Historická analýza lesnického vzdělávání na území České republiky

Mendelova lesnická a zemědělská univerzita v Brně Lesnická a dřevařská fakulta Ústav lesnické a dřevařské ekonomiky a politiky

Historická analýza lesnického vzdělávání na území České republiky Bakalářská práce

2011

Petr Mikyska

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma: Historická analýza lesnického vzdělávání na území České republiky zpracoval sám a uvedl jsem všechny použité prameny. Souhlasím, aby moje diplomová práce byla zveřejněna v souladu s § 47b Zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a uložena v knihovně Mendelovy zemědělské a lesnické univerzity v Brně, zpřístupněna ke studijním účelům ve shodě s Vyhláškou rektora MZLU o archivaci elektronické podoby závěrečných prací.

Autor kvalifikační práce se dále zavazuje, že před sepsáním licenční smlouvy o využití autorských práv díla s jinou osobou (subjektem) si vyžádá písemné stanovisko univerzity o tom, že předmětná licenční smlouva není v rozporu s oprávněnými zájmy univerzity a zavazuje se uhradit případný příspěvek na úhradu nákladů spojených se vznikem díla dle řádné kalkulace.

V Brně, dne 7.5.2011

........................................ Petr Mikyska

2

Touto cestou bych rád poděkoval těm, kteří mě při tvorbě bakalářské práce podporovali. Děkuji všem za jejich pochopení a vstřícnost. Zvláštní poděkování patří vedoucímu této práce, panu Ing. Josef Lenochovi, Ph.D., za jeho odborné vedení a cenné rady, a také Marii Jurenkové.

3

Jméno/Name: Petr Mikyska Zadání bakalářské práce/The name of bachelor thesis: Historická analýza lesnického vzdělávání na území České republiky/ The historical analysis of forest education on the territory of the Czech Republic

Abstrakt: Cílem mé práce je zpracování historické analýzy lesnického vzdělávání na území České republiky. Konkrétně je práce věnována popisu okolností a událostí, které vedly ke vzniku lesnického vzdělávání na našem území. Práce se tedy zabývá problematikou nakládání lidí s lesy a popisuje dobu prvních nařízení, která ovlivnila správu lesů i vývoj myslivecké – lesnické profese. Důležitou částí obsahu práce je přehled týkající se vzniku prvních lesnických škol a dalších institucí, které se na rozvoji lesnického vzdělávání podílely. Stručně se práce zabývá také dnešním stavem lesnického vzdělávání a jeho současnými trendy.

Klíčová slova: historie, vzdělávání, lesnictví, vývoj, lesnické školy, lesník, myslivec

Abstract: The aim of my work is to elaborate a historical analysis of forestry education in the Czech Republic. Specifically, the work is devoted to describing the circumstances and events that led to the creation of forestry education in our country. The thesis deals with the management of people with forests, and describes for the first regulations that affect forest management and development of hunting - forestry profession. An important part of the contents of the lists for the first forestry schools and other institutions in the development of forestry education participated. Briefly, the work deals with the present state of forestry education and current trends.

Key words: history, education, forestry development, forestry schools, a forester, huntsman

4

Obsah 1 ÚVOD............................................................................................................................ 6 2 CÍL ................................................................................................................................. 8 3 LITERÁRNÍ PŘEHLED ............................................................................................... 9 3.1 Nakládání člověka s lesem v dávné minulosti ........................................................ 9 3.2 Nakládání s lesy v období do roku 1754............................................................... 10 3.2.1 Lesní regál...................................................................................................... 11 3.2.2 Nařízení panovníků, šlechty, správ územních celků...................................... 12 3.2.5 Role osob mysliveckého řemesla................................................................... 14 3. 3 Nakládání s lesy v období od roku 1754.............................................................. 16 3.3.1 Zemský lesní řád vydaný roku 1754.............................................................. 16 3.3.2 Říšský zákon 250/1852.................................................................................. 17 3.3.3 Vznik lesnického vzdělávání ......................................................................... 18 4 METODIKA ................................................................................................................ 19 5 VÝSLEDKY................................................................................................................ 20 5.1 Přehledný vývoj lesnické profese ......................................................................... 20 5.2 Jan Ignác Ehrenwerth (1740–1834), průkopník lesnické pedagogiky.................. 22 5.3 Vývoj lesnických škol v Čechách ......................................................................... 24 5.3.1 První soukromé lesnické učiliště - Blatno u Chomutova............................... 24 5.3.2 Další lesnické školy ....................................................................................... 25 5.4 Vývoj lesnických škol na Moravě ........................................................................ 29 5.5 Výuka lesnictví na rolnických a hospodářských školách ..................................... 31 5.6 Lesnické spolky a organizace podílející se na rozvoji lesnického školství .......... 32 5.7 Chronologický přehled vzniku škol a jejich přemístění ....................................... 34 5.8 Popis současné situace lesnického vzdělávání, typy škol..................................... 36 5.9 Přehledy současné situace v lesnictví a demografický vývoj ............................... 37 6 DISKUSE..................................................................................................................... 43 6.1 Trendy v minulosti................................................................................................ 43 6.2 Trendy v současnosti ............................................................................................ 44 7 REALIZAČNÍ VÝSTUP............................................................................................. 45 8 ZÁVĚR ........................................................................................................................ 46 SUMMARY.................................................................................................................... 47 SEZNAM LITERATURY.............................................................................................. 48 PŘÍLOHY ....................................................................................................................... 49

5

1 ÚVOD Historie vzdělávání v lesnictví nám ukazuje základy vzniku lesnického oboru a jeho následný vývoj. Také zaznamenává současný stav a může být podkladem k úvahám o možném vývoji lesnického vzdělávání do budoucna. Základní lesnické zásady a pěstební znalosti byly dlouhou dobu součástí mysliveckého řemesla. Samostatné odborné lesnické vzdělávání je vzhledem k době vytvoření první školy, osamostatnění se a vyprofilování, relativně mladý obor, srovnáme-li ho např. s filozofií, matematikou, chemií, teologií apod. Náznaky o jeho potřebnosti však lze najít i v dobách rozvoje prvních civilizací. První rozvoj civilizací nebyl možný bez základních surovin, ke kterým dřevo, jakožto jedna z cenných a nenahraditelných z nich, nutně patřilo. Své nezastupitelné místo a využití má dodnes. Z počátku považovali lidé dostupnost této suroviny vzhledem k vysoké hustotě zalesnění krajiny na našem území za samozřejmost. Z pohledu dnešního lesnictví nelze přinejmenším v počátcích naší středoevropské kultury o nakládání s lesem hovořit jako o hospodaření, spíše lze mluvit o kořistnickém využívání lesa. Avšak s postupným nárůstem populace a rozvojem průmyslu, nejvíce s rozvojem hornictví a hutnictví, se začala zvyšovat i spotřeba dřeva a majitelé velkostatků, obchodníci i státníci si začali postupně stále více uvědomovat dostupnost resp. nedostupnost a skutečnou cenu této suroviny potřebnou pro další rozvoj průmyslu. Tak se začali formovat první myšlenky nad plánovaným hospodařením s obnovitelným zdrojem dřeva, lesem. Lokální úbytek lesů a dřeva dal přímý a nutný impuls odborníkům i veřejnosti k cílené péči o lesy a zároveň i zájmu o odborné lesnické vzdělání. Pro pochopení zákonitostí růstu, obnovy, závislostí na prostředí, stejně jako pro vlastní péči o les, jsou nezbytné vědomosti ze široké škály vědních oborů, jako jsou geologie, pedologie, dendrologie, botanika, klimatologie, ekologie, technika a technologie, ekonomika či myslivost. Rozvojem těchto vědních oborů se mohl vyvíjet a zdokonalovat také obor lesnictví a jeho vzdělávání v něm. Klasické tradiční znalosti předávané v rámci mysliveckého řemesla již byly nedostačující a bylo tak nutné přistoupit k vyprofilování samostatného lesnického oboru. Lesnické vzdělávání se vyvíjelo od mysliveckých pouček, přes první mistrovská učiliště, zemědělské a hospodářské školy, encyklopedické přednášky na Karlově

6

univerzitě, střední školy, až po dnešní školy vysoké. Tento vývoj probíhal postupně s vývojem společnosti a školství v čase.

7

2 CÍL Cílem mé práce je zpracování historické analýzy lesnického vzdělávání na území ČR. Cílem je tedy snaha ukázat, kdy a proč vznikla potřeba odborného lesnického vzdělávání a snaha popsat souvislosti a rozvoj lesnického školství z dřívějšího tradičního pojetí hospodaření s lesem, vyučovaného a předávaného v rámci mysliveckého řemesla. Historií pro účely této práce rozumím především období od prvních záznamů vypovídajících o nakládání lidí s lesem až do začátku 20. století. Náplní mé práce je stručný soupis okolností a událostí, které předcházely a vedly ke vzniku lesnického školství a vzniku prvních lesnických škol na našem území. Cílem práce není obsáhnout celou historii lesnictví a představit podrobně všechny stupně vzdělávání, ale ukázat na hlavní události a okolnosti postupného vzniku a rozvoje lesnického školství a jeho trendy v současnosti. Za dobu trvání tradičního i odborného lesnického vzdělávání byla nashromážděna řada dat a údajů, které vypovídají o vyspělosti vzdělávání i smyslu a významu lesnického oboru u nás. Cílem je předložit čtenáři stručný obraz o vzniku a vývoji lesnického vzdělávání na území ČR. Práce je rozdělena do několika rámcově uspořádaných kapitol. Její první část, nazvaná Literární přehled, obsahuje informace o vývoji lesnické profese a lesnického vzdělávání na našem území získané z literatury. Následující kapitola Metodiky pak pojednává o způsobu získávání a zpracovávání dat, popisuje použité metody. Další kapitola nás seznamuje s výsledky dosaženými zpracováním nashromážděných informací. Následně řazená kapitola Diskuse je věnována trendům ve vývoji lesnického vzdělávání vyplývajícím z výsledků práce a v Realizačním výstupu, poslední části práce před kapitolou Závěr, lze pak naleznout návrhy možných změn pro případné využití v praxi.

8

3 LITERÁRNÍ PŘEHLED Tato kapitola vypovídá o způsobu nakládání lidí s lesem v různých obdobích a je členěna na tři části. První z nich popisuje historicky nejvzdálenější období, které je v literatuře zachyceno. Druhá část se zabývá dobou prvních vladařů, tedy dobou, kdy už lze zaznamenat vznik nařízení, která nakládání s lesy, byť jen jednoduchým způsobem, ovlivňovala. Třetí část kapitoly je věnována období po r. 1754, kdy je vydán základní dokument týkající se správy lesa, a kdy už je možné hovořit o cíleném hospodaření s lesy a začátku vzniku lesnického vzdělávání na území ČR.

3.1 Nakládání člověka s lesem v dávné minulosti Hromas (2008) se v úvodní části myslivecké historie věnuje vztahu člověka k lesu od pradávných dob a mimo jiné zde uvádí, že les je přírodním bohatstvím naší planety Země. V této době neexistovalo povědomí o obecném vzdělání natož pak o vzdělávání lesnickém. V tomto období paleolitického lovce sběrače byly lesy nedotčené jeho vlivem, působením, či přeměnou a tyto pralesy tak pokrývaly v našich podmínkách většinu území. Předpokládá se, že ještě v mladší době kamenné (neolitu), 10 000 - 5 000 let př.n.l., potřeboval každý člověk k uhájení svých základních životních potřeb území o přibližné rozloze 10 km2. Člověk se postupně ze sběrače a lovce stává zemědělcem. Začíná se usazovat a vyhledává nejvýhodnější místa k trvalému osídlení jako jsou říční nivy nebo úvaly. Na těchto úrodných místech zakládá pole tzv. „žďářením“, tj. kácením lesa a spalováním dřeva. Podle živného typu byla takováto půda, pohnojená popelem ze spáleného dřeva, úrodná 2 - 5 sklizní. Pro zachování úrodnosti půdy bylo ale nutné zakládat další a další nová pole a tím docházelo k ničení velkých ploch původního přirozeného lesa - pralesa. Trvalé usídlení s sebou přineslo další změny v hospodaření. Zvěř, kterou člověk dříve výhradně lovil, začala být odchytávána a uzavírána do ohrad a tak docházelo k prvním domestikacím. Tyto živé konzervy zajišťovali spolehlivější zdroj potravy a namáhavý lov se stal pouze doplňkovou činností při obstarávání obživy lidí, kteří by se ani samotným lovem, vzhledem k jejich vzrůstajícímu počtu, neuživili. Lidé se tak přestali orientovat na pouze lesní prostředí a přešli na zemědělský způsob života. V 6. až 8. století n.l. převládaly v našich zemích ještě nejméně z 80% lesy

9

smíšené. Jejich výměra poklesla do současnosti na přibližně jednu třetinu. Vzhledem k tehdy obtížnému získávání zemědělské půdy žďářením se dobytek obvykle pásl v přilehlých lesích osad. To mělo za následek sníženou, nebo zcela nemožnou přirozenou obnovu citlivých druhů dřevin. Nejdříve mizely druhy jako např. jedle, jilm, jasan či javor, později ale podléhaly i druhy odolnější, jako je smrk a borovice. Proto byl zákaz pastvy dobytka v lesích jedním z prvních požadavků myslivců – lesníků. Přes četné snahy a upozorňování byl ovšem tento zákaz pastvy u nás uzákoněn až po druhé světové válce. Rozvoj zemědělství měl za následek nárůst počtu a hustoty obyvatel a tak začala být osídlována i území, která byla do té doby jeho působením a vlivem nedotčená. Z takto postupujících činností probíhalo další odlesňování krajiny. To trvalo přibližně až do doby objevení hnojení půdy chlévskou mrvou. Tento objev vedl ke stabilizaci velikosti plochy obhospodařované zemědělci a také stabilizaci lesnatosti v krajině. Až do dob prvotních vladařů byl les nadále využíván bez formulovaných pravidel, jako pouhý přirozený zdroj surovin a zvěře. Člověk využíval dřevo z lesa na vše, co potřeboval; ke stavbám obydlí, k ohradám pro dobytek, jako palivové dříví, pro kůru, lýko aj.; využíval ho k nejrůznějším účelům, aniž by se o něj jakkoliv staral. O výjimečném postupu s nakládáním lesa v tomto období hovoří dochovaná zpráva o plánovaném těžebním postupu na území Itálie, která pochází z doby starověku, konkrétněji zřejmě z doby kolem 400 let př.n.l. V této zprávě, která je jednou z prvních doložených zpráv o hospodaření v lesích, se lze dočíst o naplánovaném těžebním postupu s ohledem na prostor a čas, což lze považovat za opravdové dlouhodobé lesní hospodaření. Tato zpráva však nepochází z našeho území, ale ze starověké Etrurie, která se rozkládala na území západní části střední Itálie, dnešního území Toskánska. V této hustě zalesněné a těžce prostupné oblasti se odedávna těžilo železo, a tak, v místech koncentrované těžby s kritickým nedostatkem dřeva, vznikaly první plány pro hospodaření s lesem. Podobně tomu bylo i na našem území, to ale ovšem až v 18. století.

3.2 Nakládání s lesy v období do roku 1754 Doba prvních panovníků je v souvislosti s nakládáním s lesy charakteristická udělováním práv a nařizováním povinností, které se dotýkaly některých oblastí správy lesů. Nová nařízení týkající se lesa vycházela od panovníků, šlechty i z úřadů nižších

10

správních celků. Myslivci hrají v této době významnou roli při spravování vznikajících opatření.

3.2.1 Lesní regál Chadt Ševětínský (1914) se ve svém díle o lesnictví zmiňuje o době prvních panovníků a uvádí jejich výsadní práva – tzv. regály, které se hojně užívaly již od 12.stol. Součástí těchto práv byl i regál lesní, který rolníkům přikazoval platit poplatky za pastvu svého dobytka a prasat v lesích, a který dále vymezoval i práva osadníků a určoval lesní povinnosti. Mezi práva osadníků patřila lesní svoboda, která zahrnovala pasení dobytka, trhání trávy, braní stlaní (mechu, strouhanky), a rovněž také dřevní právo. Za lesní svobodu (někdy nazývanou „služebnost“) bylo tedy dříve považováno povolení osadníků využívat produkty z lesa. Pasení dobytka bylo velice rozšířené a právo k němu bylo udělováno buď jako neomezené, s povinností odvádět za něj naturálie, nebo se k němu vázalo určení, kolik kusů a na jaké ploše lze pást. Zákaz pastvy se často uděloval např. v mladém „doubí“. Trhání trávy a braní stlaní bylo udělováno bez omezení. Různorodější byly možnosti udělování dřevního práva. To bylo udělováno buď jako zcela neomezené, nebo omezené dobou platnosti, nebo bylo vymezené účelově a to např. k celkovému užívání dřeva, využívání dřeva na stavby a palivo, k sbírání suchého dříví, štípání louček, oklešťování stromů, sekání proutí. Časté bylo udělování obecného zákazu užívání dříví dubového nebo vůbec omezení množství dřeva nebo určitého druhu. (Později, v roce 1853, bylo císařským patentem udílení práv zpoplatněno). Vedle četných povinností a robot loveckých museli poddaní vykonávat i lesní povinnosti (roboty). Tímto označením starosaského a finského původu byla pochopitelně rozuměna námaha, práce. Práce v lese byla namáhavá a nebezpečná i proto, že byla často vykonávána v zimě. Z některých robot se měli poddaní možnost vyplatit, z jiných ne. Povinnost roboty byla poddaným udělována různě podle místa a potřeby. Mezi lesní povinnosti patřilo česání chmele v lesích (česání chmele a odvod vrchnosti), dále dubec (porážení a přivážení dubového dříví; vzhledem k náročnosti a četnosti i smrtelných zranění se z této povinnosti mnozí vykupovali), dále dělání dříví (podle určeného množství), mýcení a sekání lesů (včetně udržování cest a mýcení lesů –

11

podobně jako u přeseky, viz níže), rovnání dříví (rovnání plaveného dříví na břehy), přeseka (zakládání cest skrze lesy, mýcení lesů; častěji užíváno v lesnatějších Čechách než na Moravě, nepoužíváno v pohraničních oblastech kvůli bezpečnosti), sekání dříví (povinnost obyvatel žup vysílat poddané k sekání dříví pro krále, převážně přes zimu), sekání stohoviny (sekání tyčí, žerdí do vinic a chmelnic), světlení lesů (stejná povinnost jako přeseka), vožení dříví (k plavení po řece, k vápenicím, cihelnám, k pile a vožení prken na zámek) a také vytahování dřev z vody (vytahovat dříví plavené po řece, viz rovnání dříví). Přenechání lesa k užívání se v dřívějších dobách provádělo buď zdarma nebo za poplatky podle královských a panských nařízení. Jednotlivé poplatky nesly označení podle jejich druhu a účelu. Druhy poplatků za užívání dříví byly tyto: lesné, lovčí, lužné, ochozné, oves dřevní, lesní, hajný, oves podymní (podýmné – vše, co se bralo k užívání jako palivo), plat za les, sekerné (poplatek z prodeje dříví), slepice ochozní, podymní, šestné, pňové. Ostatními z uváděných poplatků jsou tyto: druhy poplatků za pastvu: kravné, kury pastevní, máslo, nářezné, oves pastevní, pastevné, sýry pastevní; za trávu: travné; za stlaní: lovčí lužné; za cesty: cestné, mýto; za čižby: čižebné; za listí: hrabné; za louky: slepice louční; za mech: hrabné; za strouhanku: lesné; za zvěř: nářezné; za žír (ořechy, žaludy a bukvice): ořechovné; za kámen: skalné a nakonec za za polaření: pasečné. Poplatky nebyly příliš vysoké a dříví mělo malou hodnotu. Např. sklář Plechinger na Vimpersku platil roku 1796 za 27 000 sáhů dříví během 30 let 60 zlatých nebo např. za pastvu jednoho prasete v lese ročně jednu slepici a měřici ovsa.

3.2.2 Nařízení panovníků, šlechty, správ územních celků Panovníci si chránili svůj majetek vyhlašováním různých práv a nařízení, mezi která patřilo i právo na ochranu lesního majetku. Výňatek z práva českého knížete Konráda Oty, zřejmě z roku 1189, zněl podle Chadta Ševětínského (1914) takto:

„…žádný lesní hajný nesmí u nikoho na cestě nebo na trhu (když by cizí dříví vezl) zájem vzíti, ale může tak učiniti, kdyby jej dopadl, když strom poráží. Kdyby hajný žaloval, nemá rychtář škůdci lesnímu uložiti, jako bývalo 300, nýbrž jen 60 denárů...“

12

Panovníkem, který měl v úmyslu zahrnout ochranu lesů do zákonů našeho státu, byl Karel IV. V jím připravovaném zákoníku Majestas Carolinas Karla IV. z roku 1348 je v kapitole 50, jak popisuje Chadt Ševětínský (1914), uvedena i stať týkající se ochrany lesů:

"Lesuov našich divné z zemí i také krásné shromažděnie netoliko bychom je chtěli rozptýliti, ale také snažnů stráží ode všeho rubánie, leč bychom co komu zvláště dopustili, zachovati mieníme a nepoškvrněné věčně je míti chtiec, přikazujem." Kdoby bezpravně sobě osobovali nebo bez povolení je kopali a káceli, na takové měla připadnouti pokuta cti ztracení a čtvernásobné náhrady. Aby lesy nehynuly, nařízeno, že v nižádný čas, nejméně pak v podletí nebo v létě smí kdo se stromův kůru olupovati, ji pořezávati aneb trhati, jelikož stromoví v ten čas jest ve první nebo ve druhé míze. Trest na pachatele uložen dle starobylého hrozného mravu velice těžký: Byl-li sám hajný, měla mu pravá ruka býti odřena (jako on dřel strom) a zboží všecko, což by za hájení lesův měl ode krále, vzato zase ke komoře. Jinému škůdci takovému odřena toliko pravá ruka. Kdoby nalezen byl, že oheň kladl v lesích královských, panských neb jiných, anebo že na stromy neb kořeny oheň strojil, ten sám měl ohněm býti upálen až do smrti (jako on pálil stromy). Žádný hajný královský ani lovčí ani kdo jiný neměl práva stromy roubati a drvo z lesů vyvážeti, je prodávati neb jinak zcizovati, kromě souší, tj. stromův uschlých a vývratů, tj. stromův větrem povalených. Kdoby nalezen byl přestupníkem tohoto nařízení, hajný neb lovčí, an by kácel dříví zdravé, tomu uťata neb zacelena pravá ruka (že kácel kmeny zdravé) i odňaty dědiny královské, které užíval. Témuž trestu (ruky pravé utětí) podroben byl i ten, kdoby proti zápověděm královským dříví vyvážel po vodě nebo po suchu, aneb pomocí svou k tomu se propůjčoval“.

V roce 1355 byl Majestas Carolinas na nátlak panského sněmu Karlem IV. odvolán, takže připravovaná zákonná norma bohužel nevyšla v platnost, i když její podoba se nakonec stala osnovou zákonných nařízení v budoucnu. Taktéž další první čeští panovníci vydávali nařízení a zákazy na kácení hvozdů a lesů. Tyto zákazy se týkaly převážně nepropustných lesů v pohraničí, které sehrávaly 13

strategickou úlohu v obraně státu. Nožička (1957) uvádí zákaz vydaný r. 1221 Přemyslem Otakarem I. vztahující se na kácení lesů v jižních Čechách, které byly darovány světelskému klášteru v Rakousích. Nožička (1957) poukazuje také na první projevy odbornosti při správě lesů, jakými byla účast lesníků při vykazování těžby, doložená roku 1379 v chebském lesním řádu, nebo ustanovení obsažená v městském právu brněnském z roku 1243 nebo v jihlavském z roku 1259. V jihlavském městském právu nalezneme také tresty za svévolné poražení stromu. Při přistižení a usvědčení měl zloděj zaplatit za každý veliký poražený kmen 72 a rychtářovi 60 denárů. Při odvážení tyček a křoví vozem mu má býti vůz i s koněm či voly zabaven, pokud se přistižený nevykoupí půl věrduňkem nebo jiným dohodnutým způsobem. Příkladem zájmu o pěstování lesa z řad šlechty bylo také nařízení pěstování dubů v ohradách a jejich přesazování po čtyřech až pěti letech, vydané až v 17. stol. Janem Adolfem I. ze Schwarzenberga (1615 – 1683), který také jako první nařídil vysévání modřínového semene u nás. Vykonavateli těchto pěstebních nařízení na velkostatcích byli myslivci. (Nožička, 1957)

3.2.5 Role osob mysliveckého řemesla Kothera (2010) cituje ponaučení polesného Jiřího Valy z panství Radnice o povinnostech polesenských z roku 1687, vypracovaných patrně podle předpisů platných na radnickém panství za pana Petra Pavla Malovce z Chýnova v roce 1651. Pomocí této citace si lze udělat představu o náplni a povinnostech myslivce a také lesníka v jedné osobě:

„... les ochraňuj před lidem nehodným, chraň les od zlodějství, netrp v něm dobytek, který les jenom ničí, řádně lesa osívej; semena si z domácího lesa opatřuj, co lesu škodí napravuj, dříví dobře odhaduj, jak každý strom v který zemi roste, abys dobře věděl. Musíš dbát, abys dobytek poddaných nevháněl do mladých lesů, taky tobě není dovoleno trávu v mladým lese síci ani dobytek v mladém lese vypásat. Taky musíš být dobrým myslivcem, zvlášť co všechno patří k nižší a vyšší myslivosti musíš znát, též i škodlivých zvířat znát je ti třeba. Všechny honby znát musíš a na honbu potřebný zbraně,

14

zvířata k lovu vycvičit, tenata a sítě zhotovit umět. Proto se vynasnaž v tom umění, v kterýmž jiný v tvém stavu za dobro vidíš a podle nich se spravuj; k tomu ti dopomáhej Bůh.“

Vzdělávání u staršího myslivce trvalo zhruba tři roky. Takto vyučený myslivec vybaven výučním listem, tesákem a loveckou trubkou odcházel do služeb pána, který od něho očekával zajištění všech náležitostí souvisejících s lovem. Chadt Ševětínský (1914) popsal role myslivců na různých pozicích. Jejich označení, která autor uvádí, byla používána v 11. - 13.století; řazena jsou sestupně podle hodnosti. Prvním představitelem je nejvyšší lovčí, který byl představeným loveckého úřadu na panovníkově dvoře a zastával nejvyšší funkci. Království české i Markrabství moravské mělo svého nejvyššího lovčího. Na druhé místo je řazen lovčí (magister venatorum), který patřil mezi přední úředníky župy (župa měla rozsah působnosti místní správy hradu). Lovčí bydlel na hradě vedle župana nebo v samostatném lovcovském domě. Župan měl přidělenou moc výkonnou, vojenskou a soudní spravující tak knížecí statky. Bydlet vedle něho tak znamenalo výsadní postavení. Náplní práce lovčího byla starost o zeměpanské lesy, jejich užívání a honbu zvěře. Lovčí byl pod přísahou a pro svoji věrohodnost se účastnil např. obnovování hranic a usazování mezníků a zasedal také v porotě při sporech o vlastnictví pozemků. Lovčí rozhodoval o místech, na nichž bylo možné kácet dříví. Placen byl skromně a to převážně hmotnými dávkami. Příjmem mu však bylo mimo jiné také tzv. „šestné“ (šest denárů) z každého vozu užitého obyvateli, „cestné“ za použití cesty vedoucí skrz les, „pastevné“ za pasení dobytka v lese (tím byly buď peníze nebo vejce, sýry, obilí aj.). Lovčí mohl sám prodávat pouze takové dříví, které bylo poškozené, uschlé nebo vyvrácené kmeny apod. Tresty za kácení zdravých stromů samotným lovčím byly velmi kruté, utětí ruky apod. Třetí místo mezi představiteli myslivců zastává hajný nebo lesní (custodes, forestarius, silvanus). Toto pojmenování je odvozeno od slova hájit, bránit les. Základní působností hajného bylo hlídat lesy, potoky, štěpnice (ovocné sady) před kácením stromů, před pytláky, bdít nad neporušeností hraničních mezníků. Hajný nesměl nikomu na cestě nebo na trhu zabavovat dříví, tuto pravomoc měl pouze v případě, že někoho zastihl při kácení stromu. Zabavit dříví na vozu mohl jen po výpovědích dvou hajných

15

před královskými úředníky. Ti pak zloděje vydali králi na milost a nemilost. Tresty pro hajné byly stejně kruté jako pro lovčí a plat dostávali také převážně v naturáliích. Dalšími představiteli myslivecké profese byli lovci (venatores), kteří byli podřízeni lovčím. Další pozice patřila psářům nebo také holotům (caniductores), kteří patřili k nejnižší lovecké třídě a jejich náplní byla péče o lovecké psy. Při panských vícedenních lovech je však byli poddaní povinni přijmout i se psy a poskytnout jim nocleh a stravu. Tuto povinnost poddaných psáři mnohdy zneužívali. (Dnešní rčení „ty holoto“ vychází právě odtud). Poslední místo v tomto pořadí měli pak ještě např. výjci, borovníci, sokolníci, u nichž už sám název napovídá tomu, co bylo součástí jejich pracovní náplně v rámci mysliveckého řemesla.

3. 3 Nakládání s lesy v období od roku 1754 Významnou událostí v nakládání s lesy s sebou přinesl rok 1754, kdy byl vydán významný dokument - Zemský lesní řád, který položil základy prvním pravidlům efektivnějšího hospodaření s lesy, což ovlivnilo nutný vznik a rozvoj odbornějšího lesnického vzdělávání. Zásadním krokem v rozvoji plánovaného hospodaření v lesích a zároveň v rozvoji lesnického vzdělávání bylo však až vydání Říšského zákona v roce 1852.

3.3.1 Zemský lesní řád vydaný roku 1754 V citaci z lesního řádu Chadt Ševětínský (1914) uvádí:

„Lesy tyto podrobují se dozorství patronů a jiné vrchnosti, kterým se cejchování a lisování ukládá. Zpustlost lesů v Čechách dosvědčuje, zapovídá patent užívání lesů – pro hutě (skelné) vysekaných neb odprodaných na dvory, pole neb luka a dělání z nich kopanin. Trhání neb otvírání stromů a sbírání pryskyřice co nejostřeji se zapovídá. Bečvářům a šindelářům se nedovoluje, aby dříví na stojatě vyhledávali, lisovali neb obsekávali. Zemské obyvatelstvo zavázáno jest, aby vysečená místa zamýtilo, lesů proti zvěři plaňkami šetřilo a škodlivou pastvu dobytka zamezilo. Na těch místech, kde se porostlina usadila a kde nedávno dříví 16

bylo, všecky průhony a pastvy se potud zapovídají, pokud mladé dříví tak vysoko nevzrostlo, aby vršek jeho dosažen a ohlodán býti mohl. Trav žetí srpem, kosou neb jakýmkoli způsobem se zapovídá. Pastva kozího dobytka v lesích pod důtklivou pokutou se zakazuje. Zapovídá škrabání mechu a osekávání kmenů. Aby se stromů šetřilo, má se ku průjezdu užívati otevřené cesty vesničané, nikoliv lesní. Máje, tyčky na ploty a na správu silnic, tak nazvané klackové dříví bráti, docela se zapovídá. Vrchnosti jsou zavázány, aby vysečená místa a prázdné prostory ohradili, by se tam zvěř vtlačiti a porostlinám škoditi nemohla. Suché kmeny mají se vyhledati a dokud neshnijou, na sáhy neb jinou potřebu zdělati, ale kdyby celá místa schnouti počala, netoliko brzkou sečí, nýbrž i zděláním velkého příkopu mezi tím suchým a zdravým dřívím zpomoženo buď“.

3.3.2 Říšský zákon 250/1852 Komentář k Zemskému lesním řádu a k vydání významnějšího Říšského zákona uvádí Kubík (2000) v Lesnické práci následující:

„Zemský lesní řád pro Čechy (1754) nařizoval, aby vrchnosti zaměstnávaly v lesní službě jen zkušené lesníky. Nařízení ministerstva zemědělství a hornictví č. 63/1850 ř. z. zavedlo povinné státní zkoušky pro lesní hospodáře, které opravňovaly k samostatnému vedení lesních majetků. Lesní zákon č. 250/1852 ř. z. (§ 22) poskytl legislativní podklad pro povinné ustanovení lesních hospodářů s potřebnou kvalifikací, přičemž velikost majetku, pro něž by tato povinnost platila, měla být určena navazujícími zemskými právními předpisy. Na Moravě byla tato velikost lesního majetku stanovena (1873) na 1000 jiter (575 ha), ve Slezsku (1907) na 500 ha, v Čechách byla stanovena - pro lesy obecní od r. 1893, pro lesy soukromé od r. 1911 - velikost 700 ha. Nařízeními ministerstva orby (1889, 1903) byly dále upřesněny okolnosti státních zkoušek pro soukromou a státní službu. Nařízení z r. 1903 bylo nahrazeno až zákonem č. 166/1960 Sb., který stanovil povinnost složit zkoušku pro odborné lesní hospodáře jako podmínku pro výkon řady provozních i správních funkcí, vyjmenovaných ve vyhlášce č. 17/1961 Sb. Odborné zkoušky byly potom zrušeny zákonem č.

17

96/1977 Sb., odborná správa nestátních lesů (s konkrétně stanovenými úkoly) byla však zachována“.

3.3.3 Vznik lesnického vzdělávání Zemský lesní řád a především Říšský zákon položily základy k novodobému lesnickému vzdělávání. Vznik prvního lesnického učiliště a později dalších škol zaměřených na lesnické vzdělávání bylo reakcí na tyto dokumenty a na špatný stav lesů té doby. První školy vznikající v období do 1. poloviny 19. století se nacházely v nelehké situaci, avšak se zánikem poddanství v roce 1848, demokratičtějším vývojem společnosti a se vznikem lesnických spolků měl rozvoj lesnického vzdělávání otevřenější cestu, neb se o jeho podporu zajímaly nejen různé spolky a organizace, ale také stát. Přehled o vývoji lesnického školství od roku vzniku prvního lesnického učiliště nabízí doktor Jiří Uhlíř, který zpracoval mapy, jež názorně ukazují, které školy na našem území postupně vznikaly. Tyto mapy jsou přílohou mé práce. Vznikem jednotlivých škol na našem území, které jsou výsledkem předchozího vývoje, se budu zabývat v páté kapitole výsledků.

18

4 METODIKA Pro zpracování obsahu této práce zabývající se historickým vývojem zkoumané oblasti byly použity tři základní metody a to sběr, analýza a následná syntéza dat. Sběr dat je základním postupem při práci týkající se historie. Sběr dat znamená vyhledat materiály týkající se zpracovávaného tématu. Součástí jejich sběru je také vytřídění informací, které budou následně zpracovány v dalším kroku. Po sběru dat následuje jejich důkladná analýza, která má za cíl přiřazení hodnoty získané informace. Zařazení informace do struktury práce je dalším výsledným krokem postupu pro případnou využitelnost poslední metody práce s daty, syntézu, která byla závěrečným postupem v této práci. Pro možnost uplatnění syntézy je potřeba mít k dispozici data a informace získané použitím předchozích metod. Syntéza samotná pak spočívá ve sloučení min. dvou takto získaných výstupů. Při využití syntézy pak byla jejím konečným výsledkem nová, obohacená či upřesňující informace použitelná pro naplnění předsevzatých cílů práce. Pro získání zpřesněné doplněné hodnotnější informace o konkrétní historické události, souvislosti, škole či významné postavě v dějinách lesnictví, bylo třeba nalézt materiály od různých autorů z určitých období. Součástí důkladné analýzy bylo vytřídit informace týkající se např. činnosti školy od jejího vzniku až do konce zkoumaného období. Stejný postup byl využit v případě analýzy dat týkajících se významných osobností působících v oblasti lesnického vzdělávání; v těchto případech bylo tedy záměrem zachytit co nejvíce důležitých informací vypovídajících produktivním období těchto osob. Po shrnutí těchto poznatků bylo možno přiřadit konkrétní škole či osobě významnost na poli rozvoje lesnického vzdělávání. Mezi nejvýznamnější autory, kteří se ve svých dílech zabývají historií lesnictví v Čechách, a jejichž slova jsou v práci nejčastěji citována, patří především Jan Evangelista Chadt Ševětínský, Jan Pinc, Jiří Uhlíř, Josef Nožička a další autoři. Z jejich obsáhlých děl lze čerpat i v dnešní době, jelikož jsou cenná nejen pro svůj detailní přehled o vývoji lesů a lesnictví jako celku, ale poskytují také důležité informace vysvětlující vznik odborného lesnického vzdělávání.

19

5 VÝSLEDKY Kapitola výsledků zahrnuje stručné shrnutí počátků vývoje lesnické profese a následně se, již podrobněji, zabývá vývojem lesnických škol v Čechách a na Moravě a přínosem lesnického pedagoga Jana Ignáce Ehrenwertha. Kapitola upozorňuje také na podstatnou roli lesnických spolků a organizací, které měly významný podíl na rozvoji lesnické školství na našem území, a dotýká se také současné situace lesnického vzdělávání popisem existujících typů škol v České republice. Některé výsledky práce jsou v rámci této kapitoly přehledně zpracovány formou různých přehledů, tabulek apod.

5.1 Přehledný vývoj lesnické profese Za vlády panovníků, feudálů a vládců ve starověku a středověku docházelo k nakládání s lesy podle požadavků uvážení jejich majitelů, či správců. Hospodaření v lesích v tomto období nebylo vázáno žádnými pravidly, lesy se užívaly nahodile, prostým způsobem. S lesy, jakožto možným dlouhodobě obnovitelným zdrojem suroviny, vlastníci ne vždy dobře nakládali a měnili jejich rozlohu, přirozenou strukturu i skladbu dřevin. Bez odborné péče a kontroly tak docházelo k primitivnímu hospodaření a z našeho hlediska dokonce k ničení a pustošení některých lesních celků. I přesto, že v dřívějších dobách nedocházelo k jakékoli koordinaci nebo správě hospodaření v lesích, patřily lesy k prvotnímu a nezbytnému bohatství lidí a státu. Panovníci se přinejmenším zajímaly o dění na svých majetcích, z čehož vyplývají i první vydaná nařízení a práva, která vyhlašovali a která se dotýkala ochrany a správy lesních majetků. Snažili se tak zabránit lesnímu pychu a hlavně lesy chránili jako prostředí pro zvěř, kterou vášnivě lovili. Lov byl doménou panovníka, feudálů a šlechty, plnil společenskou funkci a přinášel pro majitele i hospodářský zisk v podobě zvěřiny. Prvními zákonnými normami, kterými si panovníci vyhlašovali svá výsostná práva již v dobách raného feudalismu, byly tzv. „regály“. Dalším z podobných opatření vedoucích k ochraně lesů a zásahem ovlivňujícím lesní prostředí bylo v 11.stol. zavedení funkce lovčího, který byl jmenován králem. Hlavním úkolem lovčího byla honba zvěře, nebo-li myslivost, jakožto zábava i hospodářský zisk pro krále a panstvo. Můžeme říci, že lovčí v lesích krále a pánů (tzv. panští myslivci) plnili funkci prvního lesního hospodáře, neboť se vedle povinnosti péče o zvěř starali také o les a jeho ochranu.

20

Za svévolné odcizení stromu či dřeva byly udělovány někdy mírné, ale spíše přísné až kruté tresty. Purkrabí a vladaři na hradech měli nařízeno hlídat zakázané plavení dřeva. Při vědomém porušení tohoto příkazu ztratili úřad a museli králi zaplatit dvojnásobnou cenu plaveného dříví. Hajní a lovčí zastavovali vozy při domnění, že se jedná o krádež a pokud nastala situace, že se dva hajní či lovčí té oblasti shodli na tom, že jde o krádež, dotyčný stanul před královským soudem. Podobná další sněmovní usnesení byla vydávána v 15. - 17.století, týkala se však z větší části honby zvěře než lesa. Historicky prvními předchůdci profese lesníků byli jistě myslivci, strážci zvěře, kteří dbali na ochranu a správu lesa na svěřeném pánově majetku. Bděli nad počty a výskytem druhů zvěře na území svěřeného majetku a přidělených lesních revírů. Avšak tito panští lovčí nepečovali cílevědomě, systematicky dlouhodobě a odborně o trvale hospodářsky výnosný a udržitelný stav lesa. Jejich hlavním posláním bylo realizovat lovecké představy svých pánů. Díky zájmu o myslivost vydávala vrchnost místní nařízení ovlivňující hospodaření v lesích. Týkalo se převážně pěstování dubů důležitých pro produkci žaludů, které byly používány jako lákadlo a krmivo pro černou zvěř. Je možné říci, že do 16. stol. byl stav našich lesů velice dobrý a relativně neporušený velkými zásahy. Během 17. a zvláště pak v 18. stol., při nástupu průmyslové revoluce, dochází také k rychlému rozvoji skláren, báňských a hutních podniků, které měly neobyčejně vysokou spotřebu dříví a mnoho lesů tak bylo nekontrolovaně vytěženo pro jejich potřebu. Nedostatek dříví byl odběrateli dřeva nejčastěji pociťován v místech těžby kovů, jakými bylo stříbro, železo, měď, olovo a také sklo. Nedostatek dříví byl patrný nejen v oblastech dolů a skláren, ale také kolem splavných řek a zemědělsky zaměřených oblastech. Příkladem zájmu o pěstování lesa z řad šlechty bylo nařízení pěstování dubů v ohradách a jejich přesazování po čtyřech až pěti letech do nově založených porostů, které bylo vydané až v 17. stol. Janem Adolfem I. ze Schwarzenberga (1615 – 1683), jenž také jako první nařídil vysévání modřínového semene u nás. Vykonavateli těchto pěstebních nařízení na velkostatcích byli myslivci. Změny ve stylu hospodaření s lesem a počátky lesnického vzdělávání nastaly nejprve právě v oblastech s kritickým nedostatkem dřeva. V těchto místech těžby rud byl lokální úbytek lesů nejmarkantnější, až kritický. Bohužel až tento špatný stav lesů přiměl majitele a myslivce - lesníky - jako jejich správce k cílenému jednání a péči o 21

záchranu, obnovu a rozvoj lesů. Za významnou událost lze označit vydání Zemského lesního řádu roku 1754, který obsahoval mimo jiné i povinnost složení zkoušky pro lesní hospodáře, omezení těžby dříví pro hutě, zákaz rozšiřování pastvin a orné půdy. Tato zákonná opatření směřovala k jednomu cíli a to ke zvýšení produktivity lesa a k zajištění dostatku dřeva. Na všechny činnosti spojené s hospodařením v narušených lesích tak již nemohl stačit myslivec sám. Pro vykonání většího počtu naplánovaných prací bylo zapotřebí kvalifikovaného lesního personálu. Tuto kvalifikaci mohli zájemci získat jedině patřičným vzděláním. Tak začaly vznikat první lesnická učiliště vedená zkušenými myslivci - lesníky, kteří sami vyučovali všechny předměty a zároveň pro studenty zajišťovali praxi ve svých přilehlých revírech. Počátky lesnického vzdělávání tak lze datovat od 18. století, doby založení první školy, přesněji od roku 1773, kdy Ignác Jan Ehrenwerth založil první soukromé lesnické učiliště v Blatnu v severních Čechách. Před tímto rokem neexistovala na našem území žádná samostatná organizovaná lesnická forma vzdělávání a s lesy se hospodařilo podle lidové tradice a ústního obeznámení se s lesnickou problematikou při předávání mysliveckého řemesla. Začátek řízení hospodaření v lesích lze datovat až od doby vydání Zemského lesního řádu. Novověk v rakouském lesním hospodářství začíná však až s vydáním nařízení Ministerstva zemědělství a hornictví č. 63/1850, které zavedlo povinné státní zkoušky pro lesní hospodáře a opravňovalo je tak k samostatnému vedení lesních majetků. Lesní zákon č. 250/1852 (§ 22) poskytl legislativní podklad pro povinné ustanovení lesních hospodářů s potřebnou kvalifikací a obsahoval i navazující zemské předpisy určující velikost majetku, pro něž tato povinnost platila. Po myslivcích tak bylo požadováno plnění stále většího počtu povinností týkajících se správy lesa, což zapříčinilo postupný ústup jejich hlavní náplně myslivosti do pozadí, což myslivci nelibě nesli.

5.2 Jan Ignác Ehrenwerth (1740–1834), průkopník lesnické pedagogiky Šafránek (2008) ve své publikaci hovoří o tom, že Jana Ignáce (Hynka) Ehrenwertha lze bezpochyby právem považovat za prvního lesnického pedagoga působícího na našem území. Ehrenwerth zaujímá v dějinách lesnické výuky významné postavení a to i osobně z pohledu praktikujícího lesního hospodáře, jelikož po svém působení zanechal 22

krásné lesy v Krušných horách. Profesní život Ehrenwertha byl dlouhý, bohatý a úspěšný. Narodil se 1. srpna 1740 ve Výšovicích u Prostějova jako syn lesmistra. Po vyučení roku 1761 byl v císařské myslivně na hodonínském panství prohlášen za myslivce a na zdejším lesním úřadě působil jako písař a revírník. Nejspíše díky působení jeho otce v auerspergských službách se přestěhoval pravděpodobně roku 1770 do Čech, kde přijal místo lovčího na Červeném hrádku, panství státního ministra Heinricha z Rottenhahnu, který ho roku 1771 povýšil na nadlovčího se sídlem v Blatně u Chomutova. Po smrti tamního předchůdce byl rok poté jmenován lesmistrem. O dva roky později byl pak také jmenován krajským lesním examinátorem, zkušebním komisařem žateckého kraje. Podle patentu z 24.7.1773 byl přijat roku 1774 jako oprávněný řádný lesník do Společnosti pro zemědělství a volná umění v Praze. Vrchní komise pro regulaci daní ho roku 1786 zvolila lesním znalcem pro supervize lesnické části josefínského katastru a roku 1789 ho pak zvolila Vlastenecká hospodářská společnost za dopisujícího člena a o dva roky později pak za člena řádného. V tomto roce, za předsednictví tehdejšího nejvyššího purkrabího Jindřicha hraběte Rottenhahna, složil také u zemské vlády přísahu jako komorní lesmistr administrace státních lesů a zastával tak funkci královského českého nadlovčího. Více než 40 let vedl rovněž záležitosti lesního referátu. Ehrenwerthovi byla opětovně vyslovována uznání a to i mimořádná, přímo od rakouského arcivévody. Když roku 1826 požádal o penzionování, celková doba jeho působení v soukromé i státní službě činila 70 let a 8 měsíců. Zemřel roku 1834 v Praze a zanechal po sobě mimořádné zásluhy. Základem Ehrenwerthova vzdělání bylo vyučení se na zemědělské škole a pasování na myslivce. Při své práci měl k dispozici první, graficky i poměrně dobře zpracované lesnické mapy zobrazující především prostorové uspořádání a majetkové hranice. Jeho povinností bylo řídit se podrobnými lesními řády pro lesní písaře, které byly v souvislosti se změnami vrchnosti měněny a doplňovány. Ehrenwerthovy práce obsahovaly přesné hranice lesů a jejich výměry, úpravy rozdělovacích sítí, určená stanoviště lesních dřevin, stanovené obmýtní doby, odhady zásob dřeva, stanovení přírůstů, předpisy ročních těžeb i pokyny pro zalesňovací práce a meliorace. Ehrenwerth vynikal v činnosti pedagogické, v měření, taxaci a oceňování lesa. Skutečnost, že by se Ehrenwerth podílel na sepsání nějaké odborné lesnické práce, není nijak doložena. Je však jisté, že byl významným pedagogem a že byl lektorem některých lesnických učebnic sepsaných mladšími kolegy. Ehrenwerth je 23

některými autory považován dokonce za rytíře, i když jeho povýšení do rytířského stavu není doložené. Byl však jistě oceněn Leopoldovým řádem, který rytířskou hodnost od začátku 19. století uděloval, a který oceňoval širokou občanskou veřejnost za mimořádné přínosy v oblasti vědy, hospodářské činnosti a humanity. (Šafránek, 2008)

5.3 Vývoj lesnických škol v Čechách Vznik lesnických škol vycházel z potřeby dostatečného vzdělání myslivců, po kterých byl v rámci správy lesů žádán stále větší objem činností.

5.3.1 První soukromé lesnické učiliště - Blatno u Chomutova Podrobněji o prvním učilišti a Ehrenwerthově osobě, která je s ním velmi úzce spjata, píše Pinc (2003). O Ehrenwerthovi hovoří jako o zakladateli prvního veřejného lesnického učiliště v Rakousko-Uhersku. Hrabě Jan Alexandr Rottenhan, vlastník dominia Červený hrádek, přijal Ehrenwertha do svých služeb jako nadlovčího a dal mu za povinnost provést inventarizaci jeho lesního majetku o 7 830 hektarech a vypracovat návrh na systemizaci lesů a na organizaci lesní správy. Ehrenwertovy návrhy na vyčištění lesů, projekt na rozdělení lesů na revíry, pěstitelské zásahy a návrh těžeb byly na tehdejší dobu tak progresivní, že byl hrabětem vyslán na konzultaci do Ilsenburku, aby s vynikajícím německým odborníkem Ditrichem Hansem von Zanthierem projednal některé zásadní otázky, a dále, aby si v mistrovské škole tohoto odborníka doplnil znalosti v chemii, geometrii a pěstění lesů. Těchto požadovaných úkolů se Ehrenwerth zhostil během několika let, přičemž organizoval svěřenou lesní správu tak, že byla právem pokládána za nejlepší v Čechách. Zprávy o jeho pokrokovém vzorném hospodářeství se nesly nejen po Rakousku, ale i v Německu, a tak byl Ehrenwerth často zván k zásadním hospodářským konzultacím, zejména v oboru taxace lesů. Ehrenwerth dobře věděl, že svěřená správa lesního bohatství postrádá kvalitní lesní personál a toto vědomí brzy vyústilo ve snahu založit na červenohradeckém panství lesnické učiliště jako základ ke zvýšení odbornosti lesních zaměstnanců. Se souhlasem hraběte tak Ehrenwerth začal s kolektivní výukou 20-30 chovanců. Pro jejich ubytování byly využívány prostory bývalého loveckého zámečku v Blatně, v jehož přízemí se nacházel i samostatný Ehrenwerthův byt.

24

Učiliště bylo roku 1773 založeno jako jednoleté. Během dopoledne v něm Ehrenwerth vyučoval teorii a odpoledne demonstroval přednesenou látku v lese na příkladech. Učiliště se záhy stalo vzorem nejen pro soukromé zaměstnance, ale i pro pracovníky státních lesů. O skutečnosti jeho slávy svědčí i návštěva císaře Josefa II. dne 27.9.1779., který po prohlídce měřických a taxačních prací studentů učiliště daroval Ehrenwerthovi 100 dukátů a po návratu do Vídně zajistil výuku dvou mladých mužů z lesního úřadu císařské kanceláře byli v blatské škole. V roce 1791 složil Ehrenwrth přísahu u zemské vlády jako komorní lesmistr státních lesů. Tím ukončil svou rozsáhlou činnost na Červenohradecku, kde za sebou zanechal vynikající technické dílo. S jeho odchodem do státní funkce zaniklo po 18 letech taktéž první soukromé lesnické učiliště u nás, které vychovalo řadu našich nejlepších odborníků.

5.3.2 Další lesnické školy Druhým nejstarším lesnickým učilištěm u nás bylo buquoyské lesnické učiliště na Jakule, jehož založení Adalbertem Kastlem, pravděpodobně v roce 1796, se stalo významnou událostí pro Nové Hrady v jižních Čechách. Zásluhy o vybudování další školy měl František Josef Matz, syn poddaných rodičů, který získal odborné vědomosti po šestiletém učení v Blatnu na Ehrenwethově učilišti. Po dobře plněných povinnostech na panství Českého Krumlova byl roku 1788 jmenován pojízdným myslivcem a roku 1801 vrchním myslivcem a také lesním inženýrem. Jím založená škola ve Zlaté Koruně v Českém Krumlově byla otevřena roku 1795 v opuštěné budově bývalého kláštera a brzy získala svůj věhlas a s různými obměnami přetrvala až do roku 1845. Matz zde založil i první lesní školku o rozloze přes dva hektary se všemi hlavními středoevropskými druhy dřevin. Známá je i jeho literární činnost. Kromě sepsání instrukcí v díle „Zásady a směrnice z dob hospodaření ve Schwarzenberských lesích“ sepsal i „Klasickou učebnici lesnictví“, v níž lze nalézt informace o způsobech volby dřevin, o obnově lesa, zalesňování síjí, zakládání pasek ve smrkových porostech, způsobech taxace; nalézt zde lze i rozpočty lesní těžby a evidence. Josef Matz byl příkladným žákem úspěšné blatenské školy a dokladem potvrzení Ehrenwertových pedagogických kvalit. (Pinc, 2003) Další místo v historickém vzdělávání mají pak Plasy u Plzně. Plzeňský polesný Petr Jindřich Lusek podal roku 1809 návrh na zřízení veřejného lesnického a

25

mysliveckého ústavu v Čechách. Zamýšlené učiliště se mělo skládat z jednoletého a dvouletého oddělení a absolventi obou z nich měli dostávat vedoucí místa v lesní službě. Dvouletá lesnická škola byla založena roku 1828 Janem Jiřím Nussdaumerem. (Pinc, 2003) Dosavadní výuka neuspokojovala nikoho, jak z řad České lesnické jednoty, tak ani z řad jedinců či soukromých a veřejných korporací. Všichni volali po prohloubení vzdělání lesníků. Tato skutečnost se projevovala i ve sféře zajímající se o využití a zpracování dřeva. Tyto nálady vedly k sestavení školské komise, která vznikla z potřeby zvyšování přírůstu dřevní hmoty při zachování stejné produktivity lesní půdy. Nově zřízená komise požádala ministerstvo zemědělství o propůjčení zámku v Oseku pro zřízení řádné lesnické školy. Neurčitý postoj ministerstva vedl tehdejšího předsedu ČLJ, hraběte Karla Waldsteina k tomu, že propůjčil k výuce svůj zámek v Bdělé pod Bezdězem. Školu se rozhodla ČLJ otevřít prozatím na své spolkové náklady, které byly použity k úpravě zámku do podoby školského zařízení. Po těchto krocích, kdy konečně stát přislíbil svou podporu 1400 zl. a přidali se k němu i někteří majitelé lesů, byla škola v Bělé pod Bezdězem s názvem Bohmische Fortschule a s vyučováním v německém jazyce roku 1855 slavnostně otevřena. Řízením školy byl pověřen Robert Miklitz z Úsovské školy. Již prvním absolventům bělské školy stát umožnil umístění do funkcí ve státních lesích a po tříleté praxi vykonání zkoušky pro lesní hospodáře. Roku 1861 byl sestaven výbor z příslušníků vysokých českých kruhů, který se po České lesnické jednotě zavázal k dočasné finanční podpoře celkové organizace školy. Roku 1862 školu převzal Školský lesnický spolek pro Čechy složený z majitelů lesů. Do roku 1865 pak škola nadále fungovala jako dvouletý obor a později byla pak přejmenována na Vyšší lesnický ústav s tříletou dobou vzdělávání. Z důvodu vylepšení podmínek výuky a ubytování byl ústav roku 1904 přemístěn do státem půjčené budovy nečinného cukrovaru v Zákupech. Náklady na přemístění a přebudování školy hradil Školský lesnický spolek. Pro ústav bylo získáno i školní polesí. Výuka probíhala i nadále v němčině, přičemž čeština byla, obdobně jako v českých školách německý jazyk, povinným vyučovacím předmětem. Roku 1922 byl ústav předán do státní správy a přeorganizován na čtyřletou Vyšší lesnickou školu. Od roku 1925 byl její oficiální název Statliche deutsche höhere Forstschule in Reichstadt. (Pinc, 2003) Své místo v historii lesnického vzdělávání náleží také oblasti Křivoklátu. 26

Pražský rodák Jan Bedřich Gintl nastoupil po pražských studiích jako praktikant na panství Křivoklát, kde v době svého působení v roli lesmistra spravoval všechny lesy křivoklátského panství a na Amalánině Hoře u Křivoklátu založil r. 1840 soukromou mistrovskou lesnickou školu. Škola byla v tehdejší době na vysoké úrovni, dokladem čehož je i skutečnost, že na ní studovali absolventi pražské technické školy. Ředitel Gintl vyučoval ve škole až do zániku školy v roce 1848 a v její blízkosti založil také lesní školku a arboretum, kde pěstoval cizokrajné dřeviny pro knížecí park. Známý je také položením sítě lesních cest a silnic, zprovozněním vodních toků pro plavbu dřeva, zalesňováním zanedbaných ploch a také podporou výsadby buku pod ochranou habrů a bříz. (Pinc, 2003) V 60. letech 19. století se německá škola v Bělé pod Bezdězem ocitla v krizi a začaly se objevovat návrhy na její přemístění. Tehdy se začalo jednat o založení školy v Písku, kde se k tomu naskýtaly výhodné podmínky. Myšlenka převést bělskou školu do Písku vznikla ze spolupráce Dr. Jana Krejčího a Dr. Emanuela Purkyně. V plánech bylo vybudovat při škole přírodovědné a kulturní středisko s botanickou zahradou a také přírodovědné muzeum. Škola měla být počeštěna. Tyto snahy zaregistrovala německá šlechta, která se snažila udržet dál školu v Bělé pod Bezdězem. Čeština byla však i přesto roku 1860 zařazena do studijního rozvrhu. Průběžně se objevovaly další pokusy a návrhy pro založení školy v Písku, avšak teprve třetí pokus ředitele místní rolnické školy se zdařil, a to díky nalezení podpory místního píseckého purkmistra. Po získání další podpory z řad členů kuratoria místní rolnické školy se roku 1884 usneslo kuratorium rolnické školy v tom, aby byla při jejich škole zřízena česká lesnická výuka k tzv. nižší státní lesnické zkoušce. Od roku 1885 školu vedl Josef Zenker ve funkci odborného ředitele a Ladislav Burket jako ředitel administrativní. Na podzim tohoto roku byl kuratoriem na návrh ředitele zřízen dvoulet lesnická škola, která bylo později, od akademického roku 1910 - 1911, rozšířena na tříletou a záhy si získala zvučné jméno. Škola v Písku se tak stala příkladem k zřizování dalších škol, např. v Českých Budějovicích, v Chebu, v Jemnici na Moravě apod., byť to byly školy německé. I přes nesouhlas Vídně, a dokonce i české země, schválilo kuratorium rovněž zřízení Vyššího lesnického ústavu. K 1.11.1899 byl tak otevřen první ročník Vyššího lesnického ústavu, čímž se splnil požadavek lesníků vychovávat české lesníky, kteří se podrobí zkoušce pro lesní hospodáře a najdou uplatnění ve vyšších službách než po absolvování školy revírnické. Jelikož počet absolventů německé vysoké školy 27

zemědělské ve Vídni byl nedostačující a v Čechách a ani na Moravě nebyla česká vysoká lesnická škola, mohli tak absolventi tohoto ústavu obsazovat kvalifikovaná místa

správních

úředníků

v českých

zemích.

Díky

předsedovi

Bedřichovi

Schvanzenberkovi se podařilo školu finančně zabezpečit přeměnou na nadační písecké lesnické ústavy. Se souhlasem panovníka a na základě výnosu Ministerstva orby od nesla škola od roku 1909 název Nadační ústavy lesnické v Písku císaře a krále Františka Josefa I. Škola rychle získala vynikající pověst, o čemž svědčí i zájem slovanských národů, jimž byla škola i vzorem pro vznikající školy v zahraničí. Po válce schválila vláda převzetí ústavů do státní správy a roku 1920 se dosavadní formy studia transformovaly na Státní střední školu lesnickou a od akademického roku 1922 – 1923 pak na Státní vyšší školu lesnickou. Jako jediná ze středních lesnických československých škol byla tato v 80. letech 20. století uváděna v adresáři evropských lesnických škol IUFRO. V roce 1995 obdržela škola čestný název Střední lesnická škola Bedřicha Schwarzenberka a v současnosti nese název Vyšší odborná škola lesnická a Střední lesnická škola Bedřicha Schwarzenberka. Sloučením dvou vzdělávacích úrovní tak škola poskytuje úplné střední odborné vzdělání zakončené maturitní zkouškou (tj. 3. stupeň odborného vzdělání podle EU) a vyšší odborné vzdělání zakončené profesním označením „diplomovaný specialista“ (ve zkratce Dis., tj. 4. stupeň odborného vzdělávání podle EU). (Uhlíř, 1975) Náhradou za německou školu v Zákupech, kam byla dříve přemístěna škola z Bělé p. B., byla roku 1945 zřízena nová Vyšší lesnická škola v Trutnově. V Zákupech byla výuka ukončena již roku 1926 a její inventář nebyl využíván. Trutnovské škole bylo až roku 1958 přiděleno polesí o výměře 1273 ha, z části situované v Krkonošském národním parku. V současné době je polesí moderně vybaveno, zásoba dřevní hmoty se zvyšuje při roční těžbě 7000 m3 b.k. Výměra honebních pozemků je 1080 ha s průměrným ročním odstřelem 8 ks vysoké, 28 ks srnčí, 3ks černé. Výuka probíhá dodnes v klasickém čtyřletém středoškolském maturitním studiu a ve vyšším odborném dvouletém studiu, ukončeném absolutoriem. Neuniverzitní studium je rozšířeno o další disciplíny, a to o tvorbu krajiny, legislativu, psychologii, cizí jazyky a výpočetní techniku. Zvláštností tohoto vzdělávacího zařízení je specializovaná třída se střeleckou přípravou, která poskytuje klasickou výuku, ale i vrcholné střelecké možnosti, a která je otevírána jednou za čtyři roky. Zázemí školy 28

nepostrádá internát, knihovnu, informační středisko, tři střelnice a kynologický a jezdecký areál. (Uhlíř, 2005)

5.4 Vývoj lesnických škol na Moravě Podobně jako v oblasti Čech, tak i na Moravě vznikaly školy zabývající se vzděláváním budoucích lesníků působících následně ve správách lesů. Pravděpodobně již roku 1805 založil lesmistr František Ofner v Lednici mistrovskou lesnickou školu pro lichtenštejnské úředníky, jejíž úkolem bylo zajistit odbornější vzdělání vlastních myslivců. (Pinc, 2003) Roku 1821 se do historie lesnického vzdělávání na Moravě zapsal lesmistr Vincenc Hlava jehož zásluhou vznikla škola v Dačicích. Před vznikem školy sepsal Hlava memorandum, které zaslal, jak uvádí Pinc (2003), Moravsko-slezské hospodářské společnosti, a ve kterém varuje před nízkou odborností lesních hospodářů:

„Možno-li dnes nalézti již na Moravě, v Čechách i v Rakousku lesy, které během sotva jedné doby obmýtné ztratily svou někdejší bohatost, i svůj důležitý blahodárný význam pro podnebí a půdu, změnivše se v porost křovinný, pak příčinou všech těchto neštěstí je jak byli vychováváni ti, jejichž bezsmyslnému počínání lesy byly svěřeny. Obzvlášťě pouze na Moravě má stále ještě každý, i ten nejmizernější Jäger právo na to, aby si bral mladé lidi do učení a po nějaké době vystavením výučního listu puncoval je na myslivce… Pečujte o les, zachraňte les zlepšenou odbornou a mravní výchovou jeho strážců. Vložte jejich výchovu do rukou nezištných, obětavých, odborně vzdělaných a moudrých lidí…“

Sám Hlava rozvinul svou organizační a vychovatelskou činnost ku prospěchu lesního hospodářství a také jako propagátor ovocnářství. Roku 1820 se začal věnovat také výchově mladého dorostu, když přijal do výuky šest praktikantů. Za finanční podpory majitele dačického panství Karla, svobodného pána z Dalbergu, a nejvyššího lovčího hraběte Hoyase, mohl otevřít první českou lesnickou školu na dačickém panství na Moravě. Byla to škola mistrovská a v roce 1825 byla přebudována na dvouletou školu sborovou. První rok výuky byl zaměřen především teoreticky a matematicky, v druhém roce studia byl kladen důraz na praktické lesnické vzdělávání. Chod školy musel Hlava

29

zajišťovat sám z příspěvků 40 zl. ročně, které platili pouze zámožnější chovanci. I přesto, že škola vychovala 251 řádně vyškolených lesníků, byl Hlava roku 1829 nucen uzavřít první ročník pro nedostatek finančních prostředků. Po požáru ve městě, který zničil i Hlavovu školu, a následné cholerové epidemii přemístil dočasně učiliště do Poličky. Významný spolupracovník ředitele Hlavy, František Xaver Smoler, absolvent lesnické akademie v Mariabrunnu, byl učitelem, Hlavovým zástupcem a mimo jiné také spoluzakladatelem České lesnické jednoty, prvním náměstkem předsedy Gintla a také prvním jednatelem jednoty, jíž redigoval spolkový časopis. Smoler sepsal dílo s názvem „Historický přehled lesnictví a myslivosti“. Jeho práce byla prvním pokusem o sepsání dějin lesnictví v Království českém. (Pinc, 2003) O další lesnickou školu na Moravě se zasloužil Jindřich Cesar Weber, syn starousedlého obchodníka z Těšína. Jako člen Moravské-slezské společnosti se účastnil projednávání lesnických záležitostí se zástupci ostatních odvětví zemědělské výroby. Po pověření redakcí vést spolkový časopis získal mnohé společníky (Hlava, Stieber, Bechtel, Kopal ) a lesnictvo se začalo osamostatňovat. Jeho zásluhou došlo i k založení Lesnické sekce, která se snažila podporovat odbornou lesnickou výuku. Na zasedání sekce navrhl lesní inspektor Jan Nechtěl založení praktické lesnické školy na Moravě se spoluúčastí vlastníků lesů na Moravě a ve Slezsku. Po finančních příslibech a svolení knížete Lichtensteina o jejím umístění na jeho zámku v Úsově mohl Bechtel uvažovat o otevření školy. Po schválení školským spolkem byla škola roku 1852 slavnostně otevřena. Vyučovacím jazykem byla němčina, což vyhovovalo většině majitelů lesů. Germanizační tlak nebylo možné přehlédnout i z vládních míst, takže pokusy o zavedení češtiny jakožto vyučovacího jazyka byly umlčeny až do roku 1862. Roku 1867 se lesnická škola přestěhovala do zámku v Sovinci. Jelikož zájem o studium na této škole rostl, zvyšovaly se i požadavky k přijetí (podmínkou bylo absolvování pěti let střední školy). Ke stabilizaci vedení školy přispěl Antonín Buchmayer, absolvent lesnické akademie v Mariabrunnu. Působil zde celých 23 let, měl široký rozhled, osobní charakter a byl i bohatě literárně činný. Ústav v Sovinci byl největší měrou finančně zabezpečován Moravsko-slezským školským lesnickým spolkem, který se rozhodl přemístit školu do vhodnějšího prostředí a rozšířit učiliště na tříleté. Výhledově s prohloubením studia se snažil i o zřízení nižšího stupně studia (hájenského). Požadavky nového sídla splňovala škola v Hranicích, kde bylo v nové budově zahájeno vyučování 12. října 1896 slavnostním otevřením reorganizované střední školy. Výuka probíhala, ke spokojenosti moravské 30

německé šlechty, v německém jazyce. (Pinc, 2003) Střední lesnická škola v Hranicích na Moravě je jistě jedním z nejstarších vzdělávacích lesnických zařízení na území České republiky. Čeština se zde povinně vyučovala od roku 1862. I přesto přetrvávala jakožto vyučující jazyk němčina a to dokonce až do vydání první ústavy roku 1920, kdy byla zrušena usnesením Ministerstva zemědělství. Pro školní výuku bylo získáno 1000 ha lesa v Paršovicích, který svou porostní skladbou i konfigurací terénu dobře vyhovoval podmínkám praktické výuky. Během války byla škola zabrána Němci pro potřeby wehrmachtu. Po hluboké rekonstrukci v roce 1995 se zvedl věhlas školy, který přilákal dostatek studentů. Poslední snahy směřování studia spočívají v zavedení neuniverzitního vzdělání bakalářského typu. (Pinc, 2003) O zřízení další české lesnické školy se usnesl Moravský zemský sněm v roce 1903, ale k uskutečnění došlo až roku 1907 otevřením lesnické školy v Jemnici. Původně jednoletá škola byla roku 1909 povýšena na dvouletou školu revírnickou. Roku 1918, před koncem války, byla škola v Jemnicích povýšena na tříletou zemskou střední školu a v roce 1919, zásluhou Dr. Šimana, jednatele České Lesnické Jednoty, jenž vyjednával a reorganizoval lesnické školství na různých úrovních, na čtyřletou. Poté došlo k převzetí školy státem a roku 1920 k přeložení do Hranic na Moravě. Oba německé lesnické ústavy v Hranicích, jakož i německá výuka, byly však zrušeny. Do Jemnice přešla škola hájenská z českého Berouna, založená původně pro kurzy výchovy lesních hajných. (Pinc, 2003)

5.5 Výuka lesnictví na rolnických a hospodářských školách Také na některých rolnických a hospodářských školách se vyučovalo lesnictví v rámci zemědělské výuky. Tyto školy se podílely významně na zvyšování úrovně vzdělanosti lesníků. Výhodou rolnických škol byla ve většině případů výuka v češtině. Příkladem jsou následující školy a učiliště. Na zemědělské škole v Trhové u Měchenic, na statku u Zbraslavi zakoupeném pražským dvorním knihtiskařem Janem Ferdinandem v roce 1770, bylo lesnictví od roku 1971 vyučováno polesným Antonínem Reimou. Škola fungovala asi do roku 1799, výuka na ní trvala 6 let a chlapci byli ke studiu na ní přijímáni od 12 let. (Pinc, 2003) Zakladatelem a udržovatelem další rolnické školy, a to v Souticích v Čechách,

31

byl baron J.F.A. Puteani. Jeho držela statek od roku 1792 do roku 1837. Škola, založená roku 1792, byla určena pro budoucí majitele velkostatků a jejich úředníky. Žákem a později učitelem lesnictví zde byl známý lesmistr ze šternberského panství, Josef Kratochvíle. Na šternberské panství byl přijat na doporučení jako vrchní myslivec po službě na velkostatku a působení ve škole barona Puteaniho. (Pinc, 2003) Také na schwarzenberském panství v Českém Krumlově byl součástí hospodářské školy i ústav pro výuku lesnictví. Hospodářská škola byla umístěna v konventu zakoupeném roku 1771. Po přemístění lesnického ústavu do Zlaté Koruny v roce 1795 již probíhala výuka lesnictví samostatně. (Pinc, 2003) Na hospodářské škole v Libverdě započal roku 1855 děčínský lesmistr Vilém Funke spolu s dalšími odborníky přednášení o lesnictví v němčině. Hrabě František Antonín Thun, majitel statků, tuto školu zabývající se lesním hospodářstvím až do roku 1875, štědře podporoval. Ve školním roce 1921 - 1922 byla výuka díky pražské německé technice znovu obnovena. Pro obor lesnictví byly zřízeny katedry a docentura. Po okupaci Sudet německými vojsky se škola stala součástí německé říše a na konci války se vrátila zpět do českých rukou, přičemž byl dochovaný inventář přidělen Vysoké škole zemědělského a lesního inženýrství při ČVUT v Praze. (Pinc, 2003) Významnou událostí v lesnickém vzdělávání bylo také založení Výchovného ústavu v Praze, a to Janem Jungmannem, roku 1855. Jako třetí oddělení vyšší obchodní a hospodářské školy zřídil Jungmann i první hospodářskou a lesnickou školu v Čechách. Škola byla dvouletá s vyučováním v němčině. (Pinc, 2003)

5.6 Lesnické spolky a organizace podílející se na rozvoji lesnického školství Podstatnou roli v historii lesnického vzdělávání hrály lesnické spolky a organizace. Ty začínaly vznikat kolem poloviny 19. století a měly významný podíl na vzniku prvních škol. V mnohých případech poskytovaly spolky školám dokonce takovou podporu, že by školy bez jejich působení nemohly vůbec existovat. V revolučním roce 1848 došlo ke zrušení poddanství. V tu dobu také vystoupilo několik lesníků se snahou založit lesnickou organizaci, která by zvyšovala kulturu lesnického stavu, chránila jeho zájmy a tolerovala dvojjazyčnost německého a českého jazyka. Takový spolek se podařilo založit 8. září 1849 pod označením Česká lesnická 32

jednota (dále ČLJ). Jejím předsedou byl jmenován Jan Bedřich Gintl, známý český lesník. Čeští lesníci získali vznikem této jednoty možnost organizovat se a publikovat své práce, a to i v českém jazyce. Jedním z hlavních témat a požadavků ČLJ bylo zřízení české lesnické školy. Na tuto myšlenku kladl důraz i známý český fyziolog Jan Evangelista Purkyně (1787 1869). Nicméně čeští lesníci se v době tohoto uvažování i nadále vzdělávali na různých učilištích většinou německy. ČLJ šířila také nové názory týkající se funkce lesa a zabývala se nejrůznějšími tématy, jako např. otázkou, kdy by měl na místo myslivce nastoupit lesník - hospodář a kdy naopak lesní technik. Zásluhou ČLJ bylo vydání Německo - Českého slovníku, v němž autor Jan Teodorich Doležal nově uvádí odborné lesnické termíny. Po 3. roce studia německé reálné školy, následné lesnické praxi a práci na místě lesního příručího složil Doležal zkoušky pro ochrannou a pomocnou službu lesní. Posléze se smluvil s významnými českými lesníky na vydávání českého lesnického časopisu Háj a následně se snažil také o výchovu českých lesníků. Doležal měl dostatek uchazečů o studium a příhodné místo pro tuto činnost nalezl v Krucemburku. Studenti se učili převážně z německých knih, ale zkoušky probíhaly v češtině. Učiliště mělo i vlastní honitbu, kde studenti pečovali o zvěř a prováděli i hony. O všech svých činnostech pak podávali ústní a písemné zprávy. Zásluhy Jana Doležala spočívají hlavně ve snaze o výuku lesnictva v mateřském jazyce, uplatňování plánů na zvýšení úrovně vzdělávání lesnického personálu a ve snaze o rozvoj českého lesnického písemnictví. (Pinc, 2003) Za účasti majitelů největších velkostatků byl pak za několik let po vzniku České lesnické jednoty, konkrétně dne 14.6.1851, ustanoven Moravsko-slezský lesnický školský spolek. Návrh na ustanovení tohoto spolku vypracoval a podal Jan Bedřich Bechtel (1800-1868). Cílem spolku bylo zřízení a financování lesnické školy pro Moravu a Slezsko. Po vytvoření stanov byla zřízena první spolková dvouletá lesnická škola na lichtenštejnském zámku v Úsově. Vyučovacím jazykem byla tehdy němčina a později, od roku 1862, bylo již vyučováno v češtině. (Pinc, 2003) Podobně byl pak na jaře roku 1862 založen Školský lesnický spolek v Čechách, jehož hlavním účelem bylo udržovat a spravovat lesnickou školu v Bělé pod Bezdězem. Díky péči školského spolku byl přepracován učební plán školy a díky tomu pak škola získala statut ústavu, což znamenalo významnou kvalitativní změnu ve vývoji lesnického školství v Čechách. (Pinc, 2003)

33

5.7 Chronologický přehled vzniku škol a jejich přemístění Obsahem následující kapitoly je tabulka s přehledem doby vzniku škol. Kromě poskytnutí tohoto chronologického přehledu poukazuje také na typy těchto škol a dobu jejich trvání. V minulosti některé školy záhy po svém založení zanikly, na jiných místech zároveň ale vznikaly další nové školy. Některé školy se podílely na lesnickém vzdělávání po delší dobu, docházelo u nich ale v některých případech k přestěhování, reorganizaci a poté k pokračování výuky na novém místě. Také tyto skutečnosti mají podíl na dnešní existenci lesnických škol s dlouhodobou tradicí a zkušenostmi. Schéma, které je druhou částí této kapitoly pak ukazuje, u jakých škol docházelo k přemísťování a zároveň ukazuje, o jaká místa se jednalo.

Tab. 1 Chronologický přehled vzniku různých typů škol a doba jejich trvání Rok

Název - místo

Typ školy

založení a trvání školy

učiliště

hospodářská nebo rolnická

1770 - 1812

Trnová u

x

Měchenic 1771 - 1812

Český

x

Krumlov 1773 - 1791

Blatno u

x

Chomutova 1792 - 1837

Soutice v

x

čechách 1795 - 1844

Zlatá Koruna

x

1796 (?) -

Nové Hrady

x

1805 (?) -

Lednice

x

1808- 1814

Hradisko u

x

Olomouce 1821 - 1834

Dačice

x

34

střední

vysoká

1828 - 1834

Plasy u Plzně

x

1840 - 1848

Amalánina

x

hora u Křivoklátu 1852 - 1867

Úsov

1853 - 1872

Výchovný

x x

ústav v Praze 1855 - 1904

Bělá p.

x

Bezdězem 1855 - 1945

Libverda

1867 – 1896

Sovinec

1884 - 1888

Písek

1896 - trvá

Hranice

x

1888 - trvá

Písek

x

1904 - 1945

Zákupy

x

1907 – 1920

Jemnice

1919 - trvá

ČVŠT

x x x

x v

x

Praze 1919 – trvá

VŠZ Brno

1945 - trvá

Trutnov

x x

Obr. 1: Přehled přemístění některých škol v minulosti Český Krumlov

Zlatá Koruna u Českého

(hospodářská škola )

Krumlova ( lesnické učiliště )

1771 - 1812

1795 - 1844

35

Bělá pod Bezdězem

Zákupy

Trutnov

1855 - 1904

1904 - 1940

1945 - trvá

Úsov

Sovinec

Hranice

1852 - 1867

1867 - 1896

1896 - trvá

5.8 Popis současné situace lesnického vzdělávání, typy škol Následující kapitola pak bude zaměřena především na současnou situaci lesnického vzdělávání. Zabývám se v ní přehledem jednotlivých typů škol. Prvním stupněm v lesnickém vzdělávání jsou lesnická učiliště (OU). Podmínkou k přijetí ke studiu je úspěšné zakončení základní školy (i nižším ročníkem) a zdravotní způsobilost. O přijetí chlapců do učiliště je rozhodováno na základě prospěchu a hodnocení ze základní školy. Absolventi učilišť jsou připraveni pro vykonávání prací při ochraně, obnově a pěstování lesa, těžbě, soustřeďování a manipulaci s dřívím a pro práci s lesními mechanizačními prostředky. V rámci výuky získávají většinou řidičské oprávnění skupiny T, s možností rozšíření. Absolventi tohoto stupně lesnického vzdělávání získají střední vzdělání s výučním listem a mohou dále studovat na středních školách. Dalším vzdělávacím stupněm jsou střední odborné lesnické školy (SOUL), které většinou nabízí dvouleté nástavbové obory ukončené maturitní zkouškou. Podmínkou k přijetí do těchto škol je absolvování tříletého oboru v učilišti zakončeného zkouškou s výučním listem. Lesnická učiliště bývají častou součástí těchto odborných škol. Na středních lesnických školách (SLŠ) se pak vyučuje čtyřletý maturitní obor lesnictví, ukončený maturitní zkouškou. Studium lesnictví je určeno pro absolventy 9. tříd základní školy, chlapce i děvčata, u kterých je vedle studijních předpokladů

36

vyžadován také i dobrý zdravotní stav. Vedle teoretické výuky se na škole klade důraz na praktická cvičení, která se konají na školních polesích a pracovištích lesnického provozu. Absolventi se mohou uplatnit ve správách lesního majetku. Po zapracování mohou pracovat na místech revírníků a po splnění požadovaných předpokladů jako odborní lesní hospodáři nebo v široké škále činností státní správy lesnictví, myslivosti, ochrany životního prostředí, nebo také jako soukromí podnikatelé. Po dosažení úplného středního vzdělání s maturitou se absolventi mohou ucházet o přijetí k vyššímu nebo vysokoškolskému studiu. Vyšší odborné lesnické školy (VOŠL) nabízejí vzdělávání vedoucí k uplatnění se v praxi na místech správců lesů, kde mohou pracovat jako odborní lesní hospodáři samostatně spravující lesní majetky, nebo případně v podnikatelských subjektech poskytujících služby vlastníkům lesů. Podmínkou pro přijetí ke studiu je vykonání přijímací zkoušky. Součástí studia jsou různé formy praktických cvičení a projektové výuky. Studium je ukončeno absolutoriem s právem užívání profesního označení „Diplomovaný specialista v oboru lesnictví“ (se zkratkou „DiS.“). Absolventi vyšších odborných škol mohou samozřejmě pokračovat ve studiu na vysokých školách. Vysoké školy (VŠ) přijímají absolventy středního vzdělání ukončeného maturitní zkouškou, kteří úspěšně vykonali přijímací zkoušky. Vysokoškolské studium je rozděleno do třech úrovní, a to úrovně bakalářské, magisterské a doktorské. Vysokoškolský obor lesnictví vychází z koncepce programu o komplexním pojetí lesnictví. Své posluchače vede od základních znalostí lesních ekosystémů, přes hospodářskou úpravu lesů, rozvoj a aplikaci přírodě blízkých způsobů hospodaření, systémové ochrany prostředí až k základním ekonomickým znalostem v lesním hospodaření. Absolvent je připravován k výkonu různých profesních funkcí ve všech typech organizací.

5.9 Přehledy současné situace v lesnictví a demografický vývoj Součástí této kapitoly jsou dvě tabulky popisující stav lesnických škol v roce 2001 a v roce 2010. Za nimi následují dva grafy znázorňující předpokládaný demografický vývoj u nás do roku 2050. Po něm je zařazena tabulka a graf zabývající se přehledem o počtech zaměstnanců pracujících v lesnictví. Na posledním místě lze nalézt graf o počtu absolventů lesnických škol.

37

Tab. 2: Stav lesnických škol v ČR v roce 2001 Kraj

Město Typ školy SOUL

Středočeský +

Křivoklát

Praha

Praha

Jihočeský

Vimperk

U SLŠ

Abertamy

•

• •

•

•

Hejnice ,

•

Lomnice

•

Fláje

Svoboda

hradecký

nad Úpou

•

• •

(kraj)

2

2

3

2

3

2

2

2

3

2

4

2

2

1

2

2

2

2

3

2

2

1

5

20

•

•

Plzeňský

Rokycany

•

Jihomoravský

Bzenec

•

•

•

Brno

•

Lesonice , • Nové

(kraj)

•

Trutnov

Vysočina

škol

•

Šluknov Králove-

škol

•

n. P. Ústecký

typů

•( i )

Žlutice Liberecký

UN

suma

•

Písek Karlovarský

VOŠL

suma

•

•

Město na Moravě Olomoucký

Šternberk

•

•

Hranice

•

Moravsko-

Bílá- Staré •

slezský

Hamry

Celkem

13

•

8 5

38

2

2

( i ) – Střední integrovaná lesnická škola SOUL – Střední odborné učiliště OU – Odborné učiliště SLŠ – Střední lesnická škola VOŠL – Vyšší odborná škola lesnická UN - Univerzita

Tab. 3: Stav lesnických škol v roce 2010 Kraj

Město

suma typů

Typ školy SOUL U SLŠ VOŠL UN

Středočeský +

Křivoklát

Praha

Praha

Jihočeský

Písek

Karlovarský

Liberecký

Ústecký

•

škol (kraj)

(kraj) kraj)

3

2

2

1

1

1

1

1

1

1

3

2

0

0

2

2

• • •

Žlutice

Frýdlant

suma

•

•

•

Šluknov

•

Králove-

Trutnov

•

hradecký

Harrachov

•

Plzeňský

Rokycany

Jihomoravský

Bzenec

•

•

•

Brno

•

39

Vysočina

Olomoucký

Šternberk

•

Hranice Moravsko-

Frýdek

slezský

Místek

Celkem

• -

2

2

1

1

5

13

•

3

5 5

2

2

Obr. 2: Vývoj počtu studentů lesnických škol

Vývoj počtu absolventů lesnických škol 600 550 500 450 400

VŠ

350 300

SLŠ

250 200

SO

150 100 50 0 1992

1993

1994

1995

1996

1997

1998

Sledované rozmezí

40

1999

2000

2001

Obr. 3: Demografický vývoj v ČR (1)

Obr. 4: Vývoj počtu obyvatel v ČR podle hlavních věkových skupin

Obr. 4: Demografický vývoj v ČR (2)

41

Tab. 4: Počet lidí zaměstnaných v lesnických činnostech v rozmezí let 2000-09

Rok

2000

2001

2002

2003

2004

32 264

29804

25702

24893

23 996

2005

2006

2007

2008

2009

21835

20342

19398

17959

16041

Počet zaměstnanců

Rok Počet zaměstnanců

(zdroj: Zelené zprávy MZe LH, UHUL Brandýs nad Labem)

Obr. 5: Počet lidí zaměstnaných v lesnických činnostech v rozmezí let 2000-09 Počet lidí zaměstnaných v lesnických činnostech v rozmezí let 2000 - 2009

počet zaměstanců

32500 30000 27500 25000 22500 20000 17500 15000 12500 10000 7500 5000 2500 0 2000

2001

2002

2003

2004

2005

2006

Sledované období

42

2007

2008

2009

6 DISKUSE Ze zpracovaných dat a získaných výsledků zabývajících se tématem lesnického vzdělávání lze vyčíst určité trendy objevující se během zkoumaných období. Následující kapitola je stručným přehledem trendů v době před vznikem lesnického vzdělávání, tedy v době, která vývoj vzdělávání také významně ovlivnila, a následně již v době rozvoje lesnického vzdělávání a v současnosti.

6.1 Trendy v minulosti V době prvních zmínek týkajících se vztahu lidí a lesa lze pozorovat naprosto volný a neomezený přístup při nakládání s lesem. Jednalo se o dobu, kdy každý člověk nakládal s lesem právě tak, jak zrovna potřeboval, a to bez jakéhokoliv ohledu a pozastavením se nad možnými důsledky své činnosti. Lesnické vzdělávání neexistovalo, nebyl k němu spatřován žádný důvod. Pozdějším trendem, objevujícím se za doby prvních panovníků, byla potřeba ochrany vlastního lesního majetku. Toto období bylo charakteristické udělováním práv a vyhlašováním nařízení, které se dotýkaly v převážné míře jen ochranou před lesními krádežemi. Druhým nejčastějším úmyslem vydávání těchto opatření byla ochrana lesa jako prostředí pro zvěř. Důležitým mezníkem týkajícím se oblasti lesnického vzdělávání byla doba poloviny 18. století, kdy byl vydán Zemský lesní řád. Pozorovatelným trendem této doby bylo jistě uvědomění si skutečnosti alarmujícího stavu lesů a z toho vycházející první snaha o efektivnější hospodaření s lesy, s níž byla následně spojena i potřeba vzniku a rozvoje odborného lesnického vzdělávání. Charakteristickým rysem následující doby je pak vznik prvních soukromých lesnických škol. Cílem vznikajících vzdělávacích institucí bylo zajistit potřebné vzdělání pro myslivce - lesníky, kteří se následně efektivněji hospodařili s lesním majetkem svých pánů. Častou skutečností této doby bylo zajišťování celkového chodu nových škol majitelem místních lesů, většinou z řad šlechty. Vedením výuky a také o celkovou organizaci se staral lesmistr, proto byly tyto školy často nazývány mistrovskými. Významným trendem, začínajícím se objevovat v polovině 19. století, v době zániku poddanství, byla podpora lesnického vzdělávání. Podporu nezbytnou pro fungování škol zaměřených na lesnické vzdělávání získávali mnohé z těchto škol jak ze

43

strany lesnických spolků a organizací, tak i ze strany samotného státu, což přispělo k celkové stabilizaci a dalšímu rozvoji lesnického vzdělávání a školství u nás.

6.2 Trendy v současnosti Podle střední hodnoty analýzy uvedené v obrázku č. 4 o demografickém vývoji počtu obyvatel ČR je pravděpodobné, že počet lidí bude i nadále mírně klesat. Tento pokles se dotkne i zásadní střední věkové skupiny lidí 15 – 64 let a tím následně i oblasti lesnického vzdělávání. Tento již dlouhodobě klesající vývoj má vliv na počty žáků nastupujících do základních škol a následně do navazujících stupňů vzdělávání. Za další z výrazných trendů ovlivňujících oblast lesního hospodářství lze označit pokles počtu zaměstnanců pracujících v lesnictví (v období let 2000 – 2009 byl zaznamenán úbytek o 50%). Dalším trendem v oblasti lesnického školství je pokles počtu lesnických škol. Pokles se týká škol typu SOUL a OU (viz výše) a lze ho pozorovat z tabulek č. 2 a č. 3 zachycujících desetileté období vývoje počtu lesnických škol. Konkrétně jde o 75% pokles ze stavu 13 SOUL v roce 2001 na 3 v roce 2010. V souvislosti s poklesem počtu lesnických škol je zřejmý i pokles počtu absolventů lesnických škol. Nejvýrazněji klesl počet absolventů lesnických učilišť, ale také středních lesnických škol. Pokles můžeme názorně sledovat z vývoje zachyceném na obrázku č. 2 Tento klesající trend v počtu absolventů těchto typů lesnických škol lze vlivem demografického vývoje obyvatel předpokládat i v budoucnosti. Jan Korbelář v Lesnické práci uvádí statistickou prognózu, že počet žáků hlásících se na střední školy ve školním roce 2013/2014 bude o 32 % nižší než ve školním roce 2005/2006. V počtu absolventů vysokých škol pokles nenastal, spíše mírně vzrůstá. Vyvstává tak otázka, zda nebude nabídka vysokoškolských absolventů převyšovat jejich poptávku. V tomto případě pak může dojít k situaci, kdy se budou absolventi setkávat s potížemi při uplatnění se v lesnictví a budou tak nuceni obsazovat pozice v oblastech národního hospodářství neodpovídající jejich lesnické kvalifikaci.

44

7 REALIZAČNÍ VÝSTUP Na základě vypozorovaných trendů popsaných v předchozí kapitole a na základě výsledků práce lze vyvodit závěry pro další směřování lesnického vzdělávání na našem území:

- udržovat počet absolventů lesnických škol odpovídající potřebě trhu práce - podporovat takové typy lesnického vzdělávání, které odpovídají potřebám lesnického sektoru na trhu práce - spolupracovat se zástupci významných lesnických firem při tvorbě koncepce lesnického vzdělávání - zajistit školy pro lesnické vzdělávání především na těch místech, kde se nacházejí nejvýznamnější oblasti lesnického hospodaření - provést dostatečný počet statistických analýz, které by mohly být podkladem pro tvorbu koncepce lesnického vzdělávání - spolupracovat nejen se státní správou, ale také se soukromými subjekty

45

8 ZÁVĚR Ač bylo lesnické hospodaření dlouhou dobu pouhou součástí praktikování panské myslivosti, lze díky náhledu do historických událostí jednoznačně konstatovat, že vznik a vyprofilování samostatného lesnického oboru a z toho vyplývající potřeby vzniku lesnického vzdělávání bylo skutečnou nutností pro kvalitnější hospodaření s lesy. V dnešní době je už existence lesnického vzdělávání považována spíše za samozřejmost a těžko si lze vůbec představit, že by novodobá podoba lesnického vzdělávání ve formě různých školských a jiných institucí neexistovala. Lesnické vzdělávání má významnou roli a je nezastupitelně potřebné pro správné nakládání a hospodaření v našich, lidskou činností pozměněných, lesích. Dobrá struktura a kvalita lesnického vzdělávání musí proto vycházet z koncepce trvale udržitelného hospodaření v lesích a zároveň reagovat na potřeby trhu práce.

46

SUMMARY Although forest management has been a long time only a part of the feudal practice of hunting, it enables insight into historical events clearly stated that the emergence of selfprofiling and forestry sector and the consequent need for a forestry education has been a real need for better forest management. Nowadays there is no forest education considered rather commonplace and hard to imagine that the modern form of forestry education in the form of various educational and other institutions did not exist. Forestry education has an important role and is indispensable need for proper handling and management of our, altered by human activities, forests. Good structure and quality of forestry education must therefore be based on the concept of sustainable forest management while responding to the needs of the labor market.

47

SEZNAM LITERATURY DRMOTA. J.. 2003 Lovectví. Tišnov HROMAS. J. a kolektiv. 2008. Myslivost. Matice lesnická, Písek CHADT ŠEVĚTÍNSKÝ. J. E.. 1914. Dějiny lesů lesnictví v Čechách na Moravě a ve Slezsku. Písek CHADT ŠEVĚTÍNSKÝ. J. E.. 1914. Lesničtí a lovečtí úředníci. Písek CHADT ŠEVĚTÍNSKÝ. J. E.. 1914. Lesní povinnosti (roboty). Písek KOBLASA. P. 1996. Vznikl název obce Jakule od křestního jména Jakub? Českobudějovické listy, 16.2.1996 KORBELÁŘ. J. 2007. Střední lesnické školství v České republice v roce 2007. Lesnická práce. č. 9., r. 86., 23-25 s. KOTHERA. L. MYSLIVOST. 2010. Z počátků myslivosti a lesnické výučby v dávných časech. Příloha: Myslivecké zábavy 3, č. 3, sv. 58, s. 10-11, ISSN 0323-214X KUBÍK. J. 2000. Odborní lesní hospodáři. Lesnická práce. r. 79, č. 5. 31-32 LESNICKÝ SLOVNÍK NAUČNÝ 1. díl A - O. Praha: Ministerstvo zemědělství, 1994. 743 s. ISBN 80-7084-111-7 LESNICKÝ SLOVNÍK NAUČNÝ II. díl P-Ž. Praha: Ministerstvo zemědělství, 1995. 683 s. ISBN 80-7084-131-1 MINISTERSTVO ŠKOLSTVÍ, MLÁDEŽE A TĚLOVÝCHOVY: Bílá kniha terciárního vzdělávání. Dostupné na < http://www.msmt.cz/ > NOŽIČKA. J. 1957. Přehled vývoje našich lesů. 1. Praha SZN, 1957. 459 s. PINC. J. 2003. Přehled historie lesnického školství v Čechách a na Moravě. Písek REDAKCE LESNICKÉ PRÁCE. 2002. Lesnické školství v ČR. Lesnická práce. r. 81, č. 7, s 15-16 REPUBLIKOVÝ VÝBOR ČESKÉ LESNICKÉ SPOLEČNOSTI. 2001. Problematika lesnického školství v ČR. Lesnická práce. r. 80, č. 4: 28-29 ŠAFRÁNEK. J. 2008. Ignác Jan Ehrenwerth, zakladatel první rakouské lesnické školy v Blatně u Chomutova. Chomutov UHLÍŘ. J. 1970. Bibliografie lesnického školství na území Československa v letech 1850-1968. Hradec Králové, Krajský pedagogický ústav. 369 s UHLÍŘ. J. 1975. Prameny, bibliografie, filmografie lesnického školství v Písku. Praha 1 UHLÍŘ. J. 2005. 60. let lesnického školství v Trutnově 1945 – 2005. Jilemnice, 232 s. VACH. M. a kolektiv. 1999. Myslivost. Silvestris

48

PŘÍLOHY

Oděv a výstroj myslivce a lesníka před dvěma sty lety. Lovecký tesák byl nezbytným atributem a výzbrojí každého pravodatného myslivce.

49

Jan Ignác Ehrenwerth (1740 – 1834)

50

Mapa zachycující stav lesnického školství v letech 1781 - 1848

Mapa zachycující stav lesnického školství v letech 1848 - 1918

51

Mapa zachycující stav lesnického školství v letech 1918 - 1938

Mapa zachycující stav lesnického školství v letech 1945 - 1968

52