GÜNTER STEMBERGER VYŠ EH RAD

GÜ NTE R STE M B E RG E R

VYŠ E H RA D

GÜNTER STE M B E RG E R

Úvod do rabínské literatury

VYŠ E H RA D

2 011

Na přebalu: Iluminace neznámého mistra k rukopisu Maimonidova díla Moré n’vuchím (Učitel zbloudilých), zhotovená patrně v Katalánsku kolem poloviny 14. století Královská knihovna, Kodaň Na vazbě: Liturgický kalendář ze začátku 14. století z Kastilie Bibliothe`que Nationale, Paříž Frontispis: Standardní titulní list traktátu Babylónského talmudu (zde traktátu Eruvín), vydávaného koncem minulého století tiskařskou rodinou Rommových ve Vilniusu. Rommovská podoba Talmudu, především jeho stránkování, je určující podnes

© C. H. Beck’sche Verlagsbuchhandlung (Oscar Beck), München 81992 Translation © Petr Sláma, 1999, 2010 ISBN 978-80-7429- 065-7

OBSAH

Předmluva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13 Poznámka překladatele . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 14

PRVNÍ ČÁST

Všeobecný úvod

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 17

I. DĚJINNÝ RÁMEC . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 19 1) Obecné dějiny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 19 2) Počátky rabínského hnutí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 22 3) Prameny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 24 4) Periodizace židovských dějin . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 25 II. SYSTÉM RABÍNSKÉHO ŠKOLSTVÍ . . . . . . . . . . . . . . 27 1) Základní vyučování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 27 2) Rabínská výchova . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 29 3) Rabínské akademie v Babylónii . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 30 4) Učednictví . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 32 III. RABÍNSKÁ HERMENEUTIKA . . . . . . . . . . . . . . . . . . 35 1) Sedm pravidel Hilelových . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 37 2) Třináct midot R. Jišmaele . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 41 3) Třicet dva midot . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 43 IV. PÍSEMNÁ A ÚSTNÍ TÓRA . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 53 1) Pojem ústní Tóry. Zákaz zapisování? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 53 2) Rabínské doklady pro zákaz zapisování? . . . . . . . . . . . . . . . . . . 54 3) Rabínské doklady zapisování ústní Tóry . . . . . . . . . . . . . . . . . . 56 4) Výuka a ústní tradice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 60

V. JAK ZACHÁZET S RABÍNSKÝMI TEXTY. (K OTÁZCE METODY) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 69 1) Literární dějiny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 70 2) Kulturní a náboženské dějiny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 72 3) Dějiny formy, tradice a redakce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 73 VI. RABÍNI . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 81 1) Prameny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 81 2) Jména rabínů jako pomoc při datování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 82 3) Problémy rabínských životopisů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 85 4) Nejdůležitější rabíni . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 88 VII. JAZYKY RABÍNSKÉ LITERATURY . . . . . . . . . . . . 132 1) Hebrejština Mišny (mheb) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 132 2) Amoraitská hebrejština (aheb) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 135 3) Galilejská aramejština . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 136 4) Babylónská aramejština . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 136 5) Přejatá a cizí slova . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 137 6) Slovníky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 138

DRUHÁ ČÁST

Talmudická literatura

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 141

I. MIŠNA . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 143 1) Terminologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 144 2) Struktura a obsah . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 145 3) Vznik . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 161 4) Text: rukopisy a tisky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 179 5) Výklad Mišny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 184 II. TOSEFTA . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 188 1) Jméno, struktura a obsah . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 189 2) Vznik . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 190 3) Text Tosefty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 199 4) Komentáře k Toseftě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 203

III. JERUZALÉMSKÝ TALMUD . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 205 1) Pojmy; název . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 206 2) Obsah a struktura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 207 3) Tradiční představa o vzniku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 211 4) Redakce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 212 5) Text . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 224 IV. BABYLÓNSKÝ TALMUD . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 233 1) Struktura a obsah . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 234 2) Tradiční představa o vzniku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 235 3) Redakce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 238 4) Text . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 253 5) Autorita Babylónského talmudu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 260 6) Komentáře . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 262 7) Talmud v ohni polemik . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 269 V. MIMOKANONICKÉ TRAKTÁTY . . . . . . . . . . . . . . . . . 273 1) Avot d-rabi Nátan (ARN) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 273 2) Sof’rím . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 276 3) Evel Raba . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 276 4) Kala . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 277 5) Derech erec Raba (DER) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 278 6) Derech erec Zuta (DEZ) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 279 7) Perek ha-šalóm . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 280 8) Ostatní „malé traktáty“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 280

TŘETÍ ČÁST Midraše . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 283 I. ÚVOD . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 285 1) Pojem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 286 2) Počátky midrašické exegeze Bible . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 288 3) Svéráz rabínského midraše . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 290 4) Rozdělení midrašů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 292 5) Cyklus synagogálního čtení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 294 6) Synagogální kázání, p’ticha a chatima . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 296

II. HALACHICKÉ MIDRAŠE . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 301 1) Všeobecný úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 301 2) M’chilta d-rabi Jišmael (M’chil) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 305 3) M’chilta d-rabi Šim’on ben Jochaj (MRŠ) . . . . . . . . . . . . . . . . 312 4) Sifra . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 315 5) „M’chilta“ k Lv? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 321 6) Sifrej Numeri . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 322 7) Sifrej Zuta (SZu) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 325 8) Sifrej Deuteronomium . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 326 9) Midraš tanaím (MidrTan) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 330 III. NEJSTARŠÍ EXEGETICKÉ MIDRAŠE . . . . . . . . . . . 333 1) Genesis Raba (GnR) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 333 2) Pláč Raba (PlR) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 341 IV. HOMILETICKÉ MIDRAŠE . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 346 1) Leviticus Raba (LvR) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 346 2) P’sikta d-rav Kahana (PRK) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 350 3) P’sikta rabati (P’sR) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 355 4) Tanchuma (Tan) – J’lamdenú (J’la) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 362 5) Deuteronomium Raba (DtR) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 367 6) Exodus Raba . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 369 7) Numeri Raba (NuR) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 371 8) Menší midrašické homilie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 373 V. MIDRAŠE K PĚTI SVÁTEČNÍM SVITKŮM . . . . . . 376 1) Takzvané Rabot . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 376 2) Další midraše ke svátečním svitkům . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 381 VI. DALŠÍ EXEGETICKÉ MIDRAŠE . . . . . . . . . . . . . . . 383 1) Midraš Jóna (Jonáš) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 383 2) Midraš k Žalmům (MidrŽ) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 383 3) Midraš Mišlej (MidrPř) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 385 4) Midraš Jób . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 386 VII. DALŠÍ HAGADICKÁ DÍLA . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 387 1) Od midraše k narativní literatuře . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 387 2) Etické midraše . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 402 3) Ezoterní, resp. mystické spisy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 405

VIII. SBÍRKY A MIDRAŠICKÉ KOMENTÁŘE . . . . . . 413 1) Jalkut Šim’oni . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 413 2) Jalkut ha-Machiri . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 414 3) Jalkut R’uveni . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 416 4) Midraš ha-gadol (MHG) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 416 5) B-réšít rabati . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 418 6) Lekach tóv . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 418 7) Sechel tóv . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 419 8) Midraš Š’muel . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 420 9) B-réšít Zuta . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 420 10) Pitron Tóra . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 421 11) Další midraše a díla jim podobná . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 422 STUDIUM RABÍNSKÉ LITERATURY V LETECH 1999 – 2010 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 423 NOVÁ LITERATURA K JEDNOTLIVÝM KAPITOLÁM . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 429 Mapa: Svět rabínské vzdělanosti v době pozdní antiky a na počátku islámského období . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 462 Perikopy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 465 Seznam zkráceně citované literatury . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 467 Česká bibliografie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 472 Zkratky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 475 Výběrový rejstřík pojmů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 481 Rejstřík rabínské literatury . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 482 Výběrový rejstřík vlastních jmen . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 485 K vyobrazení na straně 12 Stránka Babylónského talmudu (zde první strana traktátu B’rachot, tedy zároveň první strana Talmudu vůbec). Sloupec uprostřed pod prvním slovem v ozdobném rámečku je text Mišny. Od nepatrně zvýrazněného pokračuje text g’mary. Sloupec napravo od rámečku, tj. směrem ke knižnímu hřbetu, je komentář Rašiho (11. stol.), sloupec nalevo přináší komentář tzv. tosafistů (12.–14. století, viz str. 267n). V rommovském vydání Talmudu jsou oba komentáře psány zvláštním, tzv. Rašiho typem písma. Ještě dále od středu směrem k levému okraji strany jsou odkazy ke gaonské i pozdější rabínské literatuře, pravý okraj strany přináší odkazy uvnitř Talmudu (tzv. m’sorat ha-šas). Písmeno v levém horním rohu udává pořadí listu. Podle rommovského uspořádání se pak citáty BT uvádějí vždy číslem listu a údajem a či b pro lichou či sudou stranu (uvedená stránka se tedy označuje jako B’rachot 2a). P. S.

P Ř E D M L U VA

V Čechách a na Moravě existuje letitá tradice rabínské učenosti od 13. století. V 16. století byly v Praze zakládány první tiskárny severně od Alp a zde byly poprvé vytištěny Midraš Jóna (1595) a P’sikta rabati (1656?). Později byla místem několika vydání Talmudu, jakož i Mišny s komentářem Jom Tov Lipmanna Hellera (1614 –1617), jenž byl také několik let vrchním pražským rabínem. Nelze zde v krátkosti uvést všechna jména až po Isaaka Hirsche Weiße, který pak dlouho působil ve Vídni. Tím víc mě těší skutečnost, že opětný zájem o rabínskou literaturu umožnil český překlad mého Úvodu. Děkuji nakladatelství Vyšehrad, že na sebe vzalo rizika tohoto vydání, a především také Petru Slámovi, který se ujal pracného úkolu překladu, dal si záležet na jeho přesnosti a zůstal až do poslední chvíle otevřen změnám a doplněním oproti německému znění. První německé vydání z roku 1982 představuje kompletní přepracování klasického Úvodu Hermanna L. Stracka. V roce 1992 vyšla kniha ještě jednou německy ve značně přepracované a rozšířené podobě. V roce 1996 následovalo další přepracování v angličtině. Od té doby však bádání opět urazilo kus cesty: zčásti díky nálezům rukopisů – především k Toseftě –, v mnoha dalších případech díky novým studiím, které po období jisté stagnace vykazují v poslední době výrazný pokrok. Proto je tento překlad zároveň nejnovějším vydáním knihy. Znovu tedy děkuji všem, kteří k realizaci tohoto vydání přispěli. Připojuji přání, aby kniha přispěla k ještě důkladnějšímu studiu rabínské literatury i celé velké židovské tradice a pomohla hlubšímu porozumění židovství. Vídeň, leden 1999

P Ř E D M LUVA

Günter Stemberger

13

P O Z N Á M K A P Ř E K L A D AT E L E

Překlad Stembergerovy knihy je pořízen z němčiny. Jisté úskalí představuje skutečnost, že autor neuvádí hebrejské a aramejské názvy kvadrátním hebrejským písmem, nýbrž přepisuje je – do němčiny. V rozsáhlých bibliografických odstavcích nezřídka uvádí tituly knih nebo statí, napsaných v hebrejštině a označených jako (h), pod jejich anglickým názvem. Odráží se zde praxe, běžná v Izraeli, že knihy (a jména) mají často svou oficiální anglickou formu. Uvádí-li autor název díla v hebrejštině transliterované do angličtiny a pokračuje-li anglickým podtitulem, přepisuji název foneticky (podle zásad popsaných níže) a podtitul uvádím anglicky. Tam, kde autor název překládá do němčiny, uvádím jej česky, tam kde jeho hebrejské znění přepisuje foneticky, volím i já transkripci. Pokouším se užívat jednotného způsobu přepisu, který je, na rozdíl od dosavadní, především ve „starozákonických“ kruzích běžné transliterace, spíše přepisem fonetickým. Nakročení směrem ke stanovení pravidel pro tento způsob přepisu, vlastní spíše látkám judaistickým, představuje kapitola „Transkripce hebrejských výrazů“ Bedřicha Noska, uvedená v jeho překladu Pirkej Avot*. Také další knižní produkce nakladatelství Sefer (především encyklopedie „Judaismus od A do Z“ Ja’akova Newmana a Gavri’ela Sivana a „Historie Židů v Čechách a na Moravě“ Tomáše Pěkného) vytváří postupně jistou precedenční základnu přepisu z hebrejštiny do češtiny. Zásadní úvahu o kladech a záporech transkripce literní i fonetické přináší staj Martina Prudkého „K transkripci hebrejštiny“ (Teologická reflexe 1, 1995). V následujících odstavcích shrnuji kritéria, kterými jsem se řídil já. O tom, že při transkripci hebrejských a aramejských slov není na rozpacích pouze čeština, se čtenář přesvědčí letmým pohledem do dlouhých bibliografických pasáží knihy: uvidí, v kolika různých přepisech se některá slova vyskytují i pouze v rámci němčiny nebo angličtiny (viz Prudkého zmínku o 60 základních transliteračních standardech ve Weinbergově monografii – do tohoto počtu máme v češtině arci pořád ještě daleko). * Viz česká bibliografie.

POZNÁMKA PŘEKLADATELE

14

Svérázné dilema představuje název země, jejíž důležitost je pro všechny rabínské spisy ústřední. Od druhého století n. l. se v řecké a latinské literatuře ustálil zvyk nazývat území biblické „země zaslíbené“ Palestina. Ne vždy s vědomím, že tento název, přesněji řečeno označení Syria Palaestina, prosadili za císaře Hadriána v polovině 2. století n. l. Římané: v reakci na bar Kochbovo povstání zavádějí označení, připomínající Pelištejce, starozákonního nepřítele Izraele. Označení Palestina je běžné v biblistice a používá je v němčině i autor. V dnešní době se ovšem ozývá nejčastěji v souvislosti se sporem Židů a Arabů ve Státě Izrael a na obsazených územích. Navíc čeština nezná jemnou distinkci němčiny: palästinisch – palästinensisch, kde první výraz odkazuje k historickému území, druhý k arabskému obyvatelstvu na územích kontrolovaných Státem Izrael. Rabínské písemnictví i moderní judaistická literatura v Izraeli užívá k označení teritoria, které dějepravná líčení Bible nazývají „země zaslíbená“, názvu erec Jisrael, „země Izraele“, resp. užívají adjektiva arci-jisraeli či pouze jisraeli, „izraelský“. Území označené jako země Izraele samozřejmě není totožné s dnešními hranicemi Státu Izrael. Se souhlasem autora jsem vzhledem ke zmíněným skutečnostem zvolil „rabínskou“ formu i já. 1) Psaní velkých písmen: Považuji za správné psát u názvů konstitutivních knih různých náboženských systémů v jejich určitou komunitou akceptovaném rozsahu (tedy Bible, Korán, Bhagavadgíta…) počáteční písmeno velké, jakkoli mohlo jít dříve o jméno obecné. Pokud se v textu název vyskytuje zároveň ve významu obecného jména, píši je – byj stejně znějící jako název – s písmenem malým. Původní hebrejská a aramejská literatura totiž užívá nezřídka právě klíčových termínů v několika významech. Jak čtenář uvidí, spočívá přínos knihy mj. právě v tom, že ukazuje dynamiku vývoje slov jako M/mišna, T/talmud, T/tosefta: na jedné straně, pomineme-li zcela obecný význam těchto slov („opakování, učení, doplnění“), jako postupně krystalizující, mnoha peripetiemi procházející a nehotové literární útvary (v tomto smyslu mluví např. o mišně Akivově jako o jakémsi vývojovém stadiu pozdější autoritativní sbírky halachy), na straně druhé jako závazné sbírky zcela jednoznačného výměru (pak tedy píši Mišna, Talmud babylónský). Právě v případě T/talmudu se ale věc ještě komplikuje, neboj Talmud babylónský i Talmud jeruzalémský jsou dvě různá díla, nikoli pouze dvě recenze


15

díla jednoho. Tam, kde je slovo talmud uvedeno bez bližšího určení, lze mu rozumět spíše ve smyslu určitého žánru, literárního druhu; píši proto malé „t“. Často však je z kontextu zřejmé (např. je-li řeč o dějinném působení Talmudu), že jde o Talmud babylónský. Pak volím „T“. Je snad již zbytečné připomínat, že také ostatní slova označující žánr píši s malým počátečním písmenem (takže: midraš, halacha, hagada, ale také g’mara, neboj se jako součást Babylónského talmudu komplementární k Mišně nikdy neprosadila jako samostatné dílo). 2) Použití apostrofu (’) při přepisu hebrejských a aramejských slov. V zásadě jej zavádím ve dvou případech: a) Tehdy, když se slovo dělí na slabiky jinak než v češtině a čtenář by byl sváděn k „českému“ čtení. Např. jméno Šimon, v češtině rozdělené na slabiky [ši-mon], čte hebrejština jako [šim-on]; píši proto Šim’on. Také ve všech případech, kdy se v přepisu hebrejských slov opakují dvě samohlásky, jde po pravidle o dvě slabiky, nikoli o dvojhlásku nebo dlouhou samohlásku. Např. jméno Jaakov nečteme [já-kov], ale [ja-a-kov]. S tímto vysvětlením však od apostrofu v případě po sobě opakovaných stejných samohlásek upouštím. b) Tehdy, když se ve slovu vyskytuje zvláštní druh hebrejské „samohlásky“, zvané ševa (či vlastně š’va), jež nemá barvu samohlásky, ale přesto ve spojení se souhláskou vytváří slabiku. Někdy se přepisuje jako „e“, jindy se v přepisu zcela vypouští či se pro ni zavádí zvláštní znak (nejčastěji použitím horního indexu: e). Příklad: název traktátu B’rachot, často citovaného jako „Berachot“. 3) Jak bývá vlivem moderní hebrejštiny zvykem, pokouším se o důsledné rozlišování ražené a třené výslovnosti u souhlásek b-v, k-ch a p-f: např. ze slov bej Elijahú se přidáním prefixální noty relationis d- stává d-vej Elijahú. Petr Sláma, 1999 Od prvého vydání knihy se ovšem ukázalo, že je tento způsob přepisu hebrejštiny čtenářsky značně náročný. Jelikož pro druhé vydání knihy nepřicházela v úvahu nová sazba, podržel jsem ho i v nové kapitole (od s. 423). Jednodušší způsob přepisu však volím v knize Tanu rabanan: Antologie rabínské literatury (Praha: Vyšehrad 2010). Vznikl po poradě s kolegy z různých parcovišj a v oblasti judaistiky jej doporučuji jako normativní. Petr Sláma, 2011


16

P RV N Í ČÁS T

I

DĚJINNÝ RÁMEC

LITERATURA – Země Izraele: G. Alon, The Jews; tentýž, Studies; M. Avi-Yonah, Geschichte der Juden im Zeitalter des Talmud, Berlin 1962; Z. Baras, S. Safrai, M. Stern, Y. Tsafir (vyd.), Země Izraele od doby pádu druhého Chrámu k muslimskému dobytí (h), 2 díly, Jeruzalém 1982–1984; S. W. Baron, History II; A. Oppenheimer, Galilea v mišnaickém období (h), Jeruzalém 1991; tentýž, U. Rapaport (vyd.), Bar Kochbovo povstání – nové studie (h), Jeruzalém 1984; P. Schäfer, Der Bar Kochba-Aufstand, Tübingen 1981; Peter Schäfer, Dějiny Židů v antice, Praha 2003; E. M. Smallwoodová, The Jews under Roman Rule. From Pompey to Diocletian, Leiden 1976; G. Stemberger, Das klassische Judentum. Kultur und Geschichte der rabbinischen Zeit, München 1979; tentýž, Juden und Christen im Heiligen Land. Palästina unter Konstantin und Theodosios, München 1987. – Babylón: S. Funk, Die Juden in Babylonien, I–II, Berlin 1902–1908; I. M. Gafni, Babylonia; J. Neusner, Babylonia; A. Oppenheimer, Babylonia Judaica in the Talmudic Period, Wiesbaden 1983. – Struktura židovské společnosti: H. Mantel, Sanhedrin; L. I. Levine, The Jewish Patriarch (Nasi) in the Third Century Palestine, ANRW II 19/2, 649– 688; M. Beer, Exilarchate; A. Grossman, Exilarchát v Babylóně v období g’oním (h), Jeruzalém 1984. – Počátky rabínského hnutí: S. J. D. Cohen, The Significance of Yavneh, Pharisees, Rabbis and the End of Jewish Sectarianism, HUCA 55 (1984), 27–53; J. Neusner, „Pharisaic-Rabbinic“ Judaism: A Clarification, History of Religions 12 (1973); tentýž, Development of a Legend, London 1970; tentýž, The Formation of Rabbinic Judaism, Yavne (Jamnia) from A. D. 70 to 100, ANRW II 19/2, 3– 42; A. J. Saldarini, The End of the Rabbinic Chain of the Tradition, JBL 93 (1974), 97–106; P. Schäfer, Die Flucht Johanan b. Zakkais aus Jerusalem und die Gründung des „Lehrhauses“ in Jabne, ANRW 19/2, 43–101.

Dobou vzniku rabínské literatury, o níž je zde řeč, je 1. tisíciletí našeho letopočtu. Toto období je na jedné straně vymezeno rokem 70, kdy Titus vyvrátil Jeruzalém a jeho Chrám, na druhé straně pak rokem 1040, kdy zanikly gaonské akademie v Babylóně, i když poslední díla rabínské literatury spadají ještě i do století následujícího.

1) Obecné dějiny Připomeňme jen velmi stručně základní skutečnosti tohoto období, neboj literatuře neporozumíme bez znalostí jejích dějinných souvislostí. Dvěma nejdůležitějšími centry tehdejšího židovského světa byly země

I) I) 1 OBECNÉ DĚJINY

19

Izraele a Babylón;* rabínská literatura se rozšířila takřka výlučně z těchto dvou míst. V zemi Izraele pozbyli v roce 70 n. l. Židé porážkou nadobro poslední zbytky státní samostatnosti, Chrám jakožto náboženské centrum a základna kněžské moci přestal existovat. Ke znovuuspořádání židovské samosprávy dochází postupně. Ohniskem náboženské vzdělanosti se stalo Javné: Jóchanan ben Zakaj zde kolem sebe brzy po roce 70 shromáždil učence především z farizejských písmáckých kruhů, ale též příslušníky jiných důležitých skupin soudobého židovství. V zemi Izraele se tak postupně prosadila nová vůdčí židovská vrstva, jež byla schopna vést lid i bez Chrámu a státu: patriarchát tvořený soudem a školou, sahající svými kořeny až k sanhedrinu doby Chrámu. Nakolik jsme dnes schopni říci, Židé v zemi Izraele se neúčastnili diasporního povstání proti římské nadvládě z let 115 –117. Pak se ovšem pod vedením bar Kochby nechali zlákat ke druhému protiřímskému povstání v letech 132–135, jehož následky byly vskutku osudové. Teprve po Hadriánově smrti v roce 138 došlo k usmíření s Římem: za Antoninovců a Severnovců se, nyní v míru, začalo s obnovou, na jejímž konci stál mocný patriarchát Jehudy ha-Nasiho (nazývaného také krátce Rabi). Židovské osídlení země Izraele po roce 135 ovšem již nemělo těžiště v Judsku, nýbrž v Galileji. Centrem židovské samosprávy po bar Kochbově povstání již nebylo Javné, nýbrž nejprve Uša (zhruba do r. 170), později Bejt Š’arím a Seforis a nakonec, od poloviny 3. století, Tiberias. Ve 3. století jsme svědky upevňování struktur izraelského židovstva. V jeho čele stojí nyní již dědičný patriarchát, na nižších úrovních pak rabinát. Země Izraele však samozřejmě i v tomto období podléhá politickým zmatkům a hospodářskému úpadku Římské říše, přičemž je třeba zmínit alespoň dvě skutečnosti: politicky a hospodářsky velmi důležitou Caracallovu Constitutio Antoniniana z roku 212, která propůjčila (takřka) všem obyvatelům říše, tedy také Židům, římské občanství. Přímý vliv na izraelské židovstvo pak měla i epizoda (260 –273), kdy rozsáhlé východní oblasti Římské říše včetně země Izraele ovládli palmýrští Odenat a Zenobia. * Babylón – tradiční označení území přibližně dnešního Iráku. (Pozn. př.)

I) I DĚJINNÝ RÁMEC

20

Zásadní obrat znamenala christianizace římské říše za Konstantina: „ediktem“ milánským bylo v roce 313 prohlášeno křesjanství za religio licita.* Vzhledem k tomu, že od roku 324 vládl Konstantin celé říši, měl edikt samozřejmě dopad i na zemi Izraele: následuje období ve znamení nástupu křesjanství a dokonce i v zemi Izraele se židovství ocitá v defenzivě. Krátký oddech znamenala vláda císaře Juliána (361–363), jenž dokonce povolil znovuvýstavbu jeruzalémského Chrámu. Poté se již křesjanství definitivně prosadilo. Navenek o tom svědčí především zákon z roku 380, který všechny poddané zavazuje vírou v Nicejské vyznání víry, čímž se křesjanství de facto stává státním náboženstvím. V letech 415 až 429 byla zrušena instituce židovského patriarchátu. V roce 438 promulgovaný Codex Theodosianus a ještě výrazněji pak v roce 529, resp. 534, zveřejněný Codex Justinianus definitivně petrifikují právní stav v neprospěch židovského obyvatelstva. Není proto divu, že si izraelští Židé mnoho slibují od vlády Peršanů (614 – 628); znovu zklamáni, podvolují se obnovené byzantské moci, až je nakonec křesjanské nadvlády definitivně zbaví arabská invaze: Jeruzalém byl dobyt roku 638. Babylón, byl od dob starozákonního exilu v letech 586 –538 nepřetržitě sídlem významné židovské komunity, která v důsledku událostí v zemi Izraele získala po roce 70 samosprávu včele s tzv. exilarchou. Po bar Kochbově povstání ještě vzrostla její důležitost v rámci rabínského židovstva. Mnozí izraelští rabíni prchali ze země Izraele do Babylóna a někteří z nich tam zůstali i po normalizaci domácích poměrů. V roce 226 vystřídali parthskou nadvládu nad Babylónem sasanidovští Peršané, kteří se pokusili prosadit jako státní náboženství zaroastrismus. Zpočátku to židovskému obyvatelstvu opět přineslo problémy; v roce 250, za Šapura I., však byla jeho autonomie opět plně potvrzena; podmínkou bylo, že uznalo platnost zemského zákona. Dlouhé období stability a rozkvětu bylo náhle přerušeno ve druhé půli 5. století, kdy se rozpoutalo pronásledování Židů (společně s pronásledováním křesjanů), dosahující vrcholu v roce 468: židovská samospráva byla rozpuštěna, synagogy zavřeny a exilarcha i množství * Religio licita – povolené náboženství, prakticky ovšem upřednostňované vůči všem ostatním náboženstvím. (Pozn. př.)

I) I) 1 OBECNÉ DĚJINY

21

rabínů popraveno. Ani zklidnění poměrů v první polovině 6. století pak již nevedlo k obnově exilarchátu; podobně jako v zemi Izraele, chybělo i zde židovstvu vedení. K rozhodující změně došlo v Babylóně v roce 640, kdy moc převzali Arabové. Obě hlavní židovská centra se tak náhle ocitla pod jednou politickou správou. Politickým centrem byl nejprve Damašek (za Umajjovců), čímž se země Izraele podstatně přiblížila mocenskému centru. Za Abbasovců se však od roku 750 stává hlavním městem Bagdád, což vedlo v rámci židovstva k převaze babylónských Židů. Obnovení exilarchátu a vedoucí roli rabínských akademií v Suře a Pumbeditě – obě dnes leží k katastru Bagdádu – pak respektovali nejen zástupci babylónského židovstva, ale i celá diaspora a dokonce též země Izraele. Politický úpadek kalifátu vedl uvnitř židovstva opět k přesunu těžiště: na významu získávají Egypt, severní Afrika a Španělsko. Exilarchát zatím svou vážnost ztrácí a gaonské školy se rozpadají. Křižácká tažení pak – v roce 1099 ovládli křižáci Jeruzalém – znamenají poslední vydechnutí oné epochy židovského světa, v němž se rabínská literatura zrodila.

2) Počátky rabínského hnutí Z dnešního pohledu byl v židovských dějinách rozhodujícím bodem obratu rok 70. Znamenal ale takový zlom, jasně ohraničující období Chrámu a farizeů od období bez Chrámu a s rabíny, i pro současníky? Zavedení titulu rabi (neplést s oslovením rabi ve smyslu „můj pane“, „můj mistře“) by na takové sebepochopení v nové době ukazovalo. To se ozývá z tEd III,4* (asi 460): „Kdo má žáky, kteří sami mají žáky, ten je nazván rabi. Pokud jeho žáci upadnou v zapomnění, nazývají ho raban. Pokud i žáci jeho žáků upadnou v zapomnění, je zván (prostě) jménem“. Jazykový úzus po roce 70, jak jej zrcadlí citovaný text, neznamená jen pouhou vnější změnu, nýbrž svědčí o novém sebepochopení. To se nerozšířilo najednou a přímočaře, nicméně ze zpětného pohledu 2. poloviny 2. století je již nespornou skutečností.

* K systému označování rabínské literatury viz konec knihy.


22

Tato proměna rabínského sebepochopení je zřejmá i z řetězu tradentů, jak jej pojímá traktát Avot, resp. Avot d-rabi Nátan (ARN). Tyto spisy začínají seznamy „párů“, které končí Hilelem a Šamajem a které jsou pomocí „přejímání“ a „odevzdávání“ (kibbel – masar) Tóry pospojovány až k Mojžíšovi. Po Hilelovi a Šamajovi následuje mezera: dodatečně je doplněn Jóchanan ben Zakaj. Pozdější seznam patriarchů i výčet dalších rabínů již tyto typické termíny nepoužívá. Zřejmá je snaha přiřadit Jóchanana k „párům“ spojujícím rabínskou tradici s tradicí farizejskou (Saldarini). Jak porůznu zdůraznil J. Neusner (např. Phar III 228, 282n), v období těsně po Javné tato snaha ještě nepřichází ke slovu: tehdy si ještě neuvědomovali zlom oproti době před rokem 70. Teprve v Uše začalo být jasné, že Chrám v dohledné době vybudován nebude a dřívější poměry se také nepodaří obnovit: „skutečný dějinný zlom nepřinesl rok 70 s pádem Chrámu, ale rok 140 s vypleněním jihu země Izraele a znovuobnovením rabínského hnutí na severu“ (Phar III 283). Teprve nyní je zlom roku 70 pochopen jako nezvratný, od nynějška je patrná též snaha explicitně navazovat na období před rokem 70 a představit v Hilelovi, Šamajovi a jejich školách duchovní otce rabínského hnutí, ba stopovat předchůdce hnutí do doby Šim’ona Spravedlivého či Ezdráše tak, aby bylo možno protáhnout kontinuitu až k Mojžíšovi. Vyprávění o útěku Jóchanana ben Zakaje z Jeruzaléma se nyní stává konstitutivní legendou rabínského židovství (k tomu Schäfer). Trvalo ovšem nějakou dobu, než byl v této události rozeznán nový počátek. Z hlediska pozdějších generací je jasné, že ztráta samostatnosti a pád Chrámu byly předpokladem rozvoje rabínského židovství. Trvalo samozřejmě ještě dlouho, než se v židovství prosadil rabinát jako nová vůdčí vrstva a než byla redukována pestrost židovství, charakteristická pro období před rokem 70. Rabínské židovství nikdy nepředstavovalo jediný faktor židovského života. Ačkoliv je za cosi takového mnozí rádi považují po celou dobu, o níž zde pojednáváme, stalo se z něj „normativní“ židovství teprve staletým vývojem.

I) I) 2 POČÁTKY RABÍNSKÉHO HNUTÍ

23

3) Prameny Prameny, které líčí rabínské období, jsou natolik jednostranné, že obraz, který z nich o dějinách lze získat, je nejistý – představa o „normativním“ židovství vychází právě z těchto pramenů. Základní linie všeobecných dějin jsou dostatečně doloženy z mimožidovských zdrojů. Pokud však jde o vnitřní vývoj rabínského židovství, jsme odkázáni takřka výlučně na rabínské svědectví, tedy na literaturu jedné skupiny uvnitř židovstva, neboj rabínské sebepochopení určuje veškerou tradici. Tento obraz lze sice korigovat archeologickými nálezy (pouze v zemi Izraele) i přihlédnutím k textům církevních Otců a k dalším mimožidovským spisům, skutečností ale zůstává, že máme k dispozici pouze rabínský literární autoportrét, protože žádné jiné uskupení uvnitř tehdejšího židovstva po sobě nezanechalo písemnou pozůstalost. Líčí-li nám g’oním – v knize Seder tanaím v-amoraím nebo v Dopise Šeriry gaona – poměry v rabínském židovství, děje se tak i zde v zájmu určité skupiny, takže jejich svědectví nelze brát jako pravý korektiv rabínského pojetí. Skutečný význam, jejž v životě Židů zejména talmudického období mělo rabínské hnutí, musíme proto zvažovat velmi opatrně. Jisté je, že teprve pozvolna dosáhli příslušníci rabínského hnutí uvnitř židovství postavení uznávané vůdčí vrstvy a že jejich skupinová literatura se „kanonickou“ mohla stát teprve postupně. Seder tanaím v-amoraím (STA) v sobě spojuje metodické poučení (jak z rabínské literatury odvodit platnou halachu,* v jakém vztahu jsou navzájem Mišna, jednotlivé barajtot a halachické midraše) s řetězcem tradice po vzoru Avot, ale i pod vlivem islámské metody isnád al-hadís. Tato část traduje seznam patriarchů počínajíc Hilelem a přináší též výčet rabínských učitelů až do konce savoraitského období. Jak poznamenal již Azarja dei Rossi ve své M’or ejnajím, stojí na konci tohoto seznamu datum 884 (jak v seleukovském letopočtu, tak počítáno od stvoření světa). Rok 884 proto bývá běžně považován za rok vzniku tohoto spisu. Není to však jisté, neboj spis sestává z více částí. Některé snad pocházejí ze země Izraele, jiné vznikly v Babylóně, pozdější pak * halacha – dosl. „jití“, souhrnné označení pro soubor předpisů židovského Zákona, někdy ovšem také závazná interpretace jednoho takového předpisu. (Pozn. př.)


24

v severní Africe a ve Francii, kde úplný text zachytil Machzor z Vitry.* Kritické vydání (základní text Machzoru z Vitry): K. Kahan (vyd.), Seder Tannaim we-Amoraim (s německým úvodem), Frankfurt a. M. 1935; k tomu viz také J. E. Ephrati, The Sevoraic Period 14 –32; S. Abramson, L-toldot nusach „Seder tanaím v-amoraím“, sborník k poctě E. Z. Melammeda, Ramat Gan 1982, 215 –247 (zlomky z Genízy**). Dopis Šeriry gaona (Igeret rav Šerira gaon, odtud IŠG): sepsán roku 987 gaonem Šerirou z Pumbedity (asi 906 –1006), adresován rabénú Nisimovi a obci v Kairovanu. Kairovanští se ptají na redakci Mišny, Tosefty a Talmudu. Šerira spojuje pojednání o rabínských spisech s výčtem důležitých rabínů a gaonů až do (své) současnosti. Dopis se dochoval ve dvou recenzích, francouzské a „španělské“ (podle Schlütera jde ovšem spíše o aškenázské přepracování). Zatímco B. M. Lewin dává přednost „španělské“ verzi, vychází se dnes spíše z francouzské (srov. Epstein, IAL 610 – 615). Kritické vydání: B. M. Lewin (vyd.), Iggeret Rab Scherira gaon, Frankfurt a. M. 1920, znovu vydáno v Jeruzalémě 1972. K tomu: S. Assaf, Geonim 149 –153; M. Beer, The Sources of Rav Sherira gaon’s Igeret (h), Bar-Ilan 4 –5 (1967), 181–196; Ephrati, The Sevoraic Period 1–13; M. Schlüter, A Study in a Manuscript of Iggeret Rav Sherira gaon (h), 10th WCJS, Jeruzalém 1990, C I 147–154.

4) Periodizace židovských dějin V rabínských dobách sleduje periodizace vzhledem k povaze pramenů jednoznačně perspektivu a zájmy rabínů: v centru pozornosti je vztah k tradici a k učení, což se odráží i na ohraničení jednotlivých období. Doba tanaitů (z aramejského tana, viz hebrejské Š-N-H: „opakovat, * Machzor – kniha modliteb určených ke slavnostem, na rozdíl od siduru, obsahujícího především každodenní modlitby. (Pozn. př.) ** Geníza je místo v synagoze, na něž se ukládají opotřebované texty. Když je geníza plná, texty jsou slavnostně pohřbeny. Koncem 19. století znamenal objev káhirské genízy, obsahující části textů z prvního tisíciletí, novou epochu v biblickém a judaistickém bádání. Tam, kde je proto řeč o textech či zlomcích z Genízy, míněna je geníza káhirská. (Pozn. př.)

I) I) 4 PERIODIZACE ŽIDOVSKÝCH DĚJIN

25

vyučovat, učit se“, označení pro nositele učení, které se pomocí neustálého memorování předávalo ústně a později nabylo na závaznosti; k tomu viz Bacher, ET I 193n, II 241) začíná na počátku našeho letopočtu Hilelem a Šamajem – podle Maimonidova žáka Josefa ibn Aknina však již Šim ’onem Spravedlivým a rokem 300 př. n. l. a naopak podle Sefer ha-kabala Abrahama ibn Dauda z let 1160 –1161 teprve rokem 70 n. l., resp. dobou po Jóchananu ben Zakajovi – a končí Rabim a jeho syny, tedy počátkem 3. století n. l. Do roku 500 pak trvá období amoraitů (A-M-R: „říci, komentovat“, označení pro komentátory tanaitského učení). Období savoraitů (S-B-R: „být přesvědčen“: označení pro redaktory Babylónského talmudu) v 6. a počátkem 7. století přechází do období g’oním (sg. gaon: „vznešený“, titul představeného babylónských akademií), které trvá do 11. století. Tato periodizace je velmi stará; již g’mara Talmudu, resp. midrašů, rozlišuje mezi tanaity a učiteli, kteří přicházejí po nich: tana ve vlastním slova smyslu (k jinému významu viz níže) je označení pouze pro učitele mišnaického období, jejichž výroky jsou uvedeny odpovídající derivací slovesa T-N-J. Stejně tak je specifické užití slovesa A-M-R již talmudické. Označení savora a gaon pocházejí z gaonského období. Na členění dějin, běžné pro STA a IŠG tedy narazíme již v dřívějších dobách, k dokonalosti je později ale přivedl Abraham ibn Daud: od něj pochází i podnes běžné dělení tanaitského období do pěti generací a amoraitského do sedmi.


26

II

SYSTÉ M RABÍNSKÉHO ŠKOLSTVÍ

LITERATURA: W. Bacher, Das alt-jüdische Schulwesen. Jahrbuch für jüd. Geschichte und Literatur 6 (1903) 48 – 81; H. Z. Dimitrovsky (vyd.), Exploring the Talmud, díl I: Education, New York 1976; E. Ebner, Elementary Education in Ancient Israel during the Tannaitic Period, NY 1956; J. Forsheim, The Establishment and Early Development of the Babylonian Academies, Sura and Pumbeditha (h), Cijon 39 (1974) 183–197; I. Gafni, Babylonia 177–236; B. Gerhardsson, Memory and Manuscript; D. M. Goodblatt, Instruction; tentýž, New Developments in the Study of the Babylonian Yeshivot (h), Cijon 46 (1981) 14 –38; J. N. Lightstone, The Institutionalisation of the Rabbinic Academy in Late Sassanid Babylonia and the Redaction of the Babylonian Talmud, StudRel/SciRel 22 (1993) 167–186; S. K. Mirsky, Types of Lectures in the Babylonian Academies, sborník k poctě S. W. Barona, NY 1959, 375 – 402; Y. Sorek, Nehardea – Mother City and Academy in the Time of Mishna and Talmud (h), Tel Aviv 1972. – K otázce ordinace: W. Bacher, Zur Geschichte der Ordination, MGWJ 38 (1894) 122–127; Y. Breuer, Rabbi is Greater than Rav, Rabban is Greater than Rabbi, The Simple Name is Greater than Rabban (h), Tarbíc 66 (1996) 41–59; A. Epstein, Ordination et Autorisation, REJ 46 (1903) 197–211 (k Ravově ordinaci Rabim); N. Goldstein, Conditional Ordination and Temporary Ordination (h), Bar-Ilan 18–19 (1981) 136–143; E. Lohse, Die Ordination im Spätjudentum und Urchristentum, Göttingen 1951. – K otázce učednictví: R. Kirschner, Imitatio Rabbini, JSJ 17 (1986) 70 –79; J. Neusner, Talmudic Judaism in Sasanian Babylonia, Leiden 1976, 46–135.

Rabínská literatura má své místo jednak po boku synagogálního kázání, v menší míře pak v systému soudnictví a ve školství v nejširším slova smyslu. V rabínských textech se odráží praxe výuky a k jejich lepšímu pochopení mějme tuto skutečnost na zřeteli. Současně rabínské školství podstatnou měrou přispělo k rozšíření rabínských ideálů, takže více či méně spoluutářelo veškeré židovstvo. Proto zde stručně načrtněme vývoj rabínského školství; v dalších kapitolách se budeme věnovat dvěma jeho podstatným aspektům: hermeneutice a ústní tradici.

1) Základní vyučovaní Již Bible zavazuje otce k tomu, aby nábožensky vyučoval svého syna (Dt 11,9). Sifrej Dt 46 (folio 104) to vykládá tak, že otec má se svým synem rozmlouvat svatým jazykem a vyučovat jej Tóře. S výukou dívek I) II) 1 ZÁKLADNÍ VYUČOVÁNÍ

27

se všeobecně nepočítalo (spor v traktátu Sota III,4). Většina otců ale nebyla schopna zhostit se plně tohoto úkolu či opatřit synovi soukromého učitele. Školy se proto brzy staly nezbytností. Rabínská tradice zde jmenuje Šim’ona ben Šetacha (jK’tu VIII,11,32c). J’hóšua ben Gamla, velekněz v letech předcházejících velkému protiřímskému povstání, prý rozšířil školy do všech měst, takže je běžně navštěvovali chlapci od svých šesti nebo sedmi let (BB 21a). I kdyby tomu tak skutečně bylo, neměla by podobná iniciativa za tehdejší politické situace valnou šanci na úspěch: po povstání bylo třeba začít s budováním škol od začátku, stejně jako po povstání bar Kochbově a během těžkých let až do Hadriánovy smrti v roce 138. Od poloviny 2. století se však výuka chlapců všeobecně prosadila, takže jistá barajta dokonce zakazuje, aby se učenec* usadil na místě, které nemá svého učitele dětí (Sanh 17b). Základní škola (bejt sefer, „dům knihy“) byla většinou v synagoze nebo v některé přilehlé místnosti. Děti se zde učily číst text Bible. Začínalo se abecedou, napsanou na tabuli (ARN 6). Pak dostaly svitky částí Tóry (jM’gi III,1,74a) a nakonec zřejmě celý svitek Tóry. Začínalo se 3. knihou Mojžíšovou (LvR 7,3 M. 156). Během školní docházky měly teoreticky děti prostudovat celou Bibli a targum. Učební metodou, oblíbenou v celém židovském školství, bylo čtení nahlas (Er 53b– 54a) a neustálé opakování (Chag 9b). Všeobecná školní docházka končila většinou ve věku dvanácti nebo třinácti let (GnR 63,9, Th-A 692; K’tu 50a; – Avot V,21 se svými údaji o věku je pozdější textové doplnění). Chlapci, kteří se chtěli učit dál, přecházeli k učiteli Mišny do učebny (bejt midraš nebo bejt talmud), kde prohlubovali své znalosti o základech židovské tradice a halachy. Vzdělávání nad tuto základní úroveň pak pokračovalo o sobotách při kázáních a přednáškách v synagoze a v učebně.

* učenec, hebr. chacham, retrospektivní označení příslušníků rabínského hnutí. (Pozn. př.)

I) II SYSTÉM RABÍNSKÉHO ŠKOLSTVÍ

28

2) Rabínská výchova v zemi Izraele Také rabínské školy v zemi Izraele bývaly jakožto vyšší školy nazývány bejt ha-midraš. Výraz ješiva, (aramejsky metivta), později běžně používaný pro rabínské školy, byl přinejmenším v době tanaitů chápán doslova jako „sezení“, případně také jako učební látka na tomto sezení probraná; přeneseně se pak tento výraz užíval pro označení soudu. Jelikož to bývaly soudy veřejné a jejich jednání sloužila zároveň praktické výuce studentů, získalo slovo ješiva postupně význam „vysoká škola, akademie“. O předchůdcích rabínského školství v době Chrámu, aj už farizejské nebo zákonické provenience, nevíme téměř nic. To, jak líčí bejt ha-midraš na Chrámové hoře tSanh VII,1 (Z.425), je zčásti anachronismus; navíc zde nejde o vzdělávací zařízení v pravém slova smyslu, nýbrž o veřejné rozhodování sanhedrinu v otázkách halachy, což ovšem samozřejmě informace svého druhu je. Ze zmínky v jŠab XVI,8,15d se sice někdy dovozuje, že již před rokem 70 vedl Jóchanan ben Zakaj v galilejské vesnici Arav učebnu, výslovně to zde ale uvedeno není (srov. Neusner, Development 133n). Navíc jde o text poměrně pozdní a anekdotický, historicky pramálo použitelný. Stejně tak lze jen stěží chápat „domy“ Hilelův a Šamajův jako organizované školy (oproti Gerhardssonovi 85: „dvě školské instituce a nejen dvě tendence“). Legendární je i tvrzení BB 134a, že měl Hilel osmdesát žáků. Pro období po roce 70 je informativní barajta Sanh 32b: „Spravedlivě spravedlnosti následovati budeš (Dt 16,20) – Následuj moudré do ješivy, R. Eliezera do Lodu, R. Jóchanana ben Zakaje do B’ror Chajilu, R. J’hóšuu do P’kiin, rabana Gam’liele do Javné, R. Akivu do B’nej B’rak, R. Matju do Říma, R. Chananju ben Teradjona do Sichnin, R. Josiho do Seforis, R. Jehudu ben Batyru do Nisibis a R. (Chaninu, synovce R.) Je’hóšuy do exilu (tj. do Babylónie), Rabiho do Bejt Š’arím, moudré pak do komnaty hlazených kamenů“. Tento text následuje po kratším výroku v Sanh 32b, podle něhož jsou legitimní pouze soudy u R. Eliezera v Lodu a u rabana Jóchanana ben Zakaje v B’ror Chajilu. Polemizuje tak s Gam’lielovým nástupnictvím po Jóchananovi v Javné. Tento text byl později změněn v seznam center vzdělanosti a můžeme jej datovat těsně před rok 200, neboj zde

I) II) 2 RABÍNSKÁ VÝCHOVA V ZEMI IZRAELE

29

Rabi ještě působí v Bejt Š’arím a ne v Seforis (je ovšem možné, že Seforis není zmíněno proto, že již jeho jméno padlo v souvislosti s R. Josim v předcházející generaci). Jednotlivosti o provozu škol bývají především v tanaitském období uvedeny jen výjimečně. S pevně organizovanou školou můžeme v rané době počítat vždy jen v sídle patriarchy, kde byla škola vždy spojena se soudním dvorem (jenž se tedy značně lišil od sanhedrinu v původním slova smyslu: viz Levine, The Rabbinic Class 76 – 83). „Školy“ ostatních rabínů byly spíše menšími skupinami učedníků, které vznikaly kolem známějšího rabína a po jeho odchodu či úmrtí mizely i ony. Teprve od 3. století vznikají také mimo sídla patriarchů první akademie, označované v textech např. jako „rabíni z Cesareje“ či „rabíni z jihu“ (pravděpodobně z Lodu). Důležitými centry vzdělanosti byla v amoraitské době města Seforis (a to i po odchodu patriarchy do Tiberiady) a Tiberias, kde údajně vyučoval již R. Meír (jChag II,1,77b) a kde akademii nebývalým způsobem povznesl R. Jóchanan bar Napacha (podle Šeriry zemřel r. 279). Tato škola byla založena ještě předtím, než se do Tiberiady přestěhoval patriarchát, přežila jeho zánik a význam si udržela až do nástupu islámského období, kdy se centrem vzdělanosti stal opět Jeruzalém.

3) Rabínské akademie v Babylónii Dějiny těchto škol se dochovaly pouze v gaonských pramenech z 9. a 10. století (Tanchuma, STA a především IŠG). Šerirových údajů se takřka bez výjimky drželo ještě židovské dějepisectví 19. a 20. století, doplňujíc jeho údaje z talmudických zdrojů. Podle nich sahají počátky babylónských škol do 3. století n. l.: Rav, mladší současník Rabiho, prý založil akademii v Suře na Eufratu a sám se stal jejím rektorem; jeho současník Mar Š’muel prý stál v čele akademie v Nehardei; Jehuda bar J’chezkel údajně založil jako náhradu za Nehardeu, kterou roku 259 vyplenil Odenat, školu v Pumbeditě; původní v Nehardei později znovu ožila. V gaonských líčeních však nelze vidět exaktní soupis archivních materiálů akademií. Texty spíše sledují určité politické tendence – IŠG chce např. opakovaným zdůrazňováním, že pouze Pumbedita má nepřeI) II SYSTÉM RABÍNSKÉHO ŠKOLSTVÍ

30

rušenou tradici, zabránit znovuoživení školy v Suře. Jak ukázal D. Goodblatt, prověříme-li gaonské údaje Babylónským talmudem, jenž by sám měl být dílem těchto akademií, nenalezneme v amoraitském období jediný doklad existence velkých rabínských akademií v Babylóně. Babylónský talmud užívá pro rabínskou školu nikoli termínu ješiva, resp. metivta, nýbrž bej rav, „mistrův dům“, obvykle ještě s doplněním jména rabiho, který v něm vyučoval. Odtud i z jiných talmudických údajů plyne, že babylónští rabíni vyučovali ve svých domovech (příležitostně ve vlastních učebnách) nevelké skupiny učedníků, které po smrti učitelů zanikaly. Úspěšnější učitelé kolem sebe jistě občas shromáždili širší okruh žáků, podle okolností snad dokonce museli ustanovit i asistující učitele a zorganizovat rozsáhlejší provoz výuky. Přesto zůstává skutečností, že g’oním promítají poněkud anachronicky své vlastní poměry do dřívějších dob. Akademie v Suře, Nehardei a Pumbeditě nebyly v talmudickém období ničím jiným, než skupinami učitelů a jejich učedníků – pravda, v těchto městech snad o něco početnějšími a význačnějšími, z nichž však teprve pozdější tradice vytvořila jednotlivé velké akademie. Akademie ve své pozdější podobě vznikají teprve v islámském období a mají své islámské předlohy. Pokud jde o učební metody, stěží bychom hledali podstatné rozdíly mezi zemí Izraele a Babylónem. I na tomto stupni tradice mělo jednoznačně přednost učení zpaměti pomocí neustále opakovaného hlasitého a zpěvného (M’gi 32a) recitování studovaných textů. Nejprve bylo třeba naučit se materiál nazpaměj, byj by mu člověk nerozuměl: přemýšlet o smyslu textu lze přece i později (AZ 19a; Šab 63a). Tam, kde byl počet žáků dostatečně velký, mívali i jakéhosi „biflovače“, tanu, který zvládl zpaměti co možná rozsáhlé množství tradovaného materiálu a který jej neustálou recitací předával studentům. Mnozí rabíni však pohrdali mechanickým věděním tany, který se při výuce stával pouze živou knihovnou: „Kouzelník mumlá a neví, co říká. Tana vyučuje a také neví, co říká.“ (Sota 22a) Navzdory této kritice si funkce tany podržela význam až do gaonského období; byla totiž příliš úzce spojena s rituálem učení, než aby bylo možné jen tak ji zrušit. Již v talmudickém období, ale zvlášj výrazně v době gaonů, působily v Babylóně vedle rabínského vzdělávání v učednických skupinách, resp. později v akademiích, instituce nazývané pirka a kala. I) II) 3 RABÍNSKÉ AKADEMIE V BABYLÓNII

31

Etymologie slova kala (psáno stejně jako hebrejsky „nevěsta“) není jasná. Gafni (Tarbíc 51, 1981, str. 527n) vidí na základě srovnání s řády křesjanské školy v Nisibis* původ slova v řeckém slově kella, označujícím (studijní) místnost, celu. Nátan ha-Bavli podrobně líčí ve svém spise tuto instituci jako jakési rabínské školící zasedání, několikadenní setkání studentů a absolventů rabínských škol. V gaonském období byl k tomu určen měsíc elul v létě a měsíc adar v zimě („měsíce kaly“). Je možné, že tato shromáždění, doložená poprvé od 4. století, přispěla podstatně ke vzniku rabínských akademií. Lze při nich počítat s poměrně bohatou účastí: aby bylo možné shromáždění zahájit, muselo být přítomno nejméně deset mužů (BB 12b). Tématu kaly byl věnován jeden traktát rabínské tradice, později talmudu, o němž se mluvilo vždycky před tím, než se přikročilo k diskusi o problémech nastolených účastníky setkání. Jisté je, že zasedání kaly měla obzvláštní význam pro konečné utváření BT (viz Goodblatt, Instruction 155n; Gafni, Babylonia 213n). Pirka („oddíl, kapitola“), doložena rovněž od 4. století, byla veřejná přednáška na téma zčásti halachické, zčásti hagadické. Publikum tvořili mj. i prostí lidé. V gaonském období se pirka konala vždy v sobotu v synagogách rabínských akademií. Přednášku míval představený školy nebo exilarcha. Pirka tak významně přispěla k rozšíření rabínské zbožnosti mezi obyčejnými lidmi (k tomu Goodblatt, Instructions 171n; Gafni, Babylonia 204nn).

4) Učednictví Vedle intelektuálního aspektu rabínské výchovy přistupuje jako přinejmenším stejně důležitý aspekt učednictví u mistra, „služba“, kterou mistrův žák (talmid chacham) koná u některého rabiho. Toto učednictví trvá léta a stává se patrně jakýmsi celoživotním partnerstvím, zahrnujícím i společnou domácnost. Pouze ten, kdo prošel tímto druhem školy života, stává se plnohodnotným členem rabínské společnosti; bez ní zůstává přes všechno vědění nevzdělancem, am ha-árec (Sota 21b–22a). * Nisibis, dnes Nes¸ibin v Turecku. (Pozn. př.)


32

U svého mistra se učedník naučí správnému chování, bude ho napodobovat ve všech projevech běžného života, v oblékání, způsobu mluvy atp., což povede k silnému tradicionalismu a třídnímu sebevědomí, ba i k dědičnosti rabínského stavu, jakkoli bude tento jev současně předmětem kritiky (např. N’da 81a). Cílem vzdělávání je schopnost svobodně a samostatně rozhodovat v otázkách náboženského práva. V zemi Izraele to bylo vázáno na s’michu, ordinaci, s níž se pojilo právo užívat titulu rabi. Od dob Rašiho převládá názor, že byl v Babylónii namísto označení rabi užíván titul rav proto, že tam neexistovala ordinace. Ta tam ale – svého druhu – existovala (i přes jBik III,3,65d a Sanh 14a). Zpočátku čistě nářečový rozdíl mezi rabim a ravem nabyl později skutečně věcné náplně (k otázce vzniku viz Y. Breuer). Rabínská s’micha (h: „vzkládání“, odtud „vzkládání rukou“ jako gesto předání funkce) opravňovala k autentickému předávání tradice. Byla zárukou nepřerušeného řetězce tradice od Mojžíše po současnost (Avot). Poměrně brzy byla praxe vzkládání rukou při smiše opuštěna; ordinovaný byl vyzván jménem a byla o něm vyslovena následující formule: „Smí učit? – Smí! Smí soudit? – Smí! Smí rozvázat (sliby)? – Smí!“ (Sanh 5a). V plném rozsahu opravňovala ordinace k samostatnému vyučování a rozhodování v otázkách halachy, k vykonávání soudu, k vyjímání (jinak zasvěcených) prvorozených k profánnímu užitku, k rozvazování slibů, ke spolupůsobení při vyhlašování přestupného měsíce a klatby. Význam a historický vývoj s’michy jsou zatím velmi málo prozkoumány. Původně snad směl ukončit vztah učednictví ordinací svého žáka kterýkoli rabi. Když ale začalo být s ordinací spojeno přijetí k soudnímu dvoru patriarchy a daňová privilegia, jež mohl patriarcha pochopitelně udělit jen omezenému množství osob, vyhradil si postupně právo ordinace sám pro sebe, přičemž se ostatních členů soudního dvora někdy na názor dotazoval, jindy patrně nikoli. R. Aba říká v jSanh I,3, 19a: „Zpočátku udílel ordinaci svému žákovi každý sám. Později byla přímá ordinace opuštěna, neboj bylo řečeno: Soud, který by ordinoval bez vědomí patriarchy, neordinuje řádně. Když naproti tomu ordinuje patriarcha bez vědomí soudu, jeho ordinace platí. Nakonec bylo usneseno, že soudní dvůr smí ordinovat jen s vědomím patriarchy a také

I) II) 4 UČEDNICTVÍ

33

patriarcha ordinuje jen s vědomím soudního dvora.“ Kvůli omezenému množství těch, kteří mohli být ordinováni, existovala v zemi Izraele skupina těch, kteří dosáhli úplného rabínského vzdělání, kteří však přesto nesměli „praktikovat“, neboj jim chyběla ordinace. Kolem poloviny 4. století, nejpozději však po konci patriarchátu před rokem 429, praxe ordinace mizí. Mezitím ovšem zaujaly její místo jiné formy vyhlášení samostatnosti rabínských učedníků; ty ostatně musely v Babylónii existovat odedávna (např. přijetím do sboru exilarchových pověřenců).


34

VÝBĚROVÝ REJSTŘÍK POJMŮ

(Číslo sázené kurzivou odkazuje na stránku obsahující základní informaci o daném pojmu) amoraité 26, 82 analogický úsudek 39 anonymní výroky 79, 80, 85, 251 atbaš 51 barajta 135, 192n, 195n, 200, 219n, 242n, 304 binjan av 39, 45 birkat ha-miním 98 cenzura

kázání 296 –300, 346nn kal va-chómer 38, 45 mašal 50 memra 247n midraš 283nn, 346nn mi’ut 44n nachotej 222n notarikon 51

254n, 271 ordinace

datování rabínských spisů 70n–72, 82– 85 dějiny formy 73 –79 dějiny redakce 73 – 80 dějiny tradice 73 –79 exilarcha, exilarchát

22, 32, 34, 388

gaon, g’oním 24n, 26, 130, 251n gematrie 50 g'zera šava 39n, 45 g’mara 206 hagada 36, 54n, 56, 62, 87 halacha 36, 54n, 59nn, 74n, 76n, 164n helénismus 73n, 87n hekeš 39 chatima

299n

kala 31n, 237, 278 karaité 162, 164, 252, 254, 261n, 270n, 361n, 365 VÝBĚROVÝ REJSTŘÍK POJMŮ

33n

patriarcha, patriarchát 20n, 23, 30n, 33, 213 pirka 31n proémium viz p’ticha pseudepigrafie 83n, 390, 397 p’ticha 298n, 334n, 343 –345, 348, 354, 380 responsa 263 ribuj 44n savoraité 26, 80, 129n, 237, 249 –251 sugija 247 talmud 205 tana (recitátor) 31, 63, 65, 158, 172, 178, 189 tanaité 25, 82 targum 58n, 244, 288, 336, 392 tosafisté 267 zákaz zapisování

481

53 –56

R E J S T Ř Í K R A B Í N S K É L I T E R AT U RY

o – oddíl, tr – traktát, md – midraš

Aba Gurion, md 382 Abeceda ben Síry 395n Abeceda (Otijot) R. Akivy 411n Agadat B-réšít, md 373 Agadat Ester, md 382 Ahilot, tr (= Ohalot) 153 Al jithalel, md 401n Arachín, tr 152 Aruch 266 Aseret ha-dibrot, md 394 A’vádím 281 Avkír, md 375 Avoda zara, tr 151 Avot, tr 23, 60, 151, 157, 159, 190, 275, 279 Avot d-rabi Nátan, tr 23, 273 –275 Barajta d-melechet ha-miškan 307n Bava batra, tr 150 Bava kama, tr 150 Bava m’cija, tr 150 Bejca, tr (= Jóm tóv) 148 Bikurím, tr 147 B’chirta, tr (= Edujot) 151, 159, 162, 167nn B’chorot, tr 152 B’rachot, tr 145, 159 B-réšít rabati, md 418 B-réšít Zuta, md 420 Cicit, tr 281 Derech erec Raba, tr 278 Derech erec Zuta, tr 279 Deuteronomium Raba, md 367–369

REJSTŘÍK RABÍNSKÉ LITERATURY

Divrej ha-jamím šel Moše, md D’maj, tr 146

398

Edujot, tr (= B’chirta) 151, 159, 162, 167nn Ejcha rabati, md 342 Éle ezk’ra, md 399n Eruvín, tr 147 Eser galujot, md 394 Esfa, md 375 Ester, md 380, 382 Evel rabati, md 276 Exodus Raba, md 369n Genesis Raba, md Gerím, tr 281 Gitín, tr 150

333 –341, 349

Haškem, md 373 hejchalotická literatura 408 – 411 Henochova 3. kniha 410 Horajot, tr 151 Chagiga, tr 149 Chala, tr 146 Chas’rot vi-jt’rot, md Chulín, tr 152

405

Jadajím, tr 154 Jalkut ha-Machiri, md 414n Jalkut R’uveni, md 416 Jalkut Šim’oni, md 413n J’lamdenú, md 359, 362–366, 372 Jób, md 386

482

Jóm tóv, tr (= Bejca) Jóma, tr 148 Jóna, md 383 Josipon 396 J’vamot, tr 149

148

Kala, tr 279 Kala rabati, tr 278 Kazatel Raba, md 379 Kazatel Zuta, md 381 Kelím, tr 153, 171 Kidušín, tr 150 Kilajím, tr 146 Kiním, tr 153, 190 Kniha Danovce Eldada ha-Machliho 394 Kodaším, o 151, 207n Konen, md 408 K’ritot, tr 152, 239 K’tubot 149 Kutím, tr 281 Lekach tóv 418n Leviticus Raba, md

346 –350

maasé (literatura) 402 Maasé merkava 410 Maasé Tóra 404 Maaser šejni 146, 160 Maas’rot, tr 146 Machširín, tr 154 Mach’zor Vitry 25, 278, 356 Makot, tr 151, 155n Maškín, tr (= Moed katan) 148 Meila, tr 152, 240 Merkava Raba 410 M’gila, tr 148 M’gilat Antiochos, md 392n M’gilat chasidím 58 M’gilat juchasín 58 M’gilat Taanit 57 M’chilta d-R.Jišmael, md 305 –312


M’chilta d-R.Šim’on b.Jochaj, md 312–315 Midot, tr 153, 168n, 190 Midraš agur 43 Midraš ha-gadol 416n Midraš Haškem 373 Midraš tanaím 330 –332 Mikvaot 154 Mišlej, md 385 Mišna 64, 67, 80, 143 –187, 192nn, 218, 241, 318 Mišnat R. Eliezer 43n M’nachot, tr 152 Moed, o 147 Moed katan, tr 148 M’zuza, tr 280 Náším, o 149 Nazír, tr 149, 159, 239 N’darím, tr 149, 239 N’gaím, tr 153 Nida, tr 154 Numeri Raba, md 371n N’zikín, o 150, 156, 215nn N’zikín, tr 156 Ohalot, tr 153 Orla, tr 147 Para, tr 153 Pea, tr 145 Perek ha-šalóm 280 Pesachová hagada 289 Pirkej R. Eliezer 383, 389 –392 Píseň písní Raba, md 376 –378 Píseň písní, md 381 Pitron Tóra 421 Pláč Raba, md 341–345 Postní svitek 54, 57 Přísloví, md 385n P’sachím 147 P’sikta d-rav Kahana 348, 350–355, 359

483

Š’iltot 263, 275, 361 Ši’ur koma 410n Š’kalím 147, 226n Š’muel, md 420 Š’viít 146 Š’vuot 151

P’sikta chadata 374 P’sikta rabati 354, 355 –362 P’tirat Aharon, md 397 P’tirat Moše, nd 397 R’chovský nápis 60, 230 R’ijot J’chezkel 410 Róš ha-šana 148 Rút, md 222, 378, 382 Sanhedrin, tr 150, 156 Seder Elijahú, md 79, 402 Seder olam Raba, md 387n Seder olam Zuta. md 388 Seder tanaím v-amoraím (STA) 81, 162 Sefer ha-bahir 94, 208 Sefer ha-jašar 401n Sefer ha-maasím 208, 230 Sefer ha-m’tivot 230 Sefer ha-razím 412 Sefer hejchalot 410 Sefer j’círa 406 Sefer juchasín 58 Sefer Raziel 412 Sefer Zerubavel 389 Sefer Tóra 280 Sechel tóv 419 Sifra, md 221, 307, 315 –322 Sifrej Dt, md 326 –330 Sifrej Nu, md 322–325 Sifrej Zuta, md 305, 325n S’machot, tr 277 Sof’rím, tr 276 Sota, tr 149 Suka, tr 148

24n, 30,

Ukcín

154, 162, 167, 171, 234

Va-jchulú, md 374 Va-jisa’ú, md 398 Va-joša, md 399 V-hizhíz, md 373n Zavím, tr 154 Z’raím, o 145, 234 Z’vachím, tr 151n Zohar 104 Žalmy, md

Šabat, tr 147 Šerira gaon, jeho dopis (IŠG) 25n, 30, 42, 81, 161nn, 190, 236nn, 250


Taanit, tr 148 Tadšé, md 407n Talmud babylónský 195, 233 –284 Talmud jeruzalémský 195n, 205 –232, 244, 336, 349 Tamíd, tr 153, 167nn, 190, 238 Tana d-vej Elijahú 402n Tanchuma, md 337, 349, 362–366, 372 T’filín 282 T’mura, md 405 T’mura, tr 152 Tohorot, o 153, 181, 207n, 234 Tohorot, tr 153 Tórat kohaním, md 315 Tosefta 188 –204, 318 T’rumot 146 T’vul jóm 154

484

383

VÝBĚROVÝ REJSTŘÍK VLASTNÍCH JMEN

T – tanaita, A – amoraita země Izraele, bA – babylónský amoraita, G – gaon, S – savoraita. Čísla za T a A udávají generaci, k níž jmenovaný učitel patřil. Z ostatních jmen uvádíme jen nejdůležitější. Aba II. A3 119n Aba Arícha bA1 114 Aba bar Aba bA1 113 Aba bar bar Chana viz Raba bA3 Aba bar Kahana A3 120, 351 Aba bar Memel A3 120 Aba bar Zavdaj A2 116 Aba Chanin (Chanan) T3 103 Aba Jose b. Dostaj T3 106 Aba Šaul T3 106 Aba z Aka A3 121 Abahu A3 118n, 216 Abaje bA4 124, 247 Abimi bA2 Abraham ibn Daud 26, 44, 211, 237, 250, 321 Abudimi viz R. Dimi A4 Ada b. Ahava bA2 117 Ada II. b. Ahava bA4 125 Ahava viz Achava b. Zejra A4 124 Acha b. Abuha S 130 Acha b. Chanina A3 121 Acha b. Jaakov bA 4 125 Acha b. Rava bA6 128 Acha z Lodu A4 123 Achaj b. Jošija T4 107 Achaj b. rav Huna, S 130 Achava b. Zejra 124 Acher = Elíša ben Avuja T2 Ajbo A4 124 Ajna S 130 Akavja b. Mahalalel T1 93 VÝBĚROVÝ REJSTŘÍK VLASTNÍCH JMEN

Akiva T2 40, 45, 82, 85, 99n, 160, 162nn, 221, 301, 405 Akivova škola 301–304, 317, 329 Alexander A2 115 Alfasi 201 Amemar bA6 128 Ami (Imi) b. Nátan A3 119 Amram G 41 Antigonos ze Socho 89 Akvila T2 100 Ašer b. Jechiel 185, 265, 268 Asi bA1 114 Asi (Jose) A3 119 Aši bA6 128, 235n, 246 Avin I. A4 123 Avin II. A5 126 Avina viz Ravina II. bA7 Avraham ha-Jachini 203 Avtaljon 37 Avun viz Avin I A4 Azarja A5 127 Azikri, El. b. M. 231 Ba viz Aba b. Zavda(j) A2 Banaa T5 111 bar Kapara T5 111, 220, 326 bar P’daja A1 112 Bebaj A3 120 Bebaj b. Abaje bA5 127 Bejt Š’arím 20, 29 ben Azaj T2 viz Šim’on b. Azaj T2 ben Zóma T2 viz Šim’on b. Zóma T2

485

Benjamín b. Lévi A3 121 b’nej Batyra T 37 B’rachja (ha-Kohen) A5 126 B’rurja 87, 101 Cádok T1 94 Cesarea 30, 213, 216 –217 Dimi A4 124 Dimi z Nehardeje bA5 127 Donin, Mikuláš 271 Dosa T4 107 Dostaj b. Janaj T4 107 Dostaj b. Jehuda T4 107 Dům Hilelův a Šamajův T1 29, 84, 92 Efa bA2 117 Efes A1 111 Eisenmenger, J. A. 271n Ela viz Hela A3 El’azar z Modiín T2 98 El’azar b. Arach T2 98 El’azar b. Azarja T2 98 El’azar b. Cádok I. T2 98 El’azar b. Cádok II. T3 105 El’azar b. Chisma T2 101 El’azar b. Jehuda T4 102, 108 El’azar b. Jehuda z Bartory T2 102 El’azar b. Jose T4 108 El’azar b. Parta T2 101 El’azar b. P’dat A3 118 El’azar b. Šamua T3 105 El’azar b. Šim’on T4 107 El’azar ha-Kalír 295, 353n, 361 El’azar (Eliezer) ha-Kapar T4 109 Eliezer b. Hyrkán (Horkenos) T2 29, 97, 103, 278, 291, 329, 389n Eliezer b. Jaakov I. T1 43, 95, 168 Eliezer b. Jaakov II. T3 105, 326 Eliezer b. Jose ha-G’lili T3 36, 105 Elija gaon z Vilniusu 186, 204, 231, 269, 321, 325 Elíša ben Avuja 102 VÝBĚROVÝ REJSTŘÍK VLASTNÍCH JMEN

Euredemos b. Jose T4 Filón Alexandrijský

108 72, 288, 335

Gam’liel I. T1 29, 93 Gam’liel II. T2 96 Gam’liel III. T5 110 Geršom b. Jehuda 266 Gidel bA 2 117 G’niva bA2 117 G’viha bA7 129 Hela = Ela A3 120 Heller, Jom Tov Lipmann 181, 186 Hilel T 23 –26, 41, 87, 91– 93, 162 Hilelova exegetická pravidla 36, 37– 41 Hilel II. A4 124 Hilel b. Eljakím 321, 325 Hošaja A1 112, 190n, 220, 386 Hošaja II. A3 120 rav Huna T5 111 rav Huna II. bA2 117 Huna b. Avin A4 123 Huna b. Chija bA3 121 Huna b. J’hóšua bA5 127 Huna b. Nátan bA6 128 Chagaj A4 123 Chaj gaon G 184, 264, 276, 325 Chama b. Bisa A1 111 Chama b. Chanina A2 116 Chama v Nehardeji bA5 127 Chananel b. Chušiel 206, 208, 230, 266 Chananja (Chanina) ze Seforis A5 102, 126 Chananja b. Akavja 106 Chananja b. Chachinaj T2 102 Chananja b. Chizkija b.Garon T1 95 Chananja (Chanina) b. Gam’liel II. T2 93 Chananja b. Teradjon T2 101 Chananja, „přítel učenců“ A3 120 Chananja, synovec J’hóšuův T2 103n

486

Chanina, představený kněžstva T1 93 Chanin (Chanan) ze Seforis A4 123 Chanina b. Abahu A4 124 Chanina b. Acha A4 123 Chanina b. Chama A1 112 Chanina b. Dosa T1 95 Chanina b. Jicchak A4 123 Chanina b. Papaj A3 120 Chelbo A4 123 Chidka T2 103 Chija b. Aba T5 110, 326, 383 Chija II. b. Aba A3 119, 220, 318 Chija b. Gamda A1 113, 190n Chija b. Josef A2 116 Chisda bA3 121 Chizkija A5 314 Chizkija b. Chija A1 112, 329 Idi b. Avin I. bA4 125 Idi b. Avin II. bA7 129 Ilaj T2 100 Isi b. Jehuda T3 106 Isserles, M. 265 Jaakov T4 107 Jaakov b. Ašer 265 Jaakov b. Idi A3 120 Javné 20, 23 Janaj A1 112 Jehuda II. N’sija A1 112 Jehuda III. N’sija A3 119 Jehuda IV. A5 126 Jehuda b. Bava T2 102n Jehuda b. Batyra T2 103 Jehuda b. Chija A1 112 Jehuda b. Ilaj T3 105, 317 Jehuda b. J’chezkel bA2 82, 117 Jehuda b. Lakíš T4 108 Jehuda b. Nachmani A2 55 Jehuda b. Nátan 267 Jehuda b. P’daja A1 Jehuda b. Šim’on b. Pazi A4 123


Jehuda b. Tabaj T 90 Jehuda Hadasi (kar.) 42 Jehuda ha-Nasi 20, 109, 161, 172 Jehudaj gaon G 230, 239, 251, 261nn, 279 Jemar bA7 129 J’hóšua (b. Chananja) T2 97 J’hóšua b. Lévi A1 55, 113 J’hóšua b. N’chemja A4 124 J’hóšua b. P’rachja T 90 J’hóšua b. Karcha T3 105 Jicchak T4 107 Jicchak II. (Nepacha) A3 118 Jicchak b. El’azar (b.Chakola) A2 115 Jicchak b. Malkícedek ze Siponta 185 Jicchak b. Nachman A3 120 Jirmeja A4 122 Jirmeja b. Aba bA2 118 Jišmael (b. Elíša) T2 36, 99, 220, 290n, 301n, 307, 405, 409 – jeho exegetická pravidla 38, 40 – 43 – jeho škola 302–309, 323, 329 Jišmael syn Jóchanana b. B’roky T3 106 Jóchanan b. B’roka T2 55, 101 Jóchanan (b. Napacha) A2 30, 115, 211n, 329 Jóchanan b. Nuri T2 100 Jóchanan b. Torta T2 100 Jóchanan b. Zakaj T1 20, 23, 26, 29, 79, 94, 329 Jochanan ha-Sandelar T3 105 Jóna A5 126 Jónatan T3 103, 310 Jónatan z Bejt Guvrín A2 116 Jónatan b. El’azar A1 112 Jónatan b. Uziel 92 Jose A3 viz Asi Jose (sof horaa) bA7 129 Jose b. Avin (Avun) A5 126 Jose (b. Chalafta) T3 104, 170, 387 Jose b. Chama bA4 125

487

Jose b.Chanina A2 116 Jose b. Jasjan T3 106 Jose b. Jehuda T4 108 Jose b. Jóchanan T 90 Jose b. Jóezer T 90 Jose b. Kiper T4 107 Jose b. Kisma T2 102 Jose b. M’šulam T4 108 Jose b. Šaul T5 111 Jose II. b. Zavda A5 126 Jose b. Zimra A1 112 Jose kněz T2 97 Jose ha-G’lili T2 101 Jose syn Damašanky T2 101 Jose (b. Chija) bA3 122 Josephus Flavius 56n, 288, 335, 343, 396n Jošija A3 103, 120, 310 Judan A4 123 rav Kahana A2 115, 355n rav Kahana z Pumbedity bA6 128 rav Kahana z Pum Nahary bA6 128 Kairovan 25, 261, 266 Karna bA1 113 Karo, Josef 266 Katina bA2 117 Lévi A3 118 Lévi b. Sisi T5 111 Levitas z Javné T2 98 Lod = Lydda 29, 326 Maimonides (Moše ben Maimon, Rambam) 26, 54, 156n, 181, 184, 190, 208, 211, 230, 254, 264, 325, 330, 336 Malkícedek ze Siponta 203 Mana T4 109 Mani II. (Mana) A5 126 Mani I. (Mana) b. Tanchum A2 116 Mar bar rav Aši bA7 129


Mar bar rav Chanan G 130 Mar bar rav Huna G 130 Martini, Raymund 271, 418 Mataj z Arbely T 90 Matena bA2 117 Matja b. Chereš T2 103 Meaša A2 116 Meír T3 87, 104, 161, 163, 165nn, 172 Mendelssohn, M. 231, 272 Meremar bA7 129 M’nachem (b. Jose) T4 108 M’nachem b. Š’lomo (ha-Meiri) 268 Moše ha-Daršan 371, 418 Moše ben Maimon viz Maimonides Moše ben Nachman viz Nachmanides Nachman A5 127 Nachman b. Jicchak bA4 125 Nachman (b. Jaakov) bA4 121n Nachman b. rav Huna bA7 129 Nachmanides (Moše ben Nachman) 205, 268, 270, 280, 312 Nachum Médský T1 94 Nachum z Gimza T1 96 Nátan (ha-Bavli) T4 32, 108, 273n, 310 Nátan b. Jechiel 266n Nátan, představený izraelské ješivy 184 Natronaj b. Chachinaj G 254 Nehardea 30n, 239 Nehoraj T3 106 Nichumaj bA7 129 Nisim (b. Jaakov) 230, 261, 266, 420 Nitaj viz Mataj z Arbely N’chemja T3 105 N’chunja ben ha-Kana 93n Ošaja A1 112, 334, 336 Ovadja z Bertinora 181, 186 Paltoj gaon 244, 254, 263 Papa b. Chanan bA5 127, 240, 245

488

Papi bA5 127 Papjas T2 97 Papos b. Jehuda T2 100 Pardo, D 203, 325 Pfefferkorn, J. 271 Pinchas (b. Chama) A5 126 Pinchas b. Jaír 108 Pirkoj ben Baboj 209, 213, 261, 365, 390 Pumbedita 22, 25, 31, 236, 239

Saadja gaon 43, 54, 162, 184, 262, 263n, 393, 406 Sama b. Jehuda S 130 Sama b. Rava bA7 129 Seforis 20, 30, 326 Simlaj A2 116 Simona S 130 Sirillo, S. 225, 231 Sura 22, 30, 239n Symachos T4 107

Raba bar Chana bA1 114 Raba Josef S 130 Raba Tosfaa bA7 129 Raba b. Avuha bA2 117 Raba bar bar Chana bA3 122 Raba b. Mari bA4 125 Raba b. Nachmani bA3 122, 337 Raba bar rav Huna bA3 121 Rabaj S 130 Rabi viz R. Jehuda ha-Nasi Rafram I. b. Papa bA5 127 Rafram II. bA7 129 Rachba bA3 122 Rami b Aba bA3 121 Rami b. Chama bA4 125 Raši (R. Š’lomo ben Jicchak) 44, 54, 186, 190, 208, 237, 239, 252n, 266n, 340n, 355 Rav bA1 30, 315n, 318, 322, 373 Rava (b. Josef b. Chama) bA4 125, 245, 278 Ravina I. bA6 128, 235n Ravina II. bA7 129 Ravina z Amucji S 130 Réš Lakíš A2 viz Šim’on b. Lakíš Reuchlin, J. 271 Richumaj bA7 129 Richumaj S 130 Rohling, A 269, 272 R’uven A2 116 R’uven b. Istrobeli T3 106

Šamaj T 23, 26, 91 Šejla bA1 113 Šerira gaon – viz rejstřík rab. literatury Šešet bA3 121 Šim’on z Šikmony T2 102 Šim’on z Timny T2 102 Šim’on b. Azaj T2 102 Šim’on b. El’azar T4 108 Šim’on b. Gam’liel I. T1 94 Šim’on b. Gam’liel II. T3 106 Šim’on b. Chalafta T5 111 Šim’on b. Jehuda T4 107 Šim’on b. J’hócadak A1 113 Šim’on b. Jochaj T3 104, 220, 312n, 323, 326, 329 Šim’on b. Jose b. Lakonja T4 109 Šim’on b. Lakíš (Réš Lakíš) 115 Šim’on b. M’nasja T4 109 Šim’on b. Pazi A3 119 Šim’on b. Šetach T2 28, 90 Šim’on b. Zóma T2 102 Šim’on ha-Pakoli T2 98 Šim’on Spravedlivý 23, 26, 89 Šimšon z Chinonu 43, 190, 211, 264 Šimšon ze Sens 185, 203, 267, 321 Š’maja T 37, 90 Š’muel (Mar Š.) bA1 114, 246 Š’muel b. R. Abahu S 130 Š’muel b. Ami A4 123 Š’muel b. Chofni G 43, 131, 262 Š’muel b. Jicchak A3 120


489

Š’muel b. Nachmani A3 119 Š’muel ha-Katan T2 98, 220 Š’muel ha-Nagid 254, 264 Š’muel ha-Kohen ben Chofní G 43, 263 Tachna (Tachina) S 130 Tanchum(a) b. Aba A5 126, 360nn Tanchum b. Chanilaj bA2 117 Tanchum b. Chija A3 121 Tarfon T2 100 Tiberias 20, 30, 213, 216 Ukva (Mar Ukva) I. bA1 113 Ukva (n) II. (Mar U.) bA2 117 Ula (b.Jišmael) bA3 122


Ula II. A5 127 Uša 20, 23 Velké shromáždění (kneset g’dola) 161n Zavdaj b. Lévi A1 113 Zeiri (Zejra) bA1 113 Zejra I. A3 119 Zejra II. A5 127 Z’rika(n) A3 120 mar Zutra bA6 128 mar Zutra S 130 Z’víd bA5 128

490

89,

EDICE SVĚTOVÁ NÁBOŽENSTVÍ

GÜ NTE R STE M B E RG E R

Z německého originálu Einleitung in Talmud und Midrasch, vydaného nakladatelstvím C. H. Beck (Oscar Beck), 81992, a autorem pro druhé české vydání aktualizovaného k roku 2010, přeložil Petr Sláma Mapu zhotovili Ivan Houfek a Petr Sláma Typografie Zbyněk Kočvar Vydalo nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o., roku 2011 jako svou 974. publikaci Odpovědný redaktor Jaroslav Vrbenský Druhé, rozšířené vydání. Stran 496 Vytiskla tiskárna Ekon, družstvo, Jihlava Doporučená cena 488 Kč Nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o. Praha 3, Víta Nejedlého 15 e-mail: [email protected] www.ivysehrad.cz ISBN 978-80 -7429-065-7

GÜNTER STEMBERGER VYŠ EH RAD

Recommend Documents