charles bukowski
[těžký časy] - - - - - - - - - - - - - - - -
argo
Z anglického originálu Hot Water Music, vydaného nakladatelstvím HarperCollins Publishers v New Yorku v roce 2002, přeložil Tomáš Piňos. Přebal a grafickou úpravu navrhl Libor Batrla. Odpovědný redaktor Štěpán Valášek. Korektor Martin Svoboda. Technická redaktorka Alexandra Švolíková. Vydalo nakladatelství Argo, Milíčova 13, 130 00 Praha 3,
[email protected], www.argo.cz, roku 2012 jako svou 1784. publikaci. Vytiskla tiskárna Těšínské papírny. Vydání třetí, v Argu první, v přepracovaném překladu. ISBN 978-80-257-0679-4 Naše knihy distribuuje knižní velkoobchod KOSMAS sklad: Za Halami 877, 252 62 Horoměřice tel: 226 519 383, fax: 226 519 387 e-mail:
[email protected], www.firma.kosmas.cz Knihy je možno pohodlně zakoupit v internetovém knihkupectví www.kosmas.cz
2
„Sakra,“ zaklel, „už mám toho čmárání dost. Pojďme ven. Mám plný zuby smradu z barev i toho, jak jsem skvělej. Nebaví mě čekat, až chcípnu. Pojďme někam.“ „Kam?“ zeptala se. „To je jedno. Jíst, pít, flákat se.“ „Jorgu,“ ozvala se, „co budu dělat, až tady nebudeš?“ „Budeš jíst, spát, šukat, chcát, srát, oblíkat se, procházet se a žvanit.“ „Potřebuju zabezpečit.“ „To potřebujem všichni.“ „No jo, jenomže my nejsme svoji. Nebudu moct vybrat tvou pojistku.“ „To je v pohodě, tím se netrap. Stejně na manželství nevěříš, Arlene.“ Arlene seděla v růžovým křesle a četla večerník. „Tvrdíš, že by se s tebou vyspalo milion ženských. Kolikátá jsem já?“ „Miliontá první.“ „Myslíš, že bych nikoho jinýho nesplašila?“ „Ale ne, to pro tebe není nic těžkýho. Splašila bys někoho do pěti minut.“ „Myslíš, že potřebuju skvělýho malíře?“ „Ne, stačil by instalatér.“ „Jo, kdyby mě měl rád.“ „No jasně. Vem si kabát. Jdeme.“ Sešli po schodech z nejvyššího patra. Všude kolem byly levný pokoje vylíčený vápnem, ale nezdálo se, že by tím obyvatelé domu nějak trpěli; neustále něco vařili v objemnejch hrncích, vysedávali, kouřili, čistili si nehty, pili pivo nebo si posílali modrou litrovku s bílým vínem, štěkali na sebe nebo se smáli, prděli,
CHARLES BUKOWSKI [těžký časy]
[otrlejší než saranče] - - - - - - - - - - - - - - - - - -
3
CHARLES BUKOWSKI [těžký časy]
říhali, drbali se nebo podřimovali u telky. Jen málo lidí na světě má dost peněz, tady se ale ukazovalo, že čím maj lidi peněz míň, tím líp se jim žije. Nepotřebujou nic jinýho než spánek, čistý povlečení, jídlo, pití a mast na hemeroidy. A jejich dveře jsou vždycky trochu pootevřený. „Pitomci,“ zaklel Jorg cestou dolů, „užvaní se k smrti a ještě mě do toho musej tahat.“ „Ach jo, Jorgu,“ zívla Arlene, „ty musíš lidi prostě nesnášet, že jo?“ Jorg povytáhl obočí, ale byl zticha. Arlenina reakce na jeho vztah k obyčejnejm lidem byla vždycky naprosto stejná – jako kdyby to, že nemá rád lidi, bylo nějakým neodpustitelným duševním handicapem. V posteli byla ovšem skvělá a bylo příjemný mít ji u sebe – většinou. Vyšli na ulici a vydali se po ní, Jorg se svým narezlým plnovousem, vylámanýma žlutýma zubama a smradlavým dechem, rudýma ušima, vyplašenýma očima, páchnoucím děravým kabátem a bílou holí ze slonoviny. Nejlíp mu bylo, když se cítil nejhůř. „Nasrat,“ zaklel, „všecko jen sere, a pak to chcípne.“ Arlene se zcela nepokrytě drbala v zadku, Jorg tloukl holí do chodníku, a i to slunce na obloze se jim vysmívalo do ksichtu. Konečně došli k tomu starýmu, špinavýmu baráku, kde bydlel Serge. Jorg a Serge malovali už spoustu let, ale ještě donedávna se jejich práce prodávaly za pakatel. Kdysi trpěli společně, rostoucí slávu teď prožívali každej zvlášť. Jorg a Arlene vešli do hotelu a vykročili do schodů. V hale to páchlo jódem a smaženýma kuřatama. V jednom pokoji někdo bezostyšně šoustal. Vyšli až nahoru a Arlene zaklepala. Dveře se rozletěly a v nich stál Serge. „Kuk!“ vybafl. Pak zrudl. „Promiňte… pojďte dál.“ „Co se s tebou sakra děje?“ zeptal se Jorg. „Sedněte si. Myslel jsem, že je to Lila…“ „Vy na sebe s Lilou bafáte?“ „Je to jenom taková blbina.“ „Sergi, musíš se tý holky zbavit, vycucává ti mozek.“ „Umí to skvěle se štětcem.“ „Sergi, je na tebe moc mladá.“ „Je jí třicet.“
4
CHARLES BUKOWSKI [těžký časy]
„A tobě šedesát. To je o třicet víc.“ „Třicet je moc?“ „Samozřejmě.“ „Co takhle dvacet?“ zeptal se Serge a podíval se na Arlene. „Dvacet ujde. Třicet je obscénní.“ „Proč si neseženete ženský svýho věku?“ zeptala se Arlene. Oba se na ni podívali. „Ráda žertuje,“ poznamenal Jorg. „Jo,“ souhlasil Serge, „je s ní legrace. Hele, pojďte za mnou a já vám ukážu, co teď dělám…“ Šli za ním do ložnice. Vyzul se a natáhl se na postel. „Tak co? Co vy na to? Úplná pohoda, že?“ Serge měl štětce na dlouhých držácích a maloval na plátno připevněné ke stropu. „To je kvůli zádům. Normálně toho musím po deseti minutách nechat. Takhle můžu malovat celý hodiny.“ „Kdo ti míchá barvy?“ „Lila. Řeknu jí: ,Namoč to do modrý. Teď trochu zelený.‘ Je docela dobrá. Moh bych ji nakonec nechat, aby to celý domalovala sama, a já bych měl leháro a čet si časopisy.“ Zaslechli Lilu, jak jde po schodech nahoru. Otevřela dveře, prošla pokojem a vešla do ložnice. „A sakra,“ zaklela, „koukám, že ten starej hňup zas maluje.“ „Jo,“ přisvědčil Jorg, „tvrdí, žes mu zničila záda.“ „Nic takovýho jsem neřek.“ „Pojďme se někam najíst,“ navrhla Arlene. Serge zasténal a zvedl se. „Povídám vám,“ řekla Lila. „že se většinu času jenom válí jako lazar.“ „Potřebuju panáka,“ prohlásil Serge. „To mě dá zase do kupy.“ Šli společně ulicí směrem k Přisátýmu klíštěti. Vyběhli odtamtud dva asi dvacetiletí mladíci. Na sobě měli roláky. „Páni, vy jste ti dva malíři, Jorg Swenson a Serge Maro!“ „Kliďte se mi z cesty!“ vyštěkl Serge. Jorg zamával svou holí ze slonoviny. Toho menšího trefil přímo do kolena. „Do prdele,“ zaklel mladík, „zlomils mi nohu!“ „To doufám,“ poznamenal Jorg. „Třeba tě to, do prdele, naučí troše zdvořilosti.“
5
CHARLES BUKOWSKI [těžký časy]
Došli ke Klíštěti. Když vešli dovnitř, hosti si začali šeptat. Vrchní se okamžitě vymrštil, začal poklonkovat, mávat jídelníma lístkama a pronášet lichotky v italštině, francouzštině a ruštině. „Koukněte na ty dlouhý, černý chlupy, co má v nose,“ poznamenal Serge. „Hrozně nechutný.“ „Máš recht,“ přisvědčil Jorg a zavolal na číšníka: „ZAKREJ SI NOS!“ „Pět lahví nejlepšího vína, jaký máte!“ křikl Serge, když si sedli k nejlepšímu stolu. Vrchní zmizel. „Vy jste ale hovada,“ prohlásila Lila. Jorg ji začal hladit po noze a postupoval výš. „Dva nesmrtelní hoši mají právo na nějakou tu lumpárnu.“ „Nech moji kundu na pokoji, Jorgu.“ „To není tvoje kunda. To je Sergova kunda.“ „Nech Sergovu kundu na pokoji, nebo budu křičet.“ „Nemůžu si pomoct.“ Začala křičet. Jorg ji pustil. Vrchní přitáhl vozík, na kterým stál kbelík s vychlazeným vínem. Přitlačil ho až k nim, uklonil se a otevřel jednu láhev. Naplnil Jorgovu sklenici. Jorg ji obratem vyprázdnil. „Je to svinstvo, ale co už. Otevři ty láhve!“ „Všechny?“ „Jasně že všecky, ty hňupe, a hoď sebou!“ „Je to nemehlo,“ poznamenal Serge. „Koukejte na něho. Dáme si večeři?“ „Večeři?“ ozvala se Arlene. „Nezajímá vás nic jinýho než chlast. Mám pocit, že jsem vás nikdy neviděla jíst něco víc než vejce naměkko.“ „Jdi mi z očí, ty blbý hovado,“ obořil se Serge na číšníka. Vrchní zmizel. „Neměli byste s lidma takhle jednat,“ řekla Lila. „Nic jim nedlužíme,“ opáčil Serge. „Nemáte na to právo,“ přidala se Arlene. „Asi ne,“ souhlasil Jorg, „ale je to legrace.“ „Myslíte, že si každej nechá takhle srát na hlavu?“ pokračovala Lila. „Lidi toho skousnou hodně. Přejdou i mnohem horší věci.“ „Kdyby nebylo těch vašich obrazů, nenechali by si to,“ přidala se Arlene.
6
Mladý pár sedící u stolu poblíž dveří byl svědkem předchozích události. Mladík vypadal inteligentně, dojem kazilo jen nadměrné znaménko u špičky nosu. Jeho dívka byla tlustá, i když
CHARLES BUKOWSKI [těžký časy]
„My jsme naše obrazy,“ prohlásil Serge. „Ženský jsou pitomý,“ dodal Jorg. „Bacha na to,“ upozornil ho Serge. „Taky se umí šeredně mstít…“ Seděli tam několik hodin a popíjeli víno. „Člověk je otrlejší než saranče,“ prohlásil Jorg nakonec. „Člověk je stoka vesmíru,“ přidal se Serge. „Vy jste vážně hňupové,“ komentovala to Lila. „To teda jo,“ přisvědčila Arlene. „Pojďme se dneska prohodit,“ ozval se Jorg. „Já budu šukat tvoji kundu a ty tu moji.“ „To ne,“ bránila se Arlene, „nic takovýho.“ „Přesně tak,“ přidala se Lila. „Něco bych namaloval,“ řekl Jorg. „Chlast mě už nebaví.“ „Taky bych maloval,“ souhlasil Serge. „Pojďme pryč,“ navrhl Jorg. „Hele,“ ozvala se Lila, „ještě jste nezaplatili účet.“ „Účet?“ zaúpěl Serge. „Snad si nemyslíš, že zaplatím za tuhle sračku?“ „Pojďme,“ navrhl Jorg. Jakmile se zvedli, objevil se vrchní s účtem. „Je to hrozná břečka,“ křičel Serge. „V životě bych po nikom nechtěl, aby platil za něco takovýho! Abys věděl, jsou to naprostý chcanky!“ Serge popadl poloprázdnou láhev vína, roztrhl číšníkovi košili a vylil mu víno na hrudník. Jorg tasil svou hůl ze slonoviny jako meč. Vrchní nechápal, která bije. Byl to pohlednej mladík s dlouhýma nehtama žijící v přepychu. Studoval chemii a kdysi vyhrál cenu za druhý místo v operní soutěži. Jorg zamával holí a prudce zasáhl číšníka přímo pod levý ucho. Číšník zbledl jako stěna a zapotácel se. Jorg ho tam praštil ještě třikrát a číšník upadl. Serge, Jorg, Lila a Arlene společně odešli. Všichni byli opilí, ale bylo v nich cosi majestátního, jedinečnýho. Vyšli ze dveří a vydali se ulicí.
7
CHARLES BUKOWSKI [těžký časy]
v těch tmavě modrých šatech byla k nakousnutí. Kdysi chtěla být jeptiškou. „Nebyli úžasní?“ zeptal se mladík. „Byli to idioti,“ odpověděla dívka. Mladík objednal třetí láhev vína. Vypadalo to na další těžkou noc.
8
Henry si nalil skleničku a koukal z okna na rozpálenou a pustou hollywoodskou ulici. Bože, takovou dobu se dře, a pořád je v prdeli. Cítil smrt, pořád ji měl v patách. Udělal pitomost – koupil si undergroundový noviny, ve kterejch se ještě pořád rozplývali nad Lennym Brucem. Byl tam na fotce – mrtvej, těsně po tom průseru. Ale jo, Lenny občas býval vtipnej: „Tuhej pták“ – to byla lahůdka, dokonalej ale Lenny rozhodně nebyl. Perzekuovanej – ale jo, samozřejmě, fyzicky i duševně. No co, jednou budeme mrtví všichni, je to jenom matematika. Nic novýho. Prostě nás to čeká. Zazvonil telefon. Byla to jeho holka. „Poslyš, ty hajzle, už mám plný zuby toho tvýho pití. Užila jsem si toho dost se svým tátou…“ „Dyť to, sakra, není tak hrozný.“ „Je a já už toho mám akorát tak dost.“ „Říkám ti, že přeháníš.“ „A já ti říkám, že ne. Viděla jsem, jak sis na tom večírku objednával jednu whisky za druhou. Pak jsem vypadla. Už toho mám dost a nechci to zažít znova…“ Zavěsila. Henry si nalil další skotskou se sodou. Vzal si ji do ložnice, svlíkl si košili, kalhoty a ponožky a vyzul si boty. Ve slipech a se sklenkou vlezl do postele. Bylo skoro poledne. Neměl ambice, talent ani šance. Z průměru ho příležitostně vytrhlo štěstí, který ale nikdy dlouho netrvalo. To s Lu ho mrzelo, ale ona se nespokojila s málem. Henry vyprázdnil sklenku a natáhl se. Sáhl po sbírce Camusových esejů Odpor, povstání a smrt… Kousek si přečetl. Camus psal o utrpení, hrůze a ubohosti člověka, jenže to popisoval tak klidně a barvitě… tím svým jazykem… jako by to nemělo vliv ani na něj, ani na jeho psaní. Jako by to vlastně bylo všecko fajn. Psal jako člověk, kterej právě dojedl
CHARLES BUKOWSKI [těžký časy]
[když tě něco pálí, křič] - - - - - - - - - - - - - - - - -
9
CHARLES BUKOWSKI [těžký časy]
pořádnej řízek s francouzskejma bramborama a salátem a zapil to lahví dobrýho francouzskýho vína. Lidstvo možná trpí, ale ho se to netýká. Camus byl zřejmě chytrej, ale Henry měl stejně radši lidi, který křičej, když je něco pálí. Upustil knihu na zem a snažil se usnout. S tím měl pořád problémy. Když se mu za den podařilo naspat aspoň tři hodiny, byl spokojenej. Nakonec, pořád mám střechu nad hlavou, napadlo ho, dejte člověku čtyři zdi, a zvládne to. Na ulici nedokáže nic. Zazvonil zvonek. „Hanku!“ křičel někdo. „Hej, Hanku!“ Co je, sakra? pomyslel si. Zrovna teď? „Ano?“ ozval se. Měl na sobě jen slipy. „Hele, co děláš?“ „Moment…“ Vstal, vzal si košili a kalhoty a šel do předsíně. „Tak co je?“ „Oblíkám se…“ „Ty se oblíkáš?“ „Jo.“ Bylo deset minut po dvanáctý. Otevřel dveře. Stál tam profesor z Pasadeny, co učil anglickou literaturu. Měl s sebou nějakou kočku. Představil mu ji. Byla redaktorkou jednoho velkýho newyorskýho nakladatelství. „Jseš sladká,“ řekl. Šel k ní a štípl ji do stehna. „Miluju tě.“ „Jseš nějakej rychlej.“ „To víš, spisovatelé musí pořád lízt do zadku svejm naklatelům.“ „Myslela jsem si, že je to naopak.“ „Není, hlad má autor.“ „Chce vidět ten tvůj román.“ „Mám jenom vázaný vydání. To jí dát nemůžu.“ „Jedno jí dej. Mohli by ho koupit,“ řekl profesor. Mluvili o Henryho románu Noční můra. Došlo mu, že chce jeden výtisk zdarma. „Byli jsme na cestě do Del Maru, ale Pat tě chtěla vidět na vlastní oči.“ „Jak milý.“ (…)
10