Petr Mareš Fakulta sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně - Česká republika
Hodnota dítěte – Česká republika na přelomu tisíciletí Početí a narození dítěte jako reprodukce lidského rodu i lidského řádu je odedávna výsledkem směsice privátních a společenských impulsů. V moderní Evropě vedla snaha národních států zajistit si vojáky či dělníky, od jejichž počtu odvozovaly své bohatství i svou sílu, k přeměně těl žen v biopolitická těla1 a k jejich kontrole a regulaci. Dělo a děje se tak jak prostřednictvím medicíny a sociální politiky [Sheper-Hughese a Locka, 1987:8]2 a to s proměnlivým efektem i dnes, kdy se rodičovství do značné míry zprivatizovalo. Neboť evropské země se přestaly někdy v poslední čtvrtině minulého století populačně reprodukovat a vyplnění prázdných míst v ekonomice imigrací jim přináší četné problémy a otevírá před nimi zásadní otázky [Ringen, 2003]. Již v období nazývaném první demografickou transicí docházelo ve většině evropských zemí k přechodu od kombinace vysoké úmrtnosti a vysoké porodnosti ke kombinaci nízké úmrtnosti a nízké porodnosti a uplynulých 30 let bylo pro
This paper is part of the project “Value of Children and Intergenerational Relations” carried out in the following countries. Team leaders of the project group are: B. Nauck (University of Chemnitz, Germany) & G. Trommsdorff (University of Konstanz, Germany). The project was also granted by Ministry of Education in the Czech Republic. 1 V psychologické rovině pronatalismus posiloval aspirace žen mít dětí a ideologizoval mateřství jako přirozený, normální a hodnotný stav a glorifikoval ho jako úděl a povinnost žen. Tehdy se také, podle Badinterové [1998], objevuje v Evropě myšlenka mateřské lásky jako sociální hodnoty a mateřství se stalo ještě pevněji součástí identity žen a jejich sociálního postavení. V materiální rovině byly tyto aspirace podporovány krytím části nákladů na narození a výchovu dětí ze strany sociálního státu. 2 Byl to zejména Foucault [1979 a 1989], kdo upozornil na skutečnost, že se těla na počátku modernity stala prostorem politické a ideologické kontroly, dohledu a regulace a popsal i jejich mechanismy.
2
Evropu časem tak podstatné změny ve fertilním chování, že se hovoří o druhé demografické transici [Lesthaeghe, 1995]: stavu, kdy se její populace ve svém fertilním chování ustálily na plodnosti nižší než postačuje pro jejich prostou reprodukci [van DeKaa, 1987; Hoffmann-Nowotny, 1987; Foster, 2000]. V pozadí jsou společenskými a kulturními změnami formované změny v individuálních reprodukčních strategiích (pokles počtu plánovaných dětí i odklad jejich narození a rostoucí skupina těch, kdo dnes žádné reprodukční strategie nemají) spojené s proměnami podob tradiční rodiny a hodnoty dětí.3 Ve společnosti se otevírají stále lákavější a dostupnější alternativní či dokonce konkurenční způsoby života k tradiční mateřské či otcovské roli a vznikají nové formy soužití mezi muži a ženami jež nejsou apriori založeny na předpokladu budoucího rodičovství, dochází k legitimizaci bezdětnosti nebo přinejmenším roste tolerance společnosti k ní. Koncept klasické rodiny je destabilizován jak legitimizací různých forem soužití, jež nemají podobu tradičního manželství (cohabitation), tak i růstem rozvodů a podílu opakovaných manželství v němž má dítě jednoho nevlastního rodiče (stepfamilies). Objevuje se i resignace na trvalé soužití či soužití bez sdíleného bydlení (singles), doprovázené mnohdy i programovou resignací na to mít dítě. Stejně tak nabídka alternativních a mnohdy konkurenčních rolí a modelů životních drah vede k odkládání rodičovství a svazků směřujících k rodičovství (delayed marriage), přičemž se mnohé z odkládaných dětí nakonec nenarodí.
Někteří autoři [Rabušic, 2001] soudí, že soustavný dlouhodobý pokles počtu obyvatel nebude znamenat pro společnost žádnou újmu, spíše naopak: vyčerpávání vzácných 3
Začínají přežívat větší počty dětí a není potřeba nahrazovat jejich častá úmrtí, jistota stáří člověka již není závislá jen na jeho přeživších dětech [van den Kaa, 1996]. Zejména jsou však vysvětlení nacházena ve změnách sociálního prostředí: celkové zvýšení životní úrovně a snaha jedinců podílet se na ní, sekularizace společnosti, přechod od hodnotové k účelové racionalitě chování, emancipace žen.
3
přírodních zdrojů (k nimž patří i fyzický prostor) se s poklesem počtu obyvatel zpomalí či ustane, a vybudované infrastruktury (kapacity školství, dopravních sítí…) užívané menším počtem lidí obohatí relativní možnosti každého jednoho člověka. Jiní jsou naopak přesvědčení, že pokles počtu obyvatel vážně ohrožuje každou společnost. -
Sociálně, neboť dochází k erozi přirozených podpůrných sociálních sítí, jichž jsou rodinné vazby základem (zejména sub-protektivní sociální stát na ně přitom spoléhá).4
-
Ekonomicky, neboť klesá-li počet hlav, klesá i celkový produkt a při konstantní režii i disponibilní zdroje na jednotlivce, nemluvě o synkretickém efektu, díky kterému růst stimuluje další růst a úpadek další úpadek. Je-li na místě obava z neschopnosti evropských populací
přirozeně se reprodukovat a jsou-li oprávněné obavy z problémů a konfliktů doprovázejících pokusy řešit situaci masivní imigrací, vynořuje se pochopitelně otázku „na jakých základech vlastně v současné době stojí touha a ochota evropských žen a mužů mít děti“ a následně otázka „do jaké podoby moderní společnost transformovala rodinu jako tradiční institucionální základy této touhy a ochoty“. Hodnota dítěte Kulturně zprostředkovaný názor stále ženě říká, že přinejmenším je-li vdaná - musí udělat vše, aby měla dítě (Oakley, 1993).5 Přesto tlak na prosazení tohoto názoru ve
4
Připomeňme si také úvahy o individualizaci lidského jedince zbavovaného opory rodiny a svých tradičních sociálních sítí, jak je ve své knize o rizikové společnosti rozvíjel Beck [1986]. 5 Podle Leeové (1998) nástroj kulturního tlaku na bezdětné ženy
4
společnosti klesá. V České republice, jak ukazuje posun průměrného věku nevěst6 a odkládání narození prvního dítěte v kohortách, které začátkem 90. let vstoupily do fertilního věku, se po roce 1990 změnily se reprodukční strategie. Data z výzkumů veřejného mínění7 pak dokládají i změnu pohledu obyvatelstva na úlohu rodičovství v lidském životě: Výrazně poklesl podíl osob (žen i mužů), jež mezi nimi vidí přirozené spojení. Zřetelné je to i v konkrétním případě mateřství, přičemž k největšímu poklesu zastoupení názoru, že „žena musí mít dítě, aby se splnilo její poslání“ došlo v potenciálně nejplodnějších věkových kategoriích (zejména mezi 25-29 rokem života). Kohortová analýza pak ukázala, že podobně tomu bylo i v průběhu životního cyklu žen.8 A jak je dnes posuzována hodnota dítěte mezi českými ženami? Analýza našich dat9 vypovídá o tom, že mateřství je dnes v České republice považováno více za emocionální investici a očekává se od něho též v budoucnosti více emocionální než materiální přínos a tento přínos je chápán
představují i asistované reprodukční techniky: Je-li možnost získat dítě i přes přirozené překážky, není přímo povinností ženy ji využít? 6 Průměrný věk vdaných žen v době narození jejich prvního dítěte byl v roce 1970 v západním Německu 24,3 let, v roce 1980 již 25,2 let, roce 1991 vzrostl na 27,1 let a v roce 1998 na 28,7 let [Beck-Gernsheim, 2002:52]. V České republice tento věk do roku 1991 nepřekročil 22,7 (22,2 let v roce 1980, 21,7 let v roce 1991), ale v roce 1998 byl již 24,4 let a v roce 2000 pak 24,9 let [Pavlík & Kučera, 2002]. 7 Následující data o nutné přirozenosti spojení života žen a jejich mateřství jsou z českého souboru „European Values Survey“ z let 1991 a 1999. 8 K největšímu poklesu zastoupení tohoto názoru došlo v kohortě žen jež měla v roce 1990 věk 30-34 let a de facto v průběhu sledovaného období z fertilního věku vystupovala (o 27%). V kohortě žen ve věku 20-24 let (jimž bylo v roce 1999 28-32 let) klesl podíl jejich souhlasu s tímto tvrzením mezi léty 1990 a 1999 o 13%, v kohortě žen ve věku 25-29 let o 20% a v kohortě žen ve věku 15-19 let, která v roce 1990 do fertilního věku vstupovala o 26%. 9 Vycházíme zde z analýzy dat shromážděných 40 škálami na nichž byly, ve výběrovém souboru reprezentativním pro populaci žen České republiky ve věku 30-34 let (sběr Centrum pro výzkum veřejného mínění, 2001), posuzovány stinné a světlé stránky rodičovství.
5
spíše v krátkém časovém horizontu: realizován má být v kontaktu s nedospělým dítětem. Z dlouhodobého hlediska není akcent na předpokladu, že děti budou rodiče v jejich stáří podporovat materiálně jako na očekávané podpoře emocionální: děti mají své rodiče ochránit před osamělostí stáří.10 Faktorová analýza položek měřících v souboru žen váhu světlých a stinných stránek rodičovství odhalila silnou vnitřní strukturovanost tohoto konceptu a korespondenční analýza odhalila rozdílné důrazy spojované s rodičovstvím ženami různého vzdělání. Mateřství může představovat: prostor vnitřního uspokojení, a rodina útočiště jakožto primární skupina (faktor A), šanci seberealizace a naplnění života (faktor B), misi a přirozený úděl (faktor C)11 - vše důležité zejména pro ženy se základním vzděláním, dále zátěž (ženy s nižším vzděláním akcentují spíše materiální, ženy s vyšším vzděláním zejména emocionální zátěž) a ohrožení partnerského vztahu (faktor D), zdroj statusu a pramen prestiže (faktor E – důležité pro ženy se středním vzděláním), výsledek vnějších tlaků, které jsou ovšem posuzovány jako slabé a výrazněji je vnímají ženy s nižším vzděláním než ženy se středním či vysokoškolským vzděláním (faktor F), či omezení životních šancí a aktivit (faktor G – více než ostatní to pociťují ženy s vysokoškolským vzděláním). Je zřejmé, že ženy s vysokoškolským vzděláním relativně s větší váhou akcentují dítě jako životní zátěž, omezení vlastních aktivit, bariéru výkonu alternativních rolí a 10 Není od věci připomenout, že v rozporu s tím naznačuje vysoká frekvence společného bydlení a skutečnost, že ženy v nejstarší generaci ze tří čtvrtin uvádějí, že pomáhají svým matkám v gerontském věku, jak silně je dnes nejstarší generace v České republice závislá na pomoci svých dcer, vesměs žen v penzijním věku s vlastními problémy stárnutí a involuce kapacit. 11 Není bez zajímavosti, že v našich kvalitativních rozhovorech ženy uvažovaly i metafyzický rozměr mateřství: život člověka, který má děti, pokračuje v jistém smyslu i po jeho smrti.
6
komplikaci partnerských vztahů.12 Ženy se středoškolským vzděláním akcentují relativně více dítě jako základ společenského statusu, návratnou investici v emoční oblasti a pojistku stability partnerství a proti osamění ve stáří a též, na rozdíl od žen s vysokoškolským vzděláním, spíše jako prvek posilující než komplikující partnerské vztahy. Ženy vyučené spojují relativně silněji dítě s rodinou a jsou více přesvědčeny, že bez dítěte není šťastného života. Ženy, které mají jen základní vzdělání chápou mateřství a rodičovství více než ostatní jako fatální záležitost, největší poslání a nezbytnou podmínku životní spokojenosti a úzce je váží na rodinu (80% z nich je přesvědčeno, že „nejdůležitějším posláním manželství či obecně partnerství je mít děti“, což je dvojnásobný podíl než je tomu mezi ženami s vysokoškolským vzděláním). Zatímco ženy s vysokoškolským vzděláním podtrhují spíše svoji potenci dětem předávat co mají a znají, ženy jen se základním vzděláním je naopak vnímají více jako „svou školu života“. Závěr Přesto, že mateřství a rodičovství přestaly být fatálními průvodci heterosexuálního soužití (samy formy tohoto soužití se diversifikovaly a oslabila se tak tradiční základna fertility – některé z nich nepočítají s plozením dětí) a reprodukovat se není považováno za nutnost (a společností vyžadováno), existuje stále silně rozšířené mínění o přínosu mateřství a rodičovství zejména z hlediska jeho emocionálního a seberealizačního potenciálu. Oslabena je ovšem jeho exklusivnost v tomto směru, zejména u 12 Mezi ženami s vysokoškolským vzděláním je 13% těch, jež nechtějí dítě, což je 4x více než je tomu bylo u žen se základním vzděláním.
7
vzdělanějších vrstev, kde se zdůrazňuje mateřství a rodičovství jako akt vůle, jež podléhá kalkulaci nákladů a zisků a může být s klidným svědomím odloženo či odmítnuto. Literatura: Badinter, Elisabeth. 1998. Materská láska. Od 17. storočia do súčasnosti. Bratislava: Aspekt. Beck Ulrich. 1986. Risikogesellschaft: Auf dem Weg in eine andere Moderne. Frankfurt am Main: Suhrkamp Verlag. Beck-Gernsheim, E. 2002. Reinventing the Family. In Search of New Lifestyles. Cambridge: Polity Press. Foster, Caroline: 2000. "The Limits to Low Fertility: A Biosocial Approach." Population and Development Review, 26(2):209-234. Foucault, Michel. 1979. The History of Sexuality. London: Penguin. Foucault, Michel. 1989. The Birth of the Clinic: An Archaeology of Medical Perception. London: Routladge. Hoffmann-Nowotny, 1987 Lee, Christiana. 1998. Woman's Health. Psychological and Social Perspectives. London: Sage. Lesthaeghe, R. 1995. "The Second Demographic Transition in Western Countries: An Interpretation". Pp. 17-62 in Gender Kaa van den, D. J. 1987. "Europe's Second Demographic Transition.“ Population Bulletin, 42:1. Kaa van den, D. J. 1996. Anchored Narratives“ The Story and Findings of Half a Century of Research into the Determinants of Fertility. Populations Studies, 50:389-432. Možný Ivo, Marie Přidalová a Lenka Bánovcová. 2003. Mezigenerační solidarita. Předběžná zpráva z mezinárodního srovnávacího výzkumu „Hodnota dětí a mezigenerační solidarita“. Working Paper. Brno: Fakulta sociálních studií MU. Oakley, A. 1993. „Becoming a Mother.“ Pp. 198-202 in Stevi Jackson et al.: Women’s Studies. A Reader. New York, Harvester Wheatsheaf. Pavlík, Z. & M. Kučera (eds). 2002. Populační vývoj České republiky 1990-2002. Praha: Demoart. Rabušic, L. 2001. Kde ty všechny děti jsou? Praha: Sociologické nakladatelství. Sheper-Hughes, N. and M. M. Lock. 1987. „The Mindful Body. A Prologomenon to Future Work in Medical Anthropology.“ Medical Anthropology Quarterly, (1):6-41
