HAN S KÜ NG V co věřím

HAN S KÜ N G V co věřím

Hans Küng V co věřím

VY Š E H R A D

© Hans Küng, 2009 Translation © Dr. Karla Korteová, 2012 Cover Photography © Peter Rigaud, 2012 ISBN 978-80-7429-250-7

Obsah

Celistvý pohled na svět . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13

1. Život a důvěra . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 17 Úhelný kámen zdravé osobnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Důvěra vystavená zkouškám . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Zdánlivě spolehlivý filozofický základ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . O čem pochybuji . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Životní krize . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Odkládané životní rozhodnutí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Teologie, která mi byla málo platná . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Úděl „nevěřících“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Duchovní prožitek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Nebát se hlubokých vod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Důvěra v život a náboženská víra . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Důvěra jako základ vědy, politiky a ekonomiky . . . . . . . . . . . . . .

17 18 19 20 21 23 25 26 27 29 31 32

2. Život a radost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 35 „Radostná věda“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Hlavně abych byl šťastný?! . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Utěšené soužití . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Nelze věřit každému . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Radost z přírody . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . A jak je tomu se zvířaty? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Sepětí s přírodou versus přírodní mystika . . . . . . . . . . . . . . . . . . Vesmírná zbožnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Neproniknutelné tajemství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Radost až do konce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

36 37 40 41 43 45 48 49 51 54

7

3. Životní cesta . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 56 Životní cesta lidstva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Jak se lidstvo učilo lidskému chování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Étos jako základní předpoklad lidského soužití . . . . . . . . . . . . . . Směrovky, které neplní svou úlohu? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Jak najít správný směr v době, která je na směrovky tak chudá? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Pozitivní étos pro všechny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Lidskost jako základní měřítko . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Humanistický étos a světová náboženství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Více lidskosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Jít svou cestou . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

57 58 59 61 62 66 68 71 72 74

4. Život a jeho smysl . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 76 Proč jsme na světě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Otázka smyslu ve vědě a v ekonomice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Smysl našich individuálních životů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Když se smysl vytrácí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Práce ve službách života . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Žijeme proto, abychom pracovali? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Zážitky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Naplněný život . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Seberealizace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Nejsme příliš soustředěni sami na sebe? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Smysl „malý“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . A smysl „velký“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

77 79 81 82 84 85 87 88 89 90 93 94

5. Život a jeho základ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 99 Budoucnost náboženské víry? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 100 Víra, věda a demokracie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 101 Je Bůh pouhá naše projekce? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 103 Je náboženství v koncích? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 105 Co mluví proti náboženství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 106 A co mluví pro náboženství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 109

8

Duchovnost a racionalita . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 110 Základ všech věcí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 113 Vývoj člověka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 116 Je nekonečno skutečná dimenze? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 118 Dát se vést hudbou . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 119 Stopy transcendence . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 121

6. Životodárná síla . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 125 Nový pohled na náboženství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 126 Mystická duchovnost? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 128 Je Bůh osoba? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 133 Modlitba a meditace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 136 Vyšší forma modlitby? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 137 Bůh a bohové . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 140 Síla životodárná a síly ničivé . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 142 Pád bohů starých i nových . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 144 Duch svatý . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 145 Stvoření světa a různé fyzikální modely . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 147 Lze ještě dnes věřit v zázraky? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 150 Skonání světa: naše poslední hodina? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 153

7. Životní model . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 156 Náboženské zápolení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 156 Model hinduistický . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 157 Model buddhistický . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 159 Model konfuciovský . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 160 Model židovský . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 162 Zkomolená křesťanská duchovnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 164 Model křesťanský . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 166 Jedinečný život . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 169 Jedinečná smrt . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 172 Zosobněný model křesťanského života . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 173 Model muslimský . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 175 Pevné přesvědčení a ochota k dialogu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 177

9

8. Život a utrpení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 179 Odvěká otázka: „Proč trpím?“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 179 Co Boha „omlouvá“? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 181 Spočívá dialektika utrpení v Bohu samém? . . . . . . . . . . . . . . . . . 182 Boží bezmocnost tváří v tvář holokaustu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 184 Byl Bůh ukřižován? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 186 Osvícený Buddha a ukřižovaný Ježíš . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 187 Neřešitelná záhada existence zla . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 188 Špatně pochopený kříž . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 191 Kříž našich životů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 193 Test pro všechny humanisty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 194 Jak tu tíhu snést? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 196 Velká svoboda . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 197

9. Umění žít . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 199 Erós a agapé . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 199 Síla lásky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 202 Láska jako naplnění světového étosu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 203 Mír a právo . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 206 Mocenský vliv a naši bližní . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 207 Konzumovat s mírou . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 209 Výchova jako proces založený na vzájemné úctě . . . . . . . . . . . . . 210 Sport podle pravidel psaných i nepsaných . . . . . . . . . . . . . . . . . . 211 Žít zdravě, ale nebýt zdravím posedlý . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 214 Ars vivendi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 215 Ars moriendi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 217

10. Životní vize . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 220 Konec velkých pseudonáboženských ideologií . . . . . . . . . . . . . . 220 Realistický optimismus . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 222 Mosty do budoucnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 224 Mírumilovnější světová politika . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 226 Spravedlivější světová ekonomika . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 228

10

Naděje na jednotu církví . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 230 Naděje na mír mezi náboženstvími . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 232 Naděje na společenství národů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 234 Dějiny nejsou vypočitatelné . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 236 Moje poslední vize . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 237 Z díla Hanse Künga . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 239 Poděkování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 243

11

4. ŽIVOT A JEHO SMYSL

Tak můžeme, pokud své věci rozumíme (což je zde nutno předpokládat), jednotlivce pobídnout, anebo mu při tom být přinejmenším nápomocni, aby sám pocítil odpovědnost za poslední smysl svého vlastního konání. Zdá se mi, že to není tak příliš málo, i pokud jde o čistě osobní život. Sociolog a ekonom m a x w e b e r , „Wissenschaft als Beruf“ (Věda jako povolání). Přednáška před studenty mnichovské univerzity v zimě 1918/19 (Gesammelte Aufsätze zur Wissenschaftslehre, str. 608)

S důvěrou a radostí jsme se vydali na svou životní cestu – ale jaký má život smysl? Jít svou vlastní cestou, to není ani pro teologa vždy jednoduché. Nikdy nezapomenu, jak jsem se ve svém volkswagenu 3. května 1962 vracel z Mnichova do Tübingen, osamělý a sklíčený: „Nejlepší by bylo najet tady někde do stromu. Protože co chceš ještě v teologii dokázat, když ti mezi tvými kolegy nerozumí ani ten, který by tě měl chápat lépe než kdo jiný?“ Bylo mi čtyřiatřicet a už dva roky jsem byl – v rozporu se svými původními životními plány – profesorem fundamentální teologie na univerzitě v Tübingen. Svoji nástupní přednášku o teologii koncilu, který měl začít v říjnu 1962, jsem rozpracoval do knihy o „církevních strukturách“ (Strukturen der Kirche). Tato moje kniha se ovšem zásadně lišila od tradičního katolického učení, protože se od začátku do konce opírala o bibli a protože o dějinách církve, koncilů a papežů pojednávala přísně historicky. Kvůli její rukopisné verzi jsem se onoho dne v Mnichově ostře pohádal o papežský primát a papežskou neomylnost, jak je definoval první vatikánský koncil (1870), s jezuitou Karlem Rahnerem, čelným německým katolickým dogmatikem, k němuž jsem choval úctu. Na jeho kladný posudek jsem byl odkázán nejen ohledně

76

výsledného vytištění, jehož se mělo ujmout katolické nakladatelství Herder-Verlag, ale i ohledně samotného církevního souhlasu (tzv. imprimatur), potřebného k tomu, aby kniha mohla být vydána. Svoje emoce jsem tenkrát nakonec dokázal racionálně potlačit. Jaký měl tento spor průběh a jak se posléze urovnal, takže moje kniha mohla včas vyjít ještě před zahájením koncilu, to jsem všechno přesně vylíčil ve svých pamětech. S předstihem jsem temně tušil, že se po koncilu pro mne a zřejmě i pro Rahnera situace ještě zhorší. Otázka smyslu mé teologické cesty a celého mého života přede mnou tehdy vyvstala ještě mnohem naléhavěji než v dobách studentských.

Proč jsme na světě Otázka smyslu života před námi může vyvstat kdykoli. Není tedy lepší uvědoměle se k ní postavit čelem dříve, než se ocitneme v hluboké krizi? Rozhodně je to lepší než se mořit ryze teoreticky s více či méně duchaplnými a často i nudnými hovory, které o životě a jeho smyslu vedou filozofové a literáti. Samozřejmě že mi nepřipadá zcela zbytečné diskutovat o otázce, která vyvolává spory už od pozdního středověku, totiž zda jsou naše pojmy pouhými názvy (nomina) jednotlivých jevů (což tvrdili tzv. nominalisté), anebo zda mají svůj základ přímo v reálném světě (což tvrdili tzv. realisté). Dnešními slovy by tato otázka zněla: „Nalézá se smysl věcí jenom v naší hlavě, tedy v našem myšlení? Mají věci svůj inherentní smysl, který tkví přímo v nich, anebo jejich smysl konstruujeme my, kteří jim jej připisujeme vymyšlenými jmény?“ Je možno obšírně teoreticky uvažovat a hloubat o tom, jestli je smyslů více, nebo je smysl pouze jeden, resp. jestli je jeden smysl společný určitým oblastem reality nebo určitým životním etapám, anebo má jeden jediný smysl lidská existence a všechna skutečnost jako celek. K některým z těchto otázek se ještě vrátím. Ale důležitější nežli teoretické úvahy o smyslu tohoto problému mi připadá, že bychom si měli ujasnit hlavně jedno: otázku smyslu života si lidé po dlouhá staletí takto vůbec nekladli. Pro lid hebrejské bible, pro lid Nového zákona i pro lid středověký to byla otázka nesmyslná. Proč? Protože tehdejší člověk vycházel z toho, že je už dávno

77

zodpovězená. Smyslem života byl Bůh a dodržování jeho příkazů. A nositelem této víry byl nejen každý jedinec, ale i celé společenství věřících. Nač se tedy ještě zneklidňovat otázkou smyslu života toho či onoho jednotlivce? Otázka smyslu individuálního života je problém typicky novověký. Jako první bod svého katechismu ji kdysi formuloval právník a teolog, který svou zbožností, srozumitelnou teologickou syntézou a svým vyvinutým smyslem pro řád a pro budování mezinárodních vztahů dodal světový význam protestantské víře: francouzsko-švýcarský reformátor Jean Calvin, v Německu většinou vnímaný jednostranně záporně. Zatímco Martin Luther se zaměřil na problematiku zákona a evangelia, Calvin vznesl roku 1542 v úvodu svého katechismu základní otázku: „Co je hlavním cílem lidského života – la principale fin de la vie humaine?“ A stručně si na ni odpověděl: „C’est de connaître Dieu – poznat Boha.“ Další otázka zní: „Proč?“ „Protože nás stvořil a umístil nás do světa, aby v nás byl oslaven.“ Smyslem a cílem lidského života je tedy sláva Boží, gloria Dei. Katolické katechismy se této otázky ujaly až v sedmnáctém století. A ustálenou odpovědí se stala slova, která si pamatuji odmala: „Proč jsme na světě? Abychom poznali Boha, abychom ho milovali, abychom mu sloužili a abychom jednou přišli do nebe (resp. dosáhli věčného života).“ Teprve Holandský katechismus z roku 1948 uvádí i pojem pozemského štěstí: jsme tu taky proto, abychom byli šťastni. A až po druhém vatikánském koncilu se tzv. nový katechismus (vydaný v Nizozemsku roku 1966; české vydání Praha: nakladatelství Síť 1996), který se rychle rozšířil po celém světě a který se římská inkvizice ihned jala pronásledovat, otázkou smyslu života zabývá v celém jejím rozpětí: píše se v něm o tom, že toužíme po štěstí v záležitostech malých i velkých a že si přejeme být dobrými lidmi, ale i o tom, že nás „zraňují nemoci, zklamání, vina a bída“. Nicméně místo abych zde otázku smyslu života stručně odbyl coby – prostě a jednoduše – „otázku Boha“, rád bych se jí, jak jsem už řekl, v dnešním, světském kontextu postavil tváří v tvář.

78

Otázka smyslu ve vědě a v ekonomice Po reformaci a po skončení náboženských válek se začalo prosazovat osvícenství; později se k němu ještě vrátím. V tuto chvíli si jen heslovitě připomeňme, že osvícenství začalo v sedmnáctém století v Anglii takzvanými freethinkers, odmítajícími náboženská dogmata, a prostřednictvím francouzských libres penseurs a encyklopedistů přešlo ve století osmnáctém v ateismus. Ve století devatenáctém potom výrazně stoupl počet tzv. Freigeister či Freidenker i v Německu: na jedné straně mezi liberálními měšťany, ovlivněnými materialistickou přírodovědou, a na straně druhé mezi dělníky, ovlivněnými Karlem Marxem a dialektickým materialismem. V působivé přednášce o „vědě jakožto povolání“, se kterou sociolog Max Weber, jeden z velkých myslitelů počátku dvacátého století, vystoupil před mnichovskými studenty ve svízelném zimním semestru školního roku 1918/19, se píše: „Údělem naší doby, vyznačující se racionalizací a intelektualizací, je především rozčarování z toho, že právě ty nejvznešenější hodnoty ustoupily z veřejného prostoru buďto kamsi do říše mystického života, anebo do bratrství bezprostředních mezilidských vztahů“ (Wissenschaftslehre, 19683, str. 612). Ne náhodou si tedy v našem „rozčarovaném“ světě umíme se všemi těmi filozofiemi a teologiemi, světonázory a náboženstvími, která se nám coby „dodavatelé smyslu“ nabízejí, poradit jen obtížně. Mnozí lidé ztrácejí jistotu, protože mají dojem, že v této nové situaci se jejich náboženské (nebo nenáboženské) stanovisko radikálně relativizuje. V takové situaci – domnívá se Max Weber – ze sebe profesor nemá dělat proroka, vůdce lidu nebo spasitele a svým posluchačům to či ono stanovisko vnucovat. Má se jim „s intelektuální poctivostí“ snažit pomoci k tomu, aby si ve věcech sami udělali jasno. Má „člověka povzbudit nebo mu alespoň pomoci k tomu, aby patřičně reflektoval nejzazší smysl svého konání“ a sám si dokázal vybrat mezi „nejrůznějšími postoji, které lze k životu zaujmout“ (str. 607n). Jak jsme si řekli v první kapitole, základní postoj k životu si člověk volí už základní důvěrou či nedůvěrou, tedy tím, že smyslu a hodnotě životní reality přitaká, nebo se k nim naopak postaví záporně.

79

Ale navzdory tehdejšímu názoru Maxe Webera není možné ani ve vědě, aby vysokoškolský učitel vždy a všude zachovával objektivitu prostou jakéhokoli hodnocení. I ve vědách přírodních a v ekonomice hrají velkou úlohu zájmy, takže i tam si otázku smyslu musíme klást dnes a denně. Jak nebezpečná je ekonomika a technologie zbavená smyslu, to nám ukazuje světová hospodářská krize. Ekonomové, bankovní ředitelé a analytici, novináři i politici, ti všichni mezi námi šířili víru v to, že ekonomické děje lze přesně „vědecky“ předpovídat a řídit, víru, která naprosto nedbala na působení iracionálních faktorů, všudypřítomných rizik a vedlejších účinků. Teď je už prokázáno, že ani sebelepší matematické extrapolace a ekonomicko-sociologické modely neumějí ekonomický vývoj předpovídat s úplnou jistotou a že se všechny výpočty zakládaly na domněnkách, které byly většinou přehnaně optimistické. Hlasů, které se k takovéto vědě stavějí kriticky, přibývá i ve Spojených státech. Ponurou vědou, the dismal science, nazval ekonomiku už viktoriánský historik Thomas Carlyle a roku 2008 na něho v knize s podtitulem How Thinking like Economist undermines Community, „Jak myšlení ekonomů podrývá lidskou obec“, navázal harvardský ekonom Stephen Marglin. Má-li tím být míněno veškeré ekonomické myšlení, je to možná poněkud přehnané. Právě „díky“ světové hospodářské krizi se totiž v Evropě dostávají ke slovu ekonomové, kteří s Američany víru v matematiku nesdílejí a spíše než o číslech a statistikách přemýšlejí o řádu, hodnotách a celkových společenských souvislostech. Smyslem tržního hospodářství je jim rovnováha mezi individuální tržní svobodou a sociální spravedlností, řád opřený o spravedlnost a svobodu, ekologicko-sociální ekonomika budovaná na etických základech. Otázku smyslu individuálního lidského života musíme tedy nahlížet v souvislosti se smyslem společnosti, přírody a celého lidstva. Ale teď, po krátké úvaze věnované vědě a ekonomice, bych se přece jen rád zaměřil na smysl života jednotlivého člověka. Naše horská túra tím přechází z předhůří do velehor.

80

Smysl našich individuálních životů Ani můj život neprobíhal vždy harmonicky a neobešel se bez hádek a střetů. Každá životní cesta musí počítat s krizemi. Slovo „krize“ pochází z řeckého krinein („tříbit“, „oddělovat“, „rozlišovat“) a znamená vyhrocení nepříznivého vývoje. V teologických slovnících a příručkách byl pojem „krize“ – podobně jako jiná pro mne důležitá hesla (např. důvěra nebo občanská odvaha) – kupodivu dlouhou dobu opomíjen. A přitom má právě pro naši situaci – kdy je možno mluvit o tom, že se krize kumulují, nebo že dokonce procházíme krizí zásadní – velký význam. Každý člověk může – třeba v souvislosti s nemocí – na své životní cestě upadnout do osobní krize: do krize víry, do krize životní. A mnohdy ji musí zvládnout sám, bez jakéhokoli krizového štábu. Každé životní rozhodnutí je zatíženo určitým rizikem. Vývoj lidského života nelze předem propočítat a seřídit o nic lépe než vývoj ekonomiky. Do svých plánů bychom rozhodně vždy měli větší či menší míru rizika zahrnout a vedle best case bychom měli brát v úvahu i worst case. Někdy se dá životní rozhodnutí změnit. Místo teologie může jít člověk studovat třeba ekonomii, anebo naopak. Nebo si může hledat uplatnění zcela nové. Většina životních rozhodnutí je však zřejmě nevratná: jak si kdo ustele, tak si i lehne. Když už jsme se jednou vyškolili pro určité povolání, nemá valný smysl trápit se celý život tím, že jsme si vybrali nesprávně (existují například úspěšní malíři pokojů, kteří se cítí povoláni k malířství akademickému, nebo právníci, kteří se cítí povoláni ke kněžství). Pokud své rozhodnutí změnit nemůžeme nebo nechceme, měli bychom se ho raději držet a vést si co možná nejlépe. I z hlediska náboženského stojí před každým člověkem stále nová rozhodnutí: znám lidi, kterým se náboženské výchovy nedostalo a kteří zůstali bez vyznání, a znám i takové, kteří se právě proto jali víru hledat. Znám lidi, kteří byli vychováváni v duchu té či oné konfese a v dospělosti zůstali při tom, čemu věřili v dětství, a znám i takové, kteří se snažili, aby jejich víra byla poučená. Vím o mnoha katolících, kteří se se svou církví rozešli, ale i o řadě takových, kteří

81

se angažují v některé z farností, přestože s církevními hodnostáři nejsou spokojeni, a vím i o lidech (katolících, evangelících nebo stoupencích pravoslaví), kteří ze svého původního společenství přešli do společenství jiného. Je dobře, že v našich zeměpisných šířkách nás může církevní moc v dnešní světské společnosti už jen stěží k víře přinutit. Každý si může svobodně vybrat, a ocitne-li se naše víra v krizi, můžeme si vybrat nanovo nebo si nemusíme vybrat náboženství žádné. A musíme trvat na tom, že nosný životní étos lze mít i bez vyznání. Ale ať už bude mít váš étos základ náboženský, anebo čistě humánní, v každém případě mohu s ohledem na svůj vlastní život potvrdit sociologické výzkumy, které tvrdí, že eticky zaměření lidé nakonec ke šťastné životní bilanci dospějí spíše než požitkáři. Přinejmenším platí, že požitkářství a pravý smysl života jsou dvě rozdílné věci.

Když se smysl vytrácí Mám pochopení pro to, že lidé v určitých nouzových situacích začnou pochybovat úplně o všem: „Co vůbec ještě dává mému životu směr a smysl?“ V běžném denním shonu máme co dělat, abychom jakžtakž obstáli, a takovéto otázky většinou odsouváme stranou. K tomu, abychom si otázku smyslu života kladli, nás dost dobře nemůže nikdo a nic přinutit. Klást si ji zkrátka vůbec nemusíme. Profesor pedagogiky Hartmut von Hentig (nar. 1925), kterého si velmi vážím, například říká, že smysl svého života nezná a vůbec jej znát nepotřebuje: „Cílem je mi život sám o sobě,“ vyjádřil se jednou (Christ in der Gegenwart, 36, 1999). Ale není tato odpověď – při vší úctě – přece jen příliš povrchní? Mám všem těm nesčetným lidem, kteří se ocitli v téměř nepřekonatelné krizi a jsou zoufalí, prostě a jednoduše odpovědět, že by měli životní smysl spatřovat v životě samotném? Takové věci se samozřejmě snáze říkají tehdy, může-li se daný profesor při pohledu na svoji dlouhou životní pouť domnívat, že má za sebou – při všech zdarech i nezdarech – život dobrý, což je snad i případ můj. Smysl života nám pochopitelně nemůže žádná moc na světě „předepsat“. Jenže jak je tomu s tísní těch, kdo dobrý život nemají, anebo s těmi, kdo

82

přemítají třeba o dobré smrti? Neměli bychom se nad těmito věcmi zamyslet hlouběji, a to právě tehdy, vidíme-li spolu s profesorem Hentigem v nejrůznějších svých životních úkolech ani ne tak „cíl“, jako spíše „prostředek“? Jak ovšem hledat hlubší smysl, smysl života, v dnešní době, kdy celý svět pociťuje „krizi smyslu“? Sám jsem byl bohužel často svědkem toho, že se ve společnosti, na večírcích a v obrázkových časopisech o takovýchto otázkách raději vtipkuje, s nadhledem a ironicky. Ale taky jsem zažil, že položí-li se lidem tato otázka s patřičným důrazem nebo nastane-li nějaká mezní situace, reagují někteří velmi emotivně: „Co tohle všechno vlastně znamená? K čemu je to dobré? Nevím…“ Samozřejmě existují i cynikové, dnes i v řadách mládeže, kteří rázem vyrukují s tím, že v politice, ekonomice a v celé společnosti je beztak všechno zkorumpované, ztracené a že nic nemá smysl. Na to bych často rád opáčil: „Skutečně? Opravdu to platí bez výjimky? Anebo na tebe realita působí tímto dojmem proto, že se na ni takhle sám díváš? Cožpak na milostné nebo obchodní vztahy, probíhají-li dobře, nepohlížím jinak, než když spějí ke krizi? A neprožívají lidé firemní bankrot nebo manželskou nevěru docela jinak, jestliže jsou jimi náhle sami postiženi, místo aby o nich jen pobaveně četli v bulvárním tisku?“ V každém případě je podle mne radno položit si otázku smyslu – definovanou obecně, tj. jako otázku duchovních souvislostí našeho života v plné jeho celistvosti – dříve, než utrpíme existenciální otřes, protože ran osudu může zůstat lidský život natrvalo sotva ušetřen. Měli bychom si ji položit dříve, než utrpíme „ztrátu smyslu“, která pak může snadno vést ke sklíčenosti, k agresi nebo k různým chorobám. Vybavuje se mi spousta lidí, kterým se z nějakého důvodu zhroutil celý osobní náboženský či politický systém, celý jejich „světonázor“. Znám lidi, kteří byli dlouhá léta zaměstnáni v tom či onom podniku, nečekaně o svou práci přišli a náhle si připadají zcela zbyteční. Znám vážené podnikatele, kteří se v důsledku světové hospodářské krize museli vzdát firmy budované celá desetiletí, a lidi, kteří se museli vzdát svého domu. Znám lidi středního věku, kteří ztratili

83

smysl života proto, že sice dosáhli všeho, čeho dosáhnout mohli, ale mnohé věci, kterých dosáhnout nestihli (vysněná práce, vysněný plat, vysněná láska), jsou pro ně už nedostižné. Myslím na lidi, kteří ztratili nenahraditelného životního partnera nebo vroucně milované dítě. Na lidi, které ochromila dopravní nehoda nebo které znenadání postihla rakovina. Myslím na nesčetné množství starších lidí, jejichž smysly a tělesné orgány citelně slábnou a kteří se bojí stařecké demence. A myslím na lidi mladší, kteří by rádi věděli, jaký cíl má jejich život v dnešních krizových časech, a kteří si hledí ujasnit, jaký má náš svět smysl. Ale nerad bych dál hovořil o skličujících, tíživých, negativních případech. Raději bych se v klidu, bez umělého dramatizování, zamyslel nad základními možnostmi, které má dnes člověk k dispozici, ­chce-li dát svému životu smysl nebo chce-li mu jej vrátit. Třeba se nám tu podaří najít hlubší souvislosti, které jsou možná překryty řadou našich činů a vášní, úkonů a příběhů.

Práce ve službách života Co je tedy smyslem života? Ten, kdo se jako já narodil roku 1928, těsně před prvním velkým krachem na burzách, a vyrůstal v období nacismu, fašismu, komunismu a druhé světové války, ví, že mnoha příslušníkům starší generace nepůsobila odpověď na tuto otázku po dlouhou dobu nijak velké potíže. Protože kdo se musí v potu tváře lopotit (a takoví lidé tvoří v mnoha zemích Asie či Afriky dodnes většinu), tomu jsou bezprostředním smyslem života krátkodobé cíle, jako je obstarávání potravy, oblečení a bydlení. Ztrátou smyslu života takový člověk zpravidla netrpí. V době po druhé světové válce byla v Evropě těžištěm lidského života pochopitelně práce: nejprve proto, aby člověk vůbec přežil, a potom čím dál více proto, aby se mu žilo lépe. Volný čas byl druhořadou záležitostí. Práce nejenže s sebou nesla životní zajištění a stoupající životní úroveň, ale zároveň byla i základem nového étosu, étosu výkonu a úspěchu, a zárukou nového smyslu života: „V zájmu svém a v zájmu své rodiny to chci někam dotáhnout.“ Lidé chtěli dosáhnout společenského vzestupu a blahobytu.

84

Pro mne osobně se toho v tomto směru dodnes změnilo jen málo. Anebo snad může mít život smysl bez práce? Může dát životu smysl zahálka? Může mu dát plný smysl volný čas a zábava? Může mu dát smysl nečinnost, odevzdanost, fatalismus nebo odchod do ústraní a askeze? Přetíženým manažerům a politikům nebo i vědcům může odchod do ústraní mnohdy připadat lákavý. Jenže tímto způsobem cestu k sobě nenajdu – možná najdu své hlubiny, ale rozhodně nenajdu smysl svého života. Že by tedy smysl spočíval přece jen v práci? Jsem pokládán za pracovitého, ba neúnavného člověka. A opravdu patřím k těm šťastlivcům, kteří mohou říci, že je jim práce zálibou. Vlastně mi však není zálibou, nýbrž posláním. Dal jsem svůj život vědomě do služeb velkých úkolů, které vyžadují všechnu moji sílu. „Pracuji“ (tj. čtu, bádám a píšu) i o prázdninách a cítím se při tom spokojeně – zvláště když mohu práci spojit i s trochou plavání, s poslechem klasické hudby, s pohledem na krásnou švýcarskou krajinu a s pobytem na čerstvém vzduchu. Přesto nejsem „workoholik“, nevnímající nic než jen práci. Rád si povídám s lidmi. Nejsem dříč, konající svou práci mechanicky, samočinně a slepě, nebo dokonce z lásky k penězům. Pracuji rád, ale stále při tom zůstávám sám sebou. Pracuji vášnivě, ale ne zarputile. Cítím sounáležitost se všemi okolo, kteří mnohdy pracují právě tak usilovně jako já. A s přibývajícím věkem vyvstává samozřejmě i přede mnou čím dál naléhavěji otázka:

Žijeme proto, abychom pracovali? Stárnu, jako stárne každý. Smysl života se může časem měnit – ne podle období ročních, ale podle období životních. Druhého vatikánského koncilu (1962–1965) jsem se zúčastnil spolu s Karlem Rahnerem a Josephem Ratzingerem. Při vší osobní úctě se od Ratzingera dodnes zásadně liším v názoru na kulturní revoluci, kterou přinesl rok 1968, a na její požadavky, týkající se emancipace, osvěty, společenských reforem, transparentnosti a tolerance. Poválečnou společností, založenou na pracovním výkonu, a celým „bezúhonným světem“ běžného občana (ať už zaměřeného nábožensky anebo světsky)

85

otřásla tehdejší studentská revolta jednou provždy od Michiganu a Kalifornie přes Paříž a Frankfurt až po Berlín a Tübingen. Středem zájmu rozhněvané mladé generace – studentů a jejich příznivců v médiích a politických stranách – nebyla totiž tenkrát už práce, výkon, finanční příjem, kariéra a vliv, nýbrž utopické vize, kritika společnosti, nepřátelský postoj ke konvencím, volnost, autonomie a možnost svobodné seberealizace. Tak zněla nová hesla, ve kterých jsem při vší kritičnosti – na rozdíl od Josepha Ratzingera – nalézal mnoho pravdivých a dobrých stránek. Zjevně se tu ohlašovalo nové stanovisko k životu: teď už nešlo o pouhé přežití ani o měšťáckou touhu po lepší životní úrovni, nýbrž – čím dál zřetelněji – o nový způsob „prožívání“. Přinejmenším otázka, zda je pravým smyslem života práce, mi připadala oprávněná. Práce přece jediným smyslem života rozhodně není. Lidský život toho zahrnuje víc. Práce není jeho základem, nýbrž jen jeho významnou součástí. Obsahem lidského konání je přece kromě práce i všechen život osobní a rodinný, všechna činnost společenská, politická a kulturní – lidské konání, to je nejen negotium, tj. oblast úzce pracovní, ale i otium, tj. oblast toho, čím se zabýváme ve chvílích volna. Otium se ovšem nerovná zahálce a lenosti, nýbrž zahrnuje i relaxaci, hru, sport, aktivity múzické a odpočinek. To všechno jsem musel svého času ozřejmit i sám sobě: názorové střety týkající se věcí teologických, církevních i obecně společenských – střety, ve kterých bohužel často vystupuji jako osamělý bojovník – ode mne mnohdy vyžadují extrémní nasazení. A kdybych si při vší své práci nedopřával odpočinku, kdyby se mi práce (především výdělečná činnost) stala účelem sama o sobě, kdybych chronicky přepínal své síly, kdybych se honil od jedné lhůty ke druhé a přitom vlastně přešlapoval na místě, kdyby moje hyperaktivita vedla k pocitu znechucení, sklíčenosti, vyčerpání nebo ke stavu „vyhoření“, zakoušel bych v novodobé podobě to, čemu svatý Pavel a Luther říkali „prokletí zákona“. Pod tíhou „zákona práce“ sténá nesčetné množství lidí: trpí tím, že musejí v práci vytrvale podávat patřičný výkon a dosahovat úspěchů. Pochopitelně se pak nabízí otázka, jestli se lze od tohoto tlaku nějak osvobodit.

86

Zážitky V posledních desetiletích dvacátého století se v sekularizovaných zemích vyvinulo to, čemu sociologové, například Gerhard Schulze, říkají Erlebnisgesellschaft, tedy společnost, ve které středem pozornosti není už práce, nýbrž stále nové a nové zážitky. Zážitek se tu sám o sobě stává účelem, a to i v podobě různých náboženských happeningů (Die Erlebnisgesellschaft. Kultursociologie der Gegenwart, 1992). Ani já sám nejsem výjimkou: je přece tolik věcí, které nepotřebujeme, a přesto bychom je tak rádi vlastnili. Jejich „zážitková“ hodnota – novým oblečením počínaje a novým autem konče – bývá pro nás mnohdy důležitější než jejich hodnota užitná. Smyslem života není už ani tak práce, jako spíš honba za hezkými zážitky a takzvaná „estetizace“ všednosti: všechno má být pokud možno příjemné, pěkné a zábavné. A všechno, co nás baví, musí být dovoleno. V tom, že vedle trhu pracovního vládne každodennímu životu naší společnosti trh „zážitkový“, vidím problém stejně jako mnozí jiní. Nabídka je čím dál rafinovanější a my spotřebitelé jsme čím dál otupělejší. Na neustálý přísun novinek jsme si už dávno zvykli. Dnešní mocný reklamní průmysl, vykazující mnohamilionový obrat, nám den co den předvádí šťastné, většinou mladé tváře. Navzdory touze po věčném mládí a veškerým kosmetickým vymoženostem ovšem všichni stárneme. Honba za novými zkušenostmi by neměla vést ke stresu a touha po nových zážitcích by neměla vést ke frustraci. Proti zážitkům nic nenamítám. Svědčí o tom moje paměti: postupně jsem nasbíral nekonečně mnoho zkušeností radostných, jakož i spoustu neradostných. Setkal jsem se s mnoha lidmi různé víry a různého životního stylu, byl jsem svědkem mnoha mimořádných událostí, podnikl jsem mnoho cest a dočkal se mnoha úspěchů a radostí, ale právě tak jsem prožil – a mohl bych o tom dlouze vyprávět – i řadu strastí a porážek. Přesto se ze mne nestal „světák“, užívající života hlavně z té lepší stránky. Bonviváni mi připadají zábavní, ale nijak jim nezávidím. Playboyové, zvláště mají-li vlasy už dávno šedivé, jsou mi k smíchu. Hédonismus, zaměřený jenom na slasti a radovánky, člověku trvalé životní štěstí nepřinese. Proto si kladu otázku, zda jsou zážitky

87

skutečně pravým smyslem života. Mnozí lidé opravdu pracují jen proto, aby si mohli – často po nudných hodinách strávených u běžícího pásu nebo v kanceláři – dopřávat čím dál více zážitků. A jak jsem v takzvaných „vyšších kruzích“ nejednou sám zjistil, spousta rozhovorů se točí jen kolem volného času, kopané, zdraví, televize, dovolených a cestování. Dobrá. Ale stačí to k tomu, aby byl člověk spokojenější? Vždyť co je lepší ukázkou toho, že ani všechna hojnost světa nedokáže dnešní touhu po zážitcích doopravdy ukojit, než právě naše blahobytná společnost?

Naplněný život Na otázku, proč jsou vlastně lidé subjektivně „uspokojitelní“ jen dočasně, mi moje „výzkumy“ poskytly dvě důležité odpovědi. Zaprvé: pěkný zážitek – ať už jakéhokoli druhu – nelze v pravém slova smyslu „vyrobit“, nýbrž jen podmíněně naplánovat. Mám s tím svoje zkušenosti. Sebelépe připravené plány mohou skončit zklamáním a druhá dovolená strávená na tomtéž místě nebývá už tak velkým zážitkem jako ta první. A zadruhé: nová, lepší nabídka vždycky hned přebije tu dřívější. Ve světle lákavých příslibů nám staré zážitky náhle připadají nudné. Jinak by naše „nabídková ekonomika“ vůbec nemohla fungovat. Dokonce i v případě, že jsme opravdu prožili okamžik naplnění, nás brzy opět přepadá otázka, co by tedy mělo přijít příště. Je to skutečně paradox: čím více lidé této honbě přivykli, tím vzácněji dosahují uspokojení. Výše zmíněný sociolog Gerhard Schulze o naší Erlebnisgesellschaft konstatoval: „Víkend a dovolená, ale i partnerské vztahy, povolání a další oblasti života se dostávají pod tlak očekávání, který vede ke zklamání. A čím bezvýhradněji se stávají zážitky smyslem našeho života, tím více se bojíme, že se žádných zážitků nedočkáme…“ I já jsem přesvědčen, že stejně jako nemůže dát v dnešních podmínkách obyčejnému lidskému životu trvalý smysl neúnavná dřina, nemohou mu jej dát ani stále nové a nové zážitky. Kdesi vzadu, za

88

vší prací a za všemi zážitky, stojí tedy existenciální otázka, pro co máme žít. Zdá se nesmyslné, že na jedné straně odcházíme čím dál dříve do penze, ale na straně druhé se neustále prodlužuje doba, po kterou jsme schopni pracovat, bavit se a hledat pravou životní náplň. Ti, kdo se starají jen o sebe, přitom chřadnou. Ti, kdo se starají o druhé, jsou na tom lépe. Neplacená práce sice vyžaduje čas, nasazení a sílu, ale přináší lidem radost a uspokojení a většinou jim ani ve vysokém věku nedovolí, aby se cítili životem příliš unaveni. Tím jsme dospěli k důležitému poznatku: všechna práce a všechno, co prožíváme (ať už v zaměstnání, ve chvílích volna, anebo v důchodovém věku), má smysl jedině tehdy, má-li smysl celý náš život jako takový. Ústřední otázka proto podle mne zní: „Co dává smysl lidskému životu jako takovému? Co dává mému životu trvalý smysl, o který se mohu opřít v každé životní etapě a v každém věku? Existují vůbec ještě nějaké trvalé životní hodnoty?“

Seberealizace Nikdo si dnes už nemůže nevšimnout, že spoustu hodnot, které – vedle práce a zážitků – lidem dříve pomáhaly nacházet smysl života, postihla krize, neboť nejenže je ohrožen ekonomicko-finanční základ, o který se naše společnost opírá, ale erozí je napaden i její základ hodnotový. Samozřejmě že se dosavadní hodnoty ne všechny zcela vytrácejí, ale mnohé z nich pouze procházejí určitou proměnou. Poté co některé církevní a společenské „systémy a instance pravého smyslu života“ přestaly působit dostatečně přesvědčivě, si však nelze nepovšimnout, že mravní principy, které nás dříve odmala poučovaly o tom, co je dobré a co špatné, co je lidské a co nelidské, namnoze nahradila libovůle a že například Desatero téměř upadlo v zapomnění. Jedná-li se s dětmi jako s „partnery“, mohou se z nich stát „malí tyranové“ (říká dětský psychiatr Michael Winterhoff). Špatná výchova se řídí zásadou anything goes. V politice bývá čirá touha po moci až příliš často velebena jako vlastnost pozitivní. V peněžnictví a v reálné ekonomice se ziskuchtivost, velikášství a korupce rozšířily

89

měrou dosud nebývalou. V mnoha sdělovacích prostředcích je propagován dekadentní exhibicionismus; zvrácené sexuální praktiky jsou nám předkládány jako zcela běžné „zábavní zboží“. Nechci naříkat a roztrpčeně moralizovat. Ale nejsem jediný, kdo zjišťuje, že v takovéto situaci není lehké propagovat myšlenku života opravdu dobrého a hájit mezilidské vztahy založené na vědomí dlouhodobého závazku a odpovědnosti – zvláště mezi mládeží. Dobrá rada je tu věru drahá (stejně jako rady mnoha psychologů a psychoterapeutů, kteří – jak ukazuje celá řada publikací – hledají smysl lidského života za pomoci svých odborných znalostí). Tito odborníci často radí: „Tváří v tvář vší té vědecké, politické a náboženské relativizaci – tváří v tvář všem převratům a čím dál zřejmější prázdnotě – musíš smysl najít sám v sobě. Pracuj na svém já, využij svých možností, samostatně rozvíjej své cíle a své mravní zásady, smysl svého života si najdi sám. Sám si urči, co je podle tebe smysluplné a kterými principy se chceš řídit.“ Mám tedy i já lidem radit totéž? Je seberealizace pravým smyslem našeho života? Odpovím otázkou. Dává seberealizace našemu životu skutečně plný smysl, jehož by se bylo možno držet? Dává nám seberealizace to, na co právě psychologové a psychoterapeuti kladou důraz: dává nám osobní identitu a integritu, pocit koherence a stability, který by nám pomohl přestát i těžké krize?

Nejsme příliš soustředěni sami na sebe? Zajisté jsem ten poslední, kdo by chtěl proti seberealizaci vznášet námitky. Křesťanská tradice ji až příliš dlouho pokládala za sobectví a žádala od člověka sebezapření, samoúčelnou zdrženlivost a pokoru. Tyto snahy jsem vždy kritizoval a i v této knize jsem hned na počátku zdůraznil, že úhelným kamenem zdravé osobnosti je důvěra v život a ve své vlastní já. Považuji za mimořádnou přízeň osudu, že mám – díky tomu, že mou vlastí je země, která se k lidem chová vlídně, že jsem vyrůstal ve stabilním rodinném prostředí a že se mi dostalo dobré výchovy a dobrého vzdělání – pevné sebevědomí, jehož budování dnes od rodičů a vychovatelů odborníci výslovně vyžadují (srv. Das starke

90

Ich. Wie Kindern das Leben gelingt, Der Spiegel 15, 6. dubna 2009). Nebýt mé vnitřní síly, duševní stability a odolnosti, nebyl bych mohl své boje za „pochybnou pravdu“ přestát – navzdory mnoha zraněním – nakonec bez újmy. Moji odpůrci, všemožní závistníci a jiní „dobráci“ interpretovali moje sebevědomě prezentované argumenty nezřídka jako domýšlivost, moje oprávněné dotazy jako troufalost, moje kritické postoje jako přebujelý egoismus a moje zdravé sebevědomí jako nedostatek pokory. K pokoře mě pyšně nabádali mnohokrát. Ustrašenost, poníženost a zbabělost nemají však s pokorou nic společného. Pokora neznamená, že když nám shora někdo odporuje, padneme hned na kolena. Pokora není přikrčenost a sebezapření, nýbrž umírněnost. Pravá pokora předpokládá odvahu a odvaha znamená, že se člověk nebojí ani otevřených střetů a vzájemných, mnohdy nevyhnutelných zranění. Jsem přesvědčen, že stát i církev potřebují jedince, kteří si sami sebe váží, a zdravou debatní kulturu. Když apoštol Pavel a mnozí pozdější světci pranýřovali ty či ony nešvary a stavěli se na odpor „vrchnosti“, ba i samému Petrovi, nedělali s tím, jak známo, žádné okolky. A přitom samozřejmě tehdy ještě neměli svatozář, která jejich rázné vystupování zpětně staví do příznivého světla. Sklízeli závist a nepochopení, ale o své sebevědomí se připravit nedali. Musím se přiznat, že mi při pohledu na poměry a nešvary, které dnes panují v církvi a v teologii, bývá zatěžko zachovat si klidnou mysl. Existuje přece i hněv „svatý“. To či ono ostré slovo možná debatu polarizovalo a nejedna vtipná pointa mohla vyznít posměšně. Ale vždy jsem se vyhýbal tomu, abych své protivníky hanobil. Ani když mi upírali katolické smýšlení a zpochybňovali mou víru v Krista (ba moji „dobrou víru“ vůbec), neoplácel jsem stejné stejným. Kdybych chtěl sestavit seznam všech hrubých, špinavých a urážlivých označení a atributů, jimiž jsem kdy byl ústně, písemně či veřejně obdařen a jejichž původci byli mnohdy zbožní lidé, slibující, že se za mne budou modlit, mohl bych rovnou napsat pěkný příruční lexikon nadávek. Pak je ovšem zbytečné po mně žádat, abych s církevními hodnostáři, reagujícími často přecitlivěle, jednal dobrotivěji a jemněji.

91

Připusťme, že se člověk má přese všechno sebevědomí snažit nebýt soustředěn jen sám na sebe a s ohledem na své vlastní chyby zůstat v hloubi duše skromným jedincem, který k sobě bude za všech okolností kritický a dokáže oprávněnou kritiku v klidu vyslechnout. Ale člověk má taky bojovat, a to nejen sám za sebe. Snažil jsem se hájit nejen sebe, ale i ty, kteří se sami ozvat nemohou nebo kterým není popřáváno sluchu. A angažoval jsem se v zájmu velké věci, jíž pro mne byla a je obnova katolické církve, opětné sjednocení křesťanských církví, jejichž cesty se rozešly, a v neposlední řadě dialog jednotlivých náboženství a kultur, vedený na základě společného lidského étosu. V tomto smyslu mi tedy šlo i o realizaci sebe samého. Poslední dobou ovšem i sami psychologové a psychoterapeuti plným právem varovně hovoří o „seberealizační pasti“. Ta už zničila nejedno manželství a rozbila spoustu mezilidských vztahů. Kdy v této pasti člověk uvázne? Ve chvíli, kdy se jeho seberealizace odpojí od zodpovědnosti za sebe samého, za ostatní lidi a za svět. Mám tu na mysli nejen jisté výbojné politiky, hamižné manažery, odborové funkcionáře toužící po moci, vědce prahnoucí po slávě, bezohledné lékaře a pokrytecké kněze, ale i docela obyčejný, všední život a špatně pochopenou, sobeckou seberealizaci, která se může u každého z nás projevovat jinak. Sebeurčení, nalezení svého já, osobní rozvoj a osobní naplnění, tomu všemu se dá plně přitakat, pokud ovšem výsledkem není narcismus, sobectví a bezohlednost. „Na nervy“ nám dnes často jdou i maličkosti. Nejsem jediný, kdo má zlost na bezohledné lidi, kteří všude okolo – v autobusech, ve vlacích, v letadlech, na ulicích a náměstích – ruší svými mobilními telefony, křikem a okázale hrubým chováním a svobodně si dovolují věci, jež vedou k nesvobodě nás ostatních. Podle psychologů přibývá zaslepených rodičů, kteří si špatné chování svých dětí vykládají jako projev nadprůměrné inteligence. Dají se takové nešvary zdolat výhradně pomocí psychologie? Zajisté je dobře, že dětem už na základní škole doporučujeme určité vzorce chování, které jim pomohou lépe zvládat těžké situace: „Zapoj se, zaměř se na své vlastní cíle, buď rozhodný a hledej možnosti, jak se rozvíjet. Pěstuj si pozitivní sebehodnocení, dívej se na věci realisticky, nikdy neztrácej naději. Bedlivě o sebe pečuj…“

92

Ale mají-li děti vést zdařilý život, nepotřebují vedle psychologického výcviku i mravní výchovu, která by se měla dnes opírat o zásadu lidskosti, o zlaté pravidlo vzájemnosti, úctu k životu, solidaritu, pravdivost a partnerství? Mám dojem, že základní principy pozitivní výchovy mohou doopravdy fungovat jedině na takovéto mravní bázi, tj. jedině když rodiče stanoví jasná pravidla, určí dětem patřičné hranice a dokážou být důslední. I pro dospělé ostatně platí, že sebeurčení se mnohdy neobejde bez překonání sebe sama. Vnitřní duševní prázdnotu – i ve skupině nebo v partě – mohou vyplnit jedině životní hodnoty a pravý smysl života. Smysl života – a tím se vracím k naší výchozí otázce – ovšem nenajdu ve svém izolovaném já, nýbrž jen v mezilidských vztazích. ­Neboli: moje já najde smysl života pouze pod podmínkou, že se otevře druhým lidem, tj. milovanému člověku, rodině, spolupracovníkům a přátelům, těm, kteří k mému životu patří a na které jsem odkázán. Smysl života najdu jenom tehdy, přesáhnu-li sám sebe a dám-li své síly do služeb toho či onoho jednotlivce, společenství nebo věci. Ale bylo by nesprávné myslet v této souvislosti pouze na věci velké a vznešené a zapomínat na běžné úkoly každodenního života.

Smysl „malý“ Od počátku zdůrazňuji, že základní důvěrou v realitu rozhodně jednou provždy neodstraním nejistotu, která je s lidským životem spojena. To platí o světě velkém i malém. Na cestách si v letadle často říkám: „Z ptačí perspektivy vypadají mnohá města – například ve Spojených státech – v záři slunečních paprsků tak hrdě, a přitom je sužuje tolik ekonomických, společenských, politických a kulturních starostí. Z pohledu astronautů je celá naše modrá planeta tak krásná, a přitom pozemšťany v nejrůznějších koutech světa ohrožují přírodní pohromy, infekce, konflikty a války.“ Mnohdy je však ohrožen i můj svět malý. Moje zdraví, byť seberobustnější, je stále vystaveno nebezpečí a moje kariéra může kdykoli ztroskotat. K lidskému životu nedílně patří jistá křehkost, nejistota, konečnost, ba i nepřetržitě hrozící nesmyslnost. Základní

93

r­ ozhodnutí, že budu životu důvěřovat, je ode mne proto v určitých situacích vyžadováno stále nanovo. Jaký má tedy život smysl, cíl a význam? Plně chápu, že se dnes mnozí lidé v životě spokojují se smyslem „malým“. Akceptují zkrátka jednu z mnoha nabídek, které se jim v jednotlivých dílčích oblastech života naskýtají: smysl života nacházejí v práci, ve svých „volnočasových“ zálibách, ve sportu, v partnerství nebo v lásce. Nacházejí jej v kultuře, v umění, hudbě, anebo – donuceni okolnostmi – v té či oné terapii či psychologické pomoci. Žádný z takovýchto „malých“ smyslů života bychom neměli znevažovat. Ale zdá se mi, že v nás při všech těchto dílčích „malých“ smyslech života zůstává – i když mnohdy všelijak maskovaná, potlačená, přidušená či umlčená – touha po smyslu úplném. Zůstává v nás nezodpovězená otázka, co je pravým smyslem celku, smyslem celého našeho života a smrti, smyslem celého našeho světa. Otázka celého duchovního kontextu, tj. otázka smyslu „velkého“. Nikoli bezdůvodně vzbudila v psychoterapii svého času vedle Freuda, Adlera a Junga takovou pozornost i logoterapie Viktora E. Frankla. Frankl žádá, aby se psychoterapie věnovala i otázkám duchovním, zejména právě otázce smyslu života.

A smysl „velký“ „Velký“ smysl života ovšem řada lidí popírá. Vlastně se tu vracíme ke sporu mezi někdejšími „realisty“ a „nominalisty“, o kterém byla řeč v úvodu této kapitoly. Ke dvěma novodobým myšlenkovým směrům, které dominují debatám dnešním, si zachovávám odstup, neboť mám dojem, že na otázku „velkého“ smyslu odpovídají nedostatečně, i když mají oba pravdivé jádro. Ve vztahu ke svému životu bych nechtěl být „naturalistou“ ani „konstruktivistou“. Vědecký naturalismus, rozšířený nejen mezi přírodovědci, mě neuspokojuje. Pro naturalistu jsem coby člověk pouhou součástí přírody, resp. produktem evoluce. Úctu k přírodě – resp. lidskou solidaritu s přírodou – s naturalisty sdílím. A naprosto respektuji uznávané výsledky přírodovědeckého bádání, zejména evoluční

94

teorii: tyto výsledky nesmějí být z náboženských či ideologických důvodů přehlíženy, natožpak popírány. Přesto se však nemohu spokojit s pojetím, podle něhož jsem prostě a jednoduše tady a tím to končí: vyznačuji se určitou biologickou strukturou a určitými potřebami a zájmy, ale hlubší smysl nebo hlubší hodnotu prý můj život nemá. Kladu si otázku, nestojím-li coby duchem nadaná bytost přece jenom na stupni kvalitativně vyšším než zvíře, které si otázku hodnoty a smyslu klást neumí. Cožpak jsem opravdu podroben stejnému vzniku a zániku jako zvířata? Bertolt Brecht si myslel, že ano, a svůj názor shrnul ve své známé didaktické básni Proti svodům. Už roku 1982 jsem si ve své knize Ewiges Leben? (Věčný život?) se vší úctou dovolil tuto báseň poněkud předělat, ovšem tak, abych se nezpronevěřil její závažnosti a důstojnosti. Moje úprava nabízí jasnou alternativu, která je přinejmenším právě tak oprávněná jako mínění Brechtovo. Svoji verzi uvádím v pravém sloupci: Proti svodům

Čeká vás ještě víc

Jen nenechte se svésti! Vždyť není žádné zítra. Už končí všechny cesty; a vše temnou noc věstí; nepřijdou nová jitra.

Jen nenechte se svésti! Vždyť nic nekončí zítra. Nekončí všechny cesty; ač vše temnou noc věstí; nadejdou nová jitra.

Jen nenechte se splésti! Že není pro co žít. Cpěte se jak jen lze snésti! To nedá vám pocit štěstí až přijde čas odejít!

Jen nenechte se splésti! Že není pro co žít. Nacpat se jak jen lze snésti! To nedá vám pocit štěstí až přijde čas odejít!

Jen nenechte se těšit! Už spočten je váš čas! Ať se svatí hrobů děsí! Život je přec poklad větší: Nečeká však už na vás.

Jen nenechte se těšit! Už spočten je váš čas! Svatí se hrobů děsí? Život je přec poklad větší: víc však ještě čeká vás.

95

Jen nenechte se svést dřít a dřít stále víc! Co probouzí váš děs? Zemřete jako zvěř a potom bude nic.

Jen nenechte se svést dřít a dřít stále víc! Co probouzí váš děs? Nezemřete jak zvěř a nebude žádné nic.



Přeložil Jiří Munzar

Na jedné straně se tedy distancuji od naturalismu. Na straně druhé mě neuspokojuje ani konstruktivismus (ať už idealistický, materialistický anebo strukturalistický), směr, který považuje smysl a hodnotu života za pouhou lidskou konstrukci. Podle konstruktivistů člověk zkrátka realitu a svou existenci pěchuje pod poklop svých vlastních pojmových či jazykových konstruktů. Lidské svobodě, tvořivosti a autonomii přitakávám stejně jako konstruktivisté. Přesto mi připadá problematické, že by měl jedinec nebo lidská společnost vystupovat v roli toho, kdo různé systémy smyslu života – nebo dokonce smysl života jako takový – sám vytváří a kdo předem popírá, že by smysl mohl tkvět přímo v realitě samotné. Připadá mi problematické, že bych si měl své hodnoty tvořit sám, ať už materialisticky podle Feuerbacha a Marxe, existencialisticky podle Sartra (coby soběstačný projektant své existence a svých mravních zásad), anebo strukturalisticky podle de Saussura a sémiologů, pokládajících smysl za výtvor lidské řeči. Mám se opravdu stát sobě samému Bohem a tvůrcem neboli „nadčlověkem“ v souladu s tím, co od nás lidí očekává Friedrich Nietzsche, poté co „pomatenec“ ohlásil Boží smrt? Před tím mě přece sám Nietzsche varuje. Nakonec totiž spatřuje cíl života v pouhém věčném opakování jednoho a téhož: věčný život pro něho znamená věčný žal, ustavičně se střídající zanikání a vznikání. Hluboký svět – ! Je hlubší, než jak den jej znal. V něm propast běd – Slast – hlubší nad všech srdcí žal: Žal: zahyň! dí.

96

Než každá slast: chci věčnost! dí – Chci věčnost, věčnost nejhlubší! Tak pravil Zarathustra. Votobia. 1992. Překlad Otakar Fischer

Mám tedy věřit v nekonečný koloběh, takový, jaký mi svým cyklickým vznikáním a zanikáním zjevně naznačuje příroda? Nietzsche tu navázal na starý mýtus o věčném návratu, ale verifikovat jej nedokázal. Jistě, v přírodě nesporně existují pravidelně se opakující děje, jako jsou pohyby hvězd, roční doby nebo střídání dne a noci. Konkrétní detaily se ovšem neopakují. Ba právě naopak: příroda – atomovými jádry počínaje a hvězdami konče – má své dějiny. A i hvězdy mohou umírat. Existuje nenávratnost, ale na druhé straně naštěstí existuje i opravdová novost. A tak stále stojím před onou velkou otázkou, nesměřují-li přinejmenším lidské dějiny k něčemu, v čem lidský život koneckonců dochází svého naplnění. Tuto otázku – otázku všezahrnujícího, konečného, „velkého“ smyslu života, resp. smyslu celku – bych si rozhodně nechtěl přestat klást. Vždyť co ty stamiliony lidí, kteří v chudinských čtvrtích Londýna, New Yorku, Bombaje a mnoha měst kolumbijských a brazilských žijí v utrpení a v bídě, která doslova „volá do nebe“? Cožpak jim nelze dát žádnou naději? A co všichni ti, kdo bídně zahynuli v nesčetných nacistických, sovětských a čínských koncentračních táborech? Co ti, kdo byli zavražděni nebo zemřeli hned v dětství, aniž mohli prožít opravdový život? „Cožpak neexistuje spravedlnost?“ ptám se. K čemu vůbec byli na světě? A proč jsme na světě my, kterým se daří poměrně dobře? Přiznávám, že se s bídou, nespravedlností a absurditou tohoto světa nedovedu smířit, a právě proto si kladu otázku, jaký má život ostatních i můj vlastní život smysl. Nejde mi ovšem o to, aby se moje smíření mohlo opřít o příslib, že se smysl nachází kdesi na nebesích, nýbrž o nalezení smyslu tady na zemi. Nietzscheho pobídku, abychom zůstali „věrni zemi“ (Zarathustra, Předmluva 3), bych rád bral naprosto vážně. Musí nám stačit, že si smysl života najdeme teď a tady. Každý z nás si jej musí najít ve svém širším či užším okolí. Každé povolání

97

se může nezávisle na dané pozici stát opravdovým posláním a dát člověku pocit uspokojení a naplnění. Neplacená činnost – ať už na poli sociálním, charitativním, anebo politickém – může být smysluplnější než leckterá činnost výdělečná. Péče o naše bližní může – při vší námaze – změnit náš pohled na život a zprostředkovat nám nové, netušené zkušenosti. Proto lidem ani tak nepřeji, aby krizí spojených s hledáním smyslu života zůstali ušetřeni (ty nás mohou právě během šířící se krize hospodářské zasáhnout zcela nečekaně), ale spíš bych každému rád popřál, aby si navzdory všem krizím dokázal smysl života zachovat, resp. aby jej dokázal nově hledat a nacházet. Průběžně bychom měli mít ovšem na zřeteli i smysl konečný a být si vědomi toho, že svůj smysl má i smrt. Patřím k onomu nesčetnému množství lidí, kteří neuhasitelně touží po konečné spravedlnosti, věčném míru a trvalé blaženosti. Může být tato touha někdy splněna? Na to se pokusím odpovědět v následující kapitole, věnované základu všeho života.

98

Z díla Hanse Künga

Křesťanský život Rechtfertigung. Die Lehre Karl Barths und eine katholische Besinnung, Johannes/ Benziger 1957, ediční řada Piper 4039. Credo. Das Apostolische Glaubenbekenntnis – Zeitgenossen erklärt, Piper 1992, ediční řada Piper 2024 (česky: Krédo. Apoštolské vyznání víry dnes?, Praha: Vyšehrad 2007); zvláštní vydání Einführung in den christlichen Glauben, Piper 2006. Menschenwürdig sterben. Ein Plädoyer für Selbstverantwortung (ve spolupráci s W. Jensem a s příspěvky D. Niethammera a A. Esera), Piper 1995, ediční řada Piper 2329; nové, rozšířené vydání Piper 2009. Vertrauen, das trägt. Eine Spiritualität für heute (vyd. H. Häring), Herder 2003.

Církev a křesťanská ekumena Konzil und Wiedervereinigung. Erneuerung als Ruf in die Einheit, Herder 1960. Strukturen der Kirche, Herder 1962, ediční řada Piper 762. Kirche im Konzil, Herder 1963. Die Kirche, Herder 1967, ediční řada Piper 582. Wahrhaftigkeit. Zur Zukunft der Kirche, Herder 1968. Was ist Kirche?, Herder 1970; Gütersloher-TB 181. Unfehlbar? Eine Anfrage, Benziger 1970, ediční řada Piper 1016. Fehlbar? Eine Bilanz, Benziger 1973. Katholische Kirche – wohin? Wider den Verrat am Konzil (ve spolupráci s N. Greinacherem), Piper 1986, ediční řada Piper 488. Die Hoffnung bewahren. Schriften zur Reform der Kirche, Benziger 1990.

Teologické a christologické základy Menschwerdung Gottes. Eine Einführung in Hegels theologisches Denken als Prolegomena zu einer künftigen Christologie, Herder 1970, ediční řada Piper 1049. Christ sein, Piper 1974, ediční řada Piper 1736 (česky: zkrácená verze Být křesťanem – Křesťanská výzva, Brno: CDK). 20 Thesen zum Christsein, Piper 1975, ediční řada Piper 100. Existiert Gott? Antwort auf die Gottesfrage der Neuzeit, Piper 1978, ediční řada Piper 2144. 24 Thesen zur Gottesfrage, Piper 1979, ediční řada Piper 171. Ewiges Leben?, Piper 1982, ediční řada Piper 364 (česky: Věčný život?, Praha: Vyšehrad 2006).

239

Freud und die Zukunft der Religion, Piper 1978, ediční řada Piper 709 (česky: Freud a budoucnost náboženství, Praha: Vyšehrad 2010). Große christliche Denker, Piper 1994, ediční řada Piper 2283. Der Anfang aller Dinge. Naturwissenschaft und Religion, Piper 2005, ediční řada Piper 4850 (česky: Na počátku všech věcí, Praha: Vyšehrad 2007).

Světová ekumena Jesus im Widerstreit. Ein jüdisch-christlicher Dialog (ve spolupráci s P. Lapidem), Calwer/Kösel 1976. Christentum und Weltreligionen. Hinführung zum Dialog mit Islam, Hinduismus und Buddhismus (ve spolupráci s J. v. Essem, H. v. Stietencronem a H. Bechertem), Piper 1984, ediční řada Piper 1908/2055/2130 (česky: Křesťanství a islám, Praha: Vyšehrad 1998; Křesťanství a hinduismus, Praha: Vyšehrad 1997; Křesťanství a buddhismus, Praha: Vyšehrad 1997). Christentum und Chinesische Religion (ve spolupráci s J. Ching), Piper 1988, ediční řada Piper 2738 (česky: Křesťanství a náboženství Číny, Praha: Vyšehrad 1999). Spurensuche. Die Weltreligionen auf dem Weg, Piper 1999, ediční řada Piper 4292, 4293 a 5167.

Světové písemnictví a hudba Dichtung und Religion. Pascal, Gryphius, Lessing, Hölderlin, Novalis, Kierkegaard, Dostojewski, Kafka (ve spolupráci s W. Jensem), Kindler 1985, ediční řada Piper 1880, ediční řada Piper 901. Theologie und Literatur. Zum Stand des Dialogs (ve spolupráci s W. Jensem a K.-J. Kuschlem), Kindler 1986. Anwälte der Humanität. T. Mann – H. Hesse – H. Böll (ve spolupráci s W. Jensem), Kindler 1989, ediční řada Piper 1267. Mozart – Spuren der Transzendenz, Piper 1991, ediční řada Piper 1498 (česky: Mozart – Stopy transcendence, Brno: CDK 2000). Musik und Religion. Mozart – Wagner – Bruckner, ediční řada Piper 4607. Kunst und Sinnfrage, Benziger 1980.

Dnešní náboženská situace Theologie – wohin? Auf dem Weg zu einem neuen Paradigma (ve spolupráci s D. Tracym), Benziger 1984; Gütersloher Verlagshaus 1984. Das neue Paradigma von Theologie. Strukturen und Dimensionen (ve spolupráci s D. Tracym), Benziger 1984; Gütersloher Verlagshaus 1984. Theologie im Aufbruch. Eine ökumenische Grundlegung, Piper 1987, ediční řada Piper 1312. Das Judentum, Piper 1991, ediční řada Piper 2827. Das Christentum. Wesen und Geschichte, Piper 1994, ediční řada Piper 2940. Die Frau im Christentum, Piper 2001.

240

Kleine Geschichte der katholischen Kirche, Berlin 2001 (česky: Malé dějiny katolické církve, Brno: Barrister & Principal; Praha: Vyšehrad 2002). Der Islam. Geschichte, Gegenwart, Zukunft, Piper 2004, ediční řada Piper 4709. Die Schweiz ohne Orientierung? Europäische Perspektiven, Benziger 1992.

Světový étos Projekt Weltethos, Piper 1990, ediční řada Piper 1659 (Světový étos – projekt, Zlín: Archa 1990). Weltfrieden durch Religionsfrieden. Antworten aus den Weltreligionen (ve spolupráci s K.-J. Kuschlem), Piper 1993, ediční řada Piper 1862. Erklärung zum Weltethos. Die Deklaration des Parlamentes der Weltreligionen (ve spolupráci s K.-J. Kuschlem), Piper 1993, ediční řada Piper 1958 (česky: Prohlášení ke světovému étosu, Brno: CDK 1997). Ja zum Weltethos. Perspektiven für die Suche nach Orientierung (vyd.), Piper 1995. Weltethos für Weltpolitik und Weltwirtschaft, Piper 1997, ediční řada Piper 3080 (česky: Světový étos pro politiku a hospodářství, Praha: Vyšehrad 1999). Wissenschaft und Weltethos (ve spolupráci s K.-J. Kuschlem), Piper 1997, ediční řada Piper 3247. Globale Unternehmen – globales Ethos. Der globale Markt erfordert neue Standards und eine globale Rahmenordnung (vyd.), Frankfurt 2001. Dokumentation zum Weltethos, ediční řada Piper 3489. Wozu Weltethos? Religion und Ethik in Zeiten der Globalisierung (rozhovor s Jürgenem Hoerenem), Herder 2002; nové, rozšířené vydání 2006. Friedenspolitik. Ethische Grundlagen internationaler Beziehungen (vyd. spolu s D. Senghaasem), Piper 2003. Weltethos christlich verstanden (ve spolupráci s A. Rinn-Maurerovou), Herder 2005. Weltethos aus den Quellen des Judentums (ve spolupráci s W. Homolkou), Herder 2008.

Paměti Erkämpfte Freiheit. Erinnerungen, Piper 2002, ediční řada Piper 4135. Umstrittene Wahrheit. Erinnerungen, Piper 2007; ediční řada Piper 5387.

241

Poděkování

Tato knížka je plodem šesti desetiletí zasvěcených teologii. Cestou jsem potkal spoustu lidí, od mnohých jsem se lecčemu naučil, mnozí mě tak či onak ovlivnili. Kdybych jim měl na závěr všem poděkovat, zaplnil bych jejich jmény nesčetné množství stránek. Rád bych poděkoval hlavně těm, kdo četli moje knihy nebo naslouchali mým přednáškám a kázáním a kdo mě během oněch deseti­ letí povzbuzovali a posilovali nebo se na mne obraceli s nejrůznějšími kritickými dotazy. Jako teolog se považuji nejen za vědce, ale i za duchovního pastýře; chtěl bych, aby moje teologie lidem ukazovala správný směr a byla jim v životě ku pomoci. Z nesčetných reakcí, kterých se mi průběžně dostávalo, jsem měl možnost na své cestě načerpat mnoho sil a odvahy. Jsem za to upřímně vděčný. Zvláštní dík patří oné téměř tisícovce posluchaček a posluchačů, kteří na tübingenské univerzitě v letním semestru roku 2009 navštěvovali moje přednášky na téma „v co věřím“. Skutečnost, že mi v mém věku bylo dopřáno tak početné a věrné publikum, mě naplňuje radostí a velikým vděkem. Nakonec bych rád poděkoval těm, kdo se bezprostředně podíleli na přípravě dotyčných přednášek i této knihy: děkuji svým věrným kolegyním a kolegům, pracovníkům nadace Weltethos a zaměstnancům nakladatelství Piper, s jejichž pověstně vlídným a odborným přispěním mohla tato kniha vzniknout. Tübingen v červenci 2009

Hans Küng

243

EDICE TEOLOGIE

HAN S KÜ N G V co věřím Z německého originálu Was ich glaube, vydaného nakladatelstvím Piper v Mnichově roku 2009 (3. vydání), přeložila Karla Korteová Foto na obálce Peter Rigaud Typografie Vladimír Verner Vydalo nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o., v roce 2012 jako svou 1027. publikaci Vydání první. AA 13,32. Stran 248 Odpovědný redaktor Jaroslav Vrbenský Vytiskla tiskárna Ekon, družstvo, Jihlava Doporučená cena 298 Kč Nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o. Praha 3, Víta Nejedlého 15 e-mail: [email protected] www.ivysehrad.cz ISBN 978-80-7429-250-7