Přeložila Radka Knotková ARGO

Přeložila Radka Knotková

ARGO

-style:normal;color:grey;font-family:Verdana,Geneva,Kalimati,sans-serif;text-decoration:none;text-align:center;font-v

© Argo, 2014 Published by arrangement with HarperCollins Publishers. THE FINANCIAL LIVES OF THE POETS. Copyright © 2009 by Jess Walter. Translation © Radka Knotková, 2014 ISBN 978-80-257-1157-6 (váz.) ISBN 978-80-257-1258-0 (e-kniha)

==
==Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz==
, UID: KOS197780

Pro Anne, navždy

==
, UID: KOS197780

==
, UID: KOS197780

Básníci musí snít a snění v Americe není žádná hračka. – Saul Bellow

==
, UID: KOS197780

==
, UID: KOS197780

1 DALŠÍ JEDENÁCTÝ ČERVENEC

– A jsou tu znova: zčazení kluci, zhulení a sjetí, ožralí, se zarudlýma očima a vyschlou pusou, zkouření pobíhají úzkými osvětlenými uličkami a hledají jídlo stejně vysmažené jako oni sami, třesoucíma se rukama žmoulají bankovky, které jim upadly na pult, tak spokojení a hrdí, jako by zfetovanost vynalezli oni sami – A nekonečně trpělivý Rádžív markuje zboží dalšímu smíškovi, ze kterého vane pačuli – lentilky, sázenku, Red Bull a smaženou tortillu s čedarem –, přimhouřenýma očima se na mě dívá a nejspíš si myslí: Ty dnešní děcka, co, Matte? – nebo možná ne, protože Rádžív neví, jak se jmenuju, a já na sobě nemám jmenovku. Jsem prostě jen ten chlápek ve středním věku, co nevypíná motor svého metalízového sedanu, když sem po půlnoci přijde. Když nemůže spát. A když v normálním obchodě zapomněl koupit mlíko. Mlíko dětem do cereálií. Na snídani. Než půjdou do školy. Mlíko tu stojí snad devět babek za galon. Noví imigranti jako tady Rádžív už léta slouží coby jakýsi politický Rorschachův test: pokud vidíte turban a napadne vás „terorista“, znamená to, že jste republikán. Usoudíte-li, že ten Ind, který o půlnoci za minimální mzdu obsluhuje skupinku kreténů, je neurochirurg, pak jste demokrat, přesně jako já. Já samozřejmě nemám o nic pádnější důkaz, že Rádžív pracoval v Dillí jako doktor, než nějaký texaský řidič náklaďáku, který ho považuje za sebevražedného atentátníka. 11


JESS WALTER ■ 12

Co já vím, mohl dělat ve večerce i v Indii, tak bezchybně počítá drobné a bez námahy balí do sáčku čokoládové koule, sušenky, cereální tyčinky a kofeinové drinky – „Moment… vole. Čokoládový mlíko! A škvarky –“ prochází už bůhvíkolikátý hulič uličkami – „A… páni! Tortillový chipsy!“ Kdykoli sem přijdu, pokaždé si vzpomenu na svoje kluky, jak spí doma v postelích a od těchhle potíží je dělí ještě několik let (nebo už teď sní o půlnocích strávených u chladicího boxu s limonádou?). Za mě se zařadí dva potetovaní bílí kluci v hedvábných sportovních soupravách. Trochu znervózním a pro jistotu si zkontroluju, jestli mám peněženku. Ten tlustší se snaží udržet v náručí půl regálu litrových flašek silného sladového piva a jeho kolega se mezitím odvalí stranou a řve do mobilu: „Chulo! Seď na prdeli a nezačínej, dokud se nevrátíme, jasný?“ Za gangsterem s telefonem zapadnou dveře a já a moje mlíko konečně přicházíme na řadu – „Dobrý večer, Rádžíve“ –, když vtom se u automatu na pití něco stane a já i prodavač se otočíme za zdušeným výkřikem, který se ozval z hlubiny modré kapuce. Opiercingovaný skejťák se zplihlými vlasy a prknem na zádech rozlil svou dvoulitrovku spritu a teď si myslí, že je to kurva… ta nejvtipnější… věc… na světě. Rádžív na mě znova vyčerpaně kývne a určitě si přeje, aby byl zpátky v Bombajské všeobecné a řezal lebky. Ležérně projede kanystr čtečkou. Pak mi podá moje mlíko. Pro kluky. Do cereálií. Na snídani. Stojí snad devět babek za galon. Když sem chodím, myslím i na svou matku. Před pár lety smrtelně onemocněla a zničehonic byla úplně posedlá teroristickými útoky v New Yorku. Vůbec se mi nelíbilo, že ji tolik ničí nesmyslné obavy, zatímco se mi vytrácí před očima, dojí morfinovou pumpu, jako by jí mohla zachránit život – nemohla –, a její strach ze smrti se projevuje jako strach z věcí, kterých se už nemá proč bát: z nepředvídatelných zločinů, globálního oteplování… a především teroristů v letadlech. „Matte?“ zeptala se těsně před tím, než umřela. „Myslíš si, že bude další jedenáctý červenec?“ Chtěl jsem ji opravit, ale nakonec jsem jen řekl: „Ne, mami, žádný další jedenáctý červenec nebude.“

==
, UID: KOS197780

FINANČNÍ ŽIVOT Y BÁSNÍKŮ ■ 13

„Pěkný papuče, kámo,“ řekne ten gangster s telefonem, když se svým mlíkem vyjdu ven. Je mu přibližně dvacet, je oblečený do plandavé, šedé šusťákovky, černé vlasy má sčesané rovně přes uši a zpod límce mu na krku vyrůstá složité tetování. A pak mi přímo na ulici, hned před večerkou 7-Eleven, nabídne potáhnutí ze skleněné šlukovky – malé marihuanové trubičky ve tvaru cigarety. Odmítnu, ale trochu si přeju, abych to byl neudělal – je to už nejmíň patnáct let, ale nedá se úplně říct, že bych do života vyběhl z nějakého puritánského předměstí se sklenkou martini v ruce; taky jsem měl svoje chvilky. Na vysoké mi říkávali Trávožrout, protože jsem doslova hltal jointy Acapulco Gold, v mém kolejním pokoji hořelo kadidlo, na stěnách mi svítily ultrafialové lampy, na podlaze duněli Pink Floydi – Jo a technicky vzato to nejsou „papuče“, ale neformální mokasíny, které jsem koupil za dárkový poukaz, když jsem v obchodě vracel propínací svetr, v němž jsem vypadal jako můj děda. To samozřejmě tomu zhulenému klukovi nevykládám, jenom se usměju a řeknu: „Ne, díky,“ pak se ale zarazím, a místo abych pokračoval k autu, prohlídnu si ho pozorněji. Možná mě zaujala ta vychytaná trubička nebo vůně trávy anebo za to může ta rozevlátá uvolněnost, kterou cítím; každopádně ještě než stihnu odejít, připojí se k nám ten tlustší gangster s kšiltovkou posazenou nakřivo, a najednou stojíme v půlkruhu tři, jako bychom čekali, než nás pustí na golfové odpaliště. „Hele,“ prohodí ten se šlukovkou a potetovaným krkem, „tady tendle nás na ten mejdan může hodit.“ A já užuž namítám, že je nikam hodit nemůžu, protože musím domů (a protože vypadají trochu nebezpečně), když vtom tlusťoch v kšiltovce řekne: „Díky, vole,“ jako by ho překvapilo, že jsem tak fajn, a já zničehonic chci být tak fajn. A potom se podívá, co držím v ruce, a rozchechtá se. „Ty vole, proč kupuješ mlíko tady? Dyť stojí snad devět babek za galon.“ Mraky visí nízko, jako falešný strop zalitý světly města, a tiše kloužou vpřed. A ke mně do auta vlezou dva zhulení gangsteři v šusťákovkách.

==
, UID: KOS197780

JESS WALTER ■ 14

Někde jsem četl, že bát se můžeme jenom toho, čeho se už stejně bojíme: že naše nejhlubší obavy jsou připomínkou nějakého dřívějšího, nesnesitelného strachu. Pokud je to pravda, pak je možná dobře, že se máma dalšího jedenáctého července nedožila. „Máš pěknou káru.“ „Díky.“ „Vyhřívaný sedadla?“ „Hmm.“ „Je to divnej pocit. Jako bych si nachcal do kalhot.“ „Tak jestli sis do nich fakt nenachcal, vole.“ „Já to klidně ztlumím.“ „Co je to za auto?“ „Nissan. Maxima.“ „Na kolik tě přišlo?“ „Na moc ne.“ To je ale lež. Když započítám gumové rohože, daně a zbytečnou prodlouženou záruku na dva roky, tak mě přišlo na 31 256 dolarů. A kvůli několika nedávným „zádrhelům“ – opožděným platbám, následným pokutám, refinancování hypotéky, konsolidacím úvěrů, nejrůznějším rodinným krizím a špatně načasované ztrátě zaměstnání – se mi i po dvou letech splácení daří dlužit ještě jednatřicet tisíc. Za auto, které má cenu osmnácti. Tohle je teď můj život: zadrhnutý tak, že se nehne z místa. „Můj brácha jednou maximu votočil,“ ozve se zezadu. „Nebo altimu? Furt si je pletu.“ Zloději aut. Bomba. Ti dva kriminálníci se jmenují Skeet a Jamie. „Jamie?“ zeptám se toho vepředu. „Vostrý, co?“ prohlásí Skeet na zadním sedadle. „Se menuje jako holka.“ „Vyliž mi, Skeete,“ řekne Jamie, znova mi nabídne šlukovku a já překvapím sám sebe, protože tentokrát si ji od něj vezmu. Chci ten lahodný kouř jen trošku ochutnat, anebo bych se možná rád ujistil, že se tráva od dob mého mládí nezměnila…

==
, UID: KOS197780


Páni, změnila! Potlačím zakašlání. Teče mi z nosu. Pálí mě oči. V krku mi někdo kompostuje listí a do plic mi škrábe lopatou. No teda. „Dobrá, že jo?“ zajímá se Jamie. Zachrchlám: „Ujde.“ „Syntetickej matroš. Stojí snad tři sta babek za unci,“ prohlásí Skeet. Další nával kašle už potlačit nedokážu. „Vážně?“ „Si piš,“ vysvětluje Jamie a hlas mu přeskakuje nadšením. „Dělaj ji v jedný laboratoři v Britský Kolumbii. Nějakej Frankenstein s nobelovkou. Pěknej zloděj, ale mařku vyrábí fakt libovou. Můžou s tím dělat, co chtěj. Upravit to tak, aby ti to s hlavou dělalo tisíc různejch věcí.“ A já mu věřím, protože o několik povědomých šluků později mi začne mlít pusa a jako by z ní vytékal celý můj život, jelikož jim o sobě vyprávím úplně všechno: jak jsem před dvěma lety opustil dobře placené zaměstnání ekonomického reportéra, abych rozjel pochybný web o poezii a investování, jak zrovna v době, kdy se k nám nastěhoval můj senilní táta, nás pohřbil hroutící se hypoteční trh, jak jsem se připlazil zpátky do staré práce, načež mě před osmi týdny propustili. Jak jsem od novin dostal čtrnáctitýdenní odstupné a zbývá mi šest týdnů, abych si našel nové místo, protože čtrnáct minus osm rovná se šest. Jak mi jich minulý týden zbývalo sedm a příští týden to bude pět, ale právě teď v tuhle chvíli se Skeetem na zadním sedadle a Jamiem na předním právě teď, zrovna... v tuhle chvíli – a já zadržím kouř v hrudi, jako bych ten okamžik mohl protáhnout navždy – hůůůůů –

==
, UID: KOS197780

JESS WALTER ■ 16

„Je to šest. Šest týdnů.“ A to ještě není moje nejdepresivnější uzávěrka; mám celkem sedm dní na to, abych zlikvidoval důchodovou pojistku a zaplatil hypoteční společnosti balónovou splátku ve výši třiceti tisíc, jinak by nám mohli sebrat dům. A právě tahle druhá uzávěrka, vykládám klukům, dává mému hledání práce tak děsnou naléhavost, a právě proto si dělám starosti kvůli stále vzácnějším inzerátům nabízejícím zaměstnání, roztřeseně vyplňuju žádosti a doufám, že moji doporučitelé pořád ještě pracují na pozicích, které jsem uvedl v životopise, a vtom si uvědomím, že jsem svou už tak dost podělanou situaci bezmyšlenkovitě obohatil o další zdroj stresu, protože „i kdyby si mě čirou náhodou pozvali na pohovor, nejspíš budou chtít, abych podstoupil –“ „ – drogovej test!“ zařve Skeet ze zadního sedadla a směje se a i já se směju a on se směje a já se smát přestanu a on se směje dál. „Žádný strachy, Papučáři,“ uklidňuje mě Jamie, „existuje milion způsobů, jak vobechcat chcánkovej test.“ „Pekanovejma vořechama,“ prohlásí Skeet. „Pekanovejma vořechama?“ Jamie se k němu otočí. „Nečet jsem v O něco vo nějaký pekanový dietě?“ „Jak mám kurva vědět, co čteš? A proč zrovna Oprah píše vo tom, jak projít drogovejma testama?“ „Ty vole, vona do toho časáku nepíše, vona ho jen vlastní.“ „A jak to, že ho do prdele čteš?“ „Moje máma ho čte, vole… A co já vím, třeba vo tom psali v People.“ „No a do hajzlu, co teda ty pekanový vořechy dělaj?“ „Jak to mám kurva vědět? Pročistěj ti chcánky nebo něco takovýho.“ „Píčo, ty seš ale cvok.“ „Ty seš cvok.“ „Ty seš cvok.“ „Ty seš cvok.“ „Ty seš takovej cvok, že tě spolu s vostatníma retardama vozili do školy zvláštním autobusem.“ „Dobře víš, že mě tam strčili za špatný chování, vole.“

==
, UID: KOS197780


A na mě nejspíš začíná působit tráva, protože mi ten rozhovor dává dokonalý smysl. Jamie mávne rukou a otočí se ke mně. „Neposlouchej ty jeho hovadiny, Papučáři. Projít testem chcanek je snadný. Sežeň si takový ty pilulky. Na internetu.“ Ty taky, Jamie? Nesmíš naletět té lži, že od všeho, co potřebuješ, tě dělí jen kliknutí myši: od všech těch mihotavých dat, milostných návyků slavných, videí padajících tlusťochů, porna… poezie o investování… nabídek zaměstnání, informací o zabavení věci pro nesplácení hypotéky, rad chudým… a co takhle toho, po čem na internetu začala pátrat moje žena? Než se ale stačím příliš ponořit do téhle nové dávky sebelítosti, vytasí se Jamie s rodinnou historkou: „Taky bys moh udělat to, co můj bratránek Marshall. Ten si sehnal cévku. Připevněnou k pytlíku s cizíma chcánkama. Von na letišti kontroluje kufry, víš? Zvažujou, že ho povýšej na vedoucího. Že by pak směl do nepřístupnejch míst. Fakt nekecám, ten parchant se s někým dohod, aby ho varoval před náhodnejma testama, a tu cévku s pytlíkem má zamčenou v šatní skříňce, a když zjistí, že maj bejt testy, tak si ty chcánky prostě natáhne do močáku.“ Ve zpětném zrcátku vidím, že Skeet pije přímo z mého kanystru s mlíkem. Hej! Vždyť mě stálo snad devět babek za galon! Vážně dobrá tráva. Mnohem lepší než to zaprášené hnědé šméčko, které jsme kouřili na vysoké. Znova si vzpomenu na mámu a na ten průšvih, do kterého jsem se dostal, když jsem v prváku přijel na vánoční prázdniny domů, ona mi před praním vytahala z levisek cupaninu a drobné – nesnášela, když jí v sušáku rachotily peníze – a našla mezi nimi jointa. Já se ji pokoušel přesvědčit, že je to jen srolovaný vzkaz od kamaráda, a ona se zeptala, jestli si myslím, že je blbá, a já řekl „Ne,“ přestože mi bylo osmnáct, takže jsem si samozřejmě myslel, že máma blbá je, a naši tehdy ještě žili spolu, ale tátovi o tom jointu nikdy nepověděla, a já si připadám hrozně, protože ona byla tak slušná, kdežto já byl takový sráč. Připadám si hrozně kvůli všemu, co jsem udělal i neudělal, a strašně se mi po ní stýská, i když je asi dobře,


JESS WALTER ■ 18

že tu není, protože bych neunesl, kdyby musela poslouchat o tom, jak Jamieho bratránek Marshall kontroluje kufry… hledá v botách bomby, chrání nás před těmi, kdo plánují další jedenáctý červenec, a chčije cizí moč. Ne, je to vynikající tráva – A ten mejdan… není to takový ten mejdan, jaký znám, ale prostě jen osm mladých kluků, malých a tlustých a vysokých a štíhlých, černých, hnědých, bílých, odmítnutých kandidátů na modely, stojí v záhoně před činžákem naproti zavřené pizzerii, kouří a smějou se a pijou sladové pivo, neustále říkají „jako“ a „píčo“ a „vole“ a já mezi ně bez problémů zapadnu, ačkoli si nemůžu vzpomenout, kdy jsem dal Skeetovi svoje papuče – má je obuté a pije z kanystru moje mlíko – a já mám na nohách jen ponožky, jsem na Jaimeho šlukovku přisátý jako potápěč na kyslíkovou bombu a poslouchám rozhovory, které mi nic neříkají: o hudbě, kterou jsem nikdy neslyšel, o „sjetejch courách“, které neznám, o něčí „jízdě v rozhrkaný káře“ – a mně z toho povídání dojde, že mým novým kamarádům je něco mezi devatenácti a dvaadvaceti, mají zapsaných několik předmětů na vyšší odborné, dělají brigádičky za minimální mzdu, jednou nebo pětkrát je obvinili z držení, a já si vzpomenu na ten půlkruh, do kterého jsme se v době televizních zpráv o páté stavěli v redakci s těmi starými okravatovanými pisálky, se založenýma rukama jsme si naší vlastní šifrou vykládali o manželkách a autech, o tiskových mluvčích a blozích a Dow Jonesově indexu, a napadá mě, že z tamtoho a tohohle kroužku se skládá celý svět, že mezi nimi možná není žádný podstatný rozdíl – tedy až na šifry, jimiž si sdělujeme data –, že někde ve vlastním kroužku stojí spiklenečtí teroristi, poskakují na zmrzlých nohách a nadávají ne na velkého amerického ďábla, ale na Ahmedovu holku, která je sjetá coura, a Mahmúdovu jízdu v rozhrkaný káře, a pak si zase vybavím moje kluky, jak jednoho dne taky stojí v kroužku, generační nuly kouřící neustále se zlepšující trávu, a vyprávějí si o svým ztroskotanci tátovi, kterej to posral, když ho semlela ekonomická krize, nebo jak tomu budou říkat v učebnicích dějepisu nebo MP3 souborech dějepisu, a ježíšikriste, vždyť je mi teprve

==
, UID: KOS197780

Přeložila Radka Knotková ARGO

Recommend Documents