Historie vinohradnictví a vinařství na území ČR

MENDELOVA UNIVERZITA V BRNĚ Zahradnická fakulta v Lednici

Historie vinohradnictví a vinařství na území ČR Bakalářská práce

Vedoucí bakalářské práce:

Vypracoval:

Ing. Radek Sotolář, Ph.D

Jan Šlancar Lednice 2014

Čestné prohlášení

Prohlašuji, že jsem práci:…….…………………………………………………………… ……………………………………………………………………………………………. vypracoval/a samostatně a veškeré použité prameny a informace uvádím v seznamu použité literatury. Souhlasím, aby moje práce byla zveřejněna v souladu s § 47b zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách ve znění pozdějších předpisů a v souladu s platnou Směrnicí o zveřejňování vysokoškolských závěrečných prací. Jsem si vědom/a, že se na moji práci vztahuje zákon č. 121/2000 Sb., autorský zákon, a že Mendelova univerzita v Brně má právo na uzavření licenční smlouvy a užití této práce jako školního díla podle § 60 odst. 1 autorského zákona. Dále se zavazuji, že před sepsáním licenční smlouvy o využití díla jinou osobou (subjektem) si vyžádám písemné stanovisko univerzity, že předmětná licenční smlouva není v rozporu s oprávněnými zájmy univerzity, a zavazuji se uhradit případný příspěvek na úhradu nákladů spojených se vznikem díla, a to až do jejich skutečné výše.

V Brně dne:

…………………………………………………….. podpis

Poděkování Rád bych poděkoval panu Ing. Radku Sotolářovi, Ph.D., za příležitost nahlédnout do historie oboru, který studuji a za jeho pomoc a věcné připomínky při zpracování údajů nutných k dokončení mé závěrečné práce.

Obsah: Seznam tabulek, grafů, obrázků………………………………………………. 7 Úvod………………………………………………………………………….. 8 1. Původ vína…………………………………………………………………... 9 2. Nejstarší historie vinařství na našem území……………………………... 10 2.1. Vinohradnické nože………………………………………………………. 10 2.2. Ludmilské a svatováclavské legendy.……………………………………. 11 2.3. Zakládací listiny a vliv církve..…………………………………………... 13 3. Horenské právo………………………………………………………….… 14 4. Rozvoj vinařství za vlády Karla IV………………………………………. 18 4.1.Císařova podpora vinohradnictví a vinařství……………………………… 18 5. Zlatý věk českého a moravského vinařství………………………………. 20 5.1. Novokřtěnci………………………………………………………………. 23 6. Třicetiletá válka……………………………………………………………. 25 6.1.Vinařství a vinohradnictví po třicetileté válka……………………………. 27 7. 19. Století…………………………………………………………………… 29 7.1. Historie vinařského školství……………………………………………… 30 8. 20. Století…………………………………………………………………… 32 9. Situace ve vinařství v současnosti………………………………………… 34 9.1. Rozlohy vinic v České Republice………………………………………… 34 9.2.Produkce vína a jeho spotřeba…………………………………………….. 35 10. Závěr………………………………………………………………………... 37 11. Resume……………………………………………………………………... 39 12. Summary…………………………………………………………………… 40 13. Seznam použité literatury…………………………………………………. 41 14. Seznam internetových zdrojů……………………………………………... 44

6

Seznam tabulek a obrázků:

1. Rozlohy vinic před a po třicetileté válce (vybrané vinařské obce)……………. 25 2. Poměr zpustošených vinic v krajích…………………………………………... 26 3. Vývoj rozloh vinohradů v hlavních vinařských oblastech po třicetileté válce... 27 4. Úbytek vinohradnické plochy v 19. a na začátku 20. Století…………………..30 5. a), b) Plochy vinic a sklizeň hroznů……………………………………........... 34 6. Osázení jednotlivých podoblastí a počet pěstitelů…………………………….. 35 7. a) Bilance vína v (tis.hl)………………………………………………………. 35 b) Bilance vína v (tis.hl)………………………………………………………. 36

Seznam grafů: 1. Spotřeba vína v průřezu časem………………………………………………... 36

Seznam obrázků: 1. Nález nože z římské stanice u Mušova…………………………………........... 11

7

Úvod Jako téma své bakalářské práce jsem si zvolil historii vinohradnictví a vinařství na území České republiky. Vybral jsem si zrovna toto téma, protože víno je nápoj, který doprovází lidstvo prakticky od nepaměti. Některým lidem možná vyvolává nepříjemné vzpomínky, já však věřím, že naprosté většině lidí dnes vyvstane na mysli, když uslyší slovo ,,víno,” lahodný mok popíjený v příjemných chvílích strávených s přáteli, rodinou či při jiných slavných příležitostech. Mě samotného moc zajímalo, jakou cestu si muselo české vinařství projít, abychom si dnes mohly naplno užívat plodů těžké práce našich vinařů. Proto jsem se ponořil do knih zabývajících se touto problematikou a snažil se udělat si představu o vývoji vinohradnictví a vinařství v české a moravské minulosti. Sám jsem vyrůstal a pořád žiji ve vinařském prostředí, proto jsem doufal, že se dozvím i něco o vinařské historii svého domova. Réva dříve představovala velmi významnou zemědělskou kulturu. Vinice znamenaly pro lidi v minulosti nejen zdroj hroznů za účelem výroby vína ale také možnost ukládání svých úspor. Réva se v minulosti pěstovala na daleko větších plochách než dnes a dávala živobytí mnoha lidem. Samotné víno pak bylo významným artiklem, který ovlivňoval ekonomiku celé země. V průběhu staletí se situace ve vinařství a vinohradnictví neustále, vlivem střídajících se vlád, válek a přírodních vlivů, měnila. Stejně tak se měnila i kvalita vína, jeho obliba mezi lidmi a postavení v rámci zemědělského hospodářství. Dal jsem si za cíl ve své bakalářské práci uvést hlavní historické okolnosti, které ovlivnily vývoj tohoto zemědělského odvětví, přiblížit stávající situaci a v závěru charakterizovat potenciál česko-moravského vinohradnictví a vinařství do budoucna. Aby bylo možné si utvořit ucelenou představu o vinařské minulosti u nás, je třeba hned na začátek uvést odkud víno pochází a jak se k nám dostalo. Tomu se budu věnovat v následujících kapitolách.

8

1. Původ vína Plody révy vinné jsou lidem známy už tisíce let. Bylo jen otázkou času než, člověk přišel na účinky zkvašené hroznové šťávy. První doklady o výrobě vína, které by se daly konkrétně časově zařadit, pocházejí z doby před 7 až 10 tisíc let, z území dnešního Turecka (Batal Hüyük), Libanonu (Byblos), Jordánska, ze syrského Damašku anebo také z Gruzie a Arménie, které jsou dnes často označovány za pravou kolébku vína. (Kraus a kol., 2005) Ovšem přesvědčivější důkazy o sofistikovanějším vinařství pocházejí z roku přibližně 3500 před naším letopočtem, a to ze staré Mezopotámie a hlavně z Egypta, ve formě nástěnných maleb nacházejících se jako výzdoba v egyptských hrobkách a staří Egypťané byli také první, kdo o víně psali a oslavovali ho. (Kraus a kol., 2005) Víme také, že víno bylo podstatnou součástí faraonových stolování a že Egypťané měli zcela zvládnutou technologii výroby vína, chuť vína vylepšovali výluhy z rostlin, které také používali ke stabilizaci vína, bohužel se nám nedochovaly přesnější recepty. (Michlovský, 2012) Zhruba v období kolem 2000 let př. n. l. se začalo vinařství rozvíjet Řecku, z kterého se rozšířilo do oblastí západního Středomoří. Tímto způsobem se vinařství dostalo k Římanům, kteří rozšířili obecné znalosti o pěstování révy a výrobě vina a přivedli tento zemědělský obor, při rozrůstání své říše, do střední a západní Evropy. (Kraus, 2009) K rozšíření vinařství nemalou měrou přispěly obchody Římanů s Galy, kteří začali používat ve vinařství ve velkém dřevěné sudy. Do té doby se pro obchod s vínem používali hlavně amfory. Ale vzhledem k jejich křehkosti a váze se jevily velmi neprakticky, a jelikož byla Galie a Severní Evropa téměř celá pokrytá hustými lesy, bylo zavedení přepravování vína v sudech nejefektivnější řešení. (Michlovský, 2012) Podle antických autorů bylo víno známé ne jen mezi Římany a Galy ale i mezi dalšími keltskými kmeny téměř ve všech provinciích říše Římské. Do sféry vlivu takových, konkrétně podunajských provincií patřila v té době i Morava a tehdy pravděpodobně začalo docházet k pronikání komplexnějších vinařských znalostí i na území dnešní České republiky. V souvislosti s tím je často označován za otce a zakladatele evropského vinařství římský panovník císař Marcus Aurelius Probus, který panoval v letech 276 – 282 a zrušil zákaz vysazování vinic za Alpami. Tento zákaz byl stanoven císařem Domitianem v roce 91. (Vyhňák, 2008)

9

2. Nejstarší historie vinařství na našem území Ačkoliv měli Římané zásadní vliv na vývoj vinařství u nás, neznamená to, že se před jejich příchodem na našem území nevinařilo. Pan Emanuel Opravil (1964) se ve svém článku ,,Původ a rozšíření vinné révy v českých zemích“ zabýval studiem paleobotanických dokladů o znalostech révy vinné na území Čech a Moravy. Podle něj je možné, že se u nás vyskytovaly dva druhy révy, Vitis vinifera subsp. sylvestris (nešlechtěná réva) a vitis vinifera subsp. sativa (šlechtěná réva), již od období halštatského (7.-5. století př. n. l.). (Vyhňák, 2008) E. Opravil (1964) opírá své závěry o nálezy zbytků révy a semen z okolí naších hranic v Panonii a Podunají. Dále jsou známy nálezy zbytků révy z období laténské kultury (5. Století př. n. l.) a následně Římského období v rakouském Podunají. Bohužel, zatím chybějí konkrétní paleobotanické nálezy, jako je nález révové pecky z Nussdorfu u Vídně (50 př. n. l. až 50 n. l.) nebo pecky v Grillenbergu u Hartbergu, které byly nalezeny v římském hrobě, které by dokazovaly existenci ilyrického a keltského vinařství také na území Moravy, to nejspíše spočívalo ve sklízení hroznů z, v podunajských lesích, divoce rostoucí lesní révy. (Vyhňák, 2008) Pěstování révy na našem území, lze konkrétně doložit, díky archeologickému výzkumu E. Opravila, jenž získal v Mikulčících paleobotanické doklady semen šlechtěné révy vinné, do období Velké Moravy. (Vyhňák, 2008)

2.1. Vinohradnické nože Díky nálezu peciček z révy víme, že tato rostlina podléhala kultivaci a zušlechťování stejně jako další plodiny rostoucí na našem území. Lze spekulovat, že ono zušlechťování měli na svědomí už keltské kmeny. Pro tato tvrzení nemáme ale bohužel z našeho území dost konkrétních nálezů, které by ho nezvratně potvrzovaly. Hmatatelné důkazy o pracování s révou představují nálezy vinohradnických nožů. Ty se vyskytují v různých tvarových formách, ale v zásadě se rozdělují na dva typy: nože se ,,securis“ a nože bez ,,securis.“ (Frolec, 1984) Tyto nože byly odedávna nezbytnými nástroji pro práci ve vinohradě, měly zahnutý srpovitý tvar, často měly dva hroty a vinaři je nosili do vinice zasunuté v botě. Tak zvaný ,,securis“ je výběžek umístěný na hřbetu čepele. Měl různé tvary a polohy na samotné čepeli. Výběžek ,,securis“ sloužil k zahlazování ran na vinném pni, uhlazování dutin, odstraňování mechu z kmínku a usekávání odumřelých výhonků. (Frolec, 1984)

10

Starší variantou vinohradnických nožů jsou ty, jež ,,securis“ nemají. Mají srpovitý tvar a tyto nože se vyskytují ve variantách s jedním i dvěma hroty. Nože se zahnutou čepelí a dvěma hroty byly objeveny ve Starém Hradisku (pocházejí z laténského období), u Mušova (římské období), na Pohansku u Břeclavi (doba hradištní) a v dvorci u Šakvic. (Frolec, 1984)

V případě nálezů nožů z laténského období, nemůžeme s jistotou tvrdit, že byly primárně určeny k ošetřování révy. U nože z římského období si můžeme být jistější. Vzhledem k tomu, že byl nalezen v římské vojenské stanici, a Římané byli ti, kdo holdovali konzumaci vína a měli hlubší znalosti vinohradnictví a vinařství, lze předpokládat, že daný nástroj byl určen do vinohradu. I přes to je účel nože sporný. J. Tejral (1993) ve své knize ,,Na hranicích impéria“ tento nůž označuje jako tesařský nástroj. (Vyhňák, 2008)

Nález nože z římské stanice u Mušova (Vyhňák, 2008)

Obrázek 1

2.2 Ludmilské a svatováclavské legendy Za věrohodné důkazy o počátcích vinařství na Moravě můžeme pokládat nálezy pěti vinařských nožů, které byly nalezeny v oblastech: Břeclav - Pohansko, Staré zámky u Líšně, Staré město - Na Valech, Moravský Ján. Tyto nože pocházejí z doby Velkomoravské říše tedy mezi 9. a 10. stoletím. (Vignatiová 1973). To bylo ostatně období, kdy se dostalo vinařství u nás větší pozornosti a došlo k značnému rozšíření vinic na území Moravy i Čech.

11

O rozmachu vína v době Velké Moravy hovoří i pověst, podle které, při příležitosti oslav narození svého syna Spytihněva, dostal kníže Bořivoj v roce 875 (někdy se uvádí 892) od moravského knížete Svatopluka sud výborného moravského vína. Tehdy prý kněžna Ludmila, náruživá pohanka, na požádání svého muže Bořivoje víno ochutnala a víno se jí velmi zalíbilo. Nadchla se bohulibým mokem dokonce natolik, že přikázala přivézt sazenice révy z Moravy a začala vinařství podporovat. (Kraus a kol., 2005) Pověst o Ludmile z Kroniky Václava Hájka z Libočan: „Když Lidmila, kněžna, velmi nábožná pohanka, urodila Bořivojovi syna a dáno jemu jméno Spytihněv, i pozval Bořivoj na hody radostné Slavibora Pšovského, hraběte muže velmi vzácného, též i Lidoslavy manželky jeho, jenž sú byli rodičové Lidmily kněžny, aby na svú novú rodinu pohleděn, totiž na Spytihněva a při tom hodovali a radovali se, pozváni sú byli také jiné vladyky a zemane na Vyšehrad a hodovali pět dní pořád zběhlých. Při tom času když hosté slavně hodujíce kratochvilné řeči rozmlouvali (…) dar od krále Moravského Svatopluka, prve v té zemi neslýchaný, totiž sud vína výborného velmi veliký přivezen. Bořivoj učinil poděkování králi, mnohem větší a mamenitější dary jemu od stříbra a zlata poslal. Služebníci okusivše vína divili se tomu nápoji, prve v té zemi nikde neslýchanému. Podali knížeti i jiným hodokvasenům, všichni ten nápoj chválili a od toho dne nejprve v Cechách se víno začalo piti. Když se pak všichni hosté rozjeli, kněžna Lidmila na žádost manžela svého také nápoje toho chváleného, totiž vína okusila, a hned žádala Bořivoje, aby kázal kamenů nádobu udělati a do ní vína nalít a postaviti ji před Krosynu, bohyni. Kníže na žádost její to učiniti rozkázal (i nepršelo před tím tři měsíce) a jakž to učinili v té noci spadl déšť a domnívali se a všichni pravili, že by to Krosyna za ten nápoj, na bohu nejvyšším, Jupiterovi, vyprosila a skrze oběť toho vína jejich zem svlažena byla. " (Staněk, 1998: 68) Traduje se že, na jedné vinici, založené v té době údajně mezi obcemi Nedomice a Dřísy u Mělníka, byl svatý Václav Ludmilin vnuk, zasvěcen do tajů výroby vína. Podle podobných pověstí v Čechách vznikla svatováclavská vinařská tradice a později byl svatý Václav uctíván jako ,,Supremus magister vinearum“ (nejvyšší perkmistr vinic). (Kraus a kol., 2005) Ačkoli se jedná jen o pověsti lze předpokládat, že se v nich urývá historické jádro a do Čech se vinařství rozšířilo v době Velké Moravy. (Zemek, 1973).

12

2.3. Zakládací listiny a vliv církve Na rozmachu vinařství se značnou měrou podílelo křesťanství. Víno bylo nedílnou součástí bohoslužeb a cyrilometodějské misie. Mimo to se víno konzumovalo s oblibou i mimo náboženské obřady. Z doby Velkomoravské říše se nám také dochovaly texty staroslověnských modliteb, jež byly pronášeny při práci ve sklepě, vysazování révy nebo sběru hroznů. (Mařík, 2006) Největší podíl na rozšiřování vinařství po našem území měly patrně v raném středověku klášterní komunity. Právě ti, kdo se rozhodli pro zbožný život v odříkání, byli ti kdo, zakládali vinohrady, starali se o ně a vyráběli víno. (Kraus a kol., 2005) Tito mniši nám také nechali první písemné doklady o rozvoji vinařství v Čechách a na Moravě. Jedním takovým dokladem je zakládací listina kláštera břevnovského, kde se vyskytují zmínky o vinicích, datuje se do roku 993, a je tak patrně nejstarší písemná zmínka o vinařství u nás, nepočítáme-li méně věrohodné legendy a pověsti (Doležal 1999). Dále jsou v listině, z roku 1052 uvedeny vinice v majetku staroboleslavského kláštera nacházející se v Mackovicích a Hrádku u Jaroslavic (Frolec 1984). Z roku 1057 pochází záznam o vinicích poblíž Litoměřic darovaných knížetem Spytihněvem II. Tamějšímu kapitulnímu kostelu (Kraus a kol., 2005). V listině kláštera Hradisko u Olomouce z roku 1078 je zmínka o vinařích, v zakládací listině kláštera v Třebíči z roku 1109 (Kraus uvádí 1101) se mluví o vinicích v Drnovicích na Vyškovsku, Omnicích u Brna a Čučicích na Krumlovsku (Florec, 1984). Největší vliv, na rozvoj vinařství v té době měli cisterciáci, kteří zavedli do českých zemí nové technologie a postupy při pěstování révy a ve sklepním hospodářství (Mařík, 2006). Využívali znalostí z oblastí, kde měli vinaři více zkušeností s vinařením jako například z Burgundska nebo Porýní. Nebáli se zakládat vinice i na stanovištích, pro révu ne úplně vhodných. Tak vznikaly vinohrady i na kopcích, například Oseku, Plaších a Nepomuku. Tento řád také založil mnoho vinic v Čechách, například v Horní Bříze, Zbraslavi či Nezabudicích. (Zemek, 1973). Cisterciáci podpořili vinařství na Moravě z kláštera ve Velehradě u Uherského Hradiště. Roku 1202 začali rozšiřovat vinice, zejména zakládali vinohrady ve Skoršicích u Hustopečí. V roce 1220 vlastnil cisterciácký řád Přítluky s vinicemi a 1227 i Kobilí s vinicemi. V Čechách je potom nejvíce patrný cisterciácký vliv na vinařskou obec Velké Žernoseky, ta byla prodána roku 1251 klášteru v Altzelu u Míšně. (Kraus a spol., 2005)

13

3. Horenské právo Jen málokteré tradiční výrobní odvětví bylo opatřeno tak propracovaným systémem právních a obyčejových norem jako vinohradnictví. Je nesporné, jak velký význam měla tato soustava norem pro rozkvět pěstování révy a celkově vinařství u nás. Díky úpadku vinohradnické výroby však význam viničních práv klesal a tomu také odpovídají nedávné a v některých případech, ještě i dnešní sousedské vztahy. (Florec, 1974) Jelikož vinice v minulosti nevlastnila jen šlechta ale i kláštery, náboženské instituce, měšťané a prostí rolníci, bylo za potřebí, stanovit jasná pravidla, která se musela dodržovat a jejich porušení bylo, někde více, jinde méně, trestáno. Jakékoliv změny ve vlastnictví vinohradů byly striktně evidovány a zaznamenávány do horenských knih. Vinice získaly poměrně vysokou hodnotu a to zejména pro měšťany, kteří do nich vkládali přebytky z řemesla a obchodu. Díky tomu také vinohrady fungovaly jako zástava při půjčování peněz. Existují archivní záznamy ze 14. a 15. století, kde si brněnští vlastníci vinohradů na jižní Moravě půjčují peníze od různých církevních institucí a zavazují se, že budou svým věřitelům každoročně platit stanovený úrok ze svých vinic (Florec, 1974). Aby mohl být ve všem pořádek, formoval se s rozvojem vinařství také systém norem zvaný ,,horenské právo.“ Výraz hora se dříve používal pro označení vinohradu a dodnes existuje jako část pojmenování některých viničních tratí. ,,Horenským právem“ je myšlen souhrn všech předpisů o vinici, a dále jednotlivé viniční řády. Platnost řádů se pak vztahovala na obec nebo širší okrsek.

Další význam pojmu horenské právo

můžeme chápat jako viniční orgán, tedy tzv. horenský soud. A pod Horenským právem se také skrývá ještě jeden význam a to sice právo zeměpána či gruntovního pána na určitou část výtěžku z úrody, odváděnou buď v naturáliích nebo v penězích a nebo v obojím. Horenské (viniční) řády, zahrnovaly předpisy o práci, desátcích, perkrechtu, o právu sousedském, předpisy pořádkové i organizační a procesní (Kraus a kol., 2005). Co se týče ustanovení pracovních, ty se vztahovala především k najímaní dělníků, stanovení pracovní doby, pracovním postupům a mzdě. Podle horenského práva měli být dělníci najímáni jen na společných shromážděních, kde byli pracovníci poučeni o práci. Mělo se tak předejít odborné nezpůsobilosti dělníků. Rozdílnost viničních řádů jednotlivých obcí se projevovala, například v tom, že některé, kupříkladu Rakvice, zakazovaly domácím dělníků pracovat na vinici mimo obec. Horenské právo pak

14

všeobecně stanovovalo zákaz odvádět dělníky ze sousedních vinohradů, to platilo hlavně při vinobraní. Ovšem některé řády dovolovaly stát majiteli na mezi mezi vinohrady nebo na svém pozemku a přemlouvat pracovníky. V tom případě pak nemohl být stíhán. (Florec, 1974) Najímání dělníků bylo prováděno formou denního najmutí. Zámožnější měšťané si většinou mohli dovolit najmout dělníky pomocí zákupní půjčky. Majitel vinic tzv. kopáči v podstatě zaplatil předem a tento kopáč byl pak zavázán alespoň jeden rok pro něj pracovat. Vypovědět tuto půjčku mohla jedna nebo druhá strana až po skončení sezóny, tzn. po svatém Martinu. Dříve než před koncem sezóny se mohl kopáč vyplatit ale jen penězi, které nebyly půjčené. (Florec, 1984) Horenské řády také stanovovalo pracovní dobu a ta byla od východu slunce po západ slunce. Někde řády nedovolovali pracovat v sobotu odpoledne (kromě pozdního kopání). To platilo až do žní. (Florec, 1974) Začátek vinobraní musel být vždy stanoven viničním orgánem. (Starha, 2004) Velmi obsáhlá byla v horenských řádech škála pořádkového a trestního charakteru. Byl kladen velký důraz na to, aby ve vinicích nevznikaly žádné škody, majitelé museli udržovat v pořádku odvodňovací příkopy, pokud došlo ke způsobení škod přívalem vody, z důvodu, že příkop nebyl udržován, musel jeho majitel škody zaplatit. Tvrdě bylo trestáno odnášení vinohradnických kolů. Pokud si vzal jeden kolek člověk, který byl na cestě a potřeboval oporu, neměl být trestán. Ale vzal-li někdo dva a více kolů, byl ztrestán jako zloděj, peněžní pokutou, v krajním případě až odnětím ruky. (Florec, 1974) Nejtvrdší tresty pak potkaly ty, kdo kradli hrozny. Trest smrti postihl nejen ty, kteří u toho byli přímo přistiženi ale také ty, kteří byli přistiženi na cestě nebo na mezi a měl kradení v úmyslu. Některé řády ukládaly jako trest za krádež ,,jen“ odnětí ruky (Mařík 2006). Sběr zapomenutých hroznů byl dovolen až po skončení vinobraní a jen ve vlastních vinohradech (Florec, 1974). Zajímavé je, že horenská práva myslela i na dobré sousedské vztahy. Například zakazovala hádky ve vinohradech. Viniční řád Starého města Brna ukládal finanční pokutu těm, kdo se ve vinohradě přes mez pohádali a to oběma stranám. Pakliže došlo k překročení meze a následně násilí, byl uplatněn hrdelní trest. Pro předejití podobným konfliktům, platil zákaz podávání vína dělníkům, ti potom směli pít jen pivo (Florec, 1974).

15

Na dodržování horenského práva dohlížel perkmistr. Byl to hlavní představitel horenského soudu, což byl vykonavatel moci nad vinohrady. Perkmistr (horný), měl na starosti také zapisování do horenské knihy, dohlížel na správný chod obchodů s vinohrady a vínem, na to aby vinohradníci dodržovali své povinnosti vůči gruntovnímu pánu. Perkmistra jmenovala vrchnost nebo byl volen a při svém jmenování skládal zvláštní přísahu, jeho příjmy tvořily výtěžky z pokut za překročení horenského práva. (Florec, 1974) Samotné horenské právo na Moravě není zcela jednotné, i když v celkovém charakteru můžeme sledovat velké množství společných znaků, můžeme podle jednotlivých odlišností rozdělit horenské právo na dva základní okruhy, na židlochovický a mikulovský. Tyto dva okruhy se liší zejména v trestech za přestupky. (Kraus a kol., 2005) Mikulovská práva jsou podstatně mírnější, nevyskytují se v nich téměř vůbec hrdelní tresty, naopak židlochovická jsou znatelně přísnější a jsou opatřena krutými tělesnými a hrdelními tresty. (Kraus a kol., 2005) Samotný vznik a vývoj horenských práv šel pravděpodobně ruku v ruce s vývojem vinohradnictví. Zle předpokládat, že se předávala ústně a ve formě obyčejů. První psaná zmínka o existenci moravského horenského práva poskytuje listina biskupa Brunona ze dne 1. Ledna 1266, podle které se povoluje zakládat vinohrady u Kroměříže, vinohradníci byli podle této listiny osvobozeni na deset let od dávek pro vrchnost. Po uplynutí této doby měli vinohradníci na Kroměřížsku užívat ,,téhož práva jako kopáči na Moravě“ (Florec 1984). Nejstarší známý text viničního řádu a horenského práva z území České republiky, vydal biskup Dětřich a datuje se do ruku 1281 (Kraus a kol., 2005). Je pravděpodobné, že na zformování moravských horenských práv měla značný vliv dolnorakouská vinařská oblast. To můžeme soudit podle přívlastku falkenštejnský nebo jeho zkomolenin (např.: folgenštejnský, anglištenský, fuglštejnský, apod.), které se objevují v názvech mnoha horenských práv na Moravě. Tato skutečnost naznačuje vztahy moravského vinohradnictví právě s dolnorakouskou vinařskou oblastí. Je zajímavé, že zrovna ty okruhy moravských horenských práv se od těch dolnorakouských poměrně výrazně lišily, především v trestech. Skupina moravských ,,falkšejnských“ práv, v porovnání s dochovaným zněním dolnorakouského práva z Falkštejna z roku 1309, je mnohem krutější. V tomto směru má k dolnorakouskému právu mnohem blíže okruh práv mikulovských (Florec, 1974). 16

Tresty některých horenských okruhů se nám mohou zdát až příliš kruté a přehnané. Dnes si však nemůžeme být jisti, na kolik byly dodržovány, zatím je znám jedna věrohodná zpráva o hrdelním trestu z roku 1610, kdy měl být měšťanský mydlář, bydlící v Kovářské ulici v Hustopečích, 9. září popraven za mnoho ukradených hroznů. Fakta však nasvědčují spíše tomu, že nejpozději v 17. století, byl trest smrti nahrazen pokutami nebo ranami holí. Přísné tresty měli spíše odstrašující význam a horenské právo postupně ztrácelo svou váhu. Svoji platnost pak ztratily zcela v roce 1784, tehdy císař Josef II. vydal ,,Všeobecné vinohorenské zřízení pro markrabství Moravské.“ (Florec, 1974)

17

4. Rozvoj vinařství za vlády Karla IV. K markantnímu rozšíření vinic na Moravě došlo již během 13. Století, v Čechách k tomu došlo až ve 14. Století za vlády Karla IV. Karel IV. se narodil 14. 5. 1316 v Praze, jako nejstarší syn Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny. Dodnes je mnohými oslavován jako ,,zakladatel českého vinařství.“ To zejména pro to, že za jeho vlády došlo k velkému rozmachu vinařství v Českých zemích, prý rozdával zdarma dovezené keře révy všem, kdo měl zájem o zakládání vinic, že osvobodil tuto činnost na deset let od daní, zakázal dovoz cizích vín a nechával osázet révou vhodné polohy i proti vůli vlastníků. Podle Doležala (1999) bychom však měli brát tyto tvrzení s rezervou. Opěvování císaře může být přeceněné a podle některých dokonce ,,vulgární.“ (Doležal, 1999) I přes to, jsou zásluhy Karla IV. na rozvoj vinařství u nás nezpochybnitelné. Karel IV. v mládí vyrůstal 10 let ještě jako kralevic Václav na francouzském dvoře, kde studoval a to bylo zřejmě zdrojem jeho inspirace a sympatií k vínu v budoucnu. V roce 1333 se mladý panovník vrátil do své vlasti, která v té době byla ve špatném stavu. Tehdy se vydal na inspekci po celé zemi a při té potkal biskupa Brunona ze Schauenburgu, který je zmíněn výše v souvislosti s horským právem. Biskupovi se podařilo úspěšně rekultivovat několik vinic. Je třeba poznamenat, že půda ve vinohradech byla tou dobou značně vyčerpaná. Toto biskupovo počínání Karla IV. inspirovalo, nechal přivézt šlechtěnou révu a osvobodil vinohrady na deset let od daní a poplatků. Viděl v tom příležitost jak zušlechtit svou zem ale hlavně zvýšení produkce vinic znamenalo v budoucnu více odvodů do královské pokladny. (Mařík, 2006).

4.1. Císařova podpora vinohradnictví a vinařství Císař Karel IV. vydal několik privilegií za účelem zdokonalit a rozšířit vinařství v zemích českých (Doležal, 1999). První královský mandát, byl vydán 16. 2. roku 1358, podle něj měly být vysazovány vinohrady na všech vhodných místech, dále toto privilegium stanovovalo viničné právo na ochranu a podporu těchto vinic, osvobozovalo majitele nových vinic na dvanáct let od daní a v neposlední řadě zřizovalo úřad perkmistra, který na vinice dohlížel (Doležal, 1999). Platila lhůta 14 dní ode dne vyhlášení toho mandátu, do její uplynutí musel každý majitel vinohradu začít vysazovat, pokud neměl zájem nebo

18

nemohl, musel tuto činnost přenechat jinému vinaři, který byl schválený perkmistrem (Zemek - Vermouzek, 1973). Druhým privilegiem vydaným 6. 1. 1373, se císař snažil chránit české vinařství. To bylo založeno na stanovení doby, kdy se nemohla dovážet zahraniční vína do Čech, naopak rozvoz byl osvobozen od všech poplatků a cel. (Doležal, 1999), zákaz platil od sv. Havla (16. října) do sv. Jiří (24. dubna). V průběhu tohoto období se smělo nalévat v šencích jen české víno, takto vznikla v pozdější době představa, že se dá moravské a české víno pít pouze mladé (Kraus a kol., 2005). Tento zákaz se nevztahoval na některá města (Kutná Hora, České Budějovice, Písek), později byl zákaz šenkování cizích vín rozšířen dalším privilegiem na celý rok, k výjimkám v zákazu se přidává Německý Brod (Doležal, 1999). Nedostupnost zahraničních vín se však nelíbila měšťanům města Brna, proto bylo roku 1393 vydáno moravským markrabětem Joštem povolení ke zřízení vlastního šenku, kde se mohla v době zákazu podávat některá zahraniční vína (vlašská a některá rakouská a uherská). To byl způsob, jakým si občané mohli sami ovlivňovat konkurenci. (Kraus a kol., 2005) 13. prosince 1386 byl vydán z nařízení císařovi manželky, již po jeho smrti (29. Listopadu 1378), ještě mandát, který osvobozoval pražské vinaře na věčné časy od dávky z vína (ungeltu). (Doležal, 1999) I kdyby byly dochované zprávy o panování císaře Karla IV. jakkoliv zkreslené a přehnané, je nezpochybnitelné, že to byl vládce, který obrazně i doslova připravil půdu pro správný rozvoj vinařství a vinohradnictví na území Čech a Moravy. Markantně se zasloužil o zvýšení kvality keřů révy i samotných znalostí vinařů, kromě toho reformy jím zavedené, ne jen ve vinařství, přispěly k efektivnějšímu využívání zdrojů a tím pádem i zvýšily potenciál Zemí Koruny české.

19

5. Zlatý věk českého a moravského vinařství Tímto pojmem se v literatuře často označuje období mezi 14. a 16. stoletím. Po smrti císaře Karla IV. byly na území Čech a Moravy rozsáhlé plochy země pokryté vinicemi. V Čechách před třicetiletou válkou bylo zhruba 3 336 ha vinic, jak uvádí berní rula z roku 1654 (Kraus a kol., 2005). Celková rozloha vinic na našem území se pak pohybovala kolem 15 000 hektarů (Doležal, 1999), což bylo v poměru k počtu obyvatel mnohem více než dnes. Vinohrady rostly na místech, které svými podmínkami půdními, podnebními či svou expozicí nebyli pro révu přímo ideální a v dnešní době tyto místa s vinařstvím už nemají nic společného (Doležal, 2001). Réva tehdy plodila i v krajích, kde po ní není dnes ani stopy. Vinice se pěstovaly kolem velkých i malých měst, kolem klášterů, ale také v mnoha poddanských vesnicích se uchytilo vinařství. V době mezi 14. a 16. stoletím rostl hospodářský význam, révy strmě nahoru. O to se zasloužil fakt, že lidé, hlavně měšťané, kteří se chtěli politicky i hospodářsky rovnat šlechtě, do vinic vkládali své jmění. Svědčí o tom i tendence cen vinic růst. (Florec, 1984) Ve stopách svého otce šel i syn Karla IV. Václav IV. Byl to moudrý a laskavý panovník, který pokračoval v rozšiřování vinařství, a to se stalo velmi podstatným zemědělským odvětvím. Ve městech vznikaly vinařské cechy, které slučovaly vinaře. Mnoho vinic se nacházelo i v samotné Praze, více než dva tisíce. Takové množství vinohradů nabízelo možnost obživy pro velký počet lidí, tito pracovníci patřili většinou do nižších sociálních vrstev. Byli přímo závislí na práci na vinici, které však v zimním období nebyl dostatek. Proto se často přesouvali za jinou prací, střídali různá odvětví a byli pak označováni za povaleče. Vinařství tedy sehrálo v historii i významnou sociální roli. (Doležal, 1999) Podle starých dobových letopisů můžeme soudit, že to byla doba hojnosti, dočteme se v nich, že země tenkrát žila v klidu a pokoji. Velmi se dařilo obchodu, přijížděli kupci s různými druhy zboží z okolních zemí a hlavně bylo všechno levné. Doležal (1999) uvádí příklady peněžních jednotek z roku 1453, které bych pro představu také rád zmínil: Jeden groš odpovídal sedmi penízům nebo čtrnácti haléřům. (Doležal, 1999) Žejdlík uherského vína vyšel na čtyři peníze (žejdlík = necelého půl litru) Pinta patoků stála jeden peníz (pinta = 4 x žejdlík = cca 1,93 litru) V Praze byl k dostání jeden žejdlík výborného českého vína za jeden haléř.

20

Pro srovnání: Za jeden peníz se koupilo 14 vajec, nebo jeden velký chléb. Zde je vidět jak si stála česká vína oproti zahraničním. Vinaři se sice bránily konkurenci nízkou cenou vína, města neustále vydávala výnosy o zákazu dovozu vín, bohužel tato opatření postrádala na účinnosti. Faktem ale je, že česká vína měla u nás nízkou cenu ale ne na úkor kvality, díky které se hojně vyvážela do zahraničí, dochovali se doklady o vývozu do Saska, Lipska a Krakova (Doležal, 1999). Za zmínku ještě stojí záznamy ze starých českých letopisů podle Doležala (1999), které nám také mohou přiblížit představu o vinařství na našem území. Zde se uvádí: ,,…v Praze vyvalili před domy spoustu sudů s vínem a narazili je, protože víno bylo zkažené. A tak teklo víno ulicemi jako potok…“ (záznam z roku 1446) (Doležal, 1999)

,,…toho roku zemřel pan Jindřich z Rožmberka spolu s několika svými kopiníky ve Vídni při návratu od krále z Uher, když vypili nějaký jed ve víně…“ (ojedinělí záznam tohoto typu z roku 1457) (Doležal, 1999)

,,…se strhlo hrozné povětří a padaly kroupy, které poškodily ovocné stromy a vinice, takže toho roku byla malá úroda vína a kde nějaké hrozny zůstaly, byly pak kyselé a trpké…“ (záznam z roku 1487) (Doležal, 1999)

,,…téhož roku dal bůh hojnost obilí, ovoce a vína a staří lidé nepamatovali takovou úrodu vína, že ho lidé neměli ani do čeho nalévat, a to nejen v Čechách ale i v okolních zemích. Avšak z této hojnosti darů božích vzešlo málo dobrého mezi lidmi, ne samá pýcha, užralství, spory a nepřátelství…“ (záznam z roku 1499) (Doležal, 1999)

,,…stal se podivný boží zázrak a po sv. Havlu (16. říjen) na vinicích kvetlo podruhé víno…“ (záznam z roku 1512) (Doležal, 1999)

,,…vino na vinicích odkvetlo již před sv. Vítem (15. června) a kolem sv. Víta byla zrnka veliká už jako hrách a někde jako kozí bobky…“ (záznam z roku 1516) (Doležal, 1999)

Bohužel 15. století nebyl jen zlatý věk, kdy si vinařství užívalo plný rozkvět a prosperitu. Došlo také k částečnému úpadku vinařství u nás, zapříčiněného husitskými 21

válkami, kdy došlo k zničení mnoha vinic, vypálení některých vinařských měst a v důsledku toho k útlumu obchodů s vínem. (Kraus a kol., 2005) Stejně tak byl nepříznivý dopad pozdějších česko-uherských válek mezi ,,husitským králem“ Jiřím z Poděbrad a Matyášem Korvínem. (Florec, 1984) V době husitských nepokojů bylo přímo víno příčinou některých ozbrojených konfliktů. V první polovině 15. století byly podnikány kořistnické výpravy do Rakous, s cílem zmocnit se tamního vína. Od roku 1425 až do roku 1431, procházelo husitským vojskům beztrestně, každý rok pronikat hlouběji a hlouběji do vnitra habsburských zemí. Tyto výpady ustaly až výpravou bratří Mikuláše a Jana Sokolů z Lamberka, kteří se svým vojskem vytáhli roku 1431 do Rakous. Neskrývali, že jejich hlavní cíl je rakouské víno. Kališnickému vojsku se z počátku dařilo stejně jako předešlým výpravám, vojáci vyrabovali sýpky a vinné sklepy v okolí Altenburgu a Perneggu. Tehdy pravděpodobně rakouské straně došla trpělivost a podařilo se jí velmi rychle zmobilizovat své síly. 14. října pak byli husité překvapeni spojenými oddíly rakouské šlechty a domobrany u Waidhofenu. Tím ustaly boje o víno a definitivní klid na moravsko-česko-rakouské hranici nastal až porážkou radikálů u Lipan. (Svoboda, 2008) Hojení šrámu, který válečnými konflikty v 15. století vinařství obdrželo, začalo v jeho 2. polovině za vlády Jiřího z Poděbrad a situace se ještě zlepšila za jeho nástupce Vladislava Jagellonského. Tehdy podle Krause (2005) naše vinařství dosáhlo vrcholu. (Kraus a kol., 2005) Vladislav Jagellonský roku 1497 nařídil, aby všechny vinice byly povinně zapsány do gruntovních ,,perkmistrovských“ knih, podle jeho nařízení o kontrole jakosti vína, které bylo první svého druhu, musela být všechna špatná nebo falšovaná vína vylita a sudy v nichž se víno nacházelo, zničeny. (Kraus a kol., 1999). 16. století byla doba, kdy věhlas českého vinařství rostl a to nejen doma ale i ve světě, obliba vín z našeho území za hranicemi byla tak vysoká, že roku 1539 požadovali rakouští vinaři u Ferdinanda I. zákaz dovozu českých a moravských vín do Rakouska. Zřejmě se báli o odbyt vlastních vín a nevyslyšenou žádost později opakují. Na tyto opakované požadavky odpověděl roku 1575 moravský zemský sněm, který pohrozil rakouské straně zákazem dovozu jejich vín na Moravu a transportu vín přes celé její území. (Kraus a kol., 1997) V roce 1590 pak byla vydána podrobná instrukce, císařem Rudolfem II., o vinařství. Obsahovala 36 článků, které regulovaly dovoz vín ze zahraničí a postihovaly ty, kteří české víno míchali se zahraničním. (Kraus a kol., 1999). 22

5.1. Novokřtěnci Významným bodem ve vinařství je příchod novokřtěnců na území Moravy, ke kterému došlo v druhé polovině 16. století. Novokřtěnci, u nás známí jako ,,habáni,“ byli stoupenci sekty, která vznikla odštěpením jedné odnože od protestantismu, v roce 1524-25 ve švýcarském Curychu. Novokřtěnci uznávali autoritu Bible stejně jako ostatní křesťané, ale stejně tak respektovali individualitu a osobní svobodu, na základě toho odmítali křtít malé děti, ale nechávali se pokřtít až v dospělosti, kdy plně rozuměli Ježíšovu učení a mohli se tedy sami rozhodnout, jestli o křest stojí. Byli to mírumilovní lidé, kteří hlásali rovnost lidí, odmítali uznávat autoritu světské nebo duchovní vrchnosti, nosit zbraně, účastnit se válek a propagovali zrušení soukromého vlastnictví a užívání veškerého majetku společně. Velmi brzy začalo, díky jejich názorům pronásledování. Útočiště našli na Moravě, která byla v té době orientovaná protikatolicky a protihabsbursky a nabízela ochranu exulantům. (Zemek, 1979) Novokřtěnským učením byl natolik osloven Leonhard z Lichtenštejna, který vlastnil mikulovské panství, že se ho rozhodl přijmout za své a nabídl habánům pomocnou ruku. Brzy se tak usadilo v okolí Mikulově několik novokřtěnských skupin, které později začaly, vlivem přílivu dalších uprchlíků ze zahraničí, rozrůstat. (Hrbková, 1972) Sekta se později rozdělila, kvůli sporu o nošení zbraní, na dvě frakce. Frakce souhlasící s nošením zbraně, zůstala v Mikulově a druhá, která zbraně odmítala, se přesunula do Slavkova u Brna. (Pajer, 2006) Později na Moravu proudily další imigrační vlny novokřtěnců, měli různá označení ale nejvýznamnější je pravděpodobně větev, jejíž členové se označovali huterité a tvořili devadesát procent z celého množství habánů u nás. Usadili se roku 1530 v Hustopečích. Označení huterité je odvozeno od zakladatele této větve Jakuba Huttera, byl to reformátor, který zavedl pevný organizační řád, majetkovou jednotu a prosazoval společný způsob života. (Pajer, 2006) Přínos novokřtěnců spočíval jednak v jejich životním stylu. Řídily se vlastními zásadami, jako například zákaz násilí, což z nich dělalo velmi pokojné členy společnosti, dbali na vzdělání svých dětí, ale také s sebou přinášely, ze zemí odkud pocházeli, nové pracovní postupy, ať už řemeslné nebo zemědělské, které rozvíjeli na místech, kde se usadili. Jejich vliv pomohl rozvinout hospodářský standart tak, že jižní Morava byla na přelomu 16. a 17. století označována jako ,,zahrada Evropy.“ (Zemek, 23

1979). Novokřtěncům nechyběla podpora ze strany šlechty, pro kterou znamenali značný přínos. Ti, na jejichž pozemcích hospodařili habáni, si mohli dovolit vybírat vyšší daně a povinné dávky, využívat habánské pracovní techniky pro své vlastní podnikání a nezanedbatelné zisky plynuly vrchnosti do pokladny z vinařství spravovaných novokřtěnci. Dodnes můžeme najít pozůstatky habánské práce ve vinařství, například známé habánské sklepy ve Velkých Bílovicích (Zemek, 1979). Symbolem habánské práce byla kvalita za nízkou cenu, to zřejmě vedlo paradoxně k jejich zániku. Původní cechy jim nedokázali konkurovat a v roce 1535 král Ferdinand I, nařídil zlikvidovat novokřestěnské dvory a habány vystěhovat. Moravská vrchnost však byla s prací a prosperitou habánů natolik spokojena, že neřízení neuposlechla. Spor mezi panovníkem a šlechtou trval téměř 40 let. (Pajer, 2006) Habáni byli několikrát vyhnáni a opět se vraceli. Avšak definitivní konec jejich prosperity u nás přišel, po třicetileté válce, v důsledku zákona vyhlášeného v lednu roku 1621 moravským sněmem, vykazoval všechny novokřtěnce, bez peněz a veškerého majetku, do Uher. Porušení tohoto zákona se trestalo smrtí. (Zemek, 1979) „Protože byl osud novokřtěnců vždy spjat s nekatolickou šlechtou a otevřeně se hlásili ke straně Fridricha Falckého, byli prvními, kteří byli vypovězeni ze země (28. 9. 1622). Nemálo k tomu přispěla i známost o velkém bohatství obce, které lákalo k drancování a vydírání, čehož se účastnil se ziskem 30 000 zl. i sám Ferdinand II.“ (Zemek, 1979)

Během 16. Století se do popředí pěstování révy, před měšťany, dostává vrchnost. Je pravděpodobné, že na tom mají nemalý podíl i novokřtěnci, díky jejichž práci v té době šlechta vydatně bohatla. Tehdy se začala veškerá práce spojená se sklepním hospodářstvím orientovat přímo na zámky nebo do jejich blízkého sousedství. (Florec, 1984). Nejznámější je valtické zámecké vinařství, rozlohou vinohradů však bylo největší panství mikulovské, o to se svou péčí postaral Adam z Ditrichštejna. (Zemek, 1973). Nárůst obliby vína se projevil na přelomu 16. a 17. století také v průměrné spotřebě vína, která na jednoho obyvatele činila zhruba 53 litrů. (Kraus a kol., 1997). Což je oproti dnešní době velký rozdíl, vezmeme-li v potaz, že v roce 2012 se tato hodnota pohybovala kolem 19,8 litrů vína na osobu. (český statistický úřad).

24

6. Třicetiletá válka Bohužel nic netrvá věčně a i zlaté časy vinařského rozkvětu a prosperity měly brzy skončit. Blížící se katastrofu v podobě třicetileté války předcházelo období, pro vinaře, nemalých potíží v podobě nepříznivého počasí. V roce 1601 byly vinice ve velkém napadeny ,,červenou rudou“ (pravděpodobně peronospora), díky čemuž byla úroda velmi slabá. Situace se nezlepšila ani další rok, tentokrát byly příčinou neúrody květnové mrazy (Frolec, 1984). Na Moravě stav vinařství ještě zhoršil průnik uherských, tatarských a tureckých oddílů, které pustošily města i vinice. Vinařství prožívalo krušné časy po celém našem území. V hlavním městě Praze se snižovaly výnosy díky nedostatečnému ošetřování vinic. Nízké výnosy znamenaly snížení mezd dělníků a to vyvolalo v roce 1619 první stávku. (Kraus a kol., 2005). Největší katastrofa pro vinařství však teprve měla přijít během let 1618-1648 v podobě třicetileté války. Během tohoto ozbrojeného konfliktu na našem území došlo k nebývalému drancování nejen vinařských měst, rozsáhlému pustošení a opouštění vinohradů. Mnoho majitelů vinic zemřelo a celé rodiny, vlastnící vinohrady, se stěhovaly pryč. V samotné Praze se nacházelo přes 700 hektarů vinohradů, po jejich zpustošení se na těchto místech začaly pěstovat jiné plodiny, popřípadě byly opuštěné vinice změněny na ovocné sady. (Kraus a kol., 2005). V následující tabulce můžeme vidět vliv války na stavy rozloh vinohradů v některých vybraných vinařských obcích, jak uvádí Doležal (2001). Údaje o rozloze jsou uváděny v měřicích a hektarech. 1 měřice odpovídá cca. 0,2 ha (hodnota je zaokrouhlená), tzn. 5 měřic tvoří jeden hektar. Tabulka 1

Před třicetiletou válkou Měřice

Po třicetileté válce

Hektary

Měřice

Hektary

527 808 101 34 55 276 139 141 110

100 389 204 38 42 280 263 0 32

20 78 41 8 8 56 53 0 6

Bílovice u Břeclavy 2 636 Hustopeče 4 039 Pavlovice 507 Bořetice 170 Kobylí 277 Kurdějov 1 380 Zaječí 696 Mutěnice 703 Starovičky 551 (Doležal, 2001) upravil Jan Šlancar 25

Je pochopitelné, že tehdejší vinaři chtěli uchránit před válečným drancováním co nejvíce, ze svého majetku a v tom jim pomáhala praxe přemisťování vín z venkova do velkých měst. Jelikož války byli většinou dopředu očekávané, tak se vinaři snažili, tímto počínám, dopředu ochránit svůj majetek před žíznivými vojáky. Za časů války nezáleželo na tom, jestli je země, přes kterou vojsko procházelo, spojeneckou nebo nepřátelskou. Vojáci se něčím živit museli, a proto bylo rozumné ukrýt svůj majetek do velkých měst, kterým se armáda buď vyhnula, nebo měla větší šanci odolat obléhání. Před převozem, museli vinaři podat prohlášení, že nebudou ve městě víno prodávat a že ihned po zklidnění situace si víno odvezou. To aby nebylo porušeno právo měst na výčep vína. Toto opatření se týkalo zejména šlechty a klášterů, které vlastnily podstatně větší objemy vína než venkovští ,,malovinaři.“ Ti si sjednávali úschovu vín s majiteli domů za nějakou úplatu. (Svoboda, 2008) Po skončení třicetileté války šlo obnovování vinic a celkově vinařství v Čechách a na Moravě pomalu. Důvodem byl především nedostatek pracovních sil. Z vinařských oblastí se za hranice odstěhovalo přibližně 36 000 rodin, 30 000 z nich mělo před tím vinařskou živnost. (Doležal, 1999). Vinařství bylo stabilizováno až na konci 17. století a v polovině století 18. se v hlavních vinařských krajích vrátilo téměř do původního stavu. (Florec, 1984). Po třicetileté válce byl v Čechách vytvořen katastr území zvaný ,,berní rula“, a jeho obdoba na Moravě ,,lánový rejstřík“. Jejich hlavním účelem bylo určení daňového zatížení obyvatelstva. Dnes jsou to hlavní historické prameny pro analýzu stavu vinic v 17. století. (Zemek - Vernouzek, 1973) Pro představu o poměru zpustošených a opuštěných vinic k celkovému množství, uvádím tabulku, sestavenou z dat shrnutých pány Zemkem a Vermouzkem (1973). Tyto data pocházejí právě z lánského rejstříku. Tabulka 2

Měřice Celková Zpustlé rozloha vinice Brněnský 63 961 37 152 kraj Hradištský 13 306 2 395 kraj Znojemský 15 013 8 013 kraj (Zemek - Vernouzek, 1973) upravil Jan Šlancar 26

Hektary Celková Zpustlé rozloha vinice 12 792

7 430

2 661

479

3 003

1 603

Z tabulky můžeme vyčíst, že vlivem války zanikla více než polovina ploch vinohradů na Moravě. Nejvíce utrpěl kraj Brněnský, zde bylo zdevastováno nebo bylo opuštěno skoro 60% vinic. Zde se také při pomalé obnově v budoucích letech už nedosáhlo původního stavu.

6.1. Vinařství a vinohradnictví po třicetileté válce Jak už jsem zmínil výše, díky nedostatku pracovních sil, zkušených pracovníků a finančních zdrojů šla obnova vinařství, v zemi zpustošené válkou, velmi pomalu. Ani lidé, vyčerpaní útrapami válečného konfliktu, kteří přežili a zůstali, neměli chuť pouštět se do náročné práce ve vinohradech. (Zemek - Vermouzek, 1973). Následující tabulka uvádí údaje o vývoji rozloh vinohradů v hlavních vinařských oblastech po třicetileté válce podle Frolce (1984). V hodnotách z roku 1673 jsou započítány i plochy vinohradů zpustlých. Tabulka 3

Měřice

Hektary

1673 1748 Brněnský 63 960,70 50 905,50 kraj Hradištský 13 305,60 17 600,40 kraj Znojemský 15 012,50 17 562,60 kraj (Frolec, 1984) tabulku upravil Jan Šlancar

1673

1748

12 792,14

10 181,1

2 661,12

3 520,08

3 002,50

3 512,52

V 18. století se už stavy obdělávaných vinic blížili stavům před válkou. Byla to doba, kdy byly vinohrady vysazovány v lokalitách, vhodných pro pěstování révy vinné. (Doležal, 2001). Na rozdíl od dob předešlých, kdy se vinice zakládaly téměř kdekoliv. Vinařství na Moravě opět zesílilo a podle Frolce (1984) bylo, tehdy vinařství na značně vyšší úrovni než v Čechách. Plné probuzení moravského vinařského potenciálu dokazuje i žádost rakouských vinařů k Marii Terezii. Pro ně byla moravská vína velkou konkurencí, a proto v roce 1763 žádali panovnici o omezení ploch vinic na území Moravy. (Kraus a kol., 1997). Císařovna Marie Terezie přináší do vinařství především sjednocení zdanění vína, které bylo před tím zatíženo hned osmy různými dávkami. Její syn Josef II. pak mimo jiné v roce 1784 zrušil platnost horenských práv a ve stejném roce, 17. srpna, vydala 27

jeho dvorní kancelář ,,Zirkularverordnung“ podle kterého měla vrchnost zakázáno ,,nutit poddané pod jakoukoliv záminkou ke koupi, prodeji nebo výčepu nápojů a poživatin na účet vrchnosti, stejně jako jim přikazovat čepování za vyšší ceny“ (Kraus a kol., 2005). To byla totiž běžná praxe po, která se rozmohla po třicetileté válce a vrchnost se tímto způsobem snažila mít pod kontrolou trh s vínem a mít moc nad konkurencí. (Kraus a kol., 2005). V roce 1784 byla také moravská vína rozdělena, podle původu, Řehořem Volným, do tří jakostních skupin: 1. třída: Sedlec, Mikulov, Popice, Dolní Dunajovice a Velké Pavlovice 2. třída: Rakvice, Zaječí, Přítluky, Pouzdřany, Věstonice, Velké Bílovice, Němčičky 3. třída: Křepice, Nosislav, Velké Němčice, Židlochovice, Dolní Bojanovice, Prušánky I když se vinařství u nás v 18. století podařilo obnovit, a stále bylo nejvýnosnější zemědělským odvětvím, už se nepodařilo dosáhnout rozloh vinic z dob předbělohorské. Jednou z příčin byla i cena vína a vinic, která sice rostla, ale nárůst nebyl úměrný k cenám ostatního zboží. (Zemek-Vermouzek, 1973).

28

7. 19. století Se začátkem 19. století přišel i nový rozkvět pro vinařství. Jeho vysoká úroveň na Moravě oproti Čechám je znatelná především z ploch pokrytých vinohrady. Na Moravě se vinice rozkládaly na více než 30 000 hektarech, které vyprodukovaly 250 400 hektolitrů vína (Frolec, 1984), kdežto v Čechách byly tyto čísla mnohonásobně nižší. Réva zde rostla na pouhých 2 110 hektarech vinohradů a vína, z jejich úrody vyrobeného, bylo 32 000 hektolitrů. (Doležal, 1999). Na začátku tohoto století u nás působili dva významní šlechtitelé. První z nich se jmenoval Christian Carl André (1763-1831), pedagog, který v roce 1816 založil Ovocnický spolek, kde propagoval šlechtění ovocných druhů křížením, kritizoval přístup, dávání přednosti kvantity nad kvalitou, tehdejších pěstitelů a připomínal nutnost prověřování dovážených odrůd ze zahraničí. Právě podle tohoto muže je pojmenována modrá moštová odrůda André, jež byla vyšlechtěna ve šlechtitelské stanici ve Velkých Pavlovicích. (Sotolář, 2012). Další významnou osobností ve šlechtění révy je Jan Sedláček (1759-1827), roku 1820 založil sbírku révy vinné. Díky němu byl realizován výsev 54 000 semen révy, pocházejících hlavně ze Španělska. Podle jeho předpokladů měly být vyselektované odrůdy už přizpůsobené k pěstování v našich podmínkách. (Sotolář, 2012). Je autorem seznamu 15 modrých odrůd pro výrobu červených a 21 odrůd určených pro výrobu vín bílých, který vydal roku 1825. (Pavloušek, 2003) Rozkvět vinařství na začátku 19. století však neměl trvat dlouho, v nadcházejících letech nastal pozvolný úpadek vinařství na našem území, zapříčiněný vícero faktory. 19. století bylo období rozvoje průmyslu a obchodu. Nastal odliv pracovních sil do průmyslu i jiných zemědělských odvětví (především obilnářství). (Doležal, 1999). Rozvoj obchodu znamenal vyšší konkurenci levných zahraničních vín, vyšší konzumaci a poptávku po jiných nápojích než je víno. V Čechách se na úpadku vinařství značně podílel rozvoj pivovarnictví, obliba piva prudce vzrostla nahoru a chmel se pěstoval všude, kde měl alespoň trochu příznivé podmínky. V některých českých městech bylo dokonce zakázáno šenkovat víno. Podle některých pramenů si údajně, i přes klesající oblibu, česká vína zachovala kvalitu a výbornou jakost. (Doležal, 1999) Další ranou pro vinařství bylo zavlečení mšičky révokaze v 60. letech tohoto století do Evropy z Ameriky. Tento škůdce tehdy zdecimoval prakticky všechny

29

evropské vinice. V důsledku toho byl vydán 3. dubna 1875 zákon o šíření révokazu, který byl ještě doplněn zákonem ze dne 27. června 1885 a 9. března 1903 rozšířen o nařízení ministerstva zemědělství. Tento zákon upravoval podmínky převozu révy, obchod s ní, s opotřebenými koly, révím apod. (Kraus a kol., 2005) Poprvé byl výskyt mšičky révokaze na území Moravy zaznamenán v roce 1890 v Šatově. V roce 1891 následovalo napadení vinic v Jaroslavicích. (Doležal, 2001). Tento škůdce se nezadržitelně šířil Moravou a decimoval vinice jako na běžícím pásu. O strašném dopadu révokaze na vinice vypovídají i data uváděná P. Doležalem (2001): Před zavlečením révokaze v roce 1830 bylo na Moravě 29 364 hektarů vinic. Začátkem 20. století se toto číslo zmenšilo téměř o dvě třetiny na 11 863 hektarů. Avšak je nutné poznamenat, že plochy vinic byly též negativně zasáhnuty také První světovou válkou, která, stejně jako válka třicetiletá, znamenala snížení počtu obyvatel, kteří by vinice obdělávali, a negativně ovlivnila i obchod s vínem. Úbytek vinohradnické plochy v 19. a na začátku 20. století, názorně zobrazuje následující tabulka: Tabulka 4

Rok

Rozloha vinic v ha Rozloha vinic v %

1830 1865 1899 1926 (Frolec, 1984) upravil Jan Šlancar.

30 076 23 997 12 570 4 578

100 73 38 15

Z tabulky lze vyčíst, jak vážný byl úpadek vinařství na Moravě.

7.1. Historie vinařského školství Odbornost pracovníků a co nejvyšší kvalita jejich znalostí byla nutná pro zdárný rozvoj vinařství a vinohradnictví u nás. Bezplatnou a veřejnou výuku vinařství a ovocnictví byl povolen dekretem, vydaným dvorní studijní komisí ve Vídni, datovaným do 18. prosince 1843, který obdržel profesor František Diebl, řádný profesor zemědělství a

přírodoznalství při filozofickém institutu v Brně. První výuka tak

proběhla již 6. března 1844, přednášelo se o teorii i praxi a byla zakončena veřejnou zkouškou. (Pazderka, 2004)

30

V letech 1849 až 1850 došlo k reorganizaci školství, při té příležitosti vznikl Zahradnický ústav na Starém Brně ve Vídeňské ulici, který nomenklaturně odpovídal střední odborné škole. (Pazderka, 2004) V následujících letech přišlo zakládání dalších vinařsky zaměřených škol po celém našem území. Ve Znojmě roku 1868, ve Valticích 1873, 1882 v Mělníku, 1885 v Bzenci a v Mikulově roce 1903. (Kraus a kol., 1999) V roce 1895 byl otevřen vyšší typ zahradnické školy v Lednici. Původně se neuvažovalo o zřízení zahradnické školy v Lednici, hlavně kvůli blízkosti už existujících škol (Znojmo, Valtice, Brno, Bzenec). Nakonec však z iniciativy Vídeňské zahradnické společnosti v roce 1870 k založení této školy došlo. Zahradnická společnost totiž požadovala zřízení samostatné vyšší zahradnické školy, a tak jí bylo vyhověno právě v Lednici, jejíž minulostí se prolíná zahradnictví až do dnes. Studium na této škole bylo tříleté a vyučovalo se v němčině. V roce 1919 bylo ke škole přičleněno Mendeleum, ústav pro šlechtění rostlin. (Pazderka, 2004) Vzdělávat se na Lednické škole, v českém jazyce, mohli studenti od 1. září 1921, kdy začala výuka v češtině paralelně s výukou v němčině. V té době byla také v Mělníce povýšena dvouletá zahradnická škola na školu vyššího typu. Vlivem válečných událostí musela lednická škola svoji činnost v roce 1942 ukončit. Opět začala fungovat v roce 1945, kdy byla přeměněna na školu s českým vyučovacím jazykem. (Pazderka, 2004) V roce 1953 Vyšší zahradnická škola v Lednici zanikla, byla přestěhována, na základě výnosu ministerstva školství do Děčína. Na její místo do Lednice se přesunul zahradnický studijní směr Vysoké školy zemědělské v Brně a v roce 1985 zde vznikla zahradnická fakulta, která funguje dodnes. (Pazderka, 2004)

31

8. 20. století Začátek 20. století se nesl v duchu boje proti révokazu. Snahy, o vymícení tohoto škůdce, přinesly řešení, ve formě vysazování révy roubované na americké podnože. Vinohrady se tímto způsobem rekonstruovaly a opětovnému rozvoji vinařství pomohla i nově zakládaná vinařská družstva. Ty hájily zájmy samotných vinohradníků, starala se o pěstování révy vinné a propagovala vinohradnictví. (Frolec, 1984) Na záchraně tehdejšího vinařství se značnou měrou podílel nově vzniklý Zemský vinařský spolek, založený předními odborníky, pěstiteli a odběrateli vína. Díky Spolku byla založena a otevřena, roku 1904 v Mutěnicích, Státní a zemská révová školka, která sloužila k šlechtění révy na amerických podnožích. Později byly, kvůli velké poptávce, otevřena další dvě školky a to v Čejkovicích a Velkých Pavlovicích. Roku 1912 vznikl Státní a zemský ústřední vzorný sklep, sloužící mimo jiné ke školení vinařů ve výrobě kvalitních vín. (Štěpánek, 2005) Bohužel v 20. století přišla další katastrofa, která zabránila vinařství se postavit zpátky na nohy. Byla jí II. světová válka. Během války nebyly vinice náležitě ošetřovány a doplňovány a jarní práce v roce 1945 byly v důsledku událostí, které doprovázely konec války, značně zpožděné. (Frolec, 1984) Po tomto globálním válečném konfliktu bylo vinařství u nás téměř zcela zlikvidováno. Jeho obnovy se ujala socialistická vláda. Kladla si za cíle tři hlavní úkoly. V první řadě to bylo scelit malá individuální viniční hospodaření do družstevní velkovýroby. Dalším úkolem bylo zavést nové agrotechnické metody a využívat nejnovějších poznatků agrobiologie. A v neposlední řadě stála snaha přejít ,,od bezplánovité rekonstrukce našich vinic k plánovaným a organizovaným výsadbám vinic nových a k plánovité obnově celého našeho viničního hospodářství.“ (Konůpka, 1953) Za socializmu značně utrpěla kvalita vína, důvodů bylo hned několik. Cena byla direktivně stanovena státní správou, neodpovídala střetu nabídky s poptávkou, tudíž chyběla motivace ke sbírání ocenění a zlepšování kvality, běžná byla praxe přidávání velkého množství řepného cukru a stabilizačních látek a v té době byla také zcela zakázána propagace alkoholu, lidé byli spíše od jeho konzumace odrazováni. (Konůpka, 1953) V budoucnu se ukázalo socialistické hospodářství jako neefektivní, kvůli centrálnímu plánování a společnému vlastnictví, se ve vinohradnictví přecházelo k mechanizované velkovýrobě a zakládaly se tak rozsáhlé parcely vinic, aniž by byly brány

32

v úvahu mikroklimatické podmínky. I přes to, především díky jednotnému plánu výsadby vinic, by se dal socialismus a jeho zemědělské hospodářství označit za skutečnou spásu vinařství na Moravě po 2. světové válce. (Doležal, 2001) Další změny ve vinařství s sebou přinesla v roce 1989 sametová revoluce. Po ní nastala privatizace velkovýrobních celků, tímto způsobem se však k vinařství dostali i lidé, kteří s vinohrady, jejich obděláváním, a výrobou vína neměli žádné zkušenosti a tak mnohé vinice v následujících letech, pro nezájem restituentů o vinařství, leželi ladem. Další překážkou, v opětovném rozvoji vinařství a zvedání kvality českých vín, byl dovoz levných, dotovaných zahraničních vín. Náš trh byl v té době zahlcen lacinými krabicovými víny z ciziny. Tato neúplně příznivá situace se také projevila na rozlohách samotných vinohradů, které se začaly snižovat. Tento úpadek se naštěstí zastavil v roce 1994, kdy byly zavedeny přímé dotace na výsadbu vinic. (Doležal, 1999) V roce 1995 byl pak přijat vinařský zákon, který vymezil práva a povinnosti vinařů. V následujících letech byl pak několikrát novelizován. Zákon značnou měrou přispěl k pozvednutí kvality vín, především tím, že upřednostňoval kvalitu před kvantitou, a to iniciovalo snahy o výrobu kvalitních přívlastkových vín. (Kraus a kol., 2005). Devadesátá léta a přelom tisíciletí s sebou také přinesli vinařům nové výzvy a možnosti v podobě ekologického vinařství a šetrnější a technicky dokonalejší výroby vín.

33

9. Situace ve vinařství v současnosti 9.1. Rozlohy vinic v české republice Po přelomu tisíciletí se situace ve vinařství stabilizovala, pro představu uvádím tabulky s údaji o vývoji viničních ploch území Moravy v průřezu časem, podle českého statistického úřadu. Tabulka 5a

Plochy vinic a sklizeň hroznů Měřicí Ukazatel jednotka

2000

2001

2002

2003

2004

2005

Plocha vinic ha 15 494 15 574 11 869 12 844 18 242 17 860 z toho rodící vinice ha 11 236 11 317 10 794 11 825 12 967 14 247 Celková sklizeň t 66 937 68 346 56 682 67 412 69 733 62 597 z 1 ha t 5,96 6,04 5,25 5,70 5,38 4,39 (Český statistický úřad, 2006) upravil Jan Šlancar. Tabulka 5b

Plochy vinic a sklizeň hroznů Měřicí Ukazatel 2008 2009 jednotka Plocha vinic ha 16 799 16 708 z toho plodící vinice ha 16 302 16 089 Celková sklizeň t 98 323 68 737 z 1 ha t 6,03 4,27 (Český statistický úřad, 2013) upravil Jan Šlancar.

2010

2011

2012

16 686 15 991 45 923 2,87

16 693 16 006 91 253 5,70

16 648 15 667 59 990 3,83

Z tabulek je vidět, že od roku 2000 následoval nárůst plodících vinohradů a v následujících letech došlo k ustálení těchto čísel na hodnotě kolem 16 000 hektarů. Bohužel se mi nepodařilo najít podobnou statistiku o vývoji ploch vinic pro oblast Čechy. Podrobnější údaje o rozlohách pokrytých vinicemi nalezneme v situační výhledové zprávě ministerstva zemědělství. Kde se uvádějí rozlohy vinohradů ke dni 31. 12. 2012, rozdělené do jednotlivých podoblastí a také počty pěstitelů:

34

Tabulka 6

Oblast Čechy

Osázené vinice (ha)

Počet pěstitelů

Oblast Morava

Osázené vinice (ha)

Počet pěstitelů

Mělnická

350

94

Mikulovská

4 494

2 473

Litoměřická

305

51

Slovácká

4 262

8 278

Ostatní

10

17

Velkopavlovická

4 747

6 993

Celkem

665

162

Znojemská

3 135

1 148

Ostatní

9

48

Celkem

16 647

18 827

17 312

18 988

Celkem v ČR

(Ministerstvo zemědělství, 2013) Tabulku upravil Jan Šlancar V počtu pěstitelů jsou započteni i ti, kteří vinice vysázené nemají ale disponují právem na jejich opětovnou výsadbu, platí také, že jeden pěstitel, může mít vinice ve více oblastech nebo podoblastech. (Ministerstvo zemědělství, 2013) Ministerstvo zemědělství pak ve své situační výhledové zprávě uvádí, ke dni 31. 12. 2012, číslo 17 312,50, které má představovat celkovou plochu vysázených vinohradů. Součtem tohoto čísla, s hodnotami vyjadřující plochu vyklučených vinic (113,86ha), plochu s právem na opětovnou výsadbu (973,34ha) a ploch se stávajícím právem na výsadbu v rezervě (1 233,75ha), zjistíme produkční potenciál vinic v České Republice ke dni 31. 12. 2012, který je celkem 19 633,45 ha. (Ministerstvo zemědělství, 2013) 9.2. Produkce vína a jeho spotřeba Produkce vína z plodících vinohradů je kolísavá a je velmi závislá na počasí daného ročníku, od kterého se pak také odvíjí i samotná kvalita vína. Ze situační zprávy ministerstva můžeme také vyčíst, kolik vína se v posledních letech vyprodukovalo, dovezlo, vyvezlo a spotřebovalo. Přehled o této bilanci uvádím zde: Tabulka 7a

Vinařský rok 02/03 03/04 04/05 05/06 06/07 07/08 08/09 09/10 10/11 Počáteční zásoba

566

441

385

502

556

490

890

1 016

893

Produkce

495

560

570

438

434

820

840

564

390

Dovoz

1 049

1 540

1 774

Vývoz

21

222

250

Spotřeba

1 648

2 005

2 005

1 098 1 341 30

43

1 684 1 751

1 387 1 471 41

83

1 730 1 888

1 585 1 420 177

182

1 828 1 950

(Ministerstvo zemědělství, 2011, 2012) tabulku upravil Jan Šlancar 35

Tabulka 7b

11/12

12/13

802

1020

650

470

1 850

1 800

270

280

2 012

2 090

(Ministerstvo zemědělství, 2013) tabulku upravil Jan Šlancar

Z těchto údajů je znatelná, kromě kolísavosti produkce, také poměrně výrazná rostoucí tendence vývozu českých a moravských vín. Ale také dovoz vykazuje znatelné známky růstu. Za tím stojí pravděpodobně neustále rostoucí žízeň po víně českých občanů, která je evidentní i z následujícího grafu, vyjadřujícího vývoj spotřeby vína na osobu, za dobu téměř jednoho století. Graf 1

litry na osobu

Spotřeba vína v průřezu časem

25 20 15 10 5

0 1945 1950 1955 1960 1965 1970 1975 1980 1985 1990 1995 2000 2005 2010 2015

(Český statistický úřad, 2008, 2013) graf zpracoval Jan Šlancar

36

10. Závěr Cílem mé bakalářské práce bylo prostudovat dostupnou literaturu, která se zabývá historií vinařství a vinohradnictví a na základě toho popsat historický vývoj vinohradnictví a vinařství na území České republiky. Dále jsem se snažil v poslední kapitole přiblížit pomocí statistik stav tohoto zemědělského odvětví v současnosti. Od dob císaře Proba, který zrušil zákaz vysazování vinic za Alpami a zasloužil se tak pravděpodobně o šíření vinařství po Evropě ve velkém a zřejmě i na území dnešní České republiky, bychom mohli označit za největší vlivy na vinohradnictví a vinařství tyto faktory: Prvním hnacím motorem rozvoje vinařství byla církev se svými kláštery. Církevní potřeby vína pro obřady byly motivací, proč se začali mniši zabývat výrobou vína. Bylo mnohem jednodušší si víno vypěstovat tam, kde bylo potřeba, než ho draze a zdlouhavě dovážet. Je také možné, že církevní hodnostáři viděli ekonomický potenciál vína do budoucna, to jsou však jen dohady. Dalším velkým posunem byla vláda císaře Karla IV. Kolem tohoto panovníka se pohybuje spousta legend a zvěstí, týkající se nejen vinařství. Mnohými je opěvován a označován za ,,zakladatele českého vinařství.“ Je třeba brát takové závěry s rezervou, ačkoli je pravda, že svou vládou zásadně pomohl rozšíření vinohradnictví, ochraně tuzemských vín a rozvoji obchodu s nimi. Příchod novokřtěnců na Moravu znamenal pro vinařství přinesení nových pracovních postupů a technik. Pro vrchnost znamenal bohatnutí na habánské pracovitosti a efektivnosti jejich kolektivního života. Následovala katastrofa v podobě třicetileté války. Množství vinohradů bylo přímo zdevastováno nebo zpustlo, díky úbytku pracovních sil, velké množství zemřelo v bojích a celé vinařské rodiny se stěhovaly pryč. Obnova vinařství po válce šla pomalu, ale podařila se. Začátkem 19. Století se stavy vinohradů, alespoň na Moravě, blížily stavům před válkou. Bohužel v té době nastal úpadek vinařství. Rozvoj průmyslu a jiných zemědělských odvětví znamenal odliv z vinařství, zájem o víno klesal, zavlečení mšičky révokaze a první světová válka si vybrala svou daň. Následovala druhá světová válka a po ní socialistický režim, který sice zachránil vinice u nás, díky jejich plošné výsadbě ale udělal z vinařství velkovýrobu, která značně snížila úroveň kvality českých a moravských vín. Díky tomu do

37

nedávna převládal u některých lidí názor, že naše vína se kvalitou nemohou rovnat těm zahraničním. Od konce 20. století se tyto názory vytrácejí. To hlavně díky vinařskému zákonu z roku 1995, který byl několikrát novelizován. Díky tomuto zákonu začali vinaři upřednostňovat kvalitu před kvantitou. Dnes se ve vinařství pohybují téměř výhradně lidé, odborně znalý se zájmem o neustálé zvedání kvality svých vín, čemuž také napomáhá konkurenční boj, který za dob socializmu ve vinařství prakticky neexistoval. Jak můžeme vidět z tabulky 7a,b a grafu, spotřeba vín v ČR neustále narůstá, mimo to roste množství vína vyváženého za hranice. To jsou dobré podmínky pro pozitivní vývoj vinohradnictví a vinařství v budoucnu. Z minulosti víme, že Morava ale také Čechy mají potenciál pro produkci kvalitních vín, také víme, že největší dopad na vinařství má hospodaření v zemědělství aktuální vlády. Proto se bude budoucnost tohoto zemědělského odvětví odvíjet hlavně od toho, koho si zvolíme.

38

11. Resume: Bakalářská práce, na téma historie vinohradnictví a vinařství na území ČR, nabízí přehled o situaci ve vinařství na území Čech a Moravy, jeho vývoji a nejdůležitějších faktorech, které s tímto vývojem souvisely. Ze začátku mé práce se zabývám okolnostmi, které doprovázeli začátky výroby vína na našem území již ve starověku a následně v raném středověku. Hlavním předmětem pozornosti z tohoto období jsou vinařské nože a archeologické nálezy s nimi spojené. Dále se potom věnuji ústně předávaným zmínkám v podobě legend a prvním písemným dokladům o vinařství a vinohradnictví na našem území, které představují jeho nejstarší vinařskou historii. V následující části pojednávám o horenském právu a následně o vlivu Karla IV. a jeho vlády na vinice a vinaře. Snažil jsem se nastínit situaci, za které došlo k jednomu z největších rozkvětů vinařství na území Čech i Moravy. Následuje popis situace ve vinařství po smrti Karla IV., jeho vývoje v následujících staletích, dopadů třicetileté a dalších válek, rozvoje průmyslu a vliv socializmu. Ke konci bakalářské práce se zabývám vývojem vinařství v posledních letech a jeho situaci v současnosti. K tomu jsem použil statistické údaje, hovořící o rozlohách ploch osázených vinicemi, množství pěstitelů révy, produkci vína, jeho dovozu i vývozu a spotřebě.

Ty ukazují, že vinařství na našem území má pozitivní potenciál do

budoucna. Klíčová slova: historie, vinohradnictví, vinařství

39

12.Summary: Bachelor thesis on the subject of the history of viticulture and winemaking in the Czech Republic, offers an overview of the situation in the wine industry in Bohemia and Moravia, its development and the most important factors associated with this development. The first part of my work deals with the circumstances surrounding the beginnings of wine production in the country in antiquity and then in the early Middle Ages. The main focus in this period is on wine knives and archaeological finds associated with them. In the following section I deal with orally transmitted references in legends and the first written evidence of viticulture and winemaking in our country, which represent the oldest wine-growing history of our country. I have also dealt with the ,,horenské“ law and consequently the influence of Charles IV. and his Government on the vineyards and wineries. I have tried to outline the situation, which helped with one of the biggest expansions of winemaking in Bohemia and Moravia. The next part is a description of the situation in winemaking after the death of Charles IV. : its development over the following centuries, the impact of the Thirty Years' and other wars, industrial development and the influence of socialism. At the end of the thesis I try to outline the evolution of winemaking in the last few years and its situation in the present. To ilustrate this, I have used statistical data showing the

stretches of areas planted with vineyards and data exploring the

possibilites of growers, wine production, importation, exportation and consumption. These show that the wineries in our area have positive potential for the future. Keywords: history, viticulture, winemaking

40

13. Seznam použité literatury: DOLEŽAL, P. Lexikon českého vinařství: historie a současnost pěstování vína v českých zemích. Nový Bydžov: Petr + Iva, 1999. 271 s. ISBN: 80-902748-1-1. DOLEŽAL, P. Lexikon moravského vinařství: historie a současnost pěstování vinné révy na Moravě. Díl I. Nový Bydžov: Petr + Iva, 2001. 245 s. ISBN: 80-9027482. FROLEC, Václav. Jihomoravské vinohradnictví: tradice a současnost. 2., přeprac. vyd. Brno: Blok, 1984. 219 s., 8 s. barev. fot., 95 s. fot. FROLEC, Václav. Tradiční vinařství na Moravě: národopisný obraz. 1. vyd. Brno: Univerzita J.E. Purkyně, 1974. 256 s., [112] s. fot. příl., [6] s. barev. obr. příl. Spisy filosofické fakulty University J.E. Purkyně v Brně; č. 198. HÁJEK Z LIBOČAN, Václav. Kronika česká. Praha, 1918. Citováno dle: STANĚK, J. Víno není vinno: kapitoly z dějin vína. 1. vyd. Litomyšl: Paseka, 1998. 285 s. ISBN: 80-7185-189-2 HRBKOVÁ, R. Habáni na Moravě = Habaner in Mähren. 1. vyd. Olomouc: Vlastivědný ústav, 1972. 18 s., [9] s. obr. příl. Práce odboru společenských věd Vlastivědného ústavu v Olomouci; č. 28 KONŮPKA, F. Vinohradnictví. 1. vyd. Praha: SZN, 1953. KRAUS, V., KUTTELVAŠER, Z. a VURM, B. Encyklopedie českého a moravského vína. Vyd. 1. Praha: Melantrich, 1997. 224 s., [32] s. barev. il. ISBN 807023-250-1. KRAUS, V. Réva a víno v Čechách a na Moravě. Radix, Praha, 1999. ISBN: 8086031-23-3 KRAUS, V., FOFFOVÁ, Z. a VURM, B. Nová encyklopedie českého a moravského vína. Praha: Praga Mystica, ©2005- . sv. ISBN 80-86767-00-0. MAŘÍK, K. Cesty za moravským a českým vínem. 2. vyd. Praha: Professional Publishing, 2006. 188 s. ISBN: 80-86946-05-3.

41

MICHLOVSKÝ, Miloš. Oxid siřičitý v enologii. 1. Vyd. Rakvice: Vinselekt Michlovský, 2012. 151 s. ISBN 978-80-905319-0-1. OPRAVIL, E. Původ a rozšíření vinné révy v českých zemích. 1964 Citováno dle Vyhňák, P. Příspěvěk k nejstarší historii českého, resp., moravského vinohradnictví. In Kilián, J. (ed.): Trpké býti zdá se. Víno a vinařství v včeských zemích ve středověku a v raném novověku. Sborník příspěvků z konference konané v Mělníce 2.-4. dubna 2008. 1. vyd. Mělník: Regionální muzeum Mělník, 2009. s. 165-184, 19 s. ISBN 978-80903899-6-0. PAJER, J. Studie o novokřtěncích. Strážnice: Etnos, 2006. 233 s., [1] l. obr. příl. ISBN 80-900300-8-4. PAZDERKA, V. Vývoj vinařského školství v Čechách a na Moravě. In Dějiny vinařství na Moravě: sborník příspěvků z konference, uspořádané ve dnech 16.-17. září 2004 ve Slavkově u Brna. Brno: Moravský zemský archiv, 2005, 240 s., [4] s. barev. obr. příl. Publikace Moravského zemského archivu v Brně. ISBN 80-869-3108-0. s. 166. SOTOLÁŘ, R. Významní čeští šlechtitelé. In SNOPEK, Lukáš, ed. Vinařovo slovo zní--: víno a vinařství v českých zemích po roce 1800: sborník příspěvků z konference konané v Mělníce 5. a 6. května 2010. Vyd. 1. Mělník: Regionální muzeum Mělník, 2012. 193 s. ISBN

978-80-904538-2-1. STANĚK, J. Víno není vinno: kapitoly z dějin vína. 1. vyd. Litomyšl: Paseka, 1998. 285 s. ISBN: 80-7185-189-2. STARHA, I. Historie vinařství na Moravě: pohled do archivních pramenů. Brno: Agentura Bravissimo Znojmo, 2004. 22 s. ISBN: 80-239-6542-5. SVOBODA, M. Víno a válka. In Kilián, Jan (ed.): Trpké býti zdá se. Víno a vinařství v českých zemích ve středověku a v raném novověku. Sborník příspěvků z konference konané v Mělníce 2.-4. dubna 2008. 1. vyd. Mělník: Regionální muzeum Mělník, 2009. s. 165-184, 19 s. ISBN 978-80-903899-6-0. ŠTĚPÁNEK, V. Zemský vinařský spolek a počátky vinařského družstevnictví na Hodonínsku. In Ad musealem laborem. PhDr. Slavomíru Brodesserovi k šedesátým

42

pátým narozeninám. 1. vyd. Brno: Moravské zemské muzeum, 2005. od s. 103-110. ISBN 80-7028-259-2. TEJRAL, J.: Na hranicích impéria (doba římská), in: Podborský, V. a kol., Pravěké dějiny Moravy, Brno, 1993, s. 424–470. ISBN 80-85048-45-0. VIGNATIOVÁ, J. Počátky pěstování révy vinné ve světle archeologických nálezů. In KOLEKTIV AUTORŮ, M. Vinohradnictví: kapitoly z dějinného vývoje od minulosti do současnosti na Moravě a v Čechách. Brno: Blok, 1973, 297 s. VYHŇÁK, P. Příspěvek k nejstarší historii českého, resp., moravského vinohradnictví. In Kilián, Jan (ed.): Trpké býti zdá se. Víno a vinařství v českých zemích ve středověku a v raném novověku. Sborník příspěvků z konference konané v Mělníce 2.4. dubna 2008. 1. vyd. Mělník: Regionální muzeum Mělník, 2009. s. 165-184, 19 s. ISBN 978-80-903899-6-0. ZEMEK, M. – VERMOUZEK, R. Od druhé pol. 13. stol. do husitských válek. In KOLEKTIV AUTORŮ, M. Vinohradnictví: kapitoly z dějinného vývoje od minulosti do současnosti na Moravě a v Čechách. Brno: Blok, 1973, 297 s. ZEMEK, M. – VERMOUZEK, R. Vinohradnictví v době pobělohorské. In KOLEKTIV AUTORŮ, M. Vinohradnictví: kapitoly z dějinného vývoje od minulosti do současnosti na Moravě a v Čechách. Brno: Blok, 1973, 297 s. ZEMEK, M. Moravské a české vinohradnictví do pol. 13. stol. In KOLEKTIV AUTORŮ, M. Vinohradnictví: kapitoly z dějinného vývoje od minulosti do současnosti na Moravě a v Čechách. Brno: Blok, 1973, 297 s. ZEMEK, Metoděj, Pokrokové prvky jihomoravských habánů, in: Jižní Morava: vlastivědný sborník 15, Brno: Musejní spolek, 1979, s. 164-182

43

14. Seznam internetových zdrojů: ČESKÝ STATISTICKÝ ÚŘAD. Retrospektivní údaje o spotřebě potravin v letech 1920 až 2006 [online]. 2008 [cit. 2014-05-05] Dostupné na WWW: ČESKÝ STATISTICKÝ ÚŘAD. Statistická ročenka České republiky [online]. 2013 [cit. 2014-05-05] Dostupné na WWW: ČESKÝ STATISTICKÝ ÚŘAD. Statistická ročenka České republiky [online]. 2006 [cit. 2014-05-05] Dostupné na WWW: ČESKÝ STATISTICKÝ ÚŘAD. Spotřeba potravin, nápojů a cigaret na 1 obyvatele v ČR v letech 2004 – 2012 [online] 2013 [cit. 2014-05-05] Dostupné na WWW:

< http://www.czso.cz/csu/2013edicniplan.nsf/p/2139-13>

MINISTERSTVO ZEMĚDĚLSTVÍ. Situační a výhledová zpráva [online]. [online]. 2011 [cit. 2014-05-05]. Dostupné na WWW: MINISTERSTVO ZEMĚDĚLSTVÍ. Situační a výhledová zpráva [online]. [online]. 2012 [cit. 2014-05-05]. Dostupné na WWW: MINISTERSTVO ZEMĚDĚLSTVÍ. Situační a výhledová zpráva [online]. [online]. 2013 [cit. 2014-05-05]. Dostupné na WWW: SVĚT VÍNA.CZ. PAVLOUSEK, P. Šlechtění révy vinné na Moravě [online]. 2003 [cit. 2014-05-05] Dostupné na WWW:

44

45