I mlčení je lež. sborník z konference. aneb proč je potřebné mluvit a učit o komunistických zločinech. Ostrava

Občanské sdružení

sborník z konference

I mlčení je lež aneb proč je potřebné mluvit a učit o komunistických zločinech Akce se konala pod záštitou Místopředsedy Senátu České republiky MVDr.

Jiřího Lišky

Ostrava 9. - 11. 12. Projekt byl realizován za finanční podpory:

statutárního města Ostravy

Partneři:

Mediální partneři:

městského obvodu Moravská Ostrava a Přívoz

Odborní partneři:

Akce se uskutečnila v prostorách:

Program konference 10.12.2008

10:45 – 11:15 Přestávka

Minikinokavárna, Ostrava

11:15

8:30 Prezentace účastníků

Ředitelka ZŠ a MŠ Ostrava – Hrabůvka, Mitušova 8 je předsedkyní Učitelské společnosti Ostrava a předsedkyní Klubu historiků. Téma: Dějepis v 9. třídách nemůže končit 2.světovou válkou aneb Formy a metody práce učitele na ZŠ při předávání poznatků o učivu dějin 20.století

Mgr.Jana Jeřábková

9:00 Projekce jednoho dílu z cyklu České televize Příběhy železné opony. Účastníci konference shlédnou první díl celého cyklu, který se jmenuje Dráty, které zabíjely.

11:40 9: 15 Zahájení Úvodní slovo přednesou pořadatelé a představitelé státní správy a města. 9:45

Antonín Huvar Papežský prelát a spisovatel Antonín Huvar se na kněze nechal vysvětit v roce 1947. Poté, kdy byl ve vykonstruovaném procesu odsouzen k desetiletému žaláři, se stal jedním z prvních muklů komunistického režimu. Sám říká, že svého věznění nelituje, že to pro něj byla cenná zkušenost. A to především díky tomu, že se potkal s řadou výjimečných lidí. Byl to on, kdo například ve věznici na plzeňských Borech podával poslední večeři generálu Heliodorovi Píkovi. Ke kněžskému povolání se mohl nakrátko vrátit na konci šedesátých let, normalizaci opět prožil jako dělník. Kázat mohl oficiálně až po roce 1989. 10:00

Doc. PhDr. Břetislav Dančák, PhD. Ředitel Mezinárodního politologického ústavu Masarykovy univerzity a proděkan pro zahraniční vztahy Fakulty sociálních studií MU. Věnuje se americké zahraniční politice po konci studené války se zaměřením na priority USA vůči střední a východní Evropě. Publikoval řadu článků, studií a analýz v Česku i v zahraničí, podílel se jako autor a editor na několika knižních titulech.

Mgr. Petr Šimíček Středoškolský učitel dějepisu a českého jazyka a literatury na Gymnáziu Olgy Havlové v Ostravě-Porubě. Od poloviny 90. let připravuje a řídí studentské semináře na téma „Holocaust-selhání lidskosti“ a „Československý lidově-demokratický režim v realitě 50. let“.Od roku 1997 je koordinátorem projektů ASP UNESCO na gymnáziu. Se svými kolegy uspořádal tři ročníky středoškolských studentských konferencí – I. ročník („Mýty a realita komunistického Československa“), II. ročník (téma „Antisemitismus, holocaust a ostravští Židé“), III. ročník (téma „Československo a Ostrava v roce 1968“). Téma: Studentské konference o událostech moderních dějin jako netradiční forma výuky (prezentace v powerpointu). 12:05

Mgr. Jiří Hruška Středoškolský učitel dějepisu a českého jazyka a literatury na Jazykovém gymnáziu Pavla Tigrida v Ostravě-Porubě. Je dramaturgem Klubu Atlantik a jednatelem vzdělávací agentury Educa24 agency. Více než 10 let se pomocí zážitkové pedagogiky věnuje studentským vzdělávacím a kulturním projektům z oblasti historie. Téma: Didaktika výuky moderních dějin se zaměřením na významná výročí. Příspěvek zdůvodní potřebu učitelů dějepisu vracet se i k nedávným událostem (1945-1989), načrtnout didaktické možnosti výuky sledovaného období, a uvést metody, jimiž lze přitažlivou formou látku aktualizovat.

10:30

Cena Jaromíra Šavrdy za svědectví o totalitě Nové ocenění určené nejen těm, kteří si prožili svoje v komunistických kriminálech, ale také lidem, jež o této době podávají cenná svědectví. Prvním laureátem ceny, která je připomínkou režimem těžce zkoušeného ostravského spisovatele Jaromíra Šavrdy, bude katolický kněz Antonín Huvar.

Básník, spisovatel a signatář Charty 77 Jaromír Šavrda se narodil v roce 1933 v Ostravě. Promoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, obor česká literatura. Živil se jako knihovník, středoškolský profesor, v letech 1968 a 1969 jako novinář v ostravském deníku Nová svoboda. Do KSČ vstoupil v létě 1968, v roce 1970 byl vyloučen. Stejně tak byl dříve propuštěn z Nové Svobody. Od roku 1972 už může pracovat jen jako skladník. Před pro-

mocí je vyhozen ze studií práv na Univerzitě Karlově. Onemocnění ledvin zapříčiní, že je od roku 1975 v plném invalidním důchodu. Mezi nejznámější Šavrdovy práce patří knihy Přechodné adresy a Kniha královrahů. Z vězeňského prostředí pochází básnická sbírka Cestovní deník. Jaromír Šavrda zemřel 8. května 1988.

I mlčení je lež

Jak učit o komunistických zločinech Kdo nezná svoji minulost, je odsouzen k tomu ji zopakovat. Toto motto si jako základ svého kodexu zvolili historici, badatelé, pedagogové a představitelé Ústavu pro studium totalitních režimů. Stalo se tak loni v lednu, více než osmnáct let po událostech v listopadu 1989, které změnily osud milionů Čechů. Se stejným mottem vstupovali do projektu konference nazvané I mlčení je lež lidé z Občanského sdružení PANT. Jako termín pro konání třídenní akce zvolili 10. prosinec, tedy Den lidských práv. V roce 2008 uplynulo dvacet let od první povolené demonstrace, kdy představitelé opozice na pražském Škroupově náměstí prezentovali své postoje a požadavky a kdy za to nebyli stíháni a perzekuování jako v předchozích případech. Historici se shodují, že právě tato událost byla jedním z klíčových momentů, které předcházely zlomovým událostem na podzim roku 1989. I tento kontext byl jedním z impulzů pro uspořádání konference.

Učitel jako pilíř na cestě k demokracii Konference byla určena především pro pedagogy, kteří stojí před nelehkým úkolem prezentovat moderní dějiny ve školách. Právě oni jsou přitom klíčovými osobnostmi, které mají pomoci mladým lidem při pojmenovávání a pochopení životních hodnot. Skutečnost, že jsou moderní dějiny ve školách opomíjeny a nezřídka dokonce bagatelizovány, je pro budoucnost národa nebezpečná a může přinést řadu nesnází a frustrací. Na tom se shodují historici, politologové i samotní pedagogové. Na skutečnost, že prezentace moderních dějin na půdě základních i středních škol je nedostatečná, upozorňují nejen političtí vězni a historici, ale vypovídá o tom i řada průzkumů. Akce chtěla najít odpovědi na otázky o příčinách tohoto stavu, ale chtěla také nabídnout možná řešení. A to jak v rovině odborné tedy vzdělávací, tak v rovině servisní tedy koordinační.

Živé svědectví Nejcennějším svědectvím, která mohou studenti a žáci vnímat a prožít, nabídnou autentičtí pamětníci. A právě jim patřil první den třídenní konference. V atraktivním prostředí ostravského Dolu Michal se představili Antonín Huvar a Milo Komínek, kteří byli jedněmi z prvních politických vězňů po roce 1948. Ve dvou zážitkových seminářích, ve kterých žáci základních škol a poté studenti ostravských gymnázií shlédli celkem čtyři dokumenty z cyklu České televize Příběhy železné opony, tito pamětníci nabídli cennou reflexi svých zkušeností i velmi zajímavá zhodnocení téměř dvacetileté cesty k demokracii. Samotní pedagogové, kteří své třídy na semináře přivedli, zhodnotili tuto část akce jako nesmírně poučnou zkušenost. „Nikdy bych nečekala, že děti budou ještě dlouho poté, kdy přednáška skončila, diskutovat s páterem Huvarem a žádat od něj podpisy či dokonce kontakty. To byla naprosto neuvěřitelné,“ prohlásila například Jana Jeřábková, ředitelka Základní školy Mitušova v Ostravě-Hrabůvce. Podobně tuto část akce hodnotili i pedagogové z gymnázií.

Setkání s odborníky V hlavní den celé akce, tedy 10.prosince se v ostravské Minikinokavárně sešli odborníci, kteří k celému tématu mají co říci. Jednotlivé výstupy přitom nebyly výhradně o pedagogickém rozměru celého tématu, ale nabídly velmi široký a přitom silný pohled. Představili se tady totiž nejen pedagogové, ale také odborníci z Mezinárodního politologického ústavu, historici z Ústa-

vu pro studium totalitních režimů, lidé z nadace Člověk v tísni, autoři projektu Bojovníci proti totalitě očima děti a další. Své projekty představili také lidé z pořádajícího Občanského sdružení PANT nebo reportér MF DNES Luděk Navara, jenž se tomuto tématu dlouhodobě věnuje. Přednáškový den byl strukturován jako multimediální prožitkový seminář. Bylo možné sledovat jednotlivé výstupy, filmové dokumenty, internetové prezentace i speciální akce.

Cena Jaromíra Šavrdy Jednou ze speciálních akcí bylo přední Ceny Jaromíra Šavrdy za svědectví o totalitě, kterou převzal katolických kněz Antonín Huvar. Projekt je jednou z cest, jak propojit světy politických vězňů z padesátých let s lidmi, kteří se vůči totalitnímu režimu vymezovali v sedmdesátých a osmdesátých letech. Jaromír Šavrda byl signatářem Charty 77 a zemřel v roce 1988 poté, co prošel několika kriminály. „Je to pro mne veliká čest. Jsem dojat a velmi, velmi poctěn,“ řekl Antonín Huvar před zaplněným sálem Minikinokavárny, když z rukou Dolores Šavrdové ocenění převzal.

Cenné rady zkušených Velmi cenným výstupem pro účastníky konference byly konkrétní rady, jak soudobé dějiny učit. A to jak v prostředí středních škol tak i ve školách základních, kde je situace často složitější než na vyšších stupních. O tyto výstupy konference se postarali Mgr. Jana Jeřábková, ředitelka Základní školy Mitušova v Ostravě-Hrabůvce, Mgr. Petr Šimíček z Gymnázia Olgy Havlové v Ostravě-Porubě a Mgr. Jiří Hruška z Gymnázia Pavla Tigrida v Ostravě-Porubě. Tito tři pedagogové se tématu dlouhodobě věnují a mají za sebou celou řadu konkrétních projektů včetně pořádání prožitkových seminářů či studentských konferencí. Jejich příspěvky měly velký ohlas a právě oni se postarali o poslední den konference, který byl především diskusním fórem o tom, jak najít cestu k seriózní prezentaci soudobých dějin v českých školách.

Přesahy akce Ambicí pořadatelů celé akce bylo otevřít diskusi nad tématem. Podle ohlasů, a to nejen mediálních, je možné soudit, že tato snaha byla úspěšná. Hned na počátku roku 2009, tedy necelý měsíc po konferenci se totiž tématu začali věnovat kompetentní představitelé na půdě ministerstva školství, Poslanecké sněmovny a Senátu ČR. Představitelé Občanské sdružení PANT, které s podporou představitelů Statutárního města Ostravy, Moravskoslezského kraje i Městského obvodu Moravská Ostrava a Přívoz pořádalo tuto konferenci, jsou na počátku roku 2009 účastníky konzultací na přípravách návrhu ministra školství pro práci s tímto tématem.

Mediální obraz Konference I mlčení je lež figurovala ve všech důležitých mediích na území regionu i rámci celé země. Referoval o ní Český rozhlas i Česká televize, přičemž tyto instituce byly společně s portálem iDNES mediálními partnery celé akce. Dozvěděli se o ní ale také čtenáři portálu Aktuálně.cz nebo Mladé fronty DNES či Lidových novin. Nejvíce prostoru dostala konference v České televizi, kde se toto téma stalo klíčovým v rámci celého Dne lidských práv. Česká televize poprvé ve své historii upořádala na programu ČT 24 hodinovou živou diskusi přenášenou z ostravského studia České televize na téma, jemuž se věnovala konference.

Petr Pánek předseda, Občanské sdružení PANT

I mlčení je lež

Mluviti zlato, mlčeti lež Je vcelku přirozené, že člověk se zlým, ponižujícím a nepříjemným zážitkům brání tak, že na ně chce zapomenout, vytěsnit je ze své paměti. Mívá to ovšem, jak známo, neblahé následky. Naše přítomné konání je totiž určováno především tím, co jsme prožili a zda a jak jsme schopni navázat na naše dosavadní dobré kroky a těm špatným se napříště vyhnout. Předpokládá to nezbytně reflexi onoho prožitého, naší osobní zkušenosti. Včetně toho, zda na sebe nevztahujeme vinu jiných. Jakékoliv obelhávání sama sebe se dříve nebo později projeví v dalším hromadění chyb a omylů, které jsme ve své minulosti nedokázali jako slepé uličky pojmenovat a odvrhnout. Nejinak je tomu i u většího společenství a jeho paměti, historie. Na čtyřicetileté období komunistické moci se každý z nás dívá trochu jinak. Přesto se zdá, že jeden většinový společný postoj můžeme vysledovat: nejraději bychom ona léta zapomněli, smazali, nevraceli se k nim. Je to od začátku pochopitelný záměr a cíl někdejších exponentů a přisluhovačů režimu, ale proč se do zkreslujícího pocitu „kolektivní viny“ necháváme tak snadno zatáhnout i my ostatní? Není to ten největší signál, že právě takto se zachovat nesmíme? Tabuizací a vytěsněním se tíživého nezbavíme, ale naopak mu dáme daleko větší moc naše životy nadále ovlivňovat. Chceme-li skutečně kráčet dál a totalitní minulost překonat a nechat definitivně za sebou, je třeba ji poznat, odkrýt, poučit se z ní, rozlišit mezi oběťmi a viníky. I trpká a krutá zkušenost totiž může mít svůj smysl, stane-li se výstrahou do budoucnosti, značkou ukazující, kudy se už nikdy nevydat. Mlčením o pravé tváři komunismu se dopouštíme zla nejen na sobě samých, ale i na všech, kdo onu dobu nezažili. Nevydávat svědectví o ideologii, která tak smutně zasáhla do našich životů, znamená nechat ji nadále se šířit. Jsem rád, že Občanské sdružení PANT si toto uvědomuje. Své úsilí zaměřuje především na nastupující generaci, kterou naše ticho nejvíce poškozuje. Mladí lidé mají právo a měli by vědět, čím si prošli a co dělali jejich předkové. MVDr. Jiří Liška místopředseda Senátu ČR

I mlčení je lež

Vážení bratři a sestry. Chceme pozdravit všechny kdo sdílejí s námi stejný názor na nutnost: n e z a p o m í n a t na události posledních čtyřiceti let. Byla to doba útisku, potupa celého národa, bohužel doprovázená mnohými životy obětovanými na oltář trpícího národa. Je nejvyšší čas hodnotit řádnou omluvou přítomné vykročení do volnější budoucnosti. Ať se neklamou katové minulých desetiletí, že se dá odpustit krutost bez solidního pokání. Zatím scházejí ona gesta která by mohla naznačit jakési prominutí minulých vin. Škoda že náš hlas už zní z velké dálky celých 60 let, je pokálen tisícerým neštěstím. Proto mnoho těch, kdo pronásledovali naše bratry a sestry se mýlně domnívají, že už není co řešit. Byla to doba likvidace všech svobod ve školách, úřadech, v podnicích a zvláště v našich rodinách bylo nastoleno nesnesitelně dusné prostředí. Je dost trosek kolem nás, které vyzývají k rázné odpovědi. Minulý zpupný režim považoval za ohrožení již jen odchylku od povoleného myšlení. I toto naše zastavení nemá jiného poslání než posílit dobrou vůli každého bratra i sestry, kteří rázně odmítající nové hrozící, plíživé přebírání minulých metod. Nestačí ani jednotlivcům, ani celému národu pokračování v oné nenávisti, která nechává ve třech pokoleních trpkost a zklamání. Proto i naše setkání 9. a 10. prosince má být gestem nebo připomínkou návratu ideálu slušného člověka. I připomenutý básník Šavrda je dost výmluvným zklamaným následovníkem minulých idejí. Je potřeba, a to naléhavě, uvést ve školách na všech stupních předmět dějinně důležitý, zvláště o období 50. až 90. let dvacátého století. Snaha předávat dál nenávist i na katy minulých desetiletí nic neřeší. Je třeba umenšovat zlo kolem nás pravdivým životem těch, kdo jsou hlasateli vůdčích myšlenek. Jinak se nedopracuje nikdo z nás k radostnějším zítřkům. Mons. ThDr. Antonín Huvar papežský prelát a spisovatel

I mlčení je lež

Proti totalitě je nutné se postavit Vážené dámy a panové, na úvod mi dovolte, abych nejdříve co nejvřeleji poděkoval organizátorům této konference za pozvání a připojil se svým příspěvkem k debatě o nebezpečí mlčení o zločinech komunismu. Jako ředitel Mezinárodního politologického ústavu Masarykovy univerzity zde zastupuji instituci, která si při svém vzniku v roce 1990 stanovila za cíl podporu a šíření myšlenek svobody, otevřené společnosti a pluralitního politického prostředí. Po několika dekádách vlády komunistické strany cítili zakladatelé ústavu povinnost přispět k obnově demokratických tradic, na jejichž základě byla vytvořena Československá republika v roce 1918. Přednáškovou činností, organizováním konferencí a seminářů, vydáváním odborných časopisů a publikací zaměřených na otázky demokracie a moderní společnosti se snažili pozitivním způsobem ovlivňovat vývoj v polistopadovém Československu a posléze České republiky. Ústav se během posledních osmnácti let významně rozrostl a rozšířilo se také spektrum jeho aktivit. Jako každá jiná dynamická instituce je pro ústav velmi důležité sledování aktuálních trendů ve vývoji vědy a pokud si chce udržet významné postavení mezi ostatními českými univerzitními ústavy, musí být inovativní a otevřený novým ideám. Dobré jméno Mezinárodního politologického ústavu je dle mého soudu v současnosti spjato se dvěma podstatnými skutečnostmi. Vedle úspěchů na poli vědeckém je to především úzká vazba na původní myšlenky zakladatelů, tedy respekt ke svobodě, demokracii a otevřené společnosti. Pouze v takovém prostředí se rodí tvůrčí myšlenky a rozvíjí potenciál jednotlivců, kteří prospívají nejen sobě, nýbrž také své zemi. S odkazem na prvotní a stále aktuální poslání ústavu považuji za nezbytné spolupracovat na projektech, jež se staví proti relativizování zločinů komunistické moci. Proto obdivuji práci pořadatelů dnešního setkání a velmi si ji cením. Obecně platná zkušenost říká, že pravdivý obraz o naší minulosti je pro nás nepostradatelným vodítkem do budoucnosti. Dovolím si tvrzení, že ten kdo rezignuje na pravdivé poznání minulosti své země, jen ztěží nalezne pevnou půdu pod nohama k tomu, aby dokázal čelit lákadlu pohodlného smíření se s nebezpečím, které plyne z nesvobody. Co konkrétního mám na mysli a kam směřuje moje úvaha? Po dvou desetiletích demokratického vývoje by se mohlo zdát, že hrozba komunistické či jiné totality je již zažehnána. Pokud učiníme jednoduchý výčet toho čeho jsme za tu dobu dosáhli, mohli bychom být s výsledkem spokojeni. Všechny instituce demokratického řádu jsou etablovány a fungují v každodenním životě. Naplnily se naše tužby v oblasti zahraniční a bezpečnostní politiky a Česká republika se stala plnohodnotným členem dvou klíčových organizací světa západních demokracií – Evropské unie a Severoatlantické aliance. Čas od listopadových událostí roku 1989 je již tak dlouhý, že vyrostla celá jedna generace mladých lidí, kteří nezažili reálně fungující systém vlády jedné politické strany. To vše jsou předpoklady, jež by nás mohly vést k přesvědčení, že časy minulé se již „nikdy nevrátí“. K tomuto soupisu však musíme přidat ještě jednu sice nepříjemnou, ale o to důležitější skutečnost. I po tolika letech de-

mokratického vývoje se stále těší nezanedbatelné podpoře politická strana, která svým konáním systematicky ničila základní principy lidské svobody a nikdy se ke své odpovědnosti za spáchané zločiny nepřihlásila. S odstupem času je navíc ústy představitelů komunistické strany zpochybňována jakákoliv smysluplnost transformace tohoto uskupení a to alespoň v rozsahu srovnatelném s komunistickými stranami v okolních zemích středoevropského regionu. Víra ve schopnost představitelů a sympatizantů Komunistické strany Čech a Moravy učinit byť jen malou kritickou reflexi odkazu, k němuž se bez ostychu hlásí, se s přibývajícím odstupem času zmenšuje a zmenšuje. Neochotou komunistů přijmout odpovědnost nejen za politické vraždy z padesátých let, ale i za zmařené ambice talentovaných jedinců v letech normalizace, se ukazuje propastný rozdíl mezi jejich líbivou rétorikou a jejich skutečným vztahem k hodnotě lidské důstojnosti. Primát práva každého jednotlivce na svobodné vyjadřování je úhelným kamenem demokracie a oddanost tomuto právu by mělo být základní povinností každého občana České republiky. V tomto duchu je také nutné respektovat odlišné názory. Avšak, naplnění tohoto práva vyžaduje připravenost nemalého počtu občanů vzdorovat nepravdě a nespravedlnosti. Zvláště pak v situaci, kdy jsou zločiny z minulosti přehlíženy, bagatelizovány, nebo je relativizována opodstatněnost otevřeně o nich hovořit. Považuji za neomluvitelné, pokud ti, kteří mají mluvit, volí raději mlčení, neboť jak zní motto dnešní konference „I mlčení je lež“. Děkuji vám za pozornost.

Doc. PhDr. Břetislav Dančák, PhD. ředitel, Mezinárodní politologický ústav Brno

I mlčení je lež

Zamyšlení ke konferenci Jsou historická témata čs. dějin 20.století, která nás nutí k zamyšlení nad úlohou nás učitelů historie ve výchově mladé generace. Během nejméně posledních šedesáti let jsme byli nuceni na ně pohlížet mnohdy zkresleným pohledem, jindy vůbec. Stávali jsme se pouhými interprety zkreslených dějin a nezaujímali jsme nebo nechtěli zaujímat stanoviska k problémům, protože nás se to přímo netýkalo. My přece nebyli přímými aktéry strašných událostí 50. let. Snad také z pocitu viny jsme mnozí přijali se zadostiučiněním, že přichází někdo mladší s myšlenkou svolat konferenci s názvem „I mlčení je lež.“ Snaha mladých historiků, redaktorů, ale především přímých aktérů událostí vyústila v několikadenní blok, kde se mohli setkávat žáci, studenti, učitelé s přímými účastníky událostí 50. let, stejně jako s politology, redaktory a historiky. Společným jmenovatelem akce se stala myšlenka vrátit pravdu o komunistických zvěrstvech do povědomí dnešních mladých lidí. Před námi se při nevšedních setkáních odvíjely těžko uvěřitelné osudy vězně 50. let pátera Huvara, stejně jako filmové osudy obyčejných lidí, kteří ukončili své životy na elektrických drátech komunistické železné opony. Skanzen Dolu Michal se stal kulisou pro příběhy totálně nasazených a dokresloval atmosféru jejich života. Velmi vhodně zařadili do předsálí „řetízkovny“ výstavu „ Babice“ její organizátoři. Obrazová svědectví z Babic s výraznými otazníky kladla mladým lidem otázku: „Kdo za ta komunistická zvěrstva může ? A kdo byl potrestán?“ Snad na odpověď nebudeme čekat dlouho. Máme tolik mladých lidí, kteří chtějí vědět pravdu a dokáží se pro ni porvat. Přednáškový blok dokreslovaly velmi kvalitní dokumenty, které vznikly v dílně scénáristy Luďka Navary a Lenky Polákové s názvem Příběhy železné opony. Viděla jsem oči svých žáků v době projekce i při vyprávění pátera Huvara. Byl v nich údiv, ale i nevyslovená otázka. Proč? Kdo za to může? Jak byli potrestáni viníci? Uvědomila jsem si , že je nutné stejnou formou jako autoři konference přiblížit žákům historii posledních 60.let 20.století a odpovědět tím pravdivě na dosud nezodpovězené otázky. Luděk Navara, Miroslav Kasáček, páter Huvar ale i jiní učinili důležitý krok k pochopení dějin 50. let 20. století. Dokázali, že je nutné mladým lidem ukázat na osudy lidí, kteří za svůj statečný protikomunistický odpor skončili v žalářích či dokonce na popravištích. Uvědomili si, že zbývá tak málo času setkávat se s pamětníky, kteří mají ještě co říci k historii komunistických zločinů. A za to vše patří dík jim i organizátorům konference.

Mgr.Jana Jeřábková ředitelka, ZŠ Mitušova, Ostrava - Hrabůvka

Cena Jaromíra Šavrdy za svědectví o totalitě

Zvalchovali mi záda i hubu, ale ne tak, abych zapomněl. Tak líčí svůj střet s komunistickou mocí Antonín Huvar, papežský prelát a první laureát Ceny Jaromíra Šavrdy za svědectví o totalitě. Prožil za minulého režimu v lágrech deset let, na plzeňských Borech podával poslední večeři před popravou generálu Heliodoru Píkovi. Šestaosmdesátiletý rodák z Albrechtiček na Novojičínsku je vitální muž, dodnes chodí po školách a vykládá tam o svých zkušenostech s komunisty. Včera si za své pravidelné svědectví o dobách totality vysloužil cenu Jaromíra Šavrdy, ostravského spisovatele vězněného za normalizace, který zemřel v roce 1988. „Kdo přežil padesátá léta ve věznici na Borech, nepotřebuje už žádný výklad toho, co je peklo,“ říká oceněný duchovní. Cenu předala Antonínu Huvarovi Dolores Šavrdová, vdova po vězněném spisovateli. Za svědectví o totalitě ji bude každoročně udělovat občanské sdružení Pant.

Jan Král 11.12.2008 Lidové noviny

I mlčení je lež

Středoškolské konference: setkání napříč tématy a předměty Vzhledem ke skutečnosti, že studentské historické konference nebývají ve středoškolském prostředí zcela obvyklou vzdělávací metodou, dovolil bych si ve stručném nástinu objasnit jejich smysl, cíle, strukturu a specifika. Tradici středoškolských studentských konferencí na Gymnáziu Olgy Havlové v Ostravě-Porubě zahájila v roce 2006 jednodenní studentská konference „Mýty a realita komunistického Československa“, na níž loni navázala dvoudenní akce „Antisemitismus, holocaust a ostravští Židé“, letos dvoudenní studentská konference „Československo a Ostrava v roce 1968“ a na jaro příštího roku chystáme opět dvoudenní konferenci „Československo a Ostrava v čase normalizace“. Vždy jsou pořádány pro střední školy z Ostravy a blízkého okolí, které k nám vysílají pětice studentů 3. či 4. ročníků a učitele dějepisu jako odborný doprovod. Dosavadních dvou ročníků se účastnili zástupci 10-12 středních škol a jedné školy vysoké. Většinou přicházejí studenti, kteří chtějí v budoucnu studovat historii, politologii či práva.

Materiály pro další studium Kromě prožitků, poznatků a nových znalostí si na závěr odnášejí sborník příspěvků a veškeré textové materiály, se kterými během konference pracovali. Jejich učitelé dostávají navíc metodické, textové a obrazové materiály k tématu konference, která tak kromě odborného programu nabízí rovněž ideální možnost pro setkávání podobně profilovaných studentů, stejně jako pro bezprostřední výměnu učitelských zkušeností a velmi plodné diskuse. Základním záměrem středoškolských studentských konferencí (a ambicí organizátorů) je rozkrýt konkrétní historické téma do hloubky a z mnoha úhlů pohledu. V běžné pravidelné výuce na středních školách je těmto tématům zpravidla věnováno málo času (tlak učebních plánů) a pozornosti (výklady a interpretace jsou často zploštělé, povrchní, příliš odosobněné, často vyznívají jen jako jakási odtažitá a dávná statistika událostí, jmen a dat).

Lepší konkrétní akce než obsáhlé výklady Mnozí učitelé se snaží popisně obsáhnout a pokrýt všechna dějinná údobí a stávají se tak štvanci a zoufalými zestručňovateli složitých jevů a problémů. Konference, zasvěcená jednomu zásadnímu tématu se tak stává ideální příležitostí postupovat nejen popisně s dominancí politických a hospodářských dějin, ale rozkrývat danou dobu a události mnohovrstevnatěji – rovněž v podobě stereotypů každodenního života, pohledem osobních a rodinných svědectví, dochovaných pramenů úředních i soukromých, s využitím interpretací dobových artefaktů. Zde se nabízejí ideální možnosti využití mezipředmětových přesahů – určité fenomény vyžadují nejen úzce historická vymezení, osvětlení či interpretace. V takovýchto momentech se prolíná dějepis kupříkladu s českou i světovou literaturou

a stylistikou (předmět český jazyk a literatura), etapami ve vývoji dějin umění (výtvarná výchova), politickými systémy a jejich podobami (základy společenských věd), historickou geografií a územními změnami (zeměpis) atd.

Důležitá práce s dobovými materiály Během konference trváme na tom, aby studenti pracovali s dobovými texty (noviny, politická prohlášení, letáky), které analyzují tematicky a také po stránce lexikální a stylistické (verbální agrese tisku v 50. letech, jazyk nacistické propagandy atd.), aby se věnovali komparaci literárních textů (emblémy a obrazy v české poezii 50. let, básně protirežimní a prorežimní na počátku normalizace atd.), aby se snažili pochopit obrazy a sdělení dobových plakátů, obrazů, reliéfů, soch, fotografií či filmů a interpretovali je. Zároveň je vedeme k tomu, aby chápali historické události v širších mezinárodních souvislostech a v konkrétních dějinných momentech hledali obecnější rysy či charakteristiky.

Žádné historické téma není tabu Dalším cílem našeho snažení je znovu otevírat dlouhá léta tabuizovaná témata novodobých dějin (např. politickou represi a nezákonnosti 50. let, podoby antijudaismu a antisemitismu, holocaust, události reformního procesu a proměny společnosti v letech 1967-9, normalizovanou ČSSR a disent atd.). Tato témata byla studována a diskutována v širším a ideologicky nezatíženém měřítku až po pádu komunismu a nabízejí tak stále otevřené možnosti bádání a neotřelých a překvapivých pohledů. Zároveň žijeme v době, kdy nad námi visí hrozba nového mlčení a opomíjení – není proto možné se tvářit, že je to již dávno, že je zbytečné se k tehdejším událostem a lidským osudům vracet.

Studenti hledají osobní kontakt Pro výchovu studentů v demokratickém duchu je zcela zásadní, aby se s novodobými událostmi našich dějin seznamovali, aby pátrali po odpovědích na často nepříjemné otázky, abychom jim to jako jejich učitelé umožnili v co nejširší míře a jejich zájem podněcovali. Zároveň se snažíme během konference jednotlivé fenomény či dějinná údobí zmapovat nejen historicky jako stíny dávné minulosti, ale představit také jejich současné formy a mutace, například soudobé totalitární systémy jako myšlenkové i institucionální dědictví těch zaniklých a především jako stálé civilizační nebezpečí. Stále platí, že nepoučíme-li se z tragických omylů a dějinných zkušeností, jsme odsouzeni je v nových podobách prožít znovu. Proto bychom měli studentům přiblížit doby a události minulé, ale přesto stále přítomné – neboť oni sami je neprožili, výrazně však poznamenaly životy jejich rodičů a prarodičů. Mladí lidé jsou čas od času seznamováni s historickými zážitky a prožitky svých rodinných příslušníků (často traumatickými, popřípadě obtížně sdělitelnými), naslouchají specifickým rodinným historiím a tvoří si představu o určitých dějinných údobích a událostech mnohdy na jejich základě. Během studentské konference mohou své zážitky během debat a diskusí konfrontovat se zkušenostmi jiných vrstevníků, popřípadě učitelů či odborným historickým výkladem jevů.

Témata z vlastního regionu Podstatným rysem našich středoškolských konferencí je rovněž důraz na regionální rozměr jednotlivých historických dějů a událostí. Účastníci konference jsou převážně z Ostravska, proto se snažíme zakomponovat do programu konference příběhy a události, které se týkají novodobé historie města Ostravy, jejího okolí a osudů místních občanů.

Jak spolupracovat s dalšími kolegy

Máme tak možnost představit významné památky, památníky, historicky zajímavá místa i osobnosti, o jejichž existenci mladí lidé často nemají povědomí (například dějiny židovské obce v Ostravě, jejich památek, politický proces Buchal a spol. a jeho regionální rozměr, invaze vojsk do Ostravy v roce 1968 atd.). Snažíme se proto, aby město svými „stopami minulosti“ k dnešním studentům promlouvalo, aby za jednotlivými městskými památkami cítili silný příběh jejich jedinečné historie. Velmi cenná a poutavá jsou rovněž svědectví pamětníků, jejich prožitky a vzpomínky. Práci s pamětníky se věnujeme v historických seminářích pravidelně od roku 1997 (političtí vězni z 50. let z KPV, pamětníci nacistické genocidy, vězni koncentračních táborů, veteráni II. světové války) a také v rámci konference pravidelně před studenty předstupují, seznamují je se svými osobními příběhy a diskutují s nimi.

Pro účastníky konference připravujeme sady pracovních podkladů (dobové texty, otázky a úkoly k projekcím dokumentárních či dobových filmů, fotokopie vizuálních materiálů – dobové karikatury, plakáty, fotografie atd.), s nimiž studenti za asistence učitelů či lektorů pracují. Vždy nabízíme spolupráci jiným středním školám z Ostravy a okolí, postupně rozšiřujeme okruh zapojených studentů i pedagogů z hostujících škol (výměna postřehů, nápadů, myšlenek, zkušeností), zásadním přínosem je tedy vzájemná inspirace. Připravujeme metodické materiály a náměty pro zúčastněné pedagogy, stejně jako konferenční sborník, v němž jsou shrnuty základní teze jednotlivých přednášek a podklady pro jednotlivé workshopy. Součástí akce je také výstava dobových dokumentů, fotografií, tisku či osobních písemností ve vestibulu gymnázia, která zůstává na místě ještě další týdny po skončení konference. Mohou ji tak navštívit se svými učiteli také studenti našeho či jiných gymnázií, kteří se samotné akce nemohli zúčastnit a mají o danou problematiku zájem.

Naléhavá svědectví Síla a naléhavost těchto svědectví studenty mnohem intenzivněji vtáhne do témat, nově nazírají jednotlivé historické děje jako součást osobní životní cesty, pocítí, jak mohou dějinné zvraty zasáhnout do osudu každého z nás, jak mohou naši životní pouť zkomplikovat, převrátit, přetrhnout. Dějiny nejsou jen souhrnem obecně platných učebnicových tezí, ale díky empatickému naslouchání těm starším se mohou stát také plastickým a dobrodružným příběhem jedince na pozadí zlomových historických dějů. Studentské konference mají také dle našeho soudu seznámit studenty s našimi nedávnými dějinami jinou formou než nabízí běžná zevrubná výuka, ideální je kombinace tradičních i netradičních přístupů či metod – workshopy, komunikační a tvůrčí výchova. Studenti nejsou pouhými pasivními příjemci dávek faktografických informací, ale stávají se aktivními spolutvůrci, partnery v hledání odpovědí (kreativita, rozvoj verbálních schopností, skupinová práce, prezentace názorů před širším fórem posluchačů atd.).

Jak hledat partnery Pochopitelně jsme vděčni všem institucím a osobám, které naše historické semináře a akce pravidelně navštěvují a ve spolupráci s tradičními partnery (Člověk v tísni, Tolerance a občanská společnost, zástupci KPV v Ostravě, ČT Ostrava, ČRo Ostrava, severomoravská redakce LN) chceme pokračovat i nadále, zvláště pak v organizování středoškolských historických konferencí. Jednotlivé konference jsou rovněž koncipovány jako další rozšířená fáze gymnaziálního projektu v oblasti „Dodržování lidských práv“, který od roku 1997 probíhá na našem gymnáziu v rámci Asociace přidružených škol UNESCO.

Mgr. Petr Šimíček středoškolský učitel, Gymnázium Olgy Havlové, Ostrava - Poruba MÝTY A REALITA KOMUNISTICKÉHO ýESKOSLOVENSKA

projekt studentských konferencí

Ostrava-Poruba, pĜíspČvková organizace Marie Majerové 1691 708 00 Ostrava-Poruba

2. bĜezna 2006

www.gyohavl.cz

pĜidružená škola UNESCO

Mgr. Petr Šimíþek, PhDr. JiĜí Sovadina poþet studentĤ v denním studiu: 499

Mechanismus politických procesĤ 50. let (pĜednáška – Petr Šimíþek)

Výtvarné umČní socialistickorealistické (workshop – Josef Kuliþka)

Verbální agrese v tisku 50. let (workshop)

Emblematika socialisticko-realistické poezie 50. let (workshop - Petr Šimíþek) Beseda s politickými vČzni (Konfederace politických vČzĖĤ v OstravČ)

„Kubánské jaro“ (dokumentární film a beseda s tvĤrcem – Carlos Gonzales)

výstava reálií a dokumentĤ z 50. let 20. století

I mlčení je lež

Středoškolské konference: setkání napříč tématy a předměty pĜednáška ýeskoslovensko v 50. letech Petr Šimíþek

Pražské jaro v emblémech, symbolech a textech multimediální koláž dobových fotografií, þlánkĤ z tisku a anekdot

projekce dokumentu PĜerušené jaro - Jaro je tady

studentská konference

ýESKOSLOVENSKO A OSTRAVA V ROCE 1968 4. - 5. bĜezna 2008

Dramatický týden – odraz bezprostĜedních posrpnových událostí v tisku Petr Šimíþek, JiĜí Sovadina workshop, práce s novinovými texty z 21. – 28. srpna 1968

Mocenský nátlak státĤ Varšavské smlouvy na pĜedstavitele ýSSR - prezentace studentĤ našeho gymnázia o zlomových jednáních pĜedstavitelĤ ýeskoslovenska se zástupci Varšavské smlouvy Vpád vojsk VS do Ostravy oþima pĜíbuzných našich studentĤ - þetba seminárních prací studentĤ gymnázia

vzpomínky pamČtníkĤ – role médií ve dnech invaze

novináĜi: Jana Lorencová a LudČk Eliáš fotoreportéĜi Miloš Polášek a KvČtoslav Kubala

projekce autentického vysílání ýeskoslovenské televize a ýeskoslovenského rozhlasu ze dne 21. srpna 1968

zahájení výstavy dobových fotografií a dokumentĤ z Ostravy za úþasti ostravských fotografĤ Miloše Poláška a KvČtoslava Kubaly

Soudruhu Simicku, jak mne informoval nas velvyslanec v Praze, soudruh Cervonenko, odehrala se na vašem ústavu konference o Krizovém vývoji ve vasi zemi v roce 1968. Ackoliv nebyl pozvan zadny clen UV KSC ani zastupce UV KSSS, byl jsem nastetsi svymi prateli plne informovan o prubehu cele akce. Po dukladnem prostudovani vsech informaci bylo Politbyro zdeseno zavery, ktere jste ucinil. Vase ignorace vseobecne znamych publikaci jako je Bila kniha a Pouceni z krizoveho vyvoje je prinejmensim zarazejici. Nazyvat internacionalni bratrskou pomoc peti armad Varsavske smlouvy okupaci a vazene soudruhy Bilaka, Jindru a Kapka prosovetskymi kolaboranty, nemohu nazvat jinak nez kontrarevoluci. Budte ujisten, soudruhu Simicku, ze Svaz sovetskych socialistickych republik je pripraven umlcet kontrarevoluci kdekoliv, i na vasem gymnaziu a to vsemi prostredky. Nasledky si ponesete sam, jelikoz je to vase delo.

Odraz událostí v karikaturách a hudbČ Tom Rett

S pozdravem: Miru zdar, kontrarevoluci zmar, Leonid Iljic Beznev, generalni tajemnik UV KSSS. text studentského e-mailu z 19. 3. 2008, 12:38

pĜipravovaná konference na rok 2009 NORMALIZACE - OFICIÁLNÍ STRUKTURY MOCI, DISENT, ŠEDÁ ZÓNA

projekce nacistického propagandistického filmu z roku 1941 Studentská konference

Der Ewige Jude

workshop – Petr Šimíþek Nacistická þítanka Der Giftpilz

12. - 13. bĜezna 2007

Antisemitismus, holocaust a ostravští Židé

Geneze a prĤbČh nacistické vyhlazovací politiky – Petr Šimíþek

Workshop – Jana Huvarová Vlakem po EvropČ

Šárka Martincová

Akademie vČd ýeské republiky, Ústav pro soudobé dČjiny

LudČk Eliáš

Milada KaćĤrková

Vzpomínky táborového vČznČ

Život a dílo spisovatele a diplomata Viktora Fischla

Životní pĜíbČh uprchlíka z Treblinky Richarda Glazara

II. den, 13. bĜezna 2007

Popíraþi holocaustu: absolutní lháĜi JiĜí Sovadina

Historie hnutí skinheads Eva Fabiánková

herec NDM v OstravČ Miroslav Rataj þte texty Viktora Fischla

Beseda o souþasném neonacismu v ýeské republice

Struþné dČjiny ostravských ŽidĤ a prezentace židovských památek Ostravy - Petr Šimíþek

OndĜej Cakl obþanské sdružení Tolerance a obþanská spoleþnost

Romské tradice, historie a osudy za II. svČtové války Viola Jakschová – Živá pamČĢ o.p.s. Helena Danielová – Muzeum romské kultury v BrnČ Lina Machálková, pamČtnice

Paní Garaiová – Židovská náboženská obec Ostrava

I mlčení je lež

Didaktika výuky moderních dějin se zaměřením na významná výročí Požadavky kladené MŠMT, ČŠI, pedagogickou i rodičovskou veřejností na podobu výuky moderních dějin se v souvislosti se zaváděním ŠVP na školách jednotlivých stupňů výrazně zvyšují. Potřeba podrobně seznámit žáky především s nejmladšími dějinami, totiž s obdobím vývoje po roce 1945, vyrůstá nejen z všeobecně pociťované a dlouho odkládané nutnosti vyrovnat se s minulostí (především s érou působení komunistické totalitní moci), ale také z nároků, které klade moderní demokratická společnost na své občany. Je ironií československého a českého školství, že se nejmladším dějinám, tak jak byly vyučovány v posledních několika desetiletích, nevěnovala dostatečná pozornost a zájem, takže zde máme několik generací, které jsou v této oblasti pedagogickou popularizací historických událostí nepoznamenány. Stručně lze říci, že velká část absolventů základních a středních škol se o těchto událostech ve výuce dozvídala málo nebo vůbec ne. Změnu k lepšímu přináší až zavedení ŠVP. V jejich rámci je možné svobodně a s přihlédnutím ke vzdělávacím prioritám školy přizpůsobit výuku dějepisu požadavkům doby, aktualizovat tradiční tematické plány a věnovat přirozeně větší pozornost těm historickým událostem, které mají silnou vazbu na součas-

nou společnost. Společně s takto koncipovanou výukou se ovšem musí posilovat také práce didaktická, jejíž rozvoj by neměl za uvedenými změnami zaostávat. Teoreticky jsou učitelé dovybavováni pomocí patřičných manuálů určených k přípravě ŠVP, kde se to jen hemží výčtem aktivit, schopností a dovedností, které sice jen fantastovi připadají jako vzdělávací a výchovný standard, ale v podstatě míří správným směrem. Multimediální zázemí také umožňuje využívat širší paletu didaktických přístupů, než tomu bylo před pár lety, kdy se v kabinetu dělilo několik pedagogů o počítač a internet a do učebny s dataprojektorem se bylo třeba dopředu písemně přihlásit. Technika je však dobrý sluha, ale špatný pán, takže i zde by se měla uplatňovat přísná zásada funkčnosti, nebo se nám brzy přihodí, že se nekonečnými promítanými zápisy unavíme stejně, jako jsme dříve usínali nad meotary a od shora dolů popsanou tabulí. V následující prezentaci bych se rád věnoval jen drobné oblasti z oblasti didaktiky moderních dějin, tedy možnostem, které nám poskytuje téma významných výročí. Zcela samozřejmě se v dynamice každodenního chodu školy mnohde upustilo od nejsnazšího způsobu popularizace nedávné minulosti, totiž právě prostřednictvím práce s výročími. Nevolám pochopitelně po obnově zažloutlých aktualit na nástěnkách a po toporných rozhlasových relacích, jejichž tvorbě se většina kolegů obloukem vyhýbala, ale po skutečné, funkční, interaktivně pojaté prezentaci události, do které se společně s učiteli zapojí i studenti, aby s tématy pracovali a jejich význam tak společně objevili. Že to jde, jsme si vyzkoušeli už mnohokrát. A pokud budete dostatečně odvážní, může se z drobné akce stát silný zážitek, který ukáže minulost jako provokující téma, se kterým se dá pracovat na mnoha úrovních. Recesi a parodii nevyjímaje.

Mgr. Jiří Hruška středoškolský učitel, Gymnázium Pavla Tigrida, Ostrava- Poruda

Vymezení pojmu: didaktika

Didaktika moderních dČjin se zamČĜením na významná výroþí

• 1. 2.

„I mlþení je lež“

3. 4.

Didaktika - je teorie vzdČlávání, která se zabývá formami, postupy a cíli vyuþování obsahem a rozsahem vzdČlávání (tj. procesem) obsahem a rozsahem vzdČlání (tj. výsledkem procesu vzdČlávání) metodami, zásadami a formami vyuþování interakcí mezi uþitelem a žákem

prosinec 2008 Mgr. JiĜí Hruška

Moderní dČjiny – uþivo podle RVP-G

• Evropa a svČt po válce (OSN, princip sociálního státu) • Východní blok, jeho politický, hospodáĜský a sociální vývoj • SSSR jako svČtová velmoc, • RVHP, Varšavská smlouva

Oþekávané výstupy – podle RVP-G

• žák: charakterizuje vznik, vývoj a rozpad bipolárního svČta, jeho vojenská, politická a hospodáĜská seskupení, vzájemné vztahy a nejvýznamnČjší konflikty;

Obsah a metody vzdČlávání

CO?

• obsah a rozsah • metody, zásady, formy, interakce

proces

výsledek procesu

komunikace

výsledek komunikace

JAK? JAK?


• euroatlantická spolupráce a vývoj demokracie • USA jako svČtová velmoc, životní podmínky na obou stranách „železné opony“ • konflikty na Blízkém východČ, vznik státu Izrael


• žák: vysvČtlí základní problémy vnitĜního vývoje zemí západního a východního bloku; zejména se zamČĜí na pochopení vnitĜního vývoje a vzájemných vztahĤ supervelmocí USA, SSSR a na situaci ve stĜední EvropČ a v naší zemi;


• dekolonizace, „tĜetí svČt“ a modernizaþní procesy v nČm • pád komun. režimĤ a jeho dĤsledky • sjednocující se Evropa a její místo v globálním svČtČ • globální problémy moderní spoleþnosti


• žák: porovná a vysvČtlí zpĤsob života a chování v nedemokratických spoleþnostech a v demokraciích; • popíše mechanismy a prostĜedky postupného sjednocování Evropy na demokratických principech;



• vysvČtlí lidská práva v souvislosti s evropskou kulturní tradicí; • zná základní instituce sjednocující se Evropy, jejich úlohu a fungování; • objasní hlavní problémy specifické cesty vývoje významných postkoloniálních rozvojových zemí;

• žák: objasní význam islámské, židovské a nČkteré další neevropské kultury v moderním svČtČ; • vymezí základní problémy soudobého svČta a možnosti jeho dalšího vývoje.

JAK zaujmout moderními dČjinami – TÉMA


• nedávná minulost je pĜedmČtem širšího zájmu celé spoleþnosti (média, politika, umČní, veĜejnost) – motivací k jejímu zkoumání by mČla být snaha porozumČt souþasnosti a mít možnost se na interpretaci minulosti podílet


• více lze sledovat regionální historii (dostupnost materiálĤ, možnost srovnání s „velkými dČjinami“) • zajímavou alternativou k politickým tématĤm mohou být dČjiny ekonomické, materiální kultury, každodenního života (strava, odČv, architektura, hudba...)

JAK pracovat – POSTUPY

• zapojovat žáky do heuristiky (sbČr a vyhodnocování dat, kritika pramenĤ, formulace teorií a závČrĤ...) • využívat pestré palety historických pramenĤ (od tradiþních tiskĤ, pĜes rozhlasové a obrazové záznamy až k multimediálním aplikacím)


• využívat moderní techniku – pc prezentace, vyhledávání na internetu, tvorba el. dokumentĤ, práce s audioorálními zdroji (vlastní nahrávka, his. záznam), digitální fotografie a video (práce s dokumentem), tvorba web prezentace, DVD projektu apod.

JAK pracovat – s významnými výroþími

4. stanovit pĜimČĜenou a pestrou formu jednotlivých prezentací s ohledem na možnosti školy þi tĜídy (konference, projekce dokumentu, návštČva pamČtníka, exkurze, rozhlasová relace, referát, aktualita, diskuse s pĜipravenými pĜíspČvky, hra, recese, experiment...)

• soudobé dČjiny se dají snadnČji aktualizovat (dĤsledky nedávné minulosti mĤžeme dobĜe dohledávat v souþasné situaci) • každý žák mĤže školní poznatky konfrontovat se zkušenostmi a pamČtí svých rodinných pĜíslušníkĤ


• sledovat reflexi historických témat ve spoleþnosti (média, politika, umČní, veĜejnost) - a využívat ji pĜi jejich popularizaci a aktualizaci (pĜ. kauza Kundera, film M. Viewegha – Bájeþná léta pod psa, parlamentní debata o odškodnČní a nápravČ kĜivd apod.)


• vytČžit možnosti regionu (archivy, knihovny, instituce veĜejné služby, muzea, spolky a sdružení – napĜ. Konfederace politických vČzĖĤ, Syndikát novináĜĤ, SVK, ýT, ýRo, CKV Ostrava apod.)


1. pĜesvČdþit o nutnosti jejich pĜipomínání vedení školy – získat prostor, þas, pĜípadnČ prostĜedky pro prezentaci 2. vytvoĜit seznam zásadních událostí 3. stanovit rozsah aktivit (škola, vybrané tĜídy) a jejich realizátory (všichni, jen uþitelé, dČjepisáĜi, jen žáci apod.)


5. neopomenout do našich plánĤ zasvČtit kolegy; mají-li se na þinnostech podílet, je nutné jim pĜipravit drobný „manuál“, v nČmž budou seznámeni se základními fakty o události a našich zámČrech 6. vyhodnotit akci – na poradČ s kolegy, ale také ve tĜídČ se žáky

Oþekávané výstupy – pĜehled þinností

ŽÁK • charakterizuje • vysvČtlí • porovná • popíše • objasní • vymezí

UýITEL • informuje • motivuje • organizuje • baví • inspiruje a pĜekvapuje


• malý þasový odstup od událostí dČlá z interpretace dČjin dobrodružství, Ĝada dat není zcela k dispozici, mnozí aktéĜi ještČ žijí a soud nad jejich úþastí v dČjinách tudíž nebyl vynesen


• pracovat s pamČtníky a rodinnými pĜíslušníky (orální historie) • využívat domácích archivĤ þi sbírek (pro všechny oblasti studia minulosti – každodenní život, umČní, materiální a hospodáĜské dČjiny)


• uplatĖovat pestré kombinace studijních praktik (výklad, samostatná práce individuální/kolektivní, vyhledávání, diskuse – Ĝízená uþitelem/žáky, úþast na vČtších projektech (konference, exkurze) • úkoly formulovat jako problémy a spoleþnČ hledat jejich Ĝešení


• uplatĖovat principy zážitkové pedagogiky poznání je silný emocionální prožitek, který lze umocnit – hrou (zdravé soupeĜení, odlehþení tématu, pĜitažlivá forma), soutČží (dostupné i na webu), recesí (parodie, satira pĜedpokládá znalost vČci) þi experimentem (nároþné)


• konkrétnČ rozpracovaná Ĝešení práce s jednotlivými významnými výroþími bude pĜedmČtem našeho zítĜejšího setkání ve workshopu v Klubu Atlantik. DČkuji za pozornost a tČším se na vaše nápady a kreativitu.

I mlčení je lež

I (na vysokých školách) mlčení je lež? Přirovnání situace vztahu ideologie a kultury, ideologie a společnosti se stále více a přirozeně obrací k metaforám. Důvod je prostý, metafora je podle kognitivních lingvistů George Lakoffa a Marka Johnsona (Metafory, kterými žijeme, Host, Brno 2002) základním východiskem našeho myšlení. Jako překonaná se jim jeví teze, že myslíme v pojmech a ve své obsáhlé práci dokládají, proč tomu tak není, proč právě obrazné, metaforické myšlení stojí u základů našeho chápání se okolní skutečnosti. Ty metafory v případě reflexe ideologických vlivů na společnost jsou často vzaty ze světa přírodních věd. Slovinský „guerillový” filozof Slavoj Žižek ve své knize Mluvil tu někdo o totalitarismu? (Tranzit, Praha 2007) používá při kritice akademického světa metaforu „antioxidantů”, které neutralizují „volné radikály” nepsaných dogmat vědeckého provozu. Světoznámý sociolog polského původu Zygmunt Bauman přichází s metaforou tekutosti. Ze setkání s pevnými látkami vycházejí tekutiny nepoškozeny, zatímco pevné látky, se kterými se cestou setkaly, pakliže zůstaly i nadále pevnými, se změnily – navlhly nebo nasákly. (Tekutá modernita, Mladá fronta, Praha 2002) Všechny tři zmíněné myšlenkové inspirace se hodí k našim úvahám o roli a postavení vysokých škol v situaci reflexe dějinného období, které je v centru zájmu naší konference. Jestliže je holocaust srdcem temnoty moderní civilizace, pak komunismus je jeho, nemylme se, stále živým tělem. Jako bychom se opět a znovu setkávali s jevem, kterému ruská kultura, jak příznačné, že právě ruská!, dala název „živoj trup – živá mrtvola“. Jde o podivného homunkula, strašlivé monstrum, bytost-nebytost podobnou Genorovi ze slavné povídky Ladislava Klímy Skutečná událost sběhnuvší se v Postmortáli, kterou potom originálně využil Jiří Kolář v Prométeových játrech, jedné z nejpronikavějších básnických reflexí stalinského teroru 50. let. Ano, cítíme pach hniloby, zvedá se nám žaludek, ale věcná a stále zpřesňovaná analýza/pitva je nezbytná, obzvlášť v generaci narozené před 1. lednem 1971 (to je totiž hranice pro předkládání lustračního osvědčení). Pro nás všechny ostatní narozené před tímto datem pak pro přístup k období let 1948-1989 by měla platit maxima literárního historikaVladimíra Macury, ať se nám to líbí nebo ne: „Je náš (svět socialismu, pozn. MZ), byli jsme jeho spolutvůrci, jeho analýza se nás dotýká jako skalpel obrácený proti vlastnímu tělu.“ (Šťastný věk, Imaginace, Praha 1992) Komunismus je neuralgické místo nejen v našich dějinách velkých, ale také, a možná především, v těch malých, našich osobních. Spíše než dějiny určité konkrétní země v určitém časovém rozpětí, dříve než dějinná epocha nebo politické hnutí se komunismus jeví traumatickým místem, neuralgickým bodem evropských novodobých dějin s tragickými, ba nejtragičtějšími důsledky individuálními. S historickými kořeny v osvícenství dovedl komunismus po dlouhých desetiletích jeho ideje ke strašlivé dokonalosti. A světlo (vida, zase metafora), kterým tato nová epocha začala prozařovat „tmářství“ středověku, se po desetiletích proměnilo ve stolní lampu vyslýchajícího důstojníka tajné stát-

ní bezpečnosti jako reprezentanta represivních složek totalitaristického státu. Komunismus nám zanechal po sobě stopy. Vyhnu se charakteristice jejich povahy, podívám se na sám, arciže metaforický, pojem. Můžeme se přiklonit nejméně ke třem základním významům slova stopa: kriminalistickému, dekonstruktivistickému a materiálně fyzikálnímu. Pro detektiva je pojem stopa metaforou jakéhokoliv dokladového materiálu, který má přispět k odhalení pachatele. V kontextu naší práce by se mohlo zdát, že provádíme zajišťování „stop“ v různých oblastech fungování stalinistického režimu. Tento proces však implikuje nějaká další řízení, výslechy a nakonec i zasedání soudu samotného. Nic z toho nám nepřísluší. Důležité je pro nás pojmové uchopení jevů a jejich následná interpretace. Z dekonstruktivistického pohledu na stopu si bereme především ty vlastnosti a metody, které umožňují přiblížit se jevu z jiného, nečekaného úhlu pohledu, které nabízejí možnost proniknout do hloubkové struktury problému a identifikovat tam nepříliš zjevné vlastnosti, které jsou však schopny zásadním způsobem vypovídat. Samozřejmě u vědomí neexistence právě a jen jednoho klíčového smyslu intepretovaného jevu, ve smíření s existencí široké sítě významů, kde každý úzlový bod odkazuje ještě k jinému a ten zase k dalšímu atd. A samozřejmě nelze při analýze právě takového jevu jako jsou produkty stalinistické kultury zapomínat na tu jejich vlastnost, kterou ve své maximě pojmenoval jeden z jejích velkých analytiků, slovinský filozof Slavoj Žižek, že totiž právě na tomto „územi“ více než kde jinde „the truth is out there“ (ano, inspirací mu byl výrok tajného agenta Muldera ze slavného seriálu Akta X), pravda je někde tam venku, je jinde, než v tom, co přímo před sebou vidíme, co čteme, co slyšíme, co se před námi vyjevuje. Stopou v materiálním, fyzikálním smyslu jsou pak konkrétní texty a artefakty, kolem kterých se pokoušíme v jiných pracích rozvinout síť interpretačních nápovědí tak, aby se naše poznání alespoň o krok posunulo směrem k lepšímu porozumění, které nás právě a jen posouvá do sféry smyslu těchto jevů. Ony samy o sobě žádný smysl nemají, tím je až, patočkovsky, naše porozumění jim. Metodologickým svorníkem nad oběma diskurzivně rozdílnými oblastmi našeho zájmu jsou úvahy Hanse Günthera (Totalitní stát jako umělecká syntéza, Česká literatura 2006, č. 4) o povaze totalitaristického etatismu, který chápe jako uměleckou syntézu. Hans Günther je jedním z mála autorů, který považuje za nutné, chce-li badatel dospět k obecnějším závěrům o povaze a projevech totalitaristických režimů, zkoumat oba největší totalitaristické režimy XX. st., tedy německý nacismus a východoevropský a středoevropský komunismus. (V prostoru jazyka totéž učinila francouzská kulturoložka a historička Francois Thom, 1987, 1990) Günther si všímá „národních variant“ a tvrdí, že „odlišná ideologická dominanta a různé historické a duchovní tradice dávají každé totalitární kultuře specifický odstín. Pokud by totiž

tyto kultury nevycházely z obecného základu národní mentality a z národní mytologie, mohly by jen těžko zakořenit v masách.“ Slyšeli jsme zde na konferenci zasvěcené zprávy o situaci při výuce našeho tématu na základních a středních školách, a zdálo by se, že můžeme být po nich naplněni mírným optimismem. Jsou zde kompetentní pedagogové, vybavení eticky, odborně i didakticky k tomu, aby představili žákům a studentům pravdivý obraz let, která „nasákla“ vlnou stalinistické, komunistické, socialistické ideologie. V řetězci vzdělávání nám ale k celistvému obrazu chybí školy vysoké. A zde jde o situaci, troufám si tvrdit, velmi odlišnou. Dáme-li stranou z tohoto hlediska studenty tzv. high involvement, vysoce motivované, tedy historiky, literární historiky, politology, sociology, filozofy, pak zde máme dalších mnoho desítek procent ostatní studentské populace, která pracuje s názorem, jejž si donesla ze střední školy. Na vysoké škole jej ovšem, a to je zásadní jev!, nerozvine, zájem budovaný na kolektivismus středoškolské iniciativnosti končí, na důležitosti začíná nabývat orientace na pragmatické cíle, jak to správně pojmenovává Jan Keller, na vytváření sítí sociálních kontaktů a vřazování se do nich. Keller je na základě výzkumů pojmenovává jako hlavní užitek vysokoškolského studia. Právě a jen ony přinesou užitek, zisk, uspokojení. Tato tendence je čím dál silnější. Velká většina studentů dnes automaticky přijímá dílčí zaměstnání, živí se zčásti během studia sama, přesněji, podílí se jistou částí na nákladech na vlastní studium. Velmi často se tak děje na místech, která souvisejí s jejich studijně/profesní orientací, budují si tak předpolí pro vlastní profesní život. Naše téma, téma osobní minulostní účasti při legitimizaci totalitaristické společnosti, je příliš živé a příliš konfliktní, ve smyslu ohrožující profesní budoucnost, než aby se mohlo dostat do centra pozornosti jiných než high involvement studentů. Tendence k identifikaci s autoritou (ať skutečné nebo předstírané), nejen v předmětu hlavního zájmu, je zde zřejmá. Je tedy otázkou skoro do oné příslovečné pranice, jakým

Konference ve fotografiích

způsobem učit dějiny tohoto období. Tradiční chronologická historiografická metoda s interpretací konkrétních jevů, událostí, osobností by se možná dala doplnit právě takovými průhledy do „kultury komunismu“, které by problém nasvítily tak, že by „přesvítily“ i onu zmíněnou lampu estébáckého vyšetřovatele. Je možné se zaměřit na jazyk, umění, každodenní život. Při oborové výuce není na vysokých školách problém s tématy let 1948-1989 či s případnou dezinterpretací jejich průběhu a smyslu. Skutečně dnes již nepřichází v úvahu, aby studentům někdo říkal, že vše bylo jinak, než doopravdy bylo. Náš problém se podle mého názoru objevuje na dnešních vysokých školách, s výjimkou high involvement studentů, v jiné rovině než tematické Jde o přenášení starých hodnot - nehodnot do stylu práce, ať výukové nebo řídící, které jsou samozřejmě distribuována a přijaty studenty. Ti si podle nich vytvářejí své vzorce chování do svých zaměstnání a profesí. Pokud např. pedagog na umělecké fakultě, praktikující výtvarník, explicitně svým studentům říká, že za tím, co bylo před listopadem 1989 je konečně potřeba udělat tlustou čáru, nevytahovat, kdo kde kdy a čím byl, a dívat se do budoucnosti, minulost nás už nesmí zajímat a brzdit, nemůžeme se potom divit, že podstatné informace o politické a především pak řekněme bezpečnostněsložkové minulosti i vysoce postavených funkcionářů nejsou jakýmkoliv argumentem pro kritiku jejich způsobů rozhodování a řízení. Určitě, např. na univerzitě ve Zlíně, nikdo nebude tvrdit, že reklama za komunistů byla na svém tvůrčím vrcholu, ale působí na studenty svými názory a postoji. Může zde jít o vytváření „kultury“ organizace založené na strachu, donašečství, anonymních udáních, porušování zákonů /tedy těch, které nejsou pod přímou trestněprávní sankcí, a to např zákon č. 111 o vysokých školách je./ Řešení je zdánlivě jednoduché: zvyšování počtu high involvement studentů, ale zároveň a možná především zbavování autority, funkcí, rozhodovacích a řídících pravomocí ty, kteří styl práce založený na hodnotách minulého režimu představují.

Doc. PhDr. Miroslav Zelinský, CSc. Fakulta multimediálních komunikací UTB Zlín

I mlčení je lež

Abeceda komunismu jako seriál Dovolte, abych začal citátem zesnulého českého historika Dušana Třeštíka: „Dějiny nejsou totožné s minulostí, jsou příběhem, který o minulosti vyprávíme, příběhem pro nás a o nás, vždy vztaženým k současnosti. Nějaké exaktně objektivní dějiny neexistují, a pokud by existovaly, byly by nesrozumitelné a lhostejné. Potřebujeme tedy příběhy o naší minulosti, které by nám říkaly, čím jsme byli – a tedy nutně i čím jsme nyní – jako výsledek a produkt našich dějin.“ Možná budu Třeštíkovu úvahu nyní rozvíjet trochu neuhlazeně a dopustím se hrubých zjednodušení – ale příběh, vyprávění, literárně či obrazově zpracovaný lidský osud považuji opravdu za jeden z klíčů poznání naší minulosti. A zjistíme-li, v souladu s Třeštíkovou úvahou, že opravdové poznání naší minulosti nám nakonec stejně uniká, jsou příběhy možná jednou z cest, jak se k tomuto poznání alespoň trošku přiblížit. Česká minulost je plná protikladů, zvratů, inspirativních i odstrašujících osudů. Je na nás, jaké příběhy si zvolíme, jak je budeme vyprávět. Jestliže svým obsahem budou vybrané příběhy vždy výpovědí o dané době, jejich volba a prezentace bude zase jaksi mimoděk výpovědí o nás: Ano, toto je osud, který nás zajímá. Ano, příběh tohoto člověka stojí za to, abychom si jej vyprávěli. Ano, právě na toto jsme se rozhodli klást důraz. V souladu s tímto pohledem stojí za to připomenout i mnohdy fenomenální sílu zdánlivě jednotlivých příběhů. Jen namátkou, dva opravdu zásadní: tisíce černochů si v USA musely sedat na oddělená místa v hromadných dopravních prostředcích. Až příběh jediné Rosy Parksové, která odmítla místo v autobusu uvolnit bělochovi, změnil celý pohled na rasovou segregaci v USA. Jedna žena, jeden příběh, ale současně: zcela mimořádná historická změna. Tragický osud Jana Palacha odhalil bídu iluzí celého posrpnového Československa. Mohli bychom nacházet další příklady fenomenálních osudů, ale nejde jen o ně. Svou mimořádnou výpovědní hodnotu mají i příběhy zdánlivě obyčejné, které historické děje ilustrují, či jen dokreslují. Příběhy na rozdíl od historických přehledů, statistik, chronologických tabulek či popisů jednotlivých událostí mají v sobě neopakovatelné vnitřní poselství. Jsou často plné napětí, emocí, ale i pochyb, které jejich hrdinové zažívají. Pomohou nám však právě tím přiblížit danou událost, ale především to, jak se právě s touto událostí vypořádával nositel toho či onoho příběhu. Příběhy jsou často spojeny s mezními situacemi, s dramatem a jsou i svědectvím osobního potýkání se. Nejsou jen výpovědí o době a naším současným pohledem na ni. Jsou výpovědí o tom, jak hrdina bojuje s dějinnými událostmi, jak vítězí či podléhá. Seriál Abeceda komunismu se právě na pozadí obyčejných osobních příběhů snaží mapovat konkrétní fenomény minulé, komunistické éry. Chce ukázat, jak novinář bojoval s cenzurou, vězeň s bonzáctvím, či disident s tlakem komunistické tajné policie. Nehledá velké příběhy, spíše právě ty malé, zdánlivě bezvýznamné. Čas ukáže, nakolik bude tento seriál úspěšný a podaří se mu pomocí příběhů přiblížit naši nedávnou minulost. Třeba nám ale maličko napomůže zorientovat se i v současnosti a budoucnosti.

Luděk Navara reportér, MF DNES

Abeceda komunistických zločinů

je společným projektem Občanského sdružení PANT, Ústavu pro studium totalitních režimů a mediální skupiny Mafra. Příběhy jsou publikovány v MF DNES a na portálu iDNES jako texty a jako filmový dokumentární cyklus prezentovaný v iDNES TV.

I mlčení je lež

Projekt www.postkomunismus.cz Česká republika se zatím s dědictvím čtyřicetileté komunistické éry zcela nevyrovnala. Mnozí političtí vězni, lidé z exilu i rodiny obětí komunistické zvůle stále marně čekají na chvíli, kdy představitelé dnešní KSČM vyjádří alespoň politování. Místo toho členové této strany, která je stále součástí Parlamentu ČR, nezřídka prosazují návraty do starých časů. Média, včetně veřejnoprávních, přinášejí jejich reakce na nejrůznější témata, ale názory z opačného konce, tady těch, kteří si s komunistickým režimem užili svoje, zůstávají veřejnosti skryta. Ti, kdo by měli co říci, zůstávají většinou v ústraní, nezřídka těžce nemocní, frustrovaní a zklamaní. Jejich svědectví a pohled na současné dění je přitom nesmírně cenné.

Jak s projektem pracovat Ambicí autorů je shromáždit dostatek relevantních informací a moderní, populární a především srozumitelnou formou je šířit prostřednictvím internetu, silných tištěných médií i dalšími prostředky. Nebude se jednat výhradně o internetový produkt, ale celý projekt se bude chovat jako nezisková agentura, která bude prostředníkem mezi jednotlivými médii i mezi respondenty především z řad politických vězňů.

www.postkomunismus.cz Základem celého projektu bude internetový portál, jehož úkolem bude kromě prezentace autorských materiálů nabídnout prostor, kde se budou setkávat všechny seriozní informace týkající se komunistické minulosti i současnosti. V jednotlivých rubrikách nabídne pohledy na konkrétní události. Vždy bude ale pracovat v souvislostech. Návštěvník portálu se každý den dozví, co seriozní média publikovala o tématech, jež s popisovanými záležitostmi souvisí. Zároveň se editoři projektu budou snažit získávat aktuální komentáře, které budou poskytovat i jiným serverům a médiím. Prostřednictvím speciálních audiovizuálních projektů, jež

občanské sdružení Pant připravuje, se návštěvníci také dozvědí o konkrétních osudech konkrétních obětí. Portál bude denně aktualizován a pravidelně bude přinášet autorské materiály. Základní vizí je ale propojit již zveřejněné na jednom místě a představit konkrétní téma v souvislostech. Tedy jednoduše řečeno: nabídnout šanci, aby se k již publikovanému mohli vyjádřit ti, kteří mají právo téma komentovat. Ať už z morálních nebo faktických důvodů.

Spolupráce s ostatními médii Ambicí autorů projektu je využití již fungujícího a nabídnout jakousi nadstavbu nad prací ostatních kolegů. Spolupráce bude oboustranná. Zatímco projekt postkomunismus.cz bude publikovat materiály kolegů z ostatních médii (samozřejmě podle dohodnutých pravidel a v rámci běžných postupů včetně zveřejňování zdroje), občanské sdružení Pant zprostředkuje ostatním médiím jiné exkluzivní materiály. Především se bude jednat o názory a komentáře.

Nezisková agentura Projekt bude pracovat také jako nezisková agentura. Bude shromažďovat materiály a prosazovat je v jiných médiích. Na názorové stránky se tak budou dostávat hotové, edičně profesionálně zpracované texty, s nimiž nebudou mít editoři prakticky žádnou práci. Ze zkušeností totiž vyplývá, že právě forma, v jaké se materiály především starších lidí dostávají do redakcí, vedoucí rubrik odradí a téma potom není publikováno. Text bude publikován na portálu www.postkomunismus.cz a v ostatním médiích s odkazem na tento projekt.

Spolupráce s renomovanými kolegy Portál bude mít jednoho stálého editora a síť spolupracovníků. Součástí redakční rady budou novináři z renomovaných médií, kteří budou do projektu podle svých možností přispívat. Bude také pracovat se záštitou renomovaných institucí, především s Ústavem pro studium totalitních režimů a Mezinárodním politologickým ústavem v Brně, s nimiž členové občanského sdružení Pant pracují i na dalších projektech.

Josef Albrecht Občanské sdružení PANT

I mlčení je lež

Tajný svaz osvobození Evropy Dějiny dvacátého století se vyznačují takřka úplnou negací v předcházejících staletí dosažených liberálních a demokratických hodnot. Plným právem mohl ve svých vzpomínkách zhodnotit první polovinu dvacátého století Stefan Zweig těmito slovy: Mým životem se přehnali všichni ti sinalí oři apokalypsy, revoluce a hlad, znehodnocení peněz a teror, epidemie a emigrace; na vlastní oči jsem viděl růst a šířit se velké masové ideologie, fašismus v Itálii, nacionální socialismus v Německu, bolševizmus v Rusku, a především ten arcimor nacionalismu, jenž otrávil výkvět naší evropské kultury. Musel jsem být bezbranným, bezmocným svědkem nepředstavitelného pádu lidstva do barbarství, jež jsme pokládali za dávno zapomenuté, s jeho vědomým a programovým dogmatem antihumanity. Nelze než s nimi plně souhlasit, dokonale vystihují podstatu dominantních totalitních společností dvacátého století. V dějinách Československa se plně odráží evropská tragedie dvacátého století, postihující bez výjimky několik generací občanů. Po nadějném dvacetiletí budování Republiky Československé, s její vírou v demokracii, pokrok a mír, zajišťovaným spoluprácí států celého světa, přišlo žalostné vystřízlivění v podobě okupace, druhé světové války a holocaustu. Byť byli přetrhány staré historické vazby s Německou menšinou, Židovskou diasporou v českých zemích, a byla vážně narušena integrita a celistvost české společnosti, přesto se zdálo, že není možné, aby občané osvobozeného a nově obnoveného Československa byli vystaveni ještě větší a ve svém důsledku horší a tragičtější zkušenosti. Jen málokdo za hesly o bratrství, rovnosti a světlém zítřku tušil novou dobu temna, jejíž stíny narušovaly od samého začátky nově budovanou státnost v obnovené republice. Dodnes neznáme přesný počet obětí čtyřicetileté vlády Komunistické stany Československa (dále jen KSČ). Začátek represí však můžeme datovat před 25 únor 1948, přičemž represe se z počátku zaměřovali na politické odpůrce, okruh pronásledovaných občanů Československa se však rozrůstal a postupně zasáhl všechny vrstvy společnosti. Přestože lze sledovat snahu vytvořit zákonný rámec, o který by se mohla nová nomenklatura KSČ opřít (nechvalně známý zákon 231/48 Sb a další), naprostá většina represí se vymykala dobovým právním normám a to i oněm nově vytvořeným. Přední místo mezi nezákonnými praktikami zaujímalo sledování a ,kádrování’ velkého množství občanů různými skupinami a jednotlivci, poskytujícími požadované informace. Velitelé a pracovníci státní bezpečnosti (dále jen StB) plnili pokyny „vedoucích soudruhů“ bez ohledu na zákony, za oprávněné se pokládalo hrubé násilí, psychický teror a mučení. Bez jakékoliv nadsázky můžeme období let 1948 – 1955 označit vedle doby okupace a protektorátu za nejhorší v novodobých dějinách Českého národa, respektive Československa. Z politických důvodů bylo popraveno 248 osob (v tomto čísle je zahrnuto i dvanáct komunistických prominentů – Rudolf Slánský, Bedřich Reicin apod.). Na hranicích bylo zastřeleno nebo jinak usmrceno nejméně 270 osob, další bádání zřejmě uvedené číslo upřesní. V táborech nucených prací (dále jen TNP) bylo bez soudu internováno okolo 20 000 osob, k pomocným technickým praporům

(dále jen PTP) přibližně dalších 22 000. Za období let 1948 – 1987 opustilo území Československa na 170 938 občanů. Rozsah perzekuce a násilí vyvolával zákonitě mezi obyvateli Československa odpor, místy přerůstající v odboj, který v mnohém navazoval na starší tradici (tzv. prvního odboje) z let 1914- 1918 a samozřejmě na nové zkušenosti z odbojové činnosti z let 1939 – 1945 (tzv. druhý odboj). Přestože se v současné době vedou v odborných kruzích diskuze o smyslu, rozsahu, popřípadě i o dopadu třetího – protikomunistického odboje, je dnes zřejmé, že se jedná o novodobí fenomén československých dějin, který není u mnohých skupin obyvatel chápán v dobových souvislostech a ve významu, který mu přísluší.

Nemalou zásluhu na tom má přetrvávající vliv komunistické propagandy, záměrně zaměňující odbojovou činnost proti komunistické totalitě za údajný boj proti státu, lidu a vlasti. Skutečností však zůstává, že rozsah třetího odboje, respektive aktivity odporu a odboje proti KSČ a její politice, byl větší nežli se ještě před několika lety zdálo. Není proto možné relativizovat úsilí a odvahu několika tisíc občanů Československa, s níž se postavili proti přesile komunistické moci. Cena za projevení občanské statečnosti byla nemalá: komunistickým vězením - „lágry“ prošlo v období let 1948 – 1989 přes 205 000 osob. Některé publikace a odkazy uvádějí, že na 4500 osob zemřelo na následky zranění nebo bylo ubito ve vězeňských zařízeních. Nelze přesně vymezit okruh těch, kteří se odporu a odbojové činnosti zúčastnili. Možno však konstatovat, že protikomunistické aktivity prostupovaly celým společenským spektrem obyvatel ČSR, včetně příslušníků Sboru vězeňské stráže (dále jen SVS), StB, Sboru národní bezpečnosti (dále jen SNB) Finanční stráže (dále jen FS), řadových členů KSČ a mnohých dalších z „oficiálních struktur“, přičemž samotný rozsah aktivit byl daleko větší, než-li si to dokázala komunistická nomenklatura, přes všechny navenek proklamované propagandistické snahy zdůrazňující těžkostí budování socializmu, veřejně připustit. Mocenským nástrojem vládnoucích špiček KSČ, a zároveň nechvalně známým symbolem represí, se stal značně rozvětvený státněbezpečnostní aparát StB. Vedle brutálního charakteru se StB vyznačovala systematičností práce, o čemž svědčí vypracovaný přehled osob a skupin, které se měly v letech 1948 – 1955 dopustit tzv. protistátní, ilegální činnosti. Od roku 1965 pracovníci 2. oddělení Statisticko-evidenčního odboru Hlavní správy Státní bezpečnosti zpracovávali z obsáhlých soudních spisů uložených u soudů (Nejvyšší státní soud, Státní soud, krajské soudy, Nejvyšší vojenský soud) a z vyšetřovacích spisů StB tzv. vyhodnocovací archivní svazky, v nichž byla stručně shrnuta „protistátní“ činnost

I mlčení je lež

osob a skupin odsouzených v padesátých letech. Cílem bylo přehledně zdokumentovat tzv. protistátní činnost výše uvedených jednotlivců, respektive skupin. Ve výsledku se jednalo o značně rozsáhlý materiál, dnes relativně známý pod názvem Akce 48. Mezi stovkami skupin, tzv. protistátních, se objevuje i organizace s poněkud tajemným názvem: Tajný svaz osvobození Evropy. V Archívu bezpečnostních složek (dále jen ABS) se nachází několik tisíc stran, cca 3500, listinného materiálu dokumentující činnost této organizace. Ve své podstatě se jedná o dobově podmíněný a samotnou StB vytvořený konstrukt, na jehož konci bylo odsouzeno nejméně sto šedesát pět občanů Československé republiky. Dnes, takřka po šedesáti letech, nelze bezezbytku odhalit samotnou podstatu fungování Tajného svazu osvobození Evropy; lze si jej však přiblížit určitých historických souvislostech a událostech, které ovlivnily účastníky popisovaných dějů. Před tím, než stručně poodkryjeme zasuté detaily Tajného svazu osvobození Evropy, připomeňme si na tomto místě těžkosti interpretace dobových archivních materiálů, vzešlých zejména z činnosti StB. Pokud bychom při posuzování činnosti a cílů Tajného svazu osvobození Evropy spoléhali pouze na archivní materiály z provenience StB, naše poznání by zůstalo bezpochyby značně zkreslené. A to i přesto, že nezastupitelným pramenem poznání III. odboje jsou právě vyšetřovací a agenturní spisy StB, které jsou spolu s dalšími materiály této organizace zpřístupněny v ABS. Vážným problémem historického studia výše zmíněných spisů StB zůstává metodologický přístup k těmto dokumentům. Pokud se zaměříme na původní smysl písemného pramene, jež tkví ve faktografické výpovědi popisovaných skutečnostech, které se staly nejen předmětem, ale i smyslem samotného zápisu, musíme mít na paměti, že vyšetřovací spisy vznikaly s určitými záměry a údaje v nich zaznamenané nejsou zdaleka relevantní. V ideálním případě vyšetřovací spis dokumentuje průběh vyšetřování bez toho, aby se v něm objevovala dobová a skutečně velmi častá praxe spočívající nejen v dílčím ovlivňování, ale přímo ve vytváření množství provokací, na jejichž podkladě docházelo ke kriminalizování nepohodlných osob, rekrutujících se z určitého sociálního nebo společenského okruhu - např. vojáci z povolání, příslušníci SNB, vysokoškolští pedagogové, ředitelé hospodářských družstev, sedláci, funkcionáři stran, apod. Právě praxe konstruování širšího spektra trestných činů – cílených provokací ze strany StB, a zapojování většího počtu osob do trestné činnosti, určitým způsobem limituje studium těchto materiálů, což však nijak nesnižuje povinnost historiků se jimi zabývat a hodnotit je. Vyšetřovací spisy StB přes všechny nedostatky a nepřesnosti patří mezi nejobsáhlejší a nejdůležitější archivní prameny o III. odboji vůbec. Navíc existuje několik možností, jak eliminovat míru zkreslení materiálů StB. Z dlouhodobého hlediska je možné pokusit se objasnit vnitřní mechanizmy vzniku jednotlivých spisů, což bude proces náročný nejenom časově, ale i metodologicky; stačí si uvědomit, přes skutečnost velkého množství styčných jednotlivosti, že každý spis vznikal za jiných a v podstatě neopakovatelných podmínek a pohnutek. Jednou z dalších možností, umožňující odstraní nánosů nejasností a významových posunů jednotlivých spisů, je jejich podrobení přímému svědectví pamětníka. Jednotlivá svědec-

tví přímých účastníků - nejčastěji z řad obětí - mají, přes časový odstup, nezastupitelnou hodnotu a přispívají k objasnění sporných otázek. Ukazuje se, že mnohé nejasnosti ve spisech, lze osvětlit pouze za pomoci přímé konfrontace písemného záznamu se svědectvím zúčastněné osoby. Vedle rozsáhlých a značně nepřehledných materiálů StB, však tento regulativ v podobě orální historie, tvoří pouhou částečku, s níž nelze, bohužel, do budoucna počítat. Existuje ale ještě jedna „odnož“ písemného pramene, která alespoň částečně poodkrývá míru posunů a manipulací vyšetřovatelů StB. Jedná se o archivní materiály vzešlé z působnosti krajských soudů, přesněji řečeno o záznamy rehabilitací vzniklých na konci šedesátých a v počátku sedmdesátých let. I zde se jedná o písemnosti značně dobově podmíněné, zvláště pokud se jedná o materiály z počátku let sedmdesátých, u níž se již projevuje éra nastupující normalizace. Přesto je lze konfrontovat s původními spisy StB. Soudní přelíčení projednávající jednotlivé rehabilitace probíhalo přeci jen za nesrovnatelně jiných podmínek, než se za jakých odehrávaly politické procesy konce let čtyřicátých a padesátých. Zvláštní pozornost si v tomto směru zasluhují ony části spisového materiálu, které se věnují jednak zdůvodnění podstaty trestných činů, dále výpovědím navrhovatelů jednotlivých rehabilitací, popřípadě zápisům z jednání soudního přelíčení: např. konfrontace svědků apod. Celek soudního přelíčení často koliduje nejen s původním rozsudkem státního soudu, ale i s vyšetřovacími spisy, a to i přesto, že se často setkáme se zamítavým stanoviskem rehabilitace. Z nepřesností a z manipulací, jíž se vyznačují vyšetřovací spisy StB, vychází i balast dobové frazeologie, která tvoří neodmyslitelnou součást spisového materiálu. Určitá slovní spojení můžeme označit za konstantní. V případě Tajného svazu osvobození Evropy se setkáváme nejčastěji se slovním spojením: protistátní, teroristická, ilegální skupina. Nic lépe v širším měřítku, než tato frazeologie, nedokumentuje faktické propojení - a budiž řečeno, že propojení násilné - státu s komunistickou ideologií. Vraťme se však k dobově nadužívanému slovnímu spojení protistátní, které ve své době sloužilo k stigmatizaci osob, nesouhlasících s poúnorovými událostmi, s politikou KSČ a s jejím pojetím třídního boje. Podstata - zavádějícího slovního spojení protistátní, spočívá ve třídním boji, o jehož legitimitě KSČ nejenže ani okamžik nezapochybovala, ba co více, nárokovala si jej pouze pro sebe. Z hlediska mocenského aparátu KSČ se však mělo jednat nikoliv o boj mezi určitými mocenskými skupinami nebo ideologickými směry, ale o jednostrannou likvidaci skutečných nebo i domnělých nepřátel KSČ. Vraťme se však k Tajného svazu osvobození Evropy. V květnu 1967 vypracovalo 2. oddělení HS - StB vyhodnocení archivních svazků V - 2889 Ostrava a V - 2730 Ostrava. Šestistránková rešerše několika tisícovek stran archivního materiálu relativně věrně vystihuje intence příslušných vyšetřovacích spisů o ilegálních skupinách “Svatopluk“ a “Tajný svaz Osvobození Evropy“, které působily v rozmezí let 1948 a jara 1949 na Ostravsku, Frýdku-Místku, Českého Těšína a Karviné. Samotné vyhodnocení původního vyšetřovacího spisu, však pochopitelně nemohlo postihnout všechny nuance a směry vyšetřování. Pouze detailním studiem vyšetřovacího spisu lze odkrýt několik rovin informací, na nichž lze dobře dokumentovat nejenom metody a postup vyšetřování, ale i zmatky, nejasnosti a nedostatek zkušeností orgánů StB, jež se projevovaly u tak velkého a ve své době i bezprecedentního případu, jakým bezesporu Tajný svaz osvoboze-

ní Evropy byl. Podrobné studium vyšetřovacích spisů může také poodhalit možné směry, jimiž se vedlo nebo směřovalo samotné vyšetřování, poněvadž nelze, myslím, pochybovat o tom, že vyšetřování mělo jako celek postihnout určitou skupinu obyvatel. Nic z toho se z pochopitelných důvodu ve vyhodnocení archivních spisů, resp. v tzv. Akci 48 neobjevuje. Pokud bychom daly prostor jen tomuto shrnujícímu dokumentu, dozvěděli bychom se o Tajném svazu osvobození Evropy přibližně následující: Z údajných 177 členů skupiny bylo souzeno 165 osob, z toho bylo odsouzeno 122 osob pro trestný čin velezrady nebo sdružování k následujícím trestům: vedoucí protistátní skupiny organizace TSOE Jindřich BRACHÁČEK k trestu odnětí svobody na doživotí, 2 osoby na 20 let, 3 osoby na 14 až 15 let, 8 osob na 10 až 12 let, 10 osob na 6 až 8 let, 31 osob na 3 až 4 roky, 62 osob na 1 až 2 roky a 5 osob od 3 do 6 měsíců odnětí svobody. U necelé padesátky osob bylo trestní stíhání zastaveno nebo byly zproštěny obžaloby. Vyhodnocení archivních svazků si dále vedle výčtu trestných činů a sazby trestů všímá i sociální a profesní skladby odsouzených, a stejně tak i jejich politické příslušnosti. Ve výčtu profesí zde figuruje: 47 dělníků, 36 úředníků, 29 živnostníků, 20 žen v domácnosti, 10 učitelů, 7 hajných, 7 rolníků, 3 příslušníci SNB a FS, 2 studenti, 1 lékař, 2 kněží římsko katolického vyznání a 1 řádová sestra. Podle politické příslušnosti bylo mezi odsouzenými 28 členů strany národně socialistické, 11 členů strany sociálně demokratické, 7 členů strany lidové, 3 členové KSČ. Bez politické příslušnosti bylo 65 osob a u 51 osob nebyla politická příslušnost zjišťována, přičemž není uvedeno, proč se tak stalo. V industriálním prostředí Ostravska a Karviné nemůže překvapit nízký počet zemědělců mezi odsouzenými. Na prvý pohled není nijak zvláštní věta, jejíž smysl se ostatně několikrát opakuje i ve spisech, že v organizaci Tajný svaz osvobození Evropy mohl působit každý, bez ohledu na národnostní příslušnost. Na pomezí hranic a kultur, ve smíšeném jazykovém prostředí, v místech, kde se běžně dodnes střetává čeština s polštinou, stejně tak jako s němčinou, spolu s místními dialekty, zdá se být akcent na tuto skutečnosti poněkud zavádějící. Není, uvědomíme-li si, že podle údajů vyhodnocení archivních materiálů se 63 údajných členů Tajného svazu osvobození Evropy hlásilo v době okupace k Německé národnosti - tedy přibližně 36 % všech podezřelých osob. Vůdčí osobou Tajného svazu osvobození Evropy na území Československa byl bývalý horník Jindřich Bracháček, narozený 30. 5. 1907, sloužil v době druhé světové války údajně u německých paradesantních jednotek. V zajateckém táboře Ubscher se měl podle dokumentů již v červnu roku 1945 přihlásil do mezinárodní organizace Tajný svaz osvobození Evropy, jíž prý, spolu s několika jinými osobami, uvádět na území ČSR v život. Nutno říci, že podle vyšetřovacích spisů, stejně jako podle pozdějšího vyhodnocení archivních svazků, tak činil pod nátlakem. Posláním Tajného svazu osvobození Evropy měl být boj proti komunismu v evropských státech a zejména ve státech východní Evropy. Organizace se z důvodů utajení řídila, či spíše měla řídit, pravidly konspirace. Její jednotlivý členové se mezi sebou měli prokazovat průkazkou opatřenou identifikačním číslem a zkratkou: AUS - KO- E NY, později pracovníky StB rozvedenou v nelogické slovní spojení American United States Kolonial New York. Dochované materiály ale prozrazují, že pravidla konspirace byla porušována, pokud vůbec kdy měla být (a byla?!) dodržována. Přehled jmen a identifikačních čísel jednotlivých čle-

nů je přímo v rozporu ze zásadami konspirace. Dále zůstává zatím zcela neobjasněná otázka, jakým způsobem se měla projevit hierarchická struktura Tajného svazu osvobození Evropy na jeho činnost. Za současného stavu bádání není ani jisté, zda se nejednalo o předem připravenou provokaci popřípadě, popřípadě o vliv nasazených agentů StB, jejichž činnost dokumentují jejich jednotlivé zprávy dochované v archivních materiálech. Jedním z předmětů činnosti Tajného svazu osvobození Evropy byla tzv. Charita, respektive dobrovolné příspěvky, z nichž měla být jednak financována činnost svazu, dále pak poskytována podpora jednotlivým, novou komunistickou mocí pronásledovaným, osobám. V rámci Charity se podařilo vybrat částku okolo 700 000 kč. Mezi největší přispěvatele, finančním obnosem 500 000, patřil ing. Duda. Není bez zajímavosti, že ing. Duda v době rehabilitací nepopřel výši poskytnuté částky, naopak žádal její navrácení. Z dobového hlediska je symptomatické, že uvedená částka není, zdá se, nikde v archivních materiálech vyúčtována. Jinými slovy není jisté, jakým způsobem bylo s finančním obnosem naloženo. Mezi značně přitěžující okolnosti v činnosti Tajného svazu osvobození Evropy možno započíst zabavení většího počtu střelných zbraní. Pokud přihlédneme k velkému počtu obviněných a k dobové situaci lze konstatovat, že počet zabavených zbraní, stejně jako jejich charakter: převládaly zbraně lovecké, se nezdá být vysokým. Dochovaný zbrojní pas, byť v jednou exempláři, naznačuje legální formu držení střelných zbraní, alespoň u některých obviněných. Nelze ani pominout profese, u nichž se zbraně loveckého, ale i vojenského charakteru vyskytují běžně (viz výše: 7 hajných, 3 příslušníci SNB a FS ). Navíc je zřejmé, že po druhé světové válce se mezi obyvateli vyskytoval větší počet střelných zbraní, než-li dnes považujeme za běžné. Zabavené zbraně se staly předmětem zájmu jednotlivých pracovníků StB, jimž byli na základě „znaleckých“ posudků pod cenou prodávány. Značný počet obviněných a vazebně vyšetřovaných osob kladl nemalé nároky na organizaci vyšetřování a na umístění vyšetřovanců (dobový termín pro obviněné, vyšetřované) ve vazebních věznicích. Dle dochovaných materiálů nebyla logistická stránka vyšetřování zvládnuta. Jednotlivé dokumenty naznačují chaos při vyšetřování, nedostatky v předávání informací o jeho průběhu, nebo zmatek při umísťování značného počtu vyšetřovanců v jednotlivých vazebních věznicích, jejichž kapacita se z pochopitelných důvodů jevila nedostačující. Věkový průměr obviněných a odsouzených osob dosahoval přibližně 45 let, což z dnešního hlediska znamená omezenou možnost konfrontace vyšetřovacích spisů s přímým svědectvím pamětníků, přesto však nelze na část této historické metody rezignovat. Na celém případu zaráží velký počet obviněných a odsouzených osob, stejně tak jako relativně malá výše – vzhledem k předmětu obvinění - vynesených trestů, které mají zřetelně odstupňující charakter; a to i přesto, že Jindřich Bracháček byl odsouzen na doživotí, spolu s dalšími, kteří byli odsouzeni k dlouhotrvajícím trestům (viz. výše). V žádném případě nelze však podceňovat útrapy všech vyšetřovaných a odsouzených, jimiž museli v době vyšetřování, soudu a výkonu trestu projít. Z dochovaných materiálů vysvítá, že nejméně dvě osoby v době vyšetřování ve vazební věznici zemřeli. U mnohých osob došlo po vypršení trestu k zařazení do TNP. Z dosavadního bádání, jež není zatím dokončeno, se prozatím rýsují dva možné závěry, na podkladě kterých lze zařadit Tajný svaz osvobození Evropy do historického kontextu.

I mlčení je lež A) Tajný svaz osvobození Evropy byl ve svém celku organizací, která byla vytvořena na základě cílené provokace StB. Jejím cílem bylo kriminalizovat, eliminovat určité skupiny obyvatel v okolí Ostravy a na pomezí hranic Československo Polských hranic. Jednalo se zejména o obyvatele, kteří se hlásili k německé národnosti, kteří nebyli z důvodů hospodářských odsunuti. Pokud se jednalo o mužskou část těchto obviněných, připomeňme si, že tvořili většinu, nesmíme zapomenout, že se jednalo o osoby prošlé frontou druhé světové války, s výraznou bojovou zkušeností. Osoba Jindřicha Bracháčka dokumentuje tento možný přístup. Dále se mezi obviněnými objevují lidé FS, SNB, a sedm hajných, tedy lidé legálně držící střelné zbraně. Jistě ne všichni souhlasili s únorovým převratem a stali se režimu nepohodlní. Dnes již není pochyb o tom, že pro určité stupně státní správy se již před převratem vypracovávaly seznamy režimu „nepřátelských“ osob. Vybrání jedinci se pro ostatní mohli stát předmětem odrazujícího příkladu, jakým způsobem nová moc likviduje své protivníky, a to i na nižších stupních státní správy. Charita by v případě provokace mohla představovat příslovečnou vějičku, na níž bylo možné lákat důvěřivé osoby, přičemž poskytnutí peněz lidem postiženým persekucí komunistického režimu zároveň představoval jasný důkaz o smýšlení těchto dárců. Orgány StB na základě zvoleného postupu získaly nejen přehled o jednotlivých občanech a jejich postojích, ale i seznamy těch, jimž byla pomoc, Charita, určena. B) Druhá možnost, s níž je za součastného stavu možno interpretovat činnost Tajného svazu osvobození Evropy, vychází právě z činnosti, která se za součastného stavu bádání jeví pro působení svazu, spočívající v Charitě, dominantní. Vytvořený seznam dárců, s uvedenými vklady jednotlivců, představuje vlastně jediný ucelený a dobře zdokumentovaný soubor, chceme-li svědectví, o činnosti Tajného svazu osvobození Evropy. A to i přesto, že jednotlivé části rozsudku, stejně jako vyhodnocovací archivní svazky Akce 48 (viz. výše), stejně jako celá dikce vyšetřovacích svazků, konstruují daleko širší a z dobového hlediska i závažnější podstatu trestné činnosti, jíž se členové svazu měli dopustit. Z dnešního hlediska se jedná o organy StB vykonstruovaný balast, který však podstatně a záměrně přitěžoval obviněným. Dané možnosti interpretace vycházejí z dosavadního stavu poznání, jež bude jistě korigováno svědectvím pamětníků. Až po této konfrontaci budeme moci dospět k úplnější a také k věrohodnější verzi, objasňující podstatu Tajného svazu osvobození Evropy. Teprve na samém konci bádání bude možno zodpovědět další otázky spojené s tímto případem. Jedná se zejména o zařazení Tajného svazu osvobození Evropy do celkového obrazu konce čtyřicátých a počátku padesátých let, do kontextu III. (protikomunistického) odporu a odboje, respektive do které ze částí bude možnost činnost svazu zařadit; a zda-li vůbec, když víme, že byl infiltrován agenty StB, a přímo možná i jako celek orgány StB organizací vytvořen. Jak dalece tyto skutečnosti nadřazovat úsilí jednotlivých aktérů, jenž se zapojili do činnosti Tajného svazu osvobození Evropy, a to jistě v dobré víře pomoci svým bližním. Stranou by neměla zůstat otázka, jak oni sami hleděli na svoji činnost, zda ji vnímali, jako činnost proti režimu nebo „pouze“ jako pomoc druhým? A byli si vůbec vědomi nebezpečí, jemuž se vystavovali?

Mgr. Martin Tichý Ústav pro studium totalitních režimů, Praha

I mlčení je lež

Vzdělávací projekty Ústavu pro studium totalitních režimů Příprava výukových materiálů pro školy Ústav pro studium totalitních režimů připravuje řadu projektů, které jsou určené pro školy, a to jak pro studenty tak pro pedagogy. Zde je jejich stručný výčet: ∙ Multimediální výukové publikace DVD 1968: „Zmařené naděje“ (12/2008, náklad 2000 ks, zdarma) - Vzdělávací DVD je databází vhodných sekvencí, které využívají materiálů archivu Krátkého filmu Praha a.s. a archivů České televize - Mediální ukázky jsou tématicky rozděleny do několika oddílů. Každá ukázka je vybavena metodickým listem, který umožňuje danou ukázku maximálně didakticky využít. ∙ Antologie textů Antologie ideologických textů - Komplexní odborné a didaktické zpracování ideologických textů umožňujících důkladnou analýzu - Průřez celým obdobím doby nesvobody a období komunistické totalitní moci (např. Fučíkův odznak, Babice, Poučení krizového vývoje) ∙ Příprava webového portálu pro školy v rámci internetových stránek www.ustrcr.cz (spuštěn bude od 1.2. 2009) - Rozčleněn do těchto sekcí: aktuality, ikonografie, audiovizuální materiály, antologie textů, praktické náměty, učitelé sobě, projekty, diskusní fórum - Všechny materiály v rámci tohoto webu budou volně stažitelné pro potřeby výuky ∙ Tvorba metodických listů k jednotlivým tématům soudobých dějin

Spolupráce se školami ∙ Nabídka seminářů, přednášek, filmových projekcí a besed (více na http://www.ustrcr.cz/cs/film-a-dejiny) - Témata např. Dějiny a současnost filmové propagandy, Historické souvislosti kolektivizace venkova a její obraz ve filmové tvorbě, Ideologický jazyk komunismu ve filmu atd. ∙ Pravidelné metodické semináře pro učitele - Aktuality v učitelském prostředí, výuka moderních dějin na středních školách, metodické podněty pro učitele, využití filmu ve výuce soudobých dějin aj. - Např. Jak učit o komunismu, Obrazy komunismu ∙ Vzdělávací projekty „Velké a malé příběhy moderních dějin“ - Samostatná výzkumná práce studentů formou tzv. orální historie reflektující rodinné příběhy - Smyslem projektu je otevřít studentům pohled na dějiny, který nabízí alternativu k oficiálním schématům „velké historie“ (konfrontace osobní zkušenosti s velkými příběhy z učebnic) - V současnosti probíhá pilotní část tohoto projektu na vybraných pražských středních školách (téma: Pražské jaro 1968)

Mgr. Václav Ruml Ústav pro studium totalitních režimů, Praha

I mlčení je lež

Únor 1948 jako nová kvalita, nebo kontinuum? Události únorových dní roku 1948 jsou součástí naší národní mytologie, a to ve dvou podobách. První z nich (ta, která dominovala našemu veřejnému životu před rokem 1948) hovoří o sociální revoluci, o tom, kterak „lidé vyšli do ulice, neboť už je nebavilo koukat, jak lumpi škodí republice“, o slavném vítězství pracujícího lidu, o porážce reakce apod. Druhá žila svůj život skrytěji, leckde od samotného roku 1948, po roce 1990 nadlouho ovládla veřejný prostor. Ta předchozí verzi přebrala, ovšem s opačným znaménkem. Na Únor hleděla jako na novou Bílou horu, na prohru demokratických sil, na ukončení tří roků svobody či na náhlý konec poválečné demokracie. Oba úhly pohledu přitom mají společné to, že považují Únor 1948 za naprostý zlom – ať již k dobrému, či špatnému, kdy se situace po něm radikálně odlišuje od situace před ním.

Pretotalitní režim v Československu Historická a politologická literatura přitom již delší dobu poukazuje na zvláštní charakter Československa v letech 19451948. Charakteristiky tehdejšího režimu koncentrované do termínů typu omezená pluralita, neexistence opozice, výrazná mobilizace veřejnosti, etatizace podložená ideologickými důvody, mimořádné soudnictví, infiltrace mocenských orgánů politickou stranou s totalitními záměry apod. kýžený demokratický charakter silně problematizují. Teorie nedemokratických režimů rozvinutá ve druhé polovině dvacátého století především Juanem J. Linzem pak má pro takový způsob uspořádání státu výstižný název: pretotalitní režim. V teorii jde o situaci, kdy režim z nejrůznějších důvodů nedosáhl totalitní podoby, ač se jí v mnoha oblastech blíží (či v některých momentech přímo dosáhl). V tomto kontextu se tak zdají být jen těžko obhajitelné teze o zásadním zlomu. Vždyť celá řada procesů charakteristických pro komunistický režim po roce 1948 nastartovala již mnohem dřív, mnohdy s až fanatickou podporou nekomunistických politických stran, které zřejmě netušily, že si pomáhají kopat vlastní hrob. V některých případech byly dokonce požadavky těchto nekomunistických stran ještě radikálnější než komunistické (typickým příkladem budiž radikalita sociální demokracie při debatách o rozsahu znárodňování). Přes všechny události, které dávají Únoru skutečně unikátní ráz, je tak zřejmé, že na něj bylo založeno již dlouhou dobu. Již zřejmě napořád se povedou dějinně-filozofické disputace o tom, od kdy byl nevyhnutelný, od které chvíle se stal logickým završením předchozího vývoje.

Kořeny Února v letech 1945 (1943) Pokud se zaměříme pouze na onu poválečnou pretotalitní poválečnou fázi, mnohdy také nazývanou jako období tzv. třetí republiky (následující pro první republice, jež skončila Mnichovskou konferencí, a druhé republice končící vyhlášením Protektorátu Čechy a Morava), je datace zřejmá. Za datum oficiálního ustavení tohoto systému lze považovat 4. duben 1945, kdy prezident republiky Edvard Beneš, jenž čerpal svou legitimitu z exilového státního zřízení, jmenoval v Košicích vládu Československé republiky dohodnutou ovšem o něko-

lik dní dříve na moskevských jednáních. Ta 5. dubna 1945 přednesla svůj vládní program, zvaný košický. Ten lze směle označit za vyhlášení cesty k Únoru. Představoval počátek činnosti Národní fronty Čechů a Slováků jakožto základu politického systému lidové demokracie, distancoval se od pomnichovského a skrytě i prvorepublikového vývoje: kladl hlavní důraz na poválečné spojenectví se Sovětským svazem, definoval jak legálně působící politické subjekty, tak subjekty, které s ohledem na svou válečnou minulost nemají právo veřejně působit, vyhlásil uplatnění sankcí proti subjektům a lidem, které činil zodpovědnými za vývoj po Mnichovu (majetkové konfiskace), okupaci a aktivity proti československému státu. Obsahoval základní pojetí strukturálních proměn společnosti v podobě kombinace reformních či transformačních kroků ve sféře politické, hospodářské, sociální a kulturní, které obecně definoval výrazně zvýšenou mírou etatismu. Program se svou podstatou příliš nelišil od analogických vládních deklarací, které na konci války v regionu střední a jihovýchodní Evropy vznikaly. Moci se tato vláda reálně ujala 12. května 1945 po svém příjezdu do Prahy. Zhruba od poloviny května 1945 tak již režim fungoval v rámci předem nastavených parametrů, byť prošel určitým vývojem, zjednodušeně řečeno třemi fázemi: 1. fáze „národně socialistická“ (květen 1945 - květen 1946) - omezení politické soutěže, konfiskace majetku a jeho znárodnění, devastace střední třídy, zbavení neslovanského obyvatelstva státního občanství, likvidace samosprávy apod.; 2. fáze zdánlivého vyrovnávání sil (polovina 1946 - polovina 1947) - postupná zdánlivá emancipace a růst sebevědomí nekomunistických stran, pečlivá a důkladná infiltrace KSČ do rozhodujících státních institucí a významných společenských sektorů; 3. fáze střetů vrcholící Únorem - přechod ke kvalitativně vyšší vývojové etapě dějin komunistické vlády. Nicméně už ony zmíněné dubnové dny 1945 mohly jen stěží proběhnout jinak, poté co prezident Edvard Beneš uzavřel 12. prosince 1943 v Moskvě smlouvu o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci mezi Československem a Svazem sovětských socialistických republik. Nutno poznamenat, že tato smlouva nebyla v roce 1943 zcela nezbytná, přesto fakticky předurčila další vývoj. Symbolizovala radikální změnu československé zahraničně politické orientace a byla důsledkem „mnichovského zklamání“. Sovětský svaz se od chvíle jejího uzavření stal nejdůležitějším prvkem zvenku ovlivňujícím proces formování nového politického systému.

Jednota jako základní princip Základem celého politického systému byla organizace Národní fronty Čechů a Slováků. Byla projevem neustále manifestované touhy po národní jednotě, jež vystupovala na povrch v řadě jiných oblastí života společnosti. Fenomén plurality nejen stranického systému, tolikrát problematizovaný nejen v letech 1918-1938, se stal jednou z nejdříve řešených otázek poválečného systémového uspořádání. Z části šlo o projev jedné z tradic české politiky indikované J. Holzerem, kdy změny režimů neprobíhají jako změna politické elity, ale daleko spíše jako co nejdokonalejší negace všeho minulého, jako úplné popření dosavadního vývoje, a to především v úrovni programové, doktrinální. Skoro se nabízí teze, že právě třetí republika je nejvhodnější ilustrací jednoho z rysů této tradice, a sice, že konstruování nového útvaru „musí předcházet zboření existující stavby a opuštění všech jejích znaků“, což „zdůvodňuje zároveň oblíbenost a ochotu pokoušet se o zasahování do přirozených společenských procesů motivované vírou ve schop-

I mlčení je lež

nost rozumu rozeznat ideální sociálně strukturní uspořádání, dát mu podobu, obsah, budoucnost“. Léta 1945-1948 jsou v tomto smyslu zcela bezproblémovým předchůdcem let následujících. V únoru 1948 se tak nemusela Národní fronta zakládat, stačilo ji „obrodit“. Společenské organizace – odbory, umělecké svazy apod. – se rovněž, alespoň v prvních měsících, nemusely rušit, někdy se nemuselo měnit nic, jindy stačilo je obrodit, definitivně ovládnout. Vláda se nemusela sestavovat nová, stačilo tu původní rekonstruovat. Rozum rozpoznal ideální – jednotné - uspořádání společnosti již v roce 1945. Již tehdy si troufli tehdejší mocní stanovit, kolik stran může existovat, která politická síla kolaborovala a která ne, která existovat může a která ne, kdo být odsouzen za kolaboraci má a kdo ne. Myšlenky na racionální stanovení počtu stran (a potažmo tedy vyřazení svobodné soutěže) nebyly nikterak nové, v praxi se realizovaly již při tzv. zjednodušování stranického spektra za druhé republiky, v mysli a článcích jednoho sociologa, pozdějšího druhého československého prezidenta se objevovaly již v první čtvrtině dvacátého století. Jen na okraj lze poznamenat, že po Únoru 1948 nebyla v českých zemích formálně zakázána žádná politická strana: sociální demokraté učinili v červnu 1948 totéž, co jejich slovenští souputníci již v roce 1944, totiž sloučili se s komunistickou stranou a lidovci a (národní) socialisté formálně existovali i nadále, a to až do roku 1989. Pouze Národní fronta mohla při uplatnění práva veta každého z členů povolit existenci a činnost jiných politických stran. Tato exkluzivita způsobila absenci opozice a kontroly vládních aktivit. Tendence k „národnímu sjednocování“ lze pozorovat ve všech společenských segmentech – jednotné odbory (Ústřední rada odborů), snaha o jednotnou mládež (Svaz československé mládeže), Jednotný svaz českých zemědělců atd. Ti, kdo se halasně a radostně nepřidávali k budování jednotných struktur byli již tehdy jakožto rozkolníci ostrakizováni. Termíny jako svobodná soutěž, pluralita zájmů a pluralita jejich zprostředkování byly ze zcela jiného světa, než s jakým se bylo možno setkat v Československu po roce 1945.

Únor jakožto převrat? S charakteristikou únorových událostí 1948 je problém. Nejčastěji se dnes používá termín převrat. Zastánci tehdejších změn ale dodnes tvrdí, že vše proběhlo legálně a ústavně. Dokonce se skrze masovou podporu zmobilizovaných davů únorovým změnám pokoušejí dodat ráz legitimity. Takto viděno se pak o žádný převrat nejednalo. Titíž obhájci pak ale poněkud nesmyslně hovoří o Únoru jakožto socialistické revoluci. Revoluce přitom s legalitou a ústavností nemá společného už vůbec nic. Podle těch, kteří tvrdí, že rokem 1948 byl zastaven nadějný demokratický československý rozkvět, se ale o převrat jednalo. Nu a ti, kdo označují celou třetí republiku za pretotalitní režim, mají problém jak s převratem, tak s revolucí. Zmatek je dokonán. Převrat, jak naznačuje samotná etymologie slova, je převrácením stávajícího stavu, obvykle jde především o výměnu vládnoucích elit, někdy také o změnu systému. A abychom mohli společenský proces označit za revoluci, musí podle A. Giddense, představitele sociohistorického směru bádání o revolucích, splnit tři kritéria: být masovým sociálním hnutím, vést

k procesu zásadních reforem nebo změn a skutečně použít násilí ze strany účastníků (či musí hrozba použití tohoto násilí v ní být přítomna). Převrat se v únoru 1948 skutečně nejspíš nekonal. U moci zůstal týž prezident, premiér, ministři vnitra a obrany, jako před tím. Mocenské složky (především policejní síly a tajná policie) byly rovněž komunistickou stranou ovládnuty v předchozí době. Díky ustavení akčních výborů Národní fronty (které byly v prvních týdnech skutečnými držiteli moci a které zpochybňují legalitu únorových událostí) ale došlo k ovládnutí dosud neovládaných struktur a o jejich „vyčištění“ od nepohodlných osob. Ani zde však nešlo o jasnou změnu, akční výbory spíše urychlily procesy započaté dávno před jejich ustavením. Ke změně systému nedošlo – všechny podstatné kroky ke změně byly učiněny již v předchozím tříletí. Únor spíše otevřel prostor pro jejich radikalizaci či dotažení do vyšší kvality. Konala se tedy revoluce? O masové hnutí zřejmě šlo – podpora komunistických vůdců nebyla umělá, jen členstvo komunistické strany (nepočítaje v to sympatizanty) se počítalo téměř na půldruhého milionu. Hrozba násilí ze strany účastníků dozajista existovala – protiprávně vyzbrojené Lidové milice zřejmě byly skutečně připraveny zasáhnout proti „reakci“ i silou. Nicméně je zapotřebí uvést, že ač Lidové milice formálně vznikly až 22. února 1948, v jiné podobě existovaly už dávno, podle V. Vebera byly ustaveny ihned po odchodu sovětských vojsk 9. listopadu 1945, a sice jakožto útvary závodních stráží navazujících na činnost revolučních gard. Nicméně revoluční charakter únorových dnů popírá již zmíněný deficit systémové změny. Jak tedy Únor označit, nebyl-li v pravém slova smyslu převratem, natož revolucí? Zdá se tedy, že patří spíše do kategorie symbolických mezníků a událostí, které odhalují dosud spíše skryté tendence a procesy. Od této chvíle nemusela být komunistická touha po absolutní moci maskována snahou získat v alespoň částečně soutěživých volbách nadpoloviční většinu hlasů. V prvních týdnech po Únoru se začínají počítat řady zastřelených československých občanů snažících se překročit státní hranici, po Únoru nemusí kandidovat formálně čtyři strany samostatně a uzavírat předem dohodu o společné povolební vládě, ale může být vytvořena jednotná kandidátka Národní fronty, jež obdrží v květnu 1948 přes 86 % hlasů. Po Únoru mohou být z veřejného života definitivně odstraněni nepohodlní literáti a zakázány jejich časopisy – nemusí se již trapně odpor vůči nim projevovat nedodáváním papíru nutného pro vytištění těchto časopisů.

Kořeny Února ještě hlubší? Následující pasáž bude pravděpodobně pro mnohé zapřisáhlé české demokraty a národovce až svatokrádežná. Ti by ji možná ani číst neměli. Zamýšlí se totiž nad tím, zda-li není Únor 1948 zakořeněn ještě mnohem hlouběji v českých dějinách (resp. v mentalitě části českého národa) než v počátcích třetí republiky. Zda náhodou nebyla přípravou pro Únor již poslední fáze české existence v rámci habsburské monarchie, způsob rozchodu s ní a éra první republiky. Či ještě hlouběji – není snad součástí myšlenkových kořenů Února způsob formování českého národa v etapě jeho znovuvymýšlení (řečeno s Dušanem Třeštíkem) či obrození (řečeno v souladu s mainstreamovou národní mytologií)? Argumenty pro podporu takového tvrzení lze hledat v několika oblastech.

Školství Prvním z nich je stav českého školství. Učitelé, kteří mu vzá-

pětí po Únoru s radostí vtiskli komunistickou tvář, nenastoupili do škol až 26. února 1948, ani 10. května 1945. Mnozí z nich tam byli již v době první republiky. A ti mladí, kteří nastoupili třeba až v onom pětačtyřicátém roce, nebyli až na výjimky vyškolení v Moskvě. Tvořivě rozvíjeli odkaz svých vlastních učitelů, předchůdců, kteří dávali tvář českému školství již od konce 19. století. V roce 1869 totiž byla správa a řízení školství definitivně odebráno římskokatolické církvi, veškerou zodpovědnost převzal stát. S nástupem nové generace učitelů v následujících desetiletích, kteří k „faře“ cítili minimální vazby a kteří naopak z velké části patřili k odpůrcům silného vlivu církve ve společnosti, se situace radikálně změnila. Tato generace, symbolicky identifikována s organizací Sokol (která se z původní všenárodní organizace v posledních letech 19. století změnila v radikálně antiklerikální, mnohde až antináboženskou strukturu) měla blízko k socialistickým myšlenkám, významně se angažovala v socialistických či pokrokářských politických

stranách a organizacích. Podle některých odhadů už v polovině prvního desetiletí 20. století patřilo až 90 % učitelů k „pokrokovým“, resp. bylo organizováno v pokrokových učitelských spolcích, jež měly blízko k socialistickým stranám. Od těchto učitelů se pak táhne kontinuální linie k učitelům druhé poloviny dvacátého století. Jistě, po roce 1948 proběhly čistky i v základním školství, nicméně mikrosystémové sondy prokazují, že tyto čistky nebyly nijak masové, neboť takové být nemusely – dopadly pouze na nekomunistické (či ještě lépe protikomunistické) kantory, kteří však byli v drtivé menšině. Podobné to pak bylo na základních školách na začátku sedmdesátých let, kdy prověrky neznamenaly radikální personální obměnu – vesměs totiž nebylo koho propouštět pro „pomýlené“ politické názory. Daleko spíš se pak stávalo, že titíž učitelé, kteří pronášeli před rokem 1938 dojemné řeči při připomínce upálení „Mistra Jana“ či při narozeninách prvního československého prezidenta Osvoboditele Tomáše Garrigua Masaryka (ale kteří také – dlužno podotknout –podrželi národ v dobách nacistické nadvlády) během krátké chvíle změnili repertoár a dokázali stejně dojemně promluvit o geniálním vůdci světového proletariátu Josifu V. Stalinovi a o téměř stejně geniálnímu synu českého národa, prvním dělnickém prezidentovi republiky Klementu Gottwaldovi. Dost možná že jim ani skutečně nevadilo, že najednou měli za úkol mluvit o první republice ne jako o ostrovu svobody a demokracie, ale jako o tyranském režimu s prezidentem přikazujícím střílet do dělníků.

Církev a kulturní boj Zvláštní pocit opakování již prožitého měly po roce 1948

křesťanské církve, zvláště pak katolická. Omezení poutí a procesí, aby lidé více pracovali; zavedení numeru clausu pro kláštery, aby stát neztratil příliš mnoho pracovních sil; postavení klášterních statků pod státní kontrolu; rušení klášterů; zákaz vzájemných styků řádů se zahraničím, a to včetně styků s řádovými představenými; příkaz, aby se veškerý písemný styk duchovních s římskou kurií děl výhradně prostřednictvím ministerstva zahraničí; zákaz uveřejňovat a vyhlašovat papežské buly bez svolení vlády; úprava teologického studia; podrobení všech teologických spisů, modlitebních knih a celé náboženské literatury státní cenzuře; zrušení většího počtu svátků; zákaz procesí do zahraničí, včetně poutí do Říma; rušení náboženských bratrstev a přebytečných kostelů a kaplí; zrušení diecézních kněžských seminářů a zřízení tzv. generálních kněžských seminářů apod. Ačkoli se tento výčet jeví být charakteristikou poúnorové situace církve, není tomu tak. Jde o několik prvků „církevní politiky“ doby vlády Marie Terezie a Josefa II. v druhé polovině osmnáctého století. Právo na existenci ve společnosti musela církev obhajovat již bezprostředně po roce 1918. Slavná je sentence tehdejšího prezidenta, který ve chvílích skutečně vyostřeného boje prohlásil, že katolíci budou mít tolik práv, kolik si jich dobudou. Dlouhá léta a desetiletí se pak dokonce zdálo být nemožné být současně dobrým Čechem a katolíkem. Komunistický režim povýšil tyto dvě historické zkušenosti ještě o úroveň výš. Jeho boj proti církvi a náboženství se inspiroval josefínskými technikami (v mnoha případech šlo skutečně o vědomou inspiraci) a využil více či méně uměle vypěstovaného odporu českého národa proti katolické církvi. Vyústil pak v kvalitativně vyšší skutečnost snahy o faktickou likvidaci náboženství jako takového, což ale jistě nebylo v souladu ani se záměry josefínských racionalistů 18. století, ani masarykovských humanistů začátku století dvacátého. Přesto Únor v tomto směru nebyl něčím úplně neznámým, uměle importovaným, z ničehož nic povstavším. Navazoval na ideje tzv. kulturního boje, jeho specifické české varianty vedené od přelomu století. Její specifičnost spočívala v tom, že struktury rakouského státu byly s katolickou církví, resp. katolicismem, identifikované. Nicméně této skutečnosti již zcela neodpovídal stav společnosti, která (či přinejmenším její elity) byla (byly) stále více vůči katolicismu indiferentní. A právě z nesouladu těchto dvou skutečností vyplynula specifická podoba místního kulturního boje. Snahy pokrokářského (liberálního) tábora a motivace jeho přívrženců měly tutéž podobu, jak ji známe z německého prostoru, tedy snahu o minimalizaci vlivu církve na veřejnou sféru, ačkoli nedisponovali státními nástroji, na rozdíl od německých „bojovníků“. Termín kulturní boj tedy je v tomto případě užíván v širším významu – tedy ne jen pouze jako postup státu vůči církvím. Je jím míněn střet o podobu veřejné sféry, o míru jejího ovlivňování náboženstvím (resp. církví/církvemi).

Závěr V duši národa pak přetrvávala zkušenost roku 1918 se zbořeným pražským mariánským sloupem, ničením soch, křížů a kaplí, s pálením obrazů posledních dvou císařů a jejich manželek, vyhazováním křížů ze školních tříd a s radikálně jinou oficiální interpretací národní historie. Rok 1948 v tomto směru nepředstavoval radikální změnu, nezažité novum. Odstraňování Masarykových soch, přejmenovávání „jeho“ škol, nemocnic, náměstí, přepisování dějepisů – to všechno nutně působí dojmem déjà vu. Pod úhlem zkušeností školství a církve nazíráno se zdají být bojovníci Února logickými dědici a zúročiteli bojovníků čes-

kého kulturního boje. Velká část kulturního boje se v českých zemích vedla o otázky výchovy, školy. Při letmém pozorování se zdá, že argumentace pokrokářské strany v tomto boji a vůbec ideové vybavení učitelů přispěly k nastolení komunismu v českých zemích. Ačkoli si potvrzení této hypotézy vyžádá ještě mnoha výzkumů, zdá se, že právě tyto okolnosti vedly k tomu, že v českých zemích proběhl Únor a nastolení komunistického režimu nesrovnatelně snadněji než v okolních středoevropských zemích, resp. dokonce s výraznou lidovou podporou. Platí-li vše výše napsané, nebyl Únor 1948 v žádném případě radikálním zlomem, odvržením a popřením báječných předcházejících časů, jež s ním neměly nic společného, tečkou za třemi léty svobody a demokracie. Mnohem spíše než o tečku šlo o dvojtečku, pokračování věty rozepsané buď v roce 1945 či dokonce na přelomu 19. a 20. století (nebo snad ještě dřív?), za níž se sice objevují některé dosud neznámé výrazy, ale kde se také opakují či více zdůrazňují termíny dobře známé a již dříve užívané.

Doporučená literatura: Balík, S. (2002): Tři roky svobody? Pretotalitní režim v Československu v letech 1945-1948, REXTER, č. 0, roč. 2002 (http://www.rexter.cz). Balík, S. – Hanuš, J. (2007): Katolická církev v Československu 1945-1989, Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno. Balík, S. - Hloušek, V. - Holzer, J. – Šedo, J. (2003): Politický systém českých zemí 1848-1989, Mezinárodní politolo-


gický ústav Masarykovy univerzity, Brno. Čermák, V. (1992): Otázka demokracie I. Demokracie a totalitarismus, Academia, Praha. Fajmon, H. – Balík, S. – Hloušková, K. (eds., 2006): Dusivé objetí. Historické a politologické pohledy na spolupráci sociálních demokratů a komunistů, Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno. Fiala, P. - Holzer, J. - Mareš, M. - Pšeja, P. (1999): Komunismus v České republice, Mezinárodní politologický ústav Masarykovy univerzity, Brno. Giddens, A. (2000): Sociologie, Argo, Praha. Holzer, J. (2006): ODS a tradice české politiky, in: Balík, S. a kol.: Občanská demokratická strana a česká politika. ODS v českém politickém systému v letech 1991-2006, Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno. Kaplan, K. (1990): Pravda o Československu 1945-1948, Panorama, Praha. Kaplan, K. (1993): Nekrvavá revoluce, Mladá fronta, Praha. Kaplan, K. (1997): Pět kapitol o Únoru, Doplněk, Brno. Linz, J. J. (2000): Totalitarian and Authoritatrian Regimes, Lynne Rienner Publishers, Colorado. Rupnik, J. (2002): Dějiny Komunistické strany Československa. Od počátků do převzetí moci, Academia, Praha. Veber, V. (2008): Osudové únorové dny, Nakladatelství Lidové noviny, Praha. Vykoukal, J. – Litera, B. - Tejchman, M. (2000): Východ. Vznik, vývoj a rozpad sovětského bloku 1944 – 1989, Libri, Praha.

Doc. PhDr. Stanislav Balík, Ph.D. Mezinárodní politologický ústav, Brno

I mlčení je lež

je mají učit, protože na pedagogických fakultách se k tomu nedostali. A tak nikdo nic neví. Proto jsme začali s těmito semináři. Děláme je i pro pedagogy.“

Konference v médiích

Svědectví na vlastní uši

O celé třídenní akci obsáhle referovala média. A to jak regionální tak celostátní a prezentace konference měla doslova multimediální formu. Materiály se totiž díky mediálním partnerstvím, ale také díky spontánnímu zájmu některých médií, objevily v novinách, v televizi, v rozhlase i na internetu. Český rozhlas Ostrava uvedl o celém projektu hodinový pořad, Česká televize zařadila materiály o konferenci do všech formátů regionálního zpravodajství (report, Týden v regionech, Kultura v regionech, Dobré ráno) a na programu ČT 24 uvedla 10. prosince hodinový živý přenos. Jednalo se o kulatý stůl přenášený z ostravského studia České televize. Konferenci se věnovala také tištěná média, například MF DNES nebo Lidové noviny, i internetové zpravodajské portály. Materiály o akci se objevily například na serveru iDNES.cz nebo Aktuálně.cz. Na akci pracovaly i reportérky studentského portálu Solokapr.cz.

Děti se přenesly do minulosti, byla plná zločinů I když byla vězeňská zeď pomočená, vyrůstaly u ní krásné pampelišky. „Bylo naší povinností jít, alespoň jednu z nich si utrhnout a sníst ji. Byla jediným naším zdrojem vitamínů. Říkali jsme si navzájem: Nehleď na to, čím to páchne. Zacpi si nos a zbašti to,“ vypráví Antonín Huvar, papežský prelát, spisovatel a jeden z prvních politických vězňů poúnorového Československa. Vystoupil na semináři pro žáky a studenty základních a středních škol. Pořádalo ho Občanské sdružení PANT v Dole Michal v Ostravě-Michálkovicích jako součást třídenní konference nazvané I mlčení je lež aneb proč je potřebné mluvit a učit o komunistických režimech. Úterní blok zážitkových seminářů pořadatelé sestavili z prezentace dvou dokumentů z cyklu Příběhy železné opony a besedy s pamětníky, kteří v dokumentech účinkují. „Je třeba, aby se problematika dějin dostala do škol – my jsme si komunismus prožili, mladí ne. Je důležité, aby věděli, co se tenkrát dělo,“ říká Petr Pánek, předseda občanského sdružení PANT. „Doma se toho moc nedozví, ve školách je to nenaučí, není to v osnovách. Mladí učitelé ani nevědí, co

Josef Albrecht, dramaturg České televize a člen občanského sdružení PANT míní, že když děti uslyší autentická svědectví o komunismu na vlastní uši, je to to nejunikátnější poznání. „Mohou pak lépe pracovat se svou vlastní budoucností. Protože když nebudeme znát svou minulost, ani budoucnost zřejmě nebude úplně ideální,“ uvedl. „Zdá se mi, že dnes to děti oslovilo víc než jindy. Bylo tady ticho a klid. Někdy se stane, že se žáci po dvaceti minutách mezi sebou začnou bavit. Ale dnes – i díky tomu, jak reagovaly jejich kantorky, myslím, že to mělo svůj smysl a že je seminář oslovil,“ říká Albrecht. A skutečně – deváťákům ze Základní školy Mitušova v Ostravě-Hrabůvce zůstával nad příběhy pamětníků rozum stát. „To, co Antonín Huvar vyprávěl, bylo hodně poučné a někdy až neuvěřitelné, co všechno si musel prožít. U nás doma se o takových věcech nikdy nemluvilo, ve škole se o nich učíme málo. Asi to bude tím, že je paní učitelky samy nezažily – tak ani neví, co by nám řekly,“ myslí si Lucie Chytilová. Podobně to vidí i Tereza z 9. B: „Jsem šokovaná, co všechno se za komunistů dělo. Tresty ve vězení byly fakt nepřiměřené. Nemohu tomu uvěřit.“ A její spolužák Pavel dodává: „Příběh pana Huvara je velmi zvláštní, musel hodně vytrpět. Tenkrát to asi bylo hodně špatné.“

Bez pojmenování není co promíjet Poté, co byl Antonín Huvar ve vykonstruovaném procesu odsouzen k desetiletému žaláři, stal se jedním z prvních muklů komunistického režimu. „Samotka, to je hrozná věc. Potřebujete v ní jenom čich, abyste ucítili žrádlo, které dostanete, a sluch, abyste věděli, kdy vás přijdou zmlátit. Občas jsem se zapotil, když jsem slyšel hluk za dveřmi. Ptal jsem se sám sebe, jestli dneska přijdou do mojí cimry, nebo mě vynechají? Ale pořád jsem si stál za tím, že se musíme usmívat a od srdce se smát. Není totiž nic horšího než trýznitelům ukázat, jak se jim dílo daří,“ říká Huvar. Členové Občanského sdružení PANT si myslí, jsme se s komunistickými zločiny nevypořádali, jak se patří. Ani odpouštět není komu, protože právě o odpuštění nikdo nikoho nepožádal. „Lidé v sobě cítí hořkost z minulosti, která přesahuje do současnosti. Věština z politických vězňů už ani nechce dostat viníky za mříže. Jde o to říct: Ano, stalo se to, promiňte. Je důležité zločiny pojmenovat, aby vůbec mohlo dojít k pokání. Nedojde-li k tomu, není co promíjet,“ vysvětluje Albrecht. „Osobně si myslím, že většina aktérů tehdejších komunistických zločinů měla stát před soudem. Jejich počínání nebylo souzeno jako zločiny proti lidskosti a lidé, kteří v té době žili, to dodnes vnímají jako křivdu“, dodává. Akce v ostravském dole Míchal se konala v rámci třídenní konference I mlčení je lež, kterou pod záštitou místopředsedy Senátu České republiky Jiřího Lišky a za finančního přispění Moravskoslezského kraje, ostravského magistrátu a městkého odvodu Moravská Ostrava a Přívoz pořádá Občanské sdružení PANT.

Petra Bártíková www.solokapr.cz

I mlčení je lež

PANT. „Chceme zprostředkovat veřejnosti a hlavně školám pravdivé informace o komunismu a soudobých dějinách. Připravujeme i sérii seminářů pro učitele,“ vysvětluje jeden ze zakladatelů sdružení Petr Pánek.

Postkomunismus na webu

Učte o zločinech komunismu, vyzývají učitelé kolegy Ostrava - Jiří Hruška z Ostravy je učitel dějepisu, českého jazyka a literatury. Když před patnácti lety nastoupil do školy, zjistil, že neví, jak a z čeho se má učit o soudobých dějinách a především o zločinech komunismu. „Na vysoké škole jsem se o tom nedozvěděl nic. Musel jsem si to nastudovat sám, sehnat si materiály,“ tvrdí. „A podobná situace trvá dodnes. Kolegové nevědí, jak o čtyřiceti letech komunistické totality učit.“ Hruška patří k týmu občanského sdružení Pant, které ve středu 10. prosince - v Den lidských práv - zahájilo konferenci s názvem „I mlčení je lež aneb proč je potřebné mluvit a učit o komunistických zločinech“. Učitelé, bývalí disidenti, historikové i novináři se na konferenci sjeli do Ostravy. A právě severomoravská metropole je teď shodou okolností sídlem regionu, kde se komunisté opět dostali k moci. Moravskoslezský kraj vede od listopadu sociální demokrat a bývalý komunista Jaroslav Palas, který k vládě přizval i bývalé komunistické funkcionáře. Další učitel Petr Šimíček je přesvědčen, že také právě proto je teď důležité o komunismu mluvit a učit ve školách. „Studenti jsou konfrontováni s legální politickou stranou, která se chová, jako by se jí zločiny komunismu netýkaly,“ zdůrazňuje Šimíček, který učí dějepis, český jazyk a literaturu na ostravském Gymnáziu Olgy Havlové.

Jedině ve školách „Aby se zvýšila imunita mladé generace k nebezpečným ideologiím, musí naši nedávnou minulost znát a pochopit ji,“ je přesvědčen. O moderních dějinách proto pořádá netradiční studentské konference. Poslední byla například na téma Československo a Ostrava v roce 1968. Pedagog Hruška si myslí, že pokud se naše společnost vůbec s komunistickou minulostí vyrovná, tak jedině ve školách. „Musíme však umět mládež zaujmout. Problém je, že mnozí učitelé dějepisu na to nejsou vůbec vybaveni,“ říká devětatřicetiletý učitel. „Ve školách jsou ještě pořád starší učitelé, kteří mají s komunistickou minulostí problém. Jiní učí ze setrvačnosti výkladově a málo poutavě. A absolventi jsou na tom podobně jako kdysi já: z vysoké školy si toho moc nepřinesli. Všichni jsou navíc velmi vytíženi,“ shrnuje situaci. Aktivní výuka moderních dějin se postupně stala jeho velkým tématem i koníčkem. Se studenty pátrá po dokumentech v archivech, navštěvuje s nimi historické ústavy, hraje s nimi hry na to, jak to bylo ještě v sedmdesátých či osmdesátých letech. Mluví s nimi o aktuálních kauzách, například o údajném udavačství spisovatele Milana Kundery. Proto se zapojil i do nového projektu ostravského sdružení

„Aktuální průzkumy říkají, že si Češi zvolili jako metodu vyrovnání se s minulostí zapomnění. Není konečně čas, aby se o komunistické éře začalo seriózně učit ve školách?“ shrnuje cíle občanského sdružení Josef Albrecht, dramaturg České televize a jeden z autorů úspěšného dokumentárního cyklu Příběhy železné opony. Lidé z Pantu představili také nový internetový portál Postkomunismus.cz. „Ten portál byla jedna z prvních věcí, kterou jsme vymysleli. Chceme zde shromažďovat všechny seriózní informace, které se týkají komunistické minulosti i současnosti,“ říká Albrecht.

Petra Sasínová www.aktualne.cz

Zvalchování zad ho neporazilo Zvalchovali mi záda i hubu, ale ne tak, abych zapomněl. Tak líčí svůj střet s komunistickou mocí Antonín Huvar, papežský prelát a první laureát Ceny Jaromíra Šavrdy za svěděctví o totalitě. Prožil za minulého režimu v lágrech deset let, na plzeňských Borech podával poslední večeři před popravou generálu Heliodoru Píkovi. Šestaosmdesátiletý rodák z Albrechtiček na Novojičínsku je vitální muž, dodnes chodí po školách a vykládá tam o svých zkušenostech s komunisty. Včera si za své pravidelné svědectví o dobách totality vysloužil cenu Jaromíra Šavrdy, ostravského spisovatele vězněného za normalizace, který zemřel v roce 1988. „Kdo přežil padesátá léta ve věznici na Borech, nepotřebuje už žádný výklad toho, co je peklo,“ říká oceněný duchovní. Cenu předala Antonínu Huvarovi Dolores Šavrdová, vdova po vězněném spisovateli. Za svědectví o totalitě ji bude každoročně udělovat občanské sdružení Pant. To také uspořádalo v Ostravě třídenní seminář I mlčení je lež aneb proč je potřebné mluvit a učit o komunistických zločinech. „Hledáme způsob, jak mladým lidem zprostředkovat dostatek informací,“ tvrdí spoluzakladatel sdružení a dramaturg České televize Josef Albrecht. O tom, jak vůbec mluvit o dobách komunismu na školách, budou diskutovat pedagogové, pamětníci a politologové i dnes. Už včera u příležitosti semináře začaly fungovat webové stránky postkomunismus.cz. „Jsou to vlastně internetové stránky pro ty, kteří nechtějí zpátky do totality,“ prohlásil Albrecht. Přispěvateli se stanou známí publicisté i někdejší političtí vězni. Třídenní seminář začal v úterý tím, že Antonín Huvar přednášel žákům základních škol v ostravském dole Michal. „Byla jsem mile překvapena. Děti pana Huvara pozorně poslouchaly a odnesly si velký zážitek. To je ta nejlepší meto-

da práce,“ prohlásila Jana Jeřábková, ředitelka základní školy v ostravské Hrabůvce. Podle předsedy sdružení Pant Petra Pánka není výuka moderních dějin na školách vůbec ideální. „V Ostravě jsou možná tři pedagogové, kteří se tímto tématem aktivně zabývají. Chystáme nyní celé série pracovních seminářů pro pedagogy i besedy pro žáky a studenty,“ plánuje Pánek. V Ostravě ojedinělou konferenci pomáhal organizovat a také z velké části financoval i Moravskoslezský kraj. Avšak o konání konference se rozhodlo ještě před krajskými volbami. Včera se žádný z nově zvoleného vedení kraje konference nezúčastnil. Omluvili se, že mají jiný program. Dřívější náměstkyně hejtmana pro oblast školství Jaroslava Wenigerová (ODS) připomněla, že noví lidé v čele kraje, jako je Svatomír Recman, Karel Konečný nebo hejtman Jaroslav Palas, vstupovali do KSČ v 70. a 80. letech. „To byla doba, kdy byli vyhazováni z práce ti, kteří nesouhlasili s okupací. Mne jako kojící matku přišli prověřovat až do bytu,“ vzpomínala.

Jan Král Lidové noviny

Doba plná hrůzy a beznaděje stále chybí ve školních osnovách Ostrava - Děs, strach, bezmoc – tím začal druhý den konference I mlčení je lež, kterou pořádalo Občanské sdružení PANT v Minikinokavárně. Návštěvníci na začátku zhlédli první díl cyklu Příběhy železné opony. V sále zavládlo ticho a klid – nikdo se neodvážil mluvit, někteří jen občas nevěřícně zakroutili hlavou. „To není možné, jak se něco takového mohlo dít?“ říkali si mladší návštěvníci. Ti, kteří dobu komunismu zažili, jen přikyvovali a říkali si: „Ano, je to možné. Tak se to dělo.“

Učitelé, nemlčte Proč mluvit o komunismu dnes – téměř dvacet let po revoluci? „Když jsme s cyklem Příběhy železné opony cestovali po školách, viděli jsme, jak se mladí lidé o tuto dobu zajímají. Byly to pro ně zcela nové informace. O zločinech komunismu neslyšeli ani doma, ba ani ve škole,“ vypráví Josef Albrecht, dramaturg celého cyklu a zakládající člen Občanské-


ho sdružení PANT. „Právě učitelé a novináři by měli mladým lidem říkat o tom, co se v zemi obehnané železným drátem dělo,“ míní Petr Pánek z Občanského sdružení PANT. Během dopoledne promluvilo několik významných osobností. Všichni měli jedno společné – chuť a sílu o komunismu otevřeně mluvit.

Současné dějiny? Ve školách jen zřídka Jaroslava Wenigerová se řadu let snaží o to, aby se o komunistických zločinech na školách mluvilo. „Jsem velice ráda, že tato akce začala právě v Ostravě. Kdysi jsem s hrůzou zjistila, že mladým lidem jméno Milada Horáková nic neříká. Komunismus je doba, o které musíme psát a mluvit,“ říká bývalá náměstkyně hejtmana a pedagožka. Při svém projevu neskrývala zlost a rozčilení ze současné situace v Moravskoslezském kraji: „Nechápu, jak si mohli dovolit dosadit do vedení kraje takové lidi. Vždyť se po Krajském úřadě prohánějí bývalí soudruzi. Je to selhání demokratických sil!“

Svědectví, která jako by nikdo nechtěl slyšet Mnoho z lidí, kteří promluvili, si hrůzy komunismu vyzkoušeli na vlastní kůži. „Byla jsem kojící matka, když mě přišli domů vyslýchat a prohrabovat se mými věcmi. A to jsem nikdy nebyla ve straně!“ říká Jaroslava Wenigerová. Ovšem tím nejdůležitějším člověkem celého dopoledne byl bezpochyby papežský prelát a spisovatel Antonín Huvar. Ten s velkou sílou a chutí vyprávěl o svých zážitcích spojených s komunistickým režimem.

Objetí, dojetí a radost Právě Antonín Huvar se stal prvním laureátem Ceny Jaroslava Šavrdy za svědectví o totalitě. „Ocenění je nejen pro ty, kteří si v kriminálech prožili své, ale také pro lidi, kteří o této době podávají cenná svědectví,“ říká Petr Pánek. Cenu Antonínu Huvarovi předala Dolores Šavrdová. Předání bylo plné emocí a neskrývaného dojetí – nechybělo ani vřelé objetí. „Bylo pro mě veliké překvapení, když jsem zjistil, že tuto cenu získám já. Velice to pro mě znamená. Tuto cenu vidím jako velmi potřebnou také pro ostatní – bezejmenné. Při předávání jsem nervózní nebyl. Nervozity už jsem si za život prožil dost,“ říká bývalý mukl. Z konference I mlčení je lež si každý odnesl domů to své. Zda se o komunismu na školách přestane mlčet, záleží jen na samotných učitelích. „Považuji za důležité, aby se o této době mluvilo. Sama se snažím některá témata zmínit jen okrajově, abych se potom mohla věnovat době komunismu. Záleží na každém pedagogovi, jak si výuku zorganizuje a jestli komunismus obejde, či se mu bude věnovat,“ míní Martina Štěrbová, učitelka z Bohumína.

Michaela Sanytrová www.solokapr.cz

I mlčení je lež

Seriál na iDNES.cz: Abeceda komunistických zločinů Víte, kdo byl Gottwaldův první mrtvý, jak do osudů lidí zasáhla cenzura či po jakých životních drahách šli disidenti? Dobu minulou přiblíží čtenářům MF DNES a iDNES.cz autoři projektu Abeceda komunistických zločinů. Seriál ukáže realitu, na kterou se někteří snaží a jiní nemohou zapomenout.

Příběhy Abecedy se budou od nového roku objevovat každý týden v MF DNES a na iDNES.cz. Konkrétní abecední hesla - c jako cenzura, d jako disident a další - autoři přiblíží prostřednictvím zpovědí lidí, do jejichž životů zasáhly. Spuštění seriálu připadlo na 10. prosinec, tedy den, kdy si svět připomíná 60. výročí schválení Všeobecné deklarace lidských práv. Seriál je společným projektem občanského sdružení PANT a mediální skupiny MAFRA ve spolupráci s Ústavem pro studium totalitních režimů. První z předtočených dílů Abecedy zhlédli návštěvníci komponovaného večera s názvem „Dostaňme je na svobodu“ pořádaného Amnesty International v Praze a účastníci konference „I mlčení je lež“ v Ostravě. Česká pobočka Amnesty International na program zařadila například i psaní dopisů na podporu obětem bezpráví v různých zemích. Podobné dopisy dříve proudily i do Československa, připomněla organizace na svém webu. Ty nynější jsou podle AI alespoň částečně úspěšné zhruba ve 30 až 40 procentech případů. Předpremiérový díl Abecedy nazvaný Gottwaldův první mrtvý ukazuje příběh Rostislava Sochorce, který se stal jednou z prvních obětí komunistického teroru po převratu v únoru 1948. Zemřel za dosud nejasných okolností v psychiatrické léčebně. O jeho smutném osudu vypráví jeho syn, Rostislav Sochorec mladší.

Luděk Navara MF DNES

Konference ve speciálním vysílání ve spravodajství ČT 24 U příležitosti Dne lidských práv odvysílala ČT24 diskusi s názvem I mlčení je lež aneb Proč je nutné mluvit a učit o komunistických zločinech. Besedu pořádalo Občanské sdružení PANT. Kulatý stůl se věnoval pozici soudobých dějin v českém školství a především problémem výuky o létech 1948 - 1989 na základních a středních školách. Besedy se zúčastnil i jeden z prvních politických vězňů Antonín Huvar.

12:30

14:25

Doc. PhDr. Miroslav Zelinský, CSc. Fakulta multimediálních komunikací Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně Téma: Jaké „dědictví“ nám léta 1948-1989 nechala v našich vlasních myslích, v našich rozhodováních, v naší reflexi sebe samých a v našem působení na jiné? Tento klíčový moment této sui generis „stopy“ se odráží do povědomí části dnešních vysokoškoláků až tak, že absence historických souvislostí, kontinuity a diskontinuity je takřka hmatatelná.

Mgr. Martin Tichý Ústav pro studium totalitních režimů Téma: Spolupráce se školskými institucemi - Organizace vlastních projektů pro školy („Velké a malé příběhy moderních dějin“) - Metodická podpora a školení učitelů (letní škola, pravidelné semináře pro učitele) - Exkurze do Archivu bezpečnostních složek 14:45

13:00 – 13:30 Přestávka 13:30

Občanské sdružení PANT

Prezentace nového internetového portálu postkomunismus.cz

Ten nabídne mimo jiné komunitní prostředí pro školy a pedagogy na téma soudobé dějiny. Projekt Občanského sdružení PANT, jehož páteří bude rozsáhlý internetový portál, který se bude věnovat všemu podstatnému z komunistické minulosti i současnosti. Téměř dvacet let po pádu komunismu totiž v České republice nepracuje žádné médium s tímto fenoménem komplexně a v ucelených souvislostech. Projekt bude také prostředníkem k tomu, aby i silná média získala potřebné informace, názory i konkrétní postřehy od lidí, kteří mají k tomuto tématu co říci. 13:45

Luděk Navara Od roku 1995 je redaktorem MF DNES. Zabývá se mimo jiné zločiny komunismu a nacismu. Jako scenárista dlouhodobě spolupracuje s Českou televizí. V roce 2004 vydal první svazek Příběhů železné opony, které se staly později předlohou pro stejnojmenný televizní cyklus, jenž získal ceny Elsa a Trilobit. Téma: Prezentace nového multimediálního projektu Abeceda komunistických zločinů, který od Nového roku spustí mediální společnost Mafra a jehož součástí budou také materiály určené školám a pedagogům. 14:15

Mgr. Václav Ruml Dlouhodobě se věnuje kolektivizaci v Československu, zejména postihu „vesnických boháčů“. V rámci své práce v ústavu spolupracuje na projektu: Dokumentace popravených z politických důvodů 1948-1989. Úkolem je zdokumentovat osudy cca 250 popravených, a to postupným zveřejňováním jejich stručných životopisů a shromážděním archivních materiálů. Spolupracuje na vzdělávacích projektech ústavu. Téma: Příprava výukových materiálů pro školy - Multimediální výukové publikace (DVD 1968:“Zmařené naděje“) - Antologie textů („Antologie ideologických textů“) - Tvorba metodických listů k jednotlivým tématům

Doc. PhDr. Stanislav Balík, Ph.D. Od r. 2003 je výkonným ředitelem Centra pro studium demokracie a kultury a od r. 2008 pracuje jako vedoucí Katedry politologie Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně. V r. 2008 se habilitoval v oboru politologie. Zabývá se moderní českou politikou, komunální politikou a nedemokratickými režimy. Publikoval desítky odborných článků a studií, zpracoval a podílel se na větším množství monografií a editacích sborníků. 15: 15 Konec oficiální části 15:15 – 16:00 Diskuse, ukončení

11.12.2008 Minikinokavárna Ostrava 9:00 – 10:15

David Čermák Ministerstvo obrany Prezentace projektu Bojovníci proti totalitě očima dětí. Součástí prezentace bude projekce dokumentu ČT.

Workshopy 11:00 – 13:30

Atlantik Mgr. Jiří Hruška Významná výročí v životě školy. Workshop zaměřený na výměnu zkušeností s připomínáním důležitých událostí naší minulosti.

Kavárna Mgr. Jana Jeřábková Proč a jak učit intenzivněji o létech komunismu? - smysl a cíl, metody, práce s prameny a dobovými dokumenty, obrazy, karikaturami poezií atd. (společná práce účastníků ve skupině, prezentace vlastních nápadů a přístupů, diskuse).

Minikino Mgr. Petr Šimíček Studentské konference o událostech moderních dějin jako netradiční forma výuky. 14:00 minikino – shrnutí tématických workshopů 15:30 Konec

Co také nabídl program konference Antonín Huvar První laureát Ceny Jaromíra Šavrdy za svědectví o totalitě Bylo mu šestadvacet let, když na něj komunistická tajná policie zaměřila svoji pozornost. Do té doby se pokoušel vychovávat mládež v duchu zásad, kterým věřil. A právě proto se kněz Antonín Huvar stal pro komunisty nepřítelem. Dokonce tak velkým, že musel strávit deset let za mřížemi. Zatímco se mladý kaplan věnoval ve Vizovicích práci s mládeží, komunisté plánovali, že s lidmi, jako je on, tvrdě zatočí. Tehdejší předseda vlády Antonín Zápotocký to na jedné slavnosti ostravských komunistů řekl jasně: „Dlouho jsme byli shovívaví, snad více než bylo třeba a mnozí snad přestali věřit, že dovedeme zjednat pořádek!“ O pár měsíců později už seděl Antonín Huvar v cele v Uherském Hradišti. Stal se jedním z prvních vězňů, kteří prošli rukama obávaného bicího komanda, jemuž šéfoval Alois Grebeníček. Větu, kterou od otce mnohaletého šéfa polistopadové KSČM slyšel mezi dveřmi vyšetřovací cely, Antonín Huvar nikdy nezapomene. „Vy mrzáci, my vám teď ukážeme, co jsme se od Němců naučili! Tohle nám řekl. Nečekali jsme, že budeme tři roky po válce takto od Čechů vítáni,“ vzpomíná muž, který prošel mnoha věznicemi a lágry. Proces se skupinou „Huvar a spol“ skončil v Uherském Hradišti 6. listopadu 1948. Samozřejmě o žádnou skupinu nešlo, někteří se navzájem ani neznali. Byl to jeden z prvních zinscenovaných procesů nově zřízeného státního soudu. Odsouzených bylo nakonec neuvěřitelných čtyřicet tři lidí. Papežský prelát a spisovatel Antonín Huvar se na-rodil 23. 7. 1922 v Albrechtičkách na Novojičínsku a na kněze se nechal vysvětit v roce 1947. Poté, kdy byl ve vykonstruovaném procesu odsouzen k desetiletému žaláři, se stal jedním z prvních muklů komunistického režimu. Sám říká, že svého věznění nelituje, že to pro něj byla cenná zkušenost. A to především díky tomu, že se potkal s řadou výjimečných lidí. Byl to on, kdo například ve věznici na plzeňských Borech podával poslední večeři generálu Heliodorovi Píkovi. Ke kněžskému povolání se mohl nakrátko vrátit na konci šedesátých let, normalizaci opět prožil jako dělník. Kázat mohl oficiálně až po roce 1989.

Abeceda komunistických zločinů Multimediální projekt Občanského sdružení Pant, Ústavu pro studium totalitních režimů a mediální skupiny Mafra, který se ohlédne za konkrétními činy a událostmi z let 1948 – 1989. Jednotlivé příběhy celého cyklu budou zveřejňovány každý týden v MF DNES, jako speciální rubrika portálu iNDES a klíčovým produktem bude série dokumentů, který bude prezentován v televizi iDNES TV. Na projektu se podílí renomovaný novinář Luděk Navara. Úvodním dílem celého projektu bude dokument pojmenovaný První Gottwaldův mrtvý, který přináší příběh lidovce Rostislava Sochore. Ten by zatčen v roce 1948, dokonce těsně před únorovým pučem.

Příběhy železné opony Dokumentární cyklus Příběhy železné opony patří k nejúspěšnějším televizním projektům svého druhu. Jeho autoři tři roky systematicky mapují osudy lidí, kteří se stali oběťmi komunistického režimu v bývalém Československu. Cyklus začala Česká televize vysílat v roce 2006 a tehdy projekt získal dvě nejprestižnější ocenění: Televizní cenu Elsa za „nejlepší publicistický pořad roku“ a výroční cenu Trilobit od Filmového a televizního svazu. V letech 2007 a 2008 navázal na Příběhy železné opony, které se důsledně věnovaly tématu související s hranicemi, cyklus V zajetí železné opony.

Dráty, které zabíjely První dokument z cyklu Příběhy železné opony: jeho hlavním představitelem není hrdina, který se důmyslně pokouší dostat za železnou oponu, ale naopak muž, který tomu ve jménu komunismu brání: Ludvík Hlavačka, jeden z hlavních tvůrců československé stěny smrti. Té stěny smrti, jejíž oběti se dnes počítají na stovky. Přesný počet těch, které „zabily dráty“, není dodnes definitivně známý. Kariéra Hlavačky byla pro komunistický režim ukázková. Hlavačka měl pověst konfidenta gestapa, a když velel vyšetřovatelům StB v Uherském Hradišti, nechal zavést novinku - speciální elektrický mučicí přístroj. Bylo to příliš brutální i na tehdejší dobu, a tak za to byl Hlavačka svérázně potrestán: poslali jej na studia do Sovětského svazu. Pak působil jako velitel Pohraniční stráže v hodnosti generálmajora a dotáhl to až na náměstka ministra vnitra. Hlavačka nebyl nikdy souzen ani potrestán za elektrické zátarasy, ani za minová pole, ani za mučení vězňů v Uherském Hradišti.

Hrdinové před tabulí aneb jak si sáhnout na ty, které nezlomili Sběrný dokument vznikal v průběhu roku 2008. Televizní tým sledoval genezi unikátního projektu Bojovníci proti totalitě očima dětí, v němž ti, kteří neprožili nacismus ani komunismus, žáci základních škol a gymnázií, krok za krokem hledali svou cestu k pochopení období totality. Setkávali se při tom s těmi, kteří se postavili zvůli totalitního režimu. Natáčeli rozhovory a malé dokumenty o hrdinech nedávné historie, které se dotýkají osudů válečných veteránů, politických vězňů a příslušníků PTP perzekuovaných za komunistického režimu. Při tvorbě dokumentů se kladl důraz na samostatný přístup dětí spojený s vyhledáváním relevantních historických, politických a dalších souvislostí, a to pod dohledem vyškolených pedagogů.

I mlčení je lež. sborník z konference. aneb proč je potřebné mluvit a učit o komunistických zločinech. Ostrava

Recommend Documents