horké krize studené války

Vladimír Nálevka

horké krize studené války

VYŠEHRAD

Copyright © Vladimír Nálevka, 2010 ISBN 978 -80 -7429 - 011- 4

OBSAH

Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Svět po druhé světové válce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Sovětsko-turecká krize . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Íránská krize . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Sovětsko-jugoslávský spor . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Občanská válka v Řecku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . První berlínská krize . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Formování atlantické koalice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Vojensko-politická struktura NATO . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Korejská válka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Guatemalská krize . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Integrace Spolkové republiky Německo do Severoatlantické smlouvy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . První krize ve východním bloku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Suezská krize . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Krize v Tchaj-wanském průlivu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Druhá berlínská krize . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Karibská krize . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Strategie pružné reakce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Konžská krize . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Šestidenní válka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Mezinárodní souvislosti Pražského jara . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

9 11 17 23 29 33 36 43 46 49 62 66 71 89 94 99 110 122 124 129 139

Druhá indočínská válka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Kubánci v Africe . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Zápas o rozmístění raket v Evropě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Afghánská krize . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Pád berlínské zdi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Sjednocení Německa . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . NATO po skončení studené války . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Epilog . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

144 151 156 160 171 177 181 185

Bibliografie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 189 Rejstřík . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 191

ÚVOD

Dějiny studené války prošly v druhé polovině 20. století třemi interpretačními stádii. V čase zvýšeného napětí v mezinárodních vztazích, kdy pouze jaderný pat zabránil ozbrojené konfrontaci mezi Západem a Východem, se v severoamerické historiografii prosadili tzv. tradicionalisté, kteří veškerou odpovědnost za vznik studené války přisoudili agresivní politice Sovětského svazu, přičemž jejím charakteristickým rysem byl střet komunistické totality se zásadami liberální demokracie a svobody jednotlivce. Mezi čelné představitele tradicionalistické školy náleželi především Herbert Feis (From Trust to Terror, 1970), Hans J. Morgenthau (In Defense of National Interest. A Critical Examination of American Foreign Policy, 1951) a Norman Graebner (Cold War Diplomacy: American Foreign Policy, 1945 –1950, 1962). Společným jmenovatelem tradicionalistické interpretace studené války bylo zdůraznění idealistického charakteru severoamerické zahraniční politiky a na druhé straně zdůraznění neochoty Sovětského svazu respektovat mezinárodní závazky a demokratické instituce. Naproti tomu tzv. revizionisté, kteří se částečně prosadili v 60. letech minulého století, odmítli jednostranné hodnocení vzniku studené války a vedle Sovětského svazu zdůraznili i podíl Spojených států. Kriticky hodnotili především Trumanovu administrativu za její rozchod s předchozí Rooseveltovou koncepcí spolupráce se Sovětským svazem a do jisté míry i za její „malou“ vstřícnost vůči údajně oprávněným imperiálním zájmům Ruska. Revizionistickou školu reprezentovali především William A. Williams (The Tragedy of American Diplomacy, 1959), Gar Alperovitz (Atomic Diplomacy: Hiroshima and Potsdam, the Use of the Atomic Bomb, and the American Confrontation with Soviet Power, 1965) a W. Lafeber (America, Russia and the Cold War, 1945 –1971, 1972).

ÚVOD

|9

V současné době se prosadila tzv. postrevizionistická historiografie, která v 90. letech 20. století začala pracovat i se zpřístupněnými prameny jak ze Spojených států, tak ze Sovětského svazu. Vůdčími osobnostmi tohoto odborného proudu, který se snaží o syntézu obou předchozích škol, jsou John Lewis Gaddis (The Cold War, 2005, č. 2006), a Vojtěch Mastný (The Cold War and Societ Insecurity. The Stalin Years, 1996, č. 2001). K postrevizionistům lze přiřadit i soudobé ruské historiky, především V. Zuboka a C. Plešakova (Inside Kremlin’s Cold War. From Stalin to Khruschev, 1996). Z českých odborníků lze mezi postrevizionisty zařadit Karla Durmana (Popely ještě žhavé… I. Válka a nukleární mír, 2004, II. Konce dobrodružství, 2009) a Petra Luňáka (Západ. Spojené státy a západní Evropa ve studené válce, 1997). Předkládaná monografie sleduje pouze vybrané kapitoly z dějin studené války, a to její horké krize, kdy svět stanul na prahu skutečné katastrofy. Studená válka byla sice dominantní, ale nikoli jedinou charakteristikou zkoumaného času. Do tehdejšího dění výrazně zasáhly emancipační procesy v koloniích a závislých státech, postupující globalizace hospodářských systémů, rozvoj vědy a techniky, společenské a kulturní proměny. V trvalém stínu jaderného armagedonu prožívali lidé své každodenní radosti a starosti, vytvářeli nové hodnoty, usilovali o naplnění svých skromných i velkých ideálů. V euforii civilizačního pokroku však často zapomínali, že i přírodní zdroje mají svoje meze a nejsou nevyčerpatelné. Ekologické krize výrazně poznamenaly především poslední třetinu minulého věku. A většina těchto problémů nezmizela s koncem studené války a po pádu berlínské zdi nenastal konec dějin.

10

|

ÚVOD

Svět po druhé světové válce

Porážka mocností Osy uvolnila soudržnost antifašistické koalice a dříve potlačované rozpory získaly charakter otevřených konfliktů. Předně se prosadily dvě supervelmoci – Spojené státy a Sovětský svaz, které zásadním způsobem ovlivňovaly poválečné dění. Původní představa severoamerického prezidenta F. D. Roosevelta o společné odpovědnosti vítězné aliance vůči těžce vybojovanému míru se střetla s geopolitickou konstantou bipolárního světa a zájmových sfér. Anglosaské mocnosti se znepokojením sledovaly teritoriální expanzi Sovětského svazu a jeho úsilí o výlučnou kontrolu východní Evropy. Původním Stalinovým válečným cílem – přirozeně vedle obrany a uchování územní integrity země – bylo uznání nové západní hranice z let 1939 –1940 a posléze usiloval o vytvoření nárazníkového pásma loajálních států na této linii. Nebylo náhodné, že první větší třecí plochy mezi spojenci se objevily v Polsku, Bulharsku a Rumunsku. Moskva se také obávala jaderné převahy Američanů, přičemž si uvědomovala rozpor mezi svými ambicemi a reálnými možnostmi válkou zničené země. J. V. Stalin založil svou ofenzivní strategii na několika – jak se později ukázalo – mylných předpokladech: především spoléhal na oživení amerického izolacionizmu s následným nezájmem Washingtonu o poválečnou Evropu; dále se domníval, že Velká Británie bude respektovat dohodu z října 1944 o rozdělení sfér vlivu v jihovýchodní části starého kontinentu, a konečně v oblasti ekonomiky evidentně podcenil změny, které v průběhu války kvalitativně proměnily kapitalistický hospodářský systém. V této souvislosti také předpokládal, že obě západní mocnosti budou i nadále souhlasit s jeho dominantní pozici ve střední a východní Evropě. Rooseveltova administrativa po konferenci v Teheránu na sklonku roku 1943 skutečně akceptovala protektorskou roli Sovětského svazu v tomto teritoriu, které z hlediska národní bezpečnosti nebylo na předních místech aktuální rizikové škály Washingtonu. SVĚT PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE

| 11

Prezident Spojených států Harry Truman: „Přestal jsem se mazlit se Sověty.“

Prezident Harry Truman – na rozdíl od svého předchůdce – si byl ovšem dobře vědom nebezpečí sovětského mocenského tlaku, ale ani on neměl zpočátku politickou vůli a zájem se ve východoevropském prostoru výrazně angažovat. Následné poznání Spojených států, že Moskva kategoricky trvá na principu monopolního ovládání celé této oblasti a že je připravena riskovat i politickou roztržku, nesporně přispělo k rychlé korozi válečného svazku. Obdobný efekt měly i tenze v německé a polské otázce. Vzestupná křivka krizových situací v dalších neuralgických bodech světové politiky posléze vedla ke vzniku a rozšíření studené války. Truman již počátkem roku 1946 zpochybnil výsledky konference v Postupimi; v Řecku se schylovalo k občanské válce, pokračoval sovětský spor s Tureckem o kontrolu úžin; kulminovala íránská krize, v níž Moskva koketovala s ideou separace ropného severu monarchie, a řada asijských zemí stanula na prahu emancipačního zápasu. Stalinův projev z 9. února 1946, v němž ostře napadl Spojené státy a Velkou Británii, signalizoval návrat k mentalitě obklíčené pevnosti se syndromem stálého protivníka. Nesmělé náznaky politické12

|

SVĚT PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE

Britský konzervativní politik Winston Churchill: „Od Štětína na Baltu po Terst na Jadranu byla přes kontinent spuštěna železná opona.“

ho a kulturního liberalismu v závěrečné fázi války byly záhy odplaveny novou vlnou represí. Čistky zasáhly jak vojenskou elitu, tak stranickou nomenklaturu. V této politické situaci silně zapůsobilo vystoupení Winstona Churchilla v severoamerickém Fultonu dne 5. března 1946. V „brilantní kaskádě slov“ obvinil Sovětský svaz z totalitních praktik a z vměšování do vnitřních záležitostí států střední a jihovýchodní Evropy. Pronesl mj. i onu klasickou metaforu o železné oponě, „spuštěné napříč kontinentem“, a vyzval obě anglosaské demokracie k vytvoření pevného svazku, schopného čelit sovětské hrozbě. Churchillův apel rezonoval v množství konkrétních akcí, např. ve stuttgartském projevu státního tajemníka J. Byrnese v září 1946, ale především bylo důležité, že zcela souzněl s názory, které se začaly prosazovat v severoamerickém prostředí. Ještě před Churchillovým projevem – 22. února 1946 – adresoval velvyslanec Spojených států v Moskvě George F. Kennan státnímu departmentu kritickou analýzu sovětské politiky. V obsáhlé depeši o 8000 slovech zdůraznil, že trvalým cílem světového komunistického hnutí je i nadále SVĚT PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE

| 13

konečná porážka kapitalistického systému. Spojené státy by proto neměly důvěřovat proklamované tezi o možnosti mírového soužití, nebo[ „Rusko zamýšlí zničit harmonii naší společnosti“. Dále upozornil nejen na význam „hlubokého a mohutného proudu ruského nacionalismu“, ale i na nesporně subverzivní vliv bolševické ideologie v hospodářsky a politicky labilních státech. Při globálním charakteru sovětské expanze může být jediným účinným prostředkem obrany energický protitlak, cílevědomě uplatňovaný v „celé řadě zeměpisných a politických bodů“. Ve Washingtonu byl pozorně studován i další Kennanův elaborát – „Spojené státy a Rusko“, v jehož závěru autor opakoval základní myšlenku „dlouhého telegramu“: „Hlavním posláním americké politiky vůči SSSR musí být dlouhodobé, trpělivé, ale tvrdé a rozhodné zadržování ruských expanzivních tendencí.“ V krystalicky čisté podobě byla Kennanova politická filozofie formulována ve známém článku „Příčiny sovětského chování“, který pod šifrou „X“ publikoval v létě 1947 prestižní časopis Foreign Affairs. Autor vyzval Spojené státy, aby „maximálně vystupňovaly zatížení, které bude znesnadňovat prosazování sovětské politiky; aby tak byl Kreml nucen k mnohem větší umírněnosti a opatrnosti, než projevuje v posledních letech. Jedině tak mohou být podpořeny tendence, které nakonec povedou bu] ke zhroucení, nebo k postupnému rozmělnění sovětské moci.“ Tyto Kennanovy úvahy se posléze staly východiskem při tvorbě nové strategické koncepce americké zahraniční politiky – doktríny zadržování komunismu. V konkrétní politické praxi byly Spojené státy konfrontovány s ideově-politickou výzvou Sovětského svazu. Stalin skutečně spoléhal na destruktivní sílu poválečné hospodářské krize, která měla podle jeho představ vytvořit vhodný prostor pro ofenzívu revoluční levice. Američané se v této souvislosti obávali sociálních a politických změn ve střední a jihovýchodní Evropě, v Asii a v neposlední řadě i v západní Evropě, kde prudce vzrostla intenzita třídních srážek. Průsečíkem oboustranného střetu zájmů se stalo Německo. Stalinovu záměru začlenit poraženou zemi jako celek do sovětské zájmové sféry čelila Trumanova vláda zásadní proměnou své dosavadní okupační politiky. Předně ustoupila od rigorózní koncepce rozkazu náčelníků štábu „JCS 1067“, který zakazoval jakoukoli formu spolupráce s německým obyvatelstvem. Dalším opatřením byla nabídka na sloučení obou okupačních zón, kterou učinily Spojené státy Velké Británii. Stát14

|


ní tajemník Byrnes v již zmíněném projevu ve Stuttgartu – 6. září 1946 – podpořil ideu politické a hospodářské renesance Německa a zdůraznil i aktivní zájem Spojených států o dění v západní Evropě. Sled událostí urychlila řecká a turecká krize. Velká Británie neunesla dvojnásobnou tíhu domácích hospodářských obtíží a mnohostranné mocenské angažovanosti a v zimě 1946 –1947 zkolabovala. Ve dnech 20. až 22. února 1947 učinila britská labouristická vláda tři zásadní rozhodnutí – o přerušení vojenské a ekonomické pomoci legitimní řecké vládě v probíhající občanské válce, dále o předání odpovědnosti v Palestině do rukou OSN a posléze i o konečném odchodu z Indie. Po britské nótě, ve které bylo stručně oznámeno, že k 31. březnu 1947 zastaví vláda Jeho Veličenstva hospodářskou a vojenskou pomoc Řecku i Turecku, jednala na sklonku února o vzniklé situaci špička státního departmentu. Celkový tón diskuse udal zástupce státního tajemníka Dean Acheson. S pomocí historické paralely punských válek mezi Římem a Kartágem definoval základní problém doby: „Spojené státy neohrožuje pouze dění v Řecku, ale především sovětský komunismus. Zvítězí-li komunisté v Řecku, v Turecku, či jinde ve Středomoří, padnou i ostatní vlády v západní Evropě.“ Na druhé poradě dne 10. března byli zastoupeni i vedoucí představitelé demokratické a republikánské strany. Výsledná dohoda zavázala vedení obou těchto politických seskupení podpořit v Kongresu Trumanovu žádost o poskytnutí pomoci Řecku a Turecku. Souběžně bylo rozhodnuto, že prezidentovo vystoupení bude mít obecný rozměr podpory všem svobodným vládám, které jsou ohroženy komunistickou agresí. Po pečlivé stylistické přípravě se 12. března 1947 obrátil prezident Harry Truman na 80. Kongres USA s konkrétní představou americké role ve světovém dění. „Myslím, že Spojené státy jsou povinny podpořit svobodné národy odolávající pokusům ozbrojených menšin usilujících o jejich podrobení nebo tlakům přicházejících zvenčí. Myslím, že jsme povinni pomoci svobodným národům vytvářet svůj osud vlastníma rukama. Myslím, že naše pomoc musí spočívat především v ekonomické a finanční podpoře, která je nezbytná pro dosažení jejich hospodářské stability, a tudíž i vyrovnaného politického života.“ Poté prezident požádal Kongres o souhlas s poskytnutím finanční pomoci Řecku a Turecku. Zákonodárný sbor Trumanovu předlohu schválil a 22. května ji prezident signoval. V tomto momentu byla poprvé realizována nová politická koncepce Spojených států – Trumanova doktríSVĚT PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE

| 15

na – jejíž obsahové jádro spočívalo na Kennanově tezi o zadržování komunismu. V plné míře se pak tato doktrína realizovala v tzv. Marshallově plánu hospodářské pomoci z června 1947. Obnovená stabilita evropské ekonomiky měla být bezpečnou hrází proti hladu, bídě, zoufalství a sociálnímu chaosu, které „učinily společnost zranitelnou a vhodnou pro zneužití jakýmkoli totalitním hnutím“. Bez ohledu na sovětskou negaci Marshallova plánu se již 12. července 1947 sešla v Paříži konference 16 západoevropských států. Jejím výsledkem bylo ustavení „Výboru pro evropskou hospodářskou spolupráci“, který 21. září předložil Spojeným státům žádost o poskytnutí pomoci v celkové výši 29 miliard dolarů. (Později byla tato suma o necelých sedm miliard dolarů snížena.) Dne 2. dubna 1948 schválil americký Kongres připravený zákon o zahraniční pomoci, jehož působnost byla limitována 30. červnem 1952. S pomocí Marshallova plánu se Spojeným státům podařilo stabilizovat západní Evropu, iniciovat vojenské a hospodářské integrační procesy, zmírnit pocity obecného ohrožení a posléze i zadržet sovětskou ideologickou a mocenskou expanzi. Na druhé straně bylo však na téměř půlstoletí potvrzeno bipolární rozdělení starého kontinentu, nebo[ Američané fakticky přijali realitu sovětské geopolitické sféry ve východní Evropě.

16

|


Sovětsko-turecká krize

V meziválečných letech existovaly mezi Ankarou a Moskvou relativně přátelské vztahy. V roce 1925 byla v Oděse podepsána smlouva o neútočení, arbitráži a dobrém sousedství. Konference ve švýcarském Montreaux v červenci 1936 vypracovala a schválila nový status úžin, který garantoval bezpečnost Turecka a částečně i Sovětského svazu. Závěrečná Konvence, podepsaná 20. července 1936, potvrdila specifické postavení černomořských států a jejich právo – v čase míru – volného průjezdu úžinami pro jejich válečné lodě. Dále Konvence garantovala svobodu plavby v mírové i válečné době pro obchodní lo]stvo a přenesla odpovědnost za obranu Bosporu a Dardanel na Turecko. První stíny se objevily v roce 1939, kdy vláda v Ankaře odmítla sovětskou iniciativu ohledně uzavření dohody o zákazu použití úžin nečernomořskými státy. Po vypuknutí válečného konfliktu Turecko sice vyhlásilo zásadu striktní neutrality, ale nedokázalo zabránit německým a italským válečným lodím v průniku do Černého moře. Churchillovy pokusy o získání aktivní turecké podpory ztroskotaly a teprve v závěru ozbrojeného konfliktu vyhlásila Ankara Třetí říši válku. Moskva využila této situace a vystoupila s požadavkem na změnu statutu úžin. Ostatně Molotov již při své návštěvě Berlína v listopadu 1940 naznačil sovětský zájem o získání vojensko-námořní báze na Bosporu. Také ve všech oficiálních dokumentech Kremlu o poválečném uspořádání – např. v Litvinovově memorandu Molotovovi z 15. ledna 1944 – se objevuje požadavek na vybudování válečné základny v úžinách či v jejich blízkosti. O této otázce diskutoval Stalin s Churchillem 9. října 1944, kdy otevřel možnost případné revize Konvence z Montreaux, nebo[ „ta již neodpovídá současné mezinárodní situaci. Sovětský svaz je velmoc a nemůže být vystaven nejistotě ze strany Turecka, které může kdykoli uzavřít úžiny a ohrozit tak náš zahraniční obchod či obranu.“ Sir Winston, deprimován

SOVĚTSKO-TURECKÁ KRIZE

| 17

Sovětský diktátor J. V. Stalin: „A kolik divizí má papež?“

ztroskotáním svých snah o vytvoření balkánské fronty – právě v průběhu této jeho návštěvy Moskvy byla dohodnuta ona procentová dohoda o rozdělení odpovědnosti obou velmocí v jihovýchodní Evropě – posléze nezávazně souhlasil se změnou Konvence. Stalin se však vyhnul přímé odpovědi na premiérovu otázku ohledně charakteru požadovaných změn. Zdá se, že v tomto okamžiku sovětský vůdce pouze sondoval míru ochoty či připravenosti Velké Británie k případné revizi statutu úžin. Nakonec se obě strany dohodly na odložení diskutované problematiky na pozdější dobu. Stalin kritizoval Turecko i v Jaltě a ve vztahu ke Konvenci otevřeně prohlásil, že „zastarala, nebo[ byla spojena s Ligou národů, která dnes již neexistuje“. V tomto duchu vypracoval blízkovýchodní odbor Lidového komisariátu zahraničí rozbor celé problematiky, datovaný 20. února 1945, který preferoval bilaterální jednání mezi Sovětským svazem a Tureckem s výslednou dohodou o úžinách a garancemi Velké Británie a Spojených států. Poté, co Turecko vstoupilo v únoru 1945 do války, Moskva se obávala změny kladného stanoviska Velké Británie k požado18

|


Turecký prezident Ismet Inönü: „Moskva zapaluje bengálský oheň od jugoslávské hranice po Ázerbájdžán.“

vané revizi Konvence z Montreaux. Proto také Molotov 19. března 1945 označil sovětsko-tureckou smlouvu z prosince 1925 za překonanou. Autoritativní režim Ismeta Inönüho se pokusil o kompromis a nabídl Moskvě uzavření nové spojenecké dohody. V červnu 1945 jednal v Moskvě Molotov s tureckým vyslancem Sarperem a za základní podmínku jakékoli bilaterální smlouvy označil revizi Konvence z Montreaux ve smyslu zákazu průjezdu úžinami válečnými plavidly nečernomořských států a společné obrany Bosporu a Dardanel. Souběžně byly turecké straně tlumočeny územní nároky Arménské SSR a Gruzínské SSR v oblasti Karsu a Ardahanu. Po této striktní odpovědi Ankara svůj návrh stáhla a hledala záštitu v Londýně. Její tituláři na Blízkém východě varovali své britské kolegy, že „předání Turecka do rukou Ruska znamená rozšíření jeho vlivu až k Rudému moři a k Perskému zálivu“. O Turecku diskutovala Velká trojka i v Postupimi. Ještě před oficiálním zahájením konference řekl A. Eden Molotovovi, že „Britové nikdy dříve neslyšeli o teritoriálních nárocích Sovětského svazu vůči Turecku, a že je oprávněn tlumočit turecký nesouhlas s těmito požadavky“. SOVĚTSKO-TURECKÁ KRIZE

| 19

O úžinách jednal Churchill soukromě se Stalinem. Při společném obědě 18. července sice vyjádřil pochopení pro sovětskou snahu o zabezpečení východu z „uzavřených moří“, tj. z Baltu a z Černého moře, ale na druhé straně vyjádřil znepokojení z případného narušení turecké nezávislosti. Stalin reagoval s tím, že požadavek revize režimu v úžinách a sovětské územní nároky jsou de facto důsledkem turecké iniciativy ohledně uzavření nové bilaterální smlouvy. Je patrné, že Stalin trval pouze na vybudování základny, kdežto ony územní pretenze byly pouze nástrojem tlaku a prostorem pro možný ústupový manévr. Molotov ostatně prohlásil, že Moskva je připravena uzavřít dohodu pouze o úžinách. Jinak v dokumentu, který byl předán britské a severoamerické delegaci 22. července 1945, Sověti potvrdili svůj zájem na vybudování válečných bází na Bosporu a v Thrákii. V této souvislosti Molotov argumentoval minulostí, kdy v 19. století režim v úžinách regulovalo pouze Turecko s carským Ruskem, a dále Suezem, kdy dozor nad kanálem je pouze v kompetenci Velké Británie a Egypta. Západní spojenci oponovali a manévrovali, např. v sondážních hovorech naznačovali možnost souhlasu s teritoriálními nároky na Kars a Ardahan výměnou za stažení požadavku na vybudování základen a Velká Británie ve svém memorandu z 27. července souhlasila s novou textací Konvence z Montreaux. Stalin nabízený kompromis odmítl – problém úžin byl pro něho nejen otázkou bezpečnosti, ale i prestiže – a tak se konference v Postupimi rozešla, aniž by cokoliv v záležitosti Turecka rozhodla. Na září 1945 byla do Londýna svolána první schůzka Rady ministrů zahraničních věcí. Britské autority se obávaly sovětských snah o penetraci do Středozemí. Výbor náčelníků štábů se rozhodně postavil proti možnému sovětskému zisku v Kyrenaice – Moskva se netajila zájmem o získání mandátu nad touto bývalou italskou kolonií – a Foreign Office v této souvislosti opět posuzoval, zda je nutná revize Konvence z Montreaux. Část britského politického establishmentu byla toho názoru, že bude výhodnější revidovat Konvenci, než dovolit Rusku získat kontrolu nad Tureckem a Řeckem. V memorandu osobního tajemníka britského ministra zahraničí P. Dicksona z 24. září 1945 se mj. konstatovalo: „Přístup do Středomoří a získání námořních základen v jeho akvatoriu je jedním z hlavních cílů Ruska na nadcházející schůzce Rady ministrů a reálnou výzvou Británii. I s rizikem roztržky s Rusy je nutné vystoupit proti jeho nárokům na kontrolu úžin a na Tripolsko.“ 20

|


Sovětská diplomacie se ve svém tlaku na úžiny a na Kyrenaiku zaměřila na Turecko a Velkou Británii a zjevně podcenila zájem Spojených států o východní Středomoří. Washington nemínil být v této oblasti pasivní a např. problém revize Konvence z Montreaux spojil s přesunem odpovědnosti z někdejší Ligy národů na nově vzniklou OSN. Molotovovi to oznámil velvyslanec A. Harriman nótou z 3. listopadu 1945. Tento princip ovšem Stalin negoval, nebo[ znamenal mezinárodní kontrolu Bosporu a Dardanel, kterou Moskva rezolutně odmítala. Navíc Spojené státy prosazovaly princip otevřených dveří v úžinách a obě anglosaské mocnosti opět rezolutně odmítly výstavbu sovětských základen na Bosporu. Vznikla tak patová situace. Zdánlivě se nic nedělo, pokud ovšem pomineme výzvu patriarchy autokefální arménské pravoslavné církve k obnovení arménské jednoty v hranicích Sovětského svazu. Až 7. srpna 1946, krátce před skončením platnosti Konvence z Montreaux, adresoval Kreml Ankaře nótu – jejíž kopie byly o den později zaslány do Londýna a do Washingtonu – v níž ultimativním tónem opakoval své požadavky z předchozího roku. První tři body moskevského textu se shodovaly s anglosaskými předlohami – svobodný průchod obchodních lodí všech států a válečných plavidel černomořských zemí, limitovaný průjezd válečných lodí nečernomořských států. Kamenem úrazu nebyl ani čtvrtý bod, který žádal, aby stanovení režimu v úžinách bylo v kompetenci Turecka a černomořských států. Jablkem sváru se stal bod pátý, který se týkal návrhu na společnou – sovětsko-tureckou – obranu průlivů. Rozbor nově zpřístupněné sovětské dokumentace dokládá, že Moskva byla v tomto okamžiku odhodlána ke konfrontaci jak s Velkou Británií, tak se Spojenými státy. Londýn odmítl 4. a 5. bod sovětské nóty a Bílý dům reagoval demarší, v níž zdůraznil výlučně tureckou odpovědnost za bezpečnost Bosporu a Dardanel. Realizace ruského požadavku společné obrany úžin by změnila Turecko v satelit Moskvy. Tato severoamerická argumentace byla podpořena odpovídající demonstrací síly. Prezident Truman poslal k tureckým břehům těžký křižník „Missouri“ a posléze i mateřskou letadlovou lo] „F. D. Roosevelt“ s flotilou doprovodných plavidel. Výměna nót mezi Sovětským svazem, Velkou Británií a Tureckem trvala ještě celý podzim 1946, ale bez konkrétního výsledku. V dokumentu Spojeného štábu britských ozbrojených sil z listopadu 1946 byla již turecká krize spojena se začínající občanskou válkou v Řecku a byl SOVĚTSKO-TURECKÁ KRIZE

| 21

zdůrazněn i význam pomoci Ankaře, nebo[ ta sama „není schopná čelit sovětské hrozbě“. Moskevskou politiku mezitím analyzoval sovětský vyslanec v Turecku Vinogradov, který 25. ledna 1947 adresoval Molotovovi obsáhlé memorandum o sovětsko-turecké krizi. Celkem realisticky zhodnotil meze sovětských možností a svému ústředí doporučil, aby oslabilo tureckou pozici v úžinách podpisem obranných paktů s Bulharskem a Rumunskem a kompenzovalo tak zřejmý neúspěch ve výstavbě základen na Bosporu silnou vojenskou přítomností v obou těchto černomořských státech. Sovětský svaz ještě pokračoval v tlaku na Turecko, různé projekty a memoranda byla ještě zpracovávána v prvních měsících roku 1947. Nicméně podpora Spojených států, zejména po vyhlášení Trumanovy doktríny v březnu 1947, umožnila turecké vládě vzdorovat moskevským ambicím. Kreml ustoupil až po Stalinově smrti, kdy se oficiálně distancoval od předchozích požadavků jak na vybudování základen v úžinách, tak územní revize v oblasti východoanatolských měst Karsu a Ardahanu. Konvence z Montreaux byla obnovena v původní podobě.

22

|


Íránská krize

Strategické postavení Íránu za druhé světové války jako jediné pozemní spojnice mezi Velkou Británií a Sovětským svazem motivovalo jeho vojenské obsazení spojeneckými silami. V srpnu 1941 vstoupily do Íránu jednotky Rudé armády a převzaly kontrolu severní části země, Britové se rozmístili na jihu a později se připojili i Američané, kteří zabezpečili oblast Perského zálivu. Již 16. září 1941 abdikoval dosavadní šáh Rezá Pahlaví ve prospěch svého syna Mohammada Rezy Pahlavího a spojenci se zavázali stáhnout své vojáky do šesti měsíců od skončení války s Osou. Z podnětu Kominterny založili íránští komunisté na podzim roku 1941 Lidovou stranu – Tudé, která měla zázemí v sovětské vojensko-politické správě severní zóny. Tudé byla chápána jako přímý nástroj sovětského vlivu v celém Íránu. Dominoval zájem o ropu. Moskva usilovala o udělení těžební koncese pro bohatá ložiska v íránském Ázerbájdžánu a bedlivě sledovala americkou a britskou přítomnost na Středním východě. V polovině srpna 1944 adresoval Lavrentij Berija Stalinovi a Molotovovi memorandum s analýzou zásadního významu íránské ropy pro futuro a s naléhavým připomenutím deklarovaného zájmu Velké Británie a Spojených států o íránská ropná pole. Proto již v září odletěla do Teheránu sovětská vládní delegace v čele s náměstkem lidového komisaře zahraničí Kavtaradzem, ale její jednání nebylo úspěšné. Írán odmítl moskevské požadavky s tím, že jakákoli diskuse o ropné koncesi se odkládá na poválečnou dobu. Po ztroskotání zářijových rozhovorů se Stalin rozhodl pro podporu separatistického hnutí v severním Íránu s perspektivou jeho pozdější anexe. Zázemí této iredenty vytvářela přítomnost Rudé armády na sporném teritoriu. V polovině května 1945 – v souvislosti s ukončením válečných operací v Evropě – se íránská vláda obrátila na vítězné mocnosti s dotazem na případné datum stažení jejich vojenských jednotek ze země. Velká Británie převzala v této záležitosti iniciativu a Eden ÍRÁNSKÁ KRIZE

| 23

adresoval Moskvě nótu s návrhem společné dohody o brzkém odchodu všech spojeneckých sil z Íránu. Kreml nereagoval a obdobně pohřbil i dopis A. Harrimana ze 14. června o ukončení americké mise v oblasti Perského zálivu. Bez konkrétního výsledku vyzněly rozhovory v Postupimi a jednání o íránském problému bylo odloženo na připravovanou konferenci Rady ministrů zahraničních věcí v Londýně. Molotov měl instrukci bránit se podpisu jakékoli dohody o ukončení sovětské přítomnosti v Íránu. Mezitím byla v severním Íránu založena Demokratická strana Ázerbájdžánu, která integrovala i místní organizace Tudé. V čele nové politické organizace stanul Džaafar Piševari, dosavadní poslanec medžlisu za Tabríz. Na konci listopadu 1945 bylo sovětskou okupační správou svoláno tzv. Všelidové shromáždění Ázerbájdžánu, jehož závěrečné prohlášení deklarovalo rozsáhlou autonomii severního Íránu. Záhy se představila i nová místní vláda a její předseda Piševari vyzval Teherán, aby neprodleně uznal svrchovanost íránského Ázerbájdžánu. Celý tento proces se neobešel bez ozbrojených srážek, kdy Rudá armáda podpořila autoritu separatistických vládních struktur a zablokovala íránské jednotky, které zůstaly věrné Teheránu. Klíčovou roli v organizování těchto aktivit sehrál tehdejší tajemník ÚV KS sovětského Ázerbájdžánu a vysoký důstojník NKVD Bagirov. Na celé záležitosti bylo charakteristické obětování strany Tudé, která až dosud byla oprávněně chápána jako nástroj sovětského vlivu. Její vedoucí představitelé byli zaskočeni vývojem situace v severním Íránu a v dopise ÚV VKS(b) konstatovali, že „naši nepřátelé by nemohli zvolit lepší taktiku k celkové diskreditaci sovětské politiky“. Mimo dosah okupační moci Moskvy byla také Tudé obviněna z rozbíjení státu a vystavena tvrdé persekuci. Krize v íránsko-sovětských vztazích se vyhrotila v listopadu 1945, kdy byly v severním Íránu zformovány tzv. jednotky národní obrany, které převzaly kontrolu tamních komunikací, strategických bodů a přerušily veškeré spojení s Teheránem. Šáh poslal do Tabrízu mechanizovanou brigádu, ale tankové jednotky Rudé armády jí u Kazvínu přehradily cestu. Íránská vláda opět v Moskvě protestovala a informovala o incidentu Velkou Británii a Spojené státy. Akce u Kazvínu byla právem označena za porušení teheránské dohody z roku 1942 a spojenecké deklarace z prosince 1943, která garantovala suverenitu a nezávislost Íránu. Krize tak získala mezinárodní rozměr a šáh požádal neoficiální cestou Trumanovu administrativu o ochranu. 24

|

ÍRÁNSKÁ KRIZE

Íránský šáh Mohammad Rezá Pahlaví: „Kaškajové jsou oporou mého trůnu.“

ÍRÁNSKÁ KRIZE

| 25

Ministři zahraničí „velké trojky“ V. Molotov, J. Byrnes, a britský konzervativní politik A. Eden: „J. Byrnes často zapomínal, kdo je prezidentem Spojených států.“ 26

|

ÍRÁNSKÁ KRIZE

Sporný problém byl diskutován i na moskevské konferenci Rady ministrů zahraničních věcí v prosinci 1945. Sovětská dokumentace dokládá konfrontační záměr, kdy Molotov měl spojit otázku odchodu sovětských vojsk z Íránu s odsunem britských jednotek z Řecka a amerických z Číny. Nakonec zůstalo pouze u nezávazné výměny názorů, jelikož státní tajemník J. Byrnes měl zájem na širší dohodě s Moskvou o Dálném východě a Balkánu a v íránské kauze se příliš neangažoval. Britové zůstali se svou snahou o otevření diskuse o íránské otázce izolováni a Molotov Bevinovi kategoricky oznámil, že Rudá armáda se k 3. březnu 1946 z íránského území nestáhne. Sovětský ministr zahraničí také dosáhl absence jakékoli zmínky o Íránu v závěrečném komuniké konference. Moskevský pat uvolnil Teheránu ruce a 4. ledna 1946 předložil svou stížnost Radě bezpečnosti OSN. Byrnesova snaha o dosažení kompromisu s Moskvou byla Trumanem odmítnuta. V kritickém a emotivně laděném dopisu státnímu tajemníkovi z ledna 1946 prezident mj. napsal: „V Postupimi jsme byli postaveni před hotovou skutečnost a pod tíhou okolností téměř donuceni souhlasit jak s ruskou okupací Východního Pruska, tak s polskou okupací části Německa na východ od řeky Odry. V té době jsme měli starost o vstup Ruska do války s Japonskem. Později jsme ale poznali, že jsme zde Rusko nepotřebovali, a že nám Rusové od té doby neustále působí hlavní starosti. Nemám sebemenší pochybnosti o tom, že Rusko zamýšlí vpadnout do Turecka a zmocnit se tak průlivů z Černého do Středozemního moře. Do té doby, dokud Rusko nenarazí na železnou pěst a silné výrazy, bude nazrávat nová válka. Nemyslím, že musíme uzavírat další kompromisy. Je třeba, abychom odmítli uznat Rumunsko a Bulharsko do té doby, dokud se nepodřídí našim požadavkům, musíme nedvojsmyslně vyjádřit své stanovisko k íránské otázce, jsme povinni dále trvat na zmezinárodnění Kielského průplavu, Rýnsko-dunajské vodní cesty a černomořských průlivů a musíme také udržet plnou kontrolu nad Japonskem a Tichým oceánem. Je třeba, abychom postavili na nohy Čínu a abychom tam vytvořili silnou ústřední vládu. Totéž musíme udělat s Koreou. Potom budeme muset přinutit Rusko, aby vyrovnalo dluhy v půjčce a pronájmu. Zkrátka, přestal jsem se mazlit se Sověty…“. V prvních týdnech roku 1946 byla také ve Státním departmentu dokončena geopolitická studie, která akcentovala sovětské pronikání na jih do strategicky významných oblastí Středomoří a Perského zálivu. ÍRÁNSKÁ KRIZE

| 27

Sovětský tlak vůči Turecku a krize v Íránu byly charakterizovány jako finální pokusy o prolomení posledních bariér na přístupových cestách k teplým mořím. Vzhledem k těmto skutečnostem začaly Spojené státy vážně uvažovat o přehodnocení svého dosud ne zcela vyhraněného vztahu k celému regionu Středomoří a Blízkého východu. Jistou roli přirozeně sehrálo i vědomí mocenského oslabení Velké Británie, která byla do druhé světové války garantem stability této oblasti. Prvním výsledným efektem byla severoamerická podpora íránské stížnosti na fóru OSN. Internacionalizace středovýchodní krize komplikovala sovětské anekční plány. Moskva se snažila o její utlumení a navrácení do roviny bilaterálních vztahů a nakonec – při zvážení všech svých priorit – se íránských ambicí vzdala. Na sklonku ledna 1946 byly obnoveny dvoustranné rozhovory o odchodu Rudé armády, o situaci v íránském Ázerbájdžánu a posléze i o ropné koncesi. Ta se také stala příčinou nového sporu. Jestliže v předchozích dvou otázkách byl Stalin ochoten ustoupit, tak ve třetím diskutovaném problému – zcela v duchu koncepce bezpečných hranic a nárazníkových pásem – rozhodně odmítl přítomnost amerických či britských těžebních společností v severním Íránu. Premiér Ahmed Kawam nakonec souhlasil s tím, že sovětský odchod a distance od separatistického hnutí budou honorovány íránským souhlasem se sovětskými požadavky ohledně ropné koncese. Přes peripetie íránské krize – 25. března 1946 se spornou záležitostí začala zabývat Rada bezpečnosti OSN – bylo 4. dubna dosaženo dohody. Formou výměny oficiálních dopisů mezi Kawamem a novým sovětským titulářem v Teheránu Sadčikovem byl potvrzen jak termínovaný odchod Rudé armády, tak vytvoření smíšené íránsko-sovětské ropné společnosti. Dne 9. května 1946 opustila Írán poslední jednotka Rudé armády a separatistická aktivita v íránském Ázerbájdžánu byla vládními silami utopena v krvi. Faktický rozsudek smrti se týkal i strany Tudé. O rok později medžlis odmítl ratifikovat dohodu o ustavení íránsko-sovětské těžební společnosti. Stalinův ústup v íránské otázce byl motivován snahou nekomplikovat evropské problémy mnohostrannou sovětskou angažovaností v jiných částech světa. Pro sovětského vůdce bylo však charakteristické, že i po druhé světové válce pokládal za svého dominantního protivníka na Blízkém a Středním východě Velkou Británii a nepostřehl vzestup mocenského zájmu Spojených států o celou tuto oblast. 28

|

ÍRÁNSKÁ KRIZE

Sovětsko-jugoslávský spor

Po skončení druhé světové války existovaly mezi Kremlem a Bělehradem velmi úzké vztahy. Již v dubnu 1945 podepsaly oba státy spojeneckou smlouvu, která rozšířila sovětský vliv k břehům Jadranu. Legitimita moci jugoslávských komunistů vycházela z jejich vedoucí role v čase národní a osvobozenecké války proti fašistickým okupantům. V Jugoslávii se také komunisté prosadili daleko dříve než v jiných zemích střední a jihovýchodní Evropy. Někdejší partyzánský vůdce Josip Broz Tito důsledně sledoval politické koncepce Moskvy a dále je aktivně rozvíjel. V roce 1947 se však dostal do sporu se Stalinem, když prosazoval koncepci balkánské federace, tj. uskupení Albánie, Bulharska a případně i Rumunska s dominantním postavením Jugoslávie. Sovětský svaz původně tuto myšlenku podporoval, ale po vyhlášení Trumanovy doktríny a Marshallova plánu změnil své stanovisko. Stalinovo odmítnutí balkánské federace bylo motivováno jeho obavou z narušení pevnosti a soudržnosti budovaného sovětského bloku. Čistě vojensko-mocenské chápání vztahů mezi Moskvou a jejími satelity bylo v rozporu s Titovou představou o vlastní politické roli v balkánském prostoru. V celém průběhu sovětsko-jugoslávského sporu nikdy nešlo o ideologické rozpory, ale vždy jen o míru jugoslávské nezávislosti. Doprovodné tance stalinských scholastiků byly pouze zastíracím manévrem politické reality. Koncem ledna 1948 se sovětský list „Pravda“ distancoval od myšlenky „organizovat federaci nebo konfederaci balkánských a podunajských zemí“ a označil ji za silně „problematickou a uměle vykonstruovanou“. Stalina podráždily samostatné aktivity Bělehradu a Sofie, především jejich snaha o uzavření spojenecké smlouvy. Nesouhlasil ani s Titovým přístupem k Albánii, která se de facto stala jugoslávským protektorátem. Svou nespokojenost vyslovil v kategorické formě na setkání vedoucích představitelů Sovětského svazu, Bulharska a Jugoslávie, které se z jeho podnětu uskutečnilo ve SOVĚTSKO-JUGOSLÁVSKÝ SPOR

| 29

dnech 10. a 11. února 1948 v Moskvě. Stalin vedl rozhovory v krajně ostrém až hrubém tónu a negoval jakékoli bilaterální vztahy mezi balkánskými státy, pokud nebyly předem konzultovány s Kremlem. Jugoslávci i Bulhaři se snažili bagatelizovat sporné problémy a prozatím nechtěli či nemohli pochopit, že v daném okamžiku se rozhoduje o celkovém charakteru vztahu mezi tzv. lidovými demokraciemi. Stalin klasifikoval i nesmělé pokusy o samostatnou politiku jako narušení soudržnosti „ocelového společenství“. V závěru moskevské schůzky museli vedoucí obou delegací – Kardelj a Dimitrov – podepsat závazek o koordinaci zahraniční politiky svých zemí se Sovětským svazem. O vzniklé situaci diskutovalo rozšířené zasedání Politického byra ÚV KS Jugoslávie 1. března 1948. Po obsáhlém Kardeljově vystoupení, které mj. zrekapitulovalo i Stalinovy nevybíravé útoky na adresu bělehradské politické elity, a zprávě Borise Kidriče o sovětském odmítnutí potvrdit již připravenou obchodní smlouvu, bylo rozhodnuto neustoupit nátlaku, nebo[ – jak poznamenal Tito – „jedná se o nezávislost naší země“. Vzhledem ke značnému sovětskému vlivu v Bulharsku byl projekt plánované balkánské federace odložen ad acta, ale na druhé straně měl pokračovat proces integrace Albánie. Ministr financí Sreten Žujović vzápětí informoval o výsledku tohoto jednání sovětského velvyslance v Bělehradu Lavren[jeva. Reakce Moskvy byla okamžitá a razantní – z Jugoslávie byli odvoláni všichni vojenští a bezpečnostní poradci. Následovala výměna dopisů mezi oběma stranickými centrálami, která ze sovětské strany gradovala v sérii obvinění z celé řady smrtelných hříchů vůči marxisticko-stalinským dogmatům. Tito však již překročil svůj Rubikon. Maršál měl bohaté zkušenosti s fungováním mechanismů Stalinova systému. Sám byl nejen svědkem, ale i vykonavatelem krvavých čistek v druhé polovině 30. let, kdy bylo v Moskvě vyvražděno prakticky celé exilové vedení Komunistické strany Jugoslávie. Někdejší partyzánský vůdce okamžitě pochopil, že Stalinovi vůbec nejde o tzv. nápravu chyb, ale o odstranění stávající bělehradské stranické a vládní elity. Tito také dobře věděl, že riskuje i svůj život. (L. P. Berija skutečně plánoval atentát, který měl provést „kostarický vyslanec“ v Bělehradu, ve skutečnosti sovětský agent Grigulevič.) V tomto ohledu je nutné ocenit Titovo odhodlání udržet nezávislost a suverenitu jugoslávské federace. Poté, co se sovětský nátlak minul účinkem, a když selhaly i pokusy o změnu bělehradského vedení, byla Jugoslávie okázale vykázána ze 30

|

SOVĚTSKO-JUGOSLÁVSKÝ SPOR

„socialistického společenství“. Na zasedání „Informačního byra komunistických a dělnických stran“ v červnu 1948 byla přijata rezoluce, jejímž autorem byl sovětský ideolog A. Ždanov, a která byla zkoncipována v duchu předchozích kritik bělehradského vedení. Stalinem předběžně parafovaný text končil výzvou ke „zdravým silám Komunistické strany Jugoslávie, které jsou věrny marxismu-leninismu“, aby vyměnily „nynější vůdce a vyzvedly zcela nové internacionalistické vedení“. Jugoslávská veřejnost byla s rezolucí „Informbyra“ a s následným odmítavým stanoviskem ÚV KSJ seznámena 29. června ve 20 hodin prostřednictvím rozhlasového vysílání. Na 21. července byl svolán mimořádný sjezd KSJ a jeho průběh byl pevně pod kontrolou Tita a jeho spolupracovníků. Vrcholné plénum jugoslávských komunistů se distancovalo od rezoluce, kterou označilo za „nepřesnou, chybnou a nespravedlivou“. Signálem k další eskalaci sovětského tlaku byl článek s názvem „Kam vede nacionalismus Titovy skupiny v Jugoslávii“, který vyšel 8. září 1948 v sovětské Pravdě. Článek, jehož autorem byl Stalin, byl předzvěstí druhé rezoluce „Informbyra“ o jugoslávské otázce, která byla zveřejněna v listopadu 1949. KSJ byla označena za fašistickou stranu a její vedení bylo charakterizováno jako klika „vrahů a špionů“. Objevila se i reálná hrozba sovětské vojenské intervence, která pominula až v okamžiku roznětu korejské války v létě roku 1950. Praktické přerušení politických a hospodářských vztahů mezi Jugoslávií a sovětským blokem přimělo Bělehrad k hledání přijatelného soužití se západními státy. Ty původně nevěřily ve schizma, domnívaly se, že Jugoslávie má sehrát roli trojského koně a narušit tak soudržnost tehdy vytvářené atlantické koalice. Ke změně přístupu došlo až v druhé polovině roku 1949. Konkrétním výsledkem sblížení bělehradské vlády se státy NATO se stala dohoda o přátelství a spolupráci mezi Řeckem, Tureckem a Jugoslávií, kterou v Ankaře podepsali ministři zahraničí uvedených zemí v druhé polovině února 1953. Tímto tzv. Balkánským paktem si Bělehrad zabezpečoval pomoc NATO v případě napadení ze strany sovětského bloku. Jinak ovšem důsledné trvání na politice neangažovanosti ve vojenských seskupeních umožnilo Titově Jugoslávii sehrát aktivní roli v rozvojovém světě a posléze i v „Hnutí nezúčastněných“. Roztržka se Sovětským svazem byla postupně překonávána po Stalinově smrti v březnu 1953, ale Jugoslávie si i nadále uchovávala určitou rezervu vůči Moskvě a jejím vazalům. SOVĚTSKO-JUGOSLÁVSKÝ SPOR

| 31

Sovětsko-jugoslávský spor vytvořil vhodnou záminku pro rozsáhlé čistky ve stranických špičkách jednotlivých zemí sovětského bloku. Jejich smyslem byla likvidace jakékoli ideologické hereze, popření národních zájmů a vyvolání trvalého strachu přeživších elit. Již v září 1949 byl v Budapešti odsouzen k trestu smrti přední stranický funkcionář a Rákosiho rival Lászlo Rajk. V témže roce skončil v cele smrti i představitel Titovy frakce v albánském vedení Koči Dzodze. Špatně dopadl i čelný představitel bulharského hnutí odporu Trajdo Kostov, o jehož osudu rozhodl Jiří Dimitrov krátce před svou smrtí. V Rumunsku byla na počátku padesátých let postavena před soudní tribunál skupina stranických pracovníků kolem Anny Paukerové a Lucretia Patraskana. V Polsku padl Władysław Gomułka již na sklonku roku 1948, ale zachránil si život. Hon na čarodějnice vyvrcholil v Praze, kde Gottwaldovo vedení KSČ poslalo v listopadu 1952 na smrt jedenáct svých soudruhů, včetně bývalého generálního tajemníka strany Rudolfa Slánského. Příznačné bylo i antisemitské zaměření celého procesu. Tyto justiční vraždy byly však jen viditelnou špičkou ledovce násilí a teroru vůči tzv. třídnímu nepříteli. Jeho uvězněním si stalinské režimy zajiš[ovaly otrockou pracovní sílu pro „velké stavby socialismu“.

32

|

SOVĚTSKO-JUGOSLÁVSKÝ SPOR

Občanská válka v Řecku

Po vojenské porážce královského režimu v dubnu 1941 a rozdělení země mezi státy Osy ustavila řecká levice Národně osvobozeneckou frontu (EAM), která se postavila do čela ozbrojeného zápasu proti okupantům. Fronta seskupovala komunisty, socialisty, agrárníky a tzv. Svaz lidové demokracie. Pod jejím politickým vedením se zformovala Národně osvobozenecká armáda Řecka (ELAS). Antifašisticky orientovaná buržoazie vytvořila v říjnu 1941 vlastní odbojovou organizaci – Národně republikánskou řeckou ligu (EDES). V průběhu válečných let převzala EAM/ELAS vojenskou iniciativu a posléze kontrolovala téměř jednu třetinu řeckého území. V březnu 1944 inspirovala založení Politického výboru národního osvobození, který plnil funkci prozatímní vlády. Tyto skutečnosti prokázaly nespornou sílu levice, jejíž zápas za národní osvobození přerůstal – obdobně jako v Jugoslávii – v sociální revoluci. EAM však byla pod tlakem Moskvy, která pokládala Řecko za britskou zájmovou sféru, a tak levice v tzv. libanonských dohodách z května 1944 souhlasila s menšinovým postavením v Papandreově vládě národní jednoty. V obdobném duchu vyzněla i zářijová jednání v italské Casertě, která začlenila jednotky ELAS do nové řecké armády budované pod britským dohledem. Výsledný kompromis byl úspěchem občanského odboje. Procentová dohoda mezi Stalinem a Churchillem jednoznačně potvrdila geopolitickou konstantu britského interesu o celou oblast Egejského moře. V polovině října 1944 se vrátila do Athén Papandreova vláda a zanedlouho vydala dekret o rozpuštění ELAS. Levicoví ministři proti tomuto rozhodnutí protestovali a podali demisi. Politická krize vyústila v ozbrojený boj mezi příslušníky ELAS a britskými oddíly. Prosincovou bitvu o hlavní město rozhodl až příchod dalších dvou britských divizí z italské fronty. Po osobní intervenci W. Churchilla EAM souhlasila se stažením svých jednotek z Athén. ELAS však i nadále kontrolovala asi dvě třetiny řeckého teritoria. OBČANSKÁ VÁLKA V ŘECKU

| 33

Tečkou za předchozími událostmi byla tzv. dohoda ve Varkíze z 12. února 1945, kdy zástupci EAM podepsali závazek o odzbrojení a rozpuštění armády ELAS. Nepřímá podpora Moskvy britskému zákroku v Athénách předurčila i výsledek jednání ve Varkíze, kdy řečtí komunisté museli respektovat Stalinovo rozhodnutí. Situace se však změnila v létě roku 1945. Přístup anglosaských mocností k vnitropolitickému dění v Bulharsku a v Rumunsku byl podle Kremlu v rozporu s procentovou dohodou a Stalin se rozhodl pro odvetnou akci v Řecku. Tamní komunistické straně byly uvolněny ruce a její sjezd v říjnu 1945 rozhodl o nutnosti ozbrojené sebeobrany vůči Sofulisově vládě. V únoru 1946 přijalo plénum ÚV KSŘ rozhodnutí o bojkotu nadcházejících parlamentních voleb a iniciovalo zahájení ozbrojeného boje. V březnových volbách získala monarchistická Lidová strana většinu hlasů a její předák Konstantinos Tsaldaris vytvořil v dubnu 1946 čistě pravicový kabinet. V září byla v Řecku obnovena monarchie a do Athén se vrátil král Jiří II. (Po jeho smrti v r. 1947 nastoupil na trůn Pavel I.) Politická polarizace dosáhla vrcholu a četné místní srážky gradovaly v občanskou válku. Za její skutečný začátek je pokládán útok skupiny levicových partyzánů na policejní stanici ve vesnici Litokhorn na úbočí Olympu dne 30. března 1946. Konflikt trval do října 1949 a lze jej rozdělit na dvě období, kdy výrazným mezníkem bylo září 1947. Na podzim roku 1946 byly jednotlivé partyzánské oddíly sjednoceny v Demokratickou armádu Řecka, jejímž jádrem byli bývalí příslušníci ELAS. Velení převzal člen ÚV KSŘ Markos Vafiadis – generál Markos. Partyzáni měli zázemí v Albánii, Jugoslávii a v Bulharsku. První větší boje svedli v horách severního Řecka a na Peloponésu. Velká Británie, která se v zimě 1946 –1947 hospodářsky zhroutila, přerušila pomoc královskému režimu a v únoru 1947 požádala o pomoc Spojené státy. Vyhlášení Trumanovy doktríny znamenalo nejen otevřenou pomoc řecké monarchii, ale i přímou intervenci Spojených států v občanské válce. S pomocí amerických důstojníků byla také připravena operace Terminus, která sledovala vytlačení gerilových jednotek ze středního a severního Řecka. Akce skončila totálním neúspěchem. Partyzáni naopak přešli v červenci 1947 do protiútoku a obsadili značnou část území v pohoří Grammos. Na základě tohoto úspěchu rozhodlo zářijové plénum ÚV KSŘ o svedení rozhodujícího střetu v pohoří Pindos. Souběžně měla být v severním Řecku budována základna nového státu sovětského typu. O vánocích roku 1947 sestavil Markos Vafiadis proza34

|

OBČANSKÁ VÁLKA V ŘECKU

tímní vládu. Monarchie reagovala vyhlášením totální války vůči celé levici. V čele americko-řeckého velení stanul generál James van Fleet. Královské jednotky byly posíleny a vyzbrojeny těžkou technikou. V lednu 1948 Demokratická armáda koncentrovala své síly v prostoru Grammos – Vitsi v západní Makedonii a uvolnila sevření Peloponésu. V červnu zahájili královští rozsáhlou ofenzívu v pohoří Grammos. Komunisté nápor odrazili, stáhli se do Albánie a přešli přes její území do oblasti Vitsi, kde pokračovali v útoku na Florinu. V této době se však ve vedení KSŘ negativně odrazily spory uvnitř mezinárodního dělnického hnutí. Ústřední výbor se rozdělil na dvě skupiny s odlišným názorem na další zaměření zápasu. Zatímco Markos Vafiadis byl pro pokračování taktiky gerilového boje, generální tajemník strany Nikos Zachariadis prosazoval přechod k formám pravidelné války, tj. především k útokům na města. Zachariadis – s podporou Stalina – prosadil své stanovisko, aniž by přihlédl k reálné situaci – k celkové únavě obyvatelstva i ke stále rostoucí převaze královské armády. Komunistické jednotky útočily na města, na krátký čas obsadily několik středisek v severním Řecku, ale výsledný efekt byl minimální. Markos Vafiadis poté v únoru 1949 rezignoval ze všech svých funkcí a do čela prozatímní vlády byl postaven Dimitros Partsalides. Mezitím roajalisté zcela ovládli Peloponés, Rumélii, Thesálii a střední Makedonii. V polovině července zaútočil generál Alexandros Papagos s pěti divizemi na Vitsi a Grammos. Demokratická armáda vzdorovala mnohonásobné převaze do konce srpna. Poté část jejích jednotek ustoupila do Albánie a 9. října 1949 prozatímní vláda zastavila boje. O vítězství monarchie rozhodla mj. i sovětsko-jugoslávská roztržka, kdy Bělehrad na konci roku 1948 zastavil podporu řecké levici. Její diaspora výrazně poznamenala poválečnou dekádu. Neúspěch řecké levice byl sice zastíněn vítězstvím komunistů v čínské občanské válce, ale jihovýchodní křídlo sovětského bloku bylo na dlouhou dobu oslabeno definitivní ztrátou Řecka a jugoslávským vzdorem.

OBČANSKÁ VÁLKA V ŘECKU

| 35

První berlínská krize

Jaltská konference rozhodla o tom, že poražené Německo zůstane jednotné, ale bude rozděleno do jednotlivých okupačních pásem – sovětského, amerického a britského, k nimž přibylo později i pásmo francouzské. Stejně byl rozdělen i samotný Berlín. Jednotu správy země měla zajiš[ovat Spojenecká kontrolní komise, složená ze zástupců čtyř vítězných mocností. V Německu byl hlad, zejména ve vybombardovaných městech Porúří, Porýní a Vestfálska, která byla vždy závislá na dodávkách potravin z východních částí země, jež nyní byly pod sovětskou a polskou správu. Němci umírali nejen hladem a zimou, ale i z pocitů beznaděje. Přetrvával lístkový systém, jehož příděly zcela nedostačovaly k zabezpečení výživy. Na černém trhu se platilo americkými cigaretami. Velká Británie, která sama stála na prahu vážné poválečné krize, nemohla zásobovat potravinami svou zónu a trvala na odstranění obchodních bariér mezi západními okupačními pásmy. V této souvislosti Američané Britům navrhli spojení obou pásem v Bizónii. Dohoda v tomto smyslu byla podepsána 2. prosince 1946 v New Yorku s platností od 1. ledna 1947. Bizónie zahrnovala více než polovinu území poválečného Německa a na troskách v ní živořilo 39 milionů obyvatel, tj. 60 % celkového počtu. Prakticky se jednalo o ekonomicky nejvýznamnější německé země, ale jejich potenciál se prosadí až v následujících letech. Zatím v Porýní a Porúří, kde v roce 1946 klesly denní potravinové příděly hluboko pod 800 kalorií, umíraly tisíce lidí a okupační správa jen s obtížemi zvládla rozsáhlé hladové demonstrace. Američané převzali podstatnou část odpovědnosti za stabilizaci Bizónie a zvýšením dodávek potravin se snažili eliminovat prudkou křivku vzestupu sociálního neklidu. Ke spojení amerického a britského okupačního pásma došlo v době, kdy probíhaly diskuse o přípravě mírové smlouvy s Německem. Na jaře 36

|

PRVNÍ BERLÍNSKÁ KRIZE

Obnovení válkou zničených západních okupačních zón Německa mělo být příspěvkem k poválečné stabilizaci Západní Evropy. „Bez žen by to ovšem nešlo.“

roku 1947 se v Moskvě uskutečnilo zasedání Rady ministrů zahraničních věcí čtyř velmocí. V atmosféře začínající studené války jednání konference zcela ztroskotalo, ministři se neshodli na dílčích aspektech projednávané německé otázky. Na další schůzce Rady koncem téhož roku odmítly západní mocnosti ryze účelový návrh Moskvy na ustavení ústřední německé vlády s pravomocemi k podpisu mírové smlouvy. Obsahovým jádrem této sovětské iniciativy byla Stalinova snaha o rozšíření svého vlivu v Německu na západ od Labe. Po Marshallově negaci Molotovova projektu bylo jednání Rady z podnětu Spojených států přerušeno. Francie nyní souhlasila s připojením své zóny k britsko-americkému celku a Spojené státy zastavily k 19. prosinci 1947 čerpání sovětských reparačních pohledávek z Bizónie. V duchu Kennanova doporučení – „pro USA již neexistuje žádné řešení v rámci Postupimi“ – rozhodly Spojené státy a Velká Británie o vytvoření západoněmeckého státu. Základní překážkou hospodářské obnovy Bizónie byla zcela znehodnocená měna, která podvazovala jakoukoli podnikatelskou aktivitu. Poté, co selhaly pokusy o společnou emisi nových bankovek, začaly jak Spojené státy, tak Sovětský svaz připravovat provedení separátních PRVNÍ BERLÍNSKÁ KRIZE

| 37

měnových reforem. Na londýnské konferenci tří západních mocností a zemí Beneluxu od 23. února do 6. března 1948 bylo s konečnou platností rozhodnuto o vytvoření Trizónie. Ta se stala skutečností 8. dubna 1948 a již o týden později byla přijata do Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci, ustavené pro realizaci Marshallova plánu. Konference také zmocnila zemské ministerské předsedy v jednotlivých západních pásmech, aby iniciovali vytvoření Ústavodárného shromáždění, takže od 1. září začala pracovat Parlamentní rada. Toto opatření již zjevně směřovalo k ustavení samostatného západoněmeckého státu. V Londýně také 20. června 1948 padlo zásadní rozhodnutí o provedení separátní měnové reformy. O rozhodnutích londýnské konference nebyla Moskva oficiálně informována, ale Stalin znal její výsledky ze zpráv své rozvědky. Proto také začal stupňovat tlak v Berlíně a 9. března povolal do Kremlu ke konzultacím maršála Sokolovského, náčelníka sovětské vojenské administrativy v Německu. Již tehdy padlo rozhodnutí o omezení pozemního spojení mezi aliančními okupačními pásmy a západními sektory Berlína. Původní varianta kalkulovala i s blokádou vzdušných cest, ale nakonec byla tato možnost shledána příliš riskantní, zvláště při převaze britsko-amerického letectva. Politické byro ÚV VKS(b) nebylo informováno a výsledný verdikt byl dílem úzké skupiny – Stalina, Molotova, Malenkova, Sokolovského a maršálova politického poradce V. V. Semjonova. V téže době, 12. března 1948, předložil vedoucí evropského odboru sovětského ministerstva zahraničí A. Smirnov V. M. Molotovovi memorandum o sovětském vztahu k dění v Německu. Předně konstatoval ústup Spojených států a Velké Británie od společných závazků z Jalty a Postupimi. Londýnskou konferenci charakterizoval jako první vážný pokus západních spojenců o přeměnu Německa v mocenské jádro budoucí Evropy, nepřátelsky orientované proti Sovětskému svazu a lidovým demokraciím. Smirnov v této souvislosti navrhoval přijetí takových opatření, která by korigovala jednání Západu nejen v německé otázce, ale i v celoevropském měřítku. Konkrétně uvažoval o diplomatické ofenzívě Sovětského svazu a jeho klientů a v perspektivě i o vzniku východoněmeckého státu. Memorandum tak zcela souznělo s názory sovětského vedení a Smirnovovy návrhy příslušných rozhodnutí byly v té či oné formě realizovány. Dne 20. března 1948 maršál Sokolovskij demonstrativně opustil zasedání Spojenecké kontrolní rady a na sklonku měsíce Rusové částečně 38

|


omezili přístup spojenců do Berlína. První ohlasy této akce vyzněly sice optimisticky, ale brzy bylo zřejmé, že sovětská vojenská administrativa podcenila odhodlání anglosaských mocností prosadit a ubránit své zájmy. Stalin zamýšlel využít tlaku na přístupových komunikacích k Berlínu k obnovení jednání o německém problému, přičemž věřil v účinek politiky z pozice síly. Pokud by však západní mocnosti neustoupily od svého záměru konstituovat separátní západoněmecký stát, Stalin byl připraven integrovat celou někdejší německou metropoli se sovětskou okupační zónou. V podvečer 26. března diskutoval o této otázce s delegací Jednotné socialistické strany Německa a na Pieckovu poznámku, že by bylo dobré dosáhnout odchodu spojenců ze Západního Berlína, odpověděl Stalin následujícími slovy: „Nu snad je společným úsilím vyženeme.“ V polovině května rozhodla sovětská vláda o provedení měnové reformy ve své okupační zóně. Ta měla být odpovědí na obdobný krok spojenců, přičemž Sověty připravené oběživo mělo platit i v západních sektorech Berlína. Město by tak bylo vtaženo jako celek do sovětské hospodářské sféry. O měsíc později, 18. června 1948, oznámili velitelé okupačních sil v Trizónii, generálové Clay, Robertson a Koenig, maršálu Sokolovskému provedení měnové reformy ve svých pásmech ke dni 20. června, přičemž její platnost rozšířili i na příslušné sektory v Berlíně. Sovětské autority odmítly již předem uznat novou měnu na území Velkého Berlína, 22. června uskutečnily vlastní měnová opatření a 24. června vyhlásily úplnou pozemní blokádu přístupových komunikací do Západního Berlína. O šest dní později byla zablokována i vodní doprava. Ve Washingtonu debatovali 48 hodin o řešení krizové situace. Prolomit blokádu silou by zřejmě znamenalo novou světovou válku a tu si v tomto okamžiku nikdo nepřál. Spojenci však stáli před otázkou, jak zabezpečit pro Západní Berlín denní dávku 4 tisíc tun potravin (641 tun mouky, 105 tun obilovin, 106 tun masa a ryb, 900 tun brambor, 51 tun cukru, 20 tun mléka aj.), surovin a léků nutných pro přežití města. Východisko nalezli američtí generálové Lucius Clay a Curtis LeMay, kteří se rozhodli pro realizaci leteckého mostu. (Inspiraci nalezli v operaci „Kopec“, tj. ve vzdušném mostu z Indie přes Himálaj do Číny z let druhé světové války.) Od 26. června dopravovaly spojenecké letouny třemi koridory denně až 5 tisíc tun potravin a dalšího zboží pro téměř dva miliony obyvatel. Po dlouhých 318 dní přistávala dopravní a nákladní letadla na letištích PRVNÍ BERLÍNSKÁ KRIZE

| 39

Blokáda západního Berlína byla projevem ruského zoufalství nad úspěchem programu evropské obnovy.

Tempelhof a Tegel a celkem přivezla 1,5 milionu tun životně důležitého nákladu. Při leteckých haváriích zahynulo 39 britských a 31 amerických letců. První oběti studené války v centru Evropy. Mezitím probíhalo diplomatické klání. Moskva zpočátku testovala schopnosti Západu reagovat a stále ještě doufala v úspěch své demonstrace síly. Cíle blokády otevřeně naznačil maršál Sokolovskij, když 3. července prohlásil, že „dopravní omezení budou pokračovat do té doby, než se tři okupační mocnosti závazně zřeknou všech plánů na vytvoření západoněmeckého státu“. Dne 30. července navštívili velvyslanci Spojených států, Velké Británie a Francie náměstka ministra zahraničí V. A. Zorina a požádali ho o zprostředkování schůzky se Stalinem. Setkání se uskutečnilo 2. srpna v Kremlu. Domácí pán jej zahájil stručným shrnutím sovětského stanoviska: „Současná dopravní omezení byla vyvolána dvěma skutečnostmi – zavedením zvláštní měny v Berlíně a rozhodnutími londýnské konference. Smyslem blokády bylo a je zabránit pronikání nové měny na území sovětského pásma a bude 40

|


okamžitě odvolána po zrušení nové marky v západních sektorech Berlína a následném souhlasu západních spojenců se zavedením východoněmecké měny.“ Současně Stalin žádal, aby byla odložena realizace londýnských rozhodnutí, a to až do svolání nové konference čtyř mocností o německé otázce. „Pozastavte plnění závěrů z Londýna a zrušte novou marku. Žádné potíže již nebudou. Vše je možné vyřešit již zítra. Přemýšlejte o tom!“ Odpově] velmocí ze 6. srpna byla pokusem o kompromis. Ze Stalinových požadavků byly ochotny souhlasit se zavedením marky sovětské zóny v celém Berlíně, ale od potvrzení výsledků londýnské konference nemínily ustoupit. Nicméně Moskva pochopila toto stanovisko jako svůj úspěch a politické byro ÚV VKS(b) přijalo již 7. srpna návrh textu společného komuniké čtyř velmocí, kde bylo konstatováno nejen rozšíření východoněmecké marky na území Západního Berlína a zrušení jeho blokády k 15. srpnu, ale i zmrazení formativního procesu západoněmeckého státu do nadcházející konference čtyř. Tituláři tří velmocí se však od připraveného návrhu komuniké distancovali. O to více byl Kreml rozčarován ustavující schůzí německé Parlamentní rady dne 1. září, jejímž úkolem bylo vypracování návrhu nové ústavní listiny. V dalších jednáních spojenci rezolutně odmítli zrušit závazek londýnské konference o vytvoření západoněmecké vlády a veškeré další rozhovory s Moskvou byly přerušeny. Mezitím se v říjnu 1948 rozštěpil až dosud jednotný berlínský magistrát a v prosinci téhož roku vytvořily západní mocnosti svá separátní vojenská velitelství v Západním Berlíně. Naděje sovětské strany se nyní upíraly k případnému ztroskotání leteckého mostu. Přání zde bylo otcem myšlenky a do Moskvy byly neustále zasílány zprávy o nadcházejícím selhání vzdušného transportu v zimních podmínkách. Přes všechny pochopitelné problémy však mimořádně náročné spojení se Západním Berlínem fungovalo a jeho kapacita se neustále rozšiřovala. Sovětské vedení muselo konstatovat neúspěch blokády a Stalin, který měl již zpravodajské informace o přípravě podpisu Severoatlantické smlouvy, byl ochoten k ústupu. Dne 31. ledna byl publikován jeho cílený rozhovor s ředitelem americké tiskové agentury „International News Service“ Kingsburym Smithem, ve kterém podmínil zrušení blokády pouze brzkým svoláním Rady ministrů zahraničních věcí. Signál byl akceptován a další rozhovory o řešení berlínské krize byly vedeny mezi americkým delegátem v OSN Philipem Jessupem a sovětským zástupcem J. A. Malikem. Dopoledne 4. května 1949 PRVNÍ BERLÍNSKÁ KRIZE

| 41

dosáhli dohody o zrušení sovětské blokády Západního Berlína k datu 12. května a dále o tom, že na 23. května 1949 bude do Paříže svoláno zasedání Rady ministrů. Stalin v berlínské krizi ustoupil, jakmile poznal, že blokáda se minula účinkem. Jejím skutečným výsledkem byla nejen jasná demonstrace západního odhodlání čelit sovětskému tlaku, ale i přesvědčení naprosté většiny západoněmecké veřejnosti o potřebě vlastního státu.

42

|


Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.

horké krize studené války

Recommend Documents