1
Historický vývoj Evropských společenství Obsah kapitoly
Kapitola se věnuje stručnému vývoji Evropských společenství od 60.let do 90.let a přibližuje jednotlivé integrační fáze. Důraz je zde kladen zejména na přiblížení historie ES v 60. a 70. letech včetně příčin integrační krize. Závěr kapitoly se soustředí na otázku budování vnitřního trhu EU a jeho rozšíření za hranice EU v rámci Evropského hospodářského prostoru.
Studijní cíle
- pochopit proces vytváření společného trhu a jeho hlavní výhody - porozumět krizi Společenství a nástrahám nacionálního přístupu k mezinárodní spolupráci - porozumět cílům vnitřního trhu a projektu Evropského hospodářského prostoru
Doba potřebná ke studiu
3 hodiny
Pojmy k zapamatování
Celní unie, společný trh, vnitřní trh, Evropský hospodářský prostor, Evropské sdružení volného obchodu, integrační krize - Euroskleróza, Bílá kniha k vnitřnímu trhu EU, Lucemburský kompromis
Úvod
Cílem této kapitoly je podat studentovi velmi stručný přehled vývoje evropské integrace od 60. do 80. let a přiblížit klíčové problémy integračního procesu v tomto období. Závěrečná část této kapitoly věnovaná vnitřnímu trhu EU je zde zmíněna spíše v chronologickém kontextu a blíže se ji věnuje kapitola 7. věnovaná vnitřnímu trhu a hospodářské soutěži.
Výkladová část
Vývoj ES v 60. letech V reakci na vytvoření Evropského hospodářského společenství začalo sedm zemí Organizace pro evropskou ekonomickou spolupráci jednat o vytvoření zóny volného obchodu v Evropě pro průmyslovou produkci. V čele těchto zemí stála Velká Británie, která nebyla ochotna vstoupit do ES a vzdát se suverenity v sektorech zahraničního obchodu, zemědělství ve prospěch nadnárodnho úřadu. V lednu 1960 byla podepsána Stockholmská konvence, která vstoupila v platnost v květnu t.r a bylo vytvořeno Evropské sdružení volného obchodu (ESVO). V rámci ESVO mělo dojít do konce roku 1970 k odstranění cel a kvantitativních omezení ve vzájemném obchodu s průmyslovými produkty členských států. Rok po založení Evropského sdružení volného obchodu začala britská vláda měnit své stanovisko k Evropským společenstvím. Jedním z důvodů byla rostoucí a intensivnější německo-francouzská
2
spolupráce a Británie měla obavy ze vzniku silné, kontinentální Evropy. Dalším důvodem byl rozpad koloniální soustavy na začátku 60. let, který vedl k zásadnímu poklesu britského vlivu ve světě. V neposlední řadě na Londýn tlačily Spojené státy, aby se zapojily do evropské integrace, čímž by se posílila euro-americká spolupráce jako protiváha rostoucího vlivu Sovětského svazu. Velká Británie podala svoji přihlášku do EHS 31. července 1961 a byla následována Norskem, Dánskem a Rakouskem. V lednu 1963 francouzský prezident de Gaulle vetoval pokračování vyjednávání o členství Velké Británie. Po opětovném podání britské přihlášky o členství v EHS, Francie v roce 1967 zopakovala své veto a rozšiřování členské základy Společenství se odsunulo na neurčito. Většina britské veřejnosti byla přesvědčena o správnosti vstupu VB do EHS. Některé obory průmyslu podporovaly připojení Británie k EHS, avšak chtěly si ponechat ochranu národního trhu. V dubnu 1965 byla členskými státy podepsány Slučovací smlouva, na základě které se sloučily samostatné orgány Komise a Rady tří Společenství do jedné Rady a jedné Komise pro všechny tři Společenství. Slučovací smlouva zjednodušila institucionální fungování ES a sjednocení institucí ES výrazně snížilo jeho finanční a administrativní zátěž. Slučovací smlouva vstoupila v platnost k 1. červenci 1967. Na základě Smlouvy o založení EHS se mělo od roku 1965 ve vybraných oblastech hlasovat kvalifikovanou většinou namísto tehdejší jednomyslnosti. Francouzský prezident se však obával, že by Francie mohla být při hlasování v Radě v klíčových oblastech přehlasována, a Paříž proto přestala vysílat svého zástupce na jednání Rady. Chod Evropských společenství byl tím ochromen a Rada nemohla za neúčasti francouzského zástupce hlasovat. Situace se vyřešila 29. ledna 1966, kdy byl přijat tzv. Lucemburský kompromis. Tato dohoda v podstatě umožnila, aby členské státy na jednání Rady hlasovaly kvalifikovanou většinou pouze v případě, že žádný ze členských států projednávanou oblast neoznačí za vlastní životní zájem – pak se hlasovalo jednomyslně. Lucemburský kompromis tak v podstatě oddálil provedení zásadnějších reforem v rámci ES do poloviny 80. let a výrazně přispěl ke krizi fungování ES. Lucemburský kompromis členským státům zajistil, aby se hlasovalo o závažných otázkách, které členské státy označí za svůj životní zájem, jednomyslně. Lucemburský kompromis tak zakonzervoval hlasování jednomyslností v Radě ministrů a umožnil tak členským státům blokovat hlubší reformy ES. K prvnímu červenci 1968 (o 18 měsíců dříve než byl původní plán zakotvený ve Smlouvě o založení EHS) byla v rámci Evropských společenství vytvořena celní unie, která znamenala, že pro dovozy z třetích zemí se uplatňoval jednotný komunitární celní sazebník a od začátku 70. let 20. století Společenství také začalo realizovat společnou obchodní politiku. Odstraňování cel a kvantitativních
3
omezení v obchodu mezi členskými státy se promítlo do výrazného nárůstu vzájemné obchodní výměny. Výsledky fungování ES byly pozoruhodné, v letech 1958-70 vzrostl celkový objem obchodu v rámci ES šestkrát a podíl zahraničního obchodu v rámci ES vzrostl z 30 % v roce 1958 na 52 % v roce 1970. Podíl obchodu Nizozemska s ostatními členskými státy ES vzrostl z 58 % v roce 1958 na 72 % v roce 1970, ve stejném období vzrostl podíl obchodu Francie se Společenstvím z 31 % na cca 58 %. Dokončení společného trhu a vytvoření celní unie bylo hlavním hmatatelným úspěchem ES v 60. letech. Na druhé straně však zejména politika Francie a jejího prezidenta de Gaulla postavila v šedesátých letech základ pro následující období krize evropské integrace – tzv. období eurosklerózy. Krize, ve které se ES v období 70. a v první polovině 80. let nacházela, měla několik příčin. Jednou z příčin bylo schválení Lucemburského kompromisu v lednu 1966, kterým se měla odblokovat jednání Rady ministrů, do které Francie od července 1965 přestala vysílat svého zástupce jako formu nesouhlasu se zavedením většinového hlasování v některých oblastech od ledna 1966. Další příčinou byla ekonomická recese světové ekonomiky, která byla vyvolána ropnou krizí v roce 1973. Vývoj ES v 70. letech V dubnu 1969 odchází z postu francouzského prezidenta CH. de Gaulle a otevírá se tím možnost pro kandidátské státy, aby vstoupily do ES. Na summitu ES v Haagu v prosinci 1969 bylo rozhodnuto, že ES zahájí jednání o členství Spojeného království, Irska, Dánska a Norska. Na summitu v Haagu bylo dále dohodnuto, že bude prozkoumány možnosti v monetární integraci členských států a byla vytvořena skupina pod vedením lucemburského premiéra a ministra financí Pierra Wernera, která měla připravit zprávu o realizaci hospodářské a měnové unie. Zpráva byla předložena 8. října 1970 a předpokládala vybudování hospodářská a měnové unie (HMU) v průběhu následujících deseti let do roku 1980. Wernerova zpráva se také přikláněla k zavedení jednotné měny a upravoval zřízení společného systému centrálních bank. První etapa byla zahájena v lednu 1971 a během této fáze mělo dojít k úzké koordinaci hospodářských a měnových politik členských států. V důsledku světové měnové krize, rozpadu brettonwoodského měnového systému a ropné krize se západoevropské ekonomiky ocitly v krizi a státy začaly zavádět neviditelná protekcionistická opatření. Nedostatečná rozpočtová disciplína a vysoké fluktuace směnných kurzů vedly ministry členských států, aby v únoru 1974 rozhodly o ukončení vytváření měnové unie v rámci ES. Myšlenku měnové unie znovu oživil až Jacques Delors na jaře 1989 a hospodářská a měnová unie byla následně zakotvena i do Maastrichtské smlouvy. V důsledku ropné krize, kdy země OPECu (Organization of the Petroleum Exporting Countries) výrazně snížily dodávky ropy do Evropských společenství, došlo k výraznému růstu ceny ropy z 3,24
4
dolarů za barel v roce 1973 na 11,60 dolarů za barel v roce 1974 a rapidní růst cen ropy se následně výrazně promítl i do nákladů na výrobu a k vyšší cenové hladině. Ekonomiky členských států ES přestaly růst, rostla míra nezaměstnanosti a ekonomiky se také potýkaly s výraznou mírou inflace. Členské státy začaly přes existenci společného trhu zavádět neviditelné ochranářské nástroje, kterými chtěly podpořit své domácí producenty a ochránit je před zahraniční konkurencí. Členské státy tak přestaly být ochotny postoupit dále v evropské integraci a vedle nefungujícího společného trhu státy v roce 1974 odstoupily od úmyslu zavést hospodářskou a měnovou unii v průběhu 70. let. Období eurosklerózy pokračovalo až do poloviny osmdesátých let, kdy se v rámci Jednotného evropského aktu podařilo přijmout zásadní reformy, které integrační vývoj ve Společenství odblokovaly. Vývoj EU v 80. letech jednotný vnitřní trh V polovině roku 1968 byla sice odstraněna cla a kvóty ve vzájemném obchodě a zaveden společný celní sazebník pro obchod s třetími zeměmi (celní unie), ale obchodu mezi členskými zeměmi nadále bránily především odlišné národní technické předpisy (tzv.mimotarifní bariéry). V roce 1985 Komise v reakci na fragmentaci vnitřního trhu, kdy členské státy v průběhu ekonomické recese v 70. letech, která měla v ropné krizi, začaly stále více zavádět praxi ekonomického nacionalismu, který vedl k zavádění necelních bariér pro pohyb zboží, služeb, kapitálu a pracovních sil představila svoji Bílou knihu o vnitřním trhu (Bílá kniha o dokončení vnitřního trhu - White Paper on the completion of the internal market) obsahující téměř 300 legislativních opatření – zejména směrnic které měly členské státy ES přijmout, aby mohl být dokončen jednotný vnitřní trh ES. Jednotný evropský akt napomohl snadnějšímu přijímání evropské legislativy, o které se v Radě mělo hlasovat kvalifikovanou většinou. V oblasti daní, volného pohybu osob a vybraných otázek v oblasti sociální politiky se dále hlasovalo v Radě jednomyslně. K zajištění rovných podmínek pro občany a podnikatelské subjekty EU bylo primární právo EU doplněno i o oblasti sociální politiky (potřeba zajistit srovnatelné podmínky pro zaměstnance na celém území EU) ochrany životního prostředí (srovnatelné podmínky pro evropské firmy v této oblasti) a o politiku ekonomické a sociální soudržnosti. Bílá kniha definovala tři hlavní skupiny překážek, které bránily v dokončení vnitřního trhu: Fyzické překážky – kontroly zboží a osob na vnitřních hranicích Unie Technické překážky – různé standardy a požadavky na kvalitu výrobků, požadavky na bezpečnost výrobků, zadávání veřejných zakázek, využívání nástroje státní pomoci Daňové překážky – výrazné rozdíly v sazbách u nepřímých daní a různé sazby pro vlastní produkci a pro dovážené zboží (diskriminační způsob zdanění). Na zvýšenou potřebu dokončit vnitřní trh EU upozornila také tzv.
5
Cecchiniho zpráva z roku 1988, která došla k výsledku, že díky nefungujícímu vnitřnímu trhu je roční HDP EU nižší až o 6,5 %. Vnitřní trh měl být dokončen do konce roku 1992, členské státy však v implementaci směrnic příliš nepokročily a v roce 1992 bylo přijato pouze 60 % veškeré legislativy upravené v Bílé knize všemi členskými státy a vnitřní trh dokončen k 1. lednu 1993 nebyl. Na začátku 90. let tak byly odstraněny kontroly pohybu zboží na vnitřních hranicích, byl zajištěn volný prostor pro poskytování služeb (banky a pojišťovny), vypisování veřejných zakázek pro všechny evropské firmy, uznávání diplomů a svoboda usazování podnikatelů a živnostníků. V 90. letech probíhala i liberalizace trhu se síťovými odvětvími – zejména v oblasti dopravy, telekomunikací a energetiky. Vnitřní trh představoval i jeden z hlavních pilířů Lisabonské strategie přijaté v březnu 2000. V současné době funguje vnitřní trh poměrně dobře v oblasti volného pohybu zboží a kapitálu, nedostatečně však stále funguje v oblasti volného pohybu služeb a osob (zejména pracovních sil). Evropský hospodářský prostor V letech 1987-88 vyvinuli představitelé zemí ESVO na ES nátlak, jehož cílem bylo prohloubení vzájemné spolupráce a zamezení vzniku „pevnosti Evropa“ - tou je označována EU, která vytvořením vnitřního trhu a jednotného celního sazebníku dosáhla zvýšení intrakomunitárního obchodu a omezení obchodní výměny s nečlenskými státy Unie. Zejména aktivita nové norské premiérky Gro Harlem Brundtlandové stála v pozadí Delorsova návrhu z ledna 1989, ve kterém vytyčil možnost vybudování vnitřního trhu mezi ES a ESVO. Předseda Komise ES Jacques Delors ve svém projevu v Evropském parlamentu v lednu 1989 navrhl „hledat více strukturované partnerství se společným rozhodovacím procesem a administrativními institucemi tak, aby se zefektivnila naše činnost a zvýraznila se politická dimenze naší spolupráce v hospodářské, sociální, finanční a kulturní oblasti.“ V polovině března 1989 se konala schůzka předsedů vlád zemí ESVO v norském Oslo, kde se všichni účastníci v závěrečné deklaraci vyjádřili k Delorsově návrhu pozitivně. Státy ESVO měly na začátku jednání eminentní zájem na tom, aby jednání byla ukončena co nejrychleji a Dohoda o EHP vstoupila v platnost k 1. 1. 1993, stejně jako jednotný vnitřní trh ES. Prvním krokem při jednáních byla společná identifikace acquis communautaire, která probíhala ve vyjednávacích skupinách, výborech. Zde se však začaly objevovat první neshody. Státy ESVO přicházely stále s požadavky výjimek z acquis na straně jedné a na druhé straně Komise ES váhala se zahájením serioznějších negociací o institucionální struktuře EHP, neboť v té době již probíhaly přípravy na mezivládní konference ES (souběžně probíhala
6
konference o politické unii a hospodářské a měnové unii), v rámci kterých se měla projednat i reforma institucí Evropských společenství. V průběhu podzimu 1990 Španělsko a Řecko zdržovaly vyjednávání o institucionálním uspořádání EHP, chtěly si tím vynutit větší ústupky v politice hospodářské a sociální soudržnosti ES při nadcházející mezivládní konferenci. Jižním členům ES bylo v krátké době vyhověno a jednání mohla pokračovat. Dohoda o EHP byla podepsána na začátku května 1992 v Portu a měla vstoupit v platnost shodně jako jednotný vnitřní trh k 1. lednu 1993. Švýcarské referendum konané 6.12.1992, ve kterém se Švýcaři těsnou většinou 50,3% vyjádřili proti své účasti v EHP, odsunulo realizaci EHP o jeden rok. Musel být totiž přijat dodatečný protokol upravující vztahy v EHP bez participace Švýcarska. 13.12.1992 se obyvatelé Lichtenštejnska (členem ESVO od 1.8.1991) vyslovili pro účast v EHP (55,8% pro), proto musela být upravena Švýcarskolichtenštejnská smlouva o celní unii a 9.4. 1995 obyvatelé Lichtenštejnska znovu potvrdili svoji vůli být součástí rozsáhlého západoevropského společného trhu, od 1. května 1995 je Lichtenštejnsko také členem EHP. Dohoda o EHP vstoupila po její revizi v březnu 1993 v platnost 1.1. 1994. Dohodou o EHP se přibližně 60% legislativy ES stalo součástí právních řádů zemí ESVO. Evropský hospodářský prostor představoval rozšíření vnitřního trhu včetně pravidel hospodářské soutěže i na Norsko, Rakousko, Finsko, Švédsko, Island, Lichtenštejnsko a Švýcarsko. Členské státy EHP se nestaly součástí celní unie ES, zachovaly si vlastní obchodní politiku ke třetím zemím, Dohoda však vytvářela mechanismus konzultací o obchodní politice ke třetím zemím. Podpisem dohody o EHPS získaly členské státy ESVO přístup na trh ES s 350 milióny spotřebitelů, trh zemí ESVO představoval pouze přibližně 27 miliónů obyvatel. V současnosti (rok 2010) je EHP tvořen 27 členskými státy EU a třemi státy ESVO (Norsko, Island a Lichtenštejnsko). . Rozšiřující text
Obsah dohody o EHP Dohoda se odlišuje od členství v EU v mnoha ohledech – není zde zahrnuta oblast společné zemědělské a rybolovné politiky, neexistuje společný celní tarif – kontrola zboží na vnitřních hranicích byla však značně usnadněna. EHP neobsahuje realizaci Společné obchodní politiky, státy ESVO – EHP však v mnoha případech uzavírají dohody o volném obchodu se třetími státy paralelně s ES. Norsko a Island uzavřely s ES bilaterální dohody o Schengenském systému (implementují Schengenské acquis), čímž se má usnadnit pohyb osob mezi oběma stranami. Značná odlišnost účastí na EHP a členství v ES spočívá také v tom, že parlamenty zemí ESVO nepřenechávají část své pravomoci společným orgánům EHP (členové ES přenechávají část pravomocí Komisi) rozhodnutí Společného výboru EHP jsou
7
promítnuty do národní legislativy v souladu s národním právním řádem každé členské země ESVO – EHP. Státy ESVO si dále například vyjednaly výjimky z komunitární legislativy – například si mohly ponechat zákaz reklam na alkohol v televizi, Norsko a Island si vyjednaly derogaci v oblasti přímých zahraničních investic směřujících do loďařského průmyslu a do rybářských flotil, aby si ochránily svůj tradiční domácí průmysl vůči nákupu zahraničními osobami. Norsko si navíc vyjednalo omezení podílu zahraničních investorů v bankách a pojišťovacích společnostech do max. výše 33,3%. Švýcarsko získalo v rámci jednání pětileté přechodné období na implementaci pravidel volného pohybu osob. Státy ESVO měly vyšší nároky pro výfukové emise automobilů než-li ES, bylo zde stanovené dvouleté přechodné a po jeho uplynutí ES zpřísnilo svoji hranici na úroveň ESVO. Dohoda o EHP je jedinečná v tom, že nová legislativa EHP – (původem nová legislativa ES, na jejímž utváření se částečně účastní i odborníci ze zemí ESVO) je průběžně inkorporována do právních řádů zemí ESVO. Účast zástupců zemí ESVO na přípravě nové legislativy EHP je však velice omezená, státy ESVO tak nemají větší pravomoci rozhodovat o společné legislativě. Toto bylo jedním z důvodů, proč Rakousko, Švédsko, Finsko a Norsko vyjednávaly o vstupu i přes realizaci EHP. Jako plnoprávní členové ES se mohou podílet na přípravě a rozhodování o legislativě ES. V současnosti jsou členy Evropského hospodářského prostoru všechny členské státy Unie a státy ESVO kromě Švýcarska – tzn. Norsko, Island a Lichtenštejnsko. Shrnutí
Členským státům EHS se podařilo k 1. červenci vytvořit společný trh a odstranit klíčové tarifní a netarifní překážky pro vzájemný obchod. K tomuto datu byla také založena celní unie a ES tak ve vztahu ke třetím zemím vytvořily jednotný obchodní celek. Nacionalistický přístup Francie (zejména jejího prezidenta Ch. de Gaulla) přivedl ES do závažné krize, která byla dále podpořena nemožností reformovat společnou zemědělskou politiku ES a měnovou a hospodářskou krizí ve světě z první poloviny 70.let. Integrační krize ES spolu se zhoršenou ekonomickou situací ve většině členských zemích ES vedl k roztříštění vnitřního trhu a k zavádění netarifních překážek, které komplikovaly volný pohyb zboží, služeb, kapitálu a osob. Reakcí na neutěšenou situaci na vnitřním trhu byla Bílá kniha, kterou Komise předložila v roce 1985 a která navrhovala konkrétní řešení pro dokončení vnitřního trhu ES. Členské státy měly dle návrhu Komise přijmout téměř 300 legislativních norem, jejichž přesná implementace měla zajistit liberalizaci vnitřního trhu s termínem do konce roku 1992. Členské státy ESVO v obavě ze znevýhodněného přístupu jejich firem na plně liberalizovaný vnitřní trh ES usilovaly o rozšíření vnitřního trhu i vně ES a zahrnutí jejich trhů do jednotného trhu. S cílem rozšířit vnitřní trh ES na státy ESVO byla podepsána Dohoda o Evropském hospodářském prostoru, která od ledna 1994 zajišťovala Rakousku, Finsku, Švédsku (od r. 1995 jsou však členy),
8
Norsku, Islandu a Lichtenštejnsku volný přístup na vnitřní trh ES. Kontrolní otázky a úkoly
Vyjmenujte příčiny vzniku integrační krize v 60. letech a jaké byly její důsledky? Definujte překážky na vnitřním trhu v 80. letech? Definujte Evropský hospodářský prostor a jeho členskou základnu.
Seznam použitých zkratek
ESVO - Evropské sdružení volného obchodu OECD - Organization for Economic Cooperation and Development (Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj) EHP - Evropský hospodářský prostor HMU - hospodářská a měnová unie
Studijní literatura
Veber Václav: Dějiny sjednocené Evropy. NLN, Praha 2004. Luňák, Petr : Západ, Spojené státy a Západní Evropa ve studené válce. Praha, Libri 1997. Fiala Petr, Pitrová Markéta: Evropská unie. 2. vydání. CDK. Brno 2009.
Odkazy
K historii EU najdete více informací zde.
