FARNÍ INFORMÁTOR 26. NEDĚLE V MEZIDOBÍ – 27. ZÁŘÍ 2015
Hospodinovy výroky jsou správné, působí radost v srdci.
Eucharistie v nebeské bazilice - jeskyni sv. Michaela, archanděla, Monte Sant´Angelo, Itálie, Anni Paulini Peregrinatio, 2.7.2009.
MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, s vděčností za milosrdnou lásku nebeského Otce, která se zjevila v Ježíši Kristu, prosme Toho, který si nás zamiloval: L: PROSÍME TĚ, VYSLYŠ NÁS. Za papeže Františka, aby jeho apoštolská cesta na Kubu, do Spojených států amerických i návštěva Organizace spojených národů u příležitosti VIII. Světového setkání rodin ve Filadelfii, povzbudila Církev v jejím poslání lásky. Za svatou Církev Boží, za náboženskou svobodu, za dialog a přátelství mezi národy a náboženstvími. Za uprchlíky, kteří utíkají před smrtí v důsledku války a hladu a jsou na cestě k naději života, aby ji nacházeli u těch, které evangelium učí být "bližními" těm nejposlednějším. Za křesťany, aby se dokázali kriticky konfrontovat se současnou kulturou, uměli čelit jejím pokušením a účinně vstupovali do všech oblastí kulturního, ekonomického, sociálního i politického života, a všude šířili civilizaci lásky. Za věrné zemřelé, kteří se sytili chlebem života, aby v jeho síle žili navěky. K: Otče, tys nás ve svém Synu obdařil pravým Chlebem života. Dej, abychom v jeho síle žili v lásce jako tvé milované děti a nezarmucovali tvého svatého Ducha, který nám vtiskl svou pečeť pro den vykoupení. Prosíme o to skrze Krista našeho Pána. L: Amen.
POŘAD BOHOSLUŽEB: 27. září – 4. října 2015 DEN
NEDĚLE 27. září
LITURGIE
26. NEDĚLE V MEZIDOBÍ
SLAVNOST
PONDĚLÍ 28. září
SV. VÁCLAV, MUČEDNÍK, HLAVNÍ PATRON ČESKÉHO NÁRODA
ÚTERÝ 29. září STŘEDA 30. září
SVÁTEK SV. MICHAEL, GABRIEL A RAFAEL, ARCH SV. JERONÝM, KNĚZ A UČITEL CÍRKVE
ČTVRTEK 1. října
SV. TEREZIE OD DÍTĚTE JEŽÍŠE, PANNA A UČ. C.
PÁTEK 2. října
SVATÍ ANDĚLÉ STRÁŽNÍ PRVNÍ PÁTEK V MĚSÍCI
SOBOTA 3. října
SOBOTNÍ PAMÁTKA PANNY MARIE
NEDĚLE 4. října
27. NEDĚLE V MEZIDOBÍ PRAVIDELNÁ MĚSÍČNÍ SBÍRKA
FARNOST
ÚMYSL MŠE SV.
na poděkování za 90 let života, PUSTIMĚŘ 65 let manželství a Boží 8.00 požehnání pro rod. HROZOVU za + MUDr. Ivetu DRYSICE POLÁCHOVOU 9.30 a duše v očistci za + Václava MAREŠE PODIVICE s prosbou o Boží požehnání 11.00 pro děti za + Jana PŘIKRYLA, PUSTIMĚŘ živou a zemřelou rodinu 8.00 za farnosti Drysice, DRYSICE Pustiměř a Podivice 9.30 za + P. Václava PODIVICE ŽÁKOVSKÉHO 11.00 za + Rudolfa POSPÍŠILA, PODIVICE dvě manželky a děti 8.00 za + Annu a Vojtěcha DRYSICE NAVRÁTILOVY a syna 18.00 na poděkování Pánu Bohu za PUSTIMĚŘ 80 let života, dar zdraví a Boží požehnání pro r. BUČKOVU, 18.00 KRÁLOVU a BENÍČKOVU za + Miroslava VÁVRU, syna, PUSTIMĚŘ rodiče z obou stran 18.00 a Boží požehnání pro rodinu za farnosti Podivice, PODIVICE Pustiměř a Drysice 8.00 za + Annu a Břetislava PUSTIMĚŘ PETŘÍČKOVY, 8.00 živou a zemřelou rodinu za + Jana RACLAVSKÉHO, DRYSICE manželku a dvoje rodiče 9.30 za živou a zemřelou rodinu PODIVICE ŠMEHLÍKOVU a duše v oč. 11.00
SBÍRKA NA POMOC UPRCHLÍKŮM (18.-20.9. 2015): 13.000,- KČ (PUSTIMĚŘ: 9.600,-Kč; DRYSICE: 1.800,-Kč; PODIVICE: 1.600,-Kč) PÁN BŮH ODPLAŤ A ŽEHNEJ VŠEM, JÍMŽ NENÍ LHOSTEJNÝ TRAGICKÝ ÚDĚL NAŠICH BLIŽNÍCH, A KTEŘÍ VELKORYSE ODPOVĚDĚLI NA MATERIÁLNÍ SBÍRKU NA POMOC UPRCHLÍKŮM. ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC ZÁŘÍ 1. Aby rostly příležitosti pro vzdělávání a práci pro všechny mladé lidi. 2. Za katechety, aby jejich život byl v souladu s vírou, kterou hlásají, a tak o ní věrohodně svědčili druhým. 3. Aby všichni lidé poznali Kristovu lásku, která přesahuje každé poznání.
POŘAD BOHOSLUŽEB: 4. – 11. října 2015 DEN
LITURGIE
FARNOST
PUSTIMĚŘ 8.00 NEDĚLE 4. října
27. NEDĚLE V MEZIDOBÍ PRAVIDELNÁ MĚSÍČNÍ SBÍRKA
DRYSICE 9.30 PODIVICE 11.00
PONDĚLÍ 5. října
PONDĚLÍ 27. TÝDNE V MEZIDOBÍ
PUSTIMĚŘ 18.00
ÚTERÝ 6. října STŘEDA 7. října
ÚTERÝ
27. TÝDNE V MEZIDOBÍ PANNA MARIA RŮŽENCOVÁ
PODIVICE 8.00 DRYSICE 18.00
ČTVRTEK 8. října
27. TÝDNE V MEZIDOBÍ
PUSTIMĚŘ 18.00
PÁTEK 9. října
SV. DIONÝSIUS, BISKUP A DRUHOVÉ, MUČEDNÍCI
PUSTIMĚŘ 18.00
SOBOTA 10. října
SOBOTA
27. TÝDNE V MEZIDOBÍ
PODIVICE 8.00
ČTVRTEK
PUSTIMĚŘ 8.00 NEDĚLE 11. října
28. NEDĚLE V MEZIDOBÍ
DRYSICE 9.30 PODIVICE 11.00
ÚMYSL MŠE SV.
za + Annu a Břetislava PETŘÍČKOVY, živou a zemřelou rodinu za + Jana RACLAVSKÉHO, manželku a dvoje rodiče za živou a zemřelou rodinu ŠMEHLÍKOVU a duše v oč. za + Františka a Annu KUCHTÍČKOVY, dceru a rodiče za farnosti Podivice, Pustiměř a Drysice za +Zdeňka POLIŠENSKÉHO a duše v očistci za + Oldřicha a Marii HOLUBOVY, dar zdraví a Boží požehnání pro živou rodinu za živou a zemřelou rodinu ŘÍHOVU za + Jiřinu SVOBODOVOU, rodiče a Boží požehnání pro živou rodinu za + Víta POSPÍŠILA, rodiče, sestru, bratra a Boží požehnání pro živou rodinu za +Martina a Marii BENÍČKOVY s prosbou za dar zdraví a Boží požehnání pro živou rodinu za + Bohuslava MARÁKA, rodiče, bratry, živou a zemřelou rodinu
ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC ŘÍJEN
1. Aby bylo vykořeněno obchodování s lidmi, které je moderní formou otroctví. 2. Za křesťanská společenství na asijském kontinentě, aby s misijním duchem ohlašovala evangelium těm, kdo na ně ještě čekají. 3. Za zodpovědné a poctivé křesťany, kteří budou v církvi dobrými hospodáři duchovního i hmotného bohatství. FARNÍ INFORMÁTOR, XXI. ročník, týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (tel.+záznam. 517356351, GSM: 723593106; mail:
[email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o. Ve formátu pdf na http://www.pustimer-farnost.cz.
FARNÍ INFORMÁTOR 27. NEDĚLE V MEZIDOBÍ – 4. ŘÍJNA 2015
Ať nám Hospodin žehná po všechny dny našeho života.
Poutníci po eucharistii u hrobu sv. Františka v kryptě baziliky v Assisi, Itálie, Peregrinatio ad Miracula Fidei, 18. června 2014.
MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, k Bohu Stvořiteli, v němž nachází svou důstojnost všechno tvorstvo a především jeho koruna-člověk, obraťme svou modlitbu proseb a díků: L: PROSÍME TĚ, VYSLYŠ NÁS. Za papeže Františka, aby jeho završená apoštolská cesta na Kubu a do Spojených států amerických povzbudila Církev v jejím poslání lásky. Za svatou Církev Boží, aby i uprostřed zmatků naší doby neohroženě hlásala pravdu o přirozeném povolání muže a ženy k manželství, které je u pokřtěných svátostí. Na přímluvu sv. Františka z Assisi prosme, abychom se dokázali jako on klanět Pánu vesmíru, Pánu, který je krásou a dobrem, Pánu, který je něžností a odpuštěním; chválit Pána za každičké stvoření, které o něm vypráví, za každou rodinu i za život každého člověka. Za nevěřící manželské páry, aby poctivým hledáním kořenů svého jedinečného životního povolání dokázaly vyslovit své „ano“ Tvůrci, na jehož lásce mají podíl. Za pokřtěné, kteří uzavřeli pouze civilní manželství, aby poznali vznešenost svátosti manželství, a konvalidací svého manželství měli plný podíl na nesmírnosti darů vykoupení. Za křesťanské manžele, aby manželství prožívali jako svátost spásy pro druhé: především pro svou vzájemnou spásu, ale i pro spásu svých dětí a celého křesťanského společenství. Za věrné zemřelé, aby měli účast na svatební hostině Božího Beránka. K: Všemohoucí věčný Bože, zhoj tvrdost našich srdcí, abychom poznávali vznešenost cest tvé prozřetelnosti. Neboť Ty žiješ a kraluješ na věky věků. L: Amen.
LITURGICKÉ TEXTY 26. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 1. ČTENÍ – NM 11,25-29
Čtení ze čtvrté knihy Mojžíšovy. Hospodin sestoupil v oblaku a mluvil k Mojžíšovi; vzal z ducha, který spočíval na něm, a dal ho sedmdesáti mužům starcům. Když na nich duch spočinul, dostali se do prorockého vytržení, ale později se to už nestalo. Dva muži z nich zůstali v táboře, jmenovali se Eldad a Medad. I na nich spočinul duch, neboť byli mezi těmi, kdo byli písemně určeni. Nevyšli však do stánku úmluvy a dali se do prorokování v táboře. Tu přiběhl jeden chlapec a oznámil Mojžíšovi: „Eldad a Medad prorokují v táboře.“ Jozue, syn Nunův, Mojžíšův služebník od mládí, řekl: „Pane můj, Mojžíši, zabraň jim v tom!“ Mojžíš mu odpověděl: „To tak žárlíš kvůli mně? Kéž by Hospodin udělal z celého národa proroky, kéž by dal Hospodin spočinout svému duchu na nich!“ ŽALM 19
Hospodinův zákon je dokonalý, občerstvuje duši, – Hospodinův příkaz je spolehlivý, – nezkušenému dává moudrost. Bázeň před Hospodinem je upřímná, trvá navěky, – Hospodinovy výroky jsou pravdivé, – všechny jsou spravedlivé. Tvůj služebník si na ně dává pozor – a velmi bedlivě je zachovává. – Kdo však pozná každé pochybení? – Očisť mě od chyb, jež jsou mi skryty! Chraň svého služebníka před zpupností, – ať mě neovládne! – Pak budu bez úhony – a vyvaruji se velkého hříchu. 2. ČTENÍ – JAK 5,1-6
Čtení z listu svatého apoštola Jakuba. Nuže tedy, vy boháči: plačte a naříkejte nad strastmi, které na vás přijdou. Vaše bohaté zásoby hnijí a vaše šatstvo rozežírají moli. Vaše zlato a stříbro rezaví, a ten rez bude svědčit proti vám a stráví vaše tělo jako oheň. Hromadili jste si majetek i v tyto poslední dny. Ale mzda, o kterou jste ošidili sekáče, kteří vám požali pole, ta mzda křičí a křik vašich ženců pronikl k sluchu Pána zástupů. Na zemi jste hýřili a oddávali se rozkoším, krmili jste se i tehdy, když už už nastávala řež. Odsoudili jste spravedlivého a připravili ho o život – a on se vám nebrání. EVANGELIUM – MK 9,38-43.45.47-48
Slova svatého evangelia podle Marka. Jan řekl Ježíšovi: „Mistře, viděli jsme někoho, jak vyhání zlé duchy v tvém jménu. Bránili jsme mu, protože není tvým učedníkem.“ Ježíš však řekl: „Nebraňte mu! Přece žádný, kdo ve jménu mém vykoná zázrak, nemůže pak hned o mně mluvit špatně. Kdo není proti nám, je s námi. Kdokoli vám podá číši vody proto, že jste Kristovi, amen, pravím vám: nepřijde o svou odměnu. Kdo by svedl ke hříchu jednoho z těchto nepatrných, kteří věří ve mne, pro toho by bylo lépe, aby mu dali na krk mlýnský kámen a hodili ho do moře. Svádí-li tě tvá ruka, usekni ji! Je pro tebe lépe, abys vešel do života bez ruky, než abys přišel s oběma rukama do pekla, do neuhasitelného ohně. Svádí-li tě tvoje noha, usekni ji! Je pro tebe lépe, abys vešel do života bez nohy, než abys byl s oběma nohama uvržen do pekla. Svádí-li tě tvoje oko, vyloupni ho! Lépe, abys vešel do Božího království jednooký, než abys byl s oběma očima uvržen do pekla, kde jejich červ nehyne a oheň nehasne.“ 3
„Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a život“ (Jan 6,63)
SLOVO
+ P. FRANTIŠKA BENÍČKA
Pohoršení maličkých Jednou z přirozených vlastností člověka je, že se chrání proti všemu cizímu, uzavírá se do vlastní ulity, do bezpečí. Platí to jak o jednotlivci, tak o společenství. Někdy ovšem potřeba chránit to vlastní a bránit cizímu vede tak daleko, že člověk propadne nekritickému přesvědčení, že jen to vlastní je dobré a to cizí je špatné. To je kořen takových společenských zel jako je šovinizmus, xenofobie, rasizmus, fanatizmus a vůbec každá forma nesnášenlivosti. Dnešní evangelium nás učí překonávat tento sklon. Ježíšovi učedníci se pohoršují nad tím, že někdo jiný v Ježíšově jménu vyhání zlé duchy. Probudilo to v nich žárlivost, nevraživost vůči nějakému Ježíšovu konkurentovi. Čekali, že zakročí a zabrání zneužití svého jména, tak jako výrobce by jistě zabránil, kdyby někdo cizí vyráběl zboží pod jeho značkou. Ježíš však nic takového nedělá. Připomíná učedníkům, že ten člověk nedělá nic proti němu, ani proti nim. Naopak, pracuje ve stejném duchu jako oni. Kdo není proti nám je s námi. Je to i pro nás, bratři a sestry, velká lekce pokory. Kolikrát se mylně domníváme, že my chodíme do kostela, jsme hodní, slušní, správní lidé, ale ti, co do kostela nechodí jsou lidé špatní. Ježíš nás učí, že každý, kdo koná dobro je náš přítel a společník. I v jiných křesťanských církvích nalézáme zbožnost a svatost, i mezi nevěřícími jsou ušlechtilí a čestní lidé, kteří konají mnoho dobrých skutků, ba někdy nás oni sami zahanbují svou aktivitou ve službě druhým. Na druhé straně nás Pán Ježíš varuje před pohoršením jiných lidí a před hříchem vůbec. ´Běda tomu, z koho pohoršení přichází´- se říká. Pán Ježíš to jasně vysvětluje na příkladu pohoršení maličkých. Kdo by pohoršil někoho z těchto maličkých ... Mnozí si řeknete: vždyť já své děti vedu k dobrému. Ovšem slova jsou jen slova. Je to náš příklad, který vychovává děti. Kdysi se konala anketa mezi mladými alkoholiky, kde se naučili pít. Prvenství měla odpověď – doma; na druhém místě – v práci, na třetím pak – v partě. Vidíme i na této jediné skutečnosti, že se děti vychovávají především příkladem a zde rodiče se mají vážně zamyslet, zda-li nesou příčinou tohoto pohoršení. Dále jsme slyšeli varování před peklem. Kazatelé se tématu o pekle vyhýbají, někteří teologové ho popírají. Skutečnost je však taková, že peklo existuje a je to místo trvalého odloučení od Boha, nenávisti a neštěstí. Do pekla přijde ne ten, kdo hřeší, ale ten, kdo odmítne Boha a jeho odpuštění. Člověk se však do tohoto stavu zavržení může uvést tím, že stále hřeší, nepřemáhá pokušení a nečiní pokání. Proto slyšíme z úst Krista velmi ostrá a varovná slova před nebezpečím upadnutí a setrvání v hříchu. Svádí-li tě ruka, noha, oko 4
– usekni ji, vyloupni ho ... Jakoby tím potvrzoval praktiky i dnešní medicíny, že je třeba kolikrát amputovat nohu nebo jiný orgán, aby si člověk zachránil život. A tady jde ne o život pozemský, ale věčný. Je dobré si ovšem připomenout, že o pekle Pán Ježíš mluví velmi málo, zatímco o nebi, lásce, absolutním štěstí jedním dechem. Není třeba se pekla bát. Je třeba zaujmout pouze jednu pozici: důvěry v Boha, vyjádřenou třeba těmito slovy: Bože, nebeský Otče, miluji tě, toužím po nebi, chci žít pro tebe, děsím se své hříšnosti, ale důvěřuji, že máš moc mě zachránit. Amen. Začínáme měsíc říjen, kdy nás Církev vybízí k modlitbě svatého růžence. Právě tato modlitba je velmi účinným prostředkem proti pohoršení a pokušení. Před léty se ptali v Německu svatého otce Jana Pavla II. na obsah a smysl třetího fatimského zjevení, které ještě tehdy nebylo zveřejněno. Svatý otec odpověděl tím, že zvedl do výše růženec a říká: „To je zbraň proti útokům zla a nebezpečí, která nás ohrožují“. Chceme-li se však sami přesvědčit o jeho účinnosti, pak je třeba to vyzkoušet. Modlíme se společně v kostele před každou mší svatou a můžete se modlit i v rodinách. Přednesme prostřednictvím Matky Boží to co nás pálí a Bůh nás jistě vyslyší buď tím, že nám dá to, oč prosíme, anebo nám dá pocítit svou blízkost, svou ochranu před útoky zla, aby naše duse neztratila přátelství s Bohem. Amen.
Respektování lidské svobody je křesťanský skutek lásky (zamyšlení J. E.Tomáše kardinála Špidlíka, SI, čestného občana Pustiměře)
Měl jsem přednášku o modlitbě, při které byli někteří horliví zastánci budhistických metod spojení s Bohem. Dokazovali mně, že jsou tyto metody daleko účinnější než křesťanské. Diskuse probíhala celkem velmi klidně až do okamžiku, kdy přišla na přednes zásada: „Mimo církev není spásy.“ Odpovídal jsem na dotazy rozlišením, které dnes všeobecně přijímáme. Uznáváme, že jsou tu velké davy lidstva, které Bůh chce všechny spasit, kteří však nejsou členy katolické církve. Mohou se spasit? Odpovídáme, že věříme i v jejich spásu, když 5
konají dobro. Patří tedy do církve neuvědomělou touhou, jsou tedy, jak se také říká, anonymní křesťané. V tomto okamžiku zasáhl do debaty jeden mladý muž a prohlásil, že tím výrazem nesmíme označovat zbožné budhisty. Oni se v modlitbě obracejí k Bohu jako my, není tedy u nich nic anonymního. Hájil toto mínění s takovou vervou, že mne ani nemínil připustit k odezvě. Ale nakonec se mi to přeci jen podařilo. Prohlásil jsem víceméně následující: Já jsem katolík a modlím se k Bohu. Zbožný budhista není katolík, ale k Bohu se modlí také. Bůh je jenom jeden. Jaký je tedy rozdíl mezi mojí modlitbou a modlitbou budhisty? Já věřím, že jediná brána, která vede k nebeskému Otci, je Kristus. Proto se my katolíci modlíme „skrze našeho Pána Ježíše Krista“. A zbožní budhisté? Musejí jít k Bohu stejnou cestou. Ale dělají to „neuvědomělou touhou“. Tím je neurážíme, ale je to naopak výraz naší úcty k nim. Odpovídá to výroku samého Krista: „Kdo není proti nám, je pro nás (Mk 9, 40).“ V mravouce se rozlišují skutky dobré, zlé a tzv. indiferentní. Ty poslední samy o sobě nejsou ani dobré ani zlé, záleží na tom, kdo je dělá a s jakým úmyslem. Je dobré zůstat doma nebo vyjít ven na procházku? Když neznáme člověka a okolnosti, abstraktně tu otázku nevyřešíme. Jinak tomu však je, jde-li o živé osoby, kterým byl svěřen nějaký úkol. Buď tu práci dělají dobře, nebo zle. V Božím plánu bylo každému člověku něco svěřeno, má jisté poslání. Plní-li je, dělá dobře. Ten pak, kdo dělá dobře, je ve spojení, třebas o tom neví a na to nemyslí, s nejvyšším dobrem, tím pak je Bůh a vtělené dobro je Kristus. Na tomto principu se zakládá tzv. katolický ekumenismus. Církev, v nejširším slova smyslu, je veliká rodina všech lidí, kteří konají dobro. Takoví ovšem nemohou být jeden proti druhému. Respektují se navzájem a pracují společně k jednomu cíli: aby zvítězila láska všech ke všem. Víra v Ježíše Krista je tedy společný základ. Bohužel se jeho vyznavači rozpadli na mnoho církví. Právně, institučně a často i věroučně se od katolické církve mnoho pokřtěných odloučilo. Ale ne docela. Zůstávají s všeobecnou církví spojeni dobrými skutky ve jménu Ježíše Krista. A přece nezřídka mluví špatně o církvi, o nás, katolících. Jak to vysvětlit? Jsou-li dobré vůle, dělají to z omylu, protože myslí, že jsme se od Krista odloučili. Sv. Augustin mluvil také zle o církvi v době, kdy byl v manichejské sektě. Ale později dodává: Jsem rád, že jsem vlastně nikdy proti církvi nemluvil, bojoval jsem proti pomýlené představě, kterou jsem o ní měl. Smysl ekumenismu mezi křesťany by měl spočívat ve snaze opravovat pomýlené mínění jedněch o druhých. Spolu s ustanovením o katolickém ekumenismu vydal II. vatikánský sněm prohlášení o náboženské svobodě. Nakonec bylo prohlášení skoro jednomyslně schváleno, ale na počátku mělo proti textu mnoho Otců výhrady. Jsme-li věřící katolíci, přesvědčení o pravdě naší víry, nemůžeme přece připustit, že by byla všechna náboženství rovná. Je-li na jedné straně pravda a na druhé omyl, jak by mohla mít stejné právo na existenci a propagaci! Ale brzy se tato potíž vyjasnila. Koncil nemluví o náboženských vyznáních, ale o lidech, kteří je vyznávají, tj. kteří si je zvolili a hledají v nich pravdu. K tomu se zaujímá zásadní postoj: každý člověk má přirozené právo, aby pravdu a styk s Bohem svobodně hledal. Když vidíme, že tápe, můžeme mu s láskou ukazovat správnější cestu, ale odsuzujeme jakékoliv násilí a zabraňování, které by se příčilo svobodě. Respektovat lidskou svobodu je křesťanský skutek lásky. 6
LITURGICKÉ TEXTY 27. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 1. ČTENÍ – GEN 2,18-24
Čtení z první knihy Mojžíšovy. Hospodin Bůh řekl: „Není dobré, že člověk je sám. Udělám mu pomocníka, který by se k němu hodil.“ Hospodin Bůh uhnětl z hlíny všechnu divokou zvěř a všechno nebeské ptactvo a přivedl (je) k člověku, aby viděl, jaké jim dá jméno: takové mělo být jejich jméno, jak by všechny živočichy pojmenoval. A člověk dal jméno všem krotkým zvířatům, nebeskému ptactvu a veškeré divoké zvěři, ale pro člověka se nenašel pomocník, který by se k němu hodil. Tu Hospodin Bůh seslal na člověka hluboký spánek, a když usnul, vzal jedno z jeho žeber a to místo uzavřel masem. Hospodin Bůh pak ze žebra, které vzal z člověka, vytvořil ženu a přivedl ji k člověku. Ten zvolal: „To je konečně kost z mých kostí a tělo z mého těla. Bude se nazývat manželkou, neboť z manžela byla vzata.“ Proto muž opustí otce i matku a přidrží se své ženy a budou jeden člověk. ŽALM 128
Blaze každému, kdo se bojí Hospodina, – kdo kráčí po jeho cestách. – Budeš jísti z výtěžku svých rukou, – bude ti blaze a dobře. Tvá manželka bude jako plodná réva – uvnitř tvého domu. – Tvoji synové jako výhonky oliv – kolem tvého stolu. Hle, tak bývá požehnán muž, – který se bojí Hospodina. – Ať ti Hospodin požehná ze Siónu, – abys viděl štěstí Jeruzaléma po všechny dny svého života. Abys viděl syny svých synů: – Pokoj v Izraeli! 2. ČTENÍ – ŽID 2,9-11
Čtení z listu Židům. Bratři! Vidíme, že Ježíš, který byl nakrátko ponížen pod anděly, je korunován slávou a ctí, protože vytrpěl smrt; bylo třeba, aby on – z milosti Boží – za všechny lidi podstoupil smrt. Bylo jistě vhodné, aby ten, pro něhož a skrze něhož je všechno, přivedl do slávy mnoho synů tím, že utrpením zdokonalí původce jejich spásy. Vždyť ten, kdo posvěcuje, i ti, kteří jsou posvěcováni, mají stejný původ. Proto se neostýchá nazývat je svými bratry EVANGELIUM – MK 10,2-16
Slova svatého evangelia podle Marka. Přišli farizeové a zeptali se Ježíše, smí-li se muž se ženou rozvést. Chtěli ho tím přivést do úzkých. Odpověděl jim: „Co vám přikázal Mojžíš?“ Řekli: „Mojžíš dovolil vystavit jí rozlukový list a rozvést se.“ Ježíš jim řekl: „Pro tvrdost vašeho srdce vám napsal tento příkaz. Na počátku při stvoření však (Bůh) učinil (lidi) jako muže a ženu. Proto opustí muž otce i matku, připojí se ke své ženě, a ti dva budou jeden člověk‘. Už tedy nejsou dva, ale jeden. Co tedy Bůh spojil, člověk nerozlučuj!“ V domě se ho učedníci ještě jednou na to zeptali. Řekl jim: „Kdo se rozvede se svou ženou a ožení se s jinou, dopouští se vůči ní cizoložství. Rozvede-li se žena se svým mužem a vdá se za jiného, dopouští se cizoložství.“ (Matky) přinášely k Ježíšovi děti, aby jim požehnal. Ale učedníci jim to zakazovali. Když to Ježíš viděl, rozmrzelo ho to a řekl jim: „Nechte děti přicházet ke mně, nebraňte jim, neboť takovým patří Boží království. Amen, pravím vám: Kdo nepřijme Boží království jako dítě, vůbec do něho nevejde.“ Bral je do náručí, kladl na ně ruce a žehnal jim. 7
„Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a život“ (Jan 6,63)
SLOVO
+ P. FRANTIŠKA BENÍČKA
Manželství Skoro každou sobotu se v nějakém kostele koná svatba a kněz pronáší před novomanžely větu z evangelia – „Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj“. Skoro každý den je možné v soudních síních slyšet slova: „soud prohlašuje vaše manželství za rozvedené“. Svatby a rozvody. To je realita našeho života. Přesto však chceme dnes uvažovat o krásném společenství, které vytvořil sám Bůh a tím je manželství. „Není dobré, když je člověk sám“, slyšeli jsme v prvním čtení. Obrazným způsobem je zde líčeno stvoření ženy, kterému můžeme rozumět ve smyslu jednoho židovského výkladu. Bůh nevytvořil ženu z mužovy hlavy, jakoby měla muži vládnout, ani z nohou, jako by měla být pod mužovou vládou, ale z žebra – od srdce, protože má být po jeho boku, blízko jeho srdce. A my dobře víme, že tím poutem, které přitahuje muže a ženu k sobě je láska. V manželství se má láska vyznačovat těmi parametry, jak o nich píše svatý Pavel ve velepísni lásky: tedy být oporou tomu druhému, pomáhat mu nést jeho kříž, činit ho šťastným. To ovšem zdaleka není tak jednoduché. Šťastné a harmonické manželství se dá vytvořit na základě přirozených předpokladů, které nemůžeme opomíjet. Jinými slovy, na manželství se má člověk připravit v době známosti. Je třeba si probrat tři věci: 1) jestli je člověk zralý a schopný žít ve dvou. Zralost spočívá v tom, že si člověk jasně uvědomuje své dobré i špatné vlastnosti, zná své nedostatky. Pokud si myslí, že žádné nemá, pak je nezralý a do manželství se nehodí. 2)jestli se k sobě povahově hodí. Manželství není polepšovna. Druhého nepředěláš. Pokud je ti partner přijatelný, jeho chyby se ti zdají únosné, když je srovnáš s druhými, pak si ho vezmi. Jestli se však jeví pro tebe neúnosné, pak se raději rozejděte. Zásadně nejsou schopni manželského soužití chorobní žárlivci, notoričtí alkoholici, drogově závislí, hysterici, těžcí nerváci. 3)v čem se vidí hlavní hodnoty života, jak bude vypadat společný domov; panuje stejný názor na manželskou věrnost; kolik a kdy chceme mít děti; jak bude vypadat sexuální život; jak se bude hospodařit s penězi; jak to bude s koníčky, zálibami, volnem, společenským životem; jaký bude vztah k oběma rodičům. To jsou velmi důležité otázky, které je třeba řešit před svatbou, po svatbě už je pozdě; svatba, to jsou dveře, které mají kliku jen zvenčí. To jsou předpoklady pro šťastné manželství. Ne první hupsnout do postele, pořád nějaké zábavy, užívání si, ale mluvení o těchto zásadních věcech. Tím je ovšem na štěstí v manželství jen zaděláno. Den ze dne je třeba obnovovat manželský slib – dávat a přijímat, aby plamen lásky brzy nezhasl, je třeba jej neustále udržovat. 8
Zraněné rodiny (katecheze papeže Františka při středeční generální audienci, Aula Pavla VI., Řím, 5. srpna 2015)
Drazí bratři a sestry, dobrý den! Touto katechezí se vrátíme k našemu zamyšlení nad tématem rodiny. Posledně jsme hovořili o rodinách, které jsou zraněné vzájemným nepochopením mezi manžely, dnes bych chtěl věnovat naši pozornost jiné skutečnosti: totiž jak se starat o ty, kdo v důsledku nevratného selhání jejich manželského svazku uzavřeli nový (civilní) sňatek. Církev velmi dobře ví, že taková situace odporuje křesťanské svátosti manželství. Přesto ve svém pohledu učitelky čerpá vždy ze svého mateřského srdce; srdce, které je oživováno Duchem svatým a vždy hledá dobro a spásu lidí. To je důvod, proč cítí jako svou povinnost „z lásky k pravdě … dobře rozlišovat jednotlivé situace“. Těmito slovy se vyjádřil svatý Jan Pavel II. v apoštolské exhortaci Familiaris consortio (č. 84) a jako příklad uvedl rozdíl mezi tím, kdo utrpěl rozpad manželství, a tím, kdo jej způsobil. Je třeba takto rozlišovat. Když se díváme na tyto nové svazky očima malých dětí, ještě naléhavěji vidíme, že je třeba v našich společenstvích rozvíjet skutečné přijetí osob, které prožívají uvedenou situaci. Proto je důležité, aby styl, jakým se v našich společenstvích mluví, a postoj vůči těmto osobám byl veden opatrnou pozorností, zejména k nejmenším. Děti totiž těmito situacemi trpí nejvíce. Vždyť jak bychom mohli těmto rodičům doporučovat, aby dělali vše pro výchovu svých dětí v křesťanském životě a dávali jim příklad přesvědčivé a praktikované víry, kdybychom je zároveň drželi v odstupu od života církevního společenství, jako by z něho byli vyloučeni? Je třeba jednat tak, abychom nenakládali další břemena nad rámec těch, která děti v těchto situacích už musí snášet! Bohužel, počet těchto dětí je opravdu velký. Je důležité, aby pocítily, že církev je jako matka pozorná ke všem (svým dětem) a vždy připravená k naslouchání a k setkání. Církev v těchto posledních desetiletích ve skutečnosti nebyla necitlivá ani nečinná. Díky prohloubení, jež učinili její pastýři a potvrdili moji předchůdci (v papežské službě), velmi vzrostlo vědomí, že je potřeba bratrského a pozorného přijetí, v lásce a v pravdě, vůči pokřtěným, kteří uzavřeli nový (civilní) sňatek po selhání jejich svátostného manželství; ve skutečnosti tyto osoby nejsou exkomunikovány a nesmí se s nimi 9
jednat, jako by byly vyloučené z církve: tito lidé jsou stále součástí církve. Papež Benedikt XVI. zasáhl do této otázky, když naléhavě vyzýval k pozornému rozlišování a moudrému pastoračnímu doprovázení, neboť si uvědomoval, že neexistují „jednoduché návody“ (Proslov na VII. Světovém setkání rodin, Milán, 2. června 2012, odpověď č. 5). Odtud se odvíjí opakovaná výzva pastýřů církve otevřeně a důsledně ukazovat připravenost církevních společenství přijímat (do svého středu tyto osoby) a povzbuzovat je, aby žily a rozvíjely svou přináležitost ke Kristu a k církvi, a sice modlitbou, nasloucháním Božímu slovu, účastí na liturgii, křesťanskou výchovou svých dětí, obětavou láskou a službou chudým a úsilím o spravedlnost a mír. Biblický obraz Dobrého pastýře (Jan 10,11–18) v sobě shrnuje poslání, které Ježíš dostal od svého Otce: totiž aby dal život za své ovce. Stejný postoj je vzorem také pro církev, která přijímá své syny a dcery jako matka, která za ně dává svůj život. „Církev je povolána, aby byla vždy otevřeným domem Boha Otce.“ – Žádné zavřené dveře! – „Všichni se mohou určitým způsobem účastnit života církve, všichni mohou být součástí jejího společenství. Církev (…) je otcovským domem, kde je místo pro každého člověka s jeho životními obtížemi.“ (Evangelii gaudium, č. 47) Podobně jsou všichni křesťané povoláni napodobovat Dobrého pastýře. Zejména křesťanské rodiny s ním mohou spolupracovat tím, že se budou ujímat zraněných rodin a budou je doprovázet v životě víry ve společenství. Každý ať přispěje svou částí k přisvojení si postoje Dobrého pastýře, který zná každou ze svých ovcí a žádnou z nich nevylučuje ze své nekonečné lásky.
Oslavy v rodině (katecheze papeže Františka při středeční generální audienci, Aula Pavla VI., Řím, 12. srpna 2015)
Dobrý den, drazí bratři a sestry! Dnes otvíráme krátké zamyšlení nad třemi prvky, které takřka udávají rytmus životu rodiny. Jsou jimi oslavy, práce a modlitba. Dnes budeme mluvit o slavení svátečních okamžiků. A hned řekněme, že slavení svátků je Božím vynálezem. Vzpomeňme si na závěr vyprávění o stvoření světa z 1. knihy Mojžíšovy, který jsme si vyslechli: „Sedmého dne dokončil Bůh své dílo, které konal; sedmého dne přestal konat veškeré své dílo. A Bůh požehnal a posvětil sedmý den, neboť v něm přestal konat veškeré své stvořitelské 10
dílo (Gn 2,2–3).“ Bůh sám nás učí, že je důležité věnovat čas spokojenému pohledu na to, co se nám podařilo vykonat v naší práci. Hovořím samozřejmě o práci nejen ve smyslu řemesla nebo zaměstnání, ale v širším smyslu slova, totiž činnosti, kterou my lidé, muži a ženy, můžeme spolupracovat na stvořitelském Božím díle. Oslavy tedy nejsou lenošným vysedáváním v křesle nebo opojením z naivního úniku před realitou … Nikoliv, každá oslava je především zamilovaným pohledem plným vděčnosti za práci, která byla dobře vykonána; oslavujeme práci. Také vy, mladí novomanželé, oslavujete dobré dílo vašeho zasnoubení, které je tak krásné! Je to čas, kdy se díváme na své děti nebo vnoučata, jak rostou, a v duchu si říkáme: jaká krása! Je to čas, kdy se díváme na svůj dům, na své přátele, kteří nás přišli navštívit, na společenství, ve kterém žijeme, a říkáme si: jak krásná věc! Bůh udělal to samé, když stvořil svět. A pokračuje v tom nestále, protože Bůh stále tvoří, i nyní v tomto okamžiku! Může se stát, že oslava sváteční chvíle se odehrává za okolností, které jsou těžké a bolestné, takže se při nich člověku až úzkostí svírá hrdlo. Avšak i v tomto případě prosme Boha o sílu, abychom takovou slavnostní chvíli úplně nevyprázdnili. Vy, maminky a tatínkové, to dobře znáte: kolikrát jste z lásky k dětem schopni překousnout různé nepříjemnosti, jen abyste jim umožnili dobře prožít sváteční den a zakusit krásu života. Kolik lásky je v takovém konání! Také do pracovní oblasti – aniž bychom zanedbali své povinnosti – umíme vnést trochu sváteční nálady: oslavu narozenin, oslavu sňatku, oslavu novorozeněte, stejně jako rozlučku nebo oslavu na přivítanou. Je důležité umět oslavit takové okamžiky. Jsou to chvíle lidské blízkosti uvnitř soukolí pracovního procesu, které nám dělají dobře! Avšak skutečný sváteční čas přerušuje naši výdělečnou pracovní činnost. Je to posvátný čas, protože člověku připomíná, že je stvořen k Božímu obrazu. Bůh není otrokem práce, ale je jejím Pánem, a proto i my nemáme být nikdy otroky práce, ale jejími „pány“. Existuje jedno přikázání, které se toho týká, přikázání, které se týká každého člověka bez výjimky! A přesto víme, že existují miliony mužů a žen, a dokonce i dětí, kteří jsou otroky práce! I dnes existují otroci! Jsou vykořisťováni a musí konat otrockou práci, a to vše je proti Bohu a proti důstojnosti člověka. Posedlost ekonomickým ziskem a technická výkonnost ohrožují rytmus lidského života, protože život má své lidské tempo. Je to rytmus odpočinku, zejména nedělního odpočinku, který je nám dán, abychom při něm užívali toho, co se nedá vyrobit a co se nespotřebovává, co se nedá koupit a nikde se neprodává. Ale místo toho vidíme, že ideologie zisku a spotřeby by chtěla pohltit i sváteční chvíle. I svátky bývají někdy zúženy na pouhý „obchod“, na vydělávání peněz a jejich utrácení. Ale copak pracujeme kvůli tomuhle? Nenasytná spotřeba, která vytváří odpad, je ošklivou nákazou, která kromě jiného nakonec způsobí, že jsme mnohem unavenější, než předtím. Poškozuje skutečnou práci a vysává život. Obětí nespořádaného rytmu slavení se stává zejména mládež. 11
Nakonec, sváteční čas je svatý, protože jej zvláštním způsobem obývá Bůh. Nedělní mše svatá přináší k oslavě všechnu milost Ježíše Krista: jeho přítomnost, jeho lásku, jeho oběť, to, že z nás vytváří společenství a přebývá s námi… A díky tomu získává každá skutečnost plnost svého smyslu: práce, rodina, každodenní radosti i obtíže, utrpení i smrt; to vše je proměněno Kristovou milostí. Rodina je mimořádně uzpůsobená k tomu, aby pochopila, nasměrovala a podporovala pravou hodnotu svátečního času. Jak jsou krásné rodinné oslavy, jsou přímo nádherné! Zvláště v neděli. Určitě to není náhoda, že oslavy, kde je místo pro celou rodinu, jsou ty, které se lépe vydaří! Samotný život rodiny, pokud se na něj díváme očima víry, se nám jeví lepší než námahy, které nás to stojí. Připadá nám jako mistrovský kus ve své jednoduchosti, je krásný, protože není vyumělkovaný, není falešně předstíraný, ale je schopen v sobě zahrnout všechny rysy pravého života. Jeví se nám jako „velmi dobrý“, jak to řekl Bůh na konci stvoření člověka – muže a ženy (srov. Gn 1,31). Možnost slavit je tedy drahocenným Božím darem, je to dárek, který Bůh dal lidské rodině. Nepokazme ho! Děkuji.
Rodina a práce (katecheze papeže Františka při středeční generální audienci, Aula Pavla VI., Řím, 19. srpna 2015)
Drazí bratři a sestry, dobrý den! Po reflexi o hodnotě slavení v rodinném životě se budeme dnes věnovat jeho komplementární složce, kterou je práce. Součástí tvůrčího Božího plánu je obojí: slavení i práce. Obvykle se říká, že práce je nezbytná k obživě rodiny, k výchově dětí a zajištění důstojného života pro blízké. Říci o seriózním a poctivém člověku, že „je pracant“, je ta nejkrásnější věc, kterou lze říci. To je ten, kdo pracuje, patří do společenství a nežije na úkor ostatních. Viděl jsem tady dnes mnoho Argentinců a tak řeknu, jak to říkáme my: „No vive de arriba - Nežije z druhých“. Práce ve svých tisícerých formách, počínaje těmi domácími, totiž vytváří obecné blaho. A kde si lze tuto pracovitost osvojit? Především v rodině. Rodina vychovává k pracovitosti příkladem rodičů: tatínek a maminka pracují pro dobro rodiny a společnosti. Svatá rodina Nazaretská se v evangeliu objevuje jako rodina pracujících a sám Ježíš je nazýván „syn tesařův“ (Mt13,55) nebo přímo „tesař“ (Mk 6,3). Svatý Pavel neopominul upozornit křesťany: „Kdo nechce pracovat, ať nejí“ (2Sol 3,10). To je dobrý recept ke 12
zhubnutí: nepracuješ, nejez! Apoštol výslovně poukazuje na falešný spiritualismus některých, kteří ve skutečnosti žijí na úkor bratří a sester, tedy „zahálčivě“ (2 Sol 3,11). Pracovní závazek a duchovní život v křesťanském pojetí nestojí proti sobě. Je důležité to pochopit! Modlitba a práce mohou a mají být v harmonickém souladu, jak učí svatý Benedikt. Nedostatek práce škodí na duchu jako škodí nedostatek modlitby praktické činnosti. Opakuji: práce v tisícerých formách je člověku vlastní. Vyjadřuje důstojnost jeho existence stvořené k Božímu obrazu. Proto se o práci říká, že je posvátná. A proto je péče o zaměstnanost velkou lidskou a společenskou odpovědností, která nemůže být ponechána v rukách několika jedinců anebo svalena na zbožštěný „trh“. Způsobit úbytek pracovních míst, znamená způsobit vážnou sociální škodu. Zarmucuje mne, když vidím, že lidé jsou bez práce, nenacházejí práci a postrádají tak důstojnost nosit domů chléb. A velmi se těším z toho, když vidím, jak usilovně se vlády snaží nacházet pracovní místa a zajišťovat, aby všichni měli práci. Práce je posvátná, práce dává rodině důstojnost. Musíme se modlit, aby žádná rodina nepostrádala práci. Práce stejně jako slavení jsou tedy součástí stvořitelského Božího plánu. Téma země jakožto domu či zahrady svěřené člověku, aby ji chránil a obdělával (Gen 2,8.15), je v knize Geneze uvedeno těmito působivými slovy: „Když Hospodin Bůh učinil zemi a nebe, ještě nebylo na zemi ani polní křoví, ani ještě nevyrostla žádná polní tráva, protože Hospodin Bůh neseslal déšť na zem a nebyl člověk, který by obdělával půdu“ (Gen 2,4b6a). To není romantismus, ale Boží zjevení, za jehož důsledné chápání a vstřebávání neseme zodpovědnost. Encyklika Laudato si´, která podává integrální ekologii, obsahuje také toto poselství, že totiž krása země a důstojnost práce jsou učiněny proto, aby se snoubily. Obojí jde spolu: země se stává krásnou, když ji člověk obdělává. Je-li práce oddělována od Boží smlouvy s mužem a s ženou, je-li odtrhávána od jejich duchovních kvalit, je-li rukojmím logiky pouhého zisku a pohrdá životními city, úpadek duše kontaminuje všechno: ovzduší, vodu, rostlinstvo, potravu… Občanský život se kazí a habitat je pustošen. Důsledky postihují především ty nejchudší lidi a nejchudší rodiny. Moderní organizace práce někdy vykazuje nebezpečnou tendenci považovat rodinu za zábranu, obtíž a pasivní položku produktivity práce. Ptejme se však: jaké produktivity? A pro koho? Takzvané „chytré město“ nepochybně oplývá službami a organizací, je však často nevraživé například vůči dětem a starým lidem. Někdy se ten, kdo projektuje, zajímá o správu individuálních pracovních sil, které hromadí a používá anebo odpisuje podle ekonomické prospěšnosti. Rodina je velkým prubířským kamenem. Pokud ji organizace práce drží jako rukojmí anebo dokonce překáží jejímu rozvoji, pak je jisté, že lidská společnost začala pracovat proti sobě samé! Pro křesťanské rodiny představuje tato okolnost výzvu a velké poslání. Nesou na trh základy Božího stvoření: identitu a svazek muže a ženy, plození dětí. Práci, která zdomácňuje zemi a činí obyvatelným svět. Úbytek těchto základů je vážná věc a v našem společném domě už existuje příliš mnoho trhlin! Úkol je nesnadný. Rodinná sdružení si někdy mohou připadat jako David před Goliášem… Víme však, jak tato výzva skončila! Je zapotřebí víry a prozíravosti. Kéž nám Bůh umožní hledět si s radostí a nadějí Jeho povolání v této obtížné chvíli našich dějin, povolání k práci, abychom dali důstojnost sobě samým a svým rodinám.
13
Rodina a modlitba (katecheze papeže Františka při středeční generální audienci, náměstí sv. Petra, Řím, 26. srpna 2015)
Drazí bratři a sestry, dobrý den. Po reflexi o tom, jak rodina prožívá sváteční chvíle a práci, budeme nyní uvažovat o času modlitby. Nejčastější nářky křesťanů se týkají právě toho času: „Měl bych se více modlit, chtěl bych, ale nedostává se mi času.“ To slýcháme stále. Tato nelibost je upřímná, jistě, protože lidské srdce se stále touží modlit, aniž si to uvědomuje. A nenachází-li čas, nemá klidu. Aby k tomuto setkání mohlo dojít, je zapotřebí pěstovat v srdci „vřelost“ lásky k Bohu, citový vztah. Můžeme si položit velmi jednoduchou otázku. Je dobré věřit v Boha celým srdcem, je dobré doufat, že nám pomůže v těžkostech, je dobré vnímat povinnost poděkovat Mu. To vše je správné. Máme však Pána trochu také rádi? Dojme nás, udiví nás či rozněžní nás pomyšlení na Boha? Pomysleme na formulaci velkého přikázání, které nese všechna ostatní: „Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou silou“ (Dt 6,5; srov. Mt 22,37). Tato formulace používá ve vztahu k Bohu intenzivní slovník lásky. Duch modlitby přebývá především tady. A pokud zde přebývá, je tam celý čas a nikdy odtud nemizí. Dovedeme přemýšlet o Bohu jako o pohlazení, které nás udržuje při životě a kterému nic nepředchází? Pohlazení, od kterého nás nic, ani smrt nemůže odloučit? Anebo o Něm přemýšlíme jenom jako o velké Bytosti, Všemohoucím, který vše stvořil, Soudci, který každý skutek kontroluje? To vše je přirozeně pravda. Avšak jedině, je-li Bůh citem všech našich citů, nabývají tato slova plného významu. Potom cítíme, že jsme šťastni a trochu také v rozpacích, protože na nás myslí a především nás má rád! Není to úchvatné? Není úchvatné, že nás Bůh s otcovskou láskou hladí? To je překrásné! Mohl by se jednoduše dát poznat jako nejvyšší Bytost, sdělit svoje přikázání a čekat na výsledky. Bůh však učinil a činí nekonečně více. Provází nás cestou života, ochraňuje a miluje. Pokud cit k Bohu nerozdělá oheň, duch modlitby nerozehřeje čas. Pak můžeme třeba násobit svoje slova „jako pohané“, říká Ježíš, anebo vystavovat na odiv svoje obřady „jako farizeové“ (srov. Mt 6,5.7). Srdce obývané citem k Bohu udělá modlitbu také z bezeslovné myšlenky, z prosby před svatým obrázkem anebo z polibku poslaného směrem ke kostelu. Je krásné, když maminky učí malé děti posílat pusinku Ježíši či Matce Boží. Kolik je v tom něhy! V té chvíli se srdce maličkých mění na místo modlitby. A to je dar Ducha svatého. Nikdy nezapomínejme vyprošovat tento dar každému z nás! Duch svatý má totiž svůj zvláštní způsob, jak v našich srdcích volat „Abba – Otče“; učí nás říkat „Otče“ právě tak, jako to činil Ježíš. Tento způsob bychom sami nikdy nenašli (srov. Gal 4,6).Tento dar Ducha přebývá v rodině, kde se učí o něj prosit a vážit si jej. Osvojíš-li si jej se stejnou spontaneitou, s níž ses naučil říkat „tati“ a „mami“, budeš ho umět navždy. Když se tak 14
stane, je čas veškerého života rodiny zahrnut v Boží lásce a bezděčně hledá čas na modlitbu. Čas rodiny, jak dobře víme, je komplikovaný a stěsnaný, obsazený a ustaraný. Vždycky je ho málo, nikdy nestačí. Je toho třeba tolik udělat. Kdo má rodinu, brzo se naučí řešit rovnici, kterou nedovedou vyřešit ani velcí matematikové, že totiž dvacet čtyři hodin obsahuje jejich dvojnásobek! Jsou maminky a tatínkové, kteří by za to mohli dostat Nobelovu cenu. Během dvaceti čtyř hodin jich mají osmačtyřicet. Nevím jak, ale dělají to tak! V rodině je hodně práce! Duch modlitby navrací čas opět Bohu, uniká obsesi života, jemuž se stále nedostává času, nachází pokoj v nezbytí a objevuje radost z nečekaných darů. Dobře v tom radí dvě sestry, Marta a Maria, o nichž mluví evangelium, které jsme slyšeli (Lk 10,38-42) v úvodu. Naučily se od Boha sladit rodinné rytmy: krásu slavení, pracovní vyrovnanost a ducha modlitby. Návštěva Ježíše, kterého měly rády, pro ně byla slavností. Jednoho dne se však Marta naučila, že hostitelská práce, ač důležitá, přece jen není vším, a že opravdu podstatné je naslouchat Pánu jako to dělala Maria, která si vybrala „ten nejlepší díl“ času. Modlitba pramení z naslouchání Ježíši, z četby evangelia. Nezapomínejte číst denně kousek evangelia. Modlitba pramení z důvěrného kontaktu se Slovem Božím. Existuje tato důvěrnost v naší rodině? Máme doma evangelium? Otevřeme jej někdy, abychom si v něm společně četli? Rozjímáme o něm při recitaci růžence? Evangelium čtené a rozjímané v rodině je jako dobrý chléb, který živí srdce všech. Naučme se ráno a večer a když usedáme ke stolu společně říkat nějakou modlitbu, velmi jednoduchou. Ježíš přichází mezi nás, jako přicházel do rodiny Marty, Marie a Lazara. Na srdci mi leží něco, co jsem zahlédl v různých městech: existují děti, které se neumějí pokřižovat! Maminko a tatínku učte dítě modlit se, dělat znamení kříže! To je krásný úkol maminek a tatínků! Modlitbou rodiny se ve chvílích silných i obtížných svěřujeme sobě navzájem, aby byl každý člen rodiny chráněn Boží láskou.
Rodina a evangelizace (katecheze papeže Františka při středeční generální audienci, náměstí sv. Petra, Řím, 2. září 2015)
Drazí bratři a sestry, dobrý den! V této poslední etapě našeho cyklu katechezí o rodině se podíváme na to, jak rodina žije odpovědnost za sdílení víry, za předávání víry uvnitř i navenek. V první chvíli se nám mohou vybavit určité evangelní výroky, které staví rodinné svazky zdánlivě do protikladu k následování Ježíše. 15
Jako ona silná slova, která všichni známe a která jsme slyšeli dnes v úvodu: „Kdo miluje otce nebo matku víc nežli mne, není mne hoden; kdo miluje syna nebo dceru víc nežli mne, není mne hoden” (Mt 10,37-38). Ježíš tím přirozeně nechce rušit čtvrté přikázání, které je prvním velkým přikázáním vůči lidem. První tři přikázání desatera se týkají vztahu k Bohu a ostatní vztahu k lidem. A je stejně nemyslitelné, že Pán po vykonání svého prvního zázraku pro novomanžele v Káni, po posvěcení manželského svazku muže a ženy a po navrácení synů a dcer rodinnému životu, požaduje od nás, abychom byli k těmto svazkům necitliví! To není to vysvětlení. Nikoli! Naopak, když Ježíš potvrzuje primát víry v Boha, nenachází smysluplnější přirovnání než rodinné vazby. A na druhé straně jsou samy rodinné svazky v rámci zkušenosti víry a lásky k Bohu přetvářeny, dostává se jim většího smyslu a jsou uschopněny přesahovat se a vytvářet obsáhlejší otcovství a mateřství, aby zahrnuly mezi bratry a sestry také ty, kteří se ocitli na okraji veškerých vazeb. Jednou odpověděl Ježíš těm, kteří jej upozorňovali, že venku je jeho matka a bratři, kteří s ním chtějí mluvit: „To je má matka a to jsou moji příbuzní! Každý, kdo plní vůli Boží, to je můj bratr i sestra i matka” (Mk 3,34-35). Moudrost citů, které se nekupují ani neprodávají, je tím největším talentem rodinného génia. Právě v rodině, v atmosféře oné moudrosti citů se učíme růst. Tam si lze osvojit jejich „gramatiku”, kterou lze jinak velmi obtížně získat. Právě tímto jazykem se Bůh dává pochopit všem. Výzva, aby se rodinné svazky kladly do rámce poslušnosti víry a smlouvy s Pánem, tyto svazky neumrtvuje, ale naopak chrání, zbavuje je sobectví, opatruje před degradací a vede k bezpečí nesmrtelného života. Cirkulace rodinného stylu v lidských vztazích je požehnáním pro národy, přináší na zem naději. Když se rodinné city nechají obrátit svědectvím evangelia, jsou schopny nepředstavitelných věcí a umožňují se dotknout děl, která v dějinách koná Bůh, jako těch, která učinil Ježíš pro muže, ženy a děti, s nimiž se setkal. Jediný úsměv, který zázračně vyloudíme na opuštěném a zoufajícím dítěti, které znovu začne žít, nám vysvětluje Boží jednání ve světě více než tisíce teologických traktátů. Muž a žena schopní riskovat a obětovat se pro dítě druhých, nejenom pro to svoje, nám vysvětlují záležitosti lásky, kterým mnozí vědci už nerozumějí. A kde jsou tyto rodinné city, rodí se skutky srdce, které jsou výmluvnější než slova: skutky lásky. To je k zamyšlení. Rodina, která odpovídá na Ježíšovo povolání, vrací režii světa smlouvě muže a ženy s Bohem. Pomyslete na vývoj tohoto svědectví dnes. Představme si, že by kormidlo dějin (společnosti, ekonomie, politiky) bylo odevzdáno – definitivně! – smlouvě muže a ženy, aby jej ovládali s pohledem upřeným k pokolením, která přijdou. Témata země a domu, ekonomie a práce, by vyluzovaly hudbu značně odlišnou! Pokud, počínaje církví, vrátíme vedoucí roli rodině, která slyší a uskutečňuje Boží slovo, budeme jako nové víno na svatbě v Káni a jako Boží kvas! 16
Smlouva rodiny s Bohem je dnes skutečně povolána čelit společenské desertifikaci moderního města. Naše města se stala pouští z nedostatku lásky, nedostatkem úsměvu. Je tolik zábav, spousty kratochvílí pro zasmání, ale láska chybí. Úsměv rodiny dovede tuto desertifikaci našich měst překonat. To bude vítězství rodinné lásky. Žádné ekonomické a politické inženýrství nedokáže tento přínos rodin nahradit. Babylonský projekt buduje neživotné mrakodrapy. Duch Boží však působí, že rozkvétají pouště (srov. Iz 32,15). Musíme vyjít z elitních obrněných věží a příbytků a znovu obydlet domy a prostory otevřené zástupům. Otevřené lásce rodiny. Společenství charismat - těch, která se pojí ke svátosti manželství, i těch, která skýtá zasvěcení se Božímu království - má přetvářet církev na místo zcela familiárního setkání s Bohem. Touto cestou jděme, neztrácejme naději. Milující se rodina dovede svým svědectvím lásky rozehřát srdce celého města. Modlete se za mne, modleme se jedni za druhé, abychom byli schopni rozpoznat a přijmout Boží navštívení. Duch ať vnese do křesťanských rodin lehký zmatek a město lidí vyjde ze své sklíčenosti.
Rodina a křesťanské společenství (katecheze papeže Františka při středeční generální audienci, náměstí sv. Petra, Řím, 9. září 2015)
Drazí bratři a sestry, dobrý den! Chtěl bych dnes soustředit naši pozornost naspojení mezi rodinou a křesťanským společenstvím. Je to spojení takříkajíc „přirozené“, protože církev je duchovní rodina a rodina je malá církev (srov. Lumen gentium, 9). Křesťanské společenství je domovem těch, kdo věří v Ježíše jakožto zdroj bratrství všech lidí. Církev putuje uprostřed národů, v dějinách mužů i žen, otců i matek, synů a dcer – toto jsou dějiny, s nimiž počítá Pán. Velké události světských mocností se zapisují do dějepisných učebnic a tam zůstanou. Avšak dějiny lidských citů se zapisují přímo do srdce Božího, jsou to dějiny, které potrvají navěky. Jsou místem života a víry. Rodina je místem naší nezastupitelné a nesmazatelné iniciace do těchto dějin, do dějin plných života ústících do věčného nazírání Boha v nebi, ale začínajících v rodině! Proto je rodina tolik důležitá. Syn Boží si osvojil lidské dějiny touto cestou a až do dna (srov. Žid 2,18; 5,8). Je krásné vracet se k rozjímání o Ježíši a o znameních tohoto spojení! Narodil se v rodině, kde se „naučil světu“: dílna, pár domů, nepatrná vesnička. Ježíš však během této třicetileté zkušenosti asimiloval lidství, které přijal do svého spojení s Otcem i do svého apoštolského poslání. Potom, když odešel z Nazareta a zahájil veřejný život, začal kolem 17
sebe Ježíš vytvářet společenství, „shromáždění“, začal svolávat lidi. Takový je význam slova „církev“. V evangeliích má Ježíšovo shromáždění formu rodiny, pohostinné rodiny, nikoli uzavřené exkluzivní sekty. Jsou v ní Petr i Jan, ale také hladový a žíznivý, cizinec a pronásledovaný, hříšník a celník, farizeové i zástupy. A Ježíš nepřestává přijímat všechny a mluvit se všemi, včetně toho, kdo už nečeká, že se ve svém životě setká s Bohem. Je to mocné ponaučení pro církev! Sami učedníci jsou vybráni, aby pečovali o toto shromáždění, o tuto rodinu Božích hostů. Aby dnes ožila tato realita Ježíšova shromáždění, je nezbytné oživit spojenectví rodiny a křesťanského společenství. Mohli bychom říci, že rodina a farnost jsou dvě místa, v nichž se uskutečňuje ono společenství lásky, jejíž posledním zdrojem je Bůh sám. Církev, která je opravdu podle evangelia, nemůže mít jinou formu nežpohostinného domu se stále otevřenými dveřmi. Kostely, farnosti a instituce se zavřenými dveřmi se nemají nazývat církev, nýbrž muzeum! A dnes je toto spojenectví klíčové. „Proti ideologickým, finančnickým a politickým »centrům moci« vkládejme svoje naděje do těchto evangelizačních center lásky oplývajících lidskou vřelostí a založených na solidaritě, účasti“ (Papežská rada pro rodinu, Gli insegnamenti di J.M.Bergoglio – Papa Francesco sulla famiglia a sulla vita 1999-2014, LEV 2014, 189) a také na vzájemném odpuštění. Dnes je nezbytné a naléhavé posílit spojení mezi rodinou a křesťanským společenstvím. Zajisté je potřeba hluboké víry ke znovunabytí rozumu i odvahy k obnovení tohoto spojenectví. Rodiny se někdy drží zpátky s tím, že nejsou na výši, a říkají: „Otče, jsme chudá a tak trochu rozbitá rodina“, „Nemáme na to“, „Máme doma tolik problémů“, „Nemáme síly“. To je pravda. Avšak nikdo není hoden, nikdo není na výši, nikdo nemá sil! Bez milosti Boží bychom nemohli dělat nic. Všechno je nám dáno, zdarma dáno! A Pán nikdy nepřichází do nové rodiny, aniž by tam učinil nějaký zázrak. Pamatujme na ten, který učinil v Káni! Ano, Pán, svěříme-li se do jeho rukou, nám umožní konat zázraky – a to ty každodenní! – když je v té rodině Pán. Přirozeně také křesťanské společenství musí něčím přispět. Snažit se například překonat příliš direktivní a příliš funkcionářské postoje, favorizovat mezilidský dialog, vzájemné poznání a vzájemnou úctu. Rodiny ať převezmou iniciativu a cítí odpovědnost za vnášení svých cenných darů do společenství. Všichni si musíme být vědomi, že křesťanská víra se uskutečňuje na otevřeném poli života sdíleného se všemi. Rodina a farnost musejí učinit zázrak pospolitějšího života pro celou společnost. V Káni byla Ježíšova matka, „matka dobré rady“. Slyšme její slova: „Udělejte všechno, co vám řekne“ (srov. Jan2,5). Drahé rodiny, drahá farní společenství, nechme se inspirovat touto Matkou, učiňme všechno, co nám Ježíš řekne a staneme před zázrakem, před každodenním zázrakem!
18
Rodina a národy (katecheze papeže Františka při středeční generální audienci, náměstí sv. Petra, Řím, 16. září 2015)
Drazí bratři a sestry, dobrý den! Tato naše reflexe je poslední z cyklu katechezí o manželství a rodině. Stojíme před krásnými a náročnými událostmi, které se přímo pojí k tomuto velkému tématu, Světovým setkáním rodin ve Filadelfii a biskupskou synodou v Římě. Obojí má světový rozměr, který odpovídá všeobecné dimenzi křesťanství, ale takévšeobecné důležitosti tohoto základního a nezastupitelného společenství, kterým je rodina. Nynější civilizační etapa je poznamenána dlouhodobými účinky společnosti řízené ekonomickou technokracií. Podřízenost etiky logice zisku má k dispozici nesmírné prostředky a enormní mediální podporu. V tomto scénáři se nová smlouva muže a ženy stává nejenom nezbytností, ale i strategií emancipace národů od peněžní kolonizace. Tato smlouva se musí znovu stát směrnicí politiky, ekonomie i občanského soužití! Ona rozhoduje o obyvatelnosti země, o přenosu životního citu a o vazbách paměti a naděje. Mohli bychom říci, že manželskorodinné společenství muže a ženy je „zlatým jádrem“ této smlouvy, její životodárnou gramatikou. Víra ji čerpá ze stvořitelské moudrosti Boha, který svěřil rodině nikoli péči o samoúčelnou intimitu, nýbrž vzrušující plán „zdomácnění“ světa. Právě rodina je počátkem, základem této světové kultury, která nás zachraňuje před mnoha a mnoha útoky, destrukcemi, kolonizacemi, včetně té peněžní, anebo před ideologiemi, které tolik ohrožují svět. Rodina je obrannou základnou. Právě biblické Slovo o stvoření skýtalo základní inspirací v našich krátkých středečních meditacích o rodině. Z tohoto Slova můžeme a musíme znovu, široce a hluboce čerpat. Čeká nás obrovská, ale také velice vzrušující práce. Boží stvoření není pouhá filosofická premisa: je to všeobecný horizont života a víry! Neexistuje jiný božský plán než stvoření a jeho vykoupení. Pro spásu stvoření a každého tvora se Bůh stal člověkem, „pro nás lidi a pro naši spásu“, jak říká Krédo. A zmrtvýchvstalý Ježíš je „dříve zrozený než celé tvorstvo“ (Kol 1,15). 19
Stvořený svět je svěřen muži a ženě. To co se děje mezi nimi, poznamenává všechno. Jejich odmítavý postoj k Božímu požehnání ústí nevyhnutelně do jakéhosi deliria všemohoucnosti, které obrací všechno vniveč. Říkáme tomu „prvotní hřích“. A všichni přicházíme na svět s touto dědičnou chorobou. Přesto však nejsme prokleti, ani ponecháni sobě napospas. Už starozákonní podání první lásky Boha k muži a k ženě bylo psáno ohněm! „Nepřátelství ustanovuji mezi tebou a ženou, mezi potomstvem tvým a jejím“ (Gn 3,15a). Těmito slovy se obrací Bůh ke lstivému hadovi, mágovi. A prostřednictvím těchto slov Bůh vybavuje ženu ochrannou bariérou proti zlu, ke které se může, pokud chce, utíkat po všechna pokolení. To znamená, že žena je nositelkou tajného a zvláštního požehnání na obranu svého stvoření před Zlým! Jako žena Apokalypsy, která běží skrýt dítě před Drakem. A Bůh ji chrání (srov. Zj 12,6). Pomyslete, jaká hlubina se zde otevírá! Vyskytují se mnohá a někdy urážlivá klišé o ženě pokušitelce jako té, která navádí ke zlu. Existuje však prostor pro teologii ženy, který je na výši tohoto Božího požehnání pro ni a pro její potomstvo! Milosrdná Boží ochrana nad mužem a ženou však v každém případě pro oba nikdy neustává. Nezapomínejme na to! Symbolický jazyk Bible nám říká, že ještě před jejich vyhnáním ze zahrady Eden, udělal Bůh muži a ženě kožené sukně a oblékl je do nich. Tento projev něhy znamená, že Bůh ani v bolestných důsledcích našeho hříchu nechce, abychom byli nazí a vydáni svému údělu hříšníků. Tato božská něha, tato péče o nás, se vtělila v Ježíši Nazaretském, Božím Synu, „narozeném ze ženy“ (Gal 4,4). A svatý Pavel dále říká, že „Kristus umřel za nás, když jsme ještě byli hříšníky“ (Řím 5,8). Kristus narozený ze ženy, z jedné ženy, je Božím pohlazením našich ran, našich pochybení, našich hříchů. Bůh nás miluje takové, jakými jsme a chce nás v tomto plánu vést dál. Žena je ta silnější, která tento plán nese dál. Příslib, který Bůh dává muži a ženě na počátku dějin, zahrnuje všechny lidské bytosti až do konce dějin. Budeme-li mít dostatek víry, rodiny národů země se rozpoznají v tomto požehnání. Na každý pád, kdokoli se nechá pohnout touto vizí, ať už patří k jakémukoli národu, lidu a náboženskému vyznání, je na cestě s námi. Bude naším bratrem a naší sestrou. Bez jakéhokoli proselytismu! Kráčejme v tomto požehnání za tímto Božím cílem, aby se z nás všech v životě stali bratři uprostřed světa, který jde kupředu a rodí se z rodiny, ze spojení muže a ženy. Bůh vám žehnej rodiny všech koutů země! Bůh žehnej vám všem! 20
"Mám naději a vím, že vše stvořené projde proměnou" ROZHOVOR S PAPEŽEM FRANTIŠKEM V neděli, 13. září 2015, odvysílala buenosaireská rozhlasová stanice FM Milenium 106,7 rozhovor, který papež František poskytl v rámci programu, nazvaného Dialogem k setkání (Diálogos para el encuentro). Papežovy odpovědi nahrál na sklonku srpna (25.8.) v Domě svaté Marty novinář a evangelický pastor Marcelo Figueroa, který po pětadvacet let vedl Argentinskou biblickou společnost. Dlouholetý přítel kardinála Bergoglia s ním a rabínem Abrahamem Skorkou vedl rozhlasové hovory na biblická témata pro diecézní rozhlas v Buenos Aires. Nynější interview, jehož překlad přineslo vydání listu L´Osservatore Romano, je vůbec prvním rozhovorem papeže Františka pro nezávislou a nekatolickou rozhlasovou stanici ve světě.
V úvodu setkání poděkoval Marcelo Figueroa svému hostiteli za vstřícné uvítání. “Díky tobě, žes mne pozval k tomuto dialogu pro posluchače rádia Milenium. Vracíme se k tématu, které zůstalo viset ve vzduchu kvůli mému odjezdu na konkláve. Tím tématem je přátelství. Zůstal jsem v Římě, nepřijel jsem zpět, musel jsem vrátit letenku a téma rozhovoru zůstalo nevyřčeno. Tak si o něm povídejme nyní.“ Tazatel vzpomíná, jakou hodnotu vždy kardinál Bergoglio přisuzoval přátelství a jak poukazoval na jeho důležitost v biblických textech. Poté klade první otázku: Jak prožívá přátelské vztahy dnes, jako papež? „Přál bych si, aby pokračovaly jako dříve. Pokud existuje přátelství, nemění se při změně funkce. Nebo to tak není? Nikdy jsem neměl tolik přátel v uvozovkách, kolik jich mám dnes. Všichni jsou najednou papežovi přátelé. Přátelství je však něco velmi posvátného. Bible radí, abychom měli jednoho nebo dva přátele. Předtím, než někoho začneš považovat za přítele, dopřej si čas, aby se přátelství prokázalo, aby byly patrné reakce jednoho na druhého. To se stalo mezi námi dvěma. Ty jsi evangelík, já katolík, společně pracujeme pro Ježíše. Nikoli pouze z úředního hlediska, nýbrž utvářením vzájemného přátelství, do kterého vstoupili také tvá manželka a děti. Přátelství, které se neobešlo bez stinných okamžiků, nemám pravdu? Jako tehdy, když jsi musel projít tunelem nejistoty, do kterého tě zavedla nemoc. Připouštím, že jsem tehdy cítil potřebu stát nablízku tvé ženě a dětem. Přítel totiž není jen nějaký známý, s kterým si příjemně popovídáme. Přátelství má hloubku. Myslím, že vzniklo díky Ježíšovi. Když totiž odhlédnu od tvého vtipkování, že jsi mou „ztracenou protestantskou ovečkou“, vnímám přátelství jako ojedinělé lidské sblížení, které lidem umožňuje hlubokou rozpravu o běžných věcech.“ Autor rozhovoru papeži děkuje za přátelská gesta (František mu znepokojen jeho zdravotním stavem zatelefonoval na Velký pátek, před odjezdem na křížovou cestu do římského Kolosea) a zdůrazňuje, že přátelství je třeba pěstovat právě v těžkých chvílích. 21
Pak poznamenává, že není snadné potkat pravé přátele, protože současná společnost rozkládá nejhlubší hodnoty. „O zainteresovaném přátelství mluví už argentinský epos Martín Fierro: „Ze soudce si učiň přítele a dbej, ať nemá důvod ke stížnostem“. (…) Přátelství z užitečnosti mne rmoutí. Někdy jsem vnímal, že mne zneužívají lidé, kteří se představili jako přátelé, ale které jsem potkal snad jednou, dvakrát v životě. Využívali toho, avšak zkušeností zainteresovaného přátelství si všichni musíme projít. Pravé přátelství naopak znamená doprovázet druhého člověka životem a vycházet přitom z nikdy nevysloveného předpokladu. Skutečné přátelství totiž nepotřebuje vysvětlení, protože vzniká a je nadále pěstováno. A to až do té míry, že druhý člověk vstupuje do mého života a zosobňuje v něm starostlivost, přání dobra, zdravý zájem o dění v rodině. Vstupuje tedy poznenáhlu. Existuje ještě jeden rozlišující rys dobrého přátelství od jeho jiných forem, které můžeme pojmenovat kamarádství a podobně. Při setkání se skutečným přítelem, kterého jsi neviděl dlouhý čas, možná měsíce či celý rok, máš ihned pocit, jako bys ho naposledy viděl včera. Cítíš se s ním dobře. To je velice lidský rys přátelství.“ Marcelo Figueroa na tomto místě připomíná přátelství s Bohem a duchovní náplň přátelství. „Bůh se vůči svému lidu staví s otcovským citem, ale přirozeně také přátelsky. Nevím, jak vyložit skutečnost, že Bůh mluví s Mojžíšem tváří v tvář, jako když přítel mluví s přítelem. Tedy – Bůh je Mojžíšovým přítelem, který se mu se vším svěřuje, odhaluje mu své plány a vše, co udělá!“ Tazatel v této souvislosti upozorňuje také na Boží přátelství s Abrahamem a navrhuje ještě jiné hledisko – přátelství jako základní prvek různých vyznání víry. Klade otázku, nakolik je pro Františka naléhavé setkávání, dialog a přátelství mezi různými křesťanskými vyznáními. „V Bibli čteme slova, která Bůh po pádu Adama a Evy říká hadovi: Nepřátelství ustanovuji mezi tebou a ženou. Krátce nato zabíjí Kain v nepřátelství svého bratra. My lidé kvůli svému hříchu a své slabosti podněcujeme nepřátelství. Od válek přes pavlačové klevetění až po pomluvy na pracovišti, kdy druhého člověka beze studu ponižujeme, očerňujeme a haníme, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě. Včetně lidí, kteří mají vysoké postavení, a často aniž by ono ostouzení bylo pravdivé. Když se tedy vzdálíme z oblasti osobního přátelství a přejdeme k přátelství sociálnímu, zjišťujeme, že tato všeobecně nepřátelská kultura vyžaduje naši práci na kultuře setkávání, či jinými slovy bratrství. Jedna biblická epizoda začíná nepřátelstvím a po letech se uzavírá láskyplným setkáním. Je to příběh Josefa a jeho bratrů, kteří ho ze žárlivosti prodávají. Když se s nimi Josef podle Božího plánu po letech náhodně shledává, musí skrývat svůj pláč, protože ve svém nitru dosud zakouší lásku ke svým bratrům, přestože ho prodali do otroctví. Zde je příklad lásky, přátelství, kultury setkávání: „Jsem Josef, váš bratr. Jak se daří našemu otci?“ Evangelický pastor, který vedl rozhovor pro argentinskou rozhlasovou stanici, na tomto místě poznamenává, že v Josefově příběhu se mluví také o moci. Vyplývá z něj, že jediným soudcem lidských činů má být Bůh. 22
“To je pravda, soudcem je pouze Bůh, přestože my se rádi prohlašujeme za soudce. Proč? Chceme získat odstup. Když druhého soudíme, vzdalujeme se mu a rozséváme odstup. Jako onen muž z evangelního podobenství, který šel v noci rozsévat koukol, a tak rozesel odstup a nepřátelství. Jelikož tato kultura nepřátelství vším proniká, mají naše gesta a naše hledání stát na straně přátelství.“ Věřící lidé za to nesou zvláštní zodpovědnost, dodává Marcelo Figueroa, protože sehrávají důležitou roli při vytváření pokoje. „Žádné náboženství není odolné vůči fundamentalismu. V každém vyznání vždy bude skupinka fundamentalistů, kteří se zasazují o zkázu ve jménu myšlenky, nikoli skutečnosti. Realita ale převyšuje ideu. Bůh, jak v judaismu, tak v křesťanství a v islámu doprovází svůj lid, projevuje družnou přítomnost. My to spatřujeme v Bibli a muslimové v Koránu. Náš Bůh je blízký a doprovází. Fundamentalisté Boha oddalují od společenství jeho lidu, odtělesňují jej, přeměňují jej v ideologii. A poté ve jménu ideologického Boha zabíjejí, napadají, ničí, osočují. Řečeno konkrétněji, přeměňují Boha v Bála, v modlu.“ Autor rozhovoru zde rozvinul reflexi o duchovně zraněném světě, který zakrývá jakýsi temný příkrov, týkající se všech oblastí – sociální, ekonomické i politické. Potřebujeme světlo, které pochází od Boha, uzavírá Marcelo Figueroa. „Tato temnota vše prostupuje napříč a ochuzuje nás o horizont. Uzavírá nás v přesvědčeních a – řečeno v uvozovkách – v ideologiích. Staví zdi, kvůli kterým nevyhledáváme setkání, nýbrž hledáme střet s druhým člověkem. Namísto stavění mostů budujeme zdi, kvůli kterým neexistuje přátelství mezi národy.“ Uchovává si vůbec papež v tomto ohledu optimismus?, zněl další dotaz. „Optimismus je psychologický postoj, který je dobrý a zdravý. Nastávají chvíle, kdy jsem spíše pesimistický. Otázkou je, zda má člověk naději, a tu já mám. Naděje neklame, zatímco optimismus tě může zklamat. Zítra se třeba probudíš s bolestí jater a stane se z tebe pesimista. Naděje spočívá ve vědomí, že existuje Boží příslib. Naděje je v tom, co Pavel říká Timotejovi: přestože jsme nevěrní, Bůh zůstává věrný, protože jako ztělesněná věrnost nemůže zapřít sám sebe. A proto doufá, trpí a má trpělivost. Je krásné mluvit o Boží trpělivosti, která je tajemstvím. Stejně tak při vytváření dobrého přátelství mezi dvěma lidmi je zapotřebí trpělivosti a času. Jak říkají Arabové – je třeba vstřebat hodně kilogramů soli. Je nutné dlouze rozmlouvat, být spolu, poznávat se, a tak utvářet přátelství. Je nezbytná ona trpělivost, ze které vzniká opravdové a pevné přátelství. Ve tvárném čase přátelství se dějí mnohé věci, na které je zapotřebí reagovat buď přátelsky, anebo je pominout.“ V tomto bodě rozhovoru argentinský novinář vtahuje do debaty Ježíše Krista. Co dnes znamená přátelství s Ježíšem? „Při poslední večeři řekl Ježíš učedníkům: Už vás nenazývám služebníky, ale přáteli. Služebník neví, co dělá jeho pán, kdežto přítel ano. To znamená, že přítel zná pánova tajemství. A právě to dnes znamená, že se Bohem dáváme nazývat přáteli. Když totiž slyšíme Ježíšova slova přátelství, jsme buď hloupí, nešťastníci či nevědomí, anebo otevíráme své srdce a vstupujeme do dialogu přátelství. Ježíš sází na tuto volbu, protože se 23
mohl označit za mistra, doktora či si dát mnohé jiné tituly. Ale neudělal to – vy jste moji přátelé a vás jsem si zvolil za přátele.“ “Zdá se, že papež dosvědčuje toto Ježíšovo přátelství, když se zastavuje s věřícími, poznamenává Marcelo Figueroa. „Potřebuji se k nim přiblížit, vyhledávám blízkost, spřízněnost. Někdy mne dojmou mladí lidé, jindy nemocní, a pak cítím tuto potřebu. Onehdy jsem projížděl náměstím (sv. Petra) a všiml jsem si jedné stařenky s opravdu krásnýma očima. Požádal jsem o zastavení (papamobilu), vystoupil jsem a zeptal se jí: „Babičko, kolik je vám let“? „Devadesát dva“, odpověděla. Bylo vidět, že je silná, stála tam pěkně zpříma. Řekl jsem jí: „Babičko, proč mi nedáte recept na tak krásný věk“? „Jím ravioli a dělám si je sama“, zněla odpověď. Tomu říkám smysl pro humor! To je nádherné! Tím neříkám, že ona paní je přítelkyně, ale nastalo tu určité přiblížení jednomu životu. A to mne poznamenalo, protože mne naučilo úsměvu, průzračnému pohledu na svět a smyslu pro humor“. “Ona žena a mnozí jiní věřící si tvé objetí vykládají jako objetí a něžný pohled Ježíše Krista“, míní Marcelo Figueroa. „Zatímco mne Ježíš objímá jejím prostřednictvím. Nejen dávám, ale také dostávám, a to nikoli pouze recept na ravioli, nýbrž svědectví spokojeného a radostného života. Potřebuji věřící, protože věřící mi něco dávají – dávají mi část svého života. Někdy na mne volají a když přijdu blíže, abych je pozdravil, vyprávějí mi o svém utrpení a já je přijímám. Kněz musí být mostem – proto se říká pontifex, tedy člověk, který staví mosty a nevyděluje se. Jako člověk, který se vyčleňuje v jakémsi posvátném, zákonickém či knížecím postoji. Když mluvím o knězi, míním biskupa i papeže. Když se kněz oddaluje, v jistém smyslu ztělesňuje ony postavy, kterým Ježíš věnuje celou 23. kapitolu Matoušova evangelia. Tedy ony farizeje, saduceje a učitele Zákona, kteří se považovali za „čisté“. Jak je krásné ono evangelní podobenství, ve kterém farizeus před oltářem říká: „Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé…ani jako tamhleten celník“, který byl ubohým hříšníkem. A celník prosil: „Bože, buď milostiv mně hříšnému“. Co říká Ježíš? „Celník se vrátil domů ospravedlněn, ne však farizeus“. Pokud se pastýř nepřiblíží ke svému lidu, nejenom proto, aby mu dával, nýbrž aby také od lidu dostával, není pastýřem. Onen lid totiž přijal tentýž křest a je s ním totožný.“ Argentinský novinář a evangelický pastor vzpomíná na někdejšího arcibiskupa Buenos Aires, který trávil hodiny mezi svými věřícími. Ptá se, nakolik je důležitý příklad, který dávají náboženští představitelé? „Nedělám to, abych dával příklad, je to má identita. Cítím, že jsem kněz, a mé chování je bezprostřední. Jinak bych nebyl kněz, ale církevní úředník. Být knězem je pro mne spontánní. Setkávám se s věřícími a neposlouchám jenom důvěrná sdělení jejich bolestí, ale také dobré rady, které mi dávají.“ Mnozí lidé papeže vnímají jako hlavního představitele mírového úsilí a chtěli by jej za to ocenit. Autora rozhovoru zajímalo, zda si papež všímá tohoto uznání a jak je prožívá… „Vím o sobě, že jsem hříšník. Když si povídám s Ježíšem, trochu se nad tím usmívám: Jak jsou lidé dobří, jak o mně dobře smýšlejí. Za to, co je ve mně dobré, vděčím Bohu. Je to čirý dar. Nikoli napodobenina, nýbrž čirý dar.“ 24
Papežovo přirozené vystupování jistě oslovuje také nekatolíky, poznamenal argentinský novinář. „Pastýř, ať už je jakéhokoli vyznání, nemá hranice. Je to pastýř a to stačí. Musí zápasit s vlastním sobectvím, které se nevyhýbá nikomu, včetně mne, aby nepopíralo to, co Ježíš požaduje po pastýřích – tedy aby stáli vprostřed svého lidu. V evangeliu o Ježíši čteme, že se na něj lidé tlačili a tísnili ho. Užívá se tam právě těchto sloves.“ Marcelo Figueroa otevírá další kapitolu dialogu o přátelství. Tentokrát o přátelství člověka a stvoření – a to s poukazem na encykliku Laudato si´… „Je zjevné, že stvoření týráme a nejsme jeho přáteli. Někdy s ním zacházíme jako s nejhorším z nepřátel. Pomysleme na odlesňování, špatné nakládání s vodou, metody nerostné těžby, při kterých se používá kyanid a uvolňuje arzén, které pak působí onemocnění lidí. Bůh nám dal inkulturu, abychom ji zkulturnili. Říká to slovy: Ploďte a množte se, podmaňte si zemi, pečujte o ni! Tedy člověk má z počáteční inkultury učinit kulturu, což také postupným civilizačním pokrokem učinil. Avšak nastal okamžik, ve kterém už člověk nemá toto zkulturňující poslání, nýbrž se cítí pánem. Pokračuje tedy ve svém životě, aniž by si uvědomoval význam péče o zemi, a tak zemi zanedbává. Opomíjí stvoření, protože mu nadřazuje své záměry. Člověk se tak stává tvůrcem druhé inkultury. První inkulturu nám dává Bůh, abychom z ní učinili kulturu. Pokud se jí však zmocním se samolibostí a pýchou, pokud překročím hranice dané přírodou, podílím se na tvorbě inkultury. Jaderná energie je dobrá. Zjistili jsme, že je nutné o tuto energii dbát a zabezpečit ji, avšak že sama o sobě není špatná. Při pohledu na Nagasaki a Hirošimu si ale uvědomujeme, co před sedmdesáti lety dokázala kultura proměněná v inkulturu. Při různých příležitostech jsem už vyprávěl příběh o jednom středověkém rabínovi ze 13. století. Mluvil o bybylónské věži a popisoval tvrdou práci při její stavbě – k přípravě cihel bylo nutné snést hlínu a slámu, smíchat je, vyrobit cihly, vysušit je a vypálit v peci a poté je vynést na věž. Lidé tvořili kulturu, protože chtěli vystavět věž. Pokud upadla cihla, bylo to veliké neštěstí a dělník, kterému se to stalo, byl potrestán. Když ale ze stavby spadl člověk, nestalo se nic. Byl mrtvý.“ Jak se tedy máme stavět vůči systému, který ve své zvrácenosti nejenom zneuctívá přírodu, ale také samotného člověka?, ptal se argentinský novinář. „V první řadě si tento stav musíme uvědomit. Je to systém na vydělávání peněz. Peníze stojí za vším, tele je stále ze zlata a zlato je modlou, která se tyčí uprostřed. Vytlačila člověka a zabrala jeho ústřední místo. Na stvoření a na člověka jako jeho součást už nikdo nedbá. Z toho plyne otroctví, otrocká práce, nezájem o krále stvoření. V této chvíli máme ke stvoření opravdu ošklivý vztah. Napadá mne jeden dialektální výraz, který se možná pro papeže příliš nehodí: nos pasamos de rosca. Překročili jsme jakoukoli mez. Nezajímáme se o stvoření, abychom mohli lépe využívat doly, kácíme lesy, abychom vysázeli monokultury, zatímco by půda potřebovala různé plodiny. Vzpomínám si, co jsem se učil na chemické škole: tři roky kukuřice, dva roky vojtěška, což souvisí s procesem dusíkové mineralizace půdy. Nyní převládají monokultury, dokud se půda nevyčerpá.“ A to vše z ekonomických důvodů, komentuje autor rozhovoru. 25
„Dalším příkladem jsou vodní elektrárny, vystavěné v Amazonii. Amazonský prales je součástí různých států a nechci mluvit špatně o žádném z nich. Zmíněné vodní elektrárny však naprosto vyvedly z rovnováhy tamní ekosystém.“ Také další dotaz se týkal poslední encykliky. Čteme v ní, že „nespravedlnost není neporazitelná“. Je už příliš pozdě, anebo stále můžeme doufat?, ptal se Marcelo Figueroa. „Vzpomínám si na výrok jednoho celosvětově významného politického představitele, který řekl: „Nejde o to, pečovat o životní prostředí kvůli tomu, abychom budovali lepší svět pro naše děti. Takový svět totiž nikdy nebude.“ Jistě, když budeme pokračovat tímto tempem, opravdu tu nikdy nebude. Musíme se životního prostředí ujmout právě v tuto chvíli, protože už hrozí neodčinitelné škody, a to je tragické. Na druhé straně ale tato situace není nepřekonatelná, protože i kdybychom dospěli ke katastrofě, věřím v nové nebe a novou zemi. Mám naději a vím, že vše stvořené projde proměnou.“ Autor rozhovoru v jeho samém závěru požádal o poselství pro posluchače rádia Milénium. „Děkuji, že jste věnovali část svého času a poslouchali jste nás, protože to nebylo zrovna zábavné seriálové vyprávění. Děkuji vám za veškeré dobro, které můžete prokázat v péči o stvoření. Prosím vás, abyste se za mne modlili, protože to potřebuji. A ze srdce vám přeji, aby vám Bůh žehnal.“
"Nechceme násilí, ale vrátit se k životu" “Evropští křesťané se někdy stydí dokonce i za svou vlastní víru, čímž velmi trpíme. Pro nás je křesťanství důvodem ke cti a hrdosti, a to také tváří v tvář našim pronásledovatelům. Vaše chování nás někdy překvapuje a rmoutí”, prohlásil v tomto týdnu v italském hlavním městě biskup Antoine Audo. Syrský jezuita a biskup chaldejské církve v obleženém Aleppu vystoupil na tiskové konferenci, organizované papežskou nadací Kirche in Not. Poskytl také několik rozhovorů pro italské sdělovací prostředky. Pro deník Il Giornale (17.9.) říká: “Vy Evropané byste se měli bít zato, abyste zabránili odchodu křesťanů ze Sýrie. Damašek, kázání sv. Pavla, či Antiochie jsou přeci ustavujícími prvky naší společné křesťanské tradice. Spíše se vše jeví tak, že jste zapomněli na hodnoty, víru a morálku. Avšak dávejte si pozor”, dodává biskup chaldejského obřadu. “Když islamistickému fanatismu dopřejete možnost, aby vyhnal křesťany z Blízkého východu, dovedete ho k přesvědčení, že může usilovat o dobytí Evropy. Možná jste si toho dosud nevšimli, ale právě to mají v plánu.” Za tímto plánem podle mons. Audo jistě nestojí syrští muslimové, kteří z převážné většiny nemají nic do činění s pronásledováním křesťanů. Je dílem 26
Muslimského bratrstva, salafitských skupin a států, které je podporují. “V syrské tradici neexistuje pronásledování z náboženských důvodu”, vysvětluje biskup, podle kterého byla pluralita vyznání odjakživa syrskou zvláštností a výjimečností. “Jde o importované strategie”, dodává, “mnohem širší a tajnější než je jejich komediální zinscenování pod hlavičkou takzvaného Islámského státu. Onen útvar má omezené poslání, ale teď slouží jejich cílům.” Jak mons. Audo uvedl pro agenturu Zenit (16.9.2015), tytéž cíle v minulosti vedly ke zničení Iráku a Libye a v nedávné době se přenesly do Jemenu. Nynějším účelem je zničení Sýrie a její pozdější rozdělení. K završení zkázy této země má tedy mimo jiné posloužit také masový odchod jejích obyvatel. Právě z tohoto důvodu biskup Audo mluví o svém úsilí pastýře, který přesvědčuje křesťany, aby město neopouštěli. ”Pro mne jako biskupa chaldejské katolické církve je to otázka života či nebo smrti. Východní církve musí udělat vše, co je možné, aby uchovaly svou přítomnost v Sýrii, tak důležitou pro dějiny univerzální církve. V arabském a muslimském kontextu je vysoce důležitá přítomnost církve, která je schopná vést dialog a žít s druhými v úctě a důstojnosti. Jsme lidmi východní tradice a chceme žít ve své zemi, která má krásnou historii. Netoužíme po odchodu na Západ, který není lepší než naše země. Opouštíme Sýrii pouze kvůli bezpečnosti a chudobě.” Ať Evropa pomáhá potřebným, ale nepovzbuzuje křesťany k odchodu!, vyzývá aleppský biskup a dodává: Neklamte lidi tím, že na Západě najdou ráj. Syřané musí zůstat doma, aby opětovně učinili ráj ze své vlastní země. Současný život křesťanů v Aleppu nicméně nelze nazvat životem, nýbrž přežíváním, podotýká biskup Audo. Za čtyři roky obléhání a rozdělení města ztratilo práci osmdesát procent obyvatel. Z původní 150 tisíc křesťanů jich nezbyla ani třetina. V ulicích jsou vidět děti, které s plastovými nádobami v ruce hledají vodu. Anebo mladíci se samopaly, protože městem se pohybuje bezpočet ozbrojených jednotek. ”Je to velmi tvrdý život. První problém je chybějící bezpečnost. Situace je strašná, protože na Aleppo dennodenně dopadají bomby, které přicházejí z různých bodů a v každé chvíli. Druhá otázka je hospodářská – všichni zchudli, nemají práci a životní náklady závratně narostly. Pak je tu problém vody a elektrického proudu, který odnímá možnost důstojného každodenního života.” Ve více než dvoumilionovém městě nefungují voda a proud po celé horké léto, ačkoli nebyly narušeny existující sítě. Rovněž tato skutečnost je podle syrského biskupa součástí celé strategie: Zastrašují nás, abychom odešli, míní. Při tiskové konferenci v Římě mons. Audo odsoudil Turecko, na jehož území probíhá výcvik a zásobování kriminálních band, které pak útočí na Aleppo, vzdálené pouhých 40 km od tureckých hranic. A také nešetřil kritikou evropských sdělovacích prostředků: “Za peníze jste ochotní zapřít celá společenství a ignorovat životy statisíců křesťanů”. Přičemž právě postavení křesťanů v syrské společnosti je velice křehké: ”Myslím, že je to kvůli tomu, že jsou slabí, nejsou ozbrojení, nečiní si nároky na moc či peníze. Chtějí pouze důstojně žít, ale zároveň je tu někdo, kdo jejich slabosti zneužívá k politickým účelům.” Biskup Audo také rozhodně odmítl západní mediální ztotožňování křesťanských biskupů s Assadovým režimem. “Sdělovací prostředky by se měly vyvarovat zaslepené propagandy a více dbát na inteligenci a úctu. My křesťané jsme svobodní lidé, a nikoli otroci mocných”. 27
Už ve čtvrtek, 17. září, všechny kanály kubánské státní televize odvysílaly videoposelství papeže Františka, kterým se obrací na obyvatele karibského ostrova těsně před zahájením apoštolské cesty. Text videoposelství zveřejnila Kubánská biskupská konference a všechny veřejnoprávní sdělovací prostředky mu věnovaly širokou pozornost: Drazí bratři, do mého odjezdu na Kubu schází pouze pár dní. Z toho důvodu bych vám rád poslal bratrský pozdrav ještě dříve, než se s vámi osobně setkám. Navštívím vás, abych sdílel víru a naději, abychom se vzájemně posílili v následování Ježíše. Velice mi prospívá a pomáhá, když pomyslím na vaši věrnost Pánu, na odvahu, s jakou podstupujete každodenní obtíže, na lásku, kterou si pomáháte, abyste se vzájemně podpořili v životní pouti. Děkuji vám za toto cenné svědectví. Ze své strany bych vám chtěl předat velmi prosté poselství, které je však, podle mého soudu, důležité a nezbytné. Ježíš vás velice miluje, Ježíš vás opravdu miluje. Stále vás nosí v srdci. Ví lépe než kdokoli jiný, co každý z nás potřebuje, po čem touží, jaká jsou jeho nejhlubší přání, jaké je naše srdce. On nás nikdy neopouští a přestože se nechováme tak, jak by od nás očekával, stále zůstává po našem boku. Je ochoten nás přijmout, utěšit, dodat nám novou naději, nové příležitosti a nový život On nikdy neodchází, ale stále zůstává. Vím, že se v přípravě na mou návštěvu modlíte jednu modlitbu. Nezměrně vám za to děkuji. Potřebujeme se modlit. Potřebujeme modlitbu, ono spojení s Ježíšem a Marií. A velice mne těší, že na radu mých kubánských bratrů biskupů vícekrát opakujete onu modlitbu, které jsme se učili jako děti: “Ježíši tichý, srdce pokorného, přetvoř naše srdce podle Srdce tvého”. Je krásné mít srdce podobné Ježíšovu, abychom dokázali milovat jako On, odpouštět, dodávat naději a doprovázet. Chtěl bych mezi vás přijít jako misionář milosrdenství a Boží něhy, avšak povolte mi také, abych povzbudil rovněž vás k tomu, abyste se stali misionáři nekonečné Boží lásky. Kéž nikdo není ochuzen o svědectví naší víry a lásky. Kéž celý svět ví, že Bůh vždy odpouští, stojí nám stále po boku a miluje nás. Navštívím také svatyni Panny Marie z Cobre. Přijdu tam jako jakýkoli poutník, jako syn, který touží přijít do Matčina domu. Svěřuji Boží Matce tuto cestu a také všechny Kubánce. Prosím, modlete se za mne. Ať vám Ježíš žehná a Panna Maria vás chrání. Děkuji. 28
Po tomto papežově videoposelství v kubánských médiích odvysílala den nato v rámci mediální přípravy na apoštolskou cestu také americká CNN přibližně půl hodinový konverzační pořad, jehož protagonisty byli kromě papeže Františka žáci základních škol z New Yorku a z Havany, odkud kladli otázky. Ochrana životního prostředí, otázka politických leaderů, přístupu ke vzdělání a zlepšení mezistátních vztahů Kuby a USA – taková byla témata, o něž se zajímala mládež ze školské sítě Scholas Occurrentes, která tuto videokonverzaci s papežem připravila. Otázka autority zajímala kubánskou studentku, netající se svým obdivem k roli, jakou plní ve světě papež. Ten jí odpověděl: „Řeknu ti jenom jednu věc: leader je dobrý, pokud je s to vzbudit mezi mladými nové leadery. Pokud chce někdo být jediným vůdcem, pak se stane tyranem. Pravé vůdcovství je plodné a každý z vás k němu v sobě nese zárodek. Nechte jej růst a buďte leadery v tom, co jste povoláni být. Leaderem v myšlení, jednání, radosti, naději, leadery tvorby lepšího světa. Já diktátorem být nechci a proto raději rozsévám.“
V sobotu, 19. září, papež František zahájil svou desátou zahraniční pastorační cestu. Ve stopách svých předchůdců Jana Pavla II. a Benedikta XVI. zamířil nejprve na Kubu a v úterý 22. září odpoledne pokračoval do Spojených států. Mezi nejočekávanější okamžiky návštěvy patřila papežova promluva v americkém Kongresu, která byla historickou premiérou, a vzhledem k napjaté mezinárodní situaci rovněž vystoupení před generálním shromážděním OSN. Neméně očekávaný byl František na Kubě, kde navzdory vůli k transformacím ekonomického rázu zůstávají vězení plná odpůrců režimu. A konečně z hlediska vnitrocírkevní debaty cesta vrcholí právě dnes v neděli, 27. září, setkáním rodin ve Filadelfii, které završí přípravy na říjnovou Synodu o rodině. Mimo Vatikán tak František setrvá rekordních 10 dní, během nichž pronese 26 promluv, z toho 4 anglicky a ostatní ve své rodné španělštině. V předvečer cesty se papež podle svého zvyku vydal do římské baziliky Santa Maria Maggiore prosit Matku Boží za zdar pastorační návštěvy. Ráno, před odjezdem z Domu sv. Marty, přišla Svatého otce pozdravit a popřát šťastnou cestu syrská rodina, které se ujala vatikánská farnost sv. Anny. Itálii opustil papež na palubě Airbusu A330 společnosti Alitalia, který odstartoval z římského letiště Fiumicino o půl jedenácté. Na havanském mezinárodním letišti „José Martí“ přistál po téměř dvanáctihodinovém letu v 16 hodin místního času, 29
tzn. kolem 22 hodiny středoevropského času. Na letišti papeže přivítal prezident Raul Castro a Havanský arcibiskup kardinál Jaime Ortega. Vřelým přijetím desetitisícovými zástupy lemujícími osmnáctikilometrovou trasu z letiště na nunciaturu začala pastorační návštěva Petrova nástupce v hlavním městě Kuby. V sobotou v půl jedenácté večer našeho času přistál po dvanáctihodinovém letu na havanském letišti letoun s papežem Františkem, který tento ostrov navštěvuje poprvé v životě, stejně jako vstoupí za tři dny poprvé na půdu Spojených států amerických. Nebývalé množství Kubánců, kteří se v sobotu odpoledne vydali pozdravit papeže, jedoucího jako obvykle v otevřeném voze, prozrazuje, že patrně nepřišli jenom katolíci, kteří tvoří asi 60% obyvatel tohoto ostrova. Na Kubě, která je o polovinu větší než území České republiky, žije 11 a půl milionu lidí v politickém režimu tzv. reálného socialismu. Na havanském letišti nesoucím jméno José Martího, kubánského národního buditele a bojovníka za nezávislost ostrova z 19. století, se po 16 hodině tamějšího času konala uvítací ceremonie. Papež František adresoval svůj pozdrav všem Kubáncům, včetně těch „roztroušených po světě“. Petrův nástupce zmínil letošní 80. výročí navázání – nikdy nepřerušených diplomatických vztahů mezi Kubou a Svatým stolcem a řekl, že se ubírá ve stopách památných návštěv svých předchůdců sv. Jana Pavla II. a Benedikta XVI.: Pane prezidente, vážení představitelé, bratři v episkopátu, dámy a pánové! Mnohokrát děkuji, pane prezidente, za přijetí a za vaše slova na uvítanou pronesená jménem vlády a kubánského lidu. Zdravím rovněž členy diplomatického sboru, kteří jsou zde přítomni. Děkuji za bratrské přijetí kardinálu Jaime Ortegovi y Alamino, havanskému arcibiskupovi, mons. Dionysiovi Guillermo Garcia Ibáñezovi, arcibiskupovi Santiaga de Cuba a předsedovi biskupské konference, dalším biskupům i celému kubánskému lidu. Všem děkuji, že jste se ujali přípravy této pastorační návštěvy. Chtěl bych vás, pane prezidente, požádat, abyste předal projevy mé zvláštní pozornosti a úcty svému bratrovi Fidelovi. Kromě toho bych rád, aby můj pozdrav dosáhl zvláště k těm, s nimiž se z různých důvodů nebudu moci setkat, a ke všem Kubáncům ve světě. 30
Jak řekl pan prezident, na letošní rok připadá 80. výročí navázání nepřerušených diplomatických vztahů mezi Kubánskou republikou a Svatým stolcem. Prozřetelnost mi umožnila vstoupit do této milované země v nesmazatelných stopách pouti, kterou zahájily památné apoštolské cesty mých dvou předchůdců, sv. Jana Pavla II. a Benedikta XVI. Vím, že vzpomínka na ně vyvolává vděčnost a sympatie u lidu i mezi kubánskými představiteli. Dnes tyto svazky spolupráce a přátelství obnovujeme, aby církev nadále provázela a povzbuzovala kubánský lid v jeho nadějích a námahách, a to svobodně a za pomoci všech prostředků nezbytných k tomu, aby zvěst o Království dosáhla až k existenciálním periferiím společnosti. Tato apoštolská cesta se uskutečňuje také v rámci letošního stého výročí vyhlášení Panny Marie Caridad del Cobre patronkou Kuby Benediktem XV. Tehdejší veteráni války o nezávislost, pohnuti vírou a vlastenectvím, požádali, aby se Panna mambisa stala patronkou Kuby jakožto svobodného a svrchovaného národa. Od té doby provázela dějiny kubánského lidu, podporovala naděje, které chrání důstojnost lidí ve svízelných situacích, a hájila prosazování všeho, co skýtá důstojnost člověka. Rostoucí náboženská úcta k Panně Marii Caridad del Cobre je viditelným svědectvím její přítomnosti v duši kubánského lidu. V těchto dnech navštívím svatyni del Cobre jako syn a poutník, a budu prosit naši Matku za všechny její kubánské děti a za tento milovaný národ, aby se ubíral cestou spravedlnosti, pokoje, svobody a smíření. Zeměpisně je Kuba ostrovem obráceným do všech stran, má zvláštní význam „klíče“ mezi severem a jihem, východem a západem. Být místem setkání je jeho přirozeným posláním, aby se všechny národy spřátelily, jak snil Jose Martí, „přes obtíže zemských úžin i mořských bariér“ (Měnová konference Republik Ameriky, in Obras escogidas II, La Habana 1992, 505). Totéž přání sdílel svatý Jan Pavel II. svou vroucí výzvou, „aby se Kuba otevřela všemi svými velkolepými možnostmi světu a svět se otevřel Kubě“ (Promluva na uvítanou, 21. ledna 1998). Před několika měsíci jsme byli svědky události, která nás naplňuje nadějí: procesu normalizace vztahů mezi dvěma národy po dlouhých letech oddálení. Je to proces a znamení převahy kultury setkání, dialogu a „systému všeobecného doceňování... nad mrtvým systémem dynastií a skupin“, jak řekl Jose Martí (ibid.). Vybízím odpovědné 31
politiky, aby pokračovali v této cestě a rozvinuli veškeré její možnosti jako důkaz vznešenosti služby, k níž jsou povoláni, podporou míru a blaha svých národů i celé Ameriky a jako příklad smíření pro celý svět. Svět potřebuje smíření v této atmosféře „rozkouskované“ třetí světové války, kterou prožíváme. Svěřuji tyto dny přímluvě Panny Marie Caridad del Cobre, blahoslaveného Olallo Valdése a José Lopéz Pieteiry a ctihodného Félixe Varely, velkého podporovatele lásky mezi Kubánci a všemi lidmi, aby se rozrůstaly naše svazky pokoje, solidarity a vzájemné úcty. Ještě jednou, pane prezidente, mnohokrát děkuji. Kubánský prezident ve své obsáhlé promluvě ocenil papežovo učení o spravedlnosti a životním prostředí a pranýřoval nynější mezinárodní systém, který globalizuje kapitál a z peněz činí svoji modlu. Raul Castro dále pochválil kubánské sociální výdobytky v oblasti školství a zdravotnictví, ale připustil také, že je nezbytné tento ekonomický a sociální model reformovat. Neopomněl také zopakovat nárok Kubánské republiky na území Guantanama, kde je dosud základna vojenského námořnictva USA. Po oficiálním přivítání na havanském letišti, což byl jediný bod sobotního programu pastorační návštěvy, následovala hodinu trvající cesta v nekrytém voze, odkud papež vestoje zdravil zástupy lidí nepřetržitě lemujících trasu k papežské nunciatuře.
Eucharistie na Plaza de la Revolución V 8 hodin ráno se papež v otevřeném voze, opět pozdravován zástupy lidí, vydal na čtyři kilometry vzdálené náměstí Revoluce. Tady jej čekalo přibližně půl milionu lidí, aby se účastnili eucharistie, kterou Petrův nástupce slavil spolu s kubánskými biskupy a kněžími. 32
Těsně přede mší, která začala v 9 h, se papež setkal s představiteli nekatolických církevních společenství, ke kterým se na ostrově hlásí asi 3% obyvatel. Součástí bohoslužby bylo také první svaté přijímání, které papež podal deseti dětem z havanských farností. Nedělní liturgie se vyznačovala hlubokou účastí věřících i vytříbeným hudebním doprovodem. Papež František pronesl pozoruhodnou homilii na dnešní evangelium (Mk 9,30-37) o tom, co je to služba:
"Quien no vive para servir, no sirve para vivir" Ježíš klade svým učedníkům zdánlivě indiskrétní otázku: „O čem jste cestou rozmlouvali?“ (Mk 9,33). Takovou otázku může položit také nám dnes: O čem spolu denně mluvíte? Jaká jsou vaše očekávání? „Oni mlčeli – praví evangelium – protože cestou mezi sebou rozmlouvali o tom, kdo z nich je největší (nejdůležitější)“ (Mk 9,34). Učedníci se styděli říci Ježíšovi, o čem mluvili. Mezi učedníky včerejška i dneška lze narazit na stejnou diskusi: „Kdo je nejdůležitější?“. Ježíš nenaléhá a nevynucuje si, aby mu řekli, o čem cestou mluvili. Otázka však přesto zůstává nejenom v mysli, ale i v srdci učedníků. „Kdo je nejdůležitější?“ Tato otázka nás provází po celý život a v různých fázích svého života na ni musíme odpovědět. Nemůžeme před ní utéci, protože tkví v srdci. Nejednou jsem slyšel na rodinných setkáních, jak je dětem kladena otázka: „Koho máš raději, tatínka nebo maminku?“. Je to jako ptát se, kdo je pro vás důležitější. Je tato otázka opravdu jenom hříčkou pro děti? Dějiny lidstva jsou poznamenány odpověďmi na tuto otázku. Ježíš se nebojí otázek lidí; nemá strach z lidství, ani z různých otázek, které kladou. Naopak, On zná zákoutí 33
lidského srdce a jako dobrý pedagog je vždycky ochoten nás provázet. Věrný svému stylu si přivlastňuje naše otázky a naše očekávání a dává jim nový horizont. Ježíš, věrný svému stylu, dovede dát odpověď schopnou klást nové výzvy, otřásat „očekávanými odpověďmi“ anebo zdánlivými danostmi. Ježíš, věrný svému stylu, používá vždycky logiku lásky. Logiku, kterou mohou žít všichni, protože je pro všechny. Ježíšův horizont je daleký jakémukoli typu elitářství, není jen pro pár vyvolených, kteří jsou s to dosáhnout „vytouženého poznání“ anebo vybraného stupně spirituality. Ježíšův horizont je vždycky nabídkou pro všední život, také zde, na „našem“ ostrově; nabídkou, která dodává všednosti vždycky určitou chuť věčnosti. Kdo je nejdůležitější? Ježíšova odpověď je jednoduchá: „Kdo chce být první, tedy nejdůležitější, ať je ze všech poslední a služebníkem všech“ (Mk 9,35). Kdo chce být velký, ať slouží druhým, nikoli ať si druhými slouží! To je velký Ježíšův paradox. Učedníci rozmlouvali o tom, kdo z nich by měl zaujmout nejdůležitější místo, kdo bude privilegovaný. Byli Ježíšovými učedníky, byli Ježíšovi nejblíže a diskutovali o tom, kdo bude stát nad obecným zákonem, všeobecnou normou, dali průchod své touze po nadřazenosti. Kdo půjde rychleji nahoru, aby se chopil pozic, které by měly přinášet určité výhody? Ježíš otřese jejich logikou a říká, že autentický život se prostě žije v konkrétním nasazení pro druhé, to znamená službou. Pozvání ke službě je charakteristickým rysem, kterému musíme věnovat pozornost. Sloužit většinou znamená pečovat o křehkost, starat se o křehkost. Sloužit znamená starat se o ty, kteří jsou křehcí v našich rodinách, v naší společnosti, v našem lidu. Jsou to tváře trpících, bezbranných a sklíčených, a Ježíš je doporučuje naší pozornosti a konkrétní lásce. Lásce, která se konkretizuje skutky a rozhodnutími. Lásce, která se projevuje v různých úkolech, které jsme jako občané povoláni plnit. Lidi z masa a kostí, s jejich životem, historií a zvláště s jejich křehkostmi nám Ježíš doporučuje, abychom je hájili, pomáhali jim a sloužili. Být křesťanem totiž znamená sloužit důstojnosti bratří, zápasit o důstojnost bratří a žít pro důstojnost bratří. Proto je křesťan vždycky zván, aby odkládal stranou svoje požadavky, očekávání a svoje tužby po všemohoucnosti tváří v tvář konkrétnímu pohledu těch nejkřehčích. 34
To je služba, která slouží druhým, ale musíme se mít na pozoru před jinou službou, před pokušením služby, která si slouží druhými. Existuje forma vykonávání služby, jejímž zájmem je odměňovat „naším“ jménem ty „svoje“. Taková služba vždycky ponechává stranou ty „tvoje“ a plodí dynamiku exkluze. Všichni máme křesťanské povolání ke službě, která slouží, a ke vzájemné pomoci, abychom neupadli do pokušení „služby, která slouží sobě“. Všichni jsme Ježíšem zváni a podněcováni ujímat se jedni druhých z lásky. A to bez toho, že bychom se dívali kolem, abychom zjistili, co dělá či nedělá bližní. Ježíš nám říká: „Kdo chce být první, ať je ze všech poslední a služebníkem všech“ (Mk 9,35). Neříká: „Pokud tvůj bližní chce být první, ať slouží“. Musíme se varovat pohledu, který soudí, a povzbuzovat se ve víře v proměňující pohled, kterým nás zve Ježíš. Ujímat se druhých z lásky nevede k podlézavosti, ale naopak, dává ústřední postavení otázce bratra. Služba se vždycky dívá bratrovi tváře, dotýká se jeho těla, cítí jeho blízkost - někdy až do té míry, že tím „trpí“ - a usiluje o jeho povznesení. Z tohoto důvodu není služba nikdy ideologická, poněvadž neslouží idejím, ale lidem. Svatý Boží lid žijící na Kubě má rád slavnosti, přátelství a krásu. Je to lid, který putuje, zpívá a chválí. Je to lid zraněný, jako každý lid, ale dovede mít otevřenou náruč a kráčet s nadějí, neboť jeho povoláním je velikost. Vybízím vás dnes, abyste opatrovali toto povolání a pečovali o tyto dary, které jste obdrželi od Boha, avšak zejména vás chci vybídnout, abyste se starali a pečovali o křehkost svých bratří. Neopomíjejte je kvůli plánům, které mohou vypadat svůdně, ale nezajímají se o tvář toho, kdo je vedle tebe. My známe a dosvědčujeme „sílu, která nemá obdoby“, vzkříšení, které „vzbuzuje zárodky nového světa“ (Evangelii gaudium, 276,278).
35
Nezapomínejme dnes na tuto dobrou zvěst: velikost lidu, národa, velikost člověka se vždycky zakládá na tom, jak slouží křehkosti svých bratří. V tom nalézáme jeden z plodů pravého lidství. Protože, drazí bratři a sestry, kdo nežije, aby sloužil, nehodí se, aby žil. Na závěr bohoslužby oslovil papež její účastníky v rámci pravidelné nedělní promluvy před polední mariánskou modlitbou Anděl Páně řekl:
"Aprendamos de María a tener el corazón despierto y atento a las necesidades de los demás" Děkuji havanskému arcibiskupovi, kardinálu Jaime Ortega y Alaminovi, za jeho bratrská slova a stejně tak i svým bratrům biskupům, kněžím, zasvěceným osobám a věřícím laikům. Zdravím rovněž pana prezidenta a všechny přítomné státní představitele. V evangeliu jsme slyšeli, že učedníci se báli Ježíše zeptat, když mluvil o svém umučení a smrti. Zděsili se a nemohli si připustit myšlenku, že uvidí Ježíše na kříži. Také my jsme pokoušeni utíkat před křížem, svým křížem i křížem těch druhých, a vzdalovat se tomu, kdo trpí. Na konci mše svaté, ve které se nám Ježíš znovu daroval svým tělem a svou krví, obracíme svůj pohled k Panně Marii, naší Matce. Prosíme ji, aby nás naučila stát blízko kříže bratra, který trpí. Ať se naučíme vidět Ježíše v každém člověku, který na své životní cestě umdlévá; v každém hladovém a žíznícím bratrovi, který nemá co na sebe, je ve vězení anebo je nemocný. Ať spolu s Matkou stojící pod křížem pochopíme, kdo je opravdu „největší“ a co znamená být sjednoceni s Pánem a mít podíl na Jeho slávě.
Naučme se od Marie mít bdělé a pozorné srdce pro potřeby druhých. Ať jsme pohotoví v těch nejmenších životních detailech, jak nás učila na svatbě v Káni, a nepřestáváme se modlit jedni za druhé, aby nikomu nechybělo víno nové lásky a radosti, kterou nám nabízí Ježíš. V této chvíli cítím povinnost obrátit pozornost k milované Kolumbii. Jsem si vědom zásadního významu nynější chvíle, kdy její synové s novou silou a pohnuti nadějí usilují o vybudování mírumilovné 36
společnosti. Kéž se prolitá krev tisíců nevinných během těchto desetiletí ozbrojeného konfliktu spojí s krví, kterou prolil na kříži Ježíš Kristus, a podpoří všechny snahy o definitivní smíření také na tomto krásné ostrově. A dlouhá noc bolesti a násilí ať se úsilím všech Kolumbijců promění na nekončící den svornosti, spravedlnosti, bratrství a lásky za respektu institucí národního i mezinárodního práva, aby tento mír byl trvalý. Prosím vás! Nemůžeme si na této cestě míru a smíření dovolit další selhání. Děkuji vám, pane prezidente za vše, co pro toto smíření děláte. Prosím vás, spojte se nyní se mnou v modlitbě a prosme Pannu Marii, aby předložila všechny naše obavy a přání Kristovu Srdci. A modleme se zvláště za ty, kdo ztratili naději, a nevědí, proč dál zápasit, za ty, kdo trpí nespravedlností, opuštěností a samotou; modleme se za staré, nemocné, za děti a mládež, za všechny rodiny v nesnázích, aby Maria osušila jejich slzy, utěšila je svou mateřskou láskou a vrátila jim naději a radost. Svatá Matko, svěřuji ti tvé kubánské děti: nikdy je neopouštěj! A prosím vás, nezapomínejte se modlit za mne.
Po nedělní mši svaté se papež František setkal s bývalým kubánským prezidentem Fidelem Castrem. Zhruba půlhodinový rozhovor proběhl v srdečné a neformální atmosféře v rezidenci vůdce kubánské revoluce. Nešlo o soukromý rozhovor. Přítomni mu byli také další Castrovi příbuzní. Papeže doprovázel apoštolský nuncius na Kubě, arcibiskup Giorgio Lingua. Papež věnoval Fidelu Castrovi knihy od Alessandra Pronzata o humoru a víře, své poslední dva velké dokumenty: encykliku Laudato si a apoštolskou exhortaci Evangelii gaudium a několik CD s úvahami jezuity P. Armanda Llorenteho, někdejšího profesora Fidela Castra. „Nejvyšší vůdce“ věnoval papežovi výtisk knihy „Fidel a náboženství“ z roku 1997 od Freie Betta s dedikací: „Pro papeže Františka u příležitosti jeho návštěvy na Kubě, s obdivem a úctou kubánského lidu“. Fidel Castro položil papežovi několik otázek ohledně životního prostředí a situace v současném světě. Odpoledne se papež setkal v prezidentském paláci s aktuálním kubánským lídrem Raulem Castrem. Rozhovor trval zhruba 50 minut a zakončilo jej předání darů. František věnoval prezidentovi mozaiku P. Marie z Cobre a Raul Castro předal papeži kříž vytvořený ze dvou vesel svázaných provazy. 37
Po návštěvě prezidentského paláce pokračoval papežský program v havanské katedrále modlitbou nešpor s kněžími, řeholníky a seminaristy. Cestou se František zastavil ke krátkému pozdravu v jezuitském kostele Nejsvětějšího Srdce. Návštěva nebyla plánovaná, ale očekávaná, jak dosvědčoval zástup lidí před kostelem. Na Kubě slouží 24 jezuitů v 8 farnostech, dvou exercičních domech a pěti sociálních centrech. Havanská katedrála Neposkvrněného početí P. Marie a sv. Kryštofa je jedním z předních příkladů koloniálního baroka. Rozložité průčelí zdobené sloupy a zvlněnými profily říms dominuje malebnému náměstí. Ke zvláštní atmosféře chrámu, iniciovaného jezuity v roce 1748, přispívá také použitý stavební materiál, totiž mořské korály z mexického zálivu. Stavba byla dokončena krátce před tím, než se v roce 1788 stal Havana stala diecézí a sídelním městem biskupa. Stroze působící interiér kostela, zbavený v rámci puristických úprav v 19. století barokní výzdoby, pojme zhruba tisíc lidí. Papeže Františka uvítali v katedrále havanský arcibiskup kardinál Ortega, který představil místní církev jako církev chudou, a řeholnice se svědectvím o své práci mezi fyzicky a mentálně postiženými. Papež rezignoval na připravenou promluvu a spontánně reagoval na slova, která zazněla.
"No le tengas miedo a la misericordia" „Chudoba je nepohodlné slovo, které jde proti proudu. Světský duch ji nezná, nechce ji, skrývá ji, nikoli z ostychu, nýbrž z pohrdání. Světský duch vytěsňuje cestu Božího Syna, který se ponížil, stal se ubohým, aby byl jako my. Je nezbytné dobře spravovat majetek, je to povinnost, protože majetek je Božím darem, ale pokud vstoupí do srdce natolik, že začne určovat běh života, je vše špatně. Sv. Ignác z Loyoly říkal - a není to nějaká rodinná 38
reklama - že chudoba je zdí a matkou zasvěceného života. Matkou, která plodí větší důvěru v Boha, a zdí, jež chrání ode všeho světského.“ S odvoláním na evangelní perikopu o mladíkovi, který nedokázal Ježíše následovat, protože měl mnoho majetku, pokračoval papež výkladem o bohatství, jež ochuzuje: „Jeden starý moudrý kněz vyprávěl, že když duch bohatství vstoupí do srdce zasvěceného člověka, kněze, biskupa, papeže, když začne shromažďovat peníze, aby si zajistil budoucnost, budoucnost už není v Ježíši, ale v pojišťovací společnosti duchovního rázu, kterou vede. Proto, když se to děje – říkal ten kněz – a řeholní společnost začíná shromažďovat fondy, Bůh je tak dobrý, že pošle katastrofálního ekonoma, který ji dovede k bankrotu. Největší Boží požehnání pro církev jsou katastrofální ekonomové, protože ji činí svobodnou a chudou.“ Co jste učinili pro nejmenšího z mých bratří, pro mě jste učinili, pokračoval papež František v odpovědi na svědectví sestry o službě postiženým. Jak řekl, právě tato slova stojí v „protokolu, podle něhož budeme souzení,“ v 25. kapitole Matoušova evangelia. Po poznámce na adresu těch „fňukalů“ z řad řeholníků, kteří se cítí nedoceněni, když jsou vysláni sloužit nejposlednějším, poděkoval těm, kdo se naopak „stravují ve službě těm, jimiž svět pohrdá“, protože právě ti nejvíce následují Ježíše. „Tam, kde nelze udělat žádný kšeft, kde se nedají vydělat peníze, kde není naprosto možné udělat cokoliv konstruktivního... tam září Ježíš. A tam také září má volba pro Ježíše. Děkuji všem řeholníkům a řeholnicím, kteří toto dělají.“ V závěru papež připomněl, že zvláštním místem, kde se kněz jeví jako nejmenší, je zpovědnice. Když do ní usedá, měl by mít na paměti také své vlastní hříchy a obracet se k penitentovi s milosrdenstvím. „Nemějte strach z milosrdenství. Nechte skrze své ruce a svou náruč proudit odpuštění, protože, ti kdo za vámi přicházejí, jsou ti nejmenší. A tedy Ježíš.“ Posledním bodem nedělního programu pastorační cesty bylo setkání s kubánskou mládeží, které se konalo na nádvoří kulturního centra O. Felixe Varely. Tato instituce spravovaná havanským arcibiskupstvím ve spolupráci s Papežskou radou pro kulturu už několik let slouží formaci kubánských laiků. Poskytuje kurzy filosofie, psychologie, sociálních studií a podnikání ve shodě se sociální naukou církve. Také zde papež František 39
odložil psaný text a obrátil se k přítomným s poznámkou: "Vy stojíte, zatímco já sedím, to je ale ostuda." Poté před publikem několika tisíců věřících i nevěřících mladých lidí reagoval na otázku jednoho z nich, který vykreslil svůj sen o lepší Kubě. Papež odpověděl citací z díla jednoho latinskoamerického spisovatele, který hovoří o dvojím zraku. Tělesné oči vidí své okolí, zatímco oči ze skla nazírají sny.
“Si querés ir de prisa, andá solo, pero si querés llegar lejos, andá acompañado” “Mladý člověk, který není schopen snít, se uzavírá sám do sebe. Každý z nás někdy sní o věcech, které se nikdy nestanou, a toto snění otevírá obzory. Otevřete se proto těmto snům a sněte, že se svět změní také díky vám. Nezapomínejte snít". Uzavřenost může vést k uvěznění ve vlastním světě náboženského anebo ideologického schůzování, zatímco snění o velkých ideálech předpokládá dialog a vycházení z individualismu. „Pokud se z náboženství stane schůzování, ztrácí to nejlepší – tedy adoraci Boha a víru v něj. Jsou z něj prázdné řeči a modlitby, souhrn morálních přikázání“, podotkl papež a vyzval mladé lidi následujícími slovy: “Otevřené srdce, otevřená mysl. Proč si nepromluvit, máte-li jiný názor? Proč stále upírat zrak na to, co nás dělí, a nevidět to společné? Pracujme společně pro obecné dobro. Hledání obecného dobra se nazývá sociální přátelství, zatímco sociální nepřátelství ničí rodiny, státy a celý svět. Největším nepřítelem je válka. Proč tu neexistuje vůle ke společnému jednání? Tam, kde nastoupilo rozdělení, vládne smrt. Také v duších je smrt, protože zabíjíme naši schopnost spojovat, zabíjíme sociální přátelství. Proto vás dnes prosím – buďte schopni navazovat sociální přátelství.“ Dalším tématem Františkovy spontánní promluvy ke kubánské mládeži byla naděje, kterou, jak zdůraznil, nelze zaměňovat s optimismem. Naděje dokáže trpět a obětovat se, je plodnou nositelkou života. Cesta naděje není snadná a nelze po ní kráčet sám. Nepřítelem naděje je modla zisku, potrat a eutanázie. V závěru papež mladé lidi vyzval ke společné práci pro budoucí Kubu, navzdory názorovým odlišnostem. Doporučil přitom africké přísloví: "Na krátkou cestu jdi sám, na delší si ber doprovod".
40
Návštěva holguínské diecéze Východokubánská diecéze Holguín, která dosud nikdy nezažila návštěvu Petrova nástupce, se stala dějištěm dnešního programu apoštolské cesty. Právě v této provincii na počátku 17. století vylovila trojice rybářů z oceánu dřevěnou sošku Panny Marie milosrdné z Cobre, která byla později prohlášena patronkou Kuby. Holguínu se jako třetí nejlidnatější kubánské metropoli přezdívá také „město parků“ kvůli rozsáhlým zeleným plochám. Nepsané kubánské hlavní město kultury a univerzitní sídlo zároveň hostí mezinárodně uznávanou protidrogovou léčebnu. Papež František v krajském městě přistál v půl desáté dopoledne a o hodinu později slavil mši svatou na tamním Revolučním náměstí za účasti 150 tisíc lidí. Také zde lemoval devatenácti kilometrovou příjezdovou cestu z letiště nepřetržitý lidský zástup. Na dnešní svátek apoštola a evangelisty Matouše kázal papež o setkání tohoto celníka s Ježíšem a o výměně pohledů, která mění dějiny:
"Dejémonos mirar por Jesús, dejemos que su mirada recorra nuestras calles, dejemos que su mirada nos devuelva la alegría, la esperanza, el gozo de la vida" Slavíme svátek apoštola a evangelisty Matouše. Slavíme příběh obrácení. On sám nám ve svém evangeliu (Mt9,9-13) vypráví, jak došlo k setkání, které změnilo jeho život. Uvádí nás do „hry pohledů“, která je s to proměňovat dějiny. Jako každý den seděl v celnici, kde vybíral daně, když šel okolo Ježíš, uviděl jej a řekl mu: „Pojď za mnou.“ On vstal a šel za ním. Ježíš na něho pohlédl. Jaká síla lásky byla obsažena v Ježíšově 41
pohledu, aby Matoušem tak pohnula! Jakou sílu musejí mít ony oči, které jej pozvedly! Víme, že Matouš byl celník, tedy že vybíral daně od Židů, aby je dával Římanům. Celníci nebyli oblíbení a navíc byli považováni za hříšníky. Žili proto v osamocení a druzí jimi pohrdali. Nebylo možné s nimi usednout ke stolu, ani mluvit, ani se modlit. Pro lid byli zrádci, kteří brali svým a dávali druhým. Do této sociální kategorie patřili celníci. Ježíš se však zastavil, nepřešel kolem chvatně, pohlédl na něj beze spěchu, pokojně. Pohlédl na něho slitovnýma očima, pohlédl na něj tak, jak se něho ještě nikdo nepodíval. A ten pohled otevřel jeho srdce, osvobodil jej, uzdravil, dodal naději a oživil jako Zachea, Bartimaia, Marii Magdalénu, Petra a také každého z nás. My sice nemáme odvahu pozvednout zraky k Pánu, On na nás hledí jako první. Je to náš osobní příběh, jako tolika jiných. Každý z nás může říci: i já jsem hříšník, na kterého Ježíš pohlédl. Udělejme si doma či v kostele čas, ztišme se a připomeňme si s vděkem a radostí onu situaci, onu chvíli, kdy slitovný pohled Boží spočinul na našem životě. Jeho láska nás předchází, jeho pohled předjímá naše potřeby. Dohlédne za zdání, za hřích, selhání a ničemnost. Dovede vidět za sociální kategorii, do níž patříme. On jde dál a vidí důstojnost syna, často pošpiněnou hříchem, ale vždycky přítomnou v hloubi naší duše. Přišel právě proto, aby hledal všechny, kdo cítí, že nejsou hodni Boha, ani druhých. Nechme na sebe Ježíše
pohlédnout, nechme Jeho pohled spočinout na našich cestách, nechme, ať nám Jeho pohled přináší potěšení, naději a radost života. Pán spočinul pohledem plným slitování na Matoušovi a řekl mu: „Pojď za mnou!“. On vstal a šel za ním. Ježíšův pohled a pak Ježíšovo slovo. Nejprve láska a pak poslání. Už to není tentýž Matouš, vnitřně se změnil. Setkání s Ježíšem, s Jeho slitovnou láskou jej proměnilo. A opouští celnici, peníze i svou sociální vyloučenost. Dříve seděl a čekal, aby vybíral od druhých, nyní má vstát, aby spolu s Ježíšem dával, nabízel a obětoval se druhým. Ježíš na něho pohlédl a Matouš nalezl radost ve službě. Pro Matouše i pro všechny, kdo na sobě pocítili Ježíšův pohled, nejsou spoluobčané těmi, ze kterých se profituje a kterých se používá a zneužívá. Ježíšův pohled rodí misionářskou aktivitu služby a odevzdání. Jeho láska hojí naši krátkozrakost a podněcuje nás, abychom hleděli dále, nezastavovali se u zdání či politické korektnosti. Ježíš jde dál, předchází nás, razí cestu a vybízí nás, abychom šli za ním. Zve nás, abychom šli pomalu a překonávali svoje předsudky, svůj odpor ke změně druhých i nás samotných. Dennodenně před nás klade výzvu otázkou: věříš? Věříš, že je možné, aby se exekutor změnil na služebníka? Myslíš, že je možné, aby se zrádce stal přítelem? Myslíš, že je možné, aby syn tesařův byl Boží Syn? Jeho pohled přetváří náš pohled, Jeho srdce přetváří naše srdce. Bůh je Otec, který chce spásu všech svých dětí. Nechme na sebe Pána pohlédnout v modlitbě, v eucharistii, ve zpovědi, v našich bratřích, zejména v těch, kdo se cítí opuštěni a osamoceni. A učme se dívat tak, jako se On 42
dívá na nás. Sdílejme Jeho jemnocit a slitovnost s nemocnými, vězněnými, starými a rodinami, které jsou v těžkostech. Stále jsme povoláváni učit se od Ježíše, který vidí vždycky to, co je v člověku nejvíce autentické, totiž obraz Otcův. Vím s jakým úsilím a s jakou obětavostí církev na Kubě pracuje, aby přinášela Kristovo slovo a Jeho přítomnost všem i do těch nejvzdálenějších míst. Zvláštní zmínku zasluhují tzv. „misijní domy“, které vzhledem k nedostatku kostelů a kněží, poskytují mnoha lidem místo pro modlitbu, naslouchání Slova, katechezi a komunitní život. Jsou to malá znamení Boží přítomnosti v našich čtvrtích a každodenní pomoc oživující slova apoštola Pavla: „Povzbuzuji vás, žijte způsobem hodným toho povolání, které jste dostali: buďte přitom všestranně pokorní, mírní a trpěliví; snášejte se navzájem v lásce a horlivě se snažte zachovávat jednotu ve smýšlení, spojeni poutem pokoje.“ (Ef4,1-3). Rád bych nyní obrátil pohled k Panně Marii, Naší Paní Caridad del Cobre, kterou Kuba přijala do své náruče a otevřela jí navždy svoje dveře, a prosím ji, aby nadále na každém synovi tohoto ušlechtilého národa spočívala svým mateřském pohledem a aby její „milosrdné oči“ byly stále pozorné ke každému z vás, vašim domům, rodinám a lidem, kteří mohou mít dojem, že pro ně není místo. Kéž nás všechny opatruje jako opatrovala Ježíše ve své lásce. Po mši svaté papež poobědval na biskupství a poté se vydal na návrší "Loma de la Cruz", aby požehnal městu. Holguínskému pobřeží, které Kryštof Kolumbus po vylodění na ostrově Kuba v roce 1492 označil za "nejkrásnější místo, na němž kdy spočinul lidský zrak", vévodí návrší "Loma de la Cruz". Z vrcholu tohoto pohoří, které se vypíná do výšky 261 metru nad městem a kromě panoramatické silnice k němu vede necelých pět set schůdků, a kde v roce 1790 postavil františkánský převor z Holguínu, Francisco Antonio de Alegria, dřevěný kříž, se obdivuje panorama Holguínu a celého ostrova Kuby. Na tomto návrší, které je cílem poutníků a jedním z nejsymboličtějších míst kubánské lidové zbožnosti, stanul před křížem papež František na závěr své návštěvy diecéze Holguín a poté požehnal městu: 43
“Que al mirar la Santa Cruz, se sientan invitados al seguimiento deTu Hijo, único camino para llegar a ti” "Ať při pohledu na Svatý Kříž, vztyčený na vrcholu této hory, a který osvěcuje život rodin, dětí a mladých, nemocných i všech kdo trpí, těmto všem se dostane tvé útěchy a blízkosti, ať se cítí povoláni k následování tvého Syna, jediné cesty, po níž lze dojít k tobě. Tvá láska ať přináší všem tvou božskou pomoc a rozhojňuje tvé duchovní dary". Po slovech modlitby Svatého otce následovaly zpěvy dětského sboru. Holguín, ve východní části ostrova, je třetím největším městem Kuby co do počtu obyvatel (přes 1,5 miliónu) a je hlavním městem stejnojmenné oblasti. V tomto kraji se narodili i stávající prezident Raul Castro a jeho bratr Fidel. Nedaleko odtud také leží americká vojenská základna Guantanamo. V nočních hodinách našeho času již papeže přivítalo druhé největší kubánské město, Santiago de Cuba. V tamním semináři sv. Basila Petrův nástupce soukromě pozdravil kubánské biskupy a poté se s nimi odebral do mariánské baziliky v Cobre, asi třicet kilometrů od Santiaga de Cuba. Cesta k poutnímu chrámu byla nově vyasfaltovaná, vegetace po obou stranách je pečlivě přistřižena. Domy i zdi jsou zjevně nově natřeny (samozřejmě pouze směrem do ulice). Papežský vůz se pohybuje rychle. Na Kubě je období hurikánů a prší tak vydatně, že Sierra Maestra se změnila jen v černou siluetu kopců v pozadí. Lidé stojí ve dveřích a pod chatrnými deštníky nesměle mávají ve snaze identifikovat muže v bílém v každém autě, které projede. A když se konečně objeví a povzbudivě jim pokyne, neozývají se tu divoké pokřiky a popěvky, které obvykle doprovázejí papežův příjezd. Tady jsme totiž na posvátné půdě. Svatyně Naší Paní z El Cobre uchovává drobnou dřevěnou sošku P. Marie s dítětem Ježíšem starou přes 400 let, jedno z nejuctívanějších mariánských vyobrazení na světě, symbol Kuby. Patronkou Kuby byla prohlášena papežem Benediktem XV. v roce 1916. Když v roce 1953 Ernest Hemingway dostal Nobelovu cenu, věnoval svatyni svou zlatou medaili. Jan Pavel II. v roce 1998 přivezl zlatou korunku, Benedikt XVI. před třemi lety zlatou růži. A právě tady, daleko od 44
jásajících davů, se papež František rozhodl setkat a modlit se společně s kubánskými biskupy. Soukromé setkání za zavřenými dveřmi, bez oficiálních proslovů, fotografií a mikrofonů. Je to příležitost promluvit svobodně a upřímně s bratry biskupy o tom, co jim skutečně leží na srdci. Po rozhovoru následovala společná modlitba v mariánské svatyni, které při té příležitosti František daroval stříbrnou vázu s dvanácti žlutými a bílými keramickými růžemi. Tímto symbolickým darem papež napodobil lidový projev zdejší mariánské úcty, kterou poutníci vyjadřují přinesením kytice květů. Papež František setrval několik minut v tiché meditaci a pak se pomodlil před soškou Panny Marie Milosrdné z Cobre a svěřil jí budoucnost Kuby a jejího lidu: Panno Milosrdná z Cobre, Patronko Kuby! Bůh tě pozdrav, Maria, milostiplná! Tys milovanou Dcerou Otce, Matkou Krista, našeho Boha, živým chrámem Ducha svatého. Ve svém jménu, Panno milostivá, neseš paměť Boha, který je Láska, připomínku Ježíšova nového přikázání, vzývání Ducha svatého: lásku vylitou do našich srdcí, oheň lásky seslaný o Letnicích na církev, dar plné svobody Božích dětí. Požehnaná Tys mezi ženami a požehnaný plod života tvého, Ježíš!¨ Přišla jsi navštívit svůj lid a chtěla jsi zůstat s námi jako Matka a Paní Kuby, během jejího putování po cestách dějin. Tvé jméno a tvůj obraz jsou vryty do mysli i srdce Kubánců, uvnitř i mimo vlast, jako znamení naděje a střed bratrského společenství. Svatá Maria, Matko Boží a Matko naše! Pros za nás u svého Syna Ježíše Krista, přimlouvej se za nás svým mateřským srdcem, zaplaveným láskou Ducha. Rozmnož naši víru, oživ naši naději, rozhojni a posiluj v nás lásku. Chraň naše rodiny, chraň mladé a děti, potěš ty, kdo trpí. Buď matkou věřících a pastýřů Církve, vzorem a hvězdou nové evangelizace. Matko smíření! Shromáždi svůj lid rozptýlený ve světě. Učiň kubánský národ domovem bratří a sester, aby tento národ otevřel dokořán svou mysl, své srdce i svůj život Kristu, jedinému Spasiteli a Vykupiteli, který žije a kraluje s Otce a Duchem svatým na věky věků. Amen.
45
Duchovním vrcholem kubánské etapy nynější apoštolské cesty papeže Františka se stala dnešní ranní mše svatá v mariánské svatyni v Cobre. Petrův nástupce ve své poslední homilii na kubánské půdě vyzval, aby církev po vzoru Panny Marie dokázala doprovázet lidi v situacích, které mohou působit rozpaky. A dodal: Naší revolucí je něha a láska. Papež vyšel z první kapitoly Lukášova evangelia, která popisuje Mariinu návštěvu u Alžběty:
Evangelium, které jsme právě vyslechli, před nás staví dynamiku, která vzniká pokaždé, když nás Pán navštěvuje. Pobízí nás, abychom vyšli ze svého domu. Jsme opakovaně zváni, abychom o takovýchto výjevech přemýšleli. Přítomnost Boha v našem životě nás nikdy neponechává v klidu, nýbrž stále pohání k pohybu. Když nás Bůh navštěvuje, vždy nás táhne pryč z domu. Jsme navštěvováni, abychom sami navštěvovali; milováni, abychom sami milovali. Spatřujeme tu Marii, první učednici. Mladá dívka, možná ve věku mezi 15 a 17 lety, kterou v jedné palestinské vesnici navštívil Pán, aby jí oznámil, že se stane matkou Spasitele. Ani ji nenapadne, aby se cítila povýšeně, anebo aby si myslela, že jí teď všichni přijdou pomáhat a sloužit. Jde, aby pomohla své sestřenici Alžbětě. Radost, která pramení z vědomí, že Bůh je s námi, s našimi lidmi, probouzí srdce, uvádí do pohybu naše nohy, pohání nás ven, dovádí nás k tomu, abychom obdrženou radost sdíleli ve službě a oddanosti, a to ve všech oněch „rozpačitých“ situacích, které naši sousedé či příbuzní prožívají. Evangelium nám říká, že Maria se vydala na cestu a spěchala. Šla pomalým, avšak vytrvalým krokem. Krokem, který ví, kam jít. Krokem, který neběží, aby se nedostavil příliš rychle, ani příliš pomalým krokem, který nikdy nikam nedorazí. Nebyla ani rozrušená, ale ani ospale pomalá. Maria spěchala, aby byla nablízku své sestřenici, 46
která otěhotněla v pokročilém věku. Maria, první učednice, sama navštívená, vychází, aby navštívila. A od onoho prvního dne to vždy bylo jejím zvláštním rysem. Byla ženou, která navštívila mnoho mužů a žen, dětí i starých lidí, mládeže. Uměla navštěvovat a doprovázet při dramatických těhotenstvích mnohé z našich národů. Chránila zápas všech lidí, kteří trpěli, aby bránili práva svých dětí. A nyní nám nadále nese Slovo života, svého Syna, našeho Pána. Také tento kraj navštívila její mateřská přítomnost. Kubánská vlast se zrodila a vyrůstala ve vřelé oddanosti milosrdné Panně. „To ona ztvárnila kubánskou duši do její vlastní a mimořádné podoby“, napsali biskupové této země, „a vzbudila v srdcích Kubánců nejvyšší ideály – lásku k Bohu, rodině a vlasti“. Vaši krajané to před sto lety potvrdili, když napsali papeži Benediktovi XV., aby prohlásil Pannu Marii milosrdnou z Cobre patronkou Kuby. Napsali tehdy: „Nepřízeň ani útrapy neuhasily víru a lásku, které této Panně vyznává náš katolický lid. Ba právě naopak – za pohnutých životních okolností, když jsme byli nablízku smrti či zoufalství, se vždy objevila tato požehnaná a navýsost kubánská Panna, jako světlo, které zahání každé nebezpečí, a jako útěšná rosa. Tak ji milovaly naše nezapomenutelné matky a tak jí žehnaly naše manželky,“ bylo napsáno před sto lety. V této svatyni, která uchovává paměť svatého věřícího Božího lidu, který kráčí Kubou, je Maria uctívána jako Matka milosrdenství. Z tohoto místa pečuje o naše kořeny a naši identitu, abychom nezbloudili na cestách zoufalství. Duši kubánského lidu, jak jsme právě slyšeli, ukovaly bolesti a strádání, které však nedokázaly uhasit jeho víru. Ona víra se udržela naživu díky mnoha babičkám, které v každodenním domácím prostředí nadále umožňovaly, aby se v něm zpřítomňoval živý Bůh, Otec, který osvobozuje, posiluje, uzdravuje, dodává odvahy; je bezpečným úkrytem a znamením nového vzkříšení. Babičky, matky a mnozí další se ve své něze a lásce stávali znamením navštívení – jako Maria; znamením odvahy a víry pro své vnuky a ve svých rodinách. Díky jim se nikdy nezavřela štěrbina, malá jako hořčičné zrno, skrze níž Duch svatý nadále doprovázel tepot kubánského lidu. Neboť „pokaždé, když pohlédneme na Marii, opět věříme v převratnou sílu něhy a lásky“ (Evangelii gaudium, 288). Pokolení za pokolením a den za dnem jsme zváni, abychom se obnovovali ve víře. Jsme vyzýváni, abychom prožívali převratnost něhy jako Maria, Matka milosrdenství. Jsme zváni, abychom vycházeli ze svých domovů, upírali zrak na druhé a měli pro ně otevřené srdce. Naše revoluce se uskutečňuje skrze něhu a skrze radost, která se vždy mění v blízkost a soucit, nikoli v utrpení, nýbrž v osvobozující sdílení utrpení, a vede nás k zájmu o život druhých lidí, abychom jim mohli sloužit. Naše víra nás nutí k vycházení z domu, k setkávání s ostatními lidmi a sdílení radostí i bolestí, nadějí i zklamání. Naše víra nás vede k vycházení z domu a navštěvování nemocných, vězněných, plačících. A kdo ví, možná také ke smíchu s těmi blízkými, kteří se smějí, a k radosti s těmi, co se radují. Jako Maria chceme být sloužící církví, která vychází z domu, ze svých chrámů a sakristií, aby provázela životem, podporovala naději, 47
byla znamením jednoty ušlechtilého a důstojného lidu. Jako Maria, Matka milosrdenství, chceme být církví vycházející z domu, aby stavěla mosty, bořila dělící zdi a rozsévala smíření. Jako Maria chceme být církví, která své lidi dokáže doprovázet všemi „rozpačitými“ situacemi, která se angažuje v životě, kultuře a společnosti, která se neskrývá, nýbrž kráčí se svými bratry. Všichni společně kráčejme ve službě a pomoci. Jako děti Boží, děti Mariiny, synové a dcery této ušlechtilé kubánské země. To je náš nejcennější „kov“, naše největší bohatství a také nejlepší dědictví, které po sobě můžeme zanechat: naučit se jako Maria vycházet z domu po stezkách navštívení. A naučit se s Marií modlit, protože její modlitba je naplněna pamětí a díkůvzdáním. Je to chvalozpěv Božího lidu, který kráčí dějinami. A je to živoucí památka Boha v našem středu, trvalá památka Boha, který pohlédl na nepatrnost svého lidu, ujal se svého služebníka, jak navěky slíbil našim předkům a jejich potomkům. V závěru mše svaté papeže pozdravil místní arcibiskup, mons. Dionisio García Ibáñez. Požádal jej o slavnostní zahájení jubilejního mariánského roku, který bude připomínat sté výročí vyhlášení Panny Marie z Cobre patronkou Kuby papežem Benediktem XV. „Přeji vám hodně štěstí v jubilejním roce. Kéž vám Panna Maria žehná a dává každému z vás to, po čem nejvíce touží a co nejvíce potřebuje. A nezapomínejte se za mne modlit. Děkuji.” Loučil se papež František s mariánskou svatyní, ve které opětovně pozdravil kubánského prezidenta Raúla Castra. Hlava státu se účastnila všech papežských bohoslužeb. Z poutní mariánské svatyně se Petrův nástupce vydal do devatenáct kilometrů vzdálené katedrály Panny Marie Nanebevzaté, kde setkáním s rodinami jeho pastorační návštěva vyvrcholila. K jejímu průběhu se ještě vrátím. Potom už následovalo loučení. Z letiště v Santiago de Cuba, kam přišel papeže vyprovodit prezident Raul Castro, se Svatý otec těsně po poledni vydal na tří a půlhodinový let do Washingtonu. „Doufáme, že návštěva papeže Františka přinese nový impuls pro rozvoj kubánské církve. Ačkoli v posledních letech došlo ke zlepšení, situace církve na ostrově není bezproblémová,“ říká Ulrich Kny, který zodpovídá za projekty nadace Kirche in Not na Kubě a nyní rovněž doprovází papeže na jeho cestě. „Na ostrově stále platí tíživé restrikce. Postavit nový kostel je v podstatě nemožné,“ podotýká Kny. Vyjadřuje naději, že Františkova návštěva zapůsobí podobně jako cesta Jana Pavla II., díky níž vláda zrušila celou řadu zákazů ohledně veřejných projevů kultu, včetně sloužení mše svaté. „Také návštěva Benedikta XVI. v roce 2012 měla významný dopad, připomeňme pozemky věnované církvi Raulem Castrem.“ Na tomto místě na havanském předměstí Reparto Bahia nyní roste kostel zasvěcený sv. Janu Pavlu II., na jehož stavbu Kirche in Not přispěla částkou přes 45 tisíc euro. Nadace se také podílí na rekonstrukci mnoha z 60 nemovitostí zkonfiskovaných režimem a nedávno vrácených prezidentem Castrem. Nadace Kirche in Not pomáhá na Kubě od roku 1962. Kromě rekonstrukcí církevních budov a zajišťování další materiální pomoci přispívá také na vydávání náboženských textů, jako je Bible pro děti, Youcat nebo Katechismus. „Pětapadesát let komunismu zemi poznamenalo. – dodává Kny – A přestože jsou Kubánci z 60% katolíci, na mši přichází pravidelně pouhá 2% obyvatel.“ V roce 2014 financovala Kirche in Not na Kubě 90 projektů v hodnotě 1 milion 600 tisíc euro. V prvních měsících letošního roku tato nadace papežského práva věnovala místní církvi přes 800 tisíc euro na 58 projektů. /POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ/ 48
PEREGRINATIO AD LOCA AMORIS, QUO MAIOR NULLUS ITA SPLENDET
POUTNÍ ZASTAVENÍ MARIE MENŠÍKOVÉ Z PODIVIC
MARIAZELL "Dějiny svatyně začínají ve 12. století, kdy byl do horského kraje v okolí dnešního Mariazell poslán mnich Magnus z kláštera sv. Lamberta, aby duchovně sloužil lidem, kteří tam žili. Ze své klášterní cely si vzal sošku Panny Marie s Ježíškem, kterou sám vyřezal z lipového dřeva. Soška ve stylu románské ikonografie je 47 cm vysoká. Večer 21. prosince 1157 se dostal do blízkosti svého cíle. Cestu mu však zatarasil balvan, který spadl ze skály. Magnus prosil o pomoc Matku Boží a cesta se mu uvolnila. Pak postavil komůrku (celu) pro sebe a dřevěnou kapličku pro sochu. Od té doby se říkalo Maria v cele, krátce Mariazell." Tolik "Poutní Vademecum I." - první díl šestidílné řady, která provázela naše putování. Krásného chladného rána, 19. června 2015, přijalo toto poutní místo, zaklíněné v kráse Štýrských Alp i nás, poutníky z Pustiměře. Jako děti jsme s bratrem znali vyprávění o Mariazell od naší prababičky, která tam vykonala pouť ještě v mladém věku. Dědeček z matčiny strany z této pouti přinesl velký kříž a nesl ho pěšky až do Podivic. Všechno vyprávění nosíme v paměti po celý život. Proto jsem tolik toužila vypravit se do Mariazell osobně. Stařenka zemřela v roce 1952, a víc jsem už o tomto poutním místě neslyšeli. Kdo by nám řekl, že od roku 1954 se za naši vlast modlí katolická mládež z Dolních Rakous? Nikdo. Ani jsem si nedovedla představit, jak to místo s kostelem ve skalách vypadá. Doma jsem měli rádio, to bylo vše. Tam o poutích v tu dobu určitě nevyprávěli. Až v roce 1993 jsem onu svatyni spatřila poprvé. Na obrázku byla svatba karla Habsburského a nevěsta měla místo kytice nádherný bílý kancionál. Jako moje babička, když se vdávala, - a ten její kancionál opatruji dodnes. A léta běží dál ... S rozechvěním vstupuji poprvé do svatyně, o níž jsem slyšela od předků před 65 lety. Začíná mše svatá. Na oltáři svítí naše votivní svíce. Se sestrou čteme pohnutým hlasem přímluvy: Bratři a sestry, spolu s Alžbětou vzdejme chválu Matce Božího Syna: "Blahoslavená, která jsi uvěřila!" Blahoslavená jsi, Matko, našeho Pána Ježíše Krista a Matko Církve. Jsi Matkou nás všech, kteří dnes začínáme naši pouť ve tvé svatyni v Mariazell a utíkáme se k tvé přímluvě: Za národy celého světa, zvláště pak za náš národ, aby drahocenné dědictví křesťanství neustále formovalo a vedlo život jedinců a rodin, společností i států; všem pomáhalo nacházet nejhlubší smysl vlastního pozemského putování a znovu probudilo odvahu a naději vstříc dnům a rokům, které nás čekají. Za ty, na jejichž bedrech spočívá tíha utrpení a bolesti: nemocné a postižené, muže a ženy žijící v obtížných manželstvích, děti rozvrácených rodin, lidi s tíživými dluhy, nezaměstnané, nepřizpůsobivé a vězněné, za všechny kdo na této temné cestě roní slzy, prožívají strach: ať před nimi zazáří kříž tvého Syna jako symbol nekonečného Božího milosrdenství a dá jim přemáhat zlo dobrem. Za muže a ženy v plné síle života, kteří nesou odpovědnost za rodinu, práci i společnost: ať nacházejí v radostné zvěsti evangelia světlo a sílu pro vlastní záměry a rozhodnutí, vedeni zralým křesťanským svědomím: 49
otcové a matky, učitelé a lékaři, badatelé a politici, policisté a vojáci i všichni, kdo usilují o dobro společnosti. K mateřské přímluvě tvého Syna se utíkáme s prosbou za mladé generace: děti, chlapce a dívky, mladé muže a ženy; odvážné a silné, podnikavé a aktivní stejně jako tiché, váhavé a nerozhodné; ty, kdo se často smějí i ty, kdo jsou stále vážní, ať je něžně, krok po kroku vede po cestě křesťanské odpovědnosti za sebe samé i za společnost. Tvé přímluvě Celská Madono, svěřujeme prosby všech, kdo nás o modlitbu prosili, stejně jako naše osobní úmysly a prosby za požehnání pro nás, naše rodiny a farnosti. Do nebeského Jeruzaléma uveď všechny, kteří nás předešli se znamením víry a spí spánkem pokoje. Všemohoucí věčný Bože, na tomto místě, kde se po staletí v úzkostech i nadějích vznáší hlas prosby k Magna Mater Austriae, k Magna Domina Hungarorum, k Mater Gentium Slavorum, vyslyš prosby této poutní rodiny. Ať Kristus, dobrý Pastýř přijme v srdci své Matky celou naši víru, dobrou vůli i upřímnou oddanost. Neboť On s tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen. Modlíme se za vás, moji drazí, kteří jste nás na tuto cestu poutníků přivedli. Za našeho duchovního otce Josefa, který tyto poutě tak pečlivě organizuje. Za všechny, kdo nás o modlitby prosili ... Svatá Panno Maria Celská, oroduj za nás. Nakonec jsem byla ráda, že mi to se žádnou cestovkou nevyšlo: byl by to jen obyčejný výlet a ne tato krásná pouť.
BRESCIA O tomto poutním místě jsem nikdy neslyšela, jen jsem jednou četla, že se zde zastavil Dante Alighieri, když putoval tímto krajem. Proto cituji slova Tomáše kardinála Špidlíka: "Krásu, kterou člověk neviděl, jako by neexistovala". Chrám vzácného barokního slohu, centrum a ohnisko mariánské úcty města a diecéze, povýšené v roce 1961 k titulu "baziliky minor" Svatým otcem Janem XXIII. Věřící Bresci už více jak čtyři století se zvláštní zbožností uctívají blahoslavenou Pannu Marii pod titulem "Matka Milostná". Přicházejí sem ve chvílích radosti i v bolestných okamžicích, aby se svěřili Matce a v jejích očích nalezli odpověď, která je světlem a útěchou na cestě života. Sem často přicházel z nedalekého bydliště Giovanni Battista Montini, ještě jako hošík, poté chlapec a mladík, aby se tu modlil, přemýšlel, otvíral svou duši velkým ideálům, které se před ním začínali otvírat. Především na tomto místě uzrálo zásadní rozhodnutí jeho života, jeho "ano" k Božímu povolání ke kněžství. Sám na to vzpomínal slovy, z nichž lze vytušit nostalgii: "V onom zbožném domicilu, domu a chrámu mariánské úcty, uzrálo naše mladistvé kněžské povolání". Při jiné příležitosti pak uvedl: "Vzpomínáme si, že kostel svaté Panny Marie Milostné, pár kroků od našeho domu, a který jsme každodenně s horlivostí navštěvovali, je zasvěcen Narození Panny Marie, která rok co rok při této příležitosti shromažďovala kolem sebe celou naši rodinu". Matka Boží přijala i naši poutní rodinu, která mohla stanout v její blízkosti. Až dech se tajil před krásou a sílou, která vystupuje z tohoto místa. S darem relikvie "ex indumentis" bl. Pavla VI. se v duchu připojujeme k jeho modlitbě: "Panno Maria, Matko církve, pamatuj na své děti; svou přímluvou buď oporou jejich modlitbám; uchovej jejich víru pevnou, posilni jejich naději; rozmnož lásku. Ó milostivá, přívětivá a přesladká Panno Maria". 50
