JANÁČKOVA AKADEMIE MÚZICKÝCH UMĚNÍ V BRNĚ Divadelní fakulta Ateliér Divadlo a výchova Studijní obor Dramatická výchova
Hledání dramatického potenciálu místa a jeho využití v divadelní tvorbě Bakalářská práce
Autor práce:
Anna Klimešová
Vedoucí práce:
Mgr. Matěj T. Růžička
Oponent práce:
MgA. Kamila Kostřicová
Brno 2013
Bibliografický záznam KLIMEŠOVÁ, Anna. Hledání dramatického potenciálu místa a jeho využití v divadelní tvorbě [Searching dramatic potencial of the site and its application in the theatre creation]. Brno: Janáčkova akademie múzických umění v Brně, Divadelní Fakulta, Ateliér Divadlo a výchova, 2013 s.[62] Vedoucí bakalářské práce Mgr. Matěj T. Růžička.
Anotace Bakalářská práce „Hledání dramatického potenciálu místa a jeho využití v divadelní tvorbě“ se zabývá hledáním, studií a posléze využitím dramatického potenciálu místa. Skládá se z teoretické části, která objasňuje vznik a charakteristiku site specific, dále ze studie dramatického potenciálu obce Horní Maršov a popisu realizovaných performativních aktivit, které proběhly v rámci festivalu Horní Maršov – Otevřené muzeum 2010 a 2011.
Annotation Bachelor thesis „Searching for dramatic potential of a site and its use in theatre creation” deals with searching, studying and using dramatic potential of a site. It consists of a theoretical part, which explains genesis and characterization of site specific, analysis of dramatic potential of Horni Marsov village and description of realized performances, which were created during the festival Horni Marsov Open Museum 2010 and 2011.
Klíčová slova Site specific, místo, genius loci, dramatický potenciál, Horní Maršov
Keywords Site specific, site, genius loci, drama potential, Horni Marsov
Prohlášení Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracovala samostatně a použila jen uvedené prameny a literaturu. V Horním Maršově, dne 20. května 2013
Anna Klimešová
Poděkování Děkuji mámě a tátovi za to, že mi byli a jsou oporou, bráchovi za to, že mě podporuje a daroval mi čtyřlístek, Jakubovi za všechnu podporu i útěchu, panu učiteli Růžičkovi za úderné připomínky, podporu a důvěru, Evě Hrubé za citlivou korekturu a podporu během posledních dní psaní a Tomášovi za naše plodné debaty v kavárně Rotor.
Obsah ÚVOD ..................................................................................................................................................... 8 1.
MÍSTO JAKO ZDROJ DRAMATICKÉHO POTENCIÁLU PRO DIVADELNÍ TVORBU ................... 10 1.1
UMĚNÍ MÍSTA V HISTORICKÝCH SOUVISLOSTECH ............................................................................. 10 1.1.1 Z přírody do divadelní budovy ..................................................................................... 11 1.1.2 První fáze osvobození divadelního prostoru ................................................................ 12 1.1.3 Druhá fáze osvobození divadelního prostoru .............................................................. 13 1.1.4 Inspirační kořeny site specific....................................................................................... 14 1.2 SITE SPECIFIC – UMĚNÍ MÍSTA ...................................................................................................... 16 1.2.1 Site specific jako umění místa ...................................................................................... 17 1.2.2 Charakteristika tvorby site specific .............................................................................. 18 1.3 MÍSTO...................................................................................................................................... 21 1.3.1 Definice místa ............................................................................................................... 22 1.3.2 Genius loci..................................................................................................................... 25 1.3.3 Tematizace místa aneb navázání dialogu ..................................................................... 26 2.
STUDIE DRAMATICKÉHO POTENCIÁLU OBCE HORNÍ MARŠOV ............................................ 31 2.1
GENIUS LOCI HORNÍHO MARŠOVA ............................................................................................... 31 2.1.1 Historické souvislosti, které formovaly obec Horní Maršov ......................................... 32 2.1.2 Urbanistické zásahy, které formovaly obec Horní Maršov ........................................... 35 2.2 SOCIÁLNÍ A KULTURNÍ ŽIVOT ....................................................................................................... 36 2.3 PŘÍRODA A POČASÍ..................................................................................................................... 37 2.4 CO Z TOHO VYPLÝVÁ? ................................................................................................................. 37 2.5 KDE KONKRÉTNĚ LZE DRAMATICKÝ POTENCIÁL V MARŠOVĚ NAJÍT? ................................................... 38 2.5.1 Umělý prostor .............................................................................................................. 38 2.5.2 Přírodní prostor............................................................................................................ 41 2.5.3 Lidé a lidová slovesnost ................................................................................................ 41 3.
SITE SPECIFIC V RÁMCI FESTIVALU HORNÍ MARŠOV – OTEVŘENÉ MUZEUM ...................... 42 3.1 VZNIK FESTIVALU ....................................................................................................................... 42 3.2 ZÁMĚR FESTIVALU ..................................................................................................................... 43 3.3 PRVNÍ ROČNÍK ........................................................................................................................... 44 3.3.1 Poslední modlitba aneb loučení se starou farou .......................................................... 44 3.4 DRUHÝ ROČNÍK ......................................................................................................................... 47 3.4.1 Umělecké intervence v prostoru .................................................................................. 48 3.4.2 Denní site specific ......................................................................................................... 49 3.4.3 Noční site specific ......................................................................................................... 51
ZÁVĚR .................................................................................................................................................. 53 POUŽITÉ INFORMAČNÍ ZDROJE ......................................................................................................... 57 SEZNAM OBRÁZKŮ ............................................................................................................................. 60 SEZNAM PŘÍLOH ................................................................................................................................. 62 OBRAZOVÁ PŘÍLOHA ............................................................................................................................ 1 TEXTOVÁ PŘÍLOHA ............................................................................................................................. 11
Předmluva Bydlím v Horním Maršově již 21 let. Bez jednoho roku celý můj život. Před pár lety jsem se rozhodla uspořádat zde festival, jehož cílem by bylo oživení místní kultury. V letech 2010 a 2011 jsem se odhodlala svou myšlenku zrealizovat a tento rok jsem se rozhodla o těchto svých aktivitách a snahách napsat bakalářskou práci. Dnes si sama sobě kladu dvě otázky: Proč Maršov? A proč divadlo? Odpověď na první otázku je snazší. Vybrala jsem si Maršov, protože je to místo ve kterém žiji, záleží mi na něm a vracím se tam. Mám k němu vytvořené určité pouto, fascinuje mě. A proč divadlo? Divadlo mě naplňuje, nutí přemýšlet a jednat. Je silným nástrojem komunikace. Je to umění. Při mých snahách sama velmi často pochybuji. Často mám více otázek než odpovědí. Nicméně se domnívám, že právě pochybnost člověka stimuluje, vyvádí ho z rovnováhy a žene kupředu. Věřím, že tato práce mou pochybnost alespoň částečně uspí, zodpoví mi část položených otázek a já se budu moct zase posunout o krůček dál. V ideálním případě moje úvahy a nápady obohatí i někoho z vás, kteří tuto práci čtete.
„Celá krajina spala a čekala, až ji někdo probudí.“1
1
MIKŠÍČEK, Petr. Sudetská pouť aneb Waldgang. Praha: Dokořán, 2005, s. 85.
Úvod Divadlo je umělecký akt, který se odehrává na určitém místě, v určitém čase, s určitými lidmi a pro určité lidi. Divadelní tvorbou rozumím proces, jehož výsledkem je umělecký artefakt. Divadelní tvorba má nejrůznější motivy, jejím zásadním účelem je však komunikovat. Jak již definoval Ivo Osolsobě: „Divadlo je komunikace, komunikací o komunikaci.“2 Divadelní tvorba pro své potřeby komunikace čerpá z různých zdrojů. V oblasti tradičního divadla je to většinou dramatický text, někdy však mohou být materiálem sami herci či událost. Já se věnuji divadelní tvorbě, která vychází z místa. Konkrétně zkoumám, zda může místo být zdrojem inspirace pro divadelní tvorbu, neboli jaký dramatický potenciál místo má. Ráda bych objasnila, co těmito dvěma slovy myslím. Slovo potenciál neboli potentia znamená podle hermeneutického slovníku „(…) moc, sílu či schopnost výkonu“.3 Slovník cizích slov Lumíra Klimeše definuje slovo potenciál jako: „Souhrn možností, schopností; celková možnost něco udělat, vykonat; vojenský potenciál státu = zásoby, lidé a prostředky, které mohou být zmobilizovány a použity k dosažení určitého cíle.“4 Pokud tuto definici aplikuji na potenciál místa, znamená to arzenál, zásobu či munici určitého místa. Něco, s čím se dá nakládat, jednat, v našem případě komunikovat. Kromě předchozího významu, souvisí slovo „potentia“ i se schopností plodit, a tudíž si její význam dávám i do souvislosti se stvořením, neboli s tvořením, tedy se samotnou možností něco vytvořit. Pojem „dramatický“ definuje Lumír Klimeš v prvním významu jako „týkající se dramatu“, ve druhém jako „herecký, divadelní“, ve třetím jako „vzrušený, vzrušující, napínavý“ a ve čtvrtém jako „vážný, tragický, osudný“.5 Petr Pavlovský popisuje tento výraz ve svém slovníku takto: „(...) dramatický se v obecné češtině užívá pro nějaký vzrušující jev, konfliktní, napínavý, překvapivý, 2
OSOLSOBĚ, Ivo. Dramatické dílo jako komunikace komunikací o komunikaci, Variace na téma definice Otakara Zicha. In Otázky divadla a filmu, Brno: Univerzita J. E. Purkyně, 1970, s. 11–43. 3 Etymologický slovník. Dostupné z: http://corpus.sweb.cz/slovnik.html. 4 KLIMEŠ, Lumír. Slovník cizích slov. Praha: SPN, 1994, s. 548. 5 Tamtéž, s. 124.
8
kontrastní, riskantní nebo nebezpečný děj prudkého spádu apod.“6Kromě těchto definic zde poukazuje i na význam používaný v umělecké sféře ve smyslu „dramatického umění“. Já tento termín ve své práci používám ve smyslu divadelní, konfliktní a zároveň vzrušující, protože tyto významy se dle mého názoru neoddělitelně propojují. Dramatický potenciál místa chápu jako určitý „arzenál“ konfliktů, příběhů, atmosfér, kterými místo disponuje a které můžeme využít v divadelní tvorbě. Ve své práci se věnuji právě hledání a využití toho „arzenálu“ neboli dramatického potenciálu. Uvědomuji si, že takto nastíněné téma je velmi široké, a proto jsem ho pro potřeby této práce zúžila na tvorbu site specific se zaměřením na konkrétní místo obce Horní Maršov. Zde organizuji kulturní festival Horní Maršov – Otevřené muzeum, v jehož rámci proběhlo množství divadelních performancí, které vycházely právě z místa jako ze zdroje dramatického potenciálu. Pro svou práci jsem si vytýčila čtyři základní cíle: 1) Definovat základní pojmy spojené s uměním místa a položit teoretický základ úvahám o povaze a charakteru místa. Jaké složky zahrnuje? Můžeme místo nějak obecně definovat? Jak s ním lze navázat dialog? 2) Vytvořit studii dramatického potenciálu obce Horní Maršov. Má Horní Maršov nějaký dramatický potenciál? Pokud ano, lze ho definovat? Kde ho případně můžeme hledat? 3) Shrnout performativní aktivity, které se uskutečnily v rámci festivalu Horní Maršov – Otevřené muzeum. Z čeho vycházely? Jaké měly téma? Jak proběhly? 4) Vytvořit jistý závěr, který by mohl sloužit jako reflexe mých dosavadních snah.
Doufám, že se mi tyto cíle podaří naplnit a že mě tato práce obohatí a poskytne nové úhly pohledu, pomocí nichž bych mohla na místo a tvorbu z něj vycházející nazírat.
6
PAVLOVSKÝ, Petr. Základní pojmy divadla: teatrologický slovník. Praha: Libri, 2004, s. 91.
9
1. Místo jako zdroj dramatického potenciálu pro divadelní tvorbu V úvodní kapitole bakalářské práce se soustředím na podchycení základních historických a teoretických souvislostí, které mají přímý vztah k problematice umění místa. Kazimierz Braun píše, že prostor určuje „Jednání herců a chování diváků, způsoby a vůbec možnosti jejich kontaktu. (...) Prostor ve velké míře ovlivňuje obsah a výraz divadelních výpovědí, ale také to, co si v nich mohou vyposlechnout diváci.“7 Ve své práci zkoumám, co znamená fenomén místa pro divadelní tvorbu a co jí samotné může nabídnout, a proto pokládám za nutné zasadit svá zkoumání do historických souvislostí a kontextu vývoje divadelního prostoru obecně. Braun definuje divadelní prostor jako: „Prostor, který po dobu divadelní akce tvoří souhrn hracích prostorů a prostorů pro diváky. Je to prostor, ve kterém se odehrává akce a v němž vzniká proces divadelní komunikace mezi hercem (herci) a divákem (diváky).“8 Po historickém exkurzu se v oddílu 1.2 nazvaném Site specific – Umění místa věnuji charakterizaci již konkrétního druhu umění site specific neboli umění místa, a to v našich českých podmínkách. V následující kapitole 1.3 nazvané prostě Místo vymezuji a analyzuji pojem místa, a to z pohledu vnímání místa jako zdroje dramatického potenciálu.
1.1
Umění místa v historických souvislostech Divadelní aktivity spojené s produchovněním a tematizací určitého místa
najdeme v různých etapách dějin umění. Divadelní prostor se během vývoje divadla mnohokrát výrazně proměnil.
Pokud na divadelní prostor nahlížíme
z pohledu dějin divadla, nejsou divadelní aktivity v netradičních prostorech, jak my dnes říkáme, ničím jiným, než návratem z divadelní budovy. Návratem k samým počátkům divadla.
7 8
BRAUN, Kazimierz. Divadelní prostor. Praha: Akademie múzických umění, 2001, s. 137. Tamtéž, s. 10.
10
1.1.1
Z přírody do divadelní budovy Starověké přírodní divadlo se odehrávalo v místech, kde probíhal
společenský život. Obvyklé místo získávalo díky divadelnímu obřadu nový, zvláštní charakter. Podle Brauna: „Speciální, posvátný prostor s určitými charakteristickými vlastnostmi vznikal teprve během představení. (…) Teprve akce vytvářela z oltáře Kristův hrob, z náměstí cestu na Golgotu a z návsi indiánské vesnice bojiště dvou kmenů“9 Hrálo se pod širým nebem a ve spojení s přírodou. I tehdejší amfiteátry a cirky nebyly takovými klasickými divadelními budovami, jak je známe dnes. Jednak byly tyto prostory otevřenou scénou, která podléhala náladám přírody, a pak také měly spíše charakter společenského centra, ve kterém se na jednom místě konaly popravy, zápasy, slavnosti, rituály, představení, soudy, atd. Středověké divadlo přeneslo divadelní prostor do kostela, aby se zakrátko divadlo vrátilo zase zpět na ulici a zaplnilo náměstí, tržiště a různá prostranství, na kterých se pak konaly přehlídky, průvody, oslavy a zápasy, které měly podobu paradivadelních aktivit. Divadlo se stalo součástí života a mělo výrazný sociální charakter. Počítalo s divákem, který se stal spolutvůrcem této společenské události. Tradice inscenovat v různých, z dnešního pohledu, nedivadelních prostorech, pokračovala i v renesanci a dále především v baroku. Hrálo se v klášterech, na zámcích, hradech i v přírodních scenériích. Již zde se však začala objevovat tendence k vytvoření budovy určené výsadně pro divadlo. První změna nastala již s vytvářením dvorských divadel, která byla přístupná veřejnosti. S příchodem
klasicismu
a
osvícenství
se
pak
formovala
myšlenka
institucionalizovat divadlo, uzamknout ho do jediného místa, které mu poskytne výhradní službu. Divadlo je postupně izolováno a odlučováno od okolního prostoru i dění. Takto započatá tradice umělých divadelních budov v podstatě trvá až dodnes.
9
BRAUN, Kazimierz. Druhá divadelní reforma? Praha: Divadelní ústav, 1993, s. 82.
11
1.1.2
První fáze osvobození divadelního prostoru Již během První divadelní reformy10 se probouzí myšlenka znovu definovat
divadelní prostor. Reforma začíná v divadle, kde je narušován monopol kukátkové scény a zpochybňována tradice divadelních budov italského typu. V rámci reformy dochází k několika zásadním změnám, a to ve třech krocích: 1. hledání nových, paradivadelních míst pro hraní divadla; 2. přestavba existujících divadelních sálů; 3. výstavba a projektování nových divadel.11 Pro potřeby mé práce pokládám za důležitý především první z výše uvedených kroků, tedy využívání prostor, které nejsou primárně určeny pro divadelní produkci. Již na začátku 20. století se objevila tendence k vystupování z divadelního prostoru do městského nebo přírodního plenéru. Současně se řešilo i téma diváka a herce a jejich vzájemné spoluúčasti. Stíral se rozdíl mezi publikem a účinkujícími. Francouzský básník a divadelník Antonin Artaud ve svém Manifestu divadla krutosti z roku 193212 doporučuje vytvoření jednotného prostoru pro diváky a herce. Představení se mají odehrávat ve stodolách. Akce se odehrává všude kolem diváka. Tradiční divadlo má zaniknout. Alternativní místo skýtá lepší podmínky pro iluzivnost. Divák je obklíčen, vtažen do děje tak, že akce hovoří přímo k němu. Prostor na diváka působí přímo. Divadlo je znovu společenskou událostí. Německý režisér Max Reinhardt uvádí v období 1910–20 masové inscenace pro tisíce diváků, které se odehrávají v různých halách, cirkusech i plenéru a na kterých se podílí někdy i několik tisíc účinkujících. Obdobné tendence se objevují i v Rusku, Polsku, Francii nebo Švýcarsku. Během války byly tyto masové inscenace často využívány v rámci propagandy totalitní moci. Kromě hal, cirkusů, sportovních stadiónů, parníků, ulic, náměstí, lesů, luk, hangárů a kasáren se rozmáhá trend návratu do starověkých divadelních prostor. 10
První divadelní reforma probíhala v Evropě s příchodem modernismu v první polovině 20. století. Výraznými osobnostmi a hybateli této reformy byli například V. Mejerchold, B. Brecht nebo J. Copeau. 11 BRAUN, Kazimierz. Druhá divadelní reforma? Praha: Divadelní ústav, 1993, s. 52. 12 ARTAUD, Antonin. Divadlo a jeho dvojenec. Praha: Herrmann & synové, 1994, s. 173.
12
Režiséři uvádí své hry například v Delfách, Athénách, v římských divadlech nebo na starověkých hradech, například v dánském Elsinoru či francouzském Carcassonne. Ve 20. letech 20. století vznikl nový pojem: „místo pro hraní divadla“, jenž popisuje prostory, „které slouží ději, avšak nikoliv svými zvláštními vlastnostmi, nýbrž na základě umělcova tvůrčího rozhodnutí“.13 Z této Braunovy poznámky je zřejmé, že v té době ještě nebylo místo primárně chápáno jako zdroj pro divadelní tvorbu, ale jako scénografické nebo funkční řešení. Byl to však první krok k formování divadla v netradičních prostorech, k jehož završení došlo až během Druhé divadelní reformy.
1.1.3
Druhá fáze osvobození divadelního prostoru Touha vrátit divadlo do venkovních prostor, do přírody a blíže lidem začala
narůstat na přelomu 50. a 60. let 20. století. Kazimierz Braun popisuje, jak divadelníci, po experimentech s proměnlivým uspořádáním divadelního prostoru, nakonec klasická divadla zcela opustili, aby tento umělý prostor nahradili přírodní scenérií nebo veřejným prostorem ve městě.14 Divadlo se vracelo zpátky ke svým zdrojům. Pokračovala fascinace historickou architekturou. Mezi zásadní tvůrce, kteří začali zažitou tradici porušovat, bezesporu patří Jerzy Grotowski a jeho Divadlo 13 řad, divadlo Living Theatre, Brett and Puppet Theatre či Barbův Odin Teatret. Prostor se stal důležitou součástí tvorby a formoval podobu výsledného tvaru. Byl specifický a vytvářel charakter každého jednotlivého představení. Změna místa si vyžadovala také jinou strukturu představení. Divadelní aktivity měly často formu průvodu, a to buď v ulicích, nebo uvnitř nějaké budovy. „Rozšířila se praxe svobodného, bezostyšného, expresivního využívání prostoru.“15 Přesto byl v té době prostor stále jen „(...) funkcí děje, vyplýval z povahy událostí, které se v něm odehrávaly“.16 Na počátku Druhé divadelní reformy nebyl prostor samostatnou autonomní veličinou, která by ovlivňovala obsah divadelního představení. Tedy alespoň ne do takové míry, 13
BRAUN, Kazimierz. Divadelní prostor. Praha: Akademie múzických umění, 2001, s. 134. Tamtéž 15 Tamtéž, s. 129. 16 Tamtéž, s. 129. 14
13
jako je tomu později u site specific. Neznamená to ale, že by inscenace mohla být vložena kamkoli, nicméně však právě inscenace daný prostor ovládá. V těchto revolučních letech umělci zkoumali možnosti toho, co vše je v divadle možné. Objevovali nové prostory a překonávali staré konvence. Hrálo se ve sklepech, v halách, továrnách, kasárnách či cirkusech, na parnících, loukách, v lesích, na plážích i na parkovištích. Na vodě i na zemi. Všude, kde to bylo možné. V druhé polovině 20. století došlo též k významnému rozšíření pouličního divadla. Prostoru se využívalo k navazování dialogu s lidmi. Pouliční akce měly často politický nebo agitační podtext. Z těchto akcí se postupně vyvinul happening. K dalším výrazně dynamicky se rozvíjejícím odvětvím patřilo i putovní divadlo. Divadelní soubory jezdily do všech koutů světa pro inspiraci. Peter Brook se svým souborem putoval například po afrických vesnicích, kde jim divadelním prostorem byla jen vyprahlá půda. Divadlo se propojovalo s určitým konkrétním prostředím, přírodou či místem. Divadelní umění se vydalo vstříc lidem. „Společným cílem nebylo dělat divadlo na „zvláštních“ místech, nýbrž v autentickém prostoru, v němž žijí lidé.“17 A protože charakter divadelního prostoru významným způsobem určuje i vzájemný vztah mezi divákem a hercem, vede průběh Druhé divadelní reformy k tzv. „divadlu vzájemnosti“. Divadlo získává stále silnější sociální akcent. Stejně tak jako divadlo začalo překračovat hranice prostorové, překračovalo i hranice různých uměleckých oblastí. Objevují se nejrůznější umělecká hnutí a proudy, které ovlivňují vývoj divadelních aktivit. Umění místa neboli site specific, které je tématem mé práce, bylo nejvíce ovlivněno uměním land artu, body artu, happeningem a performancí. Současná praxe site specific částečně všechny tyto zmiňované proudy pojímá, spojuje a akceleruje.
1.1.4
Inspirační kořeny site specific Stejně jako v divadle, tak i ve výtvarném umění dochází k úvahám nad
prostorem, které vedou k reformaci galerijních prostor. „Potřeba autentického prostoru pro samotný proces práce i prezentaci díla se stává podmínkou. Umělci si 17
BRAUN, Kazimierz. Druhá divadelní reforma?. Praha: Divadelní ústav, 1993, s. 88.
14
uvědomují, že reálný prostor aktivuje jejich dílo.“18 Dochází k obsáhlému výzkumu všech možností prostoru. Vzniká body art, ve kterém je umělec sám sobě předmětem umění, zkoumá tedy prostor svého těla a jeho limity. Vedle body artu, se formuje také land art, který „ (…) vychází z reflexe krajiny jako základního prostoru lidského bytí, z uvědomění si ekologické devastace přírody naší civilizací a nových možností umělecké tvorby“.19 Krajina se stává sochařskou hmotou, prostředkem k vyjádření, stává se tématem. Na smýšlení o divadelním umění má velký vliv i hudba. Pro mnoho umělců se velkou inspirací stal například experimentální skladatel John Cage a jeho objev fenoménu ticha. Jeho žák Allan Kaprow bývá považován za zakladatele další nové formy – happeningu.20 V roce 1958 Kaprow formuluje první definici: „Happening je asambláž událostí, předváděná či vnímaná ve více časech a místech. Jeho materiální prostředí mohou být vytvářena buď uměle, anebo přebírána z toho, co je po ruce, eventuálně nepatrně pozměněna; také jeho aktivity mohou být vynalézány anebo zcela všední. Happening se na rozdíl od jevištní hry může přihodit v obchodním domě, za jízdy na silnici, pod kupou hadrů. (…) Happening je prováděn na základě plánu, ale beze zkoušek, posluchačů a repríz. Je uměním, ale zdá se, že je blíže životu.“21 Podle Brauna má hapenning ludický a paraobřadní charakter. V Čechách měl největší vliv na jeho vývoj Vladimír Boudník, jehož akce 22 v pražských ulicích, na Kampě a na vltavských nábřežích předznamenávají celé naše akční umění. Happening propojil výtvarné umění s divadlem a tento vztah ještě více posílila v 70. letech 20. století performance, což je podle Pavlíny Morganové „(…) označení celé škály přístupů od extrémního body artu až po akce, jež souvisí s experimentálním divadlem, tancem nebo hudbou.“23 18
VÁCLAVOVÁ, Denisa – ŽIŽKA, Tomáš a kol. Site specific. Dvořák, Jan (ed.) Praha: Pražská scéna, 2008, s. 40. 19 MORGANOVÁ, Pavlína. Akční umění. Olomouc: Votobia, 1999, s. 15. 20 Kaprow byl původně malíř. Nejprve se zabýval kolážemi, od nich se dostal k velkým instalacím, jež pak postupně oživoval akcemi, které nazýval „Happenings“. 21 KAPROW, Allan. The Legacy of Jackson Pollock.In:Art News 57, no. 6/1958. In BURDA, Vladimír. Happening ve smyčce. Výtvarná práce. 1968, č. 15, s. 1. 22 Boudník viděl v oprýskaných malostranských zdech různé obrazy, například zvířata, postavy či krajiny, dokresloval je a ukazoval je kolemjdoucím. Takto vzniklé obrazy pak zarámoval. 23 MORGANOVÁ, Pavlína. Akční umění. Olomouc: Votobia, 1999, s. 15.
15
I site specific můžeme podle Jana Dvořáka považovat za „(...) určitý osobitý a zvláštní typ performance. (…) jako provedení, které je nejčastěji neopakovatelné a nereprízovatelné a navozující a rozvíjející situaci na základě výrazné intence, záměru, konceptu, který předkládá samojediný tvůrce, aktivní umělec nového typu, nikoli interpret, ale umělecký hybatel, zvaný performer“. 24 Myšlenka propojení všech složek v jednotné dílo pochází již z 19. století, a to v podobě Gesamtkunstwerku. Site specific v tomto duchu sjednocuje „(...) zájem umělců o vnější prostor, ve kterém žijí, o archeologii a historii prostředí, o vlastní tělo, aktivizaci diváka, relativizaci dělení prostoru na hlediště a jeviště, neopakovatelnost a autentičnost, mixování oborů, využívání nových technologií atd.“.25 V následující kapitole blíže charakterizuji, co vše se pod pojmem site specific umění neboli umění místa skrývá.
1.2 Site specific – umění místa Site specific je umělecká metoda, která vznikla přibližně v 60. letech 20. století. K nám do Čech tento termín přichází z Holandska a Velké Británie teprve ale až v 90. letech 20. století. Jakási nedobrovolná a neúplná forma site specific u nás probíhala již během normalizace v 70. letech 20. století, kdy byli někteří umělci pod vlivem totalitního režimu nuceni tvořit v různých nedivadelních nebo negalerijních prostorech. Avšak ke skutečnému, vědomému rozvoji a cílenému zkoumání metody site specific dochází právě až na sklonku 20. století a v letech následujících. Po sametové revoluci v roce 1989 se umělecká tvorba osvobozuje a dostává ven do ulic, do parků, do přírody a do starých objektů (továren, klášterů, čističek odpadních vod, nádraží, hal). Mnohdy touto uměleckou aktivitou dochází i k revitalizaci, rekonstrukci a transformaci těchto, zejména minulým režimem, zdevastovaných objektů. Na místě starých továren vznikají kulturní centra, galerie, divadla apod. A právě v této, lze říci překotné porevoluční době, začíná startovat mnoho projektů, které můžeme označit za site specific. 24
DVOŘÁK, Jan. Divadelní projekty typu site specific v procesu deteatralizace dnešního divadla. In: KLÍMA Miloslav a kol. Divadlo a interakce III. Praha: Pražská scéna, KALD DAMU, 2008, s. 85. 25 SCHMELZOVÁ, Radoslava ( ed.) Divadlo v netradičním prostoru, performance a site specific: Současné tendence, Praha: AMU, 2010, s. 98.
16
1.2.1
Site specific jako umění místa Název site specific pochází z angličtiny. Slovu „Site“ odpovídá v českém
překladu mnoho různých významů. Pro mou práci jsou však zásadní tyto: místo, lokalita, prostor či dějiště. Druhé slovo „specific“ je do češtiny překládáno jako přídavné jméno zvláštní, určitý, charakteristický či typický. V uměleckém světě u nás i v zahraničí se setkáváme s různými modifikacemi termínu „site specific“. Tato různorodost souvisí i s odlišným uchopením výkladu této metody. Možnosti, podoby a definice umění site specific se totiž neustále vyvíjejí. Lze tedy souhlasit s prognózou Jana Dvořáka,26 že termín „site specific“ se bude přirozeně nadále vyvíjet a transformovat. Je podle něj dokonce možné, že jeho dosavadní význam zcela zanikne, nebo se promění a objeví se v nějaké jiné podobě a pod jiným názvem. Pro velkou různorodost výkladů a přístupů k pojmu site specific nelze tuto dynamicky se rozvíjející uměleckou formu jednoznačně zachytit a charakterizovat. Ve své práci proto popisuji fenomén umění site specific pouze v rámci českého kontextu, přičemž vycházím z aktuální teoretické literatury zde vydané. Již v nadpisu této kapitoly používám termín „site specific“ v analogii s termínem „umění místa“. Jedním z důvodů je skutečnost, že právě místo, určitá konkrétní lokalita je základním stavebním kamenem tvorby site specific. Jde v podstatě o čtení, interpretování a zhmotnění určitého místa, které se může nacházet buď v exteriéru, nebo interiéru. Místo se tak stává základním principem tvorby. Denisa Václavová, pořadatelka festivalu „4+4 dny v pohybu“, píše: „Místo je vnímáno jako přímá zkušenost, ze které je možné vyčíst jeho osobní příběh. O něm pak lze vyprávět a předávat ho prostřednictvím uměleckého díla. Prostor se stává výchozím dramaturgickým motivem pro veškeré další úvahy o umělecké akci.“27 K charakteristice místa Petr Pavlovský v teatrologickém slovníku uvádí: „Inspirací pro vznik akce je jedinečnost místa, jeho historie, sociální a kulturní souvislosti – jeho genius loci.“28 26
DVOŘÁK, Jan. Divadelní projekty typu site specific v procesu deteatralizace dnešního divadla. In KLÍMA Miloslav a kol. Divadlo a interakce III. Praha: Pražská scéna, KALD DAMU, 2008. 27 VÁCLAVOVÁ, Denisa - ŽIŽKA, Tomáš a kol. Site specific. Dvořák, Jan (ed.) Praha: Pražská scéna, 2008, s. 35. 28 PAVLOVSKÝ, Petr. Základní pojmy divadla: teatrologický slovník. Praha: Libri, 2004, s. 256.
17
Na základě výše uvedených úvah můžeme říci, že site specific je forma uměleckého vyjádření, která se vztahuje a vychází z určitého místa a sociální situace, která v tom daném místě panuje. Proto formu site specific zároveň nazývám uměním místa.
1.2.2 Charakteristika tvorby site specific Site specific je otevřená forma, která v sobě kromě různých druhů umění (divadlo, tanec, film, architektura, výtvarné umění, literatura) sdružuje také nejrůznější vědní disciplíny, jako je etnologie, sociologie, antropologie, psychologie, filozofie, biologie, historie, ale i obory jako je urbanizmus či žurnalistika. Site specific je svou podstatou autorským a kolektivním divadlem. Projekty site specific vznikají často formou společného workshopu. Vždy tu ale figuruje osoba organizátora, animátora, koordinátora, která funguje jako základní spojka mezi skupinou tvůrců a místní komunitou. Site specific jako živé umění se odehrává v konkrétním čase a je vázáno na konkrétní místo. Jedná se o umění jednorázové a neopakovatelné. Umění, které je proměnlivé, flexibilní, spontánní, improvizující a pohotové. Site specific také vytváří jedinečný vztah mezi hercem a divákem. Návštěvníka projektu site specific můžeme spíš než divákem nazývat spoluúčastníkem, spoluhráčem či spolupachatelem. Tento specifický vztah je určen třemi zásadními body: 1) Nedivadelní prostor ruší bariéru jeviště a hlediště (pódiem či sedačkou se může stát cokoli, na kterémkoli místě). 2) Divák má možnost svobodného pohybu, a to i ve smyslu, že může kdykoliv odejít. 3) V projektech site specific je divák často členem určité místní komunity a projekty tohoto typu jsou založeny na spolupráci s touto komunitou. Divák je tedy v mnoha případech brán do hry daleko dříve, než až ve výsledné prezentaci. Stává se tak určitým způsobem spolutvůrcem a má v projektu větší či menší míru osobní zainteresovanosti. Václavová píše: „Divák je v site specific projektech předurčen k tomu, aby se podílel nejenom
18
na samotné akci, ale také na veřejném rozhovoru o místě a situaci, ve které žije. Úkolem projektu je vlastně vzbudit zájem, skutečně nastolit situaci, která poskytne prostor pro osobní angažovanost.“29 Site specific klade důraz na samotný umělecký proces, na cestu, která vede k prezentovanému tvaru. V průběhu akce je divák spíše spoluhráčem, jsou na něj kladeny jisté nároky a také téma, které se pojí s vybraným místem, se přímo váže i k němu samotnému. Site specific se dělí s diváky o příběh místa a zasazuje ho do určitého společenského kontextu, který se jich přímo týká. Vychází z historie místa, jeho geologického vývoje, sociálního uspořádání, aktuálních podmínek a budoucích vyhlídek. Účelem site specific není jen odehrát představení v zajímavém prostoru, jeho snahy jdou mnohem dál, než jen vytvořit neobvyklou podívanou. Snaží se stavět na konkrétních informacích a datech, které vycházejí z určité lokality, a prostřednictvím tvorby poukázat na nějaký problém či téma. Site specific chce oslovit, oživit, probudit, zaktivizovat, ukázat, nabídnout. Snaží se vzbudit zájem a starost o místo tím, že zprostředkuje společný zážitek, který v ideálním případě povede ke společnému dialogu. V tomto smyslu se stává site specific i nástrojem sociální změny. Místo, na kterém se setkávají herec a divák, aby se stali společnými tvůrci situace, příběhu nebo třeba instalace, se proměňuje v nekaždodenní prostor. Stává se prostorem divadelním a získává punc posvátného místa, místa události. Specifická je i dramaturgie site specific. Nesměřuje přímo k textu, ale spíše ke konkrétnímu místu a tématu, které se k místu pojí. Místo se stává zdrojem dramatického potenciálu pro divadelní tvorbu. „V případech netradičních prostor jde o analýzy možností místa, society, historie, cílů projektu, služby vnějšímu zadání. Téma jakožto energie, která si hledá svůj příběh, ve kterém by se „rozpustila“ a prokvetla v něm výrazně a plasticky. Tématu se podřizují všechny komponenty včetně odpovídající úpravy textu či dokonce montáží a kompilací. V netradičních prostorech je akcent na zvolené téma a jeho artikulace ve vztahu ke konkrétním 29
VÁCLAVOVÁ, Denisa - ŽIŽKA, Tomáš a kol. Site specific. Dvořák, Jan (ed.) Praha: Pražská scéna, 2008, s. 35.
19
adresátům konkrétního místa,“30 píše Miloslav Klíma a dále uvádí, že: „V zásadě by si měla dramaturgie uvědomit, že zhruba 25 % populace kulturu snese, asi 15 % lidí má jistý, prokazatelný a aktivní zájem o kulturu a umění. To jsou ti, kteří mohou divadelní aktivitu přijímat s jistou otevřeností a zájmem. Ve společnosti můžeme přibližně počítat s 3 % populace, těch 15 % je rezerva.“31 Nesporná výhoda site specific tkví v oslovení lidi, kteří by se jinak do divadla nebo galerie nedostali, popřípadě by na představení či výstavu ani nešli. Umění místa se svým tématem dotýká přímo konkrétních lidí, kteří se v lokalitě nacházejí. Zároveň oplývá velkým „arzenálem“ výrazových prostředků, kterými může komunikovat, například: tanec, zpěv, sochařství, performance, audio či video záznam, světelné projekce, filmové pásmo, instalace, fotografie. Podle Václavové může site specific existovat i třeba jen v podobě písemného záznamu. Tím, že site specific nabývá nezvyklých podob, může být tvárným a účinným prostředkem komunikace. Site specific má však i svá úskalí, kterých si musí být tvůrci vědomi. Je vždy důležité, aby bylo sdělení tématu srozumitelné, aby se neutopilo v konceptu, kterému nebude rozumět nikdo kromě samotného tvůrce. Peter Brook k tomu podotýká, že nestačí, když autoři a herci prožívají nezbytnost svého umění, ale považuje za nutné, aby ji pociťovalo také publikum.32 S touto poznámkou plně souhlasím, ačkoliv jsem si vědoma toho, že dostát zmiňované srozumitelnosti, není někdy úplně lehké. Je však potřeba, na tato doporučení při výběru tématu i při následné tvorbě myslet. Jedna věc je objevit, co prostor všechno nabízí, a druhá věc je učinit výběr, uchopit téma a srozumitelně, ale účinně ho zprostředkovat. Pokud se to podaří, může se umění místa proměnit v účinnou a fungující strategii, pomocí které upozorníme na nejrůznější sociální problémy a společenská témata. Site specific se může stát určitou sociální reflexí nebo, jak dodává Cílek, posloužit regeneraci místa a kolektivní paměti.33 Tomáš Žižka píše, 30
SCHMELZOVÁ, Radoslava ( ed.) Divadlo v netradičním prostoru, performance a site specific: Současné tendence. Praha: AMU, 2010, s. 46. 31 SCHMELZOVÁ, Radoslava ( ed.) Divadlo v netradičním prostoru, performance a site specific: Současné tendence. Praha: AMU, 2010, s. 41. 32 BROOK, Peter. Prázdný prostor. Praha: Panorama, 1988, s. 229. 33 SCHMELZOVÁ, Radoslava ( ed.) Divadlo v netradičním prostoru, performance a site specific: Současné tendence. Praha: AMU, 2010, s. 230.
20
že: „Projekty site specific se spontánně objevují tam, kde něco dožilo, ale nový obsah ještě není nalezen, určen; dimenze času těchto území, prostorů tkví v prodlévání, tj. čekání na nové možnosti a aktivní působení.“34 Site specific je schopné vytvářet nové obsahy, funkce, významy i vztahy. Někdy pouze krátkodobě, ale v některých případech i dlouhodobě. Shrnu to slovy Denisy Václavové, která říká: „Site specific projekt je postaven na určité lokaci a čerpá ze všech souvislostí a vlastností daného místa. Site specific umění je tedy propojeno s vytvořením vztahu k prostoru a s hledáním tématu, jež nabízí.“35 Abychom mohli projekt site specific uskutečnit a svým působením vrátit dané místo k životu, dodat mu nové významy, anebo třeba i funkci, musíme pojmenovat kulturní a historickou paměť místa a provést důkladný terénní a archivní výzkum dané lokality, a to ze všech možných hledisek, tedy z pohledu sociologie, historie, geologie, urbanizmu atd.
1.3 Místo Součástí mé práce (kapitola 3. Studie dramatického potenciálu Horního Maršova) je studie místa obce Horní Maršov v Krkonoších. Věnuji se zde možnostem, které toto místo skýtá. Zejména pro tuto studii a pro mou práci jako celek bylo nutné nejprve definovat pojem místo a vše, co tento pojem může obsahovat. Zejména, jaká je jeho charakteristika a jaké jsou jeho složky. Dále bylo důležité pojmenovat, co všechno je nutné o místě vědět, aby ho bylo možné interpretovat a objevit v něm potřebná témata pro divadelní tvorbu. Tato kapitola je věnována fenoménu místa a jeho vymezení. Snažím se pojmout tuto kapitolu co nejvěcněji, tzn. vyhnout se přílišnému filozofování, které se k pojmům místo, prostor a krajina už svou podstatou pojí. V kapitole 1.3.1 definuji místo a jeho strukturu, v kapitole 1.3.2 rozebírám termín „genius loci“ a v závěrečné kapitole 1.3.3 tohoto oddílu se zaměřuji již na samotnou tematizaci místa a popisuji metodiku, pomocí níž lze místo zkoumat.
34
SCHMELZOVÁ, Radoslava (ed.) Divadlo v netradičním prostoru, performance a site specific: Současné tendence. Praha: AMU, 2010, s. 113. 35 VÁCLAVOVÁ, Denisa – ŽIŽKA, Tomáš a kol., Site specific. Dvořák, Jan (ed.) Praha: Pražská scéna, 2008, s. 35.
21
1.3.1
Definice místa Člověk kolem sebe vytváří odlišná prostředí, shromažďuje rozličné věci,
žije s různými lidmi, chová zvířata, staví domy nebo například pěstuje rostliny. „Místo“ neboli „locus“ je konkrétní prostředí, které má svůj vlastní charakter, náboj, duši. Místo souvisí s člověkem, společně s ním se proměňuje, vzniká a zaniká. Jak píše Norberg-Schulz: „Místo je integrální součástí naší existence.“36 Člověk si k místu vytváří subjektivní vztahy. Ty se u každého člověka liší, což znamená, že jedno místo může být rozdílnými lidmi vnímáno jinak. Vztah k místu závisí na zkušenostech a zážitcích, které si sebou člověk nese a které ho s daným místem spojují. Místo má komplexní povahu, zahrnuje v sobě víc než jednu určitou polohu. Tomáš Ruller37 vyjmenovává několik různých hledisek, kterými můžeme na místo nahlížet: 1) Místo (SITE) je charakterizované aktivitou. 2) Místo (PLACE) je vymezení v prostoru. 3) Lokace (LOCATION) je určení místa v prostoru (nebo v čase), lokalita je popsané místo. 4) Pozice (POSITION) je místo, ve vztahu (k jiným místům, osobám, objektům). Je určené v kontextu. 5) Místo (POST) je důležité místo, určené významem. 6) Bod (POINT) je místo v síti, v určitém průsečíku vztahů. 7) Prostředí (ENVIRONMENT) je místo působení, vztahování, charakterizované atmosférou.
Kromě různých významových rovin má místo i svou vlastní strukturu. Norberg-Schulz píše: „Struktura místa musí být popsána v kategoriích "krajina" a "sídlo" a analyzována pomocí kategorií "prostoru" a "charakteru". Zatímco "prostor" označuje trojrozměrnou organizaci prvků, které vytvářejí místo, "charakter" označuje celkovou atmosféru, která je nejobecnější vlastností každého 36
NORBERG-SCHULZ, Christian. Genius loci: krajina, místo, architektura. Praha: Dokořán, 2010, s. 6. SCHMELZOVÁ, Radoslava ( ed.) Divadlo v netradičním prostoru, performance a site specific: Současné tendence. Praha: AMU, 2010, s. 196. 37
22
místa.“38 Krajina pak podle Norberga-Schulze představuje složku přírodní a sídlo složku umělou. Prostor chápe Norberg-Schulz jako existenciální dimenzi. Dokonce zavádí termín „existenciální prostor“, který podle něj zahrnuje „základní vztahy mezi člověkem a jeho prostředím“.39 Charakter definuje jako to, čím věci jsou, tedy určitou formou bytí. Charakter v sobě pojímá celkovou atmosféru prostoru, ale také všechny skutečné a přítomné složky. Charakter utváří místo, a tím pádem i prostor. Místo pak může mít podobu ostrova, lesa, louky, domu, náměstí, zátoky, vesnice a mnoha dalších míst. Norberg-Schulz poukazuje na to, že místa označujeme vždy podstatnými jmény, zatímco když mluvíme o prostoru, používáme předložky (nad, pod, přes, v, uvnitř, podél atd.). Charakter místa naopak pojmenováváme přídavnými jmény. Vezměme si například krajinu. Mluvíme o krajině divoké, nepoddajné nebo úrodné. Každé místo má svůj charakter, ten určuje, jaké to místo je a jak na nás působí. Skrze charakter místa vnímáme svět. Místa můžeme podle jejich charakteru dělit do různých skupin. Podle Václavové můžeme místa třídit i podle jejich využití a zaměření. Místa mohou být světská, soukromá, industriální, historická, veřejná, interiérová, exteriérová, městská nebo například strašidelná. Charakter místa je dále určován různými podmínkami, a to například světlem, tmou, materiálem, zvukem, tichem, barvou, vegetací, pachem, vůní, lidmi, teplotou, terénem, ale také, a to je důležité, časem. Čas je s charakterem velmi úzce spjatý. Vezměme si například jen to, jak střídání ročních období promění rázem zarostlou krajinu v zasněženou, či jak se mění charakter místa v závislosti na denní době. Charakter místa je výrazně proměňován časem, tedy i struktura místa se mění v závislosti na čase. Místa jsou flexibilní, žádné místo nezůstává neměnné, což samozřejmě souvisí i s proměnou funkce daného místa. I když má každé místo nějakou úroveň stability genia loci. Norberg-Schulz poukazuje na to, že: 38 39
NORBERG-SCHULZ, Christian. Genius loci: krajina, místo, architektura. Praha: Dokořán, 2010, s. 11. NORBERG-SCHULZ, Christian. Genius loci: krajina, místo, architektura. Praha: Dokořán, 2010, s. 5.
23
„(…) místo může být interpretováno různými způsoby. Ochraňovat a uchovávat genia loci ve skutečnosti znamená konkretizovat jeho podstatu ve stále novém historickém kontextu. Mohli bychom také říci, že dějiny nějakého místa by měly být jeho „seberealizací“. To, co zde na počátku bylo dáno jako možnost, je lidskou činností odhaleno, osvětleno a „zadrženo“ v architektonických dílech, jež jsou zároveň „stará i nová“. Místo tedy má vlastnosti s rozdílným stupněm stálosti.“40 V průběhu času se v závislosti na člověku mění také hierarchie míst. Například každé místo může mít jiné centrum. Někde je to kostel, jinde hospoda či autobusová zastávka. Lidé si v průběhu času vytvářejí nová místa s novými charaktery a významy. Místo může být podle Václavové chápáno jako „univerzální paměť lidstva“.41 K problematice místa se také váží pojmy orientace a identifikace. Orientace souvisí s polohou, s tím, kde jsem umístěn v prostoru a jak se v něm orientuji. Orientace v prostoru je existenčně důležitá. Člověk musí vědět, kudy má jít, aby se neztratil. Základní pojmy, které souvisí s orientací v místě, jsou uzel, cesta, hranice či oblast. Tyto pojmy zavedl americký teoretik environmentální urbanistické tvorby Kevin Lynch.42 Pojem identifikace souvisí se vztahem člověka a prostoru s tím, že každý někam patří. Identita člověka je z velké části určena místem. Norberg-Schulz to popisuje na příkladu: „Když někdo chce odpovědět na otázku, kdo je, zcela běžně řekne: 'Jsem Newyorčan‘, nebo ‘Jsem Říman‘.“43 „Místa k nám promlouvají. Jejich řeč nás zasahuje a ovlivňuje naše chování,“44 píše Christopher Day. Často řešíme vztah mezi člověkem a místem jako vztah vnitřku a vnějšku. Každý vztah vyžaduje komunikaci a právě umění je schopné mezi vnitřkem a vnějškem komunikovat. Umění dokáže zhmotňovat místo, nechat ho promlouvat, vést dialog, jednat. Jak píše Day: „Mnoho poničených vztahů skrývá ve svém jádru přerušení vztahu k půdě. (…) Kultura je 40
Tamtéž, s. 18. SCHMELZOVÁ, Radoslava ( ed.) Divadlo v netradičním prostoru, performance a site specific: Současné tendence. Praha: AMU, 2010, s. 303. 42 LYNCH, Kevin. Obraz města: <
>image of the city. Praha: Polygon, 2004. 43 NORBERG-SCHULZ, Christian. Genius loci: krajina, místo, architektura. Praha: Dokořán, 2010, s.21. 44 DAY, Christopher. Duch & místo: uzdravování našeho prostředí: uzdravující prostředí. Brno: ERA, 2004, s. 172. 41
24
svázaná s místem, předává se však živou kontinuitou. (…) lidé utvářejí místa a místa utvářejí lidi; je to vzájemná biografie vtisknutá do krajiny venkova i města.“ 45 Také Ruller píše o místě jako o nástroji schopném komunikace: „Místo je tvořené energií, nábojem, který nese silové pole, jež příchozí vtahuje (nebo odpuzuje). Je „formou“ výzvy, která vede k překonání distance a ke vstupu do otevírajícího se prostoru, hmotného, ale zároveň i prostoru mysli a prostoru duchovního. Takové „místo-výzva“ nabývá smyslu akcí, obřadem postaveným na událostech, v němž jednají namísto jazyka gesta, vztahy a činy. Je naplněné teprve přímou účastí, protože tu jde vždy spíš o sdílení než o sdělování.“46 Díky souznění člověka s místem nalézá člověk svou vlastní identitu a naopak duch místa se zhmotňuje skrze člověka. Pokud hovoříme o místě, hovoříme především o tzv. „geniu loci“.
1.3.2 Genius loci Termín genius loci pochází ze starověkého Říma a doslova znamená duch místa. Vychází z přesvědčení, že všichni lidé, zvířata, místa i věci mají svého genia, neboli ochranného ducha. Podle Norberga-Schulze „tento duch dává lidem i místům život, doprovází je od narození do smrti a určuje jejich charakter či povahu“.47 Již dříve byl prý tento duch „pokládán za konkrétní skutečnost, s níž se člověk setkává tváří v tvář a s níž se musí vyrovnávat ve svém každodenním životě“.48 Podle Václava Cílka je genius loci „tím, co nedovedeme vysvětlit, ale kvůli čemu se vracíme“.49 Genius loci je esencí celé krajiny, je to podstata vepsaná do luk, lesů, obydlí, cest, rostlin i listí. Podle Petra Mikšíčka je tento duch dán geografickou polohou, příběhem místa, architekturou a symbolikou.50 Genius loci na nás nepochybně působí. Ovlivňuje, jak se v daném místě chováme, pohybujeme, i to, jak se v něm cítíme. Pokud například vejdeme do 45
DAY, Christopher. Duch & místo: uzdravování našeho prostředí: uzdravující prostředí. Brno: ERA, 2004,s. 164–166. 46 SCHMELZOVÁ, Radoslava ( ed.) Divadlo v netradičním prostoru, performance a site specific: Současné tendence. Praha: AMU, 2010, s. 190. 47 NORBERG-SCHULZ, Christian. Genius loci: krajina, místo, architektura. Praha: Dokořán, 2010, s.18. 48 Tamtéž, s. 5. 49 CÍLEK, Václav. Krajina z druhé strany: poznámky ke Knize závojů a čar. Praha [i.e. Břeclav]: Malovaný kraj, 2009, s. 61. 50 MIKŠÍČEK, Petr. Sudetská pouť aneb Waldgang. Praha: Dokořán, 2005, s. 142.
25
kostela, automaticky ztlumíme hlas, pokud jsme na vysoké vyhlídce, naše pohyby jsou opatrnější než na rozlehlé rozkvetlé louce. Tento vztah je ale také reciproční. Člověk sám také působí na genia loci. Britský environmentální architekt a urbanista Christopher Day píše: “Genius loci je ovlivněn lidským myšlením a konáním: působí na něj to, jak jsou místa užívána, uctívána, zda je jimi pohrdáno nebo jsou zneužívána.“ 51 Změna genia loci probíhá v čase a souvisí se změnou funkce místa, a tu má na svědomí vždy člověk. Vzájemné působení člověka a místa dokládá, že místo opravdu je esenciální součástí naší existence. Albert Pražák píše: „Vztah člověka a prostoru je jedním ze základních vztahů lidské existence. (…) má interaktivní povahu. Předpokládá vědomou lidskou tvořivost, která akceptuje možnosti prostoru a která je schopna být člověkem aktivována. Odtud pochází tendence vzájemné interpretace, kdy prostor interpretuje člověka a člověk projevuje tendence k vlastní interpretaci prostoru. Jde tak o permanentní snahu o vzájemnou identifikaci, o potřebu vtisknout tomuto existujícímu vztahu tematicky orientovaný obsah.“
52
Člověk je s místem bytostně svázán. Vzájemná interakce člověka a místa je tudíž nevyhnutelná. Ve své práci se věnuji záměrné komunikaci mezi místem a umělcem. Snažím se pojmenovat dramatický potenciál místa a věnuji se metodám, které ho mohou odhalit. V následující kapitole popisuji, jakými prostředky je možné místo analyzovat a čerpat z něj témata, která obsahuje.
1.3.3
Tematizace místa aneb navázání dialogu Jak jsem již zmínila, genius loci označuje vnitřní podstatu určitého místa,
tedy to, čím je. Chceme-li tvořit a hledat témata, které nám místo může nabídnout, potřebujeme tuto podstatu odkrýt. V této podkapitole se věnuji různým přístupům, které slouží k analýze místa. Toto nastínění metodiky opírám o přístup urbanisty Christophera Daye, geologa Václava Cílka a kulturologa Petra Mikšíčka. Jejich postupy kategorizuji a doplňuji o své vlastní zkušenosti. Tato metodika má sloužit jako nápomoc při analýze místa. Rozhodně si neklade za cíl 51
DAY, Christopher. Duch & místo: uzdravování našeho prostředí: uzdravující prostředí. Brno: ERA, 2004, s. 181. 52 PRAŽÁK, Albert. Mezi. Stručná interpretace meziprostoru. Praha: Nakladatelství KANT – Karel Kerlický, 2010, s. 39.
26
sloužit jako návod, neboť každé místo je specifické a jeho analýza vyžaduje individuální přístup. Abychom místo mohli místo opravdu důkladně a poctivě číst, nemůžeme zobecňovat. Jediným platným zákonem je, že k místu je potřeba přistupovat s čistou hlavou, obezřetně a citlivě. Současně platí, že pokud chceme pochopit současnost a spatřit budoucnost, musíme vidět minulost. Místo spatříme v jeho vlastní postatě pouze, pokud mu budeme naslouchat. Hovoříme-li o tématu místa, které se má stát výchozím bodem pro uchopení tvorby v místě, je nutné myslet na to, že téma by mělo mobilizovat a aktivizovat diváka. Aby se tak stalo, musí být téma konkrétní a jasné. Divák by k němu měl mít co říct. Mělo by se ho dotýkat osobně. Mělo by vybízet ke komunikaci a dialogu. Vztahovat se jak k divákovi, tak k místu. Místo samotné se skládá z určitého souboru vztahů a tyto vztahy v sobě obsahují určitá témata. Pro divadelní tvorbu jsou tato témata stěžejní, protože z nich můžeme čerpat a prostřednictvím nich promlouvat. Tím, že vztahy místa pojmenujeme, získáme jasnější představu o jeho minulosti, přítomnosti i budoucnosti. Můžeme pak lépe oslovit diváka nebo v našem případě účastníka dané akce. Režisér Martin Kukučka ve svém příspěvku „Umenie vidieť“
53
popisuje, že můžeme v divákovi díky odkrytí těchto vztahů vyvolat vzpomínky, které se vážou k jeho zkušenostem a zážitkům. Docílíme pak toho, že v divákovi spustíme imaginaci, která vytváří proud asociací. Divák pak cítí, že se k danému prostoru také nějak vztahuje a vytváří si k němu citovou vazbu. Díky tomu se pak pro něj místo stane skutečným a hodnotným. V podstatě se jedná o spojení ducha člověka a ducha místa. O jistý způsob souznění. Abychom mohli v divákovi probudit tuto imaginaci, musíme ducha místa důkladně znát. Musíme vědět, co ducha místa vytváří. Co ho formovalo nebo nyní ovlivňuje. Jinými slovy, musíme si položit otázku, co dělá místo takovým, jakým je?
53
SCHMELZOVÁ, Radoslava ( ed.) Divadlo v netradičním prostoru, performance a site specific: Současné tendence. Praha: AMU, 2010, s. 159.
27
Podle Daye se místo, a tím pádem i jeho duch, pojí s osobní, sociální a kulturní identitou. Day ke zkoumání místa přistupuje poněkud intuitivně. Popisuje, jak místo můžeme poznávat podle: 54 1) Hmatatelné fyzické charakteristiky, tedy podle tvaru, velikosti, materiálu a barvy, což Day nazývá tzv. tělem místa. V praxi to znamená, že zaznamenáváme každý fakt související s fyzickou částí místa, tedy proporce, materiál, barvy či texturu. Ptáme se i například na to, jak se do místa dostáváme. Jaká je příchozí cesta? 2) Existence v čase a jeho vztahu s člověkem. Znamená, že zkoumáme, jaké je dnes využití místa. Jak místo formovala minulost? Jaká je jeho přítomnost? Sledujeme, kolik je v místě lidí, kde se seskupují, kde zastavují a jak se k místu chovají. Kromě toho vnímáme rytmus prostoru. Ten můžeme zkoumat třeba při chůzi. Klademe si otázky: Nutí nás prostor spíše k pomalé či dynamické chůzi, či spíše k odpočinku? Jakým způsobem se pohybují v prostoru ostatní lidé? Jaké rytmy tu jsou v plynutí času? Můžeme tyto rytmy vyťukat? Jakým gestem bychom prostor vyjádřili? Jaké je tu „Nadechnutí a vydechnutí“? Ptáme se samozřejmě i na to, jaká je jeho budoucnost. 3) Subjektivního vnímání. Dle toho, co v místě prožíváme a jak na nás místo působí, sledujeme, co nám na sebe místo prozradí. Důležité pro čtení místa je kladení otázek: Kdyby místo mohlo mluvit, jak by se popsalo? Jaká je v místě nálada? Jaký mi navozuje pocit? Kterým místům se lidé vyhýbají? Co místo vyjadřuje a co by vyjadřovat mělo? Co se na místě děje? Tyto otázky vedou k vyjádření, k výpovědi místa. Takovou výpověď je dobré si napsat. Stačí ji soustředit do dvou nebo tří vět. Dle mého názoru můžeme pojmenováním takové výpovědi získat téma. Otázku, jak uchopit reálný prostor, jak jej reflektovat a zapojit do činnosti, si klade i Václav Cílek, který se věnuje spíše popisu zkoumání místa z hlediska přírodních a společensko-historických souvislostí. Cílek rozlišuje, zda je prostor v městském prostředí nebo přírodním:55 54
DAY, Christopher. Duch & místo: uzdravování našeho prostředí: uzdravující prostředí. Brno: ERA, 2004, s. 174–175. 55 SCHMELZOVÁ, Radoslava ( ed.) Divadlo v netradičním prostoru, performance a site specific: Současné tendence. Praha: AMU, 2010, s. 220.
28
V městském prostředí potřebuji znát: 1. Základní historii budov a jejich funkci. 2. Důležité dějinné okamžiky. 3. Antropologii pracovního i svátečního dne, tedy to, čím místo normálně žije. 4. Emoce, které jsou na místo vázány. Někdy se stačí ptát lidí: „Chodíte sem často? Jak se vám tady líbí?“ V přírodním prostředí potřebuji mít určitou povědomost o vrstvách krajiny: 1. Jaký je geologický podklad? Jsou zde žuly, vápence, pískovce? Vyvěrají zde významné prameny? Půdy jsou úrodné? 2. Jak vypadala původní vegetace, jaká zvířata zde žijí. 3. Pravěké osídlení, historie kolonizace, významná kultovní místa. 4. Historická vrstva důležitých zásahů do krajiny, zakládání měst, směry starých cest a obchodních tras, poutní místa, trhy, významný průmysl. 5. Historie 20. století. 6. Současnost, kterou si můžeme definovat jako cokoliv, co se stalo po roce 1990.
Existuje řada pramenů, ze kterých je možné při výzkumu místa čerpat. Mezi ně patří mapy, průvodce, různé monografie, deníky, odborná literatura o dané oblasti, dopisy, kroniky a samozřejmě fotografie. Právě na moc fotografií upozorňuje Petr Mikšíček, který práci s nimi považuje za jednu ze tří možných metod čtení místa. První metodou je použití fenomenologické redukce, což znamená „oprostit celý známý prostor od našich zkušeností a poznatků a vnímat ho „napoprvé“ jako cizinec“.56 Jako druhou metodu předkládá „tzv. problémové vidění, které dohledává příčiny a následky lidských potřeb“. 57 Za nejlepší však považuje právě „metodu konfrontace starých fotografií se současným vzhledem místa“.58 Díky fotografii můžeme dle Mikšíčka přesněji a lépe pochopit vývoj místních dějin.
56
MIKŠÍČEK, Petr. Sudetská pouť aneb Waldgang, Praha: Dokořán, 2005, s. 97. Tamtéž, 58 Tamtéž, s. 98 57
29
Je zřejmé, že ve skutečnosti se analýza místa neliší od jiné vědecké práce. Jedná se o měření, sběr dat, posuzování a rozbor určitého terénu. Důležité je zde především kladení otázek a získávání odpovědí. Pokud to shrnu, tak tyto odpovědi můžeme získat dvojím způsobem: Jednak skrze vlastní tělo a duši, což jsem nazvala tzv. „subjektivní metodou“, jednak prostřednictvím práce s prameny a materiály, tedy tzv. „objektivní metodou“.
1) Subjektivní metoda Jedná se o metodu založenou na tvůrčím dialogu umělce (skupiny umělců) a místa, popřípadě i místní komunity. Místo můžeme interpretovat pohybem, hlasem, zvukem nebo třeba textem, například básní či povídkou. Informace o místě získáváme vzájemným rozhovorem, pozorováním a nasloucháním. Místo poznáváme tak, že s ním přicházíme do kontaktu. Součástí této metody jsou různá cvičení spojená s místem, ale také rozhovory s místními lidmi, fotografování, zvukové záznamy či získávání jiné dokumentace. Jedná se o sběr materiálu, který probíhá v přítomnosti, v aktuálním čase.
2) Objektivní metoda Jedná se o metodu zpracovávání materiálu, především práci s prameny. Její součástí může být sociologická, geologická, urbanistická či historická studie. Tato metoda většinou předchází subjektivní metodě. Nicméně obě metody se také mohou samozřejmě různě prolínat. Základem je, aby sloužily k tematizaci, objevení a pojmenování možného dramatického potenciálu daného místa. Podle Daye je zásadou, že „skutečná tvorba vznikne pouze na základě studia místa, proto se tento proces zakládá na naslouchání“.59
59
DAY, Christopher. Duch & místo: uzdravování našeho prostředí: uzdravující prostředí. Brno: ERA, 2004, s. 168.
30
2. Studie dramatického potenciálu obce Horní Maršov Dramatický potenciál chápu jako arzenál možností spjatých s tvorbou. V této studii se zabývám místy a jejich tématy, která mohou být zdrojem inspirace pro divadelní tvorbu. „Dobre pomenovaný priestor potom už sám v sebe nesie elementárne zárodky dramatických situácií, ktoré on sám vytvára. Ide v zásade o pomenovanie paradoxov, ktoré sa v priestore nachádzajú. Paradoxov spojených s jeho architektúrou, ale taktiež s jeho sociálno-historickým zázemím,“60 píše režisér Martin Kukučka. Dramatický potenciál spočívá v tom, že se k místu váže téma, které je dáno souborem určitých vztahů. V této studii vycházím z historie a ze svého pozorování současné situace obce Horní Maršov. (obrázek) K nalezení vztahů míst a témat vhodných pro zpracování využívám především „objektivní metodu“, kterou jsem popsala v kapitole 1.3.3. Ve své studii dramatického potenciálu se věnuji nejprve místu jako celé obci, až poté vybírám konkrétní místa, která se k tomuto potenciálu vážou. Místo zkoumám z historického, sociálního a urbanistického hlediska.
2.1 Genius loci Horního Maršova Dramatický potenciál Horního Maršova (obr. 1) je dán především jeho charakterem. Dnešní podobu obce Horní Maršov nejvýznamněji ovlivnila skutečnost, že se nachází na území bývalých Sudet. Václav Cílek má pravdu, když píše: „ (…) člověk si skoro všude v Sudetech uvědomí, že žije na nějakém rozhraní mezi nicotou a násilím na jedné straně, a klidnou útěšností na druhé straně.“61 Atmosféra, která se vytvořila tragickými událostmi, je v těchto místech nejen cítit, ale i vidět. Dnešní „sudetská krajina“ má bezpochyby svůj specifický genius loci, který v sobě nese velký dramatický potenciál. Je tu mnoho věcí, které lze objevovat, fotografovat, rekonstruovat či interpretovat. Horní Maršov je však navíc specifický tím, že se nachází v horách, a to rovnou v těch nejvyšších v 60
SCHMELZOVÁ, Radoslava ( ed.) Divadlo v netradičním prostoru, performance a site specific: Současné tendence. Praha: AMU, 2010, s. 161. 61 CÍLEK, Václav. Krajina z druhé strany: poznámky ke Knize závojů a čar. Praha [i.e. Břeclav]: Malovaný kraj, 2009, s. 21.
31
Čechách, v Krkonoších. Historik a člen Antikomplexu62 Matěj Spurný píše, že: „Krkonoše díky turistickému ruchu zaujímají mezi ostatními částmi našeho pohraničí zcela zvláštní postavení. Zatímco jiné kraje, zvláště ty při západní hranici, se po vyhnání obyvatel po roce 1945 proměnily v pusté lesy, Krkonoše v zapomnění neupadly.“63 To, že Krkonoše zůstaly turistickým centrem, však neznamenalo, že tu vše fungovalo jako dřív. Krajina i místní život prošly divokou změnou. Původní genius loci se sice nevytratil, ale změnil, a to ve velmi krátkém čase. Nyní se z toho uzdravuje. Cílek píše, že „právě v těchto letech se kyvadlo sudetské krajiny překlápí z polohy zraněného kraje do polohy hojivé“.64 Petr Mikšíček si zase myslí, že sudetská krajina je místem pro znovuoživování kultury a tradic. Podle něj je tento region dokonce těsně před rozkvětem.65 V územním plánu Horního Maršova z roku 2010 je tento stav popsán takto: „Základním cílem Horního Maršova, obce (legislativně ani ne města), která ztratila svůj původní správní význam a která dnes není „cílem“, ale „místem na cestě“, je najít svůj základní program.“66 Mě samotnou zajímá především program rozvoje kulturního života v Horním Maršově, proto se chci věnovat jeho dramatickému potenciálu.
2.1.1
Historické souvislosti, které formovaly obec Horní Maršov „Pocit minulosti je pevně spojen s očekáváním budoucnosti. Ztrácíme-li
minulost, zamlžuje se nám i budoucnost. Jsme-li nejistí, hledáme nápovědu v minulosti. A to je snad ten hlavní důvod, proč se v současném proudu změn zastavujeme, abychom se mohli zamyslet a pohovořit si o věcech zdánlivě tak zbytečných jako je paměť krajiny či paměť místa.“ 67
62
Antikomplex je občanské sdružení, které se zabývá kritickou a otevřenou reflexí českoněmeckých dějin na našem území. 63 Zmizelé Sudety: [katalog k výstavě]. Domažlice: Český les, 2006, s. 446. 64 CÍLEK, Václav. Krajina z druhé strany: poznámky ke Knize závojů a čar. Praha [i.e. Břeclav]: Malovaný kraj, 2009, s. 21. 65 MIKŠÍČEK, Petr. Sudetská pouť aneb Waldgang. Praha: Dokořán, 2005. 66 KOUCKÝ, Roman architektonická kancelář s.r.o. Územní plán Horní Maršov 2010. Dostupné z:http://www.hornimarsov.cz/dokumenty/443/uzemni-plan-obce-horni-marsov-2010.pdf, s. 86. 67 CÍLEK, Václav. Krajina a paměť. Archinet.cz – portál pro architekturu, urbanismus a design, rubrika Životní prostor, 07-09-2004. Dostupné z: http://www.archinet.cz/index.php? mode=article&art =16671&sec=10019&lang=cz&session=28631.
32
Vznik obce Horní Maršov se datuje mezi 11. a 12. stoletím. Tehdy byl Maršov poprvé osídlen v okolí řeky Úpy. Již dříve tu však pravděpodobně procházely keltské kmeny. Dokonce existuje verze, že název Sudety pochází ze slova keltského původu Sudéta, přičemž „sud“ znamená kanec a „éta“ les, tedy „Les kanců“.68 Během 13. století došlo za vlády krále Přemysla Otakara II. k prvnímu osídlení údolí Maršova. Přicházeli sem především němečtí zemědělci nebo hledači pokladů. V průběhu 15. století se zde rozšířilo důlní hospodářství. Hlavní vlna osídlenců však přišla až v 16. století, především díky vrchlabskému purkrabímu Christophu Gendorfovi, který sem pozval obyvatele z Tyrolska, Štýrska i Korutan. Jejich příchod souvisel s rozvojem lesního hospodářství. A právě tehdy začala rozsáhlá kolonizace a rozvoj Krkonoš. Krajina, původně zalesněná hustými bukovými a dubovými lesy, byla rozdělena do pravidelných lánů. Dodnes je vidět, že Maršov býval lánovou obcí. Stavení stálo dole u řeky a od něj se táhlo pole, které končilo nahoře lesem. (obr. 2) Maršov se postupně rozvíjel a už během 16. století se stal přirozeným centrem celých Východních Krkonoš. Roku 1568 vznikla v Maršově farnost, která sdružovala všechny okolní obce. Budova fary byla později barokně přestavěná. Kromě ní zde byl postaven i malý dřevěný protestantský kostelíček. Roku 1806 ho italský stavitel Carolo Valmadi přestavěl na renesanční kamenný kostel. (obr. 3) Tento kostel se po bitvě na Bílé hoře stal katolickým a byl vysvěcen a zasvěcen Nanebevzetí Panny Marie. Dnes celý hřbitovní areál patří mezi nejvzácnější místní památky. (obr. 4) Kromě renesančního kostela, starého německého hřbitova, rodinné hrobky Aichelburgů, budovy fary a sochy Jana Nepomuka je tu i čtyři sta let stará lípa. V roce 1636 získal císařský hejtman Jan Jakub de Waggi po Trčkovi z Lípy všechny vesnice maršovské farnosti a tak vzniklo samostatné maršovské panství. Po Trčkovi převzal panství Berthold Vilém z Valdštejna a v roce 1729 se stal majitelem panství Jan Schaffgotch. Jeho dcera Josefa Schaffgotchová se provdala za Alfonse Aichelburga, který nechal na místě panského domu v centru 68
Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Sud%C3%A9ta.
33
obce vystavět klasicistní zámek.69 (obr. 5) A společně s tchánem nechali postavit pivovar s palírnou. (obr. 7) Jeho působení v Maršově však přineslo ještě větší plody, tím nejvýznamnějším byl jeho syn, Berthold Aichelburg. V celé historii Maršova není znám osvícenější a oblíbenější hrabě a není divu. Za jeho působení došlo v Maršově k velkému rozmachu. K hotovému pivovaru nechal přistavět ještě honosný hotel Brauhof, který sloužil i jako kulturní centrum. (obr. 6) Hrabě sám byl velmi umělecky založený. V budově Brauhofu zřídil velký sál pro hudbu, tanec i divadlo a založil zde vlastní orchestr. (obr. 8) Kromě kultury rozvíjel i průmysl. Inicioval například stavbu přádelny lnu v Temném dole a založil maršovskou pilu a strojní šindelárnu. Od poloviny 19. století se tedy maršovské panství těšilo velkému rozvoji. Byly zakládány brusírny dřeva, v Temném dole byla postavena sklárna, textilní závod a na kraji Vodovodního údolí byla zřízena vápenka. Přestože bylo postaveno několik průmyslových budov, měl Maršov spíše zemědělský charakter. Byl tu mlýn, mnoho zemědělských usedlostí a téměř v každém stavení se choval dobytek. Od roku 1881 vlastnila panství a zámek rodina Czernin-Morzinů, kteří rozvoj hospodářství podpořili ještě více. Nechali například vystavět novou pilu a její provoz ještě rozšířili. Hraběnka Aloisie Czernin-Morzinová a její syn zaplatili také stavbu novogotického kostela, k jehož stavbě přizvali významného architekta Josefa Schulze.70 Horní Maršov vzkvétal i přesto, že ho pravidelně soužily povodně. Nezkrotná řeka Úpa se několikrát vylila z břehů a způsobila mnoho katastrof. Jedna z nejničivějších záplav proběhla v noci z 29. na 30. července roku 1897. Tato povodeň srovnala se zemí téměř polovinu náměstí, paradoxně však zapříčinila rozsáhlou stavební činnost, která znamenala pro obec velký rozkvět. Byl vystavěn 69
Ten byl později rozšířen o tři zadní křídla, která dala vznik čtvercovému nádvoří. Poslední
majitelé Czernin - Morzinové celé hlavní křídlo od základů přestavěli v novorenesančním stylu a doplnili o čtyřbokou věž. 70
Postavil například Národní muzeum v Praze a společně s Josefem Zítkem projektoval budovu Rudolfina.
34
nový okresní soud s vězením, nemocnice, škola, hostinec, nová radnice, bylo tu mnoho nových služeb – lékárna, řeznictví, tři pekárny atd. Ve 40. letech 20. století však Maršov zasáhla docela jiná vlna. Během správy Velkoněmecké říše v letech 1943–45 zavládla v Maršově dusná a nepříjemná atmosféra. A po roce 1945 zažila obec tu nejcitelnější ránu. Odsunem původních obyvatel byly zpřetrhány mnoho let budované vazby k půdě, tradicím a kultuře, což se silně projevilo na celé krajině. „Před nuceným odchodem Čechů v roce 1938 zde (Němci) tvořili více než 95 % obyvatel.“
71
Když pak pohraničí
nuceně opustili, zůstala po nich jen prázdná stavení, řada z nich byla zbourána, vyrabována nebo necitlivě přestavěna. Většina budov změnila svou funkci a výrazně bylo zasaženo i hospodářství. Do prázdných domů se stěhovali lidé ze všech koutů republiky, kteří ke zdejší půdě neměli žádný vztah. Drastické změny vyvrcholily mnohými necitlivými zásahy tehdejšího komunistického režimu. Tento brutální zásah do přírodní i kulturní krajiny, podpořený normalizačním programem „rozvoje“ tehdejší komunistické vlády, stavěl zuboženou obec před otázku, co s ní bude dál.
2.1.2 Urbanistické zásahy, které formovaly obec Horní Maršov V rámci normalizační snahy přiblížit obec městu bylo vytvořeno několik územních plánů, které měly z Maršova udělat turistické a kulturní centrum Východních Krkonoš. Obec naštěstí vyvázla z původního záměru Urbanistické studie Horní Maršov – střed (Stavoprojekt Trutnov, 1984), která plánovala zničit „(…) přibližně pětadvacet domů, pilu bez náhrady, malé obchody, nezastavila se ani před zámeckým parkem. Namísto toho stavěla, v duchu vše pojímající centralizace, sídliště pro více než 700 obyvatel, velké obchodní centrum na místě poloviny domů na náměstí, velkokapacitní motel pro dvě stovky hostů, parkoviště pro 400 vozů uprostřed obce a podobně“.72 Tento plán se naštěstí neuskutečnil, nicméně násilné regulaci silnice se obec nevyhnula. (obr.9,10) Místo příjemné cesty lemované domy a stromořadím (obrázek), které podporovaly charakter 71
KOUCKÝ, Roman – KLIMEŠ, Pavel. Domy pod Sněžkou Domy pod Sněžkou. Vývoj architektury v údolí Horní Úpy. Horní Maršov: Veselý výlet, 2009, s. 72 KOUCKÝ, Roman – KLIMEŠ, Pavel. Domy pod Sněžkou. Vývoj architektury v údolí Horní Úpy. Horní Maršov: Veselý výlet, 2009, s.
35
ulice, vzniká během 60. a 70. let dvouproudová silnice s dvěma odstavnými pruhy.(obrázek) Již v 60. letech bylo pokáceno stromořadí a později v 70. letech v zájmu širší silnice zdemolováno i několik domů a zrušeny předzahrádky. Dnes je tento kolos, který se šine z Trutnova až do Pece pod Sněžkou, příčinou řady problémů. Nejen že se vůbec nehodí do charakteru vesnice, ale je i velmi nepraktický z bezpečnostního hlediska (hluk, rychlá jízda, smog). Kromě toho silnice vede mimo náměstí, což je sice štěstí, nicméně tak byla doprava v obci odkloněna od centra, a proto řada potenciálních návštěvníků do obce nezavítá. A tak náměstí, které dřív bylo hlavním dějištěm v obci, dnes už funkci setkávání neplní. Jedinou denní dobou, kdy se náměstí zaplní, je ráno, když okolní boudaři jedou nakoupit.
2.2 Sociální a kulturní život Obyvatelstvo Maršova tvoří ti, kteří tu mohli po roce 1945 zůstat – tzv. starousedlíci,73 a ti, kteří sem přišli. Další významnou část tvoří obyvatelé, kteří tu nemají trvalý pobyt, to jsou boudaři, chataři a chalupáři. Poslední skupinou, která zde sice nebydlí, ale tvoří významnou část obyvatel, jsou turisté. Tím, že Maršov ztratil výsadní postavení a většinu svých původních obyvatel, se dostal do tzv. mrtvého bodu. Většina služeb, které tu dříve běžně fungovaly, zanikly. V současné době sice některé služby přibyly, často se však podřizují pouze turismu. Když byl Maršov panstvím a okresním městem, byl soběstačným. Nyní většina lidí jezdí za službami do okresního města Trutnova. Obdobné je to i s kulturním vyžitím. Maršov nemá žádné kulturní centrum podobné tomu, které bylo kdysi v hotelu Brauhof. Kromě toho se tu po válce nezachovaly téměř žádné tradice a zvyky. Teprve postupným vývojem se pomalu obnovují nebo vytvářejí nové (např. Maršovská pouť, hudební festival Doteky, Masopust atd.) Tento nedostatek kulturních aktivit ale naštěstí způsobuje, že se někteří místní chtějí zapojit do procesu, kdy něco spoluvytváří. 73
Těch, kteří tu mohli zůstat, nebylo mnoho. Jednalo se většinou o rodiny, bez kterých by se neobešlo hospodářství a chod vesnice nebo ty, kteří byli v česko-německém manželství.
36
Je nutno dodat, že kulturní a spolkový život je v úpadku téměř všude. Není to jen vinou zpřetrhání vazeb, velký podíl mají různé nové technologie, například televize nebo internet. Určitou vinu nese i zdejší drsná krajina.
2.3 Příroda a počasí Maršov má charakter údolní vesnice. Říká se o něm, že je bránou do Krkonoš. Jeho nadmořská výška se pohybuje v rozmezí zhruba od 545 m (hladina Úpy) po 1105 m. Je vzácný svou bohatou přírodou, zajímavými výhledy a průhledy a lánovým uspořádáním obce, i když zemědělství už zde takřka není. Většina půdy byla zalesněna smrkovými lesy, anebo jsou zde rozsáhlé louky. Pro Maršov jsou typické velmi tuhé zimy a svěží letní dny. Jaro a podzim tu jsou kratší než jinde, protože zima někdy trvá až do dubna a začíná už ke konci října. Horní Maršov se nachází na území Krkonošského národního parku. Rostou tu některé chráněné rostliny a žije tu například chráněný pták Chřástal polní.
2.4 Co z toho vyplývá? Hlavní události a vlivy, které formovaly krajinu a měnily funkci místa: -
původní osídlení údolí řeky;
-
rozvoj panství Aichelburgů a Czernin-Morzinů;
-
industrializace;
-
povodně a požáry;
-
poválečný odsun Němců;
-
normalizační zásahy;
-
turizmus.
Genius loci Horního Maršova je dán určitou nevysloveností, ztichlostí a mlčenlivým vyčkáváním. Hlavní téma, které se pojí s Horním Maršovem v současné době, je hledání identity. To v sobě zahrnuje téma osídlení krajiny a přesídlování, téma odchodu, příchodu i průchodu, téma nevyužitých budov či téma bývalého rozkvětu. Nad Maršovem se vznáší jakýsi oblak zašlé slávy, společně s ním je tu však také naděje, že by se mohla znovuobnovit. Stále se však pohybujeme v rovině kdyby, chybí tu sebevědomí a vysněný návrat na výsluní se zatím nerealizoval. Není se čemu divit, rozvoj je pomalý a zdlouhavý proces, který 37
již v minulosti trval několik stovek let. A tak Horní Maršov, který byl dříve správním centrem a dnes je „vesnicí‘ na cestě do Pece pod Sněžkou, musí najít své silné stránky a využít je.
2.5 Kde konkrétně lze dramatický potenciál v Maršově najít? Po tomto drobném exkurzu do historie i současnosti Horního Maršova vyjmenuji konkrétní místa, která v sobě, podle mého názoru, ukrývají dramatický potenciál. Téma možností dramatického potenciálu jsem rozdělila do tří podkapitol. První (2.5.1) jsem nazvala „Umělý prostor“, který zahrnuje vše, co bylo vybudováno člověkem (budovy, náměstí, ulice atd.), druhá (2.5.2) nese název „Přírodní prostor“. Třetí podkapitola je specifická. Netýká se fyzického prostoru, ale spíše vztahů a příběhů, které v něm vznikají a vážou se k němu. Tuto kapitolu (2.5.3) jsem nazvala „Lidé a lidová slovesnost“.
2.5.1 Umělý prostor Hřbitovní areál Patří sem starý kostel Nanebevzetí Panny Marie, hrobka rodu Aichelburgů, stoletá lípa, fara a socha Jana Nepomuka. Areál je navíc obklopen loukami a vedle kostela ční pahorek se stromy do kruhu, který evokuje místo starých obřadů. Genius loci je zde velmi silný, souvisí se stářím staveb a proměnou jejich funkce. Ke kostelu se váže několik historek spojených s požáry nebo třeba s krádeží soch ze starého oltáře a jejich šťastným nalezením. Přestože místo již neplní svou sakrální funkci, má stále silný spirit. Je to místo, které má podobný osud jako celá obec. Své výsadní postavení, které kostel bezpochyby měl, ztratil, když byl nahrazen novým větším kostelem. Lidé, kteří kostel užívali, odešli a přestěhovali se do většího. Jejich odchod byl dobrovolný, o to je osud kostela ještě smutnější. Nyní kostel, stejně jako obec, čeká na své využití, které už částečně našel, a to v podobě konání komorních kulturních akcí (koncertů či divadel). Fara stejně jako kostel patří mezi nestarší památky Maršova, proto toho nejvíce pamatuje. Její osud je také poznamenán mnoha změnami. Byla mnohokrát přestavována. Kolik nájemníků jen vystřídala?
38
Za zmínku stojí i čtyři sta let stará lípa. Dokážu si představit, jak lípa vypráví, koho potkala, co zažila, jaký je její názor na to, že ji vyřadili ze seznamu chráněných stromů, jak teskní, že zůstala osamělá, když další lípy pokáceli při přestavbě maršovské silnice, nebo nadává či oplakává svou neúspěšnou kandidaturu na Strom roku 2009. Vědí Maršované, že zde mají takový strom? Co si vypráví lípa s vedle stojící sochou sv. Nepomuka? Shodují se, nebo naopak viděl každý věci z jiného úhlu pohledu?
Panský komplex („smutná trojice zašlé slávy“) Mezi panský komplex zahrnuji zámek, budovu pivovaru a nyní již neexistující budovu hotelu Brauhof. Celý komplex má silnou historii. Vytvářel hlavní dominanty obce.74 Se zámkem se pojí mnoho příběhů. Jeho funkce se také velmi často proměňovala. Váže se k němu tragický osud hraběte Bertholda Aichelburga, který se zde zastřelil. Byla tu kaple, která byla později přestavěna na koupelnu. Byl tu říšský sněm, škola, dětský domov, kino, konaly se tu maškarní bály. Obec v 90. letech 20. století zámek prodala, od té doby se zde vystřídalo více majitelů, kteří však k zámku neměli žádný vztah, a tak zámek zůstal prázdný a nevyužitý a navíc ještě nepřístupný. Nyní ho vlastní ruská firma, jejíž majitelé zámek snad ani neviděli. Podobně smutný osud sdílí i budova pivovaru. Ten má ve správě trutnovský pivovar Krakonoš. Ten sice nechal opravit střechu, ale jinak nechává budovu vlastnímu osudu, bez využití. Jedná se tedy o další prázdnou budovu přímo v centru obce. S pivovarem je spojený i hotel Brauhof, který stál vedle pivovaru až do roku 1942, kdy vyhořel. Brauhof je spojen především s kulturním životem v Maršově a postavou Bertholda Aichelburga. Jak asi dříve chutnalo maršovské pivo a zněl orchestr?
Náměstí Prostor, který je určený pro setkávání a obecně bývá považován za tvář i srdce obce. K maršovskému náměstí se váže mnoho změn. Dříve ho ohrožovala
39
povodeň, která v roce 1897 dokonce zničila velkou část zástavby maršovského náměstí, a v 70. letech 20. století chtěli půlku náměstí vybagrovat. Dříve tu stály secesní sochy s kašnou. Kašna zůstala, avšak už několik let je mimo provoz.75 Náměstí by si mělo odpovědět na otázku, čím je, či spíše čím chce být. V centru města se nachází i objekt čističky odpadních vod a tzv. zapadlé centrum za obecním úřadem, kde se dříve konaly poutě a bylo tu živo. Dnes toto prostranství působí dost bezútěšně. Napadlo by někoho z obyvatel Maršova si jen tak posedět na náměstí?
Hlavní silnice Příjezdová cesta do obce je to první, s čím je návštěvník obce konfrontován. Dnešní podoba silnice přináší problémy, které jsem popsala výše. Činí z Horního Maršova zatáčku před Pecí pod Sněžkou, kde nikoho nic nenutí zastavit. K silnici se váže téma budoucí podoby obce. Zajímavé by bylo zdokumentovat a divadelně zpracovat, kdo tu prošel. Co se tu dělo? Kudy vedla původní silnice? Jaký mají Maršované k silnici vztah? Co se jim tu stalo? Zda jim takto zřízená silnice vyhovuje, nebo by si dokázali představit lepší hlavní třídu své obce?
Dalším možným místem je např. maršovský industriál, který zahrnuje bývalou továrnu na textil, pilnici, přádelnu lnu či prostory bývalé továrny Mechanika. Budovy, které dříve zajišťovaly rozvoj maršovského panství, dnes povětšinou slouží jako sklady nebo jsou v zuboženém stavu. Co dnes s takovými prázdnými, avšak krásnými budovami v Maršově. Jaké příběhy v sobě ukrývají? Jaké jsou příběhy tkalců, truhlářů či sklenářů? K dalším místům patří Památník obětem první světové války. Na koho to vlastně u hlavní silnice v Maršově vzpomínáme? A co nebo koho bychom si pamatovat měli? Podobně tak Křížová cesta a kaple svaté Anny v Temném dole, která by šla ‚rozžít‘ například příběhy poutníků, kteří se tu často zastavovali na své cestě. 74 75
V případě pivovaru a zámku to tak stále je. Nyní v rekonstrukci.
40
2.5.2 Přírodní prostor Řeka Úpa Řeka tvoří ústřední linii Horního Maršova a je jejím nejstarším článkem. Pojí se s ní původní osídlování a veškerý další vývoj. Zároveň je s ní spjatá historie četných záplav, které významným způsobem ovlivnily podobu Maršova. Téma záplav a přírodních katastrof se dá dobře zpracovat a zároveň se dotýká všech, protože záplavy se v Maršově objevují opakovaně. Ve spojitosti s řekou si můžeme klást i otázky v přeneseném významu aneb „V čem plaveme?“, „V čem se utápíme?“, „Komu teče do bot?“ a „Kdo čeká velkou vodu?“
Určitý potenciál mají i rozlehlé louky, a to především díky svým výhledům a průhledům, které nabízejí možnost různých instalací reflektujících krajinu a její proměnu.
2.5.3 Lidé a lidová slovesnost Kvůli zpřetrhání vazeb se zde téměř nezachovaly žádné tradice ani lidová slovesnost. Mnohé bylo objeveno díky výzkumné a archivní činnosti, kterou provozuje Veselý výlet76 a Středisko ekologické a etické výchovy SEVER77. Notoricky známé jsou příběhy o Krakonošovi, ty se však týkají celých Krkonoš. Další příběhy a historky se zabývají stavěním klaus nebo prvními lyžaři či horaly. Existují kusá vyprávění o prvních pašerácích, kteří pašovali přes hranice rum či petrolej. Maršovské historky se váží především k osobě hraběte Bertholda Aichelburga nebo ke starostovi Johannu Pflugerovi. Další možností jsou například historky hasičů. Sdružení dobrovolných hasičů Horní Maršov letos oslaví 140 let své existence. Jistě lze nahradit absenci historek a pověstí novými. Jaké jsou současné mýty Maršova? Co se o něm vypráví?
A co vlastně znamená Maršov pro
obyvatele dnes? Kam by chtěli, aby směřoval? Jaké jsou jejich sny? Proč se ve vtipu od Vladimíra Jiránka o Maršově říká, že se tu žerou chrousti? A je na tom něco pravdy? Co jiného se o Maršově ještě říká? 76
Veselý výlet je rodinná firma a značka pro poznávání Východních Krkonoš. Provozuje informační centrum v Temném Dole a Peci pod Sněžkou, dvě galerie a archiv.
41
3. Site specific v rámci festivalu Horní Maršov – Otevřené muzeum V této kapitole se věnuji konkrétnímu využití dramatického potenciálu místa. Popíši zde podobu performativních aktivit, které vznikly v rámci festivalu „Horní Maršov – Otevřené muzeum“. Používám slovo „performativní“, protože se tyto aktivity pohybují spíše na pomezí výtvarného umění a divadla. Aktivity, které popisuji níže, řadím do oblasti site specific, neboť se váží ke konkrétním místům, která byla pro jejich vznik a tvorbu inspirací a výchozím bodem. Všechny aktivity proběhly v obci Horní Maršov v Krkonoších. Odehrály se na nejrůznějších místech v interiéru i exteriéru, v budově barokní fary, renesančního kostela, v bývalé čističce odpadních vod, na veřejném prostranství, na louce, na náměstí apod. Předtím než popíšu konkrétní aktivity a okolnosti jejich vzniku, pokusím se stručně shrnout celý záměr kulturního festivalu Horní Maršov – Otevřené muzeum, v jehož rámci tyto umělecké zásahy probíhaly.
3.1
Vznik festivalu Vždy mě fascinovala nevšední, tajemná a zajímavá místa. Dobře si pamatuji,
jak jsme ještě jako malé děti neustále prozkoumávaly prostor, který nás obklopoval, prolézaly starými vraty, rozmlácenými okny, zarostlými cestami, ztrouchnivělými dveřmi či dírou v plotě a nadšeně jsme objevovaly zapomenutá místa – starou pekárnu, nepoužívaný pivovar, opuštěný zámek, vybydlené domy. Tyto prázdné tiché budovy a prostory plné tajemného ducha a mnoha vzpomínek mě vždycky na jednu stranu děsily, a na druhou okouzlovaly. To, co mě ohromovalo, byl zvláštní genius loci, což mi zůstalo dodnes. Když nad tím přemýšlím, nejspíš mě fascinuje jistá romantická představa toho, co bylo kdysi dávno. Často si kladu otázky: Jak se tu dříve žilo? Kdo byl ten pekař, který v pekárně prodával housky? Kde se lidé scházeli? Jaký byl asi farář, který zde vyučoval a co se asi kdysi odehrálo na náměstí? Při konfrontaci mých představ minulosti s přítomností mi samozřejmě vyvstává na mysl otázka 77
Občanské sdružení, které působí v Maršově již od roku 1994 a jehož náplní je ekologická
42
budoucnosti. Co s místem bude? Kde se lidé budou scházet a proč? Nebo naopak odpovědi či přání, jaké by to tu být mohlo. V Horním Maršově žiji, kromě svého prvního roku, celý život. Své intenzivní úvahy a představy o tomto místě si vykládám jako určité osobní propojení s místem. Vykládám si to jako svou starost o místo. Hledání své identity, svých kořenů. Ať totiž chceme nebo ne, člověk začíná většinu aktivit dělat kvůli sobě, ze svých vlastních pohnutek, ze svých vlastních zájmů. Můj zájem o toto místo se promítl do myšlenky realizace projektu Horní Maršov – Otevřené muzeum. Tato myšlenka vznikla v roce 2009 během mého studia na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze, a to v rámci předmětu Projekty muzeí umění, který vedla Karina Kottová. Projekt Otevřené muzeum byl poprvé realizován v září roku 2010, druhý ročník pak proběhl o rok později ve stejnou dobu. Někdy v této době se mi dostala do ruky publikace Site specific Tomáše Žižky a Denisy Václavové.78 Pročítala jsem realizované projekty a studovala možné přístupy. Tato publikace mě v mnoha ohledech inspirovala. Tvorba site specific mě od počátku zaujala zejména svou schopností oslovit a zapojit diváka, který není až tak zvyklý v roli diváka být.
3.2 Záměr festivalu Horní Maršov – Otevřené muzeum je takovým oživením, zpřítomněním genia loci tohoto místa. Cílem mého projektu je především vzbudit zájem lidí o místo, kde žijí. Festival slouží k zastavení, zamyšlení, ale i ke vzájemné komunikaci a navázání dialogu. „Otevřené muzeum“ je otevřenou, živou, kulturní akcí. Festival již prošel a nadále prochází určitým vývojem. První ročník byl zaměřen především na historii a oživení místních památek. Postupně jsem chtěla od festivalu víc, chtěla jsem, aby reflektoval současnou krajinu a oživoval nejen jednotlivé památky, ale také místní život a veřejný prostor. Festival organizuji za pomoci několika svých přátel. Na druhém ročníku se podílel Tomáš Žižka, a to jako lektor sympozia site specific. Festival navíc aktivně výchova a vzdělávání. 78 VÁCLAVOVÁ, Denisa - ŽIŽKA, Tomáš a kol. Site specific. Dvořák, Jan (ed.) Praha: Pražská scéna, 2008.
43
podporuje obec Horní Maršov, Středisko ekologické a etické výchovy SEVER a někteří místní občané. Festival Otevřené muzeum se tradičně odehrává na různých místech po celé vesnici. (Pivovar, náměstí, obecní úřad, vinotéka Nade dnem, louka Havranka atd.) Jeho návštěvnost se pohybuje okolo tři sta lidí. V příloze přikládám závěrečné zprávy se stručným popisem průběhu obou ročníků festivalu a s výčtem spolupracovníků.
3.3
První ročník První ročník Horní Maršov – Otevřené muzeum 2010 vycházel z tématu Dnů
evropského kulturního dědictví,79 které neslo název „Duše památek“. Když jsem se pak dozvěděla, že barokní fara, kterou čekala těsně po akci rekonstrukce, bude přístupná veřejnosti a my bychom ji mohli prozkoumat a zhmotnit jejího genia loci, byla jsem štěstím bez sebe.
3.3.1 Poslední modlitba aneb loučení se starou farou Objekt fary našel po několikaletém chátrání své využití a čekal na svou rekonstrukci.80
A my jsme naším projektem chtěli popřát tomuto místu co
nejlepší budoucnost a rozloučit se s jeho tehdejší podobou. Rekonstrukcí se přeci jen změní určitý charakter místa a některé stopy času se zanesou, aby poskytly prostor pro vytváření stop nových. Naším cílem tedy bylo vyprávět, zaznamenat a shrnout příběh této budovy předtím, než se na delší dobu uzavře a posléze navždy, ač v pozitivním smyslu, promění. Tématem našeho projektu byla tzv. „rekonstrukce před rekonstrukcí“. A jelikož bylo naším hlavním tématem místo samé, zvolili jsme metodu site specific a projekt jsme nazvali „Poslední modlitba“. Poslední modlitba měla být jakýmsi posledním setkáním, zastavením, vzpomínkou, modlitbou. Zvolená forma měla za cíl propojit diváky, prostor i performery. Chtěla vtáhnout diváky dovnitř a nechat je nahlédnout do duše staré 79
Během těchto dnů jsou veřejnosti zpřístupněny nejzajímavější památky, objekty, budovy a prostory, včetně částí, které jinak nejsou přístupné. Odehrávaá se pravidelně na podzim, v průběhu září. 80 V současnosti již probíhá celková rekonstrukce fary a v budoucnu zde bude sídlit víceúčelové centrum DOTEK – Dům obnovy tradic, ekologie a kultury.
44
fary. Fara má velmi bohatou minulost a její duše je plna mnohých často kusých příběhů a osudů, rozhodli jsme se proto vytvořit takový kompilát obrazů, jakýsi oživlý deníkový záznam, který vycházel z prostudovaných kronik, záznamů, vzpomínek místních obyvatel, výpovědí svědků, z nalezených předmětů na faře, ale i možných příslibů budoucnosti. Popis jednotlivých performancí a instalací, které se odehrávaly v místnostech fary i v prostorách před farou:
Rexi, trhej! Performance vycházející z příhody, která se vypráví o jednom bývalém nájemci fary, který s oblibou posílal svého velkého černého psa na nic netušící kolemjdoucí. Pokaždé, když šel někdo kolem (zvlášť někdo z ekologického centra SEVER), zařval na psa: „Podívej se na ty blázny. Vem si je! Vem si je!.“ Performer stál s megafonem před vraty a „vítal“ návštěvníky u brány fary. Odmítal kohokoliv pustit dovnitř a za plotem měl plyšového psa, kterému neustále házel balónky.
Nová výstavba a Stará jizba (obr. 12) Dva pokoje, které vytvářely dvojobraz různých způsobů obývání fary. Stará místnost, kterou obývala skromná děvečka z dob původního osídlení a nová výstavba, která zahrnovala celý byt i s koupelnou a kterou obydlely dvě herečky, aby vytvářely iluzi, že se sem právě nastěhovaly a hodlají zde bydlet. Performance poukazovala na často necitlivé přestavby, které budovu fary zasáhly.
Sólo pro housle a orchestr hraběte Aichelburga Hudební oživení fary, které vycházelo ze starých not, které jsme nalezli na půdě fary a které pravděpodobně napsal hrabě Berthold Aichelburg, tehdejší osvícený majitel panství Maršov.
Farářova poslední modlitba Instalace reprodukce povídky „Bílý medvěd“ kněze, básníka a spisovatele Jakuba Demla. Toto spojení vzešlo z propojení života s farním prostředím. Povídka 45
ozvučela bývalou černou kuchyň. Demlův popis místnosti odpovídal přesně atmosféře i podobě zdejší místnosti a také nostalgické a ztichlé atmosféře celého domu a to tak, jako by svou povídku napsal Jakub Deml právě zde.
Výtah (obr. 11) Instalace Výtah vznikla na základě studie plánu budoucí přestavby fary. V původním návrhu bylo, že místo malé špajzky, bude umístěn výtah. Zprostředkovali jsme tedy zážitek z jízdy výtahem. U výtahu byl pikolík, který „výtah“ přivolal a umožnil vám simulovanou cestu.
Poslední večeře Instalace dvanácti židlí, vína a chleba v Biskupském sále fary. Záleželo jen na příchozích, jak se k instalaci postaví (či posadí).
Novomanželé Instalace novomanželů v komíně.
Neúnavný účetní Živá projekce. V místnosti, ve které se nacházela pracovna, seděl účetní, který zapisoval, co všechno podle starých záznamů už bylo spotřebováno na nejrůznější přestavby a opravy fary. To, co psal na starém psacím stroji, se objevovalo jako projekce na protější zdi, jako by se to zapisovalo do zdí samotné fary.
Tančírna starého gramofonu (obr. 13) Na faře jsme našli krásný starý gramofon s hezky poškozenou gramofonovou deskou. Gramofon hrál teskné melodie zašlé slávy první republiky. V jedné z větších místností fary vznikla tančírna, kam byli návštěvníci zváni na tanec na melodie starého gramofonu a přípitek.
46
Duchové fary Dvě dívky představovaly ducha fary, který hledí zpětně sám na sebe, otvírá dveře a provádí návštěvníka po místě.
Ptačí sněm Instalace na půdě fary vycházela z obrovské kupy ptačího trusu. Nad kupou byli nainstalováni papíroví holoubci a vedle byly postaveny dvě židle.
Bílá košile (obr. 14) Taneční performance v podkrovním pokoji, odkazovala na milostný příběh, který se udál za války. Památník Projekce památníku Anny Honstekové z 20. let 20. století, který jsme nalezli v jedné z místností. Vedle projekce byl umístěn reálný prázdný památník a tužka, kam lidé mohli psát a kreslit své dojmy.
3.4
Druhý ročník
Hlavním tématem druhého ročníku festivalu Horní Maršov – Otevřené muzeum bylo „Osídlování, přesídlování a usídlení“. Inspiraci pro toto téma jsme našli v historických událostech, které formovaly současnou podobu obce, v asociacích, které se týkají přítomnosti (např. vzácné usídlení ptáka Chřástala polního v maršovských lukách) a dalších pramenech (Bible – Velká potopa světa). Osídlování, přesídlování a usídlení je nikdy nekončící koloběh, který se děje neustále a zásadně ovlivňuje osudy lidí i charakter krajiny. Téma se týkalo zanechávání stop v místě, kde se nacházíme, jejich vrstvení a odkrývání. V rámci festivalu se uskutečnilo sympozium site specific, pod vedením Tomáše Žižky, kterého jsme přizvali ke spolupráci. Výstupem byly instalace v krajině a veřejném prostoru, denní a večerní performance. Sympozia se zúčastnili studenti výtvarných a divadelních uměleckých škol z Brna, Prahy a Liberce.
47
3.4.1 Umělecké intervence v prostoru V Horním Maršově se na týden usídlilo šest výtvarníků, kteří svou tvorbou reflektovali místní krajinu a zanechali tu svou vlastní stopu. Texty jsou přebrány z katalogu a programu celé akce.81
Senoseč (Michaela Dašková, FaVU, Ateliér enviromentální tvorby) „Znak vysekaný na louce se obrací k místní historii. Myslím, že někteří místní by ho mohli znát. A mohou tuto informaci sdílet s těmi, co se s ním ještě nesetkali. Předat svoji znalost. Zároveň bych chtěla odkázat na minulý způsob života v Krkonoších, ke kterému patřilo obhospodařování luk.” (obr. 15)
Pohledy skrz (Marta Fišerová, FaVU, Ateliér enviromentální tvorby) „Pohled do krajiny uklidňuje roztěkanou mysl člověka. Pohled do lidmi citlivě osídlené krajiny jen umocňuje tento dojem. Rodná krajina, to je část domova, tepla a rodinného pokladu. Vždy, když se vracím od našich severních sousedů, mám absťák. Těším se na první kopeček, který zahlédnu a obdivuji ho jako Mt. Everest, i když těžko říct, jestli má vůbec jméno. Lituji polský národ, že žije v takové nudě. Pohledovost krkonošské krajiny, to je něco, co objevilo už mnoho turistů. Pět zastavení v okolí Horního Maršova, to je pět pohledů, které zaujaly mne, přidávám k nim své obdivné nebo ironické komentáře formou objektů přizpůsobených pro průhled.“
Zpátky na schody (Ondřej Horák, FaVU, Ateliér enviromentální tvorby) „Dílo je inspirováno tématem sympozia a samotným Horním Maršovem. Bral jsem jako samozřejmost procházet se a přemýšlet nad pamětí místa. A pak se přede mnou vynořily ty schody – otisk a symbol. Otisk činnosti člověka a jeho úsilí a symbol cesty vzhůru za pokrokem, ale i cesty dolů do zkázy. Tak jako příroda si bere kolikrát během chvíle mnoho úsilí člověka, vzala si po čase i tyto schody, které ji přeťaly. Já je zase vyrvu zpět, abych lidem ukázal, že i schody mohou být místem setkávání a potkávání.”
48
Hnízdo (Kateřina Kostková a Silvie Cifrincová, Fakulta Umění a architektury v Liberci, obor Design prostředí) „Výtvarný objekt se nachází na klidném místě mezi starým a novým kostelem na zvláštní skalní vyvýšenině. Prostor vyplňuje šest stromů, ty dohromady vytváří ovál. Tento prostor chápeme jako uklidňující. Když člověk vstoupí na toto místo, cítí zvláštní atmosféru. To jsme využily k osídlení tak, že jsme navrhly objekt k odpočinku, vzniklo jakési hnízdo – relaxační prostor, kde člověk může usednout a vnímat okolí, přírodu a čerpat novou energii, která proudí z okolních stromů. Když se usadíte do hnízda, obklopí vás koruny stromů, stačí zavřít oči a začít vnímat. To, že jsme zvolily tvar hnízda, není náhodné, inspirovalo nás uhnízdění ptáka chřástala, který žije jen na tomto území.“
Minimaršovcity (Jakub Plachý) „Při průzkumu Maršova jsem narazil na opuštěný objekt staré čističky. Dvě cihlové věže, které po ztrátě své původní funkce jen chátrají a zarůstají. Tím se zrodil v Maršově prostor, který je úplně k ničemu. Tuhle stavbu jistě nikdo v dohledné době neplánuje ani odstranit, ani nějak využít, a tak jsem se o to pokusil já, pomocí audiovisuální instalace Minimaršovcity .“ (obr. 16)
3.4.2 Denní site specific Sbírka vody (Janet Prokešová a Tomáš Wortner) Na náměstí v Maršově je stará secesní kašna, která nefunguje už přes dvacet let. Performeři dali ke kašně velkou hromadu prázdných pet lahví a vytvořili ceduli, na které bylo napsáno: „Přines vodu ze svého oblíbeného místa, ať se večer může spustit kašna.“
Starosta Minimaršova (Tomáš Wortner a Jakub Plachý) Performance a instalace vycházející z místa bývalé čističky odpadních vod, která se skládá ze dvou věží. V jedné věži byl postaven již výše popsaný „Minimaršov“ a ve druhé se nacházela kancelář starosty. Do ní byl nainstalován „telefon“, 81
Katalog Horní Maršov – Otevřené muzeum 2011
49
kterým mohli návštěvníci rozmlouvat se starostou tzv. „Minimaršova“, ptát se, stěžovat si, chválit, zkrátka vést dialog. Performer vytvářel dvě postavy. Jednou byl dělník v modrých montérkách, který natíral a opravoval stěny starostovy kanceláře, po druhé byl starostou v černém fraku. Účelem performance bylo vytvořit prostor pro dialog. Návštěvník mohl přijít a zpovídat se ze svých problémů. (obr. 17)
Živo v pivovaru (Janet Prokešová) Performance se odehrávala u budovy bývalého pivovaru. Budova patřící trutnovskému pivovaru nyní chátrá a není do ní umožněn vstup. Celá performance vycházela z toho, že pivovar dříve žil velmi bohatým společenským životem. Konaly se tam různé zábavy, tancovačky a koncerty. Performerka vytvořila nahrávku, kterou simulovala dění zaplněného pivovaru, poté přistavila štafle k rozbitým oknům pivovaru, pouštěla nahrávku z reprobeden a kolemjdoucím živě popisovala, co se uvnitř v pivovaru děje. (obr. 18)
Noví sousedé (Marie Nováková a Michal Lurie) Performance se vázala k objeveným základům domu, kde dříve, alespoň podle místních obyvatel, byla škola. Dnes je na části základů postavená široká dvojproudová silnice. Performeři se už během přípravného týdne vyptávali místních na to, jak se jim v Maršově bydlí, jestli si myslí, že je to dobré místo pro život, a jestli popřípadě neví o nějaké stavební parcele. Ptali se jich také na parcelu, kde byly objeveny základy domu. Ke konci týdne pak vytvořili letáky, na kterých zvali všechny obyvatele na novou kolaudaci svého domu. V sobotu (v rámci hlavního programu) si vytvořili na bývalých základech „dům“. Postavili dveře, nastěhovali stůl a obtáhli vápnem původní základy na silnici. Poté vítali kolemjdoucí hosty, nabídli jim občerstvení a povídali si s nimi o Maršově. (obr. 19)
50
3.4.3 Noční site specific Noční Osídlení (obr. 20) Hlavní část celé hry se odehrávala ve starém renesančním kostele Nanebevzetí Panny Marie, který stojí na kopečku ve hřbitovním areálu, společně s komplexem barokní fary. Celá performance však začala již v místní vinotéce Nade dnem, kde po skončení koncertu byli návštěvníci vyburcováni, aby se evakuovali kvůli příchodu velké vody nahoru na kopec. Zde se pak odehrálo představení, jež tematicky navazovalo na zaměření celé akce. Zpracovávalo historické události týkající se osídlení původních obyvatel a reflektovalo i aktuální situaci v Maršově z pohledu účastníků – osídlenců sympozia. Kromě postav dřevařů, faráře, fotbalisty, starosty či učitele se v představení objevila například i postava chráněného ptáka chřástala, který se podle legendy místních správců národního parku usídlil na maršovských lukách.
Lidé
v kostelních lavicích byli různě
přesazováni. Herci se pohybovali za nimi, před nimi i mezi nimi. Průvodci příběhem postupně dostali diváky ven a pod záminkou klesnutí hladiny se šli všichni společně podívat dolů do vesnice, jaké jsou škody. Po cestě a dole ve vesnici diváci spatřili několik dalších instalací, které osobitým způsobem souvisely s vodou. Buď opravdu uplavaly, či na vodu teprve čekaly, anebo je v případě starého pivovaru metaforicky odplavil čas.
Hans Otter (Jakub Plachý, Marie Nováková) Světelná projekce a performance. „Po setmění budu na zadní stěnu bývalé palírny nad řekou promítat nekonečnou animaci, ke které mě inspiroval Hans Otter. Odborník, který v roce 1575 přijel do Trutnova pomáhat se stavbou klaus – přehrad pro splavování dřeva – a nakonec pod jednou z nich hrdinsky zemřel.“ Animace, jak jde Hans Otter proti proudu, byla doplněna „reálným“ Hansem Otterem, kterého představovala performerka, která šla proti proudu a povídala si s vystavenou hlavou Jana Nepomuka, jehož reliéf kdysi vzala velká voda a zbylo jen torzo hlavy, které se našlo v korytu řeky.
51
Oživlá kašna (Tomáš Wortner a Janet Prokešová) Navazovala na denní performance. Lahve, které lidé přes den naplnili (bylo jich několik desítek), nalili performeři do kašny tak, že z kamenných chrličů začala téct voda. Kašna tedy po několika letech zase ožila. (obr. 22)
Živo v pivovaru II. (Michaela Dašková) Světelná instalace. Výtvarnice nasvítila pivovar zevnitř tak, aby to vypadalo, že to uvnitř opět ožilo zábavou. Bylo vidět dovnitř místností pivovaru, což jindy není.
52
Závěr Závěr slouží většinou k určité reflexi, shrnutí poznatků, ale také k zamyšlení nad tím, zda jsme naplnili počáteční cíle a zodpověděli své otázky. Musím konstatovat, že jsem všechny cíle, které jsem si v úvodu své práce stanovila, splnila: vytvořila jsem přehled objasňující vývoj divadelního prostoru a umění místa; definovala jsem pojem místa a pojmenovala jeho složky, shrnula jsem možnosti, jak lze s místem komunikovat a čerpat z něj; analyzovala jsem obec Horní Maršov a pojmenovala možnosti, kde můžeme dramatický potenciál najít; na závěr jsem prakticky ukázala, jak lze dramatický potenciál využít, a to souhrnem aktivit, které proběhly v rámci kulturního festivalu Horní Maršov – Otevřené muzeum. Domnívám se, že na řadu stanovených otázek se mi v průběhu práce podařilo najít uspokojivé odpovědi. Aby se mi podařilo cele splnit i poslední ze stanovených cílů, pokusím se na závěr shrnout, co podstatného z mé práce vyplývá:
Pro místo Málokteré místo postrádá téma. Jednak proto, že je samo o sobě velmi komplikovanou strukturou, ale také proto, že jen málokteré místo není spojené s člověkem. V případě, že tomu tak opravdu není, je zase „zvláštní“ tím, že tam lidé nechodí nebo nikdy ani nebyli. Místo může být bohatým zdrojem dramatického potenciálu pro divadelní tvorbu. Je svým charakterem velmi úzce spjaté s člověkem. Vztah, který se mezi místem a člověkem utváří, je jedním z nejužších vztahů, které člověk může mít, a už proto stojí za to ho oživovat a o tento vztah se starat.
Pro umění místa Umělecké zásahy typu site specific jsou dobré jednak z hlediska toho, že umožňují určitá setkání a společné zážitky, jednak proto, že spojují obyvatele s místem, kde žijí. Projekty site specific mají schopnost upozornit na mnohá témata a oživit místní život.
53
Pro Horní Maršov Není pochyb, že krajina Sudet je ztracená, nebo jak ji označuje název publikace Zmizelé Sudety82 „zmizelá“, proto se nemůžeme snažit krajinu obnovit do původní podoby. Místo je a zákonitě musí být ovlivňováno současnými obyvateli obce, lidmi, kteří zde žijí teď a nyní, kteří ji utváří a dávají novou tvář. Horní Maršov je pro divadelní tvorbu zajímavý svou historií, ale také tím, že poskytuje prázdný, nenaplněný prostor, tedy určitou možnost, kterou je možné a v určitých ohledech i nutné, znovu naplnit. Horní Maršov má potenciál a v mnoha ohledech se jedná o potenciál dramatický. Lze zde čerpat z bohaté historie, ale i současného stavu. Především je potřeba pokusit se tohoto potenciálu co nejvíce využít a podpořit nově vznikající kulturu. Souhlasím s Petrem Mikšíčkem, který píše: „Zájem o tradice a původní charakter místa je tedy základním doprovodným projevem genia loci dnešních Sudet. Proto lze interpretovat dnešní snahy o obnovu důležitých funkčních, estetických i duchovních míst pohraničí jako cestu k návratu vyváženého genia loci.“83
Pro mě samotnou V umění místa nejde výsadně o sociální divadlo. Divadlo totiž samo o sobě sociální charakter má. Jde především o nabídku, o možnost a nový úhel pohledu. U některých projektů je sociální nebo agitační důraz posílen, například v případě, kdy chceme docílit nějaké změny týkající se veřejného prostoru.84 U jiných jde „pouze“ o oživení ducha a propojení člověka s místem, navázání vztahu. A každý člověk touží někam patřit. Představení o hasičském sboru nemusí nést vážné existenciální téma. Jde především o to, aby se lidí dotklo, aby měli důvod je sledovat a participovat na něm. Už tehdy vzniká a předává se dál určitá kultura. Tyto předpoklady plně splňuje site specific. Projekty vycházející z místa mají většinou komunitní charakter a jsou vytvářeny pro konkrétní a specifické diváky. Místo prostřednictvím herců, zvukovou reprodukcí nebo třeba instalací vypráví svůj příběh, a tak s divákem 82
Zmizelé Sudety: [katalog k výstavě]. Domažlice: Český les, 2006. MIKŠÍČEK, Petr. Sudetská pouť aneb Waldgang. Praha: Dokořán, 2005, s. 84 Potenciální projekt vycházející z maršovské hlavní třídy předpokládá, že docílí nějaké změny. 83
54
komunikuje. Je velmi důležité s divákem spolupracovat, počítat s ním a brát ohledy na to, co chce a co odmítá. Je nutné volit taková témata, která jsou jasná a srozumitelná. To znamená, že nelze nikoho k akci nutit, ale nabízet. A to tak, jak nejlépe umíme, aby odmítnout nikdo nemusel. Domnívám se, že v tvorbě site specific je velice důležité klást důraz na prožitek, protože ten vytváří vztah k místu. Souhlasím s Radovanou Schmelzovou, že: „Zkušenost je nepřenosná, nemůžeme ji vyčíst, shlédnout, nelze jinak než ji prožít v prostoru a čase.“85 Na závěr dodávám, že tvorba umění místa může vycházet z vlastních pohnutek, ale musí někam směřovat, být někomu adresována. Tvůrce musí vědět, jaké důvody ho k aktivitě vedou, proč něco vytváří a koho oslovuje. Co se mě týče, já tvořím takové akce ze starosti o místo, kde žiji a také z lásky k divadlu. Nechci nutit, chci nabízet.
85
SCHMELZOVÁ, Radoslava ( ed.) Divadlo v netradičním prostoru, performance a site specific: Současné tendence. Praha: AMU, 2010, s. 33.
55
56
Použité informační zdroje ARTAUD, Antonin. Divadlo a jeho dvojenec. Praha: Herrmann & synové, 1994. 173s. BARTOŠ, Miloslav, KLIMEŠ, Pavel a Jiří LOUDA. Nejstarší obrazová mapa Krkonoš. 1. vydání. Vrchlabí: Správa Krkonošského národního parku, 2012. 60 s. ISBN 97880-86418-92-6. BARTOŠ, Miloslav. Čítanka z východních Krkonoš. 3. rozš. vydání. Horní Maršov: SEVER – Středisko ekologické výchovy a etiky Rýchory, 2008. 91 s. ISBN 978-8086838-23-6. BLAŽEK, Bohuslav. Venkovy: anamnéza, diagnóza, terapie. 1. vydání. Šlapanice: ERA, 2004. 184 s. ISBN 80-86517-90-x. BRAUN, Kazimierz. Divadelní prostor. 1. vydání. Praha: Akademie múzických umění, 2001. 268 s. ISBN 80-85883-73-2. BRAUN, Kazimierz. Druhá divadelní reforma?. 1. vydání. Praha: Divadelní ústav; Praha: Městská knihovna; Praha: AMU; Brno: JAMU, 1993. 176 s. ISBN 80-7008037-X. BROOK, Peter. Prázdný prostor. 1. vydání. Praha: Panorama, 1988, 229 s. CÍLEK, Václav. Makom: kniha míst. 1. vydání. Praha: Dokořán, 2004. 267 s. ISBN 8086569-91-8. CÍLEK, Václav. Krajina z druhé strany: poznámky ke Knize závojů a čar. 1. vyd. Praha [i.e. Břeclav]: Malovaný kraj, 2009. 242 s. ISBN 978-80-903759-5-6. CÍLEK, Václav. Krajina a paměť. Archinet.cz – portál pro architekturu, urbanismus a design, rubrika Životní prostor, 07-09-2004. Dostupné z: http://www.archinet.cz/index.php? mode=article&art=16671&sec=10019&lang=cz&session=28631. DAY, Christopher. Duch & místo: uzdravování našeho prostředí: uzdravující prostředí. 1. vydání. Brno: ERA, 2004. 273 s. ISBN 80-86517-95-0. DVOŘÁK, Jan. Alternativní divadlo: slovník českého alternativního divadla. 1. vydání. Praha: Pražská scéna, 2000. ISBN 80-86102-13-0.
57
DVOŘÁK, Jan. Divadelní projekty typu site specific v procesu deteatralizace dnešního divadla. In: KLÍMA Miloslav a kol. Divadlo a interakce III. 1. vydání. Praha: Pražská scéna, KALD DAMU, 2008. s. 83-88. ISBN 978-80-86102-66-5. HOŘÍNEK, Zdeněk. Drama, divadlo, divák. 3. rozš. vyd. [i.e. 2. české, rozš. vyd.] Brno: Janáčkova akademie múzických umění v Brně, 2008. 209 s. ISBN 978-8086928-46-3. KAPROW, Allan.The Legacy of Jackson Pollock. In: Art News 57, no. 6/1958. In BURDA, Vladimír. Happening ve smyčce. Výtvarná práce. 1968, č. 15. s. 1. KOUCKÝ, Roman – KLIMEŠ, Pavel. Domy pod Sněžkou. Vývoj architektury v údolí Horní Úpy. 1. vydání. Horní Maršov: Veselý výlet, 2009. ::: s. ISBN 80-902093-2-4. KOUCKÝ, Roman architektonická kancelář s.r.o. Územní plán Horní Maršov 2010. Dostupné z: http://www.hornimarsov.cz/dokumenty/443/uzemni-plan-obcehorni-marsov -2010.pdf. KLIMEŠ, Lumír. Slovník cizích slov. 1. vyd. Praha: SPN, 1981. 790 s. KLIMEŠ, Miloslav – KLIMEŠ, Pavel. Stavebně historický vývoj obce Horní Maršov. Nepublikováno, 1992. 6 s. KLIMEŠ, Pavel. Krajina Krkonoš v proměně století. 1. vydání. Horní Maršov: Veselý výlet, 2007. ISBN 80-902093-1-9. Krkonoše vnitřní - vnější: projekt o proměnách krajiny Krkonoš pro žáky 2. stupně základních škol z Krkonoš a Podkrkonoší. 1. vydání. Horní Maršov: SEVER, c2008. 171 s. ISBN 978-80-86838-19-9. LYNCH, Kevin. Obraz města: <>image of the city. 1. do češtiny přeložené vydání. Praha: Polygon, 2004. 202 s. ISBN 80-7273-094-0. MIKŠÍČEK, Petr. Sudetská pouť aneb Waldgang. 1 vydání. Praha: Dokořán, 2005. 165 s. ISBN 80-7363-009-5. MORGANOVÁ, Pavlína. Akční umění. 1. vydání. Olomouc: Votobia, 1999. ::: s.ISBN 80-7198-351-9. NORBERG-SCHULZ, Christian. Genius loci: krajina, místo, architektura. 2. vydání. Praha: Dokořán, 2010. 219 s. ISBN 978-80-7363-303-5.
58
OSOLSOBĚ, Ivo. Dramatické dílo jako komunikace komunikací o komunikaci, Variace na téma definice Otakara Zicha. In: Otázky divadla a filmu, 1. vydání. Brno: Univerzita J. E. Purkyně, 1970. s. :::. PAVLOVSKÝ, Petr. Základní pojmy divadla: teatrologický slovník. 1. vydání. Praha: Libri, 2004. 348 s. ISBN 80-7277-194-9. PRAŽÁK, Albert. Mezi. Stručná interpretace meziprostoru. 1. vydání. Připravil Výzkumný ústav dramatické a scénické tvorby Divadelní fakulty AMU. Praha: Nakladatelství KANT – Karel Kerlický, 2010. ::: s.ISBN 978-80-7437-032-8 SCHMELZOVÁ, Radoslava ( ed.) Divadlo v netradičním prostoru, performance a site specific: Současné tendence. 1. vydání. Praha: AMU, 2010. ::: s.ISBN 978-80-7331184-1 VÁCLAVOVÁ, Denisa – ŽIŽKA, Tomáš a kol. Site specific. Dvořák, Jan (ed.) 1. vydání. Praha: Pražská scéna, 2008. ::: s.ISBN 970-80-86102-44-3 Zmizelé Sudety: [katalog k výstavě] = Das verschwundene Sudetenland : [der Katalog zur Ausstellung]. 4., upr. a rozš. vydání. Domažlice: Pro občanské sdružení Antikomplex vydalo Nakladatelství Českého lesa, 2006, 656 s. ISBN 80-86125-734. http://www.hornimarsov.cz/cs/index
http://www.veselyvylet.cz/index.html
http://sever.ekologickavychova.cz/sever-horni-marsov/
http://www.hasicihornimarsov.cz/home.html
http://www.shscms.cz/ehd/cz/
http://corpus.sweb.cz/slovnik.htm
59
Seznam obrázků Obrázek 1: Letecký snímek Horní Maršov. In: Fotografie obce a blízkého okolí. Dostupné z: http://www.hornimarsov.cz/cs/horni-marsov-fotogalerie. Obrázek 2: Stará podoba Horní Maršova na oponě. Zdroj: Archiv Veselý výlet, Horní Maršov. Obrázek 3: Kostel po požáru. Nejstarší dochovaná fotografie z Horního Maršova z roku 1868. Zdroj: Archiv Veselý výlet, Horní Maršov. Obrázek 4: Hřbitovní areál v současném stavu - Kostel Nanebevzetí Panny Marie a hrobka rodu Aichelburgů. Zdroj: vlastní. Obrázek 5: Maršovský Zámek z doby Aichelburgů. Zdroj: Archiv Veselý výlet, Horní Maršov. Obrázek 6: Hotel Brauhof. Zdroj: Archiv Veselý výlet, Horní Maršov. Obrázek 7: Maršovský pivovar v plném provozu. Zdroj: Archiv Veselý výlet, Horní Maršov. Obrázek 8: Maršovský pivovar v dnešní podobě. Zdroj: vlastní. Obrázek 9: Původní silnice z Trutnova byla lemovaná stromy, 50. léta. In: Dobové foto Dostupné z: http://www.hornimarsov.cz/cs/historie-obce-dobove-foto. Obrázek 10: Dnešní podoba silnice. Zdroj: vlastní. Obrázek 11: Výtah. Zdroj: Eva Hrubá, Horní Maršov - Otevřené muzeum 2010 Obrázek 12: Nový byt a stará jizba. Zdroj: Eva Hrubá, Horní Maršov - Otevřené muzeum 2010 Obrázek 13: Tančírna. Zdroj: Miloš Klimeš, Horní Maršov - Otevřené muzeum 2010 Obrázek 14: Košile. Zdroj: Eva Hrubá, Horní Maršov - Otevřené muzeum 2010 Obrázek 15: Senoseč. Zdroj: Ondřej Macl, Horní Maršov - Otevřené muzeum 2011 Obrázek 16: Minimaršov. Zdroj: Ondřej Macl, Horní Maršov - Otevřené muzeum 2011 Obrázek 17: Starosta. Zdroj: Ondřej Macl, Horní Maršov - Otevřené muzeum 2011
60
Obrázek 18: Živo v pivovaru I. Zdroj: Ondřej Macl, Horní Maršov - Otevřené muzeum 2011 Obrázek 19: Na návštěvě. Zdroj: Ondřej Macl, Horní Maršov Otevřené muzeum 2011 Obrázek 20: Noční osídlení. Zdroj: Ondřej Macl, Horní Maršov - Otevřené muzeum 2011
61
Seznam příloh Příloha č. 1: Závěrečná zpráva z festivalu Horní maršov – Otevřené muzeum 2010 Příloha č. 2: Závěrečná zpráva z festivalu Horní maršov – Otevřené muzeum 2011
62
Obrazová příloha
Obr. 1 Obr. 2
1
Obr. 3 Obr. 4
2
obr. 5
obr. 6
3
obr. 7 obr. 8
4
obr. 9
obr. 10
5
Obr. 11 Obr. 12
6
Obr. 13
Obr. 14
7
Obr. 15 Obr. 16
8
Obr. 18
Obr. 17
9
Obr. 19
Obr. 20
10
Textová příloha Příloha č. 1: Závěrečná zpráva z festivalu Horní Maršov – Otevřené muzeum 2010 Neoficiální program začal již v pátek ráno na Základní škole Horní Maršov. Žáci se zúčastnili výchovně-dramatických dílen pod vedením Anny Klimešové, Kateřiny Klimešové a Michaely Šebestové, ve kterých se dozvěděli něco nového o významných osobnostech a historii Maršova. Pro první stupeň základní školy jsme vytvořily dílnu „O životě a díle hraběte Bertholda Aichelburga“ a pro druhý stupeň dílnu přibližující události, které ovlivnily život lidí v Maršově od roku 1845 do roku 1945. Odpoledne pak vypukl oficiální program pro veřejnost. Ten zahájila Hana Kulichová ze Střediska SEVER vycházkou po stopách původního osídlení, při které se účastníci dozvěděli o proměnách zdejší krajiny. Na vycházku navázal v místní vinotéce Nade dnem RNDr. Pavel Klimeš přednáškou Záchrana krajinných prvků v Krkonoších. Potěšilo nás, že jak historická vycházka, tak pozdější přednáška, přilákaly celkem na 70 zájemců. Druhý den byl zahájen hlavní program celé akce, tedy stezka po otevřených maršovských památkách a jiných zajímavých objektech. Od 11 hodin dopoledne si mohli návštěvníci na obecním úřadě vyzvednout informační brožury, mapky a kreslené pracovní listy pro děti, díky nimž si mohli stezku snadněji a zábavněji projít. Zároveň se mohli zúčastnit prohlídky radnice, kde si prohlédli jak výstavu dětských prací na téma Duše památek, tak sochy z barokního oltáře ze 17. století zapůjčené pro tuto příležitost z depozitáře. Uspořádána byla též výstava sto i více let starých fotografií naší obce. Stezka pokračovala do pilnice (děti i dospělí si zde mohli postavit vlastní most) a z ní do bývalého skladu lnu v Temném Dole (zde jste si mohli vyzkoušet, jak se len zpracovával), dále pak po křížové cestě až ke kapli sv. Anny. Zde probíhala výtvarná dílna pod vedením výtvarnice Květy Krhánkové. Když pak návštěvníci sešli k Veselému výletu a vydali se kolem Honzova potoka zpět do Maršova, došli po vyznačené stezce až ke hřbitovnímu kostelu, na faru, ke staré lípě a pak k novému kostelu na třídě Josefa II. V kostele mohli vystoupit na věž a prohlédnout si zvon vážící 750 kg. Poté se návštěvníci vydali zpět směrem do centra obce a díky současnému majiteli Ervínu Schreiberovi navštívili mlýn i s malou historickou
11
expozicí. Na závěr se mohli všichni občerstvit v bývalém pivovarském dvoře dnes již neexistujícího hotelu Brauhof. Zde si zájemci mohli navrhnout svou vlastní etiketu maršovské limonády, vytvořit loutku v dílně Lucie Čapkové a pak si s ní zahrát divadlo. S potěšením jsme zjistili, že si stezku Otevřeného muzea prošlo kolem 150 návštěvníků. Večer na program navázal koncert kapely Dva ve starém renesančním kostele. Kapela vytvořila příjemnou atmosféru, která ještě více podtrhla tajemného a krásného ducha hřbitovního kostela. Po skončení koncertu následoval umělecký projekt na barokní faře. Sešlo se zde kolem dvaceti divadelníků, hudebníků a výtvarníků, aby zhruba 60 zájemcům, kteří vydrželi až do konce, odhalili genia loci staré fary a zhmotnili ducha místa. Na závěr se mohli zájemci nebývale pobavit v bývalém skladu lnu, který je chráněnou technickou památkou. O živou atmosféru se tu postaral Dj Ventolin a jeho skvělé hudební sety.
Příloha č. 2: Závěrečná zpráva z festivalu Horní Maršov – Otevřené muzeum 2011 V pátek 9. a v sobotu 10. září proběhl druhý ročník kulturního festivalu Horní Maršov – Otevřené muzeum. Jako téma tohoto ročníku jsme vybrali Osídlování, usídlování, přesídlování. Inspirací pro tuto myšlenku nám byly skutečné historické události, které formovaly současnou podobu obce i asociace, které souvisí s přítomností. Program Otevřeného muzea začal v pátek 9. 9. v 17.00 ve vinotéce Nade dnem. Zahájil ho Pavel Klimeš svou přednáškou „Odkud přišli do Krkonoš“. Na něj po krátké přestávce navázal architekt a urbanista, autor maršovského územního plánu Roman Koucký s přednáškou „Jak dál stavět v Krkonoších“, večerní program zakončila Tereza Bílová svým dokumentem „Cesta domů“, který popisuje osud Irmy Dufkové. Potěšilo nás, že páteční program přilákal celkem zhruba 80 návštěvníků. Druhý den v sobotu 10. 9. byl na radnici v 11 hodin zahájen hlavní program celého festivalu. V průběhu dne si návštěvníci mohli projít trasu po zajímavých objektech, které jindy nejsou pro veřejnost přístupné. Trasa zahrnovala například starý mlýn, dřevěnou pilnici, starobylý sklad lnu a dokonce i vodní zámek, který si 12
jindy můžete prohlédnout jen klíčovou dírkou. V každém objektu byli dva průvodci a také zajímavý program pro děti i dospělé. Návštěvníci si mohli například zkusit vyrobit elektřinu, vytvořit etiketu maršovského piva či limonády, poslechnout u piva živou hudbu, shlédnout 16mm film Jiřího Menzela, prohlédnout výstavu fotografií z minulého ročníku či spatřit sochy ze starého barokního oltáře ze 17. století. Mimo to mohli návštěvníci na trase narazit na několik landartových instalací a živých performerů. Tyto instalace a performance vznikly v průběhu uměleckého sympozia (5.–9. 9.) pod vedením Tomáše Žižky, pedagoga ateliéru Divadelní tvorba v netradičních prostorech na pražské DAMU. Jedním z objektů je například obří znak Krakonoše vystříhaný do louky na vleku Havranka, na nějž se můžete podívat i nyní. Večer se konala diskuse s výtvarníky a divadelníky, kteří se zúčastnili uměleckého sympozia. Od půl osmé pak zahrála ve vinotéce Nade dnem brněnská kapela Květy. Po skončení koncertu následoval umělecký projekt site specific, který oživoval různá místa v Maršově především starý kostel Nanebevzetí Panny Marie. Tento projekt vznikl také v rámci týdenního uměleckého sympozia. Celý den zakončil Dj Ventolin na after party ve vinotéce Nade dnem. Velmi nás potěšilo, že celý sobotní program přilákal více než 250 zájemců. Závěrem bych ráda poděkovala Nadaci Vodafone, díky níž se celý festival mohl uskutečnit, obci Horní Maršov, Středisku Sever, Tyco Electronics EC Trutnov, s. r. o. a Tiskárně LT za finanční a či technickou podporu, dále pak Tomáši Žižkovi, panu Hampelovi, Erwinovi Schreiberovi, Pavlovi Báčovi, Pavlovi Klimešovi, Romanu Kouckému, Tereze Bílové, panu faráři Dariuszovi Mogielnickému, Petrovi Holubovi, Stanislavu Pípovi, Karlovi Ullmannovi, Milanovi Šantavému, ZŠ Horní Maršov, ZUŠ Trutnov, Sdružení dobrovolných hasičů, IQ parku Liberec a všem ostatním, kteří se projektu účastnili, podíleli se na jeho přípravě nebo projekt podpořili a přispěli tak k jeho realizaci.
13
