Gregor von Rezzori Paměti antisemity ARGO
Překlad této knihy vychází s finanční podporou Úřadu spolkového kancléře v Rakousku. Dieses Buch wurde aus den Mitteln des Bundeskanzleramtes gefördert. Kniha vychází s finanční podporou Ministerstva kultury České republiky.
Gregor von Rezzori Paměti antisemity Z německého, autorem revidovaného originálu Denkwürdigkeiten eines Antisemiten, vydaného nakladatelstvím BvT Berliner Taschenbuch Verlags GmbH v Berlíně roku 2004, přeložila Eva Pátková. Obálku navrhl Pavel Růt. Graficky upravil Libor Batrla. Redigovala Michaela Jacobsenová. Odpovědná redaktorka Alena Pokorná. Technický redaktor Milan Dorazil. Vydalo nakladatelství Argo, Milíčova 13, 130 00 Praha 3,
[email protected], www.argo.cz, roku 2016 jako svou 2756. publikaci. Vytiskla tiskárna Těšínské papírny. Vydání první. ISBN 978-80-257-1651-9 Naše knihy distribuuje knižní velkoobchod KOSMAS sklad: Za Halami 877, 252 62 Horoměřice tel.: 226 519 383, fax: 226 519 387 e-mail:
[email protected] www.firma.kosmas.cz Knihy je možno pohodlně zakoupit v internetovém knihkupectví www.kosmas.cz
Skučno Claudiu Magrisovi
Skučno je ruské slovo, které se dá jen obtížně přeložit. Znamená víc než pustou nudu; je to duševní prázdnota, působící jako vývěva, která člověka do sebe vtahuje a vyvolává v něm neurčitý, avšak velmi intenzivní pocit tesknoty. Když mi bylo čtrnáct, a tudíž ve věku, jemuž tehdejší vychovatelé říkali „klackovská léta“, nevěděli si rodiče se mnou už rady. Žili jsme v Bukovině, na jihovýchodě Evropy, v téměř astronomicky vzdálené provincii – podle dnešních měřítek. Ale co zde vyprávím, není tak daleko jen prostorově, nýbrž i časově, jako by se mi to jen zdálo. Přitom to začíná jako úplně obyčejný příběh. Ze škol tehdejšího Rumunského království, jehož občany jsme se v důsledku rozpadu c. a k. monarchie po první světové válce stali, jsem byl vyloučen na základě consilia abeundi. Pokus vnést harmonii do mého nevyrovnaného charakteru v jednom internátu v Rakousku, jež moji příbuzní ještě stále pokládali za naši kulturní domovinu, vedl k velmi podobnému ostudnému konci. Jedině včasný a předstíraný dobrovolný odchod z ústavu zabránil tomu, abych byl definitivně vyloučen ze společenství privilegovaných, kteří měli otevřenou cestu k vyššímu vzdělání. Byl jsem „dosti beznadějný případ“ – opět podle tehdejšího způsobu vyjadřování lidí, jimž připadla zodpovědná úloha vychovávat děti v „užitečné členy společnosti“. Rodiče, zcela slepí k faktu, že moje rozpolcenost byla důsledkem rozdílnosti jejich dvou povah, plné napětí, dospěli spolu s pedagogy k závěru, že z takovéhle směsi neurotické přecitlivělosti a sklonu k násilnostem, daru bystrého chápání a tupé neschopnosti učit se, potřeby něžné příchylnosti a neochotě se přizpůsobit vlastně mohl vyrůst jedině kriminálník. – – – 13
A poměrně záhy o tom už nikdo nepochyboval. Bylo to tak: nevyhnutelně, dřív nebo později, skončím ve věznici. Já sám jsem o tom taky skoro neměl pochybnosti. K triviálním životním moudrostem, za něž moje generace vděčí „Zbožné Heleně“ od Wilhelma Busche, patří i výrok: „Když je dobrá pověst v háji, žije se pak jako v ráji.“ Ovšem i toto optimistické tvrzení je spíš zbožným přáním, nikoli výsledkem praktické zkušenosti. Pokud by se mě tenkrát někdo zeptal, jak se cítím, pak bych s hlubokým povzdechem určitě odpověděl: „Skučno!“ I když se u mě dostavovaly návaly vzpurnosti, vlekl jsem se, či spíš: nechal jsem se loudavě jako šnek vléci svou zdejší nudnou existencí. A nikdy jsem se nezbavil tíživého pocitu viny, jenž nemohl vyplývat z pohnutek, které se mi snažili podsouvat, i když skutečné důvody nebyly až zas tolik vzdálené. Kdybych býval uměl vysvětlit ten jemný a komplexní rozdíl, leccos by dopadlo dobře. Ale já toho nebyl schopen. Svůj tehdejší obraz vidím před sebou jako na momentce pořízené jedním z oněch fotoaparátů, produktů jemné mechaniky s množstvím šroubků a páček, vykulenými čočkami a faldovitými měchy z černé kůže, jež se blýskavými niklovými vzpěrami daly vytahovat jako harmonika. Byly produktem ducha doby ještě blízkého světu fiakrů, podobně jako někdejší hranatá auta s vysokými koly, která vášnivě vzrušovala mou dětskou fantazii. Záviděl jsem spolužákům, kteří umravněle zůstali ve školských ústavech, když za své studijní úspěchy dostávali jako dárky k narozeninám či o Vánocích právě takové fotografické přístroje. Ovšem momentky, které mi příležitostně dávali, mě nijak zvlášť nevzrušovaly. Vidím před sebou jeden takový snímek: Chlapec s ještě kulatou, ve vzdoru jakoby odulou tváří znásilněného a brzy zcela zlikvidovaného dětství. Jeho zamračená odhodlanost k ničemu jinému než k sobě samému působí trošku směšně a zastírá vážné strasti dospívání, které – i v tom neobratné – nenalézají žádný přesvědčivější výraz. Je podmračený den. Sedím na mezi a na sobě 14 – – –
mám oblek tehdejší epochy, větrovku z tuhé, nepromokavé látky s vojenským opaskem a velkými kapsami, jakou nosili členové spolků nejrůznějšího ideologického zabarvení od radikální levice až po extrémní pravici. Ovšem v mém případě byla vzdálena všem světonázorům a nabízela mi své služby na dlouhé výlety, které jsem každou volnou hodinu osaměle a bezcílně podnikal do krajiny kolem města – krajiny s dalekým horizontem. Za slunečných ročních dob byla krásná jako park, ale pod zimním nebem, kdy se slétaly vrány, neskýtala nic jiného než těžkomyslnost širých polí s černou rozoranou půdou. A v dálce, za sněhovými poli na úbočích zvlněné končiny, se táhly černé pásy rozsáhlých lesů až k horám, tušeným v šedomodrém oparu na okraji nebeské báně jakoby z mléčného skla. Právě takové dny na sklonku zimy nejlépe odpovídaly pocitu skučno v mé duši. Jsem bez klobouku, vlasy mám rozcuchané od větru, ale u nohou mi sedí můj jezevčík Max, hladký jako tuleň, a oddaně ke mně vzhlíží: můj jediný druh při hrách, můj kamarád, přítel, utěšitel, který mě možná někdy ne zcela chápal, zato mě bezvýhradně miloval a naprosto souhlasil se vším, co jsem dělal. Musím hned uvést, že takový snímek neexistuje, protože já se tenkrát všech stranil tak, že nebyl nikdo, kdo by ho mohl pořídit. A spolužáci, o nichž jsem mluvil, mi byli v době, o které vyprávím, vzdálení. Max a já jsme se potloukali krajinou jako dva pobudové. I morálně jsme se chovali dost nevázaně. Mezi námi panovala nevyslovená dohoda, že každou perličku, která si troufla trochu se vzdálit od svého domovského selského dvora, budeme považovat za nehájenou zvěř, podobně jako každou kočku lovící myši v polních brázdách. Na kočky jsem měl zvlášť spadeno, protože Max, vyznačující se jinými chvályhodnými vlastnostmi, nebyl k mé lítosti ostrý pes. Sice se vrhal nadmíru horlivě, ba skoro hystericky za svou zvěří, ovšem když se mu postavila na odpor, už při sebemenším škrábanečku na čenichu se mi schoval s kňučením za nohama, aby tamodtud z bezpečné vzdálenosti dost ostudně – – – 15
poštěkával. Utěšoval jsem se tím, že je ještě mladý a že na něho pravděpodobně kladu příliš velké nároky. V každém případě jsem v kapse své sportovní větrovky měl vždycky důkladný prak a hrst olověných kuliček a střílel jsem naprosto přesně, že bych s tím mohl málem vystupovat v cirkusu. I ten nejzdatnější kocour se omámeně potácel, když ho zasáhla kulička velikosti fazole přímo do lebky. Max měl pak mnohem snadnější práci. Dnes v mém domě žijí psi a kočky mírumilovně pospolu. Ale tehdy jsem nepřátelství mezi nimi pokládal za přírodní zákonitost a jako přítel psů jsem byl pochopitelně nepřítel koček. Byl jsem synem muže, pro něhož byl lov vším. Nutnost likvidovat škodnou byla pro mě stejně nezpochybnitelná jako pro mé kantory kategorický imperativ – a je přece známo, že kočky jsou v revíru těmi nejhoršími škůdci. Pokud jde o perličky, tak to bylo úmyslné pytláctví, projev vzdoru. Já, jenž byl vychován podle přísných pravidel lovecké morálky, jsem pociťoval bolestné uspokojení v tom, že se chovám jako zloděj drůbeže. Úmyslně jsem porušoval loveckou morálku, a tím vlastně poskvrnil otcovo jméno. Neboť do souboru rafinovaně citlivých trestů, které mi měly ozřejmit mou nezdárnost, bohužel patřil i ten, že jsem už nesměl doprovázet otce na lov. Už jako malý chlapec jsem mohl svého otce doprovázet v každoročním cyklu loveckých radostí na jaře a v létě, o velikonočním volnu na tetřeví tok a na lov sluk, a v létě o školních prázdninách na šoulačku za srnci. Později pak, když už jsem byl zdatnější, směl jsem se příležitostně účastnit i důležitějších etap celoroční lovecké aktivity: jelení říje na podzim a lovu na černou zvěř v zimě. Teď jsem utíkal z města a bezcílně se toulal po polích, abych unikl trýznivým představám, které by pro mě ve světnici byly nesnesitelné: náladovým obrázkům, jak se v horských lesích, kde lovil otec, rozléhá tokání tetřevů, jak lesní sluky poletují na okraji lesa a kvorkají, a když už se všechno opět zazelená, jak tam poskakují srnci v prvních letních vedrech plných tančících komárů. Letos jsem to nemohl spolu s ním zažít. 16 – – –
Bramborová pole a strniště pod mýma nohama byla ještě mokrá po sotva roztálém sněhu. Ale na vrbách kolem potoků už se leskly pupeny, na prstech se dalo spočítat, kolik dnů ještě budou potřebovat, aby se z nich staly chlupaté kočičky, nebe bude zas modré a po něm budou táhnout vlhká bílá oblaka, brzy se bude odevšad ozývat kukačka – ale já byl připoután ke své vině. Vlekl jsem za sebou balík školních omeškání jako trestanec železnou kouli na nohou. Neboť jsem měl napravovat nejen morální prohřešky. Věděl jsem – denně to do mě vtloukali –, že úspěšně složená zkouška na podzim mě ještě jednou může zachránit – jinými slovy: že mi poskytne poslední možnost, abych se jako školák rehabilitoval. A ačkoliv jsem věděl, že to bude zase znovu znamenat rok internátního vyhnanství, daleko od domova, daleko od mé milované země, lovu a mého jezevčíka Maxe, byl jsem přece jen ochoten udělat všechno, co bylo v mých silách, abych tu zkoušku udělal. Bohužel byly mé síly roztříštěné. Venku províval vlahý vítr větvemi stromů, které byly ještě holé a průsvitně vetkané do hedvábné šedi nebe. Mohl jsem slyšet, jak se v šeru vyplašili kosi, slyšel jsem, jak stékají kapky a myši šustí ve zvadlém listí – všechny ty nepatrné zvuky, které lovcův sluch skoro vylekají, když čeká na znamení své lovené zvěře… a přitom jsem seděl ve světnici nad učebnicemi, aniž bych vnímal jediné slovo, které jsem četl. Nepochopil jsem ani tu nejjednodušší úlohu. Jako náhradu za odpadnuvší šoulačky s otcem jsem se vrhl s vášnivostí vyhladovělé fantazie na loveckou literaturu, a aniž jsem si to sám nějak zvlášť uvědomoval, mohl jsem brzy běžně číst francouzštinu Gastona de Foix. Tento výkon mi však vůbec nepřinesl chválu, nebo aspoň uznání. Naopak. Byl to důkaz, že jsem povinnosti neplnil nikoliv kvůli přihlouplosti, nýbrž z holé zlomyslnosti. Což mě přirozeně zas tak rozhořčilo, že jsem se vykašlal na luštění starofrancouzských textů a už se jenom toulal venku, s pocitem skučna v duši. – – – 17
Motorika takovýchto pedagogických karamboláží je známá. Jednotlivé případy se navzájem příliš podobají, takže nemusím ten svůj líčit podrobněji. Vysvobodili mě příbuzní, postarší bezdětný manželský pár, který skoncoval s lamentacemi o mé nevychovatelnosti tím, že projevil ochotu vzít mě přes léto k sobě. Strýček Hubert a teta Sofie byli už časně seznámeni se mnou a mými pokroky, případně nedostatky v mém vývoji – domnívám se, že se ve skrytu duše tak trochu počítalo s dědictvím, neboť neměli žádné blízké rodinné příslušníky a byli majetní. Žili na venkově – nebo přesněji jako feudální páni v jednom z oněch odlehlých mrňavých městeček s téměř nevyslovitelným jménem, která měla na mapách evropského jihovýchodu dodat územím po obou stranách řek, jako byly Prut a Dněstr, zdání starobylých kulturních krajin. Je ovšem třeba vzít do úvahy rozlehlost oné krajiny, na mnoha místech ještě zcela nedotčené, a také značně problematický ráz kultury, která navíc nezapustila všude hluboké kořeny. Já jsem se však v oné končině narodil a vyrostl, tudíž jsem neočekával městečko obklopené hradebními zdmi, se spoustou štítů a arkýřů, s loubími z pískovcových oblouků kolem kašny se sochou Rolanda na radničním náměstí; a musím varovat, aby si osoby charakterizované jako feudální páni nikdo nepředstavoval jako rytíře a šlechtičnu na břečťanem obrostlém hradě. Malá obec, v níž moji příbuzní žili jako nejdůležitější chlebodárci, byla sídlištěm v předsunutém kontinentálním koloniálním území, vznikla v podstatě jako kulturní náplava, na kterou se pak zapomnělo. Zejména v noci, když se k ní někdo blížil zvenku, její ztracenost pod nebem plným hvězd brala za srdce: Hrstka světel nad plochým pahorkem v ohybu řeky, spojených se světem jedině železničními kolejemi, lesknoucími se v kozím mléce měsíčního světla. Nezměrnost oblohy nad nimi odpovídala koldokola se rozprostírající obrovské mase země, proti jejíž tíživé temnotě se tyto signály lidské přítomnosti prosazovaly se statečností, která se skoro příčila rozumu. Ten pohled byl sentimentálním způsobem 18 – – –
dojemný jako některé obrazy od Chagalla. S pocitem skučno v srdci by ho bylo možno pokládat za trýznivě krásný. Ovšem přes den mělo městečko k takovéhle poezii hodně daleko. Skládalo se z venkovského nádraží a několika ulic vyšlapaných křížem krážem do sprašové půdy, u nichž stály jednoduché domky, některé ještě po venkovském způsobu s malými zahrádkami, jiné přímo u cesty, s plechovou střechou stěží přesahující výšku člověka. Na okrajích otevřených příkopů rostly bodláky a ubohoučký heřmánek, u plotů čiřikali vrabci v lískovém ořeší a prali se o chumáče slámy z poztráceného stájového hnoje před vjezdy do selských stavení. Na roční době záleželo, jestli se kola těžkých, většinou volských spřežení zarývala na sáh hluboko do prachu, nebo do bláta. Kde se cesty sbíhaly do čtverce tvořeného kaštanovými stromy kolem štěrkem vysypaného tržního náměstí, tam stála radnice, průčelím směřující k hlavní ulici a polepená od prvních schodů venkovního schodiště až po střešní okapy oznámeními a výzvami. Byla to stereotypní správní budova s hranolovitou věží ve štítu, z jejíhož vikýře vlál o národních svátcích prapor. Na náměstí číhaly na zákazníky tři krámy, hostinec s pekárnou býval o trzích plný sedláků, kteří se sem sjeli se svými povozy naloženými prasaty, telaty, drůbeží a zeleninou, lékárna nabízela uličníkům lampu, umístěnou do skleněného červeného kříže, aby se do ní strefovali kameny. Na konci hlavní ulice, v úběžníku její krátké perspektivy, se nalézal oplocený pozemek. Za desítky let zanedbávanými zimostrázovými boskety, v nichž pospávaly tucty všudypřítomných toulavých koček, se tyčila budova ze zdobně poskládaných rudých pálených cihel: ohromující a bláznivá, s věžičkami, cimbuřími, arkýři, s plechovou střechou, jejíž okraje byly vystříhány jako papír pod dort a na rozích vytvarovány jako chrliče s dračími hlavami, to vše bohatě opatřeno praporky, halapartnami a větrnými korouhvičkami. To byla „vila“ lékaře dr. Goldmanna, parádní kousek architektonického romantismu z devadesátých let minulého století. Strýc Hubert a teta Sofie ji – – – 19
předváděli jako zdejší kuriozitu každému, kdo poprvé přijel na návštěvu. Vedle prosté kamenné stavebnice kostela arménských katolíků a nenápadité kupolovité stavby synagogy se dal jako pamětihodnost ukázat už jen krásný starý kostel s cibulovitou věží v pravoslavném klášteře uprostřed smrkového lesíka na nevysokém pahorku. To všechno leželo jakoby beze studu pod nebem, které se nestaralo o lidskou ješitnost a klenulo se směrem na východ nad kirgizskou stepí až daleko nad Tibet. Městečko bylo ve všední dny téměř bez života, když odhlédneme od skupinek zavšivených židovských dětí tu a onde, které se spolu s vrabci popelily v prachu ulice. V létě slunce často nemilosrdně pražilo do holých střech, nad nimiž se pak matně tetelil vzduch. V zimě sevřel krutý mráz svět do bílých kleští, krápníky zamřížovaly okýnka domů, na louce u řeky stály stromy jako utkané ze skla. Někdy – většinou nečekaně – vyvřelo pitoreskno: například židovský pohřeb, když na odlehlém židovském hřbitůvku mezi světlými břízami a smutečními vrbami a mezi nakloněnými, napůl propadlými náhrobky vyrostly ze země náhle jako podivné tmavé květy postavy mužů v dlouhých černých kaftanech a rezavých liščích čepicích. Jedni, s dlouhými pejzy na spáncích a s bílými nebo kaštanově hnědými vousy, se lehce hrbili, mluvili tiše a chraptivě, jako by si potřebovali odkašlat; druzí měli velké oči a hrdě vztyčené hlavy, ohnivě orámované čepicemi z liščích kožešin, vypjatou hruď a hlučné hlasy. Nebo se o svátku světce, ležícího v tepané stříbrné rakvi v pravoslavném kostele, naplnil klášterní dvůr a hájek před ním sedláky a selkami v pestře vyšívaných košilích a kazajkách z jehnětiny, v opáncích s řemínky a s karafiáty za uchem nebo mezi silnými bílými zuby. Mnohohlasý zpěv mnichů se střídal s jednotvárným brebentěním žáků talmudu z židovské školy. Dům strýčka Huberta a tety Sofie ležel coby panský statek na kraji městečka. I když se vjezd dal zavřít velikou mřížovou bránou, byl stále otevřený; pod mohutnými starými akáty mohl projet 20 – – –
každý. Prostorný dvůr, kolem něhož rostly lípy, odděloval obytný dům od hospodářských stavení a stájí a malého pivovaru, který zde provozovali kromě zemědělství. Vzadu šuměly buky a olše, smrky, břízy a jeřáby v rozlehlém parku, který se vytrácel do otevřené krajiny. Znal jsem to tu od dětství a cítil jsem se zde doma stejně jako v domě a zahradě rodičů v provinčním hlavním městě nebo v lovecké chatě v Karpatech, kam jsem teď nesměl. Protože jsem u příbuzných mohl pobývat skoro vždycky o prázdninách, jednou dokonce i několik měsíců, když matce lékaři předepsali, že se musí šetřit – v každém případě to byly mimořádné časy, které se v dětství bezděčně chápou jako slavnostní –, pobyty u strýčka Huberta a tety Sofie jsem velice miloval. Moje sporadické návštěvy byly pro ně dostatečně vzácné a dostatečně krátké, aby ze mě mohli mít potěšení. Kdykoli přišla řeč na potíže s mou výchovou, vyjadřovali se strýc Hubert a teta Sofie s neskrývaným údivem, v němž byla i špetka jemné výtky, že by se snad měly vzít v potaz jisté nedostatky ve výchovných metodách, když už ne v samotných vychovatelích: „Ale to je naprosto nepochopitelné. U nás je ten hoch tak milý a hodný a veselý, je to tak rozumné a od přírody dobromyslné a poslušné dítě. Něco takového by se u nás nemohlo stát.“ Nebylo tedy divu, že pro mne byla opravdovým symbolem vřelého mateřství spíš bujná ňadra tety Sofie, pevně ušněrovaná a spolehlivě zakrytá sportovními halenkami a drsnými tvídovými sáčky, než elegantní, poezií a sentimentem prodchnutá, bohužel až příliš nervózní nedotknutelnost mé křehké matky. A také strýc Hubert představoval v mém raném dětství něco nesrovnatelně stabilnějšího, prostěji s konkrétním světem srostlého, a tudíž mnohem více uklidňujícího než pořád zachmuřenější, pořád zklamanější blouznivý duch mého otce, který se utíkal do monomanické lovecké vášně. Zajisté, i strýc Hubert a teta Sofie žili v rozpolceném světě. Odlehlé městečko ve východním pohraničí bývalé habsburské – – – – 21
a tím vlastně staré římské – říše, v níž vlastně hráli roli kulturních místodržitelů, leželo na místě, kde se protínaly – pokud nechceme říci, kde o sebe drhly – dvě civilizace. Ta jedna, západní, neměla dost dlouhého trvání, aby zemi a lidem mohla darovat víc než – jak by se tomu říkalo dnes – z technické kolonizace vyplývající infrastrukturu, která ovšem nelenila a začala ničit to málo, co zde bylo původního. Ta druhá, východní, zde zcela bez ochrany vystavená i větrům z východních stepí, nasadila jako obranu fatalistickou odevzdanost osudu, s ní ovšem popustila uzdu sklonu k netečnosti, zludračení a lajdáctví. Přesto byli strýček Hubert a teta Sofie nelomené charaktery: prototypy provinčních venkovských šlechticů, jaké můžeme nalézt ve Walesu stejně jako v Auvergne, v Jutsku jako v Lombardii. Vůbec nebyli úzkoprsí nebo snad nevzdělaní, naopak v mnohém ohledu překvapivě osvícení. Poklidný život v zajištěných poměrech a v přirozeném prostředí, spojený s přehlednými povinnostmi a stále se opakujícími úkoly, způsobil, že v myšlení a cítění, v řeči a chování dospěli k prostotě, která se při povrchním pohledu mohla jevit jako prostoduchost. Ale už druhý pohled stačil – přinejmenším v případě mých příbuzných –, abychom objevili diskrétní srdečnost a hluboce humánní takt, s čímž se u diferencovanějších povah nesetkáme tak často. (...)
22 – – –
