Hier geht es um Bekenntnis *

119

„Hier geht es um Bekenntnis…“

„Hier geht es um Bekenntnis…“* Brucknerovská obec a brucknerovské aktivity v Litoměřicích 1929–1941 Jitka Bajgarová

Počátky V roce 1926 přišel do Litoměřic Franz Zeman, aby se zde stal dómským kapelníkem. Po studiích ve Vídni a předchozí praxi v Bílině se ujal v Litoměřicích nejen řízení kůru na dómě, ale stal se také sbormistrem německého hudebního spolku Gesang- und Musikverein Leitmeritz, městským hudebním ředitelem (Stadtmusikdirektor) a ředitelem městské hudební školy. Od roku 1935 řídil pak také Aussiger Gesangverein v Ústí nad Labem. S Franzem Zemanem přišel do Litoměřic impuls k dosud nebývalým aktivitám v hudebním životě města, jež se ve 30. letech rozkošatily a v průběhu 2. světové války opět uzavřely. Jako student církevní hudby se Zeman ve Vídni a blízkém Klosterneuburgu nemohl nesetkat s tvorbou Antona Brucknera, která si již dříve získávala jak plamenné přívržence, tak zavilé odpůrce. Zeman se pro ni nadchl celým srdcem. V litoměřickém katolickém biskupovi ThDr. Josefu Großovi našel duchovně i hudebně spřízněnou osobnost, která z moci svého úřadu mohla utvářející se brucknerovské hnutí zaštítit i nasměrovat. Původní ideály, na nichž nadšení prvních litoměřických bruckneriánů stavělo, byly totiž především duchovní, spojení s rakouskou, respektive německou kulturou však bylo rovněž od počátku zřejmé. K čemu tedy došlo koncem 20. let v Litoměřicích, jestliže tento proces vyústil ve spontánní oslavu města, k jehož jménu byla v roce 1930 připojována epiteta „československý Salcburk“ či „katolický Bayreuth“? Již krátce po svém nástupu na místo dómského kapelníka a dirigenta hudebního spolku nastudoval Franz Zeman s dómským sborem několik vokálních a orchestrálních děl Antona Brucknera: jako první Mši c moll a Ecce sacerdos pro osmihlasý smíšený sbor, varhany a tři pozouny (1. října 1927 k šedesátinám biskupa Große, dále o vánocích 1927 a na jaře 1928), následovaly Der Germanenzug a Te Deum (24. března 1928), 150. žalm (6. října 1928 na dómě), Mše d moll (31. března 1929, opakována 15. prosince 1929), mužský sbor Helgoland s průvodem orchestru a 4. symfonie (obě skladby na brucknerovském koncertě 6. dubna 1929, včetně již zmíněného 150. žalmu).1 V dubnu 1929 se Zeman zúčastnil brucknerovského festivalu v Linci a o dva měsíce později (24. června 1929) založil spolu s okruhem litoměřických ctitelů Brucknerovy hudby společnost s názvem Deutsche Brucknergemeinde in Leitmeritz jako pobočku Internationale Bruckner-Gesellschaft se sídlem ve Vídni (založena 1927). Sám se * Z článku Herberta HIEBSCHE Sinfonie-Konzert für Arbeitslose, in: Leitmeritzer Zeitung 62, č. 31, 11. března 1932, s. 19. 1 H. Hiebsch později poznamenal: „Mit der Wiedergabe dieser Werke hatte die Kunst Bruckners unter der Leitung des Herrn Domdirektors Fr. Zeman endgültig gesiegt.“ Srov. HIEBSCH, Herbert: Zur BrucknerPflege in Leitmeritz, in: Bruckner-Blätter, Mitteilungen der Internationalen Brucknergesellschaft Wien 2, 1930, č. 1, s. 17. © Academia, Praha 2004

Hudební věda 2004, ročník XLI, číslo 1–2

120

Jitka Bajgarová

stal o rok později členem výboru této mezinárodní společnosti. Litoměřická pobočka se přihlásila k hlavnímu cíli společnosti, jímž bylo šířit Brucknerovo dílo a získávat mu porozumění a uznání.2 Bez sympatizujících občanů z Litoměřic a okolí by se ovšem takový čin nemohl zdařit. Do užšího okruhu patřil například okresní soudce JUDr. Engelmar Wächter, profesor ve výslužbě dr. ing. Adolf Pokorny, statkáři ing. Franz Stiebitz z Těchobuzic a Alfred Stiebitz z Velkých Žernosek, majitel závodu v Žalhosticích Robert Malik, další litoměřičtí občané továrník dr. Otto Kaufmann, advokát JUDr. Hans Hackl, majitel hostince Hermann Reichmann, velkoobchodník Georg Zametzky, tesař Wenzel Strohschneider aj. V dobovém tisku se konstatuje: „Es ist ein frohes Zeichen unserer fieberhaften, schlagertrunkenen Zeit, daß es zielbewußte Männer gibt, die der ewigkeitstiefen Kunst Bruckners und anderer Meister, den ihr gebührenden Platz im deutschen Volke zu erringen wissen.“3

K 31. lednu 1930 měla Brucknerovská obec v Litoměřicích již 160 členů. Její první členská schůze se uskutečnila 17. února 1930 v hotelu U labutě (Zum Schwane), kde byl zvolen výbor v tomto složení: předseda Franz Zeman, místopředseda JUDr. Engelmar Wächter, jednatel JUDr. Adalbert Schmidt (kandidát notářsví) a jeho zástupce odborný učitel Karl Worlitschek, pokladník Karl Itz (bankovní úředník); jako přísedící dr. ing. Adolf Pokorny, Adalbert Gattermann (hudební kritik, bývalý ředitel orchestrální školy a profesor na učitelském ústavu v Litoměřicích), ředitel ve výslužbě Franz Matzke a ing. Franz Stiebitz, kontroloři prof. Adolf Eilenstein a soudní rada Rudolf Melliwa z Litoměřic. V dalších letech se složení výboru občas proměňovalo – objevují se další jména, zejména Leopold Gerstner (přední basista hudebního spolku), právník a hudební spisovatel JUDr. Herbert Hiebsch, dále H. Steidl, W. Nitsche, H. Grund, Wünsch, Hans Frank, A. Eichler, Franz Mattausch, v předsednictvu obce vždy zasedal i předseda úzce spolupracujícího spolku Leitmeritzer Gesang- und Musikverein. V roce 1931 měla obec 196 členů, v roce 1932 193 členů, z dalších let chybějí údaje, lze však předpokládat, že počet členů se do počátku války příliš neměnil. Roční členský příspěvek činil po celé meziválečné období 10 Kč. Předpokládám, že sídlo spolku bylo totožné s kanceláří dómského kapelníka a zároveň předsedy obce Franze Zemana, tj. na biskupství (bližší údaje o tom chybějí). Po předčasné smrti biskupa Große 20. ledna 1931 převzal čestný patronát nový biskup ThDr. Anton Alois Weber, který se vyslovil i pro pokračování oblíbených večerů duchovní hudby v katedrále sv. Štěpána. Tyto údaje jsou pouhými holými fakty, jež ještě neumožňují prohlédnout motivaci účastníků dění. Ostatně doba od faktického založení obce přes zmíněnou ustavující schůzi v únoru 1930 byla spíše přípravou k rozhodujícímu vystoupení litoměřických bruckneriánů, jímž se stal první brucknerovský festival v roce 1930.

2

„Dieses Ziel teilt die Leitmeritzer Bruckner-Gemeinde mit der Hauptorganisation. Sie will in unserer engeren Heimat das Verständnis für die großartige Kunst des österreichischen Symphonikers wecken und pflegen.“ In: Festschrift Bruckner-Fest in Leitmeritz 25. bis 27. April 1930, Selbstverlag der Deutschen Bruckner-Gemeinde in Leitmeritz, prohlášení na vnitřní straně obálky. 3 Die deutsche Brucknergemeinde in Leitmeritz, in: Leitmeritzer Zeitung 60, č. 10, 31. ledna 1930, s. 16, bez podpisu.


121

První brucknerovský festival v roce 1930 Festival se uskutečnil v Litoměřicích v období velikonoc 25.–27. dubna 1930. Teprve tehdy se o kulturním počinu litoměřických ctitelů Antona Brucknera dozvěděla širší kulturní veřejnost. Slavnost byla sice pouze třídenní, její význam byl však veliký. Čestný patronát nad slavností drželi biskup Josef Groß a starosta města Franz Knöchel. Respekt vzbuzuje i čestný výbor festivalu, v němž je zastoupena řada významných osobností československé i zahraniční hudební kultury: Max Auer (prezident Internationale Bruckner-Gesellschaft), Fidelio F. Finke (rektor Deutsche Akademie für Musik und darstellende Kunst in Prag), August Stradal (skladatel a pianista, Lisztův žák a upravovatel Brucknerových symfonií pro klavír, krátce před festivalem zemřel), Vinzenz Goller (profesor Akademie für Musik und darstellende Kunst in Wien), Franz Graeflinger (autor brucknerovské monografie z Lince), Fritz Grüninger (Triberg, předseda svazu Badischer Bruckner-Bund), Robert Haas (profesor na univerzitě ve Vídni), Josef Kluger (probošt kláštera v Klosterneuburgu), Franz Marschner (emeritní profesor z Vídně, litoměřický rodák), vládní rada Franz Moißl (profesor Akademie für Musik und darstellende Kunst in Wien), Max Springer (ředitel Akademie für Musik und darstellende Kunst in Wien), Rudolph Freiherr Procházka (Praha, ministerský rada ve výslužbě), Erich Steinhard (profesor Deutsche Akademie für Musik und darstellende Kunst in Prag), Richard Wetz (profesor konzervatoře ve Výmaru), Robert Manzer (generální hudební ředitel z Karlových Varů), Josef Matzke (předseda spolku Leitmeritzer Gesangund Musikverein), Franz John (ředitel reálky v Litoměřicích a předseda spolku Berzirkssängerverband), Adalbert Gattermann (člen Deutsche Brucknergemeinde in Leitmeritz), Ernst Hollmann (člen městské rady v Litoměřicích), Adolf Philipp (řídící učitel z Ústí nad Labem a předseda svazu Sudetendeutscher Sängerbund), Adolf Pokorny z Vrbice (člen Deutsche Brucknergemeinde in Leitmeritz) ad. Slavnosti se zúčastnil také údajně poslední, v tehdejším Československu žijící Brucknerův žák, vedoucí dopravní správy Krenn z Litvínova.4 Program prvního brucknerovského festivalu byl připraven pečlivě. V pátek 25. dubna se v sále chlapecké měšťanské školy konala veřejná úvodní přednáška Franze Moißla na téma „Anton Bruckners Gottesmusikantentum“, pořadatelem byl místní Deutscher Volksbildungsverein. V sobotu 26. dubna následoval na dómě večer duchovní hudby se skladbami Johanna Sebastiana Bacha (Preludium a fuga a moll pro varhany) a Antona Brucknera (sbory a capella Locus iste, Os iusti, Christus factus est, Virga jesse, Tota pulchra es Maria, Ave Maria; Předehra a fuga c moll pro varhany v úpravě Franze Philippa a Adagio ze Smyčcového kvintetu F dur). Na provedení se podíleli dómský sbor u sv. Štěpána řízený F. Zemanem, smyčcové kvinteto ve složení 1. housle Karl Karaus, 2. housle Karl Itz, 1. viola Ernst Sedlacek, 2. viola Rudolf Bachmann, violoncello Josef Usler a Franz Zeman jako varhaník. 4

Bližší informace o p. Krennovi nejsou známy. Našla jsem pouze zmínku o Georgu Krennovi, který jako „Sängerknabe“ v útlém věku provázel Brucknera o prázdninových pobytech v Horních Rakousích. Své vzpomínky publikoval v Linzer Tagespost roku 1924. Srov. MITTERSCHIFFTHALER, Gerald Karl: Die Beziehungen Anton Bruckners zum Stift Wilhering, in: Bruckner-Studien, ed. Othmar Wessely, Verlag der Österreichischen Akademie der Wissenschaften, Wien 1975, s. 127. Dále podotýkám, že Anton Bruckner měl ve Vídni, a to jak na konzervatoři, tak na univerzitě, mnoho žáků z českých zemí. Blíže viz ANTONICEK, Theophil: Bruckners Universitätsschüler in den Nationalien der Philosophischen Fakultät, tamtéž, s. 433–487.

122

Jitka Bajgarová

V neděli 27. dubna v 10 hodin se konala pontifikální mše na dómě, při níž dómský sbor zesílený pěvci a orchestrálními hráči Pěveckého a hudebního spolku za řízení F. Zemana provedl další Brucknerova díla – Ecce sacerdos pro osmihlasý smíšený sbor, varhany a tři pozouny, Mši e moll pro osmihlasý smíšený sbor a dechový orchestr, Os iusti pro osmihlasý smíšený sbor a varhany, ale také části gregoriánského chorálu. Z věže městského kostela zněly pak v 11.45 fanfáry na motivy z Brucknerových děl, speciálně pro tuto příležitost upravené Vinzenzem Gollerem. V 15 hodin se ve velkém sále Turnhalle konal slavnostní koncert se symfonickým programem v podání sboru a orchestru Pěveckého a hudebního spolku za řízení F. Zemana a F. Moißla: Ouvertura g moll, Žalm 112 pro dva sbory a orchestr a 5. symfonie Antona Brucknera. Brucknerovský svátek byl uzavřen slavnostním shromážděním Německé brucknerovské obce v malém sále Turnhalle ve 20 hodin. Prezentace a hodnocení prvního brucknerovského festivalu v Litoměřicích, který byl zároveň druhým mezinárodním brucknerovským festivalem (první se konal v roce 1929 v Karlsruhe péčí Bádenského brucknerovského svazu), jsou v mnohém směrodatné pro celý další vývoj a charakter brucknerovského hnutí v ČSR (zejména v tzv. Sudetech). Festival byl vysoce oceněn nejen v pochopitelně nadšených zprávách místního tisku, ale i v řadě dalších periodik, včetně hudebních, které vyslaly do Litoměřic své zpravodaje. Zastoupeny byly následující listy: Leitmeritzer Zeitung, Dresdner Nachrichten, Deutsche Zeitung Bohemia, Aussiger Tagblatt, Brüxer Zeitung, Prager Tagblatt, Deutsche Presse, Reichenberger Zeitung, Sudetendeutsche Tageszeitung, Leitmeritz und Umgebung, Teplitzer Zeitung, Der Auftakt a Bruckner-Blätter. Byly vyzdviženy mezinárodní souvislosti litoměřických slavností, přestože se festival konal – a o to více byl oceňován – v malém okresním městě, v „hudební provincii“, nikoli v hudebním centru, na počátku nové, meziválečné vlny zájmu o Brucknerovo dílo, v provedení víceméně amatérskými silami. Herbert Hiebsch v článku Zur Bruckner-Pflege in Leitmeritz píše: „In manch bedeutenden Kunststätten hat die Musik Bruckners längst den ihrer Bedeutung angemessenen Platz erlangt. In den Kleinstädten jedoch ist sie fast noch unbekannt und darum gilt leider heute noch, auch von deutschem Gebiete, das Wort Guido Adlers: ‚Auf der Landkarte der europäischen Kultur gibt es weite Strekken, denen nicht einmal sein Name bekannt ist, denen seine Bedeutung nicht dämmert.‘ Der Hauptgrund für diesen bedauerlichen Zustand ist nicht nur die technische Schwierigkeit der Brucknerschen Werke, sondern die musikalische, man möchte sagen innere Zurückgebliebenheit der großen Menge. Kleinstädte, die durch Überwindung der Aufführungsschwierigkeiten und verständnisvolle Aufnahme der Werke Bruckners beim Publikum in der Stellung zu dessen Kunst eine Ausnahme bilden, werden also mit Recht einige Beachtung beansprüchen dürfen.“5

Odvahu maloměsta a jeho hudebních amatérů vysoce oceňuje Walter Seidl v listu Prager Tagblatt, který je též autorem myšlenky, že by Litoměřice mohly v současném Československu zaujmout podobné místo jako v Rakousku mozartovský Salcburk: 5

HIEBSCH, Herbert: Zur Brucknerpflege …, s. 17.


123

„Leitmeritz hat ein Wagnis unternommen, das 1000 Chancen hatte, gänzlich zu mißlingen oder wenigstens peinlich mittelmäßig auszufallen. Statt dessen ein überzeugender Sieg. T r i u m p h d e r P r o v i n z … Jedenfalls: Sollte Leitmeritz die Mittel aufbringen, sich auch das Orchester in dieser Form ständig zu erhalten, dann könnten die künstlerischen und organisatorischen Anlagen des Domkapellmeisters Zeman es zuwege bringen, daß das reizvolle Städtchen zu einem ‚Salzburg‘ der Tschechoslowakei würde. Dem es dann das eine voraus hätte, daß es nicht um Mozart geht, sondern um Bruckner.“6

Oceňována je vysoká úroveň provedení, profesionální zdatnost a osobní obětavost dirigenta a předsedy Brucknerovské obce Franze Zemana: „Entgegen den allgemein lautgewordenen Bedenken zeigten die Aufführungen einen erstaunlich hohen Rang. Die zahllosen Schwierigkeiten betrachtet, ist das kaum zu begreifen. Jedenfalls konnten nur größter Ernst, restlose Begeisterung und lange aufopfernde Arbeit das Wunder vollbringen, daß von Dilletantismus nichts zu spüren war. Allerdings waren in Leitmeritz zwei ausgesprochen sichere Aktiva gegeben: ein erstaunlich gepflegter Chor (der ‚Domchor zu St. Stephan‘) und die künstlerische Persönlichkeit des Domkapellmeisters Franz Zeman. Blieb immerhin noch eine Riesenleistung zu vollbringen. Denn trotz ausgiebiger ideeller Unterstützung ist klar, daß alle materiellen Schwierigkeiten doch von Zeman und den Eigenkräften der Stadt zu überwinden waren.“7

Alfred Pellegrini v Dresdner Nachrichten hovoří o „Leistungen, die in unserer jetzigen poesielosen Zeit als beispielgebend einzuschätzen sind“,8 Herbert Hiebsch v Bohemii podotýká: „Zu solchen Leistungen gehört ein unwahrscheinliches Maß von Arbeitsfreude und vor allem Liebe. Diese in allen und bei allen gespürt zu haben, war das schönste Geschenk der Leitmeritzer Bruckner-Festtage.“9 Josef Roeckl v Deutsche Presse konstatuje, že dómský sbor i orchestr spolku Gesang- und Musikverein získávají na Brucknerových dílech nejlepší školu: „Darin liegt auch die Gewähr, daß die Brucknertage von Leitmeritz erst einen glänzenden Anfang bedeuten. Wir werden es fürderhin näher haben als nach Dresden, um uns von dem Alltag an den Werken unserer größten deutschen Meister wiederholt und dauernd zu erholen.“10

Domácí list Leitmeritzer Zeitung přináší ocenění Franze Moißla z generální zkoušky Brucknerovy 5. symfonie: „Prof. Moißl, Wien, war von den Leistungen des Chores und Orchesters höchst überrascht und spendete diesem großes Lob mit dem Ausspruche, er habe eine derartige Wiedergabe mit einem Liebhaberorchester für unmöglich gehalten.“11

Srovnával se též umělecký výkon obou dirigentských protagonistů: 6

Bruckner-Fest in Leitmeritz, in: Prager Tagblatt 55, č. 101, 29. dubna 1930, s. 8. Tamtéž. Dresdner Nachrichten z 28. dubna 1930 (cit. podle výstřižku recenze v Pamětní knize Brucknerovské obce, Státní okresní archiv v Litoměřicích se sídlem v Lovosicích). 9 Das Bruckner-Fest in Leitmeritz, in: Deutsche Zeitung Bohemia 103, č. 101, 29. dubna 1930, s. 6. 10 Erstes Brucknerfest in der Tschechoslowakei, in: Deutsche Presse 6, č. 99, 29. dubna 1930, s. 2. 11 Leitmeritzer Zeitung 60, č. 34, 25. dubna 1930, s. 3. 7 8

124

Jitka Bajgarová

„Moißl, der weißharige Brucknerveteran, führte seine Scharen mit einem Feuer und einer Begeisterung, die man nur seinem leuchtenden Künstlerkopf dauernd ansieht. Z e m a n türmte die Quadern der Fünften nicht wie Prometheus, sondern bedächtig und sicher, wie ein Dombaumeister des Quatrocento.“12

Publikum, které se na festival sjelo ze všech koutů severních Čech, ale i ze vzdálenějších míst, je charakterizováno jako inteligentní, distinguované (W. Seidl v listě Prager Tagblatt oceňuje, že mezi jednotlivými větami 5. symfonie se ani jedna ruka nezvedla k potlesku, a dodává „die Prager mögen sich schämen …“)13 a hluboce zanícené. O přednášce F. Moißla konstatuje J. Roeckl: „Die Menge lauschte mit so viel Andacht den erschütternden Ausbrüchen der Brucknerschen Extasen, daß unserer mechanisch aufgezwängten snobistischen Einstellung dies nur vermittelst der didaktischen Tätigkeit Moißls erklärlich erschien.“14

Alfred Pellegrini hodnotí festival jako znovupřesvědčující projev českého muzikanství: „Ein von der Internationalen Bruckner-Gesellschaft in der durch ihre Kirchenmusipflege wohlbekannten Bischofstadt Leitmeritz an der Elbe angeregtes dreitägiges Brucknerfest, bei dem eine ganze Reihe bekannter und weniger aufgeführter Tonwerke des Meisters zu Gehör kamen, gab dieser Stadt wieder einmal beste Gelegenheit, den bewährten Ruf des b ö h m i s c h e n M u s i k a n t e n t u m s glänzend zu rechtfertigen, denn was dabei geboten wurde, nötigte selbst dem skeptisch eingestellten Besucher restlose Bewunderung ab.“15

Obdivováno i oceňováno je i prostředí, ve kterém festival probíhal: „Kleinere Städte, in denen sich die künstlerischen Darbietungen nicht so häufen und das kulturelle Reproduzieren und Genießen nicht so betriebsmäßig verläuft, sind geeignete Orte für Feste, denen die Einmaligkeit einen gewissen Weihecharakter verleiht. Gerade die Kunst Ant. Bruckners und das Milieu von Leitmeritz mit seinem Dom und seinen weitläufigen und vielerlei sakralen Bauten, mit seiner in katholischem Geist aufgewachsenen Bevölkerung und der gerade jetzt in jungem Grün und beginnender Blütepracht prangenden Natur verbanden sich zu einer stimmungsvollen Einheit, die auf Fremde und Einheimische ihren Zauber nicht verfehlte. Gottestum und Liebe zur romantischen Natur sind die zwei Hauptelemente, die das Schaffen Bruckners inspirieren.“16

Duchovní obnova nebo hledání národní identity? Bruckner jako program a idea dvojí cesty Již v hodnoceních a slavnostních projevech při příležitosti prvního litoměřického festivalu lze vystopovat dva směry, jimiž se mělo napříště pěstování Brucknerova 12 13 14 15 16

Viz pozn. 10. Viz pozn. 6. Viz pozn. 10. Dresdner Nachrichten z 28. dubna 1930 (cit. podobně jako v pozn. 8). Teplitzer Zeitung 61, č. 100, 29. dubna 1930, s. 6, šifra Dr. B-m.


125

díla ubírat: jeden duchovní nebo také církevní, druhý nacionální, tj. sudetoněmecký. Někdy se vzájemně prolínají, takže nelze jeden od druhého oddělit, jak čteme i v příznačném textu Josefa Roeckla: „Es gibt im Bereiche unserer schönen sudetendeutschen Heimat keine bessere Stadt für Brucknerbewegung wie Leitmeritz. Schon rein landschaftlich steht doch Leitmeritz am Eingange unserer Elbe-Wachau sowie Wien, der Stammsitz der größten Musikepoche, am Eingange der Donau-Wachau. Und ist doch Leitmeritz der Sitz des sudetendeutschen [!] Bistums, welches heute von einem Volkspriester verwaltet wird, der die ganz seltene Eignung besitzt, auch auf diesem Teile unseres großen deutschen Besitzes als Führer und Wegweiser zu wirken. – Und so wie am Anfange der Laufbahn Bruckners ein großer Bischof, Rudigier, steht, so ist es nur natürlich, daß die Brucknererneuerung an die Kirchenwerke anschließt, daher in neuester Zeit die Brucknerbewegung von den Leitern unserer Kirchenmusik entfacht wird. Denn das Domhafte eignet allen Werken Bruckners. Ganz und ausschließlich instrumental, losgelöst von der menschlichen Sprache konnte er seine Visionen und Choralextasen am ergreifendsten zum Ausdrucke bringen, in dieser Hinsicht auch unsern übrigen größten Meistern am meisten verwandt. – Aber auch noch in einer anderen Hinsicht ist diese Anknüpfung gerade an die Kirchenmusik in der Brucknererneuerung von ganz einzig dastehender Bedeutung. Bekanntlich macht die Brucknerpflege sich neuestens die Aufgabe, nicht bloß seine vernachlässigte Kunst zunächst zu pflegen. Haben wir doch vollständig vergessen, daß neben der schauderhaften Dürre der gegenwärtigen musikalischen Schaffung in bezug auf Menge und hauptsächlich Güte ein ungeheurer Reichtum der edelsten Schöpfungen unserer allerersten Meister vollständig ungenutzt daliegt. Wir haben vergessen, daß der erhabenste Text, welcher je geschaffen wurde, um das Drama zu verewigen, wie es die Welt bis dahin und seither nicht gesehen, immer zum Anlaß genommen wurde, das Ergreifendste an Musik zu dichten. Keiner hat sich davon ausgeschlossen, B e e t h o v e n, der Prometheus, ebensowenig wie B a c h, der protestantische Riese, sie und die anderen schufen in diesem stereotypen k a t h o l i s c h e n Text das Gewaltigste unter dem Gewaltigen, das ihnen gelungen. Und darin liegt der ganze charakteristische Unterschied zwischen einst und jetzt, zwischen Gottesgnadentum und Sportlust. Heute suchen sie Texte und können keine finden, mangels dessen und weil ihnen der Weg zur göttlichen Kunst verschüttet liegt, nehmen sie zum Anlaß ihres Schaffen den Sport in seinen rohesten Auswüchsen. H a l f e – t i m e und k n o c k o u t komponieren die Tschechen unsere Landsleute, und verzückt lauscht ihnen unsere jüdisch-nationale Kritik deutscher Zunge. D v o ř a k war so r ü c k s t ä n d i g und schuf noch Messe und Requiem, schreibt der kommunistische Führer der tschechischen und auch nichttschechischen Musik. – Da liegt am Ende unserer deutschen Elbe-Wachau mit ihrem schmucken Bischofsitz, wie die D o n a u – W a c h a u in den stolzen Domen der florianischen Stifte besitzt, eine Hochburg praktischer katholischer Kirchenkunst mitten im protestantischen Lande, gehegt und gepflegt von einem geistigen Enkel Bruckners, als katholisches Baireuth [!] gesucht von allen Völkern, welch Glaubens und Abstammung sie auch immer sind. Und darin liegt Sinn und Bedeutung der Brucknererneuerung.“17

17

Viz pozn. 10.

126

Jitka Bajgarová

Výrazy „half time“ či „knock out“ naznačují, kam směřoval Roecklův ironický výpad. Vždyť nedlouho předtím měla v pražském Novém německém divadle premiéru Křenkova opera Schwergewicht oder Die Ehre der Nation (28. listopadu 1929 v nastudování Maxe Rudolfa), již dříve skladatelova jazzová opera Jonny spielt auf (tamtéž 16. června 1927 v nastudování Alexandra Zemlinského, v Ústí nad Labem r. 1928 v nastudování Viktora Ullmanna)18 a jako pražský hudební kritik mohl být Roeckl přítomen i premiéře Half-timu Bohuslava Martinů v roce 1924. Biskup Groß z pozice duchovního gestora litoměřického počinu vztáhl zájem o Brucknerovo dílo k potřebě duchovní obnovy člověka, prohloubení jeho života, ale i očištění jeho uměleckého a estetického vnímání. Charakterizoval Brucknera jako kolos, kolem něhož nelze projít, aniž by člověk nebyl zasažen. „Wir sehen mehr in ihm einen wahrhaften Herold des göttlichen Geistes, der auch in der Kunst ein Heilmittel der zerquälten Menscheit geben wollte. Kunst will gehört und erlebt sein. Das ist ihr naturgemäßer Weg zum Herzen der Menschen. Die Musikgeschichte von Richard Wagner an erweist das. Wie oft mußte auch dieser Genius gehört werden, bis er verstanden wurde! Der Durchschnittsmensch ist kleingeistig und engherzig. Es ist ihm gar nicht recht, wenn unerwartet neben ihm ein Großer aufsteht, der seiner Umwelt mehr zu sagen hat, als sich der musikalische ‚Burgeois‘ erträumt hatte.“19

Podobně jako Roeckl vyjádřil obavy z moderní hudby, která si bere náměty z běžného, každodenního světa, opěvuje technický pokrok, „americký“ životní styl, tanec a kino, vyznává otevřenou erotiku a intelektuální hrátky, ztratila svou podstatu, své duchovní zakotvení, existuje sama pro sebe, a aby sama sebe ospravedlnila, obléká se do cizího hávu impresionismu a expresionismu, atp. Proti tomuto obrazu staví věřícího skladatele, Brucknera modlitebníka, naplněného bázní před moudrostí a mocí boží, nadčasového génia, jenž naslouchá vnitřní nutnosti a tvoří bez ohledu na to, jak jej hodnotí masa a je-li honorován či nikoli. Hudba, kterou přináší, je posvátná, náboženská, tajemná a povznášející, které profánní duchové nemohou porozumět. Avšak právě proto: „In eine solche Zeit gehört Bruckner! Ein geistig verarmtes Volk hebt man nicht, indem man zu ihm herniedersteigt und seinen niedrigen Instinkten huldigt, sondern indem man es zu der Höhe eines Großen emporzieht.“20

Groß Brucknerovi přisuzuje epitheton „Heil-Pädagoge des Volkes“. Ještě jeden aspekt mají Großovy texty, a to aspekt sociální, kdy poukazuje na skomírání vzdělaného středního stavu, v němž mohlo skutečné umění resonovat. „Heute ist dieser Stand proletarisiert, er hat sein Persönlichkeitsbewußtsein vielfach verloren, die Pflege der Kunst hat sich auf wenige Liebhaber in diesem Stande restringiert. Umso notwendiger ist’s, daß diese wenigen, in allen möglichen Berufen zerstreuten Kunstfreunde sich zusammenschließen, um ihren Lebensstil zu 18

Srov. LUDVOVÁ, Jitka: Německý hudební život v Praze 1880–1939, in: Uměnovědné studie IV, Ústav teorie a dějin umění ČSAV v Praze, Praha 1983, s. 51–183. 19 GROß, Josef: Bruckner – „auch heute noch?“ Ein Wort zum Leitmeritzer Bruckner-Fest, in: Bruckner-Blätter, roč. 2, 1930, č. 1, s. 6–7. Srov. též jeho slavnostní řeč in: Festschrift Bruckner-Fest in Leitmeritz 25. bis 27. April 1930, Selbstverlag der Deutschen Bruckner-Gemeinde in Leitmeritz, s. 20–21. 20 Tamtéž.


127

heben, um dem Einerlei des Alltags zu entfliehen, um ihr hartes Berufsleben zu durchleuchten: und das wirkt Brucknersche Kunst! Sie gibt den Glauben an die Menscheit zurück. Darum voran, ihr Bruckner-Freunde!“21

Takové hodnocení Brucknera se ovšem nevynořilo v Litoměřicích ani náhodou ani poprvé, ale zařadilo se do mohutného proudu brucknerovské recepce, která už od posledních desetiletí 19. století je charakterizována buď projevy hluboké úcty, ba uctívání, stejně jako vášnivým odmítáním. Ve starém duchovním centru, jímž Litoměřice bezesporu byly, se tak logicky dělo v rovině duchovní péče a náboženské obnovy. „Die Stilisierung [Bruckners] zum Musikanten Gottes war ohne Zweifel mit den Geschicken der katholischen Kreise verbunden. Immer wieder wurde Bruckner als Gegenpol zu Andersdenkenden (etwa Liberalen) ausgegeben.“22

Pocit ztráty celistvosti, duchovních hodnot, zakotvení chyběl v současné společnosti i Alfredu Einsteinovi, když v pražském hudebním časopise Der Auftakt, v článku věnovaném Brucknerovi, již v roce 1924 napsal: „Wir sind heute zermürbter, atomisierter als je, wir waren noch nie so befleckt, erniedrigt, durchbohrt von unseres [!] Nichts Gefühl. Bruckner gibt uns die felsenfeste ‚Gewißheit‘ des Glaubens, das non confundar in aeternum, nicht als Dogma, sondern mit dem hinreißenden, beseeligenden Beweis des Gefühls, er ist fern aller Erotik, allem Intellektualismus, aller aesthetischen Bewußtheit.“23

Stejnou etickou linii sledoval mj. tehdejší časopis pro církevní hudbu Musica divina, kde Kurt Singer v roce 1926 formuloval požadavek duchovní či morální obnovy právě prostřednictvím Brucknerovy hudby: „Wir haben uns bereitzuhalten, unser Leben seinen transzendenten Harmonien und klingenden Bewegungslinien anzupassen. Erreichen wir’s, so sind wir reicher geworden. Dorthin die Unzufriedenen und Lechzenden einer heutigen Zeit zu führen, einer neuen Weltform den adäquaten Gesamtausdruck im hymnischen Werk der Musik zu erfühlen – das ist Sinn, Zweck, Ziel einer erst beginnenden Bruckner-Bewegung!“24

Spisovatel Herbert Hiebsch pochopil ovšem festival již tehdy nejen jako projev českého muzikantství nebo touhu po duchovní očistě, ale právě také jako výraz vnitřního uměleckého života Sudet, kde se prostřednictvím Brucknera v rámci uměleckého a kulturního života dere ke světlu niterná touha německých obyvatel Sudet po jistotě, životní i národní identitě.25 Brucknerova hudba se v tomto případě stává spíše prostředkem pro šíření mimohudební ideje. Tento rys získával po21

Tamtéž. PARTSCH, Erich Wolfgang: Künstlertypus und Brucknerbild, in: Bruckner-Symposion „Bruckner-Rezeption“ Linz 1991, Linz 1994, s. 24. 23 Der Auftakt 4, 1924, Heft 8, s. 207. 24 SINGER, Kurt: Bruckner-Psychologie, in: Musica divina 14, 1926, s. 9. Cit. podle E. W. PARTSCHE, pozn. 22. 25 „Daß Leitmeritz in der Reihe der Veranstaltungen der Internationalen Bruckner-Gesellschaft den zweiten Platz belegt hat, gereicht nicht nur der musikfrohen schmucken Elbestadt, sondern auch dem sudetendeutschen Kunstleben insgesamt zur Ehre. Dazu erbrachte das Fest den überzeugenden Beweis für die Leistungsfähigkeit der Provinz und ihrer tonangebenden Teilnahme an bedeutsamen Bewegungen im Musikgeschehen der Gegenwart.“ In: Deutsche Zeitung Bohemia, 28. dubna 1930. 22

128

Jitka Bajgarová

stupně na významu a otevřeně byl proklamován při druhém brucknerovském festivalu v Litoměřicích a v Ústí nad Labem v roce 1936.

Město pěstuje duchovní hudbu a brucknerovskou image V poměrně malých Litoměřicích (v roce 1930 měly cca 17 tis. obyvatel, z toho téměř 2/3 německé národnosti),26 kde se k nastudování větších vokálně instrumentálních skladeb muselo spojit několik hudebních těles, se v následujících letech rozvinula nová hudební tradice, obrácená jak k hudbě Antona Brucknera, tak k duchovní hudbě (zvláště nové) vůbec.27 Německá brucknerovská obec se na provádění těchto děl podílela jen částečně, a to (jak předpokládám) zejména osobní účastí svých členů v čele s předsedou. Hlavní tíhu větších koncertních akcí nesl Pěvecký a hudební spolek v Litoměřicích se svým sborem a orchestrem, dále též dómský sbor a žáci orchestrální školy, k nim se pak připojovala řada dalších hudebních amatérů. Provedena byla mj. díla vídeňského skladatele Josefa Lechthalera Stabat mater (12. dubna 1931 v československé premiéře, 1932) a Eine Wiener Singmesse für das deutsche Volk (28. října 1933), mnichovského Josepha Haase Deutsche Singmesse (25. června 1932) a oratorium Die heilige Elisabeth (20. listopadu 1932), obě v československé premiéře, dále Paula Graenera Marien-Kantate (24. března 1934, československá premiéra), Josefa Messnera Messe in B op. 29 (1934, 20. června 1935), vídeňského Vinzenze Gollera Missa choralis Orbis factor op. 102 (29. října 1933, 9. června 1935), Petera Cornelia Stabat mater (7. dubna 1939) ad. Oratorium der Arbeit Georga Böttchera (1939) lze již obtížně vřadit do linie pěstování duchovní hudby.28 Image Brucknerova města se měla projevit na nejrůznějších úrovních společenského života. Bez Brucknera se již nyní nekonala žádná větší církevní nebo i světská slavnost či jiná významnější událost. Za zvuku Brucknerovy hudby proběhla intronizace nového biskupa ThDr. Antona Aloise Webera 6. prosince 1931 v katedrále sv. Štěpána. Byla provedena některá, zde již důvěrně známá Brucknerova díla, jako Ecce sacerdos pro osmihlasý smíšený sbor, varhany a tři pozouny, dále Mše e moll pro osmihlasý smíšený sbor a dechový orchestr, k offertoriu Ave Maria pro sedmihlasý smíšený sbor a capella, Te Deum pro sóla, smíšený sbor a orchestr i slavnostní fanfáry provozované již při festivalu v roce 1930. Nový biskup 26

Ottův slovník naučný XVI, s. 167–174, uvádí, že v roce 1921 žilo v Litoměřicích 5066 Čechů a 11015 Němců. V Ottově slovníku naučeném nové doby III/2, Praha 1935, s. 1234–1235, je poměr v roce 1930 následující: 6485 Čechů a 10878 Němců. 27 Herbert HIEBSCH v článku Moderne Musik in Leitmeritz (in: Leitmeritzer Zeitung, 17. dubna 1931) potvrzuje, že ještě před rokem 1926 byla novější hudba v Litoměřicích záležitostí velmi vzácnou, která spíše kolidovala než korespondovala s atmosférou maloměsta. Návrat k tvorbě soudobých oratorií, kantát, mší i operních děl inspirovaných biblickými příběhy, středověkými legendami a historickými příběhy či lidovými mysterii potvrzuje i Vlasta Benetková s odkazem na díla Fidelia F. Finkeho, V. Ullmanna, A. Schönberga, A. Honeggera a mnoha dalších. Srov. BENETKOVÁ, Vlasta: Fidelio Friedrich Finke (1891–1968), in: Hudební věda 32, 1995, č. 3, s. 227–248. 28 Skladatel a muzikolog Georg Böttcher (1889 Frankfurt a.M. – 1963 Unkel) vytvořil toto dílo na objednávku a postavil jej na textu vycházejícím z nacionálně socialistických názorů. Dílo bylo ve 30. letech opakovaně provozováno v Sudetech, mj. v Trutnově v listopadu 1937 a v dubnu 1939, dále v Krnově. Srov. Lexikon zur deutschen Musikkultur. Böhmen, Mähren, Sudetenschlesien, München 2000, sv. 2, sl. 2284 (heslo Viktor Riedel, Ingeborg HERKOMER), sl. 2783 (heslo Trautenau, Wolfgang PILZ).


129

Z československé premiéry Stabat mater Josefa Lechthalera 12. dubna 1931. Sedící zleva: sopranistka Rieger-Miksch, skladatel Josef Lechthaler, altistka Rose Prade-Kloß. Stojící zleva: tenorista Franz Mattausch, dirigent Franz Zeman, basista Leopold Gerstner. (Foto ze Státního okresního archivu v Litoměřicích, fond Deutsche Brucknergemeinde)

zaujal tedy své místo za Brucknerovy „asistence“ a stejně jako jeho předchůdce se zavázal k podpoře brucknerovského hnutí. Bruckner byl podstatnou měrou zastoupen na koncertě konaném ve prospěch litoměřických nezaměstnaných. Symfonický koncert, pořádaný 6. března 1932 spolkem Leitmeritzer Gesang- und Musikverein a městskou radou, měl prověřit občanské a sociální cítění veřejnosti. Struna, na kterou organizátoři směle udeřili, byla především národnostní. Koncert se uskutečnil v neděli odpoledne a přinesl dvě osvědčená, publikem již dříve nadšeně přijatá díla: Lechthalerovo Stabat mater, premiérované v předchozí koncertní sezóně, a Brucknerovu 5. symfonii. Na provedení se podílel 56členný orchestr a 12členný dechový soubor vyčleněný z vojenské hudby místního pěšího pluku č. 2 (zde ovšem hráli i Češi). Koncert byl několikrát anoncován v litoměřickém tisku a způsob jeho propagace nejen odpovídá sociálnímu účelu, za nímž byl pořádán, ale zřetelně naznačuje duchovní, ale i národnostní východiska pěstování Brucknerova díla v Sudetech: „Es ist nichts Ungewönhliches in Leitmeritz, daß der Name Bruckner auf einem Programme steht. Doch ist immer wieder etwas Außerordentliches. Der Name Bruckner selbst ist längst Tausenden zu einem Programm geworden. Es heißt Gläubigkeit, Gläubigkeit nicht im Sinne begrenzter Konfessionalität, sondern weltumspannender, bejahender Geistesrichtung. Dieser Glaube an das Gute, Ewige,

130

Jitka Bajgarová

Z intronizace biskupa Antona Aloise Webera 6. prosince 1931. (Foto ze Státního okresního archivu v Litoměřicích, fond Deutsche Brucknergemeinde)

an das Göttliche lebt in den Hauptwerken Bruckners so unvergleichlich stark, daß jeder Aufführung eines dieser Werke etwas Außerordentliches anhaftet, mit dem sonstigen Konzertbetrieb nicht Vergleichbares. Jede solche Aufführung ist ein Bruckner-Fest, d. i. ein Fest des inneren Menschen. – Das vom Stadtrat veranstaltete Konzert ist ein Notkonzert. Es soll den Armen, die keine Arbeit mehr finden, ihre bittere Not lindern helfen. Kunst wird in den Dienst der Wohltätigkeit gestellt. Aber wir alle bedürfen in dieser beispiellos schweren Zeit des deutschen Volkes der Wohltat. Konnte für dieses Konzert ein passenderes Werk gewählt werden, als eine Sinfonie Anton Bruckners, als gerade dessen berühmte Fünfte? Kein anderes Werk – auch des Meisters nicht – ist von solcher Weltbejahung erfüllt, ist von einem so aufrichtenden Hochgefühle durchblüht wie dieser tönende Weg aus Erdenleid zu einem befreienden, wahrhaft ‚göttlichen’ Jubelhymnus im Finale. Glücklich jeder, dem es vergönnt ist, diesen Weg mitzugehen. Die Brucknergemeinde begrüßt es darum freudig, daß nach ihr der Gesang- und Musikverein dieses Werk noch einmal zur Aufführung bringt. – Wir leben in den Tagen der Goethe-Feiern. Ihr gemeinsamer tiefster Sinn ist das Bekenntnis zu dem Optimismus dieses großen Deutschen; ein Bekenntnis doppelt rührend, aber auch nottuend in Tagen der Ohnmacht und Qual. […] Mag dieses Bruckner-Konzert aber auch allen Hörern eines jener Erlebnisse vermitteln, die uns in diesen trüben Tagen so nottun, da sie wie nichts anderes unser Vertrauen auf Wiederaufstieg unseres Volkes stärken und uns den Glauben an alles Hohe bewahren!“29 29

Die Brucknergemeinde zum Arbeitslosenhilfe-Konzert, in: Leitmeritzer Zeitung 62, č. 28, 4. března 1932, s. 3.


131

Koncert měl obrovskou návštěvu, a tudíž i žádaný finanční úspěch. Herbert Hiebsch ve své recenzi poukazuje jednak na to, že brucknerovství Litoměřic se stalo pojmem, a jednak na potřebu uvědomit si vlastní kořeny: „Ich bin der letzte, der der Einseitigkeit das Wort redete. Einseitigkeit liegt uns Deutschen ja gar nicht. Auch Verdi und Debussy und Mussorgski sind sehr schön. Aber eine Wurzel muß der Mensch haben [tučně J. B.]. Je tiefer sie geht, desto besser für ihn; dann wird ihn kein Sturm so leicht aus dem Boden reißen. Können oder sollen wir andreswo wurzeln als in deutscher Kunst, in der allerdeutschesten, abgrundtiefsten, wie wir heute im Bruckners Werk erkennen? Darum kein albernes Wort vom ‚Steckenpferd‘ des Führers, dieses oder jenes Tonangebenden. Hier geht es um B e k e n n t n i s. Die besondere Liebe Einzelner ist zum Verständnis und Mitfühlen der Allgemeinheit geweitet. Leitmeritz ist wirkliche BrucknerStadt [tučně J. B.] und das ist ihr schönstes Beiwort geworden.“30

Interpretační úroveň koncertu řízeného Franzem Zemanem odpovídala zřejmě očekávání, malé nedokonalosti byly v zájmu velké ideje opomíjeny. Hiebsch končí svou recenzi nadšeným výkřikem: „Bravo Zeman, bravo Musikvereinsorchester! Noch viele solche Stunden! Denn wir denken wie ein sudetendeutscher Dichter: So lange Bruckners Musik ist, kann es um uns nicht dunkel werden.“

Jeho předpověď žel nedošla naplnění. Image brucknerovského města zapůsobila patrně i při výběru místa konání druhé říšské konference katolické církevní hudby (II. Deutsche Reichstagung für katholische Kirchenmusik), jejímiž pořadateli byly ve dnech 28.–29. října 1933 Kirchenmusikbund (Reichsvereinigung für Hebung und Pflege der katholischen Kirchenmusik in der čsl. Republik se sídlem v Postoloprtech) a Verband der Chorregenten und Organisten se sídlem v Teplicích. Sídlo biskupa, existence vyspělého katedrálního sboru, orchestrální školy i školy pro výchovu ředitelů kůru, přítomnost podnikavého pěstitele duchovní hudby dirigenta Franze Zemana a sama pověst Litoměřic jako centra pěstování hodnotné duchovní hudby, jak se rozšířila zejména v poslední letech, to vše vytvářelo podmínky a vhodný rámec pro celou akci. Program byl bohatý a zahrnoval jak členská shromáždění pořadatelských organizací, přednášky a diskuse k problematice soudobé církevní hudby, tak koncerty na Hradě i na dómě, slavnostní bohoslužby i výstavu notových edic a knih z oblasti církevní hudby. Přednášky se zabývaly zejména sociální situací ředitelů kůru (biskupský notář, děkan M. Würstl z Postoloprt), proměnami církevní hudby a jejím vztahem k liturgii a kultuře i lidovým hnutím v oblasti liturgie (dvorní rada prof. Vinzenz Goller z Vídně), problematikou vídeňského klasicismu, lidového chorálu ad. Obecně byla zdůrazněna nutnost pěstování lidového zpěvu v kostele. K hlavním protagonistům patřil vedle výše jmenovaných i Rudolf Quoika ze Žatce, později známý muzikolog, na generálním shromáždění Svazu pro církevní hudbu vystoupil se slavnostním projevem i litoměřický biskup Anton A. Weber. Dvoudenní jednání bylo provázeno množstvím hudby jak v městském kostele a na dómě, tak v sálech Hradu. V rámci bohoslužeb zazněla například Eine Wiener Singmesse für 30

Sinfonie-Konzert für Arbeitslose, in: Leitmeritzer Zeitung 62, č. 31, 11. března 1932, s. 19.

132

Jitka Bajgarová

das deutsche Volk Josefa Lechthalera, známého v Litoměřicích již ze dvou provedení Stabat mater (sbormistr Otto W. Finke, Katholischer Mädchenbund a členové sboru děkanského kostela), dále Benedictus z Palestrinovy mše Missa Papae Marcelli, sbory Antona Brucknera Tantum ergo, Tota pulchra es Maria a Ecce sacerdos, dále Missa choralis Orbis factor op. 102 osobně přítomného autora Vinzenze Gollera a řada dalších. Po oba dny se konaly též nešpory na dómě ze řízení Josefa Peitschmanna (účinkoval sbor teologů a dómský varhaník Franz X. Börner), s litoměřickým dómským sborem vystupoval Franz Zeman jako sbormistr i varhaník. Jednání církevních hudebníků uzavřela slavnostní Feststunde, kombinující zdravice, přednášky a vystoupení hostujících i domácích církevních pěveckých sborů ze Rvenic, Bíliny, Postoloprt, Ústí nad Labem a Litoměřic.31 Podobně zněla Brucknerova hudba při slavnosti Svazu Němců v Čechách (Bund der Deutschen in Böhmen), pořádaná v Litoměřicích ve dnech 29. června – 1. července 1934. O účelu této slavnosti píše Ferdinand Gaudek: „Die Deutschen der tschsl. Republik kommen zu Julibeginn in unserer Heimatstadt zusammen, um anläßlich der 40. Hauptversammlung des ‚Bundes‘ ein Fest deutscher Kulturarbeit, ein Fest des Gedenkens, des Besinnens, des Planes für die Zukunft zu feiern. Festlich sollen diese Tage sein, erhebend aus den Sorgen des Alltags hinaufweisend in eine bessere, schöne Zukunft. Als Feststadt wurde Leitmeritz gewählt, – jenes Leitmeritz, das als Musikstadt weit über die Grenzen des Heimatgaues hinaus bekannt ist. Viele, viele Deutsche werden kommen. Unter diesen aber wird es wiederum viele geben, denen Musik, gute deutsche Musik eine Trösterin in den heutigen schweren Zeiten ist. Werden diese unzähligen deutschen Freunde der Musik nicht von Leitmeritz erwarten, daß es ihnen anläßlich des Bundesfestes festliche Gaben der Musik darreicht? Sie sollen nicht enttäuscht werden. Das ehrwürdige Fest deutscher Kulturarbeit soll deutsche Festmusik vom Anfang bis zum Ende würdig begleiten.“32

Hlavními hudebními body programu byla díla Bachova, Brucknerova (Leitmeritzer Gesang- und Musikverein provedl Brucknerovu 5. symfonii a Mši e moll) a Wagnerova. Vysoce oceněn byl opět výkon spolkového orchestru jako amatérského tělesa; v tisku bylo zdůrazněno, že zatímco hudebníci z povolání hrají za peníze, ale bez lásky (!?), amatéři muzicírují pro své potěšení. Proto je práce orchestru též „Arbeit am Volke, ist Pflege deutschen Kulturgutes; in unserem Orchester gibt es keinen Standesunterschied, hier herrscht nur ein Ziel, beste deutsche Musik zu pflegen.“33 Brucknerovskou image podpořil i rozhlasový přenos koncertního vystoupení spolku Leitmeritzer Gesang- und Musikverein, které se podle původního plánu mělo uskutečnit v děkanském kostele, nebylo však povoleno (rozhlas byl tehdy ještě příliš horkou novinkou pro církevní prostředí) a muselo být přeneseno do sálu na Hradě. Pro místní pěvecký spolek byl přímý přenos velkým vyznamenáním. Konal se na svátek Všech svatých v podvečer 1. listopadu 1934 a zazněly v něm 31 K události srov. též ŘÍHOVSKÝ, Vojtěch: Říšský sjezd „Kirchenmusikbundu“, in: Cyril 59, 1933, č. 9–10, s. 113–114. 32 Die Festmusik beim Bundesfest, in: Leitmeritzer Zeitung 64, č. 76, 29. června 1934 [s. 24], zvláštní vydání k slavnosti svazu Bund der Deutschen. 33 Das Orchester des Leitmeritzer Musikvereines, in: tamtéž [s. 23].


133

skladby Paula Graenera (Interludium z Mariánské kantáty), Maxe Regera (osmihlasé moteto pro smíšený sbor O Tod, wie bitter bist du op. 110, č. 3), Franze Schuberta (čtyřhlasý mužský sbor Grab und Mond a osmihlasý mužský sbor s průvodem smyčců Gesang der Geister über den Wassern op. 167) a Antona Brucknera (čtyřhlasý smíšený sbor a capella Christus factus est a sedmihlasý smíšený sbor a capella Ave Maria). Sbor řízený Franzem Zemanem byl mj. pochválen za skvělou intonaci. V tisku předcházelo vysoké hodnocení umělecké činnosti spolku se zdůrazněním jeho orientace na dílo Antona Brucknera a moderní duchovní hudbu.34 Bez Brucknerovy hudby se neobešly vánoce, velikonoce, svatodušní a jiné církevní svátky i další příležitosti.35 V Pamětní knize Brucknerovské obce je zachován zápis, že pražský rozhlas přinesl 10. května 1936 reportáž o plavbě parníkem z Litoměřic do Hřenska spojené s návštěvou litoměřického dómu. Při té příležitosti zapěl v katedrále dómský sbor Brucknerovo Ave Maria. Duchovní brucknerovská tradice v Litoměřicích vrcholila. Zároveň se úsilím nevelké skupiny příznivců rozvíjela pravidelná koncertní činnost Brucknerovské obce, v níž se významným mezníkem stal druhý brucknerovský festival v roce 1936.

Druhý brucknerovský festival v roce 1936 Festival se uskutečnil 22. října – 22. listopadu 1936 v Litoměřicích, ale také v Ústí nad Labem pod názvem Sudetendeutsche Bruckner-Festtage. Na organizaci se podílelo několik spolků: Gesangverein Aussig 1848, Deutsche Brucknergemeinde Leitmeritz, Leitmeritzer Gesang- und Musikverein a Volksbildungsverein Leitmeritz. Na rozdíl od prvního litoměřického brucknerovského festivalu byly nové slavnosti pojaty šíře jak časově, tak prostorově (během celého měsíce ve dvou městech) a již svým názvem podtrhly nacionální zaměření akce. Otevřeně se hovořilo o vztahu Antona Brucknera k sudetskému němectví, hledaly se návaznosti a styčné body a důvody, proč právě Bruckner a ne někdo jiný. Téma bylo obsahem hned první přednášky, jíž byl festival ve slavnostním sále chlapecké měšťanské školy v Litoměřicích 22. října zahájen – dvorní rada Max von Millenkovich-Morold, ředitel Dvorního divadla ve Vídni ve výslužbě, přednášku nazval „Die Persönlichkeit Bruckners und seine Beziehungen zum Sudetendeutschtum“. V Ústí nad Labem pak 5. listopadu následovala přednáška profesora pražské německé univerzity Gustava Beckinga na téma „Bruckner und der Mensch der Gegenwart“, která se opakovala v Litoměřicích 19. listopadu. Hudební program se v obou městech jen málo lišil, sbory a orchestry litoměřického a ústeckého hudebního spolku, včetně dómského sboru u sv. Štěpána nastudovaly pod Zemanovým vedením téměř stejný repertoár. V Ústí i v Litoměřicích se konaly večery duchovní hudby (v arciděkanském kostele v Ústí 7. listopadu, na dómě v Litoměřicích 21. listopadu), na nichž byla provedena díla Bachova a Brucknerova, která z větší části byla již dříve 34 Recenze bez bližšího určení v Pamětní knize Brucknerovské obce, Státní okresní archiv v Litoměřicích se sídlem v Lovosicích. 35 Gesang- und Musikverein Leitmeritz např. nastudoval v poměrně krátké době 1928–1932 Brucknerovo Te deum, sbory Germanenzug a Helgoland, 112. a 150. žalm, mše e-moll a d-moll a 2., 4. a 5. symfonii.

134

Jitka Bajgarová

v Litoměřicích uváděna.36 V Litoměřicích zazněla Brucknerova díla rovněž v rámci slavnostních bohoslužeb v biskupské katedrále (8. listopadu Mše in D pro sóla, smíšený sbor a orchestr a Ave Maria pro sedmihlasý smíšený sbor a capella, účinkoval dómský sbor zesílený členy Pěveckého a hudebního spolku, stejně jako orchestr spolku; 22. listopadu Mše e moll pro osmihlasý smíšený sbor a dechový orchestr a Os iusti pro osmihlasý smíšený sbor a capella, účinkoval opět zesílený dómský sbor a dechový orchestr městského divadla v Ústí nad Labem). V Litoměřicích byla také vzdána pocta zemřelému biskupovi Josefu Großovi (21. listopadu na hřbitově vedle projevu dr. Ferdinanda Gaudka zaznělo Brucknerovo Ave Maria a Schubertovo Salve Regina) a trubači z věže městského děkanského kostela opět hráli fanfáry na motivy z Brucknerových děl, zpracované Vinzenzem Gollerem. Hudebním vrcholem festivalu v obou městech byly slavnostní koncerty, na kterých v Ústí 15. listopadu v městském divadle zazněla Brucknerova 7. symfonie E dur a Velká mše č. 3 f moll v nastudování zesíleného orchestru městského divadla a spojených smíšených sborů ústeckého a litoměřického hudebního spolku; v Litoměřicích pak 22. listopadu Brucknerova 3. symfonie d moll a tatáž mše, se stejnými účinkujícími.37 Brucknerovský festival v Litoměřicích a v Ústí nad Labem komentovala řada deníků (Pamětní kniha Brucknerovské obce registruje zejména Leitmeritzer Zeitung, Aussiger Tagblatt, Sudetendeutsche Tageszeitung, Deutsche Zeitung Bohemia, Dresdner Nachrichten, Reichenberger Zeitung, Prager Abendblatt, Die Zeit), které vyslaly na festival své referenty. Vedle hudební složky měly značný ohlas přednášky obou hostujících profesorů Maxe Millenkoviche-Morolda a Gustava Beckinga, usilující o vyjádření významu Antona Brucknera pro sudetoněmeckou kulturu v Československu: „Die eifrige und verständnisvolle Brucknerpflege in den sudetendeutschen Gebieten ist zunächst nur einer der vielen Beweise für den regen Kunstsinn und die echt deutsche Überlieferung, die der Kulturarbeit in diesen Gebieten das rechte heimatliche Gepräge geben. Die Brucknerpflege gilt dem großen deutschen Meister und dem alle Herzen bezwingenden Tondichter.“38

Max Millenkovich poukazuje dále na četné osobní vazby, které spojovaly Brucknerův život i osud jeho děl se sudetskými Němci. Brucknerův první velký úspěch dává do souvislosti s jeho léčebným pobytem v Mariánských Lázních roku 1873, připomíná skladatelovu spolupráci s dirigentem Augustem Labitzkým v Karlových Varech, Brucknerovu návštěvu v Praze o velikonocích 1884 a zejména zmiňuje řadu skladatelových přátel, žáků a příznivců z německých oblastí Čech a Moravy, k nimž patřili Simon Sechter, Johann von Herbeck, Eduard Hanslick, Otto Kitzler, Wilhelm Jahn, Gustav Mahler, August Stradal, Heinrich Rietsch, 36

Bachovy varhanní skladby hráli Franz Zeman (Fantazie G dur,Toccata a fuga d moll) a Josef Langer z Prahy (Toccata a fuga F dur, Toccata a fuga f moll); dále zazněly Brucknerovy sborové skladby a capella Locus iste, Virga Jesse, Ave Maria, Tota pulchra es Maria, Christus factus est a Trösterin Musik pro mužský sbor a varhany. 37 Oba koncerty řídil Franz Zeman, sóla zpívali Maria Petzelbauer – soprán (městské divadlo v Ústí nad Labem), Rose Prade-Kloß – alt (Liberec), Alexander Gillmann – tenor a Maximilian Herbert – bas (oba z městského divadla v Ústí nad Labem). Litoměřický koncert se konal v sále Turnhalle. 38 MILLENKOVICH-MOROLD, Max: Anton Bruckner und die Sudetendeutschen, in: Leitmeritzer Zeitung 66, č. 133, 20. listopadu 1936, s. 9.


135

Richard Wickenhauser, Franz Marschner, Camillo Horn, Josef Kluger aj. Sudety se podle Millenkoviche staly úrodnou půdou pro „símě brucknerovského ducha“, o čemž prý svědčí všeobecné pěstování Brucknerova díla v odbočkách Mezinárodní brucknerovské společnosti (Litoměřice, Karlovy Vary, Praha, Ústí nad Labem, Podmokly), stejně jako řada starších i soudobých propagátorů. Z hudebníků k nim podle něj patří především Fidelio F. Finke, Robert Manzer, Franz Zeman, Leo Franz, Josef Groß, Herbert Hiebsch, Adalbert Gattermann či Robert Haas. „Bruckner und die Sudetendeutschen!“, uzavírá svou přednášku Milenkovich: „Es sieht im ersten Augenblick wie eine willkürliche Zusammenstellung aus. Aber bei näherer Betrachtung gewahren wir die inneren Zusammenhänge. Der unsterbliche Meister, in dessen Tönen vor allem die herrliche Landschaft seiner engeren Heimat Oberösterreich klingendes Leben gewonnen hat, reicht mit seinen erschütternden und befreienden Bekenntnissen und Offenbarungen in die lichtesten Höhen deutschen Naturempfindens und deutschen Welterkennens. Und die Kraft und Zuversicht der Hoffnung und des Glaubens, die in seinen Tönen beseligend zu uns spricht, unser Innerstes stärkt und erhebt, ist im Gären und Ringen unserer Zeit von besonders tiefer Wirkung. In diesem Sinne glaubte ich in meinem Festvortrage zu Leitmeritz am 22. Oktober sagen zu dürfen, Bruckner sei mehr als nur ein Tondichter. Seine gewaltige Sprache wird von allen Deutschen auf der ganzen Erde als ihre eigene verstanden; und wo Deutsche wohnen, da ist auch Bruckner bei musikalisch Empfänglichen festlich begrüßt und gastlich geborgen. So hat er, wie nur irgendwo, in den Herzen der Sudetendeutschen Haus und Heimat.“39

Podobně jako Millenkovich i Becking zdůraznil ve své přednášce Brucknerovu prostotu, skromnost a vzdálenost světu člověka, který se až ke konci svého života stal uznávanou veličinou, doktorem filozofie a univerzitním profesorem, dvorním varhaníkem i majitelem císařského bytu na Belvederu, a postavil jej do vztahu k člověku dneška: „…worunter der Vortragende den mit Willen und Wissen unproblematischen und unfaustischen, das schlichte Leben des Bauern und des Arbeiters schätzenden Deutschen der Gegenwart versteht, über dessen Denken und Tun gleichwohl eine höhere Idee schwebt. Ist das nun so oder ist es nicht vielleicht umgekehrt, daß dieser heutige deutsche Mensch auch Ausdruck sucht und ihn in der heutigen künstlerischen produktionsarmen Zeit nicht findet, wohl aber bei dem vor vierzig Jahren gestorbenen himmlischen Kinde aus – Oesterreich? Wie dem auch sei: Lieben wir Anton Bruckner, den schlichten und einfachen, mit schwerem Erbgut begabten und beladenen Schulmeister um zwei Gulden Lohn – denn da liegt das Problem Bruckner, wenn es einst ist, eben so wie in seiner Erbmasse – dann werden wir ihm näher kommen! Lieben wir aber ebenso heiß die anders gearteten Großen unseres Volkes, die getrieben wurden vom dunklen Drang des Faust oder belastet waren mit dem Schicksal des Prometheus!“40

39

Tamtéž. Šifra K. [KUTTIN, Franz]: Erster Anton Bruckner-Festabend, in: Aussiger Tagblatt 80, č. 257, 6. listopadu 1936, s. 5.

40

136

Jitka Bajgarová

Kritik Josef Schmied v hodnocení Beckingovy litoměřické přednášky upozorňuje na autorovo zdůraznění Brucknerova venkovanství, skladatelovy pokorné snahy být jen článkem ve vývoji k božskému: „Bruckner sieht die strahlende Idee seines neuen Menschentums in der fern leuchtenden Vollkommenheit, der sich der Mensch nur stufenweise nähern kann. Bruckner kennt keinen Skeptizismus, auch der graue Alltag lohnt uns, wenn wir nach edler Menschlichkeit streben, seine Frömmigkeit ist die äußere Form dieses Strebens. Seine Symphonien sind Wegbereiter zu neuem Menschentum, wie es die Gegenwart bringt.“41

Brucknerovský festival roku 1936 měl široký kulturně politický dosah. Situace byla v tomto smyslu mnohem vyhraněnější než před šesti lety a jako mnoho jiných akcí se i tento festival stal manifestací síly a jednoty československých Němců. Svědčí o tom i oficiální rámec akce, jejíhož uspořádání se s přesvědčením chopili představitelé obou zainteresovaných měst a jíž se zúčastnili i někteří diplomaté a politici, zejm. německý velvyslanec v Praze Ernst von Eisenlohr a jeho zástupce „Legationssekretär“ von Halem, rakouský velvyslanec dr. Ferdinand Marek a další rakouští hosté, Konrad Henlein jako politický představitel sudetských Němců ad., přítomni byli i zástupci nejrůznějších kulturních a školských institucí, například doc. dr. Adolf Kindermann z teologické fakulty pražské německé univerzity, zástupce společnosti Bund der Deutschen aj. Mezi hudební reprezentací někteří oproti roku 1930 chyběli, mj. i šéfredaktor pražského německého hudebního časopisu Der Auftakt Erich Steinhard. Festival byl sledován domácím i zahraničním tiskem, zapojen byl i rozhlas, který uskutečnil přímý přenos některých koncertů, zejm. slavnostního koncertu z městského divadla v Ústí nad Labem 15. listopadu. Největší zásluhy jako organizátora a uměleckého šéfa jsou v tisku připisovány litoměřickému Franzi Zemanovi, který je též vysoce ceněn jako dirigent, jako: „…ein trefflicher Orchesterführer“. „Ohne besonders auffallende äußere Gestik zwingt er den Klanggruppen seine vornehmlich auf Herausarbeitung der großen Linien bedachte Gestaltung auf. Seine besondere Stärke sind die großen, bis zur Entfaltung äußerster Klangpracht emporgetriebenen Steigerungen. Eine Vorliebe für Bruckner ist unverkennbar.“42

Koncerty byly dobře, někdy i skvěle navštíveny vnímavým publikem (zejména oba slavnostní koncerty). Recenzent K. (patrně Franz Kuttin) se však po ústeckém Večeru duchovní hudby zamýšlí nad malou propagací brucknerovského festivalu v Praze, jestliže se nabízí možnost seznámit se i s Brucknerovými menšími, snáze přístupnými díly. „Wie weit ist es doch von Aussig und Leitmeritz nach Prag? Ueber die BrucknerWochen, die ja den Kulturwillen der Deutschen im tschechoslowakischen Staat offenbaren sollen und die mit so verheißungsvollem Auftakt begonnen haben, bringen sämtliche Prager Sonntagsblätter – werbend oder berichtend – nichts.“ 43 41

Leitmeritzer Zeitung 66, č. 136, 27. listopadu 1936, s. 8–9. Z recenze na slavnostní koncert v městském divadle v Ústí nad Labem 15. listopadu. KUTTIN, Franz: Bruckner-Festkonzert, in: Aussiger Tagblatt 80, č. 265, 16. listopadu 1936, s. 6. 43 Aussiger Tagblatt 80, č. 259, 9. listopadu 1936. 42


137

Je ovšem možné, že přes umělecké hodnoty, které festival nesporně přinášel, mohly se právě nacionální vyhraněnost a vypjatý sudetoněmecký akcent stát překážkou návštěvnosti z širších liberálních kruhů. Slavnosti měly ohlas i v širším okolí, zejména v oblasti Sudet, kde měly šanci posloužit jako vzor. S uznáním je hodnotí slovy Alfreda Pellegriniho Dresdner Nachrichten: „Die Sudetendeutsche Musikpflege bekundet durch diese großzügig durchgeführten Bruckner-Festtage neuerlich ihre Absicht, für alles Bedeutsame deutscher Kultur einzutreten und dadurch Zeugnis ihrer Kunstliebe und Verantwortlichkeit für deutsche Kultur abzutragen.“44

Pravidelná koncertní činnost Brucknerovské obce v Litoměřicích Od doby založení do roku 1941, kdy je datována poslední zmínka v Pamětní knize, absolvovala Deutsche Brucknergemeinde in Leitmeritz celkem 11 koncertních sezón. Již od prvních koncertních podniků bylo zřejmé, že Brucknerovská obec, která neměla vlastní výkonné hudební síly, bude působit v hudebním životě města jako sdružení interesentů organizující několik akcí komorního charakteru ročně. Personální unie s Pěveckým a hudebním spolkem v postavě Franze Zemana jí umožňovala podílet se prostřednictvím svého dirigenta a jednotlivých členů i na větších koncertních aktivitách, k nimž nebyla vlastními silami disponována. Postupně a v daném kontextu logicky se proto vyvinula v regulérní koncertní společnost, která pořádala pravidelně 4–6 koncertů v sezóně, někdy přizvala ke spolupráci vzdělávací spolek Leitmeritzer Volksbildungsverein. Od koncertní sezóny 1935/36 byly vytvořeny abonentní řady a od sezóny 1937/38 se koncerty nazývaly „Stammkünstlerkonzerte“. Do značné míry se skutečně jednalo o stálé hosty Brucknerovské obce, přijížděli však i další umělci jak z Československa, tak ze zahraničí, přednostně zváni však byli umělci sudetoněmeckého původu. Původ ze Sudet byl kritikou vždy náležitě vyzdvižen, i zde se projevovala snaha o manifestování vlastní svébytnosti a kulturního povědomí. K častým hostům patřili zvláště profesoři pražské Deutsche Akademie für Musik und darstellende Kunst klavíristé Josef Langer (15. listopadu 1930, 30. září 1931, 11. listopadu 1933) a Franz Langer (22. října 1934, 23. října 1937, 14. ledna 1939, 2. března 1940, 27. dubna 1940, 24. listopadu 1940), stejně jako barytonista Rudolf Watzke z Berlína (původem z Mimoně, 6. února 1936, 18. února 1937, 19. února 1938, 23. února 1939, 27. ledna 1940). Vystoupila zde smyčcová kvarteta Manzerovo z Karlových Varů (8. března 1935), Mildnerovo (18. března 1937) a Schneiderhanovo z Vídně (4. března 1941), Strossovo z Mnichova (7. dubna 1940), Strubovo z Berlína (17. září 1940) a Quartetto di Roma (13. března 1938, 10. března 1939), dále Gebel-Trio z Berlína (4. prosince 1937), violoncellisté Luigi Silva (9. prosince 1939) a Hans Melzer (původem z Boru, 22. ledna 1938), klavírista Erhard Michel z Berlína (původem z Chřibské Nové Vsi u Rumburka, 3. října 1935), tenorista Anton Knoll z Frankfurtu nad Mohanem (20. března 1940), pěvkyně Erika Rokyta z Vídně (22. října 1940) či houslista Max Strub z Berlína (9. dubna 1941). Zváni byli pochopitelně i umělci z Litoměřic a z blízkého okolí, Prahy a Drážďan: profesor 44

Dresdner Nachrichten, 17. listopadu 1936.

138

Jitka Bajgarová

Z koncertu Mildnerova kvarteta 18. března 1937. (Foto ze Státního okresního archivu v Litoměřicích, fond Deutsche Brucknergemeinde)

německé hudební akademie v Praze houslista Willy Schweyda (27. dubna 1940), Kvinteto Státní opery v Drážďanech (28. května 1940) a další členové Dresdner Staatskapelle, Brandovo kvarteto z Ústí nad Labem (5. prosince 1935, 13. května 1939), učitelé z hudební školy v Liberci Erwin Walda, hráč na violu da gamba a violoncello, a pianistka Leontine Massak (16. ledna 1936), klavíristka Gerta Resek z Prahy (20. května 1937), altistka Getrude Pitzinger (10. února 1932), sopranistka Stephanie Proske (13. září 1934), houslista Hans Frank z Litoměřic s pianistou Heinrichem Bergem z Prahy (23. dubna 1938). „Domovské právo“ zde měli smyčcový orchestr spolku Leitmeritzer Gesang- und Musikverein (5. března 1936) a pěvci tohoto spolku tenorista Franz Mattausch a basista Leopold Gerstner a sa-


139

Program Sonátového večera 27. dubna 1940. (Foto ze Státního okresního archivu v Litoměřicích, fond Deutsche Brucknergemeinde)

140

Jitka Bajgarová

mozřejmě neúnavný dirigent, varhaník a klavírista Franz Zeman. Velmi navštěvovány byly zejména koncerty Josefa Langera, o němž A. Gattermann říká, že si v Litoměřicích vybudoval již takový okruh ctitelů, že by se dalo téměř mluvit o Langerově obci.45 Významnou koncertní i společenskou událostí byl v litoměřickém prostředí bezesporu tzv. S ó l i s t i c k ý k o n c e r t 8. února 1933, na němž vystoupili posluchači pražské Deutsche Akademie für Musik und darstellende Kunst. Koncert se konal ve velkém sále Hradu a účinkovali na něm žáci z klavírních tříd Josefa a Franze Langerových, z violoncellové třídy Fridy Linkeové, flétnové třídy Emanuela Klicpery, violové, houslové a komorní třídy Willyho Schweydy a pěvecké třídy Konrada Wallersteina. Koncert se konal za účelem finanční sbírky na podporu činnosti pražské německé hudební akademie. Škola v obavě o svou existenci se rozhodla hledat prostředky na všech stranách, zejména pak u německého obyvatelstva republiky, a k tomu měly sloužit i výjezdy jejích žáků i učitelů na venkov. Reklama, která koncertu v místním tisku předcházela, zdůrazňovala opět především národnostní a kulturní svébytnost českých Němců a naléhavým poukazováním na ohroženou existenci této jediné německé vysoké hudební školy v ČSR se snažila pohnout publikum k dobročinnosti: „Wie bereits allgemein bekannt, ist der Fortbestand der Prager Deutschen Akademie für Musik und darstellende Kunst durch die in gar keinem Verhältnisse zur Bedeutung dieses Institutes stehende geringe staatliche Subventionierung in ihrem Bestande auf schlimmste bedroht. In dieser Notlage braucht unsere deutsche Musikhochschule werktätigste Unterstützung auf breitester Grundlage. Um dieses zu erreichen, bemüht sich die Akademie, ihren Freundeskreis besonders in der Provinz zu vergrößern. Diesem Zwecke dienen die Propaganda-Konzerte der Akademie, die entweder durch Mitglieder des Lehrkörpers oder durch Schüler-Solisten ausgeführt werden. Gewiß ein glücklicher Gedanke. Die Leistungsfähigkeit unserer Deutschen Akademie für Musik und darstellende Kunst steht auf der ihrer Bedeutung entsprechenden hohen künstlerischen Stufe. Dank ihrer auserlesenen Lehrer, die als Künstler und Pädagogen sich eines internationalen Rufes erfreuen, genießt unsere deutsche Musikhoschule im In- u. Auslande die verdiente hohe Wertschätzung. Das Hinausgehen der Akademie in die Provinz wird den erwünschten Erfolg, neue, tatkräftige Freunde zu gewinnen, zuversichtlich zeitigen. Unter dem Eindrucke der Leistungsfähigkeit unserer deutschen Musikhochschule und der Gefahr, die für deren Fortbestand besteht, werden wohl alle jene, die bisher abseits standen, werktätig mithelfen, dieselbe zu erhalten. Und das kann geschehen als beitragendes Mitglied mit einem Jahresbeitrag von 30 Kč oder durch Zuwendung von Spenden. Wir leben gewiß in einer schweren Zeit. Aber nichtsdestoweniger soll ein jeder von uns trachten, sein Scherflein beizutragen, damit unsere höchste deutsche Bildungsstätte für Musik und darstellende Kunst erhalten bleibt zur Ehre unserer deutschen Kultur.“46

45

„Der Klavierabend Prof. Josef Langers …[konal se v městském divadle] erfreute sich eines ausgezeichneten Besuches. Kein Wunder! Hat sich doch Prof. Josef Langer von der Prager deutschen Musikakademie bei uns durch seine früheren Konzerte einen Kreis begeisterter Verehrer geschaffen, so daß man geradezu von einer Josef Langer-Gemeinde sprechen kann.“ In: Leitmeritzer Zeitung 63, č. 134, 17. listopadu 1933, s. 17. 46 Leitmeritzer Zeitung 63, č. 13, 27. ledna 1933, s. 13.


141

Program studentského koncertu byl pestrý a zahrnoval jak německou, tak světovou – zejména ruskou – tvorbu (Händel, Reger, Mahler, Nicolai, Stravinskij, Čajkovskij) a vystoupili na něm klavíristé Gerta Resek, Michael Komma a Kurt Beer, violoncellista Josef Merz, flétnista Peter Brömse, houslisté Herta Müller a Norbert Hofmann, violista Walter Wünsch a sopranistka Margarete Just. Podle sdělení referenta neměl koncert žádoucí finanční úspěch, přesto byl pokládán za významnou událost v hudebním životě města a skvělý důkaz umělecké úrovně a akceschopnosti Akademie. Z repertoárového hlediska byla na koncertech Brucknerovské obce věnována největší pozornost pochopitelně německé hudbě, včetně starších období (např. Bachovi současníci na koncertě Gebel-Trio 4. prosince 1937). Komorní rozměr akcí neposkytoval mnoho možností k uvádění Brucknerovy tvorby (ta se manifestovala, jak uvedeno výše, zejména ve spolupráci s Pěveckým a hudebním spolkem a katedrálním sborem). Nabídka byla poměrně standardní a spíše konzervativní. Zvláštní oblibě se těšil mozartovský repertoár. V roce 1933 píše A. Gattermann po koncertě Josefa Langera: „In unserer musikalisch vielfach trostlosen Zeit bedeutet das verstärkte Zuwenden zu Mozart, dem Raffael der Tonkunst, eine Gesundung des musikalischen Geschmackes.“47

Pozoruhodnou událostí v hudebním životě města, ale i v širším měřítku se v této souvislosti stal mozartovský večer, uspořádaný na Dómském náměstí večer o svatodušní sobotě 19. května 1934 Pěveckým a hudebním spolkem. Nešlo tedy o akci ani Brucknerovské obce, ani brucknerovského naladění, která je však velmi signifikantní, chceme-li vykreslit kulturní atmosféru města, jež žilo ještě svým poklidným a vcelku mírumilovným způsobem života. Mozartovský večer má obdobný vnitřní rozměr jako výše zmíněná provedení velkých duchovních děl a Brucknerovská obec byla součástí tohoto proudu. Forma prezentace byla přesto pociťována jako zvláštní a ojedinělá a zároveň poutavá a hodná následování. „[E]ine Abendmusik, die als solche die erste derartige Veranstaltung im hiesigen Musikleben ist und eine Wiederbelegung jener Abendmusiken bedeutet, wie dieselben in der Zeit unserer Klassiker üblich waren und sich u.a. in Salzburg bis in unsere Zeit erhalten haben.“48

Na programu byla Malá noční hudba a Haffnerova serenáda. Nápad, způsob provedení i celková atmosféra večerního koncertu, jehož se zúčastnilo na 600 posluchačů, vyvolaly mohutnou odezvu. Leo Erich Neuburg k tomu nadšeně sděluje: „Nein, – man kann von diesem bizarren Einfall und seiner graziösen Wirklichkeit nicht chronologisch berichten. Wer will Lebendiges in trockene Absätze gliedern? Das Bild, das wir Pfingstsamstag vor Augen sahen, wird keiner je vergessen. ‚Zeitlebens‘ ist ein verlogenes Adjektiv, zu abgegriffen, um noch ernst genommen zu werden. Aber keiner, der die ‚Kleine Nachtmusik‘ oder die Haeffner [!] Serenade je wie-

47

Viz pozn. 37. Langer provedl Sonátu C dur a Variace G dur. Jindy uvedl Josef Langer např. Mozartovu Sonátu B dur (15. listopadu 1930). 48 GATTERMANN, Adalbert: Mozart-Abend auf dem Leitmeritzer Domplatze, in: Leitmeritzer Zeitung 64, č. 56, 11. května 1934, s. 10.

142

Jitka Bajgarová

der hört von allen, die dort oben saßen, keiner wird sie hören können, ohne daß die Stimmung dieses Nachtbildes aufersteht. […] – Und hier saßen Musici mit brennender Spielerfreude. Sie saßen im Flackerlichte der Laternen. Und mit ihnen schwang und spielte etwas mit, das kein Konzertpodium und keine Meisterschaft je geben kann: der genius loci. – Auf diesem nachtdunklen, weiten Hof, den wie liebende Arme alte Barockwände umfangen halten, klingen die Steine wie ein Resonanzboden. Der Hof ist getränkt von musikalischer Tradition. Er spricht von Menschen, die schon immer die heilige Flamme der Musik durchglühte und besonders von einem: vom Bischof Dr. Groß. […] – Daß dieser Geist wahrer Kultur hier seine bleibende Stätte fand, sei allen gedankt, den Juristen unserer Stadt für den bahnbrechenden Gedanken, […] den Klerikern für ihr weltkluges Verstehen, den Musikern für ihre Überfülle an Bescheidenheit und feinem Musizieren, dem spiritus agens – Domkapellmeister Zeman – vor allem, […] – Dies war kein Konzert, – dies war ein Gottesdienst.“49

Patrně tentýž recenzent v jiných novinách uzavírá své hodnocení přáním: „Hätten wir ein bißchen von der Propagandabegabung unseres Nachbarlandes in uns, was könnte aus diesem Platze gemacht werden! Ein Wallfahrtsort der hohen Kunst. Diese lebendige Bühne wartet auf große Aufgaben.“50

Gattermann v Leitmeritzer Zeitung hovoří o pohádkové inscenaci, při níž byly odpojeny věžní hodiny, gong ohlašoval zahájení, lampy byly rozsvěcovány jen před koncertem, o přestávce a po koncertě. Bylo vzneseno všeobecné přání koncert opakovat. V repertoárové nabídce se dále výrazněji uplatnila tvorba Maxe Regera, ale také Franze Schuberta a skladatelů sudetoněmeckého původu (Fidelio F. Finke, Felix Petyrek, Heinrich Simbriger ad.). Zaměření se promítlo i do uspořádání několika tematických večerů, z nichž zvláštní pozornost upoutal právě večer z tvorby libereckého skladatele a Brucknerova žáka Camillo Horna (večer Sudetendeutsche Tondichter, 17. dubna 1937),51 dále schubertovský večer spojený s přednáškou Alfreda Pellegriniho (22. dubna 1939) nebo slavnost Maxe Regera (10. května 1941), která řetěz koncertních akcí Německé brucknerovské obce v Litoměřicích uzavřela. Český repertoár se na koncertech Brucknerovské obce objevoval spíše vzácně, do svých programů jej zařazovali zejména klavíristé Josef a Franz Langerovi. Josef přednesl Suitu A dur Antonína Dvořáka (15. listopadu 1930) a Franz Langer hrál na koncertě 22. října 1934 dvě části (č. 1 a 4) ze Sukova klavírního cyklu Životem a snem op. 30, které recenzent označil za „zwei prächtige Stücke“,52 jindy přednesl Polku F dur Bedřicha Smetany (24. listopadu 1940). Pozornost byla věnována i hudbě ruské (Josef Langer s úspěchem provedl 30. září 1931 díla Alexandra Skrjabina – Sonátu č. 10 op. 70, a Vers la flamme op. 72,53 Gerta Resek hrála 49 NEUBURG, Leo Erich: Leitmeritzer Kantate. Nachtmusik auf dem Domplatze, Pfingstsamstag, in: Leitmeritzer Zeitung 64, č. 60, 23. května 1934, s. 3. 50 Z recenze bez bližšího určení v Pamětní knize Brucknerovské obce. 51 Koncertu se zúčastnily významné regionální hudební osobnosti, zejména z Teplic a Děčína, zástupci spolků Kamillo Horn-Bund a Gesang- und Musikverein z České Lípy, Männergesangverein z Bíliny a Lovosic, dále též pražských studentských sdružení Barden a Asziburgia ad. Skladatel byl osobně přítomen a dirigoval, případně doprovázel na klavír svá díla. 52 GATTERMANN, Adalbert: in: Leitmeritzer Zeitung 64, č. 124, 24. října 1934, s. 4. 53 Adalbert GATTERMANN komentuje skrjabinovské provedení – v podání Josefa Langera – slovy: „Skrjabines Sonate ist kein Werk im Sinne unserer Sonate, weder nach Inhalt noch nach Form. Hier waltet frei die Phantasie, die Bezeichnung ‚Sonate‘ erscheint hier wieder im ursprünglichsten Sinne als ‚Klangstück‘. Zur


143

20. května 1937 3. Klavírní sonátu Sergeje Prokofjeva; Franz Langer 23. října 1937 Bilder einer Ausstellung M. P. Musorgského, Schneiderhanovo kvarteto 4. března 1941 Čajkovského Kvartet D dur; o hudbě Igora Stravinského je poznamenáno, že většinou publika byla pociťována spíše jako hluk než jako hudba – klavírní suitu z baletu Petruška přednesl Kurt Beer na koncertě studentů Deutsche Akademie für Musik und darstellende Kunst in Prag 8. února 1933) či francouzské (klavírní skladby Clauda Debussyho hráli Franz Langer 22. října 1934, Leontine Massak 16. ledna 1936, Gerta Resek 20. května 1937; Debussyho Kvartet op. 10 předneslo Quartetto die Roma 10. března 1939). Brucknerovská obec pořádala vedle koncertů také přednášky a jiné akce, například 3. listopadu 1933 vzpomínkový wagnerovský večer v sále dívčí měšťanské školy s přednáškou prof. Alfreda Pellegriniho z Drážďan na téma „Bayreuther Wagner-Festspiele 1933“, doprovázenou obrazovými i hudebními ukázkami.

Ideologizace a zneužití Brucknerova díla Druhý brucknerovský festival v roce 1936 se stal mezníkem ve vývoji brucknerovských aktivit. Původní hodnoty spojované s Brucknerem a jeho hudbou, jako byly skromnost a prostota, pokora před Bohem, hluboká víra, spojení s vlastí, přírodou a venkovem, vzdálenost od civilizovaného světa, vznešenost jeho hudby i osobní ušlechtilost v protikladu ke všemu zlému, pomíjejícímu a nízkému, byly postupně stále více překrývány ideologickým, nacionalistickým nánosem. Byla-li v Brucknerově hudbě obecně pociťována touha po návratu k čistým pramenům, k prapůvodnosti, ale i národní zemitosti a zakotvenosti v domácí půdě, u sudetských Němců, kteří tíživě pociťovali oddělení od někdejší rakousko-německé jednoty, byla pociťována dvakrát silněji. Důvody vedoucí ke vzniku brucknerovských společností, ale i mimořádná úcta projevovaná Brucknerovu dílu přesto nejsou podle Wolframa Steinbecka zcela vysvětlitelné z dobové situace a musí být obsaženy v hudbě samé. „Bruckners Musik lebt, im Unterschied zu der von Brahms, die stets vom Hörer eine gewisse reflektierende Distanz verlangt, in ihrer symphonisch-monumentalen, apotheotischen und appellativen Art stark von der Unmittelbarkeit ihrer Wirkung. Hierin liegt fatalerweise ihre Tauglichkeit zu ideologischer Befrachtung sowie zu politischem und insb. zu faschistisch-totalitärem Mißbrauch. Bruckners Musik war schon zu Lebzeiten deutsch-nationalistisch vereinnahmt worden, und zwar ohne Intention des Komponisten, dessen national-patriotische Ansichten nicht über das damals durchschnittliche Maß hinausgegangen zu sein scheinen. In der Zeit des Nationalsozialismus wurde sie jedoch, neben der Wagners, zum Inbegriff ‚deutscher Musik‘ und Bruckner zum ‚im heldischen Weltgefühl verwurzelten germanischen Menschen‘ erklärt.“54 Musik Skrjabines muß sich der Zuhörer einstellen, hier kommt nur die Gesamtwirkung in Betracht, die ist allerdings packend, bis ins Innerste aufwühlend.“ In: Leitmeritzer Zeitung 61, č. 81, 5. října 1931, s. 7. 54 Ze slavnostního projevu Josefa Goebbelse při odhalení Brucknerovy busty ve Wallhalle u Regensburgu v roce 1937. MGG, Personenteil, ed. Ludwig Finscher, Bärenreiter, Kassel – Basel – London – New York – Prag, Metzler, Stuttgart – Weimar, 2000, sv. 3, sl. 1099. Srov. též HANSEN, Mathias: Anton Bruckner, Leipzig 1987, s. 38.

144

Jitka Bajgarová

Robert Haas, vydavatel původního znění Brucknerovy 8. symfonie v roce 1839, objevoval v jejím Finale myšlenkový svět, který nebyl ničím jiným než „großdeutsche Idee altösterreichischer Geisteshaltung“.55 Erich W. Partsch se domnívá, že masivní prosazování Brucknera nebylo pouze dojemnou činností obce skladatelových ctitelů, nýbrž že jím sledovaly egoistické cíle mnohem větší a komplexnější skupiny. „Denn die Hochstilisierung zum Idol katholischer Kunst war selbstverständlich ebenso gelenkt wie jene zum urdeutschen Tonheros.“56

Na druhou stranu nelze popřít, že úcta k Antonu Brucknerovi, projevující se mj. utvářením obcí jeho ctitelů, byla spontánní a zasahovala společnost široce. Manifestovala se v ní odvěká lidská touha po jiném, lepším světě, jak jsem naznačila výše?57 Této otázce se zde nemůžeme věnovat podrobně, jisté však je, že každý si takový lepší svět představuje jinak a hledá k němu jinou cestu. I přednosti Brucknerovy hudby měly být nyní určeny jen některým, vyvoleným. Intimní hudební večery stejně jako vize starosvětsky poklidného maloměsta, jehož šťastní obyvatelé se bez rozdílu stavu po večerech scházejí ke společnému muzicírování, jak popsal v roce 1931 Leo Erich Neuberg v Leitmeritzer Zeitung, byly pryč. Ruku v ruce s vývojem politických událostí se národnostně a ideologicky sílící vědomí pomalu zbavovalo i samotného Brucknera, přestože se Bruckner – vedle jiných skladatelů uznávaných Třetí říší – stal štítem pro hudební aktivity vůbec. Sami hudební činitelé k tomuto prolnutí hudby a politiky přispívali, neboť čím jiným byla návštěva řezenské Walhally v roce 1937 a položení věnce u právě instalované Brucknerovy busty, kde se již skvěl věnec se šerpou Adolfa Hitlera?58 Ještě na konci roku 1939 informoval (zřejmě) Kurt Honolka v Leitmeritzer Zeitung o rozhlasovém vysílání z Litoměřic 26. prosince prostřednictvím Říšského rozhlasu Breslau, v němž dominovalo provedení Brucknerovy Mše e moll, a nadšeně zdůrazňoval: „Daß Leitmeritz unter den Städten des Sudetengaues eine führende Stellung in der Pflege guter Musik einnimmt, war in unserer Heimat seit langem bekannt. […] Leitmeritz kann sich mit Recht die s u d e t e n d e u t s c h e B r u c k n e r s t a d t nennen. […] Wenn heute Tausende von Volksgenossen in der Kunst Anton Bruckners Erhebung und reinste Freude finden und die Pflege dieser urdeutschen, unvergänglichen Musik im ganzen Sudetenland in ständigem Fortschritt begriffen ist, kann Leitmeritz stolz darauf sein, den Grundstein zu dieser Entwicklung gelegt zu haben.“59

Silnější než brucknerovská idea spojená s myšlenkou pěstování duchovního umění se však ukázalo být podřízení politické linii. To se projevilo i v praktických 55

Srov. BRÜSTLE, C.: Anton Bruckner und die Nachwelt. Zu Rezeptionsgeschichte des Komponisten in der ersten Hälfte des 20. Jhs., Stuttgart 1998, cit. podle MGG, tamtéž. 56 PARTSCH, Erich Wolfgang: Künstlertypus und Brucknerbild, in: Bruckner-Symposion „Bruckner-Rezeption“ Linz 1991, Linz 1994, s. 24. 57 „…es war ein Sehnsuchtslied nach einer anderen Welt“, píše V. O. LUDWIG v článku Anton Bruckners Weltanschauung, in: In memoriam Anton Bruckner, ed. Karl KOBALD, Amalthea-Verlag, Zürich – Wien – Leipzig 1924, a vztahuje tuto charakteristiku nejen k pozounovému sólu v Brucknerově 7. symfonii, ale k Brucknerově tvorbě vůbec. 58 Návštěva se uskutečnila 6. června 1937 a aktu se zúčastnili Franz Zeman s manželkou a pokladník litoměřické Brucknerovské obce Karl Itz. Fotografie v Pamětní knize Leitmeritzer Bruckner-Gemeinde ve Státním okresním archivu Litoměřice se sídlem v Lovosicích. 59 Dr. ho. [HONOLKA, Kurt]: Sie hören aus Leitmeritz, in: Leitmeritzer Zeitung 69, 27. prosince 1939.


145

záležitostech. Zatímco do září 1938 musela Leitmeritzer Bruckner-Gemeinde žádat o povolení pro své akce Policejní ředitelství v Litoměřicích, jak to bylo v ČSR obvyklé, od počátku roku 1939 se již v důsledku mnichovských událostí obracela na Župní úřad pro propagandu (Gaupropagandaamt) v Litoměřicích, dále i na místní organizaci NSDAP a Zemskou radu (Landrat), od 1. března 1939 pak na Ring für national-sozialistische Propaganda und Volksaufklärung zu Leitmeritz (místním velitelem byl tehdy Franz Kurzweil). Své koncerty organizovala obec od roku 1939 přímo ve spolupráci s místním vedením NSDAP, resp. s NS-Gemeinschaft „Kraft durch Freude“. V roce 1939 musela Brucknerovská obec v Litoměřicích oficiálně (či opětně?) vstoupit do Německé (dříve Mezinárodní) brucknerovské společnosti jako pobočka Litoměřice, jinak hrozilo nebezpečí, že bude pausálně zařazena do Říšského svazu pro lidovou hudbu (Reichsverband für Volksmusik). To se týkalo i dalších brucknerovských obcí v Sudetech. Bylo tedy nutno vysvětlovat, že tyto obce nejsou sdruženími hudebních amatérů pěstujících hudbu, nýbrž že mají pouze přispívající členy a jejich náplní je podporovat hudební život města.60 Litoměřická Deutsche Brucknergemeinde ztrácela pomalu své brucknerovství, jež ji konstituovalo, a v roce 1940 také své původní jméno, aby přijala nové, velmi obecné označení „Leitmeritzer Konzertgemeinde“, resp. stala se součástí takto pojmenované organizace, podřízené stranickému vedení. Ještě 17. března 1940 píše (patrně) Franz Zeman, který také v tomto roce poněmčil své české jméno na Seemann, Německé brucknerovské společnosti ve Vídni a zasílá jí kromě stanov litoměřické obce také povolení zemského správce kultury dr. Kinzela z Liberce. V dopise poznamenává, že Brucknerovská obec pečuje již od svého založení o koncertní život v Litoměřicích, a to z následujícího, rasového důvodu: „Dies war notwendig, weil dasselbe ganz in jüdischen Händen lag. Heute, da diese Gefahr beseitigt ist, veranstalten wir weiter jährlich 6 Konzerte im Anschluss der Leitmeritzer Konzertgemeinde, welche von der Partei in Bezug auf Werbung unterstützt wird. Finanziell müssen wir uns allein durchschlagen! Wenn wir uns also in unserer kleinen Stadt weiter als Brucknergemeinde erhalten wollen, so können wir es nur, wenn wir das ganze Konzertleben weiter pflegen. Nur dadurch ist es uns möglich, gelegentlich den kleinen Kreis von Musikliebhabern auch für Anton Bruckner zu interessieren. […] Unser Bestreben geht nun dahin, die Deutsche Bruckner-Gemeinde unter allen Umständen zu erhalten.“61

Přes všechno úsilí udržet souvislost s hudbou Antona Brucknera se brucknerovství pomalu, ale zřetelně z povědomí města vytrácelo, v každém případě téměř zanikla vazba na katolickou církev a jejího litoměřického biskupa – v květnu 1941 po regerovské slavnosti, jíž se mj. zúčastnil i dr. Ernst Ludwig, hudební referent říšského protektora, bylo vyhlášeno, že čestný patronát nad Brucknerovskou obcí v Litoměřicích přejímají starosta města E. Breuer a zemský rada dr. P. Illing. Programové a ideové cíle Litoměřické koncertní obce se rozvíjely dál v duchu ideolo60

Podle dopisu komisaři pro organizace v Liberci dr. Pfitznerovi z 1. října 1939. Fond Deutsche Bruckner-Gemeinde in Leitmeritz, Státní okresní archiv Litoměřice se sídlem v Lovosicích. Podobně potvrzovala Deutsche Brucknergesellschaft 29. srpna 1939 z Vídně do Liberce, že brucknerovské obce v Sudetech jsou od svého založení jejími pobočkami. Tamtéž. 61 Dopis (bez podpisu) je uchován ve Státním okresním archivu Litoměřice se sídlem v Lovosicích, fond Deutsche Bruckner-Gemeinde in Leitmeritz.

146

Jitka Bajgarová

Program Dne německé domácí hudby 15. listopadu 1938. (Foto ze Státního okresního archivu v Litoměřicích, fond Deutsche Brucknergemeinde)


147

gizace činnosti, v intencích nacionálně socialistické propagandy. Následující válečné události utlumily akceschopnost někdejší Brucknerovské obce (přes veškerý důraz, který úřady pro propagandu na rozvoj kultury kladly), až její činnost ustala docela. Poslední akci kronikář Brucknerovské obce zaznamenal do kroniky v květnu 1941. O tom, jak se utvářely její další osudy, se můžeme pouze dohadovat. Válka se blížila ke stalingradskému zlomu. Ještě 20. května 1943 se v tělocvičně spolku Leitmeritzer Turnverein konal slavnostní koncert k 85. výročí založení spolku Leitmeritzer Gesang- und Musikverein s provedením Beethovenovy Deváté za řízení Franze Seemanna-Zemana. Podílely se na něm Städtischer Chor a zesílený Städtisches Orchester, mezi pořadateli je jmenována zemská rada, starosta města a kulturní úřady, o Brucknerovské obci již není zmínka.62

Závěr Na počátku litoměřického příběhu stálo vysoké hodnocení duchovní hudby a úsilí o prohloubení života, o duchovní obnovu každého jednotlivce. Na jeho konci již iniciátorky této obnovy – litoměřické Brucknerovské obce – nebylo. Důležitější než Bruckner byla poslušnost stranickým příkazům. Bruckner byl využit jako vývěsní štít a prostředek manipulace, proměny jednotlivců v masu bez vlastního názoru, živenou nadějí na cosi zaslíbeného, ale velmi nejasného v budoucnosti. V určité fázi tohoto vývoje nebylo třeba ani Brucknera, na jeho místo nastoupilo nezakryté násilí a neškodné domácí muzicírování (jednou z akcí posledních let činnosti Brucknerovské obce byl Tag der deutschen Hausmusik, 15. listopadu 1938). Objektivně je možno konstatovat, že Brucknerovská obec, a to nejen v Litoměřicích, ale i v Praze, Ústí nad Labem či Karlových Varech, zažila – přes všechnu kritiku ze strany sudetských Němců – plnohodnotné období v rámci demokratického meziválečného Československa. Přestože trvalo dlouho, než Brucknerova hudba našla po válce opět cestu do českých koncertních sálů, obavy Theodora W. Adorna z toho, že po válečném běsnění nebude již možno navázat na evropské duchovní a humanitní tradice, se naštěstí nenaplnily.

Malý lexikon osob BECKING, Gustav (4. března 1894 Brémy – 8. května 1945 Praha), muzikolog. Studoval na univerzitách v Lipsku, Heidelbergu a Berlíně, stal se asistentem Hugo Riemanna na lipské univerzitě. Od 1922 působil nejprve jako soukromý docent na univerzitě v Erlangen, od 1923 zde řídil nově založený hudebně vědecký ústav, 1928 mimořádným profesorem. 1930 povolán na německou univerzitu do Prahy jako řádný profesor. Koncem 30. let se zasloužil o zřízení oboru hudební výchova na pedagogické akademii univerzity. Člen Deutsche Gesellschaft der Wissenschaften und Künste für die Tschechoslowakische Republik a předsednictva pražského spolku Deutscher Kammermusikverein. Dal podnět k uspořádání Sudetendeutsche Mu62

Informace z blíže neidentifikovatelné recenze, fond Deutsche Bruckner-Gemeinde in Leitmeritz, Státní okresní archiv Litoměřice se sídlem v Lovosicích. Litoměřické deníky z období okupace nejsou k dispozici.

148

Jitka Bajgarová

sikfeste v Teplicích 1937 a 1938. Zaměřen na výzkum německé hudby v českých zemích, střední, východní a jižní Evropě, sudetoněmecké lidové písně. Člen politické strany Sudetendeutsche Partei. BRAND, Erich – houslista, studoval na gymnáziu v Litoměřicích, později na pražské německé hudební akademii, mj. u Willyho Schweydy. Působil v Ústí nad Labem jako koncertní mistr v orchestru Aussiger Philharmonie a z členů divadelního orchestru sestavil smyčcové kvarteto Brand-Quartett, které hrálo ve složení E. Brand – 1. housle, Ferdinand Hlawa – 2. housle, Alfred Peschke (později Ernest Hauschka)– viola, Johann Kopperberger – violoncello. BRÖMSE, Peter (16. března 1912 Praha), pseudonym Leopold LANZ, flétnista, skladatel a muzikolog. Syn pěvkyně Else Brömse-Schünemann (od 1920 vedoucí pěvecké třídy na Deutsche Akademie für Musik und darstellende Kunst in Prag). Po studiu na reálném gymnáziu studoval mj. hudební vědu na německé univerzitě v Praze u Gustava Beckinga a Paula Nettla, zároveň kompozici u Fidelia F. Finkeho a Theodora Veidla a flétnu u Emanuela Klicpery na německé hudební akademii. Od 1939 pracoval u zemského vedení Reichsmusikkammer v Liberci, za války se účastnil bojů na francouzské a ruské frontě. Od r. 1950 žije v Německu. Jako sbormistr a pedagog působil v Berchtesgadenu (1953–1958), Göttingen (vyučoval dějiny hudby aj. na Vysoké pedagogické škole, 1958–1966) a Gießenu (prof. na Hochschule für Erziehung, Justus-Liebig-Universität), kde založil Institut für Musikerziehung. Těžiště jeho muzikologické práce leží v hudební historii, pedagogice a psychologii. Zasloužil se o zřízení Sudetoněmeckého hudebního institutu, člen Sudetendeutsche Akademie der Wissenschaften und Künste atp. Jako skladatel hledal inspiraci zejména ve středověkém umění, nizozemské vokální polyfonii, díle J. S. Bacha a lidové písni. Napsal mj. sinfonii podle novely Eduarda Mörikeho Mozart auf der Reise nach Prag (1952), zpracoval lidové tance z Chebska, lidové písně z Jihlavska ad., má obsáhlé komorní, sborové i orchestrální dílo. FINKE, Fidelio Friedrich (22. října 1891 Josefodol v Jizerských horách – 12. června 1968 Drážďany), skladatel a pedagog. Po studiích na učitelském ústavu v Liberci pokračoval ve studiu na mistrovské škole skladby pražské konzervatoře u Vítězslava Nováka (1910–1911). V letech 1915–1920 zde sám skladbu vyučoval. Od 1920 byl inspektorem německých hudebních škol v ČSR a zároveň vyučoval skladbu a hudební teorii na Deutsche Akademie für darstellende Kunst in Prag, 1926 byl zde jmenován profesorem, 1927–1944 jejím rektorem. Organizoval a v letech 1915–1920 také řídil v Praze koncerty staré i moderní hudby Německého hudebně pedagogického svazu (mj. propagoval dílo Arnolda Schönberga), od 1924 byl předsedou svazu. Od 1946 rektor Státní hudební a divadelní akademie v Drážďanech a vedoucí mistrovské třídy skladby tamtéž, od 1951 profesor skladby na Hochschule für Musik v Lipsku. Autor řady klavírních, varhanních, komorních, orchestrálních i vokálních skladeb (mj. Romantische Suite pro klavír, 1916; Gemischte Chöre nach Volksliedern, 1916; symfonická báseň Pan, 1918–1919; Concertino pro dva klavíry, 1931), opery Die Jakobsfahrt (1934). Za kompoziční dílo získal významná ocenění (Brahmsova cena 1910, Čsl. státní cena 1928 a 1937, Národní cena NDR 1956 ad.). FINKE, Otto Wenzel (12. listopadu 1877 Česká Kamenice – ?), varhaník a regenschori v Litoměřicích. FRANK, Hans – houslista a houslový pedagog v Litoměřicích, člen výboru Deutsche Brucknergemeinde Leitmeritz. FRANZ, Leo (4. prosince 1895 Benešov, okr. Hlučín – 9. srpna 1958 Cecina Mare, Itálie), dirigent, pedagog a skladatel. Studoval v Praze německou reálku a ve Rijece námořní akademii,


149

1914–1918 byl námořním důstojníkem. Pokračoval studiem kompozice na konzervatoři v Praze u Josefa Bohuslava Foerstra (1918–1920) a na Deutsche Akademie für Musik und darstellende Kunst u F. F. Finkeho (1920–1924). Od 1924 působil v Ústí nad Labem jako sbormistr, dirigent (mj. v městském divadle) a pedagog na středních školách a učitelském ústavu. 1924 zde založil smíšený dělnický sbor Aussiger Singgemeinde, s nímž hostoval na mnoha místech, od 1925 řídil též Collegium musicum, 1935 založil Bach-Bruckner-Gemeinde in Aussig. Od 1930 vyučoval též hudební teorii a sborový zpěv na německé hudební akademii v Praze. Autor řady komorních i orchestrálních děl (mj. hudba k Euripidovým Trojankám v úpravě Franze Werfela, 1926). GATTERMANN, Adalbert (8. prosince 1866 Kunratice u Cvikova – 25. června 1945 Litoměřice), skladatel, pedagog, hudební kritik a spisovatel. Absolvoval učitelský ústav v Litoměřicích (1881–1885) a vyučoval na školách na Teplicku, později (po absolvování pražské konzervatoře v oborech zpěv, housle, klavír a varhany) na učitelských ústavech ve Stříbře (1901–1908) a v Litoměřicích (1908–1926). Zde řídil od 1912 orchestrální školu. Psal chrámové skladby (mj. Deutsche Messe, 1909), písně, pochody. Stálý recenzent Leitmeritzer Zeitung, příležitostně publikoval v časopise Der Auftakt. GAUDEK, Ferdinand Dr. – žurnalista a kulturní pracovník v Litoměřicích. V r. 1940 zastával funkci „Kreishauptstellenleiter für Kultur“. GERSTNER, Leopold – basista, člen spolku Leitmeritzer Gesang- und Musikverein, člen výboru Deutsche Brucknergemeinde Leitmeritz. GOLLER, Vinzenz (9. března 1873 St. Andrä u Brixenu – 11. září 1953 St. Michael im Lungau, u Salzburgu), církevní skladatel. Studoval v Innsbrucku na učitelském ústavu a kompozici u Josefa Pembauera, od 1898 pokračoval na církevní hudební škole v Regensburgu a působil jako varhaník a učitel v Bavorsku. 1909 absolvoval konzervatoř ve Vídni, 1910–1921 řídil oddělení pro chrámovou hudbu na vídeňské hudební akademii (do 1924 v Klosterneuburgu, pak ve Vídni), emeritován 1933 (jmenován dvorním radou). Zastánce ceciliánské reformy ve spojení s vídeňských klasicismem v hudebně církevní praxi jihoněmecko-rakouského regionu, podporoval lidové hnutí v liturgii, popularizaci chorálu. 1913 založil časopis Musica Divina. Autor cca 150 hudebních děl (zvláště mší). GROß, Josef (10. října 1866 Přimda – 20. ledna 1931 Litoměřice), litoměřický biskup v letech 1910–1931. Studoval v Praze (ThDr.) a působil jako farář a později arciděkan v Sokolově. Brzy po intronizaci v Litoměřicích byl vyhlédnut pro arcibiskupský stolec ve Vídni, pro válečné události však ke jmenování nedošlo. Byl znám jako velký ctitel klasické hudby, hrál na housle, zpíval a dirigoval. HAAS, Robert (15. srpna 1886 Praha – 4. října 1960 Vídeň), muzikolog. Studoval hudební vědu na německé univerzitě v Praze u Heinricha Rietsche (PhDr. 1908), v Berlíně a Vídni. Od 1920 do 1945 vedl hudební oddělení Rakouské národní knihovny ve Vídni, od 1923 byl docentem a od 1930 profesorem dějin hudby na vídeňské univerzitě. Zvláštní pozornost věnoval hudbě v českých zemích. Tajemník edice Denkmäler der Tonkunst in Österreich (1914–1917), pro niž připravil řadu děl, mj. C. Monteverdi: Il ritorno d’Ulisse in patria (1922), Ch.W. Gluck: Don Juan (1923); vydal antologii Wiener Comödienlieder aus drei Jahrhunderten (1924) ad.; s Alfredem Orlem řídil souborné vydání díla Antona Brucknera. Knihy: Die Musik des Barock (Potsdam 1928), Aufführungspraxis der Musik (Potsdam 1931), W. A. Mozart (Potsdam 1933), Anton Bruckner (Potsdam 1934) ad.; drobnější příspěvky v periodikách Der Auftakt, Sudetendeutsches Jahrbuch aj.

150

Jitka Bajgarová

HIEBSCH, Herbert (13. června 1905 Vrbice u Litoměřic – 22. listopadu 1948 Schorndorf, Württembersko), právník a hudební spisovatel. Studoval na gymnáziu v Litoměřicích a práva na německé univerzitě v Praze (JUDr. 1929). Zároveň studoval v Praze skladbu u Fidelia F. Finkeho na Deutsche Akademie für Musik und darstellende Kunst a hudební vědu na univerzitě. Od r. 1934 působil v Praze a Kutné Hoře jako soudce, poté byl úředníkem České pojišťovny v Praze. 1942–1945 zastával funkci hudebního referenta v kulturním oddělení německého Státního ministerstva pro Čechy a Moravu. Po válce řídil Volkshochschule v Schorndorfu. Napsal román Das göttliche Finale s podtitulem Ein Buch vom Erleben Bruckners (Almathea-Verlag, Zürich – Leipzig – Wien 1931), inspirovaný životem a dílem A. Brucknera, dále text ke ztracenému hymnu F. F. Finkeho O Herzland Böhmen (1943); spolupracoval s Leitmeritzer Zeitung. Působil ve výboru litoměřické i pražské Brucknerovské obce. HONOLKA, Kurt (27. září 1913 Litoměřice – 7. října 1988 Stuttgart), hudební spisovatel a kritik. V mládí několikrát vystupoval v Litoměřicích jako klavírista a cembalista. Vystudoval právnickou fakultu německé univerzity v Praze (JUDr.), od 1937 byl redaktorem pražských novin Prager Tagblatt, psal též do Neuer Tag Prag, Die Zeit, Leitmeritzer Zeitung ad. Po válce odešel do Hannoveru a 1949 do Stuttgartu, kde působil do r. 1963 ve Stuttgarter Nachrichten. Přeložil řadu písní a libret českých oper do němčiny. Knihy: Die großen Primadonen (Stuttgart 1960; česky Slavné primadony, Editio Supraphon, Praha-Bratislava 1969), Der Musik gehorsame Tochter (Stuttgart 1962; česky Na počátku bylo libreto, Editio Supraphon, Praha-Bratislava 1967), Knaurs Weltgeschichte der Musik (München 1968), A. Dvořák in Selbstzeugnissen und Bilddokumenten (Reinbek 1974), Leoš Janáček (Stuttgart 1981) aj. HORN, Camillo, též Kamillo (29. prosince 1860 Liberec – 3. září 1941 Vídeň), skladatel. Studoval na reálném gymnáziu a obchodní škole v Liberci, hru na harfu a klavír na pražské a vídeňské konzervatoři, soukromě též skladbu u Antona Brucknera. Ve Vídni poté vyučoval na středních školách a na Nové vídeňské konzervatoři, od 1918 byl profesorem na Akademie für Musik und darstellende Kunst in Wien. Dlouholetý dopisovatel deníku Deutsches Volksblatt, autor skladeb nejrůznějších žánrů, zvláště vokálních, ale také symfonií. V Universal Edition vydal výbory písní L. v. Beethovena, W. A. Mozarta, C. M. Webera. Jeho stoupenci založili 1927 v České Lípě spolek Camillo Horn-Bund der Sudetendeutschen. JAHN, Wilhelm (24. listopadu 1835 Dvorce na Moravě – 21. dubna 1900 Vídeň), dirigent. Jako chlapec zpíval od 1844 v olomoucké katedrále, od 1852 byl hercem a zpěvákem v divadle v Temešváru. Působil dále jako divadelní kapelník v Pešti, Amsterodamu, Praze (1857–1864), kde se zasloužil o provedení Wagnerových oper. V letech 1864-1881 byl kapelníkem královského divadla ve Wiesbadenu, poté ředitelem dvorní opery ve Vídni (do 1897). Zde nastudoval mj. Dvořákovu operu Šelma sedlák (1885) a opery Hubička (1893) a Tajemství (1895) B. Smetany. Již v r. 1883 provedl s Vídeňskými filharmoniky dvě věty z Brucknerovy 6. symfonie. KITZLER, Otto (16. nebo 26. března 1834 Dráždany – 6. září 1915 Štýrský Hradec), dirigent, skladatel a hudební ředitel. Po studiích v Drážďanech odešel v 18 letech jako učitel hudby do Eutinu v Holštýnsku a odtud do Bruselu, kde pokračoval ve studiu hudební teorie a violoncella na konzervatoři. Poté působil jako violoncellista v operních orchestrech ve Strassburgu a Lyonu, pak jako kapelník v Troyes, 1858–1860 v Linci, 1860–1861 v Königsbergu (Královec ve Východním Prusku), 1861–1863 opět v Linci (zde uvedl mj. poprvé Wagnerova Tannhäusera a vyučoval skladbě Antona Brucknera), od 1863 v Temešváru a Hermannstadtu (Sibiu) v Rumunsku. Od 1865 žil v Brně, kde na dlouhou dobu převzal funkci dirigenta a uměleckého ředitele spolků Brünner Musikverein, včetně jeho hudební školy (1868–1899), a Brünner Männergesangverein (1869–1903). Závěr života strávil ve Štýrském Hradci. Získal si ocenění i jako skladatel v Rakousku i Německu, jeho Trauermusik na památku Antona Brucknera by-


151

la provedena též ve Filharmonické společnosti v Lublani. Kontakty s mnoha hudebními osobnostmi své doby popsal ve vzpomínkách Musikalische Erinnerungen (Brno 1904). KOMMA, Karl Michael (24. prosince 1913 Aš). Promoval 1936 na univerzitě v Heidelbergu (disertce o Janu Zachovi), 1940–1945 byl ředitelem hudební školy v Liberci. Od 1954 vyučoval na Vysoké hudební škole ve Stuttgartu. Knihy: Das böhmische Musikantentum (Kassel 1960), Musikgeschichte in Bildern (Stuttgart 1961), vydal Lieder und Gesänge nach Dichtungen von Fr. Hölderlin (Tübingen 1967). Zkomponoval mj. koncert pro varhany a velký orchestr (premiéra v Heidelbergu za řízení Hermanna Abendrotha 1938), písně na Hölderlinovy texty ad. LANGER, Franz (11. dubna 1898 Bielsko ve Slezsku – 13. února 1979 Grünwald u Mnichova), klavírista, varhaník, dirigent. Jeho rodina pocházela z Poohří (Lauterbach, okr. Loket). Studoval na německém gymnáziu v Brně, kde byl též žákem koncertního varhaníka Otto Burkerta (1907–1913) a klavíristky Marie Katholicky. Ve studiu pokračoval na konzervatoři ve Vídni (1914–1916, klavír u Hugo Reinholda a kontrapunkt u Josepha Marxe). 1918–1919 žil opět v Brně, kde se seznámil s tvorbou Leoše Janáčka. Významnou školou pro něj bylo korepetitorské a dirigentské působení za vedení Alexandra Zemlinského v Novém německém divadle v Praze (1920–1922). V letech 1922–1945 působil pedagogicky na německé hudební akademii (vedle klavíru od r. 1931 i v oborech orchestrální praxe a dirigování). Ovládal široký repertoár od staré hudby po soudobou (za její interpretaci obdržel v roce 1931 státní cenu), hojně koncertoval sólově i v komorních ansámblech (Prager Trio s Wilibaldem Schweydou a Mauritsem Frankem ad.) v ČSR i v zahraničí, spolupracoval i s českými interprety a prováděl skladby českých autorů. Po válce byl odsunut do saského Freibergu, odkud přešel do Lipska, kde dále koncertoval a vyučoval na konzervatoři (jeho žákem zde byl mj. Kurt Masur). LANGER, Josef (24. června 1894 Habartice v Krušných horách – 4. února 1979 Vídeň), klavírista, varhaník a regenschori. Původně se zabýval církevní hudbou a působil jako varhaník v Žatci a ředitel kůru v Trmicích, za první světové války též v Litoměřicích ve vojenské hudbě (patrně granátnického pluku č. 42, sídlem v Terezíně) pod taktovkou proslulého kapelníka Maxe Heydy. Po válce studoval na konzervatoři v Lipsku u Roberta Teichmüllera a po krátkém působení v Liberci byl povolán na hudební akademii do Prahy. Vedle klavíru se počátkem 30. let začal specializovat na cembalovou hru a zvláštní přízeň věnoval dílu J. S. Bacha. MANZER, Robert (14. ledna 1877 Děčín – 19. ledna 1942 Salzburg), dirigent a violista Manzerova smyčcového kvarteta. Vnuk Josefa Dionyse Manzera (2. listopadu 1808 Stvolínské Petrovice – 26. září 1882 Litoměřice), hudebního teoretika, skladatele a od r. 1841 profesora na učitelském ústavu v Litoměřicích. Studoval na královském saském chlapeckém institutu v Drážďanech a na konzervatoři v Praze orchestrální hru u Antonína Bennewitze, hru na housle u Otakara Ševčíka a kompozici u Antonína Dvořáka a Karla Bendla (1891–1897). V mládí mu byl prý vzorem ve hře na housle jeho strýc Ludwig Kadleček, řídící učitel v Litoměřicích, autor houslové školy. Na přelomu století vystřídal několik kapelnických míst (Krems, Vídeň, Darmstadt, Elberfeld, Hradec Králové – zde kapelníkem 42. pěšího pluku), od 1910 pak byl hudebním ředitelem Karlovarského lázeňského orchestru (Karlsbader Kurorchester, do 1941), kde systematicky prováděl i českou hudbu. Sortiment orchestrálních koncertů obohatil od roku 1922 lidovými a mimořádnými symfonickými koncerty (v letním období), přenášenými později pražským rozhlasem. Zavedl celé cykly věnované velkým hudebním osobnostem – Beethovenovi, Schumannovi, Brahmsovi a Brucknerovi. Podílel se na založení Karlovarského spolku pro komorní hudbu, sdruženého kolem Manzerova kvarteta. Od 1923 generálním hudebním ředitelem Karlových Varů, od 1930 též předsedou karlovarské Brucknerovské obce, jejíž založení pravděpodobně inicioval (zal. 1929).

152

Jitka Bajgarová

MAREK, Ferdinand (25. ledna 1881 Praha – 1947 Moskva), právník a diplomat. Studoval na univerzitách v Praze a Vídni. Od 1906 působil v obchodní komoře v Brně, od 1915 na ministerstvu války ve Vídni, v listopadu 1918 vyslán do Prahy, kde v letech 1922–1938 zastával místo rakouského velvyslance. Znalec češtiny (též překladatel), přispíval k dobrým vztahům s československou politickou reprezentací, varoval před spojenectvím s Hitlerem. Za okupace žil dále v Praze jako soukromník, zastánce „rakouské myšlenky“. V květnu 1945 napomohl k útěku mnoha Rakušanům, poté odvlečen do SSSR, kde zemřel ve vězení. MARSCHNER, Franz Ludwig Veit (26. března 1855 Litoměřice – 22. srpna 1932 Weisspyrha, Dolní Rakousko), klavírista, skladatel a estetik, žák Antona Brucknera na vídeňské konzervatoři. Vystudoval gymnázium a filozofickou fakultu v Praze. Vyučoval na vyšších školách v Praze, 1882 přeložen do Vídně, kde byl v letech 1884–1910 profesorem na ústavu pro vzdělávání učitelek. Autor hudebněvědných prací a znalec Kanta: Grundfragen der Ästhetik im Lichte der immanenten Philosophie (1899); Kants Bedeutung für die Musikästhetik; Der Wertbegriff als Grundlage der Musikwissenschaft (1909) ad. Skládal sborová a komorní díla, mj. Pohádku pro violu a klavír. 8. října 1933 mu byla v Litoměřicích odhalena pamětní deska (dnes nezvěstná). MATTAUSCH, Franz – tenorista, člen spolku Leitmeritzer Gesang- und Musikverein, člen výboru Deutsche Brucknergemeinde Leitmeritz. MERZ, Josef (20. srpna 1911 Tisová), violoncellista. Studoval na německé hudební akademii v Praze u Mauritse Franka a Fridy Linke, od 1936 na pražské konzervatoři u Ladislava Zelenky. Působil pak v Symfonickém orchestru hl. m. Prahy FOK, od 1939 člen Deutsches Philharmonisches Orchester Prag, vedle toho vyučoval 1939–1945 na Deutsche Akademie für Musik und darstellende Kunst in Prag. Hojně se věnoval komorní hře ve sdružení Sudetendeutsches Streichquartett (založen 1939, od 1946 pod názvem Koeckert-Quartett). 1946–1949 byl členem Bamberger Symphoniker, 1949–1969 členem Symphonieorchester des Bayerischen Rundfunks v Mnichově. MICHEL, Erhard (8. dubna 1899 Chřibská Nová Ves u Rumburka – 1. února 1967 Berlín), psán též Michl, klavírista a skladatel. Studoval mj. u Roberta Teichmüllera v Lipsku. Po 2. světové válce komponoval pro rozhlasové stanice v NDR a pedagogicky působil v Berlíně na Humboldtově univerzitě. MILDNER, Alfred (17. ledna 1894 Horní Grunt u Varnsdorfu – 1. července 1962 Vídeň), houslista a skladatel. Studoval a působil ve Vídni, od roku 1924 primáriem svého smyčcového kvarteta. Autor skladeb pro housle, písní ad. MILLENKOVICH, Max (2. března 1866 Vídeň – 5. února 1945 Baden u Vídně), literární pseudonym Max MOROLD, hudební spisovatel. Působil ve Vídni jako státní úředník (od 1888) a ředitel dvorního činoherního divadla (1917–1919). Autor monografií Anton Bruckner (1912), Hugo Wolf, Franz Liszt (1916), Cosima Wagner, Josef Reiter (Wien 1904) ad. Psal operní libreta a hudební recenze do vídeňských časopisů, znám svým antisemitským postojem. MOIßL, Franz Theodor (5. ledna 1869 Nové Hamry u Karlových Varů – 1. listopadu 1946 Klosterneuburg), psán též Moissl, hudební pedagog, dirigent a skladatel. Studoval na učitelském ústavu v Ústí nad Labem a Litoměřicích, ale také hudební teorii u F. X. Haberla v Regensburgu. 1889–1891 působil na chlapecké škole v Litoměřicích, 1894–1910 učitelem hudby na učitelském ústavu v Liberci (zde byl jeho žákem mj. Fidelio F. Finke), kde také řídil Reichenberger Männergesangverein, vystupoval na varhanních koncertech a od r. 1909 pořádal Deutschböhmische Tonkünstlerabende, mj. se skladbami současných autorů. 1910 přesídlil do Štýrského


153

Hradce a vyučoval na učitelském ústavu (vedl též spolek Steiermärkischer Konzertverein a publikoval v deníku Grazer Tagblatt). Od 1913 do 1924 byl profesorem v oddělení pro chrámovou hudbu na Akademie für Musik und darstellende Kunst v Klosterneuburgu, kde byl zároveň (po 30 let) varhaníkem a ředitelem kůru v kostele sv. Martina. Spoluzakládal časopis Musica divina (1913) a Internationale Bruckner-Gesellschaft (1927). S orchestrem Klosterneuburger Philharmonie (zal. 1920) provedl řadu Brucknerových děl. Jako brucknerovský dirigent i jako varhaník vystupoval v mnoha evropských městech. Autor studií o Demantiovi, Biberovi, Brucknerovi, Albrechtsbergerovi, Sechterovi ad. PELLEGRINI, Alfred (5. února 1887 Drážďany – ?), hudební publicista. Přispíval zejména do Prager Presse (mj. články o Antonínu Dvořákovi), Dresdner (Neueste) Nachrichten, Neue Musikzeitung, ale i Der Auftakt (o Otakaru Ševčíkovi, 1934). Wagnerovský badatel, ve 30. letech ochotně sledoval cíle hudební politiky Třetí říše. PETYREK, Felix (14. května 1892 Brno – 1. prosince 1951 Vídeň), skladatel, pianista. Studoval na hudební akademii ve Vídni u Leopolda Godowskyho a Emila Sauera hru na klavír a u Franze Schrekera a Richarda Wickenhausera kompozici. Od 1919 vedl klavírní třídu na salcburském Mozarteu, 1921 přešel na vysokou hudební školu do Berlína, 1924 do italské Abbazie (dnes chorvatská Opatija), 1926 pak do Athén (prof. klavíru v Odeonu). 1930–1939 vyučoval hru na klavír a kompozici na vysoké hudební škole ve Stuttgartu, poté na konzervatoři a univerzitě v Lipsku (do 1945). Přes Švýcarsko se vrátil do Vídně, kde byl r. 1950 vyznamenán Státní cenou za kompozici. Jeho skladatelské dílo je poznamenáno obdivem k východo-, jihoi mimoevropské hudbě, bachovskou polyfonií, hlubokou spiritualitou (mj. theosofií) a pedagogickou prací. Dílo: pro klavír Arabische Suite (1918), 24 ukrainische Volksweisen (1919), Fugen für Klavier (prov. 1924 v Donaueschingen); komorní Jüdische Hochzeitslieder, sborový Beduinischer Diwan (1932), opera Der Garten des Paradieses (1936) ad. PITZINGER, Gertrude, provd. DUPONT (15. září 1904 Šumperk – 15. září 1997 Frankfurt nad Mohanem), altistka. Vyrostla v Olomouci, kde také zpočátku vyučovala na národní škole. Po studiu u Josepha Marxe na hudební akademii ve Vídni se r. 1926 přestěhovala do Liberce, kde zahájila kariéru koncertní pěvkyně. Hostovala v mnoha evropských zemích, 1937 zpívala v Londýně pod taktovkou Wilhelma Furtwänglera, 1938 v New Yorku. Na Salzburger Festspiele vystoupila 1934 v Dvořákově Stabat mater; ceněna jako bachovská a mozartovská pěvkyně. Po válce žila ve Schwarzwaldu, 1960 se stala profesorkou na Hochschule für Musik und bildende Kunst ve Frankfurtu nad Mohanem (do 1973). PROCHÁZKA, Rudolf Freiherr (23. února 1864 Praha – 24. března 1936 Praha), hudební skladatel, kritik a činitel. Vystudoval práva, získal však i hudební vzdělání u Eduarda Witticha, Zdeňka Fibicha a Josefa Bohuslava Foerstera. Působil ve státních službách (1888–1925) – na pražském místodržitelství, na okresních hejtmanstvích v Chebu a Aši (1889–1897) a jako zemský hudební referent v Praze (1910–1925). Byl členem direktoria pražské konzervatoře (1904–1918) a čestným členem řady organizací, vystupoval ve prospěch německých i českých hudebníků. Přispíval do novin Prager Tagblatt (1897–1911) a Prager Abendblatt (1925–1936). Autor studie Böhmische Musikschulen 1700–1800 (Österreichisch-Ungarische Revue, 1890) a hudebních děl (z nich nejznámější oratorium Christus. Das Mysterium seines Leidens, 1901; dále opera Das Glück, prem. ve Vídni 1898, v Novém německém divadle v Praze 1899). Nositel Československé státní ceny za rok 1930. QUOIKA, Rudolf (6. května 1897 Žatec – 7. dubna 1972 Freising, Horní Bavorsko), varhaník, skladatel, hudební historik. Studoval hudební vědu na německé univerzitě v Praze u Heinricha Rietsche a Paula Nettla. 1947 odešel do Bavorska. Složil mj. Passionsmusik nach Lukas

154

Jitka Bajgarová

(provedeno v Doupově, asi 1938). Autor spisu Die Musik der Deutschen in Böhmen und Mähren (1956) a dalších publikací, zejm. o varhanách. RIETSCH, Heinrich, pův. příjm. LÖWY (22. září 1860 Sokolov – 12. prosince 1927 Praha), muzikolog. Po studiu práv ve Vídni studoval tamtéž hudební vědu u Guido Adlera a Eduarda Hanslicka. 1895 se stal docentem hudební vědy ve Vídni, poté nástupcem G. Adlera na německé univerzitě v Praze (řádným profesorem od 1905), kde založil a řídil ústav hudební vědy. Věnoval se mj. dějinám hudby v 19. stol., německé písni (Die Tonkunst in der 2. Hälfte des XIX. Jahrhunderts, Leipzig 1900; Die deutsche Liedweise, Wien – Leipzig 1904; Die Grundlagen der Tonkunst, Leipzig 1907) a ediční práci (G. Muffat: Florilegia, J. J. Fux: Contentus musico-instrumentalis v Denkmäler der Tonkunst in Österreich). Jeho žákem byl mj. Paul Nettl. ROECKL, Josef (? – 24. ledna 1935 Praha), právník, hudební kritik a organizátor, ředitel České spořitelny v Praze. Zakladatel a první předseda Brucknerovy obce v Praze (Bruckner-Gemeinde in Prag) v roce 1934. SEIDL, Walter (17. dubna 1905 Opava – 29. srpna 1937 Neapol), hudební kritik, publicista a spisovatel. Studoval na vojenské akademii, poté hudbu ve Francii (zvláště hru na housle), od 1932 přispíval do listu Prager Tagblatt. Autor autobiografických románů Anasthase und das Untier Richard Wagner (1930; česky jako Anastase a netvor Richard Wagner, Praha 1930) a Der Berg der Liebenden (Leipzig – Moravská Ostrava 1936). Spolupracoval s hudební skupinou Mánesa a Jaroslavem Ježkem. SCHWEYDA, Willy (Wilibald) (13. září 1894 Maribor – 19. března 1969 Štýrský Hradec), houslista. Vyrostl v Prachaticích, již v 10 letech začal studovat u Otakara Ševčíka na pražské konzervatoři, pokračoval u Henri Marteaua v Berlíně. 1912 se stal koncertním mistrem Karlovarského lázeňského orchestru za vedení Roberta Manzera, za války působil v salcburském Mozarteu. Po založení německé Akademie für Musik und darstellende Kunst v Praze (1920) se stal vedoucím její houslové třídy. Od 1924 konal pravidelně letní kursy v Salzburgu a vystupoval na Salzburger Festspiele. Počátkem 30. let založil s Franzem Langerem a Mauritsem Frankem (vcl, později Vilmos Palotai) Prager Klaviertrio; 1933 se stal po Richardu Zikovi primáriem Pražského kvarteta (Hans Berger – 2. housle, Ladislav Černý – viola, Ivan Večtomov – violoncello), které bylo r. 1939 rozpuštěno. SIMBRIGER, Heinrich (4. ledna 1903 Ústí nad Labem – 16. července 1976 Regensburg), skladatel a hudební teoretik. Studoval na německé univerzitě v Praze mj. germanistiku a dějiny výtvarného umění a hudby, zároveň skladbu u Fidelia F. Finkeho a dirigování u Alexandra Zemlinského na Deutsche Akademie für Musik und darstellende Kunst, dále též u Josepha Haase v Mnichově a Josefa Lechthalera ve Vídni, kde také získal doktorát z hudební vědy. Od 1937 řídil v Praze hudební vysílání německého rozhlasu, ale již r. 1938 se stáhl do ústraní v Ústí nad Labem a věnoval se kompozici. Válečná léta strávil v Děčíně jako učitel hudby. V červnu 1946 se usadil v Murnau v Horním Bavorsku, 1951 pak v Mnichově a od 1966 v Regensburgu, kde mj. vybudoval hudební archiv Künstlergilde. Nositel řady ocenění za skladebné dílo. Napsal sbory na staroněmecké texty, mše, dvě opery a zvl. komorní skladby (Musica spiritualis pro smyčcové kvarteto), písně (mj. na texty R. Thákura, F. Hölderlina, R. M. Rilkeho), upravoval lidové písně a tance (Tänze und Märsche aus Nordböhmen); dále Handbuch der musikalischen Akustik (Regensburg 1951) a Komplementäre Harmonik (Esslingen 1979, 1980). STEINHARD, Erich (26. května 1886 Praha – po 26. říjnu 1941 koncentrační tábor Chelm u Lodže), hudební historik, kritik a organizátor hudebního života v Praze. Studoval v Praze a Berlíně. Do roku 1921 pracoval v pražské univerzitní knihovně, 1921–1938 přednášel dějiny hudby


155

a estetiku na Deutsche Akademie für Musik und darstellende Kunst in Prag. Přispíval do řady deníků a časopisů (zejména Bohemia, Deutsche Arbeit, Prager Tagblatt, Die Musik, Neue Musikzeitung, Melos, Musikblätter des Anbruch, De Muziek aj.), 1921–1938 byl šéfredaktorem hudebního časopisu Der Auftakt. Angažoval se v Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu, psal o německých skladatelích v českých zemích (s Vladimírem Helfertem vydal publikaci Die Musik in der Tschechoslowakischen Republik, Praha 1936, 1938). STRADAL, August (17. května 1860 Teplice – 13. března 1930 Krásná Lípa),63 pianista, pedagog a upravovatel. Studoval nejprve práva, pak hru na klavír na vídeňské konzervatoři (soukromě studoval i u A. Brucknera) a ve Výmaru u Franze Liszta (1884–1886). Působil ve Vídni (vyučoval též v letech 1893–1895 na hudebních školách bratří Horáků) a koncertoval na mnoha místech. Od roku 1919 vyučoval v Krásné Lípě. Upravil na 250 předklasických a romantických skladeb pro dvou- a čtyřruční klavír (mj. Bachové, Händel, Beethoven, Mozart, Berlioz, Liszt), vydal Lisztovy úpravy a parafráze Wagnerových skladeb. 1928 získal Čs. státní cenu (za celoživotní dílo a klavírní zpracování Brucknerových symfonií). Autor asi 50 hudebních děl a vzpomínek Erinnerungen an Franz Liszt (Bern 1928) a Erinnerungen aus Bruckners letzter Lebenszeit (Bern 1929). WATZKE, Rudolf (5. dubna 1892 Mimoň – 18. prosince 1972 Wuppertal), operní a koncertní pěvec. Studoval na hudební škole v Liberci, v Bayreuthu (u Karla Kittela) a Berlíně (u Georga Armina). Od 1923 působil v operním ansámblu v Karlsruhe, dále ve Státní opeře v Berlíně (1924–1928), několikrát hostoval na Bayreuther Festspiele (1924–1925, 1927), od 1928 vystupoval především koncertně v mnoha evropských zemích. V Sudetech byl ve 30. letech vnímán jako „Inbegriff edelster deutscher Gesangkunst“. 1956–1971 působil pedagogicky v Dortmundu. WEBER, Anton Alois ThDr. (24. října 1877 Vlčí Hora u Rumburka – 12. září 1948 Litoměřice), litoměřický biskup v letech 1931–1947. Vystudoval biskupské gymnázium v Bohosudově (1888–1896), maturoval na německém gymnáziu v Litoměřicích (1896), ve studiu pokračoval na České koleji (Böhmisches Kolleg) v Římě. 1902 byl vysvěcen na kněze. Poté působil jako kaplan v Teplicích, od 1907 jako učitel náboženství a češtiny na středních školách v Ústí nad Labem, ceněn jako kazatel. Distancoval se od nacionálně socialistické politiky, za což byl pronásledován, a usiloval o smířlivé vztahy mezi německou a českou populací. WICKENHAUSER, psán též Wickenhausser, Richard (7. února 1867 Brno – 1. července 1936 Brno), skladatel, pianista, dirigent a pedagog. Pocházel ze staré hudebnické rodiny Nerudových a již v dětství se mu dostalo pečlivého hudebního vzdělání. Studoval nejprve u Otto Kitzlera v Brně, poté na konzervatoři v Lipsku a Vídni. V Brně vyučoval hru na varhany a klavír na německém učitelském ústavu a řídil lidové orchestrální koncerty v Německém domě, než převzal (1895) řízení sboru v německém akademickém spolku Deutsch-akademischer Gesangverein an der k.k. technischen Hochschule in Brünn. 1902–1907 byl ředitelem spolku Musikverein für Steiermark ve Štýrském Hradci, dále působil ve Vídni (dirigent Singakademie, profesor na učitelském ústavu 1910–1924) a opět v Brně. Od 1909 byl sbormistrem spolku Brünner Männergesangverein. Jako skladatel se stal známým především komorními díly a sbory (cca 200 úprav lidových písní pro mužský sbor), psal mj. texty o R. Wagnerovi a F. Schubertovi. ZEMAN, Franz (18. května 1895 Sloup u České Lípy – 7. dubna 1969 Mnichov), sbormistr, dirigent, koncertní varhaník a pianista, hudební organizátor. Studoval na hudební škole v Bečově, ve studiích pokračoval na hudební akademii ve Vídni (církevní hudba). 1920–1926 půso63

Datum úmrtí mylně 13. dubna 1930 in: Lexikon zur deutschen Musikkultur, Böhmen, Mähren, Sudetenschlesien, München 2000, sv. 2, sl. 1790.

156

Jitka Bajgarová

bil jako sbormistr v arciděkanském kostele v Bílině a v r. 1926 nastoupil na místo dómského kapelníka a ředitele kůru biskupské katedrály v Litoměřicích. Zároveň byl dirigentem spolků Gesang- und Musikverein Leitmeritz a od 1935 také Aussiger Gesangverein v Ústí nad Labem, dále městským hudebním ředitelem v Litoměřicích a ředitelem tamější městské hudební školy. Inicioval vznik Deutsche Brucknergemeinde in Leitmeritz (1930) a stal se jejím dlouholetým předsedou. 1938 byl zvolen za člena Deutsche Gesellschaft der Wissenschaften und Künste in Prag (Abteilung für bildende Kunst, deutsche Dichtkunst und Tonkunst). Po odsunu Němců z ČSR působil jako profesor klavíru na Händlově konzervatoři v Mnichově, od 1951 byl sbormistrem spolku Münchener Singverein.

Další použitá literatura BRABCOVÁ, Jitka: K brucknerovské recepci v českých zemích. Litoměřice jako specifické brucknerovské centrum v období mezi dvěma světovými válkami, strojopis, Český hudební fond, Praha 1990 KOTYZA, Oldřich – SMETANA, Jan – TOMAS, Jindřich a kol.: Dějiny města Litoměřic, Město Litoměřice 1997 Leitmeritz und das Böhmische Mittelgebirge. Ein Heimatbuch über den Kreis Leitmeritz in Böhmen, umfassend die Gerichtsbezirke Leitmeritz, Lobositz, Auscha und Wegstädtl, ed. W. BROSCHE, Fulda 1970 Lexikon zur deutschen Musikkultur, sv. 1–2, Sudetendeutsches Musikinstitut in Regensburg, Langen Müller, München 2000 LUDVOVÁ Jitka: Československé státní ceny pro německé hudebníky, in: Hudební věda 32, 1995, č. 2, s. 99–129 (podrobná bibliografie) MACEK, Jaroslav: Pronásledování a odpor katolické církve v letech 1938–1945, in: Václav Kural, Zdeněk Radvanovský a kol.: „Sudety“ pod hákovým křížem, Ústí nad Labem 2002, s. 427–454 RADVANOVSKÝ, Zdeněk: Kultura v sudetské župě – služba propagandě, in: Václav Kural, Zdeněk Radvanovský a kol.: „Sudety“ pod hákovým křížem, Ústí nad Labem 2002, s. 398–426 REITTEREROVÁ Vlasta – REITTERER Hubert: Musik und Politik – Musikpolitik. Die Internationale Geselschaft für Neue Musik im Spiegel des brieflichen Nachlasses von Alois Hába 1931–1938, in: Miscellanea musicologica 36, Univerzita Karlova v Praze 1999, s. 129–310 (malý slovník osob, bibliografie, rejstřík)

Za zpřístupnění fondu Deutsche Brucknergemeinde in Leitmeritz děkuji zvláště PhDr. Jindřichu Tomasovi ze Státního okresního archivu v Litoměřicích. Vznik první verze této práce podpořil v roce 1989 Český hudební fond. Za doplnění informací k lexikonu srdečně děkuji kolegům Torstenu Fuchsovi ze Sudetoněmeckého hudebního institutu v Regensburgu, Vlastě Reittererové z Ústavu hudební vědy FF Masarykovy univerzity v Brně, Jitce Ludvové z Divadelního ústavu v Praze a Hubertu Reittererovi z Biografického institutu Rakouské akademie věd ve Vídni.

Address: PhDr. Jitka Bajgarová, CSc., Oddělení hudební historie EÚ AV ČR, Puškinovo nám. 9, 160 00 Praha 6; e-mail: [email protected]


157

„Hier geht es um Bekenntnis...“ Die Bruckner-Gemeinde und Bruckner-Aktivitäten in Leitmeritz 1929–1941 Jitka Bajgarová Im Juni 1929 wurde im nordböhmischen Leitmeritz (Litoměřice) auf Initiative des Domkapellmeisters und Organisten Franz Zeman die Deutsche Bruckner-Gemeinde gegründet. Das Patronat übernahm der damalige Leitmeritzer katholische Bischof Dr. Josef Groß, dessen Amt und Schirmherrschaft 1931 Dr. Anton Alois Weber übernahm. Leitmeritz war ein altes geistiges Zentrum, und die ursprünglichen Ideale, auf denen die dortigen Brucknerianer aufbauten, waren eben vor allem geistig und im gewissen Sinne „konservativ“ – sie zielten auf die geistige Erneuerung des Individuums sowie auf die Bereinigung seines künstlerischen und ästhetischen Empfindens von den Auswüchsen der modernen Welt und des „amerikanischen“ Lebensstils. Gleichzeitig wurde die Bruckner-Bewegung zum Ausdruck eines inneren Kulturlebens des Sudetenlandes (Bruckner-Gesellschaften entstanden außer in Leitmeritz auch in Karlsbad, Aussig [Ústí nad Labem], Prag und Bodenbach [Podmokly u Děčína]) sowie zum Symbol der Sehnsucht nach Lebens- und Nationalidentität der Sudetendeutschen im Rahmen der Tschechoslowakischen Republik nach 1918. Die Aktivitäten der Leitmeritzer Brucknerianer manifestierten sich vor allem auf zwei Bruckner-Festivals 1930 und 1936, aber auch in regelmäßiger Konzerttätigkeit der BrucknerGemeinde. Insbesondere das erste Festival, an dem eine Reihe bedeutender Persönlichkeiten aus dem Kulturleben der Tschechoslowakei, Österreichs und Deutschlands teilnahmen, legte den Grundstein für eine neue Musiktradition. Leitmeritz bekam die hochtrabenden Beinamen „Salzburg der Tschechoslowakei“ oder „katholisches Bayreuth“, und die Stadt begann, ihr Bruckner-Image gezielt zu pflegen. Dazu gehörte auch die Hinwendung zu Aufführungen zeitgenössischer geistlicher Musik, denen sich vor allem der Gesang- und Musikverein in Leitmeritz annahm, der mit der Bruckner-Gemeinde insbesondere über die Person seines Dirigenten, Franz Zeman, in Verbindung stand. Hier wurden unter anderem auch die Werke der Wiener Komponisten Joseph Lechthaler und Vinzenz Goller oder die des Müncheners Joseph Haas u.a. aufgeführt, zahlreiche davon als tschechoslowakische Premieren. Ohne die Musik Anton Bruckners fand keine größere kirchliche oder weltliche Feier und überhaupt kein größeres Ereignis statt. Während elf belegbarer Konzertsaisons, die die Bruckner-Gemeinde organisierte, besuchte Leitmeritz eine Reihe Musiker sowohl aus der Tschechoslowakei als auch aus dem Ausland. Vorzugsweise wurden Künstler sudetendeutscher Herkunft eingeladen. Zu den häufigen Gästen zählten vor allem die Professoren der Deutschen Akademie für Musik und darstellende Kunst in Prag – die Pianisten Josef Langer und Franz Langer, genauso wie der Baritonist Rudolf Watzke aus Berlin (ursprünglich aus Niemes [Mimoň] stammend). Diverse Streichquartette traten ebenfalls auf: Das Manzer-Quartett aus Karlsbad, das Mildner- und Scheiderhan-Quartett aus Wien, das Stross-Quartett aus München, das StrubQuartett aus Berlin und das Quartetto di Roma. Weiterhin das Gebel-Trio aus Berlin, die Violoncellisten Luigi Silva und Hans Melzer, der Tenor Anton Knoll aus Frankfurt am Main, der Pianist Erhard Michel aus Berlin, die Sängerin Erika Rokyta aus Wien usw. Selbstverständlich waren Künstlerbesuche aus Prag, Aussig, Leitmeritz und Umgebung. Das zweite Bruckner-Festival 1936, das neben Leitmeritz auch in Aussig stattfand, wurde zum Wendepunkt in der Entwicklung der Bruckner-Aktivitäten. Die Anwesenheit Konrad Henleins und des deutschen Botschafters in Prag, Ernst Eisenlohr, sowie weiterer Personen des politischen Lebens ließen eine schrittweise Ideologisierung und Nationalisierung der Bruckner-Gemeinde erahnen. Die ursprünglichen, mit Bruckner und seiner Musik verbundenen Werte – Bescheidenheit, Einfachheit, Demut vor Gott, tiefer Glaube, die Verbundenheit mit Heimat, Natur und ländlichem Leben sowie die persönliche Noblesse im Gegensatz zu allem Bösen, Vergänglichen und Niedrigem – gingen verloren. Immer wichtiger wurde die

158

Jitka Bajgarová

Folgsamkeit gegenüber der Parteiführung der NSDAP im Sinne nationalsozialistischer Propaganda. Aus der Bezeichnung der Gemeinde wurde schließlich auch Bruckners Name getilgt – ab 1940 wurde sie zu einem Bestandteil der Leitmeritzer Konzertgemeinde. Die letzte Veranstaltung verzeichnete der Chronist der Bruckner-Gemeinde in das Gedenkbuch im Mai 1941. Die Studie basiert auf Quellenmaterial, das sich im Staatlichen Kreisarchiv Litoměřice mit Sitz in Lovosice befindet, sowie auf einer Auswertung der zeitgenössischen Tagespresse. Sie beinhaltet zusätzlich ein kleines Lexikon, das Personen verzeichnet, die mit Zeit und Ort des Geschehens in Verbindung standen. Deutsch von Ivan Dramlitsch

Hier geht es um Bekenntnis *

Recommend Documents