Henrik Eberle. Hitler jako vojevůdce Jeho role v 1. a 2. světové válce

Henrik Eberle

Hitler jako vojevůdce Jeho role v 1. a 2. světové válce

HITLER JAKO VOJEVUDCE.indd 3

22.2.2016 12:30:15

Henrik Eberle HITLERS WELTKRIEGE Wie der Gefreite zum Feldherrn wurde Copyright © 2014 by Hoffmann und Campe Verlag, Hamburg Alle Rechte vorbehalten Translation © 2016 by Vladimír Čadský ISBN 978-80-249-3014-5


22.2.2016 12:30:15

5

Obsah 1 Svobodník vojevůdcem

9

2 Hitlerova první světová válka

23

3 Agitátor, ideolog, politik: Hitlerova analýza vedení války

45

4 Společenský vzestup navzdory nepřátelství Židů

77

5 Soukmenovci a vojáci strany: Formování společnosti

109

6 Směr válka: Mohl být zbrojní průmysl soběstačný?

133

7 Loupeživé tažení a revanš: Válka 1939/40

157

8 Vyhlazovací válka v Sovětském svazu

191

9 Cesta k porážce

221

10 „Vojevůdcova duše“

249

Poděkování

259

Poznámky

261

Literatura (výběr)

303

Rejstřík osob

315

Fotodokumentace

319


22.2.2016 12:30:15

Hitler jako vojevůdce Hitler jako vojevůdce Hitler jako vojevůdce Hitler jako vojevůdce Hitler jako vojevůdce HITLER JAKO VOJEVUDCE.indd 7

22.2.2016 12:30:15

9

1 Svobodník vojevůdcem

Smolensk 1943 – Mühlhausen 1947 13. březen 1943. Adolf Hitler navštívil hlavní stan skupiny armád Střed u Smolenska. Během rozhovoru s veliteli se rozhořela prudká hádka o nedostatečném postupu na východní frontě. Hitler dostal jeden ze svých typických záchvatů vzteku a vyčítal generálům, že nemají dost frontových zkušeností. Za poslední světové války dřepěli daleko vzadu ve štábech, zatímco on mnohokrát zažil, co dokáže mužstvo i navzdory nepřízni počasí. On zná válku v zákopech, ví, co vojáky motivuje, zná jejich bojového ducha. Generálplukovník Rudolf Schmidt komentoval jeho tirádu chladně několika slovy: „Vaše zkušenosti, to všechno jen loňské sněhy jsou.“ Opovržení, jaké mimořádně úspěšný kariérní důstojník dal Hitlerovi najevo, se ve vědecké literatuře uvádí jako příklad neustále doutnajícího konfliktu mezi nejvyšším velitelem branné moci, tedy Hitlerem, a jeho generály, zde zastoupenými Schmidtem. Generálplukovník nebyl jen tak někdo: V první světové válce sloužil na východní frontě a již roku 1914 dostal Železný kříž I. třídy. Potom byl převelen na západní frontu a do Turecka. Za Výmarské republiky sloužil u zpravodajců a brzy přešel k tehdy nové zbrani, k tankistům. Během tažení na Západě velel 39. armádnímu sboru a výsadkáři, jež vedl, dobyli „pevnost Holandsko“. Při operaci Barbarossa, ve válce proti Sovětskému svazu, byl velitelem velkých armádních svazů v obkličovacích bitvách. Od prosince 1941 velel 2. tankové armádě poté, co Hitler propustil jejího velitele Heinze Guderiana za přílišnou mírnost vůči mužstvu. Krátce po své opovržlivé poznámce na Hitlerovu adresu byl Schmidt přeložen do „vůdcovy rezervy“ a o něco později zatčen pro „defétismus“. Jako


22.2.2016 12:30:15

10

Hitler jako vojevůdce

důkaz posloužily dva dopisy zadržené gestapem. Sympatizující vojenský soudce však prohlásil, že jako důkazy nestačí, takže Schmidt nebyl obžalován.1 Znovu byl Schmidt zatčen roku 1947, když navštívil sovětskou okupační zónu. Při výslechu v durynském Mühlhausenu si přesně vzpomněl na defétistické dopisy, které napsal svému bratrovi. Dialog z 13. března 1943 ovšem sovětským důstojníkům nepopsal, ačkoli jinak všechna svá setkání s Hitlerem vylíčil docela podrobně.2 Nezbývá jiný názor, než že údajná výměna názorů mezi generálplukovníkem a Hitlerem je jen historka z vyprávěnek, jež byly po německé porážce omílány stále dokola a v mnoha variantách. Jejich obsah byl vždy stejný: Nekvalifikovaný frajtr z první světové války na sebe nejprve strhl moc ve státě, poté zbavil velení wehrmachtu jakéhokoli vlivu a nakonec si za druhé světové války uzurpoval i nejvyšší velení. Proto Německo prohrálo válku. Generalita za to nemohla, vždyť byla jen prováděcí orgán, jemuž nezbylo než bezmocně poslouchat Hitlerovy příkazy. Na odpor se stavěla poměrně často – tak jako generálplukovník Schmidt a bezpočet dalších generálů –, ale vzhledem ke všudypřítomné politické policii a SS Heinricha Himmlera nic nezmohla. Pokud jde o generála Schmidta, je nejspíš pravda, že napsal defétistické dopisy, ale o Hitlerových válečných zkušenostech se nikdy s despektem veřejně nevyjádřil. To je jen legenda. Porada ve Smolensku probíhala v uvolněné atmosféře, už proto, že wehrmacht a zbraně SS právě dobyly zpátky průmyslové město Charkov.3 „Nálada byla dobrá a plná sebedůvěry,“ vzpomínal na tento údajně tolik pamětihodný den Hitlerův letecký pobočník Nicolaus von Below.4 Samotný Schmidt se po svém převedení do „vůdcovy rezervy“ několikrát ucházel o nové velení a nabízel se Himmlerovi pro nasazení ve zbraních SS.5 Dobře naladěný Hitler hýřící optimistickou náladou podepsal ještě večer 13. března závazný pokyn pro vedení války v roce 1943. Dokument nepůsobí dojmem, že byl oktrojován vrchním velitelem, který musel své generály nutit, aby akceptovali jeho plány. Podle dokumentu je nutno počítat s tím, že „Rus“ bude,


22.2.2016 12:30:16

Svobodník vojevůdcem

11

jakmile vyschnou rozbahněné cesty, pokračovat v útocích, proto je třeba udělat všechno pro to, aby tyto útoky „vykrvácely“ na německé obraně. Ale minimálně na jednom úseku fronty by měl wehrmacht převzít iniciativu a jednat ofenzivně.6 Tento záměr vyústil do bitvy u Kurska v létě 1943, do největší tankové bitvy historie. Porážka německých tankových svazů zpečetila obrat ve druhé světové válce. Koncepci ofenzivy vypracoval generální štáb a velitelé východní fronty ji schválili. Později se k tomu ovšem nikdo nechtěl znát.

Generální štáb, plán tažení na rok 1939 a konﬂikt s Halderem Poměr mezi Hitlerem a jeho generály však nebyl za druhé světové války zdaleka tak harmonický jako při setkání ve Smolensku. Reichswehr, který se od roku 1935 hrdě nazýval wehrmacht, sice akceptoval Adolfa Hitlera jako politika, ovšem především jeho vnitropolitický kurz. Když se však ukázalo, že usiluje o revizi výsledků první světové války vojenskou silou, vyjádřil se náčelník generálního štábu Ludwig Beck kriticky. Německo podle něho nebylo dostatečně vyzbrojené a „až na další“ bylo příliš slabé, než aby mohlo vést válku.7 Hitler byl jiného názoru. Akceptoval sice upozornění na momentální neschopnost pozemního vojska vést útočnou válku, ale časový údaj „až na další“ se mu pranic nelíbil. Proto na nic nečekal a zdrženlivého Becka nahradil optimističtějším Franzem Halderem. Tento vzděláním dělostřelec byl nositelem řady vyznamenání a v reichswehru si vydobyl pověst agresivně jednajícího náčelníka výcvikového oddělení. Beckovo myšlení se řídilo devízou, kterou Hitler nemohl potřebovat. „Jak zabráním válce?“ – to byla hlavní otázka, kterou si v krizích let 1937/38 ve svém jednání kladl. To Halder takovým pesimismem „nakažen“, abychom použili soudobého jazyka, nebyl.8 Většina velitelů na vedoucích místech však zůstávala pesimisty i po vítězném tažení proti Polsku, jak ukázaly reakce


22.2.2016 12:30:16

12


na setkání v Říšském kancléřství 27. září 1939. Hitler ohlásil svůj úmysl co nejrychleji napadnout Francii. Vrchní velitel pozemního vojska Walther von Brauchitsch to pokládal za „šílenství“, stejně jako velitel skupiny armád C Wilhelm rytíř von Leeb. V rozhovoru i další důstojníci vyslovili názor, že Hitler je „opojený krví“ a rezignaci zvažoval dokonce i později tolik poslušný generálplukovník Wilhelm Keitel. Generálmajor Georg Thomas, který řídil vyzbrojování pozemního vojska, pokládal plán z hospodářsko-politických důvodů za beznadějný. Jiní velitelé skupin armád nevěřili, že je možné Francii porazit, protože se ofenziva nevyhnutně zadrhne jako v první světové válce. Při současném tempu vyzbrojování s ní rozhodně není možno počítat dříve než v roce 1942.9 Hitler, jemuž se tyto námitky donesly, na ně odpověděl 23. prosince v projevu při přijetí v Říšském kancléřství. Jeho rozhodnutí je „nezměnitelné“, řekl přítomným důstojníkům. „Napadnu Francii a Anglii v nejvhodnější a nejbližší chvíli.“ Porušení belgické a holandské neutrality je přitom irelevantní, vítěze se později nikdo ptát nebude. Hitler pak výhružně dodal: „Před ničím se nezastavím a každého, kdo je proti mně, zničím.“10 Když byl roku 1940 předložen slibný plán útoku a západní tažení se hladce rozeběhlo, byli důstojníci generálního štábu opět na Hitlerově straně. Po vítězství bylo několik velitelů armád povýšeno na polní maršály, takže zmlkli. Vztahy však zůstaly podprahově napjaté; podle někdejšího Hitlerova nadřízeného z první světové války a nyní úřadujícího pobočníka Fritze Wiedemanna za to mohl diktátor. Hitler byl sice „vojenská nátura“, „ochotně snášející“ všechny nepříjemnosti frontové služby a „bez odporu“ se podřizující tvrdé kázni v pozemním vojsku. Ale pro práci generálního štábu měl málo „porozumění“. Naopak „přeceňoval“, mínil Wiedemann při zpětném pohledu, „frontového vojáka a myslel si, že samotná statečnost stačí, abychom vyhráli válku“.11 K prvním vážným konfliktům došlo v prosinci 1941, když uvázl německý útok před Moskvou. Generálplukovník Heinz Guderian, který velel 2. tankové armádě, poté stáhl své jednotky


22.2.2016 12:30:16


13

do lépe opevněných postavení, a Hitler si ho proto předvolal do hlavního stanu. Guderian tam vysvětloval svou ústupovou strategii, načež se Hitler rozkřičel: „Ne, to zakazuji!“ Guderian odpověděl, že rozkazy už byly vydány, takže Hitlerovi nezbývá nic jiného, než aby to schválil, chce-li svá vojska zachránit. Poté se rozvinul poučný dialog. Hitler: „Pak se musíte zavrtat do země a bránit každý čtvereční metr.“ Guderian: „Zavrtat se do země už není všude možné, protože je do hloubky jednoho až půldruhého metru promrzlá a se svým ubohým vybavením se do ní ani nedostaneme.“ Hitler: „Pak musíte těžkými houfnicemi vystřílet trychtýř a v něm zaujmout postavení. My jsme to za první světové války také tak dělali.“ Guderian odpověděl, že tehdy bránila každá divize úsek v délce čtyř až šesti kilometrů, a měla relativně dost munice. Jeho divize teď brání frontu v šíři 20 až 40 kilometrů a na jednu houfnici připadá ještě přesně 50 nábojů. Každý výstřel vyhloubí v zemi prohlubeň velkou asi jako umývadlo, jinak nic. Dokonce i jámy pro telefonní sloupy se musí hloubit výbušninou, vždyť v některých dnech teploměr klesá až na minus 50 stupňů. Rozhovor ještě chvíli pokračoval a o několik týdnů později byl Guderian nahrazen Rudolfem Schmidtem.12 Hitlerovy zkušenosti z první světové války hrály důležitou roli v konfliktu mezi generálním štábem a Hitlerem koncem léta 1942 a 24. srpna eskalovala situaci znovu jeho bezohlednost vůči bojujícím vojskům. O několik dní dříve náčelník štábu Halder vypracoval zprávu o stavu vojsk, přičemž poukázal na beznadějnou situaci skupiny armád Střed před Moskvou. Boje na úseku fronty u Rževa se v tuto dobu změnily v jednu z největších (a přesto dnes zapomenutou) bitev druhé světové války. Německý wehrmacht tam mezi lednem 1942, kdy byla vybudována postavení, a březnem 1943, kdy je vyklidil, ztratil zhruba 400 000 mužů a Rudá armáda milion až dva a půl milionu vojáků.13 Halder pokládal pozice za neudržitelné. Hitler prosazoval jejich obranu. Když Halder 24. srpna podával zprávu o situaci,


22.2.2016 12:30:16

14


požadoval stažení 9. armády, což Hitler kvitoval poznámkou, že od „velení“ požaduje „stejnou tvrdost jako od fronty“. Halder na to reagoval ujištěním, že on sám tuto tvrdost nepostrádá, ale „tam venku padají stateční mušketýři a poručíci po tisících jako zbytečné oběti v bezvýchodné situaci jen proto, že velení nesmí učinit jediné možné rozhodnutí“, totiž nařídit ústup. Hitler nato na Haldera řval: „Co mi tu chcete, pane Haldere, který jste jen seděl na stejné kancelářské židli jako za první světové války, co mi tu chcete vyprávět o mužstvu, vy, který nemáte ani černý odznak za zranění?“ Hitler prosadil svou, protože vložil do hry svůj bonus frontového bojovníka získaný za první světové války. Halder opravdu sloužil téměř výhradně jako důstojník štábu.14 O několik týdnů později byl propuštěn. Jeho místo zaujal Kurt Zeitzler, který se pak následující léto po prudkých konfliktech s Halderem a zhroucení skupiny armád Střed trvale hlásil jako nemocný.

Jediný viník: Halderův koncept Po prohrané válce, která stála životy milionů lidí, pátrali vojáci po příčinách porážky. Důstojníci přitom byli motivováni i psychologicky: Chtěli ze sebe smýt poskvrnu, že sloužili Hitlerovi. Klíčovou postavou tohoto přístupu k dějinám byl generálplukovník Franz Halder, který se roku 1945 dal k dispozici Američanům a ti ho jmenovali vedoucím německého oddělení „Historical Division“. Za jeho úřadování vzniklo v zajateckých a internačních táborech více než 2500 studií o druhé světové válce, jež masivně ovlivňoval, když se autory snažil přimět, aby zamlžovali původ rozkazů a úmyslně do zpráv vkládali nepřesnosti a rozpory.15 V tomto duchu vznikly studie o bitvách pod Moskvou, u El-Alamejnu a Stalingradu, jež označovaly jediného viníka „fatálních rozhodnutí“: Adolfa Hitlera.16 Jak Halder chtěl vidět svého nejvyššího nadřízeného, ukazuje brožura, kterou roku 1949 publikoval pod komerčně atraktivním názvem Hitler jako vojevůdce – Bývalý náčelník generálního štábu líčí pravdu. Tento „démonický muž“ nebyl „žádný vojácký vůdce“,


22.2.2016 12:30:16


15

a už vůbec ne „vojevůdce“.17 Poté Halder zpracovával jednotlivé body. Zbrojení? Hitler svou hektičností často víc zničil, než vytvořil. Luftwaffe? Zde triumfovalo „opojení čísly“ nad skutečnou bojovou silou. Postup na Stalingrad? Byl motivován ideologicky, domníval se Halder a zamlčel, že sám byl autorem plánu na pokračování tažení do jižní části Sovětského svazu. Ba co více, určení Stalingradu a Leningradu jako válečných cílů bylo projevem čirého „velikášství“. Byla to pouhá „momentální vnuknutí“, způsobená „chorobným přeceňováním“ vlastní síly, jež šlo ruku v ruce se „zločinným podceněním“ nepřítele. U dalších tvrzení své brožury zůstal Halder důkazy dlužen, třeba pokud šlo o ustavičné Hitlerovo váhání. Halder upřel někdejšímu vrchnímu veliteli jakoukoli součinnost i u inovativního plánu na tažení proti Francii, přestože „plán na řez srpem“ prosazoval právě Hitler, a to proti vůli generálního štábu.18 Halder se zároveň vyhýbal otázkám, které zajímaly jiné, chytřejší generály. Například Heinz Guderian pokládal italský útok proti Řecku za „stejně lehkomyslný jako zbytečný“. „Vzdát se řeckého dobrodružství“ by odpovídalo „společným“ německým a italským zájmům, místo toho se mělo „upevnit“ postavení v Africe, napsal ve svých memoárech vydaných roku 1951.19 Pokládal také za chybné vést „z vlastního rozhodnutí“ válku proti Rusku, zvlášť když plán tažení neodpovídal jeho osobním představám. Guderian vždy znovu požadoval: „Soustředit se na to hlavní, netříštit síly.“ Považoval tedy plán vyslat do ruského prostoru tři více méně stejně silné skupiny armád, ovšem každou s jiným cílem, za nesmysl.20 Halder, který měl vyšší hodnost, se na obou rozhodnutích podílel. Guderian mu své námitky sdělil prostřednictvím náčelníka svého štábu, aniž, jak píše ve svých pamětech, „čehokoli dosáhl“.21 Na základě zkušeností z invaze do Francie dospěl generální štáb k přesvědčení, že Sovětský svaz lze vyřídit během devět až sedmnáct týdnů trvajícího tažení.22 U generálů, kteří se vyhnuli zajetí, se projevovala výrazná tendence svalovat vinu za všechny porážky na Hitlerova svévolná rozhodnutí a všechna vítězství připisovat vojenským činitelům.


22.2.2016 12:30:16

16


Přitom necouvli ani před lhaním a nepřesnostmi. Například tvůrce programu raket V2 generálmajor Walter Dornberger tvrdil, že Hitler zdržel vývoj o rok a půl, protože mu odpíral potřebné pracovní síly i materiál.23 Hitler opravdu odmítal dodatečné příděly oceli, které Dornberger požadoval, aby mohl program oproti plánu urychlit.24 Úmyslně v omyl uváděl početné čtenáře svých pamětí také generál stíhacího letectva Adolf Galland. „Jaké jsme měli možnosti,“ vzdychal rétoricky v nadpise jedné z kapitol, aby pak na několika dalších stránkách lamentoval nad promarněnou šancí nasadit první tryskový stíhač na světě, Messerschmidt 262. Hitler prý roku 1940 osobně přikázal zastavit další vývoj, takže bylo přinejmenším dva a půl roku ztraceno. Potom v prosinci 1943 prý dostal Hitler nápad přeměnit letadlo na „bleskový bombardér“, což zase stálo čas. To ovšem byl scestný „nápad laika“, který nikdo nebral vážně, a experti luftwaffe už vůbec ne.25 Opak je pravdou. Právě techničtí experti, a s nimi celé vedení luftwaffe, se nemohly dočkat bombardéru, který by byl rychlejší než nepřátelské stíhačky. Me 262 byl hned od začátku koncipován jako bombardér. Jeho nasazení, beztak plánované teprve na rok 1945, zpozdily výrobní potíže, nikoli údajně laické Hitlerovy nápady.26 Ještě mlhavěji než generálové, kteří unikli soudu, argumentovali velitelé a příslušníci generálního štábu, kteří byli obžalováni. Jen velice málo z nich přijalo odpovědnost za to, co dělali27, většinu z nich Hitler prý svedl, nebo se dokonce stavěli do role jeho obětí. Příkladem může být Hitlerův advokát Hans Frank, který byl odměněn postem generálního guvernéra dříve polských území. Prý se změnila Hitlerova povaha, pokoušel se vsugerovat čtenářům: „Z odvahy se stala zpupnost, ze síly siláctví, z rozumu nerozum, z moci brutalita, z jasného snu čistých nadějí strašlivé, nenávistí pokřivené noční vize.“28 O jaký „jasný sen čistých nadějí“ mohlo u Hitlera jít, to ovšem neupřesnil. Hitlerův nejbližší vojenský poradce Alfred Jodl, náčelník operačního štábu wehrmachtu, zvolil v Norimberku ještě radikálnější obrannou strategii. Celá německá branná moc byla roku 1939 postavena před „neřešitelný úkol“, řekl soudu, „a to: vést válku,


22.2.2016 12:30:16


17

kterou nechtěla, s vrchním velitelem, který jí nedůvěřoval a jemuž ona sama důvěřovala jen omezeně, metodami, jež často odporovaly jejím zásadám velení a osvědčeným přístupům, s vojsky a policejními jednotkami, které jí zcela nepodléhaly, a se zpravodajskou službou, která zčásti pracovala pro protivníka“.29 Před svou ženou pak ovšem zaujal stejnou roli oběti, jakou už očividně převzal Frank. „Nepohrával si i s mým idealismem,“ ptal se rétoricky, „a nezneužíval ho k cílům, které skrýval v nejhlubším nitru?“ Jodlova žena se držela této verze událostí a dovolila zveřejnit dopis napsaný v norimberské cele.30 Jak silně se změnil Jodlův pohled na Hitlera, ukazuje výpověď, kterou podle sovětského výslechového protokolu učinil roku 1945 v zajateckém táboře Mondorf v Lucembursku. Hitler byl „nepopiratelně génius, nebyl to obyčejný člověk“, soudil v době, kdy se ještě nemluvilo o tom, že bude obžalován z válečných zločinů. Měl vrozenou „schopnost pracovat“, pracoval neustále a všechny udivoval svou mimořádnou pamětí. Obdivně dodal: „V soukromí žil tak, jak hlásal – skromně a prostě.“ Jediné, co mu na něm při zpětném pohledu vadilo, byla přemíra tvrdosti: „Navzdory vrozené laskavosti, lásce k dětem a zvířatům, se za války stal velice tvrdým a krutým.“31 O zločinech a rozkazech k vraždám nechtěl Jodl vědět nic, na rozdíl od jiných, kteří je pokládali za „správné“. Jistý brigadeführer SS, který velel jednomu z einsatzkommand v Rusku, to při procesu s válečnými zločinci výslovně zdůraznil. Vraždění Židů pokládal za správné, protože „to byla součást našich válečných cílů, a proto to bylo nutné.“32

Diskuse o chybách – svobodník vojevůdcem? Teze o Hitlerovi jako o jediném viníkovi se v Německu ujali s nadšením. Svědectví generálů škatulkovala odpovědnost a omezovala ji na předávání rozkazů, což jim samotným polehčovalo a zbavovalo odpovědnosti i Němce jako celek. Teprve ostré a zčásti rozhořčené debaty v německé historické vědě posouvaly od osmdesátých let ohnisko pozornosti pryč od Hitlera, jehož


22.2.2016 12:30:16

18


osoba více a více bledla, směrem ke zločinům Němců za nacistického režimu.33 S rozhodujícími impulzy ovšem přišli britští a američtí historikové, kteří se snažili o přesnou rekonstrukci událostí a chtěli vědět, jak vůbec mohlo dojít k vraždění milionů Židů.34 Kyvadlo se na tuto stranu přiklonilo i v Německu, a tak historikové teď cítí potřebu se obhajovat, když zpracovávají dějiny z biografického pohledu.35 Otázky, které po roce 1945 nadhazovali velitelé různých útvarů wehrmachtu, však přesto čekají na odpověď. Úřad bundeswehru pro vojenskou historii zveřejňuje od roku 1979 studie k dějinám druhé světové války, jež mají svým způsobem „oficiální“ povahu. Každý z dosud vydaných deseti svazků prodiskutovali důstojníci a historikové větu po větě a předkládali je kolegům k odbornému vyjádření.36 Osobní rovině nejvyššího velitele wehrmachtu se tyto studie obvykle vyhýbají s výjimkou případů, kdy prokazatelně existující Hitlerovy rozkazy rozhodujícím způsobem ovlivnily průběh války. Myšlenkové pochody nekompetentního vojevůdce, jež nepřekročily horizont „svobodníka z první světové války“, však ve vědecké literatuře pevně zakotvily. V jednom ze svazků „oficiálních“ dějin světové války zpracovatel úseku o zbrojení soudil, že Hitlerovy znalosti o válečné technice „nepřekročily“ jeho zkušenosti z první světové války.37 To implicitně znamená, že Hitler moderním bojovým prostředkům nerozuměl. Proč potom Německá říše investovala miliardy marek do budování výkonného vojenského letectva, do elektricky poháněných ponorek a do projektu dálkové rakety, schopné nést velkou nálož? Zpochybnit je nutno i názor plukovníka Gerharda P. Grosse z vojenskohistorického úřadu, že řada Hitlerových chybných rozhodnutí vedla ke zkáze skupiny armád Střed v létě 1944. Názor ruských vojenských historiků, že převaha sovětských vojsk mluví ve prospěch předvídatelného vítězství Rudé armády, zní logičtěji.38 Historikové a publicisté odkazují stále znovu na Hitlerovu nízkou hodnost za první světové války a snaží se tak vysvětlit jeho nedostatky ve velení a také jeho domnělá chybná rozhodnutí. Pro ilustraci bývají s oblibou uváděna dvě taková „chybná


22.2.2016 12:30:16


19

rozhodnutí“ z roku 1940. Rozkaz Guderianovi, aby zastavil postup tankových svazů, zabránil zničení britského expedičního sboru v květnu 1940 – podle úhlu pohledu šlo o „katastrofu, která rozhodla o výsledku války“ nebo o šťastný přehmat.39 Jako příklad pro Hitlerovu slabost jako velitele se uvádí rovněž jeho nervozita při dobývání Norska – sice nepokládal operaci za ztracenou, avšak propadl panice, protože nedokázal udržet nanejvýš významný přístav Narvik. Anglický protiútok si maloval v „natolik drastických barvách“, napsal britský vojenský historik John Keegan, že dokonce dovolil německým horským myslivcům ustoupit do Švédska.40 Jak doložili historikové, rozkaz zastavit se před Dunkerque nepocházel od Hitlera, ale od Guderianova nadřízeného Gerda von Rundstedta. Velitel skupiny armád A se obával protiútoku Francouzů do boku tanků, které byly z jeho pohledu příliš vpředu.41 Díky časovému skluzu a, na což se často zapomíná, díky rozhořčenému odporu Britů a Francouzů zatlačených do opravdu malého prostoru, se britskému námořnictvu podařilo evakuovat více než 338 000 vojáků.42 U Tunisu padlo do zajetí více než 300 000 Němců a Italů, u Stalingradu se celkové ztráty Němců, Italů, Rumunů, Maďarů a Chorvatů vyšplhaly na víc než 800 000. Z Hitlerova pohledu bylo možno se s tím smířit, jak po válce uvedl do protokolu náčelník vrchního velení wehrmachtu. 17. června 1945 generál polní maršál Wilhelm Keitel sovětským vojákům při výslechu řekl, že v letech 1944/45 „nebyla zbrojně ekonomická a situace lidských zdrojů Německa katastrofální“. Výrobu se podle Keitela dařilo „držet na dostatečně vysoké úrovni“, letecké útoky sice vedly „v některých podnicích k výpadkům výroby“, ale vždycky se ji podařilo zase rychle obnovit. Hospodářská situace Německa, pokud jde o zbrojení, „byla beznadějná až koncem roku 1944 a zajištění lidských zdrojů teprve v lednu 1945“.43 Jen pár týdnů před rozkazem přerušujícím postup na Dunkerque se wehrmachtu podařilo získat kontrolu nad přístavem Narvik. Dobytí Norska bylo vytouženým přáním vojenského námořnictva, jež si tak chtělo vylepšit výchozí postavení pro


22.2.2016 12:30:16

20


válku s Velkou Británií. Zbrojní stratégové byli pro, protože by to bezpochyby zajistilo blahovolnou neutralitu Švédska.44 Hitlera bylo snadné o plánu přesvědčit, zvlášť když Německo vyrábělo jen 27,14 procenta své železné rudy. Největší část se dovážela ze Švédska.45 Ruda se nakládala v občas zamrzajících přístavech Lulea na švédském pobřeží Baltu a v Narviku, přístavu na druhém konci takzvané rudné železnice. Obsadit Norsko hned prvním útokem se podařilo jen zčásti. Britské loďstvo dosáhlo norského pobřeží ve stejnou dobu jako Němci, na ostrovech před Narvikem zřídilo předmostí a poté vytlačilo 2500 horských myslivců wehrmachtu, kteří se zde vylodili. V Berlíně to vyvolalo krizi ve vedení. Hitler operaci s poznámkou, že zkrátka máme smůlu, odpískal. Očití svědkové dokonce mluví o výjevech „bezradné nervozity“. Později se podařilo přisunout další pozemní jednotky, ale než mohlo dojít ke skutečné bitvě o Narvik, britský válečný kabinet se rozhodl Narvik zničit a vyklidit. V červnu 1940 opěrný bod opustilo více než 24 000 spojeneckých vojáků.46 Proč se londýnská vláda rozhodla dobrovolně se vzdát takového strategicky nesmírně významného postavení, není jasné. Vybudované předmostí okolo Narviku by mohlo významně narušovat dovoz rudy do Německa. Když po roce 1945 britský výslechový specialista vyslýchal někdejšího velitele německých vojsk v Norsku, ten nepokrytě vyjádřil údiv nad tím, že Velká Británie promarnila takovou „velkou příležitost“.47 V paměti však zůstalo nikoli selhání britské vlády, ale krize v berlínském říšském kancléřství. Údajné Hitlerovo slabé velení v dubnu 1940 bylo při zpětném pohledu interpretováno jako první příklad pro vydávání nesmyslných rozkazů k přerušení postupu nebo k ústupu – ačkoli jeho nařízení svědčí spíše o jisté logické konzistenci. Snažil se přimět námořnictvo, aby na místo dovezlo další posily, což Erich Raeder, jenž odpovídal za vedení námořní války, odmítal. Protože všechny dosud do Narviku vyslané lodě byly potopeny, zdálo se mu riziko příliš velké. Narvik tedy odpískal Raeder. Naopak Hitler nyní přikázal přisunout vojska pozemní cestou a vyslat výsadkáře, protože chtěl


22.2.2016 12:30:16


21

britské předmostí zlikvidovat za každou cenu. Nemohl vědět, že se Britové a Francouzi stáhnou.48 Hitlerovo váhání a otálení, jeho záchvaty vzteku a svévolná propouštění, německé úspěchy a selhání wehrmachtu – to všechno patří k dějinám druhé světové války. Jeho vůdcovskou roli nelze, jak jsme ukázali, redukovat pouze na úlohu „svobodníka z první světové války“, jemuž nároky přerostly přes hlavu. Už současníci si u něho všimli „jistého smyslu pro operační možnosti“, jaký se však může vyskytnout i u laiků.49 Tento názor vyjádřil Erich von Manstein, generál polní maršál, který poznamenal Hitlerovu válku na Východě stejně výrazně jako jeho nadřízený a rival Franz Halder. Manstein, vlastní autor plánu na tažení proti Francii, Hitlera uctíval stejně silně, jako jím Halder po svém propuštění opovrhoval. Kontroverze mezi oběma vojáky, jež se dostala na veřejnost i publicisticky, má na historiografii vliv dodnes. Zároveň však zúžila pohled. Oba se přou o detaily, ale odpovědi na otázku, jak vůbec mohlo k druhé světové válce dojít, se vyhýbají. Aktéři se nám snažili vsugerovat, že katastrofa, která si vyžádala přes 60 milionů obětí, se přes Evropu a Asii přehnala jako nějaká přírodní pohroma. Neptali se, jak je možné, že muž jako Hitler, neúspěšný umělec a svobodník ze světové války, mohl vyvolat novou válku. Naivní generál tankových vojsk Heinz Guderian viděl příčinu v Hitlerových úspěších jako říšského kancléře: „odstranění nezaměstnanosti, pozdvihnutí morálky, pozdvihnutí národního sebevědomí, odstranění partajnického chaosu“.50 Jak se Hitlerovi podařilo stát se politikem, pro něj bylo vedlejší. Akceptoval ho, stejně jako jiní špičkoví vojáci. Guderian totiž nebyl s tímto názorem osamocený, také Halder a Manstein přivítali přeměnu Německé říše z demokracie na diktaturu, stejně jako většina důstojníků a velká část německého lidu. Akceptovali primát politiky, dokud byla dělána v jejich duchu. Svobodník z první světové války, vůdce NSDAP a říšský kancléř jim připadal jako správný muž na správném místě, dokud se válečné štěstí neobrátilo.


22.2.2016 12:30:16

Henrik Eberle HITLER JAKO VOJEVŮDCE Jeho role v 1. a 2. světové válce Z německého originálu Hitlers Weltkriege. Wie der Gefreite zum Feldherrn wurde, vydaného nakladatelstvím Hoffmann und Campe Verlag v Hamburku v roce 2014, přeložil Vladimír Čadský Obálku navrhl Ivan Brůha Redigoval Jaroslav Richter Odpovědná redaktorka Ivana Parkmanová Technická redaktorka Martina Adlová Počet stran 320 Vydala Euromedia Group, k. s. – Ikar, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 v roce 2016 jako svou 8247. publikaci Sazbu zhotovil Vladimír Fára Vytiskly TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání první Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 [email protected] Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví www.bux.cz


22.2.2016 12:30:21

Henrik Eberle. Hitler jako vojevůdce Jeho role v 1. a 2. světové válce

Recommend Documents