FORMY A ZDROJE NÁSILÍ PÁCHANÉHO NA LIDECH S POSTIŽENÍM Libor Novosad
Společenské přeměny, aplikace humanistických přístupů k člověku a vytváření podmínek pro sociální integraci lidí se zdravotním postižením - to vše zahrnuje kromě jednoznačně pozitivních přínosů také větší odkrytí problémů, které nebyly veřejnosti příliš zřejmé a které tudíž veřejnost vnímá jako nové a (bohužel) mediálně zajímavé. Ve skutečnosti však násilí páchané na lidech se zdravotním postižením (podobně také na seniorech nebo lidech dlouhodobě nemocných) je fenom é n e m starým j a k o lidská společnost sama, a to bez ohledu na to, jakou oporu toto násilí m ě l o n e b o n a o p a k n e m ě l o v ideologii a morálních principech společnosti. Výzkumy provedené v řadě zemí prokázaly masivní výskyt tohoto násilí a zároveň však upozornily na to, že jen velmi malé procento těchto činů j e vyšetřováno, prokázáno a potrestáno (viz např. Dick S o b s e y 1994). N e j i n a k t o m u j e i v ČR. M o m e n t e m , který by měl o d b o r n o u a rodičovskou veřejnost inspirovat k výchovně-preventivním aktivitám, j e probíhající proces emancipace lidi s postižením, z e j m é n a těch, kteří přecházejí
z ústavní péče nebo z primární rodiny do samostatného, otevřeného života. Někdy se totiž zdá, že v ě n u j e m e d o s t a t e k poz o r n o s t i s y s t é m o v é či i n s t i t u c i o n á l n í p o d p o ř e tohoto životního kroku a vlastni osobní p ř í p r a v a lidí s postižením, jejich vybavenost p o t ř e b n ý m i sociálními d o v e d n o s t m i k o b č a n s k é m u životu, zůstává p o n ě k u d v pozadí pozornosti. Poz n a t k y z p r a x e s a m o s t a t n é h o či nezávislého života lidí s postižením d o k l á d a j í , že p r á v ě získání a u p e v n ě n í pot ř e b n ý c h n á v y k ů , z k u š e n o s t í a sebeob r a n n ý c h mechanismů nebo dovedností j e tím, co by mělo procesu f a k t i c k é h o osamostatňování předcházet. Proč jsou lidé s postižením o h r o ž e n i násilím? Aniž bychom se chtěli dopouštět paušalizace, můžeme se shodnout na tom, že lidé s postižením se mohou s relativně větší pravděpodobností stát obětí násilí obzvláště proto, že: - mohou mít omezenou lokomoci, tedy mají ztíženou možnost samostatného pohybu i možnost útěku, je-li to potřeba; - m o h o u mít p r o b l é m y s k o m u n i k a c í ,
-
-
-
-
-
-
-
způsobené postižením sluchu nebo poškozením řečových funkcí; mohou mít potíže s prostorovou orientací z důvodu zrakového postižení, nezkušenosti nebo snížené mentální úrovně; mohou mít problémy s komunikací (vyjadřování i porozumění) z důvodu řečové vady nebo dokonce i nekompatibility užívaného znakového systému; příkladem jsou lidé s omezenou slovní zásobou, se sníženou mentální úrovní nebo lidé používající z n a k o v ý j a z y k (významné rozdíly mezi výrazy znakového jazyka a výrazy či pojmenováními psaného nebo mluveného jazyka); mohou mít nedostatečné sociální zkušenosti, a tedy i nezafixované modely přiměřeného chování ve standardních, zátěžových i rizikových situacích; m o h o u být p o d n ě t o v ě d e p r i v o v a n í a trpět nedostatkem zájmu a interpersonálních kontaktů - mohou tedy nepřiměřeně důvěřivě reagovat na jakýkoli projev zájmu ze strany druhé osoby; vlivem sociální izolace mohou hůře rozumět materiálně-finančnim záležitostem a hodnotové orientaci majoritní společnosti; může pro ně být méně srozumitelné fungování „občanské agendy" nebo „sociální administrace", které jsou jako sociálně-právní a občansko-správní agenda málo transparentní i pro většinu občanů; vlivem určitého stigmatu nedostatečnosti a bezmocnosti mohou být pro pachatele trestné činnosti potenciálně dosažitelnější obětí.
138
Z v ý š e u v e d e n é h o v y p l ý v á , že lidé s postižením se m o h o u obtížněji pohybovat i dorozumívat a také obtížněji f o r m u l u j í své pocity i zážitky. N e m u s e jí také u m ě t a d e k v á t n ě p ř e d c h á z e t rizikovým situacím a řešit nastalé, osobně je o h r o ž u j í c í situace. J a k é f o r m y násilí r e g i s t r u j e m e ? a) aktivní nebo p ř í m é - tuto formu charakterizuje uskutečňovaný nebo uskutečněný úmysl, jenž vede k poškození oběti. Patří sem: - sexuální násilí ve v š e c h j e h o podobách (od ohrožování mravního vývoje, přes osahávání a až k vynucené souloži či nejrůznějším sexuálním praktikám), - zneužívání sociálních dávek postiženého jedince jeho rodinou nebojinými lidmi, bývá spojeno s omezováním osobní svobody a zanedbáváním přiměřené péče, - fyzické i psychické týrání lidí s postižením, „domácí násilí", - školní či ústavní formy šikany, - podvodné získání majetkového prospěchu na úkor postižené osoby, - zpřístupnění návykové látky, případně „nastartování" závislosti na návykových látkách a gamblingu (to může být relativně snadné, protože člověk s postižením může trpět nedostatkem příležitostí k seberealizaci, navazování sociálních kontaktů a řešení své nepřijatelné situace), - zneužívání lidí s postižením k majetkové trestné činnosti, (např: „bílí koně", úvěrové podvody, daňové úniky atd.),
- napadení, loupežné přepadení, krádež a podobně. (Je patrná latentní přitažlivost lidí s postižením nejen jako terčů pro útoky extremistů, ale též pro pachatele nejběžnějšich trestných činů. Lapidárně řečeno: vloupám-li se do automobilu označeného logem vozíčkáře, mám větší jistotu, že mne s ukradeným autorádiem nebude majitel honit po sídlišti.), - vydíráni a omezování či zneužívání lidí s postižením ze strany některých autoritářský či extremistický laděných náboženských hnutí a sekt nebo sdružení. Výše uvedené a další podobné formy násilí lze klasifikovat jako trestný čin. Ze strany vyšetřovatelů i soudců j e však ve vztahu k obětem - lidem s postižením někdy patmá jistá bezradnost, předsudky, nedostatek empatie a zkušeností. Proto bývá dokazování vedoucí k potrestání pachatele v těchto případech dosti problematické (zejména v případech „domácího násilí", kdy j e oběť často okolnostmi nucena ke koexistenci s pachatelem), což často bere p o š k o z e n ý m chuť i odvahu k podání trestního oznámení. b) pasivní nebo n e p ř í m é - tato forma není charakterizována předem plánovaným záměrem někomu uškodit či získat prospěch na úkor oběti. Nepohybuje se ani tak v rovině t r e s t n é h o činu, ale spíše v rovině morální, profesně-etické či občansko-právní. Řadíme sem: - nedbalostní činy, tedy takové skutky, jež jsou důsledkem nedbalosti a podcenění při plnění určitých občanských nebo profesních povinností (příkladem může
být poškození pacienta při léčebném zákroku, podcenění symptomů zdravotního problému, život v nepodnětném prostředí, zanedbání výživy dítěte atd.). Tyto činy sice lze právně stíhat, ale soudní řízení bývá vleklé a dokazování obtížné. Je-li nakonec případ uzavřen v y n e s e n í m r o z s u d k u , tak j e h o výše (nebo výše určené náhrady, odškodnění) mnohdy nekoresponduje s utrpěnou újmou ani s úsilím, které musel poškozený vynaložit, aby se domohl spravedlnosti, - aplikování nepřípustných výchovných stylů a takových způsobů jednání k člověku, které j e j ponižují, nerespektují jeho individualitu a odpírají mu právo volby v běžných občanských situacích, - prohlubování závislosti na cizí pomoci nebo prosazování autoritativně konstruovaných řešení, která se skrývají za proklamacemi o racionalizaci poskytované péče a která maskují snahy o zjednodušení či minimalizaci péče. Příkladem toho, jak může rigidní uplatňování provozního řádu instituce působit kontraproduktivně až patologicky na celkový stav klientů, mohou být tělesně postižení lidé v ústavní péči, dlouhodobě nemocní lidé a hospitalizovaní senioři, kteří nejen strádají osamělostí a nedostatkem soukromí a příležitostí k samostatnějšímu „zacházení s vlastním životem", k seberealizaci, ale též zdánlivě nepochopitelně trpí hladem, dehydratací, trávicími potížemi, stresem, neurózami a projevy hospitalismu. Taková situace v zařízení, kde m a j í
klienti zajištěnou pravidelnou stravu i dostatek tekutin, vznikne u těch klientů, kteří m a j í určité o b t í ž e s j í d l e m i pitím nebo v okamžiku podávání stravy nemají chuť a často ani motivaci k jídlu. Hůře mobilní klienti také sami občas omezují příjem potravy i nápojů, neboť tak chtějí předejít problémům a sociálně obtížně přijatelným situacím při vyměšování, nebo se obávají, že se jejich přirozená fyziologická potřeba časově nevejde do personálem striktně dodržovaného harmonogramu pomoci při hygieně a vyměšování. Výsledkem je, že jsou potraviny nebo hygienické pomůcky odneseny personálem a klient j e hladový, žíznivý, nevyprázdněný, stresovaný a frustrovaný, tedy postupně stále více tělesně i psychicky oslabený... , - profesionální úsilí o realizaci jen těch nejlepších úmyslů a (sebe)přesvědčení o pravdě autority, tedy nátlak na klienta k přijetí takového řešení problémové situace, jež profesionál považuje za nejv h o d n ě j š í a k t e r é se j i ž o s v ě d č i l o u jiných klientů. (Direktivně laděný přístup v e d e n ý d o p ř e d u u s t a n o v e n ý m i představami o t o m , , j a k by to mělo probíhat a s jakým v ý s l e d k e m " - bez ohledu na osobnostní rysy a životní filozofii klienta i bez respektu k podstatným vnějším okolnostem.) Odmítnutí takové pomoci vede až k vydírání klienta poukazem na hrozbu neposkytnutí další pomoci, jestliže klient zvolí řešení jiné, které se však následně z nejrůznějších příčin neosvědčí.
140
Je zřejmé, že možnost s e b e o b r a n y proti u v e d e n ý m f o r m á m násilí j e a d e k v á t ní t o m u , do j a k é m í r y j e klient skutečně závislý na cizí pomoci a do j a k é m í r y je o této závislosti sám přesvědčen. Také souvisí s j e h o s e b e p o j e t í m , d o v e d n o s t mi a z k u š e n o s t m i v i n t e r p e r s o n á l n í kom u n i k a c i a schopností sebeprosazení. Faktem však zůstává, že klient, zejména klient v ústavní péči nebo člověk izolovaný různě motivovanou předimenzovanou patemalistickou či ochranitelskou domácí péčí, nebude mít velkou chuť na své situaci něco měnit, protože se obává toho, že bude muset vystoupit proti lidem, s nimiž žije v nějaké komunitě, jejichž péči potřebuje a bez nichž by zůstal zcela sám. Takoví klienti, p o d o b n ě j a k o n a p ř . zneužívané děti, c h á p o u po u p l y n u t í určité doby ponižování, útisk a nedostatek ohledů k o s o b n í m p o t ř e b á m a specifik ů m j a k o situační n o r m u o d p o v í d a j í c í jejich postavení a patřící k životu.
Závěr - systémové zdroje násilí, systémová opatření Zmíněné formy násilí na lidech s postižením mají svůj původ v konkrétních systémech - v systému zdravotně-sociální péče, právní ochrany, ústavní péče, výchovně-vzdělávací péče a v dalších systémech institucionalizované péče o občana. Historie i současná praxe zároveň dokazuje, že nějaký systém je nutný a že každý uvažovaný systém má své kladné i záporné stránky. Proto by nám nemělo jít o zásadní změny, ale o humanizaci přístupů a odstraňování takových praktik, které v sobě nesou poten-
ciální rizika či ohroženi i skutečné projevy násilí vůči lidem s postižením. U všech pečujících institucí, zejména těch, které poskytují dlouhodobou ústavní péči, je žádoucí omezit mocenské postavení ošetřovatelsko-výchovného personálu a zavést pravidelné semináře k vnitřnímu řízení a hodnocení kvality i rozsahu poskytované péče. Samozřejmým předpokladem je však společný konsenzus vzešlý z toho, jak jednotlivé zúčastněné strany chápou a interpretují pojem kvalita a rozsah péče i vše, co pro ně tento pojem znamená a konkretizuje. Taková pravidelná setkávání p r a c o v n í k ů zařízení, klientů, rodičů a v o l o n t é r ů i z á s t u p c ů z ř i z o v a t e l e m o h o u o d k r ý t možné z d r o j e násilí a n a p o m o h o u optimalizovat chod zařízení s o h l e d e m na p o t ř e b y klientů i vlastní možnosti zařízení. Pracovníky těchto zařízení by měla vybírat o d b o r ná komise a p r a c o v n í k by měl být p r a videlně společně hodnocen nejen z hlediska profesních dovedností, ale zejména z hlediska jeho celkové kultivace odb o r n é , etické, psychické i občanské. Ze s t r a n y rodičů a p e d a g o g ů by měla výchova dětí a mládeže s postižením spočívat v posilování p r á v n í h o v ě d o m í či o b č a n s k ý c h dovedností a ve v y t v á ř e ní nezkreslených v ě d o m o s t í o okolním světě i v t r é n o v á n í toho, j a k efektivně k o m u n i k o v a t , j a k r o z p o z n á v a t rizikové situace, j a k j i m p ř e d c h á z e t a j a k se a d e k v á t n ě b r á n i t , jestliže k rizikové situaci došlo. Riziko o h r o ž e n í nebo násilí lze výchovně do z n a č n é m í r y eliminovat p r o p r a c o v a n ý m i cílenými p r e v e n -
tivně-informačními o p a t ř e n í m i a nácvikem z v l á d á n í běžných i j a k k o l i v o h r o žujících situací. Příkladem může být informační brožura se srozumitelným textem a jednoduchými piktogramy, která má neslyšící občany (a nejen je) varovat před nebezpečím ve zdánlivě jednoznačných s i t u a c í c h - o d e č í t á n í vody, plynu, elektřiny, podomní obchod a služby, neobjednané poštovní zásilky, nečekané návštěvy, ankety či podobné průzkumy atd. nebo projekt „Jak žít samostatně a nenechat si ublížit" z a m ě ř e n ý na lidi o d c h á z e j í c í z ústavní péče, jenž připravuje Univerzitní speciální poradenské centrum při TU v Liberci společně s dalšími subjekty v regionu. P ř e s t o ž e v e ř e j n o s t násilí na lidech s postižením spíše nevnímá nebo ho nepředpokládá, je nutné, aby si lidé uvědomili, že určitá sociální nezkušenost, důvěřivost p l y n o u c í z o s a m ě l o s t i a života v ústraní, omezená informovanost, problémy v komunikaci, ve vyjadřování a porozumění, omezené schopnosti sebeobrany a adaptace, nevyřčená (ale existující) nedůvěra k věrohodnosti lidí s postižením ze strany vyšetřovacích i justičních orgánů jsou faktory, které ohrožují bezpečnost i samotnou jakost života a dále handicapují člověka s postižením. Proto výchova veřejnosti směrem k posilování partnerského principu ve vztazích mezi majoritou i lidmi s postižením a zlepšování informovanosti o možných nebezpečích, o způsobech aktivní pomoci a obrany i sebeobrany patří mezi úkoly prevence kriminality i ostatních sociálně patologických jevů.
Literatura: Materiál ze semináře SZdP v ČR „Násilí proti zdravotně postiženým ". Praha 1999. NOVOSAD. L.: Ucelená rehabilitace a poradenská podpora lidi s tělesným postižením. Doktorská disertační práce. Praha. PedF UK 2000.
NOVOSAD, L: Základy speciálního poradenství. Praha, Portál 2000. SOBSEY, D. Violence and abuse in the lives ofpeople with disabilities. Baltimore, P. H. Brookes publishing Co. 1994. VÁGNEROVÁ. M.: Psychopatologiepro pomáhající profese. Praha, Portál 2000.
Poznámka: Autor pracuje jako vedoucí Univerzitního speciálního poradenského centra a jako odborný garant pro studium sociální péče na Pedagogické fakultě Technické univerzity v Liberci. Článek vychází z autorovy vlastní poradenské a pedagogické praxe, a reflektuje aktuální situaci v ČR. ale i v ostatních zemích, kde získával zkušenosti (Kanada, Švédsko. Norsko, Velká Británie).
142
