Josef Pecinovský Z HADN KUKLA

kukla_AAA_01.qxd

9.6.2008

14:40

Page 1

Josef Pecinovský Z¡HADN¡ KUKLA

kukla_AAA_01.qxd

9.6.2008

14:40

Page 2

kukla_AAA_01.qxd

9.6.2008

14:40

Page 3

Josef Pecinovský

Z¡HADN¡ KUKLA KRONIKY NOVÉ ZEMĚ III.

kukla_AAA_01.qxd

9.6.2008

14:40

Page 4

Copyright © Josef Pecinovský, 1993 a 2008 Cover © Lubomír Kupčík & Lukáš Tuma, 2008 Czech Edition © Nakladatelství Epocha, 2008 ISBN 978-80-87027-76-9

kukla_AAA_01.qxd

9.6.2008

14:40

Page 5

1. Černá planeta Malá kosmická lo se vynořila z anonymní černi vesmíru v nevelké vzdálenosti od planety, která stále ještě byla Zemí, i když se tak v jazyce lidí této zvláštní doby už dávno nenazývala, pokud se vůbec nějak nazývala. Mladý muž, který sám tvořil celou posádku titěrného člunu, se pomalu probouzel z hlubokého útlumu, podivného řízeného spánku, který jediný mu mohl umožnit tuto závratně dalekou cestu napříč polovinou Galaxie. Mohutná koule téměř neznatelně rotující na obrazovce kontrolního monitoru byla zcela pochopitelně prvním objektem, na nějž se zaměřily ještě zpola zalepené oči Ala Yrada. „To není Země,“ uniklo mu z téměř sevřených úst. Snad aby byl ihned vyveden z omylu, ozval se vzápětí velmi nepřívětivý hlas z reproduktoru na řídícím panelu. Hlas, který nepatřil palubnímu mozku, hlas, který nepatřil ani jedinému z Alových známých, hlas, o němž Al v první chvíli pochyboval, že by jej dokázaly vyvinout hlasivky člověka, hlas, který jej skřehotavě vyzýval k tomu, aby se okamžitě podrobil všem pokynům z řídící věže a navedl svou lo na zcela jiný a jedině správný kurs, v jiném případě že si odpovědnost za své počínání ponese sám. Al Yrad však stál u telestěny, věrně mu nahrazující svou hlubokou plastickou perspektivou skutečné okno, opíral se oběma rukama o její chladný povrch a hleděl vytrvale na planetu, kterou před pětapadesáti lety absolutního času opouštěl coby nejlepší z možných světů. Nyní ji nacházel jako pouhou bezcennou trosku už jen díky závislosti na centrální hvězdě stále ještě kroužící po dráze vymezené jí před miliardami let zákony nebeské mechaniky, zákony, do jejichž působnosti nestačil zatím člověk zasáhnout, i když svou rodnou planetu podrobil tolika těžkým zkouškám. 5

kukla_AAA_01.qxd

9.6.2008

14:40

Page 6

Josef Pecinovský: Záhadná kukla

Jsou chvíle, které rozhodují o osudu člověka. Jsou chvíle, které dokážou ovlivnit jeho život na dlouhé roky. Jsou chvíle, které ovlivní osudy celých planet. Toto byla jedna z nich. Al Yrad, mladý odvážný muž, s atletickou, dobře trénovanou postavou, se schopnostmi a obratností akrobata, skvělý pilot, vyslanec planety Země, stál strnule u chladné stěny a díval se na to, co zbylo z jeho rodné planety, zatímco skřehotavý hlas odkudsi z kosmu jej stále nabádal k poslušnosti a hrozil nejtěžšími sankcemi. Palubní mozek hlasitě signalizoval akutní nebezpečí a varoval Ala, že bude nucen i bez jeho pokynů sám navést lo na přistání a to tak, jak si to přeje samozvaný letový dispečer. Al se nehýbal a nezdálo se, že by někoho slyšel. Jeho lehce rozevřené rty šeptaly téměř neslyšitelná slova a oči se vpíjely do stále se zvětšujícího disku tam hluboko dole, disku, který byl — černý. Planeta černá jako tma, jako kus uhlí, jako naježený kocour. Byla viditelná vlastně jen proto, že zakrývala velkou část zorného pole a tím zdánlivě zhasila hvězdy, visící v nekonečném prostoru na tenkých nitkách gravitace a vysílající své slabé světlo do nesmírných vzdáleností. A tomu všemu vévodilo jasně zářící Slunce, které navzdory všem změnám v této soustavě dosud setrvávalo na vrcholu hierarchie a nezměnilo spektrální třídu. Slunce, které nadále vysílalo životodárnou energii tam, kde se kdysi rozkládaly oceány, tam, kde se rozprostíraly širé kontinenty, porostlé bujným rostlinstvem, i tam, kde polární čepičky svíraly svým ledem přírodu, a přesto byly její součástí, a snad ani jediný jeho paprsek se nedokázal odrazit od té absolutně černé koule. Alovi připadalo, že neviditelná Země na své cestě kosmem za sebou vleče dlouhý ohon stvořený jen ze samých sazí a odpadů černého dýmu. 6

kukla_AAA_01.qxd

9.6.2008

14:40

Page 7

Černá planeta

„Volám znovu neznámého vetřelce na trase A-72-C-99! Okamžitě poopravte svůj kurs podle gonia vysílaného naším majákem. Je to poslední výzva! Pokud neuposlechnete, budou provedena náležitá opatření. Upozorňujeme vás, že během dvou minut proniknete do oblasti, která je pro běžné lety zapovězena.“ „Běžné lety… Jaké běžné lety?“ zašeptal Al Yrad. Konečně se probral z letargie. Ještě plně nepochopil rozsah zkázy svého rodného světa, ještě nezačal přemýšlet o příčinách, které k tomuto stavu vedly, a už kdosi neznámý a nepříjemný označil jeho misi za běžný let. Vždy se vrátil přesně podle plánu, snad jen s několikaminutovou odchylkou. Copak tady na něj nečekají? Znovu slyší tutéž výzvu, znovu opakují jeho kód, nutně přece musejí vědět, o koho jde. Kam ho to vlastně navádějí? Promítl si na monitor souřadnice a uvědomil si, že jako místo přistání je mu určena patrně některá ze stacionárních družic ve vzdálenosti třiceti šesti tisíc kilometrů nad povrchem planety. Smutně pohlédl ještě jednou dolů, tam, kde se černá oblaka valila nad černými a nepochybně i pustými pláněmi a pochopil, že tam nemohla zbýt ani jiskérka života. Poslední zbytky lidí obývají několik stacionárních družic, jistě jen nemnozí se zachránili, když Zemi postihla tato katastrofa, a mohou být rádi, že vůbec ještě žijí, mohou být rádi, že jim někdo z dalekého kosmu přináší dobré zprávy a možná i naději na lepší život, a přesto se odvažují jemu, vyslanci, něco nařizovat. Neměl nejmenší chu poslechnout, ale věděl, že pokus o přistání na povrchu planety by pro něj v této chvíli neměl žádný smysl. Potřebuje společnost lidí. A lidé jsou tam kdesi v temném prostoru, tam, kde zatím nic není vidět, kde může 7

kukla_AAA_01.qxd

9.6.2008

14:40

Page 8


jen tušit drobné tělísko volně se vznášející ve vzduchoprázdnu, nepatrnou družici, která je snad sama celým světem, a možná jediným světem, který zbyl po té nesmírné katastrofě. Tam hluboko dole, v černé pustině, tam je klid a ticho. Jediný signál neproniká vzhůru z povrchu planety, citlivé detektory přístrojů, které stopu po stopě mapují povrch jistě už mrtvé planety, nasahávají jen naprostý radiový klid. A te teprve Yrad chápe, proč černou planetu vlastně může vidět. Nad neviditelným temným povrchem se vznášejí oblaka, která se z této výšky také zdají být černá, a přesto je to jejich barva, která zabraňuje tomu, aby se celá planeta nezměnila v absolutně černé těleso, barva sice blízká černi, ale přesto odrážející a rozptylující sluneční paprsky. Oblaka se jako potrhaná aureola vznášejí jistě v obrovské výšce nad povrchem a Al Yrad nabývá jistoty, že nejsou složena z vodních par. Chtěl si připomenout svou planetu tak, jak ji viděl, když ji před tolika lety opouštěl. Byl to krásný a kvetoucí svět, ale a dělal, co chtěl, tu vzpomínku stále přehlušovala tragická skutečnost. A přece tady v tomto světě nechal své známé, svého bratra, a konečně i ženu, k níž zahořel natolik marnou láskou, že nakonec raději odlétl na dlouhé roky do kosmu… Člun se stáčí kolem planety po otevřené spirále. Al je náhle téměř oslněn prudkým přívalem světla, který pronikl do kabiny, pak si uvědomí, že jeho oči sužované temnotou jsou vystaveny příjemným hřejivým paprskům Slunce odraženým od zubatého povrchu Měsíce. Oči se rychle přizpůsobují a před Alem se odkrývají další a další otázky. Je to skutečně Měsíc, toto podivné a rudě zbarvené těleso? Pravda, jeho poměrná velikost na postříbřené obloze odpovídá, ale Al je 8

kukla_AAA_01.qxd

9.6.2008

14:40

Page 9

Černá planeta

zkušeným kosmonautem a ví, jak odhady dovedou klamat. Zdá se mu, že jeho zrak ztratil za ty roky řízeného spánku ostrost, snad vnímá krátery, ale jejich obrysy jsou nezřetelné, rozmazané, a rovněž je jich mnohem méně… Zasáhl snad člověk takto do struktury přirozené družice rodné planety? Přestěhoval se člověk právě sem? A do toho ten protivný cizí hlas. Ale jen on je te pro něj jediným pojítkem s rodným světem, jen díky jemu Al ví, že člověk či alespoň člověkem stvořené systémy ještě existují… Al vydává krátké, úsečné příkazy, dobře ví, že palubní mozek jim bude rozumět. Ještě se nechce podrobovat příkazům toho nespokojeného, autoritativně znějícího hlasu, a přesto čpícího na hony zbabělostí, hlasu, který si osobuje práva, jež mu nepřísluší, hlasu, který svými slovy porušuje všechny známé konvence, hlasu, který nevysvětluje, hlasu, který jen a jen nařizuje, hlasu, který je zjevně navyklý, že mu nikdo neodporuje. „Kašlu na tebe, hochu, kašlu, a jsi kdokoli. Já jsem Al Yrad, rozumíš, a vracím se z hvězd, a kdo jsi ty, ty obyčejná nulo, ty, jenž krákoráš jako poslední vrána?“ Neslyší… On tě neslyší, Ale Yrade, či možná nechce slyšet, on ze sebe stále jen sype ty své souřadnice, až tě musí napadnout, že nehovoříš s člověkem, ale lidským hlasem nahraným na pásku, že tam kdesi sedí u mikrofonu něco nelidského a odporného. Ale prostor už tě nepřijímá za svého, Ale Yrade, prostor tě zrazuje, protože neznámý má nejen chu a drzost rozkazovat, on má i moc. Ovládá síly, na něž Al Yrad není připraven. Tvá lo, Ale Yrade, je neovladatelná, prudce mění kurs do rozevřené spirály a řítí se směrem, který jsi vlastně dosud ani netušil, míří tam, kde se vysoko nad povrchem planety 9

kukla_AAA_01.qxd

9.6.2008

14:40

Page 10


vznáší cosi, o čem jsi doposud nemohl mít ani tušení. Tajemná síla, která odpojila všechny receptory tvého člunu, tě unáší k podivné, tenké nitce, která připomíná vlásek, tenoučký vlásek, táhnoucí se odnikud nikam, vlásek, který ti připadá jako optický klam, vlásek, který se každou vteřinou zhmotňuje a brzy začíná připomínat tenkou hadici, a později potrubí, jehož konce nedohlédneš. Konečně vidíš nový svět. Tam, kde jsi tušil stacionární družici, tam je dlouhá, nekonečná trubice, a její průměr se stále zvětšuje, až vedle ní začíná tvůj člun vypadat jako hlavička špendlíku, už už se zdá, že musíš do toho nestvůrně dlouhého tělesa narazit, ale pak si uvědomuješ, že tě od něj ještě dělí kilometry, a teprve ve chvíli, kdy neznámá síla tlumí kinetickou energii lodi a tiskne tvé tělo ke stěně, poznáváš, že teprve tady se jedná o nový svět, který jsi chtěl hledat tam dole, a dovtípíš se, že takto se může vznášet v prostoru jen tehdy, pokud je plným uzavřeným prstencem vznášejícím se nad rovníkem planety ve výši šestatřiceti tisíc kilometrů, tak, jak se spojil snad z nekonečného roje stacionárních družic, tak, jak jej vystavěl neznámý architekt v překotném spěchu, protože dobře věděl, že planeta dole hyne a naděje lidí je jenom v kosmu. A tak když Alova kosmická lo pomalu vklouzla do tubusu přistávacího tunelu, ožehlého černými zplodinami raketových motorů, vyslanec pochopil, že lidstvo ještě nevyhynulo, protože do prstence, majícího v průměru jistě několik kilometrů, se mohly stěsnat snad i miliardy lidí. Ale jaký je to tady nahoře svět? Svět bez tíže a počasí, svět stísněný samou svou podstatou, svět umělý a nepřirozený, svět nouzový, svět, který nutně spěje k jedinému konci: k definitivní zkáze. 10

kukla_AAA_01.qxd

9.6.2008

14:40

Page 11

Černá planeta

Ale ten svět dosud žije, a zdá se, že i kouše. Alovu raketu obklopuje skupina mužů s tvářemi zahalenými kovovými maskami, v rukou s podivnou primitivní výzbrojí, v kovovém oděvu kryjícím trup i nohy, a nezdá se, že by se sešli k slavnostnímu uvítání. Al chápe, že dobře vědí, kdo se vrátil z vesmíru, a očekávají ho tímto způsobem z jediného důvodu. Oni se ho bojí. Bojí se jeho myšlenek, bojí se ho jako člověka, který poznal starý, dobrý a zdá se, že i svobodnější svět, bojí se ho jako člověka, který by je mohl připravit o moc. Jaké to směšné uniformy, jaká to skromná výzbroj! On tu sedí v kosmickém člunu, jehož zbraně by mohly roztrhnout ten jejich prstenec vejpůl, a tady stojí skupinka mužů v chatrném, snad kovovém brnění, naprosto nesmyslném ana- chronismu ve světě tak pokročilé techniky, jakou se nutně musí prezentovat ti, kteří tento prstenec postavili. Co to svírají v rukou? Vypadá to jako obyčejné meče, anebo spíš dýky, a Alovi jen proto, že dokáže domýšlet souvislosti, není v této chvíli do smíchu. Ti muži výkonnější zbraně nepotřebují, ti, kteří nahrazují v tomto světě policii, svými primitivními zbraněmi dokážou snadno udržet pořádek. Jakým lidem tu však kdosi neznámý tímto triviálním způsobem vládne? Co se stalo s lidstvem, že se nechá zotročovat svalovci s kudličkami u pasu? Jediná ruční zbraň, kterou má Al Yrad na palubě, by tuto četu směšných panáků obrátila na útěk… Copak oni to nevědí? A přece zacvičili s jeho člunem tak, že se nezmohl na odpor. Nebo to bylo jen proto, že se vlastně ani nepokusil o obranu? 11

kukla_AAA_01.qxd

9.6.2008

14:40

Page 12


Nu, sedět na palubě nemá žádný smysl. Zabít ho zřejmě nechtějí, to už mohli udělat dávno. Nezbývá než vystoupit a podívat se, co vězí za tím svérázným uvítacím průvodem. Stojí a mlčí, v kovově modré zbroji, v lesknoucích se plátech, svalnatí, mladí. Bosí. Jeden podoben druhému. Roboti? Duplikáty podle bájného vzoru? Uniknout není kam. Al Yrad se musí smířit s tím, že bude žít bu tady, anebo… anebo vůbec nikde. Země je nedostupná, mrtvá, nevlídná, a zpět do kosmu, ne, na to Al nemá ani sílu, ani náladu. Do cizích, vzdálených, nelidských světů, tam, kam ho doneslo jeho poslání, už se vrátit nehodlá. Ale tady ho také nechtějí. Sestupuje po kovových schůdkách, jeho plastikové boty se poprvé dotýkají podlahy. Gravitace. Al cítí gravitaci, což znamená, že celý prstenec je obyvatelný přirozeným způsobem. Lidé se nemuseli přizpůsobovat stavu beztíže, tolik obtěžujícímu kosmické cestovatele, mnoha lidem rovněž znemožňujícímu cesty kosmem, či dokonce i dálkovými letadly přeskakujícími jen z kontinentu na kontinent. „Půjdeš s námi, Ale Yrade.“ Teprve te vidí vyslanec toho, kdo k němu promluvil zvučným hlasem navyklým nařizovat. Je jedním z nich, a přesto se odlišuje. Jeho zbroj je přece jen honosnější, než nosí obyčejní žoldnéři. Zlaté odznaky se mu blyští na hrudi. Jsou poseté rudými drahokamy. Patrně velitel, a nijak malé zvíře, protože kordon před ním se rozestupuje a všichni k němu uctivě vzhlížejí, jen ruce založené na hrudi nemění svou polohu. On jediný má boty, jakési sešmajdané sandály. „Když mne znáš, pak tedy dobře víš, že nikdo nemá právo mi něco nařizovat,“ odpověděl Al. „Vracím se s diplomatickým posláním.“ 12

kukla_AAA_01.qxd

9.6.2008

14:40

Page 13

Černá planeta

Neznámý velitel se usmál. „Tvé diplomatické poslání ztratilo smysl, Ale Yrade. Vracíš se do jiného světa a budeš se muset přizpůsobit našim zákonům. Lidé, kteří se zabývají podobnou činností, klasifikujeme jako zrádce a podle toho s nimi nakládáme.“ „Jsem tedy také zrádce?“ otázal se pokojně Al Yrad. „Bude záležet na tom, jak se zachováš, Ale Yrade.“ „Kdo vlastně jsi, že si osobuješ taková práva? Já jsem Al Yrad, mimořádný velvyslanec planety Země…“ Al nedopověděl, protože byl doslova ohromen tím, co se stalo, když vyslovil slovo Země. Celá ta desítka ozbrojenců sebou prudce otřásla, z dosud pohodlných postojů jako kdyby vyšlehl blesk. Muži se náhle proměnili v šelmy v plném střehu. Přihrbená záda, blýskající se oči, ostře se rýsující svaly na napjatých pažích, v rukou obnažené čepele… „Jsi mnohem nebezpečnější člověk, než jsme si mysleli, Ale Yrade.“ Kruh kolem Ala se sevřel tak, že cítil jejich horký dech. „Představím se ti, abys věděl, s kým budeš mít tu čest do doby, než budeš postaven před soud lidu. Jsem Securit, velitel tajné služby, a mé jméno vyslovuje lid této zóny s úctou, pokud se je vůbec odváží vyslovit.“ „Jsi představitelem moci, která ignoruje základní lidská práva, Securite,“ odvětil pokojně tváří v tvář naostřeným hrotům Al. „Tvé příkazy nebudu respektovat.“ Securit, to nemůže být skutečné jméno, říká si Al. Je tu až příliš velká shoda jména s jeho funkcí, jako kdyby si hrál na většího pána, než jakým ve skutečnosti je. Ale tajné služby vždy hrály rozhodující úlohu… „Je tvým štěstím, Ale Yrade, že jsem dostal rozkaz přivést tě před vládce živého,“ odpověděl s poněkud rudou tváří muž, který si říkal Securit. 13

kukla_AAA_01.qxd

9.6.2008

14:40

Page 14


„Nerespektuji ani vašeho vládce. Jsem vyslancem Země…“ Al toto slovo pronesl úmyslně, protože vytušil, že jím vyprovokuje své nepřátele k akci. Nemýlil se. Jeden z mužů nesnesl něco tak nepříjemného pro jeho uši a rozmáchl se nožem. „Ne!“ vykřikl Securit, ale kdyby se Al neubránil sám, příkaz velitele by přišel pozdě. Al s potěšením zjistil, že dlouholetý spánek a nucená nečinnost nezměnily nic na jeho reflexech. Dřív, než se mohla namodralá čepel ponořit do jeho hrudi, se mu mezi prsty ocitla spouš expandéru, nastaveného na úzký svazek záření. Měli by ocenit, že je neodepíšu všechny najednou, blesklo hlavou Alovi, když neviditelný paprsek ochromil útočníka. Věrný Securitův lokaj se ocitl tak blízko smrti jako nikdy v životě. Ustoupili jen o krok. Al nevěděl, jestli mezi nimi panuje tak železná kázeň, zda jsou tak otrlí při pohledu na smrt, nebo mají takový strach ze svého velitele. Netušil, že může existovat ještě další příčina tak šíleně odvážného chování. Ustoupili a nehýbali se. Ale ani neútočí… A bezvládný muž neklesá k zemi, jak by se na pořádného mrtvého slušelo. Jejich mlčení je zlověstnou předzvěstí toho, co se stane, a Al už tuší, že záležitost nebude tak jednoduchá. Ten muž stojí před ním a znovu se rozmachuje ruka držící nůž. „Ne!“ slyší Al znovu Securitův hlas. „Toho muže potřebuje Concol živého.“ Al cítí, že v tom by měla být jeho šance. Budiž, tyto primitivy bez citu nemůže ochromit, a zdá se, že ani zabít, ale to neznamená, že by jim nemohl uniknout. „Odho zbraň, Ale, už víš, že je zbytečná.“ „Vyslanec planety Země nikomu neodevzdává svou zbraň,“ odpovídá výsměšně Al a s uspokojením pozoruje, 14

kukla_AAA_01.qxd

9.6.2008

14:40

Page 15

Černá planeta

jak Securitova tvář bledne a svaly jeho pochopů se napínají. Nikdo se však neodvažuje zasáhnout. „Nenu mne, abych se zpronevěřil svým zásadám.“ „Nikdo nesmí předstoupit před Nejvyššího ozbrojen, Ale Yrade.“ „Z čeho soudíš, že chci předstoupit před vašeho Nejvyššího?“ ptá se Al Yrad. „Jednou jsi v Linii, Ale Yrade. Jsi v Concolově zóně. Budeš si muset zvykat, že jsou tu lidé, kteří rozhodují za tebe. Půjdeš se mnou dobrovolně?“ „Mám tomu rozumět tak, že mi přinášíš pozvání od vašeho vládce Concola, Securite?“ „Lze to tak říci,“ ušklíbl se Securit. „Tak proč kolem toho děláš tolik rozruchu? Myslím, že se můžeme vydat ke tvému vládci. Tví muži mi mohou dělat čestný doprovod,“ řekl Al. Udělal krok vpřed a sevření se poněkud uvolnilo. To byl okamžik, na který Al čekal. Vždy byl znám svou bleskovou reakcí a ani v této chvíli nezaváhal. Dobře věděl, že než se skupinka těžkopádných ozbrojenců vzpamatuje, bude mít náskok pěti, šesti kroků. A tam před sebou vidí dlouhou rovnou chodbu, o níž sice neví, kam ústí, ale jistota, že ho nesmějí zabít, mu dodávala odvahy. Nejenže neuběhl ani šest kroků, on neuběhl ani dva. Pocítil náhle, že má tělo jako z olova. Jako kdyby mu nohy uvázly v husté lepkavé kaši, jako kdyby spadl do bažiny. Chtěl udělat ještě krok, ale ukázalo se, že je to nad jeho síly. Svaly napjaté k prasknutí se sevřely prudkou křečí a Al pochopil, že už neunikne. Když pohlédl pod nohy, spatřil, že je má omotány zvláštní, hustou, by téměř neviditelnou sítí, připomínající pavučinu. 15

kukla_AAA_01.qxd

9.6.2008

14:40

Page 16


Tak tenkou tkaninu přece musím bez potíží roztrhnout, říkal si Al, veškerá jeho snaha však vyzněla naprázdno. „Tak už budeš sekat dobrotu, Ale Yrade?“ otázal se poklidně Securit a přistoupil k Alovi. Stáli si te tváří v tvář. Nebyl vyšší postavy než Al a hleděl mu přímo do očí. Zatím se ukázali jako silnější, přinejmenším v tomto prostředí. Ještě není čas, aby jim ukázal svou sílu. Ještě ne… Tiše přikývl. Securit vyštěkl několik slov, kterým vyslanec nerozuměl, a těsné sevření poněkud povolilo, ale uvolnilo se jen natolik, aby mohl jít malými krůčky. Vedou mne potupně, jako zvěř na porážku, pomyslel si Al, když svérázný průvod absolvoval první metry na zrcadlově lesklé podlaze nekonečné chodby. Potupně. Mne, vyslance planety Země… Procházeli četnými chodbami, které Ala dráždily svou anonymitou. Všude klid a prázdno, nikde se nepovalovaly žádné předměty, nikde neviděl žádné orientační tabulky, octl se v dokonalém labyrintu, až nabyl dojmu, že ho vodí stále kolem dokola. A nikde žádní lidé… Proč je slovo Země tak popuzuje? blesklo Alovi hlavou ve chvíli, kdy se ozval příšerný jekot, který jeho uši, navyklým na vesmírné ticho, začal doslova drtit.

16

kukla_AAA_01.qxd

9.6.2008

14:40

Page 17

2. Opačný konec Linie Zvuk to byl odporný, škubal ušními bubínky a drtil lidskou mysl na prášek. To všechno si Al uvědomil ve chvíli, kdy jeho samozvaní průvodci začínali klesat k zemi a jejich brnění rezonovalo úděsným rytmem. Bylo zřejmé, že on je tu jediným, kdo příšerný zvuk snáší natolik, že se udrží na nohou, i když se mu zdálo, že ani skořepina chodby a tedy konstrukce celého prstence není stavěna na to, aby snášela tak prudké vibrace. Ozbrojenci se váleli na podlaze v jednom chumlu, strhávali si přilby z hlavy, tiskli si bezmocně ruce k spánkům a široce rozevřenými ústy lapali po kyslíku. Ničivý zvuk jim zjevně sevřel hrudní koš natolik, že jim zcela znemožnil dýchání. Zajetí lepkavé sítě povolilo a Al měl volné nohy, poznal však, že děsivý zvuk začíná působit i na něj, a když konečně mohl z toho místa prchnout, nebyl schopen udělat krok, a tak jen netečně sledoval, jak se Securit už částečně přizpůsobil vražednému prostředí a začíná se zvolna napřimovat. Znamená to snad, že nějaký vyzáblý šéf tajné služby, sloužící kdovíjaké tyranii, je odolnější než Al Yrad, člověk, který dokázal oblétnout půl vesmíru? Nic naplat, Al musel stát jako přikovaný k lesklé podlaze, která se začínala zbarvovat do ruda, protože několika ozbrojencům začínala z nosu i uší vytékat krev. Al si uvědomoval, že jeho vědomí není již tak nezkalené jako před chvílí, hučelo mu v hlavě a dosud jasný svět představovaný jedinou rovnou chodbou se začínal zatmívat. Pronikavý zvuk začínal jeho uším slábnout a pomalu odezníval. Ala se zmocnila zvláštní lehkost, tolik se podobající stavu beztíže. A náhle byl klid. Al zjistil, že normálně vidí a jeho uši se mohou oddat té slasti vnímat téměř absolutní ticho. Aniž 17

kukla_AAA_01.qxd

9.6.2008

14:40

Page 18


věděl, že by udělal krok, přenesl se jinam, to poznal okamžitě. Zmizela dlouhá chodba, ztratil se pronikavý namodralý svit, rozplynuli se ozbrojenci i jejich svérázný velitel. Namísto nich obklopovala Ala skupinka zcela jiných lidí. Stáli zpříma a hrdě hleděli Alovi do tváře. Chvíli se vzájemně pozorovali a Al nevěděl, zda je to jen ze zdvořilosti, nebo proto, že mu dávají čas, aby se vzpamatoval z otřesného zážitku. Zatím si mohl své nové známé pořádně prohlédnout. Především zde nebylo ani stopy po nějaké uniformě, z čehož plynulo, že snad prozatím unikl ze spárů Securitových, i když samozřejmě nevěděl, zda nezabředl do zcela jiné a ještě hustší kaše. Byli to čtyři statní, by nevysocí muži ještě mladistvého vzezření, Al odhadoval jejich věk mezi třiceti a pětatřiceti lety. Jejich tváře byly zarostlé hustým vousem, což bylo jediné znamení, které ty čtyři spojovalo, pokud by se nebralo v úvahu, že jsou bosí. Lišili se barvou vlasů, oděvem, rasou, pohledem, postojem. Čtyři různí lidé. A přece tu bylo mezi nimi ještě jiné pouto, samozřejmě neviditelné. Al tentokrát necítil nepřátelství. „Jsi Al Yrad, zvláštní vyslanec, který odlétl do kosmu s diplomatickým posláním a právě se vrátil z daleké cesty?“ ze-ptal se konečně štíhlý černoch; barva jeho pleti kontrastovala s protivným bílým prostředím prázdné místnosti. Al mlčky přikývl, považoval tuto repliku jen za zdvořilostní zahájení rozhovoru. „Jsme představitelé Kortyzgarovy sekty,“ pokračoval černoch. „Jmenuji Xenius a byl jsem pověřen naším duchovním vůdcem Irianem, abych tě k němu doprovodil.“ „Mám tomu rozumět tak, že jsem nadále zajatcem?“ ušklíbl se Al. 18

kukla_AAA_01.qxd

9.6.2008

14:40

Page 19

Opačný konec Linie

„Jsi stejně svobodným člověkem, Ale, jako kdokoli z nás, svobodný tak, jak nám to dovolí božský Kortyzgar, a tak, jak si svobodu dokážeme vybojovat na Concolovi a jeho katech.“ „A proč si myslíte, že budu sympatizovat právě s vaší sektou?“ podotkl Al, který by se velice rád co nejdříve dověděl, na čem vlastně je. „Pravda, mohu vám poděkovat za vysvobození z dost potupného postavení, ale zdá se, že ani mezi vámi nemám příliš na výběr. Vaše počínání je ve svém důsledku totožné, až na to, že mne chcete dovést k jinému potentátovi, o jehož úmyslech si nemusím jistě dělat žádné iluze.“ „Říkáme, že jsi zcela svobodným člověkem,“ řekl důrazně Xenius, ale Al z lehkého odstínu jeho řeči poznal, jak se musí ovládat. „Pokud chceš, otevřeme ti tyto dveře a můžeš se vrátit k Securitovi, jehož muži se nyní třesou strachem před trestem, který je bezpochyby očekává a to snad přímo z Concolových rukou. Naproti tomu jsme si jisti, že ve chvíli, kdy tě předvedeme před Iriana, sám se přikloníš k našim ideálům.“ „Jsem v tomto záhadném světě už dobrých deset minut,“ pronesl se skřípajícími zuby Al, „a pozornost, kterou má osoba budí, je mi natolik milá, že bych nejraději naskočil zpátky na palubu své lodi a zmizel kdesi v kosmu. Brání mi v tom jen…“ „…nechu vracet se dlouhé roky tam, kde jsi byl jen cizincem,“ doplnil Xenius. „Jste pozoruhodně informováni,“ podotkl Al. „Přinejmenším musíme být informováni právě tak dobře jako Concol. Závisí na tom osud náš i Kortyzgarův,“ řekl klidně Xenius a pokynul Alovi rukou. „Pokud chceš, následuj nás. Tudy.“ 19

kukla_AAA_01.qxd

9.6.2008

14:40

Page 20


„Otázkou je, zda se nestanu cizincem i tady,“ podotkl Al a měl sto chutí dodat — na Zemi. „Zdá se, že politické klima v této soustavě není právě nejklidnější,“ pronesl raději neutrální větu a vydal se směrem, který mu určil Xenius. Přece jen mu tato čtveřice byla od pohledu sympatičtější, především proto, že k dosažení svých cílů nepoužívala brutálního násilí, i když Al si nedělal žádné iluze — museli ho přece předvést před Iriana… Stěna před nimi se rozestoupila a před Alovýma očima se objevila pozoruhodná soustava ostře lomených chodeb, temná a plná prachu; klimatizační systém, který měl nepochybně zůstat běžnému obyvateli tohoto vesmírného kolotoče utajen. Brzy zmizela gravitace, ale jak Al, tak jeho čtyři průvodci si s tímto stavem dokázali poradit přímo výtečně a postupovali vpřed mnohem rychleji než po pevné podlaze. Po třech minutách Al pochopil, že se v systému přes veškerou snahu přestává orientovat a to i přesto, že soustředil svou pozoruhodnou pamě jen a jen na tuto otázku. Chyběla zde gravitace, brzy nevěděl, co je nahoře a co dole, a jednotvárný systém nekonečných kabelů natřených neutrální šedí umocňoval úmornou jednotvárnost. Dvakrát nebo třikrát odbočili prudce v pravém úhlu a bylo zřejmé, že soustava prstence je mnohem komplikovanější než jádro jakékoli kosmické lodi, kterou zatím kdy Al viděl. Úzké tunely připomínaly místy stoky, a když Al pohlédl do příčných chodeb, mohl zahlédnout v temnotě stíny jakýchsi nestvůrných živočichů, jež kdysi mohli být představiteli říše hmyzu, a jednou se mu dokonce zdálo, že vidí utkanou pavučinu, jež mu nápadně připomínala prostředek, kterým ho zadrželi Securitovi muži. Nebyl však čas, aby se zajímal o zoologickou složku této části prstence. 20

kukla_AAA_01.qxd

9.6.2008

14:40

Page 21


Rád by se blíže seznámil se svými novými druhy, ale při rychlosti jejich pohybu nebylo snadné s kýmkoli prohodit slovo. V jednu chvíli se přiblížil hlavou těsně ke Xeniovi a chtěl ho oslovit, ale ten jen sykl a významně ukázal na ústa a pak na okolní stěny, a Al pochopil, že tento systém může mít uši a není patrně záhodno dát o sobě předčasně vědět. Náhle se před nimi stěna opět rozevřela a Al pocítil znovu tíhu, lehce se mu zahoupal žaludek, ale překonal nevolnost a plavným kotoulem se octl na měkké podlaze a s uspokojením konstatoval, že se opět nachází ve světě s umělou gravitací. „Tudy,“ šeptl mu do ucha Xenius a pětice mužů v sevřeném šiku, z níž mohl jít na pohled strach, se vydala úzkou a křivolakou uličkou mezi stěnami, za nimiž se zcela zjevně ukrývaly lidské příbytky, čemuž nasvědčovaly doslova hory špíny a odpadků, mezi nimiž si pracně klestili cestu. Tato část prstence se markantně odlišovala od té, v níž se Ala pokoušeli zajmout Concolovi muži. Nízké stropy, pobořené a zborcené stěny, neustálý hluk a špatný vzduch byly průvodním jevem této oblasti, již Al v duchu přirovnal k podsvětí největších velkoměst na planetě, která už v dřívějším slova smyslu neexistovala. Nechutný dojem umocňoval všudypřítomný odporný zápach, pocházející nepochybně z tlejících zbytků organické hmoty. O hygieně nemohla být ani řeč. A teprve tady spatřil Al jiné lidi a pochopil, že vesmírný kosmický objekt není jen gigantickou družicovou stanicí. To, co už dříve vytušil, bylo skutečností. Tento kosmický ostrov byl příbytkem milionů. Al ještě neměl spočítáno, jaký prostor a jakou obytnou plochu tato stavba poskytuje, ale nepochyboval o tom, že i při nutnosti průmyslu pro zásobování obyvatelstva nejnutnějšími potřebami mohou tady, 21

kukla_AAA_01.qxd

9.6.2008

14:40

Page 22


ve výši šestatřiceti tisíc kilometrů nad povrchem zničené planety, žít miliardy. A když ne žít, tak aspoň přežívat. Protože lidé, které tady Al mohl potkat, nežili, ti vskutku jen existovali. Viděl zbědované trosky, oděné v cárech, či spíše ve zbytcích plastikových obalů, nebo i polonahé, špinavé, kůží potažené kostry polehávající v prachu a ve špíně, viděl ty, co bývali snad kdysi lidmi, jak k němu bezmocně natahují ruce, slyšel sípající hlasy vycházející z hrdel už neschopných artikulovat. Co ho však ohromilo nejvíc, byl fakt, že nikdo z těch lidí nepřevyšoval prokazatelně svým věkem třicítku, a přesto z nich dávno zmizela jakákoli vitalita a více méně i chu žít. „Co to znamená, Xenie?“ ptal se svého průvodce, ale ten neodpověděl a razil celé skupince cestu tím, že do těch nejdotěrnějších ubožáků kopal. „Tady nás Concol hledat nebude, ve svém vlastním ghettu,“ usmál se, když se dostali přece jen do oblasti, kde špína začala ustupovat, i vzduch se stával přijatelnějším pro plíce člověka navyklému absolutní čistotě atmosféry dálkových kosmických lodí. Al pokrčil rameny. Nevyznal se zatím ve zdejších poměrech a nechtěl proto předčasně hodnotit, ale v duchu byl přesvědčen, že vinu na těchto ubožácích mají nepochybně obě znesvářené skupiny, s jejichž představiteli měl zatím tu čest se setkat. Chodba, či tady spíše ulice, šíří převyšující čtyři metry, byla otevřena i pro rychlejší provoz, než jsou lidské nohy. Kolem projela koleska tažená podivným, neobyčejně nízkým osminohým zvířetem s koňskou hlavou, hadím tělem a s useknutým ocasem, se srstí v křiklavých růžovofialových barvách. Al se usmál, nebo si při letmém pohledu uvědomil, 22

kukla_AAA_01.qxd

9.6.2008

14:40

Page 23


že taková potvora by mohla prolézat potrubím. Z tlamy jí vyšlehával ohnivý jazyk a od nohou opatřených ostrými okovanými drápy zasekávajícími se do kovového podkladu odletovaly jiskry. Posádku kolesky tvořil muž s nezúčastněným pohledem, který si nevšímal toho, že se na ulici kromě něho pohybuje ještě jiný člověk. Patřil ke společenské vrstvě, která si tento dopravní prostředek mohla dovolit, a bylo starostí ostatních, aby se mu klidili z cesty. Al nekomentoval to, co viděl, kráčel klidně kolem stěny obklopen četou vousatých tváří a těšil se na chvíli, kdy se dostane do příjemnějšího prostředí. Zazněl svist. V dálce se v mírné zatáčce vynořil nízký dopravní prostředek, pohybující se tentokrát vlastní silou a připomínající svým proudnicovým trupem ponorku. Vznášel se několik decimetrů nad povrchem a řítil se těsně při stěně. „K zemi!“ vykřikl Xenius. Al okamžitě poslechl, oči však měl otevřené. V rukou jeho průvodců se náhle objevily tenké trubice, dosud skrývané pod splývavým oděvem. Z úzkých hlavní svíraných ocelovými prsty vyšlehly modré blesky. Svist poklesl v obrátkách a vozidlo ve vzdálenosti asi padesáti metrů dosedlo svým břichem na podlahu. Sloup dýmu se vznesl ke stropu a zaclonil beztak chabé světlo zářivek. Za strašlivého skřípotu prorazil doutník stěnu a explodoval. Al se odkutálel ke druhé stěně, protože plameny pokračovaly vpřed a zachvacovaly vše, co mohlo hořet. „Zpátky!“ velel Xenius. „Za chvíli jsou tu požární čety!“ Z plamenů se náhle vynořily čtyři postavy s odznaky Concolovy moci na výložkách. 23

kukla_AAA_01.qxd

9.6.2008

14:40

Page 24


Al nebyl ochoten míchat se do místního ozbrojeného konfliktu, a proto zůstal přitisknut k podlaze. Ostatně brzy pod ohni křižujících se blesků pochopil, že obě skupiny dělají všechno pro to, aby právě on zůstal nezraněn. Aniž mohl cokoli ovlivnit, stal se hlavním účastníkem dramatu. Kolem něj řádila smrt. Dvě skupiny ozbrojených mužů, nepochybně profesionálních zabijáků, si vyřizovaly účty. Byl tím vším znechucen. Nechápal, proč právě on, jehož tento prstenec vítal tak nepřívětivě, je natolik významným, že se kvůli němu musejí vraždit lidé na potkání. Brzy však zjistil, že plamenné zbraně jsou navzájem neúčinné, protože jednotliví účastníci zuřivého souboje dokázali nějakým nepochopitelným způsobem smrtící účinky výbojů odvracet. Snad silová pole, pomyslel si Al, a když viděl, že alespoň prozatím o něj všichni ztratili zájem, nebo se pustili do pěstního souboje, při němž praskaly kosti a začínala téct krev, vstal a plížil se kolem stěny pryč z tohoto nehostinného místa. „Yrad prchá,“ zařval jeden z Concolovců, ale byl pacifikován přímým úderem na bradu. „Sem,“ zaslechl náhle Al a těsně před ním se rozevřela ve stěně tenká špehýrka a vynořila se z ní bílá ruka. Příliš často se tu otevírají stěny, napadlo Ala. Váhal jen chvíli. Nic horšího už ho vlastně potkat nemohlo a ta ruka patřila ženě. Mladé a hezké ženě, i když poněkud bledé. Štíhlá, s modrýma očima, dlouhými černými vlasy a souměrnou tváří, bez náznaku použití kosmetických přípravků. „Poj,“ řekla a vzala Ala za ruku. „Irian už tě očekává.“ „Irian? Ty patříš k těm…“ „Jistě. Xenius už je zdrží, aspoň na chvíli. Měl to propočítáno přesně, věděl, kde ho Concolovi poskoci doženou.“ 24

kukla_AAA_01.qxd

9.6.2008

14:40

Page 25


Al se ohlédl. Stěna za ním byla opět jednolitá a nic nenasvědčovalo tomu, že tudy před chvílí prošel. „A ty jsi kdo?“ „Jsem Irianova vnučka. Clarissa.“ „Moc vám záleží na tom, abych se setkal s Irianem, jak je vidět,“ podotkl Al. „Ovšem, Ale Yrade. Na tobě závisí budoucí osud…“ zarazila se a chvíli nebyla schopna slova. Nakonec se jí téměř neslyšitelně vydralo z hrdla: „…Země.“ Al po zkušenostech, které získal s Concolovými vojáky, pochopil, kolik úsilí ji něco podobného muselo stát. Tady, v dutém prstenci, prosáklém nepochybně tuhou diktaturou, tvrdě potírající každý náznak politického odporu, nebo dokonce kacířství, mohla být na každém rohu ukryta štěnice nebo mohly naslouchat nepovolané uši. Al si byl už jist, že se Clarissa dopustila z hlediska zdejších zákonů snad nejstrašlivějšího zločinu. Teprve tento okamžik jej přesvědčil o tom, že je nutné, aby navštívil Iriana. Zatím žádný jiný člověk, se kterým se tu setkal, se nedopustil ničeho podobného. „Teprve te ti důvěřuji,“ řekl tiše Al. „Věděla jsem, jak tě přesvědčit. A věděl to i Irian. Je tady jediným člověkem, který si na… to pamatuje.“ Podruhé se neodvážila jméno planety vyslovit. Hluk zápasu za stěnou pomalu odezníval. Irianovi muži, kteří už věděli, že Al je v bezpečí, zjevně začali ustupovat a Concolovy gorily si léčily polámané kosti. „Je v trapu, vy skety!“ křičel jeden z Concolovců. Al poznal podle hlasu Securita a musel se v duchu usmát, protože podle pleskavých zvuků poznal, že Securit nešetří při své samomluvě ranami bičem. 25

kukla_AAA_01.qxd

9.6.2008

14:40

Page 26


„Půjdeme,“ podotkla Clarissa a pod jejíma rukama se rozevřel strop. Neobyčejně zručně se vytáhla nahoru a Al ji následoval. Poznal, že v tunelu opět chybí gravitace. Ocitli se o dvě nebo tři podlaží výš na ulici, kde pro změnu panoval pořádek. U parkovacích hodin stál povoz na nízkých kolečkách a v něm bylo zapřaženo ono podivné osminohé zvíře. „Převlékni se do tohoto oděvu,“ ukázala Clarissa Alovi nenápadnou béžovou kombinézu. „Stane se z tebe kupec z oblasti Ron. Vezeš vzácné zboží. Kůže línáků.“ A ukázala na balík uložený v nákladovém prostoru. Al viděl, že jsou v něm uloženy velmi zvláštní průhledné fólie, a pochopil, že se jedná o kůže týchž zvířat, jejichž jeden vzorek je zapřáhnut v povozu a neklidně se přehrabuje drápatýma nohama v měkkém koberci. Zblízka viděl, že línákova kůže je skutečně průhledná a to, co považoval za křiklavě zbarvenou srst, byly jen narůžovělé svaly a modravé cévy. „Podivný povoz,“ usmál se Al a natahoval si kombinézu přes svůj oděv. „Je nenápadný a velmi výkonný. Nedostatek energie v Linii brání používání motorů. Línáka si mohou dovolit jen ti nejbohatší. My v tuto chvíli patříme mezi ně.“ „Nedohoní nás?“ „Ne, a pokud ano, nikdo tě nepozná. Podívej.“ Ukázala mu zrcadlo. Al zjistil, že kukla, kterou si natáhl přes hlavu, podivným způsobem deformuje jeho tvář. Zdál se být starší o deset nebo patnáct let a tvář, ač hladce oholená, vypadala jako pokryta hustými vousy. „Nikdo tě nepozná a těch, kteří by si mohli uvědomit, kudy prcháš, je velmi málo. Ostatně nepojedeme dlouho a brzy budeme v oblasti kontrolované našimi lidmi.“ 26

kukla_AAA_01.qxd

9.6.2008

14:40

Page 27


To říkala, když už se povoz ocitl v ulicích. „Hej, vpřed, línáku,“ zvolala vesele a přivinula se k Alovi. Opratě třímala až ledabyle a navenek mohli působit jako dvojice na svatební cestě. Ulice byla plná chodců, kteří uctivě uhýbali z cesty. Al konečně viděl normální život normálních lidí; obyvatelé této části prstence byli poměrně slušně oblečeni a ničím nepřipomínali ubožáky z dolních podlaží. Línák spokojeně supěl, tu a tam zahlédl Al uniformu Concolových policistů, ale nikdo si patrně obyčejného povozu nevšímal. Zatím nikdo nevyvolal poplach, zatím nikdo nenechal tuto oblast uzavřít, skutečně se zdálo, že se Clarisse podařilo zamést všechny stopy. Všichni jsou bosí, to byl jediný poznatek, který si Al odnesl z této oblasti. Pak viděl, že i Clarissa je bosá a jen on se tady mohl pochlubit obuví. Chtěl se vyptat, co to má znamenat, ale blížili se právě k pruhované závoře sklopené napříč přes ulici. Tady museli zastavit. „Vezmi zavazadlo,“ řekla Clarissa. Al ji poslechl, balík s kožešinami byl poměrně lehký. TUNELOVÁ DRÁHA, hlásal světélkující nápis těsně pod stropem, tam, kde ulice slepě končila. Stříbřité uniformy přehrazovaly cestu, jen bosé nohy neladily s důležitostí, kterou se stráže snažily navenek působit. „Tady,“ pošeptala Clarissa Alovi a přitiskla prsty do červených čtverců na malém panelu. Rozsvítila se zelená. „Te vy,“ podotkla jedna z uniforem, když viděla, že Al se k ničemu nemá. Zrada, blesklo Alovi hlavou. Moje otisky prstů přece prozradí, kdo jsem… 27

kukla_AAA_01.qxd

9.6.2008

14:40

Page 28


Nebylo zbytí. Aby nevzbudil podezření, co nejlépe se snažil zamaskovat svůj neklid a přiložil prsty pravé ruky na senzory. K jeho údivu se rozsvítila zelená. Strážník zasalutoval. „Šastnou cestu, pane Brucelli a paní Brucelliová,“ přežvýkala do pitvorného úsměvu roztažená ústa. Závora se rozevřela. „Mysleli jsme na všechno,“ usmívala se Clarissa, když usedli do pohodlných sedadel v jakési malé čekárně. „Právě jsme překročili hranice. Jsme v prostoru nikoho, tady na nás Concol už nemůže. Až zastavíme, budeme už v naší zóně. Tam se dovíš vše.“ „Dobře, ale co moje otisky, jak jste mohli…?“ „Pětapadesát let je Irian choval jako nejsvětější poklad. Před dvěma roky jimi nasytil celou identifikační sí. Udělal z tebe žijícího člověka. Věděl, proč to dělá. Zná Concola a jeho metody. Na vteřinu přesně měl propočítáno, kdy se vrátíš z kosmu, právě tak jako Concol. Oba tě očekávali, ale Concol má lepší techniku. Proto jsi přistál tam, kde jsi přistál, ale tvoje místo je u nás.“ „Jak to ale mohl vědět?“ „Kdo jiný?“ přimhouřila Clarissa oči. Její odpově nic neznamenala, ale jistě obsahovala vše. Al poznal, že se čekárna dala do pohybu. „Pojedeme asi dvě hodiny,“ podotkla Clarissa. „Deset tisíc kilometrů. Tam je naše zóna. A te už se mne na nic neptej a můžeš mi vyprávět třeba o tom, jak mám hezké oči.“ Al pochopil, že dívka nechce vyzradit předčasně víc, než mu zatím řekla, anebo že nesmí. Když vystoupili, zdálo se Alovi, že se nacházejí v témže světě, protože kolem sebe viděl tytéž chodby, tytéž ulice 28

kukla_AAA_01.qxd

9.6.2008

14:40

Page 29


a zdánlivě i tytéž lidi, jen žádné žebráky se mu nepodařilo zahlédnout. K Irianovi se dostali výtahem. Al už věděl, že Irian musí být starcem, který si pamatuje Zemi jako živou planetu. Věděl, že v tomto světě mladých lidí bude Irian možná živoucí fosilií, a jeho mozek pracoval naplno, aby si připomněl, zda se kdy s člověkem podobného jména setkal. Ale nevzpomněl si ani ve chvíli, kdy mu hleděl do tváře. Irian seděl za stolem v invalidním křesle, jeho hlava byla přitisknuta k vysokému opěradlu a přes kostnaté nohy měl přehozenu silnou kožešinu. To je beran, pozemské zvíře, mihlo se Alovým mozkem. Vyzáblá snědá kostra potažená lidskou kůží, s lebkou volně se při každém pohybu klátící na tenoučkém krku, bezzubé rty, hluboko zapadlé oči. Pohlížely na něho a ruce se nekontrolovatelně třásly. „Konečně, konečně,“ zasípěla ústa s bezbarvými rty. „Konečně mohu v klidu zemřít.“ Al ničemu nerozuměl. „Konečně jsem se dočkal,“ pokračoval Irian. „Copak mne nepoznáváš, bratře?“ „Cože?“ uniklo Alovi bezděčně ze rtů. „Ovšem… nejmenoval jsem se vždycky… Irian. Když jsem byl malý, matka mi říkala Ane. Jsem o dvacet minut starší než ty.“ Teprve te Al pochopil nekonečnou touhu tohoto muže setkat se právě s ním. An Yrad. Yrad An. Irian. Jeho vlastní bratr přežil dlouhých šedesát let jen proto, aby se dočkal jeho návratu. Nejstarší muž v prstenci. „Konečně ti odevzdám… Ale… svou závě.“ A starcovy oči se na okamžik zavřely. 29

kukla_AAA_01.qxd

9.6.2008

14:40

Page 30

3. Irian Al, opojen z toho nečekaného střetnutí, se nejdříve polekal, že jeho bratr zemřel, naštěstí stařec jen odpočíval po přestálé námaze a velkém nervovém vypětí z očekávání tohoto jedinečného setkání. Al vůbec nemohl v této podobě rozeznat tvář svého bratra Ana, člověka, s nímž prožil dvě třetiny svého dosavadního života jako s nerozlučným společníkem. Na Zemi… Kde jinde než na Zemi. Al si s dojetím letmo připomněl krásná léta dětství. Nikdy se ovšem nestalo, aby An projevil jakoukoli touhu vzlétnout k nebeským výšinám, kam to vždycky lákalo Ala. V sedmnácti letech se jejich životní dráhy rozešly, Al se stal pilotem a na Zemi se z kosmu vracel vždy jen na několik krátkých okamžiků. Jejich vzájemné kontakty byly pak definitivně přerušeny toho dne, kdy Al opustil Sluneční soustavu na pětapadesát let, aniž by se se svým bratrem, jehož stopy ostatně nenávratně zmizely kdesi v anonymitě lidského společenství, mohl rozloučit. Stařec znovu otevřel oči, podobající se úzkým škvírám štěrbinových závěrek, snímající nejkratší expozicí. Zhluboka se nadechl. Poprvé pohnul rukou, dosud jako nehybná větev volně spočívající na bočním opěradle jeho mechanického křesla. Al uslyšel tichý bzukot a pochopil, že elektronický mechanismus napomáhá neduživému Irianovi v pohybu. „Jsi to opravdu ty, Ane?“ odvážil se Al přerušit ticho. „Můžeš jakkoli pochybovat o tom, co ti říkám, Ale. Ty jediný můžeš pochybovat, pro ostatní jsou má slova zákonem.“ „Hraješ si na boha?“ prohodil Al uštěpačnou poznámku. V tuto chvíli okamžitě poznal svého někdy zbytečně sebevědomého a škodolibého bratříčka, který se svou nepříjemnou povahou tolik odlišoval od ambiciózního Ala. 30

kukla_AAA_01.qxd

9.6.2008

14:40

Page 31

Irian

„Ne, já bohem už jsem, nebo se jím v brzké době stanu.“ „Sanorským králům byly také po smrti prokazovány božské pocty a dnes ani prach nesedá na jejich hroby…“ „Byli ubohými břídily proti mně, Ale. Jejich titěrná říše zahynula v troskách, na nichž vzkvétá můj svět.“ Irian hovořil v hádankách, k jejichž podstatě zatím Al, neznalý současných poměrů, nemohl proniknout. Pochopil, že přímými dotazy by mnoho nevyřešil, spíš by situaci jen zkomplikoval. Z jednoduchého mladíka se stal během těch dlouhých let rozvážný a zjevně i vzdělaný muž, který svými schopnostmi ovlivnil běh světa. Snad se tady Al dozví i odpově na otázku, co se stalo se Zemí a proč lidé živoří zde, v takové výšce nad svým rodným světem. Nechal Iriana mluvit, přestože jeho řeč se místy podobala slabému sípání. „Dá-li Kortyzgar, snad se doopravdy stanu bohem, když nedá, také se nic nestane. Jisté je, že mé jméno nebude zapomenuto a bude žít věčně ve vzpomínkách lidí a všichni si je budou připomínat s láskou a vděčností, pokud ovšem ty sám dovršíš mé dílo. Ne, nechci po tobě, abys sliboval věrnost Kortyzgarovi, a už vůbec po tobě nechci, abys jeho jménem nasazoval život tak, jak to činí mnozí ve své fanatické víře v jeho spravedlnost. Já jediný, Ale, rozumíš, já jediný mám jistotu i důkazy o hmotné povaze našeho boha a stal jsem se proto vykonavatelem jeho vůle v tomto nešastném světě.“ Al slyšel poprvé, že by některý bůh měl hmotnou podstatu, ovšem existence bohů je otázkou víry, a proto nebylo radno s Irianem polemizovat. Pochopitelně sám v tu chvíli netušil, co pro něj samotného může otázka víry brzy znamenat. „Stalo se to toho roku, co jsi hanebně opustil náš svět a přenechal všechnu odpovědnost za šastný vývoj lidstva mně, Ale. Jsou činy, které se nemají odpouštět, ale dlouhá léta 31

kukla_AAA_01.qxd

9.6.2008

14:40

Page 32


mohou smazat i největší viny a bude pro mne dostatečným zadostiučiněním, když budeš přesně vykonávat mou poslední vůli. Zde je.“ Irian kývl lehce rukou. Zvolna se rozevřela stěna a Al hleděl do nitra malého trezoru, odkud mechanická ruka podala Irianovi pergamenový svitek, předmět, jehož existence byla pro Ala velkým překvapením. Již za svého života na Zemi neměl často příležitost setkat se s informacemi v jiné než elektronické formě. A te tady před ním leží závě sepsaná na pergamenu, jenž sám o sobě musel v tomto světě se zvrácenými hodnotami představovat nesmírné umění. „Ne, zatím ji nečti, zatím ještě žiji,“ sípěl Irian, ale jeho plíce již nesnesly ten pravidelný rytmus řeči a zhluboka se rozkašlaly. Al nevěděl, jak bratrovi pomoci, a jen bezmocně přihlížel jeho utrpení. Teprve asi po dvou minutách byl Irian schopen hovořit dál. „Sám Kortyzgar byl tak laskav, že zachránil své vyvolené v tomto světě, který je zcela protismyslně nazýván z jistých zištných důvodů Linií. Tam, kde lidé žili předtím, zůstal jen on sám.“ Tuto myšlenku Al nebyl vůbec schopen pochopit. „Iriane, proč lidé opustili Zemi?“ vyhrkl. „To slovo tady neříkej zbytečně nahlas, ani mezi svými,“ pokáral Irian bratra. „Nesluší se to v lepší společnosti.“ „Neodpovídáš na mé otázky.“ „Všechno se dovíš… až přijde čas. Je to Kortyzgarova vůle.“ „Nikdy jsi na bohy nevěřil,“ namítl Al. „Nebavme se o mně. Já už jsem mrtev, žít bude jen můj odkaz, ty budeš jeho nositelem a právě tak i zástupcem Kortyzgarovým v tomto zmučeném světě. Té noci, kdy jsi zbaběle prchl do lůna vesmíru, mne navštívil sám Kortyzgarův posel. Jeho informace potvrdily to, 32

kukla_AAA_01.qxd

9.6.2008

14:40

Page 33

Irian

co jsem si dokázal z jistých pozorování už dávno odvodit. Oficiální věda té doby přiznávala jisté znepokojení, ale všeobecně se konstatovalo, že je vše v pořádku, a hlasy těch, kteří chtěli varovat oficiální instituce, byly nemilosrdně ubíjeny. Sám si jistě vzpomeneš…“ Jemná mechanika zaskřípěla, protože se Irian rozhodl mávnout rukou. „Na nic si nevzpomeneš. Co ty vlastně víš o Zemi, když jsi poletoval kdesi na nebesích? Já jsem nebušil na dveře Světové organizace a nevaroval odpovědné před koncem světa, tak jako to činili vědci, kteří měli rozum i odvahu, já jsem díky Kortyzgarovu poslu dostal jiné vnuknutí. A toho dne, kdy cena pozemků v Sanoru drasticky poklesla, jsem započal své velkolepé dílo. Obyvatelé Sanoru, nevěříce oficiálním stanoviskům, propadli hromadnému exodu, denně tisíce raket odnášely ty, co na to měli, do nebetyčných výšin, sem, nahoru, aby budovali Linii, první část našeho nového světa. A já se stal za babku majitelem Sanoru, a kdybych pár týdnů ještě počkal, mohl jsem jej mít možná i zdarma, ale mně to nevadilo. Stal jsem se největším překupníkem realit v historii té nešastné planety, co nesmí být odsud vidět.“ „Chápu to tak, že jsi koupil zcela bezcennou půdu, Iriane,“ podotkl jízlivě Al. „Musím si vše vysvětlit tak, že Zemi postihla katastrofa a ty jsi využíval neštěstí těch ubožáků, aby ses obohacoval na jejich tragédii, než jsi pochopil, že celý ten majetek, co ti díky tvé hrabivosti spadl za pár grošů do klína, nemůžeš prodat se sebemenším ziskem, ale naopak, že ho od tebe nechce nikdo ani zadarmo.“ „Nikdy jsem neměl v úmyslu tento majetek prodat, Ale,“ vzdychl ztěžka Irian. „Naopak, pokud to jen trochu bylo možné, kupoval jsem další pozemky. Kortyzgarův posel nešetřil penězi, brzy jsem dokonale ovládl umění smlouvat — 33

kukla_AAA_01.qxd

9.6.2008

14:40

Page 34


ostatně ceny pozemků klesaly a klesaly. Za týž peníz, který jsem vydal za Sanor, jsem o dva měsíce později koupil Iriganii.“ „To je přece celý kontinent!“ vydechl zděšeně Al. „To je ten nejmenší kontinent. Dostal jsem ho spolu s ostrovy Tirimanií, Katalyptem a souostrovím Guarár. Jistě uznáš, Ale, že to nebyl špatný kšeft?“ „Snad tím nechceš naznačit, že jsi majitelem pozemků o rozloze celého kontinentu, Iriane?“ „Jistěže.“ „Pak jsi mohl být nejbohatším člověkem v historii Země, kdyby ovšem, a to je podstatné, lidstvo zůstalo tam dole.“ „Zase používáš neopatrně to zakázané slovo, bratříčku. Ovládej trochu své pudy. Jednej víc jako diplomat.“ „Dobře, ale proč?“ „Vyčkej, než ti vypovím celou svou historii. Chápeš jistě, že Iriganií to neskončilo.“ „Cože, ty jsi ještě kupoval…?“ „Samozřejmě, s jídlem roste chu. Po Iriganii přišla na řadu Jižní Araukanie.“ „Ale to přece… to…“ Al nenacházel slov. „Jistě, je to trochu mnoho na tvé představy. Rod Yradů nevlastnil nikdy víc než asi devadesát sáhů kamenité půdy, vi? A te já sám se tady oháním vlastnickými právy na polovinu planety, to jsi jistě chtěl říct.“ „No, ne tak docela.“ „Raději poslouchej dál. Pravda, Araukánie mě přišla trochu draho, musel jsem zaplatit deseti státům, které se na její ploše rozkládaly, cenu za dopravu všeho obyvatelstva do Linie, ale brzy jsem zjistil, že tím obyvatelstvem je míněno především horních deset tisíc a jejich rodiny. 34

kukla_AAA_01.qxd

9.6.2008

14:40

Page 35

Irian

Já totiž udělal, Ale, jedinečnou věc, kterou jsem si zprvu ani neuvědomil. Tím, že jsem koupil Sanor se vším všudy, jsem současně získal nejmodernější továrnu na stavbu kosmických lodí. Sanořané první pochopili, oč jde, vystěhovali se do Linie, která tehdy byla skutečně ještě jen linií, a prodali všechno mně. Neměli dále zájem na tom, co se dělo dole, a věděli dobře proč. Ale já to pochopil. A začal jsem vyrábět nové, jednoduché lodě, bez jakéhokoli komfortu, prostě velké a prázdné náklaáky, do kterých se mohlo různě naskládat několik tisíc nebo i desítek tisíc živých osob. Dovedeš si představit tank na miliardu tun vody? Jistě dovedeš. Právě takhle vypadaly mé lodě, cisterny s jedním raketovým motorem. Nikdy se nemohly vrátit zpátky a ani to nebylo potřeba. Důležité bylo, že se s devadesátiprocentní jistotou dostaly do Linie, těch deset procent, to byla nutná daň. A lidé platili. Platili vším, co měli, ale já nechtěl peníze, nebyly mi k ničemu. Jen pozemky. Všechny pozemky, Ale, úplně všechny. A oni platili. Prodali všechnu půdu, lesy, města, i pouště. Ostrovy i útesy. Roviny i hory. Jen proto, aby se dostali sem, nahoru.“ „Ksakru, Iriane, nech už toho. Koupil jsi kontinent, který ti k ničemu není.“ „Ne, Ale. Já jsem koupil všechny kontinenty.“ Al se zarazil. „Tys koupil celou… pevninu? Proboha, nač?“ „Copak to nechápeš? Byla na prodej. A levně. Lidé prchali hromadně pryč a na ničem jiném jim nezáleželo, jen na jejich bídném životě. Já na tom nezbohatl, já jsem dostal jen pozemky, ale byli tu jiní, kteří do Linie dodávali stavební materiál, vzduch, vodu, potraviny, stroje i regenerační 35

kukla_AAA_01.qxd

9.6.2008

14:40

Page 36


systémy, a jejich potomci te vládnou. Jednoho z nich už znáš osobně, jestli se nemýlím.“ „Kdo je to?“ „Jistý Securit, šéf Concolovy tajné policie a fakticky jeho první ministr. Patří mu desetina Linie a zbytek, alespoň formálně, Concolovi.“ „Co to znamená — formálně?“ „To znamená, že já a má sekta jsme už desetinu Linie ovládli a neustaneme, dokud nám nebude patřit celá.“ „Ne, Iriane, já nerozumím zdejším politickým poměrům, alespoň zatím ne.“ „Brzy jim porozumíš. Jen mě ještě nech dopovědět celou mou historii. Samozřejmě nedalo mi moc práce zjistit, že mi nemusí patřit jen kontinenty, Ale. Kontinenty zabírají pouze jednu pětinu povrchu planety, a já chtěl, aby mi patřila celá. Rozumíš, celá. Tehdy se předsednictvu Světové rady zdál směšný můj požadavek postoupení práv na mořské dno, které oficiálně nikomu nepatřilo. Nedával jsem za ně mnoho, jen celou produkci své továrny v Sanoru až do jejího zániku jsem dal k dispozici Světové radě za jeden malý dokument. A te jsou moje. Všechny čtyři oceány, včetně bývalého Ledového moře, a nádavkem jsem dostal i Velký jižní kontinent, na který jsem dokázal při té nákupní horečce zapomenout a který do kupní smlouvy vložila sama Světová rada, jistě z vděčnosti, že se oni sami mohli bez velké námahy dostat do Linie, když už jim začala, a to doslova, hořet půda pod nohama.“ „Hořet pod nohama?“ „Ovšem. Ach, já zapomněl, ty zatím nic nevíš. Samozřejmě, že všichni se nezachránili, vlastně jen těch pár milionů, co na to měli, protože zatímco já jsem prodával 36

kukla_AAA_01.qxd

9.6.2008

14:40

Page 37

Irian

lodě za babku či za pár hektarů, jejich majitelé vyšroubovali ceny letenek tak vysoko, že si to mohl dovolit vlastně jen každý desátý. A Kortyzgar pohltil vše. Do dvou let od chvíle, co jsem potvrdil poslední smlouvu, nezůstal na planetě jediný člověk a také na ní nezůstalo jediné obyvatelné místo. S jedinou výjimkou. Kortyzgar pronikl na povrch všemi svými receptory, změnil podstatu zemské kůry, která tak zatvrdla. A tak to trvá už víc než padesát let. Ale já vím, že nastane chvíle, kdy planeta bude opět volná, a pak přijde má chvíle… Vlastně, má už ne. Přijde tvá chvíle, Ale. V mé závěti jsi právě ty ustanoven univerzálním dědicem. Ty se staneš majitelem celé planety se všemi kontinenty i celým oceánským dnem. Náš rod nevyhyne a bude nejmocnějším na planetě. Pokud ovšem zlomíš Concolovu moc." „Zbláznil ses, Iriane? Kdo ti řekl, že o něco takového stojím?“ „Copak nejsi z našeho rodu, bratře? Já tě skoro nepoznávám! Copak ty nechceš vládnout celé planetě?“ „Nikdy jsem po ničem takovém netoužil. Pokud získám ty pozemky, pak jen proto, aby…“ „Ale, ty chceš zničit mé celoživotní dílo?“ téměř vykřikl Irian. Jeho popelavá tvář zrudla úsilím, mechanismy zaskřípěly a jeho tělo se ztěžka začínalo stavět. Obě ruce se napřáhly směrem k Alovi. „Já nikdy nepřipustím, aby…“ Irianovým tělem projela prudká křeč. Na rtech se mu objevila krev. Nestvůrně pomalu jeho tělo klesalo zpět do křesla. Al nezaváhal a rychle vyběhl z kabiny. Spatřil Clarissu. „Rychle, bojím se, že… umírá,“ řekl. Irianovy oči se otevřely, když uslyšel Clarissin hlas: „Řekni mu všechno…, co víš, Clarisso…“ 37

kukla_AAA_01.qxd

9.6.2008

14:40

Page 38


Pak zavřel oči. Během minuty přispěchal lékař. Prosahal Irianovo tělo a mlčky pokýval hlavou. „Uklidni se, Ale,“ řekla Clarissa. „Je to jen běžný záchvat. Potrvá jako vždy čtyřiadvacet hodin, pak bude zase zdráv.“ „Myslel jsem, že zemře…“ „Každý záchvat je pro něj nebezpečný,“ řekla nejistě Clarissa. „Příliš se rozrušil. Ale mám ti říct, co ještě neřekl, Ale. V situaci, do které jsme se dostali, je skutečně nutné, abys věděl vše. Navíc on sám by ti snad ani všechno už říct nedokázal, už je sklerotický a dost věcí si nepamatuje. Půjdeme ke mně?“ Al přikývl. Netoužil nijak stát se Irianovým univerzálním dědicem, ale Clarissa mohla pro něj být nevyčerpatelnou studnicí informací. Kráčeli nepřehledným bludištěm chodeb a Al stále nemohl pochopit, podle jakého systému se lidé tady v Linii orientují. On sám si cestu zapamatoval jen s velkými obtížemi. Byl si jist, že by se dokázal vrátit zpět, ale chybělo mu jakékoli systematické orientační značení. Clarissa obývala útulný pokojík, zařízený ovšem poměrně primitivně. Plastikový nábytek, na němž už bylo notně znát působení zubu času, vyrudlé závěsy, které však nezakrývaly okna, ale rozdělovaly místnost na dvě poloviny, prošoupaný koberec, na stěně několik obrázků s portréty neznámých lidí. „Všechno v Linii je staré,“ řekla Clarissa, jako by dokázala číst Alovy myšlenky. „Nové věci jsou… neuvěřitelně drahé. Málokdo si je může koupit.“ „Počkej, Clarisso,“ řekl Al, když se ocitl v nepohodlném křesle a třímal v ruce sklenici s nápojem mdlé chuti, prvním pohoštěním, kterého se mu v Linii dostalo. „Nerozumím zatím mnoha věcem a vím, že je na tobě, abys mi podala 38

kukla_AAA_01.qxd

9.6.2008

14:40

Page 39

Irian

vysvětlení. Octl jsem se zde, v Linii, mezi lidmi, které neznám, a patrně tady budu muset žít léta. Můj bratříček mě sice ohromil, ale hovořil poněkud zmateně. Ale nic konkrétního jsem se od něj nedověděl. Co se vlastně stalo se…“ Clarissa přitiskla Alovi ruku na ústa a rozhlédla se. „Jistě, ten jeho stihomam s pozemky,“ řekla. „Také jsem o tom slyšela. Kdyby ses nevrátil, měla jsem všechno zdědit já, ale nevím, co bych si s tak bezcenným dědictvím počala. Prodat se to nedá, využít také ne…“ „Clarisso, ty patrně nevíš, z jakého světa jsem odlétl do kosmu. Ty nevíš, jak se současný svět liší od toho starého, o němž si troufám už te říct, že byl… lepší. Já musím vědět, co se stalo se Zemí.“ Clarissa lehce vykřikla. „Bu opatrnější, Ale. To slovo… není dobré používat… ani tady.“ „Tak dobře, co se stalo se světem, který jsem opustil. Proč žijete v tomto vězení, jemuž říkáte Linie?“ „A kde jinde bychom měli žít?“ „Přece tam dole, na…“ Al se zarazil. „Na planetě.“ „Tam žije Kortyzgar,“ dodala Clarissa tiše. „To ovšem víme jen my, jeho vyznavači. Concol jeho existenci popírá. Z oken Linie není naše svatyně viditelná…“ „Copak Linie má okna?“ „Ovšem, podívej se.“ Stiskla tlačítko a stěna se proměnila v gigantickou obrazovku. Al spatřil vesmír. Dokonalá videotechnika, napadlo ho. Jistě to nemá v Linii každý… „Toto okno je v každé kabině, každé místnosti, Ale,“ dodala Clarissa, jako kdyby slyšela Alovy myšlenky. „Samozřejmě, ne každý je může mít takhle veliké.“ 39

kukla_AAA_01.qxd

9.6.2008

14:40

Page 40


Copak ona je přesvědčena, že takhle má vypadat okno? Al spatřil vpravo dole, hluboko, neuvěřitelně hluboko, srpek Měsíce. Ovšem, takhle vždycky Měsíc vypadal, kam se tedy podělo to rudé zbarvení, kterého si Al povšiml při návratu z hvězdných dálek? Slunce nebylo viditelné, ale dojem, že ho od chladného prostoru dělí jen dokonalá skleněná stěna, byl úžasně sugestivní. „Ale jen málo vyvolených smí spatřit tohle, Ale,“ řekla Clarissa a nadále tiskla tlačítko. A obraz před Alovýma očima začal rotovat, měnila se perspektiva, Měsíc se kamsi propadl, na okamžik zahlédl Plejády a Aldebaran, a pak se před ním objevil obrovský, temný kotouč, který brzy zaplnil téměř polovinu stěny. Pohyb obrazu se zastavil. „Ne, to není moje planeta, Clarisso,“ šeptal Al, když pln zděšení prohlížel Zemi tak, jak by ji skutečně viděl z kosmu z výšky šestatřiceti tisíc kilometrů. „Toto je mrtvá pouš, kde nemůže nic žít.“ Podivil se, jak Clarissa zbledla. „To neříkej,“ vykřikla. „Tohle nikdy neříkej, rozumíš!“ Al nechápal, co provedl. „Slyšet to Kortyzgarovi kněží, vytrhli by ti jazyk.“ Vida, ani tato část Linie není bez komplikací, pomyslel si. „Jsem svobodný člověk a svobodně pronáším své myšlenky,“ podotkl. „Nikdo, ani Kortyzgarovi knězi, mi nebudou nařizovat, co mám nebo nemám říkat. Chci ti jen říct, Clarisso, že Linie před pětapadesáti lety neexistovala. A my, lidé, jsme žili — tam,“ a ukázal na temný kotouč nehybně visící na pozadí hvězdné oblohy. „Tam žije jen bůh, jen náš bůh!“ vykřikla. „Nevím, kdo tě naučil této víře, snad sám Irian?“ Chvíli mlčela. 40

kukla_AAA_01.qxd

9.6.2008

14:40

Page 41

Irian

„Myslela jsem si, myslela jsem si… že bys mohl… že jsi úplně jiným člověkem. Te vidím, že patříš mezi Concolovy nohsledy.“ „Proč? Proto, že říkám pravdu?“ Ještě chvíli zatínala zuby. „Irian mě pověřil, abych ti řekla všechno. Splním jeho přání. Pak odsud odejdeš, Ale Yrade. Už tě nikdy nebudu chtít vidět.“ Al přikývl. Viděl, že dívka je v afektu a nemělo smyslu ji dál dráždit. Co se však týče tajemství planety, nepostoupil zatím ani o pí dál. Zdálo se, že ani Clarissa nevěděla víc. Jediný, kdo mu mohl prozradit něco o osudech Země, byl tedy Irian, ale ten te bušil oběma rukama na dveře Cháronova přístavu. „Z pamětí Ana Yrada, zvaného Irian,“ odříkávala chladným nezúčastněným hlasem Clarissa. „Věc — hora Vaticus, poloha 41, 54, 08 — 12, 27, 26. Nevím, co ta čísla znamenají, ale máš si je přesně zapamatovat. Jednání o koupi hory Vaticus, rozkládající se na ploše čtyřiačtyřiceti hektarů, bylo natolik komplikované, že se nepodařilo tuto enklávu v termínu daném pro opuštění zóny přepsat do majetku výše zmíněného Iriana. Kněz Kalhon, zastupující sektu Hanumanů, náhle zemřel, a než byl stanoven jeho následník, prošla lhůta. Právní zástupci sekty Hanumanů těsně před uzavřením smlouvy prchli do Linie. S Haregenem, novým knězem, se Irian kontaktoval až v Linii, a po dlouhá léta s ním jednal o odkoupení enklávy Vaticus. Marně. Z toho plyne, že rodu Yradů do dnešního dne patří celý povrch planety s výjimkou enklávy Vaticus. Součástí závěti je tato klauzule: 41

kukla_AAA_01.qxd

9.6.2008

14:40

Page 42


Vykonavatel závěti se zavazuje, že udělá vše pro to, aby enkláva Vaticus přešla do vlastnictví rodu Yradů. To je jedinou podmínkou toho, že práva ze závěti budou na vykonavatele převedena. Pokud se vykonavatel tomuto závazku zpronevěří, bude majetku zbaven a ten přejde na další dědice. Prvním v řadě je Clarissa, nejbližší příbuzná Irianova.“ Al chvíli naslouchal a pak se rozesmál. „A oč myslíš, děvče, že v té závěti, kterou zjevně ovládáš nazpamě, vlastně jde? Kde myslíš, že je ta enkláva Vaticus?“ Clarissa chvíli mlčela a pak pokrčila rameny. „Nebudu tě te unavovat vysvětlováním principů existence kosmu. Snad přijde chvíle, kdy poznáš sama pravdu.“ To už Clarissa stála u otevřených dveří. „Jdi. Můj úkol je splněn. Od této chvíle jsi pro mne cizím člověkem, Ale Yrade.“ Al ještě jednou pohlédl do její kamenné tváře. Bylo zřejmé, že s ní nic nesvede. Pomalu vykročil na chodbu. 41, 54, 08 — 12, 27, 26. Nevěděl proč, ale ta čísla si zapamatoval zcela přesně. Nějak se mu to všechno nezdálo. Území o rozloze čtyřiačtyřiceti hektarů nebylo nijak důležité, to bylo Alovi jasné. To, co mu měla Clarissa sdělit, byla právě tato šestice čísel. Dveře za ním s třeskotem zaklaply. Stál a chvíli naslouchal. Byl si naprosto jist, že z druhé strany slyší srdceryvný pláč.

42

kukla_AAA_01.qxd

9.6.2008

14:40

Page 43

4. Reilla Al se vlastně poprvé dostal tam, kde žijí obyčejní obyvatelé Linie, a zejména se mu podařilo sem proklouznout bez průvodců, kteří by se jej snažili někam rychle dovléct či alespoň mu vnucovat své vlastní názory, a už to byl Securit, Xenius nebo Clarissa. Al se původně domníval, že právě Clarissa může být pojítkem mezi ním, člověkem starého a zcela jiného světa, a tímto svébytným způsobem existence zvaným Linie, ale kdesi v jejich vzájemném kontaktu došlo ke zkratu a Al si nebyl schopen vysvětlit, jak a hlavně proč došlo k této roztržce. Byl samozřejmě za všech okolností navyklý uvažovat samostatně a hodnotit jevy podle svého, byl vychováván k otevřenosti a nikdy si nenechával svůj názor pro sebe, ostatně jednal vždy podle požadavků kosmické diplomacie, která neodpouštěla neupřímnost a pokrytectví. Mezihvězdné kontakty byly vůbec odlišné od stylu vzájemné komunikace pozemšanů, kteří rádi hovoří jen v náznacích a lež je často zakrývaná milosrdnou pravdou. Nechápal Clarissinu zlobu a rozhořčení a nerozuměl ani její fanatické oddanosti onomu pochybnému bohu, o němž v životě neslyšel. Stál na chodbě, která byla patrně běžnou veřejnou komunikací a skutečně se podobala ulici — až na to, že nad sebou neměl modrou oblohu. Svými nozdrami nasával vzduch, jehož složení zjevně neodpovídalo pozemskému standardu. Poznal to s naprostou jistotou, přestože byl adaptován na podmínky svého speciálního člunu. Prostory Linie byly chudé na kyslík… Za dveřmi ještě cítil Clarissin pláč a váhal, zda se nemá vrátit, pak však usoudil, že v takovém případě by podobný čin neměl praktický význam. Užitečnější bude, když se porozhlédne po okolí, uvidí, jací lidé tu vlastně žijí, a bude 43

kukla_AAA_01.qxd

9.6.2008

14:40

Page 44


se snažit třeba i z drobných náznaků pochopit, v jakém společenském klimatu se octl. Vždy velmocenské spory mezi Irianem a Concolem se nemusely normálních lidí vůbec týkat. Rázným krokem se vydal vpřed, když si předtím zapamatoval, že na stříbřité stěně bylo namalováno červenou barvou velké heslo proklamující Kortyzgarovu velkodušnost. Toto byl prokazatelně jediný orientační bod, který zatím dokázal zachytit. Snažil se orientovat se podle různých detailů a spoléhal se na svou skvělou pamě; byl přesvědčen, že v tomto labyrintu nezabloudí. Nebyl tady nikdo; dospěl na křižovatku, kde si povšiml na stěně skvrny ve tvaru velké kaňky, pokračoval dál a teprve na další křižovatce se setkal s člověkem. To už věděl, do jaké hazardní hry se pustil. Pro evidenční systém byl panem Brucellim. Neměl jediný identifikační průkaz kromě diplomatického pasu, o němž nepochyboval, že mu v těchto prostorách bude k ničemu. Nevěděl, jaké se tu používá platidlo a zda vůbec se za něco platí. Pokud ne, není evidován v přídělovém systému, pokud se peněz používá, je bez prostředků. Nesmí se vzdálit daleko, musí se brzy vrátit a pokusit se smířit s Clarissou. Pak je nutné vyčkat, až se Irian trochu vzpamatuje ze svého záchvatu, a znovu si s ním promluvit. O jeho závěti již nyní věděl zdánlivě vše, stále však neznal to podstatné, co mu Clarissa nemohla prozradit, to, co mohl vědět pouze Irian nebo ostatní lidé v jeho věku. Pokud takoví vůbec existovali. Potkával nejrůznější lidi a jeho přesvědčení o tom, že všichni jsou tu mladí, nabývalo nezvratné jistoty. Neviděl nikoho, kdo by věkem překročil třicítku. Nebylo tedy rozhodně snadné potkat někoho, kdo by se mohl pamatovat na 44

kukla_AAA_01.qxd

9.6.2008

14:40

Page 45

Reilla

ony kritické události před padesáti lety, nebyl tu nikdo, před kým by se znovu odvážil použít onoho zakázaného slova Země. Náhle se octl na tržišti. To, čím se zde obchodovalo, snad mohla být zelenina, ale vypadala spíše jako notně povadlá tráva, kterou zákazníci kupovali od neochotných trhovců na váhu, pokud nebyla předem slisovaná a vysušená do normovaných balíčků. Al cítil zvláštní aromatickou vůni, která mu však nepřipomínala nic z toho, co znal z dřívějška. Pomalu kráčel mezi stánky, které byly zvláštní tím, že zcela postrádaly zde zbytečnou střechu, a pozoroval ty, mezi nimiž patrně bude nucen žít. Pak pochopil, že se od nich odlišuje oděvem a že je tedy nesmírně nápadný. Zatímco oni měli na sobě šaty pocházející nepochybně ze syntetických vláken, spíchnuté velmi hrubou nití a často nepříliš dobře padnoucí, vše v jednotvárném okru nebo hnědi, Al si po ulici vykračoval v přepychové stříbřité kombinéze diplomata opatřené výsostnými znaky planety, již v kosmu zastupoval. A je obutý… Už se nedivil, že lidé při pohledu na něj ztrácejí řeč, sklápějí oči k zemi, nedivil se, že ruch na ulici utichá, pokud se tady pohybuje on, vetřelec z jiného světa. On, jehož brada je hladce vyholená, zatímco tváře všech mužů, a je jich tady nemálo, jsou pokryty tmavým strništěm, často i plnovousem. Uctivě se před ním rozestupují a nikdo, vůbec nikdo, nemá snahu dát se s ním do hovoru. Al přistupuje k jednomu pultů, kde se prodává ona tráva v plastikovém sáčku převázaném kovovou páskou, zvláštní plodina nasekaná na jemné kousky. Bere zboží do ruky a zjišuje, že podle váhy se skutečně může jednat o rostlinu a dovtípí se, že by to mohly být sušené mořské řasy. A cítí, 45

kukla_AAA_01.qxd

9.6.2008

14:40

Page 46


že má hlad, není však ochoten si přiznat, že by dokázal zkonzumovat právě to, co drží v ruce a co mu te ze všeho nejvíc připomíná sušený kravský hnůj. Zamyšlen kráčí dál a teprve když ujde asi padesát metrů, uvědomuje si, že onen sáček stále nese s sebou a že se vlastně dopustil krádeže, proti níž se nikdo neodvážil protestovat, ač ji spáchal přinejmenším před dvaceti svědky. Rychle se vrací zpátky, klade sáček zpět na místo a hlasitě se trhovci omlouvá. Odpovědi se však nedočká. Zahýbá za roh a prochází te mezi stánky s rozvěšenými oděvy, podobnými těm, které nosí všichni tady kolem. Bez jediné živější barvy, bez náznaku poplatnosti jakékoli módě, bez jakýchkoli ozdobných prvků. S maximální účelností a jednoduchostí vyrobená konfekce. Nepadnoucí, ostatně neužitečná, protože teplota tady kolem je dostatečná, nikoho nemusí oděv chránit před chladem, šaty se nosí zjevně jen proto, že tomu lidstvo kdysi navyklo a zatím nikdo tento přežitek nezrušil, na rozdíl… Ovšem, všichni jsou bosi, nikdo se nemůže pochlubit ani těmi nejjednoduššími sandály. A všichni mají úžasně ploché nohy… Tráva a hrubé oděvy, to je ale vše, co na tržišti vidí. Nikdo tu neobchoduje s ničím jiným. Nikdo nic jiného nepotřebuje? Vybavuje si skromně vybavenou Clarissinu komůrku a její slova o tom, že nové věci jsou strašlivě drahé… Nezná cenové relace, ale dovede si představit ohromnou nouzi a dychtivost po každém zboží. Veřejná obchodní sí nic nenabízí, a přece viděl u Iriana i u Clarissy jakýsi nábytek, skromná umělecká díla, ale i nádobí, malý kobereček, dokonce i zrcadlo. Je ve světě bez průmyslu, je ve světě, který je zjevně jen nouzovým, provizorní náhradou, jež zjevně hrozí tím, že se stane věčností. Je světem nouzovým, i když ti, mezi které 46

kukla_AAA_01.qxd

9.6.2008

14:40

Page 47

Reilla

se te dostal, si to nejpíš neuvědomují. Al nepochybuje o tom, že existují lidé, kteří i zde žijí v blahobytu, ale ani v Irianově okolí neviděl nic, co by jakýmkoli způsobem připomínalo přepych. A kdo jiný když ne vládce typu Iriana by měl žít v přepychu? Kdoví, jeho bratr je asi výjimkou. Te konečně se mu stalo to, na co vlastně čekal od samého počátku své procházky. Přímo proti němu stojí mladý člověk, spíš ještě chlapec, kterému není ani dvacet. Al se zastavil. Čeká, až mladík sám naváže kontakt. Netrvá však dlouho a hoch klopí zrak a uctivě mu uhýbá z cesty. Zdá se, že ho Al nezajímá, když však prochází těsně kolem něj, slyší téměř neslyšně pronesené slůvko: „Veksl?“ Mladík se rychle ztrácí v davu, ale Al už neváhá. Neví sice, co ten mladíček vlastně chce, ale rychle a pokud možno nenápadně se vydává za ním, i když o nenápadnosti v jeho případě nemůže být řeč. „Čtvrtá křižovatka doprava,“ slyší náhle druhý hlas, velmi zblízka. Rychle se otáčí, ale už nemůže poznat toho, kdo k němu promluvil, chápe však, že je patrně zbytečné hnát se za tím, kdo si přeje být nepoznán. Už tuší, že je to adresa, a není těžké odbočit za čtvrtým rohem a objevit liduprázdnou ulici se slepými obdélníky dveří, kde by měl být očekáván. Al se rozhlíží a hledá toho, kdo si ho sem pozval. Krčí rameny, chvíli čeká, a když nikoho nevidí, chce už odejít, když tu se před ním rozevře temná špehýrka dveří a z nich se vysune bledá ruka. Zjevně ho zve dovnitř. Jsou tam tři, stejně mladí, stejně zarostlí a stejně neupravení. Vyhublé tváře, hluboké oční důlky, špatné zuby, pokřivené končetiny. Stojí a měří si ho podivnými pohledy, Al v nich cítí nepřátelství, strach i výhrůžku, může si vybrat cokoliv. 47

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.

Josef Pecinovský Z HADN KUKLA

Recommend Documents