Hostis 2. Ročník I Čtvrtletník zaměřený na problematiku uprchlictví, azylu a s tím související ochrany lidských práv

Hostis 2 Ročník I 2008

Čtvrtletník zaměřený na problematiku uprchlictví, azylu a s tím související ochrany lidských práv

Autorka: Saida, 19 let, email: [email protected]

OBSAH: Výzva: Zastavte smrtelnou past na hranicích EU .......................................................................................................... 3 Fortress Europe – více než 100 imigrantů a uprchlíků zemřelo u bran EU .......................................................... 4 Evropská komise žaluje Maltu u Evropského soudního dvora z důvodu netranspozice kvalifikační směrnice .............................................................................................................. 4 Evropský soudní dvůr rozhodoval o procedurální směrnici ..................................................................................... 5 Evropská komise navrhne EU přesídlovací rámec ........................................................................................................ 5 Rumunsko otevře evakuační tranzitní centrum pro uprchlíky ................................................................................ 5 UNHCR odsuzuje vyhánění uprchlíků z Turecka, při kterém zahynuly čtyři osoby .......................................... 6 Novinář byl potrestán čtyřletým vězením za zveřejnění korupce v komunistické straně v Shandongu ................................................................................................................................. 6 EU: Nové příležitosti vyvíjet nátlak na Rusko kvůli Čečensku ................................................................................... 6 Státy sousedící s Čečenskem čelí nepokojům ................................................................................................................ 8 Ochrana nezletilých osob bez doprovodu: řešení v Paříži ......................................................................................... 9 Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod a právo cizince bez pobytového oprávnění na respektování rodinného a soukromého života ...................................................................................................... 10 Dobrovolnické aktivity v Organizaci pro pomoc uprchlíkům ................................................................................ 14 Právo rozvedeného cizince na rodinný život v hostitelské zemi ........................................................................... 15 Právní pomoc nezletilým bez doprovodu ..................................................................................................................... 17 Právní a zdravotní pomoc vybraným kategoriím žadatelů o udělení mezinárodní ochrany ...................... 17

Ročník I, číslo 2, 2008

Hostis

strana 3

Výzva: Zastavte smrtelnou past na hranicích EU Každý měsíc přijdou o život stovky imigrantů a uprchlíků při pokusu dosáhnout pobřeží Evropy a tyto lidské tragédie se nám odehrávají přímo před nosem. Německo a další evropské státy přitom reagují na osoby, které u nás hledají ochranu, zastrašováním. Německá nadace Pro Asyl proto vyhlásila ve spolupráci s členskými organizacemi ECRE (do které patří také OPU), dalšími organizacemi a významnými osobnostmi z Německa a Evropy, výzvu „Zastavte smrtelnou past na hranicích EU.“ K výzvě, dostupné na stránkách www. proasyl.de nebo www.opu.cz, můžete připojit svůj podpis a zaslat ji přímo na adresu PRO ASYL Post-box 160624, 60069 Frankfurt, nebo faxem na číslo 0049/69/230650, nebo emailem na adresu [email protected]. Podpisy budou předány Evropskému parlamentu v Den lidských práv, 10. prosince 2008.

UNHCR/J.Bjorgvinsson

UNHCR/K.McKinsey

Činnost Frontexu, agentury EU pro kontrolu vnějších hranic, je obzvláště problematická. Čluny s uprchlíky jsou pronásledovány a vraceny zpět od evropských břehů, aniž by kdokoli zjišťoval, zda jejich pasažéři potřebují jako uprchlíci ochranu či nikoli. Jen v roce 2008 by mělo být k tomuto účelu použito 70 milionů eur evropských daňových poplatníků. Tato praxe je v rozporu s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Ženevskou úmluvou o právním postavení uprchlíků. Zdroj: Pro Asyl

Ročník I, číslo 2, 2008

Hostis

strana 4

Fortress Europe – více než 100 imigrantů a uprchlíků zemřelo u bran EU Podle informací italské iniciativy na ochranu lidských práv uprchlíků a cizinců s názvem Fortress Europe, zahynulo v dubnu tohoto roku u bran Evropské unie nejméně 101 imigrantů a uprchlíků. Pět mužů zemřelo v úkrytu lodi, která přistála na Kanárských ostrovech, čtyři lidé zemřeli na hranicích mezi Tureckem a Irákem, když je turecká policie hodila během deportace do řeky, uprchlík z Eritrey byl zastřelen egyptskou policií na hranicích s Izraelem. Na moři mezi Alžírskem a Španělskem se utopilo 24 imigrantů. Dvacet čtyři imigrantů utonulo mezi Tunisem a Itálií blízko pobřeží Sicílie, která se potýká s velkým nárůstem nově příchozích, z části kvůli dobrému počasí a kvůli zpoždění hlídek evropské agentury Frontex. Nejtragičtější případ se týkal skupiny imigrantů, která se pokusila dostat do Španělska z Maroka. Fortress Europe se podařilo spojit s některými členy této skupiny díky pomoci jedné z marockých nevládních organizací. Výpovědi tří svědků se shodují na následujícím: devět metrů dlouhý člun, který přepravoval na 80 osob z Nigérie, Ghany, Kamerunu a Mali vyjel ve 2 hodiny v noci z města Hoceima, asi 150 km od španělské Melilly. Po pěti hodinách byla loď zadržena na volném moři. Vojáci loď probodli a ta se za pár minut vyfoukla a potopila. Lidé, kteří neuměli plavat, se během chvilky utopili, včetně ženy, která měla v náruči své dítě.

Jiná žena se třemi dětmi rovněž zmizela ve vlnách. Celkem zemřelo 36 osob. Mezitím loď marockého námořnictva odplula a vrátila se za hodinu spolu se třemi motorovými čluny a zachránila 42 osob, které byly následně převezeny na pevninu do města Hoceima. Zde byli ponecháni 48 hodin v detenci, v uzamčené místnosti bez vody, jídla a koupelny. “Poté nás vzali do autobusu – vypověděla jedna žena z Nigérie – a nechali nás v zemi nikoho na hranicích s Alžírskem.” Zdroj: Fortress Europe, www.fortresseurope.blogspot.com

UNHCR/J.Bjorgvinsson

Evropská komise žaluje Maltu u Evropského soudního dvora z důvodu netranspozice kvalifikační směrnice Evropská komise žaluje Maltu u Evropského soudního dvora pro netranspozici kvalifikační směrnice do svého národního práva. Směrnice, která stanoví minimální normy, jež musí splňovat státní příslušníci třetích zemí, aby mohli žádat o postavení uprchlíka nebo doplňkovou ochranu, přitom měla transpoziční lhůtu do 10. října 2006. Maltská vláda neprovedla ustanovení Směrnice ve formě vnitrostátního práva, přestože ji k tomu Komise několikrát vyzvala. Zdroj: ECRE

Ročník I, číslo 2, 2008

Hostis

strana 5

Evropský soudní dvůr rozhodoval o procedurální směrnici Evropský soudní dvůr svým rozhodnutím ze dne 6.5.2008 zrušil článek 29 odst. 1 a 2 a článek 36 odst. 3 tzv. procedurální směrnice (2005/85/EC), články se týkaly bezpečných zemí původu a evropských bezpečných třetích zemí. Zrušená ustanovení směrnice dovolovala Radě samostatně přijmout a doplňovat seznam bezpečných zemí původu a evropských bezpečných třetích zemí po pouhé konzultaci Evropského parlamentu. Evropský soudní dvůr však svým rozhodnutím stanovil, že Parlament má spolurozhodovací pravomoc při schvalování seznamu a má spolurozhodovací legislativní pravomoc v otázkách azylu. Rozhodnutí Soudu bylo vyhlášeno na základě stížnosti podané Evropským parlamentem. V souvislosti s řízením ve věci azylu (mezinárodní ochrany) je uvedení země na seznamu bezpečných zemí rozhodnou skutečností, podle které je posuzováno, zda vůbec a do jaké míry se bude rozhodující orgán zabývat

žádostí o udělení mezinárodní ochrany. Ve většině případů jsou žádosti předložené občany bezpečných zemí posuzovány jako nepřípustné nebo zjevně nedůvodné. Podle odstavce 19 uvodních ustanovení směrnice, má seznam bezpečných zemí značný politický význam, protože se jím hodnotí situace v oblasti lidských práv v zemi původu a jejího vlivu na politiku Evropské unie v oblasti vnějších vztahů. Spolurozhodovací legislativní procedura za účasti Parlamentu tak umožňuje lepší politickou kontrolu při vyhlášení seznamu. V současné době neexistuje společný seznam bezpečných zemí původu, jelikož členské státy EU se nebyly schopny dohodnout na tom, které státy by do něj měly být zahrnuty. Různé seznamy bezpečných zemí původu a třetích bezpečných zemí existují na národních úrovních, což znamená značně rozdílný postup jednotlivých členských států EU. Rozhodnutí soudu je dostupné na stránce http://curia.europa.eu , pod č.j. C-133/06.

Evropská komise navrhne EU přesídlovací rámec Angela Martini, vedoucí azylového oddělení Generálního ředitelství pro spravedlnost, svobodu a bezpečnost Evropské komise oznámila 6. května 2008, že přesídlovací rámec (resettlement scheme) Evropské unie bude součástí plánu budoucí azylové politiky EU, který má být oznámen v červnu tohoto roku. Cílem rámce bude harmonizace praxe přesídlování uprchlíků v členských státech EU, nebude však zahrnovat žádné konkrétní kvóty pro jednotlivé státy. Toto oznámení bylo učiněno během schůzky o přesídlení, kterou organizovalo Churches Commission for Migrants in Europe, ECRE a UNHCR pod názvem “Přesídlení uprchlíků – ochrana uprchlíků, sdílení odpovědnosti” ve spolupráci s poslankyní Jeannine Hennis Pleasschaart (ALDE). Účastníci schůzky se shodli, že EU by mohla a měla hrát větší roli v přesídlování uprchlíků

a že koordinace na úrovni EU je v této věci potřebná. V současné době pouze sedm států EU zavedlo obecné přesídlovací programy (Dánsko, Finsko, Británie, Irsko, Nizozemí, Portugalsko a Švédsko) plus dva státy mimo EU (Norsko a Island). Pouze 5% z celkového počtu uprchlíků přesídlených v rámci resettlement programu nachází útočiště v Evropě. Česká republika přijala dvě skupiny uprchlíků, a to z Uzbekistánu a Kuby. Přesídlení (resettlement) je jedním ze tří trvalých řešení problémů uprchlíka vedle místní integrace (udělení azylu) a dobrovolného návratu. Používá se v případech, kdy první země azylu není schopna poskytnout uprchlíkovi odpovídající ochranu a uprchlík se nemůže vrátit do země původu a je proto přesídlen do třetí země.

Rumunsko otevře evakuační tranzitní centrum pro uprchlíky Rumunská vláda souhlasila se zřízením evakuačního tranzitního centra pro uprchlíky ze zemí, v nichž jim hrozí akutní nebezpečí. Bude to první takové zařízení svého druhu v Evropě. Podle smlouvy, kterou podepsal rumunský ministr vnitra Christian David se zástupci Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) a Mezinárodní organizace pro migraci (IOM) poskytne centrum dočasný pobyt pro uprchlíky, kteří budou čekat na přesídlení do třetích zemí. Nové středisko, které bude umístěno v západorumunském městě Timisoara a bude mít kapacitu 200 osob, poskytne ubytování osobám, které se ocitnou v akutním nebezpečí v první zemi svého útěku a musí tuto zemi opustit. UNHCR bude identifikovat osoby, které potřebují takovou pomoc, vydá jim potřebný doklad a bude dále vyřizovat jejich přesídlení do třetí země. IOM bude zajišťovat transport evakuovaných osob, zdravotní prohlídky a programy kulturní orientace. Země přijímající přesídlené uprchlíky již vyjádřily svou podporu této iniciativě a UNHCR již požádalo státy o

financování programu. Rozhodnutí o otevření tranzitního evakuačního centra přichází tři roky poté, kdy Rumunsko poskytlo dočasnou pomoc v Timisoaře více než čtyřem stům uzbeckých uprchlíků, které vyhnalo z východního Uzbekistánu do Kyrgyzstánu rostoucí násilí ze strany státu. Velká většina uzbeckých uprchlíků pak byla přesídlena do třetích zemí včetně České republiky. V březnu 1999 přijalo Rumunsko více než 4.000 uprchlíků z Chorvatska a Bosny a Hercegoviny, kteří byli následně přesídleni do USA. Zdroj: UNHCR, 9. května 2008

Ročník I, číslo 2, 2008

Hostis

strana 6

UNHCR odsuzuje vyhánění uprchlíků z Turecka, při kterém zahynuly čtyři osoby Čtyři muži včetně íránského uprchlíka se utopili poté, co byla skupina osmnácti osob přinucena tureckou policií projít silným proudem řeky na jihovýchodní hranici s Irákem. Svědci incidentu to oznámili UNHCR. Incident se odehrál ve středu 23. dubna v nekontrolovaném hraničním pásmu blízko Haburu (Silopi), oficiálním hraničním přechodu v provincii Sirnak v jihovýchodním Turecku. Dle očitých svědků se turecké úřady již dříve pokusily násilně deportovat šedesát osob různých národností do Iráku přes oficiální hraniční přechod. Irácké pohraniční úřady povolily návrat do země čtyřiceti dvěma iráckým občanům, odmítly však vstup osmnácti Íráncům a Syřanům.Turecká policie následně zadržela osmnáct uprchlíků, včetně pěti Íránců uznaných za

uprchlíky UNHCR, a na místě, kde řeka rozděluje dvě země je přinutila přeplavat. Podle svědků, které UNHCR vyslechlo, byli čtyři osoby, včetně uprchlíka z Íránu, strženy silným proudem a utopily se. Jejich těla nebyla objevena. UNHCR je v kontaktu s přeživšími uprchlíky prostřednictvím své kanceláře v Erbil v severním Iráku. Jak oznámil pracovník UNHCR, uprchlíci jsou tímto zážitkem silně traumatizováni. Zdroj: UNHCR, 25. dubna 2008

Novinář byl potrestán čtyřletým vězením za zveřejnění korupce v komunistické straně v Shandongu Organizace Reportéři bez hranic odsuzuje rozsudek soudu v Tengzhou ve východní provincii Shandongu ze dne 13. května, který poslal na čtyři roky do vězení novináře Qi Chonghuai, a to za finanční podvod a vydírání. Qi, který strávil jedenáct měsíců ve vyšetřovací vazbě, pracoval pro Fazhi Zaobao (Právní vydání Morning Post), noviny ve vlastnictví ministerstva spravedlnosti. Jeden z jeho právníků, Li Xionbing, který požadoval jeho propuštění, tvrdí, že rozhodnutí soudu hrubě porušuje svobodu tisku. „Toto odsouzení, přicházející několik měsíců před olympijskými hrami, je navíc dalším příkladem nedostatku tolerance čínské vlády pro kritiku ze strany spisovatelů a novinářů.“ uvedla organizace Reportéři bez hranic. „Soud s Qi nebyl spravedlivý. Trval pouze jedenáct hodin, obhájce nebyl schopen předvolat žádné svědky a nebyly předloženy žádné písemné podklady, které by ukazovaly na jeho vinu. Místní čínská justice opět předvedla absolutní nedostatek transparentnosti.“ Qi má 42 let a třináct let pracoval jako novinář pro Fazhi Zaobao a jiná média a velmi často psal o korupci v politických a finančních kruzích.

Byl uvězněn 25. června po zveřejnění článku o korupci v komunistické straně v Tengzhou na fóru na Xinhuanet, webových stránkách oficiální zpravodajské agentury. Formálně byl obviněn 2. srpna za finanční podvod a vymáhání peněz. Devět dnů před zatčením a uvězněním Qi byl ze stejného důvodu uvězněn i jeho přítel, nezávislý fotograf Ma Shiping, i když tentokrát pod záminkou, že zveřejnil na internetu fotografii úřední budovy, přestože nebyl oficiálně akreditován jako fotograf. Jeden ze zaměstnanců Tengzhou Daily, který zaměstnával Ma, řekl: „Odvážil se říci to, co se akreditování novináři neodvážili napsat. Odvážil se říci pravdu.“ Ma je stále zadržován v Tengzhou. Jeden z bývalých kolegů Qi z Fazhi Zaobao, novinář He Yanjie, byl v souvislosti se svojí prací pro noviny odsouzen stejným soudem na dva roky vězení. Oba novináři jsou drženi ve vězení v Tengzhou. V dnešní době je v Číně vězněno 31 novinářů a 48 „počítačových“ disidentů. Zdroj: Reportéři bez hranic

EU: Nové příležitosti vyvíjet nátlak na Rusko kvůli Čečensku Klíčová úmluva Evropské unie pro zabránění šíření porušování lidských práv na území Severního Kavkazu (Brusel, 7. dubna 2008) Evropská komise by se měla chopit každé příležitosti k nátlaku na Rusko, aby ukončilo porušování lidských práv v Čečensku a v ostatních částech Severního Kavkazu, včetně toho, že postaví před soud všechny pachatele těchto činů, oznámila dnes koalice organizací zabývajících se problematikou lidských práv. Organizace Evropská rada pro uprchlíky a exulanty (ECRE), La Fédération Internationale des Droits de

l´Homme (FIDH), Human Rights Watch, Internal Displacement Monitoring Centre Norské rady pro uprchlíky (NCR) a Pax Christi Flanders, jejichž prioritou je ukončení beztrestného porušování lidských práv v Čečensku, jakožto prevence dalšího násilí v regionu, vyzvaly Evropskou unii k prosazování tvrdé zahraniční politiky vůči Rusku. Tato výzva se stala hlavním poselstvím fotografické výstavy a následné diskuse u kulatého stolu, která pokračovala na půdě Evropského parlamentu. g

Ročník I, číslo 2, 2008

Hostis

„Evropská unie se musí bránit tendenci zmírňování svých požadavků vůči Rusku,” řekla Annemarie Gielen z organizace Pax Christi Flanders. „Evropská unie má skutečně dostatek důvěryhodnosti i prostředků k tomu, aby mohla trvat na konkrétních krocích ze strany Ruska, které by vedly ke zlepšení v oblasti dodržování lidských práv v Čečensku.“ V posledních třech letech shledal Evropský soud pro lidská práva Rusko zodpovědné za vážné porušování lidských práv v Čečensku, včetně poprav, únosů osob a mučení, a to v pětadvaceti případech. Evropský soud pro lidská práva v každém uznaném rozhodnutí shledal, že Rusko selhalo při vedení efektivního vyšetřování všech daných případů porušování lidských práv v Čečensku. Rozhodnutí Evropského soudu o Čečensku poskytla Evropské unii jedinečnou platformu, aby vyzvala Rusko k ukončení pokračujícího porušování lidských práv v Čečensku a na Severním Kavkazu a k převzetí odpovědnosti za násilí spáchaná v minulosti,” uvedla Holly Cartner, ředitelka evropské a asijské centrály organizace Human Rights Watch. „Evropská unie nese zodpovědnost za to, aby přiměla Rusko k plnění rozhodnutí Evropského soudu, což je priorita všech rozhovorů s Moskvou.“

strana 7

fliktu, pokračují v živoření bez trvalého bydliště a na mnoho z nich je vyvíjen nátlak, aby opustili dočasná ubytovací centra v Čečensku i v ostatních lokalitách. Řada vnitřně přesídlených osob uprchla do ostatních částí Ruska a nyní je násilím nucena k návratu do Čečenska. „Místní úřady po celém Rusku nutí vnitřně přesídlené osoby k návratu do Čečenska, často za účelem získání pasu, který je však podle ruských zákonů možné získat i v místě přechodného bydliště,“ říká Christophe Beau, vedoucí NRC Internal Displacement Monitoring Centre. „Nutit kohokoliv vrátit se za stávajícího porušování lidských práv do Čečenska znamená vystavit ho vážnému nebezpečí fyzické újmy.“ Vnitřně přesídlené osoby, které se usadily v jiných oblastech Ruské federace, pravidelně čelí diskriminaci, nepřátelství a fyzickému násilí. „Vnitřní přesídlenci z Čečenska stále bojují o možnost vést normální život v Čečensku a v ostatních oblastech, kde se pokusili usadit,“ říká Bjarte Vandvik, generální tajemník ECRE. „Je nejvyšší čas, aby Evropská unie požadovala, aby Rusko učinilo maximum pro ochranu této ohrožené populace.“

Přestože vojenských konfliktů ubylo a části hlavního města Groznyj byly obnoveny, závažná porušování lidských práv pokračují a jsou nadále páchána v celém Čečensku. Vykonávání mimosoudních rozhodnutí, únosy osob a mučení se rozšířily do dalších republik Severního Kavkazu. Rusko selhalo i ve věci potrestání pachatelů těchto přestupků, jelikož nezajistilo jejich odsouzení.

Fotografická výstava v Evropském parlamentu představila práce šesti novinářů, kteří zdokumentovali životní podmínky v Čečensku a v ostatních regionech Severního Kavkazu. Práce zde představili Heidi Bradner, James Hill, Mikhail Galustov, Musa Sadulaev, Stanley Greene a Thomas Dworzak, jejich fotografie byly vystaveny v prostorách Evropského parlamentu do 11. dubna 2008.

„Rekonstrukce některých částí města Groznyj nesmí oklamat Evropskou unii,” řekl Souhayr Belhassen, prezident organizace FIDH. „Evropská unie by měla zajistit ukončení stále trvajícího porušování lidských práv, a to prostřednictvím urgencí Ruska, aby zastavilo beztrestnost v Čečensku a na Severním Kavkazu a postavilo před soud všechny pachatele deliktů spáchaných nyní i v minulosti.“

Diskuse u kulatého stolu se kromě Světlany Gannuskhiny zúčastnily Tanya Lokshina z organizace Human Rights Watch, Natalya Estemirova z čečenské kanceláře ruské humanitární organizace Memorial a Arbi Chitaev z Čečenska, žalobce u Evropského soudu pro lidská práva. Zdroj: Human Rights Watch

Úřady potlačují občanskou společnost, nezávislá média a svobodu slova napříč celým Severním Kavkazem. Pouze hrstka nevládních organizací má povoleno v Čečensku pracovat, čelí však častému nátlaku ze strany vlády. Nezávislá média jsou zakázána. V sousedním Ingušsku během posledních měsíců policie a ostatní vládní složky svévolně zadržují novináře, aktivisty nevládních organizací a účastníky mírových manifestací, se všemi špatně zacházejí. „I když počet zmizelých a násilně usmrcených osob v posledních letech poklesl, Evropská unie by neměla zavírat oči nad pokračováním násilí a nátlaku na aktivisty humanitárních organizací a novináře na celém Severním Kavkazu,“ řekla Světlana Gannuskhina, předsedkyně Ruského občanského výboru a účastnice diskuse u kulatého stolu. „O zlepšení situace v Čečensku nemůže být ani řeč do té doby, než dostanou nezávislé hlasy šanci být vyslyšeny.“ Tisíce obyvatel Čečenska, přesídlených během kon-

Ingušsko - tábor Alina

UNHCR/ T.Makeeva

Ročník I, číslo 2, 2008

Hostis

strana 8

Státy sousedící s Čečenskem čelí nepokojům Čečensko, nestabilní region Ruské federace, činí pokroky v oblasti dodržování lidských práv, ale nejbližší sousední státy - Dagestán a Ingušsko - mohou směřovat k násilnostem. Komisař Rady Evropy pro lidská práva Thomas Hammarberg oznámil po návštěvě Severního Kavkazu, že zde peníze byly investovány do výstavby nových škol a nemocnic a mnoho uprchlíků se vrací do Čečenska. V pátek ráno se setkal s prezidentem Vladimirem Putinem a přestože během posledního roku jsou zprávy o mučení v čečenských věznicích a o únosech osob méně časté, řekl ruskému prezidentovi, že některé sporné otázky nadále přetrvávají. „Tato schůzka byla zaměřena na Čečensko a na pohřešované osoby,“ uvedl Hammarberg na tiskové konferenci. Stále je pohřešováno 3.000 osob a odkryto bylo padesát masových hrobů. „Víme, že část pohřešovaných osob byla zabita a je pravděpodobně mezi pohřbenými v masových hrobech.... Prezidentu Putinovi jsem řekl, že..... bude velmi obtížné hledět do budoucnosti, jestliže tento problém zůstane nevyřešen.“ Aby Rusko zlomilo čečenskou snahu o nezávislost, vedlo od roku 1994 dvě války a muslimský region se tak přeměnil v trosky. Prezident Ramzan Kadyrov, jednatřicetiletý syn zavražděného čečenského vůdce a sám dřívější povstalec, nyní Čečensko kontroluje a je podporován vlastními bezpečnostními oddíly a ruskými vojáky.

Organizace hájící lidská práva obviňují Kadyrovovy příznivce z nelegálního zatýkání a mučení v místních věznicích, tato obvinění však Kadyrov popírá. Hammarberg uvedl, že řada bezpečnostních činitelů byla za poslední rok vyměněna a vyšetřovací metody se zdokonalily. „Je třeba vrátit se k předešlým rozsudkům a analyzovat je, aby nikdo nebyl držen ve vězení na základě přiznání vynuceného mučením.“ Ale zatímco situace v Čečensku se zlepšila, islámští povstalci pokračovali v útocích na místní orgány v sousedním Dagestánu a Ingušsku, uvedl Hammarberg. „Bezpečnostní síly někdy používají více násilí, než by měly a chovají se lehkomyslně pokud jde o ochranu civilního obyvatelstva. To vede k zatrpklosti civilistů a povstalci tak snáze získávají nové stoupence,“ dodal Hammarberg. „Existuje zde reálné nebezpečí bludného kruhu, které vede k růstu násilí,“ zdůrazňuje. „Moje poselství k prezidentům Dagestánu a Ingušska je následující... zajistit, aby právní donucovací prostředky braly ohled na civilní obyvatelstvo a nezneužívaly lidská práva.“ Zdroj: Reuters, 25. dubna 2008

UNHCR v Ingušsku UNHCR/ T.Makeeva

Ročník I, číslo 2, 2008

Hostis

strana 9

Ochrana nezletilých osob bez doprovodu: řešení v Paříži Otázka nezletilých bez doprovodu vyvstala na přelomu 20. a 21. století, kdy se v Paříži značně zvýšil počet nezletilých bez doprovodu. Na ulicích bylo vidět mnoho mladých Rumunů a velká pozornost médií k této situaci zdůraznila trhlinu v procesu ochrany těchto dětí. Francouzská legislativa umožňuje těmto osobám získat francouzské občanství v osmnácti letech. V osmdesátých letech, kdy došlo k přijímání dětí z Jihovýchodní Asie, vznikla specifická opatření s cílem zajistit péči a ochranu o ně v důstojných životních podmínkách. Bohužel, diskuse o této problematice neměla stejnou formu jako na začátku 21. století. Úsilí vzešlo z humanitární odpovědnosti a ochrany společnosti k dětem, které jsou přirozeně považovány za zranitelné. Skončilo však u represe juvenilní delikvence a řízení migračních toků. Hranice mezi ochranou dítěte a regulací imigrace

Speciální služby v Paříži

V roce 2008 platí pořád tato zásada: děti musí obdržet speciální ochranu a vláda intervenuje, pokud je vlivem nepříznivé situace dítěte a jeho rodiny ohrožen jeho rozvoj nebo dokonce existence. Tato zásada však nemá přesně vymezeny podmínky: musí se požadovat, aby sociální služby pro děti byly poskytovány za stejných podmínek jako služby pro nezletilé Francouze. U nezletilých bez doprovodu se nepožaduje vlastnit residenční kartu, děti tedy nejsou považovány za cizí státní příslušníky na území Francie, proto nemohou být deportovány, pokud to z vlastní vůle nepožadují. Tímto ochrana dětí drží precedens nad imigračními zákony.

Negativní nálepka nezletilých osob bez doprovodu ve Francii by neměla odrazovat činitele od práce nalézt pro tyto skupiny řešení. To se týká zejména Paříže a jejího postoje k nezletilým bez doprovodu. Specifický plán přímo pro Paříž, který se týká hostitelství nezletilých bez doprovodu byl vládou nastartován v roce 2002. Tento plán umožňuje poskytovat sociální služby nezletilým, má za cíl vyhledávat a kontaktovat nezletilé přímo na ulicích, poskytnout jim přístřeší a směřovat je k legálnímu systému.

Nelze popřít, že tato zásada přináší mnoho pochybností. Například USA se snažily pro mladistvé bez doprovodu udělat Francii méně atraktivní tím, že požadovaly ukončit automatický přístup nezletilých k francouzskému občanství a k získání residenční karty, dokud nedosáhnou zletilosti.1 Zatímco nezletilí mají povolený pobyt, nezletilý bez doprovodu zakončí ilegální pobyt jednou provždy dosažením osmnáctého roku věku. Pro tuto skupinu osob je však velmi obtížné angažovat se v jakýchkoliv vzdělávacích kurzech a v přípravných kurzech na budoucí povolání. I přesto, že nezletilí ve Francii nemohou být deportováni, neznamená, že nemohou být drženi v zařízeních pro zajištění nezletilých cizinců a vyhoštěni, pokud se přiblíží k francouzským hranicím. Nařízení opatrovníků2 a dětských soudců má naštěstí prakticky pod kontrolou hraniční policie.

Co se týče zmíněného programu, France Teree d´Asile otevřela přijímací středisko pro nezletilé bez doprovodu přímo v Paříži. Cílem je odhadnout a zabezpečit situaci mladých lidí, kteří přicházejí z vlastní vůle, nebo jsou do střediska odesíláni jinými organizacemi. Středisko poskytuje ubytování na hotelové bázi. Denní centrum poskytuje vzdělávací aktivity, dále organizuje kulturní a sportovní utkání. Každé osobě je zde věnována zvláštní pozornost v oblastech, kterými jsou soudní procedury a zajištění sociálních služeb.

Většina nezletilých přijíždějících do Francii je starší šestnácti let. Mnoho chyb - ze strany státu tolerovaných - je však staví do velmi nevýhodné pozice. Tito mladí lidé nedostanou žádnou možnost vyjádřit se a jsou často vyloučeni ze systému dětské ochrany kvůli testování jejich skutečného věku.

Začátkem roku 2005 skončilo v ulicích Paříže ve velmi nestálých podmínkách mnoho migrantů z Afghánistánu, Íránu a Iráku. Tyto skupiny se pohybovaly okolo vývařoven pro bezdomovce a provizorně žily podél kanálu SaintMartin. Situace vzbudila pozornost místních zastupitelů a veřejných činitelů, kteří žádali France Teree d´Asile, aby poskytla pomoc nejzranitelnějším z nich. Začátkem prosince 2006 se pracovníci přijímacího střediska snažili navázat vztah s těmito lidmi zejména nabídkou pomoci a podpory na Place du Kolonel Fabien. Nejzranitelnějším mladým lidem pohybujícím se na těchto místech je nabízeno krizové ubytování. Příslušné úřady poskytující sociální služby pro děti a úřad opatrovníka pro nezletilé jsou obeznámeni s každou osobou, které je poskytnuto přístřeší. Situace, které jsou zjevně nebezpečné jsou rovněž hlášeny. Centrum dále nabízí legální pomoc a informuje mladé lidi o možnosti požádat ve Francii o azyl. Od roku 2007 poskytlo centrum ubytování více než pěti stům mladým Afgáncům.3 O poskytovaných sociálních službách bylo informováno 87 z nich, ale pouze 20 z nich bylo v centru umístěno. Tato pomoc je poskytována za spolupráce s asociací „Enfants du Monde – Droits de l´Homme“ (děti světa – lidská práva), která nabízí kolektivní bydlení zejména pro osoby mladší 16 let.

Soustavné popírání a testování věku mladých cizinců zpomaluje proces sociální ochrany pro ty, kteří by na ni měli nárok. Zatímco čekají, jejich strádání může být nebezpečné. Toto je důvod, proč France Terre n´Asile navrhla začít s krizovým hostitelským programem s důrazem na nezletilost a nebezpečí.

France Tere d´Asile se snaží pozvednout povědomí otázek týkajících se přijímání nezletilých bez doprovodu i mezi úřady. Snaží se o ustanovení zákonných a transparentních ochranných postupů, které by zahrnovaly všechny zúčastněné strany zabývající se ochranou dítěte. g

Tito mladí lidé mají často problém s přístupem ke službám zaměřujícím se na jejich ochranu. Hlavním problémem je, že jejich věk je často zpochybňován úřady, poskytovateli sociálních služeb pro děti a oddělením prokuratury pro nezletilé. Tito všichni povolají experty, aby vyšetřili věk dítěte dokonce i přesto, že dítě má u sebe doklady. Tyto testy jsou založeny na metodě rentgenového srovnávání, jehož vědecká platnost dosud nebyla prokázána.

Ročník I, číslo 2, 2008

Hostis

Aktivity centra jsou velmi důležité, protože posouvají práci s nezletilými bez doprovodu správným směrem. Práce personálu je velmi obtížná a někdy nebezpečná. 19. Listopadu 2007 byly policií zadrženy a umístěny do vazby dvě sociální pracovnice při výkonu své práce. Tento incident evokoval sepsání petice asociací proti kriminalizaci sociálních pracovníků. Petici podepsalo více než 10.000 lidí z řad asociací a vůdčích osobností.4 Matthieu Tardis, France terre d’asile

strana 10

1 Nezletilí obdrží sociální pomoc po dobu nejméně tří let, k získání francouzského občanství jsou oprávněni až nabytím zletilosti. Ve stejném případě nezletilí bez doprovodu, kteří užívají sociální služby ještě před dosažením 16 roku věku a kteří docházejí do školy, mohou dočasně obdržet „private and family life“ card. Ti, kteří nejsou oprávněni, mohou výjimečně zůstat. 2 Opatrovník pomáhá nezletilým během jejich pobytu v zařízeních pro zajištění cizinců a zastupuje je v administrativní a právní proceduře s ohledem na jejich situaci. 3 V zimních obdobích poskytuje centrum ubytování pro 10 až 50 lidí. 4 Petice je k dispozici na stránkách: http://www.france-terre-asile.org/petition/

Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod a právo cizince bez pobytového oprávnění na respektování rodinného a soukromého života Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod poskytuje díky kontrolnímu mechanismu (Evropskému soudu pro lidská práva – ESLP) nejúčinnější ochranu ve srovnání s často obecně formulovanými články úmluv na ochranu lidských práv. Česká republika je Úmluvou vázána od počátku svého vzniku.5 Judikatura ESLP interpretuje ustanovení Úmluvy, která jsou pro Českou republiku závazná a v případě rozporu Úmluvy se zákonem přednostně aplikovatelná. Význam Úmluvy spočívá mj. v tom, že jednotlivci je dáno právo předkládat stížnosti proti státu, který dle jeho mínění porušil Úmluvou garantované právo. Osobní působnost Úmluvy zahrnuje všechny osoby pod jurisdikcí smluvních států Úmluvy a neomezuje se na státní příslušníky států, které Úmluvu přijaly.6 Stížnostní mechanismus Úmluvy je tedy otevřen také cizincům bez pobytového oprávnění. Úmluva o ochraně základních lidských práv a svobod stanoví v článku 8 pod marginální rubrikou Právo na respektování soukromého a rodinného života: 1.Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života. 2.Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, ochrany pořádku a předcházení zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných. Odstavec první článku 8 Úmluvy garantuje právo každého na respektování jeho soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence. Úmluva však nedefinuje blíže ani jeden z uvedených čtyř pojmů, a proto je interpretace významu článku podávána v rámci rozhodovací činnosti Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) a dříve Evropské komise pro lidská práva.7 Úmluva se také výslovně nezmiňuje o respektování rodinného života cizinců a vůbec jen okrajově pojednává o cizincích.8 Na žádném místě však Úmluva nevylučuje cizince bez pobytového oprávnění ze své působnosti. Práva chráněná článkem 8 Úmluvy nejsou právy absolutními. Odstavec druhý článku 8 uvádí řadu legitimních cílů, pro které může být do práva na soukromý a rodinný život státem zasahováno. Jmenovitě národní bezpečnost, veřejná bezpečnost, hospodářský blahobyt země, ochrana pořádku a předcházení zločinnosti, ochrana zdraví nebo morálky nebo ochrana práv a svobod jiných jsou důvody, které umožňují smluvnímu státu zasahovat do chráněných práv. Nutnou podmínkou zásahu státního orgánu do výkonu práva na soukromý a rodinný život je soulad takového zásahu se zákonem a nezbytnost zásahu v demokratické společnosti. Povinnost státu respektovat soukromý a rodinný život jed-

notlivce zahrnuje jak negativní závazek nezasahovat do Úmluvou garantovaného práva, tak pozitivní povinnost státu přijmout taková opatření, aby výkon práv byl efektivní.9 Úmluva totiž zaručuje efektivní a nikoli pouze teoretické užívání práv.10 Základní procesní postup v případě předložení přijatelné stížnosti cizince dovolávajícího se v hostitelském státě respektování svého rodinného a soukromého života by měl směřovat ke zjištění následujících skutečností: a) zda cizinec skutečně realizuje svůj rodinný a soukromý život v hostitelské zemi, b) došlo-li k zásahu státu do realizace cizincova rodinného a soukromého života, c)pokud ano, zda byl tento zásah v souladu se zákonem, e) pokud ano, zda zásah státu sledoval legitimní cíl, d) pokud ano, zda byl tento zásah nezbytný v demokratické společnosti. ad a) Pojem rodinného života Úmluvou definován není a je Soudem vykládán extenzivně avšak s důrazem na rodinné vztahy fungující nikoli formální.11 Vztahem zakládajícím rodinný život je v prvé řadě vztah manželů v zákonném a skutečném manželském svazku, a to i v případě, že existuje či existovala překážka dalšího společného života manželů.12 Rodinným životem je také polygamní manželství, třebaže právem dotčeného státu neuznávané13, což se může v praxi stát důvodem státu pro odepření vstupu rodinného příslušníka na státní území. Blízký vztah snoubenců také může být za určitých okolností považován za rodinný život dle článku 8 Úmluvy.14 Na druhé straně manželství „na oko“, uzavřené např. s cílem legalizace pobytu na území smluvního státu, nemusí být považováno za rodinný život ve smyslu článku 8.15 Přes preferenci nukleární rodiny Soudem a jeho důraz kladený na skutečný vztah mezi osobami, je patrná jistá g

Ročník I, číslo 2, 2008

Hostis

nekonzistentnost v rozhodování Soudu v případech svazků osob stejného pohlaví.16 Homosexuální vztah tak spíše bývá chráněn v rámci povinnosti státu respektovat soukromý život jednotlivce.17 Rodinný život mezi dítětem a rodičem je založen v okamžiku příchodu dítěte na svět a nehraje přitom roli, zda spolu rodiče dítěte žijí18 či zda je manželství svazkem monogamním nebo polygamním.19 Vztah mezi manžely a adoptivní dítětem také zakládá rodinný život20 a naopak, za rodinný život se nepovažuje vztah mezi anonymním dárcem spermatu a jeho biologickým dítětem nebo matkou dítěte, přestože anonymní dárce udržoval krátkodobý kontakt s matkou a dítětem po porodu.21 ESLP nevylučuje z působnosti práva na rodinný život ani vzdálenější příbuzenské vztahy, jsou-li skutečné a dostatečně silné, přestože upřednostňuje vztahy rodičů a závislých dětí a manželů.22 Rodinným životem ve smyslu Úmluvy tak mohou žít sourozenci,23 prarodiče a vnuci,24 strýc a neteř.25 Dospělost spíše než nezávislost bývá naopak faktorem, který hrál roli např. v závěru Soudu, že zletilí sourozenci či zletilé děti svých rodičů nebyly zahrnuty do působnosti článku 8 Úmluvy,26 včetně případu dospělé matky s dětmi, která měla v dotčené zemi své rodiče a sourozence.27 Na druhé straně Evropská komise pro lidská práva uznala za přijatelnou stížnost na porušení článku 8 Úmluvy v případě úzkých rodinných vztahů širokého okruhu členů jedné rodiny.28 V souhrnu lze uvést, že Soud neaplikuje jednotná kritéria na hodnocení rodinného života stěžovatelů. Posuzuje však skutečné a fungující vztahy mezi příbuznými či blízkými osobami s tím, že preferuje horizontální rodinné vztahy před vertikálními29 a přikládá velkou váhu fungujícímu manželství a vztahu rodičů a nezletilých dětí. Z hlediska praktického je klíčový důraz na požadavek skutečné realizace rodinného a soukromého života, tedy zda členové rodiny spolu žijí a nejedná se o manželství či vztah založený a realizovaný především s cílem domáhat se pobytového oprávnění na základě práv plynoucích z mezinárodního či vnitrostátního práva. Pojem soukromého života zahrnuje širší aspekty života jednotlivce než pouze rodinný život. Neomezuje se pouze na vnitřní život jednotlivce,30 ale zahrnuje také právo osoby na formování a rozvoj vztahů s jinými osobami a také vztahů pracovních a obchodních.31 Zahrnuje široký okruh osobního života individua. Vedle sexuálních vztahů také právo na rozvoj vlastní osobnosti a široce chápané sociální styky s ostatními,32 ale také právo na ochranu fyzické a morální integrity každého.33 ad b) V rozhodovací praxi ESLP nebývá otázka existence zásahu státu do práva cizince na respektování soukromého a rodinného života sporná. Za takový zásah je považováno jak odmítnutí vydat pobytové povolení cizinci s rodinnými vazbami v hostitelském státu34 nebo vstupní vízum cizinci nacházejícímu se dosud ve třetí zemi,35 tak rozhodnutí o zákazu pobytu a vyhoštění cizince z území státu vázaného Úmluvou.36 ad c) Soulad zásahu státu do práva jednotlivce na soukromý a rodinný život se zákonem zahrnuje soulad jednání přičitatelného státu s ustanoveními jeho vnitrostátního práva, ale také jednání, které musí být

strana 11

v souladu s výkladem pojmu práva ve smyslu Úmluvy a případně jednání v souladu se závazky stanovenými normami Acquis Communautaire.37 Zásah státu není v souladu s právem v případě rozporu jednání státu s jakýmkoli ustanovením jeho vnitrostátního právního řádu, ale také v případě, kdy norma vnitrostátního práva není dostatečně dostupná nebo jasná, takže by pro jednotlivce bylo obtížné předvídat následky takové normy a přizpůsobit normě své jednání.38 Skutečnost, že jednotlivec musí využít služeb právníka, aby byl schopen jednat v souladu s dotčenou normou, neznamená, že norma není dostatečně dostupná.39 Ve své rozhodovací činnosti se Soud zpravidla omezuje na konstatování, že stát jednal v souladu s určitým ustanovením vnitrostátního práva.40 Při projednávání stížností cizinců se otázka souladu jednání státu se zákonem stává předmětem sporu jen výjimečně. ad d) Na základě odst. 2 článku 8 Úmluvy je státu dána na výběr celá řada legitimních cílů, pro které může být do práva na soukromý a rodinný život zasahováno. Jedná se o národní bezpečnost, veřejnou bezpečnost, hospodářský blahobyt země, ochranu pořádku a předcházení zločinnosti, ochranu zdraví nebo morálky nebo ochranu práv a svobod jiných. ESLP navíc konstantně judikuje, že stát má právo rozhodovat o vstupu, pobytu a vyhoštění cizích státních příslušníků ze svého státního území. Vybere-li si tedy stát jakýkoli ze široce definovaných legitimních cílů, nebývá rovněž tato otázka předmětem sporu (obvykle se jedná o ochranu pořádku a předcházení zločinnosti). ad e) Rozhodujícím faktorem pro posouzení individuální stížnosti na porušení článku 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod tak zpravidla bývá zkoumání nezbytnosti zásahu státu do práva cizince na respektování rodinného a soukromého života v hostitelské zemi. Pojem nezbytnosti není Úmluvou definován a jeho výklad je ponechán na uvážení Soudu. ESLP musí v každém individuálním případě na základě zhodnocení konkrétních okolností případu vážit na straně jedné zájmy jednotlivce na výkonu práva soukromého a rodinného života a na straně druhé zájem státu na zásahu do tohoto práva. Zájem státu zasáhnout do práva na respektování rodinného života musí být odůvodněn naléhavou sociální potřebou (pressing social need) v tom, aby cizinec realizoval výkon svých rodinných práv mimo území dotčeného státu,41 a musí být přiměřený sledovanému legitimnímu cíli. V každém individuálním případě záleží na posouzení charakteru vazeb cizince k dotčenému státu a důvodu státu pro vyhoštění nebo nepřijetí cizince na své státní území. Případy cizinců s rodinnými příslušníky na území hostitelského státu je proto možné rozdělit na případy nepovolení vstupu na státní území smluvního státu Úmluvy a případy vyhoštění cizince ze státního území hostitelského státu, kde má rodinné příslušníky. Z hlediska předmětu této analýzy je hlavní pozornost věnována otázce povinnosti státu zdržet se vyhoštění nelegálně pobývajícího cizince s rodinnými či soukromými vazbami (negativní závazek), ale v úvahu přichází g

Ročník I, číslo 2, 2008

Hostis

s tím úzce související povinnost udělit vízum cizinci již nelegálně pobývajícímu na území hostitelského státu (pozitivní závazek).42 V neprospěch práva cizince na respektování rodinného života je nutno uvést, že ESLP ve své judikatuře k právu cizince na respektování rodinného života v hostitelské zemi zpravidla rozlišuje mezi tzv. imigranty v druhé generaci (za ně považuje i cizince, kteří imigrovali do země ve velmi nízkém věku) a imigranty, kteří se narodili v zemi původu a emigrovali sami v pozdějším věku. První skupina má samozřejmě výhodnější postavení, protože cizinec má často vybudován silný vztah ke státu a musí být dána skutečně naléhavá potřeba zásahu státu do rodinného života cizince. Tzv. noví imigranti mají zpravidla vazby na hostitelský stát méně silné a naopak přetrvávají vazby na jejich zemi původu, kde by teoreticky mohli snáze realizovat svůj rodinný život. Taková by zřejmě byla situace většiny cizinců s nelegálním pobytem v České republice, kteří žijí v zemi často pouze několik málo let či dokonce měsíců. ESLP uvádí jako obecné pravidlo, že osoby, které nedodržují platná pravidla a konfrontují úřady hostitelské země se svou přítomností na území jako fait accompli, nemají, obecně, žádné oprávnění očekávat, že jim bude přiznáno právo pobytu.43 Přesto ani mnohaletý nelegální pobyt nevylučuje vyslovení závěru Soudem, že zásah státu do rodinného života nelegálního cizince je přípustný. 44 Podle judikatury ESLP ovšem v neprospěch cizinců s rodinnými vazbami svědčí, mají-li za sebou delší historii přestupků proti imigračním předpisům,45 jestliže si cizinec a jeho rodinný příslušník již v době založení rodinného života byli vědomi, že vzhledem k pobytovému statusu cizince bude realizace rodinného života v hostitelské zemi problematická (precarious). V takových případech by ESLP jen za výjimečných okolností konstatoval, že vyhoštění cizince je v rozporu s článkem 8 Úmluvy.46 Nelegální či pouze krátkodobý pobyt cizince v hostitelské zemi by se mohl stát jedním z důvodů, pro které by ESLP konstatoval, že ani v případě uzavření skutečného manželství by vyhoštěním cizince článek 8 Úmluvy porušen nebyl.47 Velmi přísně Soud hledí na cizince - pachatele drogových deliktů a deliktů násilné povahy,48 a to i v případě tzv. imigrantů v druhé generaci nebo osob, které žijí řadu let v hostitelské zemi. Ve prospěch práva cizince na respektování rodinného a soukromého života svědčí kromě délky pobytu v hostitelském státě zejména skutečnost, že má na území tohoto státu nezletilé děti. V případě Rodrigues da Silva a Hoogkamer v. Nizozemí, byla Soudem poskytnuta ochrana právu na respektování rodinného života cizinky, která pobývala nelegálně v Nizozemí po řadu let bez jakékoli snahy o legalizaci svého pobytu a realizovala péči o tříletou dceru, občanku Nizozemí, pouze o víkendech. ESLP vždy přihlíží k vážnosti problémů, kterým by byli rodinní příslušníci stěžovatele vystaveni v případě realizace rodinného a soukromého života v zemi původu stěžovatele.49 Významná je v této souvislosti také znalost jazyka země původu cizince. Neznají-li děti či manželka jazyk země původu cizince, je to významná okolnost svědčící proti přípustnosti zásahu do rodinného života cizince. Děti ve vážení protichůdných zájmů cizince a společnosti hrají důležitou roli, zvláště jsou-li školou

strana 12

povinné a žijí-li delší dobu mimo zemi původu. Vyhověno bylo stížnostem cizinců s integrovanými dětmi v hostitelské společnosti dokonce i v případech, kdy stěžovatelé spáchali vážnou trestnou činnost (drogové delikty,51 ublížení na zdraví a nucení k pohlavnímu styku52). Nelze však automaticky předpokládat, že ESLP vysloví porušení článku 8 v každém případě dobře integrovaného cizince s dětmi plně integrovanými v hostitelské zemi.53 Soud přihlíží také k obtížím manželky v případě, že by následovala cizince do jeho země původu, zejména pokud by žena nemuslimka měla následovat svého muže – cizince do jeho muslimské země původu.54 Nelegálně pobývajícím cizincem, který se dovolal ochrany Evropského soudu pro lidská práva byl také pan Liu Jingcai, kterého ruské úřady chtěly vyhostit ze země, v níž žije jeho manželka a dvě děti. Soud v jeho případě zopakoval svůj závěr, že i důvody vyhoštění cizince, založené na ochraně národní bezpečnosti, musí být zdůvodněné tak, aby byly přezkoumatelné nezávislým orgánem.55 Nelze tedy odůvodnit vyhoštění cizince pouhým odkazem na bezpečnostní informace bez dalšího.56 Za stěžejní case law v kauzách vyhoštění cizinců, k němuž se ESLP stále vrací v pozdějších rozhodnutích, je rozhodnutí ve věci Boultif v. Švýcarsko z roku 2001. V něm Evropský soud pro lidská práva formuloval souhrn okolností významných pro posouzení nezbytnosti vyhoštění cizince, který se dopustil trestného činu, ale má rodinné nebo soukromé vazby v hostitelské zemi. V rozhodnutí o vyhoštění cizince by se proto mělo přihlížet k: - povaze a závažnosti trestného činu stěžovatele, - délce pobytu stěžovatele v hostitelské zemi, - době, která uplynula od spáchání trestného činu a chování stěžovatele v době po spáchání trestného činu, - národnostem různých osob, kterých by se vyhoštění stěžovatele dotklo, - okolnostem rodinné situace stěžovatele jako je např. délka manželství a další faktory, které vypovídají o skutečném rodinném životě páru, - skutečnosti, zda věděla manželka stěžovatele v době vzniku rodinného života o tom, že stěžovatel spáchal trestný čin, - tomu, zda se z manželství (vztahu) narodily děti. Pokud ano, tak jaký je jejich věk, - vážnosti problémů, kterým by byli manžel nebo manželky (rodinní příslušníci) stěžovatele vystaveni v případě realizace rodinného a soukromého života v zemi původu stěžovatele. Uvedená hlediska ESLP doplnil v rozsudku Üner v. Nizozemí o další dvě kritéria: - nejlepší zájem a blaho dítěte, zvláště s ohledem na vážnost problémů, na které může některé ze stěžovatelových dětí narazit v zemi, do které je stěžovatel vyhoštěn/a - pevnost sociálních, kulturních a rodinných vazeb s hostitelskou zemí a se zemí destinace. Podle názoru autora této práce by nemělo být žádného důvodu, aby tatáž kritéria nebyla aplikována také na případy vyhoštění cizince, který se dopustil přestupku proti imigračním předpisům, tedy porušení práva menší intenzity, menší společenské nebezpečnosti. g

Ročník I, číslo 2, 2008

Hostis

Jen na okraj lze uvést k pozitivnímu závazku státu na povolení vstupu a pobytu cizince a k závazku respektovat soukromý život každého rozhodnutí ESLP ve věci Berrehab v. Nizozemí (1988), které se zabývalo právem na společný život otce a dcery. Panu Berrehabovi, občanovi Maroka, byla zamítnuta žádost o povolení k pobytu v Nizozemí poté, co se rozvedl se svou manželkou, občankou Nizozemského království. Zamítnutí žádosti o povolení pobytu a také odmítnutí nizozemských úřadů udělit panu Berrehabovi povolení ke krátkodobému pobytu, aby se mohl stýkat se svou čtyřletou dcerou, bylo Soudem zhodnoceno jako porušení práva na rodinný život stěžovatele ve smyslu článku 8 Úmluvy. Soud přihlédl k okolnostem soukromého života stěžovatele v Nizozemí, kde pan Berrehab pobýval řadu let, měl tam svůj domov a práci a nebyl obviněn z trestného činu. Soud poukázal také na okolnosti rodinného života pana Berrehaba v Nizozemí. Stěžovatel se oženil s občankou Nizozemí, v době trvání manželství se jim narodilo dítě, citový vztah mezi otcem a dcerou byl pevný. Soud zohlednil i praktickou nemožnost výkonu rodičovských práv otce pobývajícího v Maroku ke své dceři žijící v Nizozemí. Poslední poznámka k nezbytnosti zásahu státu do Úmluvou chráněného práva na respektování rodinného a soukromého života směřuje ke skutečnosti, že ESLP si pozorně všímá délky zákazu pobytu (vyhoštění) cizince s rodinnými vazbami na území hostitelského státu. Několikrát totiž shledal vyhoštění na dobu neurčitou či na dobu 10 let být vzhledem k okolnostem případu nepřiměřeným sledovanému legitimnímu cíli a konstatoval proto porušení článku 8 Úmluvy.57 Judikatura v otázce ochrany před neoprávněným zásahem hostitelského státu do soukromého života cizince je o poznání méně bohatá. ESLP se příležitostně vyjádřil k věcnému rozsahu práva na respektování soukromého života.58 V některých případech mu přiznal ochranu „na druhém místě“, tj. po konstatování neoprávněnosti zásahu do rodinného života cizince.59 Rozhodnutí ESLP o neoprávněnosti zásahu státu do výhradně práva na respektování soukromého života cizince nebylo zaznamenáno, třebaže např. soudce Martens v případě pana Beljoudiho poukazoval na rostoucí počet států, které zastávají zásadu, že by nemělo docházet k vyhoštění integrovaného cizince, protože vyhoštění často nenávratně poškodí všechny sociální vazby deportované osoby a hostitelské společnosti. V praxi by však bylo pro cizince velmi obtížné bránit se vyhoštění poukazem na povinnost státu respektovat jeho soukromý život v hostitelském státě. Evropský soud pro lidská práva se nedávno dokonce odmítl vůbec zabývat tím, zda mnohaletý pobyt a studium cizinky ve Velké Británii naplňuje znaky soukromého života a konstatoval, že v jejím případě by jakýkoli soukromý život nepřevážil zájem státu na vynucení kontroly imigrace. 60 Martin Rozumek, Pavla Rozumková, Pavla Burdová Hradečná

5 Úmluva včetně jejích protokolů č. 2,4,6,7 byla uveřejněna ve Sbírce zákonů

pod číslem 209/1992 jako sdělení federálního Ministerstva zahraničních věcí ČSFR. Protokol č. 9 byl vyhlášen pod č. 41/1996, protokol č. 11 pod číslem 243/1998 Sb. Česká republika uznala závaznost Úmluvy také svým stanoviskem ke stížnosti Kuchař a Štis v. Česká republika (rozhodnutí ze dne 18. prosince 2001). 6 Srov. rozhodnutí ve věci Soering v. Velká Británie ze dne 7.7.1989. 7 Evropská komise pro lidská práva projednávala stížnosti do 1.11.1998, kdy vstoupil v platnost Protokol číslo 11.

strana 13

8 Úmluva se dotýká cizinců ve znění článku 5, 16, 4 Protokolu číslo 4 k Úmluvě,

článku 1 Protokolu číslo 7 k Úmluvě. 9 Srov. Mucha, J.: Článek 8 Evropské úmluvy o lidských právech - právo na respektování soukromého a rodinného života, Evropská úmluva o lidských právech a další mezinárodní ochranné mechanismy, Vybrané texty ze semináře konaného ve dnech 20-22. listopadu 1996, Praha, 1997, str. 44. 10 Srov. rozhodnutí ve věci Golder v. Velká Británie z roku 1980 nebo Airey v. Irsko z roku 1980. 11 Srov. rozhodnutí Evropské komise pro lidská práva ve věci K v. Velká Británie z roku 1986: „.. the existence of family life depends upon the real existence in practice of close personal ties.“ 12 Srov. rozhodnutí Abdulaziz, Cabales a Balkandali v. Velká Británie, kdy se Soud v odstavci 63 rozhodnutí separátně vyjádřil v tomto smyslu ke svazku pana a paní Cabalesových. 13 Srov. § 42a odst. 6 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců. 14 Srov. rozhodnutí odstavce 61-63 rozhodnutí ve věci Abdulaziz, Cabales a Balkandali v. Velká Británie. 15 Srov. naproti tomu rozhodnutí Evropské komise pro lidská práva ve věci Benes v. Rakousko, kdy anulace manželství byla shledána dostatečným důvodem opravňujícím zásah do práva na rodinný život, a rozhodnutí ve věci Boultif v. Švýcarsko z roku 2001, kdy stěžovatel uzavřel sňatek po tříměsíční známosti, spáchal závažný trestný čin, a přesto bylo jeho stížnosti Soudem vyhověno. 16 Srov. např. rozhodnutí ve věci Kerkhoven v. Nizozemí, který se týkal lesbického páru, X v. Velká Británie z roku 1983 atd. 17 Srov. rozhodnutí ve věci Dudgeon v. Velká Británie z roku 1981, kdy Soud konstatoval že právo stěžovatele na soukromý život zahrnuje také jeho život sexuální. 18 Srov. rozhodnutí ve věci Berrehab v. Nizozemí z roku 1988, kdy Soud konstatoval, že: „.. a child born of of such (marital) union is ipso iure part of that relationship, hence from the moment of the chid´s birth and by the very fact of it, there exists between him and his parents a bound amounting to ´family life´, even if the parents are not then living together. “ Nebo obdobně ve věci Boughanemi v. Francie z roku 1996 Soud uvedl: „The concept of family on which Article 8 is based embraces, even where there is no cohabitation, the tie between a parent and his or her child, regardless of whether or not the latter is legitimate.“ 19 Srov. např. rozhodnutí ve věci Khan v. Velká Británie z roku 1995. 20 Např. rozhodnutí ve věci X v. Francie z roku 1992. 21 Srov. rozhodnutí ve věci G v. Nizozemí z roku 1993. 22 Srov. Ovey, C., White, R: Jacobs and White, The European Convention on Human Rights, Third Edition, Oxford University Press, str. 233. 23 Např. rozhodnutí ve věci Olsson v. Švédsko z roku 1989. 24 Např. rozhodnutí ve věci Marck v. Belgie z roku 1979. 25 Rozhodnutí ve věci Moustaquim v. Belgie z roku 1991, ale také X. v Německo, z roku 1968. 26 Např. rozhodnutí ve věci Advic v. Velká Británie z roku 1995. 27 Srov. A and Family v. Švédsko z roku 1994. 28 Rozhodnutí Komise pro lidská práva v řízení ve věci Uppal v. Velká Británie z roku 1979, které bylo zastaveno po smírném urovnání. 29 Srov. Blake, N., Husain, R.: Immigration, Asylum and Human Rights, Oxford University Press, New York, 2003, str. 169. 30 Srov. významné rozhodnutí ve výkladu pojmu soukromý život ve věci Niemietz v. Německo z roku 1992. 31 Srov. rozhodnutí ve věci Chorfi v. Belgie z roku 1996. 32 Srov. rozhodnutí ve věci X. v Island z roku 1976. 33 Srov. rozhodnutí ve věci Bensaid v. Velká Británie (2001), odst. 47: „Private life is a broad term not susceptible to exhaustive definition. The Court has already held that elements such as gender identification, name and sexual orientation are important elements of the personal sphere protected by Article 8... Mental health must also be regarded as a crucial part of private life associated with the aspect of moral integrity.“ 34 Např. rozhodnutí ve věci Rodrigues da Silva a Hoogkamer v. Nizozemí z 31.1.2006. 35 Např.rozhodnutí ve věci Tuquabo-Tekle a ostatní v. Nizozemí ze dne 1.3.2006. 36 Např. rozhodnutí ve věci Maslov v. Rakousko z 22.3.2007. 37 Srov. rozhodnutí Evropské komise pro lidská práva ve věci Caprino v. Velká Británie na základě podnětu č. 6871/75. 38 Srov. rozhodnutí ve věci Silver v. Velká Británie (1983). 39 Srov. rozhodnutí ve věci Sunday Times v. Velká Británie (1981). 40 Srov. např. rozhodnutí Soudu ve věci Lešník v. Slovensko v časopise Soudní judikatura, přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, 6. ročník, č. 2/2003, str. 87.

Ročník I, číslo 2, 2008

Hostis

41 Srov. např. článek 67 v rozhodnutí ve věci Abdulaziz a spol. v. Velká

Británie nebo článek 43 rozhodnutí ve věci Moustaquim v. Belgie. 42 Srov. čl. 38 rozhodnutí Soudu ve věci Rodrigues da Silva a Hoogkamer v. Nizozemí, ze dne 31.1.2006. 43 Viz rozhodnutí ve věci Chandra a ostatní v. Nizozemí ze dne 13.5.2003. 44 Viz rozhodnutí ve věci Rodrigues da Silva a Hoogkamer v. Nizozemí z 31.1.2006. 45 Viz rozhodnutí ve věci Solomon v .Nizozemí z 5.9.2000. 46 Viz rozhodnutí ve věci Mitchell v. Spojené království z 24.11.1998 nebo ve věci Ajayi a ostatní v. Spojené království z 22.6.1999. 47 V případě Abdulaziz, Cabales a Balkandali v. Velká Británie (1985) Evropský soud zamítl stížnost, protože stěžovatelky nebyly schopny dostatečně prokázat existenci překážek pro výkon práva na rodinný život v zemích původu svých manželů a dokázat tak, že by byly dány zvláštní důvody, pro které by nebylo možné toto od nich očekávat. Poukázal také na fakt, že stěžovatelky věděly v době uzavření sňatků, že jejich manželům byl povolen pouze krátkodobý pobyt ve Velké Británii a panu Cabalesovi nebylo právo vstupu do země povoleno vůbec. Soud také konstatoval, že ve věci stěžovatelek jde o případy založení rodinného života spíše než o případy pokračujícího výkonu již existujícího rodinného života. 48 Viz zamítnutí stížnosti ve věcech: Chorfi v. Belgie (1996), Boughanemi v. Francie (1996), Bouchelkia v. Francie (1997), Boujlifa v. Francie (1997), El Boujaidi v. Francie (1997), El Bouchaidi v. Francie (1997), Baghli v. Francie (1999) Daliová v. Francie (1998), Amrollahi v. Dánsko (2002),aj.

strana 14

49 Viz rozhodnutí ve věci Boultif v. Švýcarsko (2001), čl. 46 až 48. 50 Např. rozhodnutí ve věci Keles v. Německo ze dne 27.1.2006. 51 Rozhodnutí ve věci Mehemi v. Francie z 26.9.1997. (1997) 52 Rozhodnutí ve věci Yilmaz v. Německo ze dne 17. dubna 2003. 53 Srov. rozhodnutí ve věci Uner v. Nizozemí ze dne 18.10.2006, v němž

Evropský soud pro lidská práva mj. zohlednil fakt, že vyhoštění nebylo vysloveno na dobu neurčitou, ale na dobu 10 let. 54 Např. rozhodnutí ve věci Beldjoudi v. Francie (1992). 55 Viz čl. 56-63 rozhodnutí ve věci Liu Liu v. Rusko ze dne 6.12.2007. 56 Srov. rozhodnutí ve věci Lupsa v. Rumunsko (č. 10337/04) nebo Al-Nashif v. Bulharsko (č. 50963/99). 57 Viz článek 66 rozhodnutí ve věci Keles v. Německo (2006). 58 Viz článek 47 rozhodnutí ve věci Bensaid v. Spojené království (2001). 59 Např. rozhodnutí ve věci Beljoudi v. Francie (1992) nebo Nasri v. Francie (1995). 60 Rozhodnutí ve věci Nnyanzi v. Velká Británie ze dne 21.4.2008.

Dobrovolnické aktivity v Organizaci pro pomoc uprchlíkům Dobrovolnictví má v Organizaci pro pomoc uprchlíkům mnohaletou tradici. OPU vznikla jako dobrovolnická skupina a je tomu již 17 let, co lidé v rámci této organizace věnují svůj volný čas a potenciál problematice uprchlíků a cizinců v obtížné situaci. Dobrovolníci v současné době zajišťují volnočasové aktivity v azylových zařízeních a zařízeních pro zajištění cizinců a věnují se usnadňování procesu integrace příchozích cizinců do české společnosti. Naše programy jsou určeny žadatelům o mezinárodní ochranu, azylantům (osobám, kterým byla udělena mezinárodní ochrana), nezletilým cizincům bez doprovodu a ostatním cizincům. Cílem aktivit v rámci programů pro obyvatele azylových zařízení a zařízení pro zajištění cizinců je zlepšit psychosociální situaci těchto lidí a nabídnout jim kontakt s českou společností. Společným trávením volného času a pravidelným kontaktem dobrovolníci přispívají ke zlepšení kvality života lidí, kteří přišli do České republiky žádat o mezinárodní ochranu. V rámci programu se připravují především volnočasové aktivity – sportovní hry pro děti, výlety do okolí, vícedenní pobyty v přírodě, výtvarné dílny, ženské skupiny (vaření, národní odpoledne, tvořivé dílny...), vánoční večírky, kulturní akce atd. Program podpory při integraci do nové společnosti – mentoring probíhá v místě bydliště klientů a dalších místech podle dohodnutého programu. Náplní bývá praktický nácvik českého jazyka, kulturní akce – divadlo, kino, výstavy, výlety za poznáním české historie, pomoc s orientací v místě bydliště, doučování a jiné aktivity podle aktuálních potřeb klientů a klientek. Mentor – dobrovolník se na určitý čas stává průvodcem cizinci s přidělenou mezinárodní ochranou (ale i dalším cizincům v tíživé situaci), kteří potřebují pomoc s orientací v novém prostředí, s nácvikem češtiny, organizací volnočasových a vzdělávacích aktivit. Díky vztahu s dobrovolníkem/icí mohou azylanti i azylantky najít neformální způsob, jak

rozšiřovat svoje sociální kontakty a porozumět „nepsaným pravidlům“ ve společnosti. Dobrovolníci si z aktivit v rámci programů OPU odnášejí řadu nových zkušeností a kompetencí a pomáhají tak zlepšovat postavení cizinců v české společnosti. Dobrovolníci svým zapojením ukazují otevřenost ze strany majoritní společnosti lidem, kteří přicházejí z odlišného sociálně kulturního prostředí. OPU pořádá vstupní školení dobrovolníků, jehož součástí jsou informace o stavu uprchlické problematiky v naší zemi, stručně také fakta o české azylové proceduře, o životě uprchlíků v azylových zařízeních, psychologické aspekty dobrovolnické práce a rovněž potřebná pravidla a normy, jako jsou například předpisy o mlčenlivosti chránící klienty. Organizace také připravuje pro dobrovolníky přednášky v době zapojení se do programů, které mají za cíl specifické doplnění informací potřebných ke kvalitní práci, např. psychologické problémy dětí prošlých traumatem, sociální a kulturní aspekty života v zemích původu příchozích atp.. Probíhají pravidelná supervizní setkání, která jsou pro dobrovolníky podporou a prevencí „vyhoření“, smyslem je včasné řešení problematických situací. Projekt dobrovolnických aktivit OPU je již od roku 2004 pod akreditací Ministerstva vnitra České republiky. Programy jsou podpořeny z dotací Ministerstva vnitra a Ministerstva práce a sociálních věcí ČR. Při programech spolupracujeme se Správou uprchlických zařízení MV ČR a advokátní firmou Linklaters. Do dobrovolnických programů OPU se můžete zapojit v průběhu celého roku. Máte-li zájem pracovat jako dobrovolník nebo dobrovolnice, neváhejte nás kontaktovat! (email: [email protected]). Pokud byste měli zájem podpořit OPU jinou formou, nabízíme Vám členství v Klubu přátel. Více informací naleznete na našich webových stránkách www.opu.cz.

Ročník I, číslo 2, 2008

Hostis

strana 15

EVROPSKÝ SOUD PRO LIDSKÁ PRÁVA Právo rozvedeného cizince na rodinný život v hostitelské zemi Rozhodnutí ESLP v případu Rodrigues da Silva a Hoogkamer proti Nizozemsku Č. 50435/99 ze dne 31. ledna 2006 Stížnost byla podána dne 9. července 1999 občankou Brazílie, slečnou Solance Rodrigues da Silva, a její dcerou, slečnou Rachael Hoogkamer, která má nizozemské občanství (stěžovatelky). Rachael Hoogkamer byla zastoupena svým otcem, panem Danielem Hoogkamerem, jemuž je svěřena do péče. Stěžovatelky tvrdí, že vláda porušila jejich právo na rodinný život, garantované článkem 8 Úmluvy tím, že nepovolila první stěžovatelce pobyt v Nizozemsku. První stěžovatelka se narodila v roce 1972 a žije v Amsterdamu. Druhá stěžovatelka se narodila v roce 1996 a žije v Amsterdamu a Uithoornu. První stěžovatelka přicestovala do Nizozemska v červnu 1994 a své dva syny z předchozího vztahu – Jeana, nar. 1990 a Carlose nar. 1992, zanechala u svých rodičů. V Nizozemsku začala žít se svým partnerem panem Hoogkamerem, který byl v té době řádně zaměstnán. První stěžovatelka uznává, že se chystala podat žádost o udělení povolení k pobytu, avšak kvůli absenci dokladů o příjmech pana Hoogkamera taková žádost ve skutečnosti nebyla nikdy podána. V dubnu 1995 syn první stěžovatelky Carlos přicestoval za svou matkou a panem Hoogkamerem. Její druhý syn Jean zůstal v Brazílii u svých prarodičů. Dne 3. února 1996 se partnerům narodila dcera Rachael, která v případu vystupuje jako druhá stěžovatelka. První stěžovatelka získala rodičovskou zodpovědnost k dítěti přímo ze zákona. Dne 28. března 1996 pan Hoogkamer prohlásil, že je jejím otcem, v důsledku čehož Rachael získala nizozemské občanství. Vztah první stěžovatelky a pana Hoogkamera se rozpadl v lednu 1997. Rachael zůstala u svého otce, který následně požádal soud v Amsterdamu o její svěření do své péče. Okrskový soud vyhověl žádosti rozhodnutím ze dne 20. února 1997. První stěžovatelka se proti tomuto rozhodnutí odvolala k Oblastnímu soudu v Amsterdamu. Ten požádal orgán péče o dítě, aby prozkoumal, kterému z rodičů by mělo být dítě svěřeno do péče s ohledem na nejlepší zájem dítěte. Dne 12. srpna 1997 první stěžovatelka podala žádost o udělení povolení k pobytu, které by ji umožnilo zůstat v Nizozemsku se svou dcerou, anebo, pokud by odvolací soud nevyhověl jejímu odvolání, umožnilo by jí pravidelný styk s dcerou. Dotyčná podala žádost o udělení povolení k pobytu také jménem svého syna Carlose. Dne 12. ledna 1998 náměstek ministra spravedlnosti zamítl žádost první stěžovatelky o udělení povolení k pobytu. Ta vznesla proti rozhodnutí námitku. Během slyšení o námitce ze dne 27. května 1998 ve prospěch stěžovatelky bylo konstatováno, že dotyčná pracovala (nelegálně, poněvadž neměla povolení k pobytu opravňující ji k výkonu zaměstnání) od pondělí do čtvrtka, kdy Rachael byla bud‘ se svým otcem nebo u svých prarodičů. Po zbytek týdne byla Rachael u své matky.

Dne 12. června 1998 náměstek ministra zamítl námitku s tím, že i s přihlédnutím k právu Rachael pobývat v Nizozemsku, být zde vychována a získat zde vzdělání, ekonomické zájmy státu převažují nad zájmy první stěžovatelky. Dotyčná sice nepobírá žádné dávky státní podpory, ale ani neodvádí daně a neplatí sociální pojištění; navíc v zemi pobývá dostatečný počet občanů členských států, nebo občanů třetích států pobývajících zde legálně, kteří by mohli vykonávat její práci. Veřejný zájem rovněž převažuje nad právem pana Hoogkamera na společný rodinný život se svou dcerou Rachael v Nizozemsku. V této souvislosti bylo poznamenáno, že již v době, kdy pan Hoogkamer navázal vztah s první stěžovatelkou, dotyčná pobývala v Nizozemsku neoprávněně. Tudíž pan Hoogkamer měl počítat s tím, že může být nucen realizovat své právo na rodinný život se svou dcerou někde jinde nebo jiným způsobem. Dále bylo zdůrazněno, že dotyčný významně nepřispíval na výchovu své dcery, jelikož nesl náklady pouze v ty dny, kdy dcera byla u něho a vzhledem k tomu, že pan Hoogkamer pobírá sociální dávky, pak jsou i tyto náklady hrazeny z veřejných prostředků. První stěžovatelka podala žalobu proti rozhodnutí náměstka ministra k Haagskému krajskému soudu sídlícímu v Haarlemu. Soud odmítl zabývat se žalobou proti rozhodnutí o neudělení povolení k pobytu. Ve svém rozhodnutí ze dne 12. února 1999 krajský soud uvedl, že článek 8 Úmluvy nezavazuje úřady udělat vše pro to, aby rodiče Rachael nemuseli volit jednu z možností – nechat Rachael se svým otcem v Nizozemsku, nebo nechat Rachael následovat matku do Brazílie. Obě tyto možnosti byly shledány přijatelnými. Dle názoru krajského soudu, skutečnost, že Rachael bude postrádat jednoho z rodičů, je výsledkem rozhodnutí jejích rodičů počít dítě v době, kdy první stěžovatelka pobývala v Nizozemsku neoprávněně. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný žádný opravný prostředek. Dne 28. června 1999 proběhlo zasedání odvolacího soudu v Amsterdamu, týkající se otázky svěření do péče. Odvolací soud uznal, že pan Hoogkamer s pomocí svých rodičů je schopen poskytnout Rachael nezbytnou péči a zajistit její výchovu a že tak skutečně činí. Rachael byla tedy svěřena do péče svého otce. Ačkoliv první stěžovatelka obdržela dne 8. července 1999 dopis z místního oddělení policie, nařizující jí opustit území Nizozemska ve lhůtě dvou týdnů, nadále zůstává v Nizozemsku. Dotyčná pracuje od pondělí do pátku. Rachael tráví s matkou víkendy a ostatní dny v týdnu se svými prarodiči. Tuto skutečnost potvrdili i prarodiče Rachael v dopise ze dne 20. března 2002, adresovaném právnímu zástupci stěžovatelek: „Tato dohoda mezi námi a matkou naší vnučky Rachael Hoogkamer (první stěžovatelkou) zcela vyhovuje všem zúčastněným stranám. Podle dohody Rachael je u nás v pracovních dnech. g

Ročník I, číslo 2, 2008

Hostis

V pátek večer ji vezeme k matce a vyzvedáváme ji v neděli odpoledne. Během posledních let mezi námi nevznikly žádné neshody ohledně těchto otázek. Zároveň chceme zdůraznit, že víkendové návštěvy naší vnučky u matky probíhají ve velmi příjemné atmosféře a vnučka nám o nich velmi ráda vypráví. Jinak řečeno, úzký kontakt s matkou velmi blahodárně působí na naši vnučku.“ V lednu 2002 první stěžovatelka požádala o udělení povolení k pobytu za účelem soužití se svým novým nizozemským přítelem. Ve své žádosti uvedla, že Rachael je vychovávána částečně svými rodiči a částečně její novou rodinou. Žádost byla zamítnuta dne 18. dubna 2002 vzhledem k tomu, že stěžovatelka neměla potřebné povolení k přechodnému pobytu. První stěžovatelka se proti tomuto rozhodnutí neodvolala. Mladší syn stěžovatelky Jean pobývá v Nizozemsku se svou matkou od února 2002. Stěžovatelky s odvoláním na článek 8 Úmluvy tvrdí, že rozhodnutím o zamítnutí žádost o udělení povolení k pobytu první stěžovatelce je porušeno jejich právo na rodinný život. Stanovisko soudu V úvodu soud poznamenal, že není pochyb o tom, že první stěžovatelka udržuje se svojí dcerou Rachael, druhou stěžovatelkou, rodinný život podřaditelný pod článek 8 Úmluvy. Rodiče Rachael v době jejího narození spolu žili ve skutečném vztahu podobném manželství. Dále soud uvedl, že jádrem případu je zamítnutí žádosti první stěžovatelky o povolení k pobytu ze strany místních úřadů; přestože dotyčná žije v Nizozemsku od roku 1994, její pobyt zde nikdy nebyl legální. Proto napadené rozhodnutí nezasahuje do rodinného života stěžovatelek z důvodu, že by pobytové oprávnění v Nizozemsku bylo první stěžovatelce zrušeno. V tomto případě by tak měla být spíše zkoumána otázka, zda nizozemské úřady měly povinnost povolit první stěžovatelce pobyt v Nizozemsku a tím stěžovatelkám umožnit, aby na jeho území udržovaly a rozvíjely společný rodinný život. Z tohoto důvodu soud dal za pravdu zúčastněným stranám v tom, že předmětem řízení bude posoudit, zda postupem státních orgánů nedošlo k (namítanému) porušení pozitivního závazku státu (viz Ahmut v. the Netherlands, judgment of 28 November 1996, Reports of Judgments and Decisions 1996-VI, str. 2031, § 63). Soud znovu zdůraznil, že v kontextu pozitivních i negativních závazků stát musí zajistit rovnováhu mezi konkurujícími zájmy jednotlivce a společností jako celku. To při vědomí určitého prostoru ke správnímu uvážení (margin of appreciation), které státům náleží při posuzování předmětné otázky. Navíc článek 8 nestanoví všeobecný závazek státu respektovat volbu imigranta, týkající se země pobytu a umožnit sloučení rodiny na svém území. Nicméně v případě týkajícím se jak rodinného života, tak otázky imigrace, rozsah závazku státu umožnit na svém území pobyt příbuzným zde žijících osob bude záviset na konkrétních poměrech zúčastněných osob a na veřejném zájmu (viz Gül v. Switzerland, judgment of 19 February 1996, Reports 1996-I, str. 174-75, § 38). V tomto kontextu musí být zohledněny následující faktory: v jakém rozsahu dojde k narušení rodinného života, roz-

strana 16

sah vazeb v smluvním státě, zda existují nepřekonatelné překážky pro rodinný život v zemi původu jedné nebo všech zúčastněných osob, do jaké míry je třeba zohlednit zájem státu na dodržování pobytových předpisů, případy překážky pro rodinný život v zemi původu jedné nebo všech zúčastněných osob, do jaké míry je třeba zohlednit zájem státu na dodržování pobytových předpisů (případy porušení pobytových předpisů), nebo otázka veřejného pořádku odůvodňující odepření vstupu do země (viz Solomon v. the Netherlands (dec.), no. 44328/98, 5 September 2000). Důležitá bude rovněž úvaha, zda na počátku tohoto vztahu partneři si byli vědomi toho, že jejich rodinný život na území tohoto státu bude od začátku nejistý, vzhledem k problematickému pobytovému statutu jednoho z nich. Soud již dříve konstatoval, že v podobných případech považuje vyhoštění rodinného příslušníka - občana třetího státu za porušení článku 8 jen za výjimečných okolností. (viz Mitchell v. the United Kingdom (dec.), no. 40447/98, 24 November 1998, and Ajayi and Others v. the United Kingdom (dec.), no. 27663/95, 22 June 1999). Co se týká okolností tohoto případu, soud uvádí, že první stěžovatelka se přestěhovala z Brazílie do Nizozemska v roce 1994 ve věku 22 let. Přestože dotyčná žije v Nizozemsku již delší dobu, musí stále mít vazby na Brazílii, kde vyrostla a absolvovala školní docházku. Nicméně, pokud by první stěžovatelka byla nucena vrátit se do Brazílie, pak by musela zanechat v Nizozemsku svou dceru Rachael. V této souvislosti soud podotýká, že v době vydání konečného rozhodnutí o její žádosti o udělení povolení k pobytu (12. února 1999), dotyčná již byla zbavena rodičovské odpovědnosti k Rachael, Vrchní soud zrušil rozhodnutí amsterdamského krajského soudu, kterým dotyčná byla pověřena výkonem rodičovských práv k dítěti (viz výše odst. 19 a 20) Rodičovská práva pak byla následně a s konečnou platností přiznána jejímu otci, panu Hoogkamerovi. Při svém rozhodování ve věci svěření do péče amsterdamský odvolací soud, ještě v době před vydáním rozhodnutí ve věci povolení k pobytu, zohlednil i zprávu orgánu péče o dítě ze srpna 1997, podle které by pro Rachael bylo velmi traumatizující, kdyby musela odjet z Nizozemska a tím zpřetrhat mimo jiné i pevné vazby se svými prarodiči (viz odst. 14). Rodičovská práva byla přiznána panu Hookamerovi, takže první stěžovatelka jednoduše nemůže odvézt dceru s sebou bez jeho souhlasu. Nelze očekávat, že by ho dotyčný udělil, přičemž tento předpoklad nebyl nizozemskou vládou nikterak zpochybňován. Za těchto okolností soud dospěl k závěru, že nelze přijmout tvrzení nizozemské vlády, podle kterého se první stěžovatelka a pan Hoogkamer mohli dohodnout na tom, že Rachael odjede s matkou do Brazílie, to při vědomí, že právě nizozemské soudy na základě doporučení orgánu péče o dítě rozhodly, že bude v nejlepším zájmu Rachael zůstat v Nizozemsku. Soud dále poznamenal, že od raného věku Rachael byla vychovávána společně první stěžovatelkou a svými prarodiči, přičemž otec hrál v její výchově méně významnou roli. Rachael trávila se svou matkou tři až čtyři dny v týdnu a, jak potvrdili její prarodiče, má k ní velmi silný vztah. Zamítnutí žádosti o udělení povolení k pobytu a následné vyhoštění první stěžovatelky do Brazílie by v důsledku znamenalo zpřetrhání g

Ročník I, číslo 2, 2008

Hostis

těchto pevných vazeb a znemožnilo by jim zůstat v pravidelném spojení. Tato skutečnost je o to závažnější, že v době vydání konečného rozhodnutí Rachael byly pouhé tři roky a dívka kontakt s matkou potřebovala. (viz. Berrehab, citováno výše, str. 16, § 29). Přestože se nezdá, že by první stěžovatelka spáchala nějaký trestný čin (viz Berrehab, citováno výše , str. 16, § 29, a Cılız v. the Netherlands, no. 29192/95, § 69, Reports 2000-VIII), nepokusila se legalizovat svůj pobyt na území Nizozemska po dobu delší než tři roky od svého příjezdu do země (viz odst. 9 a 13 výše) a tak zde pobývala nelegálně po celou dobu. Soud znovu zdůraznil, že osoba, která nerespektuje platnou právní úpravu a prezentuje úřadům svůj pobyt na území jako fait accompli, obecně nemůže od nich očekávat, že jí udělí povolení k pobytu. (viz Chandra and Others v. the Netherlands (dec.), ale soud tuto skutečnost označil za relevantní). Přestože první stěžovatelce lze bezpochyby vytknout její nezodpovědný přístup k nizozemským imigračním zákonům, tento případ musí být odlišen od ostatních,

strana 17

kdy soud konstatoval, že účastnici případu nemohou kdykoliv oprávněně očekávat, že jim bude umožněno realizovat rodinný život v hostitelské zemi (např. viz Solomon v. the Netherlands, citováno výše). Maje na zřeteli dalekosáhlé následky, které by mělo vyhoštění na rodičovské povinnosti první stěžovatelky a na její rodinný život s malou dcerou a také s ohledem na to, že další pobyt Rachael v Nizozemsku je evidentně v jejím nejlepším zájmu, soud se domnívá, že v tomto konkrétním případě ekonomické blaho země nepřevažuje nad právem stěžovatelky na rodinný život podle článku 8, bez ohledu na její nelegální pobyt na území Nizozemska v době narození dcery. Ve skutečnosti mohou být úřady obviněny z nadměrného formalismu, přikládají-li tomuto faktu tak velký význam. Soud proto dospěl k závěru, že mezi rozdílnými zájmy, které byly v tomto případu poměřovány, nebyla nalezena spravedlivá rovnováha a v souladu s tím konstatoval, že došlo k porušení článku 8 Úmluvy.

Organizace pro pomoc uprchlíkům realizuje od ledna 2008 dva projekty zaměřené na poskytování právního poradenství žadatelům o mezinárodní ochranu v České republice, které jsou spolufinancovány z Evropského uprchlického fondu.

Právní pomoc nezletilým bez doprovodu Cílovou skupinou projektu jsou nezletilí žadatelé o udělení mezinárodní ochrany, kteří se na území ČR nacházejí bez doprovodu svých rodičů či jiných zákonných zástupců a na základě soudního rozhodnutí byli či budou svěřeni do péče ústavního zařízení MŠMT ČR, tj. zařízení pro děti – cizince, a dále ti žadatelé o udělení mezinárodní ochrany, kteří již dosáhli věku osmnácti let, ovšem stále se nacházejí v péči zařízení pro děti - cizince. Cílem předkládaného projektu je provádění systematického monitoringu a ochrana práv nezletilých bez doprovodu zákonného zástupce a poskytování bezplatné právní pomoci cílové skupině za asistence kvalifikovaných tlumočníků. Cílem projektu je rovněž zajistit cílové skupině v případech hodných zvláštního zřetele psychologickou pomoc. Tyto aktivity budou poskytovány jednak v příslušných zařízeních podle místa pobytu cílové skupiny, především v zařízení pro děti – cizince, zařízeních pro zajištění cizinců a přijímacích střediscích MV ČR, jednak v kanceláři OPU. Hlavními aktivitami projektu bude poskytování bezplatné právní, psychologické a jazykové pomoci se zaměřením na individuální asistenci. Tematicky se projekt zaměřuje na informování cílové skupiny o jejím právním postavení a zastupování cílové skupiny v řízení o udělení mezinárodní ochrany.

Právní a zdravotní pomoc vybraným kategoriím žadatelů o udělení mezinárodní ochrany – Přijímací středisko MVČR Ruzyně Cílovou skupinou projektu jsou žadatelé o udělení mezinárodní ochrany s důvodnými azylovými žádostmi a žadatelé o udělení mezinárodní ochrany patřící mezi zranitelné skupiny osob (váleční uprchlíci, oběti mučení a obchodu s lidmi, staré osoby, samotné ženy, rodiče samoživitelé s nezletilými dětmi). Projekt má ambici monitorovat a identifikovat osoby spadající do cílové skupiny. Cílové skupině bude pak nabídnuta právní pomoc za přítomnosti kvalifikovaného tlumočníka a rovněž v některých případech úhrada poplatků spojených se zdravotní péčí. Pomoc bude poskytována cílové skupině nacházející se v Přijímacím středisku letiště Ruzyně. Hlavními aktivitami projektu bude poskytování bezplatné právně sociální pomoci, psychologické poradenství i jazyková pomoc, přičemž důraz bude kladen na individuální asistenci osobám v cílové skupině. Tým pracovníků bude zvyšovat informovanost osob cílové skupiny a pomůže tak v jejich orientaci v novém prostředí. U vybraných osob se bude rovněž pracovat na snížení prožitých traumat.

Časopis Hostis vychází čtvrtletně a je registrován u Ministerstva kultury ČR pod číslem MK ČR E 18144 // Hostis vychází za finanční podpory Evropské komise a Open Society Fund Vydává: Organizace pro pomoc uprchlíkům, o.s. , Kovářská 939/4, 190 00 Praha 9, IČ: 45768676, tel.: 284 683 714, fax: 233 371 258, email: [email protected] , [email protected], www.opu.cz Grafické práce: Aleš Petříček Tisk: Tiskárna Křupka