Hejčínské OKO
Zpravodaj farnosti sv. Cyrila a Metoděje v Olomouci-Hejčíně
LISTOPAD 2014
Rozhovor s misionářkou Jitkou Svozilovou čtěte na str. 2
Úvodní
slovo
Na začátku listopadu prožíváme období tzv. dušiček. Čas, kdy více než jindy vzpomínáme na naše zemřelé, navštěvujeme hroby blízkých a modlíme se za ně. Vybavují se mi k tomu slova papeže Františka v jeho apoštolské exhortaci Radost evangelia (113), kde píše: „Nikdo se nespasí sám, ani jako izolovaný jedinec, ani svými vlastními silami.“ Návštěvy hřbitova a modlitby u hrobů blízkých i cizích lidí v sobě ukrývají toto téma. Bohu se zalíbilo nás vtáhnout do díla spásy a záchrany druhých lidí i tím, že slyší naše modlitby, ve kterých se projevuje naše milosrdenství a láska k druhým. Papež František k tomu ještě dodává: „Bůh počítá se složitou sítí osobních vztahů, které jsou součástí života lidského společenství.“ Jestliže jsme často svědky toho, že zlo zasahuje a šíří se skrze lidské vztahy, tak právě modlitby za zemřelé jsou opačným projevem. Rád bych zakončil tento úvodník opět slovy papeže Františka ze stejného místa jako výše citovaná slova: „Rád bych řekl těm, kteří se cítí daleko od Boha a církve, těm, kdo jsou bázliví, i těm lhostejným: Pán volá také tebe, abys byl součástí jeho lidu, a činí tak s velkou úctou a láskou!“ P. Marian
„Poznání Boha
je nad zápaly.“
(Oz 6,6)
V měsíci říjnu proběhl Den modliteb za misie. Každý z nás – kromě toho, že má své povolání, by měl být svým způsobem misionářem. Přinášet Ježíše všude tam, kde žije, kde působí. Pře2
ce jen jsou však lidé, kteří tomuto úkolu zasvětili celý svůj život a hlásání Ježíše je jejich jediným povoláním. Možná tomu nebudete věřit, ale i v našem kostele se občas objeví jedna „opravdová misionářka“ J. Jitka Svozilová žije v mezinárodní misionářské komunitě Institute for World Evangelisation – ICPE Mission (Institut pro světovou evangelizaci – ICPE Misie) a v tomto rozhovoru se s námi podělí o některé své zážitky, zkušenosti, zkrátka o to, co jí život přinesl... Mohla bys nám říct něco o sobě, o své rodině, odkud pocházíš? Pocházím z katolické rodiny nedaleko Olomouce, z Příkaz. Mám dva sourozence, dva synovce a osm neteří. Momentálně jsem přechodně v České Republice, protože se starám spolu s maminkou o nemocného tatínka. Můžeš nám přiblížit svou komunitu, kdy a kdo ji založil, jaké je její poslání? Naše komunita byla založena v roce 1985 manželským párem Mariem a Annou Cappello z Malty. V současné době působíme v jedenácti zemích na různých kontinentech: v Africe, Evropě, Asii, Oceánii a Severní Americe. Hlavním charismatem ICPE Misie je chválení Boha nejen modlitbou, ale i každodenním životem, evangelizace všech těch, ke kterým nás Pán posílá. Jak jsi poznala své povolání? Co Tě přivedlo k rozhodnutí vstoupit právě do této komunity? Myslím, že moje povolání se krystalizovalo už od dětství. Ježíš byl pro mne mým nejlepším kamarádem od prvního svatého přijímání – v době, kdy jsem byla za totality jediná věřící ve třídě. 3
Ve třinácti letech jsem byla inspirována životopisem sv. Terezie z Lisieux a od té doby jsem začala toužit po práci v misiích a po zasvěceném životě. Jednoho dne se mi moje kamarádka na střední škole svěřila, že chtěla spáchat sebevraždu, protože ji nikdo nemá rád a nevidí žádný smysl svého života. Tehdy mně teprve došlo, jaká prázdnota může v člověku být, když nezná Boha a nevěří, že On ho nekonečně miluje. To mě utvrdilo v přesvědčení, že chci ve svém životě pomáhat lidem najít cestu k Bohu, zdroji opravdové lásky a radosti. S naší komunitou jsem se setkala poprvé, když mi bylo 16 let a její členové vedli konferenci o evangelizaci v Hradci Králové. V té době jeden z misionářů zmínil, že je laický misionář na plný úvazek a já jsem si řekla: „Tímhle přesně bych chtěla být.“
4
Na základě toho jsem se po střední škole rozhodla studovat na univerzitě angličtinu a křesťanskou výchovu. Posléze jsem strávila jeden rok ve Velké Británii v jiné komunitě nazývané Sion zaměřené na evangelizaci v přesvědčení, že se můj sen splnil a poté začnu žít normálním životem. Po návratu do ČR jsem ale během dvou let práce na katechetickém středisku v Olomouci zjistila, že moje touha po misiích roste víc a víc. Shodou okolností se zase konala konference v Hradci Králové, tentokrát to bylo setkání evropských komunit zaměřených na evangelizaci, kde jsem se seznámila se spoluzakladatelkou ICPE Misie, Annou Cappellovou. Po krátkém rozhovoru s ní vše nabralo rychlý spád a během dvou měsíců jsem se ocitla na Novém Zélandě v ICPE. Ve kterých zemích jsi působila v rámci své komunity? Které působiště Ti bylo nejbližší, kde ses cítila „jako doma“? Bylo i nějaké místo, které pro Tebe nebylo snadné přijmout jako místo svého působení? Dlouhodobě jsem měla možnost pracovat ve Velké Británii, na Maltě, na Novém Zélandě a na Filipínách. V asi dalších 13 zemích jsem byla na krátkodobých misijních výjezdech. Na každé nové místo jedeme s tím, že nás tam Pán posílá, proto se obyčejně cítím „jako doma“ všude. Vždyť když je Pán s námi, tak co nám vlastně chybí? Přesto mi nejbližší bylo Království Tongy, které leží asi 2000 km severovýchodně od Nového Zélandu. Nádherné ostrovy v Pacifiku s velmi přátelskými, chudými lidmi. Dokonce jsem pracovala na tom, abych tam mohla působit dlouhodobě, ale naskytla se nutnější potřeba, a já byla poslána na Filipíny. Zatím jsem nepůsobila nikde, kde by potíží bylo místo. Akorát jednou, když jsme byli na výjezdu v zemi (nebudu jmenovat), 5
kde není povolen vstup křesťanským misionářům, tak jsme při návratu po překročení hranic byli šťastni, že se už vracíme všichni, živí a zdraví.
6
Jak vypadá takový všední den ve vaší komunitě? V misiích se těžko dá hovořit o všedním dni. Každý den je jiný, záleží na tom, co se zrovna děje. Některé dny jsme na výjezdech mimo misijní centrum, některé dny pracujeme s místními lidmi v okolí centra nebo vedeme duchovní cvičení či jiné programy. Jiné dny se na to všechno připravujeme. Nicméně každý den se ráno účastníme mše svaté, máme jednu hodinu osobní modlitby, společně se modlíme ranní chvály nebo se přimlouváme za různé potřeby lidí i světa. Večer zase máme adoraci nebo se modlíme růženec. No a mezi tím pracujeme s dětmi, mládeží, dospělými anebo pracujeme v misijním centru – vaříme, uklízíme, pracujeme v kanceláři. Jakým způsobem vaše komunita provádí evangelizaci? Máte rozdílné způsoby evangelizace v jednotlivých zemích? V každé zemi pracujeme trochu jinak. Záleží to na potřebách místní církve, na podmínkách a také na tom, komu sloužíme. Všude ale používáme při evangelizačních programech podobné metody: chvála Boha hudbou a zpěvem, svědectví, přednášky, různé formy modliteb, kreativita (pantomimy, drama, křesťanské písně s ukazovací řečí nebo tancem, filmy). Pro povzbuzení víry u věřících organizujeme čtyřměsíční školy misií, které mají pomoci účastníkům být lepšími evangelizátory v prostředí, kde žijí. Kromě toho také pořádáme různé exercicie, obnovy, semináře, farní misie... 7
Pro evangelizaci nevěřících „ad gentes“ děláme programy na ulicích, ve věznicích, na školách i univerzitách. V zemích, kde pracujeme s chudými, kromě pravidelných misijních programů, také pomáháme lidem s živobytím. Dětem sháníme prostředky, aby se mohly dostat k lékaři či chodit do školy, učíme je angličtinu a matematiku. Na Filipínách jezdíme do oblastí postižených zemětřesením nebo tajfuny a pomáháme lidem materiálně a duchovně. V Ghaně stavíme nemocnici. Jak lidem pomáháte s živobytím a jak sháníte prostředky a vůbec z jakých prostředků žije vaše komunita? Těm, kteří jsou schopni sami něco udělat či vytvořit, pomáháme mikrofinancováním – tzn. půjčíme jím peníze na kapitál, a když začnou vydělávat, tak nám ty peníze vrátí. Tímto způsobem umožníme některým lidem začít s prodejem textilu, výro-
8
bou arašídového másla nebo třeba prodejem balootů (místní pochoutky – vejce s vyvinutým káčetem uvnitř). Ty, kteří sami nejsou schopni něco takového dělat, učíme vyrábět svíčky, mýdla, různé pohlednice nebo kalendáře zdobené sušenými květinami. Také je učíme péct jednoduché cukroví. Jejich výrobky jim potom pomáháme prodávat bohatším lidem nebo i v jiných zemích. No a naše komunita? Ta žije z Boží prozřetelnosti. Všechno, co potřebujeme pro náš život, chod misijního centra a naši službu, pochází z darů. Každé misijní centrum je finančně soběstačné. V bohatších zemích (Nový Zéland, Německo, USA, Jižní Korea) většinou za farní misie, obnovy, exercicie či přednášky dostáváme peníze. V místech, kde pracujeme s chudými, máme sice jen stálé výdaje, ale zase se Bohu díky najde více lidí ochotných činnost v těchto oblastech podporovat. Lidé, kteří nás podporují, jsou většinou přátelé, známí či příbuzní našich misionářů, a také ti, kteří o nás buď jen slyšeli, nebo se přímo zúčastnili našich aktivit (jako dobrovolníci na misiích nebo účastníci našich kurzů). Tito lidé jsou pro nás nejen sponzoři, ale i partneři na misiích. My nemůžeme dělat misie bez nich a oni bez nás. Mnoha lidem leží misie na srdci, ale protože jim jejich situace či poslání neumožňuje být přímo v terénu, mohou se misií účastnit tímto způsobem a jsou za to vděčni. No a samozřejmě si navzájem pomáháme modlitbou. 9
Zmínila jsi farní misie, jak takové misie probíhají? Tým misionářů přijede do farnosti asi na týden. Při všech nedělních mších svatých se představí a vysvětlí, jak budou misie probíhat. Během tohoto týdne někteří misionáři navštěvují praktikující i nepraktikující farníky v jejich domovech, jiní dělají evangelizační programy na školách různého stupně nebo v domově důchodců. No a během tří večerů se koná duchovní obnova ve farním kostele. Snažíme se totiž, aby se misie dostaly ke všem členům rodiny: děti a mládež oslovíme ve škole, rodiče během večerních programů a k mladým maminkám, ke starým a nemocným lidem se dostaneme právě díky zmiňovaným návštěvám. Na konci týdne farnost uspořádá něco jako farní guláš, kde se všichni sejdou a podělí o to, co prožili. Nedílnou součástí všech našich programů je modlitba. Nejen před a po misiích, ale i během nich. Proto se během celého dne, po dobu návštěv a programů střídáme při adoraci. Během své služby v misionářské komunitě jsi určitě musela zakusit mnoho okamžiků, kdy Pán skrze vaši službu konal, dotýkal se lidí, možná ale i okamžiky, kdy vás lidé nepřijímali nebo jste zakoušeli nějaké nepříjemnosti kvůli Pánu – mohla bys nám o tom něco říci? Je to ohromné privilegium vidět, jak Pán proměňuje lidské životy. Ať už lidi přivádí blíž k sobě, zpátky k sobě po mnoha letech nebo je uzdravuje, osvobozuje, povzbuzuje... Vše tohle je také naší posilou a povzbuzením. A to i v době, kdy prožíváme zklamání z toho, že se někteří lidé pod vlivem svého okolí po nějaké době od Boha zase vzdálí nebo nevyužijí nabídnutých možností. Zatím jsem nezakusila, že by nás lidé hromadně nepřijímali nebo nám dělali potíže. Snad na Novém Zélandě, kde se díky 10
sekularizaci společnosti většina lidí o Boha vůbec nezajímá, se s námi někteří odmítají o otázkách víry bavit. Jednou nám pán středního věku hned po představení práskl dveřmi přímo před nosem, přestože byl pokřtěný katolík. V těchto situacích si jen musíme říct, že neodmítají nás, ale Krista. Mohla by ses s námi podělit o to, co bylo během Tvého života v komunitě, v životě s Pánem, pro Tebe nějak důležité, kdy Tebe osobně se Pán nějakým způsobem dotkl a co to pro Tebe znamenalo? Například mě Pán učil, že za ním nejdu sama, ale spolu s druhými. Myslím, že díky totalitě, kdy nás v naší farnosti bylo jen pár mladých a neměli jsme žádné společenství, jsem svůj vztah s Bohem brala hodně individuálně – jako Bůh a „já“, ne Bůh a „my“. V komunitě jsem pochopila, že jsem sice samozřejmě
11
nejprve zodpovědná za svoji spásu, ale že jsem také zodpovědná za spásu těch, kteří jdou se mnou. V Bibli je celá Stará smlouva založena na tom, že Bůh zjevuje svoji lásku skupině lidí – Izraeli a touží, aby ji opětovali společně. V Novém zákoně je touto skupinou – církev. V užším kruhu farnost, společenství nebo komunita, s kterou mám Boha chválit při společné modlitbě nebo mši svaté a s kterou mám za Ním jít v každodenním životě. Pán mě také vedl ve vztazích k druhým. Abych přežila jako jediná cizinka, žijící se samými Brity, tak jsem si už před lety v komunitě Sion v Anglii vytvořila průpovídku: „Každý člověk je jiný a někteří lidé jsou úplně jiní...“ Později, když jsem poprvé letěla do ICPE komunity na Nový Zéland, četla jsem si v letadle Bibli a prosila Pána, aby mě skrze Písmo vedl v nové etapě mého života. Tenkrát mě oslovil verš:
12
„Chci milosrdenství, ne oběť, poznání Boha je nad zápaly.“ (Oz 6,6) Ani jsem netušila, jak učení se milosrdenství bude pro mě důležité v mezinárodní komunitě, kde každý pochází z jiného historického pozadí, jiné kultury, má za sebou svou vlastní cestu víry, kde – i když všichni mluvíme anglicky – může mít jedno slovo pro různé lidi různý význam (třeba i podle toho, jak dávali ve škole pozor, když se tu angličtinu učili). Trochu mě napadá – život v cizí zemi, cizí lidé, jiná kultura – zažila jsi někdy nějaké tak trochu „dobrodružné okamžiky“? O dobrodružné okamžiky není nikdy nouze. Zvlášť, když člověk ještě není znalý poměrů v nové zemi, kde působí. V Království Tongy jsme šli jednoho nedělního odpoledne na procházku k moři. Tam stálo v kruhu asi 10 dětí různého věku. Předávaly si navzájem už jen polovinu velké, syrové ryby. Každý si z ní vždycky s chutí ukousl a poslal ji dál. Moc se mi to jejich „společenství“ líbilo. Ale jen do té doby, než jeden chlapec přišel ke mně a s úsměvem mi podával tu okousanou rybu se slovy: „Chcete?“ Na Filipínách je typickým dopravním prostředkem džíp. Pro našince velice nepohodlný způsob cestování, zvlášť na dlouhých trasách. Člověk nastupuje v předklonu a na místo, pokud nějaké najde, dojede také v předklonu. Na dlouhých sedačkách, kde by se v Evropě s potížemi uvelebilo 8 pasažérů, se na Filipínách usmívá 12 cestujících ochotných udělat místo pro další. Jednou jsme takhle cestovaly s kamarádkou v dešti. Na každé sedačce už bylo 13 lidí, když nastoupila žena, celá mokrá a s deštníkem. Než stihla zjistit, že se tam už nevejde, tak se džíp rozjel a ona v tom předklonu, s deštníkem kapajícím na nohy všech cestujících, prošla tam a zpět celým džípem 13
a nakonec se uvelebila na klíně mé kamarádky se slovy: „Tady už fakt není místo.“ Co vnímáš jako nejdůležitější pro život s Pánem? Co pro Tebe samotnou je posilou, oporou, třeba když prožíváš těžší situace v životě? Nejdůležitější pro růst s Bohem, tak jako pro růst každého vztahu, je čas strávený s Ním – každodenní modlitba. Nejen modlitba v určitý čas, ale i během různých činností. Zkrátka snaha o uvědomování si Boží přítomnosti během celého dne. To je ovšem nejen celoživotní cesta, ale i milost. Největší posilou v těžkých momentech je pro mne opakování „Ježíšovy modlitby“. Ať už základní verze (Pane Ježíši Kriste, Synu Boha živého, smiluj se nade mnou hříšnou a nad celým světem) nebo obměněné dle situace. Například: „Ježíši, zachraň nás!“ (To, když už fakt hodně teče do bot...) Kdyby Tě poslali evangelizovat do naší země, jakým způsobem bys to tady u nás dělala? Vzhledem k naší historii a všemu tomu, co lidé v posledních dobách prožili, je naše společnost k evangelizaci „přecitlivělá“. Proto bych volila osobní evangelizaci před hromadnou. Viděla bych nutnost strávit více času připravením půdy k hlásání Božího slova modlitbou a svědectvím života. Tohle je možné ve škole, v práci, v sousedství – zkrátka tam, kde se člověk pravidelně setkává s nevěřícími lidmi. Je důležité se s nimi na prvním místě spřátelit, ale samozřejmě nezůstat jen u toho. Použila bych prostředek, kterým je pohostinnost. Nemyslím tím jenom pozváním někoho na kafe, ale také „pozváním ho do srdce“, což znamená poskytnutím prostoru, kde se dotyčný může vypovídat, být sám sebou, být přijat. No a pak rozlišit s Duchem Svatým, kdy 14
začít mluvit o Bohu. Toto člověk může dělat i sám (tady je třeba rozlišení, komu nabídnout pohostinnost, aby se v rámci evangelizace nezapletl do zbytečných problémů) v rodině, ve společenství, ve farnosti. Ježíš také používal pohostinnost. Dokonce po svém zmrtvýchvstání sám pekl apoštolům rybu a chléb. (srov. Jan 21,9) Nicméně Pán má své cesty a používá všeho, aby se dotkl srdcí lidí. Dokonce i forem, které mohou být v naší zemi mnohým proti srsti. Když jsme před léty dělali evangelizační program na ulici v Klenčí v Západních Čechách, šel kolem ateistický student práv a jen přemýšlel, proč se ti lidé tady tak zesměšňují. To jsme tam zpívali, hráli pantomimy, vydávali svědectví, měli i kratičkou přednášku. No a po chvíli milého studenta oslovila naše vzájemná spolupráce a láska mezi námi. Zatoužil po něčem takovém, začal nás skutečně poslouchat a úžasným způsobem se ho dotkla Boží milost. Na místě se obrátil. Jeho radost byla neuvěřitelná... A naše samozřejmě taky. Chtěla bys ještě něco sdělit našim farníkům? Pokud by někdy chtěli zavítat na Filipíny, ať už v rámci dovolené nebo jako dobrovolníci na misiích, tak jsou srdečně vítáni v našem misijním centru v Tagaytay nedaleko Manily. Kontakt: Mgr. Jitka Svozilová • e-mail:
[email protected] • internet: www.icpe.org. Milá Jitko, děkuji za rozhovor a Tvé svědectví o životě v misiích. Přeji Ti, ať Ti Pán žehná v Tvém povolání, ať žehná vaší komunitě, všem misionářům a také všem lidem, kterým sloužíte. Rozhovor připravila Helena Mikušková 15
svobodáá!
tati já mám hlad ...kdesi na konci světa jakej je teda program?
pořádně si to tady užijem!
já bych spal
bábovka od maminky
mezitím..
hurá tablet!
biblické příběhy místo večerníčku!
tati já mám hlad o tři hodiny později pusť tam ňákou střílečku!
tátá už spí
16
druhého dne za kuropění
protože my jsme stoprocentní muži! Nic, než- li kost a sval ve zdravé kůži
a jde se na výlet
kilometry asfaltu rychle ubíhaly
Cíl je mlýn!
my máme hlavu davida
děda postavil, otec mlel celý život a tělo goliáše
v mlýnici
proč si všechno raději nekoupiL? kolečka sa otáčajú.. fantazie!
chci hrát na heligónku!
17
hurá na oběd!
vzhůru do lomů!
namísto siesty....
nežeňte tolik
šest knedlíků je prokletím
...se strhl litý boj
jsem šťastný muž!
kdo víc žabek!
dědo, budeme se i modlit?
všechny vás rozdrtím, saláti!
děcka ať si udělaj buřty co večer?
my si dáme
KOLínko!
18
neděle: po kázání vyhládne..
aleluja!
dožíňky, nedožíňky, domácí buchta je domácí buchta ..všemu stvoření
kozenky moje!
ještéé!
hlavně že se fotříci baví
šipkovaná!
za pokladem všem chlapům
3X ZDAR zdar a čau
19
Nápisy
na dómě v Lübecku
Nazýváte mě „Mistrem“ – a neptáte se mě, nazýváte mě „Světlem“ – a nevidíte mě, nazýváte mě „Pravdou“ – a nevěříte mi, nazýváte mě „Cestou“ – a nejdete po mně, nazýváte mě „Životem“ – a nedychtíte po mě, nazýváte mě moudrým – a nenásledujete mě, nazýváte mě krásným – a nemilujete mě, nazýváte mě bohatým – a neprosíte mě, nazýváte mě věčným – a nehledáte mě. Nazýváte mě milosrdným – a nedůvěřujete mi, nazýváte mě ušlechtilým – a nesloužíte mi, nazýváte mě všemohoucím – a neuctíváte mě. Nazýváte mě spravedlivým – a nebojíte se mě – jestliže vás zavrhnu – tak se nedivte. Zdroj: Schweizerisches Katholisches Sonntagsblatt 19/2014 Přeložil Miroslav Polepil 20
INFORMACE Aktuální informace naleznete také na farních webových stránkách www.farnost-olomouc-hejcin.cz. Od 1. do 8. listopadu je možno po splnění tří obvyklých podmínek – svatá zpověď, svaté přijímání a modlitba na úmysl Svatého otce – denně získat plnomocné odpustky, přivlastnitelné pouze duším v očistci, navštíví-li někdo hřbitov a pomodlí se tam třeba jen v duchu za zemřelé. V ostatních dnech během roku lze takto získat odpustky částečné. K získání plnomocných odpustků je zároveň nutné hluboké obrácení a nemít zalíbení v žádném hříchu, jinak jsou odpustky pouze částečné. V souvislosti s vyhlášeným dnem postu za mír na Blízkém východě, v afrických zemích a na Ukrajině na pátek 31. října biskupové Čech a Moravy vyhlásili na neděli 2. listopadu ve spolupráci s Charitou ČR celonárodní sbírku na pomoc lidem v těchto zemích. Ke sbírce se připojíme v našich farnostech při mši svaté. Dušičková pobožnost bude v neděli 2. listopadu, a to ve 14.30 hodin ve hřbitovní kapli ústředního hřbitova v OlomouciNeředíně a v 15 hodin na hřbitově v Horce nad Moravou. Setkání nad Biblífarnosti s Mariánem Jahodou bude v neděli 2. listoZpravodaj sv. Cyrila a Metoděje v Olomouci-Hejčíně. Adresav 19 redakce: Římskokatolická farnost, Cyrilometodějské nám. 1, 779 00 Olomouc 9, padu hodin v hejčínském kostele v místnosti nad sakristií.
tel.: 585 425 025, e-mail:
[email protected]. Redakční rada: Daniel Dehner, Jaroslav Franc, Ludmila Kolková, Veronika Labounková, Úklid hejčínského kostela se uskuteční v sobotu 15. listopadu Bohumil Tříska, o. Norbert Žuška. od 9 hodin. Prosíme účast. Tisk Maticeo aktivní cyrilometodějská s. r. Děkujeme. o., Olomouc 2006. Příští číslo: 5. února 2006.
21 16
Sbírka na Charitu bude při mši svaté v neděli 16. listopadu. Modlitební večer chval bude v hejčínském kostele v místnosti nad sakristií v úterý 18. listopadu již v 19 hodin. Srdečně zveme k hojné účasti. Setkání seniorů bude ve čtvrtek 20. listopadu v 10 hodin v hejčínském kostele v místnosti nad sakristií. Bratři karmelitáni nabízí mladým mužům, kteří zvažují, zda je Bůh volá k řeholnímu životu, a rádi by strávili dva dny v tichu a v modlitbě, účast na své duchovní obnově na téma Tři evangelijní rady. Obnova začíná v pátek 21. listopadu večer a končí v neděli 23. listopadu obědem. Přihlásit se můžete u bratří osobně nebo na e-mailu
[email protected] či na tel. 775 970 461. Farní spoření a sbírka na opravu hejčínského kostela bude v neděli 23. listopadu o slavnosti Ježíše Krista Krále. V tento den se koná před vystavenou Nejsvětější svátostí obnova zasvěcení lidstva Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu a lze při tom získat plnomocné odpustky (za obvyklých podmínek). Povídání s laickou misionářkou Jitkou Svozilovou o evangelizaci a její službě misionáře na Filipínách bude v neděli 23. listopadu v 15 hodin v hejčínském kostele v místnosti nad sakristií. V předvečer první neděle adventní v sobotu 29. listopadu v 19.30 hodin bude v kapli Panny Marie eucharistická adorace „za počatý lidský život“. Adventní doba začíná v neděli 30. listopadu. Při každé mši svaté v tento den bude žehnání adventních věnců. 22
Na první neděli adventní 30. listopadu v 15 hodin proběhne v kostele sv. Mikuláše v Horce nad Moravou adventní koncert. Všichni jste srdečně zváni! Návštěva nemocných se uskuteční ve čtvrtek 4. prosince dopoledne. *** Z Centra pro rodinný život Arcibiskupství olomouckého: Zveme všechny na pravidelnou pouť za víru v našich rodinách. Pouť povede od katedrály sv. Václava v Olomouci do baziliky Navštívení Panny Marie na Svatém Kopečku u Olomouce. Cesta je dlouhá asi 8 km a jde zhruba o 2 hodiny chůze. Podle svých fyzických sil a možností se můžete k pouti přidat: ve 12.45–13.00 hodin před katedrálou sv. Václava (odchod ve 13 hodin) nebo zhruba ve 14.30 hodin pod kopcem v Samotiškách (zde je také možné nastoupit do autobusu a vyvézt se nahoru) nebo v 15 hodin na mši svaté v bazilice na Svatém Kopečku. Nejbližší termín poutě je neděle 9. listopadu. Bližší informace jsou na www.rodinnyzivot.cz nebo na tel.: 587 405 251 či e-mailu:
[email protected]. Srdečně zveme manželské páry (případně jednotlivce) na druhou adventní sobotu 6. prosince na jednodenní adventní zastavení na Svatém Kopečku u Olomouce. Součástí programu bude mše svatá, přednášky, případně práce v manželském páru. Jsme rádi, že se o své myšlenky a postoje bude s námi moci podělit zkušená přednášející Mgr. Ing. Františka Böhmová. K dispozici bude občerstvení a pro zájemce na oběd pizza. Registrace začíná v 9 hodin, předpokládaný závěr je kolem 17 hodin. Je třeba se přihlásit předem. Více 23
informací a přihlašovací formulář najdete na www.rodinnyzivot.cz. Kontaktní osoba: Peter Markovič, tel. 587 405 293, e-mail
[email protected].
Smějeme
se s redakční radou
Jeden bratr se obrátil na starce: „Abba, doslechl jsem se, že zemřel tvůj spolubratr, který s tebou bydlel. Mohl bych zaujmout jeho místo?“ Stařec odpověděl: „Ano, ale zdá se mi, že jsi vyšší než on, a nevím, jestli se vejdeš do jeho hrobu.“ Jeden bratr měl neustále nějaké problémy. Abba Pambó ho jednou potkal a řekl mu: „Bratře, máš tolik problémů, protože si představuješ, že se život skládá ze samých otázek a odpovědí. Ale ta troška, kterou jsem ze života pochopil, je právě v tom, že se žití skládá z mnoha odpovědí bez otázek a z mnoha otázek bez odpovědí. Proto je ve tvém životě zřejmě mnoho nepotřebných otázek...“ Abba Arsenia se ptali: „Proč ses stal poustevníkem? Člověk přece nemůže žít bez bytostí sobě podobných!“ „Vůbec s nimi nemůže žít, protože po nějaké době je nesnesitelné, že se ti někdo podobá.“ Z knihy R. Kern: Humor pouštních otců (Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2005) Zpravodaj farnosti sv. Cyrila a Metoděje v Olomouci-Hejčíně. Adresa redakce: Římskokatolická farnost, Cyrilometodějské nám. 1, 779 00 Olomouc 9, tel.: 585 425 025, mobil: 775 970 461, e-mail:
[email protected], internet: www.farnost-olomouc-hejcin.cz. Redakční rada: Daniel Dehner, Jaroslav Franc, Ondřej Koupil, Veronika Lojdová, o. Marian Masařík. Tisk Matice cyrilometodějská s. r. o., Olomouc 2014. Příští číslo: 30. listopadu 2014.
