1
2
3
To je nových tváří v našem oddíle! Tak to se Vám budu muset představit… I v tomto roce se totiž v každém čísle Lampyrisu objevím. Jsem rubrika Klepárna a žiju jen z klepů, drbů, fám, zkrátka takových polopravd, které se šíří v našem oddíle. A že se toho u nás šíří hodně, stále se něco děje, no posuďte sami… ➔
➔
➔
➔
Hned na Zahajovačce provedla Jesky kontrolu obsahu vašich nehorázně objemných batohů. No, není se čemu divit že jsou tak velké, když Verč Verč i spacák je skoro tak velký jako Verč Verč a samotná. V zabaleném stavu pochopitelně. Fidorka vyhlašuje cestičkový a odborkový maraton. Jen za září si stihla splnit přes třicet bodů z první hvězdy, několik ze druhé a odborku čtenářka... Podle jejích vlastních slov je to však “vo dost pomalejší rozjezd než plánovala”. Tak co? Zvládne ji někdo předhonit? Ukažte Fidorce, Fidorce že to zvládnete taky! Rychlé špunty tekly proudem, stoly se prohýbaly pod množstvím vybraného jídla, ohňostroj, který ozářil celé okolí, honosný přípitek a obrovský dort. Tak nějak to vypadalo jednoho odpoledne v naší klubovně. Aby taky ne, slavili jsme 100 let! Tonč Tonč a si z mejdanu století odnesla dva velké pytle nafouknutých balónků. Co s nimi bude dělat se nám bohužel nepodařilo zjistit, zkuste se jí na to nenápadně zeptat.
4
➔
➔
➔
S přípravou mejdanu století pomáhala také Andy, Andy bohužel se ukázalo, že příprava takto obrovitánské akce není nic jednoduchého a Andy se z toho rozstonala. Tak se brzo uzdrav a hlavně všechno nej k narozkám! Na mejdanu století jste si vyzkoušeli, jak se skauti dostávali na tábor vlastními silami před nějakými těmi sto lety. Vzhledem k pozitivním reakcím na tento druh přepravy z vaší strany a její nízkou cenu nyní vedení oddílu vážně uvažuje, že bychom se k této tradiční a léty prověřené metodě opět vrátili. Mimoř Mimořádná zpráva ČTK: O víkendu z 22. na 23. září byla v katastru obce Srbsko, v bývalém lomu Alkazar pozorována skupinka podivně oblečených individuí, která opakovaně a zcela bez osvětlení pronikala do prostor nedokončené podzemní továrny Kainit, ve které je mimo jiné v současné době uložen radioaktivní odpad z Jáchymovských dolů. Dle výpovědí očitých svědků je zřejmé, že skupina strávila v podzemí také celou noc. O vlivu tohoto prostředí na zdraví skupiny můžeme bohužel pouze spekulovat, neboť v neděli opustila skupina zmíněné prostranství dříve, než mohla být zadržena. Vedení místní psychiatrické léčebny popřelo informace, že se jedná a některé z jejich chovanců.
5
➔
➔
➔
➔
➔ ➔
➔
Zvířecí setkání světlušek a netopýrů skončilo nezdarem. Netopýři se totiž ani neodvážili opustit své úkryty a raději počkali, než se světlušky a s ním jejich řev uvelebí ke spánku. Pak teprve mohli spokojeně vylétnout na noční lov. Na oddílovce 27. září Níť Ní ťa negativně ohodnotila kvalitu obsahu vašich nástěnek. Na základě poznámky z řad Koal, Koal že již mají nástěnku aktuální, se vzápětí sešla oddílová rada, která se po dlouhém a náročném jednání jednoznačně shodla, že přesun starých materiálů a sejmutí těch nejvíce zaprášených a pomačkaných nelze hodnotit jako aktualizaci obsahu nástěnky. Vzhledem k tomu, že díky dlouhé době tohoto jednání několik lidí nestihlo autobus a museli přespat v klubovně, zvažuje oddílová rada podání trestního oznámení na družinu Koal za trestný čin šíření poplašné zprávy. Jesky byla v době od 21. do 28. září ve večerních hodinách viděna po boku sympaticky vyhlížejícího mladíka. Zeptejte se naší speciální zpravodajky Čertíka na podrobnosti, po celou dobu je sledovala. Bad se snaží sblížit Angie a Ananase, Ananase do redakce se doneslo že je to snad kvůli Ananasově Ananasov ě automobilu. Zkuste se poptat Angie, Angie jak to s jejich vztahem vypadá a Ananase, Ananase jestli skutečně vlastní osobní automobil... Pokud budete potřebovat něco obvázat, neváhejte vyhledat Bada. Strašně rád totiž pracuje s obvazem, nožem a mačetou. Na oddílovce 27. září jsme byli svědky vraždy! Boleslav zabil Václava. Václava Je jen dílem náhody, že všechny světlušky tuto akci přežily bez jediného škrábnutí. V klubovně máme funkční šatnu. Vedení důrazně doporučuje ji
6
➔
➔
➔
➔ ➔
➔
využívat k odložení svých svršků každému, kdo nechce zemřít krutou a bolestivou smrtí! Patrně až z nejvyšších míst se donesla zpráva, že odměna za přivedení nováčka se vyšplhala až na 1 000 000 derwenů! Motivace členek je obrovská a my se stále rozrůstáme, jen tak dál! Ale přece jen 1 000 000 - není to moc velký výdaj i pro světoznámou banku Šikula s.r.o.? Vědcům se podařilo zjistit něco nevídaného. Objevili totiž kdesi v Africe záhadnou hmotu, která má vlastnosti jako obyčejný magnet. Zajímavé a problematické je ovšem na tom to, že se tato hmota může dostat i do člověka, který pak k sobě přitahuje ostatní lidi. Ti mohou být touto hmotou také nakaženi. Nemá v sobě tuto hmotu náhodou Angie?? Angie Dávejte si na ni raději pozor! Opět něco neuvěřitelného! Náš oddíl bude zaskakovat za Českou filharmonii v předvánočním koncertě. Jejich dirigent nás totiž náhodou zaslechl při našem pěveckém umění. Ocenil také, že každý z nás obstojně hraje hned na několik velmi originálních nástrojů, jako jsou vidličky, lžíce atd.
Děkujeme Čertíkovi a Anténce, Anténce že se vždy dobrovolně! přihlásí o úklid klubovny. Příště to už snad ale přenechají někomu jinému. Je úžasné, že máme na danou věc stejný názor. Ukázalo se totiž, že si každý z nás pod úplnou tmou představuje to samé - úplné černo. Myslím, že by nám takovou jednotu mohly kdejaké skupiny lidí závidět. Pokud byste měli problém s otevřením hodně dotažené láhve, přesunutím velkého kamene či rozpůlcení obrovské papriky bez pomocí nože, neváhejte požádat Vodovku. Vodovku
Příspěvky do Klepárny posílejte, říkejte, telefonujte, šeptejte Sluníč Sluní čku, ku ona už to Klepárně vyřídí. Neboj se přijít i Ty se svou troškou do mlýna, ať nám Klepárna neumře!
7
TMA, toto pouze třípísmenné slůvko vyvolává v někom děs, úzkost a pocit ohrožení. V jiném zas úsměv a veselí. Někdo se ve tmě nepohne ani o kousek, pro jiného znamená tma naprostou volnost pohybu. A co teprv když je tma všude kolem nás! Ale co to vlastně znamená že je kolem nás? Je tma nějaký živý tvor? Jak se tma může dostat všude? Je tma to samé jako černá barva? A jak vlastně vzniklo to slovo? Každý si o tmě myslí své. Já si myslím, že tma není nic zvláštního, je to jen dočasný stav, kdy je toho pro nedostatek světla o něco méně vidět, není to nic vážného ani nebezpečného a tak se tedy není čeho bát. Jesky prohlásila, že Tma je moc hodný pán. Zná ho už strašně dlouho. Je to jen hodnej stařeček, není se na něm čeho bát, nikomu úmyslně neublíží. Máma říká, že tma je je tam kde není vidět ani na vlastní nos, že tma je prostě tma a taky že lidi se bojej tmy, protože nic neviděj, ale tma že se lidí nebojí.
Anketa: Tma je podle tebe: A) Dočasný nedostatek světla. B) Moc hodný pán. C) Tma je tma. Hlasujte zasláním SMS ve tvaru LMP 12 A , B nebo C na číslo 776 899 327 nebo přineste svoji odpověď na lístečku do klubovny. K SMS i papírku připojte též svou přezdívku. Výsledky určitě budou v příštím Lampyrisu.
Světelné znečištění Země
8
●
●
Maminka se ptá světlušky: „Proč jsi mi nenapsala dopis z tábora?“ „Já sem chtěla, ale já neměla adresu.“ „A tos minemohla napsat? Poslala bych ti ji!“ „No vidíš, to mě nenapadlo.“ Starý skautský vůdce vejde poprvé v životě do holičství. Vousy po kolena, vlasy po kolena. Sedne si do křesla a holič ho začne stříhat. Po chvilce se zeptá: „Když jste byl vlče, nosil jste klobouk?“ „Ano, odkud to víte?“ „Právě jsem ho objevil.“
(Fidorka) Sešli jsme se ráno. Podle mě brzo podle někoho akorát. Podle mě móóóóóc brzo. jo a aby to bylo kompletní tak i pozdě. :-) Přišli Čertík, ertík Vodovka, Vodovka Sojpi, Sojpi Trpajzlík, Trpajzlík Tonč Tonč a , Verč Verča , já, já Šikula a Jesky. Jesky Ještě ve vlaku jsme dostali úkol najít rozstříhané kusy obrazu baletky. Jakmile jsme vyšli z města k lesu žádné papírky nebyli a tak jsme se pokusili ho složit. Chybělo nám pět kusů. :-| Pak jsme hledali další kusy jiného obrázku. V lese byly hrobečky zvířátek. Na další přestávce u klády jsme se pokoušeli shodit jeden druhého. Pak jsme vyrazili dál, když jsme dorazili na místo byli jsme unaveni. Cestou jsme potkali divočáka. Když jsme si sundali batoh šli jsme hrát hru. Dva měli zavázané oči. Tonč Tonč a chtěla být slepá a taky že byla první. Ale kdo bude druhý? Losovali jsme, byla jsme to já, ale byla to legrace. Pak jsme měli volno, objevili jsme dva padlé stromy a tak jsme po nich začaly lézt. Noc byla podle mě příšerná! Ráno jsme si zabalili a udělali si puding ve vodě. Nebyl moc dobrý. Měli jsme jednu hodinu zpoždění a tak jsme pospíchali. Cestou jsme sbírali houby. Když jsme již seděli ve vlaku doběhli nás skauti.
9
Ve věčném přítmí štoly se zlověstně a takřka vyzývavě pohupuje kus obyčejné rezavé kolejnice, kterou sem kdosi neznámý zavěsil. Pod ní prosakují z vápencové stěny jiskřící krůpěje a stékají do malé studánky. Stačí jediný pohyb rukou, jediný úder tyčí do kolejnice, aby se zvonivý zvuk rozlehl podzemím a mnohonásobnou ozvěnou pozvolna zanikal kdesi v hlubinách spletitého podzemního labyrintu. Podle stále živé legendy má tento zvuk probudit cosi temného a zlého, monstrum děsivých snů, démona zrozeného z nepojmenovatelných úzkostí lidského podvědomí. Podívejme se nyní na kořeny celé té zvláštní pověsti. Vyprávějí ji trampové u večerních ohňů v divoké skalnaté krajině Českého krasu, kde kaňonovité krátery opuštěných lomů mezi Karlštejnem a Mořinou, propojené labyrintem podzemních chodeb - zejména Velká a Malá Amerika - už desítky let vábí mladé romantiky. Jenže na příliš smělé odvážlivce tu číhá smrtelné nebezpečí; tajemný fantom opuštěných štol, všeobecně nazývaný Hagen. Je to prý přízrak německého vojáka, který jako jediný přežil z jednotky rozprášené partyzány v květnu 1945 a nalezl úkryt
10
ve zdejším podzemí. Racionálnější vypravěči připouštějí, že se zde mohl po určitou dobu skutečně nějaký voják skrývat, ale ještě pravděpodobnější je, že nějaký pobuda či pronásledovaný zločinec využívá pověsti o vojákovi, který zabloudil a zahynul v chodbách Ameriky, a na Hagena si hrál. Tomu by nasvědčovaly zprávy o ztrácejících se potravinách a věcech táborníků, o krocích rozléhajících se v opuštěných úsecích chodeb, a také o lidské postavě zahlédnuté na místech, která jsou považována za nepřístupná. Hagenovi jsou ovšem přičítána i přirozená neštěstí vzniklá lidskou neopatrností, zejména pády ze srázů či oběti závalů v podzemí. Přesto není vše tak jednoduché. O tom svědčí například příběh o dívce Hance, která si jednou v noci odskočila od táborového ohně za vykonáním přirozené lidské potřeby a už ji nikdo nespatřil. Její přítel, který se ji asi po čtvrthodině vydal hledat, došel jen do míst, kde byl další průchod znemožněn, protože pokračování chodby bylo zatopeno. Na okraji vody našel její zakutálenou baterku a rozryté bláto, jako by upadla nebo ji někdo srazil na zem. Jen ozvěna odpovídala na jeho volání. Za pomoci kamarádů zoufale prohledával všechny dosažitelné chodby i okolí lomů, ale nenašli ani tělo, ani sebemenší stopu po zmizelé dívce. Nakonec prý onen mládenec zakopal svou kytaru, na níž jí hrával písně o lásce, pod kamennou mohylu na dně lomu Jižní Kříž. Ta mohyla tam byla velice dlouho a stala se objektem zvláštního trampského kultu. Později zanikla, ale nedávno ji opět někdo obnovil. Kdysi na úpatí skály pod Andělskými schody tábořili trampové a dva z nich se večer vydali strmými skalními stupni ke studánce do štoly pro vodu (tehdy ještě byla pitná, dnes už není). Nad studánkou se nachází traverza
11
zasazená do stěny, na níž visí už zmiňovaná kolejnice a vedle železná tyč s očkem, jako provokativní nabídka k vyzvánění. Zatímco jeden z trampů nabíral vodu do nádob, ten druhý několikrát žertem udeřil do kolejnice. Sotva vyzvánění doznělo, měli pocit, že v nitru skal se něco pohnulo. Ze tmy se ozvaly kroky a stále se přibližovaly. Mladík, který vyzváněl, to komentoval posměšnými slovy, že na tyhle fóry nenaletí, protože je mu jasné, že se kamarádi z tábořiště vydali za nimi, aby je vystrašili, ale že si tady na ně počká a překvapí je. Ten druhý se však projevil jako zbabělec a dal se na útěk. Když se za okamžik vrátil nahoru s celou partou -
nikdo z nich nechyběl, takže kroky v chodbě musely patřit někomu jinému
- už svého druha nenašli. Zmizel. Na volání neodpovídal. Nitro skal bylo tiché a jen ozvěna opakovala jejich hlasy. Když pak náhodně posvítili na hladinu studánky, ztuhli děsem. Voda byla rudá krví a v ní ležel německý bajonet z druhé světové války. Na jeho rukojeti zřetelně četli švabachem napsaná slova: HANS HAGEN. Naplnila se tedy Hagenova kletba? Podle jiné, realističtější verze vyprávění, bylo právě náhodné nalezení starého německého bajonetu s vyrytým Hagenovým jménem ve štole poblíž studánky důvodem ke vzniku celé pověsti. A zavěšená kolejnice tu sloužila pro signalizaci dělníkům, dokud se v lomu ještě těžilo. To zní pravděpodobně, ale přesto zůstávají znepokojivé souvislosti. Například z Bretaně je známa pověst o tom, že uprostřed temného, zakletého lesa Broceliante bývala "Merlinova studna", vedle níž ležel plochý kámen a nad níž visel zvon; když někdo nabral vodu a vylil ,ji na kámen, způsobil bouři; když udeřil na zvon, vynořil se z hlubin drak nebo černý rytíř a vyzval ho na souboj. Ještě zajímavější je sám význam jména Hagen. Starogermánský
12
výraz "hag" znamenal čaroděje nebo zlého skřeta. Že by však trampové tvořili legendu na základě znalostí středověkých eposů o králi Artušovi a germánských mýtů? To se zdá nepravděpodobné. Jeskyňář Vl. Peša ve své seminární práci o archeologické typologii jeskyň píše: "Jeskynní atmosféru naplňuje mnoho neobvyklých a mnohdy obtížně pochopitelných jevů, k nimž patří akustické a optické klamy způsobené delší přítomností v hlubších částech rozsáhlejších podzemních prostor. Mohou být způsobené činností mozku v extrémních jeskynních podmínkách, na něž nejsou lidské smysly přizpůsobeny." Také mnozí další speleologové potvrzují jev nazývaný "jeskynní nemoc". Projevuje se pocitem zvláštního omámení, jako by člověk požil nějakou drogu. Někdy má pocit, že opouští své tělo. V temnotě chodeb najednou zahlédne nečekané záblesky, putující světelné body a tančící modré plaménky, jindy jako by v dálce prošla nezřetelná světélkující postava. Nečekaně se rozlehne podzemními síněmi rytmické ťukání, jako by nějací permoníci tesali skálu. Někdy to spíš připomíná údery koňských kopyt či kroky člověka v těžkých botách. Ano, možná je to jen bušení výzkumníkova srdce. Kdo ví? A je táhlý, hluboký vzdech, který občas zazní jeskyněmi, způsoben opravdu jen průvanem v úzkých skulinách? Čím déle prý člověk setrvává ve tmě hlubokých jeskynních labyrintů, tím intenzivnější má pocit blízkosti něčeho živého. Několikrát se také stalo, že různí nenechavci zcizili Hagenův zvon a odnesli si ho domů jako unikátní relikvii; zanedlouho se však nad studánkou objevila nová, čerstvě zavěšená kolejnice. A tak ten kus železa dál vyzývavě visí nad podzemním pramenem, jako by čekal na svou oběť.
13
( Angie) V 8:10 jsme se všichni sešli na Smíchovském nádraží. Tím všichni myslím sebe, sebe Sluníč Sluní čko, ko Šikulu a sedm světlušek, jejichž jména jsou: Čertík, ertík Vodovka, Vodovka Anič Anič ka, ka Sojpi, Sojpi Fidorka, Fidorka Tonč Tonč a a Trpajzlík. Trpajzlík (Jak jsem se dočetla v minulém zápisu, tak Fidorce připadá 8 hodin moc brzo, tak doufejme, že 8:10 se jí líbilo více :-).) Tam jsme se potkali se skauty, kteří jeli naším směrem, prohodili jsme s nimi pár slov a už jsme „uháněli“ vlakem – směr Srbsko. Ve vlaku jsem zjistila, že Sojpi stále ještě kouše a Fidorka žužlá, nicméně z němčiny, kterou jsem s sebou měla jsem neudělala nic, poněvadž zatím, co si část světlušek rozebrala moje papíry na kreslení, část jiná začala využívat mého slovníku k hledání různých pojmů :-). Jsme na místě, konečně vystupujeme na zastávce Srbsko a naši spolucestující si mohou oddychnout. Přešli jsme přes most a zastavili se u nedaleké restaurace – světlušky s nadšenými výkřiky: „Už jsme tady?!“ shazují batohy. Následuje odpověď, po které nejsou holky moc nadšené: „Ne, ještě nejsme.“
14
1.hra – „Najdě „Najděte baterky“
Tato hra sloužila jako trénink na temnotu v jeskyni. Děvčata si zavázala oči a byla postavena ke svým batohům. Úkol byl jasný: Najít poslepu svou baterku, tím si rozsvítit (sundat šátek) a dostat se rychle ke Sluníčku. Nejúspěšnější byla Čertík.
Pak jsme pokračovali v cestě, na níž jsme potkali mnoho zajímavých lidí, včetně „pana domácího“ jedné sluje, kterého světlušky pojmenovaly Jan Ámos Komenský (Vlaštovky ze 162.oddílu mu říkají
Antonín). Antonín
Jen co jsme dorazili do lomu Alkazar, poobědvali jsme. Při obědě se Tonč Tonč a dožadovala, že chce přezdívku. Šikula se jí snažil vyhovět a několika lidem řekl, ať povědí nejošklivější slovo, které znají. Se svým nápadem ale neuspěl, protože přezdívka Šikula pro Tonč Tonč u se mu nezdála vhodná :-). 2.hra – „Souboj ponorek“
Hezky po družinách + Angie k Gepardů Gepardů m si zvolte kormidelníka a ostatním zavažte oči, pak si vyberte ještě torpédo a souboj může začít. Koaly vyhrály na celé čáře.
Hurá, půjdeme se podívat do prvního patra lomu, odkud je hezký výhled i na Sluníč Sluní č ko, ko čekající u batohů. Zatím nám Šikula dal úkol s velkým „Ú“ – budeme fotit písmenka z našich holek. Bylo to sice zdlouhavé a únavné – zvláště pro holky, ale nakonec jsme to všichni dokázali a splnili normu na 100% :-), vyčerpané světlušky uléhají do stínu. Moc dlouho si ale nepoleží, protože my – tyrani jsme je donutili vstát a odnést si batohy do stínu, aby se jim nezkazily potraviny. A také je na čase, abychom se podívali do štoly, kde budeme trávit noc. Já osobně jsem si tedy z prohlídky nic nepamatovala, ale holky byly natolik šikovné, že
15
po prohlédnutí celé štoly zvládly všechny vesměs úspěšně a správně nakreslit plánek. I přes protesty odpočívajících dívek se s nimi Šikula a Sluníč Sluní č ko vydali, tentokrát do třetího patra lomu Alkazar. Já zůstala u batohů a učila se latinu, takže z výletu mohu vyprávět pouze to, podle jaké deklinace se skloňuje exercitus. Po návratu si holky poslechly pověst o Hagenovi, která se jim moc nelíbila. Já se Sluníč Sluní č kem jsme mezitím omrkly, jestli hladina radioaktivity je ve štole ještě únosná pro lidské tělo :-). Průzkum dopadl úspěšně a děvčata se mohla pustit do čištění štoly. „Radioaktivní odpad“
Světlušky měly za úkol vybrat radioaktivní odpad (svítící kamínky) z jedné štoly. Holky byly úspěšné a mohly kamínky odevzdat Šikulovi do „detoxikační fólie“.
Zbytek dne proběhl ve strhující rychlosti a večer jsme se nastěhovali do naší sluje. Rozložili jsme nocleh, Šikula se Sluní Sluníččkem dali vařit vodu na
16
polévku respektive na čaj a pak už jsme šli spát. Vstávali jsme docela pozdě, poněvadž v jeskyni dost dobře nepoznáte, jestli je noc nebo den. Poté jsme si všichni sbalili, nasnídali se a začali plnit náš „stranický závazek“ :-) – vyčistit štolu od odpadků. I tenhle úkol jsme splnili na výbornou. Další hra – „Sardele“
Ani nevíte, jak je skvělý hrát sardele někde, kde nevidíte ani vlastní ruku.
Pak jsme vynesli svá zavazadla opět na denní světlo. Hra – „Na dů dů lní vláč vlá č ek“
Nebudu tady složitě popisovat pravidla této jednoduché hry :-), jen to, že světlušky z ní nebyly moc nadšené a chvíli se zdálo, že jediná výprava, která by je potěšila by se jmenovala: „Za hroby vašich vůdců“.
Po tomto, nepříliš kladném zážitku měly holky napsat své dojmy
17
z výpravy a názory na ni. Celkové papírkové hodnocení bylo sluníčko s jedním mráčkem) a z rozsáhlejšího dotazníku vyplývalo, že nejvíce nepříjemně je překvapila tma (kupodivu :-), pověst o Hagenovi a byla tu i stížnost, že v jeskyni nebyli předem slibovaní netopýři (ale pochybuji, že kdyby tam byli, tak by se chudáci zvířátka ocitla v kladném hodnocení :-). Asi úplně nejhorším zážitkem byla (když pominu důlní vláček :-) večerní polévka,…která nebyla :-). Naopak kladně hodnocena (když vynecháme Čertíkovo „nic“) byla např. příroda nebo hra se zelenými, svítícími kamínky. „Na cukř cukř ík a kafíč kafí č ko“
Další hra se setkala, dovoluji si říct, s úspěchem. Jeden vybraný cukřík měl probořit hladinu kávičky tím, že lezl po zádech zástupu ostatních, představujících hladinu kofeinového nápoje. „Na úkoly“
Původcem této drobné hříčky byla Tonč Ton č a. Na papírky se napsala naše jména a pak jsme postupně říkali úkoly a losovali. Ani ve snu by mě nenapadlo, že na stará kolena budu muset dělat kotouly a mosty :-). Kromě toho jsem „vyhrála“ nošení kotlíku až na nádraží. (Nakonec ho za mě nesla Vodovka a za to bych jí chtěla touto cestou poděkovat.)
Oběd proběhl ve stylu švédského stolu. (Když jsem se Šikuly ptala, jaký je rozdíl mezi studeným obědem z domova a švédským stolem, tak mi odpověděl, že žádný, jenom u první možnosti si sníš to, co sis přinesl a u druhé, že to sníš ostatním :-).) Po obědě, který nám zpříjemnil J.A.Komenský dotazem: „Nemáte cigaretu?“, jsme se vydali na zpáteční cestu.
18
Na zastávce Srbsko jsme nastoupili do vláčku a už jsme jeli zpět do matičky Prahy. Já se s ostatními rozloučila na Smíchovském nádraží a jela ještě jednu zastávku – na nádraží Hlavní. Zdáli jsem zamávala světluškám, které se, bezútěšně plakající loučily se svou milovanou vedoucí … se mnou :-).
19
Prvním světelným zdrojem, který se člověk naučil používat, byl oheň. Používal se sice velmi dlouho, ovšem ohniště není vydatným zdrojem světla a tak lidé vymysleli louč - vybírali vhodné suché větve, natírali je pryskyřicí a napouštěli tukem. Vrcholem tohoto typu svítidel byly smolnice a pochodně, běžně používané ještě ve středověku. Asi od 1. stol. př. n. l. se používají svíčky. Nejvhodnější ale také nejdražší byly voskové. Dnes se svíčky vyrábějí většinou ze směsi stearinu a parafinu s knotem z bavlněného pletiva. Zde je vhodné uvést, že to, co hoří a svítí, není knot, ale plyny vzniklé vypařením obalu svíčky. Knot slouží pouze jako kapilára, která vzlínavostí přivádí zkapalněné “palivo”. Potíž byla v tom, že knot ubýval pomaleji než obal svíčky a bylo ho nutno zkracovat. Teprve po tisíci letech existence svíčky - v roce 1834 - byl vynalezen knot, který uměl dokonale shořet. Daleko rozšířenější a i levnější byly olejové kahany. V téměř nezměněné podobě vydržely několik tisíc let. Když se rozšířilo posouvání knotu (známé už v antice) a použití skleněného cylindru, byl už je krůček k petrolejové lampě. Ten krůček byl učiněn roku 1855 a brzy potom byla olejová lampa zcela vytlačena. “Petrolejky” se rychle rozšířily hlavně proto, že petrolej je mnohem vhodnějším svítidlem než olej. Přesto se svítilo např. i benzínem, i když jen zřídka. Výjimku zde tvoří tzv. “Davyův důlní bezpečnostní kahan”. Sir Humphry Davy vymyslel tento kahan pro práci v dolech s ovzduším obsahujícím často třaskavou směs plynů. Vyřešil to tím, že plamen benzínové lampy oddělil od
20
okolního vzduchu hustou kovovou síťkou, jejímž průchodem se spálené plyny natolik ochladí, že již nemohou zapálit plyny v ovduší. Ke cti vynálezce slouží, že si svůj vynález nikdy nenechal patentovat... Přes své nesporné výhody petrolejka postupně ztrácela své dominantní postavení. Začalo to v dobách, kdy se hlásil o světlo světa jiný vynález: automobil. Bylo potřeba nalézt světelný zdroj, který by umožnil cestování i v noci. Dosavadní lampy stačily tak pro kočáry nebo fiakry. A tak se zrodilo světlo acetylénové. Acetylén vzniká při reakci karbidu vápníku s vodou. Hoří velmi jasným plamenem a jeho výroba je velmi jednoduchá: stačí polít karbid vápníku vodou. Bohužel také snadno vybuchuje. Přesto v hornictví “karbidky” přežily polovinu tohoto století. Dnes se s acetylenem můžeme setkat už jen při svařování či pájení. Skutečný rozvoj plynového osvětlení umožnila až výroba svítiplynu (ze dřeva nebo černého uhlí). Nezávisle na sobě se zde objevují dvě jména: William Murdock a Philippe Lebon. Lebon Mudrock, Mudrock britský inženýr a vynálezce (spolupracovník Jamese Watta), vynalezl osvětlování svítiplynem už v roce 1792 a později se stal otcem plynového osvětlování v Anglii. Lebon, Lebon francouzský chemik, obdržel patent na plynovou svítilnu “až” roku 1799. Svůj patent přežil o pouhých 5 let: roku 1804 byl při přípravě osvětlení k Napoleonově korunovaci zavražděn 13 ranami dýkou. Plynové osvětlení mělo dvě zásadní výhody: nepotřebovalo knot a z jednoho zdroje bylo možno rozsvítit velký počet svítidel. Jedna velká nevýhoda však zůstávala stále: každé svítidlo bylo potřeba rozsvítit a zhasnout. Navíc se s průběhem let dral kupředu nový zdroj energie - elektřina. Plynové osvětlení už mohlo spasit jen něco velikého, zásadního. Tím mužem, který se tohoto úkolu dokonale zhostil byl rakouský chemik Carl Auer, Auer baron von Welsbach a ta zásadní novinka byla tzv. žárová punčoška. Auerova “punčoška”, obsahující oxidy ceru a thoria, se “nasadila na plamen” a rozžhavila. Nesvítilo se už tedy přímo plamenem ale rozžhavenou punčoškou. Plynové lampy přežily svou smrt... Již dříve zmíněný chemik Davy při svých pokusech objevil, že platinový drátek, kterým prochází elektrický proud, se rozžhaví a svítí. Později zjistil, že mezi dvěma hroty zuhelnatělého dřeva (jinými slovy uhlíkovými
21
elektrodami) vznikne po zavedení elektrického proudu oblouk, který rovněž svítí. Na jejich realizaci však bylo ještě brzo. Zejména bylo nutno nejprve najít vhodný materiál na elektrody a zejména bylo nutno zajistit stálou vzdálenost obou konců elektrod, mezi nimiž hořel oblouk. Jako první tyto podmínky splnil francouzský fyzik Jean Bernard Léon Foucault, Foucault člen francouzské Akademie věd a Královské společnosti v Londýně. Elektrody byly uspořádány v jedné ose a jejich posuv zajišťovalo poměrně složité zařízení. Stejný problém vyřešil o něco později, ale mnohem elegantněji, ruský vojenský inženýr, žijící ve Francii, Pavel Nikolajevič Nikolajevi č Jabloč Jablo č kov: kov umístil obě elektrody paralelně vedle sebe do optimální vzdálenosti (tu zaručoval hořlavý izolant mezi elektrodami). Elektrody hořením ubývaly ale předem nastavená vzdálenost byla stále stejná: bez složité regulace, bez složitého zařízení. Na pozdějším zdokonalování “obloukovek” se podílelo mnoho dalších vynálezců. Byl mezi nimi i největší český elektrotechnik František Kř Křižík, ižík který za zdokonalený typ obloukové lampy se solenoidem obdržel na výstavě v Paříži roku 1881 první cenu. Obloukové lampy však stále měly jednu velkou nevýhodu: poměrně krátká životnost elektrod. Tu se modernější konstrukcí sice podařilo odstranit, ale to už tu byl nový konkurent: žárovka. Jako její vynálezce bývá často označován zejména v různých encyklopediích Thomas Alva Edison. Edison Je však jisté, že žárovky existovaly už před Edisonem. Edisonem Např. německý hodinář H. Goebel, Goebel který sestrojil žárovku s uhlíkovým vláknem ve vzduchoprázdné skleněné baňce a používal ji k reklamě na střeše svého domku v New Yorku. Edisonova zásluha spočívá “pouze” v tom, že z žárovky udělal nejrozšířenější praktické osvětlovací zařízení. Stejně jako u ostatních, i u Edisona bylo
22
hlavním problémem nalezení vhodného materiálu pro vlákno žárovky. Edison nikdy nebyl vědecký pracovník, matematiku nenáviděl. Ke svým výsledkům docházel cestou mnohých - a často zcela náhodných - pokusů. Stejně tomu bylo i s hledáním materiálu pro vlákno. Po mnoha pokusech padla volba na bavlnu. na několikerý pokus se křehké zuhelnatělé vlákno podařilo upevnit do skleněné baňky, vyčerpat vzduch a zatavit. Po zapojení elektrického proudu žárovka svítila plných 45 hodin: to bylo 21. a 22. října 1879. Aby prodloužil životnost žárovky, zuhelňoval v dalších pokusech Edison co mu přišlo do ruky. Po 6 000 pokusech se jako nejvhodnější ukázal bambus. V roce 1881 se už parník (!) Columbia rozzářil světlem 350 žárovek. Tyto Edisonovy žárovky měly životnost 300 hodin, později se jejich životnost zvýšila na 600 hodin. Dnešní žárovky mají životnost asi 1 000 hodin a několikanásobně vyšší světelnou účinnost. Není však v nich už použito uhlíkové vlákno, ale většinou vlákno wolframové: tři čtvrtě metru vlákna tenčího než čtvrtina tloušťky lidského vlasu. Také vakuum v baňce bylo nahrazeno: nejdříve dusíkem, dnes nejčastěji 88% argonu a 12% dusíku. Z Edisona zůstal jen závit na patici . . . Přes veškerá vylepšení jsou i dnešní žárovky velmi nehospodárné: celých 95% dodané energie se promění v teplo, pouhých 5% se přemění na světlo. Poněkud úspornější jsou tzv. halogenové žárovky, tj. žárovky plněné plynem s příměsí určitého množství halogenů (např. jodu). Jejich použití je však omezené (motorová vozidla). Nejlepším řešením pro osvětlení domácnosti jsou tzv. Úsporky. Jedná se vlastně o zářivky, které je možno umístit místo žárovek.
23
●
Narozky
●
○ 16. zář zá ří: Andy ●
Svátky ○ 10. ř íjna: Sojpi & Trpajzlík & Eliška
Jiná výroč výročí ○ 8. zář zá ř í: Mezinárodní den gramotnosti ○ 16. zář zá ří: Mezinárodní den ochrany ozonové vrstvy ○ 18. zář zá ří: Mezinárodní den míru ○ 23. zář zá ří: Podzimní rovnodennost (10:52 hod) ○ 28. zář zá ří: Den české státnosti (st. Svátek) ○ 1. ř íjna: Mezinárodní den seniorů ○ 5. ř íjna: Světový den učitelů ○ 9. ř íjna: Světový den pošty ○ 10. ř íjna: Světový den duševního zdraví ○ 10. ř íjna: Mezinárodní den za omezení přírodních katastrof ○ 16. ř íjna: Světový den výživy ○ 17. ř íjna: Mezinárodní den za odstranění chudoby ○ 24. ř íjna: Den spojených národů ○ 28. ř íjna: Den vzniku samostatné ČSR (st. Svátek) ○ 28. ř íjna: Přechod na zimní čas (3h -> 2h) ○ 11. listopadu: Den válečných veteránů ○ 16. listopadu: Mezinárodní den tolerance ○ 17. listopady: Den boje za svobodu a demokracii (st. Svátek) ○ 20. listopadu: Světový den dětí ○ 21. listopadu: Světový den televize ○ 25. listopadu: Mezinárodní den za odstranění násilí páchaného na ženách ○ 1. prosince: Světový den boje proti AIDS ○ 2. prosince: Mezinárodní den za odstranění otroctví ○ 3. prosince: Mezinárodní den lidí s postižením ○ 5. prosince: Mezinárodní den dobrovolníků ○ 7. prosince: Mezinárodní den světového letectví ○ 10. prosince: Den lidský ch práv & Mezinárodní den hor ○ 18. prosince: Mezinárodní den migrantů ○ 22. prosince: ZIMNÍ SLUNOVRAT ○ 24. prosince: Štědrý den ○ 25. prosince: 1. svátek vánoční ○ 26. prosince: 2. svátek vánoční
Na tomto č ísle spolupracovali: Jesky, Sluníčko, Angie, Fidorka
24
Majitelkou tohoto výtisku je …...........................................
