Filosofická antropologie ČZU, LS 2009/10
HANDOUT 4: Člověk jako smyslově poznávající Zatímco vegetativní činnost (výživa, růst, a plození) sdílí člověk se vším živým, včetně rostlin, tak činnost senzitivní je to, co sdílí s živočichy.1 Senzitivní činnost se projevuje jako smyslové poznání a smyslovou žádostivost. Smyslové poznání nám umožňuje identifikaci s něčím od nás odlišným (výsledkem je pravda). Smyslová žádostivost nás vede ke skutečné identifikaci (třeba vlastnické) něčeho jiného (předpokládá dobro). Např. vůči skleničce můžeme mít postoj poznávací (jak byla vyrobena, z čeho, atd.) či žádostivý (chceme se z ní těšit či ji mít). V našem životě se samozřejmě obojí prolíná, nicméně pojmově se jedná o odlišné činnosti.
0. Základní pojmy a tvrzení 1. Smysly jsou schopnosti poznávat vlastnosti objektů v našem okolí. 2. Smysly jsou zaměřeny na objekt. 3. Smysly mají (smyslové) potěšení či odpor z poznávání daného objektu. 4. Smysly dělíme na vnější a vnitřní 5. Vnější smysly dělíme na dálkové (zrak, sluch, čich) a místní (hmat, chuť). 6. Některé vlastnosti jsou vnímatelné objekty vícero smyslů (tvar), jiné pouze jednoho (barva). 1. Činnost a schopnost (mohutnost) Činnost předpokládá schopnost (mohutnost) plynoucí z formačního centra, tj. duše. Schopnosti používají orgány jako svoje nástroje, někdy lokalizovatelné (čichové buňky) jindy nikoli (vnímání tepla, představivost, myšlení). Člověk potřebuje vnímat – orgánu je vlastní jeho činnost (Funkcionslust) – dokladem jsou např. experimenty se smyslovou deprivací (Marek s. 117-8). Tato potřeba se také nazývá vrozená žádostivost (organický cit, potěšení či odpor). Různá intenzita vrozených žádostivostí (pohyb, barvy, zvuky, myšlení, vůle, atd.) vedou k tomu, že lidé jsou v životě zaměřeni na různé věci. 2. Vnější a vnitřní smysly Smyslové poznání se děje pomocí smyslů. Vnější smysl je ten smysl, který svůj předmět postihuje bezprostředně, vnitřní pak ten, který svůj předmět postihuje prostřednictvím jiných smyslů. 2
Vnější smysly jsou specifické pro živočichy, rostliny sice reagují na podněty zvnějšku, ale nezdá se, že by si vytvářeli jakýsi “obraz” vnějšího prostředí, jako živočichové. Existují pravděpodobně smysly, které nemá člověk (příp. v rozsahu, které jsou nám nedostupné – např. ultrazvukový sluch či infračervené vidění), my se zde omezíme na člověka.
Podle předmětu se tradičně rozlišovalo pět vnějších smyslů (zrak, sluch, hmat, čich, chuť) a čtyři vnitřní (smysl jednotící, fantazie, smysl hodnotící, smyslová paměť). Přesnější je ovšem rozlišení, které počítá s hmatem jako dvěma smysly, totiž pro tlak a pro teplo. Smysly rozlišujeme podle předmětů (funkcí) nikoli podle orgánů. Vnější smysly se rozdělují na vyšší (zrak, sluch) a nižší (tělový smysl, čich, chuť). Vyšší se ke svému předmětu vztahují čistě objektivně (neuvědomujeme si, že na nás něco působí, bereme předmět jak je; pokud na nás působí příliš silné světlo či zvuk, vnímáme je jako bolestivé, tj. jako vjem hmatový), nižší subjektivně (uvědomujeme si, že na nás něco kauzálně působí a že vnímáme toto působení na nás). K předmětu vyšších smyslů patří krásno (a ošklivost), kdežto k předmětu nižších smyslů patří libost (a nelibost či bolest). Tyto počitky pak vzbuzují úkony smyslové snaživosti.
1
Jako zvláštní formu činnosti žádostivé lze chápat činnost motorickou (u většiny živočichů, kromě např sasanky). 2 Dnes se označují termínem „smysl‟ pouze smysly vnější. Vnitřní smysly jako je představivost, smyslová pamět, hodnotící smysl jsou chápany jako samostatné schopnosti, nejsou označovány jako vnitřní smysly. Jednotící smysl je většinou řazen k jednotlivým vnějším smyslům.
1
Filosofická antropologie ČZU, LS 2009/10 3. Předmět smyslů Předmět smyslový o sobě máme bezprostřední, číms jsou pro jednotlivé smysly: barva (zrak), zvuk (sluch), pach (čich), chuť (chuť), tlak, teplo a chlad. Díky těmto bezprostředním předmětům lze vnímat i předměty zprostředkované: např díky barvě vidíme: rozlehlost a počet (a dále pohyb a klid, polohu, figuru); díky tlaku hmatáme rozlehlost a kvalitu povrchu (drsný, hladký), atd. Bezprostřední předmět je nějakým způsobem uvnitř je obraz v oku na sítnici, tón na bazilární membráně v uchu, číchové látky na nosní sliznici, teplo přijaté tělem, atd. Zprostředkovaný předmětem je naopak vně: u „dálkových“ smyslů (zrak, sluch, čich) je to, co je prostorově odděleno od subjektu poznání. Zpostředkovaným předmětem „dotykových“ smyslů (chuť, teplo, tlak) je to co, se jich dotýká zvenku.
Je třeba rozlišit počitek (jehož předmět je smyslové o sobě) a vjem. Předmět smyslový o sobě je to, co daný smysl opravdu vnímá (čímž vzniká počitek) – barva, zvuk, tvar, atd. Předmět smyslový akcidentálně je vše co je ke smyslovému poznání přídáváno, např. společným smyslem či rozumem (tím vzniká vjem) – vidím a cítím voňavé a chladné jablko v mé ruce.
Člověk si je vědom vjemů (perceptio) spíše než prostých počitků (simplex sensatio), přičemž vjem je vícero počitků spojených dohromady a doplněných představami či vzpomínkou na základě předchozích počitků. Slyšet melodii či vidět nějaký útvar je výsledkem spolupráce vnějších i vnitřních smyslů, tj. jedná se o vjem. Ohledně rozlišení na počitek a vjem existují dvě kontradiktorní teze: (1) Elementová psychologie bere vjemy jako jednoduché subjektivní konstrukce z počitků. (2) Některé interpretace celostní psychologie popírají existenci počitků a připouští pouze vjemy. Ovšem existence jak počitků tak vjemů lze vidět např. na krychli či panna-baba iluzích (Marek, s. 130) – dochází zde k různým vjemům ze stejných počitků.
Objektivita: Vnější smysly sice předmět vně poznávají nedokonale jen díky předmětu uvnitř, ale díky zkušenosti (vidíme kruh, i když bezprostředně je to elipsa, kruh ze strany vypadá jak elipsa, zvuk v dálce je silnější než ho tady slyšíme, atd.) většinou snadno poznáváme poznání věcí vně, jak jsou samy o sobě (kontra: iluze). A. Hmat (teplo, tlak, bolest, únava) Tradičně chápaný hmat jsou ve skutečnosti alespoň dva smysly, totiž smysl pro teplo a smysl pro tlak. Tento smysl je přítomen v celém těle, nejen vně, ale do jisté míry i uvnitř těla. Je možné, že počitky bolesti a pohybu tvoří další smysl, tradičně označovaný jako hmat. E.H. Weber (a podle něho Marek s. 25-48) rozlišuje smysl kožní (pokusy s různě teplou vodou) a svalový (pokusy s odhadem váhy v různých částech těla). Zdá se ovšem, že jak kůže, tak svaly vnímají teplo i tlak; jedná se o různé orgány téhož smyslu (smysly se dělí podle formálního předmětu)
Tlak (dotyk, hmat v užším smyslu slova) pomocí tlaku spojeného s pohybem lze vnímat charakter povrchu různých věcí: drsnost (pískovec) vs. hladkost (kachle), ostrost (nůž) vs. tupost (hrana stolu), měkkost (polštář) vs. tvrdost (železo).
tlak s pohybem může zároveň i způsobovat reakce jako je svědění či lechtání (v extrémních případech způsobujících smrt). hmat má zásadní význam pro čerstvě narozené děti (kojení, poznávání prostoru), na zrakové podněty zpočátku téměř nereaguje; významný je hmat pro slepce a pro některá povolání (hodinářství); např. tloušťku papíru lze lépe posoudit hmatem než zrakem.
Teplo a chlad
Existují zvlášť receptory chladu a tepla, díky tomu lze docílit paradoxnímu pocitu chladu (teplem drážděný bod chladu vede k vjemu chladu: naopak to kupodivu neplatí); vnímáme kontrastně – dvě ruce ze studené a teplé vody vnímají stejně vlažnou vodu různě; význam vnímaní tepla a chladu: velice nespolehlivý v určování teploty, chrání pouze před extrémy, které mohou poškodit organismus; umožňuje odlišení materiálů jako kov či dřevo.
Problém bolesti a únavy Někteří autoři kladou jako další vnímatelnou kvalitu bolest (kožní, povrchovou); podle jiných autorů se spíše jedná o vjem příliš intenzivního tlaku či tepla. Rozhodující otázka: existuje počitek bolesti bez počitku tepla či tlaku? Tomu odpovídá zjištění, že biologické orgány pro počitek bolesti, tepla, a tlaku se liší. (Na druhou stranu: co je opakem počitku bolesti? Neměl by každý počitek mít svůj kontrární opak?)
rozlišuje se: vpich, spálení, tlak, štípnutí;
2
Filosofická antropologie ČZU, LS 2009/10
stejný tlak na tlakovém bodě působí vjem tlaku a na bodu bolesti bolest: existuje analgesie (nevnímání bolesti) bez anaestesie (nevnímání dotyku); jak jsme již uvedli, pro vjemy je charakteristická poznávací (vjem) a žádostivá složka: u tlaku a teploty lze mluvit o příjemností (teplá koupel, hebký mech) a nepříjemnosti (studená sprcha, bosky na strništi); u bolesti je žádostivá složka nepříjemná (i když: fenomén příjemné bolesti); význam bolesti je především v ochraně organismu, ovšem je záhadou proč mnohé nebezpečné nemoci nebolí (některé rakoviny) a naopak relativně drobné problémy ano (bolest zubů). Obecně platí, že různé části těla jsou různě citlivé (podle počtu citlivých tělísek). Dále je zajímavé, že nervové vzruchy mezi receptory a mozkem jsou stejné, výsledná fenomenální kvalita vzruchu je dána z hlediska biologického tím, do jaké části mozku je vzruch veden. Únava:
co platí o kožní bolest platí z velké části i o svalové bolesti; jako zvláštní formu svalové bolesti lze chápat i únavu; rozlišujeme únavu místní a celkovou, tělesnou a duševní únava má své objektivní (výsledky testů) a subjektivní projevy; nicnedělání a nuda vedou k pseudoúnavě Angelo Mosso prokázal, že sval se z únavy zotavuje mnohonásobně rychleji není-li zcela vyčerpán (důležité pro organizaci práce) je zajímavé, že duševní únava je provázena podobnými fyziologickými důsledky jako fyzická (F.G. Benedikt a T. M. Carpenter)
Problém polohy a pohybu Vznikají vjemy polohy a pohybu z počitku tlaku, nebo se jedna o další smysl? Zdá se, že se jedná o vjem, který vzniká z počitků tlaku a tepla uvtnitř těla, jež díky společnému smyslu dává vznik vjemu polohy a pohybu. dovedeme určit polohu svých údů a místa svých vjemů (uvnitř i vně) fenomén fantomových údů po amputacích dále: orgán sluchu slouží zároveň k vnímání statiky (zemské tíže), směrů dopředu-dozadu, do stran, v meší míře i nahoru-dolů; polohu a pohyb těla a v rámci těla vnímáme pomocí celé řady orgánů a přesto výsledek nevnímáme odděleně, ale jako celek – lze zde hovořit o integrovaném smyslu, protože spojuje jak svaly tak jiné orgány. Obecná poznámka: smysly poskytují informace při adekvátních podnětech, inadekvátními podněty lze dostat stejné vjemy, které ale nepodávají správné informace, např. chemickým, elektrickým či mechanickým drážděním lze docílit vjemu tepla, apod.
B. Čich Čichové vjemy souvisí s chemickými vlastnostmi předmětů. Orgánem čichu je nosní sliznice. Adekvátním podnětem je koncentrace nějaké látky ve vzduchu (často tak nízké, že ji nelze zjistit chemickou analýzou). (Inadequátní podněty jsou elektrické). Existují různé klasifikace zápachů, např. podle Henniga: 1. vůně kořeněná, 2. květná, 3. ovocná, 4. pryskyřičná, 5. zápach hnilobný, 6. zápach po spálenině. Mnohé zápachy některým lidem splývají (např. vůně drogerie), které jiní dokáží analyzovat. S pomocí cviku lze sledovat odkud zápach vychází (jako to dělají zvířata). Význam: ochrana před zkaženými potravinami; různé vůně působí různé nálady; v některých zaměsnáních (kuchaři, lékárníci, lékaři, atd.) se čich uplatňuje aktivně.
C. Chuť Orgán: chuťové buňky na jazyku, měkkém patru, hrtanu, hltanu. Adekvátní podnět: chemické látky rozpuštěné; inadekvátní jsou podněty elektrické Klasifikace: Podle Kiesowa jsou základní chutě: sladká, slaná, kyselá, hořká, někteří přidávají alkalická. Význam: kvalita potravy, někdy i volání po určitých látkách (vitaminy – chuť na ovoce).
3
Filosofická antropologie ČZU, LS 2009/10 D. Sluch
Orgán: komplexní zařízení středního ucha Adekvátní podnět: kmitání vzduchu vyvolané kmitáním pružných těles (inadekvátní jsou podněty chemické a elektrické); Periodickým kmitáním vznikají tóny, neperiodickým hřmoty; Tóny mají intensitu (daná amplitudou kmitu), výšku (daná frekvencí), a barvu (daná přimíšením svrchních tónů – objev Helmholtzův) - tóny jsou rozděleny do 12 půltónů, tvořící 9 oktáv - slišitelný rozsah: 16kmitů (subkontra C) až 20 tisíc - intervaly: kmitočty oktávy (1:2), kvinty (2:3), kvarty (3:4) - tři a více tónů zároveň tvoří akord (harmonii, souzvuk); jdoucí po sobě melodii - nejslabší slyšitelná intensita: 1 decibel (korková kulička 1mg z výšky 1mm) Ehrenfels prokázal, že melodii vnímáme jako celek, ne jen jako jednotlivé po sobě jdoucí tóny.
E. Zrak Orgán (subjekt vnímání): oční koule (bulbus) Podnět (objekt vnímání): Elektromagnetické vlny, které se od sebe liší délkou vln – kmitočet je vedlejší (na rozdíl od zvukových vln, kde jde o kmitočet, délka je vedlejší) Vnímání barev Psychologicky je každá barva jednoduchou kvalitou, fyzikálně je bílá směsí a černá je nedostatek vlnění. Soustava barev: tón, světlost, sytost Barvoslepost (daltonismus) Slepota Inadekvátní jsou podněty mechanické (tlak), chemické či elektrické. Vnímání pohybu a prostoru Fantazie, pamět, společný smysl vytváří vjem z počitků, které jsou vlastně na sítnici jen jednorozměrné (výška a šířka); vjem hloubky je komplexní, vzniká i pomocí hmatu (v raném dětství), dvěma očima, pohybem, zakřivením linií, stíny, atd. Žádostivá složka zraku: příjemné a nepříjemné barvy, různé reakce na různé barvy (uklidňující, atd.)
OBJEKTIVITA VNĚJŠÍCH SMYSLŮ Descartes a jiní moderní filosofové vzali rozlišení primárních a sekundárních kvalit, které zhruba odpovídá Aristotelskému rozlišení mezi vlastnostmi vnímatelnými vícero či pouze jedním smyslem, za východisko tvrzení, že zatímco např. tvar je skutečně (objektivně) vlastnost věcí mimo naši mysl, barva, vůně, chuť, teplo, atd. jsou pouze (subjektivně) něčím v naší mysli. Descartův omyl spočívá ve dvou chybách: 1. V konfúzi pojmů subjektivity a vztažnosti (relativity, relačnosti). Některé vlastnosti jsou vztažné a zároveň objektivní. Př. být vyšší než či být jednovatý jsou vztažné vlastnosti protože výšku musím srovnávat s něčím a jedovatost se vtahuje na druh organismu. Ovšem fakt, zda někdo danou relační vlastnost má je objektivní: daný pesticid je jedovatý pro dané bakterie ať si myslím co chci.
2. V předpokladu, že sekundární kvality (zápach, chuť, zvuk,) jsou na rozdíl od primárních (váha, tvar) závislé na aktuálním vnímání těchto kvalit. Je zde záměna mezi vlastností jakožto aktuálním účinkem a vlastností jakožto dispozicí vyvolat nějaký účinek. Př. Vydá padající strom ránu, když jej nikdo neslyší? Samozřejmě, že vydá, protože rána je vlastnost kmitajícího stromu (předaná vzduchu) vyvolat sluchový vjem v daném organismu.Je cukr sladký, když jej nikdo neochutná? Samozřejmě, že ano: cukr má dispozici vyvolat sladkost na jazyku příslušného tvora. “Sekundární kvality věcí jsou relativní, to znamená antropocentrické – či lépe řečeno zoocentrické. Jinými slovy, jsou to dispozice (powers) vyvolat jisté dané účinky u lidí a jiných živočichů. Z toho ale nevyplývá vůbec nic o jejich pouhé subjektivitě. Bylo by říci, že se nejedná o kvalitu daného objektu. Vztah mezi smyslově vnímatelnými vlasnostmi (sensibilia) a smysly je jako vztah mezi klíčem a zámkem. Schopnost klíče zapadnout do daného zámku je něco relativního, ale stejně tak objektivního jako je velikost či tvar klíče.” (Kenny, The Metaphysics of Mind, p. 104)
4
Filosofická antropologie ČZU, LS 2009/10
F. Jednotící smysl Formálním předmětem jsou počitky jednotlivých vnějších smyslů „nakolik se shodují v tom, že to jsou afekce poznávajícího subjektu.“ Jsou tedy poznávány jakoby z jednotného hlediska: jako přítomné v poznávajícím subjektu a následně (ve spolupráci s fantazií) jako předměty naší pozornosti, jako strukturované celky, nikoli chaos počitků.
hranice mezi činností vnějších smyslů a společného smyslu je často obtížně stanovitelná. Možná je třeba rozlišit mezi jednotícím smyslem prvního řádu, který sjednocuje např. různé počitky zrakové (barevné odstíny citrónu do vnímání citrónu jako celku) a druhého řádu, který sjednocuje počitky různých vnějších smyslů (vůně, chuť, barva, tlak, teplota citrónu). vnímání pohybu-prostoru (orgány: zrak, svaly, statické ústrojí, sluch, pokožka) a času-rytmu závisí na jednotícím smyslu – prostor ani trvání není předmětem žádného vnějšího smyslu jako takového. činnost jednotícího smyslu je evidentní z toho, že chápeme různé počitky a vjemy sjednocené ve smysluplné celky. Dále z toho, že např. tvar či polohu těla poznáváme jako stejnou kvalitu, třebaže ji poznáváme různými orgány (hmatem, zrakem, atd.) smyslové počitky jako takové jsou nevědomé, dokud nejsou „zpracovány“ jednotícím smyslem. Existuje fenomén synesthesie, např.barevného vidění či dokonce vidění barev u písmen.
Spánek je jeden ze stavů jednotícího smyslu – jeho „vázání“ neboli přerušení činnosti. Většinou je přerušena i činnost jiných vnitřních a vnějších smyslů. Člověk si není vědom sám sebe smyslově a tudíž ani duchově. Viz níže sny. G. Fantazie “Formálním předmětem je to, co poznávají vnější smysly a jednotící smysl, nakolik to abstrahuje od přítomnosti a nepřítomnosti.” Fantazie totiž před-stavuje, tj. staví i to, co je nepřítomné, pomocí obrazu (představy, fantazmatu). Zatímco tedy vnější smysly a jednotící smysl jsou receptivní, fantazie je produktivní. Předměty jsou ve fantazii uchovávány habituálně, tj. jsou vyvolány ve vhodném okamžiku. Spojení počitků a představ vede ke vjemu. Orgán fantazie (jakož i dalších vnitřních smyslů) je část mozku. Aristoteles, Descartes, Locke, Hume a další nerozlišovali příliš smyslovou paměť a fantazii. Paměť ale jako fantazie vyvolává dříve poznané (vnějšími smysly a jednotícím smyslem), ale nikoli jakožto dříve poznané. fantazie se uplatňuje v tvorbě vjemů: např. počitek barvy hrníčku, vždy jen z určitého aspektu, vyvolává řadu představ, takže jakoby “vidíme” i odvrácenou stranu hrníčku. někteří novověcí filosofové idealistického ražení považovali rozdíl mezi vjemem a představou za rozdíl intenzity (Hume); vjem ovšem si nemůžeme na rozdíl od představy libovolně modifikovat (vjem je pasivní, představa aktivní) někdy se kromě vjemu a představy ještě hovoří o eidetickém obrazu, což je “promítnutý obraz” např. na plochu přede mnou (někteří lidé tuto schopnost nemají, jiní velice podrobnou i s barvami) Fantazie může být buď reprodukční anebo tvořivá. Smyslová tvořivá fantazie se je víceméně “automatická”. Rozumová tvořívost je trojí (a) o budoucnosti, snění; (b) doplňování zlomkovitých vjemů; (c) umělecká a vědecká činnost. Vlastnosti představ (tak jako vjemů): 1. kvalita (bohatá vs. schematická; případně aktivní vs. pasivní), 2. intenzita (jasná vs. matná), 3. prostorové uspořádání, 4. časové trvání. Dělení představ: Podle předmětů: představy máme nejen věcí viditelných, ale i slyšitelných, bolesti, tlaku, atd. Lidé mají různé typy představivosti (od toho se odvíjí učení a rozvoj představivosti). Asociace představ Sdružování představ zmíněno již Platónem (Faidón 73C) a Aristotelem (De memoria 45b). Novověcí empiristé (Locke, Hume) redukují myšlení na asociaci představ (sensualismus). Např. abstrakce je podle sensualistů proces, kdy si představujeme něco zřetelněji, protože se to vícekrát opakuje. Vyvrácení: existují sice představy jakožto konfúzní souhrny jednotlivých věcí, ale existují také nenázorné pojmy.
5
Filosofická antropologie ČZU, LS 2009/10
Myšlení je nenázorné ale neprobíhá bez představ; z tohoto důvodu je snadné myšlení a asociaci představ mylně zaměňovat
Subjektivní asociace: představy souvisí jen na základě mé osobní zkušenosti podle styčnosti (kontiguity) Jedná se o mechanickou představu o associaci představ. Objektivní asociace představ (popsán již Aristotelem): 1. mezi představami je podobnost (tento člověk se podobá mému bratru) 2. mezi představami je protiklad (představa trpaslíka vyvolá představu obra) 3. představy jsou současné 4. představy jsou následné Celostní psychologie správně poukazuje i na asociaci 5. na základě celků (představa odvrácené strany hrníčku či částí krajiny za stromem)
Sny Sny jsou představy u nichž si neuvědomujeme jejich produkci ale bereme je receptivně.
Výklad snů: podle Freuda zakrytá pohlavní přání; podle Hortona mylné výklady smyslových vjemů; podle A. Adlera převrácení či anticipace nerozřešených problémů; analytická psychologie Carla Gustava Junga; Scott Peck Nevyšlapanou cestou.
Iluze a halucinace Iluze vznikají na základě nesprávně chápaného podnětu, halucinace nemají žádný vnější podnět a přesto je předmět halucinace považován za vnější skutečně v prostoru existující předmět. Pseudohalucinace jsou umístěny v subjektivním prostoru a nejsou považovány za skutečnost, mají blíže běžné představě. Halucinace podobně jakos sny jsou převážně zrakové a sluchové, někdy se mohou týkat i vidění sama sebe. Vídění v krystalu je forma halucinace, lze ji vypěstovat. H. Smysl hodnotící
Poznání užitečnosti a škodlivosti, např. potravy, nebezpečí. Z tohoto poznání vychází pud neboli instikt, který vede k instinktivnímu jednání. Instinkt je většinou vrozený (např. poznání vosy Calicurgus jak znehybnit tarantuli), ale lze jej i modifikovat a dědit (jak je vidět ze šlechtění např. psů). J. Smyslová paměť Formální předmět je minulé jakožto minulé. Týká se konkrétních jednotlivých věcí. Paměť máme také rozumovou, která je abstraktní a postihuje i vztahy minulého k přítomnému.
6
