzet," hrozil. Král Jiří proto nezasáhl okamžitě proti panské jednotě, přestože mu mnozí rádci vojenský úder doporučovali, a někteří historikové mu proto vytýkají váhavost. Jednal, jak bylo jeho obyčejem, neukvapoval se, nebyl politikem války. Váhavostí lze sotva nazvat snahu o pokojné řešení sporů a nechuť ke krveprolévání. Král Jiří si byl velmi dobře vědom toho, že neuvážený čin by proměnil opět Čechy v bojiště, proto oddaloval, seč byl s to, výbuch domácí války. Uklidnilo jej okamžité prohlášení měst a nižší šlechty, že oba stavové věrně stojí při králi a že mu budou pomocníky i ve chvílích nejtěžších. Překonal počáteční nával vzteku a jal se hledat nitky k jednání. Byl si vědom své síly. V Dialogu líčí Jan z Rabštejna vojenskou moc Jiříkovu: „Kromě hlavního města drží Jiří v Čechách 46 dobře opevněných měst, kromě hradu pražského slouží mu 72 hrady velmi silné, nepočítaje množství tvrzí, chráněných zdmi a vodními příkopy." Obecně byla známa králova převaha a bylo lze očekávat, že síla měst a hradů získá Jiříkovi povolnost soupeřů při jednáních. Proto Jiřík stále věřil, že lze uklidnit Řím a že se s odbojným panstvem dohodne. A opět dal král Jiří průchod své vynalézavosti, své nezdolné energii a tvořivé síle. Hned několika směry se rozeběhly politické akce, jež měly čelit Pavlu II. a panské jednotě. Spolu s věrným Martinem Mairem konal přípravy k říšskému sjezdu knížat. Ludvík Bavorský tehdy ještě stál pevně při českém králi a zasazoval se o co nejširší sněm, který by se postavil za svého člena a proslulého rozhodčího ve sporech, za Jiříka. Ze sjezdu říšských knížat mělo vzejít poselstvo k papeži a prosba, aby Řím nehnal soudní při k neuváženému rozsudku proti panovníkovi tak oblíbenému a proslavenému. Současně s tlakem proti Římu však Jiřík pružně nabídl papeži určité možnosti kompromisů. Stalo se tak na schůzce biskupa Tasa Olomouckého s arcibiskupem ostřihomským Vitezem ve slovenské Trnavě. V listopadu 1465 byl olomoucký biskup
stále ještě věrným přívržencem Jiříkovým a předložil jeho jménem soubor thesí, o nichž by bylo možno jednat. Český král naznačoval možnosti návratu církevního majetku do držení původních vlastníků, sliboval, že složí slib poslušenství papeži a že bude bdít nad křesťanskou jednotou země a dokonce že bude souhlasit s ustavením nového pražského arcibiskupa, „ať to bude Čech či Moravčic". Chybělo tu jméno Rokycanovo a král Jiří naznačil i ochotu k dalším ústupkům. Trval však na kompaktátech a žádal, aby je papež znovu potvrdil. Trnavské dohody byly ovšem jen předběžnou sondou, jež měla prostřednictvím uherského krále zjistit, zda je Řím nakloněn jednání a zda by souhlasil se vzájemnými ústupky. Realistická politika Jiříkova správně počítala s tím, že nutno naznačit dobrou vůli k vlastním ústupkům, chceme-li, aby protivník projevil též ochotu k dohodě. Bohužel však náznaky ústup-nosti narážely na tvrdou skálu římské zpupnosti a na ledovou bariéru povýšené nadřazenosti. Ba dokonce nechyběli ani interpreti, kteří pochopili trnavská jednání jako svědectví Jiříkovy slabosti. Teprve po letech, na samém sklonku Jiříkova života, přijde Řím sám s podobnými náměty a bude se snažit značnými ústupky skoncovat svár, který už přerostl v křižáckou válku. Současně s trnavskými poradami připravil král Jiří slavnostní poselstvo, jež mělo v západní Evropě čelit papežským bulám a získávat Čechám dobrou pověst. Od dob husitská revoluce pohlížel svět na Čechy jako na líheň kacířů a zločinců. Katolická církev měla dostatek možností, aby z kazatelen po všem křesťanstvu šířila pomluvy o zlotřilostech a ďábelství českého kacířství. Jaký div, že se lidé štítili vejít ve styk s Čechami, že se mnozí obchodníci raději velkým obloukem vyhýbali „kacířské zemi" a „peleším loupežnickým", že čeští studenti byli terčem posměšků na cizích universitách! Pavel Zídek vypráví, že jakmile Čech vyjede za hranice, „všudy naň kvačí, slúžiti mši před ním nechtie, do domuov přijímati nechtie, nechtie kúpi dodávati. .." Podobné zkušenosti učinilo s nenávistí ke kacířským Čechům i poselstvo Kostkovo do Francie v roce 1464. V deníku, který sepsal panoše [aroslav, čteme o pobytu tohoto poselstva v Zenevě: „A tu sme přijeli v velmi veliký déšť a jakás bába bohatá, přijavši nás do hospody U anjela, i vyhnala nás z hospody ven v ten déšť, zvěděvši, že sme z Čech, a kaceřovala nás .. ." Český poutník, ba královské české poselstvo, nemá kde by hlavu složilo! Zavírali-li před českými kacíři vrata hospodští, tím více nedůvěry k Čechům pak projevovali preláti, kněží, šlechtici, politikové. Král Jiří viděl správně v předsudcích o kacířských Češích, jež žily v evropských zemích, vážnou překážku v pronikání vlivů své politiky. Proti diskriminaci českého jména vykonal už mnoho smlouvami a dohodami s říšskými knížaty. Nyní byl čas servat se s pomluvami i prostřednictvím poselstva míru a přátelství. Čeští čtenáři znají z Jiráskova přetlumočení slavnou výpravu .,/. Čech až na konec světa", jež opustila Prahu 26. listopadu 1465. Illavou poselstva byl králův švagr pan Lev z Rožmitálu, průvod tvořilo 52 koní a jeden komorní vůz. Ze šlechty měl s sebou pány Jana Zchrovského z Kolovrat, Buriana ze Švamberka a další rytíře, pážata a služebnictvo, kteří provázeli vyslance dobré vůle. Výprava neměla však charakter oficiálního královského poselstva. Průvodní list pro ni proto nevydal král, nýbrž královna Johana, která zdůraznila, že její pan bratr hodlá navštíviti cizí země, „aby poznaje s mnoha stran lidské obyčeje a mravy, mohl lépe zaříditi svůj život a nabýti osvědčených zkušeností rytířských". Urozený cestovatel tu ovšem plnil i politické poslání, na němž se shodl se svým švagrem. Král Jiří nepověřil pana Lva žádnými konkrétními úkoly, nýbrž věřil jen, že čeští poslové budou vyslanci přátelství a dobré vůle ke spolupráci, že budou heroldy české míru-milovnosti. Jiří očekával, že poselstvo nakloní smýšlení panovníků a předních činitelů ve prospěch české pře a že bude účinnou formou obrany proti papežským útokům. Průvod páně Lvův projel německými
kraji, obdivoval se nádheře a lesku burgundského dvora, navštívil Anglii, projel Francií a Španělskem a na portugalských březích, na „konci světa", pohlížel do nekonečných vln Atlantiku. (Teprve po třiceti letech Kolumbus rozbije víru v tento „konec světa"!) Z Portugalska a Španělska vedla cesta pana Lva do Itálie a odtud přes alpské země se poselstvo vrátilo do Čech. Když v únoru 1467 pan Lev přijížděl po téměř jeden a půlletém odloučení do Prahy, dal král Jiří najevo radost i zájem o poselstvo, jež vybavil i finančně tak, aby Češi nedělali království ostudu. V Praze vyšli poselstvu v ústrety studenti, kněžstvo, páni a sto trubačů. „A tak musel pan Lev jíti se svými druhy na dvůr ke králi a ke královně. Vyšli mu oba naproti a přivítali ho velmi přátelsky." Odměny, které král poskytl všem členům Lvova poselstva, ukazují královu spokojenost s výsledky. Češi přesvědčili Evropu, že vynikají vzdělaností i rytířskou kulturou. Dobře působilo, že pan Lev byl katolíkem a mohl tudíž hravě vyvracet pomluvy o „nesnášenlivosti kacířského krále" a lži o pronásledování katolíků v Čechách. Pan Zehrovský z Kolovrat pak ukázal světu, že po právu je v českém erbu bojovně vztyčený lev. Na turnajích pan Kolovrat lámal dřevce svých protivníků, vyhazoval železné pány ze sedel, a když už nebylo dostatek vhodných soupeřů, zlomil dřevce prudkým nájezdem proti zdi. I v zápase muže proti muži český silák oslňoval burgundský i španělský dvůr. Zejména pro pozdější diplomatické zákroky Jiříkovy ve Francii a v Burgundsku poselstvo páně Lvovo připravilo vhodně půdu. Prvým úspěšným výsledkem diplomatické aktivity Jiříkovy byl zákrok bavorských vévodů v Římě. Na počátku roku 1466 Ludvík Bavorský žádal Pavla II., aby odvolal soudní při proti králi Jiřímu a snažil se s ním smířit. Pavel II. ovšem velmi rezolutně odmítl smiřovačky, neboť tehdy padl už rozsudek. Původně byla lhůta půhonu českého krále před papežský soud stanovena do konce července 1466. Jedinou milostí, kterou Pavel II. kacíři poskytl, bylo, že prodloužil lhůtu do konce roku. Už tehdy však nebylo pochyb, že se papež nedá zadržet před nejpřísnějším ortelem. „Sekyra už se zatíná clo kořene pohoršení," radovali se katoličtí odpůrci Jiříkovi v létě 1466. S bavorským vévodou a s Martinem Mairem je spjat i další '/. dalekosáhlých plánů českého vladaře. Bavorští poslové navázali na trnavské dohody a hodlali papeži předložit návrhy kompromisu. Král Jiří by podržel potvrzení kompaktát, netrval by však na arcibiskupství Rokycanově. Na těchto vzájemných ústupcích by se zakládala dohoda papeže s Jiříkem. Mair však při návrzích dohody dal i vzlétnout nereálným fantaziím. Král Jiří by se měl stát hlavním velitelem křesťanských vojsk proti Turkům. Papež by měl využít síly českého vladaře, a aby jej povzbudil, ustanovit jej císařem cařihradským. Tak vzejde opět slunce byzantské říše zakryté v tureckých mracích po pádu Konstantinopole. Papež však vůbec nejevil ochotu jednat o tom, aby z kacíře pohnaného před soud udělal byzantského císaře. Dalekosáhlé fantazie bavorské provenience zanikly bez ohlasu. Byly to asi dosavadní zkušenosti s Mairem a nespokojenost s výsledky jeho plánů, jež vedly krále Jiřího ke snaze získat nového zahraničního rádce. Po odchodu Mariniho nebylo na pražském dvoře žádného vhodného náhradníka a zkušeného znalce mezinárodní politiky. Zrak Jiříkův padl tehdy na muže, s nímž již dlouho udržoval styky - na německého humanistu Řehoře z Heimburku. V době, kdy došlo k jednání o příchod Řehořův do Čech, byl slavný právník lysohlavým vysokým šedesátníkem s hustou, kdysi černou bradou. Už od dob Ladislava Pohrobka byl ve styku :. Čechami a s Jiříkem se mimo jiné setkal v roce 1461 v Chebu. Řehoř zasvětil celý život a všechny své schopnosti boji proti římské kurii, za rozkvět Říše. Proto se postavil v Tyrolích na stranu hraběte proti Římu a vysloužil si za to papežskou klatbu a exkomunikaci. Kacíř prokletý papežem stáhl se pak do ústraní ve
Wiirzburku a oddal se svým humanistickým studiím. V roce 1466 přišel Řehoř z Heimburku do Čech a usídlil se na královském dvoře. Král mu dal k dispozici korunní archiv, aby věhlasný právník mohl podrobně prostudovat podstatu české pře. Královna Johana zamýšlela s pomocí Heimburkovou opřít boj Českého království proti papeži o ideje konciliarismu. Král by se měl odvolat ke koncilu a žádat, aby se obecný koncil sešel a posoudil české stanovisko. Heimburk však vůbec nejevil nadšení s tímto postupem, jenž by už zcela jednoznačně vyhrotil spor. Domníval se, že bude lépe ukázat nezákonnost a protiprávnost papežova postupu proti králi Jiřímu. Ani Pius II. ani Pavel II. nezačali jednat, nýbrž jednostranně pohnali před soud korunovaného panovníka, ba dokonce odsoudili jej ještě dříve, než se soud sešel. Král Jiří souhlasil s návrhem obrany před nájezdy římských bul a vydal v červenci 1466 manifest všem evropským vladařům, v němž obhajoval své názory, svůj postup a svá práva. V této apologii, jež s pozoruhodnou citlivostí počítala s psychologa jednotlivých vladařů, velmi mocně zaznívala obhajoba světské moci vladařské, její svébytnosti a jejího významu. Král Jiří chtěl tímto dokumentem varovat evropská knížata před světovládnými aspekty papežovými; upozorňoval, že podobně jako proti němu mohl by Řím zahájit soud i proti ostatním panovníkům. Zároveň žádal, aby se křesťanská knížata sešla a posoudila českou při. Česká otázka se tak znovu stavěla jako předmět jednání evropského. Zároveň s vydáním této apologie král Jiří ve smyslu rad Heim-burkových začal jednat s Benátkami o vytvoření protitureckého spolku. Turecké panství se totiž rozlévalo po Egejském moři a zmocňovalo se i ostrovů, jež patřily až dosud Benátčanům. „Serenissima" sice z počátku věřila v možnost obchodní dohody se sultánem, postupně však dospěla k závěru, že nezbude než zbraněmi zastavit tureckou agresi, jež podťala benátské kupecké cesty a ohrožovala samu podstatu ostrovní velmoci. Heimburk se domníval, že právě turecké nebezpečí napomůže ke sblížení Benátek s Čechami a tím že se ulomí hrot římským hrozbám. Ovšem jednání s Benátčany - Heimburk velmi spoléhal na Paola Morosiniho - nevedla k cíli, právě tak jako se nedařily pokusy přiblížit Matyáše Korvína českému králi. Už Apologie z července 1466 byla především adresována Matyášovi a Jiří dával ostentativně najevo svou touhu po obnovení bývalého přátelství. Ačkoliv ke králi Jiřímu doléhalo úpěnlivé volání slovenských bratříků, ponechal je jejich osudu, protože si nechtěl rozhněvat bývalého zetě. Bratřické oddíly pak samy statečně vzdorovaly uherské přesile a v roce 1467 u Kostolan svedly s „černými vojsky" poslední zoufalou bitvu, po níž následovaly už jen hromadné popravy a truchlivý konec husitského bratrstva na Slovensku. Král Jiří přihlížel jako chladný neutrál bezútčšnému konci mnoha svých kališnických spolubratři a věřil, že jeho neutraiita přivodí obrat v napjatých vztazích Čech a Uher. Avšak Matyáš Korvín byl tehdy už zcela oddán papežské politice, protože v ní spatřoval spolehlivou záruku svých mocenských aspirací. Bylo jen otázkou taktiky, kdy i veřejně vyhlásí válku „králi kacířů". Pevnou součástí obhajoby českého krále stále byla přízeň říšských knížat. Král Jiří si utvrzoval své spojence ve věrnosti. V březnu 1466 dal zeti Albrechtovi Saskému v léno Plavno, až do té doby součást českého státu. Pán Plavná Jindřich se připojil k panské jednotě, a tak řešil Jiří naráz dvě úlohy. Posílil spojence a postihl nepřítele. I s Albrechtem Braniborským snažil se Jiří upevňovat přátelství. Svatba Voršily Braniborské se synem Jindřichem přinesla německému Achillovi věno a pocty, ale i papežskou klatbu: neboť každý, kdo se s kacíři stýkal a kacíře podporoval, sám se stával obětí kacířských procesů. Saska knížata znovu usvědčila Jiříkovi přátelskou příchylnost a usilovala přimět Vratislavské, aby neválčili proti svému králi. Ve Vratislavi ovšem měl už papež svého legáta, biskupa Rudolfa z Růdesheimu, který si záhy získal
pochybnou slávu svými hrubými výpady proti českému panovníkovi. Saska pomoc a přátelství Albrechta Braniborského se ukázaly zcela nedostatečné při měření sil s papežskými vyslanci na říšském sněmu v Norimberku. Papežský legát Fantin de Valle prosadil, že českému poselstvu vůbec nebylo dovoleno na sněmu \ vstoupit. Ačkoliv se Wettinci i Hohenzollernové vřele přimlouvali /a českého krále, většina říšského sněmu se neodvážila vzepřít se papeži. Ještě dalekosáhlejší úspěchy mohl pak papežský legát zaznamenat u císařského dvora. Nepevný, vratký a bezzásadový císař si začínal uvědomovat, že se mu přátelství s králem Jiřím stává obtíží. Český král se zastal též několika císařových odpůrců, jako byl například Jiří ze Steinu. Nedůvěřivý Fridrich v tom viděl potvrzení starších obav, že král Jiří usiluje o jeho sesazení. Když v únoru 1467 přijelo Jiříkovo poselstvo na císařský dvůr, setkalo se tam s mrazivou náladou. Císař nechtěl ani slyšet o tom, že by splnil své někdejší sliby a zaplatil českému králi dluhy, jimiž byl povinován od doby svého zajetí ve Vídni. Výmluvným svědectvím změny císařova smýšlení bylo, že právě když Jiříkovo poselstvo s nepořízenou odjíždělo z Lince, potkalo se s panem Burianem z Gutštejna, kterého Fridrich přijímal milostivě jako zástupce panské jednoty. I tehdy však král Jiří našel slibné východisko z obtížné situace. Na počátku roku 1467 už opustil původní návrh Heimburkův a obrátil se k léku, jejž žádala královna Johana, ke konciliarismu. Už delší dobu věděl o úmyslech Ludvíka XI. čelit papežské rozpínavosti obecným koncilem. Francouzský král chtěl dát svolat církevní koncil především proto, aby uskutečnil nápravu mravů v hlavě církve i v údech a aby přispěl k řešení turecké otázky. Koncil se měl sejít v Lyonu či v jiném místě, kam sahal vliv Ludvíkův. Král Jiří správně postřehl možnosti, jež konciliarismus poskytuje. Nebylo totiž už nadějí, že by bylo lze pohnout tvrdým stanoviskem papežovým. Už 15. prosince 1465 se přesvědčil Jiříkův posel Jaroslav o nenávisti Pavla II. k českému králi. Rytíř Jaroslav chtěl „svatému otci" odevzdat listiny Jiříkovy a oslovil Pavla II.: „Nejsvčtější otče! Toto psaní posílá Vaší svatosti věrný syn, král český, pán můj milostivý." Všechna diplomacie, všechny pokorné formulace nepomohly. Papež se rozlítil: „Kterak ty, šelmo, opovažuješ se před námi nazvati králem kacíře od nás odsouzeného?" Listiny Jiříkovy papež nepřijal a o vánocích dokonce dal českého posla vyhnat z římského chrámu S. Maria Maggiore, kde sloužil mši. Co takto Pavel II. naznačil, do roka též dokončil. 23. prosince 1466 v přítomnosti 4.000 osob vyloučil čes1 kého krále, „syna zatracení", z církve a sesadil jej z trůnu. Všichni poddaní měli se odvrátit od kacířského krále, ba jejich povinností bylo zdvihnout proti kacíři zbraně. I královna Johana a celá rodina Jiříkova byla papežem vyloučena z církve a octla se v seznamu kacířů. Po všech těchto projevech římské nenávisti a nesnášenlivosti nemohl král Jiří už počítat s tím, že by Pavel II. odvolal rozsudek. Chtěl-li ještě český král hájit svou příslušnost k církvi, mohl se odvolat jedině k 'obecnému koncilu, jejž už i dříve považoval za vrcholný orgán církevní. Do Francie se ubíralo v lednu 1467 nové poselstvo. Vedl je opat kláštera v Nové Cele v Lužici, Gosvin Spán. Opět tedy král Jiří vybral za vyslance katolíka, aby katolické Francii názorně představil svou vládu „dvojího lidu". Spán chtěl původně navštívit nejprve milánského vévodu, pak však dal přednost cestě do Francie. 20. dubna 1467 jej slavnostně král Ludvík přijal v Blois a dával vždy a všude najevo, jak si váží svého českého přítele. Kdykoliv se například ozvalo Jiříkovo jméno, Ludvík poustal a smekl uctivě čepičku. Spán předkládal nejen souhlas se svoláním koncilu, nýbrž i návrh dobrodružného plánu na společné válečné tažení proti Karlovi Smělému, novému energickému vévodovi burgundskému. Se zástupci milánského vévody snažil se
Spán sjednat spojenectví proti Benátčanům a tím i proti císaři a papeži. Velmi ostře odsuzoval Jiříkův vyslanec papežovy pokusy, pobuřovat proti panovníkům odbojné šlechtice. Proto by se měl vytvořit spolek králů a knížat, aby se panovníci mohli vzájemně podepřít a pomoci si. Ludvík XI. sice souhlasil, avšak konkrétní kroky k uskutečnění Jiříkových návrhů nepodnikl. Jiří dosáhl jen toho, že Ludvík XI. za něho několikrát orodoval u papeže a že tím Pavla II. i ostatní preláty zadržoval od nejbrutálnějších úderů proti „kacíři". Ve Francii také nesměli z příkazu krále papežští nunciové šířit buly, odsuzující krále Jiřího. Ke společné vojenské výpravě a ke svolání koncilu neměl však Ludvík XI. dostatek sil. Od roku 1465 totiž zoufale bojoval proti francouzské panské jednotě zvané „Bien public" a jen stěží si udržoval nad odboj niky převahu. Ani milánský vévoda nechtěl riskovat hněv papežův a jenom sliboval, že českému králi pomůže - přímluvami u Pavla II. Špánovo poselstvo se vracelo do Čech jen s hubenými výsledky. Země mezitím byla zasažena výbuchem válečné vřavy. Odboj panské jednoty přerostl v Čechách v křižáckou válku.
i
Kapitola XV.
KŘIŽÁCKÁ VÁLKA „Ti křižovnici nic nebrali za žold, jediné že sú mordovali Cechy pro krev boží, vše napořád, i dietky, rubajíce s nich hlavy, házeli jimi na se co hlavami zelnými; mordovali také kmetíky, babičky v špitálech, kohož jediné podškopili a ruce své v jich krvi umývali, majíce za to, že budu všech hřiechuov čisti." - Ne, neopakuji nářky kronik z počátků husitské revoluce. O řádění křižáků v Cechách vypráví Starý letopisec k letům 1467-1468. Po více než čtyřiceti letech se opět Cechy staly terčem zuřivosti křižáckých hord. Stalo se, čeho se chtěl Jiří ze všech sil vystříhati. Nastoupila k dílu válka, kterou po léta český gubernátor a král zaháněl od otcovského prahu. Bylo to fiasko mírové politiky krále Jiřího? Nedomnívám se, že by napadený mohl být viněn ze své stálosti, věrnosti a statečnosti. Král Jiří přece se mohl pokořit a s prosíkem se dožadovat římských milostí. Mohl couvnout před hrozbami pánů a odevzdat jim vladařské žezlo. Teprve tehdy ovšem by byl konec jeho politické koncepce, teprve pak bychom mohli hovořit o fiasku. Avšak zdvihl-li zbraň k obraně husitských ideálů, nevy-bočil nikterak z dráhy velkých politiků: neboť politická pružnost nemůže být bezzásadovostí a elasticita není bezpáteřností. Král Jiří hájil veliké a pokrokové ideály světského vladaření proti církevnímu universalismu, byl, hovořeno s Palackým, „mučenní-kem idey státu moderního". Usiloval o vytvoření národního státu pevně centralizovaného, v němž by se mohly zdárně rozvíjet nastupující společenské složky, zejména měšťanstvo. Byl vladařem, který usilovně hledal prostory pro uplatnění mírového života a mírových prostředků k překonávání rozporů a svárů. A to byly vesměs ideály, jež nadlouho zůstaly - a mnohé zůstávají až dodnes - ctižádostí všech velkých politiků. Hájit je, bránit je, bít se za ně a podstoupit třeba i krutou zkoušku válečnou - to byla dokonce povinnost Jiříkova nejen k sobě, nýbrž i k českému státu a k rozvoji českého národa. A této povinnosti se Jiří nevzpíral, nýbrž ji vzal s těžkým srdcem na sebe. Od té chvíle však, kdy mu byl vnucen do ruky meč, soustředil všechny schopnosti k vojenské obraně rodné země. Po celý rok, kdy mlčely ještě zbraně, snažil se Jiří uklidnit rozvášněné strany a přitom ustavičně pečoval o upevnění spolupráce se zahraničními spojenci. Zřídkakdy byly v jeho životě chvíle poklidného oddechu; jen o svátcích vánočních v roce 1466 několik dní trávil v kruhu rodinném. Upomínkou na vánoce 1466 jsou krásně zdobené modlitby,
jež darovala k Ježíšku svému manželovi královna Johana. Na několika miniaturách malíř zpodobnil i krále Jiřího a snad i krále Ladislava a doprovodil věnování, jež Johana dala do knížky vepsat. Sotvaže však svátky skončily, už opět připoutala krále starost o uhašení válečného požáru, který už už se zdvíhal. Nejprve se Jiří domníval, že se Zelenohorská jednota vybouří, a proto s ní smluvil dlouhodobé příměří. V únoru 1467, kdy už se příměří chýlilo ke konci, pokusil se o dohodu s odbojnými pány. V Jindřichově Hradci však narazil na tvrdošíjnou neústupnost Páni viděli v římské exkomunikační bule a v prokletí důkaz správnosti svého postupu a už se těšili na brzký pád „samolibého tyrana". Jak daleko až pokročila panská opovážlivost, je vidět / projevů Zdeňka ze Šternberka. Český král se prý musí podřídit nejen papeži, ale i císaři, protože je pouhým vasalem lenního pána. Viděli jsme, že ani Jiřík neuhýbal před formálními projevy své lenní závislosti na císaři. Zachoval si však vždy důstojnost a nikdy nežádal od císaře zásahů do vnitřních českých poměrů. Naopak, spíše on zasahoval do Rakous a vládl císaři. Nyní se však vzbouřenci utíkali k císaři o pomoc a dávali mu českou korunu na pospas, do úplné císařovy libovůle. Na štěstí ovšem Fridrich nebyl •ni tehdy schopen vyvinout dostatečnou energii. Panská jednota odmítala smír i proto, že se její řady rozšiřovaly. Biskup Tas se spolu s moravskými katolickými městy připojil v létě 1467 k Zelenohorské jednotě a zahnal rozpaky a váhání. Moravští katolíci zprvu organizovali vlastní svaz, postupně se \ lak sblížili se Zdeňkem ze Šternberka. Pán Konopiště stával se tak protikrálem a nadějí všech papeženců. Pavel II. jej v březnu 1467 potvrdil ve funkci hejtmana panské ligy a dal mu i zvláštní požehnání pro válku s kacíři. Když takto zmizela poslední naděje na přátelskou dohodu a mírové řešení sporu, přikročil král Jiří k prvým válečným opatřením. 19. dubna 1467 definitivně a veřejně vyzval papeže k boji na život a na smrt. V přítomnosti asi 60 předních osob, katolických i kališnických, odvolal se král Jiří v Králově dvoře k budoucímu koncilu proti Pavlu II. Papež sešel z cesty práva a spravedlnosti a zuří vztekem proti Čechám. Obecný koncil či nástupce Pavlův, který bude zvolen, jsou nadějí českého krále. Od nich očekává právo a spravedlnost. Apelace krále ke koncilu zanechala v účastnících hluboký dojem. Přítomní katolíci, Hilarius, Václav Křižanovský a další kanovníci, pochopili ovšem Apelaci jako definitivní roztržku královu s Římem. Ihned poté opustili Prahu a našli útulek v Plzni. Plzeň totiž už tradičně zaujala nepřátelský postoj ke kališnickému králi a připojila se k Zelenohorské jednotě. Hned po vydání Apelace král Jiří 20. dubna 1467 vydal opo-vědné listy všem odbojníkům. Oznámil jim podle rytířských mravů své nepřátelství a vypověděl jim válku jako lidem, kteří porušili své sliby poddanské poslušnosti a stali se vzbouřenci. Ani slovem král nepřipomněl náboženské rozpory, ač jednota stále více vydávala boj proti kacířům pod vedením papeže za hlavní smysl svého odboje. Teprve tehdy král odňal vzbouřencům i zemské úřady. Na místo Zdeňka ze Šternberka nastoupil jako nejvyšší purkrabí pražský kališník Zdeněk Kostka z Postupic, pán Litomyšle. Neznamenalo to ovšem vůbec, že by kališníci nahradili v zemských úřadech všechny katolíky. I po vyhlášení války Zelenohorské jednotě zůstali mnozí katoličtí šlechtici po boku králově. Nejvyšším hofmistrem byl i nadále Lev z Rožmitálu, nejvyšším komorníkem Jindřich z Michalovic, rehabilitovaný Prokop z Rabštejna podržel úřad nejvyššího kancléře a i v dalších úřadech setrvali reprezentanti katolického panstva. Výmluvně svědčí o přátelských vztazích části katolické šlechty k Jiříkovi list jihočeského pána Viléma z Rábí. Pan Vilém v něm oznamuje papeži, že bude poslouchat i svého krále i papeže. Kdyby však měl být nucen, aby se vzepřel králi, jemuž složil přísahu věrnosti, neuposlechne a zachová se, jak mu velí jeho rytířská čest.
Se šlechtou se i některá města s katolickou většinou nepostavila proti Jiříkovi (jako například Cheb, Loket, Most a Kadaň) a bud zachovala ve válce neutralitu, či přímo pomáhala králi. Okamžitě s opovědnými listy nastoupilo královské vojsko do boje a oblehlo šest hradů Zelenohorské jednoty. Už vzdálenost jednotlivých pevností navzájem - Roudnice, Helfenburk (Hrádek u Úštku), Šternberk, Konopiště, Leštno a Kostelec na Sázavě ukazuje, že se královské oddíly musely rozdělit na několik skupinek a válka dostala svéráznou podobu. Stala se spíše vleklým a úmorným obléháním a drobila se do několika ohnisek. Nejprve padla Roudnice, rozvalen byl Helfenburk, král se zmocnil i Lešt-na a Kostelce na Sázavě. Prvý úder se zdařil a postihl zejména vůdce Zelenohorské jednoty, jemuž většina hradních pevností patřila. Zdeněk ze Šternberka však zatím nastupoval k útoku ze svých rakouských panství, jež mu v roce 1463 daroval císař. Ve vojenském ležení u Jindřichova Hradce on i jeho druhové vypověděli válku „Jiříkovi z Kunštátu a Poděbrad, někdy králi českému". Válka se už nedala zadržet a do českých bojů byla vtahována i cizina, neboť král Jiří i jednota se obraceli o pomoc k zahraničním spojencům.
Modlitební kniha Jiřího z Poděbrad , dar královny Johany Jiříkovi k vánocům 1466
Král adorující trůnícího Krista
Modlící se král, jemuž se zjevuje Kristus – Pravděpodobně vyobrazeníkrále Jiřího z Poděbrad v modlitební knize z r. 1466
Ukázka bohaté výzdoby modlitební knihy krále Jiřího z Poděbrad z roku 1466 - iniciála H postavou modlícího se krále
Panská jednota se pokoušela rozdmýchat proti Jiřímu křižáckou válku a těšila se, že se opět tisíce křižáků z celé Evropy vrhnou proti kacířům. Připomněl jsem v úvodu této kapitoly vyprávění Starého letopisce, jež líčí řádění drobných křižáckých tlup v Čechách. Církvi se však nezdařilo postavit do boje větší křižáckou armádu a o křižáckém tažení mohl legát Rudolf jen snít. Obratná politika Jiříkova znemožnila opakovat vpády do Čech, jak tomu bylo v letech 1420-1431. V okolí Českého království nebylo nikoho, kdo by se odvážil v roce 1467 organizovat křižáckou výpravu proti kališníkům. Marné byly výzvy papeže, marné byly pokusy na říšském sněmu v Norimberce. Říšská knížata byla hluchá k prosbám legátovým, zastávala se českého krále anebo hájila svou neutralitu. Vévoda saský Albrecht vyslovil mínění své i svých druhů: „Chceme být s oběma stranami za dobré, s králem i s papežem a s císařem. Chceme pokud jen možno zůstati neutrálními a u víře dobrými křesťany." Neutralita či spojenectví říšských knížat byla mocným povzbuzením pro českého krále v jeho boji s odbojnou šlechtou. Zelenohorská jednota skládala určité naděje v císaře a v říšský sněm. Její poslové se však marně pokoušeli vzbudit Fridricha z letargie a odtrhnout knížata od spojenectví s českým králem. Papežští nunciové dovedli s nimi sblížit Vratislavské, mimo hranice
české koruny se však nenašel nikdo, kdo by poslal vojska ku pomoci vzbouřencům. Zdeněk ze Šternberka po poradě s legátem Rudolfem zaměřil všechny snahy k polskému králi Kazimírovi a nabídl mu českou korunu. Už dříve přímo papež Pavel II. vybízel katolického krále, aby se ujal země, pleněné kacířským samozvancem. Ovšem král Kazimír viděl příliš dobře do českých poměrů a nedal se zviklat vábnými sliby z Říma. Pozoroval, že král Jiří pevně ovládá zemi a má dost sil, aby zatočil s odbojnými pány. Kazimír nepokrytě sympatizoval s českým králem, neboť sám měl zlé zkušenosti s troufalostí svých vlastních šlechticů. Polský král neviděl v boji panské jednoty zápas o víru, nýbrž vzpouru proti korunovanému mocnáři, vůči němuž byli šlechtici zavázáni poddanskou přísahou. Mimo to se král Jiří k němu znovu obracel s poselstvem a nabízel pevné spojenectví. Polský král dával této ověřené jistotě přednost před dobrodružnými zmatky eventuální intervence. Jedinou laskavost projevil Kazimír panské jednotě na sjezdu ve Vratislavi v prosinci 1467: vyjednával s králem Jiřím o prodloužení příměří se Zelenohorskou jednotou do konce května 1468. Teprve když pan Zdeněk ztroskotal u císaře, v Říši a v Polsku, padl jeho zrak na Matyáše Korvína. Papežská kurie ostatně už dávno toužila po dohodě Vratislavských, Zelenohorské jednoty a uherského krále. Zprvu málo zájmu o energického a silného krále projevili šlechtici, hlasatelé práv stavovské obce. Později pak ani Matyáš Korvín neměl pomyšlení na válku proti Jiříkovi. Z jihu totiž se valily nové turecké armády a královské vojsko muselo posilovat pohraniční pevnosti. Rovněž na východní uherské hranici Vzplanula válka. Multánský vojvoda Štěpán porazil uherská vojska a hrozil vpádem do nitra Uher. Teprve když Matyáš uklidnil útočníky, obrátil svou pozornost k prosbám panské jednoty a k novým nabídkám papeže. Panské poselstvo přišlo za uherským králem do Trnavy. V březnu 1468 bylo toto slovenské město jevištěm válečného prohlášení. Matyáš Korvín vyhlásil válku Jiříkovu synovi Viktorinovi za to, že vpadl do Rakous a ohrozil císaře. Uherský král najednou se stával mstitelem císařovým! Válka proti Viktorinovi rovnala se vyhlášení války českému králi. Konečně se splnily sny papežských legátů. Pavel II. měl od března 1468 vrchního velitele křižácké armády, která se chystala z kořenů vyrvat kacířské býlí v Čechách. Jeden z kardinálů, Jakub Piccolomini, vyjádřil radost kurie i naděje kladené v křižáky Matyášovy: „Aj nepřátelé naši položeni budou za podnože nohou našich. Nebo - aj, oči naše nad královstvím hříšným, aby vyhlazeno bylo s tváře země. Prositi budeme boha zástupův a pomáhati hlasem církve králi zbožnému, aby když on bojuje, dštily na hříšníky české oheň a síra, i duch vichřice ať je podílem kalicha jejich, pro kterýž tolik prolevají krve své a cizí." Král Jiří přijal vyhlášení války zmužile a okamžitě poslal vojska na česko-rakouskou hranici, odkud se čekal vpád křižáků. Sám také už 17. dubna dorazil ke Znojmu a připravoval obranu země. Ani v tomto okamžiku však se ještě nevzdával naděje, že by bylo možno válku odvrátit. Obrátil se na Matyáše Korvína listem, v němž projevil nedůvěru v motivy útočné války. Cožpak nebylo králi uherskému známo, že si český král nejednou stěžoval na císaře? Nemůže být nazván rušitelem smluv, neboť naopak právě císař nedodržel své sliby a smluvní závazky. „Pak haníce nás křivě i nešlechetně, zdá se, jako byste chtěli hned věčné mezi námi zbuditi nenávisti a záští. Však - když se Vám chtělo válčiti s námi, měli ste aspoň zdržeti se utrhání, které k vítězství nic Vám nepomáhá, smíření pak naše činí nesnadnějším." I nad propastí křižácké války stále ještě král Jiří přemýšlí o zatarasených cestách k míru. Nečiní tak ze zbabělosti, nejde o taktický manévr. Srdce přesvědčeného mírotvorce a velikého politika chví se obavami i mizícími nadějemi. Na moravsko-rakouské hranici stanula čelem proti sobě dvě vojska. Matyáš Korvín velel své armádě, jejíž jádro tvořili stálí, dobře cvičení a výborně organizovaní žoldnéři.
Král Jiří neměl (ak početné stálé vojsko a spolehl především na zemskou hotovost, kterou mu poskytli šlechtici a města. Ukázalo se, že právě převaha výtečně cvičených profesionálů nakloní vítězství ve pro-spěch uherského krále. Matyášovi se podařilo penězi získat i četné české velitele, kteří se osvědčili v uherském vojsku už v dřívějších lojích a válkách. Za všechny připomenu Jana Jiskru z Brandýsa, který se nyní účastnil ve vojscích Matyášových křižácké výpravy proti králi Jiřímu. Uherský král obratně využil bohatství slovenských dolů i centralizované správy státu a opatřil si i s pomocí papežských subsidií dostatek žoldu pro ostřílené a obratné profe-sionály-žoldnéře. Vojenská převaha Matyášova také rozhodla prvé střetnutí na moravsko-rakouské hranici. Nejprve obě armády ležely tři týdny u města Lávy, aniž se kdo z nich odvážil zaútočit. Došlo dokonce k pokusu o vyjednávání. Známe podmínky, jež si kladl Matyáš. Král Jiří měl vrátit panstvu dobyté hrady a uherskému králi měl vydat nejdůležitější pevnost na jižní Moravě, brněnský Spilberk. Císař měl být ponechán na pokoji a oba králové by se sešli a dojednali by pokusy o smíření Čech s Římem. Král Jiří nemohl však takové návrhy přijmout, neboť tím by se byl dal zcela na pospas panstvu a Matyášovi. Nebyly to podmínky smíru, nýbrž kapitulace. Proto se vyjednavačům nepodařilo uzavřít příměří a válka pokračovala. Král Jiří se nemohl odvážit, jsa si vědom vojenské převahy útočníků, vzdorovat uherské přesile a ustupoval od Znojma do nitra Moravy. Marné jsou pokusy líčit tento ústup jako promyšlenou taktiku. Uherský tlak prostě posouval bitevní pole na Moravu a král Jiří se neodvážil svést s agresorem rozhodující bitvu. Jednal asi správně, neboť sotva by byl býval s to porazit sebevědomé křižáky. Podařilo se mu však alespoň udržet na ústupu pořádek a nepodlehnout panice. Jaké slabiny mělo české vojsko, ukázalo se u Třebíče. Oddílům velel kníže Viktorin z Poděbrad a jeho úkolem bylo zadržet uherské vetřelce. Hradby Třebíče však neodolaly a 14. května 1468 už Uhři město ovládli. Viktorin se stěží zachránil v dobře opevněném třebíčském klášteře a uherská vojska jej sevřela ze všech stran. Ztráta Třebíče byla signálem k uherské okupaci Moravy. Král Jiří utrpěl prvý vážný nezdar ve své vojenské činnosti. Sám — osobně - se ovšem nepodílel na vojenském velení, vylučoval to i jeho zdravotní stav. Velitelskými úkoly pověřoval své syny, a jak se ukázalo, bylo to zcela mylné počínání. Viktorin byl uzavřen na třebíčském klášteře a jeho bratr Jindřich v čele posil se ho marně snažil vysvobodit. Ba dopadl nakonec ještě hůř než kníže Viktorin. Před Třebíčí byla česká vojska poražena a Jindřich stěží zachránil holý život. Král Jiří příliš podléhal svým dynastickým představám a četní přátelé mu právem zazlívali, že vkládá na své nezkušené syny tak náročné vojenské úkoly a neobrací se raději k osvědčeným válečníkům a znalcům válečné taktiky, jako byl například Václav Vlček z Čenova. Zdá se, že vpád uherského vojska na Moravu byl jenom součástí rozsáhlého plánu křižácké výpravy do Čech. Současně totiž ze severu vtrhly do Pojizeří oddíly slezských a lužických katolíků a pronikly až k Turnovu. Jenom vítězství pana z Michalovic jim zabránilo v pochodu ku Praze. V jižních Čechách pak válečnou činnost zahájil a řídil syn Zdeňkův, Jan ze Šternberka. S pomocí uherských oddílů porazil Jiříkovy spojence u Telče a u Vod-ňan. František Palacký mluví o osmi „strastných nedělích" od poloviny srpna do poloviny října 1468, jež naplnily kalich hořkosti českého krále. Lze však říci, že vcelku od jara 1468 stíhala krále Jiřího rána za ranou, porážka následovala za porážkou. Teprve po velkém vypětí sil a za cenu ztráty celého oddílu podařilo se v noci z 5. na 6. června vysvobodit knížete Viktorina, o němž Matyáš už hovořil jako o svém zajatci. Třebíčská posádka mezitím už také snědla všechny koně a byla na pokraji zoufalství. Král Jiří vyslal z Polné, odkud řídil obranu země, k Třebíči další posily a
pomocí dopisů vysílaných na šípech se velitelé domluvili s obleženými. Části vojska, vedené Viktorinem, podařilo se probít oblehateli a dorazit na Polnou. Zbytek však zůstal na milost a ne-milost Matyášovi. Ve vojenském ležení Matyášově u Třebíče vládla mezitím spokojenost a dobrá nálada. Po boku králově byl neustále Zdeněk ze Šternberka a Hilarius Litoměřický, představitelé katolického odboje. Všichni soudili, že jim vítězství u Třebíče otevírá bránu do Čech a k úplnému vítězství nad Jiříkem. Král Jiří však dovedl soustředit rozptýlené části svých poražených vojsk a zastavil postup uherských armád ke Kutné Hoře. Král Matyáš vyzýval k energickým akcím své slezské spojence a po poradách a bedlivém zvážení situace se rozhodl, že si podmaní Moravu. Sám pokračoval ve vítězném tažení do Olomouce. Stejně jako Brno, i Olomouc uvítala uherského krále jako osvoboditele a slavného vítěze nad kacíři. V létě 1468 zbyla na Moravě už jen tři místa, kde trval odpor vojsk, věrných králi Jiřímu: Spilberk, Uherské I Iradiště a klášter Hradiště u Olomouce. Jinak byla Morava plně v moci uherského krále. Ovšemže tak výrazná vítězství uherských vojsk přesvědčila kolísavé a rozpolcené. Rady Jiříkových přátel mezi katolíky řídly. Jan z Rožmberka přešel s vlajícími prapory do houfu Zelenohorské jednoty, a i město Budějovice zradilo českého krále. Pod vedením Matyáše Korvína sešli se všichni odboj nici v Olomouci a připravovali nové válečné akce proti kacířům. Král Jiří prožíval nejtěžší období svého života. Jeho vojska, rozptýlená do všech stran, prohrávala bitvu za bitvou. Do konce října 1468 ztratil český král Lužici a Slezsko. Zradila a na stranu Matyášovu přešla nejen města, ale i šlechtici, padly pevné hradní pevnosti, jež Jiří považoval za spolehlivé opory své moci. Rychlá ztráta Lužice a Slezska byla i důsledkem nesprávné královy politiky vůči vedlejším zemím koruny české. Král Jiří ve svých centralizačních snahách položil přílišnou váhu na své české přátele a pomocníky. Jim svěřoval zemské úřady, je pověřoval i vedoucími funkcemi ve vedlejších zemích. Ukázal jsem, jaký prospěch tato politika přinášela pro uklidnění ambicí české šlechty. Na druhé straně však stavové lužičtí a slezští projevovali stále zřetelnější nespokojenost s tuhou centralizací a s nadvládou českých královských úředníků. Přičteme-li k těmto příčinám nespokojenosti vedlejších zemí i motivy náboženské (Lužice i Slezsko byly oblasti katolické!) a národnostní (většinou v čele byli němečtí šlechtici a patricijové), pochopíme, proč papežská agitace našla tak výrazný ohlas v Lužici a ve Slezsku. Do konce roku 1468 se vláda Jiříkova omezila jen na Čechy. Na Moravě mezitím padlo Hradiště u Olomouce a jen Uherské Hradiště nadále vzdorovalo uherskému vojsku. Nešlo tu však jen o území a o hrady. Král Jiří ztratil v oněch „osmi strastných nedělích" i dva ze svých nejbližších přátel. Bitva u Turnova a šarvátky s pronikajícími Slezáky vzaly život katolickému druhu Jiříkovu panu Jindřichovi z Michalovic, pánu Mladé Boleslave. Odešel v něm jeden z předních představitelů umírněných katolíků, který věrně vytrval po boku svého krále. Ještě těžší ztráta postihla krále Jiřího smrtí pana Zdeňka Kostky z Po-stupic. Pan Kostka, povýšený Jiříkem z rytíře do panského stavu, byl královým nejdůvěrnějším přítelem. S ním se Jiří radil, jeho považoval za svého nejbližšího druha, s ním projednával zejména všechny otázky vnitropolitické. Panu Kostkovi též svěřil úkol vymanit z obležení statečnou posádku v Uherském Hradišti. Na pochodu na Moravu přepadl však slavný Matyášův válečník František z Háje Kostkovy oddíly mezi Zábřehem a Mohelnicí a porazil je. Zdeněk Kostka byl v boji smrtelně raněn a vydechl naposled na hradě Zábřehu u pana Jiřího Tunkla z Brníčka. K dovršení neštěstí se právě v té době panská jednota zmocnila i pohraničního hradu Polné. Z Moravy se uherské vojsko začalo posouvat do Čech. Blížila se rozhodná chvíle křižácké výpravy.
Všechen čas krále Jiřího pohlcovaly válečné přípravy, shánění a ozbrojování vojska. Svůj hlavní stan rozbil v Kutné Hoře. Považoval za prvořadou povinnost ubránit stříbrné srdce království, doly i mincovnu, a zároveň odtud chtěl položil závoru na Českomoravské vysočině proti pronikajícím uherským oddílům. Zejména lehká jízda Matyášova podnikala daleké loupežné nájezdy a značila si cestu požáry vesnických chalup. Kolem krále Jiřího se opět semkla zemská hotovost. Současníci upozorňují, že ve vojsku převažovali venkovští poddaní a měšťané. Na ně totiž nejbrutálněji doléhaly hrůzy nájezdů uherských vetřelců. Mimoto kališničtí kněží rozvinuli horlivou činnost kazatelskou, volajíce do zbraně na obranu kalicha a rodné země. K obraně vlasti vyzýval i slavný manifest vydaný k Novému roku 1469. List „starých Čechuov, pravých milovníkův a obhájcův pravdy Kristovy, též jazyka českého" horlil proti papeži, „odpornému sluhovi pána svého". Papež chce zkaziti „tu svatou pravdu a jazyk český", a proto poštval do války proti Čechám Němce a uherského krále. Matyáš hledá nyní, „kterak by milovníky pravdy Kristovy a pravé Čechy sežral." Avšak Češi nemají ztrácet odvahu, není čas ke strachu. Je třeba si jen vzpomenout na husitskou revoluci, na boje husitů se záplavami křižáků. Před lety „maličko věrných Čechův s bratrem Zižkou slavné paměti, nebranných n nahých, samou vírou Kristovou oděných" nejenže se ubránilo, ale zahnalo dokonce na útěk obrovské armády křižáků. Ani dnes bůh neopustí své věrné Čechy. „Není ukrácena ruka Páně!" (cstliže na českou zemi dopadly kruté rány, jestliže česká vojska prohrávají, je to jen trest boží, který bičuje „pejchu českou". Icstliže však Čechové odmrští nezpůsoby a hříšné návyky, bůh dopřeje vítězství českým zbraním. Nelze ovšem čekati trpně, až cizáci vpadnou k rodným vsím, městům a k hradům. Už dnes je nutno táhnout polem a šikovati se ve vojenské zástupy. Po krajích a ve městech, k obraně „tak velkých darů božích", nechť se seskupí vojska, každý kdo může, ať vezme zbroj a meč a hájí kalich a rodnou zemi. Vlastenecký patos kališnického manifestu kupodivu ani jediným slůvkem nerozezněl jméno českého krále. Ani jednou nevystoupí vedle jména Zižkova jméno jeho domnělého kmotřence. Král Jiří jako by stál mimo toto lidové hnutí, jež se opět seskupovalo kolem kališnických kazatelen a valilo se jako povodeň po Čechách. Všechno, co víme v té době o králi Jiřím, svědčí o tom, že ani v této zoufalé situaci neopustil král své osvědčené zásady. Organizoval a vyzbrojoval neúnavně armádu nikoliv jako vojsko lidové, nýbrž jako tradiční oddíly pravidelné stavovské armády. Samozřejmě že mu přišla vhod činnost kazatelů, jež přiměla vá-havce k účasti na obraně země, avšak přímo na lidové hnutí král Jiří nespoléhal. Nebylo totiž vyloučeno, že by se bylo z lidové obranné války mohlo vyklubat lidové povstání - a tomu chtěl král Jiří zabránit. A snad ani proto se neztotožnil s kališnickým hnutím, jež se seskupovalo kolem vlasteneckého manifestu. A jako král Jiří nebyl nadšen lidovým hnutím, nedal se strhnout ani k jednostrannému přitakání kaíišníkům. I ve chvílích, kdy se do Čech valily křižácké hordy, nadále pevně hájil zásadu vlády „dvojího lidu". Už po apelaci ke koncilu v roce 1467 odmítl Ro-kycanovu žádost a nepostoupil kaíišníkům chrám svatého Víta. I když Hilarius a mnozí kanovníci utekli z Prahy, podržoval král vedle sebe konsistoř utrakvistickou v Týně a katolickou na Hradě. Tehdy se také střetl s Rokycanou, který jednostranně posuzoval vývoj poměrů a domníval se, že udeřila hodina jeho svrchované nadvlády nad katolíky i kališníky. Král Jiří odporoval volenému arcibiskupovi a ukončil spor rázným odmítnutím: „Mistře, dosďs mistroval, nechť my již také mistrujeme." Dal tak znovu najevo, že se cítí být králem i Rokycanovi a že nedopustí, aby kněží rozhodovali ve věcech, jež příslušejí toliko osobám světským. I později, když vypukla válka, vystupoval král Jiří vždy jako vladař ka-lišníků i katolíků. Proto také znovu a znovu mírnil spory kněží obou stran a snažil se udržet při životě zásady své náboženské snášenlivosti.
Na počátku roku 1469 stálo kolem Kutné Hory v bojové pohotovosti početné královské vojsko a začalo budovat záseky na přístupových cestách z Moravy do Čech. Král Jiří se totiž dověděl, že Matyáš Korvín zahájil v lednu 1469 nové válečné tažení a že míří ke Kutné Hoře - tak, jak se správně v Čechách předpokládalo. Král Matyáš musel v roce 1468 přerušit ofenzivu na Moravě pro nedostatek peněz. Většina jeho vojska sloužila totiž v žoldu, a bylo proto třeba značných peněžních obnosů, aby se uspokojily tisíce žoldnéřů. Papežská kurie více slibovala, než posílala. Proto teprve na počátku roku 1469 uherská vojska postupovala z Uher na Moravu. 19. února 1469 se jim podařilo dobýt Špilbcrku, kde se posádka udatně bránila a dělostřelbou ničila brněnské domy. Po pádu Špilberku nestálo však křižákům už nic v cestě, jejich oddíly rychle postupovaly přes Vysočinu k Litomyšli a ke Chrudimi. Lehká uherská jízda se daleko předsunula před jádro vojska a zajížděla překvapivě až do labské nížiny. I král Matyáš se osobně účastnil těchto dobrodružných výpadů. Při útoku proti Chrudimi octl se jeho oddíl v tlaku chrudimského měšťanského vojska, byl poražen a král zajat. Matyáš se ovšem nedal poznat a přestrojení za zbrojného pacholka i plynná znalost češtiny jej zachránily. Nic netušící Chrudimští bezvýznamného zbrojnoše propustili. Neměli ponětí, jaká vzácná kořist jim unikla. Král Jiří se postavil v čelo zemské obrany a postupoval k Vilémovu, aby zabránil spojení jednotlivých uherských proudů. U Vilémova obě vojska stanula proti sobě. Zima byla toho roku velmi (uhá a hluboké závěje zemdlely zejména uherské útočníky. K boji však opět nedošlo, neboť mimo nadání se objevily nové pokusy o příměří, ba dokonce o přátelskou dohodu obou panovníků. Známe jistě všichni obraz Mikoláše Alše, na němž poražený Matyáš chmurně očekává ortel vítěze, velkomyslného krále Jiřího. Alšův obraz však neodpovídá přesně skutečnému průběhu událostí u Vilémova. Je stále ještě množství záhad kolem překvapujícího setkání Jiříkova s někdejším přítelem. Zdá se, že iniciativa vzešla od Matyáše, jenž netušil, že ho v zasněžených kopcích uprostřed (lech překvapí mocná, dobře ozbrojená česká armáda, která velmi dobře zná terén a způsobila předsunutým uherským oddílům už mnoho škod. Proto asi král Matyáš vyslal k Jiříkovi svého zajatce, slavného českého diplomata Albrechta Kostku z Postupim jenž nedávno padl do uherského zajetí, a nabídl jednání o příměří. Snad už tehdy Matyáš spekuloval s mírumilovností svého někdejšího tchána, snad se už předem chystal zneužít dobré vůle Jiříkovy k jednání. Král Jiří návrhy přijal, neboř vždy dával přednost dohodě před krvavým bojem a byl vždy realistou v odhadu možností a daného stavu věcí. A tak se vytvořila scéna, jež nás vzrušuje a překvapuje svou bizarností. Krutá zima svírá kraj, sněhové závěje zavalily cesty i rozedranou chalupu ve vsi Uhrově. Pod dřevěnými povály sedí a rozmlouvají mezi čtyřma očima dva bývalí přátelé, nyní velitelé nepřátelských vojsk, dva králové sousedních zemí, dva přední evropští vladaři. Nemáme zachován zápis o předmětu rozhovoru, víme jen, že šli spolu „do jedné velmi špatné jistebky v ty časy spálené a tam sou mezi sebou rokovali. A co sou rokovali, žádný jest nevěděl". Jisté je též, že se dohadovali o smíření a že se shodli na příměří. Kdo byl vítězem a kdo poraženým? Katoličtí i současníci naznačují, že šlo o vzájemné kompromisy a za ně že Matyáš slíbil svou přímluvu u papeže za potvrzení kompaktát. České prameny - bohužel zachované jen z pozdějšího znění -mluví o vítězství Jiříkově. Král Jiří prý „vida Matyáše ztraceného a moha jeho míti tu po své vůli i se všemi pány svými nepřáteli a jim odplatiti zlým za zlé, poddal se ke smlouvě". Češi, zvláště prý chudina, velmi žehrali na krále, že nechce dovolit boj proti Uhrům, „velmi za zlé měli sou králi Jiřímu, že s ním ve smlouvu vstoupil".
Rýmovaná kronika dokonce praví: „Král uherský tomu srozuměl, že by nikoli z Čech bez škody ujel, i vymluvil se, jakž moha, králi českému ostaviv lstivá slova." Kdyby tomu ovšem bylo tak, jak vyprávějí letopisci, byl by Jiřík naivním prosťáčkem, který sedl na lep vychytralému poražená. Střetnutí u Vilémova pak by bylo ve skutečnosti zajetím Matyášovým a drtivou porážkou uherského vojska. Vítězi padla přece do rukou kořist nejvzácnější, velitel křižácké výpravy, král Matyáš. A místo aby král Jiří jej zdrtil, pokořil, sám se nabídl k potupnému jednání... Ne - tento obraz neodpovídá ničemu, co až dosud o Jiřím z Poděbrad známe. Vzpomeňme, jak dovedl hospodařit s poraženými nepřáteli, vzpomeňme na Menharta z Hradce a na hraběte z Gery, vzpomeňme však i na tajné dohody s císařem proti Matyáši Korvínovi! Politik, který měl takové zkušenosti, nemohl naráz propadnout naivní důvěře v zázraky, nemohl přece věřit, že by poražený zajatec bez jediné záruky splnil tak dalekosáhlé sliby. Scéna uhrovská není tedy jevištěm Jiříkovy převahy nad Matyášem, je to spíše bizarní diplomatické setkání dvou rovnocenných soupeřů, kteří si vzájemně uvědomují svou sílu i možnosti vítězství či prohry. Snad se mohlo tehdy některým českým oddílům zdát, že jsou v převaze, že už mají Uhry v pytli, že už není třeba nic jiného než „nepřáteli své skrotiti a jim rohy srážeti" - avšak jen vrchní velitel a lidé se širším rozhledem věděli, jak by dopadlo skutečné měření sil. Král Jiří odhadoval, zdá se, velmi kriticky možnosti své armády, a proto přistoupil na nabídky příměří. Po rozmluvě mezi čtyřma očima konala se hostina, jež je ještě - pokud je vůbec možné fantastičtější a bizarnější než schůzka v polospálené chalupě v Uhrově. Král Matyáš pozval Jiříka, ' aby spolu poobědvali ve vsi Uhelné Příbrami u Chotěboře. V polozbořené vesnici hodují dva soupeři obklopeni nejbližšími přáteli. Král Jiří přijel se svými syny, kolem Matyáše sedí uherští magnáti, je tu i zrádný Zdeněk ze Šternberka. Hosté se přivítali s hostitelem, podali si ruce, jen Zdeněk prý odmítl podat „kacíři" svou ruku. Jiří se tvářil, jako by neslyšel urážlivou poznámku, a hodoval se svými spolustolovníky v přátelství, s úsměvy, se žerty. Při hostině bylo potvrzeno příměří a umluveno, že 24. března 1469 bude v Olomouci sjezd, na němž se panovníci domluví o společném zásahu v Římě ve prospěch kompaktát i o dalších sporných věcech. „Tu král uherský mnohé řeči poče vymlúvati, že má krále českého vše rovné potkati, aby se v Moravě sjeli a o vše věci konec mezi sebú vzeli." A v Uhelné Příbrami uprostřed úsměvů a přátelské radosti krái |iří zřejmě podlehl klamné důvěře v Matyášovy sliby. Po zemi se bleskem rozšířila zpráva o příměří a zakrátko i okolnizeme věděly, že křižácká výprava do Cech se skončila překvapivým smírem obou soupeřů. K 1. březnu rozpustil král Jin zemskou hotovost a spěchal do Prahy, aby se připravil na olomoucké jednaní. Válka byla zažehnána, mír byl opět hostem ve zmučené zemi, a král pevně věřil, že se mu v jednáních podaří přivést svou pn k vítěznému dovršení. Řehoř z Heimburku vystihl náladu vanoucí tehdy na pražském dvoře a napsal: „Věc našeho krále stale se lepší -Mému panu králi všechny jeho věci se daří a on vítězi na všech stranách, to vězte bez pochyb!"
Kapitola XVI.
VÁLKA POKRAČUJE Ať už nazveme Vilémov vítězstvím či pastí, ať pohlížíme na postoj Jiříkův jako na prozřetelný a promyšlený čin či jako na snahu po krátkodobém oddechu, či dokonce jako na částečné selhání, nelze nevidět, že zlom roku 1468-1469 přinesl i důkladný zvrat ve válečném štěstí. Kolo Štěstěny se opět pohnulo a Jiříkovi znenadání přineslo nové úspěchy. V prosinci 1468 se konečně vzdalo pyšné sídlo zrádného Zdeňka - Konopiště. Z rozsáhlých bašt po několik týdnů Jiříkova dělostřelba pustošila konopištské opevnění a přiměla posádku ke vzdání. Současně se kníže Viktorin zmocnil města Ostrova u Uherského Hradiště a prorazil i okruh oblehatelů kolem jediné Jiříkovy pevnosti na Moravě. Statečná posádka v Uherském Hradišti dostala od Viktorina nové zásoby jídla a pití, dostala zbraně a střelivo a mohla dále klást odpor v týlu uherské armády. Ani zahraniční politika nepřinášela králi Jiřímu nic hrozivého. Polský král Kazimír tvrdě odolával svodům papežských návrhů a uherských náhončích a odmítal podílet se na křižácké výpravě proti Čechám. Kazimír neposkytoval sluchu tajným papežským nabídkám české koruny a nenalezl zalíbení ani v opětovných poselstvích panské jednoty. Naproti tomu Albrecht Kostka z Postu-pic jménem Jiříkovým naladil znovu přátelsky Kazimíra v poměru k českému králi. Král Jiřík děkoval polskému králi za dosavadní přátelský postoj a prohlašoval, že držel dlouho příměří s panskou jednotou především proto, že o to Kazimír usiloval. V krakovských jednáních už v květnu 1468 pan Kostka naznačil, že by král Jiří byl ochoten uvažovat o nástupnictví polských princů v Cechách. Dalekosáhlý obrat v zahraniční politice ohlašoval ostatně už dříve král Jiří ve svých listinách připomínkami slovanské vzájemnosti. Například v manifestu proti zrádné vzpouře Zelenohorské jednoty a spolku s králem Matyášem horlil král Jiří proti těm Cechům, kteří se spolčují s cizáky a směřují „ke zkažení království našeho a jazyka našeho slovanského". I v prvých nabídkách polské kandidatury dával král Jiří zaznít slovanské myšlence. V Krakově ovšem spíše pan Kostka zkoumal, jak bude Kazimír na náměty reagovat. Vlastní program polského nástup-nictví připravil pak král Jiří až později. Ani císař nebyl s to v letech 1468-69 Jiřímu uškodit. Přestože s ním byl český král ve válce, celé břímě bojů nesl král Matyáš, který se s císařem dohodl a zastupoval jej v době císařské cesty do Říma. Stále ještě neznáme důvody, které vedly štýrského zahradníka, ozdobeného už císařskou korunou, k nové cestě za papežem. O jeho pouti kolovaly fantastické dohady. Nechyběly ani hlasy, tvrdící, že císař chce v Římě obléci mnišské roucho a opustit svody hříšného světa. Král Jiří pomocí svých informátorů zvěděl velmi záhy o úmyslech císařových a spojoval cestu do Říma se světovládnými plány Fridricha III. Jiné dohady pak kolovaly kolem domnělého císařova plánu táhnout proti Turkům, ba nechyběly ani pověsti, že císař odevzdá své žezlo papeži. Jiní pozorovatelé však realisticky upozorňovali, že císař přijel do Itálie jen proto, aby si nahrabal zlaťáky za prodej privilegií a milostí. Skutečnost však ohromila i nejkritičtější evropské politiky. Už snad od dob Canossy se nestalo, aby korunovaný císař projevil tolik pokory před papežem, jak učinil Fridrich III. Ten, jenž i k svému jménu připojoval hrdý titul císaře, z boží milosti, poklekl dvakrát na kolena před Pavlem II. a nejprve mu políbil nohy. Teprve potom se odvážil zdvihnout zraky a políbil „svatému otci" ruku. V rozhovoru pak s pokorně schýlenou hlavou oddaně naslouchal moudrostem a jen horlivě přitakával všemu, co bývalý benátský kupec rozšafně vykládal. Ani na veřejnosti, před zástupy lidí, neostýchal se císař vystavit na odiv svou pokornou poníženost. Trůn Fridrichův byl postaven tak, že hlavou císař ani nedosahoval k nohám papežovým, neboť papežský stolec byl tak vy-
výšen. Fridrich neváhal dokonce v duchu středověkého ceremoniálu obléci roucho jáhenské a ministroval při mši, kterou celebroval Pavel II. Císař ministrantem velekněze církve římské - to byl pro veřejnost více než výmluvný symbol naprosté podřízenosti moci světské moci církevní. Zatímco český král bojoval proti papeži, císař mu poníženě posluhoval. Jako nejponíženější sluha mu pomáhal při odjezdu z chrámu do koňského sedla a oddaně mu přidržoval třmen. Rím i svět viděly, jak ubohou hlavu nese Říše, jak se císař proměnil v Měsíc, který září jen proto, že mu světlo dává Slunce-papež. Pro krále Jiřího byla pak tato zbožná pouť císařova jen dalším upozorněním, že nelze na císaře vůbec spolehnout, že však ovšem též není důvodů bát se tohoto neschopného sluhy papežova. Ani na říšském sněmu však papež nenašel ochotné spolubojovníky, kteří by byli oblékli bojovné roucho s křížem a včlenili se do vojsk Matyášových. Dne 19. února se sešel v Režně nový říšský sněm. Předsedal mu papežský legát Vavřinec Rovarella, vyslaný do Říše proto, aby připravil křižáckou výpravu. Papež a císař svorně navrhovali, aby o svatém Janu vtrhlo do Čech křižácké vojsko v síle 24.000 žoldnéřů pod vedením některého z kurfiřtů. Rovarella vyšperkoval návrh sliby nebeských odměn a hrozbami „odporným kacířům", říšská knížata však ani nedojal, ani nezískal. Nejenže nenašel velitele a vojáky, ale nedosáhl ani, aby se knížata zavázala vybrat papeži zvláštní daň proti kacířům. Diskutovalo se dny a týdny a nebylo shody mezi sněmovníky. Král Jiří měl množství přátel a stoupenců, a papežský legát nedovedl zlomit jejich odpor ke křižácké výpravě. Vzrušená debata a změť názorů dosáhla na sněmu vrcholu 10. března, kdy do Řezna dorazil spěšný posel s neuvěřitelnou zvěstí, že král Matyáš uzavřel s králem Jiřím příměří. Kardinál Rovarella zprvu odmítl takové pověsti jako dílo nepřátel církve, a dlouho se zdráhal věřit i listu Matyášovu, který mu byl do Řezna doručen. Jan z Krumlova, vyslanec Zelenohorské jednoty na říšském sněmu, píše o úděsném ohlase vilémovských dohod v Režně: „A když to jest kněz legát uslyšal, velme sě jest rozhněval. I slyšal sem, že jest se domnieval, žeby list ten od někoho jiného složen byl a omylný." Rovarella dokonce požádal jednoho českého sekretáře, aby prozkoumal písmo a styl Matyášova dopisu. Až když jej odborníci ujistili o pravosti dokumentu, legát uvěřil a okamžitě rozpustil říšský sněm. Už 12. března byl na cestě za Matyášem spěchal rozmluvit veliteli křižácké výpravy jeho neuvážený čin. Král Jiří se mezitím odebral z Prahy k Olomouci a usídlil se na Šternberků, na hradě pana Albrechta Kostky. Dal přednost liradu přítele před klášterem Hradiště, který prý mu král Matyáš dával k dispozici. Na počátku dubna 1469 už bylo kolem Jiříka shromážděno panstvo české i moravské, synové Viktorin a Jindřich, kníže olešnický Konrád Černý, kníže těšínský Přemysl a mnoho jiných význačných osob. Původně stanovený termín schůzky nebyl - jak to bylo obvyklé — dodržen a oba panovníci se setkali teprve 7. dubna. V polích mezi Olomoucí a Šternberkem stály stany a v jednom z nich oba králové beze svědků jednali celý den. Navečer po prvém dni jednání odjížděl Jiří na Šternberk a Matyáš do Olomouce. Spolu s uherským králem jelo i Jiříkovo poselstvo, v němž byli knížata Viktorin a Jindřich a představitelé stavovské obce. Matyáš Korvín se k nim choval velmi uctivě a snažil se je představit papežským legátům Rudolfovi z Růdes-heimu a Rovarellovi, jenž mezitím už dorazil do Olomouce z ře-zenského sněmu. Papežští legáti měli přijmout od Jiříka návrhy k smíru. Rovarella i Rudesheim se však ukázali jako nesmiřitelní nepřátelé kacířů. Odmítli vůbec posly přijmout a vyhlásili v Olomouci interdikt, zákaz bohoslužeb a církevních obřadů, dokud ve zdech města dlí „drzí kacíři". Na domluvy Matyášovy sestavil Rovarella několik podmínek, jež měl král Jiří bez odmluvy přijmout. Kdyby tak byl učinil, podrobil se na milost a nemilost papeži, vzdal se kalicha, ztratil by vedlejší země a stal by se leníkem
uherského krále. Tak si papežští legáti představovali usmíření! Král Jiří se ani v té chvíli nevzdal naděje, že bude možné se shodnout, sjednat obapolnou dohodu. Vyslal dokonce katolíka Beneše z Veitmile a kališníka Petra Kdulince z Ostroměře za Zdeňkem ze Šternberka a žádal jej, aby se přičinil o čestné smíření sporů. Pan Zdeněk však povýšeně tyto návrhy odmítl a rozezleně zaútočil proti Jiříkovi. Obviňoval jej, že on prý je původcem těchto válek. „Však to způsobil pán váš křivou přísahou," vykládal Jiříkovým poslům, „a spravedlivý bůh dopustil na vás to pro něho, an i s pomocníky svými nešlechetně připravil o život milostivého někdy pána našeho krále Ladislava." Nenávist až za hrob čiší ze slov Zdeňkových. Ačkoliv v době Ladislavově smrti byl Šternberk ve Francii, ačkoliv jménem stavů vyhlásil volbu Jiříkovu a přísahal mu věrnost - nyní už v českém králi viděl jen kacíře, zločince. Když se Jiříka zastal nejen kališník Kdulinec, ale i katolík Beneš, rozkřikl se naň pan Zdeněk: „Styď se v hrdlo své, Beneši, že pomáháš sám proti své víře, vždyť ty jsi horší než žid nebo kacíř!" Vzteklá nenávist nezná snášenlivosti, nesnášenlivá domýšlivost si žádá krve protivníka. Nevíme, jak se vyvíjel postoj Matyášův k Jiříkovi. Nechci podezírat uherského krále z čiré věrolomnosti a z podlého pokrytectví. Snad opravdu měl dobrou vůli skoncovat válku proti Jiřímu a najít pro sebe výhodný kompromis. Snad vskutku příčinou j zrady daného slova byl tlak legátů a panské jednoty. Slyšíme, že j prý Rovarella dokonce králi radil, aby uvěznil Jiříkovy posly -i s oběma syny, a tím aby si zjednal naprostou převahu nad svým soupeřem. Matyáš prý odmítl podlé rady a propustil v pokoji poselstvo z Olomouce. Nedovedl však odolávat dalším svodům, s nimiž legáti vystupovali. Již 7. dubna - tedy v týž den, kdy Matyáš a Jiří ve stanu jednali o míru - svolal legát Rudolf z Rů-desheimu katolické panstvo a diskutoval s ním o příštím novém českém králi. 12. dubna pak už Zdeněk ze Šternberka přišel s návrhem, aby stavové zvolili českým králem Matyáše Korvína. Jeho návrh byl přijat se souhlasem legáta i zástupců šlechty, moravských měst a Plzně i Budějovic. Když poselstvo oznámilo Matyášovi, že ho odbojní stavové hodlají zvolit českým králem, setkalo se kupodivu s rozpaky a s odklady. Váhal vskutku Matyáš přijmout českou korunu? Byly jeho rozpaky předstírané, nebo byly jen součástí klamavé taktiky? Nedělal Korvín úmyslně ze sebe obětního beránka? Nevytvářel záměrně legendu o nátlaku církve a panstva? Prameny nám neumožňují přesně odpovědět ani na jednu z těchto otázek. Víme jen, že 13. dubna na české návrhy odpověděl vyhýbavě a že v příštích dnech vyslovil podmínky, za nichž by byl ochoten královskou korunu přijmout. Mimo jiné poukazoval i na to, že se ani císaři Zikmundovi před lety nepodařilo porazit kacíře a válkou dobýt českou korunu. Podaří se to nyní Matyášovi? Je potřeba mnoha žoldnéřů, velkých sum peněz. Zaplatí stavové české koruny Matyášovi 250.000 zlatých? Když Zdeněk ze Šternberka začal smlouvat o výši sumy, naznačil Korvín, aby mu páni pomohli naléhat na papežské legáty a církev, aby mu vyplatila 200.000 zlatých. „I povím vám cele mysl svou. Mluvte s pány legáty, ať mi pojistí pomoc ve výši 200.000 zlatých ze všech zemí křesťanstva, a já se uváži v české království, vyplením kacířství a nebudu žádati od nich ani od otce svatého papeže ani penízku navíc." Taktika? Vyděračství? Opatrnost? Nelze se ubránit dojmu, že Matyáš užíval nabídky české koruny k tlaku na římskou kurii a tím i k získání hmotného prospěchu. V době, kdy jednal o českou korunu, už dávno odepsal své sliby, své přátelské návrhy, své čestné slovo, dané králi Jiřímu. Jiřík zatím ovšem neměl tušení, co se v Olomouci děje. Docházela ho sice varování, špehové jistě leccos mohli přinést o zrádném paktování, členové královské rady ho zapřísahali, aby nedůvěřoval Matyášovi. Co si však počít, jestliže jednání nebylo skončeno? Jaké stanovisko zaujmout vůči králi, jenž ustavičně podával důkazy své dobré
vůle a mluvil jen a jen o smířeni? Poslední schůzka obou králů se konala 20. dubna 1469 opět v prostranství mezi panovnickými stany. Král Jiří přijel včas, v určenou hodinu. a dlouho marně vyhlížel příjezd Matyášův. Když uzřel, že se uherský průvod blíží, vyšel mu v ústrety. Uherský král se však tvářil, jako by Jiříka neviděl, prudce projel mimo do svého stanu a ani nepozdravil. Předstíral, že se mu splašil kůň, avšak očití svědkové z Vratislavě si dobře povšimli, že to byl vlastně políček, vyťatý „kacířskému králi". Slušelo se přece pozdraviti staršího člověka a sestoupiti k němu s koně! Když došlo k jednání, překypoval ovšem Matyáš dobrou náladou, smál se, žertoval. Nikdo netušil, že má pod oděvem košili ze železných kroužků, pro případ, že by jeho společník byl stejně zákeřný a lstivý, jako byl on sám. Jiřík neměl rovněž ponětí o tom, že Matyáš se už v té chvíli cítí být českým králem, neboť přijal nabídku volby, a že skutečný český král je vlastně jen hercem ve špatné komedii. Král Jiří se dal ošálit a podlehl veselé náladě. Svolil i k tomu, aby se šaškové obou králů utkali v zápase, který hodovníky rozesmál k slzám. Tragická komedie! Když se navečer Jiřík se svým soupeřem loučil, netušil, že se už do konce života nesetkají tváří v tvář. Marně totiž český král čekal na Šternberků a v Uničově, že Matyáš splní své sliby. Ještě 22. dubna dal sepsat články dohody a opakoval, že legáti by měli zrušit klatbu vyřčenou na českého krále a interdikt, že by Jiří měl dostat glejt pro cestu poselství do Říma, že se král Matyáš přimluví u papeže, aby vyhověl českému králi, a že příměří bude prodlouženo až do letnic 1470. Matyáš však už na návrhy neodpověděl listem, nýbrž okázalou akcí. Ve čtvrtek, na svátek Nalezení sv. Kříže, 3. května 1469 přijal na slavnostním shromáždění v Olomouci českou korunu. A opět to byl osvědčený asistent při korunovacích - Zdeněk ze Šternberka, jenž Matyášovi oznámil, že ho stavové české koruny jednomyslně zvolili novým českým králem. Nic přitom panu Zdeňkovi nevadilo, že v roce 1458 tentýž obřad vykonal s králem Jiřím. V olomouckém biskupském chrámu zazněl Zdeňkův zvučný hlas: „Preláti, páni, rytířstvo a města! Zvolili a přijali jsme nejjasnějšího pána Matyáše krále uherského na království české. Je-liž to vaše vůle a vaše slovo?" „Jest," odpovídalo shromáždění a třikrát hlasitě opakovali odpověď, neboť třikrát pan Zdeněk položil tuto otázku. Potom Matyáš přísahal na evangelium, které drželi arcibiskup ostřihomský a legát Rudolf, a „Te deum lauda-mus" ukončilo volební obřad. Olomoucká volba byla drsnou odpovědí na Jiříkovu důvěru a na jeho návrhy. Král Jiří se dovedl ovládat a nedal nikterak najevo, jak hluboce se ho dotkla faleš Matyášova. Nebyl zvyklý přijímat porážky, a ještě méně snášel potupné urážky, jež mu lstivý Matyáš přichystal. Měl však dosti vnitřních sil, aby zakryl své hluboké roztrpčení. Svědčila o tom ironická slova, jimiž komentoval olomouckou volbu: „Udělají-li v Olomouci jednoho krále českého, uděláme jich v Praze čtyři, a bude jich pak šest; však víme, že také více jest králův uherských, a známe lidi, ježto se píší králi jeruzalémskými, nemajíce ani hrstky země v Jeruzalémě." Jiřík tu narážel i na císaře, který se ještě nedávno nechával titulovat jako uherský král. Úsměvy, žerty, povýšený klid a vyrovnanost - vesměs jen vnější formy, obvyklé zbraně, jimiž Jiřík zaháněl chmurné poučení od Olomouce. Definitivně se musel rozžehnat s představou mírového života země - a to snad byla stejně bolestivá rána jako zrada a faleš bývalého zetě. Řehoř z Heimburka psal v červenci 1469 z Prahy o vnitřním rozpolcení králově: „Král náš uvěřil byl králi uherskému proti radě a vůli všech svých věrných. Nyní vidí, že oklamal se sám. Nepoznal jsem jakživ muže veliké chrabrosti, I jenž by raději chtěl mír. Avšak nyní poučil se, že si ho válkou, nikoliv dobrotou a trpělivostí musí dobývat." Nedomnívám se, že by byl král Jiří až v roce 1469 poznal, že mnohdy nelze mír zabezpečit jinak než bojem. Měl přece v tomto smyslu už nejednu zkušenost, a Řehoř Heimburk spíše přehání důsledky zmaru nadějí v usmíření s králem
Matyášem. Nicméně nelze podceňovat tíhu zklamání, jež dolehla na Jiříka. Blížila se mu padesátka a s ní se ohlašovalo stáří, tělesných sil mu ubývalo a energie už zdaleka nebylo tolik jako v bujných časech mládí. V létě 1469 však opět zazářily schopnosti českého krále, znovu se projevil jako politický génius. Na rozdíl od dřívějších plánů a koncepcí je tentokrát v Jiříkových akcích více rozvahy a klidu, méně horečnatého chvatu. Pestré barvy politické taktiky jako by byly ohlašovaly pokročilý podzim života. Nejprve na sněmu v červnu 1469 nahlas a veřejně zazní z Jiříkových úst návrh na polskou kandidaturu. Nástupcem Jiříkovým nemá být žádný z jeho synů, nýbrž polský kralevic Vladislav, syn Kazimírův. Mnohé sněmovníky nepochybně králův návrh překvapil. Nebylo to tak dávno, co král zabezpečoval cestu na trůn svým synům, říšským knížatům. Ještě odboj panské jednoty vytýkal králi tyto postranní úmysly. Proč nyní onen obrat? V otázce nástupnické osvědčil král Jiří státnickou moudrost, jež nemá obdoby ani u nás, ani ve světových dějinách. Známe houževnatý boj Jiříkův o korunu, víme, jak pečlivě budoval rodový majetek a jak pečoval o lesk královského titulu. A nyní všechno toto mnohaleté úsilí mělo jít mimo jeho rodové prostředí! Jestliže tak usilovně promýšlel historii rodu Přemyslovců a Lucemburků a hřál se vidinou, že položí základní kámen k dynastii Poděbradské, nyní rázem s touto nadějí a se sny o vlastní dynastii skoncoval. Ani na okamžik nepochybuji, že to nebylo lehké rozhodnutí, že tu na vážkách leželo celoživotní dílo Jiříkovo, motivované dynasticky s vírou ve zdatnost poděbradského rodu. Avšak král, který při vší pružnosti a obratnosti dovedl zachovat věrnost ideálům kompaktát a státní svrchovanosti před papežem, dovedl i nadřadit zájmy celku, státu, národa nad zájem osobní. S těžkým srdcem, avšak s dobře uváženým rozhodnutím předstoupil před český sněm a navrhl, aby se Polsko pevněji připjalo k Čechám královskou kandidaturou. Znamenalo to, že v další nové fázi křižácké války bude mít český stát v Polsku nejen neutrálního přítele, nýbrž přímo i spojence. Uznáme-li nepopiratelnou státnickou moudrost Jiříkovu a jeho udivující prozíravost a oddanost věci českého státu, nikterak nezmenšíme jeho zásluhy, upozorníme-li na některé skutečnosti, které významně provázely Jiříkovo rozhodování o nástupnictví. Snad si i uvědomoval výtky panstva, že vlastně jako král nezplodil žádného potomka a že tudíž podle přísných nástupnických řádů by žádné z dětí nebylo legitimováno svým původem, aby se mohlo stát českým králem. Víme-li, jak zoufale královna Johana vyhledávala pomoc lékařů, aby překonala neplodnost a mohla dát králi nástupce, pochopíme i určité rozpaky, které se pojily k dětem, zrozeným před korunovací. Snad v úvahách o nástupnictví vystupovaly králi před zrak i schopnosti synů. Naprosto se nehodil za budoucího krále nejstarší syn Boček, který byl mdlého ducha a zůstával stále ve stínu královského dvora. Ani druhorozený Viktorin se nemohl pochlubit vlastnostmi, jež otec považoval za znamení královského ducha. Byl příliš zbrklý a divoký a ve své svéhlavosti si nechtěl dát poradit. Zdá se, že Jiříkovu srdci nejmilejší byl kníže Jindřich, který však byl až třetí, resp. druhý za staršími kandidáty na nástupnictví, a proto by mohl jen stěží být k volbě určen. Kdyby byly Čechy žily v normálních poměrech, bylo by možno některého ze synů prosadit i přes vůli stavovské obce a v rozporu s nástupnickým řádem Českého království. Zuřila však křižácká válka a obrana Čech si žádala spojenců a přátel. Proto král Jiří překonal všechny svody a touhy po upevnění rodové moci a předložil zemskému sněmu návrh kandidatury polského prince. Na zemském sněmu král Jiří opět ujistil sněmovníky, že zachová katolíky i kališníky při jejich právech, že však zároveň bude . trvat na tom, aby jeho nástupce stvrdil kompaktáta. Zemský sněm souhlasil s králem a podporoval jeho žádost, aby se po Jiříkově smrti ujal trůnu v Čechách syn Kazimírův Vladislav. Aby se utvrdilo
spojenectví obou zemí, měla se dcera Jiříkova Ludmila stát manželkou Vladislavovou. Nabídku českého trůnu mělo v Polsku učinit slavnostní poselstvo, jemuž byl postaven v čelo moravský pán Ctibor Tovačovský z Cimburka. Červnový sněm v roce 1469 jednal též znovu o české minci, /.dá se, že se královy snahy míjely cílem a hodnota českého groše neustále klesala. Vyhlášení křižácké výpravy podvázalo zahraniční obchod, neboř kupci, kteří by byli s „kacíři" obchodovali, stávali se sami kacíři. Ani rozsáhlé válečné operace neprospěly obchodním stykům. S jistou stylistickou nadsázkou píše letopisec o drtivých důsledcích válečné vřavy, jež spálila „veliký diel země". Vojska obou stran žádala výživu na městech a na sedlácích a nutila je k novým dávkám a povinnostem, k holdům. „Také velmi holdy sedláky chudiechu, neb na každý zámek zvláště se holdovati musiechu, jako takto: kdy který pán tři neb čtyry hrady měl, holdoval-lis na jeden, ale s druhéhoť sú pobrali aneb spálili. A tak co chudina po mnohá léta byli sú nachovali, to těmi holdy vydati musili; a tak velmi zchudili zemi, že i oráči chleba mieti nemohli. Což sú pak řemeslníkuom měli prodávati, sami nic nemajíce?" Zpřetrhané styky zahraničního obchodu a rozbití vnitřního trhu uvedly ve zmatek i mincovní poměry. Král Jiří se proto znovu pokusil zlepšit a ustálit hodnotu groše. Dodnes nám imponuje Jiříkova péče o hospodářský stav Cech, a na tomto obdivu nic nemění skutečnost, že šlo vesměs o pokusy marné a bezvýsledné. Velikost osobnosti se může projevit i v tom, jak vzdoruje přílivu katastrofy, jak se brání vítězícímu neštěstí. České mincovní poměry se měly vrátit do doby krále Václava IV. a za jeden uherský zlatý se mělo platit 18 českých grošů. Staré groše měly být staženy a nahrazeny novou mincí s vyšším obsahem stříbra. Opětovně král Jiří zakázal přijímat v Cechách znehodnocenou minci zahraničních ražeb a povolil jedinou výjimku: minci „milých našich přátel", knížat saských. Saska knížata vytrvávala totiž věrně při svém příbuzném a hájila při českého krále mezi sousedy i na říšském sněmu. Proměna hodná podivu! Před lety zuřila válka se Sasy, nyní se saští vévodové nezpronevěřili svým slibům přátelství a podporovali českého krále. Víme dokonce, že Albrecht Sasky zajel do Štýrského Hradce a pokoušel se smířit císaře s Jiříkem. Podobně pak i knížata Albrecht a Arnošt Sasky hájili práva českého krále u mocného falckrabí rýnského Fridricha. Král Jiří se podílel na těchto jednáních, neboť v nich viděl záruku spolehlivé obrany proti křižácké válce. Hledal spojence na všech stranách. Pan Jiří ze Steinu byl jeho tajným vyslancem i do Burgundska. Král Jiří nabízel Karlovi Smělému římské království a projevoval jako prvý kurfiřt ochotu, dát burgundskému vévodovi svůj hlas. S diplomatickou ofenzívou spojil Jiří i přípravy válečné. Když vešla ve známost olomoucká volba, vyhlásil Matyáši válku. Necítil se už vázán dohodou o příměří, a na zradu odpověděl vojenským útokem proti panským hradům a proti uherským posádkám na Moravě. Začátek války přinesl Jiříkovi trpké zklamání. Kníže Viktorin byl ve Veselí nad Moravou Uhry zajat a odvlečen do vězení na hradě Trenčíně. Jiříkův syn opět ukázal dobrodružnou srdnatost, avšak málo opatrnosti. Nechal se vlákat do léčky a podlehl přesile. Král Matyáš rozhlásil Viktorinovo zajetí jako veliké vítězství nad kacíři, neboť kacířskému králi byla uťata jeho pravice. Král Jiří byl zarmoucen porážkou a zajetím svého syna, avšak ani tehdy neztratil odvahu k dalšímu boji. Řehoř z Heimburka o něm napsal, že „zajetí knížete Viktorina nepřináší více škody, nežli pokud otec ji váží. Jiří pak stojí vždy nepohnutý a ne-proměněný." Hned další bojové akce naklonily misku vítězství ve prospěch Jiříkův. U Náchoda bylo odraženo slezské vojsko a kníže Jindřich porazil lužické odbojníky pod Zitavou a obsadil větší část Lužice a Slezska. Dokonce i Vratislavští se obávali, že „kacíři" zmaří vše, co v uplynulých měsících král Matyáš ve Slezsku vybudoval. Ze Slezska se vítězná
česká vojska obrátila na Moravu, neboť Matyáš Korvín oblehl poslední Jiříkovo moravské město, Uherské Hradiště. Koncem října 1469 byl už kníže Jindřich v čele armády u města, prorazil kruh oblehatelů a zásobil statečnou posádku, která byla odříznuta od světa. Když se 2. listopadu Matyáš pokusil vytlačit česká vojska, byl na hlavu poražen a musel ustoupit na Slovensko. Jindřichova vojska pronikala až do Pováží a zajímala četné uherské šlechtice. Král Matyáš dokonce požádal o příměří, Jiřík však odmítl, neboť Matyáš se nechtěl vzdát titulu českého krále. Vojenské úspěchy posílily na Jiříkově dvoře optimismus. Král překonával bolesti žlučníkové choroby a mobilizoval své otékající tělo do boje s křižáky. Syn Jindřich mu připravil mnoho radosti a i ze zahraničí přicházely potěšující zprávy. Důležité bylo, íe se Matyáš Korvín postupně rozešel s císařem Fridrichem a že c dokonce oba dřívější přátelé proměnili v zuřivé soupeře. Pro Jiříka to byla neobyčejná úleva, neboť spojená vojska císařsko-uherská by byla mohla způsobit v Cechách neobyčejné nesnáze. Slibně se rozvíjelo i jednání v Polsku, kde Kazimír přes odpor papežské kurie projevil souhlas s nabídkou české koruny a svolil, aby se uvažovalo o nástupnictví králevice Vladislava v Cechách. Definitivní odpověď nechtěl ovšem polský král stále ještě dát, neboť se obával, že papež poštve Matyáše Korvína i do války s Polskem. Polské poselstvo v Římě slyšelo prozatím od Pavla II. jen a jen chválu a nářky nad tím, že prý se Korvín dal zvolit českým králem bez vědomí papežské stolice. Papežská diplomacie zastírala své pravé smýšlení a lkala na všechny strany. Nové úspěchy Turků přiměly totiž papeže k úvahám o obraně křesťanské Evropy a o spojencích Matyáše Korvína. Doba totiž vůbec nebyla příhodná k tomu, aby se polský král octl mezi válečnými soupeři uherského krále, jemuž se zřejmě v křižácké válce proti „českým kacířům" přestalo dařit. Proto se papež stůj co stůj snažil získat polského krále, a zároveň jej znovu a znovu žádal, aby nepřijímal Jiříkovy nabídky. O Novém roce 1470 vydal král Jiří nový manifest, v němž celému světu vysvětloval pravé příčiny a průběh boje Čechů proti papeži. Papež opustil cestu milosrdenství a spravedlnosti a podporuje proti králi vzbouřence. Svůj manifest zaměřil Jiřík zejména na říšská knížata a vypočítával své zásluhy o Říši. Kdyby se však říšská šlechta, města a knížata měla vojensky postavit proti českému králi, neváhal by Jiřík opustit říšské stavy a ponechat Říši jejímu truchlivému osudu. V závěru se pak český král obracel na říšské údy, aby pomohly v Římě zjednati králi veřejné slyšení, anebo aby ukázaly jinou schůdnou cestu, jež by přinesla Čechám mír. Mírové výzvy ovšem neoslabily válečné přípravy, neboť uherská vojska mezitím opět směřovala na Moravu. Král Jiří provedl především reformu zemské obrany, jež - jak známo - se příliš neosvědčila v letech 1468-1469. Napříště měly jednotlivé kraje postavit stálé vojsko a vyzbrojit je zbraněmi i válečnými vozy. Z krajů měli být nejschopnější velitelé zvoleni za hejtmany. Reformace zemské obrany měla posílit jádro stálé armády a měla králi poskytnout dostatek sil k odražení, hrozícího uherského vpádu do Čech.
Pražský groš Jiřího z Poděbrad – Líc mince
Pražský groš Jiřího z Poděbrad – Ríc mince s královským znakem lva
Kapitola XVII.
SMRT Po velikonocích roku 1470 začala poslední válka, nastaly poslední boje krále Jiřího. Uherská vojska totiž opět překročila mo-ravsko-slovenskou hranici a dorazila do Brna. Král Jiří se omezil na vyslání posil k Uherskému Hradišti. Českým vojskům se opět podařilo prolomit blokádu a zásobit českou posádku. Král Matyáš obrátil své armády od Brna k Uherskému Hradišti a přivolal i další posily z Uher. Jiříkova vojska neudržela obrannou linii a bez porážky a v pořádku ustoupila k Hodonínu. U Hodonína pak došlo k oné „velkolepé podívané", o níž psal vratislavský kronikář Eschenloer. Král Matyáš prý platil svým jízdním oddílům jeden dukát za hlavu nepřátel. 2ízeň po zisku se proto vybila u Hodonína v strašlivé řeži. Divocí uherští kočovníci, Rácové, přepadli jeden z českých špižovacích oddílů, zmocnili se zajatců a bez rozpaků všem 585 žoldnéřům uřezali hlavy. Když dostali od Matyáše odměnu, nakládali hlavy na praky a vystřelovali je do českého ležení. Král Jiří osobně nepobýval s vojsky na jižní moravské hranici, nýbrž chystal zemskou hotovost. 7. června 1470 v Kutné Hoře svolával k sobě pány, rytíře a města a jako místo srazu stavovských oddílů určil Německý Brod. Ovšem až teprve na počátku července byla vojska pohromadě a král se jim postavil do čela. Cizinci odhadovali, že česká armáda dosahuje počtu 24.000 bojovníků. Tato armáda postupovala k Brnu a král vyzval velitele oddílů u Hodonína, aby mu táhli v ústrety a spojili se s ním. Uherská vojska však přichystala u Tovačova této vojenské skupině, vedené Václavem Vlčkem z Čenova, porážku. 16. července dorazil Jiří k Brnu a rozložil se polem v Rajhradě. Kolem krále byli shromážděni předáci šlechty i nejvyšší zemští úředníci. Chyběl však Albrecht Kostka z Postupic, který zradil kalich a Jiříka a přešel ke králi Matyášovi. V těžkých chvílích se prověřuje přátelství. Snad ovšem ani nelze nazvat změnu Kostkova postoje zradou, snad to byl pouhý důsledek jeho loňského zajetí Matyášem při návratu z Polska, snad pan Kostka už i předtím byl katolíkem. Rozhodně však byl jiného politického a mravního založení než jeho zesnulý bratr Zdeněk, kterého král počítal vždy mezi své nejdůvěrnější přátele. Proti králi Jiřímu stanula vojska Matyášova, posílena novými spojenci, a opírala se o Špil-bcrk a o město Brno. Zdálo se, že každým dnem může propuknout rozhodná bitva. Kdo by byl však očekával, že se okolí Brna změní v jeviště válečného zápasu, byl by se zklamal. Ani jeden ze soupeřů nechtěl riskovat rozhodnou bitvu a obě strany se dráždily jen drobnými šarvátkami. A opět to byl Jiří Poděbradský, který přišel s návrhem na příměří a na mírovou smlouvu. Po Matyášově zradě daného slova u Olomouce se ovšem nesnížil k tomu, aby sám nabídl jednání, nýbrž použil prostřednictví svých katolických šlechticů. Vilém mladší z Rizmberka a na Rábí, nejvyšší komorník Království českého, spolu s purkrabím Karlštejnským Benešem z Veitmile a dalšími pány podali 22. července 1470 králi Matyášovi list, v němž především navrhli podmínky mírové smlouvy. Chtěli o nich osobně jednat s uherským králem, proto žádali o glejty do Brna. Matyáš poslal glejt, ovšem nikoliv jako král uherský, nýbrž i jako král český - a takovou listinu ovšem nemohli stoupenci Jiříkovi přijmout, neboť by byli mlčky Matyášovi přiznali titul českého krále. Nemohli-li vyložit návrh králi osobně, učinili tak zvláštním listem. Král Jiří nabízí ústy svých šlechticů mír, žádá však, aby uherská vojska opustila království a uherský král aby se zřekl všech kořistí, jichž nabyl. O bližších mírových
podmínkách může se jednat později a rozhodčími by měli být kurfiřti říšští. Překvapuje, že ani uprostřed válečné litice král Jiří nezapřel své mírové politické zásady a že i v hodině dvanácté projevil ochotu k jednání s člověkem, který ho tak rafinovaně oklamal. Klidná rozvaha a realistický pohled na podstatu sporu zvítězily nad temnými vášněmi, zájem o blaho země opět převážil nad pocity osobní urážky. Ještě větším překvapením byl však druhý bod panského návrhu. Kdyby uherský král nepřijal mírovou nabídku a dál hubil zemi a poddané, vyzývá jej král Jiří na rytířský souboj. „Protož Jeho Milost Královská lítost maje nevinných záhub a morduov žen a dětí a násilí panen i paní a vylévánic křesťanské krve, svého života ráčí proti Vašemu životu nasaditi a povážiti." Český král nabízí nepříteli rytířské klání. „Ale aby ticmto stavena byla taková záhuba a škoda, chce se Jeho Milost s Vaší Milostí sám a s Vámi samými bíti, v podobném miestě mezi vojskami a rovnu braní a v rovném odění, a aby Vaše Milost viec oděnie na sobě nemieval než tolikéž a takové jako Jeho Milost." Tedy - rovné podmínky zbraně a brnění pro oba soupeře. Přece však jednu podmínku král Jiří kladl vzhledem k svému zdravotnímu stavu: „Však takto Vaše Milost dobře ví, že Jeho Milost jest obtiežený tělem, a proto aby Vašich Milostí žádný jeden od druhého nemohl běhati ani utiekati, aby slušné míesto připraveno bylo dobře úzké." Zápasiště mělo tedy odpovídat Jiříkově malé pohyblivosti. Nadměrná tloušťka králova těla i postupující žlučníková a ledvinová choroba nebyly Matyášovi neznámy, a proto stačil pouhý náznak, aby bylo zřejmo, že král Jiří může nanejvýše při souboji státi a že proto je třeba shodnouti se na místě „dobře úzkém". Kdo v souboji zvítězí, ten bude i pánem nad životem poraženého, vítěz povládne oběma královstvím: „A tu dopustil-li by pán buoh na Jeho Milost, že by Vaše Milost Jeho Milost přemohl, učiníte s Jeho Milostí, jak budete ráčiti: také pomuož-li pán buoh Jeho Milosti Královské Vaši Milost přemoci, aby také Jeho Milost učinil s Vaší Milostí, jak bude ráčiti. A tak také budu moci přestati záhuby a vylévánie krve křesťanské." Konec krveprolití ;i mír - to byly konečné cíle navrhovaného souboje. Sledujeme-li návrhy českého panstva, ptáme se nejprve, zda nabídka souboje obou králů byla míněna vážně. Nečteme tu nějaké stylistické cvičení? Nešlo o hříčky královské kanceláře? Dokument je však zapsán v rukopise spolu s ostatními diplomatickými akty a s listinami, jež opravdu z kanceláře vyšly. Mimoto známe i odpověď Matyášovu a nemůžeme o její pravosti pochybovat. Hned však vyvstane další otázka: myslel král Jiří své návrhy opravdově, byl vskutku ochoten obléci rytířské brnění a vzít do rukou zbraň k souboji? Poznali jsme přece Jiříka jako politika, který necítil náklonnost k válečnictví a nevynikal rytířskými záli-bami. Můžeme mu důvěřovat nyní, když projevuje ústy svých úředníků ochotu podstoupit rytířské klání? Není spíše v jeho návrhu ohlas jeho dobře známé touhy po míru a jeho odporu k děsivému krveprolití, jež přináší dlouholetá válka? Anebo se snad v dědici svatováclavské koruny ozývá starobylá legenda o knížeti míru, který raději nabídl svůj život, než by rozpoutal zuřivost války? Neměl být souboj s Matyášem určitou obdobou souboje knížete Václava s knížetem zlickým? Zdá se, že spíše tyto vlivy mírumilovné královy politiky a svatováclavské tradice byly kmotrami tohoto návrhu k souboji, než víra v soud boží. Rozhodně však nelze Jiříkův krok posuzovat jen jako doklad vroucí víry v božskou prozřetelnost. Ano - v přízeň boží kališ-nický král věřil, věřil v ni však právě proto, že sdílel víru všech kališníků, kteří byli přesvědčeni o mimořádné pozornosti, jíž bůh kališnické Cechy zahrnuje. Proto i král Jiří spoléhal na božský úradek a v něm také spatřoval záruku převahy nad uherským králem. Kdyby byl se spoléhal jen na své nemocné a nevytrénované tělo, na svou nevalnou zkušenost v boji, musel by dozajista podlehnout protivníkovi o dvacet let mladšímu, v rytířských hrách výtečně zkušenému. Avšak nad tělesným soubojem bude bdít boží soud - toť kus českého
mesianismu, ale i závan středověké víry v ordálie, v sílu a v neúplatnost božského rozhodnutí. Právě tak jako měl podle představ středověkého soudnictví bůh rozhodnout o vině obžalovaného cizoložníka, který přecházel bosýma nohama po rozžhaveném železe, stejně měl bůh popřát v souboji vítězství svému oblíbenci. Snad se král Jiří opravdu dal strhnout velebnou představou heroického souboje. Vojska se sešikovala a ponechala mezi sebou volnou prostoru. Bubny zavířily, trubky zavřeštěly a oba rytíři se ve zbroji a se zbraní staví čelem proti sobě. Budou zápasit o vítězství, na život a na smrt, o mír, proti válce! I když stárnoucí a nemocný král přinese oběť svého života, bude morálním vítězem, neboť dal tím zemi mír, vykoupil ji svou krví z válečné vřavy. Snad opravdu takové představy byly v sousedství slov, jež uložil do své nabídky králi Matyášovi. Bylo ostatně značně problematické, zda uherský král výzvu přijme. Když však přišla Matyášova odpověď a v ní byl vysloven souhlas se soubojem, nemocný stařec se vrátil na zem, do reálných politických úvah. Odpověď Korvínova byla i krutým výsměchem Jiříkově nabídce. Samolibý vítěz v dosavadních šarvátkách (nedávno opět rozdrtil část Jiříkových oddílů u Kralic!) nespoléhal ani tak na boha jako na své mládí a na své vytrénované paže. Byl neúnavným lovcem a ostříleným účastníkem turnajů a znal výborně slabiny svého bývalého tchána. Věděl, že je Jiřík nemocný, že jeho tělo není způsobilé k boji s rytířem o dvacet let mladším. A vědomí této převahy dalo vzplát Matyášově samolibosti až k drzému cynismu. Odmítl výtky, jež mu čeští páni činili za to, že nevydal náležitý glejt. „Z toho rozuměti pán váš i vy muožete, žeť sme ne tak jako vy píšete se jměli, ale tak jakož se pravý, ctný a křesťanský král jmieti má." Jiřík není pro uherského panovníka králem, je toliko pánem šlechty, resp. „ostatku, kterýž on drží koruny našie!" Pro Korvína je tedy už Jiřík jen neoprávněným držitelem části království, jež právně přísluší Korvínovi! Logika agresorů se neostýchá nižádné drzosti a soustavného převracení pravdy. Z agresora se stává pokorný beránek, a napadený je naopak naráz drzým usurpátorem! Proto Matyáš Korvín s bohorovným klidem navrhuje mír - ovšem za předpokladu, že „pán ostatku králov-stvie" odevzdá vše, co má, jemu - „skutečnému" králi českému. Snad bychom pochopili rozjařenou drzost vítěze, jemuž neustále papež — pomocí nunciů - našeptává do ucha, jak je milý bohu a jak je v právu. Porozuměli bychom snad i dravé chuti agresora, jenž je přesvědčen o své vojenské převaze. Avšak jen těžko lze najít slušné slovo a vůbec už ne pochopení pro cynismus, s jakým se Matyáš Korvín vyjádřil k nabídce souboje. Odpověděl takto: Vlastně by se prý neměl zahazovat s králem-kacířem, jeho rytířská čest by se spíše měla rdít studem nad soubojem se sesazencem, neboť „věc naše jiná jakožto krále křesťanského jest nežli jeho sesazeného a odvolaného". Avšak Korvín je ochoten překousnouti onu pohanu a chce se s českým králem bíti, odmítá však jakékoliv podmínky a výhrady Jiříkovy. „A jakož o nějakém úzkém miestě píšete: my sie bohdá bíti chceme rytieřským během, na miestě podobném jako král křesťanský, v odění a braní rytieřskú . . ." Když diktoval „rytířský" Matyáš Korvín písaři tato slova, musel mít před očima nemocného starce, sotva se vlekoucí tělo českého krále, neschopné dlouhé chůze a tím méně běhu. Přesto však -anebo snad ho k tomu vedla nenávist? - trval na běžném rytířském souboji. Nerytířsky, hanebně a urážlivě postupoval uherský král. Na hrobě bývalého přátelství už divoce bujela nenávist a zloba. V téže odpovědi si Matyáš Korvín též neodpustil připomenout svá vítězství. Neučinil tak ovšem opět bez škodolibých narážek na krále Jiřího. Jiřík prý zbaběle před uherskými vojsky couval, nestatečnost prý projevili i jeho synové a vůbec všechna česká vojska. Za uherským králem stojí právo a katolická víra. Odmítá též výtky, že by byl proléval krev křesťanskou. „V tom sě nám křivda děje. Neb kacieřskú a pohanskú i jiných nevěřících krev sme prolévali, jakožto nám příslušie a všemu křesťanstvu
svědomo jest." Je tedy naprosto v pořádku, teče-li česká krev, neboť je to krev kacířská. Ostatně - král Jiří a jeho předkové sami vedli jako kacíři válku proti křesťanům. „Ale jakú krev pán váš s otcem svým prolévali a on ještě prolévati nepřestává... široce také známo jest." Byla to narážka na účast Jiříkova otce v bojích husitů - po boku Jana Zižky. I to považoval v roce 1470 Korvín za vhodné připomenout svému soupeři. Křesťan bojuje s kacířem, a proto není pochyb o tom, že kacíř prohraje. „Vídal jest nás pán váš prvé, před námi ustupuje a utiekaje; ještě když náš čas bude, nás uzří a též jakož prvé, bude-li moci, poběhne." Stromy domýšlivců rostou do nebe. Byla to neobvyklá výměna dopisů, jež se uskutečnila mezi vojsky před Brnem. Král Jiří se jí utvrdil jen ve svém názoru na vychloubačnou drzost agresora, který si byl tak jist svým vítězstvím, že nestál vůbec o příměří a o mír. A o souboj za podmínek, jež si diktoval zpupný Matyáš, neměl zájem Jiřík. Korvín jej nepokrytě urážel, vysmíval se jeho zdatnosti a odvaze, tropil si žerty z jeho fyzické nemohoucnosti. I kdyby byl český král myslel vážně své výtky, i kdyby se byl vskutku hotovil k souboji, nemohl zdvihnout protivníkovu rukavici, hozenou s takovým despektem a s tolika osobními urážkami. Jedinou možnou odpovědí na drzou chvástavost mohla být válka. Král Jiří odpověděl uherským pánům - Matyáše neuznal za hodná odpovědi -, odmítl urážky, jež vyslovil jejich pán (Jiřík Matyáše už netituluje králem), a zejména odmítl obžalobu z kacířství a zároveň vyjádřil svou víru ve vítězství. Matyášův list, v němž českého krále „nepravě uštipuje", dal Jiřík uschovati. „A doufám pánu bohu, že toho dočkáme, že časem svým o to mluviti budem, že nám to bude opravovati". Zdálo se, že vskutku válečné štěstí přesídlilo do českého tábora, že uherská agrese bude poražena a Matyáš bude donucen jednat s vítězem. Od Brna zamířily totiž Jiříkovy oddíly k Uherskému Hradišti a rozrušily opevněná hrazení, jež Uhři zbudovali kolem husitské pevnosti. Uherské posádky utíkaly bezhlavě a česká vojska osvobodila Hodonín a okolní městečka. Se slzami v očích vítali obránci Uherského Hradiště své osvoboditele a v útěku Uhrů viděli velkolepé vítězství kališníků. Od Uherského Hradiště postupovala vítězná česká vojska k Olomouci, kam se Matyáš Korvín stáhl. V polovině srpna 1470 se zdálo, že se budou opakovat nedávné události z okolí brněnského. Uherské oddíly se opíraly o pevnou Olomouc a ani jeden ani druhý vůdce neměl chuť podstoupit rozhodnou bitvu. Král Jiří v červenci vyzýval Matyáše, aby se alespoň odhodlal bojovat v otevřeném poli, avšak ani před Brnem, ani před Olomoucí se bitevní šik nerozvinul. Podivná válka - říkali současníci a podivovali se vzájemným uskokům a nechuti střetnout se s rozvinutými praporci čelem proti čelu. Jiřík nechtěl, aby nastalo vleklé čekání, a proto se uchopil iniciativy. Měl dobré zprávy od šlechty v Horním Slezsku, že je čas k vyhnání uherských posádek a vojsk přisluhovačů krále Matyáše. Mimoto se cítil i rodově spjat se slezskými knížaty, vždyť byl jedním z nich. Česká vojska se proto hnula od Olomouce do Slezska a začala se spojovat s ozbrojenci slezských knížat. Matyáš Korvín okamžitě využil Jiříkova tažení do Slezska k vpádu do Čech. Nevíme, byla-li smyslem toho loupeživého útoku obrana před důsledky slezského tažení, nebo zda skutečně Matyáš pomýšlel na dobytí Kutné Hory. Záplava uherských vojsk se rozlila až do Polabí a lehká jízda pálila vesnice až u Kolína. Ze všech stran se ozýval nářek vesničanů, neboť Uhři nedobývali měst a hradů, spokojovali se pustošením vesnických osad. Královna Johana ve chvíli nejtěžšího ohrožení země ukázala svou statečnost a energii. Okamžitě dala svolat zemskou hotovost .1 u Prahy se postavila vojskům do čela. Současně letěly výzvy k Jiříkovi, aby se vrátil do Čech a udeřil proti vetřelcům. Králi Matyášovi nezbylo než rychle ustoupit z Polabí na Vysočinu a odtud do pevných posádek na Moravě. Ke konci srpna 1470 už všechny uherské oddíly utekly
z Čech a král Jiří s manželkou se mohli těšit z nových vítězství. V době pobytu s vojskem na Moravě přijal král Jiří konečnou zprávu o souhlasu polského krále s českou nabídkou. Vyslanci Kazimírovi Jakub z Debna a Stanislav Szydlowiecki jednali s králem Jiřím v moravských Malenovicích. Oznámili mu, že jejich pán dá svého syna Vladislava jako Jiříkova nástupce a že se za tuto milost a laskavost odvděčí tím, že se bude přimlouvat v Římě ve prospěch českého krále. Polské poselstvo bude na Pavla II. naléhat, aby zrušil exkomunikaci a souhlasil s kompaktáty. Král Jiří viděl v souhlasu a návrzích polského krále své vítězství, a proto ani nenaléhal, aby se uskutečnil sňatek Ludmilin s polským princem. V dokumentech není o této delikátní záležitosti ani zmínky a je pravděpodobné, že tu Jiří ustoupil. Jak se lišil rok 1470 od loňska a předloňska! Tehdy se zdálo, že moc Jiříkova visí na tenounké nitce a tu že co chvíli uherský meč přetne. Nyní však opět svítalo a český král přešel do vítězného útoku. I diplomaticky se dílo Jiříkovo dařilo. Očekávaný spor Matyášův s císařem se soustavně zostřoval a propukal v prvých střetnutích. V červenci 1470 ve Villachu jednal už Fridrich III. zcela otevřeně o spojencích proti agresivnímu uherskému králi. Selanka přátelského sousedství měla tedy kratičké trvání a císař se právem obával, že jej Matyáš rozdrtí v přátelském objetí. Ve Villachu hledal spojence a nemohl než se kajícně vrátit k svému osvoboditeli a zachránci, králi Jiřímu. Papež očekával, že ve Villachu císař připraví křižáckou výpravu proti českým kacířům, a zatím se potají kovala osa Vídeň-Praha-Krakov. Už tehdy prý se císař znovu nabídl, že bude v Římě prosazovat usmíření s Čechy - jen dostane-li od českého krále příslib společného postupu proti nebezpečným Uhrům. V Římě neměli ovšem z vývoje mezinárodních vztahů vůbec žádnou radost. Ze Středomoří a z Řecka navíc přilétaly poplašné zvěsti o nové ofenzívě Turků. Mohamed II. Dobyvatel se zřejmě rozhodl vzít si sám, co mu kdysi Pius II. potají sliboval: vládu nad křesťanskou Evropou. Jeho výborně vyzbrojená vojska, udivující svět dobrou organizací, opět překročila charvátské a uherské hranice a valila se do střední Evropy. Zároveň Mohamed II. obsadil 12. července 1470 i klíčovou pevnost Benátčanů, ostrov Euboju. Tím se Egejské moře stalo odrazištěm turecké armády, jež se chystala vpadnout i na Jadran. Papež si uvědomoval, že teď bude velice záležet na Matyášovi Korvínovi, aby ubránil svůj stát jako nárazník mezi Turky a ostatními křesťanskými zeměmi. Bylo ovšem zřejmé, že boj na dvou frontách - proti Čechům a proti Turkům - uherského krále vyčerpá. Naděje, že kacířský král uteče před křižáky, se rozplynula jako ranní mlha, ba poslední zprávy z moravských bojišť ukazovaly, že Jiří nabývá převahy. Váhání císařovo a villašské jednání jen posílily nedůvěru v zásah křižácké výpravy chystané v Říši. Ani nejtemnější hrozby kacířských bul nedokázaly přimět říšská knížata k válce spojenci. Ztraceno bylo pro křižáckou výpravu i Polsko. Několik legátů nebylo s to zvrátit Kazimírovo rozhodnutí vyslat syna na český trůn. Polský král nejenže byl neutrálem, nýbrž stával se nyní i spojencem „krále kacířů". proti Čechům. Sasko a Braniborsko naopak stály věrně po boku českého krále jako jeho Ať byla zbožná přání jakákoliv, ať hlásaly buly Pavla II. cokoliv, v Čechách se křižácká válka nevydařila.
Medaile s portrétem papeže Pavla II
Český podpis Jiříkův na německém zápise ze dne 14. února 1463 V Římě si ovšem už dávno zvykli realisticky posuzovat politické události a bez rozpaků měnit směr vlastních akcí. I na konci roku 1470 a na počátku roku 1471 papežská kurie vnesla novou taktiku do boje proti „kacířskému králi". Byla to ovšem jen taktika zdůrazňovaná navenek, ve skutečnosti se podstata nenávisti k exkomunikovanému vladaří nezměnila, a ani se nemohla změnit, chtěla-li církev uhájit základy svých dogmat. „Nová" politika Pavla II. se začala rozvíjet kolem návrhů poselstva saských vévodů. Už v únoru 1470 se objevily zprávy, že Albrecht Sasky a Ota Bavorský řečený Bohatý chtějí jet do Říma a přimluvit se za Jiříka bez ohledu na exkomunikační buly. Iniciativy se chopil kníže Albrecht, neboť bavorský vévoda se zalekl a od svého úmyslu upustil. Duch jednání ve Villachu osmělil saská knížata a povzbudil je k činům. Vévoda Albrecht a Arnošt ustavili poselstvo, jemuž stál v čele Hugold ze Schleinitz, hlavní maršálek obou kurfiřtů, a zemský fojt z Míšně Mikuláš z Kokkeritz. Poslové se nejdříve odebrali do Prahy a někdy koncem roku 1470 sjednávali s králem Jiřím návrhy, které hodlali v Římě předložit nejen jménem svých pánů, nýbrž i jménem Jiříkovým. Král Jiří svolil, aby poslové navrhli papeži smíření za podmínek obapolných ústupků. Východiskem Jiříkových návrhů byly články trnavských dohod z roku 1465. Papež měl zrušit všechny církevní tresty i klatby a měl uznat Jiřího z Poděbrad za českého krále. Čechám měl být povolen kalich a Jiří měl na oplátku vyhlásit, že nesouhlasí, že by toliko kalich byl nezbytným k spáse, a měl naopak zdůraznit, že kališníci a katolíci mohou žít pokojně vedle sebe bez vzájemného kaceřování. Další ústupky Jiříkovy tkvěly ve slibu restituce církevního majetku a ve volbě nového arcibiskupa, jemuž dá papež plnou moc. Když se saské poselstvo s králem Jiřím dohodlo na všech podmínkách, vydalo se na cestu do Říma a předložilo návrhy Pavlu II. v kardinálském kolegiu. Ze vzpomínek členů poselstva se dovídáme, že prý papež přijal Jiříkovy nabídky ke smíru neobyčejně vřele a radostně. Dal prý i najevo, že vyjde českému králi všemožně vstříc. Přijde-li Jiřík do Říma, papež jej počestně uvítá, ba ponese jej v náručí. Poslové ovšem „svatého otce" upozornili, že český král je objemné postavy a značné tělesné váhy, takže by jej asi papež neunesl. „Dobře, neponesu-li jej celou cestu, alespoň chvíli jej snad unesu," odvětil prý Pavel II. za obecného smíchu. Žertovalo se a papež se dal slyšet, že by poctil i Jiříkovy syny: jednoho by učinil arcibiskupem, druhému by sám osobně nasadil kardinálský klobouk. I kdyby se paměť poslů nemýlila, v žertech papežových bylo více pokrytectví než dobrého úmyslu. Navenek se tropily vtipy, úsměv stíhal úsměv, přitom však kardinálské
kolegium projednávalo saské návrhy a neprojevovalo žádnou touhu k ústupkům. Známe dnes obsah tajného dokumentu, který doporučoval legátu Rovarellovi a Piccolominimu pokračovat v jednání a udržovat českého krále v naději, přičemž však týž dokument naznačoval, že se kacířům žádné ústupky nečiní a že Čechám kalich povolen nebude. Jedině pokoří-li se český král, zřekne-li se kompaktát a kalicha, navrátí-li se sám i celá jeho země do lůna katolické církve, jedině tehdy by mohl dosáhnout odpuštění. S takovými instrukcemi šli tedy noví poslové do střední Evropy, a nikdo v Římě netušil, že ve chvíli, kdy se jednalo o novém dokladu pružnosti české politiky, král Jiří už nebyl mezi živými. Osud krále Jiřího se naplňoval. Nad Českým královstvím se rozjasňovalo a panovník mohl být pln optimismu. Matyáš Korvín musel ustoupit z Čech a rozpustil armádu. Do panských hradů přišly uherské posily, pravidelné polní vojsko se však už vzdalo naděje na obsazení Čech a odešlo s králem do Uher. Král Jiří cítil, že rok 1471 dá možnost oplatit agresorovi, a chystal odvetnou výpravu do Uher. Pln šťastné pohody napsal Albrechtovi Braniborskému: „Jsemť zcela té naděje, Že když Matyáš se s námi napil piva českého, s pomocí boží chceme s ním tím jistěji se napíti vína uherského." I Vratislavští přicházeli k rozumu a s úlekem přiznávali, že křižácká vojska nejsou s to porazit kacířského krále. Z Kladska a z Opavy šířila se moc českého panovníka do nitra Slezska a další knížata nabízela Jiříkovi své spojenectví. U vědomí zmaru vzbujelých nadějí napsal vratislavský kronikář: „Když pak Slezáci, vrátivše se z války, vypravovali krajanům svým o znamenitém vojsku a veliké moci Jiříkově i kacířův jeho, kterýmž král Matyáš vší svou silou odolati byl nemohl . . . Byly to časy zármutku a hoře. Obecný lid, kterýž dříve byl kaceřoval a pronásledoval každého, kdo na pokoj jen pomysliti směl, volal nyní a toužil po pokoji nekřesťanském i nectném, a byli by již i Jiříkovi poddali se, kdyby zámožnější byli nepostavili se tomu na odpor." Nenávistnému Eschenloerovi se nelíbilo, že vratislavský lid chtěl žít v míru s králem Jiřím. Tím méně se ovšem jemu i papežským legátům líbilo, že se mírové nabídky objevily i u Matyáše Korvína a panské jednoty. Uherský král věděl o náporu Turků na jižní hranici království, bojoval proti šlechtě, jež stále potají jednala s polským králem a nabízela mu Matyášův trůn. Potřeboval si uvolnit ruce, a proto nabídl Jiříkovi usmíření. Prostřednictvím Zdeňka Konopištského zahájil jednání o mír. Na Zdeňkově hradě Polné sešli se zástupci uherského krále s vyslanci Jiříkovými a jednali o návrzích příměří. Matyáš se nabízel, že u papeže sjedná povolení kompaktát, žádal však, aby mu za to český král odstoupil vedlejší korunní země. Jiří by byl zůstal králem jen v Čechách, Moravu, Lužici a Slezsko by získal Matyáš. Ještě v únoru 1471 se o těchto podmínkách smíření jednalo v Praze, k dohodě však nedošlo. Král |iří nebyl ochoten ustoupit ve chvíli, kdy se rok 1471 nadějně otevíral s výhledem na nové úspěchy diplomatické i vojenské. Mimo to dorazilo právě do Prahy polské poselstvo a utvrzovalo krále Jiřího ve víře, že Kazimír zasáhne v Římě v jeho prospěch a že bude i definitivně uzavřeno jednání o polském nástupnictví. Nikoho tehdy ani nenapadlo, že životu královu je vyměřeno již jen několik týdnů. Smrt se ohlašuje nejprve u starého druha a pomocníka, voleného arcibiskupa pražského Jana z Rokycan. Už delší dobu čty-řiasedmdesátiletý vůdce kališnického kněžstva postonával a byl postižen mozkovou mrtvicí. Poněkud se sice zotavil, avšak jazyk už nenabyl dřívější pružnosti a řeč se zadrhávala, slova koktavě poskakovala. Slavný někdejší kazatel však i politicky ustupoval do pozadí a král už se nechtěl vázat jeho návrhy. Ne nadarmo se v jednání s Římem ozývaly Jiříkovy rozpaky nad požadavky Rokycanovými. V posledních letech byl král dokonce připraven odepsat Rokycanovo arcibiskupství z listiny svých bezpodmínečných plánů. Ochlazení mezi králem a arcibiskupem ovšem neznamenalo, že by byly dočista zmizely přátelské vztahy, anebo
že by snad král nedbal na spolupráci s hlavou kališníků. Když se Jiří dozví, že arcibiskup ulehl a že lékaři krčí bezmocně rameny nad jeho nemocí, spěchá, lépe řečeno přibelhá se k němu, rozptyluje jej, těší. Když se s ním loučí, netuší, že se s ním loučí navždy. 22. února 1471 Rokycana umírá a král už nemůže se ani účastnit pohřebních obřadů v Týnském chrámu. Návštěva u lůžka nemocného Rokycany je posledním svědectvím Jiříkovy schopnosti pohybovat se. Když se vrátí do Královského dvora, uléhá a není už s to vládnout nohám. Tělo mu opu-chá, nohy odmítají sloužit a nemohou unést otylou postavu. Neznamená to ovšem, že by král resignoval. Lékaři dosáhnou alespoň toho, že může sedět a pracovat, neboť bystrý rozum dosud vládne v šedivějící hlavě. Prahou se honí maškary, veselý masopust se ujal vlády v ulicích. Radost a smích doléhá do králových komnat a povzbuzuje nemocného. Radost na tváři mu vykouzlí i svatba nejmladšího syna Hynka. Často král dlí ve vzpomínkách na nejstaršího syna Viktorina, jenž tráví dny v žaláři uherského krále. Zdalipak jej ještě někdy bude moci obejmout, jako objímá devatenáctiletého ženicha Hynka? Na trůně sedí král a usmívá se s určitým sebezapřením v reji svatebních hodů, poslouchá hudbu a žerty a teskně přehlíží své potomstvo. Nemoc je na chvíli zapomenuta, naděje se upínají k rozkvětu rodu. Rozjařený ženich však nevnímá bolesti otcovy, je na vrcholu blaha. Bezstarostný je i otcův mazlíček kníže Jindřich. Píše 27. února 1471 do Saska, že král i královna jsou veselé mysli, že jsou zdrávi a svěží.. . Lépe a přesněji je však o zdravotním stavu svého protivníka informován Zdeněk Konopištský. Snad od komorníků, snad od lékařů vyzvěděl, že život českého krále může každou chvíli zhasnout. „Odvolaný už vajec červených jísti nebude," píše přátelům a chce tím říci, že se král Jiří už nedožije ani velikonoc. Ani v této chvíli se však sebevědomý zrádce nesníží, aby nazval Jiříka králem - je pro něho jen „odvolaným", tj. panovníkem papežem sesazeným. Přichází březen a s ním první náznaky jara. Král poněkud pookřál a začíná se věnovat úředním povinnostem. Lůžko a křeslo jsou jeho stálým sídlem, jakýkoli pohyb jej však unavuje. 20. března diktuje ještě text listiny, 21. března podepisuje úřední písemnosti. V pátek 22. března 1471 se králi přitíží a lékaři už nejsou s to zadržet údery smrti. V deset hodin dopoledne jedna-padesátiíetý český král umírá „sedě na stolci". V nářku Johanině, příbuzných a přátel, ve smuteční náladě celého dvora lékaři otevřou královo tělo. Naleznou játra z poloviny zkažená a ve žluči tvrdý kamínek ... Dva dny je potom králova mrtvola vystavena v Králově dvoře. Přicházejí zástupy, klanějí se mrtvému vladaři, pláčí. V pondělí 25. března 1471 vyjde z Králova dvora pohřební průvod. Touž cestou, jíž kdysi doprovázel Jiřík mrtvolu Ladislavovu, je nyní přes Staroměstské náměstí, Karlův most a Malou Stranu na Hrad nesena mrtvola krále Jiřího. Po obřadech je pohřbena u svatého Víta „v kuoru novém podle krále Ladislava". Znovu se opakuje pohřební ceremoniál, praská meč, bortí se štít králův, puká pečeť, rozervány jsou praporce. Pohřebiště českých králů přijímá dalšího člena. Král Jiří i po smrti zůstává králem dvojího lidu. Tělo spočívá v hrobce vedle Karla IV., Ladislava Pohrobka, po boku katolických vladařů. Královo srdce ve stříbrné schráně a střeva „s súdkem" najdou však věčný klid ve velechrámu kališníků v Týně, ii hrobu Rokycanova. Sounáležitost těchto osobností vystihne pěkně letopisec slovy: „Tento slovem, onen mečem bránili Kristova kalicha," a dodá, jako by psal jménem poddaných Jeho Milosti královské epitaf na náhrobní desku Jiříkovu: „Slavný králi Jiří, přietcli míru, odpočívej v pokoji!" Přítel míru - toť hodnocení nejvyšší, jež může zdobit vladaře. Po několika týdnech k tomuto ocenění Jiříkovy panovnické moudrosti připojí své stanovisko i předáci stavovské obce. Jako by chtěli položit tečku za nedokončeným soubojem dvou králů,
píší horliví vlastenci v květnu 1471 Matyášovi Korvínovi: „Známd jest nepřemožený duch český všem národům, jenž, nikdy neunaven, nikdy neznechucen, dovede svou statečností zaháněti nebezpečí od více nepřátel. A v paměti nejčerstvější Tobě i Tvému národu bude bezpochyby, králi nejjasnější, příklad nejstatečnějšího krále našeho Jiřího, jenž napaden válkou od nejsvětějšího otce našeho, od císaře římského i od Tebe sama, konečně i od kurfiřtů a všech knížat německých, spoléhaje jen na pomoc domácí, přemohl tolik nepřátel nejmocnějších a trůn svůj ozdobil vítězstvími nejznamenitějšími."
(Z á v ě r)
A KRÁL MÍRU KRÁL BUDOVATEL „Lokaj nezná hrdiny... Lokaj zouvá hrdinovi boty, pomáhá mu do postele... Pro lokaje není hrdiny, hrdina je pro svět, pro skutečnost, pro dějiny." Tato Hegelova slova mi tanou na mysli, chci-li celkově posoudit život a dílo krále Jiřího z Poděbrad. Neboť Jiřík byl takovým hrdinou pro svět, pro dějiny, a my bychom nikdy neměli hrát v pohledu na historické osobnosti úlohu lokajů. Pokusil jsem se naznačit některé osobní vlastnosti českého krále, dotkl jsem se jeho vladařského díla, poznali jsme Jiříka v souvislostech s jeho současníky, s jeho dobou. Snažil jsem se v tomto letmém portrétu vyvarovat idealizací, jež až dosud na osobnost českého krále dopadají, zároveň jsem však nikde nechtěl podlehnout vlně pomluv a hanobení, jimiž se šovinismus a vztek marně pokoušejí smést českého krále z lidské paměti. Ani mýty růžové, ani mýty ďábelské nemohou však nic změnit, nic ubrat z historické velikosti Jiřího z Poděbrad. Čím se tento český „husitský král" tak výrazně zapsal do paměti současníků i potomků? Kde jsou kořeny jeho proslulosti? Jaké jsou obrysy jeho hrdiství? V čem tkví odkaz jeho díla budoucím věkům? Nejednou jsem zdůraznil, že státnický um Jiříkův vytvářel v tehdejších poměrech novou státní formu. Centralizovaná národní monarchie neměla však svůj význam jen pro české země, pro jejich rozkvět a stabilizaci. Bedřich Engels správně upozorňuje, že „snaha vytvářeti národní státy... se stává jednou z nejpodstatnějších pák pokroku ve středověku." Král Jiří byl jedním z prvých evropských vladařů, jenž důsledně vedl boj proti papežskému universalismu a budoval národní stát nikoliv na církevních, nýbrž na světských základech. Tím proráželo České království cestu k budoucnosti států osvobozených či osvobozujících se od 1 írkcvního vlivu a spočívajících na principech národních. Král Jiří umožňoval v centralizované monarchií rozvoj nových společenských sil, zejména měšťanstva. Proti anarchii feudálních pánů vztyčoval štít státu. „Ze v tomto všeobecném zmatku bylo království pokrokovým činitelem, je zřejmé. Zastupovalo pořádek v nepořádku, tvořící se národ proti roztříštění v odbojné r&sal-ské státy. Všechny revoluční složky, které se vytvářely pod feudálním povrchem, byly právě tak odkázány na království, jako království na ně." I tato Engelsova slova lze vzt§Jinout k hodnocení vladařské činnosti Jiříkovy. Živě a nabádavě však k nám promlouvají í další stránky odkazu Jiřího z Poděbrad. Český král byl jedním, z nemnoha panovníků, kteří vybudovali dlouhodobou politickou koncepci a kteří. ji též dovedli vynalézavě uskutečňovat. Král, Jiří velmi dobře rozlišoval ideály a zásady od taktických ústup>ků a kompromisů, byl pružný, nikoli však bezzásadový, taktizoval, avšak nikdy neztrácel ze zřetele vznešené cíle své koncepce. Připomeňme si znovu jeho vyznání, že „kalich je privilegiejpn naší
statečnosti a zbožnosti". Kalichem tu ovšem král Jiří rozumí souhrn svých reformních zásad v protikladu k papežskému umiversalismu, % věrnost ke kalichu hlásá tento politik i ve chvílí ch nejtěžších proti všem svodům, tváří v tvář nepřátelské záplavě. Pro politický život mají tyto rysy Jiříkovy panovnické činností stále živý význam. Stejně aktuální je i Jiříkova usilovná péče, aby se České království udržovalo stále v popředí světového (dění. Jen málokdy se v naší historii setkáváme s politikem, ktetý by tak rozhodně a nesmlouvavě jako Jiřík potíral zatuchlý provincialismus a usiloval o světovost - v tehdejším ovšem smyslu silová. Ať šlo o obchod či o diplomacii, král Jiří nechtěl nikterak ;zemi uzavírat před jejím okolím; naopak všechno jeho úsilí neustáde směřovalo k tomu, aby úroveň českého života nejen dostihovala evropských měřítek, ale aby je i překonávala smělostí, dl
Řím slavil triumfy. Ovšem většina těchto porážek zubožené země padala na vrub neschopné vládě Vladislava Jagellonského. A právě zrcadlo nového panovníka, který byl zcela pohlcen svými rádci a pány, opět výrazně ukazuje jen velikost Jiřího z Poděbrad. I když se rozloučíme s idealizací „lidového krále", i když pochopíme, že „husitský král" nebyl z rodu Jana 2ižky či Prokopa Velikého, zachováme Jiřího z Poděbrad v galerii největších osobností našich dějin. Král budovatel a král míru, král diplomat a věrný strážce kalicha zůstává i po staletích hrdinou pro svět, pro dějiny.
Část první strany textu mírového projektu krále Jiřího a znak českého královského lva.
Přílohy Dokumenty
Jiří z Poděbrad podle vyobrazení v Kutbenově Kronice o založení země České 1539
PANA
JIŘÍHO
Přiloba 1. Z PODĚBRAD MANIFEST JEDNOTY STRAKONICKÉ
PROTI PÁNŮM
V Praze, 1450, 30. Apr. Duostojným u bozě otcem, a urozeným, statečným, slovutným a opatrným etc. Jiřík z Kunstatu a z Poděbrad, svým i všie jednoty našie jmény, službu svú vzkazuji, ku paměti vašie tiemto listem přivodě: jakož netajné jest, kterak před chvilí Oldřich ze Hradce svévolně mně jest odpověděl, a nepotřebně válku proti mně byl začal, i jiné k tomu navedl, věda dobře mé i mých přátel rovné a spravedlivé podávánie, že sme chtěli skutečně rovné od sebe učiniti i přijieti, po obecniem sněmu, anebo kohožby nám sněm obecní za sudce vydal, kterýž byl uložen vší zemi do Prahy o světiem Šimoniši a Judé. Rok tomu minul; z čehožby nám koli-věk byla vina dána, to od nás přijato nenie, ale od strany nám odporné z úmysla a z své vuole válka ta jimi začatá proti nám vedena jest k záhubě chudiny tak dlúho, až již přišlo k té smlú-vě, kteráž sě jest stala v Jindřichově Hradci, kdežto bylo také příměřie smluveno a zaručeno do roka takové, že sme suobú stranu zřetedlně a velmi znamenitě svolili a zapsali na čtyřie ubrmany a opravce, zejména na p. Oldřicha z Rosmberka, na p. Alše ze Šternberka, na Arnošta z Leskovce, a na Oldřicha Močihuba z Královic, davše jim plnu moc o všelikteraké pře a viny nás srovnati a mezi námi výpověď udělati, na najdalšie a konečně do sv. Jiřie nynie nedávno minulého, anebo na ten den. A na to ti páni a čtyřie ubrmanie přikázali jsú nám obojim býti v Pelhřimově v tu neděli o provodě, jakož jest nedávno minula, a to pod základem peněžitým a pod pokutami ve smluvním a pří-miřném listu jmenovanými; jakož o tom výpověď všech čtyř ubr-manuov, kterúž jsú jednosvorně v Jihlavě udělali, a nám pod jich pečetmi napsánu vydali, šíře ukazuje. I jest to vědomé a dobře jisté, že sme my i naše dva ubrmany a opravce od nás a s našie strany vydaní na ten den v neděli provodní neobmeškali v Pelhřimově býti, jakož ti, chtiece i povinni jsúce smluvám a výpovědi Jihlavské i přikázaní ubrmanskému dosti učiniti, konečného konce sě nadějíce do dne S. Jiřie výše praveného, nebo na ten den. Ale Oldřich ze Hradce ani ubrmané strany jeho, na ten den v neděli provodní netbali neb nechtěli sú do Pelhřimova přijeti, a nepřijeli sú, jeliž p. z Rožmberka tepruv v úterý přijev, po Oldřicha z Hradce posielal jest. A z toho jiného nemuož býti shledáno, než že sě jim konce a pokoje nechtělo. A to sě v pravdě najde z dolepsaných duovoduov. Neb když po mnohém a dlúhém rokování a taidinkování od ubrmanuov s strany našie vydaných, ubrmané od strany nám odporné vydaní byli sú otázáni až do několikrát, muožli sě tu v Pelhřimově těm všem věcem konec státi? pamatujíce je listem a zápisem smluvním, že sú povinni mezi námi stranami konečný konec a výpověď učiniti; a ubrmané strany našie měli sú úmysl a chtěli sú tu mezi námi konečný konec a výpověd hned udělati: ale p. z Rožmberka před dobrými lidmi dal jest tu odpověď, že tu nikoli konce býti a státi sě ne-muože; a netbaje i na to, kterak sě jest vedle listu smluvnieho vykázanie dobrovolně podvolil a zavázal, vedle jiných ubrmanóv, do S. Jiřie již minulého bez zbavenie konec a výpověď mezi námi udělati. Pak my ještě přes to i s svými ubrmany k tomu sme sě podávali, buď dvě, tři nebo čtyři neděle i dále, abychom sě vždy nerozjeli, než tu sě konce dolézali, chtiece rádi obecnie dobré viděti a pokoj země této. Toho opět p. z Rožmberka nechtěl učiniti, praviv, že má hned do Lince k sestře jeti. A slyševše to p. Zbyněk Zajiec a p. Jan Smiřický i jiní dobří lidé, přičíněli i přimlúvali sú sě, a jednali pilně, i smluvili sú mezi námi opět přímiřie dalšie od S. Ducha až do roka. A na to boha chváléc, a upokojení sě
radujíce, již kázali sú ve zvony zvoniti, trubačem trúbiti, lidem to oznámiti a v bohu sě radovati; neb v určeném času vedle námluvy tehdáž v Pelhřimově znovu udělané měl sě jest konečný konec o ty všechny věci mezi námi státi; i miesto bylo jmenováno a smluveno, kde a kdy sme sě suobú stranu měli sjeti ku konci; a když jest namluveno a rokováno o miesto, tu jest p. z Rožmberka pověděl, že na tom sjezdu, který sú měli v puostě v Plzni, ustanovili sú sě a na tom rozjeli sě, aby jinam k sjezdu a k sněmu nesvoloval nikoli, než do Jihlavy nebo do Budějovic, anebo do Plzně. A na tom jest sě drahně dlúho držal, nikam jinam svoliti nechtě. I teď sě opět nalézá pravý a jistý duovod toho, že strana Oldřichova z Hradce a s ním i s jich ubrmany neměli jsú hned nižádného úmysla, ani chtiece, aby ty věci mezi námi ku konci přivedli a přivésti chtěli v Pelhřimově; poněvadž jakož sě tu rozumem lehkým a snadným každý domakati muož, svolovali jsú sě v Plzni v puostě o miesto ku potomniemu sjezdu neb sněmu k srovnání těch záští mezi námi, a měvše i povinni byvše tu v Pelhřimově konečný konec a výpověď mezi námi udělati o světiem Jiří minulém; vědúce ubrmané, že potom viece moci nižádné nemají, vedle vykázanie smluvnieho listu. A námi ani ubrmany našimi nic jest nescházelo a nesešlo; jakož pak to časem svým v pravdě bude moci býti okázáno a širšími zprávami dovedeno. A což pak z toho muož jiného rozumieno býti a vědie-no, než že sú Oldřich ze Hradce s svú stranu nepatřili konce, alebrž zřetedlně nekonče sú hleděli a roztrženie; a to sú naposledy vždy okázali. Neb když sme již suobú stranu zase k smlúvě a ku přímiří dalšiemu byli přivedeni na konec a k úklidu pokojnému, a k ohlášení také lidu již zvoněno i trúbeno bylo: potom pak nazajtřie ráno uvrhli sú nám v to Němce cizozemce, zejména markrabí Fridricha Míšeňského; kterýžto Míšeňský i s předky svými koruny a královstvie Českého starodávní zhúbce a nepřie-telé byli jsú, a nynie pak od drahné chvíle náš a jednoty našie zjevný a odpovědný nepřietel jest. I chtěli sú a stáli sú o to, abychme my s tím Míšeňským v též přímiřie a v túž smlúvu jako i s nimi nerozdielně vstúpili. A tu sme tepruv vzěděli, že sú sě s našimi nepřátely k záhubě zemské spojili. Přes to prese všechno naše poselstvie, kteréž sme učinili ku p. z Rožmberka i do Plzně k nim na sněm jich listovně i po dobrých, urozených a znamenitých osobách, dávajíce jim věděti, že zpraveni jsme, žeby sě chtěli s takovým naším nepřietelem zjevně odpovědným spojiti; žádajíce i upomínajíce, aby toho nečinili, dle našie smlúvy i přímiřie zapsaného, a dle jiných slušných věcí, kteréž jsú mezi námi některými zvláště v Jihlavě sě staly, a jmenovitě mír mezi mnú a p. z Rožmberka: nic sú sě na to neobrátili. Ježto i tu jeden opět pravý a jistý duovod jest toho, že sú ku konci neměřili jiti a konati v Pelhřimově o S. Jiří, vedle vykázanie smluvnieho listu a podvolenie ubrmanského. Neb by byli měli žádost a úmysl ku konci jíti v tom času, dokud sú ubrmané moc měli vedle vykázanie smlúvy: tehdy by sobě Míšeňského nepřietele našeho ani jiných na nás nejednali, a s nimi sě proti nám nespojovali, k roztržení a k nepokoji takovému, jakož jej všichni pohřiechu před sebú vidíme. Neb jest v prvních smlúvách ani v přímiřích Míšeňský s nimi ani oni s ním nebývali; nébrž nižádná zmienka nikdy jest prvé o Míšeňském v tom sě nedala. A však i v tom sme my sě měli a okázali, přieliš k jich vuoli sě předávajíce, jako ti, jenžby pokoj raději nelži nepokoj viděli. A proto sme však vždy i s Míšeňským ku přímiří svolili do jiného jmenovitého času, nežli s stranu nám odpornú. Neb by ty věci a to obé spolu, pře Míšeňského i nás obú stran, na jednom roce obtiežné a nemožné bylo jednati, tomu každý muože rozuměti. A vidúce nás i v tom opět povlovné, z toho sú nám pak podali a na nás žádali toho, jestližebychom s Míšeňským na tom uloženém roku miesto a konec vzali a měli, tehdy abychom proti němu potom do jmenovitého a do určeného času nebývali, ani na něho pomáhali. Odpověď jest naše byla na to, že nejsme tak svévolní, kdyžbychom již konec a miesto měli s tím Míšeňským, bychom svévolně na něm jakých nesnází hleděti chtěli; než bysme jim takovým během, jakož sú na nás žádali, zavázali,
nejsme jim toho povinni. Neb takové zavázanie netoliko svobodným, ale vězňóm a přemoženým lidem jest přieliš obtiežné, a nám pak i nad to velmi neslušné a nehodné; a mybychom tehdy do toho určeného času, ačby sě zemi České, nebo kterým přáte-luom našim od Míšeňského se ďálo jaké bezpravie, nemohli jim nic ku pomoci ani platni býti. Toho sú strana nám odporná opustili a obleviti nikoli nechtěli, skrze to k roztrku konečnému vedúce, jakož jsú i to přivedli. A nám sě jest to zdálo i zdá nepravé, neslušné a nehodné jim k tomu svoliti a zavázánu býti. A tak pro ten kus, jenž sě dotýče cizozemce Němce, dávnieho nepřietele a zhúbce koruny a královstvie Českého, a našeho odpovědného nepřietele, stalo sě jest roztrženie a nepokoj v této zemi, dáli buoh ne mnú, ani jednotu naší, ani ubrmany dvěma od nás vydanými; jakož to již každý, kohož tato zpráva dojde, muož očitě věděti a lehkým a prostým rozumem dosáhnuti, žeť sme my tiem zlým, kteréž sě jest počalo a dále pohřiechu puojde, bohdá nevinni, a věrně jest nám líto toho; doufajíce každému dobrému, že nám takového zlého litovati pomohu, a to v své paměti mieti budu. A vyšlaliby kteraká jiná řeč nebo psanie tomuto odporná od kobožkolivěk, abyste sě věřením svým k odporné zprávě nechtěli a nerodili přichýliti. Nebd jest toho bohu milému a dobrým lidem svědomo, žeť sú sě tyto věci teď popsané v pravdě tak ďály a staly; a muož to všechno i viecc, ježto jest tuto pro dlúhost písma opuštěno, dalibuoh časem svým širšími zprávami býti dovedeno a provedeno. Také smluvní list ve Hradci udělaný svědčí, stalo-liby sě a přečinilo komužkoli z našich stran co v přímiří umluveném a zaručeném, že má to opraveno býti vedle rozkázanie svrchupsaných panuov čtyř ubrmanuov společnicho a jednosvorného, ve čtyřech neděléch od prožalovanic. Vieme a jisti jsme tiem, že jest to dvěma našimi ubrmany nescházelo ani sešlo; a jedni bez druhých neměli sú moci kázati opravovati. A na tom nám přemnohá přečiněnie daly sú sě od strany odporné; a rovně též, jakož i výpověď, takéž i opravenie sě nám nestalo. Neb tiem vždy jest odtahováno na takový nekonče, o němž svrchu praví a jistí duovodové jsú vypsáni. Nébrž výpověď opět v Jihlavě všemi čtyřmi ubrmany mezi námi udělaná, a pečetmi jich i listem potvr-2ená, téměř v ničem nám zdržána nenie. A cožkoli sě v té výpovědi vypoviedá a přikazuje, to sě vypoviedá pod základem a pod pokutami ve smlúvě Hradecké popsanými. A pro nezdrženic té výpovědi Jihlavské z základu peněžitého rukojmě upomínati mieníme a chceme; i o pokuty listem a zápisem smluvním budem sě dáli buoh zpravovati. A to všechno ticmto psaním já Jiřík z Kunstatu a z Poděbrad od sebe a od našic jednoty s povolením všech nás osvědčuji každému, komuž sě udá koli toho sepsánie čísti nebo čtúce slyšeti; aby bylo věděno, že to začaté zlé v této zemi námi nejde a že my s našie strany tiem vinni nejsme, to buoh vie; než cožbychom koli přes to k upokojení tohoto královstvie a k přivedení řádu mohli a budem moci poslúžiti a platni býti, chcem v tom po vše časy dalibuoh neleniví skutečníci shledáni býti a nalezeni. Dán v Praze, ve čtvrtek před hodem svatých apoštólov Filipa a Jakuba, let božích etc. padesátého. (Z kopie arch. Třeboň.) (Archiv český, díl druhý, Praha 1842, str. 270-274.)
Příloha 11. SMLAUVA A ZÁPIS, KTERAK JEST VOLEN ZA ZPRAVCI KRÁLOVSTVÍ ČESKÉHO PANA JIŘÍ Z PODĚBRAD, A K NĚMU DVANÁCTE PŘIDANÝCH K RADĚ V Praze, 1452, 21. Apr. Ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého. Amen. My Jiřík z Kunstatu a z Poděbrad, Aleš ze Šternberka, najvyšší komorník desk zemských, Zdeněk ze Šternberka, najvyšší purkrabie Pražský, Jindřich z Lipé, najvyšší maršálek královstvie Českého, Zbyněk Zajiec z Hazmburka, Hašek z Valdšteina a z Velíše, Hynek Krušina z Lichtemburka, Hanuš z Koldic, Zdeněk z Rožmitála, Jindřich ze Stráže, Jindřich Berka z Dube a z Lipého, Jindřich z Michalovic, Jan Zajimač z Kunstatu, Jan ze Švamberka, Jan a Oldřich bratřie z Hazmburka a z Kosti, Hynek z Náchoda a z Črvené hory, Jenec z Janovic a z Petršpurka, Burian z Gutštei-na, Jaroslav Plichta z Zirotína, Jan Blankštein z Vartmberka, Dětřich z Janovic a ze Chlumce, Venc z Donína a z Graffšteina, Fridrich z Donína, Albrecht z Kolovrat a z Krakovce, Jindřich a Beneš bratřie z Kolovrat a z Libšteina, Albrecht Berka z Dube a z Tolšteina, Jindřich z Kolovrat a z Zehrovic, Boreš z Oseká, Jan z Rúsinova hauptman kraje Čáslavského, Vilém z Vartenber-ka a ze Zvieřetic, Vilém z Ilburka, Jan ze Smiřic, Ješek z Koldic, Mikuláš Trčka z Lipy, Beneš z Kolovrat a z Ročova, Jan ze Sútic hauptman kraje Kúřimského, Zdeněk z Postupic hauptman kraje Chrudimského, Ješek z Boskovic a ze Svojanova, Jan z Náchoda a z Abrspachu, Bohunek z Klinšteina, Jindřich Berka z Dube a z Kostelce, Soběslav z Miletínka, Lvík z Rožmitálu, Jan z Ber-gova, Jakub ze Vřesovic hauptman kraje Zateckého, Ješek z Dube a ze Zlebuov, Beneš z Vartmberka a z Zákupie, Jan Malovec z Pacova, Václav Zmrzlík ze Svejšína a z Orlíka, Štěpanovec z Vrtba a z Valdeka, Čeněk z Klinšteina, Jan Calta z Kamennie-hory a z Rabšteina, Mikuláš Berka z Dube a z Lemberka, Mikuláš z Jenšteina a z Niestějky, Heinc Dax seděním na Hamršteině, Mikuláš z Lobkovic a z Hasenšteina, Diviš z Košmberka, Jan z Mochova, Arnošt z Černčic, Jan Pardus z Vrátková a z Richm-burka, Sigmund Bolochovec z Pušperka a z Říčan, Jan z Rabšteina, Beneš Mokrovúský z Hustiřan, purkmistři a raddy i obce Starého, Nového i Menšieho měst Pražských, Václav starší i mladší z Petrovic, Jan ze Vřesovic a z Chomutova, Purkart Ka-marét z Zirovnice, Mates z Záhořie, Matěj z Dubce, Zbyněk ze Soběšína, Vaněk z Vrabie, Jan z Čečelic a z Tečeněvsi, Vaněk ze Sulevic, Purkart z Kopidlna a z Knčžnic, Jan Baštský z Lero-jid a ze Chvatěrub, Jan ze Sulevic, Zdeněk Lúčenský z Kopidlna, Aleš z Veležic a z Brocna, Bořivoj z Lochovic a z Okoře, Bušek ze Sulevic a z Košťálová, Jan ze Stezova seděním v Hostýni, Předbor z Repnic a ze Mníška, Jan z Kunvaldu a z Dražic, Častolor z Hořovic a Ctibor ze Svojkova a z Kačice; též také města jakožto Hora, Hradec nad Labem, Litoměřice, Zatec, Lůny, Slaný, Čáslav, Kúřim, Nimburk, Klatovy, Brod Český, Piesek, Vodňany, Sušice a Ústie nad Labem, s obcemi našimi; a tak všichni vuobec páni, rytieři, zemane i jiní lidé obecní královstvie Českého, nynie v Starém Městě Pražském na sněmu sebraní: Vyznáváme tiemto listem obecně všady a předevšemi, kdež a před nimiž čten nebo čtúc slyšán bude: že ačkoli častokrát a mnohými obyčeji pokúšieno sě jest o zřiezenie pokoje a jednoty o svornosti královstvie výš jmenovaného a koruny té České, již od chvíli pohřiechu nemalých osiřalé a velice zašlé, a vždy to pro hřiechy snad naše, neb jakžkoli z dopuštěnie božieho, miesta konečného jest nedošlo; však proto milosti a pomoci božské ufa-jíc, z lítosti přirozené, jakžto věrní též koruny údové a synové, v pracech a v nákladech i pečlivostech našich neustávajíc, snažně vždy usilovali sme a usilujem, aby náš upřiemný buohdá úmysl k chvále a užitku obecného dobrého i všech nás k miestu a
k konci sčastně byl přiveden prospěšnému; vědúce, že pán buoh častokrát chvíli a časem lidu svému podlé jich žádosti toho popřievá, čehož sě lid nejednú vtipem svým a rozumem nedomýšlé. Tak že z daru jeho svaté milosti všichni společně a z jednostajné všech nás vuole, tak páni, rytieři, zemane, jakžto i města, vyzdvihli sme a volili, i mocí tohoto zápisu a té vuole společné vyzdvihujeme sobě a volíme za zprávci mocného a pravého v témž království Českém urozeného pána, pana Jiříka z Kunstatu a z Poděbrad; přidávajíce k němu urozené, statečné, slovutné a opatrné lidi a pány, pana Alše ze Šternberka, pana Zdeňka ze Šternberka, pana Zbyňka Zajiece z Hazmburka, pana Jindřicha z Michalovic, pana Jana ze Smiřic, pana Mikuláše Trčku z Lipy, pana Jana 2e Sútic, pana Zdeňka Kostku z Postupic, pana Jakuba z Vřesovic; a 2 měst Vaňka z Kněžmostu, řečeného Valečovský, a Bartoše Ptáčka ze Slaného. Moc témuž panu Jiříkovi 2právci i s těmi k němu volenými a přidanými tu a takovú dávajíc, aby pan zprávce s nimi a oni se panem 2právcí všecko královstvie řiedili a zpravovali podlé práv, řáduov a svobod starodávních koruny České, a podlé svě-řenie jim otevšie obce téhož královstvie svěřeného, jakž se jim najlépe a najužitečnějšie bude 2dáti: úřady a sudy aby osa2ovali, práva každému dopomáhali, chudému i bohatému pravdu a spravedlnost be2 přijímanie osob činili, útiskuov a bezpráví, lúpežuov silničných, válek svévolných neb jakýchžkoli útokuov neřádných žádnému zdvihati a činiti viec nedopúštěli, kacieřstva zjevná, bludy, falše, lúpeže, pálenie a jiné všecky neřády stavovali, a tak zemi krotili a lidi obyvatele téhož královstvie se všemi k témuž království příslušnými v pokoj a jednotu i svornost, což najdále mohu a moci budu, vedli; abychom těmi a takovými počátky v pokoj a řád vniknúce, tiem snáze a spieše krále i arcibiskupa, a tak hlavu světskú i duchovní s boží pomocí mohli mieti. Ale že těmi kompaktáty a smlúvami mezi svatým zborem Basilejským pod mocí Eugenia slavné paměti papeže a mezi královstvím Českým i markrabstvím Moravským učiněnými, kteréžto skrze lagaty a posly 2namenité od téhož zboru Basilejského s plnu mocí a po-ručenstvím, psanú i psaným, pod visutú bullu zboru již pověděného, na to a k tomu zvláště do těch zemí vyslané, jsú smluveny, konány, sepsány i zapečetěny zřetedlně, toto královstvie samo v sobě i také s zeměmi okolnými z mnohých těžkých válek i nesnází v poklid a mír, jakž pánu bohu libo, jest uvedeno, kterýchžto kompaktát nedržením, tak jakž pohřiechu od některých nedržeti sě počínají, strach, nebyloliby záhe k tomu přihleděno, by těžšie války a škodnějšie nezdvihly sě nežli dřieve: protož 2 té společné a jednostajné vuole, takových sě příhod vystřiehajíc, my všichni svrchupsaní poručili sme to mocně a porúčieme, a moc plnu dali sme i dáváme panu zprávcovi a těm pánuóm k němu přidaným, aby táž kompaktáta před sě vezmúc, v čemžbykoli a kýmkoli nebyla držána a zachovávána, přikázali držeti a zachovávati, a neposlušné k držení a zachovávání týchž kompaktát obyčeji kterýmiž sě jim najlépe 2dá nebo zdáti bude, připravovati; a v tom žádný z nás takového neb takových, jenžby kompaktát podlé jích roz-kázanie držeti nechtěl a nechtěli, slibujem a mámy nevymlúvati ani zastávati obyčejem žádným; ale k rozkázání pana zprávce a jemu přidaných, statky našimi i životy věrně radni a pomocní býti. Též také smlúvy s Ciesařovú Milostí učiněné a zjednané, zápisové od JMilosti vyšlí, i také jiní listové, jakožto list mierný úmluvy Pelhřimovské, nebo jiné, chceme i tak svolujem, aby držáni byli a zachováni. Všecky pak úřady, platy, zbožie, summy klášterské a městské, i jiné každé puožitky a práva, k ruce a komoře královské příslušné a příslušná, kromě otúmrti a sum zadržalých, tak jsme svolili a svolujeme, a moc i vuoli dali sme a dáváme, aby pan zprávce s jinými pány k němu přidanými k sobě obrátili, na to zemi řiedili a pokojili, a tiem, cožby obecného dobrého bylo, jednali. Jichžto my všichni slibujem a máme i chcem věrně a upřiemně býti poslušní, a proti neposlušným statky i životy buďto doma jsúc nebo i polem, jakžby pan zprávce a těmi k sobě přidanými vzkázal a jim zdálo sě, radni být i
pomocni bez odporu všelikého. Také kdyžby pan zprávce k sobě pány, kteříž jemu přidáni jsú, pro kterákoli potřebu obeslal, a všichni by pro některé snad příčiny býti nemohli: pan zprávce s těmi, kteříž při něm budu, cožkoli učinie anebo komu rozkáží, to má pevno býti a mocno tak v cele a pravě, jakoby při tom byli všichni. Než bylaliby toho potřeba obecná taková, žeby slušalo a hodné bylo všem těm, jenž ku panu zprávcovi jsú přidáni, býti, a přihodil sě očkoli jaký roz-diel mezi nimi: tehdy cožby sě v takovém běhu větší straně se panem zprávcí zdálo, k tomu aby jednostajné bylo svoleno ode-všech. Toto také přiměňujem, jestližeby ktokoli jaký rozum jinačejší o kterýchkoli věcech, jichž v tomto listu a zápisu jest dotčeno, v sobě chtěl bráti, v tom což p. zprávce s těmi pány k němu přidanými rozkáží a který rozum vydadie, tak aby každým bylo přijato i rozumieno, a jinak tiem nikoli nehýbáno. Ktožby koli také pánem zprávcí buď o při a potřebu jakúžkoli, neb o vinu a žalobu jsa obeslán, před ním a před pány k němu přidanými státi a jich nálezu i sudu a rozkázání obvyknuti snad nechtěl, neb tak opraviti a učiniti i toho podniknuti, jakž a cožby jemu týmž panem zprávcí a jinými pány k němu přidanými bylo kázáno: ten a takový každý má k tomu býti připraven obyčejem, kterýmž sě najpodobnějie p. zprávcovi a jemu přidaným bude zdáti. A zdál-liby sě také i pan zprávce, neb který z pánuov k němu přidaných komu co povinen: má také též jako jiný po týchž pániech každému práv býti. Tento pak řád a zpuosob tuto vypsaný má státi a trvati v krá-tovstvie Českém bez proměny a všelikého pohnutie za plné dvě létě, od sv. Ducha po dání tohoto listu najprvé příštieho pořád čtúce. A ktožkoli na tom sněmu a při těchto smlúvách i svolování osobně nenie, a tak přiznati sě hned k věcem tuto vypsaným a svoleným nemuože: tak zuostáváme všichni jednostajně, i prodleme toho takové klademe, aby každý do hodu Matky božie na nebevzetie najprvé příštieho konečně listem svým otevřeným, s přidáním pečeti své, sě přiznal, a ten takový list v Praze v Starém městě k ruce páně zprávcově položil na rathúze, Neučinilliby toho kto, a chtěl nebo chtěli tomu kterak býti otporen a otporni, proti takovému a takovým chceme a máme sě mieti tak, jako proti rušitelóm obecného dobrého. Jehož věříme každému, jemuž dobré milo jest, že proti tomu nikoli nebude, načemž tuto ku pokoji a jednotě i k obecnému dobrému všeho královstvie jest zuostáno. A by pak i pečeti které z těch, jenž tuto zejména psáni jsú, k tomuto listu kterýmkoli obyčejem nedošly: protož všecky věci v něm zapsané v své moci a pevnosti bez umenšenie a vady všeliké mají tak zuostati, aby jich rušiti neboli proti nim odpierati neslušalo ižádnému. Na potvrzenie a pevnost i zdrženie všech věcí svrchupsaných, my páni, rytieři a zemane pečeti naše vlastnie a přirozené, a města pečeti měst našich, vědomě a dobrovolně dali sme přivěsiti k tomu listu. Jenž, jest dán v Praze, léta od narozenie syna božieho tisícieho čtyřistého padesátého druhého, ten čtvrtek po sv. Jiří. (Archiv český, díl II, Praha 1842, str. 309-313.)
Příloba III. KRÁL ČESKÝ JIŘÍ Z PODĚBRAD UZAVÍRÁ SMLOUVU S RÝNSKÝM FALCKRABETEM A KNÍŽETEM BAVORSKÝM FRIDRICHEM 15. dulma 1459 My Jiří, z boží milosti král český, markrabě moravský, kníže slezské a lucemburské a markrabě lužický, a my Fridrich, z téže milosti falckrabě rýnský, vévoda bavorský, nejvyšší truksas svaté říše římské a kurfiřt, vyznáváme a známo činíme tímto listem obecně všem, že jsme srdečně uvážili a zvláštní přátelství, dobrou shodu a spojení, které naši předkové, slavné paměti králové čeští a falckrabata rýnští, pro obecný užitek, mír a pokoj mezi sebou za sebe, své milé a budoucí krále české a falckrabata rýnská uzavřeli, z čehož pak našim královstvím a falckrabstvím, zemím a lidem mnoho dobrého a užitečného vzešlo, a proto chtčjícc toho následovati a také pro upokojení a prospěch poddaných a zemí nás obou jsme se mezi sebou přátelsky a v dobrém spolčili a smluvili takto: Předně máme a chceme my oba vzájemně a každý z nás druhého ve zvláštním přátelství a veškeré dobré vůli míti a držeti a také každý z nás druhého škody vyvarovati, jeho čest, důstojnost, prospěch a dobro podporovati věrně a beze vší překážky. Také nemá a nechce žádný z nás po dobu trvání této smlouvy pro žádnou věc dotýkati se nás samých, našich lidí nebo kohokoliv jiného, ani státi se nepřítelem druhého z nás a jej žádným způsobem napadati ani poškozovati. Také nechceme a nemáme našim lidem a těm, kteří jsou v naší ochraně, i těm, kteří dočasně budou pobývati v našem království, falckrabství, zemích a územích, jež jsou bez překážky v naší moci, vědomě dovolovati ani ukládati, aby jeden nebo více z nich stal se nepřítelem kteréhokoliv z nás nebo některého z našich poddaných nebo těch, kteří jsou v naší ochraně, anebo aby je napadal nebo poškozoval jakýmkoliv způsobem. A aby taková naše smlouva mohla býti tím stáleji a upřímněji dodržena a provedena, zavázali jsme se také, kdyby se jeden z nás ocitl s druhým ve sporu o věci, které by později nastaly, když by pak jeden z nás druhému o tom napsal a jemu určil den, na nějž by se měsíc po tom měl dostaviti, máme my oba své přátelské rozhodčí toho dne do Norimberka poslati. Kdyby pak jeden z nás s Norimberskými měl záští a nepřátelství a Norimberští nedali jeho lidem bezpečný průvod, mají se radové nás obou neprodleně spolu dohodnouti o jiném stejném místě dohodování, tak přijíti a pokusiti se pilně ty věci po dobrém rozhodnouti. Nemohli-li by však dosíci dobré shody, má ten z nás, jenž byl žalobcem a pohánějícím, jmenovati rozhodčího z radů druhého; a ten rozhodčí má se té věci ujmouti a v měsíci od té doby, kdy by byl jmenován rozhodčím, má uložiti do Norimberka den rozsouzení, na nějž každý z nás má dosaditi dva ze svých radů; ti mají obě strany podle potřeby o jejich právu vyslechnouti a, jak oni všichni nebo většina jich tu věc právem rozhodne, při tom má zůstati a toho my z obojí strany uposlechneme beze všeho zdráhání a vytahování věrně a bez překážky. A takové rozsouzení má se státi v půl létě od té doby, kdy byl rozhodčím ustanoven první soudní den. Kdyby se věc s nalezením práva déle protahovala, tomu se má také odpomoci a řečený rozhodčí hned, jakmile by byl jmenován rozhodčím v té právní věci toho pána z nás, jehož radou jest, má býti zbaven povinnosti a přísahy, jíž jest zavázán tomu pánovi z nás, jehož radou jest; má jej také ten pán, jehož radou jest, k tomu přidržeti a příměti, aby se takového rozsouzení ujal a věc provedl, jak se výše praví. Kdyby však preláti, hrabata, páni, rytíři, služebníci nebo poddaní jednoho z nás měli co činiti s druhým z nás, má pro to užíti práva a před radami toho, s nímž se domnívá míti spor. Když by pak poddaní nás obou měli mezi sebou spor, ať by byli jakéhokoliv stavu, hodnosti nebo postavení, šlo-li by o duchovní věc, mělo by se o ní jednati u duchovního soudu; šlo-li by o léna, mělo by se to souditi u lenního soudu toho lenního pána, od něhož jsou dány v léno statky, o které jest soud; šlo-li by o věc osob rozsuzujících, měli by býti souzeni u těch soudů, v nichž
odpovědník sedí a bydlí; byli-li by to však rytíři a služebníci a nebyli usazeni v žádném soudě, má odpovědník býti souzen před tím z nás, jehož rady by byl služebníkem nebo příslušníkem; šlo-li by však o dědictví a majetek, to by mělo býti souzeno u těch soudů, v jejichž obvodu ty statky jsou; šlo-li by pak o pych a zločin, mělo by to býti souzeno u těch soudů, v jejichž obvodu by byl zločinec chycen. A co by tak u každého soudu, jak se výše uvádí, za právo nalezeno a vyřčeno bylo, tomu mají obě strany vyhověti bez dalších průtahů, zdráhání a odvolání věrně a bez překážky. Dále bylo umluveno, že žádný z nás napříště po celou dobu, pokud tato dohoda trvá, v žádnou jinou dohodu ani úmluvu vejíti, ani žádnou jinou obnoviti ani prodloužiti nemá, leč by v ní dříve tuto dohodu a osobu druhého z nás vyjmul. A aby tato dohoda trvala a zůstala v platnosti po celý život obou nás, krále i falckraběte, ve všem a v každém bodě a článku, které jsou zde výše slovo od slova zapsány, slíbili jsme ji my oba navzájem a každý z nás, druhému podáním ruky věrou místo pravé přísahy při naší královské a knížecí cti a hodnosti stále a pevně zachovati, provésti a tomu dostáti věrně a bez překážky. Při tom byli: náš syn Viktorin, Jan z Rožmberka hejtman ve Slezsku, Zdeněk ze Šternberka, purkrabí Pražský, Zbyněk Zajíc z Hazmburka nejvyšší sudí, Jindřich ze Stráže hofmistr, Jindřich z Lipé maršálek, Jan Zajíc z Hazmburka sudí dvorský, všichni úředníci našeho království Českého, a jiní páni a věrní naši, a také nás, falckraběte, radové a věrní milí: důstojný v Bohu otec pan Reinart biskup wormský, pan Oldřich z Leutersheima mistr německého řádu v zemích německých a vlašských, náš pflegar v Na-purku, Fridrich lantkrabí z Leuchtenberka, hrabě z Halsu, Hesse lantkrabí z Lynningen, hrabě z Dachspurku náš falcký dědičný maršálek, Jan Wildgraf z Dunu z Kirberka a rýnský hrabě ze Steina, Bernart hrabě z Ebersteina číšník, Jiří pán z Limpurka náš hofmistr, Dětrich ze Sikingen náš maršálek, Wolf zvaný Kamaréř z Talburka a náš pflegar ve Waldeku, Pavel ze Streit-perka spolu s jinými našimi rady a věrnými, duchovními i světskými, které jsme toho času u sebe měli. Na svědomí toho dali jsme my, král naši královskou a my falckrabě naši pečeť" k tomuto listu přivěsiti. Dáno v Chebu v neděli Jubilate po narození Pána našeho 1459, v prvním roce našeho panování. (Na ohbu:) K rozkazu pana krále Prokop z Rabštejna, kancléř. Z rozkazu pana knížete falckraběte rýnského Matyáš Ramung, kancléř. (Idea československého státu, 1936, str. 269-270.)
Příloha IV. KRÁL JIŘÍ Z PODĚBRAD NA ZEMSKÉM SNÉMU V PRAZE R. 1462 10. srpna 1462 539, (H-M.) Potom obeslán jest sněm v Praze královským rozkázáním na den sv. Vavřince (10. srpna). A tu to jisté posel-stvie jest zjeveno a ohlášeno tak, že papež Pius nechtěl jest svoliti k žádosti a k prosbám královým, aby potvrzenie učinil kompaktátuov za ciesaře Sigmunda učiněných; a odpověď dal, poslav legáta Fantina do Prahy. A když to poselství činil a mluvil před králem i přede vším sněmem v Praze, tu jest mnohé věci mluvil k hanbě králi, a král jest jemuž vše přehověl; a rozkazoval králi Jiřiemu, aby on a jeho manželka a děti na hradu pražském u sv. Václava přijímali pod jednu zpuosobú. Tehdy král Jiří svolav všecky z Čech, z Moravy, z Šesti měst, biskupy dva, olomúckého, vratislavského, pány, panoše, města - a králová Johanna také tu stála na pravici a synové na levici - i odpověděl mu král: „Teď chce pan papež, abych přijímal pod jednu zpuosobú, a že by mi chtěl lepšie královstvie dáti: ať vie papež, žeť já své viery neprodávám za královstvie, ale což nám dal milý Buoh poznati, já teď, manželka má i děti moje, pro tu krev velebnú i královstvie i hrdel stále hotovi jsme složiti." Tú řečí zarmútil náramně král odporné kalichu svatého a obveselil věrné Čechy, přiznav se zjevně k pravdě. Nebo již byli vypustili řeč o něm, že by ustúpil pravdy. A potom druhý den neb třetí kázal jíti toho Fantina proto, že viece mluvil, než jest potřebie bylo, a také, že byv prokurátorem královským na dvoře páně papežovu, jednal i mluvil to, což k hanbě králi bylo, ježto měl krále zastati, kto by proti němu mluvil, poněvadž od krále penieze za svú práci bral. I dal jej na Poděbrady do vězenie a tam seděl několiko nedělí. Také kancléře Rabšteina kázal jíti proto, že jest byl v Římě po jiných poslech ostal a jednal jinak než jemu bylo rozkázáno od krále; ale potom jest jeho propustil a úřad jemu zase vrátil. Také dřieve jmenovaného Fantina propustil jest a próvod jemu dal až do Řezná; a to skrze přímluvu Ludvíka, kniežete bavorského a jiných kniežat německých. (Dílo Františka Palackého, díl druhý. Staří letopisové čeští. kami Jaroslav Charvát, Praha 1941, str. 158-159.) Vydal s poznámkami Jaroslav Charvát, Praha 1941, str 158 – 159
SMLOUVA O NASTOLENÍ
Příloha V. MÍRU V CELÉM KŘESŤANSTVU 1464
Ve jménům Pána našeho Ježíše Krista. My ABC známo činíme všem i každému zvláště na věčnou paměť: Když pročítáme spisy starých dějepisců, zjišťujeme, že křesťanství bylo kdysi ve velkém rozkvětu a lidmi i majetkem požehnané, tak do délky a šířky rozlehlé, že v jeho lůně bylo zahrnuto sto sedmnáct přebohatých království, že ze sebe vydalo také tolik lidí, že na velmi dlouhý čas si podmanilo velkou část pohanstva spolu s hrobem Páně; a nebylo tenkrát na celém světě národa, který by se odvážil znepokojovati vládu křesťanů. Avšak všichni víme, jak je dnes rozervané, zničené, ubohé a všeho bývalého lesku a nádhery zbavené. Vždyť v samém křesťanství došlo před krátkou dobou k takové změně, že kdyby kdo ze starých králů, knížat či velmožů vstal teď z mrtvých a navštívil křesťanské země, nepoznal by ani svou zemi vlastní. Proradný totiž Mohamed, když téměř celý svět byl mocný svatostí křesťanského náboženství, svedl s cesty nejprve nepatrný národ Arabů; když se však opomnělo čeliti jeho prvním pokusům, získal si postupně takové množství zbloudilých lidí, že podrobil své moci velmi rozsáhlé kraje Afriky, jakož i Asie a podnítil je k nejhanebnější zradě. A potom přenečistí Turci, kteří zcela nedávno podrobili své moci nejprve slavné císařství Řecké a potom přečetné křesťanské země a království, odvlékli téměř nespočetné množství duší z křesťanských končin, všechno pobrali jako kořist, přemnohé kláštery a velké chrámy boží rozbořili a vydali zkáze; a i nesčetné jiné krutosti provedli a spáchali. Ó zlatá země! Ó křesťanství, ozdobo zemí, jak tak zmizela všechna tvá sláva, jak jsi tak pozbylo nejskvělejšího lesku! Kde je onen zápal tvých lidí! Kde úcta, kterou ti prokazovaly všechny národy, kde královská vznešenost, kde sláva? Co ti byla platná tak četná vítězství, když jsi tak záhy mělo býti vedeno v triumfálním průvodu? Co je platné, že jsi odolalo síle pohanských vůdců, když nyní nejsi schopno odrážeti útoky sousedů? Ó, běda osude! Běda nestálosti! Jak rychle se mění říše, jak rychle se střídají království, jak rychle upadají vlády! Není ovšem snadné nahlédnouti, jaké je příčina takové změny a zkázy, poněvadž skryty jsou záměry boží. Pole jsou stále tak úrodná, jako bývala kdysi, stejně plodná jsou stáda, vinice jsou výnosné, zisky plynou z rý-žovišť zlata i stříbrných dolů, lidé jsou rozumní, přičinliví, udatní, mnohých věcí znalí, vzdělanost je v rozkvětu jako dosud nikdy. Co je to tedy, co křesťanstvo tak ponížilo, že z výše řečených sto sedmnácti království jich zůstalo v lůně křesťanstva jenom šestnáct? Jsou to snad četné hříchy, které chce Bůh ztrestati, tak jak čteme ve Starém zákoně, že se leckdy stalo? Zdá se nám proto, že je třeba pečlivě uvážiti, aby bylo napraveno, je-li co pochybené, a aby byla zbožnými skutky velebnost boží obměkčena, ježto je zřejmě rozhněvána nějakou nepravostí. Protože však víme, že Bůh spravedlivě a milosrdně jedná s těmi, jichž nepravosti na tomto světě trestá, a že sám pokládá lidstvo za syny, a je miluje, napravuje a kára a mnohými protivenstvími k dílu ctnosti přivádí, proto obracejíce svou naději k Pánu, o jehož věc nám jde, máme za to, že nemůžeme vykonati nic zbožnějšího v naší bezúhonnosti, nic přiměřenějšího naší poctivosti a nic slavnějšího k naší chvále, než přičiniti se, aby mezi křesťany byl nastolen opravdový, spravedlivý a trvalý mír, jednota a láska a aby víra Kristova byla bráněna proti lítému Turku. K tomu totiž jsou nám svěřena království a knížectví, aby vší nám možnou starostlivostí a péčí slaven byl mír, postavení křesťanstva udržováno, války proti nevěřícím šťastně vybojovány a hranice křesťanstva chráněny a rozšiřovány, a o tyto věci mají a musí všichni lidé, všechny národy a všichni králové a knížata s myslí radostnou a ochotnou usilovat. Protože říkáme-li si křesťané, musíme se starati o to, aby křesťanské náboženství bylo chráněno; a nechceme-li býti proti Kristu, jsme povinni za jeho víru
bojovati a s ním státi. Vždyť Duch svatý zatracuje ty, kteří spolu s ním nebojují, kteří se nepříteli nezprotiví, kteří se nepostaví jako zeď před dům Izraele. A nikoho nesmějí odvést od služby Bohu ani sladkosti vlasti ani přenádherné paláce ani přemíra bohatství. Je přece nutno sloužiti tomu, který se pro nás nezalekl podstoupiti smrt na kříži, který dá jako odměnu každému věřícímu nebeskou vlast, kdež je pravá vlast, nesmírné příbytky, bohatství nesrovnatelné a život věčný. A proto tedy, ač žalostný je osud Řeků v této době a ač je třeba hlasitě oplakávati pohromu Konstantinopole a ostatních zemí, nám, dychtíme-li po slávě, bylo si přáti této příležitosti, jež nám umožní uchovati si tu čest, nazývati se ochránci a uchovati jména křesťanů. A proto toužíce po tom, aby takové války, loupeže, zmatky, požáry a vraždy, jež, jak - ó běda - s bolestí uvádíme, zachvátily samo křesťanství již skoro ze všech stran, jež pustoší pole, ničí města, drásají země a jež nesčetnými strastmi hubí království a knížectví, přestaly a úplně byly vykořeněny a chvály hodnou jednotou do potřebného stavu vzájemné lásky a vzájemného bratrství byly uvedeny, rozhodli jsme se - na základě naší spolehlivé znalosti, po předchozím zralém uvážení, vzývavše k tomu milost Ducha svatého a po poradě a se souhlasem našich prelátů, knížat, velmožů, šlechticů a doktorů božského i lidského práva - vytvořit takový svaz spojenectví, míru, bratrství a svornosti, jenž by pro úctu k Bohu a pro zachování víry neotřesitelně trval a jenž by pro nás, dědice a budoucí naše nástupce po věčné časy trval ve formě, jak dále následuje. Především tedy na čest víry katolické a slovem královským a knížecím prohlašujeme a slibujeme, že si od této hodiny a dne nadále budeme vzájemně prokazovati a zachovávati čisté, pravé a upřímné bratrství, že pro žádné neshody, pro žádné stížnosti anebo pře vzájemně nesáhneme po zbraních, aniž komu naším jménem po nich sáhnouti dovolíme, ale že spíše budeme podporovati podle obsahu a smyslu níže psaných ustanovení jeden druhého proti každému žijícímu člověku, který by nás anebo někoho z nás se pokoušel holým skutkem a bez řádného rozhodnutí nepřátelsky napadnouti. Za druhé, že žádný z nás neposkytne pomoc nebo radu, ani se nespolčí proti osobě druhého a že nebudeme sami, aniž přes jiného nebo jiné, nějak strojiti nebezpečí či smrt jeho osobě, aniž se spol-čovati s těmi, kteří bezprávné úklady strojiti by chtěli, ale že budeme podle možnosti pečovati o zachování jeho zdraví, života a cti. Za třetí slibujeme způsobem výše uvedeným, že jestliže někdo nebo někteří z poddaných kohokoliv z nás spáchá nebo spáchají nějaká zpustošení, plenění, loupeže, požáry či jiné druhy zločinů v královstvích, knížectvích nebo v zemích druhého z nás, stanovíme, že se tím řečený mír a jednota neruší ani nerozbijí, ale že ti zločinci budou pohnáni k zadostiučinění, ne-li po dobrém, tedy soudně od toho, v obvodu jehož pravomoci mají bydliště či na jehož území budou odhaleni jako přestupnici: takže se z jejich majetku nahradí jimi způsobené škody a oni sami budou podle povahy zločinu i jinak patřičně potrestáni; ony zločince potom, kteří by se soudu protivili, budou jejich páni jak podle bydliště, tak i podle místa spáchaného činu zavázáni a povinni pronásledovati a hubiti, aniž by jeden čekal na druhého. Jestliže někdo z nás, v jehož obvodu má pachatel bydliště nebo na jehož území bude zločin spáchán a pachatel zadržen, zanedbá a opomene výše uvedené zásady, tehdy, ježto podle práva jej i pachatele má stihnout stejný trest, ten, kdo utrpěl bezpráví nebo škodu, může toho z nás před níže psaným parlamentem nebo konsistoriem soudně stíhati a žalovati. Za čtvrté stanovíme, aby v případě, že by snad někdo nebo někteří, mimo tuto dohodu, lásku a bratrství naše stojící, aniž jim bylo námi ublíženo a aniž by byli vyprovokováni, proti komukoliv z nás začali válku anebo ji začíti zamýšleli (čehož se netřeba báti, bude-li trvati toto přátelství a láska), vyslalo ihned naše níže uvedené shromáždění ve jménu všech účastníků této smlouvy a na společné naše náklady, byť i o to napadený druh nežádal, své slavnostní vyslance k urovnání sporů a obnovení míru na místo stra-
nám vhodné a tam, za přítomnosti sporných stran nebo jejich vyslanců, vybavených plnou mocí, se pilně a usilovně snažilo příměti sporné strany ke svornosti a míru cestou přátelství, je-li to možné, nebo je pohnouti, aby si zvolily rozhodčí či se domáhaly práva před příslušným soudcem nebo parlamentem či konsistoriem, způsobem, jak níže uvedeno. A jestliže by pro toho a nebo z viny toho, kdo válku začal, nemohl být sjednán mír a jednota některým z výše uvedených způsobů, tehdy my všichni ostatní jednomyslným a svorným rozhodnutím pomůžeme napadenému nebo bránícímu se druhu našemu v jeho obraně z desátků našich království a z příjmů, zisku a výnosu našich poddaných, jež průměrně ročně po jednotlivá léta vydávají na třídenní potřeby svého domu a domácnosti, a to ve výši a tak dlouho, jak by rozhodlo a stanovilo toto naše shromáždění anebo jeho většina, že je přiměřené a vhodné k tomu, aby náš napadený druh dosáhl míru. A aby byly lépe potlačeny rozbroje války, když již pomyšlení na ně působí těm, kdo je podstupují, bolesti a aby se upevnil mír i mezi ostatními Kristu věrnými, kteří neberou účast na této smlouvě, stanovíme a nařizujeme, aby v případě, že by snad vznikly neshody nebo válka mezi druhými, do našeho bratrství nezahrnutými křesťanskými knížaty a magnáty, vyslalo tehdy naše níže psané shromáždění našim jménem a na naše společné náklady vyslance, aby podle možnosti přátelsky anebo cestou práva, jak výše uvedeno, nastolili mezi spornými stranami svornost; kdyby obě strany anebo jedna z nich nechtěly anebo nechtěla tímto způsobem se dohodnouti a od bojů a válek upustiti, tehdy ať ten, kdo válku začal anebo kdo od války upustiti nechce, je přiveden k pořádku způsoby a formami v předchozím článku uvedenými. Dále stanovíme, že ti, kteří se odváží jakýmkoliv způsobem rušiti nynější náš mír, nesmějí ani nemohou být přijímáni, najímáni, ochraňováni, podporováni anebo nějakou přízní pod jakoukoliv hledanou záminkou obdařeni v žádném z našich království, knížectví, panství, území a obvodů, hradů, měst, obcí nebo tvrzí; ale bez ohledu na nějaký ochranný list budou zatýkáni, chytáni a trestáni jako rušitelé obecného míru podle povahy zločinu nebo provinění, jak by toho jeden každý zasluhoval. Kromě toho stanovíme a ukládáme tímto úředníkům a poddaným našim, všem i každému zvláště, aby nikdy - společně anebo jednotlivě — nepřijímali žádného člověka do své ochrany a záštity a aby mu na žádný způsob neposkytovali a nedávali všeobecný či zvláštní ochranný list, aniž by předem zvláště a výslovně vyhradili, že ochranný list či ona záruka nebudou toho, komu jsou vystavovány, chrániti a brániti před sankcemi našeho nynějšího míru, aby v případě, že bude nařčen, podezřelý anebo obžalovaný z rušení míru, mohlo proti němu bez překážek býti postupováno, jak výše uvedeno, i cestou spravedlnosti. Kdo se však vědomě spojí s rušitelem nynějšího míru a jemu pod jakoukoliv hledanou záminkou poskytne bud radu, pomoc či přízeň či jej přijme nebo jeho samého ochraňovati či brániti či jemu ochranný list proti naší nynější jednotě dáti se opováží, nechť je sám trestán stejným trestem jako pachatel. Protože však péče o mír není myslitelná bez spravedlnosti a spravedlnost bez ní, protože ze spravedlnosti se mír rodí a je zachováván, a protože my a poddaní naši nemůžeme bez spravedlnosti v míru setrvávati, proto spojujeme spravedlnost s věcí míru; poněvadž však řád, jenž byl sepsán o soudních věcech, doznal v následujících dobách mnohých změn a dospělo se až k tomu, že znenáhla pozbyl vůbec významu a že praxe mu výkladem dala úplně jinou podobu, proto považujeme řád soudů za úplně zmatený a domníváme se, že je třeba podle novodobých obyčejů, zvyklostí a poměrů různých zemí, království a knížectví našich zavésti nová práva, z lůna přírody čerpaná, a na nové zlořády nové léky objeviti, jimiž by ctnostní lidé byli odměňováni a přestupnici kladivy trestů neustále drceni. A abychom jednotlivé věci po pořádku vyřizovali, rozhodli jsme
se především zřídit jakési obecné konsistorium, jež by ve jménu nás všech a celého našeho shromáždění zasedalo v místě, kde shromáždění samo by právě sídlilo, a z něhož by se jako ze zřídla roztěkaly praménky spravedlnosti na všechny strany. A tento soud bude zřízen podle toho, jak naše níže psané shromáždění anebo jeho většina usnese a rozhodne o počtu a kvalitě osob a řádů. A aby na tomto soudě byly spory ke konci přiváděny a ne do nekonečna protahovány, stanovíme, aby podle povahy rozepří soudce sám i jeho přísedící pro sporné strany řízení vedli a spravedlnost nalézali prostě a jasně bez formalit a soudního halasu, vůbec upuštěním od vytáček a zbytečných odkladů. Usnášíme se dále, aby v případě, že nově vzniknou nějaké rozepře a různice mezi námi králi a knížaty a jinými účastníky naší smlouvy, byl jeden druhému povinen a vázán před soudem naším podle práva odpovídati a s ním spor vésti a zachovávati přitom ustanovení, rozhodnutí a nařízení, jež naši mluvčí a zástupci anebo jejich většina v shromáždění samém, jak výše uvedeno, vydají a ustanoví. Dále také stanovíme, že naše shromáždění má míti úplnou a neomezenou volnost náležitými listinami, vzájemně danými a převzatými, kterékoli křesťanské krále, knížata a magnáty, již zatím nejsou začleněni do této jednoty, do nynějšího našeho míru, jednoty, lásky a bratrství přijímati a jménem našim, jako bychom my sami to činili, se zavazovati, jakož i závazky vzájemného přátelství přijímati, s tím potom dodatkem, že hned poté, co takové převzetí bude provedeno, samo shromáždění nám to všem oznámí, abychom s přijatými k nám byli s to a mohli jednati s bratrskou láskou, jak se sluší. Protože potom tato jednota, porozumění a láska byly uzavřeny a ustavují se hlavně ke slávě a cti božského majestátu, svaté církve římské a víry katolické a také, aby bylo možno co nejrychleji pomoci těm Kristu věrným, kteří jsou utlačováni od knížete Turků, nejzarputilejšího nepřítele jména křesťanů - proto my, výše uvedení králové a knížata slibujeme a zapřísaháme se Pánu našemu Ježíši Kristu, jeho přeslavné matce Panně Marii a svaté církvi římské, že budeme brániti a chrániti křesťanské náboženství a všechny utiskované věřící před nejšpinavějším knížetem Turků vzájemně spojenými silami a prostředky, jež budou poměrně stanoveny a vyhlášeny, k jichž zajištění a získání odvedeme a dáme, pokud to bude třeba, všechny desátky, které jsou placeny kostelům, jakož i duchovním a církevním osobám v našich královstvích, knížectvích a panstvích, spolu s řečenými příjmy, zisky a výnosy našimi a našich poddaných, jež, jak výše uvedeno, jsou po jednotlivá léta na tři dny vynakládány a neustaneme v pronásledování nepřítele, bude-li to naším shromážděním uznáno za prospěšné, dokud nebude vypuzen z území křesťanů nebo společným rozhodnutím nebude usneseno sjednati mír, jenž smí býti sjednán jen za předpokladu, že bezpečnost sousedních křesťanů bude považována za zajištěnou. Kromě toho, protože je třeba obratně a pečlivě předem se všeho vystříhati, aby neopatrné nestihlo nakonec neštěstí, proto se usnášíme, že společným rozhodnutím celého našeho shromáždění anebo jeho většiny má se stanoviti, kdy bude vhodné napadnouti nepřítele, jakými pozemními a námořními sbory se má vésti válka, pod kterými vojevůdci, jakých strojů nebo válečných prostředků se má užíti a na kterém místě se mají shromážditi všechna pozemní vojska, jež potáhnou dále proti Turkům. Dále jakým způsobem by bylo možno zaopatřiti za odpovídající ceny potraviny a ubytování ve městech, vesnicích a jiných vhodných místech. Dále jakým způsobem by bylo postaráno o společnou minci, aby vojáci za pochodu, v ležení a při návratu nebyli v nesnázích. Dále ať je společným rozhodnutím ustanoveno, podle toho, jak se uzná a usoudí, že v budoucnu více prospěje křesťanskému náboženství a větší bezpečnosti věřících, komu se co má odevzdati v případě, že by se nějakým způsobem podařilo získati něco z rukou nebo moci nepřátel, tak, aby nepřítel nedbalostí nebo neschopností
držitelů znovu povzbuzený, nezpůsobil věřícím nové újmy, horší předchozích. Kromě toho stanovíme, aby každý z nás, jakmile to bude usneseno, okamžitě přistoupil k výše uvedenému vybírání peněz ve svém království, knížectví a panství, a to způsobem a formou, jež budou stanoveny samým shromážděním anebo jeho většinou k tomu cíli, aby to zbožné dílo bylo ihned prováděno a věrným v Kristu se pomohlo. Dále. Aby bylo náležitě splněno výše i níže sepsané, všechno i jednotlivě, zavazujeme se a slibujeme svrchu řečeným způsobem, aby každý z nás měl k nejblíže příští neděli Reminiscere roku čtrnáctistéhošedesátéhočtvrtého od narození Páně v městě Basileji v Německu své vyslance, muže významné a velmi vážené, vybavené nejúplnější mocí a jeho pečetí, kteří by tam všichni nepřetržitě zasedali po dobu bezprostředně následujícího pětiletí a jménem naším, jménem ostatních členů a jménem těch, kdož budou do svazu přijati, vytvořili, ustavili a představovali korporaci, jednotu či řádné kolegium. A po uplynutí onoho pětiletého shromáždění basilejského budiž totéž shromáždění pro další bezprostředně následující pětiletí v městě N. ve Francii a po třetí pětiletí v městě N. v Itálii konáno a pořádáno za stejných poměrů a podmínek, jak bylo výše usneseno a ustanoveno o Basileji; aby potom vždy po pěti letech měnilo své sídlo až do doby, než by samo shromáždění nebo většina stanovila a rozhodla jinak. Shromáždění nechť má jednu vlastní a zvláštní radu, jejímž předsedou (nechť je) N. jako otec a hlava a my, ostatní křesťanští králové a knížata buďmež údy. Ať také má řečené kolegium nad námi všemi a poddanými našimi, jakož i těm, kdo se dobrovolně podvolí, jurisdikci nespornou i spornou spolu s čistou a smíšenou pravomocí, podle toho, jak o tom rozhodne a stanoví toto shro-děni anebo jeho většina. Posléze ať má vlastní znak, pečeť u ipolečnou pokladnu a veřejný archiv, syndika, fiskála, úředníky a všechna ostatní práva dovolené a řádné korporaci jakkoliv příslušející a patřící. A aby byla každé zemi zachována neporušena její práva, usnášíme se, aby do čela vyšších úřadů shromáždění byli v každém národě, kde samo shromáždění by sídlilo, stavěni ti, kdo z národa toho jsou zrozeni a kdo znají a chápou jeho mravy a zvyky. Konečně, aby našemu shromáždění nechyběly prostředky na vydání a náklady, jež jsou nutné a užitečné pro zachování míru, vykonávání soudnictví, vysílání vyslanců a poslů na různé strany a na opatření i jiných potřeb, slibujeme a zavazujeme se, že každý z nás bez dalšího prodlení pošle a předá do veřejného archivu výběrčím a radě řečeného shromáždění desátý díl všech peněz, jež mají být vybrány jím anebo jeho jménem z desátků, třídenních výnosů nebo zisků, jak výše uvedeno, a to v době, kterou samo shromáždění anebo jeho většina určí. A jestli tak neučiní, může a musí jej syndik nebo fiskální prokurátor tohoto shromáždění ihned před jeho parlamentem anebo soudem zažalovati a soudně vymáhati peníze spolu s náhradou škody a vzniklou ztrátou, jakož i nás ostatní, zavázané slibem víře námi daným, napomenouti a vybídnouti, abychom řečené peníze, náhradu škody a vzniklou ztrátu od něho a jeho poddaných mocí vojenskou vymáhali a vynucovali, aby, jak výše uvedeno, byly vynaloženy na společné potřeby shromáždění. Dále prohlašujeme a stanovíme, abychom v tomto shromáždění měli a tvořili jeden hlas my, král Francie spolu s ostatními králi a knížaty Galie, druhý potom my, králové a knížata Německé říše a třetí my, dóže benátský spolu s knížaty a městskými obcemi Itálie. A kdyby se k této naší jednotě, přátelství a bratrství připojil král Kastílie anebo jiní králové a knížata národa hispánského, budou oni sami docela podobně míti ve shromáždění, korporaci a kolegiu jeden hlas. Kdyby však mezi vyslanci králů a knížat jednoho a téhož národa byly o nějaké záležitosti dány a vzneseny protichůdné názory, stanoví se, aby dále platilo - jakoby od samotného národa jednomyslným souhlasem rozhodnuto a nařízeno - to co od většiny bylo uznáno a usneseno. Byla-li by rovnost hlasů, mají míti převahu ti vyslanci, kteří ve srovnání s druhými by vynikali většími
zásluhami a důstojností svých pánů, jež zastupují. A byli-li by si rovni v zásluhách a důstojnosti, bude ponecháno volbě ostatních národů, v této dohodě sdružených, ke které ze stran by se přiklonily. A aby byla odstraněna jakákoliv pochybnost, je stanoveno, aby v případě, že některý z našich králů nebo knížat vyšle do řečeného shromáždění více vyslanců, měli tito všichni toliko jeden hlas, totiž hl.i', samého vysílajícího \ jeho národní kurii řečeného shromážděni, Dále ježto Pismo dosvědčuje, že tomu, kdo pomůže, rozmnoží, min.mi \ini Kristovu, je určeno místo v nebi, kde blažení se ti .1 víinusii, niiiiu ticha doulati, ze k věci lak svaté, tak zbožné a tak nutné všichni ostatní křesťane dobrovolně ruce přiloží, protože ten, kdo nyní odmítne poskytnout pomoc proti Turkům, se prohlásí za zřejmého ochránce bezbožnosti a nepřátel kříže Kristova. A proto se usnášíme, že jednomyslně my všichni, pomocí našich slavnostních vyslanců, vším nám možným úsilím a péči a způsoby a formami, jež určí řečené shromáždění u nejvyššího kněze zajistili, aby Jeho Svatost obrátila pozornost na to, že výše uvedené vybírání desátků je žádáno na zabezpečení míru křesťanů, k obraně Kristu věrných a k boji proti nepřátelům kříže; a aby jako otec a pastýř věřících z velkomyslnosti své dobroty povolil a pod přísnými tresty svými obecnými a autentickými slavnostními listy vykonavatelům, kteří mu budou jmenováni a k tomu nejúplnější formou ustanoveni a vysláni, přikázal, aby řečené desátky byly dávány, odváděny a vypláceny způsobem a za podmínek, jež mu budou naším jménem nabídnuty; a aby rychle skoncoval všechny války a nešváry mezi církevními knížaty, kteří nejsou členy této smlouvy, a hlavně ony, které by nějakým způsobem mohly být na překážku dokončení válek proti Turkům a zachování řečeného míru, anebo aby do každé země vyslal některého z legátů, muže naprosto spořádaného života, poctivého a zkušeného, plnou mocí k tomu opatřeného, muže, který by řád, řeč a zvyky této země znal a jim rozuměl, aby se patřičným úsilím a péčí přičinil a sporné strany se přátelsky vyrovnaly. Jestli by to však učiniti nechtěly, ať z moci jemu svěřeného příkazu mezi nimi trvající nešváry skončí a soudně rozhodne. A ať Jeho Svatost svolá ostatní knížata a obce Itálie a je pod božskými sankcemi a přísnými tresty napomene a požádá, aby oni, jako nad ostatní národy bližší sousedé Turkům, přistoupili k vybudování námořního loďstva spolu s ostatními křesťany a jim přispívali a odváděli poměrnou výpomoc ke cti a slávě boží a obraně věřících, aby toto dílo obrany víry dospělo tím chvályhodněji k vytouženému cíli. Kromě toho, aby mír a toto ujednání byly neporušeně zachovány, rozhodli jsme se a slibujeme, že v případě, že někdo z nás bude povolán do nebeské vlasti, nebude žádnému jeho dědici nebo nástupci dovoleno ujmouti se království, knížectví nebo panství a ani nesmí k tomu býti připuštěn, dokud by dříve nepřislíbil svým otevřeným listem, opatřeným pečetí a jako obecnou zárukou našemu shromáždění pro potřeby kohokoliv z nás daným, že on sám bude všechno i jednotlivě, výše a níže sepsané, zachovávati s nezviklatelnou věrností. A jestli naše řečené shromáždění nebo jeho většina nařídí, rozhodne a usnese ještě něco jiného, než výše uvedeno, co bude jakýmkoliv způsobem pracovati pro mír a prospívati míru a spravedlnosti, jakož i obraně věrných křesťanů, toho v celku i jednotlivě budeme dbáti a opravdu toho šetřiti, jakož i konati to, co vyžaduje a k čemu zavazuje pouto opravdového a upřímného bratrství a co je shrnuto v našem přítomném listě po odstavcích a jejich obsahu ve všech jeho bodech, klauzulích, článcích a větách i kapitolách. K dosvědčení a utvrzení čehož připojil každý král a kníže naše k přítomnému listu pečeť svého majestátu. Dáno a projednáno atd. (Z latinského originálu do českého jazyka přeložil Jaromír Kincl)
Příloha VI. RYTÍŘ HUGO Z HOUR NASeL A ROBERT BIOTE, PLNOMOCNÍCI FRANCOUZSKÉHO KRÁLE LUDVIKA, A ALBERT Z POSTUPIC A ANTONÍN MARINI Z GRHNOHI.U, POSLOVÉ KRA1E ČESKÉHO JIŘÍHO Z PODĚBRAD, OBNOVUJI JMÉNEM SVÝCH PANOVNÍKŮ SPOLKY A PŘÁTELSKÉ SMLOUVY MEZI FRANCII A ČECHAMI V Dieppe 18. července 1464 Všem, kteří tento list uzří, my rytíř Hugo 2 Bournasel pán z Bournasel a Labadie, senešalk Toulonský a Albigenský, a Robert Biote pán z Laroque a Monstreuilu, radové nejkřesťanštějšího pana Ludvíka, z boží milosti krále Francouzského ... a vyslaní od téhož pana krále našeho jeho otevřeným listem tohoto znění: Ludvík, z boží milosti král Francouzský, milým a věrným radám našim rytíři z Bournasel... a mistrovi Robertovi Biote ... vzkazuje pozdrav a lásku. Když mezi našimi předky slavné paměti, nejkřesťanštějšími králi Francouzskými a mezi veleslavnými králi Českými po dlouhé časy posud byly pevné a nezrušitelné svazky a přátelské spolky, a před nedávném urozený pán Albrecht Kostka z Postupic, fojt markrabství Lužického a statečný a znamenitý rytíř Antonín Marini z Grenoblů, radové, poslové a řečníci našeho nejmilejšího bratra Jiřího, krále Českého, posláni k nám s dostatečnou plnou mocí, nám řečí vyložili, že si řečený náš bratr přeje obnovení a pokračování zmíněných spolků, přátelství a sbratření: my ve věci tak chvalitebné a všemu křesťanstvu výhodné a královstvím i poddaným našim s obojí strany prospěšní- chtějíce se stejným úmyslem závoditi, plně důvěřujíce ve vaši věrnost, pilnost, poctivost a obezřetnost, zřizujeme a ustanovujeme vás tímto listem svými obecnými zástupci a zvláštními posly a dáváme vám plnou a svobodnou moc svrchu řečené svazky, mír, smlouvy, přátelství a sjednocení, které byly mezi řečenými nejjasnějšími domy Francie a Čech, naším jménem se zmíněnými řečniky nejmilejšího našeho bratra, krále Českého, obnoviti, ujednati, uzavříti a poříditi, a až je obnovíte, ujednáte, uzavřete a pořídíte, listy, úmluvami, přísahami, sliby a jinými příhodnými právními nebo skutkovými klausulemi uplatniti, jak se vám nejvhodnější bude zdáti, jako bychom my, kdybychom při tom byli, s řečeným naším nejmilejším bratrem králem Českým pro dobro a šťastný stav křesťanských království a pravé víry konali, jednali a utvrdili. Slibujeme také dobrou věrou a svým královským slovem, že schválíme, stvrdíme a přijmeme za sebe a své nástupce krále Francouzské všecko, cokoli vámi ve zmíněných věcech bude zařízeno, ujednáno, učiněno a uzavřeno. Datum v místě Dieppe 14. dne měsíce července léta Páně 1464 a království našeho třetího roku. List byl podepsán: K rozkazu danému králem v přítomnosti patriarchy biskupa Bajockého, biskupa Broického Admi-ralda, pánů Dulana a z Bosoges, mistra Štěpána Chevaliera, Viléma z Varie a jiných, Rolant. A my Albert z Postupic, fojt markrabství Lužického, a Antonín Marini z Grenoblů, rytíři, radové a vyslanci i poslové nejjasnějšího knížete pána našeho, pana Jiřího, z boží milosti krále Českého atd.r rovněž ustanovení řečeným nejjasnějším králem Českým jeho otevřeným listem, jehož znění následuje v tato slova: Jiří, z boží milosti král Český atd. Známo činíme tímto listem všem. Když byly mezi nejkřesťanštějším královstvím, rodem a králi Francouzskými a mezi nejjasnějšími králi Českými, našimi předchůdci, uzavřeny a přísahami, tresty, listy a pečetěmi upevněny a nejpřísnějšími závazky utvrzeny svazky, smlouvy a nerozlučná přátelství, že sotva byla království spojená takovým nejlepším a šťastným přátelstvím, která by byla ovládána jediným duchem a jedinou vůlí pro pravou víru a obecný prospěch: my chtě-jíce kráčeti
ve stopách svých předků, aby za našeho věku naše království bylo s křesťanskými králi tak spojeno, aby mohlo snáze odolávati nepřátelům křesťanského náboženství a těšiti se nejen domácímu, nýbrž i zevnímu pokoji a šťastnému počtu přátel, majíce plnou a stálou důvěru v oddanost a rozvážnost urozeného pána Alberta,z Postupic, fojta našeho markrabství Lužického, a statečného a znamenitého rytíře Antonína Mariniho z Grenoblů, našich; milých, věrných radů, nejlepším možným způsobem, právem a projevem jsme je s dobrým rozmyslem a jistým vědomím mocí královskou učinili, zřídili a ustanovili svými pravými, řádnými a jistými zástupci, vyjednavači, vyslanci, posly a řečníky zvláštními, dávajíce a svěřujíce jim plnou a všelikou moc, oprávnění a schopnost obnoviti, učiniti, ujednati, uzavříti a provésti s nejkřesťanštějším knížetem .\ pánem panem Ludvíkem, králem Francouzským, naším příbuzným a nejmilejším bratrem, svazky, mír, smlouvy, přátelstva a staré spolky učiněné mezí nejjasnějšími rody Francie a Čech, a zmocňujeme je, až je obnoví, ujednají, pořídí a uzavřou, aby je listy, úmluvami, přísahami, sliby a jinými příhodnými právními nebo skutkovými klausulemi ukončili, jak se jim nejvhodnější bude zdáti, jako bychom to my, kdybychom při tom byli, s řečeným panem králem pro dobro a šťastný stav křesťanských království, k prospěchu obecnému a pravé víry konali, jednali a utvrdili. Slibujeme také dobrou věrou svým královským slovem, že schválíme, potvrdíme a přijmeme za sebe a za své nástupce krále České a dodržíme všecko, cokoli by řečenými řečníky, vyslanci a rady našimi bylo ve zmíněných věcech zařízeno, jednáno, učiněno a uzavřeno. Na svědectví toho tento list s přivěšenou naší pečetí. Dán v Praze dne 17. května léta Páně 1464, království našeho 7. roku. List byl podepsán: K rozkazu pana krále. Mocí těchto listů a podle oprávnění jimi nám daného sešli jsme se my plnomocníci svrchu řečení a po mnohých úmluvách se zralým uvážením, majíce na paměti staré svazky, spolky a přátelství mezi králi a královstvími Francouzským a Českým v dávných časech uzavřené, učiněné a neporušitelně zachovávané, podle zmocnění nám daného a jak nám bylo svěřeno, je obnovujeme, činíme, zřizujeme, uzavíráme a, pokud jest toho potřeba, obnovujeme, utvrzujeme a ustavujeme ke cti všemohoucího boha pro dobro a prospěch obecné víry a všeho křesťanstva a pro zachování království a poddaných svrchu řečených králů. Slibujeme také jmény těch, o nichž se výše píše, že od toho času napříště řečení králové budou mezi sebou zachovávati vzájemnou lásku, milování, bratrství a že budou bratry, přáteli a spojenci na věčné časy pro dobro, prospěch a důstojenství svých království a osob i obecné víry a veškerého křesťanstva. A to my řečení zmocněnci podle zmíněných zmocnění za řečené pány krále a jejich nástupce krále Francouzské a České na duši řečených králů, kteří nás ustanovili a nám dali plnou moc, chceme, slibujeme a přisaháme při svatosvatých evangeliích božích, jichž jsme se tělesně dotkli. Na svědectví této věci ověřili jsme řečené listy podpisy našich rukou a přivěšením našich pečetí. Dáno v městě Dieppe, 18. dne měsíce července v Normandii, léta Páně 1464. Hugues z Bornazel. Pán Biote. (Idea československého státu, 1936, str. 271-272.) 26.4
Příloha VII. KRÁLE JIŘÍHO LIST ODPOVĚDNI PROTI ZDEŇKOVI ZE ŠTERNBERKA V Praze, 1467, 20. Apr. My Jiří z božie milosti král Český etc. Tobě, Zdeňku ze Šternberka. Vědětiť dáváme, že sme tě v svú nemilost vzeli, pro příčiny a viny tvé, kteréž teď tobě vypisujeme: najprvé, že jsa úředník i radda naše, nezachovaFs se k nám tak jakož na tě příslušelo, a neslušně a nepravě proti nám jakožto králi Českému pánu svému se jmáš. I také že jmaje podlé svého úřadu Pražského purkrabstvie práva dopomáhati proti těm, kdož-by proti právu činili: ty pak těm, kdož svú vuoli proti právu vedu, jakožto Burianovi z Gutšteina, jeho svévolnosti pomáháš a jej zastáváš. I žes ty zrádné Plzeňské, kteříž sú nás o město naše Plzeň zradili a připravili, k sobě přijal, jim radu a pomoc dáváš. I pro takové tvé neslušné běhy a tvá předsevzetí, s boží pomocí a přátel, pomocníkuov, poddaných i služebníkuov našich, chceme tě zjevně a světle, po vyjití tohoto stánie z toho trestati, jakž na to slušeti bude. Dán v Praze, v pondělí před Sv. Jiřím, anno se. LXII°. (Z kopie arch. Třeboň.) (Archiv český, díl IV, Praha 1846, str. 139.)
Příloha VIII. JIŘÍ, KRÁL ČESKÝ, PÁNŮM UHERSKÝM, RADDÁM KRÁLE MATIÁŠE Na poli u Kunovic, 30. Jul. 1470 Urozeným, statečným a slovutným, Mikulášovi Čuprovi z Mo-nosle, vévodě Sedmihradskému, i jiným pánóm a rytierstvu, dobrým lidem ve vojště pána vašeho. Urození, stateční a slovutní! Jest vám některým vědomo, kterak my lítost majíce takových nekřesťanských záhub, kteréž nám a slavné naší koruně České daly sie a dějí od vašeho pána, my chtiece rádi, cožby na nás bylo, aby taková bezpravie, záhuby, mordové, krve křesťanské prolévánie, násilí panen i paní i jiná bezpravie přestala, i podali sme (pánu) vašemu tří kusuov: naj-prvé pokoje, a nechtělliby pokoje, ale bitvy osobnie sám a spolu, a neboli boj s ním vzieti; jakož dobře srozuměliste šíře ze psanie, co raddy naše z našeho rozkázanie jemu pánu vašemu psali, kteréhožto listu vám přiepis poslali sme. Pán pak váš odpisuje radám našim, jim zase dávaje odpověď taková, z kteréžto odpovědi dobře muož sie rozuměti, že pokojem pohrdá, a nám rovnosti a spravedlnosti učiniti nechce, a také ani toho kterého kusu pro pokoj spěšnější, jakožto s námi sami sie bíti, aneb boj podstúpiti na den jmenovitý nesmie. Ale rozuměti jest, že v té nepravosti, kteráž proti nám a koruně naší učinil, miení státi. Nebo maje dáti nám konečná odpověď, na naše slušné žádanie, i haní nás rozličně křivě a nepravě, křivými a nešlechetnými řečmi. Neb praví nás kacieřem býti, a to on i každý, kdožby to o nás mluvil, křivdu mluví a bezpravie nám činí; a bohdá časem svým shledá sie to, že my ne kacieř, ale král křesťanský byli sme, jsme, a bohdá vždycky budem; a v to královstvie České slušně a řádně přišli sme, podlé svobody a obyčeje slavné České koruny, ne jako on pán váš, ježto plete sie bezprávně a píše sie králem Českým, nejsa jím, aniž bohdá bude. Také píše on pán váš, žebychom před ním utiekali: ježto to pánu bohu napřed, a obecně dobrým lidem svě-domo jest, že nikdy my před nim, ani před (mocí) jeho neběhali ani postupovali sme. Leč mýlíliť sic ticm, když on táhl proti osviecenému Viktorínovi, synu a kniežeti našemu milému, i také proti nám, a my naň žádné péče neměli, a my srozuměvše tomu, i čelili sme jemu, chtiec boj s ním vzieti: tu on nesměl s námi boje vzieti. Ale položiv sie u Lávy města samého, okopav a opletl sie; my pak srozuměvše že nám nesmie čeliti, hnuli sme sie z toho miesta, kde sme s ním chtěli boj vzieti. A on opět hnul sie z těch zákopuov, a táhl opět na záhubu naší země, markrabství Moravského; a my zvěděvše, i hned zase táhli sme naň: a on nesměl s námi boje vzieti, utáhl před námi k Znojmu, a tu opět u města okopal sie. Vědoméť jest také, kdyžť bylo u Vilémova, smčlliť sie jest s námi bojem potkati. Ale vida svá núzi, nám sie vysliboval, že jako z ruku našich na jeho sliby pustili sme jeho i s vojskem jeho. Potom nám nic nezdržel, což jest nám slíbil. Ale totoť jest věc vědomá, že on utiekal před osvieceným Jindřichem, synem a kniežetem naším milým a před vojskem naším, od Hradiště až do Uherského Brodu a za Uherský Brod. Píšcť on pán váš ještě jiné věci křivé, nás nepravě uštipuje, ježto sic nám nezdá nynie na to jemu odpoviedati: ale listu toho, kterýž on poslal jest, dobře chovati káži. A doufáme pánu bohu, že toho dočkáme, že časem svým o to mluviti budem, že nám to bude opravovati. A vás žádáme, abyste v paměti měli, že ne námi, ale jím pánem vaším dějí sie záhuby a taková bezpravie, nevinným, proti bohu a právu a proti všem vysokým závazkóm a přiezněm, kteréž mezi námi neporušitedlně měly státi a trvati. Dán na poli u Kunovic, v pondělí po sv. Jakubu velikém apoštolu božím, královstvie našeho léta třináctého. Ad mandátům domini Regis. (Archiv český, díl I, Praha 1840, str. 490-491.)
SEZNAM NEJDŮLEŽITĚJŠÍ
LITERATURY
Základní monografií o Jiřím z Poděbrad je monumentální dílo Rudolfa Urbánka, Věk Poděbradský (České dějiny I-IV, Praha 1915-1962), kde zachyceny dějiny vlády krále Jiřího do r. 1464 (zde též podrobnější bibliografie). Z další literatury přehledné: R. Urbánek, Husitský král (Praha 1926) F. G. Heymann, George of Bohemia King of Heretics (Princeton New Jersey 1965) O. Odloiilík, The Hussite King (Rutgers University 1965) Sám jsem připravil studie: /. Macek, K zahraniční politice krále Jiřího (ČSČH XIII, 1965, str. 19-48) j. Macek, Smrt Ladislava Pohrobka (ČSČH XIV, 1966, str. 766-775) /. Macek, Konciliarismus, Ludvík XI. a Jiří z Poděbrad (zejména v 1. 1466 až 1468) (ČSČH XV, 1967, str. XXX)
SEZNAM VYOBRAZENI Za str. 6: (1) Stylizovaná kresba českého královského lva z doby poděbradské. (2) Jiří z Poděbrad. - Pravděpodobný portrét krále Jiřího -detail obrazu „Salome přináší hlavu Juna Křtitele králi Hcrode-sovi" z archy v Zátoni. (Národní galerie v Praze.) Za str. 14: (3) Pečeť krále Jiřího z Poděbrad. (4) Začátek textu mírového projektu krále Jiřího („Smlouvy o nastolení míru v celém křesťanstvu"), jak byl zapsán r. 1463 do varšavské „Metryky koronne". Za str. 24: (5) Pravděpodobný portrét krále Jiřího na obraze z archy v Zátoni — „Salome přináší hlavu Jana Křtitele králi Hcrodcsovi". (Národní galerie v Praze.) (6) Poděbrady - celkový pohled podle staré rytiny z r. 1660. Za str. 28: (7) Král Jiří. - (Codex Hasenburgicns ve dvorní knihovně vídeňské.) (8) Venkovské procesí z XV. století. — (Podle soudobého vyobrazení v německém rukopise.) Za str. 80: (9)Jiříkova manželka Kunhuta ze Šternberka.- (Ze zámku v Častolovicích.) (10) Stará románská síň Bočkova dvora v Praze na Starém Městě v Liliové a Řetězové ulici, jíž bylo užíváno za Jiříka. Za str. 88: (11) Eneáš Sylvius Piccolomini v Římě přivádí Eleonoru, princeznu portugalskou. - (Siena, kaple Piccolomini.) (12) Císař Fridrich III. — (Portrét z císařova pozdního věku. z vídeňského uměleckohistorického muzea, autorem portrétu je pravděpodobně Bernhard Strigel.) Za str. 96: (13) Ladislav Pohrobek. - Podle vyobrazení v rukopise ve vatikánské knihovně v Římě. (14) Pravděpodobné vyobrazení Ladislava Pohrobka v modlitební knize Jiřího z Poděbrad z roku 1466. - (Titulní list s iniciálou — P — s postavou klečícího krále.) Za str. 112: (15) Pamětní medaile sultána Mohameda II. - z dílny Bertolda di Giovanni
ve Florencii z r. 1480. (16) Prázdný výklenek na štítě Týnského chrámu v Praze, kde byla do XVII. století umístěna socha krále Jiříka. Za str. 114: (17) Eneáš Sylvius Piccolomini zvolen v Římě r. 1458 papežem jako Pius II. - (Siena, kaple Piccolomini.) (18) Papež Pius II. na kongresu vyhlašuje křižáckou výpravu proti Turkům. — (Siena, kaple Piccolomini.) Za str.138: (19) Náhrobek Jiříkovy dcery Zdeňky, choti Albrechta Saského, na hradě v Míšni. (20) Řím na konci XV. století. - Podle soudobého dřevorytu. Za str. 160: (21) Vlastnoruční zápis krále Jiřího císaři Fridrichovi III. dne 15. června 1459. - (Ze státního archivu ve Vídni.) (22) Jiřík dne 13. ledna 1464 inkorporujc Moravu v Českou korunu. — (Ze státního archivu v Brně.) Za str. 168: (23) Filip Dobrý, vévoda burgundský. - Obraz Rogiera van der Weyden. — (Louvre, Paříž.) (24) Umírající papež Pius II. očekává v Ankoně loďstvo pro křižáckou výpravu. - (Siena, kaple Piccolomini.) Za str. 188: (25) Modlitební kniha Jiřího z Poděbrad, dar královny Johany Jiříkovi k vánocům roku 1466. — Královnina dedikace. (26) Král adorující trůnícího Krista. - Z modlitební knihy Jiřího z Poděbrad z r. 1466. (27) Modlící se král, jemuž se zjevuje Kristus. - Pravděpodobné vyobrazení krále Jiřího v modlitební knize z roku 1466. (28) Ukázka bohaté výzdoby modlitební knihy krále Jiřího z Poděbrad z roku 1466. - Iniciála - H - s postavou modlícího se krále. Za str. 112: (29) Pražský groš Jiřího z Poděbrad. - Líc mince. (30) Pražský groš Jiřího z Poděbrad. - Rub mince s královským znakem lva. Za str. 220: (31) Medaile s portrétem papeže Pavla II. (32) Medaile sultána Mohameda II. (33) Český podpis Jiříkův na německém zápise ze 14. února 1463. - (Státní archiv v Berlíně.) - (Tentýž podpis reprodukován též na vstupní straně 7.) Na str. 231: (34) Jiří z Poděbrad podle vyobrazení v Kuthenově Kronice o založení země České z roku 1539. Na předsádce: Část první strany textu mírového projektu krále Jiřího a znak českého královského lva.
