R U M U N S K O B A N A T
„Banátská šlapačka 2012“
Historie regionu V létě roku osmnáctistého dvacátého osmého se vypravili dva průzkumníci z řad těch, kteří se chystali odejít za lepším z Čech až do rumunského Banátu, na namáhavou pouť směrem na jih. Podle kronik se jmenovali Martin Mareš a Michal Glazer. Když se vrátili, vyprávěli, že byli přátelsky přijati, že tato země je krásná, velmi úrodná, že tam roste krásná pšenice, ovoce a víno. Povzbuzeni jejich zprávami vydali se vystěhovalci na pochod za novou nadějí. Na výstrahy sousedů pak odpovídali slovy věštby: "Země Česká bude příští válkou rozdrobena a pohlcena. Potom my, osídlenci z Banátu, se vrátíme, zemi znovu zřídíme a zaplníme ji novým a lepším národem.“ Z krajanské kroniky.
Impuls k první vlně českého osídlení v rumunském Banátu dal jistý Magyarly, podnikatel se dřevem, pocházející z Oravice. Ten do této oblasti svými sliby nalákal několik desítek českých rodin. Roku 1823 tak byla založena první česká vesnice Sv. Alžběta (Elisabethfeld), která později kvůli nedostatku vody zanikla. Další vesnice, Sv. Helena, byla s největší pravděpodobností založena v letech 1824-1825. Obě vesnice údajně dostaly svá jména podle Magyarlyho dcer. Magyarly však své sliby nesplnil a čeští osadníci v nouzi požádali o přijetí do svazku vojenských pohraničníků. Druhá vlna českých kolonistů, přicházející v letech 1827 - 1828, již byla organizována vojenskými úřady, které si tímto způsobem zajišťovaly pohraničníky do neobydleného území. V této době byly založeny, již podle vojenských strategických plánů, další české vesnice: Bigăr (Bígr), Eibenthal, Ravensca (Rovensko), Şumiţa (Šumice) a největší česká vesnice Gârnic (Gernik) a také vesnice Frauenwiese (Frauvízn, Poiana Muierii), která v 60. letech 19. století zanikla. Čeští kolonisté pocházeli z různých oblastí Čech: Pardubicka, Královéhradecka, Chrudimska, Jaroměřska, Domažlicka, Plzeňska, Klatovska, dále z okolí Prahy, Berounska, Hořovicka, Slánska, Českobrodska, Kouřimska a Příbramska, ale také z Kolínska, Kutnohorska a dalších oblastí Čech. Kromě uvedených vesnic v jižním Banátu se menší české komunity usadily, většinou ve druhé polovině 19.století, i v několika dalších obcích na západě Rumunska a další vznikly sekundární migrací v některých menších městech jako je Orşova nebo Moldova Nouă, ale i např. v Aradu nebo Timišoaře. Při posledním sčítání lidu (v r.1992) se k české národnosti v celém Rumunsku přihlásilo 5800 osob.
První vlna vystěhovalců a založení prvních českých osad v Banátu V roce 1718 po rakousko-turecké válce a po uzavření míru v Požarovci byly oblasti Oltenie a Banátu přiděleny Rakousku. Banát byl rakouskou hraniční provincií, zvanou Militarygränze – Vojenská hranice. Ta byla spravována vojenským guvernérem, který sídlil v Temešváru. Od roku 1778 dočasně připadl tento bohatý kraj Uhersku. Poněvadž to byla hraniční provincie, začala v této oblasti masivní kolonizace. První rakouský guvernér, generál hrabě Florimund de Mercy, spravující Vojenskou hranici v letech 1717 – 1734, začal se svolením císaře Karla VI. toto území osazovat Němci z jižního Německa, z Falce a Saska. Přistěhovalci byli usazováni v banátské rovině, ale nejjižnější hornatá část Banátu mezi Dunajem a Nerou zůstává až do roku 1823 stále liduprázdnou divočinou. V níže položených místech a údolích obou řek bylo několik srbských a rumunských vesnic. Zalidnění tohoto kraje bylo strategickou i hospodářskou nutností. Generál Schneller, tehdejší guvernér, dostal za úkol usadit tam kolonisty, vybudovat pohraniční pevnůstky „kordony”, stavět cesty a silnice. Ale Němci se do těchto pustin stěhovat nechtěli. Na počátku XVIII. století žil v Oravici boháč Magyarly (Maďarli), podnikatel se dřevem. Tento člověk najal od vlády ohromné lesy za minimální cenu. Vykácené dřevo draze prodával a uvolněnou půdu odevzdával zpět vládě. Tato místa byla však liduprázdná, neobydlená, plná divoké zvěře. Nebylo kde najmout dřevaře a dělníky k sekání a kácení těchto pralesů a k vyvážení dřeva. Magyarly tedy poslal do Čech několik nesvědomitých, ale dobře placených agentů, aby vylákali lidi sem. Podmínky v objednaných kontraktech byly dost vábné. Lidu byly zaručovány slušné výdělky, dříví zdarma na vystavění domů, a 2 jitra pole, na kterých bude každý sám hospodařit. Agentům se podařilo najmout nadbytek lidí. Roku 1823 se vydali z Čech na cestu první vystěhovalci do „zaslíbené země“. Pocházeli z plzeňského a klatovského okolí. Byli to většinou dělníci z hor, dřevaři, truhláři, tesaři a kováři, kteří ve své vlasti žili bídně. Z každého okresu se vždy sjela výprava do jednoho místa a cestovalo se dále povozy a pěšky. Všechno domácí a polní nářadí bylo naloženo na velké vozy pokryté rohožkami a tažené voly. Stěhovala se celá rodina, děti i starci. Jelo se přes Budějovice na Vídeň a pak dolů uherskými pustami. Cesta trvala přes dva měsíce. Mnoho jich již cestou zahynulo, deště, nemoci a hlad je krutě pronásledovaly. Ale vše trpělivě snášeli, protože byli plní naděje na lepší život. Trpce se však přesvědčili, že skutečnost byla jiná. První dvě skupiny vystěhovalců (52 rodin), které přišli z Čech, usadil Magyarly v dlouhém údolí podle malého potůčku. Místo se nazývalo Elisabetfelda. (Dnes se říká Lizabeta). Vystěhovalci byli zavedeni do lesnatých kopců, kde si napřed museli vykácet les, dříví odvést majiteli, pařezy vyvrátit, a teprve potom obdělat půdu. Třetí skupina přistěhovalců, která dorazila r. 1825, se usadila asi ¾ hodiny dále od Lizabety, východně přes kopec. Ta čítala 28 rodin. Tato kolonie byla nazvána Svatá Helena. Magyarly měl dvě dcery, které se jmenovaly Helena a Elisabeta, a právě podle nich nazval tento boháč své kolonie.
Začátky osídlování a stavby v lesích „Čeští přistěhovalcí byli přivedeni na površí Poiana Alibegului a tam, v hustém, velikém pralese se jim řeklo, aby si každý vyhlédl vhodné místo a započal s kácením lesů. Nejdříve si postavili hliněné boudy částečně ležící v zemi. Střecha nad zemí byla ze syrových trámů, na které se naházela země a drny. V jedné takovéto boudě bydlelo 5-6 osob, často i více. Hořce oplakávali své malé chaloupky, které zanechali ve vlasti. Začli však pilně pracovat. Sekání, bouchání, řezání a štípání se ozývalo ze všech stran, roklin i strání.Teprve večer vše utichlo a všichni se shromáždili u velkých rozdělaných ohňů a jednoduché hubené večeře. Pomalu se stráně čistily a vysekávaly. ” „Dějiny českých osad v rumunském Banátě” Prof. Jindřich Slögl 1926 Timişoara „Počáteční práce na políčkách po odstranění kmenů byly konány ženami a dětmi. Muži museli chodit do lesů na výdělky na sáhy. Ženy musely stráně okopat a zrýt, kořeny vytahat a odstranit kamení. Na zádech nosily semena a mrvu.“ „Čechoslováci v Rumunsku” R. Urban, 1930, Bukurešť
Druhá vlna vystěhovalců a založení dalších českých osad Uplynuly tři roky od příchodu Čechů a smlouva vojenské správy s Magyarlim byla u konce. Magyarly zastavil kácení, přestal se o vystěhovalce starat, a zmizel z kraje. V roce 1826 byli čeští obyvatelé přijati do vojenského svazku 14. hraničářského pluku v Požeženě. Za místa k pobytu jim byly vykázány původní kolonie Elisabeta a Svatá Helena. Po vyzkoušení Čechů se vojenská správa rozhodla sama kolonizovat ostatní kraje Čechy. Kolonizační úřady nabídly Čechům skvělé výhody: vystěhovalci maji být 10 roků osvobození od služby v zemské obraně, 10 let nebudou platit žádné daně, obdrží zdarma obilí k setí, dříví na stavby domků, a každá rodina ještě 12 jiter půdy. Tyto podmínky zaslalo Dvorní velitelství guberniu do Čech, aby je dalo rozhlásit. Přihlásilo se mnohem více rodin než Vojenská správa potřebovala kolonizovat. Proto museli mít pozdější vystěhovalci zvláštní přijímací list od velitelství 14. hraničárského pluku, že mají v Banátu zaručeno místo. Toto druhé stěhování Čechů do banátských hor nad Dunajem probíhalo v letech 1826-1830. Lidé přijížděli po Dunaji z Vídně do Baziaše nebo až do Staré Moldavy. Výpravy se sjížděly ve Vídni, a když jich byl dostatečný počet, byly odvezeny po Dunaji. Ze Staré Moldavy cestovaly jednotlivé transporty - povozy do přikázaných míst. Jedna část vystěhovalců byla usazena na kopcích zvaných Poiana-Gernik, asi 20 km od Moldavy. Druzí jeli údolím řeky Nery na severovýchod do hor nad rumunskou obcí Dalbošec, kde byla založená česká kolonie Rovensko, a dále ještě po silnici přes Bozovič k Jablanici, kde založili Šumici. Jiné transporty byly řízeny podle Dunaje přes Berzásku až k Oršavě. Zde byly založeny kolonie Bígr a Eibenthal. Kolonizační úřady již měly vyhlédnutá osídlovací místa pro kolonisty a připravené dřevěné domy, takže se lidé mohli hned ubytovat. Podle Czoernigovy „Ethnografie der östereichischen Monarchie”, vydané r. 1857 ředitelstvím pro administratívní statistiku, bylo v tomto kraji založeno v letech 1826-1830 dvanáct českých osad. Byly to : Weizenried (Gerník), Schnellersruhe (Bígr), Rovensko, Eibenthal, Frauenwiese, Nový Župánek, Schöntal, Šumice, Weidental, Wolfsberg, Wolfswiese, Lindenfeld.
Osady Weidental, Wolfsberg, Wolfswiese, Lindenfeld byly založené německými vystěhovalci z Čech. Vojenská správa však nedodržela slíbené podmínky. Obydlí, jež měla pro krajany vybudovaná, nestačila. V některých domech bydlelo i několik rodin pohromadě. Také se nestarala o řádné zásobování, lid trpěl nedostatkem pitné vody. Slíbených 12 jiter půdy bylo zase pralesem, který museli vykácet a obdělat na ornici. Ale česká houževnatost, píle a praktický důmysl překonaly veškerá strádání. Stavba vlastních domků, hospodářských stavení a úprava rolí rychle pokračovala. Mnohdy se ale stalo, že ve vesnicích, sotva vystavených po vymýcení lesů, vyschly prameny vody, a bylo nutno osadu opustit. Na jiném místě pak museli vystavět novou. To se stalo v Eibenthale, Frauenwiese a Schnellersruhe. Nové osady byly zakládány při horských potůčcích. Třetí kolonizační vlna Roku 1861 připadl Banát Uhersku (s výjimkou Vojenské Hranice, která zůstala Rakousku až do roku 1873). Třetí českou kolonizační vlnu na území dnešního Rumunska organizovala již uherská vláda, a to do stávajících vesnic převážně s národnostně smíšeným obyvatelstvem. V severozápadních výběžcích banátské vrchoviny se usídlili Češi roku 1862 v Klopodii (Clopodia s obyvatelstvem rumunským, německým, maďarským a srbským). Dnes vesnice Klopodie patří k obci Žamu Mare (Jamu Mare), župa Timiš. Asi 20 km na jih od města Lugoše se nachází obec Skaiuš (Scăiuş) založená Rumuny již v 18. století. V letech 1863-1865 zde majitelé okolních panství také kolonizovali Čechy a Rusíny na kácení svých lesů. Češi byli původem z jindřichohradeckého a třeboňského kraje. Dnes patří vesnice Skaiuš k obci Frliug (Fîrliug), župa Caraš-Severin. Nejposlednější skupiny vystěhovalců byly již obezřetnější a netáhly do hor, nýbrž si vyhlédly místa v rovinách a úrodných oblastech. V nedozírných rovinách dolnouherských přišli Češi do obce Velký Pereg (Peregul Mare) v roce 1863 (asi padesát rodin). Do té doby zde bydleli Rusíni ze sarišské župy, a Němci z Dolních Rakous. Češi pocházeli z čáslavského a přeloučského kraje (Starkoč, Setmeš, Přelouč), a byli to vesměs jen drobní chalupníci, rolníci a řemeslníci. V prvních letech nemohli půdu řádně obdělávat, výnos jim nestačil, a proto se mnozí z nich odstěhovali zpět do Čech, nebo do Slavonie a Ameriky. Zdejší Češi byli vyznáním Čeští bratři – jenom čtyři rodiny byly katolické. Jelikož tato víra nebyla v zemi uznána, přihlásili se k církvi evangelické-reformované. Roku 1873 si zde Češi postavili svou evangelickou modlitebnu, ke které připojili i školu. Hospodářské poměry zdejších Čechů byly velice dobré. České statky vynikaly čistotou a upraveností. Stáje a chlévy byly prostorné a vzdušné, a v žádném statku nechyběly nejmodernější hospodářské stroje. Češi si zachovali neporušenou řeč a místní Němci od nich přejali i několik výrazů. Kromě těchto kolonizačních vln přicházeli na rumunská historická území Češi také individuálně, a to od poloviny 19., až do počátku 20. století. Většinou zůstávali ve velkých městech: Bukurešť, Ploiešť, Kraiova, Galac, Kluž, Temešvár, Arad, Sibiu, Brašov, Rešica, Lugoš, Petrošín (Petroşani), Oradea, aj. Svým zaměstnáním to byli řemeslníci (hlavně obuvníci, krejčí, tkalci), hudebníci, horníci, průmyslníci atd. Potomci těchto českýchpřesídlenců se však asimilovali. V únoru r. 1867 se Rakouská říše reorganizovala. Byla pojmenována Rakousko-Uhersko (nebo říše dvojvládí, dualismu). Měla jednoho krále a dvě části: Rakousko se sídlem ve Vídni, a Uhersko se sídlem v Budapešti.
První domky přistěhovalců byly jen chatrče slepené z hlíny a pokryté slámou. Mnohé rodiny měly jen jakési boudy, částečně ležící v zemi, opatřené nad zemí střechou ze silnějších větví a kůlů, na nichž byly naházeny drny. V takové boudě bydlelo často 5-8 osob. Chlévy a kůlny byly též velmi primitivní. Hlavní kostra byla z dřevených kůlů, mezi nimi bylo propleteno proutí, a to bylo omazáno hlínou. „Čechoslováci v Rumunsku” R. Urban zdroj: www.banat.cz
2.9.2012 - den 0 - příprava
čas 15:00 hod. - balení - směna měn - rozbitý alternátor na vozidle - hledání náhradního vozidla – nezačíná to optimálně
3.9.2012 – den 1 – vyrážíme do GERNÍKU
Start : 03:00 hod. České Budějovice – ČR Cíl: 17:00 hod. Gerník - Rumunsko
vzdálenost: cca 915 km doba jízdy: cca 15 hod.
Čím blíže k cíli, tím horší silnice …
… z Moldova Noua už jen tankodrom skrze bývalý důl.
Fotografie tohoto dolu najdete u našich přátel z Vojensko technické a speleologické společnosti na webu http:://www http //www..podzem podzem..cz cz/Expedice /Expedice..html
PADINA MATEI - zde se u kostela pokračuje vlevo touto nenápadnou uličkou.
Odtud pokračujeme dále čistokrevnou lesní cestou až do GERNÍKU…
… kde končíme v chalupě u Merhautů.. Následující 3 Merhautů dny tu bude naše základna základna..
4.9.2012 – den 2 – na kolech ROVENSKO a zpět (přes SOPOTU NOU a BOINITAU)
- start: 09:15 hod. - předpokládaná trasa 38 km - skutečná délka trasy 60 km - teplota přes den: cca 33 °C - od 19:00 hod. : cca 13 °C - návrat: 22:00 hod. - strava: JERKY
Bere se jen to nejnutnější – tekutiny, mapy, sušená strava a pár náplastí a obvazů.
Snídani zajistili Merhautovi Merhautovi.. Jídlo po celý den JERKY.
Nebýt JERKY, nebylo by s námi Jirky. Jirka – 58 let, původně pěšák, nakonec cyklista.
Vyrážíme po klasické červené turistické značce nad ves …
… kde už na nás čekají jen nádherné přírodní cesty vyjeté koňskými povozy.
Začíná ráj – nahoru, dolu, asfalt nikde …
… jen se držet značek, pokud zrovna někde nějaké jsou. Jinak máme mapu.
Hned tu zjistíš, jak jsou na tom tvoje brzdy. Dlouhé sjezdy, prach a teplota přes 33° 33°C.
Jedinou civilizací do Sopotu Nou jsou jen sem tam salaše. Všude dávej pozor na psy!
SOPOTU NOU … došla voda, nikde nikdo, a když najdeš Rumuna, tak nechápe, co potřebuješ. To jsme v první třetině. Začínáme tušit, že to bude delší a ještě bude asi sranda.
Za těmito kopci je někde Rovensko – česká vesnice (asi 6 km po silnici a pak 14 km nekonečného stoupání lesní cestou) cestou).. Až v Rovensku se dozvídáme, že se to nepařil les a že požáry v národním parku tu hasiči nějak zvlášť neřeší neřeší..
ROVENSKO, zatím stále ještě nejkrásnější vesnice v Banatu.. Bohužel už i ona postupně ztrácí Banatu své kouzlo – vyasfaltovaná náves !?
Konečně si můžeme zase doplnit vodu. Není jí nadbytek, ale je pitná. Super.
Rovensko - 15:16 hod. – čas něco pojíst
Sbíhají se psi. Je to výjimečně dobré znamení. Znamená to jediné - nejíme sóju. Zdejší hafani rozhodně nejsou vegetariáni.
Ve vsi to odpoledne začíná žít . Všichni se vracejí z polí.
Tradiční obuv obuv.. Dnes ji používají převážně starousedlíci.. Každá vesnice má trochu jiné starousedlíci papuče.. Někde se vyrábí z gumy, někde z papuče kůže.. Horní díl je zpravidla pletený kůže pletený..
Roman při rozpravě.
Duch 200 let staré vesnice bohužel nezadržitelně mizí mizí.. Asfalt výrazně mění její tvář .
„REGIO PROGRES dokumentuje“ Září 2009 …
... a září 2012. I taková je realita Banatu Banatu..
Paní Anička Šubrtová nám vypráví o rodině, hospodářství a minulosti . Na vše už je sama – jako všichni starousedlíci i ona ví, že její potomci zde v drsných kopcovitých podmínkách hospodařit již nikdy nebudou nebudou..
Zůstávají už jen vzpomínky a neskutečný výhled z její zahrady.
Kluci začínají chápat …
… proč je sem táhnu 1000 km.
Typická chalupa.
K jedné z nich se váže tato pravdivá historka historka.. „Do hospodářství si to za bachyní
namířil divočák divočák.. Hospodář se zaradoval a na pečínku pomyslel pomyslel.. Kulovnici nemaje, sundal ze zdi brokovnici a na dvorku jal se kance střílet střílet.. Ten však zmaten, neví co se děje, letí přímo do světnice světnice.. I raduje se hospodář, dveře za ním zavírá zavírá.. Střílí z okna do chalupy, kanec uvnitř lítá jako ďas ďas.. Ze světnice je jen kůlna, rudou barvou malovaná.. Inu vyšlo trochu draze, to divoký prase malovaná prase..“ Za tento počin se hospodář dodnes stydí, a proto neuvádíme jeho jméno jméno.. Kdo nevěří, ať tam běží běží.. Nelžeme Nelžeme..
Loučíme se s Rovenskem a pokračujeme dále po hřebenech …
… s pastvinami, kde si daleko od civilizace v klidu hrají děti, …
… a my přemýšlíme nad tím, …
... co těm lidem tady vlastně chybí.
Po cestě objevujeme opuštěnou roubenku …
Jak se asi jmenoval, ten kdo tu žil a kde je mu konec?
Pomalu se vracíme kolem „vodních mlýnků“. Bohužel už není co fotit, je tma jako …
Vodní mlýnky – foto 2009
Realita: cca 21:00 hod. – kluci mne s mlýnky posílají k šípku, …
… zapínáme blikačky i vzadu, abychom se vůbec našli. Kluci přestávají vtipkovat. Je pravda, že takhle jsem to neplánoval, to si ale říkám jenom v duchu. Nikdy by mě nenapadlo, že mapa je ti potmě k ničemu. Klukům samozřejmě říkám, že je všechno OK. Jsme vyčerpaní, nevíme kudy dál a je zima. … zapínáme blikačky abychom se vůbec viděli a teprve teď, když už nemáme skoro žádnou sílu, začíná pořádný odvaz odvaz..
5.9.2012 – den 3 – cíl TURECKÁ DÍRA
9:10 hod hod.. - probouzíme se v chalupě u Merhautů – neklamné znamení toho, že jsme včera večer do cíle nakonec dorazili dorazili.. Jirka říká paní Merhautové „Dobré ráno“ ráno“.. „Ten co umřel ráno, už je studený jako žaba žaba““ odpovídá mu paní Merhautová Merhautová..
Po včerejšku se dnes chystáme pouze na pohodovou trasu. Alespoň si to v tuto dobu ještě myslíme.
Jirka na svém trekovém kole začíná po 5 minutách jízdy vážně uvažovat o tom, že zítra nikam nepojede nepojede.. No nebyla by to škoda? (foceno proti směru příjezdu).. Že nám ale na čele bude příjezdu) krystalizovat sůl již po 10 minutách jízdy, to jsem nečekal ani já já..
Ale nakonec jsme se nahoru vyškrábali…
… a odměna je sladká. V dálce je vidět vesnice SICHEVITA, Dunaj a za ním Srbsko.
Kocháme se …
… fotíme se.
Pokračujeme dál …
Bohužel častý jev v okolí rumunských vesnic – čím blíže k civilizaci, tím horší. V potocích jsou tuny plastových obalů. A to jsme v národním parku!
Přijíždíme k důležitému rozcestí rozcestí.. Vlevo do Svaté Heleny (snad příště), vpravo na Tureckou díru díru.. Asi po 20 20m m je hned nenápadná odbočka vlevo vlevo.. Neminout!
Pokračujeme dále a čekají nás perfektní sjezdy mezi stromy – hlína, kořeny, bláto, kameny – prostě úplně všechno. Střídají krátké trháky.
Uff. V tom prachu je po sjezdu každý z nás Uff. obalený jako řízek v trojobalu trojobalu..
Paráda, jsme dole … „Turecká díra“
… a jdeme dovnitř dovnitř.. Netopýři a krápníky jsou samozřejmostí samozřejmostí.. Být to v ČR, je tu vstupné vstupné.. Tady jsou jen stopy a … od krav, které sem chodí pít a chladit se se..
Kde to končí, jsme nezjistili.
2km ostrý padák do Turecké díry jsme si vyšlápli zpět nahoru nahoru.. „Dnes prý měla být pohodovka“, pohodovka “, říká si Jirka Jirka.. Tep a tlak se vrátil do normálu a pádíme neznámou pěšinou zpět – snad do Gerníku Gerníku..
Vypadá to nadějně …
… Gerník Gerník.. Dnes přijíždíme za světla.
GERNÍK „Hospoda u rybníka“ povídáme si s majitelkou paní Piečkovou.. Na Piečkovou památku jako pořádní patrioti předáváme plakát a půllitry BUDVAR.
… a slečně Marii předáváme knihy pro děti i dospělé, které jsme krajanům přivezli z Čech Čech..
Tak zase někdy. A příště už jako doma.
Večer ještě u Merhautů stihneme lisování a vaření „chebdin chebdin““. Sirup se používá například proti nachlazení nachlazení..
6.9.2012 – den 4 – přesun na „Frantův hrádek“
Loučíme se s paní Merhautovou a děkujeme za poskytnutý azyl.
Délka trasy: asi 90 km. Sjíždíme z hor k Dunaji. Doba jízdy autem asi 3 hodiny.
Dálnice kolem Dunaje – takto tomu tankodromu říkají místní.
Tímto tempem bude trvat dost dlouho, než dají „dálnici“ dohromady.
Jsme na místě - hrádek pana Františka Malého
K našemu velikému překvapení zjišťujeme, že František Malý je Čech z Prachatic a zná se s Jirkou – 20 let se neviděli. Franta nás bere nahoru do vsi EIBENTHAL …
„U medvěda“ objevujeme tento klenot
Domorodec pan Bradáč (druhý zleva) nám vypráví, že než se hladina Dunaje zvedla výstavbou vodní elektrárny Železná vrata o 34 metů, šlo ho v některých místech do Srbska přejít přejít..
Když chceš poznat kraj, musíš ke starousedlíkům.
Pro dnes se loučíme a vracíme se z Eibenthalu zpět dolu k Dunaji Dunaji.. František tu zná snad každého každého.. Jdeme spát, zítra nás čeká pěkná štreka.. štreka
7.9.2012 – den 5 – jedeme na salaše ZNÁMANA
- délka : cca 36 km (z toho 15km do pěkného kopce – lesní a polní cesty) - úsek od Františkovo hradu k vyhlídce před Eibenthalem je štěrková cesta s 56 zatáčkami
Probuzení 06:00 hod. - Dunaj a Srbsko (… že by příště?)
Příprava …
… a foto na startu.
Dnes v tom máme celkem jasno. Cca 15 km ostrým stoupáním neznámým terénem na salaše na Známane a pak někudy dolů. Převýšení = 808 m n.m n.m.. – nadmořská výška Dunaje
Stoupáme …
… a stoupáme …
… a stále stoupáme.
Podklad je štěrk, takže hrudník na řidítka, aby se bejk nezvedal a zadek na sedačku, aby nehrabal.. Kdo zastaví a má SPDčka nehrabal SPDčka,, už se nerozjede nerozjede.. Viď Romane?
Salaše ZNÁMANA
… i zde vás mile přivítají. Pan Honza Jágr (vpravo) a jeho přátelé.
Jsou tu neskutečné výhledy výhledy.. Dříve tu byly všude pastviny pastviny.. Dnes už je jich tu jen pár.. Domorodci postupně vymírají a mladí se stěhují do měst v Rumunsku nebo pár zpět do ČR ČR.. Osud banátských vesnic vesnic..
Známana – okolí. V dáli je vidět cesta, po které jsme sem přijeli.
Chvilku přemýšlíme, jestli to nejde nějak zařídit, abychom tu mohli zůstat.
Slovo dalo slovo – další partner na trase.
Loučíme se a pokračujeme pozdravit krajany do vedlejší salaše (asi 120 m). m).
V půli cesty je vpravo dolů nenápadná pěšina (foto). Vede k prameni s pitnou vodou.
Na Známane objevujeme v bukovém háji další salaš.
Místní mají ohromnou radost z naší návštěvy. Vyprávějí nám o okolí a historii.
Jen těžko najdete lepší místo k přátelskému rozhovoru.
Procházka po okolí s výkladem.
Srbsko
Je odtud vidět i na Dunaj (malý flíček přímo nad ohybem cesty) .
Konečně víme, jak vypadají a chutnají „chebdiny „chebdiny“. “.
Pomalu se vracíme k salaši …
… a loučíme se. Bylo tu nádherně.
Sjíždíme z hor dolů …
… a cestou zpět navštěvujeme EIBENTHAL – za ním vrásčitý kopec Kovárna.
EIBENTHAL
A tradá dolů k Dunaji …
… sjezd 6 km – údajně 56 zatáček. Nepočítali jsme to, nebyl na to čas.
8.9.2012 – den 6 – návrat domů
délka: cca 980 km zastávka: vodní elektrárna Železná vrata - RUMUNSKO
Frantův hrádek – vodní elektrárna Železná vrata - cca 50 km
Železná vrata , srbskochorvatsky Djerdap – průlomové údolí Dunaje na západním okraji Jižních Karpat na hranicích Jugoslávie a Rumunska; délka 130 km, min. šířka 150 m. – V roce 1896 byly odstraněny skalní prahy na dně řeky, které bránily lodní dopravě. V roce 1972 byla dokončena výstavba vodní nádrže (výška hráze 63 m, hydroelektrárna 2 100 MW). Železná Vrata: (tur. Demir Kapu) nazývá se dolní čásť průlomu Dunaje jihozáp. Karpaty a rozkládá se od Verciorovy na levém, rumunském břehu až k Sipu na pravém, srbském břehu. Název Ž. V. přenesen byl též na celý průlom dunajský od Baziáše až do Turn-Severinu, jemuž však příslušejí domácí názvy Klissura nebo Džerdap. Vlastní Ž. V. jest soutěska zdéli skoro 3 km, kde skalní pražec 250 m zšíři zvaný Prigrada řečištěm prostupuje a činí veletok nesplavným. Pražec táhne se po vodě od pravého břehu k levému a za vysokého stavu vody bývá ukryt pod hladinou. kdežto za nízké vody vystupuje v četných úskalích nad hladinu a tvoří četné nebezpečné víry. Přirozený průjezd nachází se při levém břehu, kde voda řítí se rychlostí 3 – 4,7 m za vteřinu soutěskou 113 m širokou a až 50 m hlubokou. Proud a víry jsou tu tak značné, že propluti jest veslařským lodím téměř nemožné a parníkům též velmi nebezpečné. Vedle mnoha jiných lodí vzala tu za své r. 1862 též turecká válečná loď »Silistriæ. Proplouti na jiných místech možno jen za veliké vody, jinak jsou mezi skalisky jen mělká koryta. Proplouti Železná vratanými Velezná vraty bylo lze parníkům o ponoru 1,2 m jen když vodoměr ve Ršavě stál přes 2,5 m nad normálem. Paměti hodno je, že okolí Železná vrataných Vrat nevyniká krajinnou krásou, neboť řeka 568 m až 1137 m široká teče údolím dosti širokým mezi svahy povlovnými a zarostlými, nelze jí ani z daleka srovnati s velkolepou, ba příšernou krásou nejužší části Klissury, soutěskou Kazanskou. Nelze pochybovati o tom, že celý průlom dunajský jest geologicky velmi mladý a že ještě v době diluviální Dunaj v dnešních Železná vrataných Velezná vratech vrhal se slapy přes vysokou skalní překážku. Ba ještě Strabo mluví o kataraktech Dunaje v těchto místech. Ž. V. jsou velikou překážkou styku zemí na středním Dunaji s Černomořím a proto již Římané chopili se energických prostředkův, aby spojení Džerdapem umožnili. Vedla tu ve skále tesaná silnice Trajanova, z niž stopy posud se zachovaly, při pravém pak břehu vlastních Železná vrataných Vrat zřízen úzký průplav pro lodi. Oba tyto podniky však vešly za bouřlivých dob staršího středověku v zapomenuti a byly řekou zničeny. Teprve XIX. století přineslo obnovení a dokonání těchto podniků v měřítku moderním. Po levém břehu vystavěna v l. 1837 – 40 státní silnice z Baziáše do Verciorovy zásluhou hraběte Szechényiho. Železnice používá údolí řeky Černé od Mehadie a mezi Starou Ršavou i Verciorovou přestupuje na půdu rumunskou. Silnice na srbské straně vede od dolního Milanovce do Brze Palanky sedlem Koprivnickým, vyhýbajíc se strmým svahům v Klissuře Dolní. Plán na regulování Dunaje v těchto místech je již velmi starý a již r. 1816 děly se tu nákladem státu Uherského podrobné studie. Na kongresse Berlínském bylo usplavnění Železná vrataných Vrat usneseno a přiděleno za úkol Uhrám. Průplav proveden byl podle plánů Wallandtových v l. 1390 – 96, nachází se při pravém, srbském břehu, má 80 m šířky při dně a 3 m hloubky při malé vodě po s ranách se dvěma rovnoběžnými, mohutnými z kvádrů vystavěnými hrázemi, v délce 2650 m a 2000 m. Bylo tu odstraněno 380.000 m3 skály pomocí velkolepých strojů nových soustav. Dílo toto zároveň s pracemi, jež touž dobou podniknuty byly pro bezpečnost plavby v úžině Kazanské, slaví se jako veliký výkon technický, ne však plným právem, neboť provedení podniku nutno zváti z praktických příčin velmi nešťastným. Novým průplavem žene se totiž voda prudkosti takovou, že vytahování lodi proti proudu jest velmi obtížné a spojeno jest s velikou ztrátou času, neboť vlečné parníky musí se několikráte vraceti do TurnSeverinu pro náklad, který až tam najednou vytáhly. Spád činí 4,8 m na 2 1/2 km a jen osobní parníky mohou proplouti bez cizí pomoci. Náklad na regulaci činil 44 mill. K proti původnímu rozpočtu 18 mill. K. Dne 27. září 1896 bylo slaveno otevření průplavu za přítomnosti císaře a krále Františka Josefa, krále rumunského a srbského. Brzo dostavily se obtíže, vláda byla nucena dodati remorqueury, parníky se stroji zvláště silnými. které pomáhají tahati lodi proti proudu, Z dopravy nákladní vybírají se od r. 1899 veliké poplatky, proti nimž obchodní komory rakouské, Bavorsko a Rumunsko marně protestovaly, neboť Uhry mají právo k ustanovení poplatků za plavbu průplavem, aby kryly úroky z nákladu na jeho pořízení. Doprava posud nedosáhla daleko takových rozměrů, jakých se očekávalo, a průplav zůstává dosud passivním. zdroj: http://leccos.com/index.php/clanky/zelezna-vrata
Cesta kolem Dunaje do ORSOVY není příliš rychlá …
… ale je se na co dívat.
Konečně Železná vrata
Železná vrata
Železná vrata – zákaz focení. Strážníkovi říkáme, že to víme.
La revedere Romania !
REGIO PROGRES speciálně děkuje společnosti INDIANA, s.r.o. (za poskytnutí sušené stravy JERKY), E-sportshop.cz (za výrobu a spolufinancování dresů), rodině Merhautů z Gerníku (za přijetí a ubytování) a Frantovi Malému (za přijetí a prohlídku Eibenthalu a okolí).
