How to Cite this Book Review

RECENZE / REVIEWS Received: 22 March 2013 Available from www.defenceandstrategy.eu

Accepted: 12 April 2013

Published online: 15 June 2013 doi: 10.3849/1802-7199.13.2013.01.071-072

Jak citovat tuto recenzi / How to Cite this Book Review FRANK, Libor. 22.3.2013. Ozbrojené konflikty po konci studené války. POSPÍŠIL, Ivo, Zdeněk KŘÍŽ et al. Reviewed in: Obrana a strategie, 1/2013: 71-72, 15.6.2013.

POSPÍŠIL, Ivo, Zdeněk KŘÍŽ et al. Ozbrojené konflikty po konci studené války. Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 2012. Ediční řada Monografie, sv. 46. ISBN 978-80-210-6047-0. Libor Frank Publikace „Ozbrojené konflikty po konci studené války“ je výsledkem stejnojmenného grantového projektu řešeného Katedrou mezinárodních vztahů a evropských studií Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně. Editory publikace, do níž přispěla řada autorů z tohoto pracoviště nebo jeho okruhu, jsou Ivo Pospíšil a Zdeněk Kříž. Tito zkušení a v akademické sféře uznávaní autoři se pokusili za přispění dalších svých kolegů a doktorandů o vytvoření obsáhlejší publikace, jejímž cílem bylo nalezení odpovědi na otázku, zda a jak zásadně ovlivnil konec studené války charakter a způsob vedení ozbrojených konfliktů. Tento obsáhlý a ambiciózní publikační počin se pokouší o obecnější a celostní náhled na vývoj této problematiky v uplynulých dekádách. Přestože již bylo uvedené téma částečně v české odborné literatuře reflektováno (O. Krejčí, J. Eichler, Š. Waisová-Cabadová, P. Drulák aj.), monografie brněnských autorů se věnuje tématu ve výrazně širším rozsahu a kontextu. Samotná publikace se soustřeďuje na dva základní okruhy problémů, čemuž odpovídá i její vnitřní struktura. V první části je věnována pozornost především analýze změn, které konec studené války, resp. rigidně nehybného (a paradoxně z hlediska četnosti a závažnosti konvenčních ozbrojených konfliktů bezpečnějšího) bipolárního uspořádání světa, přináší. Úvodní kapitola této části z pera Petra Suchého je fundovaným úvodem do problematiky ozbrojených konfliktů, relevantní terminologie a typologie. Na ni navazuje kapitola Pavla Pšeji a Zuzany Vránové. Právě tuto kapitolu je možné považovat je jednu z nosných částí celé publikace, neboť se věnuje souhrnnému posouzení válek a ozbrojených konfliktů a jejich reflexi v teorii (ale i praxi) mezinárodních vztahů. Částečně přináší odpověď na výzkumné otázky stanovené autory publikace a identifikuje zásadní změny provázející současné ozbrojené konflikty (např. posun od konfliktu stát vs. stát ke konfliktu státního a nestátního aktéra nebo nestátních aktérů). Jde o velmi zdařilý kontextuální rámec pro celou publikaci. Navazující kapitola Evy Duřpektové se věnuje teorii spravedlivé války, lépe řečeno jejímu pojetí a pokusům o uplatňování v současnosti. Představuje velmi detailní a hluboký vhled do problematiky (možná až příliš vzhledem k proporcím celé publikace). Velmi detailní jsou i poslední dvě kapitoly první části od Jany Urbanovské a Martina Chovančíka, které se soustřeďují na otázku proměny agendy a role OSN při prevenci a řešení ozbrojených konfliktů, nebo spíše zkoumají reálné možnosti této organizace při udržování mezinárodního míru a bezpečnosti. Druhá část knihy je zaměřena na oblast mezinárodního práva, resp. jeho vývoje, prosazování a proces institucionalizace. Ivo Pospíšil a Lukáš Hoder se ve své kapitole zabývají především možnostmi právní regulace ozbrojených konfliktů po skončení studené války. Analyzují roli OSN, lépe řečeno její Rady bezpečnosti, a zkoumají otázky legalizace použití síly v současném systému mezinárodních vztahů. Petr Preclík a Ivo Pospíšil se zaměřili na téma judicializace ozbrojených konfliktů v mezinárodních vztazích a Hubert Smékal s Ľubomírem Majerčíkem na roli vnitrostátních 71

OBRANA A STRATEGIE: 1/2013

soudů a ozbrojených konfliktů. Přes nepochybnou erudici zmíněných autorů je přínos těchto dvou kapitol pro naplnění cíle publikace čili zodpovězení výzkumných otázek diskutabilní. Představují nepochybně kvalitní texty, ale jejich zařazení, resp. poměrně značný rozsah, může být předmětem diskuse. Samostatné příspěvky Ivo Pospíšila a Ľubomíra Majerčíka věnované judikatuře mezinárodních institucí ochraňujících lidská práva a problematice trestání jejich porušování v průběhu ozbrojeného konfliktu také vybízejí k užšímu propojení a redukci. Druhou část publikace uzavírá kapitola Kataríny Šipulové o tranzitní spravedlnosti a procesu usmiřování v postkonfliktní fázi. I když je publikace „Ozbrojené konflikty po konci studené války“ pojímána jako jednotný výstup z grantového projektu, její vnitřní členění je poměrně výrazné. Přestože analýza vývoje mezinárodního práva a jeho institucí je nepochybně významná a má své místo v analýze minulých a současných ozbrojených konfliktů, těžiště práce, nebo spíše odpovědi na výzkumné otázky, přinášejí především kapitoly první části knihy. Zůstává proto otázkou (a to i v souvislosti s velkým rozsahem a úzkým zaměřením druhé části knihy), zda nebylo v této souvislosti vhodnější právní problematiku soustředit do samostatné publikace. Obecně je možné poznamenat, že práci jako celek determinují akademické a profesní zkušenosti a zaměření autorů. Text publikace je značně teoretický a místy nevyvážený. Snad až neadekvátní prostor je např. určen specifickým problémům (např. teorii spravedlivé války, sankčním mechanismům OSN, přístupům vnitrostátních soudů k ozbrojeným konfliktům). Na druhou stranu některým významnějším tématům se věnuje jen malá pozornost (např. chybí detailnější komparace příčin ozbrojených konfliktů, změn ve způsobu použití ozbrojených sil, důsledků proměny protivníka, kromě OSN není zaměřena pozornost na jiné mezinárodní organizace, v podstatě chybí téma asymetrické války apod.). Také využití empirických zkušeností a „tvrdých“ dat v komparaci konfliktů po skončení studené války a před ním je sporadické (zde se nabízí prostor k využití informací ze SIPRI, IISS, UCDP aj.). Možná by přínosem pro práci a její vyvážení mohl být i příspěvek autora mimo akademickou sféru (vojáka, diplomata). Všechny kapitoly vycházejí z množství relevantních a aktuálních pramenů a literatury, přičemž v drtivé většině se jedná o zdroje anglosaské provenience, což vzhledem ke zvolenému tématu i ke skutečnosti, že latinou dneška je angličtina, nepřekvapuje. Nicméně i v české odborné literatuře se vyskytují využitelné knižní i časopisecké tituly, které však bude čtenář v publikaci postrádat. Dílo „Ozbrojené konflikty po konci studené války“ je zcela jistě významným a vítaným publikačním počinem, který má potenciál významně obohatit a rozšířit českou odbornou literaturu zabývající se problematikou mezinárodních vztahů a ozbrojených konfliktů.

72

RECENZE / REVIEWS Received: 12 April 2013 Available from www.defenceandstrategy.eu



Jak citovat tuto recenzi / How to Cite this Book Review STOJAR, Richard. 12.4.2013. Paramilitarismus v České republice. MAREŠ, Miroslav. Reviewed in: Obrana a strategie, 1/2013: 73-74, 15.6.2013.

MAREŠ, Miroslav. Paramilitarismus v České republice. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2012. ISBN 978-80-7325-297-7. Richard Stojar Monografie „Paramilitarismus v České republice“ reaguje na mediálně přitažlivou problematiku paramilitarismu, která však doposud nebyla v akademické ani expertní sféře komplexně zpracována. Autor se zde snaží vymezit obecné pojetí paramilitarismu i historii paramilitárních formací na území současné České republiky a vzhledem k dlouhodobému odbornému zaměření autora je velká pozornost věnována pravicově extremistickým paramilitárním uskupením, či spíše snahám o jejich vybudování v současnosti. Úvodní část monografie se zabývá konceptualizací paramilitarismu. Autorovým záměrem zde bylo vytvořit analyticko-koncepční rámec pro analýzu problematiky. Složitost a různorodost fenoménu paramilitarismu je sice v této části ilustrativně zdokumentována, avšak jednotlivé modely či typologie zde nejsou jednoznačně vymezeny, což se následně odráží i v dalších podkapitolách a kapitolách. Vzhledem k značně rozdílným formám, jaké paramilitární uskupení mohou mít, je např. patrně nemožné popsat jejich strategii a taktiku, či naopak zobecnit postupy užívané proti nim. Autor se tak v této části zabývá spíše problematikou povstaleckého a protipovstaleckého boje či konceptem swarmingu, tedy tématy od paramilitarismu už poněkud vzdálenými. Druhá kapitola monografie přináší historický přehled působení formací, které by bylo možné označit za paramilitární, na území současné České republiky, eventuálně v jejím blízkém okolí. Autor se zde logicky zaměřuje především na moderní dějiny, takže pro historiky obtížně akceptovatelný přehled vývojových etap vojska na území českých zemí od středověku do 20. století na počátku kapitoly zůstává pouze úvodní kuriozitou. Výčet uvedených paramilitárních skupin přináší množství údajů, které čtenáři přiblíží vývoj paramilitarismu v jednotlivých obdobích, větší pozornost však mohla být možná věnována skutečně relevantním uskupením či událostem, jako byl podíl českých a moravských dobrovolníků na formování a činnosti slovenského dobrovolnického sboru z let 1848/49 či zapojení jednotek zformovaných z příslušníků Sokola, Orla a DTJ do konfliktů spojených se vznikem Československé republiky, které dokládá význam paramilitárních formací pro stát teprve vytvářející dostatečné regulérní vojenské síly. Text v této části čtenáře zaujme i z lingvistického hlediska, a to při přepisu názvů německých a sudetoněmeckých organizací. Jde zejména o problém s adekvátním překladem adjektiva Deutschbӧhmisch či složitějších německých složenin, který si ovšem autor mohl ušetřit, neboť v jiných případech na důsledný překlad názvů rezignoval (což je možná v případě takového Bӧhmerwaldkorps škoda). Nepřesně jsou zde uvedeny v originále i překladu maďarské ozbrojené skupiny, Oddíly svobody (Szabadság csapatok), některé nečeské formace udává autor jen v originále, jiné jen v českém překladu a některé pouze zkratkou, což poněkud snižuje odbornou hodnotu textu i v dalších kapitolách. Následující kapitola se věnuje soudobému státnímu a státem podporovanému paramilitarismu v ČR, kde se je možné setkat i s diskusemi nad transformací ozbrojených sil České republiky v posledních dvaceti letech a vizemi, které předpokládaly větší implementaci paramilitárních prvků do bezpečnostního systému státu. Podstatně rozsáhlejší je ovšem kapitola popisující soudobý nestátní 73


paramilitarismus, kde se odráží autorova erudice a dlouhodobý zájem o extremismus a jeho projevy. Je zde možné opět nalézt množství informací a zvláštností, které jsou však v řadě případů fenoménu paramilitarismu poněkud vzdálené. Čtenáře tak možná zaujmou např. citované texty skinheadské skupiny Diktátor, avšak ty by se patrně uplatnily spíše v práci věnované kulturologii, psychologii či gender studies. Řadu zde jmenovaných extremistických buněk, subkulturních skupin či virtuálních organizací patrně nelze ani při metodologickém využití konceptualizace paramilitarismu z úvodní kapitoly za paramilitární formace považovat. Hlavní pozornost je zde logicky věnována dvěma organizacím, které mohou být za paramilitární pokládány a které se také v době svého vzniku těšily největší mediální pozornosti, tj. Národní gardy Národní strany a Ochranné sbory Dělnické strany. Jejich vznik a aktivity jsou, i vzhledem k jejich omezené činnosti, velmi detailně popsány a dokumentují potenciál nestátního paramilitarismu v ČR v současnosti. Problematikou právních aspektů paramilitarismu se zabývá samostatná přehledová kapitola, která seznámí čtenáře jak s právní úpravou ČR, tak i mezinárodním právem a jeho aplikací v případě vybraných paramilitárních organizací působících v minulosti či současnosti na území České republiky. Předposlední kapitola zaměřená na perspektivy autorem vymezeného paramilitarismu v ČR přináší čtenářsky vděčné, hypotetické scénáře působení paramilitárních organizací v krizových situacích. Nastíněné scénáře pracují s několika potencionálními konflikty, v nichž by mohlo dojít k erozi státní moci a expanzi paramilitaristických uskupení. Nalezneme zde vizi střetu romské komunity s většinovou populací, násilný sociální konflikt, zapojení českých dobrovolníků do etnicko-teritoriálních konfliktů v Evropě i civilizační konflikt mezi islamismem a nemuslimským obyvatelstvem v České republice či vývojem v případě rozsáhlého konfliktu euroatlantické civilizace s Čínou. Závěrečná část monografie je zaměřena na paramilitarismus v ČR v komparativní perspektivě. Komparativní analýza je zde zprvu uvedena v časové rovině a v podstatě shrnuje historický přehled vývoje podaný ve druhé kapitole, větší prostor je poté věnován i geografickému hledisku, resp. srovnání s vývojem v ostatních středoevropských státech. Je zde stručně charakterizováno působení paramilitárních uskupení v Německu, Rakousku, Polsku, Maďarsku a na Slovensku od konce 1. světové války do současnosti, včetně jejich aktuálního potenciálu a stručné predikce dalšího vývoje. I zde je sice možné s některými tvrzeními polemizovat, např. rakouský Heimwehr je asi nepřesné charakterizovat jako polovojenskou organizaci občanského tábora, nicméně celkově text akcentuje regionální i kulturní odlišnosti popisovaných států a umožňuje srovnání vývoje v ČR v širším středoevropském kontextu. Přes určité nedostatky lze tuto monografii doporučit jako práci, která se v českém prostředí poprvé důkladně věnuje problematice paramilitarismu a přináší nejen množství informací, které čtenáře zaujmou, ale i řadu podnětů pro další diskusi bezpečnostní komunity nad tímto fenoménem.

74

RECENZE / REVIEWS Received: 23 March 2013 Available from www.defenceandstrategy.eu



Jak citovat tuto recenzi / How to Cite this Book Review FRANK, Libor. 23.3.2013. Severoatlantická aliance a řešení ozbrojených konfliktů. Komparace angažmá v Kosovu a Libyi. KŘÍŽ, Zdeněk. Reviewed in: Obrana a strategie, 1/2013: 75-77, 15.6.2013.

KŘÍŽ, Zdeněk. Severoatlantická aliance a řešení ozbrojených konfliktů. Komparace angažmá v Kosovu a Libyi. Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 2012. Ediční řada Monografie, sv. 50. ISBN 978-80-210-6145-3. Libor Frank Recenzovaná publikace od autora doc. Zdeňka Kříže z Katedry mezinárodních vztahů a evropských studií Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity je výstupem z grantového projektu věnovaného ozbrojeným konfliktům po skončení studené války. Navazuje na autorovy již časopisecky či knižně publikované práce věnované Severoatlantické alianci (za připomenutí stojí například kniha „Adaptace Severoatlantické aliance na nové mezinárodní bezpečnostní prostředí“). Svým zaměřením a hlavně pojetím je však nejnovější Křížova komparativní studie originálním, v pozitivním slova smyslu provokativním příspěvkem do odborné debaty (nejen) o problematice legality a legitimity užití síly při řešení ozbrojených konfliktů mezinárodními organizacemi. Základním záměrem a zároveň východiskem práce je aplikace a částečná verifikace tzv. teorie demokratického míru, jejímž jádrem a základní premisou je tvrzení, že „konsolidované demokracie mezi sebou neválčí.“ Zdeněk Kříž uvedenou teorii blíže rozebírá, soustřeďuje se však i na její další aspekty, kauzální mechanismy a především její tzv. měkký obal. Hledá mj. odpovědi na otázky, za jakých okolností vstupují demokratické státy (v tomto případě soustředěné v NATO) ze své vlastní iniciativy do ozbrojeného konfliktu, a někdy dokonce jednají způsobem, který může být vnímán jako rozporuplný z hlediska mezinárodního práva a který narušuje mezinárodní režim regulace užití ozbrojeného násilí. Rovněž důležitou oblastí, na niž autor upřel svoji pozornost, bylo ověření či vyvrácení hypotézy, že NATO jakožto bezpečnostní společenství demokratických států při iniciativním užití vojenské síly za účelem řešení ozbrojených konfliktů ve světě usiluje o transfer liberálně-demokratických hodnot a o export demokratického politického řádu. Za případy, na nichž se Zdeněk Kříž pokusil o ověření stanovených hypotéz, zvolil kampaně Severoatlantické aliance v Kosovu (1999) a Libyi (2011). Tento výběr autor poměrně obsáhle a přesvědčivě zdůvodňuje tak, že jde o vojenské operace, při nichž se NATO dostalo na hranu, nebo i za ni, konání přípustného z hlediska mezinárodního práva. Svoji volbu dokládá i komparativní analýzou ostatních významnějších případů vojenského působení Aliance (v Bosně a Hercegovině, Afghánistánu a Makedonii). Především operaci Allied Force v Kosovu považuje autor za „největší výzvu pro měkký obal teorie demokratického míru,“ neboť tato operace byla zahájena bez mandátu Rady bezpečnosti OSN, resp. NATO nedisponovalo zmocněním prosadit rezoluce RB vojenskou silou. Křížův postoj, který je v rozporu s oficiálním hodnocením akce a zřejmě i většinovým názorem odborné veřejnosti, vychází ze striktního výkladu Charty OSN, opírá se rovněž o mínění renomovaných zahraničních autorů a o podrobnou analýzu rezolucí RB a dalších právních dokumentů. Na straně druhé je však nutno připomenout, že nedošlo ani k naplnění čl. 39 Charty OSN, tj. že akce NATO nebyla RB OSN označena jako ohrožení či porušení míru nebo útočný čin, na který by OSN měla reagovat. Proto je možné na legalitu operace Allied Force nahlížet dvojím způsobem a každý názor zpochybňující 75


či potvrzující oprávnění akce lze opřít o stejný pramen mezinárodního práva veřejného. Zdeněk Kříž zastává první z uvedených postojů, ale dokáže jej solidně a přesvědčivě věcnými argumenty podložit. V kapitole věnované kosovské operaci je kromě právního rozboru možné nalézt také faktograficky bohatý a chronologicky uspořádaný popis příčin, průběhu i řešení kosovské krize a tato část publikace má sama o sobě velkou vypovídací hodnotu. Druhým případem, kterým se autor detailněji zabývá, je operace Unified Protector, tj. operace NATO za účelem vynucení naplňování existujících rezolucí RB OSN vojenskou silou. Akci Severoatlantické aliance nad Libyí Zdeněk Kříž hodnotí kriticky zejména z toho důvodu, že dle jeho názoru v některých fázích operace Aliance překročila jí svěřený mandát a NATO se fakticky i mediálně posunulo z pozice neutrální vnější síly do pozice vojenského podporovatele protivládních opozičních sil. Podobně jako v kapitole věnované kosovské misi i zde autor detailně a s využitím bohaté faktografie popisuje postupnou eskalaci situace v Libyi a také stupňující se diplomatické i vojenské angažmá jednotlivých členských států i Aliance jako celku při řešení konfliktu v této africké zemi. Jako odborně zajímavý a přínosný se také jeví autorův pokus o hodnocení důvodů mezinárodního zásahu, zejména s ohledem na praktickou aplikaci konceptu R2P („Responsibility to Protect“) legálně podpořeného jednak rezolucemi RB OSN 1970 a 1973, jednak legitimně oprávněnými obavami z ohrožení civilního obyvatelstva v důsledku probíhající ozbrojené konfrontace. Samostatná kapitola je věnována jak faktickému porovnání obou výše zmíněných případů, resp. vojenských operací, tak pokusu o nalezení odpovědí na některé otázky položené v samotném úvodu práce. Autor provedl poměrně přesné, byť subtilní, srovnání příčin a vývoje situace v Kosovu a Libyi, mezinárodněpolitického kontextu, legálního rámce obou operací, všímá si rozdílné dynamiky, načasování, zdůvodnění i formy aliančního zásahu. Na základě tohoto srovnání pak autor přichází se zobecňujícím tvrzením, že „demokratické státy iniciativně užívají vojenskou moc při řešení krizí způsobem, který je sporný z hlediska mezinárodního práva tehdy, pokud krize způsobuje humanitární katastrofu v opravdu velkém rozsahu, případně pokud existuje obecné přesvědčení, že by krize takovou katastrofu způsobit mohla.“ Rovněž tvrdí, že „iniciativní užití vojenské moci (ze strany demokratických států) je směřováno proti režimům, které jsou reálně nedemokratické, nebo jsou alespoň považovány za nedemokratické a zároveň přímo svojí represívní politikou zodpovědné za eskalaci krize“. Autor tak částečně potvrzuje platnost měkkého obalu teorie demokratického míru a zároveň svým tvrzením oslabuje často zmiňovaný argument o primárních ekonomických motivech vojenského angažmá demokratických zemí („Intervenci v Kosovu ani v Libyi nelze uspokojivě vysvětlit mocenskými nebo ekonomickými motivy“). Zvláštní pozornost je v publikaci věnována také formě zásahů Severoatlantické aliance, tzn. je zaměřena na analýzu způsobu nasazení jejích sil a prostředků. Čtenář má možnost se seznámit s poměrně detailními informacemi o použité bojové technice, uplatňované taktice a zejména s hodnocením efektivity vojenského působení. V této souvislosti se autor nevyhýbá ani tak kontroverznímu tématu, jako je problém počtu civilních obětí letecké kampaně v Kosovu. Přestože dokládá ze strany NATO snahu o jeho minimalizaci, klade si otázku, zda Aliance tento počet nemohla ještě snížit, pokud by byla ochotna k riskantnější pozemní operaci. Podobně zevrubně je analyzována také vojenská kampaň v Libyi, kde autor dokládá nejen řadu kvantitativních údajů, které ilustrují rozsah a efektivitu aliančního zásahu, ale také podobně jako v případě Kosova přináší argumenty na podporu tvrzení, že Aliance se snažila o minimalizaci rizika nezáměrného útoku na civilní cíle a snížení počtu civilních obětí („NATO se snažilo minimalizovat rozsah použitého násilí“). Na druhou stranu Zdeněk Kříž dochází k dílčímu závěru, který se týkal v porovnání s Libyí náročnější a problematičtější operace Allied Force, že „když byly útoky na cíle taktické povahy neúčinné a strategie omezeného použití vojenské síly nefungovala, je NATO ochotné použít i velmi kontroverzní taktiku likvidace strategické infrastruktury, aby odvrátilo hrozbu politické porážky a ztráty kredibility.“ Autor se v předposlední kapitole své publikace také vrací k otázce, zda prostřednictvím svého vojenského angažmá demokratické členské státy NATO prosazují nebo způsobují transfer liberálně-demokratických hodnot a export demokratického politického řádu či zda jejich cíle byly mnohem méně obecné, vznosné a konkrétnější, časově i věcně představitelné a realizovatelné. S autorem lze souhlasit v otázce, že primární cíle vojenských operací NATO byly zcela konkrétní 76

RECENZE / REVIEWS

a legitimní (ukončení konfliktu a zamezení utrpení civilního obyvatelstva) a v jejich dosahování byla Aliance poměrně úspěšná, byť někdy dle Kříže docházelo k jejich naplňování i za cenu porušování nebo překračování mezinárodního práva. Samotný „ideologický“ vliv NATO, dopad vojenského zásahu i působení ve fázi postkonfliktní asistence na politickou kulturu i institucionální vývoj Kosova i Libye je však zatím velmi obtížně hodnotitelný. Nezávislé Kosovo ještě ani dnes nesplňuje standardy kladené na evropskou demokratickou zemi a odstranění diktátorského režimu v Libyi neznamenalo automatické a trvalé etablování demokratického politického systému. Je však otázkou, zda pro Alianci byla změna režimu zásadním důvodem pro vojenskou akci. Jak dokládá autor, „nic nenasvědčuje tomu, že by demokratizační agenda dominovala při formulaci alianční politiky.“ Ještě pregnantněji to vyjadřuje v závěrečném shrnutí: „Export demokratického politického řádu byl cílem intervencí pouze sekundárně a spíše vyplynul z běhu věcí, než aby byl od samého počátku propracovanou a cílenou strategií.“ V uvedeném závěru se Zdeněk Kříž pokouší syntetizovat své poznatky, verifikovat či falzifikovat stanovené hypotézy a formulovat odpovědi na výzkumné otázky, které si položil v úvodu své práce. Identifikuje faktory, které posilují odhodlání demokracií vojensky intervenovat mimo svá území. Řadí mezi ně především potenciál ozbrojeného konfliktu nebo krize přímo ohrozit bezpečnost členských států NATO. Jako další faktory nahrávající intervenci uvádí vojenskou (politickou) proveditelnost a geografickou dostupnost a rovněž očekávání významné části mezinárodního společenství, že se NATO bude angažovat. Vrací se také k hodnocení legality a legitimity takového angažmá a dochází ke shrnujícímu závěru, že „Severoatlantická aliance jako společenství demokratických států iniciativně užívá ozbrojenou moc způsobem sporným z hlediska mezinárodního práva v situacích, kdy nastala, hrozí nebo je očekávána humanitární katastrofa.“ V takových situacích dle Kříže nefungují kauzální mechanismy demokratického míru. Nicméně užití vojenské moci je limitované a demokratická politická transformace zemí, ve kterých k intervenci dochází, je únikovou strategií z konfliktu. Aliance při ní nehraje klíčovou roli a spíše vytváří podmínky pro práci dalších institucí mezinárodního společenství. Práce Zdeňka Kříže je solidním, velmi dobře zpracovaným a faktograficky bohatým textem, který má jasnou logiku a strukturu, a přestože se jedná o text navýsost odborný, je sepsán čtivě a jazykem srozumitelným i laické veřejnosti. Práce vychází z aktuálních a renomovaných zdrojů především zahraniční provenience, v rozsáhlém výčtu použitých pramenů a literatury však nechybí ani klíčové práce českých autorů. Pojetí a v pozitivním slova smyslu provokativní charakter publikace jistě vyvolá zájem a pozornost bezpečnostní komunity a rozvíří debatu nejen o validitě samotné teorie demokratického míru, ale rovněž o otázkách legality a legitimity akcí Aliance, na nichž se podílí i Česká republika a nese za ně také svůj díl odpovědnosti.

77

OBRANA A STRATEGIE: 1/2013 Received: 12 April 2013 Available from www.defenceandstrategy.eu



Jak citovat tuto recenzi / How to Cite this Book Review ZONA, Pavel. 12.4.2013 Operační koncepce: Přístupy a postupy. ZŮNA, Pavel, PIKNER, Ivo, SPIŠÁK, Ján, GALATÍK, Vlastimil, KUBEŠA, Milan, FRANK, Libor, DUBEC, Radek, KRČMÁŘ, Miroslav, ČEP, David. Reviewed in: Obrana a strategie, 1/2013: 78-79, 15.6.2013.

ZŮNA Pavel, PIKNER Ivo, SPIŠÁK Ján, GALATÍK Vlastimil, KUBEŠA Milan, FRANK Libor, DUBEC Radek, KRČMÁŘ Miroslav, ČEP David. Operační koncepce: Přístupy a postupy. Praha: Powerprint s.r.o., 2012. ISBN 978-80-87415-68-9 Pavel Zona Odborná kniha „Operační koncepce: Přístupy a postupy“ je dílčím výsledkem projektu obranného výzkumu OPERCON – Operační koncepce ozbrojených sil České republiky ve společných operacích, který řešila skupina pedagogů Univerzity obrany v Brně tvořená převážně členy Katedry celoživotního vzdělávání. Cílem autorského kolektivu bylo vytvořit publikaci, která by čtenáři poskytla souhrnnou informaci o systemizaci vojenských koncepcí, jejich účelu, východiscích a projektovém řízení jejich tvorby. Kolektiv autorů vycházel z faktu, že tvorba a následná aplikace operačních koncepcí vytváří nezbytné podmínky pro efektivní použití vojenských nástrojů. Publikaci lze bez nadsázky zařadit do kategorie optimalizačních nástrojů, které jsou nezbytné pro dnešní armády obecně vzhledem ke škále problémů, na jejichž řešení se podílí, a v neposlední řadě k rostoucímu tlaku na snižování nákladů na ozbrojené síly. Nejdůležitějším nedostatkem je pak skutečnost, že v současné době problematika systémového zpracování operačních koncepcí jako jedněch ze základních dokumentů a vstupů vedoucích k zabezpečení koordinovaného a systémově podloženého rozvoje či výstavby ozbrojených sil a AČR v rámci ministerstva obrany není řešena. Publikace vychází z poznatku, že v minulosti zpracované koncepční materiály zabývající se rozvojem, výstavbou a transformací ozbrojených sil nebyly formulovány na základě dlouhodobých analýz, prognóz a koncepcí použití ozbrojených sil v dlouhodobém horizontu v kontextu s vývojem bezpečnostní a operačního prostředí včetně vývoje vedení válek či vojenských konfliktů. Je tak významným přínosem k odstranění těchto disproporcí. Tvorba operačních koncepcí probíhá tehdy, když je nezbytné řešit nový problém s použitím ozbrojených sil, nebo v případě, že je potřeba hledat nové, lepší řešení stávajícího problému. Jde tedy prakticky o kontinuální činnost, jejíž popsání a systemizace procesu její tvorby je nanejvýš aktuální. Je určena nejen úzké skupině odborníků zabývajících se touto problematikou na Ministerstvu obrany České republiky (ČR) a v Armádě České republiky ale i v ostatních resortech vlády ČR. Dále ji lze zařadit mezi učebnice určené především pro další kariérní vzdělávání důstojníků. Své místo si jistě najde i u pracovníků, kteří řeší a plánují použití armády v krizových situacích na vlastním území. Brožura je poměrně stručná, sestává z 96 stran včetně příloh. Předmluva objasňuje důvody vzniku tohoto materiálu. Úvod knihy pak vysvětluje smysl a nutnost tvorby operačních koncepcí. Samotná kniha je rozčleněna do tří kapitol. V první, analytické části autoři po nezbytném terminologickém úvodu rozebírají východiska nezbytná pro tvorbu operačních koncepcí. Jedná se především o mezinárodní a národní politicko-strategické dokumenty. Další velmi zajímavou a pro analýzu nezbytnou částí jsou zahraniční přístupy k dané problematice (Spojené státy, Velká Británie a Francie). Výsledkem této části je jasně definovaná struktura operačních koncepcí a jejich hierarchie. Nechybí ani doporučení obsahového schématu koncepcí a jejich průběžné nebo účelové aktualizace. 78

RECENZE / REVIEWS

Druhá kapitola nese název Operační koncepce a obranné plánování. Zaměřuje se na místo a roli operačních koncepcí v procesu obranného plánování a jejich význam pro střednědobé a dlouhodobé plánování obecně. Je zde zdůrazněno, že využití výstupů z operačních koncepcí umožňuje v plánovacích dokumentech zajištění efektivního využití stávajících dostupných zdrojů v odpovídajícím časovém horizontu. Požadované schopnosti, které z těchto koncepcí vycházejí, jsou nedílnou součástí procesu modernizace a akvizic ozbrojených sil. Operační koncepce představují dle autorů základní vstup pro strategii výstavby a rozvoje ozbrojených sil v dlouhodobém horizontu. Je zde poukázáno i na nutnost urychleného zapracovávání závěrů operačních koncepcí do plánu tvorby vnitřních normativních aktů a doktrinálních publikací. Jde tedy o stať popisující aplikaci operačních koncepcí v praxi. Třetí, dalo by se říci nosná, kapitola publikace se zabývá vlastní tvorbou operačních koncepcí. V úvodu kapitoly autoři podtrhli ten fakt, že zásady zpracování operačních koncepcí použití a výstavby ozbrojených sil se neliší od obecně platného plánování a řízení projektů v jiných oblastech vědy nebo rozvoje společnosti. Je zde popsán projektový management operačních koncepcí, tedy vlastní proces, řízení a projekt tvorby, ale také působnost a odpovědnost při řízení tvorby operačních koncepcí. Významnou a nanejvýš přínosnou částí této stati je popis a zdůvodnění operační analýzy při tvorbě operačních koncepcí. Dále je zde uveden přehled analytických metod použitelných při tvorbě operačních koncepcí. V závěru publikace kolektiv autorů vyzvedává nezbytnost operačních koncepcí – koncepcí použití ozbrojených sil v horizontu 15 až 20 let – pro strategický management, stejně jako nutnost stavět tyto koncepce na skutečně vědeckém základě a vytvořit tak objektivní podmínky pro nezbytné transformace, kterými procházejí armády většiny členských zemí NATO a EU. Publikace „Operační koncepce: Přístupy a postupy“ se zabývá problematikou, jejíž teoretické základy v České republice zatím nebyly položeny. Jedná se tudíž o stěžejní materiál, jehož pochopení a aplikace může výrazně přispět k vytvoření podmínek pro efektivní využití vojenských nástrojů, které má Česká republika k dispozici. Autoři chtěli vytvořit pomůcku určenou pro odborníky zabývající se zpracováním vstupních dokumentů procesu obranného plánování k zabezpečení promyšleného, plánovaného, vědecky podloženého rozvoje, výstavby a použití ozbrojených sil ČR v souladu s operačními požadavky na vedení budoucích operací ve střednědobém a dlouhodobém horizontu, a to se jim podařilo. V případě, že výsledky projektu „OPERKON“ budou plně koncepčně rozpracovány a realizovány v praxi v rámci ministerstva obrany, budou vytvořeny systémové podmínky pro skutečně koncepční přístup k zabezpečení dlouhodobého rozvoje a výstavby ozbrojených sil včetně AČR, a sice na vědecky podložených poznatcích. Nezbývá než doufat, že se jí dostane patřičné pozornosti především u té části předpokládaného spektra čtenářů, která má rozhodující slovo při tvorbě vojenských koncepcí ve vztahu k budoucímu použití sil.

79

How to Cite this Book Review

Recommend Documents