HLEDÁNÍ ČLOVĚKA A SNY O MILOVÁNÍ SE S NÍM

HLEDÁNÍ ČLOVĚKA A S N Y O M I L O VÁ N Í S E S N Í M

DANIEL MICKA

Hledání cˇloveˇka a sny o milování se s ním

Praha 2011

HLEDÁNÍ ČLOVĚKA A SNY O MILOVÁNÍ SE S NÍM Copyright © Daniel Micka, 2011 Czech edition © dybbuk, 2011 ISBN 978-80-7438-042-6

Bože, pomoz mně, který trpí tvým darem života! Proč musíme žít? Je Bůh?

H L E D Á N Í Cˇ L O V Eˇ K A

CHRÁMOVÁ POKLADNIČKA Jsem chrámová pokladnička, mírně rozkročen a dlaněmi se opírám o zem. Tvořím čtyřnožku. Zadek mám holý, konečník je přeměněn na otvor pro mince. Lidé vhazují mince do řitě, střeva jsou vyčištěna a zbavena lejn. Celý se jen lesknu a blyštím, jak jsem vyleštěn. Vypadám stejně jako ihned po porodu, než jsem se začal plnit potravou, a tedy kadit a močit. Tudíž jsem opravdu zbrusu nový, ještě nepoužitý. Voním, jako voněl lakem Titanik po otevření. Chrámová pokladnička musí vonět, když uvážíte, kde je. Vždyť stojím v chrámu sv. Víta na Pražském hradě. Na začátku lodě. Abych byl dobře vidět, jsem ještě osvětlen párem bodovek, nohy i tělo mám zakryty černým suknem jako stoleček na obětiny, jen zadek mám vyšpulený, pěkně kulaťoučký, aby se nikdo, hlavně děti, nezranil. Bývala tu pokladnička z dubového dřeva, krásně vyřezávaná, jen

9

co je pravda, skvost mezi pokladničkami, ale o tu se každou chvíli někdo poranil. Lidé do ní pak již přestali ze vzteku vhazovat peníze. Vystřídána byla tedy mnou. Když totiž biskupové viděli můj hezoučký zadeček, pojali nápad, že bych mohl být tou nejideálnější chrámovou pokladničkou já. Tak se také stalo. Mince padají do řitního otvoru, zkráceným tlustým střevem kloužou do žaludku, který se roztahuje podle počtu mincí. Tenké střevo chybí, nechali ve mně jen tlusté, které je napojeno na žaludek přímo. Když se zdá, že mám již velké břicho, ohmatá mě zkušený kněz, případně ministrant, a jde mě vysypat. Mince se vysypávají ústy, zažívací trubicí. Vrátník slouží k tomu, aby ze žaludku mince nevypadávaly ústy na podlahu ještě před vysypáním. Pod hlavu se přistrčí mísa a zručnými masážními pohyby se mince ze mě vytřesou. Může se přitom ještě použít průpovídka Oslíčku, otřes se! To je vše. ČLOVĚK NA PRODEJ Koupil jsem si člověka, ale bohužel k němu neprodávají i software, takže si musím leccos přikoupit. Je to otrava. Třeba se nesměje. Když se vyndá z bedny, mimochodem kvalitní překližka dovážená až z Brazílie, umí jen jíst a pohybovat se. Neumí se ale smát a něžně brát za ruce nebo líbat apod. Musíte do něj nainstalovat ještě tyto schopnosti, takže celý člověk vám vyjde na pěkný majlant. Je to zřejmě tah výrobců, je to ostatně podobné jako s počítači. Koupíte si počítač a on vám nefunguje, je totiž prázdný, mrtvý, je to jen krabice se součástkami, musíte ho oživit. No, a právě to musíte udělat s člověkem zakoupeným v centru pro lidské zdroje.

10

Koupil jsem si přirozeně ženu. Co jste čekali, chlapa nepotřebuji. Chtěl jsem ženu citlivou, schopnou se třeba i milovat, když na to přijde, ale hlavně aby mi rozuměla. Musel jsem udat, čemu má rozumět. Tak například filosofii, pak psychologii, teologii atd. Chtěl jsem ženu inteligentní, bystrou, ale také oduševnělou, jemnou, věřící, usměvavou, no prostě úžasnou. To je ovšem složité. Některé typy, co tam prodávají, spoustu těchhle věcí neumí. Umí třeba jen rozumovat v psychologii, ale neustále vás analyzujou a to je nepříjemné. Já chtěl ženu, která by nebyla dotěrná, vlezlá, servilní, ale ani ne sobecká. Prodavač pak ukázal na jeden typ z Tchajwanu, prestižní, říkal, že je levnější než značkové ženy, ale stejně dobrý. Volil jsem tedy ten. Přinesl jsem si ji domů, ale praštila mě do tváře, neuměla jemně pohybovat rukama, měla hrubou motoriku. Volal jsem do krámu, kde mi řekli, milej pane, potřebujete software na jemné doteky, stojí tolik a tolik, přijeďte, zrovna jsme ho dostali. Byl jsem v šoku. Opět investice, navíc není jasné, jestli bude kompatibilní se softwarem, který je v hlavě. Jestli nepotřebuju už novější typ. Pořád samé problémy. Přinesl jsem si tedy jen doteky, jak já tomu říkám. Dobře, fungovalo to, ale když jsem chtěl políbit, hryzla mě do rtu, tak silně, až jsem krvácel. Praštil jsem ji a zařval jak býk. Je necitlivá. Volal jsem opět do prodejny, tentokráte na reklamace. Řekli mi, cituji: Potřebujete program na líbání, jsou různé druhy, jaký chcete, francouzáky umí francouzské programy, jestli chcete jen dotek rtů na rty, máme tu anglické, jestli chcete dotyk jazyku na rty, musíte mít holandský. Rozumíte? Ano, rozumím. Vždyť je to nehotová věc, ten váš člověk. Proč ho inzerujete? Je to prázdná škatule, bez duše. Ale co jsem mohl dělat. Jel jsem a koupil jsem.

11

MOTÝL A EXPONÁT Právě jsem se vylíhnul z kukly a sedím s roztaženými křídly na protější stěně, nádherný motýl se smaragdovými křídly a karmínovou hlavičkou. Musel jsem být potichu, abych se nevyplašil. Byl jsem krásný jako řez achátem. Chvěl jsem se ale, protože jsem se sám sebe bál. Náhle jsem vzlétl a začal kroužit po pokoji. Někdy jsem si sedl i na sebe, abych se mohl lépe prohlédnout. Svým vzhledem jsem byl uchvácen. Takto jsem usnul, ruce podél těla, abych si nesetřel pyl z křídel. Ráno jsem se probudil, ale neexistoval jsem. Byl jsem preparát z národního muzea, páchnul jsem po formalínu a po nějaké chemikálii proti molům. Umístěn jsem byl ve skleněné skříni a nasvícen zářivkami. Vyplněn jsem byl pilinami a nějakou zvláštní hmotou podobnou jílu či plastelíně. Skleněné oči v jamkách v hlavě. Nehty byly z vosku. Abych se po délce nezbortil, šoupli do mě armaturu, několik drátů o průměru 10 milimetrů, a to hlavně do trupu a nohou. Krk mám mohutný, ten držel pohromadě sám. Hlava navíc nebyla těžká, byla vyplněna lehčí hmotou, zřejmě pěnovým polyuretanem. Chodidla a dlaně s prsty měly v sobě tlusté smrkové špejle, a proto se z nich linula omamná vůně dřeva a smůly. Vlasy jsem měl ze silonových vláken. Netřeba se dlouho popisovat, prostě jsem byl zpracován jako mumie. Muzeum je nádherná budova. Samé barokní sochy, mramorové schody a jemné štuky na stěnách a stropě. To je konečně krásná hrobka, jakou jsem si vždycky představoval. Společnost byla velkorysá, zachovala se ke mně štědře, pohřbila mě v síni savců.

12

NÁLEZ NEHYBNÉ DÍVKY Asi třicetiletý muž se procházel jako obyčejně v lese. Bylo kolem poledne, čas oběda. Muž však neměl nikoho, kdo by mu vařil, takže domů nepospíchal. Pěkně v klidu šel cestou necestou, občas se zastavil a zaposlouchal se do zvuků lesa, a pak zase vykročil směrem, který si sám určoval. Nebyl to žádný určitý směr, nechtěl nikam dojít, jen se tak coural, možná že chodil lesem křížem krážem, neměl v úmyslu dorazit na nějaké místo, také proč, nikdo ho nečekal, bavilo ho chodit jen tak, nazdařbůh, bezcílně, naprosto nahodile, chtěl se prostě potulovat, to je všechno. Muž chodil do lesa často, vybíral si lesy, které byly rozsáhlé, velké a pokud možno pusté, kde by nepotkal jiného člověka, neboť se nechtěl setkat s nikým z lidské říše. Chtěl být zcela sám, ve tmě lesa, proto také nechodil po cestách, ale vybíral si schválně místa, kde široko daleko žádné cesty nebyly, aby bloudil. Ano, bloudění ho fascinovalo, vždycky chtěl bloudit a les mu připadal jako stvořený pro bloudění. Nějaké značky pro turisty by ho jen trápily, těm se vyhýbal. K tomu ale potřeboval pořádné pralesy a tenhle les takovým pralesem byl. Byl to les, o nějž se nikdo z lidí nestaral, kam chodil jen takový člověk, který chtěl zabloudit a nevadilo mu, že bloudí. Tu a tam se chytil rukou nějakého kmene velkého smrku a pohlédl do jeho koruny. Bavilo ho žvýkat smůlu, přitiskl rty ke kůře, odloupl zuby kus pryskyřice a jal se ji žvýkat jako žvýkačku. Lesní zvuky poslouchal zcela omámen, jako by si pouštěl starou barokní hudbu. Praskání větví, šum větru, hvizdot vzduchu mezi stromy, dupání prasat, běh srnek a jiné zvěře, to všechno ho pohlcovalo, že ani nedýchal, byl jakoby

13