4. FINANCOVÁNÍ PODNIKU 4.1. Zdroje a formy krátkodobého financování Co se rozumí pojmem „krátkodobé financování“? K vysvětlení tohoto pojmu lze přistoupit ze dvou hledisek: a) z hlediska zdrojů – tj. finanční zdroje splatné do 1 roku. Z tohoto hlediska mohou být ke krátkodobému financování využívány pouze cizí zdroje – úvěrové, neboť vlastní finanční zdroje se nesplácejí, jsou trvalé. Rozhodujícím hlediskem je časové hledisko. b) Z hlediska objektu financování jde o financování krátkodobého majetku. Tímto majetkem se rozumí oběžný majetek. Pokud tyto přístupy spojíme, pak krátkodobým financováním chápeme financování oběžného majetku z krátkodobých finančních zdrojů. V praxi se však běžně setkáváme ( a má to své důvody – viz kap. 1), že oběžný majetek je financován dlouhodobými finančními zdroji a naopak krátkodobé finanční zdroje jsou používány na financování stálých aktiv. Jednotlivé druhy krátkodobých finančních zdrojů Obchodní úvěr Je úvěr, který poskytuje dodavatel odběrateli tím, že odběratel dodavateli za dodání výrobků nebo služeb zaplatí až za určitou dobu. Např. za 14, 30, 90 nebo více dní. To je dáno platebními podmínkami sjednanými mezi dodavatelem a odběratelem a představuje dobu splatnosti faktur. Odběratel je v postavení dlužníka, dodavatel v postavení věřitele. Obchodní úvěr má své specifické rysy, určitá omezení, výhody i nevýhody. Omezenost je kvantitativní daná objemem dodávek, kapacitou dodavatelů i věcná – nemohou ji poskytovat libovolní dodavatelé libovolným odběratelům, ale jen těm, s nimiž mají dodavatelé obchodní vztahy. Výhodou obchodního úvěru je, že podporuje odbyt, urychluje reprodukční proces. Odběratelům umožní nákup i když nemá likvidní prostředky na jeho zaplacení, dodavatelům umožňuje realizovat odbyt – prodávat jeho výrobky, které by často bez poskytnutí obchodního úvěru vůbec neprodal. Nevýhodou poskytování obchodního úvěru je, že v případě nesolventnosti odběratele dochází k řetězové reakci a i dodavatel se stává nesolventním vůči svým dodavatelům. Dochází k tzv. druhotné platební neschopnosti. Proto každý podnik by měl věnovat mimořádnou péči řízení svých pohledávek, a to v oblasti objemu, doby splatnosti, včasného vymáhání nezaplacených pohledávek a v neposlední řadě i prověření odběratele z hlediska jeho důvěryhodnosti a solventnosti. Obchodní úvěr (v rozvaze odběratele je veden v položce závazky z obchodního styku) je významným zdrojem krytí oběžného majetku. Určitá výše obchodního úvěru tvoří v podniku v podstatě trvalou část finančních zdrojů. Proto může být používán i na přírůstky oběžného majetku. Není vhodným zdrojem na financování dlouhodobého majetku. V tomto případě by se mohl stát příčinou platební neschopnosti podniku a souvisejících finančních problémů. Průměrná výše těchto závazků závisí na:
a) denní výši těchto závazků za určité období (celkový objem dodávek za období/počet dnů daného období) b) na průměrné době (průměrný počet dní) posunu mezi vznikem těchto závazků a jejich úhradou tj. na průměrné době čerpání přijímaných obchodních úvěrů.(Jedná se o vážený průměr dob zpožďování úhrady od jednotlivých dodavatelů, váhami jsou objemy od jednotlivých dodavatelů) Obchodní úvěr je pro podnik významný neboť jeho aktivní využívání umožňuje podniku snížit potřebu jiných finančních zdrojů – zejména úvěru. Z hlediska nákladů je tento úvěr považován za levný finanční zdroj, protože se zpravidla poskytuje bezúročně. Někdy však dodavatel může odběrateli nabídnout tzv. skonto, což je procentně vyjádřená sleva z fakturované částky, pokud odběratel zaplatí do určitého předem stanoveného počtu dnů. Smyslem poskytování slevy odběratelům je jednak zajištění odbytu, ale i včasné zaplacení dodávky. Např. doba splatnosti faktury je 30 dnů, dodavatel poskytne skonto z ceny dodávky 3% v případě, že odběratel zaplatí během prvních 5 dnů. Pokud by odběratel zaplatil 6. – 30. den skonto nezíská. Rozdíl mezi prodejní cenou a cenou se slevou představuje „úrok“, který platí odběratel v našem případě za 25 dní z částky faktury snížené o skonto. Abychom mohli posoudit výhodu skonta resp. jeho využití či nikoli, je třeba spočítat roční úrokovou sazbu a tu porovnat s úrokovou sazbou u bankovních úvěrů.K výpočtu využijeme vztahu: SS 360 ÚS = x 100 − SS DS − LS ÚS – úroková sazba SS - sazba skonta v procentech z ceny DS - doba splatnosti obchodního úvěru (dny) LS - lhůta pro poskytnutí skonta (dny) V našem příkladu by úrok. Sazba = 3/(100 – 3) x 360 / (30 – 5) = 1,44 Znamená to, že roční úroková míra by byla 44 % p. a. V tomto případě by se vyplatilo půjčit si úvěr od banky za např. 10 % p. a. a skonto využít. Při přepočtu na absolutní hodnoty „úroku“ při výši faktury bez skonta 100 000,- Kč za využití všech předchozích údajů by výsledky byly následující: V případě zaplacení do prvních 5 dnů by odběratel ušetřil 3000,-Kč V případě, že by si na tuto platbu půjčil z banky úvěr na 30 dnů zaplatil by úrok 833,- Kč. Znamená to, že při využití skonta za použití úvěru odběratel ušetří 2167,- Kč. Ačkoli obchodní úvěr poskytuje dodavatel odběrateli, a logicky by vyplývalo, že dodavatel bude určovat podmínky pro poskytnutí obchodního úvěru, není tomu tak v praxi vždycky. Rozhodujícím pro určování podmínek obchodního úvěru bývá ten, který má silnější postavení na trhu. A to může být jak dodavatel, tak i odběratel. V případě odběratelů to jsou např. řetězce supermarketů, které určují podmínky svým dodavatelům. Např. dobu splatnosti faktur (obvykle delší než u jiných dodávek), termíny dodávek zboží apod. výhodou pro dodavatele je, že mají zajištěný stálý odbyt a jisté platby. Naproti tomu u malých, neznámých odběratelů musí být dodavatelé opatrní při poskytování obchodních úvěrů. Z důvodu snížit riziko nezaplacení obchodního úvěru, dodavatelé někdy požadují zajištění úvěru. Tímto zajištěním může být směnka, dlužní úpis, zástava movitých věcí,záruka
třetí osobou, zadržovací právo nebo výhradu vlastnického práva. V praxi se nejvíce využívá obchodní úvěr bez jištění. Ze zajišťovacích instrumentů se používá nejčastěji směnka. V tomto případě se obchodní úvěr mění na úvěr směnečný. Bankovní krátkodobé úvěry Představují významný zdroj financování oběžného majetku. Jsou to úvěry poskytované obchodními bankami podnikům. Doba splatnosti těchto úvěrů je do 1 roku. Potřeba krátkodobých úvěrů jejich výše i doba splatnosti velice úzce souvisí s řízením oběžného majetku. Pokud podnik bude mít optimální množství oběžného majetku, bude také potřebovat pouze optimální množství úvěrů na jejich financování. Reálnost stanovení potřeby úvěrů je předpokladem jejich splacení. Proto je této problematice věnována zvýšená pozornost ze strany banky, ale i podniku. Banky poskytují krátkodobé úvěry maximálně do výše oběžného majetku. Kdyby poskytovaly vyšší objem úvěrů než je výše oběžného majetku znamenalo by to, že část krátkodobých úvěrů se používá na krytí stálých aktiv, což je z hlediska likvidity podniku nežádoucí. Krátkodobé úvěry jsou obvykle pro podniky dostupnější, než úvěry investiční. Neznamená to však, že by banky nevěnovaly řádnou pozornost vyhodnocování rizik plynoucích z poskytnutí úvěru. Dostupnost úvěrů pro dlužníky je závislá na úvěruschopnosti dlužníka. Tj. schopnost dlužníka přijímat tyto úvěry, zajišťovat činností podniku jejich splácení. Banka provádí permanentní prověřování úvěrové bonity podniků. Na jejím základě pak rozhoduje o poskytnutí úvěru i o konkrétních podmínkách za jakých je úvěr poskytnut. Dostupnost úvěru závisí také na právní formě podnikání. Obecně platí, že nižší právní formy podnikání získávají úvěry obtížněji. Neplatí to však absolutně. Někteří podnikatelé, kteří podnikají jako fyzické osoby a mají vynikající hospodářské výsledky, mají i možnost získat poměrně snadno úvěrové zdroje. I když zde bývá omezení ve výši těchto zdrojů. Banka obvykle neposkytuje vyšší úvěr, než jsou záruky, které podnik může dát. Na rozdíl od obchodního úvěru, bankovní úvěry jsou většinou zajištěny, resp. banky toto zajištění vyžadují. Jako zajišťovací instrumenty se využívá zejména dlouhodobý hmotný majetek, pohledávky, směnky, výjimečně záruky třetí osobou. Úvěry se používají: - k přímé úhradě potřeb, např. zaplacení faktur - ke splacení dříve poskytnutých úvěrů - vnos úvěru se převede na běžný účet (zejména, kdy banka nepožaduje sledování účelovosti použití úvěru) Splácení úvěrů: - úvěr se splácí buď postupně v určitých termínech společně s úrokem (označuje se jako anuita) - nebo častěji se u krátkodobých úvěrů využívá zvláštní placení úroků např. měsíčně a splátka úvěru proběhne pak jednorázově.
Technicky splácení úvěrů probíhá: - buď převodem prostředků z běžného účtu na úvěrový účet (peníze se získají platbami od odběratelů) - nebo přímým směřováním peněz na úvěrový účet (např. u kontokorentního úvěru) - převodem výnosu z jiného úvěru - kombinací výše uvedených způsobů Jaké jsou zdroje splácení úvěrů: - z tržeb – realizací výrobků, inkasem pohledávek - jiné disponibilní zdroje, např. zisk, který lze využít na krytí části oběžného majetku a tím snížit potřebu úvěru - výnosem z jiného úvěru, nebo půjčkou od jiného (nebankovního) subjektu Riziko úvěru Pro podnik je přijetí úvěru rizikové zejména z hlediska schopnosti placení úroků z úvěru a splácení vlastního úvěru. Při přijímání úvěru si podnik musí uvědomit, že obě platby musí proběhnout bez ohledu na hospodářské výsledky podniku. V opačném případě banka může podniku úvěr vypovědět – a požadovat jeho okamžité splacení, případně může uplatnit své právo vyplývající z realizace zástavních instrumentů. Znamená to, že podnik, který přijme úvěr, musí věnovat pozornost řízení cash flow. Náklady úvěru Nákladem úvěru je úrok, který podnik platí za půjčení peněz od banky. K nákladům patří i ostatní platby spojené se získáním úvěru. (Jedná se zejména o poplatky za přijetí a posouzení žádosti o úvěr a dále poplatky za vedení úvěrových účtů). Úrok je vyjádřen většinou roční úrokovou sazbou, jako procento z půjčené částky. Je to finanční náklad. Jeho výše závisí na úvěrové politice banky. Většinou se skládá ze dvou částek základní sazby resp. referenční, kterou vyhlašuje obchodní banka, nebo ČNB, která se vytváří na peněžních trzích. (z referenčních sazeb se nejvíce v praxi využívá sazba PRIBOR, která je 1měsíční, 3měsíční nebo 6měsíční. Existuje i kratší, ale v úvěrové oblasti se nejvíce používají tyto sazby. Znamená to, že po tuto dobu je úroková sazba fixní a po ní se změní v souladu s platnou sazbou k danému dni). Základní sazbu banka zvyšuje o tzv. přirážku, ve které je vyjádřeno riziko banky. Úroková sazba může být pevná (fixní) po celou dobu trvání úvěrového vztahu. Nebo pohyblivá, kdy banka má právo (dané v úvěrové smlouvě) změnit úrokovou sazbu kdykoli se změní ceny finančních zdrojů na peněžním trhu. Případně kombinovaná, tj. po určitou dobu fixní, a poté má banka možnost sazbu změnit v případě, že se změní podmínky. Vybrané druhy krátkodobých bankovních úvěrů Kontokorentní úvěr - je krátkodobý úvěr, který je poskytován na běžném účtu podniku. Podnik má stanovený tzv. úvěrový limit, tj. maximální částka úvěru, kterou podnik může čerpat. Podnik čerpá úvěr tím, že platí platby z běžného účtu.
V případě, že není dostatek vlastních prostředků na tomto účtu, může platit dluhy čerpáním úvěru. Naopak tím, jak podniku přicházejí platby na účet od odběratelů dochází ke splácení úvěru. Výhodou pro podnik je, že čerpá úvěr vždy jen v té výši, v jaké potřebuje finanční prostředky pro úhradu svých dluhů a jen po tu dobu, než získá prostředky vlastní. Tento úvěr bývá obvykle dražší než ostatní krátkodobé úvěry, neboť banka tím, že poskytne úvěr na běžný účet, v podstatě ztratí možnost kontroly účelovosti při použití úvěru. Úroky se však platí pouze z čerpané částky a za dny, kdy úvěr byl fakticky čerpán. Eskontní úvěr – je úvěr, který vzniká eskontem směnky, tj. odkupem směnky před dobou její splatnosti od podniku bankou. Jestliže podnik za své zboží získá od odběratele směnku s určitou dobou splatnosti a přitom potřebuje na svou činnost hotové peníze, může požádat banku o eskont této směnky. Banka směnku eskontuje s tím, že podniku vyplatí částku, která je vypsaná na směnce sníženou o tzv. diskont. Diskont je úrok, který banka inkasuje za poskytnutí eskontního úvěru. Původní dlužník ze směnky se stal dlužníkem vůči bance. V případě, že by směnku neproplatil, podnik, který požádal o eskont se stává druhotným dlužníkem a banka má možnost žádat zaplacení směnky na něm. Banka v podstatě úvěruje odběratele prostřednictvím dodavatele. Tento úvěr je v praxi poměrně využíván, zejména velkými podniky. Jedná se o levný úvěr a pro banku málo rizikový. Z hlediska doby splatnosti to je velmi krátkodobý úvěr obvykle splatný do 30 – 90 dnů. Modifikací eskontního úvěru v oblasti zahraničních obchodních vztahů je negociační úvěr. Jedná se o eskont směnek vývozce (věřitele) vystavených na dovozce (dlužníka). Eskontující bankou je tzv. negociační banka. (Může to být banka dovozce, či banka v jiné zemi). Dovozce zajišťuje eskont směnek vč. bankovního spojení a celé organizace, která je s touto operací spojena. Akceptační úvěr – zvláštní druh úvěru, kdy banka neposkytuje podniku přímo peněžní prostředky, ale akceptuje směnku, v níž se zaváže, zaplatit za dlužníka ve lhůtě splatnosti.Banka tímto přejímá závazek dlužníka. Modifikací akceptačního úvěru v zahraničních obchodních vztazích je ramboursní úvěr. Jde o akcept směnky vystavené na dovozce (jako dlužníka) vývozcem (věřitelem) tzv. ramboursní bankou.V tomto případě dovozce žádá banku o akceptování směnek vystavených na něj vývozcem. Ramboursní banka bývá obvykle ve třetí zemi. Krátkodobá bankovní půjčka – je nejčastěji se vyskytujícím krátkodobým úvěrem. Podle předmětu úvěrování se obvykle nazývá např. úvěrem na zásoby, na oběžné prostředky, na pohledávky, na přechodný nedostatek finančních prostředků aj. Tento typ úvěru se obvykle čerpá jednorázově a jednorázově se také splácí. Podmínky poskytnutí úvěru bývají různé, zejména se mohou týkat účelovosti využití úvěrových zdrojů (neposkytují se na běžný účet), dále zajištění úvěru, a také úrokové sazby. Ta se odvíjí od situace na trhu, ale ve srovnání s jinými typy úvěrů bývá nižší. Revolvingový úvěr je také krátkodobý úvěr poskytnutý jednorázově obvykle na financování konkrétního předmětu. Od předchozího úvěru se liší tím, že splacená část úvěru se může opětovně čerpat až do sjednané výše. Jde o neustále se
„otáčející“ úvěr. Obvykle bývají řazeny ke střednědobým, neboť úvěrová smlouva, resp. konečná doba splatnosti úvěru bývá vyšší než 1 rok. Lombardní úvěr je krátkodobá půjčka, která je jištěna movitou věcí nebo právem. Obvykle cennými papíry. Tento úvěr je vždy zajištěn. Poskytuje se zejména novým začínajícím podnikům. Poskytuje se pevná částka a tato je také úročena po celou dobu dohodnuté splatnosti. Využití zdrojů je na podniku. Bývá dražší, v praxi je méně využíván. 4.2. Zdroje a formy dlouhodobého financování S pořízením investice vždy souvisí i způsob jejího financování. Investice představuje pořízení, obnovu či rozšíření investičního majetku. Tento majetek je dlouhodobý a je tedy nutné používat na jeho financování dlouhodobé finanční zdroje. Pokud by podnik na financování investic používal krátkodobé finanční zdroje, mohl by se dostat do problémů s likviditou tj. se schopností hradit včas své závazky. Cílem financování investic je používat takové (vhodné) finanční zdroje, které by podnik pořídil s co nejnižšími náklady a přitom nebyla ohrožena likvidita podniku. Hlavní zdroje financování investic: a) interní zdroje (odpisy, nerozdělený zisk, dlouhodobé rezervy) b) externí zdroje (emitované akcie, podílové listy, dlouhodobé úvěry, obligace, finanční leasing, dotace aj.) 4.2.1. Interní zdroje Odpisy Jsou rozhodujícím interním zdrojem financování investic. Odpisy představují peněžní vyjádření postupného opotřebení hmotného a nehmotného majetku za určité období. Hlavní funkcí je zajistit postupný „přenos“ ceny investičního majetku do nákladů firmy a zajistit obnovu investičního majetku. Odpis vyjadřuje opotřebení majetku jen přibližně, neboť majetek podléhá opotřebení fyzickému, materiálnímu i morálnímu. V praxi se odpisy odvozují od tzv. „ekonomické“ životnosti jednotlivých druhů majetku, která by měla zohlednit všechny druhy opotřebení, zejména pak opotřebení u strojů a zařízení. Odpisy představují významnou část nákladů firmy a jako takové podstatným způsobem ovlivňují účetní zisk, který firma vykazuje. Odpis, jako vyjádření opotřebení dlouhodobého majetku, se promítá do ceny výrobků, prostřednictvím kalkulací. Stát prostřednictvím fiskální politiky určuje tzv. daňově uznatelné náklady, tj. náklady, které lze použít jako snížení příjmů při výpočtu daňového základu. Tzv. daňové odpisy, pak představují odpisy, které firma může použít jako daňově uznatelný náklad v souladu se zákonem o dani z příjmu. Je třeba si uvědomit, že daňové odpisy nepředstavují opotřebení dlouhodobého majetku, ale určitou politiku státu, kterou podporuje zejména obnovu strojního parku a zavádění nových technik a technologií do výroby. Odpis je tzv. nepeněžní náklad. Jeho zaúčtování neovlivňuje peněžní tok podniku (odpisy se neplatí na zvláštní účet ani fond u firem)
Výši odpisů určuje zvolená metoda odepisování. Celkové odpisy pak dále ovlivňuje zejména struktura majetku a ocenění majetku. Každá firma si stanoví vlastní plán odpisů a zvolí metodu odepisování. Podle toho pak firma provádí (účtuje) odpisy. Účtování může být roční, čtvrtletí,měsíční. Metody odpisování a) Lineární (proporcionální) Odepisuje se rovnoměrně stejným odpisovým procentem ze vstupní ceny majetku po celou dobu odpisování (životnosti). Náklady se rovnoměrně dostanou do ekonomiky podniku, rovnoměrně působí na efektivnost hospodaření podniku. Příklad Podnik zakoupil stroj, jeho vstupní cena (VC) byla 400 tis. Kč. Doba odepisování (N) byla stanovena na 8 let. Vypočítejte roční odpisy (RO) a odpisovou sazbu (OS) lineární metodou. RO =
VC 400000 = = 50000 Kč N 8
OS =
1 1 x100 = x100 = 12,5% N 8
b) Degresivní (akcelerační) Objem odpisů v čase klesá. Zpočátku se odepisují vyšší částky, postupně se snižují.Pro podnik to znamená rychlejší akumulaci vnitřních finančních zdrojů to umožňuje rychlejší obnovu techniky, modernizaci, snižuje se riziko morálního zastarávání. c) Progresivní Výše ročních odpisů v čase roste. Odpisy se akumulují až koncem životnosti majetku. V praxi se využívá výjimečně. d) Nerovnoměrné (stupňovité) Je kombinací výše uvedených přístupů. V praxi se obvykle používá u staveb a budov lineární způsob odpisování, u strojů a zařízení se využívají zrychlené metody odepisování. Ty přispívají k rychlejší obnově a modernizaci majetku podniku, podněcují jeho inovační aktivitu, umožňují podniku rychlejší získání vlastních finančních zdrojů. Každá metoda má určité výhody i nevýhody. V případě zrychleného odepisování jsou výhodami zejména nižší zisk a tím i nižší daňový základ v prvních letech odepisování. Ke konci životnosti je to naopak. Negativní stránkou pak jsou rizika, která firma musí zvážit při rozhodování se o metodě odepisování. Jedná se zejména o riziko inflačních tendencí při vysoké míře investování, tlak na předčasné a nežádoucí vyřazování strojů a zařízení apod. V úvah je třeba vzít i to, zda zvýšené odpisy neovlivní negativně cenu výrobků (a tím i jejich konkurenceschopnost). Přesto obecně platí, že podnik se snaží co nejrychleji odepsat svůj majetek v počátečních letech.
Zisk Je důležitým měřítkem úspěšnosti podnikání. K hodnocení se využívá jak absolutní výše zisku, tak zejména zisk v relativním vyjádření např. k vloženému kapitálu, nebo k celkovým aktivům (viz část finanční analýza). Zisk ovlivňuje tržní hodnotu firmy, která bývá označována jako hlavní cíl finančního řízení podniku. Výpočet tržní hodnoty firmy: V praxi se ze setkat s různými způsoby, jak vypočítat tržní hodnotu firmy. Většinou se výpočet odvíjí od budoucích výnosů nebo od hodnoty (tržní) majetku, která se získá na základě znaleckého posudku. Z jednodušších metod, které lze využít v praxi se používá např. metoda, kde se tržní hodnota podniku spočítá z tržní ceny akcií. T=P.Q P=
T=
D K −G
D .Q K −G
kde T = tržní hodnota firmy P = tržní cena akcie Q = počet akcií D = dividendový výnos na akcii K = požadovaná výnosnost akcie investorem G = průměrný roční přírůstek dividendové výnosnosti Dividendový výnos na akcii: v.Z Q kde v = podíl na zisku po zdanění, určeného na dividendy Z = zisk po zdanění Ostatní jako v předchozích rovnicích D=
Po dosazení lze tržní hodnotu firmy vyjádřit: T=
v.Z K −G
Při konkrétních příkladech bychom došli k závěru, že pokud roste zisk po zdanění, roste i tržní hodnota firmy. Vliv změny zisku po zdanění na tržní hodnotu firmy se obvykle kombinuje se změnami podílu dividend na zisku, požadovanou výnosností a očekávaným růstem dividendové výnosnosti. Může dojít proto i k tomu, že tření hodnota firmy přestože zisk bude růst, bude stagnovat nebo klesat.
V hospodářské praxi se využívá různých kategorií zisku. U nás se vykazuje zisk podle základních oblastí, kde vzniká: a) oblast provozní – provozní hospodářský výsledek b) oblast finančních operací – hospodářský výsledek z finančních operací c) oblast mimořádných výsledků – hospodářský výsledek z mimořádné činnosti Tyto zisky lze nalézt v účetním výkaze Výkaz zisku a ztrát, vždy k určitému období. Dále zde lze nalézt hospodářský výsledek před zdaněním (součet výše uvedených hospodářských výsledků) a hospodářský výsledek po zdanění (po odečtení daně z příjmu). Pro potřeby finanční analýzy se používají i jiné úrovně zisků, zejména při hodnocení jednotlivých druhů efektivní činnosti podniku. V praxi se lze setkat zejména s: EBIT = zisk před úroky a zdaněním (earnings before interests and taxis) EBT = zisk před zdaněním (earnings before taxis) EAT = zisk po zdanění (earnings after taxis) Velikost zisku závisí na řadě faktorů. Hlavními jsou a) velikost relizované produkce, b) struktura realizace, c) cena realizované produkce, d) náklady na jednotku realizace. Velikost realizované produkce – závisí na objemu výroby, na změnách stavu zásob hotových výrobků. Produkce je u nás realizovaná v okamžiku vystavení faktury, v okamžiku prodeje výrobků. Růst tržeb představuje růst zisku, pokud nedojde ke změně ostatních faktorů. Vzhledem k tomu, že část nákladů je fixní, měl by růst zisku být vyšší, než růst realizace. Tento fakt je důležitý při určování tzv. kritického bodu, tj. rozsahu produkce, kde náklady se rovnají tržbám a podnik nedosahuje zisk. Od tohoto bodu by podnik (při nezměněných jiných faktorech) mel dosahovat zisk. Struktura realizace – má vliv na zisk tehdy, pokud podnik vyrábí více druhů výrobků s různě vysokým individuálním ziskem. Celkový zisk pak lze teoreticky zvýšit zvýšením podílu ziskovějších výrobků. Pochopitelně v tomto případě budou hrát v praxi důležitou roli i jiné faktory, zejména schopnost zvýšené množství výrobků na trhu také prodat. Cena realizované produkce – ovlivňuje výši tržeb přímo. Pokud se cena zvyšuje a náklady zůstávají neměnné, nebo se zvyšují pomalejším tempem, než ceny, pak ceny přímo ovlivňují zisk podniku. Stanovení ceny výrobku patří k důležitým finančním rozhodnutím podniku i k prosazení resp. realizaci určité strategie podniku. Podnik obvykle má jiné cíle, než přes vysokou cenu svých výrobků dosáhnout maximálního zisku. Těmito cíli jsou např. získat větší podíl na trhu, likvidovat konkurenci, zvýšit objem prodávané produkce snížením ceny. Cenové rozpětí bývá obvykle velmi úzce určeno trhem. Pokud má podnik monopolní postavení, má větší možnosti v tvorbě cen. Je zřejmé, že při úpravě cen je třeba také brát v úvahu elasticitu poptávky, tj. jak je poptávka citlivá na změny cen. Nejvýhodnější je zvyšování cen u výrobků, kde je poptávka neelastická. Ta se v podstatě nemění bez ohledu na změny ceny (např. chléb). Naopak u elastické poptávky platí, že s malou změnou ceny se značně mění poptávka. Náklady na jednotku realizace – ovlivňují zisk nepřímo. Podnik může tyto náklady značně snížit technicko-organizačními opatřeními ve výrobě (týká se např. cen vstupů, mzdových nákladů, spotřeby energií apod.). Skutečná výše těchto nákladů však také závisí na pojetí nákladů, tj. jaké položky se do těchto nákladů započítávají a jaké ne.
Konečná výše zisku, kterou podniků může použít jako zdroj samofinancování investic je závislá také na řadě plateb, které podnik musí provést před tím, než může vytvořený zisk použít na investice. U akciových společností se např. jedná o tyto platby: - tvorba rezervního fondu (povinně ze zákona) - tvorba jiných fondů (v souladu se stanovami firmy) - výplata tantiém (odměny vedoucích zaměstnanců ve výši schválené valnou hromadou) - výplata dividend (akcionářům, ve výši schválené valnou hromadou) Všechny tyto platby se provádějí podle současné právní úpravy (2003) ze zisku po zdanění, tedy z disponibilního zisku. Daň z příjmů právnických osob je upravena zákonem o dani z příjmů. V tomto zákoně je přesně stanoveno, jaké položky jsou daňově odečitatelné, a naopak, jaké položky nelze uznat jako daňový výdaj. Úpravami účetního zisku o položky, které je třeba přičíst k zisku(daňově neuznatelné) a položky, které lze odečíst (daňově uznatelné) podnik získá tzv. daňový základ, z něhož se počítá daň z příjmů. Tato daň je v naší právní úpravě nákladem a tudíž zisk vykazovaný jako zisk po zdanění je již disponibilním ziskem, z něhož lze provádět výše uvedené platby. Minimálně potřebný zisk lze spočítat dle vzorce: Z=
T ( P − O) + Z r + Z d + Zi 1−T
kde: Z = minimálně potřebný zisk T = daňová sazba v relativním vyjádření O = odpočitatelné položky ze zisku pro účely zdanění P = připočitatelné položky ze zisku pro účely zdanění Zr= zisk na tvorbu rezervního fondu Zd= zisk na dividendy Zi= zisk na investice Příklady: Podnik hodlá ze zisku posílit rezervní fond ve výši 200 tis. Kč, na dividendách vyplatit 500 tis. Ke a věnovat na investice 1 mil. Kč. Daň z příjmů činí 31 %. Předpokládá se, že připočitatelné položky budou činit 10 tis. Kč, odpočitatelné 20 tis. Kč. Jaký účetní zisk musí podnik vytvořit, aby splnil své finanční záměry? Řešení: 0,31(10000 − 20000) + 200000 + 500000 + 1000000 1696900 Z= = = 2459275 (1 − 0,31) 0,69 Podnik by musel vytvořit zisk ve výši 2 459 275,- Kč. 4.2.2. Externí zdroje Dlouhodobých finančních zdrojů existuje celá řada. Podniky je většinou používají k financování investic. Mohou je používat také k financování trvalé výše oběžného majetku. Nejobvyklejší formy externích zdrojů financování jsou: 1. Akcie 2. Obligace 3. Dlouhodobé a střednědobé půjčky (úvěry)
4. Finanční leasing 5. Dotace ze státního rozpočtu 1. Akcie Je cenný papír, který osvědčuje práva jeho majitele na jeho vlastnický podíl na podnikovém kapitálu. Majitel akcie se podílí na řízení akciové společnosti nepřímo – hlasováním o rozhodujících strategických otázkách podnikání. Má právo na dividendu – podíl na zisku. V případě likvidace společnosti má právo na majetkový zůstatek. Majitel akcií nemůže žádat vrácení podílu. Za hospodaření společnosti ručí jen do výše svého vkladu (omezené ručení). Akcií existuje celá řada. Nejobvyklejší jsou kmenové akcie. Majitel pobírá plnou dividendu, má právo zúčastnit se hlasování na valné hromadě s počtem hlasů, které odpovídají jeho majetkovému podílu na kapitálu firmy. Pro podnik vydání kmenových akcií, jako způsobu jak získat potřebné finanční zdroje, má výhodu v tom, že nemají pevné datum splatnosti (akcie se akcionářům neproplácejí zpět), nevyžadují stálé platby\ majitelům ve formě úroků. Obvykle jsou lépe prodejné na kapitálových trzích. Nevýhodou je, že rozšiřují hlasovací právo na další akcionáře. Emise akcií je spojena se značnými náklady. K nevýhodám lze řadit i fakt, že dividendy se platí až ze zisku po zdanění, tzn., že podnik aby mohl vyplatit dividendy musí nejprve vyprodukovat zisk, ten zdanit a teprve pak může vyplácet dividendy. V praxi se lze setkat i s prioritními akciemi. Majitelé těchto akcií mají obvykle stálou výši dividend bez ohledu na zisk, nemají však hlasovací práva. Z hlediska financování u těchto akcií je třeba zajistit, aby podnik vytvářel dostatečné zdroje na zaplacení dividend. Pro podnik, který emituje akcie je důležitá nominální cena akcie – tj. hodnota, která odpovídá podílu na podnikovém kapitálu, dále tržní hodnota akcie tj. hodnota za kterou se akcie prodává na trhu. Rozdíl mezi nominální hodnotou a tržní hodnotou akcie je emisní ažio, které je také součástí vlastního kapitálu společnosti. Akciový kapitál se používá zejména k financování dlouhodobého majetku společnosti. V případě ztráty, lze z něj hradit i ztrátu podniku. 2. Obligace Je cenný papír, který vyjadřuje závazek dlužníka (emitenta) vůči majiteli (věřiteli). Je charakteristický: - má určitou dobu splatnosti - je zde předem stanovený úrok - věřitel se nemůže podílet na řízení podniku V praxi existuje celá řada obligací a liší se např. podle emitenta (podnikové, bankovní, státní), podle úroku (s pevným úrokem, s proměnlivým úrokem, bezúročné – prodávané za diskont), nebo podle způsobu emise (veřejná emise, soukromá emise). Zákon upravuje náležitosti, podmínky vydání obligací, splácení obligací atd. Pro podnik má financování dlouhodobých potřeb pomocí obligací výhody: - úrok je pevně stanoven (bez ohledu na skutečně dosažený zisk) - úrok je nižší než dividenda z kmenových akcií - akcionáři neztrácejí kontrolu nad řízením společnosti, rozhodovací práva se dále nerozmělňují mezi více akcionářů - lze je splatit i dříve (pokud je to v podmínkách emise) Nevýhodou pro emitenta je:
-
nutnost pevné splátky v daném čase, problém když kolísá zisk vysoké riziko změn podmínek za jakých byly obligace emitovány značné emisní náklady
3. Dlouhodobé a střednědobé půjčky (úvěry) Většinou je poskytují finanční instituce (banky). Podmínky jsou tvořeny individuálně, jedná se vždy o dohodu mezi bankou a podnikem. Zejména se jedná o dobu splatnosti. Je zpravidla delší než 1 rok, maximální pak bývá do 10 let pro podnik. Výjimečně může být i delší, ale není to v praxi obvyklé. Úroková sazba bývá vyšší než v případě krátkodobých úvěrů a bývá stanovena pružná s ohledem na míru rizika. Charakteristické je, že podnik musí pravidelně splácet úrok (obvykle měsíčně) a jistinu (častěji než 1 x ročně). Jednorázové splátky se prakticky u těchto úvěrů nevyužívají. Tyto půjčky mají prakticky výhradně účelový charakter, tzn., že banky uvolňují peníze v rámi úvěru jen na předem určený účel např. proplácení faktur na konkrétní výstavbu, nebo na určitý stroj či zařízení. Dalšími finančními zdroji uplatňovanými zejména v zahraničním obchodě jsou např. forfaiting. Podstata forgaitingu je v tom, že dodavatel – vývozce dodá nakupovaný investiční majetek dovážejícímu podniku na úvěr. Jestliže vývozce potřebuje získat peněžní prostředky před lhůtou splatnosti své pohledávky, předá ji forfaitrovi, který po srážce úroku a provize – pohledávku vývozci zaplatí. Jedná se de facto o odkup střednědobých a dlouhodobých pohledávek forfaitinkovou organizací. Finančně rozsáhlé investiční akce se zajišťují tzv. projektovým financováním. Jedná se o takové akce jako jsou investice při zpracování a těžbě nerostů nebo výstavba elektráren. Charakteristické pro tento typ financování je, že je spojeno vždy s konkrétním projektem, financování zajišťuje několik bank, projekt nabízí věřitelům hmotnou záruku (např.smlouvy o stálém odběru produktů), splátky úvěrů jsou konstruovány tak, aby odpovídaly možnostem projektu vytvářet peněžní příjmy na jejich úhradu. Externí financování investic do fixního majetku pomocí obligací, různých druhů úvěrů od bank či jiných podniků se nazývá dluhové nebo návratné financování. 4. Finanční leasing Představuje jinou alternativu pro podniky jak si pořídit dlouhodobý majetek. Leasing znamená projájem různých částí majetku (strojů, budov, výrobků dlouhodobé spotřeby) za sjednané nájemné buď na určité období nebo na dobu neurčitou s výpovědní lhůtou. Pronajímatel kromě užívání obvykle k pronajatému majetku poskytuje i služby (např. opravy). Po určité době (doba pronájmu) může být předmět pronájmu převeden do vlastnictví nájemce (pokud je dáno smluvně) buď bezplatně nebo za zůstatkovou, předem sjednanou cenu. Po celou dobu pronájmu je majetek ve vlastnictví pronajímatele, který jej také odepisuje. Není tedy součástí majetku nájemce. Hlavní druhy leasingu: a) Provozní leasing – krátkodobý charakter, používá se u např. pronájmu speciálních strojů na krátké období. Po skončení nájmu předmět nepřechází do majetku nájemce. b) Finanční leasing – dlouhodobý, platby za nájemné uhradí cenu předmětu pronájmu. Po skončení nájmu je předmět obvykle převeden do vlastnictví nájemce.
c) Zvláštním typem finančního leasingu je pak tzv. back leasing (zpětný leasing). Podstata je v tom, že dochází současně k prodeji a zpětnému pronájmu majetku podniku. Podnik prodá svůj investiční majetek leasingové společnosti. Tím získá peníze, které potřebuje na jiné investiční akce. Zároveň
