GEORGES CASALIS. Karl Barth

G E O R G E S CA SALIS

Karl Barth

GEO RGES CASALIS

ŽIVO T A DÍLO

PŘELO ŽIL LU D ĚK BRO Ž

KALICH 1968

Předmluva

Tato knížka, která vznikala v pracovním kruhu sboru svátého Mikuláše ve Štrasburku, je věnována hlavně laikům, na něž theolog Barth nikdy nezapomíná. Proto se zde nenabízí ani odborná studie, ani nové theologické poznatky, nýbrž spíše prosté vylíčení životního díla — díla často podceňovaného či zkreslovaného. Proč bychom měli vždy až dodatečně uznávat skutečnou velikost člověka? Dnešní doba, poznamenaná rozkladem křesťanské civilisace a konstantinovským smíšením společnosti a církve, nás vede k tomu, abychom se s Písmem svátým znovu zamysleli nad eklesiologií, nad učením o křesťanském sboru. Sbor a církev budou mít vyhlídku, že obstojí v moderním světě teprve tehdy, až porozumíme, že jsou záležitostí společné odpovědnosti všeho lidu Božího bez rozdílu „úřadů“ a „hodností". Význam náboženských hierarchií a institucí bude stále více upadat, bratrské obecenství však bude stále sdružovat a zachovávat všechny lidi. Proto je třeba, abychom objevili všichni, faráři i laici; že smíme přijmout společný dar a splnit společný úkol k chvále Boží a v službě člověku. Proto není theologie věda vyhraze­ ná duchovním, nýbrž úsilí o jasnost a posilu víry, nezbytné pro všechny. Nadějnou vyhlídku má taková církev, jejíž theologové se cítí jako laici, a jejíž laici jsou hotovi vidět v theologii životní nerv křesťanského svědectví. K tomu nám může rozhodným způsobem přispět dílo Karla Bartha. A proto tento portrét, k němuž Barth sám poznamenal:

5

K celku Tvé tak zdařilé práce mám Jednu výhradu, kterou nepovím svými slovy, nýbrž citátem — ovocem četby, které jsem načesal právě dnes: Když byl zvolen nový papež, vydal kardinál arcibiskup toledský a primas španělský pastýřský list, na který papež odpověděl tímto vlastnoručním dopisem: „N ejd ražší Eminence, díky, díky za Váš pastýřský list o novém papeži. Kéž Vám Pán odpustí ta p říliš mnohá slova chvály, je ž jste věnoval mé nepatrné osobě, a kéž mi pomáhá vydávat ovoce na cestě posvěcení. Zdravím Vás a žehnám Vám vždy srdečně a ve vší lásce, Jan X X III., p ap ež." (T a k to stojí v Herderově korespondenci, roč. X III, seš. 7, str. 322.) Rozumíš mým jistým rozpakům nad textem , v němž Je tolik chvály na mou adresu. Zacpu-ll si před ní uši, pak Ti rád potvrzuji, že js i mi velmi dobře porozuměl, a že v Tvém Učení s radostí rozeznávám záměr svého životního úsilí. Tvůj Karl Barth

Poslední připomínka: Nesmíme se pokoušet Bartha jako theo­ loga dělit, to Jest neoddělovat jeho tzv. „humanistickou", po případě „politickou" činnost od jeho „vlastní theologické" práce. Vědomě zde proto zdůrazňujeme vnitřní spjatost těchto dvou „stránek" jeho života a díla, poněvadž je důvodem jeho pravého a rozhodujícího významu. G. C. K a p f ob Eggiwll Im Emmental o velikonocích 1960.

6

Předmluva k českému vydání

Tato knížka přeložená postupně do němčiny, angličtiny a špa­ nělštiny zastarala. Její český překlad se dokončuje ve chvíli, kdy Barth bude slavit osmdesáté narozeniny. Jsem přesvědčen, že bude šťasten až uslyší, že křesťané i nekřesťané toho Československa, které obzvlášť miluje, dostávají do rukou text, který jim umožní poznat lépe jeho osobu a dílo. Uplynulo několik let od okamžiku, kdy knížka vznikla, a kdybych ji psal dnes, vypadala by Jistě zcela Jinak: především bych v ní musel věnovat pozornost Barthovým pracím, které vyšly od r. 1960: na prvním místě tomu malému veledílu, jímž je ÚVOD DO EVANGE­ LIC KÉ TH EO LO GIE (1962) a sbírce kázání basilejským vězňům ZAVOLEJ MNE (1965). Mistrovství, hloubka a humor starého Bartha se zde projevují vrchovatou měrou. Bylo by třeba vzít též v úvahu všechny ústní projevy, různé diskuse a interviewy, jež mají z části vyjít během několika týdnů a které vydají svědectví o velmi významné části Barthovy činnosti posledních let. Bylo by třeba připojit též kapitolu „Barth nemocný11, neboť poslední dva roky byla nemocnice místem, kde strávil nejvíce času, a ne jeho milovaný „Schreibtisch" (poznamenejme, že jedna ame­ rická universita od něho dostala jeho starý psací stůl, na němž vznikla všechna jeho velká díla, a že mu výměnou nabídla moderní zařízení, z něhož se Barth dětsky raduje). Všichni, kdo se setkali s nemocným Barthem, byli překvapeni jeho vitalitou, jež neoslábla ani na okamžik a jež mu dovoluje, že drží stále krok se vší theologickou a politickou 7

aktualitou; byli překvapeni jeho humorem, který mu dovoluje, aby se zaujatým úsměvem mluvil o svých operacích, o svých bacilech, o zá­ krocích a procedurách, jež den ně podstupuje; a byli konečně překvape­ ni jeho upřímností a zcela prostou radostí, s jakou poslouchá dobré roz­ hlasové kázání, s jakou se modlí s přáteli a hlavně, s jakou zpívá žalmy. Avšak také doba se změnila. Tato kniha byla napsána v době, kdy končila studená válka, a vychází česky v době, kdy začíná dialog.Kdyby byl Barth o deset let mladší, zúčastnil by se se vší svou energií, byst­ rostí a náročivostí té velké výměny názorů mezi křesťany a marxisty, která se na Západě stejně jako na Východě stává jedním z nejvýznam­ nějších kulturních a politických činitelů naší doby. Málokdo ví, že v zimě 1965—1966 se kolem něho pravidelně shromažďovala malá skupina bohoslovců k společné kritické četbě knihy Milana Machovce „Marxismus a dialektická theologie", a že francouzská revue Christianisme sociál vydává k jeho osmdesátým narozeninám zvláštní číslo nazvané „Theologické studie marxistů" s texty G. Muryho a A. Casanovy, jež znamenají hluboký rozbor barthovského myšlení. V oka­ mžiku, kdy protestantská theologie prochází antibarthovským údo­ bím, je nanejvýš pozoruhodné, že druzí, katolíci a marxisté, obracejí naši pozornost k významu a trvalé aktuálnosti Barthova díla. Ať už je tomu jakkoliv, jedno je jisté, žé tito druzí, naši přátelé z koncilů a sjezdů očekávají od nás, evangelických křesťanů, abychom byli skutečně sami svoji. Barth, a ti, kdo jdou od Gollwitzera po Hro­ mádku stejným směrem jako on, znamenají zde nesmírnou pomoc. A naprosto základní význam má rozeznání, že dialog nemá vůbec žádný význam, dochází-li k němu ve zmatku anebo opouštěním vzá­ jemných stanovisek ve prospěch neurčitého poiiticko-ekumenického synkretismu. A jen ti mohou být skutečně otevřeni a dát se k dispo­ sici druhým, kdo uvědoměle přijali vlastní odkaz a upevnili vlastní postoj. To vůbec neznamená návrat ke sklerotickému pravověří: opakujme znovu, stejně jako život víry i theologie je hledání, dobro­ družství a vynalézavost, avšak vychází z určité jistoty a z pevných kořenů, které nedovolují, aby se náš pochod kupředu stal nesmysl­ ným přecházením se strany na stranu, či blouděním bez konce. V srdečné vděčnosti drahému příteli Luďku Brožovi za velikou práci, kterou podnikl po Amedeu Molnárovi a Františku M. Dobiá­ 8

šovi, aby vytvořil co nejlepší překlad mého textu (nemohu sám posoudit kvalitu, ale protože jsem viděl svého překladatele při práci, rád bych zde pověděl, že jsem přesvědčen o jeho výborném stylu a věrnosti podání!), chtěl bych věnovat české vydání této knížky všem československým lidem, známým i neznámým, křesťanům a nekřes­ ťanům — bratrským druhům, kteří tam, kde žijí, hledají stejně jako my pravdu a službu míru. Živý Kristus, ať si to uvědomujeme nebo ne, je smyslem našeho života a cílem naší cesty. G. C. Paříž, velikonoce 1966.

9

Úvod

Karl Barth Je jistě nejvýznamnější protestantský bohoslovec od dob Luthera a Calvina. Je z těch mužů, jichž na jedno století připadá jen několik, a kteří svou vlastní oblast poznamenávají tak silně, že se jimi začíná nové údobí; i jejich odpůrci neexistují jinak než ve vztahu k nim. Reformační církve byly tak velmi zneklidněny Barthovým poselstvím a ohlasem jeho díla, že k němu dosud nenalezly nezbytný odstup. Jako těžce nemocný, jemuž se po radikálním zákroku jen zvolna vrací zdraví, nejsou s to posoudit, co se stalo, a zvážit situaci. A tak to jsou kupodivu — anebo, je-li naše přirovnání správné, pak tedy zcela přirozeně — lidé, jimž je protestantismus cizí, většinou římští katolíci, kdo se zaujetím pozorují událost a její důsledky; soupis jimi publikovaných prací narůstá každý měsíc, a je v něm jistý počet děl mimořádného významu. Je to doklad skutečnosti, že Barth je čten, a že se mu naslouchá velmi pozorně vně jeho vlastní konfese (patří k reformované církvi kalvínského původu), i dokonce mimo širší skupinu církví vzešlých z reformace. Znamená to, že ačkoliv se Barth zcela vědomě zařazuje do proudu tradice, z níž vzešel a k níž patří, nedá se omezovat žádným úzkým rámcem; jeho theologická perspektiva je rozhodně ekumenická. A pravda, kterou sleduje a vy­ hlašuje, nepatří žádné církvi ani skupině, a jakkoliv to snad zní ne­ pravděpodobně, tento muž nechce zápasit o nějakou zvláštní pravdu, nýbrž o jednu universální Pravdu, kterou se pokouší přijímat a pře­ dávat se vší pokorou i rozhodností. Právě proto ho římská církevposlouchá a studuje tak pozorně: od dávných let Je v Basileji kritice 10

kým a zapáleným svědkem Barthova putování za Pravdou vynikající katolický theolog Hans Urs von Balthasar. Má-li Ďarth pravdu, pak se tu neobnovuje jen protestantismus, pak to postihuje celou církev, pak ji jeho zásah od základu převrací i totálně naplňuje, pak tu jde o vyřčení radikálních pochybností nad její existencí — i o její nej­ hlubší oživení. V novém světle se tak jeví víra, život, křesťanské svě­ dectví, ale také láska, umění, politika, život celého světa, život nej­ různějších lidí, od nejubožejších k nejbohatším a k nejkultivovaněj­ ším. Koho by nezaujalo takové zkoumání a hledání? Právě proto, že smíme Jako křesťané ž ít v pravdě Ježíše Krista, a tedy ve světle Božího poznání a s osvíceným rozumem, nabudeme jistoty o smyslu vlastního života I o důvodu a cíli všeho dění. Tím Je Ještě jednou naznačena úžasná šíře obzoru: poznat tento předmět v Jeho pravdě neznamená skutečně nic víc a nic méně než poznat všecky věci, i člověka, sebe sama, kosmos i svět. Pravda Ježíše Krista není Jednou z jiných pravd, je to Pravda sama, pravda obecná, zdroj vší pravdy, Jakože je pravdou Boží, právě tak prima veritas Jako ultima veritas. Vždyť v Je žíši Kristu stvořil Bůh všecky věci, i nás všechny. Neexistujeme bez něho, nýbrž v n ě m ..., neseni jím , všemohoucím Slovem. Jeho poznat, znamená všechno poznat.1 Ti, kdo byli v roce 1948 na zahájení ustavujícího shromáždění Světové rady církví v Amsterodamu, nemohou zapomenout na zvláštní scénu. Před třemi či čtyřmi tisíci účastníky, kteří zastupovali stojednapadesát církví z čtyřiceti dvou zemí od starokatolíků po kvékry, v přítomnosti holandské korunní princeznyjuliany a jejího manžela, v přítomnosti John Fostera Dullesa, početných katolických pozorovatelů a za účasti žurnalistů z celého světa bylo Barthovi svě­ řeno uvést ústřední thema konference „Lidský chaos a Boží plán“ . Prohlásil tehdy: Dovolíte mi snad, abych vás nejprve upozornil na otázku, nejsme-li povinni toto thema v jeho celku i ve všech jeho jednotlivých aspektech zkoumat a projednávat v obráceném sledu, od konce k začátku? Vždyť je psáno, že máme nejprve hledat Boží království a Jeho spra­

li

vedlnost, aby nám pak bylo přidáno vše, čeho máme nedostatek, díváme-li se na zmatek ve světě. Což nemůžeme a nechceme vážně počítat s tímto obráceným pořadím? Boží spásný záměr je shora, ale zmatek ve světě a s ním i naše představy o jeho příčinách i naše návrhy a plány na jeho překonání, to vše je zdola. Jenom shora, jenom z Božího spásného záměru můžeme pochopit a poznat, pokud to vůbec jde, smysl celého tohoto souboru otázek, náš vlastní církevní život nevyjímaje. Kdežto ze zmatku světa a z našich křesťanských rozborů a požadavků není žádný výhled ani východ směrem vzhůru k Božímu spásnému záměru. Žádná z našich pracovních skupin by neměla přistoupit na to, abychom začínali zdola: ani od jednoty nebo nejednoty našich církví, ani od způsobů nebo nezpůsobů moderního člověka, ani od hrůzného obrazu civilisace, která je cele zaměřena technicky a jen na zvýšení výroby, ani od konfliktu mezi atheistickým Západem a bezbožeckým Východem, ani od hrozby atomovou bom­ bou a už vůbec ne od té trochy chatrných úvah a opatření, jim iž bychom chtěli čelit všemu tomu zlu. Z předložených dokumentů k nám přece mluví příliš mnoho hlasů namáhavě potlačované sta­ rosti a úzkosti a na druhé straně příliš mnoho optimistických Husí, než abychom se tím nedali varovat před hrozícím nebezpečím. Jsou příznakem toho, že otázka po pravé cestě, která vede shora dolů, není vedlejší. Jistě právem chceme svého bratra, moderního člověka varovat, aby pro samé vědecko-technické problémy a řešení neza­ pomněl, že sám je části zla, o němž si myslí, že je touto cestou zvládne, aby nezapomněl, že není soudcem, nýbrž obžalovaným, že lidský život nemá smysl bez víry v transcendentní pravdu, spravedl­ nost a lásku, je ž člověk sám vytvořit nemůže, ale jim ž se může jen podrobit. Neplatí v těchto třech bodech slovo o břevnu v našem vlastním oku? Jak bychom chtěli pomoci tomuto svému bratru, kdybychom se křečovitě drželi takového positivistického způsobu myšlení, které zajisté nemá nic společného s křesťanským realismem, jenž je nám přikázán?2

Tím, že Barth jednoduše obrátil otázku, tím, že zapochyboval o smyslu přípravných prací a odkázal křesťanské laiky i bohoslovce zpět k evangeliu, vnesl do této konference zdravý neklid. Jeho výzvu 12

nemohla přeslechnout a byla tak přivedena k vážnému a hlubokému soustředění na podstatné, což nesmírně přispělo — když opadl první rozruch — že se posílila ještě křehká jednota církví představu­ jících ekumenické hnutí. Vzpomínáme-li této události, je to proto, že je příznačná pro způsob, jakým Barth zasahuje, jedná a převratně ukazuje nové cesty. Když se v r. 1954 konalo druhé valné shromáždění Světové rady církví v Evanstonu, neodhodlal se sice Barth překročit Atlantik — Amerika byla pro něho vždycky cizí svět, který ho poněkud děsí —, nicméně s příkladnou věrností pracoval v „Poradní komisi o ústřed­ ním thematu“ . Zpráva, kterou pak komise vydala, svědčí o jeho ruce na nejednom místě; také zde měl jeho přínos rozhodující význam. Je však třeba, abychom vylíčili člověka.

13

PRVNÍ DÍL

Smysl jednoho života

číslice v závorkách za tituly odkazu]! k bibliografii Barthových prací ve sborníku A n tw o rt (K. Barth zum slebzigsten Geburtstag am 10. Mai 1956, Zilrich 1956, 963 str.), kterou sestavila Charíotte von Kirschboum a která obsahuje čtyfí sta Sest titulů.

Narodil se 10. května 1886 v Basileji. Také jeho otec, Fritz Barth, byl profesorem theologie, a to novozákonní, a ÚVOD DO NOVÉHO Z Á KO N A , který vydal r. 1908, je svým způsobem dodnes zajímavý. Rodem a celou svou bytostí je Karl Barth Basilejčan, jehož původ zřetelně obráží vážnost jeho myšlení a hluboká inteligence, která se nezastavuje na povrchu oslnivé kulturnosti, nýbrž proniká vždy až k podstatě problémů, vedena velmi spolehlivým instinktem. Studium, badatelská a tvůrčí činnost neznamenají pro něho bolestně tíživé břemeno; jsou naopak jeho vášní, a v celém jeho díle se projevuje jedinečná láska k poznání, pozoruhodná zvídavost a snaha pronikat až k posledním důsledkům. Uveďme několik příkladů. Jako mladý profesor v Gottingen si zvykl nepřednášet studentům nic, co by si byl napřed písemně a beze zbytku nepřipravil. (Tento zvyk dosud dodržuje, a texty jeho před­ nášek jsou doslovně otištěny ve svazcích Dogmatiky, avšak sepsání přednášky předchází dlouhá, trpělivá a neúnavná badatelská práce v nejrůznějších oblastech.) Toto předběžné studijní úsilí směřující k objasnění všech problémů mu zpočátku zabíralo tolik času, že se ke konečné redakci textu dostával až těsně před přednáškou. Tak se jednou stalo, že se zastavil po dvaceti minutách se slovy: „Pánové, obtížnost dnešního thematu mi nedovolila připravit víc; musíme zde tedy skončit!" Několik let nato začal vydávat DO GM ATIKU; tlustý svazek PROLEGOMEN vyšel v r. 1927. Když se však v r. 1932 očekávalo, že 17

tento svazek v/jde znovu, aby na něj mohly navázat další, překvapil Barth tím, že začal znovu od začátku a vysvětlil v předmluvě, že to dělá z úcty k pravdě: Chtěl jsem povědět ještě jednou totéž, ale musel jsem uznat, že to už nemohu- opakovat stejným způsobem ..., protože všechny problémy jsou dnes širší, živější, ale také těžší než před pěti lety. Mám však smělou naději, že vlastně všechno je prostší a srozumitelnější.*

Z rodné Basileje s dlouhou tradicí humanistické kultury přijal Barth tuto jedinečnou úctu k pravdě, tuto „Grundlichkeit“ , která chce všechno objasnit, tuto profesionální svědomitost, jež vychází z přesvědčení, že vyučovat na universitě patří mezi nejvznešenější a nejodpovědnější lidská povolání (Barth se zde blíží Platonovi, pro něhož je filosof — theolog! — duší obce!) a nechce proto nic nechat „napotom“ , nic nechce ponechat improvisaci. Je málo autorů, kteří volí, odvažují a zdůvodňují slova tak pečlivě jako on. Také jeho kritická jasnost a smysl pro polemiku jsou basilej­ ského původu. Barth přímo ztělesňuje hbitý a nabroušený jazyk basilejčanů, jejich zálibu v ironii a v pádné odpovědi. Svědčí o tom počet­ né výpady, šlehy a vtipy, jimiž zpestřuje svůj hovor, dopisy, přednáš­ ky. Vynikající pedagog je tak současně obávaným debatérem; účast na velkých theologických diskusích mu poskytla dost příležitosti, aby rozvinul tyto přirozené vlohy, jež mu ovšem nezískaly jen přátele. Nicméně mnozí, kdo se s ním takto střetli, uznávají rádi jeho vynika­ jící inteligenci a vzdělání a sklánějí se před pohotovostí mistra. Barth se v Basileji narodil, ale vyrostl v Bernu, hlavním městě, jehož autoritu kantony švýcarského Spříseženectva vždycky více nebo méně popíraly. Nikdy nezdomácněl v tomto pomalém a těžko­ pádném městě, jemuž se rád posmívá, jehož diplomatické autoritářství špatně snáší a jehož představitelé mu nejednou projevili nedů­ věru, s jakou se vlády všeho světa dívají na ty občany, kteří si chtějí uchovat absolutní svobodu myšlení a projevu.

18

Bohoslovecká studia Barth studoval theologii jednak v Bernu, jednak v Berlíně, Tíibingen a v Marburku, kde se poprvé seznamoval s Německem už tehdy ohroženým i zneklidňujícím a jež mělo později sehrát takovou úlohu v jeho životě. Mluvčí „nejmodernější" theologie z tohoto počátku X X . století byli jeho učiteli: předně ADO LF VON HARN ACK (1851-1930), slavný svými DĚJINAMI DOGMATU (1886) a pokusem vyložit dogmatické myšlení raného křesťanství jako helenisaci původní Ježíšovy zvěsti; v jeho PODSTATĚ KŘESŤANSTVÍ (1900) není ve středu víry a zbožnosti církve Bůh zjevení, nýbrž naopak věřící člověk, člověk ve vztahu k božské bytosti poněkud neurčitých obrysů. U Harnacka došlo k témuž anthropologickému skluzu, který od Schleiermacherových dob charakterisuje theologii protestantského modernismu. Dále to byl HERMANN G U N KEL (1862—1932), který představoval nejradikálnější směr historické kritiky v oblasti starozákonní exegese a stal se slavným hlavně pra­ cemi o paralelách mezi babylónskými a biblickými mythologiemi; ADOLF SCHLATTER (1852—1938) znamenal naopak systematickou a positivní protiváhu k triumfující historické kritice, přestože byl zároveň odborníkem v oboru judaismu a novozákonní kritiky. Ale především to byl W ILHELM HERRMANN (1846-1922), nejvýraz­ nější Ritschlův žák a zakladatel novokantovské dogmatiky, kdo měl na mladého Bartha vliv stejně rozhodující jako na všechny, kdo zaku­ sili jeho jedinečný pedagogický a autoritu jeho výrazné osobnosti. Také u něho má ústřední význam anthropologie a otázky osobního života, jež nelze řešit bez setkání s živým Bohem. A jen v setkání s vnitřním životem Ježíše, dokonalé náboženské osobnosti, může se zrodit a rozvinout osobní náboženský život. K rozhodné náboženské zkušenosti dochází proto jen v setkání s touto mimořádnou bytostí, Jejíž rysy ani aktuální moc nemůže historická věda plně postihnout. Barth opouští universitu Jako věrný žák těchto učitelů, zvláště posledního z nich, a zcela v jejich duchu je tak hotov stát se theologem, pro něhož by platila jedině měřítka historické vědy, a kazatelem, jehož poselství by určoval anthropologický dosah nábo­ ženské zkušenosti. Za studií se však setkal s EDUARDEM THUR19

NEYSENEM a uzavřel s ním přátelství, jež ho provází až do přítom­ nosti všemi okamžiky bohosloveckého dobrodružství, a oba tehdy příležitostně zajížděli do Bad-Bollu, kde se seznámili s velkým kazate­ lem Christophem Blumhardtem, jehož postava a poselství výrazně poznamenaly jejich osobní život a theologické myšlení. Syn slavného Johanna Christopha, zakladatele domu duchovního soustředění v lázních Bollu ve Wurttemberku, CHRISTOPH BLUMHARDT (1842—1919) se jako jeho otec stal neúnavným kazatelem Božího království. V thesi „Ježíš je vítěz“ viděl stejně jako Blumhardt starší souhrn evangelia a jádro křesťanského života. S pevným zakot­ vením v živé pietistické tradici, zbohacené eschatologickou obnovou, kterou otec zahájil, spojovalo se u Kryštofa Blumhardta hluboké vzdělání, vášnivý zájem o všechny otázky, jež kladla současná věda a její atheistické předpoklady, i socialismus a jeho materialistická filosofie. Jeho solidarita s dělnictvem šla tak daleko, že v letech 1900—1906 byl sociálně demokratickým poslancem na wiirttemberském sněmu — což bylo v jeho době pohoršením zcela neslýchaným. Později vyznal, že tato politická činnost ho přivedla k poznání, že duchovní přeměna člověka je při nejmenším stejně důležitá jako změny stru k tu r sociálních a politických; což ho přivedlo zpět k vý­ lučně duchovenské činnosti, v níž se pak stále více soustřeďoval na objektivní skutečnost Boha a jeho království, a jež se vyznačovala velikou biblickou prostotou. Jako pro jeho otce znamená i pro něho Ježíš nejdokonalejší výraz lidství, Spasitele celého světa, toho, jehož božská moc ovládá a drtí všechny démonské mocnosti: Boží vše zahrnující láska, která se v Ježíše vtělila a v něm naplnila, nedovoluje Blumhardtovi, aby lidské vzdálení od Boha a nepřátelství k spasitel­ nému poselství, považoval za definitivní. Světlo vzkříšení, jež je budoucnost světa, osvětluje už přítomnost — přes všechny její temnoty. A tak Barth, který se vlivem svých učených profesorů stal věrným „modernistou", byl Blumhardtovým svědectvím přiveden zpět ke kořenům autentického učení evangelia.

20

Epištola k Římanům R. 1909 vstupuje Barth do služeb německého reformovaného sboru v Ž e n e v ě . Zamiloval si zde francouzský jazyk a kulturu, i když mu město, se svou nepřirozenou tváří mezinárodní a ekumenické metropole, zůstalo navždy cizí. R. 1911 se stává farářem v S a fe n w ilu , malém městě aargauského kantonu, kde prožívá deset rozhodných let zrání, duchovního soustředění i zaujaté aktivity. Na sboru původně zcela zemědělském se musí vyrovnávat se sociálními otázkami, které vyvolává průmys­ lový rozvoj: tři továrny dávají obživu většině jeho farníků. A tak se mu přihází to, co Blumhardtovi ve Wiirttemberku a křesťanskému socialistovi L. RAGAZO VI, jehož poselství přijímá se zaujetím: ve sporech mezi dělníky a šéfy musí nejednou volit stranu a zaujmout postoj, pro nějž ho trochu překotně označují za „socialistu**, jakkoliv velmi málo souhlasí s tradiční představou o helvetském faráři. Organisuje odborovou činnost, jménem dělníků požaduje zvýšení platů. R. 1915 vstupuje do sociálně demokratické strany. Přes všechen význam je však toto vše jen druhotné: Co ho v deseti safenwilských letech zajímá především, je kázání. Jak povědět to, co máme povědět? A především: co je obsahem zvěsti, kterou má tlumočit člověk, jemuž se dostalo těžkého úkolu stoupat neděli co neděli po stupních křesťanské kazatelny? Tehdy se pouští do obsáhlého studia bible, a to tím spíš, že přichází první světová válka. Závětří švýcarské neutrality nevede Bartha nikterak k tomu, aby se cítil anebo aby se držel stranou sporu: sleduje soustředěně všechny fáze zápasu a hlavně si uvědomuje, že jestliže má kázání mít smysl, nesmí zaznívat do výbuchu šrapnelů a křiku umírajících jako bezbarvá, fádní a nečasová řeč, nemající odpověď na obrovské du­ chovní otázky, před něž válečná vichřice a průvod jejích krutostí staví všechny lidi. Je třeba kázání, jež by se ujalo těchto otázek, je slyšelo a osvětlilo v nové perspektivě, jež by je konfrontovalo se stup­ nicí objektivních hodnot a jež by rozervaným lidem vrátilo mír, odvahu, víru v Boha, jehož lásce se události zdánlivě vysmívají. Je třeba zaútočit na falešný mír netečných Švýcarů, pranýřovat sobectví, které je základem blahobytu obyvatelstva a důvodem chytračení 21

bernské politiky. Zatím co se tolik druhých lidí důstojně stáhlo do slonové věže, účastní se Barth všeho, co se děje ve světě a švýcar­ ského závětří využívá k tomu, aby viděl spolehlivěji a usuzoval objektivněji než mohou ti, kdo jsou na bitevním poli. VÍRA V OSOB­ NÍHO BOHA (1914), BOŽI AVAN TGARD A (1915), MÍR (1915), BO ŽI SPRAVEDLNOST (1916), JEDNO N EZBYTN É (1916), O ČE­ KÁVAT NA BO ŽI KRÁLO VSTVÍ (1916), Z DRUHÉ STRANY FRO N TY (1917), HLEDEJTE BOHA A BUDETE ŽIVI (1918) Jsou výmluvné tituly několika málo prací, jež v této době vydal. Bible je osnovou jeho myšlení, jeho hledání v této době světo­ vých otřesů a národních revolucí. Také Eduard Thurneysen je fará­ řem několik kilometrů odtud na druhé straně kopce, a oba přátelé hledají společně, píší si, scházejí se, vzájemně si sdělují své objevy, vyměňují si koncepty a náčrtky, a tak pozvolna v Safenwilu hromadí stránky obsáhlého díla, biblického komentáře, existenciálních úvah a vášnivého přetlumočení EPIŠTOLY K ŘÍMANŮM. Velký list svá­ tého Pavla vyvolal znovu duchovní dobrodružství, které rozbrázdí křesťanská pole. Obsáhlý svazek (pět set stran drobného tisku) vy­ chází v r. 1919 a Barth píše v předmluvě: Pavel promluvil k současníkům jako syn své doby. Ale daleko důleži­ tější než tato skutečnost je , že promluvil jako prorok a apoštol Božího království k lidem všech d o b ... Rozumíme-li si dobře, jsou naše otázky otázkami Pavla, a Pavlovy odpovědi musejí být našimi odpo­ věďmi, svítí-li nám jejich světlo. Je jisté, že všem dobám, které hla­ dověly a žíznily po spravedlnosti, bylo přirozenější postavit se s věcnou účastí vedle Pavla než s lhostejným odstupem diváků proti němu. Snad právě vstupujeme do takové doby.*

Dílo vyvolalo veliký zájem a živý ohlas mezi všemi theology, především však v německém protestantismu. Později Barth napsal při zmínce o LISTU K ŘÍMANŮM: Připadal jsem si jako klouček, který se škrabal vzhůru po schodech farní věže a místo zábradlí se chytil provazu, co vede ke zvonu — 22

a který teď s hrůzou slyší, že se nad ním rozezvučel velký zvon, a ž e nebije jen pro něho, ale pro celou obec.6

Druhé vydání, reagující na tyto vděčné či zuřivé ozvěny, vyšlo v Mnichově r. 1922. Působilo jako bomba a působí tak dodnes ve svých pětadvaceti tisících výtisků. Mezitím opustil Barth Safenwil a na pozvání reformované církve východního Fríska se stal „čestným profesorem reformované theologie“ na universitě v Góttingen, která dovolila zřídit katedru refor­ movaného bohosloví za značné finanční pomoci presbyterní církve Spojených států severoamerických! Profesor dogmatické či systema­ tické theologie — to bude v budoucnu jeho zaměstnání, povolání, vášeň. Barth je rozhodně přede vším ostatním theolog, jakkoliv své „řemeslo" popisuje zcela osobitě: Jsem vždycky trochu na rozpacích, slyším-ll tak vážně mluvit o „mé theologii“ . Ne snad proto, že bych si myslel, že to, co dělám, Je něco jiného, lepšího než právě theologie. Tu dětskou nemoc, stydět se za theologii, jsem už snad nějak překonal... Přijměte předně ujištění, že k vám nepřicházím vyzbrojen nějakou novou, překvapivou theologií, nýbrž — a ať je vaše theologie jaká­ koliv, že bych se rád s účastí a s porozuměním pro vaši situaci farářů postavil prostě veále vás. Rozumějte mi proto správně, mluvím-li k vám dnes spíše jako farář ke kolegům než jako váš profesor. Vzhledem k situaci je to zřejmě nejpřiměřenější způsob, jakým se mohu zhostit svého úkolu. Mám-li jaké hledisko či snad též stano­ visko, je to prostě ono dobře známé stanovisko muže na kazatelně, který má před sebou bibli plnou tajemství a hlavy svých více nebo méně početných posluchačů též plné tajemství — a co je vlastně tajuplnější? V každém případě však pro něho platí: A co ted? Kdyby se mělo podařit, že byste si zase Jednou zcela ostře vybavili toto „Co ted?" v jeho plném obsahu, získal bych vás ne snad jen pro své stanovisko, je ž je bezpochyby totožné s vaším, nýbrž i pro své hle­ disko — ať už sl o mé theologii myslíte cokoliv .*

Theologie je tedy u Bartha výsledek úvah kazatele a církve o jejich vlastním poslání. Znamená odpověď, o niž se církev pokouší 23

v každé době před rozhodující otázkou po obsahu svého kázání. Vidíme, že se zde rýsuje zcela zřetelné pojetí církve: Není ani insti­ tucí, ani místem, na němž mají být uchovány či obhájeny mravní a duchovní hodnoty, nýbrž je především zástupem svědků, kteří jsou povoláni, aby dali ve světě zaznít radostnému poselství o Božím království. Všechno má být proto podřízeno této zvěsti, všechno se má v církvi soustřeďovat kolem tohoto poselství, jež je základem a oprávněním její existence. Jestliže je ztratí, je sama ztracena. Jestliže ví na každém kroku dějin, co povědět, pak je církví, pak se jí vždy znovu stává. Úkolem theologie je připomínat a vždy znovu církvi vracet její existenční oprávnění: obsah jejího poselství. V Gottingen se r. 1922 zrodila revue ZW ISCHEN DEN ZEITEN , kterou Barth založil spolu s E. Thurneysenem a F. Gogartenem. Název „Mezi časy“ je příznačný pro celou barthovskou perspektivu: mezi Letnicemi a Královstvím v tomto času Boží trpělivosti, který je časem církve, se křesťané ptají po obsahu jejího poselství. Barth zahajuje první číslo studií „Nouze a zaslíbení křesťanského kázání“ (76). Teprve dodatečně dostal titul „Mezi časy“ i politický význam: nastupující generace bohoslovců si zde začala klást otázky vlastní odpovědnosti mezi první a druhou světovou válkou, v tom podivném německém mezičasí od pádu císařství do hitlerovské záplavy. (Po­ slední číslo ZW ISCHEN DEN ZEITEN vyšlo r. 1933 v okamžiku, kdy Hitler nezadržitelně vítězil a kdy se zdálo, že evangelická církev v Německu nebude pro něho znamenat víc než jedno jediné sousto.)

Dogmatika R. 1926 odešel Barth z Gottingen do vestfálského Miinsteru, kde se z něho stal originální a nezávislý bohoslovec, jímž zůstal dodnes. Vskutku, jako by se byl předtím neodvažoval vznést na vlastních křídlech, tvořit a přinášet nové. Se zvláštní úctou k minulosti věnoval pět přednáškových semestrů tomu, že pronikal k historickým koře­ nům systematické theologie: Calvin, Zwingli, Schleiermacher s nejdůležitějšímí texty reformované theologie (Vyznání z La Rochelle, Ženevský katechismus) byli předmětem jeho vykladačského úsilí, 24

které úzkostlivě dbá nejjemnějších odstínů reformačního myšlení; to ostatně poznal od XV I. do X IX . století jako nikdo druhý z našich současníků. Teprve potom se odvážil formulovat vlastní přístup a pustit se do původního, osobitého dogmatického díla s názvem „Křesťanské učení o náboženství'1. Fakulta totiž nedovolila použít výrazu „dogmatika” , jenž byl tehdy v Góttingen vyhrazen výlučně luterskému učení! ,V Munsteru vydal nejprve dva komentáře — k PRVNÍ EPIŠTOLE KORINTSKÝM (kde se zvláště soustředil na 15. kapitolu věnovanou vzkříšení), a k EPIŠTOLE FILIPENSKÝM. V r. 1927 se pokusí o vlastní průlom a v Mnichově ve věrném naklada­ telství Christiana Kaisera vydává UČEN Í O SLOVU BOŽÍM, PROLEGOMENA KE KŘESŤANSKÉ DOGMATICE. ( n 6) Toto dílo, od něhož se po několika letech distancoval, je spíše nezdařený geniální pokus, první nápor, který však autor nedokáže dovést tak daleko, jak si přál; první krok k té sumě křesťanského vědění, jíž bude velká DOGM ATIKA, monumentální dílo, jehož dokončení se stárnoucí Barth bude muset vzdát. Avšak ne v Munsteru, nýbrž teprve v Bonnu, kam přišel r. 1930, dochází k tomu, že od r. 1932 vydává C ÍR KEV N Í DOGMATIKU, ( 157 ). Titul je tentokrát výstižný a velmi dobře odpovídá osnově Barthova myšlení, pokud jde o vztah celku theologie k poselství a životě církve. A je to též v Bonnu, kde r. 1931 napsal malé dílo FIDES QUAERENS IN TELLECTUM : D Ů KA Z JSOUCNOSTI BOŽÍ U ANSELMA Z CANTER BU RY ( 14 1) ; tato studie patří mezi jeho nejméně známé spisy a přece ji psal — jak sám říká — s největší láskou. Vysvětluje v ní od základů povahu a metodu theologie: „C htít porozumět patří k víře: neznamená to ovšem, že by po­ rozumění anebo rozum byly nezbytným základem nebo posilou víry. Znamená to zcela prostě, že k podstatě víry patří usilovat po porozu­ mivém poznání. Jak by tomu mohlo být jinak? Bůh, v něhož věříme, je pravda, a jeho Slovo se k nám obrací jako pravda, kterou máme poznat. Kdo v něho věří a kdo ho proto miluje, chce jen jeho: volí proto pravdu a zříká se lži. Věřit znamená posléze mít naději, to jest očekávat den, v němž spatříme slávu jeho Království tváří v tvář. Chtít porozumět znamená učinit krok ve směru tohoto posledního pohledu, a tedy ne krok mimo víru nebo za její hranice, nýbrž právě: 25

krok víry. Kdykoliv věřící takový krok učiní, potvrzuje svou víru sobě i druhým lidem, avšak současně okouší radost, poněvadž objevil krásu pravdy. Na tomto místě jde zřejmě o výklad Anselma z Canterbury, avšak nemůže být pochyb o tom, že se v tomto komentáři projevuje Barthův vlastní záměr, jak jej ostatně potvrzuje celá stu­ die. Součástí či důsledkem víry je pro něho poznání, jímž křesťan svou víru potvrzuje a toto poznání je pramenem vděčnosti a ra­ dosti."7 Barth je teď v plné síle svých obdarování. Nalezl rovnováhu, vlastní výraz, svůj fantastický pracovní rytmus. Má mnoho živých a vnímavých posluchačů; celá generace mladých farářů a laici z nej­ různějšího prostředí v něm vidí učitele a mistra. Mezi kolegy na všech německých fakultách má spolehlivé přátele i rozhodné odpůrce. Představitelé církví začínají rozumět, že Barth znamená zcela nevšední událost, jež zřejmě zatřese rutinou a prachem ctihodných církevních institucí. Lidé ho pozorují, obdivují, bojí se h o ...

1933!

V plném rozletu a zbroji ho zastihly převratné události v Ně mecku, v nichž se mu dostalo nového pověření. Stal se jedním z těch výjimečných lidí, kteří dějiny spíše dělají, než aby se jimi dali strh­ nout. Nemůžeme zde vylíčit celý zápas, a tak jen v hrubých obrysech se pokusíme podtrhnout rozhodující účast, jakou měl Barth na tomto střetnutí, kdy se zdálo, že rozdělená, nejistá a nacionalismem pokou­ šená německá evangelická církev neobstojí před brutálním a zákeř­ ným útokem nacionálního socialismu. Místo toho se však vzpamato­ vala, znovu nalezla statečnost, trpělivost, odvahu a vzpřímila se ke klidnému odporu s radostí mučedníků prvotní církve. Ti všichni, kdo s Barthem věří, že církev není jen lidská instituce, nýbrž tělo Kris­ tovo, „živý sbor živého Pána“ , ti všichni dnes potvrzují, že cesta od evangelické církve v Německu před rokem 1933 k vyznavačské církvi z r. 1934 nebyla možná bez zázraku Ducha svátého. Neboť Barth neměl nikdy akční plán; v tom všem se nechal vést krok za krokem — 26

četbou Písma, theologickým studiem, modlitbou sboru. Avšak Duch svátý byl původcem toho jedinečného duchovního odporu, kte­ rý postavil menšinu německých protestantů proti hitlerovskému Reichu, a Barth a několik dalších (Niemoller, Vogel, Niesel atd.) byli jen nástroji, které v těch chvílích sloužily Božímu plánu. Po­ suďme sami: Zatím co se katolicismus okamžitě skryl před pronásledováním za velmi kompromitující konkordát z ledna 1934 (podepsaný von Papenem a kardinálem Pacellim, v němž se nařizovala biskupům pří­ saha věrnosti režimu a v němž se duchovním zakazovala účast na jakékoliv politické činnosti), šli protestanti do boje rozptýleni, nejed­ notní organisačně i duchovně. Tradičně luterská poslušnost vládnoucí vrchnosti, nacionalistické smýšlení vedoucích mužů církve a Jedno­ myslné pohrdání Výmarskou republikou vedly evangelickou církev k tomu, aby se dala rychle zglajchšaltovat a oblékla hnědou košili. Začátky zápasu byly proto katastrofální. Představitelé „Evangelické církve německého národa", která byla zřízena 25. dubna 1933, vydali nadšené prohlášení: „Mocné národní hnutí uchvátilo a povzneslo náš německý lid. V probuzeném německém národě se šíří nová obsáhlá výstavba říše. K tomuto dějinnému obratu vyslovujeme své vděčné ano. Bůh nám jej dal, budiž mu vzdána čest.“ 8 Hnutí Německých křesťanů založilo učení nové evangelické círk­ ve na nacistických heslech „ein Reich, ein Volk, ein FCihrer": „N e státní církev, nýbrž zajisté evangelická říšská církev, jejímž článkem víry budiž velikost nacionálně-socialistického státu, je církví německých křesťanů, to znamená křesťanů arijské ra sy ... Stojíme na základě positivního křesťanství. Vyznáváme positivní víru v Krista, která odpovídá německému duchu Lutherovu a hrdin­ ské zbožnosti...4*8 V kostelích se rozvinuly prapory s hákovým křížem, a písn D e u ts c h la n d , D e u tsch la n d u b er A lle s a H o rs t-W e s se l-Lie d se zpívaly vedle Lutherova chorálu H rad p ře p e vn ý Je Pán Bůh náš. V církevních volbách v červenci 1933 sklidily přes 75 procent hlasů kandidátky Německých křesťanů, které Hitler zcela oficiálně podporoval. 27

„Theologische Exístenz heute“

V této situaci, na počátku července 1933, zahajují Barth a jeho přítel Thurneysen novou revue THEO LO GISCHE EXISTEN Z HEUTE (161) (titul zní jako signál polnice: D n e šn í e x is te n c e th e o ­ lo g ie !). První číslo, ještě v podobě samostatné brožury, je útočný pamflet, nejprudší obžaloba proti Německým křesťanům a oficiální církvi, jakou si jen lze představit. Během jednoho měsíce se rozpro­ dalo 17 000 výtisků. Uveďme několik citátů z tohoto manifestu, který měl pro církev X X . století stejně rozhodující význam jako pro církev X IV . století devadesát pět thesí Martina Luthera. Zvláště jako kazatelé a učitelé církve jsme v bázni, ale současně i radostně zajedno v tom, že jsme povoláni, abychom svým kázáním a vyučováním sloužili slovu Božímu v církvi a ve světě; že s tím, jak plníme toto povolání nestojíme a nepadáme jen my sami, nýbrž spolu s tím vidíme stát a padat vůbec všecko, co je pro nás v tomto světě důležité, drahé a velké; že proto neznáme naléhavější starost a toužebnější naději než starost a naději této své služby, ani dražšího přítele než toho, kdo nám v této službě pomáhá, a nenáviděnějšího nepřítele než toho, kdo nám v této službě chce b rá n it... V tom jsme buď zajedno, anebo nejsme kazateli a učiteli c írk v e ... Jsme dnes v nebezpečí, že se nám vytratí vědomí naší závislosti na Božím slovu a platnost našeho zvláštního povolání k službě tohoto Slova ... Neboť veliké pokušení tohoto času, s nímž se setkáváme v nejrůznějších podobách, je , že pod tlakem jiných požadavků ztrá­ címe porozumění pro naléhavost a výlučnost požadavku Božího slova, a tím i pro toto Slovo samo; že ve strachu před nejrůznějšími nebezpečími nespoléháme už tak,plně na moc Božího slova, avšak myslíme si, že mu musíme pomáhat nejrůznějšími lidskými opatře­ ními, a tím vlastně naprosto odmítáme spoléhat se na jeho vítězství; že pod bouřlivým dojmem jistých „mocí, knížectví a mocností“ hledáme Boha jinde než v jeho slově, a tak už ho nehledáme vůbec. . . Je proto načase vyhlásit, že nyní ve vzájemné podpoře chceme setrvat v církvi, je ž nás skrze slovo Boží zrodila, a vtom jedinečném prostoru našeho povolání, anebo, že se musíme do církve a do tohoto prostoru

28

našeho povoláni znovu vrátit — za všech okolností, nedbajíce jiných ohledů a zájmů, za každou cen u ... Tam, kde se rozumí, že Ježíš Kristus, a to on sám, je Vůdce, tam je theologická existence... Kde theologická existence není, kde lidé volají po církevním vůdci, místo co by sami byli vůdci v službě, kterou nám Kristus přikázal, tam všechno volání po vůdci je právě tak marné jako křik Bálových kněží: „Ó Báli, uslyš nás!"

Odbojové hnutí tak našlo svůj hlas, svůj výraz, svého muže. Lidi, staršovstva a sbory, kteří jsou plni takové jistoty, už nezastaví nic — ani vězení a smrt. Čtyři další čísla TH EO LO G IC KÉ EXISTENCE vycházejí rychle za sebou: časopis se stává místem, kde V y zn a v a č sk á c ír k e v , církev vydávající svědectví jedině Pravdě, vykládá své učení a kde hledá duchovní pokrm. Ve dvou letech se tak dvaadvacet čísel rozešlo do celého světa. R. 1934 vytváří Vyznavačská církev vlastní organisaci. Je to doba, kdy se v celém Německu nenajde sál, který by pojal Niemóllerovy posluchače: ani vestfálská hala v Dortmundu (s 25 000 místy) ne­ stačí, a Niemóller musí přednášku opakovat. Je to též doba, v níž Vyznavačská církev formuluje na synodách a farářských konferencích vlastní pojetí obsahu křesťanské víry; formuluje je polemicky, na­ proti kacířství Německých křesťanů a obludnému rasismu, který se stal oficiální ideologií nového státu. Víc než kdy jindy je Barth mužem situace, jeho přátelství s Niemóllerem je stále pevnější, a Vyznavačskou církev oživuje tato podi­ vuhodná dvojice: švýcarský demokrat, muž studovny a intelektuál v nejlepším smyslu slova se spojil s německým vlastencem, velitelem ponorky, s vrozeným sklonem k sporu a boji, který je především mužem intuice a činu.

Barmen

V Barmen ve Wuppertalu byl 31. května 1934 vypracován tento důležitý dokument, který v církevních dějinách ponese jméno 29

BARMENSKÉHO V YZN Á N Í V ÍR Y a s tímto označením se dostane do seznamu symbolických textů, jimiž církev v nejrůznějších dobách vyjadřovala své k ré d o tváří v tvář pronásledování či kacířstvu. Je to Barth, kdo je za tento text přímo odpovědný, neboť — podle svě­ dectví jednoho z jeho tehdejších druhů „vypracoval návrh Barmenských thesí v několika málo hodinách". (Na výtisk článku, který toto svědectví obsahuje, připsal Barth „zatím co si druzí hodili šlofíka".)9 Začátek Barmenských thesí zní takto: „Naproti bludům Německých křesťanů a správě Říšské církve, Jež pustoší církev a rozkládají jednotu německé evangelické církve, vyznávámé tyto evangelické pravdy: 1. »Já jsem ta cesta i pravda i život. Žádný nepřichází k Otci než skrze mne« (Jan 14,6). »Amen, amen pravím vám: Kdož nevchází dveřmi do ovčince ovcí, ale vchází jinudy, ten zloděj jest a lotr. Já jsem dvéře. Skrze mne všel-li by kdo, spasen bude« (Jan 10,1.9). Ježíš Kristus, jak nám o něm svědčí Písmo svaté, Je jediné Boží slovo, Jemuž máme naslouchat, jemuž máme v životě i v smrti důvě­ řovat a jeho poslouchat. Odmítáme falešné učení, podle něhož by církev mohla a měla uznávat za pramen svého zvěstování kromě a vedle tohoto Božího slova ještě nějaké jiné události a mocnosti, postavy a pravdjr jako Boží zjevení.“ 10 V pěti dalších článcích se zdůrazňuje: 2. Skutečnost, že celý život křesťana náleží jeho Pánu; tím se odmítá jakýkoliv duchovní dualismus, všechno falešné dělení na oblast posvátnou a světskou. 3. Svoboda církve — jež je poslušná jedině svého Pána — ve vztahu ke všem instancím a učením tohoto světa. 4. Všeobecné kněžství, základní rovnost všech křesťanů před Bohem a odmítnutí vůdcovského principu v církvi. 5. Svrchovanost slova Božího naproti státním zákonům. 30

6. Odpovědnost církve vzhledem k celému národu a nezávislost jejího poselství na všech ideologiích a propagandách. Text končí výzvou ke všem křesťanům v Německu, aby se připo­ jili k Vyznavačské církvi.

Vyznávání víry V době Barmenských thesí poskytl patrně Barth Vyznavačské církvi svůj nejcennější přínos — totiž činností uvnitř. Zůstává ještě nějaký čas v Bonnu, kde r. 1935 publikuje výklady na KRÉD O . Avšak na jaře téhož roku je z Německa vyhoštěn a protože se nedočkal pozvání do Francie, usazuje se v rodné Basileji, několik kroků od hranic; jedinečná poloha města mu umožňuje sledovat dál a oživovat boj, z něhož ho vytrhl vyhošťovací dekret. Sem do Basileje za ním přicházejí zprávy i lidé, jimž se podařilo přejít hranice. Studentům, jimž byl odmítnut vstup na státní fakulty v Německu, věnuje zde potají svou vynikající učitelskou péči. A odtud začíná pravidelně informovat církve celého světa. Je angažován méně bezprostředně, má více času, a tak v úžasném tempu píše a vydává brožury, články pro církevní i světský tisk, přednášky a kázání, a staví tak základy duchovního odboje proti nacismu v celém světě. Odstup, pronika­ vost pohledu, blízkost a autorita Bartha exilovaného do vlasti a často podezíraného vlastní vládou jsou při nejmenším stejně cenné jako byla jeho přítomnost v Bonnu. Názorně to dosvědčuje několik výňatků z jeho basilejské přednášky z r. 1937: Dovolte mi, abych začal drobnou příhodou. Bylo to v Darmstadtu, kde se měla konat v církvi veřejná přednáška. Zasahuje tajná státní policie a chce věc znemožnit, tak ja k to v téchto letech dělala na nesčetných místech v Německu. Dojde k jednání mezi vedoucím úředníkem Gestapa a pořadateli shromáždění. Když rozhovor dosa­ huje vrcholu, prohlásí úředník k farářům: „T e ď se, pánové, musí rozhodnout, koho je nutno poslouchat: Mne, viditelného předsta­ vitele státu, anebo onoho imaginárního Pána, o kterém neustále m lu víteIm a g in á rn íh o , tedy neviditelného, toho, kterého si Jen 31

představujete, který je neskutečný! Nemusím vám říkat, koho seto týkalo. Výrok tohoto nacionálně-socialistlckého úředníka obsahuje vysvětlení celého německého církevního b o je ... Čekáte zde ve Švýcarech, že by církev — neboť také mezi námi je církev — dokázala totéž, anebo že snad též už v přítomnosti dělá totéž, co vidíme při bojující církvi německé? Jestliže mi na tuto otázku odpovíte: Ne, to neočekáváme, pak bych vám rád položil další otázku: Proč to nečekáte? Myslím, že tu mezi námi není nikdo, kdo by chtěl církvi něco nespravedlivě vyčítat. A máme-li být spra­ vedliví, pak nemůžeme říci, že by se církvi nedostávalo horlivosti, píle, otevřenosti k současným problémům, ano účastného zájmu na nouzi a potřebě života našeho národa. Snad se j í však čehosi nedo­ stává na zcela jiném místě: také naše církev má patrně ještě příliš, přespříliš mnoho víry v dobrého člověka a příliš málo víry v jediného dobrého Pána. Příliš málo a příliš mnoho! Snad proto se ve skuteč­ nosti naše církev ještě znovu nestala světlem v temnotách, jim ž by církev přece musela být. Je ještě příliš, přespříliš starou církví,, liberální církví jako ona církev v Německu, je ž byla událostmi z r. 1933 zaskočena a rozvrácena. A když už tedy mluvím o církvi, pak bych rád nakonec položil otázku: Kdo je tedy církev? Je též zde? Také u nás? Je to náramně pohodlný způsob, myslet při tom na faráře anebo na pár těch, tak říkajíc, zbož­ ných. Církev jsou všichni ti, kdo tak či onak slyší volání toho imagi­ nárního Pána. Jestliže se mi podařilo ukázat, že toto volání tohoto Pána se týká také nás, jednoho každého z nás, pak jsem dnes večer nemluvil nadarmo.11

Dopisy církvím Uprostřed tohoto úsilí vychází v r. 1938 druhá část prvního svazku (1012 stran) DOGM ATIKY ( 243 ), avšak zároveň Barth začíná obsáhlou korespondenci se všemi zeměmi, jež zblízka nebo zdáli a dříve nebo později jsou ohroženy nacismem. Před zářijovou krisí a Mnichovskou konferencí z r. 1938 vybízí k odporu, v osobě profe­ sora Hromádky, Čechy; po nich to jsou francouzští protestanti, jež 32

varuje a povzbuzuje v září 1939 a v říjnu 1940; podobný list adresuje r. 1941 Angličanům, r. 1942 v dubnu Norům, v červenci Holanďanům, v říjnu Američanům. Všechny tyto dopisy, plné prorocké moudrosti a prozíravosti, byly shromážděny do jednoho svazku a francouzský vydány r. 1944 s názvem ŠVÝCARSKÝ HLAS ( 302 )12. Projevuje se v nich všechna výjimečnost Barthovy postavy — podobá se horskému vůdci, který spolehlivě vyznačuje cestu — a jeho soudům naslouchá celý svět jako pokynům, jichž je třeba k tomu, aby lidé viděli, aby kladli odpor, aby mohli prostě žít. V dopisech není stopy po nadnesenosti, nýbrž zdravý rozum a realismus tak prostý, že vypadá samo­ zřejmě. Tu a tam probleskne humor, a všechno je neseno vírou plnou poklidu, avšak pevnou a tak jistou, že je ve své konkretisaci jakoby zhmotněna. Jednou ze základních charakteristik těchto dopisů je i jejich tón: žádné příkré či zdrcující odsudky z jiného světa, nýbrž milosrdenství a láska Krista-Vítěze nad smrtí, v jejímž jménu píše Barth jako otec dětem: napomíná, potěšuje, povzbuzuje, vybízí k sta­ tečnosti, k trpělivosti, k bdělosti, je-li třeba, k mučednictví. A za každou z těchto vět je v pozadí jakoby úběžný bod celé perspektivy, Boží království, v němž na věky zvítězí láska Boha, který přemohl smrt. Není divu, že se tyto texty tolik četly a že se o nich tolik disku­ tovalo v celém světě, že se tajně rozšiřovaly jako ilegální literatura a že barthovskou „prózu" považovala tehdejší totalitní policie za jeden z nejhorších plodů protinacistického písemnictví. Barth na svobodě ve Švýcarech a jeho příteLNiem dlIer v koncentračním táboře patří v té době mezi úhlavní nepřátele nacistického režimu.

Obhájce poražených Němců

V r. 1945, kdy celou osvobozenou Evropu zachvátilo radostné uspokojení, vydává Barth dvě drobné práce, NĚMCI A MY a JA K JE MOŽNO NĚMCE UZDRAVIT? S odvahou, jaké je schopna jen milo­ srdná láska, píše Barth: Přál Jsem si, aby se I jin í chtěli zúčastnit toho úkolu, totiž dodat Němcům odvahy, aby vykročili směrem, který dnešek přikazuje.1S 33

Co znamená tato řeč? A Jak máme rozumět tomu, že dnes takto mluví autor dopisu Hromádkovi? Můžeme zde postihnout vzdálenost, která dělí partizána od proroka: Jestliže se Barth po celou hitlerov­ skou dobu vyjadřoval tak, jak se vyjadřoval, nečinil tak jako helvetský demokrat, ale především jako theolog jedinečné Boží svrchovanosti. Nemohl ignorovat výsměch a pohrdání, které adresovalo nacistické modlářství jedinému a neviditelnému Pánu, jehož chtěl zvěstovat celým svým dílem. Dvanáct let bylo nutno připomínat obětem hitle­ rovského Reichu stejně jako jeho pomahačům, že Bůh nebude po­ smíván, a že neunikne soudu režim, jehož základní antisemitismus je dostatečně jasným dokladem jeho radikálně protikřesťanského cha­ rakteru. Potom se Německo se svými spojenci zhroutilo v totální a nejkrvavější porážce. Barth a celá vyznavačská církev zde v bázni a v třesení viděli, jak se uskutečňuje to, co ohlašovali, a jak se aktualisuje kázání velkých starozákonních proroků o pádu Babylóna. A vtéto době, kdy německá města leží v troskách, kdy se rozložily všechny politické a sociální struktury, kdy je Německo roztrháno na čtyři okupační pásma, v této době, kdy nikdo nemluví jménem německého lidu nebo německé církve, je to Barth, kdo se ujímá slova, aby při­ pomněl se zvláštní naléhavostí to, co Roosevelt a Churchill uměli povědět v nejhorších hodinách války, avšak na co zapomenout bylo nyní — v radosti z vítězství a v hrozných objevech koncentračních táborů — příliš velkým pokušením: tato bitva nebyla vedena proti německému lidu, ale proti hitlerovskému režimu. Bylo-li ted dosa­ ženo vítězství, jde o to, aby nebyli rozdrceni ti, kdo jakkoliv byli pomahači Hitlera, byli zároveň jeho prvními obětmi, totiž Němce samé. V hodině vítězství a osvobození měla by být budoucnost Německa jednou z největších starostí spojenců. Opakujeme znovu, takto nemluví partizán, nýbrž prorok — rozumíme-li ovšem tomuto pojmu v jeho starozákonním významu: člověk, který nepředvídá příliš budoucnost, avšak mnohem spíše a za všech časů starostlivě usiluje o to, aby jeho současníci zaslechli slovo svrchovaného Boha. A toto slovo ovšem nikdy nepředstavuje unisono národních propa­ gand a sloganů, nikdy nevyje s vlky, aniž se raduje ze smrti hříšníka. Ale naopak vždycky a v nejrůznějších situacích otvírá perspektivu odlišnou od lidských perspektiv, takovou, která je vertikální a smě­ 34

řuje k Tomu, který v skrytu vytváří a určuje úděl národů a lidských dějin. Svrchovaný Bůh, který odpírá násilníkům, je zajisté také ten, jehož milost pozdvihuje soudem zdrceného člověka a obrací jej k budoucnosti. A proto Barthova otázka z r. 1945 zní: „Jak je možno uzdravit Němce?“ ( 305 ) Za tímto zjevným obratem se skrývá hluboká a přesvědčující logika; jeho základem a oprávněním je ústřední dia­ lektika absolutní svrchovanosti Boha, k jehož slávě vždycky patří zalíbení v tom, že zachraňuje své vlastní nepřátele, jehož soud není nikdy negace a zničení, nýbrž vždycky pramen života, otevření budoucnosti, východisko pro nový svět. V těchto dvou drobných pracích se Barth stává obhájcem poraže­ ných Němců; podivuhodná vřelost jeho obhajoby však nevylučuje ani jeho bdělou střízlivost, ani jeho realismus: Lež, nesvoboda a brutalita, ale také do nebe volající výbuchy takové nelidskosti byly v mírových i válečných časech vždycky a všude. Rozhodně nemůžeme zapomenout, že naši vlastní, Jinak právem velmi slavní předkové, byli právě v dobách své válečné slávy všechno jiné než andělé. Avšak dnešní Německo — a v tom se též liší od revolučního Ruska — povýšilo nelidskost na princip a metodu. Nacionální socialismus není jen spjat s nelidskostí, ale je s ní totožný. Všechny teoretické námitky, je ž bylo třeba dříve proti němu v tomto směru uplatňovat, byly dávno překonány praxi, jíž se mezitím sám představil se stále rostoucí Jednoznačností a (jistě to tak smíme povědět) jíž se sám odsoudil. . . Chtěli a měli bychom vědět, zda Je pravda, co tvrdí dnešní mluvčí německého národa a současně jeho nejhorší nepřátelé: že totiž tento národ ve své převážné většině právě toto chtěl, výslovně či mlčky schvaloval a svým smýšlením právě tomu odpovídal, co se v jeho jménu dvanáct let dálo a ještě děje? Anebo zda opak Je pravda, jak nás o tom ujišťuje „ Svobodné Německo“ generála Seydlitze z Moskvy a odjinud: že tento národ ve své převážné většině byl sám jen první a nejpolitováníhodnější obětí této mašinerie a že je j proto vůbec nelze činit odpovědným za tyto německé činy, jichž se dnes hrozí svět? Která verse Je správná? Anebo platí třetí, podle níž je německý člověk zcela zvláštní bytost s dvěma zcela odlišnými 35

dušemi; takže lze v každém Němci současně shledat něco z Fried­ richa Schillera a Matthiase Claudia, ale také z Josefa Goebbelse a Heinricha Himmlera, něco z ducha Výmaru, ale také něco z ducha Potsdamu? Zdá se však, že existuje vedle toho ještě cosi jako duch Oradouru a Osvětimi — a že není tak mdlo Němců, co je j předsta­ vují. Který je tedy pravý německý duch?... Ve Starém zákoně je místo, které jako by téměř doslovně popisovalo události, k nimž teď dochází a ještě bude v Německu docházet. Ve 14. kapitole Izaiáše na vrcholném místě písně o pádu babylónského krále zaznívají slova: „Jakž to, že js i spadl s nebe, 6 lucifere v jitře vycházející? Poražen js i až na zem, ježtos zemdlíval národy. Však js i ty říkával v srdci svém: Vstoupím do nebe, nad hvězdy Boha silného vyvýším stolici svou a posadím se na hoře shromáždění k straně půlnoční. Vstoupím na výsosti oblaku, budu rovný Nejvyššlmu. A ty pak stržen js i až do pekla, pryč na stranu do jdm y.“ Triumfální píseň? Většina biblických překladů to tak označuje. Ovšem, že tu není soucit, ovšemže tu je triumf, ale trium f vlastně už přece jen poněkud zastřený něčím zcela jiným, totiž účastí na vylíčených událostech, která působí hrůzu a hrůzný respekt, Jehož předmětem je nakonec i ten, jehož tyto události postihly, ten, který s tak velké výše spadl tak hluboko. A to právě je postoj, s jakým bychom měli k Němcům znovu přistu­ povat: s hrůzou, s účastí, s respektem. A právě proto, že nemůžeme uniknout rozeznání, že to všechno nutně muselo přijít a že se to stalo po právu! Právě proto, že jsme si nemohli přát, aby tato válka skon­ čila jinak než tak, ja k skončila! Dopadlo-li teď před našima očima všechno tak, ja k to dopadnout muselo, odsoudili bychom sami sebe, kdybychom se chtěli vyhnout této hrůze, účasti a respektu.1* Jak je možno Němce uzdravit? Všechny odpovědi, které tu nabízím, směřují k jednomu jedinému bodu. V otázce uzdravení Němců bude všechno záležet na tom, zda se mezi těmi mnohými a různými pří­ stupy a způsoby myšlení — ja k na straně spojenců tak na straně Němců — uplatní jeden zcela určitý postoj, který bych rád závěrem označil Jako postoj křesťanského realismu.15

36

Neboť na čem nakonec záleží není ani vyrovnávání účtů, ani vzájemné_a protikladné ospravedlňování; základní úkol v r. 1945 je, aby se všichni společně pustili do výstavby světa podle míry člověka, jenž by se rozevřel lásce, spravedlnosti a pokroku. Vše, co může bránit této jediné pravé budoucnosti, musí být odstraněno. Všichni lidé dobré vůle, křesťané či nekřesťané, jsou zváni, aby odmítli všechno negativní úsilí a aby společně hledali jen to, co slouží sku­ tečné výstavbě. Není divu, že takové stanovisko vyvolalo veliký ohlas v celém světě. Je vlastní prorockému slovu, že zazní vždycky nečekaně a že vždycky působí neklid: také Barthova výzva se nesetkala s jedno­ myslným přijetím. Měl proti sobě šovinisty všech zemí, západní nacionalisty, zvláště francouzské, kteří chtěli Německo rozdrtit s konečnou platností, některé nacionalisty východní, kteří si přáli, aby Německo zmizelo jako nezávislý a celistvý stát, nacionalisty německé, pro něž porážka byla neštěstím, a jedinou vinou Hitlera, že se dal porazit. Naopak ve všech zemích a zvláště mezi těmi, co se vrátili z koncentračních táborů se našlo mnoho těch, kdo Barthova slova uvítali jako projev zdravého rozumu a tvořivé odpovědnosti. Mezinárodní politika však vůbec nebrala v úvahu, že odpovědnost vítězů by měla být právě tak veliká jako kapitulace, kterou Německu uložili; velmi brzo začala proto používat poraženého Německa jako nástroje, jeho rozdělení jako zbraně, z jeho přírodního bohatství a průmyslu si udělala zbrojnici a z jeho obyvatel pracující zástupy. T i, které Barth volal k lůžku nemocného jako lékaře, sledovali jen vlastní zájmy; různým způsobem prováděli rekonstrukci a obnovu, ale především mysleli na sebe. A tak dvacet let po vítězství nad Hitlerovou říší, zeje německá otázka jako otevřená rána na těle svě­ tového míru: Protože včerejší vítězové neuměli a nechtěli vrátit zdra­ ví poraženému Německu, dokázali velmi vážně ohrozit mezinárodní mír. Otázka Berlína byla v minulých letech a dosud je nejvarovněj­ ším — i když zdaleka ne jediným — znamením tohoto nebezpečí. V kruzích Vyznavačské církve bylo naopak Barthovo poselstv přijato s nesmírnou vděčností, a je možno povědět, že se stalo pod­ nětem jednoho z nejvýznamnějších prohlášení, jaká známe v dějinách církve a ekumény. Když 18. a 19. října 1945 poprvé zasedala Rada 37

evangelické církve v Německu, federace zemských církví celého Německa, přišla do Stuttgartu delegace Světové rady církví, aby se setkala s německými bratry, kteří přestáli vichřici. Po dlouhém a dra­ matickém jednání vypracovali Němci na popud Niemóllerův text, známý jako „Stuttgartské vyznání víry“ . Toto významné prohlášení, na něž se i v dnešním Německu velmi zapomíná, zní: „Rada Evangelické církve v Německu vítá na zasedání 18. a 19. října 1945 zástupce Světové rady církví: Jsme za tuto návštěvu tím více vděčni, čím více se cítíme spjati se svým národem nejen ve velkém společenství v utrpení, ale i v soli­ daritě viny. Pravíme s velikou bolestí: Skrze nás přišlo veliké utrpení na mnohé národy a země. O čem jsme často svědčili našim sborům, to chceme teď vyslovit jménem celé církve. Bojovali jsme zajisté po dlouhá léta ve jménu Kristově proti duchu, který se nejhroznějším způsobem projevil v nacionálně-socialistické vládě násilí; vznášíme však na sebe obžalobu, že jsme nevyznávali statečněji, že jsme se vroucněji nemodlili, radostněji nevěřili a že jsme horlivěji nemilovali. Máme nyní ve svých církvích začít znovu. Jsou založeny na Písmu svátém a v upřímném očekávání na jediného Pána církve, chtějí se očistit od všech vlivů cizích evangeliu a obnovit svou správu a řád. Skládáme naději v Bohu milosti a slitování, že našich církví použije jako svého nástroje a že jim svěří moc zvěstovat jeho Slovo a pro­ bouzet poslušnost jeho vůle, jak mezi námi tak ve všem našem lidu. Naplňuje nás hlubokou radostí, že při tomto novém počátku smíme okoušet srdečnou spjatost s ostatními církvemi ekumenického společenství. Máme v Bohu naději, že společná služba církví položí v celém světě hráze duchu násilí a odplaty, který se dnes znovu vzmáhá, a že zavládne duch míru a lásky, v němž jedině může ztrápené lidstvo najít ozdravění. Tak prosíme ve chvíli, kdy celý svět potřebuje nový začátek: Veni, Creator Spiritus! D. W urm, Asmussen DD., D. Meiser, Dr. Lilje, Hahn, Held, Dr. Heinemann, Smend, D. Dr. Dibelius, Martin Niemóller, Lic. Niesel.“ 16

38

Takový postoj je znamením, že se zdraví vrací, a může být před­ pokladem pro setkání v míru a vzájemné důvěře. Ve znamení Stuttgartského prohlášení se tak uskutečnil návrat německého protestan­ tismu do ekumenického společenství a prohlášení nemálo pomohlo posílit přesvědčení, že si křesťané poválečného Německa vzali poučení z vichřice nacistického panství. Po roce 1945 překračuje Barth německé hranice. Lze si před­ stavit, s jakými pocity se muž Barmenských článků a mluvčí duchov­ ního odboje proti nacismu setkává s těmi, na něž nepřestal myslet a s nimiž společně bojoval ze svého zdánlivého basilejského ústraní. Ukázal-li kdo, co může znamenat angažovanost nejsystematičtější theologie a blízkost, jakou vytváří přímluvná modlitba, byl to Barth právě v těchto letech. Spontánně a bezprostředně se tak potkává s těmi, jimž byl navzdory hranicím spolehlivým druhem v jejich zápasech; především s Niemóllerem. Napsal o něm hned po r. 1945 krásný článek ( 311 ), v němž vysvětlil jeho postoj, neboť Niemoller, sotva se vrátil po osmi letech z koncentračního tábora, začal zaujímat stanovisko ke všem problémům s obdivuhodnou a zneklidňující svo­ bodou. Přátelství těchto dvou nekonečně rozdílných mužů sílí tím více, čím více jeden druhého znovuobjevuje. Vypráví se, že při jednom z jejich vždy nesnadných a zároveň plodných setkání došlo k následujícímu rozhovoru: Barth: Já se divím, Martine, že s tou svou troškou systematické theologie, cos kdy pěstoval, skoro vždycky najdeš správné řešení. Niemoller: Já se divím, Karle, že s tou svou přemírou systematické theologie, cos vždycky pěstoval, skoro vždycky najdeš správné řešení.17

V nejrůznějších článcích, interviewech a přednáškách vykládá Barth světu o problémech Německa a duchovního odboje, upřesňuje a učí vidět věci ve správných souvislostech — např. v polemice proti těm, kdo jako Eugen Gerstenmaier, pozdější předseda Spolkového sněmu, chtěli mít užitek z církevního boje, aniž se ho skutečně byli zúčastnili! Střízlivě a přísně ukazuje směr, jímž je třeba podle Písma jít, abychom se vyhnuli novým tragickým omylům. 39

Po mnohých cestách přijímá Barth r. 1946 pozvání do Bonnu, aby tam po dobu jednoho semestru přednášel. A tak v troskách své dřívější university vyučuje, více než kdy jindy, nezbytné dogmatice mladé poválečné bohoslovce, kteří mají za sebou revoluci nihilismu a ruské mrazy. Řady posluchačů velice prořídly; nejlepší z nich byli záměrně vysíláni na nejohroženější místa nebo, jako Dietrich Bohhoeffer, popraveni v koncentračních táborech. R. 1947 se znovu vrací na jeden semestr a vydává potom — jako na znamení vítězství theologa nad diktátorem — knížku NÁSTIN DOGM ATIKY, text živý, theologicky hutný a plný narážek na přítomnost či nedávnou minulost. S překvapivou silou, hloubkou a prostotou vysvětluje znovu Krédo. Zkušenosti a výsledky čtyřiceti let bohosloveckého studia předkládá zde uchvácené i zmatené mlá­ deži ten stárnoucí muž, který mluví s nemožným švýcarským pří­ zvukem: a přece je to její nejmladší a nejživější, nejpřísnější i nej­ skvělejší učitel.

Svět Východu Avšak současné Německo nebyla jen Spolková republika, kde zájem západních mocností pomohl odstranit důsledky války tak sensačním způsobem; patřila k němu též Německá demokratická repub­ lika, součást socialistické Evropy. Barth navštívil několikrát Berlín; roku 1946 se dostal až do Drážďan. Setkal se se sovětskými okupač­ ními činiteli, s německými komunisty i s představiteli církve, která byla v nových podmínkách vystavena zvlášť těžkým zkouškám. Na jaře 1948 navštívil Maďarsko, kde se setkal s velmi živou reformova­ nou církví v socialistické zemi, která byla tehdy ve vztahu k nábožen­ ským otázkám jednou z nejpřísnějších ve východní Evropě. Zde se musíme dotknout choulostivého místa: Na Západě se Barthovi vyčítalo, že ke komunismu nezaujal tak radikálně negativní postoj jako k nacismu. Nicméně dopis, který adresoval 2. března 1953 státnímu ministru Zaisserovi ve věci zatčených farářů v NDR a no­ vější DOPIS FARÁŘI V NDR (z konce srpna 1958) ukazují zřetelně, že u něho nemůže být řeči o nějakých zvláštních sympatiích pro 40

socialistická zřízení, tehdy ještě silně poznamenaná stalinským údo­ bím. Pravdou však také je, že Karl Barth — ten neúnavný strážný z let 1933 až 1945, který varoval svět před nebezpečím a hrozbami fašistické diktatury — nevystoupil otevřeně proti socialismu ani v těžkých dobách stalinského údobí, ačkoliv to od něho mnozí žádali. Proč se odmlčel? Kdybyste se ho na to zeptali, pak by vám odpověděl: 1. Když Hitler r. 1933 uchvátil moc, stalo se tak se souhlasem a společnou vinou celého světa. Nejen Němci, ale i západní demo­ kracie, Rusko a dokonce Švýcarsko (!) si přáli, trpěli či přijali zřízení této diktatury. V sérii neobratností, zbabělostí, více nebo méně obratných kalkulací, z nichž nejznámější byla Mnichovská dohoda a Německo-Sovětský pakt, pomohl svět nacismu zajistit jeho posice. V církvi byli menšinou ti, kdo odhalovali modlářství antisemitského nacionalismu. Tenkrát bylo třeba nejen posilovat duchovní odboj, ale vést a organisovat jej uprostřed vší nepohody; člověk se tehdy nutně cítil sám a zdánlivě poražen; bylo třeba plavat proti proudu a hodně riskovat. Dnes se celý západní svět staví proti Sovětskému svazu a zaujímá postoj, který je současně bázlivý i útočný. Antikomunismus je tendence, která převládá v politickém i náboženském tisku, a stálé thema církevního kázání a vyučování. Neexistuje nebez­ pečí ideologické nákazy: „obránci míru“ ve Východním Německu a jinde získali jen nepatrnou menšinu křesťanů, Jimž se ostatně druzí — církevní vrchnost i prostí věřící — snaží velmi horlivě dokázat, že se mýlí. Pokud má antikomunismus své patentované theoretiky i v evangelické církvi, od extremistů jako je Asmussen až po umír­ něné jako Gollwitzer, není třeba připojovat k Jejich koncertu Jaký­ koliv další hlas. Stejně je třeba se vyvarovat boje proti komunismu ve jménu jakéhokoliv antikomunismu. Daleko důležitější je žít v socia­ listickém státě ve jménu všemohoucího Boha a vydávat svědectví jeho radostné zvěsti. 2. Je třeba pamatovat, že západní antikomunismus není bez nebezpečí pro Západ. Jestliže „svobodný svěť* žije jen ve znamení očekávaného konfliktu anebo ve znamení současné zkoušky síly s východním blokem, zbavuje se do značné míry vlastního existenč­ ního oprávnění: nacionalismus, militarismus, sociální zaostalost 41

a moc mezinárodního kapitalismu jsou rubem antikomunismu. Pro západního člověka jsou tato pokušení méně nápadná, ale do budoucna snad ještě zhoubnější než ta, s nimiž se potkává východní člověk. Církev je zde vystavena daleko větším nebezpečím, kdykoliv se slepě a nekriticky váže na západní svět a na jeho ideologii, na jeho materia­ lismus, který je o to rozkladnější a nebezpečnější, že je nepřiznaný a že se neváže na žádné učení. Církvi zde hrozí daleko víc, že ztratí svůj vlastní evangelický charakter než při bolestných konfliktech či v atheistickém ovzduší, jemuž musí čelit v socialistických zemích. 3. Komunismus nelze porazit antikomunistickou propagandou nebo vojenskou silou. Na výzvu komunistické ideologie a taktiky může dát Západ skutečnou odpověď jen tím, že vytvoří společenský řád zajišťující základní lidská práva stejně jako sociální spravedlnost. 4. Měření sil s komunismem a „politika na kraji propasti", kterou Západ zastával pod vedením J. Fostera Dullesa a tak mnohých theologů a teoretiků všech barev se ukázalo jako nanejvýš nebez­ pečné. V krajním případě by vedlo k třetí světové válce, která zajisté není neodvratná, ale jejíž povahu a následky si v atomickém věku můžeme představit naprosto spolehlivě. Církev proto nesmí volit tento způsob. Nepatří ani Východu, ani Západu. Její Pán ji zavazuje, aby byla mezi oběma, aby neúnavně stavěla mosty, navazovala nová spojení a pokoušela se o sblížení, na jejichž základě by jednoho dne mohl nastat skutečný mír. A znovu ve shodě s Niemóllerem požaduje Barth od křesťanů, kteří žijí v komunistických zemích, aby si uchovali bdělou odpo­ vědnost vůči státu, ale současně — a především —, aby nepřestali věřit, že Bůh je svrchovaný vládce i tam, a že i tam má církev stát pokorně na místě, které jí Pán svěřil. Začátkem r. 1960, z podnětu časopisu „Christian Century", přehlíží Barth uplynulých deset let a v textu, který zde nemůžeme celý citovat, zaujímá jasné stanovisko. S neodolatelným humorem, bez něhož si ho nedovedeme představit, a jejž je hotov považovat za první z křesťanských ctností, začíná zjištěním, že se zrodila nová věda, g e ro n to lo g ie . Stalo se tak v pravou chvíli, aby se mohl zařadit do jejích kategorií, poněvadž oblastí tohoto nového odvětví medi­ 42

cíny je zkoumat možnosti člověka, který zestárl. Nuže všechno v jeho životě je pomalejší, těžší, širší; své děti a vnuky může obsáhnout jen pohledem širokým od Chicaga až po Djakartu; Dogmatika je stále nedokončena... a svět je pořád stejný. Od konce Druhé světové války nás všechny provázelo jako stín napětí mezi Východem a Západem. V této věci nemohu souhlasit s většinou lidí z mého o k o lí... Lze přehlížet skutečnost, že komunismus Je v celé své útočnosti sice nepříjemný, ale zcela přirozený důsledek určitého vývoje Západu? Neovládalo snad n á silí..., které nás na něm tolik pobuřuje, v jiných formách a od nejstarších dob společenský a státní život Západu — v našem pojetí: svobodného? A co nového anebo zvláště zavrženíhodného je na skutečnosti, že komunismus vystupuje jako učení o spáse pro všechny lidi a národy, a proto jako učení, které se má rozšířit po celé zemi? Což neexistují jiné systémy téže povahy a tendence? A navíc, smíme si skutečně myslet, že pomůžeme národům ovládaným komunismem a světu, který vyzývá, anebo snad jedinému člověku z těch, kdo trpí jeho důsledky, prohlá­ šením svého nepřátelství ke komunismu a pokusy realisovat toto nepřátelství v praxi? Zapomněli jsme, že obsah tohoto nepřátelského postoje je typický vynález našich minulých diktátorů, a že jedině „H itler v nás“ může být zásadním antikomunistou? Jaká to byla západní filosofie a politická etika (a po hříchu i theo­ logie), jejichž moudrost proměnila „kolektivního člověka“ Východu v anděla temnoty a „člověka organisátora“ Západu v anděla světla? Aby s pomocí takové mythologie dala nezbytné nejvyšší požehnáni nesmyslné studené válce? Byli jsme si tak málo jisti oprávněností západní věci a schopností odporu u západního člověka, že jsme raději přijali hloupou a nesmyslnou alternativu (svoboda a důstojnost člověka nebo vzájemné atomické zničení), než abychom se snažili j i překonat činem pravé křesťanské lásky?... A především si myslím, že se křesťanské církve měly snažit působit ja k na veřejné mínění, tak na odpovědné politiky účinným svědectvím o míru a o naději Božího království. Církve uškodily evangeliu tím, že je — většinou neuvědoměle — ztotožnily s věcí Západu. V tomto ohledu si Řím nepočíná lépe než Ženeva a Ženeva nejedná lépe než Řím. 43

Věc evangelia nelze zachránit — aspoň z lidského hlediska ne — ani nejznamenitějším úsilím na rovině misijní a ekumenické. Místo aby východnímu atheismu odpíraly životním postojem, poskytly mu církve argumenty, které lze těžko vyvracet.19

Události posledních let a pronikavá demokratisace celé oblasti společenského života v socialistických zemích daly Barthovi plně za pravdu, potvrdily jeho moudrou zdrženlivost k „východnímu světu“ tzv. stalinského období i oprávněnost jeho odhadů a očekávání. Doplňme, že po celý život si Barth dával zvláštní pozor, aby neupadl do antikomunismu, který považuje za skutečný jed, otravující západní křesťanstvo. Odstavec z jeho už vzpomenuté přednášky z amstero­ damského shromáždění v r. 1948 (srv. Úvod, str. 11) osvětluje tuto jeho snahu zcela jedinečným způsobem: Především Je třeba, aby království, které zvěstujeme světu, bylo království Boží a ne panství myšlenek nebo principů, o nichž si mys­ líme, že jsou skvělé; aby náš souhlas nebo nesouhlas s tím, co dělá společnost anebo státy tohoto světa, byl souhlas anebo nesouhlas evangelia, a nejen nějakého libovolného zákona! Nebudeme se moci opřít o nic jiného než o poslušnost přikázání našeho živého a přítom­ ného Pána, Ježíše Krista. Proto se nemáme snažit o žádný křesťanský „ itinerář“ v politickém labyrintu, nýbrž o prostou a konkrétní poslušnost tohoto živého Pána. Jinak by to, co se pokoušíme vyhla­ šovat světu jako slovo Boží, nebylo nic jiného než program jako všech­ ny ostatní, a kdoví, snad přespříliš podobný programu jistých stran, jistých tříd anebo jistých národů. S údivem jsme mohli zjistit, že všechny otázky týkající se majetku, vlastnictví půdy, kapitálu, půjčování na úrok a peněz vůbec nebyly v přípravných svazcích obou posledních sekci ani zmíněny! Jako by toto všechno bylo „tabu", a jako by nás Nový zákon zcela zřetelně nestavěl před dilema „Bůh nebo mamon“ ! Snad to je to, na co mysleli ctihodní otcové moskev­ ského synodu nebo jejich političtí poradci, když proti nám vznesli svou tvrdou a paušální žalobu, že jsme ,,antidemokratická‘< organisace. Není v této žalobě zcela malá částečka pravdy? Velice se bojím, že za této situace naprosto nejsme schopni čelit komunismu jinak 44

a z jiných předpokladů než většina našich západních současníků. Zmiňuji tuto skutečnost proto, že vám chci ozřejmit, jak je důležité, abychom si při konání svého prorockého poslání byli jisti, že zřizu­ jeme znamení království Božího a ne — ve vší upřímnosti — zna­ mení nějakého jiného království tohoto světa. Kdyby tomu tak nebylo, nesměli bychom se divit, že i naše nejlépe míněné rady se nesetkávají s přijetím, jakého si po našem soudu zasluhují.20

S podobnými myšlenkami se často setkáváme v nejrůznějších Barthových spisech až po Dogmatiku. Je z nich patrno, že Barth nikdy nezapřel socialistický postoj svých mladých let, když v Safenwilu bojo­ val za sociální spravedlnost, když tlumočil dělnické požadavky zaměst­ navatelům a bojoval v řadách sociální demokracie. S postupem času se však přirozeně stále více soustřeďoval na práci výlučně theologickou.

Atom Kdykoliv je třeba, umí Barth promluvit. Od let se aktivně účastní boje proti atomickému nebezpečí, jak je veden ve většině zemí. Opět s Niemollerem stojí v čele bojující církve a je přesvědčen, že v době, v níž lidstvo vlastní prostředky k zničení života na naší planetě, mají závody ve zbrojení démonskou povahu cesty k sebevraždě. Proto je musíme brzdit všemi prostředky a burcovat veřejné mínění všech zemí. K „Evropskému kongresu proti atomickému zbrojení", který se sešel začátkem r. 1959 v Londýně, obrátil se proto Barth následu­ jícím prohlášením: I. V těchto posledních letech a z nejrůznějších stran byly sneseny a v obecnou známost uvedeny zcela průkazné argumenty o svévolné nespravedlnosti a nebezpečí atomického zbrojení. Kdo měl uši k slyšení mohl slyšet. II. Setkáváme se však s těmito skutečnostmi: a) Naše vlády problém vidí, uznávají jeho závažnost, nebo j í aspoň nepopírají, jsou však přesto rozhodnuty pokračovat ve svém fatálním podnikání. 45

b) Většina obyvatel našich zemí — ať v skrytu nebo zjevně — se děsí totálního ohrožení, je ž nukleární zbrojení nese, ale není naopak ochotna přikročit k rozhodnému protestu, natož přejít k odporu. c) Zvláště kruhy vzdělanců, stejně jako veliká část kruhů církevních, vedou rády hluboké filosofické a theologické rozhovory o tragickém údělu člověka žít v atomickém věku a o podobných thematech, avšak zatvrzele se vyhýbají jakémukoliv konkrétnímu rozhodnutí proti atomlckému zbrojení. III. Důvod pro tento vnitřní rozpor je třeba všude vidět ve strachu z údajně většího nebezpečí, jím ž nepřítel v oblasti ideologie a světové politiky ohrožuje nejposvátnější hodnoty. IV. Nepodaří-li se odstranit tento ideologický a politický protiklad a z něho vyrůstající vzájemný strach, pak rozpor lepšího poznání a horší praxe našich vlád, většiny obyvatel našich zemí, našeho vzdělaného světa a našich církví zůstane nepřekonatelný, a nám nezbude než počítat s neblahým a pochmurným vývojem atomického zbrojení. V. Hlavní úkol odpůrců atomického zbrojení měl by proto záležet v novém, předsudky nezatíženém úsilí překonat tuto ideologickopolitickou protikiadnost. To znamená: odpůrci atomického zbrojeni by měli zaujímat a projevovat postoj prostý vzájemného strachu a orientovaný výhradně k Bohu a k skutečnému člověku. VI. Je samozřejmé, že oposice proti atomickému zbrojení musí dál pokračovat v každé zemi a oblasti s ohledem na místní situaci, nezávisle na širších souvislostech s jejich bezprostředními úspěchy a neúspěchy. VII. Nabízí se otázka — a Je možné, že k ní kongres zaujme stano­ visko —, zda by se tato oposice vzhledem k tomu, že už jsme se o věci sdostatek nadebatovali, neměla proměnit v aktivní odpor — na pří­ klad veřejnými výzvami k odpírání vojenské služby? Karl Barth Basilej, 7. ledna 1959

46

Křesťané a veřejný život Barth v těchto poválečných letech dokončuje a vydává různé významné texty, především z oblasti křesťanova vztahu k politickému životu. Upřesňuje, zdůrazňuje a rozvíjí své základní motivy a pojetí. Tak myšlenky z mistrovské přednášky z r. 1938 OSPRAVEDLNĚ­ NÍ A PRÁVO podává v konečné formě v malé studii z r. 1946 OBEC KŘESŤANSKÁ A OBEC O BČAN SKÁ, jež patří mezi vrcholná díla současné theologie. Není možné podat její obsah, každé slovo je zde pečlivě odváženo, má vlastní smysl a dosah: V universálním Kristově panství nad církví a nad státem vidí Barth rozhodný a nevyvratitelný důvod politické odpovědnosti křesťana. — Otiskujeme zde několik zvlášť významných míst: Právě křesťanská obec je s to pochopit, proč musí existovat zvláštní obec občanská. Ví totiž, že všichni lidé (nekřesťané a křesťané) potřebují „k rá le", to jest potřebují vnější, relativní a předběžný právní řád, zajišťovaný autoritou a mocí, které stojí nad nimi. Ví, že autentická, původní a konečná podoba tohoto řádu bude zjevena v Božím věčném království a jeho věčně spravedlivé milosti. Sama káže na prvém místě a ultimativním způsobem Boží řád v této jeho věčné podobě. Ale chválí Boha za to, že „ v tomto ještě nevykoupeném světě" má tento řád onu vnější, relativní, předběžnou podobu, která je dobrá a účinná, a to i za předpokladu, že známost Ježíše Krista je jen neúplná, či všelijak pochybená, anebo že ve skutečnosti vůbec neexistuje. Tuto vnější, relativní a předběžnou, proto však ne méně platnou, či méně účinnou podobu právního řádu představuje občanská obec. Obec křesťanská — a pokud jde o poslední příčiny jedině ona! — ví o je jí nezbytnosti. Poněvadž ví o Božím království a milosti, ví také o lidské pýše a jejich katastrofálních následcích. Ví, ja k je člověk nebezpečný a ja k je sám sebou ohrožen. Zná ho jako hříšníka, tj.ja ko bytost, je ž jest v každém okamžiku hotova zdvihnout stavidla a vpustit chaos, ono „N ic ", které — když se mu nebrání — ukonči jeho čas. Křesťanská obec nerozumí tomuto času, který byl člověku ponechán, jinak než jako „času milosti", a to v dvojím smyslu: jako času, který mu byl dán proto, aby poznal Boží milost a aby se j í 47

chopil; a Jako času, který mu Je právě k tomu poskytován skrze Boží milost. Ona sama, křesťanská obec, existuje v tomto čase ponecha­ ném člověku; v prostoru, v němž je časný život člověka stále ještě chráněn před chaosem — který by byl býval už jinak dávno propukl. Viditelný prostředek této ochrany rozeznáváme v občanské obci, v úsilí organisovaném státem o vnější, relativní a předběžnou humanisacl lidské existence v tom, že se brání, aby nedošlo k nejhoršímu. Děje se tak prosazováním a zachováváním politického pořádku, jenž platí pro všechny (pro nekřesťany i křesťany: obě skupiny toho mají zapotřebí, protože nebezpečná lidská pýcha se při nich stejně pro­ jevuje), který — ať se každý přesvědčí, kde stojí — zlé trestá a dobré odměňuje (Řím. 13,3; 1. Petr. 2,14). Křesťanská obec ví, že by bez tohoto pořádku neexistoval ani křesťanský pořádek. Ví, a děkuje za to Bohu, že smí existovat — Jako vnitřní kruh uprostřed onoho širšího (srv. O. Cullmann, K risto v o k ra lo vá n í a c írk e v v No­ vém zá ko n ě, 1941) — v bezpečí občanské o b ce... Stát může dostat vzezření a charakter Piláta. Ale i tehdy jedná v moci, je ž je mu dána od Boha (Jan 19,11). Že jedná zvráceně, v jakém smyslu a do jaké míry, to posoudíme s určitostí jen tehdy, budeme-li pamatovat, že i zvráceně jednající stát jedná podle svého poslání a příkazu v službě Boží, které nemůže uniknout ani ve své zvrácenosti a podle jejíhož zákona bude měřen. Křesťanská obec proto uznává „ s vděčností a v bázni Boží dobrodiní tohoto zřízení “ (Barmenskd these 5.). Dobrodiní, je ž uznává, záleží ve vnějším relativním a předběžném posvěcování nesvatého světa, které se děje prostřednictvím politické moci a pořádku. Při tom může zůstat dočista stranou otázka, do jakých konkrétních postojů před vždy různými politickými útvary a skutečnostmi má vyústit toto křesťan­ ské uznání státu. Jedno zde musíme vyloučit zcela určitě: indife­ rentní postoj, křesťanství apolitické. Za žádných okolností nemůže církev zůstat lhostejná naproti zařízení, mezi nímž a Jejím vlastním posláním je tak zřetelná souvislost. Křesťanská obec nemůže přestat existovat ve své zvláštní existenci, poněvadž by to znamenalo ze strany křesťanů čin krajn) neposluš­ nosti a také proto, že by tak utichl hlas, který má odtud zaznívat k celému národu, hlas skutečně jedinečné naděje a pom oci...20

Boží lidství Barth však zkoumá i vlastní vývoj. Krátce po tom, co celý theo­ logický svět slavil s radostnou vděčností jeho sedmdesáté narozeniny, píše v přednášce, kterou proslovil na thema BOŽÍ LIDSTVÍ dne 25. září 1956 v Aarau: Dovolte mi, abych svůj výklad tohoto thematu podal nejprve v podobě rekapitulace, v pohledu zpět na minulý obrat a změnu, je ž se pak samy promění ve výhled na nový úkol, před který jsme byli postaveni potom a před kterým stojíme dnes. . . Téměř beze zbytku, rozhodně však ve svých nejvýraznějších před­ stavitelích, se evangelická theologie stala religionistickou, tím člověkostřednou a v tomto smyslu humanistickou. . . Nemůže být pochyb o tom, že zde člověk vyrostl na úkor B o h a ... Dalekosáhlejší byl však v počátcích našeho hnutí objev, že vlastním thematem bible — v protikladu ke kritické i „ věřící“ exegesi, od které jsme přišli — není zcela určitě náboženství člověka, ani jeho nábo­ ženská morálka, nebo jeho vlastní skrytá božskost, nýbrž božství B o ž í... Ačkoliv to všechno bylo dobře míněno a ačkoliv na tom bylo mnoho pravdy, bylo to řečeno trochu nelidsky příkře a zčásti už zas kacíř­ sky. Jak pilně se tehdy čistilo a právě, téměř výlučně čistilo! Jak bylo podezřelé všechno, co jen zdálky připomínalo mystiku a morálku, pietismus a romantiku nebo dokonce idealismus, a ja k to bylo stiháno ostrými zákazy anebo kladeno do závorek výhrad, je ž de facto vyz­ něly jako zákazy! Kolik uštěpačného smíchu tam, kde by byl býval na místě jedině úsměv v smutku a v přátelské účasti! Nepoáobalo se to všechno často spíše zprávě o jedné ohromné popravě než poselství 0 Vzkříšení, které přece bylo cílem ?... Chci říci, že jsme se mýlili právě tam, kde jsme měli pravdu, že jsme totiž právě to nové poznání Božího božství, které nás a potom 1 druhé tak velice vzrušilo, dlouho neuměli dost dokonale a plně domyslet a rozvinout... Kdo je Bůh a kým je ve svém božství, to se neprokazuje a nevyjevuje v prázdném prostoru božské autonomní, na sebe omezené existence, 49

nýbrž autenticky právě v tom, že existuje, mluví a jedná jako (zajisté naprosto nadřazený) partner člověka. Ten, který takto jedná, je živý Bůh. A svoboda, v niž tak jedná, je jeho božství. Je to to božství, které jako takové má charakter lidství. Jedině v této podobě měla a má být tato věta o Božím božství postavena naproti starší theologii: tak totiž, že kladně přijmeme a nebudeme neuváženě odmítat částečky pravdy, je ž této theologii není možno upřít, I když jsme prohlédli je jí slabost až na dno. Právě Boží božství správně pochopené zahrnuje jeho lidství. Odkud to víme? Odkud pramení oprávněnost a nezbytnost této věty? Je to christologická věta, nebo spíše v christologii zakotvená věta, jejichž význam a dosah je podmíněn právě tímto zakotvením. Nut­ nost dalšího, druhého obratu po onom prvním, by byla nenastala, kdybychom se byli tehdy bývali uměli odvážit dost duchapřítomně nezbytné reakce či antithese, vedené z tohoto bodu, a tedy na základě lepšího a přesnějšího předpokladu o tom, co je ústřední a plné svě­ dectví Písma. Právě v Ježíši Kristu, jak o něm svědčí Písmo svaté, se určitě nesetkáváme s člověkem v abstraktní podobě: nesetkáváme se zde s člověkem, který by si stačil se svou troškou náboženství a nábo­ ženské morálky bez Boha, a tak by se chtěl stát sám bohem. Ale také se tu nesetkáváme s Bohem v abstraktní podobě — s Bohem, v jeho božství jen odloučeným od člověka, právě jen vzdáleným a cizím, a tedy ne lidským, ne-li zrovna ne-lidským Bohem ...21

Tato pozoruhodná kritika vlastního myšlení, kterou Barth konal po celý život, přivádí ho po padesáti letech theologického úsilí k po­ stoji otevřenému a kladnému, plnému velkorysého porozumění. Jestliže Boží božství zahrnuje i jeho lidství, potom nic z toho, co je lidské, by nemělo být cizí božímu svědku. Theolog věrný svému po­ slání objevuje a přijímá celý vesmír jako velmi dobré dílo Stvořitele, jako převzácný předmět jeho lásky, pro nějž se Bůh neváhal v Kristu obětovat, aby jej mohl dokonale „v jedno shromáždit'*. Jestliže lidé s úsměvem srovnávají některá jeho dnešní tvrzení s žíravinou prvních prací, potřásá Barth odmítavě hlavou: Nepovažujte za stařeckou slabost, co je ve skutečnosti objev a přitakání k všemohoucí Boží lásce, která je počátek, smysl a cíl všeho. A potom, byl bych snad dnes 50

tam, kde jsem, kdybych byl býval nezačal tak, jak jsem začal? BOŽÍ LIDSTVÍ^není popřením, nýbrž dovršením myšlenky o „zcela jiném Bohu“ z prvního vydání LISTU ŘÍMANŮM.

Mozart Náš výklad by byl neúplný, kdybychom zde jako ilustraci toho, co jsme právě pověděli, neuvedli rostoucí význam Mozarta v Barthově životě a myšlení. Barthův den začíná tím, že si poslechne jednu nebo dvě desky salcburského mistra, jehož dílu věnoval několik znaleckých studií, které byly vesměs dobře přijaty odbornými kruhy. Basilejští pořadatelé dvoustého výročí oslav Mozartova narození v květnu 1956 ho proto požádali o přednášku. A tak měl Barth mezi první a druhou větou SERENÁDY V C-MOL PRO DECHOVÉ NÁSTROJE patrně jednu z nejhlubších řečí, jež kdy byly proneseny k oslavě Mozarta: Mozartovský střed není v rovnováze, v neutralitě, Jež vede až k lho­ stejnosti — jako Je tomu třeba u velkého theologa Schleiermachera. Co se zde děje, je daleko víc nádherné porušování rovnováhy, obrat, který působí, že světlo sílí a že stín ustupuje, aniž m izí: radost přesahuje bolest, ačkoliv Ji neodstraňuje; „ano” zní silněji než „n e", které však existuje dál. Pamatujme, že v Mozartově životě tomu bylo právě naopak: velké temné zkušenosti měly zde vrch nad malými a jasnými! „Paprsky slunce zahánějí noc", slyšíme na konci Kou­ ze ln é flétn y. Hra může a musí pokračovat nebo začít znovu od začátku. Je to však hra, kterou lze vyhrát a která Je už vyhrána v jakýchsi neznámých výškách či hloubkách. To je důvod, proč v Mozartově hudbě nemůžeme nikdy najít rovnováhu, a proto též ani nejistotu a pochybnosti. Vtělil do not skutečný život v jeho rozporech — avšak Jim navzdory, na pozadí dobrého Božího stvoření, a proto též (to je patrně smysl toho, co se míní jeho vítězným „půvabem") v stálém příklonu zleva doprava a nikdy naopak. Mozart nemá plochá místa, ale nemá ani závratné hlubiny. Svou věc si neusnadňuje. Není pohodlný a nedovo­ 51

luje si výstřednosti. Vyjadřuje a zcela prostě vymezuje skutečnosti, Jak jsou. Proto je jeho hudba krdsnd, proto potěšuje, dojím á...22

V PO DĚKO VÁN Í MOZARTOVI, které krátce před tím uveřejnil jeden švýcarský časopis, píše: Má-li člověk v uších vaši hudební dialektiku, může být mladý I zestarat, může se těšit I rmoutit; zkrátka, může žít. Vy to ovšem víte mnohem lépe než já , že je k tomu zapotřebí víc než hudba i ta nej­ lepší. Ale existuje druh hudby, který k tomu skutečně — jaksi dru­ hotně — pomáhá, zatím co jiné druhy to dobře nedovedou. Vaše hudba znamená takovou pom oc... Co si o tom myslím, jsem jednou shrnul do věty: Nejsem si tak zcela jist, zda andělé, když chválí Boha, hrají nutně Bacha; avšak nepo­ chybuji, že si pro sebe hrají Mozarta, a že jim při tom I milý Bůh velice rád naslouchá.23

„Tlustá kniha“ Připomeňme také, že v tomto období plném strhujících událostí vychází DOGM ATIKA v zrychleném tempu. Dílo se rozvíjí a rozši­ řuje, někdy se zpomaluje a těžkne jako řeka, která se blíží ústí; nese však všechny znaky mimořádné zralosti, příkladné profesionální svě­ domitosti a otvírá převratně nové obzory. Od r. 1945 se Barth pouští ve svazku 111/1 do učení o stvoření, aby je vyjádřil od základů nově. V r. 1948 vychází svazek III/2,1950 III/3,1951 íll/4. Roku 1953 vychází nejdůležitější svazek IV/1, obsahující učení o smíření, v němž je znovu vyložena celá christologie. Svazek IV/2 vydává Barth r. 1956 a IV/3 na jaře 1959. S mladistvou chutí pracuje sedmdesátník na poslední části čtvrtého dílu a směje se, že eschatologický pátý díl, učení o posled­ ních věcech, nemusí nutně napsat sám — protože to náleží vlastně Pánu, aby v slávě svého návratu, udělal poslední tečku, skutečnou a pravou tečku ke každému theologickému dílu, jež samo může jen načrtnout a naznačit onen soustředný bod, ono Omega celé lidské historie...

52

DRUHÝ DÍL

Rozbor hlavních děl Karla Bartha

I. Exegetické práce

Komentáře Pověděli jsme už, že Barth poprvé vyjádřil celý svůj theologický přínos v rozsáhlém komentáři k Epištole k Římanům (59). Jazykem doby podává v něm Barth souhrn vlastního bohosloveckého vědění a v textu epištoly, která měla rozhodující význam už pro Luthera, nalézá důrazy a důvody, jimiž rozbíjí theologické posice založené na „náboženské zkušenosti", „náboženství", racionalismu, zbožnosti či morálce. Zaznívá tu gong, který ohlašuje knock-out humanistické, sentimentální a sociální theologii. Barthovo jedinečné překladatelské úsilí přivádí apoštola Pavla, aby vyhlásil uprostřed X X . století ne snad rozkazy, zásady, civilisační ideály nebo nějaký humanismus moderní doby, nýbrž Boží soud. Evangelium není koruna, nýbrž odsouzení všeho úsilí, jímž se člověk snaží povznést až k Bohu, nebo prostě nad vlastní možnosti. Apoštol je svědek — ne genius — člověk totálně poražený, jehož porážka je zřetelný projev Božího vítězství. Roku 1922 napsal Barth v úvodu zcela přepracovaného druhého vydání EPIŠTOLY ŘÍMANŮM: Mdm-li nějaký „ systém", pak jen v tom, že mám pokud možno trvale před očima positivní i negativní význam toho, co Kierkegaard nazval „nekonečným kvalitativním rozdílem “ mezi časem a věčností. „Bůh Je na nebi, a ty js i na zem i".24

„Bůh, který mluví v bibli, je Bůh, který je nahoře na nebesích, to znamená vysoko, velmi vysoko nad zemí lidí. Oko ho nevidí, ucho 55

neslyší a jeho poznání nesídlí v srdci člověka. Jakmile na to člověk zapomene, jakmile si myslí, že má Boha nějak k disposici, pohybuje se ve světě náboženství, to jest ve světě, kde si myslí, že může vztáhnout ruku a dosáhnout Boha, a ve skutečnosti nedělá nic jiného, než že staví své myšlenky a touhy, a tedy sebe sama, na místo Boží“ (J. Bose).25 Běda, když s vrcholků náboženství přichází vždycky jen náboženství! Neosvobozuje, ale zotročuje hůř, než co jiného může zotročit. Tělesné lidství zůstane tělesným lidstvím. Cokoliv se v lidské tělesnosti děje, cokoliv člověk podniká ze svých posic směrem k Bohu, je samo o sobě „slabé“ . Dějiny náboženství a církevní dějiny jsou „slabé“ v abso­ lutním smyslu. Jsou takové pro nekonečný kvalitativní rozdíl mezi Bohem a člověkem. Jakožto lidské, naveskrz lidské dějiny znamenají tělesnost. Nejsou než tělo, i když se vydávají za „dějiny spásy". A všechno tělo je jako tráva.26

„Přes všechnu duchovnost je náboženství v tomto smyslu nej­ radikálnější podoba hříchu. Theologie X IX . století, v níž Barth vyrostl a které se učil, je ovšem poznamenána omylem tohoto zmateného vztahu mezi Bohem a člověkem. Poznání Boha je v ní příliš spjato se zkušeností člověka; theologie je zde příliš zaměňována za psycho­ logii, víra za zbožnost. Člověk je zde příliš subjektem svého vztahu k Bohu a také Bůh je zde příliš často k obrazu člověka. Přední poslání theologie je proto vyhlásit a respektovat nekonečnou vzdálenost mezi Bohem a člověkem. Bůh je na nebesích a člověk na zemi. Bůh je ,zcela Jiný*, a člověk může být jen předmětem Boží milosti jako .prázdný prostor‘ “ .27 Apoštol není positivní člověk, nýbrž negativní člověk, ve kterém Je zřejmý tento prázdný prostor.ia

„Člověk je jako člověk neschopen poznat Boha. Vztah mezi Bohem a člověkem může mít jen jeden počátek a jeden jediný směr; jde o vertikální pohyb seshora dolů“ .29 Epištola Římanům provázela Bartha po celý život a je v pozadí celého jeho díla. Dodejme také, že jí věnoval ještě jeden, třetí a nej­ 56

přístupnější komentář. V zimě 1940—1941 ji vyložil v přednášce, kterou měl na Lidové universitě v Basileji. Text tohoto stručného komentáře (K R Á T K Ý VÝKLA D EPIŠTOLY ŘÍMANŮM, Mnichov 1956) vyšel nejprve jako rozmnoženina, později však i tiskem a v mno­ ha překladech. Stálo by někdy za námahu vydat „synopsi“ Barthových tří komentářů k Římanům. Mohli bychom na ní pozorovat vývoj člověka od strohého a příkrého údobí, v němž se mu dostalo „zjevení", až po největší pedagogické zjednodušení, ale také bychom zde mohli vidět způsob — a to je daleko významnější — jak theolog může přijímat kritiku, jak se může positivně vyrovnávat s kritikami a útoky odpůr­ ců. Naznačili jsme, že první List Římanům je veliký kámen, který Barth hodil do theologické louže první čtvrti dvacátého století; už druhý je něco zcela jiného: reakce jedněch, politování a varování druhých jsou do něho pojaty; nikoho pohrdlivě neodmítá ani nepře­ hlíží. Již před vydáním z r. 1919 předložil Barth rukopis Eduardu Thurneysenovi, který jej přečetl s perem v ruce a vepsal na okraj množství poznámek, připomínek a někdy i delších výkladů. Barth byl nadšen, požádal vydavatele, aby do textu vtělil všechny Thurneysenovy dodatky a v předmluvě s žertem poznamenal: Jmenovaný (E . Thurneysen) přečetl též celý rukopis v době, kdy vznikal, posoudil je j, a tím že vsunul četné poznámky a doplňky, které text prohloubily, vyjasnily a vyostřily, a je ž jsem téměř beze zbytku přijal, postavil si zde zcela nesobeckým způsobem skrytý pomník. Naše pracovní společenství se I zde natolik osvědčilo, že žádný odborník nerozezná, kde začínají myšlenky jednoho a kde končí myšlenky druhého.80

Tak v roce 1922 pracovala na novém vydání nepřímo celá sou­ časná protestantská theologie i někteří katolíci. A to je ostatně velmi charakteristické pro Barthovu theologii: vede neustále roz­ hovor, dialog (také z tohoto hlediska je jeho myšlení „dialektické")31 se všemi, kdo se s ním potkávají, kdo se na něho obracejí. Neváží si méně těch, kdo mu jsou nejvzdálenější, a pohani mu nejednou pomohli porozumět rozměru a kosmickému dosahu evangelia. 57

Stojfme-li v r. 1919 před masivním prohlášením, před výzvou a vy­ znáním víry, v r. 1922 se povrch díla zvětšuje a je v něm slyšet ozvěnu nejrůznějších hlasů. To, co bude jedinečným bohatstvím DOGMA­ T IK Y , obsahuje už druhý ROMERBR í EF: Barth nás učí jako nikdo jiný, že theolog není sám, že Pravda není svěřena jen jemu samému. Mají-li být jeho práce a studium věrné a pravé, musejí se konat v rámci obecenství a mít ekumenický rozměr.31 Barth je dokladem řídké ctnosti — umění naslouchat a rozumět i nejvzdálenějším. Základem Jeho odpovědí, jakkoliv někdy tvrdých a hranatých, je pronikavá znalost posic tazatele. Pro toho, kdo je přes všechny protikladnosti a pochybení tajemným poslem Pravdy, je sympatie vždycky předpokladem dialogu. V letech 1940—1941 je pryč doba slavných ztečí; nyní jde o to, aby se uprostřed hitlerovské vichřice dostalo lidu pokrmu, aby mohl nalézt smysl života, který by byl důležitější než život sám. Třetí ROMERBRIEF je tou solidní a prostou synthesou, v níž se Barthovi podařilo vyjádřit bez ukrácení nevyčer­ patelné poselství apoštolova listu v řeči srozumitelné netheologům. S pedagogickou mistrností pobízí pak čtenáře, aby četl text; někdy se zdá, jako by se uprostřed neúnavného vykládání zastavoval, aby na něho mohl povzbudivě mrknout: Není to vlastně docela prosté? Jiný synthetický komentář, V ZKŘ ÍŠEN Í MRTVÝCH, je výklad 15. kapitoly I. epištoly Korintským, jejž předchází dlouhý úvod k cel­ ku kapitoly (Mnichov 1924[ss]). Výklad je ještě velmi závislý na práci o epištole Římanům; mladý theolog se zde měří s jednou z nejtěžších a nejvelkolepějších kapitol Nového zákona. POVAHA EPIŠTOLY JAKU BO VY, krátká studie, která vyšla roku 1927 v ročence Kaiserova nakladatelství [ 106 ]. VÝKLA D EPIŠTOLY FILIPÍNSKÝM (Mnichov 1927 [113 ] ) je vyrovnané a uchvacující dílo, jež je dosud znovu vydáváno a překlá­ dáno, a je rozšířené zvláště mezi laiky. Spolu s třetím LISTEM ŘÍMA­ NŮM Je to nepochybně nejpřístupnější Barthova exegetická práce. VÝKLA D MARKA 13[2ss], který vyšel r. 1939 ve švýcarské stu­ dentské revui In e x t r e m i s , Je úsporný komentář, v němž Barth ve chvílích rostoucího nebezpečí druhé světové války ukazuje, co jsou „znamení časů“ , a zřetelně odlišuje eschatologii od apokalyptiky. 58

KRISTUS A ADAM PODLE ŘÍMANŮM 5 ( 383) Je dlouhá studie o vztahu mezi těmito dvěma postavami podle epištoly Římanům. Vyšla r. 1952 v revui T he ologische Studien a je silně pozname­ nána Barthovými pracemi antropologickými, o nichž jsme se zmínili v jiné souvislosti. Připomeňme také, že DOGM ATIKA je doslova protkána exegetlckýml a biblicko-theologickými exkursy. Mnozí, kdo ji nečtou souvisle od začátku do konce, používají ji — s pomocí dobrých rejstříků sestavených Charlottou von Kirschbaum — jako výborného komentáře či biblicko-theologického slovníku k Novému i k Starému zákonu. Některé svazky představují spíše rozsáhlé komentáře, pro­ vázené theologickými glosami (např. 111/1, vykládá Genesi 1 a 2; II/2 vykládá Římanům 9 až 11).

Kázání Barth nikdy nezapomněl, že theologie je služba církvi, výzbroj, živina a směrnice pro její kázání. Jako velice aktivní kazatel to sám vždycky dokazoval. Už v Safenwilu vydal několik kázání (5 1, 53, 56). V roce 1918 vydává spolu s Ed. Thurneysenem svazek kázání, který je typický pro tuto dobu intensivního hledání: HLEDEJTE BOHA A BUDETE Ž ÍT (58). Roku 1924 vydávají oba přátelé další svazek PŘIJĎ DUCHU STVOŘITELI! (ss) a v roce 1935 třetí společný svazek VELIKÉ MILOSRDENSTVÍ (99), zralá kázání, plná vnitřního pokoje, v nichž se však už zřetelně obráží bolestný neklid doby. Roku 1949 vychází v Mnichově sbírka NEBOJ SE! ( 363), obsahující Barthova kázání od r. 1934 (z Bonnu) až po 1948 (v maďarském Debrecínu). Tato hutná a skutečně evangelická kázání obsáhla dlouhé údobí života církve, na něž se zde svítí Božím slovem. Ani stopy po řečnickém umění, či chtěné sensačnosti. Barth jen vysvětluje text, který doléhá s vlastní úderností a objektivní autoritou. Vše ostatní má jen dru­ hotný význam. Dodejme, že Barth, který nemá vlastní kazatelnu, káže často při bohoslužbách v hlavní basilejské věznici; pozornému shromáždění předkládá tam velice prostým způsobem evangelium o svobodě. 59

Cítím se zde dobře, říká, protože situace je tu naprosto jasná. Skutečný obličej člověka, který je za všemi maskami, je obličej vězně, jemuž má být zvěstována svoboda. Kázat neznamená nic jiného než být prostě poslem a vyřizovat tuto radostnou zvěst. Propůjčit hlas slovu odpuštění, slovu, které jen Bůh sám může vyslovit, a jež je Bůh, který se stal v Ježíši Kristu člověkem. Názory a osobní vlastnosti kazatele zde nemají význam. Nepoužije-li Bůh jeho slova jako nositele svého vlastního Božího slova, je všechno neplodné a marné. Kázat proto znamená vždy znovu čekat a odvažovat se zázraku, že Bůh dnes promluví k lidem naší doby, jako mluvil k lidem všech dob, ode dne, kdy povolal Abraháma, aby se vydal na cestu do zaslíbené země. Když se v neděli ráno rozezvučI zvony a zvou sbor a faráře do kostela, oznamují jasně, že se očekává velká, významná, ano rozho­ dující událost. Vůbec nezáleží na tom, Jak silně prožívají toto očeká­ vání účastníci shromáždění, nebo zda jde vůbec o lidi, kteří se na něm vědomě podílejí. Očekávání existuje; Je v situaci nedělního rá n a ... Zaslíbení křesťanského zvěstování je zaslíbení mluvit slovo Boží. Zaslíbení není naplnění. Zaslíbení znamená, že naplnění je nám slíbeno. Zaslíbení neodstraňuje nutnost věřit, ta je naopak na něm založena. Zaslíbení Je podíl člověka, naplnění je podíl Boží. Že to, co Je Boží, patří také člověku, tomu lze jen věřit. „Mámeť pak poklad tento v nádobách hliněných“ . Nesmíme zaměňovat Boží a lidský podíl, nesmíme zaměňovat poklad za hliněnou nádobu! Čím to je, že se této záměny nedopouští nikdo tak snadno jako právě my theologové a neopatrní filosofové, u nichž' by se dalo předpoklá­ dat lepší poznání? A přece je naprosto jasné: i tomu, že mluvíme Boží slovo, můžeme jen věřit. Boží slovo na lidských rtech — to není možné, to se nestává, to nemůžeme vidět ani uskutečnit. Boží konání jsou přece události, k nimž se soustřeďuje očekávání nebes i země. Nic jiného nemůže stačit lidem, kteří očekávají, a Boží vůle nemůže být nic jiného, než že on sám chce být tím, kdo Jedná a tvoří. Boží slovo tedy je , chce a musí zůstat Božím slovem. . . Kdybychom chtěli ukvapeně obžalovdvat svět, nekřesťanské světové názory, zástupy bez náboženství a Jak se to všechno jmenuje, aniž bychom byli nejprve sami těžce obžalováni, a tak postiženi, že by

60

nám pro řeč k těm venku především prostě došel dech, kdybychom chtěli mluvit o hříchu, o hříchu onoho „budete jako bohové“ , aniž bychom nejprve řekli sami k sobě: Ty js i ten muž, ty víc, než všichni ostatní! — ja k bychom potom mohli nezůstat pod soudem, z něhož nás chce slovo Boží, zajisté se vším tělem, vytrhnout a vysvobodit? Takové zdráháni by znamenalo, že se nechceme spokojit se zaslí­ bením, že nechceme věřit. Jak by potom při nás samých mohlo dojít k slyšení a mluvení, a při našich sborech k přijetí, k poznávání a k působení Božího slova? Věrohodnými se staneme jen tak, že budeme vědět o vlastní nevěrohodnosti. Přesvědčivá řeč o Bohu existuje Jen tam, kde vlastni křesťanské zvěstováni stojí uprostřed nouze, pod křížem, v dotazování, které vyžaduje především Bůh, aby sám mohl dát odpověď. Před touto nouzí nesmíme uhýbat.33

Jestliže liberalismus a pietismus rozuměly kázání jako nejindividualističtější složce protestantských bohoslužeb, je kázání v Barthově pojetí přivedeno zpět k autoritativnímu a objektivnímu výcho­ disku, k Písmu. Písmo samo se stává jeho základem, normou a obsa­ hem; určuje i jeho formální rozměr a podobu. Zkoumáme-li Barthova kázání, vidíme, že v nich není nic z touhy po originalitě, nebo ze snahy prosazovat nové učení či myšlenky. Z biblické prostoty, přís­ nosti a hloubky vyrůstá jeho přesvědčení, že tam, kde se bere text vážně, lze i dnes slyšet živý Boží hlas; jde přece o text, který napsali svědkové očekávání a památky Ježíše Krista. Jen odtud může proto zaznít Slovo, které nabízí lidem pravou svobodu a pravý smysl života. Odtud ta zvláštní působivá střízlivost, která se zříká všeho, co nepatří k Písmu; znovu a znovu jsme zde k němu přitahováni jako k jedinému prameni pravého kázání. To podnikání nemožně odvážné, jakým je kázání, může totiž ospravedlnit jedině Písmo. Zvlášť pozoru­ hodné je zjištění, že starost o aktuálnost a o denní události není u Bartha nikdy východiskem kázání — a přece, jaká je to doba, v níž Barth káže! Kázání nemůže být projevem křesťanského tribuna k událostem; jediná starost kazatele je slovo Boží, toto věčné, a proto vždycky aktuální Slovo. Teprve potom, ale jen potom, jako důsledek a dotažení linie je někdy aktuální událost osvětlena ve jménu Slova, Je zařazena do souvislostí a změřena mírou Slova. Vstupuje-li tedy 61

aktualita — avšak s jakou zdrženlivostí! — do kázání, je to proto, že ji tam samo slovo Boží uvádí a chce mít. Znovu se zde vracíme k pojmu „prorocký": podle Starého zákona není prorokem ten, kdo by chtěl věštit budoucnost, nýbrž člověk, který slovo Boží zvěstuje konkrétně do času, v němž žije, se všemi následky a otřesy, jež to může vyvolat ve společnosti a v politice jeho doby. Nikoliv pietistický dualismus, jako by šlo jen o duši: Slovo míří na celého člověka s jeho kořeny i s jeho konkrétní, materiální, historickou a kolektivní existencí. Slovo Boží zajisté nezůstalo teoretickou ideou. Bylo učiněno tělem a vtělilo se v Ježíše Krista. To je ostatně důvod, proč jde o zvěstování radostné zprávy o vysvobození, o odpuštění a o smíření, jež jsou dány zdarma v Kristu. Ne abstraktní teorie, ne neuskutečnitelné moralisování, ani výčitky či obžaloby, nýbrž zvěst, která přináší radost, úlevu, posilu a potě­ šení. Evangelium není nikdy proti lidem, nýbrž vždycky pro lidi; vždycky je na jejich straně. Proto každé pravé kázání přináší člověku užitek, světlo a spásu jako Boží úsměv k člověku, jako jeho „ano" k stvoření, které miluje. Je zaslíbením, že Kristovo velikonoční vítězství nad smrtí se jednou stane jedinou přítomností a věčnou radostí všeho lidstva, konečně vysvobozeného z hříchu a smrti. Opakujme: není náhodou, že Barth káže tak rád trestancům basilejské věznice. Zřetelným svědectvím této jeho obliby je jeho poslední sbírka kázání JATÝM SVOBODU, která vyšla v Curychu na podzim 1959.84 Nejsme snad všichni vězni? Nepotřebujeme všichni osvobození, ať vězeňští chovanci nebo tak zvaní svobodní lidé? A tak všichni, kdo jsou s vězni solidární, ať proto, že je k tomu vyzývá Písmo (Žid. 13,3), anebo proto, že vědí o vlastní nesvobodě, z níž mohou být vytrženi jen Boží milostí, nalézají v těchto kázáních poselství zvlášť naléhavé. Prohlašuje-li Ježíš při výkladu Izaiáše 61 v nazaretské synagoze (Luk. 4), že přišel „zvěstovati Jatým propuš­ tění", pak by vězení mohlo být vpravdě předním místem pro křes­ ťanské svědectví, místem, kde se lze s člověkem setkat v jeho sku­ tečné situaci. Proto zde má být evangelium kázáno s plnou naléha­ vostí jako svědectví o absolutní Boží milosti, Jež nepodmíněně osvo­ bozuje všechny zajatce z jejich odcizení od Boha a dává jim přejít ze smrti do života skrze smrt a vzkříšení jeho Syna; nazývá Je jeho přá­ 62

teli a dovoluje jim, aby mu sloužili. Tím poselstvím, na něž vězňové čekají, aniž si to uvědomují, není ani morálka, ani obžaloba, ani dlou­ hé zdůvodňování rozsudku, nýbrž tato radostná zpráva o jejich bezpodmínečném propuštění — jediná jistota, jež jim dovoluje být svobodnými ve vězeňské cele a zůstat v ní svobodnými až do konce trestu. Ti, kdo kázali evangelium vězňům, sami zakusili, jak je tito zcela zvláštní a vynikající posluchači vždy znovu vraceli k jádru evangelia: k svobodné lásce Boží, k jeho odpuštění, které činí nové všecky věci, k jeho zákonu, který je proklamací svobody, jež se nabízí skrze vítěznou milost všem lidem. Nekázat nic jiného než jatým propuštění je vlastní smysl kázání — totiž kázání, které nechce mít základ a důvod jinde než v evangeliu. A theologie má smysl jen tehdy, poskytuje-li církvi a kazateli radostnou chuť autentického kázání. Pravou hodnotu theologie lze měřit jedině obsahem kázání, jež inspirovala. I touto základní mírou můžeme a máme měřit Barthovo dílo. Nejcennějším jeho plodem, tím, který má skutečně rozhodující význam, je obnova kázání, k níž došlo z jeho podnětu všude po světě, od německé vyznavačské církve až po Japonsko, všude tam, kde dialektická theologie vyvolala mocné soustředění na evangelium, jež je radost a vášeň Karla Bartha.

63

II. Historické práce

O čem Barth mluví, to také zná. Minulost (a přítomnost) nekritisuje podle nějakých svých představ a nemluví v náznacích či při­ bližně. S dokonalou znalostí problému zaujímá stanovisko uprostřed nejrůznějších bohosloveckých proudů. Proto bylo jeho dogmatické zrání vždycky provázeno detailním historickým studiem. Jedna z jeho prvních prací, datovaná Ještě v Marburku 1907 ( 7 ) , má významný název: M O D ERN Í T H E O L O G IE A PRÁ CE B O Ž ÍH O K RÁ LO VSTVÍ. Už zde naznačuje styčná místa a zlomy mezi předválečnou theologií a novými perspektivami, jak je vyjádřili zvláště oba Blumhardtové. V Ženevě vydává r. 1910 živou a pronikavou kritiku theologi a církevní práce idealistického a pietistického ražení, jež tehdy za­ stávali JO H N M OTT A H N U TÍ K Ř ES Ť A N S K Ý C H S TU D EN T Ů (25). Období studia a vydání LISTU ŘÍMANŮM je poznamenáno stálou a radikální konfrontací s celou mrtvou či živou theologií sklonku X IX . a začátku X X . století. Tak roku 1923 vydává ŠESTN Á C T O D P O V ĚD Í PANU PRO FESO RU V O N H A R N A C K O V I (77) a ně­ kolik měsíců později O D P O V ĚĎ N A O T E V Ř E N Ý LIST PRO FESO RA V O N H A R N A C K A (80). Potom vycházejí vlastní historické práce: R. 1925 V Á N O C E P O D LE SCH LEIER M A CH ER A (92), U Č E N Í O D O G M A T IC K Ý C H PRIN CIPECH U W ILH ELM A H ERRM AN N A ( 96) ; r. 1927 LU D W IG FEU ER BA CH (107), SCH LEIERM A CH ER ( 112); r. 1928 S LO V O V T H E O L O G II O D SCH LEIER M A CH ER A PO RITSCH LA (119 ), ŘÍM SKÝ KATOLICISM US JA K O O T Á Z K A PRO ­ TEST A N T SK É C ÍR K V I ( 120), první ze serie studií o katolické církvi, 64

kterou Barth dokonale zná a s jejímiž bohoslovci je v trvalém rozho­ voru; r? 1931 FIDES Q U A ER EN S IN TELLEC TU M - D Ů K A Z E X IST EN C E B O Ž Í U AN SELM A Z C A N T E R B U R Y ( 14 1) ; r. 1933 LU T H ER (168); r. 1934 SCH LEIERM A CH ER (174 ); r. 1936 C ÍR K E V N EBO SKUPIN A? (205), cenný kritický výklad o tzv. „oxfordském hnutí“ ; C A LV IN (206); r. 1939 D AVID FRIED RICH STRAUSS (252); r. 1947 monumentální a strhující dílo P RO TESTA N TSK Á T H E O ­ LO G IE V X IX . STO LETÍ (330), obsáhlý přehled nejrůznějších boho­ sloveckých postav protestantských od Schleiermachera s celým kulturním a historickým pozadím, jmenovitě s pozoruhodným úvo­ dem do XVIII. století. Roku 1952 v době, kdy v Německu vrcholila bultmannovská krise, vychází R U D O LF BULTM ANN — POKUS, JAK MU P O R O Z U M ĚT (382), kde Barth přesně formuluje své otázky a výhrady k marburskému bohoslovci. Vyjmenované spisy však nevyčerpávají Barthovo historické dílo: Především je k nim třeba doplnit početné a velice významné h i s t o r i c k é v s u v k y v D O G M A TICE, jejíž rejstříky obsahují obsáhlý katalog jmen a děl, k nimž Barth odkazuje, neboť ani na chvíli nechce dělat theologii ve vzduchoprázdnu, avšak vždycky v přítomnosti a na osnovném plátnu theologických a kulturních dějin. Pokud byla určitá aktuální otázka už položena, pokud na ní byla už dána dobrá či špatná odpověď, klade ji Barth do její histo­ rické perspektivy, aby se jí dostalo jejího vlastního rozsahu a profilu v prostoru a v času. Právem lze Dogmatiku považovat za bohatou encyklopedii dějin theologie a kultury od počátků až po mo­ derní dobu. Na druhém místě sem patří početné články, přednášky a po­ známky, které Barth publikoval od let svého působení v Bonnu a v B as i l e j i o bojí e v a n g e l i c k é c í r k v e v T ř e t í ř í š i , a později, vjiných historických souvislostech o ž i v o t ě c í r k v í v s o c i a l i s ­ t i c k ý c h s t á t e c h , zvláště v Maďarsku: N O U Z E E V A N G ELIC K É C ÍR K V E , 1932 (142), PROTESTANTISM US PŘÍTOM N OSTI, 1932 ( 152), V Y Z N A V A Č S K Á C ÍR K E V V N A CIO N Á LN Ě-SO CIA LISTICKÉM N ĚM ECK U , 1936 (198), atd. (200, 203, 2 1 1 , 212, 2 13, 216, 218, 220, 221, 223 - 333), C ÍR K E V U PRO STŘED R EV O L U Č N ÍC H ZM ĚN 65

- D O K U M EN T Y Z M AĎARSKÉ C ESTY , 1948 (350), C lR K E V A K O M U N ISTIC K Ý REŽIM V M AĎARSKU, 1949 (368). Barth historik je zároveň vědec i svědek, ale obojí se v něm spojuje v křesťanu a v kazateli. Zde není žádný dualismus: spojení církevních dějin a přítomnosti není nikde tak zřetelně výrazné jako právě v jeho díle. Připomeňme ještě znovu, že jeho historickou metodu charakterisuje především slovo s y m p a t i e : k historickému thematu nepři­ stupuje s odstupem nebo s kritickou reservou, nepodává je nega­ tivně nebo s apriorním odmítnutím. Je Řekům Řek a Židům Žid, mluví jazykem těch, s nimiž má co dělat, nechává je mluvit jejich vlastní řečí, poukazuje na všechna pozadí, jemné odstíny, harmonii a positivní význam jejich stanovisek, na trvalou cenu toho, co měli na srdci. V ryze historických pracích nechává čtenáři, aby si sám udělal závěr. V D O G M A TICE vymezuje vlastní postoj tím, že podává pronikavou a objektivní kritiku jiných pojetí a stanovisek. Se stejnou objektivitou a s respektem pro osobnost a myšlenku bližního pracuje výborný pedagog Barth i se svými žáky, když týden po týdnu s nimi č te a u čí je č í s t nejrůznější texty od Calvina k Vatikánskému koncilu, od Schleiermachera po Bultmanna. Počet, různost a rozsah těchto děl, k nimž by bylo třeba Ještě připojit alespoň nevydaného C A LV IN A a LU TH ER A , jsou taková, že by mohly naplnit odbornou bibliografii církevního historika. V Barthově pojetí to nejsou jen přípravné či vedlejší práce, nýbrž zároveň důležité prvky onoho trvalého ekumenického rozhovoru, bez něhož podle něho pravá theologie neexistuje. Kdybychom mezi těmi všemi tituly měli vybrat dva, které by byly základem a které by byly charakteristické pro Barthovo dílo historika, jmenovali bychom na prvním místě už zmíněnou studii o ANSELM U Z C A N T ER B U R Y , o níž Pěre Henri Bouillard, jeden z francouzských znalců Barthovy theologie napsal, že tato knížka zaujímá u Bartha stejné místo jako R O ZP R A V A O M ETO D Ě v díle Descartesově. Studie o Anselmovi vyšla několik měsíců před vydáním Prolegomen k D O G M A TICE a znamená mezník mezi údobím hledání a růstu a údobím myslitelské zralosti. Rozumíme proto Barthovu zvláštnímu vztahu k tomuto anselmovskému komentáři, který představuje jednak významné 66

období jeho vývoje, jednak dokonalé uvedení do jeho theologické metody. Thematem je Anselmův důkaz Boží existence, avšak dříve než začne studovat a komentovat tento „ontologický důkaz“ , vstu­ puje Barth do Anselmovy školy, aby se v ní učil, co je theologie: Věda, intellectus, o nějž Anselmovi jd e , je intellectus fidei (poroz­ umění z víry, věda víry). Z toho vyplývá, že tento intellectus může záležet jen v positivním rozvažování obsahu víry. Nemůže víru zakládat, nýbrž právě v je jí nepochopitelnosti j i musí porozumět. Vzhledem k víře se může intellectus pohybovat jen na rovině reflexe, na rovině obrazného mluvení o tom, co je samo o sobě nevyslovitelné. Výsledky, k nimž dojde, může proto předkládat jen s vědeckou jistotou, nikoliv s jistotou viry, a nebude proto smět popřit, že zcela zásadně lze zdokonalovat tyto výsledky. S bibli jakožto základním textem zjeveného obsahu víry se v žádném případě nebude smět dostat do výslovného rozporu. A nebyl by, čím je , a nedokázal by, co dokáže, kdyby nebyl věděním o poslušnosti víry. Způsob, jakým může dojít k cíli, je milost, a to ja k pokud jd e o lidský pohyb, tak pokud jde o vytčený c íl: jd e tedy nakonec o otázku modlitby a o vyslyšení modlitby.35 Když takto vyjádřil povahu theologie (všimněme si zde i jinde v Barthově díle těsného vztahu mezi modlitbou a theologickým poznáním), pouští se Barth do studia ontologického důkazu tak, že se rozchází se všemi tradičními filosofickými výklady a že ukazuje, jak tento důkaz odpovídá programu, který si Anselm vytkl v pokorné odvaze víry. Filosofové z různých zemí přijali s pozorným zájmem tuto kníž­ ku, která vyvolala velké diskuse. Ve Francii to byl zvláště Etienne Gilson, kdo ocenil její vykladačsky jasný charakter. Druhé důležité historické dílo je P R O TESTA N TSK Á T H E O ­ LO G IE X IX . S T O LE T Í; trochu paradoxně začíná Barth freskou století osmnáctého — což je bezpochyby nejlépe rozvržená i provedená část knihy. Dřív než se pustí do kritiky, snaží se být spravedlivý k před­ mětu, který studuje: osvícenská filosofie se tu předkládá v celé své ve­ likosti,za níž lze rozeznat tvář člověka tak velice spoléhajícího na vlast­ 67

ní možnosti, tak jistého, že je pánem veškerenstva, tak optimis­ tického, pokud jde o budoucnost; tohoto člověka XVIII. století, v němž můžeme postřehnout rysy Rousseauovy, Lessingovy, Kan­ tovy nebo Hegelovy. S X IX . stoletím se zde setkáváme v portré­ tech, které mimochodem zdobí schodiště Barthova domu a jež zobrazují ty veliké theology, kteří od Schleiermachera až po Ritschla vnesli výtěžky osvícenské filosofie do protestantské theologie. Také každému z nich se dostává spravedlnosti. Nemohl přece ří­ ci nic jiného, než co znal a čemu věřil..., a připojuje-li Barth tu a tam slovo kritického komentáře, je to jen proto, aby řekl: Nuže, odtud jsme přišli; chceme se tam zase vrátit? Nemáme se vděčně spokojit s tím, že smíme s jasnou upřímností hledět na dílo X IX . století, přijímat jeho zisky a neopakovat jeho omyly? Taková je cesta církve. Nechceme ignorovat minulost ani jí pohrdat, nýbrž žít v přítomnosti a děkovat pomoci živého Pána, který dává církvi na každý den, od století do století vše, co potřebuje, aby mohla zůstat věrna svému povolání. Nemůžeme-li se v různých otázkách vyhnout kritice otců, snažme se dělat svou věc skutečně lépe než oni, a vězme, že přijde den, kdy nás naši synové budou soudit právě tak, jako jsme my soudili své otce... Nejde tedy o to být přesvědčeni, že je převyšujeme, ale odpovídat tak, jak to Bůh dnes od nás očekává.

68

III. Dogmatické práce

Vykladač Písma a historik žijí v Barthovi jen pro dogmatika. Ale dogmatik Barth nikdy nemyslí, že by mohl šetřit na živých kontak­ tech s Písmem, s dějinami církve a kultury. Barthův systematický plamen není spekulativní, nýbrž vždycky kontrolovaný, ovládaný, regulovaný přítomností Božího slova a svědectví církve.

Drobné spisy První dogmatická práce je nepochybně SPR A V ED LN O ST BO ŽÍ, 1918 (52), kde Barth vysvětluje, v této věci velmi luterským způso­ bem, že věřit znamená „dát zapravdu spravedlivému Bohu“ . Násle­ duje několik větších i menších dogmatických spisů: K ŘESŤA N VE SPO LEČN O STI, 1920 (64), BIBLICKÉ O T Á Z K Y , N Á Z O R Y A V Ý ­ H LED Y, 1920 (66), S LO V O B O Ž Í JA K O Ú K O L T H E O LO G IE , 1922 (74), které r. 1924 vycházejí společně pod názvem SLO V O B O Ž I A T H E O L O G IE (86). Po dalších jiných studiích vychází roku 1930 K U Č E N Í O D U C H U SVATÉM (134), dílo, které napsal ve spolupráci se svým bratrem, filosofem Heinrichem Barthem. R. 1935 vychází C R E D O (190), obsahující výklady Apoštolského vyznání, které Barth přednášel holandským studentům; EVAN G ELIU M A Z Á K O N (197), důležitá studie o vztazích mezi milostí a poslušností, spravedlností a posvěcením; r. 1936 B O Ž I V Y V O L E N I (209), revoluční knížka převracející tradiční učení o predestinaci; r. 1938 P O Z N Á N Í BO H A 69

A B O H O SLU Ž B A (238), výklad Skotského vyznání, který Barth přednesl v Anglii v rámci „Gifford Lectures“ . V r. 1943 V Y Z N Á N Í V ÍR Y C ÍR K V E (290), výklad konfese z LaRochelle; C ÍR K E V N Í U Č E N Í O KŘTU (295), kde Barth vyslovuje radikální pochybnosti o tradič­ ním učení a křestní praxi a navrhuje křtít jen člověka s p r o b u z e ­ ným v ě d o m í m , to jest takového, k t e r ý bude s c h o p e n r o z ­ p o m e n o u t se na u d á l o s t k ř t u . R. 1947 vychází NÁSTIN D O G M A TIK Y (335), jeho bonnské přednášky o apoštolském vy­ znání; r. 1948 K Ř ESŤA N SK É U Č E N Í PO D LE H EID ELB ER SK ÉH O KATECH ISM U (3 5 1); r. 1949 M O DLITBA (361), výklad modlitby Páně podle Calvinova katechismu. Uvádíme zde jen několik titulů z desítek důležitých dogmatic­ kých textů, které obsahuje bibliografický katalog jeho děl. A uvědo­ mujeme si při tomto výběru, jak je nedostatečný takový rychlý výčet studií, z nichž každá by si zasluhovala dlouhého komentáře. Sluší též zdůraznit, že nejedna z těchto malých brožur působila přímo revo­ lučně v dějinách theologie svým naprosto novým obsahem. Dosud nejsme s to změřit jejich dosah; teprve v budoucnu budeme moci posoudit obnovu, kterou přinesly, krok kupředu, k němuž ten či onen text přiměl evangelickou theologii. Stálo by též za námahu vysledovat, jak v jednotlivých výkladech roste Barthovo porozumění pro Apoštolské vyznání: od V Y Z N Á N Í, které vydal v začátcích boje německé Vyznavačské církve a věnoval „těm, kteří kladli odpor, kteří kladou odpor a kteří budou klást odpor", až po K Ř ESŤA N SK É U Č E N Í PO D LE H EID ELB ER SK ÉH O KATECH ISM U. Jde o pronikání na hlubinu, o duchovní pouť, kterou jednak charakterisuje jeho stálá starost soustředit vše k jednomu středu, k evangeliu, které má církev zvěstovat, Jednak jeho úsilí nalézt stále prostší i jednodušší odpověď na veliké otázky, které staví před církev svět, herese a pohanství ve všech svých uhlazených podo­ bách ať pobožných nebo útočných. Dodejme též, že z těchto různých textů vyrůstá zřetelná p o d o b a c í r k v e , Jíž podle Bartha není především ve světě vybudovaná instituce, jejíž občanské právo je podle historických okolností uznáváno anebo popíráno, nýbrž u d á l o s t : vždy nové, vždy nečekané setkání, v němž se Bůh dává poznat lidem a shromažďuje Je k chválení, k svědectví a k službě 70

bližním. Je jasné, že událost může instituci všelijak zpřevracet či rozvrátit; příklad Vyznavačské církve anebo v jiných historických podmínkách příklad církví v socialistických zemích to bohatě doka­ zují. Proto znamená církev pro Bartha především obecenství, sbor, kde v konkrétní společenské a politické situaci si skupina lidí uvědo­ muje, že živý Pán je přítomen v jejím středu, a je nesena touhou být jeho vyslancem v bohoslužbě a ještě víc ve všedním životě. Je Barthovou zkušeností i nadějí, že „živý sbor živého Pána“ se projevuje ve všech institucích a jim navzdory. Lze snadno pochopit, že mu toto dyna­ mické pojetí církve, naveskrz doložené evangeliem a reformačním učením o všeobecném kněžství, nezískalo jen přátele mezi oficiálními představiteli institucí a v jistých theologických kruzích!49 Další tři z uvedených titulů vyžadují pro svůj mimořádný přínos k otázkám, které si v nich Barth klade, abychom se na ně zvláště soustředili. Ve studii EVAN G ELIU M A Z Á K O N zkoumá Barth zá­ roveň celé starozákonní učení i Pavlovo stanovisko k Desateru a uka­ zuje, že desky zákona byly vydány svobodnému lidu, aby si v konkrét­ ních situacích neustále připomínal, co znamená svoboda, jíž se mu dostalo zázračným Božím zásahem do jeho života a vytržením z egypt­ ského otroctví. Milost tedy předchází zákon, což znamená, že křesťan neslouží Bohu, aby byl spasen, nýbrž proto, že je spasen. Tento návrat k etice vděčnosti je příznačný pro celou reformovanou theo­ logii i pro Lutherův spis O SV O B O D Ě KŘESŤA N A . V BOŽÍM V Y V O L E N Í se Barth rozchází se spekulativním uče­ ním o dvojí predestinaci — jak je v nejnepřijatelnější podobě formu­ loval Calvin v posledním vydání své IN STITU CE. Vyvolení je podle Bartha radostná zvěst o tom, že vlastní zatracení může člověk roze­ znat jen na Kristově kříži jako zasloužené prokletí, které Kristus skrze milost snáší za nás; podobně přijímáme v jeho oslavení jistotu, že jsme byli vytrženi z věčné smrti, abychom došli slavné svobody Božích dětí. Učení o předurčení (predestinace) přestává tak být tím tajemstvím hrůzy a resignace, jež pohoršilo tolik lidí, a stává se tím, čím ve skutečnosti nikdy nepřestalo být: kapitolou evangelia, radost­ nou zprávou o tom, že Bůh o nás rozhodl v Kristu a že nám přislibuje jistotu vítězství, jímž jsme vytrženi z věčného zatracení. Sluší pově­ dět, že Barth v této otázce dlouho váhal (proti svému zvyku např. od 71

základů přepracoval Již hotovou kapitolu D O G M A TIKY, věnovanou této otázce); byl to francouzský farář Pierre Maury, kdo mu ukázal cestu ve své geniální studii V Y V O L E N Í A V ÍR A .57 V CÍR K EV N ÍM U Č E N Í O K ŘTU pokouší se Barth o úzkou cestu jež by se vyhnula jednak omylu baptistů, podle nichž Je křest zname­ ním osobního obrácení (lidské rozhodování je zde stavěno do popředí na úkor svrchované milosti, která předchází), jednak upřílišněnému pedobaptismu, který křtí každé dítě bez ohledu na duchovní pro­ středí, v němž žije. S odvahou, jež ovšem vedla i k nedorozumění, zdůrazňuje Barth význam p s y c h o l o g i c k é h o vývoje dítěte: je třeba, aby dítě bylo schopné p o c h o p i t akt křtu — jaký význam může mít vysluhované znamení, není-li dítě schopno je přijmout? To nás ovšem nesmí vést ke křtu, který je znamením obrácení: je třeba, aby zůstal zachován základní charakter milosti, k t e r á p ř e d ­ c h á z í , a aby křest zůstal tím, čím byl v prvotní církvi, totiž svátostí začátku víry. Tato studie a diskuse, které vyvolala, přispěly nemálo k tomu, že se v různých církvích dostala znovu do popředí otázka křestní praxe; francouzská reformovaná církev na synodu v Chambon-sur-Lignon (1951) a českobratrská církev evangelická na svém XIII. synodu (1959) přijaly tak oficiálně dvojí způsob křtu.

Dogmatika Jádro, začátek a konec a ovšem i souhrn Barthova díla, Jehož šíři zde můžeme sotva naznačit, je D O G M A TIKA — nedokončené veledílo o dvanácti svazcích, které přesahuje šest tisíc stran. Celá D o g m a t i k a m ám it pět dílů;Barth nyní (1960) pracuje na poslední čtvrtině čtvrtého. Pátý a poslední díl má být věnován eschatologii (tj. učení o posledních věcech, o vykoupení). Dvanáct až dosud vyšlých svazků je rozvrženo takto: 1/1 a I/2 obsahují p r o l e g o m e n a , to jest úvod k celému dílu, v němž Barth seznamuje čtenáře s úkolem a předmětem, které si stanovil, se základními předpoklady, metodou a zásadami theologic­ kého a dogmatického poznání. Připojuje základní kapitoly o Trojici 72

(Jako o objektivním východisku veškeré theologie), o chrlstologll, učení o Duchu svátém a o Písmu. II. obsahuje u č e n í o Bohu ve vlastním smyslu: 11/1: Možnosti a hranice poznání Boha; skutečnost Boží a její vlastnosti: láska, svoboda, všemohoucnost, moudrost, přítomnost atd. II/2: Učení o vyvolení Božím z pouhé milosti a Boží přikázání, čili základy křesťanské etiky. III. díl je věnován u č e n í o s t v o ř e n í : 111/1: Základ stvoření, vztah mezi smlouvou a stvořením. Celý svazek, jak už jsme připomněli, je rozsáhlá a pronikavá exegese Genese 1 a 2. III/2: Křesťanské učení o člověku (theologická anthropologie). III/3: Boží prozřetelnost, mocnosti zla a andělé. III/4: Etické otázky související se skutečností, že člověk je stvo­ řená bytost: vztah k ostatnímu živému stvoření, vztah mezi mužem a ženou; manželství, rodiče a děti, národ a lidstvo, úcta k životu (m. j. sebevražda, nemoc, trest smrti, válka), práce, zaměstnání, lidská důstojnost, čest atd. IV. díl pojednává o u č e n í o s m í ř e n í mezi Bohem a člověkem v Ježíši Kristu: IV/1: V Ježíši Kristu, svém Synu a soudci živých i mrtvých se Bůh sám sklání a stává se solidárním s člověkem, který propadl soudu: Pán se stává otrokem ( k n ě ž s k ý úřad Kristův); hřích se potom pro­ jevuje především jako pýcha, proti níž vystupuje Boží soud, v němž dochází k ospravedlnění hříšníka; na lidské rovině a skrze působení Ducha svátého se toto ospravedlnění projevuje v shromáždění církve a v růstu víry křesťana jako jednotlivce. IV/2: Ježíš Kristus znamená pozdvižení padlého člověka, Jenž tak začíná život s Bohem a pro Boha; otrok se stává Pánem ( k r á l o v s k ý úřad Kristův); hřích se potom projevuje především jako netečnost k Božímu slovu a jeho nárokům; Boží dílo pokračuje cestou posvěcení ospravedlněného hříšníka; na lidské rovině se toto posvěcení a po­ svěcování projevuje budováním církve a novým, v lásce založeným životem křesťana. IV/3 (1 a 2): Tímto svazkem doplňuje Barth obraz, jehož logická přísnost a symetrická stavba působí mohutným dojmem; pokračuje 73;

zde v Hnil, kterou vyjádřil už na začátku IV/1: Ježíš Kristus je ručitel a svědek našeho smíření, které se v něm projevilo v plném světle ( p r o r o c k ý úřad Kristův); hřích se naopak projevuje jako lež, jako popření pravdy, odmítnutí slova; dílo Boží v člověku, vítězství Ducha svátého nad hříchem-lží je patrno v misii a v svědectví církve, jakož i v životě křesťana, zakotveném v naději. IV/4: Tento svazek bude věnován etice smíření a má zde být zvláště vysvětleno učení o svátostech. Jde o monumentální, obrovské, téměř obrovité dílo. Jak jsm e už pověděli, podobá se stárnoucí Barth řece, jejíž žírná delta se rozlévá do nekonečna. Čtenář je nejednou zmaten a ztrácí odvahu před složi­ tými, rozsáhlými a někdy i temnými německými souvětími. Je téměř nemožné překládat takové dílo; je třeba objevit všechno bohatství jazyka, aby člověk mohl proniknout do posledních zákoutí této theologické katedrály. Ale námaha se vyplatí! Kdo na sebe vezme tuto askesi, jakou představuje četba těchto téměř sedmi tisíc stran textu, před tím se otevře strhující svět; okouzlen, oslněn a naplněn vděčností nebude moci opustit tyto tlusté svazky s přísnou architek­ turou a s bohatstvím detailů a vsuvek; zakoření v tomto myšlení, jež ho naopak zajme a vzbudí v něm ne snad otrocké napodobování, nýbrž ozvěnu bohatou původní harmonií a vždy novou odpovědí. Není pochyby, že jde o theologickou sumu, o úhrn evangelického myšlení současného světa: Historické paralely jsou vždycky nebez­ pečné— také nám chybí dostatečný odstup— avšak ten, kdo se začal zabývat Jeho D o g m a t i k o u , vidí Bartha v linii velkých učitelů cír­ kve; Augustina, Tomáše Akvinského, Luthera, Calv ina .. . Už jsme zdůraznili tu paradoxní skutečnost, že to jsou, alespoň v bezprostřed­ ní současnosti, předně n e p r o t e s t a n t i , kdo si nejsilněji uvědomují význam Barthovy osobnosti a základní dosah jeho díla.Jsou-li nebez­ pečné historické paralely, pak prorokování je ještě nebezpečnější. Nicméně jsme přesvědčeni, že rozhodný význam Karla Bartha se projeví teprve v budoucnosti. Tak tomu totiž vždycky bylo s theology návratu — s theology, kteří požadovali návrat k pramenům a kteří znovuobjevovali autentickou zvěst Písma; jejich dílo si uchovalo svou cenu a význam navzdory těm, kdo se je pokoušeli nějak oslabit. 74

Znamená-li, Jak pověděl O tto Dibelius, X X . století v protestantismu „stoletícírkve", pak v theologii je zřetelně charakterisováno Karlem Barthem a jeho D o g m a t i k o u . M szi všemi vědami je theologie nejkrásnějši, ta která nejvíc oslovuje hlavu i srdce, která se nejvíc přibližuje lidské společností, nabízí nejjasnější pohled na pravdu, po níž se ptá každá věda, a která se dostává nejblíž k tomu, co se snaží vyjádřit ctihodný a významný název „fakulta” , totiž krajinu s jemnou a světlou perspektivou, jakou má Umbrie anebo Toskána, či umělecké dílo svrchované i bi­ zarní jako dóm v Kolíně nebo v Miláně. Ubozí theologové, kteří si toho nevšimli, a ubohé údobí v theologii, které to neví! — Avšak mezi všemi vědami je theologie též nejobtížnější a nejnebezpečnější; velmi snadno lze si při ní zoufat, nebo — což je ještě horší — skončit v namyšlenosti; může být tak velice rozevlátá anebo naopak může tak velmi zvápenatět, že se stává tím vůbec nejhorším — totiž vlastní karikaturou. Existuje snad věda, která by dovedla být tak hrozná a tak nudná jako theologie? Nebyl by theologem, kdo by se byl nikdy nezhrozil jejích propastí — a kdo by se jich přestal hrozit. Obojí je pravda a je důsledkem skutečnosti, že theologie nepotřebuje ospravedlňovat vlastní existenci a je jí nutnost, ani své možnosti, svou práci a výsledky; že je nemůže ospravedlňovat a dokonce Je ani nesmí chtít ospravedlňovat. Je nejsvobodnější, ale současně nejzávlslejší ze všech věd. Na všechny otázky, je ž se týkají jejího oprávnění, sm í odpovídat zcela prostým odkázáním k církvi a k Božímu zjevení, které je základem církve (to je st k životu křesťana od křtu po večeři Páně, od znamení „Je ž íš Kristus přišel“ až po znamení „Je ž íš Kristus se v rá tí" .88 „Ježíš Kristus přišel, Ježíš Kristus se vrátí“ jsou dvě závorky, v nichž se rodí a žije dogmatika, životní funkce církve, která se má v každém okamžiku jejích dějin zamýšlet nad jejím poselstvím a snažit se je přesně a věcně vyjádřit. Církev Je místo a společenství, Jemuž Je svěřen předmět dogmatiky, činnost, na níž se dogmatika vztahuje, — to je st zvěstování evan­ gelia. Říkáme-li, že církev je podmětem dogmatiky, chceme tím

75

naznačit, že kdekoliv se dogmatikou zabýváme, ať Jako žáci nebo ja ko učitelé, Jsme v prostoru církve. Kdo by se chtěl zabývat dogma­ tikou a stavěl by se přitom vědomě mimo církev, musel by počítat s tím, že mu předmět dogmatiky zůstane cizí, a nesměl by se divit, kdyby po několika krocích zabloudil anebo způsobil sp oušť... Své poslání bude dogmatika plnit vždy úměrně k stavu církve. Odpo­ vědná církev ví o své odpovědnosti za statek, který j í byl svěřen, a který má dál odevzdávat; ví, že musí vydat počet a že je odpovědna Hospodáři, který j í tento statek svěřil. Křesťanská dogmatika nebude nikdy dokonalou, nýbrž myšlením vždycky jen relativním, zkoumá­ ním a vyjadřováním, je ž je vystaveno omylům. Smí se též vždy znovu podle svého nejlepšího vědomí a svědomí pokoušet o lepší výraz, ale musí si být vědoma, že po nás přijdou další, jin í; věrnost dogmatice pak znamená mít naději, že tito další a jin í budou myslet pronikavěji a že budou lépe vyjadřovat to, oč jsm e se pokoušeli my. Budeme tak svou práci konat s klidnou střízlivostí a se střízlivým klidem. Smíme užívat vlastního rozeznávání v té podobě, v ja ké se nám je j dnes dostalo. Nelze od nás požadovat víc, než nám bylo dáno. A jako služebník, který byl věrný v mále, nesmíme se rmoutit pro to ,málo'. Nepožaduje se od nás víc než právě tato věrnost. Jako věda zkoumá dogmatika obsah zvěsti křesťanské církve. Nebylo by dogmatiky, a ovšem vůbec žádné theologie, kdyby nebylo základ­ ním úkolem církve kázat evangelium a vydávat svědectví slovu, které vyslovil Bůh. Tento úkol, před nímž církev stojí od svých po­ čátků, tento problém vyučování, učení, svědectví a zvěstování, vrací se vždy znovu; ne snad jako otázka kladená Jen theologům a farářům, ale skutečně celé círk v i: Co vlastně máme říci jako křesťané? Neboť církev by nepochybně měla být místem, odkud by Slovo znělo do světa. A poněvadž tak tomu je , poněvadž úkolem církve je zvěstování Bohem vysloveného slova, které je zároveň lidským dílem, ukazovala se od počátků nezbytnost theologie a nezbytnost toho, co dnes — zhruba od 17. století — jmenujeme dogmatikou.39 Je tedy dogmatika zcela jasně věcí církve, to jest celého obecen­ ství věřících a ne snad výsada duchovenstva nebo jiných odborníků; týká se všech, kdo uvěřili v Krista a kdo proto vědí o svém dílu od­ 76;

povědnosti za křesťanské svědectví, nebo přesněji, za kázání Božího slova. Pro Bartha je každý křesťan potenciální bohoslovec, povolaný aby se podílel na poslání církve v tomto světě. Barthova D O G M A TI­ K A není přes všechnu svou věcnou techničnost a odbornost theologií pro klérus, pro duchovenstvo, nýbrž přemýšlením uvnitř Božího lidu, k němuž jsou zváni a mají se připojit všichni jeho údové (to jest: laici — od řeckého laos = lid!). Proto je jeho dílo — připomeňme to znovu — široce rozevřeno směrem k světu, a nemají v něm místa jen hlasy a tvorba profesionálních theologů, nýbrž také vše, co je středem zájmu a předmětem úsilí laiků i pohanů. Dějiny lidu Božího jsou podle Bartha vsuvkou v obecných dějinách; obojí dějiny jsou na sobě vzájemně tak velmi závislé, že jedny mají smysl jen ve vztahu k dru­ hým; v slavném paragrafu Dogmatiky proto Barth zdůrazňuje, že má-li církev kázat slovo Boží, musí vést pravý dialog s nekřesťany. Křesťané totiž nemohou evangelisovat či učit druhé z výšin své nadřaděnosti: svědectví předpokládá skutečné setkání, dialog, při němž oba partneři jsou naprosto rovnocenní, chtějí si vzájemně naslouchat a chtějí se v tomto setkání poučit. Církev, která vyznává panství Ježíše Krista nad celým světem, musí být hotova slyšet, co jí Pán říká skrze hlasy pohanů, jimž vládne: Služba církve — totiž tam, kde je církev církví — zá leží v tom, že je ž íš Kristus získal lidské bratry, že se stal bližním určitým lidem, kteří se zase mohou stát milosrdnými bližními nám, poněvadž Je žíš Kristus je v nich přítomen, a nasloucháme-li jim , slyšíme jeho ( Luk. 10,16). Církev znamená svědeckou službu. Avšak jakože církev žije z toho, že zastupuje svou nebeskou hlavu, pak podobně se vším, co se v ní děje, existuje jen zástupně pro svět. Je to skutečně člověk — ne snad jen zvláštní církevní člověk, nýbrž člověk vůbec, každý člověk —, kdo právě v církvi vstupuje do světla zaslíbení: Budete mi svěd­ kové (Skut. 1,8)1 Proto máme očekávat svědka Ježíše Krista, což znamená bližního, nejenom v církvi, avšak poněvadž v církvi, tedy v každém člověku. K tomuto skrytému, vně viditelné církve stojícímu bližnímu, s nímž musíme počítat právě proto, že existuje viditelná církev, odkazuje zřetelně alespoň část výpovědí, Jež Písmo svaté adresuje pohanům. 77

Se svou službou nepravým bohům nepředstavují jen temné pozadí, před nímž by se odehrávaly spásné činy Boha s jeho lidem a s jeho církví. Neznamenají též pouhý objekt pro misii a zvěstování církve. A nejsou konečně ani těmi, co se jednou shromáždí na hoře Sión jako realisace jednoho z proroctví o posledním čase. N ýbrž v jednotlivých postavách, je jich ž význam však nelze přehlédnout, jsou přítomni v samém středu biblických dějin spásy jako cizinci, a přece jako ti, kdo sem p a tří: jako cizinci, kteří jako takoví m ají domácím povědět cosi důležitého a naléhavého, jako cizinci, kteří se vynořili, kdoví z ja ké dálky, uprostřed zdánlivě tak uzavřeného kruhu Božího vyvo­ lení, povolaní a posvěcení, aby přímo záe splnili určitý příkaz a po­ slání, pro ja ké není pojmenování a je jich ž obsahem je přesto naprosto zřetelně služba, kterou zde m ají vyk o n a t... Melchisedek neexistuje bez Abraháma, jako Abrahám neexistuje bez Krista. Není jim ulo­ ženo zvěstovat slovo B o ží; nejsou svědky vzkříšení; nejsou zmocněni povolávat k Boží lásce. Potud se Jejich funkce zásaáně liší od funkce proroků, apoštolů a církve. Jsou zde na potvrzení svědectví — nezaklááají je . Avšak za předpokladu, že existu jí proroci a apoštolově, že existuje Boží lid a církev, za předpokladu, že Bůh je milován, jsou posláni a pověřeni volat všechny Boha m ilující k chvále Boha — podle Jeho přání a zalíbení. Víme-li o vtělení věčného Slova a o oslavě lidství, je ž se v něm stala, nebudeme smět ve skutečnosti minout žádného člověka, aniž se zeptáme, zda se k nám nechce v svém lidství obrátit právě s tímto posláním, zda nám nechce být milosrd­ ným bližním .40 Avšak co Barthovu dílu propůjčuje zvláštní novost a přímo revo­ luční význam, je skutečnost, že v něm c h r i s t o l o g i e , čili učení o Kristu zaujímá ústřední místo; a to nejen ve čtvrtém svazku, který je Jí věnován zvlášť, nýbrž ve všech předchozích. Lze i historicky dokázat, že Apoštolské vyznání vzniklo z původní kratší nebo dokonce zcela krátké formule, je ž obsahovala jen to, co dnes vyznáváme ve druhém článku. Soudí se, že původní křesťanské vyznáni víry tvořila jen tři slova: Pán (je) J e ž í š K r is t u s , a že k nim teprve později byl připojen první a třetí článek. Nešlo o náhoá78

ný dějinný proces. Věcně je též důležité vědět, že historicky vzato je druhý článek pramenem celku. Křesťan je ten, kdo se přiznává ke Kristu. A křesťanské vyznání víry je vyznání Ježíše Krista, Pána. Od tohoto středu křesťanského vyznáni víry je nutno přistupovat k tomu, co se vypovídá o Bohu Otci a o Bohu Duchu svátém, a roz­ umět tomu jako doplňku a dodatku. Kdykoliv chtěli křesťanští boho­ slovci abstraktně a přímo koncipovat theologii Boha Stvořitele, upa­ dali vždycky v blud, i když se o tomto vyvýšeném Bohu pokoušeli přemýšlet a mluvit s největší úctou. Totéž se dálo, kdykoliv usilovali o theologii třetího článku, o theologii Ducha, to Jest o theologii pro­ žitku a duchovní zkušenosti, na rozdíl od theologie o vyvýšeném Bohu z prvního č lá n k u ... Jedině z pohledu od Ježíše Krista můžeme vidět a rozumět, ja k ý smysl má v křesťanství onen jedinečný vztah, na který vždy s novým údivem smíme poukazovat a na nějž poukazujeme s nutným risikem nejtěžších omylů, když pravím e: Bůh a člověk. Co se tím chce řici, můžeme přesně objasnit jen tak, že vyznám e: Je žíš Kristus. A co to má společného se vztahem mezi stvořením, možnostmi a způsoby existence, na straně jedné, a církví, vykoupením a Bohem, na straně druhé, to nikdy nevyčteme z nějaké obecné pravdy o lidské existenci ani ze skutečnosti náboženských dějin, avšak můžeme se o tom po­ učit výlučně ze vztahu Je žíš — Kristus. Zde máme před očima, co znamená: Bůh nad člověkem (první článek) a Bůh s člověkem (třetí článek). Proto je druhý článek, proto Je christologie zkušebním ka­ menem všeho poznáni Boha v křesťanském smyslu, zkušebním ka­ menem veškeré theologie. „Ř ekni ml, ja k to vypadá s tvou chrlstologií, a já ti povím, kdo js i ." Zde se rozcházejí cesty. Zde se určuje vztah mezi theologií a filosofií, a tím mezi poznáním Boha a pozná­ ním člověka, zde se určuje poměr mezi zjevením a rozumem, mezi evangeliem a zákonem, poměr mezi Boží pravdou a lidskou pravdou, mezi vnějším a vnitřním, poměr mezi theologií a politikou. Zde se stává všechno jasným anebo nejasným, světlým anebo temným. Neboť zde jsm e v centru. A ačkoliv se nám to, co se právě pokoušíme poznat, může je v it jako vzdálené, tajemné a těžké, budeme přesto smět též povědět: Právě zde je najednou všechno zcela jednoduché, prosté, dětské. Právě zde, v tomto středu, kde ja ko profesor syštema79

tické theologie musím k vám volat: „P ozor! T ed jde o vše! Bud věda, nebo největší poblouzení!", právě teď sedím před vámi jako učitel v nedělní škole před nejmenšími dětmi, který má povědět něco, čemu by už čtyřleté dítě mohlo skutečně porozumět: „S v ě t ve tmách chodil, Kristus se zrodil, raduj se, raduj, ó křesťane!"41 Má-li být dogmatika nezbytným dílem k ř e s ť a n s k é církve, má-li kriticky zkoumat a systematicky formulovat obsah k ř e s ť a n ­ s k é víry pro potřeby k ř e s ť a n s k é h o svědectví ve světě, chce-li tento přívlastek vzít vážně, ne jako etiketu, nýbrž jako vyjádření objektivní skutečnosti, z níž církev, víra a svědectví žijí, pak je třeba, aby byla ve svých základech i ve své formální podobě christologi í, pak musí být rozhodně a nezvratně christologickou. K tomu prohlašuje Barth: Církevní dogmatika musí být zajisté ve svém celku i v jednotlivých částech christologická, právě tak, ja ko je Písmem svátým dosvěd­ čené a církví zvěstované zjevené Boží slovo jejím jediným a jedineč­ ným kritériem , a právě tak, jako je toto zjevené slovo totožné s Ježíšem Kristem . Nechápe-li dogmatika sebe samu zásadně jako christologii a nedoká­ že-//, aby se j í takto rozumělo, pak zcela jistě upadla do nějakého cizí­ ho z a je tí; pak už j í jistě hrozí, že ztra tí charakter dogmatiky církve. Christologie se musí projevovat v celé oblasti církevní dogmatiky — to znamená, bud ovládne už základní věty dogmatiky církve a bude v nich zřetelně přítomna, anebo j i neovládne vůbec.42 Je jistě pravda, že ve zprávě, kterou o díle a činech Božích podávají zvěstování církve a dogmatika, půjde naveskrz o dílo a činy Boží v jeho Synu Je žíši Kristu. V něm a pouze v něm se nám Otec zjevil, a je j a pouze je j zjevuje svátý Duch. Proto musí být ve skutečnosti dogmatika zásadně christologii a jen christologii.43 Když se Barth r. 1933 vzdává pokračování PRO LEG O M EN KE K Ř ESŤA N SK É D O G M A TICE z r. 1927, aby místo toho vydal první půlsvazek své C ÍR K E V N Í D O G M A TIK Y , je to proto, aby provedl, jak sám pověděl, c h r i s t o l o g i c k é s o u s t ř e d ě n í : 80

Není možno mluvit dodatečně christocentrlcky, je stliže tak člověk nemluvil už od počátku, je stliže u předpokladů popřál vlce sluchu nejrůznějším jiným hlasům. Tu je spíše třeba učinit zkušenost z M a­ touše 6, 24, že člověk jedno nenáviděti bude a druhé milovati, aneb jednoho se p řid rží a druhým pohrdne. A tak se Schleiermacherovo romantické pojetí dějin a Ritschlova kantovská metafysika na straně jedné a je jich christocentrické úsilí na straně druhé mohou vzájemně jedině vyvracet.14 V jiné souvislosti (Učení o vyvolení) říká: N elze vyjmout jednu složku a zkoumat j i samu o sobě. Také nemů­ žeme stm elit všechno v jeden systém a zkoumat systém jako takový. Nemůžeme to všechno dostat do zorného pole jina k než tak, že budeme mít neustále před očima osobu Ježíše Krista.*6 Barth se tak trvale r o z c h á z í s katolicismem a neoprotestantismem, jež se provinily tím, že do theologie uvedly anebo v ní trpěly cizí prvky, které ji zkalily či zkazily. Tam, kde se vedle Krista uplat­ ňuje druhý pramen křesťanského poznání (rozum, morálka, zkuše­ nost, dějiny, věda), odvrací se theologie od podstaty, totiž od apoštol­ ského a prorockého poselství, jež je obsaženo v bibli. Písmo je sbírka svědectví, jež o Kristu vydali jediní oprávnění svědkové; je to kniha, jejíž autoritě se církev musí podrobit, a proto i dogmatika má v ní mít svůj autoritativní pramen. (Barth nikdy nezapomněl na příklad „Německých křesťanů'1, jejichž kacířství záleželo v tom, že vedle Písma přisuzovali význam zjevení německým dějinám a „prozřetel­ ností seslanému vůdci": Adolfu Hitlerovi.) „Christologické soustředění" není tedy náhodně formulovaný požadavek obzvlášť originálního bohoslovce, nýbrž nevyhnutelný akt p o s l u š n o s t i a v d ě č n o s t i : Písmo svaté vede neustále ke Kristu a Kristus trvale odkazuje k Písmu. Vlastní metoda dogmatiky se tak připodobňuje metodě zjevení. A proto je zde všechno přísně christo­ logické od začátku až do konce. Odtud též pochopíme východisko D O G M A TIKY. Úvod k Barthově systematické theologii netvoří lidské hodnoty anebo obecná 81

uvažování o epistemologii (nauce o metodě a základech poznání); Barth nevytváří nějakou širokou obecnou základnu, z níž by se člověk mohl povznášet k Bohu Ježíše Krista jako po stupních, nýbrž podobně jako Anselm, k němuž chová zvláštní sympatii, vychází z „credere“ (z aktu víry), odkud jedině se může dostavit „intelligere“ (poznání a porozumění): dogmatika je dílo, důsledek a poslušnost víry, pouhé víry. A proto hned, jak vymezil pojmy, vykládá Barth „učení o slovu Božím“ (1/1), o „psaném Slovu“ v Bibli, jež odkazuje k „zvěstova­ nému Slovu“ vyvolených svědků; to zajisté němá jiný obsah než obsah a význam „Slova zjeveného" ve vlastní události zjevení, to jest v narození, v životě, v smrti a v oslavení Ježíše Krista, Božího Syna, který se stal člověkem, tělem. On je středem všeho, základní udá­ lostí víry, Písma, církve. Jak by neměla být tato událost osou všeho dogmatického myšlení? Poněvadž jde o tuto událost, o zjevení v Kristu, pokračuje D O G M A TIKA dlouhým výkladem t r o j i č n í h o dog ma t u (1/1), svorníku na klenbě celé zjevené theologie: Bůh, který se nám dává v svém zjevení, je láska sama, setkání a obecenství od věků až na věky. Dílo stvoření, smíření a vykoupení obráží trojí charakter jeho skryté podstaty v odlišnosti Otce, Syna a Ducha svátého. Svou nejvnitřnější podstatu odhaluje v svém zjevení jako projev milosti, jako ujištění o svém milosrdenství a jako pramen všeho smíření a všeho skuteč­ ného obecenství. Proto znamená evangelium d o b r o u zprávu, a proto je theologie studium a vyjadřování největší radosti, jakou člověk může přijmout. Máme-li poznat, jak se tento základní postoj projevuje v jednotli­ vostech, je třeba zabývat se vlastním dílem a sledovat Bartha v Jeho dlouhých, často příliš dlouhých rozborech. V ukázněné literární komposici se zde nabízí soustavné a často převratné uvažování o Kristu a jeho díle. Hluboce působí na čtenáře p o k o r o u — po­ slušnost víry je základní pohnutkou Barthovy reflexe — i trvale pří­ tomným ovzduším m o d l i t b y . Čtenáře tak strhuje nejen poutavost výkladu, ale i toto naléhavé kázání, v jehož středu je vždycky dobrá zpráva o smíření, které Bůh vykonal v Kristu. Kapitoly o v y v o l e n í (II/2) patří mezi nejpozoruhodnější od­ díly Dogmatiky tím, jak radikálně obnovují tradiční postup theologic82

kého myšlení. Barth je prost tradičních spekulací o předurčení, a všechno, co lze v této věci povědět na základě biblického přístupu, shrnuje do dvou lapidárních thesí: „Ježíš Kristus je Bůh, který vyvo­ luje" a „Ježíš Kristus je vyvolený člověk". V něm zároveň objevu­ jeme, že se Bůh rozhodl ve své svrchovanosti spojit s lidstvím, i že důsledkem této jeho volby je radikální vysvobození hříšného a k smrti odsouzeného člověka. Barth nám tak umožňuje vrátit se znovu k u č e n í o B o ž í m v y v o l e n í . Podobně m r a v n o s t (11/2) vyjadřuje v životě člověka „slavnou svobodu dítěte", jež nám byla vrácena Kristovým dílem smíření. Skutečná mravnost nemá nic spo­ lečného s kasuistikou ani s mechanickým aplikováním ztrnulých zásad, ale znamená, že křesťan vždy s novou a svobodnou vynaléza­ vostí dovoluje živému Kristu, aby se projevil v jednotlivých situacích jeho života. Vracíme se tak s Barthem k e v a n g e l i u a z á k o n u , jejichž význam je zde nově domyšlen a rozvinut. A pokud jde o a n t r o p o l o g i i , připomíná Dogmatika, že poznat člověka a od­ krýt jeho pravou tvář nelze jinak než skrze víru v Krista, nového Adama (111/1 n). Christologické soustředění obnovilo kupodivu nejradikálněji samu c h r i s t o l o g i i , (IV/1nn). Zatímco tradiční postup systema­ tické theologie byl totožný s postupem „dějin spásy“ (stvoření, hřích, smíření), v Barthově christologii předchází smíření pád, a to tak, že jednotlivým hlediskům smíření odpovídají jednotlivé mo­ menty učení o lidském hříchu — z čehož vyplývá rozvrh Dogmatiky, uvedený na str. 72—74. Dochází tak k těsnému spojení osoby Ježíše Krista (který se ponížil, byl oslaven a potvrzuje naše smíření) s jeho dílem (jímž nás osvobozuje od hříchu — který nám ukázal jako pýchu, jako odmítnutí a odpírání slovu, které chce člověkem pohnout, a jako lež). Avšak především a proto, že hřích nelze objevit než a p o s t e r i o r i ajako stín, který působí Kristovo světlo, tlumočí Dogmatika dobře vlastní obsah evangelia. V evangeliu poznáváme totiž vlastní vinu jen jako vinu, která byla prominuta, a vlastní zatracení jen jako propast, z níž nás vytrhuje Kristus — Spasitel. Jinými slovy: neexistuje vůbec žádné poznání, které by předcházelo anebo bylo nezávislé na díle Kristově. Pravdu světa, dějin a člověka můžeme postihnout jen v osvětle­ 83

ní osobou a činy Božími, jak nám byly zjeveny jako jádro radost­ né zvěsti. Tato metodologická revoluce má nesmírný dosah. Jak právem zdůraznil Jacques de Senarclens v O D PO V ĚD I ( C h r i s t o l o g i c k é z h u š t ě n í , str. 190), pro ty, kdo se dali přivést Barthem na cestu dogmatiky, která znovu nalezla vlastní střed, nepřichází vůbec v úva­ hu opakovat jen naučenou lekci: dílo zve samo, aby bylo překonáno. A dosahuje cíle jen tam, kde se theologové, vědomi toho, co pro jejich práci znamená požadavek „christologického zhuštění1*, podro­ bují této kázni — která je ostatně totožná s reformačním s ol a s c r i p t u r a ! — a uplatňují ji v bázni a v pokoře ve všech oblastech myšlení, učení, kázání a života církve.46

84

IV. „Politické" a literární práce

Politika Jak jsme už několikrát zdůraznili, je Barth „angažovaný" theo­ log; svět a všední život, i mimo rámec církve, mají pro něho zvláštní význam. Nejsou snad místem, kde Kristus neviditelně vládne a kde se projevuje? Nejsou snad místem zásahů Božího slova od okamžiku, kdy církev pochopila, že neexistuje sama pro sebe, nýbrž pro svět, do něhož byla postavena? A tak se v Barthově díle setkáváme se spisy výrazně politické povahy — rozumíme-li slovu politika v původním etymologickém a ušlechtilém smyslu jako péči o záležitosti lidské obce. První text toho druhu je z r. 1911 O D Ů STO JN O ST Ž E N E V Y (28). Z téhož roku jsou dva další daleko významnější, JEŽÍŠ KRISTUS A SO C IÁ LN Í H N U TÍ (30) a PŘED N Á ŠK A O V O JEN SKÝCH LETA D ­ LEC H (35); r. 1914 několik statí O KASIN U A R U LET Ě (44. 45, 5 4 . . . ) ; 1919 slavnostní SLO V O K M ĚŠŤANSTVU V A A R G A U (6o). Ve zmíněných už pracích z konce první světové války usiluje Barth o kon­ krétní theologii, o theologii odpovědnou za současné dění, a spojuje dogmatickou ukázněnost s dokonalou znalostí světové situace: r.1 920 K Ř ESŤA N VE SPO LEČN O STI (64); 1922 Z Á K L A D N Í O T Á Z K Y K Ř ESŤA N SK É SO C IÁ LN Í ETIK Y (72); 1923 E T IC K Ý PROBLÉM V PŘÍTOM NOSTI (79). Potom, po údobí, v němž se „ponořil" do čisté theologie, r. 1931, PRÁ CE JA K O PROBLÉM T H E O L O G IC K É ETIK Y (140). Následuje řada spisů souvisejících s církevním bojem v Německu; jsou to texty věnované především duchovní či ideové stránce problému, ale zároveň jsou výrazně politické, takže z Bartha, podobně jako z Niemollera, udělaly nepřítele Třetí říše číslo jedna. R. 1938 vychází základní práce O SP R A V ED LN ĚN Í A PRÁ VO (241), 85

v níž se Barth definitivně rozchází s luterským politickým dualismem a ukazuje, že dílo Boží, pojaté jako dílo spravedlnosti, v němž láska Boží vítězí, aby hříšník žil, znamená, že svévole nesmí vládnout v lidských vztazích, ale že je nutno jí odpírat, klást meze a odstraňo­ vat ji ve jménu práva. Jde zde o velkolepou moderní evangelickou úvahu o vztahu církve a státu, o povaze státu, o významu státu pro církev a o službě církve státu. Další titul z té doby ukazuje, jaký postoj zaujal Barth v tomto rozhodném údobí evropských dějin: JEŠTĚ JED N O U , MÍR N EBO SPRA VED LN O ST? (24 1): Tato stať, která vyšla r. 1938 v K IR C H EN B LA TT U FÓR DIE REFORM IERTE S C H W E IZ vyzývá křesťanstvo doby Mnichova, aby nezapomnělo, že smysl života může být důležitější než život sám — stanovisko, které tehdy nesdílelo mnoho lidí. V době české krise a potom ve válce (dopis Hromádkovi atd.) vznikají texty, jejichž souborné vydání v HLASU Z E ŠV ÝC A R , 1938—1945, je nejlepší příručkou praktické politické etiky, jakou si lze představit. K Ř ESŤA N SK Á O B E C A O B ­ Č A N S K Á O B E C z r. 1946 (325), kterou jsme už několikrát citovali, nabízí velmi vyrovnanou synthesu bohatého myšlenkového úsilí, pro niž lze tento nevelký spis považovat za skutečnou sumu politické theo­ logie. Následují texty o církvích v socialistických zemích, o kterých jsme se už také vícekrát zmínili. Připomeňme ješt ězr . 1950 C ÍR K E V JA K O Č IN IT EL P O L IT IC K É V Ý C H O V Y (375) a sešit P O LITICK É R O Z H O D O V Á N Í V JED N O T Ě V ÍR Y (397) z řady Theologische Existenz heute, v němž r. 1952 klade Barth základní otázku: Co zna­ mená pro politický a občanský život křesťana příslušnost k duchov­ nímu společenství, jehož existence může být ohrožena a jehož jed­ nota může být narušena rozdílnými postoji jeho členů? Má být jed­ nota víry zachována za každou cenu, nelze-li jinak, i za cenu oběti individuálního přesvědčení, anebo dává Duch svátý křesťanskému společenství pravou jednotu tehdy, když přijalo ohrožení individuál­ ními postoji a snaží se je překonat na vyšší rovině? Je přirozené, že většina těchto textů se dotýká ž i d o v s k é o t á z k y jako zkušebního kamene věrnosti křesťana: Jak by lid Boží mohl být nesolidární s Izraelem? Už jsme poukázali na mimořádnou historickou důležitost Barthových politických spisů, ale jejich pravý význam je třeba hledat na 86

theologické rovině. V našem nutně dlouhém a zároveň stručném výčtu jsme upozornili na skutečnost, že Barth ke všem nejpřekvapi­ vějším a nejaktuálnějším problémům přistupuje z přísných theologic­ kých posic a že skutečným základem tohoto barthovského průzkumu je snaha zaumout křesťanský postoj v dané přítomnosti. V celé této části svého díla se Barth ovšem rozchází naprosto zřetelně s pietismem, avšak stejně odmítá více nebo méně romantický humanismus sociálního křesťanství. Politický úsudek nemůže být samostatnější než jiné složky křesťanova života; se svým lidstvím, se svými činy a plány je člověk podroben svrchovanému měřítku Božího slova. Jestliže nám tedy Barth v některém svém úsudku a v některých svých postojích z této oblasti připadá sporný, jestliže zde (a ovšem i jinde) nás theolog vyzývá s humorem a s pokorou, abychom šli dál a dělali lépe než on, jeho způsob a postup naléhavě zavazují všechny ty, kdo dnes a zítra budou usilovat o účinné přetlumočení evangelia před tváří moderního světa. Právě zde se jedinečně uplatňuje důsledná theologie vtělení, kterou Barth vypracoval a kterou zastává.

Literatura V nadpisu této kapitoly uvádíme též Barthovy literární práce, jež jsme už většinou zmínili během předcházejících výkladů — ať šlo o DĚJINY PRO TESTA N TSK É T H E O L O G IE V 19. STO LETÍ a mistrov­ ský přehled století osmnáctého, který je uvádí, anebo o menší studie o M O ZA RTO VI a početné glosy v Dogmatice. Šíře Barthova vzdělání budí údiv stejně jako hloubka jeho znalostí. Jen zřídka ho lze přistih­ nout (jako v případu J. P. Sartra) při kritice unáhlené anebo neprá­ vem negativní. Jeho literární tvorba představuje samostatný a uza­ vřený celek uvnitř jeho theologického díla — a přece Je plně v službě tomuto dílu. V portrétu Karla Bartha by neměly chybět anekdoty a historky, protože jeho život je plný smíchu a humoru; zmíníme zde alespoň jeho básnické nadání. Nikdy ovšem nevydal žádnou sbírku, avšak vkládá drobné básničky a verše do svých dopisů, do poznámek z nud­ ných zasedání, jichž se musí účastnit. (Legenda vypravuje — ale je to 87

patrně skutečně jen legenda — že prý Jednou rozesmál celou pasto­ rální konferenci a téměř znemožnil řečníka, který měl mluvit na thema „D ie Pfarrersnot der Leichenrede“ (volně česky: „Kazatelské nesnáze pohřebního projevu"; avšak v němčině je titul složen ze čtyř substantiv, jejichž základní význam je: „farář", „bída", „mrtvola" a „řeč"!). Barth prý sestavil celou listinu různých kombinací, jež lze z těchto slov vytvořit, a dal ji kolovat mezi posluchači.) Jeho přítel Eduard Thurneysen otiskl ve sborníku O D P O V ĚĎ , dvě Barthovy básně. První je z roku 1916: V společné pouti s ostatními svĎj ráz si chceme uchovat; snad prokážeme potom i my, že delší dech je zřejm ý klad. Roku 1928 vylepšuje Barth původní znění: V společné pouti s ostatními svůj ráz jsm e chtěli zachovat, však poznali jsm e cestou i my, že dech se začne zkracovat. V tom žáru poledne, jím ž Jdeme, jen zřídka zaznívá náš smích, a špice máme otupené na rozích dřív tak bojovných. Náš „ ráz“ jen pomoc Boží síly uchránila před svody cest; nejeden stín jsm e objevili, jen s mírou chceme boj teď vést. Však s umírněním neusvadne všech hříšných dětí naděje: I nám se světlo starodávné na cestě nově zaskvěje.47 Připomeňme Barthovo vynikající u m ě n í k o r e s p o n d e n č n í : Výbory z jeho dopisů v O D P O V ĚD I a ve sborníku k sedmdesátinám E. Thurneysena (Gottesdienst und Menschendienst) jsou nejen zají­ mavé, ale mají též nemalý význam pro poznání jeho theologie. 88

V. Ohlas

Už několikrát jsme ukázali na dalekosáhlý význam Barthova díla. Při jeho sedmdesátých narozeninách jej dosvědčily příspěvky přátel z celého světa, shromážděné ve sborníku O D P O V ĚĎ . Přispělo do něj sedmdesátosm autorů z dvanácti zemí, a bibliografie vykazuje dvacet šest překladů do angličtiny (mezi nimi D O G M A TIKA ), dvacet do francouzštiny (mezi nimi též D O G M A TIKA ), osmnáct do japonštiny (s částí D O G M A TIKY), třináct do holandštiny, devět do maďarštiny, sedm do češtiny, šest do dánštiny, tři do švédštiny, tři do korejštiny, dva do italštiny, a po jednom do norštiny a španělštiny. Kromě překladů vycházejí v různých zemích theologické revue, na něž má barthovská theologie bezprostřední vliv. Jak už jsme zdů­ raznili, objevili Bartha i katolíci a zajistili mu ve svých článcích a kriti­ kách ohlas, s jakým se až dosud nesetkal žádný protestantský theolog minulosti či přítomnosti. Díla francouzského jezuity HENRI BOUILLA R D A (K A R L BARTH, 1: P O Č Á T K Y A VÝVOJ D IA LE K T IC K É T H E O L O G IE ; 2 - 3 : S LO V O B O Ž I A LID SKÁ EX ISTEN C E, Paříž 1957) a katolických kněží německého Švýcarska HANS URSE V O N BA LTH A SA RA (K A R L BARTH, V Ý K L A D A VÝZN A M JEH O T H E O ­ LO G IE, Kolín nad Rýnem 1951) a H AN SE K O N G A (O SPRAV ED L­ N ĚN I - B A R TH O V O U Č E N I A K A T O L IC K É STA N O V ISKO , s Barthovou předmluvou, Einsiedeln, 1957) jsou spolu s prací refor­ movaného Holanďana G. C . B E R K O U W E R A (V ÍTĚZSTV Í MILOSTI V T H E O LO G II K A R LA BARTHA, 1957) nejlepšími monografiemi o basilejském učiteli. 89

Vročení těchto prací naznačuje, že ohlas sílí, místo aby slábl; Barth začíná mít skutečně ekumenický ohlas. Po pravdě řečeno, byly učiněny teprve první kroky na cestě porozumět Barthovi, přijmout a využít bohatství jeho díla. Přítomná generace je generací žáků příliš oddaných a protivníků většinou příliš žárlivých nebo povrchních. Teprve zítřek ukáže v celé šíři význam myšlení, o němž už dnes lze říci, že zřetelně poznamenalo křesťanstvo dvacátého století. Budoucnost umenší dosah a aktuálnost celku, vymezí jednotli­ vým prvkům pravé místo a dílu určí velikost, jaká mu náleží. Avšak jedno je jisté: Barth je a zůstane bohoslovcem, který v rozhodném okamžiku života církve znovu objevil a dal zaznít poselství o svrcho­ vané Boží milosti v Ježíši Kristu se všemi nevyhnutelnými důsledky, jež má toto poselství pro život křesťana — kterého Pán povolal, aby byl skutečným člověkem, takovým, který plně zakořenil v tomto světě a který v dokonalé střízlivosti přistupuje ke všem problémům, jež lidem klade bolestná otázka jejich údělu. *

Roku 1959 udělila bohoslovecká fakulta štrasburské university Karlu Barthovi doktorát „honoris causa“ na slavnostním shromáž­ dění při zahájení školního roku v přítomnosti generála de Gaulla. Když přijímal tento devátý čestný titul, udělený zahraniční fakultou, usmíval se Barth lišácky při pomyšlení, že kromě titulu bakaláře theologie nedosáhl sám žádné akademické hodnosti. A když mu na talár špendlili hranostajový odznak doktora, poznamenal: „Jeto jistě moc pěkné, ale všechny ty doktorské hodnosti musí člověk odložit v nebeské šatně, dřív než ho pustí dovnitř!" Nepřipomínali bychom tuto anekdotu, typickou pro situaci i pro Barthův hluboký smysl pro humor, kdybychom nechtěli uzavřít naše líčení citátem z oslavné řeči, kterou tehdy jménem Štrasburské fakulty protestantského boho­ sloví pronesl profesor Pierre Burgelin. Snad ani není možno úsporněji a případněji vyjádřit význam Barthovy osobnosti a díla: „Můj drahý kolego, přátelství není akademický titul. Chci zde přesto připomenout svazky, jež nás spojují s Basilejskou universitou, do jejíhož ftancouz90

ského semináře Jste po léta přijímal naše studenty. U ž tato spjatost a úcta, kterou k vám chováme, nás vedly k našemu rozhodnutí, jehož hlavním důvodem je ovšetn vaše dílo samo. Chceme vám vzdát Cest jako tomu, Jehož myšlení proniklo do celého světa, a jemuž se už za života dostalo cti, že se stal thematem doktorské práce předložené Sorbonně. Vaše osobnost vzbuzuje obecný zájem, přestože Jste bohoslovec, který nezná kompromisu. Začal jste svou dráhu naléhavě strhujícím komentářem k EPIŠTOLE ŘÍMANŮM. V době, kterou charakterisovala nejistota filosofie a historie, zajistil jste nezávislost theologické vědy, a sám jste úspěšně prokázal, že reformační učení je trvale aktuální, je-li chápáno, přijato a volně přetlumočeno do nové řeči. Přepracoval jste svůj kom entář, podobně jako jste později pře­ pracoval započatou D O G M A TIKU , abyste vytvořil D O G M A TIKU C ÍR K EV N Í, monumentální dílo, na němž pracujete dosud. Dílo jde kupředu jistými a bezpečnými kroky — a přece je dokreslují a oboha­ cují vaše přednášky, vaše zkušenosti, vaše přemýšlení a uvažování. Vaše duchovní bohatství je tak veliké, že tuto práci provázejí navíc nesčetné studie, z nichž zde chci uvést alespoň dvě — vaši krásnou knihu o svátém Anselmovi a sbírku SLO V O B O Ž Í — S LO V O LID­ SKÉ, jíž Pierre Maury uvedl vaše myšlení do francouzského prostředí. Chtěl jste být čistým bohoslovcem, ale vaše theologie vás při­ měla brát vážně i lidská slova. Stal jste se pronikavým, pozorným a kritickým historikem západní kultury. Dovedl jste naslouchat a porozumět i těm, o nichž bychom byli čekali, že vám budou nejvíce vzdáleni: Rousseauovi, Goethovi, Kantovi, Hegelovi, dokonce i Mo­ zartovi. Jist vlastním postojem byl Jste natolik svoboden, že Jste uměl ocenit velká díla evropské kultury a prozkoumat je až do jejich kořenů. Starost o lidské věci vás konečně poutala s událostmi naši vlastní přítomnosti, jejíž politické a sociální problémy vás bytostně zajímaly. Ačkoliv občanský smysl vašeho národa Je příkladný, nebyla to Jen vaše vlast, v níž Jste hrál vynikající roli. V okamžiku, kdy se strhla bouře, byl jste profesorem v Německu. Nemohl Jste zůstat neutrální. Spolu s vyznavačskou církví jste podpíral boj. Vyhnali vás z Německa, a byla to potom Basilej, odkud jsme přijímali navzdory uzavřeným 91

hranicím a v době největší nouze poselství, jež prozařovala naši noc. Váš hlas nám připomínal, že nikdy není všecko ztraceno. Věděl jste to s jistotou, která jde dál než člověk a jeho dobrodružství, s jistotou, která naplnila celý váš život a která vás otevřela vší lidské nouzi. Také to vám nezapomeneme. Má-li být tímto obřadem, jímž jste přijímán do francouzské university, vzdána pocta vašemu dílu, má jím být také vydáno svědectví o naší vděčnosti člověku, jímž jste.“

92

O dialektické methodě Theologii Karla Bartha se dostalo přízviska „dialektická", a on sám se ve svých prvních pracích k tomuto označení obšírně vyjádřil. Chceme-li prostě vysvětlit, co znamená tento výraz, často slepě používaný jako přízvisko příhany či pochvaly, pak povíme, že vyjad­ řuje napětí, které provází všechny theologické výpovědi a formulace. Poněvadž jde o Boha a člověka, o jejich setkání a o tajemství vtělení, o ospravedlnění hříšníka, o soud a milost, o vzkříšení z mrtvých, nemůže theologie používat přímých výpovědí prosté logické evidence; pravda, skutečnost mohou být postiženy jen v para­ doxech. S podobným nedostatkem věcné soudnosti se někdy používalo výrazu „theologie krise": odpůrci vytýkali ostře Barthovi jeho do­ mnělý „pesimismus" (jako by do této kategorie patřilo čekat všechno od Boha a nedělat si iluse o člověku!) a tvrdívalo se, že tato theologie nepřežije období mezinárodní krise, která začala s první světovou válkou..., což ostatně slibuje Barthovu dílu ještě hezky dlouhou budoucnost! Avšak u tohoto označení je třeba rozumět výrazu „krise" v jeho etymologickém významu: jde o takové myšlení, které všechno podrobuje soudu (krisis), měřítku jedinečného Božího slova. Tento postoj je základem skutečného realismu a znamená tak radikální zúčtování s předposledními kategoriemi pesimismu... a optimismu! Že se Bůh (ale opravdu Bůh!) stává člověkem (avšak opravdu člově­ kem I) je zde pojato jako žlvd skutečnost, ja ko rozhodný obsah 93

opravdové řeči o Bohu. Avšak Ja k lze vyjádřit nezbytný vztah obou stran k tomuto živoucímu středu? Pravý dialektik ví, že tento střed nelze obsáhnout ani nazírat; dá se zde proto jen naprosto zřídka strhnout k přímým výpovědím. Ví totiž, že všechna přímá sáělení ať klaáná nebo záporná, nejsou nikdy informací o tomto středu, nýbrž vždycky buď dogmatikou nebo kritikou. Po tom úzkém hor­ ském hřebenu lze jedině jít , není možno se na něm zastavit, nemá-li člověk spadnout ať nalevo či napravo, ale spadnout zcela určitě. A tak jen zbývá — hrůzostrašné divadlo pro všechny, kdo trp í zá ­ vratí — pokoušet se soustavně o vzájemný vztah mezi kladem a zá ­ porem : „ano“ ozřejmovat na „n e “ a „n e ” objasňovat pomocí „ano” , aniž se zastavíme déle než na okamžik na tomto strohém „ano” či „n e ” . Tak např. o Boží slávě ve stvoření nebude mluvit déle a Jinak (třebas s odkazem na Řím, 8) než tak, že nejsilněji zdůrazní úplnou skrytost, v níž je Bůh v přírodě pro naše o či; o sm rti a životě, který pomíjí, ne déle než tak, že vzpomene na důstojnost zcela jiného života, s nímž se setkáváme právě v sm rti; o člověku stvořeném k Božímu obrazu, nebude za žádnou cenu mluvit déle než s varová­ ním, Jednou pro vždy, že člověk, ja k ho známe, Je paálý člověk, o jehož bídě víme víc než o jeho slávě; ale naopak o hříchu nebuáe mluvit jin a k než s poukazem na skutečnost, že bychom je j nepoznali, kdyby nám nebyl oápuštěn. Co znamená, že Bůh člověka ospravedl­ ňuje, se nedá podle Luthera vysvětlit jin a k než jako ju s t i f ic a t i o Im p ii (ospravedlnění hříšníka). Ale im p iu s (bezbožný, hříšný), pokud ví a slyší, že není nic jiného než hříšník, má vědět a má si nechat povědět, že právě proto je ju s t u s (spravedlivý). Jediná možná odpověď na skutečné poznání nedokonalosti všeho lidského díla je pustit se s chutí do práce. Když jsm e však vykonali všechno, co jsm e měli učinit, pak máme říc i: Služebníci neužiteční jsm e. Všechnu přítomnost má smysl ž ít jen v pohledu na věčnou budouc­ nost, na vzácný poslední den. Ale jsm e blouznivci, jestliže si myslíme, ž e ,p říští Páně' není právě v této naší přítomnosti skutečně na prahu. Křesťan je svobodný pán všeho a není poddán nikomu. Křesťan je otrok všeho a poddán všem. Nemusím pokračovat. Kdo si všímá, kde se takto mluví, všímá si, ja k je to míněno. Ví, že otázka Je odpo­ vědí a odpověď otázkou. A raduje se z odpovědi, Je ž se mu stala

naprosto srozumitelnou, aby se v témže okamžiku ptal znovu, poněvadž by nedostal odpověď, kdyby vždy znovu nekladl o tá z k u ... Co mu může odpovědět dialektik jiného n ež: Příteli, musíš uznat, jestliže ses ptal po Bohu, a je stliže se teď skutečně mluví o Bohu, že ode mne nemůžeš čekat nic jiného. Dělal jsem , co jsem mohl, abych tě upozornil na to, že mé kladné ani záporné výpovědi si nedělají nárok být Boží pravdou, ale že chtějí být Jen svědectvím o Boží pravdě, která je uprostřed, stranou všech „a n o " a „ n e " . A právě proto jsem nikdy nepřitakdval, abych současně nepopíral, a nikdy jsem nepopíral, abych současně nepřitakdval, protože ani jedno, ani druhé není konečné a definitivní. Jestliže ti nestačí mé svědectví o poslední skutečnosti, jestliže ti není dostatečnou odpovědí, kterou hledáš, je mi to upřímně líto. Snad jsem nevydal dost zřetelné svě­ dectví, tj. snad jsem vždy nevymezil dost zřetelně „a n o" pomocí „n e " a význam „n e " jsem snad neomezil pomocí „a n o" dost důrazně, abych předešel všechno nedorozumění, tak důrazně, aby tl nezbylo nic, než hledět k tomu, k čemu se vztahují „a n o" a „ n e " , „n e " a „a n o ". Také je však možné, že má odpověď selhala proto, že ses ještě vůbec nezačal správně ptát, ptát po Bohu — jina k bychom si přece museli rozumět. Tak by mohl odpovídat dialektik, a vzhledem k pozorovateli zvenčí byl by snad, či možná, v právu. Možná že ano, ale možná také, že ne! Neboť i dialektické mluvení má jednu věcnou slabinu. Z á le ž í v tom, že chce-// dialektik někoho přesvědčit, musí počítat s tím , že protějšek, s nímž vede rozhovor, vystoupí s otázkou po Bohu! Kdyby skutečně mluvil o Bohu, dával by odpověď, která je zároveň otázkou; nemohl by pak nechat svého partnera v dialogu kroutit hlavou a poučovat ho, že ještě neumí položit pravou otázku. Musel by spíš kroutit hlavou sám nad sebou, že ještě nezná pravou odpověď, totiž takovou, je ž by byla i otázkou toho, s nímž vede rozhovor. Jeho řeč přece vycházela z nejdůležitěj­ šího předpokladu té živoucí a původní pravdy, která je uprostřed. Jeho řeč však sama nevytvářela tento předpoklad, nemohla a ne­ směla je j klást, nýbrž byla přitakáváním i popíráním, je ž se ovšem vztahovalo k tomuto počátečnímu předpokladu, avšak zprvu přece jen ve formě tvrzení, že tomu tak Je. Jednoznačně znělo tvrzení po pravici, jednoznačně znělo tvrzení po levici, a dvojznačně, velice 95

dvojznačně znělo shrnující tvrzení, že tvrzením vpravo a tvrzením vlevo se vposledu tvrdl totéž! Ja k to udělat, aby lidská řeč byla nutně a naléhavě významná, aby vyáávala svěáectví? To je problém, který se stal proto živým právě na půdě dialektické metody, protože se zde udělalo všecko, co bylo jen možno, aby lidská řeč měla obsah a aby svědčila. Neboť je stliže dialektické mluvení prokázalo, že je obsahově významné a že vydává svědectví — a při některých účast­ nících rozhovorů Platona, Pavla a reformátorů se zdá, že to proká­ zalo —, pak se to nestalo na základě toho, co dialektik dělá a co může, ne na základě jeho tvrzení, které je ve skutečnosti problema­ tické, problematičtější než rozhořčený divák takového uměni tuši, nýbrž na záklaáě toho, že v dialektikově vždy Jednoznačném a dvoj­ značném tvrzení se živoucí pravda uprostřed, Boží skutečnost sama uplatnila, formulovala otázku, na níž skutečně záleží, a dala mu odpověď, kterou hledal — právě proto, že znamenala obojí: správnou otázku i správnou oápověď. Ale tato možnost, možnost, že Bůh sám mluví tam, kde se mluví 0 něm, neleží na dialektické cestě jako takové, nýbrž tam, kde končí 1 tato cesta. Ja k je patrno, lze se též uzavřít tvrzením dialektika. Dialektik není na tom lépe než dogmatik anebo kritik. Jejich vlastní slabost, Jejich neschopnost mluvit skutečně o Bohu, to že jsou nutkáni mluvit stále o něčem jiném , to všechno se projevuje u dialektika přímo v umocněné podobě. Právě proto, že říká všechno, a všechno s ohledem na samu živoucí pravdu, musí si tím bolestněji uvědomovat nevyhnutelnou nepřítomnost této živoucí pravdy v svém úsilí „povědět všechno” . A i tehdy, kdy nezávisle na jeho úsilí by se mělo přihodit to, co dává všemu smysl a pravdu, kdyby nyní Bůh sám jeho partnerovi v rozhovoru měl říci to jedno jediné, své vlastní Slovo — také tehdy, ano právě potom je dialektik jako takový v neprávu a může Jen vyznat: O Bohu nemůžeme mluvit. Neboť to, že Bůh mluví, to se může dít též nezávisle na tom, co říka jí druzí, dogmatik a kritik, a snad ještě daleko prim itivnější řečník o Bohu. Není důvodu, proč by právě dialektická theologie měla mít tu zvláštní přednost, že by vedla k této bráně, která se až do tohoto okamžiku otvírala jen zevnitř. Kdyby si snad chtěla troufat, že bude zvláštní výšinou, alespoň jako příprava na to, co činí Bůh, pak by měla vzít na věáoml, že prosté.

přímé slovo viry a pokory může zde stejně posloužit Jako ona sama a je jí paradoxnostl. Ve vztahu k Božímu království je všechna peda­ gogika stejně dobrá a stejně špatná — podnožka může stačit a nej­ delší žebřík naopak nebude dost dlouhý, aby dosáhl nebe. A ja k by potom ten, kdo tohle všechno poznal, kdo prozkoumal všechny tyto cesty (zm ínil jsem jen ty, co vážně přicházejí v úvahu) — a takového poznáni s větší či menší jasností došel a takovou zkuše­ nost učinil každý theolog —, ja k by potom ten, kdo tohle všechno poznal a zkusil, neměl být stísněn?48

Půl století kázání Z kázání se zrodila dialektická theologie. Stal se slavným text49, v němž Barth působivou zkratkou líčí jak úřad pastýře ho vedl k pře­ mýšlení, z něhož se po „LISTU ŘÍMANŮM" zrodila „Dogmatika" a tolik „menších" spisů, z nichž každý znamenal pro naše theologické dobrodružství vzácný mezník. Dvanáct let jsem byl farářem jako vy všichni, a měl jsem svou theo lo g ii... Stále silněji mne nejrůznější okolnosti vedly k tomu, abych se zabýval ústřední otázkou pastýřského úřadu, otázkou KÁZÁN I. Pokoušel jsem se — všichni to jistě znáte — razit si cestu mezi problémy lidského života a obsahem b ib le ... často mi tyto dvě veličiny připadaly — nepřipadají mi dosud? — jako Charybda a Scylla. Jestliže toto je počátek a cíl křesťanského kázání, říkal jsem si, kdo potom má, kdo sm i být pastýřem a kázat? M lu v il js e m . Jestliže je čas k mlčení, je čas k mluvení. Nelze v tom vidět žádnou slávu, že člověk měl tuto možnost a p říležito st; už často jsem si přál, abych byl býval neotevřel ú s t ... Ne že bych byl nalezl východisko z této kritické situace; právě že jsem je v ů b e c n e n a š e l! Ale tato kritická situace sama mi odkryla podstatu veškeré theologie. M ůže theologie dělat něco jiného než vyjadřovat bezvýchodnost pastýřské situace, otázku kazatele, na niž není odpověď..? M ůže být něčím jiným než výkřikem velikého zoufalství a velikou nadějí spasení? 97

Theologie, která se rodí z tohoto radikálního dotazování, nemá za úč§l hledat řešení pro neřešitelné, nýbrž neúnavně a kriticky pře­ mýšlet o základních předpokladech a cílech kázání. Od textu z r. 1922, který jsme právě citovali, až po poslední z Barthových systema­ tických děl, jímž je Ú V O D D O E V A N G EL IC K É T H E O L O G IE z r. 1962, je to jedna a táž starost, která jde napříč jeho dílem: starost o svědectví církve a o evangelisaci. Cílem theologické práce je m in is te riu m v e rb i d iv ln i, služba Božímu slovu. Mějme pozor, abychom na to nikdy nezapomněli; jako dílo Boží, tak i Slovo, které Bůh v tomto díle vyslovuje, je Slovo jeho svobodné milosti. Je jeho v la s tn ím Slovem, je ž zaznívá a je ž se dává slyšet svobodně a podle své vlastní síly — a to tak velice, že nikdo, ani společenství, tím méně bohoslovec se svým bohoslovím si Je nemůže přivlastnit, je opakovat nebo reprodukovat...50. A mezitím pověděl jinde: Kázání evangelia je kázání Ježíše Krista. Je-li Je žíš Kristus Jeho obsahem, pak ,milost, nic než milost, celá m ilosť nepotřebuje být doplňována, poněvadž je sama jediným a pravým dílem. Na toto dílo očekává církev. A svět očekává, že církev toto dílo naplní. A nám všem nepřísluší než znovu se učit dělat toto dílo poctivě a důkladně51. K tomu dvě poznámky:

1. Znamená křivdu na Barthovi, je-li líčen jako ortodox nebo jako „positivista Zjevení"52. Barthovští scholastikové a překotní antibarthovci (starého i nového typu) se přes tuto otázku přenášejí příliš snadno: pro Bartha neznamená kázání, a tedy ani theologie náboženské vlastnictví, nýbrž prázdnotu a očekávání; jedno i druhé záleží v odvážné sázce, že v člověku Ježíši došlo k dějinnému a spasi­ telnému Božímu navštívení. Zde — ve vší nejistotě, která vždycky postihuje křesťanskou akci, a kde se odvažujeme převzít pro jiné lidi a pro jinou dobu, a tedy v jiných jazykových, myšlenkových a spole­ čenských strukturách to, co ostatně nejrůznějšími způsoby o něm 98

řekly a prožily generace novozákonní — m ůže dojít k zpřítomnění historického a spásného zásahu. Toto je trvalé risiko svědka, nouze a naděje církve, a proto neexistuje kázání ani theologie, jež by nebyly modlitbou, rukama prázdnýma a prosebně vztaženýma v naději, že přijmou něco, co člověk nikdy nevlastní, jež by nebyly voláním o pomoc, kterému se snad dostane odpovědi v Slovu, jež v zápětí probudí nové volání. Od počátků D O G M A TIK Y podtrhuje Barth zcela zvláštní charakter theologické práce, která je naprosto závislá na Boží svobodě, to jest na jeho svobodné milosti. Modlitba je potom tedy „jediným možným postojem“ theologa a kazatele (1/1,22). Budeme mít příležitost připomenout to ještě později, zvláště u ká­ zání z „posledního období". 2. Kázání, a tedy i theologie znamenají proto pro Bartha radi kální otázku nad všemi náboženskými zařízeními a zárukami, jimiž se člověk všech dob oslňuje před svrchovaným voláním a nebezpečnou svobodou milosti (srv. slavný paragraf D O G M A TIK Y „Zjevení Boží jakožto zrušení [Aufhebung] náboženství", kde Barth velmi zřetelně zdůrazňuje, že i v „křesťanském náboženství" se objevuje tvář nábo­ ženské nevěry, a že jedině nepostižitelná u d á l o s t , jíž je projevo­ vání Ježíše Krista uprostřed institucí, přes ně a proti nim, je důvod naší naděje a cesty k objevu našeho vyvolení — í/2, str. 357 a násl.). Podle Bartha patří k charakteru theologie a církve, že trvale negují tíži náboženství a jeho zařízení. Avšak tato jejich nezbytná a zdravá funkce se nikdy neobejde bez risika potvrdit a vyjevit spe­ cifičnost křesťanství. Ve chvílích, v nichž se někdy zdá, že se v theo­ logii a církvi tvrzení a popírání vzájemně vylučují, a to v obou dvou táborech, jež jsou stejně hluché a slepé, není neužitečné si připo­ menout, že smyslem jednoho je druhé: že tvrzení může existovat jako risiko a nebezpečí, naděje a zaslíbení jen potud, pokud je neu­ stále očišťováno, napřimováno, ano zabíjeno — popíráním — aby se znovuzrodilo! Takto je zajisté třeba chápat slavnou definici dogmatiky, která je podle Bartha „vědeckým zkoumáním, jemuž církev podrobuje obsah slov, která vyslovuje o Bohu" (1/1,1). Problém jazyka, četby textů, které od nás odděluje veliký „kulturní odstup"53, celá otázka hermeneutiky jsou už v zárodku v této definici. Z mnoha důvodů lze kriti99

sovat Barthovo pojetí církve a zvláště jeho příliš přirozené ztotožnění kazatele s duchovním; v podstatě schleiermacherovské schéma, v němž vidí vztah kazatele jakožto jedince, který vlastní určitý mono­ pol na „liturgické" rovině (pokud slovo .liturgický' má pro Bartha smysl!), ke sboru, který je na něm kultově závislý. Ale abychom ho mohli sledovat, nelze, myslím, jinak než si osvojit jeho základní zájem a záměr, s nímž ke kázání přistupuje. Mluveno s Lutherem, staví se Barth rozhodně za c e r t i t u d o (jistotu) a proti s e c u r i t a s (bez­ pečí, zajištěnosti), a leitmotivem všeho jeho dogmatického a zvěstného díla je poslední věta umírajícího reformátora: „ W i r sind B e t t l e r , das ist w a h r “64. *

Tento theolog kázání byl po celý svůj život kázajícím theologem; a nadto má zásadní nedůvěru ke všem theologům, kteří odmítají risiko ověřit si vlastní dogmatiku tím, že by ji podrobili t e s t u , odhalujícímu testu kázání. U každého theologa, který odmítá kázat, anebo je v této věci stižen jednou z těch nechutí, tak běžných v naší době, čichá Barth něco jako stud — ne-li za „Evangelium" (Řím. 1,16), tedy aspoň za krásné zaměstnání theologa. A smutně potřásá hlavou. Nejednou zvolal starý Barth k mladým theologům troskotajícím na problému jazyka: Ale buďte přece takoví, jací jste, odvažujte se být theology, klaďte otázky, jaké chcete, ale a b y s t e m l u v i l i a ne abyste mlčeli, abyste říkali lidem evangelium, a ne abyste je o ně připravovali. Jedno je jisto, že Barth nikdy nepřestal kázat a že zcela nedávno se po dlouhé nemoci projevila jeho rekonvalescence v tom, že zavolal faráře Martina Schwarze, vězeňského duchovního v Basileji, aby mu sdělil své přání, že chce zase začít kázat vězňům... Je nesnadné pořídit soupis všech jeho publikovaných kázání. Většina jich arci byla sebrána do různých sbírek, avšak jsou také rozptýlena po časopisech, v „Theologische Existenz heute", v sérii „Basler Predigten", měsíč­ ních sešitech vydávaných Waltherem Luthim a Eduardem Thurneysenem a jinde. Barth sám publikoval německy sedm sbírek kázání a úvah: SU C H E T G O T T (1917), KOMM SCH Ó PFER GEIST (1924),

100

DIE G RO SSE BA RM H ER ZIG K EIT (1935), A N D A C H T E N (1936) tyto čtyři sbírky obsahují též kázání E. Thurneysena85, FÚ R C H TE D ICH N IC H T (1949), DEN G EFA N G EN EN BEFREIUN G (1959), RUFE MICH A N (1965). Lze je, snad trochu uměle, rozdělit do čtyř období: 1. Dvě první sbírky obsahují texty, které z části vznikly v období I. světové války; ve farářském období, jež bylo také obdobím inten­ sivního bohosloveckého hledání a obdobím „bomby" LISTU ŘÍMA­ NŮM (1919). Cítíme zde údiv chlapce, který ve zvonici církve „zatáhl za provaz a rozhoupal zvon, který probouzí celou spící vesnici". 2. Další dvě sbírky jsou z prvního období profesorské kariéry a z počátku církevního boje v Německu. 3. FÚ R C H TE DICH N IC H T je z těchto sbírek nejdůležitější a obsahuje texty z období bezprostředně po synodu v Barmen (kvě­ ten 1934), tj. před druhou světovou válkou a z prvních cest do Ně­ mecka a lidových demokracií (poslední kázání této sbírky kázal Barth v maďarském Debrecíně). 4. Dva poslední svazky obsahují kázání basilejským vězňům; poslední je z velikonoc 1964. Několik statistických údajů: 116 publikovaných kázání a úvah spadá zhruba do údobí padesáti let (první nejsou datována). Z prv­ ního období je 19 textů (13 na texty ze Starého zákona, 6 z Nového zákona); z druhého 34 (24 SZ, 10 N Z ); z třetího 36 (8 SZ, 28 N Z); ze čtvrtého 27 (11 SZ, 16 N Z). Celkem 49 kázání a úvah je na staro­ zákonní texty a 67 na texty novozákonní. Podle rozdělení do jednotlivých skupin biblických knih dosta­ neme následující čísla: Pentateuch a ,knihy historické* 16; knihy poetické 23; proroci 12; synoptici 26; janovské spisy 13; pavlovské epištoly 24; epištola Židům a ostatní spisy 3; Zjevení 1. V souhrnném pohledu zjišťujeme především pozoruhodně vyrov nané rozvržení na celek kánonu, a tím i poměrně značný počet kázání na starozákonní texty. To má veliký historický a theologický význam. Barth chce ve skutečnosti prokázat, že středem křesťanské víry je zajisté osoba Ježíše z Nazareta — Krista Izraele, a že Boží zjevení se v něm vepsalo do historie, jejímž je Izrael současně nositelem i tlu­ močníkem. I0I

Za druhé — a to ještě navíc podtrhuje dosah předchozí poznám­ ky — je zvláště významné, jak užívá určitých textů při určitých příle­ žitostech. Tak např. v ú va há ch (meditacích) pro dobu půstu a velikonoc použil Barth výlučně starozákonních textů, aby tak naproti záplavě nacismu dal zřetelně najevo, že Starý zákon není jen doplněk či průprava k Novému, nýbrž že stejně jako Nový a na stejné úrovni je Písmem pro církev a svět. Konečně je dobře si povšimnout, že Barth káže jak na verš, tak na perikopu, a že všechno nasvědčuje, že si texty volí ve vší svobodě, to jest bez ohledu na různé seznamy perikop a bez zvláštního zřetele k liturgické tradici církve. *

V rámci kritické studie Barthovy kazatelské činnosti by stálo za námahu podrobně prozkoumat charakteristické znaky oněch čtyř údobí. V mezích této kapitoly je můžeme načrtnout jen v hrubých rysech. Předně zjišťujeme, že texty druhého a třetího údobí mají mnoho společného: Barth je v Německu, kde myslí, mluví a píše na pozadí hitlerovské krise; je v plné síle mužného věku a dokonale ovládá své řemeslo; velké theologické texty se rodí jeden za druhým v zdlouhavém i neuvěřitelně hutném rytmu jeho ohromné produkce; situace před nacismem, po dobu nacismu a po něm vyžaduje bojovný postoj: ve jménu evangelia je třeba čelit všem heresím, Jež ohrožují církev, všem bludům a všem zločinům, jež vedou svět ke katastrofě. Budeme se proto těmito texty, jež jsou arci vzájemně odlišné, zabý­ vat společně jako jednou skupinou. Všeobecná charakteristika: 1. Barth píše svá kázání až do nejmenších detailů. Neponechává nic náhodě nebo inspiraci okamžiku, jsa si vědom toho, že slovo — zvláště, chce-li být ve službě Slova — je věc příliš riskantní, abychom je mohli vystavovat proměnám citlivosti, citu anebo náhle se vynořiv­ ších myšlenek. Stejně jako při svých přednáškách neponechává nejmenšího místa improvisaci. 2. Kázání jsou dlouhá: V prvním období mají běžně patnáct stran a netrvají nikdy méně než čtyřicet minut. Ve čtvrtém jsou zřetelně

I02

kratší: osm až devět stran a nepřesahují dvacetpět minut. Nelze si předstayit, že by dnes k d o k o l i v mohl vnutit posluchačům tak veliký příděl, avšak zde je člověk strháván neodolatelným proudem této majestátní řeky. 3. Neboť tato kázání jsou krásná, mají mistrný sloh, a jejich bohatství myšlenek, obrazů a rozborů dobře slouží záměru kazatele. Barth není tribun ani lidový řečník, spíše drvoštěp, jehož rány jdou rovnou k cíli, tak dlouho, až se setká s výsledkem, který hledal. Více než pathosem a řečnickým zápalem imponuje přísností projevu a silou obsahu. Avšak nemylme se, tato zdánlivá prostota je pečlivě a vědomě konstruována, a v Barthově projevu má svůj vlastní význam. 4. Ve své činnosti je kazatel angažován velmi osobně a bezpro­ středně. I když je dobrovolně zdrženlivý ve vlastním výrazu a umír­ něný v svém stylu, je přesto patrno — třebas jen proto, že poměrně často musí mluvit o sobě — že evangelium, které zvěstuje, se přede­ vším týká jeho samého a že ho postihuje v jeho osobní nevěře, aby ho přivedlo k poslušnosti víry. Pokus o charakteristiku jednotlivých údobí: 1. D o r o k u 1924: Je to období intensivního hledání, v němž kazatel ještě neobjevil to, za čím míří. Je tu ještě mnoho „nábožen­ ských řečí“ drahých Schleiermacherovi. Často začíná kázání dlouhým oddílem, v němž si se svými posluchači klade otázky (a zdá se, že si ještě dnes v Safenwilu vzpomínají na tento strhující příval!) o problé­ mech na hranicích mezi theologií a aktualitou: universální Boží vláda; napětí mezi viditelným a neviditelným v našich životech atd. Kázání se bohatě rozvíjí až ku konci, často až po násilném přeryvu textu zazní evangelium jako odpověď na otázku, kterou u kazatele vyvolala jeho četba. Velmi často uplatňuje Barth metodu, jíž používal Pierre Maury: „Když kážu, začínám tím, že poslouchám otázky, jež si nad textem klade můj .přirozený člověk‘ “ , a teprve po dlouhém rozho­ voru, který vedl sám se sebou, uvádí text Písma, na nějž se někdy čeká příliš dlouho, a aniž je vždycky Jasné, proč přichází právě tento text a ne jiný! Přivádí nás to k zjištění, že zde máme co dělat s kázáním, jež je zcela poznamenáno a podmíněno trvalým „eschatologickým zájmem". I03

Ve svém vertikálním nebo horizontálním rozměru se jeví jako nalé­ hání a nátlak, jež jsou obsaženy v každé kazatelově větě. Jako život člověka nemá pravý význam mimo setkání s živým Pánem, který ho oslovuje a s nímž vede při, podobně svět bude vyjeven v své pravé skutečnosti, odhalen a znovustvořen pronikáním přicházejícího Království. V pozadí Je Blumhardt, avšak Barth nemá jeho jasnou bezprostřednost: eschatologie má u něho podobu radikální otázky a neklidu, které nutí k rozhodování. Je třeba, aby její přítomnost rozbíjela náboženské fasády, náboženská alibi a zajetí. 2 .1 9 2 4 —1949. Barthova kázání už nejsou ničím jiným než výkla­ dem textu.Je to patrno od prvního do posledního slova. Převládá ted perikopa, která už v prvním období začínala zatlačovat osamocený verš, a pedagog ji trpělivě vysvětluje, ukazuje její odstíny a její bohat­ ství. Spíše než o kázání jde o biblické studie, soustředěné kolem hlavních linií textů a zaměřené k zcela určitému cíli, jež se podobají biblickým studiím, Jaké měli Luthi nebo Niemoller na Kirchentagu, kde je hodinu poslouchal pětitisícový zástup zaujatý bohatstvím obsahu a plastičností podání. — Aby vydrželi dlouho poslouchat kazatele, stačí, aby „uměl mluvit"? Je to zajisté velké období christologického soustředění, v němž vyhlašování svrchované milosti odsunuje do pozadí eschatologický neklid, v němž velké ujištění o naplnění vytváří svobodu, umožňuje život a radostné pokání. Proto kazatel říká často: „Můžete tedy", anebo lépe „ M ů ž e m e " , aniž kdy říká: „Musíte"! Připomeňme konečně, že č a s o v o s t proniká do těchto Jeho kázání vždycky zevnitř, a zřejmě nikdy zvenku. I uprostřed nacistické krlse, kdy pronesl tolik ostrých slov, jež mu nakonec vynesla vyhoš­ tění z Německa, káže Barth překvapivě málo o událostech: zvěstuje evangelium a nepronáší politické projevy; k aktualitě odkazuje jen tu a tam drobnou větou, velmi diskrétní i průhlednou — např.: „doba, v níž žijeme". A je to většinou volba textu, a už jeho pouhá četba, které působí Jako výzva a protest adresovaný dobovému prostředí kazatele. Kdo skutečně přijal poselství, musí si naproti „revoluci nihilismu" položit otázku křesťanské věrnosti. Bude vědět, že víra a církev všech dob nemohou být jiné než vyznavačské. Ale nebude se mu nařizovat linie, nýbrž při četbě Písma, Barmenských článků, novin 104

a s pozorným pohledem na okolí bude odkrývat opravdovou cestu věrnosti. Tímto odmítnutím snadné aktuálnosti a hotových receptů sází Barth všechno na zrod obecenství dospělých a spoluodpovědných křesťanů. Jeho kázání je chce vyvolat, vzbudit. 3. E v a n g e l i u m ve v ě z e n í . Barth se blíží cíli své cesty a vr cholu své homiletiky. Je prostý, přímý, reálný a pravdivý. Prost jaké­ koliv afektovanosti a na dosah každého posluchače mísí do svého projevu úvahy o novinách, jež četl, o svých přátelích či o svých setká­ ních. Mluví skutečně ke každému, a jeho kázání jsou pozoruhod­ nou pastýřskou péčí, v níž evangelium nabízí a přináší „nejmenším z bratří" člověk, který tím, že je žije, je celý člověk, a uchvácen rados­ tí ze smíření neváhá se smát a budit smích, neboť je si sám dobře vě­ dom, že humor patří mezi základní rozměry víry a mezi nejdůležitější znaky jejího zdraví. A jsou to též tyto sbírky kázání vězňům, které obsahují Barthovy pozoruhodné modlitby před kázáním a po něm, které mohou připomenout — a ve skutečnosti je velice zapotřebí, aby nám to připomněly! — základní charakter theologického úsilí: žádat, abychom předložili bližnímu to, co sami nemáme (Luk. 11,6). Navíc nás zde Barth učí modlit, tím že ukazuje, že modlitba není nekontrolované vylévání duše, nýbrž úvaha o slovu a odpověď na jeho otázky — pověděno v zkratce: vstup do spasitelného pohybu Krista směrem k světu, v osvobodivé solidaritě a odpovědnosti. Avšak jak správně zdůraznil Rudolf Bohren®8, v těchto obdivu­ hodných posledních kázáních krystalisuje všechno bohatství a s ním nepochybně i všechny slabiny kazatele Bartha. Tím , že se téměř úplně vzdal perikopy ve prospěch jednotlivých veršů, dostává se kazatel vězňů k tomu, že stále přesněji a podrobněji vysvětluje text —■ a někdy s risikem, že jej spíše vykládá než zvěstuje, spíše objasňuje než vyhlašuje. Kérygma bývá někdy zastřeno rozborem. Podobně ujištění o osvobození prakticky pohltilo eschatologický rozměr; přítomnost živého Krista Je vyhlašována s takovým soustředěním, že není místa pro „malou dívku naději" (Ch. Péguy), jejíž vyzývavě radostná dynamika se nesla všemi kázáními prvního období. Ovšemže jde o to, abychom žili dnes a nyní, abychom — a to platí zvláště vězňům! — nehledali únik ve věčnosti; ale Jak se odpovědně vyrov­ 105

náme se svou přítomností, jak odkryjeme její dvojakou skutečnost, nabitou hrozbami a sliby, ne-li v napětí, které do ní vnáší poselství o naplnění všech věcí v Kristu a zpráva o jeho bezprostředně blízkém zjevení celému kosmu? Není těsná souvislost mezi stylem kázání vězňům a tím, že Barth vzdal pátý svazek D O G M A TIKY, kde měly být plně rozvinuty všechny eschatologické otázky? Budeme navždy litovat, že jsme se aspoň v náčrtech nemohli seznámit se stavbou a thesemi tohoto posledního a rozhodného dílu. *

Dnes už nekážeme jako Barth. Tím že jsme objevili jak rozhodný význam mají pro theologii výsledky exegese (např. skutečnost, že není jedno, nýbrž že jsou různá biblická poselství; nezbytnost zjistit záměr autorů s ohledem na situaci, v níž žijí; rostoucí význam pro­ blémů jazyka), tím, jak vývoj společnosti velmi citelně postihuje situaci církve ve světě (problémy sborových struktur a křesťanského projevu) a na základě nejnovějších eklesiologických výzkumů (jež znovuobjevily dialogický charakter všeho sdělování a potřebu reorganisace funkcí v církvi) jsme trvale nuceni měnit a upravovat svůj kazatelský styl. Provází-li někdy toto úsilí nuda či nedostatek odvahy, je to proto, že přestalo být trvale vynalézavé. Barthovo půlstoleté hledání je významný mezník našich dějin. I jeho nedostatky nejsou méně cenné než to, čemu nás naučil. A zůstává, že nás uvedl na cestu, kte­ rou už nemůžeme opustit; na cestu odvahy zvěstovat slovo, které je příjemné k slyšení, radostné a osvobozující, protože dnes vydává svědectví o události, jež všechno změnila: o setkání s tajemstvím vtělení v Ježíši z Nazareta. Na této linii neexistuje strnulost, a proto se po ní pohybujeme kupředu radostně a s vděčností, jisti, že dnes jako vždy je třeba Slova, aby svět a každý člověk odkryli smysl života.

106

Karl Barth a Praha: „Pokus mu porozumět4 Není tajemstvím, že Karl Barth se dívá na Křesťanskou mírovou konferenci s reservou a vyčkávavě. Když k němu člověk přijde, ptává se už od let zpola s ironickým úsměvem, zpola s vážnou starostlivostí: „A co dělají ,všekřesťané‘? Vymysleli snad už nějakou novou teorii dějin?" Nerad vidí, když nejbližSÍ přátelé a nejvěrnější žáci příliš často jezdí do Prahy, a mluví někdy o tomto politováníhodném „za­ tížení", které jim brání, aby zůstali „u svého psacího stolu" a soustře­ dili se na to, co je nejdůležitější. Je jasné, že toto stanovisko našeho starého mistra vede často k zamyšlení mnohého z nás. A proto bych rád u příležitosti jeho osmdesátých narozenin — v postoji vděčně svobodném a kriticky pozorném, jaký k němu zaujímáme — chtěl zkoumat důvody, jež u něho vyvolávají toto mírné i ostré stanovisko blízkého odstupu.57 Bylo by snadné hledat zde „netheologické motivy", a Je dnes skutečně dost lidí, kteří se snaží takto vyložit Barthův postoj ku Praze. A kdo by mohl popřít, že buržoasní Západ, jeho tisk a jeho sekularisované církevní prostředí dodávají nám v šem denně pravi­ delný příděl nedůvěry vůči Východu, jíž se denně dokážeme zbavit jen s největším úsilím. Polopravdy a holé lži studené války — někdy i v ekumenické oblasti — nás v š e c h n y přibarvují, a je přirozené, že se to i u Bartha určitým způsobem projevuje. U toho však nemů­ žeme zůstat: musíme si především položit theologickou otázku po vlastních motivech tohoto Barthova postoje, a to, co nám předkládá jako varování a kritiku, položit jako otázku sobě. 1. Rozumím-li mu správně — a jak ani jinak nelze od něho čekat — ptá se nás Barth především i nakonec po theologických kořenech naší mírové práce. Nebyl by to Barth, kdyby nás trvale neupozorňoval, že v tomto boji nejsme jednotni, a že nám snad ani není zcela Jasno, jak protikladná napětí mezi námi existují. Nebo si myslíme, že předpoklady mírové práce třebas u „traditional peace churches" v U.S.A. jsou stejné jako u pravoslavných církví? Probudili jsme k životu mírové hnutí, aniž jsme měli theologii míru58; to lze těžko popřít, a Barth má pravdu, zdůrazňuje-li vždy znovu, že je to na pováženou. I07

V dějinách Křesťanské mírové konference však došlo k tomu že Jsme se soustřeďovali se stále větší pozorností na základní rys každé pravé theologie, která — jak nás Barth učil a jak nám ukazo­ val — neexistuje napřed a mimo čas, nýbrž vždycky jen jako o s l o v e n í v s i t u a c i a j a k o o d p o v ě ď na k o n k r é t n í a n a l é ­ havé o t á z k y . Znovu se nám ozřejmilo to, co jsme snad by­ li v pokušení zapomenout: theologie není jednou pro vždy stano­ vené schéma, nýbrž soustavně trvalá vynalézavost a pohyb kupředu. Jinými slovy: Křesťanská mírová konference vznikla jednak v postalinském období, v němž se východním lidem dostalo větší možnosti kontaktů, jednak v mezinárodní situaci charakterisované „rovno­ váhou strachu". Hromádka, Iwand, Vogel, tehdejší biskup Nikodim a jiní byli si vědomi toho, že křesťané jako všichni odpovědní lidé na světě, a spolu se všemi odpovědnými lidmi, mají vzít věc míru za svou a soustavně se o ni zasazovat. Z toho vzniklo hnutí s jasným přesvěd­ čením: ve jménu Ježíše Krista jsme povinni usilovat o pozemský mír. Jestliže byly základy práce dobře promyšleny a zdůvodněny u těch, kdo hnutí vedli, u některých nejbližších spolupracovníků a ovšem U mnohého z rostoucího počtu účastníků přicházejících z nejrůzněj­ ších prostředí šlo o představy chaotické a protikladné. Na jis­ té výklady a úvahy prvních let lze pomyslet jen s údivem a s hrůzou... Postupně se došlo k rozeznání: T a k t o nelze pokračovat! Mu­ síme společně pracovat theologicky! A během let se to stále více potvrzovalo a zdůrazňovalo. Práce Theologické komise, především po jejím zasedání v Agapé 1963, některé referáty na valném shromáž­ dění a při zasedání poradního výboru jsou toho zřetelným svědec­ tvím69. Barthovo varování má veliký význam, jestliže mu rozumíme jako výzvě neulpět na theologické povrchnosti, nýbrž hlouběji a soustředěněji propracovat a osvětlit legitimní motivy naší práce, aby bylo nad všechnu pochybnost jasné, že zde nejde o žádný mírový idealismus, popř. oportunismus, nýbrž o neúnavnou konkretisaci křesťanské víry v dnešní době. Že při tom vzniká nový způsob theo­ logické reflexe, je stále více patrnější. Nedisponujeme hotovou theo­ logií, kterou bychom mohli upotřebit v určitých situacích, nýbrž před naléhavými problémy se ptáme po theologických mírách a hle­

108

discích, jež by umožnily naši odpověď a naše jednání v poslušnosti evangelia. Nezmůže-li nás únava a nedovolíme-li, aby nás tempo událostí odvedlo od této perspektivy, pak snad mezi námi vznikne něco jako kus „vyznání víry pro konec tohoto století". 2. Své výhrady k „pražské theologii" ohlašuje Barth trojím způsobem: A. Dělá mu starost, že v dokumentech a prohlášeních Křesťan­ ské mírové konference není jasný, tj. není dost dialekticky rozpraco­ ván správný vztah mezi smířením, jež se jednou pro vždy stalo v Kristu, a pozemským mírem. Právě proto, že svým celým dílem a životem nejen zdůvodnil, ale také potvrdil důležitost odpovědnosti za občanskou obec, právě proto, že patří mezi duchovní otce praž­ ského hnutí — třebaže se jej přímo neúčastní —, sleduje velmi peč­ livě všechny jeho projevy a v tomto zajisté rozhodném bodě je velmi pečlivě zkoumá. Nejen proto, že vzpomene-li na své náboženskosociální počátky nemůže v Praze nevidět některé známky, jež odkazují k tomuto ,,blouzniveckému“ směru, nýbrž také proto, že v nesou­ hlasu s mnohými svými kritiky i s některými žáky60 v zásadě nevzdal svůj dřívější eschatologický zápal („křesťanství, které není zcela a naprosto eschatologií, nemá zcela a naprosto nic společného s Kristem“ 61), proto klade naléhavou otázku: Jaký je v pražské práci vztah mezi pozemským mírem a Božím královstvím, mezi angažova­ ností v dějinách a nadějí na jejich naplnění? Tím legitimním dotazem nemíří jen na někdy dvojznačnou řeč, jíž se v Praze mluvívá (hovoří-li se třebas utopicky o „mírové epoše lidstva" nebo o „plném životě"), nýbrž i na nebezpečí, jemuž se hnutí vystavuje, kdykoliv zapomíná, že jeho dílo, jako každé lidské dílo, může být jen zlomkem a zname­ ním. Na takovou kritiku lze odpovědět jen tím, že budou objasněny pojmy a souvislosti (např. pořadí: inkarnace — dějiny — eschato­ logie), a že se tak práce konference dostane mimo pesimismus a opti­ mismus na r o v i n u s k r o m n é h o k ř e s ť a n s k é h o r e a l i s m u . Ne­ ní zde třeba zdůrazňovat, že to vyžaduje velmi široký rozhovor mezi pravoslavím a různými protestantskými směry. A je velikým kladem, že od roku 1964 se tento rozhovor skutečně koná. B. Obecně je známo, že Barthovu přátelskou zdrženlivost vůči

109

Hromádkovi charakterisuje slovo „theologie dějin“ , jímž Barth ozna­ čuje postoj theologů, kteří vědomě či nevědomě nekriticky přejímají a theologicky přemalovávají určité pojetí dějin — a zde zcela jistě nemyslí jen na historický materialismus! Skutečnost, že Barth byl po r. 1933 v Německu svědkem toho, že dějiny Jako trojský kůň dokázaly dobýt theologii a církev zevnitř, dělá ho zde obzvlášť nedů­ věřivým. A zde opět lze od Křesťanské mírové konference jen očeká­ vat, že bude pracovat tak pečlivě a čistě, jak jen možno: žádnému vážnému pozorovateli nemůže ujít, že k tomu v posledních letech — jistě též pod vlivem Barthovy kritiky — stále docházelo a že se tak dále děje. Můžeme zde zdůraznit jen některé body:

Písmo neobsahuje teorii dějin, avšak tlumočí poselství, že Bůh je Pán dějin, tj., že je Ten, kdo je začal, kdo je nese a naplňuje. Toto přesvědčení má platnost a význam jen pro víru a nedovo­ luje proto žádný souhrnný pohled na dějiny; požaduje však p ro ­ r o c k ý výklad současných událostí. Prorocké slovo není nikdy ,se zárukou'; nesmí však též církvi nikdy chybět; nedochází k němu v synthetické rekapitulaci, nýbrž v diskontinuitě. „Světské" filosofické, politické teorie nebo analysy dějin jsou vždycky potřebné, a jako pracovní hypothesy mohou znamenat pomoc; nelze je však nikdy považovat za součást zjevení a je třeba jich používat kriticky. Církev musí být místem, kde jsou lidé povoláváni, aby vyznávali Ježíše Krista jako Pána a Spasitele svého života a života celého světa; proto též má brát vážně dějiny, rozumět etice jako sociální odpověd­ nosti a ne jako individuální morálce a bránit jakémukoliv pokusu o únik. S vírou souvisí jistota, že dějiny, jež dostaly svůj pravý obsah a smysl v Kristu, mají positivní směr a Jdou vstříc dobrému konci; tato jistota dává kladný smysl a reálnou naději všemu činorodému úsilí o život lidstva. C. Některým projevům a publikacím pražského hnutí vytýká Barth jejich politickou jednostrannost, ztotožňování s východní pro­ tři)

pagandou, ideologické farizejství. Zde může leccos souhlasit, hlavně myslíme-li na dřívější resoluce a poselství, která byla vydávána na zasedáních různých grémií konference. A nemůže být útěchou, že ve stejné době vyvolávala slova Světové rady církví u našich východních bratří přibližně stejnou reakci — s převráceným politickým zna­ ménkem! Znovu nás to vede k závažnosti slov a k čistotě řeči: jsme kom­ petentní a informovaní, získali jsme u expertů sdostatek odborného poučení? Jsme mezi sebou zajedno, když hovoříme o imperialismu, kontrarevoluci nebo neokolonialismu, či dokonce socialismu — a při tom opouštíme nejrůznější jiné pojmy, Jež by byly právě tak dvoj­ značné či jasné? Diskuse o antikomunismu a antikapitalismu v plénu II. Všekřesťanského mírového shromáždění r. 1964 byla názorným dokladem nedorozumění, jež vznikají, jestliže se používá slov jako hesel a nejsou-li napřed Jasně upřesněna. Barth má mnoho pravdy, zjišťuje-li v mnohých pražských textech tento nedostatek předcháze­ jícího rozboru skutečností a nedostatek odstupu od vlastního poli­ tického prostředí. Avšak tak zcela prosté to není. Předně proto, že zkoumáme-li pozorně slova KMK, která při prvním čtení připadají jako východně jednostranná, poznáme brzy, že jsou jimi méně než se zdá; např. když v roce 1962 bylo zaujato stanovisko proti v šem atomickým poku­ sům... Mnozí západní lidé tu snadno podléhají pokušení soudit, že určitý text je v politické rovnováze jen tehdy, jestliže říká to, o čem panuje na Západě přesvědčení, že Je nutno povědět o — nebo daleko spíše: p r o t i — Východu. Za druhé je třeba pamatovat, že cena, kterou je případně nutno platit za nonkonformní řeč, není všude na světě stejná, a proto zde jde namnoze o to, abychom obstáli v napětí mezi pravdou a upřímností na jedné straně a snahou nenakládat bratřím břemeno, jež by pak museli sami nést, na druhé straně. Skutečným problémem je, jak to formuloval Lochman na pod­ kladě mnohých úvah Křesťanské mírové konference: vyjít ze vzájem­ ných politických jednostranností a dojít k jednostrannosti Boží, k jednostrannosti Boha, který jednou pro vždy řekl v Kristu své ,,ano“ k člověku a chce tak Jeho život. Nelze-li v pražských slovech rozeznat nic z této všeobsáhlé jednostrannosti Boha, pak pracujeme III

marně. Tu a tam lze však vidět jisté náznaky, že nám jde vposledu právě o to a je n ó to . 3. Zmíníme ještě další tři body, v nichž Barth zaujímá vzhledem k Praze kritické stanovisko: A. Neznamená Křesťanská mírová konference setkání lidí, kteří se scházejí svévolně nebo oficiálně a kteří mají velmi málo společného se skutečným životem církví, z nichž přicházejí? Není ve skutečnosti na pováženou, že v mnohých církevních kruzích Západu a Východu naráží pražské hnutí na takový odpor a má tak nepatrný ohlas? Znamená to (záporně), že zde jde o úsilí, které mnozí křesťané považují za přímo podezřelé, nebo (kladně) že vznikající theologie odpovědnosti za mír příliš radikálně problematisuje pietisticko-konformistickou tradici mnohých křesťanských kruhů? Nemůžeme zde dát jednoznačnou odpověcf, avšak jsme si vědomi toho, že kladný obsah a smysl naší práce se prokáže teprve v obnovení křesťanského sboru. Vznikne-li při pohledu na problémy atomického nebezpečí, politického a sociálního útlaku a hladu cosi jako v ý z n á v a j í c í e k u m e n i c k é s p o l e č e n s t v í , které v evangeliu pokoje volá křes­ ťany k aktivní účasti a k odboji, potom, ano jen potom se to všechno vyplatilo. Snad jsme na cestě k takovému křesťanskému sboru, jehož „barmenské prohlášení" by mělo zdůraznit skutečnost, že je nesluči­ telné s vírou všechno to, co lidi a lidstvo přivádí do smrtelného nebez­ pečí. Není náhodou, že mnozí z těch, kdo ne snad jen v Německu, ale i v mnohých jiných zemích stáli nejblíže Vyznavačské církvi, jsou dnes aktivními členy Křesťanské mírové konference. B. Dále je třeba konstatovat s jistým humorem, že Barthovo stanovisko ku Praze souvisí s jeho nezkušeností ve věci praktických vztahů k pravoslavné církvi. Už ve svých proslulých „Amsterdamských otázkách reformovaným" mluvil s jistým údivem o sukních, vousech a polibcích pravoslavných biskupů a kněží.64 A stále vyslovuje pochybnosti o tomto spojení liturgie s politickou aktivitou, jež pů­ sobí při setkávání s pravoslavnými církvemi východu nejprve pře­ kvapivě. Můžeme zde zdůraznit jen to, co jsme mu často odpověděli — a při čem mlčel ironicky či skepticky —, že právě tento stálý styk s pravoslavím je pro nás jednou z nejcennějších pražských zkušeností,

112

a že se nemůžeme vrátit zpět za to, co pro nás znamenal/ a znamenají určitá setkání a zážitky. Že „politická bohoslužba", k níž jsme všichni povoláni a kterou naši pravoslavní bratří uskutečňují způsobem, který je v každém ohledu p o d i v u h o d n ý , musí být pevně zakot­ vena v modlitebném vzývání, jež nám staví před oči a jemuž nás učí pravoslavný lid, daleko ještě víc než jeho kněží, toto rozeznání patří k nejdůležitějším, jež jsme v Praze přijali. Bez soustavného styku s pravoslavím bychom je byli nikdy nepřijali v této nakažlivé síle. C. Poslední poznámka se týká duchovního života Křesťansk mírové konference: Barth se domnívá, že v leckterém jejím slově zaznívá tón příliš veliké vnitřní jistoty či snad dokonce pyšné samospravedlnosti. Nemusím říkat, že by se zde radikálně zproblematisovalo mnoho, ne-li všecko, kdyby měl mít pravdu. Tato poslední kritika postihuje p o s l e d n í o t á z k y a nelze na ni odpovídat proti­ argumenty; zde jde o všechnu skrytou životnost hnutí a každého jeho člena. Můžeme zde jen zdůraznit, že během let se stále zřetelněji potvrdilo, že modlitební život, biblické studium a christologické soustředění jsou nejdůležitějšími předpoklady křesťanské mírové práce. Skutečně o ně usilovat je náš trvalý úkol a zaslíbení. Stále více zjišťujeme, že jdeme skutečně kupředu jen tehdy, když jsme svou duchovní chudobu, bezradnost a nezajištěnost — v níž jsme vystaveni pokušením problémů, okolností a bratří — po­ znali a když jsme je překonali. Žádná služba míru nemůže být svěřena lidem, kteří jsou sami sebou jisti, ale je svěřena pokorným, s prázd­ nýma rukama o pomoc lidstvu volajícím, žebrákům. Sedmé blahosla­ venství lze pochopit jen jako pokračování prvního. *

Z hlediska církevních dějin má nesmírně smutný dosah skuteč­ nost, že se Barth pro mnohé okolnosti, m. j. proto, že se v posledních letech tak soustředil na svou dogmatickou práci, nedostal po II. svě­ tové válce do Prahy. Nejen proto, že rozhovor mezi ním a Hromád­ kou zůstal přerušen, avšak proto, že po Maďarsku 1948 a N D R 1950 se už nedostal do bezprostředního kontaktu s lidmi a křesťany v socialistických zemích. Toto — nechtěné — fysické odcizenií je jistě

II3

také jedním z důvodů pro odstup, který vždy znovu zaujímá ke Křesťanské mírové konferenci. Snad i tyto příliš stručné výklady ozřejmily, že právě jeho vý­ hrady a jeho kritika — rozumíme-li jim správně, tj. nasloucháme-li mu pozorně a vděčně! — patří k nejkladnějším přínosům, k nim i došlo ve prospěch Křesťanské mírové konference. Je mimo diskusi, že kdyby byl býval alespoň o deset let mladší, když KM K vznikala, že by byl svou kritiku uplatňoval uvnitř, nikoliv na okraji hnutí. Neboť, o b j e k t i v n ě v i d ě n o , patří mezi nás: jeho celý život je přímo vzorným příkladem aktivní zaujatosti pro člověka ve jménu Ježíše Krista. Pokus mu porozumět vede nutně k tomu, že se u něho učíme sami sobě nově rozumět a sami sebe korigovat! Avšak ať je tomu jakkoliv, Křesťanská mírová konference nepo­ třebuje žádné mírové spolucestující či konformisty, nýbrž pravé lidi, kteří oslovují své bratry ve vší lidskosti, otevřenosti a svobodě mysli. Její nejhlubší smysl a nejlepší záruka jejího zdraví je dialog se všemi, uvnitř i vně hnutí. Jak říká Hromádka: Jsme stále ,,na prahu dialogu" mezi sebou a s nekřesťany, s jedinou starostí o lidské podmínky života pro všechny.63 Že nás Barth shovívavě volá zpět k pravým předpo­ kladům tohoto rozhodujícího dialogu tím, že ho s námi ve své tvrdé lásce sám vede, je pro nás všechny důvodem k veliké a radostné vděčnosti. V Praze (přirozeně!) 25. března 1966

II4

Poznámky * DOGM ATIK IM GRUNDRISS, str. 27 (335); v překladu J. B. Jeschka a J. B. Součka str. 28— 29. ‘ DIE U N O RD N U N G DER W E LT UN D GOTTES HEILSPLAN, str. 2 (358); v překladu J. B. Součka, Nepořádek světa a Boží spasitelný plán, Křesťanská revue 1948, str. 266n. * KIRCH LICH E DOGM ATIK 1/1, str. Vln (157). * ROMERBRIEF, 1919, str. V. * DIE LEHRE VOM W O R T E GOTTES. PROLEGOM EN A Z U R CHRISTUCH EN DOGM ATIK, v předmluvě (116). 4 V červenci 1922 v DAS W O R T G OTTES UN D DIE TH EO LO G IE, str. 99 a 103

(86). 7Jean Bose, KA RL BARTH, Strasbourg 1957, str. 7—8. * První provoláni tzv. „Kolegia tři mužů" (DREIM ÁNNERKOLLEGIUM ) z 28. dubna 1933. » Asmussen, KARL BARTH UN D DIE BEKEN N EN D E KIRCH E ve sborníku k Barthovým padesátinám „Die Freiheit der Gebundenen", Miinchen 1936; Asmussenův příspěvek nacistická censura vyloučila ze sborníku takže se dochoval jen v něko­ lika málo exemplářfch. 10 BEKENNTNISSCHRIFTEN UN D KIR CH EN O R D N U N G EN DER N ACH G O T ­ TES W O R T REFORMIERTEN KIRCH E, Miinchen 1938, str. 335. 11 DER DEU TSCH E KIRCHENKAM PF, přednáška, kterou měl Barth v Lidovém domě v Basileji dne 23. dubna 1937 (213). 11 Německé vydáni vyšlo o rok později — EINE SCH W EIZER STIMME (310); zmíněný DOPIS J. L. HROMÁDKOVI otiskla Křesťanská revue v čísle z 15. listopadu 1938 (XII, 1, str. 17— 19), které dik censuře vyšlo s měsíčním zpožděním, avšak dopis censurován nebyl. Úvodní poznámka k stati W IE KÓNNEN DIE DEUTSCHEN GESUN D W ERDEN? v souboru článků „Z u r Genesung des deutschen Volkes", str. 57 (304, 305). 14 DIE DEUTSCHEN UN D W IR, str. 5, 8,19— 20 (304).

115

“ W IE KČN N EN DIE DEUTSCHEN GESUN D W ERD EN ? („Zu r Genesung des deutschen Wesens"), str. 70. 16 Martin Niemoller, REDEN 1945— 1954, Darmstadt 1958; v dodatku „Dle Stuttgarter Erklarung", str. 322. 17 V Barthově příspěvku BARMEN do sborníku „Bekennende Kirche" k šedesá­ tinám Martina Niemdllera, Mnichov 1952, str. 9. “ H O W MY MIND HAS C H A N G ED , Evangel. Theologie, č. 3, 1960, str. 97n. 18 V dokumentech ustavujícího shromážděni Světové rady církví; česky v pře­ kladu J. B. Součka, N EPO ŘÁDEK SVĚTA A BO ŽÍ SPASITELNÝ PLÁN, Křesťanská revue, XV, str. 266— 273. !» CHRISTENGEM EINDE UN D BORGERGEMEINDE. str. 7—8, 11 (325). 21 DIE M ENSCHLICHKEIT GOTTES, str. 4 a násl. 82 MOZART, str. 45 a 23. 23 M OZART, str. 12 a 13. 24 ROMERBRIEF, str. XIII. “ RČMERBRIEF, str. 259. >J Jean Bose, KARL BARTH, str. 13. 27 Jean Bose, KARL BARTH, str. 14. « ROMERBRIEF, str. 9. 14 Jean Bose, KA RL BARTH, str. 15. »» ROMERBRIEF, str. XVIII. 81 Srv. „O dialektické metodě", zde na str. 92— 96. 32 Srv. jeho nesmírně podnětnou improvisaci na thema EKU M EN ICKÝ Ú K O L REFORM OVAN ÝCH, v časopisu FOI ET VIE, říjen 1948. »» DAS W O R T GOTTES UND DIE T H EO LO G IE: N O T UND VERHEISSUNG DER CHRISTLICHEN VERKO N D IG U N G , str. 104, 117, 120 (86). ” DEN GEFAN GEN EN BEFREIUNG. Ziirich-Zollikon 1959. Jedno z těchto kázání bylo otištěno v Communio Viatorum, roč. 1959, str. 137— 142 a v českém pře­ kladu (K D O S NÁMI DRŽÍ) v Křesťanské revui, X X VII, 1960. 35 FIDES Q UAEREN S INTELLECTUM , str. 35. SJ V německém vydání připojuje autor poznámku: Je velikou tragedií reformace, že si církve, jež z ní vzešly, nedokázaly uchovat její odvahu. Pro řfmsko-katolickou církev neexistovala a neexistuje jiná cesta než podrobení učitelskému úřadu Říma. Luther však dosvědčuje, že evangelium je důležitější než poslušnost církve. Evange­ lická církev tak žije výlučně z Božího slova, které se v ní vždy znovu stává živou udá­ lostí. S tím se má instituce vyrovnat a tomu se má podrobit; má jen povahu nástroje a prostředku. Souhlasí s tím však jen nerada. Jeden významný „evangelický" biskup, s nímž jsem hovořil o závaznosti Barmenského prohlášení pro jednotu a život církve, odpověděl studeně: „Jednotu církve představuje výhradně můj úřad." Proč tedy ne zpátky k Římu, vážený pane biskupe?! 17 FOI ET VIE, 1956, č. 3, str. 199n. 38 O FFENBARUN G, KIRCHE, TH EO LO G IE, str. 34 (175); poslední věta je jen ve francouzském znění této stati.

116

»• DOGM ATIK IM GRUNDRISS, str. 8n. 40 KIRCH LICH E DOGM ATIK, 1/2, § 18, str. 468n. « DOGM ATIK IM GRUNDRISS, str. 73n. « KIRCH LICH E DOGM ATIK, I/2, str. 135. 48 Tamtéž, str. 975. 44 Tamtéž, str. 135. 45 KIRCH LICH E DOGM ATIK, II/2, § 33, str. 198. 46 Pro první orientaci a úvod do Dogmatiky lze doporučit spolehlivou práci Otto Webera, KARL BARTHS KIRCH LICH E DOGM ATIK — EIN EINFOHRENDER BERICHT, vydaný nakladatelstvím Vzdělavatelného spolku v Neukirchen, Kreis Moers, 354 str. V českém překladu Jana Miřejovského vycházel tento výtah v Křesťan­ ské revue, v letech 1958— 1959. Čtenář se zde ovšem setkává jen s rozborem a kostrou celého díla, takže může postihnout jeho vnitřní stavbu a hlavni linie; četba Weberova výtahu nemůže ovšem nahradit četbu originálu — člověk musí sám poznat jeho boha­ tou mnohostrannost a jeho odstíny, aby se mohl dát strhnout jeho proudem. V před­ mluvě k Weberově rukověti poznamenal Barth: „Chápu jeho práci jako návrh mapy pro už příliš rozlehlé oblasti .Církevní dogmatiky'. Bylo by ji též možno přirovnat k službě dobře stavěného vlečného parničku, jaký ve velkých přístavech statečně táhne poněkud předimensované a těžkopádné zaoceánské lodi na volné moře anebo obráceně do bezpečného přístavu. Dávno vím, že Dogmatika potřebuje takovou službu. Sám bych se byl k tomu nikdy nedostal, napsat vedle ,Sumy‘ ještě také ,Compendium', vedle ,Medully‘ ještě i .Medullu medullae'. Něco podobně účelného vytvořil teď na základě vlastního přístupu Otto W eber; jsem mu za to vděčný a čtenáři budou též. Je jasné, že lze takové práce dokonale zneužit. Myslím na líné, se vším hned hotové rychlopisce a rychlopsavce s obou stran Atlantiku, kteří pak pokud možno budou i v tomto kompendiu jen — listovat." 47 Originál obou básni zni: (1916)

W ir woHen, pilgernd unter andern, in unsrer Art beharrlich seln. Vermutlich stellt sich dann im Wandern des iángern Atems Vorzug ein.

(1926)

W ir wollten, pilgernd unter andern, in unsrer Art beharrlich sein, da stellten alsgemach beim Wandern auch uns sich Atemndte ein. W ir wandern nun in Mittagshitze — es wird nicht mehr so viel gelacht — ,

und stumpf ist manches Hornes Spitze, von dem wir einst Gebrauch gemacht. Der liebe Cott IdBt uns zuzeiten „in unsrer Art beharrlich sein".

II7

Dann zelgen slch dle Schattenseiten, dann tr/tt dle nůtlge Ddmpfung ein. Doch soli dle Ddmpfung uns nlcht mlndern die bessere Wanderzuverslcht: Es scheint den SOndern, scheint den Klndern beharrllch neu das alte Licht. *• GOTTES W O R T UN D DIE TH EO LO G IE, str. 171 n. " N O T UN D VERHEISSUNG DER CHRISTLICHEN VER KO N D IG U N G , fran­ couzský DÉTRESSE ET PROMESSE D E LA PRÉDICATION v „Parole de Dieu — parole humaíne", Paris 1933, str. 128,129. »» IN TRO D U CTIO N A LA T H ÉO LO G IE ÉVAN GÉLIQ U E. Labor et Fldes 1962, str. 151. « LE MINISTĚRE DU PASTEUR, přednáškaz r.1934, Labor et Fides 1961, str. 33n. ** Bonhoeffer v dopisu z 6. řervna 1944 „Vyloděni v Normandii" v RÉSISTANCE ET SOUMISSION (Widerstand und Ergebung), Labor et Fides 1963, str. 147n. *» Paul Ricoeur, LA CRITIQ U E DE LA RELIGION ET LE LAN G A G E DE LA FOI. Bulletin du C. P. E., Geněve, 1964 (Juin), str. 13. ** „Jsme žebráci, to Je pravda." Pro umírajícího Luthera je v tomto výkřiku duchovni chudoby zahrnuta celá situace křesťana. “ První dvě — z těchto čtyř sbírek — nerozlišuji autorství jednotlivých kázání; dalo by patrně dost práce zjistit, co je Barthovo a co Thurneysenovo. »• PREDIGT UN D GEM EINDE, Zwingli Verlag, Ziirich 1963, str. 71 n. 57 Načrtl jsem tuto kapitolu dříve než jsem mohl čist basilejskou přednášku J. M. Lochmana „Z u r theologischen Kritik der christlichen Friedensarbeit" (JUNGE KIRCH E 5/66). Naprosto sdílím jeho názory a jsem mu jako vždycky vděčný za jasné a solidní zdůvodněni jeho thesi. V této souvislosti odkazuji též k jeho velmi poučnému článku „Die Bedeutung geschichtlicher Ereignissefiir dle ethischen Entscheidungen", TH EO L. STUDIEN 72/63. *• Srv. Joseph Comblin, TH ÉO LO G IE DE LA PAIX. — Přesto se však mezi námi začaly objevovat různé theologické práce a počiny. Neměli bychom příliš snadno pod­ ceňovat význam a dosah různých těch theologických textů, jež se během let nashro­ máždily nebo byly uveřejněny; bylo by tu dost látky na dobrou disertaci. *• Především zde myslím na přímo vzrušující referát Vitalije Borovoje na II. Všekfesťanském mírovém shromáždění „Das Problém der Koexistenz ais Bund des Lebens und des Friedens" (D O KUM ENTE DER II. ACFV, Praha 1965, str. 93n). 60 Rudolf Bohren v PREDIGT DER GEMEINDE, Jiirgen Moltmann v TH EO LO G IE DER H O FFNUNG, GeorgesCasalis v předcházející kapitole P Ů LSTO LETÍ K Á Z Á N Íaj. 61 R0MERBRIEF, 2. vydání. 62 FOI ET VIE, 1948/5 str. 490n. 68 Mohu v této souvislosti jen odkázat na nesmírně podnětnou knihu Rogera Garaudyho DE L’ANATHĚM E AU D IA LO G U E — UN MARXISTÉ S’ADRESSE AU C O N C ILE (Plon, Paris 1965); jestliže se toto úsilí o rozhovor rozšíří a prosadí, zažijeme skutečné duchovní Jaro lidstva!

II8

Bibliografie česky vydaných prací DIV VÁ N O C. Přeložil J. Tejkal. Teplice Šanov 1933, 24 str. BO H O SLO VECKÉ PŘEDPOKLADY PRO VÝSTAVBU C ÍRKVE. Přeložili J. B. Souček a Rudolf Říčan, Praha 1946, 30 str. U Č EN Í O PÍSMU SVATÉM. KAPITOLA Z PROLEGOMEN DOGM ATIKY. Zpracovali (volně) F. M. D(obiáš) a J. B. S(ouček), Praha 1943 (cyklostyl synodní rady evang. církve), 216 stran. D U CH O VN Í PŘEDPOKLADY N O VÉH O BU DO VÁN Í V PO VÁLEČN É EVROPĚ. Přeložil J. B. Souček, Praha 1946, 30 str. ÚVOD DO HEIDELBERSKÉHO KATECHISMU. Přeložil R. M. Šlmša, Praha-Daňkovice 1948, 35 str. Z Á K LA D Y DOGM ATIKY. Přeložil J. B. Jeschke, Praha 1952. PO ZN Á N Í BOHA A SLU ŽBA BOHU PODLE U Č EN Í REFORM ACE. Syllabus z dva­ ceti přednášek o skotském vyznání z r. 1560 přeložil a k vydání připravil B. Pospíšil, Praha 1955 (skriptum Komenského fakulty), 142 str. Překlady drobnějších studií, přednášek a kázáni jsou roztroušeny po časopisech— především v ročnicích Křesťanské revue DOPIS PROF. HROM ÁDKOVI, KR XII, 17; O POMĚRU KŘESŤA N SKÝCH C ÍR K V Í K DNEŠN Í SKU TEČN OSTI, (KR XIV, 14; KŘESŤANSKÁ ZVĚST V DNEŠN Í EVROPĚ, KR X V , 72; KŘESŤANSKÁ ETHIKA, KR X V, 38; N EPO ŘÁ DEK SVĚTA A B O ŽÍ SPASITELNÝ PLÁN, KR X V , 266; ŽID O V­ SKÁ O T Á Z K A A KŘESŤANSKÁ O DPO VĚĎ NA NI, XVII, 210; KD O S NÁMI D RŽÍ, XXVII 1960 atd. V Křesťanské revui najdeme též řadu článků, které dokreslují postavu a dílo Karla Bartha, např.J. B. Součka BARTHŮV R O Z C H O D S GOGARTENEM (Vil, 106), J. L. Hromádky VÍRA, STÁT A DIKTATURA (VIII, 97) a K. BARTH a L. R AG A Z (IX, 19), B. Hrubého K BARTHOVU KO N FLIKTU S HITLEREM (VIII, 159), J. H. Oldhama BARTHŮV V ÝKLA D N A U K Y O STVO ŘENÍ (XIV, 78), Jana Miřejovského O DISKUSI R. NIEBUHR-K. BARTH XVI, 53. Z ostatní české literatury o Barthovi odkazujeme alespoň k Hromádkovu PŘE­ LOMU V PROTESTANTSKÉ TH EO LO G II (skriptum Komenského fakulty, 1955 str. 116), syllabus fakultních přednášek o vzniku a vývoji dialektické theologie.

II#

Poznámka překladatele Překlad této studie byl pořfzen z francouzského originálu Georges Casalis, PORTRAIT DE KA RL BARTH, Labor et Fides, Geněve 1960, 136 str. a z autorem revidovaného a místy doplněného německého znění KA RL BARTH — PERSON UND W ER K , Stlmme-Verlag, Darmstadt 1960,114 str. Pro překlad Casalisova textu jsem bral za základ francouzský originál, avšak souíasně jsem přihlížel ke všem odchylkám německé verse a podle potřeby jsem voill výstižnější, popř. doplněné znění. Citáty z Bartha jsem vesměs překládal z němčiny — kromě dvou nebo tří míst, jejichž origi­ nál není německý anebo mi zůstal nedostupný. Při překládání prvního dílu až do kapitoly „Obhájce poražených Němců" jsem směl přihlédnout k rukopisu českého překladu Amedea Molnára a F. M. Dobiáše. České vydání rozšířil autor o dvě nové kapitoly: PŮL STO LETÍ K Á Z Á N Í (původně ve francouzštině) a KA REL BARTH A PRAHA: „POKUS MU PO RO ZUM ĚT" (původně v němčině). Přejná slova, která věnoval autor překladateli v české předmluvě, jsou na místě jen potud, že jsem se skutečně snažil podat českému čtenáři Jak Casalise, tak Bartha v podobě pokud možno nezkrácené, a to i za cenu neobvyklé či méně pěkné české dikce na některých mistech. Přesto jsem se však neubránil kompromisům — z nichž, jak známo, sestává překladatelská činnost — při nichž ovšem nutně utrpěla jak Casali­ sova svěžest a křepkost, tak architektonika vyvážených Barthových period. S nedo­ statky překladatele se tu patrně spojila i jedna věcná okolnost, že totiž české theo­ logické a .náboženské' myšleni posledních desítiletí nežije v dost souručivém vztahu se světovým protestantismem; nejen snad s jeho theologickou práci, nýbrž hlavně s konkrétním duchovním a sborovým životem sesterských církví. Narážel jsem tak na jistý počet výrazů a rčení, pro něž čeština nemá ekvivalenty dost vžité či dostatečně nosné anebo je vůbec postrádá. L. B.

I20

Obsah

Předmluva Předmluva k íeskému vydáni Úvod

5 7 10

PRVNÍ D ÍL Sm ysl je d n o h o ž iv o ta

Bohoslovecká studia Epištola k Římanům Dogmatika 1933! Theologtsche Existenz heute Barmen Vyznáváni viry Dopisy církvím Obhájce poražených Němců Svět Východu Atom Křesťané a veřejný život Boži lidství Mozart Tlustá kniha

15

19 21 24 26 28 29 31 32 33 40 45 47 49 51 52

D R U H Ý D lL

R o zb o r h la v n ích d i l

53

I. EXEG ETICKÉ PRÁCE Komentáře Kázání

55 55 59

II. HISTORICKÉ PRÁCE

64

III. DOGM ATICKÉ PRÁCE Drobné spisy Dogmatika

69 69 72

IV. „PO LITICKÉ" A LITERÁRN Í PRÁCE Politika Literatura

85 85 87

V. OHLAS

89

Exkursy O dialektické metodS Půl století káz&ní Karl Barth a Praha: „pokus mu porozumět"

93 97 107

POZNÁM KY Bibliografie česky vydaných prací P.ozn&mka překladatele

115 119 120

Seznam vyobrazení

Barthova podobizna z doby církevního boje v Německu [za str. 32]

Karl Barth ve své pracovní [za str. 64]

GEORGES C ASA LIS

K A R L BARTH Život a dílo Přeložil Luděk Brož Vydal Kalich v Ústředním církevním nakladatelství roku 1967. Vydání první. Redaktor edice F. M. Dobiáš Grafická úprava Josef Bohuslav AA 6,6, VA 6,7. D - 05*80002 Vázaný výtisk Kčs 17.—