Ukázky | Próza | Gregor Sander: Zimní ryby /ukázka/
Gregor Sander: Zimní ryby /ukázka/ Někdy se může zdát, že Baltské moře mořem snad ani není. Není skoro vůbec slané, je spíše mělké než hluboké a jeho hladina se skoro nehýbe. Zdání ale klame. Stačí si přečíst tuhle skvělou knížku. Berlínský spisovatel Gregor Sander, jeden z nejlepších německých povídkářů současnosti, rozesel své příběhy právě kolem břehů Baltu. I jeho povídky se zdají být zprvu klidné, tiché a nenápadné, ale pod hladinou se odehrává drama.
Gregor Sander: Zimní ryby
Větrné mlýny 2015 Překlad: Tereza Semotamová 172 stran
Protisvětlo
Pravda je taková, že mám strach ze svého bratra Viktora. Bylo to tak vždycky, a to nezávisle na tom, co se s ním nakonec stalo. Nemám tím na mysli strach z násilí, ale přece jen něco jako tělesnou úzkost, že je mi blíž, než by mi bylo příjemné.
Trajekt se vzedme jako nějaké zvíře, krátce se vztyčí. Očekávám pomalé klesání, které člověk pocítí až v břiše. Závratě a žaludeční nevolnost, nejistota. Ale nic takového, jen zvuk, jako bychom krátce zavadili o beton, náraz bez otřesu.
„Když nechceš být se mnou, jak potom chceš být?“ řekl Viktor, a to bylo to poslední, co jsem ho slyšel říct. Opravdu. Nic dalšího. Rok naprostého ticha. Když za sebou zavřel dveře a nechal mě samotného v kuchyni mého bytu, zhluboka jsem se nadechnul. Bylo to v listopadu minulý rok, kmen stromu za oknem se ohýbal jako zkoprnělý hroznýš ohraničený stěnami sousedních domů, které stály blízko u sebe, a Viktor překvapivě nebouchnul dveřmi, zavřel je za sebou s tichým klapnutím.
Ve velké restauraci na trajektu sedí jen pár pasažérů. Sednu si do jednoho ze žlutých klubových křesílek. Po straně mám výhled z kulatého okýnka, uprostřed kterého visí matně zlatá adventní koule, za ní je
Baltské moře, ale skoro nic není vidět. Sedět u panoramatického okna trajektu, u kterého sedí pár cestujících a dívají se na moře, jsem nevydržel. Mezi nimi a mnou teď stojí velká televize, plochá obrazovka v rohu, kde zrovna dávají lyžařské skoky. V půlkruhu tam nehybně sedí několik mužů a popíjí pivo, už hodiny.
První vzpomínka, kterou na bráchu mám, je něco červenožlutého, co se chechtá. Klubko, které tvoří obrovská hlava a ještě víc čela. Pod tím malé tělíčko, dlouhá pupeční šňůra a ruka s prsty, které po mně sahají, jemně jako listí. Jednou mi někdo řekl, že to mohlo být v osmém až desátém týdnu matčina těhotenství. Co je to vlastně za vzpomínku, když mám před očima tenhle obraz a plodovou vodou se ozývá smích? Tak po něm sáhnu taky, každopádně. Znovu a znovu, když mám tenhle obraz před očima, sahám po něm a taky se směju.
Nikdy se neřešilo, jestli mi leze na nervy, když nás naše matka oblékala do stejného oblečení, že s někým slavím narozeniny ve stejný den a nikdy nejsem sám. Problém byl být sám. Když Viktor v pěti letech musel do nemocnice na operaci slepého střeva, ležel jsem v našem pokoji. Měli jsme postele kolmo k sobě v rohu pokoje a nade mnou se vznášela prázdnota, ticho, jaké jsem dosud neznal. Ne že bychom nikdy nebyli potichu nebo že bychom oba usínali ve stejnou vteřinu, to ne, ale bylo to prostě jiný. Po stěnách pokoje putovaly stíny světel aut projíždějících ulicí a já nevěděl, co se sebou.
Od té doby se to s tou samotou už zlepšilo, i když to pořád ještě není dobrý. Ale včera na trupu lodi se mi podařilo usnout v místnosti bez oken. Měla pravoúhlý půdorys a byla tam sedadla jako v letadle, zcela nesmyslně směřující čelem ke zdi, kde nebylo nic k vidění. Byla tam skoro tma, bylo zapnuté jen noční světlo, v létě tam nejspíš spává osmdesát baťůžkářů v řadě jeden vedle druhého. Seděl jsem tam úplně sám a zlehka usnul spánkem bez hloubky. Nebál jsem se.
Chtěl jsem do Finska jet lodí, letadla nemám rád. „Tam se jede věčnost,“ řekla moje sestra Pia v Berlíně, moje a samozřejmě i Viktorova sestra. Seděla na své velké modré pohovce s nohama přitaženýma k tělu.
„Co že ta pizda řekla?“ zeptala se Pia a já se na ni díval, jak tam sedí a dívá se na mě, jako bych byl nějaké zvíře v kleci. Křeslo vedle mě bylo prázdné, tam vždycky sedával Viktor, když jsme se u ségry sešli jednou za měsíc. Když už děti byly v posteli a Bert, Piin muž, v kuchyni uklízel nádobí do myčky, seděli jsme já, brácha a ségra v obýváku a povídali si. Pia k nám domů nikdy nechodila, ke mně ani k Viktorovi. Raději se s námi scházela v kavárně nebo jsme chodili do kina. „Vaše byty mě deprimují, jeden jako druhý,“ řekla jen.
Seděl jsem naproti ní, pevně se držel opěradel křesla a snažil se zopakovat, co mi ta Finka řekla včera do telefonu. Nedařilo se mi to, opakoval jsem pořád dokola jen tu jednu větu: „Hele, on si tam nahoře odstřelí hlavu.“ Pia se zeptala: „Ale jak jako, drogama nebo co?“ Jako bych já to měl vědět.
Pia se narodila tři roky po nás a já se dnes divím, že moje matka vůbec chtěla další dítě. Ale možná toho na ni bylo moc, Viktor a já, a řekla si, že to bude lehčí, když budeme mít protiváhu.
Pia měla pokoj sama pro sebe, zatímco já a Viktor jsme až do maturity museli sdílet jeden společný. Jednou, to jí byly dva roky a všichni tři jsme stáli na dvoře ve vnitrobloku činžáku, kde jsme bydleli. Bylo jaro, možná duben, teplo, ale ještě tak váhavě. Pia měla ještě čepici, vínově červenou s bambulí. Ten den nám přivezli uhlí. Byli to chlapi černí v tváři, co měli prach ve všech pórech, do tmy zářilo jen bělmo. Sedli
si na plošinu zeleného náklaďáku, na záda nahazovali pytle a nosili je do sklepa. Chvíli jsme je pozorovali a pak si hráli na dvoře. S pár uhlíky, které jim vypadly. Byly to malé špičaté úlomky, připomínaly scvrknuté vyhaslé hvězdy. Viktor a já jsme je házeli do vzduchu, kousky uhlí pak padaly na beton na dvoře a rozlomily se. Pia se smála a tleskala a my vyhazovali uhlíky do vzduchu jak potrhlí. Když vtom jeden, který jsem vyhodil do vzduchu já, padal dolů, až skončil na čele naší sestřičky. Dodnes tu scénu mám před očima jako bez zvuku. Kousek uhlí dopadl Pie na hlavu těsně pod čepici. Viděla, že na ni uhlík padá, ale neuhnula. Všechno na okamžik znehybnělo a pak jí z čela do tváře začala stékat krev. Teprve máma jako by ten okamžik znehybnění prolomila. Tím, že se objevila, začala ječet a vzala Piu do náruče, nás jakoby zase rozpohybovala a já už zase slyšel zvuky. Bože můj, zrovna koks. Pia byla naše první publikum, které jsme měli, Viktor a já, a my toho náramně využívali. Od počátku jsme se v ní zrcadlili a byla pro nás něco jako kotva, ale k čemu kotva, když není žádné dno?
„Musíme se o Viktora postarat, Vincente,“ řekla Pia do telefonu, když jsem jí vyprávěl o tom zvláštním telefonátu z Finska. A tak jsem jel k ní domů. Pohrál jsem si se synovci, stavěli jsme v dětském pokoji futuristické vesmírné lodě z lega, potom se večeřelo, a zatímco Bert uklízel nádobí v kuchyni, seděli jsme v obýváku a Pia tu větu zopakovala a mně bylo jasné, že tohle „my“ znamená „ty“ a taky že má pravdu. „Kde vlastně je to Rovacosikdesi?“ zeptala se Pia.
„Rovaniemi. Je to u polárního kruhu. Hlavní město Laponska. Ale on je jinde. Jel pár set kilometrů dál na sever. A tam teď brzo bude polární noc, takže tam bude skoro pořád tma. Nevím, jestli ho chci hledat.“
„Člověče, Vincente, on sedí tam na severu. Je tam pořád tma, všude jen sníh.“ V tu chvíli jsme se oba rozesmáli. Sníh.
Hlas z reproduktoru ohlásil, že přijíždíme do Helsinek. V neprostupné šedi za oknem město ještě není vidět. Ten den a půl, jako někde v čekárně, už je za mnou. Z reproduktorů na stropě ještě pořád zní v nekonečné smyčce popová hudba. Kolem mě prochází několik turistů, kteří za sebou táhnou kufry na kolečkách, zastavují se před panoramatickým oknem. A já se k nim přidávám. Loď míjí spoustu malých ostrůvků, na kterých jsou holé břízy. Některé ostrovy jsou tak maličké, že na nich stojí třeba jen jeden strom, do potemnělé krajiny září bělostný kmen. Hustě sněží. Celou cestu sněžilo a bouřilo, už v Rostocku. Což je na listopad v Německu neobvyklé, ani ve Finsku už dlouho prý nesněžilo tak brzy na podzim a tak hustě. Vyprávěl mi to tlustý vysoký Fin, se kterým jsem seděl ve vířivce na horní palubě trajektu. Je tam i sauna, ze které jsem vylezl a vyšel na zářivě modrou palubu, kde mě zastihla sněhová bouře, ještě se ze mě kouřilo, ale po zamrzlé pěně jsem klouzal jen s ručníkem kolem ramen. Tady venku byla bouře cítit i slyšet. Ale jakmile jsem za sebou v horké vířivce zavřel dveře, zavládl opět klid. Skutečně mistrovské dílo stabilizace. „Letos začne zima brzo,“ řekl ten Fin, a výraz v jeho tváři naznačoval, že to je štěstí. Vedle kulaté vany seděl malý sádrový lední medvěd se strnulým výrazem ve tváři, jednu tlapku měl zvednutou, jako by skládal přísahu.
Mohl bych říct, že za všechno může Marjaana, ale to samozřejmě není pravda, a ani nevím, k čemu by mi to vlastně bylo. Marjaana je herečka a hrála v poslední inscenaci, kterou jsme Viktor a já režírovali v Hannoveru. Kammerspiele, studiová scéna, jen dvě postavy. Marjaana a pobledlý skleslý student herectví, který byl ve skutečnosti pravý opak. Ty role od nás dostali ještě v Berlíně, přesněji řečeno Viktor jim je dal. Když jsme něco dělali, nedokázali jsme říct, kdo vlastně co dělá. Psaní, dramaturgie, režie, vybírání herců, ve všem jsme se střídali. Každopádně, když je Viktor vybral, nebyl jsem u toho. Ale na ty role se hodili dokonale. Marjaana několikrát hrála v Německu a už tři roky žila v Berlíně. Měla černé vlasy se střapatou ofinou. Na jevišti se pohybovala jako kobra, vzpřímeně a hrozivě, ale i tak nějak nestabilně.
Nemyslím, že spolu tehdy něco měli, Marjaana a Viktor. Řekl by mi to, vždycky mi všechno říkal. Už když jsme si ve čtrnácti poprvé honili péro v našem pokoji. Seděli jsme na postelích zády ke zdi a Viktor měl pod
dekou skleničku od jogurtu, takovou tu, co v ní bývá hrozně tučnej jogurt a na dně jahodová marmeláda. Byla samozřejmě prázdná a Viktor do ní onanoval. Nevydával žádné zvuky nebo tak, prostě si ho honil do skleničky a držel ji proti světlu. „Hele,“ řekl tehdy. A já na něj řval: „Myslíš, že chci vidět tvou mrdku, čověče?“ Možná jsem tak ječel i proto, že jsem si vůbec nevšiml toho, že jsem se poprvé v životě udělal, teprve když to pod dekou najednou bylo teplé a vlhké a potom studené.
„Možná bychom se mohli sejít na nádraží. Teď je tam kluziště a vedle je kavárna,“ řekla Marjaana, když jsem jí ještě v Berlíně zavolal a řekl, že jedu bráchu hledat do Finska. Autobus z přístavu na nádraží projíždí naprosto zasněženým městem. Velké bagry sníh odhazují do kontejnerů, a smetávají ho dokonce i ze střech domů. Ještě jsem si nezvykl na tu neustálou šeď, která se celý den nemění. Spěchám ke kluzišti a hledám Marjaanu, poznávám ji podle černých vlasů, které nemá zakryté čepicí. Má jen světle žlutou čelenku. Znovu a znovu se rozjíždí, jako by chtěla vyskočit do výšky, ale pak spíš klesá do kolen, s jednou nohou nataženou dozadu a nataženými pažemi, jako by jí někdo aplaudoval.
„V Helsinkách už není a myslím, že už není ani v Rovaniemi,“ říká mi v kavárně a dívá se na mě nad hrnkem. Říká to v obraně, jako bych jí vyčítal, že za něco může. Nádražní věž s hodinami se tyčí do zimního nebe, žlutě ozářeného jako za hluboké noci. Na kluzišti před námi nejistě bruslí dvě japonské turistky. Opírají se u toho o chodítko, které má místo koleček brusle.
Jdeme na trh, který je u starého přístavního bazénu uprostřed města. Stojí tu velký opuštěný trajekt, nebe a Balt spolu svádějí utkání o šeď. Pouliční lampy se houpou na lanech nad ulicí a po jejich krajích visí hrozivě dlouhé rampouchy. Sedíme v tržnici na barových židlích a jíme lososa a kraby na malých kulatých plátcích černého chleba. Mám radost, že Marjaanu vidím, a taky ona už se přestala v každé větě ospravedlňovat.
Ta inscenace v Hannoveru znamenala konec pro nás všechny. Marjaana už v Berlíně nedostala žádnou další roli a brzy se vrátila do Helsinek, kde měla možnost pracovat pro televizi. Já a Viktor jsme měli režírovat v Kasselu a ve Freiburgu. Připadalo mi to jako dobré východisko pro nás, naši tísnivou samotu ve dvou, kterou nesnesl nikdo kromě Piy a divadla, a navrhl jsem Viktorovi, že každý z nás udělá jednu inscenaci. Smál se a podíval se na mě: „Od školy, od prvního semestru jsme já ani ty nic nedělali sami. Co s tebou je?“ Když jsme něco psali, bývaly to spíš koláže než hry, jeden z nás seděl u počítače a psal, zatímco druhý vařil nebo četl nebo dělal to, co zrovna považoval za správné. Pak jsme se vystřídali, někdy uprostřed odstavce. Ten druhý prostě psal dál a nakonec jsme to společně prošli. S dramaturgií to bylo podobně a na zkouškách taky býval někdy jen jeden z nás a teprve krátce před generálkou jsme všechno dělali společně, později, když už napětí stoupalo jako voda při povodních.
Trval jsem na tom. Bylo mi to jedno. Freiburg nebo Kassel, jenže Viktor nechtěl. Naléhal, nakonec jsem podepsal obě smlouvy. Až potom jsem řekl: takhle to nejde. A všechno to skončilo minulý listopad u mě v kuchyni, když Viktor řekl: „Pokud nechceš být se mnou, jak potom chceš existovat?“ Když za sebou zavřel dveře, myslel jsem na to, že to muselo znamenat „jak chceme my dva existovat“ a proč to vlastně takhle neřekl rovnou?
„Chtěla bych zpátky do Berlína,“ řekne Marjaana a položí si hlavu na mé rameno. Jako kdybych jí v tom nějak mohl pomoct. Voní hrozně obyčejně a hezky po něčem, co znám už od dětství. Jdeme zachumlaní do zimních bund. Všude po městě stojí kola pokrytá tlustou vrstvou sněhu na řídítkách a sedlech. Jako kdyby jejich majitele příchod zimy zastihl nečekaně a už nestihli dojet domů. „Vypadají jako zmrzlí koně,“ říkám Marjaaně. „Worldcruiser,“ čte na jednom rámu kolu, já ji obejmu kolem ramen a jdeme ke mně do hotelu. Z okna je výhled do šedého malého vnitrobloku. „Skoro jako v Berlíně,“ říká Marjaana a pak se navzájem svlíkneme a padáme na přehoz, který cítíme na nahé kůži, hladce jako nějakou fólii.
Potom stojím u okna a Marjaana se dívá na televizi. Sněží dokonce i do toho malého vnitrobloku. Poslouchám ten podivný jazyk, u kterého se nelze zachytit za žádné známé slovo. Je skoro tma, přitom ještě nejsou ani tři odpoledne. „Seš něžnější, v nitru seš něžnější než brácha,“ říká Marjaana a krátce se na mě usměje. „Jak se ti bez něj zkoušelo v Kasselu a v tom… jak se to tam jmenuje?“
„Freiburg,“ řeknu a zatáhnu závěs. Sedám si na postel zády k Marjaaně. Mrznu. „Bylo to vlastně jednoduchý. Jen mi to připadalo stejný jako s ním. Jako kdyby byl dál u toho se mnou, jen na moment zmizel a zase se měl vrátit a vystřídat mě. Na generálku přijela Pia a sedla si vedle mě. Zůstala tam celou dobu až do premiéry.“
„Pomohlo to?“ ptá se Marjaana a já říkám: „Trochu.“
Vždycky po premiéře jsme s Viktorem brali koks. Sehnal matroš a nachystal lajny každýmu, kdo chtěl, a většinou chtěli všichni. Vtáhli jsme prášek nosem, třeli si dásně až do umrtvení, a když koks došel, měl Viktor vždycky pár pilulí, díky kterým všechno zářilo. Byl to lék proti tomu neúprosnému pocitu prázdnoty, co se dostavuje po potlesku. Pokaždé mi bylo, jako by přese mě někdo překlopil skleněný poklop, takový, co mě ochrání, takový, co se v něm můžu volně pohybovat a nikdo na mě nesmí. Poklop, co tříští zvuk a světlo. Všechno to hemžení kolem zůstane za poklopem, pod ním je klid.
Po premiéře v Kasselu jsme s Piou popíjeli víno a hned druhý den jsem jel přímo do Freiburgu. O drogách věděla, i když o nich nikdy přesně vědět nechtěla. Brali jsme je, jen když byla premiéra. Teda aspoň já, u Viktora si tím už nejsem moc jistý. „Hele on si tam nahoře odstřelí hlavu,“ řekla prý Riina do telefonu.
„A kdo to je ta Riina?“ ptám se Marjaany, která mě stáhne k sobě pod deku a lehne si na mě. Její prsa se měkce dotýkají mé kůže a dívá se na stranu. Její hlava je pod mou bradou a je až absurdně bílá, jako by si barvila kůži, a ne vlasy. „Taky herečka. Ale vůbec nevím, co dělá. Pochází z Rovaniemi a Viktor jí tady v Helsinkách dával hodiny herectví.“
„Brali jste drogy?“ „Jen jednou, tehdy v Hannoveru s tebou.“ Marjaanino tělo mě začíná tížit, odsouvám ji na stranu. „Tak hrozně mi chybí, Marjaano, pořád,“ říkám. „Nechci už, aby mi chyběl, ne takhle. Ne tak, že bez něj skoro nemůžu někde sedět.“ Podepře si hlavu rukou a ptá se: „Proto ses se mnou vyspal? Abys mu byl blíž? V Německu se o mě nezajímal ani jeden z vás. Nebo na vás Helsinky působí tak eroticky?“ Ještě nikdy jsem nespal s ženskou, co něco měla s Viktorem, každopádně ne vědomě. O Marjaaně jsem si to myslel, už když mi Pia krátce poté, co zmizela, vyprávěla, že Viktor odjel do Helsinek a že až dostanu rozum, tak se mu mám ozvat. Věděl jsem, že se někomu pověsí na krk, a kdo jiný by to ve Finsku měl být? „Kdo ví,“ říkám Marjaaně po pravdě a hladím ji ve vlasech. „Zůstaneš u mě přes noc?“
„Noc? Je teprve odpoledne. Vy dva nikomu nezahýbáte, ty a Viktor. Ale já už za chvíli musím jít.“ Směje se u toho, přestože to zní smutně. Ležíme vedle sebe na zádech. Dotýkáme se pažemi a já nechci, aby odešla. „Máma nám pořád dokola vyprávěla o tom, jak jsme se narodili,“ začnu. „Slyšel jsem o tom už tolikrát, že už ani nedokážu odlišit vyprávění a svůj vlastní pocit. Narodil jsem se jako první, rozumíš. Matka nás porodila tak, jak se to tehdy dělalo, v nemocnici, s doktorem a porodní asistentkou. Táta u toho samozřejmě nebyl. Takže byla sama, a když jsem byl venku, musela rodit dál. Musela ještě porodit Viktora. Ale vyprávěla nám, že porod se zastavil. A že dál už se nic nedělo.“ Nepodívám se na stranu, ale i tak vím, že Marjaana se dívá do nažloutlé zdi pokoje, a vyprávím dál: „Potom jsem začal řvát, vzali mě a umyli, zvážili a zavinuli a potom odnesli do vedlejší místnosti. Všude to křiklavý světlo. Tam jsem potom sám
ležel. Máma říkala, že jsem byl úplně zticha. Víc než půl hodiny se prý vůbec nic nedělo, už neměla stahy a já nevydal ani hlásku. Doktor prý už byl nervózní, a Viktor se najednou rozhodl, že teda přece jenom přijde na svět. A když se konečně narodil a brečel, tak i já jsem v místnosti vedle začal řvát.“
Marjaana se na mě podívá, jako by se dívala skrze mě, a pak zase zírá směrem ke stropu. „Viktor miloval, když nám o tom vyprávěla, já jsem o tom poslouchal nerad a sám jsem o tom ještě nikdy nikomu nevyprávěl,“ řeknu a Marjaana se ptá bez výrazu: „A co já s tím?“
Pomalu se přetočí ke mně na bok a položí mi ruku na hruď. „Viktor se se mnou chtěl vídat každý den. Bydlel v malém pronajatém bytě, kterej jsem mu sehnala, no a dlouho jsem to takhle nevydržela. Skoro nemluvil, i když jsem byla u něj, vlastně jsem nevěděla, co ode mě vlastně chce. I při sexu to tak bylo. Působil tak nějak duchem nepřítomnej, ale pořád chtěl, abych zase přišla.“
Dál se dívám do stropu a skoro mi připadá, jako bych se neodvažoval na Marjaanu podívat. Abych si dokázal opak, otočím se a vidím, že pláče. „Pak začal učit Riinu a brzo jsem ho přestala zajímat. Byla jsem ráda, když zmizel z města.“
„S Viktorem se dá vydržet, jen když může pracovat, dělat divadlo, Marjaano, a to mohl jen se mnou.“ Vyzní to, jako bych ji utěšoval, ale tak jsem to nemyslel. Marjaana mě líbá, tiskne se ke mně a přitahuje si mě do sebe. Potíme se a dýcháme a potom ležíme zase v klidu. Když se od ní odpoutám, chladne mi kůže, která se právě naším potem spojila s její. Usínáme.
Možná je Kilpisjärvi na mě moc, ještě si nejsem jistý. Sníh mi sahá až po kolena, cítím, jak mi dřevění holé nohy, ale zima mi není. Jsem ještě celý rozehřátý ze sauny a nahý a tisknu ucho na Viktorovu stranu bungalovu. Klid. Vevnitř i venku. Všude.
Pak běžím sněhem zpět do pokoje, sprchuju se studenou vodou a nahý si lehám na postel. V pokoji je jen postel, televize, co visí na stropě, v rohu stojí malá lednička, mikrovlnná trouba a na ní kávovar. Vedle jsou dveře, vlevo záchod, vpravo sprcha, potom další dveře z hnědého skla a za nimi sauna. Je to tu pět metrů dlouhý a dva metry široký. Je to tu děsivě malý, v sauně jsou dvě lavice, ale když sedím na té spodní, koleny narážím do skleněných dveří, dívám se přes koupelnu do té maličké místnosti s postelí.
„Mám tu i větší bungalovy, byty se vším všudy. Dva pokoje, kuchyně, koupelna, velká sauna,“ řekla žena, co mi to tu pronajala. Kolem restaurace je deset malých dřevěných bungalovů, pokaždé dvě chatky vedle sebe. Malé nebo velké. S růžovými pruhy kolem dveří a oken, vypadá to trochu dětinsky. „Díky, ale chci bydlet vedle bratra,“ řekl jsem jí. Je jí kolem padesátky, má odbarvené vlasy, které pomalu začínají šedivět. Viktor tady prý je už deset dnů. Přijel autobusem a nikde ho moc neviděli. Párkrát prý zašel do malého supermarketu. Restaurace je prý otevřená jen o víkendech, kdy sem pokaždé přijede pár turistů z Norska. Finsko je prý pro ně levnější. Ale turisty se to tady zaplaví až tak v únoru, teď je tu na ně zatím moc tma. Možná si zajel do Norska na Severní mys, prý to není moc daleko. Prý jí zaplatil za dva týdny, už tak dva tři dny ho ale neviděla. „Vypadáte jako on. Úplně stejně.“ To bylo včera. Slunce tu svítí čtyři hodiny denně. Ale je to spíš takové potemnělé rozednívání mezi desátou a druhou a bez ustání sněží. Malé vločky, které na zem dopadají v přesně stejném rozestupu, připadá mi. Jako nekonečné množství sešikovaných vojáků. Na autě, které jsem si půjčil v Rovaniemi, už je patnácticentimetrová vrstva sněhu. A je dvaadvacet stupňů pod nulou.
Do sauny už jít nemůžu. Už mám za sebou čtvrté kolo. Co tady mám dělat? Kilpisjärvi je vlastně jen jedna ulice, pár bytovek, benzinka s prázdnou kavárnou a nádhernou přírodou, která je ale pod metrovou vrstvou sněhu. Velké jezero, na jehož druhé straně už je Švédsko, je jedna obrovská bílá plocha. Silnice je zledovatělá, a když se člověk dívá za auty, která přijíždějí z Norska nebo tam míří, jejich zadní červená světla mizí v dálce, jako by se rozplynula.
Dnes jsem se asi na půlhodiny byl projít. Jsou vidět jen slabé kmeny břízek, sahající asi po pas, jako zmrazené šokem. Tenké větývky jsou neúprosně pokryté ledem, a když kolem projede auto, má člověk tendenci se za ním rozběhnout a křičet.
V Rovaniemi jsem celý večer seděl vedle té absurdní Riiny. Vyzvedla mě na nádraží. Viktor už musí bejt fakt úplně mimo. Riina je o deset let starší než my, je o půl hlavy vyšší než já a bez přestání mluví. Táhl jsem za sebou kufr, kolečka už měl dávno rozbitá od štěrku, co se tu sype na chodníky kvůli náledí. Drkotal za mnou a já jsem se s ním tak nějak cítil příbuzný, moje hlava na tom byla podobně. Rovaniemi je město plné nevýrazných cihlových domků. Pouliční osvětlení v centru je kovové a plné ornamentů, svítí střídavě červeně, oranžově a fialově, přičemž jedna barva přechází v jinou. Zastavil jsem se před první lampou jako před nějakou květinou, žasl nad ní v té třeskuté ledové zimě a Riina mě odtáhla do baru.
Měla kulatý obličej, šikmé lícní kosti a velké ruce, všechno na jejím těle bylo velké, a vyprávěla mi, že dělá různé práce, trochu herectví, trochu novinařinu a taky je učitelka a já pil jedno pivo za druhým. Bar byl obložený dřevem a na stěnách visely černobílé fotografie amerických herců. Poznával jsem de Nira a Harveye Keitela. Riina mluvila směsicí angličtiny a němčiny a v té její němčině jsem poznával bráchu. To, jakým způsobem zdůrazňovala slova, a taky některá jeho slova. Způsob, jakým vyslovovala slovo „höchstwahrscheinlich“ (pravděpodobně) nebo „niemals“ (nikdy) s dlouhým „i“. Bylo to až děsivé a já nerozuměl ani slovo. Co brácha vlastně dělal. Seděl doma? Riina zmlkla, aby mě pak ujistila: Všechno bylo naprosto skvělý, prý dokonce v takových starých jatkách založili divadlo, ale před pár dny si koupil deset gramů kokainu a odjel na sever do Kilpisjärvi. „He bought all these drugs and ran away.“ Chtěl být chvíli sám. Trochu se prý pohádali, pak mi hned zavolala, hodně jí toho o mně vyprávěl. Víc mi toho k tomu neřekla, potom mi dala adresu tohohle bungalovu.
Silnice sem byla průjezdná jen po tlusté vrstvě ledu. Nevěděl jsem, jak se po takové silnici jezdí, a tak jsem to prostě odkoukal od Finů, kteří na zimních gumách běžně jedou až stovkou. Jel jsem osmdesátkou, tu a tam mě předjel autobus nebo i náklaďák a já si představoval, co by se asi dělo, kdybych zabrzdil. Zadní okno okamžitě zamrzlo tlustou vrstvou sněhové břečky, která cákala od kol auta. Všechno bylo zasněžené a nekonečné, a čím víc jsem mířil na sever, tím méně tu bylo jehličnanů a jednou jsem viděl, jak se mraky na pár minut zbarvily do růžova. Jako paralelní východ a západ slunce. Sobi, tahle malá jelenovitá stvoření, se na mě dívali z kraje vozovky jako na něco, čemu nerozumí, ale ani se toho nebojí. Pokud mi zatarasí cestu, mám prý pustit stěrače, řekla mi Riina. Jen to prý pomáhá, uvědomí si tak, že jsem živý tvor, a utečou. „They are stupid like hell.“
Pak si lehnu do postele, najednou mi zvoní mobil, a když se mě Pia zeptá, jak se mám, málem řvu. „Je to tu neuvěřitelný, Pio, konec světa, a přitom se dá jet ještě dál na sever.“ Všechno jí vyprávím a jsem rád, že konečně můžu mluvit s někým, kdo mi rozumí. „Musíš se podívat k němu do bungalovu. Popros je, ať ti ho odemknou,“ řekne. „Možná se něco dozvíš.“
„Pio, chci, aby zmizel z mýho života. Takže možná není úplně dobrej nápad k němu takhle vtrhnout.“
„Tak já už taky nevím.“
Ukončíme ten rozhovor a já se oblíknu a dělám si něco k jídlu. Ohřeju si v mikrovlnce chleba a obložím ho šunkou a sýrem ze supermarketu. V kávovaru probublává káva. Finové pijí nejvíc kávy v celé Evropě, řekla mi Riina s jistou hrdostí, a já už pomalu vím proč. Po kávě se ale nedá spát a spaní je přitom to jediné, co se tu dá opravdu dobře provozovat.
Já a ta blondýna, co to tu pronajímá, stojíme další ráno u dveří do Viktorova bungalovu. Je sobota a ona v hospodě pro turisty z Norska nachystala něco jako bufet. Vepřová pečeně, zelenina, brambory a kuře. Na silnici před restauraci postavila červenou ceduli, na které stojí napsáno „Apen/Auki“, a svíčku ve skle, která sdělení osvětluje. Nedalo mi práci ji přemluvit, aby mi bungalov otevřela. Jen řekla, že se musí zase hned vrátit do hospody, protože za chvíli už bude poledne a přijdou první hosté.
Odemkne dveře a já ho vidím, jak sedí na posteli zády opřený o zeď. Škvírou mezi zataženými závěsy dopadá do místnosti a jemu do tváře slabé denní světlo. Má přivřené oči a pusu otevřenou dokořán. Hlavou se opírá o stěnu, o stěnu, za níž jsem bydlel já. Sedí v kaluži moči a i ta je zmrzlá, pokrývá ji bílá vrstva jinovatky. Vedle něj vidím z poloviny plnou láhev finské vodky.
Žena vykřikne a dá si ruku před pusu. S tím nepočítala, ale všiml jsem si, že já jsem s tím počítal. Něco ve mně. Projdu kolem ní a sedám si vedle něj. Beru ho za ruku, ale je zmrzlá, celé jeho tělo je úplně zmrzlé. Prsty má strnulé, ledové a já je zase pouštím. Srdce mi bouchá, jako by bylo uzavřené v nějaké krabici, bije do stěn, ale bije. Na kulatém plastikovém stolku, takový u mě v bungalovu není, leží vyrovnaná psaníčka s kokainem. Jsou netknutá, tím jsem si jistý. Teď už chápu, že to byla jen návnada pro mě a že mě Viktor naposledy potřeboval. „Hele, on si tam nahoře odstřelí hlavu.“
Projdu kolem naprosto zděšené pronajímatelky bungalovů, brečí a pořád dokola říká: „Co budeme dělat?“ Potom zavřu dveře chatky a schoulím se na postel. Zavřu oči a snažím se představit si, že Viktor viděl, jak přijíždím, mluvím s tou ženskou, co to tu pronajímá, a potom otevřel flašku vodky a pil. Představuju si, jak vypíná topení a opírá se o zeď, za kterou ležím já a čtu si nebo se dívám na televizi, a jak čeká, až přijde smrt.
