FRANK NEWS SCHÄTZING BREAKING KNIŽNÍ KLUB

FRANK

SCHÄTZING BREAKING

NEWS KNIŽNÍ KLUB

BREAKING NEWS.indd 3

20.8.2015 11:10:51

Breaking News je román, tudíž dílo založené na fikci. Většina postav je vymyšlená, jiné se zakládají na skutečných osobách veřejného života. Ale i tyto osoby hrají roli pouze ve fiktivním scénáři, v němž jsou autentické dějiny výchozím bodem pro uměleckou spekulaci. Platí to především pro Ariela Šarona, třebaže mnohá jeho vyjádření coby postavy uměleckého díla jsou originální citáty skutečného Ariela Šarona a životní situace této fiktivní postavy jsou dokresleny na základě autentických pramenů o této osobnosti. Platí to zejména pro smyšlené události na stránkách 810 až 862. Rovněž fiktivní jsou všichni členové rodiny Kahnů (Ráchel, Šalom, Jehuda, Phoebe, Benjamin, Lea, Miriam, Uri a Jáel), dále David Cantor, Mansúr al-Sakakíní a jeho rodina, všichni příslušníci Šin Bet, všichni členové Samaelu, Krister Björklund, Inga Dornová a spousta vedlejších postav.

Podrobný glosář s vysvětlením pojmů najdete na straně 879 a stáhnout si ho můžete na brerakingneewsroman.com

Frank Schätzing BREAKING NEWS Copyright © 2014 by Verlag Kiepenheuer & Witsch GmbH & Co. KG, Cologne/Germany Alle Rechte vorbehalten Translation © 2015 by Vítězslav Čížek ISBN 978-80-242-4974-2


20.8.2015 11:10:51

2008 Afghánistán, severní provincie Jedou v Toyotě Land Cruiser, je sedm hodin ráno. Přes hlavu pytel, pod bradou zavázaný. Nosem nechce proudit do plic dostatek vzduchu, a tak ústa vcucávají látku. Ve skutečnosti však jde o psychický problém. Látka je propustná a zbytek je otázka zvyku. Ale dá se na tohle zvyknout? Když je člověk oloupen o výhled, nadskakuje na horské silnici plné výmolů a zadní sedadlo mu mlátí do kříže? Záleží na okolnostech. Dokonce i v méně civilizovaných krajích se nenajde mnoho důvodů proč někomu navlékat přes hlavu zatuchlou černou kapuci. Buď ho hned zastřelí, nebo pověsí, čímž se otázka přivykání něčemu stává zbytečnou. Nebo člověka někam zavlečou a potom uslyší ledabylý krok, jak se k němu přibližuje jeho mučitel, jenž má přívětivý hlas, ale taky přichystané peklo a vůbec všelijaké nepříjemnosti. Třetí možnost je, že to má někdo přes hlavu dobrovolně, protože řidič nechce, aby si jeho pasažér později vybavil trasu. Hagen ví, že Björklund, jenž sedí vedle něho, se s tím vyrovnává hůř. Astma mu dává zabrat. Hagenovi samotnému vadí pouze to, že se do jeho pytle musel někdy někdo pozvracet. Látka je čistá, to znamená vypraná, ale některé pachy se usazují navěky. Nejde ani tolik o samočinně zakonzervované molekuly minulosti jako spíš o okolnosti, za jakých se sem dostaly. Asi jako když se myšlenky zesnulého uhnízdí ve strašidelném domě. Hagen si ani nechce představit, jaký osud musel sdílet ubožák, co se do té kapuce poblil. Rád by věřil, že ji dotyčný měl přetaženou přes hlavu zrovna tak dobrovolně jako oni dva právě teď, ale ví dobře, že to není pravda. Byla to Marianne Degasová, Max Keller nebo Walíd Bachtárí? Komu z těch tří pod touhle látkou, která dočasně oslepuje, ujely nervy a vzbouřil se mu žaludek? Hagena se začala zmocňovat představa, že mu přidělili právě jeden z těch pytlů, pod nimiž ti tři unesení úpěli podle scénáře jejich umírání. Jako kdyby takových pytlů nebyly v oběhu stovky. Tisíce. Kdo je vlastně vyrábí? napadne ho. Existuje nějaký zásilkový obchod

7


20.8.2015 11:10:51

pro únosce rukojmí? – Týden akčních slev, chopte se příležitosti! Kapuce, dokonale neprůhledné, ve velikostech S, M a L. Vynikající kvalita, roční záruka, k dodání ihned. K tomu pouta na nohy model „Dadulláh“, nehlučně zacvakávací. Konec s vázáním uzlů! Když to musí jít rychle, stačí udělat cvak! – a pouto drží. Při odběru deseti souprav obdržíte zdarma jako dárek železnou pannu model „Zbožné skutky“ – takže neváhejte! Volejte ihned, zaregistrujte se pod… … Degasová. Keller. Bachtárí. Od chvíle, kdy mu Husajn vyjevil, že zná místo pobytu tří humanitárních pracovníků pohřešovaných už šest týdnů, Hagen nemyslí na nic jiného. Dva členové německé pomocné organizace a jeden místní řidič zmizeli cestou do Kvóngvóratu v severní deltě řeky Kundúz, kam vyrazili s nákladem léků a infuzních roztoků. Nikdy tam nedojeli. Naposled byli spatřeni v okolí Aklí Búru, hnízdě roztroušeném po pahorcích mezi rýžovými poli a melounovými plantážemi ani ne deset kilometrů od města Kundúz. Díra jako každá jiná. Stavby z lepenice, slaměné střechy, kozy, mávající děti. Tam zmizeli. Organizace Heal Afghanistan – už na samotném názvu lpí ódium sebepřeceňování – tři dny poté informuje ministerstvo zahraničí a vydává tiskové prohlášení. Obsah faktů nulový. Nikdo neposlal videozáznam, na němž by se přihlásil k činu, nikdo nevznesl žádné požadavky. V krizovém centru se od věci přísně distancují. Co taky mohou podniknout? Vždyť ani není jisté, jestli ty tři vůbec sebrali. Třeba taky už dávno hnojí afghánskou ornou půdu. Nebo leží zahrabaní do písku na poušti, kde je polední teplota padesát stupňů hezky mumifikuje a budou z nich Ötziové příštích generací. Chce se někomu vyrazit do terénu a pátrat po nich? Už tu byly lepší vtipy. Ale protože se ten případ zase na druhou stranu nedá úplně ignorovat, vyjde v novinách desetiřádkový text, v němž si Heal Afghanistan postěžuje na svou ztrátu. Hlášení se objeví ve zpravodajském hřbitově jménem rubrika Panorama, zrovna když Tom Hagen dřepí ve svém hamburském bytě a bukuje letenky do Kábulu pro sebe, Kristera Björklunda a Ingu Dornovou. Odtud mají pokračovat do polního tábora v Kundúzu a napsat reportáž, jak vojáci Bundeswehru prožívají všední den. Do tohohle kšeftu se mu nechce ani v nejmenším. Pro Ingu to možná bude docela zážitek. Poprvé se octne v krizové oblasti. Ale on, Hagen? Co si tam u všech čertů počne? Jestli tamější

8


20.8.2015 11:10:51

informační politika kopíruje doktrínu ministerstva obrany, tak může rovnou zůstat pěkně v Hamburku a reportáž si vygooglovat. Jako představiteli investigativní žurnalistiky, jenž si nebere servítky – a na to se můžou spolehnout –, mu okamžitě pověsí na paty tiskového důstojníka. Hagen si přečte zprávu. A pak ještě jednou. Potom zavolá Bilálu Husajnovi. Jestli se o té věci se zmizelými nemůže domáknout něčeho bližšího. Bilál Husajn je Hagenův fixer, jak se hezky říká v novinářské hantýrce, jeho pákistánský kontaktér. Budoucnost Afghánistánu se projednává v sousední zemi a nikdo není tak dobře zaháčkovaný jako Bilál Husajn. Coby zpravodaj novin The Statesman a Independent New Pakistan má přístup téměř ke všem informacím, ale především požívá důvěry Tálibánu. Ten právě přes Husajna dodává médiím nechvalně proslulá videa, na nichž vyzývá k svaté válce nebo ukazuje na smrt bledé cizince, jak dřepí před prapory popsanými hesly. Husajn se každých pár dní schází s mluvčím skupiny příslušné pro Kundúz a zařizuje zveřejnění jeho požadavků. Jako protislužbu požaduje, aby ho Tálibán akceptoval za prostředníka, když je třeba vyjednávat se zahraničními krizovými štáby. Za tu dobu si již získal pověst, že má na boží bojovníky jistý vliv, a krom toho je známo, že je neustále švorc. Husajn má radost, že zase slyší o Hagenovi. Jakou má zrovna práci, co dělá jeho rodina. Obřadná předehra, mletí pantem po orientálsku. Hagen má pravdu. Jestli mu pákistánský přítel dodá story, kterou se bude moct katapultovat z okurkové sezony, ať mu klidně předčítá z Koránu v nekonečné smyčce. Konečně Husajn promluví: „Jasně, Tome. Přeptám se na to.“ „Bezva. Dík, Bilále.“ „A jseš si jistý, že zmizeli v deltě Kundúzu?“ „Aspoň tam byli naposled spatřeni.“ „To mě udivuje.“ „Proč?“ Tálibán unáší lidi pořád. „Ale ne tak vysoko na severu,“ podotkne Husajn o dva týdny později, když se sejdou v Péšávaru a právě vycházejí z ulice klenotníků na Čók Jadgaru. „Je to divný,“ připouští Hagen. Fixer má samozřejmě pravdu. Sítě profesionálních únosců jako třeba Hakkání se zatahují a proplétají dál na východ mezi Chóstem a Džalálábádem, kde pákistánská hranice vráží klín do afghánského

9


20.8.2015 11:10:51

území. Také na jihu tálibové unášejí cizince. Na severu spíš zahrabávají do písku IED, improvizované nástražné pasti, a jako malé děti se radují z každého vojáka, kterému to utrhne nohy. Ale kdo říká, že by taky tam nemohli začít s únosy? Husajn vrtí hlavou. „Nezapadá to do jejich strategie.“ „Oni ji změnili?“ „Řekněme, že se rozhlížejí kolem sebe a učí se.“ „Od koho?“ „Copak to není jasný?“ zasměje se Husajn. „Od svých nepřátel, pochopitelně.“ Slunce v Péšávaru pražilo už od rána a teď, když se začíná smrákat, stojí vedro v ulicích a na náměstích starého města jako hnijící voda. Jako kdyby byl každý atom kyslíku vázán na nějakou substanci, jež při vdechnutí zkracuje očekávanou délku života. Smog ve dvoumilionové metropoli může klidně soutěžit s Kuala Lumpur nebo Pekingem. „Program decimace mezinárodních jednotek ISAF je jedna věc,“ říká Husajn. „Ale natrvalo se tím Tálibán nikam dál nepohne.“ Courají se přes náměstí a Hagen se rozhlíží. Čók Jadgar vypadá zchátrale. Kolem slavného monumentu s kopulí se plíží jen něco málo návštěvníků a pro forma mají fotoaparáty a kamery v pohotovosti. Výlety do tohoto kraje už skoro žádné cestovky nedoporučují, protože vysoce jedovatý koktejl zájmů začal soustavně rozkládat turismus. Afghánští mudžáhidové se sem utekli přes hranici, aby zde už počátkem osmdesátých let rekrutovali bojovníky za svou věc a vyvíjeli strategie jak ukázat Rudé armádě, kde nechal tesař díru. Mimochodem v naprosté shodě se Strýčkem Samem, který jim nejen předvedl jak sundávat z nebe sovětské stíhačky, ale také je vědomě podporoval ve spřádání džihádistických myšlenek do propojené sítě, jejíž jméno měl 11. září 2001 poznat celý svět. Al-Kájdě se nikde jinde nemohlo dařit tak skvěle jako v intrikánském Péšávaru. Hospoda jistého Usámy bin Ládina povýšila na „hotel Teror“ a sebevražední atentátníci si tam vzájemně žehnali k nanebevstoupení. Město se jen hemžilo agenty CIA a ISI, vojenskými poradci, novináři, džihádisty, šéfy gangů a politiky. Posledně jmenovaní často v personální unii. „A co je ta jejich nová strategie?“ „Bude ti nápadné, jak se snaží znovu získat sympatie svých krajanů.“ To je fakt, pomyslí si Hagen. Tálibánu přitom nahrává, že ANA, Afghan National Army, se diskvalifikovala jako zkorumpovaná banda a policie rovněž nepůsobí ani o chlup lepším dojmem. Odvěký sen instruktorů ISAF, kteří se

10


20.8.2015 11:10:51

snažili přetavit analfabety, nezaměstnané a kriminálníky v pořádkové svazky, se beznadějně zhroutil. To můžou rovnou otevřít vrata věznic a každého, kdo z nich vyběhne ven, dekorovat čepicí, služebním odznakem a bouchačkou. Což není tak úplně od věci. Existují afghánští strážci pořádku odhodlaní chránit svůj lid. Ale před kým, prosím pěkně? Před Tálibánem? Před ekonomikou navázanou na přebujelé rodinné klany, které mají v hrsti všechny politické instituce? Před prezidentem Hámidem Karzajem, jehož nevlastní bratr v Kandaháru šéfuje drogové mafii a dává si od CIA proplácet zlaté kliky ke dveřím? Před vlastními kolegy, kteří sotva vyfasují zbraně, prodají je na černém trhu těm, proti nimž s nimi mají bojovat? Odpověď zní: Ano. A ještě něco: Když se nedáš koupit, hodný policisto, budeš zítra ráno mrtvý policista. Není divu, že většina Afghánců má stokrát větší důvěru v kteréhokoli vojáka ISAF než k domácím bezpečnostním silám, které svou přízeň přidělují podle nejvyšší nabídky a jejichž příslušníci jsou v jednom kuse zhulení a jednu věc zásadně nedělají: Nezjednávají spravedlnost. Ale zjednává ji Tálibán. Tálibové začali cíleně vyplňovat vakuum státního bezpráví, urovnávat konflikty podle zásad paštúnválí a vycházet vstříc lidem, kteří neznají nic jiného než dřinu na svých rozbahnělých polích a nikdy nebyli dál než deset kilometrů od domova. Lidem, kteří nemají zdání, co je to volební lístek, neumějí si přečíst jméno, které na něm stojí, ani napsat svoje vlastní, nemluvě o tom, že kandidáti jim nic neříkají a už vůbec ne tenhle Hámid Karzaj v nějakém Kábulu, který může být klidně až někde na Měsíci, jak je tohle všechno daleko od jejich života. Těchto lidí se týká otázka, jak si pan Karzaj představuje například řešení šlamastyky, kterou jejich komunitě nadrobil ten pitomý Abdulláhův synovec, když očumoval Adžmálovu dceru déle, než se sluší a patří. To může být docela klidně důvod ke krveprolití. Neměl pan Karzaj v téhle věci už dávnou pohnout prdelí a promluvit si o tom se všemi zúčastněnými? Ne? Tak na co ho volit? Lidé nemusejí mít Tálibán rádi. Ale tálibové řeší jejich problémy. „Protože dávali dobrý pozor,“ míní Husajn. „Protože podrobně studovali strategie ISAF.“

11


20.8.2015 11:10:51

Tálibové byli svědky, jak ISAF spouští jednu ofenzivu šarmu za druhou. Vojáci chodili do obcí, nastěhovávali se mezi místní obyvatele, studovali jejich zvyky a snažili se myslet jako Afghánci. Proměnili se v hodné strýčky, co nosí dárky, vylepšují infrastrukturu a nepaktují se s božími bojovníky, kteří kážou výhradně z hlavní pušek, a pomalu si tak získávali sympatie. „Takže si Tálibán řekl: Tohle umíme taky.“ A přizpůsobil tomu svou strategii. Pěkně mazané, pomyslí si Hagen. Vynalezli mazlivý Tálibán. No, asi ne tak úplně. Ale pro lidi, kteří s vroucným zanícením kamenují cizoložnice, je nad očekávání hebký. A krev není voda, každopádně ta paštúnská. Nálada se tedy pomalu obrátila. Vtip je v tom, že mise ISAF si na samém počátku vůbec ničeho nevšimla. Vždyť neznala nic jiného, než že se lidé Tálibánu bojí. A teprve když na vojáky začali střílet z vesnic, kde ještě včera stavěli školy, velitelům konečně svitlo a zděšeně se ptali, co udělali špatně. Copak si tak skvěle nerozuměli? Rozuměli. A většina Afghánců má vojáky ISAF ráda, každopádně víc než svou vlastní vládu. Jenže tady člověk přežije, když uzavírá účelová spojenectví, a ne tím, že každý miluje každého. „Spojenci mezitím pochopili, že přetahování o sympatie musejí prohrát. Tohle funguje jenom plošně a chce to neustálou přítomnost.“ „A na to je jich moc málo.“ „Jo,“ usmívá se Husajn. „To jsou porodní bolesti poznání.“ „A tak se ISAF přeorientovává na jiný model a snaží se líbivou politiku mudžáhidů zmařit tím, že pronásleduje jejich vůdce a cíleně je vyřazuje?“ Husajn přitaká. „Stejně jako to dělají Izraelci s Hamásem.“ Hagen si ho prohlíží. Co se tak asi ve fixerově hlavě odehrává? Zeptat se ho, na které straně stojí, by byla naprosto zbytečná otázka. Tady se člověk postaví na správnou stranu tím, že ji změní. Ale čemu Husajn věří? Odbočili do Tržní ulice, jež vede ke Cunninghamovým věžním hodinám, pozůstatku z doby, kdy Britové snili o světové říši. Jak se postupně ochlazuje, čtvrť ožívá. Proti nim vyrážejí motorové tříkolky s plexištíty plnými samolepek. Do prskání dvoutaktů, které už dávno zasloužily generálku, se mísí bzučení mopedů a cyklisté trénují slalom přežití. Troubí každý, kdo má čím: na pozdrav kamarádům, na vyplašení chodců, jako komentář k dopravním přestupkům těch

12


20.8.2015 11:10:51

druhých, jako hlášení, že se sám chystám spáchat dopravní přestupek, nebo jednoduše proto, že si majitel klaksonu myslí, že když ho má, tak musí troubit. „Máš hlad?“ Husajn se zastavil před jedním stánkem. Ovoce, zelenina a koření na plochých mísách. Jejich vůně přebíjí smrad výfukových plynů. V klecích se tísní živá kuřata. Fixer prohodí s obchodníkem něco žertovného v urdštině a manga a rupie si vymění majitele. Než oba vyrazí dál, prodavač jim ještě ovoce nakrájí. „Tálibán má těžkou hlavu,“ zamumlá Husajn s plnými ústy. „Takže co? Vrátit se k pouličnímu teroru? Znovu se odpalovat na tržištích a doufat, že mezi stovkami civilistů, co na to zařvou, vyletí do vzduchu i pár zahraničních vojáků? Tím by jenom znovu ztratil důvěru obyvatelstva.“ „Úplně toho nenechají,“ soudí Hagen a z koutků úst mu teče šťáva. „To ne, ale jak už jsem…“ „Nikam dál se s tím nepohnou.“ A když povedou otevřenou válku, tak taky ne. Plošný konflikt pro změnu nemůže vyhrát Tálibán. Proti hightech mašinerii ISAF rozhodně ne. Jak tedy oslabíš protivníka, který ti s pomocí přístrojů na noční vidění vyžene vůdce z děr a pak je postřílí jako zajíce? Tím, že se přizpůsobíš jeho nové strategii jako té předchozí, stejně jako ses doposud adaptoval na všechny jeho dosavadní strategie. Rozhlížet se kolem sebe a učit se. Obětovat plochu ve prospěch cíleného targetingu. „A že je to high targeting,“ přikývne Husajn. Tálibán pochopil, že tuhle válku může vyhrát jedině ve sdělovacích prostředcích. A média nebaví přitahovat si gumovým objektivem pořád stejný krvavý flek. Je to sice tragické, když nálože trhají civilisty a vojclové se vracejí domů v rakvích, ale svět si na to zvykne. Koho ještě zajímá každodenní bomba odpálená z auta někde v Iráku? To už nejsou zprávy, to je ruch v pozadí. „Takže Kvétská šúra odteď sází na akce, které Tálibánu zajistí trvalou přítomnost na CNN. Non stop dvacet čtyři hodin denně. Tak zní nová direktiva.“ „Vítěze určuje vysílací čas.“ „Správně.“ Kvétská šúra. Co z tálibského režimu po americké intervenci ještě zbylo, to se pod vedením mulláha Muhammada Umara stáhlo do pákistánské Kvéty a tam znovu zformovalo. Jako chobotnice, jíž

13


20.8.2015 11:10:51

nepřetržitě dorůstají nová chapadla, a jedno po druhém se plazí ze sousední země do některé afghánské provincie, aby se tam nevěřícím ovinula kolem krku, odřízla je od vzduchu a vrátila staré pořádky. Kvétská šúra, to jsou ti zlí. Ti určují kurs. Hagen si opovržlivě odfrkne. „Jestli si budou počínat jako v dubnu, tak se s tou direktivou moc daleko nedostanou.“ Tehdy se totiž pokusili zabít Karzaje. A zpackali to. Jenže co když se jim to podaří? Zavraždit prezidenta. Jeho guvernéry. Vrchního velitele ISAF! Zaútočit na kábulský Hilton. Teprve až se Tálibánu podaří ovládnout prime time, bude mít prakticky vyhráno. A ISAF, tenhle obr samý sval, a přitom ztělesněná nemohoucnost, se může odpotácet domů. „Nevíš čistě náhodou, co zrovna plánujou?“ Husajn se zadívá na Hagena a povytáhne obočí. „Jenom se ptám.“ „Člověče, Tome! Já obchoduju s informacemi, a ne s lidskými životy!“ Hezky řečeno. „Ale něco plánujou?“ „Vím, že teď všechnu svoji energii soustřeďují na velikou ofenzivu. Mulláh Umar to vzal do svých rukou. Zatím chtějí zachovávat klid. Aby nic neohrozili. A neztratili se na vedlejších bojištích.“ „Třeba taky budou trochu předstírat, že jsou vyčerpaní.“ „Jo, to taky.“ Hagen tomu rozumí. Náhle to má všechno jasně před očima. „A pak najednou, jako když zničehonic naskočí neštovice, několik selských synků v týlu Kundúzu nacpe do pytlů tři humanitární pracovníky.“ „Je konec žní. To jsi vystihl.“ Žně končí. Chudoba ne. Takže rolníci teď bojují pro místní Tálibán a přivydělají si k tomu pár afghání. Nejde o žádnou ideologii. Čistě jen o přežití. ISAF to zná. Počet atentátů po žních vždycky vyletí strmě vzhůru. A burani v Aklí Búru si pochopitelně myslí, že jim ta tři rukojmí vynesou pěkné peníze, když je prodají dál božím bojovníkům. Prozatím je zavřou do kozího chlívku. „Jenže Kvétská šúra momentálně nenakupuje.“ „Ne.“

14


20.8.2015 11:10:51

Neboť brát rukojmí je spekulační obchod. Závisí na nabídce a poptávce stejně jako jižní ovoce, surová ocel nebo cenné papíry. Některé únosy jsou organizovány z nejvyšších míst, ale často za nimi vězí jenom zoufalé venkovské rodiny nebo úplně obyčejní kriminálníci. Ti pak rukojmí střelí místnímu Tálibánu, který je prodá dál, až zajatci nakonec uvíznou v profesionálních sítích. Tam o nich rozhoduje tržní cena. Kolik milionů dolarů, vězněných mudžáhidů nebo politických ústupků se dostane za jeden kus? Jak vysoký je tlak médií na jejich vládu či příslušnou organizaci, aby je vykoupily? Jaký propagandistický efekt bude mít uříznout jim hlavu před zapnutou kamerou? Heal Afghanistan se žádnou tržní hodnotou vykázat nemůže. Je to bezvýznamná neziskovka se sídlem v Cáchách a bez mediálního vlivu. Nemá žádnou lobby ani peníze. Ministerstvo zahraničí by ji nejradši zasklilo. Hlavně o ní nemluvit. A dokud nikdo nevznese nějaký požadavek, není to ani nutné. „Ti tři pár týdnů dřepěli v chlívku a drásali vesničanům nervy, dokud se nějaká skupinka božích bojovníků neslitovala a nepřevzala si je. Rolníci byli rádi, že je mají z krku, a noví majitelé si namlouvali, že jim rukojmí pomůžou k vyznamenání. Mysleli si, že jim sítě budou líbat ruce.“ „Jenže uvažovali scestně.“ „Naprosto. Za prvé nakoupili bezcenné zboží, za druhé jim na něj Kvétská šúra kašle, poněvadž brát rukojmí není zrovna žádoucí.“ „A kde vězí teď?“ „Několikrát je přestěhovali. Od minulého týdne tvrdnou na jedné usedlosti někde v horách.“ „Velehory?“ „Spíš něco jako afghánské Toskánsko.“ „Takže můžou být kdekoli.“ „Můj kontakt mluvil o osídlené oblasti. Na území hlavy jednoho klanu, který sympatizuje s Tálibánem. Netuším, kde přesně.“ Hagen si přejede rukou po hlavě. „Nálada tam asi nebude zrovna nejlepší.“ „To ne. Koupili tři neprodejné ležáky. Musejí je krmit a držet při životě. A doufat, že šúra přece jen změní názor a odkoupí je.“ Což vysvětluje, proč dosud nepadl žádný požadavek. Kdyby je Kvétská šúra převzala, bylo by na ní klást požadavky. A když to neudělá, musí konkrétní skupina, co má zajatce na krku, začít uvažovat jinak. Dokud platí heslo nerušit svět ze spánku, je sporné, jestli jí nejvyšší vedení dovolí podniknout s rukojmími něco na vlastní pěst.

15


20.8.2015 11:10:51

Se třemi zajatci, po kterých neštěkne pes. Ani v Německu, ani na Hindúkuši. To je teda osud. Křiklavě žlutá rikša se k nim řítí jako zběsilá a troubí. Husajn beze spěchu ustoupí, zahloubaný Hagen uskočí do bezpečí. Dav je unáší směrem k bazaru Karimpura. Kolem nich spěchají muži v pandžábí a čepice jim svítí do soumraku. Projevy zbožnosti na vyšší rozhodovací úrovni. Jiní zas mají kaftany, turban jenom vzácně. A když, tak pouze věnčí zchátralé stařecké rysy a bílý plnovous. Do toho ženy v plandavých šalvar kamíz z pestré, proloprůhledné látky, skrz kterou se dají tušit kontury. Tak trošku alibabovská romantika křížená liánovou změtí elektrických kabelů, které se z monstrózních sloupů povážlivě houpají dolů do ulic. Z vyřezávaných balkonů starých kupeckých domů se nadouvají vlajky potištěné hvězdou a srpem, verši z Koránu, kníratými filmovými hvězdami, k nimž vzhlížejí krásky s rozevlátými vlasy a vypnutým, pouze nejnutněji zakrytým poprsím. Panorama plné rozporů. Potom do ulice odbočí vozidlo. Na první pohled je to zábavné. Jako by šlo o sázku, kdo na korbu otevřené dodávky naloží víc mužů. Sedí tam namačkaní na sebe, skoro jeden přes druhého, a nohy jim klimbají ven do všech stran. Na hlavách mají černé, bílé a vzorované turbany, k tomu pěstěný vous. Útvar vypadá strnule jako ježek, neboť každý z nich třímá proti nebi pancéřovou pěst nebo kalašnikov. „Tahrí-e Tálibán,“ pronese Husajn a našpulí rty. Pákistánský Tálibán. Všechno možné, jenom ne povzbudivé. Péšávar je sud se střelným prachem, logistický výšinný hrad božích bojovníků. Takříkajíc jejich Hvězda smrti. Něco tak antiamerického, že slovo spojenec z úst Parvíze Mušarafa zní jako čirý výsměch. O čemkoli pákistánská vláda dřív rozhodovala s představenými kmenů, o tom dnes musí vyjednávat s Tálibánem. „Nejradši by převzali Péšávar,“ odplivne si Husajn. „Ale to nemůžou. Ještě ne.“ To je fuk, tak jako tak mají město v hrsti. Sto kilometrů odtud se vine strategicky důležitý Chajbarský průsmyk do Afghánistánu, hlavní tepna teroru a zároveň důležitá zásobovací cesta NATO. Vede přes hranici, jež prakticky neexistuje, protože se nedá uhlídat. Všude kolem v těch rozervaných pohořích vládnou tálibové spolu s al-Kájdou, Hakkání, uzbeckými džihádisty, Araby, Čečeny a extremisty všech barev a odstínů. Kdo chce válku v Afghánistánu rozhodnout ve svůj prospěch, ten ji musí vyhrát v Pákistánu.

16


20.8.2015 11:10:51

Jakmile tři rozvojové pomocníky zavlečou do téhle hraniční oblasti, budou ztraceni. Tam jim nikdo nepomůže. Kvétská šúra pořád ještě vyčkává za bukem. Ale co když přece jen změní názor a rukojmí převezme? Ve vysokých horách je nikdy žádný voják ISAF nenajde. Sídlí v nich ti opravdu nejhorší neřádi. Co uřezávají hlavy. Hagen uvažuje. Co mu Husajn doposud prozradil, stačí leda na článek. Ale ne na story. Fixer míří ke kavárně. Na pultu se skvějí sladkosti z oříšků, mandlí a karamelu, hrníčky s šáhí tukra. Hagen miluje šáhí tukru, až to hraničí se závislostí, ale přesto se zastaví a zatahá Husajna za rukáv. „Poslyš, Bilále…“ „Co?“ „Můžeš mě tam dovést?“ „O čem to mluvíš?“ „O té usedlosti. K rukojmím.“ Husajn svraští obočí. Neřekne: Hráblo ti? nebo: To pusť z hlavy! Mlčky se dívá Hagenovi do očí a vyčkává. „Chci udělat interview. S únosci. Řekni svýmu kontaktérovi, že vyvinu v Německu potřebný tlak, který únosci potřebujou, aby jejich rukojmí měla nějakou cenu. Dostanu únosce do médií. Pomůžu jim ke slávě. Za to budu smět se všemi mluvit a fotografovat je.“ „Pomůžeš tím i rukojmím?“ zeptá se Husajn. „Zařídím jim publicitu.“ Hagen se usmívá. „V Berlíně se zřejmě rozhodli nechat věc vyhnít. A na to budou muset zapomenout.“ Husajn vystrčí bradu a rozhlédne se nalevo i napravo. Dýchá nozdrami, jako kdyby větřil neštěstí. Pick-up s táliby mizí o kousek dál za Cunninghamovými věžními hodinami a nechává za sebou pocit všudypřítomného ohrožení. „Víš, do čeho se pouštíš?“ „Vím.“ „Zakládáš požár. Možná ho zapálíš na správné straně. Ale třeba taky na té špatné.“ „Krucifix, Bilále! Ti tři tam tvrdnou, a nikdo o ně nestojí. Co myslíš, že s nima tálibové provedou? Adoptujou je? Kdo je bude pohřešovat, když o nich noviny nic nenapíšou, nikdo se za ně nezasadí na veřejnosti a spolková vláda neodlepí prdel od židle? Horší už to být nemůže!“ Husajn našpulí rty. „Proč jen mám takový pocit, že do té tvé rovnice něco nezapadá?“

17


20.8.2015 11:10:51

„Prachy do ní zapadnou každopádně.“ Z fixerových očí mizí lesk. Je to sotva znatelný závan rezignace, poněvadž ví, jak moc je na peníze odkázaný. „Tak co? Jo, nebo ne?“ „Poptám se.“ Od té doby: rádiový klid. Deset dní po schůzce v Péšávaru teď Hagen stojí na jednom návrší v provincii Kundúz a dívá se dolů do údolí. Krychlové stavby se vrství a kupí na ploše zhruba tří čtverečních kilometrů. Jsou přikrčené a lemují je zdi z lepenice. Afghánský venkov. Archaicky půvabný, až má člověk dojem, že sem přicestoval strojem času. Podél zavodňovacích příkopů rovných jak pravítko se vypínají keře a rohože vysoké trávy. Na jižní straně malý rybník a křehké, stín nabízející stromky. Jejich větve se horečně chvějí ve větru horkém jako výheň. Za poli končí vegetace jako když utne. Jen tu a tam vyšisovaná šmouha, jako by malíř tohoto obrazu, jenž tak bujně vyplýtval zelenou na vesnici, chtěl její zbytek ve štětci vetřít do pláně připomínající měsíční krajinu. A dál už nic. Jenom prach a štěrk až k úpatí hor, jež jsou stejně holé a pískově žluté jako rovina. Proč tady jsou? Boží bojovníci pískli na poplach. Hagen si vytírá z očí písek a říká si: Kdyby všechny ty zástupy radikálních islamistů, ultraortodoxních horlivců a fanatických křesťanů byly vyslyšeny a Vykupitel, po němž tak vroucně a toužebně volají, se k nim vrátil – tak by ho zabili. Nebyl by pro ně dost radikální. Ohromí ho to pokaždé znovu. Myšlenky. Jasně formulované a logické, jako by je někdo naprogramoval. Hagenův mozek je pevný disk. A někde jsou prsty, které datlují do klávesnice: Kdyby všechny ty zástupy… uložit, odeslat. Zamrká a zakloní hlavu do týla. Propadá se do modré poušti nebe. Maskovací modř. Tou se maskuje Bůh, pokud existuje. O čemž Hagen pochybuje. Ne že by na všech těch frontách zbídačování pozbyl víry. Tímhle žvástem z kolovrátku se prsí jiní, ti, co se dělají důležitými a deficit prožitků se snaží vyrovnat tím, že berou každou mrtvolu v příkopu u silnice jako důvod položit otázku po smyslu bytí. Hagen je nesnáší. Nenávidí jejich vrávoravé rozpaky, s nimiž melou pantem a chrlí je na lidi v hotelových barech. Tihle týpci staví jeho profesní stav

18


20.8.2015 11:10:51

do špatného světla. Slovo válečný reportér by si nejradši dali vytetovat na čelo. A vykládají, jak s ohledem na tisíce mrtvých, které po sobě zanechalo tsunami v jihovýchodní Asii, krvavé šílenství občanských válek v Africe a bulimie, už nedokážou věřit v Boha. Jako kdyby se s šéfem dalo vyjednávat. Hagen to vidí jinak. Kdo upřímně věří ve Stvořitele, musí taky unést, že Stvořitel je odpovědný i za nezdary. Kosovo. Somálsko. Dárfúr. Čad. Khao Lak. Irák. Afghánistán. Za všechno to svinstvo. Hagen v Boha nikdy nevěřil. Každopádně v žádného z těch, kteří jsou v nabídce. V zásadě to měl za sebou už v deseti, když mu vnucovali katolictví a s ním i svátost odpuštění hříchů. Ploužil se do tísnivého dusna zpovědnice a byl bezradný, co má tomu přízraku za mřížkou vykládat. Potil se a myslel si: Odpuštění? A za co? Nebyl si vědom žádné viny. Jediný skutečný problém ve stručné bilanci jeho dětských poklesků by vznikl, kdyby zklamal očekávání přízraku a nic mu neřekl. Neboť ten by, jakmile by opustil dřevěnou almaru, kde dřepí jako v automatu na fotografie do pasu, na sebe obratem vzal naprosto konkrétní podobu obávaného hajzla, jenž rozdává pohlavky s mnohem větší vroucností než tělo Páně. Služebník Boží měl trénované zápěstí. A tak Hagen přitiskl rty skoro až k mřížce a šeptal do ní, co mu slina přinesla na jazyk. Lhal rodičům. Přecházel křižovatku na červenou. Je toho dost? Zkoušel to s mlčením. Přízrak rovněž mlčel. Asi by ty hříchy měly být tři, aby to vydalo na důkaz omylnosti desetiletého kluka a muž za mříží mu měl co odpustit. No tak dobře. Strhl jednomu klukovi čepici z hlavy a vyhodil ji na střechu školy. Tohle znal z Toma Sawyera, nic jiného ho nenapadlo. Aspoň to vypadalo originálně, i když Sawyerova škola byla přízemní, kdežto ta, kam chodil Hagen, nevzhledná sedmipatrová škatule, což podrývalo věrohodnost historky. Ale na to se kněz nezeptal. Možná se dokonce pobavil. Bylo to něco jiného než bůhví pokolikáté poslouchat pindy o lhaní rodičům. Duchovní vyřkl ortel a Hagen – s nákladem dvou Otčenášů a jednoho Zdrávasu – uvolnil místo dalšímu školákovi, aby si tam něco vycucal z prstu. Tak ty modlitby odříkal, no. Jestli tomu Bůh přikládá nějaký význam. A v tu chvíli si pomyslel, že to pro Boha nemá ani ten nejnepatrnější význam, protože vůbec neexistuje. Nemůže existovat. Ten kněz,

19


20.8.2015 11:10:51

co je fackoval, si ho vymyslel. Proč? Aby získal moc. O to jedině šlo. Aby měl moc. A jako každý, kdo usiluje o získání moci, byl i tenhle kněz úplatný. Dal se podplatit dětskými výmysly. K popukání. Bůh by nikdy nenechal ve svém jménu neomezeně vládnout nějakého pitomce, co se posadí do almary s ceníkem hříchů a podsouvá nedospělým dětem špatné svědomí. Jenže tenhle kněz tam seděl a přesně tohle dělal. A Bůh byl jeho vynález. Bylo nad slunce jasné, že boj o moc se rozhodne ve prospěch toho, kdo bude mít na skladě nejlepší historku. A Hagen se rozhodl, že v tomhle boji zvítězí. Stane se vypravěčem příběhů. Bude dodávat velkolepé příběhy. Bude říkat pravdu. Jak se tak rovná ze záklonu zpátky, zavrže mu ve vazu. Nebe ho vcucává. Oholenou hlavu má zalitou potem. Přejede si přes ni pravou rukou a utře si prsty do kalhot. Z holé lebky okamžitě vyrazí nová tekutina. Hagen se v poledním slunci po vrstvách vypařuje. Tiskový důstojník vedle něho vyfrkne s nadutými tvářemi. „Zasraný vedro!“ Hagen se usmívá. Ty kašpare, pomyslí si. Vsadím se, že jsi ještě před měsícem seděl v Postupimi a prděl do křesla za psacím stolem. Tam se zásahové skupině prohýbají ramena pod zlatem a stříbrem, akorát že nikdo z nich nikdy nemusel bránit svůj vlastní život. Neoctl se pod palbou. Nikdy si nemusel klást otázku, jestli jeho další krok nebude poslední, jelikož ho roztrhne ta zatracená nášlapná mina. Horor, po němž polní tábor Kundúz ztuhl v šoku: miny a improvised explosive devices. Komu by se chtělo skončit jako torzo na invalidním vozíku nebo vytahovat zbytky sebe sama z průzkumného tanku, který právě jedna IED proměnila v kupu dýmajícího plechu? To radši kulku. Zemřít se ctí, se zbraní v ruce. Vojenská romantika? Ani v nejmenším. Je možné, že se vojáci dívají do notebooku na filmy s Brucem Willisem – „Co taky jinýho, chlape? Jsme ve válce, tak se samozřejmě díváme na válečný filmy!“ – ale v zásadě chce každý jenom domů. Jenže nemůže. A tak začne přemýšlet o tom, co by – kdyby. Když už umřít, tak radši…

20


20.8.2015 11:10:51

Pravda je taková, že většina na něco šlápne nebo přejede něco, co exploduje. Tak jako přede dvěma dny. Distrikt Šár Dará. Nástražná výbušnina. Jako před třemi týdny. V důsledku takových tragédií ví každý vojcl na Hindúkuši o všednosti zabíjet a být zabíjen víc, stejně jako čichal svůj vlastní vypocený strach víckrát než kompletní generální štáb v útulném Německu, který si o sobě myslí, že ví, jak se vojáci na misi cítí, jakou potřebují výzbroj, co je pro ně dobré a jak mají vzpurné dítě jménem Tálibán houpat na kolenou. A vykládá jim, že tady tohle není žádná válka. Tohle je válka, pomyslí si Hagen, i kdyby jim stokrát namlouvali, že není. A na válku si člověk nezvykne nikdy! Ani na nic, co s sebou válka nese. Jenomže nikdo si nemůže vybrat. „Údolí Gozar,“ říká Hagen tiskovému důstojníkovi. „Už jste o tom někdy přemýšlel?“ „Je mi líto, Tome.“ „Já to riziko znám.“ „Ale stejně.“ Muž zavrtí hlavou. „Tohle si nemůžu vzít na zodpovědnost.“ Těžce dýchá. Je bledý a působí vyprahle. Není mu dvakrát dobře. „Moc málo pijete,“ prohodí Hagen a snaží se, aby v jeho hlase zazněla starostlivost. „Vlastně ne, já…“ „Ale ano. Já byl v takových končinách víckrát než vy. Většina lidí potřebuje na aklimatizaci celé týdny. Takže pijte. Jděte do stínu. Dejte na mou radu, věřte mi.“ Potom se ušklíbne. „Jednoduše si řekněte: Tom Hagen má ve všem víc zkušeností než já. Toho můžu nechat jít, kam se mu zachce.“ Důstojník chabě opětuje úsměv. „Tak už to prostě řekněte,“ zasměje se Inga vedle něho. „Řekněte: Tom Hagen má víc zkušeností než já. Je to ďábelský chlapík, tenhle Hagen! On má vhled do věci a já mám problémy s krevním oběhem.“ Chyba. Nálada se zvrtne. Ten muž si pravděpodobně myslí, že uštěpačné poznámky si k němu může dovolit Hagen, ale ne tenhle fracek, co má zkušenosti se světem jako čerstvě vylíhnuté kuře. Volontérka? K smíchu. Nalepila se na toho chlapa, aby v polním táboře nelezl pod deku s vojačkama. Na to ten novinář myslí, a taky že Kundúz je školka.

21


20.8.2015 11:10:51

„Tady nejde o novinářskou zkušenost,“ odsekne uraženě. Chvíli se dívají dolů na vesnici. „V čem je vlastně problém?“ naléhá Inga. „Jestli je sever tak bezpečný, jak říkáte, tak se nám přece nemůže nic stát, ne? Ledaže byste tvrdil něco nepravdivého. V tom případě má veřejnost právo…“ „Ingo!“ Hagen ukáže na stavení s čerpadlem pro vodní elektrárnu, které ční na návrší jako stavebnicová kostka. Björklund tam fotí vojáky z ochranné roty, kteří jistí kopec z jihovýchodní strany a přes rameno jim visí těžké G36K. Hlavně pušek míří k zemi. „Běž se zeptat Kristera, jestli něco nepotřebuje.“ Volontérka protočí panenky. „Nepotřebuje nic.“ „Stejně se ho zeptej.“ Inga pokrčí rameny a uraženě odmašíruje. Provokativně pohupuje boky a pohled na ně se každopádně vyplatí víc než civět na bezútěšnou nížinu kolem. Zřejmě proto si tiskový důstojník myslí, že ji vydavatel Hagenovi nadělil jako groupie, ale je to jen poloviční pravda. Inga má talent. A že kromě toho umí uplatnit svou dobře stavěnou pánev – i kdyby se jen měla přehoupnout přes zaprášené místo –, to jí v kariéře rozhodně nebude na překážku. V kempu se zatím všichni koukali jenom na její zadek. A možná přitom na momentík zapomněli, čeho je nepřítel schopen. Na pár vteřin vyclonili řadové domky zatížené hypotékou, kde si jejich předčasně zmaminovatělé manželky prohlížejí upomínkové fotografie nebo renovují dětský pokoj, a představují si den, kdy se tam vrátí. Přestali myslet na přítelkyni, jež je při každém telefonátu slyšet jakoby z větší dálky, a nebyla by první, která udělá konec esemeskou. Satelit, který je navzájem spojuje, tvoří rozhraní osamělosti a Inga je flashback z časů, které hoši jejího věku mohou znát pouze z filmů: Korea 1954, péče o vojska. Marilyn Monroe pohupuje zadkem. Nejúžasnější prdel na světě, jak vypadala ve svých nejlepších okamžicích. Dnes už nikdo nečumí. Vojsko se rozptýlilo, atmosféra je plná napětí. Už tu byli tolikrát. Kdykoli se tu kodrcali v terénních autech, vždycky za sebou táhli děti jako ohon komety. Uvedli vodní elektrárnu znovu do provozu, pustili se do stavby dívčí školy. Lidé je tu snášeli dobře. Přátelská slova, čaj s malikem. Nikdy žádný problém. Teď už to není takové, jak vojáci čekali. Nad osadou se vznáší strašidelné ticho. V zorném poli se ocitá pár koz a vystrašeně mečí. Nějaký kluk je žene temným úvozem

22


20.8.2015 11:10:51

do chlívku a je to zjevně poslední lidská bytost ve vesnici. Z rychlosti jeho chůze a z toho, jak těká pohledem, se dá usuzovat, že by se nejradši vypařil. Ani jednou nezvedne pohled k návrší. Bojí se. Čeho? Děti z téhle vesnice nemají strach z hlídek ISAF. „Černý kouř!“ vykřikne jeden voják. Slovník odporu. Hagen ví, že velitel hlídky to tady hned zabalí. Vidí ho vycházet ze stínu transportéru Dingo, kde v předchozích minutách probíral situaci s rotmistrem od vozového parku, a odhodlá se k poslednímu pokusu přemluvit tiskového důstojníka. Muž unaveně zavrtí hlavou. „Mám vylíčit všední den našich vojáků,“ trvá na svém Hagen. „A na to musím mít o čem psát.“ „To přece máte.“ „Děláte si legraci? Už týden jsem svědkem, jak 13. kontingent utírá prach z tanků, rekruti se ženou na rozdávání pošty, vojenská policie se pokouší vyškolit tlupu afghánských analfabetů na policajty…“ „Tohle je všední den našich vojáků.“ „A nesmím zapomenout na zjitřené imprese z rekreačního stanu. Kolik plechovek piva smí voják vyžahnout za den? Dvě?“ „To není fér, Tome.“ „No právě. Není to fér.“ Hagen si povzdechne. „Tohle nasazení je zatraceně nebezpečný, tohle je váš všední den! O tomhle chci psát. A ne jak v táboře nacvičujete požární poplach pro případ, že by ve štábní místnosti vyhořel kávovar.“ „Určitě se najdou jiné způsoby jak zvýšit váš náklad.“ „To by taky nebylo fér.“ „Nikdo nepochybuje, že jste hrdina, Tome.“ „O to tady nejde. Ti vojáci si zaslouží, abychom o nich napsali.“ „Ne. Zůstaňme klidně u vás. Já vás chápu. Vážně! V Helmandu jste se plížil makovými poli a tálibové se vám snažili ustřelit prdel. Váš fotograf strčí Schwarzeneggra do kapsy. A ta holka je určitě nositelkou naděje vaší budoucnosti. Je mi to všechno jasný.“ Dívá se Hagenovi do očí a nesnaží se skrývat averzi. „Ale tady jsme jednou v Bundeswehru. Jestli v Royal Marines nemají problém tahat s sebou reportéra do Zelený zóny, je to jejich věc. Mně přikázali vás a váš tým chránit.“ „Bylo by to naše svobodné rozhodnutí, kdybychom šli s vámi.“ „Špatně. Dokud referujete v rámci našich nasazení, je to moje rozhodnutí. Výlet do údolí Gozar může skončit katastrofálně. Víme,

23


20.8.2015 11:10:51

že tamní malik je hostitelem celé hordy mudžáhidů. Velení počítá s ozbrojeným střetem. Brát vás s sebou je příliš riskantní.“ „Bylo domluveno, že smíme jezdit s pravidelnými hlídkami.“ „S pravidelnými ano.“ „Já vás přece žádám jen o…“ „Tady byste už vlastně vůbec neměli být.“ Hagen potlačuje vztek. Ví, že své emoce musí držet na uzdě. A tak, když k nim přichází velitel hlídky, mlčí. V pískovém mundúru s tmavými skvrnami a v těžké neprůstřelné vestě působí jako akční figurka z výlohy hračkářství. Pouze klobouk proti slunci s pomačkanou krempou, jaký tu nosí všichni, se k němu dost dobře nehodí. Vypadá v něm jako turista. „Tak co?“ zeptá se důstojník. „Nemáme šanci.“ Muž napřáhne paži a opíše kruh. „I když na každou světovou stranu postavíme jednoho wolfa, na příjezdní cesty neuvidíme.“ „Od toho přece máte dingy.“ „Jo, na střežení hlavního příjezdu. Ale pořád existuje deset dalších možností jak se sem dostat. Je tu spousta průsmyků. Tam se nemůžu s dingem ani přiblížit, abych přitom nevjel lidem až do kuchyně. A tady nahoře sedíme jako na podnosu. Nikde žádná budova, žádná střecha, kam bych rozmístil ostřelovače. Kromě toho…“ Ukáže hlavou k vesnici. Stoupající dým je teď vidět do daleka. Jako napomínající prst. Varuje boží bojovníky, že v pásmu je hlídka. Což znamená, že i oni jsou v pásmu. Po příliš mnoha bolestných lekcích si už vojáci dovedou vyložit různá znamení. Třeba když osada najednou jakoby osiří, protože nikdo nevychází z domu nebo se na noc vytratil k příbuzným. Znamená to, že mudžáhidové nastražili nějakou léčku nebo nakladli IED. Nebo obojí. I ten kluk zmizel a kozy taky. „Do Jasmánie je to pětadvacet kilometrů,“ nadhodí velitel hlídky zvesela. „Balíme.“ Jasmánie. Malá vlast. Popíjet pivo, sledovat bundesligu na velkém plátně, hrát biliár nebo stolní fotbal. Co se oficiálně označuje za „rekreační zařízení“, je v Camp Kunduz ve skutečnosti hotspot, kříženec bazaru se zahradní restaurací věnovaný vojákům, aby si měli kde vyčistit hlavu, když jim teror a nuda na střídačku devastují nervy.

24


20.8.2015 11:10:52

A na nervy jsou tady všichni. Tiskový důstojník se cestou k terénnímu vozu mračí a mlčí si sám pro sebe. Je naštvaný a potřeboval by se na někom odreagovat, ale brání mu v tom okolnosti. Hagen ví, že důstojníkův hněv neplatí ve skutečnosti jemu nebo Inze. Musí tuhle zpropadenou návštěvu připravit, a to ho pěkně štve. Vizitu, o které si příští týden přečte, že se konala naprosto překvapivě. Nejvyšší velitel Bundeswehru takříkajíc spadne z afghánského nebe. Nečekaně jako ptačí hovno, řekl by Krister. Hagen se dívá, jak Inga nastupuje do jiného wolfa. Rozezní se smích a uvolní napětí. Vojáci se radují. Z dámského doprovodu a ještě víc ze skutečnosti, že odtud konečně můžou odprejsknout. Jako poslední přibíhá Krister Björklund a nacpe se na zadní sedadlo vedle Hagena. „Jakou máme alternativu?“ chce vědět tiskový důstojník. „Co takhle dívčí škola v Aliabadu?“ Velitel hlídky nečeká na odpověď a začne mluvit do vysílačky. „Všem, změna trasy. Jedeme zpátky přes LOC Pluto. Firm, fair, friendly, když pojedeme skrz vesnice. Jasný, panstvo? V srpnu bylo sucho a nechceme ty lidi přece udusit prachem. Takže nohu z plynu. Naprostý zákaz palby, jako obyčejně.“ Změna trasy. Tálibové nemají vědět, kudy nevěřící pojedou. Stejně to vědí. Pod pneumatikami zavrže štěrk. Wolf kodrcá z návrší dolů do údolí a táhne za sebou prachovou vlečku. Ostatní vozidla jedou těsně za ním. „To nepůjde,“ rýpne si tiskový důstojník. „Jako první bod prohlídky máme chlapeckou školu v Baghlánu.“ „Dívčí škola je lepší.“ „Proč?“ ptá se Hagen. Velitel roty se k němu dozadu otočí a na jeho tváři si pohrává úsměv. Sluneční brýle má jakoby napudrované prachem. „Srdeční záležitost.“ „A tak.“ „Ne, vážně. Vojáci se složili na její rekonstrukci. Ze žoldu, každý pár drobných. Jinak by to vůbec nešlo. A oni tuhle školu milujou, to vám povídám.“ „Ale on nechce ještě jednu školu,“ zabručí tiskový. „Chce vodní elektrárnu. On miluje vodní elektrárny!“ „Tak tu mu rozhodně neukážeme.“ Tiskový důstojník samozřejmě ví, že velitel hlídky má pravdu, i když by jako šarže o jeden hodnostní stupeň vyšší mohl udělat podstatně větší tyjátr. Je kapitán, ten druhý nadporučík. Ale bojovník

25


20.8.2015 11:10:52

od psacího stolu, jemuž teď při pětačtyřiceti stupních ve stínu dochází dech, možná pochopil z Afghánistánu přece jen něco víc než ti nafoukaní kokoti na velitelství. Kromě toho tiskový není problém. Je to jen chlápek, co chce být ještě jednou povýšen. Abychom pochopili problém, musíme vědět, že němečtí vojáci, kteří vyletěli do vzduchu nebo byli zabiti jinak, nejsou podle rozhodnutí úřadujícího ministra obrany Franze Josefa Junga padlí, nýbrž „zahynuli při výkonu služební povinnosti“. Koneckonců pojem „padlý“ byl na nejlepší cestě k vyhynutí. Ten už nikdy neměl strašit v německé duši a mysli, a proto se tady tohle všechno nesmí nazývat válka. Ve válce jsou „padlí“, a to je problém. V míru se chcípá na výkon služební povinnosti. Není to lepší, ale zní to líp. A tak vojáci odvelení na Hindúkuš přistáli na slepé skvrně, protože doma nechtějí slyšet vůbec žádné historky o vojácích, ať už mrtvých, polomrtvých nebo živých. Nikde jinde se k armádě, která nastavuje krk v zahraničí, neobracejí zády tolik jako v Německu, kde stačí zajít si v uniformě k MacDonaldovi, a už tam na něj čumí, jako že je blbej tak, že si ani neumí vybalit hamburger z papíru – pokud rovnou neupadne v podezření z vražedných choutek. Hagen zavírá oči a píše: Posíláme naše syny a dcery do války a za to, že ji vedou, jimi pohrdáme. Zabere to jako otvírák? A dál? Pokud lze hovořit o vedení války. A ještě víc než za to, že bojují, jimi pohrdáme za to, že se snaží zachránit si zdravou kůži. Úkol splněn, úkol nesplněn. Za obojí, vojáku, tě mírumilovný německý civilista trestá pohrdáním. Moc polemické? Možná. Veteráni z Vietnamu si po návratu připadali odvržení. V Německu je to jinak. Jako voják Bundeswehru jsi odvržený už před nasazením. Nikdo veřejně neprohlásí, že je na tebe hrdý. Nikdo nechce doopravdy vědět, jak vypadá zasranej všední den tam, kam tě nakomandovali, skoro 5000 kilometrů od domova. Hrdost na armádu? Ne v zemi politických korektorů, z jejíhož území už nikdy bla bla bla, a tak dále, a tak dál… Hagen znovu otvírá oči a vidí zmrzačené stromy táhnoucí se kolem nich, sinavá křoví, spálená pole, vrak tanku. Björklund střílí fotky. Hlavní silnici lemují rezavějící pozůstatky po Sovětech. Němí svědkové skutečnosti, že v téhle zemi se nedá vyhrát žádná válka ani mír. Zasranej napsat nemůže. Vyčerpávající? To s těmi extremisty, co zabíjejí Vykupitele, si taky ještě musí

26


20.8.2015 11:10:52

namluvit do diktafonu. Honem, než mu vedro natolik vypálí mozek, že to zase zapomene. Kolona zrychlí. Pokud při kraji silnice nejdou lidé ženoucí osly nebo neprojíždějí obcí, můžou na to šlápnout. V téhle zemi mezi modernou a středověkem tedy tvrdnou, studnaři v uniformách a heroldi demokracie, drceni z jedné strany nicneděláním a z druhé strachem ze smrti, a pomalu, ale jistě jim z toho hrabe. A právě proto se tiskoví důstojníci motají jako australský ovčák kolem každého reportéra, který sem přicestuje referovat z tábora, starají se o jeho bezpečnost, pohodlí a hlavně aby žádný vojcl nevypadl z konceptu, když se ho novinář zeptá na niterné pocity v jádru jeho duše. A aby u toho nebyl žádný vometák od novin, když se obyčejná jízdní hlídka promění v horor. Na to je pozdě, myslí si Hagen. Já u toho byl. Dole v Helmandu, v oblasti kolem Músá Kály. V klaustrofobické „zahradě“ Tálibánu, uprostřed bující opiové džungle. Mačkal jsem si obličej do břečky, kdykoli se ozval výkřik „RPG!“ a kolem začaly svištět granáty. A jako každý jsem doufal, že mě netrefí. A viděl jsem umírat naději. Tak co přede mnou chcete zatajovat? Že se poměry tady nahoře každý den podobají víc těm na jihu? Kdo vám ještě má věřit, že sever je bezpečnější a obývají ho přátelsky kynoucí Afghánci, kteří se nemůžou dočkat, až jim ženisté od Bundeswehru vykopou studně, postaví školy a pak si dají čaj se stařešinou kmene. A u všeho se kolem nich hemží haranti. Jasně, kdysi to tak bylo. Zatímco Britové a Dánové leželi pod přehradnou palbou po zuby ozbrojených mudžáhidů, němečtí šikovatelé srdnatě nabili propisovačku novou náplní a darovali ji rozzářenému dítěti. Na severu se radovali z každého táliba, kterého vyřídili tam dole, ale to už je pryč. Dávno pryč. A zrovna když si myslí, že takhle se dál nedostaneme, jenom tady marníme čas, pípne mu mobil. Vytáhne si ho z neprůstřelné vesty. SMS. Od Bilála Husajna. Hagen si utře z očí šmír potu smíchaného s pouštním prachem a zobrazí si text na displeji. A čte, v co doufá už deset dní. Dostaneš to svoje interview. Vše další ústně. Bilál „Jenom vy dva, ty a Krister,“ nakazuje mu Husajn do telefonu. „Žádná videokamera, žádná satelitní anténa, žádný notebook, žádný mobil. Je to jasný? Jinak si vás tam rovnou nechají.“ „Co Kristerova malá ruční kamera?“

27


20.8.2015 11:10:52

„Ta taky ne. Jenom fotoaparát a diktafon, šmytec. Oni si sami vyrobili video, které vám dají s sebou. Natočili ho kvůli vám! Můžete být pyšní.“ Hagen už ví, proč ho únosci nechtějí vidět s anténou BGAN. Mohl by použít satelit k určení jejich pozice. „Kde budeme střídat auta?“ „Pomalu. Především si vás vyzvednou. Ten chlap se jmenuje Afíf. Přijede v tmavomodrém subaru. Funguje jako řidič i tlumočník. Je to důvěrník všech zúčastněných stran. Zná cestu.“ „Tu bych pokud možno taky rád znal.“ „Pojedete po A7 do Kundúzu-města, kolem Mor Šejchu a Nakelu. Kousek před centrem doleva na Cholm, tam odbočíte a vydáte se po silnici přes řeku, ven z delty a…“ Doprostřed pouště. Do země nikoho. Afghánistán je jiný, než jak ho člověk zná z večerních zpráv. Tam ho ukazují jako obrovskou hromadu kamení obklopenou rozmazanými horami v dálce a nebe se nad tím vším vznáší jako třpytivě se mihotající deštník. Bezútěšně melancholický modrotisk. Zbořeniště jménem Kábul v jeho centru zřejmě slouží jedinému účelu: stavět Západu na oči troskotání jeho snah. Ale někdy je Afghánistán taky zelený. Rozkvetlé louky na jaře pokrývají celé kraje. Zemí se táhnou impozantní hory a jejich rozeklanost skýtá okázalý pohled. Nošak ční do výše přes sedm tisíc metrů a je to sen i noční můra každého alpinisty. Kéh-e Tuluksa a Kéh-e Bandaka měří víc než šest tisíc metrů. Jsou tam údolí, jež nelze popsat jinak než jako líbezná. Úrodné delty, které rolníci po celá staletí proměňují v mozaiky. Dokonce i nyní na prahu podzimu, kdy je půda vyprahlá od slunce, jsou tyhle kraje všechno možné, jenom ne smutné. A jsou zde pouště. Strohé. Nehostinné. Nejsou místem, kde by chtěl člověk ztroskotat. Afíf je přívětivý malý Paštún. Jezdí razantně a neustále se něčemu směje. Břitce, jako když praskne guma, komentuje způsob, jak má Björklund nasazenou afghánskou čepici pakul. „Jako ptačí hnízdo! Jako ptačí hnízdo!“ „Protože ten hadr prostě vypadá jako ptačí hnízdo,“ zabručí Björklund lhostejně.

28


20.8.2015 11:10:52

FRANK NEWS SCHÄTZING BREAKING KNIŽNÍ KLUB

Recommend Documents