FRANTIŠEK BAKULE, český pedagog tělesně postižených dětí

setkání. Sportovní hry pro sluchové postižené žáky se konaly poprvé v roce 1965, v pořadatelství se střídají jednotlivé školy. Nejlepší sportovci jednotlivých škol měří své síly v lehké atletice a v plavání. Družstva dívek soupeří v basketbalu, chlapci hrají malou kopanou. Své sportovní hry má i mládež ze všech středních škol pro sluchově postižené. Kladem konference byla velmi konkrétní a otevřená vystoupení v různých okruzích. Účastníci konference se rozcházeli s vědomím, že sice byl učiněn ve vzdělávání sluchově postižených pokrok, ale že existují i slabá místa a problémy, jejichž řešení zasluhují větší pozornost celé společnosti. Po celou dobu konference bylo zajištěno dumočení do českého a švédského znakového jazyka. Přínosem pro účastníky bylo, že

hned na zahájení konference obdrželi sborník přednášených příspěvků, který se pro mnohé může stát cenným zdrojem inspirace pro další tvůrčí pedagogickou práci. Literatura: H O L M A N O V Á , J. Vady a poruchy sluchu z hlediska klinické logopedie. In ŠKODOVÁ, E.; JEDLIČKA, I., a kol. Klinická logopedie. Praha: Portál, 2003. ISBN 80-7178-546-6. Statistická ročenka školství 2005/2006. Výkonové ukazatele. Praha: ÚIV, 2006. ISBN 80-211-0509-7. VYMLÁTILOVÁ, E. Problematika sluchových vad z hlediska klinické psychologie. In ŠKODOVÁ, E.; JEDLIČKA, I., a kol. Klinická logopedie. Praha: Portál, 2003. ISBN 80-7178-546-6. Kristina

Kratochvílová

FRANTIŠEK BAKULE, český pedagog tělesně postižených dětí (18.5. 1877-15.1.

1957)

Připomínka jeho nového pohledu na výchovu „Nesmíte se ničeho bát a nesmíte říkat, že to nepůjde. Všechno musíte dokázat, třeba s velkým vypětím, ale dokážete všechno." (Faucher, F., 1999, s. 11) Před 130 lety se n a r o d i l m a n ž e l ů m Bakulovým v Lidmovicích u Vodňan syn František, budoucí pedagog, novátor,

člověk, který ve své době zásadním způsobem přebudoval vztahy mezi učitelem a žákem.

BB

Učitelem se stal v r. 1897 proti přání rodičů. Působil v Rapicích u Brna, v Družci u Kladna, v Kozlech a na Malé Skále. Všude tam odmítal především zastaralé pedagogické teorie, poučky a zavedené metody. Svůj vlastní názor na vzdělávání a výchovu žáků si vytvářel a stále zdokonaloval konzultacemi s řadou osvícených pedagogických osobností a především na základě vlastních zkušeností. Vnitřně totiž nemohl přistoupit na tehdy hluboce zakořeněný pedagogický systém J. R Herbarta (1776-1841), který se rozšířil z Německa d o většiny evropských zemí i m i m o ně jako tzv. „herbartismus". Bakule odmítal i jeho další následovníky, kteří z původních Herbartovských pedagogických názorů vytvořili schematické návody pro jakékoliv pedagogické působení. Ve školách té doby byla typická především učitelova přísnost, nepřístupnost, autoritářství, tvrdá kázeň a mechanické vštěpování učební látky žákům bez jakéhokoliv jejich aktivního přístupu. Herbartovská škola nerespektovala individuální potřeby a z á j m y žáků, k o n c e p c e učiva byla standardizovaná, vyučovací metody jednotné. Reakcí na t o t o p o j e t í v ý c h o v y bylo m n o ž s t v í p r o u d ů tzv. „nové výchovy", které znamenaly skutečné převratný postoj k dítěti. Mělo být konečně respektováno jako společenský tvor s individuálními p o t ř e b a m i a zájmy. Rozvoj s p o n t á n n í tvořivosti měl být podporován učitelovou trpělivostí, láskou a p o c h o p e n í m individuálních rysů a potřeb dětské osobnosti.

Nové pedagogické proudy, jako např. pedagogika sociální, individuální, pedagogika osobnosti, volná škola, pracovní škola, hnutí za uměleckou výchovu, se promítly do osobnosti a pedagogické tvořivosti Františka Bakuleho. Přijímal a prakticky ověřoval zejména takové podněty, které mohly, podle jeho zkušeností, přispět ke zkvalitnění výchovy žáků ve svobodné škole. P o m y s l n á 1. e t a p a Bakulova života (1877-1912) zahrnuje jeho dětství, studia a začátky učitelského působení. Postupně docházelo k tříbení a formování jeho pedagogických názorů a idejí, tolik důležitých pro láskyplný a přátelský přístup k žákům. Druhá, velmi významná etapa (19131919) začíná příchodem F. Bakuleho d o Jedličkova ústavu pro děti tělesně postižené v Praze. Dostalo se mu té cti, že na základě osobního pozvání prof. MUDr. Rudolfa Jedličky vystoupil se svým dětským sborem v říjnu r. 1912 na 6. mezinárodním sjezdu elektrologie a radiologie v Praze. Na základě bližšího osobního seznámení se prof. Jedlička vyjádřil v tom smyslu, že „ne neprávem již dřívější působností svou a svými snahami umělecko-výchovnými budil Bakule oprávněné naděje" (Faucher 1999). F r a n t i š e k přijal Jedličkovu n a b í d k u a stal se ředitelem Jedličkova ústavu pro „zmrzačelé děti" i jeho školy v Praze na Vyšehradě, j e h o ž provoz byl z a h á j e n ý v d u b n u r. 1913. Na základě řady následujících studijních cest a pohytů v po-

d o b n ý c h ústavních zařízeních (Berlín, Lipsko, Drážďany, H a n n o v e r , A l t o n a , Magdeburg) Bakule dospěl k důležitému krédu: „ Využívat fyzické práce k výchově, skutečné fyzické práce, jakou po nás život žádá, ne jako doplňku běžného školního rozvrhu ani jako d o p l ň k u intelektuální činnosti, nýbrž jako východiska a základu veškeré výchovné práce a výuky" (Blažek 1985, s. 321). Výchovný plán pro tělesně postižené žáky, který Bakule předložil na základě zkušeností z navštívených ústavů Z e m skému spolku pro léčbu a výchovu mrzáků v Čechách jako správci Jedličkova ústavu, předpokládal jeho volnost ve veškeré výchovné a vzdělávací činnosti. U prof. Jedličky si vymínil ochranu před rakouskými školskými úřady. V Jedličkově ústavu se Bakule zaměřil především na posilování sebedůvěry a zvyšování sebevědomí svěřených dětí. Tvrdil, že musí poznat, co je skutečný život, především tím, že se sami, podle svých schopností, zapojí d o pracovní aktivity. Nejenže zavedl princip volné (dobrovolné) kázně, ale založil i dětskou samosprávu, jejímž byl sám členem. Se staršími dětmi se radil o možnostech pracovního zapojení, bral vážné jejich podněty, návrhy i námitky. Zřídil řadu pracovních oborů, na které se tělesně postižení klienti mohli v ústavu připravovat. Protože je Bakule sám nezvládal, seznámil se s podstatou řady řemesel v prázdninových kurzech u učitele ručních prací V. Rohleny. Samostatné pak promýšlel metodiku daných

pracovních úkonů pro různé typy tělesného postižení. V r. 1917 Bakule založil Dětské výrobní družstvo. Jeho členové samostatné obstarávali n á k u p materiálu, vyřizovali administrativu, rozdělovali si úkoly a prodávali své výrobky. Dá se říci, že družstvo bylo vyvrcholením Bakulova praktického přístupu k životu. Výchova a vzdělávání v Jedličkové ústavu nevycházely z osnov. Výchovná činnost vycházela z dané situace, zájmů a potřeb dětí jako důležité motivace jejich aktivity. Bakule se však dostal do situace, že mu bylo vytýkáno, že se dostával k výuce trivia někdy až po roční výchovné práci s žáky. Pražák o tom píše: „Život sám vyvolal u jeho dětí potřebu číst a psát... Bakule ukazuje, a kdo chce, píše kdekoliv na zemi, na posteli, na stole. Píší jen na papíře, jak tomu chce materiál skutečné práce, dopisy se píší na papíře. A výsledky? Jarouš třeba po čtrnácti dnech píše dopis sám, ostatní se ve třech d n e c h s e z n a m u j í se všemi písmeny abecedy velké, tiskací, za týden slabikují podle nápovědy, za tři týdny čtou a píší samostatné. Výsledky rychlejší než u Tolstého" (Pražák 1927, s. 22). Snadnost, s níž tělesně postižené děti zvládly např. psaní, Bakule vysvětloval pozitivním vlivem předchozích manuálních praktických zkušeností a dovedností. Usiloval o tzv. „činnou školu", v níž by se uplatnila především vlastní žákovská aktivita a tvořivost. Hledal vhodné vyučovací metody, pomůcky, střídal pobyt dětí ve třídě s prací v dílnách, na zahradě, v pří-

rodě. Kladl důraz na estetizaci výchovy i vzdělávání, nepodceňoval význam tělesné výchovy, zpěvu či dramatizace. Tím vším prolínal princip volné výchovy a volné kázně. Předpokladem bylo oboustranné respektování a důvěra, založené na vzájemném přátelství a toleranci a na pedagogickém mistrovství učitele. Bakule sám říkal, že tzv. „volný učitel" musí spolupracovat ve výchově s „volným žákem" a musí užívat „volné metody, které umožní individuální přizpůsobení žáka pro danou chvíli, pro danou látku"(Příhoda 1927, s. 5). Bakule se výrazně snažil o estetizaci výchovy, byl silně ovlivněný hnutím pro uměleckou výchovu. Své tělesně postižené žáky učil poznávat a přijímat krásu v přírodě i v uměleckých dílech jakéhokoliv typu, pěstoval v nich citové vztahy k lidem, zviřatům i věcem. Třetí životní o b d o b í ( 1 9 1 9 - 1 9 3 7 ) charakterizuje Bakulovu činnost v jeho v l a s t n í m Ústavu p r o výchovu životem a prací. Není záměrem této vzpomínky líčit skutečné strastiplné životní osudy velkého pedagoga, j e h o s c h o p n o s t jim vzdorovat a předložit důkazy řady osobních obětí, které tělesně postiženým dětem v životě věnoval. V z p o m e ň m e jen na skutečnost, že přes značné pedagogické úspěchy musel pod nátlakem jistých vlivných skupin Jedličkův ústav opustit. S několika bývalými svěřenci z tohoto ústavu, které na protest odešly společně s ním, pokračoval ve snahách vybudovat vlastní ústav p o d o b n é h o typu, jako byl Jedličkův.

V novém období svého života dokázal o b d i v u h o d n ý m z p ů s o b e m spojit život a zájmy dětí tělesně postižených s dětmi z d r a v ý m i , kterých se ujal z e j m é n a na pražských předměstích. Stal se v podstatě prvním naším pedagogem, který v praxi realizoval myšlenku integrace obou skupin dětí. Např. Ježová shrnuje: „I tyto toulavé děti, kterým rodiče nevěnovali potřebnou péči, Bakule vítal stejně srdečně jako každ é h o hosta a svým otcovským přístupem dokázal vzbudit jejich zájem o četbu a vyprávění" (Ježová 1994, s. 48). V programu výchovné práce však postupné začal převládat sborový zpěv. Právě zde, v součinnosti dětí tělesně postižených a sociálně narušených, vznikl světoznámý pěvecký sbor „Bakulovi zpěváčci". V Bakulově ústavu se, k r o m ě vysoce kvalitní výuky, značné rozvinula i manuální činnost. Vznikaly dílny rukodělných prací s výrobou pohyblivých hraček a d r o b n ý c h z d o b n ý c h p ř e d m ě t ů . Po r. 1927 byl zřízen umělecký ateliér, v němž byly navrhovány a realizovány umělecké p ř e d m ě t y z různých materiálů. Dětské výrobní družstvo sdružovalo několik typů pracovních dílen, v nichž se klienti připravovali pro některé z řemesel (krejčovská, modistická, truhlářská a řezbářská). Přilehlá zahrada byla využívána pro vyučení v oboru zahradník. Bakulemu záleželo i na celkovém vývoji školství v Československu. Již v době působení v Jedličkově ústavu promýšlel novou koncepci, kterou si prakticky vyzkoušel

po založení vlastního ústavu v Praze na Smíchově. Dostala své upřesnění a dala se vyjádřit tezí „výchova životem a prací". Tu pak zpřesnil a objasnil ve svém projevu na „1. sjezdu učitelstva a přátel školství" v červenci r. 1920 v Praze. Uveďme alespoň následující výrok: „Otevřme brány, otevřme dveře, otevřme okna, ať může život k dětem do našich škol a děti ať z nich volně mohou k životu. Ať škola přestane být věznicí těla a ducha a stane se místem volně rašících lidských schopností..." (Bakule 1921, s. 222-224). B a k u l o v y p e d a g o g i c k é n á z o r y byly v jeho době přijímány pedagogy zejména v cizině - ve Francii, Švýcarsku aj. U nás čelil různým útokům, zejména ze strany oficiálních školských institucí. Zhoršující se existenční situace, přemíra překážek a p ř e p r a c o v a n o s t v e d l y F. B a k u l e h o v r. 1933 k r o z h o d n u t í vzdát se vedení ústavu a věnovat se v dalších letech pouze literárnímu zpracování svých pedagogických z k u š e n o s t í . P r o v á ž n é z h o r š e n í zdravotního stavu se léčil delší dobu ve Francii. Po svém návratu v r. 1939 byla existence Bakulova ústavu jako posledníh o z tehdejších „pilířů pokusného školství" s konečnou platností zastavena. Poslední, čtvrté období Bakulova života ( 1 9 3 7 - 1 9 5 7 ) je n e j m é n ě fakticky i literárně zmapovaná. Je to období spíše retrospektivy dosud vykonaného. V době o k u p a c e Bakule odešel na venkov, kde založil pěvecký sbor z bývalých devíti ústavních klientů (tzv. „Bakulův sbor"). Kromě toho usilovně pracoval na realizaci

svých pedagogických zkušeností a názorů. V r. 1947 přednášel naposledy na velkém mezinárodním kongresu v Paříži. U nás tehdejší politický režim o d m í t l vydat sepsané Bakulovy paměti (1948) a další o d b o r n é publikace. Ve svých necelých 79 letech uzavřel manželství se svou bývalou žačkou Miloslavou Šikolovou, která mu byla celoživotní přítelkyní a ke konci života obětavou ošetřovatelkou. Zemřel 15. ledna r. 1957 v Praze. F a u c h e r k o m e n t u j e : „Bakule zemřel z a p o m e n u t všemi ... Ani jedna z oficiálních institucí se s ním nepřišla rozloučit" (Faucher 1999, s. 184). Vzpomínky na Františka Bakuleho a na jeho dílo jeho přítel Paul Faucher z Paříže nestačil dokončit. Díla se ujal jeho syn Francois Faucher, jehož obsáhlá monografie vyšla v r. 1998 pod názvem „Une pédagogie de la vie par la vie - František Bakule". U nás pak vyšla v překladu v r. 1999. Závěrem František Bakule sám o sobě: „Já nechtěl a nepotřeboval jsem být povýšenou autoritou. Mé ctižádosti stačilo, nepovažovali-li m n e moji žáci za hlupáka. Hledéli-li ke mně prostě jako ke staršímu, zkušenějšímu d r u h u , jemuž stáří, zkušenost a studium umožnilo, že vše víc umí, než vědí a umějí oni - ale který se ze srdce rád o toto plus s nimi dělí." (Heidelbergská konference, 1925). Literatura: BAKULE, F. František Bakule o svých výchovných pokusech. Kulturní služba, 1952/1953, roč. 6.

BAKULE, F. Jak j s m e se v Jedličkově ústavu učili číst a psát. Pedagogické rozhledy, 1918, roč. 28, s. 33-41. BAKULE, F. Ústavní výchova zmrzačelých. In Sborník 1. sjezd čs. učitelstva a přátel školství v osvobozené vlasti. Praha, 1921. BAKULE, F. Výchova životem a prací. In Sborník l. sjezd čs. učitelstva a přátel školství v osvobozené vlasti. Praha, 1921. BLAŽEK, B.; OLMEROVA, J. Krása a bolest. Praha, 1985. FAUCHER, F. František Bakule enfant terrible české pedagogiky. Praha : Portál, 1999. H R O N O V Á , M . Významné osobnosti v historii somatopedie. O l o m o u c : UP, 1994. JEŽOVÁ, K. František Bakule - učitel tělesně postižených dětí. O l o m o u c : DP,

PdFUP, 1994. NÉMEČKOVÁ, J. František Bakule - příklad pokrokového učitele. Komenský, 1968, roč. 92, s. 606-608. PRAŽÁK, F. Počátky české školy pokusné. Praha, 1925. PŘÍHODA, V. Třicet let Bakulovy práce pokusné. Pedagogické rozhledy, 1927, roč. 37, s. 281-296. RENOTIÉROVÁ, M. Základy speciální pedagogiky I, II. Olomouc : UP, 2005. R E N O T I É R O V Á , M.; L U D Í K O V Á , L. Speciální pedagogika. Učební text VŠ. 1.-4. vyd. Olomouc : UP, 2003, 2004, 2005, 2006. TITZL, B. Péče o tělesně postižené dítě. Sborník k 70. výročí založení Jedličkova ústavu (1913-1983). Praha, 1985. TITZ1, B. Tradice, kořeny a vznik české speciální pedagogiky. Speciální pedagogika, 2000, č. 2, s. 92-102. Marie Renotiérová

STUTTERING FOUNDATION OF AMERICA Když nakladatelství Portál vydalo v roce 2000 publikaci Svépomocný program při koktavosti, pro zasvěcené a zainteresované v České republice to byl ukazatel výrazné proměny v pojímání j e d n o h o z psychicky nejnáročnějších narušení k o m u n i k a č n í schopnosti - balbuties. Znamení, že se prioritné alespoň o d b o r n ě - vymaňujeme z náhledu na koktavost jako na problém explicitně pouze dětského věku, kdy již ani vůči rodičům postižených dětí neobstojí

obvykle útěšné laické ujišťování, že „on z toho vyroste". Svépomocný program při koktavosti, orientovaný především na dospělé balbutiky, vyšel v roce 2006 ve druhém vydání, což svědčí jak o potřebnosti uvedené publikace, tak o její užitečnosti a především o vstřícném přijetí oslovenou částí populace. Jedná se o překladový titul. Asi málokterý ze čtenářů či o d b o r n é fundovaných zájemců však přihlédne ke skutečnosti, že