Bohemia centralis, Praha, 10 : 55—69, 1980
Geologické poměry SPR Kokořínský důl Die geologische Beschaffenheit des Naturschutzgebietes im Kokoříner Tal
JAN NĚMEC
ÚVOD Státní přírodní rezervace Kokořínský důl byla zřízena vyhláškou MK čj. 4628/53 ze dne 7. listopadu 1953. Chráněné území se nachází v údolí říčky Pšovky. Začíná asi 5 km severovýchodně od Mělníka a táhne se severovýchodoseverním směrem asi 12 km. Maximální šířka CHÚ (v severní časti (dosahuje 6,5 km. Výměra rezervace činí 2096,9693 ha, takže jde o největší rezervaci Středočeského kraje a třetí největší rezervaci v českých zemích. SPR Kokořínský důl byla zřízena k ochraně "rázovitého výseku krajiny s pískovcovými skalami porostlými smíšenými porosty" a představuje jádro CHKO Kokořínsko.
PŘEHLED DOSAVADNÍCH VÝZKUMŮ Kokořínský důl je velmi dobře známý a je hojně turisticky navštěvovaný. Nejstarší geologické práce o této oblasti jsou proto starší než 100 let. Základní rozdělení křídového útvaru a popis krajiny kolem Kokořína pochází od J. KREJČÍHO (1869), na což navazovala detailní práce A. FRIČE z roku 1885. Tato práce představuje vlastně dodnes nejpodrobnější geologickou práci o Kokořínském dolu. Koncem 19. století a začátkem 20. století věnoval celou sérii geologických prací širšímu okolí Kokořínského dolu Č. ZAHÁLKA (1895,1903). Touto oblastí se zabýval i jeho syn B. ZAHÁLKA (l905,1940,194l) . 55
Krajina severně od Mělníka upoutala pozornost také německých geologů; za zmínku stojí především práce B. MÜLLERA (1923). V dalších letech ustal zájem o tuto oblast, a tak Q. ZÁRUBA (1939) konstatuje, že přírodní krásy Kokořínského údolí jsou známy jen malému okruhu návštěvníků. Oblasti SPR Kokořínský důl se v rámci větší práce věnuje K. ZIMA (1950), těsně sousedící oblastí se zabývá M. MALKOVSKÍ (1956). V. KLEIN (1965) popisuje stratigrafii a litologii širšího okolí Kokořínského dolu a v exkurzním průvodci profil v této oblasti (1966). Kokořínské údolí bylo i jednou z lokalit exkurzi Mezinárodního geologického kongresu konaného v roce 1968 v Praze. Lokalita byla popsána v exkurzním průvodci (F. MACÁK, 1968). V poslední době se opět věnuje pozornost české křídové pánvi a jejímu podloží; výsledky byly publikovány v souhrnných pracích M. MALKOVSKÝ et al. (1974) a M. MALKOVSKÝ (l979) . Krátkou zprávu publikoval J. NĚMEC ( 1979). Velkou pozornost věnovali odedávna Kokořínsku geografové. V posledních letech uveřejnili velkou řadu prací B. BALATKA a J. SLÁDEK (např. 1963 a 1981); v jejich pracích je uveden také seznam dřívější literatury.
GEOLOGICKÉ POMĚRY ŠIRŠÍHO OKOLÍ V širším okolí chráněného území se uplatňují hlavně horniny české křídové tabule zastoupené středním turonem, svrchním turonem a coniakem. Lokálně sedimenty křídové tabule prorážejí třetihorní vulkanické horniny, které dnes většinou vytvářejí morfologicky nápadné elevace v krajině, neboť jsou mnohem tvrdší než okolní křídové sedimenty. Střední turon (zóna Inoceramus lamarcki a I. costellatus) odpovídá tzv, jizerským a malnickým vrstvám J. KREJČÍHO (l669) a A. FRIČE(l885) a pásmům V-IX Č. ZAHÁLKY (l933). Uloženiny středního turonu vytvářejí několik odlišných facií. V širším okolí Kokořínského dolu, který spadá do tzv. lužické oblasti české křídy, jde o facii křemenných kvádrových pískovců. Uloženiny středního turonu zde dosahuji mocnosti kolem 200 m. Svrchní turon (zóna Inoceramus schloenbachi a I. inconstans) zahrnuje tzv. teplické vrstvy J. KREJČÍHO (1869), popřípadě pásmo Xabc Č. ZAHÁLKY (l92l). Sedimenty svrchního turonu v okolí SPR Kokořínský důl patří do facie slínovců a vápnitých jílovců a jejich mocnost se pohybuje kolem 50 m.
56
18. Mapa SPR Kokořínský důl: 1 - hranice SPR Kokořínský důl, 2 - komunikace, 3 - střední turon, 4 - svrchní turon až coniak, 5 - třetihorní vyvřeliny.
57
C o n i a k (zóna Inoceramus koeneni a I.involutus, I.subquadratus) obsahuje březenské a chlomecké vrstvy J. KREJČÍHO (1869) a březenské pásmo IX Č. ZAHÁLKY z lokality Březno u Loun (1899). Velmi často bývá na bázi coniaku vyvinuta vrstva tzv. zvonivých inoceramových opuk, které umožňuje poměrně dobře odlišit sedimenty svrchního turonu a coniaku. Není-li tato vrstva vyvinuta, je odlišení svrchního turonu a coniaku značně obtížné, neboť většinou se na hranici těchto stupňů nepřerušila sedimentace. Při mapování se v této oblasti neodlišovaly uloženiny svrchního turonu a coniaku. Uloženiny coniaku však zde představují pouhé denudační zbytky, jejichž mocnost nepřesahuje 20 m. Třetihorní vulkanické horniny mají přímou souvislost s vulkanity Českého středohoří, v širším okolí SPR se však vyskytují jen ojediněle. Nejvýznamnější je kupa Vrátenské hory. B. ZAHÁLKA (1905)horninu určil jako haüynický trachyt. Vznik těchto hornin patří do hlavní neovulkanické fáze Českého masívu, která probíhala v miocénu. Povrchové tvary byly již většinou denudovány a na povrchu se dnes uplatňují především výplně sopečných komínů. V celém území se velmi uplatňují čtvrtohorní uloženiny. Na náhorních plošinách jsou to pleistocénní spraše až sprašové hlíny, jejichž mocnost často přesahuje 5 m. V údolích jsou vyvinuty až patnáctimetrové písčité a hlinité náplavy. U úpatí skalních srázů vznikají osypy a suťové kužely. V poslední době je velká pozornost věnována také podloží křídového útvaru. V širším okolí chráněného území bylo provedeno několik strukturních vrtů (např. Pš-4, MJ-2, MJ-4a). Vrt Pš-13 byl umístěn přímo v SPR Kokořínský důl. Po 380 m vrt dosáhl podložních permokarbonských uloženin. Ve mšenské pánvi je v sedimentech svrchního šedého souvrství karbonu vyvinuto tzv. mělnické souslojí (M. MALKOVSKÍ et al., 1974).
GEOLOGICKÉ POMĚRY CHRÁNĚNÉHO ÚZEMÍ Chráněné území se rozkládá v údolí říčky Pšovky a v postranních suchých údolích (např. Vrbodol, Kočičina, Močidla, Boudecké rokle a Planý důl). Vlastní území rezervace je tvořeno prakticky jen horninami středního turonu. V tabulce 1 je srovnáno detailní dělení jizerských vrstev A. FRIČE (1885) s rozdělením pásma VIII a IX Č. ZAHÁLKY (1903) a B. ZAHÁLKY ( 194l) a V. KLEINA (1966).
58
Tabulka 1 Srovnávací tabulka statigrafického rozčlenění sedimentů středního turonu v oblasti SPR Kokořínský důl
A. FRIČ (1885)
Stupeň
Č. ZAHÁLKA (1903) B. ZAHÁLKA (1941)
3. inverzní cyklus
Bryozoické vrstvy u Kaniny Trigoniové vrstvy u Choroušek Druhý kokořínský kvádr Hleďsebské opukové vložky
V. KLEIN (1966)
IXc IXb IXa VIII
slínitý pískovec kvádrový kaolínický pískovec pískovec s chudým kaolínicko-jílovitým tmelem kvádrový kaolínický pískovec
Zařazení vyšší střední turon
(hrubozrnné pískovce až jemnozrnné pískovce) Prachovítopísčité souvrství
2. inverzní cyklus
nižší střední turon
(hrubozrnné pískovce až jemnozrnné pískovce)
První kokořínský kvádr
1. inverzní cyklus Byšické přechodní vrstvy -
(hrubozrnné pískovce až slínovce) -
-
-
spodní turon
V dalším textu bude uveden zkrácený popis jednotlivých vrstev podle A. FRIČE (1885). Nejspodnější člen jizerských vrstev označil A. FRIČ jako byšické vrstvy přechodní. Patří sem písčité uloženiny, které jsou místy kvádrovité nebo opukovité a obsahují shluky rybích šupin a velké zkameněliny druhu Pholadomya aequivalis. A. FRIČ byšické vrstvy dále dělí a profil u Hleďseb podle něho obsahuje tyto členy: 1. opukovitou polohu se šupinami ryb mocnosti 3 m, 2. sypký písek mocnosti 1 m, 3. rhynchonellový kvádr mocný 1,5 m, 4. vápnitou fukoidovou vrstvu mocnosti 0,15 m.
59
Byšické vrstvy mají tedy celkovou mocnost kolem 5 m. Nejvíce zkamenělin obsahuje rhynchonellový kvádr. A. FRIČ uvádí druhy Rhynchonella plicatilis, Vola quinquecostata, Pecten laevis a Spongites saxonicus. První kokořínský kvádr bývá mocný 15-20 m. Tento tzv. spodní kokořínský kvádr mé šedou barvu, na čerstvém lomu bílou. Dají se v něm rozlišit tři vrstvy. Nejspodnější část bývá kompaktní. Střední část často obsahuje velké vyvětralé dutiny. Svrchní část, které zabírá asi pěti nu mocnosti spodního kvádru, bývá zřetelně vrstevnatá. Tyto pískovce, tvořené převážně bílými zrnky křemene, obsahují velmi málo zkamenělin. A. FRIČ uvádí druh Spongites saxonicus.
19. Puklinová jeskyně u Mšena.
60
Opukové hleďsebské vložky dosahuji mocnosti kolem 1 m i více. Jsou rozpadavé, rychle zvětrávají, takže se na nich vytváří půdní horizont a uchycuje se na nich snadno vegetace. A. FRIČ uvádí na str. 11-12 práce z roku 1885 seznam zkamenělin nalezených na různých místech v těchto opukových vložkách. Můžeme zde uvést např. druhy Lima multicostata a Serpula gordialis. Druhý kokořínský kvádr dosahuje nižší mocnosti než první kokořínský kvádr. Tento svrchní kokořínský kvádr mé žlutavější barvu a zvětráváním získává rezavou barvu, takže se snadno rozezná od spodního kokořínského kvádru. Obsahuje také velmi málo zkamenělin; lze uvést druhy Spongites saxonicus a Lima multicostata. Trigoniové choroušecké vrstvy jsou složeny ze střídajících se vápnitých, opukovitých a písčitých vrstev a jejich mocnost dosahuje několika desítek metrů. K nejčastějším zkamenělinám patří druhy Trigonia limbata, Perne subspatulata, Pholadomya nodulifera a Exogyra laciniata. Seznam dalších zkamenělin je uveden na str. 14-15 (A. FRIČ, 1885) Nejsvrchnější část jizerských vrstev zaujímají bryozoické vrstvy u Kaniny. Největší mocnosti (6 m) dosahují u Kaniny. Jsou tvořeny vápencem, ze kterého vyvětrávají větvičky mechovek. Ze zkamenělin (p. 16-17, A.FRIČ, 1885) je možno uvést druhy Rhynchonella Cuvieri, Diastopora acupunctata a Entalophora raripora. V další části své práce uvádí A. FRIČ (1885) několik profilů z Kokořínského dolu (u hradu Kokořína, pod Kaninou s u Kaniny v lomu "nad Kaninskou studánkou"). Profily s petrografickými popisy najdeme i v práci Č. ZAHÁLKY (l895) - u Štampachu, u Bosyňského dolu a v Kočičině. Detailní profil u hradu Kokořína je popsán v práci B. ZAHÁLKY (194l). Zde je rozlišen odspodu vzhůru ve stupni VIII kvádrový pískovec kaolinický jemnozrnný až drobnozrnný, místy se shlukem hrubých křemenných zrn, slabě nažloutlý, nepevný, mocnosti 22 m. Nad ním je vyvinut kvádrový pískovec kaolinický, drobnozrnný, bělavý, žlutě pruhovaný, šedý. V jeho stěnách jsou voštiny i výklenky, které vznikly vydrolováním měkčích partií pískovců. Jeho mocnost je 18,4 m.
61
Stupeň IXa začíná naspodu kvádrovým pískovcem s chudým tmelem jílovitým, který je jemnozrnný, nažloutlý až rezavý, mocnosti 6,5 m. Nad ním je pískovec s chudým kaolínickojílovitým tmelem; tento pískovec je jemnozrnný, nažloutlý, mocnosti 8,5 m. Souvrství b stupně IX tvoří kvádrový kaolinický a jemnozrnný pískovec s hrubozrnnými polohami, který je nažloutlý a při povrchu žlutohnědý, jehož mocnost je 28,5 m; na tomto pískovci je vybudován Kokořín. Stupeň IXc je vyvinut jako slínitý pískovec, který je překryt žlutohnědou spraší; jeho mocnost činí 17,5 m.
20. Zárodečné tvary pokliček u Jestřebic.
62
V poslední době se geologií okolí Kokořínského dolu nejvíce zabýval V. KLEIN (1966). Na základě litologického hodnocení vrtného materiálu vyčlenil několik nerovnoměrně vyvinutých inverzních cyklů. Jejich stratigrafické zařazení bylo umožněno nálezem vůdčích zkamenělin. Spodní turon je vyvinut ve formě prachovitých slínovců až slínovců. Z vůdčích zkamenělin je možno uvést druhy Inoceramus labiatus a Inoceramus hercynicus. Hranice mezi středním a spodním turonem je většinou ostrá. Na bázi středního turonu začíná první inverzní cyklus. Sedimentace ve středním turonu začíná jemnozrnnými prachovitými slínovci. Směrem do nadloží se zvětšuje množství a průměr křemenných valounků; tento inverzní cyklus končí hrubozrnnými pískovci.
21. Kokořínská poklička u ústí rokle Močidla
63
Nad tímto cyklem následuje druhý inverzní cyklus, který v podstatě odpovídá prvnímu kokořínskému kvádru A. FRIČE (1885). Druhý cyklus začíná jemnozrnnými pískovci, nad nimiž jsou vyvinuty středně zrnité kvádrové křemenné pískovce, nad těmito pískovci se objevují hrubozrnné vložky. Uloženiny druhého a třetího inverzního cyklu jsou od sebe odděleny prachovitopísčitým souvrstvím, které odpovídá opukovým vložkám hleďsebským A. FRIČE (1885). Toto souvrství tvoří bázi vyššího středního turonu. Třetí inverzní cyklus začíná střídajícími se vrstvami jemnozrnných a středně zrnitých pískovců, ve kterých je občas slabě zastoupena i vápnitá složka. Nad těmito pískovci jsou vrstvy středně zrnitých a hrubě zrnitých pískovců. Tento cyklus končí hrubozrnnými, špatně vytříděnými pískovci s jílovitoprachovitou příměsí a s malou příměsí vápnité složky. Vůdčí zkamenělinou uloženin těchto tří inverzních cyklů je Inoceramus lamarcki. Již mimo území SPR Kokořínský důl je vyvinut i nadložní svrchní turon, jehož uloženiny začínají na bázi slínovců s vůdčími zkamenělinami ze skupiny Inoceramus inconstans. Na území SPR Kokořínský důl se ojediněle vyskytují také třetihorní vyvřeliny. Nejvýznamnější lokalitou je kóta Čepička, ležící na okraji chráněného území asi 2 km severně od Mšena, která byla předmětem důkladného popisu B. ZAHÁLKY (1905) a od té doby nebyla detailněji studována. V malém lomu je obnažena zvětralá čedičová hornina, která obsahuje úlomky kontaktně přeměněných křídových pískovců a slínovců. Hornina má tmavošedou barvu a drobně porfyrickou strukturu s 1-4 mm velkými vyrostlicemi augitu. Základní hmota je hypokrystalická a je tvořena převážně augitem. Hornina obsahuje poměrně značné množství magnetitu (asi 12 %) a menší množství hematitu. Zajímavou součástkou horniny jsou až 4 mm velká křemenná zrna, která pocházejí z okolního pískovce. B. ZAHÁLKA (1905) určuje horninu jako augitit.
64
GEOMORFOLOGICKÉ POMĚRY ŠIRŠÍHO OKOLÍ Podle geomorfologického členění ČSR(T.Czudek et al.,1972) patří širší okolí SPR Kokořínský důl do Dokeské pahorkatiny jako menší jednotky Ralské pahorkatiny. Dokeská pahorkatina se déle děli na pět okrsků, chráněné území leží v oblasti Polomených hor. Jde o strukturní stupňovinu s hustou síti údolí, ve které se místy uplatňují elevace neovulkanických hornin. Bližší podrobnosti uvádí B. BALATKA a J. SLÁDEK ( 1981).
GEOMORFOLOGIE CHRÁNĚNÉHO ÚZEMÍ Osou chráněného území je údolí říčky Pšovky, která má značně klikatou dráhu, ale na území SPR mé přibližně severovýchodoseverní a jihozápadojižní směr. Koryto Pšovky využilo ve střední části Kokořínského dolu tzv. kokořínskou dislokaci. 22. Miniaturní skalní okna vzniklá hloubkovým rozšiřováním voštin.
65
Zmiňuje se o ní Č. ZAHÁLKA (1895), který si všiml, že vrstvy jeho VIII. pásma jsou u Štampachu na západní straně Kokořínského dolu o 13 m níže než stejné vrstvy na východní straně u Kroužku. Tak velký rozdíl se nedá vysvětlit rozdílným sklonem vrstev na obou stranách údolí, neboť vrstvy jsou uloženy téměř vodorovně. Osou Kokořínského dolu je tedy dislokace jizerského směru, podél niž došlo k poklesu v jižní části o 13 m (v severní části je tento pokles menší). V morfologii území se velmi uplatnily i dislokace směru krušnohorského (VSV - ZJZ) a sudetského (SZ - JV). Celkově vznikl komplikovaný systém puklin, který společně se zlomy rozdělil původně jednolitou křídovou plošinu na soustavu bloků. Přívalové vody využily tyto plochy diskontinuity a vznikla velmi složité soustava suchých údolí a kaňonů. Na území SPR Kokořínský důl se nevytvořilo žádné typické skalní město, jak je známe z jiných pískovcových oblastí ČSSR (např. v Teplicko-adršpašských skalách). Přesto se i zde setkáváme s pískovcovými skalními věžemi a útvary, které představují miniaturní skalní města. K nejznámějším skalním útvarům patří malé skalní město severozápadně od Mšena u Roviny a déle izolované skalní útvary Faraón, Obři hlava a Žába. V této oblasti se nalézají i další izolované skalní útvary, např. Kamenný rytíř. Charakteristickými morfologickými útvary chráněného území jsou skalní hřiby a pokličky. Za svůj vznik vděčí asi 1 m mocné vrstvě kvádrových pískovců prosycených kysličníky železa (převážně limonitem). Tato vrstva je mnohem odolnější k zvětrávacím pochodům ve srovnání s okolními vrstvami kvádrových pískovců. Na hranách údolí na systémech vzájemně kolmých puklin vznikají pískovcové věže. Je-li jejich horní strana kryta železitou vrstvou, jsou rychleji odnášeny podložní Vrstvy a vznikají charakteristické pokličkovité a hřibovité útvary. Nejlépe jsou vyvinuty známé Pokličky u Močidel, které představují přímo symbol Kokořínského dolu. Pěkné pokličky jsou vyvinuty i na západní straně Kokořínského dolu u Jestřebic. Na území SPR Kokořínský důl jsou také vyvinuty skalní brány, výklenky a okna. V mnoha případech tyto původně přirozené skalní útvary dále upravovali lidé a využívali je např. k bydlení. Nejlépe vyvinutou skalní branou v SPR Kokořínský důl je skalní brána na jižním svahu dolu mezi Jestřebicemi a Vojtěchovem.
66
Charakteristickým rysem pískovcových skal jsou voštiny. Na srázech Kokořínského dolu jsou vyvinuty v nejrůznějších velikostech a seskupeních v závislosti na petrografickém a chemickém složení pískovců i na expozici. Voštiny jsou nejčastěji uspořádány do víceméně vodorovných pásů, které odpovídají původní vrstevnatosti horniny. Jednotlivé typy pískovcového mikroreliéfu a mezoreliéfu jsou detailně probrány v četných pracích B. BALATKY a J. SLÁDKA (např. 1981).
23. Skalní brána u Vojtěchova.
67
ZÁVĚR V této práci byly stručně probrány geologické a geomorfologické poměry SPR Kokořínský důl. Toto chráněné území se v poslední době stále častěji stává cílem tisíců turistů. K turistickému využíváni SPR značně přispělo vybudování dřevěných schodů na pokličky u ústí rokle Močidla. V současné době se připravuje otevření naučné stezky v okolí Močidel a Roviny. Těmito opatřeními se dále zvýší turistické a kulturně osvětové využíváni pozoruhodného geomorfologického fenoménu v blízkém okolí Prahy.
Zusammenfassung In der vorliegenden Arbeit befasst sich der Autor mit der geologischen Beschaffenheit des Naturschutzgebietes "Kokořín-Tal" und dessen breiterer Umgebung. Dieser Landstrich hat schon vor hundert Jahren das Interesse der Geologen erweckt, das aber in letzter Zeit merklich nachgelassen hat. Die geomorphologische Forschung - dank den Arbeiten von B. Balatka und J. Sládek - hat aber zur Entdeckung neuer Erkenntnisse auf diesem Gebiete beigetragen. In der breiteren Umgebung des Naturschutzgebietes "Kokořín-Tal" kommen die Ablagerungen des Turone und Coniaks - die durchwegs zur oberen Kreideformation gehören voll zur Geltung. Das Schutzgebiet liegt praktisch nur auf den Sedimenten des Turons; im kleineren Ausmasse auch auf den Eruptivtertiärgesteinen. In der Tafel ist die stratigraphische Gliederung der Sedimente des Turons im Naturschutzgebiete "Kokořín-Tal" nach A. Frič (1885), Č. Zahálka (1903), B. Zahálka (1941) und V. Klein (1966) angegeben. Die Sedimentation des Turons zu sogenannten Sandsteinquaderwänden hat Ende des Tertiärs und im Laufe des Quartäre die Entstehung komplizierter trockener Täler, tief eingeschnittener Schluchten (Canons) und weiterer geomorphologischer wertvoller Phänomene verursacht. Dieses Gebiet ist das häufige Ziel vieler Touristen; die Aufmerksamkeit erwecken hier vor allem die berühmten "Stürze".
Literatura BALATKA,B., SLÍDEK,J. (1963): Vývoj údolí v pseudokrasových horninách jihovýchodní části Polomených hor. - Čs. kras, 15 : 37-48, Praha. BALATKA,B., SLÁDEK,J. (1981): Geomorfologie CHKO Kokořínsko a přilehlého území. Boh. centr., 10, v tisku. CZUDEK,T. et al. (1972): Geomorfologické rozčleněni ČSR. - Stud. Geogr., 23| 137 pp., Brno.
68
FRIČ,A. (1685): Studie v oboru křídového útvaru v Čechách. III. Jizerské vrstvy. - Arch. pro přír. průzk. Čech V, 2,132 pp., Praha. KLEIN,V. (1965): Stratigrafie a litologìe svrchní křídy v opěrné linii Mělník - Ještěd a v jejím širším okolí. - Sb.geol.věd.G, 9 : 23-28. KLEIN,V. (1966): Mělnicko a Kokořínské údolí. - Exkurzní průvodce XVII. sjezdu ČSMG, p. 185-189, Praha. KREJČÍ,J. (1869): Studie v oboru křídového útvaru v Čechách. I. Všeobecné a horopisné poměry, jakož i rozčlenění křídového útvaru v Čechách. - Arch. pro přír.průzk. Čech, I, 217 pp., Praha. MACÁK,F. et al. (1968): The Platform Cover of the Bohemian Massif. - Guide to Exc. 12AC, Int.geol.congress, 23-24, Praha. MALKOVSKÝ,M. (1956): Geologické poměry křídového útvaru severozápadní části Polomených hor. - Rozpr.ČSAV, ř.mat.a přír.věd, 66, 6 : 1-61, Praha. MALKOVSKÝ,M. (1979): Tektogeneze platformního pokryvu Českého masivu. -Knih.ÚÚG, 53, X51 pp., Praha. MALKOVSKÝ.M. et al. (1974): Geologie české křídové pánve a jejího podloží. - ÚÚG, 262 pp., Praha. MÜLLER,B. (l923): Der geologische Aufbau des Daubauer-Grünlandes., - Sbor. SGÚ, 3 : 123-181, Praha. NĚMEC,J. (1979): Státní přírodní reservace Kokořínský důl. - Pam. a příroda, 4,5 : 303-305, Praha. ZAHÁLKA,B. (1905): O některých eruptivních horninách z okolí Mělníka a Mšena. - Věst. KČSN, tř.II, 79 pp., Praha. ZAHÁLKA,B. (1940): Profil křídou u hradu Kokořína. - Věda přírodní, 20 : 165-168, Praha. ZAHÁLKA,B. (1941): Geologie okolí Mělníka. - Zprávy Geol.úst.pro Čechy a Moravu, 16, 5-6 : 175-210, Praha. ZAHÁLKA,Č. (1895): Pásmo IX. křídového útvaru v okolí Řípu. Kokořínské podolí mezi Lhotkou a Kokořínem. - Věst. KČSK, tř.mat.-přír., 43, 28 pp., Praha. ZAHÁLKA,Č. (1899): Pásmo IX. - Březenské - křídového útvaru v Poohří. - Věst. KČSN, tř.mat.-přír., 47, Praha. ZAHÁLKA,Č. (1903): Pásmo VIII. křídového útvaru v Pojizeří. - Věst. KČSN, tř.mat.-přír., 57, 31 pp., Praha. ZAHÁLKA,Č. (1933): Stratigrafie českého útvaru křídového. - Roudnice. ZÁRUBA,Q. (1939): Pokličky u Mšena. - Naši přírodou, 3 : 431-3, Praha. ZIMA.K. (1950): Geologické poměry jihozápadní části Polomených hor. - Sb.SGÚ, 17, odd.geol., 289-332, Praha. Adresa autora: RNDr. Jan Němec, Středisko státní památkové péče a ochrany přírody Středočeského kraje, Hybernská 16, 110 00 Praha 1
69
70
