V SRDCI KADDÁFÍHO LIBYE

V SRDCI KADDÁFÍHO LIBYE

PATRICK HAIMZADEH

V SRDCI KADDÁFÍHO LIBYE JOTA / 2011

© 2011 Éditions Jean-Claude Lattès Poprvé vydáno v dubnu 2011 Translation © Josef Brož, 2011 © Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2011 ISBN 978-80-7217-911-4 ISBN 978-80-7462-126-0 ePub ISBN 978-80-7462-107-9 mobi

Mému synovi Alexandrovi

KLÍČOVÍ HRÁČI LIBYJSKÝ LID: Podle nejčastějších odhadů čítá dnes libyjská populace více než pět milionů lidí. K tomuto číslu je potřeba připojit ještě dva miliony migrujících pracovníků, pro které neexistují oficiální statistiky. Lidé mladší dvaceti let představují více než polovinu libyjské populace. Asi 85 % městských obyvatel, kteří mají přístup k různým druhům moderní komunikace, dělá z Libye urbanisticky nejsilnější zemi Maghribu a Afriky, aniž by to vylučovalo silný vztah Libyjců k hodnotám arabského muslimství a k tradičním kmenovým strukturám. Ropa: Byla objevena v roce 1959 a tvoří více než 90 % obratu země, jejíž produkce se v průměru pohybuje mezi 1,2 a 1,5 milionů barelů denně. Jestliže ropa zajišťuje libyjskou prosperitu, stojí zároveň u základů klientelistického systému postaveného na plukovníku Kaddáfím. Vývoz směřuje především do Evropy, zejména do Itálie. VODA: Je nezbytná pro zemědělství v pouštním prostředí a má ohromný význam: dala vzniknout ambicióznímu projektu „velké umělé řeky“. V průběhu více než dvaceti let mu plukovník Kaddáfí věnoval polovinu národního rozpočtu, což umožnilo zdvojnásobit zemědělské území. Voda zdarma představuje z pohledu Libyjců nedocenitelný úspěch. „NEPŘÁTELSKÉ SESTRY“ TRIPOLIS A BENGHÁZÍ: Tripolis, hlavní město politické a ekonomické Libye, je symbolem kaddáfíjské moci. Bašta zbohatlíků neustále vzrůstá, což má značný vliv na 1,5 milionu Tripolisanů. Oproti tomu Benghází, město opozice vůči režimu, se zrodilo revoltou v roce 2011. Konzervativnější jak po stránce morální, tak po stránce náboženské zůstává Benghází také více spjato s tradiční kmenovou soudržností. PLUKOVNÍK MUAMMAR AL-KADDÁFÍ (kmen Kaddáfa): Narodil se v roce 1942 v regionu Syrta; vrtošivý a energický libyjský diktátor, který vládne zemi od převzetí moci v roce 1969. Oficiální titul: Vůdce libyjské revoluce. Překonal embargo, dvě kampaně bombardování, desítky pokusů o převrat i pád SSSR. Podporoval řadu teroristických hnutí v letech 1970–1980.

RODINA PLUKOVNÍKA KADDÁFÍHO Manželky FÁTIHA NÚRÍ CHÁLIDOVÁ: První manželka plukovníka Kaddáfího, s níž se rozvedl. Ví se o ní jen velmi málo, je matkou prvního vůdcova syna Muhammada. SAFÍJA FARKAŠ AL-BARÁISÍ (kmen Baráisa): Původem z al-Bajdá v Kyrenaice, od roku 1971 druhá manželka plukovníka Kaddáfího. Měli spolu sedm dětí. Profesí je zdravotní sestra. Na veřejnosti se objevuje jen vzácně. Má velký vliv na ministerstvu vnitra

(lidový výbor všeobecné bezpečnosti), velmi intenzivně se věnuje bezpečnostním otázkám. Děti MUHAMMAD: 40 let. První Kaddáfího syn. Inženýr informatiky, zodpovědný za Obecnou správu pošt a telekomunikací, je jediným z Kaddáfího synů, který zastává oficiální funkce v libyjském administrativním aparátu. Z tohoto titulu rozhodoval také o přidělení trhu s mobilními telefony dvěma společnostem. Je prezidentem libyjského automobilového klubu, olympijského výboru a druhého velkého fotbalového klubu. Díky své uvážlivosti a kompetencím v rámci svých odpovědností dosahuje jisté míry popularity. Do povědomí se dostal zejména kvůli sporům se svým nevlastním bratrem Sádím. Nemá zvláštní ambice v politické oblasti, ani se nezajímá o vojenské otázky. SAJF AL-ISLÁM KADDÁFÍ: 39 let. Často bývá uváděn jako nástupce svého otce. Politický prostředník, ekonomický obchodník v Tripolisu. Kontroluje National Oil Company, kterou řídí jeden z jeho blízkých, holdingovou ropnou společnost Oilinvest a finanční Libyan Arab Foreign Investment Company (LAFICO), která disponuje v zahraničí více než 15 miliardami aktiv v eurech. Prezident Kaddáfího nadace pro charitativní sdružení, která hrála roli zprostředkovatele při vyjednáváních o odškodnění obětí DC 10 společnosti UTA v roce 2003. Prezident Asociace lidských práv v Libyi. S nástupem krize roku 2011 se Sajf al-Islám zapojil do vojenských operací. Byl často vídán, jak se s puškou v ruce obrací k davům. Tento vyzývavý postoj je dosti v rozporu s jeho původním civilním a uměleckým stylem. Rád vystupoval jako umělec, tvůrce „komplexního stylu“, jakési „směsice surrealismu, koláže a realismu“. Vůdcův syn o sobě rád prohlašoval, že je malíř; zašel až tak daleko, že v Evropě, a zvláště v Paříži v roce 2002, představil putovní výstavu s názvem „Poušť není mlčenlivá“. SÁDÍ KADDÁFÍ: 38 let. Zajímá se v zásadě o tři věci: fotbal, obchod a ženy. Jistou dobu byl ženatý s dcerou generála Chuwajlího al-Humajdího. Po krátké fotbalové kariéře v Itálii, kde působil jako náhradník v týmu Perugie (byl nakonec obviněn z dopingu), se začal věnovat obchodu. Je viceprezidentem Libyjské fotbalové federace. Ženijní plukovník, velitel „praporu ženijních prací“, jenž se podílí na rozsáhlých pracích v oblasti infrastruktury Tripolisu. Je prezidentem největšího libyjského fotbalového klubu a jako takový je zároveň oficiálním dovozcem značky Adidas pro Libyi. K jeho zálibám patří topmodelky, s nimiž se s oblibou ukazuje. Často bývá popisován jako násilník a nepředvídatelný člověk. Podle několika svědectví figuroval v tzv. bezpečnostním praporu během prvních dní vzpoury v Benghází, kde měl dávat rozkazy ke střelbě na manifestanty. MUTASÍM BILLÁH: 37 let. Plukovník. Velitel vševojskového praporu a poradce v oblasti národní bezpečnosti. Z tohoto titulu byl oficiálně přijat v březnu 2009 na americkém ministerstvu zahraničí. V 27 letech byl podle svého otce podezřelý z pokusu o zneužití svého obrněného praporu ke státnímu převratu. Na šest měsíců se uchýlil do exilu v Egyptě. Poté byl odeslán do Ruska, aby si doplnil vojenské vzdělání. Hlas krve

byl ale silnější, a tak je dnes u svého otce již plně omilostněn; nyní působí v rámci vojensko-bezpečnostního aparátu. Je milovníkem žen, alkoholu a drahých automobilů. V mládí se vyznamenal několika výtržnostmi v Itálii, zvláště v srpnu 2001, kdy vyprovokoval hádku s policií. HANNIBAL: 36 let. Prezident libyjské námořní společnosti. Je známý svou násilnickou povahou. V roce 2004 byl zadržen policií na Champs-Élysées za volantem svého Porsche, když se řítil v protisměru. Incident vyvrcholil rvačkou. Roku 2005 proti němu jeho přítelkyně, opět v Paříži, podala stížnost za ublížení na zdraví. V roce 2008 byl švýcarskou policií obviněn za špatné zacházení se služebnictvem, což vyvolalo diplomatickou roztržku mezi Švýcarskem a Libyí. ÁIŠA: 35 let, svobodná1. Přezdívaná „Libyjská Claudia Schiffer“ kvůli svým odbarveným blonďatým vlasům. Áiša je profesí advokátka. Po studiích práv ve Velké Británii se zapsala na postgraduál na Sorbonně, ale brzy univerzitu opustila. Předsedá charitativní asociaci Wa Atassimou. Během iráckého embarga se z tohoto titulu objevila v několika dětských nemocnicích. Velká rétorka na sebe upoutala pozornost svým vystoupením ve slavném Speaker’s Corner v Hyde Parku v Londýně, kde v červnu 2000 obhajovala Irskou republikánskou armádu (IRA). Velmi intenzivně se podílí na obchodování s nemovitostmi, kde často dosahuje radikálních řešení. Nechala například zbořit celou jednu městskou čtvrť, aby zde uplatnila své projekty. V zahraničí měla pověst náruživé návštěvnice nočních klubů, ovšem v posledních letech se na veřejnosti prezentuje jako tradiční muslimka. Nevyzpytatelná jako její otec a proslulá skandály na letištích. SAJF AL-ARAB: 29 let. Důstojník libyjské armády. Rezervovaný a málo známý.2 CHÁMIS: 28 let. Důstojník. Velitel vševojskového praporu, jenž patří k nejlepším složkám libyjské armády. Absolvoval vojenskou akademii a ruskou válečnou školu. Na rozdíl od svých bratrů je diskrétní a klidný. Jako první následoval svého otce po jeho slavném projevu z 21. února 2011, když se rozhodl vyčistit v Libyi „dům po domě“. Stojí v čele praporu, s nímž se angažoval v bojích kolem města Misuráta. KLAN VĚRNÝCH Mezi tři nejvěrnější z okruhu plukovníka Kaddáfího patří: PLUKOVNÍK ABDULLÁH AL-SANÚSÍ AL-MEGRAHI (kmen Magharha): 59 let. Švagr plukovníka Kaddáfího, který je považován za jeho šedou eminenci. Jako ředitel vojenského zpravodajství je zodpovědný za bezpečnost vůdce. Veškerou kariéru spojil se zpravodajskou službou, kde měl dlouho na starosti oponenty v exilu a teroristické operace. Roku 1998 byl odsouzen francouzskou justicí v nepřítomnosti za podíl na explozi letadla DC 10 společnosti UTA. MÚSÁ QÚSA (potomek osmanské rodiny): 61 let. Původem z Tadžury na předměstí Tripolisu. Od roku 2009 je ministrem zahraničních věcí. Patří k nejznámějším

z okruhu věrných vůdci. Je excelentní angličtinář s dobrým vystupováním, magistr politických věd univerzity v Michiganu. Jeho závěrečná práce nese název „Život a myšlení Muammara Kaddáfího“. V letech 1994–2009 řídil zahraniční bezpečnostní službu. Ačkoli měl dlouhá léta zákaz pobytu ve Spojených státech kvůli podílu Libye na podpoře terorismu, spolupracoval po 11. září 2001 v oblasti boje proti němu. Často bývá představován jako protektor Sajfa al-Isláma, jemuž by měl být velmi blízký. Vysoké kvality v revoluční rétorice z něj dělají obávaného protivníka. GENERÁL CHUWAJLÍ AL-HUMAJDÍ: Původem ze Sormanu, 70 kilometrů na západ od Tripolisu (kmen Humajda). Má na starosti bezpečnostní kontrolu a jako takový stojí v čele všech bezpečnostních jednotek. Spolupracoval s vůdcem během státního převratu roku 1967. Kromě toho měl v posledních letech na starosti několik velkých projektů v oblasti zemědělství, renovace ubytovacích kapacit nebo reorganizaci hraničních přechodů. Diskrétní muž, který se ukazuje velmi málo. Na veřejnosti bývá viděn v pracovním oděvu (olivově zelené barvy) libyjské armády. OPOZICE Donedávna plnili tuto roli především islamisté. Ať už skuteční nebo jen vybájení režimem, byli vystaveni pronásledování od prvních let, kdy se dostal k moci plukovník Kaddáfí. Připomeňme jen represe v Derně v březnu a červnu 1996 a uvěznění Abú Sálima v červnu téhož roku, které stálo život stovky lidí.

1 Několik různých zdrojů informovalo o tom, že se Áiša roku 2006 provdala za jednoho z generálů plukovníka Kaddáfího. Pozn. překladatele.

2 Při náletu spojeneckých bombardérů NATO na Libyi 30. dubna 2011 byl i s dětmi usmrcen ve svém domě — viz zpravodajství agentur. Pozn. překladatele.

ÚVOD Věnovat knihu „Kaddáfího Libyi“ v okamžiku, kdy se část jeho lidu proti němu bouří, může vypadat překvapivě. Ať už bude výsledek bojů jakýkoliv, režim plukovníka Kaddáfího, alespoň v jeho aktuální podobě, nepřežije. Mnozí pozorovatelé, pod vlivem emocí a obrovských nadějí, jež vyvolaly lidové vzpoury v Tunisku a potom v Egyptě, předpovídali, že totéž postihne i Libyi. Věta vyřčená Sajfem al-Islámem Kaddáfím na počátku revolty „Libye není ani Egypt, ani Tunisko“ byla bohužel tragicky varovná. Ano, tyto tři země jsou rozdílné. A přesto, co ve skutečnosti víme o Libyi, kromě fotografií vrtošivého diktátora, jež připomínají krále Ubu, a ohromujících saharských krajin? Dnes je toto místo opět spojováno s válkou. Abychom porozuměli důvodům a dopadům této tragédie, je nezbytné pochopit tuto zemi, kde naprostá většina obyvatel netouží po ničem jiném než žít důstojný a klidný život. Plukovník Kaddáfí je u moci bezmála čtyřicet dva let, více než dvě třetiny fungování libyjského státu. Geografická a historická analýza země, stejně jako struktura a dynamika celé libyjské společnosti — o niž se Kaddáfí po celou dobu opírá — je klíčová. Patří sem nejen regionální a kmenové identity, ale i dynamika příhraničních zón a faktor přerozdělování ropného bohatství — všechna tato témata jsou v knize rozebrána. Tato kniha není ani politologická publikace, ani sociologická studie, nejde ani o novinářskou reportáž, dokonce ani o cestovní záznam, ačkoliv je tak trochu vším dohromady. Mým záměrem bylo nabídnout široké veřejnosti syntézu, která by se zabývala tématem ve čtyřech základních oblastech: doktrínou (tzv. Zelenou knihou), projevy plukovníka Kaddáfího, oficiálními institucemi a realitou terénu. Rozdíly mezi těmito jednotlivými oblastmi jsou ovšem tak velké, že vedou někdy až k vyslovené absurdnosti. Knihu jsem pojal jako plavbu ve třech dimenzích: času, prostoru a ta třetí by měla zahrnovat všechny čtyři předchozí citované oblasti. Plavbou z jedné dimenze do druhé bych se rád pokusil dešifrovat tuto zemi a její společnost, tak spletitou a přitažlivou zároveň. Mé analýzy jsou založeny na tříletém diplomatickém pobytu v Libyi. Zjistil jsem, že o této zemi existuje velmi málo syntetických publikací. Není divu. Libye zůstává, s několika málo výjimkami, badatelům uzavřena. Co se týče novinářů, nejsou v zemi právě vítáni, a pokud ano, pracují v obtížných podmínkách a většinou na velmi krátký čas. Libye plukovníka Kaddáfího je neprostupná. Nic jiného se o zemi, kde není dostupná ani administrativní mapa, říct nedá. Potřeboval jsem přibližně jeden rok, provázený desítkami pokusů a omylů, než se mi podařilo takovou mapu vytvořit. Každá cesta touto zemí a každé setkání bylo pro mne příležitostí, jak pozvolna zaplňovat mezery. Portréty osobností v knize jsou skutečné. Změnil jsem pouze jejich jména a některé dílčí kontexty, aby se nedaly jasně identifikovat. Získat informace v Libyi je doslova hlavolam. Velmi často jsem se musel odklonit od vlastních hypotéz a začít naprosto od nuly. Průzkum této země je testem skromnosti a trpělivosti.

Rád bych ovšem dokázal, že Libye se nedá redukovat pouze na obraz svého diktátora. Jde především o sedmimilionovou zemi tvořenou lidmi, kteří jsou otevřeni světu, zároveň ale také hrdí na svou identitu a tradice. Myslím na ně, v této nesmírně složité době.

1. ZEMĚ A LIDÉ

OBROVSKÁ POUŠTNÍ ZEMĚ Než se vůbec zvědavý návštěvník vydá do Libye, bude při konzultaci mapy překvapen její obrovskou rozlohou. Libye zabírá více než 1 750 000 km² — je tedy více než třikrát větší než Francie —, a zároveň je třetí nejrozsáhlejší zemí Afriky, hned po Alžírsku a Súdánu. Její středomořské pobřeží tvoří více než 1700 kilometrů a je nejdelší ze zemí, které obepínají Středomoří. Libye je zároveň z 95 % pouštní zemí. Kromě úzkého pásma Středomoří a horského masivu Džabal Achdar na východě tvoří zbytek země poušť protkaná oázami. Uprostřed země protíná poušť středomořská oáza zálivu Syrta. Poušť Syrty tvoří přirozenou hranici 500 kilometrů mezi západem (Tripolsko) a východem (Kyrenaika). Cesta z Tripolisu do Benghází — celkově dvanáct hodin jízdy — umožní návštěvníkovi pocítit rozsáhlost tohoto pouštního území. Poušť v nás obvykle evokuje duny písku, ovšem skutečnost je jiná. V Libyi písečná poušť (erg) pokrývá pouze 20 % povrchu země. Další pouštní regiony tvoří ohromné kamenité pláně (sarir) nebo horské masivy (Džabal Nafúsa na západě, Džabal al-Akhdar na východě, Džabal al-Aswad uprostřed, Tibesti na hranici s Čadem, Džabal al-Uweinat na hranicích s Egyptem a Súdánem). Nejstarší městská centra dosáhla rozvoje v Tripolsku na pláních úrodného pobřeží El Džifara nacházejícího se mezi současným Tripolisem a tuniskou hranicí, v Kyrenaice kolem přirozeného vyústění do moře: Kyréna a její antický přístav a Derna. Zemědělské pastevectví zůstávalo dlouho hlavním způsobem obživy, s rozdíly podle úrovně nomádského života v různých regionech pouště, které se lišily pouze mírou tradice. POPULACE S VELKOU ETNOLINGVISTICKOU HOMOGENITOU Pro celé ohromné teritorium Libye bývá populace odhadována na nějakých sedm milionů obyvatel, z nichž dva miliony tvoří migrující pracovníci. Hustota obyvatel Libye, menší než tři na km², je přitom jednou z neslabších na světě. Populace dosahuje vysoké etnolingvistické homogenity s více než 95 % arabských obyvatel. Užívané arabské dialekty, které můžeme v Libyi slyšet, jsou relativně blízké. Přestože je obtížné získat důvěryhodné zdroje — při nedostatku veškerých oficiálních statistik —, dá se podíl Berberů odhadovat kolem 5 %. Mezi sebou Berbeři i nadále používají svůj jazyk — tamazight, není ale dovoleno užívat ho na veřejnosti, tím spíše jej vyučovat. Berberská populace se vyskytuje především v Tripolsku ve vesnicích pohoří Džabalu Nafúsa, stejně jako v některých enklávách pobřežních plání kolem Tripolisu (alDžifara), ale i Zuwára. Berbeři Džabalu Nafúsa se vyznamenali významným způsobem ve vojenském odporu proti italské okupaci. V devadesátých letech byl kulturní a lingvistický partikularismus berberských společenství tvrdě potlačován režimem plukovníka Kaddáfího, mnoho Berberů bylo uvězněno na několik let za výuku svého jazyka. Berbeři udržují kontakty s dalšími populacemi v jiných zemích Maghribu, zvláště s Kabyly v Alžírsku. Často je v malých kavárnách Džabalu Nafúsa slyšet zpěv kabylského zpěváka Idira.

Některé berberské komunity židovského vyznání žily v Džabalu Nafúsa do roku 1967, pak ale opustily Libyi, stejně jako jejich spoluvěrci, kteří žili v Tripolisu. Některé Berbery najdeme také ve Waddánu a Sukně v oáze al-Džufra a v malé berberské komunitě v Audžile regionu Kyrenaika. Tuaregové, nomádští Berbeři ze Sahary, obývají Fezzán nedaleko pustin Ubari a Murzuku. Jejich počet je obvykle odhadován okolo 50 000. Mluví jazykem tamašek, který má stejné lingvistické kořeny jako tamazight, a udržují vztahy s Tuaregy okolních zemí (Alžírsko, Niger, Mali). Opustili svůj nomádský nebo polonomádský způsob života a usadili se v oázách Gadameš a regionech Ubari a Ghát. Právě Ghát hostí každý rok tuarežský festival, který navštěvují Tuaregové z Alžírska, Nigeru a Mali. Na rozdíl od berberské populace Džabalu Nafúsa a Kyrenaiky se plukovník Kaddáfí vždy snažil o tyto kmeny pečovat, a oni na oplátku netvořili základnu žádné opozice vůči jeho režimu. Uveďme nakonec populaci Tubuů, která se vyskytuje na hranicích s Nigerem a Čadem kolem oázy al-Katrun a Tadžerhi na západě a kolem Kufry a al-Buzeimi na východě. Tubuové, jejichž počet dosahuje několika tisíc, mluví jazykem teda, který náleží ke skupinám saharských jazyků; jsou spojeni s příslušníky téhož kmene z Čadu a Nigeru.