Hospůdka na Sázavě. Napsal uživatel Petr Morávek Středa, 08 Srpen :25 - Aktualizováno Středa, 08 Srpen :29

Hospůdka na Sázavě Napsal uživatel Petr Morávek Středa, 08 Srpen 2012 12:25 - Aktualizováno Středa, 08 Srpen 2012 12:29

Nepatřím k hospodským štamgastům. Ne že bych hospůdky občas nenavštěvoval, ale profese geologa mě do nich zavedla v mnoha koutech doma i ve světě, takže k opravdovému štamgastovství jsem se nikde nepropracoval.

To ale neznamená, že bych si některou hospůdku neoblíbil. Tak třeba U Kotrbáčků na potoce Brzina na Sedlčansku – k jejímu selskému koloritu spolu s masivními dřevěnými stoly, židlemi a stropním trámovím patřil i manžel paní hostinské. Mnoho řečí s ním nebylo – po celodenní práci na statku často odpočíval v horizontální poloze na lavici podél kachlových kamen v pivnici a nenechal se rušit hovory ani přípitky hostů pár metrů vedle.

To v jedné hospůdce v městečku Araçi v centru brazilské Bahie zase zanícené diskuse pravidelných návštěvníků, řekněme štamgastů, nenarušil ani rančer, který se pro svůj tuplák brazilského piva Pilzner extra k výčepnímu pultu dostavil rovnou z ulice na koni. A v zimním Chibougamau na severu kanadského Québecu – tady už ale nemůžeme mluvit o hospůdce, protože to byl restaurant v hotelu Wacanichi na hlavní třídě – bývali mezi návštěvníky, většinou dřevorubci a horníky, často také indiáni, někdy i s celými rodinami. Na tom by nebylo nic zvláštního, protože v širším okolí sídlili v několika domorodých usedlostech, ale moji pozornost pokaždé vyvolaly sáně se psím spřeženími, které před hotelem čekaly na své pány.

Jiná země, jiný mrav – v Západní Austrálii jsme spolu s česko-australským podnikatelem Václavem Novákem při prohlídce zlatých claimů před časem navštívili také ložisko Wiluna v centru rozsáhlé pouště, kde znovuotevřený důl začal vydávat bohatství žlutého kovu. Odevšad tam bylo nesmírně daleko, takže zaměstnanci dolu a zpracovatelského závodu se během dne mohli plně soustředit na práci a po večerech se osvěžovat v baru nebo několika restauracích. Říká se, že Angličané v koloniálních dobách popíjeli whisky jako preventivní prostředek proti zdravotním nebezpečenstvím nového prostředí; nevím, zda tento důvod přetrval až do současnosti, ale bar Golden Nugget ve Wiluně nabízel opravdu široký výběr této preventivní ochrany. My jsme na jeho židličkách nikdy dlouho nepobyli, ale někteří místní konzumenti měli

1/5


jiné zvyky – svědčila o tom cedule za barovým pultem: informovala o výši poplatku, který je třeba věnovat barmanovi, pokud manželka nebo přítelkyně telefonicky hledá některého z přítomných hostů a on na cestu domů ještě nepomýšlí. Na ceduli byl výběr tuším pěti možností: od „Lituji, nemohu předat, je právě na WC – 0,5 dolaru" až po „Lituji, toho pána neznám, nikdy u nás nebyl – 2,5 dolaru". Zdají se vám tyto tarify příliš nízké? Hodnota dolaru od té doby výrazně klesla...

Voraři a vodáci

Vraťme se však k nám domů, na Sázavu, kde jsem v posledních letech rád chodíval do jedné z tamních hospůdek. Nebylo to pro kvalitu podávaného Staropramenu nebo gastronomie – ačkoli spolu s ostatními hosty jsme většinou projevovali plnou spokojenost. Důvodem přítomnosti nejen mé, ale i mnoha dalších návštěvníků, bylo prostředí. Řeč je o hospodě Na Staré poště v Kamenném Přívozu, těsně za mostem přes řeku Sázavu. Oficiálně jde sice o „hospodu", ale ve skutečnosti je to spíš „hospůdka" – málokterý z jazyků má jako čeština schopnost už v označení pohostinského zařízení vyjádřit něco z pocitů, i když třeba u portugalštiny si lze také zajít na cafezinho (kafeziňu – kafíčko), což je jistě lákavější než pouhé café. Tedy – jak název naší hospůdky naznačuje, nebyla tu od nepaměti. I dřívější pošta tu sloužila sotva jedné generaci.

Ještě řadu let po jejím zrušení tu však zpoza přebarvené fasády na štítu domku prosvítal nápis Řeznictví Karel Morávek. A řezník Karel Morávek byl bratr Jana Morávka, spisovatele Posázaví a redaktora prvorepublikového Pražského ilustrovaného týdeníku. Tak se pomalu dostáváme do doby, z níž domek pochází. Otec Jana Morávka ho postavil v roce 1901, kdy Sázavu překlenul most – do té doby obyvatele Kamenného Přívozu z obou břehů řeky spojoval pouze převozník. Spisovatel tak již ve svém raném mládí mohl přímo z domova naslouchat šumění řeky a volání vorařů „Hahúúú...", když po vodě plavili dřevo z Požárských lesů k jeho dalšímu zpracování.

Řeka však nezůstává mrtvá ani dnes – jen pozdravy vorařů nahradilo vodácké „Ahóóój..."

Hospůdka Na Staré poště ožívá zejména v letní sezoně, kdy desítky a desítky kajaků, pramic a raftů sjíždějí Sázavu od Týnce do Pikovic. Vodáci tu kousek za polovinou cesty nabírají odvahu pro úspěšné zdolání jezu těsně pod mostem a řeky pod ním, plné vodou omletých žulových balvanů. Hospůdka jim poskytuje dobrou příležitost k posilnění na další plavbu přes Žampach a peřeje pod Medníkem – plavbu plnou nástrah mezi záludnými balvany a skalisky, které jen občas vyčnívají nad vodou. Dál pod Pikovice už nepokračují, Sázava tu vzedmutím vodní hladiny Vranskou přehradou na Vltavě ztrácí svůj švunk a bystrost a stává se z ní lenivec, po

2/5


jehož hladké ploše se chce pádlovat či veslovat jen málokomu.

Kamarádi z Přívozu

Důvodem mých posezení Na Staré poště nebyla rodinná nostalgie – s Janem Morávkem jsme se generačně poněkud míjeli: když jsem odrůstal z věku batolete, spisovatel mi do své knížky Bez masky, vydané nakladatelstvím Melantrich, vepsal: Malému Petru Morávkovi pro čas, až bude velký – strýc Morávek 1940. Důvodem nebylo ani posezení s vodáky – tolikrát jsem Sázavu zase nesjížděl. Do hospůdky mě přiváděl jiný druh občerstvení. Na Staré poště totiž již řadu let měla domovské právo muzikantská skupina Kamarádi z Přívozu: Slída, Stenly, Charlie, Sovák, Raz-dva-tři, Vlk, Dáňa, Hoblinka, Pája. Dohromady je jim hodně přes 600 let, jako chataři domovské právo v obci sice nemají, ale rodilí Přívozáci je po desetiletích vzájemného soužití jako náplavu už neberou. Hudba nebyla povoláním nikoho z nich, ale pokud je máme nazývat amatéry, pak jedině s velkým A. Scházeli se tu každý pátek v předvečer se svými kytarami, banjem, mandolínou, valchou, harmonikou, chřestidly i trubkou, a hlavně s dobrou náladou a naladěnými hlasivkami, aby hudbou a zpěvem potěšili sebe i návštěvníky hospůdky, kteří přišli posedět, poslouchat, zavzpomínat, a třeba si i zazpívat. Všimněte si, že nezmiňuji, že by si přišli pohovořit, jak to v hospůdkách obvykle bývá – na hovor byly vyhrazeny pouze přestávky pro posilnění a odpočinek hudebníků. Běda, pokud některý z neznalých hostů chtěl zapříst řeč mimo ně: nespokojené mručení mu rázně připomenulo nepsané pravidlo zdejších posezení. Výjimku měl pouze hospodský, ale i ten měl právo (a povinnost) vyměňovat prázdné pivní půllitry za plné jen podle posouzení situace na stolech, popřípadě podle posuňků hostů.

Hospodský sál rezervovaný pro páteční posezení nenechal svým prostředím nikoho na pochybách, komu že to slouží – jeho stěny pokrývaly dlouhé rybářské pruty a udičky, rybářské trofeje, vlaječky vodáckých spolků a pamětní medaile z vodáckých soutěží. Pokud se cosi přihodilo a parta hudebníků se páteční podvečer nedostavila, místnost zůstávala z piety prázdná – hosté se museli spokojit se šenkem a přilehlými prostory, kde pak bylo náležitě živo. Takové výpadky programu ale byly spíše ojedinělé.

Repertoár Kamarádů z Přívozu odpovídal nejen jejich věku, ale hlavně jejich životnímu stylu – trampské písně z doby, kdy lidé přesycení ruchem velkoměsta začali v údolí Sázavy hledat útočiště. Ve svých srubových osadách i dřevěných chatkách se stali nedílnou součástí zdejšího kraje a přes všechen technický pokrok a změny s ním související si tento svůj životní náhled zachovávají dosud: ... Je na západ cesta dlouhá... Až ztichnou bílé skály nad velkou peřejí... V dáli za horama stojí chajda malá... Sedíš tu a posloucháš, jak řeka hučí tmou... Pozvali jsme Martu mezi naši partu, ale ta nás vypekla... Bedna od whisky... – a mnoho dalších.

3/5


Osobitým členem skupiny byl její senior zvaný Charlie z Bílova – nezpíval, jen hrál, a měl privilegium hrát, jen když chtěl. Jeho nástrojem byl trochu upravený a naleštěný klakson staré tatrovky, na který až s neuvěřitelnou přesností vytroubil oktávu tónů, a podle vlastního uvážení tak zvýraznil melodii či rytmus skladby celé skupiny. Míval ho položený vedle půllitru a nikdy se nestalo, že by zároveň pozvedl obojí – buď popíjel, nebo troubil. Někdy sice popíjel víc, než troubil, ale zdálo se, jakoby sem tam nějaké to pivo nebo panák fernetu jen udržovaly jeho téměř konstantní hladinu alkoholu v krvi. O přestávkách se občas přemístil na lavici ke stolu vedle mne a rozpřádal bohaté historky svých životních příběhů. Boží člověk...

O hospůdce Na Staré poště by se dalo říci, že šla s dobou – možná by unesla i označení „ekohospoda", ale nejsem si jistý, do jaké míry by tento nápis ovlivnil její návštěvnost; pro každého pivaře, a nejen pro něj, je přece už samo pivo jedním z nejpřírodnějších produktů. Záležitost nicméně potřebuje vysvětlení, a k němu dojde po konzumaci příslušného množství pivního moku a vyvolané potřebě vyprázdnění se. V místnosti k tomu určené, nad vchodem s nápisem Muži a tabulkou Třídíme odpad nad mušlemi, je návštěvník vyzván, aby se zachoval jako správný hospodář: levá mušle 10˚, pravá mušle 12˚. Příslušnice druhého pohlaví prý tuto možnost nemají – v hospůdce sice tvoří výraznou menšinu, avšak přece jen... Není ale známo, že by si některá z nich stěžovala na diskriminaci.

Pohádka žije

Možná se podivujete, proč je naše povídání vedené v minulém čase. Přísloví „Nic netrvá věčně"je bohužel univerzální, zejména v současném uspěchaném světě – a tak se přihodilo, že „pátečníky" Na Staré poště již nezastihnete. Skupina se rozešla, Charlie ve svých osmdesáti odešel do hudebního nebe, hospůdka změnila majitele a koloritem se přiblížila svému názvu, takže rybářské pruty a vodácké trofeje nahradily staré pohlednice a poštovní razítka. Vodáci stále kotví svá plavidla u břehu pod hospůdkou, občas se ozvou i struny kytar, jenže prostředí hostinského sálu s razítky na stěnách ke zpěvu zrovna neinspiruje. Jdete-li však v podvečer po Kamenném Přívozu nebo jeho okolí, kytarové country a trempské písně můžete zaslechnout na řadě míst – třeba v hospůdce Pohádka na protějším břehu řeky, kde několik kamarádů od Staré pošty obnovilo svá každotýdenní posezení. Charliho klakson odpovědně převzal Vláďa Bernard, repertoár skupiny se nezměnil:

Jen ty má Sázavo, ty říčko v klínu skal,

4/5


kdybych jen k tobě moh´, co bych za to dal.

Jen ty má Sázavo, ty říčko peřejí...

Menší prostor šenku tu umožňuje bezprostřední kontakt s hudebníky, takže případný ostych z připojení se ke zpěvu odpadá. Nejsou však jediní, což pro obec, kde jedna hospůdka připadá na necelých sto stálých obyvatel, není ani tak překvapující – starousedlíci spolu s četnými chataři a jejich širšími rodinami jsou zárukou, že trempské písně a country tu dál mají své příznivce. Ani vyznavači třídění pivního odpadu tu nepřijdou o své uspokojení: i Pohádka jde totiž s dobou, pouze systém třídění je poněkud odlišný: vlevo Gambrinus, napravo Kozel. Takže – dobrou náladu a pohodové posezení.

A voda teče, a pivo se pije..., jak kdysi dávno napsal spisovatel Jan Morávek.

Autor je geolog a pracuje v Regionálním muzeu v Jílovém u Prahy.

5/5

Hospůdka na Sázavě. Napsal uživatel Petr Morávek Středa, 08 Srpen :25 - Aktualizováno Středa, 08 Srpen :29

Recommend Documents