Hospodine, dochází mi slova, dech, síla i víra, a přece v nejhlubším místě mého srdce hoří plamínek naděje živený tvou láskou … Díky.
Heřmanův Městec srpen 2012
Zaradoval jsem se, když mi řekli: Půjdem do Hospodinova domu!... Tam nahoru vystupují kmeny, Hospodinovy to kmeny, Izraeli na svědectví, vzdát Hospodinovu jménu chválu… Vyprošujte Jeruzalému pokoj: Kéž v klidu žijí ti, kdo tě milují!... Pro své bratry, pro své druhy vyhlašuji: "Budiž v tobě pokoj!" z Žalmu 122 Podobně jako už dvakrát, zvolil jsem i letos pro svůj příspěvek do „poutního“ Křesťanského zpravodaje slova jednoho z žalmů, které mají podtitul „poutní píseň“, protože si je zpívali ti, kdo putovali do chrámu na bohoslužbu. Tahle písnička poutníků do Božího domu začíná krásně: „Zaradoval jsem se, když mi řekli: Půjdem do Hospodinova domu!“ Taky cítíte ten závan slavnostnosti, to radostné vykročení z každodennosti, rozběhanosti, starání a únavy? Nakažlivá radost. Nejen skepse a stěžování jsou nakažlivé – i radost víry dokáže být nakažlivá! Zaradoval jsem se, když mi řekli: Půjdem do Hospodinova domu! Je to v první řadě radost ze společenství víry, ze společenství v Božím domě, kam smím z Boží milosti patřit. Nejsem osamělým poutníkem v labyrintu světa, nejsem osamělým poutníkem jen nějaké své nejasné víry. Nemusím hledat ráj ve svém často neklidném a hříchem poznamenaném srdci. Mohu zase vstát a jít s druhými do Hospodinova domu. Do společenství věřících Ježíši Kristu, kde mohu každého vnímat jako svého sourozence ve víře a kde se mohu také opírat o víru bližních a sám jim mohu být svou vírou podporou. Jak je radost z toho nesamozřejmá a zvláštní – možná ještě víc dnes, kdy se všechno privatizuje. I náboženství a víra se privatizují. Lidé se chtějí většinou sami duchovně seberealizovat a sebezdokonalovat. Tady se místo toho nabízí radost, že z toho všeho mohu vyjít na bohoslužby, pro dobroty Božího domu, ve společenství jednoho Pána, jedné víry, jednoho Ducha. Poutníci zpívají, že tam nahoru do Božího domu v Jeruzalémě vystupují vzdát Hospodinovu jménu chválu. Do chrámu v Jeruzalémě se vystupovalo nahoru. To je další zdroj té radosti. Že mohu spolu s Božím lidem, když jdu do kostela na bohoslužby, vystupovat z toho všeho, co prožívám. Mohu tady získávat od toho všeho odstup a nadhled nad tím vším, když mohu spolu s druhými Pána Boha chválit. Chválit Boha je radostí a osvobozením, protože si uvědomujeme Boží přítomnost a pomoc v našem životě, a také spatřujeme sebe, své blízké i svět ve světle Boží dobré vůle, jeho zaslíbení, jeho evangelia. Ale nepřeslechněme, že na bohoslužby přicházíme vzdát Hospodinovu jménu chválu na svědectví. Na bohoslužby tedy přicházíme nejen pro své povzbuzení, ale také na svědectví Pánu Bohu. Izraelci na svědectví o milosrdenství a věrnosti jediného Hospodina. A my křesťané sem přicházíme na svědectví, že Hospodin pamatoval i na nás a poslal pro záchranu světa Ježíše Krista. Jsme zde na svědectví, že Ježíš je vzkříšen, že je nám přítomen. A že on je cesta, pravda i život. Ta radostná píseň poutníků, kteří se tak těší do Božího domu, končí slovy o pokoji: „Vyprošujte Jeruzalému pokoj… Pro své bratry, pro své druhy vyhlašuji: Budiž v tobě pokoj“. Šálom – narovnání křivd a napravení vztahů, uzdravení všeho života a soužití, všezahrnující smíření – o to se v Božím domě jedná. O to jde při bohoslužbě. Tenhle pokoj je projevem a také cílem Boží vlády mezi námi. K tomuto pokoji nás vede Boží slovo a radostná zvěst Ježíše Krista. ‚Milost vám a pokoj‘ - tak bohoslužby otvíráme. ‚Pokoj tobě‘ – přejeme si s podáním ruky u Večeře Páně. A ‚pokoj Boží se všemi vámi‘ – tak bohoslužby uzavíráme a s tím odcházíme do dalších dnů.
V Božím domě o pokoji nejen slyšíme. My sem přicházíme pokoj vyprošovat. A také ho už vyhlašovat. Předně pro své bratry a sestry, pro své manžele a děti, druhy a přátele. A pro Jeruzalém, pro město a lid Boží, pro církev. Ale nejen pro ně. I pro další lidi, v tomto městě, v této zemi – vždyť pokoj Boží má zahrnout všechny, celé stvoření. Každý dům Boží, každý kostel a modlitebna, i tam, kde se sejdou dva nebo tři v Kristovu jménu, je a má být místem, kde se vyhlašuje a vyprošuje pokoj. A kde ten pokoj chce získat vládu nejdřív v nás a mezi námi. „Zaradoval jsem se, když mi řekli: Půjdem do Hospodinova domu!“ Přeji vám pěkný konec léta a pokoj Boží, který převyšuje všechen rozum, ať naplní srdce vaše i myšlení vaše v Kristu Ježíši. Jan Plecháček, CČE
POUŤ Našimi předchůdci byl kostel, k němuž putujeme, zasvěcen jednomu z apoštolů Ježíšových, sv. Bartolomějovi. Zpráv o něm není v evangeliích mnoho, ale jeho místo v základech budovy Církve (srv. Ef 2,20) je jisté a nezpochybnitelné. Kolik významných umělců, spisovatelů, architektů, o jejichž životě víme jen málo, nebo zcela anonymních, vytvořilo hodnoty, které nemůžeme popřít, a které znamenají poklady civilizované společnosti, a zároveň svědčí o jejich dřívější existenci, právě tak jako nebesa vypravují o slávě Boží, o jeho bytí a tvůrčí moci! (Ž 19,1) O Bartolomějovi slyšíme poprvé v evangeliu sv. Jana. Tam má jméno Natanael, které znamená: Bůh dal. Z celého líčení v první kapitole Janova Evangelia si chceme povšimnout prvotní pochybnosti Natanaela, když mu už povolaný Filip oznámil: „Našli jsme Mesiáše – je to Ježíš z Nazareta!“ A on prohlásil: „Co může z Nazareta vzejít dobrého?“ (Jan 1,45-46) Na výzvu přítele přece vstává a svůj předsudek mění za pravdivé poznání Ježíše, kterému zůstane věrný až k mučednické smrti. Srovnejme jeho jednání s postojem nazareťanů, kteří chtěli Ježíše shodit ze skály a především s postojem a zatvrzelostí členů velerady, kteří chtějí Ježíše zabít pro jeho slovo o svátcích stánků. (Jan 7. Kap) Tehdy se ho jejich „kolega“ Nikodém zastává a ostatní namítají: „Hledej v Písmu, že z Galileje prorok nepovstane.“ Odvolávají se ve svém předsudku na Písmo! Nedají si práci, aby poznali pravý stav věcí, netouží po setkání s ním, posílají nanejvýš posly, aby ho chytili za slovo a snaží se ho znemožnit – ovšem bez úspěchu. Co i v nás samotných bývá předsudků i na poli víry! Jednou z cest, jak je překonat, je pokora, která umožňuje nelpět na vlastním omezeném poznání a dává možnost naslouchat i poučujícím slovům i vidět skutečná fakta. To bylo zřejmé svatopisci Knihy Moudrosti, když v šesté kapitole říká: „Počátek moudrosti je snaha poučit se!“ A v předcházejících verších čteme, že moudrost se dává najít těmi, kdo po ní touží, kdo ji hledají, sama vychází vstříc, hledá ty, kteří jsou jí hodni. Nechme se strhnout příkladem sv. Bartoloměje k hledání Pravdy. Vždyť tou je sám Ježíš! Pojďme s Bartolomějem setkat se s Ježíšem! P. Josef Smola, ŘK
Ať ten Jediný, který vytváří mír, Svrchovaný na nebesích, je zdrojem míru pro nás ... A ať my, stvořeni k obrazu Božímu, jsme v životě zdrojem míru jeden pro druhého …
A my říkáme, Amen. Modlitba v závěru obřadu Bat micva 7. 7. 2012, synagoga Heřmanův Městec Sestry a bratři, milí přátelé, v tradičním pouťovém příspěvku bych se s vámi v letošním roce ráda podělila o zážitky z nedávné návštěvy rabínky Johanny Hershenson a její rodiny v Heřmanově Městci. Johanna a její manžel Mark se svými dvěma dcerami i Markův bratr Steve s rodinou do našeho města přijeli, aby v synagoze společně oslavili svátek Bat micva první veřejné čtení z Tóry jejich dvanáctileté dcery Abigail. Rodina Hershenson po příletu z kalifornského San Diega strávila několik dní v Praze a v pátek 6. července dorazila do Heřmanova Městce. Po obědě hosté projevili zájem podívat se do synagogy – Johanna, Mark a Steve už zde byli několikrát, ale Abigail i ostatní členové rodiny chtěli vidět místo, kde se slavnost uskuteční. Navečer jsme společně navštívili minizoo Kamila Karely v Kostelci. Obzvláště děti byly nadšené z nedávno narozených dvou lvích koťat a obdivovaly i další zvířata. Je nesmírně smutné, že naše návštěva zde byla poslední; necelý měsíc poté jsme se s Kamilem naposledy loučili v kostele sv. Bartoloměje. Nezbývá, než vzpomínat… V sobotu 7. července před jedenáctou hodinou do synagogy přicházelo mnoho zvědavých návštěvníků z řad obyvatel Heřmanova Městce i z okolí. V čele se Sylvií Wittmannovou přijela také skupina hostů z židovské kongregace Bejt Simcha z Prahy, která zapůjčila k obřadu svoji Tóru. Malá Abigail se svěřila reportéru Českého rozhlasu, že z prvního veřejného vystoupení před tolika lidmi má trochu trému, ale čtení v hebrejském jazyce i výklad vybraného textu z knihy Numeri 22,21-24 zvládla skvěle. Obřad se skládal z recitovaných i zpívaných modliteb, uvedení Abigail rodiči a vysvětlení smyslu obřadu Bat micva, zaznělo zde vyznání víry Šema Jisra´el i Desatero. Následovalo samotné čtení textu Tóry v hebrejštině a výklad tohoto oddílu. Součástí obřadu byla také připomínka deportace židovského obyvatelstva Heřmanova Městce do Terezína. Ve tvářích mnohých z přítomných se zračilo skutečné pohnutí a dojetí při nošení Tóry synagogou po jejím vyjmutí z aronu ha-kodeš. Slavnost Bat micva doprovodil zpěvem židovských písní soubor Rebelcantissimo a závěrem si všichni společně zazpívali píseň Hava nagila, která se tradičně zpívá při oslavách. Paní rabínka Johanna věnovala heřmanoměstecké synagoze studijní svitek Tóry, jenž je zde nyní uložen a návštěvníci si jej mají možnost prohlédnout. Naši hosté se vrátili zpět do Prahy a odtud pokračovali do Benátek. Cestováním po Evropě pak trávili ještě další tři týdny. Pro obyvatele Heřmanova Městce může být nepochybně ctí, že pro tak významnou událost si Hershensonovi vybrali naši synagogu. Buďme vděčni za zájem, který projevují židovské kongregace z různých koutů světa právě Heřmanovu Městci a jeho kulturnímu dědictví. Proto bych na závěr chtěla ještě vzpomenout na člověka, který stál u zrodu spolupráce s židovskými kongregacemi, které v současnosti vlastní svitky Tóry, pocházející z heřmanoměstecké synagogy, pravidelně do našeho města jezdí a slaví zde své židovské svátky a obřady. Pan Ladislav Mareš neúnavně udržoval kontakty s mnoha lidmi z židovských náboženských obcí po celém světě. Jeho práce nyní přináší své ovoce. Jaká škoda, že již nemůže společně s námi prožívat radost ze setkávání a z obnovení duchovního života synagogy při těchto vzácných příležitostech. Přeji vám všem, moji milí, požehnané a poklidné prožití letošní bartolomějské pouti. Mnoho příjemných a radostných chvil při setkání s vašimi nejbližšími i přáteli, mnoho
hezkých zážitků a všem žákům, studentům i pedagogům úspěšné vykročení do nového školního roku. Alena Tučková, CČSH
BÝT POŽEHNÁN Jednoho sobotního rána jsme přišli do synagogy v New York City. Zjistili jsme, že se koná bar micva. Třináctiletý chlapec byl právě shromážděním prohlášen za dospělého. Poprvé vedl bohoslužbu. Četl z knihy Genesis a měl krátkou promluvu o tom, jak je důležité pečovat o životní prostředí. Rabi i jeho přátelé ho potvrdili a jeho rodiče mu požehnali. Bylo to poprvé, kdy jsem viděl bar micva, a byl jsem hluboce pohnut – především rodičovským požehnáním. Dosud slyším otce, jak říká: „Synu, ať se ti v životě stane cokoli, ať budeš mít úspěch nebo ne, ať budeš důležitým člověkem nebo ne, ať budeš zdravý nebo ne, vždycky pamatuj, jak velice tě maminka a já milujeme.“ To řekl před shromážděním a díval se něžně na chlapce před sebou: mně vystoupily slzy do očí a pomyslel jsem si: jaká milost je takové požehnání! Od té doby si stále více uvědomuji, jak my, ustrašení, úzkostní a nejistí lidé, potřebujeme požehnat. Děti potřebují požehnání svých rodičů a rodiče požehnání svých dětí. Všichni potřebujeme požehnání těch druhých – mistři i učedníci, rabíni i studenti, biskupové i kněží, lékaři i pacienti. Žehnat se latinsky řekne benedicere. Slovo benedectio, užívané v mnoha církvích, doslovně znamená: mluvit (dicere) dobře (bene) nebo říkat někomu dobré věci. Často používáme výraz „navzájem se podržet“. Dát někomu požehnání je ta nejvýraznější podoba podpory, kterou lze nabídnout. Je to víc než slovo chvály nebo zalíbení, je to víc než vyzdvižení něčího nadání nebo dobrých skutků, je to víc než postavení někoho do popředí. Dát požehnání znamená potvrdit, přitakat tomu, že druhý člověk je milován. Víc než to: dát požehnání to vytváří skutečnost, o níž požehnání vypovídá. V našem světě je mnoho obdivu a mnoho vzájemného zatracování. Požehnání stojí nad rozdílem mezi obdivem a zatracováním, mezi ctností a neřestí, mezi dobrými a zlými skutky. Požehnání se dotýká původní dobroty druhého a staví do popředí to, že druhý člověk je milován. Žehnání, které si udělujeme navzájem, vyjadřuje požehnání, které na nás od věčnosti spočívá. Je to nejhlubší potvrzení našeho pravého já. Potřebujeme trvalé žehnání, které nám dovoluje vždy novým způsobem slyšet, že patříme k milujícímu Bohu, který nás nikdy neopustí, ale vždy nám bude připomínat, že jsme na každém kroku svého života vedeni láskou. Abrahám a Sára, Izák a Rebeka, Jákob, Lea a Ráchel – ti všichni slyšeli toto žehnání. Prožívali dlouhé, často namáhavé cesty, aniž by zapomněli, že jsou požehnaní. I Ježíš vyslechl požehnání, když ho Jan Křtitel pokřtil v Jordánu. Z nebe bylo slyšet hlas: „Ty jsi můj milovaný syn, v němž se mi zalíbilo.“ To bylo požehnání, a právě toto požehnání podpíralo Ježíše ve vší slávě a haně, v obdivu i zatracování, jež následovaly. Jako Abrahám a Sára, ani Ježíš neztratil důvěrné vědomí toho, že je „požehnaný“. Říkám to proto, že vím, jak náladoví umíme být – ty i já. Jeden den si připadáme báječní, druhý den mizerní. Jeden den jsme plní nových myšlenek, druhý den všechno vypadá ponuře a hloupě. Jeden den si myslíme, že dokážeme vzít na sebe celý svět, druhý den se nám zdá, že i malá žádost je na nás moc. Tyto výkyvy nálady ukazují, že už neslyšíme požehnání, které slyšeli Abrahám a Sára, Izák a Rebeka, Jákob, Lea, Ráchel i Ježíš Nazaretský a které bychom měli my slyšet také. Není snadné pro nás, aktivní lidi, skutečně přijmout požehnání. To, že tak málo lidí nabízí skutečné požehnání, je možná smutným následkem toho, že jen málo lidí chce a dovede požehnání přijmout. Je pro nás krajně obtížné se zastavit, naslouchat, věnovat pozornost a vděčně přijmout to, co se nabízí. Tohle všechno se mi vysvětlilo právě díky tomu, že žiji mezi lidmi, kteří jsou mentálně postižení.
Strávil jsem řadu půlhodin tak, že jsem si jen opakoval modlitbu svatého Františka: „Pane, učiň ze mne nástroj svého pokoje. Tam, kde je nenávist, ať ukazuji lásku …“ Jak tato slova přecházejí z mé mysli do mého srdce, začínám zakoušet nad všemi neklidnými emocemi a pocity mír a lásku, o něž jsem slovy žádal. Nasloucháme-li hlasu, který nám žehná, dokážeme jít životem se stálým pocitem pohody a pravého zakotvení. Ukázka z knihy Život milovaných dětí, Henryho J. M. Nouwena
BAR MICVA – BAT MICVA Doslova přeloženo znamená syn přikázání – dcera přikázání. Toto oslovení znamená obřady uvedení do dospělého života a také člověka, který je povinen plnit všechna Boží přikázání a povinnosti vyplývající z židovského náboženství. Tyto obřady, jak je známe z dnešní doby, neexistovaly v biblické době. Termín bar micva (syn přikázání) se poprvé objevuje v Talmudu, jako označení muže, který je podřízen přikázáním bible a v Mišně (kolem r. 200) jako ten, kdo je povinen dodržovat 613 přikázání Tóry. Obřad je doložen kolem roku 1300. Tímto obřadem se ze židovského chlapce stává nábožensky dospělý muž. Předchází mu delší studium, kdy se chlapec učí hebrejsky a učí se náboženským povinnostem dospělého člověka. Talmud udává 13 let jako věk, kdy je chlapec odpovědný a kdy se stává mužem. Do té doby za něho nese odpovědnost jeho otec. Chlapec po dovršení 13. roku věku je na znamení své plnoletosti poprvé vyvolán ke čtení Tory (Tora – 5 knih Mojžíšových). Jeho otec pronese potom požehnání na oslavu jeho přechodu do dospělého života. Častým dárkem při této slavnosti jsou Tefilin – modlitební řemínky. Mladý muž má právo a povinnost nosit je při ranní modlitbě. K oblíbeným darům patřila i rituální čepička (kipa, jarmulka). Po skončení obřadu se koná slavnostní hostina a oslavenec při ní mívá přednášku. Bat micva je označení pro nábožensky dospělé děvče. Židovské děvče se stává automaticky bat micva dosažením 12. roku věku. Od té chvíle je povinné dodržovat všechna tzv. negativní přikázání – zákazová. Většinu pozitivních přikázání ale zachovávat nemusí (např. pravidelná modlitba aj.) Až do moderní doby, s výjimkou židovských komunit v Itálii, nebylo dosažení náboženské dospělosti děvčat provázeno žádným zvláštním rituálem. První oslavu bat micva uspořádal Mordechaj Kaplan pro svou dceru Judith v r. 1922. Většina neortodoxních směrů slaví bat micva u děvčat stejným způsobem jako bar micva u chlapců. I u ortodoxních směrů získal tento obřad oblibu, ale má jinou podobu než bar micva. V ortodoxním judaismu ženy nesmějí číst při bohoslužbách Toru ani vést bohoslužbu. Místo toho děvčata recitují text z jiné části Bible nebo tradiční židovskou modlitbu z Talmudu a nebo mají krátkou přednášku na náboženské téma. (Zpracoval P. Hroznata Pavel Adamec)
PROČ MÁM RÁD ŽIDY Seděli jsme v kavárně v Dlouhé ulici a popíjeli, on, slavný profesor F. z Bostonu, kávu, a já čokoládu. Profesor F. je podle mého skromného názoru jeden z nejlepších lékařských etiků na této planetě. Mluvili jsme o smyslu věcí a o tom, zda cílem lidského života je štěstí, a nalezli
shodu v názoru, že ne. Profesor F. měl v Praze přednášku, kterou jsem organizoval, a cesty do Evropy využil, aby navštívil místa svých předků, kteří zemřeli v Auschwitz. Jeho rod pocházel z Budapešti či odněkud z Maďarska. Přišla řeč i na současný antisemitismus, o kterém jsem vyslovil názor, že se snad alespoň zde v Evropě jedná o uzavřenou kapitolu. Profesor F. se na mě dlouze zadíval: „Ty to nevidíš. Ale je zde.“ A tak jsem se začal dívat a dávat pozor na zprávy. A věci se tu a tam začaly objevovat. Soudní znalec obviněn z podjatosti kvůli svému židovskému původu. Kázání v brněnské mešitě, přímočaře a nedvojsmyslně vybízející k zabíjení Židů. Co kdyby někdo znalce osočil z toho, že je černoch, napadlo mě? Židy a jejich náboženství mám ve velké úctě. Žádné jiné náboženství nevyprodukovalo tolik intelektuálů, umělců a nositelů Nobelových cen. Národ, o kterém sami Židé s ironií říkají, že je stejně tak početný, jako je statistická chyba při sčítání Číňanů, je zároveň národem fyziků, biologů, filosofů, dirigentů, spisovatelů, lékařů – v každé profesi zazářil někdo židovského původu. I pro křesťany má studium velký význam, Židé jsou ale v tomto směru radikálnější, pro ně studium je modlitba. Kdekoliv žili, i v té nejzapadlejší vesničce zřídili školu, neboť ze svého náboženství ví, že vzdělání se může stát formou spirituality. Židovské náboženství je starší než křesťanství a mnohem starší než islám a má v tomto smyslu mnoho promyšleno. Po druhé světové válce se žádný Žid nešel odpálit do německé restaurace, i když důvody pro to by byly. Židé současnosti bojují, ale i mírumilovný člověk musí uznat – nelze žít dost dobře v míru s někým, kdo vyhlašuje, že vás chce vymazat z mapy. Nelze vyjednávat s někým, jehož veřejně proklamovaným cílem je, abyste nebyli. Židovská teologie je jiskřivá, je to teologie anekdotických vyprávění, vtipů, teologie příběhů, které přes propasti tisíciletí fungují a poukazují na důležité momenty, které jsou jinak těžko uchopitelné definicemi. Způsob myšlení, který ironizuje naše řecké buď je A nebo je neA. „Rabi X. říká, že x“, říká se v jedné z anekdot, „Rabi Y říká, že y a ty říkáš, že oba mají pravdu, i když jsou přece x a y naprosto neslučitelné! – Ty máš taky pravdu …“ Knihy Starého Zákona (jak bychom řekli my křesťané), kde je každé slovo promyšlené, promeditované, každý příběh zasazen do kontextu. Žádní výjimeční hrdinové bez chyb, polobohové akčních filmů, kteří všechno přemohou a vedou grandiózní vítězné bitvy. Naopak, lidé jako my, kdy ani Abraham, ani Mojžíš nejsou absolutně špatní, spíše deset tisíc odstínů šedi, obyčejní lidé vedoucí neobyčejné životy. Kniha Kazatel, sarkastické hlásání skepse, situace člověka, který dosáhl všeho toho, o co my usilujeme, a na vrcholu zjistil, že na druhé straně hory nic není. Marnost nad marnost. Smysl života, který není dán shora, nýbrž je tvořen. Národ, který se naklonil do černé propasti lidství v Auschwitz, národ Elieho Wiesela a Viktora Frankla. Národ Leona Kasse a Jonathana Sackse. Národ, jehož vize byla tak silná, že od roku 70, kdy byl zničen Jeruzalémský chrám, až do května 1948, kdy vznikl stát Izrael, přežil bez vlastní země, národ, jehož etický kodex desatera přetrval dva tisíce let, aniž by byl vymáhán policií nebo legislativní mocí. Židovské náboženství, které se nikdy nepře, zda Bůh je nebo není a které ironizuje naše shánění argumentů, proč Bůh určitě existuje nebo proč Bůh určitě existovat nemůže. Tóra mluví s Bohem, nikdy o Bohu. Náboženství samotné ateismus vystihuje překrásnou anekdotou: lidé přicházejí do města a na louce před branou hraje kapela. Hudebníci hrají tak krásně, že každý, kdo jde kolem, se musí zastavit a chvíli tančit. Náhodou jde tou cestou hluchý člověk, a protože neslyší hudbu, veškerý tanec se mu zdá jako třeštění šílenců. A je to.
Židé a jejich národ není bez temných stínů (a která skupina lidí na Zemi kdy byla!), ne, není to bílá, je to deset tisíc odstínů šedi. Ale ať chceme nebo ne, ať si to přejeme nebo ne, je to jeden z pilířů, na kterém vyrostla Evropa. Seděli jsme v kavárně a dopíjeli, profesor F. kávu a já čokoládu. Aniž bychom to vyslovili, věděli jsme, že až přijde Mesiáš, nebudeme se ptát, po kolikáté přišel. Marek Orko Vácha, Okénko do farnosti 7-8/2012
V ATEISMU JE VŽDYCKY KUS OSOBNÍHO ZKLAMÁNÍ Kdo jsou – a nejsou ateisté? Kde se ateismus vzal? Jaké jsou nejčastější námitky ateistů vůči Bohu? Takové a další otázky byly položeny filozofovi, matematikovi a religionistovi JANU SOKOLOVI. Kdo je ateista? Jak byste ho charakterizoval? V běžném hovoru si s přesnými pojmy a rozlišováním nemusíme tolik lámat hlavu, protože si už nějak rozumíme. Zato když se chceme o ateismu něco dozvědět, musíme pečlivě rozlišovat. Na jedné straně můžeme mluvit o „praktickém ateismu“ lidí, které náboženské otázky nejen nezajímají, ale vůbec je ani nenapadnou. Prostě žijí, starají se o své záležitosti a zájmy, až jednoho dne umřou. Žádné bohy k tomu nepotřebují; Bůh se do jejich vědomého života jaksi nedostal. Možná proto, že k tomu neměli příležitost, že jim ho nikdo neukázal anebo se opravdu takovým „zbytečným“ otázkám vyhýbají. Kdosi řekl, že ateista je ten, kdo nemá žádné otázky. Souhlasíte? Pro tyto „praktické ateisty“, kteří o bohu a náboženství vůbec nepřemýšlejí, to asi platí. Je to ostatně docela přirozený lidský postoj a nemusí v něm být nic nepřátelského. Je běžný hlavně tam, kde lidé žijí vcelku bezpečně, jsou se svým životem spokojeni, žádné velké utrpení jim nehrozí a nic víc ani nečekají. Někteří filozofové byli k takovým lidem velice přísní a třeba Nietzsche mluví s velkým pohrdáním o těch, kdo si zařídili „své pohodlí“ a jde jim jen o to, aby měli „dobré trávení“. Byl totiž přesvědčen, že tím promrhávají své skutečné možnosti a příležitosti, a zoufal si nad tím, že žijí jen jako zvířata. To je v evangeliu jinak Pán Ježíš mnohokrát varuje před „bohatstvím“ a v jeho době „bohatý“ nebyl jen milionář. Boháč byl každý, kdo se nemusel bát o zítřejší den, protože se zajistil zásobami a majetkem. Tak se dnes cítíme skoro všichni a je to jistě jeden z důvodů, proč hodně lidí o evangelium nestojí. Kristus sice své posluchače před bohatstvím varuje a bohatým připomíná, že i je čeká smrt a soud, ale pak také říká, že „zdraví nepotřebují lékaře“ a že přišel zachraňovat „ztracené ovce“. Jako kdyby právě tyhle lidi, kteří si s ničím hlavu nelámou, ani nechtěl odsoudit. Jenom jeho žáci a posluchači, kteří jsou „sůl země“ a „světlo světa“, si musí dávat dobrý pozor, aby nezapomněli, že žijí jen z Božího daru a z jeho milosti. Jsou tedy ještě jiné druhy ateistů? Ano. Pak jsou tu ovšem lidé, kteří si se životem a světem různě lámou hlavu. Nepřipadá jim tak samozřejmý jako těm prvním nebo možná musí přemýšlet i proto, že je někdo zklamal, že se jim život nějak nevydařil či zhroutil, že zažili a zažívají něco strašného, anebo se jim zdá, že to všechno nemá smysl. Životní rány bývají sice hrozné, ale mohou člověka také probudit, aby začal hledat. Takových lidí je dnes kolem nás velice mnoho a často jim nelze nic vytknout. Jsou poctiví, snaží se dobře žít a třeba i pomáhat druhým. Křesťanovi se přesto zdá, že mnozí dělají jednu chybu: že si na své otázky chtějí odpovídat sami, že odpovědi hledají sami v sobě nebo nanejvýš u psychologa. Jako kdyby si až příliš zakládali na své samostatnosti, chtějí si své náboženství sestavit sami. Možná také proto, že je naše křesťanství a naše církve něčím zklamaly.
Mnozí říkají, že věří v cosi nad sebou, ale většinou o tom nechtějí ani mluvit. Tomáš Halík jim proto říká „něcisté“. To jistě nejsou ateisté, i když ve statistikách to tak vypadá, a za mnoho věcí si zaslouží respekt a uznání. Třeba za upřímnost, poctivost i za jistý ostych mluvit o těch nejhlubších věcech. Potíž je ovšem v tom, že takové náboženství, které si člověk udělal sám, ho sotva může opravit, když se mýlí. S bohem, kterého si sám postavil, si sice může dobře rozumět, ale jen těžko mu může být vděčný, prosit jej za odpouštění a doufat, že ho zachrání. A o to přece ve skutečném náboženství jde. Tohle jistě nejsou ateisté. Ale jak je to s lidmi, kteří Boha přímo odmítají? Člověk je poměrně odolná bytost a může se ze všech ztrát a zklamání jenom otřepat, zvyknout si a zařídit se nějak sám. Takovým lidem, kteří se jaksi smířili s tím, že život už je takový, že lidem se nedá věřit a že to možná všechno nikam nevede, říkáme agnostici. Mají své otázky a pochybnosti, ale zůstávají při nich a odpovědi nehledají. Asi ani nevěří, že by nějaké byly. Zkrátka je to tak – a dost. Může se nám zdát, že si tím své životy jaksi mrzačí, ale jen Bůh do člověka vidí a jistě není na nás, abychom je za to soudili. Jenomže člověk, který v životě vážně narazil a zklamal se nebo ztroskotal, se může také zatvrdit a všechnu svoji hořkost obrátit proti Bohu. Je to paradox, ale skutečný ateismus musí něco jako náboženství předpokládat, aby proti němu mohl bojovat a klást Bohu vyčítavé otázky. Proč musím trpět a umřít? Proč musím hledat pravdu - a místo ní je všude samá lež a podvod? Proč jako člověk tolik potřebuji naději a lásku – a najednou je mi odepřena? Nejčastější námitkou dnešních ateistů je: Jestliže je Bůh dobrý, jak může dopouštět takové zlo, jako byl třeba holocaust či různé přírodní katastrofy? Tahle úvaha je už u starého Epikúra, jednoho z prvních filozofických ateistů. Pokud Bůh zlu zabránit nemůže, není to žádný Bůh, a pokud nechce, je sám zlomyslný. To vypadá docela přesvědčivě, dokud se na to člověk nepodívá blíž. Předně: co je to „zlo“? Člověk má pochopitelný sklon považovat za zlo všechno, co mu vadí a překáží. Jenže dnes dobře víme, že třeba bolest je důležitá zpětná vazba – jinak by si člověk nevšiml, že něco není v pořádku. Smrt je pro jednotlivého člověka jistě těžká věc, a přece je pro nás důležitá. Kdybychom byli nesmrtelní, měli bychom na všecko dost času, na životě by nebylo nic dramatického a svět by byl plný otrávených a unavených lidí. Jak říká Hegel, člověk musí umřít také proto, že už všechno ví, všude byl a všemu rozumí. Starý je podle Lévinase ten, kdo je „zakrámovaný sám sebou“. Právě proto, že se člověk životem také opotřebuje, musí ho vystřídat mladí. Takže bolest a smrt, stejně jako zemětřesení nebo přírodní katastrofy, mohou být tragické, ale nemůžeme je jednoduše považovat za zlo. Život je a musí být křehký a vždycky ohrožený, abychom si ho vážili a museli se o něj starat. Něco jiného je ovšem lidské násilí, vraždy, mučení nebo války. Ale také nenásilné zlo, nenávist a závist, bezcitnost, lhostejnost nebo lež a podvod. Jenže to všechno je lidské zlo, které pácháme jedni na druhých. Je to naše zlo čili hřích. A proč mu tedy Bůh nezabrání? Křesťané i Židé věří, že člověk je stvoření Boží a Bůh nás stvořil jako svobodné. Už Adamovi v ráji něco zakázal, ale kolem stromu poznání nepostavil zeď ani plot. Člověk tak Boží zákaz porušit může. Kdyby nemohl, byl by jen loutka, a ne svobodná bytost. Takže na rozdíl od Epikúra, který si myslel, že je na světě sám od sebe, je věřící křesťan Bohu především vděčný za všechno, co od něho dostal a dostává, protože si to nemůže sám udělat, vydobýt ani koupit. Je mu vděčný za život a za svět, za štěstí, za lásku a nebo za děti. A je mu dvojnásob vděčný za to, že mu dal jeho svobodu, i když ji může samozřejmě zneužít. Kdyby Bůh zabránil lidskému zlu, vzal by člověku jeho svobodu a tím i jeho poslání, naději a životní smysl. Je totiž na člověku, aby lidskému zlu bránil, aby pomáhal druhým a lámal si hlavu s tím, jak přiblížit království Boží. Takže lidé, kteří jenom naříkají a stěžují si
na skutečné i domnělé zlo, dělají dvě chyby. Předně přehlížejí, že všechno to zlé a bolestivé je možné jen proto, že jim Bůh dává život, lásku, naději, štěstí a navíc svobodu. A za druhé mu trochu nestoudně vyčítají, co si sami jejím zneužitím způsobují. Ateisty může ovšem aspoň trochu omluvit, že jim to zřejmě nikdo neřekl, kdežto věřící člověk by to vědět určitě měl. Můžeme vysledovat, kdy se ateismus zrodil? Jak už samo slovo říká, je a-teismus vždycky nějaké odmítnutí nebo popření. Ve starých či primitivních společnostech to nebylo možné, a sice z dvojího důvodu. Jejich „pohanské“ náboženství totiž bylo kolektivní a spočívalo hlavně ve společném slavení svátků. Kdo se ho nezúčastnil, přestal být členem kmene. Ještě ve starém Římě – kdo by se nezúčastnil slavnosti lustra, což bylo zároveň jakési sčítání lidu a vyměření daní, automaticky ztrácel občanství. A zadruhé, tito lidé si svá božstva nepředstavovali, ale přímo je viděli: ve Slunci, v Měsíci, ve stromu nebo v prameni. Ateismus začal být možný, až když se náboženství zvnitřnilo a vedle společných slavností začalo znamenat individuální postoj vděčnosti i obav o život, o štěstí, o děti. Za ateisty byli pokládáni Židé, protože v chrámu žádná božstva neměli a v synagoze ani neobětovali. Skutečný ateismus ale vznikl až tam, kde se lidé nemuseli tolik strachovat o život nebo děti, a tak začali přehlížet, co všechno dostali a dostávají. Dokud lidé žili z toho, co našli v přírodě nebo co jim vyrostlo na poli, viděli na vlastní oči, že žijí z darovaného. Zato úspěšný městský člověk si může představovat, že žije ze své práce, schopnosti a přičinění, ze zásob a z majetku – a pokládat to všechno za své samozřejmé právo. Proto Pán Ježíš říká, že Boží království musíme přijímat jako děti, kterým je tohle úplně jasné: žijí přece z toho, co dostávají. Hlavně v anglosaském světě je vidět nástup agresivního „nového ateismu“, který argumentuje novými poznatky přírodních věd. Příkladem může být čtenářsky oblíbená Dawkonsova kniha „Boží blud“. Kde se tu vůbec bere? I za tím bude kus osobního zklamání, ale je to hlavně reakce na náboženský fundamentalismus, který je v USA dost vlivný a nechce se smířit třeba s tím, že svět zřejmě nevznikl za týden. Přitom Bible nic takového neříká a biblické „dny“ nemohly mít 24 hodin už proto, že Slunce přišlo na řadu až čtvrtý den. Fundamentalisté odmítají vědu, a kdyby mohli, možná by ateismus začali pronásledovat. A tak se i z vědců občas stávají bojovní fundamentalisté, kteří chtějí „náboženství“ vyvrátit, obvykle nedomyšleným výkladem evoluce. Pokud skoro všichni biologové soudí, že se člověk vyvinul z jiných živočichů, začnou třeba tvrdit, že není vlastně nic než „nahá opice“. Jenže člověk se sice z primátů asi vyvinul, ale podstatně se od nich liší, třeba právě řečí, rozumem, studem nebo svobodou. Má vůči nim mnoho navíc, což biologie sama nemůže vysvětlit. Musela by předpokládat, že to všechno měli skrytě, latentně už primáti. A pokud tvrdí, že celý Vesmír se jenom „náhodně vyvinul“, museli by předpokládat, že úplně všechno bylo už nachystáno ve Velkém třesku a pouze se to rozvinulo, jako se z vajíčka vylíhne kuře. Jenže ani tím by se nic nevysvětlilo a celá záhada by se jen přesunula do samého počátku světa. Jak to tam mohlo „být“, když se to nijak neprojevovalo, a odkud se to všechno vzalo? Vědečtí ateisté dělají ještě jednu logickou chybu – když tvrdí, že se něco stalo „náhodou“. To může totiž znamenat dvě velmi odlišné věci. Buď tu docela banální okolnost, že příčiny neznáme, anebo zcela nedokazatelné, a tedy nevědecké tvrzení, že to žádné příčiny nemá. Když si hodíte korunou, je výsledek „náhodný“, i když je jisté, že pohyb mince je zcela určen fyzikálními zákony. Jenže je tak složitý, že je pro nás „náhodný“. Ale že něco žádné příčiny nemá, je vždycky jen hypotéza, kterou nelze dokázat. Takže žádný nový konflikt vědy a víry … Ve skutečnosti je důvodů pro konflikt vědy a víry dnes mnohem méně než před sto lety. Tenkrát byli vědci přesvědčeni, že Vesmír trvá věčně. Dnes skoro všichni soudí, že vznikl
před pár miliardami let a za nějaké ty miliardy zase zanikne. To může dát naší víře, že celý Vesmír je dílo Boží, novou a určitější podobu. A skutečnost evoluce může připomínat, že Stvořitel sice dal světu i člověku do vínku úžasné věci, včetně lidské svobody, že ho však rozhodně neopustil, nýbrž stále v něm působí. Možná proto mluví svatý Pavel o „novém stvoření“ (Ga 6,15) a Kristus o tom, jak „přitáhne všechny k sobě“ (J 12,32). „Hle, všecko tvořím nové“ (Zj 21,5) KT 22/2012
VÝSTAVA K NEDOŽITÝM 80. NAROZENINÁM WILLY HORNÉHO V HEŘMANOVĚ MĚSTCI V pátek 3. srpna 2012 byla v Městské galerii v židovském dvojdomku otevřena výstava heřmanoměsteckého malíře Willy Horného „Krajiny a zátiší“. Výstavu svou promluvou o životě a díle mistra otevřel PhDr. Petr Kmošek, CSc., docent katedry výtvarné kultury Univerzity v Hradci Králové, autor četných monografií o výtvarných umělcích východních Čech. Nejnovější z nich jsou věnovány Karlu Janu Sigmundovi a Willy Hornému. Willy Horný se narodil 28. července 1933 v Orli u Chrudimi, ale jeho rodina se záhy přestěhovala do Heřmanova Městce, kde žila v Pokorného ulici. Velkým výtvarným vzorem a učitelem mu byl Karel Jan Sigmund. V letech 1948 – 1952 studoval na Vyšší škole uměleckého průmyslu v Praze a v listopadu 1952 se stal členem Svazu československých výtvarných umělců. Už v době, kdy navštěvoval Základní školu v Heřmanově Městci projevoval velký výtvarný talent a ve dvanácti letech zde měl samostatnou výstavu prvotin. Později svá díla prezentoval ve Vysokém Mýtě, v pardubické galerii Dílo, v Litomyšli a v Galerii Vincence Kramáře v Praze. Výstava v Městské galerii v Heřmanově Městci zahrnuje dvě části: jedna část výstavy je věnována zátiším, druhá scenériím z okolí Heřmanova Městce, neboť tato krajina umělci učarovala. Po celý svůj krátký život tvořil v okolí Heřmanova Městce, v členitém terénu Železných hor. Maloval mezi skalisky, ve volné krajině i uprostřed zahrádek a vesnických chalup. Netoužil po exotických námětech, bohatství umělecké inspirace nacházel na nevelkém území rodného kraje, ve skalnatých útvarech Vápenného Podolu, u rybničních hrází Průhonu a Konopáče. Z neokázalého a tichého koutu východních Čech vytvořil Willy Horný nadčasový obraz života a světa. Věnoval se i malbě portrétů, zvláště svých nejbližších a známých. Vytvořil kolekci portrétů herců Východočeského divadla v Pardubicích – Věry Galatíkové, Zdeny Bittlové, Libuše Švormové, Jiřího Holého, Oty Karena… Jeho přítelkyně, paní Marie Matznerová, která nyní žije v Pardubicích, výstavu v Městské g0alerii uspořádala k třicátému výročí jeho úmrtí a k jeho nedožitým 80. narozeninám. Přeji Vám všem, milí přátelé, sestry a bratři, požehnané dny bartolomějské pouti a udělejte si během posledního srpnového víkendu čas nejen na pouťové veselí, ale i na návštěvu výstavy. Výstava potrvá do neděle 9. září 2012. Rozhodně stojí za zhlédnutí! Zdenka Sedláčková, místostarostka Města
HUDEBNÍ LÉTO UZAVŘELO SVŮJ VIII. ROČNÍK Jak se stalo již pravidlem, týden před heřmanoměsteckou poutí skončil letos již VIII. ročník festivalu nejen duchovní hudby „Hudební léto v kostele sv. Bartoloměje“. Závěrečný koncert pěti pozounů a tuby v podobě Sdružení hlubokých žesťů České filharmonie byl
příslovečnou hudební lahůdkou a tečkou za letošním festivalem. Při koncertu bylo patrné, že umělci patří ke skutečné špičce ve svém oboru v ČR. Přes jistou netradičnost tohoto nástrojového složení bylo více než patrné, že krása hudby není omezena jen na „klasické“ hudební nástroje. Pokud se ohlédneme za letošním festivalem, věřím, že se vydařil a pravidelným i příležitostným návštěvníkům udělal radost. O tom nakonec svědčí řada nadšených ohlasů. Již zahajovací koncert souboru Musica Bohemica s populárním Jaroslavem Krčkem se zařadil k tomu nejlepšímu z celé historie festivalu. Nezapomenutelným zážitkem bylo také setkání s Alfredem Strejčkem, jehož recitace Modliteb nejen básníků ale i Karla IV. či Michelangela doplněná citlivým projevem trubky, zpěvu a varhan znamenala nejen hudební ale i duchovní osvěžení na začátku léta. Mladí, nadšení a přitom již umělecky zdatní violoncellisté (Prague Cello Quartet) byli aktéry letošního externího koncertu na farní zahradě. Hudba z muzikálů, filmů, ale i světových hvězd jako Elvis Presley byla velkým lákadlem. Tento koncert zaznamenal rekordní návštěvnost v celé historii festivalu. Zahradu zcela zaplnilo na 297 posluchačů. A ti skutečně nemuseli litovat, protože koncert byl i malou hudební show s trpaslíky či dvěma hráči na jedno cello. A snad ani dramatický závěr koncertu s počínající průtrží mračen nezkazil dojem z tohoto koncertu. Stranou nesmíme nechat ani klasický koncert varhanice Radky Zdvihalové, zpěvačky Aleny Tiché a houslisty Petra Zdvihala, který zcela zaplnil kostel sv. Bartoloměje a to do té míry, že se musel pozdržet začátek koncertu a operativně navýšit kapacitu míst k sezení. Nadšené ovace si odváželi účastníci Mezinárodních smyčcových kurzů z Litomyšle, kteří opět po roce svojí precizností a kvalitou představili mladou generaci nastupujících světových hudebních osobností. Světových doslova, protože u nás vystoupili hráči z Jižní Koreje, USA, Švédska či Mongolska. Jak vidíme, všech šest festivalových nedělí nabídlo v příjemném a duchovně inspirujícím prostředí svým návštěvníkům pestrou paletu hudebních zážitků. Je potěšitelné, že osmý ročník festivalu zaznamenal opět rekordní zájem posluchačů. Šest koncertů jich navštívilo celkově více jak jeden tisíc! Na velikost našeho města jsou to čísla téměř neuvěřitelná. Řada vystupujících umělců s výrazným potěšením poukazovala také na úroveň festivalového publika a celkovou atmosféru koncertů. Je potěšitelné, že značnou část návštěvníků koncertů vedle jeho místních příznivců tvoří turisté, příležitostní letní návštěvníci zdejšího regionu. Vždyť pokud by si na koncerty nenalezli lidé cestu, neměl by ani festival dlouhého trvání. Festival opět otevřel dveře kostela pro řadu lidí, kteří nepatří k běžným účastníkům bohoslužeb. Ono souznění hudby a duchovního prostoru je samo o sobě pro mnohé oslovující. Závěrečné poděkování patří partnerům festivalu - Městu Heřmanův Městec, Pardubickému kraji, řadě nejen místních firem a společností i soukromým mecenášům. Podíl na vysoké návštěvnosti měli mediální partneři. Stranou nelze nechat i veškerou starost farníků a jejich přátel o zdárný průběh festivalu. Děkujeme! Jsme potěšeni, že se Hudební léto zařadilo k výrazným kulturním událostem tohoto regionu. Spolu s vámi se snad můžeme těšit na IX. ročník Hudebního léta 2013. za organizátory festivalu Marek Výborný
BARTOLOMĚJSKÁ POUŤ V HEŘMANOVĚ MĚSTCI ZA STARÝCH ČASŮ Starými časy byla pro mne doba, kdy se psal letopočet kolem roku 1930.
I když není známo, že by někdy do Heřmanova Městce přicházeli poutníci z dalekých krajů, jako např. do Čenstochové nebo do Vambeřic, jádrem pouti vždy byla a stále ještě je církevní slavnost. V neděli kolem svátku svatého apoštola Bartoloměje, patrona místního kostela i celého města a jeho řemeslníků, pracujících s kůží nebo s nožem, se v místním kostele koná slavná mše svatá, doprovázená obvykle hudebním doprovodem. Pro většinu lidí však již v dobách mého dětství i v současnosti znamená pouť setkání s přáteli, někdy i návrat do rodného kraje, dobrý slavnostní oběd a návštěva rozsáhlého stánkového trhu, pro mládež pouťová taneční zábava a pro děti hlavně návštěva zábavního lunaparku se stále modernějšími atrakcemi. V dobách mého dětství se tyto druhotné pouťové záležitosti, jako jsou kolotoče, houpačky a střelnice a trhový prodej, odehrávaly přímo ve městě, a to střídavě na Velkém i Malém rynku, jak se tehdy říkalo Velkému náměstí dnes nazývanému náměstí Míru a na Malém náměstí, tj. na náměstí Masarykově. K přesunu do Bažantnice došlo v souvislosti s rostoucí hustotou dopravy až mnohem později. Vše začínalo po chrudimské pouti, kdy se zábavná zařízení začala přemísťovat do Městce. Ale na Velké náměstí zatím nesměla. Ve čtvrtek se tam konal každotýdenní trh a ten měl po staletí přednost. Proto se atrakce dočasně utábořily na Malém náměstí. To tehdy nemělo dnešní parkovou úpravu, a proto tam bylo více volného prostoru. Teprve po skončení čtvrtečního trhu se kolotoče přestěhovaly na Velké náměstí. Na nejzápadnějším konci náměstí, v místech před nynější spořitelnou, stál překrásný koníčkový kolotoč s tak zvanou káčou, která rotovala kolem vlastní výkyvné osy rychlostí, kterou si volila její posádka. Ke kolotoči patřil hrací kolovrátek. Ten upoutával pozornost nejen svou hrou, ale i vzhledem. Nás děti fascinovaly barevné spirálové sloupky, které se neustále otáčely. O kolotoči se říkalo, že patří starému panu Hejdukovi. Vedle kolotoče byly houpačky a střelnice prý mladých Hejdukových. Další kolotoč a střelnice snad patřily Seifertovým z Pardubic. Průjezdní ulice byla lemována prodejními stánky. Žádné hypermarkety ani velké obchodní domy tenkrát nebyly, a tak zájem o neběžné zboží byl vždy velký. Když pak přišla léta těžké hospodářské krize, prodávaly se na trhu výrobky krachujících firem doslova za babku. O hlavních pouťových dnech byl průjezd po hlavní vozovce uzavřen a objíždělo se za stánky a atrakcemi při jižním okraji náměstí. I když hlavním poutním dnem byla neděle, sobotní večer byl vždy nezapomenutelný. Atrakce byly osvětleny, někdy i barevně, některé stánky svítily plynovými lampami, a to vše najednou změnilo ráz náměstí malého města. To se na krátkou dobu zdálo být lunaparkem nějakého vzdáleného velkoměsta. Stejně jako nyní největší nával návštěvníků z blízkého i vzdálenějšího okolí byl v neděli. Zvláštností heřmanoměstecké pouti je její pokračování ještě v pondělí, kdy se slaví posvícení. To vše prakticky skončilo válkou. Zboží zmizelo, nebylo co prodávat, komunikace musely být volné pro přesuny vojska. Jen atrakce přečkaly všechny změny světa a jejich provozovatelé vždy uměli správně odhadnout, kolik jsou lidé ochotni a schopni zaplatit za zábavu svých dětí. J.Výborný
VZPOMÍNKA NA P. JOSEFA NĚMCE, ARCIDĚKANA A KANOVNÍKA Dvacátého osmého července uplynuly čtyři roky, kdy v Heřmanově Městci dokončil svoji pozemskou a také kněžskou pouť.
Zemřel ve věku 83 let, nyní by oslavil 63. výročí kněžství. Působil v různých farnostech, nejdéle však v Jičíně, kde byl vikářem po dobu patnácti let. Dvakrát byl vězněn v komunistických žalářích, ale podle něho nebylo nic zbytečné, nikdy nepřestal být dobrým a zásadovým člověkem – knězem, přítelem mnoha lidí. Byla to náhoda, či Boží řízení, že jsem v těchto dnech mezi starými novinami našla jeho zápisník z kněžských exercicií z roku 1980 a některé myšlenky zde obsažené mě natolik zaujaly, že bych se o ně s vámi - čtenáři KZ ráda podělila: -
Kněz má být přístupný a kající. Kněží třebas čistí a vzdělaní, jsou přitom neplodní. Plodnost duchovní znamená mít plný kostel, navštěvovat nemocné, diskutovat, poutě, … Nezneklidňovat druhé přílišnou zvědavostí, horlivostí a malicherností. Člověk ve shovívavosti se stává velkým, dovede vytvářet společenství. Před druhými nikoho nepovyšovat ani neponižovat – to jsou rušivé vlivy. Ve snášenlivosti a trpělivosti jsou veliká tajemství. Ovoce Ducha svatého je vlídnost a laskavost. Nikoho neodsuzovat, ke všem být vlídný, laskavý a ochotný. Vlídnost, dobrota a vděčnost kněze má být známa všem lidem. Bůh je kavalír. Ke smutku vede i kněžská tvrdost. Lidé potřebují spíše sdělit, než poučovat. Jediná cesta vzhůru je víra, spása je dar!
Několik těchto doslova opsaných poznámek z jeho obšírného zápisníku ať nám připomene, že mezi námi žil, měli jsme ho rádi a s láskou na něho vzpomínáme. Myslím si, že tyto myšlenky určené především duchovním, by měly i dnes oslovit každého křesťana. Drahuše Plačková
JAK NAPLNIT KOSTEL Do opuštěného kostela sv. Josefa v Cáchách opět chodí lidé. Nehledají tam však živého Boha, ale své mrtvé zesnulé. Někdo totiž přišel na nápad využít kostel a pohřbívat tam. Tak bydlí ve městě živí s mrtvými. Kdysi kostel osiřel, i když tam bývaly v minulosti slavné bohoslužby. (To my kněží umíme.) Promluvy však až tak slavné nebyly. Ono je lehčí být „služebníkem kultu“ než „služebníkem slova“. Toto druhé by mělo být logicky první; chtělo by to studium, ustavičné vzdělávání a vnitřní zakotvení v evangeliu. „Nevíme, co je to Boží království. Nevíme, co je to žít na věčnosti,“ kázal někdo v rozhlase. Vážení, něco přece víme! A sice to, že nás čeká oslavený Kristus! Takto kázal blahé paměti kněz Míla Máša. „Asi umřu touhou po Kristu!“ (Stalo se.) Kupodivu na jeho promluvy spěchaly zástupy … z knihy P. Jana Rybáře Kam jdeme?
Jan Rybář se narodil v Brně r. 1931. Po válce se konečně dostal na církevní gymnázium na Velehradě. Rozhodl se pro kněžské povolání. Jenže doba nebyla „vhodná“. Po krátké době nastala anabáze dvaadvaceti let manuální práce, z toho tři roky věznění a dva a půl roku v PTP. Knězem se stal tajně ve valdické věznici roku 1962. Dostudoval v době „pražského jara“ v Innsbrucku. Pak nastoupil duchovní službu v Trutnově a okolí, od r. 1990 v Rychnově n. Kněžnou
a okolí. Od r. 2004 v důchodu vypomáhá v okolí Trutnova. Je členem řádu Tovaryšstva Ježíšova.
ADOPCE NA DÁLKU Milí farníci, jsem tak ráda, že vám mohu opět napsat. Jak se vám i vašim rodinám daří? U nás je nyní opravdové horko, a tak doufám, že u vás máte o něco chladněji. O prázdninách jsem byla na venkově navštívit příbuzné a požádat Buddhu, aby mi učení v příštím roce šlo. Prázdniny u nás už skončily a já jsem nastoupila do 8. třídy. Škola mi vcelku jde a maminka je na mě pyšná. Nedávno jsem od vás dostala dopis, krásnou pohlednici a bloček s motivem Hello Kitty. Moc vám za vše děkuji. Závěrem dopisu vám všem přeji hodně zdraví, štěstí a splnění všech vašich přání. S pozdravem Namthip In-Um Thajskou dívku Namthip (14 let) podporujeme již od roku 2006. Navštěvuje školu Putthachakvittaya, s matkou a náhradním otcem žije v Bangkoku. Dle sdělení ředitele programu Adopce na dálku v Thajsku, pana Toma Crowleyho, je Namthip veselé, elegantní a zdvořilé děvče. Její školní prospěch je velmi dobrý a nezapomíná ani vypomoci své matce s domácími pracemi. V tomto ohledu je skutečně odpovědná. Z příspěvku, který v současné době činí 7.000,- Kč ročně, bylo dívce zaplaceno školné, celoroční příspěvek na obědy, učebnice, školní uniforma, doprava do školy, příspěvek na boty a ponožky. Určitou část výloh činilo i úrazové pojištění. Namthip docházela na doučování angličtiny, lekce práce na počítači a vedení táboření. Účastnila se exkurze na farmě Jim Thompson Silk a vánoční akce. V průběhu povodní pracovala jako dobrovolnice. Pomáhala balit dodávky vody pro oběti povodní. S rodinou jsou zaměstnanci programu Adopce na dálku v pravidelném kontaktu. Sledují vzdělávání dívky, rovněž tak aktualizují rodinnou situaci. Všechny dospělé osoby v rodině Namthip pracují. Celkový příjem rodiny však nepostačuje na pokrytí školních výdajů a Namthip tak potřebuje naši podporu i v dalším školním roce. Školné na rok 2012/2013 bylo z naší strany zaplaceno dne 23.7.2012 a to ve výši 7.000 Kč. Jen pro přiblížení, pokud tuto částku poměrně rozdělíme na každý den v roce, dostaneme se k částce 19 Kč/den. Ano, necelých dvacet korun českých denně tedy postačuje k tomu, aby se Namthip žilo lépe. Velice si vážím veškeré podpory, která je uvedenému projektu z vaší strany dlouhodobě věnována. Aktuální stav účtu Adopce na dálku činí částku 14.057,- Kč. V říjnu 2012 nás čeká platba školného indickému chlapci Amithovi (4.900,- Kč) a v lednu 2013 pak ugandskému chlapci Michealovi (7.000,- Kč). Díky vaší štědrosti se tak i oba chlapci mohou těšit na další rok ve školní lavici. A věřte, že toho si opravdu považují. Přeji vám hezké léto a těším se, že s mnohými z vás, tzv. adoptivními rodiči na dálku, přijdu do milého kontaktu také při přípravě adventního minitrhu. Helena Polanská
XII. LETNÍ PRÁZDNINOVÝ TÁBOR 2012 Rok se s rokem sešel a my jsme opět vyrazili na letní prázdninový tábor. Po opakované návštěvě skautského tábořiště Blažkovec nedaleko Holic jsme se letos rozhodli pro změnu. Prvně jsme vyrazili na místo, ve kterém jsme byli doslova a do písmene odříznuti od světa. Nejbližší vesnice s několika málo obyvateli byla vzdálena dva kilometry, autem se dalo k tábořišti přiblížit nejblíže na půl kilometru, o elektřině či teplé vodě jsme si mohli nechat zdát. Přesto snad nikdo z nás této změny nelitoval, protože bez těchto „výdobytků“ se člověk týden bez problémů obejde a navíc tábor získal ještě většího ducha dobrodružnosti. Vodu jsme čepovali z nedaleké studánky, místo na elektrickém sporáku jsme vařili na velkých kamnech, večerní debaty se odehrávaly při svíčkách či petrolejkách. A kde že se tento pomyslný konec světa nachází? Nedaleko Číhoště, ve které se nachází geografický střed České republiky, a kde působil farář Josef Toufar, jehož 110. výročí narození jsme si spolu s místními farníky připomínali při nedělní bohoslužbě. I z důvodu odlehlosti tábořiště jsme za hlavní táborové téma zvolili stvoření světa. Nebylo by snad lepšího místa, kde lze plně vnímat krásy přírody, oddělení denního světla od noční tmy, jedinečnost čerstvé vody vyvěrající ze studánky, a tak podobně. Během týdne jsme tedy prošli od první noci, v níž při noční hře svíce krásně symbolizovaly ono oddělení světla od tmy, až k poslednímu dni, kdy jsme si připomenuli u závěrečného slavnostního ohně, že my lidé jsme byli stvořeni Pánem Bohem podle jeho představ a svým životem ho máme co nejvíce chválit a oslavovat. Letošní třináctý táborový ročník byl pro nás milníkem nejenom z hlediska výběru místa. Zároveň s námi vyrazilo nejvíce dětí, celkem 26, z nichž většinu tvořily děti z okolí Heřmanova Městce. Za tuto důvěru rodičů a chuť dětí jet na náš tábor jsme byli velmi vděční a doufáme, že jsme naděje dětí nezklamali a že si tábor co nejvíce užily. Krom již uvedeného hlavního tématu tábora měly děti možnost soutěžit při různých hrách. A to jak těch, které byly zaměřeny více na chytrost či zručnost (především v první půlce tábora, kdy více pršelo, než svítilo sluníčko), tak i při těch „běhacích“, jejichž pomyslným vrcholem byl závěrečný orientační běh, ve kterém musely předvést všechny zde zmíněné chrabrosti. Na závěr patří velký dík všem, kteří se podíleli na úspěšném chodu tábora. Předně Pánu Bohu, který s námi na táboře byl a zajisté i jeho zásluhou se nikomu nic vážného nestalo. Velký dík patří i vedoucím, kteří si našli čas (případně vzali dovolenou v práci) a obětovali ho pro přípravu her a práci s dětmi. Poděkovat je třeba i dětem, že s námi na tábor vyrazily, protože bez nich bychom nemohli tábor dělat. A v neposlední řadě musíme poděkovat i těm, kteří s námi na táboře nebyli, ale k jeho průběhu přispěli rozličnými hmotnými i duchovními dary. Nelze než říci upřímné: Pán Bůh zaplať. Štěpán Výborný, vedoucí tábora
NOEMŮV KORÁB Biblický příběh v 21. Století Hospodin přišel k Noemovi v Belgii v roce 2004. Země byla přelidněná a zpustlá. Pán dal Noemovi úkol postavit koráb a zachránit v něm po dvou exemplářích z každého živočišného druhu. „To je můj plán“, řekl Bůh, „pospěš si, protože za šest měsíců začne pršet po dobu čtyřiceti dnů a nocí“. Frank Deboosere (hlasatel počasí v belgické televizi) to nebude umět vysvětlit a zase si bude chtít jednou něco vycucat z prstu. Za šest měsíců začalo pršet. Hospodin se podíval dolů a viděl, jak Noe naříká ve své zatopené zahradě, ale žádnou loď neviděl. „Noe“, zavolal, „kde je můj koráb“? „Odpusť mi,
Pane“, prosil Noe. „Ono se totiž mnoho změnilo proti tomu, jak to bylo dříve. Potřeboval jsem totiž zvláštní stavební povolení. Moji sousedé tvrdili, že jsem se svým korábem nerespektoval maximální stavební výšku. Podali také stížnost na překročení hlukové normy na staveništi. To vše muselo být projednáno na městském stavebním úřadě. Ministerstvo dopravy a správa mostů a komunikací požadovaly záruku na možné budoucí výlohy s úpravou infrastruktury při přepravě korábu na moře. Tvrdil jsem, že voda dosáhne až ke korábu, ale nechtěli tomu ani za mák věřit. Dalším problémem bylo sehnat potřebné dřevo ke stavbě. Zelení byli zásadně proti kácení stromů ve vnitrozemí kvůli ochraně hnízdišť sov. Snažil jsem se ochránce přírody přesvědčit, že toto dřevo potřebuji právě i na záchranu sov a dalších vzácných ptačích druhů. Ani slechu! Chtěl jsem začít se shromažďováním zvířat. Byl jsem však napaden hnutím na jejich ochranu. Jeho předseda Michal van der Bossche dokazoval, že chci držet zvířata proti jejich vůli. Poukazoval na to, že rozměr lodi je příliš malý a že je nelidské držet tolik zvířat na tak omezeném prostoru. Ministerstvo životního prostředí rozhodlo, že koráb nelze postavit bez vyhotovení vlivu na stavby a dokonce i předpokládané zátopy na životní prostředí. Mezitím jsem byl zaměstnáván projednáváním stížností Centra pro rovnoprávnost a potírání rasismu, podané jeho tvrdošíjným předsedou Paterem Lemanem. Podle něho musím najmout určitý počet cizinců, abych mohl začít stavět. Odbory naopak žádají, abych výlučně najímal členy odborů se zkušenostmi ze stavby lodi. Celkovou situaci navíc ztížila Ústřední celní správa obstavením mého majetku a zablokováním vkladů. Tím prý chtěla zabránit ilegálnímu opuštění našeho státu s chráněnými a ohroženými druhy živočichů. Nebudu dále uvádět námitky a požadavky ministerstev zdravotnictví a zemědělství a připomínat soupeření našich politiků, kteří při jakýchkoli problémech prosazují vlastní, úzce rezortní návrhy. Tedy, Pane, odpusť mi, ono to potrvá alespoň deset let, než budu moci koráb postavit“. Náhle déšť ustal, nebe se rozjasnilo a slunce opět začalo hřát. Nádherná duha se klenula nad obzorem. Noe se díval udiveně: „Má to, Hospodine, znamenat, že svět nezničíš?“ zeptal se. „Ne“, odpověděl Pán, „není třeba, vaše vláda už na tom sama intenzivně pracuje“. Otištěno v časopise Bible a archeologie, Antverpy 2005; autor neuveden.
VŠECHNO, CO POTŘEBUJI VĚDĚT, JSEM SE NAUČIL Z NOEMOVY ARCHY: 1. 2. 3. 4.
Nezmeškat loď. Pamatovat, že jsme všichni na jedné lodi. Plánovat dopředu. Když Noe stavěl archu, ještě nepršelo. Udržet se fit. I když vám bude už hodně let, někdo vás může požádat, abyste udělali něco opravdu velkého. 5. Neposlouchejte kritiky; prostě pokračujte v práci, která se musí udělat. 6. Postavte svou budoucnost na vysokém základu. 7. Z bezpečnostních důvodů necestujte sami. 8. Rychlost není vždy výhodou. Šneci se dostali na palubu archy s gepardy. 9. Když jste ve stresu, chvilku si zaplavte. 10. Pamatujte: archu stavěli amatéři, Titanic profesionálové. 11. Bouřka nevadí; když jste s Bohem, vždy na vás čeká duha. Karmelitánský kalendář
DĚTEM Milí kamarádi! Před pár dny skončily letní olympijské hry v Londýně a možné jste i vy pozorně sledovali sportovní zápolení v rozmanitých sportech. Určitě jste fandili naši reprezentantům, měli radost z každé medaile. Třeba Vás olympiáda inspirovala také nějaký sport zkusit. Příležitostí i u nás k tomu máte víc než dost. Jak jde ale sport dohromady např. s Biblí? Určitě i tam nějaké zmínky najdeme. Například svatý Pavel asi zažil nějaká sportovní klání v antickém Řecku, odkud ostatně pochází tradice olympijských her. O vrcholových sportovcích se v Bibli sice nedočteme, ale najdeme zde osobnosti, které musely mít docela slušnou kondičku. V tomto kvízu je nakresleno několik osob Starého nebo Nového zákona. Podle biblické citace zjistěte, o koho se jedná, a jméno osoby napište na linku pod obrázek. Potom zkuste pojmenovat druh „sportu“, který ona osoba právě nechtěně vykonávala.
Věřím, že jste prokázali dost důvtipu a sporty rozpoznali. Ať se vám i v novém školním roce vše daří podle vašich předsevzetí. Hodně radosti a úspěchů vám po celý školní rok přeje váš kamarád Marek
DNY EVROPSKÉHO DĚDICTVÍ
Den otevřených dveří památek HEŘMANŮV MĚSTEC SOBOTA 8. září 2012 Kostel sv. Bartoloměje
9.00 – 12.00 h.
13.00 – 16.00 h.
náměstí Míru
prohlídka kostela
Hřbitovní kostel Zvěstování Panny Marie
Barákova ulice
prohlídka hřbitova a kostela
Kostel církve čs. husitské
Barákova ulice
prohlídka kostela
Hřebčín
Masarykovo nám. v 10.00 a ve 13.00 h.
hromadná prohlídka s výkladem
Havlíčkova ulice
prohlídka budovy
Synagoga
D o p r o v o d n é a k c e: Židovská škola
Havlíčkova ulice
prohlídka Galerie Cyrany (poloviční vstupné)
Výstava obrazů Willy Horného
Havlíčkova ulice Židovský dvojdomek
prohlídka výstavy
AVE MUSICA Písně mi zpívej
Havlíčkova ulice Synagoga
Hudební večer v 16.30
PRÁZDNINOVÁ PUTOVÁNÍ Stalo se módou jezdit do Svaté Země. Co tomu říká galilejský arcibiskup Elias? „Nenavštěvujte jen svatá místa! V Božím hrobě hladíte mramor, který nemá s Kristovým tělem nic společného. Je na něm psáno: On zde není! On vstal! Proč ho tedy hledáte tam, kde není? Přijďte do Galileje, tam se s ním setkáte! Navštivte naše farní společenství. Jsme zde izolováni, vytlačeni na okraj. Potřebujeme vaši přítomnost. Vy žijete v klidných privilegovaných zemích. Jenom pouhá vaše přítomnost je pro nás velkolepý akt solidarity.“ Kde všude na našich poutích hledáme Krista a jeho Matku? Není i u nás Kristus nejvíce přítomen v našich farnostech a sborech? Z knihy P. Jana Rybáře Kam jdeme?
CHYSTANÉ KULTURNÍ AKCE V HEŘMANOVĚ MĚSTCI 26. 8. – poutní slavnost v kostele sv. Bartoloměje 8. 9. – Dny evropského kulturního dědictví - den otevřených dveří památek - 16.30 - Synagoga - Hudební večer - zahájení sezóny při příležitosti Evropských dní kulturního dědictví – „Shirim Shiri“ (Písně mi zpívej) – židovské a italské renesanční písně v podání komorního souboru Ave Musica 21. - 22. 9. – Babí léto na Konopáči 27. 9. - loučení s létem – farní dvůr (ŘK) 29. 9. - 9.00 - 16.00 - duchovní obnova s P. Bernardem Špačkem na skautském srubu u Vyžic 12. – 13. 10. - volby do Senátu a Krajského zastupitelstva říjen – poslední víkend Synagoga – hudební večer k 94. výročí vzniku ČSR – bude upřesněno listopad – 18.00 Synagoga – Hudební večer - žáci ZUŠ Taussigova Praha (datum bude upřesněno 29. 11. – 12.00 – 16.30 –ŘK fara – sběr šatstva pro Diakonii Broumov 16. 12. – 16.30 Sokolovna Vánoční koncert (na programu mimo jiné Česká mše vánoční J. J. Ryby s orchestrem) 24. 12. – 16.00 – nám. Míru - troubení z věže kostela sv. Bartoloměje – Žesťový kvintet Karla Neumanna - 23.30 kostel sv. Bartoloměje – vánoční zpěvy a koledy v podání Pěveckého sboru Vlastislav - 24.00 – slavnostní půlnoční mše
Příští číslo KZ vyjde o Vánocích. Čekáme na vaše příspěvky! Příspěvek na náklady tisku: 5,- Kč
