Frank Schätzing: Breaking News. Napsal uživatel Výběr - IM Středa, 09 Prosinec :57 -

Frank Schätzing: Breaking News Napsal uživatel Výběr - IM Středa, 09 Prosinec 2015 12:57 -

„Breaking News je román, tudíž dílo založené na fikci. Většina postav je vymyšlená, jiné se zakládají na skutečných osobách veřejného života. Ale i tyto osoby hrají roli pouze ve fiktivním scénáři, v němž jsou autentické dějiny výchozím bodem pro uměleckou spekulaci…“ Tolik na okraj své nové prózy německý autor, známý českým čtenářům romány Vzpoura oceánů, Limit či Nehlučně.

Hlavní postavou nového románu je Tom Hagen, reportérská hvězda mezi válečnými zpravodaji. Je vždy v první linii a odhodlán podstoupit jakékoli riziko. Specializuje se na země Blízkého východu a referuje odtud přímo z pekla. Jenže v Afghánistánu ho štěstí opustí. Jeho pověst se octne v troskách a zoufale bojuje o svůj comeback. O tři roky později se mu v Izraeli naskytne příležitost. Ale novinářská sláva, kterou si od toho slibuje, se nedopatřením zvrtne ve štvanici. Hagen na útěku před tajnými agenty a nebezpečnými zabijáky bojuje o holé přežití – proti spiknutí, jehož počátky sahají do koloniální Palestiny, kdy začal klíčit pozdější blízkovýchodní konflikt…

Ukázka z knihy:

2008

1 / 10


Afghánistán, severní provincie

Jedou v Toyotě Land Cruiser, je sedm hodin ráno. Přes hlavu pytel, pod bradou zavázaný. Nosem nechce proudit do plic dostatek vzduchu, a tak ústa vcucávají látku. Ve skutečnosti však jde o psychický problém. Látka je propustná a zbytek je otázka zvyku.

Ale dá se na tohle zvyknout? Když je člověk oloupen o výhled, nadskakuje na horské silnici plné výmolů a zadní sedadlo mu mlátí do kříže?

Záleží na okolnostech. Dokonce i v méně civilizovaných krajích se nenajde mnoho důvodů proč někomu navlékat přes hlavu zatuchlou černou kapuci. Buď ho hned zastřelí, nebo pověsí, čímž se otázka přivykání něčemu stává zbytečnou. Nebo člověka někam zavlečou a potom uslyší ledabylý krok, jak se k němu přibližuje jeho mučitel, jenž má přívětivý hlas, ale taky přichystané peklo a vůbec všelijaké nepříjemnosti.

Třetí možnost je, že to má někdo přes hlavu dobrovolně, protože řidič nechce, aby si jeho pasažér později vybavil trasu.

Hagen ví, že Björklund, jenž sedí vedle něho, se s tím vyrovnává hůř. Astma mu dává zabrat. Hagenovi samotnému vadí pouze to, že se do jeho pytle musel někdy někdo pozvracet. Látka je čistá, to znamená vypraná, ale některé pachy se usazují navěky. Nejde ani tolik o samočinně zakonzervované molekuly minulosti jako spíš o okolnosti, za jakých se sem dostaly. Asi jako když se myšlenky zesnulého uhnízdí ve strašidelném domě. Hagen si ani nechce představit, jaký osud musel sdílet ubožák, co se do té kapuce poblil. Rád by věřil, že ji dotyčný měl přetaženou přes hlavu zrovna tak dobrovolně jako oni dva právě teď, ale ví dobře, že to není pravda.

Byla to Marianne Degasová, Max Keller nebo Walíd Bachtárí? Komu z těch tří pod touhle látkou, která dočasně oslepuje, ujely nervy a vzbouřil se mu žaludek?

2 / 10


Hagena se začala zmocňovat představa, že mu přidělili právě jeden z těch pytlů, pod nimiž ti tři unesení úpěli podle scénáře jejich umírání. Jako kdyby takových pytlů nebyly v oběhu stovky. Tisíce. Kdo je vlastně vyrábí? napadne ho. Existuje nějaký zásilkový obchod pro únosce rukojmí? – Týden akčních slev, chopte se příležitosti! Kapuce, dokonale neprůhledné, ve velikostech S, M a L. Vynikající kvalita, roční záruka, k dodání ihned. K tomu pouta na nohy model „Dadulláh“, nehlučně zacvakávací. Konec s vázáním uzlů! Když to musí jít rychle, stačí udělat cvak! – a pouto drží. Při odběru deseti souprav obdržíte zdarma jako dárek železnou pannu model „Zbožné skutky“ – takže neváhejte! Volejte ihned, zaregistrujte se pod…

… Degasová. Keller. Bachtárí.

Od chvíle, kdy mu Husajn vyjevil, že zná místo pobytu tří humanitárních pracovníků pohřešovaných už šest týdnů, Hagen nemyslí na nic jiného. Dva členové německé pomocné organizace a jeden místní řidič zmizeli cestou do Kvóngvóratu v severní deltě řeky Kundúz, kam vyrazili s nákladem léků a infuzních roztoků. Nikdy tam nedojeli. Naposled byli spatřeni v okolí Aklí Búru, hnízdě roztroušeném po pahorcích mezi rýžovými poli a melounovými plantážemi ani ne deset kilometrů od města Kundúz. Díra jako každá jiná. Stavby z lepenice, slaměné střechy, kozy, mávající děti.

Tam zmizeli.

Organizace Heal Afghanistan – už na samotném názvu lpí ódium sebepřeceňování – tři dny poté informuje ministerstvo zahraničí a vydává tiskové prohlášení. Obsah faktů nulový. Nikdo neposlal videozáznam, na němž by se přihlásil k činu, nikdo nevznesl žádné požadavky. V krizovém centru se od věci přísně distancují. Co taky mohou podniknout? Vždyť ani není jisté, jestli ty tři vůbec sebrali. Třeba taky už dávno hnojí afghánskou ornou půdu. Nebo leží zahrabaní do písku na poušti, kde je polední teplota padesát stupňů hezky mumifi kuje a budou z nich Ötziové příštích generací. Chce se někomu vyrazit do terénu a pátrat po nich?

Už tu byly lepší vtipy.

Ale protože se ten případ zase na druhou stranu nedá úplně ignorovat, vyjde v novinách desetiřádkový text, v němž si Heal Afghanistan postěžuje na svou ztrátu. Hlášení se objeví ve zpravodajském hřbitově jménem rubrika Panorama, zrovna když Tom Hagen dřepí ve svém

3 / 10


hamburském bytě a bukuje letenky do Kábulu pro sebe, Kristera Björklunda a Ingu Dornovou. Odtud mají pokračovat do polního tábora v Kundúzu a napsat reportáž, jak vojáci Bundeswehru prožívají všední den.

Do tohohle kšeftu se mu nechce ani v nejmenším.

Pro Ingu to možná bude docela zážitek. Poprvé se octne v krizové oblasti. Ale on, Hagen? Co si tam u všech čertů počne? Jestli tamější informační politika kopíruje doktrínu ministerstva obrany, tak může rovnou zůstat pěkně v Hamburku a reportáž si vygooglovat. Jako představiteli investigativní žurnalistiky, jenž si nebere servítky – a nato se můžou spolehnout –, mu okamžitě pověsí na paty tiskového důstojníka.

Hagen si přečte zprávu. A pak ještě jednou.

Potom zavolá Bilálu Husajnovi.

Jestli se o té věci se zmizelými nemůže domáknout něčeho bližšího.

Bilál Husajn je Hagenův fixer, jak se hezky říká v novinářské hantýrce, jeho pákistánský kontaktér. Budoucnost Afghánistánu se projednává v sousední zemi a nikdo není tak dobře zaháčkovaný jako Bilál Husajn. Coby zpravodaj novin Th e Statesman a Independent New Pakistan má přístup téměř ke všem informacím, ale především požívá důvěry Tálibánu. Ten právě přes Husajna dodává médiím nechvalně proslulá videa, na nichž vyzývá k svaté válce nebo ukazuje na smrt bledé cizince, jak dřepí před prapory popsanými hesly. Husajn se každých pár dní schází s mluvčím skupiny příslušné pro Kundúz a zařizuje zveřejnění jeho požadavků. Jako protislužbu požaduje, aby ho Tálibán akceptoval za prostředníka, když je třeba vyjednávat se zahraničními krizovými štáby. Za tu dobu si již získal pověst, že má na boží bojovníky jistý vliv, a krom toho je známo, že je neustále švorc.

Husajn má radost, že zase slyší o Hagenovi. Jakou má zrovna práci, co dělá jeho rodina. Obřadná předehra, mletí pantem po orientálsku. Hagen má pravdu. Jestli mu pákistánský přítel dodá story, kterou se bude moct katapultovat z okurkové sezony, ať mu klidně předčítá z

4 / 10


Koránu v nekonečné smyčce.

Konečně Husajn promluví: „Jasně, Tome. Přeptám se na to.“

„Bezva. Dík, Bilále.“

„A jseš si jistý, že zmizeli v deltě Kundúzu?“

„Aspoň tam byli naposled spatřeni.“

„To mě udivuje.“

„Proč?“

Tálibán unáší lidi pořád.

„Ale ne tak vysoko na severu,“ podotkne Husajn o dva týdny později, když se sejdou v Péšávaru a právě vycházejí z ulice klenotníků na Čók Jadgaru.

„Je to divný,“ připouští Hagen.

Fixer má samozřejmě pravdu. Sítě profesionálních únosců jako třeba Hakkání se zatahují a proplétají dál na východ mezi Chóstem a Džalálábádem, kde pákistánská hranice vráží klín do afghánského území. Také na jihu tálibové unášejí cizince. Na severu spíš zahrabávají do písku IED, improvizované nástražné pasti, a jako malé děti se radují z každého vojáka, kterému to utrhne nohy. Ale kdo říká, že by taky tam nemohli začít s únosy?

5 / 10


Husajn vrtí hlavou. „Nezapadá to do jejich strategie.“

„Oni ji změnili?“

„Řekněme, že se rozhlížejí kolem sebe a učí se.“

„Od koho?“

„Copak to není jasný?“ zasměje se Husajn. „Od svých nepřátel, pochopitelně.“

Slunce v Péšávaru pražilo už od rána a teď, když se začíná smrákat, stojí vedro v ulicích a na náměstích starého města jako hnijící voda. Jako kdyby byl každý atom kyslíku vázán na nějakou substanci, jež při vdechnutí zkracuje očekávanou délku života. Smog ve dvoumilionové metropoli může klidně soutěžit s Kuala Lumpur nebo Pekingem.

„Program decimace mezinárodních jednotek ISAF je jedna věc,“ říká Husajn. „Ale natrvalo se tím Tálibán nikam dál nepohne.“

Courají se přes náměstí a Hagen se rozhlíží. Čók Jadgar vypadá zchátrale. Kolem slavného monumentu s kopulí se plíží jen něco málo návštěvníků a pro forma mají fotoaparáty a kamery v pohotovosti. Výlety do tohoto kraje už skoro žádné cestovky nedoporučují, protože vysoce jedovatý koktejl zájmů začal soustavně rozkládat turismus. Afghánští mudžáhidové se sem utekli přes hranici, aby zde už počátkem osmdesátých let rekrutovali bojovníky za svou věc a vyvíjeli strategie jak ukázat Rudé armádě, kde nechal tesař díru. Mimochodem v naprosté shodě se Strýčkem Samem, který jim nejen předvedl jak sundávat z nebe sovětské stíhačky, ale také je vědomě podporoval ve spřádání džihádistických myšlenek do propojené sítě, jejíž jméno měl 11. září 2001 poznat celý svět. Al-Kájdě se nikde jinde nemohlo dařit tak skvěle jako v intrikánském Péšávaru. Hospoda jistého Usámy bin Ládina povýšila na „hotel Teror“ a sebevražední atentátníci si tam vzájemně žehnali k nanebevstoupení. Město se jen hemžilo agenty CIA a ISI, vojenskými poradci, novináři, džihádisty, šéfy gangů a politiky. Posledně

6 / 10


jmenovaní často v personální unii.

„A co je ta jejich nová strategie?“

„Bude ti nápadné, jak se snaží znovu získat sympatie svých krajanů.“

To je fakt, pomyslí si Hagen.

Tálibánu přitom nahrává, že ANA, Afghan National Army, se diskvalifikovala jako zkorumpovaná banda a policie rovněž nepůsobí ani o chlup lepším dojmem. Odvěký sen instruktorů ISAF, kteří se snažili přetavit analfabety, nezaměstnané a kriminálníky v pořádkové svazky, se beznadějně zhroutil. To můžou rovnou otevřít vrata věznic a každého, kdo z nich vyběhne ven, dekorovat čepicí, služebním odznakem a bouchačkou.

Což není tak úplně od věci. Existují afghánští strážci pořádku odhodlaní chránit svůj lid.

Ale před kým, prosím pěkně? Před Tálibánem? Před ekonomikou navázanou na přebujelé rodinné klany, které mají v hrsti všechny politické instituce? Před prezidentem Hámidem Karzajem, jehož nevlastní bratr v Kandaháru šéfuje drogové mafi i a dává si od CIA proplácet zlaté kliky ke dveřím? Před vlastními kolegy, kteří sotva vyfasují zbraně, prodají je na černém trhu těm, proti nimž s nimi mají bojovat?

Odpověď zní: Ano.

A ještě něco: Když se nedáš koupit, hodný policisto, budeš zítra ráno mrtvý policista.

Není divu, že většina Afghánců má stokrát větší důvěru v kteréhokoli vojáka ISAF než k domácím bezpečnostním silám, které svou přízeň přidělují podle nejvyšší nabídky a jejichž

7 / 10


příslušníci jsou v jednom kuse zhulení a jednu věc zásadně nedělají: Nezjednávají spravedlnost.

Ale zjednává ji Tálibán.

Tálibové začali cíleně vyplňovat vakuum státního bezpráví, urovnávat konflikty podle zásad paštúnválí a vycházet vstříc lidem, kteří neznají nic jiného než dřinu na svých rozbahnělých polích a nikdy nebyli dál než deset kilometrů od domova. Lidem, kteří nemají zdání, co je to volební lístek, neumějí si přečíst jméno, které na něm stojí, ani napsat svoje vlastní, nemluvě o tom, že kandidáti jim nic neříkají a už vůbec ne tenhle Hámid Karzaj v nějakém Kábulu, který může být klidně až někde na Měsíci, jak je tohle všechno daleko od jejich života. Těchto lidí se týká otázka, jak si pan Karzaj představuje například řešení šlamastyky, kterou jejich komunitě nadrobil ten pitomý Abdulláhův synovec, když očumoval Adžmálovu dceru déle, než se sluší a patří. To může být docela klidně důvod ke krveprolití. Neměl pan Karzaj v téhle věci už dávnou pohnout prdelí a promluvit si o tom se všemi zúčastněnými?

Ne?

Tak na co ho volit?

Lidé nemusejí mít Tálibán rádi. Ale tálibové řeší jejich problémy.

„Protože dávali dobrý pozor,“ míní Husajn. „Protože podrobně studovali strategie ISAF.“

Tálibové byli svědky, jak ISAF spouští jednu ofenzivu šarmu za druhou. Vojáci chodili do obcí, nastěhovávali se mezi místní obyvatele, studovali jejich zvyky a snažili se myslet jako Afghánci. Proměnili se v hodné strýčky, co nosí dárky, vylepšují infrastrukturu a nepaktují se s božími bojovníky, kteří kážou výhradně z hlavní pušek, a pomalu si tak získávali sympatie.

„Takže si Tálibán řekl: Tohle umíme taky.“

8 / 10


A přizpůsobil tomu svou strategii.

Pěkně mazané, pomyslí si Hagen. Vynalezli mazlivý Tálibán.

No, asi ne tak úplně.

Ale pro lidi, kteří s vroucným zanícením kamenují cizoložnice, je nad očekávání hebký. A krev není voda, každopádně ta paštúnská. Nálada se tedy pomalu obrátila. Vtip je v tom, že mise ISAF si na samém počátku vůbec ničeho nevšimla. Vždyť neznala nic jiného, než že se lidé Tálibánu bojí. A teprve když na vojáky začali střílet z vesnic, kde ještě včera stavěli školy, velitelům konečně svitlo a zděšeně se ptali, co udělali špatně.

Copak si tak skvěle nerozuměli?

Rozuměli. A většina Afghánců má vojáky ISAF ráda, každopádně víc než svou vlastní vládu. Jenže tady člověk přežije, když uzavírá účelová spojenectví, a ne tím, že každý miluje každého.

„Spojenci mezitím pochopili, že přetahování o sympatie musejí prohrát. Tohle funguje jenom plošně a chce to neustálou přítomnost.“

„A na to je jich moc málo.“

„Jo,“ usmívá se Husajn. „To jsou porodní bolesti poznání.“

„A tak se ISAF přeorientovává na jiný model a snaží se líbivou politiku mudžáhidů zmařit tím, že pronásleduje jejich vůdce a cíleně je vyřazuje?“

9 / 10


Husajn přitaká. „Stejně jako to dělají Izraelci s Hamásem.“

Hagen si ho prohlíží. Co se tak asi ve fixerově hlavě odehrává? Zeptat se ho, na které straně stojí, by byla naprosto zbytečná otázka. Tady se člověk postaví na správnou stranu tím, že ji změní.

Ale čemu Husajn věří?

Frank Schätzing Breaking News

Copyright © 2014 by Verlag Kiepenheuer & Witsch GmbH & Co. KG, Cologne/Germany

Translation © 2015 by Vítězslav Čížek

ISBN 978-80-242-4974-2

10 / 10

Frank Schätzing: Breaking News. Napsal uživatel Výběr - IM Středa, 09 Prosinec :57 -

Recommend Documents