FARNÍ INFORMÁTOR 5. NEDĚLE POSTNÍ – 22. BŘEZNA 2015
Stvoř mi čisté srdce, Bože.
"Chceme vidět Ježíše" (Jan 12,21). Poutníci na Křížové cestě ulicemi Jeruzaléma, Izrael, Peregrinatio Ad Fontes Salutis, 1. 3. 2013.
MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, obraťme se k všemohoucímu Bohu, který věrně zachovává svou smlouvu a pokorně prosme: L: VĚRNÝ BOŽE, VYSLYŠ PROSBY SVÉHO LIDU. Za Svatého otce Františka, aby jeho završená pouť do Neapole a Pompejí posílila ve víře a obnovila všechny, kdo žijí v této krajině krve a naděje. Za lidi naší doby, aby našli odvahu k přiznání svých zlých skutků, které vrhají lidský úděl do neřešitelných temnot zla, a vydali se za Světlem, které přišlo na svět. Za naši farní rodinu, abychom v obrácení se k božskému Mistru a v zakoušení jeho milosrdenství skrze svátost smíření odhalili "pohled“, který nás do hloubky zkoumá a zná. Za mladou generaci, aby tváří v tvář zlu světa poznala naději, kterou dává Bůh, jenž neposlal svého Syna, aby svět odsoudil, ale aby skrze něho byl spasen. Smiluj se pro své milosrdenství nad našimi zesnulými a uveď je do světla své slávy. K: Bože, blíží se hodina, kdy si připomeneme oslavení tvého Syna. Dej nám sílu k jeho následování, abychom i my mohli vejít do života věčného. Prosíme o to skrze Krista našeho Pána. L: Amen.
POŘAD BOHOSLUŽEB: 22. - 29. března 2015 DEN
LITURGIE
NEDĚLE 22. března
5. NEDĚLE POSTNÍ
PONDĚLÍ 23. března ÚTERÝ 24. března
PONDĚLÍ PO 5. NEDĚLI POSTNÍ ÚTERÝ PO 5. NEDĚLI POSTNÍ SLAVNOST
STŘEDA 25. března
ČTVRTEK 26. března
ZVĚSTOVÁNÍ PÁNĚ
ČTVRTEK PO 5. NEDĚLI POSTNÍ
FARNOST
ÚMYSL MŠE SV.
PUSTIMĚŘ 8.00 DRYSICE 9.30 PODIVICE 11.00 PUSTIMĚŘ 17.00 PODIVICE 8.00 PODIVICE 8.00 DRYSICE 15.00 PUSTIMĚŘ 17.00 PUSTIMĚŘ 17.00
za + Josefa SNÍDALA a rodiče za +Františku STĚNIČKOVOU, manžela, syna a duše v očistci za + rodiče PLISKOVY, syna a dceru za +Josefa MAHDALA, manželku, dceru, rodiče, živou a +rodinu za + P. Františka FERDU, a+ Jiřinu KONAROVSKOU za farnosti Podivice, Pustiměř a Drysice za + P. Josefa STRNADA a + duchovní správce v Drysicích na poděkování za 50 let života za dar zdraví a Boží požehnání pro rodinu MOCOVU
PÁTEK DOPOLEDNE - NÁVŠTĚVA NEMOCNÝCH VE FARNOSTECH
PÁTEK 27. března
SOBOTA 28. března
PÁTEK PO 5. NEDĚLI POSTNÍ
SOBOTA PO 5. NEDĚLI POSTNÍ
PUSTIMĚŘ 16.30 PUSTIMĚŘ 17.00 PODIVICE 17.00 PODIVICE 8.00
POBOŽNOST
KŘÍŽOVÉ CESTY za + Libuši a Františka SPISAROVY POBOŽNOST
KŘÍŽOVÉ CESTY za farnosti Podivice, Pustiměř a Drysice
PUSTIMĚŘ za rodinu ŠOSTOU, ŠIKOVU, INDROVU a duše v očistci 8.00 NEDĚLE 29. března
KVĚTNÁ NEDĚLE PŘINESTE SI RATOLESTI
PUSTIMĚŘ: LITURGIE ZAČÍNÁ V KAPLI SV. ANNY
DRYSICE 9.30 PODIVICE 11.00
za + Jana KREJČÍHO, rodiče a Boží požehnání pro rodinu za farnosti Podivice, Pustiměř a Drysice
PUSTIMĚŘ: 14.00-16.00HOD: VELIKONOČNÍ SVÁTOST SMÍŘENÍ /DVA CIZÍ ZPOVĚDNÍCI/ ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC BŘEZEN
1. Aby se ti, kdo se věnují vědeckému výzkumu, dali do služeb blaha člověka v jeho celistvosti. 2. Za ženy, aby byl stále více uznáván jejich jedinečný přínos, kterým přispívají k životu církve. 3. Za sílu k odpuštění pro každého, kdo v srdci uchovává nenávist. FARNÍ INFORMÁTOR, XXI. ročník, týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (tel.+záznamník 517356351, GSM: 723593106; mail:
[email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; tisk 1ks = 20,-Kč/ks.. Ve formátu pdf na http://www.pustimer-farnost.cz.
POŘAD BOHOSLUŽEB: 29. břez na - 5. dubna 2015 DEN
LITURGIE
FARNOST
ÚMYSL MŠE SV.
PUSTIMĚŘ za rodinu ŠOSTOU, ŠIKOVU, INDROVU a duše v očistci 8.00 NEDĚLE 29. března
KVĚTNÁ NEDĚLE PŘINESTE SI RATOLESTI
DRYSICE 9.30 PODIVICE 11.00
za + Jana KREJČÍHO, rodiče a Boží požehnání pro rodinu za farnosti Podivice, Pustiměř a Drysice
PUSTIMĚŘ 18.00
za rodinu ZUKALOVU, ADAMCOVU a Boží požehnání pro živou rodinu
PUSTIMĚŘ: LITURGIE ZAČÍNÁ V KAPLI SV. ANNY PUSTIMĚŘ: 14.00-16.00HOD: VELIKONOČNÍ SVÁTOST SMÍŘENÍ /DVA CIZÍ ZPOVĚDNÍCI/
PONDĚLÍ 30. března
PONDĚLÍ SVATÉHO TÝDNE
PODIVICE: ÚTERÝ - 17.00-18.00HOD: VELIKONOČNÍ SVÁTOST SMÍŘENÍ /CIZÍ ZPOVĚDNÍK/
ÚTERÝ 31. března
ÚTERÝ SVATÉHO TÝDNE
PODIVICE 18.00
za farnosti Podivice, Pustiměř a Drysice
DRYSICE: STŘEDA - 17.00-18.00HOD: VELIKONOČNÍ SVÁTOST SMÍŘENÍ /CIZÍ ZPOVĚDNÍK/
STŘEDA 1. dubna
STŘEDA SVATÉHO TÝDNE
DRYSICE 17.30 DRYSICE 18.00 OLOMOUC 9.30 DRYSICE 17.00
POBOŽNOST
KŘÍŽOVÉ CESTY za + Marii POLIŠENSKOU a duše v očistci MISSA CHRISMATIS
za + P. Františka BENÍČKA za + Marii BUREŠOVOU, ČTVRTEK Z E L E N Ý Č T V R T E K manžela a syna 2. dubna MŠE SVATÁ za + Marii a Karla PUSTIMĚŘ NA PAMÁTKU VEČEŘE PÁNĚ SLÁMOVY, + rodinu 19.00 SLÁMOVU a JANÁKOVU PODIVICE - 19.00 - ADORACE PODIVICE POBOŽNOST KŘÍŽOVÉ CESTY 15.00 PÁTEK VELKÝ PÁTEK DRYSICE PAMÁTKA UMUČENÍ PÁNĚ 3. dubna DEN PŘÍSNÉHO POSTU 17.00 SBÍRKA PRO SVATOU ZEMI PUSTIMĚŘ PAMÁTKA UMUČENÍ PÁNĚ /POKLADNA U SVATÉHO HROBU/ 19.00 za + Vlastu HALAMKOVOU, SOBOTA BÍLÁ SOBOTA PUSTIMĚŘ manžela, vnuka Petra 4. dubna VELIKONOČNÍ VIGÍLIE 20.30 a + rodinu STEINEROVU SLAVNOST za + Františka ZAKOPALA, PODIVICE ZMRTVÝCHVSTÁNÍ rodiče a sourozence 7.30 NEDĚLE za + rodiče DOBEŠOVY PÁNĚ DRYSICE 5. dubna SBÍRKA NA KNĚŽSKÝ SEMINÁŘ a Boží požehnání pro rodinu 9.00 12.00: URBI ET ORBI PUSTIMĚŘ za + rodiče SLEZÁČKOVY POŽEHNÁNÍ SVATÉHO OTCE a tři děti 10.30
FARNÍ INFORMÁTOR KVĚTNÁ NEDĚLE – 29. BŘEZNA 2015
Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?
Četba pašijí v Getsemanské zahradě, Jeruzalém, Izrael, Peregrinatio ad Fontes Salutis, 1. března 2013.
MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, při vstupu do Jeruzaléma byl Ježíš oslavován jásajícím zástupem jako Král a Mesiáš. Také my uznejme věčnou vládu našeho Spasitele a volejme: L: PROSÍME TĚ, VYSLYŠ NÁS. Hosana Tobě, Kriste, synu Davidův a Králi věků; Vítězi nad mocí temnot a nad smrtí. Ty jsi nás přišel vysvobodit z hříchu a smrti, dej ať ve znamení víry, naděje a lásky dojdeme do tvého věčného království. Obyvatelé Jeruzaléma ti na cestu prostírali své pláště, dej, ať i naše generace pozná znamení tvého putování v minulých i současných dějinách. Za mládež naší farnosti, aby skrze poznání lásky, která tě vedla na kříž, došla k setkání s Tebou, který těm, kdo ti uvěřili svěřuješ poslání být světlem světa a solí země. Za naši farnost, ať účastí na liturgii Svatého týdne hlouběji pochopí tajemství své spásy. Triumfální vstup do města Davidova byl předzvěstí slavného vstupu do nebeského Jeruzaléma, dej, ať s našimi zemřelými sdílíme tvé věčné vítězství. K: Otče, slyš volání trpícího lidstva a učiň naše srdce vnímavým pro porozumění a soucit s utrpením našich bližních, ve spojení s Kristem, naším Pánem. L: Amen.
LITURGICKÉ TEXTY 5. NEDĚLE POSTNÍ 1. ČTENÍ – JER 31,31-34
Čtení z knihy proroka Jeremiáše. Hle, blíží se dni – praví Hospodin – kdy sjednám s Izraelovým a Judovým domem novou smlouvu: ne jako byla smlouva, kterou jsem sjednal s jejich otci, když jsem je vzal za ruku, abych je vyvedl z egyptské země; smlouva, kterou zrušili, ačkoli já jsem byl jejich pánem – praví Hospodin. Taková bude smlouva, kterou sjednám s Izraelovým domem po těch dnech – praví Hospodin: Vložím svůj zákon do jejich nitra, napíšu jim ho do srdce, budu jim Bohem a oni budou mým lidem! Nebude již učit druh druha, bratr bratra: „Poznej Hospodina!“ Neboť mě poznají všichni od nejmenšího do největšího – praví Hospodin. Jejich nepravosti jim odpustím a na jejich hřích už nevzpomenu. ŽALM 51
Smiluj se nade mnou, Bože, pro své milosrdenství, – pro své velké slitování zahlaď mou nepravost. – Úplně ze mě smyj mou vinu – a očisť mě od mého hříchu. Stvoř mi čisté srdce, Bože! – Obnov ve mně ducha vytrvalosti. – Neodvrhuj mě od své tváře – a neodnímej mi svého svatého ducha. Vrať mi radost ze své ochrany – a posilni mou velkodušnost. – Bezbožné budu učit tvým cestám – a hříšníci se budou obracet k tobě. 2. ČTENÍ – ŽID 5,7-9
Čtení z listu Židům. Bratři! Kristus v době, kdy jako člověk žil na zemi, přednesl s naléhavým voláním a se slzami vroucí modlitby k tomu, který měl moc ho od smrti vysvobodit, a byl vyslyšen pro svou úctu k Bohu. Ačkoli to byl Syn, naučil se svým utrpením poslušnosti. Když tak dokonal své dílo, stal se příčinou věčné spásy pro ty, kteří ho poslouchají. EVANGELIUM – JAN 12,20-33
Slova svatého evangelia podle Jana. Mezi těmi, kdo přišli do Jeruzaléma jako poutníci, aby se o svátcích zúčastnili bohoslužeb, byli i někteří pohané. Ti přišli k Filipovi, který byl z galilejské Betsaidy, a prosili ho: „Pane, rádi bychom viděli Ježíše.“ Filip šel a řekl to Ondřejovi; Ondřej a Filip pak šli a pověděli to Ježíšovi. Ježíš jim na to řekl: „Přišla hodina, kdy Syn člověka bude oslaven. Amen, amen, pravím vám: Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a neodumře, zůstane samo; odumře-li však, přinese hojný užitek. Kdo má svůj život rád, ztratí ho; kdo však svůj život na tomto světě nenávidí, uchová si ho pro život věčný. Jestliže mi kdo chce sloužit, ať mě následuje; a kde jsem já, tam bude i můj služebník. Jestliže mi kdo slouží, Otec ho zahrne poctou. Nyní je moje duše rozechvěna. Co mám říci? Otče, vysvoboď mě od té hodiny? Ale právě kvůli té hodině jsem přišel. Otče, oslav své jméno!“ Tu se ozval hlas z nebe: „Oslavil jsem a ještě oslavím.“ Lidé, kteří tam stáli a uslyšeli to, říkali, že zahřmělo. Jiní říkali: „To k němu promluvil anděl.“ Ježíš jim na to řekl: „Ten hlas se neozval kvůli mně, ale kvůli vám. Nyní nastává soud nad tímto světem, nyní bude vládce tohoto světa vypuzen. A já, až budu ze země vyvýšen, potáhnu všechny (lidi) k sobě.“ Těmi slovy chtěl naznačit, jakou smrtí zemře. 3
„Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a život“ (Jan 6,63)
SLOVO
+ P. FRANTIŠKA BENÍČKA
Kříž - symbol lásky, plného lidství a vítězství Je známé přísloví „Clara pacta – boni amici“, jasné smlouvy-dobří přátelé. To však neplatí o smlouvě uzavřené mezi Bohem a vyvoleným národem na hoře Sinaj. Lid se zavázal, že bude věrný desateru a Bůh bude národu žehnat. Izrael byl ovšem nevěrný, smlouvu soustavně porušoval a tak prorok Jeremiáš ohlašuje uzavření nové smlouvy. Je to vize, která se naplňuje až při Poslední večeři, tedy 6 století poté, co o ní promluvil. Její obsah je jasný. Místo nás jako partner Boha vystupuje Boží Syn, který nás svou poslušností až k smrti kříže zachraňuje od každého hříchu. Prakticky bychom mohli říci, že ten, kdo chce být zachráněn, musí být spojen s Kristem. Využijme proto velikonoční svátosti smíření, která bude příští neděli odpoledne. Vezměme si zpovědní zrcadlo třeba z kancionálu, dobře se připravme, klidně si to napišme na list papíru, abychom byli klidní, že něco zapomeneme. Dále jsme mohli postřehnout, že jak druhé čtení, tak evangelium nevyznívá moc nadšeně a radostně. Je zde řeč o utrpění, smrti, kříži, pšeničném zrnku, které musí odumřít. Neradi jistě o těchto věcech mluvíme, ale nemůžeme jako pštrosi strkat hlavu do písku, ale dívat se reálně na život takový, jaký je. Židé si přejí zázraky, Řekové moudrost, ale my hlásáme Krista ukřižovaného, sděluje svatý Pavel Korinťanům. Kříž je nástroj Kristova umučení, ale je to zároveň i symbol naděje. Nebude na škodu udělat si krátkou reflexi o kříži – vždyť křížem se dennodenně znamenáme, zdobíme své domovy, věšíme si křížky na krk. Pohled na kříž by nám měl připomenout, že kříž je symbol lásky. Ten, kdo na něm visí, zemřel za mě, abych já mohl žít. Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele. Dále je kříž znamením našeho života. Ukazuje nám, že není samozřejmostí, že jsme zdraví a žijeme ve svornosti. Je to velký Boží dar. Na druhé straně však nám ukazuje, že k našemu životu patří světlo i tma, štěstí i utrpení, úspěch i neúspěch, radost i smutek. Věříme-li, že i to negativní patří k našemu životu a dovedeme k tomu říci své ano, pak se s tím snadněji vyrovnáme. Následně nás kříž učí stát se opravdovými lidmi. Člověk je vlastně kříž. Vertikálou, tedy svislým břevnem, směřuje k Bohu. Horizontála, příčné břevno, nás zase staví do společenství s lidmi. Kříž nás vyzývá k otevřenosti druhým, uvolnění z neustálého kroužení kolem sebe. Vertikála a horizontála se křižují v místě, které symbolizuje střed člověka. Tento střed je nutný, abychom se neztratili v davu anebo neulítli ve falešné zbožnosti. Ať se tedy pro nás kříž den co den stává symbolem lásky, plného lidství a nakonec vítězství. Křížová cesta končí sice Ježíšovým pohřbem, ale 15. zastavení vzkříšení k ní bezesporu patří. 4
LITURGICKÉ TEXTY KVĚTNÉ NEDĚLE 1. ČTENÍ – IZ 50,4-7
Čtení z knihy proroka Izaiáše. Pán, Hospodin, mi dal dovedný jazyk, abych uměl znaveného poučovat utěšujícím slovem. Každého rána mi probouzí sluch, abych ho poslouchal, jak je povinnost učedníků. Pán, Hospodin, mi otevřel ucho a já se nezdráhal, necouvl nazpět. Svá záda jsem vydal těm, kteří mě bili, své líce těm, kteří rvali můj vous. Svou tvář jsem neskryl před hanou a slinou. Pán, Hospodin, mi však pomáhá, nebudu tedy potupen. Proto dávám své tváři ztvrdnout v křemen a vím, že nebudu zahanben. ŽALM 22
Posmívají se mi všichni, kdo mě vidí, – šklebí rty, pokyvují hlavou: – "Spoléhal na Hospodina, ať ho vysvobodí, – ať ho zachrání, má-li ho rád!" Obkličuje mě smečka psů, – tlupa zlosynů mě svírá. – Probodli mi ruce i nohy, – spočítat mohu všechny své kosti. Dělí se o můj oděv, – losují o můj šat. – Ty však, Hospodine, nestůj daleko, – má sílo, pospěš mi na pomoc! Budu vyprávět svým bratřím o tvém jménu, – uprostřed shromáždění budu tě chválit. – "Kdo se bojíte Hospodina, chvalte ho, – slavte ho, všichni z Jakubova potomstva, – boj se ho, celé Izraelovo plémě!" 2. ČTENÍ – FLP 2,6-11
Čtení z listu svatého apoštola Pavla Filipanům. Kristus Ježíš, ačkoli má božskou přirozenost, nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu, ale sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jedním z lidí. Byl jako každý jiný člověk, ponížil se a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži. Proto ho také Bůh povýšil a dal mu Jméno nad každé jiné jméno, takže při Ježíšově jménu musí pokleknout každé koleno na nebi, na zemi i v podsvětí a každý jazyk musí k slávě Boha Otce vyznat: Ježíš Kristus je Pán. EVANGELIUM – MK 14,1-15,47
Umučení našeho Pána Ježíše Krista podle Marka. Bylo dva dny před velikonocemi a svátky nekvašeného chleba. Velekněží a učitelé zákona hledali příležitost, jak by se lstí zmocnili Ježíše a jak by ho připravili o život, říkali totiž: "Jenom ne o svátcích, aby nedošlo ke vzbouření lidu." Když byl Ježíš v Betánii v domě Šimona Malomocného, přišla k němu při jídle žena s alabastrovou nádobkou drahocenného oleje z pravého nardu, rozlomila nádobku a olej mu vylila na hlavu. Někteří to však těžce nesli a mezi sebou si říkali: "Nač došlo k takovému plýtvání tím olejem? Vždyť se ten olej mohl prodat za víc, než tři sta denárů a dát je chudým." A zlobili se na ni. Ježíš však řekl: "Nechte ji! Proč jste na ni zlí ? Dobrý skutek na mně vykonala. Vždyť chudé máte mezi sebou vždycky a můžete jim prokazovat dobrodiní kdykoli chcete, mne však vždycky nemáte. Udělala, co mohla : už napřed pomazala moje tělo k pohřbu. Amen, pravím vám: všude na celém světě, kde bude hlásáno evangelium, bude se na její památku vypravovat také o tom, co vykonala." 5
Jidáš Iškariotský, jeden z dvanácti, odešel k velekněžím, aby jim ho zradil. Jak to uslyšeli, zaradovali se a slíbili, že mu dají peníze. Hledal tedy vhodnou příležitost, jak by ho zradil. První den o svátcích nekvašeného chleba, když se zabíjel velikonoční beránek, zeptali se učedníci Ježíše: "Kam chceš, abychom ti šli připravit velikonoční večeři?" Tu poslal dva ze svých učedníků a řekl jim: "Jděte do města, a tam vás potká člověk, který ponese džbán vody. Jděte za ním, a kam vejde, řekněte hospodáři: Mistr vzkazuje: Kde je pro mě večeřadlo, ve kterém bych mohl se svými učedníky jíst velikonočního beránka? On vám ukáže velkou horní místnost opatřenou lehátky a připravenou. Tam nám přichystejte večeři." Učedníci odešli, přišli do města a nalezli všechno tak, jak jim řekl, a připravili velikonočního beránka. Večer přišel Ježíš s Dvanácti. Když byli u stolu a jedli, řekl: "Amen, pravím vám : Jeden z vás mě zradí, ten, který se mnou jí." Zarmoutili se a začali mu říkat jeden přes druhého: "Jsem to snad já?" Odpověděl jim: "Jeden z Dvanácti, který si se mnou namáčí v téže míse. Syn člověka sice odchází, jak je o něm psáno, ale běda tomu člověku, který Syna člověka zradí. Pro toho člověka by bylo lépe, kdyby se nebyl narodil." Když jedli, vzal chléb, požehnal ho, lámal a dával jim ho se slovy: "Vezměte. To je mé tělo." Potom vzal kalich, vzdal díky, podal jim ho a pili z něho všichni. A řekl jim: "To je má krev smlouvy, která se prolévá za všechny. Amen, pravím vám: už nikdy nebudu pít z plodu révy až do toho dne, kdy z nového plodu budu pít v Božím království." Potom zazpívali chvalozpěv a vyšli na Olivovou horu. Ježíš jim řekl: "Všichni se pohoršíte, neboť je psáno: Budu bít pastýřem a ovce se rozprchnou. Ale po svém vzkříšení vás předejdu do Galileje." Petr mu na to řekl: "I kdyby se všichni pohoršili, já ne!" Ježíš mu odpověděl: "Amen, pravím ti, že ty dnes této noci, dříve než kohout dvakrát zakokrhá, třikrát mě zapřeš." Ale on ještě rozhodněji tvrdil: "I kdybych měl jít s tebou na smrt, nezapřu tě!" Stejně tak mluvili všichni. Přišli k venkovskému dvorci, zvanému Getsemany, Ježíš řekl učedníkům: "Poseďte tady, až se pomodlím." A vzal s sebou Petra, Jakuba a Jana. A pak se ho zmocnila hrůza a úzkost. Řekl jim: "Má duše je smutná až k smrti. Zůstaňte zde a bděte!" 6
Trochu poodešel, padnul na zem a modlil se, aby ho, jestliže je to možné, minula ta hodina. Řekl: "Abba, Otče, tobě je všechno možné, odejmi ode mě tento kalich! Avšak ne, co já chci, ale co ty chceš." Potom se vrátil a našel je, jak spí. Řekl Petrovi: "Šimone, spíš? To jsi nemohl ani jednu hodinu bdít? Bděte a modlete se, abyste nepřišli do pokušení. Duch je sice ochotný, ale tělo je slabé." A zas odešel a modlil se stejnými slovy. Znovu se vrátil a našel je, jak spí, protože se jim únavou zavíraly oči, takže nevěděli, co by mu odpověděli. Přišel po třetí a řekl jim: "Jen spěte a odpočívejte dál! - Už dost! Přišla ta hodina: teď bude Syn člověka vydán do rukou hříšníků. Vstaňte, pojďme ! Hle, je tady můj zrádce." Když ještě mluvil, tu se objevil Jidáš, jeden ze Dvanácti, a s ním celý houf s meči a kyji, jak je poslali velekněží, učitelé Zákona a starší. Jeho zrádce s nimi smluvil znamení: "Koho políbím, ten to je, toho se chopte a obezřetně ho odveďte!" A když Jidáš přišel, hned přistoupil k Ježíšovi a řekl: "Mistře!" A políbil ho. Oni pak vztáhli ruce na Ježíše a zmocnili se ho. Jeden z okolo stojících však vytasil meč, udeřil veleknězova služebníka a uťal mu ucho. Ježíš jim řekl: "Jako na zločince jste vytáhli s meči a kyji, abyste mě zatkli. Býval jsem den co den u vás v chrámě a učil, a nezmocnili jste se mě. Ale musely se splnit výroky Písma." Tu ho všichni opustili a utekli. Jeden jinoch šel za ním, měl pouze lněné plátno, přehozené přes holé tělo. I toho se chtěli zmocnit, ale on jim nechal plátno v rukou a utekl nahý. Ježíše odvedli k veleknězi. Tam se shromáždili velekněží, starší a učitelé zákona. Petr šel z povzdálí za ním, až dovnitř do veleknězova dvora, sedl si mezi služebníky k ohni a ohříval se. Velekněží a celá velerada hledali nějaké svědectví proti Ježíšovi, aby ho mohli odsoudit k smrti, ale nenacházeli. Mnozí sice proti němu lživě vypovídali, ale jejich výpovědi nebyly shodné. Někteří pak vystoupili a lživě proti němu vypovídali: "My jsme ho slyšeli, jak říkal: Já zbořím tento chrám, udělaný rukama a ve třech dnech vystavím jiný, rukama neudělaný." Ale ani v této věci nebylo jejich svědectví shodné. Tu povstal velekněz, postavil se doprostřed a zeptal se Ježíše: "Nic neodpovídáš na to, co tito lidé proti tobě vypovídají?!" On však mlčel a vůbec nic neodpověděl. Velekněz se ho znovu zeptal: "Ty jsi Mesiáš, syn Požehnaného?" Ježíš odpověděl : "Já jsem. A uvidíte Syna člověka, jak sedí po pravici Všemohoucího a jak přichází v nebeských oblacích." Tu roztrhl velekněz své roucho a prohlásil: "Nač ještě potřebujeme svědky? Právě jste slyšeli rouhání. Co o tom soudíte?" Oni všichni prohlásili, že je hoden smrti. Někteří na něho začali plivat, zahalovali mu tvář, tloukli ho pěstmi a říkali mu: 7
"Ukaž, že jsi prorok!" Také služebníci se do něho pustili a bili ho. Petr byl dole na dvoře a přišla tam jedna z veleknězových služek. Když uviděla Petra, jak se ohřívá, podívala se na něj a řekla: "Ty jsi také byl s tím nazaretským Ježíšem !" Ale on zapřel: "Nevím, ani nerozumím, co povídáš." Pak šel ven k prostranství brány. A kohout zakokrhal. ta služka tam Petra uviděla a hned zase začala říkat lidem, kteří tam stáli: "To je jeden z nich." Ale on opět zapíral. Za chvilku zase řekli Petrovi ti, kteří tam stáli: "Opravdu, patříš k nim, vždyť jsi přece Galilejec!" On se však začal zaklínat a zapřísahat: "Neznám toho člověka, o kterém mluvíte." A hned zakokrhal kohout podruhé. Tu si Petr vzpomněl, jak mu Ježíš řekl : Než kohout dvakrát zakokrhá, třikrát mě zapřeš. A propukl v pláč. Hned z rána velekněží se staršími a učiteli Zákona, to je celá velerada, vynesli rozhodnutí, dali Ježíše v poutech odvést a vydali ho Pilátovi. Pilát se ho tázal: "Ty jsi židovský král?" On mu odpověděl : "Ano, já jsem!" Velekněží proti němu přednesli mnoho žalob. Pilát se ho znovu zeptal: "Nic neodpovídáš? Hleď, co všechno na tebe žalují!" Ježíš však už vůbec nic neodpověděl, až se Pilát divil. O svátcích jim vladař propouštíval vězně, o kterého požádali. Právě byl ve vězení jistý Barabáš, ještě s jinými vzbouřenci, protože se při vzpouře dopustili vraždy. Lid přišel nahoru a začal Piláta prosit o to, co pro ně vždycky dělával. Pilát jim na to řekl: "Chcete, abych vám propustil židovského krále?" Věděl totiž, že ho velekněží vydali z nenávisti. Velekněží však poštvali lid, ať jim raději propustí Barabáše. Pilát se jich znovu zeptal: "Co tedy mám udělat s tím, kterému říkáte židovský král?" Oni začali křičet: "Ukřižuj ho!" Pilát jim namítl: "Ale co udělal špatného?" Oni však křičeli ještě víc: "Ukřižuj ho ! Pilát chtěl lidu vyhovět, proto jim propustil Barabáše. Ježíše dal zbičovat a vydal ho, aby byl ukřižován. Vojáci ho odvedli dovnitř dvora, to je do vládní budovy a svolali celou četu. 8
Oblékli mu rudý plášť, upletli mu trnovou korunu a nasadili mu ji. Pak ho začali pozdravovat: "Buď zdráv židovský králi !" Bili ho rákosovou holí po hlavě, plivali na něj, klekali na kolena a holdovali mu. Když se mu dost naposmívali, svlékli mu rudý plášť, oblékli mu zase jeho šaty a vyvedli ho, aby ho ukřižovali. Jistého Šimona z Kyrény, který právě přicházel z pole a šel kolem, byl to otec Alexandra a Rufa, přinutili, aby nesl jeho kříž. Přivedli ho na místo, kterému se říká Golgota, což znamená v překladu Lebka. Dávali mu víno s přimíchanou myrhou, ale on ho nepřijal. Přibili ho na kříž a rozdělili si jeho šaty : losováním o nich rozhodli, co si kdo má vzít. Bylo devět hodin dopoledne, když ho ukřižovali. Jeho provinění hlásal nápis: "Židovský král." Zároveň s ním ukřižovali další dva zločince, jednoho po jeho pravici, druhého po levici. Tak se splnil výrok Písma: "Byl počítán mezi zločince." Ti, kdo přicházeli okolo, potupně proti němu mluvili, potřásali hlavou a říkali: "Hleďme, chceš zbořit chrám a ve třech dnech ho zase vystavět. Zachraň sám sebe a sestup z kříže !" Stejně tak se mu mezi sebou posmívali i velekněží a učitelé Zákona a říkali: "Jiným pomohl, sám sobě pomoci nemůže. Mesiáš, izraelský král! Ať nyní sestoupí z kříže, abychom to viděli a uvěřili!" Tupili ho i ti, kdo byli spolu s ním ukřižováni. Když bylo dvanáct hodin, nastala po celém kraji tma až do tří odpoledne, ve tři hodiny zvolal Ježíš mocným hlasem: "Eloi, Eloi, lema sabachthani?" To je v překladu: Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil? Když to uslyšeli někteří z těch, kdo stáli kolem, řekli: "Hleďte, volá Eliáše!" Jeden z nich odběhl, namočil houbu do octa, nastrčil ji na rákosovou hůl a chtěl mu dát pít, říkal při tom: "Počkejte, chceme vidět, zda-li ho přijde Eliáš sejmout." Ježíš však vydal mocný hlas a vydechl naposled. Chvíle tiché modlitby v kleče. Tu se chrámová opona roztrhla v půli odshora až dolů. Když setník, který stál při tom naproti němu, uviděl, že tak vydechl naposled, prohlásil: "Tento člověk byl opravdu Syn Boží !" Z povzdálí přihlížely také některé ženy, mezi nimi Marie Magdalská, Marie, matka Jakuba Mladšího i Josefa, a Salome. Ty ho následovaly a sloužily mu už tehdy, když působil v Galileji - i mnoho jiných, které spolu s ním přišly do Jeruzaléma. Mezitím už nastal večer. Protože byl den příprav před sobotním svátkem, přišel vážený člen velerady Josef z Arimatie, který sám také očekával Boží království, a odvážně šel k Pilátovi a vyžádal si Ježíšovo tělo. Pilát se podivil, že by už zemřel. Dal si proto zavolat setníka a ptal se ho, zda-li je už mrtvý. Když mu to setník potvrdil, daroval Josefovi mrtvé tělo. Ten koupil lněné plátno, sňal tělo, zavinul ho do plátna a uložil do hrobky, která byla vytesána ve skále a před vchod do hrobky přivalil kámen. Marie Magdalská a Marie, matka Josefova, se dívali, kam byl Ježíš položen. 9
POSELSTVÍ PAPEŽE FRANTIŠKA K XXX. SVĚTOVÉMU DNI MLÁDEŽE 2015 „Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha.“ (Mt 5,8)
Drazí mladí, pokračujeme v naší duchovní pouti směřující do Krakova, kde se v červenci 2016 uskuteční příští mezinárodní setkání Světového dne mládeže. Jako vodítko na naší cestě jsme zvolili evangelijní blahoslavenství. V loňském roce jsme se zamýšleli nad blahoslavenstvím „chudí v duchu“, jež v širším kontextu patří do „horského kázání“. Spolu jsme odhalili převratný význam blahoslavenství a Ježíšovu naléhavou výzvu odvážně se angažovat při dobrodružném hledání štěstí. Letos se budeme zabývat šestým blahoslavenstvím:„Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha“ (Mt5,8).
1. Touha po štěstí V tomto Ježíšově prvním velkém kázání se slovo blahoslavení, neboli šťastní, objevuje devětkrát (srov. Mt 5,1-12). Podobá se refrénu a připomíná nám Pánovo volání procházet spolu s ním cestu, která je navzdory všem problémům cestou pravého štěstí. Ano, drazí mladí, hledání štěstí je přirozené pro všechny lidi každé doby a každého věku. Bůh vložil do srdce každého muže a ženy hlubokou touhu po štěstí, po plnosti. Všímáte si, jak neklidná jsou vaše srdce a jak neúnavně hledají, co by mohlo nasytit jejich touhu po nekonečnu? První kapitoly knihy Genesis nám představují nádherné blahoslavenství, k němuž jsme povoláni a které spočívá v dokonalém společenství s Bohem, s ostatními lidmi, s přírodou a s námi samými. Svobodný přístup k Bohu, k intimitě s ním a k jeho záměru byl v Božím plánu s lidstvem přítomný od počátku a působil tak, že božské světlo prostupovalo pravdou veškeré lidské vztahy a činilo je čirými. V tomto stavu původní čistoty neexistovaly žádné „masky“ ani lsti a nebyl důvod, aby se jedni skrývali před druhými. Vše bylo průzračné a jasné. 10
Když muž a žena podlehli pokušení a narušili důvěrný vztah s Bohem, do lidských dějin vstoupil hřích (srov. Gen 3). Důsledky byly viditelné okamžitě a projevily se i ve vztahu prvních lidí k sobě samým, vůči sobě navzájem i ve vztahu k přírodě. A jsou dramatické! Počáteční čistota je jakoby narušena. Od tohoto okamžiku již není možné přistupovat k Bohu přímo. Nastupuje tendence skrývat se, muž i žena potřebují zahalit svou nahotu. Zbaveni světla, jež pochází z patření na Pána, vnímají okolní realitu zkresleně a krátkozrace. Jejich vnitřní „buzola“, která je vedla při hledání štěstí, ztrácí svůj referenční bod. Přitažlivost moci, touha po majetku a po potěšení za každou cenu je vedou do propasti trápení a úzkosti. V Žalmech nacházíme výkřik, kterým se lidstvo z hloubi duše obrací k Bohu: „Kdo nám ukáže dobro? Hospodine, ukaž nám svou jasnou tvář“ (Žalm 4,7). Otec ve své nekonečné dobrotě odpovídá na tuto usilovnou modlitbu tím, že posílá svého Syna. V Ježíšovi Bůh na sebe bere lidskou tvář. Jeho vtělením, životem, smrtí a zmrtvýchvstáním nás Bůh vykupuje z hříchu a otevírá nám nové, dosud nemyslitelné obzory. V Kristu, drazí mladí, se tedy nachází plné dovršení vašich snů o dobru a štěstí. Pouze On může uspokojit vaše očekávání, jež jsou mnohokrát klamány falešnými přísliby světa. Jak řekl svatý Jan Pavel II.: „On je tou krásou, která vás tolik přitahuje; On ve vás podněcuje tu žízeň po radikalitě, která vám nedovolí uspokojit se s kompromisem; On vás nutí, abyste odložili masky, které činí život falešným; On čte ve vašich srdcích ta nejopravdovější rozhodnutí, která by druzí chtěli potlačit. Ježíš ve vás vzbuzuje touhu udělat z vašeho života něco velikého“ (Modlitební vigilie na Tor Vergatě, 19. srpna 2000: Insegnamenti XXIII/2 [2000], 212).
2. Blahoslavení čistého srdce... Nyní se pokusme lépe porozumět tomu, jak se toto blahoslavenství spojuje s čistotou srdce. Nejdříve musíme pochopit biblický význam slova srdce. Srdce je pro židovskou kulturu centrem citů, myšlenek a záměrů lidské bytosti. Jestliže nás Bible učí, že Bůh neposuzuje vnějškovost, ale srdce (srov. 1 Sam 16,7), můžeme také říci, že Boha můžeme vidět, když vycházíme ze svého srdce. To proto, že srdce je vyjádřením člověka v jeho celistvosti a jednotě těla i duše, v jeho schopnosti milovat a být milován. Co se týče výrazu „čistý“, evangelista Matouš používá řecké slovo katharos, které v zásadě znamená očištěný, průzračný, svobodný od znečišťujících složek. V evangeliu vidíme Ježíše, jak vyvrací určité chápání rituální čistoty, spojené s vnějškovostí, které zakazovalo jakýkoliv kontakt s věcmi a osobami (mezi jiným i s malomocnými a cizinci), jež byly považovány za nečisté. Farizeům, kteří jako mnozí Židé v tehdejší době nestolovali, aniž by se očistili, a kteří zachovávali četné zásady spojené s umýváním předmětů, Ježíš kategoricky říká: „Člověka nemůže poskvrnit nic, co do něho vchází zvenčí, ale co vychází z člověka, to ho poskvrňuje. Z nitra totiž, ze srdce lidí, vycházejí špatné myšlenky, smilství, krádeže, vraždy, cizoložství, lakota, zloba, lest, prostopášnost, závist, urážky, pýcha, nerozumnost“ (Mk 7,15.21-22). V čem tedy tkví štěstí pramenící z čistého srdce? Vycházíme-li ze špatností způsobujících nečistotu člověka, které Ježíš vyjmenovává, vidíme, že tato otázka se týká především oblasti našich vztahů. Každý z nás se musí naučit rozlišit, co může jeho srdce „znečistit“, musí si vytvořit jasné a citlivé svědomí, schopné „rozeznat, co je vůle Boží, co 11
je dobré, bohulibé a dokonalé“ (Řím 12,2). Je-li nutná obezřetnost při péči o vše stvořené – o čistotu vzduchu, vody a potravin – tím více musíme střežit čistotu toho nejcennějšího, co máme: čistotu našich srdcí a našich vztahů. Tato „lidská ekologie“ nám pomůže dýchat čistý vzduch, který se rodí z krásných věcí, ze skutečné lásky a ze svatosti. Jednou jsem vám položil otázku: Kde je váš poklad? Co považuje vaše srdce za drahocenné? (srov. rozhovor s mladými z Belgie, 31. března 2014). Ano, naše srdce mohou přilnout k pokladům buď skutečným, nebo falešným, mohou nalézt buď autentický klid, nebo usnout, zpohodlnět a otupět. Nejvzácnější hodnota, kterou můžeme v životě mít, je náš vtah k Bohu. Jste o tom přesvědčeni? Jste si vědomi té neocenitelné hodnoty, kterou máte v Božích očích? Víte, že On vás miluje bezpodmínečným způsobem a přijímá vás takové, jací jste? Pokud však toto poznání chybí, člověk se stává nesrozumitelnou hádankou, neboť právě poznání, že jsme bezpodmínečně milováni Bohem, dává našemu životu smysl. Vzpomínáte si na Ježíšův rozhovor s bohatým mladíkem (srov. Mk 10,1722)? Evangelista Marek poznamenává, že Pán na něj s láskou pohlédl (verš 21) a vyzval jej, aby ho následoval a našel poklad v nebi. Přeji vám, drazí mladí, aby vás tento Ježíšův láskyplný pohled doprovázel po celý život. Období mládí je časem, kdy se otevírá velké citové bohatství přítomné ve vašich srdcích, hluboká touha po opravdové, krásné a velké lásce. Kolik síly je v této schopnosti milovat a být milován! Nedovolte, aby tato vzácná hodnota byla falšována, ničena nebo pokřivena. K tomu dochází, když do našich vztahů vstupuje využívání bližního jako nástroje pro egoistické cíle, mnohdy jako pouhého předmětu pro uspokojení. Následkem těchto negativních zkušeností zůstává srdce raněné a nešťastné. Prosím vás, nemějte strach ze skutečné lásky, které nás učí Ježíš a kterou svatý Pavel popisuje takto: „Láska je shovívavá, láska je dobrosrdečná, nezávidí, láska se nevychloubá, nenadýmá, nedělá, co se nepatří, nemyslí jen a jen na sebe, nerozčiluje se, zapomíná, když jí někdo ublíží, má zármutek, když se dělá něco špatného, ale raduje se, když lidé žijí podle pravdy. Láska všechno omlouvá, všemu věří, nikdy nad ničím nezoufá, všecko vydrží. Láska nikdy nepřestává“ (1 Kor 13,4-8). Chci vás pozvat ke znovuobjevení krásy lidského povolání k lásce a přitom vás vyzývám, abyste se vzepřeli rozšířené tendenci banalizovat lásku a především snaze redukovat ji pouze na sexuální stránku, a tím ji zbavovat jejích podstatných charakteristik – krásy, společenství, věrnosti a zodpovědnosti. Drazí mladí, „v této kultuře dočasného a relativního mnozí říkají, že je důležité ‚užít si‘ tuto chvíli, že nemá cenu zavazovat se na celý život, přijímat definitivní rozhodnutí ‚navždy‘, protože se neví, co přinese zítřek. Já vás však žádám, abyste byli revolucionáři. Prosím vás, abyste šli proti proudu; ano, žádám vás, abyste se v tomto vzepřeli takovéto kultuře dočasnosti, která se domnívá, že nedokážete přijmout odpovědnost za to, že jste schopni opravdu milovat. Mám ve vás mladé důvěru a modlím se za vás. Mějte odvahu ‚jít proti proudu‘. A mějte také odvahu být šťastní“ (Setkání s dobrovolníky SDM v Riu, 28. července 2013). 12
Vy mladí jste výborní v objevování nového! Pokud se vrhnete do odhalování bohaté nauky církve v této oblasti, objevíte, že křesťanství není souhrnem zákazů potlačujících naše touhy po štěstí, ale životním projektem schopným fascinovat naše srdce!
3. … neboť budou vidět Boha V srdci každého muže a každé ženy neustále zaznívá Pánovo pozvání: „Hledejte mou tvář!“ (Žalm 27,8). Zároveň musíme čelit neustálé konfrontaci s ubohou situací nás hříšníků. Je tomu tak, když čteme například v Knize žalmů: „Kdo smí vystoupit na Hospodinovu horu, kdo smí stát na jeho svatém místě? Ten, kdo má nevinné ruce a čisté srdce“ (Žalm 24,3-4). Nesmíme ale mít strach ani si nechat vzít odvahu: z Bible i ze zkušeností každého z nás vidíme, že Bůh dělá vždy první krok. To On nás očišťuje, abychom se s ním mohli osobně setkat. Když Bůh povolal proroka Izaiáše, aby mluvil v jeho jménu, ten se polekal a řekl: „Běda mně, je se mnou konec! Vždyť jsem člověk nečistých rtů“ (Iz 6,5). Hospodin jej přesto očistil, když mu poslal anděla, aby se dotknul jeho úst a řekl: „Tvá vina je odňata a tvůj hřích je usmířen“ (Iz 6,7). V Novém zákoně, když Ježíš na Genezaretském jezeře povolal své první učedníky a dovršil zázračný rybolov, Šimon Petr mu padl k nohám a řekl: „Pane, odejdi ode mě: jsem člověk hříšný!“ (Lk 5,8) Odpověď přichází bezprostředně: „Neboj se! Od nynějška budeš lovit lidi“ (Lk5,10). A když mu jeden z Ježíšových učedníků říkal: „Pane, ukaž nám Otce – a to nám stačí,“ Ježíš mu odpověděl: „Kdo viděl mne, viděl Otce“ (Jan 14,8-9). Pánovo pozvání k setkání s ním je tedy adresované každému z nás, ať už je kdekoli a nachází se v jakékoli situaci. Stačí „aby učinil rozhodnutí, že se s ním chce setkat a že ho bude hledat bez ustání každý den. Nikdo nemá sebemenší důvod myslet si, že se ho toto pozvání netýká“ (Evangelii gaudium, 3). Všichni jsme hříšníky a potřebujeme, aby nás Pán očistil. Stačí však udělat jeden nepatrný vstřícný krok k Ježíšovi, abychom objevili, že On nás stále očekává s otevřenou náručí, především ve svátosti smíření – svátosti, jež je přednostní příležitostí k setkání s Božím milosrdenstvím, které očišťuje a obnovuje naše srdce. Ano, drazí mladí, Pán se chce s námi setkat, chce, abychom jej „viděli“. A jak? – můžete se mě zeptat. Také svatá Tereza z Avily, která se narodila ve Španělsku před pěti sty lety, už odmalička říkávala svým rodičům: „Chci vidět Boha.“ Potom objevila cestu modlitby jako „intimní přátelský vztah s tím, jímž se cítíme být milováni“ (Kniha života, 8,5). Proto se vás ptám: Modlíte se? Víte, že můžete hovořit s Ježíšem, s Otcem a s Duchem Svatým tak, jako hovoříte s přítelem? A ne s jakýmkoli přítelem, ale s vaším nejlepším a nejdůvěrnějším přítelem! Zkuste to jednoduše udělat. Objevíte to, co jeden venkovan z Arsu říkal svatému faráři ze své vesnice o své modlitbě před svatostánkem: „Já se dívám na něho a on se dívá na mne“ (Katechismus katolické církve, 2715). Ještě jednou vás vyzývám, abyste se s Pánem setkávali v časté četbě Písma svatého. Pokud ještě na to nejste zvyklí, začněte s evangelii. Přečtěte si každý den jednu pasáž. Nechte, aby Boží slovo promlouvalo k vašim srdcím a přinášelo světlo na vaši cestu (srov. Žalm 119,105). Objevíte pak, že Boha lze „vidět“ také v tváři bližních, především těch nejvíce opomíjených: v chudých, hladových, žíznivých, cizincích, nemocných, uvězněných (srov. Mt 25,31-46). Máte již takovou zkušenost? Drazí mladí, abyste porozuměli logice Božího království, je třeba, abyste si v kontaktu s chudými přiznávali i 13
svoji chudobu. Čisté srdce je nutně i srdcem obnaženým, které se dokáže snížit a sdílet svůj vlastní život s těmi nejpotřebnějšími. Setkání s Bohem v modlitbě, v četbě Bible a v bratrském životě vám pomůže lépe poznat Pána i sebe samotné. Tak, jako se to přihodilo Emauzským učedníkům (srov.Lk 24,13-35), Ježíšův hlas způsobí, že zahoří vaše srdce a otevřou se vaše oči, abyste rozpoznali jeho přítomnost ve svém životě. Tak objevíte láskyplný záměr, který má On pro váš život. Někteří z vás cítí, nebo teprve pocítí, že je Pán volá do manželství k vytvoření rodiny. Mnozí si dnes myslí, že toto povolání je „nemoderní“, ale tak tomu není! Právě z tohoto důvodu dnes celé církevní společenství prožívá zvláštní období, kdy uvažuje o tomto povolání a o poslání rodiny v církvi a v současném světě. Kromě tohoto vás vybízím, abyste zvážili cestu zasvěceného života nebo kněžství. Je krásné vidět mladé lidi, jak se rozhodují pro povolání odevzdat se Kristu a službě jeho církvi! Ptejte se s čistou duší a nemějte strach z toho, co od vás Bůh žádá! Počínaje vaším „ano“, jímž odpovíte na Boží volání, se v církvi a společnosti stanete novou setbou naděje. Nezapomeňte – Boží vůle je naše štěstí!
4. Na cestě do Krakova „Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha“ (Mt5,8). Drazí mladí, jak vidíte, toto blahoslavenství velice úzce souvisí s vaším životem a je zárukou vašeho štěstí. Proto vám ještě jednou opakuji: mějte odvahu být šťastni! Letošní Světový den mládeže je poslední etapou přípravy směřující k příštímu velkému světovému setkání mladých v Krakově v roce 2016. Právě před třiceti lety svatý Jan Pavel II. ustanovil v církvi světové dny mládeže. Toto putování mladých napříč kontinenty pod vedením Petrova nástupce bylo skutečným darem prozřetelnosti a prorockou iniciativou. Společně Pánu poděkujme za cenné plody, které tato setkání přinesla do života tolika mladých lidí na celé planetě! Kolik důležitých objevů – především objevení Krista jako Cesty, Pravdy a Života a církve jako velké a otevřené rodiny! Kolik životních proměn a kolik rozhodnutí pro povolání vzešlo z těchto setkání! Kéž se svatý papež Jan Pavel II., patron světových dnů mládeže, přimlouvá za naši pouť směřující do jeho Krakova. Ať nás na této cestě provází mateřský pohled milostiplné, překrásné a přečisté blahoslavené Panny Marie. Ve Vatikánu 31. ledna 2015, památka svatého Jana Boska
14
SVATÝ ROK MILOSRDENSTVÍ Také letos před čtvrtou postní nedělí jsme se shromáždili ke slavení kající bohoslužby. Spojujeme se s mnoha křesťany, kteří dnes v různých částech světa přijali výzvu k účasti na tomto znamení Pánovy dobroty. Svátost smíření totiž umožňuje přistoupit k Otci s důvěrou a mít jistotu Jeho odpuštění. On je vskutku „bohatý milosrdenstvím“, kterým zahrnuje každého, kdo k Němu s upřímným srdcem přistupuje. Být zde a zakusit Jeho lásku je však především plod Jeho milosti. Jak nám připomněl apoštol Pavel, Bůh nikdy nepřestává prokazovat během staletí hojnost svého milosrdenství. Transformace srdce, která nás přivádí k vyznání vlastních hříchů, je „Božím darem“, sami to nedokážeme. Vyznání vlastních hříchů je Boží dar, je to „Jeho dílo“ (srov. Ef 2,8-10). Něžný dotyk Jeho ruky a proměnění Jeho milostí nám proto umožňuje přistupovat ke knězi beze strachu ze svých vin a s jistotou, že jsme přijímání v Božím jménu a pochopeni navzdory vlastním ubohostem. A nemůžeme přistoupit bez Přímluvce, kterého máme jen jednoho, Toho který dal svůj život pro naše hříchy. On spolu s Otcem nás vždycky hájí. Při odchodu ze zpovědnice pociťujeme Jeho sílu, která nám znovu vrací život a obnovuje nadšení víry. Evangelium, které jsme slyšeli (srov. Lk 7,36-50), před námi otevírá cestu naděje a útěchy. Je dobré pocítit na sobě stejně slitovný Ježíšův pohled jako hříšná žena v domě farizeově. V tomto úryvku je kladen důraz na dvě slova: láska a soud. Je to láska hříšnice, která se pokořuje před Pánem, a ještě před tím Ježíšova milosrdná láska, která ji vybízí, aby k Němu přistoupila. Pláčem svojí lítosti i radosti omývá Mistrovy nohy a svými vlasy je vděčně utírá. Polibky jsou výrazem jejího čirého citu a vonný olej v hojnosti vylitý dosvědčuje, jak drahocenný je v jejích očích Pán. Každé gesto této ženy vyjadřuje lásku a touhu mít ve svém životě nezlomnou jistotu, že jí bylo odpuštěno. Tato jistota je krásná! A Ježíš jí tuto jistotu dává, přijímá ji a právě jí prokazuje lásku Boží! Láska a odpuštění jsou simultánní. Bůh jí odpouští mnoho, všechno, protože „mnoho milovala“ (srov. Lk 7,47), a ona se Ježíši klaní, protože cítí, že v Něm je milosrdenství a nikoli odsouzení. Cítí, že Ježíš ji chápe laskavě. Ji, která je hříšnicí... Díky Ježíši Bůh její hříchy odstraňuje, nevzpomíná na ně (srov. Iz 43,25). Platí totiž také, že odpouštějící Bůh zapomíná. Boží odpuštění je grandiózní. Začíná její nové období, je obrozena láskou k novému životu. Tato žena se skutečně setkala s Pánem. Mlčky mu otevřela své srdce a s bolestí projevila lítost nad svými hříchy. Svým pláčem se dovolala božské dobroty, aby obdržela odpuštění. Žádný jiný soud nad ní nebude vynesen nežli ten, který přichází od Boha, a tím 15
je soud milosrdenství. V tomto setkání je hlavním činitelem zajisté láska, milosrdenství, které přesahuje spravedlnost. Farizej Šimon, pán domu, naopak nedovede nalézt cestu lásky. Všechno kalkuluje, všechno promýšlí… Zůstává stát na prahu formality. To je nepěkné, formální láska nic nechápe. Šimon není schopen učinit další krok, aby se setkal s Ježíšem, který mu přináší spásu. Omezil se na to, že Ježíše pozval na oběd, ale doopravdy jej nepřijal. Ve svých myšlenkách se zaobírá pouze spravedlností a proto se mýlí. Jeho soud nad touto ženou jej vzdaluje od pravdy a nedovoluje mu ani pochopit, kdo je jeho hostem. Zastavil se na povrchu, u formálnosti, nebyl schopen zadívat se do srdce. Na Ježíšovo podobenství a Jeho otázku, který služebník bude milovat více, odpovídá korektně: „Mám za to, že ten, komu bylo více odpuštěno.“ A Ježíš neopomene poznamenat: „Správně jsi usoudil“ (Lk 7,43). Jedině když Šimon o lásce usuzuje, počíná si správně. Ježíšova pobídka každého z nás nabádá, abychom se nikdy nezastavovali na povrchu věcí, zejména když máme co do činění s člověkem. Jsme povoláni hledět výše, hledět do srdce, abychom viděli jaké velkorysosti je každý schopen. Nikdo nesmí být vyloučen z Božího milosrdenství, všichni znají cestu, která tam vede; církev je domovem pro všechny a neodmítá nikoho. Její brány zůstávají otevřeny dokořán, aby ti, kterých se dotkne milost, mohli dojít jistoty odpuštění. Čím větší a závažnější je hřích, tím větší musí být láska, kterou církev projevuje těm, kdo se obracejí. S jakou láskou se na nás dívá Ježíš! S jakou láskou uzdravuje naše hříšné srdce! Nikdy se nezalekne našich hříchů! Pomysleme na marnotratného syna, který se rozhodne vrátit k otci a přemýšlí, co mu řekne, ale otec jej nenechá ani promluvit a objímá jej. Stejně jedná Ježíš s námi. Někdo řekne: “Otče, já mám tolik hříchů.” – Ale Ježíš bude rád, když přijdeš, a laskavě tě obejme. Neměj strach. Drazí bratři a sestry, často myslím na to, jak by mohla církev více zviditelnit svoje poslání dosvědčovat milosrdenství. Je to cesta, která začíná duchovním obrácením. A touto cestou se musíme vydat. Proto jsem se rozhodl vyhlásit mimořádné Jubileum, jehož jádrem bude Boží milosrdenství, Svatý Rok Milosrdenství. Chceme jej prožít ve světle Pánových slov: „Buďte milosrdní jako je milosrdný váš Otec“ (Lk 6,36). A zejména pro zpovědníky platí, aby byli hodně milosrdní. Tento Svatý rok začne o letošní slavnosti Neposkvrněného Početí a potrvá do 20. listopadu příští roku, do slavnosti Krista Krále, který je živou tváří Otcova milosrdenství. Organizaci tohoto Jubilea svěřuji Papežské radě pro novou evangelizaci, aby oživovala novou etapu poslání církve, totiž přinášet každému člověku evangelium milosrdenství. Jsem přesvědčen, že celá církev, která má velice zapotřebí milosrdenství, protože jsme hříšníci. bude moci v tomto Jubileu znovu objevit a zužitkovat Boží milosrdenství, které nás volá, abychom těšili každého muže a každou ženu naší doby. Nezapomeňme, že Bůh odpouští všechno a vždycky. Neochabujme v prosbě o odpuštění. Svěřme již nyní toto Jubileum Matce Milosrdenství, aby na nás shlédla a bděla nad naší cestou, cestou pokání, abychom s otevřeným srdcem přijímali Boží odpuštění a milosrdenství. 16
Papa Francisco, dos años en el 'Trono de San Pedro' Dlouhý, téměř hodinu a půl trvající, rozhovor poskytl papež František Valentině Alazraki z mexické televizní stanice Televisa odpoledne 6. března 2015 a odvysílán byl v Mexiku 12. března v předvečer druhého výročí pontifikátu.
Papeži Františku, především tisíceré díky za to, že ačkoli tady žiji dlouhá léta, poprvé sedím před papežem a dělám s ním řádné interview. Strach? Mám velký strach. Je pravda, že jsem velmi dojatá, ale především velice vděčná. První věc, kterou se zeptám a kterou si všichni či mnozí nebo většina Mexičanů klade, totiž jak je možné, že nás letos nenavštívíte. Doufali jsme, že přijedete v září… Panna Maria Guadalupská „Myslel jsem, že přijedu, protože jsem chtěl vstoupit do Spojených států amerických přes mexickou hranici. Kdybych však přišel do Ciudad Juárez například a vstoupil tam tudy nebo do Morelie a přešel hranici tam, vznikl by patrně trochu zmatek: jak to, že šel tam, a nepřišel navštívit Madonu, Matku? Mexiko přece nelze navštěvovat po kouskách. Mexiko vyžaduje týden. Slibuji návštěvu, jakou si tato země zaslouží, ale beze spěchu a ne jenom na skok. Proto jsem se rozhodl nejít přes Mexiko.“ Vybral jste pro natáčení rozhovoru tento sál, kde se konají velmi důležitá setkání a rozhoduje se o budoucnosti církve. Na stěně je velký obraz Morenity. Co pro Vás znamená Panna Maria Guadalupská? „To je téma, které velice vnímám. Jak popsat historický moment Mexika, kdy Panna navštívila tuto zemi, a jaký odkaz zanechala? Dvakrát se na poli Mompúa představila Juanovi Diegovi jako Matka. Jsem Matka Boží, díky níž je život. Když se ukáže, že má 17
trochu strach, řekne mu: z čeho máš strach? Copak nejsem Tvou Matkou? Je Matkou. My jí potom oslovujeme Královna, Královnička – jak říkával Juan Diego – Panovnice Ameriky. Ona se však představuje jako Matka ve chvíli, kdy se znovu rodila Amerika. A tato Matka přináší do Mexika radostnou zvěst. Je Matkou čekající dítě. A do této posmutnělé doby konkvisty, protože tehdy se dělo leccos, přináší spásu. Ukazuje, že přináší dítě. A jak to ukazuje? Jak se ukazuje, kromě svého těhotenství? Ukazuje se jako míšenka? To je pravé a vlastní proroctví, naše americké míšenectví. Proroctví naší kultury. Ona proto přesahuje hranice Mexika, jde mnohem dál. K jednotě amerického lidu. Je Matkou. Amerika neosiřela, má Matku, která nám přináší Ježíše, nebo jinak řečeno spása, kterou je Ježíš, přichází od ženy a Ona to chce dokázat oním míšenectvím, které přinesla zvláště do Mexika. Aby se ukázala, vybrala si syna oné kultury. Nevybrala španělské dítě či kolonizátora nebo zámožnou paní, nikoli. Prostého, ženatého, skromného muže. Je tedy mojí Matkou. Je Matkou – míšenkou - a odvážím se říci více. Je principem něčeho, o čem v Americe moc nemluvíme, překypuje svatostí. Při americké kolonizaci, americké konkvistě bylo napácháno bezmezné množství hříchů. Hřešilo se moc. Bylo však také mnoho svatých: svatá Růžena z Limy, negríto Martin de Porres. Až půjdu do Spojených států budu kanonizovat světce, který evangelizoval Kalifornii, Junipera Serru, který před tím než se vydal na misie do Kalifornie, šel právě za Ní, aby Ji prosil o požehnání. To znamená že to byla Ona, kdo v určitém smyslu otevřela dveře proudu svatosti. Svatých Mexičanů, svatých Američané je mnoho. Ona je tedy pro mne všechno to, co jsem řekl: Matka, zdroj kulturní jednoty, brána ke svatosti uprostřed mnoha hříchů a mnohé nespravedlnosti, mnohého vykořisťování a umírání. Je Matkou. To pociťuji, když ji vidím.“ Mexiko, migrace, drogy, kriminalita. Když jste se vracel z Filipín, řekl jste, že by se Vám líbilo vejít do Spojených států přes hranici Mexika. Jste dítětem imigrantů, Vaši rodiče byli Italové, kteří odešli do Ameriky. Máte to v krvi. Jaký význam by mělo, kdybyste přešel tuto hranici? „Lidé nejenom z Mexika, ale ze Střední Ameriky, z Guatemaly procházejí celým Mexikem, aby hledali lepší budoucnost. Dennodenně je emigrace plodem nešvaru v etymologickém smyslu, plodem hladu a hledání nových hranic. Totéž se děje v Africe. Lidé přicházejí ke Středozemnímu moři ze zemí, které zakoušejí svízelné chvíle jednak kvůli hladu, jednak kvůli válkám. Migrace se zřetelně a denně silně pojí ke hladu, nedostatku práce a k tyranii ekonomického systému, který klade do středu bůžka peněz a nikoli člověka. A tak se skartují lidé. Nějaká země v Americe, Africe a kdekoli vytvoří ekonomickou situaci, ovšem vnucenou, a skartuje lidi, kteří odcházejí hledat práci, potravu či blahobyt. V této chvíli je problém migrace ve světě velmi bolestný. Existují totiž různé hranice migrací. Těší mne však, že Evropa reviduje svoji migrační politiku. Itálie byla velmi štědrá, to bych rád zmínil. Starosta Lampedusy se do věci plně vložil i za cenu přeměny ostrova z turistické destinace na pohostinné území, což s sebou nese, že přestane vydělávat peníze. Jsou zde tedy heroická gesta. Nyní však vidím, že Evropa chce, díky Bohu, tuto situaci zrevidovat. Vrátíme-li se k migraci tam v tom regionu, je to také zóna velkých konfliktů kvůli obchodu s narkotiky. Slyšel jsem, že Spojené státy americké, ale nechci se pouštět do statistik, což by mi potom způsobilo diplomatický problém, a četl jsem to také v jednom časopise, jsou největším konzumentem drog na světě. A hlavní 18
hranicí, přes kterou drogy přicházejí, je ta mexická. Tedy i tam je utrpení. Morelia a okolí je zónou obrovského utrpení, kde organizace obchodníků s narkotiky nežertují, dovedou svou smrtící práci, jsou posly smrti jednak drogami samotnými a jednak tím, že tuto zónu „čistí“ od těch, kteří drogy nechtějí. Těch čtyřicet tři studentů v určitém smyslu volá neříkám po pomstě, ale - po spravedlnosti a vzpomínce. Možná pro zajímavost proto řeknu, že jsem chtěl jmenovat kardinálem arcibiskupa Morelie, protože je v ožehavém postavení. Je to muž, který je na velmi horké půdě, a dosvědčuje, že je křesťanem, velkým knězem. Ke kardinálům se ale můžeme vrátit později. To jen tak podotýkám.“ Jako první latinskoamerický papež cítíte, že máte další zodpovědnost, totiž být hlasem oněch milionů lidí, kteří jsou v situaci, že musejí odejít ze své vlasti, přecházet hranice a zdi v Americe, Asii, v Evropě a vůbec? „Ano. Být hlasem, ale nikoli programově. Je to spontánní. Vychází to ze samotné naší latinskoamerické povahy a také z mojí migrantské krve. Můj otec a moji prarodiče šli do Argentiny. Měli k tomu dobré důvody, ale byly to důvody politické. Babička byla velice zapojena do rodící se Katolické akce, třebaže nikdy nebyla nucena pozřít ricinový olej, což se tehdy dělo… Rozhodli se odejít a hledat nové cesty. Bratři mého dědečka měli dobrý podnik v Entrée Rios, ale přišli v roce 1929 a roku 1932 jim krize všechno vzala a ocitli se na ulici bez ničeho. Nějaký kněz jim půjčil dva tisíce pesos, za něž koupili obchod s potravinami. Můj otec byl účetní a dělal roznášku do domu. Tak si vydělávali na živobytí a opět se vzmohli. Vzchopili se a bojovali kvůli rodině. To pro mne znamená mnoho. To všechno jsem doma vnímal.“ Odtud pochází veškerá Vaše vnímavost… „Myslím, že ano. Ano. Kromě toho v Argentině jsem viděl obtížné situace. Chudobu a marginalizaci i drogovou závislost. A tyto věci mnou hýbou. Je to pro mne přirozené. Nikoli ideologické. Proto někdy jednám trochu nešetrně a nehlídám si jazyk, ale to nic.“ Zmínil jste se o třiačtyřiceti studentech z Igualy. Pro Mexiko to byl velmi tíživý moment. Naše země měla velký smutek. Vzpomínám si, že Suarez Inda, nový kardinál Morelie řekl, že v těžkých situacích jsme všichni v určitém smyslu viníci a neseme zodpovědnost. Církev nepodává politická, technická řešení, ale myslím, že Mexiko potřebuje povzbudit.“ „Není to první těžký moment, který Mexiko prožívá. Souvisí to se svatostí. Mexiko prošlo náboženským pronásledováním, které zrodilo mučedníky. Myslím, že právě kvůli tomu se ďábel na Mexiku tak zuřivě vybíjí. Myslím, že nepromíjí Mexiku fakt, že mu Panna ukázala Syna. To je můj výklad. Mexiko je privilegováno v mučednictví, protože uznalo a bránilo svoji Matku. A to Vy dobře víte. Mexičané jsou katolíci, nekatolíci i ateisté, ale všichni jsou Guadalupané, tedy všichni se cítí dětmi Té, která přinesla Spasitele, jenž potřel démona. Sem patří také téma svatosti. Myslím, že ďábel prezentuje Mexiku historický účet. A proto dochází k tomu všemu. V dějinách vždycky vznikají ohniska různých konfliktů. Čí je to vina? Vlády? Taková odpověď je příliš povrchní. Vlády jsou vždycky na vině. Ano, vláda. Všichni máme nějakou vinu, přinejmenším v tom, že na sebe nebereme utrpení. Jsou lidé, kterým se daří dobře a smrt těch studentů se jich možná nedotkla, nechala je lhostejnými. »Mě se to nedotklo. Díky Bohu, mě se to nedotklo.« 19
Většina mexického lidu je však solidární. To je vaše velká ctnost. Myslím, že všichni musejí nějak spolupracovat na řešení tohoto problému. Vím, že je velmi těžké udat narkoobchodníka, protože přitom jde o život. Je to určitý druh mučednictví. Je to tvrdé, ale věřím, že všichni v podobných situacích v Mexiku i jinde musíme spolupracovat. Dávat vinu pouze jednomu sektoru, jednomu člověku, jediné skupině je dětinské.“ O aféře „mexikanizace“. Poslal jste soukromý vzkaz argentinskému příteli a vyjádřil jste svoji starost ohledně šířícího se obchodu s drogami ve svojí vlasti. Použil jste výraz: »Snažme se vyhnout mexikanizaci«… Tento výraz se nemile dotknul vnímavosti a sensibility. Co jste chtěl říci? „Ano. Onen hoch je aktivistou, který bojuje za sociální spravedlnost a je velice pracovitý. Je to můj přítel. Má levicový, trockistický původ. Je to muž, který potkal Ježíše a přibližuje mi svou snahu o sociální spravedlnost. Vyprávěl mi o tom, jak se jim podařilo objevit určité znepřátelené sítě obchodující s drogami a také zavřít řetězec nevěstinců. Pracuje hodně na poli boje proti zotročování lidí, s migranty v „otrockých fabrikách“, kterým je odňat pas a kteří jsou tam drženi jako otroci, což souvisí i s prostitucí a drogovými závislostmi. Řekl mi: snažíme se zabránit mexikanizaci Argentiny. Tak mi to řekl. Byl to evidentně výraz – dovolím si říci – „technický“. Nemá co do činění s důstojnosti Mexika. Stejně tak výraz „balkanizace“ nám nevyčítají ani Srbové, ani Makedonci, ani Chorvaté. Dnes se mluví o balkanizaci v technickém smyslu. Média to často užívají.“ Používalo se například slovo „kolumbizace“. „Také. Proto jsem odpověděl, že se budu modlit a provázet je, abychom technicky případně nedospěli k mexikanizaci. Způsobilo to rozruch, ale podle průzkumů, které se mi dostaly do rukou od některých mexických žurnalistů, devadesát procent Mexičanů se tím necítilo uraženo. A to mne těší. Bylo by pro mne velmi bolestné, kdybych byl interpretován v tomto smyslu. Samotná vláda po té, co si požádala o objasnění, přijala toto vysvětlení. A tím to skončilo. Dveře Mexika mi tak nebyly zavřeny a do Mexika pojedu.“ Víme, že telefonujete, píšete dopisy. Nikdy jste nepřipomněl svým přátelům, že jde o soukromou komunikaci? „Obvykle tak činím. Někdy se však lidé neudrží. Tento můj přítel mi napsal a žádal o odpuštění a zapřísahal se mi, že už nikdy nic publikovat nebude…“ Zůstává nadále přítelem? „Ano. Udělal to jen aby řekl, že »také papež bojuje proti drogám«. Je pravda, že dotknout se tématu tak delikátního, pro mne může mít důsledky. Musím říci, že někdy se cítím politikou používán. Argentinští politici mne žádali o audienci… Ano, chápu Vaši otázku a chci na ni otevřeně odpovědět, třebaže by mi to mohlo způsobit osobní problém v mé vlasti. Jednoduše říkám, co se stalo. Je jasné, že Argentinci, když spatřili argentinského papeže, zapomněli, že byli pro něho nebo proti němu. A my Argentinci nejsme pokorní, ale domýšliví… Víte, jak páchá sebevraždu Argentinec?“ 20
O argentinské domýšlivosti Ne? „Ne. Vyleze na svoje ego a vrhne se dolů!“ Slyšela jsem různé anekdoty, ale tuhle nikdy… „Jsme světoví šampióni, po šampiónech ze San Lorenza.“ Já myslím, že San Lorenzo je šampiónem díky Vám. Dařilo se jim až příliš dobře. „My se stáváme velikými opravdu velmi snadno. Chybí nám pokora, a proto se snadno stáváme velkými. To je argentinská neúměrnost, jež je nám vlastní. Cítíme se trochu nadřazení, nejlepší z Ameriky, něco na ten způsob… Vím, že mnozí lidé, většina aniž by chtěla, někteří úmyslně používají můj dopis nebo telefonát. Jsou lidé, kteří mi telefonují a nic neřeknou. Zavolal jsem jim a nic mi nikdy neřekli. Nemocní, kterým jsem poslal dopis, a nikdy jej nepublikovali. Jiní ano. Ale cítím-li, že něco mám udělat, udělám to a riskuji. Co se dá dělat.“ Sekty, klerikalismus a blízkost, evangelikálové. Například sekty, které nejsou jen mexickým problémem. Jak tyto lidi znovu získat? Proč opustili církev a šli k sektám? „Jedna věc jsou evangelikální hnutí. Potom zmíním, jak se liší od sekty. Nyní tedy o evangelikálním hnutí, sektářském i nesektářském. Nabízí hlavně blízkost, spřízněnost.. Stačí se jednou účastnit na bohoslužbě a příští neděli tě už čekají u dveří, znají tě jménem a zdraví tě. Jsi osobou. My katolíci často tím, že jsme masoví a zejména kvůli vážnému defektu, který máme v Latinské Americe a kterým je klerikalismus, vytváříme odstup. Klerikalismus v Latinské Amercie byl jedním z největších překážek rozvoje laikátu. V Latinské Americe vyrostl laikát jedině v lidové zbožnosti. Je to tak. Tam je totiž laik svobodný a kreativní, má svoje procesí, svoje kulty, ale z organizačního hlediska, laik dostatečně nevyrostl v důsledku trochu kvůli tomuto klerikalismu, který vytváří odstup. Abychom se tedy vrátili k otázce. Jednou z věcí, kterou produkují evangelikální hnutí je blízkost. „Ahoj, jak se vede?“ Dále existuje rozdíl mezi poctivými a dobrými evangelikálními hnutími a sektami. Existují určité religiózní, ale nekřesťanské nabídky, o nichž evangelikálové nechtějí slyšet. A existují i sekty, z nichž některé vycházejí z teologie prosperity. „Když se dáš k nám, budeš úspěšný“ nebo něco na ten způsob. Pamatuji se na jednu sektu v Buenos Aires. Nešel jsem tam, ale požádal pár přátel, aby tam šli, abych zjistil, jak tam probíhá kající pobožnost. Byla tam volná a zapálená promluva o hříchu a o tom, že Bůh odpouští. Všechno poměrně dobré a pak řekli: „Nyní každý ať přemýšlí o svých hříších, o tom, co učinil, a každý si projde přikázání, požádá o odpuštění a dá takovou a takovou almužnu.“ Trochu to zjednodušuji. Evangelikálové samozřejmě něco takového odmítají. Tedy ti seriózní. Potom je tu fenomén využívání náboženských věcí k podnikání. Jako případ, kdy někdo absolvuje nějaký kurs a potom 21
otevře nějaký sbor. Avšak rozlišoval bych. Nedával bych všechno do jednoho pytle. Existují totiž skupiny, které se označují za evangelikální a nejsou to ani křesťané, a jak evangelikálové, tak my katolíci je uznáváme. Jednou jsem o tom dlouho mluvil se svým velkým přítelem, se kterým jsem učil teologii. Hodně jsem o tom mluvil také s mým velkým přítelem luteránem, vyučujícím luterskou teologii, se švédským pastorem Andersem Rootem, který zemřel před třemi roky ve Švédsku, kam se vrátil. Spolu s ním jsem sdílel katedru spirituální teologie. Pozval jsem jej, když přednášel na jedné katolické fakultě spirituální teologie. Hodně jsme spolu mluvili. Byli jsme velcí přátelé. Pracoval na své tezi, habilitační, ne doktorské. Dělal ji o jednom zdánlivě evangelikálním hnutí, které v jádru nebylo křesťanské, a dokazoval, proč nebylo křesťanské. Vím, že s evangelikály a nejenom s církvemi, které mají historii, se shodujeme na tom, že existují sekty, které nejsou ani křesťanské, a jiné jsou cachivache (brak), abychom užili našeho výrazu. V souvislosti s tím bych rád dal jedno upřesnění ohledně nejasného slova „letniční“. Jsou letničáři, kterí se blíží těmto skupinám, jež v jádru nejsou křesťanské, a jsou takoví letniční, kteří s námi spolupracují a pořádáme společná setkání s katolickým hnutím obnovy v Duchu svatém. Je proto třeba posuzovat případ od případu a umět rozlišovat. Nemůžeme všechny klást na stejnou úroveň. Vrátím se tedy k otázce: proč přitahují? Protože nabízejí tuto blízkost, dále zvěstují Slovo. Naše homilie například... vyprávěl mi jeden římský kněz, který byl za svými rodiči žijícími v jedné obci nedaleko Říma, že mu tatínek jednoho dne řekl: „Ani nevíš, jak jsem rád, když můžeme být s přáteli v nějakém kostele, kde je mše bez kázání.“ Existují zkrátka homilie, které jsou pohromou. Ano. Nevím, jestli je většina takových, ale neoslovují srdce. Jsou to teologické přednášky, buď abstraktní anebo dlouhé. Proto jsem v Evangelii gaudium věnoval tolik prostoru homilii. Evangelikální pastoři obecně nabízejí blízkost a oslovují srdce. Dobře si připravují homilie. Myslím, že v tom bodě se musíme obrátit my. Samozřejmě, že protestantské pojetí homilie je silnější než to katolické. Zpočátku byla pro Luthera homilie skoro svátost. Pro nás byla učeným pojednáním či katechezí, anebo byla redukována na katechezi. Díky Bohu jsme my katolíci objevili teologii kázání, kde homilie má určitou roli, je jakousi svátostinou. Je něčím, co podává Boha, něčím velmi seriózním. Na jedné straně je odstup, klerikalismus, nudné homilie, na druhé straně se nabízí blízkost, povzbuzení v práci, soudržnost v práci, žhavé Boží Slovo. A lidé odcházejí. Nedochází k tomu v církvích či církevních společenstvích, u serióznějších evangelikálů, nýbrž u těch poněkud slabších, nekřesťanských. Někteří zůstanou na půli cesty. Odejdou a potom nejsou ani tam, ani tam, to je problém velmi latinskoamerický. V Argentině jsem hodně spolupracoval s pastory. Setkával jsem se se skupinou přátel-pastorů, společně jsme se modlili a zorganizovali jsme tři několikadenní duchovní obnovy společné pro pastory a kněze. Přišel a kázal katolický kněz nebo pastor. Jednou kázal, nyní zesnulý, australský biskup Grestch, a dvakrát otec Cantalamessa za katolickou stranu. A z jejich strany rovněž velmi cenění pastoři. Byli jsme tam všichni, pastoři, muži i ženy, kněží a modlili jsme se společně, dělali jsme duchovní obnovu. Uskutečnili jsme to třikrát. Velmi to pomohlo nám, kteří jsme se více či méně drželi serióznější linie. A třikrát jsme také uspořádali setkání katolíků a evangelikálů v lunaparku, který má kapacitu sedmi tisíc osob. Byla to celodenní setkání konaná po tři roky. Pozvali jsme několik pastorů a kněží ze zahraničí. Také Cantalamessa se jednou účastnil. Pomohlo to nám, kteří se držíme té serióznější linie. Jak je tedy patrné, slovo sekta se poněkud naředilo. Zdržel jsem se u toho déle kvůli 22
spravedlnosti, abych se nedopustil nějakého příkoří. Existují bratři evangelikálové, kteří pracují dobře.“ Vzpomínky na volbu Tento rozhovor spadá do druhého výročí Vašeho zvolení. Jak probíhal ten den? „Vše bylo velmi prosté. Přijel jsem s malým kufrem, protože jsem počítal s tím, že papež by nezačínal pontifikát ve Svatém týdnu. Proto jsem mohl klidně odjet a vrátit se do Buenos Aires na Květnou neděli. Nechal jsem homilii připravenou na psacím stole a odjel s nejnezbytnějšími věcmi na těch pár dnů, které, jak jsem předpokládal, budou stačit na velmi krátké konkláve. Měl jsem otevřenou zpáteční letenku. Byl jsem zajištěn. Kromě toho jsem nebyl na žádném seznamu papabili, díky Bohu, a vůbec mi to nepřišlo na mysl. V tom chci být upřímný, abych předešel výmyslům a bajkám. Na sázkách v Londýně jsem byl myslím na na čtyřicátémdruhém nebo čtyřicátémšestém místě. Můj známý ze sympatie vsadil na mne a vyšlo mu to velmi dobře!“ Musím Vám však připomenout, že jedna mexická mniška měla velké tušení. V sobotu před zvolením jste byl na obědě u svého přítele kardinála Lozano Barragána a matka Estela Vám řekla: »Eminence, když vás udělají papežem, pozvete nás na oběd nahoru, že?« „Matka Estela mi to tak řekla. A tak se začalo konkláve. Novináři říkali, že jsem byl nanejvýš kingmaker, to znamená volitel, významný volitel, který by měl na někoho ukázat. Byl jsem klidný. První hlasování bylo v úterý večer, druhé ve středu dopoledne, třetí před obědem. Fenomén hlasování je vždycky zajímavý, nejenom při konkláve. Jsou silní kandidáti. Ale také mnoho lidí, kteří nevědí, koho volit. Vyberu si namátkou šest, sedm lidí. Hlasuji a potom uvidím, co se stane a rozhodnu se. Je to takové provizorium. To se děje při hlasování ve velkých skupinách. Dostal jsem tedy pár hlasů, ale jen tak namátkou.“ Je pravda, že v předešlém konkláve, jste obdržel asi čtyřicet hlasů? Lze to říci? „Ne.“ Říkalo se to. „Ano, říkali to.“ Ano, řekl to jeden kardinál. „Dobře, ponechme to onomu kardinálovi, ačkoli bych to mohl říci, protože nyní k tomu mám pravomoc, ale dejme tomu, že to řekl ten kardinál. Ono dopoledne se však skutečně nestalo nic. Pak se začalo dít cosi podivného. Při obědě se ptali na mé zdraví a podobně. A když jsme se odpoledne vrátili (do Sixtinské kaple), už bylo hotovo. Po dvou hlasováních bylo vše hotovo. Pro mne to bylo také překvapení. Při prvním z odpoledních hlasování, kdy jsem pomalu začínal chápat, že to pro mne může být nezvratná situace, vedle mne seděl kardinál Hummes, přítel, velký člověk, který je ve svém věku delegátem biskupské konference pro Amazonii a je pastoračně velice činný. Neustále se ke mně nakláněl a říkal 23
mi: Nedělej si starosti, je to dílo Ducha svatého. Rozveselovalo mne to. Když při druhém hlasování bylo dosaženo dvou třetin hlasů, spustil se potlesk, jako v závěru každého konkláve. Potom je skrutinium. Kardinál Hummes mne políbil a řekl mi, abych nezapomínal na chudé. Tato věta mi kroužila hlavou, až mne dovedla k volbě jména. Během hlasování jsem se modlil růženec, protože mám ve zvyku modlit se tři růžence denně, a pociťoval jsem nesmírný pokoj, až k nevědomí. Tento pokoj pro mne byl znamením toho, že si to Bůh tak přál. Dodnes jsem o tento pokoj nepřišel. Je to cosi uvnitř, jakýsi dárek. Ani nevím, co jsem dělal potom. Řekli mi, abych povstal. Nevím, zda mi dali pronést přísahu, nevzpomínám si. Byl jsem v pokoji. Šel jsem si převléci sutanu a když jsem vyšel, zamířil jsem nejprve za kardinálem Diazem, který byl na vozíčku, a potom jsem pozdravil ostatní kardinály. Poté jsem pořádal římského vikáře a kardinála Hummese, aby mne doprovodili do lodžie (Vatikánské baziliky), což protokol nepředpokládal.“ Tady myslím začaly problémy s protokolem... „Nic jsem o tom nevěděl. Jednal jsem po svém.“ To byl první z mnoha. „Zatímco kard. Tauran ohlašoval jméno nového papeže, šli jsme se modlit do Paulínské kaple. Když jsem vyšel ven, nevěděl jsem, co říci. Toho, co následovalo, jste už všichni byli svědky. Hluboce jsem cítil, že služebník potřebuje Boží požehnání, ale také požehnání svého lidu. Neodvážil jsem se prosit lid o to, aby mi požehnal. Jednoduše jsem řekl: Modlete se, aby mi vaším prostřednictvím Bůh požehnal. Všechno ze mne vyšlo spontánně, i modlitba za Benedikta XVI. Mluvil jsem, aniž bych si co připravil, přišlo to samo.“ Jak prožívá papežství. Jste rád papežem? „Nejsem jím nerad.“ Někdo by si představoval, že se Vám nelíbí být papežem. „Ne. Jednou se to stalo a potom se jde.“ Co se vám na papežství zamlouvá či nezamlouvá. Nebo jste snad se vším spokojen? „Líbilo by se mi, kdybych si jednoho dne mohl vyjít do pizzerie a dát si tam pizzu, aniž by mne někdo poznal.“ To by bylo krásné! „Říkám to jako příklad. V Buenos Aires jsem se hodně toulal, pohyboval jsem se mezi farnostmi. Stojí mne trochu námahy, abych se toho vzdal, ale je možné si zvyknout a najít nějaký způsob, jak chodit světem – třeba po telefonu, nebo jinak…“ 24
Fakt, že se Vám ve Vatikánu příliš nelíbilo není tajemstvím. Nerad jste sem jezdil. Nyní, když jste tady dva roky, líbí se Vám tu trochu více anebo trochu méně? „Ne. Nejde jen o Vatikán. To je třeba objasnit. Myslím, že mým velkým pokáním jsou cesty. Nerad cestuji. Jsem velmi připoután ke svému domovu. Je to neuróza. Jednou jsem četl velmi pěknou knihu, která se jmenovala Alégrese de ser neurotici (Spokojeni se svým neurotismem). Někdo musí objevit svoje neurózy, dávat jim denně mate, zacházet s nimi dobře, aby mu neškodili, že? (smích) Jednou z mých neuróz nebo mým způsobem bytí je to, že lpím na domovu. Žádné cestování se mi nelíbí. Přijížděl jsem do Říma a nelíbilo se mi prostředí, prostředí klepů. Proto jsem přijel a hned zase odjel. Benedikt XVI. začal pontifikát ranní mší a odpoledne jsem již byl v letadle. Nyní nejsem nespokojen. Jsou zde velmi dobří lidé. To že žiju tady, mi velice pomáhá.“ Líbí se Vám tady v Domě sv. Marty? „Ano, jednoduše proto, že jsou tady lidé. Tam nahoře bych nevydržel. Ne proto, že by tam byl luxus, jak někdo řekl. Tam není luxusní bydlení. Je velké. Nesnesl bych však samotu. To že přicházím sem do refektáře, kde je spousta lidí, sloužím tady mši, kam čtyřikrát týdně přicházejí lidé zvenku, z farností, mi dodává trochu duchovního blahobytu. Líbí se mi tu moc.“ Necítíte se sám? „Ne, ne. To opravdu ne.“ Krátký pontifikát? Příklad Benedikta XVI. Máme dojem, že na jedné straně jako byste měl ve svém konání naspěch a na druhé straně jako byste svůj pontifikát sám považoval za krátký... „Mám pocit, že můj pontifikát bude krátký, čtyři nebo pět let, nevím, možná také dva nebo tři. Dva roky už uběhly. Je to jakýsi vágní pocit. Je to možná jako psychologie hazardního hráče, který sám sebe přesvědčí, že prohraje, aby si nečinil iluze, a když vyhraje, je rád. Nevím. Mám však pocit, že mne sem Bůh umístil na krátký čas. Nic víc. Ale je to jen pocit. Nechávám tedy stále možnosti otevřené…“ Také jste řekl, že byste následoval příklad papeže Benedikta… „Mnozí kardinálové se před konkláve během generálních kongregací zamýšleli nad touto velmi zajímavou a bohatou teologickou otázkou. Já si myslím, že papež Benedikt otevřel dveře. Před šedesáti lety neexistovali emeritní biskupové. Dnes jich máme 1400. Došlo se tehdy k přesvědčení, že muž po 75 letech je více či méně neschopný nést tíhu místní církve. Myslím, že Benedikt velice odvážně otevřel dveře emeritním papežům. Netřeba jej považovat za výjimku, ale za instituci. Možná bude jediný po mnohé roky, možná bude jediný. Ale institucionálně jsou dveře otevřené. Dnes už emeritní papež není něco divného. Otevřela se možnost, něco co může nastat.“ 25
Lze si představit, že papež bude stejně jako biskupové v osmdesáti letech abdikovat. „Ano. Je to možné, ale mně se nelíbí stanovovat nějakou pevnou věkovou hranici. Myslím, že papežství je jakousi poslední instancí. Je to výjimečná milost. Někteří teologové považují papežství za svátost. Němci jsou v těchto věcech velmi kreativní. Já si to nemyslím, ale chce se tím říci, že je to něco speciálního. Mluvit proto o osmdesáti letech vytváří dojem omezování pontifikátu, stanovovat něco předem by nebylo dobré. Nejsem toho názoru, že by se měl stanovit věk, ale přijímám Benediktovu ideu. Viděl jsem jej nedávno na konzistoři. Byl šťastný a spokojený. Všemi respektovaný. Chodím za ním, někdy zatelefonuji. Jak jsem řekl, je to něco, jako mít doma moudrého starce. Lze požádat o radu. Je loajální až k smrti. Nevím, zda si pamatujete, když se jsme zdravili s Benediktem 28. února v Klementinském sále, tak řekl: „Mezi vámi, v kolegiu kardinálů, je také budoucí papež, kterému již dnes slibuji svoji bezpodmínečnou úctu a poslušnost.“ A to dělá. Je to Boží muž.“ Jedna velmi osobní otázka. Potkávat druhého papeže oblečeného v bílém je pro vás úplně normální? „Ne, ne. Bylo to 23. března (2013) v Castel Gandolfo, kdy jsem cítil jako by byl mým tatínkem, který mne vede, učí a usazuje. Byl hostem v tom nejlidštějším smyslu slova.“ Římská kurie, papežský dvůr, reforma, rezistence. Pokud o římskou kurii máme dojem, že byste mnohem raději než struktury měnil mentalitu, srdce… „To je to pravé slovo.“ Jak toho lze docílit? „Každá změna začíná od srdce. Tedy od obrácení srdce. Například duchovní cvičení, která jsme skončili letos již podruhé. Odjedeme pryč z kurie, prefekti a sekretáři, přibližně osmdesát lidí, a zůstáváme v ústraní, abychom se modlili a naslouchali kazateli. Není to obrácení srdce? Někdo mne kvůli tomu oponuje, ale také je to konverze způsobu života. Myslím, že kurie je posledním dvorem, který v Evropě zůstal. Ostatní dvory se demokratizovaly i ty nejklasičtější. Na papežském dvoře je pozůstatek jakési poněkud atavistické tradice. Neříkám to pejorativně. Je to určitá kultura. To je třeba změnit. Opustit to, co je vlastní dvoru, a být pracovní skupinou ve službách církve, ve službách biskupů. To v sobě samozřejmě zahrnuje osobní konverzi. Byly tu problémy. Vy to víte lépe než já. Publikace uniklých dokumentů a soud s papežským komorníkem nejsou maličkosti. Mluví se o závažných morálních problémech. Jeden člověk je ve vězení z ekonomických důvodů a na druhé straně nějaký ten mravnostní delikt. To známe, je to veřejné. Je zapotřebí určitého ozdravení této situace. Je zapotřebí konverze, počínaje samozřejmě papežem, 26
který je první, kdo by se měl obrátit, neustále se měnit, jak to požaduje Bůh. Snažím se o to, ale ne vždycky se mi to daří.“ Akcent na symboly, který jste položil: bydlení, odívání, automobil. Tento akcent je jakousi každodenní připomínkou všem, že tady je možné žít jinak. „Ano. Když jsem například po zvolení scházel dolů, byl tam jeden výtah a pár kardinálů. Bylo mi řečeno: „Tímto výtahem musíte jet Vy sám.“ „Ale ne, já jedu s nimi,“ odpověděl jsem. A když jsem vyšel ven a čekalo tam na mne auto, řekl jsem: „Ne, já jedu s nimi.“ Je to bezděčné, nic tím nesleduji. Snažím se být takový, jak je mi to milé. Někdy přeháním, což se může někoho dotknout. Musím si dávat pozor, ale jsou to symboly, způsob bytí. Je tu Mercedes. Já ale nemohu jet v Mercedesu nebo v BMW. Mám ten Focus nebo jak se to jmenuje. Ten používám. Je to víceméně užitkový vůz na úrovni zaměstnance banky, ne? Věřím, že v jednoduchosti je pravda.“ Předvánoční promluva k římské kurii: je kurie tak nemocná? „To je třeba vysvětlit. Mluvil jsem o patnácti chorobách. Potom na konzistoři jeden kardinál dodal šestnáctou, která je mi velmi sympatická. Líbila se mi.“ Jaká? „Nedostatek odvahy k otevřené kritice. Nesouhlasí-li někdo s papežem, má mu to jít říci. To je krásné, ne? Tato odvaha chybí. Rámcem mojí promluvy – bylo to na konci roku – bylo zpytování svědomí. Pokušení či choroby, což jsem používal jako synonyma, jsou podle mne dvě. Měl jsem na mysli tu, na kterou nikdo nepoukázal a která je pro mne zásadní: zapomenutí na první lásku, totiž když se někdo stane dobrým zaměstnancem a zapomene na poslání ztotožnit se s Ježíšem Kristem, který je první láskou. Probral jsem ta pokušení, která jsem měl jako arcibiskup, protože se vyskytují v církevním prostředí anebo jsem je viděl u druhých. A nazval jsem je pokušeními či chorobami. Na konci ke mně přistoupil s úsměvem jeden kardinál - trochu, ne o moc mladší než já - a řekl mi: „Řekněte mi Svatosti, co mám dělat? Jít ke zpovědi nebo do lékárny?“ Bylo to zpytování svědomí a chtěl jsem to sdělit tímto způsobem. Možná se to nelíbilo. Styl se příliš nehodil k promluvě na závěr roku, ale na druhou stranu zpytování svědomí ke konci roku také patří. A jasně jsem dvakrát zmínil, že je třeba se zpovídat. Já totiž chci, aby tady všichni chodili ke zpovědi. A to děláme. Myslím, že v tom jsou věrní. Jde však o zpověď realistickou, konkrétní. Prosíme Ježíše kvůli tomu, co děláme špatně nebo proto, že urážíme druhého nebo jsme nespravedliví. Bylo to zpytování svědomí a slova pokušení a choroba jsem použil jako synonyma. Neznamená to však, že se kurie všemi těmito komplikacemi či nemocemi rozpadává na kousky.“ Vyskytuje se v kurii odpor? „Věci musejí vyjít napovrch. Vždycky existují odlišná hlediska a jsou legitimní. Chci, aby vyšla najevo a byla řečena. O tom je ta šestnáctá choroba, tedy říkat věci do očí, mít odvahu nemlčet. A nikdy, skutečně nikdy, nikdy – to říkám před Bohem - od doby, kdy 27
jsem biskupem, nikoho jsem netrestal za to, že mi řekl věci do očí. Takové spolupracovníky chci.“ A máte je? „Jsou tady. Potkal jsem je tu.“ Je jich málo, mnoho? „Dostatek. Řekl bych, že dost. Jsou tu. Jsou i jiní, kteří tu odvahu nemají, mají strach. Je však třeba dát jim čas. Já sázím na to, co je v lidech dobré. Všichni mají mnohem víc toho dobrého než zlého.“ Papež levičák? Soustavně mluvíte proti bůžkovi peněz a někteří říkají, že papež František je levičák. Vy jste objasnil, že se držíte evangelia: jsou dobří pouze ti chudí, zatímco bohatí jsou zlí? Pocházím z rodiny, která prošla krizí roku 1932, ze střední třídy, a zmohla se. Necítím žádnou zášť. Já jsem rok 1932 neprožil, ale bylo by třeba mnoho vysvětlit. Předně si musíme zvyknout nepoužívat interpretace, které vyšly z módy. Dnes jsou pojmy levice a pravice zjednodušující a postrádají smysl. Před půl stoletím měly smysl, ale dnes ne. Co dneska znamená marxista? Marxismus má celé bohatství výrazů... Problém interpretace veřejné osobnosti je pro mne velmi důležitý. Vždycky je třeba interpretovat historický fakt, malý či velký, pomocí dobové hermeneutiky, jinak upadneme do zjednodušení či omylu. Poznal jsem bohaté lidi a tady jsem podpořil kauzu beatifikace jednoho bohatého argentinského podnikatele Enrique Shawa. Ten byl bohatý, ale svatý. Člověk tedy může mít peníze. Bůh mu je dává, aby je spravoval dobře. A tento člověk je spravoval dobře, nikoli paternalisticky, ale tak, že umožňoval, aby ti, co potřebovali jeho pomoc, mohli také růst. Já vždycky atakuji zabezpečenost v bohatství, to znamená vkládání jistoty do majetku. V evangeliu je Ježíš v tomto bodě radikální. Mám na mysli podobenství o boháči, který měl sýpky a přemýšlel o tom, jak vybuduje další, a druhý den zemřel. To je naprosto jasné. Tam tedy naději nevkládat. Nespravedlivé je bohatství, když se například neplatí spravedlivá mzda. To je smrtelný hřích. To je využívání něčí chudoby. Anebo když je služebná zaměstnána na černo, vždyť je to služka. Proč? Ne proto, že pán nebo paní domu jsou bohatí, ale kvůli tomuto postoji. Peníze jsou vždycky zrádné. Ďábel vždycky vstupuje do peněženky. Svatý Ignác říkal, že jsou tři stupně, tři schůdky. Prvním je bohatství: ďábel ti vkládá do peněženky peníze. Druhým je marnivá světská čest a třetím domýšlivost a pýcha. A odtud všechny ostatní hříchy. Když dojdeš do stadia pýchy, jsi schopen čehokoli. To vidíme na tyranech a diktátorech, kteří zneužívají druhé, vykořisťují. Dnes je obchod s lidmi organizován těmi, kdo mají spoustu peněz. A takové atakuji. Peníze zotročují, buď znemožňují růst anebo množí jen samy sebe, jak ukazuje dnešní evangelium (Lk 16,1931). Takové jsou peníze toho, kdo ignoruje chudobu. Jedna věc mne v Buenos Aires pohoršovala. Nová čtvrť v Puerto Madero: je krásná, dobytek u řeky, obrovské domy, šestatřicet předražených restaurací... a potom chudinská čtvrť. Je to mrhání penězi a to ze sociálního hlediska. A moje námitka ze sociálního hlediska míří na tuto realitu. Více mne však rozhořčuje nespravedlivá mzda, tedy když se někdo obohacuje na úkor důstojnosti, kterou upírá druhému člověku. Mzda dává práci důstojnost a ty užíváš práci a činíš ji 28
nedůstojnou, protože neplatíš spravedlivě anebo nehradíš pojištění, s klidným svědomím. Řekl bych, že neplatit spravedlivou mzdu, neplatit pojištění, neplatit přesčasy, je hříchem. Je to hřích. Ať to dělá nějaký boháč, někdo ze střední třídy anebo někdo chudý, je to hřích. Toto je třeba říkat. Ďábel, jak jsem řekl, vstupuje do našeho života, vměšuje se do našeho života a vkládá nám do peněženky peníze. Neříkám to jenom já - opakuji - ale církevní Otcové, kteří definovali peníze jako ďáblovy výkaly. Proč? Protože v nich viděli něco neřestného, co špiní a přivádí na špatnou cestu. Je to první krok, jak říkal sv. Ignác, přes namyšlenost, samolibost a pýchu. Dobře, to je sociologická vize. Ale znamená to, že kdo takto myslí, je komunista? Nikoli. Přejdu ke druhému bodu. Chudí jsou středem evangelia. Když se Ježíš prezentuje, přisvojuje si slova Izaiáše: přináším chudým radostnou zvěst. Chudí mají bohatství, které chybí těm mocně zajištěným lidem. Já se počítám mezi „bohaté“, protože mi nic nechybí. A musím se mít na pozoru, abych to nevyužíval a tak se nedopouštěl hříchu. Existuje však bohatství, které nemáme. Chudý a poctivý člověk má moudrost, důstojnost práce, péči o děti, péči o potomky, creía jak říkáme v Argentině, je něco velice moc krásného, jako důstojnost. A Pavel VI. v Evangelii nuntiandi, nepamatuji se, zda odstavec 46 či 48 říká, že chudí jsou schopní chápat křesťanské ctnosti. Jsou připravenější. Jsou mnohem více připraveni. A chudoba má v evangeliu ústřední postavení. Vlajka chudoby je evangelní. Ukradli ji marxisté, protože jsme ji nepoužívali. Drželi jsme ji v muzeu. Přišli, ukradli ji a použili. Ale zmiňme krizi z konce 19. století v Itálii. Na severu Itálie bylo množství svatých, kteří pracovali s chudými, počínaje donem Boskem. Hledali totiž způsoby sociálního povznesení, což je třetí bod. Nejde jenom o peníze. Jde o povznesení člověka. Proto je důležitá výchova a pracovní příležitosti. Že to někomu může připadat přehnané, vyplývá možná z mých hříchů, z toho, že používám silná slova a nejsem dostatečně dobrý pastýř, abych oslovil srdce lidí. Jsou to přece Boží děti. Měl bych jednoduše vybízet k obrácení, ale s otcovským srdcem a ne zraňovat. To je pravda.“ Neúměrná očekávání od synody. Rodina, gender. Ohledně synody vznikla mnohá očekávání mezi manžely, kteří mají soužení, jsou rozvedení a znovu sezdaní, mezi homosexuály. Myslíte, že jsou přehnaná? „Myslím, že jsou to neúměrná očekávání. Synodu o rodině jsem nesvolal já. Chtěl to Pán. A je to Jeho věc. Když mi monsignor Eterovič, který byl sekretářem, přinesl tři témata, pro která se nejvíce hlasovalo, řekl mi, že tím, které obdrželo nejvíce hlasů, byl přínos Ježíše Krista dnešnímu člověku. Dobře uděláme to. To byl název synody. Mluvili jsme dále o organizaci a já jsem řekl: „Dobře, udělejme jednu věc. Uvažujme o přínosu Ježíše Krista dnešnímu člověku a rodině.“ A tak jsme to nechali, tedy rodina tak trochu v druhém plánu. Když jsem byl na prvním posynodálním setkání generální rady, začalo se mluvit o tomto názvu, tedy o přínosu Ježíše Krista rodině. A dnešní člověk zůstal trošičku stranou. A nakonec někdo podotkl: „tato synoda o rodině...“ - Taková byla tedy dynamika vedoucí ke vzniku názvu. Já jsem mlčel. Nakonec jsem si uvědomil, že to tak chtěl Pán. A to silně, protože rodina je v krizi. Snad ani ne tak tradiční krize jako je manželská nevěra či jak se říká v Mexiku „casa chica“ a „casa grande“. Nikoli. Je to hluboká krize. Je vidět, že mladí nechtějí uzavírat manželství a žijí spolu. Nečiní tak z protestu, ale protože dnes je to tak. Potom za delší dobu někteří nakonec svatbu v kostele mají. Znamená to, že rodinná krize je uvnitř rodiny. Z tohoto hlediska si myslím, že Pán chce, abychom tomu čelili: přípravou 29
na manželství, doprovázením těch, kteří spolu žijí jen tak, doprovázením těch, kteří uzavřou manželství a svoji rodinu vedou dobře, doprovázením těch, kteří s rodinou neměli úspěch a uzavřeli nový svazek, přípravou na svátost manželství. Ne všichni jsou připraveni. A kolik je sociálně faktických manželství, která jsou neplatná! Z nedostatku víry.“ Již Benedikt XVI. zdůraznil, že nedostatek víry a uvědomování si svého jednání, je vážný problém. „Rodina je v krizi. Jak integrovat do života církve rodiny, které vznikly „na druhý pokus“? To znamená druhé svazky, které jsou někdy ukázkové, zatímco ty první jsou nezdařené. Jak je integrovat? Ať chodí do kostela. Potom se zjednodušuje a říká: „Ach, budou dávat přijímání rozvedeným!“ Tím se nic nevyřeší. Církev chce, aby ses integroval do jejího života. Někteří však říkají: „Ne, já chci přijímání a dost.“ Jako stužku či vyznamenání? Nikoli. Musíš se integrovat. Existuje sedm věcí, které podle aktuálního kanonického práva nemohou konat lidé žijící ve druhém svazku. Nepamatuji si je všechny, ale jedna z nich je kmotrovství. Proč? Jaké svědectví mohou dávat kmotřenci? Říkat: „Podívej drahý, já jsem v životě chybil. Nyní jsem v této situaci. Jsem katolík. Principy jsou takovéto. Toto dělám a provázím tě.“ To je opravdové svědectví. Když však přijde mafián, delikvent, někdo, kdo zabíjí lidi, ale měl svatbu v kostele, může být kmotrem. To jsou kontradikce. Je zapotřebí integrace. Pokud věří, třebaže žijí v situaci označované jako neregulérní, uznávají to, přijímají a vědí, jak církev smýšlí o tomto stavu, není to překážka. Když mluvíme o integraci, máme na mysli toto všechno. A potom doprovázet vnitřní procesy. Ptal jste se mne na svobodu. Synoda bez svobody není synoda. Je to konference. Avšak synoda je chráněný prostor, ve kterém může působit Duch svatý. A proto musejí mít lidé svobodu. Proto odmítám, aby bylo publikováno to, co každý řekne pod jménem a příjmením. Nikoli, ať se neví, kdo to řekl. Nemám problémy s tím, aby se vědělo, co bylo řečeno, ale s tím, aby se říkalo, kdo to řekl. Takto se pak může cítit svobodným a říkat, co chce. Kromě toho máme velmi vážný problém ideologické kolonizace rodiny. Mluvil jsem o tom na Filipínách, protože je to velmi vážný problém. Mnozí Afričané se na to hodně stěžují. A také v Latinské Americe. I mně se to jednou přihodilo. Byl jsem svědkem jednoho případu tohoto typu s jednou ministryní školství ohledně výuky teorie genderu, což je věc, která atomizuje rodinu. Tato ideologická kolonizace rodinu ničí. Proto věřím, že ze synody vzejdou velmi jasné věci a velmi rychle a že budou pomocí v této rodinné krizi, jež je totální.“ Případ Legionářů Kristových. Maciel. Dalším důležitým tématem těchto let bylo zneužívání nezletilých. V Mexiku měl velkou odezvu případ Marciala Maciela. „Neměl jsem nikdy kontakty s Legionáři Kristovými, protože v Buenos Aires nebyli. První farnost dostali od mého předchůdce, farnost sv. Marie z Betánie, kterou opustili řeholníci kongregace Svatých Srdcí (Picpus). Byli tři. Tři řeholníci v Buenos Aires, které jsem neznal. Slyšel jsem o nich mluvit. Když bylo jednou setkání biskupů – ne kurz pro nové biskupy, který se tehdy ještě nekonal – ale setkání laických hnutí, hostili mne, protože setkání se konalo v jejich budově. Na univerzitě. To je druhý kontakt, který jsem měl. Neznal jsem je tedy. Když jsem se dozvěděl o velkém skandálu, velmi mne to trápilo a 30
pohoršovalo. Jak mohl ten člověk dojít tak daleko? Zjevně šlo o člověka velmi nemocného, protože kromě všech zneužívání, myslím, že tam byly dvě či tři ženy, děti s jednou či druhou – nevím – a také mnoho peněz. Zkaženost v tomto směru začíná od peněz. Myslím však, že byl chorobný, moc chorobný. Když si to tady uvědomili, začali jednat velmi rázně. Tehdejší kardinál Ratzinger celou záležitost řešil dál. A papež sv. Jan Pavel II. jej pověřil, aby v tom pokračoval, autorizoval ho. A když byl zvolen papežem, jednal, protože proces mezitím uzrál. Chtěl bych jasně říci, že tehdejší kardinál Ratzinger a sv. Jan Pavel II. si vše uvědomovali a vedli. Jeden vyšetřováním a druhý pověřením. Druhá otázka: bylo tu nějaké krytí? Lze se domnívat, že ano, třebaže podle práva existuje presumpce neviny. Bylo by divné, že neexistoval žádný padrinito, napůl oklamaný, který měl podezření a nevěděl. Já jsem to ale nevyšetřoval. Ke zneužívání. Je zřejmé, že po prvních zásazích nulové tolerance se pokračuje tímto směrem. Komise pro ochranu nezletilých není ustanovena pro případy zneužívání, ale na ochranu nezletilých, tedy pro prevenci. Problém zneužívání nezletilých je vážný. Většina případů spadá do kontextu rodiny a jejího okolí. Nechci mluvit o číslech, abych nechybil. Jediný kněz, který zneužije nezletilého, však stačí k tomu, aby se celá struktura církve dala do pohybu a problém řešila. Proč? Protože kněz je povinen umožňovat dítěti růst ve svatosti, v setkávání s Ježíšem. A takovýto kněz setkání s Ježíšem ničí. Je třeba naslouchat zneužitým. Já jsem jim naslouchal tady. Strávil jsem se šesti z nich celé dopoledne: dva Němci, dva Irové, a dva Angličané. Trpí vnitřní destrukcí. Ti, kdo je zneužili, jsou kanibalové, a jako by tyto děti požírali, ničili. Jediný případ takového kněze tedy stačí, aby v nás vyvolal zahanbení a abychom konali, co je třeba. V tom je třeba pokračovat, jít dál a neustupovat ani o krok zpět. Zničit stvořenou bytost je úděsné a v tomto moc děkuji papeži Benediktovi, který měl odvahu říci to veřejně a Janu Pavlu II., který měl odvahu otevřít případ Legionářů.“ Jak by se Vám líbilo, aby se vzpomínalo na dva roky Vašeho pontifikátu, kvůli vlivu na církev nebo kvůli velice spontánnímu a nekonvenčnímu jazyku? „Budu pokračovat stejně. Mluvit budu, jak mluvím, jako farář, protože se mi líbí tak mluvit. Vždycky jsem tak mluvil. Nevím, zda je to na závadu, ale myslím, že mi lidé rozumějí. Děkuji vám za vaši dobrotu a vaším prostřednictvím děkuji mexickému lidu, který mám velice rád.“ Chtěla bych, abyste požehnal Mexiku. „To udělám.“ Byl jste v Mexiku? „Byl jsem v Mexiku dvakrát. V roce 1970 jsem byl ve staré svatyni, když jsem navštívil formační dům po té, co jsem byl jmenován novicmistrem. Podruhé, když Jan Pavel promulgoval exhortaci Ecclesia in America. A to jsem viděl novou svatyni. V Argentině jsme však shlédli mnoho mexických filmů, pamatuji si na Cantinflas.. Moc se mi líbí hudba. Proto jsem velice rád, že mohu všem požehnat a prosím o modlitbu za sebe. Dříve než udělím požehnání, však prosme Matku, která nám dává sílu žehnat, a recitujme jeden Zdrávas. Naše Paní Guadalupská, Matko Mexika a Matko Ameriky, oroduj za nás.“ 31
PEREGRINATIO AD LOCA AMORIS, QUO MAIOR NULLUS ITA SPLENDET 19. - 28. června 2015
TURÍNSKÉ PLÁTNO
„Tento obraz, tajuplný pro vědu a provokující rozum, jak jej nazval Jan Pavel II., je pro věřící velkým znamením Kristova utrpení. Tělo a Tvář muže z Turínského plátna nesou s neuvěřitelnou zřetelností znaky utrpení, jež podstoupil Ježíš, jak nám byla předána ve svědectví evangelií.Pro nás dnes je Turínské plátno mocným odkazem, abychom v tomto obraze rozjímali nad bolestí každého člověka a nad utrpeními, která ani často nedokážeme pojmenovat. Avšak tváří v tvář Plátnu je modlitba stejně jako úvaha toho, kdo hledá, burcována nadějí. Nadějí na život bez bolesti, v radosti Pána, jak On sám slíbil (Jan 15,11); a také naději, že v bratrské lásce mužů a žen současnosti nadále promlouvá ono svědectví, které Pán přikázal svým: „Z toho poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku k sobě navzájem“ (Jan 13,35).“ (turínský arcibiskup, kardinál Severino Poletto k výstavu 2010)
"Pane, hledám tvou tvář" Jan Pavel II. při modlitbě před Turínským plátnem, 24. května 1998 Tato slova byla mottem nejdelší výstavy turínského plátna v dějinách. Lněné plátno, zahalené tajemstvím, jež nedokázala odhalit ani nejmodernější vědecká bádání, přitahuje
32
při každém výstavu miliony lidí, protože je výzvou k zamyšlení: je plátnem do něhož bylo zahaleno Ježíšovo tělo po ukřižování?; je středověkým "falzifikátem"?; jak je možné, že se v něm dodnes uchovaly stopy krve? To jsou otázky, které udivují nejen vědce, ale hluboce se dotýkají i srdcí prostých lidí: při dvou předchozích veřejných výstavech plátna - v r. 1978 a 1998 - stanulo před touto relikvii dva a půl milionu poutníků, aby rozjímali nad jeho poselstvím. Následující výstav pak byl nejdelší v dějinách: trval 70 dní - od 12. srpna do 22. října 2000. Bylo přáním Jana Pavla II., aby byla zařazena do slavení Jubilejního roku. Plátno je 4,37 m dlouhé a 1,11m široké. Bylo utkáno rybí kostí a poskytuje oboustranný obraz lidského těla, jež bylo podrobeno mučení a vykazuje rány na levém zápěstí, na nohou a pravém boku. Máme před sebou pohřební plátno, jež není v židovské či východní tradici pohřbívání zvlášť známé. Obraz přináší dva otisky lidského těla, rozloženého naznak. Jsou zde patrné dvě odlišné barvy: otisky sépiové barvy, lehce stínované a bez přesných kontur, označující části těla; dále pak otisky červené barvy, způsobené krevními skvrnami na plátně. Čelní otisk představuje hlavu a tvář muže, vysokého asi 1,80m, s dlouhými vlasy, i rozvrstvením kníru a vousů. Na tváři muže z plátna lze rozpoznat podlitiny a odřeniny, a to zvláště na pravé straně. Stopy po ranách jsou zjevné na hrudníku a horních končetinách. Zadní otisk ukazuje na zátylek, na němž jsou patrny mnohé krevní usazeniny. Na zádech až po kotníky jsou zjevná četná poranění, způsobená bičováním. Mezi možnými příčinami smrti muže z plátna, se jeví jako nejpravděpodobnější asfyxie (udušení). Když bylo tělo zavinuto do plátna, nacházelo se už ve stavu mrtvolné strnulosti, jak lze usoudit z polohy hlavy i nepřirozené polohy trupu a končetin. Na plátně nejsou stopy rozkladu. Tělo tedy muselo být zahaleno v plátně jen po dobu nezbytnou k vytvoření obrazu ve formě negativního otisku, ne však déle než několik desítek hodin. Tělo pak bylo odděleno od plátna aniž by došlo k jakémukoliv porušení stop krve. V Eusebiových (IV. st.) Církevních dějinách se dovídáme, že autor znal spis pod názvem Skutky Tadeášovy. Dílo vzniklo v Sýrii a přináší následující příběh: Když Abgar, král Edessy slyšel vyprávět o Ježíšovi a jeho zázracích, poslal mu dopis, ve kterém ho prosil, aby k němu přišel a uzdravil ho ze strašné nemoci. Ježíš však pozvání nepřijal, ale napsal králi list, v němž slibuje, že k němu pošle jednoho ze svých učedníků. Zvláštní Boží inspirace pak vedla po Ježíšově zmrtvýchvstání apoštola Tomáše, že poslal do Edessy Tadeáše, jednoho ze sedmdesáti Pánových učedníků. Tadeáš krále uzdravil z těžké nemoci, a celá Edessa se obrátila ke křesťanství. Eusebius tedy přeložil ze syrštiny do řečtiny zmíněnou korespondenci mezi Ježíšem a Abgarem. Tvrdil, že měl v rukou originální text z edesských archívů. Píše: "Existuje o tom psané svědectví, převzaté z archívů v Edesse, která tehdy byla královským městem: tady, v obecných dokumentech, ve kterých je popsán dávnověk a Abgarovy činy, se nachází tento příběh, uchovávaný od tehdejších dob až podnes. Nejlepší bude seznámit se se samotnými dopisy, jež jsem převzal z těchto archívů a doslova přeložil ze syrštiny":
Kopie dopisu, který napsal zdejší vládce Abgar Ježíšovi, a prostřednictvím posla Ananiáše mu jej poslal do Jeruzaléma. 33
"Abgar, syn Uchamasův, vládce (Edessy), Ježíšovi, dobrému Spasiteli, který se ukázal na území Jeruzaléma. Buď pozdraven. Slyšel jsem vyprávět o tobě i o tvých uzdraveních, která konáš bez léků či rostlin. Podle toho, co se říká, vracíš zrak slepým a dáváš kráčet chromým; očišťuješ malomocné, vyháníš nečisté duchy a démony, uzdravuješ ty, kdo jsou postiženi nevyléčitelnými nemocemi, křísíš mrtvé. Když jsem toto všechno o tobě slyšel, nabyl jsem přesvědčení, že buď jsi Bůh, který sestoupil z nebe a koná tyto divy, anebo jsi Boží syn, jenž činí tyto zázraky. Proto ti teď píšu a prosím tě, aby ses namáhal přijít ke mně a uzdravit můj neduh. Protože jsem se také dověděl, že proti tobě židé reptají a strojí ti úklady: mé město je malé, ale čestné, a bude tu dost místa pro nás oba". Ježíšova odpověď Abgarovi, zaslaná skrze Ananiáše: "Blahoslavený ty, který jsi ve mne uvěřil, aniž bys mne spatřil. Neboť je o mně psáno, že ti, kdo mě vidí, ve mne neuvěří, aby ti, kdo mne neviděli uvěřili a žili. Pokud jde o o tvé pozvání, abych k tobě přišel, je třeba, abych tady vykonal vše, k čemu jsem byl poslán a když toto dílo završím, vrátil se k tomu, který mne poslal. Jakmile budu vyzdvižen k němu, pošlu ti jednoho ze svých učedníků, aby tě uzdravil z tvé nemoci a dal život tobě i těm, kdo jsou s tebou". Tato korespondence mezi Ježíšem a králem Abgarem kolovala po celém Východě a na Západě se objevila, když Rufinus přeložil Eusebiovy Církevní dějiny. Je známo, že král Abgar skutečně vládl v Ouchama od r. 4 př. Kr. do r. 7 po Kr., a poté od r. 13 do r. 50 po Kr. Tyto dopisy však nejsou pravé. Sám Augustin popírá existenci jakéhokoli autentického Ježíšova listu a Gelaziánův dekret prohlašuje tyto dopisy za apokryfy. Tadeášovy skutky jsou tedy legendami ze III. století. Nicméně, právě v této legendě se dočítáme, že Ježíš vtiskl svůj obličej do roušky, kterou pak poslal králi Abgarovi. Abgar V Ukkama, král Edessy, vládce Osroene, byl malomocný. Poslal svého písaře Ananiáše, aby vyhledal Ježíše, a ten aby ho uzdravil. Protože Ježíš nemohl přijít, chtěl Ananiáš alespoň namalovat jeho portrét, ale "pro nevýslovnou slávu, která vyzařovala z jeho tváře a proměňovala se v milost", se mu to nepodařilo. Sám Ježíš tehdy vzal plátno - mandylon (roušku) a přiložil si jej na tvář, takže se do něj otiskly jeho rysy. Když se král Abgar na mandylon upřeně zahleděl, byl uzdraven a obrátil se. Když se Abgarův syn znovu vrátil k pohanství, nechal edesský biskup "Svatou tvář" zazdít. 34
Císař Konstantin, - po vítězstvích Jana Kurkuase na Východě (na jaře 943), - koupil "Svatou tvář" výměnou za 200 saracénských rukojmích a 12.000 stříbrných denárů. 16. srpna 944 se pak slavil svátek přenesení Svaté tváře do Konstantinopole. Dnes se tento den slaví jako svátek Svaté tváře. Tak se mandylon dostal do povědomí celé Evropy. Zde se také začalo s ikonami Svaté tváře (např. Veroničina rouška v Laonu). Z pohledu současného bádání je třeba uznat, že z čistě historického hlediska nelze s určitostí popsat osudy plátna v době před XIV. stoletím. Dokumenty (všeho druhu: literární, právní, ikonografické, ...) nám vskutku neposkytují odpovědi na základní otázku: uchovalo se v prvním křesťanském století plátno, o němž mluví evangelia? A v případě kladné odpovědi, v jakých historických souvislostech a jak se uctívalo? Lze najít nějaký vztah mezi oním plátnem a Turínským plátnem? "Jisté" dějiny Turínského plátna začínají kolem poloviny XIV. století. Tehdy totiž Geoffroy de Charny, urozený francouzský šlechtic daroval kostelu v Lirey - který předtím nechal postavit - lněné plátno, do něhož byl vtištěna podoba, považovaná za obraz ukřižovaného Krista. Od tohoto data máme přesně dochovány všechny etapy putování plátna (Lirey-Chambéry-Turín). Ale co bylo předtím? V podstatě existují dvě odpovědi: buď plátno neexistovalo - a jeho původ lze tedy datovat kolem roku 1300; anebo se uchovávalo na Východě a prezentovalo se jinak než tomu bylo později na Západě. Tato pracovní hypotéza je oprávněná vzhledem k tomu, že středověké datování, bez ohledu na vědeckou diskuzi o jejich závěrech, není uspokojivá s ohledem na celou řadu skutečností, které vyplývají ze studia plátna, zatímco absence zpráv nikterak nepopírá existenci plátna v mnohem starším období. Na základě celé řady studií, opírající se sice o vratké ukazatele, které však na druhé straně nelze podceňovat "skryté" dějiny plátna kráčely hypoteticky následujícími etapami: Jeruzalém - Edessa Konstantinopol - Atény, aby pak vstoupily do "jistého" datování (Lirey-Chambéry-Turín). JERUZALÉM Je-li Turínské plátno oním plátnem, do něhož bylo zavinuto Ježíšovo tělo po snětí z kříže, a které zůstalo v hrobce po zmrtvýchvstání, pak je třeba hledat jeho původ v Jeruzalémě, kde bylo jistě s velkou pečlivostí uchováváno v prvotní církevní komunitě. Vyjma nejasných zmínek v evangeliích, především v evangeliu sv. Jana, neexistují výslovná a přímá svědectví o tom, jak se Ježíšovo pohřební roucho uchovávalo. Toto mlčení jistým způsobem prolamuje jeden úryvek apokryfního spisu tzv. Židovského evangelia, v němž se praví, že Ježíš po svém zmrtvýchvstání "svěřil plátno Veleknězovu služebníku". Existují také další svědectví o plátnech, se skvrnami či obrazy, nelze z nich však učinit žádný závěr, týkající se druhu objektu a jeho dějin. Toto vše tedy nedovoluje předem vyloučit možnost přítomnosti plátna a jeho uchování. EDESSA V Edesse (v jihovýchodním Turecku) se v prvním tisíciletí křesťanské éry po značnou dobu uchovávalo a uctívalo tzv. "Mandylion" neboli Edesský obraz, jenž náležel k hlavním "svatým tvářím" Krista, které se nacházely v helénsko-byzantském světě. Tento 35
výjev znají historikové umění, neboť je považován za počátek ikonografické tradice Krista. Malířská zobrazení Mandylionu jej ztvárňují jako relikviář ve tvaru čtverce, v jehož středu je tvář vousatého muže s dlouhými vlasy. Různé legendy, které vyprávějí o jeho původu, jej spojují přímo s Ježíšem, který vtiskl svou tvář do kusu plátna, řecky 'mandylion' (šátek), který poslal jako dar edesskému králi Abgarovi. Relikvie byla v tomto městě známa a slavnostně se uctívala jistě už před VI: stoletím, neboť zde působila zázraky. Poté byla v roce 944 přenesena do Konstantinopole, kde se uchovávala v pokladu byzantských císařů. V roce 1978 se objevila zajímavá hypotéza, podle níž by měl být Mandylion totožný s plátnem. Hypotéza se opírá o různé prvky a o některé charakteristiky, kterými se vyznačuje ikona: 'rakos tetradiplon' neboli složena "dvakrát, čtyřikrát přes sebe"; a 'archepoiete', čili "nevytvořená lidskou rukou'. Tyto dva prvky se úzce pojí s Turínským plátnem. Podle posledních rozborů popisů příchodu ikony do Konstantinopole se zdá, že lze usoudit, že "šátek" uchovávaný ve čtvercovém relikviáři ve skutečnosti skrývá mnohem větší část plátna, obsahující obraz celého zmučeného těla. KONSTANTINOPOL Stále v rovině "hypotetických dějin" Turínského plátna dovolují některé ukazatele umístit plátno do hlavního města Byzance: od roku 944 se zde spolu s dalšími relikviemi spjatými s Ježíšovým pozemským životem uchovávalo Mandylion, pocházející z Edessy, které - jistá současná hypotéza ztotožňuje s Turínským plátnem. Během XIII. století se v byzantském umění citlivě upravuje ztvárnění Ježíšova snětí z kříže a Pomazání Ježíšova mrtvého těla, což jak se zdá, vyplývá z poznatků detailů získaných studiem plátna. Vzhledem k jemnosti detailů a k dávnému datování, má značný význam zobrazení Pomazání Krista, obsažené v Prayově rukopise (dnes uchovávaném v Budapešti), který vznikl v letech 1192-93. Jeho původce pocházel z Konstantinopole, anebo v tomto prostředí žil. V roce 1204, ještě před vypleněním města během IV. Křižácké výpravy, si piccardský šlechtic, Robert de Clari, do svého deníku poznamenal, že viděl "Pánovo plátno", na němž byl patrný obraz celého Pánova těla. Toto plátno se uchovávalo v kostele Panny Marie v Blacherne.Toto plátno - jak dodává - zmizelo během franského plenění. I když tedy neexistují jisté prvky, abychom mohly tyto informace navzájem propojit z plátnem Lirey-Turín, je nicméně velmi významné, že můžeme lokalizovat plátno jež figuruje v Konstantinopoli. ATÉNY Dokument z datem 1. srpna 1205 připouští domněnku, že plátno putovalo i tímto městem. Jedná se o list, který krátce po vyplenění Konstantinopole zaslal Theodorus Angelus, příbuzný sesazených byzantských císařů, papeži Innocenci III., a v němž pranýřuje chování křižáckých dobyvatelů a lupičů relikvií, mezi nimi i plátna, které se uchovává v Aténách. Tato indikace je zajímavá z toho důvodu, že nový feudální pán Atén, který se zde právě téhož roku usadil, byl Otto de La Roche, jeden z vůdců křižácké 36
výpravy, který po obsazení Konstantinopole sídlil právě v místech, kde stál chrám Blacherne. Citovaný dokument známe, bohužel, pouze díky kopii z 19. století, pořízené z dávnější kopie, která však byla zničena během II. světové války. Dobře však zapadá do období po IV. křížové výpravě. Navíc vztahy mezi rodinou La Roche a následně aténských knížat s Geoffroy de Charny, prvním jistým vlastníkem plátna na Západě, činí tyto informace velmi povzbudivými. LIREY První jistá a nezvratitelná svědectví o Turínském plátně se až podnes datují do poloviny XIV. století, kdy Geoffroy de Charny, zdatný rytíř a muž hluboké víry, povýšený na francouzského generála, uložil plátno do kostela v Lirey, který nechal postavit v roce 1353 na svém feudálním panství v Champagne. Geoffroy zemřel v bitvě o Poitiers, 19. září 1356. Mezi těmito dvěma daty se plátno poprvé objevuje v západní Evropě. Motiv, místo a způsob, jak Geoffrey plátno nabyl však zůstává zahalen tajemstvím. Zpráva o přítomnosti tak mimořádného objektu se rychle rozšířila, a velmi brzy sem začaly proudit první poutě věřících, ale současně začaly i první diskuze o pravosti plátna a dovolenosti jeho veřejných výstav. V posledním desetiletí XIV. století musel syn Geoffroye de Charny vést vleklou, rozsáhlou a ostrou diskuzi o těchto otázkách s kanovníky v Lirey a s biskupem v Troyes. Do tohoto sporu byl zatažen i vzdoropapež Klement VII. Dokumenty této diskuze umožňují zrekonstruovat osudy plátna v předchozích desetiletích, nikoli však vyřešit z definitivní platností nastolené problémy. V první polovině XV. století - vzhledem k vypuknutí stoleté války - odnesla Marguerite de Charny plátno z kostela v Lirey (1418) a vzala jej sebou na své cesty po Evropě. Nakonec došla útočiště u dvora Savojského vévodství, s nímž byli spřízněni jak její otec, tak i její druhý manžel, Hubert de La Roche. Tak, po jednáních mezi vévodou Ludvíkem a Markétou, došlo v roce 1453 k přenesení plátna k Savojskému dvoru. CHAMBÉRY Savojští nejprve plátno uchovávali jako součást svého soukromého pokladu a nosili jej sebou při svých zaalpských cestách, jak to bylo u středověkých dvorů zvykem. Ludvíkův syn, Amadeus IX. Blažený, začal v roce 1471 s výzdobou a přestavbou hradní kaple v hlavním městě vévodství - Chambéry. Kaple nyní byla mnohem větší, vzhledem k záměru umístit plátno právě zde. Zpočátku bylo plátno uloženo ve františkánském kostele, aby pak následně spočinulo definitivně v Sainte-Chapelle du Saint-Suaire. Za těchto okolností požádali Savojští papeže o uznání zvláštního liturgického svátku, čehož v roce 1502 dosáhli. Svátek se slavil 4. května. Avšak 4. prosince 1532 požár zničil SainteChapelle a způsobil i značné poškození plátna, které pak v roce 1534 opravily klarisky v Chambéry. Když se rozpoutala válka mezi Františkem I. a Karlem V., musel savojský vévoda před francouzským vojskem uprchnout do Piemontu. Vzal sebou i plátno, které bylo několikrát vystavováno v Turíně, Miláně, Vercelli. Do Sainte-Chapelle se pak 37
slavnostně vrátilo 4. června 1561 po uzavření Cateau-Cambrésiského míru v roce 1559, jímž nový vévoda Emanuele Filiberto znovu nabyl svých států. Z podnětu nového a mladého vévody začíná slavná éra rodu Savojských. Doba dozrála k nastolení jiné savojské politiky, která zaměřila své strategické zájmy na apeninský poloostrov. V důsledku toho bylo přemístěno i vládní středisko z Chambéry do Turína. Změně politickoadministrativního centra však ještě scházel "náboženský" znak: plátno. 14. září 1578 proto Emanuele Filiberto definitivně přenesl plátno z Chambéry do Turína. TURÍN Plátno dospělo do Turína 14. září 1578, provázeno salvami kanónů a bylo přijato s velkou slávou. Příležitost k jeho přenesení ze Chambéry se naskytla, když milánský arcibiskup - Karel Boromejský projevil přání vydat se pěšky na pouť, aby uctil plátno a tak splnil slib, který dal v době moru v roce 1576. Aby se tomuto velmi známému poutníkovi, svaté pověsti, usnadnilo putování, především namáhavá cesta přes Alpy, bylo rozhodnuto o přenesení plátna do Turína, kde už pak zůstalo po celá následující století, a stalo se předmětem mnoha výstav a veřejných i soukromých uctívání. /obr. sv. Karel Boromejský před plátnem/. Ostatně, i náboženské vědomí celého kraje bylo velmi ovlivněno jeho přítomností. Dokazuje to velké množství ikonografických zobrazení v kaplích i na domech na celém piemontském území. Veřejnou úctu potvrzují rovněž velkolepé a slavnostní výstavy, které byly obzvlášť časté po dvě staletí baroka. I rod Savojských, vyjma osobní hluboké úcty, kterou dosvědčují různé soukromé spisy, považoval plátno za "paládium" svého domu, za znamení hmatatelné Boží přízně, což bylo důkazem barokního chápání božského původu veškeré časné moci. Zpočátku se plátno uchovávalo v kostele sv. Františka z Assisi, poté v knížecí kapli sv. Vavřince. Kolem roku 1583 bylo přeneseno do kaple-rotundy v antickém knížecím paláci, a v roce 1587 byla umístěna v dómu ve stánku, který byl tvořen sloupy z černého mramoru a stál na místě dnešního hlavního oltáře. Emanuele Filiberto, který zemřel v roce 1580, chtěl vybudovat kapli, ve které by se plátno uchovávalo, ale k uskutečnění této představy došlo až v XVII. století dle projektů Bernardina Quadriho a Guarina Guariniho, jenž navrhl i velkolepou kopuli. 1. července 1694 bylo plátno umístěno v kapli na oltáři v relikviáři, který navrhl Antonio Bertola. Od té doby se plátno uchovávalo v této kapli až do roku 1996, kdy bylo kvůli restaurátorským pracím umístěno v chórové kapli dómu. Toto přemístění bylo prozřetelnostní, neboť díky němu plátno uniklo požáru, který vypukl v noci z 11. na 12. dubna 1997 a vážně poškodil celou kapli. Plátno opustilo Turín jen dvakrát: v roce 1706 bylo přeneseno do Janova, protože se blížilo francouzské vojsko, které začalo s obléháním města; a ve XX. století, v letech 1939-46, kdy z obav před válečnými událostmi II. světové války bylo přeneseno do svatyně na Montevergine u Avellina. 38
STUDIUM TURÍNSKÉHO PLÁTNA Podle tradice bylo do Turínského plátna krátce po ukřižování zahaleno tělo Ježíše Krista. Lněná textilie je dlouhá 436 centimetrů, široká 110 centimetrů a váží 1420 gramů. Název plátna je odvozen od italského města Turín, kde je tato relikvie uchovávána od roku 1578. Pouhým okem jsou na ni viditelné obrysy muže vysokého asi 180 centimetrů. Dodnes nikdo nedokázal uspokojivě vysvětlit, jakým způsobem otisk vznikl. Skeptici dostali důvod k radosti v roce 1988, když expertní týmy z univerzit v Oxfordu, Curychu a Tusconu provedly radiouhlíkovou zkoušku několika vláken a dospěly k závěru, že roucho vzniklo s 95 procentní pravděpodobností mezi roky 1260 a 1390. Nedávno se ovšem ukázalo, že testované vzorky byly odstřiženy z opravovaného kusu látky a textilie je ve skutečnosti mnohem starší. Poslední analýzy kladou okamžik jejího vzniku mezi 1 tisíciletí př.n.l. a 7. století n.l. Autenticitu plátna potvrzuje celá řada verifikovatelných indicií. Mezi nejpádnější z nich patří způsob tkaní, použitý materiál, otisk mince z roku 29 a přítomnost pylu endemických druhů rostlin. Jak už bylo zmíněno, na Turínské plátno se dosud neobjasněným způsobem zepředu i zezadu otiskla postava dospělého muže vysokého zhruba 175 až 180 centimetrů. Jeho stáří se odhaduje na 35 až 40 let. Vousy a vlasy mu sahaly až po ramena, svalstvo měl dobře vyvinuté, hmotnost nepřesahovala 81 kilogramů. Obraz sépiového zabarvení je na látce nejlépe viditelný ze vzdálenosti kolem pěti metrů, při pohledu zblízka nejsou obrysy zřetelné. Naopak jasně ohraničené jsou rezavé skvrny zaschlé krve. Kromě toho se vedle postavy nacházejí dvě řady tmavých bodů a další poškozená místa, která pravděpodobně vznikla při požáru kaple v Chambéry na východě Francie v roce 1532. Pozoruhodné je, že otisk těla zasáhl pouze tenkou vrstvu o tlouštce 180 až 600 nanometrů a přesně odpovídá anatomickým skutečnostem. Připomíná spíše fotografický negativ. Obsahuje dokonce trojrozměrná data, na jejichž základě bylo možné rekonstruovat tvář s četnými detaily nezachytitelnými na běžné fotografii (kapky krve na vousech, stopy 39
rozmazané krve na pravé tváři, otisk mincí v očních důlcích). Snahy o vysvětlení vzniku otisku oscilují od reakce nabalzámovaného těla s povrchem roucha, přes působení plynů, až po elektromagnetické nebo radioaktivní vlivy nebo zručnou malířskou práci bez viditelných stop štětce. Poslední uvedená možnost je však podle většiny odborníků prakticky vyloučena.
Materiál, struktura a způsob zhotovení Turínské plátno je lněnou látkou s nepatrnou příměsí bavlny. Len, který byl při tkaní použit, byl ve své době velice drahý a je charakteristický pro oblast Středomoří. Podle biblických evangelií koupil pohřební rubáš Ježíšův tajný učedník a bohatý člen židovské velerady Josef z Arimatie. Poznatky získané profesorem Gilbertem Raesem z Belgie v roce 1973 doplnila v roce 2002 špičková švýcarská expertka na dějiny textilií Dr. Mechthilda Fluryová-Lembergová. Ve prospěch pravosti drahocenné památky svědčí mimo jiné i specifický způsob tkaní. Jde o tzv. šupinový kepr (tři k jedné, three-to-one), jenž je nezaměnitelný a snadno rozpoznatelný. Užíván byl pouze v krátkém období na začátku našeho letopočtu. Stejným způsobem se tkalo v pevnosti Massada u Mrtvého moře zničené při židovském povstání proti Římanům v roce 72 po Kristu. Tentýž vzor je zobrazen na malbě z 12. století znázorňující Kristův pohřební rubáš. Dr. Fluryová-Lembergová se domnívá, že malíř musel být v kontaktu s Turínským plátnem a byl si vědom neobvyklého typu tkaní. Lněné nitě mají průměr přibližně 0,15 milimetru, plátno jako celek je silné 0,35 milimetru. Na délku 1 centimetru se vejde asi 25 příčných nebo podélných nití. Jako příměs byla použita bavlna druhu bavlníku bylinného (Gossypium herbaceum) běžně rozšířeného v zemích Blízkého východu. V Evropě nebyla bavlna známa až do 16. století, kdy ji Arabové přivezli na Sicílii a na jih Pyrenejského poloostrova.
Skladování Dr. Mechtilda Fluryová-Lembergová zastává názor, že autenticitu plátna prokazuje i "způsob přehýbání plátna či stopy vlhkosti v lemech", které "jsou stejné, jako se objevily na svitcích od Mrtvého moře," a které "naznačují, že rubáš se uchovával v amfoře, což se ve starověku dělávalo." Od té doby se podmínky při skladování často měnily. Přinejmenším dvakrát byla textilie vážně ohrožena požárem, zkáze se však pokaždé shodou okolností podařilo zabránit. V současné době je uchovávána ve speciální nádobě naplněné argonem, aby se předešlo oxidaci. "Kdybychom nezasáhli včas, podklad tkaniny by ztemněl stejně jako obraz a ten by nakonec zmizel úplně," poznamenala Fluryová-Lembergová.
Pylová zrna Švýcarský kriminolog a specialista na falšované obrazy Dr. Max Frei odebral v listopadu 1973 pomocí lepící pásky vzorky z povrchu plátna. V univerzitní laboratoři v Curychu pak vzorky v letech 1974 až 1975 pečlivě zkoumal a identifikoval 165 zrníček pylu 48 druhů rostlin. Nejhojněji byla zastoupena rostlina Gundelia tournefortii (45 zrníček, 27,3%). Frei rostliny rozdělil do čtyř skupin: 40
Pouštní rostliny typu halofilů (dávají přednost místům s vysokým obsahem soli) - rostou v oblasti Palestiny, kolem Mrtvého moře a Negevu. Stepní rostliny - typické pro stepní oblasti turecké Anatolie - Bytlis, Diyarbakir, Mardin, Urfa (bývalá Edessa) a Malatya. Menší skupina rostlin, jejichž výskyt je vázán na okolí Istanbulu (dříve Konstantinopol). Rostliny rostoucí na jihozápadě Evropy. Je známo, že pylová zrna mají schopnost zachovávat své vlastnosti po řadu staletí. Z přítomnosti pylu rostlin typických pro určitou geografickou oblast je možné usuzovat, že se v dané oblasti relikvie nacházela. A podle legendy bylo plátno skutečně brzy po Ježíšově smrti přepraveno z Jeruzaléma do Edessy a později do Konstantinopole. Ve středověku se dostalo do Francie a nakonec skončilo v Itálii. Na výzkum Dr. Freie navázali další odborníci, mezi nimi i botanik Dr. Avinoam Danin z Hebrejské univerzity v Jeruzalémě a palynolog Dr. Uri Baruch. Danin představil výsledky svého výzkumu v roce 1999 na XVI. Mezinárodním botanickém kongresu v americkém St. Luis. Na rubáši objevil kromě pylu rostlin také otisky rostlinných částí. Ve své studii zdůraznil, že kombinace dvou specifických druhů (Gundelia tournefortii a Zygophyllum dumosum) je jasným dokladem toho, že se plátno muselo nacházet v okolí Jeruzaléma a to v březnu nebo dubnu, protože tyto dvě rostliny se vedle sebe vyskytují pouze v uvedených měsících na malém území v okolí židovského hlavního města. Ve zvýšené míře (40%) byl detekován pyl Gundelia tournefortii. Rostlina se navíc otiskla poblíž ramen postavy. Danin s Baruchem věří, že právě z tohoto druhu byla spletena trnová koruna. Dvě pylová zrna Gundelia tournefortii byla identifikována na roušce uložené od 8. století v katedrále ve španělském Oviedu. Podle katolické tradice byla do roušky zahalena Kristova hlava. Umístění potní roušky o rozměrech 83 x 53 centimetrů lze vystopovat zpětně až do 1. století. Otisk mince z roku 29 Snímky získané pomocí mikroskopu při polarizovaném světle odhalily, že oční důlky zakrývaly kulaté předměty. Jezuita Francis L. Filas z univerzity v Chicagu v roce 1979 zjistil, že šlo o historické mince. Na minci nad pravým okem byla rozpoznána zahnutá hůl a písmena "U CAI". Pilát nechal v Jeruzalémě v letech 29 až 32 razit peníze (lepton simpulum) s nápisem TIBERIOU KAISAROS (Císař Tiberius). V numismatických sbírkách na celém světě se dochovaly tři kusy mince z roku 29 s nápisem TIBERIOU CAISAROS, takže je reálné, že na zavřené oči zemřelého byly položeny peníze z této chybné ražby. Archeologové jsou této teorii příznivě nakloněni, protože Židé měli skutečně v 1. století ve zvyku klást zemřelým na oči mince. 41
Nápisy Farmaceut Piero Ugolotti a páter Aldo Marastoni si v roce 1978 všimli, že na Turínském plátně lze rozeznat velmi špatně čitelné nápisy. Jednotlivá písmena se podařilo rozluštit až v roce 1995 francouzce Anne Laure-Courageové. Další výzkum realizovali v roce 1997 Grégoire Kaplan, Marcel Alonso a André Marion z Pařížského ústavu pro optiku (Paris Institut d’Optique). Rozluštěno bylo několik slov psaných zvláštní směsicí latiny, hebrejštiny a řečtiny. Tento způsob vyjadřování byl před 5. stoletím v tomto regionu obvyklý. Vědci se přiklánějí k možnosti, že nápisy vytvořili úřednící, kteří zapečeťovali Ježíšův hrob. Nejčitelnější je nápis "INNECE", což je asi zkratka nebo část výrazu "IN NECEM IBIS" (trest smrti). Také další slova jsou pozoruhodná: "PEZU" (vykonán), "(I)HSOY" (Ježíš), "NAZARENUS" (Nazaretský), "(O)PSKIA" (stín obličeje) nebo TIBERIUS CÉSAR (císař Tiberius). Stopy krve a další fyziologické poznatky Na rubáši se nacházejí rezavé flíčky - stopy krve. Velká rána o šířce 4,5 a výšce 1,5 cm je umístěná mezi pátým a šestým žebrem otisklé postavy a mohlo ji způsobit bodnutí kopím. Krev řinoucí se z rány na boku byla krví posmrtnou, protože plazma zůstala na okrajích a fibrin (bílkovinná látka vznikající při srážení krve) uprostřed. Na ostatních místech jde o krev předsmrtnou, neboť světlou plazmu obklopuje fibrin z vnější strany. Krev prýštila také z ran v zápěstích, kam bývaly nešťastníkům odsouzeným k ukřižování vráženy hřeby. Dlaně by váhu těla nemohly unést. Při tomto způsobu přibíjení ke kříži docházelo k zasažení citlivého hybného nervu, v důsledku čehož se palec obrátil do dlaně směrem k malíčku. Proto jsou na plátně rozlišitelné jen čtyři prsty. "Otisk představuje muže ukřižovaného přesně tak, jak to popisují evangelia: přibitého na kříž za zápěstí a nikoliv za ruce, jak to ukazuje většina středověkých zobrazení jeho utrpení," konstatovala Dr. Fluryová-Lembergová. Nohy byly uprostřed nožní klenby proraženy dlouhým hřebem. Levá noha byla přeložena přes pravou. Z analýz vyšlo najevo, že muž měl krevní skupinu AB negativní. Pozoruhodné je, že stejná krevní skupina byla zjištěna také na roušce z katedrály ve španělském Oviedu, o níž jsme se zmínili už v souvislosti pylem rostliny Gundelia tournefortii. Výzkum uskutečněný trojicí španělských vědců v roce 1998 dospěl k závěru, že rouška i plátno pravděpodobně zakrývaly stejnou osobu. Krevní skupina AB je poměrně vzácná. Vyskytuje se pouze u 2 až 5 procent populace. Předpokládá se, že vznikla promísením Kavkazanů s krevní skupinou A a Mongolů s krevní skupinou B někdy po roce 1000 po Kristu, ale datování není vůbec jisté. Někteří experti stáří skupiny odhadují na 2500 let. 42
Odsouzenci byl na hlavu nasazen ostrý bodavý předmět, nešlo však o trnovou korunu ale spíše o jakousi přilbu s dlouhými a ostrými trny. Viditelné je krvácení zepředu (na rozhraní vlasové pokrývky hlavy a čela) i zezadu. Krůpěje krve stékaly až k obočí (zejména k levému). Další slepovaly vlasy nebo protékaly směrem ke spánkům. Popravený člověk byl Židem s přiměřené dlouhými vlasy a vousy. V týlu hlavy mu dlouhý pramen vlasů sahal až k lopatkám. Právě takové copánky jsou charakteristické pro Židy žijící v dobách kolem přelomu našeho letopočtu. Rasově se postava shoduje s typem vyskytujícím se dodnes mezi sefardickými Židy nebo vznešenými Araby. O utrpení muže zahaleného do látky vypovídá mimo jiné zduření pravé strany obličeje. Oteklá je zejména lícní kost a pravé horní líčko. Vyčnívají i očnicové oblouky. Zraněn byl rovněž dolní ret a levá část brady. Nos byl ve své horní třetině přeražen. Rány pokrývají celé tělo od hlavy až po dolní končetiny. Převládají rány o délce kolem 3 centimetrů, jejichž počet se odhaduje na 80 až 120. Přesný počet není podle některých badatelů možné určit. Jiní experti na základě novějších výzkumných metod tvrdí, že osoba dostala 121 ran důtkami ze dvou směrů. Vypadá to, že bičovaný se v inkriminovanou chvíli nacházel ve schoulené pozici připoutaný ke kůlu. Biřici zřejmě použili důtky Flagrum Romanum (obr.) se dvěma páry kovových kuliček spojených tyčinkami. Na textilii jsou viditelné i pohmožděniny, otlačeniny a rýhy. Ty jsou nejvýraznější na pravém rameni, což může být pozůstatek po nesení příčného trámu. Výmluvné jsou i odřeniny v místech levé lopatky a nad pravou lopatkou. Odhaduje se, že trám měl hmotnost asi 35 kilogramů. Odřenina na levém koleni je považována za indicii, že Ježíš byl pravák a pod tíhou trámu několikrát klesl. Lékaři konstatovali, že smrt musela nastat několik hodin před tím, než byl ukřižovaný zabalen do plátna. Tělo se nacházelo v napřímené poloze, bylo ztuhlé s hrudníkem vypnutým k nadýchnutí se zdviženým nadbřiškem a vpadlým podbřiškem. Drobné kapky posmrtného séra zachyceného na obou stranách postavy nenesou žádné známky rozkladu, takže kontakt s látkou nemohl trvat déle než několik dní. Dr. Rogers a chybné závěry výzkumu z roku 1988 43
Dr. Raymond Rogers pracoval jako chemik v Národní laboratoři v Los Alamos (Los Alamos National Laboratory, LANL) v americkém státě Nové Mexiko. V roce 1978 se osobně podílel na Výzkumném projektu Turínského plátna (Shroud of Turin Research Project, STURP). Když v roce 1988 provedly tři světově uznávané laboratoře radiokarbonovou analýzu odřezků tkaniny, neměl důvod nevěřit jejím výsledkům. Vědci v anglickém Oxfordu, švýcarském Curychu a arizonském Tusconu po rozboru vzorku o velikosti 1 x 7 centimetrů (rozděleného na 3 díly) dospěli nezávisle na sobě ke shodným závěrům: Látka byla zhotovena kolem roku 1325 s tolerancí plus mínus 65 let. K jejímu prvnímu historicky doložitelnému vystavení došlo až v roce 1389, takže nebylo co řešit. Většina pozorovatelů měla jasno a Turínské plátno označila za církevní padělek. V roce 2000 však odborníci připustili možnost omylu. Potvrdilo se totiž, že textilie byla ve středověku opravována. Zejména okraje byly prokazatelně záplatovány. V roce 2002 byly záplaty odstraněny a restaurátoři vyjádřili vážné pochybnosti o kusu tkaniny použitém k dataci v roce 1988. "Tento fragment je mastný a je v něm inkrustovaný uhlík pocházející z požáru, jemuž plátno uniklo v roce 1532 v Chambéry," uvedla tehdy vedoucí výzkumného týmu Dr. Mechthilda Fluryová-Lembergová ze Švýcarska. "Když jsem četl jejich zprávu, domníval jsem se, že jejich hypotéza je nepravděpodobná, ale mohu ji ověřit na vzorcích, které jsem archivoval," popsal svou počáteční skepsi Rogers. V prosinci 2003 mu kolega z týmu STURP poskytl vzorek roucha využitý při rozboru v roce 1988. Následná analýza, při níž mu asistovala Anna Arnoldi z Milánské univerzity, ho přiměla diametrálně přehodnotit názor. "Byl jsem ohromen, když jsem zjistil, že s nimi musím souhlasit," řekl Rogers. Vzorek totiž na rozdíl od zbytku plátna obsahoval mořené barvivo, mořidlo z oxidu hliníku, vanilin a spletená vlákna vlny se lnem. Mořené barvivo se ve Francii a Anglii do 16. století nepoužívalo. Záplata vznikla zřejmě v roce 1534, tedy nedlouho po požáru v kapli ve francouzském Chambéry (4.12.1532), kdy bylo plátno poškozeno. Sestry řádu svaté Kláry látku pečlivě vyspravily a na nové části nanesly hnědé barvivo, aby tak docílily podobného odstínu, jaký měl zbytek plátna. "Datování z roku 1988 bylo pro dodaný vzorek určitě správné. Nicméně není pochyb o tom, radiokarbonovou metodou zkoumaný vzorek má úplně jiné chemické složení než hlavní část roucha. Publikovaná doba vzniku tohoto vzorku se neshoduje s dobou, kdy bylo plátno vytvořeno," konstatoval Rogers. Dr. Rogers u vzorků ze středověké záplaty i původního roucha v roce 2003 zjišťoval, jestli obsahují vanilin. Vanilin vzniká rozpadem ligninu v buněčných stěnách rostlin. Z lněných tkanin postupem času mizí a podle jeho množství se určuje stáří materiálu. Zatímco v opravované části byl vanilin přítomen, vlákna z původní tkaniny už tuto látku neobsahovala. Podle toho odhadl Rogers stáří Turínského plátna na 1300 až 3000 let. Jeho poznatky jsou ve shodě s dřívějším výzkumem vědců ze skupiny STURP, kteří využili metodu ultrafialové fluorescence a oznámili, že cíp, z něhož byly v 80. letech odebrány vzorky, není shodný s ostatními částmi roucha. Studie Dr. Rogerse byla 20. ledna 2005 publikována v odborném časopise ThermoChimica Acta. Krátce po té 8. března 2005 Raymond Rogers zemřel. 44
LA SINDONE –
SPECCHIO DEL VANGELO
HOMÍLIE PAPEŽE JANA PAVLA II. PŘED TURÍNSKÝM PLÁTNEM, 24. 5. 1998 Milovaní bratři a sestry, s pohledem upřeným k Turínskému plátnu bych rád srdečně pozdravil vás všechny, věřící turínské Církve. Zdravím poutníky, kteří v průběhu období tohoto výstavu přicházejí ze všech částí světa, aby kontemplovali jedno z nejvíce burcujících znamení lásky trpícího Vykupitele. Když jsem vstupoval do dómu, který ještě nese rány způsobené strašlivým požárem, k němuž došlo před rokem, zastavil jsem se v adoraci před eucharistií, svátostí, která je středem pozornosti Církve a která, pod prostými způsobami uchovává pravou, skutečnou a podstatnou Kristovu přítomnost. Ve světle této Kristovy přítomnosti uprostřed nás, jsem pak stanul před Turínským rubášem, vzácným plátnem, jež nám může pomoci lépe pochopit tajemství lásky Božího Syna k nám. Před Turínským plátnem, působivým a drásajícím obrazem nevýslovných muk, bych rád vzdal díky Pánu za tento mimořádný dar, který žádá po věřícím láskyplnou oddanost a plnou ochotu k následování Pána. Turínské plátno je výzvou inteligenci Vyžaduje především nasazení každého člověka, zvláště badatele, aby s pokorou přijal hluboké poselství, vyslané jeho rozumu a jeho životu. Tajemné kouzlo, jež Turínské plátno vzbuzuje, nutí k formulování otázek, týkajících se vztahu mezi plátnem a historickým příběhem Ježíšovým. Protože se nejedná o matérii víry, Církev nemá zvláštní kompetenci, aby se k těmto otázkám vyjadřovala. Vědcům svěřuje úkol, aby pokračovali v bádání, a tak dospěli k nalezení náležitých odpovědí na otázky spjaté s tímto plátnem, do něhož bylo podle tradice zavinuto tělo našeho Vykupitele, poté co bylo sňato z kříže. Církev vybízí ke studiu plátna bez předchozích zaujetí, jež by předem snižovala výsledky, které jim neodpovídají; vybízí je, aby jednali s vnitřní svobodou a ohleduplným respektem jak pokud jde o vědeckou metodologii, tak o citlivost věřících. Pro věřícího má především váhu to, že Turínské plátno je zrcadlem evangelia. Vskutku, jestliže se díváme na posvátné plátno, nelze se vzdát myšlenky, že obraz v něm přítomný má tak hluboký vztah s tím, co vyprávějí evangelia o Ježíšově utrpení a smrti, že každý vnímavý člověk se cítí vnitřně zasažen a pohnut v rozjímání nad ním. Kdo k němu přistupuje rovněž s vědomím, že Plátno v sobě nepoutá srdce lidí, ale odkazuje na Toho, 45
k jehož službě jej láskyplná Otcova prozřetelnost určila. Proto je správné chovat vědomí vzácnosti tohoto obrazu, který mají všichni před očima, ale nikdo jej pro tuto chvíli nedokáže vysvětlit. Pro každého myslícího člověka je motivem k hlubokým úvahám, jež dokáží až pohnout životem. Plátno je tak skutečně jedinečným znamením, které odkazuje na Ježíše, na pravé Slovo Otce, a vyzývá k utváření vlastního života podle Toho, který vydal sám sebe za nás. V Plátně patříme na obraz lidského utrpení. Modernímu člověku, často roztěkanému blahobytem a technologickými výdobytky, drama tolika bratří, a vyzývá ho, aby se ptal na tajemství bolesti a do hloubky se zamýšlel nad jeho příčinami. Otisk zmučeného těla Ukřižovaného, dokládající hrůznou schopnost člověka působit bolest a smrt svým bližním, se staví jako ikona utrpení nevinného všech dob; bez počtu tragédií, jež poznamenaly minulé dějiny, a dramat, co se nepřestávají ve světě odehrávat. Jak před Turínským plátnem nemyslet na miliony lidí, co umírají hlady, na hrůzy, provázející množství válek, které zbrocují národy krví, na brutální zneužívání žen a dětí, na miliony lidských bytostí, které žijí v nouzi a ponížení na okraji metropolí, zvláště v rozvojových zemích? Jak s rozpaky a soucitem nevzpomenout ty, kdo nemohou požívat ani těch nejzákladnějších občanských práv, oběti mučení a terorizmu, otroky zločinných organizací? Připomínaje tyto dramatické situace, Plátno nás nejen nutí vyjít z vlastního egoizmu, ale vede nás k odhalení tajemství bolesti, jež – posvěcena Kristovou obětí – přináší spásu celému lidstvu. Turínské plátno, - kromě toho, že je obrazem hříchu člověka - je také obrazem Boží lásky. Vybízí, abychom objevili poslední příčinu Ježíšovy vykupitelské smrti. V nezměrném utrpení, jež zachycuje, se stává téměř hmatatelnou láska Toho, který „tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna“ (Jan 3,16), a ukazuje její překvapivé dimenze. Před nimi věřící nemohou než v celé pravdě zvolat: „Pane, nemohl jsi mě milovat víc!“, a hned si uvědomit, že odpovědnost za toto utrpení nese hřích: jsou to hříchy každé lidské bytosti. Mluví-li k nám Plátno o lásce a hříchu, vyzývá nás všechny, abychom si do své duše vtiskli tvář Boží lásky, a tak z ní vytěsnili strašlivou skutečnost hříchu. Kontemplace tohoto zmučeného Těla pomáhá dnešnímu člověku vymanit se z povrchnosti a sobectví, s jakým velmi často jedná o lásce a hříchu. Čině odkaz na Boží slovo a staletí křesťanského vědomí, Plátno šeptá: věř v Boží lásku, v největší poklad darovaný lidstvu a prchej před hříchem, největším neštěstím dějin. 46
Turínské plátno je také obrazem bezmocnosti: bezmocnosti smrti, v níž se zjevuje nejzazší důsledek tajemství Vtělení. Plátno rubáše nás nutí poměřovat se s tím nejznepokojivějším aspektem tajemství Vtělení, kterým je i ten, v němž se ukazuje, jak pravdivě se Bůh stal skutečným člověkem, ve všem - kromě hříchu vzal na sebe naši přirozenost. Každý je otřesen myšlenkou, že ani Boží Syn se nepostavil síle smrti, ale všichni jsme naplněni pohnutím při pomyšlení, že měl podíl na našem lidském stavu až do té míry, že se chtěl podrobit naprosté bezmoci okamžiku, v němž život pohasíná. Je to zkušenost Bílé Soboty, významný krok Ježíšova putování ke slávě, z něhož proniká paprsek světla, halící bolest a smrt každého člověka. Když nám víra připomíná Kristovo vítězství, sděluje nám jistotu, že posledním cílem naší existence není hrob. Bůh nás volá ke vzkříšení a k nesmrtelnému životu. Turínské plátno je obrazem ticha. Je to tragické ticho nesdílnosti, jež má ve smrti svůj nejvyšší výraz, a je ticho plodnosti, které je vlastní tomu, kdo se straní toho, aby ho bylo slyšet navenek, aby tak pronikl do hlubin pravdy a života. Plátno vyjadřuje nejen ticho smrti, ale také odvážné a plodné ticho překonání pomíjivého, díky naprostému pohroužení do věčné Boží přítomnosti. Poskytuje tak působivé potvrzení skutečnosti, že milosrdnou všemohoucnost našeho Boha nezastaví žádná síla zla, ba co víc, dokáže přivést k dobrému i samotnou sílu zla. Naše doba potřebuje znovu objevit plodnost ticha, aby překonala rozptylování zvuky, obrazy, řečmi, které příliš často brání naslouchání Božímu hlasu. Milovaní bratři a sestry! Váš arcibiskup, drahý kardinál Giovanni Saldarini, papežský kustód Svatého Plátna, předložil jako motto tohoto slavnostního výstavu slova: „Všichni uzří tvou spásu“. Ano, cílem putování, jež nesčetné zástupy váží k tomuto městu je právě „přijít a vidět“ toto tragické a zářné znamení Umučení, zvěstující lásku Vykupitele. Tato ikona Krista opuštěného v dramatickém a slavné stavu smrti, která je po staletí předmětem významných zobrazování a která už sto let, díky fotografii, je rozšířena v množství reprodukcí, vybízí kráčet k srdci tajemství života a smrti, abychom odhalili velké a útěšné tajemství, které se nám v něm dává. Plátno nám představuje Ježíše ve chvíli jeho nejzažší bezmocnosti, a připomíná nám, že ve zničení této smrti spočívá spása celého světa. Turínské plátno se tak stává výzvou, abychom prožívali každou zkušenost, včetně zkušenosti utrpení a nejzažší bezmocnosti, v postoji toho, kdo věří, že milosrdná láska Boží přemáhá každou chudobu, podmíněnost, každé pokušení o zoufalství. Boží Duch, který přebývá v našich srdcích, ať v každém probudí nezbytnou touhu a velkodušnost k přijetí poselství Plátna a učiní z něj inspirující kritérium života. S tímto vroucím přáním uděluji zvláštní apoštolské požehnání vám všem, poutníkům, kteří navštíví Turínské plátno i těm, kdo jsou duchovně a v myšlenkách u tohoto překvapivého znamení Kristovy lásky. 47
« MEMORES BEATÆ PASSIONIS » Proto na památku požehnané smrti (Římský kánon) /3. postní kázání P. Raniero Cantalamessy, ofm, v kapli Redemptoris Mater ve Vatikáně, 7. 4. 2006/
„SKÁLY SE TRHALY“ (Mt 27, 51) 1. Utrpení a Turínské plátno Motiv Kristova utrpení patří v západním umění bezesporu k nejčastějším. Stačí vzpomenout na nespočetná malířská či sochařská ztvárnění Ježíše v Getsemanech, Ecce homo, ukřižování, proslulá snímání z kříže, zvaná „piety“, a v německy mluvícím světě „Vesperbild“. V současném sekularizovaném světě zůstalo umění jednou z mála forem evangelizace, která proniká i do prostředí uzavřených jakékoli formě hlásání. Poznal jsem japonskou dívku, která konvertovala a přijala křest právě díky studiu umění ve Florencii. Žádné umělecké ztvárnění utrpení však nevyvolalo a dosud nevzbuzuje úžas jako Turínské plátno. Z našeho pohledu nezáleží na tom vědět, zda je Plátno „věrohodné“ či nikoli, nebo zda vzniklo přirozeně či uměle, zda je pouhou ikonou nebo i relikvií. Jisté je, že jde o nejslavnější a nejvznešenější ztvárnění smrti, na jaké kdy lidské oko patřilo. Může-li Bůh zemřít, pak toto je přinejmenším nevhodný způsob, jak nám představit jeho smrt. Skleslá víčka, sevřené rty, vážné rysy tváře: spíše než na mrtvého vše nutí k myšlence na člověka pohrouženého do hluboké a tiché meditace. Jakoby šlo o překlad starobylé antifony soboty Svatého týdne do obrazů: „Caro mea requiescet in spe“, „mé tělo 48
odpočívá v naději“. I dávná homílie na Svatou sobotu, která se čte v Liturgii četby, nabývá zvláštní síly, čteme-li ji před Plátnem: „Co se stalo? Dnes na zemi panuje velké ticho, hluboké mlčení a osamění. Hluboké mlčení, protože Král spí…“1.
Teologie nám říká, že při Ježíšově smrti se jeho duše oddělila od těla, jako je tomu u každého umírajícího člověka, ale jeho božství zůstalo spojeno s duší i tělem. Plátno pak je nejdokonalejší zobrazením tohoto kristologického tajemství. Ono tělo je odděleno od duše, nikoli však od božství. Na zmučené, avšak zcela majestátné tváři Krista na Plátně, se zračí cosi božského. Abychom si to uvědomili, stačí srovnat Plátno s jinými zobrazeními mrtvého těla Kristova, jak je vytvořily lidské ruce umělců, např, s Kristem z Mantegni a ještě více možná s obrazem Holbeina mladšího v basilejském muzeu, který představuje Kristovo tělo v celé jeho strnulosti a počínajícím rozkladu. Před tímto obrazem – říkal Dostojevskij, který před ním během své cesty dlouho meditoval – lze snadno přijít o víru2; před Turínským plátnem lze naopak víru najít anebo ji znovu najít poté, co byla ztracena. Tvář Krista na Plátně je tak jistou mezí, zdí, oddělující dva světy: svět lidí, plný neklidu, násilí a hříchu, a svět Boží, zlu nedostižitelný. Je břehem, o nějž se tříští všechny vlny, jakoby v Kristu, Bůh říkal moci zla to, co v knize Job říká oceánu: „Až sem dosáhneš a ne dál; tady se roztříští hrdost tvých vln“ (Job 38,11). Před plátnem se můžeme modlit těmito slovy: „Pane, učiň mně tvým plátnem. Až budeš znovu snímán z kříže, přijď ke mně ve svátosti svého těla a své krve, abych tě ovinul svou vírou a svou láskou jako do sudaria, aby se tak tvé rysy vtiskly do mé duše a zanechaly v ní nesmazatelnou stopu. Z hrubé a drsné látky mého lidství učiň, Pane, své plátno!“
2. Utrpení Spasitelovy duše V této meditaci se v duchu přeneseme na Kalvárii. Strhující událost dějin světa shrnují evangelisté do tří slov: „a ukřižovali ho“ (Marek a Matouš), „tam ho ukřižovali“ (Lukáš), „aby ho ukřižovali“ (Jan). Čtenáři, k nimž se obraceli, dobře věděli, co tato slova obsahují; my však ne, proto musíme čerpat z jiných pramenů. Avšak I tyto jsou neuvěřitelně strohé; ukřižování bylo tak děsivé, že se muselo držet daleko – řečeno slovy Cicerona – „nejen vidu, ale i slechu každého římského občana“3. Pro dobro lidí se o něm nemělo mluvit. 1
Starobylá homílie na sobotu Svatého týdne (PG 43, 439 s.). F. Dostoevskij, Idiot, část II. 3 Srv. Cicerone, Pro Rabirio 5, 16.
2
49
Odsouzenec mohl být na kříž přivázán v zápěstí provazy anebo přibit hřeby. Zmínka o ranách na rukou a nohou Zmrtvýchvstalého nám říká, že v případě Ježíše byl použit druhý způsob a snadno si lze představit ukrutnou bolest, jakou představoval. O bezprostřední fyzické příčině Ježíšovy smrti bylo přeloženo mnoho teorií: infarkt, udušení; ta nejnovější ukazuje, že tím nejzřejmějším lékařským vysvětlením Kristovy smrti je dehydratace a ztráta krve. Mnohem hlubší a bolestnější než utrpení těla, však byla bolest Kristovy duše. Ta měla jiné příčiny. Tou první byla samota. Evangelia kladou velký důraz na to, jak Ježíše v jeho utrpení postupně opouštěli: zástupy, učedníci a nakonec i sám Otec „necháte mne samotného“ (Jan 16,32); „tehdy jej všichni učedníci opustili a utekli“ (Mt 26,56; Mk 14,50). Kristova samota je působivá zvláště v události Getseman, kdy opakovaně a marně hledá někoho, kdo by mu byl blízko. K vyjádření této chvíle Marek i Matouš používají slovesa ademonein. Je známo, že písmeno a- na začátku slova, znamená v řečtině nepřítomnost, scházení; demonein má týž kořen jako demos, lid, a jako demokracie. Vyjadřuje se tu vědomí člověka, odřezaného od lidského společenství, který se stal kořistí jakéhosi teroru osamění, jako někdo vymrštěný do dalekého vesmíru, kde přestože křičí, jeho hlas zaniká v hvězdné prázdnotě. Samota dosahuje svého vrcholu na kříži, kdy Ježíš ve svém lidství cítí, že jej opustil dokonce i Otec: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“. To nebylo volání sklíčenosti a zoufalství, jak se mnohdy myslelo. Pokud by to tak evangelisté chápali, jistě by z toho neodvozovali vyznání víry římského setníka: „To byl opravdu Syn Boží!“ (Mt 27,54; Mk 15,39). Nic tedy nebrání domnívat se, že evangelisté vykládali Ježíšovo volání ve světle citovaného žalmu, jako výraz extrémní samoty a opuštění, které Ježíš ve svém lidství v tomto okamžiku zakoušel4. To, co apoštol Pavel má za nejzažší opuštěnost a utrpení jaké je na světě možné, „stát se anatema, od Krista vzdáleným, ve prospěch svých pokrevních bratří“ (srv. Řím 9,1), to Kristus zakoušel na kříži ve vztahu k Bohu. Stal se ateistou, bez Boha, aby se lidé mohli k Bohu vrátit. Existuje totiž aktivní ateizmus, trestuhodný, který spočívá v odmítání Boha, a ateizmus pasivní, trestu a vykoupení, který spočívá v tom být Bohem odmítnutý či se jako odmítnutý cítit. Je třeba ptát se mystiků, kteří v nepatrné míře sdíleli Kristovu temnou noc, poslední mezi nimi Matky Terezy z Kalkaty5, abychom poznali, jak je tato forma ateizmu bolestná… Dalším aspektem vnitřního Kristova utrpení bylo ponížení a opovržení. „Opovržen, opuštěný od lidí … potupený, od nás znevážený“ (Iz 53,3.7). Tak to předpověděl Izaiáš a tak se i stalo. Od okamžiku zatčení až pod křížem se kolem osoby Krista vzmáhá 4
Srv. R. Brown, The Death of the Messia, II, p. 1051 Srv. Adventní úvahy nad křesťanskou svatostí ve světle zkušenosti Matky Terezy z Kalkaty, P. R. Cantalamessa ofmcap, Farní Informátor 14.-25.12.2003. 50 5
opovržení, nadávky a úšklebky. „Oblekli mu nachový plášť, potom upletli korunu z trní a vložili mu ji na hlavu. Nato ho začali zdravit: Buď zdráv, židovský králi! A bili ho rákosovou holí po hlavě, plivali mu do tváře, klekali před ním na kolena a klaněli se mu. Když se mu dost neposmívali, svlékli mu nachový plášť a dali mu jeho šaty. Pak ho vyvedli ven, aby ho ukřižovali“ (Mk 15,17-20). Pod křížem „se mu vysmívali velekněží, učitelé a starší, když říkali: Jiným pomáhal, sám sobě pomoci nemůže“ (Mt 27,41s). Ježíš je poraženým. Všichni nespočetní životem „poražení“ mají někoho, kdo je dokáže pochopit a pomoci jim. Spasitelova duše má však ještě hlubší důvod samoty a ponížení. V Getsemanech se modlí, aby mu byl odňat kalich (srv. Mk 14,36). Obraz kalicha v Bibli vzbuzuje téměř vždy myšlenku na Boží hněv proti hříchu (srv. Iz 51,22; Žl 75,9; Skt 14,10). Na začátku listu svatý Pavel postavil skutečnost, která má hodnotu všeobecného principu: „Boží hněv se projevuje z nebe proti všeliké špatnosti“ (Řím 1,18). Tam, kde je hřích, se musí zaměřit i Boží hněv proti němu, jinak by se Bůh kompromitoval hříchem a padlo by i samo rozlišení mezi dobrem a zlem. Boží hněv je totéž co Boží svatost. Nyní Ježíš v Getsemanech je špatností, veškerou zlobou světa. On, jak píše apoštol, je člověkem, který se stal „hříchem“ (2Kor 5,21). Boží hněv „vzplane“ proti němu. Nekonečná přitažlivost, která od věčnosti panuje mezi Otcem a Synem, nyní prochází stejně nekonečným odporem mezi svatostí Boží a zlobou hříchu a to je „pít kalich“.
3. Jsem to snad já, Pane?“ Nadešla chvíle, abychom od kontemplace utrpení přešli k naší odpovědi na něj. Na počátku jsem zmínil úlohu, jakou v souvislosti s Kristovým utrpením sehrálo umění. Vedle malířství a sochařství je třeba s vděčností vzpomenout i hudbu. Pro mnoho lidí, uvnitř i vně křesťanství, jsou Bachovy Pašije podle Matouše jediným prostředkem poznání Kristova utrpení. Prostředek, před nímž lze jen stěží zůstat zcela nezaujatými a rezervovanými. Vyprávění událostí (recitativů) se v nich prolíná s meditací (árie), modlitbou (chorály), povznesením srdce; to vše proniká do smyslového vnímání a do nitra působivostí hudby, která zde dosahuje svých výsostných vrcholů. Vzhledem k těmto meditacím jsem se znovu zaposlouchal do Bachových Pašijí podle sv. Matouše a byl tam jeden okamžik, který mne hluboce dojal. Po ohlášení zrady se všichni apoštolové tázali Ježíše: „Jsem to snad já, Pane?“ „Herr, bin ich´s?“ Ještě předtím však, než je nám dáno slyšet Ježíšovu odpověď, jakoby anuloval veškerou vzdálenost mezi událostí a její připomínkou, nechává skladatel vystoupit dnešnímu zbožnému křesťanu, který hlasitě provolává své vyznání: „Ano, jsem to já, já jsem zrádce!“, „Ich bib´s, ich sollte büßen“. Tento výklad je hluboce biblický. Kerygma, neboli hlásání utrpení je tvořeno vždy dvěma prvky: událostí – „trpěl“, „zemřel“ -, a motivací události – „pro nás“, „pro naše hříchy“. Byl vydán na smrt – říká apoštol – „pro naše hříchy“ (Řím 4,25); zemřel „za bezbožníky“, umřel „za nás“ (Řím 5,6.8). Stále tak. Utrpení nám nevyhnutelně zůstává cizí, dokud do něj nevstoupíme úzkými dvířky onoho „pro nás“. Utrpení skutečně pochopí jen ten, kdo pozná, že toto je i jeho dílem. Jinak to ostatní je pouze rozptýlením. Já jsem Jidáš, který zrazuje, Petr, co zapírá, zástup, jenž křičí „Toho ne, ale Barabáše!“ To se uskutečnilo pokaždé, když jsem dal přednost svému 51
uspokojení, svému pohodlí, své cti před Kristem. Don Primo Mazzolari v památné promluvě na Velký pátek, se nemýlil, když mluvil o „našem bratru Jidášovi“. Jestliže Kristus zemřel „pro mne“ a „za mé hříchy“, říká se tu tedy – když prostě obrátíme větu do přítomného času – že to já jsem zabil Ježíše z Nazareta, že ho zdrtili mé hříchy. Petr to v den Letnic důrazně prohlašuje k třem tisícům posluchačů: „Vy jste zabili Ježíše z Nazareta!“, „Zapřeli jste Svatého a Spravedlivého!“ (srv. Skt 2,23; 3,14). Z oněch tří tisíc nebyli všichni na Kalvárii a nepřibíjeli hřeby, nebyli ani před Pilátem, aby žádali jeho ukřižování. Mohli protestovat, avšak přijímají obvinění a říkají apoštolům: „Bratři, co máme dělat?“ (Skt 2,37). Duch svatý je „usvědčil z hříchu“, když jim dal k zamyšlení prostou úvahu: jestliže mesiáš zemřel za hříchy svého lidu a já se dopustil hříchu, já jsem zabil Mesiáše. Je psáno, že ve chvíli Kristovy smrti „se chrámová opona roztrhla vpůli odshora až dolů, země se třásla, skály se trhaly, hroby otvíraly a mnohá těla zemřelých svatých vstala z mrtvých“ (Mt 27,51s). Tato znamení se obvykle vykládají apokalypticky (symbolická řeč pro popis apokalyptické události), ale mají i parenetický význam: ukazují to, k čemu má dojít v srdci toho, kdo čte a medituje nad Kristovým utrpením. Svatý lev Veliký píše: „Ať se třese lidská přirozenosti před popravou Vykupitele, ať se trhají skály nevěřících srdcí a ti, kdo byli uzavřeni v hrobech své smrtelnosti, ať vyjdou a pozvednou balvan, co na je tížil“6. Dospěli jsme k místu, kde musíme sklízet plody naší meditace o Utrpení. Bible vyložila hluboký smysl slova „metanoia“, obrácení, jako změnu srdce: „Stvoř mi, ó Bože, nové srdce“, „Roztrhněte svá srdce, ne pouze šaty“ (Joel 2,23). Obrazem srdce se vyjadřuje i obrácení zástupů, které naslouchaly Petrovu kázání: „Proniklo jim to do srdce“ (Skt 2,37). Každé obrácení předpokládá pohyb, přechod z jednoho stavu do jiného, z místa, odkud se vychází, tam, kam se má dojít. Východiskem, stavem odkud se vychází, je podle Písma tvrdost srdce: „Ponechal jsem ho tvrdosti jeho srdce, aby kráčel podle svých záměrů“ (Žl 80,13), „Pro tvrdost vašeho srdce vám Mojžíš dovolil zapudit manželky“ (Mt 19,8), „Zarmoucen nad tvrdostí jejich srdcí“ (Mk 3,5), „Káral je pro jejich nevěru a tvrdost srdce“ (Mk 16,14), „Svou tvrdostí a nekajícím srdcem hromadíš nad sebou hněv“ (Řím 2,5). V celé Bibli, ale zvláště v Novém zákoně, je srdce označením sídla vnitřního života, v protikladu s vnějším zdáním: „Člověk hodnotí podle zdání, Pán vidí srdce“ (1Sam 16,7). Srdce je nejhlubším „já“ člověka, jeho osoby, zvláště pak jeho rozumu a vůle. Je středem náboženského života, místem, kde se Bůh obrací k člověku a člověk rozhoduje o své odpovědi Bohu. Je tedy pochopitelné, co pro Písmo znamená tvrdost srdce: odmítnutí podrobit se Bohu, milovat jej celým srdcem, poslouchat jeho zákon. Významný je biblický výraz sklerokardia. Tvrdé srdce je srdce sklerotické, nepropustné k jakékoli formě lásky, která není láskou k sobě. Obrazy, kterých Písmo používá jsou „srdce z kamene“ (Ez 36,26), „neobřezané srdce“ (Jer 9,26), „tvrdá šíje“ (Deut 3,39). Termín ad quem neboli cíl obrácení je shodně popsán obrazy srdce zkroušeného, zraněného, roztrženého, obřezaného, srdce z masa, nového srdce: „Obětí Hospodinu je zkroušený duch, zkroušeným a pokorným srdcem, Bože, nepohrdneš“ (Žl 51,19).; „Na 6
Sv. lev Veliký, Sermo 66, 3 (PL 54, 366). 52
kom spočine můj pohled? Na pokorném a na tom, kdo je zkroušeného ducha a kdo se bojí mého slova (Iz 66,1); „Abychom mohli být přijati se zkroušeným a pokorným srdcem“.
4. „Stojím u dveří a klepu“ Pokusme se nyní poznat, jak dochází k této proměně srdce. Je třeba rozlišit dvě situace. Pokud jde o první obrácení, od nevěry k víře, či od hříchu k milosti, Kristus je venku a tluče na zdi srdce, aby mohl vejít; pokud jde o následná obrácení, od stavu milosti k stavu vyššímu, od vlažnosti k horlivosti, je tomu naopak: Kristus je uvnitř a buší na stěny srdce, aby mohl vyjít! Vyložím to. Při křtu jsme dostali Kristova Ducha; zůstává v nás jako ve svém chrámě (1Kor 3,16), dokud není vyhnán smrtelným hříchem. Může se ale stát, že tento Duch končí jako vězeň, zazděný v srdci z kamene, které se kolem něj vytvoří. Nemůže se rozpínat a nechat ze sebe pronikat schopnosti, činnosti a osobní vnímání. Když čteme o Kristu v Apokalypse: „Hle, já stojím u dveří a klepu“ (Skt 3,20), musíme pochopit, že netluče zvenčí, ale zevnitř; nechce vstoupit, nýbrž vyjít. Apoštol říká, že se v nás musí „utvářet“ Kristus (Gal 4,19), totiž že se musí rozvíjet a nabývat své plné formy. A právě tomuto vývoji brání srdce z kamene. Mnohdy vidíme po stranách cest vzrostlé stromy (v Římě jsou to obvykle pínie), jejichž kořeny, uvězněné v asfaltu bojují o to, aby se mohly rozrůstat a v určitých místech zvedají i samotný beton. Tak si musíme představit i Boží království v nás: je to sémě, které se má stát mocným stromem, na němž budou hnízdit nebeští ptáci, ale jehož růst jen stěží překonává odpor našeho sobectví. Pochopitelně jsou v této situaci různé stupně. U většiny duší usilujících o duchovní putování není Kristus uvězněn v nitru ve svěrací kazajce, ale řekli bychom ve svobodě pod dohledem. Může se volně pohybovat, ale jen uvnitř přesně stanovených hranic. Dochází k tomu, když mu mlčky dáváme na vědomí, co po nás může a co nemůže žádat. Modlitbu, jistě, ale nesmí rušit spánek, odpočinek, zdravé informace …; poslušnost, jistě, ale nesmí zneužívat naší ochoty; čistotu, jistě, ale ne do té míry, aby nás zbavil nějaké uvolňující podívané, i přehnané … Zkrátka, užívání středních měr. Nejproslulejším příkladem prvního obrácení, totiž z hříchu k milosti, je dějinách svatosti svatý Augustin; nejpoučnějším příkladem druhého obrácení, totiž od vlažnosti k horlivosti, je svatá Terezie z Avily. Dalo by se říct, že to, co o sobě v Životopise říká, je přehnané a vnukané jemností jejího svědomí, ale může nám to posloužit jako užitečné zpytování svědomí. „Od pomíjivosti k pomíjivosti, od marnosti k marnosti, od příležitosti k příležitosti jsem začala znovu uvádět svou duši v nebezpečí… Měla jsem zalíbení v Božích věcech a nedokázala jsem se vymanit z těch světských. Chtěla jsem smířit tyto dva nepřátele, tak vzájemně si protiřečící: život ducha s choutkami a pomíjivostmi smyslů“. Výsledkem tohoto stavu bylo hluboké neštěstí, v němž snad poznáváme i to své: „Skoro dvacet let jsem strávila v tomto rozbouřeném moři. Upadala jsem a povstávala, a zvedala se tak špatně, že jsem znovu a znovu upadala. Pokud jde o dokonalost, byla jsem ve skutečnosti tak nízko, že jsem si skoro vůbec nevšímala všedních hříchů, ani smrtelných jsem se nebála, jak bych měla, protože jsem se nevyhýbala jejich nebezpečím. Mohu říci, že můj život byl tím nejnudnějším, jaký si lze vůbec představit, neboť jsem se netěšila z Boha, ani 53
nebyla spokojena se světem. Když jsem byla ve světských pomíjivostech, myšlenka na to, čím jsem zavázána Bohu mi je dávala trávit se zármutkem; a když jsem byla s Bohem, často mne vyrušovaly náklonnosti ke světu“7. Právě rozjímání nad Utrpením bylo pro Terezii rozhodujícím podnětem ke změně. Pohleďme jak světice popisuje okamžik svého „obrácení“: „Když jsem jednoho dne vstoupila do oratoře, mé oči spočinuly na soše, která tam byla umístěna v souvislosti s nadcházejícím svátkem, který se měl v klášteře slavit, a kvůli němuž byla obstarána. Znázorňovala našeho Pána, posetého ranami, a byla tak věrná, že při jejím spatření jsem se celá cítila dojata, protože zpřítomňovala skutečně to, co pro nás vytrpěl: při myšlence na nevděčnost, s níž jsem na tyto rány odpovídala, jsem pocítila takovou bolest, že se mi zdálo, že mi pukne srdce. V slzách jsem se k ní vrhla, a vroucně prosila, aby mi dal sílu jej už neurážet. Řekla jsem mu, že nevstanu, dokud mi nedá to, oč žádám. Určitě mě vyslyšel, protože od té doby jsem se jen lepšila“8. Dnes už víme až kam se lepšila!
5. „Nechci chlubit ničím jiným…“ Stojí psáno, že onoho dne „když lidé viděli, co se stalo, bili se v prsa a vraceli se domů“ (Lk 23,48). Tak to chceme učinit i my, když se vrátíme k naší práci poté, co jsme byli s Ježíšem na Kalvárii. Poté, co jsme jedenkrát prošli našim malým duchovním „zemětřesením“ vidíme, jak se Kristův kříž a jeho smrt mění v docela jiné znamení, z vrcholu obvinění a motivu zoufalství a smutku, se mění v důvod radosti a jistoty. Propter nos, za nás se mění v pro nobis, pro nás, v náš prospěch. Kříž se tak jeví jako pýcha a sláva, neboli řečeno ústy svatého Pavla, jako jásavá jistota, doprovázená pohnutou vděčností, k níž se člověk pozvedá ve víře a která se vyjadřuje chválou a díkůvzdáním. Bez obav se můžeme otevřít oné radostné a duchovní dimenzi, v níž se kříž už nejeví jako „hloupost a pohoršení“, nýbrž naopak, jako „Boží moc a Boží moudrost“. Můžeme jej učinit důvodem své nezlomné jistoty, nejvyšším důkazem Boží lásky k nám, nevyčerpatelným tématem hlásání a bez jakékoli ješitnosti, ale s hlubokou pokorou, říci s apoštolem: „Nechci se chlubit ničím jiným, než křížem našeho Pána, Ježíše Krista“ (Gal 6,14). V době, kdy z více stran probíhá tlak na odstranění křížů z aul a veřejných míst, musíme jej my, křesťané, více než kdykoli předtím pověsit na stěny svých srdcí. Tuto meditaci jsme začali prosbou k Ježíši, aby učinil naši duši svým plátnem. Slovy Stabat Mater prosme Marii, aby nám pomohla tento program uskutečnit: “Sancta Mater, istud agas,/ crucifixi fige plagas/ cordi meo valide”: Svatá Matko, do srdce mého, vtiskni rány Syna svého, jeho kříž kéž je i můj“. 7
S. Terezie z Avily, Vita, cc. 7-8 Tamtéž, 9, 1-3 54 8
BENEDIKT XVI. PŘED TURÍNSKÝM PLÁTNEM (meditace Svatého Otce v katedrále sv. Jana Křtitele v Turíně, 2. května 2010)
Drazí přátelé, je to pro mě tolik očekávaný okamžik. Před svatým Plátnem jsem stál už při mnoha jiných příležitostech, ale tentokrát prožívám tuto pouť a toto zastavení se zvláštní intenzitou: snad proto, že mě plynutí let činí ještě vnímavějším k poselství této jedinečné Ikony; možná, a řekl bych především proto, že tu jsem jako Petrův nástupce, a nesu ve svém srdci Církev, ba celé lidstvo. Děkuji Bohu za dar této pouti a také za příležitost sdílet s vámi krátkou meditaci, k níž mě vede podtitul tohoto slavnostního výstavu: „Tajemství Bílé soboty”. Lze říci, že Turínské plátno je Ikonou tohoto tajemství, Ikonou Bílé soboty. Je totiž pohřebním plátnem, do něhož bylo zavinuto mrtvé tělo ukřižovaného muže, které se ve všem shoduje s tím, co nám evangelia vyprávějí o Ježíšovi, který byl ukřižován kolem poledne, a kolem třetí odpoledne vydechl naposled. Nastal večer, a protože byl den příprav, tedy vigílie sobotní slavnosti Paschy, Josef z Arimatie, bohatý a vážený člen velerady, požádal odvážně Pontského Piláta, zda by mohl pohřbít Ježíše do svého nového hrobu, který si nechal vytesat ve skále nedaleko Golgoty. Když se mu dostalo svolení, koupil lněné plátno, a poté, co sňal Ježíšovo tělo z kříže, zavinul je do plátna a uložil do onoho hrobu (srv. Mk 15,42-46). Tak to podává evangelium svatého Marka, a s ním se shodují i ostatní evangelisté. Od té chvíle zůstal Ježíš v hrobě až do úsvitu dne po sobotě a Turínské plátno nám poskytuje obraz toho, jak bylo jeho tělo uloženo v hrobě během té doby, která byla chronologicky krátká (asi půldruhého dne), avšak co do své hodnoty a svého významu byla nezměrná, nekonečná. Bílá sobota je dnem skrytosti Boha, jak čteme v jedné starobylé homilii: “Co se stalo? Dnes na zemi panuje hluboké mlčení, veliké ticho a samota. Veliké ticho, protože král spí... Bůh zemřel v těle a sestoupil, aby otřásl říší pekel” (Homilie na Svatou sobotu, PG 43, 439). V Krédu vyznáváme, že Ježíš Kristus “byl ukřižován pod Pontským Pilátem, umřel, pohřben jest, sestoupil do pekel a třetího dne vstal z mrtvých”. Milovaní bratři a sestry, lidstvo se v naší době, zvláště poté, co prožilo v minulém století, stalo obzvláště vnímavým k tajemství Bílé soboty. Skrytost Boha je zásadní, skoro podvědomou součástí spirituality dnešního člověka, jako prázdnota v srdci, která se stále více rozšiřuje. Na konci 19. století Nietzsche napsal: “Bůh je mrtev! A my jsme ho zabili!” Stojí za zmínku, že tento proslulý výrok je takřka doslova převzat z křesťanské tradice, často jej opakujeme při Via Crucis, aniž bychom si možná plně uvědomovali, co říkáme. Po dvou světových válkách, koncentračních táborech a gulazích, Hirošimě a Nagasaki, se naše doba ve stále větší míře stává Bílou sobotou: temnota tohoto dne interpeluje všechny, kdo se ptají po životě, zejména nás, věřící. Také my máme co do činění s touto temnotou. 55
A přece, smrt Božího Syna, Ježíše z Nazareta má zcela opačný aspekt, naprosto pozitivní. Je zdrojem útěchy a naděje. Přivádí mne to k myšlence, že posvátné plátno se chová jako „fotografický dokument”, který v sobě skrývá „pozitiv” i „negativ”. A skutečně je tomu tak: nejtemnější tajemství víry je zároveň nejzářivějším znamením naděje, která nezná hranice. Bílá sobota je „zemí nikoho“ mezi smrtí a zmrtvýchvstáním. Ale do této „země nikoho“ vstoupil Jeden, Jediný, který jí prošel se znameními svého Umučení pro člověka: „Passio Christi. Passio hominis“. A plátno k nám mluví přesně o této chvíli, přesně dokládá onen jedinečný a neopakovatelný interval v dějinách lidstva a vesmíru, kdy Bůh v Ježíši Kristu sdílel nejen naše umírání, ale také naše setrvání ve smrti. Nejradikálnější solidarita. V tomto „čase za hranicí času“ Ježíš Kristus „sestoupil do pekel“. Co znamená tento výraz? Chce říci, že Bůh, který se stal člověkem, šel až tak daleko, že vstoupil do nejzažší a absolutní samoty člověka, kam nepronikne žádný paprsek lásky a kde panuje naprostá opuštěnost bez jakéhokoli slova útěchy: „peklo“. Ježíš Kristus tím, že zůstal ve smrti, překročil bránu této poslední samoty, aby i nás vedl překročit ji spolu s Ním. Všichni jsme někdy zažili onen děsivý pocit opuštěnosti, a největší strach ze smrti nám nahání právě toto, podobně jako děti jsme se báli zůstávat po tmě sami a jedině přítomnost někoho, kdo nás miluje, nás dokázala naplnit bezpečím. Hle, právě to se odehrálo na Bílou sobotu: v říši smrti zazněl hlas Boží. Stalo se něco nemyslitelného: že totiž Láska pronikla „do pekel“: i v nejhlubší temnotě naprosté lidské samoty můžeme slyšet hlas, který nás volá a najít ruku, která nás uchopí a vyvede ven. Lidská bytost žije díky tomu, že je milována a může milovat; jestliže tedy i do prostoru smrti pronikla láska, potom i tam přišel život. V hodině nejzažší samoty nebudeme nikdy sami: „Passio Christi. Passio hominis.“ To je tajemství Bílé soboty! Právě odtud, z temnoty smrti Božího Syna, vzešlo světlo nové naděje: světlo Zmrtvýchvstání. A hle, když se dívám na toto posvátné Plátno očima víry jako bych vnímal cosi z tohoto světla. Turínské plátno totiž bylo ponořeno do oné hluboké temnoty, ale současně je zářivé; a mám za to, že jestliže jej přicházejí uctít tisíce a tisíce lidí – nepočítaje ty, kteří je kontemplují prostřednictvím obrazů – je tomu tak proto, že v něm nevidí pouze temnotu, ale také světlo; ani ne tak porážku života a lásky, ale spíše vítězství, vítězství života nad smrtí, lásky nad nenávistí; vidí sice Ježíšovu smrt, ale tuší jeho Zmrtvýchvstání; v lůně smrti nyní pulsuje život, neboť tu přebývá láska. Toto je moc Turínského plátna: z tváře tohoto „Muže bolesti“, který na sobě nese utrpení člověka každé doby a každého místa, i naše utrpení, naše bolesti, naše těžkosti, naše hříchy „Passio Christi. Passio hominis“ – z této tváře vyzařuje slavnostní majestát, paradoxní svrchovanost. Tato tvář, tyto ruce a tyto nohy, tento bok, celé toto tělo vypovídá, ono samo je slovem, jemuž můžeme v tichu naslouchat. Jak mluví Plátno? Mluví krví, a krev je život! Turínské plátno je Ikona psaná krví; krví bičovaného, trním korunovaného, ukřižovaného a na pravém boku zraněného muže. Obraz vtištěný na plátně je obrazem mrtvého, ale krev mluví o jeho životě. Každá stopa krve mluví o lásce a životě. Zvláště ona mohutná skvrna u boku, vytvořená krví a vodou, jež hojně vyřinuly z velké rány po bodnutí římským kopím; tato krev a tato voda mluví o životě. Je jako pramen, zurčící v tichu, a my jej můžeme vnímat, naslouchat mu v tichu Bílé soboty. Drazí přátelé, povždy chvalme Pána za jeho věrnou a milosrdnou lásku. Až z tohoto svatého místa budeme odcházet, nesme v očích obraz Plátna, nesme v srdci toto slovo lásky, a chvalme Boha životem plným víry, naděje a lásky. 56
Memento Velehradu a kardinála Špidlíka před Turínským plátnem
(slova pronesená v italštině při eucharistií na závěr výstavu Sindonu v den památky Panny Marie Fatimské, katedrála sv. Jana Křtitele v Turíně , 13. května 2010)
V obětním průvodu je přinášena votivní svíce – dar poutníků Turínskému plátnu.
... Milovaní, rád bych tuto meditaci zakončil vzpomínkou na mou rodnou zemi. Víra mé vlasti, víra našich dějin se zrodila díky svatým Cyrilu a Metodějovi. Byli to právě oni, kdo přinesli naším předkům znamení kříže. Současná archeologie objevila významný dar těchto velkých světců: kříž, na němž byl vytesán řecký nápis: ´Iesous Christós – Zoé, Fós, Niké´: Ježíš Kristus – Život, Světlo, Vítězství´. Právě toto Vítězství, toto Světlo, tento Život slavíme v eucharistii. Dnes, v den památky Panny Marie Fatimské, která vnesla světlo do pohnutého století tolikerých temnot, ať právě skrze tuto mši svatou Muž bolesti, Ježíš ukřižovaný pro nás a pro naše hříchy, nám dá toto světlo, aby prozařovalo naši každodennost a dovedlo nás ke světlu věčnosti. Amen. (memento v homílii) 57
Milovaní, budiž mi dovoleno říci ještě těchto pár slov před svatým Plátnem, před tímto velkým Božím darem pro putování jeho Církve. ´Omnia nuda et aperta sunt ante oculos eius´ - před jeho zrakem je vše nahé a odkryté: tato významná slova o Sixtinské kapli zazněla z úst papeže Jana Pavla II. A právě do Sixtínské kaple vstoupil jako poslední kardinál z mé vlasti, Tomáš Špidlík, aby Církvi budoucnosti otevřel oči pro světlo Zmrtvýchvstalého. Jako poslední promlouval ke kardinálům, kteří pak zvolili Benedikta XVI. Právě tento kardinál, který je našim čestným občanem, když před měsícem umíral, pronesl slova, která jsou vyznáním před Turínským plátnem: „Celý život jsem hledal Ježíšovu tvář, a nyní jsem šťastný a klidný, protože odcházím, abych Ho uviděl“. Toto poselství promlouvá ke každému z nás: kéž i my, vedeni Ježíšovou tváří nacházíme pravý klid a pravé štěstí. Bůh sám ať provází naše putování svým požehnáním. (memento před závěrečným požehnáním). 58
Za nás, zde přítomné, za poutníky, putující do Turína uctít Plátno, i za všechny, kdo prožívají čas utrpení: aby tvář muže ze Sindonu otevřela srdce spasitelnému tajemství Umučení a všem vlévala naději a důvěru ve velikonoční vítězství. (foto: eucharistie před Turínským plátnem v katedrále sv. Jana Křtitele).
59
Interview s papežem Františkem Villa La Cárcova je jednou z nekonečných a nechvalně proslulých chudinských čtvrtí Buenos Aires. Ve farnosti v samém středu favely slouží O. José Maria Di Paola, známý spíše jako Otec Pepe, jehož zásluhou vychází farní list La Cárcova News. Argentinský kněz (foto), kterého arcibiskup Bergoglio dlouhodobě podporoval, v lednu přišel s nápadem požádat současného papeže o rozhovor. Otázky však nekladli profesionální žurnalisté, nýbrž sami obyvatelé favely. Vzniklo tak otevřené, kolektivní a protokolu se vymykající dílo, které v nákladu dvou tisíc pěti set výtisků vychází právě dnes. Poté, co se díky úsilí několika mladých lidí noviny týden tiskly v malé místní tiskárně, aby se k rodinám ve farnosti dostaly těsně před druhým výročím pontifikátu. Hodně mluvíte o periferii. Často jsme vás slyšeli, jak toto slovo užíváte. Na co při tom myslíte? Na nás, lidi z chudinských čtvrtí? „Když mluvím o periferii, mluvím o hranicích. Normálně se pohybujeme v prostorech, které nějakým způsobem kontrolujeme a jsou tedy centrem. Čím více z centra vycházíme a vzdalujeme se od něj, tím více objevujeme, a když se z nových míst, z těchto periferií, podíváme zpětně na centrum, zjišťujeme, že skutečnost je jiná. Něco jiného je pozorovat realitu z centra a něco jiného pohlížet na ni z posledního místa, kam jsi došel. Dám příklad: Evropa, nahlížená z Madridu 16. století byla jedna věc, avšak když Magalhães připlul na konec amerického kontinentu, spatřil Evropu z nového dosaženého bodu a něco dalšího pochopil. Skutečnost se vidí lépe z periferie než ze středu. A to včetně osobní reality, existenciální periferie nebo myšlenkové reality daného člověka. Můžeš mít velice strukturované myšlení, avšak když se poměřuješ s někým, kdo nemá stejný názor, začne debata a myšlenková periferie druhého člověka tě může obohatit.“ Znáte naše problémy. Drogy postupují a jejich šíření nepolevuje, vstupují do chudinských čtvrtí a útočí na naše mladé lidi. Kdo nás má bránit? A jak my se můžeme bránit? „To je pravda. Šíření drog pokračuje a nezastavuje se. Existují země, které už jsou v otroctví drogy. To, co mne nejvíce znepokojuje, je triumfalismus překupníků. Tito lidé oslavují vítězství, protože cítí, že ho dosáhli, že triumfují. Taková je realita. V některých oblastech či zemích se vše podřizuje drogám. Co se týče Argentiny, mohu říci, že ještě před 25 lety byla spíše přestupní stanicí, dnes je z ní drogový konzument a myslím, že také výrobce, ačkoli to nemohu tvrdit s jistotou.“ Co je to nejdůležitější, co máme předat svým dětem? „Příslušnost. Náležitost k rodinnému krbu. A ta se dává láskou, citem, časem, tím, že je bereme za ruku, doprovázíme je, hrajeme si s nimi, dáváme jim v každé chvíli to, co potřebují k růstu. Především tak, že jim poskytujeme 60
prostor k vyjádření. Jestliže si se svými dětmi nehraješ, zbavuješ je dimenze nezištnosti. Pokud jim nedovolíš vyslovit to, co cítí, a to až do té míry, že s tebou mohou diskutovat a přitom se cítit svobodně, nepřispíváš k jejich růstu. Avšak to nejdůležitější je víra. Velmi mne trápí, když potkám dítě, které se neumí pokřižovat. Znamená to, že tomu malému člověku nebylo darováno to nejdůležitější, co mu otec a matka mohou dát: víra.“ Neustále zastáváte, že je možná změna – ať už ve složitých osobních situacích lidí, kteří jsou zkoušeni životem, nebo v sociálních a mezinárodních situacích, které jsou příčinou utrpení pro obyvatelstvo. Odkud berete optimismus tam, kde by člověk spíše zoufal? „Všichni lidé se mohou změnit. A to také velmi zkoušení lidé. Všichni. Znám lidi, kteří na sebe přestali dbát, zahazovali svůj život a dnes žijí v manželství, mají rodinu. Nenazývám to optimismus. Je to spíše jistota ve dvou věcech – první je člověk, lidská bytost. Člověk je Božím obrazem a Bůh svým vlastním obrazem nepohrdá, nýbrž jej vykupuje, nachází způsob, jak napravit obraz, který je zastřený. A druhá věc je síla Ducha svatého, která mění vědomí. Není to tedy optimismus, ale víra v lidskou bytost, která je dcerou Boha. A Bůh své děti neopouští. Rád opakuji, že my, Boží děti, jsme všeho schopné, mýlíme se při každé příležitosti, hřešíme, ale když Boha žádáme o odpuštění, On nám vždy odpustí. Nikdy se v tom neunaví, zatímco my se považujeme za chytráky a unavuje nás prosit o odpuštění.“ Jak můžeme dojít k tomu, abychom byli jistí a vytrvalí ve víře? My spíš kolísáme, někdy jsme si vědomi Boží přítomnosti, toho, že Bůh s námi jde po cestě, jindy na to zapomínáme. Je vůbec možné usilovat o stálost v oblasti, jakou je víra? „Je pravda, že se střídá horší s lepším. Někdy si uvědomujeme Boží přítomnost, jindy na ni zapomínáme. Bible říká, že pozemský život člověka je boj, zápas. To znamená, že se s tím člověk musí spokojit a bojovat. Připravovat se na to, aby neklesl, nepolevil v bdělosti, ale zároveň užívat všeho krásného, co nám Bůh v životě dává. Je třeba se mít na pozoru, aniž bychom kapitulovali nebo propadali pesimismu. Jak vytrvat ve víře? Pokud neodmítneš víře naslouchat, najdeš ji docela blízko, v nitru svého srdce. Pak se některý den může stát, že neslyšíš zhola nic. A přesto tam víra je. Je nutné si zvyknout na skutečnost, že víra není cit. Někdy nám Pán dává milost, abychom ji pocítili. Avšak víra je něco víc, je to můj vztah k Ježíši Kristu. Věřím, že On mne spasil. To je ta pravá otázka, kterou si v souvislosti s vírou máme položit. Hledej ve svém životě chvíle, kdy ti bylo zle, kdy ses ztratil a nic se ti nedařilo, a pozoruj, jak tě Kristus zachránil. A přimkni se k tomu, protože tady jsou kořeny tvé víry. Když zapomínáš, nic necítíš, zachyť se těchto momentů, které tvoří základ tvé víry. A pak stále s evangeliem v ruce. Nos neustále v kapse malé vydání evangelia. Měj ho u sebe doma. V něm je Boží slovo a odtud se víra živí. Víra je totiž dar, nikoli psychologický postoj. Když ti dávají dárek, je na tobě, aby sis ho vzal, co myslíte? Vezmi si tedy dar evangelia a čti ho. Čti ho a naslouchej Božímu slovu.“ Prožíváte intenzivní a bohatý život. Také bychom chtěli žít bohatě a intenzivně. Jak to udělat, abychom nežili zbytečně? A jak se vlastně člověk dozví, že nežije zbytečně? „No, já jsem žil hodně času zbytečně. V těch momentech nebyl můj život ani intenzívní, ani bohatý. Jsem hříšník jako kdokoli jiný, jenže Pán mi dává dělat takové věci, které jsou vidět. Kolikrát přece existují lidé, kteří konají dobro, mnoho dobra, a nejsou vidět. Intenzita není přímo úměrná tomu, co lidé vidí. Intenzita se zažívá v nitru. A prožíváme ji, 61
když sytíme víru. Jak? Plodností skutků, láskyplnými skutky pro dobro lidí. Možná nejhorším hříchem, který se staví proti lásce, je přehlížet člověka. Existuje člověk, který tě miluje, ale ty si ho nevážíš a nakládáš s ním, jako bys ho neznal. On tě miluje a ty ho odmítáš. Ten, kdo nás miluje nejvíce ze všech, je Bůh. Zapřít Boha je jedním z nejhorších hříchů. Svatý Petr se ho dopustil, zapřel Ježíše Krista… a udělali z něj papeže! Co bych tedy mohl říkat? Nic! A proto, kupředu!“ Máte kolem sebe lidi, kteří nesouhlasí s tím, co děláte a říkáte? „Ano, jistě.“ Jak se vůči nim stavíte? „Naslouchání lidem mi nikdy neuškodilo. Pokaždé, když jsem jim naslouchal, to pro mne dopadlo dobře. Když jsem je nevyslechl, vedlo se mi špatně. Protože i když máš jiný názor, vždy, opravdu vždy, ti něco dají, nebo tě postaví do takové situace, která tě donutí přehodnotit tvé pozice. A to je obohacující. Tímto způsobem se máme chovat k lidem, s nimiž nesouhlasíme. Když se totiž s někým nesnesu, přestanu ho zdravit, prásknu mu dveřmi před nosem a neptám se ho na důvody naší neshody, zcela zřejmě ochuzuji sám sebe. Obohacení přichází v dialogu a naslouchání.“ Dnešní móda vede mladé lidi k virtuálním vztahům, a to také v naší čtvrti. Co dělat, aby mládež opustila svůj svět fantazie, vrátila se do reality a ke skutečným vztahům? „Rozlišoval bych svět fantazie a virtuálních vztahů. Virtuální vztahy někdy nejsou vystavené na fantazii, nýbrž naopak na realitě a jsou velmi konkrétní. Je ale zřejmé, že toužíme po nevirtuálním vztahu, tedy fyzickém a citovém vztahu, který trvá v čase a v kontaktu s lidmi. Myslím, že nebezpečí, které dnes hrozí, je dané skutečností, že jsme schopni hromadit veliké množství informací a pohybovat se v celé řadě věcí pouze virtuálně. Z mladých lidí se stává muzeum. Takový muzeální mladý člověk je velice dobře informovaný, ale jak naloží s tím vším, co ví? Plodnost v životě neprochází cestou hromadění informací či pouze virtuální komunikací, nýbrž cestou změny konkrétní existence, což konečně značí milovat. Nemůžeš milovat člověka, pokud mu nestiskneš ruku, nebo ho neobejmeš. Pokud někoho miluješ natolik, že si ho chceš vzít, tedy chceš se mu zcela odevzdat, a přitom ho neobejmeš a nepolíbíš, nejde o pravou lásku. Virtuální láska neexistuje. Existuje vyznání virtuální lásky, ale pravá láska předpokládá fyzický, konkrétní kontakt. Jdeme k podstatě života a ta je zde. Tedy, nikoli muzeální mladý člověk s virtuálními informacemi, nýbrž mládež, která cítí a svýma rukama – zde je to konkrétní – nese svůj život kupředu. Rád mluvím o trojí řeči – jazyku hlavy, srdce a rukou. Mezi těmito třemi jazyky má být soulad. V tom smyslu, že myslíš o tom, co cítíš a děláš, cítíš to, nač myslíš a co děláš, děláš to, co cítíš a nač myslíš. V tom spočívá konkrétnost. Zůstávat pouze na virtuální rovině je jako žít s hlavou bez těla.“ Předposlední dotaz se týkal předvolební kampaně v Argentině, kam papež přislíbil pastorační cestu v roce 2016. Poslední otázka mířila k současnému světovému dění: Znepokojují a rmoutí nás televizní zprávy, podle kterých existují fanatici, kteří vás chtějí zabít. Nemáte strach? Máme vás rádi, co pro vás můžeme udělat? „Podívejte, život je v Božích rukou. Řekl jsem Pánu: Postarej se o mne. Jestli je ve tvé vůli, že mám zemřít nebo se mi něco má stát, prosím tě jenom o jednu laskavost – ať to moc nebolí. Víte, já jsem strašpytel a bojím se fyzické bolesti.“
62
PEREGRINATIO AD LOCA AMORIS, QUO MAIOR NULLUS ITA SPLENDET 19. - 28. června 2015 PÁTEK, 19. ČERVNA MARIAZELL, zahájení pouti v nejslavnější mariánské svatyni Evropy; 9.00: Eucharistie v Gnadenkapelle. BRESCIA - pouť v rodišti papeže bl. Pavla VI. Nocleh s polopenzí.
SOBOTA, 20. ČERVNA MILANO - 11.00: Eucharistie v bazilice sv. Ambrože, procesí do krypty, modlitba a depositio votivní svíce u relikvií jednoho z nejvýznamnějších pastýřů a učitelů Církve. Pouť do milánského dómu. (sv. Karel Boromejský)
SOTTO IL MONTE, statio v rodišti papeže sv. Jana XXIII. Lago di Como. Nocleh s polopenzí.
63
NEDĚLE, 21. ČERVNA LAGO DI COMO den u "nejkrásnějšího jezera světa". Nocleh s polopenzí.
PONDĚLÍ, 22. ČERVNA TORINO - 12.00: Eucharistie v bazilice Panny Marie Pomocnice. Pouť ve šlépějích sv. Jana Bosca (200. výročí narození): VALDOCCO, CHIERI, COLLE DON BOSCO. TORINO - 18.00: pouť k Turínskému plátnu u příležitosti mimořádného výstavu. Nocleh s polopenzí.
ÚTERÝ, 23. ČERVNA LA SALETTE - pouť k nejvýznamnější mariánské svatyni ve francouzských Alpách (1800m). Eucharistie v bazilice, modlitební vigílie a světelný průvod. Nocleh s polopenzí.
STŘEDA, 24. ČERVNA ALBA rodné město Giovanniho kardinála Coppy. 16.00: Eucharistie v katedrále (zde přijal kard. Coppa kněžské svěcení, 2.1.1949). Nocleh s polopenzí.
64
ČTVRTEK, 25. ČERVNA ARENZANO: 16.00: slavnost ve svatyni Pražského Jezulátka. Nocleh s polopenzí.
PÁTEK, 26. ČERVNA Den u Ligurského moře. Nocleh s polopenzí.
SOBOTA, 27. ČERVNA PAVIA - bazilika San Pietro in Ciel d´Oro. 10.00: Eucharistie u hrobu Archy sv. Augustina, prohlídka baziliky.
MONTE BERICO pouť do mariánské svatyně. SCHIO. Nocleh s polopenzí.
NEDĚLE, 28. ČERVNA SCHIO: 7.30: Eucharistie a Te Deum ve svatyni sv. Josefiny Bakhity.
EHRENHAUSEN - liturgické memento v kostele, procesí a depositio votivní svíce v Mausoleu u sarkofágu arcibiskupa Theodora Kohna (100. výročí úmrtí). Návrat do vlasti. 65
CENA POUTNÍHO ZÁJEZDU: 15.000,-Kč CENA ZAHRNUJE: DOPRAVU: luxusní bus NEOPLAN STARLINER L V.I.P. (GPS navigace, klimatizace, WC, 2x LCD monitor, DVD, CD, lednice, minibar, kávovar).
UBYTOVÁNÍ: 9 nocí s polopenzí - snídaně a večeře (Brescia, Lago di Como /2/, Torino, La Salette, Alba, Arenzano /2/, Schio) CENA NEZAHRNUJE: cestovní pojištění, nápoje, vstupy.
PŘIHLÁŠKY - POSLEDNÍ PŘÍLEŽITOST!!!
DR. JOSEF BENÍČEK, FARÁŘ PUSTIMĚŘSKÝ, DRYSICE 115, 683 21 PUSTIMĚŘ 517.356.351 (záznamník) GSM: +420.723.593.106; MAIL:
[email protected] WEB: www.pustimer-farnost.cz
66
