Hostis. Evropská komise podpořila projekt právního časopisu Hostis

Hostis

Ročník I 2008

1

Čtvrtletník zaměřený na problematiku uprchlictví, azylu a s tím související ochrany lidských práv

© UNHCR/B. Heger

Evropská komise podpořila projekt právního časopisu Hostis Evropská komise, Generální ředitelství pro spravedlnost, svobodu a bezpečnost, podpořila projekt OPU, jehož cílem je prostřednictvím právního časopisu Hostis přiblížit soudcům, právníkům, úředníkům Ministerstva vnitra ČR, cizinecké policii a veřejnosti problematiku azylu a migrace. Časopis bude zahrnovat novinky z oblasti interpretace azylového práva různých členských států EU, informace Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) i judikaturu českých soudů. Cílem je pozitivně ovlivnit kvalitu rozhodovací činnosti správních orgánů a také obecně kvalitu výkonu státní správy v oblasti azylu a migrace.

OBSAH: Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky vydal informační materiál ke státům Eritrea a Somálsko ............................ 3 Iráčtí Kurdové přísahají, že se budou bránit proti Turkům ................................................................................................................. 3 Afghánistán: Novinář v cele smrti – první interview ............................................................................................................................ 4 Rekordně nízké počty žadatelů o azyl v České republice a Velké Británii ..................................................................................... 4 OPU v Gruzii - Program transformační spolupráce Ministerstva zahraničních věcí ČR ............................................................ 4 Správní vyhoštění jako nástroj regularizace cizinců ............................................................................................................................. 5 JUDIKATURA ........................................................................................................................................................................................................ 6 Evropský soudní dvůr ...................................................................................................................................................................................... 6 Ústavní soud ČR ...................................................................................................................................................................... ........................ 12 Nejvyšší správní soud ........................................................................................................................................................................... ......... 12 Návrh tzv. „ZELENÝCH KARET“ pro legální imigranty do ČR ............................................................................................................ 14

Hostis vychází za finanční podpory Evropské komise a Open Society Fund

Ročník I, číslo 1, 2008

Hostis

strana 3

Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky vydal informační materiál ke státům Eritrea a Somálsko Oddělení rozhodnutí o statusech Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) a Sekce na ochranu informací (SDPIS) vytvořily informační materiály k zemím původu (zveřejnění informací a jejich aktualizace na www.refworld.org). Přehled obsahu všech informačních materiálů je dostupný prostřednictvím Refworld (kliknutím) a poskytuje přístup k informacím z UNHCR i externích zdrojů. Informační materiály z daných oblastí obsahují celkový přehled informací vztahujících se k právnímu kontextu konkrétní země, lidským právům, mezinárodní ochraně týkající se specifických skupin a ostatní informace. Informační materiály o zemích původu obsahují přímý odkaz na dokumenty na ostatních webových stránkách, SDPIS plánuje pravidelné aktualizace těchto materiálů. V roce 2008 vydal Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky informační materiály o státu Eritrea, dostupné na: http://www.unhcr.org/cgi-bin/texis/vtx/refworld/rwmain?docid=47a87d412 a materiály k Somálsku, dostupné na: http://www.unhcr.org/cgibin/texis/vtx/refworld/rwmain?docid=47a353642 Source: UNHCR

© UNHCR/B. Heger

Iráčtí Kurdové přísahají, že se budou bránit proti Turkům ZAKHU, Irák, 24. února (Reuters) Kurdové v hornaté provincii v severním Iráku jsou rozhněváni silným bombardováním a ostřelováním ze strany Turků a přísahají, že se budou bránit nedělním tureckým útokům a obviňují turecké oddíly z útoků na jejich vesnice. Turecké oddíly podporované válečným letectvem a dělostřelectvem překročily hranice irácké autonomní oblasti severního Kurdistánu minulý čtvrtek, aby zaútočily na kurdské separatisty ukryté v horách. Odtud také vedou Kurdové útoky na severní oblasti Turecka. Při nedělním útoku tureckých ozbrojených sil hlídkovaly nákladní vozy a minibusy plné iráckých Kurdů Peshmerga security silnice v horských oblastech pokrytých sněhem. Vyzbrojeni AK – 47 zavěšenými na rameni a s hlavami zahalenými tradičními kurdskými turbany, Pershmerga – což v kurdštině znamená „ti, kteří jsou připraveni čelit smrti“ – říkají, že budou bojovat proti Turkům, pokud zůstanou příliš dlouho. Dosud síly Peshmerga security zůstávají na linii tureckých vojenských operací, které probíhají ve vzdálených, řídce osídlených horských oblastech. Kurdské úřady považují tyto oblasti za území mimo jejich kontrolu. „Ztratili jsme trpělivost s tureckým vojenským ostřelováním našeho území“ říká bojovník Pershmerga Rasheed Ghazi, 53 let. „Budeme je kontrolovat, pokud budou postupovat dále s vojenskými jednotkami nebo okupovat naše území“, dodává. Vedoucí představitelé Kurdistánu ve čtvrtek varovali, že ostřelování kurdských civilistů vyústí v masivní odpor vojáků Pershmerga. Turecká strana uvádí, že provádí limitované operace proti PKK (Kurdské straně pracujících), kterou viní ze smrti téměř 40.000 obyvatel od počátku vojenských útoků ze strany Kurdů v roce 1984. Úřady USA uvádějí, že se Ankara zavázala udělat vše proto, aby nedošlo k obětem na straně civilistů. Dosud nejsou žádné zprávy o obětech mezi civilním obyvatelstvem, ale lidé z vesnic blízko hranice tvrdí, že jsou ostřelováni z letadly i dělostřelectvem. „Turkové pokračují v ostřelování naší vesnice a nikdy neskončí, pod záminkou, že PKK je blízko“, říká Ramzi Hassan, 43 let, stojící před roztřepeným plakátem. Část obyvatel již opustila své vesnice. Muž, který se představil jako Othman řekl, že spolu se ženou a šesti dětmi opustili ve spěchu svůj dům, když ve čtvrtek začalo bombardování. Plánuje, že se vrátí pouze proto, aby zachránil své kozy a ovce. Zdroj: www.reliefweb.int

© UNHCR/K. Brooks


Hostis

strana 4

Afghánistán: Novinář v cele smrti – první interview Třiadvacetiletý afghánský student žurnalistiky odsouzený k trestu smrti za tisk a šíření internetového článku zamýšlejícího se nad úlohou žen v islámu říká, že mu nebyl povolen obhájce a ani sám neměl možnost promluvit na svoji obhajobu během čtyřminutového soudního procesu. Sayed Pervez Kambakhsh to oznámil 25. února 2008, po čtyřech měsících věznění v Mazare Sharifu, v interview pro deník The Independent. Trest smrti vzbudil vlnu pobouření v mezinárodních i afghánských skupinách prosazujících svobodu slova a tisku, stejně tak u Organizace spojených národů a dalších států. Karzáí oznámil, že ministryně zahraničí USA Condoleezza Rice a ministr zahraničí Velké Británie David Miliband patří k zahraničním představitelům, kteří nastolili otázku možné prezidentské milosti. „Představitelé obou států - USA i Velké Británie – se mnou o tom hovořili. Je to otázka, kterou náš právní systém řeší. Mohu vás nakonec ujistit, že justice vše projedná dle právního řádu“, říká Karzáí. Avšak Kambakhshův osud zůstává otázkou debat v Afghánistánu, kde někteří fundamentalisté stále volají po vykonání exekuce. Klíčový spojenec Karzáího a hlava afghánského senátu Sibghatullkah Mojeddeid vydal prohlášení podporující udělení trestu smrti Kambakhshovi. Toto prohlášení však bylo na základě domácích a mezinárodních protestů staženo. Zdroj: Radio Free Afghanistan, www.rferl.org

Rekordně nízké počty žadatelů o azyl v České republice a Velké Británii V roce 2007 požádalo v České republice o mezinárodní ochranu 1.878 osob, což je nejnižší počet od roku 1995. Nejvíce žadatelů o azyl v ČR pocházelo z Ukrajiny, Turecka, Mongolska, Běloruska a Vietnamu. Azyl byl udělen 191 žadatelům, k nejúspěšnějším patřili občané Běloruska (32 osob), Ruska (31 osob), Ukrajiny (19 osob) a Iráku (17 osob). Doplňková ochrana byla v roce 2007 udělena 191 osobám. Procentní úspěšnost žadatelů o mezinárodní ochranu se tak v České republice dostala v roce 2007 na rekordní úroveň 20,3 %. V roce 2007 bylo ve Velké Británii podáno 23.430 žádostí o azyl (nepočítaje osoby závislé - zejména děti). Jde o nejnižší počet za posledních 14 let, a to navzdory opětovnému růstu žádostí v posledních třech měsících roku 2007. Pro srovnání – v roce 2002 žádalo o azyl 85.000 osob. Žadatelé o azyl pocházeli v posledním čtvrtletí roku 2007 nejčastěji z těchto zemí: Irák, Írán, Afghánistán, Eritrea a Zimbabwe.

Počet žadatelů o mezinárodní ochranu v ČR

Zdroj: ECRE Graf: Ministerstvo vnitra ČR

OPU v Gruzii - Program transformační spolupráce Ministerstva zahraničních věcí ČR OPU v roce 2007 druhým rokem realizovala projekt Podpora činnosti nevládních organizací pracujících s běženci a vnitřně přesídlenými osobami v Gruzii, který byl podpořen v rámci Programu transformační spolupráce Ministerstva zahraničních věcí České republiky. Navázali jsme tak na aktivity započaté v roce 2006 a naším cílem bylo nadále přispívat k rozvoji činnosti gruzínských nevládních organizací pracujících s vnitřně přesídlenými osobami a dílem i k rozvoji občanské společnosti v Gruzii. Gruzínskou partnerskou organizací se stala Konfederace Cchinvalskij dom, sdružující patnáct menších organizací pracujících výhradně s běženci z města Cchinvali a cchinvalského regionu (konfliktní zóna na území Jižní Osetie). Šlo nám o proškolení právníků a sociálních pracovníků jednotlivých členských organizací a o přenesení českého modelu spolupráce nevládních organizací na bázi zastřešující organizace a o zapojení gruzínských nevládních organizací do evropských struktur (Evropská rada pro uprchlíky a exulanty – ECRE). Přijetí u prezidenta Sanakojeva Za klíčové považujeme uskutečnění dvou ročníků semináře česko – gruzínské sociálně právní kliniky, určené pracovníkům nevládních organizací, státní správy a studentům vysokých škol. Součástí aktivit byl i výměnný probyt dvou pracovníků OPU v Gruzii a dvou pracovníků partnerské organizace v České republice. Pracovníci OPU se v Gruzii setkali se zástupci nevládních organizací pracujících přímo v konfliktní zóně, navštívili ubytovací centra pro běžence, uskutečnili několik pracovních setkání a školení právníků, setkali se s představiteli a studenty Cchinvalské státní univerzity v Gori a s pracovníky Ministerstva pro záležitosti běženců a vnitřně přesídlených osob. Ceníme si toho, že se o naše aktivity v Gruzii zajímají představitelé státních struktur Gruzie, během pobytu v Gruzii se pracovníci OPU sešli s ministryní pro záležitosti běženců vlády Jižní Osetie Lali Puchajevou a dalšími pracovníky ministerstva. Zásadní byla zejména schůzka s prezidentem Jižní Osetie Dmitrijem Sanakojevem, která se uskutečnila ve městě Kurta (sídle progruzínské vlády), přímo na hranici konfliktní zóny u města Cchinvali. Prezidenta Sanakojeva naši pracovníci V ubytovně pro vnitřně přesídlené informovali o dalších záměrech OPU v Gruzii a setkali se z jeho strany s podporou osoby z Jižní Osetie konkrétních projektů. Gruzínští kolegové měli v České republice možnost blíže se seznámit se systémem práce českých nevládních organizací, prohlédnout si azylová, integrační a detenční zařízení v ČR, uskutečnily se i dva semináře pro pracovníky nevládních organizací a státní správy. Pokud jde o naši další práci na území Gruzie, OPU se bude soustředit výhradně na spolupráci s organizacemi, které pracují přímo v terénu v oblasti konfliktní zóny a věnují se právní a sociální pomoci běžencům ze cchinvalského regionu. Mgr. Hana Natidzeová, OPU


Hostis

strana 5

Správní vyhoštění jako nástroj regularizace cizinců Správní vyhoštění je pojmem českého zákona o pobytu cizinců a jeho legální definice je vymezena jako ukončení pobytu cizince na území, které je spojeno se stanovením doby vycestování z území a doby, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území. Zákon o pobytu cizinců policii přesně ukládá, ve kterých případech a na jak dlouhou dobu musí cizinci udělit správní vyhoštění a policie tak také často až příliš automaticky postupuje. Lze se setkat s mnoha dalšími pojmy, které s vyhoštěním souvisejí a je vhodné na ně upozornit právě v souvislosti s regularizačními úvahami, stále častěji se objevujícími v České republice a regularizačními kroky, které učinila celá řada států EU. Významově blízké jsou výrazy vycestování, návrat, zákon o azylu dodává dobrovolnou repatriaci, trestní právo pojmy trest vyhoštění, vydání do ciziny, právo mezinárodní pojem refoulement, expulze, extradice, praxe pak výrazy deportace, deport, zákaz, aj.. Obecnou definici vyhoštění, opřenou o mezinárodní právo, poskytl Ústavní soud ČR, který uvedl, že pojem ”vyhoštění” musí být chápán jako autonomní institut nezávislý na definici podle vnitrostátního práva a představující ”jakékoli opatření vynucující odjezd cizince z území, vyjma extradice”. 1 Základní odlišení spočívá v dobrovolnosti a donucení vycestování cizince z území hostitelského státu. Zřejmě se shodneme, že správní vyhoštění je velmi citelným zásahem do života cizince a často také občana ČR či EU, protože přikazuje cizinci opustit území hostitelského státu a zanechat v něm všechny své léty získané vazby. O to citelnější a méně žádoucí je rozhodnutí o správním vyhoštění v případech, kdy vyhošťovaným cizincem je osoba dobře integrovaná, která ovládá jazyk země, v níž se nachází, odpracovala v zemi řadu let a má v ní rozvinutý soukromý a rodinný život. Právě toto jsou případy, kdy je namístě používat správní vyhoštění citlivě a přiměřeně, což české úřady prozatím neumějí. Výsledkem jsou drahá a nesmyslná uvěznění ukrajinských dělníků, které česká ekonomika nutně potřebuje, za mřížemi policejní detence, rozdělené rodiny českých občanů, jejichž rodinné příslušníky policie před mnoha lety ”vyřešila” správním vyhoštěním a také nelegální pobyty desítek tisíc cizinců v ČR, kteří se prostě bojí přihlásit se na policii, protože by je čekalo rozhodnutí o správním vyhoštění, dlouholetá nemožnost návratu a v horším případě šestiměsíční pobyt v zařízení pro zajištění cizinců za účelem správního vyhoštění, jenž je plně srovnatelný s pobytem ve vězení. Na druhou stranu se české úřady každoročně potýkají s desítkami tisíc žádostí o pracovní víza podaných cizinci z exotických a vzdálených zemí, jako je Vietnam, Mongolsko aj., nebo se neúspěšně snaží lákat vysoce kvalifikované pracovníky ze zahraničí, kteří by zřejmě měli nadšeně ocenit ponižující zacházení na cizinecké policii a perspektivu nespravedlivého a netransparentního řízení o udělení českého státního občanství (naturalizaci). Správní vyhoštění však nemusí být zautomatizovaným procesem trestajícím cizince za nekonečnou škálu přestupků proti mimořádně nesrozumitelnému zákonu o pobytu cizinců. Správní vyhoštění lze chápat také jako regularizační nástroj. Český zákon o pobytu cizinců uvádí, že správní vyhoštění nelze vydat (vstup lze povolit), jestliže jeho důsledkem by byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince. Zákon o pobytu cizinců dokonce pamatuje i na možnost následného zrušení účinku správního vyhoštění, jestliže nastaly nové skutečnosti, znemožňující vycestování cizince po nabytí právní moci rozhodnutí o správním vyhoštění. 1

Srov. nález Ústavního soudu ČR č. 159/1998 Sbírky zákonů.

Tyto důvody znemožňující vycestování mohou být založeny na existenci rozvinutého soukromého a rodinného života cizince v ČR. Pojem respektování soukromého a rodinného života je nutno vykládat v jeho mezinárodně právním významu, zejména v kontextu Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod z roku 1950. Správní orgán ani nemůže postupovat jinak s ohledem na ustanovení čl. 1 odst. 2 a čl. 10 Ústavy České republiky a musí normu mezinárodního práva přednostně použít. Pojem rodinného života v souvislosti s vyhoštěním cizinců byl mnohokráte definován Evropským soudem pro lidská práva. Stát může zasáhnout do práva jednotlivce na respektování soukromého a rodinného života jen v nezbytných případech. Tato „nezbytnost“ v sobě zahrnuje zásah odůvodněný nezbytnými sociálními potřebami a zejména přiměřený vzhledem k zájmu, kterého má být dosaženo“ (W. v. Velká Británie). Pro zjištění, zda daný zásah je nezbytný a přiměřený stanovil Soud „vůdčí principy mající řídit posuzování situací, kdy smluvní stát vyhošťuje dospělého cizince ze svého území“ (Mokrani v. Francie – odst. 30 rozhodnutí). Podle těchto principů je třeba vzít v úvahu zejména povahu a závažnost přestupku spáchaného osobou, jež má být vyhoštěna, dobu pobytu na území, ze kterého má být vyhoštěna, dobu, která uběhla mezi spácháním přestupku a sporným opatřením (tj. vykonáním vyhoštění) a také jaké bylo dotyčného chování během této doby, rodinnou situaci vyhoštěné osoby, např. délku jejího manželství a další prvky svědčící o skutečné povaze rodinného života dotyčného páru, narození dítěte a popř. jeho věk, závažnost obtíží, které by partner žadatele zřejmě poznal v zemi původu svého muže nebo ženy. Pojem soukromého života v judikatuře ESLP zahrnuje široký okruh osobního života individua. Zahrnuje vedle sexuálních vztahů také právo na rozvoj vlastní osobnosti a široce chápané sociální styky s ostatními (X v. Island), ale také právo na ochranu fyzické a morální integrity každého (Bensaid v. Velká Británie). Při použití výše naznačeného ústavně a mezinárodně právně konformního výkladu ”změkčujících” ustanovení zákona o pobytu cizinců může být správní vyhoštění chápáno jako regularizační opatření, kterým by se přesně odlišily případy cizinců soukromě a rodinně dobře integrovaných v ČR a případy cizinců, kteří by měli být skutečně označeni za nežádoucí. První skupině by bylo namístě vůbec správní vyhoštění neudělit, neboli řešit jejich situaci buď beztrestným výjezdem (udělením výjezdního příkazu) nebo dočasným povolením k pobytu (udělením víza za účelem strpění pobytu na území). Poslední poznámka směřuje k projednávánému návrhu tzv. návratové směrnice 2 práva Evropských společenství, která v případě schválení přinese povinnost transpozice významných změn do problematiky správního vyhoštění a zajištění (detence). Za zmínku stojí zejména navrhovaná definice a přesnější oddělení ”rozhodnutí o návratu”, ”rozhodnutí o vyhoštění” a ”zákazu opětovného vstupu”, které v současné české praxi splývají do jednoho represivního rozhodnutí cizinecké policie vydávaného v časovém horizontu několika hodin či dní. V tomto směru lze očekávat zlepšení práva a praxe v České republice. Naším příspěvkem do obecné debaty o správním vyhoštění de lege ferenda by měl být právě regularizační potenciál správního vyhoštění jako jednoho z nástrojů návratu dobře integrovaných a pro ekonomiku potřebných cizinců nacházejících se v nelegálním postavení do normálního života. JUDr. Martin Rozumek, OPU 2

Návrh Směrnice Evropského parlamentu a Rady o společných normách a postupech v členských státech při vrácení nelegálně pobývajících státních příslušníků třetích zemí, č. 2005/0167 (COD).


Hostis

strana 6

JUDIKATURA EVROPSKÝ SOUDNÍ DVŮR Právo pobytu cizince ze třetího státu, rodinného příslušníka občana EU – případ EIND Rozsudek Soudního dvora ze dne 11. prosince 2007, ve věci c – 291/05 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článku 18 ES, nařízení Rady (EHS) č. 1612/68 ze dne 15. října 1968 o volném pohybu pracovníků uvnitř Společenství (Úř. věst. L 257, s. 2; Zvl. vyd. 05/01, s. 15), ve znění nařízení Rady (EHS) č. 2434/92 ze dne 27. července 1992 (Úř. věst. L 245, s. 1; Zvl. vyd. 05/02, s. 69, dále jen „nařízení č. 1612/68“), a směrnice Rady 90/364/EHS ze dne 28. června 1990 o právu pobytu (Úř. věst. L 180, s. 26; Zvl. vyd. 20/01, s. 3). Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi R. N. G. Eind, surinamské státní příslušnice, a Minister voor Vreemdelingenzaken en Integratie (ministr pověřený otázkami týkajícími se cizinců a integrace) ve věci rozhodnutí Staatssecretaris van Justitie (státní tajemník pro spravedlnost, dále jen „státní tajemník“), kterým jí zamítl povolení k pobytu. V únoru roku 2000 R.R.L. Eind, nizozemský státní příslušník, odcestoval do Spojeného království, kde nalezl zaměstnání. Později ho následovala jeho dcera Rachel, narozená v roce 1989, jež přicestovala přímo ze Surinamu. Dopisem ze dne 4.6.2001 jim bylo oznámeno orgány Spojeného království, že mají právo pobytu v tomto členském státě na základě nařízení č.1612/68 do roku 2006. Dne 17. října 2001 vstoupili společné do Nizozemska, kde jeho dcera požádala o vydání povolení k pobytu na základě článku 14 zákona o cizincích v Nizozemsku. Rozhodnutím ze dne 2.1.2002 státní tajemník zamítl žádost podanou R. N. G. Eind z důvodu, že neměla prozatímní povolení k pobytu. Kromě toho rozhodnutí upřesnilo, že jí nemůže být uděleno povolení k pobytu na základě toho, že je rodinnou příslušnicí státního příslušníka Společenství. Z důvodu toho, že od svého návratu do tohoto státu nevykonával její otec žádnou skutečnou a efektivní činnost a byl nevýdělečně činnou osobou ve smyslu Smlouvy o ES. Proto není považován za státního příslušníka Společenství ve smyslu zákona o cizincích. Byl zamítnut i opravný prostředek proti tomuto rozhodnutí. Rozsudkem Okresní soud v Haagu zrušil rozhodnutí státního tajemníka a vrátil věc Minister voor Vreemdelingenzaken en Integratie (ministr pověřený otázkami týkajícími se cizinců a integrace) k novému přezkoumání opravného prostředku. Minister voor Vreemdelingenzaken en Integratie podal odvolání proti tomuto rozsudku k Raad van State, která v domnění, že právo Společenství nedává jednoznačnou odpověď na spor, který je jí předložen, se rozhodla přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru předběžné otázky. Evropský soudní dvůr o nich judikoval takto: 1) V případě návratu pracovníka Společenství do členského státu, jehož má státní příslušnost, neukládá právo Společenství orgánům tohoto státu povinnost přiznat státnímu příslušníkovi třetí země, který je rodinným příslušníkem tohoto pracovníka, právo vstupu a pobytu z pouhého důvodu, že v hostitelském členském státě, kde tento pracovník vykonával zaměstnání, měl tento státní příslušník platné povolení k pobytu vydané na základě článku 10 nařízení Rady (EHS) č. 1612/68 ze dne 15. října 1968 o volném pohybu pracovníků uvnitř Společenství, ve znění nařízení Rady (EHS) č. 2434/92 ze dne 27. července 1992. 2) Při návratu pracovníka do členského státu, jehož má státní příslušnost, poté, co vykonával zaměstnání v jiném členském státě, má státní příslušník třetí země, který je rodinným příslušníkem tohoto pracovníka, na základě ustanovení čl. 10 odst. 1 písm. a) nařízení č. 1612/68, ve znění nařízení č. 2434/92, které se použije analogicky, právo pobytu v členském státě, jehož má pracovník státní příslušnost, i když v něm tento pracovník nevykonává skutečnou a efektivní hospodářskou činnost. Skutečnost, že státní příslušník třetí země, který je rodinným příslušníkem pracovníka Společenství, před tím, než pobýval v členském státě, kde tento pracovník vykonával zaměstnání, neměl právo pobytu na základě vnitrostátního práva v členském státě, jehož má uvedený pracovník státní příslušnost, nemá vliv pro účely posouzení práva tohoto státního příslušníka pobývat v posledně uvedeném státě.

EVROPSKÝ SOUD PRO LIDSKÁ PRÁVA Zadržování žadatelů o azyl na letišti – článek 5 odst. 1 písm. f ) část první Rozsudek Velkého senátu ve věci Saadi v. Spojené Království (stížnost č. 13229/03) Stěžovatel, Shayan Baram Saadi, irácký Kurd, nar. v roce 1976, v současné době žije a pracuje jako lékař v Londýně. Ve výše uvedené věci šlo o jeho zadržení v zařízení pro žadatele o azyl po dobu 7 dnů. Pan Saadi, člen Irácké Komunistické strany pracujících uprchl z Iráku poté, co jako lékař v nemocnici umožnil útěk tří členů strany, kteří byli zraněni během útoku. Pan Saadi přiletěl na londýnské letiště Heathrow dne 30. prosince 2000 a neprodleně požádal o azyl. Imigrační úředník se spojil s Přijímacím centrem v Oakingtonu, což je nové zařízení pro zajištěné žadatele o azyl. Vzhledem k nedostatečné ubytovací kapacitě v Přijímacím centru v Oakingtonu, bylo rozhodnuto o dočasném povolení ke vstupu. Dne 2. ledna 2001 byl stěžovatel zajištěn v zařízení v Oakingtonu. Stěžovatel obdržel standardní formulář, ze kterého nebylo zřejmé, že důvodem pro jeho zadržení je skutečnost, že jeho případ bude projednáván ve zrychleném řízení. Dne 5. ledna 2001 vedoucí imigrační úředník telefonicky sdělil zástupci stěžovatele, že stěžovatel byl zajištěn na základě skutečnosti, že jako Iráčan splňuje podmínky pro zajištění v Oakingtonu. Dne 8. ledna 2001 byla jeho žádost o azyl zamítnuta a formálně mu byl odepřen vstup na území Spojeného Království. Následujícího dne byl stěžovatel propuštěn. Stěžovatel napadl rozhodnutí Ministerstva vnitra a dne 14. ledna 2003 mu byl azyl udělen. Spolu s dalšími třemi iráckými Kurdy, kteří byly zadržováni v Oakingtonu, požádal stěžovatel o soudní přezkum svého zadržení, které považoval za protizákonné a v rozporu s článkem 5 Úmluvy o ochraně lidských právech a základních svobod (právo na svobodu a osobní bezpečnost). Jak odvolací soud, tak i Sněmovna Lordů vyjádřily názor, že zadržení bylo v souladu s vnitrostátním právem. Ve vztahu k článku 5 obě instituce shodně uvedly, že k zadržení došlo v souvislosti s rozhodováním, zda bude povolen vstup na území a že zadržení nemusí být nutně slučitelné s podmínkami uvedenými


Hostis

strana 7

v článku 5. Dále bylo uvedeno, že účelem zadržení bylo zabránit neoprávněnému vstupu a že toto opatření nebylo nepřiměřeným. Sněmovna Lordů rovněž shledala, že vzhledem k velkému počtu pohovorů (až 150 denně) bylo zadržení nezbytné pro zajištění rychlého a efektivního fungování systému. Stížnost byla doručena Evropskému soudu pro lidská práva dne 18. dubna 2003 a dne 27. září 2005 bylo rozhodnuto o její přípustnosti. Dne 11. července 2006 Senát poměrem čtyř hlasů ku třem rozhodl, že v uvedeném případu nedošlo k porušení článku 5 odst. 1, dále jednomyslně konstatoval porušení článku 5 odst. 2, proto nebylo nutné zvlášť posuzovat stížnost podle článku 14 (zákaz diskriminace). Dne 10. října 2006 stěžovatel požádal, aby případ byl postoupen Velkému senátu podle článku 43² a dne 11. prosince 2006 byl tento požadavek akceptován.

Rozhodnutí soudu Článek 5 § 1 Soud poznamenal, že zatímco obecné pravidlo upravené v článku 5 odst. 1 stanoví, že každý má právo na svobodu, písmeno f ) tohoto článku upravuje výjimku, která umožňuje státům omezovat svobodu cizinců v souvislosti s jejich nedovoleným vstupem na území. Státy mohou zadržet případné imigranty, kteří žádali o povolení ke vstupu do země, ať už formou žádosti o azyl či jakoukoliv jinou formou. Velký senát měl za to, že dokud stát nepovolí vstup na své území, takový vstup se považuje za „neoprávněný“ a zadržení osoby, která si přeje vstoupit na území daného státu a která potřebuje povolení ke vstupu, ale zatím ho nezískala, má za účel zabránit jí v neoprávněném vstupu na území. Velký senát nepřijal názor, že jakmile se žadatel o azyl „odevzdá“ imigračním úřadům, lze jeho vstup na území považovat za oprávněný, což by znamenalo, že zadržení takové osoby nelze považovat za slučitelné s čl. 5 odst. 1 písm. (f ). Toto ustanovení se nevztahuje pouze na osoby, které se snaží obejít pravidla pro vstup na území. Takový výklad by byl příliš restriktivní a byl by v rozporu se Závěrem č. 44 Výkonného výboru UNHCR, příručkou UNHCR a příslušným doporučením Výboru ministrů Rady Evropy, jež za určitých okolností umožňují omezit na svobodě žadatele o azyl, například během ověřování totožnosti, nebo v případě, kdy musí být posouzena základní fakta, na nichž je založena žádost o azyl. Nicméně takové zbavení svobody nesmí být v rozporu s hlavním účelem článku 5, který každému zaručuje právo na svobodu a její omezení připouští pouze postupem v souladu se zákonem. Aby zadržení nemohlo být označeno jako svévolné, musí být uskutečněno v dobré víře; musí úzce souviset s cílem zabránit nezákonnému vstupu jednotlivce na území státu; místo a podmínky zadržení musí zohledňovat skutečnost, že se zadržení uplatňuje nikoliv vůči pachatelům trestní činnosti, nýbrž vůči cizincům, kteří často z obav o život prchají ze své země; délka zadržení nesmí přesáhnout dobu nezbytně nutnou pro dosažení sledovaného cíle. Soud podotkl, že národní soudy tří instancí shledaly, že zadržení stěžovatele mělo oporu ve vnitrostátním právu a že stěžovatel nevznesl námitky. Soud připomněl, že účelem režimu v Oakingtonu bylo zajistit urychlené projednání 13 tisíc žádostí z celkového počtu přibližně 84 tisíc, v té době ročně podávaných ve Velké Británii. Aby mohlo být dosaženo tohoto cíle, bylo nezbytné naplánovat až 150 pohovorů denně a sebemenší prodlení mohlo mít za následek narušení celého programu. Stěžovatel byl zadržen na základě skutečnosti, že jeho případ byl uznán vhodným pro urychlené projednání. S ohledem na výše uvedené okolnosti Soud dovodil, že orgány členského státu při zadržení stěžovatele jednaly v dobré víře. Nadto, účelem omezení svobody bylo, aby úřady mohly rychle a efektivně rozhodnout o žádosti o azyl, proto jeho zadržení odpovídalo stanovenému cíli, tj. zabránit jeho neoprávněnému vstupu. Soud dále uvedl, že zařízení v Oakingtonu je speciálně upraveno pro zadržování žadatelů o azyl a poskytuje možnost odpočinku, dodržování náboženských obřadů, je zde poskytována zdravotní péče a, což je důležité, i právní služby. I když bezpochyby došlo k zásahu do svobody a pohodlí stěžovatele, dotyčný nevznesl žádné stížnosti týkající se podmínek, v nichž byl zadržován. Ve vztahu k době, po kterou byl stěžovatel zbaven svobody, Soud uvedl následující. Stěžovatel byl zadržován v Oakingtonu po dobu sedmi dnů a byl propuštěn den poté, co jeho žádost o azyl byla zamítnuta v první instanci. Nelze proto říci, že by tato doba přesahovala dobu nezbytně nutnou k dosažení účelu zadržení. Soud dospěl k závěru, že vzhledem k administrativním obtížím, se kterými se Velká Británie v inkriminovaném období potýkala a vzhledem k narůstajícímu počtu žadatelů o azyl, není zadržení stěžovatele po dobu sedmi dnů v odpovídajících podmínkách za účelem rychlého vyřízení jeho žádosti neslučitelné s článkem 5 odst. 1 písm. f ). Nadto, zavedením efektivnějšího postupu při projednávání velkého počtu žádostí o azyl již nebylo nutné využívat detenčních opatření ve větší a širší míře. Z výše uvedeného vyplynulo, že nedošlo k porušení článku 5 odst. 1. Článek 5 odst. 2 Velký senát poznamenal, že stěžovatel byl poprvé informován o důvodech svého zadržení prostřednictvím svého zástupce dne 5. ledna 2001, tzn. až po 76 hodinách od zadržení. Přestože důvody zadržení navrhovatele byly jeho zástupci sděleny pouze ústně, nebyly tím porušeny požadavky článku 5 odst. 2, Velký senát nicméně souhlasil se Senátem v tom, že seznámení s důvody zadržení se 76 hodinovým zpožděním není v souladu s článkem 5 odst. 2, z něhož vyplývá povinnost seznámit zadrženého „neprodleně“s důvody jeho zadržení.


Hostis

strana 8

Absolutní povaha zákazu mučení Rozsudek Velkého senátu ve věci Saadi v. Itálie (stížnost č. 37201/06) Stěžovatel, Nassim Saadi, tuniské národnosti, narozen v roce 1974, bydlí v Miláně. Je otcem osmiletého dítěte, jehož matka je Italka. Stížnost se týká případného vyhoštění stěžovatele do Tuniska, kde on dle svého tvrzení byl v roce 2005 odsouzen v nepřítomnosti ke dvaceti letům odnětí svobody pro členství v teroristické organizaci působící v zahraničí v době míru a pro podněcování k terorismu. V prosinci roku 2001 bylo stěžovateli uděleno povolení k pobytu z rodinných důvodů s platností do října 2002. V říjnu 2002 byl pan Saadi, mimo jiné podezřelý z mezinárodního terorismu, zatčen a umístěn do vyšetřovací vazby. Byl obviněn ze spiknutí za účelem spáchání násilných činů (včetně pumových útoků) v zemích jiných než Itálie, s cílem rozpoutání rozsáhlého teroru; stěžovatel byl rovněž obviněn z padělání dokladů a přechovávání kradeného zboží. Dne 9. května 2005 milánský Porotní soud překvalifikoval trestný čin mezinárodního terorismu na zločinné spolčení. Soud shledal pana Saadiho vinným z tohoto trestného činu a také z trestných činů padělání a přechovávání a odsoudil ho k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let a šesti měsíců. Zároveň soud zprostil stěžovatele obvinění z trestného činu napomáhání a umožnění ilegální migrace. Jak státní zástupce, tak i stěžovatel se proti rozsudku odvolali. Ke dni vyhlášení rozsudku Velkým senátem nevydaly italské soudy stále v této věci konečné rozhodnutí. 11. května 2005 byl stěžovatel v nepřítomnosti odsouzen tuniským vojenským soudem ke dvaceti letům odnětí svobody pro členství v teroristické organizaci působící v zahraničí v době míru a pro podněcování k terorismu. Pan Saadi byl propuštěn 4. srpna 2006. Nicméně 8. srpna 2006 rozhodlo Ministerstvo vnitra o jeho vyhoštění do Tuniska podle ustanovení zákona o nezbytných opatřeních pro boj s mezinárodním terorismem ze dne 27. července 2005. Ministerstvo podotklo, že „ze spisu je zřejmé“, že stěžovatel hraje „aktivní roli“ v organizaci, poskytující logistickou a finanční podporu osobám patřícím k islámským fundamentalistickým buňkám v Itálii a v zahraničí. Stěžovatel byl následně umístěn do zajišťovacího centra v Miláně, kde čekal na deportaci do Tuniska. Pan Saadi požádal o udělení politického azylu a jeho žádost byla dne 14. září 2006 zamítnuta. Téhož dne stěžovatel zaslal stížnost Evropskému soudu pro lidská práva. V souladu s ustanovením 39 soudního řádu (předběžná opatření), požádal Evropský soud italskou vládu o pozastavení výkonu vyhoštění do dalšího vyrozumění. Doba povolená pro zadržení stěžovatele pro účel vyhoštění vypršela 7. října 2006 a stěžovatel byl stejného dne propuštěn. Nicméně 6. října 2006 bylo vydáno nové rozhodnutí o jeho vyhoštění do Francie, odkud dotyčný přicestoval do Itálie, a stěžovatel byl znovu umístěn do zajišťovacího centra v Miláně. Stěžovatel bez úspěchu žádal o povolení k pobytu a o udělení statutu uprchlíka. Dne 3. listopadu 2006 stěžovatel byl propuštěn, jelikož se zjistilo, že jeho vyhoštění do Francie není možné. 29. května 2007 velvyslanectví Itálie v Tunisku požádalo tuniskou vládu o poskytnutí kopie údajného odsuzujícího rozsudku a také o poskytnutí diplomatických záruk, že v případě vyhoštění do Tuniska nebude pan Saadi vystaven zacházení, které by bylo v rozporu s článkem 3 Evropské Úmluvy o lidských právech, že bude mít právo na obnovu řízení a bude dodrženo jeho právo na spravedlivý proces. V odpověď na to, tuniské Ministerstvo zahraničí v červenci 2007 dvakrát zaslalo italskému velvyslanectví verbální nóty, ve kterých informovalo, že „připouští transfer svých občanů, odsouzených v zahraničí do Tuniska po ověření jejich totožnosti“, že práva zadržených osob jsou právně garantována a že Tunisko přistoupilo k „příslušným mezinárodním smlouvám a úmluvám“. Stěžovatel tvrdil, že v případě vyhoštění do Tuniska bude vystaven riziku mučení, nebo nelidského či ponižujícího zacházení, které je v rozporu s článkem 3 Úmluvy (zákaz mučení, nebo nelidského či ponižujícího zacházení). S odkazem na článek 6 (právo na spravedlivý proces) dále uvedl, že v Tunisku zjevně došlo k porušení tohoto práva, jelikož zde byl souzen vojenským soudem a odsouzen v nepřítomnosti. Ve vztahu k článku 8 (právo na rodinný život) stěžovatel tvrdil, že v případě jeho vyhoštění do Tuniska postihne jeho nepřítomnost jeho partnerku a dítě a oba tak přijdou o jeho podporu. Nakonec ve vztahu k článku 1 Protokolu č. 7 (procesní záruky týkající se vyhoštění cizinců) stěžovatel namítal, že jeho vyhoštění není nutné ani z důvodu ochrany veřejného pořádku a ochrany národní bezpečnosti. Rozhodnutí soudu Soud poznamenal, že nemůže podceňovat hrozbu terorismu a podotkl, že státy se potýkají se značnými problémy při zajištění ochrany svých obyvatel před teroristickými činy. Nicméně tato skutečnost by neměla zpochybňovat absolutní povahu článku 3. V protikladu k argumentu Spojeného království jako zúčastněné třetí strany, který byl podpořen italskou vládou, má soud za to, že není možné srovnávat riziko, že osoba může být vystavena nelidskému zacházení s nebezpečím, které tato osoba může představovat pro společnost, v případě, že nebude vyhoštěna. Vážné nebezpečí pro společnost, které může taková osoba představovat, v žádném případě nezmenšuje riziko újmy, kterou může utrpět v případě vyhoštění. Ve vztahu k argumentu, že v případech, kdy dotyčná osoba představuje hrozbu pro bezpečnost státu, by mělo být riziko újmy v případě vyhoštění doloženo spolehlivými důkazy. Soud uvedl, že takový přístup je neslučitelný s absolutní povahou článku 3. To se rovná tvrzení, že v případě nedostatku důkazů, které by nenaplňovaly vyšší požadavky na jejich věrohodnost, by s ohledem na ochranu bezpečnosti státu bylo ospravedlnitelné vystavit jednotlivce riziku mučení či nelidského zacházení. Soud potvrdil, že vyhoštění nelze pro rozpor s Úmluvou vykonat, jelikož na základě provedeného dokazování je důvodné se domnívat, že stěžovateli v případě jeho vyhoštění hrozí nebezpečí nelidského či ponižujícího zacházení. Soud se opíral o zprávy Amnesty International a Human Rights Watch, které popisují znepokojivou situaci v Tunisku a které rovněž potvrzují zprávy Ministerstva zahraničí USA. Tyto zprávy se zmiňují o četných a pravidelných případech mučení osob odsouzených podle zákona o předcházení terorismu z roku 2003. Praktiky uplatňované vůči osobám v policejní vazbě zahrnují věšení ke stropu, vyhrožování znásilněním, mučení elektrickým proudem, ponoření hlavy do vody, bití a pálení cigaretami. Zprávy rovněž informují o tom, že obvinění z mučení a špatného zacházení nejsou vyšetřována příslušnými tuniskými úřady, které odmítají ověřit stížnosti a často využívají přiznání získaná pod nátlakem. g


Hostis

strana 9

Soud nezpochybnil věrohodnost těchto zpráv a poznamenal, že italská vláda nepředložila žádné důkazy, které by vyvracely tato tvrzení. Soud poznamenal, že pan Saadi byl obviněn v Itálii z mezinárodního terorismu a že jeho odsouzení v Tunisku bylo potvrzeno prohlášením Amnesty International z června 2007. Stěžovatel proto patří ke skupině, u níž existuje riziko nelidského zacházení. Proto má soud vážné důvody se domnívat, že existuje reálné riziko, že by v případě vyhoštění do Tuniska byl stěžovatel vystaven zacházení, které je v rozporu s článkem 3. Dále soud uvedl, že tuniské úřady neposkytly diplomatické záruky, které po nich žádala italská vláda v květnu 2007. S odkazem na verbální nóty Ministerstva zahraničí Tuniska soud zdůraznil, že existence vnitrostátního práva a přistoupení k mezinárodním smlouvám samo o sobě negarantuje odpovídající ochranu před rizikem nelidského zacházení, zejména když - jako v tomto případě - důvěryhodné zdroje informují o praktikách, které jsou v zřejmém rozporu se zásadami Úmluvy. Navíc, i kdyby tuniské úřady poskytly diplomatické záruky, tato skutečnost by nezbavovala soud povinnosti zkoumat, zda tyto záruky dostatečné zajišťují, že stěžovatel bude chráněn před rizikem špatného zacházení. Dále soud shledal, že výkonem rozhodnutí o vyhoštění pana Saadiho do Tuniska by byl porušen článek 3. Článek 6, 8 a článek 1 Protokolu č. 7 S odvoláním na své rozhodnutí v bodě týkajícím se článku 3 a ve víře, že italská vláda se bude řídit rozhodnutím Velkého senátu, má soud za to, že není třeba rozhodovat o otázce, zda by v případě vyhoštění do Tuniska došlo k porušení článků 6, 8 a článku 1 Protokolu č. 7.

Zadržování žadatelů o azyl na letišti - zákaz mučení Rozsudek Senátu ve věci Riad a Idiab v. Belgie (stížnosti č. 29787/03 a 29810/03) Stěžovatelé jsou Palestinci Mohamad Riad, nar. 1980 a Abdelhadi Idiab, nar. 1981, kteří žijí v Libanonu. Stížnosti se týkají zejména podmínek jejich zadržení v tranzitní zóně bruselského letiště po jejich nezákonném (neoprávněném) vstupu na území Belgie. Oba stěžovatelé přicestovali na bruselské letiště 24. a 27. prosince 2002 leteckou linkou z Freetownu (Sierra Leone). Oba prohlásili, že uprchli z Libanonu, kde byl ohrožen jejich život, přes Pobřeží Slonoviny a Sierra Leone a přejí si dostat se do Spojeného království a požádat tam o politický azyl. Vzhledem k tomu, že ani jeden ze stěžovatelů neměl vízum, vstup do Belgie jim byl odmítnut, v důsledku čehož oba již v den příletu byli umístění do Centra 127. Stěžovatelé podali žádosti o udělení azylu, které byly zamítnuty Imigračním úřadem a rozhodnutí následně potvrdil Komisař pro uprchlíky a osoby bez státního občanství. Po pokusu o hromadný útěk z Centra 127 byli stěžovatelé dne 22. ledna 2003 přemístěni do uzavřeného zajišťovacího zařízení pro ilegální migranty v Bruges. Mezitím právní zástupce stěžovatelů podal žádost o jejich propuštění, která byla kladně vyřízena 20. ledna 2003 chambre du conseil Bruselského soudu první instance. Nicméně stěžovatelé byli i nadále zadržovaní v očekávání repatriace. Rozhodnutí o jejich propuštění byla potvrzena v odvolacím řízení, dne 30. ledna v případě pana Riada a dne 3. února v případě pana Idiaba. V obou případech však byli stěžovatelé téhož dne přemístěni do tranzitní zóny bruselského letiště, kde měli čekat na své vyhoštění z Belgie. Stížnosti se týkaly podmínek pobytu v tranzitní zóně. Stěžovatelé tvrdili, že tam nebyly k dispozici ani ložnice, ani postele, a že oba byli ubytováni v mešitě, která se tam nachází; že několik dnů neměli nic k jídlu ani k pití, kromě toho, co jim dávali pracovnici úklidové služby a společnosti provozující letiště; že neměli možnost se umýt ani vyprat své oblečení; že oba byli opakovaně podrobováni bezpečnostním prohlídkám ze strany letištní policie, a že mnohokrát byli umísťováni do cely, kde byli ponechaní několik hodin bez jídla a pití ve snaze donutit je, aby odcestovali z Belgie sami; že nějací příslušníci federální policie je brutálně zbili uvnitř mešity. Dne 14. února 2003 uložil předseda bruselského soudu první instance na základě jejich žádosti belgickému státu umožnit stěžovatelům svobodně a bez omezení opustit tranzitní zónu, pod hrozbou pokuty ve výši 1.000,- EUR za každou hodinu prodlení. Příštího dne Imigrační úřad obdržel pokyn umožnit stěžovatelům opustit tranzitní zónu. 15. února 2003 oba opustili tranzitní zónu, ale po následující kontrole totožnosti bylo oběma doručeno rozhodnutí nařizující opustit území Belgie. Následně oba byli přemístění do vyhošťovacího zařízení pro ilegální migranty v Merksplas. Ve dnech 5. a 8. března roku 2003 byli stěžovatelé za policejního doprovodu repatriováni přes Moskvu do Bejrútu. Ve vztahu k článku 3 (zákaz nelidského a ponižujícího zacházení) a článku 8 (právo na rodinný a soukromý život) si stěžovatelé stěžovali na zacházení, jemuž byli vystaveni v tranzitní zóně a během deportace. Dále si stěžují na zadržení v tranzitní zóně a v zařízení v Merksplas (článek 5 - právo na svobodu a osobní bezpečnost). Rozhodnutí soudu Článek 5 V úvodu soud poznamenal, že postup Imigračního úřadu, který stěžovatele zadržoval i přes skutečnost, že předchozí rozhodnutí o zadržení stěžovatelů byla změněna a bylo pravomocně rozhodnuto o jejich propuštění, vyvolává závažné pochybnosti o dodržování zásady zákonnosti a řádného výkonu soudních rozhodnutí. S ohledem na to soud poznamenal, že předseda bruselského soudu první instance upozornil na nezákonnost umístění a trvajícího zadržování stěžovatelů v letištní tranzitní zóně a uvedl, že tento postup je nepřijatelný a v rozporu se zákonem. Soud poznamenal, že ke stejnému závěru dospěl předseda soudu první instance v Nivelles a později i předseda odvolacího soudu v Bruselu, Výbor OSN pro lidská práva a Sbor federálních ombudsmanů. Proto soud konstatoval, že převoz a zadržování v tranzitní zóně nepředstavuje aplikaci imigrační právní úpravy v dobré víře, neboť bylo zjištěno, že tento postup byl ve zřejmém rozporu s rozhodnutím z 30. ledna a 3. února 2003 a že Imigrační úřad vědomě překročil své pravomoci. Soud rovněž poukázal na skutečnost, že podle dřívějších precedentů, musí existovat určitý vztah mezi důvodem zbavení svobody na straně jedné a místem a podmínkami zadržení na straně druhé. V tomto ohledu soud uvedl, že ze zpráv Evropského výboru pro zabránění mučení či ponižujícího zacházení nebo trestání je zřejmé, že tranzitní zóna není vhodným místem pro pobyt. g


Hostis

strana 10

Přesto byli stěžovatelé již od 3. února 2003 zanecháni v tranzitní zóně bez jakékoliv humanitární a sociální pomoci. Relevantní je v této souvislosti i skutečnost, že uvedený postup k cizím státním příslušníkům nebyl v konkrétním případě odůvodněn porušením jiných právních norem ze strany stěžovatelů, než těch upravujících pobyt cizinců na území. Soud rovněž poznamenal, že vláda nedokázala vysvětlit, na jakém právním základě byl realizován přesun a zadržení v tranzitní zóně. Co se týká umístění v Merksplas, soud uvedl, že v rozhodnutích ze dne 14. února 2003 bylo jasně určeno, že stát musí umožnit stěžovatelům volný pohyb po území do doby jejich repatriace, pokud ministerstvo nerozhodne omezit jejich pobyt na určité území. Přestože stát zřetelně odmítl nucený výkon rozhodnutí o repatriaci a navzdory předchozím nezdařilým pokusům doufal, že stěžovatelé sami dobrovolně odcestují, stále je zadržoval na základě jiných rozhodnutí. Zadržení v Merksplas proto bylo uskutečněno bez ohledu na dřívější rozhodnutí. Soud několikrát upozornil na to, že v právním státě musí být vždy respektováno konečné soudní rozhodnutí. Na závěr soud konstatoval, že zadržování stěžovatelů po 3. únoru 2003 bylo nezákonné a bylo porušením článku 5 odst. 1. Článek 3 Soud konstatoval, že když stěžovatelé byli přesunuti do tranzitní zóny, Imigrační úřad, odpovědný za jejich přesun, nepodnikl nic pro zajištění odpovídající pomoci. Soud vyjádřil údiv nad postojem Imigračního úřadu, vzhledem k tomu, že tento provozuje zařízení pod názvem INADS, které by bylo vhodnější pro krátkodobý pobyt stěžovatelů. Soud zmínil zprávy Výboru OSN pro lidská práva, Federálních ombudsmanů a Evropského výboru pro zabránění mučení či ponižujícího zacházení nebo trestání, které dokládají, že nejde o ojedinělé případy, kdy Imigrační úřad postupoval obdobným způsobem. Zmíněné dokumenty jsou ve shodě s tvrzením stěžovatelů, kteří uvedli, že Imigrační úřad je záměrně ponechal v tranzitní zóně s cílem přimět je, aby sami opustili území. Soud uvedl, že tranzitní zóna nebyla vhodným místem pro zadržování stěžovatelů po tak dlouhou dobu. Dle povahy tohoto místa se předpokládá, že lidé se tu budou zdržovat velice krátkou dobu. V tranzitní zóně, která mohla vyvolat u zadržených pocit izolovanosti, není žádný prostor pro vycházky nebo cvičení, neexistuje vnitřní stravovací zařízení, není rádio nebo televize, umožňující kontakt s vnějším světem; tento prostor není přizpůsoben pro pobyt delší než 10 dní. Soud má za to, že podmínky zadržení, které stěžovatelé byli nuceni snášet po dobu delší než 10 dnů, jim skutečně způsobily značnou psychickou újmu, zasáhly jejich lidskou důstojnost a vyvolaly v nich pocit ponížení. Co více, pocit ponížení, který stěžovatelé zažívali, byl umocněn tím, že přesto, že jim bylo doručeno rozhodnutí nařizující jejich propuštění, stěžovatelé byli dále zadržováni, tentokrát v jiných prostorech. Stěžovatelé se museli cítit poníženi i tím, že byli nuceni bydlet na veřejném místě, bez pomoci. Ve světle těchto skutečností soud usoudil, že zadržování stěžovatelů po dobu delší než 10 dnů v uvedených prostorech rovná se nelidskému a ponižujícímu zacházení a je porušením článku 3.

Aplikace Dublinského nařízení (Dublin II) - Řecko není bezpečnou zemí pro uprchlíky Poslední vývoj v některých členských zemích EU ukazuje, že základní předpoklad, že všechny členské státy EU jsou bezpečné pro žadatele o azyl a uprchlíky pro účel vrácení dle Dublinského nařízení, není správný. Jsou známy případy, kdy v některých zemích azyl nebyl udělen ani jednomu žadateli ze zemí, odkud uprchlíci prchají před pronásledováním (např. Čečenci na Slovensku, Iráčané v Řecku apod.), ale rovněž existují důležitá soudní rozhodnutí a informace vyšetřujících misí o tom, že Řecko nemůže být považováno za bezpečnou zemi pro uprchlíky. Rozhodnutím, vydaným v únoru 2008, norská Imigrační odvolací komise na základě nových informací o možném porušování práv žadatelů o azyl v Řecku a do získání dalších podrobnějších informací o postavení žadatelů o azyl v této zemi, dočasně přestala vracet žadatele o azyl do Řecka v souladu s nařízením „Dublin II“. Zároveň bylo rozhodnuto, že Imigrační odvolací komise nebude rozhodovat v těch případech, kdy žadatel měl být vrácen do Řecka dle nařízení „Dublin II“. Tato praxe bude pokračovat, dokud o situaci nebudou nashromážděny a vyhodnoceny nové údaje. Ve Švédsku rozhodl Migrační soud v Malmö o pozastavení výkonu vyhoštění 27letého Iráčana do Řecka. Soud je toho názoru, že případ postiženého žadatele o azyl neposoudí řecké úřady spravedlivě. Před podáním žádosti o azyl ve Švédsku v listopadu loňského roku muž uprchl do Řecka, kde pobýval po dobu jednoho týdne a poté se vrátil na krátkou dobu do Iráku. Švédská migrační komise se domnívá, že takové rozhodnutí Migračního soudu je v přímém rozporu s Dublinskou úmluvou, která stanoví, že uprchlík může být vrácen do prvního státu, do kterého uprchl. Ředitel Migrační Komise Dan Eliasson říká, že je rozhodnut napadnout rozhodnutí soudu. Ve Francii Nejvyšší soud dočasně pozastavil vracení žadatelů do Polska, avšak 6. března 2008 rozhodl znovu zahájit vracení do Polska podle Dublinského nařízení. Německá organizace PRO ASYL v únoru 2008 předložila Petičnímu výboru německého Spolkového parlamentu petici, která požadovala zastavit veškerá vracení žadatelů o azyl do Řecka na základě nařízení Rady, známého jako Dublin II. V petici organizace shrnula následující důvody: v současné době řecký azylový systém nezaručuje efektivní přístup k azylové proceduře nebo výslech žadatele o azyl. Vzhledem k velkému počtu žádostí o azyl odpovědní úředníci mnohé z nich vůbec neevidují. Jak bylo prokázáno organizací PRO AZYL, žadatelé o azyl jsou po svém vrácení z Německa do Řecka zadržováni bez jakéhokoliv právního podkladu. V jednom z případů uprchlíkovi dokonce hrozí vyhoštěním do země, kde byl dotyčný vystaven pronásledování. Po propuštění se žadatelé o azyl ocitají bez střechy nad hlavou, jelikož Řecko zdaleka nezajišťuje dostatek ubytovacích zařízení. V roce 2007 se šance žadatelů o azyl z Iráku na získání azylu prakticky rovnala nule. Není jim poskytována žádná ochrana v souladu s GFC. g


Hostis

strana 11

PRO ASYL vyslala vyšetřující misi na řecké ostrovy Lesbos, Chios a Samos - místa, kudy do Řecka přichází mnoho Afghánců, Iráčanů a Somálců. Zpráva organizace s názvem „Pravda může být krutá, ale musí se o ní vědět“ popisuje šokující nezákonné praktiky vracení uprchlíků, kteří připlouvají do Řecka na malých plavidlech. Zjištění organizace Pro Asyl jsou rovněž zmíněna ve Zprávě Ministerstva zahraničí USA o stavu dodržování lidských práv v Řecku v kapitole Mučení, a jiné kruté, nelidské a ponižující zacházení nebo trestání. Organizace Pro Asyl rovněž zdokumentovala děsivou situaci žadatele o azyl z Íránu, vráceného do Řecka z Německa na základě Dublinského nařízení, kterého řecké úřady chtějí poslat zpět do Íránu, kde byl dotyčný vystaven pronásledování.

Poslední vývoj v případu K. P. , íránského žadatele o azyl, vráceného do Řecka 23. ledna 2008 podle Dublinského nařízení, tohoto času pobytem v Aténách. Zpráva Karla Koppa, Ředitele European Affairs Pro Asyl (zkráceno OPU) Do Atén jsem dorazil 31. ledna 2008 ve 22 hodin. O hodinu později mě spolu s právničkou Mariannou Tzeferakou bylo umožněno navštívit pana K.P. ve vazbě na letišti. Povolení ke vstupu jsme získali poměrně snadno, bez jakýchkoliv překážek. Přivedli k nám pana P.V. návštěvní místnosti jsme mohli spolu nerušeně pohovořit. Překonat jazykovou barieru nám pomáhal tlumočník do perského jazyka, Mubarak Shah, se kterým jsme se spojili telefonicky. Do tohoto okamžiku pan P. neznal důvody svého zadržení, ani netušil, kdy bude propuštěn. Pověděl nám o dvou pokusech řeckých úřadů provést s ním pohovor ve vazbě na letišti. Pohovory se prováděly bez přítomnosti tlumočníka a vzhledem k tomu, že pan P. nemluví řecky ani anglicky, strany se nemohly domluvit. Verbální komunikace mezi policií a panem P. byla zcela vyloučena. Podle právničky Marianny Tzeferakou tyto rozhovory byly zřejmě považovány za pohovory v první instanci azylové procedury. Předpokládá, že dále bude následovat zamítnutí žádosti v první instanci. Od svého příchodu do Řecka do naší návštěvy, která se uskutečnila v úterý večer (31. ledna 2008) pan P. neměl možnost se osprchovat. Neměl mýdlo. Museli jsme mu dát zubní pastu a zubní kartáček; neměl vůbec žádné toaletní potřeby. V pátek, 1. února 2008, kolem druhé hodiny odpoledne se právnička Tzeferakou dostavila do úřadu státního zástupce, kterému vysvětlila, že pan P. je již osm dnů držen ve vazbě na letišti bez jakýchkoliv právních podkladů. Tzeferakou vypracovala žádost a zároveň průběžně telefonovala do vězení na letišti. Když si zodpovědný úředník uvědomil, že do případu se vložil státní zástupce, požádal Tzeferakou o 10 minut na rozmyšlenou a poté přislíbil udělat všechno pro propuštění pana K. P.. Díky nátlaku vyvíjenému právními prostředky a zjevně sílícímu názoru, že dochází k porušování zákona, byl pan P. dne 1. února 2008 v 15 hodin propuštěn. Pan P. obdržel tzv. červenou kartu s platností šest měsíců, avšak bez uvedení adresy. Tato karta, též často nazývána růžová karta potvrzuje, že držitel podal žádost o udělení azylu, o níž zatím nebylo rozhodnuto. Karta opravňuje držitele k pobytu na území Řecka po dobu šesti měsíců a její platnost lze opakovaně prodloužit na dalších šest měsíců. Když na červené kartě není uvedena adresa, žadatel o azyl se považuje za „nedosažitelného“. Proto jsou rozhodnutí o zamítnutí žádosti často jen vyvěšována na nástěnce. Když žadatel do vypršení odvolací lhůty nepodá odvolání, rozhodnutí o zamítnutí žádosti se stává pravomocným. Spolu s červenou kartou žadatel od policistů obdržel poznámku v řečtině psanou rukou červenou propisovací tužkou. Jak se ukázalo později, byla to adresa oddělení cizinecké policie (Azylové oddělení policie Attica, Petrou Ralli 24). Nikdo mu však neřekl, čí to je adresa a kdy nebo proč se tam má dostavit. Pan P. byl propuštěn v pátek odpoledne, přičemž mu nebylo poskytnuto žádné ubytování, ani finanční podpora, jídlo, ani jakákoliv jiná pomoc. Díky pomoci soukromých osob jsme mu mohli poskytnout nouzové ubytování přes víkend.

V pondělí 4. února v 10 hodin dopoledne jsme se já a pan P. ohlásili na oddělení cizinecké policie na uvedené adrese. U vchodu čekalo přibližně 70 lidí. V 10.30 hodin se pan P. dostal k vrátnici a ukázal tam svou červenou kartu. Policista mu však nařídil, aby přišel později. Při druhé návštěvě v 11 hodin, jiný policista poslal pro íránského uprchlíka, který by mohl překládat. Panu P. bylo sděleno, že nebude vpuštěn do budovy, dokud nepředloží doklad o ubytování. Ten však lze obstarat pouze na základě potvrzení o pobytu, podepsaného ubytovatelem nebo správcem nemovitosti. To je hlavní předpoklad pro vstup do budovy. I druhý pokus skončil neúspěchem. Ve středu 6. února jsme se znovu dostavili na oddělení policie, tentokrát s právničkou Mariannou Tzeferakou. V 10.30 byl pan P. vpuštěn do budovy. Poté byl oficiálně zapsán do evidence jako osoba bez stálého pobytu, což bylo nyní zaznamenáno v červené kartě. Shrneme-li průběh celého řízení, včetně mého monitorování těchto událostí a intervence právničky, pak vidíme, že jen diky jejímu zásahu se pan P. mohl registrovat, aniž by měl stálou adresu pobytu. To svědčí o tom, že bez zásahu třetí strany, bez zásahu právníka a organizace by tohoto pan P. sám nedosáhl. Za normálních okolností by se ani nedostal do budovy. Žadatelé o mezinárodní ochranu, pro které je doslova nemožné dostat se do budovy, nemají žádná práva. Bez snahy řecké právničky by pan P. mohl být považován za „nedosažitelného“. Paní Tzeferakou nám říká, že během interního řízení na úřadech osoby, které se nenahlásí na oddělení cizinecké policie do pěti dnů, jsou jednoduše považovány za „nedosažitelné“. Následkem toho by řízení o udělení azylu panu P. mohlo být pravomocně ukončeno, aniž by dotyčný měl jakoukoliv možnost uvést důvody své žádosti. Pouhý fakt, že žadatelům o mezinárodní ochranu není garantován vstup do budovy znamená, že tyto osoby jsou vyloučeny z azylové procedury, aniž by si toho vůbec byly vědomy. Pan P. nadále nemá bydlení a žádný příjem, přesto, že nakonec přece dosáhl registrace. Absence stálého bydliště znamená, že žádost o lůžko v ubytovacím zařízení byla postoupena příslušnému Ministerstvu zdravotnictví. Avšak vzhledem k velmi omezenému počtu ubytovacích kapacit je nepravděpodobné, že získá místo ke spaní: na konci roku 2006 UNHCR v Řecku mělo kapacitu pro 770 osob v celé zemi. Podle oficiálních údajů jen v roce 2007 bylo v Řecku více než 23 tisíc žadatelů o azyl. To znamená, že pan P. i nadále zůstane bez ubytování a jakýchkoliv sociálních dávek. Frankfurt, 8. února 2008


Hostis

strana 12

ÚSTAVNÍ SOUD ČR Přezkum rozhodnutí o zbavení svobody pohybu cizince v zařízení pro zajištění cizinců za účelem správního vyhoštění Usnesení Ústavního soudu ze dne 21.1. 2008, č.j. IV. ÚS 2497/07, o odmítnutí ústavní stížnosti Ústavní soud rozhodoval o ústavní stížnosti pana M. D., st. přísl. Ukrajina, ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jejímž prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí Okresního soudu v Mladé Boleslavi, jímž okresní soud zamítl návrh na propuštění stěžovatele ze zařízení pro zajištění cizinců za účelem správního vyhoštění (detence). Ve své ústavní stížnosti stěžovatel namítal, že okresní soud v rámci řízení o propuštění cizince ze zajištění nenařídil jednání, což je v rozporu s ustanovením čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a současně čl. 96 odst. 2 Ústavy České republiky. V ústavní stížnosti stěžovatel také uvedl své pochybností o účelnosti a zákonnosti zajištění jeho osoby v zařízení pro zajištění cizinců. Ústavní soud ČR ústavní stížnost odmítl. Ústavní soud ve svém zamítavém rozhodnutí argumentoval tím, že v den doručení návrhu o zahájení řízení o ústavní stížnosti byl stěžovatel ze zařízení propuštěn. Konstatoval, že úvahy stran případného zrušení napadaného usnesení okresního soudu, v němž bylo rozhodováno o ponechání stěžovatele v zařízení pro zajištění cizinců, za daného stavu věci do značné míry postrádají smysl. Podle přesvědčení Ústavního soudu tak nastala situace, za které se spor stává čistě akademickým a kdy se teorie i praxe jiných ústavních soudů jednoznačně přiklání k odmítnutí v takové věci rozhodovat, neboť zde chybí možnost bezprostředního a přítomného zásahu, který by mohl mít vliv na situaci stěžovatele. Je-li stěžovatelem namítán zásah do jeho ústavně zaručených práv, pak musí tento zásah být odstranitelný případným zrušením rozhodnutí, které je napadáno, což v posuzované věci dáno není, resp. tento stav již odezněl. Ani skutečnost, že ústavní stížnost plní kromě funkce subjektivní ochrany základních práv a svobod do značné míry i funkce objektivní nemůže znamenat, že by mohla důvodně směřovat proti neaktuálním zásahům do základních práv v tomto smyslu. “ Článek 5 odst. 4 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv č. 209/1992 Sb., ve znění sdělení č. 41/1996 Sb., kterou je Česká republika vázána, však ukládá povinnost státu zajistit každému, kdo byl zbaven svobody zatčením nebo jiným způsobem, aby soud urychleně rozhodl o zákonnosti jeho zbavení svobody a nařídil propuštění, je-li zbavení svobody nezákonné. V daném případě Okresní soud v Mladé Boleslavi rozhodl po dvou měsících tak, že zajištění jmenovaného je důvodné a Ústavní soud ČR se pak odmítl návrhem stěžovatele zabývat. Podle našeho názoru však v daném případě dochází k rozporu mezi garantovaným právem na rychlý a účinný přezkum zákonnosti zbavení osobní svobody a zdlouhavým postupem okresního soudu. Usnesení Ústavního soudu ČR lze proto chápat jako rezignaci nejvyššího soudního orgánu České republiky na přezkoumávání postupu nižších soudů v otázce zbavení svobody pohybu, jestliže zásah již netrvá. Vzhledem ke skutečnosti, že přezkumná rozhodnutí soudů o zákonnosti zbavení svobody pohybu cizinců v zařízení pro zajištění cizinců, v Přijímacím středisku na letišti v Ruzyni a perspektivně i v Přijímacím zařízení pro žadatele o mezinárodní ochranu ve Vyšních Lhotách jsou vydávána v časovém období dvou, častěji však více měsíců, otevírá usnesení Ústavního soudu ČR cestu stěžovatelům k Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku, protože je zřejmé, že vnitrostátní soudní praxe nedává záruku rychlosti přezkumu zbavení svobody, jak požaduje Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod.

NEJVYŠŠÍ SPRÁVNÍ SOUD Zrušení platnosti rozhodnutí o správním vyhoštění a rodinný život cizince v ČR Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. listopadu 2007, č.j. 1 As 39/2007-72 Rozhodnutím ze dne 2. 1. 2006, ze dne 14. 2. 2006 zamítl žalovaný odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie, jímž byla zamítnuta žádost žalobkyně podle § 122 odst. 5 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) o zrušení platnosti rozhodnutí Policie České republiky, Oblastního ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Ostrava ze dne 2. 8. 2004 o správním vyhoštění žalobkyně. Proti rozhodnutí žalovaného brojila žalobkyně žalobou k Městskému soudu v Praze, který rozsudkem ze dne 22. 3. 2007 rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení; přitom žalovanému uložil, aby se ve svém novém rozhodnutí vypořádal s tím, že žalobkyně uzavřela sňatek s občanem České republiky a případně zhodnotil její bezúhonnost a chování po dobu pobytu na území České republiky. Proti rozsudku krajského soudu podal žalovaný včasnou kasační stížnost, v níž namítl, že soud nesprávně posoudil právní otázku, za jakých okolností lze aplikovat podmínky k odstranění tvrdosti správního vyhoštění. Rozhodnutím o správním vyhoštění je dle žalovaného stanovena cizinci povinnost opustit Českou republiku, která po dobu platnosti rozhodnutí nezaniká ani tehdy, kdy je její okamžitá vykonatelnost vyloučena jiným právním předpisem (např. vstup cizince do řízení o mezinárodní ochraně jako v projednávaném případě). Pokud cizinec rozhodnutí nerespektuje, pobývá na území České republiky protiprávně a na tom nemění nic ani fakt, že vytváří rodinný život, opatřuje si finanční prostředky atd.. Pokud by se správní orgán smířil s nedodržováním zákona ze strany povinných osob a posuzoval možnost zrušení uložené povinnosti jen proto, že nedošlo k jejímu splnění a v mezidobí se změnil soukromý život cizince, dostal by se do rozporu nejenom se zákonem o pobytu cizinců, který takovou možnost neupravuje, ale i se smyslem a účelem této normy. Podle žalovaného se cizinec, který na základě pravomocného rozhodnutí o správním vyhoštění z území České republiky nevycestoval, nemůže dovolávat ustanovení § 122 zákona o pobytu cizinců, neboť tvrdost správního vyhoštění, která má být odstraněna nebo zmírněna, se nemohla projevit ve vztahu k cizinci, který území České republiky nikdy neopustil. Ustanovení § 122 citovaného zákona bylo dle názoru žalovaného vytvořeno pro případy, kdy cizinec respektoval rozhodnutí o správním vyhoštění, území České republiky opustil a po určité době hodlá na území České republiky přicestovat legálně. g


Hostis

strana 13

Dále žalovaný uvedl, že pokud správní orgán rozhoduje v řízení o správním vyhoštění cizince, je povinen vždy zkoumat i skutečnosti vztahující se k rodinnému a soukromému životu cizince na území České republiky. Ze zákona ale nevyplývá, že stejnou povinnost má orgán i v řízení o žádosti o zrušení platnosti rozhodnutí o správním vyhoštění podle § 122 odst. 5 zákona o pobytu cizinců ve znění platném ode dne 24. 11. 2005. Ve smyslu tohoto ustanovení může policie na žádost cizince zrušit platnost rozhodnutí o správním vyhoštění, jestliže pominuly důvody pro jeho vydání a uplynula polovina doby, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území. Žádné další podmínky, které by limitovaly uvážení správního orgánu ani odkaz na jiná ustanovení či přiměřené použití jiné části zákona dané ustanovení neobsahuje. Výklad soudu, který dovozuje opak, tak nemá oporu v zákoně a je jasným zásahem do diskrečního oprávnění správního orgánu. Cizinec, kterému je uděleno správní vyhoštění, se nachází v situaci, kdy musí počítat s tím, že jeho společenské a rodinné vazby se budou realizovat mimo území České republiky. Pokud si cizinec začne budovat rodinné vazby na území České republiky po vydání správního rozhodnutí o vyhoštění, jedná se o skutečnost, která nemůže být považována za důvod zrušení platného rozhodnutí o správním vyhoštění, protože pro takový postup neexistuje opora v zákoně. Nově vzniklými rodinnými vazbami nelze anulovat či omluvit předchozí protiprávní jednání cizince, neboť by se jednalo o postup, který by nabádal cizince k vytváření rodinných vazeb na území České republiky s cílem obejít platnou právní úpravu. Žalovaný dále podotkl, že jakékoliv zvýhodnění osob, které v době platnosti správního vyhoštění uzavřou sňatek s českým státním občanem, by vedlo k narušení principu právní jistoty. Desetitisíce cizinců si v souladu se zákonem řádně vyřizují povolení k pobytu a stát dbá na ochranu jejich práv. Pokud by se pravidlem stalo nerespektování platné právní úpravy, kdy by byla stanovena možnost dodatečné nápravy protiprávního jednání cizince nerespektujícího podmínky pro vstup a pobyt na území České republiky, došlo by k narušení zásady rovného přístupu k účastníkům řízení. Žalovaný proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud konstatoval, že kasační stížnost není důvodná. Podstatou předložené kasační stížnosti je otázka, zda je žalovaný povinen v řízení o žádosti o zrušení rozhodnutí o správním vyhoštění dle § 122 odst. 5 zákona o pobytu cizinců posuzovat, zda rozhodnutí o správním vyhoštění není nepřiměřeným zásahem do soukromého a rodinného života žalobkyně. Argumentace žalovaného se přitom rozpadá do dvou námitek: jednak žalovaný tvrdí, že o odstranění tvrdosti podle § 122 zákona o pobytu cizinců nemůže žádat cizinec, který vůbec území České republiky neopustil; jednak je žalovaný toho názoru, že § 122 odst. 5 zákona o pobytu cizinců neumožňuje tuto podmínku správnímu orgánu posuzovat. Jak žalovaný správně uvádí, § 122 odst. 5 zákona o pobytu cizinců (ve znění do 26. 4. 2006) stanoví kromě nutnosti, aby cizinec podal žádost, dvě podmínky pro případné odstranění tvrdosti způsobené rozhodnutím o správním vyhoštění – uplynutí poloviny doby, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území a současně pominuly důvody jeho vydání; jiné podmínky uvedeny nejsou. Za osobu oprávněnou podat žádost zde přitom zákon označuje „cizince“, aniž by ho jakkoliv blíže specifikoval, přičemž z účelu podávané žádosti lze dovodit, že v minulosti bylo rozhodnuto o správním vyhoštění tohoto cizince z území České republiky. Z dikce zákona však v žádném případě nelze dovodit, že by žádost o zrušení rozhodnutí o správním vyhoštění mohl podat pouze takový cizinec, který území České republiky opravdu opustil: takové omezení aktivní legitimace k podání předmětné žádosti by muselo být expressis verbis vyjádřeno v zákoně o pobytu cizinců, jelikož by se jednalo o omezení práv některých cizinců na přezkum správního rozhodnutí. Nejvyšší správní soud přitom souhlasí s názorem Městského soudu v Praze, že takové omezení nelze dovodit ani z uvedené podmínky „pominutí důvodů vydání rozhodnutí o správním vyhoštění“. Pod pojem důvod zcela jistě nespadá důsledek takového rozhodnutí, tj. zda došlo k jeho výkonu (opuštění území České republiky). V případě žalobkyně by navíc aplikování (nesprávného) závěru, že k předmětné žádosti je oprávněn pouze cizinec, který z území České republiky vycestoval, nebylo na místě. Žalobkyně totiž vstoupila na území České republiky dne 15. 7. 2004 a dne 16. 7. 2004 se dostavila do azylového zařízení ve Vyšních Lhotách, kde učinila prohlášení o azylu. O den později bylo s žalobkyní zahájeno řízení o udělení azylu. Ačkoliv dne 2. 8. 2004 bylo vydáno rozhodnutí o správním vyhoštění žalobkyně na dobu dvou let [pro vstup na území na základě cestovního dokladu na cizí jméno a v pobytu na území v délce dvou dnů bez cestovního dokladu a bez víza podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 1 a písm. c) bod 1 a 2 zákona o pobytu cizinců], žalobkyně pobývala na území České republiky déle než rok zcela legálně až do 6. 9. 2005, kdy bylo pravomocně skončeno řízení ve věci azylu a neměla tedy žádný důvod k vycestování. Z logiky námitky žalovaného přitom vyplývá, že cizinec by musel na základě rozhodnutí o správním vyhoštění z České republiky vycestovat a v zahraničí pobývat alespoň polovinu doby stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění. Takový výklad nejenže nelze ze zákona o pobytu cizinců dovodit, ale ve svém důsledku by znamenal diskriminaci žalobkyně, která polovinu této doby strávila legálně na území České republiky z titulu žadatele o azyl, avšak jen proto, že polovinu doby určené v rozhodnutí o správním vyhoštění nepobývala v zahraničí, by nemohla o zrušení rozhodnutí o správním vyhoštění vůbec požádat. Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že předmětná námitka žalovaného není důvodná. V daném případě dále žalovaný souhlasil s tím, že byla naplněna podmínka uplynutí poloviny doby platnosti v rozhodnutí o správním vyhoštění, avšak druhou podmínku (pominutí důvodů vydání rozhodnutí o správním vyhoštění) za splněnou nepovažoval. Důvody vydání předmětného rozhodnutí upravuje taxativně § 119 zákona o pobytu cizinců. Některé důvody jsou přitom koncipovány tak, že jejich pominutí lze poměrně snadno definovat (např. důvodné nebezpečí, že by cizinec mohl při pobytu na území závažným způsobem narušit veřejný pořádek nebo ohrozit veřejné zdraví tím, že trpí závažnou nemocí, zjevně pomine tak, že cizinec přestane touto nemocí trpět). Naopak u jiných důvodů nelze předpokládat, že by samy o sobě pominuly. Například překročení hranic mimo hraniční přechod se již jednou stalo, situaci nelze nijak navrátit zpět a tento důvod tedy nemůže sám o sobě v budoucnu pominout. Obdobné je to i s důvody v případě žalobkyně (vstup na území na základě cestovního dokladu na cizí jméno a pobyt na území v délce dvou dnů bez cestovního dokladu a bez víza). Z ustanovení § 122 odst. 5 zákona o pobytu cizinců však přitom nevyplývá, že by se vztahovalo jen na důvody vydání rozhodnutí o správním vyhoštění, které mohou samy o sobě pominout (zaniknout); naopak je zjevné, že předpokládá možnost pominutí veškerých důvodů obsažených v § 119 zákona o pobytu cizinců. Zde je nutno vycházet ze smyslu a účelu rozhodnutí o správním vyhoštění, jímž je zájem státu na tom, aby na jeho území nevnikaly a nepobývaly nežádoucí osoby, které by mohly ohrožovat jeho bezpečnost, celistvost či veřejný pořádek. Pominutí důvodů vydání správního rozhodnutí o vyhoštění cizince pak tedy nastává v situaci, kdy vzhledem ke všem okolnostem případu jakož i vzhledem k případným novým skutečnostem již nedochází k ohrožení zájmů státu a ponechání rozhodnutí o správním vyhoštění cizince v platnosti již neplní svůj účel. g


Hostis

strana 14

V tomto smyslu je tedy nutné v případě žádosti cizince o zrušení rozhodnutí o správním vyhoštění posuzovat nejen konkrétní okolnosti případu, ale zejména i nové skutečnosti (zpravidla uvedené v žádosti), pro něž se cizinec domnívá, že již pominuly důvody jeho správního vyhoštění. Mezi takové skutečnosti náleží bezesporu i možný zásah do rodinného a soukromého života cizince, který by další výkon rozhodnutí o správním vyhoštění mohl způsobit; a to tím spíše, že zákon o pobytu cizinců v § 119 odst. 7 (ve znění do 26. 4. 2006) zakazuje vydat rozhodnutí o správním vyhoštění, jestliže jeho důsledkem by byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince. Pokud nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života cizince je absolutní překážkou vydání rozhodnutí o správním vyhoštění, tím spíše musí být takový tvrzený zásah posouzen u žádosti o zrušení takového rozhodnutí. Odmítnutí zabývat se takovým zásahem (resp. jakoukoliv novou skutečností vzniklou po vydání rozhodnutí o správním rozhodnutí, jak se domnívá žalovaný) nemá oporu v zákoně. Správní orgán rozhodující o takové žádosti cizince je povinen vypořádat se se všemi námitkami, jež cizinec uvádí. Tvrzený zásah do soukromého a rodinného života je přitom povinen posoudit z hledisek uvedených v rozsudku městského soudu (str. 8 rozsudku), s nimiž se Nejvyšší správní soud zcela ztotožňuje a které vyplývají z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (viz např. Moustaquim proti Belgii, rozsudek ze dne 18. února 1991, Series A, č. 193; Boultif proti Švýcarsku, stížnost č. 54273/00, ECHR 2001-IX). Námitky žalovaného týkající se toho, že žalovaný není povinen se přiměřeností zásahu do soukromého a rodinného života zabývat a že nově vzniklé rodinné vazby nemohou anulovat či omluvit předchozí protiprávní jednání cizince, proto neshledává kasační soud důvodnými. Nejvyšší správní soud nicméně zdůrazňuje, že uvedená povinnost správního orgánu zkoumat případnou nepřiměřenost zásahu do soukromého a rodinného života neznamená, že by byl správní orgán povinen vždy k takové námitce (např. uzavření manželství) rozhodnutí o správním vyhoštění zrušit: zda tak učiní je věcí jeho správního uvážení. Při této své činnosti však nesmí vybočit z mezí daných zákonnou úpravou a je povinen vypořádat se se všemi námitkami, které cizinec ve své žádosti uvádí. Nejvyšší správní soud konečně podotýká, že provedený výklad § 122 odst. 5 zákona o pobytu cizinců nevede k závažnému narušení principu právní jistoty ani k porušení zásady rovného přístupu k účastníkům řízení. Jak již bylo výše zdůrazněno, vyhovění žádosti cizince a s tím spojené zrušení rozhodnutí o správním vyhoštění je věcí správního uvážení žalovaného, přičemž na takové zrušení rozhodnutí není právní nárok. Zrušení takového rozhodnutí je mimořádným prostředkem nápravy nepřiměřených tvrdostí zákona, které může být použito v případech na základě konkrétních a závažných skutečností, které ve svém důsledku způsobují, že ponechání rozhodnutí o správním vyhoštění v platnosti by bylo vůči cizinci nespravedlivé. Vzhledem k mimořádnosti uvedeného institutu proto nelze hovořit o narušení předmětných principů.

Návrh tzv. „ZELENÝCH KARET“ pro legální imigranty do ČR Organizace pro pomoc uprchlíkům (OPU) velmi vítá návrh novely zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti a návrh novely zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, který mimo jiné navrhuje vložit do zákona o pobytu cizinců tzv. povolení k dlouhodobému pobytu v režimu „ZELENÁ KARTA“. Ustanovením o povolení k pobytu v režimu „ZELENÁ KARTA“ se významně usnadňuje vstup na území ČR cizincům, kteří splňují specifické požadavky pro pracovní pozici uvedenou v centrální evidenci volných pracovních míst. Centrální evidenci volných pracovních míst v režimu „ZELENÁ KARTA“ by vedlo Ministerstvo práce a sociálních věcí a automaticky se do ní budou přenášet volná pracovní místa neobsazená déle než 30 dnů a volná pracovní místa pro tzv. klíčový personál, která jsou vedena Ministerstvem průmyslu a obchodu. OPU oceňuje zejména navrhované podstatné omezení náležitostí, které musí cizinec žádající o zelenou kartu předložit zastupitelskému úřadu. OPU rovněž vítá nové ustanovení § 37 odst. 4 zákona o pobytu cizinců, kterým se vkládá do zákona o pobytu cizinců ochranná lhůta 60 dnů v případě, že cizinec ztratí zaměstnání na území ČR. Platnost jeho víza k pobytu nad 90 dnů by policie nově rušila až po 60 dnech od ukončení pracovního poměru, což považujeme za důležité ustanovení předcházející nebezpečí vzniku nelegálního pobytu cizince na území ČR. Naše připomínka míří k problému, se kterým se potýká současná migrační politika České republiky. Režim zelených karet totiž bude otevřen pouze nově příchozím cizincům a případně cizincům, kteří žili v České republice a vrátili se do země původu nebo třetího státu. Nová žádost o zelenou kartu totiž bude

podávána takřka výlučně na zastupitelském úřadě ČR v zahraničí, zastupitelský úřad může cizince pozvat na pohovor a lhůta pro vydání rozhodnutí je stanovena na 30 dnů. Je tedy v podstatě vyloučeno, aby novou žádost o zelenou kartu podal cizinec již žijící na území ČR, a to ani prostřednictvím právního zástupce, který by za něj žádost podal na zastupitelském úřadě ČR v zahraničí. Tuto konstrukci režimu zelených karet považujeme za příliš omezenou a neřešící situaci možná až několik desítek tisíc cizinců, kteří pracují v České republice, ale nemají platné povolení k pobytu. Tito lidé přitom pocházejí z velké části z Ukrajiny, tedy země jazykově, kulturně a geograficky velmi blízké, kteří se navíc v naprosté většině případů již dobře v ČR integrovali. Navrhujeme proto vložit do navrhovaného ustanovení § 42g odst. 4 zákona o pobytu cizinců možnost podat žádost o zelenou kartu také cizincům již žijícím na území ČR. Tím by Ministerstvo vnitra mohlo pružně reagovat na případy skutečně integrovaných cizinců, kteří jsou přínosem pro českou společnost a ekonomiku a mohlo by tak zčásti vyřešit současný nevyhovující stav, v němž množství nelegálně pracujících cizinců v ČR zažívá nedůstojné zacházení, nemá zdravotní pojištění a nijak nepřispívá do sociálního a daňového systému v České republice. Poslední připomínka OPU míří ke sloučení rodiny držitelů zelených karet. Podmínku prokázání, že úhrnný příjem rodiny po sloučení na území nebude nižší než násobek průměrné mzdy v národním hospodářství podle počtu členů rodiny, považujeme za příliš přísnou. Tříčlenná rodina by tak musela prokázat příjemvyšší než 60.000,- Kč měsíčně, což považujeme za nereálné.

Časopis Hostis vychází čtvrtletně a je registrován u Ministerstva kultury ČR pod číslem MK ČR E 18144

// Hostis vychází za finanční podpory Evropské komise a Open Society Fund // Vydává: Organizace pro pomoc uprchlíkům, o.s., Kovářská 939/4, 190 00 Praha 9, IČ: 45768676, tel.: 284 683 714, fax: 233 371 258, email: [email protected] , [email protected], www.opu.cz Grafické práce: Kateřina Čechová Tisk: Tiskárna Křupka

Hostis. Evropská komise podpořila projekt právního časopisu Hostis

Recommend Documents