Filosofický časopis
ročník
/
Esej Umění, výkon krutosti Georges Bataille
Malíř je odsouzen k tomu, aby se líbil. Žádným způsobem nemůže z malby udělat odpudivý předmět. Zatímco strašák má lekat ptáky, odhánět je od pole, na kterém stojí, i ta nejděsivější malba je tu proto, aby návštěvníky přitahovala. Skutečné mučení může být také zajímavé, obecně se to však nedá považovat za jeho účel. Mučení se děje z mnoha různých důvodů, v principu se však tyto cíle málo liší od účelu, který má strašák. Na rozdíl od umění je mučení nabízeno pohledu proto, abychom se odvrátili od hrůzy, kterou vystavuje na odiv. Namalované mučení se nás naopak nepokouší napravovat. Umění se nikdy nezatěžuje prací soudce. Nevzbuzuje v nás zájem o nějakou hrůzu pro ni samotnou, to si ani nelze představit. (Je pravda, že ve středověku udělala náboženská obraznost právě toto s peklem, ale bylo tomu tak proto, že umění nebylo zcela oproštěno od poučování.) Když hrůza ve skutečném umění podstupuje převtělení, je to libost, prudká libost, vždy však libost, co se dostává do hry. Vidět v tomto paradoxu pouhý důsledek sexuální neřesti by bylo liché. Určitý druh tichého předurčení, nevyhnutelného a nevysvětlitelného, které se podobá předurčení vyskytujícímu se ve snech, je vždy přítomen v průvodu postav, jež tvoří pozadí svátku tohoto světa, mezi fascinujícími přízraky neštěstí a bolesti. Je nepochybné, že umění ve své podstatě nemá stejný Text je překladem eseje Georgese Bataille „L’art, exercice de cruauté“, který byl poprvé publikován v časopise Médecine de France, , no. , s. – . Přetištěn byl v souborném vydání prací Georgese Bataille Œuvres complètes, Vol. XI: Articles , – . Paris, Gallimard , s. – . © Éditions Gallimard. Pozn. red. Text překladu uvedeného eseje vznikl v rámci semináře k předmětu „Hlavní tendence ve francouzské estetice . století“ na Katedře estetiky Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze pod vedením Miloše Ševčíka. Na vzniku překladu se podíleli následující studenti: Sabrina Al-Salmanová, Pavel Brom, Lukáš Csicsely, Jan Dotřel, Marek Chalupa, Barbora Kováčová, Magdaléna Matějková, Daniela Matysová, Lucia Miklošková, Hugo Novák, Jana Slánčiková, Aneta Staniševská, Veronika Vaculová a Martina Zifčáková. Pozn. Miloše Ševčíka.
Kniha 3_2016.indb 423
23.6.2016 14:03:20
Georges Bataille smysl jako tento svátek. Přesto však v umění i v tomto svátku zůstávala určitá část vždy vyhrazena pro to, co se jeví jako protiklad potěšení a radosti. Umění se konečně osvobodilo od služby náboženství, ve vztahu k hrůze si však tuto služebnost zachovává. Zůstává otevřeno znázorňování toho, co odpuzuje. O tomto paradoxu svátku, který je v nejobecnějším smyslu paradoxem emoce, ale v nejvyostřenějším smyslu paradoxem oběti, bychom skutečně měli uvažovat s nejvyšší pozorností. Všichni jsme jako děti měli podezření, zdali nejsme – my, kteří se na tomto světě tak zvláštně chvějeme – oběti nějaké pasti nebo žertu, jehož tajemství jednou poznáme. Takováto reakce je jistě dětinská, odvracíme se od ní a žijeme ve světě, který se nám vnucuje jako „naprosto přirozený“, zcela odlišný od toho, jenž nás kdysi rozrušoval. Jako děti jsme nevěděli, zda se budeme smát nebo plakat, ale jako dospělí „vlastníme“ tento svět, neomezeně s ním nakládáme. Tento svět je tvořen pochopitelnými a použitelnými předměty, zemí, kamenem, dřevem, rostlinami, zvířaty. Obděláváme půdu, budujeme domy, jíme chléb a maso. Obvykle zapomínáme na naše dětinská rozrušení. Zkrátka si přestáváme nedůvěřovat. Uprostřed mohutných uspořádání takovéto společnosti jen málokteří mezi námi setrvají u své dětinské reakce, nadále se naivně ptají, co na světě dělají a obětí jakého žertu se stali. Jsou to ti, kteří chtějí rozluštit oblohu nebo obrazy, proniknout za toto hvězdné pozadí a za tato pomalovaná plátna, a jako uličníci hledající škvíry v plotě se pokoušejí prohlédnout trhlinami tohoto světa. Jednou z takových trhlin je i krutá zvyklost oběti. Je pravda, že oběť dnes už není živou institucí. Je spíš stopou, jakýmsi škrábancem na okně. Lze ovšem zakoušet emoci, kterou vzbuzuje, neboť mýty o obětech se podobají tématům tragédií. Oběť na kříži udržuje před námi obraz oběti jako emblém, který se nabízí reflexi nejvyššího stupně a jako to nejbožštější vyjádření krutosti umění. Oběť však není pouze tímto znásobeným obrazem, jemuž evropská civilizace připsala svrchovanou hodnotu, je i reakcí na světskou posedlost všech národů světa. Jestliže je něco pravdy na tom, že náš lidský život je past, můžeme si také myslet – je to divné, ale co naplat? –, že utrpení „je nám dáno všeobecně jako lákadlo“. Můžeme uvažovat o fascinaci, kterou zakoušíme, když máme možnost odhalit shůry – z hlediska, které pasti přesahuje –, kým jsme a čím je svět. Za námi už je doba, kdy umění bylo rozptýlením a kdy jedině náboženství odpovídalo touze vstupovat do hloubi věcí. Obraz oběti se našemu uvažování tak nezbytně vnucuje, až pociťujeme, že nám moderní malířství přestalo nabízet lhostejné obrazy, obrazy jednoduše krásné a že jeho starostí je učinit na plátně svět „průhledným“. Apollinaire říkával již o kubismu, že byl velkým náboženským uměním. Tento Apollinairův sen však není ztracen. Moderní malířství představuje v tomto smyslu pokračování znásobené posedlosti ob-
Kniha 3_2016.indb 424
23.6.2016 14:03:20
Umění, výkon krutosti razem oběti. Destrukce předmětů, se kterými tento obraz zachází, odpovídá jakýmsi napůl vědomým způsobem přetrvávající funkci náboženství. Člověk je v každém případě chycen do pasti života, kterým jsme. Pohybuje se po poli přitažlivosti, které je ustanoveno blýskavým bodem, v němž jsou pevné formy ničeny, v němž jsou tyto použitelné předměty, ze kterých je tvořen svět, stravovány jako ve světelné výhni. Po pravdě řečeno, povaha současného malířství – ničení, svatojánský oheň spalující předměty – nebyla zřetelně rozpoznána, nebylo na ni pohlíženo v této souvislosti s obětí. To, co surrealistický malíř touží na vlastní oči spatřit na plátně, kde shromažďuje obrazy, se v podstatě neliší od toho, na co se přišel podívat dav Aztéků k úpatí pyramid, na nichž byla obětem vytrhávána srdce. Je to stravující záblesk, jenž je vždy očekáván. Při pohledu na moderní umělecká díla se krutosti nepochybně vzdalujeme, ani Aztékové však nebyli krutí. Neboli zavádějící je příliš jednoduchá představa, kterou o krutosti máme. Krutostí obvykle nazýváme to, co naše srdce není schopno snést, a to, co snášíme snadno, co je pro nás běžné, nám kruté nepřipadá. Z toho důvodu, že krutou vždy nazýváme krutost druhých a že se bez krutosti nemůžeme obejít, popíráme ji, jakmile je naše. Tyto slabosti nic nepotlačují, ale ztěžují úkol tomu, kdo v těchto oklikách hledá skrytý pohyb lidského srdce. Fakt sexuální neřesti tento úkol nezjednodušuje. V neřesti jsou totiž obvyklé soudy převráceny a ten, kdo o sobě samém prohlašuje, že je neřestný, lpí na stigmatizujících slovech hrůzy. Azték by popíral krutost posvátných vražd páchaných po tisících. Sadista si naopak říká, s rozkoší si opakuje, že bičování je kruté. Já používám toto slovo z jiného důvodu. Používám je proto, abych se vyjadřoval jasně. Snažím se ukázat skrytou intenci, nikterak ji neodsuzuji. V jistém smyslu tato intence není krutá: kdyby se sama za takovou považovala, přestala by existovat (zvyk obětovat vymizel, když si ho člověk začal více uvědomovat). Vždy však zůstává touhou ničit. Po pravdě řečeno je to však jen touha mírná. S ohledem na naše možnosti (naše zvyklosti, naše síly) nechceme nic jiného než ničit skrytě a odmítáme strašná a zhoubná ničení, přinejmenším ta, která se jako taková jeví. Spokojujeme se s dojmem ničení, který je sotva vědomý.
* * * Ukázal jsem, že záblesk zničení představuje v pasti života lákadlo, které nás nepřestává přitahovat. Ovšem past není pouze lákadlem. Předpokládá ne-li ruku, která ji klade, tak sledovaný cíl. A co se stane tomu, jenž se do návnady zakousne? Jaké jsou pro toho, kdo podlehne fascinaci, důsledky jeho slabosti? To v zásadě vede k základnější otázce, ve které spočívá jádro mého bádání. Nestačí si pouze všímat, že jsme obecně fascinováni jakýmkoliv ničením,
Kniha 3_2016.indb 425
23.6.2016 14:03:20
Georges Bataille které nepředstavuje příliš vážné nebezpečí. Jaké jsou důvody toho, že jsme sváděni právě tím, co pro nás bytostným způsobem znamená újmu, a co má dokonce moc evokovat onu úplnější ztrátu, již podstupujeme ve smrti? Je zcela samozřejmé, že sám požitek vede do bodu, kde nastává zničení. Do pasti vstupujeme čistě z vlastní vůle. Ale mohli bychom si a priori představit, že by past měla mít protikladný rys, že by v sobě neměla mít nic děsivého. Ve skutečnosti se otázka, kterou povaha návnady pokládá, neliší od otázky po účelu pasti. Záhada oběti – ona rozhodující záhada – je spojena s naší touhou nalézt to, co hledá dítě, když se ho zmocňuje pocit, že je obětí žertu. To, co dítě trápí a náhle je mění na cosi podobného káče, je touha pochytit za jevy tohoto světa odpověď na otázku, kterou by samo nebylo schopno zformulovat. Myslí si, že je třeba synem krále, ale být královým synem nic neznamená. Pak ho důvtipně napadne, že je možná Bohem: to by záhadu vyřešilo. Dítě o tom samozřejmě s nikým nemluví. Připadalo by si směšné ve světě, kde všechny předměty poukazují k představě jeho hranic, kde poznává, jak malé a „oddělené“ je. Ono ale žízní právě po tom, aby už nebylo „oddělené“, a je to pouze toto nebýt už „oddělené“, co by mu dalo pocit řešení, bez kterého strádá. Těsné vězení tohoto být „oddělen“, být oddělen jako předmět, mu přináší nepříjemný pocit žertu, vyhoštění, pocit, že je terčem zesměšňujícího spiknutí. Dítě by nebylo překvapené, kdyby se probudilo jakožto Bůh, který sám sebe na čas podrobuje zkoušce, čímž by se náhle vyjevilo, jakým podvodem je jeho nicotné postavení. Dítě se pak, i když jen ve slabých chvilkách, čelem tiskne ke sklu a čeká na okamžik osvícení. Právě takovému očekávání odpovídá návnada oběti. To, na co jsme čekali už od dětství, je tento rozklad řádu, který nás dusí. Předmět musí být v tomto rozkladu zničen (zničen jako předmět, a je-li to možné, jako něco „odděleného“). Sklouzáváme k negaci této hranice smrti, která nás fascinuje jako světlo. Protože rozklad předmětu – zničení – má váhu jen potud, pokud rozkládá nás, pokud zároveň rozkládá subjekt. My sami (subjekt) však nemůžeme přímo odstranit překážku, která nás „odděluje“. Můžeme ale – pokud odstraníme překážku, která odděluje předmět (obětovaného) – mít podíl na popření každé oddělenosti. Neboli to, co nás na zničeném předmětu přitahuje (v samotné chvíli zničení), je jeho moc zpochybnit – a zničit – pevnost subjektu. Účelem pasti je zničit nás jakožto předmět ( jakožto ty, kteří zůstávají uzavření – a obelhaní – ve své záhadné izolovanosti). A tak je ruina nás samých, když je past nastražená (přinejmenším ruina naší oddělené existence, této osamocené entity, která zapírá své bližní), velmi protikladná úzkosti. Tato úzkost neúprosně a sobecky sleduje součty zisků i ztrát této entity, která je odhodlána vytrvat ve svém bytí. Tehdy se objasňuje nejkřiklavější rozpor, který je v nitru každého. Na jedné straně se tato omezená, nicotná a nevysvětlitelná existence – kterou pociťujeme jako
Kniha 3_2016.indb 426
23.6.2016 14:03:20
Umění, výkon krutosti vyobcovanou, jako oběť žertování, nesmírné frašky, kterou svět je – nemůže rozhodnout opustit hru. Na straně druhé naslouchá tato existence výzvě, která od ní vyžaduje, aby zapomněla na své hranice. Tato výzva je v jistém smyslu pastí, ale je jí pouze tehdy, trvá-li oběť žertování na tom, že zůstane obětí, což je běžné, ne-li nezbytné. To, co znesnadňuje objasnění této situace, je tedy to, že na nás v každém případě čeká past. (Dá se tudíž říci, že past je dvojitá.) Na straně jedné se předměty tohoto světa, se kterými můžeme zacházet, nabízejí úzkosti jako návnady, ale v opačném smyslu než v případě oběti. Od té chvíle jsme chyceni do pasti oddělené, nicotné skutečnosti vypovězené z pravdy (pokud toto slovo odkazuje k nepřítomnosti hranic, tedy mnohem dál než omezený horizont). Na straně druhé nám oběť slibuje past smrti. Neboť zničení předmětu nemá jiný smysl než hrozbu, kterou je pro subjekt. Jestliže subjekt není zničen, vše je nadále dvojsmyslné. Jestliže je zničen, dvojsmyslnost je rozřešena, avšak v prázdnotě, v níž je vše zrušeno. Ale právě z tohoto ustrnutí na mrtvém bodě vyplývá smysl okamžiku umění. Ten nás vrhá na cestu úplného rozplynutí a na určitý čas nás tam odkládá, čímž člověku nabízí uchvácení bez oddechu. Zajisté můžeme také říci, že toto uchvácení je tou nejpevnější pastí. O tom není pochyb, jakmile jí dosáhneme. Uniká nám však právě v té chvíli, kdy jí opravdu dosáhneme. Tu a tam vstupujeme do smrti nebo se navracíme do nicotného světa. Nekonečný svátek uměleckých děl je tu však proto, aby nám ohlásil, že triumf je přislíben každému, kdo skočí do nerozřešitelnosti okamžiku, a to i přes pevné rozhodnutí nepřiznávat hodnotu ničemu, co netrvá. Z toho důvodu nemůžeme nikdy mít přespříliš velký zájem o mnohonásobné opojení, které proniká neprůhledností světa svými zjevně krutými záblesky, v nichž se svůdnost pojí s masakrem, mučením a hrůzou. Toto není obhajoba hrozných věcí. Není to volání po jejich návratu. Ale v tomto nevysvětlitelném mrtvém bodě, do kterého vstupujeme v jistém smyslu nadarmo, jsou tyto momenty záblesků příslibem řešení jen zdánlivě a vposled slibují jen chycení do pasti. V okamžiku uchvácení však v sobě nesou všechnu pravdu emoce. Emoce tedy, je-li do ní vepsán smysl života, nemůže být podřízena žádné užitečné činnosti. Paradox emoce tak požaduje, aby měla smysl tím spíš, že ho nemá. Emoce, která není spojena s otevřením obzoru, ale s nějakým omezeným předmětem, to znamená emoce v mezích rozumu, nám nabízí jen stěsnaný život. Výkřik emoce, která nese tíhu naší ztracené pravdy, povstává v nepřítomnosti řádu. O této emoci sní dítě, když poměřuje okno svého pokoje s hloubkou noci. Je nepochybné, že umění není nijak svázáno se zobrazováním hrůzy, ale jeho pohyb ho bez obtíží dovádí k vrcholu nejhoršího. A obráceně také platí, že zobrazení hrůzy v malbě v ní odhaluje otevřenost vůči všem možnostem. Z toho důvodu musíme prodlévat u přízvuku, který umění získává ve svém sousedství se smrtí.
Kniha 3_2016.indb 427
23.6.2016 14:03:20
Georges Bataille Jestliže nás umění, jakožto kruté, nevybízí k tomu, bychom zemřeli ve vytržení, má alespoň tu moc, že moment našeho štěstí uvádí na roveň smrti.
Kniha 3_2016.indb 428
23.6.2016 14:03:20