I. FOTODOKUMENTACE
Foto1: Pracovna
Foto 2: Video a TV program
Foto 3: Playstation
Foto 4: Jídelna s počítačem
I
Foto 5: Pohled do chodby
Foto 6:Pokoj Sáry a Bláži
Foto 7: Knihovna v pracovně
Foto 8: Hudební „koutek“ v pokoji
II
II. CHARAKTERISTIKY ČLENŮ VÝZKUMNÉHO VZORKU Jméno
věk
zařazení do RS
BLÁŽA
17
6
typ školy praktická škola při DD (PŠ při DD)
rodinné vztahy v DD sestra Kamily
Spíše tichá dívka, nemá moc ráda hromadné aktivity, je raději o samotě. Ráda si povídá, čte, hraje na klávesy. Její řečové schopnosti jsou na velmi nízké úrovni (např. nepoužívá pomocné sloveso být – „My divali včera na televiži.“). KAMILA
15
6
PŠ při DD
sestra Bláži
Klidná dívka, které nevadí samota, ani společnost dívka. Je kamarádská, poměrně zvídavá. Má ráda zvířata (svého křečka, psa v rodině pěstounů), tančí v country kroužku, hraje na flétnu. TOMÁŠ
8
6
základní škola (ZŠ)
bratr Sáry
Velice energické a veselé dítě, „neposeda“. Bývá neposlušný a rozpustilý, rád pokouší ostatní. Příznačná je jeho záliba v elektronických hrách a televizi, zejména akční a násilné obsahy. SÁRA
12
6
ZŠ
sestra Tomáše
Zvídavá a bystrá dívka, všestranně nadaná, hodně aktivní. Její intelektové schopnosti převyšují ostatní v RS. Chce být středem pozornosti, obdivuje populární zpěvačky (Shakira, Britney Spears). Ráda čte, kreslí, hraje na flétnu. Má ráda zamilované filmy stejně jako dobrodružné seriály nebo horory. MICHAL S.
12
6
PŠ při DD
-
Hyperaktivní, nejvíce neklidný člen RS, má tendenci na sebe pořád upozorňovat. Je velice nestabilní ve všech činnostech. Velmi narušuje kolektiv, vyvolává konflikty a nerespektuje vychovatele. Naopak vzhlíží k Martinovi. MARTIN
14
6
ZŠ
- 1 sestra mimo DD
Jako nejstarší chlapec ve skupině ztělesňuje asi největší autoritu. Přes svou hyperaktivitu a občasnou vznětlivost je společensky přizpůsobivý. Je prý „závislý na počítačových hrách“. Vychovatelky o něm rovněž napsaly: „čím dál více začíná uplatňovat své postavení ve skupině. … Začíná upřednostňovat jen sám sebe, nebere ohledy na druhé (schovává ovladač na televizi či z něj bere baterky, „zablokuje počítač“, nenechá děti večer spát – budí je, ničí jim věci).“ ZUZKA
16
6
učiliště
-
Je kamarádská, vyhledává společnost svých vrstevníků (zejména chlapců), ráda je středem pozornosti. Učí se číšnicí. KÁJA
6
1, od ledna 6
PŠ při DD
-
Do DD přišel teprve o prázdninách. Je slabé povahy, takže si jej ostatní často dobírají. Jinak je ale veselý a touží po začlenění do kolektivu zejména silnějších chlapců, přestože bývá objektem jejich posměchu. DENISA
12
1
PŠ při DD
- (1 sestra mimo DD)
Dívka, které ostatní říkají „babochlap“ pro její spíše chlapecké rysy. Je hlasitá, často protivná, drzá. ONDRA
13
1
PŠ při DD
bratr Evy
III
Velký šprýmař, silná osobnost. Rád provokuje a zlobí, ale dokáže se i rozumně bavit. EVA
16
1
PŠ při DD
sestra Ondry
Poměrně klidná dívka, ráda poslouchá hudbu, tančí a zpívá. JAREK
12
5*
PŠ při DD
má dva starší bratry (nejsou ve vzorku)
Rozpustilý a provokativní chlapec, ale ne příliš silná osobnost. Rád by se vyrovnal starším a silnějším kamarádům, ale ve skutečnosti se mu to moc nedaří. Přesto s nimi kamarádí a vymýšlí lumpárny. NATÁLIE
16
1
PŠ při DD
-
Má ráda hudbu a tanec. U ostatních není příliš oblíbená, je poměrně hlasitá, někdy hrubá. BÁRA
13
3*
PŠ při DD
sestra Míši
Takzvané „zlaté dítě“ dětského domova – milá, povídavá, usměvavá, snaží se o přízeň vychovatelů. Tančí v country kroužku, chodí do keramiky. MÍŠA
17
3
PŠ při DD
sestra Báry
Tichá, hodná, spíše zakřiknutá dívka. Její intelektové schopnosti jsou slabší, má problém pochopit jednoduché hry. ROBIN
14
1
PŠ při DD
bratr Michala
Docela hodný, i když občas výbušný chlapec. Rád hraje fotbal, pokud se po něm něco vyžaduje, bez problémů pomůže. MICHAL R.
14
5
PŠ při DD
bratr Robina
Podobný typ jako jeho bratr (dvojče). Neshledala jsem mezi nimi výraznější rozdíly. LUKÁŠ
8
4
ZŠ
- (2 bratři mimo DD)
Nenápadný kluk, je přátelský, nemá problém s kolektivem. MAREČEK
8
2
PŠ při DD
-
Klidný, hodný a milý kluk. Často pozoruje ostatní, nechává se jimi ovlivňovat. Rád hraje stolní hry. MONIKA
5
3
mateřská škola
-
Druhé nejmladší dítě v DD, vyžaduje velkou pozornost. Hodně špatně vidí, nosí silné brýle. Má ráda
* odešli z DD před dokončením výzkumu
IV
III. TERÉNNÍ POZNÁMKY Úterý 27. června 2006 Náplň dne: domluva s ředitelkou, prohlídka DD, setkání s několika málo dětmi Moje první návštěva DD. Setkání s ředitelkou dětského domova, žádost o spolupráci, vysvětlení záměru výzkumu, povolení k jeho provedení. Přístup ředitelky je vstřícný, dostávám povolení k pobytům v DD a provádění výzkumu. Do prostředí mne uvádí „teta Táňa“, moje klíčová informátorka, díky níž jsem přístup získala. Většina dětí má dnes vyučování. Jen pár těch, kteří navštěvují klasickou základní školu, přijde dříve, protože tam se vydávají vysvědčení už dnes. Představena jsem jako „nová teta“, abych mohla výzkum provádět jako účastník-pozorovatel se skrytou identitou. O účelu mého pobytu vědí pouze teta Táňa, ředitelka a zástupkyně ředitelky. Neděle 2. července 2006 (příchod do DD kolem 8:30 hod.) Předala jsem ředitelce oficiální potvrzení o výzkumu od vedoucího práce. Domluvily jsme se, že dokument zaeviduje až později a prozatím budu v DD pobývat „v rámci školní praxe“. Vychovatelky ani děti by tedy o výzkumu neměly nic vědět. Toto je můj první den strávený v DD. Dnes má proběhnout sestěhování dětí do dvou rodinných skupin, protože většina odjíždí na prázdniny na tábory nebo domů. V domově v tomto období zůstane jen asi 12 dětí. RS1: Bára, Bláža a Kamila, Eva, Michal R. RS2: Monika, Denisa, Tomáš a Sára, Ondra, Mirek, Robin 9-10h.: Příprava dětí na stěhování, balení věcí. Úklid oddělení RS6. 10-11h.: Teta z RS 5 mě prosí, jestli bych mohla hodinu pohlídat děti venku, zatímco ona bude se staršími uklízet oddělení. Jdu ven se šesti kluky, hrajeme fotbal. Dala jsem 2 góly, což zřejmě zvedlo můj „kredit“. Po návratu v jejím oddělení sedí většina dětí u televize a dívají se na animovaný film – Pokémon. Jdeme ven i se zbytkem dětí. kolem 11 hod., povídání na houpačce s Ondrou a Kubou CD s hudbou mají přepálená nebo půjčená od kamarádů. S kupováním by to nešlo, jsou příliš drahá. Navíc, v DD se CD často ztrácejí – pokud je někomu půjčí, nemají jistotu, že je dostanou zpět. Poslouchají: Nirvana, Prodigy, Divokej Bill, Daniel Landa, Karel Kryl, Petr Muk apod. Teta T.: Hudební přehrávače jsou téměř na všech pokojích, ale často se rozbíjejí nebo vůbec nemají přehrávač CD. odpoledne: Rozhovor s dívkami při balení věcí na tábor Skoro každý v DD (většina) vlastní mobilní telefon. Záleží jim na příslušenství, vlastnostech přístroje – spíše ve smyslu image. Kamila: „Já mám barevný display – jaký máte vy, teto?“ Sára má externí fotoaparát na připojení k mobilnímu telefonu. S fotoaparáty je to jinak horší, mají jej asi jen dvě děvčata z DD. Fotografie z akcí většinou pořizují tety a strýcové a pak jim je nechávají vytisknout. Ve škole (základní i při DD) mají připojení na internet. Poslední hodiny před prázdninami si v hodinách počítačů mohou dělat, co chtějí. Sára: hledá si informace o zpěvačkách a zpěvácích, líbí se jí to. Říká že neví proč. Potřeba identifikace, sama se zúčastnila soutěže Miss Poupě, ukazuje fotky, je na to hrdá. Sára prý umí s Wordem. (její schopnosti jsem zatím dále neprověřovala) V DD přístup na internet děti nemají. V zápisech z každoměsíčního setkání zástupců RS je uveden požadavek na jeho zavedení. Prozatím byl však zamítnut z důvodu nedostatku prostředků. Bláža (o škole při DD): Tam Internet je. Kamila si tam většinou čte dopisy. Nebo si někdy prohlíží fotky, co pošle strejda.
V
asi 11:30 hod. Sára sedí u počítače v kuchyňce, píše v textovém souboru: „ Britney “. Když přijdu blíž, smaže to. Říká, že s počítačem umí. Přinese CD s obrázkem Kinder-vejce. Dostala jej od paní učitelky ve škole. Vsune jej do počítače se slovy, že mi ukáže video. Na tomto počítači prý nejde zvuk – „nemá bedničky“. Ale Sáře to nevadí, se zvukem si to může pustit ve škole. I tak ví, o co tam jde. Na CD se objeví řada ikon zastupujících jednotlivé příběhy, ve všech figuruje slovo „Kyber“ (např. Kyberparfém, Kyberhudba apod.). Sára postupně pouští všechny části příběhu, přestože je zná už zpaměti. V každém jde o boj „dobrých myší - kyberbojovníků“ s negativními postavami. Epizody se odehrávají v kyberprostoru. Začátek je vždy stejný - dětský pokoj, kamera „vlétne“ do obrazovky počítače, kde přebírají role jednotlivé postavy. Sára mechanicky sleduje pohyby postav na počítačové obrazovce. Ví, co se právě stane a přesto, nebo právě proto, se pořád dívá. Občas se něčemu zasměje. Reaguje stejně, jako kdyby sledovala známou pohádku v televizi. Jde o propagační CD jedné řady Kinder postaviček. Reklamní smysl CD učitelka zřejmě nepovažuje za negativní, médium bere jako zábavné video pro zpestření volného času dítěte. Učitelky nebo tety poměrně často děti z DD obdarovávají věcmi. Tyto drobné dárky působí jako vstřícný prvek a indikátor pozitivního vztahu. Má-li dospělá osoba k dispozici věc, která se jí nehodí, ale o níž usoudí, že by mohla potěšit jejího svěřence, takovou věc mu daruje. I já jsem při vyklízení bytu našla pro mne již nepotřebné věci, které jsem zamýšlela darovat dětem v DD. Rozhovor s Kamilou – neděle dopoledne: Často (jednou za 1 nebo 2 měsíce) jezdí do divadel (Praha – balet, krajské město…), do kina (nejbližší město, krajské město…), na akce typu Chceme žít s vámi (pořádá TV Nova, uvádějí známí moderátoři, děti dostávají dárky – trička, čepice apod. – mají je vystavené na chodbě ve vitríně). Dříve výjezdy na akce nebyly obvyklé, teď ano. 12 hod. - oběd. kolem 13 hod. některé děti odjíždějí na tábor. U zbytku probíhá stěhování. Večer Většina dětí se dívá na televizi. Rozmístění nábytku při sledování TV: sedací souprava – 2 pohovky – sestavené do pravého úhlu kolem konferenčního stolku uprostřed společenské místnosti; na nich se vleže dívají 2 dívky 2 křesla si děti posunuly dopředu, asi 1 metr od obrazovky, toto místo je svým způsobem „privilegované“ V televizi dávají reklamu na sušenky/ čokoládu. Bára: „Je, já mám chuť.“ Tomáš: „Já se dívám nejradši na horory.“ Popisuje, jak v televizi někoho napadli, bodli do krku… Tom pak prý ležel ve vaně, dal si na sebe vatu s barvou a dělal, že je mrtvý. V rodině zřejmě nefungovaly regulační mechanismy sledování TV, násilnické sklony mohou být i dědičné (přestože u jeho sestry Sáry se tímto způsobem neprojevují). I v DD sleduje většinou násilnické pořady. Rozhovor se staršími kluky (15-17 let): tištěná média je moc nebaví informace získávají nejvíc přes kamarády, jinak počítače, ICQ (u kamarádů) televizi berou jako „užírač“ času – jinak se tu nudí – i proto kouří apod. neděle večer Bára mi přinesla obrázek s Pikachu: „Teto, to je pro vás.“ Později jsem se jí ptala, jestli má rádá Pikachu. Odpověděla, že ani moc ne, ale má nějaká videa Pokémon a má Pikachu na obrázku. Pokémony nesbírá. Moje role: Nejen děti, ale i některé vychovatelky mě oslovují „teto“. Provádím všechny věci tak, jako bych tam byla na praxi. Pokud se tety ptají, říkám, že jsem tam v rámci školy. Pokud se jejich otázka týká přímo mého studia, uvádím Fakultu sociálních studií nebo
VI
obor sociologie. Děti zajímá, jestli budu pracovat v dětském domově. Říkám, že jsem tam jen na chvíli a nevím, co budu v budoucnu dělat. Metoda skryté výzkumnické identity mi z etických důvodů moc nesedí, ale pokud by všichni věděli o účelu mého pobytu, mohlo by to vážně zkreslit výsledky výzkumu. Z pohledu tety mám možnost pozorovat prostředí v jeho přirozeném chodu, což je jedna ze zásad kvalitativního výzkumu. Podstata skryté identity v sobě skrývá i negativa. Nelze zaznamenávat klasickým způsobem rozhovory, psát si terénní poznámky, pokud by to bylo nápadné. Dále musím hrát svou roli přesně, tj. věnovat se činnostem, které ne úplně souvisejí se zkoumaným tématem. Někdy dokonce musím těmto činnostem dát přednost, abych nepůsobila nepřirozeně (např. jdu pomoci malým dětem s umýváním, přestože ostatní se dívají na televizi apod.). Pondělí 3. července 2006 Ráno Jdeme ven plít a okopávat záhonky, napouštíme malý nafukovací bazén na koupání Při obědě Tety často sedí v čele stolu, aby měly přehled přes všechny děti. Je tak zřetelná jejich nadřazenost. Bláža: „Ve středu hrají Matesa.“ Upozorňuje na středeční televizní program: film S tebou mě baví svět. Tento film se jí líbí. Opakuje známou větu: „Matýsek se posral.“ Co děláš, když se nudíš – u „tety“ na prázdninách? (Blážu a její sestru Kamilu si berou k sobě starší manželé, mají zájem stát se jejich pěstouny.) Bláža: „Jdeme na procházku, jdeme na návštěvu, kreslím si apod.“ Otázka ohledně včerejšího programu v TV: Co jste včera večer dělali? Robin: „Včera to bylo husté, ta Hvězdná brána.“ A o čem to bylo? Robin: „Hmm… mmm…to si musím vzpomenout…“ Dlouho přemýšlí a nakonec řekne, že neví. Bára: „Včera jsme se dívali v osm hodin na Nově.“ Co to bylo a o čem? Bára: „Mmmm… Mě to nebaví vyprávět.“ Většina dětí se shoduje na tom, že se v DD nudí, poměrně často Večer V RS2 skoro všichni sledují televizi. Přitom v programu není nic vhodného pro děti. Teta většinou ve společenské místnosti není přítomna. V RS1 u televize jen chvíli Michal. Jinak všichni v pokojích. Kamila a Eva poslouchaly hudbu. Bára a Bláža na pokoji mají TV i počítač (v RS1). Rozhovor s Bárou: Má hodně sourozenců, část z nich odrostla (nebo ještě pořád jsou) v DD. Rodiče se o ně nezajímají. V DD je od 3 let, teď jí bude 13. Je tam prý ráda, protože tam má vše. Doma nemají skoro nic. Ale těší se, až „vypadne“ na letní tábor. Děti, které jsou v DD delší dobu a nevidí v původním rodinném prostředí lepší podmínky, si DD váží. Přesto jim vadí neustálý pobyt na jednom místě, jsou rády, když alespoň na nějaký čas změnit prostředí a stereotyp. Rozhovor s tetou D., vedoucí vychovatelkou (přepis podle paměti): Děti na své rodiče často nedají dopustit, přestože se ozvou třeba jen jednou za 5 let. Na rodiče se jim takzvaně „nesmí sáhnout“. Jsou nedůvěřivé a neochotné i neschopné navázat vztah, hlavně s dospělými. Jejich vztahy jsou velice nestále – chvíli se upnou na jednoho, za krátký čas na jiného. Na někom si musejí „vylít“ zlost, proto ze své situace často viní vychovatele. Příčiny – biologické vady – např. způsobené už v těhotenství (FAS); získané – deprivace apod. Jako nejhorší problém vidí přechod z DD do reálného světa. V DD mají děti materiální dostatek, zajištěné služby, neustálý dohled.
VII
Jejich DD podporuje Nadace Terezy Maxové: Na internetu zřídila stránky s virtuálním dětským domovem, v němž se zájemci mohou seznámit s dětmi v DD a s jejich přáními. Sponzoři jim pak mohou koupit to, po čem touží. Bára se ale například vyjádřila, že neví, co si přát (k narozeninám, k Vánocům apod.). Všechno prý už mají. Další problém s dárky – přejí si např. flétnu nebo klávesy, dostanou to, ale nemá je kdo učit. Takže jim dárek moc užitečný není. Kontakt s vnějším světem – přes zájezdy, akce, kamarády z vesnice. Nadace TM děti např. vozí na výlety do kin a divadel. Navštěvuje s nimi KFC, McDonald, ale i poměrně exkluzivní butiky. Dostali tam poukázku na 1000 Kč. Ukazují jim svět, v němž žít nikdy nebudou. Děti si většinou neuvědomují, že toto nebude ten svět, do kterého půjdou po opuštění domova. Ústavní pobyt omezuje jejich samostatnost. Neumějí si nakoupit, uvařit apod. Do roku 2000 byl na tomto místě dětský domov internátního typu. Chlapci a dívky bydleli odděleně ve dvou budovách, celkem asi 100 dětí. Chod domova se řídil přísnějšími pravidly. Kontakt s vnějším světem děti neměly. Nikdo pro ně nepořádal společenské akce, žádné organizace je neoslovovaly. Děti z DD se neuměly bavit s cizími lidmi. Např. při jednom výletu do Chorvatska působily „vyjukaně“, nebyly schopné komunikace s ostatními dětmi. Ale poměrně rychle se „otrkaly“. Nyní jsou kontakty četnější a děti jsou na cizí lidi zvyklé. V internátním uspořádání byly všechny aktivity více „hromadné“. Všechna jídla se podávala v jídelně, kam musely děti docházet i z MD (což obnášelo i přezouvání a oblékání). Škola při DD je „jejich“. Mají tam přístup i děti zvenčí, ale převážně jsou žáky děti z DD. Kdyby tato škola nefungovala, určitě by více dětí navštěvovalo klasickou základní školu ve vesnici. Přechod na rodinný typ: Děti rozděleny do rodinných „buněk“ (celkem 6 rodinných skupinek po 6-8 dětech). Části určité buňky jsou od zbytku domova odděleny dveřmi, jež některé tety zamykají – jako by to byl samostatný byt v domě. Každá rodinná buňka je vybavena kuchyňkou, patří k ní společenská místnost a umyvárna. O víkendech děti s tetou v rodinné buňce vaří oběd, takže se podílejí na přípravě jídla a vidí, co vaření obnáší. Na druhou stranu některá pravidla pořád připomínají ústav. Přísné hygienické normy ohledně jídla, čistících prostředků apod. neumožňují plně podpořit rodinný chod buňky. (Některé suroviny by měly být skladovány odděleně, všechno musí být náležitě popsané, zacházení s čistícími prostředky podle předpisů...) Zde se naráží na neslučitelnost dvou konceptů – rodinné vs. ústavní. Večer už jsou podle tety všichni klidnější – umyjí se, poté si povídají v pokojíčcích, poslouchají hudbu nebo se dívají na televizi. Prázdninový režim je daleko volnější než režim během školního roku. Děti mohou vstávat, kdy chtějí, snídaně je sice připravena na 9 hod., ale mohou přijít později. To podporuje pocit, že každému je dán prostor, aby vstával, kdy chce (alespoň zdání). I program není přesně stanoven, odpadají povinnosti s úkoly apod. Úterý 4. července 2006 Příjezd po 12:30 Po obědě se hrály šachy a Člověče, nezlob se! Děvčata s tetou pekly buchtu a pak se šlo ven. Já jsem si povídala s Blážou. -Co jste dělaly včera večer? Bára a Bláža se dívaly na film Policejní akademie. Bára u toho usnula, Bláža ji budila. Odpoledne (16:45) Ve společenské místnosti, je puštěná televize. Hluk, dramatická hudba. „Jste zatčeni!“ To upoutá pozornost i těch dětí, které sice v místnosti sedí, ale věnují se primárně jiným činnostem, než je sledování televize.
VIII
Zadala jsem Bláže, aby vymyslela příběh o tom, co by se mi mohlo přihodit. Z jejího vyprávění bylo zřejmé, že do něj vložila svůj popis ideálního modelu rodiny skloubený s režimem v DD. Bláža: „Večer se dívají na televizi.“ Na co? Bláža: „Na nějaký film.“ Na jaký? Bláža: „Ta... Policejní akademie. (na tu se dívala děvčata včera večer) Malí (moje děti) se musí dovolit, jestli se mohou dívat, protože jinak musí chodit brzy spát. … Další večer poslouchají rádio.“ Večer Kluci jdou ven (povídání s Ondrou o „diagnosťáku“). Pak menší kluci předvádějí breakdance. Později se přesunou do společenské místnosti k televizoru. Teta čte program: Zbožňuji trable s Julií Robertsovou, Rodinná pouta, Ranč U Zelené sedmy. Většinově se zvolí film Zbožňuji trable. Tom, Sára a Denisa sedí blízko u obrazovky. Bára je se mnou na sedací soupravě. Moc se na TV nedívá, je více zaujatá přítomností (mé) osoby. Tome, to se ti líbí? Tom: „Jo, tohle je nejlepší.“ Bára: „To je normální film. Teď ho skřípne.“ Jak to víš? Bára: „Už jsem to viděla.“ Denisa: „Radši se na to nedívejte.“ (na mne, poté, co chvíli sedí před obrazovkou) scéna – záběr na mrtvého muže s prostřelenou bradou Bára: „On je mrtvej! ... Co to je SATAN?“ To je takový čert... opak Boha.“ Bára: „O něm bylo ve zprávách v televizi. Měl takové rohy.“ To bylo ve zprávách? Bára: „Ne... ha ha ha...“ (pak už jsem z ní víc nedostala) Tom (vrhne se na Báru): „Já tě zmlátím do krve! Zabiju tě do krve!“ (přitom mu „svítily oči“, byl plný energie a nadšení) To ses inspiroval tou televizí, co? Tom: „Jo, střílečky jsou nejlepší.“ U televize se rozpoutá hádka, kluci se začnou prát. Moje reakce: Jestli budete zlobit, tak vám vypnu televizi a máte po srandě! (na vlastní kůži jsem si zkusila, že tety televizi mohou používat jako poměrně účinný výchovný nástroj) Michal a Robin se chtějí večer dívat na fotbal (měl by začít v 20:30). Denisa: „My se půjdem dívat do pokoje.“ teta: „Ne, tady.“ Denisa: „Ale kluci budou chtít fotbal.“ teta: „Tak až budou chtít, tak to budem řešit. Teď ne.“ V pauze mezi pořady na Nově dávají upoutávku na čtvrteční program. (více dětí): „Jó, na to se budem dívat!“ A co to je? Bára: „28 hodin ... v Paříži.“ Denisa: „A bude tam nahatej chlap! (objevil se v ukázce) Na to se budem dívat! V osm hodin na Nově.“ Středa 5. července 2006 příjezd kolem 10 hod. Některé děti ještě spí, zbytek se dívá na videu na pohádku „Není král jako král“ (produkce Walt Disney) Některé z nich to už viděly několikrát, jiné ještě ne. Denisa: „Jo, tohle je dobré – teď ho kopne do zadku.“ Líbil se jim konec (už na něj čekaly, říkaly, že se těší) – scéna se zpěvem a tancem.
IX
Bára: „Já mám tady kazety a ještě u tety mám kazety, můžu je přinést. Dneska asi zajdu za kamarádkou Lenkou a půjčím si nějaké kazety. Ona má pěkné.“ (Lenka chodila s Bárou do školky) Co tady ještě máte za kazety? Bára a Denisa: „Třeba Pán prstenů … tam se zabíjejí, Pokémon – dva díly, Čert ví proč ...“ Po televizi jsme šli ven na hřiště. Oběd U jídla se děti baví o hororech – co je dobré, strašnější, nuda apod. Horor je jeden z jejich oblíbených žánrů. Líbí se jim to, říkají, že se nebojí. Např. „Blade: „To je síla!“ „To je odvaz!“ „Nuda!“ Někdy je cítit, že komu se líbí něco, co jiným přijde trapné, nechce to přiznat, aby se „neklesl“ před ostatními. Texaský masakr motorovou pilou. To bylo někde v Mexiku? Mirek: „Jo, v Mexiku.“ Počkej, spíš v Dallasu, ne? Mirek: „Jo, v Dallasu to bylo.“ Většinou, pokud se zeptám na obsah, děj, zápletku, tak ji nejsou schopni převyprávět. Sdělí spíš celkový dojem z pořadu: „To byla síla! Byla to sranda.“ apod. Poobědní klid (asi 12:30 – 14:00) Zapnou video, sledují animovaný film Pokémon navždy Úvodní titulky se objevily až delší dobu po začátku. Monika, která přišla do už rozběhnutého filmu: „Už je konec! ... Půjdeme ven?“ Sára, Tom, Denisa a Bára sedí na křeslech blízko TV. Mirek leží pod nimi na zemi. Bláža leží na pohovce, já a Monika sedíme na straně této pohovky. Sbíráte taky Pokémony? Bára: „Já ne.“ Denisa: „Jo, já jo.“ Bára: „On tam jenom pořád balí holky. (o hlavním hrdinovi z Pokémonů) Denisa: „On nemá žádné oči! Vždyť má jen takové čárky.“ Odpoledne Po svačině jsme šli sbírat jahody do lomu, večer se děti cachtaly v bazénku na zahradě, večeře, umýt ... Povídání s Bárou a Blážou: včera se prý nedívaly na televizi. Bláža vyprávěla Báře o tom, jak byla malá, a Bára brzy usnula. Tom a Sára se dívají na Televizní noviny na Nově. Následuje rodinná komedie S tebou mě baví svět (mezi dětmi spíš rozšířen název „Matýsek se posral“) Dívají se: Tom, Denisa, Monika, Bára Bláža je u sebe v pokoji. Michal, Robin a Mirek se dívají na fotbal (v jiné RS pod nimi). Jednou za 14 dní se konají setkání zástupců všech skupinek s hlavní vychovatelkou (tzv. spoluspráva). Zápisy z těchto porad visí na chodbě na stěně. Mimo jiné návrhy: -pojmenovat rodinné skupinky – výsledek: nebrání se, děti mohou chodit s nápady -zavést kanál Prima na MD, připojení k internetu v celém domově Úterý 15. srpna 2006 po 13 hod. Některé děti hrají Člověče, nezlob se!, jiné jsou ve svých pokojích. Kluci (Mirek, Lukáš, Michal, Ondra) nacvičují v pokoji break-dance, pak se předvádějí. Jsou dobří, to je oblast, v níž se mohou ukázat před ostatními.
X
Eva a Natálka nacvičují v sále moderní taneční vystoupení k slavnostem ve vesnici. po obědě - rozhovor Bláža: „Kamila ve škole píše a čte dopisy na tom... E-mail? Bláža: „Ano, E-mail. Mamka psala, že máme doma E-mail. Tak nevím. Internet prý doma neměli, už asi mají. Blážu počítače nebaví. Kamilu jen ty „dopisy“. Nebo si na mailu prohlíží fotky, co poslal strejda. Odpoledne kluci (Michal Vlček, Jarek Vlček a Ondra) se dívají na video – film Rychle a zběsile Ve filmu je scéna, kde se vzadu v rohu muž natlačí na ženu. Jarek: „Hele, dívejte, teto! On ji tam o…! Tam, vzadu, helejďte!“ Tu scénu vrátí ještě asi třikrát a ukazují na dotyčné prstem. Přestože v ději nehraje tento detail žádnou roli. Film Death Warrant s Jean-Claude Van Dammem: Ondra: „Já už jsem to viděl tak třikrát.“ (a ukáže 3 na prstech) Jarek: „Já už tak pětkrát.“ Mnohé filmy viděli vícekrát, znají je téměř nazpaměť, přesto je pořád baví je sledovat. Jarek: „Známe to, víme, co přijde.“ Proč se ti to líbí? Jarek: „Protože je tam karate.“ To není karate. Jarek: „Je.“ (Ne, to je kung-fu. – přečetla jsem si popis filmu na obalu kazety) Mirek: „Teď tam bude, jak projde ohněm... Dívejte!“ (scéna: herec vstoupí do ohně a srazí do něj i druhého, který upadne) Myslíš, že je mrtvý? Mirek: „Ne.“ A myslíš, že kdybys to byl ty, tak bys byl mrtvý? Mirek: „Jo. Ale to jsou kaskadéři.“ Než se ve filmu objeví nějaká pro ně zajímavá scéna, často avizují: „Teto, dívejte!“ a někdy dopředu popíší, co se stane. Kluci přetáčí kazetu na akční pasáže. Pokud se tam objeví kluk sedící u počítače, přijde jim to nudné a část přetočí na něco živějšího – nejčastěji násilné pasáže nebo scény se sexuálními motivy. Mirek: „Chtěla byste Van Damma za muže?“ Ne. během sledování přijde Natálka: „On je hezkej.“ (Dívá se na Van Damma, chvíli tak setrvá, pak jde bez dalšího slova pryč.) Kája a Mareček sedí u stolku a hrají Člověče, nezlob se! Jsou zabráni do hry, přestože každý má vlastní pole, dvě sady figurek a hraje sám se sebou. Často zvednou oči k televizi a mlčky sledují, co se na obrazovce odehrává. Zejména, pokud jde o nějakou akci podpořenou ruchy nebo dramatickou hudbou. Obecně děti v DD mívají televizi puštěnou hodně nahlas. (a sedí blízko) Mirku, prosím, ztlum to! Mirek dá „povel“ (ukáže a něco řekne) Ondrovi, který sedí blíže u obrazovky. Ten ji mírně ztlumí (i když předtím se mnou hraje hru – neztlumí to a myslí, že to nepoznám). asi 17hod. V obýváku se objevil deník Blesk. Děti jej rozebraly, našly obrázek nahé ženy. Tom a Denisa se rozesmáli. Ukazovali si obrázek jako tajemství: „Tam je kozatá ženská!“ Sára: „Děda má plno časopisů s nahatými ženskými a on (Tom) si to vždycky prohlíží a směje se. V jídelně Denisa: „On pak zlobí a střílí.“ (o Tomovi)
XI
A proč? Denisa: „Protože kouká na takovéhle střílečky. Film, na který odpoledne dívali, skončil. Ale televize byla puštěná ještě asi 15 min. dál, než ji teta vypnula. (často nevybíravě zapnutá televize, dokonce i nezáměrně zapnutá kulisa) Středa 16. srpna 2006 9:00 ráno Holky (Bára, Denisa, Míša) se dopoledne dívají na telenovely. Prý je sledují skoro každý den. Na Nezkrotnou Lucíu a Divokou kočku. Líbí se jim to, neví proč. Včera se dívaly na Rodinná pouta. Ze seriálů mají nejradši Ordinaci v růžové zahradě, těší se, až ji zase v září začnou dávat. Prý je to lepší než ty telenovely, ale zase neví proč. Taky se dívají na Rodinná pouta. (byla ukázka po reklamě) Bára: „Ona jí zastřelí.“ (ví, co přijde, predikce) Sledujeme telenovelu Nezkrotná Lucía: scéna: záběr na nemocnou ženu v posteli, mluví tak, že hýbe jen jednou polovinou úst Bára: „Ona tak mluví, protože nemůže hýbat celou půlkou těla. Je po mrtvici.“ Myslíš si, že by takhle opravdu mluvila, kdyby byla po mrtvici? Bára: „Ne. To je jen v tom seriálu. Opravdu takhle nemluví.“ Scéna: k nemocnému dítěti přijde lékař, sděluje výsledek vyšetření: „Má zápal plic.“ Bára: „Já jsem si to myslela, že to řekne! ... Co to je zápal plic?“ (je zvědavá, slyší často používaný výraz, zde označení choroby, a zajímá ji, o co jde) Po skončení telenovely přepnou na Novu, kde dávají film Moje první láska (do 11:30 hod.). Všechny děti s tetou V. šly zalít květiny na Malý domov. Jen Bára a Míša zůstaly ve společenské místnosti ve velkém domově a mohly se dívat. A co tu jinak celý den děláte? teta V.: „Celý den byste koukali na televizi, že jo?“ Denisa: „Jo, celý den bych čuměla na bednu!“ teta V.: „Ono tu stejně není moc co dělat, hlavně, když je ošklivé počasí. Já jsem s nimi chtěla jít třeba někam na výlet, ale pořád bylo ošklivo. Dneska je první den, co je hezky, ale mám službu jen do jedné. Copak se s nima dá za tu dobu někam jít?“ Malý domov - popis: Obývací pokoj a kuchyň jsou dohromady v jedné místnosti, mají tam vždy jednu televizi. V některých pokojích mají počítač, i s plochou obrazovkou. Před obědem Hrajeme karty s Bárou a Míšou, přitom povídáme: Na ty seriály se díváte každý den? Bára: „Já musím jít spát po Ordinaci. Malé holky chodí v osm a větší v půl deváté.“ Díváte se ještě na nějaké jiné seriály? Bára: „Na Kobru 11. Ale teta nám to vždycky nedovolila. Říkala, že to není pro nás. Ale to není pravda, je to pro nás.“ Já taky myslím, že to pro vás není. Míša: „Ale je, vždyť už jsme se na to dívaly!“ To přece ještě neznamená, že je to pro vás. A proč se vám to tak líbí? Bára: „Protože se tam perou.“ Míša: „A je to zábava.“ Zábava snad může být i bez ubližování, ne? Bára: „Jo, a třeba jaká?“ Třeba komedie… Míša: „Policejní akademie.“ No, třeba. Co tady děláte odpoledne, máte nějaké kroužky?
XII
Bára: Country už nás nebaví, to se zruší. To byla otrava, oni třeba jeli na výlet a my, co tančíme, jsme byly od dvou do půl čtvrté v kroužku. Malování je taky hrozné – odpoledne s paní… Jinak mě malovat baví, ale vždycky se bojím, že to zkazím. Třeba tužkou to ještě jde, ale vybarvovat se to bojím, abych to nezkazila. Od září asi začnu chodit na flétnu. Tu jsem si přála k Vánocům. A dostala jsem ji, protože jsem si ji přála od Bati. To se vždycky splní. Ale když si něco přeju od cizích, tak se mi to nesplní. Třeba letos jsem ti přála CD Šárky Vaňkové a to jsem nedostala. Ale když jsem rozbalila tu flétnu, tak se mi oči úplně rozzářily. Měla jsem moc velkou radost. Ještě nic neumím, jen Halí belí, ale od září se začnu učit. Šárka Vaňková se mi líbí. A taky Sámer Issa. Odpoledne mi Bára ukázala sešit, kde měla jejich fotky o SuperStar vystřižené z časopisů. Komu jsi fandila nejvíc? Bára: „Šárce.“ Od začátku? Bára: „Ano, od začátku. Měla to vyhrát.“ Takže jste sledovali SuperStar? Posílali jste jim taky hlasy? Bára a Míša: „To ne.“ (Pozn.: Rozhovory jsou vždy poněkud útržkovité a působí nedokončeně. Je to způsobeno metodou výzkumu. Role tety obnáší řadu činností a chování, které se s rolí výzkumníka naprosto neslučují. Proto jsem dala přednost této útržkovitosti se zachování role před páčením informací na úkor ztráty tváře. Vždy jsem se pokoušela s dětmi bavit, když se naskytla příležitost, při jakékoli činnosti a v jakékoli formě. Mé rozhovory se sice možná častěji než jiných témat týkaly sledování televize a užívání ostatních médií v DD, ale myslím, že to bylo v únosné míře tak, aby to dětem nepřišlo divné.) po obědě Denisa zapne televizi. Víš, co tam dávají? Denisa sáhne po programu. No vidíš. Nevíš, a přesto to zapínáš. Denisa: „Jsou tam Lovci pokladů.“ Tak to vypni. odpoledne mezi 14 a 16 hod., venku na zahradě rozhovor s Bárou: Je tu nuda, těší se, až odtud vypadne. Neví, co bude potom. Možná chce být sociální pracovnicí jako kamarádka. Ale ne u starých lidí. Měli v domově důchodců vystoupení s country a prý to tam smrdí. Navíc tam byli lidi bez noh a bez rukou a to nebylo hezké vidět. Mobil dostala Bára někdy v lednu/ v únoru, „SIMku“ teprve asi před měsícem. Kredit si kupuje za 200Kč. Teď už má jen 15 Kč. Ale půjčí si od tety a až dostane kapesné, tak si dobije. Mobil používá na volání, psaní SMS a hry (na hraní jej používá její i sestra Míša – např. večer, když jsem Báře četla pohádku). Dostala od tety Nokii. Chtěla by nový, s barevným displejem. Ten je prý lepší. Také by tam ráda měla foťák a video, aby mohla nahrávat spolužáky ve škole a kamarádky. Na mobil jí volá ségra nebo brácha, oby také prošli DD, teď už jsou pryč. O bratrovi neví, kde je, co dělá, přestože volal minulý týden. Sestra bydlí s přítelem, dělá kuchařku. To by se Báře taky možná líbilo, to je hezká práce. Foťák má na domově asi jen jedna holka, přála si ho (také asi od Bati). Jinak jej mají tety, tak je fotí ony. Z dětského prázdninového tábora už se docela těšila do domova – na tety. Teď by zase chtěla na tábor – aby změnila prostředí. Ale tam hráli pořád jen hry, což ji už taky moc nebavilo. Takže vlastně neví. Teď se těší do školy. Nemá ráda češtinu a fyziku, ale baví ji matematika a přírodověda. Baru, co bys teď dělala, kdyby sis mohla úplně vybrat podle sebe? Bára: „Šla bych za kamarádkou. Byl bych tam třeba celý den. Pořád. S tou bysme si hrály. Na cokoli. Jenže tady /v DD/ kamarádky nemám. Když jsem jela z tábora, těšila jsem se na Katku, ale teď je tu Eva a ona je pořád s ní. A všechny kamarádky jsou mimo domov.“ Proč je nemůžeš jít navštívit? Tak se s nimi domluv.
XIII
Bára: „Teď je skoro vůbec nepotkávám. A navíc musím mít svolení od tety a od její mamky – jestli jí to nevadí. Asi pokaždé, když chci jít na návštěvu. A oni jsou rádi, když tam přijdu. Dřív jsem se jen mohla dovolit tety a jít. Ale teď už to tak snadno nejde.“ Báru jinak baví keramika, hlavně točit na kruhu. Jiné výrobky dělá nerada. Už toho vyrobili hodně – celou výzdobu domova (i já jsem od ní dostala keramického králíka). Pěvecký kroužek jim taky zrušili. Tam zpívali písničky z not – Mravenčí ukolébavka, Medvídek, Gronská zem apod. Já bych vám vymyslela něco, co byste mohli dělat. Bára: „A co?“ No to ještě musím vymyslet. (ale vypadala, že by brala cokoli jen trochu změnit činnost, aby to nebyly klasické hry nebo činnosti v kroužku) Časopis Zámeček vezla Monika v kočárku s miminem, pak se válí na stole, nikdo si ho moc nevšímá. Jen Michal si v něm ledabyle listuje, a pak ho odloží. Co to je za časopis? Bára: „To je Zámeček.“ Od koho ho máte? To vám chodí na domov? Bára: „To nosí sociální pracovnice.“ Čtete ho? Je tam něco zajímavého? Bára: „No, trochu.“ (odpověď bez zájmu) odpoledně děti přemýšlí, co by mohly dělat Teta: Není třeba něco v televizi? Pro vás? Bára mi ukázala fotky Šárky Vaňkové a Sámera Issy, které si vystřihala z časopisů. Má sešit a v něm nalepené barevné obálky, do nichž obrázky dává. Sámer je prý pěkný. A Šárka měla SuperStar vyhrát. Také mi ukázala sešit sestry Míši. Míša měla uložený sešit ve skříňce u stolu, zavřený, Bára se jí ani nezeptala a ukázala mi jej. Na moje námitky řekla, že to je jedno, že mi to může ukázat. Míša zbožňuje Anetu Langerovou, má sešit plný jejich fotek a do malého sešitu si opisuje články z časopisů o Anetě. Fotky jí dávají i ostatní holky. Byly z časopisů pro mládež (Bravo, Dívka apod.), ale i z Mladé fronty, týdeníku Naše Valašsko apod. Přeje si její CD. Bára má knížku, kterou si bere ke čtení na tábor. Je to Pán prstenů – Návrat krále. Když jsem namítla, že je to pořádně tlustá knížka, vytáhla z batohu ilustrovanou tenkou publikaci formátu A4, zjednodušenou verzi populárního díla. Měla ji půjčenou od bratra. Když měl odejít kvůli svému věku z domova, zdůrazňovala mu prý několikrát, aby si pro ni přišel. Ale on zapomněl, tak zůstala Báře. Odpoledne se Lukáš se dívá do programu, co bude večer v televizi. Lukáš: „Večer hrajeme fotbal se Srbskem. Ve 20:10. A Od osmi je Kamarád do deště.“ večer – před 19hod. Robin stojí sám u křesla v pracovně – čeká na uvolnění sprchy. Zapne televizi, přepíná stanice, skončí u ČT2, kde běží pořad Básníci Evropy – Milan Lasica. Co to je? Robin: „Nic.“ Baví tě to? Robin: „Jo, je to docela zajímavé, o knížkách… Jak se to vyrábělo, něco z té historie a tak. To je zajímavé.“ To je slovensky, rozumíš tomu? Robin: „Ano. My jsme se dřív hodně dívali na slovenskou televizi. Hlavně na ty dokumenty. Ale teď už jí nechytáme. Měli jsme ji nalazenou, ale teď už to nejde.“ Díváte se někdy na takové pořady? Robin: „Ano, to je zajímavé, hlavně třeba ty slovenské dokumenty a tak. Ty slovenské jsou dobré, lepší než ty české.“ A proč? Robin: „To psali i v novinách, že ty slovenské jsou lepší.“ V jakých novinách? „Kluci sem přinesli noviny a tam to bylo.“ Co to bylo za noviny? Program televize, nebo nějaký časopis?
XIV
Robin: „Ne, normální noviny. A tam to psali, že Slováci to mají na lepší úrovni. To bylo dobré, třeba různé ty dobrodružné dokumenty a tak.“ O čem byly ty dokumenty? Robin: „Třeba ty dobrodružné a taky z historie.“ V České televizi jsou také dokumenty, ne? Robin: „Ale ty slovenské byly lepší.“ V té české jsou asi víc o přírodě, co? Robin: „Ano, o přírodě.“ Dokument skončil, vysílají teleshopping – ukázka posilovacího stroje. Robin: „Ty jsou dobré, tyhle stroje. Oni říkali, že si to koupilo víc lidí.“ Kde to říkali? Robin: „Tam, v té televizi. Oni to řeknou, tady…. Ne tady…. (chvíli čeká, ve spotu taková zmínka není) … no tak teď zrovna ne, ale říkali to tam.“ Myslíš si, že si to ti lidé opravdu koupili? Robin: „Určitě! Říkali to tam.“ A myslíš si, že ty stroje jsou dobré? Robin: „Ano, protože si to koupilo hodně lidí a taky to říkali.“ Ti lidé si to podle tebe koupili, protože ty stroje jsou dobré? Robin: „Nevím, ale říkali to. A myslím, že to je dobré, když si to ti lidé objednají.“ (cvičící stroj střídá spot na šicí stroj) Ty sis už taky něco objednal? Robin: „Ne, ještě ne, ale až budu větší, tak si určitě něco koupím.“ Je to podle tebe lepší než v obchodě? Robin: „To asi ne, to bude asi stejné.“ Je to třeba levnější? Robin: „To taky asi ne.“ Dostaneš k tomu třeba něco navíc? Robin: „No, toho dostanete spoustu, třeba tohle…“ A co ty by sis objednal? Robin: „Nějaký ten stroj na cvičení. … a nebo jak jsou ti kuchaři s tím mixerem, ten je taky dobrý, jestli to znáte. On rozmixuje všechno. Třeba kamení! Tam dali kámen a ono jim to ten kámen rozemlelo na kousky.“ To ten mixér skutečně umí? Robin: „Ano, když to tam ukazovali, tak jo.“ Teleshopping skončil, nyní jsou v programu zprávy ve znakové řeči, konkrétně záběry ze schůze Poslanecké sněmovny PČR. Když teď ukazují v televizi třeba tuhle schůzi, myslíš, že se to opravdu stalo? Robin: „Ano, když je to v tomhle… v té řeči…“ Ve zprávách? Robin: „No, ve zprávách. To bylo doopravdy. To se stalo.“ A třeba když ukazují ve filmu, jak někoho zabijí, to se taky stalo?“ Robin: „Ne, to ne, to jsou herci.“ Co kdyby ukazovali ve zprávách, jak někoho zabili, třeba ve válce?“ Robin: „Jo, tak to je doopravdy.“ A kdyby to bylo třeba v nějakém tom dokumentu? Robin: „To se taky mohlo stát. Třeba Hitler, ten rozpoutal největší válku na světě.“ A kdyby někoho zabili třeba v reportáži? Robin: „Tak to ne.“ V reportáži z Iráku? Robin: „Jo, Irák, tam se to stalo. Irák jo.“ A ve válce v Libanonu? Robin: „Tam se taky bojuje, tam to taky bylo doopravdy.“ (rozhovor jsme nemohli dokončit, protože Robin se šel sprchovat) Rozhovor s tetou Blážou během cesty z DD: Tady je to problém. My bychom třeba potřebovali novou tělocvičnu. Svoji nemáme a do školy můžeme chodit jen málo, protože tam většinou něco je. Taky co tady? Kdyby byl DD někde ve městě, tak tam je to jiné. Tam mohou děti třeba jít do kina, sednout si do cukrárny, nebo se jít projít do města. Jenže tady. Celou vesnici už znají. Jen ty slavnosti, na ty se chodíme dívat. Ale moc toho tu není.
XV
O vaření (v sobotu si rodinné skupinky vaří samy s tetami, jídelna nefunguje): Je to dobré. Jenže oni byli za začátku docela nadšení, pak to dost opadlo. Některé to třeba baví, ale moc jich není. Někteří jsou u všeho „ruce od práce“. Takže je spíš člověk musí trochu dotlačit. Tak se třeba zavolají od televize: „Ty oškrabeš brambory, ty oloupeš cibuli“ a tak. Na chvíli od té televize odběhnou. Čtvrtek 17. srpna 2006 Když jsem ráno procházela kolem novinového jiného stánku, který měl venku vyvěšenou ceduli „Den s Anetou Langerovou“, zpomalila jsem. Vzpomněla jsem si, že Míša sbírá vše o Anetě Langerové a určitě bych jí článkem udělala radost. Noviny jsem koupila. Nejenže Míša bude mít snad radost z dalšího materiálu do sbírky o Anetě, ale přinést do DD denní tisk se mi zdálo užitečné. Jsem zvědavá na reakce dětí a jejich chování k novinám. Budou o něj mít zájem? Pokud ano, o jaké články či fotografie? Kdo si vůbec listu v DD všimne? příjezd do DD kolem 13 hod. Něco jsem vám přinesla, hlavně Míše. Holky jsou zvědavé, co to je. Vytáhnu noviny, moc nadšeně nevypadají. Řeknu, že je tam hlavně něco pro Míšu, ale můžou si to přečíst i ostatní. Míša si sedne na křesílko na chodbě a začne ledabyle listovat novinami. Tady je Aneta, říká, když spatří malý obrázek na titulní straně. Pak listuje dál, nad ničím se déle nepozastaví. Až u Magazínu s fotografií Anety Langerové. „Aneta!… A další, tady taky,“ pronáší u reportáže plné fotek zpěvačky. „To si vystřihnu.“ Denisa: „A je tam Sámer Issa?“ Ne. Denisa: „A přinesete mi ho? Nějaké obrázky!“ Já jeho obrázky nemám. Denisa: „A koupíte mi to?“ Ne, Sámera nemám. … Máte tu na domově občas noviny? Míša: „Jo, máme.“ Ty vám nosí tety, nebo si je kupujete? Míša: „Asi to někdo přinese.“ Čteš je? Míša: „Ne.“ Proč ne? Míša: „Nevim. Mně to nezajímá.“ A čteš třeba nějaké časopisy?“ Míša: „To jo.“ Jaké třeba? Míša: „Ty…“ (už nedopověděla) Denisa: „Je tam nějaký fotbal?“ Vrhne se na noviny a najde fotku Pavla Nedvěda. S radostným zajásáním se u ní zastaví. Ale pak listuje dál, jakoby nic. Míša (při pohledu na fotku Jitky Čvančarové na titulní straně přílohy Léto): „Ta vypadá jako z té, z Ordinace. A hraje tam doktorku.“ Víš, jak se jmenuje? Míša: „No, takhle!“ Ukáže na jméno nad fotografií. Jak? Míša: „Jitka Ča…“ Čvančarová.“ Míša: „No, Čvačalová.“ Denisa (na tetu T.): „Teto, tam je Ordinace a má prsa!“ Jaká Ordinace a prsa? Denisa: „Tady!“ Ukáže na fotku J. Č. Copak to je nějaká Ordinace? To je přece ženská! Denisa: „Ale je z té Ordinace.“ Za chvíli Denisa listuje barevnou reklamní přílohou firmy se sportovním oblečením. Míšo, dejte ty noviny třeba do obýváku na stůl, ať si je mohou přečíst i ostatní. Ale tu přílohu si možná vem, ať ti to někdo nesebere.
XVI
Míša si přílohu i celý svrchní list A odnese do pokoje s tím, že si to večer vystřihá. S Robinem jsme se pak bavili o včerejším fotbalovém zápase. Já jsem vám přinesla noviny, tam je, myslím, něco o fotbale. Jsou na stole. Robin jde ke stolku a listuje. Část s fotografiemi fotbalistů má ale u sebe Míša. Možná to o těch fotbalistech má Míša… Robin listuje ledabyle dál, ale nic nenajde. Jinak noviny žádný zájem nevyvolaly. Ležely skoro celý den na stole, ale pokud jsem je měla možnost sledovat, nikdo si jich moc nevšímal. Večer, když jsem odcházela, ležely na spodní poličce stolku. Televize dnes odpoledne moc zapnutá nebyla. Marcel se díval, když přišel od lékařky – je nemocný. Puštěná byla Nova. Na co se dívá, nevěděl. Co tam bude, také ne. (Je ale možné, že se se mnou jen nechtěl bavit.) Později odpoledne sledoval nějaké pořady na ČT2 ve svém pokoji. večer po mytí Bára: „Teto, co hrají?“ Kde? V televizi? Bára: „No.“ Nevím, vy nemáte program? Bára: „Jo, ale nevíme, kde.“ Tady v novinách je taky dnešní program. Co dávají? Olga Sommerová… na dvojce, Don Juan de Marco, milostná komedie USA.“ Bára: „Na jakém programu?“ To je jedno, na čem to dávají, ne? Bára: „Je to jedno, jenom se ptám, kde to hrají.“ A pak Příšerná tchýně? To bude nějaká blbost. Večer se na televizi ve skupince nikdo nedíval. Pátek 18. srpna 2006 ráno kluci (Ondra, Jarek a Kája) se dívají na video – horor s Freddym Kruegerem (ústřední postava série Noční můra z Elm Street) Jak se jmenuje ten horor? Ondra: „Freddy Krueger.“ A to vám tety dovolí nahrát? Ondra: „No. Já půjdu k tetě, ta má hodně hororů a od ní si je půjčím a budem na ně koukat.“ Vy se nedíváte na něco jiného? Třeba na nějaké soutěže? Jarek: „Fuj. Mně soutěže nebaví.“ Komedie taky ne? Ty jsou dobré, ne? Ondra: „Ne, ty nejsou srandovní.“ Třeba tady s tím Belmondem. Jarek: „To je ten tlusťoch?“ Ne, není tlusťoch. To je francouzský herec. Horor s Freddym Kruegrem už kluci viděli několikrát. Proč na to teda pořád koukáte, když už jste to viděli? Jarek: „Protože je to dobré.“ Ondra: „Abysme si to líp zapamatovali!“ Jak často se tu díváte na televizi? Jarek: „Každý den.“ To vás neomrzí? Jarek: „Ne.“ Pamatujete si ty filmy, na které se koukáte? Jarek a Ondra: „Jo.“ Všechny? Jména i to, co se tam dělo? Ondra: „Jo.“ Včera jste se dívali na co?
XVII
Ondra: „Včera jsme se dívali na … sex. Jak byla ta kazeta na pokojíčku.“ Kazeta na pokojíčku? Tu vám teta zabavila, ne? Jarek: „Jo.“ Ondra: „To chtěl Jarek se na to dívat.“ Jarek: „Tys to chtěl!“ (smích oba dva) Kde jste to vzali? Ondra: „Mirek to přinesl. Od Vyšky. Ten už odtud odešel.“ A co teď dělá? Ondra: „On dělá pornoherce... hahaha… Ne, kecám.“ Kde se s ním Mirek viděl, když mu dal tu kazetu? Jarek: „To mu dal už dávno.“ Nahrávání je v podstatě neomezené, pokud na to tety nepřijdou. Nebo pokud něco nahrají doma, kazetu si mohou přinést a opět se na to dívat, pokud to tetám nevadí. „Freddieho“ jsme jim po dohodě s tetou Táňou nedovolily. V programu na Nově jsme našly jiný pořad, který by byl pro ně přípustný (Ranč u Zelené sedmy). Oni dali přednost telenovelám na Primě. Jarek se na ně dívá, protože jsou tam „pěkné baby“. Ondru to moc nezajímá. Kájovi je to jedno, je to slabý typ osobnosti, který se nechá snadno ovlivnit silnějšími vrstevníky. Jarek: „Kolik je hodin?“ 9:37 Jarek: „Tyjo, to jsou… Mělo to začít v 9:25!“ Tak je to zpožděné, no. Jarek: „Divoká kočka, přepni to!“ Máš rád telenovely, Jarku? Jarek: „Jo, jsou tam hezké baby. Tohle je Nezkrotná Lucía.“ Která je lepší Divoká kočka nebo Lucía? Jarek: „Divoká kočka, protože má větší kozy.“ Víte vůbec, co se tam odehrává? Jarek: „Jo, že ta divoká kočka podvádí jejího manžela s Luciem. To je Lucía tady.“ A kočka je kde? Jarek: „Kočka není, ta bude až tady po tom.“ Koukáte se každý den na ty telenovely? Jarek: „Jo.“ Vždyť jste koukali na horor! Jarek: „Kdy?“ Dneska, ráno. Včera jste koukali na telenovely? Jarek: „Jo.“ Ale to přece baví holky… Jarek: „Ne… Tahle střílí, sestra Divoké kočky. Uvidíte.“ Ondra na chvíli odejde, protože teta ho pošle se převléci. Ondra (vrátí se): „Co se tam teďka stalo?“ (pak to něčím zamluví) Teď Ondra neví, co se tam stalo. Ondra: „To je jedno, já to nepotřebuju vědět.“ Nepotřebuješ? Ondra: „Ne, já si pustím Freddieho.“ Nepustíš. Ondra: „Jarku, teta řikala komedii, ne nějakou lásku.“ To chtěl Jarek, telenovely. Ondra: „Co cheš ty, bůčo?“ (na Káju, je v DD krátkou dobu, hodně kluků si jej dobírá) To je Kája, ne bůča. Ondra: „Bůčo, co chceš?“ Jarek: „Toto, žejo?“ Tu televizi máte určitě jen tak puštěnou a nekoukáte na ni, že jo? Jarek: „No.“ Nedělali byste radši něco jiného? Jarek: „Ne.“ Ty se na to díváš jenom kvůli těm ženským, nebo i kvůli něčemu jinému?
XVIII
Jarek: „Jenom kvůli ženským.“ Ale ty jsou přece i jinde, ne? Tady, v domově. Jarek: „Ty jsou taky pitomé.“ A nejsou ty z telenovel třeba jen hezké? Co když jsou blbé? Jarek: „No, to je možné. Ta Lucía je pěkná.“ Tahle je taky pěkná? Jarek: „To je její matka!“ Vždyť vypadá stejně stará, jako ona… A co když vám nějaký díl uteče? Ondra: „To je teprve potřetí, co se na to dívám.“ Jarek: „Co kecáš? Já se dívám pokaždé.“ Ondra: „Tak ty, ale já ne.“ Tebe to, Ondro, nezajímá? Ondra: „Ne.“ Tebe ani ty ženské nezajímají? Ondra: „Ne.“ A co se ti líbí? Ondra: „Freddie.“ Když jsi na prázdninách, tak taky koukáte na televizi? Ondra: „Doma?“ No. Na co koukáte? Jarek: „Na porno.“ (smích) Ondra: „Já ne. Já na horory.“ To vám doma dovolí? Ondra: „U ségry se dívám. Ta má 19 roků.“ A to ti dovolí? Ondra: „Jo.“ Díváte se spolu? Ondra: „Jo. … Ondra (dívá se do programu): „Poldovi v patách. Na to se podíváme.“ Ale podívej v kolik to je. Ondra: „Ve 21:50.“ V deset jdete spát. Ondra: „Ne. Včera jsme se dívali do dvanácti. Když jsem byl u ségry, tak jsem byl doma sám a od deseti od večera do půl třetí jsem se díval na horory a hrál jsem na počítači. Ty horory dávali v televizi? Ondra: „Na videu.“ A co hraješ na počítači? Jarek: Pornohry tam hrál. Na počítači, pornohry, jo? Ondra: „No. www.pornohry. A máte to.“ Jo? A máte doma internet? Ondra: „Jo.“ Jarek: „A nebo www.leo.cz.“ Tak zkuste leoclub.org1. Jarek: „Co to je?“ Zkuste to. Jarek: „Jo, to budou nějací pornoherci. Co to je?“ Nevím, ale zkuste to. Ondra: „To jsou koberce.“ Na co se koukáte na internetu? Ondra: „Nahatí chlapi.“ Jarek (naléhavěji): „www.leo org, co to je? www.leoclub.org. Jarek: „Leoklub?“ No. Ondra: „Tam jsou striptérky, ne?“ Jarek: „Já se tam podívám a … Strýc ve škole se vždycky dívá do historie a já to vymažu. Vždycky se tam podívám a pak to vymažu.“ 1
webové stránky dobročinné studentské organizace Leo club Tábor
XIX
To jde vymazat? Jak? Jarek: „Normálně, dáte levým tlačítkem a odstranit.“ Kde máte internet? Ve škole? Jarek: „Jo. Vždycky u Píšenské se dívám. To je moje třídní.“ Ona tě nechá? Ona to neví, že? Jarek: „Ne.“ Pokud mají ve škole hodinu počítačů, učitel je tam prý někdy nechá samotné. Děti si mohou dělat, co chtějí. Někdy si prohlížejí erotické stránky nebo hrají hry. Ondra: „Na to se dneska budem dívat. Výtah smrti.“ Jarek: „To je o půl jedenácté.“ Proč se na to chcete dívat? Ondra: „Protože to je smrt.“ Na co byste se ještě dívali? Ondra: „Viděla jste 3:15 zemřeš?“ Ne. Co to je? Ondra: „To bylo o zabíjení. On ve tři patnáct vezme brokovku a začne do nich střílet.“ A pamatujete si z toho filmu taky něco jiného, než že do nich začne střílet? Ondra: „Jo.“ Jak to začíná? Ondra: „Na začátku to bylo. Že vzal tu brokovku a zastřelil je.“ … To je s měsíčkem, to není pro vás. Ondra: „Proč ne?“ Protože je tam ten měsíček nebo hvězdička nebo co to je. Ondra: „A proč by to nebylo pro nás? To znamená, že to dávají večer!“ Jo, to určitě. Kluci prohlížejí TV Magazín s programem televize, u dvou pořadů je stejná fotografie: Nova - Poldovi v patách a Prima – Elisa z Rivombrosy Ondra: „Já půjdu do novin kvůli fotce!“ Proč? Ondra: „Protože to tam dali špatně! Tady jsou dvě stejné fotky!“ To je tak zlé? Snad poznáš, k čemu to patří, ne? Ondra: „Je to zlé. Elisa je černobílá, to není ono.“ Není černobílá. Ondra: „Film Elisa je černobílý.“ Ale tohle není film Elisa, ale seriál Elisa z Rivombrosy. Ten černobílý není. Ondra: „Já se budu dívat na tohle!“ ukáže prstem na program v místě filmu Výtah smrti. Proč se na to chceš dívat? Ondra: „Protože je tam smrt.“ Upoutávka na film Výtah smrti. „Na to se budem dívat!“ Další upoutávka – je tam slečna ve spodním prádle, kluci to okamžitě zaregistrují a zaujme je to. Tyjo! Pak se objeví záběr na nějakou příšeru. To taky pustíme! Můj mobil: Děti nejvíc zajímaly hry a obrázky. Hry tam nemám, obrázků pár. Ty jsem jim ukázala. Pustila jsem jim nějaké melodie vyzvánění. Některé děti mobily mají. Na co? Na volání – příbuzní (babičky, rodiče, sourozenci) – a SMS. Často se potýkají s nedostatkem kreditu, ale po kapesném nebo půjčce od tety si jej zase koupí. večer Kája a malý Lukáš jdou k televizi. Ptám se, na co se chtějí dívat. Lukáš říká, že třeba na nějaké zprávy. Ty se rád díváš na zprávy? Lukáš: „Docela jo.“ Doma se taky díváš na zprávy?
XX
Lukáš: „Občas.“ Co se ti tam líbí? Lukáš: „Nevím, občas je to dobré.“ Ve zprávách je zrovna reportáž o nálezu výbušnin v Německu na nádraží, statistika nehodovosti, objeví se záběr na rozbitý nárazník auta po nehodě. Lukáš: „Ty jo!“ Luky, víš, o čem ta paní povídá? Lukáš: „Já ji neposlouchám. Já se dívám.“ Tebe zajímají jen ty obrázky? Lukáš: „No.“ Na co ty se, Kájo, díváš rád? Kája (zprávy ho moc nezaujmou): „Simpsonovi!“ Máš rád Simpsonovi? Kája: „Hm.“ Ty ale teď nedávají. Kája: „Tam, na kazetě,“ ukáže na videokazetu pod televizorem s nápisem seriálu. Mám vám je pustit? Kája: „Jo.“ Přetočím kazetu na začátek a pustím jim Simpsonovi. Kája a Lukáš se poklidně dívají. Na chvilku odejdu z místnosti. Přijde Jarek s Ondrou. Jarek bez jakéhokoli oznámení kazetu přetáčí znovu na začátek. Jdu zpět a ptám se, jestli se kluků dovolil. Ne. Vysvětlím mu, že to takhle nemůže dělat. Kluci se dívali první a kvůli němu se nebudou dívat znovu od začátku. Přetočím kazetu na původní místo. Všichni čtyři sledují Simpsonovi. Nahrané díly už znají nazpaměť, často přeříkávají text, který bude za okamžik následovat. Kolem 20 hod. si Kája a Lukáš jdou hrát do pokoje. Jarek a Ondra zapnou film na Nově – Včera narozeni (komedie, USA). V televizi vysílají upoutávku na Ordinaci v růžové zahradě. Jarek: „Jé, Ordinace!“ Ty ji taky sleduješ? Jarek: „No jasně! Ta je dobrá.“ Líbí se ti to taky jen kvůli ženským, nebo sleduješ ten příběh? Jarek: „Nejen kvůli ženským, tam jsou všichni, ... (vyjmenuje ústřední postavy, ženské i mužské). Je to dobré. Oni tam spolu mr… (za přispění Ondry).“ Věřte nevěřte – oblíbený pořad řady dětí v DD. Mají rádi napětí, trochu strachu a záhady. Sobota 7. října 2006 příjezd po 18 hod. Teta J. byla informována, že mám přijet, abych byla s dětmi z RS6. Kamila a Bláža už se prý na mou návštěvu těšily. Šla jsem s nimi do pokoje. Řekla jsem jim, že pro ně něco mám. Přivezla jsem jim „kopii článku z novin“ – o chystané návštěvě krále Tanzanie. (viz příloha) Předložila jsem jim zprávu. Kamila se podivila a pak začala číst nahlas. Bláža poslouchala a nic neříkala. Kamila četla přerývaně, myslela jsem, že obsah ani nevnímá. Když se dostala ke zmínce o dárcích, zaujalo ji to: „Jé, dárky! To budou stejně nějaké kamínky nebo co… Vždyť on neumí česky, my se s ním ani nedomluvíme. Tak třeba bude mít někoho s sebou. Jak tu budou ty kamery, tak třeba oni.“ No, to by s sebou asi měl mít nějaké překladatele. To, že k nim do DD přijede televize a bude to natáčet, je ani nezaujalo. Kamila: „Už nás natáčeli na táboře. Mluvil tam Tomáš se Sárou.“ Přítomnost televizních kamer není pro děti nic neobvyklého. Již se účastnili několika natáčení pořadů pro DD, nahrávali je i na letním táboře. Kamily reakce na článek: „Teto, to není pravda, já vám nevěřím.“ Já to četla v novinách, tak jsem vám přišla říct, jestli o tom víte. Kamila: „Ale všechno, co je v novinách, přece není pravda.“
XXI
To je fakt, novináři si vymýšlejí docela často. Zaujalo mě to, tak jsem volala na konzulát, kde mi řekli, že opravu přijede. V neděli odpoledne nebo večer, ale jen do vaší skupiny. Uvidíte zítra, jestli přijede. Možná byste se na to mohli nějak připravit. Kdyžtak to řekněte ostatním z vaší skupiny. Klidně si ten článek někam pověste. Kamila: „Já si to schovám.“ Jarek (přišel do pokoje): „Co tu máte?“ Ale nic. Bláža: „To je tajemství.“ Dokonalost zprávy nezkoumaly. Ještě to daly přečíst Zuzce, ta na to nijak zvlášť nereagovala. Asi pochopila, že jde o hru. Jen podotkla: „Třeba nás naučí nějaké jejich tanečky.“ Bláža (dále zkoumá ofocenou titulní stránku LN): „Kat Klezla, co to je?“ Kat, to znáš, ne? Bláža: „No, to vím... Ale Klezla?“ To je jméno.“ Kamila (později, když to četla Bláža, byla mimo pokoj): „Kat Klezla. Rozhovor s někdejším opraním … operním pěvcem a nynějším profesorem na konzervatoři o roli porotce v SuperStar. Jo, toho znám.“ Rozhovor s Blážou o nadávání, omluvách, tetě T. Ve volném čase kluci hodně hrají hry – playstation a na počítači. Hlavně Martin, pak Michal a Tomáš. Hrají prý skoro celý den. Dopoledne, odpoledne, pak třeba večer po večeři. Střídají se, někdy se kvůli tomu dohadují. Večer v osm, když je program v televizi, to musí vypnout (hry), což se jim nelíbí. Hrají většinou „střílečky, karate a tak...“ Teď mají kluci zákaz hraní, Martin určitě. Utekl z domova do školy. Nečekal na ostatní. Už se to stalo několikrát. Taky se dívají na video. Mají DVD přehrávač, ale když byl asi měsíc starý, Michal ho rozbil. Až se to dá opravit, zaplatí to všichni. Což prý není fér. Teď mohou koukat jen na video. Martin nosí od bratra kazety se střílečkami. Dívají se na to kluci, někdy i Kamila a Sára. Ona a Zuzka ne. Bláža se bojí. Tom ale taky. Pořád se dívá, ale pak má strach, v noci se budí. Jednou prý vyběhl v noci z pokoje a běžel po schodech dolů. Bláže se zdálo (u tety doma – předešlé, teď už si je bere jiná) o Satanovi. Ležel vedle ní a měl nůž. Na televizi se předtím prý nedívala. Holky na ni lily vodu a chtěly ji zbudit, ale ona spala tvrdě, přestože měla tenhle ošklivý sen. Bláža: Počítač je na hry. Hraje hlavně Martin. Jinak se tam dá psát a něco číst. Ukazoval jim to strejda, když počítač pořídili, ale Bláža už si to nepamatuje. Blážu to v domově nebaví. Bláža: „Dneska bude česká Miss, v televizi. Budem se dívat.“ Přes den mluví o tom, co bude večer v televizi – pokud se na to těší. večer Zuzka a Monika sledují SuperStar, pak přišla ještě Katka, Kamila a Bláža. Před devátou přišli kluci (Jarek a Lukáš), že SuperStar už nebude. Jarek se chce dívat na Statečné srdce. Zbytek ale dává přednost Miss aerobik (po SuperStar). Lukáš: Tak se běž dívat jinam. Bláža: Dole ve trojce mají taky miss a ve čtyřce asi taky. Všude. Když jsem odcházela, popřála jsem Kamile, ať to druhý den zvládnou s tou návštěvou. Kamila: „Jo, děkujem, teto.“ Pátek 17. listopadu 2006 krátká promluva s Míšou: Báru si k sobě vzala pěstounská rodina. V DD zůstala její sestra Míša. Nestýská se ti? Míša: „Ani ne.“ Máš o Báře nějaké zprávy? Míša: „No, ona mi volá každou neděli na mobil.“ Taky ti někdy píše dopisy? Míša: „Ne, jen volá.“
XXII
povídání s děvčaty u nich v pokoji: Kamila má nový foťák. Dostala ho od Nadace Terezy Maxové, nabíječku zatím nemá, tu dostane později. Strýc jí nabil baterky a říkal, že vydrží dlouho. Teď už jsou vybité. Mohla si vybrat? Dostala stanovenou částku, do níž se musela vejít. Teta jí pak přinesla katalog, kde si vybrala ten, který se jí nejvíc líbil – vypadal nejlépe. Půjčím jí svoje baterie, abychom si mohly prohlédnout fotky. Na jejích fotografiích jsou převážně kamarádky ve škole (většinou dvě nebo tři dohromady, jak „pózují před objektivem“), plakáty – ty, které má pověšené na nástěnce (koně, pes…), a auto, které jednou stálo před školou (to vyfotila pro strejdu – prý si chce koupit větší, aby v něm mohl vozit psa). Venku (ve vesnici) prý není nic zajímavého. Až někam pojedou, třeba do Chorvatska, tak si ho s sebou vezme a bude fotit tam. Tisknout můžou jen u paní ředitelky. Jinak se fotky dají na CD (ve škole) a tety je pak donesou udělat. Teta říkala, že ho nesmí nikomu půjčovat, protože je její. Má ho tedy zamčený ve skříňce v pokoji. I já mám s sebou foťák – na zdokumentování prostředí. Dětem se moc líbí – je velký, s předsunutým objektivem. Navrhnou, že se vyfotíme. Fotíme se jako skupinka a holky i zvlášť. Nejvíce se přístroj líbí Michalovi. Neustále škemrá, aby jej mohl mít na krku. Protože zřejmě nikdy nedržel fotoaparát, ptá se, kde má zmáčknout. Jeho obrázky jsou většinou rozmazané a osoby na nich oříznuté. Přesto se mu focení zalíbilo a říká, že si foťák bude příště také přát. Děti se dívají na video – Šimpanz Mookie Michal: „Dívejte, on bude breakovat. A mluvit…“ Eva má hodně oblíbených zpěvaček, hledá si o nich informace, třeba na počítači – ve škole. CD si kupují nebo nechávají přepálit od kamarádů. Chce prý být zpěvačka. Rozhovor s Michalem u oběda: Michal: „Já bych chtěl být policajtem. Protože střílí a všechny porazí.“ Kde ses to dozvěděl? Michal: „Ve Van Dammovi.“ On byl policajt? Michal: „No. ... A ještě nejsilnější světa Brooklyn.“ Copak? Michal: „Nejsilnější světa Brooklyn.“ (pravděpodobně akční film Nemilosrdná spravedlnost) Jako že byl nejsilnější na světě? Jak to? Michal: „On byl neprůstřelný, protože to řídil stroj.“ Jeho řídil stroj? Michal: „No, to bylo přes počítač.“ Jak přes počítač? Michal: „To říkal Martin, že to je přes počítač, že je neprůstřelný.“ Martin to říkal? Michal: „A viděla jste Zorro?“ Ano, Zorro bys být nechtěl? Vždyť ten byl taky silný a všechny porazil. Michal: „Ne.“ Proč? Michal: „Protože jemu umřel bratr…“ Povídání s Blážou o čtení: Čte 2 knížky: Blanka obyčejná holka (román pro dívky) nebo encyklopedie. Bláža má ve skříňce listy s křížovkami vytržené z časopisů. Dává jí je Míša „zespoda“ (z RS 3) – jim časopisy nosí teta. Křížovky prý schovává pro taťku, protože je má rád. Bláža sdílí pokoj s Tomem. On má rádio s kazeťákem, Bláža moc nemůže poslouchat, co by chtěla, protože Tom vždycky přijde a vypne jí to – dá tam třeba pohádky. Posloucháš taky rádio? Bláža: „Jo, tam říkají, kdo má narozeniny… kdo mu přeje a co.“ Posloucháš, jak tam povídají, nebo máš radši tu hudbu? Bláža: „Spíš hudbu.“
XXIII
Taky sleduješ zprávy třeba v rádiu? Bláža: „Přes den jsou na rádiu. V televizi přes den nejsou, ne?“ Díváš se na zprávy v televizi? Bláža: „Jo.“ Co tam třeba bylo? Bláža: „Tam byla holka a ve škole měli čarodějnici. Ona měla svíčku a ta holka tam vstoupila a ono ji to shořelo na kusy.“ To bylo ve zprávách? Bláža: „No.“ Kdy? Bláža: „Když jsme se dívali s panem Adámkem (strýc).“ On se s vámi dívá na zprávy? Bláža: „Teď už ne.“ Kdy se s vámi díval? Bláža: „To už je dávno.“ Ostatní tety se s vámi na zprávy nedívají? Bláža: „Ani ne.“ -A sami se na zprávy díváte? Bláža: „No, moc ne.“ Michal v pokoji hraje na elektrické varhánky. Dostal je od maminky, stejně jako kazeťák a kazetu Mauglího. Na mou otázku, zda mu ty věci maminku připomínají, říká, že ano. Váží si toho prý víc. Nerozbije to. Ale prý ani nic jiného. Ve skutečnosti se však k věcem moc hezky nechová – mlátí s varhánky o stůl apod. Když byl Michal doma, chodil na plavečák, do Bečvy a nebo se díval celý den na „telku“ na pohádky. Povídání s Kamilou a Blážou večer: Máte v DD nějaké osobní věci? Něco, co je vaše, a ostatní k tomu nemohou? Kamila: „Spíš ne. Jen ten foťák – můžu ho zamknout do skříňky.“ Nemyslíte si, že tu máte víc věcí, než děti někde jinde? Kamila: „Asi ano.“ Pokud se něco pokazí, kdo za to pyká? Kamila: „Většinou se na to musíme všichni složit z kapesného.“ K večeru jsem s dětmi provedla focus group interview – hru na pustý ostrov (viz příloha IV.) Rozhovor s tetou A.: Nechává je dívat se na televizi. teta A.: „Proč ne? To k tomu patří. Někdy, když je jim třeba zima, tak se jdou umýt malí i velcí v půl osmé, pak zalezou pod deku a koukají na telku. Bývá to tak i doma, já to tak dělám taky. Jediné, na co jsem je nenechala koukat, byl ten seriál, Xena nebo jak se to jmenovalo. A ještě jeden chlap... myslím Herkules? To bylo otřesné. To jsem vždycky vylítla a vypnula jim to. Tam se jen mlátili, bylo to plné násilí… Ale jinak, proč by se nemohli dívat? Oni někdy mají něco puštěné, vidí mě a mají strach – jé, teta! A pak: „Můžeme to nechat puštěné?“ Já říkám, no samozřejmě. I pokud je tam trochu toho sexu, to patří k životu. To je radši nechám dívat na nějaké ty zamilované filmy, než jak se tam mlátí. Jsem radši, pokud jsou všechny děti pohromadě u televize než každé v pokojíčku, kde se baví, nahlas hlasitě hraje hudba… Tak sedíme všichni v pracovně a díváme se na televizi. To přece patří k životu!“ Co děti čtou? teta: „Čtou třeba encyklopedie nebo dívčí románky. Nečteme z čítanky, protože to je pro děti nesmyslný text, navíc to znají nazpaměť, takže to nevnímají. Ale jinak čteme cokoli. Při učení je mám všechny v pracovně pohromadě. Jeden čte, ostatní poslouchají, když chtějí, pokud ne, tak to nevnímají. Ale mohou se dozvědět i něco zajímavého. Nosím jim třeba z domu časopisy, takové ty Vlasty, pak nějaké drby – třeba Rytmus života. Moji kluci když mají přečtený třeba Level, tak řeknou, ať to vezmu děckám sem. Kluci si sami taky někdy koupí časopis. Holky si jeden čas hodně kupovaly třeba Dívku a takové. Některé tety si myslí, že to není pro ně, ale já říkám, proč ne? Oni se tam dozvědí věci třeba o zpěvačkách, o životě – i nějaká ta osvěta tam je. Já myslím, že když už to jednou pro ta děcka vyjde, tak tam nemůže být nic tak... co by jim mohlo uškodit.“
XXIV
Když jsem jí popisovala, jak kamarádka (šéfredaktorka) tvoří časopis pro teenagery, docela ji to překvapilo – vzala jsem jí iluze o profesionalitě a „nezávadnosti“. teta: „Noviny se sem dostanou někdy, když je tety donesou – třeba ten /…/ deník. Moc je to ale nezajímá. Vždycky se s nimi snažím projít aspoň sport. Povídám: „Kluci, pojďte si přečíst, tady je o tom zápase...“. Ale kluci si někdy sami koupí časopis …“ Mohli by třeba získat nějaké ohlasy? Kdysi jsme posílali obrázky, to se dělala nějaká soutěž. Myslím, že to dělaly čokoládovny. Mám dojem, že Nestlé – jak dělají kakao a ty cukrovinky. Já vím, že děcka dostala nějaká finanční ocenění. Ale vůbec nám to tenkrát... Ještě jsme psali seznam děcek, kteří se toho zúčastnili, ale nedostaly nic. Tenkrát z toho byli zklamaní, protože jsme říkali, že se to nějak rozdělí, ale nic jsme nedostali. Neděle 19. listopadu 2006 příjezd kolem 10 hod. dopoledne Děvčata vaří oběd, mají u toho nahlas puštěnou hudbu z CD přehrávače. Shakira je vaše oblíbená zpěvačka? Kamila: „Jo.“ Natálka: „Ta je dobrá.“ Proč se vám líbí? Kamila: „Je pěkná a umí hezky tančit.“ Natálka: „Je fakt dobrá.“ Chtěla bys být jako ona? Kamila: „Ano.“ Chtěly byste se s ní někdy setkat? Kamila: „Jo.“ Co bys jí řekla? Kamila: „Že je krásná.“ Strýc M. ladí malou televizi – velká se jim v pátek porouchala. Včera byli rozděleni do skupin, protože se konal turnaj ve floorballu a v DD bylo málo dětí i vychovatelů. Kamila: „Takže jsme se mohli dívat na televizi v jiných skupinách.“ Kdybyste ji neměli, to by vám asi chyběla, ne? Kamila: „Já si vydržím hrát dlouho s křečkem, takže bych to zvládla.“ Ale kdyby vám už vůbec nešla, to by se vám asi nelíbilo? Kamila: „No to by bylo hrozné.“ Co se s tím bude dělat? Kamila: „Asi budeme muset každý něco zaplatit na opravu.“ Poté, co strýc spraví malou televizi, se kluci dívají na video. Na co se dívají? Kamila: „Na nějakého toho Van Damma.“ Vy se na to taky koukáte? Natálka: „Jo, já jo.“ Kamila: „Já taky.“ Bláža: „Já ne. Já mám strach. Já jsem se jednou potom probudila a radši jsem přemýšlela.“ O čem? O tom, co tam bylo? Bláža: „Ne.“ Tak o něčem hezkém? Bláža: „No.“ Na co všechno koukáte? Natálka: „Na horory, třeba Critters, Texaský masakr motorovou pilou, Moje sestra vlkodlak, Blade… to je v pohodě.“ Odkud to máte? Natálka: Třeba z domu. Tety vám dovolí se na něco takového dívat? Natálka: „Jo. Ale záleží na noční – jak která.“ Dívají se i ti malí?
XXV
Kamila: „Jo, Tomáš se dívá.“ Natálka: „A nebo zaženou noční malé spát, a my se pak můžem dívat, na co chceme.“ Kamila: „A nebo si to nahrajeme na video. Třeba nahráváme Kill Bill, a potom tam je horor, tak se to nahraje taky.“ Kluci sledují film Rychle a zběsile. Už ho viděli několikrát. Martin a Ondra sedí asi 1m od obrazovky na židli a na zemi, jejich pozornost je zcela zaměřená. Chtěli byste mít takové fáro s kočkou? Martin: „Ne.“ Ondra: „Ani ne.“ Co vás na tom tak baví? Ondra: „Ty auta.“ (Scéna ve filmu – skupina „odborníků“ jde po chodbě: „Studoval jsem... “) Martin: „Tyhle kecy jejich!“ Posune kazetu na další scénu. „Tohle je zajímavější.“ Který se vám tam nejvíc líbí? Chtěli byste se někomu z nich podobat? Michal: „Já bych chtěl být jako tenhle (ukáže na plešatého hrdinu).“ Ten se m nelíbí. Michal: „A ten druhý? … Tak bych chtěl být jako on.“ Ten taky ne… Kluci dále chtějí sledovat film Terminátor. Martin sedí u videa a pouští ho. Michal: „Dej, jak se narodí.“ Martin: „Ne.“ Co je nejzajímavější část filmu? Martin: „Nevim.“ (spíš nezájem o otázky a přemýšlení) Ve stolku pod televizí vedle videa jsou kazety: Encyklopedie zvířat (od společnosti Benzina) a nahraná kazeta s nápisem: „Americký ninja – T. Dudikov (= herec Michael Dudikoff)“ a „ZBĚRATELÉ KOSTÍ“ Bavíme se s Michalem o jeho vyplněném „programu dne“ a částečně dotazníku. Michale, ty tu máš, že bys hrál pleják. To tě baví nejvíc? Michal: „Jo.“ A proč? Michal: „Protože.“ (víc jsem z něj nedostala) Hrajeme s Michalem elektronické šipky, bavíme se o počítačových hrách. Kdo tady umí nejvíc s počítačem? Michal: „Martin, ten umí všechno.“ Nemá výhodu? Nesedí u toho počítače nejvíc ze všech? Michal: „Ne, vždycky se to domluví.“ odpoledne Zametáme chodník před školou a hrabeme listí na zahradě. Rozhovor s Martinem (venku na houpačce): Martine, ty jsi v dětském domově odborník přes počítače, že? Martin: „No...“ Kde ses s tím naučil pracovat? Ve škole máte počítače? Martin: „Ve škole máme počítače, ale to už jsem uměl dřív. Doma s bráchou zkoušíme různé věci. Třeba umím „hekrovat“. Ve škole se dokážu nabourat do jejich sítě.“ Co děláš na hodině počítačů ve škole? Martin: „Hledáme něco na referáty, pak chatuju, stahuju muziku, písničky, prohlížím klipy. Taky stahuju hry.“ Ty pak nosíš do domova? Martin: „No.“ Jaké tam máte hry? Martin: „Různé... karate, střílečky, Mario, pro holky...“
XXVI
To je co, pro holky? Martin: „Třeba... auta, mouchy...“ Auta jsou pro holky? Martin: „No, ony s tím rády jezdí.“ Co ty mouchy? Martin: „To se honí mouchy plácačkou.“ Když s tím tak umíš, co bys chtěl jednou být? Martin: „Hacker.“ Proč ne radši programátor? Ti taky vydělávají dost. Martin: „To ne, to by mě nebavilo.“ Umíš programovat? Zkoušel jsi někdy něco? Martin: „Jo, to umím.“ V jakém jazyce? Martin: „V angličtině.“ Ale v jakém programovacím jazyce? Martin: „No...“ Je jich přece víc... třeba C+. Martin: „No, je C+ a ještě K– ...“ odpoledne zpět v DD Martin chce opět pustit na videu film Terminátor. V televizi je ale zrovna na programu Kdopak to mluví. Michal a Kamila jej přemluví, ať to tam nechá. Přidá se i Bláža. Komedii všichni sledují z pohovky, se zájmem. Rodinné scény nijak nekomentují. Pouze když má rodina problémy se psy, Kamila zmíní, že jejich pes také zlobil, když byl malý. (Jedná se o psa tety, k níž jezdí na prázdniny.) Kluci odejdou hrát floorball dolů do sálu. Škemrali celé odpoledne, aby tam mohli jít, ale museli počkat na strýce. Kamila zůstane v pracovně se dívat, my s Blážou jdeme do pokoje hrát na elektrické klávesy. Povídání s Blážou: Tobě by vadilo, kdybyste tu neměli televizi? Bláža: „Ani ne. Já bych se zabavila jinak – četla bych si nebo kreslila.“ Baví tě číst? Bláža: „Ano.“ Už jsi přečetla tu knížku o Blance? Bláža: „Ne, já jsem tady.“ Ukáže na založené místo asi na straně 17, o dva dny dříve byla asi na straně 15. O čem to je? Bláža: „Ona nechtěla jít do školy, protože myslela, že tam nebude mít žádné kamarády, že se tam s ní nikdo nebude bavit. Tak maminka jí řekla, že se nemá bát, že si je najde. A pak tam šla a už jich měla spoustu.“ V poličce pod stolem má časopis Popcorn, který si koupila v létě u tety. Ještě ho nepřečetla. Čte to prý, než jde do školy. (Možná spíš než šla do školy, tj. před začátkem školního roku?) A to stíháš? Bláža: „No, já čtu očima.“ Jako že si prohlížíš obrázky? Bláža: „Tyhle jsou pěkné. Která se vám líbí nejvíc?“ (ukazuje na dívčí skupinu) Nevím... Bláža: „Mně tahle… ta se nejhezčeji směje.“ Bláža už chce pryč z DD, ale neví, co bude dělat potom. Necítí se „mimo“ okolní svět. Ale nebaví ji to tam. Těší se do praktické školy (kam půjde po DD), protože tam nebudou některé děti, které jí vadí. Zároveň se ale i netěší – budou jí chybět ty tety, které má ráda. večeře Kamila a Sára večer hrají v pokojíčku na flétnu. Tady je říjnový Zámeček, už jste ho četly? Sára: „Jo, dobrý.“ Čtete ho?
XXVII
Kamila: „Jo, to přečtem.“ Zajímá vás, jak je to třeba v ostatních dětských domovech? Sára: „Já nevim.“ Taky tam něco píšete? Sára: „My jsme tam něco posílali, ale oni to neotiskli. Já si píšu někdy pro sebe.“ Tak byste mohli zkusit třeba nějaký vlastní časopis, to byste nechtěli? Sára: „Hm... to by možná šlo.“ Čtete taky něco jiného, tedy kromě knížek do školy? Kamila: „Ne.“ Sára: „Kamilo, nekecej, vždyť čteš knížky před spaním.“ Co všechno můžete dělat tady u vás na počítači? Sára: „Psát, hrát hry...“ Jaké programy tam máte na psaní? Kamila: „Poznámkový blok, pak ještě další na psaní...“ Obrázky tam taky můžete upravovat? Kamila: „Ano, ty máme ve svojí složce.“ Odkud tam ty obrázky dostanete? Sára: „Z cédéčka.“ Kamila: „Taky ve škole. Pan učitel nám udělal na počítači každému svojí stránku, kde máme svoje obrázky. Tam máme každý svoje jméno a na to když klikneme, tak tam máme své obrázky, adresy stránek a tak. Já tam mám Rexíka (pes u tety, k níž jezdí na prázdniny).“ Ty obrázky si nemůžete nikde vytisknout? Jen ve škole u paní ředitelky? Sára: „No, ale ona nám to nechá, když něco potřebujeme. Já když něco potřebuju vytisknout, tak jdu k nim /do školy při DD/. Protože u nás /v ZŠ/ bych to o přestávce nestihla. Třeba do výtvarné výchovy jsme potřebovali fotky, tak si je nechala vytisknout u paní ředitelky. Pak jsme s tou fotkou pracovali – mám ji tady na chodbě. Třeba jsme ji nalepili na papír a kolem ozdobili.“ Ve škole máte hodinu počítačů? Kamila: „Ano.“ Co tam děláte? Kamila: „Třeba chatujeme, hledáme něco a tak.“ Je tam s vámi pan učitel? Kamila: „No, třeba na začátku nám něco zadá, ať mu to najdeme a pak si můžeme dělat, co chceme.“ Co vám třeba dává hledat? Kamila: „Různé úkoly do školy. Když se o něčem učíme, třeba o lidském těle, tak to musíme najít a pak napsat, co to znamená.“ Jak to hledáte? Kamila: „Na Seznamu, to zadáme do toho vyhledávání třeba název a ono nám to najde.“ To hledáte jen přes Seznam? Kamila: „Přes ten nejvíc, ale i Centrum nebo ještě Atlas.“ A když to máte hotové? Kamila: „Tak třeba chatujeme nebo hledáme něco o zpěvačkách...“ Chatujete jen tak, s nějakou neznámou skupinou lidí? Třeba podle města... Kamila: „Ano.“ Jak se dostanete na ty zpěvačky? Kamila: „Do toho hledání napíšete třeba Shakira...“ Sára: „To jde rovnou www.shakira.cz. Tam jsou i různé klipy. Na to se dívám.“ Tady internet nemáte, že? Sára: „Ne.“ Takže tady máte ty programy na psaní, svoje složky s obrázky a nějaké hry? Jaké? Kamila: „Třeba Rexe, to je takový pejsek, on chodí a zabíjí a dostává se do různých kol.“ Taky ty hry máte třeba z internetu? Sára: „Martin tam dal svoje hry, takže to máme plné a už tam ani nemůžeme dát hry, co máme od ostatních skupin. On si s tím dělá, co chce. Ale strýc říkal, že to přijde spravit, celé to musí přeinstalovat.“ Sára: „Já se jdu dívat na bednu. Jdete taky?“ Kamila: „Jo, já jdu.“
XXVIII
V pracovně Tom mezitím zapálí list papíru. Poté, co je zažehnáno nebezpečí, teta odtud všechny vyžene. Kluci se nesmějí dívat ne televizi vůbec a děvčata prý až se to vyvětrá. Využiji okamžiku a začnu se s nimi bavit. Chtěli byste na televizi víc programů, nebo vám tyhle stačí? Kamila: „Tyhle jsou dobré.“ Nechtěli byste tu třeba kabelovou televizi? Kamila: „No, to by bylo dobré. Abysme měli větší výběr.“ Sára: „Třeba HBO.“ Na co jste se teď chtěly dívat? Sára: „Na SuperStar.“ Vždyť je i zítra, ne? Sára: „No, ale ne večer.“ Kamila: „To je jen vyhlášení.“ Posíláte taky sms? Sára: „Ne.“ Kamila: „To ubírá moc kreditu.“ Chcete mi ještě něco napsat? Kamila: „A co, teto?“ Na co se nejradši díváte, co posloucháte a tak. Sára: „Ano.“ Rozdám jim dotazníky ohledně jejich vkusu (viz příloha). Při vyplňování se bavíme dál: Kill Bill – Sára: „To je pohádka pro lepší.“ Sára občas prohlíží Blesk. Dozví se tam drby. Např. o silikonech Lucie Bílé. Pak když má koncert, může na to ostatní upozornit. Pondělí 5. března 2007 Příchod do DD cca ve 13 hodin. Na domově je Kamila, Bláža a Kája. Děvčata mají ještě odpolední vyučování, zůstávám s Kájou na domově, aby je teta mohla odvést do školy. Kájo, co bys nejradši dělal? Kája: „Pleják!“ Ty chceš hrát?A co tam najraději hraješ? Kája: „Bobrman. Tam se hází různé miny.“ A ještě máš rád nějakou hru? Kája: „Spiderman. Tomu se odečítají životy.“ A co děláš, když nemůžeš hrát? Kája: „Televize.“ Na co se tam díváš? Kája: „Simpsnovi.“ Ty máte na videu? Kája: „Ne.“ Tak na televizi? Kája: „U babičky jsem se díval.“ Taky někdy posloucháš rádio? Kája: „Ne.“ Vůbec? Kája: „U Michala.“ Přijde teta. Kája(chce jít hrát na playstation): „To je na cédku. Už můžem jít hrát?“ (jde za tetou pro CD) Pouští karate. Počítač jej prý vždy porazí, chce hrát se mnou, ale nejde mu to zprovoznit pro dva hráče.
XXIX
Martin přišel ze školy na oběd, další vyučování (florbal) má až ve 14 hodin. Jde k televizi a pouští si video (z kazety, na níž je napsáno „TROJA“) epizodu seriálu Ztraceni. Nahrál si ho předešlý večer. Musí chodit spát ve 21 hodin, toto začíná až po deváté. Kája pořád hraje hry na playstation. Zprvu má zvuk nahlas, Martinovi to nevadí. Později Martin beze slova vezme ovladač a ztlumí zvuk na playstation. Nehádají se. Jen když to Kája za chvíli zase zesílí, namítne Martin, jestli je hluchý, a opět zeslabí zvuk. Martin sleduje televizi se zaujetím. Jeho tvář není zcela bez známek emocionality, zejména když sleduje scénu, kdy šťastný pár objímá navrácené dítě. Kája chce hrát „Kasmánského /Tasmánského/ čerta“, ale hra se mu zasekne. Kája: „Marťo, co mám dělat?“ Martin (nenechá se vyrušit ze sledování filmu): „Klepni do toho.“ Kája klepne do přístroje, nepomůže to: „Marťooo!“ Martin (otočí se, pohlédne na obrazovku playstation): „Ještě do toho klepni.“ Kája to ještě zkouší, ale nejde to. Tak tam dá znovu karate. Přijde Bláža, sedne si na pohovku. Televize ji příliš nezajímá. Povídáme si. To Martinovi nevadí. Bláža: „Mě televize nebaví.“ Vždyť jsi říkala, že jste se včera dívali! Bláža: „Jo, ale nebaví mě to.“ A to nemůžeš dělat něco jiného? Bláža: „A co?“ Já nevím, třeba číst tu knížku, kterou máš rozečtenou. Bláža: „To mě taky nebaví. Navíc už jsem vyndala záložku a nevím, kde jsem skončila. … Ale dneska možná budu psát dopis.“ Komu? Bláža: „Té, (ženské jméno, nepamatuji si jaké), od Bati.“ Film skončí. Bláža jde odpoledne na schůzi spolusprávy – setkání vedoucí vychovatelky se zástupci každé RS, které se koná pravidelně každých 14 dní (pondělí odpoledne). Teta si se zbytkem dětí RS 6 sedla do jídelny ke stolu. Má děti informovat o připravovaných akcích: volejbalový turnaj, recitační soutěž, pak také turnaj v bowlingu, ale u toho se ještě neví datum. Dále dětem připomíná, že mají vymyslet, jak vyzdobit nástěnku – musí sundat zimní motivy a nahradit je něčím, co připomíná jaro, léto. Další promluva se týká časopisu Zámeček. Přišlo nové číslo, děti jej mají číst. Mají mít dvě čísla, ale našla jen jedno, druhé jim prý „někdo ztopil“. teta B.: „Je to pěkné, jsou tam zajímavé články, jak jsem to prolistovala. Nerada bych, aby to tu zůstalo jen někde ležet. Opravdu si to přečtěte, jsou tam zajímavé věci pro vás. Je tam o jiných dětských domovech, vaši kamarádi, co jste s nimi byli na táborech, tam taky píšou. Dozvíte se užitečné věci. Třeba tady je, jak prožívali vysvědčení. Máte tady vysvědčení? Taky máte, ne? Tak to znáte. Paní ředitelka chce, abyste se taky zapojili, abyste tam přispívali. Tady jsou různé náměty. Dá se psát o čemkoli, stačí kraťoučké.“ Při tom ukazuje dětem konkrétní stránky v časopise. Děti to ale moc nezajímá. Kája s Michalem se trochu pošťuchují, Martin kouká spíš znuděně, jen Kamila se zdá dávat pozor. Poté jsem se zeptala Martina, jestli je k tomu psaní nabádala už dříve. „Jo, dost často. Ale nikoho to moc nezajímá.“ Kamila si má jít dřív pro svačinu – půjde do hudebky na flétnu. Přinese si tedy chléb s vaječnou pomazánkou a jí zatímco ostatní poslouchají. Pak se vrátí Bláža a sděluje celé skupině, co se řešilo na samosprávě – nástěnky a akce. Členové RS také mají sepsat, jaká jídla jim chutnají a jaká nemají rádi, bude se podle toho upravovat jídelníček. Teta ještě shrnuje: „Máme pondělí po prázdninách, většina z vás je strávila mimo DD. Bláža s Kamilkou jely až na víkend, ale také byly pryč. Tak jako vždycky se musím zeptat, kde jste byli a jak jste se měli.“ Postupně všechny děti říkají, kde byly, koho navštívily, co dělaly apod. (V DD jsou prázdniny „věc veřejná“.) Učení: Já s Blážou se v pokoji učíme – psaní, čtení, básnička. Teta je s Kájou a Michalem v jídelně.
XXX
Martin sedí u sebe v pokoji, jdu jej navštívit. Rozebíral elektronickou Michalovu hračku na nahrávání hlasu. Měl se učit s tetou V. (chodí je doučovat), ale ta dnes nepřišla. Do jaké chodíš třídy? Martin: „Do osmé.“ A už víš, co chceš dělat potom? Martin: „Chci jít na elektromechanika, abych si uměl všechno sám opravit.“ Rozebíráš i počítače? Martin: „Jo, doma.“ Tady ne, tady to asi nejde, co? … Chtěli byste mít na domově ten internet? Martin: „Mně je to jedno. Třeba.“ Vy ho máte ve škole, co?A kdybyste si třeba mohli dělat svoje filmy? Martin: „Na to tady není počítač. To chce nějaké XPčko.“ Ono by šlo možná sehnat, ale museli byste pro to taky něco udělat. Třeba kdybyste vymysleli nějaký ten film, tak bychom možná mohli požádat o peníze na počítač i internet. Ale museli byste se taky zapojit. Martin: „Tady je to těžký, všichni jsou moc líní než aby něco dělali. Ale možná by se pár lidí našlo.“ Kolik máte vlastně přes den volného času? Kdy si můžete dělat, co chcete? Martin: „Nejvíc je ho v sobotu. Jinak to rychle utíká. Odpoledne máme většinou ještě školu, pak máme volno, pak děláme úkoly. Po večeři se myje a uklízí, to už utíká rychle.“ Jdu zpět za Blážou, procvičujeme počty. Přijde Michal a zapojí se také. Mám s Kájou napsat seznam jeho oblíbených a neoblíbených jídel. Bláža píše sama také. Martin a Michal sedí u počítače, Martin hraje Spidermana, Michal se dívá. Kája jde pak k počítači, dívá se na Martina, Michal jde za mnou ke stolu a také vyplňuje dotazník ohledně jídel. Kluci chtějí mít zhaslé světlo, aby lépe viděli na obrazovku. Ale my potřebujeme vidět na vyplňování, takže rozsvítím. Když na chvíli odejdu z jídelny, Michal opět pro kluky zhasne. Ale pak na mou žádost znovu rozsvítí. Večeře – 18 hod. Po večeři se jdou všichni umýt, poklidí se pokoje i společné prostory, asi v 19 hodin je vše hotovo, nabídnu Bláže, že můžeme něco hrát. Teta nám půjčí „Člověče, nezlob se!“ Sedneme si ke stolku do pracovny, zapojí se i Kája s Michalem. Martin a Kamila si pustí opět epizodu seriálu Ztraceni. To je ten díl, který jsi viděl odpoledne? Martin: „No. Ale Kamča ho neviděla.“ Martinovi a Kamile se nelíbí, že jdeme hrát k nim. Musíme slíbit, že je nebudeme rušit. Kája s Michalem jsou ale upovídaní, takže je Martin i Kamila často okřiknou, aby se ztišili.
IV. PŘEPIS ZÁZNAMU – HRA NA PUSTÝ OSTROV Co by si děti vzaly, kdyby věděly, že budou dlouhou dobu na nějakém pustém ostrově. Bez čeho by tam nevydržely? Natálka: „Nůž (kdyby náhodou něco), vodu, jídlo, nějaké věci na převlečení. Pak Patrika, potom bych tam chtěla mobil, walkman a takové ty blbosti.“ Ondra: „Zbraně (všelijaké), jídlo, vodu, playstation… Martin: „Ondro, budem pařit, ne?“ Ondra (pokračuje): „Cigára, nějaké zvířata, Michala, Terezu… ne! Evu, Evu! Foťák, převlečení a potřeby na barák, co bych tam chtěl ještě – prezidenta, aby mi donesl prachy. Ale peníze – na co? Ještě můžu. Martina na hraní. A ... ještě Pamelu Anderson.“ Michal: „Pravítko na řezání Ondry a nůž, abych se dostal. Ty zbraně, kulomet a rotačák. A taky bych chtěl Ondru na hraní. A ještě si přeju playstation. Eva: „Vodu, mýdlo, hygienu, nůž, foťák… Michal: „Foťák jsem zapomněl, teto, foťák! Ještě mi ho napište, prosím vás!“ Eva (pokračuje): „Hudbu, takže cédédčka, Tomáše, Natálku na hraní.“ Kamča: „Vodu, žrádlo, Evu na hraní, hudbu – magneťák a CD. -A rádio ne? Eva: „Ne. Ještě Karmu, to je skupina.“ Martin: „... Ondra, to je jako brácha, pleják ještě, autobaterku, protože na to se dá aj napojit playstation...“
XXXI
Bláža: „Kazetám… A do toho něco? Bláža: „Kazety. Všelijaké.“ Probudili jste se někde na pláži a chcete zjistit, co vám stalo. Eva: „Tak zavoláme, ne?“ Nat: „Mobilem, zavoláme. Zavoláme na sos, že jsme se ztratili, nevíme, kde jsme a oni nás půjdou najít.“ Ondra: „Myslíš, že na pustém ostrově budeš mít signál?“ Nat: „Ale to víš, že jo, zavoláš sos.“ Volali byste někomu konkrétnímu? Nat: „Asi bysme byli v cizí zemi, tak kdybysme uměli anglicky, domluvili bysme se anglicky. To bys řekla jen: Help, please? Komu bys ale zavolala? Nat: „Ne, dívejte, já bych to udělala tak. Já bych třeba zavolala nějaké vychovatelce, na které máme čísla, a řekla bych, že jsem ztroskotala, ať někomu zavolá.“ Eva: „Já bych zavolala někomu z té lodi, kdo byl se mnou a zeptala bych se, co se stalo?“ Takže co byste z toho použili? Eva, Nat, Kamila: „Já mobil!“ Třeba byste věděli, že jste na určitém ostrově a hrozí vám nějaké nebezpečí. Jak byste zjistili, jak to místo vypadá? Eva: „Já bych vzala foťák, šla bych, vyfotila bych to nebezpečí a pak bych se podívala na mobil a věděla bych, kam nemám chodit.“ Kam.: „Mapu jsme zapomněli.“ Nat: „Mapu a kompas a takové důležité.“ Kam.: „Třeba bysme někomu zavolali, zeptali bysme se na tu zemi, aby nám to všechno zjistil na počítači.“ Jak na počítači? Kam.: „Třeba…“ Nat: „On by si zapsal naše čísla, my bysme mu to vysvětlili... Ne my bysme mu nejdřív poslali ty fotky, co jsme nafotili na tom mobilu. A on by se koukl na počítač a poslal by nám třeba smsky nebo zavolal vysvětlil by nám to a takové.“ A jak by se koukl na počítač? Nat: „No ale on by byl doma.“ Nat: „Já bych mu tam ještě k tomu napsala a ukázala bych mu fotky, aby to našel.“ A co on by dělal s tím počítačem? Naty: „No to já nevim, koukl by se!“ Ondra: „Šel by na Seznam nebo mapu. Seznam - Najdu tam, co neznám.“ Myslíte si, že na počítači na Seznamu najde všechno? Ondra: „Jo.“ Martin: „Všechno.“ Ještě to jde někde jinde? Martin: „Ne.“ Kam.: „Jo, na Centrumu třeba.“ Ondra: „Atlas.“ Třeba by byl blbý a nevěděl by, jak na ten Seznam? Naty: Notebook. Ale ten taky něco potřebuje, ne? Nat: „To já nevim.“ Kam: „Kdybysme mu řekli přesně, kde jsme, tak to by našel. Tam by napsal třeba Afrika a to by se našlo.“ Tak to děláte vy, když něco hledáte? Na tom Seznamu? Kam.: „Jo.“ Eva: „Na Seznamu napíšeme Afrika a ono nám to najde.“ Bláži, jak ty bys to řešila? … (žádná odpověď) Eva: „A nebo bych měla knihu a tam bych měla o té zemi něco, tak tam bych to našla.“ Ondra: „Ne, ten foťák. To pošlete z mobilu, vyfotíte to, on vám to pošle a je to.“ Ondra: „A jak byste to dělala vy?“ Já bych si s sebou rovnou vzala ten počítač s internetem.
XXXII
…HAHAHA… Ondra: „Ale vždyť tam není zásuvka!“ No dobře, to nevadí. Nat: „Notebook, to je na baterky! Auto, tam je elektrika.“ Kdybyste narazili na nějakou rostlinu s krásnými plody a vy byste měli hrozný hlad. Ale nevěděli byste, jestli ta rostlina třeba není jedovatá. Jak byste to zjistili? Nat: „Já bych si vzala nějaké zvíře a zkusila bych to na něm. A nebo bych…“ Ondra: „Já bych to zkusil dát bráchovi první.“ Nat: „Já na Patrikovi.“ Eva: „Já bych to nejedla vůbec.“ Ondra: „Já bych jedl to, co znám.“ Martin: „Co neznám, to neberu.“ Naty: „Vy to neznáte to přísloví? Co neznáš, to nežer.“ Byli byste tam už delší dobu a už by vás to tam nebavilo. Jak byste se zabavili? Eva: „Hudba!“ Kam.: „Já bych zkusila hudbu a začala bych tančit.“ Nat: „Já bych dělala s Patrikem něco.“ Ondra: „Já bych se zabavil s nima.“ Bláži, co ty bys dělala? Bláža: „Já nevim.“ Četla by sis třeba, nebo poslouchala? Bláža: „No.“ Teď kdybyste chtěli zažít nějaké vzrušení, napětí. Nat: „Patrik.“ Ondra: „Zbraně a na lov.“ Martin: „Já bych vzal pistole a ...“ Nat: Já bych vzala nůž a šla bych na lov. Ondra: Já bych šel zabít. Eva: „Já bych šla na lov – nůž.“ Kam.: „Taky, lov, nůž.“ Nemáte nějaké jiné možnosti? Ondra: „Proč? Zabíjení je náhodou zábava.“ A kdybyste se naopak chtěli něčím uklidnit, navodit si příjemné pocity? Nat: „Hudba!“ Ondra: „Zapálil bych si cigárko.“ Martine, co ty? Martin: „Cigárko.“ Nat: „Teto, já walkman.“ Michal: „Já foťák.“ Co bys s ním dělal? Michal: „Fotil.“ To tě uklidňuje? Michal: „Jo.“ Eva: „Já bych si povídala s Tomášem.“ A něco jiného? Nat: „A Patrika mi připište, abych si s ním hrála.“ Ondra: „Konec, pauzu.“ A kdybyste se chtěli pořádně zasmát? Nat: „To tak Patrika bych použila. Ten je vtipný.“ Ondra: „Brácha.“ Nat: „A nebo v mobilu bych měla uložené vtipy a ty bysme si četli.“ To vám někdo posílá? Nat: „To se posílá.“ Kdo vám to posílá? Nat: „Kamarádi, z internetu a tak.“
XXXIII
Michal: „Ondru.“ Kdyby ses chtěl zasmát a pobavit? Eva: „Jo, Ondra je takový.“ Kam.: „Já mám Evičku.“ Něco jiného na zábavu nemáš? Kam.: „Já bych si psala smsky.“ Ondra: „Playstation.“ Michal: „Já taky playstation.“ Nat: „Michala.“ Michal: „Jdi někam Natálo, jo?“ Kdybyste chtěli něco vytvářet sami, zabavit se nějakou činností? Nat: „Já bych to vyráběla na Patrikovi. Já bych mu třeba uřezala tričko a pak bych si s tim hrála...“ Ondra: „Já bych mlátil Evu.“ Michal: „Já bych mlátil Blážu.“ Nat: „Teto, dívejte. Já bych vyráběla něco na mobilu, třeba bych kostky tam dala a tam bych něco vyráběla.“ Eva: „Teto, já bych si hrála na tom písku.“ A něco, kde můžeš použít ty věci, které máš s sebou? Eva: „No však, voda. Nalila bych si tam vodu a hrála bych si.“ A ještě něco můžeš použít k nějaké tvůrčí činnosti? Eva: „Vodu.“ Jen vodu, jo? A něco z toho, co tam máte napsáno? Ondra: „Playstation.“ Martin: „Playstation, jo.“ Michal: „Já budu playstation teto.“ Ale tam přece nic netvoříš? Michal: „Tvořím, hry.“ Tvoříš hry? Ondra: „Jo.“ Ale tam vám taky nic nevznikne…. Evi, ty tam máš ještě něco přece. Eva: „Nevim.“ Deník. Eva: „Deník?“ Nojo, přece když něco napíšeš, tak tvoříš, ne? Eva: „Aha, no tak jo.“ Martin: „Já bych si na pistol vyryl nějaký znak.“ Michal: „Já bych střílel po lidech. A vyrobil bych mu tam hvězdičku nebo tak.“ Bláži, co ty? Vtvořila bys něco s tím, co tam máš? Bláža: „Ne.“ Eva: „S klávesama bys mohla dělat muziku.“ Co byste dělali, kdyby vám bylo smutno? Martin: „Já bych se zastřelil.“ Nat: „Kdyby mi bylo smutno a furt bych pak používala ten mobil, tak kdybych tam měla fotky, tak bych i je prohlížela.“ Ty bys nikoho nekontaktovala, kdyby ti bylo smutno? Nat: „No šak jo!!“ Kam.: „Tak by zavolala třeba mamince. Kdyby nám bylo smutno, tak mobil.“ Martin: „Já bych šel spát.“ Kdyby ti bylo smutno, tak bys šel spát? Martin: „Jo.“ Bláža: „Já to samé jak Kamila.“ Michal: „Já bych šel zabít lidi, aby spali jak mimina. Já bysem zavolal Pavlovi.“ Ty tam ale nemáš telefon. Michal: „To nevadí. ... Tak ... foťák.“ Kdyby ti bylo smutno, tak bys použil foťák? A co bys s ním dělal? Michal: „Tak bysem se díval na fotkyyy. Hihi. Tak bysem fotil lidi, pak nahatého Marťa. Kdybyste zjistili, že někde v okolí někdo je, jak byste se s ním spojili?
XXXIV
Nat: „Já bych vzala nůž, vyrobila bych loďku a přeplula bych tam.“ Martin: „Já bych rozdělal oheň.“ Kam.: „Teto, kdybych věděla, že někde daleko je třeba moje kamarádka, tak bych jí mohla zavolat.“ Eva: Já bych pustila kazeťák, na plné pecky. Kam.: „Hodila by plyšáka do moře. A to by doplavalo třeba k Evičce.“ Nat: Já tím mobilem, kdyby tam byla třeba kamarádka Evička, tam bych jí zavolala.“ Jak ty bys navázal s někým kontakt? Michal: „Že bysem mu dal televizi.“ Eva: „Zbraň, Míšo, použij zbraň, rotačákem!“ Michal: „Ne, já bych použil zbraň.“ Eva: „Ne, Míša by použil zbraň, aby dal někomu signál, že tam je.“ Michal: „No.“ Teď byste zjistili, že zapomínáte češtinu. Jak byste si ten jazyk oživili? Co by se s tím dalo dělat? Eva: „Já bych si četla deník.“ Martin: „Já bych si četl nápisy na krabičkách.“ Michal: „Já bych si najmul Martina /nazve ho pouze příjmením/...“ Kam.: „Já bych volala nějakému Čechovi.“ Michal: „Já bych volal černochovu.“ Nat: „Mobil bych použila.“ Komu byste přesně zavolali? Kam.: „Třeba Nikole. Nebo máme číslo třeba od tety Táni a tak.“ Michal: „Já bych použil polštář, aby se tím ucpal.“ Cože? Ondra: „Tak co bys použil?“ (vyjmenovává....) Michal: „Ondru. Já bych si s ním povídal.“ Ondru bys použil, kdybys zapomněl češtinu? Michal: „Tak bych šel za Martinem /řekne příjmení/, aby mi pomohl s počítačem a s televizí.“ Ale vždyť ty tu počítač ani televizi nemáš. Michal: „Tak foťák.“ Bláža: „Hraje ta televize už?“ Kam.: „Ne, ještě nehraje.“ Bláža: „A co budem dělat?“ teta: „Buď se půjdeme dívat ke čtverce, nebo k pětce.“ Bláža: „Do čtverky nejdu.“ Nat: „Ke čtverce! My chcem ke čtverce.“ teta: „Domluvíme se potom.“ Bláža: „Já budu číst knížku.“ teta: „Dneska je tam Test národa.“ Kdybyste třeba zjistili, že někde je někde nějaký Angličan, Francouz, nebo Němec... Jak byste se naučili jeho jazyk? Nat: „Já bych na něho mluvila cigánsky, protože cigánsky se domluvíte všude.“ Michal: „Já neumim cigánsky, bohužel!“ Nat: „Tak bych vzala papír a třeba bych mu to ukazovala.“ Jak byste se zkusili naučit ten jeho jazyk? Eva: „Já bych zkusila ukazovat, nejdřív bych ukazovala a pak už bych jako věděla. A nebo bych mu to kreslila do písku.“ Nat: „Nebo mobil, já bych použila mobil. Tam se dá anglická a česká a anglický slovník, tak by to tam bylo napsané. Třeba by tam bylo hello a tam by bylo, co to znamená a on ukáže třeba na to.“ Eva: „Já taky tím mobilem.“ Kam.: „Aj já, Kamila, mobilem.“ Martin: Tak já bych mu to vyřezal nožem. Poslední otázka na vás. Už byste tam byli hrozně dlouho, třeba 10 let, úplně pryč od civilizace. Jak byste zjistili, jaké je to teď v České republice? Jak se tam žije, co se děje a tak? Kam.: „Tak bych zavolala.“ Eva: „Já taky mobil.“ Martin: „Já bych se vykouřil.“
XXXV
Kam.: „Zjistila bych to. Zavolala bych nějaké tetě a zjistila bych to.“ Nat: „Nebo kamarádovi.“ Martin: „Mně by to ani nezajímalo už. Já bych se zastřelil. Když se střelíš, máš pokoj.“ Eva: „Na kazeťáku máš rádio, ne? Já bych si pustila rádio.“ Myslíte, že byste tam takhle dokázali žít? Nechybělo by vám tam něco? Co byste si kdyžtak ještě vzali? Eva: „Pejska, kočičku.“ Kam.: „Aj Samínka (psa od tety, kam jezdí na prázdniny) bych si vzala. Morčátko.“ Nic jiného by vám tam nechybělo? Eva: „Tak rodina, no, mně rodina ne. Kamarádi.“ Nat: „Kamarádi.“ Tady z domova? Nat: „No třeba, nebo i v učilišti. ...“ Kam.: „Kdyby tam byla Evička, tak bych se nenudila.“ Nat: „No a já bych si vzala tetu Alenku. Ta by nám vařila.“
V. PŘEPIS VIDEONAHRÁVKY – „NÁVŠTĚVA AFRICKÉHO KRÁLE“ Dobrý den… Teta: Vy jste strašně podobná na tu… Kam: Na Janu, na tetu Janu. Zuzka zamává do kamery, Kamila a Bláža se spíše krčí vedle ní. Sára sedí v pokoji za stolem. Král předává vzkaz. Kamila ho má číst nahlas. Kam.: To nejde číst! teta: Tak Sáry, zkus to ty. Sára: Ne-e. Kamila: Tak to přečtěte vy! Jak vy medium mate zde, jake vy pouzivat a k cemu? Kamila: Televize? Dívat. Naši diváci určitě chtějí vědět, jak děti splní úkol pana krále. Takže děti, co vy na to? Sára: Nic. teta: Sáro, tak co tu máme? Sára: Playstation, počítač... Michal: Video. Zuzka: Internet. (Martin už jde k televizi a zapíná ji. Kluci jdou za ním, Bláža se drží poněkud opodál, v náručí drží Moniku. Děvčata – Sára, Kamila, Zuzka – zůstala sedět na pohovce uprostřed místnosti, sedí u sebe.) teta: Tak že bysme tou televizí začali nejdříve? Martí, řekni mu pomalu, co to je. TELEVIZE Martin: To je televize, na tu se díváme, tam hrají různé seriály a telenovely. Tohle je Superstar. -To je velice oblíbený pořad. Já se zeptám, díváte se na Superstar? Michal: Já se dívám. Martin: Díváme se tady na Superstar. Nás to zajímá totiž. -Co vás na tom zajímá? Martin: Jak tam zpívají a kdo vyhraje. -Zajímá vás jen ten vítěz, nebo i třeba kdo vypadne a tak… Martin: Kdo vypadne taky, ale hlavně ten vítěz. -A co u toho prožíváte? Martin: Emoce a kdo vypadne, fandíme někomu. -Posíláte SMS? Zatím jako ne. -Proč ne? Michal: Nemáme ty mobily. Martin: Až to bude zajímavější. -K čemu je televize dobrá?
XXXVI
Martin: Tam se dozvíme různé věci třeba na zprávách se dozvíme různé věci, novinky co se stalo v televizi a co se stalo ve světě. -A co se stalo třeba dneska ve světě? Martin: Teď jako zrovna ještě nejsou zprávy. Kamila: Ještě zprávy nebyly. -Díváte se tu na zprávy? Kam.: Ano. -Jak často? Zuzka: Denně (v TV jde upoutávka na Pojišťovnu štěstí) teta: No toto sledujou, Pojišťovna štěstí. -Nebo spíš ty seriály? Kam: Hlavně Ordinaci v růžové zahradě. -Co vás baví na ordinaci? Kam: Všechno. -Ty postavy nebo ten příběh? Kam: Příběh. Díváte se společně nebo jen někdo z vás? Kam: Společně. Bavíte se o tom, co tam je? Kam: Někdy jo. Ve škole. -Hádáte se u toho, jestli to dopadne tak nebo tak? Kam.: Jo. Sára: jo. (smějí se (K, S i Z) -Jak to dopadne? Hezky. Dobře. Proč vás baví se dívat? Myslíte si, že na konci je to dobré, protože si u toho odpočinete? (neví, spíš ne) Martin: Televize Nova. -Víte, co to je nova? Martin: Televizní program. -Co to je TV program? Máme jich víc? Kam.: Jo,…Primu, dvojku, jedničku, Slováky… -Na co vy koukáte nejvíc? Martin, Kam., Michal: Na Novu Kam.: Tam je asi nejlepší. Martin: Nejlepší filmy… Michal: Tam hráli Piráty z Karibiku. -Když chce někdo koukat na něco jiného? Zuzka: Jdou do jiné skupiny. Kam.: Tak se domluvíme a jdou třeba někam jinam nebo tak. -Někam jinam? To znamená kam? Kam: Třeba do jiné skupiny, do 5 do 4. záleží na co se oni dívají. A nebo se domluvíme, že to přepneme. -Kdo to určuje? Kam: Záleží, co děti chtějí. -A když se chce jen 1 na něco dívat, tak musí jít pryč? Kam.: No. -K čemu je Sportka? Martin: Tam se vyhrávají miliony. -Už jste něco vyhráli? Mar.: Jen v soutěžích. -V soutěžích v televizi? Martin: Ne. Teta: Ale byli jste v televizi. Na čem jste byli? Tom: Jak se krotí krokodýli. Teta: Ale viděli jste se v televizi. Kdy to bylo? Na čem jste byli? V Praze. Bláža: V Praze. -Myslíte si, že ti lidé si opravdu myslí, že tam jsou v té televizi? Kam.: Jo. Tak mu vysvětlete, jak to je. Když si přečtete ten papír…
XXXVII
Kam.: Tam se nedostaneš. Proč se tam nemůže dostat? Oni vám to vysvětlí. Kam.: Tam je sklo, tam nemůžete. Sklo, tele.vize- nemůžete, A kdyby tam to sklo nebylo? Kam.: Tak tam může, ale nevleze se tam. A kdyby byl menší? Kam.: Tak jo. Zkuste se zmenšit. Martin: Prima a jednička. Michal: A dvojku dej. Pribináček (reklama) teta: Mňam mňam. Kam.: Mňam mňam. král: Nova. Co bylo tamto? Nějaký seriál? Martin: Teď jsou zprávy ve světě co se děje. král: Prima. Ale né prima. Jsou zprávy prima? Martin: Jak kdy, jak které. -A co tam je třeba prima? Martin: Když jsou tam nějaké bouračky. Kam.: Co se děje ve světě. -Kdo to dělá? Kam.: Moderátoři, reklamáři. Ne, ti, jak kamerují... novináři! (začínají zprávy) Martin: Mluví o politice, naše vláda. Kdo nám vládne. Král: Král. Martin: a teta: To je prezident, náš prezident, náš král. Král: Král. Martin. Ne, to je předseda (Bém). Kam.: Pane králi, umíte číst? teta: Vysvětlete, jak to, že to vysílá. -On chce být v televizi. Pane králi,ti lidé nejsou v té televizi, v té bedničce. Nebo jsou? Kam.? Ano, jsou. teta: tak vysvětlete, jak to, že to vysílá, jak to tam funguje. Kam.: To ho musíte natočit a potom. Zuzka: Tak mu to ukážete na … Kam.: Kamera, točí do televize. -Jak se pan král může dostat do TV? Kdyby se chtěl zítra vidět, co musí udělat. Bláža: Nevim. Tom: (sám přijde) Musí se natočit kamerou. A chtěli byste se tam vidět? Michal: Jo. -Proč? Michal: Nevim. -Třeba aby si byl slavný, ne? Michal: Ne. -Co bys tam mohl dělat? Michal: Nevim. -Když se díváš na TV, co se tam dělá? Co se tam tak dělá? Michal: Se tam jezdí autama. -Kdo? Michal: Lidi -Proč tam jezdí autama? (bez odpovědi) -Na co se v té televizi koukáš? Michal: Třeba na film. -Na jaký? Michal: Slunce, seno a pár facek.
XXXVIII
(v televizi hrají reportáž o zemětřesení) Martin: Prezident, nemocnice. -Co vás zajímá v těch zprávách nejvíc? Martin: Co se událo v té televizi. -Jaké zprávy, O čem? Martin: Když něco někde vybuchlo nebo spadlo, když je nějaká bouračka nebo… -Proč tě to zajímá? Martin: Jací jsou Řidiči neopatrní. -Aby sis dal větší pozor? Martin: No, až budu jezdit. Nejezdit po dálnici rychle… -Takže si z toho vezmeš příklad? Martin: No. -A když je tam třeba to zemětřesení… Martin: Tak bych se z té země odstěhoval. -Co vás, holky zajímá ve zprávách? Nebo vůbec v televizi? K čemu je dobrá? Myslíte si, že by ji král měl mít doma? Kam.: Jo. Sára: Jo. Kam.: Jo, aby se dozvěděl všelijaké důležité věci, ve zprávách. Martin: Aby se mohl dívat na Ordinaci v růžové zahradě. Král chtěl nějaký dárek, dali byste mu jí? Michal: Jo. teta: My mu jí nakeslíme. Sára.: Jedině nakreslit. Kam.: Jedině nakreslit, to vám nemůžem dát… -Proč ne? Zuzka: Ale jo, dáme. Sára: Dáme. Kam.: Tu malou, tam! -Tu nemáte na nic? (Král nabízí kokosový ořech…) teta: Řekněte, že to je málo. To nemůžem, děcka. To je málo. Zuzka: Ještě, přidejte. Kam.: Ještě. Sára: Ještě. -Vy jste si jí koupili? Kam: Ne, my jsme ji dostali od hokejistů. -Když jste jí neměli, tak vám ale nescházela, ne? Kam.: Měli jsme tu malou. -A předtím? Vždycky jste tu měli televizi? Kam: Jo. -A co byste dělali, kdybyste jí tu vůbec neměli? Martin: Tak bysme chodili do čtyrky. Kam: A co bysme jako měli dělat? Král se taky nebaví jen u televize Co králi děláte třeba večer? (král zpívá a tančí) Tak vidíte, že král se taky baví bez televize. Co byste dělali vy, kdybyste ji neměli? Zuzka: Tak televize není to jediné, co tady potřebujeme. -Tak ukažte panu králi něco dalšího. Kam.: Video! (přidá se Zuzka, Martin…) (Tomášek se vrhne ukazovat.) VIDEO Tom: Pusťte tam Mauglího. Martin: Toto je video, kde se přehrává kazeta, kde se nahraje film. Král: Nova Martin: No, třeba na nově se nahraje film, a my si to pustíme. -Jaké si nahráváte filmy? Martin: Třeba ne téhle kazetě máme Zvířecí detektiv a Mizerové. - Jaké ještě nahráváte filmy?
XXXIX
Martin: Třeba pohádka. Pohádky. Tom: Džungle. Pusť to. Pusťz mauglího. -Na co se nejradši díváš? Tom: Na Mauglího. Michal: (ukazuje obal od videokazety Mauglí) To jsem dostal na Vánoce. Jak jsem byl u jedničky, od tety. Martin: Já to přetočím na začátek. Všichni umíte ovládat video? Bláža: Já ne. Michal: To je tygr, to je Mauglí, to je Rančan, to je Šantila a to je ten … Balú. -Znáte ještě jiné pohádky? Michal: Třeba Lví král. Tom: Už bude hrát. -A nějaké jiné? Kam.: Jo, hodně. Třeba… teta: Pána prstenů jste tu měli, že? Kam.: Jo, Pán prstenů. -Co máte holky rády? Sára: Filmy různé… zamilované. No třeba. Martin: Toto je video, které přehrává film. Král: Nova! Martin: Ne. To je film a není to nahrané na Nově. Kam.: To je pohádka. Martin: To je jenom pohádka. Michal: Pohádka. On si myslí, že to je skutečné. Martin: To je jen film, to není skutečné. Může tam být něco skutečného? Martin: Jo, když jsou tam živé zprávy. Kam.: Když je to podle skutečné události, tak je to skutečné. -Myslíte, si, že to je pravda? Kam.: Všechno ne, ale něco jo. -Kdyby tam byla zpráva, že se na město blíží bomba, co byste dělali? Kam.: Tak to není skutečné. -To není skutečné? Kam.: No, jako je, ale co bysme dělali... utekli! Tom: Ona spálí hada. Michal: On bude říkat „Omlouvám se“. -Co je tamto? (král bere malou televizi) Teta: Řekněte mu, že to nemůže. To nemůžete vzít, to je naše! -Proč to nemůže vzít? Kam.: To je naše. Michal: Na čem bych hrál playstation? Oni vám vysvětlí, proč vám to nemůžou dát. teta: To nemůžeme, to je naše. Naše. král: Video. Michal: Ne, to je playstation. -Proč mu to nemůžete dát? Tom: To stojí hodně. -Vždyť by to tu nechybělo, ne? Proč mu to nechcete dát? Michal: Protože to je drahá věc. -Kdybyste to měli půjčené? Kam.: Tak bysme to nemohli dát, kdybysme to měli půjčené. Protože by to nebylo naše. Michal: To bysme museli vrátit tomu, komu jsme si to půjčili. -Chybělo by vám to? Martin: Strašně, protože by vzal playstation. TIŠTĚNÁ MÉDIA Tom: Knížky!
XL
Michal: To jsou koně. Obrázky. To je prase. -Vysvětlete králi, co to je knížka. Na co jsou knihy? Kam.: To je kniha, čteš. -A na co vám jsou tu knihy? Kam.: Na čtení. -Čtete knihy? Kam.: Ano, vždycky, když máme domácí úkol. -A taky jindy? Kam.: Ne, to ne. (Michal drží časopis Easy English.) -Co to je za médium? Martin: Řekni mu, že to jsou povídky napsané, pohádky, nějaký spisovatel to napsal. Michal: To je napsané, to jsou ty povídky. Zuzka: Nějaké naučné třeba, potom pohádky. Tom: To je na čtení Kam.: To je na čtení, pohádky, které napsal spisovatel. -Baví vás to tady? Proč to tady máte? Tom: To je na čtení. Kam.: To je na čtení, pohádky, které napsal spisovatel. král: English? -Učíte se angličtinu? Kam.: Ano. -Z toho? Kam.: Ne- e. My se učíme ve škole. -A proč to tu máte? Kam.: To nám daly tety. (Tom: To jsou hry. – otevírá skříňku s hrami. Michal: To je fotbal.) -To je angličtina? Kam.: Kniha, kniha na čtení. (bavíme se o deskách s Easy Deutsch) -Tak proč je tu máte? Kam: Nevim. Sára: Na výstavku. Máte tu i jiné časopisy? Kam.: Tam – Sluníčka, Mateřídoušky. Tom: Cédéčko. (ukazuje na obrázku) Michal: To je cédko, cédko. -To máte taky? Tom: Jo máme. Michal: A to jsou ty, bedny. -Posloucháte nějakou hudbu? Michal: Posloucháme, já mám tady kazeťák. -Jakou tady máte hudbu a jak to používáte? (Sára ukazuje králi časopis s obrázky z Afriky: Fred v Africe) Tom: To je Mateřídouška. To se taky čte. -Ty jí čteš? Tom: Jo. -Líbí se ti? Tom: Jo. -Proč? Kam: Mně se líbí, tam jsou zajímavé příběhy. (král vytáhne z poličky časopis Everwood) -Everwood. Co to je za časopis? Kam.: Nevím. -Nevíte? Sára: Ne. Kam.: Ne. To dostáváme. -Od koho to dostáváte? Kam.: Nevím. -To je pro dětské domovy?
XLI
Kam.: Ano, pro dětské domovy. -Tak je dostáváte od koho? Od nějaké nadace? Kam.: No, od nějaké nadace. Michal: Od, od nadace. -A co v něm je? (král ukazuje postavu na fotografii) -Kdo to je? Kam.: Nevim, nějaký človíček. Tom (ukazuje králi další článek v Mateřídoušce): Taky na čtení. -Vy jste ten časopis nikdy nečetli? Kam.: Ne. Michal: To je ten rytíř. (Král ukazuje na obrázek v časopise – vlajku EU) Michal: To jsou hvězdy, na ... nebi. Michal (pořád ukazují obrázky z Mateřídoušky): Rytíř. Tom: To je rytíř. Kam.: No, hvězdy na nebi. -Znáte to? teta: Čeho je to symbol? Sáro. Zuzka: Evropská unie. Sára: Evropská unie (nejistě). (pak ukazuje králi černocha na obrázku) Michal: No, to mu ukaž! (na Toma) -Vy nikam nepíšete? Kam.: Ne. ... Jen do Zámečku někdy. To je taky časopis pro dětské domovy. -Ten taky čtete? Kam.: Jo, ten vždycky přečtem… -A co tam píšete? Kam.: Tam píše vždycky paní ředitelka, třeba že jsme byli v Chorvatsku? (Michal a Tomášek: A to je rozvrh hodin. Ukazují jej tetě a králi.) teta: Básničky jste posílali, že ? -Vy jste tam taky posílali básničky? teta: Tomášek posílal, že? Michal: My jsme se dívali i na film Zorra. -Kdy? Michal: ... Minulý týden v sobotu. Kam.: Mickey mouse. -Co to je? Kam: Postavička. Michal: Toto je ten kačer. -Odkud ho znáte? Kam: Z pohádky. Tom: Tu je pohádka. Bambi. -Kde se všude objevuje? Kam: Toto je taky pohádka. Postavičky. Z Kinder vajíčka. Čokoláda, mňam mňam. -Televize (nápis u obrázků v časopise – reklama). Proč je to tam napsané? Kam.: Nevim, protože je to z televize. Tom: TV. Tu je televize (ukazuje logo ČT na hře Víla Amálka, kterou drží Sára) Tom: Mamut. Sára: To on nezná. (král si chce vzít časopisy Easy English) Kamila a Bláža: Ne, to nemůžete! -Ono by vám to tu stejně nechybělo, ne? Kam: Nechybělo, ale ... (podívá se na tetu) -Tak proč mu to nechcete dát, když by vám to tu nechybělo? Může si to vzít? Sára, Tom: Jo, může. Kam.: Vemte si. -Co byste mu mohli ještě dát, aby vám to nechybělo? (král bere kazetu Mauglího) Kam. (vezme mu ji): To ne. -A nějakou jinou mu můžete dát?
XLII
Kam: Nemáme jinou, to by nám chybělo. MOBILNÍ TELEFONY (král objeví kryt od mobilního telefonu) Kam: Mobil, na volání. (Michal: Můžu mu ukázat ten kazeťák, jak hraje?) -K čemu je to dobré? Kam.: To je dobré k volání. Sára: Aby se mohl domluvit s maminkou třeba. -K čemu vy to používáte? Tom: Tam jsou hry. -Ukažte, co s tím děláte. Tom: To hraje. Kam.: Rodičům voláme. Píšem SMS. -Co to je SMS? Vysvětlete to králi. Kam.: To je jak kdyby dopis, psát. (dělá rukou ve vzduchu, jako kdyby psala na papír) -A komu třeba píšete? Kam.: Třeba mamince, nějakému přítelovi nebo tak. -Vy máte všichni telefon? Tom: Nemáme. Sára: Jo. (Michal zapnul kazeťák, má radost, když jde král k němu) HUDEBNÍ PŘEHRÁVAČE Michal: Hudbu, hudbu tam máte. Tom: Tanči! Michal: Tanči. To musíte tančit! … Dívejte. Tady se to vypíná, tady přetáčí a to je hudba. -Máte taky na CD? Michal: (ukazuje na Kamilu a Blážu) To oni mají. -Máte jich víc? Kam.: Jo, jsou tu dva. -Tak mu jeden můžete dát, ne? Kam.: Nemůžem, to jsme dostali od pana Adámka, ten by nám dal! -Když máte dva, tak jeden by vám nechyběl, ne? -On (král) chce ten telefon. Tak mu jeden dejte, vždyť určitě máte každá. Potřebujete ho tak často? Třeba by vám ho za týden přinesl. Vždyť by se tolik nestalo. O co byste přišli, kdybyste ho týden neměli? Michal: O všechno. Kam: O nic. ... O kredit. Michal: (král mu chce vzít kazeťák): To mám od mamky, to ne. -Na co tady ten kazeťák vlastně potřebujete? Kam: Na poslouchání. -Poslouchat můžete tety. Kam: Ale teta není hudba. -Ona by vám třeba zazpívala. Co posloucháte, co teta neumí? Kam: Třeba zpěvačky nějaké. -Tady slečna, co posloucháte za hudbu? (k Bláže) Sára: Nějaké zpěvačky. Bláža: Zpěvačky. Sára: Všechno možné. Bláža: Všechno možné. Kam: Třeba zpěvačky nějaké. Sára: Nějaké zpěvačky, všechno možné. Kam: Všelicos. Sára: Tak zkuste vy zazpívat, předvést. Tom (jde vedle do kuchyňky, kde na počítači hraje Martin hry): Hry! Tu jsou hry!
XLIII
POČÍTAČ (ve vedlejší místnosti jedí u počítače sedí Martin a hraje) Michal: To je počítač. Tom: Přeskoč to! Kam.: Mauglí, koukej. Tom: Džungle, tam jsou opice. ... Taky sklo, to nejde, Kam.: Tam je taky sklo, tam nemůžeš. To je jak televize. Michal – ukazuje kartičky hokejistů. Já vám něco ukážu. (Během toho, co král sedá k počítači, ještě ukazuje jednotlivé kartičky mně, tetě a strká je před obličej i králi.) Martin: To je počítač, teta: Pusťte ho, ať si k tomu sedne. Martin: pojď, sedni, hraj. Tom: A těma šipkama jezdi. Šipkama. Kam.: Rukou! teta: Tom: Tu (hůl) pryč a rukou. Rukou! Sára: No a jedem. (Martin ovládá) Tom: A teď hrej! On neví jak. Tom: Šipkama. Šipkama, touhle jdeš tam ... Zuzka: A tam se dívej. (ukazuje na orbazovkiu) Tom: to je opička. Michal: Čita, čito… Martin: Počkej. (Král chce vzít obrazovku) všichni: Ne! Michal: To ne! Martin: To nemůžete. -Proč se tak bráníte? O ten vám snad nejde, ne? Kam: Jde, abysme mohli hrát hry a posílat Internet. INTERNET -Máte ho? Kam.: Bude. -Kdy? Sára: Na svatého Dyndy. Kam: Až budou penízky. -K čemu byste ho měli? Kam.: Nevim. Sára: Aby jsme se dozvěděli různé věci. -Máte ho ve škole? Sára a Kam.: Jo. -K čemu ho používáte? Sára: K referátům... Kam: My ho používáme ... v přírodopisu a tak, abysme mohli vyhledávat, abysme věděli, co to je a tak. -Máte oblíbené stránky? Kam.: Seznam. -Co tam najdete? Kam.: To, co neznám. Tom: Hokejista! (na Michalovu kartu) (Martin spustil hru miny) Král (čte nápis na hokejové kartičce): Česko. Michal: ...hledá SuperStar. (zopakuje to dvakrát) -Když mu dáte ten počítač, tak se nic nestane, ne? Kam: Stane, Martine, nedávej mu to, že ne. Martin: Vůbec ne, to je můj život! Zuzka: Gambler. Tom: Ne, to je na hraní. Michal: To jsou klávesy a to je myš.
XLIV
Tom: Myška na jezení. Martin: Dívejte. Toto, tím ovládáš, to je klávesnice, tím píšeš. A toto je obrazovka a to je hlavní... Michal: Ne, to nemůžete. Protože to je drahé. To mu nemůžeme dát. Martin: To je naší skupiny. -Kdyby vám dal za to milion. To byste mu nedali? Michal: Dali. Martin: Jo, to si vezmem. Kam: Tak to bysme si vzali. -Co byste si za to koupili? Martin: Nový počítač. -Proč je to pro vás tak důležité? Martin: Protože tam máme naše soubory. -Jaké? Martin: Třeba tady máme svojí složku. -Co v ní máš? Martin: Mám tam různé obrázky, to jsou pěkné obrázky. Michal: Ukazuje na obrazovce: Toto je Bionice. A tady se kreslí. -K čemu? Martin: To jsou krásné obrázky. Třeba si to dám na plochu. -Jen na tu plochu je dáváš? Martin: Třeba je změním, dají se změnit. Pak to dám na disketu, přinesu do školy, ukážu panu učiteli nebo našim spolužákům. -Pochválí tě za to? (kývá hlavou jako že ano) (Tomášek nabízí králi počítač, (Toto za toto) když mu dá svoji hůl. Ale ho ostatní napomenou, že to není jeho, takže ho dát nemůže.) Michal: Počítač ne-e, to nemůžem. -Proč? Michal: Protože tam jsou hry. Tam jsou úplně super hry. -O ty vám tolik nejde, ne? Michal: Jde, to máme. (na Martina: Od koho to máme? To máme od strejdy Adámka… Tom: On donesl počítače všem skupinám. -A ukázal vám jak se s tím zachází? … Tak řekni panu králi, proč se ti ten počítač tak líbí? Tom: Tam jsou hry. -Děti, myslíte si, že jste splnily králův úkol? Kam.: Jo. -Co vám dal za úkol? Kam.: Abychom mu ukázali nějaké média. Kam.: My vám ukážeme něco, pojďte sem, dívejte. (Michal jde do pokoje k Tomovi, následují ostatní) Tom: Michale, nehrabej mi tu. Tady na to vůbec ani.(stojí u stolu, chrání jo rukou) Michal: Toto je duha. To svítí, dívejte. (Tom má na stole kazetový přehrávač) Bláža: To můžeme poslouchat. -Co na tom posloucháte? Tom: Písničky. Bláža: Třeba rádio, nebo kazety… Tom: Michale, nešahej mi tu na věci! Tom: (Král bere slona) Ne. Toto, podává pistoli. Tom: Pistol. teta: To ne, on se zastřelí, on to nezná. Tom: Pistol, zastřelíš tím medvěda. Michal (o chvíli později): Ne, to ne, radši. -Ukažte mu svoji oblíbenou hračku. Tom: To je panák. Michal: To je mobil (ve skutečnosti penál na tužky v designu mobilního telefonu). (Kam. mi nese ukázat morčátko.) (Sáry pokoj – na stole mobil, král ho bere.)
XLV
Michal: To nemůžete brát, to je Sáry. (Sára zapíná CD přehrávač v rohu pokoje na zemi za postelí.) -Co tu máš za hudbu? Sára: Různé, já nevim… nemám. -Kdy to posloucháš? Sára: Boys. Kam.: Zpěváci, nástěnka:. (Sára tam má obrázky kapely Tokio Hotel, u jednotlivých zpěváků má přišpendlené cedulky se jmény.) -To je tvoje oblíbená skupina? Sára: Mhm. -Kde jsi to našla? Sára: V časopisech. -V jakých? Sára: (zvoní jí mobil) „Ano?“ (Jde pryč z pokoje do jídelny, zabouchne ze sebou dveře.) (U Kamily v pokoji. Kazeťák na stole. Nástěnka – Shakira, zvířátka. -To je tvoje oblíbená zpěvačka? Kam.: Jo. (vrátí se Sára) -Sáro, kdo ti volal? Sára: Kamarádka. -A co chtěla? Sára: Poradit kvůli úkolu. -Ty taky někdy voláš kvůli úkolu? Sára: Ne. -Ty to máš vždycky všechno v pořádku? Sára: Jo… (Ukazují morčátko v kleci, běhá na kolečku. Pak procházejí koupelnu, ukazují, jak teče voda apod. Martin bere laserové svítítko a svítí na zrcadlo.) Vedle v pokoji (u Michala) Tom: Pane králi! Tady! (dává králi Michalův kazeťák) Michal: To ne. (Tom dává Moniččiny brýle.) Michal: Ne, to je Moniky! Tom: Tu máte. (podává králi kazetu) Za to. (ukazuje na hůl) -Kazeta? A co na ní máš? Michal: Písničky. (Na stole leží gameboy a na něm kazeta. Michal si uklízí desky s hokejisty.) Jdou do prádelny Bláža: To ne, to je pračka na praní. ... Ani žehličku ne, to je na žehlení. Martin: A toto je oblečení. (Jdou zpět do obýváku. Michal se vrhne k televizi, je tam hokej. Sára listuje časopisem.) Tom: Pane králi, tuto můžete! Tu si můžete nechat. (podává Moniku) Michal: Chvíli s úsměvem přihlíží a pak: Tomáši, to se vůbec ne… Kam.: Králi se nejvíc líbila televize. -A co vám se nejvíc líbí? Kam.: Všechno. Martin: Asi televize, nebo playstation. Tam se hrajou ty hry. Sára (ukazuje Kamile něco v časopise): „Koukej!“ Kamila má překvapený a ostražitý výraz. Kamila: Ukažte mu to!“ Postupně to vidí všichni, smějí se (kromě čtyřleté Moniky, ta nechápe). Martin: „Ukaž mu to!“ Sára: Počkej. Já to nalistuju, čekej. (směje se) Tom: Kozy! (Na obrázku je nahá sedící žena.) No, na to je pan král asi zvědavý... A vy jo? (Smějí se ještě víc) Sára: Obyčejné kozy!
XLVI
v jídelně: (děti krmí krále pudinkem.) -Co králi vzkážete? Sára: Ať se učí jíst lžičkama. teta: Ať si pořídí televizi, že? Aby věděl, co se děje. Sára: Ať si řekne Ježíškovi o televizi. Bláža: Ježíškovi o televizi a … teta: Počítač třeba taky určitě, že. Kam.: Aj počítač si musíte pořídit. Bláža: Lžičky a talíře. Tom: Ať si pořídí televizi. Martin: Pleják Michal: Jídlo Sára: Český slovník.
VI. PŘEPIS ROZHOVORU S VYCHOVATELKOU (TETOU T.) Jaké je pro děti nejvýznamnější médium? Já myslím, že televize, počítač a ten pleják – playstation. A ještě asi i to video, ale oni nemají moc kazet. Hlavně ta televize a ten počítač. TELEVIZE2 Jaké televizní kanály mají v DD k dispozici? ČT 1, ČT 2... Ještě máme Novu a Primu. Slováky taky chytáte? Slováky nevím, jestli u nás ve skupině máme. Ale nejvíc u nás jde ta Prima a Nova, málokdy ta jednička, dvojka. Chtěli někdy více programů, třeba kabelovou televizi a tak? To nevím. Na to jsme nikdy nenarazili. Určitě kdyby byla ta možnost, tak by přivítali nějakou kabelovku, aby si mohli hledat nějaké ty filmy a stahovat. Ale jinak jim to stačí? Stačí. Já myslím, že jo. Jaké jsou jejich nejoblíbenější žánry a které nesledují vůbec? Oni teď hodně jak byla ta SuperStar nebo to ... jak se to jmenovalo... Nějaká soutěž? Soutěž. Ne Big brother, to druhé. VyVolení? VyVolení. To sledovali. Teď hodně ty akční filmy, to je jejich. Holky mají rády ty telenovely, to si někdy pustí, když přijdou ze školy. Jaké třeba? Stefanie myslím, že si pouštěli. A ještě Divoká kočka mám dojem nebo jak se to jmenovalo. A potom takové ty hitparády hudební – Eso a tak. Ale hlavně ty akční filmy. Sem tam nějaké pohádky. Ale více méně ty komedie a akční filmy. Na to koukají všichni? Většinou jo, akorát naše Blaženka, ta moc ne. Ta má Ordinaci v růžové zahradě. To ano. A na ty seriály kouká kdo? Hlavně Sára, Martin, Kamila, Martin taky, ale on má rád spíš akční filmy – s tím Schwarzenegerem, nebo Van Dammem nějaké ty bojové. Ale většinou se dívají. Tomáš malý taky. Pokud by mu člověk dovolil, tak by se díval i na to, co pro něj není příliš vhodné. Na jaké seriály se konkrétně dívají? Ordinace v růžové zahradě, Pojišťovna štěstí, to hlavně sledují. Myslím ty dva, ty bývají večer. To se domluví s noční, že jim dovolí se dívat až třeba do těch devíti večer. Vadí jim, když jim nějaký díl uteče? Dost jim to vadí. Vím, že cosi provedli a měli zákaz, takže z toho byli takoví otrávení, že jim to uteklo. 2
Pro lepší orientaci je přepis rozdělen do tematických oblastí podle otázek. Otázky jsou psané kurzívou, odpovědi tety obyčejným fontem, bez uvozovek.
XLVII
Nastávají kolize, když se někdo chce dívat na něco jiného než ostatní? Občas ano, ale většinou vždycky podlehnou přesile. Když tam byla třeba Bára, ta byla nejstarší a dívala se vždycky na ty svoje programy a děcka se musely přizpůsobit jí. Až když to šlo do krajnosti, tak teta řekla ne, děcka se chtějí dívat na toto, tak jim to musíš tak dovolit. Ale oni se víceméně vždycky domluví. Někdy se více pohádají, někdy míň, ale když je to moc, tak se někdo vyžene... Spíš panuje rozpor mezi holkami a kluky nebo mezi staršími a mladšími? Jak kdy. V naší skupině ale není nikdo, kdo by se chtěl vyloženě dívat třeba na fotbal jako třeba v pětce. Tam se dívají kluci na fotbal a ostatní nemají šanci. Ale u nás ne. Někdy se hádají, když je tam nějaká pohádka a většinou Martin se chce dívat na něco jiného. Ale musí se podřídit té většině. Většinou to dopadne, že s tama odejde, protože pohádky moc nesleduje. Berou ohled na ostatní? Když třeba kluci koukají na nějaké akční filmy a vědí, že jsou u toho malí, kteří by to vidět neměli? To ovlivňují spíš ti dospělí. Protože když víme, že tam je něco pěkného třeba i pro ty menší, tak jim dáme přednost, protože pro ty menší je tam málokdy něco, třeba nějaká pohádka. Ale je fakt, že i ti větší se na to rádi podívají, na kreslenou pohádku a tak. Ale někdy musíme zasáhnout i my, protože třeba ten Martin, kdyby mohl, tak ten se dívá jenom na to svoje a nikdo nemá nárok. V čem je omezujte, na co by se neměli dívat? Na ty horory nebo vyloženě filmy, které jsme viděli a víme, že je tam zabíjení, nějaké velké krváky. Ale oni jsou tak vynalézaví! Martin když si třeba nahrává filmy, tak si tam dá kazetu, děcka jdou spát a třeba se tam nahraje i nějaký horor. Pak na to člověk přijde, že si to pustí. Takže to dokážou obejít. Kolikrát na to ani nepřijdem, jen když někdo přijde a něco nám řekne. Ale často na to ani nepřijdem, že si nahráli třeba takový a takový film. Když se jdou dívat do jiné skupiny, jak to berou ostatní? Teď nám zakázali návštěvy do skupin. Dřív to tam bylo. Že něco bylo v televizi a kluci se třeba na to chtěli dívat, tak se dívali v jiné skupině. A holky na něco jiného. A teď je to trošku problém, protože to je zakázané – že by děcka neměly pochodovat ze skupiny do skupiny. Takže většinou se dívají všichni ve své skupině... Akorát teď nevím, jestli budeme mít tu televizi déle pokaženou, tak to budeme muset nějak udělat. Kdyby tam něco bylo, že by se šli dívat dolů nebo tak. Nevím, jak to vyřešíme. Dříve to tak bylo. Že kluci se třeba dole dívali na fotbal a holky se dívaly jinde na seriál nebo tak. To oni rádi přivítali. Vždycky si ještě popovídali, to oni se rádi navštěvují. Je obliba určitých filmů nebo žánrů u dětí spíše konstantní, nebo se rychle mění? Podle momentální situace a tak? Možná když jsou zrovna nějaké ty šou, jak se tomu říká... Reality show? Reality show. Když jsou, tak tomu děcka třeba dávají přednost. Ale Blaženka, ta má svoje – Ordinaci a kdyby tam bylo cokoliv, tak jí to nezajímá. Jak kdo. Ale většinou mají svoje vytipované pořady. Michal se třeba moc rád dívá na kreslené pohádky, třeba Mauglí a takové. Sledovali hodně reality show? Hodně. Skoro celá skupina. A vykládali si, povzbuzovali. Taky se u toho hádali, protože každý fandil někomu jinému. Co si u toho povídali? Já nemám moc čas, abych tam s nimi seděla. Ale kolikrát jsem slyšela výkřiky. Asi každý měl toho svého favorita a když se neshodli, tak třeba po sobě i škaredě vyjeli. Bylo to spíš to fandění, nebo třeba i komentovali, jak se tam ti lidé chovají, co dělají a tak? Spíš v tom fandění. Ty naše děcka nejsou takové, často jim to ani nesepne. Oni jsou trošku jednodušší. Protože se na to dívají všeci, tak já se budu dívat taky. Projevoval se ten zájem i jinak? Že by o tom třeba hledali něco v časopisech... No, taky. A... já nevím... Vím, že Bláža to sleduje, ta třeba i posílala sms a vždycky říkala, komu poslala sms. Ta tím žila. Já to nějak nesleduji. Na VyVolené i na SuperStar. A děcka taky posílaly? Děcka nevím, ty asi ne. Ale ta teta, ona jim řekla, že poslala tomu a tomu hlas a děckám... Myslím si, že jsou i trochu ovlivněni, když jim třeba teta řekla, že se jí líbí ten a ten, tak ta děcka se nasměrovaly tím způsobem. Baví se o tom, co běží v televizi, když se na to zrovna nekoukají? Třeba i s vámi, probírají to? Tak oni třeba řeknou. Sára mě vykládala, dívala se na nějaký film... to byla zrovna u těch pěstounů. Oni se tam dívali na nějakou komedii a tak mě vykládala ten děj.
XLVIII
Takže ji to nějak zaujalo? No, nějak ji to zaujalo. Oni třeba přijdou: Teto, dívala jste se na to a na to? Já řeknu: Ano, dívala. A oni: „A líbilo se vám, že třeba to tam bylo tak nebo onak...“ Ale já se většinou na takové ty, co sledují oni moc nedívám. Třeba SuperStar a tak. To mají chudáci zase smůlu ode mě. Na co třeba upozorňují? Komu třeba fandíš... Komu byste dala hlas? a Kdo se vám tam líbí? a Ten je hrozný, ta se mě líbí... A já říkám: Ale děcka, já vůbec třeba nevím, kdo to je. Já to prostě nesleduju. Jsou rádi, když si o tom mohou popovídat? Já myslím, že určitě. Když je čas, tak... co to sledovali, nějaký seriál.... To už je tak přes rok. Vím, že něco sledovali v televizi. Nějak odpoledne to bylo. Spíš něco jak ta telenovela, ale zároveň ještě takový dobrodružný. Byla to nějaká ženská bojovnice. Xena? Ne, něco jiného. Jako nějak proti duchům bojovala, tak to strašně letělo. Vždycky přišli ze školy a už měli nachystané hodinky a vždycky můžeme, můžeme... Takže se kvůli tomu třeba musel posunout program? No, vždycky se nějak domluvíme. Pokud není třeba něco nutného, že bysme museli hrabat nebo jsme dostali nějaký příkaz, co se musí udělat, tak jsme jim to vždycky nějak umožnili. REKLAMA Objevují se při sledování nějaké poznámky, komentuje to někdo? Jako že to ani nemá žádný význam, třeba „Jé, ten je hrozný“ a tak? To oni spíš když jsou reklamy. To oni si zpívají tu písničku. Nebo už přesně komentují tu reklamu, přesně, jak to je. To oni znají slovo od slova. Jim se strašně líbila reklama na to Monte. Nebo co tam ještě bylo... na jogurt, nějaká písnička tam byla. Oni mají nějaké svoje reklamy a přesně, slovo od slova by ti to zopakovali. Přesně jak ta reklama jde. Tancují na to třeba? Jsou živější, když ta reklama běží? No, to si třeba hopsají na té válendě. Ale slovo od slova a všichni: A jedem! Oni mají takové svoje oblíbené. To se jim hrozně líbí. A říkají to někdy jindy, když ta reklama zrovna neběží? Někdy i jo. Když někdy narazí na něco, co jim to připomene, tak si na to vzpomenou. Třeba ten slovní úsek nebo ten výrobek? No. Jinak je reklamy ovlivňují? Chtějí mít, co tam vidí? Většinou nějaké ty mlsky, ty tyčinky sladké nebo ten Martin vnímá třeba... ten jediný se dívá na zprávy. On třeba i přijde a říká: Teto, představte si, tam a tam... On není hloupý kluk, jemu to myslí, akorát má problémy s chováním. Ten jediný se dívá na zprávy a ví, o čem je řeč. S ním se dá takhle pobavit. On je sice takový divočák, ale ... Jinak ty děcka na ty zprávy vůbec. Spíš si jen vybírají ty svoje programy. Ani naučné je nezajímají. Nějaká ta Cestomanie a takové, to taky ne. Spíš ty zábavné? Spíš ty zábavné. Nebo ty komedie, pohádky, akční filmy, to je jejich. Ty zprávy jdou tedy úplně mimo ně? No, třeba oni když vidí, že u toho je ten Martin, tak Michal si tam k němu taky jde. On tam ale vyloženě sedí a někdy třeba začne otravovat. Ale ten Martin, na tom je vidět, že ty zprávy opravdu sleduje a ví, co se tam děje a je schopný ti třeba potom říct: Teto, představte si, že se stalo to a to. Je rád, že má přehled? Nebo s tím potom nějak nakládá? On někdy i ve škole, když se o něčem učí a zrovna třeba v těch zprávách něco k tomu je, tak on si to dovede dát do souvislostí k tomu, co se učí. Jak říkám, není hloupý kluk. Jak oni ty zprávy vůbec vnímají? Sice je to nezajímá, ale jak oni to berou? O čem to podle nich je? Uvědomují si, že to je třeba, co se děje ve světě? Já myslím, že asi někteří jo. Třeba ten Michal je kapitola sama pro sebe, Blaženka taky ne, ale já myslím, že ta Sára, Martin, a možná že i ta Kamila. I ta Bára, když tam byly ty starší děcka, tak myslím, že oni už to vnímali jinak jak nějací ti menší nebo děcka, co jim to vůbec nic neříká. Vede je k tomu někdo? Potřebují to do školy? Mají nějaké podněty, motivaci? Já jsem si všimla, že třeba ta Sára… oni mají třeba vypracovat nějaký referát. Mají možnost třeba ve škole na internetu si něco stáhnout, spíš než aby se dívali na ty zprávy a z toho aby si něco vypsali. Tak oni to dělají spíš asi tímhle způsobem.
XLIX
Tak se to jeví mně. My jim nabídneme různé knížky, encyklopedie a nebo si to stáhnou, oni mají jinak možnost ve škole si to udělat na internetu, na té základce. Sára dělala o Polsku, tak si to tam byla vyjet a přinesla si něco, asi dva listy. A pak z toho dělala referát. Berou ty zprávy vyloženě jako večer v televizi? A nebo vědí, že ty zprávy jsou i jinde, v jiných médiích, v jiný čas? To je myslím nebere. Aspoň u nás ve skupině jsem to nepozorovala. Ani Martin? Ten taky ne. On spíš kdyby byla možnost, tak si zapne ten počítač, nebo spíš ten pleják. Ale aby se třeba koukal na zprávy během dne, to ne, to si radši pustí ten film. Většinou se dívá na zprávy, na ty večerní od půl osmé. Dívá se až v půl osmé na Novu, nebo už dříve? Na tu Novu. VIDEO Co všechno si nahrávají na video? Ty akční filmy, nějaké ty pohádky, komedie, kreslené pohádky. A když můžou a nepřijde se na to, tak třeba i takové ty, které pro ně nejsou příliš vhodné. O nichž ví, že bysme jim nedovolili se na to koukat. Seriály nebo soutěžní pořady si nenahrávají? Ne, to ne. Ještě jsem neviděla, že by si to nahráli. Někdy když třeba ten Martin přijede z domu, tak přiveze nějaké video … že kolikrát se člověk chytá za hlavu… Mají přístup získávat nahrávky o kamarádů nebo z jejich domova? Já bych řekla, že děcka, co chodí do té základky, tak určitě. Naše děcka ani tak ne. Oni mají spíš možnosti třeba od těch učňů si to někde popůjčovat nebo postahovat. Nebo ten Martin, to je taky kšeftař, ten každou chvilku něco, ten v tom taky umí chodit. A malý Tomáš měl taky kdysi půjčené ze školy něco na počítač nějaké hry od kamaráda, že si to vyměnili, on mu půjčil svoje... Takže mají širší výběr než to, co patří přímo jim. Jo. Jaké videokazety mají jinak k dispozici? Moc nemají. My jsme měli hodně na DVD, ale nám teď nejde, takže to nejde pustit. Měli tam nějakého Pavoučího muže nebo co to... pak ještě nějaký horor... jak se to jmenovalo si nevzpomenu. Hodně si nahrávají filmy s tím Van Dammem, teď nevím, jestli i Ramba si nenahrávali, co teď bylo. Většinou nahrávají z televize. Když jsem se jich ptala, tak říkali, že nahrávají pohádky. Jak to je? Já bych řekla, že si spíš nahrají ty filmy takové... ještě jsem neviděla, že by třeba Martin nahrával nějakou pohádku. To spíš odněkud donese na nějakém videu, ale z televize jsem neviděla, že by stahoval nějakou pohádku. Nevím. Je to možné, tam člověk není pořád. Ještě tam mají nějaké kreslené, mají tam myslím Lvího krále a Mauglího. Můžete ty kazety nějak nakupovat? Děcka třeba z kapesného nebo když jsou narozeniny, svátek, teď k Vánocům… když chtějí, tak si to můžou koupit. To není problém. Z prostředků domova to asi doplnit nejde, že? To asi ne. Zatím jsme si nikdy kazetu přímo pro skupinu nekoupili. Děcka mají možnost si to koupit samy z kapesného nebo když mají ten svátek, narozeniny. Jinak za tu dobu, co jsem tam, jsme dohromady nic takového nekoupili. Co by pro ně znamenalo, kdyby nemohli nic nahrávat? Chybělo by jim to? Já myslím, že asi jo. Protože už mají takový určitý ten... oni ví, že tam mají ten počítač... Třeba teď jak nešla ta televize, bylo na nich vidět, že byli takoví otrávení. Protože zrovna tam bylo něco, na co se chtěli dívat a my jsme říkali: „Děcka, máte smůlu, protože ta televize nejde.“ To samé kdyby se nám pokazil počítač nebo teď to DVD. Nevím, jestli se to dá spravit. Já jsem říkala Laďovi /strýc v RS/, já tomu nerozumím. Dřív si na tom DVD pouštěli třeba i muziku, ale teď jak je to pokažené... tak jim to taky chybí. Takže si myslím, že určitě. Takové to očekávání, že vědí, jak to dopadne a upozorňují na to... Myslíte si, že je to pro ně důležité? Že je to takový svým způsobem stereotyp, který je může i uklidňovat? Já myslím, že oni mají některé ty filmy. Člověk jim to třeba dovolí, když je to sice akční, ale není to vyloženě nějaký horor nebo něco... Tak oni už to znají nazpaměť a oni u toho vždycky: „Jo, teď to přijde, teď tam bude to...“ Takže já si myslím, že asi ano. Fakt je, že si to tam potom komentujou. VZORY Napodobují pak třeba nějaké scény z těch filmů?
L
No, Martin nebo Michal, ti napodobují nějaké ty bojové scény. A holky, ony třeba když jsou nějaké telenovely, tak si shání třeba v tom Spy. Nebo když si koupí časopis, kde jsou ty herečky, tak si to vystřihují. Vždycky jsou takové vlny. Když jsem nastoupila, tak asi půl roku si zakládaly takové velké sešity a tam si všechno vystřihovali – ty herce a herečky. Teď bych sice řekla, že to nějak opadlo, možná i vzhledem k tomu věku. Vím, že třeba plakáty si rádi dávají na nástěnku, když se jim podaří třeba z časopisu sehnat nějaký větší. Ale jinak teď se mi nezdá, že by to nějak sbírali. Vím, že i Sára si zakládala sešit, Kamilka. A pak si to vyměňovaly, ukazovaly si to… Obdivují třeba ty celebrity? Určitě. Já teda teď ty nové cizí herečky neznám, ale určitě. I zpěvačky. Oni to třeba pouští a říkají: „Teto, to je...“ a já vůbec nevím, kdo to je, protože to neznám. Tak si člověk připadá jak blbý... Ale mají oblíbené, třeba já nevím... Shakiru a nějakého mladého kluka. Chtěli by být jako oni? Nebaví se o tom někdy? Že by holky chtěly být herečky nebo zpěvačky? Já myslím, že určitě. Hlavně Sára. Chtěli by se někdy s těmi celebritami setkat? Kdyby byla možnost, tak myslím, že by to určitě přivítali. Kdyby třeba přijela nějaká ta zpěvačka, ta Britney nebo Shakira. To by byli unešení. Je pro ně důležité, aby měli nějaký vzor, k němuž mohou vzhlížet? To nevím, jak bych odpověděla. Oni určitě mají, ale nevím, jestli vyloženě v nějaké té postavě třeba seriálové... Možná třeba jak teď jde ta Ordinace v růžové zahradě, jestli se jim líbí ta, jak hraje tu doktorku, taková ta tmavá. Oni někdy říkají: „Jé, tak bych chtěla vypadat!“ nebo „Ta se mi líbí!“ Možná že se s ní ztotožní, že by rády byly takové jako ta herečka. Uvědomují si tu samotnou činnost, když se třeba dívají na televizi? Uvažují nad tím, že by u ní třeba neměli sedět celý den? Nebo si nemyslí, že tím tráví moc času a je jim to jedno? Spíš bych řekla, že o tom nijak nepřemýšlejí. Dívají se na televizi, tak se prostě dívají na televizi. Spíš když je člověk chce od té televize dostat, tak má problémy je odtrhnout. Fakt je, že když mám sama služby v sobotu v neděli, tak když vím, že je tam nějaký film, který se jim líbí nebo který by je zaujal, tak to naplánuji tak, abysme se na to mohli podívat. Třeba jdeme dřív na vycházku, dřív posvačíme a oni se potom koukají, v klidu. Že je nikdo neotravuje. A povečeříme třeba později. Aby po nich člověk zbytečně něco nechtěl, když vím, že by se na to chtěli podívat. TISK Baví děti čtení? Snad naše Blaženka. Ona sice čte hrozně, ale baví ji to. I Sára, když má něco do školy, tak je schopná si najít něco v encyklopedii. U Martina je to se čtením horší. Když by to šlo, tak ideální pro něj je práce na tom internetu, na počítači. Aby si mohl něco stáhnout. To dělá v té škole. Jinak čtení u nás není oblíbené. Nevidím, že by si děcka vzaly nějakou knížku, že by si půjčily v knihovně... U nás knihovnu nemáme žádnou, záklaďáci mají možnost si knížky půjčit, ale nevidíš, že by si nějakou knížku vzali a četli. To už musí být třeba ta povinná četba, ale sami že by chtěli, to ne. Spíš ty časopisy si třeba holky kupují, ten Spy nebo Dívku. Ale knížky ne. Není to i tím, že mají zhoršené schopnosti čtení? Možná i jo. Protože oni kolikrát ani neví, co vlastně čtou. Oni prostě čtou, ale když se jich zeptáš, o čem to bylo, tak si z toho málo zapamatují. Ta Sára ano, Martin taky, ale Blaženka vůbec, Kamilka taky ne, ta by se z toho spíš vykroutila. Tomáš s tím má také problémy, že čte, ale neví, o čem. Takže čtou víceméně, jen když musí do školy? Ano. To když třeba máme číst každý den s každým, tak vždycky vidím ty oči: „Zase budeme číst!?“ Jaké máte k dispozici časopisy? My většinou nosíme, když něco máme doma. Takové ty Žena a život, Tiny a tak. Nebo oni si v tom konzumu koupí, hlavně holky, třeba ta Dívka nebo Spy nebo ještě něco si kupovaly... tam se objevovaly i takové tetovačky... Bravo? Bravo. To hlavně. Jinak noviny ne, ty nekupujou. A dostanou se sem noviny? ... je... noviny určitě. Ale oni je nějak nečtou. Nevím, jestli je to třeba tím, že ty noviny nemáme... To nevím, to mě nikdy nenapadlo. Ale ty jejich časopisy, když si koupí, tak si v tom listují, vykládají si o tom, případně si něco vystřihnou. To jo, ale knížky moc ne. Ty časopisy třeba s angličtinou nebo němčinou, to je vůbec nezajímá? To vůbec. Já nevím, to se tam asi dalo spíš, aby tam něco bylo. Ještě jsem nikoho neviděla, že by si v tom listoval. To je možná i trochu náš problém, protože já anglicky neumím, Bláža taky ne, Laďa
LI
taky ne... Možná, že kdyby člověk uměl... To asi není dobré, ale... Myslím, že kdyby tomu člověk rozuměl, tak že by se děcka víc chytala, některá. Možná že je to i proto, že třeba ten časopis Easy English je zaměřen i na dospělé... Kdyby to bylo třeba dělané nějakou formou přijatelnější pro děti, myslíte si, že by to využívali? Tak myslím, že ani... Občas se teď objevuje něco ve Sluníčku a Sára si z toho občas něco dělává. Tomáš si tam většinou dělá nějaké labyrinty. Někdy tam je třeba spojování obrázku a slova a Sára si to někdy vypůjčí a udělá si to. Jinak záklaďáci jsou jen Sára, Tomášek a Martin. Naše děcka mají sice taky angličtinu, ale oni zvládnou možná nějaká slovíčka, gramatika jde asi mimo ně. EVERWOOD, ZÁMEČEK A co ta média vyloženě pro děti z dětského domova? Myslíš Zámeček a takové? Zámeček odebírá pravidelně Sára, Kamila. Oni se na něj třeba podívají, ale nějak vyloženě, že by tomu věnovaly moc času nebo nějakou váhu... Spíš když je čas, tak se i my do toho kouknem, že tam člověk objeví třeba nějaký článek od nás nebo tak. Ale že by to vyloženě sledovaly, to ne. Pokud jim řekneš. Ale jinak samy od sebe moc ne. Berou ten časopis jinak, když je to pro děti z dětského domova? Já ani nevím. Já myslím, že to vnímají asi normálně. Protože v tom domově jsou někteří už osm, deset roků, tak jim to připadá takové… i ten časopis... takové... Jako samozřejmost? No... já nevím. Asi tak bych to řekla. Tak to na mě působí. Vy jste říkala, že Tomášek tam posílal nějaké básničky... Poslali jsme obrázky a nevytiskli nám to. To jsme posílali loni, nějaké obrázky. I Blaženka tam kreslila. Pak tam vyšla jenom nějaká básnička a ty naše obrázky tam nebyly. Tak se děcka rozčilovaly, proč nám to tam nedali. Byly fakt pěkné, tak nevím. Byli z toho takoví rozladění. Říkali: „Už tam nic nebudem posílat, stejně nám to tam nedali.“ To bylo jen jednou? Myslím dvakrát. Jednou jsme tam posílali nějaký obrázek, to byla myslím Žaneta, tak ten tam vytiskli. Potom jsme tam posílali ještě od Tomáše, Blaženky a myslím i Sáry nějaké obrázky k jaru a to nám nevytiskli. Myslíte, že kdyby se tam objevil nějaký jejich článek nebo obrázek, že by na to byli hrdí? Já myslím, že určitě. Když jsou tam třeba soutěže a některá děcka se toho zúčastňují, tak když se to vytiskne, dáme to třeba na tu nástěnku u jídelny. Takže se na to potom všichni podívají. A když Radim třeba získal nějaké ocenění nebo tam poslal básničku a bylo to otištěné, tak si to děcka přečtou, to zase ano. Berou to tedy jako něco zvláštního, jako že se třeba zviditelní? Já nevím... možná by se to tak dalo říct. Určitě si myslím, že je to potěší a že je to nabudí, aby tam příště třeba zase něco poslali nebo se zúčastnili nějaké soutěže, co třeba v tom Zámečku je. Mohli by třeba získat nějaké ohlasy? Kdysi jsme posílali obrázky, to se dělala nějaká soutěž. Myslím, že to dělaly čokoládovny. Mám dojem, že Nestlé – jak dělají kakao a ty cukrovinky. Já vím, že děcka dostala nějaká finanční ocenění. Ale vůbec nám to tenkrát... Ještě jsme psali seznam děcek, kteří se toho zúčastnili, ale nedostaly nic. Tenkrát z toho byli zklamaní, protože jsme říkali, že se to nějak rozdělí, ale nic jsme nedostali. Byl tam někdy pokus dělat něco vlastního? My tam máme ten /náš časopis/. To se většinou vydává ve škole, ale děcka tam taky mohou přispět. Ale to si dělá víceméně vedení. My jsme do toho zpracovávali nějaké příspěvky, když byly nějaké akce. Takový časopis jen asi na osm deset stránek. A co tam je? Ty akce, třeba když byly čarodějnice, nebo jsme dělali pro ostatní domovy nějakou akci, tak to tam bylo. Nebo když naše děcka někde byly... To je vyloženě takový časopis. Takže spíš jen pro vás. No. Ale vychází to většinou jen jednou za rok, co jsem si všimla. Takže spíš takový souhrn, co se dělo. A děti tam také píšou? Můžou, ale většinou se to stejně dělá s naší pomocí, protože... Ukazují si to třeba? Ten přijde vždycky na pokojíček, takže oni mají možnost si to půjčit, ale většinou se na to třeba podívají, ale že by po tom vyloženě prahli, to ne. To spíš třeba když přijde Sluníčko, tak Sára když to vidí hned: „Jé, teto, vy máte nové Sluníčko, můžu si to půjčit?“ A už si to bere. Tomáškovi to taky vždycky nabízím. Říkám: „Tome, pojď, je nové Sluníčko, podíváme se, co tam je.“ Ale jinak nikdo jiný. Ještě Blaženka si to prohlédne, ale jinak zájem
LII
není. Martin už je velký, Michalovi to nic neříká a Kamila, ta už je taky větší, takže spíš aby byla namalovaná... A něco jiného pro dětské domovy tam je? Ještě je tam ten... Everwood? Jo. A to někdo čte? Když to přijde na pokojíček, tak se jim to třeba nabídne, ale moc ani ne. Tam je teď tak málo času na různé takové... Já se přiznám, že já kolikrát mám taky málo času se na to vůbec podívat, protože je toho tolik. A zase abych si to nosila domů a studovala to, tak to... Zajímá je, jak se mají děti v ostatních dětských domovech? Chtějí vědět, co se děje jinde? Já ti nevím. Akorát teď, když jsme měli shromáždění, tak odcházeli kluci do jiného domova, protože matka je chtěla mít blíž. Ředitelka říkala na shromáždění, že se tam ti kluci nemají tak dobře jak u nás. Že si toho mají děcka vážit, že jsou tady. Ale jak to na ně zapůsobilo nevím. Jinak oni, že by se ptali, nebo že by... Akorát co jsme byli vloni na nějaké akci, tak nás pozvali se podívat do Bojkovic do dětského domova. To se děckám hrozně líbilo, to prostředí. Protože oni tam mají udělané perfektní hřiště. Děcka říkaly, že to tam mají bezvadné, že by to mohlo být i u nás. Tak si asi nějaký rozdíl uvědomily, ale jinak je fakt, že většinou někam jinam moc... To spíš my vychovatelé se jedeme někam podívat. Ale tenkrát vím, že se jim to strašně líbilo. Navíc si spolu ještě hráli, s těma Bojkovičákama, zahráli si tam nějaký fotbal. Takže byli úplně nadšení z toho prostředí. Navíc tam měli ještě psa, což se jim hrozně líbilo. Říkali: „Proč nemáme psa? Když oni mají psa, tak my taky můžeme mít psa!“ RÁDIO, HUDEBNÍ PŘEHRÁVAČE Poslouchají jen hudbu nebo i rádio jako takové. Vyloženě hudbu. Nevšimla jsem si, že by někdy poslouchali rádio. Buď vyloženě hudbu, nebo mají magnetofony s rádiem a pouští si svojí hudbu. A nebo vyloženě si pustí rádio, kde jde ta hudba. Ani když tam bývá třeba nějaká pohádka. Ne. My ani nemáme ten Rozhlas, kde je napsaný program, takže člověk ani neví, co tam je. Poslouchají třeba mluvené slovo z kazet? Nějaké pohádky, povídky... Tomášek si hodně pouští pohádky. I Sára to má hrozně ráda, Blaženka. Ti menší určitě a i ti větší, ale většinou holky. Martin ne, Michal spíš tu hudbu, pohádky ne. Ale ten Tomáš, Kamilka s Blaženkou a Sára. Jakou hudbu poslouchají? Martin má toho Landu, to je jeho muzika. Ten Michal, to je takové… nevím. Většinou co ten Martin poslouchá a nebo má svoje nahrané písničky, třeba Michala Davida, takový mix. A ty naše holky takové ty moderní… nevím. Blažence je to, myslím, jedno. Ta by si asi poslechla spíš tu pohádku. Jsou tam nějaké rozpory, když někdo chce poslouchat něco jiného než ostatní? Oni většinou mají na každém pokojíčku magneťák, takže si pustí to, co chtějí. Tomáš má svůj, Blaženka si taky může půjčit ten větší, Sára taky, myslím, má v pokojíčku s Kamilkou, takže ony si většinou poslouchají spolu. A Michal tam má taky svůj. Většinou se tedy na tom pokoji shodnou. No. Oni to mají i jako kulisu, že si kreslí nebo si hrají. Michal má nějakou vadu, že si sedne na postel, poslouchá a u toho se kolébá. Holky taky třeba poslouchají ten magneťák. Ale většinou si u toho něco dělají. Třeba si kreslí nebo si prohlížejí ty časopisy nebo si povídají, hrají si s morčaty. Ale hraje jim u toho muzika. Často jim něco hraje? Jo, holky pořád. U Michala to taky hraje, Tomášek to taky pouští, ale nejvíc ty holky a u Michala. Používají ty kazeťáky také na něco jiného? Nebo někdy je napadne... Teď už jsem dlouho neslyšela, že by si něco nahrávali. Jednu dobu měli takové ty... jak se to jmenuje, to bylo z těch Marťánků... Na nahrávání? No. Tam když se něco zmáčklo, tak to nahrálo ten hlas. Kolikrát jsme přišli na to, že si nahráli i nás, když jsme k nim přišli do pokojíčku. Bavilo je to? Jo. Sami sebe taky nahrávali? Jo. Co tam tak povídali?
LIII
Spíš takové blbiny. Jen „ahoj“ a ... já nevím... Spíš tak blbli, nahrajeme si třeba tetu, nebo strejdu. Začali si něco vykládat, a pak si ho zavolali a na něco se ho ptali. Pak mu to pustili, že ho nahrávali. Jen tak blbli a bavili se, že nás nahráli. Proč myslíte, že tenkrát nahráli ten záznam na kazetu? Já nevím. To tenkrát byli ve trojce, tam se to nahrávalo. Blbli. POČÍTAČ Jak děti využívají počítač? Většinou tam mají nahrané hry, ale děcka si tam dělaly i svoje soubory. Sára tam měla svůj soubor, Kamilka, Martin. Jenže Martin jim do toho lezl a nechtě to vymazal. Tomášek měl taky na počítači soubor, kde si kreslil obrázky. A holky si tam i psaly nebo měly nějaký program na procvičování... myslím nějakou češtinu, nějaké doplňování. Ale většinou tam měli ty hry. Ty složky nejsou nijak chráněné, že? Právě ten Martin jim to vymazal. Ony se rozčilovaly, protože každá tam měla svoji složku, kam si něco uložily. Tam si třeba spolu psaly dopisy. Sára psala Kamile, ta si to pak otevřela a zase odepsala. Ale teď tam mají víceméně ty hry. Ale mám dojem i nějaký program... Vím, že Martin mi říkal, že si jde dělat na počítači ohledně školy. Ale nevím. Tím, že já tomu nerozumím... Ale velice nic moc. Tam jsou takové staré počítače, takové šunky. Tam toho moc nejde. Takže s tím nejvíc umí Martin? Nejvíc Martin, Sára, aj ta Kamča. Tomášek malý taky. Ty hry třeba nainstaluje. Ale většinou jen ty hry. Ovládá to ale Martin, nejvíc bych řekla Martin se Sárou. Je tam někdo, kdo s tím počítačem neumí vůbec? Třeba ho ani zapnout? Ne. To asi nikdo. Akorát u Michala, on to nesmí pouštět, protože to je takový ťulda. Tak většinou třeba s někým. Buď hraje s Tomáškem nebo s Martinem. Ale ví, jak se to pouští, jak vypíná. Není tam nikdo, kdo by asi nevěděl. Z našich děcek asi jediná já… Má Martin navrch nad ostatními dětmi, protože tomu rozumí? On to vždycky nainstaluje, i třeba nové hry. Jenže u něj byl problém, že on k nám přišel a měl tam závislost na ty počítače, takže by u toho neměl nějak moc být. Tak to má třeba za odměnu, když přinese pěknou známku nebo třeba půl hodiny mu necháme před večeří a potom když je šikovný, tak třeba ještě půl hodiny. Ale neměl by u toho nějak dlouho být. On tam měl napsané, že byl nějak závislý i na ty hry a různé ty... Nejen na počítače, ale i herny. Takže ho nenecháváme hrát od rána do večera. A nikoho vlastně. Protože oni se u toho počítače střídají, třeba půlhodinku, třičtvrtěhodinku každý a stačí. Ten Martin má v tomto smůlu, no. Je pro ně počítač přitažlivý? Ale dost chodí. Dost o něj říkají. Děcka když už jsou naučení, tak přijdou, jestli si můžou zapnout počítač. Tak jo. To oni mají rádi. Já si myslím, že kdyby byl ten internet, tak oni by si dost stahovali i z internetu ledacos. Ale zatím ho nemáme. INTERNET Jsou děti seznámené s internetem? Ve škole určitě. Nevím, jestli i na té naší škole, ale zřejmě s tím také děcka dělají. Asi spíš pod vedením učitele. Ale ti naši záklaďáci… Sára s tím umí pracovat, i Martin. Tomášek nevím, ti ještě asi nemají počítače. Ale Sára s tím umí, dělat s internetem. Kolikrát i z té školy něco přinese. Nebo tam si jdou dělat, protože u nás nemáme kde. Takže oni si to třeba ještě odpoledne udělají tam, když něco potřebují do školy. Chtěli ho? Chtěli by. Ale nevíme, jestli bude. Ani pro nás vychovatele není internet. Tady ty počítače... My vlastně pořádně ani nemáme kde psát zprávy. Protože tady sice je jakýsi počítač ve trojce, ale to je taková šunka. Říkají to všichni, že... internet tam není připojený. Chtěli jsme, ať nám to dají někam dolů, třeba do jedné kanceláře. Že bysme chodili někam dál, že by to bylo k dispozici pro všechny, ale zatím ne. HRY Ještě ohledně těch her. Ty hrají asi více kluci, ne? I holky. Tam není rozdíl holky kluci. Myslím, že ten počítač děcka hodně využívají. Možná Bláža akorát ne, že? Blaženka, ta vůbec. Ta snad jediná... Vidíš, teď nevím, jestli to vůbec umí pustit. Ale je pravda, že ta ne. Dá se říci, proč je to baví?
LIV
Já ani nevím, dřív tam měli samé střílečky a teď tam měli takové solidní... co to bylo... tam byla nějaká postavička. Ale bylo to takové pro děcka. To nebylo, že by se tam honili s pistolí. To ten Martin odkudsi donesl. Ale to se mi docela líbilo. Myslíte, že si z těch her můžou něco vzít? Oni mají spíš takové jen... že chytá míček nebo... spíš něco takového. Vyloženě, že by tam měly nějaké výukové programy nebo nějaké hry, které by jim daly něco..., že by je třeba učily logickému myšlení, tak nic takového tam, myslím, není. U toho jsou často? Teď se jim to trochu odbouralo, protože oni u toho seděli pořád a už to bylo takové... Tak jsme to trošku pospravovali. Aj drátky se nám tam oddělaly, takže nám to pan správce oblepil nějakou izolační páskou. Takže teď dlouho, dlouho neměli pleják. Ale je to i tím, že oni hodně těch disků, nebo co se do toho dává, mají poničené. Takže vlastně nemají moc her, které je baví a které hrajou. Martin má nějaké, ale nechce jim to půjčovat. Takže teď dlouho u mě nikdo nehrál. Jak to máte dlouho? Já jsem tam dva a půl roku a už tam ten pleják byl, takže nevím. To Laďa tenkrát nějak zařizoval. Děcka by ti třeba řekly. Kamila nebo Bláža, ty tam jsou z naší skupiny nejdýl. Martin to vědět nebude, Michal k nám taky přišel až loni. Kamila a Sára, ta už tam taky byla v té skupině. Takže oni by ti řekli. Kdo je s tím učí? Něco třeba Laďa, já těžko. A nebo ze školy. Většinou už mají základy i v tom, že to ovládají z té školy. Také někdy mezi sebou? Třeba ten Michal jak to neumí, když hraje s Tomáškem, tak on mu řekne: „To zmáčkni, to zmáčkni…“ Takže určitě. Martin taky. Když holky potřebují něco nainstalovat, takže vždycky zavolají Martina nebo se mě zeptají, jestli jim to může jít nainstalovat. Takže ten Martin s tím, myslím si, docela dobře umí. Akorát on je takový zbrklý, takže leccos zkazí. Je to takový živel. HODNOTA Jak se k těm přístrojům vůbec chovají? Váží si toho? Vědí, že to má nějakou hodnotu? Myslím si, že si to třeba ti starší už... Když třeba kluci zacházejí škaredě s tím plejákem, tak holky když se tam dívaly na televizi a kluci hráli, tak za mnou doletěly: „Teto, oni tam to...“ Takže je fakt, že ti starší jsou na to takoví háklivější. Už dávají pozor i na ty menší. Nebo třeba Martin když hrával na tom počítači, tak jim tak strašně moc těch her nějak... já nevím, co s tím udělal. Děcka na něho byly naštvaní, že jim to kazí. Dokonce potom měl Martin chvilku, že nemohl hrát ani video. On s tím zase hrk brk... a DVD nám třeba přestalo jít, tak taky nevím, jestli do toho nějak... Takže já si myslím, že ti starší určitě. Třeba kdyby tu byl jen Michal s Tomáškem, tak myslím, že těm by to bylo jedno. Ale ti starší už si to hlídají. Když to vidí, tak přijdou nebo na ně třeba začnou ječet, ať s tím nedělají to a ať na to třeba dají pozor. I kvůli tomu, že ví, že kdyby se to zničilo, tak to nebudou moci užívat? Nebo i jen z toho důvodu, že to je věc a vědí, že by se to nemělo ničit. Já myslím, že spíš, že by to nemohli používat. Tím, že to DVD jsme třeba měli zkažené, dodneška nám nejde, tak mají smůlu. Když se něco takového stane, něco se rozbije, porouchá, tak kdo za to pyká? Když víme přesně, kdo to byl, tak většinou na to musí přispět z kapesného. A když se na to nepřijde, tak se to dělalo tak, že se skládala celá skupina. A to právě říkali, že kdyby to šlo do opravy, tak se na to budou děcka muset poskládat jako skupina. Protože... zase jsme říkali, že je to blbé vůči těm děckám, které vůbec... třeba kdyby se nám pokazil ten počítač, tak třeba ta Blaženka vůbec s tím počítačem nedělá. Ale na druhou stranu to nemůžeme neustále platit ze skupiny. Vím, že děcka říkaly, že kdysi jak to měly zkažené, tak se skládaly. Nějak ten pleják jim nefungoval, takže se na to skládaly, když to zničily. Váží si toho potom třeba víc, jsou opatrnější? Možná chvilku, potom zase ne. A jinak hodnotu toho přístroje si uvědomují, třeba ve vztahu ke kapesnému? Já mám dojem, že oni tady vůbec nemají představu, nemyslím jen u těchto věcí – počítač a televize – ale já mám pocit, že oni vůbec nemají představu té reálné... Oni tím, že všechno dostanou nebo z toho kapesného si občas něco koupí… Třeba jdeme do města, tak Blaženka si tam koupila – měla ušetřených víc peněz, protože ona moc neutrácí – tak si koupila halenku a svetřík. Ale oni nějak... Možná i toto je důvod, že ty děcka když od nás odejdou, tak potom nedovedou nějak hospodařit. Ale mám pocit, že ta děcka jsou někdy absolutně mimo tu realitu. Třeba jim něco koupíme, když potřebují, z kapesného – třeba šampon nějaký lepší nebo tak... Tak se často diví, třeba: „Je, to je tak levné!“ nebo „Je teto, to stojí tolik peněz?“ Že si to neuvědomují. Když něco chtějí, tak si na to musejí přispět? Třeba když je to z těch nadací?
LV
Když to mají z nadace, tak to dostanou z nadace. Když si píšou ty dárky k Vánocům od Baťovců. Oni si akorát napíšou ten dárek, asi v hodnotě třeba 500 korun. To se jim poradilo. Nebo teď dostali z gymplu 200 korun. Takže taky v té hodnotě dvou set korun si napsali dárek. Tam si nepřispívají nic. Akorát teď co jsme byli s Martinem u doktora, když měl svátek. Protože má už úplně prošoupanou aktovku, tak jsme se domluvili, že koupíme druhou. Ale jelikož na to měl jen dvě stovky, tak si osmdesát korun doplatil ze svého. Nebo Míša dole ve trojce si chtěla koupit magnetofon s cédéčky. Stál, myslím, kolem osmi set. Taky jí dali částku, co má na ty narozeniny a svátek, a zbytek si doplatila z kapesného. Takže když je to dražší, tak si doplatí, ale jinak to dostanou. Jinak dostanou všecko. Když mají třeba ty narozeniny, tak se jim taky koupí dárek, co chtějí, v té hodnotě a většinou se nedoplácí nic. Akorát ty dražší věci – ta aktovka nebo tak. DÁROVANÁ MÉDIA Když něco dostanou jako dárek, mají k tomu nějaký vztah? Jak kdo. Třeba Blaženka všechno opatruje. Ta má tolik věcí, takových blbinek. Ona přesně ví, od koho to má. To jsem jí dala loni nebo předloni takovou malou krabičku na něco, ona jí dodneška ještě má. Měla tam zkažený zip, tak jsme to dávaly panu správci, aby to zalepil. Takže ta ano. Ale třeba Martin dostal krásný batoh na nějaké soutěži a já nevím, jestli ho někomu půjčil, nebo ho někde nechal. Ten si neumí vážit věcí. Záleží jak kdo. Kamilka si taky považuje, i Sára. Tomáš, ten je taky takový... On je sice potvora, ale co se týká dárků a takových těch věcí, tak to jo. A když dostanou něco od nějaké tety nebo i od rodiny, cítí to jako osobní pouto k tomu člověku? Jak je to od maminky, tak já bych řekla, že určitě. Je to takové jiné, úplně jiné, než když to dostanou od nás. Prostě je to od maminky. Ať je ta maminka jaká chce, je to od maminky. Oni jsou úžasně hákliví na tu maminku, nedej bože aby někdo řekl nějaké škaredé slovo, to oni se dovedou škaredě pobít, protože ta maminka... To je zajímavé u těchto děcek. Berou to i tak, že ta maminka je tam svým způsobem s nimi, když tam mají tu věc? Možná svým způsobem jo, protože ten Michal taky třeba: „Teto, toto mám od mamky.“ Člověk do nich nevidí, ale myslím si, že k tomu mají jiný vztah, než když něco dostanou od nás, z těch společných peněz, třeba k tomu svátku, a ví, že něco dostanou. Tak si myslím, že k tomu mají úplně jiný vztah, než když je to od té maminky. Chlubí se tím ostatním? Určitě, to i když Míša přijede z prázdnin, tak: „To mám od mamky, to mám od mamky!“ Všem to ukazuje, Sára to samé. Nebo od babičky, od dědy, když něco dostanou. Ostatní jim to závidí, nebo spíš přejí? Já nevím. Třeba Kamilka někdy, když třeba Sára je taková a jí je to možná líto, tak: „Ty z toho naděláš, no bože, tak máš to, no.“ Nevím, jestli jim je to svým způsobem líto. Nevím. Dávají jim třeba tety něco samy za sebe, když to není ani k těm narozeninám, ani k svátku? Třeba Michal, jak dostal tu kazetu Mauglího, to nebylo k narozeninám? To měl k narozeninám jako dárek. Nestává se tedy, že by tety dávaly jen tak něco mimo? Já třeba když mám nějakou maličkost, nevím jak Bláža /druhá teta u RS 6/, ale většinou na ty Vánoce… loni jsem jim každému dala nějakou blbost. Ale letos jak to bylo s tou Sárou, tak jsem si říkala, aby... Třeba blbou propisku nebo ořezávátko, prostě jen nějakou maličkost, aby něco měli. Je to sice jenom taková blbinka, ale... Jak jim dávají tety třeba ty časopisy… zajímá tu tetu potom, jestli to využívají, nebo jim to jen dá, aby si s tím dělali, co chtějí? Já mám pocit, že spíš asi toto. Kdybys tím něco sledovala, tak... Ale většinou třeba ty časopisy donesu, dá se to na nějaké místo, kde oni si to mohou volně vzít, podívat se tam i si to třeba vystřihnout... Takže asi nějak jim to dát a už se nepídit potom, co s tím udělají nebo kdo s tím co dělá, kdo s tím pracoval nebo si z toho něco vystřihoval. Ony potom děcka třeba samy přijdou: „Teto, my jsme si to vystřihli a dali jsme si to do sešitu…“ nebo na nástěnku nebo tak. Jak je to s osobními věcmi? Mají možnost mít něco vyloženě jejich, k čemu ostatní nemají přístup? Oni mají skříňky s klíčema, takže mají možnost si to zamknout. A buď mají ten klíček u sebe, nebo mají možnost si to schovat k nám. Měli by mít to soukromí. Ale občas se stává, že jim někdo třeba tu skříňku otevře. Třeba když jsme tam přes prázdniny nebyli a někomu se něco ztratilo ze skříňky. To jsme nechápali. Ale vždycky jim říkáme, když třeba jednou na prázdniny a neberou si to, tak to vždycky schováme u nás do kasy, aby se jim to neztratilo. Jsou ostatní zvědaví? Existuje tam taková kolektivita, že strkají nos do všeho, co má ten druhý? Jo, to určitě. Neustále ano. Oni mají takový přehled, co kdo má. Ještě, která ta média využívají do školy?
LVI
Ty encyklopedie nebo teď jsme kupovali Slovník cizích slov, protože Martin přišel několikrát ze školy, že potřebuje něco najít a my jsme neměli. V celém domově nebyl jediný slovník. Ve škole nám to taky nepůjčili. Takže jsme koupili, ale máme to schované a nepůjčíme nikomu, protože kdysi jsme něco takového půjčili, už nám to nevrátil. Jo, jedině přijde sem, tady si to najde, ten slovník nám vrátí, ale nikomu nepůjčíme ze skupiny. Protože to stálo skoro tři stovky. Tak jsme říkali, ať si každý koupí do skupiny. Já jsem říkala i pro nás, že kolikrát si člověk potřebuje něco najít a je to dobré, když to tu člověk má. I pro ty děcka. My máme ve skupině nejvíc záklaďáků. VZDĚLÁVÁNÍ Nějaká jiná média využívají vyloženě do školy? O tom internetu jsme se bavili. ... To rádio to ne... Akorát ty zprávy v televizi. Ale že by měli sami iniciativu něco si třeba vyhledávat, to ne? Jednu dobu měla Sára takové období, že když třeba brali něco o zvířatech, tak si i sama půjčila od nás nějakou knížku o zvířatech a sama si něco našla. To ona dělávala. Teď se nám ale zdá, jako kdyby měla útlum. Nevíme, jestli se nám to zdá, nebo ne. Ale dělávala to. Nebo třeba ve škole paní učitelka řekla, že kdo chce, tak si může najít něco třeba o tom zvířeti. A ona vždycky chtěla, tak přišla, jestli bysme... Tak jsme jí ty knížky půjčili, takže ona si to našla, vypsala, nakreslila si to... MOBILNÍ TELEFON Kdo všechno má ve vaší skupině mobil? Blaženka, Kamilka, Sára, Martin. Sára to má dohromady s Tomem. Takže kromě toho Michala mají všichni. I Zuzka měla, Bára taky. Michal ho nemá. Cítí se kvůli tomu nějak odstrčený? Já myslím, že ani ne. On je takový... on za to nemůže. On třeba vidí, že ty děcka mají mobil. Ale jemu stačí, když mu kdosi dal nějaký starý. Prostě: On má mobil! Ono to nefunguje, ale on zavolá mamce, on má mobil. Ale jinak mají děcka mobily. I v jiných skupinách, skoro všichni. Kromě těch malinkých. Jinak říkám, já jsem mobil neměla a tam nějaké děcka už měly. K čemu to využívají? Většinou na ty zprávy. I mezi sebou. Nebo děcka, co jsou ve trojce. Jak teďka odešla ta Barunka, tak si spolu hodně volají. Nebo ten brácha Ludvík jim volá. Nebo Sára s maminkou si dost telefonují. Holky, Blaženka s Kamilkou třeba /pěstounům/ zase, posílají zprávy. Když něco, tak se ptají, kdy pro ně přijedou. Jinak aby si neustále volali, to ne. Spíš s tím kreditem to mají horší. Třeba si někdy ten kredit koupí, ale oni moc netelefonují. Oni většinou když jim někdo pošle zprávu nebo zavolá. Nebo spíš pošlou tu zprávičku. Udržují kontakt s kamarády mimo domov? Možná Sára, ta kdysi říkala, že jí volá kamarádka ze školy. Ale jinak myslím ne. Martinovi vím, že občas volala mamka. Ale jinak, holky určitě ne, Kamila s Blaženkou, ty akorát s těmi /pěstouny/ jsou ve spojení. Jinak jim nevolá nikdo. Tomáškovi a té Sáře ta maminka. Babička když volá, tak volá k nám na pevnou linku. A to je asi všechno. Jinak jim nikdo nevolává. Když jim někdo volá, zalezou si někam, aby byli sami, nebo to ostatní poslouchají? Martin šel třeba do sprchy, aby byl sám. Sára to taky třeba vezme a jde se projít na chodbu. Ale kolikrát se stane, že jsou holky v pokojíčku a Sára přijde a volá. Akorát Sáryně hrozně vadí malý Tomáš – když ona telefonuje a Tomáš tam oxiduje. Ukazují si ty zprávy, co dostanou? To se někdy i stane, když mi třeba došla baterka. Nevím, kdy to bylo. Došla mi baterka a Bláža se mi nemohla dovolat do práce, tak volala holkám na mobil... ne volala, posílala jim zprávu. A holky mi to vyřizovaly. Takže i tak to tady občas funguje. Když někdo třeba dostává těch zpráv víc, cítí ostatní, že by taky chtěli, ale jim nikdo moc nevolá? Já myslím, že ani ne. Zase to není tak markantní, aby někdo... Jo, když tam byla třeba Bára, tak ta volala pořád s tím svým přítelem, pořád si telefonovali. Ale jinak u těchto děcek... Ta Zuzka teď taky odešla, ta si taky hodně mobilovala. Ale tady to nepozoruju nějak často. Ani jim to nijak nepřijde. Udržují kontakt třeba s rodinou i jinak? Oni jezdí třeba na ty Vánoce. Sára s Tomáškem jezdívali k té babičce. Teď právě nevím, protože měli ten telefon, tak jsem pochopila, že se jich babička ptala, kde chtějí být. A Sára jim do telefonu řekla, že asi s nimi a k tetě by jeli až potom, k těm pěstounům. Ale jinak vždycky na celé Vánoce jezdívali k té babičce. Na ty dva týdny. Počkej, ne na šest. Oni jezdívali s námi na ty tábory, takže asi šest týdnů tam a týden bývali na táboře. Blaženka s Kamilkou jezdí k /pěstounům/, ty domů vůbec nejezdí, ony snad nesmí. I když mají návštěvu, když přijedou rodiče, tak s nimi pořád musí někdo být. A Míša taky jezdí na ty velké prázdniny. Nevím, jestli byl loni na Vánoce doma. Mám dojem, že byl. Martin taky
LVII
jezdí na prázdniny. Na hlavní prázdniny a na Vánoce. A někdy si ho berou, teď si ho brali na ty podzimní prázdniny. Píšou si taky dopisy třeba s rodiči? Sára s Tomáškem, ti nejvíc. Píšou si s mamkou a s taťkou. A Blaženka píše nějaké kamarádce, i Kamilka. Martin hlavně píše bráchovi. S tím si píše, někdy i rodičům. Míša, ten ne, ten ani nedostává dopisy. A Tomášek taky píše. Zrovna nedávno jsme psali dopis tatínkovi. Nebo můžou rodiče zavolat na tu pevnou linku? No, většinou ta maminka volá na mobil, ale ta babička vždycky volá na pevnou linku. Kdyby se dětem třeba ten mobil porouchal, tak mohou využít tu pevnou linku z domova, nebo ne? To je právě trochu problém, protože oni by nás za to asi pucovali. Ale děcka, když mermomocí…, tak mají možnost. Tak jistě, kdyby to bylo něco důležitého, dá se zjistit, kolik ten hovor stojí, že by se to potom třeba zaplatilo. Ale děcka někdy využívají tu budku. My tam máme budku. Ne u domova, ale ve vesnici. Takže je ta možnost. Využívají ty mobily i k něčemu jinému? Třeba tam mají hry... Někteří tam mají i ty hry nebo ty různé melodie nebo obrázky. Sára třeba nedávno přišla, ukazovala mi, jaký tam má obrázek, ale jinak asi... Spíš jen takhle, ale jinak že by s tím uměli nějak pracovat, to bych neřekla. Že by si uměli najít třeba autobus, to si myslím, že určitě neovládají. Ty obrázky, melodie a tak... Vyměňují si je? Vyměňují ne. To tam spíš mají a třeba si to pouští. Prohlížejí? Prohlížejí, no. Hry tam taky hrajou? Nějaké hry... Víš co, když tam byl ten Tomáš Muroň, ten tam měl nějaké hry nahrané. Ale naše děcka, mám dojem, jsem neviděla, že by hrály. Nevím, jestli Martin, jestli tam něco nemá. Ale holky spíš ty melodie a ty obrázky. Ukazují si to. PROŽÍVÁNÍ Mohou třeba v televizi vidět, jak se chovat v určité situaci? Já si myslím, že asi jo. Hlavně když je tam nějaký ten Spiderman, tak oni – spíš ti menší – se jako převtělují. Ale to je normální, to je asi u všech děcek. A ty holky. Myslím, že když jsou nějaké ty jejich seriály, ty telenovely, tak se třeba v nějaké té hlavní hrdince jakoby vzhlíží. Třeba určitou dobu. Než je to přejde. Možná když vidí, odbočím, třeba ten Martin ve zprávách, když je tam nějaká ta zásahová jednotka nebo někomu někdo zachrání život, tak je možné, že si z toho něco i třeba bere, že si z toho zapamatuje, že by se asi mělo udělat to nebo to. Když se dívají na nějaké pořady, třeba pro mladé, cítí se být součástí skupiny těch mladých? Může to v nich posilovat ten pocit, že někam patří, že je to jako pro ně? To nevím. Na to nedokážu odpovědět. Oni to tak možná ani neberou. Prožívají u toho emoce? Jestli je to viditelné... Kolikrát jo, když se dívají na nějaký film nebo něco, tak jo. Třeba když něco vidí poprvé a když je tam něco, tak to oni úplně jako... a nedej bože, když někdo něco řekne a oni jsou zrovna napjatí, tak oni „A buď ticho!“ Takže to si myslím, že určitě. Kolikrát třeba si i doprovází slovem. „Teď asi bude to...“ „Ale ne, to ne...“ A když to vidí už třeba podruhé, potřetí, když to mají třeba na videu, tak to oni si už komentují ten film sami. Spíš je to u těch napínavých filmů nebo i u těch hezkých, romantických? I u těch romantických. Ty holky tam: „Je, a teď jí dá pusu...“ a tak jako to komentujou. To Bára vždycky, to bylo její. Ona vždycky si tam zapla nějaký ten, teď k tomu lehla a polštář a ta si to užívala. Myslíte si, že tyhle emoce mohou třeba nahrazovat i ty skutečné? Že oni mají možná méně těch podnětů, lidí kolem sebe... Že nemají takové pouto k někomu, takže jim to může do jisté míry nahrazovat i ta televize? Já ti nevím, to nevím. To bych ani neřekla možná. Že jim to jako nechybí? Ne nechybí, ale oni to třeba prožívají u toho filmu... já taky kolikrát když se na něco dívám, tak taky u toho... že to člověk tak jako prožívá. Ale myslím si, že by v tom nebylo jako že by jim to nějak nahrazovalo... Ne. Spíš si myslím, že to prožívají jen nějak citově. Když je někdo citlivější, tak že to tak nějak vnímají víc. Ale jinak myslím, že by to nemělo mít vliv na to, že by si třeba uvědomovali, že musí být v tom dětském domově. Nevím. Možná když vidí nějaký rodinný film a jsou tam celá ta rodina, tak to nevím, co se v nich ve vnitřku odehrává. Jestli je jim to líto, že v té rodině prožívají jako takové třeba... i když je to film. Ale že jako u nás... to nevím. To je těžko asi říct, protože člověk neví, co se v nich odehrává, jestli třeba v ten moment jim to přijde a zapne jim to, že oni jsou v tom domově a tu rodinu mají doma a vědí, že třeba nemohou být tam a musí být u nás... Těžko říct. Je možné, že tam
LVIII
něco proběhne, že třeba jim to přijde takové divné, že oni musejí být v tom domově a vědí, že tu maminku a babičku mají třeba doma. To ti nevím. Třeba Michalovi to je šuma fuk. Protože on si to v té hlavě nedokáže nějak to... Ale třeba ta Sára s tím Tomem nebo Kamilka s Blážou... Ale víceméně i ty holky už jsou taky... oni domů vůbec nejezdí. Oni k těm /pěstounům/, Sára s Tomem dřív jezdívali jen k babičce a dědovi, teď jezdí už k té tetě, takže tam nevím. Proč třeba Martin nebo ti kluci mají oblibu v těch akčních filmech? Mohou tam být i nějaké genetické předpoklady? Já si myslím, že tam asi zřejmě něco bude. I když je pravda, že ten Michal třeba zase to vnímá jinak než ten Martin. Protože tomu Martinovi to v té hlavě pálí. Takže ten Martin má v sobě možná něco takového... on je takový, jak bych to řekla... takový výbušný. Někdy ta agresivita v něm je a já nevím... někdy mi připadá, jako kdyby se chtěl vyrovnat takovým těm, co vidí v televizi – třeba tomu Van Dammovi – nebo že asi určitě ten vzor mezi těma hercema v těch filmech bude mít, protože on asi... mám někdy pocit, jako kdyby se chtěl nějak vyrovnat a ztotožnit s tou postavou. Ale já si myslím, že ta dědičnost tam hraje určitě velkou roli. Protože ten Tomáš co nám teď dělá, já si myslím, že tam něco takového určitě bude, protože toto... Můj syn když byl malý, tak taky sirky měl všude poschovávané... ale toho to přešlo samo, to bylo nějaké období.... Ale u toho Tomáše, on jak je takový zákeřný a takový prostě… do očí ti třeba bude lhát a tu vinu svalí úplně na někoho jiného, třeba i na toho Ondru, že mu třeba i ubližuje. Tak si myslím, že nějaké ty geny v něm budou, po tom otci. SPECIFIKA DĚTÍ V DD Jsou obecně děti v domově něčím specifické? Že mají třeba ty genetické předpoklady nebo že je ovlivnilo to rodinné prostředí, že může na ně mít něco třeba jiný účinek, protože už samy od sebe jsou trochu jiné? Já když jsem do toho prostředí přišla. Jak mi třeba někdo řekl: „Tam nebudeš moct dělat, protože ti jich bude líto“, tak jsem potom poznala, že ty děcka tím, že jsou v tomhle prostředí… Oni vědí, že mají nějakou rodinu, ale musí být u nás a nemůžou být doma, tak mi připadá, že možná jsou i někdy takoví, jak kdyby se odmalička musí učit vystrčit ty lokty a… nevím, jak bych to řekla... Vybojovat si svoje místo? Přesně tak. Tak mám někdy pocit, že kdyby byli normálně v té rodině, tak že by třeba až takoví nebyli. Ale nevím, to je jen můj pocit. Zdá se mi, že tím prostředím jsou ty děcka tak ovlivnění, že kolikrát dokážou vytěžit z té situace hlavně pro sebe co nejvíc, a potom když se něco semele, tak do toho namočí klidně i toho vychovatele. I když tys to myslela dobře, tys jim něco dovolila, ale oni to třeba převrátí ve svůj prospěch tím, že všecku tu vinu svalí na tebe. Jsou takový nevyzpytatelní, někdy mi připadá, že si člověk musí od nich udržovat takový odstup. Ale nevím, to jsou spíš takové moje útržkovité pocity. Říkám, kdybych tam dělala třeba dvacet let, tak bych to možná viděla jinak. Ale teď mám takový pocit, že se musejí tak nějak protlačovat. POZORNOST Existuje tam třeba boj o pozornost? Určitě, určitě. Ta naše Sára, ta vyloženě, když někdo něco, tak ona hned... A to chce a když vidí, že někdo něco, tak hned chce ona taky a hned třeba přijde a: „Této, my jsme ve škole to a teto...“ Nejradši by chtěla být ona pořád vpředu, středem pozornosti. Ten Michal, ten za to nemůže, to je v něm, takže ten pořád bude na sebe upozorňovat. Tomáš taky... já si kolikrát říkám, proč on to dělá, proč je takový protivný, jestli třeba mu chybí že si ho... Rozumíš, já se mu nemůžu pořád věnovat. V rodině máš ty dvě děti, ale u nás to fakt nejde, jen na toho jednoho se přilepit. Tak si kolikrát říkám, jestli nepociťuje nějakou... jestli nestrádá třeba vnitřně. Jestli si tímto způsobem nějak nevynucuje, abysme se věnovali jemu, nebo na něho tu pozornost nějak soustředili. Těžko říct. Ty holky, třeba ta Blaženka, ona si někde zaleze do pokojíčku a tam si třeba kreslí, čte. Sice taky přijde, pomazlí se, ale ta je ráda, když si tam může něco kreslit nebo si tam třeba sedne a čte si... Kamilka zase teď s tou Sárou, ta má taky ráda společnost holek, ale taky si vystačí sama, nepotřebuje... Nejvíc se mi to zdá teda u té Sáry, ten Tomáš tím, co provádí, a Martin, já nevím... On je takový, jak bych to řekla... Na něm mi to ani nepřijde, že by nějak chtěl být středem, to ani ne. On je takový... Má svoje... Má svoje zájmy... Je fakt že je takový pruďas, že kolikrát ho něco vytočí, ale zase on třeba jde, poprosí mě, jestli si může zapnout ten počítač, tak si jde k tomu počítači. Nebo tu televizi třeba večer jestli si může zapnout, tak jde. A člověk o něm neví. Protože vím, že opravdu se na tu televizi dívá, na ty zprávy nebo opravdu je u toho počítače. Kdežto u toho Tomáše, ten mi třeba řekne, že se jde dívat na Večerníček a za chvilku jdu a zjistím, že tam není a dělá někde binec. Takže on je takový. .. Tomu Tomášovi, poslední dobou přemýšlim o tom, proč je takový nebo proč to dělá. Fakt nevim.
LIX
Mohou ta média sloužit třeba i k přitáhnutí pozornosti? Že se třeba někomu něco daří nebo že vás zavolají třeba k té televizi: „Podívejte se, co se tam děje!“ a tak? To asi jo. Protože oni jak třeba jezdili na ty různé koncerty, co dělala ta Nova, tak potom když je nafilmovali, oni se viděli v té televizi, tak jsme na to vždycky čekali, kdy to bude. A nebo když vidí náhodou, že tam je něco z nějakého domova, tak taky třeba „Teto teto!“ A já tam třeba momentálně taky nejsem, takže než přijdu, už je to pryč. Ale to zase jo. Takže je to zajímá, když jsou tam oni? Určitě. To určitě, oni na to vyloženě čekají, když třeba ví přesně – to se dá zjistit nebo nám to řeknou, kdy to budou vysílat. A nebo když máme natočené video z besídky nebo tak a časem se to třeba pustí, po dvou po třech letech, tak to se vždycky nařehtáme. Protože jednak jsou ty děcka tam menší, kolikrát se nemohou ani oni sami poznat, takže to jo. To oni se rádi na toto dívají. A může někdo i na sebe přitáhnout pozornost? Třeba ten Martin, když se mu něco povede, třeba upravit ten obrázek na počítači... Jo, to on přijde: „Teto, pojďte se podívat na něco, já jsem si tu něco udělal.“ To třeba i ta Sára přijde. Nebo i holky: „Teto, my máme novou hru, pojďte se podívat.“ Nebo i ti malí kluci. To jo. Ale spíš je to tak, že vás na to chtějí upozornit, než že by chtěli strhnout pozornost vyloženě na sebe. No, spíš asi. Ne vyloženě jako... Spíš asi na to, že tam třeba mají něco nového nebo že se něco povedlo. Tak asi bych to chápala. Je na nich pozorovatelný nějaký dopad, když třeba koukají na ty akční filmy, jestli se pak podle toho chovají... Ty víš co, já si myslím, že jo. Ale teď to neber vyloženě jako dětský domov. Já když jsem dělala ve školce, tak byla doba, kdy šly strašně ty želvy Ninja. To bylo období, když ty děcka s hrály, tak byly želvy Ninjové. Rafaelo… já nevím, jak se jmenovaly, byly čtyři, že... Nebo třeba když šel ten Superman, tak zase. Já si myslím, že tohle působí, že tohle platí obecně, to není jen jako... Aspoň, říkám, i když jsem dělala s těma malýma. Když byly třeba nějaké vyloženě oblíbené večerníčky, tak oni kreslili Krtečky, oni kreslili to... Takže já si myslím, že to ovlivňuje všecky ty děcka, že to je asi normální. TVŮRČÍ ČINNOST Využívají rádi možnosti dělat nějakou tvořivou činnost? Třeba psát básničky... Ty víš co, Tomáš /nejedná se o Tomáše, kterého máme ve vzorku/. Tomáš už tam není, ale ten měl plný sešit takových svých básniček a skládal si i písničky. Víceméně spíš takové ty básničky, ale byly to pěkné věci. To jsem říkala kolikrát, že to pošleme. On vždycky říkal, jo, že on si to napíše. Já jsem říkala: „Víš co, nebylo by špatné poslat to, třeba by ti vydali nějakou sbírku…“ Ale on potom odešel. Takže už jsme se k tomu nedostali. Ale ten ti velice tady z těchto děcek... jo Blaženka, ta teda paní učitelce skládá, už loni začala skládat básničku, jak bude odcházet. Tak ještě jednu budem skládat, ještě chtěla pro kohosi. Tak to, ale jinak z těchto děcek... I když Sára má takového ducha. My jsme museli vymýšlet nějakou básničku, Martin to potřeboval do školy, tak nám s tím pomáhala a prostě taky, takové úžasné nápady... Takže ta Sára má taky takové nějaké. Ale že by si sama sedla a psala, to ne. Ale možná, že kdyby na ni člověk nějak působil, tak by třeba taky... se na to dala. Ten Tomáš teda jo, ten sám od sebe. A on měl ty básničky takové – on byl teda už učeň, ale – on je měl takové většinou o lásce, ale fakt pěkné. Bylo vidět, že v něm něco ve vnitřku je. Třeba že není takový studený, jako by se někomu mohlo zdát. Ale to byla škoda, protože kdyby se to u něho rozvíjelo, tak možná že... Nevím, jak skončil, protože odešel do nějakého výchovňáku a teď už má osmnáct, tak nevím, jestli už je doma nebo kde... A něco jiného? Třeba ty obrázky na počítači tvoří? Na tom počítači mají jen takové kreslení, že si tam nakreslili domeček... To teda nevím, že by se tomu vyloženě věnovali, nebo nějaké takové... Takové běžné prostě, co mají nainstalované, že si tam třeba kreslili. (moc vysoko to nehodnotí) Měli někdy nápad udělat něco svého? Třeba ten časopis nebo vymýšlet něco na tom počítači? Teď u těch našich děcek, co my máme, asi ne. Ten Martin nevím, říkám, on... Já si myslím, že kdybysme měli kvalitnější počítač, tak že by třeba... Ale říkám, u nás toho moc nejde. A kdybysme tam měli internet, tak by si určitě stahoval i to, co nemá. Ale já si myslím, že on není hloupý. Já jsem říkala, to je škoda, že v té rodině se to... On už k nám přišel pozdě. Jinak z něho by byl úplně super kluk. Kdyby měl normální fungující rodinu, ten by byl úplně zlatý. Spíš myslím, jestli mají potřebu něco vytvářet sami, i třeba jinak? Jestli je to nějak naplňuje... Té potřeby jsem si nevšimla. Spíš přijímají to, co je jim podáváno... Řekla bych, že oni spíš ve většině případů pasivně čekají, co se jim nabídne. Ale aby sami přišli... I když to se někdy bavíme, co by chtěli dělat za činnost, tak to jo, hlavně Sára, ta prostě ... nebo Martin. Ale jinak...
LX
Co třeba navrhují? Tak já nevím, třeba do kina, že by se chtěli jít podívat, nebo na nějaký koncert. Nebo... teďka už je ta možnost, ale když dřív nebyla, tak chtěli jezdit na bruslení do města. Loni jsme tam měli led, takže děcka bruslily u nás. Do lázní vlastně jezdí, tam nejsou zas ta dlouho, jestli to bylo dřív, to nevím. Ale třeba do města, nějaké to kino... Jinak by hrozně chtěly na nějaký ten koncert svého oblíbeného zpěváka, jenomže takoví ti cizí zpěváci... to nejde. Ale jinak většinou pasivně, aspoň co se mi zdálo, přijímají, co se jim nabídne. Jinak kdyby nějakou vlastní iniciativu... Že by třeba řekly: „Je, teto, zkusme třeba napsat do TV Nova, je tam nějaký pořad, třeba něco vyhrajeme nebo nás vylosují a pojedeme někde“, to jsem si nevšimla. KONTAKT S MÉDII A takové ty pořady, jak je zvou, třeba to Jak se krotí krokodýli... To nevím, jak... Tenkrát byli… to asi přišlo na naši ředitelku a ona vybrala určitý počet děcek, a ti jeli do té Prahy. Nevím, jakým způsobem. Jestli dostanou nabídku z nějaké nadace nebo z něčeho, tak potom ty děcka jedou. To je zajímavé. Někdy třeba se těší, když někam mají jet, třeba na divadlo do Prahy, a někdy zase brblou, že: „Už jsme tam byli minule a zase jedem do Prahy.“ Nevím... Mám někdy pocit, že těchto akcí je někdy až zbytečně moc. Že ty děcka si toho potom snad už ani neumí vážit. Říkám, kde oni všude byli, to můj syn... Já co jsem tam ty dva a půl roku, tak jsem taky byla dvakrát nebo třikrát v Praze na různých těch akcích, kde bych se třeba normálně nedostala. Takže říkám, někdy mám pocit, že je toho až moc a že to berou potom všecko jako samozřejmost. Někdy bych řekla, že je to spíš na škodu, že těch akcí je tolik a ty děcka to potom berou... už si toho ani neváží a už jsou takoví „A zase kamsi musíme jet...“ takoví otrávení, znechucení. Vy jsem s nimi byla na těch Krokodýlech? Ne. To bylo jen promítání? Ano, to bylo promítání a oni potom dostávali trička s podpisy herců a nějaké balíčky od Novy, propisku a pak, myslím, kšiltovku a ještě nějakou maličkost... už nevím, co to bylo. Váží si těch dárků? Ale tak jo, ale taky já si myslím, že po určité době... Říkám, jak kdo. Blaženka, ta si opatruje všecko, co má. I když třeba jen dopis ode mě, tak ona to má všechno schované, to jsem úplně zírala, v krabičce. Třeba ten Martin zničí strašně moc věcí, je něco nového... Batoh vyhrál na soutěži, teď už ho nemá. Ten byl krásný,nový, bleděmodrý batoh. Takže ten. Jak bylo to Chceme žít s vámi, to se také účastnili nějakého natáčení? To jsem tam s nimi byla na tom koncertě, myslím, jednou, nebo dvakrát. A pak jsme byli v Sazka aréně na nějakém ještě koncertě, ale to nebylo Chceme žít s vámi, to bylo něco jiného. Taky pro dětské domovy? To bylo taky pro dětské domovy, ale bylo to i pro... Chceme žít s vámi je třeba i spíš pro děti nějaké postižené, ale oni posílají pozvání i pro ty dětské domovy. Takže tam se děcka uvidí třeba i se známýma, co byl někdy někdo u nás, teď třeba je někde jinde. Nebo když už jsou děcka dospělí a jsou v nějakém tom ústavu, tak oni se tam třeba… Tak to děcka mají rádi, protože tam jsou ti zpěváci... Vždycky je tam pro ty děcka program a můžou až dolů k tomu pódiu, že na toho zpěváka vidí, že s nimi komunikuje, takže to se jim líbí. A ta atmosféra tam byla úžasná, co jsem tam byla na tom koncertě Chceme žít s vámi, tak jsem z toho byla úplně nadšená, protože vozíčkáři tam byli a naše děcka mezi nima... takové, bylo to fajn. Ty děcka se baví úplně bezprostředně, hlavně ti postižení, oni jsou úplně úžasní. Děcka to mají taky hrozně rády. Jo, ten Nejmilejší koncert, tam děcka jezdily vystupovat. Ale tam většinou jezdila Bláža s... oni měli to country, takže tam vystupovali. A děcka třeba jezdili jako diváci... Jednou jsem na tom koncertě byla, to jsem tu nastoupila. Ale to bylo ve městě tenkrát, to jsme organizovali my. Taky děcka to berou, protože zase vidí z jiných domovů, i třeba se poznají, nové kamarády. A třeba vidí i program jiných děcek. „Jé, to je fajn, teto, to bysme taky mohli zkusit udělat.“ Takže tenhle osobní kontakt vítají. Ano, to určitě. I když třeba mají... Když byli vloni na táboře – poprvé jsme byli někde jinde, než jsme jezdili, a ještě některé byly úplně na jiných táborech. My jsme vždycky měli svůj tábor, a pak byl tábor, kde taky jel celý domov. Teď bylo vybraných asi deset dvanáct děcek, ty byly někde úplně mimo a vím, že si třeba přinesly adresy a že si psaly určitou dobu. Pak je to přejde, ale psaly si s kamarády nebo holky si tam našly kamaráda nebo naopak, a pak si chvilku dopisovali. Ukázali jim i jak probíhá to natáčení? Jak se to třeba připravuje, zpracovává? Nebo tam byl jen ten koncert?
LXI
Já mám dojem, že ne. Natáčení ne. Oni... jak jsme byli na tom, jak já jsem tam byla, tak nevím, jestli to natáčeli. Ale to šlo normálně, to byl koncert. A potom v té televizi nebyl celý ten koncert, ale jen takové sestřihy. A na těch Krokodýlech, to mám dojem, že taky nebylo natáčení, oni viděli jen ten film a jestli ti herci se jim potom podepsali... Ale vím, že děcka byly v tomto trochu zklamaní, protože si myslely, že uvidí, jak se to natáčí nebo tak... Nevím, já jsem tam tenkrát nebyla, takže nemůžu přesně říct., jak to tam probíhalo. Mám dojem, že i s tou Poledňákovou tam byli nějak v kontaktu, jestli potom i ona jim něco říkala... Protože i jí tam měli podepsanou. Nevím. Spíš jestli se mají šanci dozvědět, když někam jedou, jak ta média fungují nebo jak se ten pořad dělá. Nebo je to pro ně jen ten koncert? Nevím, toto právě bylo poprvé. Možná, že třeba ještě zase něco bude, co... Třeba loni byly děcka v Praze, loni nebo předloni. Nějaká firma Finep, co tam dělá domky. To je nějaký projekt. A vím, že děcka byly přímo na Barrandově se podívat, v tom studiu. To byli tenkrát myslím jen učni. Takže z toho byli strašně nadšení, navíc se byli podívat přímo do té firmy, viděli tam, jak se to dělá ty domky, nějaké montované. Z toho byly děcka strašně nadšení. Proč byla spojená ta stavební firma s televizí? Já nevím. Tam jsem taky nebyla, tam tenkrát byl Laďa... ale oni jestli na tom Barrandově měli... Jen děcka mi říkaly, že se byly podívat na Barrandově, že procházely tím Barrandovem, viděly tam nějaké ty místnosti, kde se natáčí. A že tam něco měl i ten Finep. Tak jestli oni jim tam dělali nějaké kulisy, nevím. Ale byli strašně nadšení, hrozně se jim to líbilo. Z té Prahy přijeli strašně spokojení. Že i přístup… měli tam k dispozici nějaké dvě mladé holky, které se jim věnovaly od rána do večera, měly pro ně program a procházely to s nimi. To vím, že děcka byly strašně nadšení, hlavně kluci. To se jim líbilo. Byli hrozně spokojení. OČEKÁVÁNÍ a SATISFAKCE Jak velkou roli pro děti hraje vidina odměny? Já myslím, že toto hraje velkou roli u všech děcek. Nejen proto, že ta děcka jsou u nás. Já vždycky říkám, že víc chválit než... I když toho Michala můžeš chválit pořád... on za to chudák nemůže. Ale jinak určitě ta odměna. Já vždycky říkám, že ta odměna kolikrát dovede udělat víc, víc je motivovat než nějaký ten zákaz nebo trest. Nebo když je pochválíš, tak oni úplně vyrostou. Tak každý člověk, i dospělák, ono je to normální. Mají nějaké třeba i dlouhodobější cíle, že se na něco dokážou těšit i déle do budoucna? Nebo spíš žijí přítomností? Určitě i tou budoucností, protože naše děcka některé, které ví, že třeba za rok odejdou, tak už... Nevím, teď odbočím. Třeba ta Ivetka, ta už druhý rok bydlí sama, ta získala – to byl taky nějaký projekt a ona se v něm umístila velice dobře – z toho projektu byt ve měste. Sice malý, ale získala byt, takže ona už se těšila dopředu, protože věděla, že tam bude mít byt a už se těšila, jak tam bude zařizovat. Teď spoustu věcí od nás dostala, protože oni když jsou u nás, tak se jim ukládají peníze na knížku, co rodiče posílají ty přídavky, tak se jim to ukládá. Takže oni vyjdou a mají třeba těch sedmdesát tisíc, jak kdo. Někdo sto. Takže to potom mají třeba na to zařízení. Když je možnost, tak se jim tam doveze i nějaký náš nábytek, takže vím, že ona se strašně těšila. Nebo ti kluci, když teďka odcházeli do toho domu na půli cesty, tak taky. Sice potom když přijdou do té reality, tak to zklamání přijde, než oni zjistí, co všecko ten život obnáší. Ale to těšení, že budou sami, že už nikdo pořád nad nimi nebude, tak určitě. Ti větší. A ti menší se třeba těší na ty prázdniny, to je normální. Nebo třeba teď na Vánoce. Takže to těšení je u malých i velkých. PROSTŘEDÍ Mají děti v DD pocit, že jsou „mimo“? Já myslím, že to určitě vnímají. Kolikrát když mají slíbeno, že pojedou domů a ta maminka nepřijede, tak jsme všichni hrozně špatní. Protože oni musí být tam a nemohou být doma. Což my samozřejmě neovlivníme. Ale já si myslím, že určitě jsou nějak… Kolikrát přijdou a zeptají se, proč musí být tam a nemohou být doma, u té rodiny. Je to takové… Je to tam uzavřeně? Ten domov že je specifické prostředí, nebo je to jen v tom, že nejsou doma? Děcka, co k nám přijdou starší, tak si myslím, že to vnímají víc než ty děti, co k nám přijdou třeba jak teď ta Anička – přišla a měla tři čtyři roky. Některé děti, ten Tomášek taky přišel, je tam asi sedm roků. Takže si myslím, že to až tak zase nevnímají jak ti starší, co přijdou. Co byli doma, pak třeba v tom diagnostiku a teď přijdou k nám a vědí, že je to tam takové jiné jak doma. Protože je to jiné, i když se člověk snaží, ale to se nedá srovnat. Takže si myslím, že si to víceméně uvědomí. Někteří víc, někteří míň, ale já si myslím, že určitě. Cítí se odlišní? Mají pocit, že oni mají „svůj svět“ v tom dětském domově a pak je svět mimo, ke kterému oni jakoby nemůžou? Teď nemyslím jen omezení, že nemohou chodit na vycházky, kdy by
LXII
chtěli, ale spíš takový jejich vnitřní pocit? Že oni mají nějaký izolovaný svět v tom domově a to, co je venku, je prostě někde jinde? To nevím, jak bych odpověděla. Je fakt, že třeba nemají... Takhle, i když třeba mají možnost jet do města nebo ti větší, ti učni, mají třeba možnost jezdit domů, takže pokud by chtěli jít třeba do nějakého fitcentra, mají možnost. Třeba si zajet do toho města nebo tak. Ale je fakt, že třeba ti učni, když nám potom odejdou na ten intr, tak většinou se tam i to chování ještě zhorší, protože… jestli mají víc té volnosti… Přece jen u nás je to takové víc, jak bych to řekla, člověk si jich víc hlídá, tak. Tak nevím, jak na to odpovědět. Ptám se na to proto, jestli ta média by mohla sloužit jako prostředník k vnějšímu světu. Jestli to tak vůbec můžou vnímat. To nevím, jak na toto odpovědět. Jestli to berou tak jako „My jsme tady, ale ten svět venku je trošku něco jiného a my k němu nemáme přístup“? To si, myslím, ani tak nějak neuvědomují. Spíš je to v těch omezeních konkrétních, že musejí být tam a mít nějaký režim? Asi tak bych to…asi… asi řekla. Takže se necítí nějak „jiní“? Ne, to myslím, že v žádném případě ne. Oni v podstatě mají pořád nějaký ten kontakt „mimo“? Oni se třeba navštěvují s těmi ostatními dětskými domovy, když jsou nějaké ty soutěže. Oni ví, že těch dětských domovů je moc v celé republice, takže oni to nevnímají, jako že by byli někde nějací odstrčení nebo tak. Akorát prostě si myslím, že tu realitu vnímají, že mají nějakou tu rodinu a nemůžou být doma a … kolikrát také nadávají: „Blbý domov“. Však víš. Ale zase si myslím, že to takhle nevnímají, že by byli nějak z té reality nebo…to asi ne. Aspoň mi to tak připadá. OMEZENÍ A cítí se nějak omezeni tím, že třeba nemají všechno, co by chtěli? Nebo že ten domov je prostředí, které jim nemůže dát všechno? Já myslím, že do určité míry jo. Hlavně, aspoň já to tak cítím, nevím jak ty děcka, ale oni… doma když děcko v rodině přijde ze školy a má blbou náladu, tak si vleze do pokoje, pustí si muziku a má klid. Kdežto u nás prostě když někdo přijde a je takový, jde si sice do toho pokoje, jenže vzápětí tam přijde další a další. Takže ty děcka.. já mám pocit, že jim chybí opravdu to soukromí, že ho tam nemají. Nevím, jestli to teda oni tak vnímají, ale třeba ta Blaženka teďka zase spala s tím Tomášem, tak si myslím, že jí to taky vadí. Protože každý z nás potřebuje to soukromí, určitý svůj klid. A fakt je, že tam někdy ty děcka… tam to nejde, aby ho měli, protože třeba ten Michal, on nedá nikomu pokoj, on tam vletí, tam vletí, teď holky si tam třeba chtěly vklidečku poslouchat, on jim tam vletěl a ony se začnou rozčilovat, začnou na něho ječet, Michal začne dělat ty svoje tyto, takže je okamžitě po klidu. Takže aspoň já to tak vnímám, že jim chybí nejvíc to soukromí. Takové to osobní soukromí, aby opravdu tam měli kde... A nebo že by se chtěli třeba na něco dívat v televizi a zrovna je nějaká činnost, kterou my musíme udělat. Tak je z toho musíš vytrhnout a jít. Doma sice taky mamka řekne: „Ne, teď musíme udělat to a to“, ale vždycky se to dá nějak skloubit, kdežto u nás to musí dělat všichni. Jdem na vycházku, protože ty tam nemůžeš někoho nechat, protože za ně zodpovídáš. A když jsem tam měla učně, třeba tu Báru, a nechala jsem ji tam, bylo to na moje vlastní riziko. Kdyby se něco stalo, tak jsem v tom já. Potom se stalo, že nám začala omdlívat, tak už jsme ji tam nemohli nechávat. Ale vím, že třeba když jdu s někým k doktorovi a je tam třeba Blaženka s Kamilkou, tak vím, že tam holky můžu chvilku nechat, protože ony jsou hodné. Ony si tam třeba kreslí, takže ostatní děcka beru k doktorovi, je tam nechám. Ale taky, kdyby se něco stalo, je to na mě. Takže v tomto si myslím, že je tam opravdu,… že jim to tam chybí takový ten osobní klid, takové to, co já třeba doma mám a oni to tam fakt jako… Aspoň já si to tak jako myslím, že jim to tam jako hodně chybí. PRAVIDLA Ta daná pravidla jim asi zasahují hodně do života, že? Já si myslím, že asi jo. Protože nemůžou si prostě… říkám, když to jde… většinou ty soboty, neděle to jde nějak přizpůsobit, že třeba se… „Teto, my bychom chtěli dívat na to a to..“ Tak já říkám, dobře, děcka, tak to uděláme tak a tak, abysme mohli přijít dřív a budete se dívat, ať máte klid. Ale v ten všední den, to jsou kolikrát takové derby… teď se musí na večeři třeba když se začalo něco dělat a je tam něco rozdělané. Doma třeba by se to zas nějak udělalo, kdežto tam prostě ta večeře je v tu dobu, tak prostě musíme jít. Ta pravidelnost…
LXIII
Přesně tak. Teď je ta svačina… třeba už je výhoda v tom, že si to vezmeme nahoru, takže děcka když nemají chuť, já je nenutím. „Dobře, tak si vezmeš třeba za půl hoďky. Uděláš si úkol a pak se půjdeš nasvačit.“ Dřív jsme museli do jídelny a prostě teď, všichni jsme museli… A nějaká pravidla nebo zákazy typu hlasitá hudba, že musí brát ohledy… No, to taky. Já většinou, když to moc řve, tak jdu a ukážu jen takhle /gesto jakoby otáčela kolečkem na regulaci hlasitosti/ a oni už ví, tak to ztlumí. Protože jako… Já někdy bych jim to dejme tomu… když ty holky se tam zavřou a když za nimi přijde třeba – co tam teď byla – ta Natála s Evičkou, tak oni si to vždycky pustí a třeba u toho tančí nebo tak. Tak někdy bych jim to nechala, ale zase mám strach, aby za námi někdo nepřišel, protože když jsou tam… Dole třeba může být ředitelka, nikdy nevíme, kdo tam jde, takže zase kdybysme … Je to tam takové... já to cítím, že děcka opravdu to soukromí tam nemají. Jak velkou roli hrajete vy jako vychovatelé? Máte vlastní prostor, nebo je to všechno jakoby nalinkované? Prostor máme, ale nemáme čas. My si píšeme plány, my si můžeme napsat cokoli, co s dětmi budeme dělat. Ale já si kolikrát do toho plánu něco napíšu a prostě to neuděláme, protože fakt není čas, není kdy. Tím, že některá děcka mají ještě odpolední vyučování, teď ti přijdou, mají kroužky, takže musíme ještě rychle nějak ty úkoly, aby to bylo než odejdou do kroužku, aby už měli úkol hotový, protože večer už se jim do toho nechce, že…Teď když je třeba ještě nějaké divadlo nebo něco, tak ti třeba ještě někdo jede do divadla, nebo je nějaká akce nebo něco je, takže nám chybí čas, bych řekla. Takže toho volného času mají děti málo? Tak bych to asi neviděla, že ho mají málo. Ale řekla bych, že ho mají dost takový organizovaný. Že i my musíme, říkám… třeba tam děcka sedí… já to taky beru, že u televize nemůžou pořád sedět, ale byla jedna doba, že děcko se ráno dívalo, když posnídalo dřív a bylo nachystané, na televizi, a už bylo zle. Víš, že prostě někdo je tam viděl a už bylo zle. Takže i my jsme takhle biti, že kolikrát člověk má strach… Jim něco povolit? No. Takže myslím, že je to v tom takové… Ten prostor by byl, ale říkám, nemáme čas. A nebo jsme svázaní i my nějakými těmi… Těmi pravidly… No. … To máš to samé to večerní dívání na televizi. Zase záleží na dohodě nás a těch nočních, protože oni třeba teď se dívají na tu Ordinaci, hlavně ty naše holky. Takže většinou se jim to povolí, protože ty holky potom jdou spát nebo tak. Ale vím, že v některých skupinách se ty děcka vůbec nedívají. Třeba kromě učňů nebo tak. Protože záleží, jaká je tam noční. Takže zas je to i o lidech, o domluvě. Ale kolikrát třeba bývá v týdnu pohádka a bývá to třeba do půl desáté. No, tak zase… protože vím, že můj syn, když byl menší, tak jsme se taky třeba dívali, i když přece jenom už bylo víc. Ale člověk zase, pokud to jde, tak se snaží těm děckám to nějak dovolit, protože víš, že třeba ráno vstanou. I když třeba Tomáše zaženu, to je jasné, on je ještě malej. Ale že je to takové... A zase třeba někdo je takový, že si to nepřeje, třeba nějaká ta noční, a děcka musí do postele. Takže to závisí hodně i na těch lidech. Záleží hodně i na těch lidech, si myslím. A na té domluvě. AUTORITA Můžete je nějak ovlivňovat? Máte pocit, že vaše hodnoty, postoje a tak podobně hodně na ty děti působí? Lze je nějakým způsobem nasměrovat? Je ta výchova vůbec možná? Já si myslím, že asi jo, protože teď třeba jsme měli problémy… jo, blbost – pozdravit, poděkovat nebo dát přednost dospělému. Ale fakt je, že když ta děcka to vidí nebo když neustále jsou v tom, že ty jim něco dáš a já vždycky už udělám jenom tohle /gesto – ruka k uchu jakože poslouchá/. A oni už ví, že zapomněly poděkovat. Nebo teď už třeba sami na to i upozorňují. Takže já si myslím, že pokud to třeba dělají všichni ti vychovatelé v té skupině, že ty děcka tím jde svým způsobem ovlivnit. Ale prostě normální, doma děcka... Můj syn taky když byl malý, tak zdravil, potom byl větší a nezdravil, to je taky takové období. Ale myslím si, že tou soustavnou výchovou lze na ty děti nějak působit. A když ty vychovatelky mají nějaký názor, přebírají to děti po nich? Oni třeba s tou Blažou /tetou/. Ta Blaža je taková, ona se třeba hodně dívá na ty programy, co ty děcka… Třeba má ráda ty reality show a takové ty věci. Takže ty děcka strašně moc dají na ten její názor. Jí se líbí třeba ten, zpěvák v tom, SuperStar a našim dětem taky. Takže ono to asi fakt takhle nějak působí. Že oni asi až postupně, až v určitém věku si získávají ten svůj názor. Třeba mně se líbí, mně se ale nelíbí, mně se líbí tamten. Myslím si, že ty děcka se dají velice lehce ovlivnit. Spíš teda k tomu špatnému většinou ti mladší nebo takoví ti puberťáci se dají ovlivnit. A sklouznou pak… si vezmou
LXIV
vzor v některém tom učni, který prostě má problémy, ale je to jejich vzor. Ale i tímto způsobem si myslím, že se dají ovlivnit, třeba i co se týká názorů na tu hudbu, na to. Víš, že se to líbí prostě tetě, tak jim se to taky líbí. I když nevím, no. Ale mám někdy takový pocit, že se to dá, takhle je ovlivnit. I když si myslím, že ten Martin je takový zase jiný. Ten si, myslím, má svoje už takové… Že kolikrát se mu třeba něco snažíš vysvětlit a domluvit a on si stejně myslí svoje a udělá si svoje… VOLNÝ ČAS A k tomu volnému času… když je ten program ponechaný na vás, je těžké vymyslet něco smysluplného pro všechny ty děti? Protože mají třeba odlišný věk, jsou tam holky i kluci nebo na to momentálně nemají chuť… Ono se třeba dalo je stáhnout, my jsme třeba hrávali hry pro všecky a zapojili se i ti velcí. Oni jsou takoví hraví, takže oni se dají stáhnout. Je fakt, že s tím Michalem je to teď takové náročné, s ním se fakt nedá… protože on nevydrží, on prostě... On za to svým způsobem nemůže, ale všecko strašně narušuje. Takže děcka se spíš rozčílí, a potom se začnou hádat a všecko to jde v niveč. Existuje nějaká činnost, kdy si řeknete: „Jo, dobře, tohle je bude všecky bavit a bude u toho klid“? To se tak nedá říct. Já potom to dělám tak, že tomu Michalovi dám třeba něco jiného, když je na něco potřebuju dostat nebo nějakou tu hru nebo něco s nimi udělat. Ten Michal se třeba taky zapojí, ale jsou s ním úžasné problémy a děcka se taky potom hádají, no tak to zas usměrníš. Teď jak jsme byli s Aničkou venku, tak jsme tam hráli na kopci hry, tak jo, to hrál taky, sice byly s ním problémy, ale tak… takové ty pohybové hry, do toho zapojíš všechny. Ale pokud jsou to nějaké hry na přemýšlení, tak ten Michal… buď třeba mu dám takovou roli, aby to nějak nemohl narušovat, třeba nějakou takovou roli, že třeba něco dělá, ale dál nám do toho nezasahuje do těch her. Jako dělá něco na oko? Ano, ano, aby nebyl to... A nebo mu dám třeba něco úplně jiného a dělám si s těma ostatníma. A nebo po skupinkách. Třeba dělám s jednou skupinou, a pak s druhou. Tak různě, jak to jde. KOLEKTIVITA Cítí se ty děti jako jeden celek? Jako že jsou všichni dohromady? Mají pocit, že jsou jeden kolektiv a že musí třeba táhnout z jeden provaz? Nebo když se někomu něco povede, mají radost všichni? Já ti nevím, jestli cítí… když se někomu něco povede. To, že jsme každá ta skupina jako taková velká rodina, to si myslím, že cítí. Protože to oni už: „No a my v šestce to děláme tak…“ To si myslím, že určitě. Ale nevím, jestli to úplně cítí, když se někomu něco povede… Spíš si myslím, že tam hodně… jako… já nevím. Spíš si myslím, co tak pozoruju, že jako každý sám za sebe, tak nějak… Nevím. Jo, třeba když je nějaký zápas a my vyhrajeme, náš dětský domov, tak to jo. To cítí: „My jsme /název DD/, my jsme dobří.“ Ale právě nevím, třeba když se něco podaří Sáře, tak spíš si myslím, že třeba ta Kamilka má určitou takovou závist vůči ní, že je lepší, nevím. To nevím… Takže na druhou stranu nějaká ta rivalita, že někdo je v něčem lepší… Jo, to bude. Ale zase oni cítí jako... Hlavně se to projeví v nějakých těch soutěžích, protože oni ví, že patří k celku toho dětského domova, a jsou třeba i hrdí na to, že jsou v /název DD/ a že jsou třeba dobří, že byli na prvním místě. I když to třeba nebyli zrovna oni, byly to děcka z jiné skupiny, ale jsou taky z toho dětského domova. Takže to si myslím, že oni takový pocit mají. A vy je vnímáte jako jednu skupinu? Jako celek? Jo. Já je beru jako rodinu. Já se snažím ke každému stejně. Je pravda, že třeba k té Blažence, i když je někdy taková sprostá, tak já nevím... Já k ní od začátku nějak víc tíhnu, což ona ke mně taky, i když třeba říká: „Této, vy jste hrozná!“ Ale vím, že nějaký ten vztah mezi námi je a možná že i do budoucna, že jí třeba občas zavolám nebo napíšu. Ale jinak se snažím brát ty děcka všecky stejně. A prostě když zlobí, tak jim to dám pocítit, že se na ně zlobím a třeba nedostanou to, co by chtěly. Tak jak jsem to dělala i s mým synem. Snažím se. Ale víceméně jsem ten vztah založila na bázi takového kamarádského vztahu. Protože jsem zjistila, že když byl můj syn malý, tak nám to tak nějak... On když se dostával do toho dospívání, tak nám to nějak fungovalo, takový spíš kamarádský vztah. Než třeba aby oni cítili, že já jim něco nařizuju. Spíš se snažím tak nějak na domluvě. A aby měli pocit, že člověk je jejich kamarád. Že když něco mají, že můžou přijít. I když někdy se to prostě nedaří, děcka se třeba stydí nebo tak, ale nikdy jsem nebyla takový ten autoritativní typ, co něco nařizuje: „A musíš to udělat“, ale spíš „Děcka mělo by se to“… Nebo když třeba jdem hrabat, tak říkám: „Nedá se nic dělat, děcka, bylo to na poradě, musíme jít hrabat.“ Tak, velké nadšení, že jo. A jdem, ale… Nikdy jsem nebyla ten typ, ani v té školce, že … Musela jsem si ty děcka udržet, ale vždycky takovým tím přístupem, spíš tou pochvalou a nějak takhle, než na ně nějak: „Ty ty ty ty ty!“. To prostě každý děláme jinak. Každý je jiná osobnost. Někdo je takový, druhý takový, na to není šablona.
LXV
U toho počítače musejí soupeřit – že tam někdo sedí a chce tam někdo jiný? Jsou tam takovéhle boje? To neustále, ano. Toto musíme opravdu rozhodovat my. To řekneme: „Ano, ty budeš hrát půl hodiny.“ Musíš jim to stopovat, oni si to kontrolujou, že. „Ty budeš hrát další půl hodiny.“ Ale to musíme usměrňovat my, protože oni by se nedomluvili. Zase – jak kdo. Třeba holky dejme tomu se domluví, ale prostě ten Michal, malý Tomášek – není šance. Tam je musíš vyloženě… „Ty budeš hrát teď, ty budeš hrát potom.“ Sedí třeba u sebe, když hrajou? Sedí. A ten druhý se třeba dívá. A nevadí mu to, když ten druhý třeba do toho zasahuje? Nebo ne? Oni se většinou nějak takhle… Když se hádá Michal s Tomášem, že on toto, tak říkám: „Dobře, Tomáš bude hrát teď“ a Michal mně říká: „A můžu se na něj dívat?“ Já říkám: „Můžeš, ale chraň tě pánbůh, jestli mu do toho budeš zasahovat!“ Tak on se fakt dívá. Pak zase hrál Tomáš… A nebo třeba přišel a říká. „Teto, my jsme se ale domluvili s Tomášem, že budeme hrát spolu.“ Tak já říkám: „Dobře, hrejte, když jste se domluvili, ale nesmím slyšet, že se hádáte.“ A fakt byl klid. Někdy taky nebyl, tak jsem řekla: „Dobře, tak to vypněte, když jste se nedomluvili.“ Ale fakt většinou u těch malých se to musí: „Ty budeš hrát teď, …“ Prostě to my musíme nějak, protože oni by se tam asi pobili. DŮVĚRA Přijde jim, že to, co vidí v médiích, je důvěryhodné nebo reálné? Nebo když se koukají na ty filmy, tak si říkají: „Jo, to je hezká střílečka“ nebo „Je to hezky natočené, ale nemá to nic společného se skutečností“? Oni ví, většinou teda, že je to jenom jako natočené. I když třeba někdy, když jsou tam nějaké takové ty scény, kdy třeba ten herec spadne z x metrů a spadne mu něco na hlavu, v těch komediích se otřepe, tak jsme se o tom bavili, že je to jen v tom filmu. V reálném životě kdyby se něco takového stalo, tak ten člověk je už mrtvý. Takže já myslím, že oni toto ví. Třeba když se dívají na ty zprávy, tak oni ví, že ty zprávy to je jiné, že to, co v těch zprávách je, se opravdu třeba stalo. Tak já si myslím, že to tam je, že oni už to dovedou rozeznat. A důvěřují třeba tomu, že se to stalo, když je to v těch zprávách? Já myslím, že jo, protože ten Martin třeba přijde a říká: „Teto, představte si, tam a tam…“ Já říkám: „Martine, to je hrozné, to zemětřesení jak bylo nějaké.“ Tak přišel, že tam strašně moc lidí zůstalo bez možnosti někde bydlet nebo že tam moc lidí zemřelo. A já říkám: „Martine, to je hrozné, takové věci prostě se dějí.“ Takže já myslím, že to jako jo. Takže nějaké pochybnosti, že si to třeba někdo vymyslel, to asi ne… Ty, to já myslím, že asi… Víš, já si myslím…já třeba kolikrát i doma, to třeba i můj syn. On se většinou dívá na jedničku, já se dívám na tu Novu. Ale když mám čas, tak si třeba zapnu nejdřív Primu, potom jedničku a tak si to přepínám. Naše děcka to nedělají. Oni se většinou dívají jen na tu Novu – na ty zprávy. Takže oni si to nějak neporovnávají s jinými těmi kanály nebo tak. Takže to berou jako dané zprávy. Navíc ty děcka nečtou noviny. Oni kdyžtak si koupí časopis, ale ne noviny. Pokud to není vyloženě, že by něco z novin měli mít do školy. Takže oni tady tuto realitu, si myslím, nějak nepociťují, že by měli nějak taky noviny, denní tisk… Tam si myslím, že možná je taky nějaká velká mezera, že ty děcka nemají nějaký takový… ne přehled, ale kontakt s tou realitou, co je psané v novinách. Že si to nějak neumí dát do souvislostí. A oni ty noviny by si ani nekoupili. Oni mají kapesné, ale oni si ty noviny nekoupí. Je to nenapadne. Nevím. Možná Martina, nevím. Třeba jestli doma, ale normálně ostatní, co jsou v naší skupině, by si nekoupili noviny. SCHOPNOST INTERPRETACE A je třeba někde něco, co nemůžou pochopit? Nějaký třeba těžký obsah? Že se na něco dívají a nerozumí tomu? Jo, to se taky přijdou zeptat. Akorát teď si nemůžu vzpomenout na žádný takový příklad… Ale stává se to, že třeba přijdou a: „Teto, je to možné? Víte v televizi říkali to a to.“ A přijdou se třeba zeptat, tak to potom probíráme, povídáme si o tom. Takže to jo. Takže když na něco narazí, snaží se toho dopátrat? Jo, přijdou třeba. Většinou jdou za námi a zeptají se. A když to nevíme, tak… taky se na něco ptají… třeba Sára někdy přijde ze školy a třeba na něco narazíme v přírodopise, tak říkám: „Víš co, Sáro, tak se podíváme třeba do slovníku“ nebo „Podíváme se do…“ Teď to nemůžeme najít, tak říkám: „No jedině potom se můžeme ještě podívat na internetu.“ A taky se jim snažím vysvětlit, že ani ten dospělý nikdy neví všecko. Že od toho jsou knihy a noviny a já nevím… kde se to dá najít. Že žádný člověk
LXVI
nemůže vědět úplně všecko. Já jsem říkala, aby si nemysleli, že ten dospělák fakt je já nevím co a ví všecko. To prostě nejde. To jsou spíš ty faktické věci nebo i když se dívají třeba na nějakou pohádku nebo film? Pozorujete někdy, že tomu nerozumí, co se tam děje? Že je to třeba něco náročnějšího? Já teda… fakt je, že já třeba jen chviličku… třeba nemám čas se s nimi dívat pořád, jo. Ale když jsou nějaké takové… kolikrát jak byl třeba ten Pán prstenů a takové ty… jak byl třeba ten poslední díl. To se mi zdálo už takové, že já kolikrát jsem s tím měla problém. Oni fakt na to hledí, že… já mám kolikrát pocit, že ty děcka fakt berou jen ten děj a že u toho vůbec nepřemýšlí, že jim ani nenapadne, jak je to možné, předtím to bylo… a teďka zas je to... Myslím si, že oni to nějak nevnímají. Oni se na to prostě podívají, ale že u toho nějak nepřemýšlí a neberou proč… a je to vůbec možné, že to tam jako… Já nevím, jak to mám říct. Že to spíš berou prostě jako, že se dívají na televizi, něco se tam děje, něco se tam hýbe… Jo, jo. A ten smysl tak nějak jde… …do pozadí. Jo, prostě se na to podívají a řeknou: „Jo, to bylo dobré, tam byli nějací ti skřeti…“ A aby si třeba řekli: „Nojo, ale kde se ti skřeti vzali?“ nebo… Některé ty pohádky jsou takové, že si kolikrát člověk říká, jestli ty děti tomu rozumí, když se někdy dívám i já doma, třeba mám volno. Nevím, asi spíš se dívají na ten děj a nějak o tom vůbec jako… Že tam někdo s někým bojuje a to… VÝZNAM Takže když to teď vezmeme tak nějak celkově. Kdybyste měla vyjádřit váš pocit, k čemu ta média u vás mohou sloužit, k čemu mohou být? Jakou roli tam můžou hrát? Já si myslím, že určitě takovou velkou. Oni je určitě ovlivňují ty děcka. Velice ovlivňují. Akorát tam záleží i na stupni toho myšlení těch dětí a vůbec na každém. Protože, říkám, záleží, jak kdo je schopen si z té televize nebo z toho rádia nebo z toho ledacos vzít. Ale určitě to má velký vliv na ty děcka. Protože kdyby tam opravdu neměli ani tu televizi, ani ten počítač, nic, tak prostě... o tom životě by skoro vůbec nevěděly. A já si myslím, že to potřebují. Jak dospělý se potřebuje podívat, poslechnout si třeba to rádio, aby věděl, co se děje nebo tak. I když já si myslím, že i když ty děcka se dívají a třeba to tak nějak nevnímají, tak přece jenom v nich něco zůstane a může se třeba stát, že někdy na něco narazí a řeknou: „Aha, jo to tenkrát říkali v té televizi...“ a „To jsem viděl v té televizi“ nebo „To jsem četl někde v časopise“. Tak já si myslím, že určitě je to ovlivňuje. Všecky. Vnímáte, že oni to berou víceméně jako to využití volného času, nebo že si z toho berou víc? Asi spíš využití toho času, si myslím. A kdyby ta média vůbec neměli, tak spíš by to brali, jako že nemají co dělat a že by si museli najít nějakou jinou činnost, že by jim to přišlo třeba nudné? A nebo, že by třeba vůbec neměli pojem o tom, co se děje nebo vůbec všeobecně představu o světě? No, tak, kdybychom tam třeba tu televizi neměli, tak jasně, že by si nějakou jinou činnost našli. Třeba by hráli karty nebo by si zpívali nebo by tam stavěli… to je jasné. Ale oni vlastně… toto už je, v této době, řekla bych nutné. Takže oni by… asi… se pořád ptali, proč tam nemají tu televizi nebo proč tam není ten počítač. Už teďka se ptají, proč tam nemají internet. Třeba ti, co ho mají ve škole. Takže je vidět, že ta doba je prostě taková, že už si nedovedou představit život bez tady těchto věcí. Třeba bez toho magneťáku. Aby si mohli pouštět hudbu nebo… já si myslím, že to asi... Dřív když to nebylo, tak člověk nad tím tak nepřemýšlel, protože byla černobílá televize, chytl se tam jeden program. A přišlo ti to, že je to normální. Kdyžto v dnešní době je toho zase daleko víc. Takže už zas pro ty děti by to bylo nemyslitelné. Já si myslím, že už to patří tak nějak k tomu životu a že ty děcka už jsou na to zvyklé a už to vyžadují, už to chtějí… Navíc třeba tím, že u nás chodí děcka i do té základky, tak kolikrát ti záklaďáci přijdou z té školy a: „Teto, proč my to tam máme a my to tady nemáme?“ Srovnávají. Že už to srovnávají. Což si myslím, že je dobře, protože přece jenom to vidí zase ze dvou světů: my a oni. Vidí, že v té základce zas je to jiné než třeba v té naší škole. Takže já si myslím, že už tak jakoby… bez toho už by to prostě... To už je ta doba. Já si myslím, že to je obecně, že to není jen u nás.
LXVII
VII. FIKTIVNÍ ČLÁNEK O NÁVŠTĚVĚ AFRICKÉHO KRÁLE
VIII. UKÁZKY VYPLNĚNÝCH DOTAZNÍKŮ – MEDIÁLNÍ PREFERENCE, ČASOVÝ SNÍMEK DNE (na dalších stránkách) LXVIII
