ČERVEN 2005
Národní zájmy a důvody francouzského „NON“
Tomáš Haas manažerský konzultant, žije v Kanadě
Tomáš Haas: Národní zájmy a důvody francouzského NON Miroslav Beneš: Liberalizace elektřinu nezlevní Miroslav Novák: Sto let od narození Raymonda Arona Josef Forbelský: 400 let od vydání Dona Quijota Václav Klaus: NGO-ismus versus aktivity nevládních institucí
CEP – Newsletter Centra pro ekonomiku a politiku Registrace MK ČR E 11024
Mediální fikce Konkrétně je mnohdy národní zájem čímsi zdánlivě mnohem přízemnějším. To, co měl na mysli francouzský ministr zahraničí Bernier, když si postěžoval, že po odmítnutí ústavy bude pozice francouzské vády při obhajobě francouzských národních zájmů obtížnější, byly nejen zájmy obecné, ty jsou abstraktní a kromě deklarativních prohlášení a projevů ne-
bo filozofických esejí se těžko dají „obhajovat“. Rozumná vláda je ale obhajuje dnes a denně v konkrétních jednáních o konkrétních věcech. Pokud se bude jednat o nové politické formě mezinárodní organizace, jejímž je
Je jistě pravdou, že obavy o zastaralý sociální model a snaha bránit se konkurenci z Východu, jsou naivní. Nesouhlasím ale s tím, že to byl hlavní, nebo dokonce jediný motiv francouzských voličů pro jejich odmítnutí ústavy. její země členem, bude jistě takové vládě záležet na tom, aby nová forma byla co nejdemokratičtější, aby hlas jejich občanů byl patřičně zohledněn, a aby nehrozilo nebezpečí, že bude ignorován.
Je to její povinnost, byla zvolena občany své země právě proto, aby zastupovala v organizaci je, nikoliv aby zastupovala organizaci vůči nim. Pokud se tedy jedná například o regulacích, nebo o dotacích cukrovarnického průmyslu, nebo zemědělství, je úkolem vlády dbát na to, aby v mezích někdy nevyhnutelného kompromisu byly zohledněny, a aby dokonce nebyly obětovány zájmy jejich vlastního průmyslu, aby kompromisu nebylo dosaženo na jeho úkor. Je jistě pravdou, že obavy o zastaralý sociální model a snaha bránit se konkurenci z Východu, jsou naivní. Nesouhlasím ale s tím, že to byl hlavní, nebo dokonce jediný motiv francouzských voličů pro jejich odmítnutí ústavy.
ČERVNOVÝ GRAF CEPU Výsledek referenda v Nizozemí (%)
▲
Politických vězňů 10 110 00 Praha 1 Tel./fax: 222 192 406 e-mail:
[email protected] www.cepin.cz
Když měl kdysi dávno vicepresident Thomas R. Marshall formulovat, co jsou národní zájmy, prohlásil: „Co tato země potřebuje, je dobrý pěticentový doutník.“ Jeho věta se stala klasickým citátem. Bohužel se už zapomnělo, v jakém kontextu ji T. R. Marshall použil. Byla míněna jako ironická odpověď senátorům, kteří předkládali úzké zájmy svých podporovatelů a různých lobyistických skupin, a prohlašovali je za národní zájem. T. R. Marshall později řekl – a to už je daleko méně citováno – že „základní národní zájmy USA jsou jen tři, a ty tři jsou vlastně jen jeden, souvisí spolu a oslabení každého z nich ohrožuje ty druhé dva. Ty tři národní zájmy jsou demokracie, prosperita a stabilita.“ To je pravda obecně. Je užitečné tuto pravdu znovu připomenout v souvislosti s ratifikací evropské ústavy.
NEWSLETTER – červen / 2005 Podíváme-li se na rozbor hlasování ve Francii (viz tabulka), zjistíme, že nejvážnějším udávaným motivem těch, kdo hlasovali proti návrhu ústavy nebyla její „přílišná pravicovost“, nýbrž byla jí nespokojenost s ekonomickou situací obecně (52 % procent s ústavou nesouhlasících voličů udává jako hlavní motiv jejich nesouhlasu obecnou nespokojenost s ekonomickou situací, a jen pro 40 % procent byla hlavním motivem přílišná „liberálnost“ návrhu). Skutečné důvody Západoevropští voliči podle Eurostatu z více než padesáti procent nevěří v užitečnost Unie a s hodnocením problémů Unie vyjádřeným
Vedle nespokojenosti s ekonomickou situací byla ve Francii obava před ztrátou národní suverenity.
Obecná nespokojenost se současnou ekonomickou situací
52 %
Ústava je příliš liberální
40 %
Ústava bude velmi těžko měnitelná
39 %
Opozice ke vstupu Turecka do Unie
35 %
Ústava ohrožuje francouzskou suverenitu
32 %
Obecná nespokojenost s politikou a politiky
31%
Tento směr vývoje evropské integrace není dobrý pro Francii
27 %
Nespokojenost s vládou a/nebo presidentem Chiracem
24 %
Důvod neudán
2%
Pramen: http://www.ipsos.fr/CanalIpsos/poll/8074.asp#04
Francouzi věří, že spíše než jejich vlastní vláda, je to Unie, kdo nese do značné míry odpovědnost za současný stav (i když většina voličů je skutečně nespokojená s vládou a prezidentem, jen 24 % z těch, kdo ústavu zamítli to udává jako motiv jejich nesouhlasu) a nevěří, že Unie bude schopna, svázána ústavou, podle které by místo jimi zvolených institucí stále více a více rozhodovala vzdálená bruselská byrokracie, jejich ekonomické problémy řešit.
Unii a erozí identifikace evropských občanů s Unii, Obavy Francouzů ze sociálních dopadů přijetí ústavy se pak jeví v poněkud jiném světle. Nedají se zjednodušit na pouhý výraz nespokojenosti průměrného Francouze s malou mírou socialismu v návrhu ústavy, nebo vysvětlit jeho nespokojeností s vládou a prezidentem. Vedle nespokojenosti s ekonomickou situací byla ve Francii obava před ztrátou národní suverenity.
Proto se mi zdá interpretace francouzského „NON“, jako naivního omylu francouzského voliče, být příliš zjednodušená. Domnívám se, že skutečnost je daleko složitější. Reálné obavy občanů nebyly francouzskou vládou a Unií adresně a věcně osloveny. Kampaň byla více reklamní kampaní než diskusí. Ofenzíva téměř před závěrem kampaně spíše vzbudila nedůvěru, než vyvrátila obavy voličů. Naivní se nakonec ukázali být spíše obhájci návrhu ústavy, kteří se spoléhali na povrchní mediální kampaň a otázkám voličů se spíše vyhýbali, než by je přesvědčivě vyvraceli. Nebude-li návrh ústavy stažen, a k referendu nakonec dojde i u nás, a pokud se stejného omylu dopustí i naše vláda, návrh čeká podobný osud i u nás. Voliči už vědí, že návrh není tak dokonalý a nekontroverzní, že byl západoevropskými voliči nejméně ve dvou zakládajících zemích odmítnut. Budou se tázat proč, a budou čekat jasnou odpověď. Tou odpovědí nemůže být jen poukaz na „naivitu“, nebo „xenofobii“ západoevropského voliče.
■
v Laekenské Deklaraci, která byla zadáním Konventu, to je s demokratickým deficitem Unie, jejím netransparentním rozhodováním, plíživým přenosem kompetencí z národních parlamentů a vlád na
Tabulka: Motivy francouzských voličů pro odmítnutí ústavy
NABÍZÍME CEP nabízí novou publikaci „Řekneme své ano nebo ne evropské ústavě“ s předmluvou Václava Klause. Knížka obsahuje „Analýzu smlouvy o ústavě pro Evropu, která Evropskou unii přeměňuje v evropský stát“, z pera irského profesora Anthony Coughlana z EU Research and Information Centre. Publikace se umístila na prvním místě mezi českými bestsellery v oblasti naučné literatury.
CEP nabízí druhé, doplněné vydání knihy Úskalí evropské integrace, jejímž autorem je Petr Mach. Probíhající evropská integrace má přínosy i náklady, přičemž náklady mohou převážit. Polovina knihy se zabývá důsledky zavádění jednotné evropské měny eura a polovina dalšími aspekty politického a ekonomického sjednocování Evropy. K publikaci napsal předmluvu Václav Klaus.
Cena na dobírku: 69 Kč, 58 stran.
Cena na dobírku: 89 Kč, 96 stran.
objednávky na www.cepin.cz • tel. 222 192 406 • e-mail:
[email protected] 2
NEWSLETTER – červen / 2005
Liberalizace elektřinu nezlevní telných zdrojů a energetické daně v Německu. Zatímco v roce 2000 cena energie díky liberalizaci poklesla, od roku 2002 začala znovu stoupat.
Miroslav Beneš poslanec Parlamentu PČR Jedním z deklarovaných cílů Evropské unie je vytvářet podmínky pro svobodný obchod. Jedním z takových prostředí je i dodávka elektrické energie, ať už firmám nebo domácnostem. Otevření trhu
kovaný a nepřehledný systém evropských norem. Podívejme se trochu na dvě z nich, které mají nezanedbatelný vliv na cenu elektrické energie. Jsou to směrnice 2001/ /77/ES o podpoře elektrické
Dusivá regulace Jak tomu bude u nás? Ještě než se domácnosti přesvědčí
Roční výdaje průměrné domácnosti v SRN za elektrickou energii (v eurech při spotřebě 3500 kWh/rok)
energie z obnovitelných zdrojů na vnitřním trhu s elektrickou energií a 2003/96/ES o zdanění energetických produktů. První zavádí povinný výkup z ekonomicky nekonku-
Dva efekty Liberalizace, tedy volnost vstupu nových hráčů na trh obchodování s elektrickou energií, by podle mnoha očekávání měla vést ke snížení ceny. A skutečně, jak se můžeme přesvědčit na příkladu sousedního Německa či rakouského Tyrolska, přinese otevření trhu opravdu snížení cen elektrické energie až o cca 25 %. Každý by se mohl radovat, že ušetří, ať už doma nebo při nákupu zboží, v jehož ceně je elektřina nezanedbatelnou položkou. Co se ale vzápětí po tomto snížení stane? Nastoupí byrokratická rozhodnutí. Byrokraté totiž okamžitě vytuší příležitost a začnou prosazovat skupinové zájmy. Ty se dnes nejlépe prosazují přes kompli-
Namísto, aby díky liberalizaci trhu došlo ke snížení ceny, je volný prostor plíživě zaplněn náklady na realizaci regulace. Dojde k nárůstu ceny na původní hodnotu.
o případném snížení ceny díky otevření trhu, dopadne na ně Bruselem nařízená podpora výroby elektřiny ve větrných, vodních a solárních elektrárnách a zvedne jim cenu o 21 haléřů za jednu kWh, tedy asi o 7 %. Díky bruselským směrnicím totiž výrobce elektřiny ve větrných elektrárnách prodá svou elektřinu distributorům třikrát dráž, než výrobce z tradičních zdrojů.
P Ř E D P L AT N É CEPU
renceschopných zdrojů. Nic proti podpoře vědy a výzkumu v této oblasti, ale proč podporovat výrobce? Druhá směrnice zavádí nové povinné zdanění pohonných hmot a energií. Výsledek je tristní. Namísto, aby díky liberalizaci trhu došlo ke snížení ceny, je volný prostor plíživě zaplněn náklady na realizaci regulace. Dojde k nárůstu ceny na původní hodnotu. Dokladuji to na grafu, které ukazuje, jak cenu energie zatížila podpora výkupu elektřiny z obnovi-
Nejjednodušší způsob, jak za výhodnou cenu dostávat pravidelně Newsletter, sborníky CEPu a pozvánky na semináře BLIŽŠÍ INFORMACE NA:
www.cepin.cz • tel. 222 192 406 3
■
znamená, že vlastníci drátů, tedy rozvodné společnosti, jsou povinni umožnit obchodníkům, aby za příslušný poplatek mohli po drátech dovést elektřinu od různých výrobců ke svým klientům.
Výrobce elektřiny ze solárních článků vyrábí dokonce desetkrát dráž. Zmíněné zvýhodnění určité skupiny výrobců se ve svém důsledku projeví zvýšením ceny elektrické energie pro všechny koncové zákazníky. Distribuční společnosti do ceny zcela pochopitelně rozloží vynucené zvýšené náklady na výkup. Domácnosti si na toto zdražení ještě ani nezvyknou a už od 1.ledna 2006 začne platit nikoliv ekologický halíř, který tolik podporovali naši ekologičtí fanatici, ale hned halíře tři, takže cena elektřiny se zvýší o další 1 %. Směrnice o ekologických daních je klasickou ukázkou sběru výjimek a nedemokratického přijetí pro všech dvacet pět zemí EU. Před rozšířením v květnu 2004 ji připravily pouze země tehdejší patnáctky. A tak si pro sebe třeba taková Francie vymohla např. nezdražení elektřiny pro potřeby státu či regionální samosprávy, ale také zemědělců. Je si totiž moc dobře vědoma, co dělá cena energie s konkurenceschopností jakéhokoli výrobku na mezinárodním poli. Samozřejmě, že kromě odsunu platnosti zavedení zdanění pevných paliv, elektřiny a zemního plynu pro vytápění žádné výjimky pro Českou republiku neplatí. To není dobrá vizitka pro náš vyjednávací tým – v čele s panem Teličkou.
NEWSLETTER – červen / 2005
Sto let od narození Raymonda Arona Miroslav Novák profesor politologie na FSV UK Letos uplynulo sto let od narození významného francouzského politického sociologa, teoretika mezinárodních vztahů, filosofa dějin, esejisty a politického publicisty Raymonda Arona. Stojí za připomenutí odkaz tohoto slavného myslitele, který se svou polemikou s totalitarismem (nacismem a komunismem) postavil na stranu lidské svobody a liberální demokracie. Svou odolností vůči módním trendům a pronikavým analytickým duchem by může být vzorem i pro dnešní dobu. Opium intelektuálů Narodil se v Paříži 14. března 1905 jako poslední ze tří chlapců v židovské rodině střední vrstvy. Studia filozofie na proslulé Ecole normale supérieure, kde jedním z jeho spolužáků a kamarádů byl Jean-Paul Sartre, zakončil jako nejlepší roku 1928. V letech 1930–33 pobýval v Německu, kde se nejen setkal s německou sociologií a filosofií, ale pozoroval zblízka i nástup nacismu k moci, což ho obrnilo na celý život proti všem formám totalitarismu.
V roce 1955 napsal Aron známou knihu Opium intelektuálů, v níž trefně vyvrací levicové politické mýty – mýtus levice, proletariátu a revoluce.
ku 1947), pak dlouhá desetiletí v konzervativním deníku Le Figaro (1947–1977) a nakonec v týdeníku L’Express (1977–1983). Poslední Aronovy úvodníky v něm vyšly už posmrtně. Se svým blízkým přítelem z dob studií, Jeanem-Paulem Sartrem, se Raymond Aron rozchází z politicko-ideových důvodů již koncem čtyřicátých let. Sartre se totiž stal souputníkem bolševismu, což se obzvlášť projevuje v jeho práci Komunisté a mír. To bylo pro Arona, který vždy důsledně odmítal nacismus i komunismus, nepřijatelné. Aron se nikdy nebál jít proti proudu a neúnavně odhaloval iluze, jimž podléhaly módní směry pařížské intelektuální smetánky, zejména nejrůznější podoby salónního komunismu, Sartrův existencialistický marxismus a Althusserův strukturalistický marxismus. V roce 1955 napsal Aron známou knihu Opium intelektuálů, v níž trefně vyvrací levicové politické mýty – mýtus levice, proletariátu a revoluce. Aronova ironie nešetří ani antiamerikanismus: „Ve skutečnosti evropská levice zazlívá Spojeným státům především to, že dosáhly úspěchu bez použití metod její oblíbené ideologie. Prosperity, moci i vyrovnávání podmínek bylo dosaženo spíše soukromými iniciativami a konkurencí než státními intervencemi; jinými slovy kapitalismem, jímž má každý pořádný intelektuál opovrhovat, i když ho ani nemusí znát.“ Opium intelektuálů obsahuje také přesvědčivou kritiku tzv. „pokrokových“ křesťanů, kteří si pletou křesťanskou spásu s marxistickým „osvobozením“. Podobně později kritizoval kardinál Joseph Ratzinger, nyní nový papež Benedikt XVI., tzv. „teologii osvobození“. Aron sám je bez vyznání, ale má úctu k náboženství. Ve svých Memoárech o tom píše: „Často sym-
Demokracie a totalitarismus Opium intelektuálů vyšlo v roce 2001 i v českém knižním překladu poté, co už v 80. letech spolu s dalšími Aronovými knihami přeloženými do češtiny – Demokracií a totalitarismem a Esejí o svobodách – kolovalo v samizdatu. Známým se stal Esej o svobodách, kterou vydalo česky bratislavské nakladatelství Archa v roce 1992. V roce 1993 pak brněnské nakladatelství Atlantis vydává průlomovou práci Demokracii a totalitarismus.
Aron už od začátku šedesátých let provádí pronikavou kritiku tzv. teorie „konvergence“, neboli nutného sbližování západních a komunistických společností. V roce 1999 vydalo nakladatelství Academia objemnou knihu Historie XX. století, což je sborník vhodně vybraných Aronových textů, uspořádaný až po autorově smrti (francouzský originál vyšel až roku 1996). Zatím poslední Aronova kniha vydaná v českém překladu, Angažovaný pozorovatel (2003), je přepis televizních rozhovorů, který ve francouzštině vyšel roku 1981 a dnes si ho lze koupit i na záznamu v DVD. Je smutně příznačné, že v oficiálních nakladatelstvích za minulého režimu žádná jeho kniha nemohla česky vyjít. Ve stejném roce, kdy Aron vydává Opium intelektuálů, stává se profesorem sociologie na pařížské Sorbonně. Mnohé jeho univerzitní kursy z 50. let vycházejí v 60. letech knižně, zejména slavná trilogie o průmyslových společnostech, ve které analyzuje podobnosti a protiklady in-
4
dustrializovaných zemí Východu a Západu. Kniha 18 lekcí o průmyslové společnosti se zabývá hospodářskými rysy, Třídní boj zkoumá sociální strukturu a Demokracie a totalitarismus (která knižně vyšla i v českém překladu) politické režimy Východu a Západu. Autor v nich dokládá, že komunismus není historickým nástupcem kapitalismu, nýbrž jeho současníkem; není determinován požadavky hospodářského pokroku, nýbrž má svůj původ v politické vůli inspirované marxistickou ideologií. Aron už od začátku šedesátých let provádí pronikavou kritiku tzv. teorie „konvergence“, neboli nutného sbližování západních a komunistických společností. V roce 1962 vydává významný odborný spis z teorie mezinárodních vztahů Mír a válka mezi národy. O pět let později se na knižním trhu objevuje další z jeho velkých sociologických děl Etapy sociologického myšlení. Aron v nich podává zasvěcenou analýzu a kritiku Montesquieua, Comta, Marxe, Tocquevilla, Durkheima, Pareta a Maxe Webera. Tato významná kniha – přeložená do řady jazyků, nikoli však do češtiny – představuje dodnes nejlepší dějiny klasické sociologie. Roku 1970 je Aron povolán jako profesor na katedru sociologie prestižní francouzské university College de France. V následujících letech vydává mj. knihu o Sartrově Kritice dialektického rozumu (Dějiny a dialektika násilí), dále rozsáhlý spis o americkém postavení ve světě (oboje roku 1973) a především monumentální dvousvazkové dílo o Clausewitzovi (1976). Roku 1978 zakládá významnou politickofilosofickou revui Commentaire, kde dodnes publikují přední francouzští a světoví myslitelé a političtí experti. V roce 1982 se Aron stává čestným předsedou „Výboru pro svobodný svět“.
▲
Roku 1935 vychází jeho první kniha Současná německá sociologie. V roce 1938 pak vydává svou disertační práci Úvod do filosofie dějin s podtitulem „O mezích historické objektivity“. Na počátku II. světové války se uchyluje po porážce francouzské armády do Anglie, kde působí jako komentátor a úvodníkář exilového měsíčníku La France libre (Svobodná Francie). V žurnalistické činnosti pokračuje i po návratu do osvobozené vlasti. Nejprve spolu s Albertem Camusem v Combat (do ro-
patizuji s katolíky, věrnými své víře, kteří svědčí o naprosté svobodě myšlení v každé světské oblasti. Hrůza ze sekulárních náboženství mi činí transcendentní náboženství do značné míry sympatická.“
NEWSLETTER – červen / 2005
Jak o tom svědčí mj. i do češtiny přeložená kniha Esej o svobodách, Aron byl osobitým liberálním myslitelem. Je těžké bilancovat bohaté dílo autora, který napsal okolo čtyřiceti knih, stovky odborných nebo politických časopiseckých studií, o novinářských článcích ani nemluvě, organizoval a vedl „Kongresy pro svobodu kultury“, řídil edici „Svoboda ducha“ v nakladatelství CalmannLévy, získal čestný doktorát více než desítky světových univerzit (mj. Kolumbijské, Harvardské, Oxfordské a Jeruzalémské) a je nositelem mnoha vědeckých a čestných vyznamenání, řádů a cen. Aronova politická sociologie, např. jeho koncepce industriální společnosti, jeho kritika teorií konvergence, jeho sociologie politických režimů a jeho příspěvky k teorii společenských tříd a politické elity jsou mimořádně cenné. Také do teorie mezinárodních vztahů, do níž spadají některé z jeho nejrozsáhlejších knih, významným způsobem zasáhl jako představitel originální podoby realis-
mu, kterou jeden jeho komentátor (A.Campi) označil jako realismus „historickokritický“. Jak o tom svědčí mj. i do češtiny přeložená kniha Esej o svobodách, Aron byl osobitým liberálním myslitelem, kterému byl z francouzských autorů asi nejbližší Tocqueville, jehož ostatně považuje za spoluzakladatele sociologie. Nejvíce ho však poznamenali dva němečtí autoři – Marx a Weber. Raymond Aron patří spolu s Leszekem Kolakowským k nejlepším kritickým analytikům Marxe a jeho následovníků. Weberův vliv je vidět jak v jeho filosofii dějin, tak v různých oblastech jeho sociologie, včetně jeho pokusu o řešení otázky vztahu vědy a politiky.
da zahraničních sociálních vědců (např. Stanley Hoffmann), ale ve víkendovém
I když podporoval francouzskou pravici, byl Aron jako přesvědčený stoupenec pevného spojenectví Evropy s USA, kritikem francouzské zahraniční politiky. vydání z 12.-13. března i bývalý francouzský premiér Jean-Pierre Raffarin svou rozsáhlou statí „Raymond Aron – myslitel pro evropské XXI. století“. Neškodí připomenout, že i když podporoval francouzskou pravici, byl Aron jako přesvědčený stoupenec pevného spojenectví Evropy s USA byl kritikem francouzské zahraniční politiky. Jak právem připomněl přední francouzský sociolog maďar-
Francouzský euroskeptik Zcela mimořádný byl Aron jako politický analytik. Jeho vzácnou jasnozřivost prověřil čas. Je proto třeba číst i jeho pronikavé eseje a je dobře, že jsou postupně knižně vydávány i soubory jeho novinových statí. I dávno po jeho smrti vycházejí mnohé jeho práce, které za jeho života knižně vydány nebyly, např. v roce 2002 jeho kniha Marxův marxismus, která je transkripcí jeho přednášek na Sorbonně z roku 1962, nebo v roce 1991 jeho Přednášky o dějinách, což jsou jeho přednášky na College de France z let 1972 a 1974. O neobyčejně kvalitě Aronových vysokoškolských přednášek podal v doslovu k českému knižnímu vydání Opia intelektuálů zajímavé svědectví i jeden z jeho bývalých českých studentů Petr Fleischmann. Francouzský konzervativní deník Le Figaro, s nímž Aron dlouhá desetiletí spolupracoval, v březnu roku 2005 publikoval dlouhou sérii článků zamýšlejících se nad Aronovým odkazem. Mezi jejími autory nebyli jen jeho bývalí žáci, kteří se stali sami významnými představiteli sociálních a politických věd (např. Jean Baechler, Alain BesanŁon nebo Pierre Hassner) nebo řa-
ského původu Pierre (Péter) Kende v knižním sborníku Raymond Aron a politická svoboda vydaném francouzsky v Paříži roku 2002 (a do něhož jsem rovněž přispěl kapitolou o Aronově politické sociologii), Arona lze dokonce považovat za jakéhosi „euroskeptika“. Měl jsem jen jednou štěstí setkat se s ním osobně (bylo to roku 1982 na velkém symposiu organizovaném v Paříži o Jacquesovi Maritainovi, jehož se zúčastnil kromě Arona a jeho přítele Jeana Laloy také mj. dnešní vlivný kardinál a znalec Hegelovy a Marxovy filosofie Georges M.M.Cottier nebo spisovatel Jean d’Ormesson) Dovolím si proto doporučit – a to také zde v České republice – číst více vlastní Aronova díla a přemýšlet o nich. Jsou velmi inspirativní.
NABÍZÍME
CEP nabízí sborník č. 30/2004 „Dvě stě let od smrti Immanuela Kanta“. Do sborníku vzpomínajícího na jednoho z největších světových filozofů přispěli Milan Sobotka, Miloslav Bednář, Marek Loužek, Ján Pavlík, František Vencovský a Jiří Kinkor. Do příloh jsou zařazeny úryvky z Kantova díla: „Kritiky čistého rozumu“, „Základů metafyziky mravů“ a „K věčnému míru“. Předmluvu napsal prezident Václav Klaus. Cena na dobírku: 89 Kč, 94 stran.
objednávky na www.cepin.cz tel. 222 192 406 • e-mail:
[email protected] 5
■
Liberální myslitel Přestože Aron nikdy nevyhledával intelektuální konformismus, dostává se mu v posledních letech života velkého uznání a má ve Francii i mimo její hranice značný vliv. Když vyšly roku 1983 jeho skoro osmisetstránkové Memoáry, stal se z nich ve Francii okamžitě zdaleka nejprodávanější bestseller v oblasti nebeletristické literatury. Jejich ráz vyjadřuje výstižně podtitul „50 let politické reflexe“. V době, kdy Memoáry již několik týdnů suverénně kralují na francouzském knižním trhu, Raymond Aron na vrcholu své slávy a v plné tvůrčí činnosti náhle 18. října 1983 v Paříži umírá na srdeční záchvat po odchodu ze soudní síně, kde svědčil ve prospěch svého přítele Bertranda de Jouvenela.
NEWSLETTER – červen / 2005
400 let od vydání Dona Quijota Josef Forbelský hispanista, působí na Filozofické fakultě UK To je „boj s větrnými mlýny,“, to je „čirý quijotismus“, řekne si člověk, když pozná, že si stanovil ideál nebo cíl neskutečně vysoko nad holou realitou. A sotva přitom vnímá, že se zmiňuje o osmé kapitole prvního dílu románu Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha. Že cituje knihu vyšlou v Madridu právě před čtyřmi stoletími.
z ulomené větve a znovu nasedá. Tuto hlubokou lidskou zkušenost vtělil Cervantes do svého románu. Cervantes byl statečný muž. Ve svých jednadvaceti letech se podílel na velkém konfliktu epochy, na boji křesťanské Evropy s Otomanskou říší. Linie zápasu probíhala po horizontále a soustřeďovala se do Středomoří. K rozhodující bitvě došlo 7. října 1571 u břehů západního Řecka, v Lepantském zálivu. Španělská monarchie, Benátská republika a Papežský stát tu postavili 80 tisíc vojáků na 264 lodích proti Selimovi II. Jejich vítězství se co do důsledků srovnává v moderní době s bitvou u Midway (1942) a ve starověku s vítězstvím Řeků nad Peršany u Salaminy (480 př. Kr.). Cervantes, přestože stižený horečkou, bojoval tak udatně, že si od Lepanta odnesl doživotně zmrzačenou levou paži. Tím však jeho životní strázně teprve začínaly. Přišlo pětileté zajetí v Alžíru s opakovanými pokusy o útěk, nevydařené manželství po návratu do vlasti, věznění pro podezření ze zpronevěry, nesnadná cesta na literární Parnas, a přesto nakonec, byť posmrtně, nehynoucí sláva. Co by dnes řekl rodák z Alcalá de Henaresu tomu, že jeho Don Quijote ožívá ve všech kulturních jazycích světa a že jeho jméno nesou v 21. století desítky ústavů (Instituto Cervantes) v pěti světadílech? Letos se tak stane i v Praze.
ci, jak skutečně jsou“. A doprovodit tato slova gestem: zmoudřelý rytíř nabídne ruku Dulciney z Tobosa, reálné dívce, ne vysněné dámě. Mýtus Dona Quijota zůstává otevřený výkladům. Dnešek je věcný a po dobách sociologizujícího komolení se soustřeďuje na studium Cervantesova díla jakožto geniálně strukturovaného organismu. Nicméně i během této střízlivé analýzy, natož při spontánní četbě, je „příjemce textu“ neuniknutelně zasahován zářivým poselstvím o nejušlechtilejším lidství. Pár dnů před smrtí se Miguel de Cervantes obracel dopisem na svého mecenáše hraběte z Lemosu a použil verš ze staré romance: „Když nohu už ve třmeni mám.“ I odchod ze života naznačil vznešenou rytířskou metaforou. * Od roku 1605, potom co madridský nakladatel Juan de la Cuesta vypustil do světa první díl Cervantesova Důmyslného rytíře dona Quijota de la Mancha, nepřestává ta dvojjediná humorná postava rytíře a jeho sluhy po čtyři století bavit, a zároveň kohokoli povznášet v prožívání vždycky složitého lidského údělu.
NABÍZÍME CEP nabízí sborník číslo 27/2003 „Sto let od narození George Orwella“. Těžiště publikace tvoří texty ze semináře z 23. června 2003, na němž vystoupili Benjamin Kuras, Ladislav Jakl a Zdeněk Zbořil. Zaznamenán je článek prezidenta ČR Václava Klause o Orwellovi z LN. Doplňkové texty napsali Ladislav Nagy, Jeroným Janíček, Milan Knížák, Jan Kapoun a Michaela Procházková. Editor Marek Loužek do sborníku zařadil výňatky z díla George Orwella – „1984“ i „Farmy zvířat“.
České přijetí Ostatně Čechy našly zalíbení v Cervantesově díle především v době svého obrození, v 19. století. „Amatérsky“, ze záliby, přeložil v roce 1866 první díl Dona Quijota lékař Josef Bojislav Pichl (18131888). Jeho počin završil druhým dílem pozdější poslanec zemského sněmu Kristian Stefan (1819-1892). K překládání Dona Quijota se česká literatura vracela opakovaně.
Cena na dobírku XX Kč, XX stran.
objednávky na www.cepin.cz tel. 222 192 406 • e-mail:
[email protected] 6
■
Slavná postava Španělsko a s ním svět používají letos této příležitosti, aby zdůraznili její všelidský odkaz. Fjodor Dostojevskij (1821–1881) tvrdil, že „Quijote je posledním a nejvytříbenějším slovem lidského myšlení“. Sto let před ním David Hume (1711–1776) měl slova chvály i pro zemitého Sancha Panzu, kontra-figuru k Donu Quijotovi. Miguel de Cervantes Saavedra (1547–1616) chtěl svým dílem až do směšnosti překonat rozbujelý žánr své doby, rytířský román. Cosi jako tehdejší western. Jeho výtvor byl v domácím prostředí přijat velice vděčně. Jeho směšnohrdinstvím a jedinečným humorem se brzy bavili pomocí překladů také Angličani (první překlad pořídil Thomas Shelton, 1612), Francouzi (Cesar Oudin, 1614) a ostatní národy. Jenomže čas se nakupil do nových století a ta zjistila, že Cervantes nenapsal pouhou parodii, ale založil mýtus. Počínaje romantismem, moderní člověk spatřuje v románu Don Quijote zrcadlo vlastního údělu. Spolu se Sanchem Panzou se chová jako bytost sledující hobbesovské „bonum sibi“, svůj prospěch. Ale současně o sobě ví, že je schopen překonat se a quijotovsky se nechat uchvátit ušlechtilou touhou. Kodex hidalga je zřetelný: čelit nepřátelství, nepoctivosti, nespravedlnosti, nepravosti. Cervantesův protagonista se do těchto hodnot „zblázní“ a život ho za to sráží z koně a láme mu kopí. Quijote se však zvedá, kopí obnovuje
S úspěchem to v roce 1931 provedl profesor Václav Černý, který v doprovodných studiích interpretoval protagonistu, stručně řečeno, jako „Antišvejka“. Poslední dokončený překlad (od Zdeňka Šmída), vyzdobený ilustracemi Gustava Doré, pochází z roku 1952. Ve sterilních 50. letech byl rukovětí společenské naděje. Tím spíše proto, že ona doba si v hrubém výkladu chtěla Cervantesem posloužit. Kromě překladatelů vábil Don Quijote spisovatele. V roce 1940 převyprávěl jeho dobrodružství Jaromír John (Příběhy Dona Quijota) a rok na to jej přenesl do dramatu František Kožík (Don Quijote přichází, 1941). Jdeme-li nazpět, quijotovské motivy použili v době španělské občanské války (1936-1939) angažovaní básníci, především František Halas. A ještě dříve, v roce 1913, nabídl osobitý výklad slavného mýtu v „Zmoudření Dona Quijota“, tragédii o pěti dějstvích, Viktor Dyk (18771931). Ústředním námětem Dykovy tvorby byl rozpor ideálu a skutečnosti. Proto nechá v závěru svého hrdinu prohlásit, že je „nutno smířiti se se skutečností a viděti vě-
NEWSLETTER – červen / 2005
ZPRÁVY ZE SEMINÁŘŮ
What would the European Constitution change? Ve čtvrtek 19. května 2005 uspořádalo Centrum pro ekonomiku a politiku seminář s názvem „What would the European Constitution change?“, na němž vystoupil s hlavní přednáškou docent Trinity College Dublin Anthony Coughlan, který je jinak působí v National Platform EU Research and Information Centre a v dubnu v CEPu vydal analýzu evropské ústavy. Akci moderoval prezident Václav Klaus. Výhrady k evropské ústavě shrnul Anthony Coughlan do deseti bodů. Evropská ústava ruší dalších sedmdesát národních vet; dává moc EU rozhodovat o lidských a občanských právech; posiluje moc velkých států v evropských institucích; zakládá evropského prezidenta, ministra zahraničí a veřejného žalobce; omezuje počet komisařů o jednu třetinu, takže členské země jsou nedostatečně reprezentovány. Evropská ústava je dále ne-
bezpečná v tom, že umožňuje změnu ústavy bez dalších smluv. Zakládá povinně nadřazenou zahraniční politiku, která omezuje svrchovanost členských zemí. Zavádí ústavní požadavek na zrušení národních měn, ačkoli dnes 13 z 25 zemí euro nemá. Evropská ústava není ideologicky neutrální. Posiluje pravomoci unie v různých oblastech. „Smlouva zakládající ústavu pro Evropu“ by podle Coughlana zavedla právně zcela novou ústavní formu evropského federálního státu. Zrušila by všechny dosavadní smlouvy o Evropských společenstvích a unii. Vytvořila by novou EU založenou na vlastním státu a ústavě. Poskytla by navíc Bruselu federální státní moc. Přisoudila by EU právní subjektivitu a učinila by z jejích obyvatel občany nového federálního státu. Federalizace EU se svou podstatou liší od vzniku klasických federací jako Německo, USA, Kanada či Austrálie.
V těchto zemích vzniku federace předcházelo vytvoření evropského lidu, démosu, se společnou kulturou, jazykem a tradicemi. To všechno chybí v národnostně, jazykově a kulturně zcela rozdrobené EU, jejíž centralizace je řízena uměle z Bruselu, nikoli zdola od národních států. Prezident Václav Klaus označil zachování názvu Evropská unie pro úplně novou entitu za šikovný trik. Otázka, zda je evropská ústava smlouvou či ústavou, je podle něj zavádějící, protože je obojím; jde o smlouvu, která – pokud by byla ratifikována – by zavedla evropskou ústavu. Vítězi ratifikace euroústavy by nebyly národní státy, nýbrž eurobyrokraté. Fakt, že někteří američtí činitelé podporují tuto evropskou ústavu, označil za tragický. V diskusi se zpravodaj ARD Thomas Schneider otázal, jaká je alternativa k evropské ústavě pro ČR. Dušan Tříska nastolil otázku, zda je demo-
kratický deficit EU pouze dočasný, nebo trvalý. Podle Vladimíra Dlouhého nespočívá hlavní dělítko dnešní Evropy v evropské ústavě, nýbrž postojích k sociálnímu státu. Stanislava Janáčkové kritizovala další přenášení kompetencí do Bruselu. Vladimír Železný se zeptal, zda by po odmítnutí euroústavy ve Francii pokračovala ratifikace v ostatních státech. Václav Klaus připomněl rozdíl mezi hlasováním o vstupu do EU a hlasováním o evropské ústavě. Podle Anthony Caughlana potřebuje Evropa flexibilitu, nikoli centralizaci. Základem demokracie je podle něj národní stát, nikoli nadnárodní entita. Není náhodou, že se multinárodní federace v dějinách rozpadaly. V kampani k euroústavě by se měly angažovat členské země, nikoli evropská Komise. Národní suverenita by měla zůstat klíčová bez ohledu, zda jsme politicky napravo či nalevo. ML
Evropská ústava očima mladé generace V úterý 31. května 2005 uspořádalo Centrum pro ekonomiku a politiku seminář „Evropská ústava očima mladé generace“. Na panelu, který moderoval prezident Václav Klaus, vystoupili redaktor slovenského časopisu Týždeň Martin Hanus, Petra Kuchyňková z Centra pro studium demokracie a kultury, šéfredaktor portálu EU.ePortal.cz Lukáš Petřík, doktorand VŠE Ondřej Šrámek a Jiří Zahrádka ze sdružení Euroskeptická alternativa. Martin Hanus označil ústavní smlouvu pro Evropu za mrtvý dokument. Vyslovil však obavu, že francouzské odmítnutí euroústavy je spíše epizodou, než skutečný zvrat v evropské integraci. Evropská integrace není výsledkem poptávky voličů, nýbrž projektem elit. Doložku flexibili-
ty v euroústavě považuje Hanus za nástroj permanentní revoluce. Uzavřel spíše skepticky: i přes odmítnutí evropské ústavy se zřejmě budou jednotlivé aspekty ústavy v rámci EU prosazovat jinými cestami. Petra Kuchyňková upozornila, že evropské instituce zjevně neměly havarijní plán pro případ zamítnutí. Odmítla argument, že ústavní smlouva projasňuje kompetence; naopak nedává mantinely další centralizaci kontinentu. Doložky pružnosti jsou podvodem. Evropská ústava však podle Kuchyňkové žije vlastním životem, protože už dnes evropské směrnice v mnohém upravují to, co má posvětit euroústava. Evropskou ústavu je třeba odmítnout a spíše budovat rovnová-
hu mezi NATO, EU a Radou Evropy. Lukáš Petřík zdůvodnil hlubší filozofické důvody svého euroskeptického postoje. Česká republika není samozřejmost, vznikla mnohasetletým úsilím našich předků. Vyzdvihl hodnotu vlastenectví – vědomí odpovědnosti našich předků. Řečník kritizoval evropskou ústavu za to, že ruší státní suverenitu členských zemí. Pokusy zavést v Evropě jednotný stát nikdy nedopadly dobře. Ondřej Šrámek připustil, že ačkoli euroústava je dnes zřejmě mrtvým dokumentem, ideologie EU bude pokračovat. Evropská integrace má jak kladné tak záporné momenty; měla by však být dobrovolná a všestranně výhodná. Evropská ústava se úplně vymkla kontrole, bru-
7
selské elity byly odtržené od reality. Euroústava je špatná jak z hlediska formy tak obsahu. Zatímco části I a II jsou ještě trochu srozumitelné (což neznamená že jsou přijatelné), monstrózní část III tam vůbec neměla být. Jiří Zahrádka vysvětlil důvody, proč by mladí měli odmítnout evropskou ústavu. Doložky pružnosti jsou skandální, protože by stačil konsensus zástupců v Radě, aby se dále přesouvaly kompetence. Posílení pravomocí národních parlamentů je spíše formální, skutečná moc zůstává na unijním orgánu. Podle Zahrádky nemá dále smysl pokračovat v ratifikaci, když se alespoň jedna země vyslovila pro. Neměli bychom však propadat pasivitě, boj o tvář Evropy bude pokračovat. ML
NEWSLETTER – červen / 2005
NGO-ISMUS VERSUS BOHULIBÉ AKTIVITY NEVLÁDNÍCH ORGANIZACÍ
Václav Klaus prostor mezi státem a jednotlivcem, je pro mne nepřijatelné. To nemohu přijmout. O těchto věcech jsem ostatně ve svém projevu ve Varšavě nevyslovil ani jedno jediné slovo. Mluvil jsem tam spíše o tom, že lidskou svobodu od nepaměti ohrožovaly různé kolektivistické „ismy“, které před lidskou svobodu předsazovaly jiné cíle, jiné hodnoty, jiné požadavky. S řadou z nich jsme v komunistické éře měli své neblahé zkušenosti. Nejsem sám, kdo si nemyslí, že nastal konec historie a že je lidská svoboda jednou provždy nastolena. Rada Evropy byla po 2. světové válce založena právě s myšlenkou usilovat v Evropě o svobodu a demokracii. Totalitární systémy a s nimi nerozlučně spjaté k totalitě vedoucí ideologie či – v mé použité terminologii – „ismy“ snad už opravdu jsou věcí minulosti. Nejsem sám ani v tom, že vidím nové hrozby a nová nebezpečí. Ve Varšavě, při neexistenci českých termínů, jsem zmínil slova jako NGO-ismus, humanrightismus, environmentalismus a některá další. Tato slova jsem si však nevymyslel a nenárokuji žádné prvenství v jejich používání. Ta si vypůjčuji ze standardní společensko-vědní literatury, zejména z anglosaských zemí. Použití těchto slov není ani originalita, ani extrémismus a ti, kterým se to takovým zdá, jenom předvádějí své ne-čtení a svou absolutní neznalost této, běžně dostupné literatury. Ve Varšavě jsem vůbec nemluvil o životním prostředí, o lidských právech, o charitativní činnosti, o diskriminaci toho či onoho a ani o tom, jak se různé nevládní organizace úspěšně podílejí na řešení celé řady problémů současného světa. Proto nechápu, že
ných problémů – nad nimi a za jejich zády vytvářeny. Proto nemluvím o rozumném úsilí o čištění studánek, ale o environmentalismu. Proto se trápím nad nedodržováním lidských práv na různých místech zeměkoule, ale nemohu přijmout humanrightismus jako aktivistickou ideologii narušující lidskou svobodu. Proto hlásám nutnost dialogu a otevřené výměny názorů, ale obávám se všeobjímajícího tolerantismu, který v sobě skrývá mnohé totalitní prvky. Mluvme o všech těchto věcech, ale férovým způsobem. ■
Název článku je možná pro leckterého z čtenářů málo srozumitelný, ale v této terminologii už se – bohužel – rozvinula debata o mém stručném vystoupení na summitu Rady Evropy ve Varšavě, které – mám strach – většina našich diskutujících stejně nečetla. Tito ne-čtenáři, ale apriorní kritici čehokoliv, co udělám, tvrdí, že nemám rád aktivity nevládních, neziskových, mimo politiku vznikajících institucí, že bych je snad chtěl i zakazovat či omezovat, a že veškerou dobrovolnou lidskou aktivitu zužuji na politické stranictví a na jednou za čtyři roky se konající parlamentní volby. To je směšná karikatura mých názorů a mého celoživotního konání. Odmalička se nepřetržitě věnuji aktivitám tohoto typu a bylo by jistě zbytečné vyjmenovávat mé členství v těchto organizacích. Je jich mnoho a ve stovkách dalších z nich sice nejsem ani členem, ani jejich aktivním účastníkem, ale považuji je za naprosto nezbytnou součást jakékoli smysluplně fungující lidské společnosti. I dnes bych ve svém stole mohl najít nejméně deset členských legitimací těchto organizací. Pro pořádek uvádím, že jsem v roce 1991 založil a stále vedu Nadační fond Václava Klause, že jsem v roce 1999 založil a dodnes jsem předsedou správní rady občanského sdružení Centrum pro ekonomiku a politiku a že jsem v roce 2003 spolu se svou manželkou založil Nadační fond manželů Livie a Václava Klausových. Mohl bych vypočítávat, v kolika dalších podobných institucích jsem čestným předsedou, čestným členem, sponzorem atd. Neboli, osočovat mne ze snahy vyprazdňovat
by se má slova mohla někoho z poctivých pracovníků těchto institucí dotknout. Ostatně si myslím, že se těchto lidí nedotkla. Dotkla se někoho jiného. Dotkla se těch, kteří v těchto institucích nepracují, ale kteří je využívají jako hlásnou troubu pro své navýsost politické názory. Troufnul jsem si říci, že se politické názory mají prosazovat na politické scéně, na základě politické legitimity. Troufnul jsem si kritizovat nikoli aktivity těch či oněch nevládních organizací, ale ideologie či „ismy“, které jsou – velmi často díky zneužívání reálných a lidem srozumitel-
NABÍZÍME CEP nabízí knihu Václava Klause „Občan a obrana jeho státu“. Jde o soubor uveřejněných autorových textů, které jsou rozčleněny do čtyř tematických bloků: Demokracie versus občanská společnost, ideová východiska a programové zásady, volby a zodpovědnost politika, o posvátnosti práva a problematičnosti jeho vytváření. Předmluvu napsal a texty sestavil Jiří Weigl. Knihu doplňují dva rozhovory Petra Hájka s Václavem Klausem z knihy „Narovinu“. Vydal CEP v květnu 2002. Cena na dobírku: 139 Kč, 326 stran. CEP vydal v listopadu 2002 knihu Václava Klause o veřejných financích. Těžiště publikace tvoří studie „Problémy českých veřejných financí na počátku nového desetiletí“, v níž autor analyzuje problém finančního aktivismu, rozpočtového deficitu, problém vytlačování, rozsahu veřejných rozpočtů a daňové zátěže, problém daní a kvazidaní, struktury daňového výnosu, problém mandatorních výdajů i veřejných statků. V příloze knihy čtenář najde Klausovy novinové články s rozpočtovou tematikou. Cena na dobírku: 89 Kč, 57 stran.
objednávky na www.cepin.cz tel. 222 192 406 • e-mail:
[email protected] 8
