HA NA P Í CHOV Á
PŘÍPAD
STALIN HISTORICKÁ A LITERÁRNÍ STUDIE STALINOVA POMNÍKU V PRAZE
Ar bo r v i t a e
Úvod Vzpomínka na pomník
... a někteří historikové říkali, že pomníky jsou jako mušle na mořském břehu, když nastane odliv moře a paměti… (Patrik Ouředník)1
V roce 1991 byl na Letenské pláni v Praze – na okraji rozlehlého parku nad Vltavou s úchvatnými výhledy na město, s Pražským hradem v pozadí a Starým Městem dole za řekou – vztyčen tmavočervený pětadvacet metrů vysoký metronom. Navzdory silnému větru a finančním potížím, jež občas vedou k jeho znehybnění, obrací pravidelný rytmus metronomu pozornost k hudebním dějinám města i k nevyhnutelnému plynutí času. Jeho čas nicméně vypršel. Hodinový stroj s reverzním kyvadlem nebyl nikdy zamýšlen jako trvalý objekt a je předurčen k nahrazení. Mezi mnoha návrhy na nástupce byl kostel, vodní socha, hotel, multifunkční kulturní centrum a oceanárium.2 Nejkontroverznějším z nich se stalo oceanárium. Péče o exotické ryby a vodní savce by nejspíš zemi bez přístupu k moři, jakou je Česká republika, působila obzvláštní potíže. Už sama myšlenka vybudovat útulek vodním živočichům v jedné z nejhodnotnějších a nejvyhledávanějších lokalit v Praze se jevila přinejmenším jako lehkovážná. A navíc tu byly spory o to, zda by akvárium vhodně připomínalo složitou historii místa.3 Na místě, většině obyvatel Prahy známém jako „U Stalina“, stál kdysi největší generalissimův pomník v Evropě. Tvořilo ho devět postav. Byl patnáct metrů vysoký, měřil dvanáct metrů na šířku a dvacet dva metry na délku. Po sedm let dominoval panoramatu města. Jeho patnáctimetrový podstavec, dnes vyhrazený metronomu, je fyzickým mementem kultu osobnosti a čtyř dekád komunistické vlády v Československu. Způsob, jakým Češi otázku tohoto prostoru nakonec vyřeší, ukáže, jak se staví ke své historicky komplikované a traumatické minulosti. Problémy s prostorem, kde dříve stály sochy Stalina a dalších komunistických vůdců, se netýkají jen Prahy. Musela jim čelit i jiná města v bývalém Sovětském svazu a někdejším komunistickém bloku. Řešení se různí od vystavení dosud existujících soch v nově zřízených „Stalinových parcích“ a vybavením jejich původních míst pamětními deskami až po kompletní zahlazení stop jejich existence. V Budapešti 1 Patrik Ouředník, Europeana. Stručné dějiny dvacátého věku, Volvox globator, Praha 2012, s. 91. 2 K projektu společnosti Underwater World Oceanarium viz Ladislav Honeiser, Letná – historie a vývoj prostoru, Útvar rozvoje hl. m. Prahy, Praha 2007, s. 121. 3 K čemusi srovnatelnému, ale v opačném sledu, předtím došlo v Moskvě. Na Stalinův pokyn zde byla v roce 1931 vyhozena do povětří katedrála Krista Spasitele, jeden z největších pravoslavných chrámů na světě, postavený v roce 1860. Záměr vybudovat právě na tomto místě Palác sovětů, gigantickou stavbu se sto metrů vysokou Leninovou sochou, se sice nikdy neuskutečnil, po většinu Stalinovy vlády se však o něm intenzivně diskutovalo. Za Chruščova se prázdné místo změnilo v obrovský plavecký bazén. Zánik sovětské éry dovolil ruské pravoslavné církvi vznést na místo opětovný nárok. Nová katedrála byla dokončena v roce 2000. 4 Stalo se tak v roce 2006.
8
9
byl například na místě někdejší Stalinovy sochy postaven Památník revoluce 1956.4 V Praze však, jak se zdá, se prostor po Stalinovi řešení vzpírá. Jako by měl gigantický symbol totality ještě stále pod kontrolou místo, kde kdysi stával. Možná je ale za komplikované vypořádání se s prostorem odpovědná bizarní historie pomníku. Monument jako jeden z nejpracnějších a technicky nejnáročnějších projektů své doby představoval nejen obrovskou finanční zátěž, ale stal se neúnosným břemenem i kvůli neustálým průtahům, jejichž důsledkem bylo politicky 10
nešťastné načasování díla. Pomník byl dokončen dva roky po Stalinově smrti a pouhý rok před odhalením kultu osobnosti v Sovětském svazu. Krátce před slavností spáchal sebevraždu jeho tvůrce, sochař Otakar Švec. Jeho dílo budované na věčné časy ho dlouho nepřežilo. K nejkomplikovanější a mlčením nejvíce obestřené demolici sochařského objektu v českých dějinách došlo na příkaz Moskvy v roce 1962. Tím ale výčet absurdních a tragických událostí, jež pomník postihly, nekončí. Tyto početné nehody a chybné načasování – jako by se proti tomuto symbolu 11
dojem než místo původní. Pomník bude dobře viditelný přímo ze Staroměstského náměstí, čímž se dávná minulost spojí s přítomností. Jeden historik umění v této souvislosti před časem poznamenal: „Pokud jde o umístění v architektuře města, sloužil pražský pomník jako exemplární příklad stalinské dialektiky (vycházející z vulgárního hegeliánství) o negaci, překonání starých forem a pokračování některých jejich aspektů směrem k nové, vyšší syntéze.“146 Nové místo bylo sice hned k dispozici a stavební práce tak mohly být bezodkladně zahájeny, úkol přetvořit je v okrsek uctívající moskevského vládce a hlásající věčné přátelství se Sovětským svazem se však vzhledem k velikosti projektu ukázal být nečekaně složitý. Stalin, následovaný kohortou osmi postav, měl mít i s podstavcem plných třicet metrů na výšku, dvanáct na šířku a dvacet dva metry na délku. Jen jeho boty měly být dvoumetrové!147 S ohledem na rozměry pomníku bylo třeba řešit složité materiální, technické a umělecké úkoly. Jelikož členové vládního výboru jejich náročnost ve své ideologické horlivosti podcenili, nutně docházelo k výrazným zpožděním jak ve stadiu příprav, tak i během vlastní stavby. Praha si na to, až její panorama ozdobí generalissimus, musela počkat nikoli dva plánované roky, nýbrž plných pět let. Jednu z prvních komplikací, jež vedla k výraznému časovému skluzu, způsobila volba materiálu. Sochař Otakar Švec a architekti Vlasta a Jiří Štursovi se rozhodli použít pro vnější část pomníku travertin, který pokládali za „jediný vhodný kámen“. Opřeli se přitom nejen o vlastní zkušenosti a erudici, ale především o autoritu akademického sochaře Otakara Velinského, pověřeného dohledem nad realizací díla. Sedmdesátiletý Velinský, bez něhož se v uplynulých desetiletích v Československu neobešel jediný důležitější sochařský projekt, předložil členům výboru vzorek světlého spišského travertinu a hájil tento kámen s odkazem na jeho snadnou opracovatelnost, trvanlivost148 a „krásnou patinu“, jíž po letech nabývá.149 Otevřeně se postavil stanovisku ministerského předsedy Zápotockého, který tvrdě prosazoval žulu, a to odvážnými slovy, že „žula je dobrá tak na patníky, lze ji snésti jakžtakž na budovách, ale na pomnících nikdy“.150 Jeho argumentace byla natolik přesvědčivá, že členové vládního výboru nakonec travertin schválili, přestože jediný potenciálně vhodný lom se nacházel až ve Spišských Vlaších na Slovensku a byl ve zcela dezolátním stavu.151
146 S ergiusz Michalski, Public Monuments: Art in Political Bondage, 1870–1997, Reaktion Books Ltd., London 1998, s. 138. Pomník se měl podle Michalského stát i počátkem stavby nové městské čtvrti ve stylu stalinské architektury v severozápadní části Prahy. 147 Vojenské boty jeho maďarského protějšku (zhruba stejných rozměrů) z dílny Sándora Mikuse jsou shodou okolností tím jediným, co v Budapešti po výbuchu lidového hněvu v roce 1956 ze Stalinovy bronzové sochy zůstalo. Dnes představují jeden z nejcennějších exponátů v Memento parku, působivém muzeu monumentální komunistické plastiky na samém okraji Budapešti. 148 Jako příklad odolnosti travertinu vůči povětrnostním vlivům uvádí i Svatopetrskou katedrálu v Římě, což Zápotockého nepřesvědčí a dožaduje se příkladů jeho užití v českých zemích a na Slovensku. Kopeckého naopak zmínka o Římě inspirovala k nápadu povolat do Prahy italské kameníky! V: Národní archiv v ČR, fond ÚPV, inv. č. 12 / 0. 51.1 (168 / 2) 1950–1954, Zápis o 1. schůzi vládního výboru pro postavení pomníku generalissimu J. V. Stalinovi, 11. července 1950, s. 15. 149 „Krásnou patinu“ mají podle Velinského například sochy na pražském paláci Adria nebo na Městské knihovně v Praze. Tamtéž, s. 11 a 15. 150 Tamtéž, s. 13. Za příklad nevhodného užití chladné a z hlediska zpracování i mimořádně nepřátelské žuly považuje Palackého pomník, který „nepůsobí“. 151 Národní archiv v ČR, Fond ÚPV inv. č. 12/0. 51.1 (168/2) 1950–1954, Usnesení 1. schůze vládního výboru pro postavení pomníku generalissimu J. V. Stalinovi v Praze, konané 11. července 1950, s. 3. Z některých formulací (zejména ministra V. Kopeckého) v zápisech ze schůzí vládního výboru i starší vládní komise pro koordinaci oslav je patrná nedůvěra ke schopnosti slovenské strany zadané úkoly zvládat.
54
55
58
59
60
61
Návštěvníci se sice projevit mohli a směli autorům pokládat dotazy, nedělo se tak však anonymně, nýbrž až v diskusi. Ta následovala po stručném shrnutí, které o pomníku, jeho symbolice, ideovém významu a komplexním architektonickém řešení přednesli Otakar Švec s Jiřím Štursou.167 Příliš nepřekvapuje, že v takto řízené debatě se otázky veřejnosti výrazněji neodlišovaly od podnětů ze strany vládního výboru: Je generalissimova postava dostatečně zdůrazněna? Neslijí se z pohledu zdálky jednotlivé postavy dohromady, že nebude dostatečně vidět Stalina? Proč se poslední figury dívají směrem dozadu? Nejsou poslední postavy trochu odbyté? Proč je Stalin v napoleonském postoji? Bude schodiště vedoucí k pomníku schůdné i v zimním období? Švecovi, jehož sochařský projekt byl politicky a umělecky tím nejbedlivěji sledovaným v dějinách národa, nezbývalo než odpovídat. Besedu ukončili svazáci z Rudého práva zpěvem tří písní: Sláva Moskvě, Leť slavíčku do Moskvy a Všichni jsme mladí.168
Stavba V únoru 1952 byla stavba pomníku konečně zahájena. Nejprve byla vedena základová spára pod povrchem až na pevnou horninu skalního podkladu. Následně byla vybetonována základová deska, na níž vznikl dvoupodlažní sklepní prostor zpevněný železobetonovými sloupy. Základy měly posílit pevnost okraje svahu, aby pod vahou Stalina a jeho osmičlenného doprovodu nedošlo k jeho narušení.169 Ukázalo se, že svah je třeba zabezpečit hned od počátku, protože místo muselo odolávat nekonečnému proudu vozidel s nákladem žuly o váze až šedesát tun. Celkem bylo třeba dopravit na Letnou 31 733 žulových kvádrů, z nichž některé vážily více než čtyřicet tun. Tyto obří bloky dopravované ze vzdálených lomů v libereckém kraji na speciálních železničních vagonech nebo automobilových tahačích působily velké transportní potíže a přetěžovaly dopravní infrastrukturu. Některé silnice a mosty na trase do Prahy musely být na určitých místech rozšířeny a zesíleny, aby se přizpůsobily rozměrům a váze trajlerů s žulou.170 Kromě toho bylo třeba k manipulaci s těžkými kvádry zkonstruovat a ze Slaného dopravit speciální jeřáb.171 I tyto nepředvídané technické komplikace spojené s transportem žuly a manipulací s ní postup stavby pomníku podstatně zpomalily. Velké úsilí bylo nakonec 25. února 1953, v den pátého výročí komunistického převratu, korunováno úspěchem, když byl do podnože pomníku vložen první opracovaný žulový kvádr o váze sedmdesáti metrických centů.172 Předseda vlády Antonín Zápotocký, který tuto významnou událost řídil, ocenil mimořádné pracovní výsledky a podtrhl ideový význam díla. Dějinné okolnosti se však proti pomníku spikly. Stalinova
167 P ozoruhodná je zejména poslední věta Švecova vystoupení: „Reliéfy byly voleny proto, aby socha Stalinova vynikla.“ Působí jako soukromá polemika se členy vládního výboru, požadujícími neustále zvětšování Stalinovy figury. Jako by umělec unavený permanentními střety se zadavateli díla chtěl věřit tomu, že obyčejní návštěvníci výstavy jsou na rozdíl od nich schopni pochopit prostou, ale působivou logiku jeho řešení. V: Národní archiv v ČR, Fond ÚPV č. 12/0. 51.1 (168/2) 1950–1954, Zápis besedy o návrhu na Stalinův pomník v Praze, konané 19. prosince 1951, s. 2. 168 Tamtéž, s. 3, 6. K dalším informacím o rozvržení exponátů na výstavě a negativní reakci veřejnosti na pomník viz Jan Šindelář, Stalinův pomník v Praze (diplomová práce), katedra dějin didaktiky dějepisu, PF UK, Praha 2009, s. 81–88.
66
169 Podpěrnou funkci mělo i masivní schodiště zaříznuté do svahu. 170 Přes obavy z narušení svahu a jeho sesunutí do řeky byl na Letnou dopravován další kámen až ze Slovenska. Sloužil k složitým úpravám terénu v okolí pomníku. 171 Zdeněk Hojda a Jiří Pokorný, Pomníky a zapomníky, Paseka, Praha – Litomyšl 1996, s. 212. Šindelář (Stalinův pomník v Praze, diplomová práce, katedra dějin didaktiky dějepisu, PF UK, Praha 2009, s. 213) přikládá schéma tohoto jedinečného dvouramenného jeřábu zasazeného přímo do konstrukce pomníku. 172 Národní archiv v ČR, fond ÚPV/T, 1573, Z historie pomníku generalissima J. V. Stalina, s. 5.
67
Na ztrátu svých životních úspor reagovali Čechoslováci demonstracemi po celé zemi. Stávky se rozšířily do továren a průmyslových závodů.174 Práce ustala i na Letné. Právě zdejší dělníci, kteří často pracovali dvě směny po sobě a za svou práci pobírali s ohledem na politický význam pomníku mimořádně vysoké mzdy, ztratili nejvíc. Prezident tehdy osobně zasáhl, aby je zpacifikoval. Jako bývalý kameník znal mnohé z těch, kteří na Stalinovi pracovali. S řadou z nich se před lety podílel na opravách katedrály sv. Víta. Sochař Hugo Demartini, který byl na stavbě přes léto ještě jako student, vzpomíná na jeho návštěvu Letné a na nezvyklou otevřenost, s níž se na prezidenta mohli obrátit právě jen kameníci: „Hele, Tondo, na ty řeči se ti vysereme, vy si vozíte prdele v tatraplánech,175 a my tady dřeme jako hovada.“176 Zápotocký je nakonec přesvědčil a práce byla obnovena. 173 K tématu smrti obou vůdců a reakci komunistických básníků na tuto nečekanou událost viz kapitola I. 174 Dělníci v plzeňské automobilce Škoda protestovali s takovým nasazením, že vláda musela k potlačení nepokojů vyslat armádu a policejní sbory. O několik dní později se v Plzni konala jakási odvetná „antidemonstrace“, během níž byla Masarykově soše hozena na krk oprátka, socha stržena a sešrotována a „na jejím místě byl vyhlouben bazén, aby se bývalý pomník nepřipomínal ani v terénu – důslednost, o jaké se dřívějším bořitelům pomníků ani nesnilo“. V: Zdeněk Hojda a Jiří Pokorný, Pomníky a zapomníky, Paseka, Praha – Litomyšl 1996, s. 202. Masarykova socha byla součástí Památníku národního osvobození, který podle Klimešova přesvědčení posloužil Švecovi jako inspirace pro návrh Stalinova pomníku. K měnové reformě a revoltám proti ní viz Jiří Petráš a Libor Svoboda, Osm let po válce: Rok 1953 v Československu, ÚSTR, Praha 2014. 175 Tatraplán byl v padesátých letech rozšířeným a na svou dobu mimořádně kvalitním reprezentačním vozem komunistických funkcionářů. Speciálně upravený exemplář této řady se stal v roce 1949 jedním z nejhodnotnějších darů Stalinovi k jeho sedmdesátinám. 176 Z rozhovoru s Demartinim v: Rudla Cainer, Žulový Stalin: osudy pomníku a jeho autora, ARSCI, Praha 2008, s. 276.
smrt 5. března, o pouhých několik dnů později, způsobila, že pomník ztratil ještě před svým dokončením hlavní smysl. Nemohl už představovat dar generalissimovi. Ale ani československému prezidentu Klementu Gottwaldovi, který před více než třemi lety slavnostně poklepal na základní kámen, nebylo nakonec dopřáno, aby se těšil z vrcholného úspěchu socialistickorealistického umění. „Věrně následoval“ sovětského vůdce i ve smrti, když pouhých devět dní nato, 14. března 1953 zemřel. Neočekávaný odchod obou komunistických vůdců neznamenal zastavení stavby. Práce na pomníku pokračovala bez přestávky, jako by její další postup mohl aspoň symbolicky smazat dvojí špatně načasovanou smrt.173 K přerušení stavby však o pouhých několik měsíců později vedla měnová reforma. Ačkoli byla plánována ve vší tajnosti, začaly se v květnu šířit zvěsti o devalvaci, které mezi lidmi vyvolaly paniku a nespokojenost. Antonín Zápotocký, který již tehdy neřídil jenom pomník, ale jako druhý komunistický prezident stál v čele celé země, se rozhodl národ uklidnit a v rozhlasovém vystoupení ze 31. května jakoukoli změnu jednoznačně popřel. Příštího dne, 1. června, vláda vyhlásila měnovou reformu, zahájila distribuci nových bankovek vytištěných v Sovětském svazu a devalvovala československou korunu. Lidé si směli vyměnit 1500 starých korun v poměru 5 : 1, částky nad to pak v poměru 50 : 1. Byly tak znehodnoceny jejich životní pojistky, vázané vklady a veškeré cenné papíry. 68
69
Do konce roku 1953 došlo k výraznému posunu ve stavbě.177 Byla dokončena železobetonová konstrukce hlavního pomníkového tělesa, opěrné zdi i vnější obvod tzv. pentagonu, tj. pětiúhelníkem ohraničeného prostoru, v němž byl pomník umístěn, a pokračovalo se v jeho osazování žulovými kvádry, symbolicky zahájeném 25. února.178 Symboly hrály důležitou roli, a tak blok, z něhož byla o několik měsíců později vytesána Stalinova hlava a který vážil padesát dvě tuny, byl na místo dopraven v den výročí Velké říjnové revoluce.179 Práci nezpomalilo ani nepříznivé zimní počasí. Občas se pracovalo i na tři směny. Červnová stávka stavbu nijak výrazně nezasáhla. 177 P o Otakaru Velinském byl tou dobou pověřen odborným dohledem akademický sochař Antonín Nykl. 178 Národní archiv v ČR, fond ÚPV/T, 1573, Z historie pomníku generalissima J. V. Stalina, s. 7. 179 Svému osvoboditeli československý lid, Orbis, Praha 1955, s. 13. Na Stalinově hlavě pracoval kamenosochař Horymír Povolný s Waltrem Wagenknechtem. Podle Povolného svědectví (v: Rudla Cainer, Žulový Stalin: osudy pomníku a jeho autora, ARSCI, Praha 2008, s. 277) byl do konstrukce pomníku nejprve pro kontrolu výsledného dojmu zasazen její sádrový model s patinou v barvě žuly, přivezený na stavbu z „Kafkárny“ – slavného ateliéru Bohumila Kafky, vybaveného nezbytnou točnou, který byl na pokyn vládního výboru zakoupen pro práci na modelech pomníku.
70
71
74
75
Když se stavba blížila svému konci, vrátil Zápotocký svým kamarádům z kamenických dob jejich někdejší podporu tím, že dokázal odvrátit to, co by jinými komunistickými aparátčíky mohlo být vykládáno jako politická provokace. Jak vzpomíná Klimeš, příčinou incidentu byl poslední vylomený kvádr dopravený na staveniště, z něhož měla být vytesána Stalinova bota. V žulovém kvádru však byl nalezen kaz, takzvaná pecka. I když jsou takové vady v kameni poměrně časté, čelil vedoucí party kameníků Jaroslav Zelený vážnému problému. Na jedné straně by bylo kvůli rozměrům bloku a časové tísni obtížné kámen nahradit, na druhé straně však mohlo být 76
77
rozhodnutí použít „defektní“ žulový kvádr vnímáno jako záměrné znetvoření Stalina s rizikem vězení pro všechny zúčastněné. Zelený v této prekérní situaci navštívil prezidenta a spoléhal na jeho kamenické zkušenosti a loajalitu k bývalým kamarádům. Zápotocký se v tomto případě projevil jako rozumný člověk, chápal, že z trhliny v kameni nelze nikoho vinit a že v práci je třeba pokračovat. Zeleného ubezpečil, že se o vadě nikdo nedozví, on o ní pomlčí a že navíc z horizontálního pohledu nebude vzhledem ke gigantickým rozměrům boty ani vidět. Věcnost přístupu, spíše než ideologický zápal, byla v případě stavby pomníku tím, co Zápotockého odlišovalo od ostatních členů vládního výboru.180 Oficiálně byly na podzim 1954 práce na pomníku ukončeny. Stavba byla kolosální. Spotřebovalo se 14 tisíc tun žuly, trvala 495 pět pracovních dnů a bylo k ní třeba práce šesti set dělníků a třiadvaceti kameníků.181 Byly zahájeny náročné parkové 180 R ozhovor s Klimešem v říjnu 2012. Poněkud odlišnou verzi incidentu s peckou podává Rudla Cainer v: Žulový Stalin: osudy pomníku a jeho autora, ARSCI, Praha 2008, s. 179–184. Pointa události je však totožná. 181 Národní archiv v ČR, fond ÚPV/T, 1573, Z historie pomníku generalissima J. V. Stalina, s. 7, a Svému osvoboditeli československý lid, Orbis, Praha 1955, s. 15. Ve skutečnosti ještě dílo na podzim 1954 zdaleka hotovo není. Dochází k dalším úpravám detailů plastiky, k tzv. „korekturám“, a to z lešení v případě Stalina, ze závěsných klecí v případě ostatních postav. Dokončují se též stavební práce v okolí pomníku.
78
79
Macura připomíná ještě další paradox: sovětský a československý voják stojí na konci masivního sousoší tak, aby čelili Západu, starému světu, který, i když údajně bez vyhlídek, byl i nadále bezprostředně ohrožující. Ve skutečnosti však jejich pohled míří k Bubenči, na sever.190 I umístění sochy podnítilo lid k ironickým komentářům: Kamenný Stalin přišel do Prahy, postavil se nad řeku a dívá se na nádherné město. Jenže přišel z východu. Tak proč stojí na západním břehu? Kdyby přicházel, musel by se zastavit u řeky, ale zády k městu. Takže zřejmě nepřichází. Ovšem když nepřichází, tak snad odchází? Jenže proč? Co se mu na socialistické Praze nelíbí? Sotva přešel Vltavu, a už se otáčí? Proč se dívá na východ? Anebo přišel a nostalgicky se jen tak ohlíží nazpět?191
190 V ladimír Macura, Šťastný věk: symboly, emblémy a mýty 1948–1998, Pražská imaginace, Praha 1992, s. 57. 191 Mariusz Szczygieł, Gottland, Dokořán – Máj, Praha 2007, s. 72–73.
86
87
120
121
124
125
130
131
Příběh tří soch se proplétá dvěma na sobě nezávislými vyprávěními. První se odehrává především ve sklepním ateliéru a soustřeďuje se kolem luckého bojovníka. Druhé z nich se přesouvá ven a zaměřuje se paralelně na opravu sochy sv. Tadeáše a „generálovu“ demolici. Za nepřítomností Stalinova jména v povídce lze možná hledat i vlastní Hrabalovy pochybnosti o dalším vývoji politické situace a obavu z cenzurního zásahu. Nicméně čtenářům jistě nepůsobila žádné potíže, protože v roce 1965, kdy byl Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet konečně vydán, měli mnozí z nich na veřejnou likvidaci pomníku ještě velice živou vzpomínku. Z uměleckého hlediska je navíc nepřítomný Stalin spíše předností, protože povídka se tak posouvá do obecnější roviny a stává se jakýmsi expresivním exemplem „pořád odsunovaných začátků a současně i konců“, tak typických právě pro dějiny Prahy. Co ovšem u čtenářů mohlo a může vyvolat jistý zmatek, je autorské vypravěčské podání založené na principu malířské koláže. Tato technika, experimentálně využívaná již surrealisty, kteří byli v období mezi dvěma světovými válkami v Československu velmi aktivní a vlivní, začala do Hrabalova díla, původně básnického, pronikat již od konce 30. let.287 V prostředí Skupiny 42 ji spisovatel rozvíjel i v následujícím desetiletí, metodu však plně využil až v kruhu svých přátel z pražského undergroundu v padesátých letech, tedy v době, kdy byl surrealismus, stejně jako ostatní moderní směry, pokládán za nežádoucí a kdy režim po svých autorech požadoval prakticky výhradně jen socialistický realismus. Tento oficiální, rigidní a konformní styl Hrabal pochopitelně nikdy nepřijal, na realistický přístup ale nerezignoval. Jako vnímavému pozorovateli světa nadanému jedinečným darem vyprávění je Hrabalovi vlastní schopnost zaznamenat surovou realitu v rychlém sledu zdánlivě nesourodých momentek (jako v koláži) bezmála s fotografickou přesností. „Totální realismus“, jak se někdy zmíněný postup, původně využitý v poezii, označuje,288 se díky Hrabalovi zabydluje i v próze. Ve Zradě zrcadel však Hrabalův „leicastyl“289 vydal obzvlášť vzácné plody. Povídka zachytila demolici Stalinova pomníku v síti rozmanitých okolností s takovou přesností, že se stala přesvědčivým dokumentem o této události. Autenticitu Hrabalovy výpovědi dále prohlubuje již zmíněná technika koláže. Umožnila mu, aby stylistickými prostředky zdůraznil jedno ze základních témat příběhu, jímž je neschopnost fikčních postav – konfrontovaných s náhlým odstraněním soch a rehabilitací jedné z nich – „číst“ a chápat politickou situaci konce kultu osobnosti. Pocit, jejž zažívají, že jsou vystaveni čemusi neočekávanému a neznámému, je čtenáři zprostředkován nejen v tematické rovině, ale i stylisticky – kolážovým vyprávěním. Obě linie příběhu jsou rozstřihány, zpřeházeny a vyprávěny současně bez zřetelných logických přechodů. Střihy a fúze ve vyprávění ústí v nečekaná spojení
287 V íce k Hrabalovi a surrealismu viz E. Frynta, Náčrt základů Hrabalovy prózy, v: Automat Svět, Mladá fronta, Praha 1966; Radko Pytlík, … a neuvěřitelné se stalo skutkem, Emporius, Praha 1998; a Milan Jankovič, Kapitoly z poetiky Bohumila Hrabala, Torst, Praha 1996. 288 „Totální realismus“ představil ve své stejnojmenné básnické sbírce Egon Bondy, vůdčí postava pražského undergroundu, a do výtvarného umění ho po svém přenesl explosionalista Vladimír Boudník. Oba patřili k nejbližším Hrabalovým přátelům. 289 Hrabalův typický fotografický záznam reality takto jako první označil básník Emanuel Frynta. Hrabal k tomu v: Morytáty a legendy, Československý spisovatel, Praha 1968, s. 182, uvádí: „Eman Frynta mi jednou řekl, že svými texty se snažím zachytit člověka na špici jeho hovorové situace, zrovna tak, jak se o to snaží fotograf momentkou. A dodal, že takový přístup k psaní by nazval: leicastyl. Škoda, že jsem na to nepřišel sám!“
140
141