Globalizace dějinné perspektivy Styčné body a posun v kritériích toho, co se považuje za správné
zory, například konfucianizmus, marxizmus nebo liberalizmus. l Winston Churchill, úspěšný kormidelník osudu své země v jejím nejtěžším období, byl toho názoru, že čím dále chceme dohlédnout do budoucnosti, tím dále se musíme zahledět do minulosti. Najít v minulosti nějaké jevy, které by se vyznačovaly globalizační tendencí, není nesnadné. I když k nim došlo v době, kdy ještě ani celý svět nebyl poznán, snaha obsáhnout jej byla obdivuhodná. Obsáhnout celé lidstvo
JAROSLAV KREJČÍ
Globalizace – obecně – znamená rozšíření nějakého jevu po celé zeměkouli. V našem případě jde o celosvětové rozšíření technických, ekonomických a politických aspektů společenského života, které charakterizují země západní či evropsko-americké civilizace. O sociálně-kulturních aspektech života v ostatních zemích se předpokládá, že s globalizovanými aspekty najdou společný modus vivendi, tak jako ho našlo křesťanství, když se smířilo s rolí duchovního poradce společnosti, jíž v dřívějších dobách dominovalo. Aktéři globalizačních snah západní civilizace jsou zřejmě ve svém očekávání, že se ostatní náboženské či světonázorové tradice přizpůsobí, povzbuzováni pozitivní odezvou ve vzdělaných vrstvách jiných civilizací. l Britský historik Arnold Toynbee spatřoval v této vstřícnosti analogii evropského zesvětštění, tedy něco, co vzešlo z vlastního vývoje neevropských kultur. Evropský příklad to prý jen urychlil. l Britský sociolog Anthony Giddens, poradce ministerského předsedy Blaira, vyslovil na jaře 1999 ve své přednášce v Dillí naději, že kosmopolitní postoj západní civilizace pohltí všechny místní tradice a ponechá jen – jako hrozivé protilátky – různé fundamentalizmy. Ironií osudu je to však právě Indie, kde odpor vůči pohlcování místní tradice opět ožívá. l Americký politolog Samuel Huntington vyslovil již o deset let dříve realističtější představu o srážce civilizací. Dnes ale srážka neprobíhá ani tak mezi civilizačními prostory jako uvnitř prostorů, kde vytváří rozpolcené civilizační společnosti. Evropa sice dala popud k zesvětšťování, ale například v Indii a ve většině zemí islámských nebyly pro tak radikální změnu předpoklady. Huntington bohužel nepostřehl, že i studená válka byla střetem civilizací. Samozřejmě nejde jen o náboženství, ideační základnu civilizační identity vytvářejí i nenáboženské světové náProf. JUDr. Jaroslav Krejčí (*1916) vystudoval Právnickou fakultu UK v Praze. V 50. letech byl vězněn, od srpna 1968 žil v Anglii. Na Univerzitě v Lancasteru působil hlavně na katedrách evropských a náboženských studií. V Praze řídí středisko pro výzkum sociálně-kulturní plurality při Filozofickém ústavu AV ČR a je čestným předsedou Národohospodářského ústavu Josefa Hlávky. Na Filozofické fakultě Palackého univerzity v Olomouci přednáší na téma „národ a stát ve střední Evropě“. Roku 1968 vyšly jeho vzpomínky „Mezi demokracií a diktaturou“. V poslední době vyšly jeho knihy „České křižovatky“ (Evropský literární klub, 2001), „Postižitelné proudy dějin“ (Sociologické nakl. 2002)
526
VESMÍR 81, září 2002 l http://vesmir.cts.cuni.cz
Tři velká misijní náboženství – buddhizmus, křesťanství a islám – byla šířena se záměrem obsáhnout celé lidstvo. Všechna byla jak z hlediska zeměpisného prostoru, tak z hlediska intenzity sociálně-kulturní integrace velmi úspěšná. Jejich úspěch však nezávisel jen na síle duchovní, ale také na tom, jak byla užitečná nositelům světské moci, a místy i na tom, jak vojensky zdatní byli jejich představitelé. Hlavní překážkou dalšího šíření těchto náboženství byl (kromě vnitřních štěpení či rozbrojů a také konkurence jiných názorů) blíže nevysvětlitelný duch času, který – posunutím kritérií dobra a pravdy do odlišných rovin – dovede otřást i těmi nejpevnějšími pilíři víry. Všechny tyto okolnosti také mohou ochromit globalizaci současnou. Západ nepostupuje vždy v sevřeném šiku. Baštami odporu se stávají např. islám a hinduizmus, které jsou podbarveny nacionalizmem, a marxizmus impregnovaný konfuciánskou tradicí. Na tom se nepodílejí jen fundamentalisté těchto směrů, jak to vidí Giddens, ale i nefanatičtí konzervativci či hledači vlastních cest k pokroku, ať je definován jakkoli. Nakonec, ač se to může zdát absurdní, ani náš ideál svobodného individua nemusí zůstat ideálem všech příštích generací. K této skeptické poznámce nabádá zkušenost z rozmachu helénsko-latinské civilizace, který v lecčems předznamenává globalizační tendenci civilizace naší. Šíření helénsko-latinského životního stylu rovněž probíhalo v rovině laických, tj. nenáboženských aspektů civilizace. Vstřebávání místních kultur usnadňovalo jednak přijímání místních elit do privilegované vrstvy občanů helénistických států, a pak římské říše, jednak slučování místních náboženských kultů s kultem olympského panteonu. Když však oba tyto absorpční kanály vyschly, občanství ztratilo svou reálnou hodnotu a názory typu „moje božstva jsou tvoje božstva, jenom s jinými jmény“ ztratily důvěryhodnost, civilizace se ocitla v krizi. Když k tomu ještě přistoupila demografická stagnace a zároveň zvenčí působil přistěhovalecký tlak, celá důmyslná a v mnohém smyslu i kosmopolitní struktura helénsko-latinské civilizace musela být důkladně proměněna. K civilizační proměně nejvíce přispěl příliv hodnot, které učinily konec jak vedoucí roli laiků, tak jejímu sklonu k racionálně-pragmatickému myšlení. Svatopluk Machar v této souvislosti nazval křesťanství „jedem z Judeje“. Závažné varování Nynější prolínání civilizací je provázeno podobnými příznaky, jako byly ty, které podlomily životnost helénsko-římské civilizace: demografickou stagnací, vnějším tlakem přistěhovalců, iluzorností představy, že se jiná náboženství nebo světové názory mohou smířit s vedoucí rolí laické elity našeho typu podobně, jako se to stalo s křesťanstvím. Na naší straně je stále jen nesmírná převaha technická a ekonomická.
Udržíme ji tváří v tvář dramaticky klesajícímu podílu Západu na světové populaci? Nebo budeme opět zachráněni nějakým „jiným jedem“ odněkud zvenku? Je třeba jasně říci, zda nám běží jen o globalizaci trhu a s ním související technické infrastruktury, což už je v podstatě hotová věc, nebo zda nám jde také o globalizaci základních principů našeho právního řádu, tj. rovnosti všech lidí bez rozdílu rasy, jazyka, náboženství, majetku a pohlaví, z čehož vyplývají práva jednotlivců a práva menšin. Také je třeba říci, zda to s rovností obou pohlaví myslíme natolik vážně, že jsme ochotni se jí zastávat, podobně jako se zastáváme (či snažíme se zastávat) potlačovaných názorových či etnických menšin. Nerovné postavení ženy je totiž nejvýraznějším znakem některých hodnotových systémů, s nimiž chceme uzavřít globalizační modus vivendi. Kam až sahá naše ochota? Zatím to vypadá tak, že jsme ochotni lidská práva prosazovat jen v zeměpisném dosahu své vlastní civilizace, do níž jsme omylem z dobré vůle zahrnuli i Balkán. Na periferii této civilizace – ať na východ od Bugu a Dněstru, na jih od Rio Grande del Norte nebo v černé subsaharské Africe – jsme však už opatrnější. Na mnohopočetné jinověrce, kteří se nechtějí přizpůsobit, například na Číňany, jen příležitostně vrčíme. Různé druhy surového zacházení s ženami jsme ochotni tolerovat jako kulturní specifika. Tuto strategii lze sice v daných podmínkách vzájemného poměru sil chápat, ale globalizace v širším než jen ekonomickém pojetí je pak otázkou daleké budoucnosti. Náš současný prezident republiky má představu jakéhosi mravního minima, které by se mohlo stát společným jmenovatelem všech náboženství (viz Vesmír 78, 214, 1999/4) a působit jako duchovní tmel kosmopolitně orientované globální civilizace. Něco podobného sice abstraktní filozofická debata může nastínit. Sotva však pomůže najít konkrétní řešení, které by vymezilo postavení člověka s jeho rovnými právy a povinnostmi, bez rozdílu příslušnosti k nějaké názorové, etnické či profesní formaci, a zejména – což se snadno stane kamenem úrazu – bez rozdílu pohlaví. Zvláště rovnoprávnost ženy se diplomatický protokol diskuse pokusí zamést pod stůl, tím spíše že v některých směrech jsou všechna velká náboženství vůči rovnoprávnosti žen rezervovaná. Nicméně dědicům křesťanské tradice přichází k dobru to, že Ježíšovo „království nebylo z tohoto světa“. Něco z tohoto světa do praktikování křesťanské víry zavlekli až světští protektoři církve, církevní koncily, papežové a reformátoři. Jejich současní pokračovatelé však mohou z takové nežádoucí světskosti vycouvat, aniž Písmo svaté Nového zákona utrpí újmu. Naštěstí to hlava římskokatolické církve pochopila a nad napáchaným zlem projevila kajícnou lítost. Z hlediska sociálně-kulturních aspektů globalizace je to významný, a nejen symbolický krok, který přímo volá po odezvě z druhých břehů. Je možno něco takového očekávat? Největší odpor ke globalizaci hodnot a životního stylu evropsko-americké civilizace přichází ze dvou oblastí: z lůna pravověrného islámu a ze syntézy komunizmu s konfuciánskou tradicí. Hinduistický nacionalizmus, jemuž současná globalizace také není po chuti, je však natolik pohlcován střety s oběma výše uvedenými protigloblizačními silami, že pro něj Evropa s Amerikou mohou nakonec znamenat spíše podporu než ohrožení. Pozice muslimů ve vztahu k moderním evropskoamerickým hodnotám je ztížena hlavně tím, že prá-
vě k těmto hodnotám má Korán nejvíce výhrad. Krom toho je islámská víra ze všech tří misijních náboženství nejživější. Poevropštěná inteligence je ve většině muslimských zemí vůči ortodoxnímu prostředí v defenzivě, ale obtížnost jejich situace není všude stejná. Například v Egyptě je inteligence odkázána na záštitu prezidentské diktatury, která politicky balancuje mezi nesouměřitelnými tlaky moderního a tradičního světa. V Íránu je vystavena útisku šíitských duchovních, kteří se prostřednictvím mocenské struktury předstírající model parlamentní republiky pokoušejí udržet myšlení na úrovni 8. stol. n. l. Protichůdné principy Spletitost protichůdných principů lze nejnázorněji ukázat na případě Turecka, které je asi nejvíc poevropštěnou muslimskou zemí. Tamní režim je jednoznačně laický a islamisty drží v šachu administrativními zásahy. Tím ale z hlediska Západu porušuje jejich lidská práva. Ta však zároveň ještě více porušuje vůči své největší etnické menšině – Kurdům. V dané situaci islamisté mohou kurdským nacionalistům nabídnout víc než turečtí nacionalisté. Vítězní islamisté v Turecku mohou však opustit západní koncepci lidských práv, podobně jako to činí v jiných zemích. Vztah k východoasijskému kolosu se zdá jednodušší. Jeho energie je zatím do značné míry absorbována bezprostředními východními sousedy, kteří se již – s výjimkou Severní Koreje – na globalizaci, a nejen na té tržní, podílejí. Kromě toho projevuje současný čínský režim mírný sklon opatrně se přizpůsobit globalizaci, kterou však občas naruší méně racionálním zvratem. V dlouhodobé perspektivě je vyhlídka na nějaký pragmatický modus vivendi Číny se světem západní kultury představitelná. Třetí svět má uvnitř své čtyřpětinové většiny lidstva příliš mnoho „horkých hranic“, než aby se dalo očekávat, že proti globalizaci vytvoří jednu údernou sílu. Jsou však významné jednotlivosti, při kterých jeho hlas může zaznít souznačně. Tak třeba účastníci regionálního setkání pro Asii při Světové konferenci lidských práv roku 1993 v Bangkoku se shodli na tom, že se státní suverenita nemá porušovat. Podle nich se nerespektování lidských práv nesmí stát nástrojem politického tlaku, například podpora na rozvoj by neměla být poskytována výhradně těm, kteří lidská práva (podle evropských kritérií) dodržují. Setkání politických představitelů islámské a konfuciánské tradice v Kuala Lumpuru roku1997, které bylo orientováno víc ideově, nalezlo styčný bod v étosu komunity jako protikladu západního individualizmu. A co může étos komunity znamenat v praxi, to nám v současné době předvedli naši jihoslovanští bratři. Odpověď na výzvu Odpověď Východu i Jihu na výzvu Západu vyznívá jasně: globální trh ano, ale ne volný. Globální civilizace lidských práv budiž, ale tato práva nesmějí být vymáhána naší vlastní jurisdikcí. Suverenita států má prioritu. Nicméně, jak ukázal příklad Indonésie ve vztahu k východnímu Timoru, globalizátoři lidských práv mohou vyvinout účinný tlak i na velkou, převážně muslimskou zemi. V té zemi však musí být nějaké síly, které jsou naladěny na odpovídající strunu. A to předpokládá posun v kritériích toho, co se pokládá za správné. Komerční a elektronické parametry života samy o sobě, byť by – jak o tom sní génius mikrosoftu Bill Gates – pronikly do každé domácnosti, to nezvládnou. o http://vesmir.cts.cuni.cz l VESMÍR 81, září 2002
527
Lze základní etické hodnoty globalizovat? Lidskost, spravedlnost, sociální normy a odpovědnost HELENA HAŠKOVCOVÁ
Stručná, provokativní, ale závažná otázka chce upozornit na strukturovaný problém, zda je vůbec možné (a nutné) najít celosvětovou shodu a vymezit určitý „balíček etických hodnot“, které budou uznávat všichni, kdekoliv a kdykoliv. Určitou dobu se zdálo, že bude skutečně reálné deklarovat některé lidské hodnoty jako všeobecné, a tedy také všeobecně uznávané. Zvláštní důležitost patří nepochybně základním lidských právům, jak je známe např. ze Všeobecné deklarace lidských práv. Rozčarování přišlo poté, když se ukázalo, že jeden a tentýž obecně známý a srozumitelný pojem mohou různé společnosti vnímat zcela odlišně (viz též J. Krejčí, Vesmír 78, 214, 1999/4). V souvislosti s dramatickými politickými událostmi podzimu 2001 je ona hodnotová odlišnost čitelnější a její existence vyzývá k zamyšlení. Každý může (a měl by) přispět svou pověstnou špetkou do mlýna. Dovolím si uvést některá odlišná vnímání obsahů základních etických pojmů bioetiky a z toho vyplývající problémy, které proces globalizace světa komplikují, nebo mu dokonce přímo brání. Možná že obohaceni o tyto informace (jež čerpám především ze sborníku prací odborníků, kteří se od r. 1997 pravidelně scházejí na Asijských mírových dnech v Berlíně) budeme v procesu globalizace zdrženlivější a dohodneme se třeba na tom, že by globalizace neměla být totální, jinými slovy řečeno neměla by zasahovat do všech sfér lidského života. Navazující a podstatnou otázkou je, zda je vůbec taková parciální globalizace reálná. Vztah k vědě, tradici a kultuře Všechna stanoviska etického charakteru mají vztah k vědě, tradici a kultuře dané společnosti. Rozdíly mezi západní (euroamerickou) a asijskou kulturou jsou zřejmé i na první pohled. Vzhledem ke globalizaci je však nutný polyfonní dialog. Unifikace hodnotových orientací je totiž nemožná a přehlížení tohoto faktu by mohlo být příčinou závažných a těžko odstranitelných chyb. Podobně je nutné zvažovat uplatňování, resp. „roubování“ moderních vědeckých, jmenovitě lékařských přístupů na výrazně odlišné tradice. Pro Západ je zdraví synonymem života a nemoc synonymem smrti. Právě z tohoto faktu odvodila západní kultura „panské“ myšlení a praktikuje panovačné chování. Zdraví, síla, úspěšnost, efektivita a mládí jsou hodnoty, o které je třeba usilovat, někdy i „za každou cenu“.
528
VESMÍR 81, září 2002 l http://vesmir.cts.cuni.cz
Chránit a posilovat zdraví je jistě ušlechtilé a potřebné. Panovačné chování je však nezřídka ve svých důsledcích škodlivé. Jeho rozvoj (alespoň v medicíně) byl v dobrém i „zlém“ umožněn terapeutickou a biologickou revolucí. Obě vznikly na Západě, ale v důsledku kolonizace a později i ekonomických a mediálních prostředků ovlivnily celý svět. Tyto revoluce přinesly nejen úspěch, nýbrž i nové problémy, zejména morální. Terapeutická revoluce Cílem západní medicíny je umožnit člověku žít lépe a „zpečetit smrt dobrou terapií“, tzn. vždy proti smrti bojovat. Terapeutická revoluce se datuje od roku 1937, kdy se objevily sulfonamidy a kdy byla odstartována právě tak éra vítězné medicíny jako éra dilematických (nejednoznačných) situací. V kontextu tohoto vývoje je pochopitelný současný důraz na autonomii (ve vztahu k medicíně) i na lidská práva (ve vztahu k občanskému životu). Jsou však lidská práva (např. ta, která jsou uvedena v základním dokumentu – „Chartě Spojených národů“) opravdu přijatelná pro celý svět, anebo jde o výraz partikulárních zájmů Západu s ambicí prosadit je všude? Asijské hodnoty jsou ucelený (a zažitý) systém a je možné, že pro Západ mohou být akceptovanou alternativou a zcela jistě obohacující inspirací. Rozhodně by jim však Západ měl věnovat pozornost, a to zejména tehdy, když expanduje (např. v podobě moderních medicínských technologií) do zemí, kde jsou tyto hodnoty vyznávány. Vyvstávají otázky: Které tradiční asijské hodnoty přetrvaly? Je vhodné i možné asijské hodnoty chránit v době ekonomického (moderního a západního) rozvoje a vlivu? Biologická revoluce Biologická revoluce byla revolucí terapeutickou inspirována a časově ji bezprostředně následovala. Reprezentuje především oblast genetických i genových manipulací a oblast reprodukce. Praktické důsledky jsou však na Západě a v Asii rozdílné, ačkoliv dostupnost některých medicínských intervencí je shodná nebo alespoň možná. Jean Weinfeldová uvádí tyto příklady: l V Anglii v roce 1996 požadovala těhotná žena parciální interrupci, neboť chtěla být matkou jen jednoho, nikoliv dvou dětí. Případ byl medializován a lidé podepisovali petice, aby si matka ponechala obě děti a jedno poskytla k adopci. Nabízeli i krytí zvýšených nákladů. Přesto londýnská klinika žadatelce vyhověla (žena má právo na sebeurčení a z toho odvozené právo rozhodovat o počtu svých vlastních dětí). l Naopak jednatřicetiletá žena ve stejné době a ve stejné zemi protestovala proti názoru lékařů, kteří jí navrhovali parciální interrupci při osmičetném těhotenství (po hormonální léčbě), a to rovněž s odvoláním na právo na sebeurčení a z toho odvozené právo rozhodovat o počtu svých vlastních dětí.
Prof. RNDr. PhDr. Helena Haškovcová, CSc., (*1945) vystudovala Přírodovědeckou fakultu a Filozofickou fakultu UK v Praze. Stala se první profesorkou lékařské etiky u nás (1992). Na Husitské teologické fakultě v Praze vedla od r. 1996 katedru psychosociálních věd a speciální etiky. Od podzimu 2002 bude působit na Fakultě humanitních studií UK. Věnuje se zejména problematice pravdy na nemocničním lůžku, právům pacienta a tanatologii. Roku 2000 vyšla její kniha „Thanatologie“ (Galén).
Moderní technologie a tradiční myšlení Promíchání cizí moderní technologie s tradičním myšlením má „ničivé“ důsledky. Pro Západ i pro Asii je pak příznačné, že chybí bioetické vědomí. Tato situace by se měla změnit. Nebude to lehké, protože právě v Asii je důsledně prováděna kontrola porodnosti a nezřídka jsou v jednotlivých zemích realizovány programy řízení porodnosti pod nátlakem. Poměrně dobře jsou u nás známy programy „jeden pár – jedno dítě“, které jsou důsledně uplatňovány např. v Číně. Pro Západ je tato praxe drastického ovlivňování individuálních práv a svobod šokující. Stejně nepochopitelné je ekonomické a společenské zvýhodňování „kádrů“, tedy lidí oddaných režimu. Uvedená i návazná praxe asociuje eugenické tendence, které sice vznikly v Evropě (viz darwinizmus a jeho sociální větev reprezentovanou sirem Francisem Galtonem), ale později se rozšířily do světa. Pohoršení Západu nad současnou praxí eugenického řízení porodnosti však pohasne, když si připomeneme oživlé eugenické tendence, které jsou nyní patrné i na Západě (např. eutanazii nebo programy „Gesund leben“, obdiv k supermanství atd.). Pro evidentní návaznost na současný český styl „přebírání“ řady projektů z ciziny je možná důležité zdůraznit, že „nic nového pod sluncem“. Ovšem chyb, kterých se dopustili ve stejně dobré víře naši před-
Kdo se chce spravedlivě rozhořčit, ať radši dál nečte Úspěchy, neúspěchy i vady Mezinárodního měnového fondu už mnozí přesvědčivě vyložili, o ty však jeho odpůrcům, obávám se, tolik nejde. Ani demonstrantům nejde o diskuse, protože v diskusích se konfrontují jenom názory, a oni chtějí zasáhnout. Nechtějí debatovat, ale jednat: chtějí se „do toho vložit“. A tady už nejde o argumenty, nýbrž o symboly. Rozhněvaní mladíci se chtějí bránit globalizaci. Ta je rozčiluje, protože z ní mají strach, a MMF – stejně jako Coca-Cola nebo McDonald – je jenom zástupný cíl, symbol globalizace, jako ostatně pro mnoho lidí Spojené státy vůbec. Žádný z nich, ani MMF, se ovšem tím symbolem nestal tak docela náhodou. Jsou to totiž produkty, ale také motory toho tajemného procesu, který nejen horkokrevným mladíkům ze Seattlu právem nahání strach.
chůdci, bychom se mohli my alespoň částečně vyvarovat. Např. koncem 19. a začátkem 20. století pobývali čínští i indičtí učitelé a lékaři v Evropě, aby zde sbírali informace a zkušenosti. „Během jedné studijní cesty se čínská učitelka Yen Fu seznámila v Anglii s darwinizmem a přenesla jej do Číny“ (Thomas Huxley). Tam byl ovšem naroubován na eugenické tradice představované dílem Xun Zi Mao Zendonha („Můžeme přemoci i nebe“) a Mao Ce-tunga („Poručíme větru, dešti“). A doplňme, že v té době celému procesu nemohla pomáhat média, protože tenkrát ještě neexistovala. Existuje přijatelné východisko? V kontextu uvedených úvah a naznačených tendencí je zcela nezbytné se ptát, zda z této i příštích „nouzí“ existuje nějaké přijatelné východisko. Někteří lidé navrhují pěstovat lékařskou etiku (potažmo etiku vůbec) jako „klíč k modernizaci Číny“. Jiní upozorňují, že kvalita života (samozřejmě jako problematická kategorie, protože její obsah může varírovat) „rozvírá nůžky mezi bohatými a chudými, mezi tradicí a národním finančním trhem s vysokou technologií, mezi lidskou odpovědností a sociálním chladem“. Většina se pak shoduje v tom, že je třeba respektovat tradiční a etické orientace, neboť není moudré nekriticky přejímat západní standard. Jistou naději lze spatřovat v základních kategoriích, které v současné době respektuje na jedné straně asijská (čínská) a na druhé straně západní (evropská) bioetika. Specificky čínská bioetika se chce opírat o čtyři pilíře: lidskost (REN), spravedlnost (YI), sociální normy (LI) a akcent na odpovědnost. Euroamerická bioetika pokládá za základní pravidla: samostatnost (autonomy) vyplývající z lidských práv, důstojnost a svoboda jednotlivce, nepoškozování (non maleficience) spojené mj. s ochranou dat, směřování k dobru (benefice) a spravedlnost (justice). Problém je, že i při vysoké shodě názoru „na první pohled“ jsme při druhém pohledu opět tam, kde jsme byli, tedy na začátku našeho tázání. Patrně je třeba v něm pokračovat tak dlouho, dokud nenalezneme praktické řešení. Zdá se pravděpodobné, že nebude v globalizovaných etických hodnotách. o LITERATURA Biologie einer Ethik, Die Bioetik im Blickfeld ihrer Globalisierung, ISBN 3-00-002488-3, Berlin 1997
JAN SOKOL
Čemu to vlastně chtějí zabránit? Že člověka charakterizuje účast, podíl na určité, specifické společnosti, věděl už starý Aristoteles. Do té se narodil, v jejím jazyce se naučil mluvit, podle jejích představ se stal dospělým člověkem a podle toho vychoval i své děti. Když do ní kdysi zabloudil přespolní, byla to taková událost, že se jeho potomek dodnes jmenuje Novák nebo Novotný. Globalizace není příliš šťastné označení, protože naznačuje, jako by šlo o zeměpisnou záležitost. Jacques Derrida má pravdu, když místo toho navrhuje termín „mondializace“, protože je to záležitost čistě kulturní, civilizační, a tedy lidská a společenská. Znamená, že touto skutečnou, konkrétní společností, v níž každý z nás žije a kterou spolutvoří, už není jen naše vesnice, kmen, město nebo stát, nýbrž že http://vesmir.cts.cuni.cz l VESMÍR 81, září 2002
529
ESEJ
V Indii je situace jiná. Často tam bývají ve vysokém počtu ničeny interrupcí plody ženského pohlaví, a to proto, že „mít holku“ je nevýhodné (viz články D. Markové, Vesmír 76, 36, 1997/1, 78, 690, 1999/12 a 80, 691, 2001/12). Moderní technologie (určení pohlaví) umožnily takové jednání, které „nasedlo“ na jinou tradici. V hierarchii karmy jsou totiž ženy znovuzrozeny z těch lidí, kteří žili v minulých životech nemravně nebo vedli náruživý život přinášející jiným utrpení. Když rodiče nemají syna, dočkají se po smrti zatracení, protože pouze syn může své rodiče vyvést z kruhu opětovných narození a pomoci jim v dosažení nirvány. Rodiče nechtějí dívky dále proto, že v návaznosti na tradici reprezentuje věno vysokou finanční zátěž. Počet interrupcí nenarozených děvčat byl tak vysoký, že např. v Bombaji bylo r. 1994 zakázáno určovat pohlaví před narozením. Zbývá doplnit, že rodiče nepečují o dívky tak jako o chlapce a že 80 % všech odložených dětí (např. v dětských domovech) jsou dívky.
ESEJ
do ní čím dál tím častěji proniká „celý svět“. Přesněji řečeno to nejkřiklavější, nejlákavější, nejhroznější nebo nejlacinější, co se kde po světě našlo. Ve městech rychleji a na vsi pomaleji, v bohatých zemích víc a v chudých jen docela málo, ale pohyb je znát všude. Stačí si všimnout rozdílu mezi večerními drby na lavičce pod kaštanem a televizními novinami, které sociologicky vzato plní velmi podobnou funkci. Zdaleka ne každý si může zajet do Ameriky, ale (před)poslední americké hity si už dnes najdou cestu do každé africké vesnice. Miliony turistů se pachtí po celé zeměkouli, jen aby si mohli sáhnout na něco, co je doopravdy jiné – a vracejí se zdrceni, že i v Nepálu mají stejný Hilton a že i jihoameričtí indiáni nosí stejné tenisky. Před sto lety dárek z Prahy něco znamenal; dnes není v Čechách domácnost, kde by nějaká docela obyčejná věc, tužka, boty nebo tričko, nepocházela z Číny – a nikdo si toho ani nevšimne. Už před lety se u nás říkalo: „Všude dobře – tak co tady?“ A postup globalizace přirozeně znamená, že se podle toho řídí víc a víc lidí, zejména když v bohatých zemích lidí nepřibývá. Právě zde se tedy domácí lidé bojí nejen o pracovní místa, ale i o sociální výhody a zajištění. Konkurence na pracovním trhu už v některých oborech běžně přesahuje hranice států a Evropská unie je stejně brzy zruší, přesněji řečeno posune. Ale co se bude dít tam dál, na její vnější hranici? V antické báji o Zlatém věku se říká, že skončil ve chvíli, kdy se lidé začali plavit po mořích. Zámořský obchod a migrace do kolonií založily bohatství fénických, řeckých a italských měst, rozbily však zároveň homogenní osídlení zemědělců, zvyklých žít do smrti „mezi svými“, tam, kde se narodili. Antická „globalizace“ se ovšem omezila na Středomoří, brzy se vyčerpala a zhroutila. Dnes nás na Zemi žije asi dvacetkrát víc, máme nesrovnatelně větší moc a technické prostředky. „Volný pohyb“, po němž volají liberálové, přináší nové možnosti i bohatství – přirozeně spíš pro ty už bohaté. Nese tak s sebou i nová ohrožení. Především proto, že prohlubuje rozdíly, které se pak chtějí nějak vyrovnat. Značná část dnešního lidstva žije tak bohatě a pohodlně jako nikdy předtím, jenže většina trpí stejnou nouzí jako kdykoli dřív. Rozdíl je v tom, že tak jako my vídáme v televizi je, vídají také oni nás. My, kteří žijeme v pohodlí a přepychu moderní civilizace, máme strach: co se stane, až se „tamti“ dají do pohybu? Globalizace znamená také silný tlak, abychom žili podobně, v něčem dokonce stejně. Tvoří mocné většiny a ti menší a odlišní mají strach, že je většina převálcuje. Dokud jsou to jen tenisky, auta a hity, nic se neděje; ale co jazyk? My Češi jsme ve výhodě: máme s tím už své zkušenosti. V 19. století se obrozenci obávali, že nás Němci „zalehnou“; pustili
Londýn: Britské muzeum1
Jedu do Londýna poprvé v životě. Přijíždím večer a jsem dost unavený i unuděný z cesty parníkem a vlakem, ke všemu nemám tabák pro svoji pipku, a ten suchý Angličan naproti si klidně nacpává! Nemá ale sirky – vyhráno! Podávám mu škatulku a on mi zdvořile nabízí svůj tabák. Má angličtina je hanebná,
530
VESMÍR 81, září 2002 l http://vesmir.cts.cuni.cz
se do toho a uhájili sebe i nás. Jenže dnes se sami Němci bojí, že je zalehne Amerika, a Američané zase, že je zaplaví Hispánci. V 11 státech na jihozápadě USA si už odhlasovali zákon, že státním jazykem je pouze angličtina. Před padesáti lety by je to ani nenapadlo. Svět je zkrátka menší a – jak říká Erazim Kohák – mizí v něm hranice. My Evropané se ale rozhodně nemůžeme tvářit překvapeně: byli to přece naši předkové, kteří se začali zajímat o to, co se děje jinde po světě. Herodotos, Alexandr Makedonský, Marco Polo, Kolumbus, po něm misionáři a po nich kolonisté, obchodníci a vědci dali věci do pohybu a moderní technika jim už jen pomohla. Na jedné straně cítíme, že současná úroveň lidské moci nad světem vlastně nějaký „globální“ rozum nutně vyžaduje: jako máme světový obchod a světovou vědu, potřebujeme asi i světové veřejné finance, a tedy světové daně a nějakou světovou domluvu o tom, co si ještě můžeme dovolit a co už ne. Nejpozději od poloviny 20. století už také vznikají instituce a organizace, které se snaží nebezpečím globalizace nějak čelit. Vedle OSN jsou to právě jeho orgány, MMF a Světová banka. Dělají něco, co až do té doby nikoho nenapadlo: starají se o svět, o celou zeměkouli. Že nevědí jak na to, že se jim to a ono nepovedlo, že se na velké peníze lepí i velká nepoctivost – to je jistě třeba nahlas říct, možná i hodně hlasitě. Ale kde je ten chytrák, který to všechno věděl předem? I tohle se musí lidé teprve naučit. A jak jinak, než že to začnou zkoušet – třeba právě jako MMF. Když ovšem Kofi Annan říká, že OSN chce zbavit lidstvo „nesvobody“, a rozumí tím strach a nouzi, obávám se, že neví, co říká. Jak by toho chtěl dosáhnout? Ve „vyspělých zemích“ žijí lidé dvakrát déle (a tedy zhruba dvakrát bezpečněji) než před sto lety – ale bojí se čím dál víc. I v těch nejbohatších zemích žijí lidé pod mosty. A přitom mají vědci spočítáno, že ani téhle úrovně spotřeby nikdy nemohou dosáhnout všichni. Lidé se mohou zbavit moru nebo neštovic, ale strach i nouze nás budou provázet jako vždycky. A je nejen krajně nezodpovědné, ale přímo nebezpečné budit dojem, že bychom se strachu a nouze mohli zbavit jednou provždycky – třeba kdybychom se zbavili MMF nebo Coca-Coly. Už dávno před námi ale žili na světě moudří lidé, kteří věděli, jak se nouzi a strachu účinně bránit: statečný člověk se bojí méně než zbabělec, otužilý snese víc než rozmazlenec a nouze se lépe snáší, není-li v ní člověk sám. Tyhle vzácné vlastnosti nám ovšem OSN ani MMF zřejmě opatřit nemohou. To vůbec neznamená, že by jejich činnost byla zbytečná, právě naopak; jen by od nich nikdo neměl čekat nemožné – a oni by si měli dávat pozor, aby taková pošetilá očekávání nevzbuzovali. ¨
ALBERTO VOJTĚCH FRIČ
a tak raději nemluvím. Dorozumíváme se a provozujeme výměnný obchod jako mezi indiány. Celnice. – Máte něco v těch bednách a kufrech? – Mám! Prohlédne si mě a usměje se. – Máte tam tabák? Líh? – Ne. – All right, můžete jít. A jdu, bez otevírání a prohlídek.
Jaký to rozdíl od našich poměrů, ubíjejících samostatné myšlení a pěstujících pouze nenávist a podlízalství. Ruku na srdce! Našel by se u nás jediný člověk, který by cítil lásku a vděčnost ke škole, kterou absolvoval, k muzeu, kde pracoval? K muzeu, odkud se mladí lidé vyhánějí, kde je jim znemožňována samostatná práce, kde je jim zakazován přístup do knihoven proto, že mají jiný názor než vedoucí kruhy, kde panuje osobní zášť, intriky, nenávist, podlost? Kde jsou možné případy jako Absolonův, kde dokonce končí lidé sebevraždami – jako Bula nebo dr. Thon? Ach, ty zlatá kapličko na Koňském trhu, kde se věda pěstuje „jen aby se neřeklo“, kde se z osobního přátelství vyhazují peníze a kde se skrblí a pronásleduje z osobní zášti! Ach, ta muzea, která takto hromadí věci, které do nich nepatří, která trhají sbírky a škatulkují jednotlivé exponáty, která hromadí dubleta po stovkách exemplářů, ach, ty sbírky známek, švestkových kominíčků, sirkových škatulek, louskáčků a dýmek u Halánků! Proto není nikde místo pro opravdu vědecké věci, proto nádherná etnografická sbírka v zemském muzeu jenom překáží, exponáty ze všech konců světa natlučené do jediné skříně, proto je slovanská etnografie rozstrkaná po zemském, etnografickém, Náprstkově i Pražském muzeu. Místa v muzeích jsou u nás pouhé sinekury. Je to boj o chleba, kdy jeden druhému utrhává od úst a navzájem si znemožňují vědeckou práci. Dostaneli se někdo k moci, hned ji musí dát cítit svým podřízeným – místo aby byl rádcem mladým lidem, musí je utlouct. Ach, vy pyramidy popsaného papíru, které monopolizujete vědu a ubíjíte svou nesnášenlivostí prostor pro skutečné poznání, které se nechce řídit vaší vůlí – to vy ničíte lásku k přírodě a pěstujete nenávist ke školám a vzdělání! Když jsem se vrátil z prvních cest a slyšel od mladých lidí „Jen to nedávejte do Muzea, to by bylo ztracené“, měl jsem jim to za zlé. Ale dnes to chápu a veřejně se omlouvám Holubovi za to, že jsem ho měl za renegáta – dnes už vím, že se musím zachovat stejně, a je mi jedno, že mě budou nazývat právě tak. Kdy přijde statečný Herkules, aby vymetl ta Augiášova muzea, aby odstranil nepatřičné věci, dubleta vyměnil s jinými muzei, aby se nevyhazovaly peníze zbytečnými nákupy, a na uprázdněném místě vystavil všechno tak, aby to nepřipomínalo výkladní skříň u vetešníka, ale aby to budilo touhu po studiu? Kdo vypráská z kateder ten dogmatismus a z ústavů to patolízalství, pokrytectví a tisíce intrik? Jedině až poté budou moci vědci milovat své ústavy a žáci budou mít úctu a lásku ke svým profesorům – svým přátelům. Teprve pak budou moci lidé bezplatně kdykoliv navštěvovat naše muzea a bohatí mecenáši je budou chtít podporovat. Zatím každý donátor cítí, že by to byl hřích takto zahodit peníze, a dá-li přece almužnu, pak je to zas jen z nějakého osobního přátelství! Nevím, kdy naše muzea budou jako ta britská, ale naše generace toho sotva docílí. Morální síla je podlomena výchovou, a kdo si si ji nenechal podlomit, utíká pryč a stává se odrodilcem. To proto jsem plakal v Britském muzeu. Ne, nezávidím Angličanům jejich nablýskané univerzity a světlem zalitá muzea, závidím jim jejich lidi a jejich charaktery... ¨ 1) Převzato z časopisu Středa, č. 13, roč. 1, 1912. 2) Dosypus truncatus, jedno z nejvzácnějších jihoamerických zvířat (pozn. A. V. F.). Dnes se tento drobný pásovec jmenuje pláštník malý (Chlamyphorus truncatus) a je „vzácný“ spíše proto, že žije velmi skrytě (pozn. red.). http://vesmir.cts.cuni.cz l VESMÍR 81, září 2002
531
ESEJ
Taxi. Hotel. Dobrý pokoj, dobrý výhled, přesná, málomluvná obsluha. Stačí jediné slovo. Pozoruji pověstný pohyb města. Všechno se hýbe pod zemí. Celá zem je podhrabaná, všude díry na povrch. Od jedenácti večer do osmi ráno všechno spí. Po půlnoci už ani nejezdí tramvaje – jako bych byl v Praze. Ukrutně se zde hýří časem – tolik marnotratného spánku! Co prospali, to ve dne nahradí. V „undergroundu“ všichni čtou noviny. Jeden dělá místo druhému, mlčí a neruší se navzájem. Nádherná demokracie. Gentleman s orchidejí v knoflíkové dírce sedí vedle otrhaného dělníka. Vedle skvostné lady černoška. Hotelová společnost: ze všech koutů světa, ale v Londýně výborně aklimatizovaná. Muži klidně kouří dýmky ve společnosti dam, drží rukou botu přes koleno ledabyle zkřížené nohy, a je v tom elegance a přirozenost. I ve smíchu je vážnost, odměřenost, elegance. Ženy se smějí hlasitě a otevřeně, muži tiše a sarkasticky, cizinci jsou svým trapným křiklavým smíchem patrní na první pohled. Mám rovnat své sbírky na univerzitě. Čekám, abych se s někým domluvil. Začínají až v deset hodin. Přicházejí studenti a studentky. Převlékají se v šatně a v pracovním odcházejí k výtahům, které je rozvezou po budově. Vše je čisté, lesklé, jasné. Všude jsou hydranty a návody pro případ ohně. Na nástěnkách oznámení o zkouškách, fotbalových a atletických meetinzích. Kolegialita studentů i profesorů. Přírodovědecké muzeum. Je otevřeno až od deseti, zato také do deseti večer. Dlouho jsem chodil, než jsem našel, co jsem hledal. Stačil jsem si prohlédnout jen dvě oddělení – ryby a hlemýždě. Objevil jsem i vkusnou restauraci. Všechno je uzpůsobeno výhradně pro obecenstvo. Teprve pod zemí jsou místnosti pro vědátory. Byl jsem přijat chladně a odměřeně, nikdo se mě neptal, kdo jsem a jaký je můj záměr, ale dostal jsem plně k dispozici vše, co jsem potřeboval. A všude takové poklady! Byl jsem tím úplně zničený! Vrávoral jsem jako v mlze. A všude kolem veselý ruch: děti poskakují a křičí – a nikomu to nevadí. Tady stojí profesor se zápisníkem, deštník opřený o vitrínu – nikdo ho nežene k šatně. Pod paží má balík papírů a krabici přírodnin k porovnání. Klidně si kreslí a hlučení dětí ho pranic neruší. Mám podivný pocit. Necítím závist, spíš lítost. Obrovské nadšení a zároveň slzy v očích. Musím se sem vrátit, až vystřízlivím. Jdu do hotelu a pláču. Ano, jsem rozhodnut: sem daruji svoje nejlepší věci, které tu ještě chybějí, třeba mého hlemýždě Bulimus Friči Holmb. sp. n., objev z poslední cesty. Nikdo mě o to nežádá, zapadne to tu jako kapka v moři, nikdo se nedozví, že já jsem dárce. Dám to rád, ačkoliv vím, že by koupili a dobře zaplatili. Styděl bych se však chrámu světové vědy pro veřejnost nabídnout něco na prodej! Tam bude ta věc opravdu k užitku vědě a ne pavědě několika jednotlivců. Tam se mi jistě nebudou snažit dělat ostudu pro mé dary – jako doma, když mě v novinách uráželi, že neumím darovat muzeu nic lepšího než „zakrnělého pásovce“.2 Copak Angličani, slýchával jsem doma. – Ti si mohou dovolit takové školy a taková muzea, jsou bohatí a mají peněz, že nevědí, kam s nimi. Je to lež – hanebná lež. Jsou bohatí právě proto, že mají takové školy a taková muzea! Že si dovedou vychovat svoji inteligenci a že dovedou vychovat všechny nadané lidi. Že dovedou v každém, i v těch chladných Angličanech, vyvolat lásku k přírodě a ke vzdělání.
ESEJ
Mariáš
Když na počátku roku 2000 začala Česká národní banka hrozit zrušením deseti- a dvacetihaléřových mincí, mezi protesty chudiny a obchodníků zazněly také zvučné hlasy českých mariášníků. Domnívali se, že zrušení těchto platidel přivede jejich hru k zhroucení. „Zkusili jsme si zahrát mariáš o padesátníky a po chvíli jsme se nesmírně zhádali,“ svěřil se médiím pan Bohuslav Richter, jeden z protestujících. „Částky totiž stoupaly tak rychle, že jsme po chvíli hráli o stokoruny místo o desetikoruny.“ Všimněte si prosím: Mariášníci prosí banku, aby jim nerušila drobné, jinak se pobijou; své vlastní ochotě dodržovat Desatero jaksi nevěří, když jde o stokoruny. Cosi to připomíná. Novoguinejští horalé se naučili hrát fotbal. Jsou to lidé považovaní za společensky lehce obtížné, protože mají sklon sahat po sekyrách i v situacích, které civilizovaný člověk, dejme tomu Jihočech, ještě dokáže vyřešit normálním anonymním udáním. Obvyklý závěr hry, kdy jedna vesnice po hodince zábavy vyhraje a druhá prohraje, právem shledali poněkud příliš jednoznačně směřujícím ke krvavým kmenovým konfliktům. Papuánský horský fotbal se tedy prý hraje na konstantní, předem určený počet gólů, dejme tomu 6:6. Takhle blbá hra už za masakry nestojí. Případ s desetníky ukazuje nepříjemnou pravdu. Slušné, tedy nekonfrontační chování je nejméně riskantní. Naše všeobecná neochota podřezávat protivníkům hrdla odráží především poměr možného zisku a možných ztrát. Zdůrazňuji slovo „poměr“ – i kvůli desetníku by lidé zabíjeli, kdyby měli jistotu, že na ně kvůli tomu nebude jejich okolí hledět příliš kriticky a že je při tom oběť nekopne. A naopak, dostatečně vysoká odměna či (relativní) nemožnost trestu dělají
JAN ZRZAVÝ
divy: proto jsou frontoví vojáci tak nesmlouvaví, když přijde na rabování. Zrušíme-li desetníky, zvýší se počet situací, kdy se konfrontační interakce vyplácejí, konkrétně tomu, kdo v nich vyhraje. Řekněme si to tedy jasně: konzervace drobných mincí nemá primárně smysl ekonomický, údajně „cenotvorný“, nýbrž sociální: umožňuje hrát při zemi a nevraždit se při tom. Kdyby se Česká národní banka rozhodla podílet na sociobiologickém výzkumu (a k něčemu užitečnému by taková instituce koneckonců být mohla), měla by postupně rušit další a další mince, od nejlevnějších k nejdražším, a koukat, co to udělá. Buď tu jsou nějaké vnitřní zábrany, jen mariášníci je nemají, nebo si jich aspoň nejsou vědomi (což by naznačovalo, že i mariáš je sport a jako takový vykazuje jasné genocidní tendence, viz Kdo neskáče, není Čech!). Anebo my lidé vůbec žádné endogenní zábrany nemáme, jak sami seznáme, až se ty desetníky zruší. Předpokládám, že zrušení desetia dvacetihaléřů povede, jak pan Richter v praxi vyzkoušel, jen k drobným lokálním konfliktům. Po zrušení padesátihaléřů a korun počne prudká reakumulace majetku jakož i hroucení tradičních rodinných struktur. Ženy s plačícími hladovými dětmi se začnou soustřeďovat v polygynních strukturách kolem úspěšných hráčů, což povede k rostoucí a společensky nebezpečné frustraci dosud monogamních (a nyní celibátních) neúspěšných hráčů i dosud monogamních (a nyní sociálně-sexuální kompeticí ohrožovaných anebo vysilovaných) manželek úspěšných hráčů, a tedy k zvýšené frekvenci násilných trestných činů. Zatímco státní orgány budou prudce ztrácet schopnost i ochotu udržovat základní zákonná pravidla hry, neboť situace, kdy obecní dojič prudce zvýší svou prestiž a bohatství nad úroveň pana krajského hejtmana, je demokratickými, mírovými prostředky těžko řešitelná. Zrušíme-li navíc i dvou- a pětikoruny, lze rozumně očekávat rozvoj společnosti somálského typu, ovládané místními warlordy a majiteli harémů a zabývající se – v přestávkách mezi partiemi mariáše – především drobnými válkami mezi Chlumem u Třeboně, Suchdolem nad Lužnicí, Třeboní a Novými Hrady, které přeruší leda společné tažení na Jindřichův Hradec, jehož starosta při posledním nájezdu na obrněných žigulících odvedl starostovi Chlumu u Třeboně oblíbenou milenku a odehnal stádo jalovic. Katastrofální důsledky zrušení všech mincí si lze jen těžko představit. Před několika stoletími přestali Čechové válčit, neboť nebylo proč. Máme desetníky. Případ novoguinejského horského fotbalu ukazuje, že lidské společnosti k zavedení různých desetníků směřují konvergentně, a tedy jaksi spolehlivě a zákonitě. Nepochybuji o tom, že mnozí čtenáři tuto zprávu nebudou schopni vnímat jako úplně dobrou. ¨ Kresba © Vladimír Renčín
532
VESMÍR 81, září 2002 l http://vesmir.cts.cuni.cz
