í-r^< M.A.SI MACEK* MAXIMKIJV STRYO

í-

r^<

M.A.SI MACEK* MAXIMKIJV

STRYO

1^

e

M.

.7.

Simáik

•

Míi.nitkiiK' slrv(

lu rcc

.17.

/].

Siináck

MAXÍNK'V 81 MVG HEREC

K\ IU)I»SKV

IJIKinUM

K

LIR

• IMi \ll

\

PG solí

/

\|

%l

I

I

I

I)

K M

|{

t

I

->

\

K

//

M M

l'H

\

-<

I

I

/

\

I

V \

K

Pl

r fráze

^

»•

trn

(//*

I'.

I

OCII

l'M

II

I

JI

\

I II

<

I

\

lU

I

I

I

\ \

>

Dit

er\,'enci 10

/ k

\

I

\l

t

I

^

(»

k

\

S

I

II

(

v práci

psané koncem r. 1907 až do jara 190S, nkolik osob známých mým tenám z nov'ely „První služka" (Sebrané spisy, sv. XIV). Snad se s nimi rádi opt shledají a další osud jejich seznají. této,

K>Ystupuje

Pozn. aut.

axínka Skivana jsem znal od šestého jeho roku. Bydlil jsem v starém

dom staré

ulice,

jehož spo-

Vlaihová, vdova po vrchním inženýru, Maxínkova babika, jež hocha vychovávala. Mél jsem k Maxínkovi tím vtší sympatie, že osiel záhy jako já sám a že rostl také bez bratí a bez sester. Vlastn o úplném osiení se u Maxínka tak zcela po právu mluvit nemohlo, nebo ml ješt otce, editele cukrovaru kdesi na Rusi, ale ten otec byl vždy jako legendární postavou. A pro Maxínka také jako by jinak neexistoval. Ml sice jeho obraz v pamti, ale velmi, velmi vybledlý, jak jsem seznal. Vždyf už od neúplného tvrtého roku svého žil Maxínek u babiky, a tatínek se nepijel od té doby ani jednou na nj podívat. Maxínek skoro o nemluvíval, a tak mi pirozené vždy pipadalo, že je hoch vlastn úpln osielý. Byl jsem také bezmála ješt chlapec, když jsem Maxínka poznal, ale již hloubji jsem uvažoval o svém osudu, o vlivech svého osamocení a na Maxínkovi jsem vyhledával a vypozorovával podobné úkazy a úinky. A shledával jsem v jeho hrách

^

luvlastnicí byla paní

mn

nm

i

a zálibách i

mnohé shody,

pidružoval jsem

se k

a to

nmu.

svou náklonnost, zapádal

s

mne

zajímalo a k hochovi táhlo,

kde jsem mohl,

ním hovor,

a projevoval

mu

ovšem o svých slovem nezmioval, naopak ale

drobných objevech jsem se mu ani zakrýval jsem ped ním zúmyslné všechnu podobnost našich osudu.

Poznal jsem záhy, že Maxínek

je

velmi živého a vnímavého

ducha, dobrý pozorovatel všeho svého okolí a jeho bystrý kri-

zvláš pro slabé a smšné stránky lidí, s nimiž se stýkal, že má už jistou mrou vybroušený smysl. Že mne zná, že s ním mluvívám, jej zastavuji, k nmu se pidružuji, mu velice lichotilo, nebo jsem byl o osm let starší než on a už student, k nmuž on vzhlížel s jistým respektem, ano, mohu íci s obdivem, nebo jsem mu jedenkrát ve slabé chvíli z mladistvé ješitnosti prozradil, že dlám verše a že se chci stát jednou spisovatelem, ba dokonce jsem mu jednou nerozvážn peetl nkteré ze svých nezralých prvních pokus veršovnických. V obdiv snad ješt vtší jej však uvádly mé výkresy a geometrické rysy a zvlášt mé algebraické sešity, v nichž jsem mu ukazoval, že nepoítáme jen s ciframi, nýbrž i s písmeny, což bylo Maxínkovi naprosto nepochopitelno a stupovalo jeho obdiv v úžas, ve kterémž však, zdá se mi, etl-li jsem tik, a

správn to

z

Maxínkova pohledu, bylo

vbec možno

a nevymyslil-li jsem

i

trochu

si to

nedvry,

je-li

tak trochu na nj,

abych jej omráil. Ale na konec pece jen i poslední zbytky pochyb byly pekonány, když jsem mu ukázal hned nkolik sešit s algebraickými poty a nadto vytasil se ješt s thekami pro geometrii a s poznámkami z chemie.

Nebudu daleko od pravdy, eknu-li, že Maxínek pohlížel tehda na mne jako na uence, neku-li na hvzdopravce, a že praslabá byla jeho víra v mé ujišování, že za osm let bude to vše tak znát a

umt,

jako tehda

já.

Záhy dosáhl jsem Maxínkovy neomezené dvry. Vypravovával mi, aniž

bych

se

ho byl vyptával, o svých tetikách a strý-

svoval mi své píhody ze školy mi své hraky své penály, barviky cích,

I

O

i

z domácnosti, ukazoval

notýsky a s nkterým zdráháním i jejich obsah se jmény spolužák, s nejprimitivnjšími kresbami, s pokusy o seznam prvních knih a prvních poštovních známek, a byl šasten, dovolil-li jsem mu do notýsku neb do zvláštního sešitu k tomu ureného udlati mým kružítkem kruhy všelijak splítané a zvlášt mi vdil, že jsem ho nauil vepsati do kruhu šestiklikovou hvzdu. i

i

Hned

první rok své známosti

Maxínkem poznal jsem

s

jeho

strýce Tónu, syna paní vrchní inženýrové, jenž byl tehda jeáté v cukrovaru, ale z jara dojíždl zpravidla na trnáct dní do

Prahy, a na

nhož Maxínek

se

vždy nesmírné

téšíval,

nebo

mu o jeho návštévách nastávaly vždy neobvyklé hody; pak strýce profesora s holou hlavou a plným hndým vousem, za nhož

provdána byla

tiku

ml

starší dcera

Maxínek rád

a

Maxínkovy babiky,

teta

bradou trochu špiatou. Te-

štíhlá bruneta s

Máry, vysoká,

rovnž ona jeho; sama dtí nemla

a v Maxínkovi, jak íkala, vidla celou podobu jeho záhy zesnulé matky, své sestry Karoliny, jež zemela na Rusi, nedlouho po narození Maxínkov zato k strýci profesoru náklonnosti neml. Byl mu píliš vážný a písný, stále napomí;

nající a

pouující; nicmén mluvíval o

pýchou,

nebo

byl strýc profesor v jeho

jelikož vydal již

nm Maxínek s jistou oích slavným mužem,

ti uebnice, ze kterých studenti latinských

škol musejí studovati. Nejvíce však obíral se

Maxínek

v mysli

nejmladším svým strýcem, Gustavem, kterého jsem rovnž poznal hned v prvním roce své známosti s hošíkem. Byl tehda mladík osmnáctiletý, vysoký, hubený a v tvái bledý, zapadlý. Mél velké, modré, smutné oi, pitrpklý úsmv kolem rtu a své husté, temn rusé vlasy nosil po umélecku nazad sesány. Pijíždíval do Prahy na návštvu ke své tet, Maxínkov babice, dvakrát do roka, z Brna, kde se narodil a byl vychován a kde tou dobou, když já jsem jej seznal, kondicionoval jako lékárnický asistent. Zdál se mi tehda velmi krásným a hluboce založeným mladým mužem, a bylo mi ho líto z celé duše. nebo Maxínek mi svil, že dlouho živ asi nebude, nebo má prý chycené plíce; strýc Gusta sám mu to prozradil, ovšem s tou výhradou, že to Maxínek nikomu neekne. Hledl jsem proto na pana Gustava Linharta s nejvtší úastí a smekal jsem ped ním po každé hluboce, kdykoliv jsem jej potkal. Než tyto hluboké poklony dly se trochu i

i

z jiného ješt

dvodu.

Vdl jsem od

Maxínka, že strýc Gustav o své návštv v Praze skoro neustále te, a samé básn jen a divadelní hry. plný

1

kufr a

si

te

mu

jich

prý pivezl, a že sám

píše druhou, celý plán již

bude

páno

jednu divadelní hru složil má v hlav, ale sotva prý již

již

dokonit. Je prý nesmírn smutná a strýc oi plny slz. „Zmaený život"

ji

Gusta, když o ní mluví, mívá se prý jmenuje.

Hlas se tásl Maxínkovi, když mi to svoval, a z

oí

se

mu

vykulily slzy.

„Chudák strýc Gusta," zajíkav zašeptal a pirazil dlan k oím. Pohladil jsem jej po krátce ostíhané hlav s odstávajícíma ušima, vzal jsem jej kolem krku a konejšil ho, jak jsem dovedl.

Srdce Maxínkovo roztálo docela, i svoval mi pak, jak ho má strýc Gusta rád, ale on prý jeho ješt víc, a jak mu strejek Gusta ekl, že dti, které vyrostly bez rodi, nejsou nikdy šastny, a proto že není strejek šasten, a on, Maxínek, že taky asi šasten nebude.

Usmál jsem

se

náku Maxínkovu, ale na bych dnes zapíral, mou duši zcela bez dojetí, nebo pocit mé

že nepešel tehda vlastní osielosti

i

ve

mn

nkdy

bolestn se zdvihl, takže

rozumnl jsem takovým chvílím stesku, tebaže nenapadávala mne taková sentimentalita, naopak tou dobou práv z mé osielosti a osamocení rodily se mi v duši odvážné pedstavy toho, co

vše vykonám,

ím

vším se jednou v budoucnosti

stanu.

Chvíle Maxínkovy rozmklosti

mla

za následek, že se mi

tch dob. Maxínek svoval mi sám, bez vyptávání z mé strany, co o nm od babiky i tety Máry vdl. Maminka strýka Gustava se jmenovala Kristýna a byla mladší sestrou Maxínkovy babiky, kterou mla nesmírn ráda a doplnil celý životopis strýce Gusty do

vším se jí svovala. Maxínek mi pinesl z babiina alba

se

její

podobiznu ve svateb-

ních šatech, v nichž prý také byla uložena do hrobu, z které

lí

jsem poznal, že byla paní krásné štíhlé postavy, tváe neobyejn milé a oduševnlé, i shledal jsem vskutku v jejích rysech

podobnost

pi

s

jejím synem,

Maxínkovým strýkem Gustavem,

jehož narození prý zemela. Bylo

jí

teprv dvaaticet

let.

Tatínek strýka Gustava se prý však záhy opt oženil, ale ani ne po tech letech zemel rovnéž. Souchotinami. Strejek

Gustav se prý na nj ani nepamatuje. Nebyl prý tuze hodný ten tatínek, tetika Týna, Gustavova maminka, mnoho se soužila, ale skryté, protože byla velice hrdá. Ani babice Maxínkové nesvovala pozdji všechno, teprve po její smrti se prý babika od cizích lidí ledaehos dovídala, toho, že z jmní tetiky Týny nezbylo tu ani krejcaru, a pec prý byl Gustavv tatínek jedním z nejhledanjších léka v Brn. Uený prý byl, to prý je pravda, kolika emi mluvil, ale lehkomyslný a penzi a zdravím zrovna plýtval. Do dneška, povídá prý babika, mohl by býti živ, kdyby se byl šetil, a Gustavova maminka také, a co prý penz by strýku Gustavovi byli mohli mít! Kdežto tak nezbylo po ani vindry. Jak prý proti nmu se vzmohli všichni jeho brati i

nm

—

jako strýkové Gustavovi! Jeden prý

Ve Vídni

milionu.

poslal, jako

žije, ale

má jmní

jist

pl

Gustavovi ani zlatku nikdy ne-

svt nebylo a jako by to ani nebyl syn bratru. A tak kdyby prý nebylo Maxínkova

by ho na

po jeho nebožtíku

ddeka

z

jeden

bratí jeho otce, Josef, tehda soudní adjunkt, nyní

matiny

by snad strejek Gustav býval odkázán na milosrdenství píbuzných. Ale ddeek, který umel krátce po smrti Gustavova tatínka, zanechal vnuku osm tisíc, které by byly pipadly ješt jeho matce, kdyby byla zstala naživu. A jen tak se stalo, že se strýka Gustava ujal rada v

z

strany, byl

Brn, bezdtný

vdovec, jemuž hospodaí

njaká

vzdá-

píbuzná Strejek Gustav prý však toho svého strýce, jenž je zárove jeho poruníkem, nemá píliš rád. Kiká, že je omezený pe.ouada'. dant a zkostnatlý byrokrat již zas ml smích v bystrých vyslovil, Maxínek Když to slovo svých oích. Babika prý íkává, že strejkovi Gustavovi nebude zle ... Za ti, za tyi roky prý snadn mže být magistrem (Maxínek lená jeho

.

.

.

—

I JI

íká

má po ddekovi,

,majstrem'), co

se

mu

neztení, tebía

prý by strýc rada každý krejcar útoval, naopak to jmní mu do plnoletosti ješt vzroste, a pak prý mže strejek Gustav být ješt dva, ti roky nkde v lékárnách, podívat se trochu po svt, vyhledat, kde mají páni apatykái hezké dcerušky, vybrat si njakou a stát se pak sám panem lékárníkem. Tímhletím vyliováním budoucnosti prý babika strejka Gustu vždy nejvíc rozzlobí. ti,

Kdyby

nakrásn dokal

se

ani hodinu prý nebude déle

po-

mladé duše a pro

nž

volání, které prý vyssává nejlepší síly z

prý strýce Josefa, že

mže

ani cítit

;

v

do

jej

plnoletos-

pi takovém umoujícím

nho

nutil a v

nm prý — jako

nm pidržuje, ne-

v strejkovi Gustavovi

—

docela jiné touhy hoí, ale bohužel, všechny nadje, všechny

zámry

jsou prý zbytený, na

neujde ddictví po

otci,

nj

jiný konec

eká

—

tuberkulose, jejíž zárodky

ví,

již

že

mu

v plících ádí. Jeho rodie prý zemeli v nejkrásnjším vku, on prý ani let své matky se nedoká, a ta nešastná farma-

ale

cie,

ten stálý pobyt v

uzavených místnostech,

ta

otroina mi-

zerná prý jeho konec ješt uspíší.

to všecko strejkovi vymlouvá — vypravuje mi Ma— xínek aby prý šel k doktorovi, mu radí, aby se dal vyšetit,

Babika

strejek uši si zacpává. tak,' prý íká, .slyšet ješt svj ortel. A kdyby jiskika byla, nedám si ji zhasit, nebo to by mi nadje už jen ve

ale

,To

mn

jen život zkrátilo.'

„A

co," pravil jsem, „mýlí-li se

pan strejek opravdu?

— ek-

mu lékai, že se nemá eho „To mu babika také íkává," odpovídá mi Maxínek klát na židli nohama, „ale strýek praví, že takové útchy zná a že na nic nedá. On prý sám nejlíp cítí, co v je a jak to s ním obávat, že je zdráv?"

nou-li

n

nm

dopadne."

strýek sám doktorství dobe rozumí, že má a studoval mnoho lékaských knih nmeckých i také francouzských nebo strýek Gusta umí prý francouzsky úpln dobe a také prý z frantiny pekládá divadlní kusy a básn a že se nedá nikým mýlit, ale vtom pi-

Maxínek ješt doznává,

že

—

14

—

Lény od babiky Maxinkovy a vyizuje, že mizvoneek" už šel domu se nasvait, že pak má jít se strejkem do arény. Jindy by se byl Maxínek urazil tím „zvonekem" jenž však chází služka

lostpaní vzkazuje, aby prý „náš

—

i

mne

se trochu dotkl

nek se židle

— ale slyše o aréné, tu chvíli byl

a uklánéje se mi. vyrazil jen

:

Maxí-

„to píijdu. to

jsem

rád." a již byl ze dveí.

15

:

:

II.

b^s-^^n

va dni potom, když jsem šel jednou o jedenácté

hodin po Karlov námstí reálka byla první rok v

^

ze školy

Jené

ulici

— to

eská

— uvidl jsem

-
oslunných sad. schváln kolem nho, abych jej mohl pozdravit. Sedl v novém slamném klobouku, posunutém trochu do týla, nohu peloženu pes nohu, hlku nedbale v rukou, pohled upen na špiku botky pehozené nohy. Vytrhl jsem jej hlasitým pozdravem z pozorování a pružn z lavic

Sel jsem

jsem smekl.

dkoval mi jedva klobouku se dotknuv, ale pátelsky dodal „Pan student, co k nmu náš Maxinek chodí, „Servus, servus," :

že ano?"

Pisvdil

jsem, a pan Gustav Linhart pokynul rukou vedle

sebe a vybídl mne, abych pisedl

„Nemáte-li na spch?...

Na chvileku! Pjdeme pak

spolu

dom." Nejen že nechtl jsem odmítnouti, ale pisedl jsem dokonce rád, nebo pan Gustav nesmírn poutal mou mysl. Ode vírka ml jsem v zápisníku zaátek básn s nadpisem „Zmaený život", která zaínala jako nekrolog

A 16

žití

Tvého pout jen byla pekrátká,

pec zstane po Tob památka,

vdné

a

my

v

svém srdci chudru

ji

všichni nosit

,,Dovolítc-li," pravil

usedal po levici

.

ím jsem se

se na

mne

.

jsem

pán

„Víte,

.

budem

s

úklonou, a odloživ knihy,

již

jsem

Gustavové.

tu bavil,"

zaal

a

pitrpkle se usmál, tázavé

podívav. „Dívejte se chvíli

upené na špiku mé

pravé nohy a eknete mi, co pozorujete," dodával hned, nevykávaje mé odpovdi. Uinil jsem ochotné po jeho pání, nebo mne jeho vybídnutí téšilo a véc sama vzbudila mou zvdavost. Záhy jsem uznamcnal. že špika jeho nohy v pravidelných intervalech povyskakuje,

i

sdlil jsem

..Dobe." pravil,

mu

,,a

to pozorování.

te

si

sáhnete sám na svou tepnu a poí-

tejte."

Trvalo

chvíli,

než jsem tepnu pod palcem nahmatal

tav mi pomáhal a radil, maje trochu útrpný

Poítal jsem dosti zvolna jedna :

pan Gus-

úsmév kol rt.

— dv — ti — atd.

„Vidíte," pravil mi, „jak pokojné, jak bije

:

normáln vám

srdce

— kdežto — dívejte se te na špiku mé nohy a poítejte

dle jejích pohybu."

Poslechl jsem a postehl ihned, že rychleji. „Znamenáte rozdíl?" ptal se mne pan Gustav. Pikývl jsem hlavou. Vidíte a mlo by mi srdce bíti vlastn pomaleji, nebo jsem starší a sedím tu, kdežto vy jste šel. Ale to zrychlení konené ani tak nepadá na váhu, jako intensita mého tepu o té mluví zetelné pohyb mé nohy. Dejte nohu pes nohu, že na sob nezpozorujete podobného zjevu." Uinil jsem tak, ponvadž mne tyto úkazy samotného zaíšpika naly velmi zajímat. Zdálo se mi zcela jasn, že nohy povyskakuje, ale když jsem pana Gustava upozoroval, pravil opt s tím útrpným úsmvem: „Ale kdež Co vás napadá, ani zdání. Vy máte srdce zcela pokojné, kdežto já pobouené. A to tady sedím tiše na slunci a vyhívám se. Což když rychleji jdu, nebo stoupám na scho,.

;

i

mn

!

17

.

.

:

y —

Tu se mi utrhnout mže, ve spáncích je cítím, do hrdla mi stoupá, dech popadnout nemohu. To jsou, píteli, pocity, o nichž nemáte ani zdání, kdežto já jich nejsem prost ani je!

diného dne.

A

v noci

— ty úzkosti v bezesných hodinách

.

.

Ach, což vy víte Ovšem u mne jsou i kdežto vy jste, jedno druhým je podporováno a stupováno dkujte bohu, zdráv jako ryba. Važte si toho, mladý píteli." Mluvil tlumen, vážn nasmutnle, pitiskuje pravici k levé

plíce zachváceny, a tak

!

—

stran hrudníku. Cítil jsem, že bych ml íci nco na útchu, ale neb aspo, že ani já nejsem tak zcela zdráv, jak vypadám rozhodl, ješt ale než jsem se co kdyby se zaal vyptávat? pan Gustav pokraoval „Údl smutného ddictví dlá mnoho, ale také se pášou neuvdomnlé chyby v našem vychování ... Co jsem já se jen naslýchal od svého nejútlejšího mládí, že nedospji vyššího vku, že jsem píliš živý, píliš probudilý ... A zas, že se musím moc a moc šetit a pamatovat, jakou nemocí mj tatínek

—

—

umel

.

.

Povídal

vám snad

o

se náhle ze svého svých smutných mod-

tom Maxínek?" vytrhl

uvažování a utkvl na

mn pohledem

rých oí. „Ano," pisvdil jsem.

„Byla v tom ovšem nejlepší vle, pipouštím," pokraoval, „ale na mysl dítte to úinkuje jako tžký stín a duši jeho to napluje pedasnou úzkostí a jakousi bázlivostí. A tím roste-li dít o samot, bez bratí, bez sester, jako jsem ros

h,

já."

„I já jsem tak

ros

a roštu,"

zaal jsem,

pan Gustav mi

ale

nedal domluvit.

„Ach, u vás," perušil mne, „je všecko docela jiný základ, jinou povahu a

vyjádme

to výstižnji:

hlavn máte

jiné.

Vy

máte

pocit zdraví, totiž

nemáte stálého, skliujícího pocitu

churavosti, organických vad tlesných, pocitu nezadržitelné-

18

ho pedasného zmaru." Zdálo se mi v té chvíli, že oi

pán

chvla mne upímná

ním.

lítost s

Gustavovy

se zrosily,

i

pro-

„Snad le,

se

tomu píliS

„píliš

erné

„To vím sám a

."

kreslíte

.

.

mi je a co mne oekává," pravil máchnuv rukou. ,,Vím to tím lip, pekonalo již všechno mé marné vzpírání nejlíp, co

hoklým úsmvem pekonává

jen ráíte poddávat," pronesl jsem rych-

pi-

s

že to

a

.

.

ne-

.

bo já jsem se tomu, píteli milý, dlouho, léta celá, vzpíral Snad práv proto, že se mi stále íkalo, jak všemi silami .

jsem

slab,

.

.

abych

se tedy šetil, vyvinul se ve

jistá energie, která

znenáhla

livost a bázlivost. I ta

spívala k vyvinutí té

úzkost-

má

zvýšená probudilost, zdá se mi, pienergie. Hltal jsem školu, záhy hojné

domu výborná vysvdení

etl, nosil jsem

mn jistý vzdor,

pemohla vypstovanou

jsem

a pozoroval

sám, jak vyriistám nad své spolužáky. Ctižádost se ve mné probouzela a byla podporována jistou vrozenou pýchou, která, jak nyní vím, je charakteristickou vlastností obou rodin, mat-

iny

i

mn jaksi

otcovy, a která se ve

u koho

te

její

koínky pozoruji?"

vypotencovala

pravil náhle

.

.

.

Víte,

oživlým

tó-

nem a pohlédl mi do oí. Hned mi pipadl Maxínek, pronesl jsem jeho jméno. „Ano," pisvdil živ, „ten je docela do našeho rodu, a v mládí jeho je mnoho píbuzného s životem mým, a proto mám klui

ka tak rád. Trnu

pímo

— víte — nad nkterými podobnost-

mi, zejména, jak cítí každé ponížení a jak vyvinuta je u stydlivost.

Má

již

te vdomí

své ceny, které je

každým pokoením. A té jakési rodku, v nmž je mnoho síly, ta

hrdosti se se

má

nho

zraováno

šetit, jako zá-

nemá potlaovat,

jak se na

škodu dje. To vím z vlastní smutné zkušenosti, nebo to potlaování byla nejbolestnjší trýze mých chlapeckých let, a ješt dnes mne dráždí a studem zalévají. vzpomínky na Když si na píklad vzpomenu, v jakých vyspravovávaných ša-

—

n

."

tech jsem musil chodit

nápadn

.

.

rychle a

stlumen

Jak

ta slova

na

a zpozoroval, že bledé líce se

nmi

mu

pronesl, pohlédl jsem

zažehly a že

obma

dla-

pejel svá kolena „Víte, že všecky ty obleky mám vryty v pamt, že je cítím podít má chodit vždy v pkdnes paliv na tle ... A dít .

.

—

19

ných

šatech, které nebudí jeho stud,

zlé následky, pohlaví

se

hledl.

s

pýchou,

s

vdomím jisté

jako potupu ran, a

rodiové, tím

trpí tím, trpí,

mén píbuzní,

nebo

se budí

zejmým nepokojem

Chvatn,

ven na „Dít

pedasn

ten stud vyvolává

." .

.

to vše vyrážel a já

odlišnosti

vždy to raniv

cítí,

A pro to nemívají Dtem se má dát krásné

hubí je

smyslu.

jsem udi-

to.

radostn vzpomínaly. Zvláš tm, které rostou o samot, bez bratr, bez sester. Ach, pojme, pojme, dal jsem se vitu do kázání o vcech, které jste snad nikdy nepocítil jiná jinými nerpovaha s nepocítíte... nikdy a Jste te? vy," dodal dív ješt, než jsem odpovdt mohl. „Poslyšte," zaal volnji a klidnji, když jsme se již byli zdvihli a dali se na cestu k domovu, „vy prý také tajn kujete Ten totiž, co neví, nepoverše, jak mi Maxínek vyzradil? mládí, aby

—

—

—

ví,"

A

dodával pokoušeje se o veselý

mne

tato otázka

nitra,

pec

rý byl pro

neušlo mi, že je

mne

úsmv.

zasáhla v nejcitlivjších místech

útkem

mého

od pedešlého hovoru, kte-

ním naprosto novým a rázem nkterá má po-

zorování ne na sob, ale na jiných, zvlášt na Maxínkovi, pozdvihl k pochopení.

„To jsou

jen takové

hraky," pravil jsem cít, že

se

mi krev

vehnala do tváí.

„To každý íká o svých prvních pokusech," pronesl rychle pan Gustav. „Volnji, prosím, volnji," napomenul mne, když jsem bezdky zrychlil krok. „Neutíkejte mi od toho už je to prozrazeno. Ukážete mi nkteré ty své pokusy?" „Vy ráíte psát pro divadlo? Maxínek mi ek'," pravil jsem

—

místo odpovdi.

„Ach

—

—

máchl rukou. „Chtl bych, chtl Bože, co bych všechno chtl Ale vše je marno," dodával po chvíli. „etl jste Dumasovu Dámu s kameliemi?" rychle se optal pohledv mi do oí. „Neetl," piznal jsem. „Tu si musíte peíst zapláete nad ní, nad tou ubohou nešastnou Marguerittou Gauthierovou. Jak by chtla žít a být " pronesl jen a

.

—

20

.

.

— ale smrt

ifastna ginál

i

je

neúprosná, nezadržitelná.

némccký peklad. Chcete,

pjím vám?

Mám

tu ori-

Rozumíte fran-

couzsky?"

ekl jsem, že se uím teprve druhý rok. Jako malý hoch že jsem se sice uit zaal, ale pak že jsem ustal a te teprv zas se do toho dávám, ponvadž je frantina zavedena do reálek. ,,Ale némecky umíte?" A když jsem pisvdil, hned dodal, že mi tedy pjí némecký peklad. Tak jsme se dostali na literaturu, hlavn na Byrona, kterého tehda jsem etl a jímž jsem se schválné pochlubil. Pan Gustav byl ovšem mnohem setlejší, ale v eské literatue ne, tu znal pomrn velmi málo a z hovoru o ní jsem se teprv dovdl, že strýek rada jej dal na nmecké gymnasium, protože prý jej hodlá za rok poslat na vídeskou universitu. Jejich rodina prý je ovšem eská, a otec jeho, Gustavv, slynul prý v Brn svým vlastenectvím, ale strýc rada je byrokrat od kosjiž

ti

;

nezapírá

náramn

sic,

že je Cech, ale také se tím nehonosí. Vlastenec

vlažný.

jsem panu Gustavovi, že se pece jen ml pokusiti pimt pana strýce, aby jej dal na universitu pražskou jak by to bylo ftekl

;

mohl bydleti u paní Vlaihové, své tety, která jej má tak ráda, a jakou Maxínek by ml radost, a dodal jsem si odvahy dokonce pipojit, že já bych si toho velice vákrásné, že by

i

i

žil. ,,a lichotí mi naped! Nenapadá !" bože Kde už já budu

,,To je sic všecko hezké," pravil,

pak

já, já a

starat ...

„A kde ,,U

—

myslit na rok

Za

rok,

mj

teba,

— ale kdež

m,

již

bezdky než úmysln.

— ale rozumjte mi, u veee jako

v Hamletu. Znáte

o to se

!

byste byl?" vyklouzlo mi spíš

veee

to

Polonius

pec Hamleta?"

Pikývl jsem, ale znal jsem jej špatn. Jako hoch jsem ho jednou vidl hrát ve venkovkém mst u píbuzných, ale dojem nebyl silný a vzpomínka tudíž chatrná. „Beim Nachtmahl ." zaal z istá jasná pan Gustav polohlasn deklamovat zmiruje krok a njak cize, trochu potuteln se usmívaje. .

.

21

:

:

Byl jsem pekvapen a nespouštl jsem s nho oka. „Nicht wo er speist, sondern wo er gespeist wird." Po tomto citátu zastavil docela a zvláštním rezavým tónem a s polopivenýma oima pokraoval „Der fette Konig und der magere Bettler sind nur verschiedene Gerichte: zwei Schússeln, aber fúr eine Tafel; das ist ."* das Ende vom Liede jen jednou si jej moci zahrát, „Ach, Hamlet, ach, Hamlet .

.

—

jen jedinkrát v život," zvolal esky, dodeklamovav nejvybroušenjší nminou. Zvolal, všecek oživv, prudce, horouc-

n,

na

zahledl. dramatického umní," pravil jsem milovníkem být „Ráíte ale jedva jsem to pronesl, setkal jsem spíše kladn než tázav, že užasle jsem se

útrpným trochu pohledem pán Gustavovým. tak trochu," ekl na pl úst. „Ano

se s

„A

—

to ráíte

umt

„Slovo od slova,"

„esky

celého Hamleta?" ptal jsem se dále.

odpovdl

ochotnji.

již

taky?"

„Bohužel ne. Strýcova knihovna je vtšinou nmecká, a pak Pokril rameny. „Jsme odkázáni u nás v Brn, prosím vás !" hlavn na nmecké divadlo." „Ráíte umt také ješt jiné role?"

—

„Romea také

Pisvdil

celého,

„Geniální vc,

Musil jsem

Kosiského

z

Loupežník

— znáte je?"

jsem, tentokrát zcela právem.

vite?

— Dona Carlosa znáte taky?"

odpovdti záporn, nebo

tu tragedii jsem neznal

tenkrát ani zhruba dle dje.

Na otázku pán

Gustavovu, jak asto chodívám do divadla, odjsem po pravd, že pomrn dosti asto, ale hlavn na opery (byl jsem tehda pímo fanatickým zbožovatelem Vávrovým), i pešel jsem hned na hudbu, zvláš na zpvohry

povdl

*

Vesms

takto

ííSí

citáty z „Hamleta", jež

—

v

eském peklade Sládkov

—

zní

Váš tuný král „U veee. Ne, kde jí sám, ale kde jest pojídán. a hubený žebrák jsou toliko rzná jídla, dv mísy na jediný stl; a to jest konec."

Smetanovy, a tu se ukázalo, že v opee pan Gustav se velmi rovnž tak v pvodní inoherní naŠí produkci, na niž jsem hned potom uvedl úmyslné e. Postehl jsem, že mu není milo se k tomu piznávat, pešel jsem proto sám od her k hercm, a tu jsem se podivil bystrým úsudkm páné chatrné vyzná a

i

Gustavovým o pednesu, sil

gestu, návycích jednotlivých našich

a ješté více jeho napodobovací obratnosti, jíž

koenil. Dovedl mluviti po Mošnovi

i

úsudky své

Samberkovi, po Puldovi

Simanovském. ale zvláš po Františku Kolárovi, a vždy s pípadným napodobením charakteristického výrazu tváe. Múj obdiv, ano pímý úžas mu patrn zpsoboval potšení, nebof po nkolika krocích zavedl mne za vrata jednoho domu i

a

tam

mn

napodoboval chvíli nkteré herce

nmeckého

di-

vadla brnnského.

tch imitací jsem ovšem nemohl soudit, ale psobivé byly svou zejmou karikovaností, a tu již nezdržel jsem se vysloviti panu Gustavovi svj nadšený pímo obdiv pro

O

zdailosti

jeho nepopiratelné herecké nadání. „Inu, talentu tu trochu je," pronesl, z živosti rázem

sesmutnv,

ekmi to jiní, ale co je nte? A proto je mi to všecko jedno, a proto o nic se nesta!" rám a nechávám všechno bžet Máchl rukou a vystoupil z domu, do nhož jsme byli zašli. na divadlo „To jen tak nkdy mne to chytne, když pijde a odtrhne mne trochu od myšlenek na ty všechny mé mizerné orgány a na neodvratitelnost osudu." A stáhnuv rty a sáhnuv si na srdce zacitoval s horkým úsmškem: „Recht behált stets das Schicksal, denn das Herz in uns ist sein gebietrischer Vollzieher."* Ano, srdce, srdce, rozhodne. Vte mi, mít srdce zdrávo, ješt bych doufal, pes to, že mám plíce chycea kdyby to mlo ny, na jih bych jel, až teba do Egypta ale co chcete s organickou vadou ztrávit poslední mj groš „to já vím, a ekli

mi to plátno? No,

i

—

e

—

—

srdení?" •

Osud podrží vždy pravdu, nebo srdce

vatelem.

je velitelským jeho

vykona-

23

" ;

„A víte to tak „V celém tle tlukot,

kování

jist, že jste je cítím a

zvláš v noci.

mé nohy ?

jí

stižen?" zeptal jsem

každý okamžik.

V

se.

uších slyším jeho

A což vás nepesvdilo dost to povyska-

." .

.

v naší ulici a pár krok jen od domu, v nmž oba jsme bydlili. Pan Gustav ješt ani nepronesl poslední slovo, když vtom tu vyšla ze vrat se džbánem na vodu Ržena, služka od radových z druhého patra, taková beauté de diable. Pan Byli jsme

již

Gustav stanul jako pimražen a díval se upiat na ni, až pešla vbhl jsem sic do domu, nebo bylo mi hanba zastavit se také, ale pana Gustava jsem dobe pozoroval. Pásl se na svží mladistvé tvái té ernobrvky s velikýma oima a tupým nosíkem, i na plné, kypré postav, vábné i v nedbalém úboru, a slyšel jsem, jak zcela nahlas ekl, když šla kolem nho „Jako lusk, !" sapristi K nakousnutí A když dve dalo se do bhu, ješt se za ním obrátil. „Je to žabec roztomilý?" pravil mi pak s úsmvem, když zahnul za mnou do prjezdu. ,, Taková Btulinka boubelatá. NeAle kdež ní-li pak vábivjší než nejnaparádnjší sleinka? :

!

—

—

pak vy, vy ješt nekoukáte po dvatech, studente Vite zasmál se mým rozpakm a poklepav mi na rameno pitáhl mne k sob, jako by íci chtl ,no nic za zlé'. Na dvoe jsme vidli Maxínka, jak se houpá s domovníkovic Pepíkem na trakai. Každý na jednom konci. Maxínek na delším, aby lítal výš, Pepík na kratším. Musil, rozumí se, dát pednost Maxínkovi i zde, jako ve všem. „Kdyby t tak babika vidla !" zavolal na Maxínka strýc Gusta; byl hoch tak zabrán do rozkoše houpání, že nás ani ne!

:

zpozoroval.

Ne

že by byl dostal strach z babiky, ale že vidl strýce Gustu

a mne,

Maxínek tu

chvíli byl s

pana Gustava za ruku. „Strejku, pines jsi mi

mazliv „Nic

Í4

ti

trakae a skokem u

nás, chytaje

nco? Nezapomnrs na chrupavky?"

pronášel, tule se.

nenesu," pravil pan Gustav, „ale nic

Vezmu t,

dovolí-li

si

z toho nedlej.

babika, odpoledne do Kanálky."

Tato kompensace Maxínkovi staila úplné. Bral schody po jedné noze. Bude v krytem kolotoi kanálské zahrady jezdit na jelenu a strefovat se železnou tykou do kroužku, což patilo k nejvétším

požitkm Maxínkovým

té

doby.

25

III.

potom ješt dvakrát vyizoval, abych prý nezapomnl a strými Maxínek hned druhého dne

i

kovi Gustavovi pinesl ukázat, co jsem

slíbil,

ne-

došlo k tomu.

Vymlouval jsem

se sice, že

jsem

neslíbil nic, ale

tajn jsem

pece shledával a opisoval verše, o nichž jsem tehda

n

stydt nemusím. Neuinil jsem tak z ješitnosti, že se za

ml za to,

spíš

mne ponoukala k tomu

dostivost nahlédnout do kusu, jejž pan Gustav píše, do

eného šet;

života", a

vdl

teba jen úryvky

z

nho

si

žá-

„Zma-

peíst neb

usly-

jsem, že nepijdu-li já se svými pokusy veršovnic-

mn

se svým divadlem nepijde. kými k panu Gustovi, on ke Než po každé, když jsem se chystal již již k nmu jít, ostych pekonal všechnu zvdavost a zpáil mé odhodlání. Arci pisplo k tomu také, že pan Gustav zcela zapomnl na svj slib poslat mi nmecký peklad „Dámy s kameliemi", z ehož jsem

usuzoval, že vbec neklade na náš rozhovor o první setkané vtší váhy a že ho dokonce snad trochu te mrzí, že se dal se mnou do takové rozprávky. V této domnnce jsem byl utvrzován i tím, že jsem ho od té doby nepotkal, ba ani nezahlédl, což neml jsem za vc ná-

hody, nýbrž uvádl ve spojení s

ÍÍ6

oividným úmyslem pán

Gustavovým. Také mi pipadalo, že Maxínek tak asto mne nevyhledává jako dív, a tak ze všech tch píin pestal jsem vbec zápasit sám se sebou a odložil nadobro úmysl ukázati

panu Gustavovi cokoliv ze avých verSovnických pokus. Mél jsem v sob pocit zklamání, byl jsem do jisté míry doten, Maxínkovi, když jsem jej potkal neb on ke mné picož dokonce dával najevo jistou zchladlostí a uzavejsem bhl, i

vi

ností.

O strýku Gustavovi hoch sám pak už nezaínal, a já schválné mne to nkdy stálo dosti sebezapení. jsem se neptal, Teprve když asi pátý den po oné rozmluvé s panem Gustavem sešel jsem se, odcházeje odpoledne do školy, na schodech s Maxínkem a od nho uslyšel, že strýek dnes veer odjede zas do Brna, zeptal jsem se, nedoveda zatajiti pekvapení, dos-

a

ti

užasle:

„A cože

tak najednou?" strejek „Musí, se mu rozstonal a psal si pro néj," svoval mi Maxínek a hned dodával to Strýc Gusta není rád, chtl tu zstat do nedéle. A taky mrzí. Byl bych s ním šel jist ješt jednou do arény." Sel jsem schváln Maxínka kousek vyprovodit, abych se ho.

mn

,,

e

když se už obrátila na strýce Gustava, zeptal, jak je mu se zdravím a nepoléhával-li snad poslední dobu, že jsem ho nevidl.

Maxínek jen hlavou zavrtl a vypravoval, že strýek tyto podny byl velice pilný a že chtl mermomocí ten svj kus v Praze dokonit a snad že by ho byl dopsal, kdyby nemusil tak náhle zpt do Brna. I veselejší že byl v poslední dob, a když prý mu babika pipomínala, aby pec jen šel k profesoru Eiscltovi a dal se vyšetit, odbýval ji, že je na to dost asu,

slední

te že se mu práv ulevilo. U Kemencové

jsem se zastavil a podával Maxínkovi na rozlouenou ruku, ale hoch mne nepropustil jen tak zhola; žadonil ješt, abych ho doprovodil až ke škole, až k sv. Vojtchu, kamž i já kdysi cestiku vyšlapával z erné ulice; ale když jsem mu ukázal hodinky a tvrdil, že bych sám pozd pišel do rcálky ped Maxínkem jsem nikdy neíkal ,do školy' hoch mne pece jen ješt zadržel a stiskl mi ruku ulice

—

—

a stlumiv hlas, rychle

mi

pravil

57

:

Ale „Ješt vám tedy nco povím. Co mi strýek Gusta ek' nesi nakazoval, abych to nevyzrazujte On mi nikomu to .

.

.

chal pro sebe

.

.

.

." .

.

Chtl jsem tu chvíli íci, aby mi to tedy nepovídal, ale byl jsem sám dychtiv toho sdlení a proto jsem se omezil na mlení a lhostejný pohled a Maxínek vyhrkl, jako by si odvahy dodával „Strýc Gusta tedy povídal, že kdyby mu brnnský strejek umel, on že by už do apatyky se nevrátil, za nic na svt, a že by už vdl, co udlat, na se vrhnout. Ale nikomu ani slova!" Maxínek dtkliv dodával, když prozradil strýcovo tajemství, kteréž mne nijakž nepekvapilo, naopak mou zvdavost spíš zklamalo. Stiskl jsem Maxínkovi ruku na projev spolehlivé mlelivosti a spchal smrem ke Karlovu námstí, abych nepišel pozd. S panem Gustavem jsem tenkrát už nepromluvil, ani jsem se s ním nerozlouil, jsem mohl a vlastn snad i ml. A schváljsem tak uinil. Nezachoval se ke mn. Nejdív mne pímo zahrne nenadálým návalem dvry a pátelství, vzbudí oekávání v další styky a pak jako by na vše zapomnl aneb

a

n

pkn

zúmysln mne Ješt ke

odstavil.

vrátiv se ze školy jsem ekal, že snad v poslední chvíli

mn zaskoí, aby mi na rozlouenou aspo ruku stiskl, ale

dm

Když pihrela na veer ped drožka, postavil k oknu tak, aby mne nebylo vidt, a díval jsem se. Okamžik jsem zase zápasil, neml-li bych pece vyjít a sám dát píležitost teba jen jaksi nahodile k rozlouení íkal jsem si, že kdo ví, spatím-li ho již kdy, nebyla-li to jeho poslední návštva v Praze, a že v tom pípad si pak svou umínnost budu jednou vyítat ale na konec nabyla pec jen ve vrchu jakási vzdorovitá hrdost nenadbíhat, když se mi tak dává cítit, že se o mne nestojí, že se na mne zapomnlo nebo schváln nepamatovalo. A takž jsem setrval tlae se u okna ke zdi a vyhlížeje dol k domovním vratm. Nejdív objevila se Lény, služka paní Vlaihové, nesouc cestovní kufík, a za ní Maxínek s njakou krabicí, potom za

nepišel.

jsem

se

—

—

:

ÍÍ8

;

mn

panem Gustavem. Kufík vzal do ochrany koí na kozlíku, krabici Maxínck, jenž usedl na sedátko proti babice a strýkovi. Pan Gustav vtiskl Lény do ruky zpropitn, vozka pobídl koné a drožka odhrela. chvíli vyšla stará paní s

Od

té chvíle

jsem strýka Gustu ncvidél dlouho a dlouho a ném zpráv jen z úst Maxínkových.

dovídal jsem se o

mu tenkrát toho roku ješté nezemel, naopak, pan Gustav musel nadále zas ,,mastikait", jak prý v dopise tetice se vyjádil; na universitu do Vidné jel Brnénský strýc

uzdravil

se, a

i

íjnu toho roku, ale ani pét mésícú celých tam nepobyl. V únoru ješt psal staré paní, že se teší na velikonoce do Prahy, že, dovolí-li, pijede na trnáct dní, Maxínek se již nemohl dokat, do notesu árek si nadlal a každý den jednu peškrtával, mé trochu já jsem byl zvdav na pana Gustava, mrzelo, že ani jednou mi Maxínek nevyizoval pozdrav od nho, a tu najednou v polovici bezna z istá jasná vpadne ke Maxínek se zprávou, že strejek Gusta z Vídn prý zmiv

a

i

—

mn

že se neví kam, že brnénský strýc,

zel,

ním ku

rozjel a

po

nm

pátrá, ale až

a

znova churav, se za dosud beze všeho výsled-

..

Vidím dnes ješt Maxínkovu udŠenou tvá a jak jedva dechu popadaje mi pekvapující tu zvst sdluje, a vzpomínám velmi živ, jak na mne zpráva ta úinkovala rozrušujícím dojmem. „Kdo ví, jestli si nic neudlal?" zanaíkal najednou Maxínek a slzy mu hned vyhrkly do dobrých dtských oí. „Kdo ví, není-li už mrtev, múj milý, drahý strejek Gusta," i

vyrážel

již

v nezadržitelném plái, jímž ješt více se roz-

citlivil.

„Ale kdež, kam vás to vede." tšil jsem

mžik

jej,

a

i

mne

první oka-

myšlenka napadla, ale ihned byla zatlaena jinou, tou totiž, že pan Gustav jisté šel k divadlu. tato myšlenka hlavou projela, skoro radostno mi bylo, Jak živ jsem vzpomnl, jak mi v prchode nedalekého domu napodobil herce brnnské, a hned mne také napadlo, to že je mu jist lépe, když se k tomu kroku odhodlal a jist již je prost tch svých obav, jimiž se muil. tatáž

mn

—

H^

Chtl jsem

první chvíli potšit Maxínka touto svou

kou, ale pak

mne

napadlo, nedopustil-li bych se tím chyby,

neznepokojil-li bych tím starou paní, a

kdo

pece

ví

domnn-

jen, nemýlím-li se, a takž

teba zbyten, nebo

jsem

si

svou

domnnku

nechal pro sebe a Maxínkovi jsem se snažil vsugerovat

svdení, že strýek Gusta co nevidt

se ozve,

by

pe-

pro nic

ji-

ného, již aby neponechával v starostech svou tetiku, o které ví, jak jej má ráda, a ke které sám lne oddanou láskou. Podailo se mi vskutku aspo ponkud Maxínka upokojiti, mi také ješt sdlil, že sama babika projevila obavu, nepišel-li snad strýek Gustav k njakému úrazu, že mladí lidé z Vídn podnikají nkdy nerozvážné výlety do blízkých Alp, i když ješt není poasí podle toho. Této obavy jsem již dokonce nesdílel, nebo zima byla toho roku krutá, i poukázal jsem také Maxínkovi k té okolnosti a pišel, jakmile by se neho o strýpožádal ho, aby zas ke ci Gustavovi dovdl, te že mám velmi na pilno. A ml jsem

pece

a

mn

také

jsem

skuten tenkrát hodn práce na píští den, ale krom toho zacítil

Chtlo

potebu samoty.

mi tak voln vzpomínati na pana Gustava a rozpádati pedstavy o nm. Piznávám se, že nkteré z nich byly hodn romantické a dotýkaly se samých vrchol svtové herecké slávy, jak si je tehdy

se

má mladistvá

fantasie vy báj ovála.

emu jsem sám ani mnoho nevil a co vlastn jen na ukonejMaxínka jsem si vlastn vykombinoval, stalo se skutkem. Neuplynuly ti dni od nenadálé zprávy, že pan Gustav z Vídn zmizel, když staré paní došel od nho list z Celovce. šení

Maxínek byl u mne jako na koni nejen s tou zprávou, ale hned i s tím listem; prosil prý babiku tak dlouho, až mu dovolila, aby jej sml dát peíst. „Strejek Gusta je u divadla! Já mám strejka u divadla! Jejej, já mám radost," vyrážel o pekot nemoha rozechvním chvilku posedt, chvilku postát, hned se mi dívaje do tváe, aby zhlédl, jaký dojem ve list vyvolává, hned zas pi-

mn

30

mn

Btupujc k

méický

mému

rýsovacímu prknu, na némŽ napjat byl zaatý

rys.

Dopis byl velmi váŽný a tklivý, a bylo z ného zjevno, jak promyšlené a se zámrcm na náležitý dojem jej pan Gustav koncipoval.

Vzpomínal v

nm

svého brzkého úplného osiení, svého ne-

radostného samotáského dtství

a chlapectví, strýcova nepozúmyslného, ba vyhledávaného pokoování jí, ponižování až do pocitu hanby (jak jsem tu živ vzpomnl jeho rozhovoru na Karlov námstí!), bolestného útlaku, zbytené písnosti a jak tím práv vzbouzely se v dt-

rozumní dtské

duši, stálého,

ské duši záchvaty vzdoru a vzpoury a žhavly touhy vyprostit se z toho všeho útisku a nejen vyprostit, ale

i

ukázat, co vlast-

n v duši

se dje, že tam jsou již síly, jež byrokratický, šosácký duch strýcv vbec nechtl a nechce pipustit, pro nž ml

má

a

ml

jen ranivý

výsmch.

Stále tlail jej na dráhy, pro

nž

jen odpor, do nejkrutjší nesamostatnosti, ba otroiny,

a není prý divu pražádného, že za

tch

okolností trpl nejen

duch, ale i tlo, tlo slabých sil, nepevné konstituce. Mlky prý to všecko snášel s utkvlou myšlenkou na brzké skonení všech strázní neodvratitelnou, pedasnou smrtí, dobe si

a

byl

vdom,

že tou

i

mnohé schopnosti

v

nm,

jež za

píznivých

okolností by se byly rozvinouti mohly, zaniknou bez památky.

Zdálo

mu

se

to být jeho sudbou,

ddictvím neštstí matina

vta zejména mi utkvla

v pamti.) „Ty, drahá tetiko, nejmilovanjší sestro nešastné matiky mé, jist jsi dobe cítila, jak mi kolikrát bylo v duši a co se i

vin otcových. (Tato

teba jsi mne napomínala k trplivosti a podrobení vli brnnského strýka, kterému prý pec za mnohé

v ní dalo, a se

pání

a

vdím a jenž prý

dobe

mnou smýšlí, pece jen zamne dívala a v mé tvái rysy mé nebožky matky shledávala, mi pravil, jak mne pochopuješ a jak Ti je mne líto !" (I na tuto vtu podnes si vzpomínám.) roseny

Tvj

zrak,

zajisté

když

jsi se

se

na

V dalších ástech dlouhého dopisu pan Gustav pešel k dojmm, jimiž na úinkovala Víde a život v ní jak mu šupiny ;

padaly

s

oí

a jak se všechna duše jeho osvtlila, když se

mu

31

jako zázrak zjevilo unášející

umní

Lewiského, Baumeistra,

Sonnenthala, Mitterwurzra, Tyrolta, Woltrové,

Gabillona,

Bognarové, Gallmayrové, Hohenfelsové a j. Takovou mocnou podmann, že odpadávala jedna námitka za dru-

silou byl prý

hou, a v duši v mohutný, všechny úvahy sežíhající plápol

vza-

se dávná touha zasvtiti také život svj — teba by byl se na vybývající zbytek jen na msíce vymen — umní, již

la

státi

mní se nejprudším žárem v ryzí kov odhodlání, zbavený vší bázn, všech muivých pochyb ty práv mly v zajetí ryzí kov, ale shoely v tom plápolu. (Pamatuji se velmi dobe na tento obraz, ponvadž se mi tenkrát neobyejn líbil.) S obavami a pochybami jako by pak i nemoc s nho opadla odhodlání jako by bylo vzbudilo nepoznané dív síly, nebo Touha

života hercem.

je

prý ruda, která

—

—

nm

kísilo i takové, jež v dímaly a jichž si nebyl ani vdom. Naráz ne-li zcela zdravým, tedy aspo zdravjším se zacítil, a pak se prý v pozvedla odvaha, že potlail všechno otálení a šel k lékai, proslulému internistovi. (V psaní bylo uvedeno i jeho jméno, ale zapomnl jsem je.)

nm

A vrátil se má úpln prý

je

nho jako znovuzrozen.

od

Ujistil jej prý, že plíce

zdravé, jen srdce že je trochu

vzntlivo, ale o njaké

vad

vbec nemže být

poboueno

organické prý

a

ei. Po této návštv u lékae bylo prý u nho tak dobe jako rozhodnuto. Nový oddíl života, vlastn vbec nový život poínal. Nkolikráte

si

chal vystoupit

zahrál na ochotnických jevištích, pak jej nei

editel jednoho menšího divadla, a výsledky

byly takové, že neváhal již ani hodinu. Dnes je již hercem z povolání a nikdo ho od dráhy nastoupené neodvrátí. Je prý mu

bezmála dvacet

let a

má

plné právo

svobodn

volit si své ži-

votní povolání.

A jeho povoláním je umní, volné, vznešené umní, jemuž zasvtí všechny své síly, celý život. S láskou tak iní a s nadšením a s nejsvtjším pedsevzetím neustati v nejúsilnjším 32

studiu,

dokud

se nedostaví

plný

úspch tak, aby

proniklo jeho

jméno

a on

si

dobyl vstupu na první jevišt.

svétem opodstatní jeho krok a zjedná

mu

To ped celým

souhlas. Našel vše:

svj úel, svou životní radost své zdraví. Z vyjasnní mysli, z vdomí radostné náplné života, ze splnní skrývané nejžhai

vjší touhy, ze šastných prvních výsledku, z prvních potlesk plyne do krve jeho nová síla, proudí celým tlem. ohrožuje je a iní je zdatným nástrojem jeho nového povolání.

Až

si

nm

se, pijde. Do té doby aby se po Nikdo aby ho nepemlouval, nezrazoval. Vše bylo

zjedná jména, vrátí

nepátralo.

by marno. Nic ho nesvede s cesty, po níž jde silen, odhodlán úspchem. Není prý v Celovci, odkud píše, nýbrž zcela jinde; chce, aby prozatím cesty jeho zstaly zakryty oím všech. Ale aby prý mu tetika odpovdla do Cclovce pod jeho jménem, hlavní pošta restante, on že prý již má vc tak zaízenu, aby psaní bylo vyzvednuto a jemu zasláno. Závrem psaní byla jímavá prosba, aby mu tetika pro svou

a jist

lásku k jeho nebožce matce odpustila, zarmoutí-li chvíli jeho krok, ale aby byla jista, že jej

ji

v první

povede k štstí,

nebot nic prý není pro jasnjšího, než že v tomto zvoleném svém povolání dojde nejradostnjšího splnní svých nejkrásnjších smi. Dále prosí, aby tetika úinkovala na brnnského

by se rovnž smíil s jeho odhodláním a neztžoval mu nastoupenou dráhu pekážkami. V „Doušce" byly pozdravy Maxínkovi a také mn, s podotknutím, aby mi ekli, co se strýce,

ním. Gustavem Linhartem, stalo. 2e na mne vzpomnl a žádal, aby mne

s

lání,

mne potšilo

a zalichotilo mi.

zpravili o jeho i

odhod-

odvozoval jsem

z

té

výslovné zmínky dovolení staré paní, aby mi Maxínek dopis

pinesl a dal peíst

když jsem se brzy potom setkal se sama mne zastavila a pozdrav nikoliv ješt bez svého synovce mi vyizovala a sdlovala jistého ustrnutí co ,ten hoch' provedl, seznal jsem, že jsem se mýlil a že si Maxínek zalhal, když mi sdloval, že babika mu dovolila, aby mi psaní dal peíst. Nedal jsem ovšem na sob ncjmeriším hnutím znáti, že o všem již vím, ba že jsem starou paní

;

ale

ped domem

a ona

—

—

33

dokonce psaní etl, nebo bych byl jinak Maxínkovi pipravil doma horkou láze, ale umínil jsem si, že mu vytknu jeho svévolné poínání a obelhání mne. Svatá pravda, že co neví, neekne. Úmysl svj jsem také o nejbližší setkané s Maxínkem provedl, ale tak, abych ho nezarazil a neodradil od píští sdílnosti.

„Psala už milostivá paní panu Gustavovi?" optal jsem se ho

mírnost patrn

hned po své domluv,

jejíž

nebo odvtil

pímo

s

ochotou

kovi psala, že když už

cítil

v

radostnou, že

sob

dobe

pochopil,

babika

již

strý-

náklonnost k herectví,

ml

mít pece ješt strpení pldruhého roku a udlat zkoušky a

teba spánembohem tomu oddat, to že je také mínní prý si tedy vše brnnského strýka, který jí už také psal. ješt rozváží, že te je ješt možno vše napravit, pozdji že pak

se

to již

A

pjde h."

brnnský pan strýc, že snad uiní njaké kroky proti panu Gustavovi?" neodolal jsem se ješt otá„Nevíte, nepsal-li

zati.

vdl a sdloval mi Maxínek. „Je prý churav a zadal prý již o pensi. Nesmí a také prý se nechce rozilovat. Jak prý si strejek Gusta ustele, tak si lehne. On, jako brnnský strejek prý, si nemusí dlat pražádné výitky^ Strejek Všecko prý mu v dopise vyložil hezky od plic Gusta, ten si asi z toho nco dlá!" dodával Maxínek s potutelným úsmvem a podíval se na mne, jako by oekával souhlas. Ovšem já byl dosti opatrný Maxínkovi. „Každé odhodlání posuzuje se podle výsledk," pravil jsem. „Podaí-li se panu Gustavovi dobýti úspch, vyhraje na celé a umlí všechny výitky." Pemítal jsem toho asu, i když jsem byl sám, a práv o samot nejvíc, o kroku pán Gustavov a mohu íci, že jsem „Psal, že nepodnikne nic,"

.

.

.

mj

vi

áe

pro v

choval v nitru svém dráždivé sympatie.

sob

cítil

Gustavova odhodlanost bývala pímo nebezpena, nebo disvt sám vyploval jsem si i já tehda sterými vábivými kouzly, jež mne lákala o myslit a jeho pvaby rozpádat.

vadelní

34

Kdybych byl mi pán

jen trochu schopnosti k divadlu, byla by

nm

Zálibné obíral jsem sr myšlenkou, že panu Gustavovi dopíši a

poprosím

ho,

aby mi

obas

dával zprávy o sobe, svéoval mi

své první dojmy, vypsal tak trochu v duchu jsem

toho

zámru

již

svj

život, své pocity, a

takový dopis koncipoval, ale od provedení mne obava, aby snad pan Linhart ne-

zdržovala

tomu mne piméla vlastn zvdanjaké nadhozené pání staré paní neb dokonce pímý její návod; za živý svt byl bych nechtl vzbudit takovou domnnku, a kterak psáti, abych vpojal podezení, že k listu

vost Maxínkova, snad trochu

i

její vylouil, jsem si neuml tehda poradit. Prodlením téhodne pozbyly pak ve první dojmy své dráždivé žhavosti, zvdavost má zájem sice nepohasly, ale byly opt v míru uvedeny, a dychtivost, napsati panu Gustavovi

bec možnost

mn

i

dopis,

jsem

mne

již ustala

mj

dráždit až k nepokoji. Usadil a uklidnil

se.

35

IV.

axínkovi bylo

již

devt

let

a chodil už do tvrté

tídy k sv. Vojtchu, kdy zjara se vrátil jeho strýek Tóna z cukrovaru do Prahy nadobro. Pijal místo v továrn na rozmanité chemikálie a oleje za Karlínem, a Maxínkovi nastaly za pobytu strýcova u babiky opt dobré asy. Ale Maxínek také již vdl, že nepotrvají dlouho, že strýc Tóna je ženichem a že má do svatby již jen tvrt roku. Také se jím strýc Tóna te mén obíral, než když pijíždíval

nebo jednak zabíralo mu nové mnoho asu, jednak vyjíždl za nevstou, kdykoli

z cukrovaru na dovolenou,

povolání

jen služba pipouštla.

také novou píští svou tetiku, nebo piPrahy nakupovat do výbavy, pi emž ovšem nikdy neopominula navštíviti nastávající svou tchyni. Maxínek již vdl, že je dcera po hrabcím fotu, že se jmenuje Berta a že strýek s ní nevyžení ani krejcaru, což prý mu babika vyítá, ale strýek prý si z toho málo dlá. Vesel je, hvízdá si, zamilovaná psaníka píše, a když babice njaké takové nemilé slovíko uklouzne, chytne ji kolem krku a zane ji líbat, aby nemohla domluvit. Maxínek nastávající svou tetikou píliš nadšen nebyl, mu po každé nco z venku pinášela; mluví prý s ním moc jako s malým díttem, stžoval si mn, a zatím je prý sama ješt tuze dtinská, dodával a usmál se. A co prý se strýek s ní

Maxínek

již znal

jíždívala do

a

36

navyvádí a ona s ním! .Tonánku' prý mu poád íká, a to prý jemu. Maxínkovi, se pímo protiví. .Copak je strýek Tóna néjaké díté?'

Zájem

o strýce

žitosti zatlaily

Tónu

a starosti o všechny

nejen u staré paní, nýbrž

pedsvatební i

zále-

u Maxínka vzpo-

mínání na strýce Gustu tím více do pozadí, ím méné on sám se hlásil dopisy; tomu bylo tak hlavn od té doby, co mu zemel brnnský strýc. Podlehl neekan záchvatu mrtvice

po pedchozí vlekoucí

se churavosti.

To

bylo v

zim

na

Ti

krále.

Stará paní nejela na poheb, do

zemelého

jejího

styk

bratr

jejích s rodinami

švakra, Gustavova tatínka, se kladl vždy stín

zatajovaného utrpení minky.

její

To jsem postehl dobe

zvnlé

sestry,

Gustavovy ma-

nkolika vlastních jejích poznámek z toho, co uklouzlo Maxínkovi, když tak vypravovával i o strýku Gustavovi, o nmž samém mi bylo již dávno známo, že lne více k

píbuzným

Po smrti brnnského aby po

psala,

mu

pohbu

z

z

matiny

strany než z otcovy.

strýce stará paní prý panu Gustavovi

pijel do Prahy, ale strýek prý odepsal,

poheb vbec se jen vydat a hned po ném svým povinnostem. U divadla že se mu ím dál tím víc líbí a znamenit prý mu svdí po churavosti njaké již ani památky. Po strýci radovi pevezme prý porunictví vídeský strýc, advokát, kterýž také na poheb pijel a s nímž pan Gustav si to již ujednal. Bude to prý beztoho jen že

bylo ztžka na

že musil se vrátit k

;

nebo mu ponechá svobodnou vli, a úroky z ddekova odkazu mu bude každého tvrt roku pravideln popro forma, sílat.

Maxínek mi ihned pi tom svil, že se tohle ujednání babice tuze nezamlouvalo, nebo vídeský advokát Linhart se prý o strejka Gustava nebude ani v nejmenším starat, jakož vbec mu byl do té doby úpln lhostejný, a to že na jeho prospch nebude, ale na konec prý babika ekla: jak si ustele, tak si lehne ítat.

;

mne

se ptát

neuznal za hodno, a

já si

nemám

co vy-

37

To, že ani na den do Prahy si nezajel, babiku prý také mrzelo. Byla by prý strejka Gustu tuze ráda vidla a dokonce mu chtla navrhnout, aby bydlil u ní, aby s tím divadlem si to

pece ješt

rozmyslil a dal se

te zapsat na eskou universitu,

když strýc rada umel, a zde aby dokonil studia, „ale to by on byl již sotva udlal," prohodil Maxínek rozvážn a já jsem

mínní pln sdílel. „Ale jednou pec jen bude muset hledt dostati se do Prahy," pravil jsem po chvíli o vci uvažuje, „vždy snad nebude chtít zstat nmeckým hercem? To by mu jednou mla dát milostitoto jeho

vá paní na uváženou, to byste

jí

ml

íci!" vybízel jsem Ma-

xínka.

babice ek' sám," odpovdl mi hoch, „ale babika vbec nechce s divadlem nic mít a poád ješt myslí, !" že to strejka pejde. Ale to se mejlí Musil jsem se usmát drazu, s jakým to Maxínek pronesl, aniž bych však byl njak mén pesvden o omylu staré paní, „Já jsem to

než

její

Potom

již

vnuk. neslyšel jsem o

panu Gustavovi

nic, až

když jsem

se

vrátil z prázdnin.

To

již

bylo po svatb Maxínkova strýka Tóny, která se sla-

poátkem

srpna; strýek bydlil již s novou Maxínkovou tetikou Bertou ve vlastním byt, jejž jsem znal z hochova zevrubného popisu tak, jako bych v sám byl býval. Rozumí se, že i všechny detaily svatebního obadu i hostiny, která byla pro Maxínka událostí nejdležitjší, jsem od nho zvdl do všech podrobností, i to, že strýc Gusta poslal k svatb strýci Tónovi krásné plyšové album a v na posledních stranách pt svých podobizen tyi v rzných úlohách, pátou tak, jak je v život. Maxínek mi je sice popisoval a hlavn to stále vyzvedoval, jak strýek Gusta zmohutnl, jaké má plné tváe, ba i podbradek prý se mu dlá, a jak mu to sluší v úloze Kosiského a jako Brackenbergovi, pak v roli njakého selského hocha z kterého kusu Maxínek nevdl a pak v plesovém odvu jako mladému markýzovi z njaké francouzské prý hry, s knírkem a monoklem v oku. Na té se Ma-

vila

nm

nm

:

—

38

—

protože se smje na ní, ai mu je vidt všechnu zevrubnost neukojil Maxínkúv pozvdavosti a hoch, pozoruje to, slíbil mi, že jednou

xínkovi nejlíp

zuby pis

líbil,

— ale prese

mé

požádá novou tetiku, aby mu ty podobizny na den pjila, že mi je ukáže. Ale tento slib svj Maxínek nevyploval, jakkoliv jsem se sám ješt jednou zúmyslné o podobiznách zmínil,

toho jsem usoudil, že

bu

e

na jiný pedmt, a neml odvahy u tetiky ke své Pemohl jsem tedy svou zvda-

že v Štýrském Hradci, ale hned uvedl z

Maxínek mi ekl,

ptaje se, v kterém mésté jsou zhotoveny.

prosb, nebo že nepochodil. panu Gustavu samém jsem již ani nemuk. Píštího jara nastala Maxínkovi nová dležitá událost: pibyl mu bratraneek, syn strýka Tóny, o jehož slavných krtinách jsem dostal obšírnou zprávu, ale jinak jsem te Maxínka mnohem ideji vídal než kdykoliv dív. Cekala mne toho roku maturita byl jsem pipoután k studiu jako dosud nikdy a Maxínkovi patrn asi naídila stará paní, aby nrme nevyrušoval. Sám mi to nadhodil, když jsem jednou, setkav se s ním náhodou, projevil podiv, že jej te tak málo vost a o podobiznách

i

i

vídám.

Stoupl jsem

te ješt v jeho oích;

pohledy, jimiž na

mn

utkvíval.

to mi zejm prozrazovaly Byly plny úasti i plny po-

divu.

že maturita je zkouška ze všeho, emu jsme se na reálce uili, až dech se mu zatajil. Lichotil mi ten jeho údiv a svedl mne, že jsem mu ukázal knihy, jichž všech obsah musím znát, nebo ze všeho že budu

Když jsem mu ekl,

zkoušen.

Trnul

oividn

mají také tak

a prohlesl nesmle tžkou maturitu?

Když jsem mu ekl, to že on

ji

že ješt tžší, vydechl ze

tedy nikdy nesvede,

co já musím, to že

otázku, zda na gymnasiu

vbec

Když jsem

jej

hlavu, ba že

hrav mu

nebo ješt

seveného

víc se

není ani možná.

chlácholil, že všecko dokáže, že to

hrdla,

nauit, než

pjde, nepodailo

se

mi

má dobrou již

vzbuditi

39

zcela jeho

trochu

dvru, nebo

jsem tch knih prve ukázal vskutku

— tak skoro na dv maturity. po prázdninách — po tch nejkrásnjších

mnoho

Když jsem

v

ži-

vot — nastupoval na techniku, Maxínek

již se uil v prime akademického gymnasia „laudo, laudas, laudat", a práv v den, když jsem se vracel z prvních pednášek profesor Krejího a Šafaíka, došel z Ruska dopis s neekanou zprávou, že tatínek Maxínkv podlehl tžkému úrazu, kterýž utrpl roztržením ventilu na hlavním parním vedení den ped zahájením kampan. Kus litiny prorazil mu lebení kost a zranil mozek. Krom editele zabit byl jeden zámeník, a strojník a druhý zámeník tžce jsou opaeni, takže o jejich uzdravení se po-

chybuje.

Tehda, když došla ta nenadálá zpráva o smrti Maxínkova otce, nebyl mi již tou legendární postavou jako ped temi, ped již mnohem tymi roky ješt, nebo vdl jsem tehda o

nm

víc,

jednak z prohozených zmínek staré paní, jednak z nkte-

nm

rých zpráv Maxínkových,

a i byl jsem si již utvoil o k tchyni a synovi uritou pedstavu. Bylo mi známo na píklad, že pan editel posílá na svého synáka pravideln píspvky a to každého tvrt roku, které však babika Maxínkovi z vtší ásti ukládá. jsem dále, že pan editel nehodlá na Rusi zstat, nýbrž za ti, tyi roky nejdéle vrátiti se nadobro do ech a zde si koupiti hospodáství neb úastnit se njakého vtšího továrního podniku. Dále, že si slibuje co rok na hocha se podívat, ale že po každé s tch slib schází pro nenadálé pekážky a že se vbec pan editel odcizil od rodiny. Že jedinou snahou jeho je jen vydlávat a vydlávat a pro samou sháku po majetku na vše jiné zapomíná. Ani po dítti prý netouží, jak vidt. Krom pravidelných píspvk, odesílaných babice, neposlal nikdy Maxínkovi jediného dáreku. Ani k vánocm ani k svátku. Usuzoval jsem z tchto nadhozených zmínek, že nebyl pomr mezi panem editelem a starou paní nikdy zvláš srdený a že ani krátké manželství pán editelovo s dcerou staré paní nepekypovalo štstím, a v mysli se mi ustalovala pedstava

jeho

pomru

Vdl

bu

40

chladného energického muže, který plní železn své povinnosti a jde za jméním a mocí ncznaje nijaké sentimentality. V mlhavé již pedstave Maxínkové žil jeho otec jako vysoký, silný

lovk s mohutným erným

knírem

a se zlatými brejlemi

na oích písného pohledu.

Když

došla ta zpráva o jeho smrti, hoch byl sice zaražen, ale

neplakal. Psával sic otci ptkrát, šestkrát do roka dopisy

—

nadpisem „Milovaný tatínku" na konci každého plletí, svátkm, k novému roku ale vím, že nebylo v tch listech ani hnutí stesku ani lásky a proto nebylo po té zpráv ani s

— —

k

pravé bolesti, nýbrž jen

vdomí,

že se

nco

stalo závažného, co

zutvárí snad jinak život jeho, než jak by se byl zutváil,

kdyby

tyi

roky do Cech vrátil. Na Rus se vydal strýc Tóna, aby uspoádal záležitosti. Byl k tomu zvolen nejen proto, že byl bratrem nebožky Maxín-

tatínek se byl za ti.

kovy matky,

pedevším

ale

z

toho dvodu, že dosti

dobe

uml rusky. Na Maxínkovi zbyl za nkolik dní z nenadálé té zmny jen erný flór na novém klobouku a vdomí, že poruníkem jeho bude strýc profesor. To mu nebylo dvakrát po chuti,

strýka Tónu by byl

ml

radji. Asi týden po oné zpráv dostal Maxínek tava, list s

adresou

,,Pan Maximilian

Sotva a dát

pímo

na

list

od strýka Gus-

nj

Skivan, studující gymnasia."

doma peetl babice, již byl u mne mn jej ukázat peíst. List byl velmi srdený a svdil o opravdové jej

píbuzenské náklonnosti pán Gustavov. Nejprv vysloveno bylo v mínní, kteréž já jsem sdílel, že Maxínek ani ped smrtí otcovou nebyl vlastn o mnoho mén sirotkem, než

nm

je nyní,

nebo

i

otce

ml

sice naživu, ale

tém

ho neznal a

pi všem tom že prý pec jen tom byl než on, strýek Gusta. Nech jen pováží žije u babiky, která jej z celého srdce miluje a takka pro žije, její láska není zajisté menší mateské. Kdežto on, Gustav, vychován byl u zamlklého písného strýce, a tebaže lásky jeho byl vzdálen. Ale

mnohem

lépe na

:

by ho ten strýc nebyl ml rád, pec jen dítti teba lásky od ženy, a když to nemže být matka, nech jest

nemže je

íci, že

4

matina matka neb sestra. To že on te cítí jako nikdy dív, Ale tebaže svého tatínka si toho Maxínek vážil. Maxínek i o to je psal strýc Gusta dále takka neznal to

tak aby

—

—

šastnjší, že tatínek se

nho

jist pro

se

mu

—

po smrti

matin

již

neoženil a že

vším úsilím pracoval. „Co to znamená," psal

strýc Gustav, „pochopíš, milý hochu, teprve, až budeš starší,

mj

tatínek jako já teprv nyní jasn vidím, co jsem ztratil, že na mne málo pamatoval, ba vlastn vbec nepamatoval, když

mn

po mamince zstat mohlo, pro mne nezachoval. náležit uvažuji a škodu toho chápu a proto tom teprve te O tím dtklivji Ti íkám: uctívej drahou památku otce svého, ani to, co

kterýž do sklonku života svého nepestal

pro tebe pracovati

Tak

asi

znlo ono místo

proto tak

dobe

na mysl, když ka se

t

míti na mysli a

." . .

z dopisu

pamatuji, že jsem

asi za deset dní

pán si je

Gustavova, na

nž

se

nesetnkráte uvádl

Maxínkv strýc Antonín z

Rus-

o nichž já jsem se sice teprve pozdji ale o nichž je mi zcela jasno, jaké bolestné pekva-

vrátil se zprávami,

dovdl,

rodin hned v první chvíli. Bylo zjištno, že jmní, které po otci zstane Maxínkovi zachováno, nebude initi ani celé dva tisíce rubl, a byla také seznána píina, pro pan editel jízdu do Cech odkládal rok od roku a co pohlcovalo vtšinu znaných jeho píjm. si požalovala v takovém hnutí sdílnosti sama stará paní, která od té doby, co jsem vstoupil na techniku, astji než díve mne zastavovala a oslovovala, rozprávjíc se mnou již jako s osobou dosplou. „Považte si jen," pravila mi, „syn íká, že poítá-li deset tisíc rubl ron, odhaduje ješt nízko, na si nebožtík ze pišel rozumí se, v posledních letech. Tedy snadno se mohlo poítat, že dává stranou ron, eknme, jen sedm tisíc rubl. Tak jsme ho tak páili na ptaticet, tyicet tisíc rubl nejmí, a zatím ono všeho všude zstalo po chlapci sotva dva, a to ješt když se nábytek prodá. To ostatní všecko se dostalo do cizích rukou. Ješt štstí, že po smrti dcein, jako Maxínkovy maminky, vrátil, co jsme jí dali, abychom to chlapci uložili, ješt pení musily vyvolati v celé

Mn

—

nm

4ÍÍ

Stéstí,

se zaplet

—

cukrovaru, a

— sic by

povídám!

to byla zhltla ta darcbnice, s kterou

i

považte, nádhernou vilu

s

s

bhví odkud — pro

s

ona to taková,

jaký baron, a když baron,

ví,

jí

elektrickým osvtlením,

hodinu od

postavil,

knížecím zaízením

—

— ale kdo — Vyhnal

paní baronka prý

teda

ním

nežije

?

—

on ji asi, a bhví, odkud si ji pivez' až nékde od Asie prý. No, taková svtobžnice, taková dobrodružka to bude, která ho chytla do svých tenat. Syn s ní mluvil, musila se vykázat listinami, že všecko je její, jako panovnice njaká prý ho pi-

— taková, taková — ani nechci

jala si

lovk

V

staré paní

ten

si

musí

íc', co

— jen odplivnout

." .

.

oividn

všecko hoklo a se bouilo, tak že sku-

odplivla.

„Vždy prý to dl a jak byl

pohoršovalo

i

ouedníky, co

se

prý

s ní

navyvá-

zaslepený. Trvat to ješt rok, íkali, byl by

zabe

do dluhu k vli té Sodom. Mít mysl pohromad, to jest nemít myšlenky poád u ní nebyl by se prý ani ten úraz stal vykládali to tam synovi, a Tonouš, víte, to zná, vždy byl sám kolik let v cukrovaru a on uznává sám, že si poínal nebožtík neopatrn, nerozvážn a já bych na to

—

—

—

umít

chtla, jak

Pánbh

se

tm vcem

nemoh' na

je to, trest boží,

vte

—

nerozumím. Vte mi, že už sám ho do smrti. Trest boží

to dívat, a hnal

mi

!"

Stará paní se rozpalovala a mluvila prudce.

„Pro Maxínka je snad lip, že se tak stalo dív," pravil jsem, abych vbec jen slovem dal najevo svou úast.

„A

ji,

tu .Sodomu',

Pánbh

však stará paní, jako bych

taky najde, uvidíte," pokraovala

vbec

Takhle okrást nevinné dít!

byl nepromluvil. „Musí najít

A

jak to máte chlapci jednou Máte mu poskvrnit památku otcovu? Vidíte, to je otázka, co? ovšem jsme mu neekli o tom ani slova, nemá z toho rozum. Ze, jenž je te jeho poruníkem, mu jen vysvtlil, že zstalo po jeho tatínkovi mnohem mí, než se mohlo oekávat, a že odpadne to, co na tatínek dosud po-

vyložit?

— Te

i

sílal

— vte

mi," dodávala stará paní rychle jako v závorce,

„to posílal jen proto, aby

nám zde

písek do

oí

sypal," ale

4Jl

!

hned

k Maxínkovi a dopovdla ješt, jak mu te teba, aby byl hodn šetrný,

vrátila se zase

strýc profesor vyložil, že bude

protože studie budou

ím

dál dražší.

„No, u vás jist, milostpaní, neuiti žádného úbytku," pravil jist souhlasem jejím.

jsem,

„No, to se rozumí, dokud já jsem živa, bude všecko, jak bylo, jako profekdybych oi zavela, však ona dcera Máry

a

sorka, víte

— — taky by se ho ujala, jak se patí, má hocha tuze

ráda a sama dtí

nemá

;

ale

mže mu pec

jen nastat v život

mu vtší opora vydatn prospla. Pronikdy neví, do jakých okolností zapadne, a kolikrát ne dvacet nebo ticet tisíc, ale jen tisícovka teba rozhodne o štstí nebo neštstí lovka. Já mám toho pídoba,

sím

kdy

vás,

že by

ucítí,

lovk

klady."

Vzpomnl jsem opt bezdky na slova dopisu pán Gustavova, a napadlo mne, nepronese-li jednou podobn stesk, jaký on pronesl o svém otci, Maxínek. Co asi ekne Gustav, až se doví pravdy o Maxínkov tatínkovi i

Zmínil jsem se o tom staré paní, pipamatovav

jí

list

pán

Gustavv. „Ba, pane,

— ten

to

ml, chudák, ješt

zodpovdnost

rodi

horší! Milý, zlatý,

je veliká a

mladý

sahá až za jejich smrt.

si to již uvdomila a zejména od tch dob, co ubohá má sestra, Gustavova maminka, umela. Jaké moh' mít Gustav celé mládí jiné, kdyby jeho otec zrovna lehkomysln se nebyl pipravil do pedasného hrobu. A v jakém blahobytu moh' vyrstat! A jak celý jeho osud se mohl jinak zformovat. Dejte na má slova dobrý pozor ten hoch nebude šasten. Mne tím svým velebením v každém psaní, jak je te spokojen a blažen a jaké pokroky dlá, neomráí. Jen uvažte tohle na píklad: vídeský jeho strýc mu jist posílá ouroky z jeho kapitálku, a já ítám, že má nejmí deset, dvanáct tisíc tedy to dlá jen tyi, pt set a když dlá u divadla takové pokroky, jist mu také obstojn platí, poítejme pi nejmenším osm set, tak je to dvanáct set píjmu, není-liž pravda:

Kolikrát já jsem

:

—

a

44

nemže

—

s

tím mladý jednadvacetiletý

lovk

vyjít?

Slušn

—

—

Vite, že ano!" Ba ješt si dát nco stranou? víte, zdraznila svou rc postehujíc muj souhlas. ,,A zatím chtl? Co mi psal?? Abych mu, mohu-li, poslala co na dv sté a co nejrychleji, že jich nutné potebuje, na njaké kostýmy prý, že je nechce darem, to se ví, nýbrž jako pjku, a hned mi vám pošle dlužní úpis na se závazkem šesti procent úroku vždy každého tvrt roku naped, blázen bláznivá! vyjít?

—

—

mn

n

Furiant furiantská! Jakmile prý bude plnoletý, hned mi kapitál vrátí,

poruníkovi prý nechce

psát,

udlal prý by

z

toho

pakatel aféru. Tak dv st už jsou mu pakatel?! Hleme mladého pána! Milý, zlatý pane, chtla bych, abych se klamala, ale uvidíte, že budu mít bohužel pravdu, když vám íkám, že náš milý Gusta asi tam u divadla vyvádí tam je takových marnotratných elementu, u každého divadla jsou, a

—

jak mezi

n lovk zapadne, je konec."

Stará paní se rozhorlovala

dobré trochu oleje

nalíti

skutené

tak, že shledal

na rozbouené vlny

její

jsem za

výmluvnosti,

jsem valn. „Prosím vás, nepovídejte mi," odmítala mé konejšení, „dnes už moh' být v lékárn nkde jako magister a tam by do-

ale nepochodil

ve

spoádanjší život, ml by své urené hodiny služby by svj poádek, kdežto herectví vede jen k nepoádku.

cela jiný, a

A

ml

myslil by na budoucnost, hledl by

most, kdežto tam u divadla

—a

Pohyb, jímž provázela toto

,a-jé',

jé

si

uinit poádnou zná-

!"

byl výmluvnjŠí, než co tím-

to citoslovcem zakrývala.

„Porouím

se vám,"

ukonila po

nm náhle rozmluvu, až jsem

byl pekvapen, ale vysvtlil jsem

spektivami, jež se

významném

,a-jé'

jí

si,

že

jí

zhoklo v nitru pertom mnoho-

v starosvtské mysli po

otevely.

45

v. o chodil Maxínek do gymnasia, zvážnl,

i

správ-

nji eeno, stal se stydlavjším. Pestal se již houpat s Pepíkem domovníkovic na dvoe na trakai i hrát s ním na schodech k se zavíráky

pd

dopola otevenými, ostýchal se

když

nkam

již

vyprovázet služku Lény,

což díve dlával bez

šla,

okolk

a rád, ba ostý-

babice naproti do hostince pro sklenici piva, když Lény prala neb žehlila, jindy dokonce hlásíval jako svou výsadu. gymnasista se Byl a byl velmi na o chal se dokonce již docházet

o

každého pedmtu mají jiného profesora, že jim vtšinou ve škole vykají, a který tyká, že již je starší a

to hrd, že skoro z

také tak iní jen

nemá

nkdy

— ale dodával vždy

:

.akoliv ani to

být!'

Místo her hledl si více knih, a nebyly to již jen Krištof Schmitt a Hoffmann, jež si dosud ze škol pinášel, etl te již i Herloše, Chocholouška a Tyla, a to se zvláštní zálibou, ba dával se již i do babiiných oblíbených román Louisy Múhlbachové. Ke docházel ideji než díve a také njak ostýchavji

mn

se choval.

S poátku jsem

si

to

sám

ani

neuvdomil,

ale

pozdji, když

mé pímé výzvy, spojené vždy s njanapadla mne ta vc i zaal jsem se ohlížeti

nedostavoval se ani na

kým lákadlem, píin. To bylo v dobách, kdy jsem

po

46

si již

poizoval rozmanité chemi-

dlával doma pokusy. Chtl jsem jimi nkdy uvádti Maxínka v obdiv, nejsa tehda sám ješt prost mladické ješitnosti, jindy prával jsem si míti prosté pozorovatele své práce aneb i tak trochu pomocníka. kálic a pístroje a

Pomrn

nejsnadnji ješt v nedli neb ve svátek si dával Maxínek íci a prodléval u mne hodinu déle, a tato okolnost vedla bezdky k vypátrání nejzávažnjší píiny ridích a upejpavjších návštv Maxínkových u mne. Ponvadž se Maxínek inn zúastnil nkterých jednodui

i

chých pokus

mé

v primitivní

laboratoi, jejíž všechna

tém

zaízení byla velmi nedokonalá, a ponvadž, neml-li jsem dosti cviku ješt ani já, tedy tím mén ho ml malý sekundán, který

vbec

se jednou, že

si

nevynikal valnou manuální obratností, stalo

dkladn

dusinou na novou malý gymnasista zpo-

kápl kyselinou

vestu, a jakkoliv jsem, jakmile to jen

zoroval, ihned nakapal na dotyné místo amoniaku, neštstí jsme již neodinili. Žlutá skvrna zvíci zlatníku zstala, nedadouc se již niím smýti, nebo stojí v knihách, že kyselina dusiná barví kži, roh, vlnu, peí, hedvábí nesmazateln na žluto, kteréž místo ve svých litografovaných pednáškách Safaíkových jsem udšenému Maxínkovi, neustále na mne naléhajícímu, abych pec ješt zkusil tu skrvnu vyhladit, sice ukázal, zamlev však, co se s dotyným místem neúprosn stane, aby chlapcovo zkoprnní nebylo ješt

ním

vtší.

Smutn, velmi smutn odcházel té nedle ode mne dom, na oi babice, jejímuž zlatému skipci jist neujde osudné místo,

kteréž zakrátko propadne bez milosti

mníc

se ze

svému osudu

— pro-

skvrny v díru.

Vdl jsem urit, že stará paní mi nedaruje opepenou zmínku o Maxínkov nehod, ale že pijde ješt týž den a zvláš úelem, jsem netušil.

za tím

Stalo se tak brzy po

hoení,

jež v

obd,

i

soudil jsem z toho na míru roz-

Maxínkov babice neblahý

objev na jeho vest

vyvolal.

Zaala hned rovnou, ped

mým

strýcem

i

tetou, o té vci.

47

.

„Prosím

vás,

mladý pane, schovejte

radši

ped ním

ty své

tinktury, než abyste mu je ukazoval, anebo dokonce do ruky dávaL Hoch je všeteka, já vím, do všeho strká nos, do všeho to já ho leze, všechno chce rozebrat, ke všemu uchnout znám, ale práv proto se musí všechno ped ním zavírat a

—

nejlíp na zámek."

„Já lituji, milostpaní, že se to stalo," omlouval jsem se, „po druhé jist budu obezelejší." „Nehoda je, že ml Maxínek zrovna svátení šaty," dodávala

má

tetika.

„To

je

práv vám

chlapec k

vpadla stará paní. „Ale copak mi chce

to," jít

ve všedních?

— Ne a ne, a kdybych ho ná-

by tady mladý pán vidl, že je má vyspravené, a že by se mu smál. Není to kluk hloupá? To byste neekli, jak je marnivý a ješitný. Myslí, že každý na nho ." kouká, že si ho každý prohlíží V té vtein se mi rozbesklo, pro Maxínek v poslední dob chodil, a když, ješt tak v nedli. Ach, mj ideji ke probudil stud se v gymnasista malý Už jsem ani píliš neposlouchal stesky staré paní, že na hochovi všechno hoí, že je neposeda, a že mu nemže poád spraví, aby prý je kupovat nové šaty, a když je krejí on se prý bude nnevídáno nemoh' nosit hoch takový zaala o svých dtech, otáet ... a hned pak kdo po o svém synu, pešla na Maxínkova otce a již byla všecka v roale já poslouchal jsem již jen na pl dinných záležitostech ucha. Piplula mi z dálky vzpomínka na rozhovor pán Gustavv na Karlov námstí a pipamatoval jsem si jeho slova o vrozené pýše, která je u nich v rodin charakteristickou známkou, a o tom, jak u Maxínka žasne nad nkterými posilím strkala, že prý

.

mn

—

.

nm

—

.

.

pkn

—

nm

—

dobnostmi v povaze, jak chlapec cítí každé ponížení a jak vyvinuta je u nho stydlivost. On, strýc Gusta, již tehda to pozoroval.

48

Vybavila se mi dále vzpomínka i na to, jak si pan Gustav posteskl, jaké šaty musil oblékat, a s jakým drazem pronášel, že zvláš dtem, které rostou o samot, bez bratr, bez

tm

sester, se

zpét

má

— aby

dát krásné mládí, aby radostné na né hledély

nemély vzpomínek,

jež vyvolávají stud

.

.

mi celý ten moment tehdejší zatanul vzpomínkou na mysli, že chvíli jsem vbec hovoru neslyšel, až když stará paní pronesla slovo hypochondrie, zbystil jsem opét sluch. „Já ho kolikrát te sama musím z domu vyhánét," vypravovala, „sic by mi poád jen vysedával u knih. A hltal by to do desíti, do jedenácti, copak je to pro takového dvanáctiletého

Tak

živé

—

Vždy je, jak by cvrky louskal," dodávala, ho krmím dost „a pec a dobe!" „V nedéli, když se muže naparádit," pokraovala po chvíli s dobrosrdcným úsmévem, ,.to ano, to jde, to by bloumal celý den a ukazoval se, jen co je pravda. Ale ve všedních šatech

chlapce zdravé?

už ani k tetám nechce na visitu, není to furiant? z

domova od

vždy

knih,

zrovna hypochondr

z

on by se opravdu, jak jsem ekla,

nho

motáství pro dít, nedlá

nkdy sem zbožuje

zavoláte

— to

— A tak mu

hodím ten nedélní mundúr, abych ho dostala

kolikrát radŠ už

já

—

mohu

stal.

... a

Nedlá

to

dobe, takové

sa-

proto jsem povdéna, že ho

tady mladého pána chlapec zrovna íci,

nebo

slyším, s

jakým zápalem

nm vypravuje, — a proto je mi milé, že ho zde trpíte a shovívavost ním máte, — ale jen tmi tinkturami bute doma

o

s

s

opatrný, mladý pane. a stran té jeho marnivosti

mu njak

domluvte."

„Prosím, prosím," projevoval jsem sice ochotu, ale hned

již

jsem vdl, že bych jen zmínkou takovou hocha v rozpaky uvedl, ba ponížil, a že se tedy té vci nejen nedotknu, ale že se jí vbec z daleka vyhnu. A také jsem se dle toho ídil. té chvíle

Z

i

jara dostal

Maxínek nový

oblek,

nebo

se ukázalo, že z

lo-

ských šat naprosto vyrostl, a tak chodíval opt astji ke mn, a já, kdykoliv se mi hodilo, brával jsem si jej s sebou na procházky neb jen pochzky mstem. Mluvíval jsem i

s

ním, jako by byl

lahodilo.

Svtozor

nejmí

již patnáctiletý, a to

mu nesmírn

Pjoval jsem mu tou dobou svj Lumír strýcv mu knihy z knihovny Akademického i

a nosil jsem

i

49

— tenáského

spolku, jehož místnostmi

— tehda na Perštýn

jsem ho jednou dokonce i provedl. O škole, o profesorech i spolužácích bývala nejastjší

e

Maxínkova, ale i o literatue jsme promlouvali, o divadle a hercích, i do politiky jsem nkdy zúmysln zabrousil, a tu po každé jsem Maxínkovi pipomnl strýce Gustava, že by se pece ml jen snažit, aby se dostal na eskou scénu, a že by se mu on, Maxínek, až mu bude zase psát, ml rovnou o tom zmínit, a hned jsem se vytasil s radou, jak to nastrojit aby mu psal o nkterém pedstavení v prozatímním divadle nebo i ve Švandov arén a jak mu pi tom pišla myšlenka na nj, na strýka, jak by to bylo krásné, kdyby byl v Praze, kdyby ho chválu, íst o mohl vidt hrát, tleskat mu, slyšet o referáty, krátce tak na útoit, aby se odpovdi vyhnouti nemohl. Maxínek sám pišel na to, že by mu strýek, kdyby byl u divadla v Praze, mohl opatovat lístky, jemu i babice, že by ml známosti i s jinými herci a že by tedy mohl zjednati v lét vstup i jinam, do arény v Kravín na píklad, a jak by to bylo krásné, kdyby byl strýek už angažován u zemského jaká by to divadla, až se bude otevírat Národní divadlo, :

bu

nm

nm

—

byla radost a sláva.

50

Ovšem, že všecky tyto vábné pedstavy jen ješt podncovaly k takovému dopisu, a Maxínek se skuten zanedlouho do nho dal a koncept mi pinesl peíst. Schválil jsem jej bez námitky, nebo list byl vskutku obratn psán. Ale odpov na nešla a nešla i vykládali jsme si, že snad pan Gustav zmnil engagement a list vbec nedostal. Njaký as ekali jsme, že se ozve sám, ne odpovdí na Maxínkv dopis, ale že vbec dá o sob zprávu, ale do prázdnin nepišlo od nho ani ádky. Již i stará paní se nad tím znepokojovala. Než odjel Maxínek s babikou a tetikou Bertou na prázdniny do Kocerad, dtkliv jsem mu pipomnl, aby, až bude strýci Gustavovi psát v srpnu k svátku, opt se mu o vci zmínil a dopis poslal rekomandovan, jakož i aby ihned dal

védét,

kdyby psaní pišlo zpét nebo kdyby došla strýkova

odpov. Teprve koncem záí, když už Maxínek byl zase v Praze, dostal jsem od nho na venek zprávu, že strýek Gusta poslal gratulaci k jmeninám babice a tetice Máry a že v listu babice ohlásil sviij píjezd do Prahy píštího roku na zaátku ervna. Jemu, Maxínkovi, prý pipsal na konce listu, že první jeho dopis ho nedošel, ale gratulaci k svátku že dostal, že za ni dekuje a že o véci, o které

mu krom

toho píše,

si

Aby prý

se nebál,

že odrodilcem není a nebude a že, až se jednou stane

skuten

spolu pohovoí více, až pijede do Prahy.

vynikajícím hercem, neopomine se pihlásit k divadlu ná-

rodnímu, ve kterém dojista se tou dobou bude

již hrát, a že,

bude-li tato první eská scéna jeho sil potebovat, dá je rád do jejích služeb, prozatím však že pohlíží na dosavadní celou svou psobnost jako na prpravu, ponvadž jeho mínní o

skuteném umlci

kých scénách se

mu

a rychlejšímu rozvoji uzpsobujícího, než

nyní dostati na být

scén eské

Vysvtlí

sporu.

A

herci je velmi vysoké.

že na

nmec-

dostane výcviku vydatnjšího, k vtšímu

a

jakékoliv, o

prý to vše

mohlo by se mu tom prý nemže

blíže až o své

návštv

v Praze.

Mne, mohu Gustavova,

íci, uspokojila, ba líbila se i

téšil

jsem

se

sám na jeho

mi

delší

tato slova

návštvu

pán

v Pra-

ze.

Ped

vánocemi toho roku byl jsem nejdív otázán starou paní, dv nebo ti hodiny týdn probírat s Maxínkem poty, a když jsem pisvdil, požádal mne pozdji o to nemohl-li bych zcela

formáln Maxínkv

ujednal

odmnu

strýc profesor a hned se

za tuto jedinou

mou

kondici v celé

mnou

dob

mých studií. Svj úkol korepetitorský zahájil jsem hned po novém roce a styky mé s Maxínkem se tím staly jen ješt astjšími a dvrnjšími, tebaže, jsa poslední rok na technice a mimo to ješt lenem výboru Akademického tenáského spolku, jsem ml více práce než roku pedešlého. U hocha zaínala se tou dobou objevovat záliba pro vdy pírodní (již

51

od primy zakládal si sbírku brouk a motýl), zvláš fysika a poátky chemie jej zaaly poutat a to jej ješt více se mnou sbližovalo, a, co se týe praktických pokus, jsem byl od oné nešastné vesty velmi opatrný a zdrželivý pi Maxínkových manévrech, aby se dostal k mým lahvikám a epruvetám vymlouval jsem se na nedostatek asu, odkazuje hocha po každé na konec roku, kdy mu celou svou laborato penechám, jak jsme smluvili, za nepatrnou náhradu, ovšem nebude-li proti tomu stará paní nic namítat. Byl jsem tehda jako vtšina mých koleg již rozhodnut, že hned zaátkem záí nastoupím místo v cukrovaru; ml jsem je již tak dobe jako zamlu;

veno.

O

mnou

velikonocích dovolila stará paní Maxínka se

na tídenní výlet do Poohí, který jsem podnikl s kolegou, jenž byl z Peruce a tamní okolí zevrubn znal, o svátcích svatodušních pak vzal jsem Maxínka s sebou ke své tet

do U.

konen

dlouho dychtiv oekávaný Mastrýc herec, jak jsem zúmysln jmenoval v poslední pana Gustava, kdykoliv jsem s Maxínkem o mlu-

Za týden poté pijel

xínkv

dob víval.

52

nm

VI. evidt pana Gustava Linharta pímo u staré paní, za její a Maxínkovy pítomnosti se s ním nevítat jako s hlásícím se ke dávným známým, nebyl bych uvil, že tento silný, až pímo trochu otylý muž plných tváí, umlecky naechraných rusých kudrn, jarého, útoného a dobývavého pohledu a veselého úsmvu je touž bytostí, kterou jsem ml v pamti jako hypochondrického, vytáhlého, hubeného mladíka smutných zraku, natrpkle zkivených rt, mluvícího pitlumeným hlasem o souzeném blízkém, neodvratném konci. Uvítal mne zrovna hmotné a když jsem se mu netajil svým dojmem a doznáním, že bych ho byl nepoznal, rozesmál se bode a upímn mi pravil, že on by se byl také sotva ke hlásil, kdyby mne tak beze všeho znenadání na ulici potkal, však že jsem také zesílil a zmužnl. „Jen knír byste ml míti vskutku aspo trochu pomrnjší ^^^^

mn

mn

ke

svým kotletám,"

vem,

mé

dobral

si

hned, ale

s

kamarádským úsm-

nebo tou dobou jsem již úzkostn do smrti poádný knír nenaroste.

bolavé stránky,

obával, že

mn

Poukázal jsem

se

nouze na jeho hladkou tvá, ale on hned na bych koukal, kdyby se dal zarst, však prý te o dovolené se nebude pod nosem holit a uvidím prý, jakou bude mít zakrátko pod nosem no, jak se íká esky „Raupe"? ano, housenku! to,

z

že

—

—

5»

:

:

Pak pešel v hovoru hned na Maxínka, jenž

ném

se strýce v patr-

zápalu a obdivu oka nespouštl.

Toho prý by byl také nepoznal, jak se vytáh'. Ped šesti lety ješt prý usmrkánek, ale te prý již student latiná. A jaký prý švihák (Maxínek ml na uvítanou strýce své svátení šaty). Chválil ho, lichotil mu, ba rozveselil jej dokonce, když ka, že bude mít díve kníry jej posadil na kon proti

mn

než

já.

„Jen tetika zlatá se nezmnila," obrátil se s veselostí ve zraku na starou paní. „Jen ji minula ta léta beze stop, ba skorém mladší se mi zdá od poslední mé návštvy, neshledáváte?" Stará paní živ protestovala, ale synovec vtipn petrumfovával všechno její odporování.

A když do pokoje vstoupila Lény nesouc kávu, pan Gustav v rozjaení dodával „Kdo nejvíc se zmnil, to je Lény. Ta vypadá za tch šest let, co jsem ji nevidl, nejmí o deset starší. Nežluíte se njak tajn, Lénynko? Láska blaží, ale také tejrá v každém

—

vku?" „Jen nech Lény být," napomínala jej stará paní, „a ty mu obrátila se na vrnou svou služebnou, která patila již tak dobe jako k rodin. „Láska nemoc, a léku se nechce. Vite, Lénynko?" zaškádlil však ješt pan Gustav. „I dají mi pokoj, mladý pane," odbyla jej zkrátka Lény, která

nev,"

takový tón

si

smla

dovolit,

vdouc, že nabyla

víc než deseti-

letou již službou u staré paní jistých výsad, kterých se

odváží nikdo upírat, a opírajíc se

mimo

jí

ne-

to o tu okolnost, že

pana Gustava znala již jako patnáctiletého studentíka. Pan Gustav se neurazil ani nezarazil, nýbrž jen tence zahvízdl, ukl si prstem na elo a prohodil šibalsky „Ta má do vojny nabito na ostro, to je jiná." Potom pohlédl adou na nás všechny a oi se mu pi tom tveráctvím i

smály.

54

„Ta má na zubech fousy." Lény už jako by neslyšela. Postavila na stl kávu a smetanu,

košíek

peivem

s

a

cukenku,

rozestavila šálky,

,,8

vodou

jsem tu hned," ekla a zrovna neslyšné se vytratila. Pan Gustav se za ní úsméšné ušklíbl a lhostejné naal z jiného soudku. Na svou novou švagrovou, Maxínkovu tetiku Bertu, kterou osobné dosud neznal, se ptal, na její dti. a na pobídku staré paní slíbil, že hned zítra ji navštíví a složí jí svou poklonu. Když jsem po svainé s Maxínkem zasedl k potm, pan Gustav se mi porouel a tázal se, kam veer chodívám, mám-li svou spolenost a nemohli-li bychom snad nékam spolu. Lákalo mne s ním si posedét, promluvit, zvédét o jeho živote

zámrech, a proto ním schzku v Platýze. Sám tu restauraci navrhl, bydlí prý tam a nebude tudíž mít daleko do postele, dodával s významným úsmévem. Stará paní mu zaala domlouvat (a zpozoroval jsem hned, že se o tom již mluvilo, než jsem pišel), aby zstal u ní, jako vždycky iníval, na prý do hotelu za drahé peníze, ale pan Gustav se bránil a chlácholil tetiku, jak mohl. „Už jsem ti u divadla, o jeho zkušenostech, úspéších,

smluvil jsem

pec

si s

íkal, tetoušku, že

koj platí

kolega Haupt,

lovk, syn síš seznat.

mne s

to nebude stát ani krejcar. Ponímž jsem sem pijel, je to bohatý

fabrikanta z Celovce,

Však jsem

ti

znat Prahu a taky trochu užít

konec k

moi ... A

výtený chlap, kterého muChce poti ho pivedu

už ek', že .

.

.

.

.

.

Pak pojede do Berlína

a

na

pak, tetoušku zlatej, já už nejsem ,auf der

hypochondr a nechodím už tak brzy na kuté, jak jsem chodíval, a marné bych t bouil," dodával sladce, ale oi mu tveráctvím hrály. „Ty jsi zvykla svému poádku, a my herci o jé, my nejsme regulární lidé ne, ne, tetoušku drahej, na obdy budu k tob chodit a rád tak bych nejed v celé Praze jako u tebe, a budeš mi vait samá jídla, která rád, hlavn tešové knedlíky Krepierhálfte', jak jsem býval, už nejsem

—

— —

a bublaninu,

i

na

veei

se

dám

k

tob

pozvat, ale bydlit

— ne

— to bych t jen rušil." pinutit ty se nedáš," pravila stará paní lehce pozdviženým hlasem, „ty provedeš vždycky svou, to vím. Ale zdali ,,No,

k svému dobru,

je otázka.

Já bych

t

tu

mla

ráda, to víš, ale

55

když chceš mít svobodu, tak ti nemžu bránit, ale užívej jí rozumem." jsem se schváln obíral thékaNeušlo mi nic z toho hovoru, abych byl do hovoru vtatak, mi Maxínkovými, zamezuje s

a

žen.

mnou pan Gustav, Maxínkem do zmocoale musil jsem úsiln pev duchu, jak bude veer

„Tak na shledanou veer," rozlouil

se se

a stará paní vyšla za ním. Dal jsem se s vání, jež bylo slabou jeho stránkou,

máhat

roztržitost. Kreslil

jsem

si

v Platýze netšilo mne, že nebudeme sami dva, že pijde také ten pan Haupt, a bhví, pro jsem si ho pedstavil hned jako mnohomluvného, domýšlivého a naparovavého Nmce, který bude v hovoru chtít hráti prim. Zkalilo mi to náladu a zanášel ;

jsem se dokonce myšlenkou, že pošlu do Platýzu omluvný lístek.

Ale neuinil jsem tak. Rozvážil jsem vc a ekl jsem si, že mi spolenost nepíjemná, že bude vždycky dost píjiž na cokoliv. Že kdo ležitosti odejít z ní dív a vymluvit se ke schzce s panem píležitost druhá se naskytla-li by ví, pedpokládaje mýlím, Gustavem, a konen že se snad velice njakou napíjemnou stránku u pana Haupta; vždy naopak

bude-li

a

mže

být spoleníkem práv docela píjemným. Všecky tyto mé starosti a domnnky ukázaly se však, když jsem se veer o osmé hodin dostavil do Platýzu, naprosto zbytenými. Pan Gustav byl sám a již mne dychtiv oekával. „Tady pec nebudeme sedt," vytasil se hned po pozdravu.

„Pec pjdem nkam, kde je trochu veselo, tak víte — f jjj Pimhouil tverácky oko, hvízdl a s chytráckým úsmvem se pak na mne zahledl. „Zde se naveete a vyrazíme pak. Však už o nem budete vdt." !"

Nebyl jsem dokonce svatouškem tou dobou, naopak rád jsem si vyhodil z kopýtka, ale dnes nechtl jsem se zdržet, maje vskutku na zítek as pesn rozmen. A pak nkde v šantáo to jsem práv stál nemohli bychom si tak popovídat pozornost by byla rozptýlena. Netajil jsem se svými námit-

n 56

—

—

kami, ale pan Gustav bral je na lehkou váhu a smíchem je odbýval.

„Paprlapap," opakoval, zítra vás

,,

nevídáno, když se jednou zdržíte a

budou trochu bolet

„A

co pan Haupt?

vil

jsem.

vlasy."

Musíme pec ekat na pana Haupta?"

pra-

Zasmál se hlasité. „Snad nemyslíte, že s tím Hauptem je to pravda? Haha, vy jste dobrý. Pece nevyklopím tetice jen tak zhola, že nechci nocovat u ní, njak opentlit jí to musím. Nikdo tu se mnou není. volný jako pták jsem a chci zstat. A spát se bude, kde se udá," dodal s

potmšilým úsmvem.

Ujišoval jsem znova, že chci být aspo v jedenáct dnes doma, abych byl na zítek vyspalý, ale pan Gustav chopil mne za ruku, siln ji stiskl a pravil resolutn: „Já vás jednoduše nepustím. Slíbil jste se mnou jít a jste mj host. A co sami dva takhle zde sedt? Vy snad shledáváte ješt piivab na takových vzájemných studentských konfesích s

filosofickou

mne

ale

bec,

omákou,

to už nebaví.

kde jsou dívky,

se salátkem

Nkam

ale chic, s

nost neobroušeným ješt

svování prvních

do šantánu pújdem,

ohnm, anebo

pvabm

flirt,

nkam v-

dáváte-li

ped-

prostoty venkovské

—

mn ta sorta je také milá. Volte sám! Nedlejte pokrytce." „Ani mne nenapadá," váky."

Ml

bránil jsem se.

„Pojme

jsem na mysli šantán Smídv, kde jsem

kolikrát byl, ale nepamatuji se

Gustav

mj

úmysl, že jsme

šli

již,

s

tedy na

kolegy

zp-

již

n-

jak tehda zvrátil pan

k Paslerovi na Perštýn.

Vzpomínám dnes již jako v mlhách oné produkce. Zpívalo se nmecky. 2ivji se pamatuji pouze na a pednášelo esky i

rusovlasou chansoniru, vysokou, štíhlou, jako had,

s

dlou-

hým, jemné ohnutým nosem s ržovými chrípmi, s velikýma oima a namodralými kruhy pod nimi, rozpustilou až k drzosti, zpívající strašn dvojsmyslné kuplety s refrény pímo vyzývavými, která již svými vlánými chlipnými pohyby pana Gustava pímo elektrisovala. a na starého otylého basistu,

57

s

vypitou hloubkou, který zpíval „Die drei Grenadiere" se a s velkým pohnutím a jemuž všechno obe-

zamženýma oima

censtvo tak tleskalo, že olysalému tomu hranái,

patrn velmi

oí. Cht necht, musel pidati veselou pijáckou píse, pi níž nejbližší u jevišt hosté si s ním pifukovali. Konen pamatuji se ješt na kudrnatou brunetu ešku s velikými víky oními a nápadným hrdelním r, která zpívala schváln kuplety, v nichž toto své hrdelní r mohla hodn udávat. Dobe si vzpomínám na verše: „pekvapil je, ha ten zrádce, na zahrádce, na za." Pan Gustav hrádce o ní zavtipkoval, že když mrká, svými velikými víky po každé klapne. Byl vbec v dobré míe, kou-

mkké

letory, vykulily se slzy z mokvajících stále

.

.

mn

nijakž nechutil labužnicky cigarety, chválil i pivo, jež nalo, nicmén od desáté hodiny pil víno, že prý je na

n

zvyklý.

Neušlo mi, že budí pozornost v celé místnosti již svým zevnjškem, svým nonšalantním a pec ladným pohybováním, prozrazujícím

lovka svtem

prošlého a vybroušeného.

Jemu

pedevším

platily zpívané milostné projevy chansoniér, jejich vyznávavá neb svodná gesta, jejich vybízí vé úsmvy a rozohující a sladce slibující pohledy. A vidl jsem, že mu to lichotí.

Mn

kostýmy i pohyby, pósy i obraty. bylo by leccos ucházelo, kdyby on toho byl nepostehl. Rozeznával, co jest manýra, co jest pirozená grácie, co je rafinovanost a chic a co je okamžitý dobrý nápad. Pekvapovala Kritisoval znalecky

bystrost jeho posteh, výstižnost jeho úsudk, vyhrocených nkdy skvostným, trochu vykarikovaným napodobením aneb aspo okoenných vtipným pirovnáním. A pi tomto kritisování vystupujících práv zdejších sil pipomnl si nkterého svého kolegu nebo kolegyni, úsmv mu uinil poznámku a zaal mluvit jeho pelétl rty a hned o hlasem a manýrou a zesmšoval nkteré jeho navyklé gesto. S poátku sem tam jen prohodil poznámku, podávaje ze své zásoby jen tak na ochutnanou, dosti zdrželiv, zato ve vdomí, že je to ovšem vítané, ale vzácné koení, kterého se

mne

nm

58

nerozdává

pozdji rozvázal celý uzlík a

hrstí, ale

bavil na-

poád. Jak se dostával do ohn, zaal na sebe prozrazovat, a to mne zajímalo ovšem nejvíce. Vypravoval rozmanité drobné udái

losti ze svého hereckého života, humoristické píhody a komické nehody s jevišté episody z cest, a uml ty vci dobe podávati, takže jsem mu naslouchal s nejvtší úastí a tak, aby vidél, že jsem vdným posluchaem, aby mé poznámky a múj smích jej vybízely k novým a novým sdlením. Když zamnil pivo vínem, stával se ješt intimnjším. Došlo i

na styky

s

ženským svtem, vypravoval o herekách

kách, restauratérkách

i

íšnicích, a

i

chorist-

o tch zvláš mnoho

a se

zálibou.

Zejména o jedné

— .Ccnci'

ji

jmenoval

— která pvodn byla

služkou, pak do vinárny za íšnici se dostala a

jíž

konen její

temperament a hlas až k divadlu pomohly. „Pane, v takových, které vyšly z nižších sfér, jsou nejtvárnjší, nejbohatší fondy,

ponvadž práv

a zásoby všech vrstev, jimiž prošly.

jsou v nich

A umjí

si

zpsoby

všecky ty zá-

soby zachovat, ba dovedou oddechovat nkolikerou atmosféšambr, salon, kuchyní rou svých bývalých sfér: stájí i

i

budoár A práv ta

i

zámeckých

kaplí, kulis

tím jsou ncjdráždivéjší

vysoká blondýna

s

i

letohrad — podle

tito ženští

Próteové.

pání.

A

pane,

tím táhlým nosem, co tady zpívá, je také

Pokejte, po produkci si ji sem pozvem ke stolu. Ta nám vycepuje svj román." Neodporoval jsem tu chvíli, ponvadž bych byl vyvolal jen proud námitek, domluv a pemluv, zhola zbytených proto, že jsem byl stj co stj odhodlán po skonení produkce jíti dom. Na perušovat do té doby pramen pán Gustavovy sdílz té sorty.

nosti?

A vždy

on pak bude jen

povden,

nechám-li

jej o sa-

mot. Zavedl jsem hovor po nkolika opatrných obratech dosti ne-

nápadné na Maxínka a zeptal jsem se pana Gustava pímo, o pomrech, v jakých zemel hochv otec, a že se v dohadech o jeho jmní všichni klamali. Pipomnl jsem mu jeho

ví-li

i

59

kondolenní list, netajiv se, že mi jej Maxínek dal peíst. Domníval jsem se, že se pan Gustav o té vci rozpovídá, ale on oividn neml té chvíle nálady pro ni. „Vím o tom, vím," pronesl dost nedbale, „bratranec Tóna mi všecko vypsal. No, co dlat?" dodával pokriv rameny a napiv když mi otec zemel." se. „Já jsem byl na tom ješt „Ví-li pak o tom všem Maxínek?" zeptal jsem se, ponvadž o té vci jsem byl v nejistot. Zajímala mne, ale nikdy jsem neml odvahy se hocha na ni pímo ptáti. „Neví-li všecko, jist ví mnoho, to si mžete vypoítat na prstech," prohodil skoro netrpliv. „Teta je dobrák, ale neudrží se, smlet nco, to znáte. Staré Lén vyklopila jist všecko za horka. A ví-li Lény, pak to ani Maxínkovi není tajemstvím, to je jasno. Narážky padají, v podráždní se prozrazuje, Vždy se nezdržel sám mi a chlapec je dovtipný a citlivý vlastní

h,

.

tajemn

a

dležit íci

:

,

.

Strejku,

.

mám t te tím radši, máme

tak podobný osud'!"

„Kdy vám to ek'?" Ale „Hned první chvíli, kdy jsem s ním zstal o samot. dostali bychom se do sentimentalit. Pekoná nechme toho

—

—

to všecko, jako jsem patlal,

te mi

pekonal

já.

už ani nenapadá.

Já jsem se

Schwamm

s

tím díve také

rber !"

nechtje sám dál dorážet otázkami o této vci, zaal jsem o divadle, o Gustavových zaát-

Pan Gustav cích, ale

se zas napil a já

tyto

i

mé

otázky byly

ohnn svým tématem

mu

jaksi proti srsti, byl roz-

o ženách, jak jsem záhy postehl, a

v jeho proud po nkolika mých otázkách zas obratn a labužn veplul.

Ale z nadhozených jen nkolika odpovdí jeho jsem

si

pece

jen vybral, že nikde nebyl dlouho usedlý, že však prožíval

dobré

i

krušné periody svého života hereckého

s

lehkou a

veselou myslí a se srdcem stále vzníceným k ženskému pohlaví a libujícím

„Rznost

60

již

si

v odvážných kontrastech.

sfér je

úinné stimulans v

lásce," prohodil

po nkolikáté prodlením svého vypravování.

zálibn

Nicmén

sklon k nižším kategoriím se jevil v jeho sdlovaných mi aventurách diiraznjšimi a dráždivéjšimi akcenty. Jakmile jsem si však dodal zas optovné odvahy, uvésti hovor na vlast-

jeho hereckou psobnost, chtje poznat, co hraje, které úlohy nejradji, které výkony své nejvíc cení, neodpovídal mi

ní

s ,.

tou uritostí, jaké bych

Prosím

vás, s

si

býval pál.

mladým hercem vymetou všecky

valo z jeho hovoru

;

,,muj talent

zejm

kouty," vyzní-

tíhne k oboru charak-

ternímu, o tom není pochyby, ale že jsem mlád a svétu podomilovníky a naturburše, a já nemohu zapírat, ben, dávají

mn

gustem zahraju, zvlášf s hezkou partnerkou. menších divadlech jsou pro herce takovou všeobecnou pípravou, na specialisty se vyvinujeme teprve v zralejším vku a na vtších scénách. Af se toho dokám ve zdraví !" vybízel k pípitku a hned potom uvedl zas

že

si je

také rád

s

Víte, první léta a zejména na

hovor na ženy.

Byl jsem nerad, že mi odbíhá, volání, o jeho

úspších v

budoucnosti jsem práv

nm,

nebo

o jeho spokojenosti v po-

o jeho

nadjích

a

zámrech do

nejvíce dychtil slyšet, ale on, jako

puzen vzrstající zálibou, ím více se blížilo k plnáruživji vzpomínal na rozmanitá milostná svá dobrodružstvíka, odhaluje ím dál tím smleji a odváinji podrobnosti nejintimnjší. Až mi pipadalo, že mnohé vci ani pravdou nejsou, nýbrž odkrýváním jeho chovaných

schváln

noci, tím

a

pímo

i

skrytých pání,

z

nichž jeho fantasie

te

labužn iní zažitou

skutenost.

ím

Mimo

víc se to útoky koketerie rusovlasé chansoniéry, velkých kulatých hodin pisunovala od jedenáctky k dominující dvanáctce, tím stávaly se svdnjšími, ba vyzývavjrafie

pan Gustav již na nickými posuny a gesty

šími, a

vybídky. Také

n zcela nezakryt odpovídal milov-

kudrnáek

tak, že s

nemohlo být pesvdivjší

hrdelním

r a

velikými

víky inil

pokusy o dorozumní, o piživení na spoleném kynoucím hodu, a ani jeho nejupejpavjší experimenty nebyly se strany pán Gustavovy odmítány, naopak v rozjaení a dobrém humoru s jistou zeteln projevovanou shovívavostí pijímány.

61

Na konec došlo již k veejnému kem v píin veee a nápoj. „Dnes

mi kamarádsky pan Gustav, „s tpipijeme na bratrství a spolu také, to se rozhned, kamaráde íšníku, ješt skleniku vína. S pivem

to natáhnem," pravil

ma holkama umí.

ujednávání s vrchním íšní-

A

si

!

je to plebejské!"

mne poctívá povdkem pijímám

Bránil jsem se velmi staten. Pravil jsem, že sice

jeho vybídnutí, abychom že

mže

si tykali,

že je s

mou nejpátelštjší úctou a oddaností, ale na žádný zpsob nemohu se zdržet déle než do dvanácti,

a že

být

jist

rozpotu, aby uznal, že te doba nejtužší že až bude po nich a setkáme-li se v Praze, milerád s ním posedím, že oslavím pi tom a po konec studií a zárove se revanšuji za dnešní veer že to proti

mému

práce, doba posledních zkoušek

—

—

dlouhém vyjednávání a vyvracení jeho domluv a svod a posléz

odrážení jeho

i

posmšk

útoných

a

výsmšk

a na

konec i podncujících podezívek a pohržek, že si pivede na pomoc blondýnu i brunetu a že spojeným silám neodolám, podailo se mi pece jen vymknouti se z jeho obklíení a dostati se šastn na ulici. Ale pipít na bratrství jsem si s ním

ped samotným odchodem výkupným

musil, to jinak nedal.

A

druhým

byl slib stiskem ruky potvrzený, že až bude po

zkouškách, natáhneme jeden veer až do kuropní, jak se pan

Gustav

s jistou zálibností

A jsem

usnouti. Stále vracely se

jsem

si

vyjádil.

se cítil velice unaven,

íkal, že jsem

nemohl jsem

mé myšlenky

té noci

dlouho

ke Gustavovi a stále

ml jinak s ním mluvit,

i

usmyslel jsem

si, že o píštích píležitostech budu odhodlanjší a útonjší. Nebyl jsem s ním spokojen, nebyl takový, jako jsem si ho

zaníceného, ctižádostivého, dobývavého. A jak je lehkomyslný, jak nedbá penz, jak utrácí Požitek je mu hlavní vcí, povolání až na druhém míst. Nebo snad je to jen první radostné opojení, první závra, že je zas v Praze, na dovolené, volný jako pták? Rozvažoval jsem znova a znova, jak jej prozkoumám, jak vykreslil,

!

68

zpytuji podstatu nynjších jeho

názor

a

zámr, na

vše se

ho otážu, a když jsem konené usnul, jeSté ve snách jsem byl stále v jeho spolenosti.

Druhého dne jsem musel tíii

že

Od Maxínka

strýek na obéd nepišel, nýbrž

že s i)ítclcm

abych pemohl jsem zvédél k veeru,

sebrati všechnu sílu,

hlavy a lenivost mysli.

Mauptem podnikl

poslal lístek, jimi oznámil,

výlet na Karlštejn, aby tetinka

odpustila, zítra že se najisto zve na bublaninu.

«S

VII. edl jsem s Gustavem zas už pátý den po onom spoleném veeru u Paslera. Pišel, že musím s ním, že objevil bájenou bytost, krasavici á la Nana a on že jí také tak íká, že až ji uvidím,

—

mi zatoí

hlava se

Zavedl v

nmž

mne do malé se

mladých íšnice

a nebude se

tehda hrálo,

lidí,

kde

již

mi

chtít

od

ní.

Novému eskému divadlu, do hospdky plné vtšinou student a

pivnice proti

ml

své místo reservováno a kde mladá

— Stáza se tuším jmenovala — jak jsme

usmála, rukou

mu potásla a hned se

Byla jako kyrys,

silná,

vešli, se

chystala pivo

na

mu pinést.

kyprá, bohatých, pizrzle rusých vlas,

neobyejn bílé, takka svítivé, tváe plné, hezké, se smlýma modrýma oima, trochu krátkým nosem, dráždiv pleti

nalitými rty a

svdným dlkem

v kulaté brad.

„Servus, jak se má, Nano?" oslovil

ji

dvrn

a štípl

ji

do

hrdla.

tém

Mla

po obnažené hrdlo, dráždiv bílé a plné, volající políbení, i vzadu mla svtlou halenku do cípu vykrojenu, a bylo vidt, jak roste jí vlas temi praménky zlatorudého chmý-

í

hluboko do bloskvoucího zátylí. jí íkáš?" ptal se mne, když odešla do

„Co

64

výepu

pro pivo.

Btulina boubelatá?" Byl bych lhal, kdybych byl ekl, že se mi nelíbí, nebyl jsem nijakž nevnímavý pro takové práv imposantnjší zjevy ženské, ale její pohled a její úsmv pipadal mi jaksi píliš kama„Je to

rádský a vybízivý, a to mi bylo proti vkusu. Naznail jsem to Gustavovi.

„Ncch

být," pravil,

,,to

není bez

Pozoruj, až vstoupí, jak všichni

Od rána je zde až pjde domu

pvabu, naopak: to mám rád! ji hltají. Ta táhne, kamaráde.

plno až do dvou v noci.

A

co jich na ni pase, !"

od rány Ta je umí odhánt Byl jsem ke Gustavovi dnes úmyslné vtlená ochota, chtje jej udržet v dobré míe, ba dostat jej do hovorné nálady. Pi!

Ale

zvukoval jsem mu,

ta je

!

odmoval úsmvy

prohozený nkterý

šprým, jen abych se nesetkal s njakou uzaveností, až se pokusím o vážnjší rozmluvu, jež by mi více otevela jeho nitro.

Stáza

si

chvílemi k

nmu

dvrném

oslovování

pisedala, on

jí

dával pipíjet a libo-

braní za bradu i pohrávání rukou dívky z lidu, jevících však i vypstovanou sílu. I já vplétal jsem se do hovoru, abych se Gustavovi ani Stáze nezdál zbyten upejpavcem a jevil dobrou náladu. Brzy po veei zalákal jsem Gustava do hovoru o Zolovi, o naturalismu vbec, o ruských realistech. Znal ze Zoly i vci, jichž já jsem dosud neetl, a horoval pro. Naturalismu vbec byl nadšeným pívržencem, a já rovnž jsem byl pro zanícen. „I v hereckém umní jedin má budoucnost," tvrdil. „Podat val si v

prsty jejích

jí,

hodn dkladných

postavu bez píkras, vyrvat

ji

pímo

ze života, neuhlazovat

ji.

Jak už se to dnes dje s nkterými figurami ze selských her. Vzpome jen Anzengrubra Takový Mitterwurzer na píklad nebo Martinelli toho pec znáš z Prahy jeho sedláka písežníka na píklad! Rozpovídal se o divadle. Mluvil o Lewinském a zvlášf o jeho truhlái Antonínu v Hebbelov Marii Magdalen, velebil Bauto je pravé.

,

—

—

.

.

—

meistra v nkterých realistických výkonech

Meixnera a jiné. Ani jsem si nezapamatoval všech jmen. Horoval, v nadšení picházel a když jsem mu pipomnl naše domácí síly, nejzanícenji mluvil o Kolárovi mladším a Frankovském. Dostali jsme se na dramatickou literaturu, a Gustav s ohnm i

65

vstil naturalistické drama, tak jako pišel naturalistický ro-

mán.

„Nieho se nesmí lekat, ped niím couvnout, v celé nahot musí podávat život i se všemi jeho stíny. Nesmí se bát ani hadr ani neestí, a umní herecké nastoupí pi tom také nové dráhy. Všecka lepenka, všechen dutý pathos musí s cesty a uvidíš, že ta doba není daleka. Já ekám, že Rusové mnoho dokážou. A Ibsen! love, toho zbožuji. Takový Krogstad A takové anebo takový doktor Rank, to jsou figury bájené takové jsou postavy práv vyjdou z dramat budoucnosti

—

! !

—

mým ideálem." Bylo ve

mn dosti píbuzného s nadjemi a pedpovmi Gus-

tavovými, ale do jeho zápalu jsem

ml

daleko.

Pedevším

hodn

byl

jsem divadla vzdálenjší nežli on a také pak ml jsem stále nco jiného za lubem. ekal jsem na pravou chvíli zaútoit na Gustava otázkou, zda se pec doopravdy obírá zámrem pejíti jednou k eskému divadlu, a snažil jsem se uspíšit ji nenápadnými pochlebnstkami, vydražujíneznalejší, a

cími k ješitnosti.

„Máš veliký smysl pro

život,

prohodil jsem mezi jiným. „Život, lidské

dokumenty

—

dovedeš

dobe

to je jediná studnice pravého

hereckého talentu," vydráždn zahorlil. se

do života a necouvám ani

odpozorovávat,"

ped

„A

proto též vrhám

jeho spodními vrstvami.

drama práv z nich musí rst. A pak bude odzvonno papírovým hrabatm a vévodm na jevišti." „Jsou mi také z duše protivní," svdil jsem. „Nové drama zasadí ránu i výpravným hrám, které jsou koistí a oporou pouhého komedianství a všecko hlubší utlaují.

Nebo

naturalistické

Te

jsou ve flóru ty slátaniny, a nenastane-li obrat brzy,

nám

stánky Thálie znenáhla v cirky. Jak se

mže

zmní

herecká

maše uplatniti?" „To jsou figury nadité uvnit starou romantikou a natené na povrchu módním lakem exaktních vd," vpadl jsem mu do individualita v takové slátané

noty.

06

„Jak by ne," souhlasil horliv. „Proto práv k budoucímu

divadlu vzhlížím jako k spasení.

Mj talent žízní, ano prahne,

z masa a krve, inteteba sešlých, ale s bohanco podobného jako má passe u žen.

kamaráde, zrovna po interpretaci postav resantních studií lidských, individuí

tou minulosti,

víš, je to

po existencích prošlých rznými sférami a zas po zjevech pathologických chtl bych si zahrát takového Krogstada to bys koukal, jaké linie bych mu dal, nebo takového Ranka

— —

:

mám

odkoukány takové exempláry."

„Naturalistické drama," pronesl jsem, sleduje ustaviné ces-

tiku k svému

cíli,

rev v postavách

i

,.

nabude, jak pirozeno,

i

lokálnéjších ba-

v prostedí. Pestanou šablony.

eský

herec

bude musit tvoit eské postavy, eské sedláky, eské dlníky, doma bude musit studovat, bude musit odlišovat postavy z rzných konc své vlasti. Mám pravdu nebo nemám?" „No ovšem, vždy ta otázka se na píklad v mnohých listech už dávno ventiluje," prohodil Gustav na mou úmyslnou po-

známku dosti nedbale. „A ty pec pejdeš," ,,

samozejm,

není-liž

vyrazil jsem nyní rovnou na pítele,

zane hrát v Národním, k eskému jevišti, pravda? Ty pec svou prpravu na nmeckých jevišaž se

tích neprotáhneš

snad lehkomyslné ješt na nkolik let?"

na

i

pátelsky a srden pi té otázce, ale pozorn, aby mi neušel její dojem na nj. „No vedereme," pronesl, vida muj zpytavý pohled, ale hned dodával, uznamenav, že mi to jeho ,,vederemo" nedostauje „To se rozumí, že se vynasnažím. Kamaráde, když si vzpomenu, jak ped lety sám jsem vzel v romantismu po uši, jak jsem byl vycpán weltschmerzem a staromódní sentimentálností! A ty slátaniny, co jsem psal! A co jsem v nich vidl! Když si vzpomenu na ty své dramatické pokusy! Na takový

Hledl jsem

—

—

svj „Zmaený

— No, boty,

kamaráde, uinné boty! Ale nechme toho," dodával s šelmovským úsmvem, „tys byl taky romanticky zabarven ve svých prvních experimentech nezapírej! A pathetická musa To to dunlo prsním hlasem! Však já vím. Však mi Maxínek poslal první tvé otištné život"!

—

!

verše."

07

.

Nebyl mi milý ten obrat proti

mn,

ale

nedovedl jsem ne-

úsmv úsmvem. Ostatn

hledl jsem na ty své první pokusy také vskutku jako na dávno pekonanou periodu. Po nových proudech se obracela má duše Postehl jsem ovšem také, že je to odboení na vlastní Gustavovy mladické pokusy, i ten afront proti byl vlastn uhnutím mému útoku, ale byl jsem pevn odhodlán obnoviti jej, jen co si odbudu doznání nynjšího svého stanoviska proti svým mladistvým prvotinám. Neváhaje vyznal jsem upímn, jaký obrat se udal v mých názorech a v mém hodnocení, a Gustav pijímal mou konfesi oplatit

.

.

mn

s

oividným uspokojením.

„No, kamaráde," vybídl, „zapijme svá chlapecká poblouzení

!"

Piukli jsme si bez zdráhání a Gustav, dopiv do dna, zaukal na Stázu a když pišla, pinutil ji usednout a úton ovinul ruku kol jejích ramen. „Dív nás uily a svádly knihy, te nás uí život a svádjí hlavn ženy, kamaráde," s úsmvem pronášel. „Ty jsou nejlepší školou, vedoucí od dtinského sentimentalismu a nadouvajícího se romantismu k zdravým úkojným zídlm realismu a naturalismu."

„Puste, puste," hartusila Stáza vyvíjejíc se z jeho objetí. „Slyšíte, volají na mne." Rázn, ale se smíchem se mu vymkla a uchopíc dopitou sklenici, odkvapila s ní k výepu. „Však se nebudeš vzpouzet, ty gigantíku," víc pro sebe a pro mne prohodil Gustav, než aby to ona zaslechla, „však ty mi neujdeš, nádhero!" dodával už zcela jen pro nás dva. „Což ty," obrátil se na mne, „tys teprve v nejnižších tídách té školy a plný zdroj t ješt eká. Ale okusíš ho také, jsi na prahu samostatného, volného života. Musíme si dopisovat, kamaráde, souhlasíš?" Stiskl jsem upímn na souhlas podávanou mi pravici. V hospdce bylo v tom ase jako v úle, hostí dvakrát tolik, než když jsme sem vstoupili, vtšinou mladý svt, a nebylo

—

68

pro trochu zkuScného pozorovatele pochyby, za kým se sem táhnou jak jepice za žárovkou. Ztepilá, kyprá ,Nana' zde záila a rozehrivala, dráždila svými pohledy a úsmévy, nadnášejíc své mohutné boky, koketujíc

pohyby svých oblých ramen, nahých loktu a svdné svítivé šíje. Byla si védoma všech svých kouzel a užívala rafinované i

každého pozdvihnutí

se sedadla,

zakroužení sukné, ba hra-

vého upravení zástérky, každého doteku svého úesu, každého schválné rozbujnéného vykroení, každého šelmovského zavolání, hlasitého

žádostivosti po

te

zasmání

i

pvabné déve

výkiku k rozncování Na pomoc v práci mela kuchyn, které sbíralo prázdné

bránivého

své bytosti.

ješté nevzhledné

z

sklenice a dávalo je plnit, aby ,Nana' je mohla jen roznášet a víc pozornosti

vnovati hostm,

z

nichž

nkteí

velmi po domácku, ale žádný neodvažoval se

se zde chovali

pece

tak

dvr-

ného tónu jako Gustav.

Ml

tu svou výsadu, to bylo oividno,

jiný se odvážiti a i

pímo

okázalé

nesml,

pízn

mohl

si

dovoliti,

eho

a bylo patrno, že to vše z dobrovolné

Naniny,

s

jejím svolováním, ano až

provokováním.

Napadlo mne teprv pozdji, jak si dobyl tak rychlého úspchu? Hezký byl, pravda, peníze ml, kavalírsky vystupoval, smle a úton si poínal, ale nejvíc, zdálo se mi, psobila tu jeho interesantnost jako herce

— nebo

netajil se

svým

po-

voláním nikde a poznal jsem hned, že ani ped .Nanou*. ba prozradila se, že zná jeho fotografie v kolika rolích. A kdo

—

ví,

jakým nimbem ješt obestel svou bytost

jemi odemkl

ertv v

vítzn

chlapík!

víko k tresoru

Te

její

a jakými

nejvyšší

nad-

pízn

po hypochondrii a úzkostlivosti jist

nm ani stopy.

Než tyto reflexe nedaly mi zapomenouti na mj zámr. Prve uhnul, ale pi druhém útoku budu houževnatjší. Také nálada bude píznivjší, zmenší jeho bdlost a obratnost! Dopíjel již pátou sklenici a objednával si láhev mlnického. I atmosféra pomáhala rozpalovati. jedno okno bylo po-

A

oteveno, nestaily tabákový

dým

a

horko se provalit ostatn ;

69

bylo dusno

i

venku, na dvorku zdmi obehnaném,

kam

vyhlí-

žela okna lokálu.

„Zdalipak

pímou

te

ješt

nkdy

píšeš?" vypadl jsem na Gustava

otázkou.

„Ach, kdež," nedbale prohodil a máchl rukou, vypouštje modrý dým zapálené práv viržinky. „Te žiju své scény, jak je zkombinuje mé mládí a osud, má žhavost a rozmar náhody. To je lepší dramatika než soukaná na papír z myšlenek na smrt a škarohlídství na svt." s úsmvem. „Te se už pedasného konce?" „Aspo ne takového, jako dív. Akoliv s dlouhým vkem ani te nepoítám. Híchy otc se mstí, a nkdy v tak notné kocovin vycení na tebe zuby myšlenka na tak nenadálé, potm-

„A

lépe

ti

jde k duhu," pipojil jsem

nestrachuješ

— ale nechme toho, to jsou pošetilosti — nanme z jiného." Vtom picházela práv ,Nana' nesouc víno, ale ne mlnické — omlouvala že ho nemají — ale co pináší, je prý také šilé

sfouknutí

se,

to,

dobré, uherské, a že

mu

„Zvláš když budeme

jist zachutná.

miláku," prohodil Gustav a hned pisednout. ji Ovinul jí ruku kol pasu a piklonil ji k sob. „Tak se napij první," vybízel ji, naliv sklenici, „a pines potom ješt jeden pohárek pro mého kamaráda tady," dodával s úsmvem, na mne pokynuv. Nevím, jak se stalo, ale posedl mne v té chvíli nápad, využitkovati toho momentu pítomnosti ,Naniny', vydráždit ped ní Gustava k odpovdi. „Ach, dkuji, sleno," pravil jsem rychle, „já nebudu píti vína, jen zstate, prosím by víno neposloužilo, nejsem mu zvyklý a nenalézám na záliby nenamáhejte se tedy a radji domluvte tady píteli Gustavovi, aby své umní dal do služeb eského divadla vždy je ech rodem, syn eských rodi ." „Nebudu se nikde o nic ucházet, nikam se tlait," prudce mne perušil a v tvái zejm zrudl. „Až se bude o vdt, pít spolu,

zadržel ,Nanu', pinucuje

dvrn

— mn

nm

—

—

.

70

.

mn

najdou mé sami.

A

nejpednjší na ten as, aby se o mné védélo, to si pamatuj! Dobýt si nejdív jména v cizin, na to se u nás dá. by to byl nesmysl Nové zaátky Kdežto pak to musejí být a budou jen další úspchy nebo zaujmu hned pevnou posici, openou o vyhrannou již ta starost je

Te

—

I

!

—

individualitu a uznávané již výkony."

To

Mluvil na konec prudeji ješt, než zaal.

každý, kdo jen

trochu divadlu rozumí, musí prý schválit toto jeho stanovisko.

,Nan' musí prý být

jasno,

sedstvím lokálu. Ale

sem

chodí, každý

jí

a

akoliv

s

divadlem souvisí jen sou-

herc, kteí

se zeptá kteréhokoliv z

to potvrdí.

—

" dodával „Jen se zeptej, miláku," vybízel ji, „a ostatn obrácen k ní, „pouze do sousedství divadla je t škoda! Ty, gigantíku, se dostaneš na prkna, musíš se tam dostat, ped rampy, taková nádhera' podívej se na ni," a obrátiv se na mne pejel jí rukou od šíje pes ramena a plné paže. „Kdož

—

,

ví,

ješt nkdy hrát se mnou? Známe takové nedvivé neusmívej. Tvých pohledu a

,Nano', nebudeš-li

pípady

úsmvu

—

jen se

zakouený

bylo by škoda jen pro

,Nana' nedovedla zakrýt, že

jí

lokál

lichotí tyto

jen odbývala výrazem a gestem, které

mly

." .

.

a

na oko je ei, naznaovat: dob,,

mn

e, dobe, mluv si, mluv, když t to tší," a ve nebylo již pochyby o tom, že Gustav nepronesl ped ní tchto narážek a poznámek po prvé, naopak, že ji jimi vydražuje a pivabuje. „No, nemohlo by to být?" obrátil se s rostoucí živostí na mne,

ani

m

chtje pímti k souhlasu; „fysických pedností má až do nadbytku a temperamentu! Kamaráde, to já dovedu posoudit A vždy jí ostatn jiskí z oí ze rtu, srší z celého tla, jen se na ni podívej, jak záí. A nmecky umí perfektn, vždy

—

—

i

byla dva roky ve Vídni,

vi?"

obracel se

pímo

o

její

dotvrze-

nebo byla po ní sháka od jiných stoki. a jen se šelmovsky zasmála na Gustava a ní, ale

.Nana' tou chvílí se pozvedla,

mn

s nho po rozjiskeným pohledem hodila, a svtlá blza kmitala až v popedí u výepu.

,.To se

musí tak trochu nabrat," obrátil

se na

již se její

mne Gustav

s

d- 71

vrným úsmvem,

když

už byl klidný, ale tváe Pil a

to

dobe." Tón jeho

ješt zrudlé a

oi se mu leskly. úsmv, jako by

odešla,

ml

kouil rychle, a rty

„dlá

mu nkdy

jí

zaškubl

v nitru se nco píjemného ozývalo, s ím se však váhá vytasiti. „Ostatn, kdo ví, co se nestane," vyklouzlo mu z nich jen po chvíli a

„A

co

úsmv

zahrál v celé tvái.

ty taková houžev," pravil pojednou živ, ale s vese-

jsi

lým pohledem v oích, „poád na mne dorážet

s

eským

jeviš-

tm? — Vykej Jakpak dlouho jsem u divadla? Co znamená tyi, pt let? — Neznepokojuj se tím, jako já se neznekliduji. Život te mám ped oima, u pramene jsem a žíze je ve mn — kamaráde — prahnutí zrovna Vždy eho jsem do!

!

— Rozpome se jen na mé

smutné dtství, na mé pízraky smrti! A te

sud užil?

—

pošmourné, úzkostné jinošství s najednou u plného proudu života, sám v první boui své tou-

hy

a síly

.

a strhne

ným

.

.

Pokej, oteve

se

ti

také

dokoán

jeho vlnobití

t. Jen se nestav tak umoudelým, tak chlad-

." .

.

„Dokonce

se

nepetvauji," pravil jsem, „nehraji

svatouška a nejsem jím také, nejsem, jak

dobe

pec

na víš!" dodával si

jsem s úsmvem. „Ale v takové povýšené stízlivosti a rozvážnosti se nkdy jevíš!" odvtil zvesela a zahrozil na mne prstem: „Ty podšívko, ty vodo tichá v hlubinách ti to ve také A já jsem pesvden vyzpytoval jsem to sám na sob že v synech vyrostších bez matky, bez její lásky, jest zvýšenjší touha po žen než v tch, kdo rostli ve svtle a teple mateské lásky.

—

—

!

—

Je vystupována ta touha v nich, jsou lanjších srdcí, ponvadž víc v dtství ta srdce práv hladovla My, kteí jsme .

.

.

nebyli tak milováni a sami tak nemilovali v dtství, milujeme

72

pak boulivji a náruživji v život. Hltavji se sytíme. Neklidnji, neuspokojivji žijeme. Však to poznáš na sob, kamaráde !" „Možná, že když budu sdílet tvou teorii," pronesl jsem, voliv schváln slovo „teorie", nebo znal jsem již dobe, že zaíná se nejradji a nejhorlivji ,teorisova, když víno rozvazuje

jazyk. Ach, bože, kolik .teorií* o pátelských veírcích jsem již

vyslechl

„To není

ení

sám

i

teorie,"

si

vytvoil jako nové objevy.

zatepal Gustav živé hlavou,

zkušenosti. Dojdeš k

nmu

jisté

sám.

A

,,tof pesvédzvláš u détí,

které rostly jako samotái, bez bratr, bez sester, strhují se

pak tylo utlaované, nevybíjené poteby lásky v divokých a nkdy boukách, v nerozvážných, ukvapených srážkách, pi nichž obzory smysly jsou zažehnuty rudými

nebezpených

i

lidí a mohl jsem mnoho srovkdyž zrovna vášnivé jsem pemýšlel o sobe a zpytoval ." leckteré podivné zjevy u sebe a hledél si je vysvtlit Nebylo pochyby: piblížila se Gustavovi jedna ze chvil, kdy srdce pekypuje dvrnostmi a podléhá touze konfesí, ale mne neshledala naladného a trplivého. Jako nedávno u Paslera, ml jsem píliš také na pamti píští den a vše, eho si ode mne vyžádá. Houstnoucí ovzduší lokálu nijakž nepidávalo ochoty, a takž jsem radji dív než pozdji upozornil, že bude as pomýšlet na ,pana Navrátila'! Odehrálo se cosi podobného jako o poslední schzce, jenže

ohni

.

.

.

Jsem dobrý pozorovatel

návat,

.

.

mn

nkterými variacemi Nejdív prudký protest, výitky filistrovství, výsmšky a úšklebky, parodování mých protest, ale pak náhle obrátil a zaal jinak manévrovat. Snažil se zdržeti mne dvrnostmi

s

z

posledního hodu se chansoniérami, jak prý

je

skvostná po-

dívaná na tu aristokratickou blondýnu, když labužn srká víno.

asy

Oi pive

—

— má

prý krásné, dlouhé a na podiv tmavé

hlavu nazad zvrátí, bílé hrdlo vypne, ale nejintere-

santnjší

je,

jak

pímo

požitku

špika protáhlého nosu

se v

tom labužném

zahne a zahrotí, takže nos se ješt prodlouží,

tom projevu je prý tolik rafinované smyslnosti. ertovu holku byl vínem pímo ulil.

a v

,.Však

mne druhého

A

dne, kamaráde, bolely vlasy

že

— to

by tu se ne-

pokojíku jsem vyspával po tom pebytku všech dar révy a lásky... Ale jak se íká: .Raum ist in der kleinsten Kammer fiir den grossten Katzenptej.

v takovém miniaturním

jammer.'

Tet

jsem vzkázal, že jedu na Karlštejn."

79

„To jsem

se již doslechl," pravil

jsem

s

úsmvem,

píšt

„a

se

též zase dovím, jak to dopadlo dnes," dodával jsem a povstal

pi

tom.

„Ale se," tlail mne zpt, „ty jsi zrovna fanatik práce, to je mladická chorobnost ješt. Práce není zajíc, aby ti utekla, práce poká, drahoušku." Poukázal jsem na svou situaci a na jeho. On že je na fériích, já

v

dob

posledních zkoušek, nejtužší práce, a že bych zítra

odpykal, kdybych se dnes zdržel

pizval a hodinu

aspo mne ješt

— ale on ,Nanu' na pomoc

si

Byl rozjaen a chrlil ze sebe divadelní historky, vtšinou dobré a psobivé, ale zjevn vybájené, kterými oslaboval dobrý dojem onch. i I ,Nana' byla v nejržovjší nálad, piukovala si se mnou, domlouvala, abych pokal, že ješt pjdeme do kavárny, ale já použiv chvíle její nepítomnosti, vytratil jsem se, Gustavovi

ani

zdržel.

sbohem nedav.

Jinak bych spojenému úsilí sotva byl unikl. Byla bezmála plnoc, když jsem se dostal dom. S Gustavem jsem byl ješt mén spokojen, než když jsem onehdy pišel

od Páslera. Ale již jsem nekul zámry, jak píšt s ním proa vynasnažím se jej vyzkoumat, naopak jsem si umioval, že se již nedám jím zlákat veer do žádné hospody nebo šantánu, nebo shledával jsem, že by se mi tím sotva objevil nový rys na jeho bytosti, a njaké domluvy nebo pemlouvání z mé strany by se jist u nho setkaly již s pímým odbytím. Je v dob „plného prahnutí" a je „u pramene".

mluvím

A svdomí Byl jsem davosti si

konejší .teoriemi*.

pesvden,

njaké jsem

toho

jsem, že

se

že jej prohlížím dokonale, a další

pímo

vzpíral.

vdom, že pohlížím na mne ekají zápasy, ale

život

zv-

Bylo pravda, a byl jsem

písnji než

on,

byl jsem proniknut

vdl

pevným

odhodláním pekonati je a pracovat, probojovávat se krok za krokem k stanovenému cíli. Takový mladický zápal ve tehda byl, který mi vzdouval hru sebepeceováním, ve kterém povyšoval jsem se nad Gustava. Dnes ovšem hledím shovívavji a vidím mnohem dál.

mn

74

vílí.

^^^^Q

yly zcela

zbytený obavy,

že se

\Wj/^nL njakým svodm Gustavovým

k

budu musit vzpírat

optnému veerní-

fM^^iWi m»^' pobesedování hospodskému. Nevyhledal mne, > "^ nepsal mi, nevzkázal mi nic po Maxínkovi, a o dvo<

jím ješt nahodilém setkání v

byt

staré paní dával sic okázale

najevo kamarádskou srdenost, prohodil, že se musíme zas

jednou

vdt, není

sejít, .slézt a

ale

o

poklepat

si',

úsmvem, že mi dá íkal jsem si sice: uvnit pece pocioval jsem

dodával

s

vybídnutí žádného nepicházelo.

stát,

ba

je to tak lip, ale

hokost, že tak zhola nedbá o sejití. ,Je mlký lovk,' vyítal jsem mu, .jako dubnový den.' Rázem zahoí, rázem zapomene a zchladne.

Má

v hlav jen ženské, osedlala

snad rusá, kyprá ,Nana' anebo zas už Zatvrzele jsem o

nm mlel, ani

jiná.

si

ho nkterá,

Vtroplach

je!

na to jsem se nezeptal, byl-li

už u staré paní na obde neb na veei, nic, nic, aby vidli a on se dovdl, že nedbá-li on, nedbám ani já, že jsem vbec zlhostejnl. I v tom poínání bylo mnoho mladicky nakvašeného, jak jsem pozdji uznal, ale pispla k té podráždnosti také doba zkoušek,

stupované práce

a

myšlenek na budouc-

nost.

Bylo koncem ervence ke druhé hodin, asi týden ped poslední zkouškou stará paní byla s Maxínkem už druhou nedli ve Všenorech na letním byt zárove se snachou a

—

jejími

dtmi

— když Gustav pibhl ke mn, chvátajícímu do

Akademického tenáského spolku,

z

druhé strany Spálené

75

:

ulice naproti a beze všeho

úvodu

a pozdravu, chytiv

mne

za

rameno, vyhrkl

„Tak už jsem našel zas „Copak se ti ztratila?"

,Nanu', ale dalo to práce,

love !"

pravil jsem, rázem zapomenuv na všechnu dotenost a reservovanost, již jsem chtl dáti najevo, naopak nemoha potlaiti úsmv nad tím, jak tak znenadání svou novinku za horka vyklopil. mne pepadl a

mn

„Ty

nevíš, že zmizela z ,Petrovické'?

nevdl

kam. Ani

píbuzné

Pry

a ne a ne

Prahy byla

„A kdes

ji

istá jasná, nikdo

mn neekla pravdu. Kvartýrské namluvila,

že pojede navštívit z

—Z

konen

!

!

ji

Jako by se nad ní voda zavela. najít

!"

vypátral?"

—

V Chuchli jsem byl s kolegou jedním, „Náhodou, pomysli náhodou ji zahlídnu v zahrádce blízké restaurace." !

„Jako hosta?" „Ne, íšnicí tam

povídala, že hostinská je její píbuzná,

je,

teta vzdálenjší. Ale ono v tom bude

njaká

nco

jiného. Co,

ješt nevím, ale te tam jedu. Parníkem! Mám Poje se mnou, kamaráde." „Ani pomyšlení," odepel jsem až prudce. „Nemohu ztratit ani pl hodiny, neku-li pl dne!" dodal jsem mírnji. „Tedy na shledanou! Odpus, že spchám. Však ti o tom ješt nejvyšší as.

dám

zprávu, co a jak

Stiskl

!"

mi ruku a odkvapil. To byla poslední

toho roku od

nho

Za týden odjíždl jsem niny k

píbuzným

slova, jež

a

z

Prahy k tet do U. na krátké prázdnastoupil jsem dráhu tech-

zaátkem záí

nického úedníka v cukrovaru. Zapadl jsem do nového svta, jenž zaujal na první

mou

jsem

zaslechl.

as všechnu

bytost.

Gustav

sešel s oí, sešel s mysli.

Zprávy mi žádné nedal a

já

také žádné neekal.

Maxínkova, jejž mi poslal do nového mého psobišt, zvdl jsem pouze, že ,strýek Gustav' za nimi do Všenor nepijel, jak bylo smluveno, ani že jim nepsal, a že babika se proto na nj doopravdy hnvá a na nedávný list, který od nho

Z

76

listu

pišel a jímž zprávu dává, že

je v

Mariboru, ani na gratulaci

vbec nehodlá. obmkí," dodával Maxínek v dopise.) Tšilo mne, že si na mne vzpomnl a umínil jsem si mu odepsati, ale proud kampan zahrnul mne tak vehementn a strhl mne s sebou, že jako mnohé jiné tento múj zámr, den ze dne k svátku prý dosud neodpovédéla a odpovédét

(„Ale za

as

se

i

zstal neuskutenn. Dal jsem se s jakousi zálibou, ba zápalem nésti rozpoutaným proudem nepetržité práce, v níž stroje i lidé slili se v jednu sílu, jež vzbuzovala v poátcích múj úžas i obdiv, jejíž mohutnosti a výkonnosti jsem se koil v hrdém a blaživém pocitu, že jsem také. by nepatrnou, její složkou. Cit povinnosti, dojsa odkládán,

chvilnosti a krajního využitkování

asu

a víra v urení a spasnost práce se ve

se ve

mn

mn tužil a Šíil

utvrzovala a roz-

hoovala do krásných svtel. A v tchto dobách poáteního zápalu, kdykoliv se mi kmitla vzpomínka na Gustava, vyvolaná teba jen divadelním referátem neb zprávou o pokraujících pípravách k otevení Národního divadla, ím dál tím nepíznivji jsem posuzoval jeho rozhazovaský a volným asem plýtvající život. Nemá dost vyvinutého citu povinnosti a sebekázn, vyvozoval jsem a v duchu jsem se nad nj povyšoval. Zapomnv k své lítosti na Maxínkúv svátek v íjnu, konejšil jsem výitky z toho jiných opominutí útchou, že o Vánocích podaí se mi vyjeti si do Prahy na dva dni a tam všechny dobré známé navštíviti a jim vysvtliti, co znamená taková kampa a zvláš první se svými silnými dojmy, a v nitru mlai

i

dicky jsem se tšil

již na ta líení. Tenkrát jsem ješt nepocioval útisk a železných pout tech-

nické služby tovární.

Na Štdrý den

a Boží

hod jsem

skuten

dostal dovolenou;

práce v továrn se na ti dni zarazila.

Hned po svém píjezdu jsem

šel

jsem se poklonit staré paní, kterou pípravách vánoních, ale která

zastal v nejpilnjších

nicmén velmi vlídn mne pijala. Vykládala hned, že Štdrý veer trávívají u syna, kam po veei picházívají i

te pro-

77

vánoky že obstarává ona sama pro všecky. To nedá vzít, a že kdyby nepekla o Štdrý den vánoek, ani nepipadalo, že jsou svátky. Na dotaz po Maxínkovi

fesorovic, ale

že

si

by

jí

mj

pomáhat tetice Bert strojit stromeek, k tomu pimla. „Dlá vám strašn starého ten hoch a tyhle vci prý všet na stromek cukroví a etzy už pro nho nejsou. Tak se podívejme!" dodávala s údivem, v nmž však bylo spíš pousmání než nelibost. Po knihách prý je ješt vtší blázen než loni, a o prázdninách jen samý brouk a housenka, a kdyby prý jen to, ale i salamandry a ještrky vám nosil dom „a to víte, já se takových prevít štítím," poznamenala a všecka se zatásla; „a nebýt aspo trochu ohledu na mne," dodávala, „snad by vám ten kluk Brrr! i žáby dom nosil a kuchal. On syn Tóna si také dlal sbírky, když byl student, ale všechno brát do ruky, po všem se hnát a v bahn se šárat to pece ne, a tenkrát jsem si všechno ani ješt tak neošklivila jako te." Slyšel jsem rád tyto zprávy o Maxínkovi, nebo jeho náklonnost k pírodním vdám mi byla sympatická, ale na útchu staré paní jsem aspo poznamenal, že te v zim je pokoj od všeho živoišstva, ale ona velmi vážn mi odvtila: „Ano, je, ale jen proto, že já jsem se do toho vložila. Nebýt toho a trpt mu to, mla bych v pokoji celé akvárium a snad chov pavouk nebo kterého erta. Tomu jsem zabránila, ale zato mám v komoe dv bedny kamen v pokojích já mu to netrpím, to by bylo prachu, rány boží Kameny špendlit ani kuchat nemže, tedy neíkám už nic, a taky profesor jako ze a Maxínkv poruník mi ek', že je dobe, když hoch má pro nco zálibu, jen aby nezanedbával pitom latinu a etinu to víte, to je zas jeho, jako zev, koníek." Abych starou paní nezdržoval, nebo postehl jsem, vlídn hovoila, že pec jen man po dveích do kuchyn pošilhává, navázal jsem hned k tomuto jejímu vypravování poznámku, že se na hocha velice tším, a aby byla tak laskavá a poslala jej ke nm, hned jak se vrátí.

odpovdla,

že šel

ale že jen stíží jej

—

—

—

—

—

—

— !

—

—

—

a

78

Pipovédéla to velmi pátelsky a já povstav pál jí veselých svátku a porouel jsem se. „Jen abych prý ješté pišel," zvala mne stará paní, že jí musím

dkladné vypravovat,

jak se mi ve fabrice

líbí

— dnes všecko

že bylo jen tak na skok a na rychlo. ,.

Pokejte,

ješté

vám musím

k Ježíšku," vzpomnéla

vídám," dodávala

s

si

ukázat, co jsem chlapci koupila

pojednou. „Ale ani muk, to

úsmvem, vedouc dobe,

že

jí

vám

po-

nepokazím

pekvapení. Pinesla z druhého pokoje pékné vázanou Schódlerovu „Kniji poznamenala: hu pírody" a ukazujíc A po tomhle ješté víc," dodávala, ,.Po té už dlouho stuné. vybalujíc složenou soukennou látku. „To má na kalhoty a vestu. Parádník vám je, že jsem to tak jakživa nevidéla. Však Ale te je to ješté jsem vám íkala jednou, pamatujete? si piplácí? Víte-li pak, on na šaty horší. že Je to bloud hlavatá, co? Ani od krejího nechce mít nic vyspraveného! Kluk trnáctiletá, ani ješt ne, a myslí, kdoví, ím už není. Pišel on na nápad achrovat s tmi svými brouky, motýly a kameny, a co vyachruje, mi odvádí. Co tomu íkáte?" „Snad bude jednou obchodníkem s pírodninami," prohodil jsem s úsmvem. to zarazilo a urazilo ,,Když vám to udlal po prvé, tak vte mi a just a just jsem nechtla povolit. .Copak ty budeš mn, babice, nco naizovat, nebo dávat najevo, že t njak zanedbávám, že nevím, co se sluší a patí?' Ale na konec pišla dcera to víte, jak ho má ráda a taky zet, a pimlouvali se za parádníka. To on už milý Maxínek se za schoval a udlal si z nich orodovníky. Profesor mi mezi tyma oima íkal, ho jen nechám, že není na škodu, když hoch má trochu pýchy v sob, a ten jeho nápad abych mu nevykláuvažoval a že ho shledal dokonce origidala ve zlé, že o nálním. Považte si! A že je z toho vidt, jak tuze hochovi na tom záleží. I tak jsem tedy neíkala nic, a když tedy ten parádník hloupá mi te ješt njaký ten z achru uhospodaený zlatník pinese, tak se vám spíš jen ješt usmju jeho umínné

mn

—

—

—

—

mn

—

—

—

n

a

nm

79

abych se

pošetilosti, než

zlobila.

vyachrovaný groš uložím

To

se rozumí, že

mu

ten jeho

— vždy mi ho není teba, ani když

mu pidám njaký ten oblek ron, a

o víc nebží, to je k smí-

chu — ale jemu to nevyklopím. Pkn pod poklikou to ne-

mu

chám, není

vskutku na škodu, když se

to utratil v mlskách.

S prosím

caru.

vás,

si

než kdyby

nutí, lip,

pitom

krejcar ke krej-

— Co,

vy tomu íkáte?"

svdí o jistém úsilí, o jisté, eknme, energii," jsem upímn, nebo tak se mi to vskutku jevilo.

„Má svou „Co

se ukládat

stránky já zas na to koukám, já a dcera taky,

té

„Rozhodn pravil

A uí

to

palici, to je pravda,"

pisvdiv

umíní, za tím jde a to provede.

pošlu, jak jen pijde.

neíkejte, co jsem

„Vždy to

ekla

stará paní.

— No, já vám ho tam

Promite, že jsem vás zdržela. on by se ervenal."

vám svila

—

chápu, milostpaní," pravil jsem s

A

nic

mu

úsmvem a odchá-

pál jsem ješt jednou šastných aby stará paní vyídila má poruení

zeje tentokrát už nadobro,

svátk

a vyprošoval

si,

jak u pana syna tak u paní dcery.

mn

pišel ješt ped druhou hodinou. Vešel raMaxínek ke dostn, ale ne pekotn jako jindy, v pelivém veskrze úboru, pevn a dlouho tiskl mi ruku a dychtiv se mne ptal, jak se

mi líbí v mám.

mém

Jeho vzezení

povolání, jak život tovární, jaké

i

jeho

zpsob inily na mne

dojmy

nho

z

dojem, že za

tch

nkolik msíc, co jsem ho nevidl, njak zvlášt vyspl nad svj vk. Jakýsi vážný rys odhodlanosti a pevné vle se mi zrail v jeho tvái, a nebylo to nikterakž jen zdání vzbuzené vypravovala stará paní. Zuritl dojmem toho, co mi o

nm

výraz jeho tváe tak, že dovedl jsem si Maxínka pedstavit, jak asi bude vypadat, až zmužní. Vlasy

dobe

ml

již

delší,

než jak dosud nosíval, uprosted peliv rozdlené a prost, ale dbale sesané; tmavší než vlas oboí mu ješt ztemnlo, pohled oí zbystil a zesoustedil se, nos se malounko protáhl, rty pevnji semkly, brada zvýraznla; tváe byly mén plné a pibledlé. Zrovna

80

perod

že by to vše byl pouze

to byl, jenž

mj

nepipouštl pochyby,

osobní dojem. Nezatajil jsem

mu

toho a on byl tím potšen. Vypravoval mi, že ve Vienorech seznámil se se sextánem malostranského gymnasia Dyrhonem, náruživým entomologem, zbhlým však i v botanice, nerostopise

paleontologii, majícím vúbcc

i

neobyejný smysl pro pí-

rodozpyt v nejširším smyslu slova, a ten že rozdmychal planoucí v ném jiskiky záliby, rovnž pro vdy pírodní. Spolu podnikali výpravy na brouky a motýle, sbírali kvtiny, chodili

do skal a do lom, brouzdali se ve struhách, rybníkách a tních. „Já už od toho neupustím," prohlásil mi Maxínek rozhodn, „jako Dyrhon jsem pevn odhodlán úpln se oddati pírodním vdám. Navštvujeme se, on má doma mikroskop, jeho tatínek je zámožný a inteligentní kupec a peje tomu." lámal se ješt a I hlas Maxínkúv pozbyl dtského zvuku; peskakoval, pec v kehkosti jeho ozývala se z nho odhod-

a

i

laná vle.

Mne její

hochova

ta

pemna neobyejn

rychlý postup

pímo

v obdiv

zajímala

i

tšila a ten

mne uvádl. Jméno „Maxí-

nek" už mi nechtlo ani na rty a „Maxi" mu íkat, bylo mi tak njak podivné a nehodící se, i nebylo-li možno vyhnouti se oslovení,

pomáhal jsem

si

kamarádským: „poslouchejte,

píteli".

Nechal jsem hocha úpln se vypovídat, vida, že je mu to nejen úlevou ale jistou radostí a pýchou, že mže ukázat, jak poi

kroil,

duševn

„V tom

je

povyrostl.

mže

vždycky výhoda, ba

pesvdiv,

„sezná-li

má

se

íci štstí," pronášel

možná záhy, k emu lne, pro múže-li za tím jít a tomu hovt."

lovk

co

zálibu a schopnost a jist, že to jsou vlastn slova toho jeho staršího jsem Byl pítele, Maxínkovi vsugcrovaná, ale pesvdil jsem se zplna

co

o jeho

„Vy

pesvdení.

jste také

vdl

hned na

reálce, že

budete studovat na

mne Maxínek otázkou. u mne to pec jen bylo trochu

technice chemii?" obrátil se na

jinak. „Ano," pravil jsem, „ale U mne bylo pochybeno, že jsem byl dán na reálku, a z té ovšem pro techniku bylo studium chemie nejbližší jen relativn.

mn

81

.

Ale toho nechme, to není kapitola zrovna radostná, aspo pro mne," dodal jsem, „Ale jste pec spokojen v nynjším svém povolání?" „Zajímá mne, nemohu zapít. Vyslovené schopnosti, vyslovené záliby pro však nebylo, jako snad na píklad bude u vás, nebo jak bylo u vašeho pana strýka Gustava. Nechtl jsem se copak dlá, prosím vás? dnes ptát vaší paní babiky Odboil jsem schváln a pítel Gustav byl mi vhodPíše?"

n

—

nou

—

—

píležitostí.

Maxínek, „a poslal ti výstižky z novin, pokejte, ty vám pinesu, budou vás samou chválu o sob

„Ano,

psal," pravil

—

zajímat."

Nevyskoil a nevybhl, jak by byl jindy uinil, nýbrž vyšel klidn a vážn, vzav s sebou klobouk, aby nešel pes chodbu prostovlasý. Bude šasten ten hoch, pravil jsem si po jeho odchodu, a cos jako závist obešlo mé nitro. Dovedl jsem pochopit radost

zcela

prýštící z povolání, setká-li se v

svým vyplnním,

s

úspchem

nm touha a životní zámr se

a výsledkem.

U mne

povolání

nebude vlastním cílem životním, nýbrž jen prostedkem existence. Ale kdo ví ješt, jak vše i u Maxínka dopadne, zda ješt jeho náklonnost je pravá

Než jsem

.

.

domyslil, hoch se vrátil a podával

mi schované vý-

stižky referát. Že pišel obleen v zimníku a že mne vyzval ho doprovodit, že prý musí babice ješt nco obstarat, jen pišlo vhod. Referáty, jež jsem cestou si proetl, znly skuten pro Gustava velmi pízniv a povzbudiv. Mluvily o fysických pednostech mladého herce, o ztepilé jeho postav, výrazné tvái, o zvuném, lahodném a jímavém jeho orgánu, o zjevném již nyní smyslu pro vniknutí do pod-

mn

výrazném podání postavy. Bude-li náležit zapiln-li sám pracovati bude o svém vývoji, mže

staty role a o

mstnáván

a

uzráti v platnou, ano vynikající sílu zdejšího (mariborského) divadla.

82

Nepamatuji

se již, o

kterém to vtším výkonu jeho podávaly

zprávu, ale v takový závér vyznívaly souhlasné všechny ti referáty z nového Gustavova púsobišté,

a

mne byly tšily ješté snad srdené. Snad po tom uznání loni, ale pál jsem dá se s vtší ješté chutí a stupovanou pílí do práce. Pjde mu jen k duhu, bude-li hodné zaméstnáván a nebude-li míti Téšily mne,

ne

již tak,

jak by

jich Gustavovi

volného

asu

nazbyt.

V tom

smyslu jsem také odpovdél Maxínkovi, když se mne ptal, co tm posudkm íkám. Ale také na ném jsem postehl, že nevidí již strýka Gustu v tom ozáení co díve, a z nkolika jeho prohodilých slov jsem poznal, že vbec na divadlo

Tatam byla dychtivost

hledí až na podiv stízlivé, ba chladné.

jeho po ném.

Teprve nyní jsem

si

uvdomil,

že již

loského roku

pro

jevil

n ubývající interes, a nebylo

u mne pochyby o tom. že je to výsledkem jeho probuzené v a rostoucí náklonnosti k pírodním vdám. Všecka mysl jeho v prázdných chvílích se k nim obrací, k jeho sbírkám, k malým jeho výmnám a obchdkm. Bylo mi to vše tak naráz jasno a pirozeno, to,

nm

pímým

i

dívjšího astji stýkali.

že mi loni ušlo ubývání toho jeho ního,

teba jsme

se spolu

n

zájem o v dob zkoušek do praktického života.

a

oekávání

interesu divadel-

ve

I

dojm

mn

oslábl

prvního vstupu

„Strýc profesor povídal." poznamenal Maxínek, „že v Maria hlasy o nich boru mají jen malé divadlo, a úspchy na

nm

že nemají nijakého zvláštního významu.

Na

to vše že

dlužno

prpravu, a kdyby prý to strýc Gusta pivést než na teba vynikajícího herce mariborské

hledt jako na

další

nemel dál scény, pak prý

vná

dávám

te

škoda, že opustil své studie.

A

já

mu

za pravdu," dodával Maxínek.

i mým nitrem prošla vlna souhlasu. Ale rozpomnl jsem se hned potom na své první dojmy, když jsem slyšel, že Gustav šel k divadlu. V jakých vábivých barvách a dráždivých znenáhla svtlech jsem sám tenkrát vidl divadelní svt. I bledla a pohasínala jejich lákavá moc v probouzejícím a stup-

Bezdky

mn

ujícím

se

zájmu pro studium exaktních véd.

U Maxínka

to

HS

:

zaíná mnohem dív. Nenamlouvá-li

úmysln

si

to jen?

Nehraje-li

nm paní Vlaihová?

„starého", jak vyjádila se o

jsem mu schváln, jak byl nadšen, jak se radoval, když zvdl, že má strýka hercem, ale on umoudele se jen

Pipomnl

usmál a prohodil vážn „Prosím vás, tehda jsem byl dít." „Zaujalo vás studium," pravil jsem, „ale vdecké snažení nemusí být na závadu zájmu pro umní, zvlášt pro divadlo. Pece jste tak náruživ rád chodíval do divadla!?" „Vždy netvrdím," pravil, „že bych nechodil posud rád, ale

pedn

—

—

pak málo penz to jest penz" víc te na jiné vci teba; spíš si koupím krásný exemplá njakého vzácnjšího motýla nebo brouka, než abych si koupil lístek do parteru. A pak nedávají njak zvláš lákaly," dodával. se te vci, které by Když jsem chvíli na to neodpovdl, pokraoval jako vysvtje

málo

asu

korigoval se hned

a

— „je

m

liv:

„Ostatn jsem ve svém

pa, nebo nemže

nitru rád, že

m pírodopis

být nic krásnjšího.

Znám mezi

tak pospolužá-

—

ale to všecko se ky zažrané slovíkáe, i zas matematiky pírodopisu nevyrovná, to je marno a mamo, S Dyrhonem už jsem si stanovil plán, podle kterého budu postupovat a od kterého neupustím, nebo je toho tolik, že má-li se to zmoci a ve všem mít pec jakýs takýs pehled, je nezbytno postu-

povat systematicky."

„Peji vám

upímn,

máte vle," pravil jsem mu v nitru takové zahlesnutí zá-

tolik vytrvalosti, jako

ale zas

jsem

zacítil

visti.

„Bude jednou spokojenjší

a šastnjší než ty," ozývalo se

z toho hlasu.

—

" zde se „Já myslím, že vytrvalost mít budu. Nebo já chci ale jen na okamžik, a hlasem trochu zarazil, jako na vahách sníženým pospíchav pipojil: „vy se snad tomu usmjete, že ale já schváln to íkám," v prudkém jakémsi odto íkám

—

—

hodlání vyrazil pojednou, „abyste

84

to dnes již

vdomé

ve

si

jednou

pipomnl,

že je

mn — já chci jednou proniknout tak,

mém

aby 8C o

jménu vdlo,

a

pro

jednou vám eknu,

to také

chci."

Až se trochu zapálil pi tch bezdky krok zrychlil. „Tak

to

eknte

hned." pobídl jsem

„A

— te ješt ne

je-li,"

chovat

.

úsmvem, „vždyf

to není

.

." .

.

dodával jsem

mu

odvahy, „dovedu je zajisté za-

na svém,

,,až

jednou

." .

.

„Ne, ne,"

musit

s

nejist zatékal a

."

snad žádné tak hluboké tajemství „Ne, ne

oima

slovech,

stál

vit

„Vždyf

v nezvratnou opravdovost

já o té

nco

dokážu, až budete

mých zámr." ."

opravdovosti nijakž nepochybuji

.

.

."

„Ale až budete o ní pesvden, až tu bude dkaz Naléhal jsem ješt chvíli, nebo hoch vskutku podráždil mou ne, Maxínek už to nebyl. zvdavost. Ale nepovolil Maxi se líbila ta jeho pevnost. To Nepodleh' mému naléhání, a již nebyl chlapeek, jenž. co neví, nepoví. To již nebyl Maxínek .zvoneek'. To byl již hoch s hezky vysplým vnitním .

.

.

.

.

mn

životem duševním.

Uvažuje tak o tom, dob, když jsem

že

i

ve

práv

mn

sám

man

tch

zaletl jsem do minulosti, do

byl v letech Maxínkových.

A

shledal jsem,

tehda klíily pyšné úmysly, daleké zámry, a to

z pocitu osielosti a osamocení, jenž zaléhá asi nyní

dív útlou duši Maxínkovu. Och. jaké vážné vše vykonám a ím vším se jednou stanu

také prudeji než

sny jsem snil, co niale tak trochu bolestn, Usmíval jsem se tomu te kterakž jsem se ješt všeho nevzdával, naopak ješt hodn bylo do budoucna a hodn víry odvahy ve A Maxínkovi jsem rozuml najednou tak dobe a tak mi byl jako bych sebe vidl v tom vku, své blízký v té chvíli .

—

.

a

mn

.

.

—

druhé já. Ale njak se mi zdálo, že on jistjší cestu nastoupil, schúdnji Má lepší rádce! kráet bude a život lépe se mu vydaí ješt utvrdily v pejen Další ješt hovory s Maxínkem mne svdení o jeho neobyejn pokroilém, prudkém vývoji duScvním, zvlášf když mi píštího dne ukazoval své sbírky, je.

.

.

—

S5

.

uspoádání za tak krátký as i jsem se vskutku podivil nemén než jichž

vdomostem Maxínkovým

pomrnému bohatství mnohým detailním již

z entomologie, nerostopisu

i

bota-

meze uebnic ped svým veerním odjezdem po krátké dovolené porouel, z plna pesvdení jsem jí pravil, že jsem z Maxínka ml radost a že i ona mže být s ním spokojena. „Má na svj vk ku podivu vyvinutou sílu vle a jeho znalost.

niky. Šla daleko za

Když jsem

má

se staré paní

horlivost a lásku k práci a ušlechtilé základy povahové,"

dodával jsem.

„No, to

m

tší, to

m

tší," opakovala.

„Vždy pec

víte,

že

nm

záleží a že bych se ráda dokala, ho mám ráda, že mi na abych ho vidla šastného. Šastnjšího než jeho rodie. pece taky moje krev. A si dlá starého, to Vždy je v

nm

už ráda

zavu ob oi." Usmála

a

se a stiskla

mi ruku,

bráníc,

abych její políbil, a ješt, když jsem odcházel, volala za mnou, pejíc mi mnoho štstí a napomínajíc, abych byl na sebe opatrný.

Kdež bych sledy

86

.

.

se byl tehda nadál, že

ji

vidím

ped

sebou napo-

I\ ylo již po sv. Josefu, a ješt nebylo u nás po kam-

^^^^^

istá jasná dostal jsem dopis odGustajeho /JlV^Jfi va. Pekvapilo-li mne vbec již, že mi psal ^'^^T' slib, daný v Petrovické pivnici, nepokládal jsem pekvapil mne ješt více obsah listu. nikdy za bernou minci pani,

\W/^^K

když

z

—

—

Rozmarným tónem sdloval mi vážné vci. „Cím dál, tím jasnji vidím," psal, „že musím konen zmoudet, usadit

se.

Vtroplašit a bouit jako dosud absolutn dál

tu v píliš solidním, pensistskcm

nejde.

Jsme

známi.

A lovk

— — milý

si

konen

musí dát na sob

hnízd

a píliš

záležet, není-liž

pravda?

A

pak

—

kamaráde

cítím, že nastává také

intensivnji a soustavnji pracovat, aby se

pedu. Tebe

hem dív

to

pesvdení

než mne.

a ta nálada k

ponvadž

jsi

byl

lovk

poteba

dostal ku-

tomu pepadly mno-

vbec vážnji

a klidnji

moje bouení, na mé dychtivé „pití z pramen života a vrhání se do proud rozkoshovívav! No, še" vždycky tak trochu eknme jen ovšem, provádl jsem vskutku trochu divoké kousky, a není vyloueno, že je v tom dnes již trochu nasycení, nebo dokonzaložená povaha. Proto

jsi se

díval na

—

—

i

umoudele o poteb usazení. (Ale na ,Nanu' pece stále rád vzpomínám na

ce pesycení, rozvažuji-li

pi tom

si

na Cenci a

jiné a jiné ženské, jejichž

i

pedstavami

si

nemám penz a nemohu usnout.) Co jsem práv tuto v závorkách pipsal,

krátívám chvíle, kdy je tajné

piznání, ale

H7

.

.

patí k vci a zstane, ovšem, jen mezi námi dvma. Také na tu interesantní blondýnu vzpomínám, která dovedla tak la-

bužn nos.

smysln protahovat

a

a zahrocovat

svj

aristokratický

— Než, žert stranou, kamaráde, a všechny pošetilé vzpo-

mínky

(ale

kdybys

s

,Nanou* náhodou se setkal, nebo

chansoniérou, pozdravuj je ode

upamatovaly).

—

mne

s

tou

a piš mi, zda se na

mne

—

mn

Ty ji nazveš slabostí ba nezbytnost ve Jedna poteba zstala nezbytnost ženy. Kdybych zstal sám, nesvedu žádné nápravy u sebe, žádného obratu k lepšímu, k intensivnjší a soustavnjší práci ... Já musím vedle sebe míti ženu a jen s ní :

provedu to zdokonalení svého života. Pozoruješ již, píteli milý, kam smuji, co bude pudla jád-

rem? neeknu útrpný, nýbrž jen shovívavý Ano, vidím jasn knírkem, jejž pi tom povýšen ioukým úsmv pod Tvým povytahuješ, a neucházím se o piznání ani zvláštního dvtipu, jsem-li bezpen pesvden, že si myslíš pi tom: „slaboch, slaboch", a že kmitne Ti snad nádavkem i podezení, že stát tu chvíli ped Tebou tváí v tvá, bych zas upadl do své „theorie", jak Ty íkáš, o lidech, kteí vyrostli bez matky a u nichž je žhavjší, lanjší touha po žen než u tch, jimž mateský pohled záil, jež mateská pée hála a její úsmv svítil do let dosplosti i snad dále ješt .

.

—

.

Nebo snad poznal

jsi to

.

a cítíš to již také? Probouzí se v

rovnž toto pesvdení? Možná dost. Ty uzavený difusére, ale pak neopome mi

nebo snad

již

Tob

probudilo

o

tom

(Nezacítil jsem ani nejmenšího hnutí skrývaného snad

pi-

se zmínit tak s plnou

dvrou,

jako já o

sob

píši

." .

.

ta tuto narážku. Ne, niím podobným mysl moje rozvíena ani pohnuta vbec nebyla. Jiná vc naplovala tehda mou duši: seznané stíny mého povolání tžce se na ni zaaly klásti, protesty proti nmu v nm bouit, kivdy sociálních nesrovnalostí mne bolet

znání,

a jítit

88

.

.

.)

„Promi mi

tuto

odboku,

dotkla-li se

T snad njak nelib,"

Gustav dále a postoupil hned k vlastnímu jádru svého si družku života, uiniti ji svou ženou a po boku jejím oddati se zdvojenou silou svému povolání, stoupati v úspších, vyšinout se od vervy a rutiny k výši skuteného umní." psal

dopisu, ke sdlení, že jej posedl zámér vyhledati

nm

zvuí te nejsilnji, ale jen open o ženu Ta touha prý v milovanou a milující bude míti dosti síly uskuteniti ji. se týe pedstavy takové ženy," psal do slova, nevypínají mé tužby do hrdé výše. Nikterakž. Nemohl bych míti k tomu ani odvahy pi svém pomrné skrovném materiálním postavení. A pak je ve mn njaký takový hrdý pocit, že musím

„Co

,,

ji

ženu povznést

já,

nikoliv ona mne.

A konen je

ve

mn hodn

chladné stízlivosti. Ale nebývalo vždycky, naopak, také jsem

kdys snil o hodn, hodn bohaté, ba sensaní nevst. A loni íjnu dokonce byl již krok k tomu uinn. Ne ovšem k sensaci, ale pece k pekvapení. To by byla pražská tetika Vlaihová vyvalila oi, kdyby k tomu bylo došlo to bych se byl zasmál! Svím Ti to, ale jí, prosím T, se o tom ani slovem v

—

nezmi.

—

Byla to práv dcerka apatykáova tetiin ideál odjakživa. Zámožná, velmi A k tomu nikoliv sic fascinující kráska, ale hezká a milá. A jako má matka Kristýna se jmenovala. Považ, ta náhoda! A sama mne na sebe upozornila, musil jsem se jí I

njak

zalíbit,

Povzbuzen

a již z ulice, a s jevišt.

pozorností poslal jsem jí oklikami list, na podobnou cestou její vzkaz, že nenamítá nieho proti tomu, abych dopsal rodim jejím o dovolení jim se pedstavit nebo jí se piblížit, krátce uinit krok k sezná-

njž

její

došel

mení.

úspch,

—

Rozumí se, že nedal jsem panu apatykái jsem napsal list, jehož koncept mám dosud schován a jejž jsem hotov Ti ukázat, až se sejdeme, abys vidl, jak jsem šel na, jak se po sousedsku Zajisté

není-li pravda?!

se dvakrát pobízet:

íká

:

,s

epicí'.

Nemysli

as

si,

že nedošla

v apatyce

s

odpov.

tmi cukrovými

Došla. Dali

si

sice trochu na

pilulkami, ale vypravili je

89

.

form, zabalené do nejhedvábnjšího

v nejúhlednjší

Škoda, že na kuvert nenapsali

Že prý o

mé

mne

si

.

denn

„Dvakrát

:

mého

váží, že si cení

papíru.

!"

talentu, že nepochybují

— tu pišla hoká podstata ocukrova— jsou tak trochu (abych odpustil prý)

budoucnosti, ale že

ných tch pilulek

starosvtských názor a že poítali vždy se svou Kristýnkou na státního nebo zemského úedníka, zabezpeeného postupu a pense i pro vdovu. Ale konen i magistru farmacie by prý ji dali a že slyšeli, že jsem byl kdys farmaceutem .

je

prý mladé, takže kdybych

Je teba psáti dále? jakou odpov jsem

A

to šosáctví.

já to

se

odhodlal

.

.

.

Dve

.

— Ani o tom zajisté nejsi v pochybách,

Popál jsem si umím Ostatn srdce dal.

!

nebylo, tak vše skonilo jako

tak trochu popíchat nekrvácelo, lásky tu

pouhý pokus, tená zkouška, pi

po exposici se kus zamítne. Neprozetelnou Kristýnku poslali nkam prozeteln k píbuzným, a já užívám pilulek odpovdi nkdy na titrobu po níž

noním vtším

kvantu schilcherského nebo košackého vína.

Úinkují na kocovinu velmi vzpruživ Nepíšu však o této episod proto, že by snad v život mém nco znamenala. Bh chra Nezdá se mi však bez zajímavosti ani pro Tebe, a pak proklouzla mi jedním vrzem, jak se .

!

tak již k

Tob

.

—

tímto listem hrnu ve vnitní poteb se Ti skuten a nadobro jsem odhodlán se ženit. hlavní vci. Máme tu v ensembl jednu dvu — no, s

svit, že tedy

Tedy už k

gigantíek. Ti íkám, jako ,Nana' skoro, jenže tmavovlasá a s

oima chrpovýma

nuje,

do fialová

mlynáova dcera

odešla k divadlu proti

jako rodný

její

romantiky, a ta

.

.

Gisela Reinakkova se jme-

ze severních Korutan, která jako já

vli

horský ji

.

své rodiny. Je trochu pidrsnlá, mysl má také trochu jeho

kraj, její

hlavn vedle

jejího imposantního zjevu

(rozená pedstavitelka vladaek) vedla do svta kulis. Jinak

nevelkými vdomostmi, s malým jen nadáním, ale povahou je dobrácká a má takovou milou pitažlivou švitornost a veselost, a nádavkem je velmi dobrá a šetrná hospodyn (musí být, ponvadž musí vystait s malou gáží, je prosté

90

dít pírody

s

nebo

rodina na ni zanevela a neposílá

jí

ani vindry).

A

tato

líbezná a energická Gíza mné, milý kamaráde, udlala; už

Je jen o dva roky mladší než tedy už plnoletá, nic nestojí v cesté. U divadla se vždycky

jsem pevné odhodlán já,

udrží

A

a

múj píjem

rodina se

s

jejím vystaí na slušnou domácnost.

pece na vky vku hnvati nebude;

má

jednou smír,

k oekávání

Celkem tedy

dost zámožní. je

si ji vzíti.

Gíza vlastn

pvodem

i

až nastane

slušné véno, nebof rodie jsou

partie ne špatná a k

Slovinka a velmi

tomu ke všemu

dobe

slovinsky

umí, není tedy žádná Gcmiánka.

Tobé zvláš to podtrhuji, abys v té vci nebyl znepokojen. Ješt sic nadobro rozhodnut nejsem, ale když vc co nejbedlivji se všech stran uvažuji, uiním, v, dobe, když si ji vezmu.

Nebu tedy pekvapen, dostaneš-li po velikonocích oznámení satku. V tom pípade Ti také pošlu Cizinu fotografii. A spadne se mne vtroplach, krbu domácímu vren budu a muž

mne stane. má hodn energie

pilné práce se ze

Opakuji: Gíza ského

a

trochu takového venkov-

tebaže šla k divadlu, a to jsou vlastnosti pro mou povahu velmi prospšné, jak ochotn uznávám, a jí ovšem to nevyzrazuji. Jak pravím: jsem na skoku! Trochu ješt ztráta svobody mne zdržuje, ale zato pevné zámry po vážné práci, po koneném filistrovství v ní zstalo,

usazení se strany jedné a originální lákavost Gízina zjevu se strany druhé

mne

pobízejí.

Myslím, že neodolám. Vždy již co toto vše píši, kouzlím si radosti svého spolužití s ní a pvaby a prospchy klidného pístavu po boulivém, lehkomyslném žití, jehož pokraování by mne musilo záhy zhubit; nahlížím

již

te

jeho dosavadní

neblahé vlivy.

Ale tebaže rozhodnutí

nikomu jsem

Tys

nic.

cítil

Tet

mé

neíkej ješt Vlaihové do Prahy napíšu sám. Prozatím

potebu svit

se

tak trochu nahlédl do

je již zcela blízko,

Tob, a to z té píiny, že práv mého dosavadního života a že Té

tedy zamýšlený obrat jist potší, a že mi

jej schválíš.

A

napiš

91

mi také o sob, o nynjším svém život, o zámrech do budoucna, hlavn však o svém pomru k ženám. Jsi poád ješt nevýbojný, sedící s úzkostlivostí v srdci u proudu života? Vyzpovídej se mi upímn, jako já Tob."

a

Odpovdl jsem teprve za trnáct dní, dopis Gustavv mou mysl živ zaujal a co chvíli zabýval. Ale zmocnilo se nás všech za posledních dn kampan nervosní vzrušení. Uhodilo teplé poasí, epa v krechtách vzrstala, ve zboží objevil se invert. Jeho konstatování nás všechny pobouilo. Pohíchu nebylo pomyšlení na radikální nápravu pro nedostatenost vápenky. Teprve poslední den kampan jsme si oddechli. A hned nazítí dal jsem se do dopisu Gustavovi. Schvaloval jsem jeho zámr, zaít nový, spoádaný život, život pravidelné práce, množení a zvyšování úspch. Zmínil jsem se, jak mé povolání vypstovalo a zpevnilo ve cit povinnosti, úctu k práci a pímo odpor ke vší zahálivosti a jakémukoliv utloukání asu. A proto tím víc vítám obrat u nho, k emuž jsem dodal, aby prominul mé upímnosti. Vsunul jsem pak sem hned sdlení o Maxínkovi, jak se zabral do pírodních vd, s jakým zápalem se vrhá na studium jich a jakým pímo náruživým sbratelem je. „Myslím, že ten hoch bude jednou šasten," pronášel jsem upímn svou nadji, a hned jsem pipojil své vzmáhající se te ve pesvdení, že klidná vdecká práce iní lovka nejspokojenjším. „Kdyby pro nás chemiky byly pomry jiné," psal jsem doslova, „kdyby byly vbec vyhlídky s profesurou, kdo ví, nevrátil-li bych se ješt do Prahy." (Zakládání prmyslových škol nastalo pozdji.) A upímn jsem vylioval stinné stránky technické služby cukrovarní, které již po jednokampanní praxi jsem seznal, i rozpory, jež vyvolávala v mé duši vlastní naprostá odvislost od vle šéf, sudba dlnictva, vtšinou smutné životní jeho pomry, útlak bídy, nepipouštjící se vzepít, i poslal jsem mu nkteré veršované projevy z tch dob,

mn

mn

92

ilustrující

mé

protestní nálady.

takovýchto okolností, milý píteli, ozývá se co nejidcji

,,Za

erotická struna, myšlenky na ženy jsou co nejoddálenéjší.

Vidíš

sic leccos,

co dráždi a rozpaluje, ješt víc od starších

kolegii slyšíš, ale v nitru

uzpsobilém

víc k

vážným medita-

cím, v nitru cítícím intensivnji každý útisk vlastní

i

cizí,

ve

donedávna naprosto neznámé nevyvolávají takové impulsy vetší njaké reakce. Úedníci vyrostlí v selských živnostech epních kraj, robustnjší již svou konstitucí, nasáklí drsnjším dechem venkova, necítí tak bolestn a poínají si také docela jinak než já, odchovaný v atmosfée pražské, v úednické domácnosti, samotá vyrostlý bez bratru, bez sester. Vidím to kolem sebe a vím to od koleg, kteí zárove se mnou nastoupili službu cukrovarnickou a z nichž nkteí mi píšou dokonce listy nejen zcela spokojené, ale pímo rozmarné, rozbujnlé Ach, ti pojímají všechno jinak, ti se hodí do toho života, ti se již jen tší, až postupem nabudou vtších práv a vtší mo-

sfée

i

.

ci

.

." .

.

Tím jsem

oteven

postaiteln po svém zdání splnil Gustavovu žádost, na konci listu projevenou. Pipojiv ješt prosbu, aby mne poruil si. Gisele Reinackové, a pání dost

a úplné

všeho dobra na všech dalších krocích jeho

ujistiv jej svou jsem odeslal. Po kampani nemohl jsem hned odjeti do Prahy aspo na ti dni, jak jsem se byl tšil, ponvadž sotva se dovailo, zaala se zavádti v našem cukrovaru osmosa, ale šéfem bylo mi slíbeno, že v ervnu dostanu trnáctidenní dovolenou. Tšil jsem

diskrétností,

i

list

se na ni jako dít.

Ped

velikonocemi dostal jsem od strýce nenadálou zprávu,

že paní

Vlaihová tžce onemocnla zántem

odpovdl, na Bílou sobotu pišlo

parte.

O

plic, a

Boží hod

než jsem jel

jsem

do Prahy na poheb.

Maxínek byl všecek ern odn, zbledlý, dojat sic, ale rozvážný v každém pohybu. Ptal jsem se hned, dala-li se zavas zpráva strýci Gustavovi;

dovdl

jsem

se,

že se

mu

telegrafovalo, od

nho

však že došla

93

:

s kondolencí a omluvou, že na poheb pijeti nemže. prý práv dnes první ohlášku a satek odložiti nelze. Pozoroval jsem, že u všech, u Maxínka, u profesorových i u strýce Tóny zavládlo silné naptí proti nmu. Sdlili mi to suše, bez poznámky, pouze paní Berta nepe-

depeše

Má

mohla

se,

aby neprohlesla

„Te se ukazuje rodinný jeho cit." se, no," poznamenal její muž a stiskl jí plnou, v erné, dlouhé smutení rukavici vzící ruku, na znamení, aby se o tom vbec nešíila e. Všichni tu stáli v hlubokém smutku,

„Odcizil

Tóna

erných náprsnikách, teta Máv tuhých závojích až na zem. A v pokoji, kde na katafalku stála rakev s tlesnými pozstatky staré paní, strýc

ry

i

i

strýc profesor v

teta Berta

jež tak rychle, tak nenadále

vonly

z

všem

odešla, jako

by pospíchala,

vnc smuteních první fialky a konvalinky, a venku

záilo, veliké, ržové, jarní slunce, na obloze opravdu božího-

dové Svítilo do pokoje a hrálo "si ve svtlých vláscích tí malých dtí strýce Tóny, s jejichž napolo nucené zvážnlými, napolo udivenými a zvdavými tváemi pímo bolestn disharmonovaly erné smutení úborky. Píbuzní všichni byli dosti klidni, teta Máry bez hlesu slzela, .

i

.

.

paní Berta

pietn

mla oi

zavlhlé,

tlumili svou bolest.

i

Jen

strýc

Tóna

;

ale všichni jaksi

ustárlá služka

Lény houkav

naíkala.

Maxínek mi za vhodné chvilky teta

Máry

pošeptal, že

si ji

vezme k sob

a že také on se k tetice odsthuje.

Deset dní po pohbu staré paní, jejíž nenadálé úmrtí mne velmi dojalo a na niž jsem asto s upímnou úctou a opravdovými sympatiemi vzpomínal a jejího života bh si kreslil, došlo mne z Mariboru oznámení satku Gustavova se slenou Giselou Reinackovou na jedné stran nmecké, na druhé slovinské. Blahopál jsem mu upímn, ale píliš jsem se nerozepsal. Jen tu zmínku jsem zúmysln vsunul, že jsem doufal jej uvi;

94

dt

o

pohbu

staré paní.

Kvitoval

mou

gratulaci pouze

tištným podkováním. Jen n-

meckým.

To mne ale

nejvíc zamrzelo.

pak jsem

oekával,

již

si

ekl, že

Chtl jsem mu

vykám

rosti

listu, jejž s

msíc

oekávání mé ochablo, nebof

mne

prvním dojmu

psát,

uritostí jsem

pro slíbenou Cizinu fotografii, na niž jsem

byl velice žádostiv. Ale míjel cházel,

jeho

v

za jiné

msícem

a list nedo-

dojmy, zprávy

a sta-

zaujaly.

•s

X. mnou, jako vysvobození jsem Prahu, ržovými ervánky nadjí vidl jsem nebesa plna, když jsem se neekan s Gustaakletí fabrické bylo již za vítal

vem

zase setkal.

neml jsem

Pres ti léta

nm

žádných zpráv, on se neozval, o když jsem do Prahy pijíždíval z cukrovaru a Maxínka vyhledal, nevdla nebo nechtla rodina také o Gustavovi poa

vdít.

Maxínek, který bydlil od smrti babiiny u tety profesoeí a svého poínání pímo smazával ve dojmy bývalého vnouka staré paní, milého ,zvoneka*, jenž, co nevdl, nepovdl, pošetilého dtinu,jenž nepicházel na návštvy aneb aspo se nesvlékal ze zimníku, ml-li všední, trochu vyspravené kalhoty zatvrzele mlíval, nebo se s pímo projevovaným zámrem vytáel. Ach, jak vážný a na sedmnáct let usedlý student se z nho stal, jenž ml již také jako jeho kamarád Dyrhon svj mikroskop a jenž byl hrd na ti uveejnné lánky ve Vesmíru I

rové a jistotou a uritostí svých

mn

—

o protozoích.

Ml, když jsem pišel do Prahy, hojnost mikroskopických preparát, jež mi ukazoval, a horlivé výklady jeho se hemžily samou ektoplasmou a endoplasmou, vacuolou, pseudopodií a cilií, Ehrenbergem a Steinem, Radiolariemi a Rhizopody. Kdepak

96

divadlo,

kdepak strýc Gusta! byly vzpomínky

Infusoriemi zaplaveny

na

i

obraz jeho.

A

stín

na

nepijel na poheb staré hotovou ženitbou, aniž by se dív poradil, hereku a to kdo ví s jakou minulostí, dceru ro-

ném

ležel u celé rodiny, že

paní, že pišel s

že vzal

si

zešlou s vlastní rodinou. (To se strýc

Tóna dovédl,

bh

ví,

jakými cestami.)

A

potom nepijel, aby pedstavil svou ženu, situaci v roa v té vci jsem Gustava omlouval, zvdv od tety, že na jeho kondolenní depeši, která byla zárove oznámením satku, se v prvním trpkém dojmu se strany rodiny ani neodpovdlo. A pozdji se to tak již nechalo, že

diné ješté zhoršovalo,

když ani on se už neozval. Bylo tedy zaátkem srpna toho roku, kdy nemaje ani pomyšlení opustiti Prahu, do níž jsem byl vtrhl z fabrických shozených pout, pln mladistvé sebedvry, radostného odhodlání a vypiatých zámru, nenasycen jí ješt, naopak žízniv všeho, co podávala a eho jsem po tyi léta odlouení od ní postrádal, sešel jsem se jednoho veera v zahrad pivovarní restaurace u sv. Tomáše na Malé stran a pítelem Gustavem Linhartem a s jeho ženou. Och, jaké to bylo, aspo pro mne, píjemné, ano radostné pekvapení, nebo mé nitro bylo stále rozvíeno k sdlování všeho toho nového, co se se mnou udalo, toho velikého pechodu

—

ze svéta. který byl za

mnou

a jehož stínu, ale též jeho rázo-

jsem ml ješt plnou duši, do svta nového, svobodnjšího, jasnjšího, kterýž tehda pímo zázraným se mi zdál a jehož tžší ješté stíny a pouta jsem teprve pozdji, po letech poznával ... do toho svta, mnou horoucn žádaného,

vitosti

v

nmž

na prvních krocích

pímo hímalo netrpliv

ve

mn

odhodlání, ano, náruživé dychtní odhalovat

svta dívjšího,

kreslit

obrazy tisícm a

dojmy z onoho tisícm zraku ne-

známé, netušené a dát víit protestm nitra vlastního duší jemnjších proti

otroin

.

i

všech

zené bíd, zatemnní, útiskm, zvli,

.

Jak rychle a lehce odtrhl jsem se ode dvou koleg literát, s kterýmiž jsem tehda sedl, a chvátal ke Gustavovi, abych

mu

vše

vypovdl,

již

nikterakž tak trochu

uzavený

a

skru-

97

.

:

jakým mne uinily první doby technického povolání, nýbrž naopak odpoutaný ode vší reservovanosti, mysli lehké, plný nadjné dvry, vysoko vzplanulým ohnm horující pro pulosní,

umním

hrdý vdomím, že jsem se stal tak nm, z brusu vyšlý divadelní referent, novopeený redaktor, první knihu k tisku chystající poeta, v zásuvce stolku první hru skrývající dramatik, krátce mladý literát nejodvážnjších odhodlání a tak lehkých, úžasrychle a snadno stoupajících nadjí Srdce mi bušilo radostným rozrušením, když jsem stanul u Gustavova stolu a poklepav mu na rameno rozzáen jsem se ho ptal, kde se tu bére. Vyskoil se sedadla, potásl mi rukou, políbil mne a vyrážeje ,To je náhoda, to je radostná náhoda!' pedstavil své žen, esky i slovinsky, sdluje mi pi tom hned, že uí svou ženu esky a že ona již úpln rozumí, ale špatn dosud mluví, a že má dcerušku, na tetí rok že jí jde, která také rozumí esky, ale drmolí eštinu a slovinštinu páté pes deváté. Paní Gisela byla vskutku dáma ztepilé postavy a výrazné tváe. Mla jižní typ, jak Vlaška mi pipadala. Tmavý, skoro erný a zakudrnatlý vlas, ale ne hebký, spíš hrubším se mi zdál na první pohled, elo nízké, krásn kreslené a rozkídlené oboí, oi tmav modré, vskutku s nádechem do fialová, nos dlouhý a úzký s hrbolkem uprosted, malá ústa, milý úsmv a krásn vykrouženou bradu. Milý dojem na mne uinila, melodicky znl její hlas a hned pátelsky mne zvala, vypravoval a že jí slíbil abych usedl k nim, že jí Gustav o zajeti s ní ke do fabriky, ale tak že je to lip, když se setkáváme zde. A jaká náhoda prý milá: zrovna první den, co jsou v Praze. Hovoila na pl slovinsky i eské slovo sem tam vplétajíc, na pl nmecky, ovšem s omluvou když uvázla marn shledáuinila srozumitelnou. Švitoila vajíc slovo, jímž by se hovorn, jako bychom se nevidli po prvé, nýbrž se již znali déle, i pohyb její byl zcela volný a nenucený, ba vybízivý, vše, co s

souvisí,

trochu jakýms initelem v

n

.

.

m

mn

mn

—

mn

98

pohled

i

úsmv

takový upímný, tak že se mi zapsala do ná-

klonnosti hned první chvíli.

ped ní jsem Gustavovi gratuloval, jakou výbornou družku života, na zdraví její a dccrušino jsme má si pirukli, dovédl jsem se, že po tatínkovi Gustinka se jmenuje a že ji mají na ten as, co jsou na dovolené, ve Štýrském Hradci u tetiky, paniny sestry, která je tam provdána, z kteréžto okolnosti jsem v duchu usuzoval, že paní Gisela se již s rodinou svou smíila. Jestliže mi trochu nco u ní porušovalo nejsympatitjší dojem prvního seznámení, byla to prodlením veera zpozorovaná okolnost, že je drobátko nedbalá. Neušly mi nejen malé nepelivosti v toalet její, kteráž ostatn neprozrazovala ani zvláSt vybroušeného vkusu ani mnoho marnivosti, ale postehl jsem otepený límeek a prodenou kravatu u GustaNezdržel jsem se a

i

va a scházející knoflík u vesty. No,

omlouval jsem

kolegyn

z

ji

a

hned jsem se

nmeckého

konen

ptal,

kde

jsou po cest,

se ubytovali.

divadla jim penechala

svj

Prý byt;

dvrná pítelkyn; te je svým mužem. Hovor se pak pirozen stoil na pražské píbuzné Gustavovy, na nebožku starou paní, na Maxínka a jeho oba strýce, ale zpozoroval bývala v Mariboru a

je

Giselina

kdesi v tyrolských Alpách se

jsem hned, že u Gustava je dosti ochablý interes pro jejich osoby i záležitosti. Sdloval jsem, že všichni jsou na letním byt, že Maxínkúv strýc Tóna se stal editelem továrny, ve které až dosud byl chemikem, že se mu skvle daí a že je letos s rodinou v Mis-

synáka že má už na reálce a že se hoch výborn uí, ale Gustav rozhlížel se pi mém sdlování po zahrádce, od sklepnice doutník si objednal a když pišla, pozorné viržinko si

droy,

vybral a po jejím odchodu poznamenal, neshledávám-li, že je

podobná

té

chansoniee od Páslera, co zpívala

:

,,

Pekvapil

ha, ten zrádce, na zahrádce, na zahrádce," že také

má

víka ... A že se musí s ženou nékam podívat na ské zpváky, abych mu poradil kam a šel s nimi. veliká

Bylo zjevno, že zúmyslné odbouje,

a proto

je,

taková praž-

jsem ani už ne-

99

vyslovil otázku, nepojede-li se podívat za profesorovými, že

jsou blízko, v Dobíši, pouze ješt o Maxínkovi jsem se zmínil,

jaký

je enthusiast

pro zoologii a že

již roste

ve specia-

listu.

„No, já jim všem peji všeho dobrého," pronesl Gustav, odf ukuje daleko od sebe kou zapáleného viržinka, „ale jim samým, myslím, taky bude milejší, když se s nimi už sbližovat herce se kouká skrz prsty, to dobe vím a cítím, u svých vídeských píbuzných, u pán bratranc a sestenic ... Já jsem totiž te ve Vídni u Josefovského divadla i se ženou „Ode kdy?" ptal jsem se s podivem. „Už na tetí rok," prohodil nedbale, „ale na tom nezáleží. Stžovat si nemohu, od nikoho nic nepotebuji, o nic se ne-

nebudu.

zvláš

Na

te

.**

.

.

pece

prosím, ale to stranní panstvo, každý

má

my

prosím t, a

Pedn

je to veliké

hnedle svou ekypáž, ten je advokát, onen

velkoobchodník, ta

—

jen cítím.

Schauspieler"

— ty

vypjit, aby

nic

má

fabrikanta, ona poštovního sekretáe

jen

„vom Josefstádter Theater", „arme

jen hezky držet od tla, aby

si

nepišli

„chudí píbuzní

od divadla", „Theatersippschaft", u nichž je vždy nebezpeí, že by si mohli pijít vypjit nebo aspo žádat o protekci, aby se dostali k ,Burgu'." Gustav pronášel to s nejvyšším klidem a s lehkou ironií, ale cítil jsem pece, že uvnit je zahoklý. Rozuml jsem tomu dobe, nebo jsem ml také podobné zbohatlé píbuzné. „Ale co, škoda ei," dodával již hned zase s veselým úsmvem. „Od nikoho nic nechcem', sami se probojujem'. Spoádaný život vedu, pilný jsem, kupedu se deru a pronikám, to ti mže Gíza dosvdit, nicht wahr?" obrátil se na ženu a potleskal

jí

Usmála

na ruku.

se a

„Ah, Gustav

100

rozzáen

pohlédla na muže.

jako dober in jako priden," pravila. „In Ijubise rádi), dodávala, a v úsmvu probleskly krás-

je

va se"

(máme

né

zuby,

její

nechtli,

oi

Nebylo pro mne

až zvlhly oddaností.

dkazu výmluvnjšího, že ho má

ráda, že jsou

šastni, a

pál jsem

jí

toho

z

celého srdce.

A

nebylo

pro

již

mne pochyby, že paní Gíza rozumí úpln eskému hovoru, mne néjak zvláš tšilo. S radostným úsmvem jsem po-

a to

hledl na ni na Gustava. „Tak tys povsil cukrovarství na hebík," obracel rovnž v dobré míe a patrné z úmyslu na mne, ,.nuž vypravuj, vypravuj, jak se to všecko zbhlo. Jsi rád, vi? Splnní dávného pání?" Neodolal jsem. Pustil pímo vodu na múj mlýn, a já jal jsem se vypravovati o svých dalších štacích po prvním roku cukrovarnické praxe, zvlášt o druhé, kde úmornou službou jsem byl piveden až na kraj hrobu, ale která pomohla mi od vojny jak jsem pak hned po ní, jat pímo odporem, chtl dáti továrn vale nadobro a také pt msíc v Praze žurnalisoval, ale jak jsem se potom pec opt vrátil k cukrovarnictví, zvláš když nové místo znamenalo postup morální a hmotné zlepšení. A líil jsem dál, jak jsem se znenáhla vžíval do továrního povolání, až tu nastala vlivem okolností možnost, ano pímá vybídka opustit je a octnout se v samém stedu pražského života literárního se zajištnou budoucností. Dlouho a dlouho jsem mluvil, tomášský mok povzbuzoval a inil sdílnjším a sdílnjším, rozzáené oi paní Gízy na spoívaly a etl jsem z nich, jak s interesem naslouchá a že rozumí, Gustavova oividná pátelská úast mi rozvazovala srdce víc a víc, a tak jsem odhodlan zámry do budoucna rozvinoval, Gustava k sob zval hned na druhý den. že mu ukážu uchystanou sbírku básní a petu scény ze své první hry, pak na divadlo jsem zavedl, na ohromnou zmnu, kterou znamená pro eské divadelnictví existence Národního divadla, nevídané a významné zjevy divadelních vlaku, a zas octl jsem se v sedle svého koníka, že Gustav musí hledt stj i

e

mn

i

e

co stj se k Národnímu divadlu dostat.

te lze pomýšlet mén než kdykoliv dív," pravil prudeji zadýmav máchl rukou. ,.Pro?" pravil jsem, nechápaje hned. „Existence vyžaduje, abychom byli v angažmentu oba, já že„Ach, na to

a

i

101

:

:

Gíza u eské scény

na, a

„a já zde, ona

nkde

:

nemže

jinde?

být,"

netrpliv vysvtloval,

— na to není ani pomyšlení

." .

.

A

vypustiv prudce celý mrak koue dodával „A ostatn ve Vídni každý ví, že jsem ech. Je nás tam víc. S eskou spoleností se stýkám, na národní úely pispívám, dít budu posílat do eské školy — co chceš ješt?! Jen kdy-

by jednal tak každý." Z tónu jeho jsem pozoroval, že je radno té otázky dnes radji zanechat, i z pohledu paní Gízy jsem vyetl tu prosbu.

„Když jsou

dva, už není té svobody," pravila slovinsky a

usmála se jako na usmíenou na mne i na Gustava. se," dodávala rozveselen, „vi, že se nemá ženit pan redaktor?" obracela se se tveraivým úsmvem na svého muže. Jejím tónem v dobrou míru vrácen, Gustav rozjasnil tvá, ale

„Nežete

vážn pravil „On se ožení. i

V

rým mládencem. „ty

mou

tím

lip.

vej

:

ros sám, bez matky, bez sester žen v život. Žádný nezstal sta-

každém, kdo

bratí, je zvýšena touha po

—

To pravím

theorii znáš.

A

já

ti

jí,

Gize,"

upozoroval mne,

pravím, brachu,

Nemarni zbyten asu Gíza jen žertuje, hle, jak

ože

se

ím dív,

Ostatn, jen se podíale já ze zkušeusmívá

ni síly! se

—

nosti mluvím."

pohlédl na ženu a pokynuv hlavou

Napil

se,

pravil

pitlumeným hlasem

m

smrem

ke

mn

zná; ví, co jsem provádl, jakou jsem ml nepokojbujnou krev. Moh' by na mne povídat nou, ale neprozrazuj nic," dodával náhle žertovn, obrátiv se na mne, „to by bylo doma kázáníko, ano! Nebo Gíza, jak je hereka, je ti strašná šosaka!"

„Ten

—

mn

milé. Nálada byla zas už rozjasnna a thema zstal kdybych byl v cukrovarPiznával jsem upímn, že, nictví, myšlenka na ženitbu ani by mi nepipadla, vdomí upoutanosti že vše tam utlauje, krom touhy osvobození, vy-

proštní.

102

Ovšem, kdo

se

doká

samostatného ídícího místa, u toho že

Poznamenal jsem, že hodlám jednou vypsat smutky manželství takového ponižovaného subalterního úedníka, jakým jsem byl, že te tcprv, když jsem unikl vší té kruté podízenosti, cítím všechnu tíhu jejích stín. „Ale nyní jsi volný, nyní jsi na prahu nové dráhy, dráhy umlecké, tvrí," emfaticky vpadl Gustav a úsmév záil v plné jeho tvái, již trochu zruménéné. ,,Ach, te je to také zcela néco jiného," pravil jsem rovnéŽ s úsmvem, ..te naprosto nepomýšlím zstat starým mládencem, abych na onom svété písek do otýpek vázat musil." „Tož na zdraví té, kterou miluješ," rozjaené pravil Gustav

arci jinak.

a pozdvihl sklenici.

„Pardon,"

dl

jsem, „není to ješt žádná uritá bytost.

nejlepší vli, ale

Mám

ješt nevkroila mi do cesty usouzená mi

družka." již neodboil od tohoto thematu, které mne upoutalo mi lahodilo. Byl jsem pln tužeb po žen i nadjí štstí, pln pedstav žádoucí bytosti, jež stane se mou opvanou, zbožovanou že-

Hovor

a

nou.

Mladí manželé Linhartovi

mne

a proto

mli

své malé vnitrní potšení ze

rovnž houževnat

setrvávali

pi petásaném

themat. Hovoili jsme, jaká musí být, na hlavn kladu váhu, kterak domácnost si zaídíme, jak zintensivní a pozdvihne se má práce, má odvaha ó, v jakých luzných barvách jevil se mi život tehda a jak vše bylo ve mné mlado a dvivo a tak na pohled snadno, snad.

ounce

dosažitelno!

.

—

hodn

po plnoci, když jsem kráel s Gustavem a paní Gízou po Karlov most k domovu. Hvzdnaté nebe srpnové vystupovávalo ješt výše naši již beztoho povznesenou náladu, Gustav horoval o kráse noních pohled na Prahu, na Vltavu, na Hradany, a stále nutil paní Gízu se za-

Bylo

již

stavovati a obraceti a

mn

neustával domlouvati, abych šel

nimi ješt do kavárny. Paní Gíza byla mi v mém odpírání a rozmlouvání vytrvalou a na konec vítznou spojenkou, a takž s

103

rozešli

jsme se se slibem, že mne oba manželé pozejtí ped jelikož zítek hodlají vnovati Svatojan-

veerem navštíví, ským proudm.

104

\I jsem v oekávání, dostojí-li slovu, pijdou-li, jsem si pipomínal celou adu nesplnéných

7^!^^^

yl

\uí/^Sl

"^^°^'

*

/J^y^^JlT *

>

slibu Gustavových.

Viržinkami pro néj jsem se zásobil, dvé láhve de-

sertního vína jsem koupil, abych

i

paní Gí/u mohl

uctíti,

si uspoádal a pipravil, které Gustavovi jsem chtl ukázati. Vzpomínal jsem na oba, uvažoval o zmnách, kterých jsem

rukopisy jsem

n

na Gustavovi postehl.

Rozhodn byl opatrnjší na peníze než druhdy; poítal. U Tomáše veei neplatil, byli prý u uzenáre, nabídkám a lákáním

koebr

a jiných

obchodníku odolával, kdežto jindy zdaleka

je pivolával.

Pokud

se

bezdky dotkli svého života, prozrazovali skromPatrn šetí nebo nejsou píjmy veliké.

nost a obezclost.

O zmínném výlet

do Svatojanských proudu nebyl jsem druhého dne také tak zcela pesvden, a obmýšleli-li jej vskutku, nepodail se jim zrovna. Odpoledne pršelo a dosti vydatn. Ale snad vbec mli nco jiného za lubem, co mi nechtli Ostatn, dosviti a co maskovali pedstíraným výletem .

stojí-li slibu a pijdou-li,

Na

paní Gízu

mnoho jsem

milá, veselá, a

ekl jsem

poznám myslil.

si, s

svj

úbor.

.

Rozhodn

se

mi

líbila;

takovou ženou že bych se

spokojil. Jen dbalejší na sebe

pro

.

to.

by musila být

a mít víc

byla

úpln vkusu

105

.

Ale taková pirozená

Herekou

upímná

je a

.

.

.

asi není vynikající, ale

dojista s vervou

A

.

.

.

.

ženy a dívky z lidu hraje

.

jak asi pokroil Gustav? Vyšvihl-li se do prvních

ad

hereckých? Bylo ožehavo vera se vyptávat ped jeho ženou, on sám pak zachovával mlení až na tu neuritou zmínku, že pilen, kupedu se dere a proniká .

Cítil

.

jsem teprve druhého dne, že to bylo píliš povšechné, že

nedotekl se zvláš žádné role, nezmínil se o nijakém zvlášt-

ním vtším úspchu, a to je u herce dosti podezelé Njak vbec málo o divadle mluvil, jako by ohe v pohasl Njak sesousedštl, zúrovnl, z herce umlce v málo se jevilo. Umínil jsem si zjednat si více svtla o tom Dostavili se druhého dne dochviln o šesté hodin. Ml jsem radost a vedl jsem je s jistou pýchou redakní místností do svého mládeneckého bytu, v nmž jsem ml vtšinou nábytek a obrazy, které si Gustav pipomnl z dob, kdy jsem bydlil v starém dom, ve kterém zemela jeho teta, stará paní Vlaihová, babika Maxínkova. Byl tam u mne sotva dvakrát, ale poznal hned mj psací stl, zvlášt pak dva obrazy nad postelí, vyšité na bílém atlase ženilkami mou nebožkou matkou: Krista a Bohorodiku. Byly takka jedinou památkou, již jsem po ní ml. „Ty se sthovaly se mnou i po fabrikách," pravil jsem, když Gustav, zastaviv se u nich, upozoroval na paní Gízu a pravil, že se na dobe pamatuje. Pak jsem vybídl oba manžely na novou svou pohovku a vytasil se s desertním svým vínem, viržinkami a sladkými zákuskami a horliv a radostn jsem pobízel. Pitom mi však neušlo, že paní Gíza má na sob tentýž úbor, jejž mla u Tomáše ješt njak neuspoádanjší a .

.

nm nm .

.

.

.

.

n

n

—

zmuchlanjší, a zvlášt klobouk neupravenjší než pedevírem, a rovnž Gustav že má odv uvalenjší a nedbalejší. Potvrdili mi sice, že vera na výlet zmokli, ale pece jen jsem si

106

tch vcech hodn ležérní, a to mne neinilo dojem píznivý. Mohla aspo sob

pomyslil, že paní Gíza je v

jediné na

šaty trochu vyžehlit a klobouk

si

Pec

dát do faqony.

je v

do-

me, kde bydlí, néjaká domovnice. Líbívala se mi vždy u hercu jistá úpravnost, nechf

i

spojená

manžele Bittnerovi na píklad mi v té Gustavovi vci byli pímo ideálem. Snad jsem paní Gize kivdil, okolnosti padal chvíli ale néjak mi z té stín na té v njakou jejich hereckou významnost. Ale dojem ten byl záhy zatlaen, když jsem se dostal k svým záležitostem. Nerozpakoval jsem se pímo zaútoit na Gustava, nevykávaje jeho vybídnutí, svými verši i svým pokusem dramatickým, jsa ve svém nadšení pln víry v jeho pátelskou úast, ba v jeho živou zvdavost. Poslouchal a sledoval mne vlídn a na konec mne požádal, abych mu ty vci pjil, že si je prohlédne a svj úsudek mi s

malou nápadností,

a

i

sdlí,

zaež jsem mu

byl vskutku

vden. nkde

Podotkl jsem, že ho upozorním, až se

usadíme, zvláš

na nkteré scény svého divadelního pokusu, od nichž oeká-

vám

úin, a na nkterá ísla své sbírky verš, jež mluví vnitním život, o mých názorech, ale Gustav hned projevil politování, že dnes nebudou moci se mnou ztráviti veer, leda že bych neml nic proti tomu sedti s nimi ve spolenosti dvou vídeských jejich koleg, kteí cestou do o

jistý

mém

Drážan

a Berlína se v Praze zastavili.

,,Mohl byste," pimlouvala se paní Gíza, je s

koncert nebo teba

.tingl tangl', já

„pjdeme nkam, kde

chodím

ráda," dodávala

úsmvem.

odepít jsme jim nemohli. Vdí, že Gustav je v Praze obeznámen, a chtjí nco vidt. Chytili se nás a nepustí se. U Prašné brány se o pl osmé sejdeme. Pojte s námi!" pobízela velmi roztomile, ml jsem pocit zklamání. Tšil jsem se na veer s nimi ztrávený, líil jsem si, že je vyvábím k Flekm, že posedíme njakou hodinu sami, pak že Gustava seznámím s tím oním umlcem od Národního divadla snad z pedmstské scény, který práv bude pítomen, a s nimiž jsem už tém se všemi byl osobn znám, s nkterými mladými literárními soudruhy, kteí tam toho asu docházeli.

,,To víte,

A i

i

107

!

— že ztrávíme píjemný, animovaný veer, o kterém se pepomry

tesou

naše divadelní

i

literární, a tu z cista jasná

takové nadlení tím jejich vybídnutím, abych

veer ve spolenosti vaných

Nmc

mn

s

nimi trávil

neznámých vídeských herc, ko-

svj pvodní zámysl, ani jak jsem se jeho uskutenní, pokusil jsem se pemluviti je, aby Nezatajil jsem

tšil na nechali

svých koleg, aby jim po posluhovi poslali omluvu, jakoukoliv, teba že paní Gíza dostala náhle migrénu, dokonce jsem se nabídl, že sám to obstarám, že uvedu ža záminku teba zprávu o nenadálém onemocnní paní profesorové nebo pana e-

Vlaihy a nutnost bezodkladné návštvy jich, ale Gusrozhodn odmítal mé návrhy a nabídky. „Jsou to lidé, na kterých mi záleží," uvádl netrplivým až tónem, „ujednal jsem to s nimi a nemohu je nechat na holikách. Mohou mi být jednou dobí," dodával, „mají mnoho známostí. Poj s námi ty, pro jeden veer nebude zle, když se neditele

tav

sejdeš se svými kamarády. Ti se obejdou bez tebe, nejsou v cizin a nepotebují prvodího." Njak mne ten jeho netrpliv odpíravý tón zarazil, a pak píilo se mi sedt ve spolenosti, kde se bude po celý veer jen výhradn mluvit nmecky, kde u tch dvou koleg Gustavových nelze vbec pedpokládat zájem o naše pomry divadelní a literární a kde by snad padnouti mohlo, jak jsem v té chvíli s jistotou pedpokládal, teba i slovo píkré, sni-

tém

výsmšné. Vídeáci dva!

žující,

A

—

n

stojí, že jsou mu mrzel jsem se na Gustava, že tak o že k nim víc poután se cítí, z osobních ovšem zetel,

bližší,

a

nemohu

mn ím

hokost

proti

víc jsem se

nmu,

a od-

chtl piblížit

mi tou chvílí tím k jeho mysli, k jeho duši tento veer. Odmítl jsem rozhodn jeho vybídku, a nezviklalo mne ani nenadálé sdlení paní Gízy, to že se tedy sotva již sejdeme, že se rozhodli zítra odjeti, nejdív do Štýrského Hradce k seste, ponvadž prý dostali zprávu, že jejich Gustinka trochu se dálil se

108

za to, rozlila se ve víc,

nachladila a dostala takovou slabou angínu, a odtamtud, budc-li

možno, k nim domu, do Korutan, k jejím

Projevil jsem své politování nad tím jejich

nutím, ale neustoupil jsem

již,

rodim.

náhlým rozhod-

ba Gustavovi jsem dokonce

mu

mél prohlédnutím mých rukopisu zpsobovat njakých nepíjemností, pranic mu ve zlé nevyložím, ekne-lí mi to zpíma, aby se nijakž tedy nenutil a nechal je ekl, že kdybych

zde.

„Bu

s jistou úmyslnou pevatím sdlím svj úsudek hou, „petu si je a rád a upímn ti bu jist. Budu zcela pímý," dodával s úsmvem, teba by

bez starosti," pravil klidné a

—

—

,,

té to bolelo."

Prosil jsem ho za to

— rovnž s úsmvem.

„tu hodn vcí to pekládám je a upravuji francouzských, vybírám z nich. víš, lovk si musí, kde muže, njaký groš pivydlávat." Tebaže to bylo vesele poznamenáno, trhlo to mnou, nebof „Získal jsem

si

dost kritinosti," podotýkal,

—

hned jsem z toho usoudil, že herecká jeho gáže není asi píliš valná, když musí pivydlávat, a že tudíž herecký jeho význam jisté nebude závažný. A toho mi bylo njak líto. Jisté zklamání mne ovanulo z tchto jeho slov. On jako by to vycifoval. Jakýsi úsmšný výraz peletl jeho obliejem. Povstal, zamnul si ruce. složil je pak za zády a rozchodil se po pokoji. „Kamaráde," zaal, nepohlížeje však na mne, „až budeš osm let pi emesle, ve kterém te vidíš ideál, jako pi svém eNemyslí si, že to íkám mesle jsem já, zestízlivíš strašn snad ze zklamání njakého pro nedostatené snad úspchy .

.

.

— já mám úspchy a roštu a dopracuji — ale u divadla je také teba štstí, a to štstí se jmenuje — protekce. A o tu bose.

jujem', a proto nejdu dneska s tebou, nýbrž s

jdeš zase

s

tamtmi,

a ty ne-

námi, nýbrž mezi své."

Hlas mu zachraptil, zastavil se pede mnou, poklepal mi kamarádsky na rameno a jaksi bode chytrácky se na mne se strany podíval.

109

.

„Myslíš snad, že nejdu

s

vámi, nebo spíše že jdu do své spo-

eknme, zájm dotení. „Pojme spolu,

lenosti z njakých,

osobních?" vyjel jsem,

netaje svého

jen

my ti

sami, jak tu

jsme, kamkoliv, a bude mi to nejmilejší," navrhoval jsem, abych dokázal, že nejdu nikam ze sobeckého interesu.

„Kaltes Blut," pravil Gustav konejšiv, „jsi ješt mladý zaže^taky Nemyslím nic zlého, než jíc, hned vzplaneš.

—

—

zestízlivíš.

pec jen hvzd

U

taky

vás je to trochu jinak, ale nejisté vlny jsou to

—

a

lovk

na

n

vjíždí, že vidí

Jsi u toho svého njaký msíc budeš mluvit taky jinak." Dotkl se mne. Zdálo se mi to nemožné. .

;

.

nebe plno

za osm, za deset let

Vzkypl jsem

bez-

dky. „Neznáš mne," dl jsem pevn a drazn. Gustav se zasmál. se zdál ten smích být studený, ranivý. Zadráždilo mne, íci mu píkré slovo. Neopanoval jsem se. „Jsem z jiné látky," vyhrkl jsem a oekával jsem prudkou

Mn

odpov,

sek.

nco neoekávaného. Pistoupil ke mn, takže se dotýkal, položil ob své ruce na moje ramena hrudníkem mne a piblížil svou tvá až k samé tvái mé. Její výraz oduševnl a zárove zmkl. Dojatý jeho pohled vpíjel se v mj. „vykej jen osmi, vy„Vykej asu," pronášel pitlumen kej jen pti let ." Ale stalo se

—

.

.

Vidl jsem zejm:

jeho

oi

zvlhly.

„Budeme-li živi, povíme si o tom. A ješt dív, než k tomu vzpomeneš si na mne. Máš jmní?" dojde

—

Pekvapil mne celý ten obrat, a ta otázka zvláš. „Nemám," pravil jsem. „Nevíš, co znamená mít jmní u umlce. Jak jmní dovede opít umní. Nebo mít záda krytá aspo jinak. Každou chvíli moci vypráhnout, moci pohrozit ... V tom je veliká síla A nemžeš chápat dosud, jakou podporou je úspchu ... Já No, nechme toho. již nabyl té zkušenosti, a až nabudeš i ty .

.

.

.

Záviset existencí jen a jen na produkci neb reprodukci, je

110

U

divadla to jist vede k

.

rzným formám otroení

aneb

zlé.

aspo

nesamostatnosti... Úplný

Povíme

si

o

tom

na mne. Piš mi

víc, až

úspch

budeš

mají jen volní.

starší.

Bu

—

Pa!

—

zdráv a nehorši se

!"

Než jsem se nadál, políbil mne dvakrát, stiskl mi ruku a njak chvatn, jakoby u vdomí pohnutí a jakéhosi zahanbení, že opouštl. ek' víc, než chtél a ml, ,,Jdem za protekcí," maskoval úsmvn, když jsem tiskl ruku jeho žen, peje jí všeho zdaru. A když mi u schodišt, kam jsem je vyprovázel, stisk* ruku tónem co jako by vše chtl zastít naposled, pravil mi nejsrdenjším: ,,Ty tvé vci si petu co nevidt a co nejdív ti dám zprá-

m

—

—

vu."

„Tu sbírku básní chci tisknout již píští msíc," prohodil jsem usmílivým tónem a s úsmvem. „Bu kliden. Do týdne máš odpov. A upímnou!" S tím jsme se ten veer rozešli. Nebyl jsem spokojen. Stále Gustavovy výroky mne dráždily k protestm. si

A

paní Gisele pasivnost jsem vyítal a dokonce

ml

namlouval, že by

práv

výš.

Neml

si

mít jinou ženu.

brát

K

vli

ní že

nemže

nevýznamnou neb aspo málo vý-

znamnou hereku, nýbrž takovou, s kterou nebo dokonce pro kterou by se dostával rychleji vped. Zatrpklost, zklamání, pokleslost odvahy jsem v

nm

cítil,

a

mé zámry. Sp-

tomu všemu revoltovaly mé nadje a hlas mládí, dvry, odvážných samém protestn bouily. projekt se mi zachtlo. Ve Cítil jsem potebu se s nimi svovat. A skutené toho veera jsem zdržel sebe své kamarády ne-

proti

chal jsem mezi své pátele,

mn

i

zvykle dlouho.

Prapory smlých nadjí,

sn

a odhodlání

jsme nad sebou roz-

vinovali a radovali jsme se, jak vesele se vzdouvaly a tepetaly

pod hvézdnatou oblohou. Všechna skepse

prchala z dosahu jejich odvážného vláni

.

a

nedvra

.

111

XII. euplynul týden, a Gustav dostál slovu. Ani jsem tak brzy jeho odpovdi neoekával.

Byla v ní

nejmén

hodn upímná, až se mi tehda zdálo, že trochu zámru všemožn jen vytýkat a

je

co

ba dokonce kmitlo mi v nitru podezení, že v tom celém jeho posudku mých prvotin je trochu závisti a úmyslnosti mne zviklat, tak mi teda pipadal písným, ano až

chválit,

píkrým

a nespravedlivým.

Ale byl to jen dojem nevyplnného oekávání, zklamání prvních nadjí.

Dnes vidím, jak byste nazíral, správn soudil a dokonce výtky své v obalu podával a mísil s uznáním. Mluvil o rheitorinosti a pathetinosti, leckde v mých verších se ozývajících, o takové

smsi mladistvého

ideálního naciona-

s nevyhlazenými zbytky dtské víry, o nedokonané revoluci smýšlení, o pouhých jen nábzích k modernímu pojímání; ale tyto výtky hned sladil uznáním jisté pesvdivé upímnosti a srdenosti i skuteného poetického vznosu nkterých ísel neb aspo slok. Divadelnímu pokusu neupíral dramatinosti sujetu, ale také vytýkal pathetinost ei a primitivnost stavby mnohých

lismu a optimismu

scén.

lis

Dlouho jsem pekonával své rozarování z oekávaného jeho posudku, ano, jistou hokost a protesty proti nmu, ale na konec pec užil jsem nkterých jeho rad a návrh, v margi-

naliích

mi daných, uznávaje jejich tdvodnénost

a prospéS-

nost.

Dnes neváhám piznati,

kdybych byl poslechl všech, lépe

že,

bych byl uinil. Jak dobe postehoval, poznal jsem kách svých verš.

z

nkterých

glos na strán-

„Spíglberku! Znám té!" pipsáno u maskovaných projevu smyslné touhy po žcné; jinde: „Na ty kompromisy méj víc odvahy! Ale Tys ovšem dnes redaktor... odpusf!" Méím podnes dojem téch i jiných poznámek tím, jak tkví mi v pamti, a protože byly správný, ani mi nenapadá se s nimi

—

—

tajit.

„Nezachutná Ti naopak. ale

bu

projevená

asi tato

má

kritika," psal ve

svém

Pohnváš

myslím, že Ti nebude na škodu, spíše se snad nebo se utšíš, že vci nerozumím

bu,

neodpovídej mi hned, nebot bys mi snad

list na konec,

jak

,,ale já

kivdil. Já jsem pesvden, že mám pravdu a že jsem Ti prokázal pátelskou službu. Opakuji znova: hledím na vše straš-

n stízlivé a dodávám:

i

Pamatuješ, že jsem Ti to

Smj

Ty, kamaráde, zestízlivíš! již

v Praze

ekl?

nebo nesmj dnes Ti íkám ješt víc nespal za sebou mosty z vlnobití pouze literární existence. Pravím Ti to jako ." dobrý a pravý pítel Toto místo mne v první chvíli zvláš zadráždilo, nebof z nho nejvíce vycítil jsem Gustavovu nedvru v dostatek mých literárních potencí, ale zárove vypialo se mladistv vzdorovité odhodlání, však že mu ukážu a dokážu A když jsem etl dál, vzpomnl jsem živ jeho otázky již v Praze pronesené, zdali mám jmní, nebof mi dával v dalších ádcích radu, abych, až se budu ohlížet po žen, nepokládal se

:

:

!

.

.

.

véno za

vc

nerozhodující, nýbrž za vysoce závažnou.

Jaký materialista cem,

nho

se z

umlcem vbec

a nadšení v

.

nm není

ne! .

.

.

stal!

No, Gustav

— Kterak

Když jsem

neml

být her-

si

tak

vzpomnl

dob. kdy

po prvé pijel do Prahy jako herec, kterak vyvádl rozhazoval...

Ovšem

te

i

dvry

zcšosátl, jiskry

stízlivá paní Gíza

má

a

pímo vliv...

113

.

A zas mi prošlo myslí, jak mi povýšen íkal: pokej osm> pokej jen pt let! Usmál jsem se. Ne, nezná mne. Jsem vskutku z jiného kovu Podkoval jsem mu za dopis teprve, když jsem mu posílal vý.

Zdvoile jsem

tisk své první knížky.

sic

.

pipomenul, že leckde

ídil jsem se jeho radou, ale jinde že jsem nemohl sleviti se

zbytk své dtské teba že mu to znlo a zníti bude „patheticky". Gustav mi vbec neodpovdl, a to bylo píinou, že jsem mu dalších svých knížek úmysln neposlal. I byl-li doten mým dopisem, mohl aspo slovem stvrditi píjem mé první sbírky a teba i reagovat na mj list, ale že vbec neodpovdl, zasvého „nacionalismu a optimismu" ani „se víry",

mrzelo nme,

i

nevtíral

Nevidl jsem ho

jsem se

pak, aniž o

již.

nm co zvdl, až do jubilejní vý-

stavy.

Nepídil jsem se snad

zúmysln

z

njaké uražené ješitnosti po vídeských listech, ne-

referátech z josefovského divadla ve

bylo prost na to pokdy, ani však

— upímn

eeno

— zá-

jmu.

Nové mé

povolání, práce s

ním

spojená, snahy literární, touhy

po založení vlastního krbu, události rodinné,

ženitba, první

léta manželství, boje o úspch a udržení posice, to vše nepipouštlo zvláštních vzpomínek na Gustava, zvláš když se on také neozýval, naopak za mé zaslané mu oznámení satku jen

pouhopouhým p. /. poslal. ti srdená slova pání mohl

navštívenku

Aspo dv

s

napsati,

mohl vzpo-

menout, jak jsem já upímn mu gratuloval k satku jeho, ale on jen visitkou s „p. f". Nebyl jsem nikdy milovník zvláštních ceremonií, to mne však tehda hodn zamrzelo. Nicmén dojem také nebyl trvalý, ani nemohl být v záplav

dojm bližších a silnjších.

mým vlastním omlouváním. Je i milý Gustav, jako já, má své záležitosti z povoláni plynoucí, své starosti domácí, snad tžké, že ani radji Mizel rychle, zahlazován

v denním

114

boji,

ozývati se nechce, do samoty se krí, vylákán bojí

.

z

ní být se

.

Prodlením dob

mém zkoušel

.

ím dál

tím víc jsem pochopoval a na sobe sa-

.

I s ostatními píbuznými Gustavovými málo jsem se scházel. Maxínek maturoval s vyznamenáním, na filosofické fakult

pírodní védy studoval, pro védu hoel, odborné lánky referáty psal, jeho jméno kmitalo se mi ze zpráv o pednáškách ve vdeckých spolcích, potkávali jsme se sic, upímné si prai

vice tiskli,

srden

pohovoili, ale

pece

jen v

rzném

povolání

našem bylo málo styných bodu.

Na promoci jsem mu byl, pozval-li strýce Gustava, jsem se ho ptal, a zarazilo mne trochu, když mi odvtil, že ne. Na prý? Strýc Gustav pímo okat se prý rodin odcizuje. Nikomu nepíše, nikdo nic bližšího o nm neví. Znlo to tak chladn, ba nesmíliv, že jsem již ode všech dalvzpomínku jsem nepotlail, jak tento mladý muž zde, s mkkým, pstným knírkem a do špiky krátce zastiženým plným vousem, s energickým pohledem ších otázek upustil, ale

bystrých

oí pod zlatým skipcem

kdysi horovával

kud ten pímo obdivovaný díval k staré paní, I

a

i

Maxínkov babice.

na ni prošla myslí vzpomínka

mla

práv pro

pozdji ješt, dozbožovaný jeho strýek prijíž-

toho strýce Gustava, jako šestiletý chlapec

i

na

to,

jakou by byla dnes

radost o slavný den svého vnuka, jak by

jí

dobré

oi

zá-

by jist prese svj vk uchystávala slavnostní hostinu, pi níž by byla rozvinovala své vzpomínky, jak Maxínka vychovala od pedasné smrti jeho maminky, své dcery, jak ta by byla dnes šastna, kdyby se byla té chvíle dokala, jak by si byla poplakala nad jejím osudem. ily

a jak

i

Však vzpomnla

za starou paní na

Maxínkovu maminku

její

vlastn te již paní školní radová. Záila sic hrdostí a šustila hedvábím v promoní síni hodn již sesedlá a vbec sestárlá ta dáma, která práv na doktora povýšenému mladému muži byla druhou matkou od trnáctého

sestra, paní profesorová,

jeho roku, ale

pi

vší té radostné dnešní hrdosti neodolávala

115

.

:

vzpomínkám na svou mlad zemelou sestru, na svou na Maxínkova otce vzpomnla, na jeho nešastný konec v cukrovaru, jehož by se byl jist uchránil, kdyby byl býval vbec rozvážnjší, na syna pamtlivjší. „Max už dnes ví všecko o nm, a už dávno," šeptala mn, „a víte-li pak, že íká, že práv ten osud jeho tatínka jej hnal do tak náruživého studia, do toho, aby co nejdív vynik'?" Pohlédl jsem na ni udiven, a ona patrn vidouc, že hned ne-

pec

jen

matku

i

vci souvisí, dodávala „Ano, ano, vte mi. To víte, že hocha mám strašn ráda, vždy sama dtí nemám, a hoch se mi s tím svil už hned po maminchápu, kterak ty

in smrti.

To pec

pamatujete, jak už za jejího živobytí se

hnal do studia a do sbírek?

—

A

když pak umela, tak to

mn

v takové mkké chvíli jednou z nho vyšlo. Ale pouze to ek', muži ne. ,Tetiko,' povídá, to víte, jak dlal už ten-

— tedy

—

—

—

ho pedstavte tedy: .tetiko,' zaal náramn vážn ,já vím, že na jménu mého tatínka na jeho pamti i na jeho jménu uvázl stín, já to cítím, je taková touha, tak silné vdomí povinnosti v rodin, a ve ten stín se jména Skivan vyhladit, aby se zas na to jméno a o to já se vynasnav rodin bylo hrdo, aby se mlo rádo žím, všechny síly na to napnu." krát starého

—

si

—

—

mn

—

Paní školní radová napodobila i

zabarvila po

bezdky

jeho

zpsob mluvy

nm hlas, a já z tch jejích výrok zrovna teh-

Maxínka slyšel, a jasná najednou mi piplynula z dálky vzpomínka na Štdrý veer staré paní, na odpolední pro-

dejšího

cházku

s

Maxínkem

a na to jeho chvátavé tehda piznání, že

chce proniknout tak, aby se o jeho jednou ekne, pro to chce

jmén vdlo,

a že mi

. .

Živ mi

vstoupil na mysl celý ten výjev, celý ten rozhovor,

nm

Maxínkovo pohnutí pi i jak jsem ho pobízel, aby to ekl hned, i jak mi odvtil, že mi to ekne, až budu musit vit opravdovosti jeho zámr, až tu bude dkaz Dnes se toho tehdáž jen ohlášeného tajemství dovídám bezdky z úst jeho matiny sestry, které jeho srdce díve se otevelo ... A dnes skuten je podán dkaz. .'

116

S dojetím 8 jakousi radostnou hrdostí jsem pohlédl na mladého doktora a pesvdení o jeho vzácném povahovém i

jádru, o energii jeho

práce prošlo vším

vle

mým

Vyítal jsem tyto pednosti né, jak stál v

hovoru

s

a vytrvalosti

i

pronikavosti jeho

cítním. s

jeho tváe slabé nyní

rektorem

a se

zrumn-

svým strýcem školním udlený rytíský ád

radou, jehož uniformu zdobil nedávno

císae Františka Josefa. A bezdky mi zatanula myšlenka, kdyby té chvíle byl úasten Gustav, co by ekl, jak by se tváil, jaké poznámky prohodil? A zahoklo mi njak, že tu není. že o tom všem neví, že je jako odíznut od rodiny, jakkoliv jsem si hned sám namítal,

— že

V

sám tom

je víc

vinen toho odcizení než

zaujala

mou

ti

všichni zde

.

,

pozornost mladá dáma, nádherné kypré

postavy, nanejvýš elegantní toalety, která rychle chvátala

k mladému doktorovi nic nedbajíc, že je v rozmluv s Jeho Magnificencí a strýcem radou, jak jej oslovila, spíš koketn než líbezn se usmívajíc, ruku mu podávala, upímn jí po-

tásla patrn

mu

vidl jsem. jak mladý doktor ji pedstavuje rektorovi strýci, jak tito reservovan se uklánjí, a hned poté nový doktor se rozhlédl smrem, kde jsem stál já s jeho tetikou, paní radovou, a již omlouvaje se oividn rektorovi a strýci mladou dámu vedl k nám. Mla vysoký peový klobouk, svtlé rukavice až do polou ramen, šustila hedvábím a rozprašovala nejmodernjší parfum. Mladá dáma se paní radové hned hluboce uklonila a mladý doktor ve fraku z brusu novém, bezvadné náprsence a bílé kravat trochu chvátav, aby se penesl pes rozpaky, tetice pedstavoval „To je slena Nelly Nercová, my jsme vlastn píbuzní ano, její paní matka byla sestenicí mého nebožtíka tatínka, vlastní sestenicí slena žije te v Praze, dotla se o mé promoci, jméno ji zarazilo její paní matka byla rozená gratulujíc, pak i

—

—

—

—

vyptala se a pišla Skivanova a vypravovala jí o mém otci sleno, schváln mi gratulovat. To je. má tetika, sestra mé maminky, a to je mj starší pítel, redaktor S."

117

.

:

Slena chtla políbit ruku paní radové, ale ta tomu nepipusa dosti chladn slen se uklonila, pátravým pohledem na

tila

ní

utkvla a polohlasn jen pronesla

„Tší mne

velice, byla jste

velmi pozorná. Jste tu

s

paní mat-

kou?"

stn, tuze ráda by byla šla, do poslední chvíle doufala, že se bude moci zúastnit a tady cousinovi gratulovat, ale njakou influenci dostala, nebo co maman to je, tak jsem se vydala sama bez ní; vlastn písn nakázala, abych šla a také jejím jménem gratulovala." Usmívala se distinguovan a líbezn, do hlasu srdenost vkládala a veliké olivové oi její, dlouhých erných as, zajiskovaly se úastlivými a radostnými pohledy. „Porute mne, prosím, paní matce," pronesla suše jen paní „Ne, milostivá paní, maminka mi

mn

radová, uklonila se ke

mn

s

otázkou, nevím-li, s

kým te

mluví pan rektor a její muž. Neznal jsem toho pána, ale odpovdl za mne pan doktor Max,

Macha. Slena Nercová hluboce se uklonila paní

že to profesor doktor

radové, „ruku líbám, nového doktora pohlédla tak milostivá paní," zašveholila a na vybíziv, že jí nabídl rám a odvádl na její místo. Paní radová se zejmou nevolí za nimi hledla. ." pronášela, jako by vzpomínala. „Žili „Nercová, Nercová otec byl nadporuíkem, ale musil od vojv Budjovicích .

.

.

.

.

Pak nkde ve na ní vidt oficírskou krev! Vídni u njaké pojišovny se uchytil. Ale celá léta jsme nevzpomnli. Co tady o nich neslyšeli, ba ani ve snách na ska

.

.

.

však

—

je

.

n

.

.

—

—

na Maxovu promoci ... A sama se hlásí! To není jen tak. Ale já dám pozor." Vil jsem paní školní radové na slovo, ale zárove nemohl jsem popíti pirozený pvab i vyškolenou svdnost sleny

najednou

?

A

Nelly Nercové.

Má

118

záludné

oi

a zápalnou krev, o

tom není pochyby

.

.

XIII.

oketní bílé pyramidy svítily nad svží zelení tráv-

ník, pestré praporeky vlály kolem ozáených stech a stíšek palác, pavilon a gloriet výstavního

msta

v Královské

Oboe,

i

nad nimi,

i

nad

jeho vkusnou, radostnou branou, kterou jsem tam vcházíval

každého dne tém, volán povinností zálibou. Picházel jsem pravidlem v naveerních hodinách, v dobré míe, odhodlán k práci, sílen úspchem, dvrou v další zdar, šasten v rodin. Byl jsem toho roku Jubilejní výstavy zamstnán od rána do veera, odpoinku nebylo ani nadje na pozdjší oddech nbylo plno síly, odvahy a kde v zátiší venkovském, ale ve chuti k dílu. I vnitní radosti z domácího štstí z nesporného i

mn

i

útšlivého obrazu našich národních pokrokv v umní, prmyslu, z expansivnosti našeho uvdomní a z oividné na výstav energie podnikavých jednotlivc. A do té doby a té nálady mi vpadl koncem ervence pítel

Gustav Linhart. Psal mi, že pijede toho a toho dne odpoledne, že pekonal krutou, tžkou nemoc, z níž vyvázl jen následkem silné své tlesné konstituce, že je ješt rekonvalescentem. ale že touží po Praze, po výstav, o níž tolik etl a slyšel, že jej musím jí provést ptal se, kde že mne najde a budu-li moci mu vnovat po dva dni njakou tu hodinu asu. Rodinu že poslal do Ko;

rutan, že

pijede tedy sám a nesnázi mi snad nezpsobí. Práv

119

vidl takoka již smrt ped prahem a dvra jeho v budoucnost že otesena, chce vidt ješt Prahu, výstavu, prahne po ní, dtinsky se na ni tší. Takové podivné pohnutí prošlo mou duší, když jsem proetl proto, že

mne

to psaní, takový zvláštní soucit

mžitým vdomím, že Gustav

jal,

píše jen

stupovaný tím oka-

mn a jist ne také Ma-

mne nenapadlo k nim tom skálopevn pesvden.

xínkovi nebo editeli Vlaihovi. Ani zajít, se jich optat,

byl jsem o

Mn jen píše, ke mn se hlásí, mu satku

dvra ve

jsem

mu

dnes

i

po

bližší

mne, vzpomínky

na

té ledabylé gratulaci

než oni. Tšila

se rozvíjely, ale též

dostavily a proplétaly, jak to tak pišlo, že jen

píjezd svj oznamuje,

mne

k mé-

ta jeho

úvahy se

mn se

ohla-

mé

spolenosti se dožaduje, kdežto píbuzným docela se odcizil. Celý píval vysvtlení mne arci zahrnul, ale vzpomínek neodplavil, naopak picházely, šuje,

pimykaly

se a já jaksi

zálibn jsem

se jimi obíral a roze-

híval.

v bývalých stycích s ním bylo kdy nepíjemn dotklo, jako by vymizelo, jako by se vbec bylo neudalo, jen píjemné a zajímavé okamžiky v pamti se probouzely, jeho Vše, co se

mne

celý život se Cítil

mne

mi plasticky formoval, postava vyhraovala.

jsem nové mocné piblížení se k provála, soucit s

ním

nmu,

teplá sympatie

se probouzel.

A ím víc jsem vzpomínal na vše, co jsem o nm vdl, na jeho neradostné, samotáské dtství, na jeho jinošskou hypochondrii, na jeho cítný, ale ukrývaný talent, na náhlé vzdorné vyproštní se z pout protivícího se povolání, na první vysoko se pnoucí nadje, na prudké hýivé výbuchy objevených životních sil, pak na jejich ponenáhlé ztlumování, na pozvolné obraty k vážnjším názorm životním, na prkazy odhodlané vle a skutenými výsledky provázené úsilí, na sympatickou,

domáckou paní

Giselu, interesantní tváe, ležérního chování,

na projevy životních názor o poslední setkané s Gustavem ped sedmi roky, a te na jeho dopis, oznamující mi pestálou tžkou jeho nemoc tím víc se mi spojoval jeho život, výraznl, krystalisoval se v oznaitelný útvar. :

lííO

A

jakási melancholie

mne

ovála,

když vracel jsem

se k jeho

Takovou jakousi zklamanost životní jsem z ného vycifoval, zhorklost, s pozadím nálad již na uzavírání útu. Mluvila mi o ní naznaená touha buzení vzpomínek a pímo projevená zmínka, že duvéra jeho v bulistu a

znova a znova

doucnost

Ta

dojala

je

jej

etl.

otesena.

mne

nejvíce.

Má

zklamání a smutky v duši. Jsou výsledkem jen jeho pestálé nemoci, nebo mají starší a hlubší koeny?

Pominou nebo zstanou? Zvdavost má byla stejn napiata jako má opravdová úast. Napsal jsem mu list co nejsrdenjší, že se tším na jeho návštvu, že musí být mým hostem, seznat mou ženu, mou práv narozeného syna, že každý den budeme spolu chodit po výstav, pohovoíme si, rozeveme svá srdce, jako ped sedmi lety a jako dív ped jedenácti. dceru,

„Pamatuješ

se

na ty veery?" psal jsem.

„U

Páslera", v „Pet-

rovické", u ..Tomáše"?,., Jak jsi býval vesel, pln radosti života, pln vrátí

nadje

v budoucnost?

Tvá dobrá

nálada, že tu

výstava k tomu pispje.

T

uvidíš.

Pij

potší, povzbudí,

A mnoho a mnoho

Jsem okeješ a .

.

.

i

že se Ti v Praze

sama Jist mnohé, co

se zveselíš. Již

pij!

jen,

posílí,

jist,

dvry

dodá, zotavení

budeme navzájem vypravovat Vzpomínám dost asto Tvých slov o ,,zestízlivní" a piurychlí.

si

.

.

pouštím již jejich ástenou oprávnnost. Ale dvry v budoucnost nesmíme pozbývat, drahý Gustave, nebof ani na okamžik nesmíme ztráceti vdomí, že co lidský tvor, to zápasník. Zazdá se Ti snad smšným, že já Tob, umlci, ta slova básníkova pipomínám, mladší staršímu, zkušenjšímu, ale práv vzpomínka na jiné Tvé odhodlané výroky a pevná víra

—

v

n pímo tlaí mi ten citát do pera.

Pije

tedy.

Budeš

mn

i

pije! A oznam den žen mojí vítán."

a

hodinu píjezdu.

Došlo ješt jednou udání dne a hodiny jeho píjezdu. Oekával jsem jej se zvdavou dychtivostí na nádraží. Hlásil se ke vzrušen, radostn, ale já jsem byl v prvním

mn

121

!

:

okamžiku zaražen. Nepedstavoval jsem si, že pestálá nemoc takových stop. Neudržel jsem se íci, když zanechá na

nm

jsme se

„To

políbili

t to sebralo,

kamaráde

!"

„Prosím t," pravil se zvláštním úsmvem, „zánt plic a pak Zle jsem v tom byl. Odfiet jsem mohl. ješt pohrudnice A prosím t, dv dti, dv dcery A co se mne má ubohá žena naošetovala. A pi tom zkoušky a pedstavení. A co to stálo Ji a mne zvláš. O co honorá jsem pišel. Poítej, šest nedl je sice dovolená všeobecná, ale ješt po ní nebudu moci tak táhnout jako dív. Strašn se musím šetit, ekli lékai." „No, tady se potšíš a okeješ," pravil jsem, „u mne budeš mít všechno pohodlí." Vybuchl pímo, nedal dopustit. Co prý mne to napadá? Rušit mne a „odpus," dodal, „rušit i sebe gratuluji Syna máš ješt jednou kojeátko no, vždy to znám, co to je. Já kašlu ješt celé noci, do hotelu pjdu nic, nic, nic neíkej, nic mne nepemlouvej, vy byste byli ženováni, já bych byl ženován , A ostatn bží o dva, ti dni. Já, kamaráde, musím na venek, do lesního vzduchu, pryskyici dýchat, nejmí tyi nedle Doktoi zrazovali Prahu, ale když mne to sem táhlo tak usilovn táhlo Kdo ví, zdali ji ješt uvidíš, íkal jsem si. Prosím t, taková nemoc, na pokraji hrobu to se rodí divné myšlenky A já mám Prahu rád ... A ty zprávy o výstav Nic plátno, hnulo to mnou, hnalo mne to, a já si svatosvat umínil, že se sem podívám víš, i taková myšlenka pišla, že, uvidím-li ješt Prahu a pijedu-li na výstavu, uzdravím se, zstanu živ a všecko bude zas dobe." Byl njak rozmklý, zdtinštlý a dojímal mne nesmírn. .

.

.

!

Te

.

—

.

.

.

.

—

.

—

—

.

.

—

.

.

.

—

!

.

.

.

—

mn

Spadl

se,

ple

ml

žlutavou, šaty

kašlával, ale doufání

že

že

na

šastn dojel a — se se mnou setkal.

Mkí,

vroucnjší

se

mrzelo, že nechce být

122

pojede, aby poznal

mu

byly veliké, za

nm bylo vidt

nelichotím

si

ei

po-

a radost, že je v Praze,

tím

— že jsem na ekal,

mi zdál než kdykoli

jindy, jen to

mne

mým hostem. Ale že hned se mnou dom

mou ženu

a

mé

dti,

mne

jaksi

usmiovalo

s

jeho odmítnutím nabídky, aby se u

mne

ubytoval.

A

že bude

picházet na obéd a veer že spolu na výstav budeme sedat, na fontánu se dívat,

hudb

naslouchat

.

.

Pociroval jsem velikou a jakousi pyšnou radost, když jsem jej

mu

uvedl do své domácnosti, pedstavil

ženu, ukázal

mu

dti, a když jsme spolené usedli k pipravené svainé.

Píjemno bylo

ze vzpomínek, z vypravování osudu, jen když

zmínka na jeho nemoc bezdéky se ohlásila, ohníky radosti se pikrily, ale útéšlivost se ozývala. Projevoval lichotky mé žen, mým détem, chválil mou domácnost, lahodné teplo ve

mn šíil.

Navzájem na jeho cho jsme

se vyptávali,

na jeho

déti.

tinku a Gízu, na jeho tchána a tchyni, o výstav jsme pravovali, jak den co den

tam jezdíme k

se tšil, jak se bude obdivovat, jak jem pevýší jeho oekávání.

jsem

líbí,

že cítí naši

úast

a pátelství, ale

si,

že se

pesto,

vy-

a již

Jist že do-

radovati.

Pozoroval jsem bez jakéhokoliv nalhávání

mu

hodin,

šesté

Gus-

a

mu

u nás

žena ješt

i

co nejsrdenji domlouvala, aby u nás zstal, že nás v nej-

menším inkomodovati nebude, setrval na svém rozhodnutí jíti do hotelu, omlouvaje se svým kašláním a následkem toho krátce, že prý není nkdy pecházením v noci po pokoji

—

nikterakž

píjemným nocleháem. A myšlenka,

rušuje, zabránila

má

by

mu

že

nkoho

vy-

teprve v spánku, jehož prý beztoho

málo.

Nenutili jsme tedy déle a spokojili se slibem, že

s

námi bude

obdvávat.

Po svain jízdou do výstavy zmínil jsem o

Maxínkov a svil mu njak povážlivé zadíval do

promoci

tor se

se

mu zúmysln

novinku, že mladý pan dok-

olivových

oí

své

sestenky

sleny Nelly Nercovy. vibcc a jen ledabyle se na ni ptal. Zato jej zajímala zpráva, kterou jsem já sám teprve nedávno zvdl, že se mladý doktor nepochybn dostane do Terstu na zoolo-

Gustav neznal

gickou

jí

stanici.

„To byoh

mu

pál," pravil, „takové místo pokládám za lepší

I2.*i

!

—

pak žít u moe jihu u moe. Bože, co bych za to dal, kdybych mohl žíti na Zvláš te po té nemoci. To by se mi jinak dýchalo a rychleji

než uit

bych

„A

nkde

na reálce neb gymnasiu.

A

se zotavil." si

nemohl

„Milostivá paní,

pomry

což byste

zajet

nkam

k moi?" ptala

se

má

žena.

nejsou podle toho," odvtil Gustav a

maskoval neradostnou tu pravdu veselým úsmvem. „Já jsem rád, že mohu za ženou k tchánovi. Tam se v horském, lesním vzduchu, doufejme, taky spravím, a bude to zadarmo nebo

aspo

za pakatel."

A

prodlením další rozmluvy poznal jsem z nadhozených poznámek, že musí žíti hodn uskrovnle, že kapitálek, co ml, je skoro celý tentam, že se dal loni svésti k experimentm na burse, které vypadly prý velmi

smutn.

vte mi, zavinilo taky tak trochu mou nemoc.

Nešetil kolikrát vyboovával jsem jsem se jako díve, z dešperace rozilení z pravidelných pomr, jimž jsem již uvykl. A samo pispívalo Jen bursy se chra, kamaráde," dodával varovn, „já jsem se jen jednou odvážil a zkoupal, a do smrti mne to

„A

to,

.

.

.

bude mrzet." Výstava se mu velice líbila, ale já jsem oekával ješt vtší obdiv a nadšení. Napomínal pes tu chvíli k volnjší chzi, zastavoval se, aby si oddechl, a teprv pozdji o samot jsem si vysvtlil, že je te po tžké nemoci lovk, který se píliš obírá sám sebou, aby se tak snadn dal strhnouti okolím, jako

lovk

zdravý.

Nevcházeli jsme do budov a pavilon odpoledne," jsem

t"

mu

pravil, „zítra

—

mám

necháme na pokdy a provedu

„to

si

— procházeli jsme jen výstavištm, prohlíželi

rozmanitá

osvtlení, celkový dojem vnímali, obecenstvo pozorovali. Neucházelo mi, že není nevšímav ženské krásy, naopak že se

po pvabných prodavakách v kioskách i ochutnávárnách. Po sedmé hodin sám vybídl, abychom si nkam usedli, ale výslovn do njaké ochutnávárny navrhoval, abychom prý dobe vidli na fontánu, až zane tryskat své osvtlené proudy. ohlíží

184

A potom

prý se tší na eské uzené zboží a nechce píti pivo, nýbrž jen njaké lehké víno. Byl jsem mu po vli a volil ochutnávárnu, kde jsme já a má žena mohli dostati zárove pivo.

Nastával

ervencový

hvézdnatý

veer, teplo

bylo,

kolem

ochutnáváren proudily davy návštvník, hudba koncertovala, veliké žárovky bíle zaplanuly, stromy pod nimi ztemnily listy jejich, které jako oživil, chválil,

by zernaly a pozbyly plastinosti. Gustav

vína usrkoval a doutník

si

zapálil.

—

nevím, „Už jen veer kouím, jeden mám dovolen, ale dnes nevím nepekroím-li zákaz," usmíval se v dobré nálad. Pozoroval šum výstavní a liboval si. Najednou mihla se mi v proudu procházejících postava mladého doktora Maxa, vlastn žena první jej zhlédla a na upozornila. Vykraoval si v elegantním svtlém úboru, štíhlý a vysoký, v slamném klobouku nejmodernjšího tvaru, po boku sleny Nelly Nercové, jež vyzývala pímo pozornost svým imposantním pvab-

—

ným

zjevem, hrdé vznosným, v nádherné, ba, až

nápadn

bílé

toalet.

Provázela

ješt

také

je

starší

svižné

dáma hodn prošedlých již vlas, ale na vzdálenost zjevn a tváe

chze

i

líené.

Upozornil jsem rychle na zastaviti a požádati,

pímo

n

Gustava a projevil ochotu je nám ke stolu, ale Gustav

aby pisedli k

násiln zabránil

mému

povstání.

„Se, se, prosím t — já nechci. Jim by to sotva bylo príjemno a mn tím mén. Ovšem — pardon," obrátil se na mou ženu, „snad milostivá paní by ráda

s

nimi promluvila

— ?"

„Ach, kdež," pravila, „vždy já pana doktora znám jen od vidní, nikdy jsem s ním nemluvila, ani s jeho nevstou. Už jsou zasnoubeni?" obracela se na mne.

„Na

pisahat ješt nemohu," pravil jsem. „ale že vážná známost tu je a že jej svdná Nellynka a chytrá její maman to

mají ve svých osidlech, to podívejte.

nepustí."

Vždy

je již

je jisto a

do

nho

také zjevno. jen se za nimi

zavšena. Ta tu koist

již

185

„Copak

asi paní školní

má

radová tomu íká?" prohodila

žena.

„Vymkl

se

jí

z porunictví

— to je nepochybno," — dl jsem,

„už u nich nezstává."

„A vždy on musí mít hezké jmní?" prohodila moje „Sám povídars, že ml po otci." „A babika také na ješt pamatovala," pronesl Gustav. „Ovšem že," pravil jsem. „Nejmén na dvacet tisíc má."

žena.

„Proto se ho Nercovic také tak drží," poznamenala moje žena.

„A z asistentství na universit a z kurs také mu plyne ." Vtom šli kolem dva známí herci z Národního divadla, a .

.

já

rychle Gustava upozornil.

Hledl

za nimi, a hovor na divadlo pešel.

„Být tady, byla by mne bursa sotva chytla," poznamenal z nieho nic sám Gustav, „a nepochybn ani k nemoci by nebylo došlo

.

.

.

Inu,

mlo

to všecko být.

Osud !"

dodával, vypil naráz

skleniku vína a zabubnoval prsty na stl. „Te už není ani pomyšlení k eské scén," odvtil na mou otázku s úplným klidem, jemuž jsem se až podivil. „Pedn docela jiný repertoir, ale hlavn jsme ve Vídni i pro nejhorší

pípad

již

trochu pojištni, a to je nejdležitjší.

Na

pibývání sil už poítat nemohu, po tom, jak mne to strhlo, spíš s úbytkem dlužno poítat," dodával, ale ne njak truchliv nebo dokonce zlomen, nýbrž naopak klidn a rozvážn. „Njakých patnáct, dvacet let snad pece lovk ješt vydrží v aktivit, nepijde-li nic nenadálého, dti dorostou, a pak konen spánembohem! V starší holce je divadelní krev, ta se neztratí."

„Ta už dnes, milostpaní," obrátil se k mé žen, „vystupuje v dtských úložkách a jaký má temperament!" zálibn

—

dodával.

„esky umjí?" „Perfektn,"

ptal

jistil,

jsem

se.

„na to dbám,

bu

bezpeen," dodal

razem.

126

„A

kolik let je mladší?" ptala se

má

žena.

s

d-

podobná mé manželce, jako by jí z oka vypadla. A hudební sluch má, na podiv. Každou písniku zazpívá. eskou, slovinskou némcckou, co slyší od nás od jiných détí. Jako skivánek je tu dám uit zpévu." Dojímalo mne jeho nadšení, tak mnoho dúvéry se mi v ném

„Na

Šestý, milostpaní.

Ta

je celá

i

i

;

zdálo.

—

pokejte, pokej„A tváiku jakou má výraznou a pknou te vždyf já vám mohu ukázat jejich fotografie." Sáhl do náprsní kapsy a vyal ervenou koženou taštiku rozkládací a otevev ji podával nám ji.

—

Byly v

ženy a jeho détí devítileté Gustavy, otcových, tváe trochu koketní a pohledu až

ní fotografie jeho

rys

rusovlásky,

:

potutelného, a malé Gízy, skutené dosti resantní

již

zuritélé a inte-

tváiky, velikých vábivých oí, erných, kudrnatých,

hustých vlasu. Paní Gíza podle fotografie se trochu spadla, tváe vábily posud markantní jižní

ale z výrazu interesantní

rysy a

svdný

pohled. Jen kolem úzkých rtu znatelná byla

vráska zvážnlých

Má

dn.

žena chválila, obdivovala

lost dcerušek,

i

se,

i

já

jsem shledával roztomi-

pozoroval jsem. že Gustava naše uznání oi-

vidné tší.

Revanšoval se hned lichotkami našim

dtem

a náhle

mkce

pronesl

„To dát

je

tak nejlidštjší a nejskromnjší

dtem

tní,

lepší

mén

pání lovka, moci

má lovk

sám. Pevnjší zajišTeprve co mám své jsem pišel ve svém dtství, když jsem ros

budoucnost než

starostí a svízel, víc radostí.

dti, vidím,

o

tak sám, a ty jist to cítíš taky?" dodával ke

„A když o

jejich budoucnosti uvažuji, rok

mn

obrácen.

od roka víc

lituji,

že jsem se dal na tu nejistou dráhu svého povolání, že jsem

nezstal u farmacie. S tím se ti dnes oteven piznávám. Dnes je mi šestaticet let; kdybych se byl do lékárny nepiženil, do šesti, do osmi let ode dneška byl bych mohl na koni

cesi spoléhat, jist s ní poítat."

Dojalo

pti

mne

jeho nepokryté piznání, jež by ve

lety bylo vyvolalo

mn snad ped

ješt prudký protest. Dnes jsem

se

127

..

mu

nedivil, ale vycítil

umleckými síla,

„Ochabl vše.

Až

mu

dvryplná

jsi

i

z

nho,

že není se svými

úspchy

spokojen, že je ve svých nadjích zklamán. Za-

dráždilo mne, dodat

jovná

jsem

odvahy,

nebo

mn

ve

proudila bo-

odvaha,

nemocí, zeslábl," ekl jsem mu, „zbázlivl, to je

se zas

ádn zotavíš, odvaha se vzpímí, nových úsp-

ch

dobudeš a hned budeš mluvit jinak." „Ach ne," pronesl s polonasmutnlým, s poloironickým úsmvem, „jist víc než dív jsem zestízlivl po své nemoci To bylo úvah dlouhých a trapných. Vždy já poítal s koncem. A vidl tady ženu s malou gáží a se dvma nedorostlými .

.

."

dtmi

.

.

„Povídal vám, milostpaní," obracel se k

nkdy

—

mé žen,

„váš

muž

o tom, že jsem se mohl oženit s apatykáovou dcer-

kou ? Bohatá byla a Kristýnka se jmenovala, jako moje Kdybych byl chtl jít od divadla a vrátit nebožka maminka Nepovídal? Už to se k farmacii, byla ruka v rukáv takové bylo, milostpaní, a hezké dve, a co hlavní, rádo mlo V Mariboru to bylo, tady kamarádu jsem o tom tehda psal. A víš, píteli, jak asto jsem ve své nemoci na ni vzpomínal? Že kdybych byl dnes jejím mužem, jak jsem mohl klidn odejíti pi své nemoci na onen svt, s vdomím, A dobe zabezpeenu?! že mám svou rodinu zabezpeenu? Ano, te lovk k takovým úvahám dospívá, akoliv své Naopak žen neiním nijakých výitek, Jak ta se mne, milostpaní, naošetovala, dnem i nocí, ani pedstavit si nemTaké jí arci picházela myšlenka, jak by žete Nedivte se .

.

.

—

—

m

!

—

—

—

—

—

.

!

.

—

!

.

kdybych duši vypustil ... A proto konala, co jen bylo jí v jejích silách. A pi tom všem uení, zkoušky, pedstavení Však ji to také hodn strhlo. Ale doufám, že se te doma u rodi zotaví ." bylo,

.

.

„No, Dolil

.

a jsme te zdrávi," dodal. si,

piukl

si s

námi, vypil a poruil

si

novou tvrtku.

Znal jsem již ze zkušenosti, jak lidé, kteí

128

.

petrpli tžkou

nemoc, o ní rádi povídají, vzpomínkami se k ní zálibn vracejí v radosti ze svého vyváznutí, jako by byli nco dokázali, i ne-

divil

jsem se pranic témto

vem piukl, prozrazenou

mne

ty

cii,

ale jeho

eem

a

radostné jsem

Gusta-

si s

vzpomínky na ai)atykáovu dcerušku, na

lítost, že

tenkrát pochybil nevrátiv se k farma-

mne

v prvním okamžiku zarazily a nedotkly se

mile.

Vzpomnl

jsem na jeho tehdejší list, plný nadjí a odhodlání, prosycený úmysln ironickým tónem, vzpomnl jsem pak i jeho první návštvy s paní Gízou v Praze, veera u Tomáše, slov v mém byt pronesených o zestízlivní konen jeho pozdjšího dopisu z Vídn, a v duchu jsem si zase ekl, že neml nikdy a nemá pravé umlecké krve. Dnes je to zejmo beze všech stop pochyb, pímo okázale to dokazuje. „Hledá snad u mne souhlasu, provokuje jeho projev?" nai

mne

padlo

znenadání.

,,Ach, jak se mýlí," ozvalo se ve

mn, nebo nadje

zámry

a

mé

tehda nejvýše a nejpyšnji vlály, a dech oposice proti jeho doznáním zaproudil mým nitrem.

„O

jsem pišel v dtství," zaal jsem vážn, ale nijakž dotý,,že tak záhy jsem osiel, že ros jsem bez matky, bez otce samotásky, bez bratr a bez sester

kav, naopak srden,

—

—

a

—

péi blízkých píbuzných poznal jsem také svých u dtí, v tom ti úpln rozumím a s tebou cítím, jsem opustil své pvodní povolání, tu otroinu, a že

v laskavé

teprve ale že

vnoval literatue, toho jsem dosud v nejmenším nedodával jsem pevn a rozhodn. „Ani v nejmenším neochablo zanícení, naopak cítím, že mi odvaha a síly

jsem

se

litoval,"

rostou

m

." .

.

Neucházelo mi, že pohled Gustavv se pivírá, tak jako trochu u vdomí vtší zkušenosti a vnitní pevahy ale

výsmšn, práv

to jen

.

mou

odhodlanost podnítilo! ,,A

jsem povýšeným hlasem,

zpt do úednické

,,a

žena

má

je

eknu

.

svdkyní, že mohl jsem

kariéry a do státní zajištné služby

„Ale kolegové ho zrazovali,

.

pravil

ti,"

a já sama,"

pisvdila

." .

.

žena,

,.já

miluji Prahu, já jsem zde šastna a nikdy bych se nechtla vrátit

„Ach,

na venkov." vždy já neupírám," konejšiv pronášel Gustav,

,,že

129

.

.

pomry zcela jiné — u každého jinak, každý zná — a konen vždy já sám neíkám, že bych byl se svým nakrásn byl, postavením njak nespokojen — a kdybych — piznal, co pozd jen tak jsem už te zmnu na každou u vás jsou

své,

i

je

mn picházelo na mysl, když jsem ležel mezi životem a smrtí, vlastn víc už na onom svt než na tomto. Dnes už vytrvám, kde jsem, rozumí se samo sebou, a také jsem to hned na zaátku povídal. Ale toho nikterak nezatajuji, jak jsem v takových tžkých chvílích znova a znova uvažoval o tom, jak zcela jinak by se mi žilo a jinak život rozvinoval, i snad co se povolání nebožtík otec, jenž týe, kdybych byl žil u rodi, kdyby vydlával tisíce a tisíce ron, jinak byl hospodail a ped-

mj

asn

život

si

neubil

." . ,.

Dávný, dávný okamžik, nevzpomenutý

léta,

ke

mn piplynul

ze zasedlé dálky.

Stará paní, Gustavova tetika, se

kém bílém epeku tanula z temnot na

s

skipcem na

nose, v

mali-

modrou mašlí na proídlém temeni vy-

chodb domu v

zapadlé

ulici,

za studií bydlil, její úastlivý, té chvíle tenkrát

v

nmž

jsem

nasmutnlý

pohled jsem vzpomínkov vidl, její pozvednutý hlas slyšel Bylo to tehdy nkolik dní po zpráv o náhlém úmrtí Maxínkova otce a odchodu Gustavov k divadlu. Jasn zaznla mi .

ve vzpomínce

její slova

o zodpovdnosti

rodi,

.

která jde

výitky otci Maxínkovu i Gustavovu a se mohl jinak „zformovat". Tak mi to Gustavv jak celý osud slovo tehda se zarylo v pamt, že se te po piznání Gustavov ješt

i

za hrob,

i

její

z ní vynoilo a mne až zarazilo. hned za tou vzpomínkou vytanula jiná, na Gustavv dopis, jejž tehda Maxínkovi po smrti jeho otce poslal, jak již tenkrát pocioval vinu svého otce vlastního a eho všeho jí pozbyl. A dnes ješt osteji to cítí v srdci pi každém peplynutí stín životních, pi každé myšlence na budoucnost. Vskutku, jak všechno mohlo být jinak! Jist zas v tom okamžiku te znova život vlastní k šastnjšímu životu bratranc a seste-

bezdky

A

nic pirovnává

130

As

.

.

Gustava bezdky svezly se myšlenky na Maxínka, a sám

jsem

te

rozprádal paralelu. Jaké u ného míla následky zprá-

pozdjší dovedení se píin jejích násíla vle, energie a soustednost jeho chlapeckého studu, vlastn pýchy práce. A pirozeno, jsem vzpomnl, toho, jak mi Gustav o kdys povídal, že tato hrdost je rodinnou vlastností, a bezdky jsem pirovnával dnešní nedbání zevnjšku u Gustava a proti nmu pímo okázalou eleganci u mladého doktora Maxa. I jak ochabla jejich vzájemná náklonnost až do úplného odcizení, jak je rozvedly životní dráhy a osudy. A jak jsem tak bezdky uvažoval, náhodou zase zjevil se nám va o smrti jeho otce

i

sledku, jak se vypjala v

i

nm

i

nm

i

doktor

Max

promenád

na

se

mi hlavou otázka, uiní-li scestím a jak by bylo, kdyby

Šlehla

mu

slenou Nelly a mimovolné jej ona šastným, nebude-li se byl jeho otec uchoval na-

živu.

Neml jsem pochybnosti, že i teta Máry strýc školní rada povedou tajný boj proti Maxínkovu svazku se slenou Nercovou, jako by byl asi snad vedl jeho otec, kdyby byl živ, ale pece by býval Max jiným lovkem, kdyby byl jeho zvnlý tatínek provedl svj pvodní zámr, odsthoval se do Cech, i

i

zakoupil veliké hospodáství, stal se snad podílníkem cukrovaru njakého jako vbec ze mne by bylo bývalo nco zhola .

jiného,

kdybych byl

Kam mne

rostl u

to zavedly tyhle

mánie vyvinuje

n

.

.

rodi

vlastním jsem uvažoval,

.

vbec a pímo je dob sám mnoho

se u beletrist

je pravda, že v poslední

.

myšlenky!? Taková kombinaní

práv

posedá. Ostato

svém osudu

pohlížeje na své dti, obrazil

si,

jak asi by bylo bývalo, kdyby byli moji rodie zstali naživu,

jsem nespokojen, naopak íkal jsem si, že by mi tak, jak mi je. Cítil jsem mládí, zdraví, sílu a odvahu do budoucna. Je dosyta tchhle reflexí, ekl jsem si rozhodn, a zvlášr na výstavišti, kde nikdy takové myšlenky mne nepepadaly, a hned mi pišlo na pamt, to že vlastn Gustav zaal, zmklý pestálou nemocí, vzpomínkou na déti, opakujícími se jist asto myšlenkami dáti jím pevnjší basi životní, než pod nohama cítí sám. ale nijakž nebyl

kdo

ví,

bylo-li

131

.

Napadlo mne

ped

chvilkou zaít o Maxovi, jenž ješt dosud

nezmizel s dohledu, ale v tomto okamžiku jsem

opt

že

cítil,

zaal jsem vypravovat, jak jsem tu ml nedávno návštvou tchyni a jak jsem ji dostal na skluzavku a jak mi vyítala pak, když se dostala dol, co zkusila strachu. Žena se sice trochu kabonila, že jsem se s tou píhodou vytasil, ale Gustav se upímn smál a hned žen vypravoval, jaká bodrá a statná mlynáka je matka jeho ženy. Ta že by mi ješt

bychom

zapadli

jen do staré písniky,

i

rázn ji vyinila.

Vtom

upoutal náš sluch živý

šum

a

zpv

zdola,

od svahu, a

náš zrak svtelné tryskající proudy Kižíkovy fontány, co chvíli se mnící. „Jak planoucí zdroje klosterneuburského vína," poznamenával s úsmvem Gustav, a hned zas „jak ozáené budínské nebo

burgundské," a pak zas „jak šampaské a tokajské."

„arovnou

pímo chu

sugesci a

to vyvolává," dodával, „na

bohatýry z ruských bylin, kteí pili „zelené" víno, lovk v duchu vzpomíná, a jakou jiskru to má, jaký ohe," a Gustav

labužn

si

pomlaskl.

„Kamaráde, plamen révy má kouzlaplnou sílu, a lovk nejkleslejší-li je, tak ho narovná, odvahy a nadje k životu mu a nepjdedodá! Prost, milostpaní, prost, píteli, víno ujde

—

me

tak hned.

Te je tu krásn

!

Tak píjemno

a volno

mi

je,

jako bych ani nebýval nemocen."

Žena

se zasmála.

„My musíme dom,

co by náš princ íkal?"

úsmvem pohlédla na mne. „Ovšem," potvrzoval jsem rovnž

s

také prodlával. Jsi starší táta než

já.

a s

úsmvem. „Vždys to A jen si tady pobu,

bude chutnat, a když mermomocí nechceš k nám, dopoledne pro tebe k Štpánu. V deset hodin nejpozdji. Ale jsi už vzhru," dodával jsem s úsmvem. „Má-

dokud pijdu

ti

zítra

a

me mnoho

co prohlížet a co ochutnávat!"

Žena na nás

zahrozila, ale

byla nejlepší nálady

138

Zstali jsme

s

.

hned pak znova zvala k

obdu

a

.

Gustavem pak už v

nejlepší

míe

až do desáté

hodiny na výstavišti a vidouce zejmé, že se mu jeSté chce posedt, sami jsme jej k tomu vybídli a zabránili všemu jeho

mu

omlouvání. Vidli jsme, že jsme

koskou drahou

jeáté jízdou

Druhého dne podle

hráli

do noty, a žena

se

vesele usmívala.

jsem pro Gustava do jsme spolené na výstavu.

slibu svého zašel

hotelu u arcivévody Stepána a

jeli

Obéd jsem dal doma pipravit až na druhou hodinu. Za prohlídek pavilon, strojovny, prmyslového paláce, obrazárny retrospektivní výstavy padla leckterá bezdéná poznámka, z níž mi zaplanulo svtlo na nynjší pomry Gustai

vovy, na jeho postavení u divadla

i

záležitosti rodinné a zcela

osobní.

Opt

zavadil o svou ztrátu na burse a že

jen na

uje

svj

a ženin

píjem

te vbec

odkázán

u divadla, který dohromady zajiš-

nedosahuje toho, pál, co kdys ve svých nadjích vidl. sice slušnou existenci, ale

eho

by

si

mohl lovk hnout," prohodil, „kdyby byl sám, lecehos by se mohl odvážit. Co by mu na tom záleželo petrhnout svazek v Josefovském, až by pišla vhodná chvíle, a zkoušet Štstí jinde, teba v Nmecku, krátce odvážit se k exsnad nade všecko oeperimentm Snad by se vydaily

„Kdyby

se

.

.

kávání, vždyf ví a

nco

umí,

násobil své

—

.

má pece lovk i

jako herec

píjmy

a snad

i

jako režisér

ješt

víc

ve svazku a už na ni berou ohled a

nco

dlouholetou zkušenost a

— snad by

zdvoj-

si

— ale prosím t: — na má léta u i

žena

je

ústavu,

." .

.

„Ale vždyf je to zcela rozumné, že nedláš experiment, zvlášf te po nemoci," upokojoval jsem jej. ale úinek mimo nadání

opaný. „Ty myslíš patrn,

byl

smchem

jen tolik, abych se

dovedu srovnávat

lovka

že ve

mn

ve hlase, v pohledu cítil

síly,

práv tolik," pronášel s poúsmvu, „že ve mn je pravé

je i

docela spokojen, v

brachu, vidím, co

em

jsem?

—

Já

dlá protekce, af pro dlá osobní zvláštní

samého, af pro ženu, vidím, co všecko se to vyplácí víc než smlá odvaha

štstí, hrozby, strach, a ten

je,

bohužel, už do

mne naokován,

a to je

má

ncj-

IS3

—

—

Mít reservní fond, kamaráde, a být volný vtší chyba. koukal bys, eho bych se ješt odvážil a kam se dostal. Ale riskovat moci !'* jsem na jazyku, že by se snad zklamal, ale potlail jsem tu poznámku, jist, že by vyvolala hokost, odpor. „Vždy u mne je to zcela obdobné," ekl jsem tedy radji na sám podobných zálusk na experimenty jsem nepotchu,

Ml

a

jsa

cítil,

vbec povahy

konservativnjší.

„A pak ješt nco," pokraoval pátee a várník

Gustav, „kdyby

mén bunk hrdosti v krvi. Mj

lovk neml

bratranec Viktor, to-

— nanejmí na milion ho páím — v ministerstvech je má

S editelem je jedna jít, hezky k povahu, k tomu ruka Jen kdybych ho poprosit, njakou produkci jemu a podkouit mu, ale hned bych ml cestiku vyšlapanou milostivé udlat jako doma, jaký ten .

.

vliv v ,burgu'!

nmu

ml

.

pkn

—

—

kamaráde," dodával a pozdvihl ramena do výše a zamnul za nic na svruce, „k tomu panstvu jít a pukrlata dlat Viktor není zlý svou škodu na Takový jsem, a já vím, že

víš, si

t

— —

!

lovk, naopak ochotný

a

pomohl by mi teba

— já bych to zkusil," pravil jsem

^jNo

s

rád."

úsmvem,

jen jako na

zkoušku, ale Gustav jen zase pozdvihl ramena a pravil mžouraje:

brachu. — Poj, už mám toho prohlížení — udýchaný už jsem — zatracené mchy, ješt poád nedost nkam na tvrtiku vína, dlají dobrotu — poj, sednme

„Mne nepedláš,

si

teba tam co vera, ta donna v tom kroji byla velmi píjemná a pítulná. Zvláš když vy jste odešli," dodával s tveráckým

úsmvem. „A

já

jsem

jí slíbil,

že se na ni dneska zase podí-

vám." „Špíglberku, Špíglberku," zahrozil jsem

na,

ale

on opt

se

jen usmál a zas jen prohodil, ale zcela jiným tónem:

nepedláš m, co živ takový budu!" Byl jsem mu po vli a vysedli jsme u pvabné Kamilky až do pldruhé, kdy byl nejvyšší as na odjezd k obdu, aby se má žena nepohnvala. Víno Gustavovi rozvázalo ješt jazyk.

„No,

134

kdybych byl jiný lovk," svoval mi, „mohl bych Ten starý mlyná má hezkých pár tisícovek. už jakžtakž smíil, ale ani zlatku vna ješt sice Gízou se S víš-li? A já bych mél na to plné právo, jako druhý nedal, jeho zef, kterému pkné hned po svatb musil vysázet hotových deset tisícovek na devo. Ale to je jeho povinnost, zaít o tom sám. Já nejen že jsem se mu slovem o vnu dosud nezmínil, ale i Gize jsem zakázal jen špetnout. A byly nám kolikrát boty moc ouzké. Ani te o mé nemoci jsme nepsali a neekli. Takový jsem!" dodával a uhodil na stul. „Však se ti to neztratí, ani tvým dtem," pravil jsem, „a nemusíš tedy tak tuze litovat, že jsi si nevzal tu apatykáovou," „Víš,

uhodit na tchána.

i

dodal jsem

Pohlédl na

úsmvem. mne trochu rozpait,

s

ale

hned za

chvíli dodá-

val:

„No,

— nechci práv

nám jednou zrovna taky deset tisíc Ale peníze starý Reinack má, o to nic."

dá-li

tvrdit.

Bylo mi strašn stízlivo pi tch eech. Neoekával jsem sice od Gustava žádného zvláštního vzrušení, nadtož nadšení, bral jsem od verejška do potu následky jeho nemoci, ale pec mi jen njak sestupoval pi tch úvahách a sdleních na lovka, jenž sice ješt mluví o možných úspších, ale maskuje vlastn nevyniknutí souhrnem okolností zcela vnjších a doznává, aniž by toho pozoroval, že jiná, zcela ní

dráha by byla bývala pro

Jakýsi smutek

pesvden,

mne

ovál z

nj

tch

výhodnjší. eí. Byl jsem

jeho

že se Gustav zklamal ve

co do míry svých

umleckých

neumlecká

život-

sice již léta

svém oekávání vlastním,

potencí, pocifoval jsem inten-

sivnji než kdykoliv díve, že jsme se klamali i my všichni, kteí jsme ped lety v mladistvém nadšení vítali jeho vstup na

dráhu umleckou a v pevné víe oekávali jeho vyniknutí, vipíští chloubu rodiny, vtlené vyvrácení všech douce v pochybností, ale dnes tak nápadn v mých zracích njak zemanželské Štstí jeho njak se slábl, zevšednl, zešosátl, a pede mnou pímo rozpadalo o hmotné pomry, že mi zjevn

nm

i

zhokl všecek jeho osud.

185

A skrývanou jakousi zlost jsem cítil nad zbylou ješt jeho pýchou, nad takovým projevovaným ješt furiantstvím jeho.

Kdyby

byl bouil, kdyby byl klnul, prudkými protesty plál

nebo naopak lítostí roztával, byl by mi býval mnohem sympatitjší a zajímavjší. „Chlebaí už jen ve všem," ekl jsem si v první chvíli, ale hned jsem zas soucit s ním pocítil, tžké nemoci jeho vzpomnl, ta

—

že

mnoho

jej oslabila, sil

i

nadjí ubrala, slabošsky mi ho bylo.

na-

cítit

vykla, a tak lidsky líto náhle

A abych ho potšil, o jeho dtech jsem zaal, o Gustince, o jejím vystupování v dtských rolích a že jist zddila temperament po nm, i o Gízince a jejím hudebním sluchu a vnímání a schvaloval jsem

Bylo na

mu

úpln, že

ji

chce dát uit zpvu.

nm oividno, že uhodil jsem na šastnou strunu. Za-

záil a zmkl.

„Však jsou ty dti má jediná nadje," nechci také uhodit

njak

pravil.

osteji na tchána.

Má

„A k vli nim je rád ten sta-

rý zatvrzelec, teba se skroval a potlaoval to dáti najevo.

Ale ony, žáby, to s ním umjí. Mají za ušima." Dopil, dal si novou tvrtku a rozpovídal se, jak na ddeka a babiku vyzrávají a jak jsou jejich chloubou a radostí. ." „To víš, v takovém horském hnízd, takové dti z Vídn dodával a hlasit se zasmál. „Ty takhle " a uinil výmluvné No, není to gesto, „ddeka a babiku pikryjou a opentlí. tak zlé já s Gízou už život njak protlueme, a dtem bude lip. A už pro taky je lip být s tchánem za dobré a nezaínat. A že dtem jednou bude lip, je to hlavní, kamaráde, jak .

—

.

—

—

n

jsem ti už ekl vera." Nevymlouval, nekorigoval jsem nijak svého mínní o Gustavovi, ale byl jsem spokojen, že jsem nezaútoil, nepolemisoval, svedl na toto thenaopak schvaloval jsem si sám, že jsem ma o dtech a že jsme se vrátili v dobré vyjasnné nálad dok nám na obd.

e

m

136

Druhého dne naveer Gustav odjel. Žena i já zdržovali jsme jej mermomocí,

ale

on nepovolil. Že

výstavu vidl, že se

mu

v budoucnost tím v

ném

stesk po détech

i

po

splnilo jeho oekávání, že nové

vyklíily, ale že

žen

a že

výstave ochutnávat a popíjet,

by

mu

ukrutný

dobe

takto po

nedélalo

mnoho

nadje

jej zachvátil

chodit a málo spát, na-

opak že touží te po klidu, po lesním vzduchu, po idyle v horském mlýne a samoté. To že mu udlá dobe na nervy a na plíce, mléko a horská pramenitá voda, to že se bohdá zotaví a vrátí se s plnými silami k svému povolání. Proponované mnou setkané se sestenicí paní školní radovou se synovcem Maxem se rozhodn vzpíral a naopak pímo i

žádal,

abychom

ani já ani

má

žena se ni

slvkem

nezmínili, že

tu byl.

Mým dtem

dárku nakoupil a rozlouil se srden a dojat, slíbiv, že za rok, nejdéle za dva se zas do Prahy podívá, nejspíše s dcerami a se ženou, a že ovšem vas dá védét a mne navštíví.

dtem

To

že bude zas v plné

Prahu, aby

ji

vidly

vlád svých

a seznaly.

To

že

sil

a

ukáže sám

budou

již dosti

chápavý a vnímavý a vzntlivý. Listu mnoho abych od nho nežádal, na to že není asu, ale o sob vdt prý dá a fotografie svých dtí nám pošle. S upímnou pátelskostí dkoval ješt na nádraží, kamž jsme jej vyprovodili, za ochotu, již jsme mu projevili, a výslovn si vyžádal, abych mu dopsal o eventuelním jmenování Maxínkové do Terstu i pravdpodobném jeho satku se slenou Nercovou.

Dlouho jsme

omeškal jsem se stávaly

ženou o

se

odjezdu vraceli

z

nm

mluvili,

nádraží domii.

hodn

když jsme

Neekl jsem mu

se

po jeho

to ovšem, ale

ve svých pracích jeho návštvou,

i

na-

mn dni pilné doháky.

137

XIV. pt

víc slib než skutk od Gustava, a víc tužeb nadjí než vyplnní v život vbec. Gustav poslal sic z Korutan brzy po svém odjezde podkování s obrázkem, z Vídn pozdji dostali jsme skuten od nho novou fotografii jeho dvou dcerušek, ale piložena jen visitka s pouhým pozdravem a poruením od paní Gizely a se sdlením, že on poád není ješt prost následk nemoci, ale potom už nic, celá léta, akoliv jsem za fotografie podkoval a chválil, jak dcerušky jsou rozkošné, že z nich mohou rodie mít radost, jak výrazné tváiky mají a šelmovské, ale zárove moudré oi, z nichž záí duše i duch, a akoliv jsem vybízel, aby mi Gustav opt brzy psal a dal vdt o svém zdraví. ekali jsme, ekali, ale marn, odezva nepicházela. A já jsem neoptoval svou žádost, ponvadž i na mne zaaly

a

doléhati svízele.

Pepracování v

dob výstavní mstilo

se

píštím rokem dlouho-

do té míry, že jsem se zaal vážn obírati zámry na zmnu svého povolání. Chtl jsem z Prahy, žít na venkov, pesvden, že má innost literární nadobro je podvrácena, nebo nebyl jsem naprosto schopen tvoivé práce. Zamýšlel jsem alespo jako knihkupec nkde v krajském mstrvající nespavostí

t

138

když mne hntla domnnka, že nebudu nadále schopen sloužiti jí ani jako pouhopouhý redaktor. literaturu propagovati,

Trvaly dlouho tyto útrapy, pistupovaly i jiné, první neurvalé ale na konce zvítzilo ješté mládí, peútoky na mou práci

—

konal jsem obavy, nová

mne

pátelství druhu

nové záméry klíily,

síla se vypiala,

opásalo a odhodlání vytrvat, do nové

práce se dát vyklíilo, rostlo a uzrálo.

Ale pece zstaly následky: do iniciativy k obnovení nikoliv mnou perušených styku se mi nechtlo aniž do navazování nových pátelství. Zato tím více jsem pilnul k pátelm dosavadním. To byly píiny, pro jsem Gustava sám již neburcoval z jeho odmlení,

ani

když

prodlužovalo rok od

se

roku.

mu ani, když Max skuten dostal místo Nepsal jsem

se

dovdél, že mladý doktor

u státní

výzkumné zoologické stamne ozná-

jsem

nice v Terstu, ani když odtamtud zakrátko došlo

mení jeho satku se slenou Nclly Nercovou, ani když jsem pozdji slyšel, jakou mladá paní dlá dámu a že ráda vídá ve své spolenosti zvláš dstojníky a že manželství Maxovo vbec není šastno.

Ta zpráva o tom tžce se jednou prolomila z nitra paní školní radové o náhodném setkání. erný vlas paní profesorové již valem prokvétal stíbrem a její tvá špiatla a se dloužila. Jen pronikavý pohled tmavých vrných oí zstal, ale když o

Maxovi

se zmínila,

i

ten pozbyl živosti a zesmutnl.

„Není šasten," prozrazovala,

Vždy

„vte mn,

a já jej tolik zrázela,

mi ta ženská nehned po prvé vidla, tehda v Karolinu jen na ženskou to víte o Maxínkov doktoráte ... Já kouknu, a už vidím, co v ní je. Aneekla jsem vám hned tehda, že nepišla jen tak ze zdvoilosti, že hned od prvního kroku to byl manévr? ... ó, já cítila hned tenkrát tu její lehkomyslnou dluhy dlá, a on, aby Víte-li pak, že mu oficírskou krev za pojednáním vypojednání de, stail, jen de a na všecko mému muži všecky studie a monografie a jak se tomu dává všemu íká, posílá a ona jen po výletech, po projížkách,

tolik prosila líbila,

.

.

.

když jsem

se pamatujete, že se

ji

—

—

.

.

i

.

—

—

po zábavách, v drahých toaletách a kloboucích „Píše asto pan doktor?" ptal jsem se.

z

Paíže

..."

.

139

„Ale kdež

V

!

— Jen co musí. Tak k svátku, k vánocm nanej-

mikroskopu a u psacího stolu do noci nic neužije, a ženu nechá bláznit práce, do vysedává, z práce a bouit. A slovem si vám nepostžuje, neprozradí se, naopak výš.

laboratoriích u

chválí, zakrývá."

Trpkost

jí

škubala koutky

rt

a

oi

se

jí

slab, ale

zeteln

zamžily.

„Snad jste nemyslil, když jste se ptal, že, co vám tu povídám, víme od nho ?" udiven náhle vpadla. „I chra vás pánbh, to byst ho špatn znal. Maxínek a si stžovat Vzpomete pec Snáší a tají! na jeho hrdost a na jeho stud od malika! !

—

—

Od cizích to víme, Vlaihovým o tom psali, švakrová Berta má tam sestenici provdanou za obchodníka s vínem a jižním ovocem. Celý Terst prý zná paní doktorovou a prstem na ni ukazuje. A ubohý Max bude ješt smšný se svou dobrotou a utajováním."

„Mají dti?" „Dcerušku jednu, na šestý rok jí už jde. Celý tatík vám to je. Ale copak takové oficírce vadí dít, aby se parádila, koketovala a utrácela?" dodávala paní školní radová

pímo

roztrp-

en. „A ve své isté paní matce má bezpochyby ve všem ješt oporu a dvrnici." „Copak ona žije s nimi?"

nevdl? — Auf ,regimentsunkosten'. Ach, bože, mít Maxa tady, mít na nj vliv, jako jsem mívala, jakživo by

„To já

jste

Že to místo v Terstu ba ne !" vzdychla paní školní radová a prudce zatásla šedivjící svou hlavou. aspo podle „Ale hlavní píina spoívá v jeho ženitb mého úsudku," namítl jsem. „Inu ovšem, ale ta ženitba práv, ta posedlost po té jeho Nelle Nercové, ta rozhodla práv pro Terst." „Domníval jsem se, že se obíral myšlenkou ucházeti se o místo v Terstu ješt ped svým doktorátem?" dovolil jsem si pose to bylo nestalo, tak daleko to nedošlo

I

dostal, nebylo jeho štstím,

—

znamenati.

140

„Ach, to byla jen jedna z eventualit, o nichž se všeobecn mlu-

vilo.

Mj ho ml k tomu, aby se habilitoval na universit, byla

práv píhodná doba a existenní otázka tu nerozhodovala, to víte sám. Po otci ml, nebožka matka moje ješt na pamatovala, vyuovat mohl pii tom na njakém stedním ústav, a u nás živobytí ho moc nestálo, to si mžete myslit!... A já byla tak šastna, když byl u nás, vždyt jsem ho

mla

jako

vlastního."

Hlas se jí zachvl, z hlubokých erných oí vytryskly slzy. Ale hned je utela a dodávala: „Ale na vám to vlastn povídám, vždyf víte sám pec nejlíp, jak se ml u nás, a pamatujete ho ješt u nebožky mé matky jako malcho chlapce ... A když si lovk vzpomene, jaký dobrý hoch to byl ... a jak jsem si vždycky malovala jeho štstí

— už proto, že nebožka jeho matka nebyla šastna a že

byl takový sirotek ...

práce

—

náhrada a z

A

jaký pilný byl,

a tak jsem zrovna

odmna — a

poádné rodiny

a

že

pece

s

mu sama

jednou najdu

také s pomocí,

dovedla vážit jeho dobroty

pímo

zapálený do

jistotou poítala, že ho najde

—a—a—

dve

si

oi

a

Paní školní radová se zajíkla, zavzlykla, slzy zalily

brkem

hodné,

— bytost, která by jí

sjíždly po tvái, hlava se naklonila a roztásla, až

pero na klobouku se rozkývalo.

mn

láska k Maxovi k srdci mi sáhla a vzpomínky na nj vyvolala, obrazy jeho v mysli mi vyvstaly, vzpomínky na rozmanité jeho píbhy myslí pebhly ... na starou paní, na traka na dvoe, na do-

Bylo

jí

velmi

líto, její

je stiskla, její slova

movníkovic Jozífka, na neštstí s vestou, na procházky s ním, když jsem byl na technice a rok jej uil, na setkané s ním, když jsem pijíždl z cukrovar, a v tom víru pedstav a vzpomínek, který se hlavou pehánl, slovo

útchy pláe

telného

tžko

se shledávalo

njaké

to

pro bolest staré paní, která v záchvatu nezadržitak

njak

udolána, zklamána a zhroucena stála

pede mnou. „Lidé zveliují vci," prohodil jsem bžnou frází... „Kdyby to bylo všecko pravda, bylo by mi ho ovšem nesmírn líto," dodával jsem, „ale

já si

myslím, že kdyby byl opravdu tak

141

nešasten v manželství, sotva by tak intensivn mohl pracojak jste ráila naznait. Já bych alespo nemohl. Mne by

vati,

do zapomínání." „Odpuste," namítla paní školní radová, násiln potlaujíc své propuklé pohnutí, „já zas naopak mám strach, že slyšíme jen desátý díl, že je to všecko daleko ješt horší. A že Max pekonává zármutek prací, to je zcela v jeho povaze, to já ho znám." „Ovšem že ho znáte lip než já," potšoval jsem paní radovou, „ale že po lidských žlabech kalná voda tee, je také pravda." „Kdo by nebyl radši než já, kdyby skutenost byla mén erná než mé obavy," pronesla s povzdechem paní radová a znova si to hnalo

osušovala oi.

„To

vím na slovo," pisvdil jsem, dodávaje

byste

si

:

„A

což,

kdy-

tam o prázdninách zajeli s panem školním radou?" je tam jist nenalezli. Ti konají cesty, v lét

„Ach, to bychom

do Alp a do Krasu, na takové horské partie je prý ona jako posedlá. Proto on nejezdí do ech. Vždy si mžete myslit, co jsme se ho za ta léta nazvali k nám. Zejména na Národopisnou výstavu a loni na inženýrskou, ale to byla vždycky jeho Lévýmluva, že musí do Alp, že žen to lékai nakazují. Njaký mladý ,regimentskai Ta si to umí zaonait arz v tom bude! Ach, nechme toho radji. Je to smutná ka!

—

!

—

—

—

Vám se daí dobe? nebude mít šastný konec. Po nemoci už ani památka?" „Vy jste vdla, že jsem stonal, milostpaní?" „Slyšela jsem, a jak tžce prý. A litovala jsem vás moc. Ale te, jak vidím, jste zas jako rybika?" „No, dkuji, je mi lip, ale žena mi postonává." „Ach, však on ji venkov uzdraví. Kam pojedete?" „Zas do Písku, líbilo se nám tam velice." Ješt na dti se ptala, žen abych pozdravení vyídil a již se louila, omlouvajíc se, že mne tak dlouho zdržela.

pitola, která

142

Byly tehda tžké zápasy ve mn, tžké starosti o budoucnost, ale ovšem jí jsem nic z toho neprozradil, prozraditi nemohl, naopak s úsmvem jsem jí jen dl, že nemá pro se omlouvat,

že

mne

jen téSila setkaná s ní po dlouhé dobé a že jsme

pohovoili, a zle,

jak

si

s

panem doktorem Maxem

tak

si

že jisté nebude tak

ona maluje.

„Aby Pánbh dal," pronesla horoucné a patrné se jí néjak po tom povzdechu ulevilo, nebo na rozchodu mi ješté zvstovala, že nejstarší dceruška jejího bratra, editele

Vlaihy, Maxín-

kova strýce Tóny, bude mít o prázdninách svatbu. „A koho si bére?" ptal jsem se živé. Njakého obvodního lékae z venku." ,,

„A

co syn

pán editelv?"

dlá druhou státní zkoušku ze strojního inženýrsdlovala paní radová. Student výborný, tak horlivý, jako byl Maxínek." Zatanuly mi na mysli tri postaviky dtské v smuteních úborcích v zái velikononího slunce ped katafalkem staré paní Vlaihové, a bylo mi náhle úzko z myšlenky, jak doba letí a „Ten

letos

ství,"

,,

jak všichni stárneme, ani

si

toho

ádn

neuvdomujíce. Není

na to ve shonu povinností ani asu.

mn cos, zeptati se

Ozvalo se ve radová zprávy, ruku,

na Gustava, má-li o

nm paní

jsem se mohl rozhodnouti, podala mi jsem pronesl ješt poruení panu chvátala drobnou svojí chzí na druhou stranu

srden

radovi, již

i

ale než

stiskla a sotva

ulice.

Jda svou cestou, nezbavil jsem se ješt hodnou chvíli dojm z toho všeho, co mi paní školní radová svila, ješt jiné vzpomínky na Maxínka se z mé mysli vynoovaly, zejména jak tenkrát

ped

smrti,

ty bližší podrobnosti o ní,

Tóna

i

lety ta zpráva

vrátil z Rusi, ale

pišla o úrazu jeho otce, o jeho

když se Maxínkv strýc záhy zas vlastní mé tžké starosti pe-

vážily tyto reminiscence a obklíily

Koncem

mne

docela.

tohoto roku prožíval jsem tžké, rozrušující a bolest-

né chvíle svého života.

Na udržení listu, jehož jsem byl redaktorem, na záchranu Svtozora po vtší než pldruhastatisícové ztrát, kterou jeho vydáváním utrpli prodlením let jeho krajn obtiví vlastnici, mizely nadje a posledního dne roku zánik listu zpeetn .

.

.

I4S

Srdcem sklíen, nervov pímo

ném úderu léhání

ubit, s

mozkem

jako po straš-

vydal jsem se v polovici ledna na radu, ba na na-

léka na jih.

Ale bylo mi zakázáno

jeti

jedním rázem, naopak

ml

jsem se

rozptylovati zastávkami. Stavil

jsem se v Brn, kde mne oekával loni zesnulý Mer-

haut, plný pátelské úasti a pochopení pro

tžkou

ztrátu, tak

jako zas ve Vídni Machar, jenž Svtozoru napsal nezapome-

nutelný nekrolog.

Po Vídni delší zastávkou byl Štýrský Hradec tam vzpomínal jsem mládí svého dda, rodáka z nedalekého Dobelbadu, ale také prvních divadelních zaátk Gustavových. Byla taková krásná chvíle ke vzpomínkám na minulost v tom tichém dni nedlním s melancholií zimního slunce, v jehož svitu zdály se aspo také záit vzpomínky na uvadlý a snhem pohbený všechen zelený rozkvt, na spoutanou te ledem, v lét však plameny svtla odrážející Múru, na zapadlé dje kol starého malebného Schlossbergu. A byla také síla jen ke vzpomínkám, k niemu jinému, ne k seznávání, pozorování, osnování zámr do budoucna. Neprohlížel jsem msto ani jeho památnosti, zanášel jsem se pouze svým nitrem a co v se dalo, srovnával jsem životní sudby ddovy a své a cítil žhav píbuznost krve i zákonnost ;

mn

nm

osudovou.

Teprve v Mariboru, jehož vilová tvrt mne okouzlila, zaal jsem být pístupnjší opt dojmm pírody, a zejména v Celji na zelené Savin se zíceninami hradu celjského má vnímavost se opt probouzela, myšlenky od vlastního nitra již na delší chvíle nabývaly síly se odpoutávat.

V

Terstu pak, kde po prvé uzel jsem zázrak moe, které již tam zaalo na mne psobiti svým božsky léivým vlivem, po celononí zdravý spáprvé po dlouhé dob dostavil se ke

mn

144

nek jako milosrdenství nebes. Druhého dne zlákal mne tam zpv a hudba do malého, ale uvnit velebného ruského chrámu, kdež konaly se náhodou pohební obady. Setrval jsem tam v probuzené zvláštní úas-

ti,

ba pohnutí až do konce a nechal otásati své nitro mohut-

nými vlnami panichidových chorálu. Potom jsem šel vyhledat doktora Maxa, jak jsem umínil hned ped nastoupením cesty. Chtél jsem seznat pravdu o

si

byl již

nm na vlastní oi, toužil jsem jej

uvidt, s ním si pohovoit, ncnaléhat na odhalení jeho nitra, ale zpytavé v né nahlédnout. V ústav mi ekli, že již pes týden tam nebyl, že je churav, a udali mi jeho byt. Zstával na Rivé dei pescatori v byte o tyech pokojích, z nichž ze dvou byla vyhlídka na moe. Byl jsem uveden nejprve paní a uvítán s vybranou zdvoilostí. Ach, jaká Amazonka se stala ze sleny Nelly Nercovy, kterou jsem po prvé vidél

v Karolinu o

Maxov

a s

promoci. Robustní dáma, v nádherném,

vyvezeným úesem, nádhernými rameny poprsím, s pvabnými úsmvy a vyzkoušenými pohledy, ale barvenými rty a líenou tváí.

krajkovém župane,

s

Nezapela, že mne hned poznala, naopak zdvoile to hned propro prý jsem nepsal, návštvu svou neohlásil, že by se byli pipravili. Neuchystanost omlouvala, nepoádek, kterého jsem však nepostehl. Na mne se ptala, na mou ženu, na mé dti, svou maminku pivolala, starší již sice, ale konservovanou dámu statné ješt postavy, na níž každé gesto prozrazovalo spoleenskou vybroušenost, ba až rafinovanost. Mluvila velmi vybran, ale pohled jejích oí byl

jevila a jen vyítala,

pronikav zpytavý, nedvivý, nedobrý. Když jsem se ptal na Maxa, zlítostnly tváe obou, pvabná paní Nelly dokonce slzu otela.

Pemožen

je

prý prací,

a

ne a ne se šetit. Co se prý

nadomlouvaly, ba zapísahaly a ctižádostivý až prý se dostat.

A

jej.

Ale on prý

ob mu

je fanatik

práce

hrza. Na universitu do Vídn má nadji prý ho pohánla, odpoinku si ne-

ta ctižádost

Te

prý leží a dopával, ani když už choroba se ohlašovala. lékai prý se vyslovují vyhýbav. On prý svou chorobu tžce nese, pekážku na cest k svým zámrm v ní vidí a podráždn je, píiny hledá tam, kde není

145

o nich ani zdáni, jen svou vinu se vzpírá doznat:

zavinnou

pepracovanost následkem ctižádosti a touhy po povýšení. Ach, jakou ony prý musejí míti s ním trplivost, pemáhat se a ke všemu mlet. Ale ony že rády všechno konají, rozmarm a podráždnosti jeho vyhovují, jen aby jej uklidnily. Sepjatýma krásnýma rukama mne prosila paní Nelly o domluvu, aby se šetil, aby nechvátal tolik na povýšení, a že kdo ví, zda by mu ve Vídni jiné podnebí neudlalo nechvátá odtud, neusiluje na peložení, a ob dámy souasn se daly do velebení moského vzduchu, nalaujíce svou nejvtší úastí o zdraví Maxovo a obavami o n. Slíbil jsem a prosil, aby mne k nmu uvedly, ale ony abych ml ješt chvíli strpení, že práv se pevlékal, a paní Nelly šla do vedlejšího pokoje a pivedla mi ukázat svou dceru Lotynku po babice prý se tak jmenuje a staré paní se pi té zmínce v úsmvu blýskly zuby umlého jejího chrupu. Pomrn slabouké na svá léta dvátko, ostýchavé a zjevn nervosní, donutily po dlouhých dtklivých domluvách a všelijakých slibech matka i babika, aby mne uvítalo, podalo mi ruku, promluvilo naped esky, pak nmecky, pak italsky. „Musí se uit všem tem eem, tak jsme se s Maxem na tom ustanovili," vysvtlovala paní Nelly. „A Lotynka je na podiv

h. A

a

e

—

—

—

—

chápavá."

esky, zpozoroval

umí nejmén, ale chválil jsem dít, dodával mu odvahy, pohladil je po hebkých vláskách, barvou zcela upomínající na barvu vlas Maxových, když byl v chlapeckých letech. Živ se mi zas kmitl jeho obraz v bázliv zapjatém zimníku. Když už oividn nebylo možno prodlužovati nucenou produkci malé Lotynky, ponvadž prese všechny domluvy mla stále víc plá na krajíku, odvedla ji matka s vlídnou shovívavostí a omluvami do vedlejšího pokoje a po nedlouhé chvíli se vrátivši, vyzvala mne, abychom tedy šli k Maxovi, že mu již

oznámila

jsem, že

mou návštvu.

Vešli jsme do menšího pokoje s

146

byl

Maxovou

ložnicí

i

oknem na dvr,

pracovnou zárove.

jenž

patrn

Maxa jsem vousem horené

se

pímo

zarostlá

zhrozil, jak špatné vypadal.

tvá

Nepésténým

byla vpadlá, žlutavé pleti, zapadlé oko

mi ji podával, byla horká a na kost hodné proidlý a prokvetlý více nežli já. Vítal mne srdené, nejvétší zájem o mé pomry, o mou buplálo, ruka, jak

vyhublá. Vlas

ml

doucnost projevoval, na rodinu se dotazoval,

oekávané srdenosti v nm bylo, odkud to po tolika letech odcizení?

vbec

tolik ne-

že v nitru jsem se ptal,

... A hned jsem shledával své kdy díve vzpomínkami se víc než nemoci odpov, že v obírá, pedstavy všeho svého života si kísí a zbarvuje a že obraz i a styky mé s ním v pamti jeho mu zatanuly. A styky ty byly vždycky pátelské, proháté citem, tebaže pak v dobách dosplosti ochably a utuchly docela. Že správné si vykládám vzbuzenou jeho srdenost, toho dkazem mi bylo, že zaal sám vzpomínkami na ten rok, kdy jsem

mj

ho uil matematice, a na léta dívéjší, kdy hrával s Josífkem domovníkovic „bodanou" kapesním nožem na devných schovedoucích. dech k Ach, znal jsem tak dobe z posledních let, jak lovk v nejtžších chvílích práv ke vzpomínkám z dtství jaksi náruživé se vrací a svtla nad jich obrazy rozsvcuje, aby ojasnil si to dít takoka na prahu života stojící, kterým byl, ty sny, nadje

pd

zámry jeho dtské mysli Zavedl jsem hovor na Maxovy vdecké práce, co jsem o nich

a

.

jaký zvuk

slyšel,

Zatrpklý

úsmv

má

.

.

jeho jméno ve

zvlnil jeho rty,

vdeckém svt.

vyhublou rukou odmítavé po-

hnul, ale neprohlesl ani slova.

Paní Nelly, která byla hovoru,

ala utšovat „Ach,

vždy

vání.

A

síly.

Sám

jisté

zúmyslné, pítomna, za-

a povzbuzovat. to je jen

pechodní choroba, následky pepraco-

jak já jsem ho vždycky prosívala, aby nepepínal své to

musíš piznat, vi, Maxi, no,

potvr

to

panu

redaktoru."

Naklonila se k

nmu,

pohladila

mu

tvá, podušky urovná-

vala.

Neušlo

mn,

že byly

novými povlaky opateny, rovnž

i

pe-

147

:

ina, a z praskotu v krbu jsem poznával, že bylo teprv ped chvílí zatopeno. Na podlaze uvidl jsem smetáek a hadr, které zde byly

zapomenuty. Jist ve spchu.

„No, musí se pracovat, musí," pronesl konen s úsmvem, který se mi zdál trochu úšklebným, „co dlat. A badatelská

mou

práce byla odjakživa

tady pítel

dodával

ví,"

drazn. „V práci je vbec

mou

touhou,

již

nejvtší radostí, to

bez úšklebku, naopak vážn, ba

jaksi

nejspolehlivjší a snad jediné štstí," pro-

když jsem byl na jeho pímou výzvu pisvdil. „Ach, mj muž je pímo fanatikem práce," pronesla nesl,

se zá-

hadným ponkud zbarvením

a prudším tempem paní Nelly, a nevím pro, neubránil jsem se dojmu výsmšku z tónu té její náhlé vzpomínky. A sotva ji vyhrkla, hned se zvedla a jako by se byla vteinou

pemnila,

pravila co nejroztomileji:

„Ale jsem nedovtipná! Ani panu redaktoru skleniku vína nenabídnu. Máme jen stolní, domácí, ale pec snad pijde k chuti, a pak si musíme pipít na brzké uzdravení Maxovo." Nic nebyly platný všecky mé námitky, paní Nelly ve svém skvostném župane s dlouhou vlekou odšustila do druhého pokoje.

Nebylo mi volno v tom okamžiku, ponvadž jsem byl na vahách, co íci o

samot

s

nemocným Maxem

a zas obávaje se

njakého jeho bolestného neb jen prudšího projevu, ale pítel jen se nepatrn usmál a v tom úsmvu jsem spatoval nco svrchovan povýšeného nade všecko nad poznámku paní Nel:

nad její odchod, nad mé rozpaky. A po tom úsmvu pejel si rukou od temene k elu, knír si uhladil, do brady si hrábl a jako by milá vzpomínka jej naly,

padla, pravil s

milým skoro úsmvem

mn

kdo ke znenadání asi ped trnácti dny vpadl? To už jsem ležel a ani potuchy jsem neml, jako dnes „Víte-li pak,

?" návštv Pohlédl na mne upímnýma dobráckýma svýma oima, jež mi v tom okamžení tak nevýslovn dojemn pipomnly bývalé-

o vaší

148

.

.

.

— pohlédl

ho Maxínka

tázavé a skoro

s

radostným napétím,

uhodnu-li.

Vzpomínky mne hadovat

zas zalily, nebyl jsem naprosto schopen do-

pomoci si z tísné: „Kdo, prosím vás? Znám jej?" „No. jakž by ne povídal mi o vás, prozradil se. že byl s vámi na Jubilejní výstav však jsem mu vyinil, že nedal ani se,

i

vyrazil jsem, snaže se

.

.

.

—

."

slovem védét „Pan Linhart? Gustav? Váš strýc?" „Ano strýc Gusta! Z istá jasná mé pepadl, jako vy dnes. A téšilo mé to, jako mé teší vaše návštéva, akoliv, kdybych ?" nebyl pesvden, co vás vede sem k nám do Terstu .

.

—

—

Zamlel

se a pohlédl na

mne

zpytavé.

„Tak co?" pronesl jsem. „Vznikla by zcela pirozené, jak

domnnka,

mám

že už

v Praze, on ve Vídni, akoliv o

zaskoil z

Vídn

lenem

na pohostinské hry.

etl jsem

upímné mne

tšilo, že

Ale

lichotivé.

—

pochopíte

nm mám

Mariboru, kde býval

z

jisté

ve

mné

na kahánku, že jste to zaslechli, vy zjištno, že a

kam

si

sem

byl pozván

o nich referáty. Velmi si

vzpomnl

a že

pi-

jel."

Postžoval jsem

že

si,

mi Gustav od

zasláni fotografií svých

dcerušek po odjezdu z Jubilejní výstavy ani nejmenší zprá-

viky

o

sob

nevsty. „Gustina

nepodal, a dodal jsem, že z nich budou už hnedle

má ped

svatbou," živé pronesl Max. ,.To vy ne-

víte?"

„Jakž bych védél?!"

„Ve Vídni

nho

jste se u

ani nezastavil?"

„Ne," pravil jsem. ..Byl jsem ješt v takovém rozpoložení

mysli

—A

„No, víte

vám tím

nené

pak, když

... to

bývají tak

také sebe

.

.

.

nkdy

lovk

let

než vás!

v zralém

." .

.

okolnosti života

.

.

Také jsem vám nedával zprávy

strýce Gustava pochopte!

nevidl! Víc

Vše

sám zanedbává

vku

A

— Jaká

léta

Omlou-

.

... a

jsem ho

já

ko-

sám

byl o Jubilejní výstav v Praze

si

vysvtlí.

A

I

beze zloby. Naopak

149

:

shovívav. Nesmiitelné je jen mládí anebo veliká pýcha a mstivá je jen sobeckost." Proslovoval to

s

takovou vnitní pesvdivostí, že jsem poAle zá-

znával, z jakých hlubin zkušeností jdou tyto výroky.

rove postehl jsem neklamn,

že je pronáší

úmysln pede

mn

nedával o sob mnou, a to netoliko na svou omluvu, že pochyby, že se tu nena okamžik mne ani zpráv. Nebylo pro nichž že vím nápadn dotýká i pomr svých manželských, o aneb že je aspo prohlédnout mohu, tuší. Že jste mi také život tomu nauil. „Úpln souhlasím. nepsal, nijakž vám nezazlívám a nikdy jsem nezazlíval."

M

„Gustavovi jste byl

mimo

—

to

vkem

bližší," prohodil, aniž

jsem hned chápal, pro to poznamenává (teprve pozdji mi kmitlo hlavou, že jsem si Maxovi na nho postžoval), a hned s

patrným úmyslem obraceje hovor, dodával

—

—

udlá. jako jeho dcera „A výtenou vám partii Gustina Továrník s ohromným hospodástvím si ji vezme. Ale je vám Pijela sem se strýcem Gustavem, a podobiznu jejího nastávajícího jsem vidl. Já mám z toho radost hlavk vli Gustavovi. Je ustaralý a nevypadá dvakrát dobe." „A kde má továrnu jeho nastávající ze?" optal jsem se. to krasavice

!

—

n

„V Dolních Rakousích, od Vídn

to není daleko."

„Nmec?" „Ne,

žena

pvodem

Slovinec, z Korutan pochází jako Gustavova

— pardon,

respektive paní tetinka

— ale to se rozumí,

slovinského národovce asi dlat nebude, na horké

mžete

pd,

to si

na prstech vypoítat."

Za posledních

slov všustila zas do pokoje paní Nelly a za ní

na podnosu láhev vína s pohárky. Paní Nelly sama pinášela na talíku suchary. „To mluvíte o Gustinin ženichu, že?" vpadla hned pívtiv starší služebná, jež nesla

a s

úsmvem

prohodila, nalévajíc

íšky erveným stolním

ví-

nem: „Je lehouké, tyrolské, ale pitné. Prosím, pane redaktore. Musíte mému muži pipít na brzké uzdravení A ty se taky napiješ," obracela se k Maxovi, „neuškodí ti, je lehounké!" !

150

Piukli jsme

si

Max oividné

všichni ti, ale

pemáhá-

s

ním.

dobrou partii," navazovala paní Nelly na dívjší svou poznámku, ,,a hezký lovék je to podle podobizny." „Však nevsta je hezká," pravil jsem, aspo pokud mohu soudit z fotografie, kterou mi Gustav po Jubilejní výstave poslal, a z potvrzení pán doktorova. Mela prý dramatický talent," dodával jsem, „již o Jubilejní výstave mi Gustav vyprávl, že vystupuje v dtských úlohách?" ,.Ta udélá

,,

i

„Vždy

už byla v angažmá

mne

Nelly a upela na

as

a vyklenutého

—

to nevíte?" živé pravila paní

veliké své

oi

tmavého oboí.

,,

olivové barvy, dlouhých

Vždy práv

se

scény

ji

hereka je vám rozená. Na ei, na pohledech, na pohybu každém to poznáte. Chic má, eleganci, mluvit umí, poznal. No.

upoutat dovede. Proto taky ta partie,

lée

Max

—

papínek

její

se zakroutil na

má

vždy

se

vdává bez ha-

leda dluhy."

lžku, máchl rukou

a prohodil:

„No, tak zlé to není." ,.No ovšem," pronesla za jemného smíchu paní Nelly, veliké ty dluhy být nemohou, není na vtšího pjovat. Ale že Gu,,

stin Gorub

— tak se totiž

se paní Nelly ke

mn,

—

její nastávající

,.sám celou

jmenuje," obracela

—

výbavu kupuje a jakou papínek u nás sám, a ona to

nádhernou s tím se chlubil její nepopela." Zajímaly mne ty novinky, ale tón paní Nelly nebyl mi píjemný. „Copak mla ona, když si ji Max bral?" ptal jsem se v duchu. „Že to necítí, že ješt takhle mluví." Gustavovi jsem dceino štstí pál, ale jeho samého pi tch znevažujících eech paní Nelly mi bylo líto. Nieho tedy nemá. leda dluhy, ustaralý je, budoucnost nejistá, nezabezpeená dobe nevypadá, a Jak jsem s ním cítil v tom okamžiku a litoval, že jsem se u nho ve Vídni nezastavil. Dnes bych to byl již udlal. Pes bóru, která v noci ádila, byl jsem po prvé zas po pevném a zdravém

—

spánku a cítil jsem se okálým. ..A co druhá dcera Gustavova, Gízinka?" optal jsem

.

se,

i

.

ze

151

i abych dal ei jiný smr, nebo jsem byl pi poznámkách paní Nelly zpozoroval na Maxovi známky ne-

zvdavosti pokoje.

—

„Ta bude zpvakou, je v operní škole to se rozumí protekon a snad i ona dávají navzájem lekcí tatínkovou zadarmo ce absolventkám a absolventm. Krásný hlas prý má a talent

—

vyslovený la

.

.

.

Ale vy nic nepijete, pane redaktore," vzpomn-

najednou, „prosím, pijte," pobízela dolévajíc mi skleniku.

„Pro jste jen ším úsmvem,

nepsal, že pijedete," vyítala s nejroztomilej-

„byla bych vás mohla pozvat k

obdu

a

vbec

mohl býti naším hostem," dodávala.

jste

Dkoval jsem hned

ujišuje, že jsem

neml

v úmyslu se zdržet, že

do Benátek, od jejichž kouzla a klidu práv v tomto období oekávám i upokojení a zotavení svého zítra ráno jedu

srdce a své mysli.

Napil jsem se ješt z dolité skleniky a brzy potom jsem se porouel, pozoruje, že paní Nelly mne s Maxem nenechává

zúmysln

o

samot

a že,

kdyby

i

nechala, jeho ústa

neb žaloby njaké nepešly. Hrdost v hrdost rodinná,

zddná

nm byla

by stesky

od malika,

po matce. Jako byla hrdost v Gusta-

vovi.

Pronesli jsme ješt nkolik slov o Maxov tet a panu školním radovi, podotkl jsem zúmysln, že paní školní radová o poslední vzájemné setkané prohodila, jak tžce nese, že Max ani

na Národopisnou ani na Inženýrskou výstavu nepijel, ale tu hned paní Nelly skoro prudce se ozvala:

„Jen kdyby si to paní školní radová uvážila! Maxovi po denebo on si nedá íci, kdežba jedenáctimsíní lopot pak je teba horské atmosféry a klidu a ne výstavního neVždy jsme se, bože, po každé pokoje a pražského vzduchu

—

seti,

—

.

radili s

du,

lékai

.

.

— tedy to mže sám potvrdit. Nemluvím prav-

Maxi?"

„Máš, máš úplnou pravdu," ozval se

na

a

nepokojn

se jaksi

kou ruku

s

svj odchod.

jsem Maxovi hubenou a horúastí nejvtší, nebo prošla mi hlavou myšlenka.

Zrychlil jsem

152

Max

loži skril.

Stiskl

kteréž ne a ne se zbýti, že mu tisknu ruku naposled, na rozchodnou že ho již neuvidím. „Až se vrátíte a setkáte se v Praze s tetou a se strýcem, že je srdené zdravím a že vzpomínám na né astéji, než oni si myslí," byla poslední slova Maxova, jež za mnou volal, když mne ;

paní Nelly vyprovázela

„Letos

jeho pokoje.

z

zajedeme do Prahy," obracela se po ném ve dveích,

si

„potéáíš se s nimi."

Nevím pro, srdce

se

paní Nelly nebyl na

„Prosím její

vás, co

mi za téch slov sevelo. Zvláštní tón

tom bez

viny.

tomu íkáte? Jak vám pipadá?" byly první

otázky, když jsme vyšli z jeho pokoje.

—

„Lhal bych, milostpaní, kdybych ekl, že mne potšil. Nevypadá dobe. Ba hú, než jsem si myslil. Kdyby to bylo jen

pepracování, odcházel bych od vás mi, že je

„Ne

—

vážn

lékai

s

lehí myslí. Ale pipadá

churav." tvrdí,

že je to jen z nervového

peptí..."

jistila.

„Lékai nkdy

„Mn

by

zatajují," pronesl jsem.

jisté nezatajili,"

ekla tak

že neodvážil jsem se již námitky,

pesvdiv

pesvden

a resolutn,

ostatn o

její

naprosté zbytenosti.

Chce uvalit vinu v každém pípad na muže, sama být istá. Pišla ješt stará paní se rozlouit a také ješt vytasila s

projevy

lítosti,

pro jsem

mne

byli jak se

zala,

zpsobn ruku mi

patí

nepsal, neoznámil píjezd, že

uhostili,

se

by

malá Lottynka se ješt ukádtsky se uklonila, ale pak

i

podala a

jsem chvátal a chvátal a když jsem se octl na ulici, byl jsem rád, že jsem z toho domu. Na Maxe jsem však bez lítosti vzpomenouti nedovedl. Sešlost jeho

mne

znepokojovala, resignovanost a hrdost jeho dojí-

maly. Horoucí pání naplovalo mi srdce, aby se pozdravil a zotavil, ale

nadje neopíraly

této

proti ní útoily, že ho již neuvidím.

mé

tužby, naopak obavy

153

!

Myslil jsem

na

toho odpoledne za nevlídného

diny, procházeje se po

dje na moe.

nábeží v mrholivéra

výlet do Miramare,

zbaven

asu

celé ho-

zbaven narozhledu na

dešti,

dalšího

Ale druhého dne se vyjasnilo a já radostn odjíždl do Benátek.

Moe se podobalo vrstv zelené skalice a do výše se mn zdálo Tžko bylo se spáteliti s myšlenkou, to že Adrie Byl jsem tím obrazem a dojmem zklamán, ale hned první pohled na Benátky zdálky mne uvedl v nadšení. A také se vy-

se zvedati.

asovalo.

154

XV. dnech ervence loského roku

prvních

pijeli

jsme k veeru do Luhaovic, kam mne druhou zotavení doporuily rady mou chof na léení i

i

léka. Drahá první má žena podlehla v ervnu 1903 nkolikaleté, vyléitelné chorob po velikém a dlouhém utrpení.

ne-

Podal jsem o tom žalostném osudu zprávu i píteli Gustavu Linhartovi, jenž mi tehdáž odpovdl velmi srdenou kondolencí, z níž

jsem zvdl, že

tžce churaví

paní Gíza

i

kai

prohlašují stav její za velice povážlivý.

K

zpráv

a že lé-

již vdl, že jeho starší dobe za továrníka a statkáe Goruba a mladší že je angažována v Manheimu za velice výhodných podmínek, že má vzácný pvecký talent a neobyejné prostedky hlasové a vbec fysické, takže starost o bu-

té

pipojil, co jsem ostatn

dcera Gustina se provdala velice

doucnost dtí ká, a

kdyby

mu

odpadla. Ovšem, že se

se stalo, což

že by tu stál jako že se necítí.

kl

Nemoc

vati se s

mu

prý po nich stýsžena opustila,

bh nedejž, aby jej

v plot.

A

ke všemu, dodával, sám zdráv

zanechala následky, padesátka a víc

tmi silami, vzrstem píjm, nýbrž s

tady, nelze už poítati

poítati se

prý

s

je

jaké byly díve, nelze jich

úbytkem

a

smio-

myšlenkou na odchod.

„Jen estný aby byl, jen o to mne te báze jímá," psal doslova, „jinak jsem pipraven. Ale jsou chvíle, kdy je mi úzko, totiž není to vyloueno. Proti eventuální že nebude estný .

.

.

155

invalidit nejsem dosti zabezpeen ... Je teba vydlávat a vydlávat až do posledního dechu. Zvolil jsem takové povolání, a nebylo také dosti opatrnosti, chyby se staly. Piznávám se k nim nepokryt. No, ale jen když dti jsou opateny a ob dobe. Snad dá Bh, že se udržím ješt njaký ten as, Ale astji než jindy co mi zbývá, a nepadnu jim za obtíž vzpomínám, jak jsem chybil, jak nesmírn jsem chybil, nezstav u svého pvodního povolání! Jak jinak by mi dnes

—

.

bylo

.

.

." !

.

.

V

zármutku a starostech vlastních nesmírn mne dojímal doGustavv. Ani já necítil jsem se v té dob tžkého hoe úpln zdráv, myšlenky na pedasný konec denn se dostavovaly a starost o budoucnost mých dtí mne pepadávala. Avšak když jsem jel do Luhaovic, dcera má byla již vdána za láskyplného, ušlechtilého muže, ve nové, ped tím nedoufané štstí vykvétalo, a mj syn byl na poátcích dráhy, která mne sice práv pro Gustavovy konce i pro jiné zkušenosti nadšením nijakým nenaplovala, ale konen také neodnímala mi všechnu nadji na pozdjší jeho zdar a úspch. Když jinak nešlo a když dokonce dobré zdání lékaského pis

mn

odborníka rozhodlo proti mému poátenímu odporu, byl jsem odhodlán státi se synovým podprcem místo odprcem v jeho zámrech a nadjích. Teprve druhého dne po píjezdu do Luhaovic, když jsme po osvžujícím spánku vyšli ráno ze svtlého, pívtivého a novotou ješt dýchajícího Augustiánského domu, obklíila nás útulná krása kraje, který pedešlého veera jen letem jsme zahlédli z krytého koáru, unaveni dlouhou jízdou z Brna a nemile uvítáni drobným deštm. Ozdraviv zadýchalo na nás

tmavých hvozd, zavonlo a zalesklo se z luk a kolem Olšavy, mile zapestily se nám v oi a zalatrávník hodily v duši radostné originální stavby Jurkoviovy. Zajásalo v srdcích našich volností a krásou, když slunce vysvitlo, a jen zlovstné mraky, hnané západním vtrem, zkalovaly obavami naši radostnou náladu. Šli jsme z Augustiánského domu podél lesa, jenž oddychoval z blízkých

156

silnou

nám

vní pryskyinou.

k líbezné vile Jestábí, zalesklo se

v pohledech, když jsme zahlédli vlevo malebnou budovu

vodoléebného ústavu

a kráeli

luní cestou k centru láze-

ského života, k namésti, obklopenému adami starších nových budov restauraních, vil a lázeských ústavu. Hltali jsme všechno neznám, co zraku lahodilo, obraz všeho pijíi

bychom méli druhého dne odjeti, rajském tom zákoutí tvero nedél svo-

mali jsme lané v duše, jako a zatím kynulo

nám

v

body a zotavení. Jen pohodu abychom mli, jen sluneno, jež by na kraji jak úsmév spoívalo Když jsme šli kolem Janova domu, zavadil mj pohled o pána .

v

erném

.

listrovém

odvu

a

erném slamném

ké stechy, sedícího na židli u samé cesty a

novinami. Trhl jsem sebou a zastavil jsem

klobouce širo-

naklonného nad

se,

pohlížeje pátra-

vé v jeho tvá.

„Co je?" zeptala

se

má

žena,

,.co se

díváš?"

ti jednou o svém píteli, herci z Josefovského divadla ve Vídni Gustavovi Linhartovi, o strýci doktora Maxa Skivana, kterého jsem ti loni pedstavoval u .Honzík* v Písku?" „Ano." vzpomínala, „toho churavého, jak jsi íkal, že má tu-

„Zmínil jsem se

berkulosu a že se vrátil do Cech umít."

„Však

víš,

že letos v

byli spolu na

dubnu

pohbu?

„Ano, pamatuji

se, a

zhasl," pravil jsem, „vždyf

jsme

'

na tu jeho paní. jak vyvádla, a co tys mi

o ní vypravoval."

„Nuže, ten pán, co tamhle sedí a

te

strýcem. Gustavem Linhartem,

a

to

skuten

on, ncmýlím-li se

noviny, zdá se mi být jeho

by byl strašn

zestárl, je-li

." ,

.

—

tedy blíž, poj k nmu, pozdrav jej nevídáno, když bude mýlka." V nedokavosti své hned jsem pistoupil na ženin návrh. Odhodlan jsem vykroil a pímo na sedícího pána jsem pro-

„Poj to

Gustave, nemýlím se? Ty zde?" Vyrušen ze tení pohlédl na mne a již se zdvihl mluvil:

,,

a

mne

objímal.

1

57

.

„To

je

.

— ani ve snu bych

náhoda, to je setkaná

mám radost ." jsem mu svou cho

myslil. No, to

Pedstavil

.

podával a gratuloval, omlouval

byl nepo-

a on hned pátelsky ruku se,

jí

že neposlal loni blahopání,

ale že byl

v takovém duševním rozpoložení

smrtelném

loži

.

si

.

.

manželka na

.

.

.

— Ty

vdovec?!" vyrazil jsem pekvapen, ... v srpnu rok tomu bude tak podobn Po zántu plic a pohrudnice úbyt se dostavily zrovna tyi msíce po zemela, jako u Maxa to bylo „Paní Gíza?!

jsi

„Bohužel, kamaráde, bohužel

.

—

na den

„A

.

."

.

.

—

nm

sdloval.

vdt,

žes nedal

má cho hned

nenapsal ani slova?" vyítal jsem, kdežto

projevovala kondolenci.

Když Gustav dkoval a sal klobouk ela k temeni úpln lysý.

s hlavy,

zpozoroval jsem,

že je od

„Ach, kdybys vdl, v jakém truhlu jsem byl, sám churav, dcery z domu jako blázen krátce. Vždy do dneška nejsem vzpamatovaný a nejsem zdráv, proto mne lékai sem posla-

—

li."

„Vím, slat

.

.

."

pece

zkusil jsem sám, ale

mu

dodával jsem tiskna

jen parte

ruku a hled

jsi

mohl po-

mu úastliv

do tváe. Byl velice ustaralý a pepadlý. Vypadal jako šedesátník, akoliv poítal jsem nemohlo mu býti více než dvaapade-

—

—

sát let.

„Jsi zde už dlouho?" ptal

„trnáct

jsem

To bylo pkn,

dní.

se.

ale

te

zaíná poasí

zlobit, a

myslím, že se nás natrápí. A vy kdy jste pijeli?" Povdli jsme a projevili rovnž své obavy. „Pojte se trochu projít, pojte k Aloisce, provedu vás;

odtamtud

pkný

rozhled, a

pohovoíme

si

je

cestou," vybízel

nás.

musíme nejdíve k lékai, aby nám uril, ktedenn-li se koupat, zda po pípad inhalovat, a dali jsme si dostaveníko v poledne u obda. „Ach, na pak doktora," vymlouval nám, „vždy oba dobe

ekli

jsme, že

rou vodu

158

píti,

vypadáte, není nemoci na vás vidét

„na lékae dost asu, až

sem

on

jeti, ale

vám néco bude!"

úsmvem

s

neídím

úsmvem,

s

zažertoval.

pro žen

poslal a

i

ra-

naslouchaje pravil

mnou

„No, nechci vás zrazovat, ale se a

dodával

.

pro mne léka sem

Vysvtlil jsem mu, dil

." .

jist

je

hú

než

vámi

s

lovku naukládali, de facto lovk vSeho

lékai. Ti by toho

se valné

vlastn lépe eeno, nazakazovali, že by si musel odepít, poslední íšky vína. Tak jsem sic zde, ale žiji si podle svého nebo ím dál tím víc vidím, že všecko je na svt osud !" ,,Je pece jen záhodno se poradit, je teba opatrnosti," nai

—

má

mítla ,,

žena.

Šastným!

život vbec

vám

,,A což

Usmál

se

— snad! — milostivá, — pochopuji, — a jimž na záleží

," .

.

nezáleží?"

vpadlými

oima

rty,

zatékal,

ramena povytáhl, ruce

rozhodil. ..Jak se to

vezme, milostivá. Nechci íci ne, ale nemohu také

íci ano. Držím se písma, které praví: jsme jako ptáci v povtí a ryby ve vodách, neznajíce dne ani hodiny."

lovku vci

„Ale pece jsou ,.Zas jak se to

škodlivé a

klamn zodpovdt

otázku,

vci prospšné?"

Mohu

vezme, milostpaní.

si já

—

déle nebo bylo-li by vlastn lip žít krateji?

„Kterak to? Každý pece hledí

si

tak zcela ne-

mým prospchem

je-li

být živ

prodloužit život!"

bezpené prostedky

..Šastní, ano! Mající jasný úel.

mu dospti neb aspo co nejvíce aspo mající krytou budoucnost."

k

nmu

nemáte?" ..Alespo velmi chatrn," odvtil Gustav

k

se piblížiti,

nneb

..Což vy

cho

dobe

to

ví.

všecko vázáno jedno na druhém no, z

a

usmál

se.

A vám poví mé osudy. A všecko bylo

nho vyplývajíc

.

.

.

.

.

tady pítel

.

„Vአosud,

jedno druhým

vám

to poví,

podmínzná mne dob-

e, životopis múj by mohl napsat ... a co hlavního, vidí mi do duše vi, kamaráde?" Pohled jeho opt zatékal, rty zahrál zvláštní úsmv, ne smut.

.

.

159

:

dávkou ironie a s trochou záhadnosti. Znám mnoho herc, kteí podobný úsmv mají úpln ve své moci a mohou jím posloužit na požádání. „Zastihla t ovšem rána, zármutek ti zbyl a ozývá se ješt, znám to z vlastní zkušenosti. Útoky lítosti pepadají Ale není pece pozd na nové nadje, na nový život. Pohle na mne!" utšoval jsem. „Ach což?" máchl rukou. „Tys pedn mladší, zdravjší a pirozen máš víc odvahy, nadje, protože více síly ... a zvláš te, když jsi našel ." tu uklonil se mé žen takovou milou, statenou a dobrou prvodkyni života ." „A což paní Gíza nebyla?" pravil jsem upev na pevn poný, ne veselý, ale s notnou

.

.

.

—

.

.

.

.

hled.

však vzpomínám co chvíli, a krut je mi ji líto. Och, kdyby mi byla zstala, oporu bych ml, jinak bych hledl na svt jinak žil. Pamatuješ se na Turgenvova ,Hamleta Šigrovského Újezdu'?"

„Och, byla, dobrácká byla

.

.

.

i

„Ovšem, že jsem

hodn

jej

etl

a tak trochu

vybledlá je za ta léta ta postava v

na mé

vzpomínám,

ale

mysli. Detaily již

nevím."

te vzpomínám asto na jeden jeho výrok," pravil

„Já a

opt mu

ky'

— praví tam hrdina — ,musejí

Gustav,

úsmv. „ ,Mnohé ležeti njaký as pod

zakroužil rty onen zvláštní

hrušzemí,

aby dostaly, jak se íká, pravou chut patrn náležela moje Peti si tu vc, nebožka k podobným plodm pírody.' kamaráde, dostaneš ji zde v knihovn. Aspo myslím!" ;

Temnilo

„To je

se víc a více a za chvíli

je slibné," pravil

ješt nejrozumnjší

ledne na shledanou?!

—

zaalo krápat.

jsem zahokle.

„Pjdeme k

doktorovi,

pekat v ekárn ten déš. Tedy v poTy Lovcovy zápisky si snad vypjím.

Nazdar. Bude z toho liják."

Podával jsem Gustavovi ty budeš dlat?"

spšn

ruku.

„Co „Co osud bude chtít!" odpovdl a usmál se zas tak pólo záhadn, pólo ironicky. A stisknuv podávanou ruku mé ženy,

160

dodal

nékam

„Nepochybné

se

Zaaly padat

veliké

stulím. In vino vcritas."

kapky

my

stále hustji, a

rychle pospí-

chali jsme k lékai. v tom pohybu zdála se mi být Gustav za námi kýval rukou dávka ironie. Cekali jsme u lékae dlouho a pišli k obédu s pedepsanou i

;

životosprávou teprve k jedné hodiné.

Ke Gustavovi

byla pisedla jiná spolenost, a on

sám byl

již

po obd a pokuoval cigarety. Nebylo píležitosti k dvrnjšímu hovoru. Mne cigaretový dým dráždil, ponvadž jsem si odvykl úplné za dne kouiti. „Tak co doktor, co vám íkal?" s tou svou lehkou ironií ptal se Gustav.

Povdli

jsme, jakou a kolik vody

nám naídil

pít,

kolik lázní

uhliitých a kdy, jakou stravu, co píti, a Gustav pi každém novém sdlení jen kývl svou lysou hlavou, k níž nedovedl a nedovedl jsem si pimysliti již rusé kuery jeho devatenácti let,

a

„No

práv

prošly

první setkání tak,

s

ním

dom

no tak," pronášel

svou kývaje,

ale s

neušly mi jeho

mou

té chvíle

v

s

zuby,

Vlaihové.

pízvukem

dobráckým

umlé

myslí živé vzpomínky na

staré paní

úsmvem

,,jcn

ironie, stále lysinou

kolem

rtu,

všecky ty píkazy

chovávejte, jste nedávno svoji, prodlužujte

si

pi

nmž

ádn

za-

pkn vk k ra-

."

dostem života Bubnoval pi tom na stl prsty, oklepával popel cigarety a usrknuv erveného vína, jež stálo ped ním, dodával „Ale já budu dlat Mefista a pece vás nkdy vlákám do .Slovenské búdy* a svedu porušit zákaz, vlastn pestoupit .mívíneko!" Doporu'. Bývá tam veselo, milostpaní, a víno vdl úsmvem pohledu i úst a zalusknutím prst. „Ach, pro ne," pravil jsem, „vždy nejsme žádní hypo.

.

—

chondi." „Zpívá se tam.

a co roztomilých

Slováek tam uvidíte!"

lákal

již.

„Pjdeme tam nkterý veer, pro

ne,"

pravila

má

žena,

161

:

„vždy

není teba se zdržet, a do Augustiniánky není dale-

ko."

„Rozumná e, milostpaní teba se zase pak vrátím." „Nenapravitelný

„Sám ta

já vás

pjdu dol

— Ale což, nemám

!

vyprovodit, ale

za zlé," pronesl jsem.

ti

vím, jak jsem hledal zapomenutí," dodával jsem pitlu-

meným „A

;

mne

hlasem, aby

vyhlídka

s ,búdy'

!"

jen Gustav slyšel.

pronášel nadšen. „Zvláš o

hvzd-

—

natém veeru. Ten pohled odtamtud ve stranu k Obtové ach, milostpaní, unesena budete, a ty rovnž, kamaráde, a budete chodit do ,búdy' prese všechny zákazy doktor !" máchl bagatelisujícím

pohybem rukou.

„Ostatn," dodával s ironickým svým úsmvem, „dostanete tam i kyselé mléko a kyšku." „Ach, pro ne jedna tvrtka vína neuškodí ani ani

—

mému

mn

muži," pravila

má

žena.

„A

tu

máme

také povolenu.

Jen teba regulárn to zachovávat."

„Ty

jsi stále

vren

cigaretám?' vpadl jsem, abych hovor za-

vedl víc na Gustava než na nás.

„Nemám sice srdíko mužové vdy, poátky arteriosklerosy konstatovali, proto mne sem poslali, ale " dodával s úsmvem rozhodiv rukama „co, jsem sám, dti mám zaopateny žiji si podle svého tak abych se netrápil a „Cigaretám a viržinkám," pravil Gustav.

zcela v

poádku, jak

zjistili

—

—

—

—

abych se rozptyloval a zapomínal. Zkrátím-li si tím nebo nezkrátím svj život na tom mi nejmén záleží. Ta otázka je pro mne naprosto bez dležitosti. A za neštstí bych pokládal, kdybych vbec na ni myslil. Bože, kdyby ml lovk vbec myslit na to, co ml a co neml v život dlat Ztrpil ." by si jeho zbytek tak, že by si ho otrávil Zamlel se, zabubnoval prsty na stl, dopil naráz poslední nalitou skleniku a pravil pozdvihnuv se „No, milostivá paní a píteli drahý prominete, že vás opustím. Na malý spáneek odpoledne jsem si návyk' je to také prohešení proti píkazu doktor. Ale jak jsem vysvtlil Rukulíbám tšilo mne, kamaráde, a kdybyste mne

—

!

.

—

162

,

.

.

.

.

.

—

.

—a

chtéli je8té dneska veer vidét, najdete mne v ,búd', Z procházky delší mnoho nebude," dodával a pohlédl oknem ven do pírody. Nepršelo sice. ale téžké mraky se valily a vštily nový déšf. Byli jsme sklíeni tím nevlídným pivítáním pírody a podali dosti chladn Gustavovi ruce. On se však pátelsky usmíval. „Jsem rád, že jste tady," pravil. ,,Nastane-li neas, aspo si hovorem chvíli ukrátíme. Nemám zde žádného bližšího známého. Pár lidí z Vidné, jež tak povrchné znám to nic není. Skutené mne tšilo, že jste pijeli. Tedy na shledanou, kamaráde Caluje raczki," pronesl k mé žen v její mateštin.

—

!

„Do widzenia." dekovala mu. Zpátení cestou z restaurantu doploval jsem jí historii Gustavovu ješt neznámými jí detaily a umioval si, že, až naskytne se vhodná píležitost

dvrného

podrobnosti jeho života posledních

Stalo se tak teprve tetího dne,

veer

hovoru,

i

na

nm

vyzvím

let.

nebo do Slovácké búdy jsme

odhodláni íditi se naízením lékaovým a bojíce se pokušení. Gustava jsme nezahlédli, a poítali jsme asi nešli,

správn, že ve dnech nevlídného poasí

je

nkde

„uchýlen"

u sklenky moravského neb slováckého vína.

Tetího dne, kdy slunéko zaalo trochu probleskovati, námstí a kolonáda oživly a nadéje na obrat v poasí pozvedaly

dvivé

mysli, když místo

sluneník dách, a

se jaksi okázale a

tmavých deštníku svtlé barvy vybíziv zapestily na promená-

lenové lázeské kapely opt

ního pavilonku,

zahlédli

Amantky, velmi živ

se trousili do koncertjsme náhle Gustava u pramene

se bavícího se ztepilou

podavakou

po-

hárku.

Když mne

na

žena upozornila, pomyslil jsem

svým

hoví starý pošetilec

stejného Sli

s

ním

vku

jsme hned k

i

nmu

si,

že ješt stále

zálibám, ostatn bylo tu pošetilc

vyššího ješt více. a já

mu

zaklepal na rameno.

1

03

:

„Amantku

amantku?" pravil jsem s úsmvem. jen tak, na ukrácenou chvíle," odvtil usmívaje se rovnž a klan se mé žen. „A cože jste nebyli ješt v ,búd'?" zpola udiven, zpola vyítav se ptal. „Kam chodíváte veer?" „Sedáme pod Agustiniánkou u Kocián," piznával jsem. piješ,

„Ne, vincentku

— to

„Abychom nemli daleko

dom a

šli

brzy spát," dodávala

má

žena nikoliv bez úmyslu.

„Ale dnes pijdete, vyjasnilo i oteplilo se trochu, bude se moci sedt na verand. Že pijdete, milostivá paní?" obracel se na

mou ženu domlouvav. mne tázav.

Pohlédla na

„No, až jak bude. Nechvalme den stoupl," namítal jsem.

ped veerem.

Barometr ne-

„Tady vbec nefunguje," pronesl Gustav. „Co jsem zde, je rafie poád na jednom míst. A jak se vám jinak tu líbí, jak uhliité lázn?" dodával opt již s úsmvem. Libovali jsme si a jen na poasí si stžovali; to aby se obrá-

—

tilo.

„Dnes bychom se mohli odvážit kratší procházky," navrhoval jsem a Gustav, jsem zejm vidl, že by byl radji zstal, neml odvahy rozmluviti, odepíti, naopak jaksi horliv

a

ekl

„Pojme smrem Pili jste již

Pisvdili

k Obtové. Zane-li zas vodu?" dodával.

pršet, vrátíme se.

jsme.

„Tedy pojme. Povedu vás. Já jsem si už také zalahodil." Porozumli jsme si pohledy a jist oba ve vzpomínkách na alotria z dob studentských, o nichž jsme ovšem mluviti nemohli, dali jsme se na cestu.

Má jí

žena vyprávla Gustavovi, co jsme vše už vidli a jak se

tu

líbí,

že setkala se v lázních s krajankami, ale že to byly

vesms krakovské židovky. Projevila údiv, že zde není více lázeských host z Halie, ale že bohužel Poláci dávají pednost

164

nmeckým

lázním, jako na píklad Reichenhallu,

eskými. Rádi prý

se ukazují

ped

v lázních svtovjšího jména.

to je chyba," dodávala. Luhaovice by se mely v Halii Bukoviné více propagovat. Židé lip poítají." (Bylo tu polských židli dost, zejmóna pod cestou k Aloisce.) Rozpedl se o tom hovor procházkou lesními úpravnými ces-

„A

,,

i

tami, trochu

rozmklými posledními

dešti.

—

pedešlého dne na chvíli u Obétové z Augustiniánky není tam daleko ale v sychravém poasí neužili jsme mnoho z krás strže Gáborky pod ní, naopak pospíchali Byli jsme

již

—

jsme odtamtud, jelikož potok byl zkalen dešti a nám v stínu roklinového údolí chladno. Podotkli jsme to Gustavovi, ale on jako by to peslechl. Zaal, že ohlásili mu návštvu dcera se zetm, že za ti, dni tu mohou být, že nás s nimi seznámí.

tyi

nám od bezového mstku kráel hbité malý starý pán furažce, s bílými vlasy a pistiženým knírem, s tatranskou

Proti

ve

czupagou v ruce, kterého Gustav zdaleka pozdravoval:

„Má

úcta,

pane vrchní rado!"

Malý, ale iperný starec krátkých nohou salutoval, upel pohled na mne, na mou ženu, a já rychle za Gustavem zašeptal

„Prosím t, jen žádné pedstavování. Nechci žádných planých rozprávek veerních!" Gustav obrátil se na mne s uspokojivým posunkem, pak vyšel vstíc malému pánu v lodenovém límci a já se ženou kráeli jsme dál, zatím co on, Gustav, vymnil s panem vrchním radou pár slov porozumvše jeho obratnému manévru, pešli jsme krátce vped v úmyslném živém hovoru. Když nás Gustav opt dohonil, udýchan pronášel: ;

.Tornu lovku závidím. Pt msíc v roce je venku. Ze Zakopaného pijel sem a odtud odjede do jižních Tyrol. Vrchní finanní rada na odpoinku je, starý mládenec, krásnou pensi má, na Vinohradech vlastni dúm. volný jako pták, a umí ,

užívati života."

..Pej ..Ten?

mu

toho. Nahrbil se dost v kanceláích." namítl jsem.

— Jakživ se mnoho nenadel!

vysvtloval Gustav.

,,

letech již byl radou.

Protekci

Vysokého úedníka

A

ml, znám

ho,"

syn. v jcdnatyicíti

dlal jen vždycky

tolik,

aby ho ne-

165

Ani pontí nemá o takové tuhé práci, jakou jsme my, já i ty." „Uml si to lip zaídit," pravil jsem bez závisti, naopak vyhnali. zažili

s

úsmvem.

„Jinak vyrstal. maráde."

„Ach, teorie,"

lovk

U rodi.

dl jsem

vymýšlí. Pro

Já dosud se držím své teorie, ka-

a máchl rukou. „Pro konejšení

chlácholení

si je

svdomí. Pro omlouvání

chyb."

„V, je na tom rozhodn víc, než myslíš." „»Samotáské dít, bez matky vyrstající, zvýšená touha po ." naznaoval jsem nikoliv bez dávky ironie známé mi

žen«

.

.

názory Gustavovy.

„Není tak snad tomu u každého,

mi

to

pesvdení

ale

u mne rozhodn, a nikdo

nevyvrátí," pravil Gustav

drazn

a do-

dal: „Je-li

u tebe jinak,

jsi

jen výjimkou, která nepopírá, spíš po-

tvrzuje."

„Nenamítám, naopak uznávám

ekl

jistý vliv, jisté následky

." .

.

jsem.

„Ironisuješ, cítím to dobe," prohodil. „Nepirovnáváš, a to-

mu

pirovnávám, a proto se stále mám vztek na toho vrchního radu na píklad. Jaký má bez zásluhy božský život. Je o rok mladší než já, nemá nejmenších starostí, píjm jist na tyi tisíce, kdežto já? Do posledního dechu budu musit pracovat, sloužit, poslouchat, krit se staí-li síly totiž, kdežto nestaí-li, padnu za obtíž ... A to bude osud nejhorší." „Ach, nemaluj si to tak ern," tšil jsem a poklepal mu na se divím.

Kdežto

já stále

utvrzuji ve své teorii, a proto

—

—

rameno.

—

„A jakž nemám?" vyrazil a rozhodil ruce. „Co mi zbývá? Na intensivní hraní už nestaí síly, zvlášt hlas. Dech totiž. Už jsem v starém železe. Už mne udlali archiváem biblioi

tekáem. Ale pijít jiné editelství — snad se octnu na

Taková

166

rada?

—

má

budoucnost, kamaráde

ulici.

Kdežto takový vrchní osud Osud Och, mé teorie nejsou bez podstaty

je

.

.

.

!

—

—

od malika. Staí ostatn pohled na osud bratranc a scstcnic. Celé složení krve

„Od kdy úsmšku.

disposice zdravotní."

je jiné, cele

do medicíny nahlížíš?" ptal jsem se nikoliv bez

i

„Ach, mysli si, co chceš,' odsekl dosti prudce, „ale pravdu," dodával a rozhodil rukama.

já

mám

temnu strže Gáborky byl tam sklepní chlad stoupali jsme bezdky, aniž a nohy po blát klouzaly; Byli jsme

již

v

;

i

bychom se slovem skému domu.

byli smluvili,

zpt smrem

k Augustinián-

Jak jsme zahýbali na vyšší zásek, zaslechli jsme proti sob hlaholivý ženský smích a hned potom zahlédli jsme dámu v nanejvýš elegantním piléhavém kostýmu olivové barvy se setníkem od pchoty karmazínových výložck. Gustav já stanuli jsme rázem. Nelly, rozená Nebylo pochyby. Vdova po Maxovi, Nelly. Nercová! Byla ješt statnjší, než když jsem ji vidl v Terstu, v její domácnosti, na kterou živ jsem vzpomnl. Opírala se graciosn pi sestupu o elegantní štíhlý sluneník a široký klobouk nadklopené po jedné stran stechy s nádherným erným pštrosím perem zvyšoval imposantnost jejího zjevu. Smekli jsme a uklonili se, ona rázem popošla nám vstíc a napahala proti nám pravici v svtlé rukavici až k lokti. to je milé pekvapení," zahlaholila píjem„To je náhoda pan redakným svým hlasem esky, ,.pan strýek a pan ani ve snu bych se nebyla nadálá, že se tady setkáme tor i

—

.

.

.

—

—

.

.

.

.

Pan hejtman Weiss," a jemu navzájem nás.

ob

jsou v

kolonád

.

pedstavovala nmecky svého prvodce ..Žiji te s Lotty a maman ve Vídni —

— to

víte. stará

dáma má už ráda pohodlí

— dvoudenní výlet jsme sem — známý nebožtíka Maxe dlouholetý byl pan hejtman udlali — bh mu dej vnou slávu — dodávala a dojat ztlumila a pak se bojí každého

mraku

si

"

hlas a

pivela

své olivové

„Mohl

tu ješt,

chuas,

neprepínal

—

"

Pi tch

oi hedvábných dlouhých

být,

kdyby

se zrovna

slovech rozevela

svj

as.

svévoln tak

réticule,

vyala

167

:

.

batistový šáteek, vdechla jeho

„Do sedmé hodnostní tídy

parfum a otela

si

oi.

postoupil," poznamenal Gustav.

—

rytíský mu dostalo ... to nemohu popírat ale prosím vás, jaký to kíž ádu císae Františka Josefa

„No, uznání se

.

byl život?

Poád

a

poád

.

.

v laboratoriích, u knih a psacího

Vždy on se, Gustav podezele zakašlal, paní Nelly si opt utírala oi tovým šátekem, pan hejtman sáhl na rukov své šavle, stolku

.

chuas, minoval sám."

. .

batissrazil

paty a pravil

„Wir

diirfen

die

Herrschaften nicht aufhalten, Gnádige!

Uibrigens es fángt schon an zu tropfen,"* prohodil a hned zahaloval se do svého lehkého límcového plášt.

Paní Nelly napáhla proti nám svou pravici, gratulovala ješt jednou opakujíc, jak je potšena, že seznala mou ženu, jíž stiskla pátelsky ruku, pak potásla pravicí Gustavovou a

mn

vyslovila politování, že již zítra

opt

odjedou, že kdyby byla

jen tušila, že jsme tu, byla by naší spolenost vyhledala, ale

když se to nestalo, že teba dnes bychom mohli veer ztrávit spolen, že budou v lázeské restauraci Tázavým pohledem pemila naše tváe dodávajíc ješt, jakou maminka a Lotynka by mly radost. .

.

Gustav opt odkašlal a pravil, že lituje velice, že slíbil dostavit se do „Slovenské búdy"; oni spíš, totiž paní Nelly s matinkou, dceruškou a panem hejtmanem, že by se tam mohli podívat. Já a má žena odvolávali jsme se na zachovávání diety a dodržování

asného spánku. tom všem

pouze akt spoleenské zdvoilosti, a proto pes projevy politování rozešli jsme se snadn, chladn a dokonce rádi. Ale dojem v nás, aspo ve a v Gustavovi, toto setkání zaVšichni jsme

cítili,

že v

je

mn

nechalo.

Na Maxa vzpomínky

se vyrojily, o

nm a jeho osudu cestou

k Augustiniánce jsme hovoili. *

168

„Nesmíme panstvo

pat."

zdržovat, milostivá!

Ostatn zaíná zas krá-

ml

Jaké

záméry

a jak tato žena z

istá jasná zasáhla v života

jeho béh.

Gustav sám zaal a ovšem zas dotýkal se svých teorií, které byly docela v odporu k výroku Turgenévovu, že silný si délá osud sám, kdežto slabý se na osud vymlouvá. ..Vyssávala jej jako pavouice," pravil mezi jiným, „a on si a to netoliko aby mél toho byl vdom, ale jen del a del

—

prostedku na stoupající stále náklad domácnosti, také aby zapomínal opíjel se takoka prací." „Já znám takové muže," pravila žena, život si ubíjejí za dosti

ale

;

,,

dinu, jen aby byla hojnost doma, nádhera, protože žena žádá, kdežto oni sami

si

ro-

si jí

nieho nepejí."

Védél jsem, koho má na mysli ze svého píbuzenstva, ale když sama jen všeobecn znaila, neoznail jsem také blíže. ,,U nebožtíka Maxa nechybím, milostpaní," obrátil se na ni Gustav, „cknu-li, že

mu

snášení jejích rozmaru

i

žen, toto nevry. Jsou takoví nejsou úkazem ani tak

lahodilo toto otroení

dokonce

její

Znám je z divadelního svta. A ídkým vedle žen hereek a zpvaek. A

muži!

mediantky

—

hejtman,

nímž

s

v Nelle

— je kus ko-

v život umí výborné hrát," dodával, „ten

ta

šla, je

jist také

její

koistí a snad

mu

ten

úkol také lahodí."

„Mn

nesouhlasí v tom. co pravíš," prohodil jsem obrácen ke

Gustavovi,

„pesvdení

o ctižádosti

Maxov,

o ctižádosti

v-

decké, proniknouti, míti úspchy, pozdvihnouti své jméno. Pamatuješ pece, co mi naznail o tom sám brzy po smrti

— povídal — pipo-

otcov, co prozradil své tet, paní školní radové Tenkrát u Tomáše, myslím?" jsem ti pec o tom?

—

mínal jsem mu. ,,

Zmínil

jsi se.

„A

ano

o jubilejní výstav také!"

— ale to všecko není v odporu

s

tím zrovna

náruživým otroením žen, vystupovaným pathologicky až

„V,

znám takové pípady k sebeniení," namítal Gustav. ctižádost, fanatinost, talent, i mezi divadelními umlci. Mají chceš-li, ale propadnou tomu osudu, a jaksi náruživé. Slábnou a

hynou ženami. Ale znám

jak

i

ženy, které slábnou a

hynou muži, mé žen.

milostpaní naznaila," dodával obrátiv se k

169

:

!

:

Vystupovali jsme

již z lesa

k Augustiniánce,

stavba uprosted mladého parku

jejíž

píjemn nám

malebná

zalahodila do

oí. Ale tžké mraky, z nichž išel chlad a hrozil déš, zejvystoupily nad námi, když jsme vyšli z lesa. „Uchýlíme se do ,búdy'," pravil Gustav s úsmvem. „Tam je dobré útoišt ped deštm. A liják bude. Nedáte se, milost-

mji te ješt

paní,

jednou svést?" obrátil se na

mou ženu.

„Až bude pkn," odpovdla. „To by bouk,

—

pak snad v dešti

jít

šaty vypadaly, a klo-

dom."

Rozvážlivost a milovnost istoty, které jsem

si vážil,

z ní

mluvily.

„Až po druhé, až pijde tvj pan ze !"

pravil

jsem podávaje

Gustavovi ruku.

„Ano, až pijede paní dcera, ráda bych

má

ji

seznala," dodávala

žena.

„Poj

ke

Kociánm s

námi," vybízel jsem Gustava v poslední

chvíli.

Zaváhal okamžik, na oblohu dokonce pohlédl, ale pak rychle pronesl

„Snad ani

já

nepjdu do búdy.

Nkam na ,námstí' se uchýlím,

také bych nerad v blát a dešti capal

Tiskl

nám podávané

vou myšlenka

pravice a náhle

— pronesl

dom."

— jako by mu šlehla hla-

— —

Maxínkv otec propadl žen! He? Nelze v tom vidt kus rodinné sudby? Pemýšlej o tom. A nemýlím-li se, také Maxínkv otec byl sirotek, bez bratí, bez sester ." „Vzpome,

jak také

—

.

.

Významn se na mne zadíval

a zvláštní

úsmv jeho vyslovoval

otázku. „Fatalisto!" pronesl jsem s úsmvem, akoliv otázka Gustavova nezanechala mne bez dojmu. na pipadá Jak kombinuje, „Vládne osud víc než si myslíš," pravil s trochu ironickým

—

—

170

svým úsmvem, „a je ddinost a je zákonnost a není v té víe jen konejšení svdomí," dodával s takovým pízvukem, jako by se byl dohadoval mých myšlenek.

Pak ješt jednou pi smeknutí

a úkloné zasvítila jeho lysá

lebka, a než jsme pronesli poslední pozdrav, Gustav

s

nápad-

rychlostí se vzdaloval, sestupuje k silnici. Uchýlil-li se

nou do búdy nebo

nkam

na namésti,

nedovdli jsme

se.

171

XVI. idli jsme se

s

ním teprve

zas až tetího dne v ko-

lonád, srkajícím vincentku s mlékem z porculánového lázeského pohárku. Nevlídné poasí se nelepšilo, naopak zhoršovalo. ," pravil po „Takhle nevím, pijede-li Gustina se zetm prvních konvenních vtách, „na výlet to sychravo a déš nad

—

hlavou nelákají."

ml radost," podotkla má žena. podivný úsmv zakroužil kolem jeho rt. „Našinec je v takovém stadiu, milostivá," zahovoil, „že již žádnou radost neeká, ale také žádnými obavami se neznepo„Pece

byste

Povdomý

kojuje."

„Jak to?" zeptala

se.

— penechává prost všechno osudu. — Damoklv me — mu stále nad hla-

„Tak, milostivá paní Arteriosklerosa

visí

— a v tom vdomí už není pravých radostí ani pravých zármutk — ponvadž nepoítáme se zítkem. Vím dnes, že vou se

dokám

dcery a zet, kdyby nakrásn zítra pijeli?"

Povýšil ramena po svém zvyku, rozhodil ruce a usmál se tím

poloironickým svým úsmvem. „Ale jdte, nemluvte tak," zhrozila se žena.

nezmníte, milostivá paní," pravil stále s úsmvem, „nezbudu se už takových myšlenek. Ale nemyslete si, že mne trápí. Zdomácnly už v mé hlav, nepobuují mne ani nevyrušují, bývám pi nich nanejvýš klidný. Zkornatlá, zpuch-

„Už

172

to

clá néjaká tepnika praskne v mozku znenadání ani neví a — už

je

na

onom

svété.

A

a

— lovík

je to ta nejkrásnéjší smrt,"

dodal a usmál se skoro labužnicky.

nesmjte

,,Ale ,,

Nieho ,,

žít.

Nemohu

žena skoro úzkostlivé.

—

To

to

je vše."

má

to ani poslouchat," pronesla

— To

tomu. Jak by se nechtlo žít?

chmurn

má

napluje hypochondrií? Ani za mák. proto neodpírám, ani neodepu. Zmenšila se prosté

si

chtivost

se tak!" odpírala

mne

Myslíte, že

nevéím

žena, „a

úinkuje na vás

tak po-

také to poasí!"

„Vám, milostpaní, rozumím, že

je

vám

to proti mysli.

— Bože,

bych snad byl jiných názor. Nebýt mi ukládá. Hrát, kdy chci a co chci Kdybych byl na piklad vyrostl ve velikého umlce svtového jména a mohl jen vystupovat pohostinsku. V Alpách nkde kdybych ml vilu u jezera a ve Vídni nebo teba jen u Vídn Být svobodný, s budoucností zabezpeenou ach, to pipouštím, bych snad mluvil muž zvuného jména Ale tak v mé situaci jinak a i skuten jinak smýšlel. Není-liž to vše jedno, jsem-li o rok déle na svt nebo o rok mén? Nebo eknme o pt, o deset? Kdežto u vás je ohromv jiných situacích

nucen na píklad

i

já

—

hrát, co se

I

dm

.

.

—

.

—

—

—

—

—

."

ný

rozdíl v pojímání života „Ach, pane Linharte," pravila, „já zkusila také mnoho. Víc, než si myslíte a pedstavit mžete. Tak, že také na život mi nezáleželo a že smrti jsem si pála. Ale te si nepeji, naopak .

— te chci I

.

modlím se za to." zaala mu svovati své opravdu tžké žít a

životní osudy.

„Mnoho jste zkusila," pronesl Gustav, když dovypravovala, a to je hlavní vc „ale pece zachovala jste si zdraví

—

—

kdežto

já,"

— dodával a povytáhl zas ramena — „už jsem poBh

mi

tou myšlenkou na smrt koketuješ." pravil jsem

já.

stelený zajíc a

s

životem už ani mnoho nepoítám.

svdkem." „Ale jdte," perušila

„Skoro ,,jak

se?"

s

jej

má

žena.

ve svých osmnácti neb devatenácti letech. Pamatuješ

173

—

—

—

„Opt se vrátila ta myšlenka ten pes a tentokrát neodbytn, natrvalo," pravil a usmál se ironicky, „tentokrát má podstatu a oprávnní a co je hlavní nabyla zcela nedsivých, naopak zamlouvajících se tvar. eho se dsím dnes, je dlouhého vku, malomocného, bezútšného stáí, které se musí opírat o pomoc jiných. Jen to ne, Kriste pane, a by to byli ." dodával s nemaskovaným a dojímavým dojetím, nejbližší i vidli jsme oba, jak schváln dopil, aby svlažil hrdlo, jak se mu ruka rozechvním tese. V tom okamžiku lítost s ním prošla mým nitrem, i žena soustrast zacítila, nebo hledíc na úastliv nepozorovan ruku mi stiskla. „Ale, kamaráde," pronesl jsem povzbudiv, „ty máš záchvaty malomyslnosti," i snažil jsem se dodati hlasu svému žertují:

.

.

cího tónu.

„Ach, brachu, za paže.

„Ty

tob

se to mluví," vyrazil a chytil

nevíš ani z poloviny, jak

mne

mi doopravdy

vší silou

je.

Vždy

vlastn hraji. Má ironie i má resignace je polohra. V hlubinách duše mívám chvíle, kdy myslívám na otvor revolveru a cítím jej chladn pitisknut k bušícím tepnám spánku neb ke kornatící aort. A snad k tomu jednou dojde," dodal, ale s tak veselým úsmvem, že jsme vskutku nevdli, je-li to žert neb pravda. „Sám tomu nevíš," pronesl jsem lehkým a zveseleným tónem a poklepal mu na rameno. Usmál se a zvedl ramena, naznauje i vším výrazem tváe: já

—

„Kdož ví?" „Jsi

pec

v dobré

situaci,

máš slušnou

vyuu-

gáži, jsi režisér,

— píjmy z toho všeho jsou zajisté slušné .?" naíkat. — Dosud! — Ale pijde njaké „No — nemohu takové malé ochrnutíko — nebo oslabení sluchu, nebo zraku — a co pak! — To jsou ty moje erné myšlenky, brachu," doješ

.

.

si

dal a rozhodil rukama.

„Jmní nemám. Starý Rejnak žen pímo, o

všechno dcerám. Co dal mé nebožce pišli, i vychování dtí stálo."

174

„Ale máš pece pensi !"

odkázal to

jsme

—

„Ta by staila tak zrovna na chudobinec, a jeSté ne hned Ale co budeme o tom mluvit," dodával opét se usmívaje, ..pojme trochu na námstí, pršet snad nebude a lovk nauí se na konec pi prohrách života se usmívat, zvláš je-li i

hercem."

Zavsil se do mne, usmál se pátelsky a dodával: jsem jist. že budu hrát a snad se usmívat ješt umíraje. Ze všeho nanejvíc se mi protivilo v život všechno naíkalství a fnukalství. Takoví lidé jsou slaboši, chtjí mít hned lenošku nebo dokonce postel a tšitele neb opatrovnici pro každou nemilou píhodu životní." „A což ty si nenaíkáš?" pravil jsem s úsmvem. i

,.Já

„Ne, jen ilustruji svoje perspektivy

—

vám niím

A

—

výjimen niím nepekvapil,

a to jen

tob, starému kamarádu, aby ses

nemýlil, a milostivé paní, která také

ostatn už dost

„búdy".

—

už ani slova o tom.

— Pjdete se mnou?"

mnoho petrpla. A veer pjdu do

„Dnes promite, pane Linharte," pravila má žena, „dnes mi není dobe ale až pijede paní dcera s panem zetm, jist

—

pjdeme." ,.Jen budc-li

ze

svolný, on bývá

nkdy

trochu divný," pro-

nesl Gustav. jej," odvtila má žena s úsmvem. Možná, že vy to dokážete, milostpaní. Víte, co

„Pemluvíme ,,

—

je

ve

vás?"

Žena má ,.V

em

na

tázav pohlédla.

my

dva se nejvíc lišíme?' dodal novou otázku, na

první neodpovídaje.

„No?" prohlesla

„Pes

žena.

skuten

smutné, co jste petrpla," odpovídal, „jsou ve vás živy dosud vzpomínky ba více než vzpomínky vše to

—

— úinky šastného, krásného mládí, ve stedu etné rodiny, v hejících paprscích obtivc lásky

rodi,

v

krásném

domov

hrami sourozenc, se vším pohodlím, beze všech ústrk a ponižování, naopak v sebevdomí a to, vte mi, milostivá, dodává síly petrpt mnoho, bez podlomení, naopak stále 8 ras

—

175

"

:

dostnou nadjí, že se vše pekoná, že bude lépe, že slunce zas pímý opak. A ten rozdíl ve zaplane kdežto u mne byl

—

vaší

—

práv

—

bytosti proti své cítím tak jasn, jako jsem sotva

kdysi co uritji

cítil.

Koeny

byly

jiné, jinak

v hloubku

ži-

— vaše hloubji a mocnji — proto kokmen váš pevnjší — rzné ovoce životní síly runy jsou mé trpí — tak je a názor na nás uzrálo — vaše vota vnikly a sílily

i

jiné,

sladší,

to,

milostivá paní, zcela pirozenou cestou to vše

šlo.

Vy

ješt

slunce do rozložitjší a zelenající se stále koruny chytáte,

kdežto já už jsem opadalé koštišt topolové, se klátící ... v samot vyrostlé."

a v

vtrem

šlehané

nm

„Ale

nebute takový pesimista," pravila má žena skoro prudbez úsmvu. „Z takových myšlenek musíte

ce, ale nikoliv

zhoknout, když si to tak obrazíte, ale to je fixní idea. KdyAle nechme toho," bych mla init já taková pirovnání dodala a máchla deštníkem. „Ne, že bych nedovedla pirovnání .

init, nýbrž že v

.

.

n nevím."

„Gustavovi o teorii není nikdy

e

zle,"

prohodil jsem schváln

jsem se „Tak paní Nelly s maman a dceruškou vskutku odjely?" „I s panem hejtmanem, ano," odpovdl Gustav. „Hned druhého dne po naší setkané. Vidl jsem je jeti lipovou alejí lehce, a

abych

obrátil, tázal

k nádraží." „Bude-li pak z pana hejtmana a s

jí

párek?" ptala se

má

žena

úsmvem.

„Ta nepustí pro hejtmana pensi, milostpaní," odvtil Gustav, rovnž se usmívaje. „Beztoho je to jen njaký reservní „Dstojník?" vskoila mu udiven žena do ei. seladon," odvtil s potmšilým pohledem Gustav. „Ne, „Promite, že jsem tak prostoeký," dodával. Za tu chvíli, co jsme se procházeli námstím i za ním kolem zadní fronty lázeské restaurace, obloha zase se zakabonila a tžké mraky visely nám nad hlavou. Proti nám od Jestábí šel malý finanní rada v lodenovém límci a furažce a zhlédnuv

—

—

176

Gustava salutoval a aniž dbaje naší pítomnosti pravil

:

„V

so-

veer odjedu do Boženu. Zde

botu

to

nebude

letos lepší, na-

opak horší. Uvidíte, jaké lijáky nastanou." „Nestrašte nás, pane vrchní rado," odliodlala se ozvat na,

tebaže jsme

se

má

že-

starým pánem nebyli navzájem sezná-

meni.

Pan vrchní rada smekl, uklonil

i

ném pedstavení podal ruku

a

vdl

pedstavil

se,

pak teprve

mné po vzájemmé žen odpo-

:

„Nemohu pravil,

svého proroctví odvolat ani joty, milostivá paní,"

se

„znám

zdejší kraj a

V ervnu jsme te tu nastane

tu saj

jsem dobrý pozorovatel pírody.

— ale — pardon, šlamastika." Usmál se sám tomu

mli

krásné dny a v srpnu pijdou zas

namanulému výpomocnému slovu, uklonil se, smekl zas furažku a vybízel „rozhodnte se také pro jih, z Augustiniánky :

vás pustí bez týdenní výpovdi, udlejte

si

malý výletek do

— zde to nebude stát za starého erta, uvidíte.

Alp

A vám

to

také radím, pane režisére," dodával obraceje se na Gustava.

dv

„Jenom

stovky do kapsy," prohodil tento se svým ironic,,Já nejsem tak situovaný, abych mohl mnit

kým úsmvem.

lázeské pobyty," dodával skoro prudce.

,,Já

jsem

se

neuml

tak narodit jako vy, pane vrchní rado!"

Pekvapil mne jeho ostrý tón, nepíjemn do mne zajel. Po prvé v život jsem slyšel Gustava jím promluvit a zacítil jsem v

nm žlu a závist

Abych

i

nepátelství k starému pánovi.

možné kontroversi, zaal jsem sám vyjsme zde v léení, že je nemžeme perušit a že snad nepohoda nebude trvalá. „Stále slunce nemže svítit, pane vrchní rado," dodávala má zabránil další

svtlovat, že

žena

s

my

úsmvem.

mn

pijde dcera se zetm," dodával nápadn zmírnným tónem Gustav a jako by chtl pímo smazati dojem prudkého

„A

bode

usmál na starého pána. „Co by ekli, ze a dcera, kdybych jim ujel?" dodával. „No, vždy já panstvo nenutím," pravil se zdvoilou obad-

svého výbuchu, dokonce

se

ností starý pán, smekl furažku a

dal okázale

porouel

ruku jako na dkaz, že

se. I

se nezlobí.

Gustavovi po-

177

„Ale vzpomenete na mou pedzvst," dodával, „a já si vám dovolím poslat pohlednici, až zde bude nejh, na dkaz, jak je v Griesu krásn." Rozlouili jsme se, pejíce mu šastné cesty. „Pro jsi se na tak osopil?" ekl jsem Gustavovi, když jsme kráeli smrem k Augustiniánce on ovšem k ,búd'. „Ponvadž je tak trochu ,protz'; ponvadž to jeho vybídnutí mne k cest do Alp bylo schválné. On ví dobe, v jaké jsem situaci a že i na Luhaovice dcery mi doplácejí." Pekvapen tím piznáním umlkl jsem, ale jím teprve chápal

—

jsem prudkou odpov Gustavovu vrchnímu radovi, a vlna srdené úasti s dávným pítelem provinula se mým nitrem. dál tím víc bylo mi ho líto, když jsem vzpomínal na celý jeho život, na zklamané jeho nadje, na báze ped stáím, ped obávanou pedasnou neduživostí. Rozuml jsem mu ím dál tím více. U Jestábí jsme se rozešli. Gustav odboil nahoru k bud, my jsme šli podél vodoléebného ústavu k Augustiniánce, schvál-

ím

n

178

si

zacházejíce.

Wll. ruhého dne starý pan finanní rada, maje pes lodenový límec ješt pléd a na šedivé hlavé místo furažky alpský klobouk se šttikou, skuten odjíždl a tetího dne, v pátek, pes nevlídné poasí, pijeli Gustavovi dcera a ze. Gustav jim jel k veeru naproti a na jeho optovné naléhání jsme mu museli rukoudáním slíbiti, že pijdeme do restaurantu Polenkova, kde budou veeet a kde nás navzájem pedstaví.

„Kde budou bydlet paní dcera a pan zet?" ptala se má žena Gustava, když dal žlutý koárek zastaviti pod lipovou alejí, kde jsme se

„V Janov jsem jim

s

ním

dom

potkali.

dostali

náhodou pokoj na dva

dni.

Objednal

jej."

„To se zdrží jen tak na krátko?" „Na dýl to ani dobe nejde. A mn by

to nebylo ani dvakrát

píjemno," svoval kamarádsky. „Víte, abych vám to rovnou ekl zef a já jsme dv rozdílné sféry. On má majetek, já nemám, on je opatrný obchodník, já nepatrný herec, já jen chudý tchán, ,oe', kterému se piplácí na lázn, kdežto on statká :

—

a továrník."

„A

paní dcera

pece?"

,.Ta se, milostpaní, ve

všem pizpsobila muži

a

samostatná a trochu odcizená již dív," dodával zvláštním poloironickým úsmvem.

ostatn byla s

tím svým I7Í>

Když jsme

se

naveer

dostavili

dochviln k Polenkm, Gustav

s dcerou a zetm tam ješt nebyl. Nevidli jsme to rádi; za prvé chtli jsme jít brzy dom, za druhé uvažovali jsme, kam usednout, aby to hostm bylo

vhod.

„Paní Gorubová

má

dlá patrn veerní

toaletu,"

poznamenala

žena.

„Jsem na

ni žádostiv," pronesl jsem.

„Pedstavuji

si,

že na ní

mnoho z bývalé hereky." „Vídeské panstvo to bude," dodávala žena v nerozmarné

zbylo

ná-

lad. Byli jsme již po

veei, když

pišli. První paní Gustina, vy-

peovým frapantn pipomnl

soká statná blondýna, v nanejvýš elegantní rob,

mn

s

boa a vjíem, za ní její muž, který srsoznámého mi vinaského agenta z Prahy, s hustým, vitým erným vlasem a mohutným, ale co nejbedlivji pstným erným knírem. Byl o nco nižší než paní Gustina, ale ramenatý, vypjatých prsou, sebevdomé, pružné chze a nejpelivjšího ústroje. Pohyby krevnatých rukou dovedl svádti pozornost k velikému briliantovému prstenu na své levici. Za obma mladými manžely šel teprve Gustav, trochu

tém

jaksi nahrblejší a s

ironickým

naklonnjší lysinou

a

polohokým, polo-

úsmvem.

Povstal jsem, když vstoupili, abych upozornil, kde sedíme, a

Gustav hned nás vidl a zaboil k našemu stolu. ze Gorub, statká a továrník. Pochydcera Gustina, til hodn z eštiny, takže se obejdeme bez nminy," dodával a pedstavil navzájem nás,

„Má

V

mj

úklon pán Gorubov bylo nco

jako zas ve vítání paní Gustiny

rázného, vojenského, tak

hodn

Pan Gorub mluvil hlubokým hlasem,

hereckého. jistým,

hluným,

neza-

jíkavým tónem, paní Gustina jako salonní dáma, která ví, že budí pozornost a odvažuje na vlas své pohyby, pohledy i úsmvy, znajíc jejich úin. Pan Gorub objednal nejdražší jídla a vybrané víno, udíleje íšníkovi rozkazy energickým tónem,

180

který vzbuzoval pozornost

i

respekt.

Gustav dal si tvrtku obvyklého svého vína a veei zcela skromnou. ..Nevíme, nebudcmc-li panstvu pekážeti," pronášela paní Gustina po vzájemných projevech potšení ze seznámení a zahrnujíc konce dlouhých ídkých rukavic do zápéstí za knoflíky, ..ale oe tolik naléhal a tolik krásného o panstvu vypravoval

." .

.

nebudeme pekážeti," ekl pan Gorub se zdvoilým úsmvem dstojným, ale spátelujícím se tónem, zamnu! 8Í ruce, briliant výhodné zasvítil a otálející íšník zrovna poskoil, když pan Gorub mu kategoricky pipomenul: „tak ,.Ach, jisté

hitro, hitro!"

Potom

pan Gorub pozorné rozhlížel spoleností a náhle se vymrštil a prohlesnuv pardon" chvátal ke dvma pánm a jakés dám. sedícím u protjší stny pod zrcadlem, a s velise

,.

kými úklonami se s nimi vítal. zde bude mít mnoho známých." pronesla paní Gustina, ..již ve Vídni jsme se dovdli o nkterých a cestou slyšeli ješt o jiných. Pamatuje všude na obchod," dodávala obracejíc se k nám se strojeným chladným úsmvem, a v tom pohybu zasvítily se jí ku podivu tpytné briliantové butony v boltcích. Všiml jsem si potom, že ona mla na ruce briliant z úzkým kroužkem a mnoho prstenu až k prostedním klou-

„Muž

i

bm. Gustav

již pojídal

veei a pipíjel obyejného manželm Gorubovým pinášel

svou prostou

stolního vína. když íšník

objednanou láhev ,,

Upozornte

a

pokrmy.

pána, že už je

veee

na íšníkovi a kynula oima, kde

tu," sedí.

naizovala paní Gusti-

íšník porozumv

se

uklonil a chvátal pro pana Goruba. jenž pišel za okamžik

záící a plný dychtivosti do jídla

i

nápoje.

„Jsou zde Schwartzingrovic." ohlašoval rozjaen, musíme tam, Gustino. pak k nim pisednout, slíbil jsem jim to. ,.

si

—

panstvo odpustí." dodával obraceje se na nás, „jsme v dáv-

ném obchodním

spojení."

„Prosím, prosím." pravil jsem.

..jen se

nerate omezovat."

ÍHI

Gustava jako by zde nebylo.

„A pijde sem Burkowski, k tomu si také budeme muset pisednout," ohlašoval své žen, „aspo na chvíli, to víš." Paní Gustina jen pokývla, nedávajíc se vyrušovat od veee. vysoká a graciosn. Má žena mne jemným dotknutím upozornila a já jsem porozuml. Manželé Gorubovi mli zdravou chu, s jídlem pospíchali a nmoho nemluvili. Jen tchánu ekl Gorub, pro že si nevyhledal radji byt v Augustiniánce, jako my. To že by bylo rozumné. Gustav se jen pitrpkle usmál a pravil, že míst nebylo na výbr, když pijel. „No, šlo o blízkost lázeské restaurace a námstí vbec," pravil ze s úsmškem, pohlédl na svou ženu i na nás a dodal slovinsky: „naš oe rad ravno od pipe". Pivel poouchle oi a pohladil si svj hustý knír. Po veei oba manželé si dali ješt sýr, pak nabídl pan Gorub i svému tchánu doutník. Zdráhal jsem se, ale on naléhal, až jsem si vzal. Gustav pravil, že je zvyklý cigaretám, ale ze jeho jej pinutil do doutníku, dodávaje, že cigarety nejsou mu zdrávy, že by vbec jich kouení ml zanechat. Pronášel to tónem napomínavým, rozhodným, jako nadízený ku podízenému, vbec pozoroval jsem, Jedla jak na

jevišti,

ruce

s

mn

že dává tchánovi najevo jakousi ležérnost,

sms

nedbalosti a

povýšenosti.

Tváil jsem

mne

a na

se tváila, jako

ironickým

prst Když

jako bych toho nepozoroval, když Gustav na

se,

mou ženu nkolikrát zpytav

pohlédl. Ale když ona by nieho neznamenala, spokojil se svým polo-

úsmvem

a jen dvakráte

a prohlesl napolo s si

humorem

si

i

pohladil bradu

„ja ja

— ja

byl pan Gorub zapálil, pokynul paní Gustin, povstal,

uklonil se

nám a

opakoval, že

si

musí

chvíli

pisednout k panu

Schwartzingrovi a pak že musí také ješt promluvit

182

koneky

ja".

Burkov^7skim

— „víte," pravil,

lovk

.

je

zde

.

.

„mli by nám

s

panem

když Ale než panstvo odejde, ješt pijdem," doto za zlé,

dával klanéje

„do widzcnia

se,

kumpán." dodával rty

mu

a zas tak

— a konené nአoc

je

dobrý

poouchle na Gustava pohlédl

a

škubl zvláštní jeho úsméšck.

Uklonil se ješt jednou, paní Gustina rovnéž, ukázali íšní-

kterému stolu má jim penést víno. a šli. je omluvit, milostivá," pronášel Gustav dobrácky, „obchodní styky, to víš," obracel se na mne, „a konené budekovi, ke

„Musíte

me

se bavit

bez nich," dodával.

i

Vypil rychle, dal

ném

si nalíti

novou tvrtku,

chvíli mluvil o

ji-

thematé, ale bezdéky se zas vrátil jakoby pitahován

k dcei a

zeti.

O ném

dél, že

má ve všem svj nezménitclný vbec jiného mínéní, že pro-

soud, že nepipouští omylu ani náší své to líbí

úsudky

nebo

apodiktickou neomylností. Nikdy: ,mné se

s

nelíbí, já to

mám

za takové a takové', nýbrž vždy

papežsky: .takové to jest!*"

„Vyvinulo

se to zcela pirozené." vykládal, „v dvaadvaceti

letech se stal šéfem továrny, dovat, nauil si

pánem

skromnosti, leda k

chodní prospéch.

K

tm

tém

si ji

je

nucen rozhoOdvykl nichž mu kynul ob-

statku, byl

se záhy diktovat, porouet

—

zachoval, z

starším.

i

dosud nanejvýš pozorný, ohledný.

Je to zcela pirozené, nemže to ani jinak být ,,Nemá bratr nebo sester?" zeptal jsem se. „Ne,

„A

je zcela

sám.

To

!"

také pispélo k vyvinutí té povahy."

což, smím-li si dovolit se zeptat

:

s

paní dcerou jak vy-

chází?"

„Ach, tu chová jako v bavlnce, nesmírn

ji

má

rád.

Ale ona

jeho také; co ekne, je svaté. Šastné manželství."

„Mají dítky?" ptala se má žena. Dvouletého synáka. Ale výbornou opatrovnici mají k ,,

nmu.

si mohou vyjet. Je v rodin už ticet let, zná zet mladého hocha. Slovinka je. Tu mají oba rádi, na ni nedají dopustit. Má nebožka ji znala, byly z jedné ddiny. To vlastn pisplo také trochu k seznámení." Gustav se rozpovídával, ržovl a kouil cigaretu za cigaretou, hlad si chvílemi svou lesknoucí se lysinu a pejíždje oholenou svou brataké chtl nám dávat zapomínat, du. Byl v dobré nálad,

Bezpené

jcšté jako

a

IHS

:

:

i dcera si od nás i od nho odsedli k cizím. Domníjsem se toho ze stále rostoucí jeho živosti, ím déle prodlévali manželé Gorubovi u cizích stol. Utvoila se již celá spolenost: Schwartzingrovi, Gorubovic, Burkowských, na nž nás Gustav upozornil, a ješt jeden pán se dvma dámami, o nichž nám nedovedl Gustav dát uritjších zpráv. Jedna z tch dám kouila papirosu za papirosou a nápadn ži-

ze

že

val

v se bavila

s

Gustinou.

se má žena. „Není to Gustav pozdvihl ramena, rozhodil ruce a pravil z Vídn není. Ale optám „Já ji neznám, milostivá paní

hereka?" zeptala

—

se.

„My

už budeme musit se

už hnedle

pl

desáté, náš

sbírat," pravila

as!" dodávala

má

žena, „koukejte,

a

pokynula na ho-

diny. I

Gustav na

n

pohledl, zabubnoval prsty o stl a pronesl

netrpliv „Že nejdou, že nejdou sáté.

— ekl jsem jim, že odcházíte o pl de-

Dovolte, milostpaní, upozorním je."

A

Nepipustili jsme, naopak bránili. se baví. My se ztratíme, pan Linhart jim vyídí naše poruení. Jsou tu na výlet, nacházejí známé,

na

je vyrušovat.

Naléhali jsme tolik, že pítel podlehl.

„Ale

já

na

n musím pokat," pravil omlouvav.

jsme s úsmvem a zabránili jakémukoliv Gustavovu výprovodu z místnosti. Vyšli jsme tak, aby nás Gorubovic ani nepozorovali, a byli jsme oba rádi, že

„No

se

to se rozumí," dodávali

nám

to povedlo.

Ješt v byt v Augustiniánském dom mluvili jsme o Gustavovi, o jeho pomru k dcei a zeti, o panu Gorubovi vbec, a byli jsme rádi svému nepozorovanému odchodu. Má žena nedala si vymluvit, že paní Gustina Goruba chytla, že má diva-

184

delní krev a svody a že také otce má v hrsti. Že Gorub jen na oko hraje energického, že provádí však vlastn vše, co paní Gustina chce. Ale že umí vše tak zaídit, aby ani ,oe' ani muž nic nepozorovali. Herekou i v život že je každým coulem.

Pokusil jsem 8C

jí

hájit, ale

stanovisko ženino

objevovalo v novém svétle, a nemohl jsem

mu

mn

ji

skutené

upírat veškeru

oprávnénost. No, uvidíme ješt zítra a snad pozítí.

1^^5

:

XVIII. ruhého dne o deváté hodin obloha byla zamraei vzpomnli jsme živ pana vrchního finanního rady, ale mrak ležel mimo to i na nálad Gustavov, jeho dcery Gustiny a zet. Na panu Gorubovi byl nejpatrnjší. Shledali jsme je všechny ti v lázeské restauraci u snídan na verand a pan továrník, ani když jsme pisedali, nijakž si neuložil reservy, naopak hledal v nás pomocníky proti „oetu". Nezmírnným tónem, jakým mluvil, když jsme pišli, pokraoval, k nám obrácen, po intermezzu pivítání, odvážn a na,

úton „Naš oe

niznal je nikdar raunati.

I

mel

bi pažiti

na

se,

mora

mnogo vina." pítel Gustav pekroil vera míru

hoditi zgodaj spát zgodaj vstajati, ne piti

Domyslil jsem se hned, že vbec rozpoet na pobyt v lázních, což pan Gorub ráno shledal, ale peskovací jeho tón tchánu a staršímu lovku vbec mne jítil, a ješt víc to, že dcera tomu nebránila, naopak byla zejm na stran mužov, mlíc, neujímajíc se otce. Gustav sedl s hlavou odkrytou a sklopenou, hanb se zejm, trpce se usmíval, dávaje na sebe dopadati všecky obžaloby. Nemohl se vzepít, poteboval zet, poteboval dcery. To vysvtlení hned mi kmitlo myslí, a proto hledl jsem spor zmírniti bez prudší obrany, k níž první vteinu jsem byl odhodlán, nebo mi bylo Gustava líto. jsem, co hokého prožil ve svém dtství a jinošství, a

vi

186

Vdl

pak pozdji v mužstvi. jak pohlížel do budoucnosti dost co mi napovédl o svém zcti vera, jak jej charaktcrisoval s rozvahou vysvétlujc prvky jeho povahy. „No, vždy nebude tak zle," pravil jsem s úsmvem. ..Zdrželi

i

smutn,

jste se

„My

i

trochu vera?"

—

„musíme prosit ješt panodpuštní " dodávala omluvným tónem. „My rovnž, my rovnž," dodávala hned má žena, ,.alc nechtli ne," pravila paní Gustina

—

stvo za

jsme

rušit, vytratili

„My jsme

šli

akoliv jsme „No,

ml

jsme

se."

brzy spát," pravila paní Gustina, „ale

mu

oe

ne a ne,

domlouvali."

radost ze setkání." pravil jsem. ..Oslavoval je."

„Ješt do .búdy' šel," pidal pan Gorub polínko. „Když už my jsme šli spát," dodávala paní Gustina. „Ima um?" dodával pan Gorub. Vtom zhlédl pana Burkowského s paní pisedající k sousednímu stolu, rázem se vyšvihl a již k nim spchal, hluboce se uklánje. Za chvíli pišel pro svou chof, nám se spšn omluvil, tchánu ani muk. a již odvádl svou ženu. která usmívajíc se také špetla slovo omluvy, k sousednímu stolu. Zstali jsme s Gustavem sami. Ml hlavu v dlani a bylo vidt, že je

mu

lítostno.

„No, kamaráde," pravil jsem úastliv, hlad to tak

tžce;

peháky

mu

ruku. ..neber

bývají v každé rodin."

„Pan ze má už takový vrozený prudší tón. Sám jste to vera naznail." poznamenala má žena, také útšliv. ..Cizí jsou jim vždy pednjší a vzácnjší než vlastní." pronesl zvolna po hodné chvíli Gustav, „a to je. co nejtíž cítím." dodával máchnuv rukou. „A zvláštní je, že nejen u Gustiny, ale i

u Gizely."

..Toho se jen snad domýšlíte, pane Linharte," pravila

srdeným

má

žena

tónem.

Gustav s ironickým svým úsmvem. malý pán. bude spíŠ potebovat než dávat, a už po." podporován. V tom je to tebuje, už je „Už jsem zas ,v záplatách', jak za studentských let." dodával ,.I

.,

ne.

,Oe'

i

ne." namítal

je

—

.

.

IH7

!

mn —

obraceje se ke kal?

.

.

„pamatuješ

Na Karlov námstí

.

nevím kde

se,

tenkrát?

— jsem etl, jak Neruda

jak jsem

...

ti

o

tom í-

A te nedávno — už

píše, že

jemu íkali

i

,zá-

Ale což Neruda, ten se probil k výši, k velikému významu,... kdežto já ím jsem, ím budu?..." Zakryl tvá obma dlanma a se zdálo, že oi se mu zalily slzami i že jsem ucítil zastenání. Chopil jsem jej za ob ruce a pravil jsem co nejsrdenji: platái'

.

.

.

—

mn

„Ale, píteli,

na

tak

tžce vše brát?

Vždy

ti

není tak zle."

Odstril ob moje ruce a sám je uchopil a prudce stiskl. „Což ty víš," vyrážel, „což ty víš? Už mi Gorub ekl, že Luhaovice mne jen svádjí že tu nepoítám že se tu neznám Už mi vyetl svou podporu ... I Gízinu. Že na

—

—

— —

!

heším

.

Vyrážel to bolestn,

„A

že

si

dopávám

lítost

vína v

paní odpustí," obracel se

v

nm propukala.

bud!" na mou

dodával náhle.

— „Milostivá

ped

starým kama-

ženu, „že

rádem nezatajím, co jsem jim odpovdl na prosím, vytli lip,

když

poloviato. Že je,

milostpaní.

Vi Gustin, schváln osud, ani na nich.

na svém za

A

jejich narážky,

—

že nevystauji To mn, jsem jim rovnou, že pro mne i pro mne jednou šlak raní poádn, než jen tak na budou mít starostí a vydání. A tak tomu A já jsem pronesl pravdu. Svatou pravdu Gorubovi i konen i Gizele. Pokouším hazardu ji a myslím, že neheším ani na sob nejmén už na své budoucnosti nebo dokonce

pekrouji rozpoet,

že nešetím, že

bude

n

." .

.

.

.

mí

—

umní

n

ekl

vi

.

.

.

Myslíte, milostpaní, že

nkdo

z nich

m

umlce má?"

Gustav naplno se zasmál, ale byl to hoký smích, potom zkišelmovsky se na nás zadívat, ale bylo nám úzko pi tom nuceném zveseleném pohledu. „Co ti ostatn na jejich úsudku záleží, i kdybys ml pravdu?" vil ret a snažil se

pronášel jsem lhostejn.

„Ale což není-li to úsudek jen jejich?

g klesáš? 188

býval, že

Cítíš-li

sám, že nejsi tak

t opouští pam?

.

.

.

— Vidíš-li, že

jistý, tak

Och, herectví

i

u kole-

pevný, jak

je truchlivá

jsi

vc,

kamaráde, nepivcdla-li

té

A

ke jméní.

v tiapadesáti letech?

— Nebylo by opravdu — tak najednou — „Ach, ach, ach, jdte — malujete to horší, než lip

šela konejšivé a s

„Zbytené

jsi se

úsmévcm moje

?

žena. „Dojista,

.

.

.

Rázem?"

to je," proná-

vte mné !"

trochu pobouil," pomáhal jsem

ji

a pohladil

jsem Gustavovu ruku. ..Zdržel jsi se

vera

déle v búdé," dodával

jsem.

..Jak

jsi

spal?" ..Nevalné.

„V tom

je

Ráno byla bouka, jak víš. Probudila mé." také piina." dél jsem, ..jsi nedospalý a nakvaše-

ný."

Pan Gorub s chotí vtom pišli a oznamovali, že smluvili s Burkowskými výlet do Trenína povozem, hned. te ješt.

—

—

dopoledne.

„Oe

nás omluví a panstvo také." pravila paní Gustina rozto-

mile.

„Jen abyste nezmokli," pronesla má žena. „Najali jsme landauer," ohlašovala paní Gustina s úsmvem. ..Nemjte nám za zlé, Burkowští nás pemluvili." dodávala. „Obchodní styky, ohled na n. vliv, to se samo sebou rozumí," pronesl jsem nikoliv bez pídechu lehké ironie.

„Myslím, že tam bude lepší poasí než zde," pravil pan Goby byl peslechl mou poznámku nebo ji schválné

rub. jako

ignoroval.

ješt sem?" optala se má žena. „Ale kdež." odpovídal pan Gorub. ..Nemohu se na tak dlouho vzdálit. To nejde u mne kakor pri oetu," dodával ironickým tónem. ..Ten. vím, bude tady ješt dlouho banketovat !" pohledem, který nebyl pátelský. Slehl po „Mohli byste tu zstati pár dní spolené," podotkla má že..Vrátíte se

—

nm

na. ,,

Copak

je to

možno pi hospodáství

a

továrn?" skoro prud-

ce namítl pan Gorub.

,.Tak vaše paní by tu mohla zstat nala,

nepouštjíc

dávala,

se své

myšlenky.

s ,.

panem otcem." poznameTšil se tolik na ni," doIHtt

„Chodit

s

ním veer do ,búdy'?" podotkl pan Gorub nikoliv

bez úsmšku. ,,Oe

udlá

nejlíp," dodával,

ekl

Vídn."

„když

se také se-

pevným

pohle-

Gustava. „Je to jaké léení, jak on tu žije?" dodával obrácen k nám.

úton

bere a vrátí do

to jako

píkaz

s

dem na

„Tak

tm

mže žíti také ve Vídni," poznamenala v souhlase s cho-

paní Gustina.

—

„No a dlá, jak myslí," poznamenal úmysln mírnjším tónem pan Gorub již vzhledem k nám, jak jsme ihned pochopili.

„My jedeme

do Trenína, jak jsme s Burkowskými smluvili, a panstvo nás laskav omluví," dodával tónem úpln vlídným sjímaje cestovní

apku

a

klan

Rozlouili jsme se zdvoile,

se.

a

ne bez

jisté

stopy

chlad-

nosti.

Gustav stál po celý výjev s hlavou trochu sklopenou a se rty do poloironického úsmvu sevenými. „Pa, oe," pronesla paní Gustina, když se s námi byla rozlouila a podávala otci ruku. „Sbohem, dít," pronesl srden Gustav a políbil dceru. „Šastnou cestu,' dodával podávaje pravici zeovi, „máte prav." vyrazil njak prudeji. du, vrátím se do Vídn „A bude to rozumné," nabodelým tónem pronášel pan Gorub a potásl tchánu rukou. „Co tady?" dodával a dokonce se usmál. „Ve Vídni máte víc ,kumpán' a za pár dní se tam uvi.

díme.

.

Na tady platit byt?"

Chtlo

to zníti

dávku

ironie.

Když

se byli

zdvoileji

srden,

ale nebylo

možno v tom neznamenati

manželé Gorubovi ješt jednou s námi co neja odcházeli, usedli jsme si zase ke

rozlouili

stolu.

Gustav sal

s

hlavy šedivou

epiku

a pejíždl svou pleš.

a

jindy doPotom vytáhl z pouzdra doutník, zapálil si jej, poledne nekouíval, jak jsem pozoroval, a vypustiv první kotouky dýmu, zaškrábal se na temeni a se zcela jiným, než

190

kdykoliv jsem u

nho

pozoroval, trochu ironickým sice, ale

vážné podbarvcným tónem pronášel foukaje do vypouštných

kotouk dýmu „Cím

dál do

let,

života, kterou

tím více poznáváme charakter úlohy v

nám osud piknul

.

.

.

nové, komikové nebo pouzí cpisodisté

he

." .

.

..Mluví z vás docela herec." poznamenala jíc odvrátiti

té

Poznáváme, jsme-li hrdi-

má

žena vesele, chté-

vážný tón.

„Ano, milostpaní." potvrzoval Gustav. „Vyvinula se u mne Chceme hrát všichni veliké úlohy nastupujíce život. Ale ím dál. tím více se pcsvédujeme, že všechno následující bylo výsledkem - pedcházejícího. S rosjako u herce taková thcorie.

toucí prožitou minulostí jsou složky zbývajících výslednic na-

nám ješt vymeného osudu a naše vlastní vle

šeho

ím

nji svázány,

dál tím uritéji a

sil-

možnost néjakých zmén

— tím omezenjší."

„Ty jsi strašný theoretik," poznamenal jsem úsmšku, ale tím jsem se Gustava dotkl.

nikoliv

bez

„Nejsem," pravil drazné, zkusíš to na sob sám. Cím dál do tím více ubývá svobody a pibývá osudovosti. A tím jsme naklonnjší vidt všechen svj život ve zbarvení osudovosti jako nevyhnutelnou výslednici daných pomr, v nichž jsme žili, to jest narodili se. byli vychováváni, zvolili si po,,

let,

—

volání za

práv vládnoucích

a tak dále a tak dále.

a ne jiných okolností, oženili se,

— Vždy to musíš jako spisovatel

cítit

kdo jiný. Cím více ke sklonku, poznává každý z nás, vítzem nebo poraženým. A poznává celý kus, v nmž Bylo-li drama nebo veselohra nebo rodinný obraz. Af na

víc než byl-li hrál.

i

ei k mé žen, „jsme vždy neseni. Každá žena, každá kolegyn, každý kolega, každý principál byli vždy kusem našeho osudu Nebyly ,Nana', Cenci, Kristina, Gustina ástmi mého osudu?" to hledíte, milostpaní, jak chcete," obracel se v

.

.

.

—

—

obracel se na

vlastní své

sudby?

mne

otázkou.

— Jak

ti

„A

necítíš

vstoupil ty v cestu tady milostivé paní?

mlo? Úmrtí

sám

mé?

nahodilosti

eknme,

vstoupila, anebo

—A

jak

jsi

jaký vliv to na

—

Ach, kamaráde, dej si sloužit, jsme herci všichni, jak jsem pravil, a v jakém kuse a tebe

choti tvé

i

191

!

jakou úlohu jsme hráli a jak jsme ji provedli, poznáváme te." prve na sklonku svých let „No, doufám," vpadl jsem do horlivého výkladu Gustavova vesele, „že ješt nejsi ,na sklonku svých le?" .

„Kdo

ví,

.

kdo ví !" ozval

píteli,

riosklerotik a jist ne

dnem

se

drazn a vážn. „Jsem arte-

ani hodinou."

„Ale jdte," tšila má žena, „vypadáte znamenit. ." nané kúe „Odjedu ješt dnes odpoledne, milostivá paní." .

A

po doko-

.

„Jakže?"

„Po tom rozhovoru Není možno ."

—

.

se

zetm

a dcerou ?

— Vždy to chápete

.

„Ale nevažte to tak!" „ekl jsem, vrátím se do Vídn, a nic mne od toho neodvrátí.

Jsme dti osudu." „Aspo trnáct dní zde s námi ješt pobute!" naléhala má

Ješt

dnes.

žena.

„Nezstanu, milostpaní. Nebude hezky, pan vrchní finanní rada

ml

s úsmvem, ale tušili jsme, že to „A po tom dnešním rozkladu ani den !" po-

pravdu," dodával

není pravá píina.

tvrzoval sám. „Caluje racky,"

uklánl

žen

dou," pravil, smekl, políbil

se,

ruku,

„jdu se rozlúit s bu-

mn

potásl pravicí

a již zmizel.

Ohlédl jsem se za ním, až

zašel, a

od tch dob jsem ho ne-

vidl.

o

jsem šastnjší. Ale hokost jeho života jsem cítil, i to, Snad se s ním letos v studánkovém chladu a stínu Gáborky zase shledáme.

Byl bych tomu

193

upímn

rád.

Trochu pod „M (uí /{(}{'

i'

ti

K

fi

\l(l(i

(I

strvcr hrrre^

Sebraným spism M. A. Simáka pipojil Václav Dresler

dkladnou

literárné kritickou studii, v niž vyliil celé jeho

knižni diJo tak

svédomit

nikdo nemusil

pát

víc.

a vyškolené, že si

Ale M. A. Simáek

nictvi na sklonku devatenáctého století a na

cátého zjevem, který ani

nemohl být

pi

pro prvni potebu je v

našem pisem-

pechodu do

dva-

své zvláštnosti a závažnosti prosté

ješté úplné zhodnocen, protože piliš souvisí

mnohonásobným literárním proudním své doby a protože píval nových a nových zjev nedovoloval vénovat mu tolik zevrubné pozornosti, kolik by dokonalé poznání a pochopení

s

bylo vyžadovalo.

Trvale je M.

A

Ši máek v

djinách našeho moderního písemoním naturalismem a realismem, který v osmdesátých letech minulého století pronikl z vdí literární Evropy také k nám jako dsledek pevládajícího nazírání positivistického. Mnoho o tom píklonu k literárnímu positivismu rozhodlo, že byl vychovancem reálky a techniky, že stunictví

sluován

.

s

doval chemii, že pomýšlel na dráhu továrního, cukrovarního

úedníka: reálka a vysoká škola technická vystupovaly v našem školství od zaátku jako pední pstitel ky písných véd a u inženýr se obecné pedpokládal vyvinutý smysl pro život skutený, jasný zrak a pímý posteh toho. co jest. Jsou i v .Maxinkové strýci herci" místa, která svdí, jak Simáek

—

lilii

/ sám s té stránky oste dlí výchovu gymnasií s jejími úinky od výchovy reálek. Tím více však padá na váhu, že vlastním popudem realismu a naturalismu Šimákova nebyl duch podstatn vdecký, nýbrž jemné a hluboce vzaté cítní sociální. Nech jakkoli se Šimáek dále vyvíjel, vždycky zstane v jeho literárních poátcích básnická sbírka „Z kroniky chudých" a vždycky se jako první jeho románová próza bude uvádt „U ezaek". Takového naturalistu a realistu z povolání mohli snad mít jen eši, aby picházel na kolbišt literární všecek rozechvn nejlyritjší bolestí nad bdami, bemeny, nouzemi a strastmi sociálního dolejšku.Šimáek byl skoro až sentimentální, žensky rozcitlivlý, jak tesknil ve verších steskem

vyddných,

utisko-

vaných a vykoisovaných a jak by byl chtl vyjmenovávat jednotliv všecky ty druhy zamstnanc, kteí tehdy nejhorším dením nevydlávali asto ani tolik, aby se aspo jednou denn s rodinami svými dosyta najedli. Ozvalo se to v Šimákovi ješt i v „Záletech" : „Já vidl šíje nízko schýlené, já vidl tváe potem zbrocené, lid zel jsem v pokoe pi tžkém díle, kde kol vše kvetouc vzhru rostlo v síle, a bylo mi tak úzko, k plái jak zakrslému dcku hrbái." Kdež by byl

Šimáek

dbal, že horlící jeho provolávání zní jako patetická

rýmovaka!

A

tak v lyrickém kvašení a

vení vytvoil román „U ezaek"

jako „charakterní obrázek z opuštného svta", vyvrcholení

obrázk „Z opuštných

míst". Vzal do jeho

základ doslovný

vzorec smlouvy, kterou dlnická dvojice, otec a dcera Krušinoví, musila podpisovat,

kampa. „Zavazujeme

když se dávala najímat na cukrovarní

se veškeré

nám urené práce správn pání svých pedstave-

konat, a vyžádá-li si toho poteba, po

ných denn i šest hodin pes ustanovenou dobu dvanáctihodinovou v díle setrvati. Dále se zavazujeme, že ped ukonením kampan práci neopustíme a pjené nám vci neporušené odvedeme, jinak každou škodu ze své mzdy nahradíme." Hle, tato strašná pracovní smlouva byla už programovým naturalismem, nebo poskytovala drtivého sociálního „dokumen.

.

.

.

194

.

.

dokladu badatelm sociologickým. Ale Simáek ji opsal do svého románu dosud jen proto, že jim otásla, že jej naplnila hnvem, že ho pimla skipat zuby nad páchanými tu",

kivdami. Dvanáctihodinová doba pracovní! Šest hodin dalši pes as! Tresty na mzd a náhrady t. zv. škod! Smlouva byla jako ohromný, posupný balvan tíživé hmoty, který se nemilosrdn svalil na své obti, aby nikdy už nemohly voln vydechnout a pozvednout hlavu do istšího vzduchu. Tam pod ním hemžily se jen zárodky híchu a zla. duševní zatemnélosti

práce

a zloinnosti.

Jakmile se však

Šimáek

obrátil se už zcela

lyrik octl na této své prúbojné cest,

rozhodn

o dalši

smrodatné pouení k

na-

turalistúm francouzským, zejména k Zolovi, a piln se obezna-

moval nejen

s jejich beletristickou tvorbou, ale také s jejich

naukami, hesly za

dkaz

a

píkazy. Bude se

mu vždycky

odhodlané, promyšlené

musit pokládat

pokrokovosti, že odmítal

každé literární psaní nazdabh podle povšechného vodítka, že si literární tvorbu nedovedl myslit bez ádného literárního

vzdlání

a že

opravdu jako Zola v

práci literární s prací vdeckou.

stoupí k „Otci", shledá se, že

prprav i výkonu sbližoval Když se od „ezaek" po-

píbh

bludné, nerozvážné ad-

junktské lásky pechází víc a víc ve výzkumnou studii pathologického pípadu, která zcela po zolovsku

románov dospje

dlá pokus,

až

kam

špatného zrozeni a zkázného mládí. Romanopisec je u svého píšerného otcovraha Lcxy tím chemikem, kterým byl, odborným luebníkem, jenž, schýlen k oazené dmuchavce. všecek tone v upjatém pozorování, jaký s vlivy

asi výsledek dají jeho

dokonán,

te

sváené

látky.

Te jist

te pokrauje, te se musí ješt nco

nastane poslední chemický úinek.

ních

nemocí, pojte

není

prbh te a

pimísit,

Vdetí

znalci dušev-

a vizte, jak zákonité a neodvratné jedna

vykonává své dílo zhouby! Jsou mezi romány Simákovými nkteré, jež, tebaže nemohou být usvdeny z irého napodobení, pece jenom nezaz nich

pou,

že

mly

uritý

Zolv román

za vzor a že jej v

sob

195

obrážejí vším

obsahem

a

uzpsobením. R. 1886 vydal Zola své

„Dílo" ze soudobého výtvarnického života paížského a r. 1891 své „Štstí" s jeho pražskými postavil Šimáek proti

nmu

typy socha a malí, s jeho sochaskou erotikou a umleckou manželskou domácností, s jeho píznaným píbhem tvrího úpadku, z nhož úžasem nad muednickou ženskou smrtí vyšlehne ješt jen jediný záblesk umleckého inu. A tvrí zápas Verunského je zde v jeho prostedí zápasem úastní pro celého jednoho výtvarnického svta, jenž se v i proti, kladn i záporn, pímo i nepímo, tlakem svých mrav, povah a sklon, proudem svých dj. Ale ti léta poté zaskvl se Šimáek svou nehynoucí „Duší továrny", svým „kusem fabrické romantiky", kde cukrovar hraje touž roli jako paížské tržnice v Zolov „Bichu Paíže" roli neodolatelného, otravného mamidla, jež svými kouzly strhává Baru Soukupo-

nm

,

vou-Fisterovou dál a dál do záhuby. Šimáek je takka všecek žhavý po ní, jak mu její horké, žárné, klouzavé tlo každým pohybem zosobuje vzepjatý symbol prostedí, jemuž se pod-

izuje

a

vášniv oddává. Bara

sob

je v

každém nervu cukrovarem,

svdného

a vábivého i odporného scestného a niivého. slastného i opojného a a porušujícího, Moc prostedí a sociální upoutání lidské bytosti uml vru Šimáek, pouený a vyuený Zolou, pojmout a uvést v románovou platnost tak, že v tom podnes nebylo ho dostiženo: seskupit to prostedí, dát každému jeho pedstaviteli plnou míru

vším, co on v

zahrnuje

jeho významu, zkoncentrovat je v

toí

a

rznotváný

kruh, jenž se

obklíeného, pobíhajícího, zmítajícího se

toí kolem utoí nebo milosrdn

zajatce, až jej

spasí. Zola, jenž své

uení

o prostedí, o jeho sociálním náporu a tlaku erpal z Hippolyta Taina a z fysiologa Clauda Bernarda, byl v

tom úplným

—

prostedí, jak se projeví rodii, zárodky vzadetermimistou tými z nich, výsledky spoleenského chovu, ovzduším asovým, to prostedí vrhal on na lovka jako svírající Osud, který se od antického Fáta lišil toliko tím, že jej bylo možno stopovat

196

tch

pi práci ve všech jeho prostedcích a

úkladech, obra-

a postupech, nástrahách a lstech, krutostech a

úskonos-

tch. A Osud, Osud, osudovost, to je též u šimáika stálý souhrn a odhad lidského života, ješté víc a neodvolatelnéji, než když se ekne jako v „Maxinkové strýci herci", že: „všechno bylo Osud, všecko vázáno jedno na druhém, podminéno jedno

druhým, z ného vyplývajíc". Vbec: „Osud

—

osud od ma-

lika."

Jen

arcie proti Zolovi jsou u

jetí

Osudu

Simáka

se rozliné rozkolísává.

rozdíly, jimiž jeho po-

Už

F. X. Salda

hned

pi

prvních divadelních krocích ..Jiného vzduchu" pádné vytkl, že u dí,

Simáka

se velmi snadné

pechází

z

prostedí do proste-

ze zkaženého a hnilobného do zdravého a obrozii jícího:

mentorský chemik Prokop se nemusí zludraené Hely píliš bát. když staí nepatrný zlomek asu, aby se její zludraení s ní odlupovalo jako pouhá skrývající a zakrývající slupka. Ale to není jen ..Jiný vzduch", románek „V novém živote" naznail také tak už nadpisem, že mladá uitelka Lojzika sklepe se sebe v Rejnové celou svou trudnou pražskou minulost, že udolá pvodní hrozby osudu a že si své nové prostedí sama zlahodí tak. aby mohla v ném být navždy šastna. ..Starý život zanikne docela, pražská minulost zhasne, a nový život v nové pdé vyvstane vlastními barvami, bez odrazu i svétel všimnete si jsou nei stín života zapadlého." Nebo naturalistití lidé, kteí si umíní osudu nepodlehnout, zvítzit nad nim a probit se stj co stj k jinému, radostnjšímu, skuten jen svému. Kterak by také románem Šimákovým mohli tak vyzývavé volat: ..Chci žít." kdyby si nebyli jisti, že si dovedou život podle své touhy na osudu vybojovat. Osvobodit se od toho, co na nich lplo, a uchytit se na tom, co slibovalo zánjší zítky! Ani o tch, které ..Osud" neodvratn sráží do propastí ..Osudu". ani o tch. se nesmí tvrdit, že to musilo zhola být: ztracenci biologického dramatu ..Ztraceni", nemusili být nevyhnuteln ztraceni! Vskutku je tomu tak. že Simákv zolovský determinismus asem nebo obas povoloval a že dostával trhliny. Kdyby se po ném celou adou próz a dramatických prací co nejzkoumavji

—

—

—

páslo, postihlo

by se brzy, že „osud" se

vší náplní své

soustavy

197

stával se u

Šimáka

ním plynulým, co teprve hledá prchod konenou míru svého rozpti Šimáka (netoliko v „Strýci herci")

a cestu, provaleni a uplatnní, a dolehnuti.

Opakuje

prohlašování, že,

se u

ím

dále do

let,

tím více ubývá rozhodovací

svobody a tím více pibývá osudovosti : dnes ješt

mžete

celý

svj „osud" zmnit, ale zítra už ne, — zítra vstoupí do nho osoby a okolnosti, jež pituži jeho vládu a zamezí každý únik. Lidé Šimákovi jako když z donucení klušou lesem, z jehož

skryt nevdí, kdo

se

vynoí k

jejich uštvání

i

k

jejich po-

depení, aby dal za pravdu obkliujícímu manévru osudu nebo jej protrhl. Je zejmo, jak to napíná v románech Šimákových na každou osobu, kterou cítíme nebo tušíme se blížit, a jak se

i

nebude-li novým dobíkaždé vstíc zdvíhá otázka, bude-li jejícím nástrojem osudu. Zkuste si to ovit ve „Svtlech minulosti", v „Laných srdcích," když se pochybnosti dje obracejí

k Betyn

a

Klemén a když je Šimákova románová

nika vetkává do

tech-

píbhu.

Spoluúinkuje v jejím napínání Šimákova erotinost,

která,

jako u Zoly, znala všecky prudké, horké, chtivé zápaly smyslnosti, a kdykoli je uvádla do románu v jejich výbuších, rozechvivala se

zárove

s nimi.

Bije do oi, jak v „Strýci Maxín-

kovi" Gustav Linhart je posedlý po vnadných ženských, po zpvakách šantán, po výstavních prodava-

sklepnicích, po

mužskému rozvášnní a vzplanutí kladl Šimáek ve svých prózách meze jen potud, pokud se vyhýbal každému zdání úmyslného polechtávání. Mstské zastírání, utajování a hanobeni pirozeného pudu bylo mu od poátku proti mysli, už od „Bludišt lásky". Pece však byla erotika a erotinost kách, a

Šimákova

vedle Zolovy

mnohem jemnjší

kladu. Kdežto Zola vyvozoval z jejího nutkání a žíhání, u štstí, náhradou za

ji

a

duševnjšího zá-

pedevším

z tlesné hmoty,

Šimáka

odepená

byla požadavkem lidského

dobra, úlevou

vytrpného

zkla-

máni, jediným oslazením bídy, strádání a životní hokosti. byl Tam nkde v koenech své bytosti a tebas i dále nad

n

Šimáek hedonikem, zásadním

198

hlasatelem

uritou dávku blaže nstvi a úkoje,

a

lovkova

práva na

když nebylo jiného, bylo

aspo

milováni, vespolné pituleni.

menuti všech tžkosti a nedostatk. u

Simáka pimések nkdy

spolené chvilkové zapo-

Do

dojemnosti.

lásky dostává se tim

nkdy

bolestné trpko-

Dojemnosti, když milenci ssaji lásku jako hojivý balsám, jako vysvobodivé opojný nápoj! Trpkosti, když rozkoš lásky sti.

zpsobí jen oblouzeni smysl,

v kterém se oprátka osudu jen

škrt i vj i utáhne.

Ale af dojemn i trpce, láska takto u šimáka ze Zolova tlesna pechází mezi hodnoty mrav ni, kde se u nho setkává se zloinnosti a s násilnou smrti. Šimáek vytvoil nkolik po zolovsku sensanich scén. v nichž se vraždi nebo v nichž ruka osudu na neštastniky vražedn dopadá, po pípad vsunul takové scény za dj. aby za nim celé prosvitaly, a dovedl je pedvést i uvést tak. aby bylo znát, že jejich mrazivou hrzu má v moci. Mže se rozhodnout, chce-li ji pouštt po kapkách i jediným náhlým chrstnutím. Nikdy však nevyrábí hrzu pro hrzu, zcela po stáru hali se do ni rozsudek mravního zákona, jenž byl porušen a žádá si trestu, nápravy, vyrovnáni, jakéhosi takéhosi smíru. Jaký by to byl hedonismus. kdyby mu mravní zákon pi každém vyšinutí a pošinutí života nezaruoval návratu k uznanému ádu? Bývá tomu u Šimáka tak, že jeho provinilci a trosenici samí se hlásí k své vin, k svému pochybeni, k své neschopnosti vzepení a dobrovoln berou na sebe i nejtžší pokutu a odpykáni. editel Vorel v „Otci" zdá se pistrkávat ruku nezdárného syna Lexy. aby pedbž-

ným pisypáním

Lúa

s

nosti, s

zvýšila

odmrku

jedu ve sklenici vina. a

Lónou závodí spolu na konci „Ztracených" v kajicniž se odhodlávaji k vypiti. Výslovn „oista" jako

v tragediích nebo

ješt

víc: ,JVeni napravení, není vyléení, jen

Daleko stranou zstává Zola se svými hmotaského západu pebíháme na evropský východ, a hrdinové Simákovi zpi-

smrt je

trest a smír."

štvanci pudových nával, z evropského

buzují kteí

se v

oist

s

onmi povstnými

ped shromáždnou

a provolávají

veejn

kajícníky ruskými,

obci padají na kolena, biji se v prsa

hroznou

zpov utajených mrzkosti.

199

Bylo u nás literárním pekvapením, když r. 1893 vyšel v „Kaknihovn" svazeek „Ze zápisk phil. stud. Filipa Koínka", na nmž se tlo podepsáno jméno neznámého Martina Havla. Kdo je Martin Havel? Komu se to zachtlo, hrát si na literárního zaáteníka, když všecky ty nejvýš pozoruhodné prózy a proziky jsou už tak vysplé ve výbru postav, rovnž v pojetí, rovnž v kresb, rovnž ve vypravské pohotovosti a pružnosti.^ A Šimáek se uchýlil tehdy ke jménu nov smyšbinetní

lenému, ježto

si

byl

vdom,

že

mní smr,

že se dává

aspo

zásti na jinou víru a že musí nejprve trochu vyzkoušet, jak se mu v ní bude dait. Ponukl ho pod její korouhev Ivan Serg. Turgenv a zatím nejvíce svými ,JLovcovými zápisky", jež nedávno po esku pinesla Ottova Ruská knihovna. Zmínka

prkazem, jenž se nesmí pominout, nebot v „Lovcových zápiscích" oznauje o nich v ,MsLxínkov strýci herci" je o tom

zvláš „Hamleta šigrovského újezda", a „Hamlet šigrovského újezda" je nepochybnou pedlohou „Chamradiny", kterou jak bu: Šimáek v „Zápiscích" zaadil na páté místo. i když Vasil Vasiljevi a Jan Svatopluk Kobosil nejsou jedna a táž rozvrácená, rozházená osoba a i když tento odná-

Bu

rodnný

Kobosil je jen a jen

stedí, typickým

lovkem

asovým zjevem

našeho eského proschauerovské tázavé rozko-

Turgenva zbývá pi tom pece všechen inscenaní postup, všechna povode nezdržitelné Kobosilovy rozpovídanosti, které je ulapený poslucha bez obrany a pes rostoucí odpor vydán na milost a nemilost. Vnitní nepotlaitelný, hlodavý nepokoj a nelad chytá se píležitosti, aby si podle možnosti odlevil, opt a opt. lísanosti,

na vliv z

Šimákv

Ani „Rudin"

a „Jarní

ké hnízdo" neprošly

vody", ani ,J)ým", „Novina", „Šlechtickrajem Šimákovým bez ohlasu,

tvrím

mnohých jeho románových podob a djových úprav by nebylo, kdyby se byl Šimáek nenadchl Turgenvem. A nadchl se jím, protože pozorovatelský zpsob turgenvského realismu hovl

mnohem lépe Šimákov pirozenosti než kterýkoli pozorovatelský zpsob jiný, soustavnjší, upjatjší a odbornjší. Cho-

200

dít si

pkn s puškou a s mysliveckým poboníkem, toulat se

u

bez omezeni volnosti a volby, utkvivat pozornosti jenom toru. co zrovna pitáhne a zaujme rozhliiejici se oko, zastavo-

tam a onde jen podle libosti a okamžitého zachténi, posbírat poklady životního poznáni toliko tak, jak se samy od sebe nabídnou a nahodí, to je dojista vábivjší, pfíjemnéjii, unášivjši než dát si uritý pozorovatelský úkol a provádt jej podle pravidel. Nemusí k tomu být nutné lovec, u nás v dobé šimákové obanské lovectvi ješt tak nekvetlo jako dnes, ale vždycky jsme mli dostatek studujících filosofie, kteí obcházeli po rodinách na obdy, na domácí vyuování tináctiletých Hynekú a schraovali zásobu „pohled". Pozorovatelstvi namátkou, povelem a zavoláním chvíle. Pozorovatelstvi, jemuž vat se

místo souvislého sledu stailo obasné podívání, jak co dále pokroilo, jak se co z eho prokluhalo. Zase ten hedonismus! Spíše okoušeni a ochutnáváni, spíše letmé pochytáváni než pronikavý prúzpyt. Nebojme se slova „požitek", i když se do

nho

zahrnuji „lívaneky" sleny Rózi a uzeniny

rovy, bublanina a holoubata na divoko. Francouzi

vykládat, kdo jsou požitkái ulovených

me

pán

Žehu-

umjí byste

posteh,

také ten literární rod, jak se zraí na pr. v

a u nás

má-

Simákov

vrstevníku F. X. Svobodovi. Pozorovatelstvi, akoli nepestává být pozorovatelstvím zcela realistickým, nabývá v té turt^cnvštin nejosobnjšího zabarvení, a

„Zápisky ph. stud. Filipa Koínka" jsou pokynem, aby

se v beletristických prózách

Simákových

rozlišovalo

pásmo

pedmtnjši

od subjektivnjšího, vyvrajícího více ze zídel osobních. Není to rozlišování píliš snadné a neomylné, nebof Si máek svou osobu vtahuje do všeho, co píše, že sám vystupuje v rzných maskách, aspo ásten, nebo že do svých próz a dramat rozlin obmuje dje. kterých sám byl úastníkem, ne-li hrdinou, nebo že do svých pípenáší osoby, typy, události, s nimiž spoleensky picházel do styku. íká se dnes .Mlíovy román", jako by byl píznané dnešním, ale bude se moci jednou také v prózách Simákových piln hledat, zvídat a urovat, v kterých osobách cele nebo zlomkovit ukryl sám sebe se svými záobjektivnjší,

bu

bh

ním

201

žitky, touhami, lítostmi,

piznáními

a

komu

ze

známých

i

blízkých lidí nasadil tu kterou tvá. Položme na jednu stranu

„Duši továrny", ,V novém život", „Bratry", „Laná srdce", položme na druhou „První služku", „Dvojí lásku", „Svtla minulosti", „Chci žít" a bude to dlení, jež by se musilo teprve podrobn vymezit a doprovodit výhradami. Nejošidnjší pi jest, že práv subjektivnosti Šimákovy jsou jeho tenái te ješt hlavním mostem k jeho tvorb a že je v ní ne poutá nic tolik jako vše, co je proháto, prodšeno, prody chtno, prohorleno jeho osobou, osobními libostmi, pohnutími a myšlenkami. Je v naší literatue elným pírodozpytcem té spoleenské vrstvy, z níž sám vyšel a k níž pináležel. Nebyla mu jen dodavatelkou vdných románových píbh, byla mu nositelkou, šiitelkou a množitelkou všeliké vadnosti a rozvrácenosti, všelikého slabošství a neschopnictví, sklon úpadkových a sebeniivých, živl, proti nimž se musí bojovat, aby se nevzmohly k spoleenské záhub. Jiní brali je na lehí váhu, pevádli je na njakou tu obecnou otázku etickou, povahovou, vy chovatelskou, ale Šimáek se tím nespokojoval, Šimáek chtl jít všude až na koen zla jako nkdo, kdo se jím cítí ve svém osobním život nebezpen ohrožován a kdo proti nmu volá na poplach nebo k ostražitosti. „Tua res agitur, tvá osobni vc je na denním poadu, o tvou osobní vc bží," s tím pesvdením píše Šimáek své pírodozpytné romány a má ho tolik, že je penáší i na jiné, až jim pipadá, jako by se zárove s ním probíjeli k nezbytnému pochopení a dovození, k osvobozujícímu vysvtlení a ujasnní pedevším pro sebe, pro svou naléhavou životní potebu, pro splnní jakési své lidské povinnosti. Jména jako Jindichovo a Bohumilovo z „Bratí", Erazimovo z „Laných srdcí", Betynino ze „Svtel minulosti", Bertino a Mixovo ze „Chci žít", ta jména a jiná nabývají u Šimáka téhož pízvuku jako jména živých a více než jen živých bytostí, která ho rozvášují a s ním stejn i nás, abychom jejich zmítání, pachtní, usilování, tonutí, lapání po spasném stéblu vnímali každým nervem jako on. Možná, kdy-

nm

m

202

bychom

si

ty jeho lidi osteji prohlédli, že by se

nám

zazdáli

všednjší, tuctovéjši. lhostejnjší ve svém mšfáctví, ale jsme tak rádi, že nkdo ze svého zahoeni zapaluje i v nich tolik

oh.

bleskotných „plaménk" a Nech i ztravujicích. Vypstil si na to Simáek všecko umní, jak své lidi líí. Nic stojatého, nýbrž ustaviný dramatický var, v nmž osoba zjevuje se

osob

jako hádanka a otázka k okamžitému luštni a

Ve „Chci žit" psí zaštkání ohlásí Bert, že se blíží Grša Stank s ryšav hndým irským setrem, a od toho okamžiku bude ho Berta takoka všemi smysly hltat, aby vyzv-

pronikáni.

nm

dla, co si má o myslit a jak upravit další svj pomr k nmu. Prudké sklonní, pekotnost ujišování, vyhledávání skrytého místa, chvatné vyrážení úvodních slov, okiknuti a usazení psa, všecko má pro ni stoupající význam k jejímu usmrnní. ,J^eušlo jí, jak se mu zmnožily vrásky u zevních koutk oních, jak zvadla plet pod dolenimi víky — " ..Zne-

pokojena, uinila pohyb, aby se zdvihla; a cizejši vzrstající podivností

il

—

Grša

byl

zpsobu, kterým k

jí cizejši

ní

hovo-

."

„Odmítla nabídnutý doušek lehkého tyrolského, ale on rozpait sáhl do náprsní kapsy, vytáhl utoru a pihnul ji ke

rtm na svlažení hrdla — ." ..Pipadalo jí chvílemi, že to nemže být on, hlas jeho se ji zdál jiný, nedovedla si vysvtlit i

zmnu, byla ji zaražena — " Jako by byla pišla, aby se ji Grša hlasov, mimicky, zpovdn odhaloval, a on se ped ní

tu

takka tvoi na rozháranou

budou si postehy až do chvíle, kdy Gršovo vzteklé napadení psa dožene ji k vyjeknuti plnému hrzy a úzkosti. Nebo zajde ve .J)vojí lásce" Luzný po obd k dchodovic Hermín a zas bude také on chytat každé její hnutí, každé zaškubnutí tla a zaznní hlasu, aby vy hádal, jak bytost, kterou všichni

skládat jejími užaslými sbírajícími

má pedstavovat s její bledostí a pepadlostí. ..Vyhrkla. zaala zuby do spodního rtu, jenž se jí zaal chvt, sklopila oi a zahledla se jimi do podlahy upené na jedno místo." vše ped ..upjatým" jeho zadíváním. Zmkl tichým soucitem, když Hermina svezla ruku s lenochu a zahovoila jakýmsi neznámým tvrdým hlasem, když pohrdliv odhalila ret, když v pisi ji

20U

trpklé cizot slov chopila se znovu lenochu židle a zatínala do

nho keovit své pitiskla

nehty.

ob dlan k

Vykikla se stenavou netrplivosti, Luzný „vidl, jak prsty si pi-

oblieji a

tlauje vika oní; potom najednou máchla levicí shry do." Luzný vidl, díval se, etl mimické písmo jejího zjevu, aby mohl pak s rukama nazad složenýma chodit podél šedi-

l—

vého starého plotu a pemítat, jaký smysl je ve všem tom, co takto kousek po kousku posbíral. On,

Luzný

s

Šimákem

uvnit!

A

dva nepatrné, krátké píklady, od nichž by se musilo jít k jiným a jiným, ješt dramatitjším a vytrženjším. Ale vždycky by to byl divák a poslucha uprosted dito jsou toliko

vák a poslucha, kteí všichni pijímají jeho a

postehy

za své, až se jim z nich narýsuje

valící se

vjemy

njaká hmotnjší

hmotnjší, uritjší a uritjší podoba k jejich rozpoznání. Kantova filosofie dospívá k „Ding an sich", k „vci o sob" jakožto podstat, jež navždy uniká lidskému zkumu. A tak i v Šimákov líení osob sama vlastní bytost jejich zstane nevystižena a neuchycena, jako by nikdo ani o to nestál, aby ji vyvlekl z jejího utajení, ale tím silnji vysvitne, jak se celý její jev svým vším lidským obsahem rozehrává pro nkterý ten zúastnný subjekt a jeho literárního tvrce. a

strýc herec" je opravdu pímo ukázkovým souhrnem všeho toho, co M. A. Šimáka dlá M. A. Šimákem. Mezi jeho prózami není žádná tak osobní jako tato, redaktor Š., který ji k sob užíváním první slovesné osoby soustedil, je spisovatel sám, a Maxínek, dávno známý z „První služky",

,Maxinkv

není tu jediná postava, kterou Šimáek vzal ke zpracování ze svých nejosobnjších, rodinných styk. Nejlépe by skuten bylo bývalo, kdyby byl o ,M^xínkov strýci herci" promluvil

k dnešnímu novému vydání

Šimákv

syn Vladimír, správce pražského našeho rozhlasu, také výborný jeho peditatel, ale ten se tedy omezil na to, že k prvodní studii poskytl hojných ústních

204

i

pokyn a vysvtlivek, ásten také zcela mže dát jen on. Od nho sama, zdá se, vyšel

písemných

dvrných, které

nejsilnjší

podnt k

dílu otcovu, nebof podle

poznamenáni když ped tim. T. 1906. vymohl patnáctiletý Vladimír na Šimáíkovi otcovské pivoleni, aby sml zanechat školního uení a vstoupit na dráhu hereckou. Musil se tehdy syn podrobit i písné lékaské prohlídce odborného psychiatra dr. Antonína Heverocha. aby se spolehlivé zjistilo, ze pi svém odhodláni netrpí žádnou poruchou duševního zdraví a že má k vyvolenému povolání nervy autorova byl ..Strýc herec" napsán

r.

1907.

poádku, vyzbrojené vší potebnou ovládací silou. Nikdo jako Šimáek. tak pouený a pesvdený o osudných vlivech ddinosti, rodinného prostedí, soukromé i sociální výchovy, nemohl rodiovských úkol a povinností pojímat nijak povrchné a zbžn, nýbrž musil se k nim stavt mnohem zcela v

úzkostlivji a

svdomit ji

než jiní: ..odpovdnost

rodi

jde

ješt i za hrob," íká ve ..Strýci herci", slyše v duchu zeteln „pozvednutý hlas" staré paní tetiky. A dsledek byl. že se nejzávažnjšího puzení jako kniha nejvložit do rukou synových, aby mu odvodnila otcovo váhání, aby mu promluvila nastádanými zkušenostmi, aby ho ponukla k uvažování a rozmýš..Strýc herec" zrodil z

výš otcovská, kterou

Šimáek chtl

aby ho uila opatrnosti a prozíravosti, aby mu poskytla i oprného vodítka. Nedat se zavádt bludikami! nevit píliš mladistvým tužbám a záchvatm! nepeceovat svých sil! nedoufat v zázraky a v hrdinná vítzství! neekat, že se zdaí, co se nezdailo tolika pedchdcm! Mnohokrát zejm zabolelo Šimáka srdce, když musil syna upozorovat na životní pehmaty a omyly, jež si najednou zaal vyítat! mnohokrát asi vázl rozpait v psaní, když lil studenou vodu na synovy troufalé zápaly a ohnivé nadje a lení,

varovné výstrahy

když se musil tváit, jako by zrazoval a odsuzoval svou vlastní odvážnou minulost! Zarážet mladý dychtivý rozlet i povzbuzovat ke zmužilému podstoupení všech možných obtíži.^ skliovat pesimistickými obavami i vzpružovat optimistickou sebedvrou.^ nechat planout vábící ideály i dokazovat jejich vrat kost a pomíjejícnost? Takové byly otázky, k nimž si musil Šimáek odpovdt, a on odpovdl: ,Mj syn byl v poátcích

205

dráhy, jež

mne

nikterak neuvádla v nadšení, ale

konen také

neodnímala mi všechnu nadji v pozdjší jeho zdar. Když nebylo jiného zbytí a když také dobré zdání lékaského odborníka rozhodlo proti

synovi

podprcem

Nerozehál

se, ale

ústupn odmítal

mému

místo

odporu, byl jsem hotov, stát se

odprcem

„konen

v jeho

zámrech a snech." píiny, aby ne-

také" nevidl

své otcovské pikývnutí, a

km pisoudil stejnou míru pravdy

obma

stanovis-

pochybnosti.

i

Hle, jak. Zprava vystupuje v jeho triptychové próze ten

Ma-

xínek, Maximilián Skivan, jenž vyroste na ádného, vážného

pírodovdným. Znamenit vykoná všecky zkoušky až k doktorátu, získá slušné existenní místo na státním výzkumném ústav zoologickém v Terstu, má vyhlídky na universitní stolici vídeskou, vytrvá neúchyln a fanaticky pi zvoleném povolání a pece, stižen souchotinami, bídn se ztroskotá, protože jako uenec, života neznalý, dá se k satku zlákat pepychovou, sobeckou krasa-

gymnasistu, vášniv oddaného zálibám

vicí, která,

nými.

A

pavouice, uštve ho nemírnými pažadavky hmot-

vyprav sám, redaktor Š., mu vyplatilo, že od technické služby pebhl k literatue, ke spisování básní,

zleva staví se spisovatel a

který líí, jak špatn se

cukrovarníaodchemie

román,

dramat, k redigování „Svtozora", k divadelní kritice.

ním zanikl hlavní zdroj „nervov pímo ubit, s mozkem jako po strašné rán, musil se k naléhavé domluv léka odebrat na jih", aby se zotavil ze svého zhroucení k dalšímu krušnému zápolení s osudem. Vdl už, jak dležité je

Svtozor padl vzrostlými schodky, stálých, jistých

zabezpeit

si

píjm

s

Š-ových, a

Š.,

natrvalo kousek toho denního chleba, zaopatit

se nadosmrti, doživotn, bez výpovdí, bez jakéhokoli píštího

vysazení na sucho: dekret a pense.

Šimáek pivodil

v „Strýci

herci" zvláštní tázavou scénu v Terstu, kde se setkají oba

protikladné typy,

Max a

redaktor

Š.,

dva sešlí churavci, jeden

zbídaelý plicním neduhem, druhý nahlodaný nervovým rozvrácením, a Vladimír mohl uvažovat, který z nich pochodil lépe, ten vytrvalec „v

206

pevném postavení"

jistotách literárních a redaktorských.

i ten pebhlík v ne-

Ale u redaktora

5. byla ta

ped synem pece

nevýhoda, že Si máek nemohl se

jen odhalit zcela tak, jak by

si

mluvit o své erotinosti a erotice, piznávat se k

byl pál,

nkterým

tm náklonnostem bohémským, vylíit svou ženitbu a své manželství,

vytknout rodinné

a

sourozenské chováni svých dtí.

prozradit své utajené ztráty bursovni. neukládat vosti

nad svým neukojením

redaktor 5. je literát a

a

Šimáek

si

zdrželi-

zklamáním životním. Mimo chtél synovi ukázat

pímo,

to

jak

finanné zajišténéjšim povoláním tomu dohánjí, jak musejí víc a více slevovat se svých vyblouznéných pelud, k jakému truchlému znechucení docházejí, jak litovávají pozdji své

žijí herci,

kteí se

obanským, jaké

rozešli s

záliby je k

bláhové neprozetelnosti a ukvapenosti.

A

co tudíž leželo blíže

než z redaktora S. vytáhnout žebro a z žebra stvoit jeho blížence, jenž

nebude slout Alter Ego podle apkova „Adama Gustav Linhart, aby místo vysedávání

Stvoitele", nýbrž v pražské redakci jevištích dobývat

mohl v nmeckém Rakousku na rzných hereckých? Tak tomu skuten jest,

vavín

že v „Strýci herci" vydal ze sebe Šimáek ješt jednoho šimáka, sice pektného, pestrojeného, vy maskovaného ale zeteln a urit poznatelného. Ne blíženec, spíše dvojenec a dvojník, jenž se jaksi pirodil do rodiny a obsahuje v sob Šimáka vrnji a úplnji než redaktor 5. Vypravuje a doliuje svou hypochondrii, svj stálý nepekonatelný strach ped domnle zddnou smrtonosnou nemocí, píše báse „Zmaený život" a uvádí z ní zaátek „y4 ,

byla žití tvého pout jen pekrátká", horuje obšírn pro natu-

ralismus a naturalistické názory, touží „vrhat se do života" spodních vrstev, studovat eské dlníky podle pravdy, uvádí

etby ze Zoly a z Turgenva. chlubí se ,,jsem dobrý pozorovatel", sbírá .Jidské dokumenty" po tingl-tang-

své vyvolené

—

vše na po šantánech, po výstavních ochutnávárnách, úet Šimákv a podle jeho vzoru. Gustav Linhart napsal Maxínkové babice „staré paní", list o prudkém rozdychtní. jež ho pudí k divadlu, a p. Vladimír Šimáek praví k tomu. že „tento dopis adresuje autor vlastn své péstounce a seste své lech.

207

Ann

ížkové." Nebo si „strýc herec" Maxínkovi v jiném list posteskne, že byl vychován u písného otce bez nžnjší ženské pée matiny", a p. Vladimír Šimáek doložil, že „takové dopisy psával autor svému otci". Když redaktoru Š. se zazdá, že Gustav Linhart „njak nápadn zeslábl, zevšednl, zešosátl", mže se to zevšednní a zešosátní vystopovat

matky

i

pí.

s jeho pocitem

neomyln

v dalších a dalších prózách

Šimá-

kových; a když „strýc herec" pro vtíravou a neodbytnou myšlenku na smrt má hnvivé zasyknutí „ten pes", pilehne to k Šimákov básni „Mj pes", kterou pizvukujícím povšimnutím vyznamenal básník „Damoklova mee" Jaroslav Vrchlický. Ostatek, ten pak v píbhu Gustava Linharta se už

mimovoln bez

velkého pátrání

pite na úet Šimákv, i tam,

kde jedno z obou dtí volí výhodný, zajištovací satek a druhé otcovské snahy umlecké, i tam, kde provdaná dcera a zet jaksi s úsmvnou tvrdostí ukracují luhaovický léebný pobyt letitého herce. Arci nejvíc asi vložil ze sebe do Gustava Linharta toho stoupajícího, drásavého neuspokojení, té rozmrzelosti a skleslosti, s níž uzavírá svou pozemskou cestu:

o

jsem šastnjší." Byl-li jsem hokost jeho života, i to, vskutku šastnjší. A nechtl-li jen ponkud oslabit svj varovný píklad pro syna pebhlíka. Byl prý také pro Gustava Linharta živý model, synovec nebožtíka Václava Hbnera, operní pvec, na njž ukazuje tu jednak jeho divadelní ponmení a oddálení od eských jeviš, a jednak jeho bolest, že v cizím prostedí nedostoupil tak vysoko, jak by si byl pál. „Záplatá, jak potupn nazývávali Nerudu. „Cítil

Ale což Neruda! ten se probil k výši, k velikému významu, naproti emuž já ím jsem? ím budu?" Zraí se však v zápiscích redaktora Š. všude, že Šimáek u Linharta o živý model ani hrub nestál, že se dal nést fabulaním záchvatem, že si ho zcela ze svých osobních poteb a prožitk vybájil a vymyslil a že práv proto „strýce herce" miloval víc než Maxa, než redaktora Š. Kupodivu! Pokud prodlévá u jednoho nebo u druhého z tch dvou, je u nho vždycky znát jakési referentské ochlazení, jakýsi tón pouhého vykladaského a oznamo-

—

208

vaciho úkolu, ale jakmile se zjeví Gustav Linhart, vypraveni

vždy rozeheje, nabude svobodnjšího vykroeni, zjai se je rozdíl, když hasne Max Skichorobné nebo znervózni redaktor Š. a když vedle nich van zane se do svých smutk krit „strýc herec"! Jako by šimáse

chuti, sbliženosti, oživenosti

kovi ulevovalo, když

mže

:

pro ten pipad odložit

ralismus a realismus a zafantazovat

svj

natu-

jak srdce a myšlenka

si,

rái! Jako by okival, když mže tkát a tkát svou vlastní pedstavu bez každého jiného pouta, než jaké mu urí jeho osobní chtni a zacileni! Proto také odsthoval si Gustava Linharta hodn z dohledu, do Korutan. Štýrska. Vídn: proto nechává jeho herectví v oblasti dalekého pomyslu a pedpokládá, že ho nikdy nespatil na jevišti v njakém výkonu: proto nedbá ani možné výtky, že .jstrýc herec" není vlastn hercem, nýbrž toliko besedním a procházkovým spoleníkem, na nmž se mu srden libí i úpravnost vnjšku i vtroplašná lehkomyslnost i náchylnost k erotickým frivolitám i odvrhování každé odpovdnosti. Mravouný píklad?

Povdli jsme si už s dostatek, jak zrovna

toho

Šimáek pote-

boval, aby nebyl ztuha poután a aby místo spojitého vývojo-

vého

dje penášel

vku

se

pes asové mezery

s

úryvku na úryvek,

vk

po stupních. Jeho Max, redaktor, Gustav jsou ti brati jako z téže rodiny: vyrostli v téže opuštnosti a sírob mládí, v téže hypochondrické choulostivosti, v témž nes

na

bezpeném podruí ženské

svúdnosti a

žijí

pospolu jen tím, že

náhody scházejí, aby si krátce jednou zase pohlédli tváí v tvá. Vezmeme-li Gustava Linharta o sob zvlášf. bude to jedno z tch životopisných dramat, jaká se dnes píší v postupných, oddlených obrazech, z nichž každý je zastavením v jiné dob, za jiných okolností, na jiném stupni vkovém. Ale Simáek si tady naschránil umní zpytavé kresby, která jemn rozliší vk od vku, pedešlého lovka od nastávajícího, nezkušeného od zkušenjšího, rozžhaveného a planoucího od chladnoucího a vadnoucího. Je to

se podle možnosti, píležitosti a

umní,

jež vyžaduje

mnoho rozmyslu

a dovednosti pro

pe-

209

chod mezerami, mnoho pípravy pro následující setkání s novou podobou, mnoha postehovacího cviku pro tenké odstíny. U Šimáka slyšíte nad nimi njakou hudbu „Z mého života", jež z prudkého rozbhu pechází ve váhavjší a váhavjší pasáže, až zane poklesat níž a níž v tragické, pohební zvuky prohry a marnosti. Dies irae, dies illa, ale zastená prašnou všedností.

Jindich Vodák

Poztuunku

zn'ul(j/)isn(í

MATÉJ ANASTASIA SIMACEK

náleží do

eské

realistic-

ké generace roniánopisecké z

let osmdesátých minulého stoJosefem Laichtrem, Františkem Xaverem Svobodou a Boženou Vikovou Kuntickou. Narodil se 5. února 1860 v Praze z rodiny, jež mla už literární tradici, jeho strýc byl známý noviná a nakladatel Fr. Šimáek. Do-

letí,

do tésného sousedství

koniv

s

M. A. Šimáek úedníkem cukrovarským, ale dlouho u tohoto povolání nesetrval. Jak nám o tom vypravuje i v Maxinkovu strýci herci, vrátil se do Prastudia chemická, stal se

—

hy a oddal se plné literatue. Šestnáct let (1884 1899) redigoval Svtozor a po neslavném konci tohoto representaního týdeníku (o stal

od

r.

emž rovnž

víme z

Max ín ková

strýce herce) se

1900 redaktorem nového asopisu, jejž

si

vytvoila

skupina jeho pátel. Zvonu: ten pak už redigoval až do své smrti, do r. 1913. Mimo to psobil jako divadelní referent v Národní politice a v

Zemel

12.

rzných

spisovatelských organisacich.

února 1913. Literárn zaínal verši (Z kroniky

chudých. 1884:

V

bludišti

lásky, 1889:

Na

záletech, 1896:

pak se však, pedevším v povídkách a románech, oddal realistickému vypisování drobných i vtcukrovarského (Z opuštších tragedií z všedního života ných míst. 1887 : U ezaek. 1888: Duše továrny. 1894: Bratí. 1889: Otec, 1891: Dvojí láska 1894) nebo umleckého (Štstí. 1891: Maxinkv strýc herec. 1910) anebo mšanského (pt

Hrobu

a životu, 1908).

bu

píbh

Ze zápisk phil. stud. Filipa Koínka. 1893-1897. vy. pseudonymem Martin Havel: První služka. 1898: V novém život. 1899: Svtla minulosti. 1900: Laná srdce. 1904: Chci žít! 1908). Tento jeho vývoj dopluje ješt také

daných

s

soubžná ada jeho prací dramatických, poínajíc veselohrou Pomluva (1886) a inohrou Bez boje (1887), pokraujíc cukrovarským

Svtem malých

lidí

(1890) a obrázky z rozkladu

mstských V jiném vzduchu (1894) a Ztracení (1902) koníc nezdaenou Poslední scénou (1908). Šimákovy se-

vrstev a

brané spisy vycházely v letech 1908-1911 a naplnily plnou dvacítku svazk; v posledním z nich jsou sebrány jeho vzpomínky a studie divadelní a literární. Pro pouení o díle M. A. Šimáka srovnej zejména souhrnnou sta V. Dreslera, jež uzavírá vydání Šimákových sebraných spis; dále studie F. X. Saldy o Jiném vzduchu a Zápiscích phil. st. Filipa Koínka, jež se tou nyní v souboru Mladé zápasy; životopisné vzpomínky pátelské nalézáme u K. V. Raise, u J. S. Machara a u Ant. Klášterského.

M.

ov t m J

S do

1

oh

kd d

I

1

v

štyrtkého. d

Mfuínkm stnc herec

A. Siinácvk:

j z

t

n l>

ti

u

hd

r

i

c

)

i

o H

Vodáka. Ty pogrd/ická

provedeny podle

G ar mond t m pttmu Antikvd

ipol. v Fur noví.

Pro tvé

kluk v Prdxe XVI, dne »

S d r od n

i

n

klenotnice' v

/.

i

v

i

r

hi J

áp r av i

n

d^

i

(

d,

hd

vytklt Mmller

leny vyddt Evropský literární

breznd 1940 r e

dd

k

c

i

M

i I

o

1 1

j

d k oíj

dVd

.

ivdzek

N ov ot né h o

PG

3Lmá5ek,

503cJ

Matj

\naatasla

Maxínkfiv strýc herec

S5M3

PLEASE

CARDS OR

DO NOT REMOVE

SLIPS

UNIVERSITY

PROM

POCKET

THIS

OF TORONTO

LIBRARY

IfVO i

z Z^