Globalizace miluje Prahu

the economist → hledání dobré firmy zpravodajský časopis roku 2006

THE ECONOMIST: JAK NA SVĚTOVOU CHUDOBU

Co ukázal případ Ploc Pletichář Masaryk tatíčkem Smoljak: Cimrmanova hrozba

respekt.cz

Globalizace miluje Prahu

R o č ní k X V III | 10 . –16 . 9 . 2 0 0 7 | C e n a : 3 0 K č

P ř e d p l at n é v Čr : 2 0 K č | S K 4 5 S k | DE 2 , 3 0 € | AT 2 , 5 0 € | B E 2 , 5 0 € | G R 2 , 5 0 € | H R 2 0 , 0 0 H R K | B G 5 , 0 0 B L G

Proč si světový byznys vybral právě nás

37

37 | 2007 Ročník XVIII Adresa redakce: Křemencova 10, 110 00 Praha 1 Telefon: 224 934 441 Fax: 224 930 792 E-mail: [email protected] [email protected] E-mail na jednotlivé pracovníky: [email protected] web: www.respekt.cz Předplatitelský servis (po–pá 8–18): 800 100 634 Šéfredaktor: Martin M. Šimečka Zástupci šéfredaktora: Marek Švehla, Erik Tabery Editoři: Martin Kontra, Ivan Lamper Redaktorka vydání: Kateřina Ducháčková Kresby: Pavel Reisenauer Art director: Mira Antonovič Obrazový redaktor: Ivan Kuťák Komentáře: Erik Tabery Domácí rubrika: Silvie Blechová, Anneke Hudalla, Ondřej Kundra, Tomáš Pavlíček, Tomáš Sachr, Jaroslav Spurný, Vladimír Ševela, Adam Šůra, Jáchym Topol Zahraničí: Markéta Pilátová Rozhovor: Ondřej Nezbeda Téma: Jiří Sobota, Petr Třešňák Civilizace: Martin Uhlíř Kultura: Jaroslav Formánek, Jan Gregor, Vladimír Karfík, Pavel Klusák, Viktor Šlajchrt, Jan H. Vitvar Trendy: Karolína Vitvarová- -Vránková Jazyková redakce: Veronika Čiháková, Petra Švehlová Překlad z The Economist: Helena Koutná, Viktor Janiš Design: ReDesign. Použitá písma RePublic (Suitcase Type Foundry), Unit (FontShop). Grafická úprava: David Němec, Martin Pavlík ([email protected]) Fotoprodukce: Kateřina Malá Fotografové: Günter Bartoš, Karel Cudlín, Tomki Němec, Matěj Stránský Respekt.cz: Adam Javůrek, Jaroslav Pašmik, Michal Šimčík Vydavatel: R-PRESSE, spol. s r. o. IČO 61457345 Sekretariát: Kateřina Spurná, Jan Svoboda. Ředitel inzerce: Jan Bezpalec Inzerce: Milan Černík, Lucie Kulovaná, Iva Pantůčková tel. 226 216 777, fax 226 216 799, ([email protected]). Distribuce: Renata Brabcová, Jan Smola, Jiří Völfl tel. 224 930 999, fax 226 216 799, ([email protected]) Tiskne: Svoboda Press, a. s. Rozšiřují: Společnosti holdingu PNS, a. s., Mediaservis, s. r. o., PressMedia, spol. s  r. o., CZ  Press, spol. s  r. o. ISSN 0862 – 6545, ev. č. MK ČR E 5197. Náklady ověřuje ABC ČR, člen IF ABC. Uzávěrka: 8. 9. 2007 © Copyright R-PRESSE, spol. s r. o.

R E S P EKT. C Z

obsah komentáře 10 11 12

Šest ztracených let Jiří Sobota Na Kubiceho pal! Erik Tabery Střežte se trojské pandy The Economist Fond ohrožených rodičů Petr Třešňák

na pozvání

14 Mlha na horách – za miliardu Luděk Niedermayer Ať vláda vládne Luboš Dobrovský

civilizace

56 Požáry ve Středomoří Martin Konvička, Zdeněk Fric 58 Egyptský bestiář Václav Cílek

trendy

60 Industriální safari Karolína Vitvarová-Vránková

eseje

62 Komedie teroru v Maďarsku János Széky 63 Cimrmanova hvězdná hrozba Ladislav Smoljak

česko

str. 16

Globalizace miluje Prahu Proč sem míří stále více investorů.

česko 16 22 24 25

Globalizace miluje Prahu Petr Třešňák Odsoudili úplatkáře Ondřej Kundra Kompost do každé rodiny Anneke Hudalla Vaše peníze, naše značka Tomáš Pavlíček

ekonomika 26 28

Venkov v. města Tomáš Sachr Hledá se dobrá firma The Economist

svět

30 Za všechno může etanol Markéta Pilátová 32 Olympijské nové světy Robert Mikoláš 33 Polsko: Trapnosti a lži Tomasz Mackowiak

rozhovor

36 S Bohuslavem Sobotkou Marek Švehla, Erik Tabery

téma

40 Pletichář Masaryk tatíčkem Pavel Kosatík

kultura

46 Vyšly dokumenty Charty 77 Jiří Suk 48 Recenze knih Vladimír Karfík Jan H. Vitvar 49 Podzimní malström Jaroslav Formánek 50 Mládí proti multiplexům Jan Gregor 52 Radiožurnál hraje podle vás Pavel Klusák 53 Kutil milující střelný prach Jan H. Vitvar

pravidelně

4 anketa Pravomoci v boji s korupcí příštích 7 dní průzkum 6 krátce 8 z kraje Petice za možnost přejít Vladimír Ševela 9 vaše otázky Proč nevidím z vlaku? Můžu si při kontrole nahrávat policii? 13 dopisy 15 blog Vzpomínka na Beslan Petr Kostohryz 29 úspěch Svobodný muž na drátě Petr Třešňák 34 o kom se mluví Romeo a Rwanda Petr Třešňák 54 kulturní servis 55 prvních 15 minut Tučňáci, beatbox a megafon Pavel Klusák 64 ve hvězdách Volnost, rovnost, gilotina Jaroslav Formánek 65 jeden den v životě Harmonika a přítmí lesa mimochodem Úhel pohledu Jaroslav Formánek 66 minulý týden Týdeník Respekt byl založen v listopadu 1989 skupinou samizdatových novinářů. Profiluje se jako liberální, kritické médium, které věří ve svobodu lidského ducha a nutnost pochybovat při jejím každodenním naplňování.

rozhovor

str. 36

S Bohuslavem Sobotkou O tom, kde ČSSD dělá chybu.

téma

str. 40

Pletichář Masaryk tatíčkem Jak se z vyvrhele stal miláček národa.

kultura

str. 50

Mládí proti multiplexům Objevené kouzlo filmových klubů.



Vážení čtenáři, velmi nás potěšil váš mimořádný zájem diskutovat o nové podobě Respektu. Do debaty se zapojila dokonce i MF Dnes, kde Josef Chuchma píše o konci „novinářského étosu“, protože jsme změnili grafiku a papír. Dodává, že se tím „bašta kritické a investigativní novinařiny“ rozmělnila. Vážíme si té starosti, ale můžeme všechny uklidnit, protože v Respektu neurčuje obsah kvalita papíru. A teď k číslu, které držíte v rukách. Zřejmě jen málokdo se v této zemi netěší na situaci, kdy budou korupčníci slýchat u soudu tvrdé rozsudky. Přesto když jsme pročítali novinové články a sledovali televizní reportáže ze soudu s Pavlem Šrytrem, který měl uplácet sociálnědemokratického poslance Pavla Ploce, něco nás zarazilo. Nejenže nebyl předložen ani jeden důkaz, ale nikde nezazněl motiv. Chvíli se zdálo, že je to jen proto, že se prostě nikdo z médií na pohnutky neptal. Pátrání Ondřeje Kundry (viz str. 22) ale ukázalo, že se na motiv neptali ani soudci, a to už je vážný problém. Jiné motivy, tentokrát související s naší historií, na stránkách Respektu zkoumají přední čeští historici Pavel Kosatík a Jiří Suk. První z nich rozebírá vznik kultu jménem Tomáš G. Masaryk, od jehož smrti v pátek uplyne sedmdesát let. Rozhodně stojí za to přemýšlet o tom, jak je možné, že se stal z tohoto muže miláček národa, když ještě nedlouho předtím o něm v tisku psali: „Zapomeň, že jsi se narodil z české matky, že jsi kráčel po české půdě, my tě z našeho národního těla vylučujeme, jako šerednou hlízu.“ Historik Suk pak recenzuje vydání kompletní dokumentace Charty 77. Titulní článek čísla (strana 16) připravil kolega Petr Třešňák, který se vydal zjišťovat důvody, proč je Česko stále lákavějším místem pro zahraniční investory. Ti tu naštěstí už nebudují jen továrny na auta, ale zřizují zde sídla známých firem, které se mimo jiné zabývají třeba komunikací. Podle různých měření a žebříčků řadí investoři Česko mezi pětici nejlákavějších míst na světě pro podnikání. Neplatí už totiž stará bolest, že jen málokdo umí anglicky. Zahraniční firmy láká i šikovnost zdejších zaměstnanců a stabilita politické scény. Vážené čtenářky, vážení čtenáři, přeji vám příjemné čtení Erik Tabery

anketa Jsou současné pravomoci agenta pro boj s korupcí dostatečné? Novela trestního řádu zavádí agenta, ten ale nesmí ke korupci provokovat f ot o m at ě j st r á n s k ý

Editorial

Adriana Krnáčová

Jan Vyklický

Alena Vokráčková

Iveta Jordánová

ředitelka Transparency International

člen ústřední rady Mezinárodní asociace soudců

mluvčí Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality

Dostatečné určitě nejsou. Zavedení agenta je ale pozitivním signálem toho, že se naplňuje strategie vlády při zavádění nástrojů protikorupčního boje – zda budou užitečné, to ukáže budoucnost. Je jen škoda, že novela nebyla více inspirovaná slovenskou verzí, kde agentem může být i soukromá osoba. Takto bude jenom stěží možné nasazovat agenta- -dokumentaristu-policistu, když půjde o akci, kterou je nutné provést rychle, bez možnosti postupného infiltrování do prostředí.

Institut agenta-provokatéra v této společnosti bez hodnot sympaticky jen vypadá. Lidé musí nejprve pochopit, jak ničivá je korupce pro každého. Nestačí věřit, že se na ni občas přijde u těch druhých. Proměně v hlavách lidí a transparentnosti procesů provokatér nepomůže. Špatný člověk totiž dobrý úmysl obvykle zneužije! Jestli začneme od skrytých institucí, pak hrozí, že nejohroženější a málo věrohodný bude právě ten agent. Navíc Ústavní soud obecně rozhodl, že jedno svědectví nenahradí chybějící důkazy.

Současné pravomoci, jak je upravuje ustanovení §158e trestního řádu, jsou z našeho pohledu při odhalování korupce dostatečné, rozhodně se nedomníváme, že by bylo vhodné zavedení institutu „agenta-provokatéra“. Jak ukazuje současná praxe, jako vhodný model upravující činnost agenta v boji proti korupci se jeví ten, který je na Slovensku.

ředitelka nevládní protikorupční organizace Růžový panter

příštích 7 dní Brožová v. Bureš u Ústavního soudu V Brně bude ve středu Ústavní soud rozhodovat o stížnosti, kterou mu zaslala předsedkyně Nejvyššího soudu Iva Brožová. Podle ní bylo proti ústavě, když prezident Václav Klaus jmenoval Jaroslava Bureše místopředsedou soudu.

Američtí kongresmani v Česku Čtyři členové amerického Kongresu navštíví v pátek Prahu. Setkat se mají s Topolánkem, Paroubkem a Klausem. Debatovat budou o případné stavbě amerického radaru.

zpráva o iráku Ve Spojených státech bude zveřejněna zásadní zpráva generála Davida Petraeuse popisující důsledky posílení amerických jednotek v Iráku. Zpráva rozpoutá další debatu o osudu americké intervence do této země.

boj o starostu londýna Ve Velké Británii se bude vybírat kandidát Konzervativní strany do voleb na post starosty Londýna. Favoritem je bývalý editor týdeníku Spectator a donedávna stínový ministr Boris Johnson. Ve volbách bude čelit barvitému labouristovi Kenu Livingstoneovi přezdívanému „Rudý Ken“.



Současné pravomoci agenta nejsou malé, problém je, že jich policie málo využívá. Pokud by se zavedl institut agenta-provokatéra, záleželo by na tom, jaké cíle by měl mít. Pokud by šlo o mediální bublinu prezentující „dobré snahy“ ministerstva vnitra, daleko bychom se v pátrání nedostali. Agentprovokatér by musel být spíš sofistikovaný a integrovaný systém policejní práce. Základním předpokladem ale je vymést korupci v samotné policii.

průzkum harry potter v české společnosti četl/a jste někdy knihu nebo viděl/a film s Harrym potterem? 0

10

Viděl/a

četl/a

Neviděl/a, nečetl/a

20

30

40

50

60

52 %

9%

47 %

Harry Potter evidentně u české společnosti uspěl. Podle průzkumu společnosti STEM-MARK jen sedmačtyřicet procent lidí nespatřilo či nečetlo jeho příběhy. Přece jen jej ale Češi raději sledují v kině, než čtou v knize. Poslední díl se chystá zakoupit 13 % lidí. zdroj: sTem-mark

R E S P EKT 3 7 | 10 . –16 . z á ří 2 0 0 7

Spotřeba a emise CO 2 pro model Mondeo 1,6 Duratec/110 k: město/mimo město/kombinovaná – 10,0/5,6/7,2 l/100 km; CO 2: 172 g/km.

Chci ho

Nový FordMondeo

Feel the difference

Schengenský prostor

schengenský prostor

Sucha vystřídaly povodně Vydatné deště, které zasáhly koncem týdne Česko, připomněly desáté výročí katastrofálních povodní. Nedosáhly ovšem takové intenzity jako v roce 1997. Zatímco tehdy napršelo během čtyřiadvaceti hodin v  Jeseníkách a  Beskydech 450 litrů na metr čtvereční, letos to bylo pětkrát méně. Nejvíc srážek spadlo na Revízu v Jeseníkách. Hladina řeky Vidnávky ve Vidnavě dosáhla tří metrů. Povodňová vlna se pak převalila do níže položených oblastí severní Moravy a nechala za sebou podemleté silnice a zalité koleje. Celkem muselo z domova kvůli povodni odejít dvě stě lidí. Meteorolové odhadli, že se krajem přehnala padesátiletá voda. Hladiny řek se zvedly také v  Krkonoších, Orlických horách a na jihu Čech. Q

Miliony pro Brdy Ministři Topolánkovy vlády se vydali minulou středu na houby do brdských lesů a  nakonec z  toho byla pěkná úroda pro tamní obce, které se brání stavbě amerického radaru. Ať se budou bránit dál či nikoliv, premiér jim slíbil pomoc s žádostmi o peníze z evropských fondů (často právě malé obce si s  komplikovanými formuláři nevědí rady) a k tomu stamiliony do rozpočtů ze státního. Na co se peníze použijí, rozhodne prý nově vzniklá Komise pro rozvoj Brdska. Není to údajně úplatek či „laciný trik“, jak se bránil Mirek Topolánek, kraj je prý v „žalostném stavu“. Potenciální příjemci těchto velkých peněz ale zatím nijak nejásají – kupříkladu starosta Rožmitálu pod Třemšínem Josef Vondrášek měl po jednání „smíšené pocity“ a návrh má za „kulišárnu“. Q



Nový rozpočet je na světě

Česko bez hranic

Ministerstvo financí předložilo vládě očekávaný návrh státního rozpočtu na příští rok, počítající se schodkem ve výši 71 miliard korun. Vláda zohledňuje především dopad schválených reforem, tedy snížení daně z příjmu, limity na sociální odvody i zvýšení zvýhodněné sazby DPH. Ve srovnání s letoškem návrh počítá s deficitem zhruba o dvacet miliard menším než letos – škrtat se má hlavně v zemědělství, zdravotnictví a kultuře. Polepšit by si naproti tomu měla policie i  armáda, počítá se také s vyššími sociálními výdaji. Přes miliardu korun navíc by měly dostat univerzity. Podle většiny ekonomů je ale s ohledem na šestiprocentní růst českého hospodářství navrhovaný sedmdesátimiliardový schodek stále příliš vysoký. Při podobném tempu poklesu zadlužování, se kterým vláda počítá i do dalších

S posledním dnem roku 2007 zmizí kontroly na hraničních přechodech a od 30. března také na letištích. Česko spolu s  osmi dalšími zeměmi, jež vstoupily do Evropské unie v  roce 2004, prošlo minulý týden technickými testy a bez dalších prodlev se za čtyři měsíce stane členem evropské schengenské zóny volného pohybu osob. Úspěšné splnění technických předpokladů je velkým úspěchem pro právě předsedající Portugalsko. Vloni hrozilo, že prodlevy v zavádění nové počítačové databáze odsunou přístup nováčků až o několik let. Právě Lisabon se zasadil o řešení spočívající v dočasném využívání staré databáze, které se po počátečních pochybnostech ukázalo schůdným. Q

Respekt ↑

Šestadvacetiletá oštěpařka a čerstvá mistryně světa z Ósaky Barbora Špotáková jako jedna z mála sportovců (ne-li jediná) dohlédla dále než za počítání bodů a masírování svalů a prohlásila, že konání olympijských her v roce 2009 v Číně „není slučitelné s olympijskými ideály“. Vadí jí čínská okupace Tibetu a nedemokratická povaha tamního režimu.

let, se zřejmě do několika let státní dluh přehoupne přes magický bilion korun. „Vláda sice snižuje schodek, ale naprosto neambiciózním způsobem. Přitom už nemusí platit 20 miliard korun za ztráty v  České konsolidační agentuře, což jsme my celé čtyři roky museli činit. A když k tomu připočtete 38 miliard vybraných díky zvýšení nepřímých daní v  příštím roce, tak se ukazuje, že vláda nevyužila možnosti, které má,“ říká stínový ministr financí za ČSSD Bohuslav Sobotka (více v  rozhovoru na straně 36). Přes námitky o možných výraznějších úsporách v  sobě návrh Kalouskova ministerstva obsahuje důležitý posun, a sice snížení schodku veřejných financí pod tři procenta HDP. Díky tomu by Česko splnilo poslední z  tzv. maastrichtských kritérií, které je potřeba k  plánovanému zavedení eura. Q

Despekt ↓

Mrakodrapy na pražské Pankráci budou, řeklo po magistrátu i ministerstvo kultury. Hotel bude mít 75 metrů, obytný dům ještě o třicet více. Stát i metropole tak ignorují nejen názory občanů či památkářů, ale i znepokojení UNESCO. To nyní uvažuje o tom, že Praha bude kvůli věžákům vyškrtnuta ze seznamu světového kulturního dědictví.

Teroristé v Evropě Německo a Dánsko zmařily pokusy o  teroristické útoky. Nejdříve dánská policie v pondělí zatkla osm mladých muslimů na předměstí Kodaně, z nichž šest později propustila. Následující den zatkla německá policie v západní části země dva německé konvertity k islámu a tureckého přistěhovace. Navíc se rozběhlo pátrání po dalších deseti podezřelých, kteří údajně se zatčenými spolupracovali. Dánská policie uvedla, že zadržené muže sledovala delší dobu a že je zatkla ve chvíli, kdy již disponovali výbušninami nutnými k  provedení útoku. Co bylo jeho zamýšleným cílem, nebylo oznámeno. Němci naopak zveřejnili, že předpokládaným cílem byla letecká základna Ramstein a frankfurtské mezinárodní letiště, objekty využívané Američany. Dánsko je součástí americké koalice v Iráku. Německo stojí před rozhodnutím, zda prodloužit pobyt svých tří tisíc vojáků v Afghánistánu. Q R E S P EKT 3 7 | 10 . –16 . z á ří 2 0 0 7

f ot o č t k , i s i fa , m a pa r e s p e k t

krátce

z kraje

Zatím všichni přežili, tak k čemu semafor? (Nemanice) f ot o g ü n t e r b a r t o š

Petice za možnost přejít Budějovická policie odmítá „brzdit provoz“ kvůli chodcům

P

odobnou bezmoc tu zažije skoro každý. Starý muž s holí stojí bezradně uprostřed přechodu, kolem něj se řítí auta o třicet kilometrů rychleji, než je povolená padesátka. Až asi dvacátý řidič v řadě nechá penzistu přejít. Stejné ponížení pak na přechodu u  pošty na frekventované Pražské ulici na severním okraji Českých Budějovic okusí žena s kočárkem. „Už nás nebaví se na tohle dívat. Navíc máme taky děti a  bojíme se o  ně,“ vysvětluje štíhlá blondýnka Marcela Terberová (39), povoláním správcová nemovitostí, proč s manželem Radkem (43), profesí elektromechanikem, obešli sto šedesát sousedů ve své čtvrti zvané Nemanice a sebrali podpisy pod petici žádající odpovědné lidi o řešení situace. A ta je opravdu hororová. Silnice se tu, ještě na území jihočeské metropole, náhle rozšiřuje do čtyř pruhů a  většina šoférů tak před přechodem instinktivně dupne na plyn. Provoz je hustší a hustší. „Hodně lidí si i tady v Nemanicích koupilo druhé auto, my taky,“ říká pan Terber. „Vadí nám i to, že kvůli R E S P EKT. C Z

nekonečné šňůře aut pak skoro nemáte šanci na tu silnici vyjet.“

Ostrůvek nebezpečí Odhodlaní Terberovi se snaží už tři měsíce a jsou v půli cesty k úspěchu. Českobudějovická radnice navrhla postavit z vlastních peněz k přechodu semafory a uprostřed silnice vybudovat vyvýšený ostrůvek, který by ji rozdělil na dvě části a usnadnil tak přecházení. Zbývá získat souhlas policie a Ředitelství silnic a dálnic ČR. Zdánlivá maličkost. Jenže každý v Českých Budějovicích, včetně manželů Terberových, ví, že právě tyhle instituce bezpečnost chodců na cestách v jihočeské metropoli příliš neprožívají. Kvůli strohému „ne“ policie a  silničářů totiž ztroskotal návrh na stavbu ostrůvku a semaforu v Nemanicích už na přelomu tisíciletí. Silničáři a policie měli obavu, že semafory provoz na „mezinárodní“ silnici „ucpou“ a že ostrůvek „bude autům překážet a může způsobit nehodu“. Náměstkyně primátora Ivana Popelová (ODS) je dnes optimistická a s odkazem na nová jednání tvrdí, že silničáři s oprášeným návrhem souhlasí. Ředitel

budějovických silnic Josef Pešl však naděje zchlazuje. „Závazně jsme nic neslíbili. Nic se nemění na tom, že překážky na vozovce vedou k nehodám.“ Prozradit, zda návrh magistrátu odmítne, nebo schválí, nechce ani vedoucí krajského dopravního inspektorátu Zdeněk Kukrál. „Řekněte mi, co chcete dělat, až ostrůvek zapadá sněhem?“ ptá se. Na otázku, proč policie léta staví výš „právo“ řidičů na rychlou jízdu a porušování předpisů než bezpečnost chodců, Kukrál odpovídá: „My to nepřehlížíme. A já nevylučuji, že s těmi semafory nakonec budeme souhlasit.“ Manželé Terberovi věří, že jejich první petice v životě přinese kýžený výsledek. K sepsání protestu je totiž inspiroval podobný čin z opačné části města. V Nových Hodějovicích policie, poté co na přechodu před místní školou řidič zabil jedno dítě, druhé těžce zranil a lidé sepsali několik petic, souhlasila s výstavbou ostrůvku, byť bez semaforu. Místní jsou ale rádi i za to. Stavební řízení sice teď zkomplikovala majitelka jednoho z domků u přechodu obávající se otřesů způsobených brzdícími náklaďáky, ale místní doufají, že se ji podaří přesvědčit. Q Vladimír Ševela



vaše otázky

Proč nevidím z vlaku? Zajímalo by mě, proč se buduje tolik betonových protihlukových stěn kolem tratí na jih Čech? Jak si mám tohle zvěrské řešení, s nímž řada cestujících nesouhlasí, vysvětlit? Nespokojený železniční cestující Martin Svášek, Praha

Ptali jsme se Miroslava Vančury z Centra dopravního výzkumu a Ondřeje Kafky ze společnosti SUDOP, která projektuje dopravní stavby. Asi není třeba zdůrazňovat, že protihlukové stěny se staví všude tam, kde hluk ruší lidi žijící v blízké zástavbě. Pokud hygienik naměří vyšší hodnoty, než je přípustné, musí – i přes případný nesouhlas dotčených lidí – navrhnout nějakou ochranu. Jednou z  možností je do domů namontovat nová okna, která lépe před hlukem izolují. Ta ovšem chrání lidi jenom vevnitř, takže se častěji volí vysoké bariéry. Druhá věc je, jak to znepříjemňuje život cestujícím – například tím, že kvůli betonovým valům nemůžou sledovat krajinu. Podle všeho by raději dali přednost skleněným stěnám. Výrobci ovšem tvrdí, že sklo je dražší než beton a navíc se prý dá použít jenom v případě, že má odstínit domy z jedné strany. Funguje jako „odrazka“ zvuku, takže na jedné straně sice lidé neslyší téměř nic, zato na straně druhé dostanou „zásah“ hned dvakrát. Naopak stěny z pórobetonu podle oficiální verze zvuk pohlcují, takže jsou vhodnější pro místa, kde stojí domy na obou stranách tratě. Dodavatelé navíc přiznávají další podstatnou

ptejte se Vážení čtenáři, pokud máte na politiky nebo vládní úředníky nějakou otázku, napište nám ji. My vám v rámci možností zajistíme srozumitelnou odpověď. pište nám na → [email protected]

výhodu: beton na rozdíl od skla není třeba udržovat. A  pokud teď má Správa železniční dopravní cesty na stavbu nových tratí peníze, nemusí to platit v  budoucnu, až bude nutné stěny opravovat a čistit. A je tu ještě jeden důvod, proč se nejčastěji sahá po bariérách z betonu. Stavba koridorů patří mezi priority Evropské unie a po pomalém rozjezdu za minulých vlád na ni přicházejí z bruselské kasy horentní sumy. O tyhle lukrativní zakázky se s úspěchem pere vlivná betonářská lobby, která má možnost sekat jeden prefabrikovaný panel vedle druhého jako Baťa polobotky. Proto také na čtvrtém koridoru z Prahy na jih Čech najdeme víc protihlukových bariér z betonu než na dřív stavěných trasách třeba do Děčína. Q

Můžu si při kontrole nahrávat policii? Doslechla jsem se o případu ze Slovenska, kdy si nějaký člověk stěžoval na dopravního policistu a jako důkaz předložil záznam z mobilu. Policie pak neřešila předmět stížnosti, ale naopak stěžovatele s tím, že nemá právo nahrávat si „důvěrný“ rozhovor s policistou. Jak je tohle u nás? Můžu si nahrávat policii při silniční nebo jiné kontrole a můžu to pak případně použít jako důkaz u soudu? Hana Ulrychová, Brno

Ptali jsme se JUDr. Alžběty Prchalové Obecně platí, že lze použít jakýkoliv zvukový nebo obrazový záznam jako důkaz v trestním řízení (pokud jej od nás přijme vyšetřovatel, případně soudce). Omezeně také v občanskoprávních sporech. Při konfrontaci s policistou je situace jiná. Pořizování záznamu nemůže policie bránit, sporné by mohlo být snad jen jeho veřejné R E S P EKT. C Z

použití. Při dokazování nepřiměřeného chování policisty je ale váha takového materiálu nejistá. Policistu totiž nelze přímo zažalovat. Každý si na něj může stěžovat buď u jeho přímého nadřízeného, nebo na Inspekci ministra vnitra. Ani v jednom případě ale nebude záznam použit jako důkaz. Obecně platí, že v podobných případech je rozhodující svědectví třetí osoby. Q



komentáře válka s terorem

str. 10

POLICIE

str. 11

BEZPEČNOST V KYBERPROSTORU str. 12

GLOSA

Fond ohrožených rodičů

Šest ztracených let

Na Kubiceho pal!

Střežte se trojské pandy

jiří sobota

erik tabery

THE ECONOMIST

Boj s al-Káidou se ani po šesti letech od 11. září nedaří dotáhnout do zdárného konce.

Reforma policie zatím nepřinesla moc dobrého. Dává šanci spíše průměrným na úkor schopných.

Schopnost Číny proniknout do evropských a amerických počítačů vzbuzuje vážné obavy.

str. 12

V Česku se stále častěji zapomíná, že dětem je lépe v rodině než v ústavech. Kuřimská kauza to jen potvrzuje. PETR TŘEŠŇÁK

Válka s terorem

Šest ztracených let Je 11. září 2007. Al-Káida hlásí: jsme na dobré cestě Šest let poté, co se po útocích al-Káidy zhroutily newyorské mrakodrapy a strhly s sebou do záhuby téměř tři tisíce lidí, může být Usáma bin Ládin se svou prací spokojen. Byla to přitom hra vabank. Masakr nevinných obětí v přímém přenosu televizních kamer mohl vyvolat naprosté zhnusení po celém světě. Dokonce i protiamericky naladěný Blízký východ se odvrátil s odporem. V září 2001 plápolaly svíčky jako výraz solidarity s  oběťmi sebevražedného teroristického útoku i za okny příbytků v Íránu. To už je dávno. Dnes al-Káida nejenže stále existuje, ale bin Ládinova parta vzkvétá. A nejde snad o to, zda ovládá nějaké konkrétní území plné výcvikových táborů. Jde o její moc nad představami a sny mladých muslimů po celém světě. Jde o to, nakolik pokročila směrem ke svému strategickému cíli. A tím nikdy nebylo prostě zamordovat co nejvíce lidí v Americe nebo jinde na Západě. Šéfové al-Káidy toužili „obrodit“ muslimskou společnost procházející dlouhodobou krizí a zažehnout islámskou „renesanci“, alespoň tedy v tom smyslu, jak si ji představují oni – jako návrat před „amorální“ moderní dobu, k temně jednoduché civilizaci pouštního Koránu. Viděno z tohoto úhlu pohledu může bin Ládin klidně zítra zemřít s pocitem, že jeho pozemská mise došla naplnění. Šejkova banda nelítostných vrahů uvolnila inspirativní lavinu zasahující duše muslimů po celém světě bez ohledu na vzdělání, majetek nebo místo trvalého bydliště. Britské tajné služby dnes sledují nejméně 1600 extremistů. V roce 2001 jich bylo jenom 250.

Šéf na horách Jak vlastně al-Káida šest let po svém největším úspěchu funguje? Podle dostupných informací z publikovaných zpráv amerických výzvědných služeb nebo třeba textů zveřejňovaných bývalými příslušníky CIA je vedení zakopáno v horách pákistánského Vazíristánu, kde se mu podařilo

10

nejen přežít, ale zregenerovat síly a začít znovu organizovat akce. „Vidíme (v  této oblasti) více výcviku, více peněz, více komunikace,“ prohlásil v americkém Kongresu nedávno zástupce ředitele CIA pro výzvědnou činnost John A. Kringen. Skutečnou zemí zaslíbenou se ale stal Irák. Právě tady se odehrává největší část výcviku, tady se rekrutují noví „pěšáci“, sem proudí peníze sympatizantů z celého světa. Mnoho analytiků, včetně autorů společné zprávy amerických tajných služeb, je přesvědčeno, že dnes se proud peněz otočil – není to tedy již tak, že centrála al-Káidy okolo bin Ládina financuje své pobočky, ale naopak iráčtí džihádisté, kteří přijali název al-Káida v Iráku, posílají část svého rozpočtu na přilepšenou šéfům do hor. Role bin Ládina a jeho dvojky Zaváhirího se proměnila a podobá se ze všeho nejvíce PR agentuře, která má za úkol prostřednictvím videonahrávek umisťovaných v  al-Džazíře, ale také na desítkách tisíc džihádistických webových stránek ujišťovat, že hnutí je naživu a při chuti. Na

virtuální realitu se však al-Káida neomezuje ani po vyhnání z Afghánistánu. Proniká do Libanonu, do pásma Gazy a do severní Afriky. Al-Káida, to je však dnes především zdroj inspirace. Skupiny jejích následovníků vznikají podle všeho samovolně v atmosféře part mladých mužů, které dokáže od nespokojenosti s vlastním životem dovést k  terorismu jeden charismatický kamarád s inspirací nebo kontakty na zkušené bojovníky v Pákistánu. Takových cest mezi třeba velmi zranitelnou Británií a Pákistánem se přitom za rok odehraje podle odhadů samotných Britů okolo 400 000.

Smazané hranice Jak je to možné? Boj proti teroristům přece nezačal špatně. Intervence do Afghánistánu dávala smysl, měla podporu a byla dlouho úspěšná. Navíc se v žádné ze zasažených západních zemí nestalo to, co zřejmě také bylo cílem pumových atentátů – Spojené státy, Španělsko ani Velká Británie se neobrátily proti své muslimské populaci. Španělé R E S P EKT 3 7 | 10 . –16 . z á ří 2 0 0 7

pár měsíců poté, co extremisté z Maroka povraždili dvě stovky lidí v metru, zlegalizovali pobyt nezákonných přistěhovalců. Chyba přišla později a koncentruje se do slov Irák, Guantánamo, tajné a dnes již přiznané věznice CIA, mučení. Bushova vláda, ať už v panice nebo z  jakéhokoliv jiného důvodu, promrhala rozhodný okamžik, kdy ji zděšení nad nelidskostí teroristů mohlo postavit do čela bojovníků za Civilizaci s velkým C proti nejhlubšímu tmářství. Je jasné, že se to z bezpečí pražské kanceláře lehce píše. Česko je mimo bezprostřední ohrožení, nikdo z nás nikdy neměl na krku odpovědnost za životy stovek milionů lidí. Pravda je ale taková, že dnes jsou i samotné Spojené státy teroristickým útokem ohroženy stejně jako před šesti lety. A odkud úder přijde nejspíše? „Chceme zdůraznit, že al-Káida se pravděpodobně pokusí využít kontaktů a možností skupiny al-Káida v Iráku, své nejviditelnější a nejschopnější přidružené skupiny, která deklarovala záměr zaútočit na Spojené státy,“

píší ve společné zprávě zveřejněné letos v červenci zástupci amerických výzvědných služeb.

Česká karta Bushovy Spojené státy skočily bin Ládinovi na špek. Místo aby vrhly všechny síly na polapení nebo zabití strůjců atentátů jako opovrženíhodných zločinců, pustily se postaru do velkoplošné války v zemi, která neměla s al-Káidou nic společného, a smazaly tak v očích muslimů rozdíl mezi „nimi“, tedy chladnokrevnými vrahy ohánějícími se předpotopní interpretací náboženství, a „námi“, běžnou muslimskou většinou, které je uřezávání hlav stejně tak blízké jako každému normálnímu katolíkovi vracejícímu se v neděli z kostela. V Iráku přišlo o život sto tisíc lidí, dva miliony jich ze země uprchly a další dva miliony byly vyhnány z domova uvnitř země samotné. Když si k tomu připočítáte odhození vlastních morálních zásad v podobě přepisování definic mučení a vytváření speciálních černých děr, kde neplatí zákony, je zle.

Přesvědčit dnes část muslimů o tom, že se proti nim všichni spikli a nejednají s nimi fér, je snadnější než kdy předtím. Počátek jedenadvacátého století není pro Západ ani zdaleka taková jízda, jak si to mohl představovat ještě před dvaceti lety, když se psalo o konci dějin. Je to jinak, jako inspirace Západ prohrává válku s největšími tmáři na světě. To je samozřejmě možné zase zvrátit. Na počátku hledání ztracené morální autority může být třeba dodržení závazků, které na sebe západní státy vzaly. Bezhlavý úprk z Iráku, který otevře zemi genocidě mezi jednotlivými náboženskými sektami na úrovni masakru ve Rwandě, již dnes nikomu v ničem nepomůže. Stejně tak je klíčové vítězství v dosud neukončené válce v Afghánistánu. A tam hrají důležitou roli také Češi, kteří přesouvají své vojáky na horkou půdu na jihu země. To je přesně ten krok správným směrem, který si zaslouží pozornost a na který by Češi měli být hrdí. Q Jiří Sobota

Policie

Na Kubiceho pal! Policejní reforma chod bezpečnostních složek spíše ohrožuje, než jim pomáhá

K

onečně se rozběhla dlouho ohlašovaná reforma policie a konzumenti ranních zpráv se nestačí divit. Změny se zatím projevují pouze tím, že na přední policejní posty se v  podivných konkurzech dostávají naprosto neznámí lidé, které spojuje pouze dvojí zdatnost: že jsou jedinými zájemci o volné křeslo a že jejich kariéra začala u komunistické SNB. Naproti tomu ti schopní, zdá se, začínají balit kufry. Symbolem této reformy à la Langer může být osud proslulého šéfa Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu (ÚOOZ) Jana Kubiceho.

Dlouhé prsty Jan Kubice nepochybně porušil zdejší policejní pravidla. Svojí loňskou předvolební zprávou o dramatickém prorůstání organizovaného zločinu s  tuzemskou politikou a  státní byrokracií porušil nepsaný zákon, který říká: Zavři oči a služ těm, kteří zrovna vládnou. Je to praxe zažitá z éry komunismu, kdy většina dnešních představitelů policie získávala profesní ostruhy. Do české polistopadové reality se takový přístup znovu vrátil v roce 1998, kdy se k moci dostala vláda Miloše Zemana a kdy se odehrál převrat v bezpečnostních složkách. Sociální demokracie je obsadila svými „zkušenými odborníky“ z  předrevolučních let a výsledek se brzy dostavil: od té doby se zde nevyšetřila a nedotáhla do konce žádná, byť sebeskandálnější věc, ve které byli nějak namočeni představitelé moci. Na své dno pak policejní úslužný spolek klesl během dlouhého panování ministra vnitra a  později premiéra Grosse, kdy dramaticky vzrostl počet policistů spolupracujících se zločinci. Symbolem se stal například tzv. R E S P EKT. C Z

Berdychův gang, který tady léta vraždil, unášel a kradl de facto pod vedením vysokých policejních hodnostářů. Celou situaci shrnul před dvěma lety v Respektu poslanec vládnoucí ČSSD a člen bezpečnostního výboru sněmovny Miloš Titz v  dramatickém prohlášení, že místo zločinců jdou dnes dobrým policistům v  Česku po krku jejich zkorumpovaní,

V policii dostávají šanci spíše průměrní lidé: ti pak jdou po těch, kteří mají výsledky.

zkažení kolegové z policejního vedení. V  temném obraze bylo samozřejmě spousta světlých výjimek. Tou nejznámější se stal plukovník Kubice. I když vláda jeho útvar postupně zbavila možnosti vyšetřovat korupční kauzy s možným politickým zabarvením, všechno uhlídat nelze: při práci na mafiánské vraždě ÚOOZ předloni objevil a začal rozkrývat aféru biolíh – podezření na obrovské vládní úplatky v miliardovém kšeftu s výrobou nového ekologického paliva. To je známá záležitost, která nakonec před volbami skončila policejním přepadem Kubiceho útvaru a  zabavením jeho počítačů – a  na oplátku jeho zprávou pro poslance. Když se loni v létě vyměnila u moci politická reprezentace, zdálo se, že nastávají slibnější časy. Ministr vnitra Ivan Langer (ODS) oznámil reformu,

která měla policii pozvednout z bahna „grossovských“ časů a  proměnit v  moderní, schopnou a vstřícnou instituci. Výsledek? Na nejvyšší místa u policie se nikdo nepřihlásil. A Ivan Langer, který kdysi kritizoval Stanislava Grosse za to, že policii obsazuje lidmi spojenými s minulým režimem, udělal to samé. Do médií přitom dává srdnatá prohlášení, že modernizace policie je v plném proudu a že on stojí za Kubicem. Je v tom však velký protimluv. Šéfy, kteří přímo ovlivňují Kubiceho práci, se stávají právě tito kamarádi z esenbáckých škol. A to v tom lepším případě. Například hodnocení Jana Kubiceho vypracovává jeho nový nadřízený Josef Kutek, člověk, který měl v Praze na starosti boj s organizovaným zločinem a v jehož týmu se našli právě lidé úkolující a ovládající Berdychův gang. A kdo to zjistil? Kubiceho lidé. Takže snaha zbavit se Kubiceho, kterou zahájil Jiří Paroubek, pokračuje dál. Jen chytřejšími metodami. Nikdo na něj veřejně neútočí, jen dostává jednu důtku za druhou a na poradách na něj křičí, že škodí policii. Navíc je zřejmé, že nemůže pracovat: kauza biolíh je u ledu a alarmující zprávou, z níž řada faktů byla mezitím potvrzena, se nikdo nezabývá. Těžko si představit, že v takovémhle prostředí někdo vydrží dlouho pracovat. Tím spíše, že Policejní prezidium razí úžasnou teorii, že ÚOOZ má řešit krádeže aut. Buďto Kubice záhy odejde sám, protože ho nenechají dělat dostatečně práci, anebo ho jeho nadřízení nějakým fíglem odsunou bokem. A Langrova reforma dostane svoji opravdu symbolickou tečku. Q Erik Tabery

11

komentáře bezpečnost v kyberprostoru

glosa

Střežte se trojské pandy Schopnost Číny napáchat spoušť v kyberprostoru vzbuzuje obavy Západní vládní a armádní počítače jsou každou milisekundu terčem útoku. Například americké ministerstvo zahraničí tvrdí, že jeho sítě jsou oťukávány zhruba dvoumilionkrát denně. Pachateli mohou být počítačoví nadšenci, vandalové či znudění adolescenti. Poslední dobou se ovšem odpovědnost za nejtroufalejší, ba nejdrzejší útoky přisuzuje čínské vládě.

Ochromit počítače Letos v květnu byly v počítačích úřadu německé kancléřky Angely Merkelové a na dalších ministerstvech objeveny čínské špionážní programy. Podle jedné zprávy se tento takzvaný trojský kůň (připojený ke zdánlivě neškodnému elektronickému souboru) zrovna pokoušel odeslat 160 gigabytů informací, než ho zneškodnili. Němečtí oficiální představitelé mají podezření, že za tím stála Čínská lidově osvobozenecká armáda (ČLOA).

Pentagon se pravděpodobně umí proti kyberútokům zabezpečit lépe než kdo jiný. Ovšem ve světě, který je internetem čím dál propojenější, je civilní sféra čím dál zranitelnější.

Minulý týden se ukázalo, že podobný trojský kůň pronikl v  červnu do počítačů sekretariátu amerického ministra obrany Roberta Gatese. Pentagon uvádí, že se špionážní program dostal pouze do e-mailového systému neobsahujícího žádné tajné informace. Totožnost pachatelů nebyla zjištěna, vedení Pentagonu je však přesvědčeno, že strůjcem tohoto útoku byla ČLOA. V  reakci na německou kritiku čínské úřady minulý měsíc kupodivu slíbily, že se s hackerskou hydrou pustí do boje. Tento týden ovšem čínské ministerstvo zahraničí popřelo, že by s kyberútokem na Pentagon mělo cokoli společného. A pokud někdo tvrdí opak, pak podle čínského komuniké trpí „mentalitou studené války“.

12

Američtí vojenští stratégové se obávají, že Čína využívá kyberprostoru nejen ke  špionáži, ale i k přípravám budoucí „horké“ války, řekněme o Tchaj-wan. Podle nedávné zprávy Pentagonu je součástí čínských vojenských cvičení „první útok“ na nepřátelské počítače, který má nejspíš ochromit sítě, na nichž je americké velení vysoce závislé, anebo rozložit civilní sféru, což by bylo horší. Dosažení „elektromagnetické převahy“ na počátku konfliktu pokládá podle zprávy ČLOA za důležitý nástroj, s nímž by mohly slabší čínské síly porazit silnější americkou armádu. To však není jediný asymetrický prostředek, který má Čína v záloze: snažila by se například ochromit americké vojenské a komunikační satelity, jak předvedla letos v lednu, když raketou cvičně sestřelila starou čínskou meteorologickou družici. Generál James Cartwright, jenž byl nedávno z funkce šéfa Strategického velitelství Spojených států povýšen na zástupce předsedy sboru náčelníků štábů, v červnu prohlásil, že Čína provádí rozsáhlý průzkum amerických sítí. To Číně umožnilo ukrást moderní know-how a přeskočit tak generace vývoje vojenské a civilní technologie. Kyberšpion může teoreticky ukrást mnohem víc informací než klasický tajný agent. Jiní mají za to, že Čína chce Americe vyslat signál, že budoucí válka by ji přišla draho a neomezila by se na Tchajwanský průliv.

Psychologický účinek Pentagon se pravděpodobně umí proti kyberútokům zabezpečit lépe než kdo jiný. Ovšem ve světě, který je internetem čím dál propojenější, je civilní sféra čím dál zranitelnější. Má se za to, že ruští hackeři letos napadli internetové stránky estonských ministerstev, bank a dalších organizací, neboť tento malý, ale vysoce elektronizovaný baltský stát urazil Kreml přemístěním sovětského památníku Neznámému vojínovi z centra hlavního města Tallinu na vojenský hřbitov. DoS útok byl primitivní, ale účinný. Z minulých amerických cvičení, která zkoumala počítačové zabezpečení životně důležitých služeb (například elektrických sítí), vyplývá, že bez detailních interních informací by měl externí kyberútok spíš rozkladné než katastrofální následky. Toto hodnocení je už možná zralé na revizi. Podle generála Cartwrighta by se psychologický účinek kyberútoku na Ameriku mohl vyrovnat dopadu použití zbraní hromadného ničení. Q © The Economist Newspaper Limited, London 2007

Fond ohrožených rodičů Kauzu týraných chlapců z Kuřimi obestírá tolik záhad, že bezradný čtenář novin obvykle neví, co si s ní vlastně počít. K dokonalému zmatení chybí na scéně vedle Jakuba Patočky, tajemné sekty a výrobců dětské pornografie už jen zástupci mimozemských civilizací. Poslední události ale naznačují, že jedno naléhavé poučení z Kuřimi se přece jen rýsuje. Dosud to vypadalo, že chuť odebírat násilím a bezdůvodně rodinám děti mají v Česku hlavně sociální pracovnice. Teď se k téhle praxi překvapivě přihlásila i organizace, která si léta buduje pověst vrchního ochránce dětských práv.  Pokud to jenom trochu jde, mělo by dítě zůstat ve své biologické rodině. Tuhle větu asi popře málokdo, kdo se zabývá sociální pomocí. V ideálním případě to znamená, že když dítě přes veškerou snahu úřadů nemůže zůstat s vlastní matkou a otcem, hledá se pečující náruč v širší rodině – prarodiče, teta, dospělí sourozenci. Až pak jsou na řadě ústavy.       Kuřimská kauza se vyvíjí jinak. Prozatímnímu umístění matkou těžce týraných dětí do zařízení Fondu ohrožených dětí Klokánek se jistě nedalo nic vytknout, dál už je to ale složitější. Klokánek nejprve zakázal kontakt s chlapci jejich otci Radku Coufalovi. Šlo o protiprávní krok bez posvěcení soudu, což kritizoval i ombudsman. (Dnes už soudní povolení existuje.) A navíc i krok těžko pochopitelný – na adresu otce v celém případu nikdy nepadlo žádné obvinění, proč mu tedy bránit v návštěvě synů? Možná Klokánek jedná na základě nějakých exkluzivních informací od policie, mohli jsme se utěšovat. Ale ne dlouho.   Minulý týden začal soud, který má rozhodnout, komu děti připadnou do péče. A Fond ohrožených dětí zveřejnil jasný úmysl chlapce získat. O totéž ovšem usiluje nejen otec Radek Coufal, ale také prarodiče – tedy hned tři bezúhonní příbuzní. Nevládní organizace stojí proti rodině, přetahuje se s ní o dítě, místo aby pomáhala. Nehledá pro Jakuba s Ondřejem nejlepší budoucnost, chce je vlastnit. To je znepokojivá zpráva. Klíčovou dovedností, které by se dnes český sociální systém měl naučit, je totiž práce s rodinami v krizi. Pomáhat jim zvládat chudobu, učit je odpovědnosti, hledat cesty k nápravě špatných vztahů. Pokud nefungují rodiče, zapojit do péče ostatní příbuzné. Odebrání dítěte má zůstat posledním řešením. FOD, jehož činnost stát podporuje desítkami milionů korun  ročně a zajišťuje mu tak výsadní postavení, však vůči rodinám velmi často postupuje silově a konfliktně. Kuřimská kauza ukazuje, že by je měl mnohem víc zapojit do hry, jinak to začne vypadat, že si ze záchrany dětí udělal dobrý byznys. Petr Třešňák

aktuální glosy na → Glosy.respekt.cz

R E S P EKT 3 7 | 10 . –16 . z á ří 2 0 0 7

dopisy Jak se vám líbí nový Respekt? Co se povedlo a co ne? Co byste nám vytkli a co se vám líbilo? Zde přinášíme vaše ohlasy z diskuse na www.respekt.cz.

Cesta z ghetta Změnu vítám jako cestu z ghetta. Časopis by si měl být schopen na sebe vydělat. Prosím, zkuste novou podobu ještě trochu doladit. Čtenáři si stěžují na čitelnost textu. Velikost písma je přibližně stejná, ale výrazně jste zmenšili mezery mezi písmeny. Chápu důvody, ale někdy je to na hranici únosnosti. Nejvíce jste naštvali ortodoxní čtenáře reklamou na zadní straně. Hlavně proto křičí, že jste stejní jako Reflex, Týden… Rubrice Minulý týden by to na zadní straně moc slušelo. Reklamou nové čtenáře nepřilákáte. To musíte rozhodnout vy, jestli je možné se vzdát nejlépe placené inzerce. A ještě něco – fotografie také dokáže vyjadřovat názor. V Respektu to často vypadá tak, že vytáhnete hezkou fotografii z fotobanky a pak se ji snažíte spojit s textem jakýmsi prapodivným výkřikem pod ní. Máte slušné fotografy a nyní i slušný tisk, tak byste mohli začít používat fotografii i jinak než jen jako pouhou ilustraci a zpestření textové plochy. Petr Neubert, fotograf

Dávám Respektu půl roku ...nebo o kousek víc. Přesně tolik, kolik mi zbývá do konce předplatného. Ta krásná forma, kterou jsem miloval, je nenávratně pryč. Skončilo BBC, končí tradiční Respekt. Něco se mění ve světě lidí. Rád bych zaplatil víc, jen kdybych si mohl zase zalistovat ve velkých listech, ušpinit si prsty tiskařskou černí, usušit na něm houby, zapálit s ním v krbu a u ohně si pak listovat novým číslem. Respekt byl víc než týdeník a forma; Respekt byl životní styl. Bude-li nový Respekt kupovat i můj šéf či zelinář odnaproti, to mi nevadí. Pokud si však za pár čísel ani nevšimnu, zda čtu Respekt, Reflex, 100+1 nebo Penthouse – to mi bude vadit! Největším zklamáním by bylo, kdyby pak také dobří redaktoři v novém Respektu splynuli s proudem. Novému Respektu zachovávám důvěru právě pro R E S P EKT. C Z

ty, kteří tvoří obsah, a dávám mu toho půl roku. To je myslím to nejlepší ohodnocení, které mohu v tomto okamžiku redakci dát. Martin T.

Podoba mě nezajímá Argument, že podobou je Respekt zaměnitelný s jinými časopisy, nechápu. To je přece úplně jedno. Nová podoba má své mouchy, ale i přednosti, a pokud udrží obsah a umožní Respektu přežít, lze ji jen vítat. Nečíst Respekt, protože změnil formát, nešpiní a nelze s ním zatápět, je zhovadilost. Jan Z.

Je to lepší!!! Dobrý den! Respekt čtu už mnoho let a vadilo mně, že jsem měl od novin černé ruce (někdy i peřiny) a špatně se četl v MHD, když si chtěl člověk otočit stránku. Naprosto chápu, že nelze zaspat dobu a změně rozumím. Budu si Respekt kupovat i nadále a myslím, že přiláká i nové čtenáře – to ten starý opravdu bez doporučení od známého nesvedl. Držím redakci pěsti! Ondřej Schneider

prožíváme neviditelnou okupaci, jak si to nikdo nikdy nepředstavoval. KFC na každým rohu, prostě to sežer a ok, běž. Na druhou stranu Respekt rozhodně nezměnil obsah, naopak. Morten

Nový čtenář Musím říci, že jsem Respekt nikdy nečetl, a měl jsem jej zaškatulkován jako „týdenní noviny plné dlouhých článků, které zajímají úzký okruh zasvěcenců“, ale včera se mi dostala do rukou jeho nová podoba, a dnes už ho mám celý přečtený. Pokud jste chtěli rozšířit čtenářskou základnu, tak za mě se vám to podařilo. Aleš

Při periferním pohledu Na vnitřní úpravě nového Respektu je vidět střídmost, ale hodně mě zklamala nová obálka – ať bude ilustrace sebekrás-

nější, jako celek nedrží pohromadě. Troufám si říct, že při periferním pohledu se jedná o graficky průměrný a zaměnitelný design. Helena

Omluva V minulém čísle nám z článku s názvem Tady vládne ČEZ omylem vypadlo několik slov. Tato chyba bohužel výrazně změnila smysl dané věty, proto chceme věc uvést na pravou míru. Není pravda, že firma ČEZ nevyplácí dividendy. Poslední roky dividendy pravidelně vyplácí, letos je to dvacet korun hrubého na akcii, vloni patnáct, o rok dříve devět. Záměrem článku bylo v tomto ohledu říci, že ČEZ nevyplácí mimořádné dividendy, jimiž by stát využil mimořádnou ziskovost firmy ke svému užitku. redakce

pište nám na → [email protected]

↓ inzerce

SIMPLY CLEVER

Konec starých časů Nevím, zda to byla intelektuální póza. Nebo praktičnost. Nebo snaha vystoupit z davu. Dát všem okolo sežrat obrovskou ilustraci na přední straně. Možná můj skrytý osobní marketing. Nevím. Ale jedno vím jistě: Bude mi ten novinový formát chybět. Přátelé, tradice je to, co v této zemi chybí. Respekt ve své původní podobě měl tradici. Měl svoji značku. Dnes je jen jedním v řadě, i když pro mne stále tím jediným. Ale jedno vím jistě. Bylo mu dobře ve starém. Nový The Economist z něj nikdy nebude. Petr

Neviditelná okupace Tak to už si vycpete prd. Sleduji tuhle elitu příspěvků a mám pocit, že Respekt tak nějak sloužil k rozdělání ohýnků a podobným kravinám. Jste na hlavu? Jediný problém Respektu je elitnost. Můžu to říct, protože 12 let jsem dělal Živel, který byl elitní, až to přestalo fungovat. Všechno se mění,

Více informací na www.skoda-auto.cz

AutokinoFa_RespektPraha100x132.i1 1

13

24.8.2007 9:59:20

na pozvání

Ještě neutichly emoce nad chutí Prahy stát se městem olympijským a zemí otřásá nová sportovní událost.

Nesmyslně dlouho se vede chaotický spor o to, zda má být na území ČR vybudována radarová stanice.

Luděk Niedermayer

(1966) je viceguvernérem České národní banky. Zúčastnil se řady studijních pobytů a stáží, věnovaných zvláště problematice kapitálového trhu, obchodování derivativů a řízení rizik.

Informace o krizi kolem mistrovství světa v Liberci neumožňují vytvoření jasného názoru na to, zda se jedná o odvolání nekompetentního vedení projektu pět minut po dvanácté, nebo o dovedný manévr jiné zájmové skupiny, která se chce na miliardovém projektu přiživit.

Právo na informace Boj o zakázky v privátní sféře je jevem obvyklým, nicméně zde nejde o peníze soukromé. Organizátoři požadují po státu víc než miliardu korun na podporu akce, jež se dle původních plánů měla bez státních peněz obejít. Miliarda je hodně peněz a daňový poplatník by měl vědět, kam míří. Neboť veřejná diskuse je na fakta skoupá, nelze než se spolehnout na web. Zde vyčteme, že podnik je pod taktovkou mediálně proslaveného Organizačního výboru. Jeho strukturu a pravomoc web neobjasňuje, jen jeho kontaktní adresa prozradí, že je to s. r. o. (v médiích ovšem zaznělo, že to je občanské sdružení), o jehož podílnících web mlčí. Výbor je údajně příjemcem asi 400 mil. Kč „nestátních“ peněz. Příjemcem státních peněz na podporu mistrovství je zřejmě město Liberec. Předpokládám však, že míří na projekty určené Organizačním výborem. Jaké projekty to jsou, za kolik a jakým způsobem jsou zadávány, se z webu nedozvíme. Dozvíme se však, že marketingovým partnerem mistrovství je firma United sport partners, „pobočka stejnojmenné společnosti se sídlem v Londýně“. Nalézt lze reference na dvě její sportovní akce, obě z plážového volejbalu, jednu z Brna, druhou z Pňova-Předhradí. S pobočkou londýnské firmy se asi vloudila nějaká nepřesnost – či možná jen shodou okolností Google žádnou takovou společnost z Anglie ani odjinud nezná…

Důležité otázky Jedno je však jisté. Politici se shodují, že důvěryhodnosti naší země škodí více zrušení nepřipravené akce než nepořádek v managementu a riziko plýtvání státními penězi. Takže kolem Liberce se bude pod novým vedením typicky česky šturmovat. A to vždy něco stojí. Navíc v okamžiku vrcholících příprav na tento „velký svátek sportu“ asi nezbude čas na otázky, proč stát musel na akci vynaložit stovky milionů, jak efektivně to udělal, a třeba i na to zjistit, jak se mu peníze vrátí, pokud se naplní ujišťování všech pořadatelů obdobných akcí, že tyto se zaplatí „samy“. Nicméně pokud poznání, že v naší zemi v dohledné době nelze ani připravovat, a natožpak tak pořádat velké sportovní akce vyžadující veřejné prostředky, bude stát jen jednu miliardu, pak se to může ukázat jako dobrá investice. Q

14

f ot o k a r e l c u d l í n

Ať vláda vládne

f ot o č n b

Mlha na horách – za miliardu

Luboš Dobrovský

(1932) je novinář a politik. Působil v Československém rozhlase a v době normalizace i v nejrůznějších dělnických profesích. Po roce 1989 byl mluvčím Občanského fóra, vyjednal odsun sovětských vojsk, vedl Kancelář prezidenta republiky Václava Havla, byl velvyslancem v Rusku a ministrem obrany.

Vláda sice usilovně jedná s představiteli Spojených států, které obranu budují, o podmínkách naší účasti na významném obranném projektu, ale informace o těchto podmínkách sděluje jen sporadicky. Odpůrci účasti na protiraketovém obranném projektu jsou – na rozdíl od vlády – velice aktivní. Vytvářejí všelijaká sdružení, pořádají referenda, v nichž se občané, zahrnovaní organizovanými odpůrci výmysly a předsudky o škodlivosti radarové stanice, vyslovují proti její stavbě. Opoziční politici, někteří starostové z Podbrdí, jemně podporováni panem prezidentem, se odvolávají – mimo jiné – na špatné zkušenosti občanů s pobytem cizích vojsk na našem území.

Nepřijatelné přirovnání Nedávno tak učinil v televizní debatě sociálnědemokratický poslanec Hašek, vzpomínaje na události z 21. srpna osmašedesátého roku. Troufám si označit takový výrok, ať již ho použil kdokoliv, za nehoráznost. Připomeňme si tu událost, osvěžme paměť těm, kteří nerozeznávají rozdíl mezi násilnou okupací země po zuby ozbrojenými vojsky, tím nočním přepadením se střelbou do lidí a do muzea, a smlouvou mezi dvěma suverénními svobodnými státy o přesně vymezených právech a povinnostech těch asi sto padesáti či dvou stovek specialistů obsluhujících za naší smluvně zajištěné účasti jednu pasivní součást obranného zařízení. Alespoň pan prezident si vzhledem k svému věku musí ten rozdíl pamatovat. Kolik let bylo v osmašedesátém poslanci Haškovi, nevím, ale je to jedno. Jeho funkce by měla mít vzdělanostní podmínku, která by takovému znetvořování dějin zabránila. Hádka o „radar“ má ze strany odpůrců stále více a více povahu pavlačovou. Odpůrcům se dostane požadované informace o míře zanedbatelné zdravotní škodlivosti zařízení. A co oni na to? No přece, že nevěří.  Odpůrci chtějí jednat, ale nikoliv s tím, koho vláda pověřila, ale s těmi, koho si oni vyberou. Žádní experti nejsou odpůrcům dost odborně vzdělaní, aby je dokázali přesvědčit. Nasnadě je otázka, zda vůbec existuje možnost, jak odpůrce, nezodpovědně podporované politickou opozicí, lze o účelnosti účasti na obraně před raketovým útokem přesvědčit.

Zbytečná debata Co v takové situaci? Přestat přesvědčovat účelově nepřesvědčitelné a rozhodnout. Rozhodnout o bezpečnosti země a jejích občanů je povinností vlády bez ohledu na populistické či předsudečné argumenty kohokoliv. Namísto rozhodnutí jsme však svědky problematické přípravy placené přesvědčovací kampaně. Chci vládu, která vládne, neuplácí a umí se rozhodnout. Q R E S P EKT 3 7 | 10 . –16 . z á ří 2 0 0 7

blog.respekt.cz

Vzpomínka na Beslan Třetího září 2004. Stojím na chodbě kanceláře a s několika kolegy sleduji přímý přenos z nedaleké školy. Nevěřícně zíráme na televizi, a aniž si toho kdo všímá, po tvářích tečou slzy. Zbytek kolegů je v Beslanu. Hledají či utěšují své příbuzné. Ještě ve středu prvního jsme se cestou do práce smáli okvádrovaným prvňáčkům. Pracovní den začíná setkáním s místními nevládkami, které naruší můj mobil a zpráva od kamaráda: „Vozmi trubku, sročno.“ Vybíhám na chodbu a po minutě se vracím, abych jednání ukončil. Prosím všechny, kdo ráno oblékli své děti do školní uniformy, aby se po nich začali shánět, protože kdosi obsadil školu v Beslanu. Nejhůř je na tom Támik, dozvídám se, ve škole má manželku a oba syny. Všichni rukojmí jsou namačkaní v tělocvičně a informace o jejich počtu oscilují mezi třemi a třinácti sty. V Čečně se demonstruje za propuštění rukojmích. V Dáčném se skupina Osetů vydala lynčovat místní Inguše. V  paměti, jež se sebezáchovně snaží podvádět,  rezonuje popis atmosféry od televizního reportéra: „Tady se ani dýchat nedá, to není vzduch, to jsou chcanky.“ Lidé začali hlídkovat před školou se záměrem zabránit případnému „osvobozujícímu“ útoku. V nejlepších rusko-sovět-

ských tradicích se totiž vládnoucí elita nikterak neostýchá obětovat desítky občanů. Stovky též ne, jak se teprve mělo ukázat. Na obrazovce sledujeme jatka, chaos, ve kterém všichni střílejí po všech. První oběti mezi „zachraňujícími“ vyšetřovatelé následně přičtou vlastní palbě. Mrtvé a raněné budou počítat dlouho a první cifra se nakonec zastaví na 334 rukojmích. Když cestou domů zajdu do krámu, prodavačka poslouchající rádio jásá: „Jo, tak ji dostali, dobře jí tak.“ Jedna ze šahídek se prý snažila utéct ze školy, ale kdosi ji zahlédl a rozzuřený dav jí nedal šanci. Nevnímám,

co říká, a nijak mě neudiví, když mi večerní zprávy posléze tvrdí, že obě ženy – teroristky zemřely ve škole. Nechci vědět, koho šílený dav umlátil. Pravdu se beztak nedozvíme. Proč tolik lží o počtu rukojmích, který se nakonec ukázal třikrát vyšší, než tvrdily oficiální ruské zdroje? Kolik bylo teroristů a odkud se vzali? Alanovu třináctiletou neteř pochovali s dvanácti kulkami v těle. Soudní expertiza potvrdila, že většina z nich byla od zachránců, ke kterým se snažila utéct a kteří při takzvané osvobozovací akci neváhali použít plamenomety, granátomety a tank. Támikova manželka je po několika operacích, mladší syn vyvázl takřka bez škrábnutí. O osudu staršího syna se nic neví, tělo nenašli. Pár měsíců poté kdosi zatelefonoval, že syna vrátí za výkupné. Jiný anonymní telefonát nabízel za nemalý peníz ukázat hrob. Prvňák Žorik však zmizel, jen jeho fotografie dál koluje internetem. Támik pije, aby se nezbláznil. Q Petr Kostohryz

Autor je humanitární pracovník, momentálně v Baku. Redakčně kráceno. → kostohryz.blog.respekt.cz ↓ inzerce

Ministerstvo životního prostředí (MŽP) vyhlašuje

Výběrové řízení na podporu projektů předložených občanskými sdruženími a obecně prospěšnými společnostmi pro rok 2008

Respekt v pohybu S předplatným ušetříte \ O novém formátu Respektu se vzrušeně diskutuje na RESPEKT.CZ. Diskusí se můžete zúčastnit i Vy na oznamkujte-respekt.respekt.cz \ Respekt má novou podobu a trafikanti ho občas zapomenout dát na pult. Na adrese trafiky.respekt.cz můžete i Vy napsat, kde se vám týdeník Respekt nepodařilo koupit nebo co zajímavého jste u našich prodejců zažili.

další slevy pro

\ Respekt děkuje svým čtenářům Václavu

studenty a učitele

Havlovi, Zdeňku Svěrákovi, Petře Procházkové, Tomáši Halíkovi, Václavu Hudečkovi, Janu Krausovi, Tomáši Hanákovi a Lukáši Pollertovi. Díky nim vznikl televizní spot, který můžete vidět na internetových stránkách RESPEKT.CZ a na ČT 1.

Témata: A. Koordinační projekty v ochraně přírody a krajiny – vyhlašuje odbor finančních nástrojů v ochraně přírody a krajiny B. Ochrana přírody a krajiny C. Zapojování veřejnosti do rozhodování v oblasti životního prostředí, udržitelný rozvoj na místní a regionální úrovni a Místní Agendy 21 D. Poskytování environmentálních informací E. Environmentální vzdělávání, výchova a osvěta – vyhlašuje odbor environmentálního vzdělávání Plný text vyhlášení včetně závazných formulářů lze získat na webových stránkách MŽP na adrese www.env.cz (rubrika Politika a nástroje ochrany ŽP – Spolupráce s NNO – Dotace NNO)

\ Stále můžete využít 800 100třetinové 634 slevy před-

platného a týdeník na na telefonu Ráno v 8:00 ve vaší předplatit schránce nebo kanceláři 800 100 634 nebo na predplatne.respekt.cz

Veškeré podklady a bližší informace jsou k dispozici na odboru environmentálního vzdělávání MŽP, Vršovická 65, 100 10 Praha 10. Kontakt: Helena Knappová, e-mail: [email protected], tel.: 267122226, Bohumila Svobodová, e-mail: bohumila_svobodova@ env.cz, tel.: 267122584 (osobní návštěvu nutno dohodnout předem). Příjem přihlášek končí 3. října 2007 ve 12.00 hodin.

R E S P EKT. C Z

pekt_promo_100x132.indd 1

6.9.2007 9:39:08

15

česko outsourcing

str. 16

korupce

str. 22

odpady

str. 24

služby

Globalizace miluje Prahu

Odsoudili úplatkáře

Kompost do každé rodiny

Vaše peníze, naše značka

Petr třešňák

ondřej kundra

anneke hudalla

Tomáš Pavlíček

Česko se ze země montoven pomalu mění v ráj bílých límečků. Globalizace nám přeje a vydělává na ní celá společnost.

Stačí k odsouzení za korupci označit člověka, který měl úplatek nabídnout? Ano i ne, ukazuje česká praxe z poslední doby.

Znají to v Německu, znají to v Rakousku a teď to čeká i Čechy – třídění bioodpadu. Začátky jsou ale zatím opatrné.

str. 25

Pražští úředníci proměnili registraci auta v tajuplnou bojovou hru. Moc je přitom nezajímá, že se nikdo z „hráčů“ nebaví.

outsourcing

Globalizace miluje Prahu Slovo outsourcing zní v Česku ještě cize, ve světě se ale už nějakou dobu říká, že na tomhle zaklínadle docela slušně vyděláváme. Globální korporace, které ještě nedávno snily o Indii a Číně, si oblíbily střední Evropu a přesouvají sem své vývojové laboratoře, informační centra, administrativu a služby. Praha, Brno a další velká města se staly cílovou stanicí „lepšího kapitálu“ a rájem bílých límečků. Zdá se, že Češi se v globální konkurenci konečně našli.

16

Byznys park na Chodově vypadá jako svérázný výsledek spolupráce transplantačního chirurga a urbanisty. Obklopují jej paneláky, věčně ucpaná dálnice na Brno, opodál chrlí metro tisíce Pražanů a  šňůry autobusů je rozvážejí dál na periferii. A uprostřed typicky českého sídlištního výjevu náhle vyrůstá promenáda lemovaná high-tech budovami ze skla a oceli. Skrývají čtvereční kilometry datových serverů, špičkové technologie, vývojové laboratoře, mezinárodní inženýrské týmy a přísně tajné informace. Vysoké komíny upozorňují, že v podzemí jsou v pohotovosti záložní naftové generátory, které jsou při výpadku proudu schopné zajistit dostatek energie na celých pět dní. A kdesi na utajovaném místě za Prahou je v  zemi ukrytá ještě jedna záložní databanka a elektrárnička pro případ, že by Chodov poškodila živelní katastrofa nebo teroristé. Venku v parku, prorostlém pečlivě zastřiženou zelení, mezitím šplouchají umělé kanály, fontány a  vodopády a  u  nenápadných cedulí s  nápisy IBM, DHL, SAP nebo Honeywell pokuřují muži v oblecích. Podle odstínů angličtiny i barvy kůže můžeme i bez statistik hádat, že tu pracují lidé desítek národností. Trochu to připomíná globalizační idylu z plakátů Benettonu. Traduje se, že tyhle firmy o  publicitu moc nestojí, takže se málokdo z  médií dostane za usměvavé tváře v recepcích. Ale realita není tak zlá. „Zrovna je v Praze globální ředitel, udělá si na vás čas, “ odpovídá po pár dnech na žádost o prohlídku dáma z komunikačního centra DHL IT Services, největší firmy, která na Chodově sídlí. Zajišťuje informačnětechnologické zázemí pro mezinárodní kurýrní a logistickou korporaci DHL. Přesídlila sem před čtyřmi lety z Londýna a ředitel vládní agentury pro lákání zahraničních

investorů CzechInvest Martin Jahn tehdy její příchod označil za průlom, který spustí lavinu zájmu dalších podobných korporací. Nemýlil se. Zatímco do té doby mezi zahraničními podnikateli mířícími do Česka dominovali stavitelé továren a montoven, poslední čtyři roky přibyly desítky technologických laboratoří, softwarových dílen nebo center služeb. Tedy práce pro bílé límečky, jež bývá považována za přitažlivější dovoz než třeba továrna na lednice. Stephen McGuckin, jenž byl hlavním mužem v pozadí onoho jahnovského průlomu, se narodil v Irsku a jako manažer IT firem se živí od 70. let. Žil v  Hongkongu, na Středním východě, v  Londýně, San Francisku a postupně se vypracoval až do čela DHL IT Services. Šéfuje několika tisícům počítačových expertů, kteří sedí ve třech zemích světa a spravují veškerá data sesterské DHL (a dalších společností, vlastněných stejně jako DHL firmou Deutche Post), vyvíjejí pro ni software a řeší akutní problémy, do kterých se poštovní objednávky kdekoli na planetě dostanou. Není jich málo – tahle kurýrní služba ročně přepraví miliardu a půl zásilek ve 220 zemích. Disponuje sedmašedesáti tisíci automobily a více než čtyřmi stovkami letadel. Tohle všechno může fungovat jenom díky bezchybnému svištění dat mezi stovkami uzlů, terminálů, skladů a dopravních center. A právě nad tím, aby se přenos údajů nikde nezadrhl, bdí podpůrná počítačová centra. Jednou ze tří základen, které se o tuhle práci dělí (vedle malajsijského Kuala Lumpuru a amerického Scottsdale), byl Londýn a právě nad ním se od počátku nového tisíciletí vznášela pochybnost – má smysl udržovat provoz v jednom z nejdražších měst Evropy, když nedaleko odsud se dá stejná práce dělat mnohem levněji? „Rozhodli R E S P EKT 3 7 | 10 . –16 . z á ří 2 0 0 7

Přijel, viděl a Češi vítězí. (Mark Anderson – ve žluté košili – před pražskou centrálou DHL) foto gÜnter bartoš

jsme se pro přesun a  uvažovali o  Španělsku, Řecku, pobaltských státech i řadě zemí střední a východní Evropy,“ popisuje McGuckin firemní rozhodování. „Porovnávali jsme řadu parametrů, abychom vybrali nejvhodnější místo. A vyhrála Praha. Dodnes toho nelitujeme.“

Pošli to do Bangalore Než se podíváme, čím se česká metropole vlichotila do přízně zahraničních investorů a co z toho vlastně má, neuškodí krátká odbočka na globální scénu. Outsourcing tu vzrušuje ekonomy a politiky už přes deset let a bývá předmětem vášnivých polemik. Internetová bublina 90. let, která skončila nechvalně proslulým krachem mnoha firem, po sobě zanechala i jedno příjemné dědictví. Na dně oceánů zůstaly položeny kvalitní kabely s optickými vlákny, do jejichž instalace rozjaření weboví investoři nacpali neuvěřitelné peníze. Veškerá komunikace přes oceán tak rázem zrychlila i zlevnila a američtí byznysmeni vycítili zajímavou příležitost: najdou-li v Indii nebo jinde, kde je výrazně levněji než v USA, dostatek šikovných, anglicky mluvících lidí, proč je nenechat dělat část práce, za kterou si američtí zaměstnanci řeknou třikrát nebo i desetkrát víc? Jakákoli činnost, která se dá poslat drátem, se dá také „outsourcovat“ do třetích zemí a ušetřit – odhaduje se, že přesunem služeb do Indie ušetří americká firma v průměru 40 % nákladů. Jako houby po dešti tak v Asii začínají růst všemožná telefoR E S P EKT. C Z

nická centra, účetní firmy a administrativa nebo softwarové dílny pracující pro Američany; také indičtí chirurgové si vydělávají analýzou rentgenových snímků pro zámořské nemocnice. A globální korporace si otvírají pobočky v Novém Dillí. Fenomén dosáhl velkých rozměrů – například v roce 2003 činil v Indii obrat z outsourcingu 3,6 miliardy, očekává se, že letos to bude až 14 miliard. A jako každý nový jev globalizované ekonomiky vyvolává vášnivé spory. Pomáhá outsourcing, nebo

Zastavit se to nedá, a tak poražení – třeba Američané – hledají způsob regulace.

škodí? Jak komu, říká se. Zisk z něj samozřejmě mají samotné firmy i ekonomiky třetích zemí, do nichž tečou přes oceán dolary. V jihoindickém městě Bangalore, symbolu globálního outsourcingu, je dobře vidět proč. Vyrostla tam celá nová generace Indů, kteří svou životní úrovní i dovednostmi převyšují své okolí. Pracovat v call centrech nebo IT laboratořích znamená prestiž, o místa je velký zájem, což zpětně podporuje soutěživost a vzdělávání. Mnohem kontroverznějším tématem je ovšem outsourcing na americkém břehu (a samozřejmě

i v dalších západních zemích). Během poslední prezidentské kampaně praxi korporací tvrdě kritizoval demokratický kandidát John Kerry a podle průzkumů s ním souhlasí i většina populace: 71 % obyvatel se domnívá, že přesouvání služeb za oceán škodí americké ekonomice, a jen o pár procent méně respondentů by uvítalo, kdyby vláda tuhle praxi zatížila vysokou daní. Důvod je jasný: v USA ubývá práce. V souhrnu nejde o žádnou katastrofu, ale určitých typů zaměstnání, která jde snadno nabídnout Indům (jako telefonista nebo méně zdatný programátor), se outsourcing dotkl velmi citelně. Zastánci globalizace oponují, že v součtu se outsourcing stejně vyplatí – díky úsporám firem klesnou ceny služeb a zboží, takže na tom vyděláme všichni. Je nad slunce jasné, že globalizace ani outsourcing se nedají zastavit. Vláda prezidenta Bushe proto schytává kritiku především za to, že přehlíží a nijak nezmírňuje jeho dopady. „Říkám snad, že bychom se měli snažit zastavit outsourcing?“ ptal se ekonom Paul Krugan v často citovaném komentáři Necítit žádnou bolest v  The New York Times. „Ne. Ale když nemáte smíšené pocity z efektů globalizace, když si neděláte starosti o mnoho lidí, kteří na ní tratí, znamená to, že tématu nevěnujete dostatečnou pozornost.“

Konec syrové éry „Tak tohle je naše NASA,“ ukazuje paní Kateřina Detleefsová z tiskového odboru pražské DHL IT →

17

česko Tomáš Sedláček, který působil v USA a outsourcingem se zabývá. „Nikdo vám sem nepřijde a neudělá designové centrum pro Yves Saint Laurent, prostě se musí nejdřív vyzkoušet terén.“ V roce 2001 nastává zlom. Členství v NATO, blížící se vstup do EU, fungující ekonomika i lepšící se právní systém udělají své. Nejdřív se osmělí korporace IBM a Accenture, následují další. Služby, IT centra, call centra, vývojové laboratoře a administrativa. Během pěti let k nám přijde přes sto padesát velkých „bílolímečkových“ společností a postupně ukrajují čím dál větší díl z koláče zahraničních investic. Ne že by nad tovární výrobou převažovaly, velikostí se automobilkám ani rovnat nemohou. Ale například v loňském roce už služby a technologická centra tvořily víc než čtvrtinu nově vytvářených pracovních míst (tedy sedm tisíc). „Nejvyspělejší města střední Evropy nabízejí výživný koktejl atributů, kterým ani Bangalore nemůže konkurovat – dobře vzdělané, jazykově vybavené lidi a  bohatý trh,“ objasňuje vznik

Na dobrá místa má nos, proto je v Praze. (Stephen McGuckin) foto gÜnter bartoš

→ Services velkou prosklenou kukaň. Zatímco jinak

interiér budovy, v níž se nachází tři a půl kilometru čtverečního datových serverů, vypadá jako jakákoli jiná větší česká firma, tohle akvárium opravdu připomíná spíš řídící centrum z amerického filmu. Na velkém projekčním plátně svítí seznam problémů, kterým právě přepravní operace firmy DHL kdesi na světě čelí, a desítky IT specialistů vyťukávají do notebooků nápravu. „Pracují u nás lidé pětašedesáti národností, úředním jazykem je angličtina,“ objasňuje paní Detleefsová pestrou vizáž mužů s  laptopy. V  každém rohu místnosti běží zpravodajská televize CNN, aby inženýři okamžitě věděli, v kterém regionu mohou čekat potíže. Pracují od desíti do šesti a v tomhle čase kontrolují celou planetu. Pak počítače zhasnou a štafetu přebírá obdobné centrum ve Spojených státech, které se nad ránem vystřídá s Malajsií. Chodbami se trousí zaměstnanci na oběd. Silná indická menšina si dává dovážet do budovy indické jídlo – přes prvotní šok z pálivé chuti si ho postupně oblíbili i ostatní zaměstnanci, takže dnes ve frontě čeká víc Čechů než Indů. Muži jsou v oblecích, ženy v kostýmech – vnitřní kodex oblékání je přísný, zapovídá košile bez kravat i sukně kratší než 4 centimetry nad kolena. „Při nočních službách je to volnější, ale stává se i to, že špatně oblečený zaměstnanec musí jít domů a pak si to napracovat,“ vysvětluje paní Detleefsová. Většina zaměstnanců včetně globálního ředitele pracuje v prosklených kancelářích, na každého je vidět. A návštěvníka zvenčí nespouští z očí přidělený doprovod, asistuje i u každého rozhovoru. Otevřenost má však i svá lákadla – každý měsíc se mezi Malajsií, USA a Evropou koná videokonference, při níž se může kterýkoli z pěti tisíc zaměstnanců zeptat svého šéfa McGuckina v přímém přenosu na cokoli. Bangalore Evropy – tuhle přezdívku dal díky přítomnosti takových firem, jako je DHL, letos na jaře Praze a dalším středoevropským městům (Brno, Budapešť, Krakov) deník The International Herald Tribune. Bývalé postkomunistické země se staly žádanou cílovou destinací outsourcingu služeb a vývojových labo-

18

ratoří a zdatně konkurují Indii nebo Číně. Našinec se musí chvíli divit, jak se to mohlo stát. Je to jako Afrika, ale blíž, říkalo se počátkem 90. let mezi západními manažery, kteří se vydali podnikat do postkomunistické části Evropy. Špatná úroveň znalosti cizích jazyků, neprůhledná a složitá státní správa, mizerná logistika, poruchové a drahé telefonní linky, korupce, tunelování a neexistující podnikatelská etika – poměry raného kapitalismu má ještě v živé paměti každý, komu je přes pětadvacet. „I vlastnit továrnu bylo velmi riskantní, převádět na východ nějakou strategickou oblast podnikání pak zavánělo šílenstvím,“ shrnul nedávno tehdejší poměry britský týdeník The Economist. A  antipatie byla oboustranná – otcové české privatizace se snažili cizí kapitál do země moc nepouštět.

Ledy se hnuly Až koncem dekády a  s  odchodem ODS z  vlády nedůvěra k  investicím zvenčí trochu povolila a zahraniční kapitál se postupně proměnil v žádaného hosta. Každému, kdo chtěl do země přijít, vláda nabízela různé daňové úlevy a  finanční pobídky. Výsledný dojem byl však dosti rozpačitý. Zkorumpovaná zemanovská garnitura vládců neváhala kvůli investorům porušovat zákony, vydírat majitele pozemků a nemovitostí nebo ničit krajinu. Do Česka navíc přicházeli výhradně stavitelé montoven a kritici namítali, že takové podnikání nemá žádnou perspektivu, protože manufaktury stejně jednou zkrachují nebo utečou do levnějších zemí. Symbolem celé éry se stala továrna firmy Philips v Hranicích na Moravě – majitelku pozemku, která nechtěla ustoupit montovně, veřejně urážel předseda vlády, náměstek policejního prezidenta ji jel osobně „přesvědčovat“, aby si to rozmyslela, a když vláda a Philips dosáhly svého, továrna za čtyři roky zkrachovala. Až do roku 2001 nenajdeme ve statistikách jinou významnější investici než tovární haly. „Je to vždycky tak, že nejdřív přijde hrubý, syrový kapitál,“ vysvětluje dnes epochu montoven ekonom R E S P EKT 3 7 | 10 . –16 . z á ří 2 0 0 7

česko nových metropolí zaslíbených outsourcingu The International Herald Tribune, „to vše, co bys kamenem dohodil od nejdůležitějších klientů v západní Evropě.“ A na začátku letošních prázdnin to stvrzuje studie respektované analytické společnosti PricewaterhouseCoopers. Její doporučení, do jakých rozvíjejících se zemí na planetě se nejvíc vyplatí investovat, ukazuje, že v tovární výrobě už nemůžeme konkurovat Indii, Číně, Vietnamu, Rusku ani Polsku. V kategorii služeb pak vypadá velká čtyřka takhle: Spojené arabské emiráty, Saúdská Arábie, Jižní Korea, Česká republika.

Evropě samozřejmě nahrávaly nižší ceny pracovní síly, podle ředitele ale nebyly rozhodujícím kritériem. „Dobrá základna vzdělaných lidí, kteří umějí anglicky, to bylo hlavní,“ vysvětluje. „A pak také

Víc než různé úlevy láká investory dostatečná nabídka kvalifikovaných lidí.

Tygr, co se mračí Stephen McGuckin má na nové regiony nos. „Zakládal jsem centrum DHL IT Services v Malajsii v roce 1997,“ vzpomíná. „Tehdy tam byla ještě špatná infrastruktura, země nebyla populární. V roce 2003 skončila na seznamu doporučených destinací pro outsourcing na třetím místě. To už jsme připravovali centrum v  Praze.“ Střední

dobré letecké spojení se západní Evropou, stabilní politická a ekonomická situace, dobrá infrastruktura, případně vládní pobídky.“ Ekonomové se shodují, že výše pobídek (tedy daňových prázdnin, grantů a různých úlev) není pro rozhodování nejdůležitější, spíše patří k dobrému tónu, signálům, že vláda má o cizí podnika-

tele zájem. DHL IT Services hledání budoucího centra dokončila průzkumem. Ve vytypovaných zemích zadala personálním agenturám požadavek na různé profese. „Neřekli jsme jim, kdo jsme, jen nadiktovali různé profese a množství lidí, které potřebujeme. A pak jsme analyzovali odpovědi – kolik jich je, jaké lidé očekávají platy a tak,“ vysvětluje strategii McGuckin. „Dá se říct, že Praha vyšla nejlíp.“ V prvním roce DHL IT Services najala čtyři sta lidí, dnes jich má celkem dvanáct set. „Dneska je trh trochu napjatější, nové firmy nám přebírají lidi, ale zatím nemáme velký problém,“ říká ředitel. Přísun nováčků si firma zajišťuje spoluprací s vysokými školami. Má speciální program, v jehož rámci láká absolventy i studenty na možnost cestovat po světě – každý absolvent VŠ má možnost strávit půl roku v Malajsii a půl roku v USA. A DHL IT Services navíc není odkázaná jen na české inženýry. Ve firmě pracuje téměř třetina cizinců – za zdejší platy. „Dělal jsem šest let IT v Nizozemsku, ale už mě to moc nebavilo,“ popisuje svou cestu do Prahy →

Češi že neumí anglicky? To platilo možná někdy v devadesátých letech. (Indický bufet v centru na Chodově) foto gÜnter bartoš R E S P EKT. C Z

19

česko → třicetiletý skotský programátor Mark Anderson.

„Pak mě kamarád upozornil na inzerát DHL na webu. Zavolal jsem jim a oni mi zaplatili letenku do Prahy na pohovor. Od té doby jsem tady.“ Nižší plat než v  Nizozemsku mu prý nevadí, protože v Česku má i nižší životní náklady. „Cena piva je naprosto fantastická, jídlo je dobré a podobá se skotskému,“ vypočítává Mark výhody metropole. „Když jsem přijel, bylo to tu s angličtinou docela špatné, ale dneska už mluví každý. A navíc mám většinu přátel mezi Čechy – to se mi v Nizozemsku nestalo.“ Globální ředitel McGuckin si přesun do Prahy také nemůže vynachválit. O vysoké míře korupce prý nikdy neslyšel, inženýrů je dost, ekonomika šlape a náklady na provoz firmy v Česku jsou jen o deset procent vyšší než v Malajsii. Nějaké nevýhody oproti Británii? Ředitel dlouho mlčky přemýšlí. „Možná by se lidé mohli víc usmívat,“ říká nakonec. „Máme takovou globální soutěž o zaměstnance roku. A předloni ji vyhrál jeden specialista z Prahy. Tak mu volám a říkám mu – vyhrál jste! A  on na to jen: Aha. Tak se ptám – vy nemáte radost? Mám, říká, jenže víte, kolik mám práce?“ McGuckin se směje a dodává: „Ale když se chlapi soustředí na práci, to je vlastně dobře, ne?“

Holky, pivo, jazyky Zahraniční firmy mířící do Čech se samozřejmě odvolávají na různé ekonomické ukazatele, ekonom Tomáš Sedláček se však domnívá, že často nejsou rozhodující. „Člověk si myslí, že ekonomický svět je čistá matematika, jenže tenhle fenomén je do značné míry psychologický,“ tvrdí. Zvěst o Praze zaslíbené outsourcingu se podle něj mezi manažery jednoduše rozkřikla a významný vliv na jejich rozhodování mají úplně obyčejné věci. „Město je hezké a nabízí kulturní program, je tu hodně cizojazyčných školek a škol, kam mohou dát své děti, na ulicích je bezpečno, takže mohou v noci nechat jít manželku samotnou domů,“ vypočítává ekonom. Před dvěma lety prý dostal pozvání na setkání amerického velvyslance s asi třicítkou podnikatelů z USA. Trochu si stěžovali na byznys, tak se jich diplomat zeptal, co je vlastně v Praze drží. „Myslíte, že mluvili o ekonomice? Vůbec ne – dobré pivo, hezké holky, dobré jídlo, bezpečné ulice,“

říká Sedláček. „Samé neměřitelné věci, přitom je udávali jako hlavní důvod.“ Že příjemné prostředí hraje velkou roli, svým způsobem ukazují i  statistiky. Ve visegrádském regionu si totiž z outsourcingového krajíce nejvíce ukrojila hezká města jako Praha, Krakov a Budapešť oproti méně atraktivní Varšavě nebo Bratislavě. Klíčovou motivací pro cestu na východ samozřejmě zůstávají nižší finanční náklady. International Herald Tribune píše, že v roce 2004 si mohla firma SAP koupit v Čechách za cenu jednoho západního účetního pět českých. Dnes už je to jen tři a půl a ukazuje se, že ceny nakonec nejsou to hlavní. Postkomunistické metropole lákají Němce, Francouze nebo Brity hlavně proto, že jsou blízko západní Evropě a mají podobné kulturní zvyky. „Už nejde

Nějaká konkurence? Zatím to vypadá jen na Ukrajinu, Bulharsko a Rumunsko.

o to, být co nejlevnější, ale být trochu levnější a  blízko,“ píše The Economist. Západoevropští manažeři zkrátka nechtějí cestovat jednou měsíčně z Bruselu do Indie, raději si připlatí za město, které se podobá jejich domovině a leží za humny. Ekonomové zatím nepředpokládají, že by měl outsourcingový boom ve střední Evropě skončit. Velký potenciál jí konkurovat mají jen Ukrajina a Bulharsko díky tradici technického vzdělání a  multilingvní Rumunsko. A  mimochodem – navzdory obecně rozšířené představě, že Češi neumějí jazyky, rozvíjející se byznys nic takového nepotvrzuje. V Praze i Brně rostou call centra, kde se mluví až šestnácti jazyky, a ve světovém tisku se znalost němčiny, francouzštiny a ruštiny považuje za velkou výhodu regionu oproti výhradně anglofonní Indii. „Že by Češi neuměli anglicky, to platilo možná někdy v devadesátých letech,“ říká Gabriel Eichler, slovenský veterán zdejšího byznysu, který léta působil v Americe, pak zachraňoval Východo-

Atraktivní Visegrád

Služby a technologie zvenčí

(průměrné zahraniční investice na obyvatele v eurech v letech ����–����)

(zahraniční projekty podpořené agenturou CzechInvest) ��

���

��

centra služeb technologická centra

��� �� ���

�� �� Česko, Slovensko, Polsko, Maďarsko, Slovinsko

Pobaltské země

Rumunsko, Bulharsko

Turecko

Čína

Rusko, Ukrajina

�

ZDROJ KBC

20

� � ���� ���� ���� ���� ���� ���� ���� ���� ZDROJ CZECHINVEST

slovenské železárny a v novém tisíciletí se vrhl na outsourcing a investování. „Jasně, že někteří naši ,ajťáci‘ by se asi nedomluvili v Londýně na ulici, ale technickou komunikaci zvládají naprosto bez problémů.“

Za delší konec Střední Evropě k zahraničním investicím pomohla ještě jedna věc – jisté vystřízlivění západních firem z  indické euforie. Asijské země jsou sice schopné dodávat obrovské množství programátorů, ale většina z  nich má jen velmi povrchní vzdělání. Komunikace kvůli odlišným kulturním zvyklostem nefunguje úplně hladce a podnikatelská etika také není ideální. „Jako všude v Asii se velice často stává, že software někdo opíše a prodává jako svůj. Proto se do Indie nebo Číny přestaly dávat citlivější podnikatelské aktivity,“ říká český manažer nadnárodní firmy, který má s Indií zkušenosti (interní předpisy jeho firmy mu zakazují komunikovat s  médii, souhlasil proto jen s anonymním rozhovorem). V globálním měřítku samozřejmě středoevropský zázrak zdaleka nedosahuje asijského fenoménu: celkové světové investice do outsourcingu dosáhly v  loňském roce 386 miliard dolarů, do visegrádské čtyřky a okolí z toho šlo něco přes dvě miliardy. S Indy však máme v tuto chvíli společné to, že taháme za delší konec provazu jménem outsourcing. Nám dává práci, na Západě ji bere. Snad proto je na adresu zahraničních investorů v oblasti služeb a technologií ve střední Evropě slyšet jen chvála. Přinášejí investice (od roku 2001 to bylo téměř třicet miliard korun), vytvářejí pracovní místa (za stejnou dobu více než dvacet tisíc), a jejich firmy navíc bývají na rozdíl od montoven považovány za podstatně trvanlivější. Kolem zahraničních firem se navíc nabalují české, které pro ně dělají další servisní služby, vytvářejí další místa, platí další daně. Na globalizaci samozřejmě můžeme mít různé názory a  žádná nadnárodní firma není svatá – v  životopise zmíněné DHL, pro niž její česká sestra dělá IT zázemí, najdeme třeba letitý konflikt s britskými ochránci zvířat kvůli tomu, že korporace spolupracuje s  nechvalně proslulou firmou specializující se na pokusy na zvířatech. Ale s globálním byznysem se bojovat nedá (tedy pokud jeden nechce dopadnout jako izolovaná Kuba nebo Severní Korea) a  Češi mají v  tuhle chvíli štěstí, že na něm příjemným způsobem vydělávají – outsourcing podporuje vzdělanost, znalosti jazyků, světový rozhled, turistiku. „Tenhle fenomén je absolutně pozitivní a  perspektivní ,“ říká ministr životního prostředí Martin Bursík, jehož strana patřila v minulosti ke kritikům první, hrubé investiční vlny. „Moderní technologie, služby – takové investory bychom k nám měli lákat. Na rozdíl od montoven u nich žádná rizika nevidím.“ Petr Hájek, bývalý zaměstnanec CzechInvestu, který měl právě tohle lákání na starosti, dodává, že outsourcing nemá jen čistě ekonomické dopady, ale ovlivňuje i sociální klima. „Za důležitou věc považuji to, že se tím vytváří multikulturní společnost,“ říká mladý ekonom. „Ta nekonfliktní, fungující multi-kulti – protože do země přicházejí vzdělaní a schopní lidé z celého světa.“ Q Petr Třešňák

R E S P EKT 3 7 | 10 . –16 . z á ří 2 0 0 7

SIMPLY CLEVER

NĚKTERÉ SÁZKY SE NEVYPLÁCEJÍ

RADĚJI TOMU VĚŘTE: K NOVÉMU VOZU ŠKODA ROOMSTER DOSTANETE KARTU NA BENZIN V HODNOTĚ 20 000 Kč Můžete ji využít také na nákup dalšího zboží a služeb na čerpacích stanicích. Vyberte si například verzi Roomster Style vybavenou mimo jiné klimatizací Climatic, centrálním zamykáním, čtyřmi airbagy, ABS, palubním počítačem a tónovanými skly. Při využití originálního financování od ŠkoFINu si odvezete navíc sadu zimních kol zdarma. Bližší informace získáte u svého prodejce vozů Škoda, na Škoda Auto Info-line 800 600 000 nebo na www.skoda-auto.cz.

Nabídka platí do 31. října 2007

R E S P EKT. C Z

Kombinovaná spotřeba a emise CO2 modelu Roomster: 5,1–7,0 l/100 km, 135–167 g/km

21

česko Korupce

Odsoudili úplatkáře Co ukázal případ Ploc

I

  když je tenhle holohlavý tvrďák s  tmavými brýlemi a bývalý dlouholetý člen protiteroristické jednotky zvyklý na ledasco, takovouhle ránu ještě nedostal. Královéhradecký soud dal Pavlu Šrytrovi rok a  osm měsíců za politické uplácení: podle soudců se totiž pokusil zkorumpovat poslance ČSSD Pavla Ploce, aby přestoupil do jiného politického tábora a zvrátil tím pat loňských voleb. V  zemi sevřené korupcí vzbudil trest pozornost. Jednak tím, že se svou přísností odlišuje od obvyklého „vyšumění“ zdejších úplatkářských afér. A za druhé tím, na jak chatrných důkazech stojí.

15 minut a dost „Budu se bít do poslední chvíle a poženu to klidně až do Štrasburku. Jsou to zmetci, takhle bez důkazů mě odsoudit. Netvrdím o sobě, že jsem neviňátko, ale tohle jsem fakt neudělal,“ rozhořčuje se Pavel Šrytr nad espresem v jedné z pražských kaváren. „Už se mi na to nechce moc vzpomínat,“ říká na chodbě jednoho z malostranských paláců poněkud nejistě poslanec Ploc. „Hodně se mě ten pokus o úplatek osobně dotkl.“ K té urážlivé nabídce mělo dojít dva dny po loňských volbách, kdy Pavel Šrytr, osobní řidič a bodyguard podnikatele Tomáše Pitra, navštívil nově zvoleného poslance ČSSD a svého bývalého spolužáka ze střední školy Pavla Ploce. Mluvili spolu asi patnáct minut před Plocovým harrachovským domem. Na téma rozhovoru vzpomínají obě strany od začátku jinak. Šrytr tvrdí, že Plocovi nabízel rozjezd společného byznysu. Chtěl si pronajmout nedaleký hotel a  využít ho k  různým sportovním účelům. Ploce žádal, aby to svým slavným sportovním jménem zaštítil a zvýšil tak Šrytrovy šance hotel získat. Výměnou za to by Ploc dostával část zisku z budoucího hotelového podnikání. Podle Ploce ale o něčem takovém nepadlo ani slovo. Šrytr mu prý nabídl pětimilionový úplatek za přestup k zeleným. Kdyby na to kývl, zvrátilo by to povolební pat sto na sto a složitě vznikající pravostředová koalice by se mohla rychle ujmout vlády. Kvůli úniku informací do médií (policie nikdy nevyšetřila od koho) byla výše popsaná fakta úplatkářské aféry známá den poté, co Ploc pokus o  úplatek nahlásil svým stranickým nadřízeným Michalu Krausovi a Jaroslavu Tvrdíkovi; ti zprávu ihned přednesli přímo tehdejšímu policejnímu prezidentovi Vladislavu Husákovi. Plocovu verzi oficiálně potvrdily soudy – nejprve okresní v Semilech a teď i odvolací Krajský soud v Hradci Králové – a Šrytr dostal 20 měsíců s podmínkou na dva a půl roku. Infor-

22

Nechoď, Pavle, s pány na led. (Bodyguard Šrytr) f ot o m at ě j st r á n s k ý

mace, jaké důkazy za téměř rok vyšetřování protikorupční policie proti Šrytrovi vlastně nashromáždila, ale není možné získat. Kriminalista Vilém Meduna, který měl případ od začátku na starosti, odmítá k věci cokoliv bližšího říci. Vysvětlit, pod tíhou jakých důkazů se rodilo rozhodnutí o Šrytrově vině, nechtějí

Stačí k odsouzení za korupci označit člověka, který měl úplatek nabídnout? Ano i ne, ukazuje česká praxe z poslední doby. ani oba zúčastnění soudci – Stanislava Behenská a Josef Mazák. Určité vodítko tak nabízí alespoň pohled do odůvodnění jejich verdiktů. Jediný přímý důkaz, který soudci proti Šrytrovi měli, je Plocova výpověď, že mu byl nabídnut úplatek. Vedle toho se opírali ještě o  dva nepřímé důkazy: výpověď Plocovy manželky, jeho poslaneckého asistenta a dvou stranických kolegů Krause a Tvrdíka, že se jim se vším novopečený poslanec svěřil. A zna-

lecký posudek, který Ploce označil za „obecně důvěryhodného“.

Podraz? Raději ne Odsoudit korupci lze těžko, často kvůli tomu, že chybí přesvědčivé přímé důkazy. Proto je možné soudit ji i na základě důkazů nepřímých, ty ale musí podle trestního řádu tvořit logický uzavřený kruh. V tomto případě ovšem chybí jeho důležitá součást: motiv. Proč by měl Šrytr uplácet? Policisté žádné vysvětlení nedodali a soud se je nepokoušel nalézt. „Je zřejmé, že jej nelze vždy zjistit. Tak tomu bylo i v tomto případě,“ píše v e-mailové odpovědi mluvčí královéhradeckého soudu Michal Strnad. Otazník visí i nad věrohodností Plocovy výpovědi. Jestli chtěl skutečně korupci odhalit a vyšetřit, jak tvrdí, proč ještě před průsakem informací o vyšetřování případu nesouhlasil s návrhem policie, aby dělal „volavku“ a už pod jejím dohledem zinscenoval další schůzku se Šrytrem? Přece stačilo nasadit odposlechy a Plocova slova mohla být za pár minut potvrzená černá na bílém. „Nemám na to povahu. Připadal bych si jako sígr, kdybych něco takového dělal vůči svému bývalému spolužákovi,“ vysvětluje neochotu ke spolupráci na odhalení korupce Ploc. Soud se s  jeho vysvětlením vyrovnal bez obtíží: „Nabídku odmítl, neboť Šrytr je jeho bývalý spolužák a kamarád a byl by to podraz,“ píše mluvčí Strnad. Takže obvinit kamaráda z korupce jde, ale pomoci R E S P EKT 3 7 | 10 . –16 . z á ří 2 0 0 7

česko ho usvědčit je podraz – kde je v tom logika? „Tím se soud nezabýval,“ říká mluvčí Strnad. Říci ale po těchto pochybnostech, že Šrytr čin nespáchal, jednoznačně nejde. I na jeho straně je pár podezřelých indicií. V den, kdy měl Šrytr Plocovi úplatek nabídnout, poslal soud na několik let do vězení podnikatele Tomáše Pitra, u nějž v té době Šrytr už roky pracoval jako osobní řidič a strážce. Lídr opozice Paroubek ještě v roli premiéra označil Pitra za „nepřítele státu“ a usiloval o jeho co nejdelší uvěznění za různé podezřelé obchody. Jistě nelze vyloučit, že Pitr poslal svého přisluhovače za středoškolským kamarádem, aby vysondoval jeho ochotu přestoupit za peníze k Paroubkovým politickým konkurentům. Když už nic jiného, Pitr se tím mohl Paroubkovi symbolicky pomstít za jejich předešlé konflikty a co nejvíc tak snížit jeho šanci opět usednout do vlády. Na druhou stranu motiv pro lživé obvinění mohl mít i Ploc, respektive špičky jeho strany. Lídr ČSSD Paroubek v té době čelil ostré kritice médií za svůj povolební projev, kdy volby označil za „zmanipulované“ a  jejich výsledek přirovnal ke komunistickému puči v roce 1948. To značně snížilo chuť jiných stran se s ním na další vládě dohodnout. Kauza „úplatek“ proto mohla přijít ČSSD vhod: mediální spekulace o úplatkářských snahách koalice mohly vytlačit z prvních stránek novin Paroubkovo rétorické selhání (což se skutečně stalo) a každý

Jak dopadly známé korupční případy 1991: kauza Pithart. Tehdejší premiér Petr Pithart oznámil na policii, že se jej pokusil milionem podplatit ředitel Agrobanky Jan Král. Žádal za to, aby Pithart Agrobance pomohl získat například daňové úlevy či bankovní palác. Soudy se táhly čtyři roky a Král nakonec odešel s podmínkou a pokutou 40 tisíc korun. 2004: kauza Kořistka. Poslanec US-DEU Zdeněk Kořistka obvinil emisary ODS Marka Dalíka a Jana Večerka, že mu nabídli 10 milionů korun za to, že nepodpoří kabinet, v němž zasedla i Kořistkova partaj. Soud jeho slovům neuvěřil a nařídil poslanci, aby se oběma pánům omluvil. 2007: kauza Hybášková. Policie odložila trestní oznámení europoslankyně Jany Hybáškové (Evropští demokraté), v němž tvrdila, že ji blíže nespecifikovaní lidé z okolí ministrů Vlastimila Tlustého a Jiřího Pospíšila žádali o tři miliony za to, že tito dva ministři prosadí, aby vláda Evropským demokratům uvolnila státem neoprávněně zadržovaných patnáct milionů za komunální volby. 2007: kauza Čunek. Státní zástupce nařídil policii zastavit vyšetřování lidoveckého vicepremiéra Jiřího Čunka, kterého kriminalisté podezřívali z převzetí půlmilionového úplatku.

„přeběhlík“ z ČSSD získal automaticky nálepku prodejného šibala.

Běž a poslouchej naživo Vzhledem k  těmto stejně pravděpodobným možnostem proto problém případu Ploc není v odsouzení obžalovaného, ale v tom, že soudci se nepokusili vyrovnat s nejednoznačností celé věci. Navíc když kauzu porovnáme s několika podobnými, vyjde nám zásadní rozpor: ty věci se buď vůbec k soudu nedostaly, nebo soudci podezřelé úplatkáře osvobodili. Nejslavnějším příkladem za všechny je nedávno zastavená kauza místopředsedy vlády Jiřího Čunka. Na základě úplně stejných důkazů, jaké známe z procesu Ploc–Šrytr, pak soudci rozhodli zcela opačně například v úplatkářské aféře poslance Zdeňka Kořistky. Ten tvrdil, že mu dva emisaři ODS nabídli deset milionů a místo velvyslance v Bulharsku za to, že nepodpoří tehdejší vládu, v níž zasedla i Kořistkova partaj Unie svobody. Soud však jeho slovům neuvěřil a nařídil mu naopak oběma pánům se omluvit. Sami soudci nechtějí rozdíly ve svých verdiktech moc vysvětlovat. Předseda Soudcovské unie ČR Jaromír Jirsa mluvit nechce, protože – jak říká – má s těmito případy „nulovou zkušenost“. Podle jeho předchůdce ve funkci Libora Vávry jsou rozdíly dané tím, že „každý případ je jiný“. „Záleží často na detailech, které jsou pro toho, kdo není v soudní síni přítomný, těžko zachytitelné,“ říká Vávra. Dobrá, možná to tak skutečně je, ale neměli by pak soudci své verdikty co nejvíc vysvětlovat, aby veřejnost měla šanci jejich rozhodování pochopit? „V obecné rovině by určitě měli,“ říká Vávra. „Za Soudcovskou unii v tom mám čisté svědomí. Dělali jsme k tomu pro soudce řadu seminářů.“ Doktorand prestižní školy práva v Oxfordu Jan Komárek vidí hlavní problém ve zdejších právnických školách. „Neučili nás tam, jak se srozumitelně vyjadřovat. Jak komunikovat o svých rozhodnutích s  veřejností, jak psát srozumitelné rozsudky. Vedení školy to nepovažuje za důležitou věc,“ říká Komárek. Proděkan pražské právnické fakulty Jiří Hřebejk jeho slova potvrzuje. „O ničem takovém jsme neuvažovali a neuvažujeme,“ říká Hřebejk. „Nevím, jak bychom to měli přednášet. Každý člověk má možnost jít si sednout do soudní síně a poslechnout si odůvodnění naživo.“

Šance nahlédnout Podle Komárka navíc neplatí ani soudci často používané zdůvodnění, že „každý případ je jiný, a proto je nelze porovnávat“. „Vysvětlení je spíš v něčem jiném,“ říká Komárek. „Na rozdíl od Velké Británie, USA, Německa nebo Francie tady není vybudovaná kvalitní databáze, která by soudcům umožnila číst předešlá rozhodnutí jejich kolegů v podobných případech. Což by jim mohlo sloužit jako důležité vodítko pro rozhodování.“ Jinými slovy: soudce Plocova případu neměl šanci nahlédnout do rozhodnutí, které vynesl například v kauze Kořistka jeho kolega. Ta možnost by sice automaticky neznamenala, že by vynesl stejný verdikt, mohl se ale způsobem uvažování svého předchůdce inspirovat a pokusit se s ním sladit noty. Možná změna k lepšímu je už ale na obzoru. Ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil (ODS) by chtěl takovou databázi pro soudce rozjet někdy v průběhu příštího roku. Q

jiné oči

Reformy Francie a Česká republika byly v období mezi dvěma světovými válkami země velmi si blízké a stále mají mnoho společného, byť se to některým pražským politikům příliš nelíbí a svou zem by raději úžeji propojili s jiným kontinentem. V průběhu léta, pár týdnů po sobě, se parlamenty obou států zabývaly fiskálními reformami. Poslední slovo by lépe vyznělo v uvozovkách, poněvadž navzdory pompézním prohlášením našich politických vůdců jde v obou případech spíše o poloreformy. I když v detailech míří na odlišné stránky fiskální soustavy, v mnohém jsou si podobné. Daňová opatření premiéra Françoise Fillona i jeho českého kolegy Mirka Topolánka mají vzpružit ekonomiku, ale neměla by řešit hlavní problém francouzského ani českého rozpočtu neboli jejich chronické deficity, jež přesahují maastrichtská kritéria. Jestliže každá vláda slíbila, že na těchto reformách nebude nikdo škodný, což lze v průměru připustit, někteří na tom přesto vydělají více než ostatní. V obou případech totiž vlády označované za pravicové s liberálními inspiracemi nadělily největší dárky vyšší třídě. Ve Francii pak téměř zrušenou daní z dědictví i střední třídě. Bylo také zajímavé sledovat, jak oba kabinety realizovaly hlavní sliby z volební kampaně – rovnou daň propagovanou ODS a snížení daňového zatížení slibované Nicolasem Sarkozym. Francouzský prezident to měl snazší a jeho stěžejní opatření se mu podařilo prosadit po dvou měsících u moci díky jasné parlamentní většině, kterou disponuje. Určitě budou zajímavé i nadcházející měsíce, kdy by se Paříž i Praha měly pustit do opravdových reforem, počínaje změnou systému důchodového zabezpečení. Ten momentálně stojí na stejném principu mezigenerační solidarity a je u konce s dechem, i když třeba ve Francii je porodnost a imigrace dvakrát větší než v Česku. Jestliže příjmy pro financování důchodů jsou v obou zemích velmi podobné – prodloužení počtu odpracovaných let, penzijní fondy a jiné formy připojištění –, obě společnosti, jež pojí tradice rovnostářství, budou muset toto téma znovu prodiskutovat. Poté co si oba národy zvolily liberální vlády, budou muset rovněž zvládnout opravdovou sociální revoluci, která by měla být daleko hlubší a náročnější než fiskální polovičatosti z tohoto léta. Německo nám právě ukazuje, že to jde a přináší dobré výsledky. Fabrice Martin-Plichta

Pražský dopisovatel francouzského deníku Le Monde.

Ondřej Kundra

R E S P EKT. C Z

23

česko odpady

Kompost do každé rodiny Znají to v Německu, znají to v Rakousku a teď to čeká i Čechy – třídění bioodpadu

J

eště jí zbývají dva týdny. Dva týdny, aby přesvědčila i  ty poslední. „Dobrý den, jsme z technických služeb města a provádíme tady takový pilotní projekt.“ Takto se Gabriela Zadinová za poslední měsíce představila několiksetkrát. Spolu s kolegyní obešla v Děčíně 616 domácností, rozdala letáky, rozptýlila pochybnosti – a nakonec položila rozhodující otázku: Nechcete vyzkoušet zvláštní popelnici na třídění bioodpadu?

Ještě a ještě výš Gabriele Zadinové je třiadvacet a  studuje na Fakultě životního prostředí na Univerzitě J. E. Purkyně v  Ústí nad Labem. S  prosbou o  téma na diplomovou práci se letos na jaře obrátila na Technické služby Děčín a našla si nejen námět, ale také se hned do projektu Třídění bioodpadu zapojila jako manažerka. Pod jejím vedením tedy všichni Děčíňané, kteří se projektu chtějí účastnit, dostanou v  polovině září od technických služeb domů zadarmo další, hnědou popelnici. Do ní se budou vyhazovat odpady jako například tráva, zbytky ovoce, kávové filtry či bramborové slupky. Každé dva týdny technické služby pošlou vůz, který rozveze prázdné popelnice a naplněné nádoby vybere a odveze do kompostárny v Chudenicích u Bíliny. „Děčín je jedním z prvních měst, které systém třídění bioodpadu vyzkouší,“ říká Gabriela. Už teď je však jasné, že děčínský příklad budou v příštích měsících následovat další města a obce. Jako první vlaštovku lze uvést pražský magistrát, který minulý týden vyzval občany hlavního města, aby se v průzkumu vyjádřili k třídění bioodpadu. Nejde

Kolik recyklují z komunálního odpadu �� %

Německo

�� %

�� %

Rakousko

(údaje jsou z roku 2004)

�� %

24

Velká Británie

Česko

Portugalsko

�%

ZDROJ EUROSTAT

Teď už je to víc než téma na diplomku. (Gabriela Zadinová v Děčíně) f ot o t o m k i n ě m e c

o náhodu. Ministerstvo životního prostředí totiž připravuje novelu zákona o odpadech – a podle ní bude každá obec mít povinnost svým občanům umožnit třídění bioodpadu nejpozději do roku 2012. „Důvodem této novely je osm let stará evropská směrnice ukládající členským státům snížit množství biologicky rozložitelných komunálních odpadů jdoucích na skládku,“ říká tiskový mluvčí „zeleného“ ministerstva Jakub Kašpar a v hlase nelze přeslechnout určitou vděčnost. Ve vzácné shodě totiž ekologové a úředníci jak v Bruselu, tak v  Praze už dlouhá léta bok po boku bojují proti skládkování, které je všeobecně považováno za nejhorší způsob, jak naložit s odpadem. Hory plastů, hadrů a  zbytků jídla nejen páchnou a ničí i tu nejhezčí krajinu. Navíc jsou vysoce nebezpečné. Během procesu hnití vznikají skleníkové plyny a jedovaté bahno znečisťující vzduch a spodní vodu. A k tomu je zabezpečení skládek docela drahá záležitost. Bylo by tedy logické, kdyby odpadové deponie vyšly z módy. Většina českých obcí se přesto svého komunálního odpadu zbavuje právě skládkováním. „V roce 2006 skončily na skládkách tři čtvrtiny veškerého komunálního odpadu,“ říká Jakub Kašpar. „Oproti roku 2005 se to zvedlo o 11 procent.“ Ačkoli i Češi už pár let třídí plasty, sklo a papír, skládky z komunálního odpadu se nezmenšují, nýbrž naopak rostou. Pozornost ministerstva životního prostředí se proto stále více zaměřuje na bioodpad. S 30 až 40 procenty totiž právě bio-

logicky rozložitelné odpadky tvoří velkou část balíku komunálního odpadu. Vytřídění biozbytků tedy skutečně stojí za to. Podle vládního Plánu odpadového hospodářství z roku 2003 se má množství biologicky rozložitelných komunálních odpadů na skládkách do roku 2010 snížit na tři čtvrtiny toho, co se do deponií vysypalo v roce 1995. A do roku 2020 má toto množství dokonce klesnout až na jednu třetinu. O správnosti těchto cílů asi nemůže být pochyb. Jediný problém je v tom, že dosud nic nenasvědčuje tomu, že Česko své ambiciózní plány dokáže splnit. „Bohužel množství biologicky rozložitelného komunálního odpadu na skládkách neustále stoupá,“ říká Jakub Kašpar. „Zatímco v roce 2003 jsme ještě byli na 108 procentech úrovně z roku 1995, loni to už bylo 118 procent.“ Novelu zákona o odpadech lze tedy chápat jako poslední nástroj, jak konečně v českém odpadovém hospodářství dosáhnout vysněného obratu. Poté, co veškeré plány, apely a informace vyzněly naprázdno, chce vláda sáhnout po tvrdších opatřeních, aby obce a  občany k  třídění přiměla. Na radnicích to zřejmě nevzbudí velké nadšení. Jak však ukazuje případ Děčína, nová povinnost zdaleka neobnáší jen náklady a potíže, ale také velké šance.

Naděje v moři kelímků „Kdyby se nám podařilo vytřídit z našich odpadů biozbytky, byl by to velký přínos,“ říká Jiří Hykš, R E S P EKT 3 7 | 10 . –16 . z á ří 2 0 0 7

vedoucí odboru životního prostředí na děčínském magistrátu. Už pět let město odváží všechen svůj komunální odpad – zhruba 20  000 tun ročně – na skládku Orlík IV. Stejně jako její předchůdkyně Orlík I až III nachází se i  skládka Orlík IV u  vesničky Malšovice v idylické kopcovité krajině mezi Děčínem a Ústím. A stejně jako Orlíky před ní, jednoho dne bude i tato „aktuální“ deponie naplněná po okraj. „Předpokládáme, že nám místo vystačí do roku 2012,“ říká Roman Fikar, vedoucí skládky, a dívá se zamyšleně na moře z  hadrů, igelitek a  jogurtových kelímků, které se rozprostírá po svahu. „Úplně jistě to však nikdo neví – Orlík III jsme také museli zavřít o čtyři roky dřív, než jsme čekali.“ Stejně jako Jiří Hykš si proto i Roman Fikar slibuje od třídění bioodpadu celou řadu výhod: „Za prvé nám skládka vydrží déle,“ říká. „Za druhé budeme tady mít nový zdroj energie a přitom vytvoříme dokonce i nové pracovní příležitosti.“ S finanční pomocí z Bruselu a Prahy chce město hned vedle skládky postavit vlastní, moderní kompostárnu s takzvanou kogenerační jednotkou, která odpady ze zahrady a kuchyně přemění v humus a bioplyn. „Celé zařízení dá práci zhruba třem až pěti lidem,“ říká Fikar. „A elektřinou s bioplynem nebudeme vytápět jenom naše kanceláře, ale uvažujeme i o dalším využití, třeba v sušárně na ovoce.“ Aby všechno fungovalo podle plánu, bude nutné, aby Děčíňané sbírali odpady nejen v dostatečném množství, ale také v dostatečné čistotě. A právě v tom se zdá být problém, který masovému třídění bioodpadu dosud bránil.

Jak na černé ovce Pro svůj pilotní projekt vybral děčínský magistrát dvě části města se zástavbou rodinných domů. „Na panelákových sídlištích prostě neexistuje dostatečná kontrola, aby tam lidé do biopopelnic neházeli věci, které tam nepatří,“ vysvětluje manažerka Gabriela Zadinová. Jak ukazují podobné projekty z  Bíliny a  Uherského Hradiště, v panelácích je ochota k třídění bioodpadu opravdu menší než v rodinných domcích se zahradou. Úplně beznadějná však situace není ani tam. „Na našich sídlištích jsme biopopelnice rozmístili již v roce 1993,“ říká Miloslav Šatra, vedoucí odboru životního prostředí v Písku. „U každého vchodu stojí dvě nádoby. Samozřejmě všude máte černé ovce – ale celkem jsme s výsledkem spokojení a chceme třídění dál rozšiřovat.“ Jestli se „hnědé“ popelnice dlouhodobě prosadí, je zřejmě nejen otázkou zvyku a vzdálenosti, kterou občané s bioodpadem v  ruce musí při cestě k  popelnici překonat. Podle všech dosavadních studií záleží úspěch či neúspěch z velké části na informacích, jaké občané o projektu dostanou. A  proto se také Gabriela Zadinová chystá znova na cestu, aby přesvědčila ty, kteří si hnědou popelnici zatím neobjednali. Zbývají jí ještě dva týdny. Q Anneke Hudalla

R E S P EKT. C Z

SLUŽBY

Vaše peníze, naše značka Pražští úředníci proměnili obyčejnou registraci auta v tajuplnou bojovou hru. Moc je přitom nezajímá, že se nikdo z „hráčů“ nebaví.

J

e to malá plechová cedulka s písmeny a čísly, kterou si tady každý řidič musí přišroubovat na přední a zadní nárazník auta. Bez nich nelze jezdit, ale získat je není jednoduché. Třeba v Praze musí každý zájemce napřed podstoupit složitou, týdny trvající operaci. Cesta metrem z  pražského centra do periferní stanice Stodůlky trvá slabých třicet minut. Na nástupišti i před východem z podzemky pátrá zájemce o přihlášení auta marně po ukazatelích k úřadu, který si pro ten účel někde v okolí zřídila radnice hlavního města. Až místní trafikantka sdělí, že se tam dá dostat jedině autobusem, který tu staví jednou za půl hodiny. Další žena v autobuse, znalá místních poměrů, pak cestovatele

V Česku se najdou města, kde má čas občanů větší hodnotu. naviguje na správnou zastávku, odkud se jde ještě 300 metrů v sevření čtyřproudé silnice a betonové stěny až k bílé budově obklopené řadou topolů a označené cedulí s nápisem „Odloučené pracoviště magistrátu“. Dva muži v černých tričkách právě scházejí po schodech s potištěnými plechy v podpaží. „Tak hoďku a půl,“ říká jeden z nich na otázku, jak dlouho se uvnitř čeká na úřední přijetí. Tihle dva patří ovšem mezi ty šťastlivce, kteří si koupili auto v Česku; v tom případě totiž většinou stačí jedna výprava do Stodůlek. Kdo si ale vůz doveze z ciziny, musí se vyzbrojit trpělivostí.

Za den nebo za měsíc Pan K. koupil v Německu Volkswagen Golf a vyřídil v Česku všechny technické a administrativní kontroly. Uhradil necelé tři tisíce poplatku, vystál frontu a předal vyplněnou žádost. Tím skončilo první dějství. „Za dva týdny jsem zase zabil odpoledne cestou do Stodůlek jenom kvůli tomu, abych podepsal rozhodnutí,“ říká. „Čekal jsem, že aspoň podruhé dostanu rovnou na místě i značku, ale dali mi ji až za další dva týdny. Mezitím jsem auto nutně potřeboval, ale stálo jenom kvůli téhle formalitě. Nechápu, co tam ten měsíc dělají.“ Úředníci neprohlížejí samotné auto, jestli fungují brzdy nebo zda číslo motoru odpovídá údaji v tech-

nickém průkazu: to všechno už za ně udělali technici jinde. Ve Stodůlkách jenom prohlédnou doklady a zapíšou je do seznamu. Oficiální řečí ovšem náplň jejich práce zní dramatičtěji. „Pracovník vyhodnocuje všechny podklady, zapisuje záznam do elektronické evidence žádostí, potvrdí výsledek svého rozhodnutí do spisové dokumentace a provede další záznamy do registru o schválení vozidla,“ vypočítává Václav Krouský z dopravně správního oddělení magistrátu. Taková operace ovšem v sousedním Německu trvá jen 40 minut. Podle pražských úředníků však lze Česko s Německem jen těžko srovnávat: protože Němci prý zdaleka tak často jako Češi nedovážejí automobily ze zahraničí, není tam takový nápor na příslušné úřady. Přesto se i v Česku najdou velká města, která žádost o  registraci auta vybavují hbitěji než Praha. V Olomouci to trvá tři dny až týden, v Brně dokonce jeden jediný den. „Prostě jsme na tu agendu dali víc úředníků,“ vysvětluje úspěch šéf dopravního odboru tamní radnice Petr Konopka. Praha touhle cestou jít nechce. Kdyby se prý rozrostl počet žádostí, stačí stávajícím kádrům ubrat jinou práci a poslat je výhradně na odbavování.

Čas jsou peníze Spolehlivým indikátorem vstřícnosti a rychlosti úřadů může být i to, kolik se kolem dané agendy rojí firem slibujících bleskové vyřízení formalit. V Praze jich internet vyplivne řadu: všechny slibují, že za dva až tři tisíce korun (kromě oficiálního poplatku) zařídí značky i do dvou dnů. V čem tkví tajemství jejich úspěchu, když běžnému smrtelníkovi trvá stejná operace měsíc? „To netuším, musíte se obrátit na ně,“ krčí rameny odpovědný úředník magistrátu Václav Krouský. Firmy nechtějí své „know-how“ prozradit, ale znalci situace mluví o korupci. Vodítkem, kdo má pravdu, může být například zápis firem do obchodního rejstříku. Tam až donedávna panovala podobná situace jako při přidělování značek: věc se táhla řadu měsíců, personál se před veřejností uklidil za zamřížované dveře, a kdo chtěl mít zápis v obchodním rejstříku dřív, musel zaplatit zprostředkovatelům, kteří žádost protlačili přes „spřízněné lidi“. Nové vedení soudu ovšem tyhle pracovníky propustilo, zápisy se začaly vyřizovat na přístupnějším místě a rychleji. Firmy „šetřící váš čas“ pak přestaly mít smysl. Q Tomáš Pavlíček

25

ekonomika PŘEROZDĚLOVÁNÍ DANÍ

str. 26

PODNIKÁNÍ A SPOLEČNOST

str. 28

ÚSPĚCH

str. 29

Venkov v. města

Hledá se dobrá firma

Svobodný muž na drátě

Tomáš Sachr

THE Economist

PETR třešňák

Český systém přerozdělování daní diskriminuje malé obce. Navíc nepostrádá prvky absurdity, jako je třeba ignorování cizinců.

Debata o společenské odpovědnosti firem přichází opět do módy. Ekonomové radí nepodléhat iluzím.

Cesta počítačového experta Martina Pavlase od Hotmailu k vlastní lodi a retro zvukům.

přerozdělování daní

Venkov v. města Malé obce už nechtějí snášet nespravedlivé přerozdělování daní ve prospěch velkých.

Pohled na ten krátký text s řádkou čísel chomutovské primátorce Ivaně Řápkové pravidelně zvyšuje tep. „Dvacet milionů v nejlepším případě,“ vypočítává, o kolik se může šmahem ztenčit miliardový rozpočet jejího města. Důvod je skrytý v tabulce, která dělí česká města a vesnice do čtrnácti kategorií podle velikosti. Pořadí má zásadní význam pro přerozdělování daní, které Češi a Moravané odevzdávají do společné kasy. Starostové ho už léta kritizují za to, že neúměrně zvýhodňuje velká města. Padesátitisícový Chomutov je těsně na hranici dvou kategorií a i to je problém – loni z oficiálního seznamu jeho obyvatel ubylo pár desítek lidí a město rázem musí řešit, jak se vyrovnat s propadem na úrovni desítek milionů. Dnes, pár dní po schválení prvního reformního balíku, je to však žhavé téma úplně pro všechny. Ministerstvo financí totiž v rámci druhého kola reformy pracuje na změně nenáviděného přerozdělovacího klíče. A právě teď se začíná rýsovat, jak to dopadne.

To je absurdní Chomutovská primátorka chce svůj problém řešit pragmaticky: uvažuje o tom, že si chybějící spo-

Aby se život nevytratil V kanceláři starosty obce Suchá Loz Jana Gazdíka nic nenasvědčuje tomu, že by právě odtud odeslali dopis do Štrasburku, že český stát diskriminuje malé vesnice. Na zdi kanceláře svítí čerstvý diplom s titulem „Vesnice roku“, skrze okna úřadu je vidět ruch a na opravené návsi i úplně nový kostel. Vysvětlení je podle starosty jednoduché – něco zaplatila Evropská unie, kostel postavili místní z vlastní sbírky. „Máme tu spoustu schopných a ochotných lidí,“ libuje si starosta a vypočítává, že většina z tisícovky místních pracuje přímo ve firmách ve vesnici – podnikatelů a živnostníků je tu skoro dvě stě. „Ani z nich, ani z lidí, co dojíždí za prací do města, toho moc nemáme. Stát vrací městům mnohem víc. My na venkově jim tak vlastně často vyděláváme na provoz,“ říká Gazdík. Za utěšeným stavem vesnice je podle Gazdíka třeba hledat úspěšný „vesnický“ byznys. Suchá Loz prodává služby obecní vodárny, pronajímá lesy a nově chce stáčet vlastní minerálku. „Díky tomu máme třeba na opravy silnice nebo údržbu turistických stezek. Tak by to být ale nemělo. Když si na sebe dokážete vydělat, měli byste si moci dovolit investovat třeba do kultury,“ říká starosta. „Bez toho se z českého venkova v éře internetu a dojíždění za prací vytratí život.“ Gazdíkovi se teď jeho agilní přístup začíná vyplácet. Po podání žaloby do Štrasburku byl přizván k vyjednáváním o budoucích úpravách daňového přerozdělování přímo na ministerstvo financí.

26

luobčany „dokoupí“. Město možná už brzy začne nabízet peníze za to, že si do něj kdokoli nahlásí trvalé bydliště, a chybějící stovka lidí se tak papírově doplní. „Je jasné, že takhle by to být nemělo. Na absurdní zákony však musí přijít absurdní odpověď,“ krčí rameny Ivana Řápková a vytahuje znepokojivý paradox – v posledním roce obyvatel vlastně přibylo, do statistik si to ale započítat nemohou. Několik stovek nových spoluobčanů jsou totiž cizinci, se kterými se při přerozdělování státních peněz nepočítá. V Chomutově tak dnes papírově neexistuje téměř 1400 lidí, kteří však služby radnice využívají úplně stejně jako ostatní. Aktuální problémy chomutovské radnice nejsou pro znalce situace ničím novým. Především z malých obcí v celé zemi už léta zní požadavek, že systém, který nahrává rozpočtům velkých měst, se musí změnit. Dnes je nastaven tak, že stát shrábne většinu daní a přerozděluje je obcím zpátky. V eráru konkrétně skončí veškeré příjmy z DPH, všechny firemní daně a dvě třetiny daní od fyzických osob. Obcím zůstává jen daň z nemovitostí a zbylá třetina peněz od fyzických osob. Přerozdělovací systém je nastaven od roku 2000 tak, že čím více žije v obci lidí, tím více její radnice od státu dostává na jednoho obyvatele. To je samo o sobě v pořádku – větší města mají náročnější správu a za různými službami se sem sjíždějí lidé z širokého okolí. Problém je v modelu: ten vypadá tak, že na jednoho Pražana putuje skoro sedmkrát větší částka než na jednoho obyvatele v nejmenších obcích. Přehnané jsou podle kritiků i  rozdíly mezi sousedními kategoriemi (což ilustruje zmíněný případ  Chomutova). V  celorepublikovém měřítku to má zajímavé výsledky: přestože v pěti největších městech žije jen asi pětina Čechů, právě do jejich pokladen proudí každoročně polovina všech přerozdělovaných daní. Malé obce proti tomu dělají, co mohou. Před několika týdny ohlásil starosta moravské vísky Suchá Loz Jan Gazdík, že si na české poměry bude stěžovat u mezinárodního tribunálu ve Štrasburku, protože podle něj malé vesnice diskriminují (razantní akci mu sousedé schválili v obecním R E S P EKT 3 7 | 10 . –16 . z á ří 2 0 0 7

Sem už úředníci z ministerstva financí nedohlédnou.

referendu). Už rok navíc leží u Ústavního soudu stížnost osmadvaceti senátorů s podobným obsahem, jako je Gazdíkova žaloba. A letos na jaře se zhruba tisícovka starostů podepsala pod dokument nazvaný „Petice proti diskriminaci venkova“, v němž jde o totéž. Jedním z rebelujících starostů je i pětapadesátiletý Vojtěch Vráblík z dvousethlavé vesnice Lopeník na Uherskobrodsku. Roční rozpočet vísky je něco přes milion, ale starosta dostává ze státní kasy jen zhruba 250 tisíc korun. Je to opravdu pod čarou, protože čísla za celou republiku ukazují, že obce dostávají v průměru od státu víc než polovinu svého rozpočtu (zbytek si musí vydělat podnikáním nebo získat z dotací). Vesnice si nemůže nijak vyskakovat: za posledních pět let se stala jedinou místní investicí rozhledna, pořízená za peníze z evropských fondů. Více než její věž však návštěvníka zaujmou půlmetrové výmoly na hlavní silnici. „Peníze od státu nestačí ani na základní provoz,“ krčí rameny v kanceláři svého úřadu pan Vráblík. Mimořádní jedinci by to jistě překonali, ale pravdou je, že rozjet funkční byznys není pro vesnici s pár staveními a polohou mimo hlavní turistické lokality nic snadného. Do stejné velikostní kategorie jako Lopeník přitom v Česku spadá skoro polovina z celkových šesti tisíc obcí.

f ot o g ü n t e r b a r t o š

celků. V komentáři k zákonu, který obce rozdělil do čtrnácti kategorií, se přímo praví, že by měl být pro spojování „silnou motivací“. Jenže život se ubíral jinudy. „Bez samostatnosti by se z Lopeníku stala možná tak rekreační osada,“ říká starosta Vráblík a dodává: „Úřad nefunguje jen kvůli formulářům. Řešíte sousedské spory, radíte lidem, na koho se obrátit s potížemi. Tohle by úředníci z nějaké vzdálené radnice sotva zajistili. Obec musí mít identitu, musí fungovat. Když se zruší obecní úřad, tak to místo přestane žít.“ Každopádně platí, že zmíněná „silná motivace“ šest let starého zákona se neprojevila zatím ani v jediném případě. Venkovu se teď blýská na lepší časy. Ministerstvo financí totiž poslalo minulý týden na úřad

Obraz nerovnosti Roční příjmy obcí na jednoho obyvatele v rámci státního přerozdělení daní Obec Počet obyvatel Příjem Haluzice

74

4000 Kč

Lopeník

188

5200 Kč

14 083

6850 Kč

Mariánské Lázně Chomutov

50 176

8300 Kč

Olomouc

100 752

10 200 Kč

Ostrava

314 452

16 500 Kč

Chceme víc

Praha*

1 181 610

28 300 Kč

Státní úředníci malým radnicím radili dlouhé roky jediné – spojit se s okolními vesnicemi do větších

*Údaje za hl. město obsahují i daňové příjmy, které získává jako kraj

R E S P EKT. C Z

ZDROJ Ministerstvo financí

vlády novelu, která by měla nejmenším obcím výrazně přilepšit. Ze sporných čtrnácti kategorií od příštího roku zůstanou jen čtyři. Dramatické propady příjmů při poklesu z jedné kategorie do druhé by měly zmizet. Spravedlnost při rozdělování peněz by měl podpořit fakt, že se bude v budoucnu brát v úvahu vedle počtu obyvatel i plošná velikost obce. „Žádný tlak na spojování už není na programu,“ říká Kalouskův náměstek Eduard Janota. Starostové změny vítají, jedním dechem však dodávají, že chtějí víc. V  Senátu se už objevily plány, jak by další pokračování mohlo vypadat: velikostní kategorie by se zrušily úplně, a  tím pádem by zvýhodňování větších měst definitivně padlo. Na služby, které nabízejí větší města, by neměl přispívat stát, ale obecní úřady v okolí – vždyť právě jejich lidé je využívají. Zastánci změn tvrdí, že centrální přerozdělování by se tak změnilo v tržnější prostředí, známé z některých evropských zemí – většina z vybraných daní by zůstávala přímo starostům, kteří by s nimi hospodařili po svém. Návrh má své mouchy – neřeší například situaci obcí, které na svém území nedokážou vybrat dostatek peněz a jimž dnes přerozdělování zajišťuje ochranný polštář. A především nemá podporu mocných primátorů velkých měst. „Cokoli dalšího je běh na dlouhou trať. Jen těžko si dokážu představit, že by se pro nějaké dramatičtější změny našla všeobecná shoda,“ říká náměstek Eduard Janota. Q Tomáš Sachr

27

f ot o g l o b e m e d i a / r e u t e r s

ekonomika PODNIKÁNÍ A SPOLEČNOST

Hledání dobré firmy Debata o společenské odpovědnosti podniků se opět přiostřuje Pokud věříte tomu, co o  sobě říkají, pak velké firmy ještě nikdy nebyly vzornějšími občany. Za poslední desetiletí ovládla ředitelské kanceláře velkých korporací v bohatých zemích „společenská odpovědnost podniků“ – CSR (v angličtině je zavedena tato zkratka ze slov „corporate social responsibility“, její česká verze se zatím neujala, proto budeme v textu používat anglickou) – a stále častěji se vkrádá i do rozvíjejících se ekonomik. Většina velkých firem si nyní stanoví zásady, které vymezují nejlepší postupy ve všem, od různorodosti pracovních sil až po lidská práva a životní prostředí. Kritika CSR zaznívá zejména z úst pravicových zastánců volného trhu. Ti se ohánějí argumentem Miltona Friedmana, že jedinou „společenskou odpovědností podniku je zvyšovat zisk“, a rozčilují se, že kapitáni obchodního světa kapitulovali před politickou korektností. V debatě však nyní nastává nový zvrat, poté co ostrou kritiku CSR zveřejnil přední představitel levice.

S igelitkou za lepší společnost. (Obří nákupní centrum Wal-Mart v Pekingu)

usilují aktivisté CSR: Wal-Mart dejme tomu zavede levnější „zelené“ obalové materiály nebo Starbucks dá zdravotní pojištění pracovníkům zaměstnaným na částečný úvazek a omezí tak fluktuaci pracovních sil. Ale „připisovat těmto korporacím k dobru ,společenskou odpovědnost‘ znamená označovat tímto pojmem všechno, co podnik případně udělá, aby zvýšil zisk, pokud to má náhodou příznivý dopad i na zbytek společnosti,“ píše pan Reich. A co víc, firmy údajně využívají CSR k tomu, aby namluvily veřejnosti, že problémy se řeší, a brání tak smysluplnější politické reformě. A politici se rádi předvádějí tím, že veřejně hanobí zlobivé podniky –

Reich: Debata o tom, jestli je firma Wal-Mart nebo Google dobrá či zlá, nemá smysl.

Byznys nenahradí politiku Ve své nové knize s  názvem Superkapitalismus Robert Reich odsuzuje CSR jako nebezpečné rozptýlení, které podkopává demokracii, zvlášť v jeho rodné Americe. Robert Reich, ekonom, který byl za Billa Clintona ministrem práce a nyní vyučuje na Kalifornské univerzitě v  Berkeley, připouští zásadní obrat, poté co celá léta „kázal, že společenská odpovědnost a zisk se v dlouhodobém horizontu sbližují“. Nyní se domnívá, že podniky „nemohou být společensky odpovědné, alespoň ne v rozhodné míře“ a že aktivisté CSR se nechávají odvádět od reálnějšího a důležitějšího úkolu, totiž přinutit vlády, aby řešily sociální problémy. Debata o tom, jestli je firma Wal-Mart nebo Google dobrá či zlá, nemá smysl, říká Robert Reich. Jde o to, že právě vláda má povinnost stanovit pravidla, která zajistí, aby vzájemně soutěžící firmy zaměřené na maximalizaci zisku nejednaly v rozporu se zájmy společnosti. Reich si bere na paškál jeden z údajných triumfů CSR za druhým. Jsou společensky odpovědné firmy ziskovější? Nesmysl. Ovšem, firmy občas najdou způsoby, jak snížit náklady, které se shodují s tím, o co

28

například ropné firmy, které uměle vyhánějí nahoru ceny. Přitom nejsou schopni změnit předpisy, které takové chování umožňují – tento jev Reich přičítá rostoucímu vlivu podnikových lobbistů.

Odpovědnost v. zisk Jak se k tomu postaví zastánci CSR? Málokdo zpochybní zásadní úlohu vlády při stanovování pravidel hry. Mnozí se také ztotožní s obavami pana Reicha ze zničující politické moci bohatství podniků. Ale podle Johna Ruggieho z Harvardovy univerzity otočil Robert Reich věci „úplně naopak“. Kdyby byli občané a politici připraveni zachovat se správně, říká, nebylo by tolik nutné spoléhat se na CSR. Přemýšliví zastánci CSR také připustí, že podniky stěží budou dělat věci, které jsou v rozporu s jejich vlastními zájmy. Skutečným úkolem je přimět je k tomu, aby jednaly informovaně a ve svém vlastním dlouhodobém zájmu, a ne úzkoprse a krátkodobě. Reich takové úvahy zavrhuje jako „chytrý management“, a ne společenskou odpovědnost. Správně uplatňovaná CSR však může motivovat zaměstnance a posílit obchodní značku – a sou-

časně prospět firmě. Pochopení a zohlednění sociálního kontextu, ve kterém firmy působí, stále častěji vede ke vzniku nových produktů a služeb, říká Jane Nelsonová z mezinárodní organizace The Prince of Wales International Business Leaders Forum. Když budeme firmám říkat, že se nemusí chovat odpovědně, mohly by podcenit investice do těchto příležitostí a příliš se zaměřit na krátkodobý zisk.

Oživit společenskou smlouvu Je zajímavé, že Robert Reich se vlídně ohlíží zpět na dobu, kterou označuje za „téměř zlatý věk“ v Americe po druhé světové válce, kdy firmy skutečně byly společensky odpovědné. Pan Reich tvrdí, že přední podnikatelé tehdy na rozdíl od jejich soudobých protějšků věřili, že mají povinnost zajistit spravedlivé rozdělení užitku, který přináší hospodářský růst. Co se změnilo? Velké americké firmy se tehdy podle něj mohly opřít o luxus oligopolu, který jim dával možnost chovat se sociálně citlivě. Dnešní „superkapitalismus“ je postavený na nemilosrdné globální konkurenci, ve které si už firmy takovou velkorysost nemohou dovolit. Lenny Mendonca ze společnosti McKinsey vidí poválečné období jinak. Po válce si přední podnikatelé uvědomili, že je v jejich vlastním zájmu obnovit globální ekonomiku a znovu oživit společenskou smlouvu. Stejnou příležitost podle něj mají i  dnes, vzhledem k  problémům sahajícím od klimatických změn až po nedostatečné vzdělání. Je možné, že jejich vlastní dlouhodobé zájmy mohou dát firmám ještě silnější motivaci k hledání řešení, než jakou mají vlády. Skutečně, v Americe podnikatelé volají po vládních opatřeních ve vzdělávání, řešení klimatických změn a reformě zdravotnictví, které nejsou ani jednostranné, ani krátkodobé, a které se dokonce možná ani tolik neliší od představ Roberta Reicha. Jeho kniha míří na celou řadu cílů. Je však pravděpodobné, že jak podnikoví šéfové, tak aktivisté CSR ji zavrhnou jako v zásadě naivní a připojí se k Simonu Zadekovi, řediteli lobbistické skupiny CSR AccountAbility. „CSR už není záležitostí ,co kdyby‘,“ říká Simon Zadek, „zůstává už jen otázka ,co konkrétně a jak?‘“Q © The Economist Newspaper Limited, London 2007 R E S P EKT 3 7 | 10 . –16 . z á ří 2 0 0 7

úspěch

Svobodný muž na drátě Cesta Martina Pavlase od Hotmailu k vlastní lodi a retro zvukům

P

racovat pro velkou zahraniční firmu není pro každého. Oblek s kravatou, pevná pracovní doba, stůl vedle stolu v  prosklené kancelářské hale a pavučina leckdy napjatých vztahů. Pokud jste ovšem počítačový expert s  vášní pro špičkové technologie a  gigantické databáze, možná máte pocit, že nezbývá než se s tím vším smířit. Aspoň Martin Pavlas (30) zpočátku ten dojem měl. Ale pak si řekl, že bude lepší, když se stane svým vlastním pánem.

Školení k nezaplacení Odmala vysedával celé noci ve společnosti prvního osobního počítače Atari, místo školy pak vymetal mejdany, ale nadprůměrná znalost programování ho držela nad vodou. Kluků jako Martin Pavlas byste na českých elektrotechnických průmyslovkách počátkem 90. let potkali tucty. Po maturitě se mu na vysokou už nechtělo a místo toho vyzkoušel práci ve dvou velkých firmách. „České dráhy i Komerční banka neustále pořádaly nějaká školení, na která nikdo nechtěl chodit,“ vzpomíná hubený mladík v džínech a tričku, „tak jsem na ně chodil já. Takhle jsem si udělal zadarmo několik mezinárodně uznávaných certifikátů, které dneska stojí spoustu peněz.“ Proškoleného specialistu na datové systémy prostředí dinosauřích podniků brzy přestalo bavit a rozhodl se zkusit štěstí v cizině. „Napsal jsem takový e-mailový systém, který fungoval podobně jako Hotmail. V roce 1997 to byla docela novinka, e-maily frčely,“ vypráví Martin Pavlas. „Chtěl jsem do Anglie nebo do Holandska, tak jsem si dal inzerát na web, nabízel ten program a sháněl práci.“ Zájemců se prý ozývalo celkem dost, ale byrokratické překážky při najmutí levnějšího programátora z  Čech všechny odradily. Až jeden majitel softwarové firmičky z nizozemského Haarlemu měl o e-mailový systém takový zájem, že pro něj pracovní povolení na úřadech v měsíčním maratonu vyběhal.

O Commodore mio U prvního zaměstnavatele vydržel Martin rok a půl, pak si dal další inzerát. Ozvala se mu společnost Verza, která se věnuje zprostředkování plateb po internetu. „Byl to sled šťastných náhod,“ vypráví mladík, „její holandský majitel Joost měl firmu v San Francisku a chystal se ji přesunout do levnějšího Amsterodamu. Na schůzce mi řekl, že potřebuje rychle postavit tým dvou tří lidí, kteří to po technické stránce zajistí. Přesně to jsem uměl.“ Český programátor se tak hned na začátku stal nepostradatelným. Zajistil transport serverů, vybudování a  instalaci systému v  Nizozemsku, udělal pořádek v databázi kreditních karet, hasil akutní problémy. A ještě navíc Joostovi pomáhal uvést v život internetovou doménu .tk, kterou si R E S P EKT. C Z

Dej mi pár školení – a jsem jen svůj. f ot o g ü n t e r b a r t o š

podnikatel pronajal od vlády ostrova Tokelau v jižním Pacifiku. Odměnou byl více než dvojnásobný plat oproti předchozímu místu a skvělý vztah se šéfem. „Bylo to oboustranně výhodné – já jsem měl svobodu dělat práci, tak jak chci, on mně do toho vůbec nemluvil. Ale věděl, že se na mě může spolehnout,“ vysvětluje Pavlas a doplňuje příklad. „Jednou za ním třeba přišel velmi významný klient a  řekl mu – svěříme vám naše internetové platby, ale jen tehdy, když systém poběží už zítra; nemůžeme si dovolit výpadek. Bylo 23. prosince, zrovna jsem chtěl jet domů na Vánoce, ale Joost mě poprosil, ať ten program napíšu. Sedl jsem si a ráno to bylo hotové. Firma tím získala největšího zákazníka, který jí dodnes zajišťuje polovinu všech příjmů.“ Jak Verza bohatla, začala však Martinovi postupně čím dál víc připomínat staré dobré České dráhy. Ze tří zaměstnanců bylo rázem čtyřicet, po chodbách pobíhali různí manažeři lidských zdrojů a všechno bylo náhle zatuhlejší. Rozhodl se, že odejde. Na to, že by se mohl stát součástí obrovského globálního kolotoče jménem outsourcing, při němž lidé v levnějších zemích pracují na dálku po drátě pro Západ (viz článek na straně 16), nejdřív nepomyslel. Napadlo ho to, až když mu po odchodu stále volali bývalí kolegové z Verzy a žádali ho o radu. „Nemohli sehnat náhradu, tak jsem jim navrhl, že můžu tu práci dělat z Prahy,“ říká. Starý přítel Joost nebyl proti, a tak se Martin Pavlas na jaře roku 2002 začal starat o internetovou bezpečnost Verzy na dálku po drátě. Křest ohněm

přišel o  dva roky později, to už měl k  ruce pár zaměstnanců. Verzu tehdy napadla skupina litevských hackerů a chtěla výpalné dvacet tisíc dolarů – jinak platební společnost soustavnými útoky vyřadí z provozu. Nizozemci se obrátili na policii, ale ta jim nedokázala pomoci. „Požádal jsem hackery, ať nám dají týden času, abychom mohli uvolnit peníze z banky,“ vysvětluje český programátor svou fintu. Za sedm dní pak Pavlas s kolegy v Praze vyvinuli ochranný systém předsunutých serverů, který útok zastavil. „Už se neozvali,“ shrnuje Pavlas. Dnes v  Praze práce pro Nizozemce zaměstnává dvanáct lidí. „V outsourcingu je podle mých zkušeností klíčová hlavně komunikace. Problémy můžou nastat v obyčejných věcech, jako jsou třeba kulturní rozdíly: Češi se bojí říkat otevřeně svůj názor, Holanďané to naopak dělají velmi razantně, až někdy působí arogantně,“ vysvětluje. Před časem ale majitelé Verzy najali skupinku nových manažerů a mezi mateřskou firmou a českou laboratoří začaly vznikat spory o kompetence. „Z mého pohledu tomu pořádně nerozumějí, z jejich mám zase já příliš velké pravomoci,“ shrnuje krizi Martin. Výsledkem je, že mu i  tahle spolupráce začíná být těsná, a rozhlíží se, co dál. Ve volném čase si staví loď a sbírá staré klávesové nástroje. „Vymyslel jsem takový hudební syntezátor, který vychází ze součástek starého počítače Commodore,“ říká nadšeně. „Retro zvuky jsou dneska v módě, už mám na něj několik objednávek. Možná je nejvyšší čas se s outsourcingem rozloučit.“ Q Petr Třešňák

29

svět Brazílie, USA, EU

str. 30

ČÍNA

str. 32

POLSKO

str. 33

O KOM SE MLUVÍ

str. 34

Romeo a Rwanda

Za všechno může etanol

Olympijské nové světy

Trapnosti a lži

V Polsku se zatýká a schyluje se k předčasným volbám.

Příběh generála, co neposlechl a snažil se zastavit ďábla.

Markéta Pilátová

Robert Mikoláš

Tomasz Mackowiak

petr třešňák

Díky etanolu se Brazílie stala miláčkem Američanů i Evropanů.

Čínská olympiáda bude úžasná, ale někteří to pěkně odnesou.

Brazílie, USA, EU

Za všechno může etanol Brazilci v tom byli dlouho sami. Teď jim alkohol z cukrové třtiny nadělal spoustu mocných přátel.

Jsou si sympatičtí, plesala na jaře brazilská média. Prezident Luiz Inácio Lula da Silva se právě vrátil z letního sídla George Bushe, legendárního Camp Davidu. Po šestnácti letech je to první latinskoamerický prezident, který tady s Georgem Bushem opékal steaky a  probíral nad nimi obchodní záležitosti. V  létě si pak Lula da Silva v  Lisabonu na setkání s představiteli Evropské unie vyslechl, že jeho země je Evropou považována za „globální mocnost“. Doma ho pak čekaly ovace. A za všechno může etanol.

Doma mám taky flexy Když se budete chtít dostat z  brazilského São Paula do 150 km vzdáleného zemědělského měs-

Od září jedině saabem O brazilský etanol je zájem i v Evropě, i když důvodem je zde vedle energetické bezpečnosti také snaha o zastavení změn globálního klimatu. V Evropské unii je v této oblasti lídrem Německo a Švédsko. To je se svým programem BioPower dokonce vzorem i pro své severské sousedy. Na rozdíl od nich se totiž ve Švédsku hned od začátku dostávalo biopalivům masivní podpory přímo od vlády. Navíc do vývoje motorů na etanol začala velice brzy investovat domácí automobilka Saab. Stát cenu etanolu subvencuje, takže nepřekračuje cenu benzinu. Ve Skandinávii vlastníci aut obecně platí vysoké daně. V případě firemních aut na etanol sníží švédský berní úřad 20 % daňového základu. Kromě toho jsou auta poháněná etanolem kupříkladu ve Stockholmu nebo v Göteborgu úplně či částečně zproštěna parkovného a mýtného při vjezdu do centra. Zavedení dopravy na palivo z obnovitelných zdrojů je tedy výsledkem spolupráce tří velkých oblastí, jak shrnuje v e-mailové odpovědi Annika Priouová ze skupiny BioPower ze společnosti Saab: „Za prvé to bylo špičkové nasazení vlády: někdejší premiér Göran Persson v roce 2005 vyhlásil, že Švédsko musí být do roku 2020 nezávislé na ropě. Za druhé změnu prosazovali komunální politici. Za třetí se dokázali domluvit automobilky, dovozci paliv, úřady a výrobci etanolu.“ Na dánský trh chce Saab své modely aut na bioetanol uvést v září. Daniela Vrbová Autorka je skandinavistka.

30

tečka Piracicaba, cestu vám budou zpestřovat jen nekonečná pole s cukrovou třtinou. Na bývalých kávových plantážích kolem Piracicaby se dnes vyprodukuje 80 % brazilské odpovědi na ropnou závislost, z níž na latinskoamerickém kontinentu těží především „ropný baron“ Hugo Chávez. Chávez se díky svým ropným zásobám, které mu podle expertů vystačí na 200 let, s gustem míchá do záležitostí jiných latinskoamerických zemí. Neváhá Brazilce nazvat „lokaji“ Spojených států, když se pokouší oživit s  Američany obchodní vztahy, a nešetří výhrůžkami, pokud se třeba brazilští senátoři zastanou jediné kritické televize, které Hugo Chávez neprodloužil licenci. Brazilci se, i když to středolevicový Lula da Silva nerad přiznává, stali na latinskoamerickém kontinentu jakýmsi jazýčkem na vahách mezi dnes už evidentně diktátorskou ropnou velmocí Venezuelou a  Spojenými státy. Hugo Chávez, popichovaný svým nesmrtelným mentorem Fidelem Castrem, by rád mluvil také do záležitostí latinskoamerického obchodního společenství Mercosur, ale zejména do toho, jestli Brazílie má, nebo nemá zůstat světovou jedničkou ve výrobě etanolu. Ten funguje jako náhražka benzinu a vyrábí se destilací cukrové třtiny nebo kukuřice a míchá se s tradičním benzinem. Brazilský etanol je podle údajů Světové banky čistší čili šetrnější k životnímu prostředí a výkonnější než etanol, který se získává z kukuřice a produkuje se převážně ve Spojených státech. Jeho vývozem by se dal Chávezův podíl na trhu s pohonnými hmotami pořádně zmenšit. Budoucnost amerického automobilismu by pak mohla těžit ze zkušeností, ke kterým se postupně během desetiletí dopracovali sami Brazilci. „Tohle firemní auto je taky ,flexy‘, ale doma mám svoje R E S P EKT 3 7 | 10 . –16 . z á ří 2 0 0 7

Mám teď mocné kamarády. (Zemědělec na brazilské plantáži cukrové třtiny) f ot o : g l o b e m e d i a / r e u t e r s

stejné,“ říká hrdě top manažerka švýcarské firmy se sídlem v São Paulu, třiatřicetiletá oslnivá blondýna Renata Pfefferová. Stojíme u jedné z 29 tisíc čerpacích stanic, u  nichž jsou po celé Brazílii k dostání pohonné hmoty pro tzv. flexy auta. Sedm z deseti nově prodaných automobilů je dnes v Brazílii schopno jezdit jak na benzin, tak na etanol nebo na směs obou paliv. Právě nástup „flexů“ dnes řidiče nestaví při nákupu automobilu před zásadní rozhodnutí zvolit na léta dopředu typ paliva a riskovat, že se poměry na trhu nějak změní. Přičemž příběh biopaliv v Brazílii je starý skoro třicet let.

Nerodit pohonné hmoty Nastartovala ho už tehdy ropná krize z počátku 70. let, kdy se ceny téměř ze dne na den zečtyřnásobily. V zemi tehdy vládla vojenská junta. Vojáci nechtěli být závislí na dovozu ropy a investovali miliardy dolarů do vývoje etanolu. Nařídili státním podnikům, aby jejich vozový park přešel na novou technologii, a  státnímu naftařskému gigantu Petrobras, aby zajistil distribuci nových pohonných hmot na svých čerpacích stanicích. Přesto nakonec celý etanolový tah nevyšel. V roce 1986 totiž moc v zemi převzaly demokratické vlády a zároveň prudce klesly ceny ropy. Když pak o tři roky později vláda zrušila státní dotace etanolu, drželi se majitelé do té doby oblíbených aut na alkohol za hlavu. R E S P EKT. C Z

Něco však přece jenom zbylo. Země má pro pěstování cukrové třtiny ideální podmínky a cukrovary měly v rukou potřebnou technologii. A když se před několika lety začaly ceny ropy zase zvyšovat, Brazilci svůj starý vojenský projekt rychle oprášili. Díky intenzivnímu výzkumu teď dokážou etanol vyrábět nejlevněji ze všech zemí. Do země jezdí na exkurze třeba Švédové, kteří doufají, že jim etanol pomůže snížit produkci CO2 a vejít se do kvót Kjótského protokolu (viz rámeček). A nově také Američané. Současný americký prezident letos na jaře prohlásil: „Vidět, jak se v Brazílii míchá etanol s benzinem, je fascinující.“ Je tedy možné, že mají Brazilci v  rukou klíč k řešení hrozící ropné krize? Tak jednoduché to zase není. I kdyby se např. vyrobil etanol z veškeré kukuřice, která se v  Americe vypěstuje, pokryl by při současných dopravních návycích Američanů a  spotřebě jejich automobilů pouhou čtvrtinu roční spotřeby benzinu. Mezitím by navíc podle expertů kvůli nedostatku kukuřice stouply ceny potravin. Na to, že kvůli biopalivům hrozí Zemi hladomory, však upozorňuje především dvojice Castro-Chávez. Právě venezuelský prezident letos na schůzce latinskoamerických lídrů všechny zúčastněné dramaticky nabádal: „Země by neměla rodit pohonné hmoty.“ Ovšem v  Brazílii, která hodlá letos pětkrát zvýšit produkci etanolu, se cukrová třtina pěs-

tuje zatím jen na 5 % veškeré zemědělsky využívané půdy.

Rozumná protiváha Američané, kteří s obavami sledují nedemokratický vývoj ve Venezuele, odkud sami ve velkém dováží ropu, sázejí na Brazílii jako na rozumnou protiváhu. Donedávna své zemědělce pěstující kukuřici na etanol bohatě dotovali, takže brazilský etanol nebyl na americkém trhu konkurenceschopný. Teď ale George Bush už na dvou schůzkách s brazilským protějškem slíbil snížení dotací a podepsal smlouvu o energetické spolupráci. Jejím prvním praktickým vyústěním bude stavba velkolepého závodu na výrobu etanolu s přispěním amerického a indického kapitálu. Evropská unie sbližování Brazílie a USA zaznamenala, nelenila a letos v červenci prohlásila Brazílii také za svého „strategického spojence“. Na summitu v Lisabonu ji dokonce José Manuel Barroso nazval „globální mocností“. EU se totiž direktivou o biopalivech z roku 2003 zavázala do dvou let nahradit 2 % celkové spotřeby benzinu a nafty biopalivy, do roku 2010 pak 5,75 procenta. Navíc se Evropané touží zbavit závislosti na jiném energetickém uzurpátorovi – Moskvě. A  Brazílie si z těchto tužeb po větší nezávislosti může ukrojit pěkný díl. Dnes je především díky etanolu hlavním latinskoamerickým obchodním partnerem EU. Q Markéta Pilátová

31

Všichni budou zírat! (Žáci čínské sportovní školy při tréninku) f ot o g l o b e m e d i a / r e u t e r s čína

Olympijské nové světy Olympiáda v Pekingu bude velkolepá. Co na tom, že se někteří upalují

K

rásky v červených a modrých šatech jsou připraveny na molu s  kolekcemi medailí, vlajkonoši čekají na první tóny vítězné fanfáry. V  olympijském centru v  Čching-tao, městě na severovýchodním pobřeží Číny, se připravuje slavnostní vyhlášení výsledků Mezinárodní regaty 2007, prvního předolympijského testu. Za zády krasavic sice pokračuje stavební ruch, olympijská vesnice ještě není definitivně hotova, vše ostatní už ale funguje a představitelé Mezinárodního olympijského výboru oplývají nadšením. Sklobetonové mrakodrapy lemují pobřeží, na místě starých doků se zelená nový park a moderní sportoviště. Jen o kousek dál, směrem do vnitrozemí, lze však nalézt úplně jiný svět. Vesnice Che-si, která nechvalně proslula střety místních obyvatel s policií: „Ano, byly tu nějaké problémy. Je tu špína a někteří lidé si stavěli domky, kde chtěli,“ říká 50letý Čang. Stojí ve dveřích svého domu, ozdobených čínským symbolem štěstí. Po chvíli se objeví i jeho syn. Oba si zapalují cigaretu. A nakonec přijde i jeho žena: „Nic neříkej,“ varuje ho. Čang je evidentně nedůvěřivý, bojí se. A zajímá ho jediné: „Nejste od médií?“ ptá se. Je jedním ze dvou tisíc obyvatel Che-si, vesnice, kterou nekompromisně pohltilo olympijské město Čching-tao. Někteří obyvatelé Che-si odmítli opustit domovy, na jejichž místě mají vyrůst nové výškové budovy. V červnu se

32

dokonce dva z nich pokusili upálit. Prostě neměli kam jít. Nakonec oba skončili v policejní cele. Nesouhlasili s výší odškodného. Nabídka činila v přepočtu asi osm tisíc korun za metr čtvereční, tržní cena pozemku však vyšplhala už na dvojnásobek.

Peking a nový svět Radikálně se mění také Peking, dokonce tak rychle, že jeho mapy vycházejí s datem. Důraz je kladen na dopravu, hlavně budování městských okruhů a nových linek metra. Práce neutichají ani v samotném centru, ve čtvrti Čchien-men. Vláda v Pekingu se totiž rozhodla ji celou zbourat a postavit úplně znovu. Umělý svět napodobující rušnou a bohatou minulost říše středu tak nahradí repliky domků z šedivých cihel. Hlavní třídu budou lemovat obchody se suvenýry a restauracemi, uprostřed má jezdit i moderní napodobenina historické tramvaje. Turisté si tak mohou udělat poslední fotografie fasád domů z přelomu 19. a 20. století v historizujícím slohu. Jejich světle modrou či krémovou barvu vystřídá šedá. Podle švýcarské organizace chránící práva nájemníků bylo kvůli olympiádě v Pekingu přestěhováno na 1,5 milionu lidí, což je desetina celkového počtu obyvatel metropole. Čínská vláda naopak tvrdí, že jich bylo jen něco málo přes šest tisíc. Kritici říkají, že Čína nemá vztah k minulosti. Čínští komunisté však mají vztah pouze k histo-

rickým památkám, které vydělají peníze. Kromě pragmatismu stojí za bouráním mnoha pamětihodností i překroucený princip tržní ekonomiky. Ústřední vláda totiž přenáší odpovědnost na nižší správní jednotky, o další existenci staletých budov proto rozhodují jednotlivé provinční vlády. Peking chce v souvislosti s olympiádou také dokázat, že i v Číně mohou stát stavby od těch nejznámějších světových architektů. Hlavním cílem konání letních olympijských her je však legalizace totalitního režimu. Samotný stadion, kde se uskuteční slavnostní zahájení, se stal vyhledávanou atrakcí. „Hrozně se mi líbí. Můžete vidět krásnou plynulost linií a celá konstrukce trochu připomíná starou čínskou architekturu,“ říká 21letá studentka Čchung-ming. Stojí za plechovou ohradou asi 100 metrů od stadionu Ptačí hnízdo, který vyrostl doslova na zelené louce. Vyfotit si futuristický stadion přijíždějí i cizinci: „Chtěli jsme vidět hlavní stadion, je krásný,“ shodně říkají Francouzi Thomas a  Celia. Jen smog jim vadí... Obyvatelé Pekingu si už na špatné ovzduší zvykli, a věří, že v době konání her bude nad městem, jak úřady slibují, jasná obloha. S konáním OH a novou výstavbou podle komunistických statistik souhlasí 96 % obyvatel metropole. Q Robert Mikoláš

Zpravodaj ČRo v Číně. R E S P EKT 3 7 | 10 . –16 . z á ří 2 0 0 7

polsko

Trapnosti a lži Jak a proč bratři Kaczyńští odhalili práskače

P

olsko se stále zmítá ve spárech postkomunistického komplotu, jehož sílu vládnoucí bratři Kaczyńští podcenili a nechali jeho strůjce vklouznout až do vlády. Takto vnímají slavná dvojčata poslední události polské vládní krize – alespoň se tak dá soudit z jejich prohlášení. Ve víře, že zachraňují Polsko, posilují tajné služby a odposlechy, došlo i na policejní provokace a veřejné zatýkání známých a (dosud) vlivných lidí. Oním nekalým strůjcem se ukázal být Janusz Kaczmarek – ještě před měsícem generální prokurátor, loajální úředník na ostře sledovaném ministerstvu spravedlnosti. Kaczmarek si velmi dobře rozuměl s ministrem Zbigniewem Ziobrem (dnes nejpopulárnějším polským politikem). Společně např. hájili brutální policejní zákrok proti bývalé postkomunistické ministryni Barbaře Blidové, jakožto další důkaz „rozhodnosti“ v boji s postkomunismem a korupcí. Jinak řečeno, Ziobro ani Kaczmarek nenesou zodpovědnost za to, ze Blidová během zákroku spáchala sebevraždu.

nověji ke „škůdcům Polska“ přiřadili i jména z úplně opačného tábora, než z jakého pochází Lepper: jsou jimi Michnik a europoslanec Bronisław Geremek. Tito dva bývalí disidenti a vůdci Solidarity prý pomlouvají Polsko v zahraničí a ovlivňují mínění o Polsku (důkazem měl být názor Václava Havla, že na předčasné volby v Polsku by měli dohlížet mezinárodní pozorovatelé). Právě díky těmto posledním událostem je možné, že strana Právo a spravedlnost bratrů Kaczyńských posílí svou pozici a v předčasných vol-

bách uspěje natolik, že zůstane u moci. Může totiž s velkou pravděpodobností počítat s koalicí s dnešní největší opoziční stranou Občanská platforma. Ta je Kaczyńským programově dost blízká – například v kritickém postoji vůči Evropské unii a vůči polskému vývoji po roce 1989. Taková koalice by zřejmě potvrdila názory, že bratři Kaczyńští nejsou jen náhodní političtí exoti, ale naopak představují tu pravou tvář dnešního Polska. Q Tomasz Mackowiak

Autor je zástupcem šéfredaktora polského týdeníku Forum. ↓ inzerce

Konce věrných Kaczmarek byl bratrům Kaczyńským dlouho věrný, jenže během dovolené v Itálii se z médií dozvěděl, že je odvolán. Prý to byl on, kdo varoval koaličního partnera ve vládě, populistu Andrzeje Leppera, před policejní provokací, která měla dokázat Lepperovu zkorumpovanost. Z  Kaczmareka se rázem stal v očích Kaczyńských gangster, a navíc práskač, který nepravdivě informuje veřejnost o dění uvnitř vládní garnitury. Začal totiž krmit média informacemi o tom, jak se plýtvá odposlechy, jak politikové úkolují policii a tajné služby a jak ministr Ziobro se spřízněnými novináři ovlivňuje vyšetřování různých kauz. Kaczmareka prokuratura zatkla v den, kdy měl vypovídat před parlamentním výborem, což například šéfredaktora deníku Gazeta Wyborcza Adama Michnika přivedlo k poněkud přehnaným úvahám o „státním atentátu“. Kaczmarekova pravdomluvnost o podivných praktikách vládní garnitury byla ovšem v očích veřejnosti zpochybněna tím, že v jednom případě mu byla prokázána zjevná lež. Tvrdil totiž, že on Leppera nevaroval a že v ten večer, kdy mělo dojít k údajnému úniku informací, se prý neviděl s jistým podnikatelem, který měl poté varovat Leppera před provokací. Prokurátoři dokázali, že toho večera se oba pánové viděli a mluvili spolu za zavřenými dveřmi.

Jak dlouho ještě? Z této kauzy bratři Kaczyńští vytěžili, co se dalo. Díky silné podpoře velké části médií se jim povedlo většinu veřejnosti přesvědčit, že Lepper, Ziobro a Kaczmarek – ještě v polovině srpna jejich blízcí spojenci – jsou vlastně nepřátelé Polska. NejR E S P EKT. C Z

>ZObdOÈS 

TW`[O-

êw•’ꉌ•œê„ê’•Š„‘Œ„†ˆêˆê5Ž’‘‘’˜ê“’™Œ‘‘’–—Bꋕ„‡Œ—ê “’“„—ˆŽê¤¥êr:ê?–B:‘?ꝄꎄW‡Uꙏ„–—‘?‘Uꑈ…’ꇕWˆ‘Uê •’‹„–’™Uê“dŒB„:­ êy’‹„–’™Uê“dŒB„:ˆê–’˜ê“dˆ‡ˆ™OBê„˜—’•5‡Œ„±ê ꈖŽUꕒ‹„–êSWˆê™œ–—„™’™„—ê“dŒ•5WŽœê¥ªªªêr:ê „ꎄW‡Uꑈ“dŒ‹5Oˆ‘Uê“dŒB„:ê™:ˆ—‘?êR‹•„‡ê •„‡Œ’…˜‡BŽœ±ê’…Œ‘Bꗈˆ‰’‘œê–ê•5‡Œˆ±êwjꙜ…„™ˆ‘5ê ‡˜W‘U†‹ê“’“„—ŽSê„êR•’ŽSꝄ꒓’W‡?‘>ê“dŒ‹5Oˆ‘Bê o~ꗘ‘ˆ•ˆ±ê“dˆ‘’–‘5ê•5‡Œ„­ê •’‹„–’™U†‹ê“dŒB„:S­ êy’‹„–’™Uꓒ“„—ˆŽêˆê™U‡„ê–‘ŒW˜B†Bê5Ž„‡ê êw’‡‘ŒŽ„—ˆ>ê„ê’•Š„‘Œ„†ˆ±êŽ—ˆ•>ꑈ“‘Bê ‡„‘?­ 5Ž’‘‘’˜ê“’™Œ‘‘’–—ê‹•„‡Œ—ê•’‹„–’™Uê êwdŒ‹5–Œ—ꙄOŒê‰Œ•˜êSWˆ—ˆê‘„ê “’“„—ˆŽ±ê–ˆê™œ–—„™˜BꕌŒŽ˜ê“•5™‘B‹’ê“’–—Œ‹˜­ ššš­•’‹„–’™œ“’“„—ˆŽ­†ê‘ˆ…’ê—ˆˆ‰’‘Œ†Žœê‘„ê —ˆ­®ê¢¢ê¡¥¥ê£¦£¦­ @_fY^^_cd`\QSU^b_jX\Qc_f}X_`_`\Qd[eZU`_`cv^Qfjv[_^z#$(" %CR_b_jX\Qc_fèSXQdU\UfYj^SX`_`\QdSSX [dUbècY\jU`ÍUzcd^QefUTU^èSXgUR_fèSXcdbv^[vSX =a`fS]f`ƒVS\W,xUc[èb_jX\QcádfQbb_jX\Qc_fèSX`_`\Qd[âFY^_XbQTc[v!"!" ))@bQXQ" fW^ ,""!%%#&#&W_S[^,`_`\QdU[0b_jX\QcSj

33

o kom se mluví

Romeo a Rwanda Příběh muže, který vstal z mrtvých

B

yl to jeden z  nejvíc nervy drásajících filmů, jaké kdy viděl, svěřoval se před pár týdny kanadskému listu The Toronto Star telefonicky rwandský prezident Paul Kagame. On a dalších sedmdesát celebrit právě zhlédli na uzavřeném promítání v Kigali film, na jehož zářijovou premiéru čeká celá Kanada. Jmenuje se Potřást rukou ďáblovi (Shake Hands With the Devil) a  vypráví příběh muže, který spatřil peklo na vlastní oči. Od té doby sám sebe viní z  fatálního selhání. Miliony lidí si myslí něco jiného. Říkají mu Poslední spravedlivý, v televizní anketě o „největšího Kanaďana“ všech dob ho vynesli na šestnácté místo a před dvěma lety ho zvolili do Senátu. Ať tak nebo tak, jedno je jisté. Kdyby William Shakespeare mezi našimi současníky hledal hrdinu pro nové drama, nezaváhá ani chvíli. Brigádní generál Roméo Dallaire.

dákovi Interahamwe se hnulo svědomí a rozhodl se celý vražedný plán prozradit modrým baretům. Za začátku bude zabito několik belgických výsadkářů, nejlepších ozbrojenců, kteří ve rwandské misi slouží. Západ se vyleká a své vojáky stáhne. Pak vytáhnou do ulic Interahamwe s  nabroušenými mačetami. Aby dokázal, že nemluví do větru, objel tajemný návštěvník s vojáky OSN Kigali a ukázal jim několik skladů zbraní. Generál Dallaire okamžitě kontaktoval ústředí OSN – žádal posily, povolení zasáhnout proti skladům munice a  možnost vzít informátora pod

Statisíce lidí zemřely a já stále žiji s pocitem viny.

Zůstávám „Jste hasič a celý život se věnujete prevenci. Udělal jste dobrou práci – nikde přece nebyly žádné požáry. Ale není to ono. Nechce se vám odejít do penze, aniž byste uhasil jediný požár,“ vypráví Roméo Dallaire, jak se cítil v době, kdy praskala železná opona. Syn kanadského důstojníka a  nizozemské zdravotní sestry měl dobré vojenské školy, pětadvacetiletou zkušenost z armády a na rameni čerstvou generálskou frčku. Jenže jeho generace důstojníků studené války prožila většinu života jen na cvičišti. V roce 1993 Dallaireovi táhlo na padesát, když to konečně přišlo – OSN mu nabídla, aby velel mírové misi ve středoafrické republice Rwanda. „Cítil jsem, že Bůh přede mě postavil skutečnou výzvu, abych ukázal, co umím.“ Vládnoucí Hutuové a rebelové z etnika Tutsiů, kteří spolu ve Rwandě válčili dlouhá léta, právě podepsali příměří a mezinárodní mise měla dohlížet na jeho dodržování. Svět si po letitém konfliktu oddychl, jenže poněkud předčasně. Hutuští extremisté totiž příměří využili jen jako strategickou přípravu na nejhorší etnický masakr od dob Osvětimi. Do Rwandy dál tajně mířily zásilky zbraní, radikálové na své rozhlasové stanici vyzývali k „vyhlazení tutsijských švábů“ a verbovali mládence do vražedných milicí Interahamwe. Kanadský generál v modrém baretu, jenž na podzim roku 1993 vystupoval z armádního herkulesu na letišti v Kigali, to stejně jako zbytek západního světa netušil. Dokázal se však rychle zorientovat. Udělal si přátele mezi umírněnými ministry z obou etnik, vymetal bary, v nichž vysedávala rwandská elita. Za chvíli byl v Kigali jako doma. Jeho pocit, že navzdory klidu v ulicích na tomhle míru něco nehraje, potvrdila nečekaná návštěva, která na jeho štáb dorazila v lednu roku 1994. Ve vysoce postaveném pře-

34

v  Africe teď podporovat nebude. Kofi Annan, Madeleine Albrightová, Bill Clinton – k těm všem dolehlo volání čím dál zoufalejšího generála, že ve Rwandě se schyluje k masakru. Počátkem dubna to začalo. Podle plánu zabijáci nejprve unesli deset belgických výsadkářů a povraždili je. Vyděšená belgická vláda okamžitě stáhla Dallaireův nejlepší oddíl, po ní následovaly další státy. USA v OSN znovu vetovaly intervenci. A na Dallaireův stůl v Kigali dorazil z New Yorku rozkaz okamžitě opustit Rwandu – mise končí. „Šel jsem se poradit s velitelem ghanských vojáků, jediných, kteří mi zůstali,“ vzpomínal později generál. „Odpověděl jasně: Nevstoupíme do historie jako ti, kteří opustili lidi, jež měli chránit.“ Roméo Dallaire vytočil číslo OSN a oznámil, že rozkaz neuposlechne. New York přerušil komunikaci a město se ponořilo do nejstrašlivějších sta dní, jaké 20. století zažilo.

Dobré ráno z Kigali ochranu. Odpověď zněla ne. Mise je mírová, takže podle pravidel smí její velitel pouze vyjednávat, a ne podnikat razie. A zbraně smějí vojáci použít výhradně v sebeobraně. Zklamaný informátor zmizel. Faxů a telefonátů, kterými následující měsíce generál bombardoval OSN, přibývalo a slovo genocida se v nich objevovalo pravidelně. Situace ve Rwandě čím dál víc nasvědčovala tomu, že informátor nelhal. Dallaire měl v zemi jen přes dva a půl tisíce mužů, ti z chudých zemí jako Mosambik přijeli bez zásob a výstroje. Nedostávalo se mu potravin, munice, k dispozici měl jen lehké zbraně. Posílení mise vytrvale blokovali členové Rady bezpečnosti OSN, zejména Spojené státy. Uplynulo jen několik měsíců od chvíle, kdy během nevydařeného zásahu v Somálsku před televizními kamerami vláčeli rebelové tělo amerického pilota, a Washington se rozhodl, že žádnou intervenci

Roméo Alain Dallaire Narodil se v červnu 1946 v Nizozemsku, ale od dětství žil ve frankofonní Kanadě. V roce 1964 vstoupil do kanadské armády, absolvoval několik vojenských škol. Sloužil v mírových misích, ale nikdy v ozbrojeném konfliktu. V roce 1989 získal hodnost brigádního generála. V letech 1993–94 byl velitelem mise UNAMIR ve Rwandě. V roce 2000 opouští armádu, od dubna 2005 je senátorem za provincii Quebec. Je ženatý, má tři děti.

Není náhoda, že Dallaireova vzpomínková kniha, kterou napsal o deset let později, měla v rukopise 4000 stran. To, co kanadský velitel a  jeho 260 mužů zažilo, se vymyká všem fantaziím. Je známo, že hutuští extremisté dokázali svými mačetami vraždit rychleji než nacisté při holocaustu. Generál byl u toho velmi často, a navíc zažíval mučivá dilemata, co vlastně může ve své situaci dělat. Obsadil letiště v Kigali a přes intenzivní ostřelování ho dokázal udržet po celou dobu vraždění. Vytvářel v zemi demilitarizované zóny a v nich před jistou smrtí zachránil přes dvacet tisíc lidí. Setkal se s předáky vražedných Interahamwe, na jejichž šatech ještě zasychala krev, a měl pocit, že mluví se samotným ďáblem. Chvíli měl nutkání je postřílet revolverem, ale došlo mu, že by je soukolí genocidy okamžitě nahradilo. Objížděl zemi, dokumentoval masakry, jeho špatně vyzbrojení lidé vyjížděli jako pohotovost k domům, odkud lidé volali o  pomoc. Všude, kam Dallaire přijel, viděl umírat lidi – kostely narvané zmasakrovanými těly, batolata s usekanými končetinami, ženy s vaginou rozřezanou mačetou. A každý z umírajících měl pro modré barety jedinou otázku – jak to, že jste to nezastavili? Protože se západními vládami nemůže počítat, udělá si generál spojence z  médií. Ubytovává na ústředí televizní štáby, poskytuje jim ozbrojený doprovod pro cesty zemí, dodává příběhy. A díky tomu se postupně stává Rwanda na Západě tématem. „Dobré ráno, generále, tak jak je v  Kigali?“ začíná každý týden pravidelný rozhlasový rozhovor, k jehož poslechu usedají tisíce Kanaďanů. Muž na druhém konci drátu působí sebevědomě a klidně. Je to ale jen zdání. Dallaireův psychický stav se horší. Nejí, nespí, chodí ulicemi města sám R E S P EKT 3 7 | 10 . –16 . z á ří 2 0 0 7

bez ochranky. Celé noci poslouchá vytí psů požírajících lidská těla, až mu jednoho dne povolí nervy a pološílený vyběhne ven je střílet. Tři dny poté, co tutsijští rebelové dobudou zemi a zastaví genocidu, do Rwandy konečně míří posily OSN a generál je vystřídán. Podle tradice má velitel odjíždět z bojiště na voze, jenže zbědovanému kontingentu už dávno došel benzin. Ghanští pěšáci se zapřáhnou do provazů a za zpěvu kanadské hymny táhnou džíp svého velitele ulicemi Kigali.

Tisíce očí Končí červen roku 2000 a tísňová linka ve městě Hull v Quebecu přijímá oznámení, že pod lavičkou v parku leží bezvládný muž. Je zpitý pod obraz, a jak se ukáže později, také pořádně předávkovaný psychofarmaky. Když ho doktoři probudí z  kómatu, uniká do médií jméno ztroskotance. Býval chloubou kanadské armády, ale už pár let o něm není slyšet. „Říká se, že časem zapomenete, ale není to pravda. Ty obrazy jsou stále naléhavější a jasnější,“ vzpomíná Dallaire na své noční můry po návratu ze Rwandy. „Začal jsem upadat do strašlivých depresí, R E S P EKT. C Z

začal jsem pít.“ V noci nemůže spát a vidí kolem sebe tisíce zoufalých očí, které prosí o pomoc. Trpí posttraumatickým syndromem, léčí se na psychiatrii, pokouší se o sebevraždu. „Vrátil jsem se s enormním pocitem viny a stále s ním žiji. Byl jsem velitel, má mise selhala a stovky tisíc lidí zemřely. Nenacházím žádnou útěchu v prohlášeních jako, že jsem udělal to nejlepší, co jsem mohl,“ říká. V roce 2000 ze zdravotních důvodů opouští armádu. Po návratu býval Dallaire občas viněn, že rwandskou genocidu dopustil. Belgičané jej dokonce chtěli soudit za to, že nezachránil jejich výsadkáře. Pak magazín The New Yorker přetiskl jeden z faxů, které generál posílal do OSN, a pohled na události se otočil – ve Rwandě naprosto selhaly vlády západních mocností a OSN. Vysloužilý generál se po kolapsu postupně zotavuje a začíná třetí dějství jeho dramatu. Z provinilého ztroskotance se stává hrdina. Vzniká dokumentární film Poslední spravedlivý, který detailně analyzuje celou misi a ukazuje velitele jako mimořádně zodpovědného a statečného muže v katastrofální situaci. Dallaire píše paměti, jež se stanou

bestsellerem, a okamžitě podle nich vzniká další dokument, jenž si odváží cenu z festivalu Sundance. V roce 2004 odjíždí Roméo Dallaire k mezinárodnímu tribunálu v Tanzanii svědčit proti Théonestu Bagosorovi, hlavnímu strůjci genocidy. Pomáhá obětem konfliktu v Sieře Leone, spolupracuje s nevládními organizacemi pro děti postižené válkou. Ve Rwandě se setkává s pozůstalými po obětech a přijímá výčitky. Ale není jich mnoho – pro Rwanďany je Roméo Dallaire především jediným, kdo je neopustil. V roce 2005 úspěšně kandiduje do Senátu za Liberální stranu. Agenda je jasná předem: pomoc Dárfúru, lidská práva, jaderné odzbrojení. Krajané ho v televizní anketě nedávno zvolili nejvýznamnějším vojákem kanadské historie. A tuhle neděli zhlédl na festivalu v Torontu jako čestný host premiéru už třetího (tentokrát hraného) filmu o své cestě dějinami. Myšlenkami byl ale možná senátor Dallaire, jenž dodnes žije s podporou antidepresiv, někde úplně jinde. „Rwanda mě nikdy neopustí,“ říká. „Je ve všech pórech mého těla. Má duše je v těch kopcích. Je s dušemi lidí, kteří byli zmasakrováni.“ Q Petr Třešňák

35

rozhovor

Musíme víc mluvit o svobodě S Bohuslavem Sobotkou o šetření, modernizované ČSSD a nezkrotných emocích v politice Na první pohled se zdá, že je členem nějaké konzervativní strany. Padnoucí oblek, klidná mluva, dokonalá sebekontrola. Při rozhovoru způsobně čeká na otázku a pak bez zaváhání odrecituje odpovědi tak, jako by je měl připravené. Nechá si skočit do řeči, sám to ale nikdy neudělá. Druhý muž ČSSD Bohuslav Sobotka je zkrátka úkazem nejen ve své straně. S katolickou výchovou, mládežnickým zaujetím pro sociální demokracii a tak trochu dušínovskou pověstí se stal v jednatřiceti letech ministrem financí. Bez ekonomického vzdělání, životních zkušeností, zato s nepopiratelným politickým talentem. Dnes si pochvaluje pobyt v opozici, táhne stranu dál od komunistů a trochu blíž k reformám. 36

Kdy naposledy jste se v parlamentu srdečně zasmál? To bylo při projednávání vládní reformy. Nastal takový zvláštní okamžik, kdy předseda vlády Topolánek předložil komplexní pozměňující návrh k reformě. Dostal jsem ho ráno na stůl, spočítal jsem dopady té změny a vyšlo mi, že ačkoli koaliční kompromis měl v úmyslu snižovat daně, tak ve skutečnosti se mezi lety 2008 a 2009 daně zvednou. Až na poslední chvíli to pak začali opravovat.

A to je v parlamentu důvod k smíchu? Ano, je to důvod ke smíchu, protože jsem si řekl, že předseda vlády tu reformu vůbec nečetl.

Vaší straně připadá reforma příliš tvrdá, Česká národní banka a další analytici mají zcela opačný dojem. Proč se s nimi neshodujete? Reforma by měla být jiná, a to především v tom smyslu, že by neměla kombinovat snahu o snižování deficitu se snižováním daní. Loni, když jsme R E S P EKT 3 7 | 10 . –16 . z á ří 2 0 0 7

f ot o m at ě j st r á n s k ý

s ODS diskutovali o možnosti velké koalice, jsme navrhli nechat na čtyři roky daně stranou a soustředit se na snižování schodku státního rozpočtu. A teprve poté, co jej dostaneme na udržitelnou úroveň někam pod 2 % HDP, se vrátit ke snižování daní. Jsme přesvědčeni, a já osobně velmi, že si další snižování daní v této fázi nemůžeme dovolit. Je třeba upřednostnit snižování deficitu.

Proč jste ho nesnižovali, když jste vládli? Snižovali jsme deficit přesně v  tempu dohodnutém s Bruselem v  konvergenčním programu z roku 2003. Problém je v tom, že díky snížení daní, které jsme provedli v minulém volebním období, vypadly určité daňové příjmy. Čili po téhle zkušenosti jsem přesvědčen, že rozpočtová politika by v této fázi měla mít jediný cíl – snížení schodku.

Schodek se ale v návrhu na příští rok snižuje. Bohužel naprosto neambiciózním způsobem. Schodek má být 71 miliard korun, přitom vláda už R E S P EKT. C Z

nemusí platit 20 miliard korun za ztráty v Konsolidační agentuře, což jsme my celé čtyři roky museli činit. A když k tomu připočtete 38 miliard vybraných díky zvýšení nepřímých daní, tak se ukazuje, že vláda nevyužila možnosti, které má.

Co jste navrhovali vy? Zaprvé stagnaci povinných výdajů s valorizací, která by pouze bránila poklesu reálných důchodů a reálných mezd. Čtyřleté moratorium na zavádění jakýchkoli nových mandatorních výdajů, dohodu mezi vládou a opozicí v této věci, aby se neopakovala taškařice z jara 2006 před volbami, kdy všichni poslanci zprava zleva schválili nové mandatorní výdaje v rozsahu 25 miliard korun. Právě kvůli nim se letos zhoršuje rozpočtová situace. Pokud se ptáte na nějaké drastické škrty, tak podle našich propočtů při 5% hospodářském růstu bychom je nemuseli realizovat.

Potřebuje rodina s průměrným příjmem přídavky na děti? Proč neškrtat třeba tam?

Jsem přesvědčen, že potřebuje. Ta tzv. vládní reforma nejvíc zatížila střední příjmové rodiny. Nesňala z nich daňové břemeno, naopak tam přiložila nové nepřímé daně. Mluvím o lidech s 20–30 tisíci hrubého, ti reformu zaplatí.

Ano, zaplatí si to, že se za několik let neocitnou státní finance v naprosté krizi. To není špatná investice. Krize nastane, pokud neprovedeme penzijní reformu. To může někdy kolem roku 2030 znamenat první brutální zásah do stability veřejných rozpočtů. Stávající situace neznamená, že by se ČR někam nekontrolovaně řítila. Náš deficit veřejných rozpočtů byl loni kolem 3 % HDP, letos bude kolem 4 % a příští rok se sníží pod 3 % HDP, tedy konvergenční kritérium stanovené EU.

A není to náhodou díky téhle vládní reformě? Podle našich propočtů bychom byli pod třemi procenty, i kdyby se tato reforma neuskutečnila. →

37

rozhovor →

ČNB a nezávislí analytici tvrdí opak. Jaký mají důvod si vymýšlet? Pokud se podíváte na stanoviska analytiků: řada z nich říká, že reforma neplní cíl, který by měla plnit. Pouze vrací deficit na úroveň, jaká byla v minulém volebním období. Vláda neudělala nic jiného, než že uklidila následky řádění poslanců před volbami na jaře 2006. Není to žádná dlouhodobá reforma. Tvrdím, že snížení schodku je dočasné, v podstatě kosmetické. Příští vláda bude stát před neřešitelným problémem, protože schodek se znovu bude tlačit do hodnot, které jsme tady měli v letošním roce.

Možná, ale tohle je zatím maximum, na čem se většina parlamentu shodla. I vaší vinou. Jak nás chcete přesvědčit, že ČSSD je skutečně pro úspory a reformy, když dnes všechno dramatickými slovy odmítá? To jsou dvě různé věci. Postoj sociální demokracie k vládní reformě byl dán tím, že se vláda rozhodla opřít o přeběhlíky. Čili náš paušální odpor k reformám je dán stylem komunikace vlády s opozicí, který přišel v okamžiku, kdy měl Topolánek v kapse hlas Melčáka a Pohanky. Postoj k úsporám je složitější. V roce 2002 a v následujícím období jsme se v sociální demokracii snažili prosadit jinou představu rozpočtové politiky. Po Zemanově vládě jsme zdědili 6% deficit HDP a snížili jsme ho zhruba na 3 %. Jak se ale blížily parlamentní volby, tak se v ČSSD prosadil přístup hlásající – „neriskujme hlasy voličů dalšími rozpočtovými úsporami“. To oslabilo kroky, které jsme podnikali v první polovině volebního období. Tato diskuse ve straně není u konce a budeme ji muset znovu zahájit s přípravou programu pro další dekádu v roce 2010. Chci do ní přijít s návrhem, aby ČR kolem roku 2015 hospodařila s vyrovnaným rozpočtem za předpokladu, že nedojde ke zvláštním ekonomickým výkyvům. Opravdu nevidím zásadní důvod, proč by to nemělo jít.

Na to si počkáme. Ale ještě k přetahování poslanců: nejde o nic nového, vy jste přece také přetáhli bývalého poslance ODS Kotta do vašich řad. A když jste ho měli, tak jste už s opozicí nekomunikovali. Koalice v roce 2002 měla 101 poslanců, vznikla tedy legitimním způsobem, nespočívala na přeběhlících. Musím ale říct jednu věc: odchod sociální demokracie po osmi letech do opozice je v mnohém užitečný, i co se týče politické kultury. Souhlasím, že naše komunikace s opozicí měla velké mezery, a kdybychom více komunikovali s opozicí, tak možná dnešní situace vypadala lépe. Ale bohužel těsný výsledek voleb znamenal vysokou poptávku po přeběhlících.

Vámi zmíněný člověk s průměrnými příjmy by možná řekl, že je mu jedno, kdo s kým zrovna mluví a kdo s kým ne. Patrně by chtěl, aby nad důležitými reformami vláda a opozice spolupracovaly. V řadě zemí to jde. Proč ne v Česku? Obávám se, že za stávající situace je to velice obtížné. Jsem rád, že se nám podařilo udržet komunikaci v tak klíčové oblasti, jako je penzijní reforma. To je poslední oblast, kde probíhá komunikace s opozicí. Ale znovu: my jsme neukončili

38

debatu s vládou, ale vláda v euforii, že má Melčáka a Pohanku, ukončila diskusi se sociální demokracií.

Normálního člověka ale nezajímá, kdo s kým přestal mluvit. Chce, aby se politici nad důležitými reformami dohodli. Nezajímá ho hra na uraženou ješitnost. Uražená ješitnost skutečně nemůže hrát roli ve chvíli, kdy jde o osudy lidí a celé společnosti. Druhá věc je, jestli se v politice respektuje vůle voličů, nebo nikoli, a to je principiální otázka. A vůle voličů byla v minulých volbách ta, že poměr sil mezi pravicí a levicí je v Poslanecké sněmovně v zásadě vyrovnaný. Tohle bylo narušeno dohodou ODS s Melčákem a Pohankou. To Mirkovi Topolánkovi neodpustím.

Co mu neodpustíte? Že založil svoji vládu na přetažení dvou poslanců způsobem, který dodnes budí otazníky. Motivaci těch dvou lidí nikdo nezná.

Co znamená v politice „nikdy neodpustím“? S Mirkem Topolánkem si tykáme, známe se déle, už z doby, kdy on byl méně známý senátor a já méně známý poslanec. Ale naše vztahy už nebudou nikdy takové jako předtím. Neznamená to však, že s ním nebudu mluvit, že nebudeme komunikovat.

Chceme přesvědčit, že ČSSD není synonymem zneužívání sociálních dávek.

bami. Během ní jsme zbytečně odkryli některé slabiny. Bez toho jsme mohli dosáhnout lepšího volebního výsledku, ale je to věc do diskuse.

Jaké slabiny? V některých ohledech jsme ztratili hlasy ze středních vrstev zbytečně. Přitom šlo možná o klíčové hlasy, které rozhodly o vítězství ODS.

Mluvíte o posunu doleva? Odborníci ale říkali: neopouštějte střed, který se vám podařilo obsadit v roce 2002. To není jednoduché v situaci, kdy máte v zádech silnou komunistickou stranu. A to je náš případ. Je tady možná 300 tisíc voličů, kteří občas vymění sociální demokracii za KSČM nebo naopak. Jde o poměrně významnou skupinu v situaci, kdy volby dopadají tak těsným způsobem. Před volbami v roce 2006 ale sociální demokracie udělala několik zbytečných chyb. Nechali jsme se natlačit do pozice strany, která snad už skoro připravuje vládu s KSČM, což rozhodně nebyla pravda. Šlo o pokřivený obraz. Pomohli jsme tomu hlasováním s komunisty ve sněmovně v předvolebních měsících, například snahou zrušit lustrační zákon. To jsem považoval za fatálně chybný krok.

Je otázka, co to je „připravovat“ vládu s KSČM. Vy jste ale zcela bezpečně udělali něco jiného: dali jste slovy vašeho předsedy najevo, že spolupráce s komunisty na vládní úrovni už pro vás není tabu. Byla to chyba? Já myslím, že to byla jedna z chyb, kterou jsme udělali v předvolebním období a které nás pak připravily o hlasy lidí ze středních vrstev. I voliči sociální demokracie jsou v otázce spolupráce s komunistickou stranou rozděleni půl na půl.

Takže s ním třeba nepojedete na dovolenou?

Budete do budoucna vládnout s komunisty?

To jsme nejezdili ani dříve. V mých očích však Mirek Topolánek klesl oproti představě, kterou jsem měl dříve. Respektoval jsem ho jako člověka s jinými názory, se kterým se ale dá mluvit. To, že postavil vládu na přeběhlících, je špatné.

Sociální demokracie se k tomu musí před příštími parlamentními volbami jasně vyjádřit, a bude záležet na vývoji v komunistické straně a na diskusi v socdem. Pořád ale platí, že se nechystáme s komunisty vytvořit vládní koalici. Diskuse bude o tom, jestli by příští vládní konstelace měla být založena na nějaké formě podpory komunistické strany.

Vy jste ale blokovali předčasné volby. Co měla tedy ODS jiného dělat? My jsme byli vždy ochotni jednat s ODS. Hledali jsme možnosti, jednali jsme o programu a také jsme připustili, aby se jednání účastnili i zelení a lidovci. V zájmu standardního řešení jsme byli ochotni jít na kompromisy.

Co to je standardní řešení? Vytvoření vlády, která nemá většinu jednoho hlasu.

Velké koalice? Ano.

Jsme tak půl na půl

Před dvěma lety jste se mohl stát šéfem ČSSD. Litujete zpětně, že jste tuhle možnost odmítl? Z osmdesáti procent nelituji. Předsedou vlády by měl být člověk ve zralejším věku.

Co by se mělo u komunistů změnit, abyste se rozhodli pro vládní spolupráci s nimi? Vadilo by vám, kdyby ta strana měla jen verbální posuny, ale zůstala reprezentována stejnými lidmi a měla i nadále v názvu slovo komunistická? Ta strana nebude věčně reprezentována stejnými lidmi. V každé politické straně dochází ke generační obměně, dojde k ní i v sociální demokracii, dojde k ní i v komunistické straně. Důležitý je i program, vztah k minulosti. To, co mi dnes ale vadí především, je zahraničněpolitická orientace, tam si myslím, že komunisté ustrnuli nejvíc.

Nesprávný model

A těch dvacet procent?

Co znamená vaše údajná modernizace? Zatím to vypadá, že největším krokem bude nějaká změna stanov.

Byl bych schopen víc ovlivnit strategii sociální demokracie před minulými parlamentními vol-

O stanovy se voliči nezajímají a nezná je ani většina členů sociální demokracie, je to dílčí proR E S P EKT 3 7 | 10 . –16 . z á ří 2 0 0 7

f ot o m at ě j st r á n s k ý

rozhovor Podle debaty o příštím volebním programu. Jsou tu ale i další důležité prvky: otevření strany, posílení práv členů třeba při přímé volbě předsedy, debata s občanskou společností. K tomu má teď sociální demokracie velký prostor, protože je v opozici, může získávat sílu a může víc reflektovat to, co si lidé myslí, než když byla zavřena v úřadech.

Když se levice modernizovala v Británii nebo Německu, vždy se snažila odpoutat od odborů. U nás pozorujeme spíš opačný trend. Třeba teď chce pan Paroubek sepsat ústavní stížnost na reformu až po konzultaci s odbory. Také si uvědomujeme nutnost nadstranického postavení odborů. Jenže vláda tím, že nevedla dialog s odbory, tak v zásadě odborům nedala jinou možnost než začít plně a otevřeně koooperovat s opozicí proti té tzv. reformě. Nevidím to spojení jako problém. Problém ale je, že socdem je vnímána jako strana spíše pro ty neúspěšné, a ODS je vnímána jako strana pro úspěšné. Je to jednoduchý a nesprávný pohled.

Bohuslav sobotka

Jak se to vlastně přihodí, že si ČSSD řekne – budeme se modernizovat? Předchází tomu nějaká debata, analýza? Nebo se předseda jednoho dne vyspal a řekl – je třeba modernizovat?

(*1971, Telnice) Pochází z jihomoravské katolické rodiny. Do řad ČSSD vstoupil už jako student gymnázia v roce 1989. I když vystudoval práva na Masarykově univerzitě v Brně, diplomovou práci psal o dějinách české sociální demokracie. Do sněmovny byl zvolen v roce 1996. Tady se věnoval hlavně rozpočtové politice. V roce 2002 byl zvolen ministrem financí a místopředsedou vlády Vladimíra Špidly, o rok později byl zvolen předsedou poslaneckého klubu ČSSD. Za vlády Jiřího Paroubka byl prvním vicepremiérem. B. Sobotka je ženatý, má jednoho syna.

Jiří Paroubek proces modernizace otevřel, má však podporu mezi nejbližšími spolupracovníky včetně mě. Má zásluhu na tom, že se nám ho daří prosazovat i přes odpor některých funkcionářů, kteří mají pocit, že bude stačit příští čtyři roky pouze čekat na chyby vlády. To by ale vedlo jen k další porážce. Pokud jde o analýzy, začali jsme více reflektovat veřejné mínění, důkladně jsme si analyzovali volební výsledek v minulých volbách.

blém. Pokud máme znovu získat většinu v české společnosti pro modernizaci sociálního státu, tak musíme oslovit nové skupiny voličů – víc vysokoškoláků, víc mladých voličů, více lidí z klasických středostavovských skupin.

Ano, v politice jsou důležité symboly. Je důležité, co se říká, ale také kdo to říká. My ovšem nebudeme dělat nějaké otočky o 180 stupňů. Já myslím, že je to velká výzva pro Jiřího Paroubka, a Jiří Paroubek má řadu možností, aby tu velkou výzvu zvládl. Myslím, že je člověk, který je schopen reflexe, racionální úvahy. Je schopen měnit své názory v situaci, kdy zjistí, že politická realita a sociální demokracie potřebuje modernizační změny.

Jak to chcete udělat? Sociální demokracie je postavena na třech základních hodnotách: svoboda, spravedlnost a solidarita. A my tyto hodnoty musíme interpretovat způsobem, který bude pro tyto lidi srozumitelný a atraktivní. V minulosti jsme hodně kladli důraz na slovo solidarita, myslím, že bychom měli více hovořit o svobodě a spravedlnosti. Je ale zcela nesmyslné říkat, že snížíme daně podnikatelům. To je oblast, kde nikdy nebudeme moci konkurovat ODS. Jde však o to, abychom cílené skupiny přesvědčili, že i sociální demokracie je schopná garantovat způsob vlády, který lidem poskytne svobodné možnosti dalšího rozvoje. Že sociální demokracie není synonymum byrokracie nebo zneužívání sociálních dávek.

Podle čeho tuhle modernizaci poznáme? R E S P EKT. C Z

Říkáte, že vám jde o mladé lidi. Právě v jejich očích ovšem váš předseda reprezentuje spíš člověka, který je podepsaný pod zásahem na CzechTeku, vymyslel příklon ke komunistům, každou kritickou otázku novinářů nazývá útokem a stranu řídí silnou rukou. Jak tyhle lidi chcete přesvědčit, že teď přichází změna?

Ptal jste se pana Paroubka v nějakém privátním rozhovoru, jak k přesvědčení modernizovat ČSSD dospěl? Já jsem se ho nemusel ptát. V předvolebním a povolebním období jsme byli v kontaktu, četli jsme stejné analýzy. Oba jsme dospěli k podobným nebo totožným závěrům.

Ty paralely v hlavě nabíhají

Je ČSSD proti tomu, aby byl Jan Švejnar prezidentem? Zatím jsme vážně o žádném kandidátovi v užším grémiu nejednali. Já osobně doporučuji dohodu s lidovci a zelenými.

Když budou chtít lidovci a zelení Švejnara, je to pro vás přijatelné jméno? Doufám, že to neřeknou. Způsobilo by to v sociální demokracii napětí a rozpory a to by nebyl dobrý předpoklad pro zvolení.

Co vašim poslancům a senátorům vadí? Jiří Paroubek Švejnara před rokem a půl navrhoval na šéfa prozatímní vlády… Problém je v tom, že nejsou známy Švejnarovy názory v jiných oblastech, než je ekonomika. Já osobně s ním nemám problém.

Proč se Švejnara na jeho názory nezeptáte? Jednání se zelenými a lidovci není ukončeno, nedostali jsme kategorický návrh, který by říkal: berte, nebo neberte.

Hodně se mluví o šéfovi Akademie věd Pačesovi. Jeho názory na politiku ale nezná vůbec nikdo. Nechceme opakovat chyby z minulých prezidentských voleb, kdy jsme střídali kandidáty. Proto jsme zdrženliví v uvádění jmen, proto čekáme na dohodu. Na konci září bude jasno.

Jak se díváte na radar v Brdech? Jsem pro to, aby se v té věci uskutečnilo referendum. Pak si dokážu představit, že bych hlasoval pro radar.

Předseda vašeho poslaneckého klubu Hašek přirovnal americké angažmá kolem radaru k invazi v srpnu 68. Proč se v české politice tak často užívají tak přehnané příměry, hlavně k 50. letům? To bylo strašně silné období v našich dějinách. A stejně jako se za první republiky používaly příměry, které sahaly do 19. století, tak se dnes používají pojmy, které vzešly z 20. století a které emočně zasáhly velké vrstvy dnešních obyvatel.

Nejen emočně. Není srovnávání dnešních parlamentních půtek s obdobím justičních vražd, třídního boje a pracovních lágrů urážlivé pro oběti té doby? Nesnižuje to třeba v očích školáků vážnost těch let? To období nelze přirovnávat k současnosti, někdy je ale situace natolik vypjatá, že vám ty obrazy a paralely v hlavě nabíhají. Politika vždy není jen otázka racionální chladné kalkulace, někdy převáží emoce, takže se ty obrazy protnou. Mně se to stalo jednou: když jsem viděl Melčáka a Pohanku, jak mluvili na tiskové konferenci s předsedou vlády, kde oznamovali podporu vládě. Byli bledí, nejistí a koktali, a tak jsem si prostě vybavil obraz z filmových týdeníků z procesů v 50. letech. Je ale jasné, že ta paralela kulhá, souzeným v 50. letech šlo o život, Pohankovi a Melčákovi o život nejde.

V Německu se také vláda chová vůči opozici čas od času arogantně, přesto by si tam nedovolil nikdo říct, že je to jako za nacionálního socialismu. Naprosto by se shodil. Proč z podobné trapnosti nemáte strach vy? Vlády by se neměly chovat arogantně, jinak riskují i takovéto paralely. Tak to prostě je. Q Marek Švehla, Erik Tabery

39

téma

Jak se stal pletichář tatíčkem Od smrti uctívaného národního vůdce Tomáše G. Masaryka uplyne 70 let a nad jeho osudem stále visí jedna otázka. Jak se z muže, který zastával pro českou společnost krajně nepopulární názory, stal všeobecně zbožňovaný idol? Na pozvání Respektu se o odpověď pokouší historik Pavel Kosatík. 40

R E S P EKT 3 7 | 10 . –16 . z á ří 2 0 0 7

R E S P EKT. C Z

41

téma

P

okusme se tu situaci nahlédnout dobovýma očima: 21. prosince 1918 se Masaryk po čtyřech letech vracel do hlavního města státu, který mezitím na dálku, z  exilu vytvořil. Čekající mu připravili ovace, které šly ruku v ruce s chválou doprovázející jeho kroky v zahraničí. Vracel se však nejen hrdina, ale i člověk, se kterým česká společnost víc než čtvrtstoletí předtím zacházela způsobem, který by se dal nejpříhodněji přirovnat k vymítání ďábla. Když se nyní znovu blížil, nebyli si vůbec jistí, kdo to je. Není vyloučeno, a zdá se to dokonce pravděpodobné, že se Masarykovi blízcí tehdy, v prosinci 1918, obávali, že by se snad předválečná situace mohla opakovat: proč by se z muže s odjakživa tak nepopulárními názory nemohl na Hradě znovu stát vyvrhel? Nastal však pravý opak, alespoň v nejbližších dvaceti letech. Jak se mohlo stát, že psanec uspěl? Odmítneme-li nepravděpodobnou možnost, že se během čtyř válečných let zásadně změnil buď on sám, nebo česká společnost, zbude nám odpověď, že Češi v roce 1918 pro hodnocení svého prezidenta použili novou optiku. Konec války vše napravil, úspěch se dostavil, obraz vnitřně složitého a hlavně obtížně následovatelného myslitele překryla tvář vítězného politika. Zbytek už s Masarykem, takovým, jaký byl, vlastně ani nemusel moc souviset.

Přišel, viděl, užasl Celý ten nepravděpodobný život, vymykající se českým poměrům, začal zážitkem mravní krize – zdaleka nejenom Masarykovy osobní, ale rovnou civilizační. Čemu věřit v čase, kdy se zdálo, že Bůh opouští člověka na všech frontách? Někteří mínili, že obtížné odpovědi lze utéci přeformulováním otázky, a vstoupili do služeb nových ideologií. Mnozí se jen vzdali. Masaryk usoudil, že ve světě, ve kterém je Bůh ohrožen, je třeba se k němu o to více přimknout. Je to životní zájem člověka, jiná, lepší možnost není, alternativou je jen nihilismus a smrt. Jeho víra patřila k těm nejkomplikovanějším z možných. Doma na jižní Moravě začal jako katolík. Václav Černý se později tomuto Masarykovu lidovému a duchem vlastně ještě baroknímu náboženskému gruntu nemohl vynadivit: ten člověk věřil jak „staré báby“, bezpodmínečně, celou svou bytostí, a „ani na vteřinu“, jak řekl Karlu Čapkovi, prý věřit nepřestal! Pak poznal svou ženu, Američanku, a s ní i její víru, unitářskou, necírkevnickou a nepodobající se žádnému vztahu mezi lidmi a Bohem, o němž dosud slyšel. Ještě víc ho však asi fascinovalo, když v osmadvaceti v Americe poprvé uviděl, jak protestantská víra může také fungovat: přetahovala se tam o člověka s demokracií a rozdíl proti střední Evropě bil do očí. Užasl v Americe stejně jako půlstoletí před ním de Tocqueville. Protestanti, kteří po staletí mířili za oceán, vytvářeli obce, které měly dvojjediný smysl: byly to v principu náboženské komunity, které zároveň pečovaly o věci veřejné. I nejméně významný vykonavatel spravedlnosti, soudce nebo šerif v zapadlém městě, rozhodoval o vině či trestu nikoli jen z moci lidmi mu postoupeného úřadu, ale i jako nositel dílu „božské pravomoci“. A právě tento druh verdiktu, opřený nikoli o strohou řeč

42

lidských zákazů, ale o mravní posouzení činu, od něho spoluobčané očekávali. Každý nositel moci byl v Americe tak trochu kazatelem. Role, u  níž si Masaryk doma nebyl jistý, zda ji laik smí hrát, zde byla jednou z nejběžnějších. Stát v oné odlidštěné podobě, známé z Evropy, neexistoval, podobnost s antickým ideálem „vlády lidu“ se pro změnu nabízela sama. Jiný Bůh, který tomu všemu vládl a o kterém Masaryk začal přemýšlet, byl necírkevní, nad všechny lidské instituce povznesený. Mluvil o něm Starý a  Nový zákon i  Korán, a  protože se neproměnil v systém pravidel, ale ponechal si vlastnosti bytosti, prostupovalo jeho božstvím to, čeho se nenáboženským etikám nedostávalo: láska.

Začalo spílání. Stal se „Koniášem“, „amerikánským vetřelcem“, byl prý vyslán z Vídně.

Odtud se začalo rodit zvláštní a na pohled fundamentalistické Masarykovo pojetí demokracie jako „politického uskutečňování lásky k bližnímu“. V jeho světle dostávaly i zdánlivě prosté výroky („Demokracie je diskuse“) nový obsah. Proč je vlastně dobré s ostatními diskutovat? Jen pozemské pravidlo by řeklo: výhodnější je chovat se nenásilně, protože když člověk vyjde z komunikace s druhými živ a zdráv, může pokračovat v jednání, které mu přináší další výhody. Stanoví-li však jiní lidé jako pravidlo, že výhodnější je zabíjení (jako to udělali například nacisté), diskuse bez náhrady končí, protože ji jenom z lidských zdrojů není čím naplnit. Má-li však podle Masarykova pojetí každý člověk v sobě kus Boží lásky, je to dostatečný důvod k „diskusi“, která na změnách pozemských pravidel nezávisí. Zatímco člověk bez Boha může milovat jenom ty lidi, které potřebuje, na prvním místě sám sebe, Masarykovi stačilo k tomu, aby sloužil lidem, prostě to, že tito lidé existovali.

Zmiz, vetřelče Těžko si představit, že by bez své víry přežil všechny názorové zápasy, které před válkou vedl. Nikdo z jeho přátel to s ním celou tu dobu nevydržel. Třeba spor o Rukopisy (1886–1889), který položil základ novodobé české vědy: původně měl zůstat omezen na úzkou skupinu odborných badatelů, rychle však eskaloval, až se ukázalo, že se za jeho účastníky považovali snad všichni čtoucí Češi. Představa, že Němci ještě „žrali žaludy“, zatímco staročeští pěvci Záboj s Lumírem za doprovodu varyta skládali písně, Čechům lahodila tím spíš, čím víc to vypadalo, že v nové době jsou na tom oba národy kulturně spíš obráceně. Masaryk, nezdržující se v tomto sporu taktikou, ho během pár týdnů dostal do podoby, v níž proti němu stály vědecké autority (filolog Jan Kvíčala), tisk (Národní listy) i osobnosti kultury (Jan Neruda). A co bylo zvláštní: řada nepřátel zůstala

Masarykovými nepřáteli i poté, co se ukázalo, že měl ve svém sporu pravdu. Ulpělo na něm, že si při boření rukopisného mýtu počínal necitlivě (obvinil ho z toho třeba známý ekonom a konzervativní politik Albín Bráf). Cesta do českých srdcí byla uzavřena: Masaryk se bil za pravdu, jeho protivníkem však byl předsudek. Ač vítěz, zůstal národním nepřítelem – tím, kdo vzal Čechům „pergameny“, aniž dodal náhradu. Začalo spílání, které trvalo s peripetiemi třicet let. Stal se jim „Koniášem“, „amerikánským vetřelcem“, bylo vysloveno podezření, že byl vyslán z Vídně, aby v Praze paralyzoval národní život, pro historika W. W. Tomka se stal „člověkem lichým“ a pro jiné svůdcem mládeže, bořitelem, který sám nedokáže stvořit pozitivní program. Špatná pověst dokonce začala předbíhat vlastního nositele. Ve stejném  roce 1886, kdy propukl spor o  Rukopisy, publikoval Hubert Gordon Schauer text Naše dvě otázky, zpochybňující smysl obrození: celé to jazykové a kulturní hemžení prý nestálo za to, pokud se v  národě nezrodila nová politická, a zejména mravní kvalita. Když si spisovatel Ferdinand Schulz tento text, podepsaný pouze iniciálami, přečetl, došel k závěru, že autorem nemůže být nikdo jiný než Masaryk. Na stránkách Národních listů ho pak slavnostně vymrskal z národa. „Jdi, přimkni se k nepříteli, jemuž sloužíš, zapomeň, že jsi se narodil z české matky, že jsi kráčel po české půdě, my tě z našeho národního těla vylučujeme jako šerednou hlízu.“ Měl se stát druhým Karlem Sabinou? Kolektivní psychóza podruhé naštěstí už tak silně neúčinkovala.

Smysl české otázky Vadilo jim, že je klame tělem. Když už byl vědec, univerzitní profesor, chtěli, aby se choval podle toho. On se však často dopouštěl názorů, které neměly s vědeckými pranic společného – a co bylo opět zvláštní, přiznával, že právě těmto názorům připisuje největší význam. Svou první větší knihu Sebevražda postavil na tvrzení, že „chorobná sebevražednost přítomné doby je podmíněna obecně se šířící beznábožností“. Žádný takový důkaz však podán nebyl, šlo jen o jeho interpretaci. Spor o „smysl“ českých dějin byl od roku 1910 veden pro změnu o to, zda je pravda, co Masaryk tvrdil v knize Česká otázka: že hlavní a závazný proud národních dějin začíná husitstvím, pokračuje obrozením a vrcholí humanitní demokracií nové doby. Pozitivističtí historici v čele s Josefem Pekařem snadno dokázali, že obrozenci na husity nenavazovali a navazovat nemohli, protože o nich ve své době v podstatě nic nevěděli. A konečně za třetí: svou zahraniční akci z první světové války Masaryk odůvodnil názorem, že končí éra feudálních teokracií (společností řízených církví) a střídají je demokracie. Jan Patočka zase nebyl jediný, kdo této teorii dodatečně vytkl, že nemá filozofický ani historický základ; ostatně ji popřel i sám vývoj po roce 1918. Svět tehdy zažil všechno možné, jenom ne masarykovskou „světovou revoluci“. Ve všech třech uvedených případech dal Masaryk vědu do služeb náboženského přesvědčení – což ho v očích vědců diskvalifikovalo. Smyslem vědeckého ani jiného poznání však podle něho nebylo popsat co nejpřesněji svět, ale dodat čloR E S P EKT 3 7 | 10 . –16 . z á ří 2 0 0 7

téma tak hlavně skutečnost, že pro ně nemívá teplé ani důvěrné kumpánské slovo. Novinář Jan Herben za první republiky, když bylo dávno po všem, ironicky napsal, že si během těch let s Masarykem připadal jako „evangelista Páně“, a uvažoval o tom, že pamětem, které v té době psal, dá název Životopis psa. Ani rozčarování z Masarykova „chladu“ však Herbenovi nakonec nezabránilo, aby se z někdejšího krutého polemika proměnil v prezidentova hagiografa a až do konce života o něm psal jednu oslavnou knihu za druhou. Nejdrastičtějším Masarykovým konfliktem s českou společností se v roce 1899 stala polenská aféra – takzvaná hilsneriáda. Masaryk se v ní zastal židovského mladíka obviněného z vraždy a odsouzeného k trestu smrti; především se však postavil proti předsudku připisujícímu židům páchání rituálních vražd. Zatímco účast ve sporu o  Rukopisy byla aspoň zpočátku podmíněna odbornou způsobilostí, antisemitská fantazie se ukázala přitažlivá pro většinu Čechů bez ohledu na jejich postavení, vzdělání či náboženské vyznání. Po odšumění aféry Jan Herben Masaryka nazval „nejosamocenějším mužem v české veřejnosti“. A  zatímco v  pražské intelektuální obci začal být Masarykův předválečný mravní postoj přece jen přijímán, katolický venkov ho ignoroval. Když v roce 1907 vedl na Valašsku kampaň za zvolení do říšské rady, katolíci proti němu vystoupili s heslem „Kdo miluje svou vlast a jazyk, nevolí Masaryka“. Až do války z něj byl kverulant a z jeho strany pouhý klub.

Těžká karma

Vítězná tvář. Zbytek už s Masarykem ani nemusel souviset. f ot o t o m á š v o j ta

věku podklad k aktivnímu a mravně zdůvodněnému jednání. Typicky to platilo pro spor o smysl národních dějin. Obrození národ probudilo, ale nedalo mu program. Rebel a Masarykův přítel Schauer směl na to téma svými texty provokovat; Masaryk však nebyl provokatér, s jinými než pozitivními nálezy se nespokojoval. Rozhodl se svým pojednáním o „smyslu“ povzbudit ty národní tradice a vlastnosti, které by navodily občanskou situaci obdobnou oné, jíž byl fascinován v Americe. Podle historiků starší doby v čele s Pekařem tím v podstatě znásilnil české dějiny. Podle mnohých znalců dějin doby novější však vytvořil prostor, v kterém bylo možné občansky se angažovat – dokonce tak, že ve srovnání s ním ostatní R E S P EKT. C Z

duchovní proudy (třeba katolický) bledly, až se staly skoro neviditelnými. S novým, významem srovnatelným pojetím „smyslu“ českých dějin, dávajícím program do budoucna, po Masarykovi dodnes nikdo nevystoupil.

Nudíš mne, Karle Byl netrpělivý a  zůstával netaktický. Když ho někdo nudil, bez ohledu na jeho pozici to dal najevo. Ostatní si to často vyložili jako pýchu. Josef Kaizl a Karel Kramář, se kterými Masaryk zakládal realistické hnutí, si odnesli názor, že je „Napoleon“, popřípadě „rváč“. Podle jiných byl „dalajlama“, „papež“, „pletichář“ „vyběrač kosů“ a podobně. I jeho nejbližší „realističtí“ spolupracovníci přiznávali, že jim vadí jak jeho věcnost,

Válka to změnila. Už před jejím koncem se začal rodit Masarykův kult rozdmýchávaný paradoxně jeho někdejšími spolupracovníky z  realistické strany. Jakoby v reakci na přestálá společenská příkoří po boku „pastýře“ (jak mu říkali), promluvili teď jako hlasy svého pána – a tito lidé, cepovaní vůdcem k věcnosti, se projevili překvapivě nekriticky. „Popíral kdysi sám nadčlověka: dnes činem vlastním dokázal jeho jsoucnost,“ tvrdil žurnalista Gustav „Gamma“ Jaroš. Zmíněný nadčlověk prý navíc není jen tak ledajaký jako u  Nietzscheho; je to spíš nadčlověk vyšší, slovanský. Literát Josef Laichter psal: „Kdo dovede snést blízkost jeho osobnosti, stoupá a dýše čistý vzduch jako na horách.“ Zrodila se petice Znárodněte dílo Masarykovo!, žádající, aby prezidentovy spisy vyšly v milionovém nákladu a byly zdarma distribuovány do všech českých rodin. Petici v listopadu 1918 podepsalo čtyřicet poslanců Národního shromáždění. Potom přijel – tvůrce nového státu, jenž aspoň v jeho hlavě měl mít velice zvláštní účel. V oficiálních listinách, jako bylo Prohlášení nezávislosti československého národa z 18. října 1918, to tak nezbytně nemuselo vypadat: Československo bude republikou, občané budou požívat všech standardních práv a  svobod, ženy budou rovny mužům, národnostní menšiny získají rovná práva, církev bude odloučena od státu, armádu nahradí milice, proběhne pozemková reforma, zruší se šlechtické výsady atd. To vše bylo převratné, leč myslitelné. Vždycky se dalo ukázat na nějakou zemi, kde tyto plány už byly prováděny. To však zdaleka nebylo všechno. Stát ani jeho demokratické uspořádání Masarykovi nezůstaly cílem samy o sobě, ale spíš →

43

téma → začátkem – na cestě ke stvoření nového člověka,

věřícího i demokrata v jedné osobě, schopného sebezdokonalování. Všechno podstatné, čemu Masaryk dosud přikládal v životě význam, mělo teprve začít. Problém byl v tom, že jeho Češi z velké části o podobný program nestáli, nechtěli se dokonce náboženstvím vůbec zabývat. Ti starší viděli věc přesně opačně než Masaryk: získali přece stát, jsou tedy na konci, nikoli na začátku cesty. Mladá generace „budovatelů státu“, žádní socialisté nebo komunisté, ale lidé typu Karla Čapka nebo Ferdinanda Peroutky, zase dala najevo, že s  ním může sympatizovat bez toho, aby si náboženský rozměr jeho osobnosti pustila k tělu. Masarykův názor, že Češi by měli být pokračovateli Husa a Komenského, Peroutka odmítl s poukazem na všední skutečnost: „Nejsme velký národ, ani hmotně, ani duševně.“ Znamenalo to: Nežádáme vize, potřebujeme jenom věřit tomu, co je. Karel Čapek pak v beletrii zobrazil, jak by taková všednodenní skutečnost nenáboženských Čechů mohla vypadat. „Že český národ ve své velké většině Masaryka jako náboženskou osobnost, jako člověka víry nepochopil, je tragédie,“ napsal kdysi Přemysl Pitter, sám protestantský horlitel a reformátor masarykovsky niterného typu. Pojmenoval tím situaci, z níž však – kupodivu – zvolna dobrovolně odcházel i sám Masaryk. Symbolizovala to jeho prezidentská standarta: z původně navrženého hesla Jiřího z Poděbrad „Pravda Páně vítězí“ na ní zůstal slogan, jemuž vypadlo prostřední slovo, což přirozeně změnilo smysl; za Masarykova následovníka se nyní mohl považovat každý, kdo si myslel, že má v něčem pravdu. Válka stvořila nového Masaryka. Z  nezávislého myslitele se stal politik. Někdejší odpovědnost rebela, odpovědného jen sobě samému, se nyní rozprostřela nad tisíci lidských osudů. Přineslo to i změnu jeho kdysi jednoznačně náboženské etiky. Před válkou hlásal Ježíšovo „Milujte své nepřátele“. Československý stát by však nevznikl bez existence legií, a ty by se sotva mohly zrodit bez válečného Masarykova „Když má být jeden zabit, ať je to ten, který má zlý úmysl“. Tím se sice Masaryk nevzdal osobní odpovědnosti, naopak, náboženský rozměr jeho myšlení si však poněkud sedl na zem: posuzuje-li člověk sám cizí úmysl a má-li toto posouzení určující roli, vznikne „demokratická diskuse“, ve které jde jenom o porážku nepřítele. Bylo snad vlastností pozdějších nacistů nebo komunistů, že páchali zločiny se špatným úmyslem? U mnoha jistě ne: někteří věřili, že šíří dobro, a mnohým bylo podobné přemýšlení hlavně lhostejné. Odpadl-li božský korektiv lidských činů, zbyla jenom lidská měřítka – a tedy úsudky, jejichž devalvaci se meze nekladou. Přemysl Pitter v roce 1919 Masaryka za úkrok k násilí nejenže odsoudil, ale předpověděl i to, že válka, která přivedla republiku na svět, bude působit také v budoucnosti. „Ta krev lpí jako karmický závazek na osudu československého státu, ta krev volá a přitahuje odvetu věčné spravedlnosti.“ Co je vlastně víc: stát, tedy instituce, vzniklá z krveprolití, nebo lidé, nenásilným zápasem vnitřně utužení, očištění a  osvobození? „Takto stojí tu národ se svou ,samostatností‘,“ psal Pitter, „jež

44

Podívejte, děti. Přijel tatíček. (TGM s předsedou vlády Švehlou v Jindřichově Hradci, 1925) f ot o č t k

podobá se sdrátovanému hrnci, v neustálém strachu, zda tam či onde opět nějaký stát nepraská.“

Aspoň jednu ulici, prosím Český národ se v čase návratu prezidenta Masaryka ocitl v dvojnásob těžké situaci. Nejenže se vracel obtížný vůdce, ale přijížděl také člověk, který byl uvnitř jiný než dřív. Výsledkem bylo, řečeno z dnešního pohledu, oboustranné nedorozumění. Zrodil se kult. Kultu, na rozdíl od komplikovaných, měnících se lidí, není třeba rozumět. „Nespojila je identita mravního zápalu, nýbrž tlak vnějších okolností,“ napsal v roce 1957 v eseji Otázky české tradice exilový spisovatel Jan Kolár. „Nepřestali si nerozumět – ale začali pochodovat v závěsu. Toto spojení Masaryka s národní solidaritou neznamená sloučení programů, nýbrž spíše kapitulaci Masaryka-filozofa a moralisty před politickou nutností. Výsledkem příměří byl Masarykprezident, figura, obraz na známkách, pomníky na náměstích, 7. březen a byzantinismus okolo jeho polního lůžka.“

Vlastně bylo „logické“ a podivuhodně dějinně spravedlivé, že základ Masarykova kultu položili právě legionáři – a že tak učinili ve chvíli, kdy se Masaryk-politik začal s minulostí náboženského reformátora rozcházet. Na ně pak v  republice navázali ostatní. Při příjezdu prezidenta Masaryka do Prahy ho jako „tatíčka“ oslovil za moravský venkov valašský rolník – a připojil paralelu o třech králích putujících k Jezulátku: „My dnes o vánocích jdeme k tobě, abychom v tobě uvítali našeho osvoboditele.“ Oslovení „tatíčku“ se pak v následujících letech stalo trvalou proprietou uvítacích proslovů při prezidentových cestách republikou; často mu čelil i několikrát denně. Je škoda, že perly masarykovského kultu nebyly sebrány do antologie podobné oné pozdější stalinské, které dal Antonín Brousek kdysi název Podivuhodní kouzelníci. Vyplynulo by z ní, jak velkou část společnosti kult TGM zasáhl. Básníci už tenkrát pilně psali básně, ve kterých nechyběl „verš pro Masaryka“. Když Josef Svatopluk Machar napsal „Jako psanec šel jsi v dál pochopy všech mocR E S P EKT 3 7 | 10 . –16 . z á ří 2 0 0 7

téma ných štvaný, vrátil jsi se jako král národem svých milovaný“, nebylo to asi překvapení; koneckonců byl Masarykovým přítelem a  spolubojovníkem. Jiné to bylo, když se připojil třeba S. K. Neumann: „Jinošský do šedin uchovav si zápal, zmužilý, přímý jen pravdu politiky chápal, křivdy netrpěl.“ O pár let později, kdy začal vymýšlet umění, které by pomohlo Masarykovu republiku povalit, se básník za své popřevratové verše asi styděl. Začaly se objevovat prezidentovy sochy, první už v  roce 1919 u  Litovle. Každé jenom trochu slušné město získalo Masarykovu třídu nebo náměstí a  brzy po něm začali pojmenovávat prakticky cokoliv: nádraží, automobilový okruh, nemocnici, dětský domov, horskou chatu. Svou knihu o Masarykovi vydali kromě mnoha prezidentových známých a přátel také jeho sekretářka, stolník nebo tajemník.

ve skutečnosti podstatně méně, než kolik se zdálo podle vnějších projevů prezidentova kultu. A sdružovali se spíš okolo organizací, jako byla Akademická YMCA, než v  blízkosti politických stran, Sokola a  jiných masových spolků. Takovým důsledným Masarykovým následovníkem byl třeba filozof Emanuel Rádl: po převratu působil v Realistickém klubu (pokračovateli někdejší

Řekněte Čechovi „boj za svobodu“ a uvidí boj proti Němcům. Masarykovy strany), psal do stranických novin, udržel si nábožensky prostorný rozměr své osobnosti a jako pokračovatel v rovině myšlenkové se projevil například v  knize Válka Čechů s  Němci (1928), v  níž pojednal rozporuplnou menšinovou politiku Masarykova státu. Češi i Němci mají podle Rádla jedno společné: obojí jsou stejně zapálení nacionálové. Věří, že člověk se příslušníkem národa nestává, ale rodí; takové pojetí je pokrevně mystické, iracionální, a tedy nebezpečné – na té i oné straně hranic. Vztah k  Němcům byl typickou oblastí, kterou bylo třeba kultem překrýt. „Starý“ Masaryk se svým náboženským a demokratickým myšlením neměl důvod vnímat Němce jinak než Čechy. „Nový“ musel uvažovat taktičtěji, stále však vzdálen lidovému nacionalismu, kterému se však nyní už sotva mohl postavit. Lidé si stát, který měl být uskutečněním náboženské utopie, přetvořili podle svého. Jan Kolár psal: „Vítězství 1918 bylo tak vše-

Kult pohlcoval stále více lidí, nebylo však jasné, koho přesně slavit: někdejšího originálního a náboženského myslitele, nebo pozdějšího tvůrce státu? Byl v tom rozdíl a sám Masaryk pochopení věci moc neusnadňoval. Cestou z exilu domů, 21. prosince 1918 v jižních Čechách, řekl například známé: „Tábor je náš program.“ Ale co tím myslel? Směl člověk, který se s ním pokládal za novodobého „božího bojovníka“, zabíjet nepřátele tak jako legionáři, nebo ne? A kdo byli vlastně lepšími husity: Hus a Chelčický na jedné straně, anebo Žižka? Zde je snad na místě trochu se Čechů z počátků první republiky zastat. Především ve své minulosti sotva nalezli paralelu, jak s člověkem, jako byl Masaryk, spojujícím v sobě neformální i oficiální autoritu, vlastně zacházet. Žádný vzor z nedávné minulosti, tedy na jedné straně národní vůdci Palacký a Rieger a na druhé nemilovaný panovník František Josef I., nevystihoval nový problém. Mezi pochopitelné příčiny Masarykova kultu dále patřila také snaha vytvořit protiváhu populistickým kultům totalitních vládců, kteří na sebe začali v Evropě hlasitě upozorňovat přibližně od poloviny dvacátých let. Další možné a pravděpodobné zdroje „tatíčkovství“ už staví Čechy do méně nevinného světla: ochota, s jakou přijali a posílili otcovské ladění Masarykova charismatu, koneckonců naznačovala i vůli vzdát se dospělé odpovědnosti, „zůstat dětmi“. Jako první tuto chuť pobýt v pokojném, leč bezhlavém stádu, nad kterým bdí „pastýř“, vyjádřil už v roce 1920 jeden z prvních popřevratových Masarykových životopisců Jaromír Doležal. Nedávnou minulost tam vylíčil slovy: „Národ se vzpíral, jako nerozumné dítě se kroutí pod kárající rukou otcovou, pak spílal, proklínal svého otce jako nezvedený syn. Ale dobrotivý otec odpouštěl a  miloval své dítě, svůj národ v  nitru srdce stejně, vždycky a  pokračoval ve své výchovné práci za vyšším cílem, jenž krátkozrakým unikal, až konečně všichni prohlédli, že byl nám nejlepším lékařem, učitelem, vůdcem, jest a kéž ještě dlouho a dlouho bude.“

Věrni zůstaneme Skutečných Masarykových stoupenců, tedy těch, kdo se po roce 1918 snažili udržet kontakt s celou jeho osobností (tedy i s tou náboženskou, jakkoliv komplikovaně se nyní projevovala), bylo zřejmě R E S P EKT. C Z

f ot o p r e ss p h ot o s e r v i c e

Tatíčku, odpusť nám

stranné, že se podlehlo dojmu, že protirakouský a protiněmecký program je programem absolutním, alespoň pro nás – a že není jiné svobody než té, která znamená svobodu od Rakouska a  od Německa... Řekněte Čechovi slovo ,svoboda‘ – a můžete si být jisti, že v duchu uvidí státní vlajku; řekněte mu ,boj za svobodu‘ – a  uvidí kácení c. a  k. orlíčků, koncentrační tábory – boj proti Němcům. České dějiny nemají ani Cromwelly, ani encyklopedisty a Francouzskou revoluci: nazírali jsme svobodu osobní, svobodu duchovní a svobodu náboženskou vždycky jen skrze svobodu národní, v níž jsme spatřovali kouzelný proutek a klíč ke všem třináctým komnatám.“ Podobně filozofka Božena Komárková s  odstupem času uvedla: „Pro největší část českého lidu byl nejvyšší hodnotou národ a všechno ostatní nabývalo hodnoty jen potud, pokud sloužilo národnímu zájmu. To neznamenalo namnoze víc než protiněmecký boj, založený na jazykové odlišnosti.“ Bylo smyslem kultu hlavně zakrýt nepříjemné skutečnosti? Možná že se v sobě tehdy opravdu klamaly obě strany: prezident strpěl, aby se jeho jménem dál šířily principy, které za války zčásti opustil, a Češi se zase tvářili, že jsou pilní a ochotní takové principy následovat. Probuzení bylo kruté. Slova „Prezidente Osvoboditeli, odkazu, který jste vložil do našich rukou, věrni zůstaneme“ pronesl Masarykův následník na jeho pohřbu pouhý rok před Mnichovem, osm let před začátkem odsunu Němců a  jedenáct let před únorem 1948. Při pohledu z ciziny rychlost těch proměn brala dech, ale možná to nebylo tak složité. Pastýř už nebyl, stádo se tedy opět rozuteklo. Q Pavel Kosatík

Autor je jedním z nejúspěšnějších českých autorů historické literatury. Publikoval mimo jiné knihy Jan Masaryk: Pravdivý příběh a Ferdinand Peroutka. Pozdější život.

velkolepý pohřeb tgm Hned po smrti 14. září 1937 bylo tělo T. G. Masaryka nabalzamováno, obléknuto do jezdeckých šatů a vystaveno na zámku v Lánech, kde prezident zemřel. 17. září pak bylo v prosklené rakvi převezeno autem na Pražský hrad. Velkolepý státní pohřeb proběhl o čtyři dny později. V čele smutečního průvodu jel na koni generál Jan Syrový, za ním kráčeli legionáři a sokolové. Následovalo šestispřeží, které táhlo rakev položenou na lafetě dělostřelecké houfnice. Dále šli Jan Masaryk, jeho synovci Leonard a Herbert, prezident Edvard Beneš, v odstupu potom stovky významných československých a světových osobností. Průvod mířící k Wilsonovu nádraží sledovala kroužící letadla. Rakev pak byla na otevřené vlakové plošině převezena na lánský hřbitov. Pohřeb byl v ovzduší hrozby německého útoku vnímán jako celonárodní demonstrace, časem se pak začal brát i jako symbol konce zlatých 30. let. Tak to pochopili i členové americké skupiny Faith No More, kteří snímky z Masarykova pohřbu otiskli na přebalu své desky Album Of The Year z roku 1997. – JHV –

45

kultura literatura

str. 49

Film

str. 50

hudBa

str. 52

výtvarné umĚní

str. 53

podzimní malström

mládí proti multiplexům

hrajeme podle vás

kutil milující střelný prach

jaroslaV formánek

jan gregor

paVel klusák

jan h. ViTVar

Francie si po prázdninách prožije své la rentrée littéraire – vyjde zde více než sedm set nových knižních titulů.

Staré matadory filmových klubů střídá nová generace nadšených kinařů, kteří se musejí vypořádat s bohatou konkurencí.

Jakým způsobem se na stanici Radiožurnál vybírá hudba doprovázející každodenní dávky aktualit.

V Česku poprvé samostatně vystavuje švýcarský performer, jakýsi Peter Sellers akčního umění, Roman Signer.

literatura

Teď už zbývá napsat její dějiny Ve třech svazcích vychází kompletní dokumentace Charty 77

Zkraje roku 1980 se mluvčí Charty 77 zamýšleli nad smyslem své občanské iniciativy po třech letech její existence. Pro tisícovku chartistů to byl čas možná nejkrušnější: počáteční euforie z neopakovatelného pocitu osvobození se rozplynula, převládly denní starosti, které se mnohdy měnily v noční můry. Přední chartisté včetně Václava Havla byli ve vězení, jiní stupňovaným tlakem nuceni k vystěhování, Státní bezpečnost je špiclovala, odposlouchávala, vydírala. Režim utahoval šrouby ve snaze Chartu zlikvidovat nebo alespoň paralyzovat. To vše se dělo v atmosféře všeobecného společenského nezájmu o osud těch, kteří se rozhodli vzít prolhaný režim za slovo. Sympatie zůstávaly skryté. Bilanční dokument z 1. února 1980 lapidárně vystihuje tuto těžkou situaci: „Moc sama … zpochybňuje a činní iluzorní naši snahu o skutečný věcný dialog se státními institucemi. Přesto trváme na svém právu a povinnosti hájit lidská a občanská práva vlastní i ostatních občanů, protože jsme přesvědčeni o jejich základním lidském a etickém významu, daleko přesahujícím jakoukoli politickou praxi.“ Navzdory nejisté perspektivě svého konání a existenčnímu ohrožení tak chartisté dokázali trvat na svém přesvědčení – a to byl v husákovském Československu postoj opravdu nevídaný a vzácný.

korunní svědectví jazyka Platí, co před nedávnem kdosi vyslovil: pokud by Charta 77 nevznikla, museli bychom si ji v zájmu zachování mravní rovnováhy vymyslet. Představovala mravní výzvu občanům a politickou výzvu režimu. S touto dvojí potencialitou je spojen rozpor, jenž provázel Chartu po celých třináct let

46

a tvořil páteř četných polemik, které našly své pokračování v Občanském fóru. Z jednoho okraje se mohla Charta jevit jako absolutní politikum, ve svých nárocích vůči mocnému režimu bezperspektivní; z okraje opačného jako nepolitické hnutí, které přistoupilo na falešnou hru legality. Charta nebyla ani tím, ani oním, ale vždy něčím víc, než za co ji vydávali její obhájci či kritici. Velké věci nejsou nikdy jednoznačné.

vydala 598 ofi ciálních dokumentů, tj. průměrně 46 za rok, jeden za týden.

Dosavadní spory o její význam, založené většinou na povrchně nápadité a nepůvodní zkratce, se budou muset po nynějším zveřejnění tří objemných svazků obsahujících všechny dokumenty a bohatý výběr z dalších textů o Chartě (včetně dokumentů KSČ a StB) změnit v náročné kritické analýzy. V letech 1977–1989 vydala 598 oficiálních dokumentů, tj. průměrně 46 dokumentů za rok, jeden za týden. Usilovala o soustavnou kritickou oponenturu, o stržení ideologické clony, do níž se režim halil. Nabízí se otázka, proč číst knihu, v níž zatím nenajdeme celistvé dějiny Charty 77. Pro mě osobně při listování hutnými svazky, v nichž jsou dosud těžko dostupné věci pohromadě, je největším objevem jazyk, jakým jsou dokumenty napsány – až metodickou snahou o pravdivost R e S P e k t 3 7 | 10 . –16 . Z á ří 2 0 0 7

novinky Peter Borscheid: Virus času přeložil Pavel Sojka, Mladá fronta, 488 stran

V populární vědecké edici Kolumbus vychází kniha mapující kulturní historii zrychlování času. Autor čtenáře nejprve provádí středověkou ospalou atmosférou, kdy se moc nikam nespěchalo, a přes osvícenství a moderní dobu ho dovede až do dnešních dnů „k honu za každou nanosekundou“. Václav Vladivoj Tomek: Ze života českých poustevníků Volvox Globator, 68 stran

Útlý svazek legend sesbíraný českým historikem patří k téměř neznámé části jeho bohaté tvorby. Stephen Law: Filozofická gymnastika přeložil Petr Pálenský, Argo, Dokořán, 220 stran

Co napsat něco o současném rocku? (Schůzka mluvčích Charty 77 – zleva zády Dienstbier, Hájek, Hejdánek, Havel a Benda) f ot o o n d ř e j n ě m e c

a věcnost, které nejsou samozřejmé ani v demokratickém politickém diskurzu, natož v  dialekticky kluzké komunistické řeči. V řadě dokumentů je terminologie natolik přesná a výstižná, že předbíhá pozdější, dobou již nepodmíněnou reflexi. Několikrát jsem při četbě zjistil, že pojmy a charakteristiky vysvětlující jevy a podstatu reálného socialismu 70. a 80. let, které jsem považoval za svůj drobný interpretační objev, nalezli už před čtvrtstoletím ti, kteří tehdy dokázali svoji dobu důkladně promýšlet. Mluvili jazykem, k němuž jsme se po pádu komunismu uchýlili, abychom – deformováni jeho „agitpropem“ – vůbec mohli začít přemýšlet o povaze toho, co najednou nečekaně zmizelo. Dnes se mi jazyk chartistických dokumentů a esejů jeví jako korunní svědectví o svobodném myšlení ve společnosti opatřené náhubkem a svěrací kazajkou.

Havel proti šosákům Charta 77 se kriticky vyjadřovala k řadě společenských problémů. V mezích svých možností suplovala to, co v otevřené svobodné společnosti dělají nezávislá média, vědecké ústavy, veřejné mínění. V tomto smyslu je evidentním příkladem svobodných aktivit občanské společnosti, o  níž se od počátku 90. let vedou zbytečné politické spory. Tři svazky chartistických textů to dokládají, byť kvalita a  hloubka dokumentů má pochopitelně kolísavou úroveň. Chartisté opakovaně popisovali stav ekonomiky a životního prostředí, soudnictví a vězeňství, kultury a umění, politiky a historie, bytové otázky, jiných sociálních práv atd. Jejich průzkumné kritické dílo, představené konečně vcelku, tvoří pozoruhodný monument. Například z něj mohu R E S P EKT. C Z

vyjmout několik dokumentů o situaci v jazzové a rockové hudbě. Autorem jednoho z nich je Václav Havel (D255 z 30. srpna 1983), jenž pozoruhodně rozebral původ a proměny rockové hudby a jejího místa v soudobé společnosti na Západě i Východě; a zároveň podal podrobnou zprávu o potížích, šikanách a zákazech, jimiž procházely desítky československých hudebních skupin, které nepřistoupily na sterilní představu o výchovné, zábavné a oddechové funkci populární hudby. Režim se děsil jakéhokoliv nonkonformního projevu a Havel vystihl jeho měšťáckou povahu. Je v tom zvláštní ironie dějin. Sám označovaný za syna milionářských zazobanců odhalil povahu režimu, který se považoval za věčně zelenou avantgardu a přitom ho vytvářeli a reprezentovali byrokraté představující jen jinou historickou podobu klasického šosáctví posedlého strachem ze všeho, co vybočovalo ze zkostnatělých norem. Dějiny byly neúprosné: kapitalistického šosáka nahradil komunistický šosák a přiblížil se čas, kdy se nepopulární generální tajemník stane populárním klaunem. Publikované dokumenty Charty 77 stojí za to číst nejen pro jejich dnes už historický význam, ale i kvůli jejich jazyku, pestrosti témat, vhledu do problémů. I chartistické omyly budou produktivním objevem. Editoři v čele s Vilémem Prečanem a Blankou Císařovskou tu odvedli velký kus práce. To podstatné v úplnosti zdokumentovali a zaknihovali, nastal tedy čas náročných interpretací. Q Jiří Suk

Autor je historik. Charta 77 – dokumenty 1977–89, editoři Blanka Císařovská, Vilém Prečan, Ústav pro soudobé dějiny, 1698 stran.

„Připravte se myslet bez záchranné sítě,“ vyzývá zájemce anotace čtivě sepsaného manuálu pro všechny adepty nekonečných intelektuálních dobrodružství. Absolvent kurzu bude moci vášnivě diskutovat například o tom, zda budou někdy stroje myslet či zda a proč existuje Bůh. Erich von Däniken: Planeta lhářů přeložil Tomáš Kurka, Dialog, 168 stran

Před dvaceti lety se prý před známým mystifikátorem při cestě pouští materializoval člověk, kterého Däniken pojmenoval Tomy. Popis několikatýdenního setkání se zvláštní bytostí čtenáři možná na konci prozradí, kdo je míněn oním lhářem v názvu knihy.

co se čte v respektu Karolína Vitvarová-Vránková rubrika Trendy

Zbožňuji plané teoretizování. O všem, například o neustálém koukání do zrcadla a lenosti. „Zkrácení pracovní doby a snížení namáhavosti práce uvolnily prostor pro růst hédonického postoje ke světu,“ vysvětluje sociolog Miloslav Petrusek. Ve své knížce Společnosti pozdní doby (2006) hledá a nachází komplikovaná a duchaplná vysvětlení pro zdánlivě jednoduché jevy, jako jsou kreditní karty, diplomy a dluhy. Vysvětluje pojmy jako somatická, hlučná, hrabivá či narcistní společnost. A mezi všemi pojmy také užvaněná nebo pojmenovávací společnost, tedy taková, která si jen tak vymýšlí a generuje termíny a slova. Je to ironická, ostrá a zábavná kniha, kterou člověk velmi dobře přečte i při vší lenosti a neustálém koukání do zrcadla.

47

kultura literatura

Poprvé v plném znění

Dva proti všem

Po dvaceti letech vychází kritická edice pamětí Hiršala a Grögerové

Detektivka debutanta Jiřího Šulce o atentátu na Heydricha

Snad kontrast nehybných let normalizace s předcházejícím dvacetiletím přiměl Josefa Hiršala s Bohumilou Grögerovou k mnohaleté a vyčerpávající práci na osobitém memoárovém obrazu doby mezi rokem 1952 až 1968 s názvem Let let. Dějinný výsek si autoři nezvolili náhodně: na začátku bylo vzájemné setkání a pozvolný vznik vzácného celoživotního vztahu i společného, zprvu překladatelského, později i původního literárního díla. A ono soukromé, lidské provází text až do poslední stránky. Aktivní účast Josefa Hiršala (1920–2003) a Bohumily Grögerové (1921) v kvasu nové moderny, jež postupně začala překračovat hranice země, jim umožnila sepsat autentické svědectví velkého dramatu české literatury a kultury. Ta se z poúnorové nadekretované sterility začala ztěžka a pomalu emancipovat až k uměleckému a společenskému vzepětí 60. let. Aniž by to autoři sdělovali přímo, jejich svědectví prokazuje kontinuitu uměleckého vývoje. Úspěchy umění 60. let nespadly shůry jako dárek politického uvolnění, musíme je hledat hloub, už v potlačované nekonformní tvorbě let padesátých. A v tom je Let let nejcennější: stálý zápas o svobodné myšlení a tvorbu, žádné iluze o době, ani o 60. letech, jež jsou tu vylíčena s velkou objektivitou.

„Víš, jak Reichsprotektor Heydrich říká těmhle Čechům, Fritzi? Smějící se bestie. To jsou přesně oni. Chechtají se nám do tváře, zatímco si brousí nože, aby nám je vrazili do zad.“ Čtenáře tohoto úvodu čerstvě vydaného románu Dva proti Říši dělí téměř pět set stran od momentu, kdy Kubiš s Gabčíkem skutečně zastupujícímu říšskému protektorovi vrazí do zad kudlu (respektive střepinu z jeho vybuchlého mercedesu), aby pak statečně podlehli německé přesile při obraně v chrámu v Resslově ulici. Historický román debutujícího spisovatele Jiřího Šulce (1969) se nesnaží o nic jiného než o co nejrealističtější vylíčení dramatických událostí spojených s atentátem na Reinharda Heydricha roku 1942. Jak už úvod naznačuje, Šulc se přitom nevyhýbá větám, jež hraničí s klišé nebo mytologií (Heydrich si později v románu na hlavu nasadí korunu českých králů). Co se týče čtenáře, jde tedy „jen“ o to, nakolik proudu obecně známého vyprávění podlehne.

znovu přistřihnutá křídla Je pozoruhodné, že návrat po dvaceti letech k tomuto rozsáhlému textu působí snad ještě větší vzrušení, než jaké jsme prožívali při prvním setkání, ještě na průklepovém papíru. Původně samizdatový Let let je podivuhodná a nedocenitelná kniha: obraz doby v ní má dvojí optiku a dvojí rukopis, není tu vnějšího rozlišení jednotlivých zápisů, texty obou autorů se střídají nepravidelně, zachovávají si osobitost rukopisu i osobní výpovědi, nejsilněji na počátku knihy. Hiršala prozradí proslulá fenomenální paměť. Jeho texty mají široké rozpětí, do aktuálních záznamů ustavičně pronikají hlubinné vrstvy nepotlačitelného vědomí. Grögerovou charakterizuje citlivost, s níž se vyrovnává s právě prožívaným, a nebylo to životní drama právě malé. Dvojí rukopis není jediná zvláštnost tohoto autorského svědectví. Obohacují ho ještě další dvě zcela disparátní vrstvy. První vytváří echo, jímž do textu vstupuje doba a politické události: v excerpcích z dobových reálií, jak je prostředkuje připomínání „socialistického“ básnictví, a především tisku, zprvu oficiálního, později i tiskovin, jež se zbavují ideologického krunýře. Volbou převzatého oficiálního „cizího“ jazyka a stylu se zdůrazňuje odstup autorů od cizoty politických poměrů. Druhou vrstvou, jež naopak text knihy vtahuje dovnitř vlastní básnické tvorby, jsou ukázky textů původních i překladových. Tady je zřetelný vliv způsobu, jak vytvářel své deníky Jiří Kolář, ostatně jedna z nejdůležitějších postav knihy. Jak se poměry uvolňují, nabývají významu, tedy i pozornosti záležitosti vlastní tvorby, a pokud jde o svědectví o literárním a uměleckém společenství, pak to stále častěji překračuje hranice. Do rozkvétající tvorby znovu vtrhla doba, nejprve tím, jak vzrůstaly naděje na trvalé uvolnění, záhy pak tím, jak byly po pražském jaru na dalších dvacet let potlačeny. Křídla jsou znovu a ještě více přistřihnuta, Let let končí. Q

raději se nerozptylovat Vzpomeneme-li na jiný historický román vracející se ke klíčovému střetu českého odboje s ozbrojenými složkami diktatury, knihu Zatím dobrý Jana Nováka o protikomunistické skupině bratrů Mašínových, ukazuje se, kde leží Šulcovy meze. Zkušený prozaik Novák se pokusil hlavně autenticky zachytit pocity a motivace, které měli jeho hrdinové při svém boji s režimem. Nějaké výpisy z dochovaných hlášení pohraničníků ho nezajímaly, raději psal bez obalu detailně nejen o odvaze Mašínových, ale i o jejich vzájemných hádkách či střevních potížích. Někdejší kriminalista Šulc (šestnáct let po listopadu 1989 pracoval v tajných službách) na to jde obráceně: poctivě se drží archivních svědectví a do psychického a fyzického rozpoložení postav, kde by se musel často spoléhat na svou fantazii, se moc nepouští. Přiznává sice, že byl Gabčík ve vztahu k dívkám poskytujícím mu úkryt poněkud náruživější, než by mu londýnské velení povolilo. Ale jinak ústřední dvojici přisuzuje obligátní roli skvěle vycvičených vojáků, kteří jdou přes všechny překážky a chyby spolupracovníků za splněním svého úkolu, aniž by se nechali rozptylovat. A když už snad mají pochybnosti o smyslu své akce po nečekaně tvrdé odvetě nacistů, zažene Šulc chmury čtenáře výstupem Edvarda Beneše, který v Anglii vítá kýžené britské odvolání podpisu pod mnichovskou dohodou, ke kterému přispěl právě úspěch operace. Konec dobrý, všechno dobré. Na několika místech se Šulc dokáže od poněkud čítankového způsobu vyprávění odpoutat. A právě zde ukazuje, že nemalý literární talent rozhodně má. Především když líčí samotný průběh bezmála nevydařeného atentátu a následný útěk Gabčíka s Kubišem Prahou, kdy věcně popisuje, jak jim největší potíže nezpůsobovalo gestapo, ale vlastní nepozornost a obyčejní čeští udavači. Fascinující je také linie věnovaná hlavním pronásledovatelům parašutistů, fanatickým gestapákům Geschkemu s Pannwitzem. Ti v Šulcově pohledu mimo jiné dokládají, jak ošidné je zaštiťovat se tvrzením, že člověk prostě jen dělal svou práci podle platných zákonů. Porota Literární ceny Knižního klubu si nevybrala zas tak špatně, když román Dva proti Říši minulý týden vyhlásila vítězem letošního ročníku klání. Nicméně je otázkou, zda v budoucnu Jiří Šulc svého čtenáře udrží i u stránek něčeho méně napínavého, než čím je tenhle největší kriminální případ v dějinách třetí říše. Q

Vladimír karfík

joseF hiršal, Bohumila grÖgerová: Let let, Torst, 1046 stran.

48

jan h. ViTVar

jiří šulc: Dva proti Říši, Knižní klub, 480 stran. R e S P e k t 3 7 | 10 . –16 . Z á ří 2 0 0 7

f ot o p r o f i m e d i a . c z

kultura literatura

Podzimní malström u knihkupců Po prázdninách ve Francii vyjde přes 700 nových titulů

L

a rentrée de vacances, návrat z letních prázdnin, v  myšlení Francouzů představuje důležitý předěl podobný kalendářní změně letopočtu. První zářijové dny jsou v  zemi spojeny nejen s návratem do škol, zaměstnání, politického života, do dalších sociálních bojů, tedy do rutiny, ale i s očekáváním, že banalitu všedního života zpestří novinky. A to především v kulturní nabídce. Televizní i rozhlasové společnosti proto pravidelně vyrukují s novými moderátory, pořady, filmy či seriály. Obdobným oživením repertoárů reagují i divadla. Sezonu zahajují i četné výtvarné vernisáže. Fenoménem posledních let je ale bezesporu především takzvané la rentrée littéraire, kdy v průběhu několika dnů celou Francii zaplaví stovky nových románů, básnických sbírek a esejů.

V zadním regálu Podle časopisu Livres Hebdo tomu jinak nebude ani v letošním roce: na knihkupeckých pultech se od září do poloviny října objeví 493 dosud nevydaných knih od domácích autorů a  234 zahraničních publikací. Jak magazín dodává, nakladatelská inflace nadále pokračuje, neboť loňský rekord  683 titulů letošní literární bohatá úroda v podobě 727 románů opět posunula dál.

Blíží se lavina fabulací, Philipp Sollers pojede na její špici.

tak může zapadnout někde v  zadním regálu Čím lze tuto velkorysou nabídku vysvětlit? a nudná věc přitom leží na pultu vedle bestRedaktor kulturní přílohy deníku Le Figaro Astrid Eliard říká: „Prestiž knih a literatury je ve Franselleru. Všechno přečíst ale nestihnu, a tak se cii opravdu vysoká. Knížky vycházejí po celý rok, orientuji podle záložek nebo už zveřejněných ovšem zářijová hromada publikací sleduje dvě recenzí.“ věci. Francouzi mají rádi bohatý, kvalitní výběr, a v tomto termínu se jim nabízí zhruba to nejlepší, Nadílka porotcům co spisovatelé v poslední době zplodili. Čtenáři to A  co letos francouzské literární dožínky nabívědí, a proto se tyto knížky většinou dobře prodázejí? Očekává se zájem o  Paměti kontroverzvají. Navíc je to stimul i pro tvůrce, dostat své dílo ního spisovatele Philippa Sollerse, nový román do této literární vlny.“ s japonskou tematikou Ani Eva, ani Adam AméJeho slova lze doložit patřičnými čísly. Knihy lie Nothombové, román o hledání identity od brazačínajících autorů, jež se stanou součástí poprázdtrů Oliviera a Patricka Poivre d’Arvor Tolik jsem ninového literárně-komerčního malströmu, se snil o tobě, který se odehrává v Praze, esej bývaprodávají lépe než v průběhu roku, Livres Hebdo lého premiéra Dominiquea de Villepina opěvuuvádí průměr tisíc výtisků. U stálic francouzského jící císaře Napoleona či knihu Normana Mailera i světového literárního nebe lze dokonce počítat Lesní zámek: fantom Hitler. se statisíci zakoupených exemplářů. Lavina fabulací, vyprávění a  příběhů, jež Je ale kvantita opravdu zárukou kvality? se v těchto dnech hrne na mozky Francouzů, Na tuto otázku odpovídá majitel knihkupectví může vyplivnout i nečekaný a kvalitní objev, Le Pain de Quatre Livres z  předměstí Paříže jímž se loni stal Američan Jonathan Little Jean-Pierre Guillard: „Zaběhnutá jména samoa jeho kniha Les Bienveillantes, jež na podzim zřejmě přitahují pozornost, své taky hraje získala prestižní cenu Goncourt. Což je ostatně reklama či dobrá recenze, ovšem zárukou litejedna z  hlavních příčin stále větší podzimní rárního zážitku to není. Na druhou stranu vás knižní nabídky: všechna významná francouzspisovatelé jako třeba Mailer, Grass nebo Solská literární ocenění se totiž udělují právě na lers nikdy úplně nezklamou a lidé je kupují. podzim. Q U  prvotin naopak rozhoduje náhoda. Třeba Jaroslav Formánek Francie kam knihu v obchodě umístíte. Výborné dílo inz.b.100x64.Respekt 16.8.2007 15:47 Str‡nka 1 ↓ inzerce

REGIONAL ENVIRONMENTAL CENTER

Zažít město jinak 16.–22. září 2007

The Regional Environmental Center for Central and Eastern Europe vyhlašuje výběrové řízení na pozici

„Podpořeno grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska v rámci Finančního mechanismu EHP a Norského finančního mechanismu prostřednictvím Nadace rozvoje občanské společnosti“

Country Office Director – ředitel pobočky REC Česká republika (sídlem Praha1). Životopisy mohou zájemci zasílat nejpozději do 30. září 2007 paní Ilone Docze na adresu: [email protected]. Podrobnější informace naleznete na www.reccr.cz nebo www.rec.org.

R E S P EKT. C Z

Kompletní program na

www.auto-mat.cz 49

kultura film

Mládí proti multiplexům Štafetu matadorů filmových klubů přebírá nová generace nadšenců

U

kázat cestu, která vede ven z  pekla současného světa – dnes už se Pavel Bednařík (1980) nad těmito slovy z ustavujícího manifestu občanského sdružení Pastiche Filmz usmívá. „Bylo to příliš patetické,“ přiznává dramaturg stejnojmenného filmového klubu v Olomouci. Tři roky ho organizují studenti katedry divadelních, filmových a  mediálních studií na FF UP a jeho činnost zdaleka přesahuje působnost běžného vysokoškolského spolku. Vítr do plachet dalo těmhle kulturním nadšencům univerzitní zázemí v  podobě filmového sálu a kvalitního technického vybavení v  rekonstruované barokní budově bývalého jezuitského konviktu. Od roku 2003 uspořádali nad rámec pravidelných středečních projekcí řadu tematických i profilových filmových přehlídek, dávají pravidelně šanci mladým tvůrcům ze střední Evropy a cizincům zprostředkovávají možnost vidět české filmy s anglickými titulky.

Normální kapitalismus Rozdíl oproti filmovým klubům, které od 60. let vznikaly v Československu coby ostrůvky pozitivní kulturní deviace v normalizační šedi, vidí Bednařík zřetelně. „Rozhodně mizí ten spikle-

Finančně se zatím sdružení, které kromě školního klubu pořádá ceněnou Přehlídku animovaných filmů a podílí se na festivalu vědeckých filmů Academia Film Olomouc, spoléhá zejména na granty z veřejných zdrojů - tedy od státního fondu kinematografie a od magistrátu. Představitelé města však nedávno zvedli Bednaříkovi žluč: přiklepli půlmilionovou dotaci na festival loutkových a pouličních divadel Ječmínkovo království, zatímco obě výše uvedené prestižnější akce se musely o stejnou částku podělit. Alternativní filmová kultura na akademickou půdu láká i  středoškoláky a  obyvatele města, kteří jsou nespokojeni s nabídkou Metropolu, jediného ze tří dosud fungujících tradičních kin, a sedmisálového multiplexu. Ten podle Bednaříka využívá „princip nelítostných strategií“: nasazuje jednou týdně do kin artové lahůdky a prakticky tak – kvůli omezenému počtu kolujících kopií – znemožňuje, aby je dříve mohl nasadit bezmocný konkurent. „Těží také z toho, že jeho ztrátový provoz dotuje nadnárodní vlastník,“ rozhořčuje se mladý filmový dramaturg a vědec v jedné osobě. Bednařík proto hodlá do budoucna aktivity svého týmu zprofesionalizovat a věnovat se propagaci nekomerčního filmu více ve spolupráci s Metropolem.

Fellini, do toho!

Lepší výchozí pozici mají velká města. Zajímavé nekomerční snímky se jinam dostávají se zpožděním. necký disidentský étos. Pohybujeme se v  normálním kapitalistickém prostředí, v němž nelze uspět, aniž by se člověk zároveň intenzivně věnoval shánění peněz,“ vysvětluje zaníceně doktorand, jenž právě dopisuje dizertaci na téma film a ideologie. Na své alma mater se nicméně občas setkává s názorem, že věnovat se produkci znamená „zparchantění“ váženého teoretického oboru. „Samozřejmě se snažíme intenzivně spolupracovat nejen s distributory, ale také se zahraničními kulturními středisky a  ambasádami,“ popisuje Bednařík cestu k úspěchu, která vede mimo obvyklé půjčování kopií z databáze Národního filmového archivu.

50

To Jiří Šebesta (1976), PR manažer dvou největších pražských artkin Aero a Světozor, velkou konkurenci v síti multiplexů nevidí. Uznává ale, že plán jeho týmu prosadit výlučně nekomerční dramaturgii také v kině Centrál v Hradci Králové, městě s univerzitním podhoubím a podobným počtem obyvatel, jako má Olomouc, nevyšel. „Naší devízou je hravost. Artkina jsou ve fázi za zenitem, a proto musíme diváky přilákávat stále novými atrakcemi,“ tvrdí Šebesta, který vystudoval produkci na FAMU a před naskočením do štábu kolem Světozoru pracoval jistou dobu v baru. Světozor, neprosperující kino pár metrů od Václavského náměstí, převzali provozovatelé úspěšného Aera na jaře 2004. V průběhu tří let z něj pak udělali místo, které kromě dvou desítek nekomerčních přehlídek a festivalů ročně láká svou neformální atmosférou, příjemným barem a oku lahodícím designem. „Diváci zpohodlněli, a když jim třeba vržou sedačky, začnou se rozmýšlet, jestli příště přijdou,“ naráží Šebesta na plánovanou rekonstrukci. Výměna míst k sezení, modernizace některých prostor a posunutí plátna směrem

k divákům vyjdou majitele na sedm milionů korun. Plánovaný rozpočet podpoří polovičním obnosem státní filmový fond. Kino také nabízí celebritám i obyčejným divákům možnost adoptovat si za pět tisíc korun na dobu pěti let sedačku. Příslušnost ke komunitě světozorských fanoušků mohou diváci nově stvrdit koupí trička s logem kina, které připomíná fotbalový dres, jehož zadní stranu zdobí jména slavných režisérů. „Fellini například hraje s číslem 8 a ½,“ směje se Šebesta s tím, že tahle netradiční idea vznikla při přenášení přímých přenosů z fotbalových šampionátů v Aeru: „Dovedete si představit, že si otevřete podnik, chcete, aby vám do něj chodili lidi, a za pět let v něm neuděláte žádné změny?“ Mezi další chystané nápady patří akce Aero naslepo, kdy organizátoři pustí film podle svého uvážení a diváci podle spokojenosti s výběrem snímku budou platit až na konci projekce. A projekt Film Jukebox zase počítá se zapojením spřízněné fanouškovské obce na webu, kde by o zařazení filmu do programu měli hlasovat uživatelé internetu.

Kulturní absťák Nadšení pro věc čiší na první pohled i z Evy Blažkové (1978), která už třetím rokem vede městem R E S P EKT 3 7 | 10 . –16 . z á ří 2 0 0 7

kultura na síti

Nic není soukromé

Diváci zpohodlněli – nezbývá než dát sedačky k adopci. (Jiří Šebesta v kině Světozor) foto gÜnter bartoš

spravované kino v  patnáctitisícovém Turnově. Absolventka stejné katedry, na které působí Pavel Bednařík, se na místo kinařky dostala výběrovým řízením, poté co se za partnerem přestěhovala do Českého ráje. „Nikdy mě nebavilo filmy točit, ale objevovat je, analyzovat a dostávat k lidem,“ vyznává se. V kině, jehož návštěvnost v přepočtu na počet obyvatel ve spádové oblasti patří mezi nejlepší v Česku, uspořádala už dva semestrální filmové semináře pro veřejnost. Jeden byl teoretický a věnoval se pomocí rozborů ukázek z klasiky dějinám a historii filmu. Frekventanti druhého kurzu se chystají společnými silami natočit amatérský snímek. Entuziastickou vedoucí kina limituje omezený rozpočet: „Dosloužil nám digitální projektor, na kterém jsem pouštěla ukázky. Žádám proto o grant na ministerstvu kultury, protože město na něj peníze nemá.“ Naději na finanční příspěvek vkládá také do přihlášení se do projektu Europe Cinemas, systému dotací pro kina, která ročně v  programu vykážou alespoň 25 % evropských filmů. Vrásky jí naopak dělá diskriminace při objednávání filmových kopií: mnohem lepší výchozí pozici mají multikina, Praha a  velká města. Zajímavé nekomerční snímky se tak do regionu dostávají R E S P EKT. C Z

až se zpožděním. Blažková to ilustruje na příkladu druhého ročníku přehlídky hudebních filmů, kterou naplánovala na konec listopadu. Chtěla by získat irskou hudební romanci Once, jenže ta jde do kin 15. listopadu a bude nejdříve nasazena v multikinech. „Snad se ještě s distribuční společností dohodnu, i kdybych měla pro film dojet a pak ho zase hned odvézt.“ Zpoždění v nabídce oproti Praze a velkým městům si bývalá obyvatelka hanácké metropole ověřuje sama na sobě. „Když jedu za kamarády do Prahy nebo do Olomouce, ptají se mě, jestli jsem viděla nějaký film, a já musím přiznat, že ne. To je to, co na malém městě vytváří atmosféru provinčnosti,“ říká mladá kinařka, která přiznává, že se po přestěhování do Turnova dlouho vyrovnávala s kulturním absťákem. Ze své zkušenosti přitom ví, že výchovné poslání provozovatelů kin a  klubů má stejnou naléhavost na malém městě jako kdekoliv jinde. Výhledově by tak chtěla místní vzdělávací ústavy nadchnout pro program Film a škola, v němž asociace filmových klubů nabízí pro školní představení filmy ze svého zlatého fondu: „Číst filmy se člověk musí naučit podobně, jako se učíme číst knížky.“ Q

Jak si ceníte své soukromí? Většina lidí má k této otázce poněkud schizofrenní postoj: tvrdí sice, že je pro ně soukromí důležité, že je stále více jejich osobních údajů a informací přístupných na internetu firmám, úřadům i běžným brouzdalům, ale zároveň s ním bez obav hazardují. Už před dvěma lety souhlasilo 82 % respondentů s tvrzením, že je jejich soukromí ohroženo nebo už o něj přišli. Jenže nový průzkum Carnegie Mellon University ukazuje, že se svými údaji zacházíme lehkovážně. Shodou okolností opět 82 % lidí by totiž dalo svá osobní data veřejně k dispozici za šanci vyhrát ve slosování pouhých sto dolarů. Přílišná bezstarostnost při nakládání s citlivými informacemi se přitom může vymstít. Člověk se může stát obětí krádeže identity, může čelit on-line útokům slídilů (viz Respekt 25/2007) anebo jej může obtěžovat zvýšené množství nevyžádané pošty. Ale největším nebezpečím jsme pro nás my sami. Takový personalista Van Allen velmi dobře ví, co všechno na sebe lidé na internetu prozradí. Součástí jeho práce je totiž vyhledávat informace o potenciálních zaměstnancích. Reportérovi webu televize NBC vyprávěl, jak musel odmítnout absolventku psychiatrie, když na sociální síti Facebook našel její fotografie z divokých večírků. Podobná internetová prostořekost stála práci už spoustu lidí. Podle průzkumu firmy ExecuNet je každým třetím důvodem pro odmítnutí kandidáta informace, kterou o něm firma nalezla na internetu. Často jsou to fotografie nebo komentáře, které napsal sám uchazeč v domnění, že nebudou veřejně přístupné. „Nic na internetu není soukromé. Tečka,“ zdůrazňuje Michael Fertik z firmy ReputationDefender.com. Lehkovážnost lidí právě Fertikovi hraje do karet. Jeho nová firma se totiž zabývá likvidací následků podobných úletů. Pokud někdo potřebuje zahladit stopy po svém divokém internetovém životě nebo pokud chce pohlídat, že jej nikdo neočerňuje, zaplatí si Fertikovu firmu a ta přemlouvá majitele webů, aby nevhodné články a fotografie smazali. Otázka je, jestli je takový postup správný. Firmy poskytující takzvaný on-line identity management v podstatě falšují skutečnost. Navíc obskurní informace obvykle vyplavou, jen když vyhledávač nenajde o osobě nic jiného smysluplného. Jinými slovy: zájemce o práci je na internetu hodně pasivní, což je opět jen jeho vina. Šance na úspěch u zaměstnavatele naopak razantně rostou, pokud má kandidát svůj odborný blog. Pomoci může i obyčejný profil na Facebooku. Tak, jak se to stalo čerstvě přijaté Beth Murphyové, která agentuře Reuters potvrdila: „Zaměstnavatel viděl můj profil a řekl si, že jsem všestranná osobnost. Viděli totiž mé fotky z dobročinné práce v Africe vedle fotek z fotbalu.“ Adam Javůrek

Jan Gregor

51

kultura hudba

Hrajeme podle vás Jak se na Radiožurnálu vybírá hudba k denním aktualitám FOT O p r o f i m e d i a . c z

Z

a hudebním šéfdramaturgem Radiožurnálu Reném Zeithamlem jdu s tichou myšlenkou, že mu jeho práci věru nezávidím. Zprávy o počasí, sportu či politice zajímají široké publikum – a následná písnička zákonitě vyhovuje jen některým posluchačům. Tak už je nastavený lidský vkus i generační vnímání. Není nakonec pop, který stanice upřednostňuje, jen podivně setrvačný souputník vysílání? Nestál by Radiožurnál bez zkusmého trefování do našich zálib Mukem,  Madonnou či Boney M pevněji na nohou? Potřebují posluchači ranních aktualit trávit několikaminutová intermezza v rytmu diska a s emotivními love songy?

Máme to protestované Čistě zpravodajské ČRo 4 – Rádio Česko písničky nehraje: je v tomto směru dědicem zrušené stanice BBC Czech, a také proto na něj v osm nula nula, s úderem jeho časově omezeného vysílání, doma s úlevou pravidelně přelaďujeme. Charakter Radiožurnálu, dlouho jasně zpravodajské stanice, se ovšem právě proto posunul. Zeithamlovi tedy nabízím termín „magazínová stanice“, dramaturg oponuje serióznějším „servisní“. Zaměstnán je v ní od listopadu 2005. „Musel jsem hudební program vyčistit, dřív se tu hrálo jakoby všechno,“ říká. Co tedy v dnešním profilu zbylo? „Hrajeme už jenom hity.“ To je docela zajímavé. Jak se dnes z písně stane hit? Shodneme se, že častým hraním je vytvoří televize a rádia. Může být šlágrotvorná i  jednička Českého rozhlasu? „Rozhodně nepatříme mezi stanice, které vytvářejí hity. Už jen proto, že nemáme tolik času na hudbu jako hudební rádia.“ Vypadá to tedy, že je Radiožurnál odsouzen k přehrávání toho, co mu předvaří jiná média. Ale je tu ještě jedno podstatné hledisko. Když pátráte po tom, proč nabízí nemožné pozlátkové přitroublosti, které ani nepřežily svou dobu (Samantha Fox, New Kids On The Block...), dozvíte se: „Všechno máme protestované na posluchačích. Od zhruba pěti set respondentů chceme znát tři kritéria: zda nabízenou hudbu znají, zda pro ně není oposlouchaná a zda se jim líbí.“ Poslechovost Radiožurnálu je v současné době 1 250 000 párů uší týdně. Není risk vydat nás, všechny posluchače, všanc malé testovací skupince? Ale s tím si na stanici hlavu nelámou. Všechna úspěšná rádia prý takhle testují a  často ještě méně podrobně. Myslím na všechna má vstávání s  vnuceným popem, u něhož mi nepřekáží kvalita hudby (ta je vždycky relativní), ale vůbec její skotačivá povaha. Opatrně se Zeithamla ptám, zda využívají psychologická hlediska a  poznatky, třeba právě o denním rytmu člověka. Nikoli o tom, co chce, ale co potřebuje a třeba to v testech neumí říci. Dozvídám se, že i to má Radiožurnál „protestované“.

52

Tak ještě počasí a jdeme do vysílání. (Boney M)

„Nepouštíme lidem jen písničky, ale i takzvané klastry – typy zvuků a hudebních žánrů, které působí na posluchače libě.“ Tady už nejde o popularitu Gotta či Filipové, ale o to, jak na lidské podvědomí působí určité zvukové barvy a rytmy.Nesmírně by mě zajímalo, jaké jsou výsledky a jak se projeví v tom, co se na nás line z rádia. Zeithaml se omlouvá: „To už je know-how stanice, za které platíme a které je pro nás velmi cenné. O tom mluvit nemůžu.“ I tak vypadá tenhle moment zajímavě: otevírá přece cestu za „hity“ a ukazuje, jaká hudba může být pro ucho příjemná nezávisle na slavných jménech. Tomu se ale Radiožurnál brání, trvá na „filozofii hitů“. Klastry se používají jen jako filtr, který vyčlení k poslechu teoreticky nejpříjemnější šlágry.

Hanička neurazí Demokratické přenechání vesla uživatelům hraje roli i v letní soutěži-kampani Radiožurnálu Písničky podle vás: posluchači mohou vybírat ze seznamu třiceti písní. Tento týden lze hlasovat třeba pro OK Band, Naďu Urbánkovou, Sámera Issu, Vaša Patejdla nebo New Order. Několik set aktivních příznivců rádia takhle ostatním naprogramuje hudbu na víkend. Za druhou výraznou akci, která má zlepšit image stanice, pokládají na Radiožurnálu To nejlepší na konec. „Hrajeme v ní jen totální hity, na kterých se shodnou všichni. Beatles, Elvise.“ Nebo Biograf láska Hany Zagorové, připomínám (poslouchal jsem před návštěvou rozhlasu opravdu

pilně). „Ano. Můžete si říci – chm, Hanička. Ale neurazí vás to, že?“ Po hovoru s rozhlasovými profesionály člověk ochabne a nabude dojmu, že jsme vězni osudu a jinak to prostě nejde. René Zeithaml souhlasí: „Zkoušeli jsme leccos. Ale muzika, která se k nám ve své době nedostala, u nás prostě není hitem.“ Jinými slovy: filtr totalitních médií se vší tehdejší tendenčností a nekompetentností dodnes určuje, jaký pohled na hudbu nám bude rádio veřejné služby servírovat. Na rozloučenou mě dramaturg ještě povzbudí. „Já bych třeba rád stavěl trochu jinou stanici – ale to prostě není možné. Tohle je zaměstnání. Nijak nesouvisí s tím, co si poslouchám doma. To je tady ale dobré: jste v kontaktu s hudebními vydavatelstvími, k lecčemu se dostanete,“ usmívá se. Radiožurnál dnes patří k centrálnímu mediálnímu prostoru v zemi. Připomíná náměstí, na kterém bychom se měli vespolek vlídně a bez útrap porovnat, protože se tu scházejí naše cesty za „servisním“ vysíláním. Stanice, která sází na testy, jako by stavěla střed města podle ankety mezi lidmi. Je to demokratické a odpovědnost je jakoby vyřešena – ale fasády pak vypadají podle toho. Příměr s náměstím možná napovídá, co by mělo vystřídat testy, aby byl mediální prostor funkční, přitažlivý a výrazný: kreativní experti se silnou vizí. Q Pavel Klusák → klusak.blog.respekt.cz

R E S P EKT 3 7 | 10 . –16 . z á ří 2 0 0 7

f oT o © r o m a n s i g n e r

kultura výtvarné umĚní

Kutil milující střelný prach V Česku poprvé vystavuje švýcarský performer Roman Signer

N

a záda si přidělal obří vrtuli ze vznášedla, zavěsil se pod strop, zapnul motor a udělal si tak v garáži k smrti nebezpečnou houpačku. Oblékl si protipožární oblek, sedl si na raketové saně a odpálil se obrovskou rychlostí po kolejnicové dráze. Jedna hora v Alpách mu připomínala sopku, tak na ní pomocí střelného prachu simuloval gigantickou erupci. To všechno bylo před lety. Dnes je Roman Signer (1938) o něco klidnější. A i když tenhle vitální švýcarský výtvarník ve své kožené bundě zdaleka nepřipomíná brzkého sedmdesátníka, na své první samostatné výstavě v Česku se představuje v kontemplativnější poloze.

s petardou v zádech Na mezinárodní scénu uvedl odvážného experimentátora jeho krajan, známý kurátor Harald Szeemann, který ho v roce 1969 přizval do Bernu na výstavu Když se postoj stává formou. Roman Signer sice sochařství studoval, nicméně jeho „skulptury“ mají hodně akční charakter. Z balonu například zavěsil stometrovou zápalnou šňůru, která po zažehnutí na pár sekund naznačila, jak by vypadaly blesky, pokud by si libovaly v co nejpřímějších cestách k zemi. Podobných – životu mnohdy nebezpečných – prací má Signer na kontě stovky, většinu z nich předváděl jen pro dokumentaci. Před veřejností jich provedl „jen“ několik desítek. Nedávno z nich sestavil monumentální třísvazkový katalog. A aby nebylo pochyb, kdo je jeho autorem, limitovanou sérii prostřílel z pistole.

Nehoří vám náhodou něco za zády? (Island, 2005)

V pražské fotografické Langhans Galerii je nyní k vidění umírněnější Signer. V posledních dvaceti letech projel kus světa s fotoaparátem, na který zachycuje surreální až bizarní výjevy, s nimiž se na cestě setkal: moskvič přeplněný melouny, loď nacpanou ledem kotvící před ledovcem, válec parkující uprostřed horského údolí, kolo stojící nad dvěma poklopy od kanálů, které jako by vytvářely jeho neúplný stín, sochu salutujícího námořníka před rozpadlou rybářskou chatou. Signer v těchto fotografiích pracuje s jemným humorem a k jeho dřívějším, doslova výbušným akcím to na první pohled nesedí. Jenže: Signer si sice navenek udržuje masku věčně zamračeného muže, ale víceméně všechny jeho experimenty spočívají na momentu značně komického překvapení. Když si totiž na vlastní kůži zkoušel, co všechno s lidským tělem dokážou udělat raketové motory, vystačil si s co nejlevnějšími, kutilskými prostředky, takže při akcích vždycky vypadal neohrabaně až groteskně. Což ovšem nijak nesnižuje odvahu, s jakou se tenhle Peter Sellers světového akčního umění vrhá do dalších a dalších podniků. Z těch nejnověj-

ších šlo například o pokus o četbu novin v zavřené místnosti, v níž je větrákem rozfukované seno, střelbu na plechovku, když je člověk přikurtován k masážnímu stroji (dílo má výmluvný název Old Shatterhand), či o snahu namalovat na plátno bod v okamžiku, kdy Signerovi za zády explodovala petarda. Pokud si člověk jeho absurdní kousky prohlíží na YouTube, mohl by je omylem zařadit k natočeným žertovným výkonům anonymních přispěvatelů na internetu, k nimž uživatele ve vyhledávači navádějí přiložené odkazy. Není tomu tak. Ani jeho snímky z cest nejsou nějakým fotohumorem, kde se prostě jen záměrně spojuje nespojitelné. Roman Signer byl vždy především bedlivým pozorovatelem, který dokázal z obyčejných věcí vytvořit nevšední zážitek a zprostředkovat ho i těm, kteří by si toho jinak nikdy nevšimli. To pro něj bylo mnohem podstatnější, než jestli z toho divák bude slzet smíchy. Q jan h. ViTVar

roman signer: Obrazy z cest – fotografie, videa, sochy, Langhans Galerie Praha, 5. 9.–11. 11. ↓ inzerCe

PT
1ÑMOFCÅ
VW¹EÅ

objevovat a otevírat svůj hlas

)MBT
KF
OFKQÐJSP[FOÄKtÅN
O¹TUSPKFN
LBxEÁIP
ÀMPWÄLB
%ÅMOZ
KTPV
VSÀFOZ
WtFN
UÄN
LUFÐÅ
NBKÅ
[¹KFN
KFK
[OPWV PCKFWPWBU
PUFWÅSBU
VÀJU
TF
OPWÁNV
7ÅUBOÅ
KTPV
[¹KFNDJ
CF[
PIMFEV
OB
NÅSV
[LVtFOPTUJ

4PCPUB

B
OFEÄMF

[¹ÐÅ 4UBSPCZMÁ
SVOPWÁ
QÅTOÄ
WÅDFIMBTZ
B
ISZ
TF
[WVLFN

5&--6
563,,"
'*/4,0

,$
,BtUBO
#ÄMPIPSTL¹

1SBIB
#ÐFWOPW

T
QBV[PV
OB
PCÄE

#ÄIFN
EÅMOZ
WFEFOÁ
QP[PSVIPEOPV
ċOTLP
[QÄWBÀLPV
B
TLMB EBUFMLPV
CVEPV
NÅU
[¹KFNDJ
NPxOPTU
QP[OBU
TUBSÁ
ċOTLÁ
MJEPWÁ
QÅTOÄ
WÀFUOÄ
WÅDFIMBTÑ

7FMJLÕ
QSPTUPS
UBLÁ
CVEF
WÄOP W¹O
IS¹N
T
IMBTFN
B
TQPOU¹OOÅNV
IMFE¹OÅ
B
UWPÐJWPTUJ
%ÅMOB
KF
PUFWÐFOB
WtFN
[¹KFNDÑN
WÀFUOÄ
[BÀ¹UFÀOÅLÑ


XXXIMBTPIMFED[ UFM 




7ÅDF
JOGPSNBDÅ

)MBTPIMFE
QSPCÅI¹
[B
QPEQPSZ
.JOJTUFSTUWB
LVMUVSZ
 3
B
)MBWOÅIP
NÄTUB
1SBIZ

R e S P e k t. C Z

53

kultura VÝtvarné umění

TELEVIZE

Hedwiga vyhnaná z ráje

TGM slovem i obrazem 1850-1937

Domino / Day After Brooklynští beatoví šamani patří mezi trochu dětinské vyznavače rituálů, chytlavých melodií a laciných přístrojů. Výsledkem je bujarý masopustní rej křížený s vesmírnou psychedelickou party – signál, že dnes mnozí prchají k instinktům, kouzlení a drobnému kutilství.

pražské ulice, 3.–13. 9. Pouliční výstava připravená Eugenem a Zuzanou Brikciusovými připomene na pěti panelech vylepených na sloupech v ulicích hlavního města život Tomáše Garriguea Masaryka, od jehož úmrtí uplyne sedmdesát let. Panely zájemci najdou na Ovocném trhu, u kostela sv. Josefa Na Poříčí či před Taneční konzervatoří.

f ot o e g p

Animal Collective: Strawberry Jam

f ot o č t

HUDBA

Fotografie 70. let v ČSR Galerie U Bílého jednorožce, Klatovy, 2. 9.–28. 10. Pod kurátorským dohledem Pavla Vančáta a Jana Freiberga vznikla výstava snažící se „rekonstruovat dobovou fotografickou vizualitu. Pod pojem fotografie se snaží zahrnout nejen dobovou uměleckou tvorbu, ale i celou šíři tehdejšího vizuálního prostředí, konstruovaného fotografickými prostředky.“ Aby byl návštěvníkův zážitek umocněn, fotografie jsou prezentovány v prostředí dobového mobiliáře.

Suzanne Treisterová: HEXEN 2039 Galerie Školská 28, Praha, 12. 9.–5. 10. Projekt devětačtyřicetileté britské umělkyně zájemce přivádí do prostředí paranoidních konspiračních teorií. Prostřednictvím jejího fiktivního alter ega Rosalindy Brodské, jež žije v 21. století, návštěvníci nahlédnou do programu britské tajné služby zaměřeného na ovládání lidské mysli.

Indies MG Stále stejný se vrací motiv, zpívá Radůza, a vskutku, tyto nesmírně vážné, až chmurně seriózní písně se sobě často podobají. Čím? Oslovováním Boha, prostinkým užitím klasických nástrojů, chudými melodiemi, pomalým plynutím, střídáním okázalého a bezbarvého zpěvu. Ale nezoufat, u Dylana bylo křesťanské období taky slabota! Je jen na médiích, zda tohle bude nejpřeceňovanější album L. P. 2007.

f ot o g a l e r i e š k o l s k á

Radůza: V salonu barokních dam

Bat For Lashes: Fur and Gold Parlophone Anglo-pákistánská Natasha Khan vytváří po svém a docela nápaditě křehčí ženský pop, s jakým v poslední době slaví úspěch třeba Feist. Mystické motivy někdy fungují napínavě, jindy vedou hudbu k sebeparodii.

Paul Motian Trio 2000 + 2: Live at the Village Vanguard

Marek Ther: Filmy, videa

Winter & Winter / 2 HP I ve svých  šestasedmdesáti letech je bubeník arménského původu telepaticky pohotový. Nahrávka z newyorského klubu dokumentuje jeho abstraktnější hudbu, hranou se saxofonistou Chrisem Potterem a kontrabasistou Larrym Grenadierem.

Dům umění města Brna, Galerie G99, 4. 9.–28. 10. Jeden z aktérů hnutí EGO ART, které si vetklo do štítu oslavovat prostřednictvím umění jeho autora, v Brně vystavuje několik videí, včetně svých kousků, pro které se stylizuje do podoby operní divy Marie Callasové. Básník Travis Jeppesen o poetice filmů devětadvacetiletého autora v doprovodném textu trefně píše: „Neděje se v nich nic, ovšem naprosto mimořádným způsobem.“

– p@k –

– JHV –

54

Doporučit debut Johna Camerona Mitchella s názvem Hedwiga a Angry Inch (2001) lze i těm, kteří se jinak filmovým adaptacím muzikálů zdaleka vyhýbají. Bizarní příběh prošpikovaný chytlavými punkrockovými písněmi Stephena Traska si rozhodně nepotrpí na patetická gesta ani sentimentalitu. Barvitý příběh transvestity, který se svou obskurní kapelou obráží zapadlá bistra a bary, má v sobě spíše něco z anarchistické poetiky Monty Pythonů. Ale za vším tím glamrockovým pozlátkem se skrývá citlivý portrét člověka, který touží po lásce a uznání. Titulní roli arogantní, diktátorské, ale zároveň zranitelné a okouzlující Hedwigy si s gustem a energií střihl sám režisér a tvůrce úspěšné off-broadwayské předlohy. A on má největší zásluhu na tom, že jeho vysněnému projektu, který na festivalu v Sundance získal Cenu za režii a Cenu diváků, je velmi těžké nepodlehnout. Hedwigu v úvodu potkáváme na turné, které kopíruje štace mladé rockové ikony Tommyho Gnosise (Michael Pitt). Kapela Angry Inch, složená z imigrantů z východní Evropy, které drží u jejich pečlivě nalíčené frontmanky s nakadeřenou blonďatou parukou na hlavě snad jen fakt, že jim Hedwiga odmítá vydat jejich pasy, hraje pro pár diváků vždy na doslech od stadionu, kde se producíruje Gnosis. Bývalý Hedwižin milenec se proslavil jejím repertoárem, poté co ji sobecky opustil, když zjistil pravdu o jejím „naštvaném palci“ (v originále angry inch) – špalku masa mezi nohama, který jí údajně zbyl po penisu po neúspěšné operaci změny pohlaví. Tu podstoupila kvůli svatbě s afroamerickým svalnatým seržantem, aby mohla utéct z východního Berlína

do Spojených států. Původně totiž byla chlapcem Hänselem, který ve městě protnutém zdí snil o životě rockové hvězdy při poslechu Rádia amerických sil. Jestli vám to připadá jako slušná fantazmagorie, máte pravdu. A to je jen zlomek absurdností, které film nabízí. Patrně jsme se ocitli v osidlech bujné fantazie charismatické bájivé lhářky, ale o tom už je zkrátka rock´n´roll. Mitchell se nedávno v české distribuci představil snímkem Shortbus (2006), který nepřipravené diváky šokoval explicitními pornografickými scénami. Hrdinové melancholického filmu oslavujícího toleranci a přirozenost všech podob sexuality se ve svých vzpomínkách často vraceli do dětství. Tam hledá příčinu svých problémů s identitou i Hedwiga. Mitchell si jakoby nezávazně, ale přitom velmi rafinovaně hraje s biblickými narážkami na prvotní hřích a vyhnání z ráje, se starořeckým mýtem, podle něhož Zeus svými blesky rozdělil původně oboupohlavní lidi na muže a ženy, nebo s metaforou rozděleného Berlína coby stavem Hedwižiny duše. Ta touží po dosažení celistvosti, po splynutí duší, po ideálním partnerovi. Jenže člověk nemůže vždycky dosáhnout všeho, co chce. To říká i montypythonovský vtípek o tom, že Hedwigu vyhodili z vysoké školy za referát o agresivním vlivu německé filozofie na rock s názvem „You, Kant, Always Get What You Want“. Možná právě nutnost pokorného smíření se svým místem ve světě je hlavním poselstvím nakažlivě euforického a přitom dojemného muzikálového spektáklu. – JG –

Hedwiga a Angry Inch ČT 2, 12. 9., 0.05 R E S P EKT 3 7 | 10 . –16 . z á ří 2 0 0 7

prvních 15 minut

Tučňáci, beatbox a megafon MySpace fakt funguje, říkají královéhradečtí Dva

D

ivadlo Dno z Hradce Králové má svou velkou éru už za sebou. Stalo se však epicentrem, které výbušně rozmetalo po republice osobnosti, o kterých je dobře vědět. Jiřího Jelínka si Vladimír Morávek odvedl do brněnské Husy na provázku: výrazný herec i autor tu mj. hraje roli Krista v Pitínského Evangeliu svatého Lukáše. Bára (1981) a Jan Kratochvílovi (1975) pro Provázek tu a tam píší hudbu. Především však koncertují jako duo s minimalistickým, ale trefným názvem Dva. Domácí hudební média o  nich zatím jakoby nevědí, Dva ale opakovaně vystupují po Evropě: vedle rakouských a maďarských výjezdů je bizarním vrcholem jejich kariéry živé hraní v moskevské televizi se sledovaností kolem milionu diváků. Je to přímý důsledek jejich internetové vizitky na MySpace: zafungovala jako spolehlivá anténa na spřízněnce od Petrohradu po Argentinu. Jejich muzika má patinu domácího muzicírování, ovšem veskrze dnešního: rytmik Honza kombinuje kytaru a hiphoperský beatbox („bicí na pusu“), melodička Bára hraje na saxofon, klarinet, cello. Ale hlavně: magickým trademarkem Dvou jsou texty ve fiktivních jazycích. Někdy připomínají ruštinu, jindy je to německá konverzace pro fantasty. „Poslechneme si muziku a podle toho píšeme pevné texty, umíme je nazpaměť. Někdy se nám třeba zdá, že si hudba říká o severské tvrdé zvuky.“ Texty Három kérom nebo Francé trancé jako by nebyly určené pro komunikaci s běžnými lidmi: dobře by na ně mohli slyšet domácí skřítkové a děti do dvou let. „Slova a melodii jazyka se učíme z internetových rádií, například rádia Suomi. Taky máme výbornou rozhlasovou hru o estonských hiphoperech. Často nevíme, co slova znamenají, zpětně se však někdy ukáže pozoruhodná shoda.“ Takový tučňáčí rap Pingu Hop by mohl mít komerční úspěch: hravá abstrakce Jablkoně se

Chcete slyšet německou konverzaci pro fantasty? (Bára a Jan Kratochvílovi) FOT O g ü n t e r b a r t o š

v něm kříží s veselým cestováním po stylech, jaké umí třeba Manu Chao. Ale loňské nahrávky už se zdají Dvěma stylově staré: „Ty veselé věci ještě hrajeme, ale píšeme už jiné. Troufáme si na delší plochy. Živě hrajeme doprovod k němému celovečeráku Kabinet dr. Caligariho.“ Pokládají Kratochvílovi svou muziku za pokračování divadla? „Ve Dnu všichni dělali všechno, i muziku. Ale dnes žádnou show neděláme,“ říká Honza Kratochvíl, „nemáme na ni při hraní čas, lítáme mezi několika nástroji.“ Na Dvou je nesmírně přitažlivé, že originální a srozumitelná muzika u nich vyvěrá z obyčejného rozehrání základních věcí. Manželé vymýšlejí jen

„kuchyňskou“ hudbu, jakou uhrají. Když vypadne proud (jako v Rakousku, kam je pozvali slavnější kolegové Bauchklang), dohrají set se dvěma megafony na baterky. „Megafonová verze se nám osvědčuje,“ říká Bára, „už ji fixujeme do separované pouliční hiphopové kapely Megaufonic.“ V blízké době hrají v Praze spolu s Trabandem (20. 9. na Dobešce), v prosinci pak na českém finále Slam poetry. Jen aby svou fiktivní laponštinou netrumfli vítěze. Q Pavel Klusák Písně a mobilní zvonění dua Dva najdete na → klusak.blog.respekt.cz

↓ inzerce

HLEDÁME ZAJÍMAVÉ FILMOVÉ NÁMİTY Navazujeme na ąinnost Nadace Miloše Havla Systematicky hledáme a podporujeme tvœrąí talenty Q Vybíráme projekty podle rozhodnutí nezávislé odborné komise Q Letos rozdŌlíme mezi vybrané autory minimálnŌ 800 tisíc korun Q Zabezpeąíme realizaci nejlepších projektœ Q

v kinech od 13. 9. 2007 ^ ^

Q

^

PŅihlaste svou pņvodní lmovou povídku nebo scénáŅ celoveăerního hraného lmu a získejte nanăní podporu. UzávĿrka žádostí je 30. záŅí 2007.

SKUTECNE SKUTECNA´ SKUTECNOST O ADOLFU HITLEROVI ^

Detailní informace naleznete na: www.barrandov.cz/nadace a www.rwe.cz T 267 072 012, F 267 072 013, E [email protected]

R E S P EKT. C Z zari07 indd 1 Inzerat Respekt 100x64

9/3/07 11:52:36 PM Muj vudce_respekt.indd 1

55 21.8.2007 13:52:40

civilizace Požáry ve Středomoří

str. 56

zvířata ve starém egyptě

str. 58

Trendy

str. 60

Platonův omyl

Egyptský bestiář

Industriální safari

Martin Konvička, Zdeněk Fric

Václav cílek

karolína vitvarová-vránková

Za ničivé ohně v Řecku nemohou jen žháři a vedro, na vině je především špatná strategie ochrany přírody.

Proč máme rádi kočky či psy? Dávní Egypťané v tom měli jasno: zvířata pomáhají udržovat svět v chodu.

Z průmyslových provozů se stala historická památka. A postindustriální doba má novou zábavu: industriální turistiku.

Požáry ve Středomoří

Platonův omyl Požáry ve Středomoří se budou zhoršovat. Zdejší krajina si s ohněm umí poradit – pokud ovšem nevypukne v hustém lese. A právě v tom je kámen úrazu. Měl pravdu Platon, když tvrdil, že břehy jižní Evropy kdysi pokrývaly hluboké hvozdy?

Požáry v Řecku dosáhly letos rozměrů skoro apokalyptických. Spáleniště vychladla, úřady vypsaly odměny na hlavy žhářů. Intenzita a ničivá síla požárů v evropském Středomoří však rok od roku narůstá. Je proto dost povrchní hledat viníky jen mezi teroristy, spekulanty s pozemky či staříky vypalujícími trávu. Problém je totiž mnohem hlubší. Ve středomořském klimatu, vyznačujícím se dlouhými a úpornými letními vedry, jsou požáry stejně normální a nevyhnutelné jako u nás letní bouřky. Tamní příroda je ohni přizpůsobená. Typický středomořský strom, třeba borovice pinie, má silnou kůru, která chrání citlivé lýko, a jehličí plné snadno hořlavých silic. Když se přes takový strom přežene požár, ožehne ho, aniž by mu výrazněji ublížil. Neměl by to však být požár příliš silný. Aby nezesílil, nesmí na své cestě narazit na nadbytek hořlavého materiálu. Jinými slovy, nesmí vypuknout v hustém lese. Současné požáry jsou tak silné proto, že v Řecku a dalších středomořských zemích roste nadbytek snadno hořlavých lesů. Zní to kacířsky, vždyť generace Evropanů vyrůstaly ve víře, že Řecko či Itálii v  pradávných dobách pokrývaly husté hvozdy, které až obyvatelé antických měst vykáceli na stavbu svých flotil. Tento názor

Oheň jako ekologický činitel Četné ekosystémy na Zemi jsou více či méně závislé na periodických požárech. Asi nejznámější příklad představují porosty borovice bahenní na jihovýchodě USA – stanoviště těchto stromů v létě vysychají na troud a semena klíčí až poté, co šišky projdou ohněm. Obdobné fenomény však najdeme na všech kontinentech. Stačí zmínit blahovičníkové porosty v Austrálii, kde hašení ohňů málem vyhubilo několik druhů plazů a savců, nebo východoafrické savany. Zdálo se skoro podivné, že geografové a ekologové nacházeli na ohni závislé ekosystémy všude kromě Evropy. V krajinách se středomořským klimatem – s dlouhými letními suchy a zimami, kdy nemrzne, zato vydatně prší – to bylo téměř skandální. Takové krajiny se kromě jihu Evropy nacházejí v jižní Kalifornii, středním Chile, jihozápadní Austrálii a nejjižnější Africe. Všude pravidelně řádí ohně, všude tvoří vegetaci trnitá savana s roztroušenými stromy a nikde nikoho nenapadlo fantazírovat o souvislých lesních porostech. S výjimkou břehů Středozemního moře, kde všichni uvěřili Platonovi.

56

nepochází od nikoho menšího než Platona, který v dialogu Kritias zmiňuje stráně kdysi se zelenající hustými lesy, dnes však dávající jen pastvu včelám. Jenže za klasikova života lidé na území současného Řecka už nejméně 7000 let provozovali zemědělství – a Platon sám žádné husté lesy okolo Atén nezažil. Středomořská krajina se v jeho době nijak nelišila od středomořské krajiny, řekněme, kolem roku 1950.

Sloni proti stromům V dialogu Kritias najdeme představu hustě zalesněného Středomoří hned vedle líčení bájné Atlantidy. Zakořenila však, a teprve moderní archeobotanika dospívá k poznání, že ani v přírodním stavu by ve Středomoří žádné husté lesy severského typu nebyly. Ve středomořském rostlinstvu najdeme ohromné množství druhů s  trny a  pichlavými listy, vyzbrojených proti pravidelnému spásání. Takové adaptace se nemohly vyvinout za posledních pár tisíciletí, musí být mnohem starší. A skutečně, v časech, kdy severnější Evropu sužovala poslední doba ledová, žili ve Středomoří kromě současné evropské fauny (jež sem uprchla před zaledněním) i takoví tvorové jako sloni a hroši. Ti by si se souvislým lesem hravě poradili. Nejvíce otrněných rostlin najdeme na ostrovech, například na Krétě, kde v poledové době žili sloni, ale největší šelmou zde byl jezevec. Krétu tak bezpochyby pokrývaly lesy v menší míře než dnes. Za důkaz zalesnění odborníci dlouho podkládali značné množství borových a dubových pylů v jezerních sedimentech. Jestliže však zohledníme, že tyto stromy nutně produkují více pylu než keře a byliny a jejich pyl doletí dál, představa o vegetaci se poněkud mění. Také argument spojující odlesnění se stavbou lodí byl dávno zpochybněn. Z písemných záznamů víme, že aténská flotila závisela na dovozu dřeva zdaleka – hlavně z makedonských hor. Zato attické tavírny stříbra vystačily plných 500 let s palivem z místních zdrojů. Dřevěné uhlí však nepocházelo z vysokého lesa, ale z křovin mýcených v krátkých intervalech. R E S P EKT 3 7 | 10 . –16 . z á ří 2 0 0 7

Lesy jsou krásné, dokud nezačnou hořet. (Požáry v Řecku z pohledu kosmických družic, červeně ohraničené oblasti lokalizují ohně) f ot o g l o b e m e d i a / r e u t e r s

Jak hasiči pomáhají ohni Dřeviny ve Středomoří vždy rostly, s  výjimkou vysokých hor však spíše řídce, buď jako nízké trnité křoví, nebo jako osamělé stromy. Podobně tomu bylo na afrických savanách. Jakmile člověk vyhubil velké býložravce, ihned je nahradil stády koz, ovcí a skotu. Stromy v  savaně rostou daleko od sebe, býložravci se starají, aby se mezi nimi nehromadil hořlavý materiál. Požáry zde propukaly pravidelně, ale nešířily se daleko a byly spíše prospěšné, neboť spálily suchou vegetaci a tím uvolnily místo nové zeleni. Není bez zajímavosti, že bylinná vegetace po požárech je druhově bohatší, než byla před nimi, a že většina drobných živočichů dokáže oheň přečkat v podzemních úkrytech. Současnou tragédii Středomoří způsobuje útlum pastevectví, jež zdejší krajinu utvářelo po dlouhá tisíciletí. Řídké křoviny se mění v souvislý les, vysoké stromy se objevují v místech, kde od ledových dob nikdy nerostly. Souvisí to s ekonomickým růstem. Pro občany společností, jejichž bohatství roste, přestává být pastva ovcí a  koz atraktivním způsobem obživy. Situaci přitom zhoršují rádoby ekologická opatření, především zalesňování a  zákazy pastvy v lesích. Obojí se děje s velkorysou podporou vlád i  Evropské unie. Člověk tak na jih Evropy přenáší recepty ze severnějších oblastí kontinentu, které ve Středomoří jednoduše nefungují. Výsadba lesů jen chystá potravu pro nejbližší nevyhnutelný požár. Užitek je veskrze iluzorní, neboť většina dřeva dříve či později shoří. Totéž platí pro takzvanou protierozní funkci: les sice R E S P EKT. C Z

může zadržovat půdu o něco účinněji než území bez stromů, jakmile ale shoří, karta se dramaticky obrátí. A konečně, požární ochrana na současném jihu Evropy nefunguje, neboť tlumí jen ony lehké a rychlé ohně, čímž akumuluje palivo pro nekontrolovatelné ohně v budoucnu. Kontraproduktivně působí i legislativa, která za les označuje území se stromy, ale už nikoli třeba spáleniště. Jestliže je v takto definovaném lese zakázáno pást, zápalky se venkovanům přímo nabízejí. Zalesňováním trpí i unikátní flóra a fauna – tisíce druhů rostlin a živočichů najdeme na světě pouze ve Středomoří, ovšem nikoli v lesích, ale na pastvinách a na křovinatých stráních.

Děda by v lese nebydlel Na současných požárech je nejsmutnější, že řádí v  obydlených oblastech, kde se neobejdou bez obětí na lidských životech. Okolí měst bylo po staletí pod nejsilnějším tlakem člověka – něco jako les zde nemělo šanci. Jenže právě zde jako první zaniklo tradiční pastevectví a proběhly první výsadby v rámci různých zkrášlovacích programů. Porosty okolo Atén či Olympie jsou staré přibližně 80 let – nejlepší věk pro pořádný požár. Dalším smutným aspektem je měnící se kultura bydlení, ovlivněná snad americkými filmy a skandinávskými designéry. Dědečkové dnešních Řeků, Italů či Španělů by dům v borovém lese pokládali za nebezpečnou pošetilost. Dnes se za blízkost stromů bohatě platí. Někteří ekologové sice varovali, že takzvané zelené pásy okolo Atén či Soluně představují tikající časované bomby, nikdo jim však nevěnoval pozornost.

Podobné problémy donedávna trápily obyvatele jižní Kalifornie, oblasti, která se Středomoří velmi podobá klimatem, rostlinstvem i frekvencí požárů. Kaliforňané však pochopili, že boj s drobnými sezonními požáry jen zakládá na ohně ještě ničivější. Stavět v lese vám tam nikdo nezakáže, ale blízkost stromů se projeví na ceně pojistek. Dotace na zalesňování zde neexistují, příslušné agentury naopak chrání křovinatou savanu s její flórou a faunou. Řecko, Itálie, Španělsko či chorvatská Dalmácie nebyly nikdy za posledních 5000 let tak zalesněné jako dnes. Protože úpadek pastevectví i zalesňovací pošetilost představují fenomény relativně mladé, lesy jsou mnohde mladší než ty kolem Olympie či Atén. Lze tak očekávat další, ještě rozsáhlejší a ničivější požáry. Vyhnout se jim přitom můžeme relativně snadno. Středomořské země by musely přestat napodobovat lesnickou politiku svých severnějších sousedů a naopak se poučit ze své minulosti. Měly by se zbavit umělých lesních výsadeb či spíše je nechat prořídnout tak, aby krajina nabyla vhodnější savanové struktury, velkoryse podporovat tradiční pastevectví a vůbec si začít vážit té drsné, skalnaté krajiny, která byla svědkem zrodu evropské civilizace. I  kvůli ní sem ostatně každý rok putují miliony návštěvníků – kdyby všichni toužili po borových monokulturách, zamířili by do Skandinávie nebo do jižních Čech. Q Martin Konvička, Zdeněk Fric

Autoři pracují v Entomologickém ústavu AV ČR a na Přírodovědecké fakultě Jihočeské univerzity.

57

f ot o p r o f i m e d i a . c z

civilizace

Bohové vkročili do viditelných těl, aby se mohli účastnit světa. Lidé jsou součástí řádu, nestojí nad ním. (Scény z egyptských papyrů, vlevo bohyně nebes Nút)

Zvířata ve starém Egyptě

Egyptský bestiář Kamenům přisuzujeme magické síly – není však vlaštovka podivuhodnější než menhir?

S

vět je plný běžných záhad: proč i v dospělém věku někdy posloucháme rodiče, proč se sourozenci navzájem liší nebo proč máme rádi zvířata. Nejdále do minulosti můžeme sledovat vztah ke zvířatům ve staré egyptské kultuře s jejími kočkami, psy i nesrozumitelnými bohy, kteří mají zvířecí hlavy a lidská těla. Od zvířat je odvozena také čtvrtina všech hieroglyfů, které Egypťané používali. Výstavy starého egyptského umění ukazují učebnicově věrná vyobrazení hus, pelikánů, žiraf, hrochů zápasících s krokodýly. Egyptologové Philippe Germond a Jacques Livet na začátku obsáhlé monografie o zvířatech v zemi faraonů říkají, že „ze všech civilizací dávného světa se žádná netěšila z tak blízkého a významného vztahu k říši zvířat jako dávní Egypťané“. Pochopitelně je obtížné, ba skoro nemožné přenášet zkušenosti jedné doby a jiné kultury do našeho světa. Když ale čteme egyptské ódy na zemřelé psy nebo si prohlížíme obrazy dvorních dam s kočkami, pociťujeme velkou spřízněnost. Zvířata se v průběhu věků tak trochu „stala lidmi“ – vzpomeňme na existenci veterinářů, speciální kosmetiky pro zvířata či cestovního pojištění pro naše čtyřnohé přátele. To s  sebou ovšem nese různá úskalí. Psychiatři běžně řeší donedávna téměř neznámý problém, jak utěšit člověka, jemuž zemřel jeho zvířecí společník.

58

Skrze egyptská mysteria bychom se chtěli dozvědět něco o nás samých. Podobné otázky si v Evropě kladli mágové a svobodní zednáři, hledali tajemství egyptských chrámů a cest posmrtného života. Nám však jde o  zvířata, a  zvolme proto v tomto okamžiku skromnější cíl – zajímá nás jenom to, odkud pochází kočka a proč ji doma živíme, když přece nemáme žádné myši.

Kočka, dar Sahary Výkopy v  okrajových a  vzdálenějších částech Egypta ukazují, že období před Starou říší, tedy před existencí spojeného Dolního a  Horního Egypta, trvalo delší dobu, než odborníci předpokládali, a že společnost již tehdy dosahovala vysoké úrovně. Zatímco Egypt byl donedávna považován za dar Nilu, tedy za výsledek využívání nilského údolí s jeho pravidelnými záplavami, v posledních letech se ukazuje, že je rovněž darem Sahary. Jedna z významných fází vysušování saharské oblasti, během níž zanikla většina mělkých, ale rozsáhlých jezer, proběhla před šesti tisíciletími. Environmentální uprchlíci pak v údolí Nilu založili novou civilizaci, ale z vysychajících jezerních pánví si přinesli své zvyklosti a bohy z dávných dob loveckého a sběračského života. Nejstarší egyptské psané památky jsou sice staré „jen“ čtyři až pět tisíc let, ale díky neobvyklé

konzervativnosti egyptské kultury v sobě obsahují názory a postoje o celá tisíciletí starší. Několik desítek tisíc mumií koček nalezených v Sakkáře umožňuje nalézt předka domácí kočky. Velmi pravděpodobně jím byly štíhlé pouštní kočky s dlouhýma ušima, jejichž přirozený areál ležel dál na jihu v Núbii a na jihozápadě v Libyjské poušti. Zatímco pes provází člověka prokazatelně nejméně 13 tisíc let a možná, jak svědčí nálezy v Dolních Věstonicích, déle než dvacet tisíc let, kočka žije s člověkem poměrně krátkou dobu nějakých čtyř či pěti tisíciletí. Skutečně běžná je až ve Střední říši a teprve zhruba od roku 2000 př. n. l. můžeme hovořit o kočce domácí jako o biologickém druhu. Původní divoké kočky žily jak v suchých savanách s rozptýlenou vegetací a mnoha drobnými hlodavci, tak naopak v bohatých rákosinách u břehů jezer a řek, kde se to jenom hemžilo vodními ptáky. Pole vždycky rodí kromě zrní i myši, a tak se stalo, že s rozvojem zemědělství se na polích a v sýpkách bez problémů naučily žít také kočky. Zemědělci je chránili, původně nepřekročitelná vzdálenost mezi plachou divokou kočkou a  člověkem se neustále zkracovala. Nebyla to ovšem běžná domestikace, kdy člověk je pánem a vládcem podřízeného zvířete. Kočka je samostatný tvor a její společná pouť s člověkem začala spíš jako autodomestikace, tedy vzájemné „ochočení“ dvou celkem nezávislých partnerů. R E S P EKT 3 7 | 10 . –16 . z á ří 2 0 0 7

f ot o p r o f i m e d i a . c z

civilizace cela božské postavení, ale zahájila vítězné tažení jižní Evropou. Jak je to s našimi kočkami, zatím nevíme, ale podle tvaru i zabarvení se domníváme, že se na jejich vzniku rozhodujícím způsobem podepsal vliv místních divokých koček, dávných obyvatelek Eurasie. Nejstarší domácí kočky z našeho území pocházejí z germánské doby. Dostaly se k nám snad z římské říše, třeba jako dar místnímu kmenovému náčelníkovi. Dlouhonohým italským kočkám s jemnou protáhlou hlavou naproti tomu dodnes proudí v žilách kapka pouštní krve. Je zvláštní, že nejrozšířenějším a stále živým dědictvím starého Egypta je v Čechách, ale také ve Finsku a všude jinde právě kočka. Podle stejné logiky je pes dědictvím lovců mamutů a sobů.

Proti silám chaosu

Už nemusí lovit myši. Ochočila si člověka.

První ochočené kočky byly pravděpodobně dovezeny z Núbie. Teprve křížením dovezených koček s těmi místními vznikla domácí rasa.

Paní slunce Podle vyobrazení se zdá, že již první dovezené kočky představovaly spíš společnice žen v domácnosti než lovce myší v sýpkách. Neposlušná kočka se na rozdíl od psa neosvědčila při loveckých výpravách na ptáky, takže byla vykázána do ženské části domu. Zvířata byla ve Staré říši především průvodci člověka. Až ve Střední, a zejména Nové říši vznikaly zvířecí kulty, které nabývaly velkolepých rozměrů. Například v Sakkáře se podařilo nalézt podzemní hrobky, které obsahovaly podle konzervativních odhadů kolem 1,5 milionu mumifikovaných ibisů.

Kočky byly v Egyptě tak vážené, že se nesměly vyvážet ze země. Mezi božstva vstoupila i kočka. V posledních řecko-římských stoletích před Kristem k ní pak Egypťané přistupovali jako k božstvu, které mělo duální aspekt. Vystupovala jako obávaná lvice Sachmet, paní nelítostného slunce a  ochránkyně země, ale i jako mírná kočičí Bastet, která do domácnosti přináší mír. Kočky měly v té době často piercing a nosily jednu zlatou náušnici. Byly tak vážené, že jejich vývoz z Egypta byl zakázán. Do delty Nilu však zajížděli řečtí kupci a ti kočky propašovali do Řecka. Zde si je oblíbili Etruskové a začali je hojně chovat v severní Itálii. Kočka ztráR E S P EKT. C Z

Egyptský pohled na svět byl pesimistický. Svět je místem divokého chaosu, který v sobě obsahuje světlý ostrov řádu – a tím je Egypt. Tento názor je odrazem reálné geografické situace země na Nilu obklopené pouští. Zvířata, která jsou součástí řádu, pomáhají lidem svět udržovat v chodu, zatímco zvířata tam venku v divočině představují síly chaosu. Lovecké scény, které jsou tak často vyobrazeny v egyptských chrámech, mají dvojí význam. Ukazují příslušníka vyšší třídy, který má čas lovit, ale i panovníka, jenž tím, že přemáhá divoké síly volně žijící zvěře, udržuje civilizaci. Obraz rodící krávy je nejenom pečlivě a laskavě odpozorovanou scénou běžného dne, ale také podobenstvím ranní oblohy, která každý den rodí slunce. Pokud sestoupíme až někam k nejvzdálenějším dohlédnutelným dějinám egyptského bestiáře, nalezneme několik základních motivů. Podle toho nejdůležitějšího bohové stvořili zemi, rostliny, zvířata a také někde mezi tím i člověka. Člověk je sice opatrovníkem řádu, ale na rozdíl od semitské tradice není světu nadřazený a nenese tento úkol na svých bedrech sám. Pracuje ve spojení s božskými silami, které vytvořily i jiné bytosti, než je člověk. Ptah, bůh Memfidy, o sobě říká: „Přivedl jsem bohy do světa..., uzpůsobil jejich těla podle jejich přání. Takže bohové vkročili do svých viditelných těl, do každého druhu rostliny, každého kamene, každého druhu hlíny, do všeho, co má formu a prostřednictvím čeho se mohli světu ukázat a účastnit se jej.“ Díky menhirům a  kamenným kruhům, jako je Stonehenge, si umíme představit, že kameny, a zejména kameny podivných tvarů mají magické vlastnosti, a tedy v nich spočívají nějaké skryté síly. Jenže třeba vlaštovka nebo divoká kachna jsou přece ještě podivuhodnější a krásnější než nějaký kámen, tak proč by v nich nemohly přebývat jiné, třeba mírnější či naopak rychlejší a divočejší magické síly? Vždyť i antičtí filozofové považovali svět za živočicha, tak proč by jím nemohla být třeba kráva? Liší se vůbec struktura našeho světa od tvarů ibisa nebo rozložení skvrn na kůži býka? Nakonec nejspíš zjistíme, že na dně našich skutečně trvalých vztahů leží nějaké tajemství. Pokud se ptáme lidí, proč mají rádi zvířata, neodpovídají žádným staroegyptským podobenstvím, ale pokrčí rameny: Je to přirozené, zvířata jsou krásná a jsou jako my. Q Václav Cílek

Autor je geolog a esejista. Literatura: Germond P., Livet J.: An Egyptian Bestiary. Animals in Life in the Land of the Pharaohs

žádná věda

Nostalgie Tak máme další magazín. Jeho tvářnost je elegantní a zajímavá, což o to. Můžeme obdivovat, že se i při změně tak radikální podařilo evokovat ducha starého Respektu. A přece se přistihuji, že se v myšlenkách i fakticky vracím k poslednímu „nekomfortnímu“ 35. číslu. Tak mi byly ty noviny blízké, nejen pro medvědy! Podezírám se, že moje nostalgie po starém Respektu může mít osobní příčiny, věk, myšlenkovou zkostnatělost. Možná i profesionální zátěž, vždy hledající dopady na přírodu. Mám na magazíny, zaplavující novinové stánky, spadeno také jinak, ale jistě i pro jejich obtížnou recyklovatelnost. A přímo hrůzu mám z magazínů od chvíle, kdy redakce Marianne požadovala, aby pokus o ekologickou osvětu byl doplněn fotografií autorky pokořené prací redakční vizážistky. Ulevilo se mi, když jsem se v editorialu 35. čísla dozvěděla, že v nostalgii po starém Respektu nejsem sama. Někteří čtenáři se redakci „svěřovali se svými obavami, zda touto změnou nepřijde Respekt o část své identity“. Psali, že „jim vyhovuje původní formát a novinový papír jako záruka tradice, na níž jim záleží“. „Zvyknete si,“ říkají redaktoři. Ta slova známe ze života jako útěchu, když dolehne zlá změna; dobrá zvyk nepotřebuje. Je smutné, když musíme změnu, na niž je třeba si zvykat, sami připravovat. Ostatně, není nadnesené považovat nový Respekt za pokračovatele v linii komunikačních dovedností – od kamene, papyru ke knihtisku, jak to píše Martin M. Šimečka? Respekt neunikl všeobecné neofilii. „Jsme noví a lepší,“ zněl slogan vložený do 35. čísla. Píše-li šéfredaktor o „právu čtenářů na komfort“ a na pohodlné čtení, uděluje některým právo, o něž třeba nestojí. Možná byli rádi, když v tak mnohém pohodlí mohli v pondělí otevřít klasické neskladné noviny na nekomfortním papíře a mohli se do nich nepohodlně zanořit. Černobílý obrazový doprovod ve starém Respektu víc než stačil dokreslovat obsah zajímavých textů a probouzet představivost. S editorialem je třeba souhlasit, klade-li oproti „záplavě povrchnosti“ lidskou potřebu hledat pravdu, „byť komplikovanější“. Takové hledání bylo, a 36. číslo nenechává na pochybách, že i zůstane, silnou stránkou Respektu. Pro ni se budou i konzervativní čtenáři těšit každý týden na jeho vydání. Hana Librová

Autorka je socioložka.

→ Příští týden píše václav cílek

59

trendy

Předkové dřeli, my se bavíme. (Solvayovy lomy u Berouna) f ot o : g ü n t e r b a r t o š

Industriální safari Velkorypadlo. Vápenka. Vysoká pec. Cukrovar. Lom. To jsou nové značky na mapách rodinných výletů. Z průmyslových provozů se stala historická památka, vzpomínka na romantické časy oceli a uhlí. Postindustriální doba má novou zábavu: industriální turistiku. „To je jak z nějaký verneovky,“ volají rozveseleně dva výrostci, kteří se zrovna procházejí nedaleko Svatého Jana pod Skalou u Berouna. Uprostřed lesa jim cestu nečekaně zkřížil důlní vláček plný lidí. Na plácku v lese stojí také další železné mašiny. Mladíci se ocitli v Solvayových lomech. Ještě před padesáti lety to byl špinavý průmyslový provoz. Teď to je turistická atrakce. A také tečka na nové turistické mapě Berounska. Právě v těchto dnech vychází edice map Průmyslové cesty českým středozápadem, které vedou turisty od lomu k dolu a od pece k pivovaru. Střední Čechy chtějí nalákat turisty na svou průmyslovou minulost. A  nejsou samy: zkouší to průmyslové oblasti po celé Evropě.

Na výlet do lomu V Solvayových lomech se těžil vápenec, nejdřív na sodu, a pak na štěrk. V šedesátých letech však těžba definitivně skončila, lom zarostl a zmizel. Zbyl jen domek v lese, do kterého jezdila parta jeskyňářů. Tady je také napadlo, že by mohli

60

těžbu připomenout. „Když jsme zrekonstruovali první čtyři metry kolejí, jezdili jsme pořád dokola sem a tam jako blázni,“ vzpomíná Vítek Novotný z občanského sdružení Společnost Barbora. To byl ovšem jenom začátek: z čirého nadšení postupně zrekonstruovali dva kilometry lomové dráhy a vozí tady lidi. Zřídili malé muzeum, vyčistili podzemní tunel, kde jsou k vidění další stroje a kde rovnou také prodávají pivo, vychlazené na sympatických osm stupňů. „Lepší než Kárlštejn,“ glosuje dnešní výlet jeden z otců s orosenou lahví v ruce.

Lepší než Karlštejn Vcelku to vystihl: o dějinách Českého krasu se člověk dozví víc ve vápencovém lomu než na dávno mrtvém hradě. A neplatí to jen o Karlštejnu - průmyslové památky jsou pro dnešního člověka zajímavé a srozumitelné. A přidává se nostalgie: lidé se nad pozůstatky průmyslu dojímají, asi jako renesanční Italové, nad troskami Kolosea.

„Lidé cítí, že to je doba, které se ještě dotýkáme, ale která mizí,“ uvažuje Benjamin Fragner, vedoucí Výzkumného centra průmyslového dědictví, který se zkoumání a mapování průmyslových památek věnuje už řadu let. Řada regionů se snaží industriálního sentimentu využít. Kladno opravdu nemá turistům mnoho co nabídnout. Jedině snad rozpadající se průmyslové areály. Právě k nim vedou nové šipky s nápisem „industrial trails“ tedy „průmyslové stezky“. Společnost Vítkovice zase o víkendech zpřístupnila pece Vítkovických železáren a pořádá tu exkurze. „Ještě před nedávnem je chtěli zbourat. Teď jsou na to pyšní, což je dobře, jsou to takové ostravské Hradčany,“ komentuje ostravské industriální památky Ludmila Sedlářová ze Sdružení za starou Ostravu.

Atrakce místo vředu „Průmyslové památky v sobě mají velkou dramatičnost. A také tajemno, areály byly donedávna uzavřené, nikdy se do nich nesmělo. Může to být R E S P EKT 3 7 | 10 . –16 . z á ří 2 0 0 7

po nákupech Brus a vkus

Broušený servis, skutečný domácí postrach, který se dědí z matky na dceru. Je velmi třpytivý, stál spoustu peněz a je ho škoda. Právě taková je velká část produkce slavné sklárny Moser z Karlových Varů: tradiční, luxusní, dokonale propracovaná a zoufale vzdálená současnému vkusu. Tento týden bude ovšem mnoho lidí překvapeno: existuje i jiné broušené sklo. Ve středu Moser otevírá výstavu výrobků, které byly navrženy v posledních deseti letech. V Uměleckoprůmyslovém museu v Praze budou k vidění skleničky a vázy, které na sobě nemají jeleny ve skoku ani tančící Amazonky. Naopak jsou jednoduché, nápadité, zábavné. Bude tu například váza od nestora českých sklářských výtvarníků Františka Víznera: jmenuje se Linea, má dokonale čisté linie a sklo v barvě tmavě fialové až černé. Také další nádobky mají originalitu a nápad: Tropický květ je pohár s vykousnutým okrajem, legrační barevné skleničky Joker mají schopnost stát na hraně a tak dál. Není to pochopitelně laciná hra, ale luxus, sklenici stěží koupíte pod tisíc pět set korun. Za tu cenu je řemeslná kvalita, stará značka a kupodivu také zajímavý design, který neobtěžuje zlatými květy. „Chceme oslovit i zákazníky, kterým se tradiční produkce Moseru nelíbí, chtějí větší volnost, barvu,“ vysvětluje vedoucí marketingu Josef Slunečko. Takové sklo odebírají designové obchody a galerie například v New Yorku či v Londýně. Není to ovšem jen Moser, také další sklárny zkoušejí rehabilitovat broušené sklo. Třeba nižborský Rückl Crystal prodává kolekci Engineering: na sklenicích jsou místo hvězdiček vybroušené kóty z technických výkresů. Snad by se tímto inženýrstvím dalo překonat národní trauma zvané broušený servis.

Staré bagry pro turisty místo do šrotu. (Ferropolis u Lipska) f ot o : g ü n t e r b a r t o š

bývalého dolu Zollverein si v zimě zabruslíte nebo se ve zrezlé hale můžete oženit. V „industriálním parku“ v Duisburgu je možné se potápět v bývalém plynojemu, nebo vylézt horolezeckou stěnu v někdejší železárně. V celém Porúří se desítky gigantických průmyslových staveb proměnily v galerii, muzeum designu, restauraci, rozhlednu. A z hald jsou sjezdovky.

– VKV –

Město z oceli průmyslové výlety \ Solvayovy lomy: bývalé vápencové lomy poblíž Svatého Jana pod Skalou. \ Mayrau: zrušený důl v Kladně, v původním stavu a s výkladem pamětníků. \ Vysoké pece Vítkovických železáren: pece a pomocné provozy v Ostravě, prohlídky od pátku do neděle do konce října. \ Ferropolis: pět velkorypadel necelých 50 km od Lipska. \ Porúří: řada atrakcí a poznávacích tras mezi Essenem a Duisburgem. \ V řadě průmyslových památek budou exkurze a akce pro veřejnost v rámci bienále Industriální stopy od 17. do 23. září. → k těmto výletům najdete webové linky v internetové verzi článku → respekt.cz

R E S P EKT. C Z

Není ovšem třeba jezdit až k Ruhru. Areál Ferropolis je u Lipska, necelé dvě hodiny autem z Drážďan. Zrovna je tu dětský den. Děti soutěží, kdo malým bagříkem nabere rychleji kyblík písku. Lze na ně vylézt a rozhlédnout se po krajině. A tvoří kulisu aréně pro třináct tisíc lidí. „Už tady hráli Pet Shop Boys, Deep Purple, Metallica a také klasické kusy. Zrovna nedávno Nabucco,“ vypráví čtyřicátnice Isa Fellerová. Původně pracovala jako chemička v  nedaleké továrně na barvy. V  polovině devadesátých let se zastavila chemická výroba i těžba uhlí. Z povrchového dolu je jezero s čistou vodou, z bagrů je atrakce a z chemičky průvodkyně. S nápadem na „ocelové město“ přišli dva studenti v diplomové práci. Kolosy, jako vystřižené z Války světů, se svezly na jedno místo, přistavěla se aréna a atrakce byla hotová. Když byla Ferropolis v roce 1999 otevřena, přišlo se podívat 24 tisíc lidí. Loni jich už bylo 34 tisíc. Odpoledne strávené na rypadle je totiž překvapivě zábavné.

f ot o : m o s e r

zdroj zážitků, které jsou dnes pro turisty největším lákadlem,“ říká Fragner. I oblast plná zrušených dolů, chemiček a železáren se může proměnit v turistický ráj. Důkazy existují. Německé Porúří, to byl vřed na tváři krajiny, oproti kterému je Kladensko nebo Ostravsko jen nenápadným akné. Dneska jsou tu desítky kilometrů poznávacích cest a bezpočet atrakcí: v areálu

Broušené není vždy strašné. (Skleničky Joker)

Karolína Vitvarová-Vránková

61

eseje

Komedie teroru f ot o x x x x x x x x x x x x x x

Neonacistické pochody v Maďarsku jsou důsledkem nesmiřitelného boje dvou velkých stran János Széky

(1954) je novinář, esejista a překladatel, je také editorem a komentátorem maďarského týdeníku Élet es Irodalom. Do maďarštiny přeložil například autory jako Vladimir Nabokov, Thomas Pynchon, Djuna Barnes a mnoho dalších. Žije v Budapešti.

mene vinit socialisty z „hysterického troubení na poplach“. Proč tedy právě vytvoření Maďarské gardy v  srpnu vyvolalo takové zděšení? Protože byla založena politickou stranou krajní pravice s názvem Jobbik (Hnutí za lepší Maďarsko). Toto přímé spojení politiky a polovojenských band okamžitě vyvolalo představu Výmaru a nacistického šílenství. Jobbik je jako strana sama o  sobě bezvýznamná. V posledních volbách získala dvě procenta hlasů a  to byla ještě v  koalici se starší radikálně nacionalistickou stranou MIÉP. Tyto strany nemají žádné propojení na svět byznysu

Politika a fašismus Není divu, že slavnostní přísahu Maďarské gardy celebrovali prominentní radikálové, kteří mají více či méně blízko k FIDESZ: bývalý ministr dopravy pravicové vlády z  let 1990– f ot o g l o b e m e d i a / r e u t e r s

Mladíci s divokým výrazem ve tváři a v černých neonacistických uniformách, kteří si dali název Maďarská garda a v srpnu pochodovali ulicemi Budapešti, vyděsili státy sousedící s  Maďarskem, na poplach bijí také evropští socialisté. Nicméně podobné pochody nejsou v Budapešti žádnou novinkou už od roku 1992, byť nejsou příliš časté. Naprostá většina lidí se drží od těchto chuligánů se zabijáckým vzezřením co nejdál a věří, že v politice nemají žádnou šanci. Pravdou je, že na rozdíl od jiných postkomunistických zemí není v Maďarsku žádná parlamentní strana s extremistickým programem a vůdci. A právě v tom je možná problém. Důvodem pro tuto maďarskou zvláštnost není to, že by neexistovalo, řekněme, deset procent voličů extrémní pravice, ti však byli „pohlceni“ velkou pravicovou stranou FIDESZ. Její předseda a bývalý premiér Viktor Orbán má zřejmě za to, že kvůli tomu, aby se opět dostal k moci, musí přilákat voliče všech odstínů pravice včetně těch nejtmavších. Tato Orbánova strategie se datuje od roku 2002 a má jeden nepříjemný důsledek: zmizela jasná hranice mezi FIDESZ a různými odnožemi krajní pravice, v níž naopak roste počet maniaků s násilnickými sklony.

ani na intelektuální kruhy. Jejich program je směsí nacionalismu, antiliberalismu, antikomunismu, obecných referencí ke křesťanství a současně antiglobalismu spojeného s odporem k EU ochuceným levičáckou propagandou. Volají po zrušení „rozdílu světelných let“ mezi chudými a bohatými a žádají trest pro „velkokapitál“, naivně užívajíce tento Leninův termín. (Po pravdě řečeno, byl to právě Orbán, kdo v  roce 2002 zavedl pojmy „velkokapitál“ a „finanční kapitál“ do maďarského politického diskurzu jako – ano – „nepřítele lidu“.) Kdyby tyto strany nešokovaly veřejnost svými rasistickými a homofobními demonstracemi, mohly by klidně zapadnout do bláznivého světa maďarského politického mainstreamu, kde jednotlivé strany nereprezentují sociální skupiny ani ideologické proudy, ale spíše jen mobilizují davy pomocí kmenových mýtů v nekonečné a vyčerpávající válce.

Hrůza z Výmaru FIDESZ dospěl tak daleko, že bez skrupulí využívá rezervy svých militantních sympatizantů na to, aby vyvíjeli tlak na levicovou vládu. Na druhé straně vládní socialisté využívají každé příležitosti jít do kampaně s názvem „Stop fašismu“, kdykoli kdejaká skupina šílenců provede nějakou výtržnost. Je to už jakási součást hry, kdy socialisté pravidelně vyzývají FIDESZ, aby se „distancoval“ od těchto skupin, což Orbán a jeho lidé zatím ani jednou neudělali. Výsledkem vládních kampaní proti hrozbě fašismu je efekt opakovaného volání topícího se o pomoc, kdy nevíte, zda je to opět jen taktický manévr, jímž chce vláda zakrýt třeba nějaký svůj špinavý byznys, anebo jde už opravdu do tuhého. A  FIDESZ samozřejmě nikdy neopo-

62

Jde už opravdu do tuhého? (Přísaha Maďarské gardy v Budapešti.) R E S P EKT 3 7 | 10 . –16 . z á ří 2 0 0 7

Kdo je zakáže? Samotná Maďarská garda ze všech sil naznačuje, že nemá v úmyslu stát se ozbrojenou milicí – v takovém případě by se totiž dostala do sporu se zákonem a měla by být okamžitě zakázána. Dá se předpokládat, že i v tomto případě, pokud dojde k soudnímu procesu, jehož obecným smyslem je stanovit jasnou hranici mezi dobrem a zlem, mezi pravdou a lží, to skončí stejně jako v jiných podobných procesech. Bude to opět ten podivný právnický wrestling s  ostrými advokáty a  soudci s  nehybnými rysy pokerových hráčů, kteří vynesou jakýsi nelogický verdikt, jenž ve skutečnosti poslouží politickým zájmům pravice. Něco takového se stalo právě nedávno, když jeden z mladíků, kteří se loni zúčastnili útoku radikální pravice na budovu maďarské televize (napadl policistu, který chránil budovu), dostal podmíněně čtrnáct měsíců, i když zákon umožňoval pět let natvrdo. Soudce zdůvodnil de facto osvobozující rozsudek zarážejícím výrokem: „Házením kamenů a  jiných neznámých objektů není možno uhasit život lidské bytosti.“ Pokud existuje nějaké opravdové nebezpečí, pak je to přesně toto. V prastarém maďarském politickém vtipu se říká: situace je beznadějná, ale vážné to není. Q R E S P EKT. C Z

Cimrmanova hvězdná hrozba Příliš velká popularita může být někdy na škodu f ot o i s i fa

1994; šéfredaktor týdeníku (a člen FIDESZ, mimochodem), jenž získává své čtenáře nejen propagací nacistické literatury, ale také díky tomu, že samotný Orbán vyzývá k předplacení časopisu; a jedna stará paní, kterou po revoluci v  roce 1956 odsoudili k smrti a odseděla si třináct let. Tato paní sice nemá žádnou politickou zkušenost, ale Orbán ji vytáhl ve volbách do kampaně a teď sedí za FIDESZ v parlamentu. Řekla, že lidé spjatí přísahou jsou „řetězem lásky ... proti Satanovi, jímž je dnešní vláda a 50 let komunismu“. Orbánův pokus o politiku sjednoceného pravicového tábora dopadl jako ono známé přísloví „kdo seje vítr, sklidí bouři“. Aféra s Maďarskou gardou nabyla takových rozměrů, že FIDESZ nakonec obvinil premiéra Ference Gyurcsánye, že celou provokaci naplánovala jeho vláda, aby uškodila FIDESZ. Tento předpoklad je ovšem – vzhledem k  výše zmíněným protagonistům – naprosto nesmyslný. Orbán se ocitl v těžké situaci, schovával se před novináři, kteří se ho ptali na to, jak si chce od podobných lidí „udržet distanc“, a když se od něj nakonec přece jen dočkali odpovědi, byla značně chaotická: „Vy jste vy, já jsem já, Maďarská garda je Maďarská garda a my jsme tady.“ Co tím myslel, nikdo neví. Veřejnost ale nemohla nevidět v  celé situaci také jisté komično. Velitel Maďarské gardy je totiž herec, jenž si vybudoval svou popularitu v televizních programech před dvaceti lety, kdy v kabaretu vystupoval jako halasná vesničanka s knírkem, a v socialistickém seriálu, jenž měl humorně líčit život vojáků v maďarské armádě.

Ladislav Smoljak

(1931) je filmový a divadelní režisér, scenárista a herec. Vystudoval matematiku a fyziku, působil jako asistent na katedře jaderné fyziky, středoškolský učitel, redaktor nakladatelství Mladá fronta a scenárista Barrandova. Spolu se Zdeňkem Svěrákem založil v roce 1966 Divadlo Járy Cimrmana, na jehož činnosti se podílí jako herec, dramatik a režisér.

V tomto roce 2007 se shodou okolností odehrály dvě pozoruhodné události spojené s Járou Cimrmanem. Došlo k výpravě do Altaje, jejímž cílem bylo ztéci jeden z tamních horských velikánů a označit ho jménem Járy Cimrmana. Něco podobného se odehrálo i na Slovensku. Finanční skupina J&T v čele s inženýrem Ratajem se rozhodla oživit turistiku pod Tatrami mimo jiné tím, že spojí některé aktivity rovněž se jménem fiktivního českého velikána. Součástí tohoto záměru bylo pak odhalení bronzové desky na Lomnickém štítě s nápisem „Cimrmanova vyhlídka“ a se siluetou okolních velikánů.

Mně však roste v hlavě podezření, že jde o něco vážnějšího.

Na obou událostech je neméně pozoruhodné, že je postihla téměř shodná nehoda. Záhy po zveřejnění programu „Expedice Altaj-Cimrman“ se zorganizovala pod vedením etnografa Luďka Brože skupinka, která zamýšlenou výpravu ostře kritizovala, dokonce na zvolenou horu údajně vystoupila jako první a předběhla její pojmenování po Járovi Cimrmanovi pojmenováním jiným – prý v duchu altajských tradic. Slovenská bronzová deska zase jednoho dne z Lomnického štítu záhadně zmizela.

Příliš velká hvězda O tom všem média referovala, veřejnost zprávy přijala s úsměvem, zazněl však i jízlivý posměch a v jednom dopise označil pisatel umístění desky na Lomnickém štítě za drzost. Jak jsem uvedl, iniciativa k  oběma cimrmanovským akcím vzešla z jmenovaných míst a my jsme na tuto nabídku jen kývli. Mohli bychom tedy nad zlobnými ohlasy mávnout rukou. Mně však roste v hlavě podezření, že jde o něco vážnějšího.

Jsou ve vesmíru hvězdy, v jejichž okolí se nachází značná hmota – od větších těles až po mikroskopická zrnka prachu. Pokojně zářící hvězda okolní hmotu přitahuje a nabaluje na sebe. Je stále větší a hmotnější. Až jednoho dne její hmota a gravitace vzrostou natolik, že se v ní zažehne nový fyzikální děj, v jehož důsledku se hvězda roztrhá a zanikne. Pokojně hrající divadélko pro spřízněný okruh zájemců také přitahovalo v průběhu let stále více a více diváků. Nezažívali jsme sice v Divadle Járy Cimrmana jen samou přízeň, ale trend popularity byl stále vzestupný, až dosáhl výšiny, o jaké se nám nesnilo: oba autoři byli na Hradě vyznamenáni prezidentem Havlem a národ dal Cimrmanovi v nedávné televizní anketě o největšího Čecha nejvíc hlasů. A nejen to – po Cimrmanovi se pojmenovávají ulice, vznikají jeho naučné stezky, pod jeho jménem se pořádají sportovní akce, na našem londýnském vyslanectví byla odhalena jeho pamětní deska, s  divadlem navazují spolupráci velké a bohaté firmy jako Pražská plynárenská, PPF či Plzeňský Prazdroj, Češi pracující v Bruselu nás zvou na pohostinská vystoupení a ještě jiné příklady bych při lepší paměti mohl jmenovat.

Brzdit, než bude pozdě A  do tohoto přívalu nadšení a  otevřené náruče zaznívají – zatím slabé a řídké, ale nepřehlédnutelné – nepřátelské hlasy. Obávám se, že jednoho dne by se mohlo stát, že s popularitou, jež překročí míru, se v kulturním úkazu Cimrman zažehne protisměrný děj. Že přitažlivost Járy Cimrmana může nashromáždit v nitru fenoménu časovanou nálož. Astronomický děj rozpadu hvězdy, jak jsem ho popsal, vrcholí ve vesmíru oslňujícím divadlem, ohňostrojem, který na nebi vzplane úžasnou září. Cimrmanův zánik by se patrně odehrál spíše uboze. Rostoucí počet přátel zmnoží nepřátele, okázalý zájem může provázet okázalá ignorace a slovutnost možná uvadne v zapomnění. Hvězda ve fázi novy nemůže svůj konec zastavit. Je to neodvratná fyzika. Cimrman mířící do fáze novy není věcí fyziky, ale svobodného rozumu. Koneckonců nám nic nebrání říct: pánové, brzdíme. Q

63

ve hvězdách

Volnost, rovnost, gilotina

1977

Před třiceti lety zasvištěla popravčí sekera naposledy f ot o p r o f i m e d i a . c z

F

rancouzi ji familiárně oslovovali „národní břitva“ či „vdova“. Jakým způsobem fungovala, zachycuje třeba poslední scéna z filmu Dva muži ve městě. Skupina zasmušilých mužů přivede herce Alaina Delona do studené místnosti, v níž stojí zařízení připomínající konstrukci hrazdy se švédskou bednou. Odsouzenci jsou na zátylku odstraněny vlasy, odstřižen límec u košile a je připoután k lavici. Hlavu pak pevně zafixují dva dřevěné obojky. Ozve se protáhlý svist a do kamery vyšplíchne rudá tekutina. Fiktivní filmové záběry vznikly v roce 1973, kdy gilotina ve Francii stále ještě zajišťovala provedení nejvyššího trestu. A také – což se dnes může jevit méně pochopitelné – rovnost občanů před majestátem smrti.

Konec privilegií Historie nástroje, ohlašujícího epochu průmyslově prováděných poprav, začala v  16. století v  Itálii, kde byl mechanický aparát zkonstruován, ale v praxi nebyl nikdy použit. Odhodlali se k tomu až Francouzi na začátku revoluce. Za podpory slavného poslance Mirabeaua ho v Ústavodárném shromáždění prosadil roku 1789 Joseph Ignace Guillotin. Známý filantrop, humanista, doktor a profesor anatomie v duchu revolučního rovnostářství razil svůj záměr výrokem: „Ty nejhorší zločiny budou od nynějška trestány stejným způsobem – useknutou hlavou. I v tomto směru končí privilegia či rozdíly při popravě spojené s původem nebo zločinem.“ Guillotin tím narážel na tehdy praktikovanou škálu možností, jak na smrt odsouzeného nebožáka poslat na onen svět. Ve Francii byli stínáni pouze šlechtici, naopak královrazi se rozčtvrcovali, heretici upalovali a zloději věšeli či lámali v kole. Návrh byl definitivně přijat v roce 1791. Shromáždění pak vyzvalo Guillotina a chirurga Antoina Louise, aby italský vynález patřičně zmodernizovali. Období revolučního teroru, kdy pod břitem gilotiny přišlo o hlavu na 20 000 nevinných Francouzů, už viselo ve vzduchu. Zkoušky „vdovy“ proběhly na živých ovcích a lidských mrtvolách v chorobinci Bicêtre. Podílel se na nich německý mechanik Tobias Schmidt, ale i sám panovník Ludvík XVI., ve volném čase zámečnický kutil. Neuspokojivé výsledky stínání, zapříčiněné tvarem gilotinového nože ve formě zakulaceného rohlíku, monarcha vyřešil zavedením revolučního lichoběžníku. Inovovaný přístroj byl poprvé úspěšně použit 25. dubna 1792. Do historie tím vstoupil zloděj

64

Francouzská snídaně o páté. (Veřejná poprava v ulicích Paříže)

Nicolas Jacques Pelletier. O pár měsíců později, 21. ledna 1793, měl obdobnou čest gilotinu vyzkoušet i král vynálezce. Lid, do té doby nazývající smrtící aparát „louisetta“, pak přístroj překřtil na „Kapetovu kravatu“.

Zítra ráno naposledy Za název gilotina, jenž se uchytil po celém světě, naopak nesou zodpovědnost novináři, které charismatický doktor Guillotin kvůli jejich řečem několikrát vykázal ze schůzí parlamentu. Sám proti přezdívce sice tvrdě protestoval, ale nakonec byl rád, že pod svou jmenovkyní neskončil a dobu teroru ve zdraví přečkal ve vězení. Po propuštění tak až do konce života zanechal všech aktivit v  oblasti trestů a  raději objížděl Francii a propagoval očkování proti černým neštovicím.

Přístroj navěky spojený s jeho jménem však ve Francii slavil úspěchy. Nejenom počty popravených, ale i  masovou asistencí veřejnosti, jež se pravidelně tlačila okolo popravišť republiky. Teprve nechutnosti po dekapitaci Eugèna Weidmana v roce 1939 ve Versailles, kdy dav pronikl k dvěma nehybným částem zločincova těla a začal si namáčet kapesníky do čerstvé krve, přinutily kabinet Édouarda Daladiera k zákazu veřejných poprav. Posledním nešťastníkem, jenž skončil ve smrtelné  náruči „vdovy“, byl přesně před třiceti lety tuniský vrah Hamida Djandoubi. 10. září 1977 ve 4 hodiny 40 minut jako břitva ostrý lichoběžník zasvištěl naposled. Roku 1981 Francie zrušila trest smrti a italský vynález oprášený revolucionáři po dvou stech letech dosloužil. Q Jaroslav Formánek

R E S P EKT 3 7 | 10 . –16 . z á ří 2 0 0 7

jeden den v životě

mimochodem

Úhel pohledu

Harmonika a přítmí lesa Pouť za minulostí, která je málo známá

R E S P EKT. C Z

f ot o m at ě j st r á n s k ý

J

e neděle, budím se v pět ráno. Bez snídaně se řítím na pražské nádraží Florenc, abych stihla spoj do Brna. V půl deváté se probouzím na brněnské Zvonařce a vyrážím k Muzeu romské kultury. Tam mě čeká další autobus. Už od studií se každý rok na konci prázdnin chystám na tryznu do Hodonína u Kunštátu, která pravidelně připomíná poslední transport Romů z místního cikánského tábora do Osvětimi. Vyšlo to teprve letos: kamarádky z  muzea slibují, že na rozdíl od Let u Písku, zničených prasečákem, si Hodonín přece jen zachoval něco z  původní podoby. Do přistavené karosy s cedulí Zájezd se naloďují všichni zaměstnanci muzea. V Blansku se přidává ještě několik starších Romů. Okýnky se dovnitř line karosácký bojový plyn, takže mi pulzují spánky a  zvedá se mi žaludek. Laskavý řidič mi slibuje pomoc – místo očekávaného ibuprofenu nalévá velkou slivovici z lahve pod sedačkou. Nevzdoruju. Stojíme před kapličkou, kde se pod širým nebem slouží mše za doprovodu romských tradicionálů. Jsou tu jen muzejníci, pár Romů, pár komunálních politiků a ministryně, která má pod sebou lidská práva. Navzdory malé účasti panuje slavnostní atmosféra; všichni jsou ve svátečním, pan farář vystupuje civilně a důstojně zároveň. Svítí slunko a mě přestává bolet hlava. Mše už je v plném proudu, když přijíždí vůz České televize a z něj vyskakuje kameraman. Probíhá mezi modlícími se a náhle se zjeví přímo faráři za zády. Začne ho snímat z bezprostřední blízkosti, když vtom mu zazvoní mobil. Popochází pár kroků od kazatelny a hlasitě si domlouvá kšeft. Mše pomalu končí. Přesouváme se do nedalekého Žalova, kde na místě lágru ve stínu lesa stojí rekreační středisko. Provozovatelka bufáče postaveného z jednoho z  dochovaných baráků je prý háklivá na jakoukoliv zmínku o táboře, ale aspoň je tu všude zeleň a funkční ukazatele směrem k památníku – v Letech tyhle věci nikdy dlouho nevydrží. Kousek dál v lese leží oplocený mírně zvlněný kus země. Ředitelka muzea vysvětluje, že tři terénní vlny skrývají masový hrob Romů a čte omluvu pamětnice Jozefy Štěpánkové, která – tak jako ještě žádný očitý svědek – dosud nesebrala odvahu se s místem osobně konfrontovat. „Oni tam ty umučené házeli v pytlích na hromady, jako prasata…“ Slovo si bere předseda Společenství Romů na Moravě a vysvětluje, že každoroční uctění památky romských obětí holocaustu je nezbytné také proto, že i český prezident zlehčuje tragiku dvou českých protektorátních lágrů a tím otevírá dveře neona-

Jsem vlastně moc spokojená. f ot o m at ě j st r á n s k ý

cistům. Ta poznámka rozčílí náměstka hejtmana Jihomoravského kraje, který v projevu „nemůže nereagovat na ďábelskou zkratku Klaus – tábory – neonacisti“. Slovo si bere ministryně a kameraman se probírá z letargie. Ministryně mluví krátce a jalově, ale kameraman ji z kleku zabírá jako pop star. Poté mladá žena romsky vzdává úctu sto jednadvaceti umučeným. Při poslední zastávce na hřbitově v Černovicích, kde pamětní deska připomíná ostatní oběti lágru nepohřbené v masovém hrobě, už kameraman chybí. Lituju toho – mohl zachytit silný moment, kdy předseda židovské obce říká, že Romové a Židé jsou nedělitelní, protože jejich popel se smísil. Večer trávíme s kamarádkami z muzea v brněnském lokále U Pumpy, lamentujeme nad malou účastí a přetřásáme vztahy. V posteli přemýšlím o tom, co jsem zažila. S překvapením zjišťuju, že jsem vlastně moc spokojená. Místo hulvátského kameramana nebo prázdného tlachání nepřipravených hostů se mi vybavuje zvuk harmoniky a chladivé přítmí lesa. Napadá mě, že řečník vyzdvihující důležitost setkání měl pravdu – v Hodoníně je třeba se scházet i s rizikem malé účasti a pár trapasů. Jen tak budeme mít jistotu, že terénní vlny jednou potichu nesrovná buldozer – třeba kvůli stavbě záchodů pro rekreanty. Q

Dlouho jsme se neviděli. Naposled před lety v Paříži. Seděl v parku na lavičce a zlostně mě vyhlížel. „Co se stalo?“ „Ale nic…“ Máchl rukou. Pak jsme začali projednávat důvod naší schůzky. Odpovídal roztržitě, z deníku Le Parisien si udělal ruličku a bouchal s ní do levého stehna. „Do háje, co se stalo?“ „Ale, takovej blboun!“ Prohodil jako někde v pražském parku. „Představ si, kluk přijde ze školy a povídá, papa, za toho komunismu jste to u vás zas tak špatné neměli. Učitel dějepisu nám vykládal, že jste měli léky i zdravotnictví zadarmo, nejlevnější veřejnou dopravu na světě, jistou práci, levné jídlo.“„A co ty na to?“„Jako vždycky.“„Hm.“ „Nedělej hm, prosím tě.“ Srolovanými novinami sekl do vzduchu. „Co mám dělat? Vždyť víš, že některé věci nejdou vysvětlit. Natož francouzskému učiteli dějepisu.“ „A ty zase víš, že klukovi jsem to vysvětlil. O to nejde. Tentokrát jsem šel do školy. A vysvětlil mu, že léky i zdravotnictví sice byly zadarmo, ale dobré léky i vyšetření jsi měl jen díky úplatkům, nejlevnější doprava byla nepředstavitelně špinavá a jezdila s několikahodinovým zpožděním, na levné jídlo se stály dlouhatánské fronty a práce byla jistá v tom, že se nepředřeš, ale ani nezbohatneš. Nemluvě o kádrování, fízlování, zákazech…“ „No a co on?“ „Tvrdil mně, že my, kteří jsme to zažili, všechno vidíme jenom subjektivně. A proto nám uniká objektivní pohled na řadu vymožeností společnosti, jež jako jediná v dějinách odstranila…“ „No a co ty?“ „Zeptal jsem se ho, jak bude vnímat facku, až mu ji za chvíli ubalím. Jestli subjektivně, nebo objektivně?“ „A co on?“ „Mlčel.“ „Taky odpověď.“ „Navrhl jsem mu, že přijdu do školy a žákům povyprávím, jaké to za komunismu bylo.“ „No a?“ „Prý o tom bude uvažovat. Před chvílí jsem ho potkal. Dělal, že mě nevidí.“ „To je právě správný objektivní pohled.“ „Nech toho!“ Noviny hodil do koše. Pak jsme se bavili o příčině naší schůzky. Od té doby jsme se neviděli. Až letos ve vedrem rozpálené Praze. Během hovoru se náhle zarazil a řekl: „Kluk nedávno maturoval. Víš, z čeho měl nejlepší známku?“ Pokrčil jsem rameny. „Z dějepisu. Dostal otázku komunismus, prý tam napsal všechno, co jsem mu vykládal, a všichni ho chválili za hluboké znalosti.“ „A co na to soudruh učitel?“ „Taky ho chválili, jak to dobře učí.“ „A on?“ „Mlčel. Co myslíš, subjektivně, nebo objektivně?“ Jaroslav Formánek

→ Příští týden píše Jan Balabán

65

minulý týden

Po teplém počasí přišel vítr, zima a  velké deště. Na Klínovci, v  Beskydech a  na hřebenech Krkonoš napadl první sníh. Praha si podala oficiální žádost o pořádání olympijských her v roce 2016. Státní dluh se vyšplhal k bilionu korun a roční úroky z něj dosáhly 47 miliard. U Vodňan se srazily dva osobní vlaky; třináct lidí bylo zraněno. Cena proudu v Česku dohonila Německo. Vyšlo najevo, že při likvidaci ministerstva informatiky zmizelo neznámo kam 250 milionů korun a v dostupných dokumentech po nich není ani stopy. Hledači mozků oznámili, že v Česku došli šéfové. Ale já už nechci, já už nechci, já už skutečně nechci to komentovat; je to pro mě uzavřená věc, odpověděl předseda ČSSD Jiří Paroubek na dotaz reportérky Michaely Jílkové „Když jste po 28 letech manželství nedávno vyměnil svoji ženu za mladší, prohlásil jste, že k takové formě rozchodu zatím neměl nikdo v Čechách odvahu. V čem jste jediný, co v Čechách dosud nikdo jiný neudělal?“. Na skládce odpadu ve Výskytné se usadil sup bělohlavý. Kontroloři obchodní inspekce našli v super-

marketech Lidl čipsy a  jogurty plné jedů a  rakovinotvorných látek. Současně byly tisícinásobně překročené normy pro rakovinu objeveny v šamponu proti lupům Sport Line. Ochabl zájem o české státní dluhopisy. Ministr financí Miroslav Kalousek dodržel slib a  předložil sněmovně rozpočet se schodkem nižším než 3 procenta HDP – 71 miliard korun. Vedení luxusního řetězce Starwood se rozhodlo otevřít v Praze první český Sheraton Hotel. Média informovala o posledním nařízení čínských okupačních úřadů s  názvem „Výnos regulující proces reinkarnace“, podle něhož musí mít do budoucna v Tibetu všechny inkarnace živého Buddhy souhlas komunistické vlády v Pekingu, po čemž i v Česku zesílily protesty proti blížící se olympiádě v  Pekingu. Mě pořadatelství Číny pobouřilo už tenkrát, když o tom olympijský výbor rozhodl; to jsem chodila na gympl a  věděla jsem z přednášek, jak Číňané potlačují Tibet – a  třeba už jenom tenhle fakt mě nenechává klidnou, prohlásila čerstvá mistryně světa v hodu oštěpem Barbora Špotáková. Do kin

přišel Medvídek. Po sedmiměsíčním zadržování vrátily íránské úřady pas reportérce pražského Rádia Svoboda Parnaz Azímové a  dovolily jí opustit zemi, kam tato americká občanka přijela počátkem roku z Prahy navštívit svoji nemocnou matku. Ve vládní koalici vypuklo přetahování o  židle náměstků. Na tuzemské burze cenných papírů se kotovaly akcie autobazaru AAA Auto. Stávka místní letecké společnosti uvěznila českého komunistického europoslance Jiřího Maštálku v grónském Ilulissatu za polárním kruhem, kde se podle oficiálního komuniké zabýval „dopady globálního oteplování“. Ministr práce Petr Nečas přišel do vlády s návrhem, aby práce načerno byla trestným činem. Z Irska do Čech dorazil kamion se čtyřiceti tamními chrty, kteří už nemohou běhat na dostizích. Znají jen dvě věci – klec jeden krát dva metry a závod; když doslouží, čeká je jediný ortel – smrt, ponejvíc kulkou do hlavy anebo uškrcením ve smyčce přehozené přes strom, popsala osud těchto zvířat Lucie Miričová ze společnosti Adopce chrtů, která dovozy

z Irska organizuje a vysvobozené psy tady pak rozděluje do rodin, které se o  ně chtějí starat. Město Havlíčkův Brod otevřelo výstavu fotografií partnerského Brixenu. Při fetování plynu ze zapalovače zemřel třináctiletý školák v Hrušovanech nad Jevišovkou. Na Ekonomickém fóru v  polské Krynici byl Václav Havel vyhlášen Osobností střední Evropy pro rok 2007. Prezident republiky Václav Klaus navštívil u příležitosti počátku nového školního roku Základní školu v Sadské a po projevu k prvňáčkům tam dostal titul „čestný žák“. Obchodní řetězec Interspar začal zákazníkům nabízet tašky z bramborového škrobu. Česko-americká skupina badatelů vypátrala, že dinosauři před 65 miliony lety vyhynuli po srážce dvou obřích asteroidů mezi Marsem a Jupiterem. Sdělovací prostředky přinesly zprávu, že podle vědeckých měření Arktida letos v létě ztratila rekordní množství ledu a  za pouhých 23 let o něj zřejmě přijde docela. Ve školách nastala revoluce: zanikly státem dané osnovy a každý ústav začal učit podle vlastních plánů. Q [email protected]

Příjemný šok v Galícii

Před pěti lety se ve španělské Galícii rozlomil tanker Prestige a ropa zaplavila pobřeží. Zahynuly stovky tisíc ptáků, mořští živočichové vymizeli. Místním se zhroutil svět. Od té doby se toho ale v Galícii hodně změnilo.

66

f ot o t o m k i n ě m e c

f ot o j i ř í s o b ota

připravujeme Biopaliva útočí

Do Česka dorazil světový trend: říká se mu náhrada ropy anebo jasněji – biopaliva. Ovlivní naše životy a nejdřív to poznáme na peněženkách. Biopaliva totiž zahýbou nejen cenami pohonných hmot, ale také potravin nebo piva.

R E S P EKT 3 7 | 10 . –16 . z á ří 2 0 0 7

Září, měsíc otevřených článků uživatelské jméno: respekt heslo: respekt

AKTUALNI.RESPEKT.CZ Úplná internetová verze nejnovějšího vydání týdeníku.

ARCHIV.RESPEKT.CZ Unikátní průvodce událostmi posledních sedmnácti let.

heslo netřeba

GLOSY.RESPEKT.CZ Každý den aktuální glosa od redaktorů Respektu.

BLOG.RESPEKT.CZ Zapojte se do projektu, který Respekt začal nabízet svým čtenářům jako první „tradiční“ médium v ČR.

VIDEO.RESPEKT.CZ Videoreportáže o chystaných článcích a jiných netradičně zpracovaných tématech.

PODCAST.RESPEKT.CZ Respekt také ve zvuku.

ANKETA.RESPEKT.CZ Hlasujte a diskutujte o aktuální otázce.

ZPRAVY.RESPEKT.CZ

PRISTE.RESPEKT.CZ

Nejdůležitější čerstvé zprávy z domova i ze světa.

O čem byste si chtěli číst v Respektu?

DUEL.RESPEKT.CZ

POHLEDNICE.RESPEKT.CZ

Polemika významných osobností na aktuální téma.

Pošlete svým přátelům e-pohlednici od Pavla Reisenauera.